Datasets:

NCube

/

europa-random-split

like 0

Follow

Neural Network Nomads (We are GLOSS) 4

62020CJ0613

bg

Преюдициалното запитване се отнася до тълкуването на член 5, параграф 3 от Регламент (ЕО) № 261/2004 на Европейския парламент и на Съвета от 11 февруари 2004 година относно създаване на общи правила за обезщетяване и помощ на пътниците при отказан достъп на борда и отмяна или голямо закъснение на полети, и за отмяна на Регламент (ЕИО) № 295/91 ( ОВ L 46, 2004 г., стр. 1 ; Специално издание на български език, 2007 г., глава 7, том 12, стр. 218). Запитването е отправено в рамките на спор между CS и Eurowings GmbH във връзка с отказа на последното да обезщети CS поради отмяната на полета, за който е имал резервирано място. Правна уредба Регламент № 261/2004 Съображения 1, 4, 14 и 15 от Регламент № 261/2004 гласят: „(1) Действия на [Съюза] в областта на въздушния транспорт следва да целят, наред с други неща, гарантирането на високо равнище на защита на пътниците. Освен това, по принцип следва да се отчитат изцяло изискванията за защита на клиента. […] (4) Следователно [Съюзът] следва да повиши стандартите на защита, установени с Регламент [(ЕИО) № 295/91 на Съвета от 4 февруари 1991 г. относно създаване на общи правила за система за обезщетяване при отказ за качване на борда при редовен въздушен транспорт ( ОВ L 36, 1991 г., стр. 5 )], за да се увеличат правата на пътниците и да се гарантира, че въздушните превозвачи оперират при хармонизирани условия на либерализиран пазар. […] (14) Съгласно Конвенцията [за уеднаквяване на някои правила за международния въздушен превоз, сключена в Монреал на 28 май 1999 г. и одобрена от името на Европейската общност с Решение 2001/539/ЕО на Съвета от 5 април 2001 г. ( ОВ L 194, 2001 г., стр. 38 ; Специално издание на български език, 2007 г., глава 7, том 8, стр. 112)], задълженията на опериращите въздушни превозвачи следва да бъдат ограничени или отменени в случаите, когато дадено събитие е причинено от извънредни обстоятелства, които не са могли да бъдат избегнати, дори при вземане на всички разумни мерки. Такива обстоятелства може да възникнат по-специално в случаи на политическа нестабилност, метеорологични условия, несъвместими с експлоатацията на съответния полет, рискове за сигурността, неочаквани дефекти в системата за безопасност на полета и стачки, които оказват влияние върху дейността на въздушния превозвач. (15) Извънредни обстоятелства се смята, че съществуват, когато въздействието на решение за управление на въздушния трафик във връзка с определен самолет в определен ден води до голямо закъснение, закъснение, продължаващо до другия ден, или отмяна на един или повече полети с този самолет, въпреки че са взети необходимите мерки от съответния въздушен превозвач за избягване на закъснения или отменени полети“. Член 2 от този регламент е озаглавен „Определения“ и гласи: „За целите на настоящия регламент: […] б) „опериращ въздушен превозвач“ означава въздушен превозвач, който изпълнява или има намерение да изпълнява полет съгласно договор с пътник или от името на друго лице, юридическо или физическо, имащо договор с този пътник; […] л) „отмяна“ означава неексплоатация на полет, който е предварително планиран и за който има поне едно резервирано място“. Съгласно член 5 от посочения регламент, озаглавен „Отмяна“: „1.   При отмяна на полет съответните пътници: […] в) имат право на обезщетение от опериращия въздушен превозвач по член 7, освен ако не са: i) информирани за отмяната минимум две седмици преди началото на полета по разписание; или ii) информирани за отмяната между две седмици и седем дни преди началото на полета по разписание и им е предложено премаршрутиране, което им позволява да заминат не по-късно от два часа преди началото на полета по разписание и да достигнат техния краен пункт на пристигане за по-малко от четири часа след времето за пристигане по разписание; или iii) информирани за отмяната по-малко от седем дни преди началото на полета по разписание и им е предложено премаршрутиране, което им позволява да заминат не по-късно от един час преди началото на полета по разписание и да достигнат техния краен пункт на пристигане за по-малко от два часа след времето за пристигане по разписание. […] 3.   Опериращ въздушен превозвач не е длъжен за изплаща обезщетение по член 7, ако може да докаже, че отмяната е причинена от извънредни обстоятелства, които не са могли да бъдат избегнати, дори да са били взети всички необходими мерки“. […]“. Член 7 от същия регламент е озаглавен „Право на обезщетение“ и предвижда в параграф 1: „При прилагането на този член пътниците получават обезщетение, възлизащо на: а) 250 EUR за всички полети до 1500 километра; б) 400 EUR за всички полети на територията на Общността над 1500 километра и за всички други полети между 1500 и 3500 километра; в) 600 EUR за всички полети, непопадащи под букви а) или б). […]“. Спорът по главното производство и преюдициалните въпроси CS е направил резервация за място на полет от Залцбург (Австрия) до Берлин (летище Берлин-Тегел, Германия), като полетното разстояние между тези два града е по-малко от 1500 км. Този полет обаче, който е трябвало да бъде опериран от Eurowings на 20 октомври 2019 г., се налага да бъде отменен поради стачка на салонния персонал на този опериращ въздушен превозвач. Стачката е организирана по инициатива на синдиката UFO, който е обединение на стюардеси и стюарди. Тя е резултат от колективно договаряне с Lufthansa AG, което е дружеството майка на Eurowings. На 18 октомври 2019 г., с цел напредък в преговорите и увеличаване натиска върху дружеството майка на групата, стачното предизвестие от 14 октомври 2019 г. е разширено и обхваща и служителите на редица дъщерни дружества, сред които Eurowings. Първоначално предвидена да се проведе на 20 октомври 2019 г., от 5,00 ч. до 11,00 ч., в деня на самото ѝ провеждане и без предизвестие, посочената стачка е удължена до полунощ. Удължаването на периода на същата стачка има за последица невъзможността да бъде спазено определеното за този ден полетно разписание. Вследствие на това Eurowings е трябвало да отмени 158 от 712‑те засегнати полета на 20 октомври 2019 г., сред които е и този на CS. CS иска да му бъде изплатено обезщетението в размер на 250 EUR, предвидено в член 7, параграф 1, буква а) от Регламент № 261/2004. Той изтъква, че стачката на салонния персонал, довела до отмяната на неговия полет, не представлява „извънредно обстоятелство“ по смисъла на член 5, параграф 3 от този регламент и отговорност за нея носи Eurowings. Стачката, изглежда, се дължала на предприети от самия опериращ въздушен превозвач вътрешни мерки за преструктуриране и е трябвало да бъде избегната от него посредством съответните преговори и споразумения. По-нататък, колективните спорове били присъщи на упражняването на дейността на въздушен превозвач. Накрая, постигнатото на по-късен етап споразумение показвало, че Eurowings е било в състояние да уреди социалния конфликт. Следователно стачката била в рамките на нормалното упражняване на дейността на този превозвач и не можело да се счита, че е извън неговата сфера на влияние. От своя страна Eurowings поддържа, че отмяната на полета е причинена от извънредни обстоятелства. Стачното предизвестие от 14 октомври 2019 г. се отнасяло единствено до Lufthansa и е разширило действието си по отношение на дъщерните му дружества, сред които Eurowings, едва на 18 октомври 2019 г. Освен това първоначално стачката е трябвало да се проведе от 5,00 ч. до 11,00 ч. Едва в деня на стачката този период е бил удължен от синдикалната организация, спонтанно и без предизвестие, до полунощ. Това било съобщено на Eurowings в 5,30 ч. на същия ден, поради което се провалило планираното по спешност разписание за първоначално обявения период. По-нататък, като приложил субчартиране в деня на полета, който CS е трябвало да вземе, то в крайна сметка е било принудено да отмени само 158 от общо 712 засегнати полета. По този начин Eurowings било предприело всички мерки, които са били по силите му, за да намали отрицателните последствия от социалното движение за съвкупността от полетите, нормално планирани за въпросния ден. Накрая, на 18 октомври 2019 г. Lufthansa отстъпило пред исканията и обявило увеличение на трудовите възнаграждения с 2 %. Поради това стачната готовност в Lufthansa била отменена, докато стачката в Eurowings, макар и вече лишена от основание, била запазена. Следователно тази стачка нито била присъща на нормалната дейност на въздушен превозвач, нито се намирала под контрола на Eurowings, още повече че разширяването на обхвата на стачката, както и удължаването на периода ѝ представлявали извънредно обстоятелство, което той не могъл да избегне. CS сезира Bezirksgericht Salzburg (Районен съд Залцбург, Австрия) с иск за осъждане на Eurowings да му заплати обезщетението в размер на 250 EUR, предвидено в член 7, параграф 1, буква а) от Регламент № 261/2004. Тази юрисдикция отхвърля искането му с мотива, че разглежданото стачно движение трябва да се квалифицира като „извънредно обстоятелство“ по смисъла на член 5, параграф 3 от този регламент. Посочената юрисдикция отбелязва в частност, от една страна, че макар Lufthansa като дружество майка на групата да е отговорило положително на исканията на персонала, стачката е запазена и дори разширена. От друга страна, като дъщерно дружество на Lufthansa, Eurowings не е могло да постигне споразумение, обвързващо дружеството майка. Освен това от предвидените в деня на стачката 712 полета Eurowings е съумяло да ограничи броя на отменените полети до 158, което е било неизбежният минимум. CS обжалва това решение пред запитващата юрисдикция, Landesgericht Salzburg (Областен съд Залцбург, Австрия). Запитващата юрисдикция отбелязва, че Съдът все още не е имал повод да разгледа положение, при което стачката на персонала на опериращ въздушен превозвач възниква в контекста на група дружества. Следователно се поставя въпросът дали и за какъв период от време се счита за част от нормалното упражняване на дейността на съответния въздушен превозвач фактът, че служители на дъщерното дружество се присъединяват към призива за стачка, отправен от синдикална организация срещу дружеството майка, с цел да подкрепят синдикалните искания във връзка с трудови възнаграждения на салонния персонал на дружеството майка. Този въпрос следва да се изясни най-вече за случаите, когато след споразумението, сключено между синдикалната организация и дружеството майка на групата, стачката в дъщерното дружество стане „самостоятелна“ и синдикалната организация, въпреки липсата на законно основание, продължава да я поддържа и дори разширява нейния обхват, което е подкрепено от салонния персонал. Запитващата юрисдикция счита, че опериращият въздушен превозвач трябва да представи доказателства за извънредно обстоятелство и да докаже, че при всички положения не е могъл да избегне това обстоятелство чрез вземането на съобразени с положението мерки. В това отношение се поставял въпросът дали е достатъчно превозвачът да твърди, че въпреки уважаването на синдикалните искания от страна на дружеството майка, синдикатът е продължил да поддържа провеждането на стачка и впоследствие дори е разширил обхвата ѝ. Запитващата юрисдикция счита, че не трябва да се налагат прекомерни изисквания на опериращия въздушен превозвач в областта на тежестта на доказване. Ако поводът за стачка е забуксувало колективно договаряне, но в крайна сметка бъде сключено споразумение, следва да се приеме, че стачката и удължаването ѝ са лишени от основание, ако в производството не се разкрие никаква причина, която може да бъде вменена на посочения превозвач. Тази юрисдикция отбелязва също, че в случай на реорганизация, която се изисква поради стачка на персонала на опериращ въздушен превозвач, по принцип би било допустимо да се определят приоритети, като се търси най-малкото смущение за всички пътници. В този контекст Landesgericht Salzburg (Областен съд Залцбург, Австрия) решава да спре производството и да постави на Съда следните преюдициални въпроси: „1) Може ли стачка на служители на въздушен превозвач, организирана от синдикална организация с цел изпълнение на искания във връзка с трудови възнаграждения и/или социални обезщетения, да представлява „извънредно обстоятелство“ по смисъла на член 5, параграф 3 от Регламент (ЕО) № 261/2004? 2) Приложимо ли е това поне в случаите: а) когато служители на дъщерно дружество проявяват солидарност с отправения призив за стачка срещу дружеството майка [(Lufthansa)], с цел да подкрепят синдикални искания на салонния персонал на дружеството майка; и и б) по-специално тогава, когато след постигнато споразумение в дружеството майка стачката в дъщерното дружество стане „независима“, като синдикалната организация, въпреки липсата на законна причина за стачка, настоява тя да се проведе и дори разширява повече нейния обхват, след като този призив е последван от салонния персонал на дъщерното дружество? 3) Достатъчно ли е за доказване на извънредно обстоятелство от опериращия въздушен превозвач да се изтъкне твърдението, че макар дружеството майка да е изпълнило исканията, синдикалната организация, въпреки липсата на причина за стачка, призовава тя да се проведе и в крайна сметка дори удължава периода ѝ, и кой следва да носи тежестта на доказване, ако обстоятелствата по случая останат неуточнени? 4) Може ли стачка в дъщерното дружество на ответника, обявена на 18 октомври 2019 г. за 20 октомври 2019 г. от 5,00 ч. до 11,00 ч., която в крайна сметка още в 5,30 ч. на 20 октомври 2019 г. спонтанно е удължена до полунощ, да представлява обстоятелство, което се намира извън ефективния контрол? 5) Като се има предвид и обстоятелството, че от общо 712 полета, които е трябвало да се извършат в този ден, са отменени само 158, считат ли се за съобразени със ситуацията предварително предприети мерки под формата на създаване на алтернативно полетно разписание и субчартиране с цел покриване на отменени поради липса на салонен персонал полети, при което е обърнато особено внимание на дестинациите, които не могат (или трудно могат) да бъдат достигнати по суша, както и на разграничението между вътрешногермански и вътрешноевропейски полети? 6) На какви изисквания трябва да отговарят твърденията на опериращия въздушен превозвач, за да се докаже, че са били предприети всички поносими и разумни мерки от техническа и икономическа гледна точка?“. По преюдициалните въпроси По първите четири въпроса С първите си четири въпроса, които следва да се разгледат заедно, запитващата юрисдикция по същество иска да се установи дали член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004 трябва да се тълкува в смисъл, че стачно движение, предназначено да отстоява социални и/или свързани с трудовото възнаграждение искания на работниците, започнало по призива на синдикална организация на персонала на опериращ въздушен превозвач от солидарност с този, който е бил отправен срещу дружеството майка, сред чиито дъщерни дружества е този превозвач, което е последвано от категория от персонала на това дъщерно дружество, чието присъствие е необходимо за опериране на полет, и което продължава и след срока, първоначално обявен от синдиката, призовал към стачка, въпреки факта, че междувременно е постигнато споразумение с дружеството майка, попада в обхвата на понятието „извънредно обстоятелство“ по смисъла на тази разпоредба. В самото начало следва да се припомни, че при отмяна на полет член 5 от Регламент № 261/2004 предвижда, че засегнатите пътници имат право на обезщетение за сметка на опериращия въздушен превозвач в съответствие с член 7, параграф 1 от този регламент, освен ако предварително не бъдат уведомени за отмяната при спазване на сроковете по параграф 1, буква в), подточки i)—iii) от този член 5. Член 5, параграф 3 от посочения регламент обаче позволява този превозвач да бъде освободен от това задължение да изплаща обезщетение, ако докаже, че отмяната се дължи на „извънредни обстоятелства“, които не е могло да бъдат избегнати, дори да са били взети всички разумни мерки (вж. в този смисъл решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. и и цитираната съдебна практика). С понятието „извънредни обстоятелства“ по смисъла на член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004, което трябва да се тълкува стриктно, се обозначават събития, които поради своето естество или произход не са присъщи на нормалното упражняване на дейността на съответния въздушен превозвач и се намират извън ефективния му контрол, като тези две условия са кумулативни и спазването им трябва да бъде предмет на преценка във всеки отделен случай (вж. в този смисъл решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. и и цитираната съдебна практика). На първо място, както е видно от точка 28 от решение от 23 март 2021 г., Airhelp ( C‑28/20 , EU:C:2021:226 ), въпреки че стачката представлява конфликтно моментно състояние в отношенията между работниците и работодателя, чиято дейност има за цел да блокира, тя все пак е една от възможните прояви на колективните преговори и следователно трябва да се счита за събитие, присъщо на нормалното упражняване на дейността на съответния работодател, независимо от особеностите на съответния пазар на труда или на приложимото национално законодателство, що се отнася до упражняването на това основно право, гарантирано от член 28 от Хартата на основните права на Европейския съюз. Такива съображения трябва да преобладават и когато работодателят, както в случая, е опериращ въздушен превозвач, тъй като на същия при упражняването на дейността му обичайно може да се налага да се справя със спорове и дори с конфликти със служителите или с част от тях (вж. в този смисъл решение от 17 април 2018 г., Krüsemann и др., C‑195/17, C‑197/17—C‑203/17, C‑226/17, C‑228/17, C‑254/17, C‑274/17, C‑275/17, C‑278/17—C‑286/17 и C‑290/17—C‑292/17 , EU:C:2018:258 , т. и ). Мерки относно условията на труд и заплащане на персонала на опериращ въздушен превозвач са част от нормалното упражняване на дейността на посочения превозвач (решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. ). Така стачка, чиято цел се свежда до това да се получи от предприятие за въздушен транспорт увеличение на заплатите на салонния персонал, представлява събитие, присъщо на нормалното упражняване на дейността на това предприятие, по-специално когато такава стачка е организирана в съответствие със закона (вж. в този смисъл решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. ). По-нататък, доколкото както социалната политика в рамките на дружество майка, така и определената от него политика на групата могат да имат въздействие върху политиката и социалната стратегия на дъщерните дружества от същата група, стачка, започната от персонала на опериращ въздушен превозвач от солидарност с тази, провеждана от персонала на дружеството майка, на което този превозвач е дъщерно дружество, не може да се счита за събитие, което не е присъщо на нормалното упражняване на дейността на същия. Както отбелязва Европейската комисия в писменото си становище, не излиза извън рамките на обичайното, нито е непредвидимо социалните конфликти да се разширят и обхванат различни части от група предприятия в хода на колективното договаряне. На второ място, стачка, предназначена да отстоява социални и/или свързани с трудовото възнаграждение искания на работниците, трябва да се счита за събитие, което не излиза напълно от ефективния контрол на съответния въздушен превозвач (вж. в този смисъл решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. ), включително когато стачката се провежда от солидарност със стачкуващия персонал на дружеството майка, сред дъщерните дружества на което е този превозвач. Всъщност, първо, след като стачката представлява за работниците право, гарантирано от член 28 от Хартата на основните права на Европейския съюз, фактът, че те се позовават на него и вследствие на това предизвикат движение в този смисъл, трябва да се счита за част от предвидимия за всеки работодател ред, още повече когато такава стачка е предшествана от предизвестие (вж. в този смисъл решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. ). Впрочем Съдът вече е постановил, в точка 18 от решение от 7 май 1991 г., Organisationen Danske Slagterier ( C‑338/89 , EU:C:1991:192 ), че стачка, която се предхожда от предвиденото в приложимото национално законодателство предизвестие и за която е било обявено, че може да обхване сектори, които оказват влияние върху дейността на предприятие, което първоначално не е засегнато от тази стачка, не представлява извънредно и непредвидимо събитие. По аналогия, щом като синдикална организация призовава за стачка на персонала на дружество майка, е предвидимо, че персоналът на други образувания от групата, ръководена от това дружество майка, може да се присъедини към стачното движение от солидарност или за да защити по този повод собствените си интереси. Второ, тъй като избухването на стачка представлява предвидимо за работодателя събитие, той по принцип разполага със средства да се подготви за това и евентуално да смекчи последиците от стачката, поради което в известна степен запазва контрол върху събитията. При положение че — както бе отбелязано в точка 19 от настоящото решение — понятието „извънредни обстоятелства“ по смисъла на член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004 трябва да се тълкува стриктно, следва да се приеме, че изборът на думата „извънредни“ свидетелства за намерението на законодателя на Съюза да включи в това понятие само обстоятелствата, върху които опериращият въздушен превозвач няма никакъв контрол. Подобно на всеки работодател обаче, такъв превозвач, който се сблъсква със стачка на персонала си, мотивирана от искания, свързани с условията на труд и заплащане, няма основание да твърди, че не упражнява никакъв контрол върху това движение (вж. в този смисъл решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. и ). Същото важи и когато една стачка е започната от персонала на опериращ въздушен превозвач от солидарност с персонала на неговото дружество майка. Следователно, за да се гарантира полезното действие на задължението за изплащане на обезщетение, закрепено в член 7, параграф 1 от Регламент № 261/2004, стачка на персонала на опериращ въздушен превозвач не може да се квалифицира като „извънредно обстоятелство“ по смисъла на член 5, параграф 3 от този регламент, когато тази стачка има връзка със социални и/или свързани с трудовото възнаграждение искания на персонала на този превозвач, които могат да бъдат разгледани в рамките на социалния диалог, вътрешен за групата дружества, към която принадлежи посоченият превозвач. Тази констатация впрочем не може да бъде поставена под въпрос от евентуално неразумния или непропорционален характер на исканията на стачкуващите, тъй като при всички случаи определянето на равнището на заплатите или по-общо на условията на труд попада в обхвата на трудовите правоотношения между работодателя и неговите работници (вж. в този смисъл решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. и ). Трето, както е видно от точка 42 от решение от 23 март 2021 г., Airhelp ( C‑28/20 , EU:C:2021:226 ), като е посочил в съображение 14 от Регламент № 261/2004, че извънредни обстоятелства може да възникнат по-конкретно в случаи на стачки, които оказват въздействие върху дейността на опериращия въздушен превозвач, законодателят на Съюза е имал предвид стачките, които са външни за дейността на съответния въздушен превозвач. Следователно именно стачни движения, започнати и последвани от ръководители на полети или от персонала на летище, може да представляват „извънредни обстоятелства“ по смисъла на член 5, параграф 3 от този регламент. За сметка на това стачка, започната и последвана от членове на персонала на опериращ въздушен превозвач, представлява „вътрешно“ за това предприятие събитие, включително когато става въпрос за стачка, започнала по призив на синдикални организации, при положение че същите действат в интерес на работниците на посоченото предприятие. Същевременно, ако такава стачка намира източника си в искания, които само публичните органи могат да изпълнят и които поради това са извън ефективния контрол на съответния въздушен превозвач, тя може да представлява „извънредно обстоятелство“ по смисъла на член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004 (решение от 23 март 2021 г., Airhelp, C‑28/20 , EU:C:2021:226 , т. и ). В това отношение не може да се приеме за определящ фактът, че една стачка се удължава след срока, който евентуално е споменат в стачното предизвестие, въпреки че междувременно е постигнато споразумение с дружеството майка. Всъщност дори да се предположи, че по силата на националното право надвишаването на продължителността на стачката, първоначално обявена от синдикалната организация, която е призовала към стачни действия, води до квалифицирането на стачката като незаконна, това съображение не може да има въздействие върху квалификацията на посочената стачка с оглед на член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004 (вж. в този смисъл решение от 17 април 2018 г., Krüsemann и др., C‑195/17, C‑197/17—C‑203/17, C‑226/17, C‑228/17, C‑254/17, C‑274/17, C‑275/17, C‑278/17—C‑286/17 и C‑290/17—C‑292/17 , EU:C:2018:258 , т. ). Както Съдът вече е отбелязал, ако трябва между видовете стачки да се разграничат онези, които на основание на приложимото национално право са законни, от стачките, които не са, за да се реши дали трябва да се квалифицират като „извънредни обстоятелства“ по смисъла на член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004, това би поставило правото на обезщетение на пътниците в зависимост от социалното законодателство във всяка държава членка, което би накърнило целите на Регламент № 261/2004, посочени в съображения 1 и 4 от него, а именно да се гарантира високо равнище на защита на пътниците, както и опериране на въздушните превозвачи при хармонизирани условия на територията на Европейския съюз (решение от 17 април 2018 г., Krüsemann и др., C‑195/17, C‑197/17—C‑203/17, C‑226/17, C‑228/17, C‑254/17, C‑274/17, C‑275/17, C‑278/17—C‑286/17 и C‑290/17—C‑292/17 , EU:C:2018:258 , т. ). При тези условия на първите четири въпроса следва да се отговори, че член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004 трябва да се тълкува в смисъл, че стачно движение, предназначено да отстоява социални и/или свързани с трудовото възнаграждение искания на работниците, започнало по призива на синдикална организация на персонала на опериращ въздушен превозвач от солидарност с този, който е бил отправен срещу дружеството майка, сред чиито дъщерни дружества е този превозвач, което е последвано от категория от персонала на това дъщерно дружество, чието присъствие е необходимо за опериране на полет, и което продължава и след срока, първоначално обявен от синдиката, призовал към стачка, въпреки факта, че междувременно е постигнато споразумение с дружеството майка, не попада в обхвата на понятието „извънредно обстоятелство“ по смисъла на тази разпоредба. По петия и шестия въпрос На петия и шестия въпрос не следва да се отговаря, тъй като те се основават на предпоставката, че стачка като разглежданата по главното производство трябва да се квалифицира като „извънредно обстоятелство“ по смисъла на член 5, параграф 3 от Регламент № 261/2004. По съдебните разноски С оглед на обстоятелството, че за страните по главното производство настоящото дело представлява отклонение от обичайния ход на производството пред запитващата юрисдикция, последната следва да се произнесе по съдебните разноски. Разходите, направени за представяне на становища пред Съда, различни от тези на посочените страни, не подлежат на възстановяване. По изложените съображения Съдът (девети състав) реши: Член 5, параграф 3 от Регламент (ЕО) № 261/2004 на Европейския парламент и на Съвета от 11 февруари 2004 година относно създаване на общи правила за обезщетяване и помощ на пътниците при отказан достъп на борда и отмяна или голямо закъснение на полети, и за отмяна на Регламент (ЕИО) № 295/91, трябва да се тълкува в смисъл, че стачно движение, предназначено да отстоява социални и/или свързани със трудовото възнаграждение искания на работниците, започнало по призива на синдикална организация на персонала на опериращ въздушен превозвач от солидарност с този, който е бил отправен срещу дружеството майка, сред чиито дъщерни дружества е този превозвач, което е последвано от категория от персонала на това дъщерно дружество, чието присъствие е необходимо за опериране на полет, и което продължава и след срока, първоначално обявен от синдиката, призовал към стачка, въпреки факта, че междувременно е постигнато споразумение с дружеството майка, не попада в обхвата на понятието „извънредно обстоятелство“ по смисъла на тази разпоредба. Подписи ( *1 ) Език на производството: немски.

61983CJ0070

fr

1 PAR ORDONNANCE DU 3 MARS 1983 , PARVENUE A LA COUR LE 28 AVRIL SUIVANT , LE NIEDERSACHSISCHES FINANZGERICHT A POSE , EN VERTU DE L ' ARTICLE 177 DU TRAITE CEE , UNE QUESTION PREJUDICIELLE RELATIVE A L ' INTERPRETATION DE L ' ARTICLE 13 , PARTIE B , ALINEA D ), POINT 1 , DE LA SIXIEME DIRECTIVE 77/388 DU CONSEIL , DU 17 MAI 1977 , EN MATIERE D ' HARMONISATION DES LEGISLATIONS DES ETATS MEMBRES RELATIVES AUX TAXES SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES - SYSTEME COMMUN DE TAXE SUR LA VALEUR AJOUTEE : ASSIETTE UNIFORME ( JO L 145 , P . 1 ), ET DE L ' ARTICLE 1 DE LA NEUVIEME DIRECTIVE 78/583 DU CONSEIL , DU 26 JUIN 1978 , EN MATIERE D ' HARMONISATION DES LEGISLATIONS DES ETATS MEMBRES RELATIVES AUX TAXES SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES ( JO L 194 , P . 16 ), EN VUE DE DETERMINER SI LADITE DISPOSITION DE LA SIXIEME DIRECTIVE POUVAIT ETRE INVOQUEE PAR LES OPERATEURS DE NEGOCIATION DE CREDITS AU COURS DU PREMIER SEMESTRE 1978 . 2 IL Y A LIEU DE RAPPELER QU ' AUX TERMES DE L ' ARTICLE 1 DE LA SIXIEME DIRECTIVE DU 17 MAI 1977 , LES ETATS MEMBRES DEVAIENT PRENDRE , AU PLUS TARD LE 1 JANVIER 1978 , LES DISPOSITIONS LEGISLATIVES , REGLEMENTAIRES ET ADMINISTRATIVES NECESSAIRES EN VUE D ' ADAPTER LEUR REGIME DE TAXE SUR LA VALEUR AJOUTEE AUX EXIGENCES DE LA DIRECTIVE . PLUSIEURS ETATS MEMBRES , DONT LA REPUBLIQUE FEDERALE D ' ALLEMAGNE , N ' AYANT PAS ETE EN MESURE D ' EFFECTUER EN TEMPS UTILE LES ADAPTATIONS NECESSAIRES , LE CONSEIL A ARRETE , LE 26 JUIN 1978 , LA NEUVIEME DIRECTIVE QUI ETAIT ADRESSEE A CES ETATS MEMBRES ET LES AUTORISAIT A METTRE LA SIXIEME DIRECTIVE EN APPLICATION AU PLUS TARD LE 1 JANVIER 1979 . LA NEUVIEME DIRECTIVE A ETE NOTIFIEE A SES DESTINATAIRES LE 30 JUIN 1978 . 3 CE N ' EST QUE PAR LA LOI DU 26 NOVEMBRE 1979 ( BUNDESGESETZBLATT I , P . 1953 ), ET AVEC EFFET AU 1 JANVIER 1980 , QUE LA REPUBLIQUE FEDERALE D ' ALLEMAGNE A ASSURE L ' EXECUTION DE LA SIXIEME DIRECTIVE . OR , DANS SES ARRETS DU 19 JANVIER 1982 ( BECKER , AFFAIRE 8/81 , RECUEIL 1982 , P . 53 ) ET DU 10 JUIN 1982 ( GRENDEL , AFFAIRE 255/81 , RECUEIL 1982 , P . 2301 ), LA COUR A DIT POUR DROIT QUE LA DISPOSITION RELATIVE A L ' EXONERATION DE LA TAXE SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES POUR DES OPERATIONS DE NEGOCIATION DE CREDITS , PREVUE A L ' ARTICLE 13 , PARTIE B , ALINEA D ), POINT 1 , DE LA SIXIEME DIRECTIVE , POUVAIT ETRE INVOQUEE A PARTIR DU 1 JANVIER 1979 , A DEFAUT D ' EXECUTION DE CETTE DIRECTIVE , PAR UN OPERATEUR DE NEGOCIATION DE CREDITS LORSQU ' IL S ' ETAIT ABSTENU DE REPERCUTER CETTE TAXE EN AVAL , SANS QUE L ' ETAT PUISSE LUI OPPOSER CETTE INEXECUTION . 4 IL RESSORT DU DOSSIER QUE LA DEMANDERESSE AU PRINCIPAL , M GERDA KLOPPENBURG ( CI-APRES LA DEMANDERESSE ) EXPLOITE UNE AGENCE DE CREDITS ET D ' HYPOTHEQUES EN REPUBLIQUE FEDERALE D ' ALLEMAGNE . POUR LE PREMIER SEMESTRE DE 1978 , ELLE A RECLAME LE BENEFICE D ' UNE EXONERATION DE LA TAXE SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES SUR LA BASE DES ARTICLES PREMIER ET 13 , PARTIE B , ALINEA D ), POINT 1 , DE LA SIXIEME DIRECTIVE . 5 LE FINANZAMT LEER A REJETE CETTE DEMANDE ET A ASSUJETTI LES OPERATIONS DE LA DEMANDERESSE AU TAUX NORMAL , CONFORMEMENT A LA LEGISLATION NATIONALE NON ENCORE MODIFIEE A L ' EPOQUE . 6 C ' EST CONTRE CETTE DECISION QUE LA DEMANDERESSE , EN INVOQUANT LES ARRETS PRECITES , A FORME UN RECOURS DEVANT LE FINANZGERICHT , QUI A SURSIS A STATUER ET A POSE A LA COUR LA QUESTION SUIVANTE : ' LA DISPOSITION RELATIVE A L ' EXONERATION DE LA TAXE SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES POUR DES OPERATIONS DE NEGOCIATION DE CREDITS , PREVUE A L ' ARTICLE 13 , PARTIE B , ALINEA D ), POINT 1 , DE LA SIXIEME DIRECTIVE 77/388 DU CONSEIL , DU 17 MAI 1977 , EN MATIERE D ' HARMONISATION DES LEGISLATIONS DES ETATS MEMBRES RELATIVES AUX TAXES SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES - SYSTEME COMMUN DE TAXE SUR LA VALEUR AJOUTEE : ASSIETTE UNIFORME , POUVAIT-ELLE ETRE INVOQUEE DURANT LA PERIODE DU 1 JANVIER 1978 AU 30 JUIN 1978 , A DEFAUT D ' EXECUTION DE LA DIRECTIVE , PAR UN OPERATEUR DE NEGOCIATION DE CREDITS LORSQUE CELUI-CI N ' AVAIT PAS REPERCUTE CETTE TAXE EN AVAL , BIEN QU ' AUX TERMES DE L ' ARTICLE 1 DE LA NEUVIEME DIRECTIVE 78/583 DU CONSEIL , DU 26 JUIN 1978 , EN MATIERE D ' HARMONISATION DES LEGISLATIONS DES ETATS MEMBRES RELATIVES AUX TAXES SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES , LES ETATS MEMBRES CITES DANS CET ARTICLE AIENT ETE AUTORISES A METTRE EN APPLICATION LA DIRECTIVE 77/388 AU PLUS TARD LE 1 JANVIER 1979? ' 7 EN VUE DE REPONDRE A CETTE QUESTION , IL CONVIENT , EN PREMIER LIEU , D ' EXAMINER LA SITUATION JURIDIQUE DES OPERATEURS ECONOMIQUES AU COURS DU PREMIER SEMESTRE 1978 , A SAVOIR AVANT LE MOMENT OU LA NEUVIEME DIRECTIVE A PRIS EFFET PAR SA NOTIFICATION AUX ETATS MEMBRES DESTINATAIRES DE CETTE DIRECTIVE . 8 PENDANT CETTE PERIODE , LES OPERATEURS ECONOMIQUES ETABLIS DANS UN DES ETATS MEMBRES , QUI AVAIENT MANQUE A LEUR OBLIGATION D ' ADAPTER LEUR LEGISLATION AUX DISPOSITIONS DE LA SIXIEME DIRECTIVE AVANT LE 1 JANVIER 1978 , SE TROUVAIENT EN PRESENCE D ' UNE INEXECUTION DE LA DIRECTIVE SUSCEPTIBLE D ' ENTRAINER LA NON-APPLICATION PAR LES AUTORITES FISCALES DES EXONERATIONS Y PREVUES EN FAVEUR DE CERTAINS DE CES OPERATEURS . CETTE SITUATION ETAIT IDENTIQUE A CELLE QUI A DONNE LIEU AUX ARRETS PRECITES DES 19 JANVIER ET 10 JUIN 1982 . 9 IL S ' ENSUIT QUE , PENDANT LADITE PERIODE , UN OPERATEUR DE NEGOCIATION DE CREDITS QUI N ' AVAIT PAS REPERCUTE LA TAXE EN AVAL ETAIT FONDE A INVOQUER L ' EXONERATION PREVUE A L ' ARTICLE 13 , PARTIE B , ALINEA D ), POINT 1 , DE LA SIXIEME DIRECTIVE , SANS QUE L ' ETAT MEMBRE SE TROUVANT EN CARENCE PUISSE LUI OPPOSER L ' INEXECUTION DE CETTE DIRECTIVE . 10 PAR CONSEQUENT , LE SEUL PROBLEME NOUVEAU EN L ' ESPECE EST CELUI DE SAVOIR SI LA SITUATION JURIDIQUE D ' UN TEL OPERATEUR ECONOMIQUE A ETE MODIFIEE , AVEC EFFET RETROACTIF , PAR LA NEUVIEME DIRECTIVE . IL CONVIENT DONC , EN SECOND LIEU , D ' EXAMINER CETTE DERNIERE DIRECTIVE EN VUE DE CONSTATER SI ELLE VISE A PRODUIRE UN TEL EFFET ET , DANS CETTE HYPOTHESE , SI ELLE AURAIT PU LE FAIRE DE MANIERE LEGALE . 11 A CET EGARD , IL Y A LIEU DE SOULIGNER , AINSI QUE LA COUR L ' A DEJA FAIT A MAINTES REPRISES , QUE LA LEGISLATION COMMUNAUTAIRE DOIT ETRE CERTAINE ET SON APPLICATION PREVISIBLE POUR LES JUSTICIABLES . LE FAIT DE REPORTER LA DATE D ' ENTREE EN VIGUEUR D ' UN ACTE AYANT UNE PORTEE GENERALE , ALORS QUE LA DATE INITIALEMENT PREVUE EST DEJA PASSEE , EST EN SOI SUSCEPTIBLE DE PORTER ATTEINTE A CE PRINCIPE . DANS LA MESURE OU LA PROROGATION VISE A ENLEVER AUX PARTICULIERS LES REMEDES JURIDIQUES QUE L ' ACTE INITIAL LEUR A DEJA CONFERES , CET EFFET POSE EFFECTIVEMENT LA QUESTION DE LA VALIDITE DE L ' ACTE MODIFICATIF . 12 TOUTEFOIS , CETTE QUESTION DE VALIDITE NE POURRAIT SE POSER QUE SI LA VOLONTE DE PRODUIRE L ' EFFET INDIQUE CI-DESSUS APPARAISSAIT EXPLICITEMENT DANS L ' ACTE MODIFICATIF . OR , TEL N ' EST PAS LE CAS DE LA NEUVIEME DIRECTIVE . LE TEXTE DE CETTE DIRECTIVE NE CONTIENT QU ' UNE SIMPLE PROROGATION DU DELAI DE TRANSPOSITION DE LA SIXIEME DIRECTIVE , ADRESSEE AUX ETATS MEMBRES QUI N ' AVAIENT PAS PU MENER A TERME , DANS LE DELAI INITIALEMENT PREVU , LA PROCEDURE LEGISLATIVE NECESSAIRE POUR ADAPTER LEUR LEGISLATION RELATIVE A LA TAXE SUR LA VALEUR AJOUTEE . IL N ' INDIQUE NULLEMENT QUE CETTE PROROGATION MODIFIE LA SITUATION DES OPERATEURS ECONOMIQUES A L ' EGARD DES OPERATIONS EFFECTUEES PAR EUX PREALABLEMENT A L ' ENTREE EN VIGUEUR DE L ' ACTE MODIFICATIF DU DELAI D ' EXECUTION . 13 IL EN DECOULE QUE LA NEUVIEME DIRECTIVE DOIT ETRE INTERPRETEE EN CE SENS QU ' ELLE N ' A PAS D ' EFFET RETROACTIF A CET EGARD . 14 IL Y A DONC LIEU DE REPONDRE A LA QUESTION POSEE QU ' A DEFAUT D ' EXECUTION DE LA SIXIEME DIRECTIVE 77/388 DU CONSEIL , DU 17 MAI 1977 , EN MATIERE D ' HARMONISATION DES LEGISLATIONS DES ETATS MEMBRES RELATIVES AUX TAXES SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES - SYSTEME COMMUN DE TAXE SUR LA VALEUR AJOUTEE : ASSIETTE UNIFORME , UN OPERATEUR DE NEGOCIATION DE CREDITS POUVAIT INVOQUER LA DISPOSITION RELATIVE A L ' EXONERATION DE LA TAXE , PREVUE A L ' ARTICLE 13 , PARTIE B , ALINEA D ), POINT 1 , DE CETTE DIRECTIVE , POUR DES OPERATIONS EFFECTUEES ENTRE LE 1 JANVIER ET LE 30 JUIN 1978 , LORSQU ' IL S ' ETAIT ABSTENU DE REPERCUTER CETTE TAXE EN AVAL . Décisions sur les dépenses SUR LES DEPENS 15 LES FRAIS EXPOSES PAR LE GOUVERNEMENT ITALIEN ET LA COMMISSION , QUI ONT SOUMIS DES OBSERVATIONS A LA COUR , NE PEUVENT FAIRE L ' OBJET D ' UN REMBOURSEMENT . LA PROCEDURE REVETANT , A L ' EGARD DES PARTIES AU PRINCIPAL , LE CARACTERE D ' UN INCIDENT SOULEVE DEVANT LA JURIDICATION NATIONALE , IL APPARTIENT A CELLE-CI DE STATUER SUR LES DEPENS . PAR CES MOTIFS , Dispositif LA COUR DIT POUR DROIT : A DEFAUT D ' EXECUTION DE LA SIXIEME DIRECTIVE 77/388 DU CONSEIL , DU 17 MAI 1977 , EN MATIERE D ' HARMONISATION DES LEGISLATIONS DES ETATS MEMBRES RELATIVES AUX TAXES SUR LE CHIFFRE D ' AFFAIRES - SYSTEME COMMUN DE TAXE SUR LA VALEUR AJOUTEE : ASSIETTE UNIFORME , UN OPERATEUR DE NEGOCIATION DE CREDITS POUVAIT INVOQUER LA DISPOSITION RELATIVE A L ' EXONERATION DE LA TAXE , PREVUE A L ' ARTICLE 13 , PARTIE B , ALINEA D ), POINT 1 , DE CETTE DIRECTIVE , POUR DES OPERATIONS EFFECTUEES ENTRE LE 1 JANVIER ET LE 30 JUIN 1978 , LORSQU ' IL S ' ETAIT ABSTENU DE REPERCUTER CETTE TAXE EN AVAL .

62018TJ0344

cs

) I. Skutečnosti předcházející sporu A. Žalobkyně a dotčené odvětví Žalobkyně, Rubycon Corp. (dále jen „první žalobkyně“) a Rubycon Holdings Co. Ltd (dále jen „druhá žalobkyně“), jsou společnosti usazené v Japonsku. První žalobkyně vyrábí a prodává hliníkové elektrolytické kondenzátory. Od 1. února 2007 je druhá žalobkyně výlučným vlastníkem první žalobkyně. Dotčené protiprávní jednání se týká hliníkových a tantalových elektrolytických kondenzátorů. Kondenzátory jsou elektrické součásti, které v elektrickém poli skladují energii pomocí statického náboje. Elektrolytické kondenzátory se používají téměř ve všech elektrospotřebičích, jako jsou osobní počítače, tablety, telefony, klimatizace, ledničky, pračky, automobilové výrobky a průmyslové přístroje. Klientela je tedy velmi rozmanitá. Elektrolytické kondenzátory, a konkrétněji hliníkové a tantalové elektrolytické kondenzátory, jsou výrobky, jejichž cena představuje důležitý parametr hospodářské soutěže. B. Správní řízení Dne 4. října 2013 požádala společnost Panasonic a její dceřiné společnosti Evropskou komisi o rezervaci pořadí na základě bodů 14 a 15 oznámení Komise o ochraně před pokutami a o snížení pokut v případech kartelů ( Úř. věst. 2006, C 298, s. 17 , dále jen „oznámení o spolupráci z roku 2006“), přičemž poskytly informace o existenci údajného protiprávního jednání v odvětví elektrolytických kondenzátorů. Dne 28. března 2014 si Komise na základě článku 18 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] ( Úř. věst. 2003, L 1, s. 1 ) vyžádala informace od vícera podniků působících v odvětví elektrolytických kondenzátorů, mimo jiné od žalobkyň. Dne 26. května 2014 žalobkyně předložily Komisi žádost o snížení pokuty na základě oznámení o spolupráci z roku 2006. Dne 4. listopadu 2015 přijala Komise oznámení námitek, které zaslala mimo jiné žalobkyním. Žalobkyně na oznámení námitek neodpověděly. Adresáti oznámení námitek, včetně žalobkyň, byli vyslechnuti Komisí na jednání, které se konalo ve dnech 12. až 14. září 2016. C. Napadené rozhodnutí Dne 21. března 2018 přijala Komise rozhodnutí C(2018) 1768 final týkající se řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (Věc AT.40136 – kondenzátory) (dále jen „napadené rozhodnutí“). 1. Protiprávní jednání Napadeným rozhodnutím Komise konstatovala existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) v odvětví elektrolytických kondenzátorů, kterého se zúčastnilo devět podniků nebo skupin podniků, a sice Elna, Hitachi AIC, Holy Stone, Matsuo, NEC Tokin, Nichicon, Nippon Chemi-Con, Sanyo (označující společně Sanyo a Panasonic) a žalobkyně (společně dále jen „účastníci kartelu“) (bod 1 odůvodnění a článek 1 napadeného rozhodnutí). Komise v podstatě uvedla, že dotčené protiprávní jednání probíhalo od 26. června 1998 do 23. dubna 2012 na celém území EHP a spočívalo v dohodách nebo jednáních ve vzájemné shodě, jejichž předmětem byla koordinace cenových politik, pokud jde o dodávky hliníkových a tantalových elektrolytických kondenzátorů (bod 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kartelová dohoda byla v podstatě organizována prostřednictvím mnohostranných schůzek, které se obvykle konaly v Japonsku každý měsíc nebo jednou za dva měsíce na úrovni vedoucích pracovníků z oblasti prodeje a každých šest měsíců na úrovni vyššího vedení včetně prezidentů společností (body 63, 68 a 738 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Mnohostranné schůzky byly nejprve organizovány v letech 1998 až 2003 pod názvem „skupina elektrolytických kondenzátorů“ nebo „konference elektrolytických kondenzátorů“ (dále jen „schůzky ECC“). Následně byly v letech 2003 až 2005 pořádány pod názvem „konference hliník-tantal“, „skupina hliníkových nebo tantalových kondenzátorů“ nebo „schůzky ATC“. Konečně byly schůzky v letech 2005 až 2012 organizovány pod názvem „skupina pro průzkum trhu“ nebo „marketingová skupina“ (dále jen „schůzky MK“). Souběžně se schůzkami MK a k jejich doplnění byly v letech 2006 až 2008 organizovány schůzky označované „zvýšení nákladů“ nebo „zvýšení kondenzátorů“ (dále jen „schůzky CUP“) (bod 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě těchto mnohostranných schůzek udržovali účastníci kartelové dohody podle potřeby rovněž dvoustranné a třístranné kontakty ad hoc (body 63, 75 a 739 odůvodnění napadeného rozhodnutí) (dále společně jen „protisoutěžní kontakty“). V rámci protisoutěžních kontaktů si účastníci kartelové dohody v podstatě vyměňovali informace o uplatňovaných a budoucích cenách, o budoucích sníženích cen a rozpětí těchto snížení, o nabídce a poptávce, včetně budoucí nabídky a poptávky, a v některých případech uzavírali, uplatňovali a dodržovali dohody o cenách (body 62, 715, 732 a 741 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise měla za to, že jednání účastníků kartelové dohody představovalo formu dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, které mělo společný cíl, a sice zabránit hospodářské soutěži prostřednictvím cen a koordinovat své budoucí chování týkající se prodeje elektrolytických kondenzátorů, čímž tak snižovalo nejistotu na trhu (body 726 a 731 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise dospěla k závěru, že toto jednání mělo jediný protisoutěžní účel (bod 743 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 2. Odpovědnost žalobkyň Komise konstatovala odpovědnost první žalobkyně z důvodu její přímé účasti na kartelové dohodě od 26. června 1998 do 23. dubna 2012 [bod 961 odůvodnění a čl. 1 písm. h) napadeného rozhodnutí]. Kromě toho Komise konstatovala odpovědnost druhé žalobkyně jakožto mateřské společnosti vlastnící veškerý kapitál první žalobkyně v období od 1. února 2007 do 23. dubna 2012 [body 962 a 963 odůvodnění a čl. 1 písm. h) napadeného rozhodnutí]. 3. Pokuty uložené žalobkyním V článku 2 písm. k) a l) napadeného rozhodnutí se ukládá první žalobkyni „společně a nerozdílně“ s druhou žalobkyní pokuta ve výši 27718000 eur a první žalobkyni dále pokuta ve výši 706000 eur. 4. Výpočet pokut Pro účely výpočtu pokut Komise použila pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 ( Úř. věst. 2006, C 210, s. 2 , dále jen „pokyny z roku 2006“) (bod 980 napadeného rozhodnutí). Na prvním místě Komise pro určení základní částky pokut uložených žalobkyním zohlednila hodnotu tržeb za poslední celý rok účasti na protiprávním jednání v souladu s bodem 13 pokynů z roku 2006 (bod 989 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise vypočetla hodnotu tržeb na základě prodejů hliníkových a tantalových elektrolytických kondenzátorů fakturovaných zákazníkům usazeným v EHP (bod 990 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Mimoto Komise vypočítala relevantní hodnotu tržeb odděleně pro obě kategorie výrobků, a sice pro hliníkové elektrolytické kondenzátory a tantalové elektrolytické kondenzátory, a použila na ně odlišné násobící koeficienty v závislosti na době trvání protiprávního jednání (bod 991 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise stanovila podíl hodnoty tržeb, který má být zohledněn na základě závažnosti protiprávního jednání, na 16 %. V tomto ohledu měla Komise za to, že horizontální „dohody“ o koordinaci cen patří ze své vlastní podstaty mezi nejzávažnější porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP a že kartelová dohoda pokrývala celé území EHP (body 1001 až 1003 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise nadto uplatnila dodatečnou částku ve výši 16 % na základě bodu 25 pokynů z roku 2006, aby se ujistila o dostatečně odrazující povaze uložené pokuty (bod 1009 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud jde dále o násobící koeficient týkající se doby trvání protiprávního jednání, Komise na základě bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 přiznala první žalobkyni částečnou ochranu před pokutou za dobu trvání protiprávního jednání, odpovídající období protiprávního jednání od 26. června 1998 do 28. srpna 2003, z důvodu, že předložila přesvědčivé důkazy ke zjištění dodatečných skutečností zvyšujících dobu trvání protiprávního jednání po toto období (viz bod 1087 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise tak v případě první žalobkyně použila násobící koeficient 8,65 odpovídající období od 29. srpna 2003 do 23. dubna 2012 a nezohlednila období od 26. června 1998 do 28. srpna 2003 (viz bod 26 výše). Pokud jde o druhou žalobkyni, Komise použila násobící koeficient 5,22 odpovídající období od 1. srpna 2009 do 23. dubna 2012 (bod 1007 odůvodnění, tabulka 1 a poznámka pod čarou č. 1658 napadeného rozhodnutí). Komise tedy stanovila základní výši pokuty v případě první žalobkyně na 61434000 eur a v případě druhé žalobkyně na 39598000 eur (bod 1010 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na druhém místě, pokud jde o úpravy základní výše pokut, Komise především odmítla přiznat žalobkyním dodatečné snížení pokuty na základě bodu 37 pokynů z roku 2006 (body 1052 a 1053 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise nadto nezjistila v případě žalobkyň žádnou přitěžující nebo polehčující okolnost (bod 1054 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Poté Komise uplatnila horní hranici 10 % celkového obratu za předchozí hospodářský rok na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (body 1057 a 1058 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Konečně po uplatnění uvedené horní hranice 10 % přiznala Komise žalobkyním na základě bodu 26 prvního pododstavce druhé odrážky oznámení o spolupráci z roku 2006 snížení pokuty, která by jim byla jinak uložena, o 30 %, jelikož měla za to, že byly druhým podnikem, který poskytl důkazy s významnou přidanou hodnotou (body 1082 a 1083 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě toho Komise odmítla přiznat žalobkyním částečnou ochranu před pokutou týkající se závažnosti protiprávního jednání na základě uvedeného bodu 26 třetího pododstavce z důvodu, že důkazy, které předložily, jí neumožnily zjistit dodatečné skutečnosti zvyšující závažnost protiprávního jednání (body 1093 až 1096 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise tedy stanovila celkovou výši pokut uložených žalobkyním na 28424000 eur (bod 1139 odůvodnění napadeného rozhodnutí). [ omissis ] II. Řízení a návrhová žádání účastnic řízení Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. června 2018 podaly žalobkyně projednávanou žalobu. Dne 27. září 2018 doručila Komise soudní kanceláři Tribunálu žalobní odpověď. Replika byla soudní kanceláři Tribunálu předložena dne 21. listopadu 2018 a duplika dne 29. ledna 2019. Na návrh druhého senátu Tribunál podle článku 28 jednacího řádu rozhodl, že věc předá k projednání a rozhodnutí rozšířenému soudnímu kolegiu. Vzhledem ke změně složení senátů Tribunálu byla na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu soudkyně zpravodajka přidělena k devátému rozšířenému senátu, kterému byla tudíž přidělena i tato věc. Na návrh soudkyně zpravodajky Tribunál (devátý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu položil účastnicím řízení písemné otázky a vyzval je, aby na ně odpověděly na jednání. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na písemné a ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 21. října 2020. Po úmrtí soudce B. Berkeho, ke kterému došlo dne 1. srpna 2021, pokračovali tři soudci, podepsaní pod tímto rozsudkem, v poradě v souladu s článkem 22 a čl. 24 odst. 1 jednacího řádu. Žalobkyně navrhují, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká, a zejména zrušil čl. 1 písm. h), čl. 2 písm. k) a l) a článek 4 napadeného rozhodnutí; – snížil pokuty, které jim byly uloženy; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl, – uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení. III. Právní otázky [ omissis ] B. K věci samé Žalobkyně uplatňují na podporu jak svých návrhových žádání směřujících ke zrušení pokut, které jim byly uloženy, tak návrhových žádání směřujících ke snížení těchto pokut dva žalobní důvody. První žalobní důvod se týká odmítnutí Komise přiznat žalobkyním částečnou ochranu před pokutou na základě jimi předložených důkazů týkajících se dodatečných skutečností zvyšujících závažnost protiprávního jednání. Druhý žalobní důvod se týká odmítnutí Komise odchýlit se od obecné metody stanovené pokyny z roku 2006 a přiznat snížení pokuty na základě bodu 37 těchto pokynů. 1. K návrhovým žádáním znějícím na zrušení napadeného rozhodnutí [ omissis ] a) K prvnímu žalobnímu důvodu, týkajícímu se odmítnutí Komise přiznat žalobkyním částečnou ochranu před pokutou na základě jimi předložených důkazů týkajících se dodatečných skutečností zvyšujících závažnost protiprávního jednání V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise jim neprávem odmítla přiznat částečnou ochranu před pokutou na základě bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006, jelikož důkazy, které předložily ohledně schůzek ECC a CUP, umožnily Komisi zvýšit závažnost protiprávního jednání. [ omissis ] 2) Ke druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z nesprávného právního posouzení při použití bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 [ omissis ] i) K první výtce, vycházející z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Komise konstatovala odpovědnost žalobkyň za jejich účast na schůzkách ECC a schůzkách CUP Žalobkyně tvrdí, že Komise neprávem použila důkazy, které předložily ohledně schůzek CUP a schůzek ECC, aby je činila odpovědnými za všechny prvky protiprávního jednání, včetně těchto schůzek. Žalobkyně totiž jako první předložily důkazy týkající se schůzek CUP, o jejichž existenci Komise až do té doby nevěděla. Mimoto žalobkyně uvádějí, že jako jediné poskytly důkazy týkající se schůzek ECC. Komise s těmito argumenty nesouhlasí. V projednávaném případě je třeba uvést, že Komise konstatovala odpovědnost první žalobkyně z důvodu její přímé účasti na kartelové dohodě od 26. června 1998 do 23. dubna 2012 a druhé žalobkyně jakožto mateřské společnosti první žalobkyně v období od 1. února 2007 do 23. dubna 2012 (viz body 17 a 18 výše). Dále měla Komise za to, že žalobkyně jako jediné poskytly důkazy týkající se protisoutěžních kontaktů, ke kterým došlo v letech 1998 až 2004, s výjimkou kontaktu, ke kterému došlo v průběhu roku 2003, a že tyto důkazy jí umožnily zvýšit dobu trvání protiprávního jednání o období od 26. června 1998 do 28. srpna 2003 (bod 1080 odůvodnění a poznámky pod čarou č. 1708 a 1709 napadeného rozhodnutí). Kromě toho se Komise domnívala, že žalobkyně jako první poskytly důkazy týkající se schůzek CUP (body 1080 a 1096 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 1710 napadeného rozhodnutí) a že tyto důkazy jí umožnily odhalit další funkční aspekt kartelové dohody, a sice existenci, povahu a obsah schůzek CUP, organizovaných v letech 2006 až 2008 (bod 1080 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 1710 napadeného rozhodnutí). V návaznosti na tyto úvahy Komise přiznala první žalobkyni částečnou ochranu před pokutou na základě bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 za období protiprávního jednání od 26. června 1998 do 28. srpna 2003. Třebaže totiž Komise konstatovala odpovědnost žalobkyně z důvodu její přímé účasti na kartelové dohodě v období od 26. června 1998 do 23. dubna 2012, při stanovení násobícího koeficientu za dobu trvání účasti na protiprávním jednání nezohlednila období od 26. června 1998 do 28. srpna 2003 (viz body 17 a 26 výše). Komise tak měla za to, že období odpovídající této částečné ochraně před pokutou, přiznané v souvislosti s dobou trvání protiprávního jednání, zahrnovalo období, během kterého se konaly všechny schůzky ECC, s výjimkou schůzky konané dne 7. listopadu 2003 (viz body 78 a 80 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 128 napadeného rozhodnutí, jakož i body 12 a 26 výše). Komise měla dále za to, že důkazy poskytnuté žalobkyněmi, týkající se schůzek ECC a schůzek CUP, jí neumožnily zjištění dodatečných skutečností zvyšujících závažnost protiprávního jednání. Komise tedy odmítla přiznat žalobkyním částečnou ochranu před pokutou týkající se závažnosti protiprávního jednání na základě bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 (viz bod 33 výše). Kromě toho měla Komise s ohledem na všechny důkazy poskytnuté žalobkyněmi za to, že žalobkyně musí být považovány za druhý podnik, který poskytl významnou přidanou hodnotu (body 1082 a 1083 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise tedy přiznala žalobkyním 30 % snížení pokuty, která by jim byla jinak uložena, v souladu s bodem 26 prvním pododstavcem druhou odrážkou oznámení o spolupráci z roku 2006 (viz bod 32 výše). V této souvislosti je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se Komise nedopustila pochybení, když je shledala odpovědnými za protiprávní jednání za podmínek uvedených v bodě 79 výše. Částečná ochrana před pokutou stanovená v bodě 26 třetím pododstavci oznámení o spolupráci z roku 2006 se totiž týká pouze výše pokuty. Jak bylo připomenuto v bodě 74 výše, pokud jsou splněny podmínky pro přiznání uvedené částečné ochrany, jediným důsledkem, který z toho vyplývá, je, že se Komise nemůže opírat o dotčené důkazy při určení závažnosti nebo doby trvání protiprávního jednání žadatele o shovívavost. Jinak řečeno, v takovém případě Komise nezohledňuje tyto skutečnosti při stanovení výše pokuty. Částečná ochrana před pokutou stanovená v bodě 26 třetím pododstavci oznámení o spolupráci z roku 2006 tedy nemá žádný dopad na rozsah odpovědnosti za protiprávní jednání zjištěné u podniků, kterým byla taková ochrana poskytnuta. [ omissis ] První výtka druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Komise konstatovala odpovědnost žalobkyň za jejich účast na schůzkách ECC a schůzkách CUP, tedy musí být zamítnuta. ii) Ke druhé výtce, vycházející z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Komise dospěla k závěru, že důkazy předložené žalobkyněmi nemají vliv na závažnost protiprávního jednání Žalobkyně zpochybňují závěr Komise v bodech 1094 a 1096 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého důkazy, které předložily ohledně schůzek ECC a schůzek CUP, nemají vliv na závažnost protiprávního jednání. Podle žalobkyň tyto důkazy umožnily prokázat, že protiprávní jednání zahrnovalo rovněž dohody v oblasti cen a neomezovalo se tedy na diskuse týkající se informací o cenách a o nabídce a poptávce. Tyto důkazy navíc prokazují existenci mechanismu oznamování a mechanismu dohledu, které měly zajistit, aby podniky dodržovaly dohody v oblasti cen. Tyto důkazy byly tudíž podle žalobkyň rozhodující pro zvýšení závažnosti protiprávního jednání. Na podporu svého stanoviska se žalobkyně dovolávají rozsudků ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise ( C‑603/13 P , EU:C:2016:38 ), a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise ( T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02, T‑126/02, T‑128/02, T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02 , EU:T:2007:115 ). Komise s těmito argumenty nesouhlasí. Jak bylo připomenuto v bodech 72 a 73 výše, částečné osvobození od pokuty podle bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 vyžaduje, aby bylo splněno několik podmínek, a sice aby dotčený podnik jako první předložil přesvědčivé důkazy ve smyslu bodu 25 uvedeného oznámení, aby tyto důkazy umožňovaly zjištění dodatečných skutečností v porovnání s těmi, které je schopna zjistit Komise, a aby tyto dodatečné skutečnosti zvyšovaly závažnost nebo dobu trvání protiprávního jednání. Z toho vyplývá, že pro použití bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 nestačí, aby důkazy byly přesvědčivé ve smyslu bodu 25 tohoto oznámení, je ještě třeba, aby umožnily Komisi zjištění dodatečných skutečností zvyšujících závažnost nebo dobu trvání protiprávního jednání (rozsudek ze dne 29. února 2016, Deutsche Bahn a další v. Komise, T‑267/12 , nezveřejněný, EU:T:2016:110 , bod ). V projednávané věci měla Komise za to, že první žalobkyně jako jediná předložila důkazy týkající se schůzek ECC a že žalobkyně jako první předložily důkazy týkající se schůzek CUP. Komise konstatovala, že důkazy předložené první žalobkyní ohledně schůzek ECC jí umožnily zvýšit dobu trvání protiprávního jednání, a z tohoto důvodu jí přiznala částečnou ochranu před pokutou za období od 26. června 1998 do 28. srpna 2003 (viz body 80 až 84 výše). Komise však měla za to, že uvedené důkazy, zejména důkazy týkající se schůzek CUP, jí neumožnily prokázat dodatečné skutečnosti zvyšující závažnost protiprávního jednání (body 1094 a 1096 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odmítla tedy přiznat žalobkyním částečnou ochranu před pokutou v souvislosti se závažností protiprávního jednání (viz bod 85 výše). V tomto ohledu z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že si strany po celou dobu trvání kartelové dohody vyměňovaly informace o cenách, nabídce a poptávce a že jistě na některých schůzkách ECC a CUP podniky uzavřely dohody o cenách. Podle Komise však jak jednání ve vzájemné shodě, tak i dohody o cenách, jakožto projevy koluzivního jednání v projednávané věci, byly součástí téhož závažného porušení čl. 101 odst. 1 SFEU. Skutečnost, že se strany podílely nejen na jednáních ve vzájemné shodě, ale i na dohodách, tak neměla žádný dopad na závažnost protiprávního jednání. Kromě toho se podle Komise schůzky ECC a schůzky CUP věcně nelišily od ostatních mnohostranných schůzek uvedených v bodě 12 výše, které byly součástí téhož jediného a trvajícího protiprávního jednání, jež je předmětem napadeného rozhodnutí (viz body 72, 1094 a 1096 odůvodnění sporného rozhodnutí). Pokud jde konkrétně o schůzky CUP, Komise měla za to, že s ohledem na období, během kterého se konaly tyto schůzky, a s ohledem na jejich povahu a skutečnost, že se konaly souběžně se schůzkami MK, nezvýšilo odhalení existence schůzek CUP ze strany žalobkyň dobu trvání ani závažnost protiprávního jednání (viz bod 1096 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Stejně tak, pokud jde o dohled zajišťovaný v rámci schůzek CUP, měla Komise za to, že tento dohled není zvláštností kartelové dohody, která by mohla ovlivnit závažnost protiprávního jednání, zejména vzhledem k tomu, že podniky dohlížely na své vzájemné chování obecně a rovněž mimo schůzky CUP (viz bod 716 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z toho vyplývá, že Komise dospěla k závěru, že schůzky ECC ani schůzky CUP neměly jinou povahu než ostatní projevy koluzivního jednání v projednávané věci, které všechny představovaly jednání ve vzájemné shodě nebo dohody o cenách, jež byly součástí téhož závažného porušení čl. 101 odst. 1 SFEU. Konkrétně, pokud jde o schůzky CUP, dospěla Komise k závěru, že i bez těchto schůzek by protiprávní jednání bylo stejně dlouhé a představovalo by stejně závažné porušení pravidel hospodářské soutěže. Argumentace žalobkyň tyto závěry nezpochybňuje. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pojem „dohoda“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, jak byl vyložen judikaturou, je zaměřen na existenci shody vůle mezi nejméně dvěma stranami, přičemž forma jejího projevu není důležitá, představuje-li její věrné vyjádření (viz rozsudek ze dne 16. června 2015, FSL a další v. Komise, T‑655/11 , EU:T:2015:383 , bod a citovaná judikatura). Pojem „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu tohoto ustanovení se vztahuje k formě koordinace mezi podniky, která vědomě nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky, aniž dospěje až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu (viz rozsudek ze dne 16. června 2015, FSL a další v. Komise, T‑655/11 , EU:T:2015:383 , bod a citovaná judikatura). Podle ustálené judikatury přitom pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU zahrnují formy koluzí, které mají stejnou povahou a odlišují se pouze svou intenzitou a formami, ve kterých se projevují (viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Solvay Solexis v. Komise, C‑449/11 P , nezveřejněný, EU:C:2013:802 , bod a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P , EU:C:1999:356 , bod ). Tudíž i když pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ sestávají z částečně rozdílných zakládajících prvků, nejsou navzájem neslučitelné. Komise tedy nemá povinnost kvalifikovat všechna zjištěná jednání jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě, ale může právem kvalifikovat některá z těchto jednání jako „dohody“ a jiná jako „jednání ve vzájemné shodě“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P , EU:C:1999:356 , bod , a ze dne 16. června 2015, FSL a další v. Komise, T‑655/11 , EU:T:2015:383 , bod ). Dvojí kvalifikaci protiprávního jednání jako dohody a/nebo jednání ve vzájemné shodě je proto třeba chápat jako komplexní celek, jenž zahrnuje skutkové okolnosti, z nichž některé byly kvalifikovány jako dohoda a jiné jako jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, který pro tento typ komplexního protiprávního jednání nestanoví zvláštní kvalifikaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2013, MRI v. Komise, T‑154/09 , EU:T:2013:260 , bod a citovaná judikatura). Tak je tomu v projednávané věci. Napadeným rozhodnutím totiž Komise konstatovala existenci jediného a trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP, které spočívalo v dohodách nebo jednáních ve vzájemné shodě, jejichž předmětem byla koordinace cenových politik v odvětví hliníkových a tantalových elektrolytických kondenzátorů (viz body 9 a 10 výše). Z bodů 704 až 743 odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétně vyplývá, že Komise měla za to, že vzhledem k tomu, že dotčené protiprávní jednání bylo komplexní a dlouhodobé, nebyla povinna kvalifikovat jednání jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě. V tomto ohledu Komise nejprve konstatovala, že protisoutěžní kontakty uvedené výše v bodech 12 a 13 měly všechny tentýž protisoutěžní cíl, a to koordinaci cenových politik. Dále Komise upřesnila, že jednání podniků zahrnovalo současně výměnu informací o cenách, výměnu informací o nabídce a poptávce a uzavírání dohod o cenách, spojených s mechanismem dohledu za účelem zajištění jejich uplatňování. Komise měla navíc za to, že tento mechanismus dohledu nebyl zvláštností kartelové dohody, jelikož nezávisle na existenci takového mechanismu podniky obecně dohlížely na své vzájemné chování. Konečně, Komise měla za to, že tato jednání měla formu dohod nebo jednání ve vzájemné shodě a sledovala celkový plán mající jediný protisoutěžní cíl. Je pravda, že Komise v napadeném rozhodnutí uvádí schůzky ECC a schůzky CUP jako příklady mnohostranných schůzek, na kterých podniky uzavíraly dohody o cenách, spojené s mechanismem dohledu za účelem zajištění jejich uplatňování [viz bod 715 písm. c) odůvodnění napadeného rozhodnutí]. Nic to však nemění na tom, že Komise měla za to, že všechny mnohostranné schůzky popsané v bodě 12 výše měly společné charakteristiky a že předmět diskusí vedených na těchto mnohostranných schůzkách zůstal stejný nebo do značné míry podobný po celou dobu trvání protiprávního jednání (body 70 až 72 a 741 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Navíc měla za to, že mechanismus dohledu nebyl zvláštností kartelové dohody, jelikož podniky vykonávaly obecný a vzájemný dohled nad rámec tohoto mechanismu (bod 716 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ve světle judikatury připomenuté v bodech 104 až 106 výše je tak třeba uvést, že v rámci tohoto komplexního protiprávního jednání, které zahrnovalo několik podniků sledujících společný cíl koordinace cenových politik po dobu několika let, nebyla Komise povinna přesně kvalifikovat každé z protiprávních jednání jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě. V každém případě jsou tyto dvě formy protiprávního jednání uvedeny v článku 101 SFEU. Z toho vyplývá, že v projednávaném případě nelze rozlišovat mezi údajnou větší závažností „dohod“ v porovnání s menší závažností „jednání ve vzájemné shodě“. V takovém kontextu, jako je kontext projednávané věci, kdy byla protiprávní jednání kvalifikována bez rozdílu jako dohody „nebo“ jednání ve vzájemné shodě, přičemž každé z nich potvrzuje existenci komplexního, jediného a trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU, nemůže přesná kvalifikace těchto jednání jako dohod nebo jednání ve vzájemné shodě zakládat rozdíl mezi závažností každého jednání. Naopak, přesná kvalifikace každého protiprávního jednání zakládajícího kartelovou dohodu jako dohody nebo jednání ve vzájemné shodě nemůže mít vliv na závažnost protiprávního jednání, jelikož tyto dvě formy protiprávního jednání jsou uvedeny v čl. 101 odst. 1 SFEU a toto ustanovení nestanoví specifickou kvalifikaci pro takový typ komplexního protiprávního jednání, jako je protiprávní jednání v projednávané věci. Kromě toho je třeba uvést, že rozsudky ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise ( C‑603/13 P , EU:C:2016:38 ), a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise ( T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02, T‑126/02, T‑128/02, T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02 , EU:T:2007:115 ), kterých se dovolávají žalobkyně, neposkytují jejich stanovisku žádnou oporu. Na rozdíl od projednávané věci se věci, ve kterých byly vydány tyto dva rozsudky, týkaly situací omezené účasti, nebo dokonce neúčasti na některých prvcích kartelové dohody, jako je mechanismus náhrad nebo dohledu (viz rozsudky ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise, C‑603/13 P , EU:C:2016:38 , body , , , a , a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑128/02, T‑125/02, T‑126/02, T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02 , EU:T:2007:115 , body , , a ). Na rozdíl od uvedených věcí také v projednávané věci nebyl identifikován žádný systém dohledu nebo jiný autonomní mechanismus jako složka odlišná od protiprávního jednání, které je předmětem napadeného rozhodnutí. V projednávané věci z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise stanovila podíl hodnoty tržeb, který má být zohledněn na základě závažnosti protiprávního jednání, na 16 %. V tomto ohledu Komise zohlednila povahu protiprávního jednání, a sice skutečnost, že protiprávní jednání spočívalo v horizontálních „dohodách“ o koordinaci cen, které patří mezi nejzávažnější porušení článku 101 SFEU. Navíc zohlednila zeměpisný rozsah protiprávního jednání, když uvedla, že toto jednání se vztahovalo na celé území EHP (viz bod 24 výše). Dále měla Komise za to, že mechanismus dohledu diskutovaný na schůzkách CUP nebyl zvláštností kartelové dohody, jelikož podniky vykonávaly obecný a vzájemný dohled nad rámec tohoto mechanismu (viz bod 110 výše). Na rozdíl od věcí, ve kterých byly vydány rozsudky citované v bodě 114 výše, tak protiprávní jednání dotčené v projednávaném případě nemá jiné složky, které by byly nezávislé na souboru dohod nebo jednání ve vzájemné shodě s cílem koordinace cenových politik, které tvoří toto protiprávní jednání. Konkrétně schůzky CUP byly součástí tohoto souboru dohod nebo jednání ve vzájemné shodě a nevykazovaly zvláštnosti, které by mohly mít specifický vliv na závažnost protiprávního jednání (viz body 97 a 98 výše). S ohledem na výše uvedené je třeba uvést, že se Komise nedopustila pochybení, když měla za to, že žalobkyně nepředložily důkazy umožňující zjištění dodatečných skutečností zvyšujících závažnost protiprávního jednání. Druhá výtka druhé části prvního žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta. [ omissis ] 3) Ke třetí části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady rovného zacházení V rámci třetí části prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že jim Komise měla přiznat snížení základní výše pokuty alespoň o 3 %, což odpovídá snížení, které přiznala podnikům, jejichž účast na některých typech schůzek nebyla prokázána, a sice podnikům Sanyo, NEC Tokin (NEC Corp. a Tokin Corp.), Matsuo a Nichicon. Tím, že Komise takto nepostupovala, zacházela s účastníky kartelové dohody, kteří zatajili skutkové okolnosti protiprávního jednání týkající se některých typů schůzek, příznivěji než se žalobkyněmi, které odhalily existenci jednoho z těchto typů schůzek. Komise s těmito argumenty nesouhlasí. [ omissis ] V projednávaném případě je třeba uvést, že argument žalobkyň spočívá na nesprávném porovnání institutu částečné ochrany před pokutou, jak je stanoven v bodě 26 třetím pododstavci oznámení o spolupráci z roku 2006, s polehčujícími okolnostmi, které musí Komise zohlednit, jako jsou okolnosti uvedené v bodě 29 pokynů z roku 2006. Zaprvé totiž situace žalobkyň není ze skutkového hlediska srovnatelná se situací ostatních účastníků kartelové dohody, které zmínily. Pokud jde o účast na schůzkách CUP a na schůzkách MK, je třeba konstatovat, že Komise dospěla k závěru, že první žalobkyně se jich účastnila (viz body 88 a 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což ostatně žalobkyně nezpochybňují. Komise naproti měla za to, že účast společností Sanyo, NEC Tokin a Matsuo na schůzkách CUP nebyla zjištěna a nic neprokazuje, že o nich tyto společnosti věděly (body 754, 759 a 764 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Stejně tak měla Komise za to, že účast společnosti Nichicon na schůzkách MK nebyla zjištěna a nic neprokazuje, že o nich tato společnost věděla (bod 761 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dále, pokud jde o spolupráci při šetření Komise, je třeba konstatovat, že žalobkyně poskytly důkazy, které Komisi umožnily prokázat existenci, povahu a obsah schůzek CUP (viz bod 81 výše), což nebyl případ společností Sanyo, NEC Tokin, Matsuo a Nichicon. Skutkové situace žalobkyň a společností Sanyo, NEC Tokin, Matsuo a Nichicon jsou tedy podstatně odlišné. Zadruhé nejsou obě situace z právního hlediska srovnatelné. Na jedné straně měla Komise posoudit, zda neúčast společností Sanyo, NEC Tokin, Matsuo a Nichicon na některých protisoutěžních kontaktech má být zohledněna v rámci polehčujících okolností ve smyslu bodu 29 pokynů z roku 2006. Na druhé straně, v rámci oznámení o spolupráci z roku 2006, šlo o to, aby tento orgán posoudil, zda spolupráce žalobkyň při jeho šetření má vést k tomu, že jim bude přiznána částečná ochrana před pokutou. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v případě protiprávních jednání, která spadají do oblasti působnosti oznámení o spolupráci z roku 2006, nemůže zúčastněná strana Komisi v zásadě platně vytýkat, že nevzala v úvahu stupeň její spolupráce jako polehčující okolnost mimo právní rámec uvedeného oznámení (viz rozsudek ze dne 29. února 2016, EGL a další v. Komise, T‑251/12 , nezveřejněný, EU:T:2016:114 , bod a citovaná judikatura). Spolupráci poskytnutou žalobkyněmi tedy nelze hodnotit mimo působnost oznámení o spolupráci z roku 2006, konkrétně jako polehčující okolnost na základě bodu 29 pokynů z roku 2006. V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čtvrté odrážky tohoto bodu lze za polehčující okolnost, která může vést ke snížení základní částky pokuty, považovat skutečnost, že dotyčný podnik účinně spolupracuje s Komisí nad rámec oznámení o shovívavosti a zákonem stanovené povinnosti spolupráce. Na rozdíl od toho, co podle všeho vyplývá z argumentace žalobkyň, nadto podmínky, které mohou odůvodnit uplatnění polehčujících okolností, nejsou nijak srovnatelné s podmínkami požadovanými pro uplatnění částečné ochrany před pokutou, zejména pokud jde o posouzení závažnosti dotčených skutkových okolností. Jak vyplývá z judikatury, Komise může zohlednit relativní závažnost účasti podniku na protiprávním jednání a konkrétní okolnosti věci buď při posouzení závažnosti protiprávního jednání ve smyslu článku 23 nařízení č. 1/2003, nebo při úpravě základní částky v závislosti na polehčujících a přitěžujících okolnostech (rozsudek ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P , nezveřejněný, EU:C:2013:464 , body a ; viz rovněž rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Laufen Austria v. Komise, C‑637/13 P , EU:C:2017:51 , bod a citovaná judikatura). Naproti tomu z bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 vyplývá, že částečná ochrana před pokutou se přizná mimo jiné tehdy, když žadatel o shovívavost předloží Komisi důkazy, které Komise použije ke zjištění dodatečných skutečností zvyšujících závažnost protiprávního jednání, tj. celkovou závažnost protiprávního jednání. V projednávaném případě na jedné straně snížení o 3 % přiznané společnostem Sanyo, NEC Tokin, Matsuo a Nichicon zohlednilo relativní závažnost jejich účasti na protiprávním jednání, či dokonce jejich neúčasti na některých typech schůzek. Na druhé straně, odmítnutí přiznat žalobkyním částečnou ochranu před pokutou v souvislosti se závažnosti protiprávního jednání je založeno na skutečnosti, že důkazy týkající se zejména schůzek CUP neumožnily Komisi zvýšení celkové závažnosti protiprávního jednání (viz body 33 a 96 výše). Z toho vyplývá, že méně příznivé zacházení s žalobkyněmi není v projednávaném případě prokázáno, protože jejich situace a situace výše uvedených podniků není srovnatelná ani ze skutkového, ani z právního hlediska. Třetí část prvního žalobního důvodu a tudíž i první žalobní důvod jako celek musí být tedy zamítnuty. b) K druhému žalobnímu důvodu, týkajícímu se odmítnutí Komise odchýlit se od obecné metody stanovené pokyny z roku 2006 a přiznat snížení pokuty na základě bodu 37 těchto pokynů [ omissis ] 2) K druhé části druhého žalobního důvodu, vycházející z nesprávného právního posouzení a z porušení zásad proporcionality, rovného zacházení a individualizace trestů a sankcí V rámci druhé části druhého žalobního důvodu se žalobkyně dovolávají nesprávného právního posouzení, jakož i porušení zásad proporcionality, rovného zacházení a individualizace trestů a sankcí v souvislosti s odmítnutím Komise odchýlit se od obecné metody stanovené v pokynech z roku 2006 a přiznat jim dodatečné snížení pokuty na základě bodu 37 těchto pokynů. [ omissis ] Úvodem je třeba poukázat na to, že, jak bylo připomenuto v bodě 57 výše, pokyny z roku 2006 stanoví orientační pravidlo chování, podle něhož má být v praxi postupováno a od něhož se Komise může v konkrétním případě odchýlit pouze tehdy, uvede-li důvody, které jsou slučitelné se zásadou rovného zacházení. Mimoto je třeba připomenout etapy výpočtu výše pokut uložených žalobkyním, kterými v projednávané věci Komise prošla. V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že v prvé řadě byla základní výše pokuty, která měla být uložena první žalobkyni, vypočtena bez zohlednění období od 26. června 1998 do 28. srpna 2003, jelikož jí Komise přiznala částečnou ochranu před pokutou za toto období na základě bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006 (viz bod 26 výše). V návaznosti na etapy připomenuté v bodech 21 až 27 výše tak Komise stanovila základní výši pokuty, která měla být uložena první žalobkyni, na 61434000 eur, a základní výši pokuty, která měla být uložena druhé žalobkyni, na 39598000 eur. Vzhledem k tomu, že základní výše pokuty, která měla být uložena první žalobkyni, překračovala 10 % obratu za předchozí hospodářský rok, uplatnila poté Komise tuto hranici a základní výše pokuty byla proto snížena na 40606385 eur v souladu s čl. 23 odst. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 1/2003 (viz bod 31 výše). Konečně na tuto základní výši 40606385 eur Komise uplatnila snížení o 30 % na základě bodu 26 prvního pododstavce druhé odrážky oznámení o spolupráci z roku 2006. Celková výše pokut uložených žalobkyním tedy činí 28424000 eur (viz body 32 a 34 výše). Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat argumenty žalobkyň. Na prvním místě je třeba uvést, že žalobkyně nesprávně tvrdí, že z judikatury vyplývá, že Komise je povinna odchýlit se od obecné metody stanovené pokyny z roku 2006 z důvodu, že použití metody stanovené v těchto pokynech vedlo k uplatnění horní hranice 10 % obratu na několik účastníků kartelové dohody. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nenachází jejich argumentace žádnou oporu v rozsudku ze dne 16. června 2011, Putters International v. Komise ( T‑211/08 , EU:T:2011:289 ). V tomto ohledu je třeba konstatovat, že je pravda, že v bodě 75 tohoto rozsudku Tribunál konstatoval, že vynásobení částky určené podle hodnoty tržeb počtem let, během nichž se daný podnik na protiprávním jednání podílel, může vést k tomu, že v kontextu pokynů z roku 2006 bude použití 10 % horní hranice podle článku 23 nařízení č. 1/2003 spíš pravidlem než výjimkou u všech podniků, které působí převážně na jednom trhu a které se kartelové dohody účastnily po dobu delší jednoho roku. Tribunál nadto dospěl k závěru, že v takovém případě nebude mít jakékoli rozlišování na základě závažnosti nebo polehčujících okolností zpravidla žádný vliv na pokutu, jejíž výše již byla snížena na 10 %. V bodě 75 rozsudku ze dne 16. června 2011, Putters International v. Komise ( T‑211/08 , EU:T:2011:289 ), se však Tribunál nejprve omezil na konstatování, že z neexistence rozlišování vyplývající z nové metodiky výpočtu pokut v rámci pokynů z roku 2006 může vyvstat potřeba, aby Tribunál v konkrétních případech, kdy nelze dospět k odpovídajícímu rozlišení jen na základě těchto pokynů, využil své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci. Kromě toho, jak vyplývá z téhož bodu 75, jakož i z bodů 81 až 87 uvedeného rozsudku, Tribunál rozhodl, že v daném případě Komise právem dospěla k závěru, že neexistuje důvod, který by mohl odůvodnit snížení pokuty požadované žalobkyní. Měl tedy za to, že není nezbytné využít jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci. Kromě toho je třeba poznamenat, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 16. června 2011, Putters International v. Komise ( T‑211/08 , EU:T:2011:289 ), odpovídala konečná pokuta uložená Komisí maximální pokutě, a sice pokutě odpovídající horní hranici 10 % obratu za předchozí hospodářský rok. Tak tomu však v projednávaném případě není, jelikož po uplatnění uvedené horní hranice byla žalobkyním částka pokuty, která by jim byla jinak uložena, ještě snížena o 30 % (viz body 32, 177 a 178 výše). Stejně tak rozsudek ze dne 13. prosince 2016, Printeos a další v. Komise ( T‑95/15 , EU:T:2016:722 ), nijak nepodporuje argumentaci žalobkyň. Tribunál v bodě 50 a následujících uvedeného rozsudku zkoumal pouze otázku, zda Komise dodržela povinnost uvést odůvodnění. A v bodě 51 uvedeného rozsudku Tribunál neodkazuje přímo na rozsudek ze dne 16. června 2011, Putters International v. Komise ( T‑211/08 , EU:T:2011:289 ), ale omezuje se na převzetí toho, co Komise v tomto ohledu uvedla v napadeném rozhodnutí. Argumentace žalobkyň se tudíž nemůže užitečně opírat o tyto rozsudky. Obecně judikatura tuto argumentaci nepodporuje. Soudní dvůr totiž již rozhodl, že není v rozporu se zásadami proporcionality a rovného zacházení, je-li na základě metody výpočtu pokut stanovené v pokynech z roku 2006 uložena podniku pokuta představující procentní podíl jeho celkového obratu vyšší než je podíl, který představují pokuty uložené každému z ostatních podniků. S touto metodou výpočtu, která není založena na celkovém obratu dotyčných podniků, je totiž těsně spjata skutečnost, že se mezi těmito podniky objevují rozdíly v poměru mezi tímto obratem a výší jim uložených pokut (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Pilkington Group a další v. Komise, C‑101/15 P , EU:C:2016:631 , bod ). Z judikatury kromě toho vyplývá, že Komise není povinna se při stanovování výše pokut ujišťovat – jsou-li takové pokuty ukládány několika podnikům podílejícím se na témže protiprávním jednání – zda konečné částky pokut vyjadřují rozdíly mezi dotyčnými podniky, pokud jde o jejich celkový obrat (viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Pilkington Group a další v. Komise, C‑101/15 P , EU:C:2016:631 , bod a citovaná judikatura). Soudní dvůr navíc rozhodl, že rozdíl v procentním podílu pokuty na celkovém obratu dotyčných podniků z důvodu nižší diverzifikovanosti jejich činnosti nemůže být sám o sobě dostatečným důvodem pro to, aby se Komise odchýlila od metody výpočtu, kterou si sama stanovila. Tím by totiž došlo ke zvýhodnění některých podniků na základě kritéria, které je z hlediska závažnosti a doby trvání protiprávního jednání irelevantní. Při stanovení výše pokuty přitom nesmí použitím různých metod výpočtu dojít k diskriminaci mezi podniky, které se účastnily dohody nebo jednání ve vzájemné shodě v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Pilkington Group a další v. Komise, C‑101/15 P , EU:C:2016:631 , bod a citovaná judikatura). Z výše uvedeného vyplývá, že okolnost, že Komise je povinna použít horní hranici 10 % obratu na základní výši pokut ukládaných žalobkyním, jakož i jiným podnikům „jednovýrobkové“ povahy, připustí-li se prokázání této povahy, nevyžaduje, aby se Komise odchýlila od metody výpočtu pokut stanovené v pokynech z roku 2006. Na druhém místě je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co podle všeho uvádějí žalobkyně, okolnost, že první žalobkyně je „jednovýrobkovým“ podnikem, sama o sobě neodůvodňuje, aby se Komise odchýlila od pokynů z roku 2006 za účelem snížení pokut uložených žalobkyním. Předně z judikatury připomenuté v bodě 188 výše vyplývá, že skutečnost, že podnik účastnící se kartelové dohody má omezené portfolio výrobků, není dostatečným důvodem pro to, aby se Komise odchýlila od metody výpočtu pokut, kterou si sama stanovila. Metoda výpočtu pokut není každopádně založena na celkovém obratu podniků, ale naopak na hodnotě zboží nebo služeb souvisejících s protiprávním jednáním. Této metodě je tedy vlastní, že mezi podniky dochází k rozdílům, pokud jde o vztah mezi tímto obratem a výší pokut, které jsou jim uloženy. Kromě toho méně diverzifikovaná povaha činností některých podniků není kritériem relevantním z hlediska závažnosti a doby trvání protiprávního jednání a nemůže tedy představovat důvod ke zvýhodnění těchto podniků použitím jiných metod výpočtu. Dále, silná specializace žalobkyň nebo nižší diverzifikace jejich činnosti v porovnání s ostatními účastníky kartelové dohody nemohou samy o sobě postačovat k prokázání toho, že Komise porušila zásady rovného zacházení a proporcionality tím, že nepoužila zvláštní kritéria pro výpočet výše pokuty uložené žalobkyním. Z judikatury totiž vyplývá, že podíl celkového obratu pocházející z prodeje výrobků, které jsou předmětem dotčeného protiprávního jednání, nejlépe odráží jeho ekonomický význam. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dosahují zvlášť významné části nebo téměř veškerého celkového obratu s výrobky, které jsou předmětem protiprávního jednání, skutečnost, že výše pokuty uložené žalobkyním představuje vyšší procento celkového obratu v porovnání s ostatními účastníky kartelové dohody, tedy pouze odráží hospodářský význam tohoto protiprávního jednání pro žalobkyně. Takový výsledek není v rozporu se zásadami rovného zacházení a proporcionality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2019, Hitachi-LG Data Storage a Hitachi-LG Data Storage Korea v. Komise, T‑1/16 , EU:T:2019:514 , bod a citovaná judikatura). Konečně takový podnik, jako je první žalobkyně, který dosahuje obzvláště významnou část svého celkového obratu s výrobkem, na který se vztahuje kartelová dohoda, má v důsledku toho z této dohody obzvláště významný prospěch (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2018, Servier a další v. Komise, T‑691/14 , napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:922 , bod ). Na třetím místě, v souvislosti s tvrzením žalobkyně, že v minulosti Komise zaujala při výpočtu pokut uložených „jednovýrobkovým“ podnikům překračujícím horní hranici 10 % odlišný přístup, stačí připomenout, že podle ustálené judikatury není Komise vázána svou předchozí rozhodovací praxí, která v žádném případě nepředstavuje právní rámec pro výpočet výše pokut (viz rozsudky ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P , nezveřejněný, EU:C:2013:464 , bod a citovaná judikatura, a ze dne 7. září 2016, Pilkington Group a další v. Komise, C‑101/15 P , EU:C:2016:631 , bod a citovaná judikatura). Na čtvrtém místě je třeba odmítnout argumenty žalobkyň vycházející ze skutečnosti, že použití horní hranice 10 % obratu v projednávaném případě neumožnilo odlišit žalobkyně od ostatních „jednovýrobkových“ podniků, zejména pokud jde o jinou dobu trvání jejich účasti na kartelové dohodě, ani zohlednit stupeň spolupráce žalobkyň, který se neprojevil v konečné výši pokut, jež jim byly uloženy. V tomto ohledu je třeba uvést, že, jak vyplývá z bodu 990 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise použila odlišné násobící koeficienty v závislosti na době trvání jak vůči žalobkyním, tak vůči společnostem Elna a Nippon Chemi-Con (viz bod 27 výše a bod 1007 odůvodnění a tabulka 1 sporného rozhodnutí). Je pravda, že tyto koeficienty byly použity na hodnotu tržeb relevantní pro výpočet základní výše pokut v souladu s bodem 13 pokynů z roku 2006 (viz bod 21 výše). Je rovněž pravda, že vzhledem k výsledku této operace Komise musela uplatnit horní hranici 10 % obratu stanovenou v čl. 23 odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 1/2003, aby snížila základní výši pokut uložených těmto podnikům pod tuto hranici (viz bod 1058 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nicméně argumentace žalobkyň, podle které uplatnění horní hranice 10 % obratu neumožnilo odlišit žalobkyně od ostatních „jednovýrobkových“ podniků, nezohledňuje rozdíl v účelu kritérií relevantních pro určení základní částky pokuty a horní hranice 10 % obratu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle bodu 2 pokynů z roku 2006 se základní částka stanoví podle závažnosti a doby trvání protiprávního jednání, zatímco horní hranice 10 % obratu má odlišný a samostatný účel ve srovnání s kritériem závažnosti a doby trvání protiprávního jednání. Z judikatury plyne, že ačkoliv čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 ponechává Komisi širokou posuzovací pravomoc, omezuje její výkon tím, že zavádí objektivní kritéria, která Komise musí dodržet. Výše pokuty, kterou lze podniku uložit, tak má vyčíslitelnou a absolutní maximální hodnotu, takže maximální výši pokuty, kterou lze uložit danému podniku, lze stanovit předem (viz rozsudek ze dne 16. února 2017, Hansen & Rosenthal a H&R Wax Company Vertrieb v. Komise, C‑90/15 P , nezveřejněný, EU:C:2017:123 , bod a citovaná judikatura). Tato hranice má zabránit pokutám na příliš vysoké nebo nepřiměřené úrovni (rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P , EU:C:2005:408 , bod ). Jejím účelem je dále zabránit ukládání pokut, u nichž lze předvídat, že je podniky s ohledem na svou velikost, tak jak je, byť jen přibližně a nedokonale, určena celkovým obratem, nebudou moci zaplatit. Takováto hranice má jako jediný možný důsledek, že výše pokuty spočítaná na základě kritérií závažnosti a doby trvání protiprávního jednání bude snížena na nejvyšší povolenou úroveň, pokud ji překročí. Na základě jejího uplatnění dotčený podnik nezaplatí celou pokutu, k jejímuž zaplacení by byl v zásadě povinen na základě uvedených kritérií (viz rozsudek ze dne 5. října 2011, Romana Tabacchi v. Komise, T‑11/06 , EU:T:2011:560 , bod a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že i když je použití horní hranice 10 % obratu pravděpodobnější u podniků s omezeným portfoliem výrobků, nic to nemění na tom, že toto použití nemůže mít samo o sobě vliv na metodu výpočtu výše pokut, jelikož tato metoda a tato horní hranice mají odlišné a samostatné cíle, jak vyplývá z bodů 198 až 200 výše. Na pátém místě je třeba uvést, že žalobkyně neprávem tvrdí, že uplatnění horní hranice 10 % obratu v projednávaném případě neumožňuje, aby se projevil stupeň spolupráce, kterou poskytly při šetření vedeném Komisí. Předně je třeba uvést, jak bylo připomenuto v bodě 123 výše, že cílem programu shovívavosti Komise není umožnit podnikům zúčastněným na tajných kartelových dohodách vyhnout se finančním důsledkům plynoucím z jejich odpovědnosti, ale usnadnit odhalování takových praktik a následně v rámci správního řízení pomoci Komisi v jejím úsilí o rekonstrukci relevantních skutkových okolností v největším možném rozsahu. Odměna stanovená programem shovívavosti tedy není přiznávána za účelem spravedlnosti, ale v důsledku spolupráce, která usnadnila práci Komise (viz rozsudek ze dne 29. února 2016, EGL a další v. Komise, T‑251/12 , nezveřejněný, EU:T:2016:114 , bod a citovaná judikatura). V projednávaném případě je třeba konstatovat, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyním byla v prvé řadě poskytnuta částečná ochrana před pokutou za období od 26. června 1998 do 28. srpna 2003 na základě bodu 26 třetího pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2006; dále vůči nim byla uplatněna horní hranice 10 % obratu uvedená v čl. 23 odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 1/2003 a nakonec 30 % snížení výše pokuty, která by jim byla jinak uložena, na základě bodu 26 prvního pododstavce druhé odrážky uvedeného oznámení (viz body 26, 31 a 32 výše). Pokud jde o částečnou ochranu před pokutou za dobu trvání protiprávního jednání, je třeba připomenout, že z logiky politiky shovívavosti plyne, že tato částečná ochrana, uvedená v bodě 26 třetím pododstavci oznámení o spolupráci z roku 2006, nikdy nevede ke snížení konečné výše pokuty, ale k osvobození od použití násobícího koeficientu na základě doby trvání protiprávního jednání, s cílem zajistit, aby podnikům, které podaly žádost o shovívavost, nebyla uložena pokuta za období protiprávního jednání, k němuž poskytly Komisi informace (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 24. března 2011, FRA.BO v. Komise, T‑381/06 , nezveřejněný, EU:T:2011:111 , bod ). Mimoto, pokud jde o použití horní hranice 10 % obratu, je třeba uvést, jak poznamenala Komise v bodě 1062 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že skutečnost, že snížení pokuty přiznané podniku se na základě účinku jiného ustanovení použitého ve prospěch uvedeného podniku – v projednávaném případě horní hranice 10 % jeho obratu v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 – stane bezpředmětným, nemůže zpochybnit metodu použitou Komisí pro výpočet výše pokut. Komise nadto uznala, že žalobkyně byly druhým podnikem, který poskytl důkazy s významnou přidanou hodnotou, a přiznala jim 30 % snížení pokuty, která by jim byla jinak uložena, odpovídající maximálnímu procentnímu podílu snížení stanovenému v bodě 26 prvním pododstavci druhé odrážce oznámení o spolupráci z roku 2006. Je tedy třeba odmítnout argument žalobkyň vycházející z údajného nerozlišování, pokud jde o jejich spolupráci při šetření Komise. Z výše uvedeného naopak vyplývá, že v projednávaném případě vedlo uplatnění horní hranice 10 % obratu, jakož i snížení o 30 % z důvodu spolupráce k významnému snížení pokuty, která se jich týká. Základní výše pokuty byla totiž stanovena pro první žalobkyni na 61434000 eur a pro druhou žalobkyni na 39598000 eur, tedy celkem 101032000 eur, zatímco konečná výše pokuty činí 28424000 eur (viz body 176 a 178 výše). S ohledem na všechny výše uvedené úvahy není v projednávaném případě prokázáno porušení zásad proporcionality a rovného zacházení použitím metody výpočtu pokut stanovené v pokynech z roku 2006. Pokud jde o zásadu individualizace trestů a sankcí, je třeba připomenout, že tato zásada vyžaduje, aby podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 byla výše pokuty, která má být zaplacena solidárně, stanovena podle závažnosti protiprávního jednání individuálně vytýkaného dotyčnému podniku a jeho doby trvání (viz rozsudek ze dne 19. června 2014, FLS Plast v. Komise, C‑243/12 P , EU:C:2014:2006 , bod a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že při určování vnějšího vztahu solidarity je Komise zvláště povinna dodržet zásadu individualizace trestů a sankcí (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Siemens Österreich a další a Siemens Transmission & Distribution a další v. Komise, C‑231/11 P až C‑233/11 P , EU:C:2014:256 , bod ). Argumentace žalobkyň se však nijak netýká zpochybnění vztahu solidarity, který by Komise chybně uplatnila, když různým podnikům uložila jedinou pokutu. Druhá část druhého žalobního důvodu a tudíž i druhý žalobní důvod musí být tedy zamítnuty. [ omissis ] Z těchto důvodů TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Rubycon Corp. a Rubycon Holdings Co. Ltd ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí. Costeira Gratsias Kančeva Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. září 2021. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina. ( ) – Jsou uvedeny pouze body tohoto rozsudku, jejichž zveřejnění považuje Tribunál za účelné.

62018CJ0185

hu

Az előzetes döntéshozatal iránti kérelem a közös hozzáadottértékadó‑rendszerről szóló, 2006. november 28‑i 2006/112/EK tanácsi irányelv ( HL 2006. L 347., 1. o. ; helyesbítések: HL 2007. L 335., 60. o. ; HL 2015. L 323., 31. o. ; a továbbiakban: héairányelv), valamint az adósemlegesség elvének értelmezésére vonatkozik. E kérelmet az Oro Efectivo SL és a Diputación Foral de Bizkaia (bizkaiai tartományi közigazgatási és adóügyi bíróság, Spanyolország) között a vagyonátruházást és az okiratba foglalt jogcselekményeket terhelő adó levonásának megtagadása tárgyában folyamatban lévő jogvitában terjesztették elő. Jogi háttér Az uniós jog A hatodik irányelv Az 1991. december 16‑i 91/680/EGK tanácsi irányelvvel ( HL 1991. L 376., 1. o. ; magyar nyelvű különkiadás 9. fejezet, 1. kötet, 160. o.) módosított, a tagállamok forgalmi adóra vonatkozó jogszabályainak összehangolásáról – közös hozzáadottértékadó‑rendszer: egységes adóalap‑megállapításról szóló, 1977. május 17‑i 77/388/EGK hatodik tanácsi irányelv ( HL 1977. L 145., 1. o. ; magyar nyelvű különkiadás 9. fejezet, 1. kötet, 23. o.; a továbbiakban: hatodik irányelv) 33. cikkének (1) bekezdése ekképp rendelkezik: „Az egyéb közösségi rendelkezések, különösen a jövedéki termékek birtoklására, szállítására és ellenőrzésére vonatkozó általános, hatályban lévő közösségi rendelkezések sérelme nélkül, ezen irányelv nem akadályozza a tagállamokat biztosítási szerződésekre vonatkozó adók, a fogadásokra és szerencsejátékokra vonatkozó adók, a jövedéki adók, a bélyegilletékek és még általánosabban az olyan adók, illetékek vagy terhek fenntartásában vagy bevezetésében, amelyeket nem lehet forgalmi adóként jellemezni, feltéve ugyanakkor, hogy ezen adók, illetékek vagy terhek a tagállamok közötti kereskedelemben nem vezetnek alaki követelményekhez a határátlépéssel összefüggésben.” A héairányelv A héairányelv 2007. január 1‑jétől hatályon kívül helyezte a hatodik irányelvet, és annak helyébe lépett. A héairányelv (4) és (7) preambulumbekezdése a kimondja: „(4) A belső piac létrehozására irányuló cél megvalósításának előfeltétele a forgalmi adókra vonatkozó olyan jogszabályok alkalmazása a tagállamokban, amelyek nem torzítják a verseny feltételeit, és nem akadályozzák az áruk és a szolgáltatások szabad mozgását. Ezért szükséges, hogy a hozzáadottértékadó‑rendszer (héarendszer) segítségével összehangolják a forgalmi adókra vonatkozó jogszabályokat, és ezáltal, amennyire csak lehetséges, kiküszöböljék azokat a tényezőket, amelyek a verseny feltételeit akár nemzeti, akár közösségi szinten torzíthatják. […] (7) A közös héarendszernek a verseny semlegességét kell eredményeznie még akkor is, ha az adómértékek és adómentességek teljes összehangolása elmarad, vagyis mindegyik tagállam területén, akármilyen hosszú is a termelési és értékesítési lánc, a hasonló termékekre és szolgáltatásokra ugyanakkora adóterhet kell kivetni.” Ezen irányelv 401. cikke a következőképpen fogalmaz: „Az egyéb közösségi rendelkezések sérelme nélkül, az ebben az irányelvben foglalt rendelkezések nem akadályozzák azt, hogy a tagállamok biztosítási szerződésekre, valamint szerencsejátékokra és fogadásokra vonatkozó adókat, jövedéki adókat, illetékeket és általánosabban olyan adókat, illetékeket vagy közterheket tartsanak fenn vagy vezessenek be, amelyeket nem lehet forgalmi adóként jellemezni, feltéve ugyanakkor, hogy ezen adók, illetékek vagy közterhek beszedése a tagállamok közötti kereskedelemben nem támaszt a határátlépéssel összefüggő követelményeket.” A spanyol jog Az előzetes döntéshozatalra utaló határozatból az tűnik ki, hogy a releváns nemzeti rendelkezések azok a rendelkezések, amelyek (a 2010. adóévre vonatkozóan) az 1989. március 21‑i Norma foral 3/1989 del Territorio Histórico de Bizkaia, del Impuesto sobre Transmisiones Patrimoniales y Actos Jurídicos Documentados (Bizkaia történelmi területének a vagyonátruházási adóról és az okiratba foglalt jogi cselekmények adójáról szóló 3/1989 megyei törvény) 7. és 8. cikkében, valamint (a 2011. és 2012. adóévre vonatkozóan) a 2011. március 24‑i Norma foral 1/2011 del Territorio Histórico de Bizkaia, del Impuesto sobre Transmisiones Patrimoniales y Actos Jurídicos Documentados (Bizkaia történelmi területének a vagyonátruházási adóról és az okiratba foglalt jogi cselekmények adójáról szóló 1/2011 megyei törvény) 9. és 10. cikkében foglalt rendelkezések. E rendelkezések megegyeznek az 1993. szeptember 24‑i Real Decreto Legislativo 1/1993 por el que se aprueba el Texto Refundido de la Ley del Impuesto sobre Transmisiones Patrimoniales y Actos Jurídicos Documentados [a vagyonátruházást és az okiratba foglalt jogcselekményeket terhelő adóról szóló törvény egységes szerkezetbe foglalt változatának jóváhagyásáról szóló, 1/1993 felhatalmazáson alapuló királyi törvényerejű rendelet; BOE 1993. október 20‑i 251. sz.) 7. és 8. cikkében foglalt rendelkezésekkel. Az előzetes döntéshozatalra utaló határozat e rendelkezések releváns kivonatait a következőképpen foglalja össze: „[…] – vagyonátruházásnak minősül a természetes vagy jogi személyek vagyonába tartozó mindennemű dolog és jog »élők közötti« ügyletekkel történő visszterhes átruházása; – nem tartoznak a visszterhes vagyonátruházás fogalmába az előbbiekben említett ügyletek, »ha azokat valamely vállalkozó vagy az adott tevékenységet hivatásszerűen végző személy a vállalkozói tevékenysége vagy hivatása gyakorlása során köti meg, továbbá ha a héa hatálya alá tartozó termékértékesítésnek vagy szolgáltatásnyújtásnak minősülnek«; – adóalanyként az adó fizetésére bármely dolog és jog átruházása során »a szerző fél« köteles, függetlenül attól, hogy a felek ezzel ellentétben miben állapodtak meg.” Az 1992. november 28‑i Ley 37/1992 del Impuesto sobre el Valor Añadido (a hozzáadottérték‑adóról szóló 37/1992 törvény; BOE 1992. december 29‑i 312. sz.) 4. cikke értelmében a héa alá tartozó ügyletek nem tartoznak a vagyonátruházási adó és az okiratba foglalt jogügyletek adójának hatálya alá a visszterhes vagyonátruházások jogcímén. Az alapeljárás és az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdés Tevékenységének keretében az Oro Efectivo, amelynek társasági célja nyersanyagok, drágakövek és nemesfémek vásárlása, eladása, behozatala és kivitele, magas arany‑, illetve más nemesfémtartalmú tárgyakat vásárol magánszemélyektől azok átalakítása, majd a kereskedelmi forgalomba oly módon történő visszahelyezése érdekében, hogy azokat nemesfémből készült tömböket vagy különböző tárgyakat készítő más vállalkozásoknak értékesíti tovább. Az Hacienda Foral de Bizkaia (bizkaiai regionális államkincstár, Spanyolország) úgy ítélte meg, hogy az aranyból és egyéb nemesfémből készült tárgyaknak az alapügy felperese által a 2010–2012. közötti időszakban magánszemélyektől történő vásárlása a vagyonátruházási adó és az okiratba foglalt jogi cselekmények adójának hatálya alá tartozott. Az Oro Efectivo ezen adóhatóság határozatát a Tribunal Económico‑Administrativo Foral de Bizkaia (bizkaiai tartományi közigazgatási és adóügyi bíróság, Spanyolország) előtt vitatta, azt állítva, hogy több nemzeti bíróság is olyan határozatokat hozott, amelyekből az következik, hogy e vásárlási ügyletek nem tartoznak a vagyonátruházási adó és az okiratba foglalt jogi cselekmények adójának hatálya alá. A felperes egyébiránt arra hivatkozik, hogy az alapügyben szóban forgó beszerzéseket kereskedelmi tevékenysége keretében végezte. Ezenfelül azt állítja, hogy ezen adó beszedése az adósemlegesség elvének megsértésével kettős adóztatáshoz vezetne, mivel a héa egyszer már terhelte e beszerzéseket. 2015. június 18‑i ítéletében a Tribunal Económico‑Administrativo Foral de Bizkaia (bizkaiai tartományi közigazgatási és adóügyi bíróság) elutasította e keresetet. Az Oro Efectivo fellebbezést nyújtott be e bíróság ítéletével szemben a Tribunal Superior de Justicia del País Vascóhoz (Baszkföld legfelsőbb bírósága, Spanyolország). E fellebbezést a 2016. szeptember 13‑i ítélettel elutasították. Az Oro Efectivo felülvizsgálat iránti kérelmet nyújtott be ezen ítélettel szemben a Tribunal Supremóhoz (legfelsőbb bíróság, Spanyolország). E bíróság előadja, hogy az előtte folyó jogvita elsősorban az adósemlegességnek a Bíróság által értelmezett elve terjedelmétől függ. E bíróság pontosabban arra keresi a választ, hogy összeegyeztethető‑e a héairányelvvel, illetve az adósemlegesség elvével az olyan szabályozás, amely megköveteli, hogy valamely vállalkozás a héától eltérő, közvetett adót fizessen vagyonátruházási adó vagy okiratba foglalt jogi cselekmények adója jogcímén azon okból, hogy e vállalkozás természetes személyektől olyan ingóságokat szerez be, mint az arany, az ezüst vagy az ékszerek, amennyiben ezen ingóságokat az említett vállalkozás gazdasági tevékenységéhez használja fel, amely vállalkozás – ezenfelül – héaköteles ügyleteket is végez ezen ingóságoknak a kereskedelmi forgalomba történő visszavezetése során anélkül, hogy lehetősége lenne arra, hogy ezen ügyletek keretében levonja az ugyanezen ingóságok eredeti megszerzése során az ezen adó jogcímén megfizetett összeget. E körülmények között a Tribunal Supremo (legfelsőbb bíróság) úgy határozott, hogy az eljárást felfüggeszti, és előzetes döntéshozatal céljából a következő kérdést terjeszti a Bíróság elé: „Ellentétes‑e a [héairányelvvel], az ezen irányelvből következő adósemlegesség elvével, valamint a [Bíróságnak] az irányelv értelmezésére vonatkozó ítélkezési gyakorlatával az olyan nemzeti szabályozás, amely alapján valamely tagállam ingó vagyontárgy (konkrétan arany, ezüst vagy ékszer) magánszemélytől történő beszerzéséért a vállalkozótól vagy az adott tevékenységet hivatásszerűen végző személytől a [héától] különböző közvetett adó megfizetését kérheti, ha: – a beszerzett termék – annak feldolgozása vagy későbbi átruházása által – e vállalkozó saját gazdasági tevékenységét szolgálja; – héaköteles ügyletek megkötésére kerül sor a beszerzett terméknek az üzleti forgalomba történő visszahelyezésével; és – az ugyanezen államban alkalmazandó szabályozás nem teszi lehetővé a vállalkozó vagy az adott tevékenységet hivatásszerűen végző személy számára, hogy az ilyen ügyletek során az említett beszerzések közül az első beszerzés után ezen adó címén megfizetett összeget levonja?” A Bíróság előtti eljárás Előzetes döntéshozatal iránti kérelmében a kérdést előterjesztő bíróság a Bíróság eljárási szabályzata 105. cikkének (1) bekezdése szerinti gyorsított eljárás alkalmazását kérte. Ezt a kérelmet a Bíróság elnöke 2018. április 30‑iOro Efectivo végzésével ( C‑185/18 , nem tették közzé, EU:C:2018:298 ) elutasította. Az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdésről Kérdésével a kérdést előterjesztő bíróság lényegében arra keresi a választ, hogy a héairányelvvel, illetve az adósemlegesség elvével az alapügyben szereplőhöz hasonló olyan nemzeti szabályozás, amely a vagyonátruházásokat sújtó, a héától eltérő, közvetett adó hatálya alá vonja a magas arany‑ vagy más nemesfémtartalommal rendelkező tárgyak valamely vállalkozás általi beszerzését, amennyiben e vagyontárgyak az említett vállalkozás gazdasági tevékenységét szolgálják, amely vállalkozás e vagyontárgyak feldolgozása és a kereskedelmi forgalomba való visszavezetése céljából azokat nemesfémből készült tömböket vagy különböző tárgyakat készítő más vállalkozásoknak értékesíti tovább. E tekintetben emlékeztetni kell arra, hogy a héairányelv 401. cikke értelmében az ebben az irányelvben foglalt rendelkezések nem akadályozzák azt, hogy a tagállamok biztosítási szerződésekre, valamint szerencsejátékokra és fogadásokra vonatkozó adókat, jövedéki adókat, illetékeket és általánosabban olyan adókat, illetékeket vagy közterheket tartsanak fenn vagy vezessenek be, amelyeket nem lehet forgalmi adóként jellemezni, feltéve ugyanakkor, hogy ezen adók, illetékek vagy közterhek beszedése a tagállamok közötti kereskedelemben nem támaszt a határátlépéssel összefüggő követelményeket. Az uniós jog így megengedi tehát a versengő adószabályozást is, ilyen adók akkor is kivethetők, ha beszedésük egyetlen és ugyanazon ügylet vonatkozásában a héával történő halmozódáshoz vezethet (lásd ebben az értelemben: 2014. március 20‑iCaixa d’Estalvis i Pensions de Barcelona ítélet, C‑139/12 , EU:C:2014:174 , 28. pont; 2018. augusztus 7‑iViking Motors és társai ítélet, C‑475/17 , EU:C:2018:636 , 26. pont). E rendelkezés szó szerinti értelmezése a „nem forgalmiadó‑jellegűek” kifejezésben foglalt negatív feltételt figyelembe véve lehetővé teszi annak megállapítását, hogy adók, illetékek és közterhek valamely tagállam általi fenntartása vagy bevezetése csak akkor engedélyezett, ha azok nem hasonlíthatók valamely forgalmi adóhoz (2018. augusztus 7‑iViking Motors és társai ítélet, C‑475/17 , EU:C:2018:636 , 27. pont). Bár a „forgalmi adó” fogalmát a héairányelvnek sem a 401. cikke, sem más rendelkezése nem határozza meg, rá kell mutatni, hogy e cikk lényegében megegyezik a hatodik irányelv 33. cikkével (2018. augusztus 7‑iViking Motors és társai ítélet, C‑475/17 , EU:C:2018:636 , 28. pont). Márpedig a 2008. november 27‑iRenta végzés ( C‑151/08 , nem tették közzé, EU:C:2008:662 ), illetve a 2014. március 20‑iCaixa d’Estalvis i Pensions de Barcelona ítélet ( C‑139/12 , EU:C:2014:174 ) alapjául szolgáló ügyek keretében a Bíróság egy olyan nemzeti szabályozásnak a hatodik irányelv 33. cikke (1) bekezdésével való összeegyeztethetőségéről hozott döntést, amely a visszterhes vagyonátruházást sújtó, az alapügyben szereplő adóval hasonló tulajdonságokat mutató adóra vonatkozott. A Bíróság, a héának az ítélkezési gyakorlatában megállapított alapvető jellemzőire emlékeztetve, amelyből négy van, nevezetesen a héa olyan ügyletekre történő általános alkalmazása, amelyek tárgyát termékek vagy szolgáltatások képezik; a héa összegének az adóalany által az értékesített termékek, illetve nyújtott szolgáltatások ellenében kapott árral arányos megállapítása; ezen adónak a termelés és a forgalmazás minden egyes szakaszában történő felszámítása, ideértve a kiskereskedelmet is, függetlenül az előzetes ügyletek számától; a termelési és forgalmazási folyamat korábbi szakaszaiban megfizetett összegeknek az adóalany által fizetendő héából oly módon történő levonása, hogy az adott szakaszban ezen adó kizárólag az akkor hozzáadott értéket érintse, és a szóban forgó adó végül a fogyasztót terhelje, megállapította, hogy az ilyen adó annyira eltér a héától, hogy az nem minősíthető a hatodik irányelv 33. cikkének (1) bekezdése értelmében vett forgalmi adó jellegű adónak (2008. november 27‑iRenta végzés, C‑151/08 , nem tették közzé, EU:C:2008:662 , 32. és 45. pont; 2014. március 20‑iCaixa d’Estalvis i Pensions de Barcelona ítélet, C‑139/12 , EU:C:2014:174 , 29. pont). E tekintetben a Bíróság többek között azt állapította meg, hogy az ilyen adó nem általánosságban sújt minden olyan ügyletet, amelynek tárgyát termékek vagy szolgáltatások alkotják, azt nem egy olyan termelési vagy elosztási folyamat keretében szedik be, amelynek értelmében annak minden egyes szakaszában levonhatók az adóból az említett folyamat előző szakaszaiban megfizetett adók (lásd ebben az értelemben: 2008. november 27‑iRenta végzés, C‑151/08 , nem tették közzé, EU:C:2008:662 , 41. és 43. pont). E tekintetben a Bíróság rendelkezésére álló iratokból semmi sem teszi lehetővé annak megállapítását, hogy e kérdést a jelen előzetes döntéshozatalra utalás keretében másként kell elemezni. Ennek megfelelően a Bíróság által a jelen ítélet 23. és 24. pontjában említett határozatokban a hatodik irányelv 33. cikkének (1) bekezdésével kapcsolatban tett megállapításokat úgy kell tekinteni, hogy azok a jelen ügy keretében átültethetők a héairányelv 401. cikkére. Ebből következik, hogy valamely, az alapügyben szereplőhöz hasonló adó nem tekinthető a héairányelv 401. cikke értelmében vett forgalmi adó jellemzőivel bíró adónak. A kérdést előterjesztő bíróság ezenfelül úgy ítéli meg, hogy az alapügyben szereplő adó és a közös héarendszer egyidejű alkalmazása sértheti az adósemlegesség elvét a héa vonatkozásában. A héairányelv (4) és (7) preambulumbekezdésében említett ezen elvet illetően meg kell állapítani, hogy annak érdekében, hogy el lehessen kerülni az annak elérésére irányuló célkitűzéssel össze nem egyeztethető eredményeket, hogy ugyanazon ügyletre egyenlő adózási feltételeket kelljen alkalmazni azon tagállamtól függetlenül, ahol az adóztatás történik, egy, az alapügyben szereplőhöz hasonló adó jellemzőinek a héa jellemzőivel való összehasonlítását e célkitűzés fényében kell elvégezni. Ennek keretében különös figyelmet kell fordítani annak követelményére, hogy a közös héarendszer semlegessége mindig biztosítva maradjon (lásd ebben az értelemben: 2018. augusztus 7‑iViking Motors és társai ítélet, C‑475/17 , EU:C:2018:636 , 41. pont). Márpedig, amint azt az Európai Bizottság is joggal hangsúlyozta, az az adósemlegesség elve a héa területén csak a héairányelv által létrehozott harmonizált rendszer keretében kötelez e semlegességre. Mivel a jelen ügyben az ezen irányelv keretében nem harmonizált adóról van szó, a nem sérülhet a közös héarendszer semlegessége (lásd ebben az értelemben: 2013. október 24‑iMetropol Spielstätten ítélet, C‑440/12 , EU:C:2013:687 , 57. pont). A fenti megfontolásokra figyelemmel az előterjesztett kérdésre azt a választ kell adni, hogy a héairányelvet, illetve az adósemlegesség elvét úgy kell értelmezni, hogy azokkal nem ellentétes az alapügyben szereplőhöz hasonló olyan nemzeti szabályozás, amely a vagyonátruházásokat sújtó, a hozzáadottérték‑adótól eltérő, közvetett adó hatálya alá vonja a magas arany‑ vagy más nemesfémtartalommal rendelkező tárgyak valamely vállalkozás általi beszerzését, amennyiben e vagyontárgyak az említett vállalkozás gazdasági tevékenységét szolgálják, amely vállalkozás e vagyontárgyak feldolgozása és a kereskedelmi forgalomba való visszavezetése céljából azokat nemesfémből készült tömböket vagy különböző tárgyakat készítő más vállalkozásoknak értékesíti tovább. A költségekről Mivel ez az eljárás az alapeljárásban részt vevő felek számára a kérdést előterjesztő bíróság előtt folyamatban lévő eljárás egy szakaszát képezi, ez a bíróság dönt a költségekről. Az észrevételeknek a Bíróság elé terjesztésével kapcsolatban felmerült költségek, az említett felek költségeinek kivételével, nem téríthetők meg. A fenti indokok alapján a Bíróság (hatodik tanács) a következőképpen határozott: A közös hozzáadottértékadó‑rendszerről szóló, 2006. november 28‑i 2006/112/EK tanácsi irányelvet, illetve az adósemlegesség elvét úgy kell értelmezni, hogy azokkal nem ellentétes az alapügyben szereplőhöz hasonló olyan nemzeti szabályozás, amely a vagyonátruházásokat sújtó, a hozzáadottérték‑adótól eltérő, közvetett adó hatálya alá vonja a magas arany‑ vagy más nemesfémtartalommal rendelkező tárgyak valamely vállalkozás általi beszerzését, amennyiben e vagyontárgyak az említett vállalkozás gazdasági tevékenységét szolgálják, amely vállalkozás e vagyontárgyak feldolgozása és a kereskedelmi forgalomba való visszavezetése céljából azokat nemesfémből készült tömböket vagy különböző tárgyakat készítő más vállalkozásoknak értékesíti tovább. Aláírások ( *1 ) Az eljárás nyelve: spanyol.

62001CJ0005

da

Dommens præmisser 1 Ved stævning indleveret til Domstolens Justitskontor den 8. januar 2001 har Kongeriget Belgien i medfør af artikel 33, stk. 1, KS anlagt sag med påstand om annullation af Kommissionens beslutning 2001/198/EKSF af 15. november 2000 om Belgiens statsstøtte til fordel for jern- og stålvirksomheden Cockerill Sambre SA (EFT 2001 L 71, s. 23, herefter »den anfægtede beslutning«). De relevante retsregler EKSF-traktaten 2 I artikel 4 KS fastsættes: »I overensstemmelse med bestemmelserne i denne traktat ophæves og forbydes følgende inden for Fællesskabet som uforeneligt med fællesmarkedet for kul og stål: [...] c) tilskud eller anden støtte ydet af staterne eller særlige byrder pålagt af dem, i hvilken som helst form dette sker [...]« 3 Artikel 15, stk. 1, KS bestemmer: »Kommissionens beslutninger, henstillinger og udtalelser skal begrundes og henvise til de udtalelser, som skal indhentes.« 4 Artikel 95, stk. 1, KS bestemmer: »I alle de tilfælde, som ikke omhandles i denne traktat, og hvor en beslutning eller en henstilling fra Kommissionen forekommer nødvendig for inden for rammerne af det fælles marked for kul og stål og i overensstemmelse med bestemmelserne i artikel 5 at virkeliggøre et af Fællesskabets mål, således som de nærmere er angivet i artikel 2, 3, og 4, kan sådan beslutning træffes eller sådan henstilling vedtages efter samstemmende og enstemmig udtalelse fra Rådet og efter høring af Det Rådgivende Udvalg.« Beslutning nr. 2496/96/EKSF 5 Kommissionens beslutning nr. 2496/96/EKSF af 18. december 1996 om fællesskabsregler for støtte til jern- og stålindustrien (EFT L 338, s. 42, herefter »sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien«), der er vedtaget på grundlag af artikel 95 KS og gældende fra den 1. januar 1997 og indtil den 22. juli 2002, fastlægger de betingelser, hvorunder støtte til jern- og stålindustrien, der finansieres af en medlemsstat, af lokale forvaltninger eller ved hjælp af statsmidler, kan betragtes som forenelig med fællesmarkedets tilfredsstillende funktion. 6 Artikel 1 med overskriften »Principper« i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien lyder: »1. Støtte til jern- og stålindustrien, der finansieres af en medlemsstat, af lokale forvaltninger eller ved hjælp af statsmidler under enhver form, kan - uanset om den er sektorbestemt eller ej - kun betragtes som fællesskabsstøtte og dermed som forenelig med fællesmarkedets tilfredsstillende funktion, hvis den opfylder bestemmelserne i artikel 2-5. 2. Begrebet støtte omfatter de støtteelementer, der måtte være indeholdt i finansieringsforanstaltninger til fordel for jern- og stålvirksomheder, såsom erhvervelse af kapitalinteresser, kapitalindskud eller tilsvarende foranstaltninger (som f.eks. obligationslån, der kan konverteres til aktier, eller lån, der ikke ydes på markedsvilkår, eller for hvilke det finansielle udbytte eller tilbagebetalingen, i det mindste delvis, afhænger af virksomhedens finansielle resultater, inklusive lånegarantier og overdragelse af fast ejendom), som træffes af medlemsstaterne, regionale eller lokale myndigheder eller andre organer, der anvender statsmidler i dette øjemed, når der ikke er tale om tilførsel af risikovillig kapital efter almindelig investeringspraksis under markedsøkonomiske forhold. 3. Støtte i henhold til denne beslutning må kun ydes efter proceduren i artikel 6 og må ikke udbetales efter den 22. juli 2002.« 7 Ifølge artikel 6 med overskriften »Procedure« i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien skal alle støtteprojekter og alle finansielle interventioner til fordel for jern- og stålvirksomheder anmeldes til Kommissionen, der vurderer, om disse er forenelige med fællesmarkedet. Ifølge artikel 6, stk. 4, må de omhandlede foranstaltninger kun iværksættes med Kommissionens godkendelse og på de af denne fastsatte vilkår. 8 Artikel 6, stk. 5, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien har følgende ordlyd: »Hvis Kommissionen mener, at en bestemt finansiel foranstaltning kan udgøre statsstøtte i henhold til artikel 1 eller er i tvivl om, hvorvidt en bestemt støtte er forenelig med bestemmelserne i denne beslutning, underretter den den pågældende medlemsstat og anmoder de berørte parter og andre medlemsstater om at fremsætte deres bemærkninger. Såfremt Kommissionen - efter at have modtaget bemærkningerne og efter at have givet den pågældende medlemsstat lejlighed til at reagere - konstaterer, at en støtteforanstaltning ikke er forenelig med bestemmelserne i denne beslutning, træffer Kommissionen beslutning herom senest tre måneder efter modtagelsen af de oplysninger, der er nødvendige for, at den kan vurdere den pågældende støtteforanstaltning. Traktatens artikel 88 finder anvendelse, såfremt en medlemsstat ikke efterkommer den pågældende beslutning.« 9 Artikel 6, stk. 6, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien bestemmer: »Dersom Kommissionen ikke senest to måneder efter modtagelsen af den fuldstændige anmeldelse af de påtænkte støtteforanstaltninger har indledt proceduren i stk. 5 eller på anden måde tilkendegivet sin stilling, kan de påtænkte foranstaltninger iværksættes på betingelse af, at medlemsstaten på forhånd har meddelt Kommissionen, at den har til hensigt at gøre dette. Såfremt Kommissionen hører de øvrige medlemsstater i henhold til stk. 3 forlænges denne frist til tre måneder.« Sagens faktiske omstændigheder Løn- og arbejdsforholdene i virksomheden Cockerill Sambre 10 Cockerill Sambre SA og selskaberne Carlam SA, Cockerill Sambre Finances Services SA samt Recherche et Développement du Groupe Cockerill Sambre SC (herefter samlet »Cockerill Sambre«) udgør en integreret jern- og stålvirksomhed, der er etableret i Belgiens region Vallonien. Indtil begyndelsen af 1999 var Cockerill Sambre en offentlig virksomhed, som regionen Vallonien havde majoriteten af aktiekapitalen i. Samme år blev virksomheden privatiseret og solgt til den franske jern- og stålkoncern Usinor. 11 Som følge af de vanskelige forhold, som navnlig i 1996 bestod i jern- og stålindustrien i Vallonien, udarbejdede Cockerill Sambre en restruktureringsplan, der bl.a. bestemte, at antallet af arbejdstagere skulle reduceres med 2 000 personer. 12 Det var på den baggrund, at de ansatte i Cockerill Sambre, hvis løn var fastsat på grundlag af en løntarif (herefter de »tarifansatte«), under forhandlingerne mellem arbejdsmarkedets parter i årene 1997-1998 krævede en nedsættelse af den ugentlige arbejdstid fra 37 til 34 timer for at øge eller i det mindste bevare antallet af arbejdspladser i virksomheden. Dette krav blev afvist af Cockerill Sambre på grund af de høje omkostninger. 13 Efter at de tarifansatte havde punktstrejket, førte forhandlingerne imidlertid til underskrivelsen den 17. april 1998 af en kollektiv arbejdsoverenskomst mellem Cockerill Sambre og fagforeningerne, der repræsenterede de berørte arbejdstagere, der bl.a. fastsatte en nedsættelse af arbejdstiden (herefter »den kollektive overenskomst«), . 14 Den kollektive overenskomst fastsatte bl.a.: - en nedskæring af den ugentlige arbejdstid fra 37 til 34 timer fra den 1. januar 1999 - opretholdelsen af de samlede arbejdstimer, der udføres af samtlige tarifansatte, trods denne nedsættelse af den ugentlige arbejdstid, hvilket betød oprettelse af 150 nye arbejdspladser - fastholdelsen af den lønsum, udbetalt af Cockerill Sambre til samtlige tarifansatte på det niveau, som bestod ved indgåelse af den kollektive overenskomst - oprettelse af en mekanisme til kompensation for indtægtsnedgangen for de tarifansatte som følge af deres lønnedgang proportional med nedsættelsen af deres arbejdstid. 15 I den kollektive overenskomst præciseredes i den forbindelse dels, at overenskomstparterne i fællesskab skulle ansøge om enhver støtte, der ville kunne tildeles Cockerill Sambre for at finansiere den arbejdstidsnedsættelse, der var fastsat i denne overenskomst, dels at overenskomstens opbygning var afhængig af, at der blev erhvervet offentlige midler, og at overenskomstparterne i mangel heraf sammen skulle tage situationen og muligheden for gennemførelsen af den pågældende overenskomst op til fornyet undersøgelse. De omtvistede foranstaltninger 16 De foranstaltninger, der er vedtaget af Kongeriget Belgien, og som Kommissionen har påtalt over for denne medlemsstat (herefter »de omtvistede foranstaltninger«), har til formål at kompensere de tarifansatte for lønnedgangen, der er en følge af de tarifansattes arbejdstidsnedsættelse. 17 Med henblik på at kompensere for virkningerne af denne lønnedgang blev det besluttet at udbetale en »overgangsydelse« til de tarifansatte for at opretholde deres løn på det niveau, der var opnået i 1998 for en ugentlig arbejdstid på 37 timer, indtil udgangen af 2005. 18 Finansieringen af overgangsydelsen er i det væsentligste sikret ved hjælp af tilskud fra de belgiske offentlige myndigheder, og af de tarifansatte selv for den resterende del, idet disse har givet afkald på de lønforhøjelser, som de havde krav på i 1997 og 1998. 19 Disse offentlige tilskud beløber sig til 13,71 mio. EUR og består af to dele, nemlig - en nedsættelse af arbejdsgiverens socialsikringsbidrag i perioden 1999-2005 gennem et samlet beløb på 10,36 mio. EUR fra den belgiske forbundsregering - et tilskud fra den vallonske regering på 3,35 mio. EUR, der udbetales til en forening kaldet »Fonds social des employés au barème de Cockerill Sambre« (Fonden for Cockerill Sambres tarifansatte) i løbet af de samme syv år. 20 De beløb, som Cockerill Sambre har sparet som følge af de nedsatte socialsikringsbidrag, samt de beløb, der er udbetalt til fonden nævnt i præmissen ovenfor, bliver overført til virksomhedens tarifansatte. Disse udbetalinger udgør overgangsydelsen. Proceduren forud for vedtagelsen af den anfægtede beslutning 21 Ved skrivelse af 23. november 1998 anmodede Kommissionen om oplysninger fra de belgiske myndigheder vedrørende forlydender i pressen den 20. november 1998, hvorefter Kongeriget Belgien havde besluttet at yde støtte til Cockerill Sambre for en periode på syv år som led i en generel nedsættelse af arbejdstiden. 22 Ved skrivelse af 11. december 1998 bekræftede de belgiske myndigheder at have truffet de omtvistede foranstaltninger, men erklærede, at der efter deres opfattelse ikke var tale om statsstøtte, hvorfor man ikke i henhold til artikel 6 i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien havde anmeldt foranstaltningerne til Kommissionen. 23 Efter en betydelig korrespondance og et møde med de belgiske myndigheder i løbet af 1999 besluttede Kommissionen at indlede proceduren i henhold til artikel 6 i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien; ved skrivelse af 25. januar 2000 meddelte den sin beslutning til Kongeriget Belgien. Beslutningen blev offentliggjort i De Europæiske Fællesskabers Tidende den 25. marts 2000 (EFT C 88, s. 8), og interesserede parter blev anmodet om at fremsende deres bemærkninger til Kommissionen senest en måned efter denne offentliggørelse. 24 Som svar på nævnte beslutning fremsendte de belgiske myndigheder et notat, dateret den 5. april 2000, hvori de gentog den holdning, der allerede var blevet udtrykt inden indledningen af proceduren, nemlig at de omtvistede foranstaltninger ikke udgjorde statsstøtte. 25 Som led i proceduren modtog Kommissionen i april 2000 bemærkninger fra en interesseret part og en medlemsstat, og Kommissionen fremsendte bemærkningerne til den belgiske regering og gav den mulighed for at kommentere dem, hvilket regeringen gjorde ved skrivelse af 9. juni 2000. 26 På grundlag af denne procedure har Kommissionen vedtaget den anfægtede beslutning. Den anfægtede beslutning 27 Den anfægtede beslutning blev meddelt Kongeriget Belgien den 5. december 2000 under nummer K(2000) 3563. 28 Artikel 1 i den anfægtede beslutning lyder: »Den statsstøtte, som Belgien har ydet til fordel for stålvirksomheden Cockerill Sambre SA på 553,3 mio. BEF (13,7 mio. EUR), udgør statsstøtte i henhold til artikel 1 i stålstøttereglerne og er uforenelig med fællesmarkedet.« 29 Artikel 2 i den anfægtede beslutning forpligter Kongeriget Belgien til straks at træffe alle nødvendige foranstaltninger for at tilbagesøge den støtte, som allerede er udbetalt ulovligt til Cockerill Sambre SA, med renter, og at standse udbetalingen af endnu ikke udbetalte beløb. Anbringenderne i annullationssøgmålet og Domstolens bemærkninger 30 Til støtte for annullationssøgsmålet har Kongeriget Belgien anført fem anbringender. For det første tilsidesætter den anfægtede beslutning artikel 4, litra c), KS og sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien, da det med urette er antaget, at Cockerill Sambre har opnået en økonomisk fordel af de omtvistede foranstaltninger. For det andet tilsidesætter den anfægtede beslutning de samme bestemmelser, da det er antaget, at de omtvistede foranstaltninger er til fordel for Cockerill Sambre, mens virksomhedens ansatte er de reelt begunstigede af disse foranstaltninger. For det tredje er den pågældende beslutning behæftet med en kompetencemangel. For det fjerde er beslutningen ikke tilstrækkelig begrundet. For det femte er der subsidiært gjort gældende, at den anfægtede beslutning tilsidesætter artikel 95, stk. 1, KS. Det første og andet anbringende 31 Første og andet anbringende skal behandles samlet, da det med begge kritiseres, at den anfægtede beslutning betragter de omtvistede foranstaltninger som statsstøtte. 32 Indledningsvis bemærkes, at i henhold til fast retspraksis er støttebegrebet mere generelt end tilskudsbegrebet, fordi det ikke blot omfatter positive ydelser såsom selve tilskuddene, men ligeledes de indgreb, der under forskellige former letter de byrder, som normalt belaster en virksomheds budget, og derved, uden at være tilskud i ordets egentlige forstand, er af samme art og har tilsvarende virkninger (jf. bl.a. dom af 23.2.1961, sag 30/59, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg mod Den Høje Myndighed, Sml. 1954-1964, s. 211, navnlig s. 217, org.ref.: Rec. s. 1, navnlig s. 39, af 15.3.1994, sag C-387/92, Banco Exterior de España, Sml. I, s. 877, præmis 13, af 1.12.1998, sag C-200/97, Ecotrade, Sml. I, s. 7907, præmis 34, og af 8.11.2001, sag C-143/99, Adria-Wien Pipeline og Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, Sml. I, s. 8365, præmis 38). 33 Desuden må begrebet »støtte« i den forstand, hvori udtrykket er anvendt i artikel 4, litra c), KS, nødvendigvis indebære fordele, der direkte eller indirekte ydes ved hjælp af statsmidler, eller som udgør en supplerende byrde for staten eller organer, der er udpeget eller oprettet til dette formål (jf. bl.a. dom af 24.1.1978, sag 82/77, Van Tiggele, Sml. s. 25, præmis 23-25, af 17.3.1993, forenede sager C-72/91 og C-73/91, Sloman Neptun, Sml. I, s. 887, præmis 19 og 21, af 7.5.1998, forenede sager C-52/97 - C-54/97, Viscido m.fl., Sml. I, s. 2629, præmis 13, og Ecotrade-dommen, præmis 35). 34 I denne sag er det ubestridt, at finansieringen af overgangsydelsen, der udbetales til de tarifansatte i Cockerill Sambre, i det væsentligste er sikret ved offentlige midler, der er tildelt af den belgiske forbundsregering og den vallonske regering. 35 Den belgiske regering har ikke desto mindre hævdet, at de offentlige myndigheders deltagelse ikke har lettet de byrder, som normalt påhviler Cockerill Sambres budget. 36 I den forbindelse bemærkes, at overgangsydelsen, der er finansieret af de pågældende offentlige midler, udelukkende er blevet udbetalt til Cockerill Sambres ansatte enten af virksomheden selv eller af foreningen kaldet »Fonds social des employés au barème de Cockerill Sambre«, i kraft af deres egenskab af arbejdstagere i virksomheden og som modydelse for det antal arbejdstimer, de udfører for virksomheden. 37 Dette tillæg til lønnen udgør således et accessorisk element til den løn, Cockerill Sambres tarifansatte modtager, og hører således til de lønudgifter, som virksomheden normalt skal bære. 38 Det er korrekt, at Cockerill Sambre ikke var forpligtet til økonomisk at udligne de tarifansattes lønnedgang, som følge af nedsættelsen af den ugentlige arbejdstid, og at en sådan forpligtelse ikke var fastsat i den kollektive overenskomst. 39 Imidlertid belaster udgifterne knyttet til de ansattes løn efter deres væsen virksomheders budget, uafhængigt af, om disse udgifter følger af forpligtelser efter loven eller i henhold til kollektive overenskomster. 40 Den omstændighed, at den kollektive overenskomst har gjort den foreskrevne arbejdstidsnedsættelse betinget af, at der opnås offentlige kompensationsmidler, idet den uden videre udelukker enhver forhøjelse af lønudgifterne, der skal bæres af Cockerill Sambre, fjerner ikke overgangsydelsernes karakter af lønudgift, som virksomheden normalt skal bære. 41 Desuden har Domstolen allerede fastslået, at finansiering gennem offentlige midler af et skifteholdstillæg til bestemte arbejdstagere i kulindustrien førte til en forhøjelse af deres løn, der kunstigt nedsatte de berørte virksomheders produktionsomkostninger, og det pågældende skifteholdstillæg skulle som følge heraf betragtes som en støtte forbudt ved artikel 4, litra c), KS (jf. dommen i sagen De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg mod Den Høje Myndighed, s. 220 og 221). 42 Det skal således fastslås, at de omtvistede foranstaltninger har den virkning, at de letter de byrder, der normalt belaster Cockerill Sambres budget. 43 Som følge heraf kan der ikke gives medhold i det første af Kongeriget Belgiens anbringender om, at finansieringen af de tarifansattes arbejdstidsnedsættelse i Cockerill Sambre gennem offentlige midler ikke giver virksomheden nogen økonomiske fordele, således at de omtvistede foranstaltninger ikke kan betragtes som statsstøtte. 44 Domstolen kan heller ikke tiltræde det andet anbringende om, at de omtvistede foranstaltninger ikke udgør statsstøtte, fordi Cockerill Sambres ansatte er de reelle modtagere. 45 I overensstemmelse med fast retspraksis karakteriseres statsstøttetiltag nemlig ikke af deres grunde eller deres hensigter, men defineres i kraft af deres virkninger (jf. i denne retning bl.a. dom af 2.7.1974, sag 173/73, Italien mod Kommissionen, Sml. s. 709, præmis 27, af 26.9.1996, sag C-214/94, Frankrig mod Kommissionen, kaldet »Kimberly Clark«, Sml. I, s. 4551, præmis 20, og af 12.10.2000, sag C-480/98, Spanien mod Kommissionen, Sml. I, s. 8717, præmis 16). 46 Den omstændighed, at de statslige interventioner har et socialt formål, kan derfor ikke uden videre medføre, at de falder uden for begrebet statsstøtte (jf. bl.a. Kimberly Clark-dommen, præmis 21, dom af 17.6.1999, sag C-75/97, Belgien mod Kommissionen, Sml. I, s. 3671, præmis 25, og af 5.10.1999, sag C-251/97, Frankrig mod Kommissionen, Sml. I, s. 6639, præmis 37). 47 Heraf følger, at den belgiske regerings argument om, at de omtvistede foranstaltninger har til formål både at skabe arbejdspladser og, i arbejdstagernes interesse, at formindske de økonomiske ulemper ved den arbejdstidsnedsættelse, som de havde anmodet om, er uden relevans ved bedømmelsen af, om disse foranstaltninger er statsstøtte, som er forbudt ved artikel 4, litra c), KS. 48 For så vidt angår de omtvistede foranstaltninger er det tilstrækkelig at fastslå, at skønt de offentlige midler, der er tildelt af den belgiske forbundsregering og den vallonske regering, er blevet udbetalt til Cockerill Sambres tarifansatte, er Cockerill Sambre modtageren, idet disse foranstaltninger, som anført i præmis 42, har den virkning at lette de byrder, der normalt belaster Cockerill Sambres budget. Det tredje anbringende 49 Med det tredje anbringende har Kongeriget Belgien gjort gældende, at den anfægtede beslutning er behæftet med en kompetencemangel. 50 Kongeriget Belgien har i den forbindelse hævdet, at efter at de belgiske myndigheder den 19. juni 2000 havde fremsat kommentarer til bemærkninger fra interesserede parter, og der ikke var blevet fremsendt en anmodning om yderligere oplysninger til de pågældende myndigheder, var den anfægtede beslutning af 15. november 2000 således blevet vedtaget efter udløbet af fristen på tre måneder fastsat i artikel 6, stk. 5, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien. 51 Denne frist var ubestrideligt udløbet, da den anfægtede beslutning blev vedtaget. For at vurdere, om denne omstændighed førte til Kommissionens fortabelse af kompetencen til at vedtage beslutningen, skal det undersøges, om udløbet af den pågældende tidsfrist fører til kompetencens ophør. 52 En tidsfrists karakter skal fastsættes under hensyntagen til den almindelige sammenhæng, hvori den indgår, og dens formål (jf. i denne retning bl.a. dom af 2.5.1990, sag C-357/88, Hopermann, Sml. I, s. 1669, præmis 12, og af 6.7.2000, sag C-289/97, Eridania, Sml. I, s. 5409, præmis 26). 53 For så vidt angår den sammenhæng, hvori tidsfristen i artikel 6, stk. 5, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien indgår, bemærkes, at ifølge artikel 4, litra c), KS ophæves og forbydes uden undtagelse tilskud eller anden støtte ydet af medlemsstaterne eller særlige byrder pålagt af dem, i hvilken som helst form dette sker, som uforeneligt med fællesmarkedet for kul og stål. 54 I den sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien, der er vedtaget på grundlag af artikel 95 KS, gives der imidlertid tilladelse til at yde støtte til jern- og stålindustrien i de tilfælde, der er utømmende opregnet og i overensstemmelse med de i kodeksen fastsatte procedurer. Kodeksens artikel 6, stk. 4, foreskriver navnlig, at støtteprojektforanstaltningerne kun må iværksættes med Kommissionens godkendelse. Artikel 6, stk. 6, fraviger udtrykkeligt denne bestemmelse med et påbud om, at disse støtteforanstaltninger kan iværksættes, såfremt Kommissionen ikke har indledt proceduren i artikel 6, stk. 5, eller på anden måde tilkendegivet sin stilling inden for en frist på to måneder efter modtagelsen af den fuldstændige anmeldelse af de påtænkte støtteforanstaltninger, på betingelse af, at medlemsstaten på forhånd har meddelt Kommissionen, at den har til hensigt at gøre dette. 55 De tilfælde, hvor støtte til jern- og stålindustrien kan ydes, udgør således en undtagelse fra reglen, hvorefter sådan støtte er forbudt, og tildeling af støtte kan således principielt kun godkendes i henhold til en udtrykkelig beslutning fra Kommissionen. 56 Enhver fravigelse af eller undtagelse fra en almindelig regel skal fortolkes restriktivt (jf. bl.a. dom af 12.12.1995, sag C-399/93, Oude Luttikhuis m.fl., Sml. I, s. 4515, præmis 23, og af 18.1.2001, sag C-83/99, Kommissionen mod Spanien, Sml. I, s. 445, præmis 19). 57 Heraf følger, at en medlemsstat i henhold til artikel 6, stk. 5, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien kun lovligt kan gennemføre en støtteforanstaltning ifølge en udtrykkelig beslutning truffet af Kommissionen i den forbindelse. Såfremt der ikke foreligger en sådan beslutning fra Kommissionen inden udløbet af fristen på tre måneder fastsat i kodeksen, indebærer dette ikke, at der foreligger en stiltiende godkendelse af medlemsstatens påtænkte støtteforanstaltning. 58 Såfremt tidsfristen på tre måneder skulle fortolkes således, at det efter fristens udløb var Kommissionen forbudt at udtale sig om den påtænkte støtteforanstaltnings forenelighed med EKSF-traktaten i det tilfælde, hvor Kommissionen ikke inden for fristen havde vedtaget en beslutning herom, ville den berørte medlemsstat dels være forhindret i at gennemføre den pågældende støtte, dels ikke have mulighed for ved en beslutning fra Kommissionen at opnå en tilladelse til gennemførelsen som led i den procedure, Kommissionen havde indledt. Som det er anført i punkt 101 i generaladvokatens forslag til afgørelse, vil en sådan situation være i strid med en tilfredsstillende anvendelse af bestemmelserne om statsstøtte. 59 I en situation som den i præmis 58 beskrevne kunne en eventuel tilladelse fra Kommissionen nemlig kun opnås ved at indlede en ny procedure i henhold til sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien, som ville forsinke Kommissionens beslutning uden at give yderligere garantier til den berørte medlemsstat, hvilket ville være i strid med formålet i kodeksens artikel 6, stk. 5. 60 Fristen på tre måneder i artikel 6, stk. 5, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien kan i lyset af den almindelige sammenhæng og sit formål herefter ikke betragtes som en frist, der efter udløbet fører til kompetencens ophør. 61 Kommissionen er vel i sine relationer til medlemsstaterne forpligtet til at overholde en betingelse, som den har pålagt sig selv (jf. i denne retning dom af 24.1.2002, sag C-170/00, Finland mod Kommissionen, Sml. I, s. 1007, præmis 34, og af 13.6.2002, sag C-158/00, Luxembourg mod Kommissionen, Sml. I, s. 5373, præmis 24). 62 Imidlertid er en manglende overholdelse af en sådan betingelse kun retsstridig, såfremt den medfører, at de proceduremæssige garantier, som medlemsstaterne har, gøres illusoriske (jf. i denne retning dommen i sagen Finland mod Kommissionen, præmis 34, og dommen i sagen Luxembourg mod Kommissionen, præmis 24). 63 Tre-månedersfristen i artikel 6, stk. 5, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien er indført af hensyn til beskyttelsen af retssikkerheden med henblik på at sikre en hurtig beslutning fra Kommissionen. 64 Kommissionens manglende overholdelse af sin forpligtelse til at træffe en beslutning inden for denne frist kan således ikke sanktioneres med beslutningskompetencens ophør, idet dette som anført i nærværende doms præmis 59 kun vil bevirke, at Kommissionens beslutning forsinkes, uden at der gives yderligere garantier til den berørte medlemsstat. Denne konstatering afskærer ikke fra erstatningssøgsmål i det tilfælde, hvor Kommissionens forsinkede beslutning har ført til, en af de berørte parter har lidt et reelt tab. 65 Desuden skal det fastslås, at til forskel fra artikel 6, stk. 5, i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien bestemmer samme kodeks' artikel 6, stk. 6 - om den situation, hvor en medlemsstat har anmeldt et støtteprojekt eller finansielle interventioner til Kommissionen - udtrykkeligt, at Kommissionens manglende overholdelse af fristen til at træffe en beslutning sanktioneres med medlemsstatens mulighed for at iværksætte de påtænkte foranstaltninger på betingelse af, at den på forhånd har meddelt Kommissionen sin hensigt om at gøre dette. 66 Herefter bør det tredje anbringende forkastes. Det fjerde anbringende 67 Ifølge Kongeriget Belgien er den anfægtede beslutning blevet vedtaget i strid med begrundelsespligten som fastsat i artikel 15, stk. 1, KS. 68 I den forbindelse påpeges, at ifølge fast retspraksis vedrørende artikel 253 EF, som kan overføres til artikel 15 KS, skal den begrundelsespligt, der kræves i henhold til den pågældende bestemmelse, tilpasses karakteren af den pågældende retsakt og klart og utvetydigt angive de betragtninger, som den institution, der har udstedt den anfægtede retsakt, har lagt til grund, således at de berørte parter kan få kendskab til grundlaget for den trufne foranstaltning, og således at Domstolen kan udøve sin prøvelsesret. Det kræves ikke, at begrundelsen angiver alle de forskellige relevante faktiske og retlige momenter, da spørgsmålet, om en beslutnings begrundelse opfylder kravene efter artikel 253 EF, ikke blot skal vurderes i forhold til ordlyden, men ligeledes til den sammenhæng, hvori den indgår, samt under hensyn til alle de retsregler, som gælder på det pågældende område (jf. bl.a. dom af 29.2.1996, sag C-56/93, Belgien mod Kommissionen, Sml. I, s. 723, præmis 86, af 2.4.1998, sag C-367/95 P, Kommissionen mod Sytraval og Brink's France, Sml. I, s. 1719, præmis 63, og af 7.3.2002, sag C-310/99, Italien mod Kommissionen, Sml. I, s. 2289, præmis 48). 69 I dette tilfælde angiver den anfægtede beslutning grundene til Kommissionens vurdering om, at de omtvistede foranstaltninger er statsstøtte i den forstand, hvori udtrykket er anvendt i EKSF-traktaten og i sjette kodeks for støtte til jern- og stålindustrien, og uforenelige med fællesmarkedet. Navnlig i den pågældende beslutnings punkt 20 har Kommissionen detaljeret argumenteret for, at Cockerill Sambre, i strid med det af Kongeriget Belgien anførte, har haft finansielle og økonomiske fordele af de pågældende støtteforanstaltninger. 70 Kongeriget Belgien har navnlig først gjort gældende, at den anfægtede beslutning ikke indeholder svar på dets argumentation vedrørende risikoen for at skabe inkonsekvens i den europæiske beskæftigelsespolitik. 71 I den forbindelse er det tilstrækkeligt at bemærke, at Kommissionen ikke var forpligtet til at tage stilling til dette forhold, der er åbenbart uvedkommende for så vidt angår spørgsmålet, om de omtvistede foranstaltninger skal betragtes som statsstøtte (jf. i denne retning dommen i sagen Kommissionen mod Sytraval og Brink's France, præmis 64). 72 Kongeriget Belgien hævder endvidere, at den anfægtede beslutning ikke indeholder svar på dets argumentation vedrørende begrebet »støttemodtager« i de pågældende foranstaltninger. 73 Det skal i den forbindelse fastslås, at der i den anfægtede beslutnings punkt 23 er anført de grunde, som førte Kommissionen til at antage, at de omtvistede foranstaltninger ikke udgør støtte til enkeltpersoner, men en støtte til en virksomhed, da støtten finansierer udgifter i forbindelse med arbejdsydelser præsteret af ansatte hos Cockerill Sambre. 74 Endelig har Kongeriget Belgien påberåbt sig, at den anfægtede beslutning ikke indeholder nogen forklaringer vedrørende de omtvistede foranstaltningers konsekvenser og økonomiske virkning på fællesmarkedet og den frie konkurrence. 75 Det skal i den forbindelse fastslås, at en støtteforanstaltning for at være omfattet af artikel 4, litra c), KS ikke nødvendigvis skal påvirke samhandelen inden for Fællesskabet eller konkurrencen (jf. dom af 24.9.2002, forenede sager C-74/00 P - C-75/00 P, Falck og Acciaierie di Bolzano mod Kommissionen, Sml. I, s. 7869, præmis 102), således at Kommissionen ikke på nogen måde var forpligtet til at begrunde den anfægtede beslutning på dette punkt. 76 Det fremgår af det ovenfor anførte, at det fjerde anbringende skal forkastes. Det femte anbringende 77 Såfremt Domstolen måtte anse de omtvistede foranstaltninger for statsstøtte, har Kongeriget Belgien subsidiært hævdet, at den anfægtede beslutning er blevet vedtaget i strid med artikel 95, stk. 1, KS. 78 Kongeriget Belgien har i den forbindelse gjort gældende, at Kommissionen har anlagt et åbenbart urigtigt skøn, idet den undlod at indhente en udtalelse fra Rådet om dens eventuelle godkendelse af de pågældende foranstaltninger som en undtagelse i henhold til artikel 95, stk. 1, KS. 79 Kommissionen har heroverfor anført, at da den belgiske regering formelt har anmodet Kommissionen om at undersøge muligheden for at anvende artikel 95, stk. 1, KS efter vedtagelsen af den anfægtede beslutning, bør det subsidiære anbringende ikke realitetsbehandles. 80 Den anførte omstændighed indebærer imidlertid ikke, at det pågældende anbringende ikke er rettet mod den anfægtede beslutning selv, og dens reelle konsekvens er et passivitetssøgsmål rettet mod Kommissionens undladelse af at indhente en udtalelse fra Rådet, hvorved betingelserne fastsat i artikel 35 KS ikke er opfyldt. 81 Heraf følger, at det pågældende anbringende skal realitetsbehandles. 82 For så vidt angår dette anbringendes rigtighed skal det påpeges, at artikel 95, stk. 1, KS gør det muligt for Kommissionen ifølge den i bestemmelsen fastsatte procedure at vedtage beslutninger, der undtagelsesvis tillader statsstøtte, som er nødvendig for funktionen af det fælles marked for kul og stål. 83 Med visse af disse beslutninger er der givet tilladelse til ad hoc-støtte til udvalgte jern- og stålvirksomheder; med visse andre bemyndiges Kommissionen til at fastslå, at visse støtteforanstaltninger til fordel for virksomheder, der opfylder de fastsatte betingelser, er forenelige med fællesmarkedet (kendelse afsagt af Domstolens præsident den 3.5.1996, sag C-399/95 R, Tyskland mod Kommissionen, Sml. I, s. 2441, præmis 20). 84 Kommissionen udøver denne beføjelse, når den betragter den pågældende støtte som nødvendig for at virkeliggøre traktatens mål. 85 Som det er anført i punkt 138 i generaladvokatens forslag til afgørelse, medfører godkendelsesordningens indre logik - for så vidt angår Kommissionens vedtagelser af individuelle beslutninger - at den berørte medlemsstat anmoder Kommissionen om at indlede proceduren i artikel 95 KS, inden Kommissionen undersøger, om støtten er nødvendig for at virkeliggøre traktatens mål. 86 Heraf følger, at Kommissionen, i modsætning til det af Kongeriget Belgien anførte, ikke på nogen måde var forpligtet til af egen drift inden vedtagelsen af den anfægtede beslutning at indlede proceduren i artikel 95, stk. 1, KS for at tillade de omtvistede foranstaltninger i henhold til denne bestemmelse. 87 Det fremgår af det ovenfor anførte, at det femte anbringende skal forkastes. 88 Det følger af samtlige de foranstående betragtninger, at Kommissionen skal frifindes. Afgørelse om sagsomkostninger Sagens omkostninger 89 I henhold til procesreglementets artikel 69, stk. 2, pålægges det den tabende part at betale sagens omkostninger, hvis der er nedlagt påstand herom. Da Kommissionen har nedlagt påstand om, at Kongeriget Belgien tilpligtes at betale sagens omkostninger, og Kongeriget Belgien har tabt sagen, bør det pålægges det at betale sagens omkostninger. Afgørelse På grundlag af disse præmisser udtaler og bestemmer DOMSTOLEN (Femte Afdeling) 1) Kommissionen for De Europæiske Fællesskaber frifindes. 2) Kongeriget Belgien betaler sagens omkostninger.

62006TJ0195

pl

Z jednej strony, stwierdzenie nieważności części decyzji Komisji C(2006) 1766 wersja ostateczna z dnia 3 maja 2006 r. dotyczącej postępowania na podstawie art. 81 [WE] i art. 53 porozumienia o EOG (sprawa COMP/F/38.620 – Nadtlenek wodoru i nadboran) oraz – z drugiej strony – obniżenie grzywny nałożonej na skarżącą. Sentencja 1) Skarga zostaje oddalona. 2) Solvay Solexis SpA zostaje obciążona kosztami postępowania.

61995CJ0160

de

1 Die Kommission der Europäischen Gemeinschaften hat mit Klageschrift, die am 22. Mai 1995 in das Register der Kanzlei des Gerichtshofes eingetragen worden ist, gemäß Artikel 169 EG-Vertrag Klage auf Feststellung erhoben, daß die Griechische Republik gegen ihre Verpflichtungen aus dem EG-Vertrag und aus der Richtlinie 91/156/EWG des Rates vom 18. März 1991 zur Änderung der Richtlinie 75/442/EWG über Abfälle (ABl. L 78, S. 32) verstossen hat, indem sie nicht innerhalb der vorgeschriebenen Frist die erforderlichen Rechts- und Verwaltungsvorschriften erlassen hat, um dieser Richtlinie nachzukommen, oder indem sie diese Vorschriften der Kommission nicht fristgemäß mitgeteilt hat. 2 Gemäß Artikel 2 Absatz 1 der Richtlinie 91/156 erlassen die Mitgliedstaaten die erforderlichen Rechts- und Verwaltungsvorschriften, um dieser Richtlinie spätestens zum 1. April 1993 nachzukommen und unterrichten hiervon unverzueglich die Kommission. Nach Absatz 2 sind die Mitgliedstaaten ferner verpflichtet, der Kommission die erlassenen Rechtsvorschriften mitzuteilen. 3 Da die Kommission keine Mitteilung über die von der Griechischen Republik erlassenen Umsetzungsmaßnahmen erhalten hatte und auch im übrigen über keine Informationen verfügte, aus denen sie hätte schließen können, daß dieser Mitgliedstaat seinen Verpflichtungen nachgekommen wäre, forderte sie die griechische Regierung mit Schreiben vom 9. August 1993 gemäß Artikel 169 Absatz 1 des Vertrages auf, sich innerhalb von zwei Monaten hierzu zu äussern. 4 Da dieses Schreiben unbeantwortet blieb, richtete die Kommission am 7. Juni 1994 eine mit Gründen versehene Stellungnahme an die Griechische Republik, in der sie diese aufforderte, innerhalb von zwei Monaten die erforderlichen Maßnahmen zu treffen, um der Stellungnahme nachzukommen. Nachdem die Kommission von den griechischen Behörden hierauf keine Antwort erhalten hatte, nahm sie an, daß die griechische Regierung nicht innerhalb der gesetzten Frist die erforderlichen Maßnahmen getroffen habe, um ihren Verpflichtungen nachzukommen, und erhob die vorliegende Klage. 5 Unter Bezugnahme auf Artikel 2 der Richtlinie 91/156 sowie auf die Artikel 5 Absatz 1 und 189 Absatz 3 des Vertrages macht die Kommission in ihrer Klageschrift geltend, daß die Griechische Republik die erforderlichen Maßnahmen hätte treffen müssen, um der Richtlinie innerhalb der vorgeschriebenen Frist nachzukommen, und daß sie, indem sie dies nicht getan habe, gegen ihre Verpflichtungen verstossen habe. 6 Die Griechische Republik, die die Abweisung der Klage beantragt, bestreitet nicht, daß die Richtlinie nicht innerhalb der vorgeschriebenen Frist umgesetzt worden sei. Sie trägt lediglich vor, ein Entwurf eines Ministerialerlasses, durch den u. a. die Richtlinie 91/156 in die griechische Rechtsordnung umgesetzt werden solle, bedürfe nur noch der Unterzeichnung durch die zuständigen Minister. Gleichzeitig werde die bestehende Abfallgesetzgebung einer vollständigen Überarbeitung unterzogen. 7 Da die Umsetzung der Richtlinie nicht innerhalb der vorgeschriebenen Frist erfolgt ist, ist die von der Kommission diesbezueglich erhobene Klage als begründet anzusehen. 8 Demnach ist festzustellen, daß die Griechische Republik gegen ihre Verpflichtungen aus der Richtlinie 91/156 verstossen hat, indem sie nicht innerhalb der vorgeschriebenen Frist die erforderlichen Rechts- und Verwaltungsvorschriften erlassen hat, um dieser Richtlinie nachzukommen. Kostenentscheidung Kosten 9 Gemäß Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung hat die unterliegende Partei auf Antrag die Kosten des Verfahrens zu tragen. Die Kommission hat beantragt, der Griechischen Republik die Kosten aufzuerlegen. Da diese mit ihrem Vorbringen unterlegen ist, hat sie die Kosten zu tragen. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF (Fünfte Kammer) für Recht erkannt und entschieden: 1. Die Griechische Republik hat gegen ihre Verpflichtungen aus der Richtlinie 91/156/EWG des Rates vom 18. März 1991 zur Änderung der Richtlinie 75/442/EWG über Abfälle verstossen, indem sie nicht innerhalb der vorgeschriebenen Frist die erforderlichen Rechts- und Verwaltungsvorschriften erlassen hat, um dieser Richtlinie nachzukommen. 2. Die Griechische Republik trägt die Kosten des Verfahrens.

62020CJ0426

et

Eelotsusetaotlus käsitleb küsimust, kuidas tõlgendada Euroopa Parlamendi ja nõukogu 19. novembri 2008. aasta direktiivi 2008/104/EÜ renditöö kohta ( ELT 2008, L 327, lk 9 ) artikli 5 lõike 1 esimest lõiku koostoimes direktiivi artikli 3 lõike 1 punktiga f. Taotlus on esitatud renditöötajate GD ja ESi ning nendega renditöölepingu sõlminud äriühingu Luso Temp – Empresa de Trabalho Temporário SA (edaspidi „Luso Temp“) vahelises kohtuvaidluses hüvitise summa üle, mida see äriühing peab töösuhte lõppemise tõttu neile maksma kasutamata puhkusepäevade ja vastava puhkusetasu eest. Õiguslik raamistik Liidu õigus Osalist tööaega käsitlev raamkokkulepe Nõukogu 15. detsembri 1997. aasta direktiivile 97/81/EÜ Euroopa Tööandjate Föderatsiooni, Euroopa Riigiosalusega Ettevõtete Keskuse ja Euroopa Ametiühingute Konföderatsiooni poolt sõlmitud osalist tööaega käsitleva raamkokkuleppe kohta ( EÜT 1998, L 14, lk 9 ; ELT eriväljaanne 05/03, lk 267) (muudetud nõukogu 7. aprilli 1998. aasta direktiiviga 98/23/EÜ) ( EÜT 1998, L 131, lk 10 ; ELT eriväljaanne 05/03, lk 278) lisatud 6. juunil 1997 sõlmitud osalist tööaega käsitleva raamkokkuleppe (edaspidi „osalist tööaega käsitlev raamkokkulepe“) klausli 4 „Mittediskrimineerimise põhimõte“ punkt 1 sätestab: „Osalise tööajaga töötajate suhtes ei või ainult osalise tööaja tõttu rakendada vähem soodsamaid töötingimusi, kui on võrreldavatel täistööajaga töötajatel, kui erinevat kohtlemist ei õigusta objektiivsed põhjused.“ Raamkokkulepe tähtajalise töö kohta Nõukogu 28. juuni 1999. aasta direktiivile 1999/70/EÜ, milles käsitletakse Euroopa Ametiühingute Konföderatsiooni (ETUC), Euroopa Tööandjate Föderatsiooni (UNICE) ja Euroopa Riigiosalusega Ettevõtete Keskuse (CEEP) sõlmitud raamkokkulepet tähtajalise töö kohta ( EÜT 1999, L 175, lk 43 ; ELT eriväljaanne 05/03, lk 368), lisatud 18. märtsil 1999 sõlmitud raamkokkuleppe tähtajalise töö kohta (edaspidi „tähtajalist tööd käsitlev raamkokkulepe“) klausli 4 „Mittediskrimineerimise põhimõte“ punkt 1 sätestab: „Töötingimuste osas ei kohelda tähtajalisi töötajaid vähem soodsalt kui võrreldavaid alatisi töötajaid seetõttu, et neil on tähtajaline tööleping või töösuhe, välja arvatud juhtudel, kui erinevaks kohtlemiseks on objektiivsed põhjused.“ Direktiiv 2008/104 Direktiivi 2008/104 põhjendused 1, 10–12 ja 15 on sõnastatud järgmiselt: „(1) Käesolevas direktiivis austatakse põhiõigusi ja peetakse kinni Euroopa Liidu põhiõiguste hartaga […] tunnustatud põhimõtetest. Eelkõige on see kavandatud olema täielikult kooskõlas [põhiõiguste] harta artikliga 31, milles sätestatakse, et igal töötajal on õigus töötingimustele, mis on tema tervise, ohutuse ja väärikuse kohased, ja õigus maksimaalse tööaja piirangule, igapäevastele ja -nädalastele puhkeaegadele ja iga-aastasele palgalisele puhkusele. […] (10) Euroopa Liidus esineb märkimisväärseid erinevusi renditöö kasutamisel ning renditöötajate õigusliku olukorra, staatuse ja töötingimuste osas. (11) Renditöö ei rahulda mitte üksnes ettevõtjate paindlikkusega seotud vajadusi, vaid rahuldab ka töötajate vajadust ühitada oma töö- ja eraelu. Seega aitab see kaasa töökohtade loomisele ning tööturul osalemisele ja tööturule integreerimisele. (12) Käesolevas direktiivis on renditöötajatele kehtestatud kaitsev raamistik, mis on mittediskrimineeriv, läbipaistev ja proportsionaalne ning millega austatakse samas tööturgude mitmekesisust ja töösuhteid. […] (15) Määramata tähtajaga töölepingud on üldine töösuhte vorm. Seoses töötajatega, kellel on alaline leping rendiagentuuriga, ning arvestades sellise lepinguga pakutavat erikaitset, tuleks niisiis võtta vastu sätted, millega lubatakse teha erandeid võrreldes kasutajaettevõtjas kohaldatavate eeskirjadega.“ Direktiivi artikli 1 „Reguleerimisala“ lõikes 1 on sätestatud: „Käesolevat direktiivi kohaldatakse töötajate suhtes, kellel on tööleping või töösuhe rendiagentuuriga ja kes on lähetatud ajutiselt töötama kasutajaettevõtjas viimase järelevalve all ja juhtimisel.“ Direktiivi artiklis 2 „Eesmärk“ on sätestatud: „Käesoleva direktiivi eesmärk on tagada renditöötajate kaitse ja parandada renditöö kvaliteeti, tagades, et renditöötajate suhtes järgitaks artiklis 5 sätestatud võrdse kohtlemise põhimõtet, ning tunnistades rendiagentuure tööandjatena, võttes arvesse vajadust kehtestada sobiv raamistik renditöö kasutamiseks, et aidata tõhusalt kaasa töökohtade loomisele ja paindlike töövormide arendamisele.“ Direktiivi 2008/104 artikli 3 „Mõisted“ lõike 1 punktis f on sätestatud: „Käesolevas direktiivis kasutatakse järgmisi mõisteid: […] f) „peamised töö- ja töölevõtmistingimused“ – kehtivate õigus- või haldusnormide, kollektiivlepingute ja/või muude siduvate üldsätete kohaselt kasutajaettevõtjas kehtestatud töö- ja töölevõtmistingimused, mis käsitlevad järgmiseid aspekte: i) tööaeg, ületunnitöö, vaheajad, puhkeaeg, öötöö, pühad ja riigipühad; ii) töötasu.“ Direktiivi artiklis 5 „Võrdse kohtlemise põhimõte“ on sätestatud: „1.   Renditöötajate peamised töö- ja töölevõtmistingimused on kasutajaettevõtjas toimuva lähetuse jooksul vähemalt sellised, mida oleks kohaldatud siis, kui nimetatud ettevõte oleks need töötajad otse samale töökohale tööle võtnud. […] 2.   Töötasu osas võivad liikmesriigid pärast tööturu osapooltega konsulteerimist näha ette erandi lõikes 1 kehtestatud põhimõttest, kui renditöötajad, kellel on alaline tööleping rendiagentuuriga, saavad jätkuvalt töötasu lähetustevahelisel ajal. 3.   Liikmesriigid võivad pärast tööturu osapooltega konsulteerimist anda neile sobival tasemel ja liikmesriikide kehtestatud tingimustel võimaluse säilitada või sõlmida kollektiivlepinguid, millega võidakse renditöötajate üldist kaitset arvestades kehtestada korraldusi renditöötajate töö- ja töölevõtmistingimuste kohta, mis võivad erineda lõikes 1 osutatutest. 4.   Kui renditöötajatele on tagatud piisaval tasemel kaitse, võivad liikmesriigid, kelle õigusaktides ei ole sätestatud korda kollektiivlepingute üldiselt kohaldatavaks tunnistamiseks või mille õigusaktides või praktikas puudub toimiv süsteem nende sätete laiendamiseks teatava sektori või geograafilise piirkonna kõikide samalaadsete ettevõtjate suhtes, kehtestada pärast riigi tasandi tööturu osapooltega konsulteerimist ning nende poolt sõlmitud kokkuleppe alusel korraldusi renditöötajate peamiste töö- ja töölevõtmistingimuste kohta, millega kaldutakse kõrvale lõikes 1 kehtestatud põhimõtetest. Sellised korraldused võivad sisaldada võrdse kohtlemise ooteaega. […]“. Portugali õigus 12. veebruari 2009. aasta seadusega 7/2009 (Lei n. o 7/2009; Diário da República , 1. seeria, nr 30, 12.2.2009) heaks kiidetud tööseadustiku (Codigo do Trabalho, edaspidi „tööseadustik“) artikli 185 „Renditöötajate töötingimused“ lõikes 6 on sätestatud: „Töötajal on õigus saada tasustatud põhipuhkust, puhkusetasu ja jõulutoetust proportsionaalselt oma lepingu kestusega ning saada muid regulaarseid ja perioodilisi hüvitisi, mida on sama või võrdväärse töö eest õigus saada kasutajaettevõtja töötajatel.“ Tööseadustiku artiklis 237 „Õigus puhkusele“ on sätestatud: „1.   Töötajal on iga kalendriaasta eest tasustatud puhkuse saamise õigus, mis tekib 1. jaanuaril. 2.   Üldreeglina tekib õigus puhkusele eelmisel kalendriaastal tehtud töö eest, kuid ei sõltu teenistuse hoolikusest või efektiivsusest. […]“. Tööseadustiku artikli 238 „Puhkuseaja kestus“ lõikes 1 on sätestatud: „Iga-aastase puhkuse kestus on vähemalt 22 tööpäeva. […]“. Tööseadustiku artiklis 239 „Puhkuse kestus erijuhtudel“ on sätestatud: „1.   Töösuhte algusaastal on töötajal õigus saada kaks tööpäeva puhkust lepingu kestuse iga kuu eest, kuid mitte rohkem kui 20 tööpäeva, mida võib kasutada pärast kuue kuu täitumist lepingu täitmisel. 2.   Kui kalendriaasta lõpeb enne eelmises lõikes nimetatud tähtaja möödumist, võib puhkuse välja võtta kuni järgneva aasta 30. juunini. 3.   Eelmiste lõigete kohaldamine ei tohi kaasa tuua seda, et samal kalendriaastal võetakse puhkust rohkem kui 30 tööpäeva, ilma et see piiraks kollektiivsete töökorralduseeskirjade kohaldamist. […]“. Tööseadustiku artiklis 245 „Töölepingu lõppemise mõju puhkuseõigusele“ on ette nähtud: „1.   „Töölepingu lõppemisel on töötajal õigus saada puhkusehüvitist ja vastavat puhkusetasu: a) välja teenitud ja kasutamata puhkuse eest; b) proportsionaalselt lepingu lõppemise aastal töötatud ajaga. 2.   Eelmise lõike punktis a nimetatud juhul võetakse puhkuseaega arvesse tööstaaži arvestamisel. 3.   Töölepingu lõpetamise korral kalendriaastal, mis järgneb töösuhte algusaastale, või kui töölepingu kestus ei ületa 12 kuud, ei või puhkus või vastav puhkusetasu, mida on töötajal õigus saada, koguarvestuses ületada proportsionaalselt iga-aastast puhkuseaega, olenevalt lepingu kestusest. […]“. Põhikohtuasi ja eelotsuse küsimus ES ja GD sõlmisid vastavalt 9. ja 29. oktoobril 2017 Luso Tempiga renditöölepingu, mille raames määrati nad töötama põhikohtuasjas kõne all olevasse kasutajaettevõtjasse. See töötamine lõppes ESi puhul 8. oktoobril 2019 ja GD puhul 28. oktoobril 2019. Põhikohtuasja hagejad esitasid pärast renditöösuhte lõppemist Luso Tempi vastu hagi Tribunal Judicial da Comarca de Braga, Juízo do Trabalho de Barcelosele (Braga piirkondlik kohus, tööasjade kohtumaja Barceloses), eelotsusetaotluse esitanud kohtule, et neile mõistetaks välja summad, mis neil jäid tasustatud puhkusepäevade ja puhkusetasuna väidetavalt saamata ning mis kuuluvad tasumisele ajavahemiku eest, mille vältel neil oli selle äriühinguga töösuhe. Eelotsusetaotluse kohaselt on põhikohtuasja pooled eriarvamusel meetodis, mille kohaselt tuleks arvutada tasustatud puhkusepäevade arv ja vastava puhkusetasu summa, millele põhikohtuasja hagejatel on õigus. Põhikohtuasja hagejad väidavad nimelt, et see arv ja summa tuleb kindlaks määrata vastavalt tööseadustiku artiklites 237–239 ja artiklis 245 ette nähtud üldisele tasustatud puhkuste korrale. Nii leiavad ES ja GD, et nende sätete alusel on neil õigus saada vastavalt 65 ja 67 tasustatud puhkusepäeva ning vastavat puhkusetasu, nimelt: – kaks tööpäeva puhkust iga töötatud kuu kohta töösuhte algusaastal vastavalt tööseadustiku artikli 239 lõikele 1 ehk neli päeva kahe töötatud kuu eest 2017. aastal; – 22 päeva iga töötatud aasta kohta tööseadustiku artikli 237 lõike 1 ja artikli 238 lõike 1 alusel, mis olid välja teenitud 1. jaanuari 2018. aasta ja 1. jaanuari 2019. aasta seisuga ehk kokku 44 päeva, ning – töötatud ajaga proportsionaalsel arvul puhkusepäevi töösuhte lõppemise aastal, st 2019. aastal, tööseadustiku artikli 245 lõike 1 punkti b alusel, seega 17 päeva ESi puhul ja 19 päeva GD puhul. Luso Temp leiab vastupidi, et arvutusmeetod, mida tuleb kasutada, et määrata kindlaks tasustatud puhkusepäevade arv ja vastava puhkusetasu summa, mida põhikohtuasja hagejatel on õigus saada, on arvutusmeetod, mis tuleneb tööseadustiku artikli 185 lõikes 6 sätestatud renditöötajatele kohaldatavast tasustatud puhkuste erikorrast, mille kohaselt on renditöötajatel õigus saada tasustatud põhipuhkust ja vastavat puhkusetasu üksnes proportsionaalselt nende lepingu kestusega. Seega on kummalgi põhikohtuasja hagejal õigus saada üksnes 44 tasustatud puhkusepäeva, mis vastab kahele töötatud aastale. Eelotsusetaotluse esitanud kohus märgib, et tööseadustiku artikkel 185 on renditöölepingutele kohaldatav erinorm ning kuulub seega eeliskohaldamisele tööseadustikus enamiku töölepingute puhul ette nähtud üldnormide ees. Võttes arvesse selle asukohta tööseadustiku struktuuris, on selge, et seadusandja kavatsus oli jätta kohaldamata üldine puhkusekord. Nimetatud kohus kahtleb, kas tööseadustiku artikli 185 lõige 6 on kooskõlas direktiivi 2008/104 artikli 3 lõike 1 punktiga f ja artikli 5 lõikega 1. Eelotsusetaotluse esitanud kohtu sõnul kehtestatakse tööseadustiku artikli 185 lõikega 6 erinev kohtlemine ühest küljest renditöötajate, kes on kasutajaettevõtjasse lähetatud vähemalt 12 kuuks või ajavahemikuks, mis algab ühel kalendriaastal ja lõpeb kahe või enama kalendriaasta möödumisel sellest kuupäevast, ning teisest küljest töötajate vahel, kelle kasutajaettevõtja on otse tööle võtnud, sest renditöötajate õigus saada tasustatud puhkust ja vastavat puhkusetasu arvutatakse alati proportsionaalselt nende lepingu kestusega, samas kui kasutajaettevõtja poolt otse samale töökohale tööle võetud töötaja suhtes võidakse samasugustel asjaoludel kohaldada soodsamat üldkorda, mis on ette nähtud tööseadustiku artiklites 237–239 ja artikli 245 lõikes 1. Käesoleval juhul tuleneb sellest, et põhikohtuasja hagejatel on õigus saada tasustatud puhkusepäevi ja vastavat puhkusetasu väiksemal arvul ja väiksemas summas kui siis, kui põhikohtuasjas kõne all olev kasutajaettevõtja oleks võtnud nad otse tööle samaks ajavahemikuks ja samale töökohale. Eelotsusetaotluse esitanud kohus märgib, et sellist erinevat kohtlemist ei ole siiski täheldatud juhul, kui renditöösuhe kestab vähem kui 12 kuud või kui see algab ühel kalendriaastal ja lõpeb järgmisel kalendriaastal. Sellistel juhtudel arvutatakse üldise korra kohaldamisalasse kuuluvate töötajate tasustatud puhkusepäevade arv ja vastava puhkusetasu suurus samuti proportsionaalselt nende töölepingu kestusega vastavalt tööseadustiku artikli 245 lõikele 3, mistõttu sellisel juhul ei esine praktikas erinevat kohtlemist. Neil asjaoludel otsustas Tribunal Judicial da Comarca de Braga, Juízo do Trabalho de Barcelos (Braga piirkondlik kohus, tööasjade kohtumaja Barceloses) menetluse peatada ja esitada Euroopa Kohtule järgmise eelotsuse küsimuse: „Kas [direktiivi 2008/104] artikli 3 lõike 1 punktiga f ja artikli 5 lõikega 1 on vastuolus niisugune norm, nagu on sätestatud [tööseadustiku] artikli 185 lõikes 6, mille kohaselt on renditöötajal igal juhul õigus tasustatud puhkusele ja vastavale puhkusetasule ainult proportsionaalselt kasutajaettevõtjas töötatud ajaga, isegi kui tema töösuhe algab ühel kalendriaastal ja lõpeb kahe või enama kalendriaasta möödumisel sellest kuupäevast, samas kui kasutajaettevõtja poolt otse tööle võetud töötajale, kes töötab samal ajavahemikul samal töökohal, kohaldatakse üldist puhkusekorda, mis tagab talle pikema tasustatud puhkuse ja suurema puhkusetasu, kuna need ei ole proportsionaalsed töötatud ajaga?“ Eelotsuse küsimuse analüüs Eelotsusetaotluse esitanud kohus palub oma küsimusega sisuliselt selgitada, kas direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimest lõiku koostoimes direktiivi artikli 3 lõike 1 punktiga f tuleb tõlgendada nii, et sellega on vastuolus riigisisesed õigusnormid, mille kohaselt on hüvitis, mida renditöötajad võivad kasutajaettevõtjaga töösuhte lõppemise korral nõuda kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest, väiksem kui hüvitis, mida need töötajad saaksid samas olukorras ja samadel alustel nõuda, kui see kasutajaettevõtja oleks need töötajad samale töökohale samaks ajavahemikuks otse tööle võtnud. Mõiste „peamised töö- ja töölevõtmistingimused“ direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimese lõigu tähenduses koostoimes direktiivi artikli 3 lõike 1 punktiga f Esiteks tuleb analüüsida, kas hüvitis, mida tuleb renditöösuhte lõppemise korral maksta kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest, on hõlmatud mõistega „peamised töö- ja töölevõtmistingimused“ direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimese lõigu tähenduses koostoimes direktiivi artikli 3 lõike 1 punktiga f. Väljakujunenud kohtupraktika kohaselt ei tule liidu õiguse sätte tõlgendamisel arvestada mitte üksnes sätte sõnastust, vaid ka selle konteksti ning eesmärke, mida taotleb õigusakt, mille osa see säte on (28. oktoobri 2021. aasta kohtuotsus Magistrat der Stadt Wien (harilik hamster – II), C‑357/20 , EU:C:2021:881 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Esimesena, kuigi direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimese lõigu sõnastus ei sisalda mingit teavet, mis võimaldaks kindlaks teha, kas selles kasutatud mõistet „peamised töö- ja töölevõtmistingimused“ tuleb tõlgendada nii, et see hõlmab sellist hüvitist, viitab see mõiste direktiivi 2008/104 artikli 3 lõike 1 punktis f esitatud määratluse kohaselt nii puhkusele kui ka töötasule. Kuna selles määratluses on puhkusele sõnaselgelt viidatud ja direktiivi 2008/104 põhjendusest 1 nähtuvalt on direktiiv kavandatud olema täielikult kooskõlas põhiõiguste harta artikliga 31, milles on muu hulgas ette nähtud, et igal töötajal on õigus iga-aastasele palgalisele puhkusele, on õigus tasustatud põhipuhkusele osa „peamistest töö- ja töölevõtmistingimustest“ selle artikli 5 lõike 1 esimese lõigu tähenduses koostoimes artikli 3 lõike 1 punktiga f. Teisena, mis puudutab selle sätte konteksti, siis olgu meenutatud, et direktiiv 2008/104 võeti vastu, et täiendada õiguslikku raamistikku, mis kehtestati direktiiviga 97/81 (muudetud direktiiviga 98/23) ning direktiiviga 1999/70 EÜ artikli 137 lõigete 1 ja 2 alusel, mis andsid liidu institutsioonidele volituse töötingimuste valdkonnas direktiivide abil vastu võtta miinimumnõuded järkjärguliseks rakendamiseks (14. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus KG (järjestikused lähetused renditöö raames), C‑681/18 , EU:C:2020:823 , punkt ). Euroopa Kohus on seoses tähtajalist tööd käsitleva raamkokkuleppega otsustanud, et mõiste „töötingimused“ tähendab vastavat töösuhet määratlevaid õigusi ja kohustusi, hõlmates nii tingimusi, mille kohaselt isik astub töösuhtesse, kui ka tingimusi, mis käsitlevad töösuhte lõppemist (20. detsembri 2017. aasta kohtuotsus Vega González, C‑158/16 , EU:C:2017:1014 , punkt ). Euroopa Kohus on samuti otsustanud, et mõiste „töötingimused“ selle raamkokkuleppe klausli 4 punkti 1 tähenduses hõlmab hüvitist, mida tööandja on kohustatud maksma töötajale tema tähtajalise töölepingu ülesütlemise korral (14. septembri 2016. aasta kohtuotsus de Diego Porras, C‑596/14 , EU:C:2016:683 , punkt ). Veel ilmneb Euroopa Kohtu praktikast osalist tööaega käsitleva raamkokkuleppe kohta, et kui töötaja ei saa temast sõltumatutel asjaoludel enne töösuhte lõppemist oma õigust tasustatud põhipuhkusele kasutada, tuleb talle makstavat hüvitist arvestada nii, et see asetaks töötaja olukorda, mis on sarnane olukorraga, milles ta oleks juhul, kui ta oleks seda õigust töösuhte ajal kasutanud (11. novembri 2015. aasta kohtuotsus Greenfield, C‑219/14 , EU:C:2015:745 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Lisaks, nagu kohtujurist oma ettepaneku punktides 59 ja 60 sisuliselt märkis, on direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimene lõik suunatud veelgi enam kui osalist tööaega käsitleva raamkokkuleppe klausli 4 punkt 1 ja tähtajalist tööd käsitleva raamkokkuleppe klausli 4 punkt 1 sellele, et tagada ebatüüpiliste ja ebakindlas töösuhtes töötajate tõhus kaitse, mistõttu tuleks artikli 5 tähenduses mõiste „peamised töö- ja töölevõtmistingimused“ ulatuse kindlaksmääramiseks seda enam lähtuda lahendusest, mis oleks analoogiline lahendusega, mida on käesoleva kohtuotsuse punktides 33–35 viidatud kohtupraktikas kasutatud nende klauslite 4 tähenduses mõiste „töötingimused“ tõlgendamisel. Nimelt on selles artiklis 5, mis sätestab võrdse kohtlemise põhimõtte, nähtud ette, et „[r]enditöötajate peamised töö- ja töölevõtmistingimused on kasutajaettevõtjas toimuva lähetuse jooksul vähemalt sellised, mida oleks kohaldatud siis, kui nimetatud ettevõte oleks need töötajad otse samale töökohale tööle võtnud“, samas kui vastavalt nimetatud klauslitele 4, mis näevad ette mittediskrimineerimise põhimõtte, ei kohelda tähtajalisi töötajaid ja osalise tööajaga töötajaid „vähem soodsalt“ kui võrreldavaid alatisi ja täistööajaga töötajaid. Lõpuks on Euroopa Kohus otsustanud, et juhul, kui töösuhe on lõppenud ja tasustatava põhipuhkuse tegelik kasutamine ei ole seetõttu enam võimalik, on Euroopa Parlamendi ja nõukogu 4. novembri 2003. aasta direktiivi 2003/88/EÜ tööaja korralduse teatavate aspektide kohta ( ELT 2003, L 299, lk 9 ; ELT eriväljaanne 05/04, lk 381) artikli 7 lõikes 2 sätestatud, et tasustatava põhipuhkuse võib asendada rahalise hüvitisega, et vältida olukorda, kus töötaja ei saa kõnealust õigust kasutada ka rahalisel kujul (20. juuli 2016. aasta kohtuotsus Maschek, C‑341/15 , EU:C:2016:576 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Seega kinnitab direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimese lõigu kontekst tõlgendust, mille kohaselt tuleb selles sättes kasutatud mõistet „peamised töö- ja töölevõtmistingimused“ tõlgendada nii, et see hõlmab hüvitist, mida tööandja peab renditöösuhte lõppemise korral maksma kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest. Kolmandana, mis puudutab direktiiviga 2008/104 taotletavaid eesmärke, siis on selle direktiivi eesmärk tagada – nagu on märgitud käesoleva kohtuotsuse punktis 31 – täielik kooskõla põhiõiguste harta artikliga 31, milles on vastavalt selle lõikele 1 üldiselt tagatud iga töötaja õigus töötingimustele, mis on tema tervise, ohutuse ja väärikuse kohased. Selgitustes põhiõiguste harta kohta ( ELT 2007, C 303, lk 17 ) on antud küsimuse kohta märgitud, et väljendit „töötingimused“ tuleb mõista ELTL artikli 156 tähenduses. Viimati nimetatud sättes viidatakse aga täpsemat määratlust andmata „töötingimustele“ kui liidu sotsiaalpoliitika ühele valdkonnale, millesse Euroopa Komisjon võib sekkuda, et edendada liikmesriikide koostööd ja hõlbustada nende meetmete kooskõlastamist. Arvestades renditöötaja õigusi kaitsvat eesmärki, mida selle direktiiviga taotletakse, räägib niisuguse täpsustuse puudumine töötingimuste mõiste laia tõlgendamise kasuks (14. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus KG (järjestikused lähetused renditöö raames), C‑681/18 , EU:C:2020:823 , punkt ). Direktiivi 2008/104 põhjendustest 10 ja 12 nähtub pealegi, et kuivõrd liidus esineb märkimisväärseid erinevusi renditöötajate õigusliku olukorra, staatuse ja töötingimuste osas, on selle direktiivi eesmärk kehtestada neile töötajatele kaitsev raamistik, mis oleks mittediskrimineeriv, läbipaistev ja proportsionaalne ning millega austatakse samas tööturgude mitmekesisust ja töösuhteid. Direktiivi artikli 2 kohaselt on seega direktiivi eesmärk tagada renditöötajate kaitse ja parandada renditöö kvaliteeti, tagades, et renditöötajate suhtes järgitaks võrdse kohtlemise põhimõtet, ning tunnustades rendiagentuure tööandjatena, võttes arvesse vajadust kehtestada sobiv raamistik seda liiki töö kasutamiseks, et aidata tõhusalt kaasa töökohtade loomisele ja paindlike töövormide arendamisele (14. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus KG (järjestikused lähetused renditöö raames), C‑681/18 , EU:C:2020:823 , punkt ). Veel tuleb täpsustada, et direktiivi 2008/104 põhjenduses 11 on märgitud, et direktiivi eesmärk ei ole rahuldada mitte üksnes ettevõtjate paindlikkusega seotud vajadusi, vaid rahuldada ka töötajate vajadust ühitada oma töö- ja eraelu, ning seega aitab see kaasa töökohtade loomisele ning tööturul osalemisele ja tööturule integreerimisele. Kõnealuse direktiiviga püütakse niisiis ühitada ettevõtjate taotletud paindlikkuse eesmärki ja töötajate kaitsele vastavat turvalisuse eesmärki (14. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus KG (järjestikused lähetused renditöö raames), C‑681/18 , EU:C:2020:823 , punkt ). Need kaks eesmärki vastavad seega liidu seadusandja tahtele lähendada renditöö tingimusi „tavalistele“ töösuhetele, seda enam, et liidu seadusandja on direktiivi 2008/104 põhjenduses 15 sõnaselgelt täpsustanud, et üldine töövorm on määramata tähtajaga leping. Järelikult on direktiivi eesmärk ka edendada renditöötajate võimalust pääseda alalisele töökohale kasutajaettevõtjas. Direktiivi 2008/104 artikli 5 lõikes 1 ette nähtud võrdse kohtlemise põhimõte kuulub nende kahe eesmärgi alla (14. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus KG (järjestikused lähetused renditöö raames), C‑681/18 , EU:C:2020:823 , punktid ja ). Nagu kohtujurist oma ettepaneku punktis 39 märkis, on tööhõive edendamise ja tööturu turvalisuse tasakaalustamine saavutatav üksnes siis, kui võrdse kohtlemise põhimõtet täielikult järgitakse. Mõiste „peamised töö‑ ja töölevõtmistingimused“ selline tõlgendus, mis jätaks direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimese lõigu kohaldamisalast välja hüvitise, mida tööandja on kohustatud maksma renditöötajale tema töösuhte lõppemise korral, oleks järelikult vastuolus direktiivi eesmärkidega, mis on välja toodud käesoleva kohtuotsuse punktides 40–44. Ühelt poolt tähendaks selline tõlgendus renditöötajatele võrdse kohtlemise valdkonnas antud kaitse kohaldamisala piiramist, mis läheks vastuollu selle sätte ühe eesmärgiga (vt analoogia alusel 14. septembri 2016. aasta kohtuotsus de Diego Porras, C‑596/14 , EU:C:2016:683 , punkt ). Teiselt poolt tooks selline tõlgendus kaasa selle, et võrdse kohtlemise põhimõte ei ole enam kohaldatav alates hetkest, mil renditöötaja leping üles öeldakse, mistõttu see soodustab rendilepingute ülesütlemist selle asemel, et viia ellu direktiivi 2008/104 eesmärki, mida on meenutatud käesoleva kohtuotsuse punktis 43 ja milleks on edendada renditöötajate võimalust pääseda alalisele töökohale. Eeltoodut arvestades tuleb asuda seisukohale, et mõistet „peamised töö- ja töölevõtmistingimused“ direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimese lõigu tähenduses koostoimes direktiivi artikli 3 lõike 1 punktiga f tuleb tõlgendada nii, et see hõlmab hüvitist, mida tööandja on kohustatud töötajale tema renditöösuhte lõppemise korral maksma kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest. Direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimeses lõigus sätestatud võrdse kohtlemise põhimõtte ulatus Teiseks, mis puudutab võrdse kohtlemise põhimõtte ulatust, siis olgu märgitud, et vastavalt direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimesele lõigule peavad renditöötajate peamised töö- ja töölevõtmistingimused olema kasutajaettevõtjas toimuva lähetuse jooksul vähemalt sellised, mida oleks kohaldatud siis, kui nimetatud ettevõtja oleks need töötajad otse samale töökohale tööle võtnud. Eelotsusetaotluse esitanud kohtu ülesanne on seega esmalt kindlaks teha, milliseid peamisi töö- ja töölevõtmistingimusi oleks renditöötaja suhtes kohaldatud siis, kui kasutajaettevõtja oleks ta tööle võtnud otse samale töökohale ja samaks ajavahemikuks, ning konkreetsemalt käesoleval juhul kindlaks teha, millist hüvitist oleks renditöösuhte lõppemise korral renditöötajal õigus saada kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest. Seejärel tuleb eelotsusetaotluse esitanud kohtul võrrelda neid peamisi töö- ja töölevõtmistingimusi tingimustega, mida kohaldatakse selle renditöötaja suhtes kasutajaettevõtjasse lähetuse ajal tegelikult, nagu sisuliselt märkis kohtujurist oma ettepaneku punktis 60, ning seda selleks, et kõigi põhikohtuasjas kõne all olevate asjaolude põhjal hinnata, kas võrdse kohtlemise põhimõtet renditöötaja puhul järgiti või mitte. Käesoleval juhul märgib eelotsusetaotluse esitanud kohus eelkõige, et renditöötajad, kes kalendriaasta jooksul asuvad kasutajaettevõtja teenistusse ja lõpetavad töötamise kahe või enama kalendriaasta möödumisel sellest teenistusse asumisest, on kasutajaettevõtjas toimuva lähetuse ajal vähem soodsas olukorras kui olukord, milles nad oleksid olnud siis, kui kasutajaettevõtja oleks need töötajad samale töökohale samaks ajavahemikuks otse tööle võtnud. Eelotsusetaotluse esitanud kohtu sõnul on renditöötajatel vastavalt tööseadustiku artikli 185 lõikele 6 õigus üksnes puhkusele ja puhkusetasule, mis arvutatakse proportsionaalselt töötatud ajaga, samas kui töötajatel, kelle on tööle võtnud otse kasutajaettevõtja, on õigus saada tasustatud puhkust vastavalt tööseadustiku üldisele korrale, mis on ette nähtud selle seadustiku artiklites 237–239 ja 245. Selle tagajärjel oleks käesoleval juhul igal põhikohtuasja hagejal õigus 44 tasustatud puhkusepäevale, ent kui põhikohtuasjas kõne all olev kasutajaettevõtja oleks nad tööle võtnud otse, et nad töötaksid samal ajavahemikul täpselt samal töökohal, oleks GD‑l õigus saada 67 päeva ja ESil 65 päeva tasustatud puhkust. Portugali valitsus vaidleb sellisele riigisisese õiguse tõlgendusele vastu, väites sisuliselt, et tööseadustiku artiklis 185 ei ole määratletud renditöötajate puhkusepäevade arvutamise korda ega konkreetseid reegleid ega ole reguleeritud ka töösuhte lõppemise tagajärgi nende puhkuseõigusele, mistõttu on vaja kohaldada tööseadustiku artiklites 237–239 ja 245 ette nähtud üldnorme, mida kohaldatakse lepingulise suhte laadist sõltumata ka renditöötajate suhtes ning milles on ette nähtud erijuhtumid, mis puudutavad tasustatud puhkusepäevade arvutamist ja töölepingu lõppemise tagajärgi puhkuseõigusele. Sellega seoses tuleb meelde tuletada, et Euroopa Kohtu väljakujunenud praktika kohaselt tuleb ELTL artiklis 267 ette nähtud menetluses, mis põhineb riigisiseste kohtute ja Euroopa Kohtu ülesannete selgel eristamisel, üksnes liikmesriigi kohtul põhikohtuasja faktilisi asjaolusid tuvastada ja hinnata ning määrata kindlaks liikmesriigi õigus- ja haldusnormide täpne ulatus (13. jaanuari 2022. aasta kohtuotsus Benedetti Pietro e Angelo jt, C‑377/19 , EU:C:2022:4 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Lõpuks olgu märgitud, et kuigi liikmesriikidel on direktiivi 2008/104 artikli 5 lõigete 2–4 alusel võimalus teha teatavatel konkreetsetel tingimustel erandeid võrdse kohtlemise põhimõttest, ei sisalda eelotsusetaotlus ega Euroopa Kohtu käsutuses olev toimik mingit teavet mõne erandi võimaliku rakendamise kohta Portugalis. Järeldused, mis eelotsusetaotluse esitanud kohtul tuleb teha Kolmandaks olgu meenutatud, et Euroopa Kohus on korduvalt otsustanud, et üksnes eraõiguslike isikute vahelist vaidlust lahendades peab liikmesriigi kohus direktiiviga ette nähtud kohustuste ülevõtmiseks vastu võetud riigisiseste õigusnormide rakendamisel võtma arvesse riigisisese õiguse norme tervikuna ning lähtuma nende tõlgendamisel võimalikult suures ulatuses asjaomase direktiivi sõnastusest ja eesmärgist, et saavutada direktiivi eesmärgiga kooskõlas olev tulemus (15. jaanuari 2014. aasta kohtuotsus Association de médiation sociale, C‑176/12 , EU:C:2014:2 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika; 4. juuni 2015. aasta kohtuotsus Faber, C‑497/13 , EU:C:2015:357 , punkt , ning 17. märtsi 2022. aasta kohtuotsus Daimler, C‑232/20 , EU:C:2022:196 , punkt ). Siiski on riigisisese õiguse kooskõlalise tõlgendamise põhimõttel teatavad piirid. Nii on liikmesriigi kohtu kohustus – viidata asjakohaste riigisiseste õigusnormide tõlgendamisel ja kohaldamisel direktiivile – piiratud õiguse üldpõhimõttega ning see ei või olla aluseks riigisisese õiguse contra legem tõlgendamisele (17. märtsi 2022. aasta kohtuotsus Daimler, C‑232/20 , EU:C:2022:196 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Eeltoodud kaalutlusi arvestades tuleb täpsustada, et eelotsusetaotluse esitanud kohus peab muu hulgas kontrollima, kas – nagu Portugali valitsus oma kirjalikes seisukohtades sisuliselt väitis ja nagu on märgitud käesoleva kohtuotsuse punktis 53 – tööseadustiku artiklites 237–239 ja 245 ette nähtud üldine puhkusekord on käesoleval juhul kohaldatav, sest tööseadustiku artikli 185 lõikes 6 kasutatud väljendit „proportsionaalselt oma lepingu kestusega“ ei tuleks tõlgendada automaatselt ja üksnes koostoimes tööseadustiku artikli 238 lõikega 1, vaid ka koos teiste üldkorra sätetega, et määrata kindlaks hüvitise suurus, mida põhikohtuasja hagejatel on õigus saada kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest põhjusel, et lõppes nende renditöösuhe Luso Tempiga. Niisugusel juhul ei saa nimelt asuda seisukohale, et selliste renditöötajate suhtes nagu põhikohtuasja hagejad kohaldatakse kasutajaettevõtjas toimuva lähetuse jooksul peamisi töö- ja töölevõtmistingimusi, mis ei ole vähemalt võrdsed tingimustega, mida oleks kohaldatud siis, kui kasutajaettevõtja oleks need töötajad otse samale töökohale samaks ajavahemikuks tööle võtnud, mistõttu ei saa direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimese lõigu rikkumist järeldada. Kõigest eeltoodust tuleneb, et direktiivi 2008/104 artikli 5 lõike 1 esimest lõiku koostoimes direktiivi artikli 3 lõike 1 punktiga f tuleb tõlgendada nii, et sellega on vastuolus riigisisesed õigusnormid, mille kohaselt on hüvitis, mida renditöötajad võivad kasutajaettevõtjaga töösuhte lõppemise korral nõuda kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest, väiksem kui hüvitis, mida need töötajad saaksid samas olukorras ja samadel alustel nõuda, kui see kasutajaettevõtja oleks need töötajad samale töökohale samaks ajavahemikuks otse tööle võtnud. Kohtukulud Kuna põhikohtuasja poolte jaoks on käesolev menetlus eelotsusetaotluse esitanud kohtus poolelioleva asja üks staadium, otsustab kohtukulude jaotuse liikmesriigi kohus. Euroopa Kohtule seisukohtade esitamisega seotud kulusid, välja arvatud poolte kohtukulud, ei hüvitata. Esitatud põhjendustest lähtudes Euroopa Kohus (kuues koda) otsustab: Euroopa Parlamendi ja nõukogu 19. novembri 2008. aasta direktiivi 2008/104/EÜ renditöö kohta artikli 5 lõike 1 esimest lõiku koostoimes direktiivi artikli 3 lõike 1 punktiga f tuleb tõlgendada nii, et sellega on vastuolus riigisisesed õigusnormid, mille kohaselt on hüvitis, mida renditöötajad võivad kasutajaettevõtjaga töösuhte lõppemise korral nõuda kasutamata jäänud tasustatud põhipuhkuse päevade ja vastava puhkusetasu eest, väiksem kui hüvitis, mida need töötajad saaksid samas olukorras ja samadel alustel nõuda, kui see kasutajaettevõtja oleks need töötajad samale töökohale samaks ajavahemikuks otse tööle võtnud. Allkirjad ( *1 ) Kohtumenetluse keel: portugali.

61999CJ0373

en

Grounds 1 By application lodged at the Court Registry on 7 October 1999, the Hellenic Republic brought an action under Article 230 EC for the partial annulment of Commission Decision 1999/596/EC of 28 July 1999 amending Decision 1999/187/EC on the clearance of the accounts presented by the Member States in respect of the expenditure for 1995 of the Guarantee Section of the European Agricultural Guidance and Guarantee Fund (EAGGF) (OJ 1999 L 226, p. 26). 2 The action by the Hellenic Republic seeks the annulment of Decision 1999/596 in so far as it declared that the following amounts were not chargeable to the EAGGF: - in respect of arable crops: GRD 2 281 284 896 (for deficiencies in the integrated management and monitoring system) and GRD 2 233 442 867 (for retention of administrative fees from the amount of the aid); - in respect of fruit and vegetables: GRD 6 276 374 640 (for problems relating to producers' organisations and financial compensation for products withdrawn from the market) and GRD 816 097 399 (for problems relating to the free distribution of products withdrawn from the market); - in respect of olive oil: GRD 6 039 930 084 (for problems relating to production aid) and GRD 4 140 575 078 (for problems relating to aid for consumption); - in respect of cotton: GRD 983 748 583 (for problems relating to production aid); and - in respect of beef and veal: GRD 230 000 000 (for retention of administrative fees from the amount of the premiums). 3 The reasons for the financial corrections thus imposed are summarised in Summary Report No VI/6462/98 of 12 January 1999 on the results of inspections concerning the clearance of the EAGGF Guarantee Section accounts for 1995 (the 1995 summary report) and in the supplement to that report of 7 June 1999 (the supplement to the 1995 summary report). 4 By order of 8 March 2001 (not published in ECR), the action was dismissed as manifestly inadmissible in so far as it sought the annulment of Decision 1999/596 in that it imposes financial corrections on the Hellenic Republic in respect of olive oil, for problems relating to aid for consumption and production, in respect of cotton, for problems relating to production aid, and in respect of beef and veal, for retention of administrative costs from the amount of the premiums. The guidelines laid down in the Belle Report and the respective duties of the Commission and the Member States in the clearance of EAGGF accounts 5 The Belle Report of the Commission (Document No VI/216/93 of 1 June 1993) lays down the guidelines to be followed when financial corrections must be applied against a Member State. 6 In addition to three main calculation techniques, the Belle Report lays down three categories of flat-rate correction for difficult cases: A. 2% of expenditure - where the deficiency is limited to parts of the control system of lesser importance, or to the operation of controls which are not essential to the assurance of the regularity of the expenditure, such that it can reasonably be concluded that the risk of loss to the EAGGF was minor. B. 5% of expenditure - where the deficiency relates to important elements of the control system or to the operation of controls which play an important part in the assurance of the regularity of the expenditure, such that it can reasonably be concluded that the risk of loss to the EAGGF was significant. C. 10% of expenditure - where the deficiency relates to the whole of or fundamental elements of the control system or to the operation of controls essential to assuring the regularity of the expenditure, such that it can reasonably be concluded that there was a high risk of widespread loss to the EAGGF. 7 The report also states that it is possible to refuse the whole of the expenditure and that, therefore, a higher rate of correction may be held appropriate in exceptional circumstances. 8 As the Court has held, only intervention undertaken in accordance with the Community rules within the framework of the common organisation of agricultural markets is to be financed by the EAGGF (see Case C-253/97 Italy v Commission [1999] ECR I-7529, paragraph 6). 9 Article 8(1) of Regulation (EEC) No 729/70 on the financing of the common agricultural policy (OJ, English Special Edition 1970 (I), p. 218), which defines the principles according to which the Community and the Member States are to ensure the implementation of Community decisions on agricultural intervention financed by the EAGGF and combat fraud and irregularities in relation to those operations, imposes on the Member States the obligation to take the measures necessary to satisfy themselves that the transactions financed by the EAGGF are actually carried out and are executed correctly, to prevent and deal with irregularities and to recover sums lost as a result of irregularities or negligence, even if the specific Community act does not expressly provide for the adoption of particular supervisory measures (see Joined Cases 146/81, 192/81 and 193/81 BayWa [1982] ECR 1503, paragraph 13, Case C-8/88 Germany v Commission [1990] ECR I-2321, paragraphs 16 and 17, and Case C-235/97 France v Commission [1998] ECR I-7555, paragraph 45). 10 It is for the Commission to prove an infringement of the rules on the common organisation of the agricultural markets. Accordingly, the Commission is obliged to give reasons for its decision finding an absence of, or defects in, inspection procedures operated by the Member State in question (see, in particular, Case C-247/98 Greece v Commission [2001] ECR I-1, paragraph 7, and the case-law cited there). 11 However, the Commission is not required to demonstrate exhaustively that the inspections carried out by the national authorities are insufficient, or that the data submitted by them are irregular, but to adduce evidence justifying serious and reasonable doubt on its part regarding those inspections or data (see Case C-54/95 Germany v Commission [1999] ECR I-35, paragraph 35, Case C-28/94 Netherlands v Commission [1999] ECR I-1973, paragraph 40, and Greece v Commission, cited above, paragraph 8). 12 The reason for this mitigation of the burden of proof on the Commission is that it is the Member State which is best placed to collect and verify the data required for the clearance of EAGGF accounts and, consequently, it is for that State to adduce the most detailed and comprehensive evidence that its inspections or figures are accurate and, if appropriate, that the Commission's statements are incorrect (Germany v Commission, cited above, paragraph 35, Netherlands v Commission, cited above, paragraph 41, and Greece v Commission, cited above, paragraph 9). 13 It should be borne in mind that, according to the case-law of the Court, a Member State whose controls carried out in the context of the application of the rules for the functioning of the guarantee section of the EAGGF have been considered by the Commission to be non-existent or insufficient cannot rebut the Commission's findings without supporting its own allegations by evidence of a reliable and operational supervisory system (Italy v Commission, cited above, paragraph 7). The corrections in the arable crops sector The deficiencies in the integrated management and monitoring system Summary report 14 It is apparent from the 1995 summary report that, as a result of the findings of the inspections in 1993 and 1994, the Commission asked the Hellenic Republic to increase the minimum rate of on-the-spot checks from 5% to 10% with effect from 1994 and that, although increased, that rate only reached 9.3%. 15 It is also apparent that the Commission's officers were aware, first, of the special difficulties encountered by the Hellenic Republic, where the land registry system was not in general use, and, second, of the fact that the definitive implementation of the integrated administration and control system (the integrated system) introduced by Council Regulation (EEC) No 3508/92 of 27 November 1992 establishing an integrated administration and control system for certain Community aid schemes (OJ 1992 L 355, p. 1) was not achieved until 1 January 1997. However, the Commission's officers considered that some of the errors found were in any event unacceptable. That was the case, first, of the practices relating to the risk analysis to be carried out for the purpose of selecting the holdings to be checked on-the-spot, which were not compatible with Article 6(4) of Regulation (EEC) No 3887/92 of 23 December 1992 laying down detailed rules for applying the integrated administration and control system for certain Community aid schemes (OJ 1992 L 391, p. 36). Next, problems arose in providing evidence as to the number of checks carried out, since no trend chart was kept. Furthermore, as the regional directorates did not have access to the databases kept by the Associations of Regional Cooperatives (the ACAs), they were unable to supervise the work of those associations, which played a key role in the management of direct aid for arable crops. Last, administrative controls were inadequate, since, first, the cross-checks were only carried out after the Community aid had been paid and, second, the regional directorates did not have access to the integrated system databases. 16 Those deficiencies concerned directly applicable aspects of the integrated system necessary for the effective management of Community measures. They thus represented a risk to Community finance. 17 The financial correction of 2% of the total amount of the expenditure declared by the Hellenic Republic for arable crops in 1995 takes account of the fact that, despite the major failures found in the integrated system, the on-the-spot checks carried out by the Commission during inspections in Greece had resulted in no major problems and that the rate of on-the-spot checks carried out by the competent national authorities had increased from 5% to 9.3%. 18 According to the supplement to the 1995 summary report, the Conciliation Body established by Commission Decision 94/442/EC of 1 July 1994 setting up a conciliation procedure in the context of the clearance of the accounts of European Agricultural Guidance and Guarantee Fund (EAGGF) Guarantee Section (OJ 1994 L 182, p. 45) found that there was insufficient evidence to bring into question the proposal for a flat-rate financial correction, which is normally set at a minimum of 2%. Arguments of the parties 19 The Greek Government maintains that the correction of 2% in respect of arable crops is unjustified and based on an error in assessing the facts, since no major problem was revealed and the Greek authorities have done and continue to do all they can to improve the system and to make good the deficiencies. 20 In that regard, it claims that the Commission should have taken into account the fact that the 1994/95 year was a period of transition for the implementation of the integrated system, which was not to be fully applicable until 1 January 1997. The Government maintains that the Commission should also have taken account of the special difficulties that arose in connection with the application of that system in Greece, relating to particular features such as the absence of a land registry in the greater part of the country, the large number of producers (approximately 300 000) and the even greater number of plots declared. 21 As regards the on-the-spot checks, the Greek Government maintains that since 1995 the holdings to be checked have been selected by the central department of the Ministry of Agriculture with the assistance of computer technology. A special program takes account of a mass of data in order to determine the risk attaching to each holding and the sample holdings to be checked are selected on the basis of the resulting tables. As regards the rate of those checks, the Greek Government maintains that it must be considered satisfactory, since it has increased from 5% to 9.3%. 22 As regards the execution of the administrative cross-checks, the Greek Government claims that a programme of administrative checks has been implemented. That programme involves, inter alia, monitoring the data referred to in applications, displaying them in public, receiving and examining complaints and also, in so far as possible, cross-checking data on land areas and crops with any other relevant information. 23 As regards the supervision of the ACAs, the Greek Government maintains that the ACAs collaborate with the Ministry of Agriculture in the procedure for receiving, recording and dealing with applications and paying aid to producers. All those procedures are supervised by that Ministry. 24 The Commission contends that the correction in question is based not on the non-application of the integrated system but on deficiencies directly affecting the control system and inefficiency in the administration of Community aid by the Greek authorities. 25 Explaining the findings set out in the 1995 summary report, the Commission claims that during the visits to Greece it was found, first, that the selection of cases for the purpose of the on-the-spot checks did not correspond to any method and lacked transparency. Furthermore, it was observed that throughout Greece there was an absence of a method of risk analysis, contrary to Article 6(4) of Regulation No 3887/92. Second, as regards the administrative checks, the cross-checks of information with the help of a database could not be carried out before the Community aid was paid and, although under Greek law the regional directorates of the Ministry of Agriculture are required to carry out certain supervisory tasks, they did not actually do so. Third, the ACAs carry out tasks in the general interest but in reality their activities are not supervised by the regional directorates of the Ministry of Agriculture. 26 Although they considered that the deficiencies in the system could give rise to legitimate doubt as to the lawfulness of the payments and justify a correction of at least 5%, the Commission's officers decided, for the reasons stated in the 1995 summary report, to apply a flat-rate correction of only 2%. Findings of the Court 27 As regards the Greek Government's argument based on the period of transition for the implementation of the integrated system, it is sufficient to observe that, as the Commission has explained and as is also apparent from the 1995 summary report, the correction imposed by Decision 1999/596 is based not on the non-application of the integrated system but on deficiencies directly affecting the control system and on inefficiency in the administration of the Community aid by the Greek authorities. 28 As the Advocate General observes in point 84 of his Opinion, it follows, in particular, from Article 17(1) of Regulation No 3887/92, which, according to Article 19 of that regulation, is applicable from 1 February 1993, that, pending the full implementation of the integrated system, each Member State is to take whatever administrative and control measures are necessary to ensure compliance with the terms on which the aids concerned are granted. 29 As regards the Greek Government's claim that, in respect of the on-the-spot checks, the administrative cross-checks and the supervision of the ACAs, the control system was reliable, it should be observed that, contrary to what is required by the case-law cited in paragraphs 12 and 13 of this judgment, the Government has adduced no evidence capable of calling in question the veracity of the Commission's findings. 30 As regards the argument that the Commission failed to take account of various mitigating circumstances, such as the fact that no major problem had been detected, the efforts made by the Greek authorities to improve the system and the special difficulties encountered in applying the integrated system in Greece, it is sufficient to observe, first, that those circumstances are expressly mentioned in the 1995 summary report and, second, that it is clear from that report that the Commission took them into account when fixing the flat-rate correction at 2%. 31 It follows from those considerations that the arguments put forward by the Greek Government to challenge the financial correction imposed for deficiencies relating to the integrated system cannot be upheld. The retention of the administration costs from the amount of the aid Summary report 32 It is apparent from the 1995 summary report that, in Greece, the ACAs are required to be involved in the management and payment of compensatory aid in relation to arable crops since they are responsible for the computerised processing of applications and the making of payments to all beneficiaries, whether or not they are members of the ACAs. Pursuant to a national agreement, the ACAs retain by way of fees about 2% of the amount of the aid, which infringes Article 15(3) of Council Regulation (EEC) No 1765/92 of 30 June 1992 establishing a support system for producers of certain arable crops (OJ 1992 L 181, p. 12) and Article 1(4) of Council Regulation (EEC) No 729/70, which provides that the aid is to be paid in full to the recipients. 33 According to the supplement to the 1995 summary report, the Conciliation Body noted that it had already examined the issues concerned in connection with earlier conciliation procedures, that the present case featured nothing new and that in its opinion the position of the Commission's officers was justified. Arguments of the parties 34 The Greek Government maintains that the retention of administration costs constitutes voluntary withholdings which are not applied to all producers. Since 1993, moreover, the retentions referred to have no longer been based on Article 2 of Greek Law No 1409/83, which provides that 2% may be retained from the aid. That law was repealed in 1992 following the reform of the common agricultural policy, owing to the primacy of Community legislation. The retentions in fact arise from the agreements concluded between the ACAs and their members. They are not intended to cover operating costs or other costs incurred in paying the premiums, but they cover more general services provided by the ACAs; and, since the ACAs have a legal personality that is separate from the State, the Hellenic Republic could not interfere with the agreements concluded between them and their members. The financial correction is therefore based on an erroneous assessment of the nature of the retentions. 35 In the alternative, the Hellenic Government submits that, since the retentions vary between 0.5% and 2%, the correction should be fixed at 1.25%, the average of those two rates. Findings of the Court 36 As regards the Greek Government's argument that the retentions are voluntary and that they are not applied to all producers, it should be noted, first, that the national legislation in force in the 1995 financial year authorised the making of the retentions referred to. As the Court found in paragraph 18 of its judgment in Greece v Commission, cited above, Article 2 of Law No 1409/83 was not repealed until 1 December 1997 by Law No 2538/97. 37 It should also be noted, second, that, as the Greek Government acknowledged at the hearing, the retentions referred to were also made on payment of aid to producers who were not members of the ACAs. Since those producers were not parties to the agreements made between the ACAs and their members, the retentions made in respect of them cannot have arisen from those agreements. 38 Consequently, that argument of the Greek Government cannot be accepted. 39 As regards the level of the financial correction, it is apparent from the minutes of the general meetings of the ACAs, annexed to the application, that the rate of retention used by those ACAs was never lower than 2%. In those circumstances, the Greek Government having failed to show that the rate of the retentions could be lower than the rate of the correction in issue, the second argument must also be rejected. 40 As the Court has not been able to accept any of the arguments raised by the Greek Government against the corrections made by the Commission in the arable crops sector, those corrections cannot be called into question. The corrections in the fruit and vegetable sector The problems relating to producers' organisations and financial compensation for products withdrawn from the market Summary report 41 It is apparent from the 1995 summary report that the Commission's officers considered that a flat-rate correction analogous to that applied for the 1994 financial year should be applied for the 1995 financial year, namely a correction of 10% on all amounts declared for peaches, nectarines and citrus fruit and a correction of 20% of the amounts declared for peaches and nectarines in the nomos (district) of Pella. The Commission's officers considered that the reasons for the correction set out in Summary Report No VI/7421/97 of 8 June 1998 on the results of inspections concerning the clearance of the EAGGF Guarantee Section accounts for 1994 (the 1994 summary report) remained valid for the 1995 financial year. 42 In that regard, it is apparent from the 1994 summary report that in the course of a number of inspections carried out by the EAGGF in Greece deficiencies were found in the system for controlling and administering financial compensation granted to organisations of fruit and vegetable producers. 43 Thus, as regards peaches and nectarines, inspections carried out in Macedonia in August 1994 and August 1995 revealed that recognition had been granted to organisations which did not have the necessary technical facilities to market the production of their members, that none of the organisations inspected had intervention funds and that the coefficient used in determining the withdrawal price for those fruits was incorrect. 44 A further inspection was carried out the following year in the nomoi (districts) of Pella and Imathia at the premises of a number of producers' organisations to which recognition had initially been refused. That inspection revealed that the re-examination procedure by the Greek authorities could generally be considered acceptable as far as Imathia was concerned but that, in Pella, a considerable number of organisations should not have been recognised owing to inadequacies in their technical facilities. 45 As regards citrus fruit, the 1994 summary report concludes that the Greek system of administering and controlling the procedures for recognition of the producers' organisations displayed several shortcomings. An inspection of a large organisation in the nomos of Arta, of which the Court of Auditors of the European Communities had been critical, had also revealed a number of irregularities. 46 According to the supplement to the 1995 summary report, the Commission's officers concluded that the correction proposed for 1995, in respect of products withdrawn from the market during the 1994/95 and earlier marketing years, was justified given the serious nature of the shortcomings detected during a number of inspections. 47 The Conciliation Body considered that it could not be disputed that certain improvements in the control procedures had had a significant impact during the 1995 marketing year and that it could do no more than record the fact that the Commission's officers had refused to take those improvements into account. According to the supplement to the 1995 summary report, the Commission's officers accepted that there had been significant improvements in the system after May 1995, but that they could have affected only the withdrawal of produce during the subsequent marketing year, namely the 1995/96 marketing year. The correction for the 1995 financial year in respect of the 1994/95 marketing year reflects that fact, while the limited correction for the 1996 financial year takes account, in particular, of the improvements. Arguments of the parties 48 The Greek Government submits, first, that the Commission's corrections are based on an erroneous assessment of the facts. It states that, in reply to a letter from the Commission of 12 October 1994, informing it of its intention to make a correction of 50% on the expenditure connected with withdrawals of peaches and nectarines for the 1994 financial year and to extend that correction to the 1992 and 1993 financial years if strict measures were not taken during the first half of 1995, it had communicated to the Commission on 1 November 1994 a series of measures taken in 1994 in order to improve the system of withdrawals and of producers' organisations. It was in reaction to those measures that, by letter of 13 December 1995, the Commission lifted its reservations concerning the 1992 and 1993 financial years and reduced the financial correction to 10% of expenditure. However, although those measures were all adopted and implemented during the 1994 marketing year and produced tangible results during that period, the Commission not only maintained the financial correction for the 1994 financial year, but imposed the same correction for the 1995 financial year, even though during that year the system worked perfectly and guaranteed the lawfulness of payments to genuine beneficiaries. 49 The Greek Government submits, second, that the Commission exceeded the limits of its discretion under the fourth sub-subparagraph of Article 5(2)(c) of Regulation No 729/70, as amended by Council Regulation (EC) No 1287/95 of 22 May 1995 (OJ 1995 L 125, p. 1) (Regulation No 729/70, as amended). In that regard, it claims, first, that, where the Commission applies flat-rate corrections on the basis of the Belle Report, it must do so with moderation, a correction of 10% being justified only where there is a high risk of extensive loss for the EAGGF. Second, it argues that the Commission is required, when making the correction of the declared expenditure, to take account of the nature and seriousness of the infringement and of the financial loss caused to the Community. Last, it submits that the Commission's inquiry in the oranges sector concerned only one nomos, whereas Greek territory has 52 nomoi in total, and that in the peaches and nectarines sector the inquiry concerned only two nomoi. Furthermore, in those two nomoi the Commission examined only a small number of producers' organisations, in respect of which an inspection carried out previously by the Greek authorities had already revealed certain deficiencies in applying the regulation. That control is therefore not representative. 50 Third, as regards the functioning of the producers' organisations, the Greek Government further states that directions indispensable for correct and effective implementation of the controls concerning the administration of the fruit and vegetable market have been given to all senior officials responsible for carrying out those controls. Those directions concerned quality control, the correct functioning of the producers' organisations and the proper procedure for withdrawal and free distribution. The Ministry of Agriculture has also given instructions concerning the recognition, structure and functioning of certain producers' organisations. In addition, a computerised file of the members of the producers' organisations had been created in order to facilitate the monitoring of their productive and commercial activity. 51 Fourth, as regards the alleged absence of technical facilities and intervention funds, the Greek Government maintains that Council Regulation (EEC) No 1035/72 of 18 May 1972 on the common organisation of the market in fruit and vegetables (OJ, English Special Edition 1972 (II), p. 437), as amended by Council Regulation (EEC) No 985/84 of 31 March 1984 (OJ 1984 L 103, p. 1), (Regulation No 1035/72) does not require producers' organisations to have their own technical facilities, so that recognition cannot be refused to producers' organisations which rent them. Nor does that regulation specify a precise ceiling for the receipts of the intervention fund, and the mere fact that certain funds do not have the necessary capital to cover the withdrawals made is thus not capable of affecting the lawfulness of the recognition of the organisations concerned. Findings of the Court 52 It should be pointed out, first, that Regulation No 1035/72 provides in Article 13 for the creation, on the initiative of fruit and vegetable producers, of producers' organisations for the purpose of promoting the concentration of supply and the regularisation of prices at the producer stage in respect of one or more of the products referred to by the regulation and of making suitable technical means available to producer members for presenting and marketing the relevant products. 53 Under Article 13(2) of Regulation No 1035/72, Member States may grant recognition to the organisations concerned only on condition that there is sufficient evidence as regards the duration and effectiveness of their activities, in particular the tasks for the purpose of which they were constituted, and that, from the date of recognition, they keep specific accounts in respect of the activities for which recognition was sought. It follows that a Member State must refuse recognition to, or withdraw recognition from, any organisation of producers which, for example, does not have adequate technical facilities for presenting and marketing the products concerned (Greece v Commission, cited above, paragraph 44). 54 Second, it should be noted that, for the reasons stated in paragraph 12 of this judgment, it is for the Member State to prove the inaccuracy of the Commission's statements. In this case, the Greek Government limits itself to claiming in a very general manner that the Commission committed an error in imposing for the 1995 financial year the same financial correction as that applied for the 1994 financial year, but does not adduce any concrete evidence capable of calling into question the veracity of the Commission's findings on the subject of the irregularities affecting the recognition of the producers' organisations. 55 As regards the precise financial year as from which it was necessary to take into account the measures adopted by the Greek Government in that respect, it must be observed that the Greek Government does not adduce the slightest evidence capable of invalidating the finding of the Commission's officers that it was only from May 1995 that certain improvements were made to the system. Nor does the Greek Government dispute the Commission's assertion that peaches and nectarines are harvested between June and September and payments for products withdrawn during that period are made only from November. Therefore, as the Commission has stated, since a particular financial year includes the payments made from 16 October of the preceding year until 15 October of the year in question, the improvements in point could not have any impact on the clearance procedure for the 1995 financial year. As regards the 1996 financial year, on the other hand, it is evident from the supplement to the 1995 summary report that the correction takes those improvements into account. 56 As regards the alleged difference in assessment by comparison with the financial corrections applied for the 1992 and 1993 financial years, it is clear from the case-law of the Court that where the Commission did not carry out the correction called for in respect of a previous year, but tolerated the irregularities on grounds of fairness, the Member State does not acquire any right to demand that the same position be taken with regard to the irregularities with respect to the following financial year by virtue of the principle of legal certainty or the principle of protection of legitimate expectations (see Case C-55/91 Italy v Commission [1993] ECR I-4813, paragraph 67). It was held in paragraph 46 of Greece v Commission, cited above, that the lifting by the Commission of its reservations concerning the expenditure by the Hellenic Republic during the 1992 and 1993 financial years does not in any way signify that the maintenance of the correction for the 1994 financial year is unjustified. On the contrary, the results of the Commission's inquiries into the producers' organisations, which have not otherwise been challenged by the Hellenic Republic, constitute sufficient justification in that respect. 57 As regards the irregularities concerning the recognition of the producers' organisations found by the Commission, it should be noted that they were undeniably of a certain gravity. As the Commission has rightly observed, both in the peaches and nectarines sector and in the citrus fruits sector, a large number of the organisations inspected did not have either their own or rented facilities for presenting and marketing the production of their members and did not have intervention funds to finance the withdrawals of certain products. As already observed in paragraph 54 of this judgment, the Greek Government has not produced any evidence capable of calling into question the veracity of those findings. 58 As regards the question whether the inspections carried out by the Commission were sufficiently representative, it must be observed that, as the Commission has argued without being contradicted by the Greek Government, those inspections concerned, in relation to the peaches and nectarines sector in Greece, all the producers' organisations having their seat in the nomoi of Pella and Imathia, which account for 95% of production of peaches and nectarines on Greek territory and for 93.5% of the compensatory payments made in that respect. In the citrus fruits sector, the inspections concerned the nomoi of Argolida, Arta and Lefkada, the production of which gave rise to 74% of the compensatory payments. Having regard to those figures, the representative nature of the inspections made by the Commission and the extent of the irregularities cannot reasonably be cast in doubt (see Greece v Commission, cited above, paragraph 52). 59 Similarly, the mere fact that, on a second inspection in the nomos of Pella, the Commission inspected only organisations the recognition of which had already been challenged by the Greek authorities is in no way capable of invalidating the Commission's finding at the conclusion of that inspection, namely that 48% of the producers' organisations established in that nomos did not have technical facilities for the marketing of fruits (see Greece v Commission, cited above, paragraph 53). 60 Moreover, the adoption of directions addressed to officials responsible for the controls prior to the recognition of the producers' organisations and the creation of computerised files on the members of the producers' organisations afford no guarantee that the organisations recognised will in fact fulfil, at the time when recognition is granted to them or subsequently, all the criteria required for that recognition. Those arguments cannot therefore be accepted (Greece v Commission, cited above, paragraph 54). 61 It should next be noted, first, that the Commission did not confine itself to finding that a certain number of organisations did not have their own technical facilities but stated that a large number of producers' organisations did not have either their own or rented facilities and that, moreover, it did not observe that the compulsory intervention funds had insufficient revenue but pointed out that those funds were often non-existent (Greece v Commission, cited above, paragraph 55). 62 In the light of those considerations, it is apparent that the deficiencies found by the Commission concerned the execution of the essential controls designed to ensure the lawfulness of the expenditure in the area concerned, so that the Commission could reasonably conclude that in this case there was a risk of widespread losses for the EAGGF (Greece v Commission, cited above, paragraph 56). 63 Therefore, the correction of 10% made by the Commission of all expenditure declared for peaches and nectarines and for citrus fruit and the correction of 20% of the expenditure declared for peaches and nectarines in the nomos of Pella do not appear unjustified. The problems relating to the free distribution of products withdrawn from the market Summary report 64 According to the 1995 summary report, examination by the Commission's officers of the way in which products withdrawn from the market were distributed in Greece identified a number of weaknesses, such as the non-eligibility of certain beneficiaries, lack of controls in respect of those beneficiaries, the absence of reliable data at the paying agency and the acceptance of packaging and sorting costs which were higher than the real costs. As a result, the Commission decided to apply a financial correction of 10% of the expenditure declared by the Greek authorities. 65 It is apparent from the supplement to the 1995 summary report that the Commission's officers noted that the Conciliation Body did not contest that correction for the 1995 financial year and concluded that it should be maintained. 66 As regards the 1996 financial year, which was covered by the same conciliation procedure as 1995, the Conciliation Body drew a distinction between distribution to large families and distribution to schools. In the former case, it considered that, on the basis of the information received from the parties, the Commission's criticisms should be regarded as well founded. As regards distribution to schools, on the other hand, the Conciliation Body considered that observance of the principle laid down in the sixth indent of Article 21(1)(a) of Regulation No 1035/72, which provides that the quantities thus distributed are to be supplementary to the quantities normally bought by school canteens, was less important, given the absence of canteens at most Greek schools. It further noted that such a principle was not to be found in the new basic regulation concerning the sector, namely Council Regulation (EC) No 2200/96 of 28 October 1996 on the common organisation of the market in fruit and vegetables (OJ 1996 L 297, p. 1). The Commission maintained the financial correction proposed in respect of distribution to large families but not that relating to distribution to schools. Arguments of the parties 67 The Greek Government claims that the quantities distributed free to large families were reduced to a minimum by two circulars from the Minister for Agriculture, one dated 18 January 1996 and the other 11 December 1996, the first of which essentially codified what was applied in practice, and also by the amendment of the agreements between producers' organisations and institutions entitled to free distribution. 68 As regards the Commission's assertion that large families whose children were already grown up also received distributions, it refers to isolated cases of dependent children in higher education or at university or carrying out their compulsory military service. 69 As regards distributions to schools, the purpose of which was to avoid having to destroy citrus fruit, they were from the outset perfectly consistent with the spirit and objectives of that type of distribution, namely, in particular, to balance the market in citrus fruit, since, in the new organisation of the market introduced by Regulation No 2200/96, the Commission abandoned the principle that the quantities distributed must be supplementary to the quantities normally bought by school canteens. In any event, that principle is difficult to apply in Greece, given the absence of organised buffets or canteens in all schools. 70 The Commission contends, first, that under the Greek legislation distributions may be made to families satisfying the definition of large families, irrespective of their level of income. That is contrary to the objective pursued by the Community provision governing that type of distribution, namely the first indent of Article 21(1)(a) of Regulation No 1035/72, which is, inter alia, to contribute to the subsistence of persons who lack the necessary means. Furthermore, the inspection carried out at the premises of four associations of large families showed that, in certain cases, those associations also distributed the products concerned to members of families whose children were now grown up, were already working and, in some cases, had started their own families. That situation, which gave rise to an unwarranted increase in the quantities distributed, was further aggravated by the absence of a pre-established individual limit. 71 Second, as regards free distribution to schools, the Commission contends that the sixth indent of Article 21(1)(a) of Regulation No 1035/72, by requiring that the quantities distributed were to be supplementary to the quantities normally bought by school canteens, was intended to ensure a normal flow of the products on to the market. Findings of the Court 72 It should first of all be pointed out that neither the 1995 summary report nor the supplement to the 1995 summary report, nor, moreover, the final report of the Conciliation Body, contains anything whatever that would allow the conclusion that, so far as the 1995 financial year is concerned, the correction in relation to the free distribution of products withdrawn from the market concerns distribution to large families and/or to schools. Those reports do not in any way specify the beneficiaries of the distribution in issue. 73 In any event, even if the correction proposed for the 1995 financial year does relate to free distribution to those two groups, it must be observed that, in the case of distribution to large families, first, the two circulars from the Minister for Agriculture to which the Greek Government refers were adopted in 1996 and therefore had no effect on expenditure during the 1995 financial year. Second, as regards the irregularities found by the Commission, the Greek Government merely claims that they concerned a number of isolated cases, without adducing the slightest evidence in support of its claims. 74 As regards the free distribution to schools, the wording of the sixth indent of Article 21(1)(a) of Regulation No 1035/72, which was applicable to the 1995 financial year, clearly provides that Member States are to ensure that the quantities ... distributed [to children in schools] are supplementary to the quantities normally bought by school canteens. 75 In those circumstances, the financial correction of 10% made by the Commission in respect of the problems relating to the free distribution of products withdrawn from the market in the fruit and vegetable sector cannot be called into question. The Commission's lack of competence ratione temporis Arguments of the parties 76 The Greek Government claims that, by Decision 1999/596, the Commission, contrary to the fifth indent of Article 5(2)(c) of Regulation No 729/70, as amended, and to Article 8 of Commission Regulation (EC) No 1663/95 of 7 July 1995 laying down detailed rules for the application of Regulation (EEC) No 729/70 regarding the procedure for the clearance of the accounts of the EAGGF Guarantee Section (OJ 1995 L 158, p. 6), imposes certain corrections relating to expenditure prior to the 24 months preceding the written communication of its findings. Those corrections must therefore be considered void, in particular those relating to the fruit and vegetable sector. 77 The Commission replies that the written communication referred to in Article 8 of Regulation No 1663/95 was compulsory from the 1996 financial year. In any event, for the 1995 financial year, the Commission informed the Greek authorities, by letter of 8 July 1996, of the results of the on-the-spot checks carried out between 23 and 26 January 1996 and the inferences to be drawn from them. It also stated in that letter that any financial effects of those findings would be evaluated after it had received the reply to the letter. The expenditure in question was therefore effected during the 24-month period preceding the written communication of the results of the checks. Findings of the Court 78 It should be pointed out that the fifth sub-subparagraph of Article 5(2)(c) of Regulation No 729/70, as amended, provides that [a] refusal to finance may not involve expenditure effected prior to 24 months preceding the Commission's written communication of the results of those checks to the Member State concerned. 79 Although Regulation No 1287/95, which inserted that provision in Regulation No 729/70, applies in principle, by virtue of the second subparagraph of Article 2(1), only to the financial year beginning on 16 October 1995, Article 2(2) thereof provides that refusal to grant financing as referred to in Article 5(2)(c) of Regulation No 729/70, as amended, may not relate to expenditure claimed against a financial year prior to 16 October 1992, but without prejudice to clearance decisions in respect of the financial years preceding the entry into force of Regulation No 1287/95. 80 In its judgment in Case C-278/98 Netherlands v Commission [2001] ECR I-1501, paragraph 82, the Court held that, in order to give a useful sense to Article 2(2) of Regulation No 1287/95, the correction procedure must be taken to apply to financial years subsequent to 16 October 1992 which were not the subject of a clearance decision prior to the entry into force of that regulation. 81 It follows that, in this case, as far as the clearance of accounts for 1995 is concerned, the Commission was required to implement the procedure referred to in Article 5(2)(c) of Regulation No 729/70, as amended. 82 On the other hand, it follows from Article 10 of Regulation No 1663/95 that Article 8(1) of that regulation, which specifies, inter alia, the content of the written communication which the Commission is to send to the Member State concerned pursuant to the fifth sub-subparagraph of Article 5(2)(c) of Regulation No 729/70, as amended, is applicable only from the financial year beginning 16 October 1995, namely the 1996 financial year. 83 It is therefore necessary to consider whether the financial corrections imposed by Decision 1999/596 and forming the subject-matter of the present action involve expenditure effected during the 24 months preceding the Commission's written communication to the Hellenic Republic of the results of its checks. 84 In that regard, the documents before the Court contain various items of evidence, in particular the letter of 8 July 1996 on which the Commission relies and the letters referred to by the Advocate General in points 96 to 98 of his Opinion, which show that the Commission did in fact communicate in writing the results of its checks before expiry of the 24-month period. Since the Greek Government has not adduced the slightest evidence that such a conclusion is unfounded, the Commission must be held to have fulfilled its obligations under the fifth sub-subparagraph of Article 5(2)(c) of Regulation No 729/70, as amended. 85 It follows that the plea in law alleging that the Commission lacked competence ratione temporis cannot be upheld. 86 Since none of the pleas in law put forward by the Greek Government has been successful, the application must be dismissed in its entirety. Decision on costs Costs 87 Under Article 69(2) of the Rules of Procedure, the unsuccessful party is to be ordered to pay the costs if they have been applied for in the successful party's pleadings. Since the Commission has applied for costs and the Hellenic Republic has been unsuccessful, the latter must be ordered to pay the costs. Operative part On those grounds, THE COURT (Fifth Chamber), hereby: 1. Dismisses the application; 2. Orders the Hellenic Republic to pay the costs.

62008FJ0101

da

1. Tjenestemænd – søgsmål – forudgående administrativ klage – frister – begyndelsestidspunkt (Tjenestemandsvedtægten, art. 90, stk. 2) 2. Tjenestemænd – pensioner – optjening af pensionsrettigheder (Tjenestemandsvedtægten, art. 50) 1. For at en afgørelse kan anses for at være blevet behørigt meddelt i medfør af vedtægtens bestemmelser, skal den meddeles adressaten, og den pågældende skal have haft mulighed for på fornøden vis at gøre sig bekendt med dens indhold. Det påhviler den institution, der vil påberåbe sig en overskridelse af den frist, der er fastsat i vedtægtens artikel 90, stk. 2, som bestemmer, at klager skal indbringes inden for en frist på tre måneder fra »den dag, afgørelsen meddeles modtageren og i alle tilfælde senest den dag, den pågældende får kendskab til den, hvis det drejer sig om en foranstaltning af individuel karakter«, at bevise, fra hvilken dag denne frist er begyndt at løbe. Selv om beviset for, at adressaten for en afgørelse på fornøden vis har gjort sig bekendt med afgørelsens indhold, alene følger af indicier, kan andre omstændigheder end en formel meddelelse om afgørelsen såsom en e-mail til adressaten, hvoraf fremgår, at den pågældende på fornøden vis har gjort sig bekendt med afgørelsen, udgøre et sådant bevis. (jf. præmis 41-44) Henvisning til: Domstolen: 15. juni 1976, sag 5/76, Jänsch mod Kommissionen, Sml. s. 1027, præmis 10; 5. juni 1980, sag 108/79, Belfiore mod Kommissionen, Sml. s. 1769, præmis 7 Retten: 8. juni 1993, sag T-50/92, Fiorani mod Parlamentet, Sml. II, s. 555, præmis 16; 3. juni 1997, sag T-196/95, H mod Kommissionen, Sml. Pers. I-A, s. 133, og II, s. 403, præmis 32-35; 27. september 2002, sag T-254/01, Di Pietro mod Revisionsretten, Sml. Pers. I-A, s. 177, og II, s. 929, præmis 25-27 Personaleretten: 20. april 2007, sag F-13/07, L mod EMEA, Sml. Pers. I-A-1, s. 0000, og II-A-1, s. 0000, præmis 29-32; 25. april 2007, sag F-71/06, Lebedef-Caponi mod Kommissionen, Sml. Pers. I-A-1, s. 0000, og II-A-1, s. 0000, præmis 34 2. Det fremgår klart af ordlyden af vedtægtens artikel 50, sidste stykke, at en tjenestemand i lønklasse A1 eller A2 har ret til pension, såfremt han fritages fra sin stilling i tjenestens interesse, uden at den i artikel 9 i bilag VIII til den nye vedtægt fastsatte reduktion foretages, under forudsætning af, at tjenestemanden, efter den periode, i hvilken retten til denne godtgørelse er bevilget i henhold til artikel 50, har nået en alder af 55 år. Eftersom artikel 50, sidste stykke, udgør en undtagelse til de almindelige regler om beregning af alderspension, der derfor skal fortolkes strengt, og idet bestemmelser, der giver ret til økonomiske ydelser, skal fortolkes strengt, er det så meget desto mere nødvendigt at foretage en ordlydsfortolkning af bestemmelsen. (jf. præmis 62, 64 og 65) Henvisning til: Retten: 18. september 2003, sag T-221/02, Lebedef m.fl. mod Kommissionen, Sml. Pers. I-A, s. 211, og II, s. 1037, præmis 38 og den deri nævnte retspraksis; 16. december 2004, sag T-11/02, Pappas mod Kommissionen, Sml. Pers. I-A, s. 381, og II, s. 1773, præmis 53 Personaleretten: 14. december 2006, sag F-10/06, André mod Kommissionen, Sml. Pers. I-A-1 s. 183, og II-A-1, s. 755, præmis 34-36

62007TJ0464

ro

Acţiune introdusă împotriva Deciziei Camerei a patra de recurs a OAPI din 18 octombrie 2007 (cauza R 924/2007-4) privind o cerere de înregistrare a semnului verbal PharmaResearch ca marcă comunitară Date privind cauza Solicitantul mărcii comunitare: Korsch AG Marca comunitară vizată: Marca verbală PharmaResearch pentru produse și servicii din clasa 9 – cererea nr. 5309836 Decizia examinatorului: Respinge înregistrarea Decizia camerei de recurs: Respinge recursul Dispozitivul 1) Respinge acţiunea. 2) Obligă Korsch AG la plata cheltuielilor de judecată.

62007TJ0436

sl

Pritožba zoper sodbo Sodišča za uslužbence Evropske unije (drugi senat) z dne 20. septembra 2007 v zadevi Giannopoulos proti Komisiji (F‑111/06, še neobjavljena v ZOdl. JU), s katero se predlaga razveljavitev te sodbe. Odločitev: Pritožba se zavrne. Nikos Giannopoulos in Svet Evropske unije nosita vsak svoje stroške v okviru pritožbenega postopka. Povzetek 1. Uradniki – Zaposlovanje – Imenovanje v naziv – Imenovanje v višji karierni naziv – Izjemnost glede na splošna pravila za razvrščanje (Kadrovski predpisi za uradnike, člen 31(2)) 2. Uradniki – Zaposlovanje – Imenovanje v naziv – Imenovanje v višji karierni naziv – Izjemnost glede na splošna pravila za razvrščanje (Kadrovski predpisi za uradnike, člen 31(2)) 1. Trije pogoji, ki se nanašajo na univerzitetno izobrazbo ter dolžino in vrsto delovnih izkušenj, ki jih mora organ, pristojen za imenovanja, upoštevati in presoditi, ko ocenjuje, ali je treba narediti izjemo od pravila o zaposlovanju v začetni karierni naziv, so kumulativni. Ta kumulativnost je posledica dejstva, da je zaposlitev v višji karierni naziv mogoča le izjemoma, saj je treba okoliščine, ki upravičujejo tako razvrstitev, razlagati ozko. Kadar se institucija odloči uporabiti diskrecijsko pravico, ki ji jo daje člen 31(2) Statuta v različici, ki je veljala do 30. aprila 2004, na podlagi meril, določenih v notranjem dokumentu druge institucije, je treba ta merila razlagati tako ozko, kot jih uporablja institucija, ki je avtorica notranjega dokumenta, razen če iz spisa ne izhaja, da je zadevna institucija nameravala merilom, ki jih je uporabila, dati drugačen značaj. (Glej točke od 33 do 35.) Napotitev na: Splošno sodišče, 15. november 2005, Righini proti Komisiji, T-145/04, ZOdl. JU, str. I-A-349 in II-1547, točka 49 in navedena sodna praksa; Splošno sodišče, 15. marec 2006, Valero Jordana proti Komisiji, T-429/03, ZOdl. JU, str. I-A-2-51 in II-A-2-217, točka 79 in navedena sodna praksa. 2. Člen 31(2) Statuta v različici, ki je veljala do 30. aprila 2004, za zaposlitev uslužbenca v višji karierni naziv določa, da je treba kvalifikacije tega uslužbenca primerjati z zahtevami za delovno mesto, na katero je imenovan kot uradnik. Ta primerjava je nujna, ker ocena merila, ki se nanaša na posebne potrebe službe, zaradi katerih se morebiti uporabi odstopanje od pravila o zaposlovanju v začetni naziv, vključuje dva pogoja, eden se nanaša na upoštevnost kvalifikacij zadevne osebe glede na prosto delovno mesto, drugi pa na posebnosti trga dela v zvezi z zahtevano usposobljenostjo. Ker je treba okoliščine, ki upravičujejo razvrstitev v višji karierni naziv, razlagati ozko, sta ta pogoja kumulativna. Poleg tega je razvrstitev kandidata v višji karierni naziv mogoča le, kadar posebne potrebe službe zahtevajo zaposlitev posebej kvalificirane osebe. Za ugotovitev, ali je res tako, pa je treba preučiti razpis natečaja in objavo prostega delovnega mesta, in če je smiselno, dejanske naloge, da se opredelijo potrebe službe, ki upravičujejo objavo razpisa in odprtje delovnega mesta, in da se ugotovi, ali zahtevajo zaposlitev posebno kvalificirane osebe. Če ni tako, zaposlitev v višji karierni naziv ni mogoča, tudi če ima oseba, ki je bila zaposlena, izredne ali zelo posebne kvalifikacije ali če je v upravi veliko prostih delovnih mest. (Glej točke 51, 52 in 56.) Napotitev na: Righini proti Komisiji, navedena zgoraj, točke 48, 49 in 106; Splošno sodišče, 10. maj 2006, R proti Komisiji, T-331/04, neobjavljena v ZOdl., točka 18.

62005CJ0313

sk

Návrh na začatie konania o prejudiciálnej otázke sa týka výkladu článku 25 ES, 28 ES a 90 ES, ako aj článku 3 ods. 1 a 3 smernice Rady 92/12/EHS z 25. februára 1992 o všeobecnom systéme, držbe, preprave a kontrole tovarov podliehajúcich spotrebným daniam (Ú. v. ES L 76, s. 1; Mim. vyd. 09/001, s. 179). Tento návrh bol podaný v rámci sporu medzi pánom Brzeziński a Dyrektor Izby Celnej w Warszawie (riaditeľ colnej komory vo Varšave) týkajúceho sa spotrebnej dane, ktorá mu bola vyrubená pri nadobudnutí ojazdeného automobilu v Nemecku na účely dovozu do Poľska. Právny rámec Právna úprava Spoločenstva Článok 25 ES znie: „Clá na dovozy a vývozy a poplatky s rovnakým účinkom sa medzi členskými štátmi zakazujú. Tento zákaz sa tiež vzťahuje na clá fiškálnej povahy.“ Článok 28 ES stanovuje: „Množstevné obmedzenia dovozu a všetky opatrenia s rovnocenným účinkom sú medzi členskými štátmi zakázané.“ Článok 90 ES má takého znenie: „Žiaden členský štát nezdaní výrobky z iných členských štátov nijakou priamou alebo nepriamou vnútroštátnou daňou prevyšujúcou dane ukladané priamo či nepriamo na podobné domáce výrobky. Ďalej, žiaden členský štát nezdaní výrobky iných členských štátov nijakou vnútroštátnou daňou, ktorá nepriamo ochraňuje iné výrobky.“ Článok 3 ods. 1 a 3 smernice 92/12 stanovuje: „1.      Táto smernica má platiť na úrovni spoločenstva na nasledovné výrobky, ako je definované v príslušných smerniciach: –        minerálne oleje, –        alkohol a alkoholické nápoje, –        tabakové výrobky. … 3.      Členské štáty si vyhradzujú právo zaviesť alebo zachovať dane, ktoré sú vyberané za výrobky iné, než sú tie, ktoré sú uvedené v odseku 1 za predpokladu, že tieto dane nespôsobia zvýšenie formalít pri prechode hranicami v obchode medzi členskými štátmi. Z hľadiska toho istého opatrenia, [Za tých istých podmienok – neoficiálny preklad ] členské štáty si tiež vyhradzujú právo vyberať dane za poskytovanie služieb, ktoré nemôžu byť charakterizované ako obrat daní [dane z obratu – neoficiálny preklad ], vrátane tých, ktoré sa vzťahujú na spotrebnú daň [ktoré sa vzťahujú na výrobky podliehajúce spotrebnej dani – neoficiálny preklad ].“ Vnútroštátna právna úprava Článok 2 zákona z 23. januára 2004 o spotrebnej dani (Dz. U č.°29, položka 257) v znení uplatniteľnom vo veci samej (ďalej len „zákon z roku 2004“) stanovuje: „Na účely tohto zákona sa rozumie … 11.      ,nadobudnutie v rámci Spoločenstva‘: prevod výrobkov podliehajúcich spotrebnej dani z územia jedného členského štátu na vnútroštátne územie, …“ Článok 10 ods. 1 zákona z roku 2004 znie takto: „Základ dane v prípade, že je sadzba dane určená v percentách zo základu dane, je: 1.      dlžná suma pri predaji výrobkov podliehajúcich spotrebnej dani na vnútroštátnom území, znížená o sumu dane z výrobkov a služieb alebo o sumu dlžnej spotrebnej dane z týchto výrobkov; 2.      suma, ktorú je nadobúdateľ povinný zaplatiť za výrobky podliehajúce spotrebnej dani v prípade nadobudnutia v rámci Spoločenstva; 3.      suma dlžná z dôvodu dodania výrobkov podliehajúcich spotrebnej dani na území členského štátu v prípade dodania v rámci Spoločenstva; 4.      colná hodnota výrobkov podliehajúcich spotrebnej dani, zvýšená o dlžné clo, v prípade dovozu, pričom sa prihliada na ods. 6 až 9.“ Článok 75 zákona z roku 2004 stanovuje: „1.      Sadzba dane na výrobky podliehajúce neharmonizovanej spotrebnej dani je 65 % základu definovaného v článku 10 s výnimkou sadzby uplatniteľnej na elektrickú energiu. … 3.      Príslušné ministerstvo v oblasti verejných financií môže nariadením znížiť sadzby spotrebnej dane stanovené v odsekoch 1 a 2 a rozlíšiť ich v závislosti od typu výrobku, a teda definovať podmienky ich uplatňovania.“ Podľa článku 80 zákona z roku 2004: „1.      Spotrebnej dani podliehajú osobné automobily neregistrované na vnútroštátnom území v súlade s cestným zákonom. 2.      Platiteľmi dane na účely spotrebnej dane sú: 1)      osoby vykonávajúce akýkoľvek predaj osobných automobilov pred ich prvou registráciou na vnútroštátnom území; 2)      dovozcovia a osoby, ktoré sú nadobúdateľmi v rámci Spoločenstva. 3.      Spotrebná daň z automobilov vzniká: 1)      v prípade predaja pri vydaní faktúry a najneskôr v lehote sedem dní odo dňa dodania výrobku; 2)      v prípade dovozu dňom, keď vznikne colný dlh v zmysle ustanovení o clách; 3)      v prípade nadobudnutia v rámci Spoločenstva pri nadobudnutí práva nakladať s osobným automobilom ako vlastník a najneskôr pri jeho registrácii na vnútroštátnom území v súlade s cestným zákonom. 4.      Ministerstvo príslušné pre oblasť verejných financií môže formou nariadenia stanoviť podrobnosti týkajúce sa osobných automobilov, okrem iného prípustné zaťaženie na účely výberu spotrebnej dane, berúc pritom do úvahy možnosti stanovené osobitnými daňovými ustanoveniami a potrebu zabezpečiť riadny výber spotrebnej dane.“ Článok 81 ods. 1 zákona z roku 2004 znie takto: „Osoby, ktoré nadobúdajú v rámci Spoločenstva osobné automobily nezaregistrované na vnútroštátnom území v súlade s cestným zákonom, sú povinné: 1.      predložiť pri dovoze na vnútroštátne územie zjednodušené vyhlásenie na príslušnom colnom orgáne v lehote päť dní odo dňa nadobudnutia v Spoločenstve; 2.      zaplatiť spotrebnú daň najneskôr v deň registrácie tohto vozidla v tomto štáte.“ Podľa článku 82 ods. 3 zákona z roku 2004 v prípade nadobudnutia osobného automobilu v rámci Spoločenstva je základom dane suma, ktorú je nadobúdateľ povinný zaplatiť predávajúcemu. Z § 7 nariadenia ministerstva financií z 22. apríla 2004 o znížení sadzby spotrebnej dane (Dz. U č. 87, položka 825) v znení uplatniteľnom na spor vo veci samej (ďalej len „nariadenie z roku 2004“), ako aj z jeho príloh 1 a 2 vyplýva, že v prípade nových automobilov alebo nie starších ako dva roky je sadzba spotrebnej dane vo výške 3,1 % alebo 13,6 % podľa objemu valcov a že na druhej strane v prípade vozidiel starších ako dva roky sa táto sadzba, stanovená v súlade s výpočtovým vzorcom uvedeným v § 7 ods. 2 nariadenia z roku 2004 mení v závislosti od veku vozidla, pričom môže dosahovať až 65 % základu dane. Spor vo veci samej a prejudiciálne otázky Žalobca vo veci samej, pán Brzeziński, kúpil v Nemecku osobný automobil značky Volkswagen, model Golf II, vyrobený v roku 1989, ktorý potom doviezol do Poľska. Dňa 21. júna 2004 v súlade s článkom 81 ods. 1 bodom 1 zákona z roku 2004 podal zjednodušené vyhlásenie typu AKC‑U o nadobudnutí tohto vozidla v Spoločenstve. Dňa 23. júna toho istého roku uhradil sumu 855 PLN ako spotrebnú daň. Listom zo 6. júla 2004 pán Brzeziński požiadal o vrátenie spotrebnej dane, ktorú zaplatil a ktorá bola podľa neho vybratá protizákonne, pričom uviedol, že výber tejto dane je v rozpore s článkami 23 ES, 25 ES a 90 ES. Rozhodnutím zo 17. augusta 2004 riaditeľ colného orgánu č.°1 vo Varšave zamietol túto žiadosť. Dňa 2. septembra 2004 pán Brzeziński podal sťažnosť proti tomuto rozhodnutiu na Dyrektor Izby Celnej w Warszawie. Tento posledný uvedený orgán rozhodnutím z 18. januára 2005 potvrdil rozhodnutie riaditeľa uvedeného colného orgánu č.°1 a zamietol podanú sťažnosť. V žalobe podanej na Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie (Správny súd Varšavského vojvodstva) proti tomuto zamietajúcemu rozhodnutiu žalobca navrhoval, aby toto rozhodnutie bolo zrušené a bolo vydané predbežné opatrenie colnému orgánu, aby mu vrátil sumu spotrebnej dane, ktorú protiprávne vybral z dôvodu jej nezlučiteľnosti s uvedenými ustanoveniami Spoločenstva. Pokiaľ ide o výhrady uvedené žalobcom, Dyrektor Izby Celnej w Warszawie uviedol, že žalobný dôvod založený na porušení článku 90 ES je bezdôvodný a navrhol žalobu zamietnuť. Za týchto podmienok Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie konanie prerušil a položil Súdnemu dvoru tieto prejudiciálne otázky: „1.      Zakazuje článok 25 [ES], ktorý zakazuje medzi členskými štátmi clá na dovozy a vývozy a poplatky s rovnakým účinkom, členskému štátu uplatnenie článku 80 [zákona z roku 2004], keď sa spotrebná daň vyberá pri nadobudnutí akéhokoľvek vozidla bez ohľadu na miesto jeho pôvodu pred prvou registráciou na vnútroštátnom území? 2.      Umožňuje článok 90 prvý odsek [ES], podľa ktorého žiadny členský štát nezdaní výrobky z iných členských štátov nijakou priamou alebo nepriamou vnútroštátnou daňou akéhokoľvek druhu prevyšujúcou dane ukladané priamo či nepriamo na podobné domáce výrobky, aby členský štát zdanil spotrebnou daňou ojazdené vozidlá dovážané z iných členských štátov, pričom tejto dani nepodlieha predaj ojazdených vozidiel už zaregistrovaných v Poľsku, keď podľa článku 80 ods. 1 [zákona z roku 2004] boli spotrebnou daňou zdanené všetky vozidlá nezaregistrované na vnútroštátnom území? 3.      Umožňuje článok 90 ods. 2 [ES], podľa ktorého žiadny členský štát nezdaní výrobky iných členských štátov nijakou vnútroštátnou daňou, ktorá nepriamo ochraňuje iné výrobky, aby členský štát zdanil ojazdené vozidlá dovážané z iných členských štátov spotrebnou daňou s percentuálnou sadzbou odstupňovanou podľa veku vozidla a objemu motora uvedenou v poľskom vykonávacom predpise ([§] 7 [nariadenia z roku 2004]), ak sa podľa toho istého vzorca počíta daň z predaja ojazdených automobilov v tuzemsku uskutočneného pred ich prvou registráciou na vnútroštátnom území a táto daň má následne vplyv na cenu tohto vozidla pri jeho ďalšom predaji? 4.      Je v rozpore s článkom 28 [ES], podľa ktorého sú zakázané medzi členskými štátmi množstevné obmedzenia dovozu a všetky opatrenia s rovnocenným účinkom, v spojení s článkom 3 ods. 3 [smernice 92/12/EHS], zo strany členského štátu prijatie ustanovení uvedených v článku 81 [zákona z roku 2004], podľa ktorého musia osoby nadobúdajúce na území Spoločenstva osobné automobily, ktoré nie sú na vnútroštátnom území zaregistrované podľa cestného zákona, pri dovoze predložiť príslušnému colnému orgánu zjednodušené colné vyhlásenie do piatich dní odo dňa nadobudnutia na území Spoločenstva?“ O prejudiciálnych otázkach O prvej otázke Vnútroštátny súd sa vo svojej prvej otázke v podstate pýta, či taká spotrebná daň, akú stanovuje zákon z roku 2004, predstavuje dovozné clo alebo poplatok s rovnakým účinkom v zmysle článku 25 ES. Taká daň, ako je spotrebná daň, o ktorú ide vo veci samej, nie je clom vo vlastnom zmysle slova. Pokiaľ ide o otázku, či táto daň spadá pod pojem poplatkov s rovnakým účinkom, z ustálenej judikatúry vyplýva, že každé jednostranne uložené finančné zaťaženie na tovar na základe skutočnosti, že prekročil hranice, bez ohľadu na jeho označenie alebo spôsob vyberania predstavuje poplatok s rovnakým účinkom v zmysle článkov 23 ES a 25 ES, pokiaľ nie je clom vo vlastnom zmysle slova (pozri najmä rozsudky zo 17. júla 1997, Haahr Petroleum, C‑90/94, Zb. s. I‑4085, bod 20; z 2. apríla 1998, Outokumpu, C‑213/96, Zb. s. I‑1777, bod 20, ako aj z 5. októbra 2006, Nádasdi a Németh, C‑290/05 a C‑333/05, Zb. s. I‑10115, bod 39). Taká spotrebná daň, akú stanovuje zákon z roku 2004, nie je vyberaná z dôvodu prekročenia hranice členského štátu, ktorý ju stanovil. Z článku 80 ods. 3 bodu 3 toho istého zákona, ako aj z upresnení predložených poľskou vládou na pojednávaní totiž vyplýva, že spotrebná daň sa vyberá v prípade všetkých osobných vozidiel pred ich prvou registráciou v Poľsku a že na účely toho, aby sa tento cieľ zabezpečil, je stanovených viacero prípadov, keď vzniká daňová povinnosť. Daňová povinnosť teda vzniká najmä buď pri predaji vozidla, alebo, ak ide o nadobudnutie v rámci Spoločenstva, ako je definované v článku 2 bode 11 uvedeného zákona, pri nadobudnutí práva nakladať s osobným vozidlom ako vlastník a najneskôr pri jeho registrácii na vnútroštátnom území. Takáto daň patrí do všeobecného systému vnútroštátnych poplatkov uložených na tovar, a musí sa teda preskúmať z hľadiska článku 90 ES. V dôsledku toho je potrebné na prvú otázku odpovedať tak, že spotrebná daň, akú stanovilo Poľsko zákonom z roku 2004, ktorá sa nevyberá v prípade osobných vozidiel z dôvodu, že prekročili hranice, nepredstavuje dovozné clo ani poplatok s rovnakým účinkom v zmysle článku 25 ES. O druhej a tretej otázke Vnútroštátny súd sa vo svojej druhej a tretej otázke, ktoré je potrebné skúmať spolu, v podstate pýta, či článok 90 ES treba vykladať v tom zmysle, že zakazuje daň, ktorá má takú povahu ako spotrebná daň stanovená zákonom z roku 2004, pretože táto daň sa uplatňuje na nadobudnutie ojazdených vozidiel pochádzajúcich z iných členských štátov, odlišných od členského štátu, ktorý túto daň stanovil, ale nie na nadobudnutie ojazdených vozidiel už zaregistrovaných v poslednom uvedenom štáte, na ktoré sa už uplatnila táto daň skôr, pri ich pôvodnej registrácii, takže táto daň môže predstavovať vnútroštátne zdanenie výrobkov z iných členských štátov, presahujúce daň, ktorá sa vyberá buď priamo alebo nepriamo v prípade podobných vnútroštátnych výrobkov v zmysle článku 90 prvého odseku ES, alebo nepriamo v prípade výrobkov z iných členských štátov a chráni iné výrobky, v zmysle druhého odseku toho istého článku. Ako už Súdny dvor rozhodol, článok 90 ES predstavuje v systéme Zmluvy ES doplnok k ustanoveniam, ktoré sa týkajú zrušenia ciel a poplatkov s rovnakým účinkom. Cieľom tohto ustanovenia je zabezpečenie voľného pohybu tovaru medzi členskými štátmi za normálnych podmienok hospodárskej súťaže vylúčením všetkých foriem ochrany, ktorá by mohla vyplývať z uplatnenia diskriminujúceho vnútroštátneho zdanenia výrobkov, ktoré pochádzajú z iných členských štátov (rozsudok z 15. júna 2006, Air Liquide Industries Belgium, C‑393/04 a C‑41/05, Zb. s. I‑5293, bod 55 a citovaná judikatúra, ako aj rozsudok Nádasdi a Németh, už citovaný, bod 45). V oblasti zdaňovania dovezených ojazdených vozidiel Súdny dvor tiež rozhodol, že cieľom článku 90 ES je zabezpečiť úplnú neutralitu vnútroštátneho zdaňovania z hľadiska hospodárskej súťaže medzi výrobkami, ktoré sa už nachádzajú na vnútroštátnom trhu, a dovezenými výrobkami (pozri rozsudok z 29. apríla 2004, Weigel, C‑387/01, Zb. s. I‑4981, bod 66 a citovanú judikatúru, ako aj rozsudok Nádasdi a Németh, už citovaný, bod 46). Podľa ustálenej judikatúry ide o porušenie článku 90 prvého odseku ES, keď zdanenie dovezeného výrobku a zdanenie podobného domáceho výrobku sú vypočítavané rozdielnym spôsobom a podľa rozdielnych pravidiel, ktoré spôsobujú, že, hoci len v niektorých prípadoch, dochádza k vyššiemu zdaneniu dovezeného výrobku (pozri rozsudok Weigel, už citovaný, bod 67 a citovanú judikatúru). Na základe tohto ustanovenia teda spotrebná daň nesmie zaťažovať výrobky pochádzajúce z iných členských štátov viac ako podobné vnútroštátne výrobky. V tejto súvislosti vyplýva zo spisu vo veci samej, že cieľom otázky vnútroštátneho súdu založenej na porovnaní medzi ojazdenými vozidlami už na vnútroštátnom trhu a tými, ku ktorých nadobudnutiu dôjde v inom členskom štáte, je porovnať dve kategórie podobných výrobkov v zmysle článku 90 prvého odseku ES. Nič v spise však nenasvedčuje, že by zdanenie ojazdených vozidiel nadobudnutých v inom členskom štáte ako Poľská republika predstavovalo nepriamy protekcionizmus uprednostňujúci iné výrobky ako motorové vozidlá, zakázané článkom 90 druhým odsekom ES. V dôsledku toho je potrebné preskúmať predmetnú spotrebnú daň v zásade len vo vzťahu k článku 90 prvému odseku ES. S cieľom zaručiť neutralitu vnútroštátneho zdanenia, pokiaľ ide o hospodársku súťaž medzi ojazdenými vozidlami, ktoré sa už nachádzajú na vnútroštátnom trhu, a podobnými vozidlami dovezenými z iného členského štátu ako Poľská republika, je potrebné porovnať účinky spotrebnej dane, ktorá sa vyberá v prípade posledných uvedených vozidiel s účinkami zostatkovej spotrebnej dane zaťažujúcej prvé uvedené vozidlá, v ktorých prípade už bola tá istá daň vybratá pri ich prvej registrácii. V rámci tohto porovnania je potrebné v prvom rade zdôrazniť, že spotrebná daň, o ktorú ide vo veci samej, sa vyberá v prípade každého vozidla, ktoré má byť zaregistrované v Poľsku, iba raz tak v prípade nových vozidiel, ako aj ojazdených vozidiel, či už boli vyrobené na vnútroštátnom území, alebo dovezené z iných členských štátov. V druhom rade je potrebné rozlišovať medzi dvoma kategóriami vozidiel, teda na jednej strane tými, ktoré sú predávané ako ojazdené v priebehu dvoch kalendárnych rokov nasledujúcich po dátume ich výroby, pričom rok výroby sa považuje za prvý kalendárny rok, a na druhej strane tými, ktoré sú predávané ako ojazdené až po tomto dvojročnom období. Najprv, pokiaľ ide osobné vozidlá predávané ako nové alebo ojazdené počas uvedeného dvojročného obdobia, z nariadenia z roku 2004 vyplýva, ako sa uvádza aj v bode 13 tohto rozsudku, že podliehajú spotrebnej dani v tej istej sadzbe. Pokiaľ ide o ojazdené vozidlá, ktoré nie sú staršie ako dva roky, prináleží konkrétne vnútroštátnemu súdu, aby najmä vzhľadom na nariadenie z roku 2004 preveril, či sa na ne vzťahuje taká spotrebná daň, ktorá predstavuje naozaj rovnakú záťaž, teda či zostatková suma tejto dane zahrnutá v predajnej hodnote ojazdených vozidiel zaregistrovaných v Poľsku je rovnaká ako suma tej istej dane zaťažujúcej podobné ojazdené vozidlá pochádzajúce z iného členského štátu ako z Poľskej republiky. Na druhej strane, pokiaľ ide o spotrebnú daň, ktorá sa vzťahuje na ojazdené vozidlá predávané viac ako dva roky po dátume ich výroby, sadzba spotrebnej dane sa vypočítava podľa vzorca stanoveného v § 7 nariadenia z roku 2004. Uplatnenie tohto vzorca vedie, ako Komisia uviedla, bez toho, že by jej protirečila poľská vláda, k tomu, že sa sadzba dane zvyšuje v závislosti od veku vozidla. Prináleží však vnútroštátnemu súdu, aby preskúmal, či táto zvyšujúca sa sadzba sa uplatňuje len na ojazdené vozidlá pochádzajúce z iného členského štátu ako z Poľskej republiky a či na druhej strane v prípade ojazdených vozidiel zaregistrovaných ako nových v Poľsku sadzba zostatkovej spotrebnej dane zahrnutá v hodnote takého vozidla zostáva rovnaká. Ak je to tak, tvrdenia predložené poľskou vládou na odôvodnenie tohto rozdielu v zdaňovaní nemožno uznať. Poľská vláda uvádza v prvom rade starostlivosť o životné prostredie, v druhom rade vyjadrila podozrenie, že vo veľkom počte prípadov kúpna cena deklarovaná pred správnymi orgánmi je výrazne nižšia ako skutočne zaplatená cena, a v poslednom rade skonštatovala, že uvedený rozdiel nepredstavuje diskrimináciu, pretože údaje preukazujú, že súčasne so zavedením spotrebnej dane na ojazdené vozidlá kúpené v iných členských štátoch v priebehu mája 2004 došlo aj k okamžitému a veľmi výraznému zvýšeniu týchto nákupov. Z judikatúry Súdneho dvora vyplýva, že systém zdaňovania možno považovať za zlučiteľný s článkom 90 ES, iba ak sa preukáže, že funguje tak, že je v každom prípade vylúčené, aby dovážané výrobky boli zdaňované viac ako vnútroštátne výrobky, a nemá teda v žiadnom prípade diskriminačné účinky (rozsudky Haahr Petroleum, už citovaný, bod 34, a z 23. októbra 1997, Komisia/Grécko, C‑375/95, Zb. s. I‑5981, bod 29). Z vyššie uvedeného vyplýva, že je potrebné odpovedať na druhú a tretiu položenú otázku tak, že článok 90 prvý odsek ES sa má vykladať v tom zmysle, že je v rozpore s ním taká spotrebná daň, v ktorej prípade suma dane vzťahujúcej sa na ojazdené vozidlá staršie ako dva roky nadobudnuté v inom členskom štáte ako v tom, ktorý uložil túto daň, presahuje zostatkovú sumu tej istej dane, zahrnutú v predajnej hodnote podobných vozidiel, ktoré boli zaregistrované predtým v členskom štáte, ktorý uložil túto daň. Prináleží vnútroštátnemu súdu, aby preskúmal, či právna úprava, o ktorú ide vo veci samej a najmä uplatňovanie § 7 nariadenia z roku 2004 má takýto dôsledok. O štvrtej otázke Vo svojej štvrtej otázke sa vnútroštátny súd pýta, či je v rozpore s článkom 28 ES a článkom 3 ods. 3 smernice 92/12 taká vnútroštátna právna úprava, aká je uvedená v článku 81 ods. 1 bode 1 zákona z roku 2004, ktorá vyžaduje predloženie zjednodušeného colného vyhlásenia v zmysle tohto posledného uvedeného ustanovenia do piatich dní odo dňa nadobudnutia na území Spoločenstva. Najprv je potrebné skonštatovať, že rozpor, pokiaľ ide o výklad tejto povinnosti predložiť vyhlásenie, spočívajúci v tom, že podľa pána Brzezińskeho je potrebné predložiť takéto vyhlásenie v lehote päť dní odo dňa nadobudnutia vozidla v Nemecku a že podľa poľskej vlády a aj Komisie uvedená lehota začína plynúť odo dňa skutočného dovozu vozidla do Poľska v prípade nadobudnutia v rámci Spoločenstva, nemá žiadny vplyv na to, či je táto požiadavka prekážkou. Analogicky s judikatúrou Súdneho dvora, podľa ktorej treba vnútroštátne opatrenie v oblasti, ktorá je predmetom úplnej harmonizácie na úrovni Spoločenstva, posúdiť vo vzťahu k ustanoveniam tohto harmonizačného opatrenia a nie k tým, ktoré sú súčasťou primárneho práva (pozri rozsudky z 13. decembra 2001, DaimlerChrysler, C‑324/99, Zb. s. I‑9897, bod 32, a zo 14. decembra 2004, Swedish Match, C‑210/03, Zb. s. I‑11893, bod 81), je potrebné preskúmať povinnosť predloženia zjednodušeného vyhlásenia najprv vzhľadom na smernicu 92/12 a najmä vzhľadom na zákaz takýchto formalít uvedený v článku 3 ods. 3 prvom pododseku tejto smernice, pričom v tejto prvej fáze sa odhliadne od toho, či spotrebná daň naozaj je predmetom úplnej harmonizácie na úrovni Spoločenstva. Ako uviedol generálny advokát v bode 71 svojich návrhov, článok 3 ods. 3 prvý pododsek smernice 92/12 možno uplatniť, len ak sa povinnosť predložiť vyhlásenie považuje za „formalitu pri prechode hranicami“, ktorá vedie k výberu spotrebnej dane. Poľská vláda a Komisia uvádzajú, že to tak nie je vo veci samej. Uvádzajú v podstate, že povinnosť stanovená v článku 81 ods. 1 bode 1 zákona z roku 2004 vzniká po dovoze vozidla podliehajúceho spotrebnej dani na vnútroštátne územie, a teda po prekročení hranice. Komisia dodáva, že lehota na splnenie tejto formality začína plynúť odo dňa nadobudnutia vozidla v rámci Spoločenstva, teda po tom, ako vozidlo prekročilo hranicu. V tejto súvislosti prináleží vnútroštátnemu súdu, aby preveril, či celá predmetná úprava vo veci samej môže byť vykladaná v tom zmysle, aký jej dáva poľská vláda. Teda, hoci sa má predložiť zjednodušené vyhlásenie pri príležitosti nadobudnutia vozidla v rámci Spoločenstva, a teda pri prekročení hranice, takáto formalita však nie je spojená s týmto prekročením v zmysle článku 3 ods. 3 prvého pododseku smernice 92/12, ale s povinnosťou zaplatiť spotrebnú daň. V takomto prípade, keďže cieľom zjednodušeného vyhlásenia je zabezpečiť zaplatenie dlhu zodpovedajúceho spotrebnej dani, táto formalita je spojená so skutočnosťou, pri ktorej vzniká táto daňová povinnosť. V súlade s týmto výkladom vzniká dlžná daň, ako vyplýva z článku 80 ods. 3 bodu 3 zákona z roku 2004, odo dňa nadobudnutia práva nakladať s osobným vozidlom ako vlastník a najneskôr odo dňa jeho registrácie na vnútroštátnom území v súlade s cestným zákonom. V dôsledku toho sa článok 3 ods. 3 prvý pododsek smernice 92/12 neuplatní vo veci samej, a teda povinnosť predložiť zjednodušené vyhlásenie v prípade nadobudnutia v rámci Spoločenstva nemôže byť s ním v rozpore. Z ustálenej judikatúry takisto vyplýva, že takáto povinnosť nemôže byť posudzovaná o to viac ani vo vzťahu k článku 28 ES. Pôsobnosť tohto článku totiž nezahŕňa prekážky uvedené v iných konkrétnych ustanoveniach a na prekážky daňovej povahy alebo prekážky, ktoré majú rovnaký účinok ako clá uvedené v článkoch 23 ES, 25 ES a 90 ES, sa nevzťahuje zákaz uvedený v článku 28 ES (pozri rozsudky z 3. februára 2000, Dounias, C‑228/98, Zb. s. I‑577, bod 39, a zo 17. júna 2003, De Danske Bilimportører, C‑383/01, Zb. s. I‑6065, bod 32). Na druhej strane povinnosť predložiť zjednodušené vyhlásenie podľa článku 81 ods. 1 bodu 1 zákona z roku 2004 nepredstavuje skutočnú prekážku daňovej povahy vo vlastnom zmysle slova a je neoddeliteľne spojená so skutočným zaplatením spotrebnej dane. Poľská vláda a Komisia tiež uvádzajú, že účelom tejto povinnosti je najmä zabezpečiť výber uvedenej dane. Za týchto podmienok je taká povinnosť, aká je uvedená v článku 81 ods. 1 bode 1 zákona z roku 2004, len vedľajšou povinnosťou pri zdanení nadobúdateľa osobného vozidla spotrebnou daňou a v dôsledku toho sa nemôže článok 28 ES uplatniť. Z celku vyššie uvedených skutočností vyplýva, že je potrebné odpovedať na štvrtú otázku tak, že článok 28 ES sa neuplatňuje na také zjednodušené vyhlásenie, aké je stanovené v článku 81 ods. 1 bode 1 zákona z roku 2004, a také vyhlásenie nie je v rozpore s článkom 3 ods. 3 smernice 92/12, ak možno predmetnú právnu úpravu vykladať v tom zmysle, že uvedené vyhlásenie je potrebné podať pri nadobudnutí práva nakladať s osobným vozidlom ako vlastník alebo najneskôr pri jeho registrácii na vnútroštátnom území v súlade s cestným zákonom. O obmedzení časovej účinnosti tohto rozsudku Poľská vláda pre prípad, že by Súdny dvor vo vydávanom rozsudku rozhodol, že vyberanie takej spotrebnej dane, akú stanovuje zákon z roku 2004, je v rozpore s článkom 90 prvým odsekom ES, vo svojich písomných pripomienkach navrhla Súdnemu dvoru, aby obmedzil časovú účinnosť tohto rozsudku. V súlade s ustálenou judikatúrou výklad pravidla práva Spoločenstva, ktorý podáva Súdny dvor v rámci výkonu svojej právomoci podľa článku 234 ES, objasňuje a v prípade potreby spresňuje význam a dosah tohto pravidla tak, ako sa má alebo sa malo chápať a uplatňovať od okamihu, keď nadobudlo účinnosť. Z toho vyplýva, že takto vykladané pravidlo súd môže a má uplatňovať dokonca aj na právne vzťahy vzniknuté a založené pred vydaním rozsudku na základe žiadosti o výklad, pokiaľ sú okrem iného splnené podmienky umožňujúce predložiť príslušným súdom spor týkajúci sa uplatnenia uvedeného pravidla (pozri najmä rozsudky z 2. februára 1988, Blaizot, 24/86, Zb. s. 379, bod 27; z 15. decembra 1995, Bosman, C‑415/93, Zb. s. I‑4921, bod 141, ako aj z 10. januára 2006, Skov a Bilka, C‑402/03, Zb. s. I‑199, bod 50). Je potrebné pripomenúť, že Súdny dvor môže iba výnimočne pri uplatňovaní všeobecnej zásady právnej istoty obsiahnutej v právnom poriadku Spoločenstva pristúpiť k obmedzeniu možnosti všetkých dotknutých osôb dovolávať sa toho ustanovenia, ktoré vyložil, vzhľadom na to, že v takom prípade ide o spochybnenie právnych vzťahov, ktoré vznikli v dobrej viere. Na rozhodnutie o takom obmedzení je nevyhnutné, aby boli splnené dve podstatné kritériá, a to dobrá viera dotknutých osôb a riziko vážnych ťažkostí (pozri najmä rozsudky z 28. septembra 1994, Vroege, C‑57/93, Zb. s. I‑4541, bod 21; z 12. októbra 2000, Cooke, C‑372/98, Zb. s. I‑8683, bod 42, ako aj Skov a Bilka, už citovaný, bod 51). Súdny dvor sa len výnimočne, za presne stanovených okolností, uchyľoval k takémuto riešeniu, a to jednak, keď existovalo riziko vážnych ekonomických dôsledkov, predovšetkým vzhľadom na veľký počet právnych vzťahov, ktoré vznikli v dobrej viere na základe právnej úpravy, ktorá sa oprávnene považovala za platnú, jednak keď sa javilo, že jednotlivci a vnútroštátne orgány boli nabádaní k správaniu, ktoré nie je v súlade s právnou úpravou Spoločenstva z dôvodu vážnej a objektívnej neistoty týkajúcej sa dosahu ustanovení Spoločenstva, ku ktorej prípadne prispelo i správanie iných členských štátov alebo Komisie (pozri najmä rozsudok z 27. apríla 2006, Richards, C‑423/04, Zb. s. I‑3585, bod 42). Okrem toho z ustálenej judikatúry vyplýva, že finančné dôsledky, ktoré by mohli vyplynúť pre členský štát z rozsudku vydaného v prejudiciálnom konaní, neodôvodňujú samé osebe časové obmedzenie účinkov tohto rozsudku (rozsudky z 20. septembra 2001, Grzelczyk, C‑184/99, Zb. s. I‑6193, bod 52, a z 15. marca 2005, Bidar, C‑209/03, Zb. s. I‑2119, bod 68). Pokiaľ ide o riziko vážnych ťažkostí, poľská vláda na pojednávaní predložila číselné údaje za obdobie od 1. mája 2004, dňa vstupu Poľskej republiky do Európskej únie, do 30. apríla 2006, teda za obdobie 2 rokov, pričom tieto údaje ukazujú, že celková suma spotrebnej dane uplatňovanej na osobné automobily sa rovná 1,16 % rozpočtových príjmov stanovených na rok 2006. Súdnemu dvoru však nebolo predložené rozdelenie týchto údajov na jednotlivé položky, čo by umožnilo posúdiť, aká je výška podielu z celkovej sumy, ktorý by musel byť vrátený. Je potrebné dodať, že vrátené môžu byť len sumy spotrebnej dane presahujúce sumy zodpovedajúce zostatkovej dani zahrnutej v podobnom ojazdenom vozidle pochádzajúcom z predmetného členského štátu. V dôsledku toho je potrebné skonštatovať, že existenciu rizika vážnych ekonomických dôsledkov v zmysle judikatúry citovanej v bodoch 56 a 57 tohto rozsudku, ktoré by mohlo odôvodniť obmedzenie časovej účinnosti tohto rozsudku, nemožno považovať za preukázanú. Za týchto okolností nie je potrebné overovať, či je splnené kritérium týkajúce sa dobrej viery zúčastnených subjektov. V dôsledku toho nie je potrebné obmedziť časovú účinnosť tohto rozsudku. O trovách Vzhľadom na to, že konanie pred Súdnym dvorom má vo vzťahu k účastníkom konania vo veci samej incidenčný charakter a bolo začaté v súvislosti s prekážkou postupu v konaní pred vnútroštátnym súdom, o trovách konania rozhodne tento vnútroštátny súd. Iné trovy konania, ktoré vznikli v súvislosti s predložením pripomienok Súdnemu dvoru a nie sú trovami uvedených účastníkov konania, nemôžu byť nahradené. Z týchto dôvodov Súdny dvor (prvá komora) rozhodol takto: 1. Spotrebná daň, akú stanovilo Poľsko zákonom z 23. januára 2004 o spotrebnej dani, ktorá sa nevyberá v prípade osobných vozidiel z dôvodu, že prekročili hranice, nepredstavuje dovozné clo ani poplatok s rovnakým účinkom v zmysle článku 25 ES. 2. Článok 90 prvý odsek ES sa má vykladať v tom zmysle, že mu odporuje taká spotrebná daň, v ktorej prípade suma dane vzťahujúcej sa na ojazdené vozidlá staršie ako dva roky nadobudnuté v inom členskom štáte ako v tom, ktorý uložil túto daň, presahuje zostatkovú sumu tej istej dane, zahrnutú v predajnej hodnote podobných vozidiel, ktoré boli zaregistrované predtým v členskom štáte, ktorý uložil túto daň. Prináleží vnútroštátnemu súdu, aby preskúmal, či právna úprava, o ktorú ide vo veci samej, a najmä uplatňovanie § 7 nariadenia ministerstva financií z 22. apríla 2004 o znížení sadzby spotrebnej dane, má takýto dôsledok. 3. Článok 28 ES sa neuplatňuje na také zjednodušené vyhlásenie, aké je stanovené v článku 81 ods. 1 bode 1 zákona z 23. januára 2004 o spotrebnej dani, a také vyhlásenie nie je v rozpore s článkom 3 ods. 3 smernice Rady 92/12/EHS z 25. februára 1992 o všeobecnom systéme, držbe, preprave a kontrole tovarov podliehajúcich spotrebným daniam, ak možno predmetnú právnu úpravu vykladať v tom zmysle, že uvedené vyhlásenie je potrebné podať pri nadobudnutí práva nakladať s osobným vozidlom ako vlastník alebo najneskôr pri jeho registrácii na vnútroštátnom území v súlade s cestným zákonom. Podpisy * Jazyk konania: poľština.

61980CJ0279

it

1 CON SENTENZA 9 DICEMBRE 1980 , PERVENUTA IN CANCELLERIA IL 30 DICEMBRE 1980 , LO HOGE RAAD DER NEDERLANDEN HA SOTTOPOSTO A QUESTA CORTE , AI SENSI DELL ' ART . 177 DEL TRATTATO CEE , TRE QUESTIONI PREGIUDIZIALI RELATIVE ALL ' INTERPRETA ZIONE DEGLI ARTT . 59 E 60 DEL TRATTATO , CON RIFERIMENTO ALLA LEGISLAZIONE OLANDESE IN MATERIA DI FORNITURA DI MANODOPERA . 2 TALI QUESTIONI SONO STATE SOLLEVATE NELL ' AMBITO DI UN PROCEDIMENTO PENALE VERTENTE SULLA VIOLAZIONE DELL ' ART . 1 DEL REGIO DECRETO OLANDESE 10 SETTEMBRE 1970 ( STB . 410 ). QUESTA NORMA SUBORDINA LA FORNITURA DI MANODOPERA AD UN ' AUTORIZZAZIONE , RILASCIATA DAL MINISTRO DEGLI AFFARI SOCIALI . 3 IL REGIO DECRETO DI CUI TRATTASI COSTITUISCE ATTUAZIONE DELL ' ART . 2 , 1* COMMA , PARTE INIZIALE E LETT . A ), DELLA LEGGE OLANDESE 31 LUGLIO 1965 SULLA FORNITURA DI MANODOPERA ( WET OP HET TER BESCHIKKING STELLEN VAN ARBEIDSKRACHTEN ; STB . 379 ), COME MODIFICATA DALLA LEGGE 30 GIUGNO 1967 ( STB . 377 ). IN BASE A QUESTO ARTICOLO , L ' ESERCIZIO DELLA FORNITURA DI MANODOPERA PUO VENIRE VIETATO , CON REGIO DECRETO , A CHI SIA SPROVVISTO DI UN ' APPOSITA AUTORIZZAZIONE , QUALORA CIO SIA NECESSARIO PER MANTENERE BUONI RAPPORTI SUL MERCATO DEL LAVORO O PER LA TUTELA DEI LAVORATORI INTERESSATI . L ' ART . 6 , 1* COMMA , DELLA LEGGE , STABILISCE TUTTAVIA CHE L ' AUTORIZZAZIONE PUO VENIRE RIFIUTATA SOLAMENTE SE VI SONO MOTIVI DI TEMERE CHE L ' EFFETTUAZIONE , DA PARTE DEL RICHIEDENTE , DELLA FORNITURA DI MANODOPERA , POSSA COMPROMETTERE I BUONI RAPPORTI SUL MERCATO DEL LAVORO O QUALORA GLI INTERESSI DELLA MANODOPERA DI CUI TRATTASI NON RISULTINO SUFFICIENTEMENTE GARANTITI . 4 L ' ART . 1 , 1* COMMA , LETT . B ), DELLA LEGGE SUMMENZIONATA DEFINISCE L ' ATTIVITA DI CUI TRATTASI COME LA MESSA A DISPOSIZIONE DI UNA TERZO , CONTRO CORRISPETTIVO , DI MANODOPERA , PER L ' ESERCIZIO , AL DI FUORI DI UN CONTRATTO DI LAVORO STIPULATO CON DETTO TERZO , DI ATTIVITA ABITUALMENTE SVOLTE NELL ' AZIENDA DELLO STESSO . 5 L ' IMPUTATO NELLA CAUSA PRINCIPALE , ALFRED JOHN WEBB , DIRETTORE DI UNA SOCIETA BRITANNICA , CON SEDE NEL REGNO UNITO , E TITOLARE DI UNA LICENZA INGLESE PER LA FORNITURA DI MANODOPERA . LA SOCIETA DI CUI TRATTASI SI OCCUPA IN PARTICOLARE DELL ' INVIO DI PERSONALE TECNICO NEI PAESI BASSI . TALE PERSONALE VIENE ASSUNTO DALLA SOCIETA E TEMPORANEAMENTE MESSO A DISPOSIZIONE DI IMPRESE DEI PAESI BASSI , SENZA CHE VENGA STIPULATO ALCUN CONTRATTO DI LAVORO FRA DETTO PERSONALE E TALI IMPRESE . NEL CASO DI SPECIE , IL GIUDICE DEL MERITO HA CONSTATATO CHE , NEL FABBRAIO 1978 , LA SOCIETA DI CUI TRATTASI AVEVA A TRE RIPRESE FORNITO CONTRO CORRISPETTIVO , NEI PAESI BASSI , MANODOPERA AD IMPRESE OLANDESI PER L ' ESECUZIONE DI LAVORI CORRENTI SENZA LA STIPULAZIONE DI CONTRATTI DI LAVORO , PUR ESSENDO SPROVVISTA DELLA NECESSARIA LICENZA DEL MINISTRO OLANDESE DEGLI AFFARI SOCIALI . 6 LO HOGE RAAD , INVESTITO DEL RICORSO IN CASSAZIONE , RITENENDO CHE LA DECISIONE DELLA CAUSA DIPENDA DAL SE LA LEGISLAZIONE OLANDESE DI CUI TRATTASI SIA COMPATIBILE CON LE DISPOSIZIONI DI DIRITTO COMUNITARIO IN MATERIA DI LIBERA PRESTAZIONE DEI SERVIZI E , IN PARTICOLARE , CON GLI ARTT . 59 E 60 DEL TRATTATO CEE , HA FORMULATO LE SEGUENTI QUESTIONI : ' 1 . SE NELLA NOZIONE DI ' ' SERVIZI ' ' DI CUI ALL ' ART . 60 DEL TRATTATO SIA COMPRESA ANCHE LA FORNITURA DI MANODOPERA AI SENSI DEL SUDDETTO ART . 1 , N . 1 , PRIMA PARTE E LETT . B ), DELLA WET OF HET TER BESCHIKKING STELLEN VAN ARBEIDSKRACHTEN . 2.PER IL CASO CHE LA QUESTIONE SUB 1 ) VENGA RISOLTA IN SENSO AFFERMATIVO : SE L ' ART . 59 DEL TRATTATO OSTI - SIA IN GENERALE , SIA UNICAMENTE IN DETERMINATE CIRCOSTANZE - A CHE UNO STATO MEMBRO NEL QUALE LA PRESTAZIONE DI TALE SERVIZIO E SUBORDINATA AD UNA LICENZA - CONDIZIONE POSTA AL FINE DI POTER RIFIUTARE DETTA LICENZA QUALORA ESISTA UN FONDATO TIMORE CHE LA FORNITURA DI MANODOPERA DA PARTE DEL RICHIEDENTE POSSA NUOCERE AI BUONI RAPPORTI SUL MERCATO DEL LAVORO O SE GLI INTERESSI DEI LAVORATORI NON SONO ADEGUATAMENTE GARANTITI - IMPONGA AL PRESTATORE DI SERVIZI STABILITO IN UN ALTRO STATO MEMBRO L ' OBBLIGO DI SODDISFARE TALE CONDIZIONE . 3.IN CHE MISURA SIA RILEVANTE AI FINI DELLA QUESTIONE SUB 2 ), IL FATTO CHE IL PRESTATORE DI SERVIZI STRANIERO POSSEGGA , NELLO STATO IN CUI E STABILITO , UNA LICENZA PER PRESTARE IL SERVIZIO DI CUI TRATTASI NELLO STATO IN CUI E STABILITO ' . SULLA PRIMA QUESTIONE 7 CON LA PRIMA QUESTIONE , IL GIUDICE NAZIONALE CHIEDE , IN SOSTANZA , SE NELLA NOZIONE DI ' SERVIZI ' , DI CUI ALL ' ART . 60 DEL TRATTATO , SIA COMPRESA ANCHE LA FORNITURA DI MANODOPERA AI SENSI DELLE DISPOSIZIONI OLANDESI SUMMENZIONATE . 8 AI SENSI DELL ' ART . 60 , 1* COMMA , DEL TRATTATO , SONO CONSIDERATI SERVIZI LE PRESTAZIONI FORNITE NORMALMENTE DIETRO RETRIBUZIONE , IN QUANTO NON SIANO REGOLATE DALLE DISPOSIZIONI RELATIVE ALLA LIBERA CIRCOLAZIONE DELLE MERCI , DEI CAPITALI E DELLE PERSONE . IL 2* COMMA DI TALE ARTICOLO ENUMERA , A TITOLO ESEMPLIFICATIVO , CERTE ATTIVITA COMPRESE NELLA NOZIONE DI ' SERVIZI ' . 9 LA FORNITURA , CONTRO CORRISPETTIVO , DA PARTE DI UN ' IMPRESA , DI MANODOPERA CHE RIMANE DIPENDENTE DELL ' IMPRESA STESSA , SENZA CHE VENGA STIPULATO ALCUN CONTRATTO DI LAVORO CON L ' UTILIZZATORE , COSTITUISCE UN ' ATTIVITA PROFESSIONALE AVENTE LE CARATTERISTICHE INDICATE ALL ' ART . 60 , 1* COMMA . ESSA VA PERTANTO QUALIFICATA COME ' SERVIZIO ' AI SENSI DI QUESTA DISPOSIZIONE . 10 IL GOVERNO FRANCESE HA SOTTOLINEATO , IN PROPOSITO , IL CARATTERE PARTICOLARE DELL ' ATTIVITA DI CUI TRATTASI , LA QUALE , PUR RIENTRANDO NELLA NOZIONE DI ' SERVIZI ' DEFINITA DALL ' ART . 60 DEL TRATTATO , DEVE ESSERE TRATTATA IN MODO PARTICOLARE IN QUANTO AD ESSA POSSONO ESSERE APPLICATE ANCHE LE DISPOSIZIONI IN MATERIA DI POLITICA SOCIALE E DI LIBERA CIRCOLAZIONE DELLE PERSONE . BENCHE AI LAVORATORI DIPENDENTI DA IMPRESE CHE EFFETTUANO LA FORNITURA DI MANODOPERA POSSANO , ALL ' OCCORRENZA , APPLICARSI LE DISPOSIZIONI DEGLI ARTT . 48-51 DEL TRATTATO E DEI REGOLAMENTI COMUNITARI ADOTTATI PER LA LORO ATTUAZIONE , TALE CIRCOSTANZA NON FA VENIR MENO , NELLE IMPRESE CHE EFFETTUANO TALE FORNITURA , IL CARATTERE DI IMPRESE PRESTATRICI DI SERVIZI , LE QUALI RIENTRANO NELL ' AMBITO DI APPLICAZIONE DEGLI ARTT . 59 E SEGG . DEL TRATTATO . COME LA CORTE HA GIA AVUTO MODO DI OSSERVARE IN PARTICOLARE NELLA SENTENZA 3 DICEMBRE 1974 ( CAUSA 33/74 , VAN BINSBERGEN , RACC . PAG . 1299 ), LA NATURA PARTICOLARE DI CERTE PRESTAZIONI NON PUO AVERE L ' EFFETTO DI SOTTRARRE TALI ATTIVITA ALL ' APPLICAZIONE DELLE NORME IN MATERIA DI LIBERA CIRCOLAZIONE DEI SERVIZI . 11 LA PRIMA QUESTIONE VA PERTANTO RISOLTA NEL SENSO CHE NELLA NOZIONE DI ' SERVIZI ' , DI CUI ALL ' ART . 60 DEL TRATTATO , E COMPRESA ANCHE LA FORNITURA DI MANODOPERA AI SENSI DELLA ' WET OP HET TER BESCHIKKING STELLEN VAN ARBEIDSKRACHTEN ' . SULLA SECONDA E SULLA TERZA QUESTIONE 12 CON LA SECONDA E LA TERZA QUESTIONE , SI CHIEDE IN SOSTANZA SE L ' ART . 59 DEL TRATTATO OSTI A CHE UNO STATO MEMBRO POSSA SUBORDINARE AD UNA LICENZA L ' EFFETTUAZIONE NEL SUO TERRITORIO , DA PARTE DELLE IMPRESE STABILITE IN UN ALTRO STATO MEMBRO , DELLA FORNITURA DI MANODOPERA , IN PARTICOLARE QUALORA TALI IMPRESE SIANO TITOLARI DI UNA LICENZA RILASCIATA DAL SECONDO STATO MEMBRO . 13 AI SENSI DELL ' ART . 59 , 1* COMMA , DEL TRATTATO , LE RESTRIZIONI ALLA LIBERA PRESTAZIONE DEI SERVIZI ALL ' INTERNO DELLA COMUNITA SONO GRADATAMENTE SOPPRESSE DURANTE IL PERIODO TRANSITORIO NEI CONFRONTI DEI CITTADINI DEGLI STATI MEMBRI DELLA COMUNITA . COME LA CORTE HA AFFERMATO NELLA SENTENZA 18 GENNAIO 1979 ( CAUSE 110 E 111/78 , VAN WESEMAEL , RACC . PAG . 35 ), QUESTA NORMA , DA INTERPRETARE ALLA LUCE DELL ' ART . 8 , N . 7 , DEL TRATTATO , IMPONE UN PRECISO OBBLIGO DI RISULTATO , IL CUI ADEMPIMENTO DOVEVA ESSERE FACILITATO , MA NON ERA CONDIZIONATO , DALL ' ATTUAZIONE DI UN PROGRAMMA DI PROVVEDIMENTI GRADUALI . PERTANTO , GLI IMPERATIVI DELL ' ART . 59 DEL TRATTATO HANNO ACQUISTATO EFFICACIA DIRETTA E INCONDIZIONATA ALLA SCADENZA DI DETTO PERIODO . 14 QUESTI IMPERATIVI IMPLICANO L ' ELIMINAZIONE DI TUTTE LE DISCRIMINAZIONI CHE COLPISCONO IL PRESTATORE A CAUSA DELLA SUA NAZIONALITA O DELLA SUA RESIDENZA IN UNO STATO MEMBRO DIVERSO DA QUELLO IN CUI DEV ' ESSERE FORNITA LA PRESTAZIONE . 15 I GOVERNI TEDESCO E DANESE SOSTENGONO CHE LA LEGISLAZIONE DELLO STATO IN CUI HA LUOGO LA PRESTAZIONE DI SERVIZI DEVE , IN GENERALE , ESSERE APPLICATA INTEGRALMENTE A TUTTI I PRESTATORI DI SERVIZI , SIANO ESSI O NO STABILITI IN TALE STATO , NEL RISPETTO DEL PRINCIPIO DI UGUAGLIANZA E , IN PARTICOLARE , DELL ' ART . 60 , 3* COMMA DEL TRATTATO , IN FORZA AL QUALE IL PRESTATORE DI SERVIZI PUO , PER L ' ESECUZIONE DELLA SUA PRESTAZIONE , ESERCITARE LA SUA ATTIVITA , NELLO STATO MEMBRO OVE LA PRESTAZIONE E FORNITA , ALLE STESSE CONDIZIONI IMPOSTE DA TALE STATO AI PROPRI CITTADINI . 16 L ' ART . 60 , 3* COMMA , HA ANZITUTTO LO SCOPO DI RENDERE POSSIBILE AL PRESTATORE DI SERVIZI L ' ESERCIZIO DELLA PROPRIA ATTIVITA NELLO STATO MEMBRO DESTINATARIO DELLA PRESTAZIONE , SENZA ALCUNA DISCRIMINAZIONE NEI CONFRONTI DEI CITTADINI DI TALE STATO . ESSO NON IMPLICA TUTTAVIA CHE QUALSIASI DISCIPLINA NAZIONALE CHE SI APPLICHI AI CITTADINI DI TALE STATO E SI RIFERISCA NORMALMENTE AD UN ' ATTIVITA PERMANENTE DELLE IMPRESE STABILITE IN TALE STATO POSSA ESSERE INTEGRALMENTE APPLICATA ANCHE AD ATTIVITA DI CARATTERE TEMPORANEO ESERCITATE DA IMPRESE AVENTI SEDE IN ALTRI STATI MEMBRI . 17 NELLA SUMMENZIONATA SENTENZA 18 GENNAIO 1979 , LA CORTE HA AFFERMATO CHE , TENUTO CONTO DELLE SPECIALI CARATTERISTICHE DI TALUNE PRESTAZIONI DI SERVIZI , NON SI POSSONO CONSIDERARE INCOMPATIBILI COL TRATTATO TALUNE CONDIZIONI SPECIFICHE , EVENTUALMENTE IMPOSTE AL PRESTATORE DI SERVIZI , CHE SIANO GIUSTIFICATE DALL ' APPLICAZIONE DI NORME RELATIVE A QUESTO TIPO DI ATTIVITA . TUTTAVIA , LA LIBERA PRESTAZIONE DEI SERVIZI , IN QUANTO PRINCIPIO FONDAMENTALE SANCITO DAL TRATTATO , PUO VENIRE LIMITATA SOLAMENTE DA NORME GIUSTIFICATE DAL PUBBLICO INTERESSE E OBBLIGATORIE NEI CONFRONTI DI TUTTE LE PERSONE E LE IMPRESE CHE ESERCITINO LA PROPRIA ATTIVITA SUL TERRITORIO DI TALE STATO , NELLA MISURA IN CUI TALE INTERESSE NON RISULTI GARANTITO DALLE NORME ALLE QUALI IL PRESTATORE DI SERVIZI E SOGGETTO NELLO STATO MEMBRO IN CUI E STABILITO . 18 BISOGNA RICONOSCERE , IN PROPOSITO , CHE LA FORNITURA DI MANODOPERA COSTITUISCE UN ' ATTIVITA PARTICOLARMENTE DELICATA DAL PUNTO DI VISTA PROFESSIONALE E SOCIALE . A CAUSA DELLE PECULIARI CARATTERISTICHE DEL RAPPORTO DI LAVORO SOTTOSTANTE AD UNA SIFFATTA ATTIVITA , L ' ESERCIZIO DI QUESTA INCIDE DIRETTAMENTE SIA SUI RAPPORTI ESISTENTI SUL MERCATO DEL LAVORO , SIA SUI LEGITTIMI INTERESSI DEI LAVORATORI DI CUI TRATTASI . CIO E MESSO IN EVIDENZA , D ' ALTRONDE , DALLE DISPOSIZIONI VIGENTI IN MATERIA IN ALCUNI STATI MEMBRI , LE QUALI TENDONO , DA UN LATO , AD IMPEDIRE EVENTUALI ABUSI E , DALL ' ALTRO LATO , A CIRCOSCRIVERE L ' AMBITO DI QUESTA ATTIVITA O ADDIRITTURA A VIETARLA DEL TUTTO . 19 NE RISULTA IN PARTICOLARE CHE PER GLI STATI MEMBRI E LECITO E COSTITUISCE UNA LEGITTIMA SCELTA POLITICA , EFFETTUATA NELL ' INTERESSE GENERALE , IL SUBORDINARE LA FORNITURA DI MANODOPERA SUL PROPRIO TERRITORIO AD UN REGIME DI LICENZE , IN MODO DA POTER RIFIUTARE LA LICENZA SE ESISTE IL FONDATO TIMORE CHE TALE ATTIVITA POSSA NUOCERE AI BUONI RAPPORTI SUL MERCATO DEL LAVORO O SE GLI INTERESSI DEI LAVORATORI DI CUI TRATTASI NON SONO ADEGUATAMENTE GARANTITI . TENENDO CONTO , DA UN LATO , DELLE DIFFERENZE CHE POSSONO SUSSISTERE , QUANTO ALLA SITUAZIONE SUL MERCATO DEL LAVORO , FRA UNO STATO MEMBRO E L ' ALTRO E , DALL ' ALTRO , DEI DIVERSI CRITERI DI VALUTAZIONE APPLICATI A QUESTO GENERE DI ATTIVITA , NON E POSSIBILE NEGARE ALLO STATO MEMBRO DESTINATARIO DELLA PRESTAZIONE IL DIRITTO D ' IMPORRE AGLI STRANIERI L ' OBBLIGO DI MUNIRSI DI UNA LICENZA , RILASCIATA IN BASE AGLI STESSI CRITERI VIGENTI PER I CITTADINI . 20 UNA DISPOSIZIONE DEL GENERE ANDREBBE TUTTAVIA AL DI LA DELL ' OBIETTIVO PERSEGUITO QUALORA I PRESUPPOSTI CUI E SUBORDINATO IL RILASCIO DELLA LICENZA COINCIDANO CON LA DOCUMENTAZIONE E CON LE GARANZIE RICHIESTE NELLO STATO DI STABILIMENTO . IL RISPETTO DEL PRINCIPIO DELLA LIBERA PRESTAZIONE DEI SERVIZI IMPLICA , DA UN LATO , CHE LO STATO MEMBRO DESTINATARIO DELLA PRESTAZIONE NON OPERI , PER CIO CHE RIGUARDA L ' ESAME DELLE DOMANDE DI LICENZA ED IL RILASCIO DI QUESTE , ALCUNA DISCRIMINAZIONE IN BASE ALLA NAZIONALITA O AL LUOGO DI STABILIMENTO DEL PRESTATORE DI SERVIZI E , DALL ' ALTRO , CH ' ESSO TENGA CONTO DELLA DOCUMENTAZIONE E DELLE GARANZIE GIA PRESENTATE DAL PRESTATORE DI SERVIZI PER QUEL CHE RIGUARDA L ' ESERCIZIO DELLA SUA ATTIVITA NELLO STATO MEMBRO DOVE E STABILITO . 21 LA SECONDA E LA TERZA DELLE QUESTIONI SOLLEVATE DALLO HOGE RAAD VANNO PERTANTO RISOLTE NEL SENSO CHE L ' ART . 59 NON OSTA A CHE UNO STATO MEMBRO NEL QUALE LE IMPRESE DI FORNITURA DI MANODOPERA SONO SOGGETTE ALL ' OBBLIGO DI MUNIRSI DI LICENZA IMPONGA TALE OBBLIGO AL PRESTATORE DI SERVIZI STABILITO IN UN ALTRO STATO MEMBRO E CHE ESERCITI TALE ATTIVITA NEL SUO TERRITORIO , ANCHE QUALORA TALE PRESTATORE DI SERVIZI SIA TITOLARE DI UNA LICENZA RILASCIATA DALLO STATO IN CUI E STABILITO , A CONDIZIONE , DA UNA PARTE , CHE LO STATO MEMBRO DESTINATARIO DELLA PRESTAZIONE NON OPERI , PER CIO CHE RIGUARDA L ' ESAME DELLE DOMANDE DI LICENZA ED IL RILASCIO DI QUESTA , ALCUNA DISCRIMINAZIONE IN BASE ALLA NAZIONALITA O AL LUOGO DI STABILIMENTO DEL PRESTATORE DI SERVIZI E , DALL ' ALTRA , CH ' ESSO TENGA CONTO DELLA DOCUMENTAZIONE E DELLE GARANZIE GIA PRESENTATE DAL PRESTATORE DI SERVIZI PER POTER ESERCITARE LA PROPRIA ATTIVITA NELLO STATO MEMBRO IN CUI E STABILITO . Decisione relativa alle spese SULLE SPESE LE SPESE SOSTENUTE DAI GOVERNI OLANDESE , TEDESCO , BRITANNICO , FRANCESE E DANESE , NONCHE DALLA COMMISSIONE , CHE HANNO PRESENTATO OSSERVAZIONI ALLA CORTE , NON POSSONO DAR LUOGO A RIFUSIONE . NEI CONFRONTI DELLE PARTI NELLA CAUSA PRINCIPALE , IL PRESENTE PROCEDIMENTO HA IL CARATTERE DI UN INCIDENTE SOLLEVATO DINANZI AL GIUDICE NAZIONALE , CUI SPETTA QUINDI STATUIRE SULLE SPESE . Dispositivo PER QUESTI MOTIVI , LA CORTE , PRONUNZIANDOSI SULLE QUESTIONI SOTTOPOSTELE DALLO HOGE RAAD DER NEDERLANDEN CON SENTENZA 9 DICEMBRE 1980 , DICHIARA : 1* NELLA NOZIONE DI ' SERVIZI ' , DI CUI ALL ' ART . 60 DEL TRATTATO CEE , E COMPRESA ANCHE LA FORNITURA DI MANODOPERA AI SENSI DELLA ' WET OP HET TER BESCHIKKING STELLEN VAN ARBEIDSKRACHTEN ' . 2*L ' ART . 59 NON OSTA A CHE UNO STATO MEMBRO NEL QUALE LE IMPRESE DI FORNITURA DI MANODOPERA SONO SOGGETTE ALL ' OBBLIGO DI MUNIRSI DI LICENZA IMPONGA TALE OBBLIGO AL PRESTATORE DI SERVIZI STABILITO IN UN ALTRO STATO MEMBRO E CHE ESERCITI TALE ATTIVITA NEL SUO TERRITORIO , ANCHE QUALORA TALE PRESTATORE DI SERVIZI SIA TITOLARE DI UNA LICENZA RILASCIATA DALLO STATO IN CUI E STABILITO , A CONDIZIONE , DA UNA PARTE , CHE LO STATO MEMBRO DESTINATARIO DELLA PRESTAZIONE NON OPERI , PER CIO CHE RIGUARDA L ' ESAME DELLE DOMANDE DI LICENZA ED IL RILASCIO DI QUESTA , ALCUNA DISCRIMINAZIONE IN BASE ALLA NAZIONALITA O AL LUOGO DI STABILIMENTO DEL PRESTATORE DI SERVIZI E , DALL ' ALTRA , CH ' ESSO TENGA CONTO DELLA DOCUMENTAZIONE E DELLE GARANZIE GIA PRESENTATE DAL PRESTATORE DI SERVIZI PER POTER ESERCITARE LA PROPRIA ATTIVITA NELLO STATO MEMBRO IN CUI E STABILITO .

62019CJ0132

fr

Par son pourvoi, Groupe Canal + SA demande l’annulation de l’arrêt du Tribunal de l’Union européenne du 12 décembre 2018, Groupe Canal +/Commission (T‑873/16, ci-après l’« arrêt attaqué », EU:T:2018:904 ), par lequel celui-ci a rejeté son recours tendant à l’annulation de la décision de la Commission européenne, du 26 juillet 2016, concernant une procédure d’application de l’article 101 TFUE et de l’article 53 de l’accord EEE (affaire AT.40023 – Accès transfrontalier à la télévision payante), qui rend juridiquement contraignants les engagements offerts par Paramount Pictures International Ltd et Viacom Inc., dans le cadre des accords de licence sur des contenus audiovisuels qu’elles ont conclus avec Sky UK Ltd et Sky plc (ci-après la « décision litigieuse »). I. Le cadre juridique Aux termes du considérant 13 du règlement (CE) n o 1/2003 du Conseil, du 16 décembre 2002, relatif à la mise en œuvre des règles de concurrence prévues aux articles [101 et 102 TFUE] ( JO 2003, L 1, p. 1 ) : « Lorsque, dans le cadre d’une procédure susceptible de déboucher sur l’interdiction d’un accord ou d’une pratique, des entreprises présentent à la Commission des engagements de nature à répondre à ses préoccupations, la Commission doit pouvoir, par décision, rendre ces engagements obligatoires pour les entreprises concernées. Les décisions relatives aux engagements devraient constater qu’il n’y a plus lieu que la Commission agisse, sans établir s’il y a eu ou s’il y a toujours une infraction. Ces décisions sont sans préjudice de la faculté qu’ont les autorités de concurrence et les juridictions des États membres de faire de telles constatations et de statuer sur l’affaire. De telles décisions ne sont pas opportunes dans les cas où la Commission entend imposer une amende. » L’article 9 de ce règlement dispose : « 1.   Lorsque la Commission envisage d’adopter une décision exigeant la cessation d’une infraction et que les entreprises concernées offrent des engagements de nature à répondre aux préoccupations dont la Commission les a informées dans son évaluation préliminaire, la Commission peut, par voie de décision, rendre ces engagements obligatoires pour les entreprises. La décision peut être adoptée pour une durée déterminée et conclut qu’il n’y a plus lieu que la Commission agisse. 2.   La Commission peut rouvrir la procédure, sur demande ou de sa propre initiative : a) si l’un des faits sur lesquels la décision repose subit un changement important ; b) si les entreprises concernées contreviennent à leurs engagements, ou c) si la décision repose sur des informations incomplètes, inexactes ou dénaturées fournies par les parties. » L’article 16, paragraphe 1, dudit règlement prévoit : « Lorsque les juridictions nationales statuent sur des accords, des décisions ou des pratiques relevant de l’article [101] ou [102] [TFUE] qui font déjà l’objet d’une décision de la Commission, elles ne peuvent prendre de décisions qui iraient à l’encontre de la décision adoptée par la Commission. Elles doivent également éviter de prendre des décisions qui iraient à l’encontre de la décision envisagée dans une procédure intentée par la Commission. À cette fin, la juridiction nationale peut évaluer s’il est nécessaire de suspendre sa procédure. Cette obligation est sans préjudice des droits et obligations découlant de l’article [267 TFUE]. » II. Les antécédents du litige et la décision litigieuse Les faits à l’origine du litige ont été exposés par le Tribunal aux points 1 à 12 de l’arrêt attaqué de la manière suivante : « 1 Le 13 janvier 2014, la Commission a ouvert une enquête sur de possibles restrictions [portant atteinte à] la fourniture de services de télévision payante dans le cadre des accords de licence [conclus] entre six studios américains et les principaux [télédiffuseurs] de contenu payant de l’Union européenne. Le 23 juillet 2015, la Commission a adressé une communication de griefs à Paramount Pictures International Ltd, établie à Londres (Royaume-Uni), et à Viacom Inc., établie à New York (New York, États-Unis), société mère de la première (ci-après, dénommées ensemble, “Paramount”). Dans cette communication, la Commission a exposé sa conclusion préliminaire concernant la compatibilité avec l’article 101 TFUE et l’article 53 de l’accord sur l’Espace économique européen [, du 2 mai 1992 ( JO 1994, L 1, p. 3 )] de certaines clauses figurant dans les accords de licence que Paramount avait conclus avec Sky UK Ltd et Sky plc (ci-après, dénommées ensemble, “Sky”). Dans le cadre de son enquête, la Commission s’est focalisée sur deux clauses connexes de ces accords de licence. La première avait pour objet d’interdire à Sky, ou de limiter la possibilité de cette dernière, de répondre positivement à des demandes non sollicitées portant sur l’achat de services de distribution télévisuelle en provenance de consommateurs résidant dans l’[Espace économique européen (EEE)], mais en dehors du Royaume-Uni ainsi que de l’Irlande. La seconde imposait à Paramount, dans le cadre des accords qu’elle concluait avec les [télédiffuseurs] établis dans l’EEE, mais en dehors du Royaume-Uni, d’interdire à ces derniers ou de limiter la possibilité de ces derniers de répondre positivement à des demandes non sollicitées portant sur l’achat de services de distribution télévisuelle en provenance de consommateurs résidant au Royaume-Uni ou en Irlande. Par décision du conseiller-auditeur dans certaines procédures de concurrence du 24 novembre 2015, [Groupe Canal +] a été admis[e] à participer à la procédure en tant que tiers intéressé au sens de l’article 13, paragraphe 1, du règlement (CE) n o 773/2004 de la Commission, du 7 avril 2004, relatif aux procédures mises en œuvre par la Commission en application des articles [101 et 102 TFUE] ( JO 2004, L 123, p. 18 ). Par lettre du 4 décembre 2015, intitulée “Informations sur la nature et l’objet de la procédure conformément à l’article 13, paragraphe 1, du règlement (CE) n o 773/2004”, la Commission a communiqué [à Groupe Canal +], notamment, son appréciation juridique relative à l’application de l’article 101 TFUE aux faits de l’espèce, suivie d’une conclusion préliminaire à cet égard. Selon cette conclusion préliminaire, la Commission avait l’intention d’adopter une décision adressée à Sky et à chacun des studios visés par son enquête constatant qu’ils avaient enfreint l’article 101 TFUE et l’article 53 de l’accord [sur l’EEE], leur infligeant des amendes et leur ordonnant de mettre fin à l’infraction et de s’abstenir de toute mesure susceptible d’avoir un objet ou un effet similaire. Le 15 avril 2016, Paramount a proposé des engagements afin de répondre aux préoccupations de la Commission en matière de concurrence conformément à l’article 9 du règlement [n o 1/2003]. Après avoir recueilli des observations de la part d’autres tiers intéressés, dont [Groupe Canal +], la Commission a adopté la décision [litigieuse]. Il ressort de l’article 1 er de [cette décision] que les engagements repris dans l’annexe de celle-ci sont obligatoires pour Paramount ainsi que ses successeurs en droit et ses filiales pour une période de cinq ans à compter de la notification de [ladite décision]. La clause 1, neuvième alinéa, de l’annexe de la décision [litigieuse] prévoit divers types de clauses faisant l’objet de la procédure (ci-après les “clauses pertinentes”). D’une part, s’agissant de la transmission par satellite, sont concernées, premièrement, la clause selon laquelle la réception en dehors du territoire couvert par l’accord de licence (overspill) ne constitue pas une violation du contrat de la part du télédiffuseur si celui-ci n’a pas autorisé ladite réception en connaissance de cause et, deuxièmement, la clause selon laquelle la réception à destination du territoire couvert par l’accord de licence ne constitue pas une violation du contrat de la part de Paramount si celle-ci n’a pas autorisé la disponibilité de décodeurs émanant des parties tierces dans ce territoire. D’autre part, s’agissant de la transmission par Internet, sont concernées, premièrement, la clause imposant aux télédiffuseurs d’empêcher le téléchargement ou la diffusion en continu (streaming) de contenu télévisuel en dehors du territoire couvert par l’accord de licence, deuxièmement, la clause selon laquelle la visualisation par Internet (Internet overspill) à destination du territoire couvert par l’accord de licence ne constitue pas une violation du contrat de la part de Paramount si celle-ci a obligé les télédiffuseurs à employer des technologies empêchant une telle visualisation et, troisièmement, la clause selon laquelle la visualisation par Internet de contenu télévisuel en dehors du territoire couvert par l’accord de licence ne constitue pas une violation du contrat de la part du télédiffuseur si celui-ci emploie des technologies empêchant une telle visualisation. Il ressort par ailleurs de la clause 1, troisième alinéa, de l’annexe de la décision [litigieuse] que les termes “obligations du télédiffuseur” visent les clauses pertinentes ou des clauses équivalentes interdisant à un télédiffuseur de répondre à des demandes non sollicitées de la part de consommateurs résidant dans l’EEE, mais en dehors du territoire pour lequel le télédiffuseur jouit d’un droit de diffusion. Corrélativement, les termes “obligations de Paramount” désignent les clauses pertinentes ou des clauses équivalentes imposant à Paramount d’interdire à des télédiffuseurs situés dans l’EEE, mais en dehors des territoires pour lesquels un télédiffuseur jouit des droits exclusifs, de répondre à des demandes non sollicitées de la part de consommateurs résidant dans ces territoires. Selon la clause 2 de l’annexe de la décision [litigieuse], à partir de la date de notification de [cette décision], Paramount est soumise à divers engagements. Tout d’abord, Paramount ne conclura [...] des “clauses pertinentes” dans le cadre des accords de licence tels que ces derniers sont définis dans la même annexe [ni ne reconduira ou étendra l’application de ces clauses] (point 2.1). Ensuite, s’agissant des accords de licence existants portant sur la production de télévision payante (existing Pay-TV Output Licence Agreements), elle n’agira pas en justice afin de faire respecter les obligations des télédiffuseurs [point 2.2, sous a)]. S’agissant des mêmes accords, elle ne respectera pas ni n’agira afin de respecter, directement ou indirectement, les “obligations de Paramount” [point 2.2, sous b)]. Enfin, elle communiquera à Sky dans un délai de dix jours à partir de la notification de la décision [litigieuse], et à tout autre télédiffuseur établi dans l’EEE dans un délai d’un mois à partir de la même notification, qu’elle n’agira pas en justice afin de faire respecter les clauses pertinentes par les télédiffuseurs (point 2.3). [Groupe Canal +] avait conclu avec Paramount un accord de licence portant sur la production de télévision payante (Pay Television Agreement), entré en vigueur le 1 er janvier 2014 [...]. L’article 12 [de cet] accord prévoit que le territoire couvert par celui-ci se divise en territoires “exclusifs”, couvrant notamment la France, et en un territoire “non exclusif” couvrant Maurice. L’article 3 [dudit accord] prévoit, en outre, que Paramount n’exercera pas elle-même ni n’autorisera un tiers à exercer des droits de retransmission à destination des territoires exclusifs. L’annexe A.IV de [ce même] accord précise, quant à elle, les obligations pesant sur [Groupe Canal +] en ce qui concerne l’emploi des technologies de géofiltrage empêchant la retransmission en dehors des territoires pour lesquels la licence est accordée. Par lettre du 25 août 2016, Paramount a notifié [à Groupe Canal +] l’engagement figurant au point 2.2, sous a), de l’annexe de la décision [litigieuse] [...] et a, par conséquent, précisé qu’elle n’agirait pas en justice afin de faire respecter les clauses pertinentes par le télédiffuseur et qu’elle levait toute obligation de ce dernier en vertu des clauses pertinentes. Paramount a également pris soin de préciser, dans la même lettre, que les termes “obligation du télédiffuseur” avaient le même sens que [ces mêmes termes] figurant dans l’annexe de la décision [litigieuse]. Par lettre du 14 octobre 2016, [Groupe Canal +] a répondu à cette notification en soulignant que des engagements pris dans le cadre d’une procédure impliquant seulement la Commission et Paramount ne lui étaient pas opposables. » III. La procédure devant le Tribunal et l’arrêt attaqué Par requête déposée au greffe du Tribunal le 8 décembre 2016, Groupe Canal + a introduit, en vertu de l’article 263 TFUE, un recours tendant à l’annulation de la décision litigieuse. Par ordonnance du président de la cinquième chambre du Tribunal, du 13 juillet 2017, Groupe Canal +/Commission ( T‑873/16 , non publiée, EU:T:2017:556 ), d’une part, le Bureau européen des unions de consommateurs (BEUC) a été admis à intervenir au soutien des conclusions de la Commission et, d’autre part, l’Union des producteurs de cinéma (UPC), l’European Film Agency Directors – EFADs et C More Entertainment AB ont été admises à intervenir au soutien des conclusions de Groupe Canal +. En outre, par décision du président de la cinquième chambre du Tribunal, du même jour, la République française a été admise à intervenir au soutien des conclusions de Groupe Canal +. À l’appui de son recours, Groupe Canal + a soulevé quatre moyens, tirés, le premier, d’une erreur manifeste d’appréciation en ce qui concerne la compatibilité des clauses pertinentes avec l’article 101 TFUE et les effets des engagements imposés, le deuxième, d’une violation de l’article 9 du règlement n o 1/2003 en ce qui concerne l’identification des préoccupations auxquelles répondent les engagements imposés, le troisième, d’une violation du principe de proportionnalité et, le quatrième, d’un détournement de pouvoir. Par l’arrêt attaqué, le Tribunal a rejeté le recours de Groupe Canal +. IV. La procédure et les conclusions des parties devant la Cour Par son pourvoi, Groupe Canal + demande à la Cour : – d’annuler l’arrêt attaqué en tant qu’il a rejeté son recours tendant à l’annulation de la décision litigieuse et l’a condamné à supporter des dépens ; – d’annuler la décision litigieuse, et – de condamner la Commission aux entiers dépens. La Commission demande à la Cour de rejeter le pourvoi et de condamner Groupe Canal + aux dépens. La République française demande à la Cour d’annuler dans son intégralité l’arrêt attaqué et d’en tirer toutes les conséquences s’agissant de la décision litigieuse. L’UPC demande à la Cour : – d’annuler l’arrêt attaqué en tant qu’il a rejeté le recours introduit par Groupe Canal + tendant à l’annulation de la décision litigieuse et a condamné ce dernier à supporter des dépens ; – d’annuler la décision litigieuse, et – en tout état de cause, de mettre à la charge de la Commission l’ensemble des dépens qu’elle a exposés. L’EFADs demande à la Cour : – de déclarer le pourvoi recevable et fondé, dans son entièreté ; – d’annuler l’arrêt attaqué en tant qu’il a rejeté le recours introduit par Groupe Canal + tendant à l’annulation de la décision litigieuse et a condamné ce dernier à supporter des dépens ; – d’annuler la décision litigieuse, et – en tout état de cause, de mettre à la charge de la Commission l’ensemble des dépens qu’elle a exposés. Le BEUC demande à la Cour de rejeter le pourvoi dans son intégralité et de mettre l’ensemble des dépens qu’il a exposés à la charge de Groupe Canal +. V. Sur le pourvoi À l’appui de son pourvoi, Groupe Canal + invoque quatre moyens. Le premier moyen est tiré d’une erreur de droit que le Tribunal aurait commise en considérant que la Commission n’avait pas, dans la décision litigieuse, commis un détournement de pouvoir. Le deuxième moyen est tiré de la violation, par le Tribunal, du principe du contradictoire. Le troisième moyen est tiré d’une absence de motivation et d’un examen incomplet des faits. Le quatrième moyen est tiré d’une erreur de droit que le Tribunal aurait commise dans l’interprétation de l’article 9 du règlement n o 1/2003 et du point 128 de la communication de la Commission concernant les bonnes pratiques relatives aux procédures d’application des articles 101 et 102 TFUE ( JO 2011, C 308, p. 6 , ci-après les « bonnes pratiques ») ainsi que d’une méconnaissance du principe de proportionnalité et du respect des droits des tiers. A. Sur la recevabilité 1. Argumentation des parties Le BEUC soutient que les premier, troisième et quatrième moyens du pourvoi sont manifestement irrecevables, dès lors que Groupe Canal + se bornerait à répéter les arguments qu’elle a avancés en première instance. 2. Appréciation de la Cour Il résulte de l’article 256 TFUE, de l’article 58, premier alinéa, du statut de la Cour de justice de l’Union européenne ainsi que de l’article 168, paragraphe 1, sous d), et de l’article 169 du règlement de procédure de la Cour qu’un pourvoi doit indiquer de façon précise les éléments critiqués de l’arrêt ou de l’ordonnance dont l’annulation est demandée ainsi que les arguments juridiques qui soutiennent de manière spécifique cette demande. Selon la jurisprudence constante de la Cour, ne répond pas à cette exigence le pourvoi qui se limite à reproduire les moyens et les arguments déjà présentés devant le Tribunal. En effet, un tel pourvoi constitue en réalité une demande visant à obtenir un simple réexamen de la requête présentée devant le Tribunal, ce qui échappe à la compétence de la Cour (voir, notamment, arrêt du 4 juillet 2000, Bergaderm et Goupil/Commission, C‑352/98 P , EU:C:2000:361 , point , ainsi que ordonnance du 3 septembre 2019, ND et OE/Commission, C‑317/19 P , non publiée, EU:C:2019:688 , point ainsi que jurisprudence citée). Cependant, dès lors qu’un requérant conteste l’interprétation ou l’application du droit de l’Union faite par le Tribunal, les points de droit examinés en première instance peuvent être à nouveau discutés au cours d’un pourvoi. En effet, si un requérant ne pouvait pas fonder de la sorte son pourvoi sur des moyens et des arguments déjà utilisés devant le Tribunal, la procédure de pourvoi serait privée d’une partie de son sens (arrêt du 14 octobre 2010, Deutsche Telekom/Commission, C‑280/08 P , EU:C:2010:603 , point et jurisprudence citée). En l’espèce, s’il est vrai que plusieurs des arguments avancés par Groupe Canal + dans le cadre de son pourvoi, pris isolément, sont analogues à des arguments soulevés devant le Tribunal, il n’en reste pas moins que, par les moyens du pourvoi, Groupe Canal + allègue des erreurs de droit commises par le Tribunal dans le cadre de ses appréciations et identifie avec précision les points contestés de l’arrêt attaqué. Dans ces conditions, les premier, troisième et quatrième moyens, pris dans leur ensemble, ne sauraient être considérés comme irrecevables. Il conviendra cependant d’examiner la recevabilité des griefs spécifiques avancés à l’appui des moyens du pourvoi dans le cadre de l’appréciation de chacun de ceux-ci. B. Sur le fond 1. Sur le premier moyen a) Argumentation des parties Groupe Canal +, soutenue par l’EFADs et par l’UPC, fait valoir en substance que, en rejetant ses arguments, selon lesquels l’adoption de la décision litigieuse constitue un détournement de pouvoir, en ce qu’elle a permis à la Commission d’obtenir, sous couvert de vouloir faire cesser des pratiques anticoncurrentielles, ce que le Parlement européen avait refusé de lui accorder, à savoir la fin des exclusivités territoriales dans le secteur du cinéma pour l’ensemble de l’EEE, le Tribunal a commis une erreur de droit et a méconnu l’obligation de motivation. Premièrement, le Tribunal aurait commis une erreur de droit en estimant, au point 129 de l’arrêt attaqué, que la Commission n’avait commis aucun détournement de pouvoir dans la mesure où les engagements de Paramount seraient en adéquation avec les préoccupations en matière de concurrence exprimées par cette institution dans son évaluation préliminaire. Le Tribunal se serait fondé sur une prémisse inexacte, dès lors que cette évaluation a seulement porté sur les territoires du Royaume-Uni et de l’Irlande et que la Commission n’a même pas examiné la situation concurrentielle concernant la France, alors que les engagements de Paramount s’appliqueraient à l’ensemble de l’EEE. Deuxièmement, le Tribunal aurait considéré à tort, au point 130 de l’arrêt attaqué, que la Commission pouvait valablement adopter la décision litigieuse, dans la mesure où le processus législatif relatif à la question du blocage géographique n’avait pas encore abouti à l’adoption d’un texte législatif. En effet, le Tribunal aurait soit omis de prendre en compte dans son analyse, soit passé sous silence dans sa motivation, le fait que la Commission ne pouvait pas faire abstraction de l’adoption, par le Parlement, le 19 janvier 2016, soit environ six mois avant l’adoption de ladite décision, d’une résolution intitulée « Vers un acte sur le marché unique numérique » (ci-après la « résolution »), dans laquelle cette institution aurait souligné la nécessité de ne pas étendre au secteur du cinéma la politique de la Commission visant à remettre en cause les clauses de blocage géographique. Le Tribunal aurait ainsi ignoré le fait que la Commission a décidé, en toute connaissance de cause, d’imposer au secteur du cinéma, malgré l’opposition du Parlement, sa volonté de mettre fin au géoblocage en matière de services audiovisuels, en adoptant une décision qui lui permettrait d’atteindre un but plus large que la cessation de pratiques anticoncurrentielles et qui aurait un effet erga omnes. À supposer même que la Commission ait pu faire abstraction de la résolution, le Tribunal aurait dû considérer, sachant que le Parlement était sur le point d’adopter un texte législatif accordant au secteur de l’audiovisuel la possibilité de maintenir les clauses de géoblocage, devenu le règlement (UE) n o 2018/302 du Parlement européen et du Conseil, du 28 février 2018, visant à contrer le blocage géographique injustifié et d’autres formes de discrimination fondée sur la nationalité, le lieu de résidence ou le lieu d’établissement des clients dans le marché intérieur, et modifiant les règlements (CE) n o 2006/2004 et (UE) 2017/2394 et la directive 2009/22/CE ( JO 2018, L 60 I, p. 1), que la Commission était à tout le moins tenue d’insérer, dans la décision litigieuse, une clause permettant la révision des engagements de Paramount en cas d’évolution du cadre législatif. En effet, il résulterait tant du considérant 8 de ce règlement que de l’article 1 er du règlement (UE) 2017/1128 du Parlement européen et du Conseil, du 14 juin 2017, relatif à la portabilité transfrontalière des services de contenu en ligne dans le marché intérieur ( JO 2017, L 168, p. 1 ), du considérant 10 de la directive (UE) 2019/789 du Parlement européen et du Conseil, du 17 avril 2019, établissant des règles sur l’exercice du droit d’auteur et des droits voisins applicables à certaines transmissions en ligne d’organismes de radiodiffusion et retransmissions de programmes de télévision et de radio, et modifiant la directive 93/83/CEE du Conseil ( JO 2019, L 130, p. 82 ), et de la directive (UE) 2019/790 du Parlement européen et du Conseil, du 17 avril 2019, sur le droit d’auteur et les droits voisins dans le marché unique numérique et modifiant les directives 96/9/CE et 2001/29/CE ( JO 2019, L 130, p. 92 ), que le législateur de l’Union a admis, postérieurement à l’adoption de la décision litigieuse, que les contenus audiovisuels pouvaient faire l’objet notamment de systèmes de restriction géographique. La Commission et le BEUC contestent le bien-fondé de l’argumentation de Groupe Canal +. La Commission soutient, en outre, que les arguments de Groupe Canal +, selon lesquels la Commission ne pouvait pas faire abstraction de la résolution et aurait dû insérer dans la décision litigieuse une clause de révision en cas d’évolution du cadre législatif, sont irrecevables au motif qu’ils sont formulés pour la première fois devant la Cour. b) Appréciation de la Cour Il convient de considérer, contrairement à ce que soutient la Commission, que sont recevables les arguments de Groupe Canal +, pris de l’erreur de droit que le Tribunal aurait commise, d’une part, en ayant omis de prendre en compte dans son analyse ou en ayant passé sous silence dans sa motivation le fait que la Commission ne pouvait pas faire abstraction de la résolution et, d’autre part, en n’ayant pas considéré que la Commission aurait dû, au vu du processus législatif relatif à la question du blocage géographique, insérer dans la décision litigieuse une clause permettant de réviser les engagements de Paramount en cas d’évolution du cadre législatif. En effet, conformément à la jurisprudence de la Cour, permettre à une partie de soulever pour la première fois devant celle-ci un moyen qu’elle n’a pas soulevé devant le Tribunal reviendrait à lui permettre de saisir la Cour d’un litige plus étendu que celui dont a eu à connaître le Tribunal. Dans le cadre d’un pourvoi, la compétence de la Cour est, en principe, limitée à l’examen de l’appréciation par le Tribunal des moyens qui ont été débattus devant lui. Toutefois, un argument qui n’a pas été soulevé en première instance ne constitue pas un moyen nouveau qui est irrecevable au stade du pourvoi s’il ne constitue que l’ampliation d’une argumentation déjà développée dans le cadre d’un moyen présenté dans la requête devant le Tribunal (arrêt du 28 février 2019, Alfamicro/Commission, C‑14/18 P , EU:C:2019:159 , point et jurisprudence citée). En l’espèce, les arguments visés au point 27 du présent arrêt sont étroitement liés au quatrième moyen exposé dans la requête en première instance, tiré d’un détournement de pouvoir, et, dans la mesure où ils visent à démontrer que c’est à tort que le Tribunal a considéré que la Commission n’a pas éludé, en adoptant la décision litigieuse, le processus législatif portant sur la question du blocage géographique, ils constituent l’ampliation de ce moyen et non pas un moyen nouveau, introduit pour la première fois dans le cadre du pourvoi. Par ailleurs, il ressort du point 252 de la requête en première instance que Groupe Canal + a invoqué la résolution devant le Tribunal. Ces arguments ne sauraient, toutefois, être accueillis. En effet, il convient de rappeler que, selon la jurisprudence de la Cour, un acte n’est entaché de détournement de pouvoir que s’il apparaît, sur la base d’indices objectifs, pertinents et concordants, avoir été pris dans le but exclusif, ou à tout le moins déterminant, d’atteindre des fins autres que celles excipées ou d’éluder une procédure spécialement prévue par le traité pour parer aux circonstances de l’espèce (arrêt du 31 janvier 2019, Islamic Republic of Iran Shipping Lines e.a./Conseil, C‑225/17 P , EU:C:2019:82 , point ainsi que jurisprudence citée). À cet égard, le Tribunal a relevé à juste titre, au point 130 de l’arrêt attaqué, que, tant que le processus législatif portant sur la question du blocage géographique n’a pas abouti à l’adoption d’un texte législatif, ce processus est sans préjudice des pouvoirs dont la Commission est investie en vertu de l’article 101 TFUE et du règlement n o 1/2003. Par ailleurs, Groupe Canal + n’a ni soutenu ni démontré devant le Tribunal que la Commission n’était pas habilitée à ouvrir l’enquête mentionnée au point 1 de l’arrêt attaqué, tel que cité au point 5 du présent arrêt, et à adopter, dans le cadre de celle-ci, le cas échéant, une décision au titre de l’article 7 ou de l’article 9 du règlement n o 1/2003 ou bien qu’un acte quelconque s’opposait à, ou interdisait, l’adoption d’une décision sur le fondement dudit article 9, portant acceptation des engagements offerts par une entreprise afin de rencontrer les préoccupations de la Commission en ce qui concerne la compatibilité avec l’article 101 TFUE de clauses contractuelles qui comportent une limitation de la possibilité pour les principaux télédiffuseurs de contenu payant de l’Union d’effectuer des ventes passives transfrontalières de services de distribution télévisuelle. S’agissant des actes de droit dérivé auxquels se réfèrent Groupe Canal +, l’EFADs et l’UPC, ils ne sont pas de nature à remettre en cause l’analyse du Tribunal, dès lors qu’ils ont été adoptés postérieurement à l’adoption de la décision litigieuse. Il résulte des considérations qui précèdent que le Tribunal n’a pas commis d’erreur de droit en considérant, en substance, au point 130 de l’arrêt attaqué, que, en ouvrant l’enquête, mentionnée au point 1 de l’arrêt attaqué, tel qu’il est énoncé au point 5 du présent arrêt, et en adoptant la décision litigieuse, la Commission avait agi dans le cadre de ses compétences et Groupe Canal + n’avait pas démontré que cette institution avait commis un détournement de pouvoir. Quant au grief de Groupe Canal +, tiré de l’erreur de droit que le Tribunal aurait commise en rejetant, au point 129 de l’arrêt attaqué, son argument selon lequel la Commission aurait commis un détournement de pouvoir en ce que les engagements offerts par Paramount ne répondaient pas aux préoccupations en matière de concurrence exprimées par la Commission dans son évaluation préliminaire, il convient de relever que, à supposer qu’il soit démontré que ces engagements ne répondaient pas auxdites préoccupations, une telle circonstance ne serait pas de nature à établir, à elle seule, un détournement de pouvoir. Il y a lieu, par conséquent, de rejeter ce grief ainsi que le premier moyen dans son ensemble. 2. Sur le troisième moyen Le troisième moyen comporte deux branches, tirées, la première, d’une violation de l’obligation de motivation en ce que le Tribunal aurait omis de répondre au moyen soulevé par Groupe Canal + selon lequel la Commission n’aurait pas pris en compte le contexte économique et juridique dans lequel s’inscrivent les clauses pertinentes et, la seconde, d’un examen incomplet des faits en ce que le Tribunal aurait considéré qu’une éventuelle baisse des recettes de Groupe Canal + en provenance des clients situés en France pourrait être compensée par la possibilité, pour Groupe Canal +, de s’adresser à une clientèle située dans l’ensemble de l’EEE. a) Sur la première branche 1) Argumentation des parties Groupe Canal +, soutenue par l’EFADs, l’UPC et la République française, fait valoir que le Tribunal a commis une erreur de droit, en jugeant, au point 39 de l’arrêt attaqué, que le contrôle de la légalité de la décision litigieuse peut porter uniquement sur la question de savoir, d’abord, si les circonstances exposées dans cette décision établissent des préoccupations en matière de concurrence, ensuite, si, dans l’affirmative, les engagements de Paramount, rendus obligatoires, répondent à ces préoccupations et, enfin, si Paramount n’a pas offert d’engagements moins contraignants y répondant de façon tout aussi adéquate. Le Tribunal aurait également commis une erreur de droit en estimant, aux points 62 à 66 de l’arrêt attaqué, que la question de savoir si le comportement ayant suscité lesdites préoccupations remplit les conditions cumulatives d’application de l’article 101, paragraphe 3, TFUE est étrangère à la nature même d’une décision telle que la décision litigieuse et que, par conséquent, il ne lui incombait pas de se prononcer sur les arguments de Groupe Canal + pris de ce que les clauses pertinentes promeuvent la production et la diversité culturelle. Le Tribunal aurait omis de répondre au moyen tiré de ce que la Commission n’aurait pas pris en compte le contexte économique et juridique français dans lequel s’inscrivaient les clauses pertinentes et aurait ainsi violé son obligation de motivation. Il n’aurait pas permis à Groupe Canal + de connaître les raisons pour lesquelles le Tribunal n’a pas fait droit à ses arguments. En effet, le Tribunal aurait omis de refléter, dans son appréciation, l’obligation de prise en compte du contexte économique et juridique dans lequel s’inséraient ces clauses. Il aurait ainsi méconnu la jurisprudence de la Cour, selon laquelle, d’une part, afin d’apprécier si un accord entre entreprises présente un degré suffisant de nocivité pour être considéré comme une restriction de concurrence « par objet », au sens de l’article 101 TFUE, il convient de s’attacher notamment au contexte économique et juridique dans lequel il s’insère, en prenant en considération la nature des biens ou des services concernés ainsi que les conditions réelles du fonctionnement et de la structure du ou des marchés en question, et, d’autre part, il incombe au Tribunal de contrôler si les éléments de preuve invoqués constituent l’ensemble des données pertinentes devant être prises en considération pour apprécier une situation complexe et s’ils sont de nature à étayer les conclusions qui en sont tirées. Le Tribunal n’aurait pas effectué un examen approfondi du contexte économique et juridique dans lequel s’inscrivaient les clauses pertinentes mais se serait contenté d’observer de manière « péremptoire », aux points 40 à 42 de l’arrêt attaqué, que, eu égard à leur contenu, à leurs objectifs et à leur contexte économique et juridique, ces clauses, qui aboutissent à une exclusivité territoriale absolue, ont pour objet d’exclure toute concurrence transfrontalière, ce qui, pour le Tribunal, serait suffisant pour justifier les préoccupations de la Commission. Selon la République française, le Tribunal n’aurait pas défini en quoi consistent les préoccupations en matière de concurrence susceptibles de justifier l’adoption d’une décision au titre de l’article 9 du règlement n o 1/2003 et n’aurait pas recherché si les clauses pertinentes présentaient un degré suffisant de nocivité pour être considérées prima facie comme une restriction de concurrence par objet. Par ailleurs, l’objectif de promotion de la diversité culturelle serait indissociable du contexte économique et juridique dans lequel s’insèrent les clauses pertinentes et ne saurait donc être exclu de l’examen de celles-ci au regard de l’article 101, paragraphe 3, TFUE. Groupe Canal + soutient, en outre, que, en se fondant, aux points 43 à 50 de l’arrêt attaqué, sur l’arrêt du 4 octobre 2011, Football Association Premier League e.a. ( C‑403/08 et C‑429/08 , EU:C:2011:631 ), pour conclure que les clauses pertinentes étaient de nature à susciter, pour la Commission, des préoccupations en raison de leur objet anticoncurrentiel, le Tribunal aurait commis une erreur de droit, dès lors que cet arrêt ne concerne pas le secteur du cinéma. Le Tribunal aurait ainsi fait abstraction du contexte économique et juridique spécifique du secteur cinématographique, alors que la Cour aurait jugé, dans l’arrêt du 6 octobre 1982, Coditel e.a. ( 262/81 , EU:C:1982:334 , points et ), que les traits qui caractérisent l’industrie et les marchés cinématographiques dans l’Union, notamment ceux relatifs au doublage ou au sous-titrage pour des publics aux expressions culturelles différentes, aux possibilités d’émission télévisée et au système de financement de la production cinématographique en Europe, font apparaître qu’une licence de représentation exclusive n’est pas, en soi, de nature à empêcher, à restreindre ou à fausser la concurrence. La Commission et le BEUC contestent le bien-fondé de cette argumentation. 2) Appréciation de la Cour S’agissant, d’abord, de l’argument de Groupe Canal +, tiré de ce que le Tribunal n’a pas motivé le rejet de son argumentation relative à la prise en compte du contexte économique et juridique dans lequel s’insèrent les clauses pertinentes, il convient de rappeler que, selon une jurisprudence constante, l’obligation de motiver les arrêts, qui incombe au Tribunal en vertu de l’article 36 et de l’article 53, premier alinéa, du statut de la Cour de justice de l’Union européenne, n’impose pas à celui-ci de fournir un exposé qui suivrait exhaustivement et un par un tous les raisonnements articulés par les parties au litige. La motivation peut donc être implicite, à condition qu’elle permette aux intéressés de connaître les motifs sur lesquels le Tribunal se fonde et à la Cour de disposer des éléments suffisants pour exercer son contrôle dans le cadre d’un pourvoi (arrêt du 14 septembre 2016, Trafilerie Meridionali/Commission, C‑519/15 P , EU:C:2016:682 , point ). À cet égard, il convient de relever que, au point 40 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a, en substance, identifié les préoccupations de la Commission en ce qui concerne les clauses pertinentes, en constatant que celle-ci a exposé, aux considérants 37 à 44 de la décision litigieuse, que les accords aboutissant à une exclusivité territoriale absolue reconstituaient les cloisonnements de marchés nationaux et contrariaient l’objectif du traité visant à établir un marché unique et que, partant, de telles clauses étaient réputées avoir pour objet de restreindre la concurrence, à moins que d’autres circonstances relevant de leur contexte économique et juridique ne permettent de constater qu’elles ne sont pas susceptibles de produire ce résultat. Au point 41 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a résumé les considérants 46 à 49 de la décision litigieuse, dont il ressort que la Commission a considéré que, eu égard à leur contenu, à leurs objectifs et à leur contexte économique et juridique, les clauses pertinentes ont pour objet d’exclure toute concurrence transfrontalière et d’accorder une protection territoriale absolue aux télédiffuseurs cocontractants de Paramount. S’il est vrai que le Tribunal a immédiatement énoncé, à la suite du point 41 de l’arrêt attaqué, que ces considérations de la Commission étaient fondées, il n’en reste pas moins qu’il ressort d’une lecture attentive de l’ensemble des motifs de cet arrêt que, contrairement à ce que soutient Groupe Canal +, en procédant ainsi, le Tribunal n’a pas formulé de conclusion « péremptoire », sans se livrer à un examen approfondi des arguments, mais a énoncé le résultat de son examen, avant d’exposer, aux points 43 à 73 dudit arrêt, le raisonnement qui l’a conduit à ce résultat, y compris les raisons pour lesquelles les clauses pertinentes étaient, selon lui, de nature à susciter, pour la Commission, des préoccupations au regard de l’article 101, paragraphe 1, TFUE. En outre, il ressort des points 51 à 58 de l’arrêt attaqué que le Tribunal a expressément examiné les arguments de Groupe Canal +, de la République française, de l’EFADs, de l’UPC et de C More Entertainment, pris du caractère licite des clauses pertinentes au regard de l’article 101, paragraphe 1, TFUE en raison du contexte économique et juridique dans lequel elles s’insèrent, sans oublier les arguments de ces parties, pris de ce que ces clauses auraient pour effet de favoriser la diversité culturelle sans nuire à la concurrence, que le Tribunal a examinés aux points 59 à 72 de ce même arrêt. Par conséquent, il y a lieu de considérer que la motivation figurant aux points 40 à 73 de l’arrêt attaqué permet aux intéressés, et à Groupe Canal + en particulier, de connaître les motifs sur lesquels le Tribunal s’est fondé et à la Cour de disposer des éléments suffisants pour exercer son contrôle dans le cadre du présent pourvoi. Le Tribunal n’a donc pas méconnu son obligation de motivation lorsqu’il a rejeté l’argumentation de Groupe Canal + relative au contexte économique et juridique dans lequel s’insèrent les clauses pertinentes. Ensuite, pour autant que Groupe Canal + reproche au Tribunal d’avoir commis une erreur de droit, aux points 43 à 50 dudit arrêt, en se fondant sur l’arrêt du 4 octobre 2011, Football Association Premier League e.a. ( C‑403/08 et C‑429/08 , EU:C:2011:631 ), pour conclure que les clauses pertinentes étaient de nature à susciter, pour la Commission, des préoccupations en raison de leur objet anticoncurrentiel, il convient de relever que, si l’affaire ayant donné lieu à cet arrêt ne concernait certes pas le secteur du cinéma, il n’en reste pas moins qu’il ressort des points 134, 141 et 142 de cet arrêt que cette affaire portait sur une situation comparable, au plan commercial et concurrentiel, à celle de l’espèce, dans laquelle des accords de licence exclusive conclus entre un titulaire de droits de propriété intellectuelle et des organismes de radiodiffusion comportaient des obligations supplémentaires visant à assurer le respect des limitations territoriales d’exploitation de ces licences, en particulier l’obligation imposée à ces derniers organismes de prendre des mesures rendant impossible l’accès aux objets protégés depuis l’extérieur du territoire couvert par le contrat de licence concerné. En outre, il n’existe pas de contradiction entre ce même arrêt et l’arrêt du 6 octobre 1982, Coditel e.a. ( 262/81 , EU:C:1982:334 ), qui concerne le secteur du cinéma. En effet, loin d’appuyer l’argument de Groupe Canal +, selon lequel des clauses telles que les clauses pertinentes peuvent être considérées comme parfaitement valides en ce qu’elles constituent la pierre angulaire du système de financement du cinéma, les points 15 et 16 de l’arrêt du 6 octobre 1982, Coditel e.a. ( 262/81 , EU:C:1982:334 ), auxquels se réfère Groupe Canal +, indiquent seulement qu’une licence de représentation exclusive concédée par le titulaire du droit d’auteur sur un film n’a pas, en soi, pour objet d’empêcher, de restreindre ou de fausser la concurrence. De surcroît, la Cour a expressément envisagé, au point 17 de cet arrêt, que l’exercice du droit d’auteur sur un film et le droit de représentation d’un film qui découle du droit d’auteur pourrait fausser la concurrence sur le marché cinématographique. Or, contrairement à l’affaire ayant donné lieu audit arrêt, l’affaire ayant donné lieu à l’arrêt du 4 octobre 2011, Football Association Premier League e.a. ( C‑403/08 et C‑429/08 , EU:C:2011:631 ), avait trait précisément aux obligations supplémentaires visant à assurer le respect des limitations territoriales d’exploitation des licences concédées par le titulaire d’un droit de propriété intellectuelle. Dans ces conditions, force est de constater que c’est sans commettre d’erreur de droit que le Tribunal a considéré, en substance, aux points 46 à 50 de l’arrêt attaqué, en se référant à l’arrêt du 4 octobre 2011, Football Association Premier League e.a. ( C‑403/08 et C‑429/08 , EU:C:2011:631 ), qu’il résulte de la jurisprudence de la Cour que des clauses d’accords de licence qui stipulent des obligations réciproques qui ont pour objet d’éliminer la prestation transfrontalière des services de radiodiffusion du contenu audiovisuel faisant l’objet de ces accords et qui confèrent ainsi une protection territoriale absolue à chaque radiodiffuseur peuvent être considérées, compte tenu tant des objectifs qu’elles visent à atteindre que du contexte économique et juridique dans lequel elles s’insèrent, comme étant des accords ayant pour objet de restreindre la concurrence au sens de l’article 101, paragraphe 1, TFUE et que, dans la mesure où les clauses pertinentes contenaient de telles obligations, elles étaient, sans préjudice d’une éventuelle décision constatant définitivement l’existence ou l’absence d’une infraction à cette dernière disposition à la suite d’un examen complet, de nature à susciter, pour la Commission, des préoccupations en matière de concurrence en l’espèce. Enfin, il y a également lieu de rejeter l’argument de Groupe Canal +, tiré de l’erreur de droit que le Tribunal aurait commise, en considérant, en substance, aux points 39 et 62 à 66 de l’arrêt attaqué, que la question de savoir si le comportement ayant suscité, pour la Commission, des préoccupations en matière de concurrence remplit les conditions d’application de l’article 101, paragraphe 3, TFUE est étrangère à la nature même d’une décision adoptée au titre de l’article 9 du règlement n o 1/2003 et que, par conséquent, il ne lui incombait pas, dans le cadre du contrôle de la légalité d’une telle décision, de se prononcer sur des arguments pris de l’application de cette disposition du traité FUE. En effet, ainsi que l’a relevé à bon droit le Tribunal, au point 62 de l’arrêt attaqué, l’article 101, paragraphe 3, TFUE ne trouve à s’appliquer que si une infraction à l’article 101, paragraphe 1, TFUE a été constatée au préalable (voir, en ce sens, arrêt du 7 février 2013, Slovenská sporiteľňa, C‑68/12 , EU:C:2013:71 , point ). Or, la Commission étant dispensée de l’obligation de qualifier et de constater l’infraction lorsqu’elle adopte une décision en vertu de l’article 9 du règlement n o 1/2003 (arrêt du 29 juin 2010, Commission/Alrosa, C‑441/07 P , EU:C:2010:377 , point ), elle ne saurait, dans le cadre d’une telle décision, être tenue d’apprécier de manière définitive si un accord, une décision ou une pratique concertée remplit les conditions de l’article 101, paragraphe 3, TFUE. En outre, ainsi que l’a relevé à juste titre le Tribunal, au point 62 de l’arrêt attaqué, l’application de l’article 101, paragraphe 3, TFUE consiste à déterminer les effets pro-concurrentiels produits par l’accord enfreignant l’article 101, paragraphe 1, TFUE et à vérifier si ces effets pro-concurrentiels l’emportent sur les effets anticoncurrentiels. Or, il ressort de l’article 9, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003 que les décisions que la Commission adopte sur le fondement de cette disposition se fondent sur une évaluation préliminaire de la nature anticoncurrentielle du comportement en cause. Dès lors, dans la mesure où une telle décision ne comporte pas une évaluation approfondie et complète de tous les effets anticoncurrentiels de ce comportement, la Commission ne serait pas en position de comparer ces effets et les effets pro-concurrentiels, à les supposer établis, invoqués devant elle. Il s’ensuit que le Tribunal n’a pas commis d’erreur de droit, en jugeant, au point 62 de l’arrêt attaqué, que la question de savoir si le comportement ayant suscité, pour la Commission, des préoccupations en matière de concurrence remplit les conditions d’application de l’article 101, paragraphe 3, TFUE est étrangère à la nature même d’une décision adoptée au titre de l’article 9 du règlement n o 1/2003. Quant à la circonstance que la Commission s’est prononcée de manière préliminaire, aux considérants 50 à 52 de la décision litigieuse, sur la question de l’application de l’article 101, paragraphe 3, TFUE en l’espèce, il convient de relever que ces considérants faisaient partie de l’exposé de l’évaluation préliminaire effectuée par la Commission concernant les clauses pertinentes et ne comportaient aucune appréciation définitive sur cette question, mais visaient simplement à indiquer que la Commission avait pris en compte dans cette évaluation les arguments que Paramount avait déjà avancés sur ladite question antérieurement à la communication des griefs. Dans ces conditions, il y a lieu de rejeter la première branche du troisième moyen comme étant non fondée. b) Sur la seconde branche 1) Argumentation des parties Groupe Canal +, soutenue par l’EFADs, l’UPC et la République française, fait valoir que, en considérant, aux points 57 et 69 de l’arrêt attaqué, qu’une éventuelle baisse des recettes de Groupe Canal + en provenance des clients situés en France peut être compensée par le fait que Groupe Canal + est désormais libre de s’adresser à une clientèle située dans l’ensemble de l’EEE et non seulement en France, le Tribunal n’a pas pris en compte les spécificités du secteur cinématographique et n’a pas examiné l’ensemble des faits qui lui étaient soumis. En effet, le Tribunal n’aurait manifestement pas tenu compte de l’étude, intitulée « The impact of cross-border to audiovisual content on EU consumers », établie par les cabinets Oxera et O & O au mois de mai 2016, et produite par Groupe Canal +, dont il ressortirait que les exclusivités territoriales sont nécessaires au financement du cinéma européen en raison des sensibilités culturelles diverses à travers l’Union, que la valeur des films européens varie d’un État membre à l’autre ou d’une zone linguistique à l’autre et que la production au niveau européen est principalement financée in fine par les télédiffuseurs sur la base du système de protection territoriale absolue. La baisse des recettes ne pourrait pas être compensée dès lors que Groupe Canal + ne pourrait plus mettre en exergue l’exclusivité de distribution de certains contenus et que les consommateurs situés en France choisiraient principalement de s’abonner auprès des opérateurs diffusant des contenus attractifs, le plus souvent de langue anglaise. Le coût d’une licence multi-territoriale serait bien plus élevé que celui d’une licence nationale, ce qui, pour les distributeurs, rendrait cette première licence inaccessible. Le coût d’acquisition des nouveaux abonnés situés en dehors du territoire traditionnel du distributeur entraînerait une baisse drastique de la marge de manœuvre de celui-ci en termes de production. En tout état de cause, les limites géographiques inhérentes aux licences que Groupe Canal + a contractées ne lui permettraient pas de s’adresser librement à une clientèle située dans l’ensemble de l’Union. La Commission et le BEUC contestent le bien-fondé de cette argumentation. 2) Appréciation de la Cour Il convient de relever d’emblée que, pour autant que les arguments développés dans le cadre de la seconde branche du troisième moyen visent à critiquer les considérations figurant au point 69 de l’arrêt attaqué, ces arguments doivent être rejetés comme étant inopérants. En effet, il résulte de l’emploi, au point 67 de l’arrêt attaqué, de l’expression « en tout état de cause » et, au point 72 de cet arrêt, de l’expression « même s’il devait être considéré que la Commission était dans l’obligation d’examiner l’applicabilité de l’article 101, paragraphe 3, TFUE », que l’appréciation effectuée par le Tribunal, aux points 67 à 72 dudit arrêt, l’a été à titre surabondant, dans l’hypothèse où il devait être considéré que la Commission était dans l’obligation d’examiner l’applicabilité de l’article 101, paragraphe 3, TFUE. Or, le Tribunal ayant, ainsi qu’il ressort de l’examen de la première branche du troisième moyen du pourvoi, jugé à bon droit que, dans le cadre de la procédure ayant conduit à l’adoption de la décision litigieuse, la Commission n’était pas tenue d’apprécier si les conditions de l’article 101, paragraphe 3, TFUE étaient remplies, les griefs dirigés contre le point 69 de l’arrêt attaqué, quand bien même ils seraient fondés, ne sauraient, en tout état de cause, entraîner l’annulation de l’arrêt attaqué. Pour autant que les arguments développés dans le cadre de la seconde branche du troisième moyen se rapportent aux considérations figurant au point 57 de l’arrêt attaqué, il y a lieu de rappeler que, en vertu de l’article 256 TFUE et de l’article 58 du statut de la Cour de justice de l’Union européenne, le pourvoi est limité aux questions de droit. Ainsi, le Tribunal est seul compétent, d’une part, pour constater les faits et, d’autre part, pour apprécier ces faits. Ce n’est que dans l’hypothèse où l’inexactitude matérielle de la constatation desdits faits, effectuée par le Tribunal, ressort des pièces du dossier qui lui ont été soumises ou en cas de dénaturation des éléments de preuve retenus à l’appui des mêmes faits que cette constatation et l’appréciation de ces éléments de preuve constituent des questions de droit soumises au contrôle de la Cour dans le cadre du pourvoi (ordonnance du 19 décembre 2019, OPS Újpest/Commission, C‑741/18 P , non publiée, EU:C:2019:1104 , point et jurisprudence citée). Or, ces arguments de Groupe Canal + se limitent à remettre en cause l’appréciation des faits effectuée par le Tribunal, selon laquelle une éventuelle baisse des recettes de Groupe Canal + en provenance des clients situés en France peut être compensée par le fait que, grâce à la mise en œuvre des engagements rendus obligatoires en vertu de la décision litigieuse, Groupe Canal + est désormais libre de s’adresser à une clientèle située dans l’ensemble de l’EEE et non seulement en France, sans qu’une dénaturation de la portée de ces engagements soit invoquée. Dès lors, lesdits arguments de Groupe Canal + sont irrecevables. Au regard des considérations qui précèdent, il convient de rejeter la seconde branche du troisième moyen comme étant, en partie, inopérante et, en partie, irrecevable. Il s’ensuit que le troisième moyen doit être rejeté. 3. Sur le deuxième moyen a) Argumentation des parties Groupe Canal + fait observer que, afin de conclure, au point 72 de l’arrêt attaqué, que l’évaluation préliminaire effectuée par la Commission, concluant que les conditions de l’article 101, paragraphe 3, TFUE n’étaient pas réunies, est exempte d’erreur, le Tribunal aurait considéré, au point 67 de cet arrêt, que les clauses pertinentes imposaient des restrictions allant au-delà de ce qui est nécessaire pour la production et la distribution d’œuvres audiovisuelles nécessitant une protection des droits de propriété intellectuelle et, au point 70 dudit arrêt, que ces clauses éliminaient toute concurrence sur les films américains. Or, aucune de ces considérations n’aurait été discutée par les parties dans le cadre de la procédure devant le Tribunal. Celui-ci aurait donc méconnu le principe du contradictoire. La Commission conteste le bien-fondé de l’argumentation de Groupe Canal +. La Commission et le BEUC considèrent que le deuxième moyen est, en tout état de cause, inopérant pour la raison qu’il est dirigé contre des motifs surabondants de l’arrêt attaqué. Le BEUC considère, à titre principal, que ce moyen est irrecevable, au motif qu’il manque manifestement de précision. b) Appréciation de la Cour Le deuxième moyen est dirigé contre les points 67, 70 et 72 de l’arrêt attaqué, qui portent sur la question de l’application, en l’espèce, de l’article 101, paragraphe 3, TFUE. À cet égard, sans qu’il y ait lieu d’examiner si, ainsi que le soutient le BEUC, ce moyen doit être déclaré irrecevable, il convient de considérer, pour les raisons exposées aux points 66 et 67 du présent arrêt, que ledit moyen est inopérant. Il s’ensuit que le deuxième moyen doit être rejeté. 4. Sur le quatrième moyen Le quatrième moyen comporte deux branches, tirées, la première, d’une violation du principe de proportionnalité et du respect des droits des tiers que le Tribunal aurait commise en considérant que la Commission n’était pas tenue d’analyser un par un les marchés nationaux concernés et, la seconde, d’une méconnaissance du point 128 des bonnes pratiques ainsi que des droits contractuels des tiers que le Tribunal aurait commise en considérant quela décision litigieuse n’affecte pas la possibilité pour Groupe Canal + de saisir le juge national afin de faire respecter ses droits contractuels. a) Sur la première branche 1) Argumentation des parties Groupe Canal +, soutenue par l’UPC et la République française, fait observer, en substance, que, en acceptant les engagements de Paramount, qui visent l’ensemble des contrats conclus avec les télédiffuseurs de l’EEE, alors que l’évaluation préliminaire effectuée par la Commission et les préoccupations en matière de concurrence exprimées par cette institution ne portaient que sur les droits exclusifs octroyés à Sky pour le territoire du Royaume-Uni et de l’Irlande, la Commission a raisonné « par extrapolation », en s’affranchissant de l’obligation d’examiner les autres marchés nationaux, et, de ce fait, n’a pas pris en compte les particularités des autres marchés, notamment le marché français, qui aurait pour particularité que le financement de la création audiovisuelle est assuré par les diffuseurs, dont Groupe Canal +. En validant, au point 118 de l’arrêt attaqué, l’approche de la Commission, le Tribunal aurait méconnu le principe de proportionnalité ainsi que les droits des tiers, en contradiction avec l’arrêt du 29 juin 2010, Commission/Alrosa ( C‑441/07 P , EU:C:2010:377 , point ). La Commission, soutenue par le BEUC, conteste le bien-fondé de cette argumentation. 2) Appréciation de la Cour Il est établi, en l’espèce, que l’évaluation préliminaire effectuée par la Commission ne portait que sur certaines clauses figurant dans les accords de licence que Paramount avait conclus avec Sky, par lesquels Paramount a octroyé à Sky des licences exclusives pour le territoire du Royaume-Uni et de l’Irlande En effet, il ressort du point 3 de l’arrêt attaqué que la Commission avait concentré son enquête sur deux clauses connexes de ces accords. La première avait pour objet d’interdire à Sky, ou de limiter la possibilité de cette dernière, de répondre positivement à des demandes non sollicitées portant sur l’achat de services de distribution télévisuelle en provenance de consommateurs résidant dans l’EEE, mais en dehors du Royaume-Uni et de l’Irlande. La seconde imposait à Paramount, dans le cadre des accords qu’elle concluait avec les télédiffuseurs établis dans l’EEE, mais en dehors du Royaume-Uni, d’interdire à ces derniers ou de limiter la possibilité de ces derniers de répondre positivement à des demandes non sollicitées portant sur l’achat de services de distribution télévisuelle en provenance de consommateurs résidant au Royaume-Uni ou en Irlande. En outre, il ressort, notamment, des points 8 à 10 de l’arrêt attaqué que les engagements de Paramount, rendus obligatoires par la décision litigieuse, portaient également sur des clauses similaires figurant dans des accords de licence que Paramount avait conclus ou était susceptible de conclure avec les autres télédiffuseurs établis dans l’EEE. Le Tribunal a constaté, aux points 40 et 41 de l’arrêt attaqué, que les préoccupations de la Commission en ce qui concerne les clauses pertinentes portaient sur le fait que ces clauses aboutissaient à une exclusivité territoriale absolue, reconstituant ainsi les cloisonnements de marchés nationaux et contrariant l’objectif du traité visant à établir un marché unique. Ainsi que le Tribunal l’a rappelé à juste titre, au point 46 de l’arrêt attaqué, selon la jurisprudence de la Cour, un accord qui tendrait à reconstituer les cloisonnements de marchés nationaux est susceptible de faire échec à l’objectif du traité visant à réaliser l’intégration de ces marchés par l’établissement d’un marché unique. Dès lors, des contrats visant à cloisonner les marchés selon les frontières nationales ou rendant plus difficile l’interpénétration des marchés nationaux peuvent être considérés, compte tenu tant des objectifs qu’ils visent à atteindre que du contexte économique et juridique dans lequel ils s’insèrent, comme étant des accords ayant pour objet de restreindre la concurrence au sens de l’article 101, paragraphe 1, TFUE. En effet, de tels accords sont de nature à mettre en péril le bon fonctionnement du marché unique, contrecarrant ainsi l’un des principaux objectifs de l’Union, indépendamment de la situation prévalant dans les marchés nationaux. Dès lors, c’est à bon droit que le Tribunal a considéré, au point 118 de l’arrêt attaqué, que les clauses pertinentes, dans la mesure où elles avaient pour objet de cloisonner les marchés nationaux de l’ensemble de l’EEE, sans que leur contexte économique et juridique permette de constater qu’elles ne sont pas susceptibles de porter atteinte à la concurrence, pouvaient valablement, dans le contexte de l’application de l’article 9 du règlement n o 1/2003, susciter pour la Commission des préoccupations en matière de concurrence concernant l’ensemble de cet espace géographique, quand bien même la Commission n’aurait pas analysé un par un les marchés nationaux concernés. Il s’ensuit que la première branche du quatrième moyen doit être rejetée comme étant non fondée. b) Sur la seconde branche 1) Argumentation des parties Groupe Canal + fait valoir que, en considérant, au point 104 de l’arrêt attaqué, que la décision litigieuse ne constitue pas une ingérence dans sa liberté contractuelle, dès lors qu’elle pourrait saisir le juge national afin de faire constater la compatibilité des clauses pertinentes avec l’article 101, paragraphe 1, TFUE et de tirer, à l’égard de Paramount, les conséquences prescrites par le droit national, le Tribunal a méconnu le principe qui résulterait de l’article 9 du règlement n o 1/2003, du point 128 des bonnes pratiques et de la note 76 en bas de page de celles-ci, selon lequel une décision adoptée sur le fondement de cet article 9 ne peut avoir pour objet ou pour effet de rendre des engagements obligatoires pour des opérateurs qui ne les ont pas offerts et qui n’y ont pas souscrit. En outre, en indiquant, au point 103 de l’arrêt attaqué, que, dans l’hypothèse où le juge national obligerait Paramount à contrevenir à ses engagements, il incomberait à la Commission de rouvrir l’enquête, le Tribunal aurait reconnu expressément que la mise en œuvre de ces engagements dépend de la volonté de Groupe Canal + sans tirer toutes les conséquences légales de cette conclusion. Groupe Canal +, soutenue par la République française, soutient en substance que, en considérant, au point 100 de l’arrêt attaqué, que la décision litigieuse pourrait, tout au plus, influencer les appréciations du juge national dans la seule mesure où elle contient une évaluation préliminaire, le Tribunal a méconnu gravement les droits des tiers, en l’espèce ceux de Groupe Canal +. En effet, cette décision priverait Groupe Canal + de sa liberté contractuelle, puisqu’elle ne pourrait pas, en réalité, obtenir du juge national qu’il contredise la Commission et qu’il admette la validité des clauses pertinentes. À cet égard, il résulterait de l’arrêt du 23 novembre 2017, Gasorba e.a. ( C‑547/16 , EU:C:2017:891 , points et ), que les juridictions nationales ne sauraient ignorer les décisions prises sur le fondement de l’article 9, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003 et qu’elles doivent tenir compte des évaluations préliminaires effectuées par la Commission et les considérer comme un indice, voire comme un commencement de preuve, du caractère anticoncurrentiel de l’accord en cause. La liberté de ces juridictions ne serait préservée que dans hypothèse où elles décident de poursuivre leurs investigations sur la conformité des accords concernés au droit de la concurrence. La République française ajoute que l’influence d’une décision prise sur le fondement de l’article 9, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003 sur l’appréciation portée par le juge national serait renforcée au fil des engagements négociés avec d’autres entreprises du secteur concerné, si bien que des engagements successifs seraient susceptibles de constituer la norme dont il est difficile pour le juge national de se départir. En outre, le fait que, dans l’hypothèse où le juge national considérerait que l’accord en cause n’enfreint pas l’article 101, paragraphe 1, TFUE, la Commission rouvrirait nécessairement une enquête, conformément à l’article 9, paragraphe 2, sous b), du règlement n o 1/2003, pourrait être de nature à dissuader le juge national de contester l’évaluation préliminaire effectuée par la Commission. La Commission, soutenue par le BEUC, considère en substance que le Tribunal a estimé à bon droit, aux points 83 à 108 de l’arrêt attaqué, que la mise en œuvre des engagements de Paramount ne dépend pas de la volonté de tiers, dont Groupe Canal +. En effet, en offrant ces engagements, Paramount aurait exercé sa liberté contractuelle de ne plus adhérer à certaines clauses contractuelles ou de ne plus être liée par celles-ci et cette décision ne dépendrait pas de la volonté d’un tiers. En outre, l’acceptation par la Commission desdits engagements ne priverait pas Groupe Canal + de la possibilité de saisir le juge national afin de faire protéger ses droits dans le cadre de ses relations contractuelles avec Paramount. Si le juge national estime que les clauses pertinentes n’enfreignent pas le paragraphe 1 de l’article 101 TFUE ou qu’elles satisfont aux conditions du paragraphe 3 de cet article, il lui incombera d’apprécier si le résultat de la procédure devant lui pourrait amener Paramount à contrevenir aux engagements rendus obligatoires en vertu de la décision litigieuse. Pour éviter que le résultat de cette procédure puisse amener Paramount à contrevenir auxdits engagements, le juge national pourrait refuser d’ordonner l’exécution des clauses pertinentes, tout en condamnant Paramount, selon les règles nationales applicables, à l’exécution par équivalent au moyen du versement de dommages et intérêts. Le Tribunal aurait envisagé une telle solution au point 103 de l’arrêt attaqué. En outre, le Tribunal aurait estimé à bon droit, au point 102 de l’arrêt attaqué, que Groupe Canal + pourrait obtenir du juge national qu’il contredise la Commission et qu’il admette la validité des clauses pertinentes. Il ressortirait du point 29 de l’arrêt du 23 novembre 2017, Gasorba e.a. ( C‑547/16 , EU:C:2017:891 ), que le juge national devrait seulement tenir compte de l’évaluation préliminaire effectuée par la Commission, laquelle est exposée dans la décision litigieuse, et la considérer comme un indice, voire comme un commencement de preuve, du caractère anticoncurrentiel des clauses pertinentes. 2) Appréciation de la Cour Dans le cadre de l’examen de la seconde branche du troisième moyen invoqué en première instance, prise de l’atteinte, en méconnaissance du principe de proportionnalité, aux droits contractuels des tiers, tels que Groupe Canal +, le Tribunal a, en substance, considéré, aux points 89 et 90 de l’arrêt attaqué, qu’une décision adoptée sur le fondement de l’article 9 du règlement n o 1/2003 n’est obligatoire que pour les entreprises ayant offert un « engagement », au sens de cette disposition, et ne peut avoir pour objet ou pour effet de rendre un tel engagement obligatoire pour des opérateurs qui ne l’ont pas offert et qui n’y ont pas souscrit. Aux points 91 et 92 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a estimé notamment que, lorsque l’engagement consiste à laisser inappliquée une clause contractuelle conférant des droits à un tiers, reconnaître à la Commission le pouvoir de le rendre obligatoire à l’égard d’un tiers qui, tel que Groupe Canal +, ne l’a pas offert et n’a pas été visé par la procédure intentée par la Commission constituerait une ingérence dans la liberté contractuelle de l’opérateur en question allant au-delà des prévisions de l’article 9 du règlement n o 1/2003. Le Tribunal a par la suite examiné si, compte tenu de son libellé ainsi que du contexte juridique dans lequel elle a été adoptée, la décision litigieuse avait pour objet ou pour effet que l’engagement offert par Paramount s’apparente, en violation dudit article 9, à un engagement qu’aurait offert Groupe Canal +. À cet égard, il a, premièrement, observé, au point 94 de l’arrêt attaqué, qu’il ne ressort pas de cette décision qu’elle impose une quelconque obligation aux cocontractants de Paramount tels que Groupe Canal +. Le Tribunal a, deuxièmement, considéré, au point 95 de l’arrêt attaqué, d’une part, que le fait pour Paramount de s’engager de manière générale à ne pas agir en justice afin de faire respecter l’obligation des télédiffuseurs consistant à ne pas procéder à des ventes passives en dehors de leur territoire exclusif, telle que prévue au point 2.2, sous a), de l’annexe de la décision litigieuse, implique automatiquement que Paramount n’honore pas son obligation d’interdire de telles ventes, comme cela est prévu au point 2.2, sous b), de la même annexe, et, d’autre part, que cet engagement entraîne, à son tour, automatiquement la mise en cause du droit contractuel dont jouissent les télédiffuseurs cocontractants de Paramount à l’égard de cette dernière, consistant à ce qu’elle garantisse à chacun d’eux une exclusivité territoriale absolue en ce qui concerne l’objet de chaque accord de licence portant sur la production de télévision payante. Au point 96 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a considéré que la question qui se pose dans un tel contexte est celle de savoir si ce résultat est engendré par la décision litigieuse elle-même, auquel cas il s’agirait d’un effet irrémédiable à l’égard d’un tiers n’ayant ni offert l’engagement rendu obligatoire ni souscrit à celui-ci, ou bien si la déclaration de Paramount de ne plus honorer les clauses pertinentes est essentiellement un acte que cette dernière entreprend à ses propres risques et ne porte en rien atteinte à la possibilité de ses cocontractants de saisir le juge national afin de faire respecter lesdites clauses. Par ailleurs, le Tribunal a, notamment, estimé, aux points 100 et 102 de l’arrêt attaqué, que, dans le cadre d’un recours introduit par une entreprise tendant à faire respecter ses droits contractuels auxquels il est porté atteinte par des engagements, rendus obligatoires par la Commission en vertu d’une décision adoptée au titre de l’article 9, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003, une juridiction nationale peut parvenir à un résultat partiellement ou totalement différent de l’évaluation préliminaire effectuée par la Commission au regard du droit de la concurrence, figurant dans cette décision, et considérer que les clauses faisant l’objet des engagements n’enfreignent pas l’article 101, paragraphe 1, TFUE. En outre, au point 103 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a considéré, en substance, que les juridictions nationales avaient le pouvoir d’adopter une décision qui pourrait amener Paramount à contrevenir aux engagements rendus obligatoires en vertu de la décision litigieuse. Le Tribunal a, au point 104 de cet arrêt, déduit de ces considérations que la décision litigieuse ne portait pas atteinte à la possibilité pour Groupe Canal + de saisir le juge national afin de faire constater la compatibilité des clauses pertinentes avec l’article 101, paragraphe 1, TFUE et de tirer, à l’égard de Paramount, les conséquences prescrites par le droit national. Il a conclu, au point 106 dudit arrêt, que, en adoptant la décision litigieuse, la Commission avait agi dans les limites des pouvoirs qui lui étaient conférés par l’article 9 du règlement n o 1/2003 et avait sauvegardé l’objectif de celui-ci, qui est inspiré par des considérations d’économie de procédure et d’efficacité, sans porter atteinte aux droits contractuels ou procéduraux de Groupe Canal + d’une manière qui irait au-delà de ce qui est nécessaire pour atteindre cet objectif. Groupe Canal + reproche, en substance, au Tribunal d’avoir méconnu le principe de proportionnalité en minimisant l’importance des effets des engagements en cause, pris par Paramount et rendus obligatoires par la décision litigieuse, sur les droits contractuels de Groupe Canal +, en faisant valoir que le Tribunal s’est fondé sur une prémisse erronée quant au caractère effectif, dans ce contexte, d’une action introduite devant le juge national fondée sur de tels droits. À cet égard, il convient de rappeler que le principe de proportionnalité exige, selon une jurisprudence constante, que les actes des institutions de l’Union soient propres à assurer la réalisation des objectifs légitimes poursuivis par la réglementation en cause et ne dépassent pas les limites de ce qui est nécessaire à la réalisation de ces objectifs (arrêt du 11 décembre 2018, Weiss e.a., C‑493/17 , EU:C:2018:1000 , point ainsi que jurisprudence citée). La mise en œuvre par la Commission du principe de proportionnalité dans le contexte de l’article 9 du règlement n o 1/2003 se limite à la vérification que les engagements en question répondent aux préoccupations dont elle a informé les entreprises concernées et que ces dernières n’ont pas offert d’engagements moins contraignants répondant d’une façon aussi adéquate à ces préoccupations. Dans l’exercice de cette vérification, la Commission doit toutefois prendre en considération les intérêts des tiers (arrêt du 29 juin 2010, Commission/Alrosa, C‑441/07 P , EU:C:2010:377 , point ). Ainsi que l’a relevé M. l’avocat général au point 123 de ses conclusions, lorsque la Commission vérifie les engagements non pas sous l’angle de leur adéquation à répondre à ses préoccupations en matière de concurrence mais au regard de leur incidence sur les intérêts des tiers, le principe de proportionnalité requiert que les droits dont ces derniers sont titulaires ne soient pas vidés de leur substance. Dans ce contexte, c’est à juste titre que le Tribunal a jugé en substance, aux points 91 et 92 de l’arrêt attaqué, que le fait pour la Commission de rendre obligatoire l’engagement d’un opérateur consistant à ne pas appliquer certaines clauses contractuelles à l’égard de son cocontractant, tel que Groupe Canal +, qui ne l’a pas offert et n’a pas été visé par la procédure y relative, et alors qu’aucune preuve de son accord relatif à l’engagement n’a été fournie conformément au point 128 des bonnes pratiques, constituerait une ingérence dans la liberté contractuelle de ce cocontractant allant au-delà des prévisions de l’article 9 du règlement n o 1/2003. Ayant ensuite observé, au point 94 de l’arrêt attaqué, qu’il ne ressort pas de la décision litigieuse, adoptée sur le fondement dudit article 9, qu’elle impose directement une quelconque obligation à Groupe Canal +, le Tribunal a cependant relevé, au point 95 de cet arrêt, également à juste titre, que les engagements de Paramount, rendus obligatoires par cette décision, impliquent automatiquement que Paramount n’honore pas certaines de ses obligations contractuelles vis-à-vis de Groupe Canal + dans le cadre de leur accord de licence, entré en vigueur le 1 er janvier 2014. Certes, ainsi qu’il ressort du considérant 13 du règlement n o 1/2003, les décisions que la Commission adopte au titre de l’article 9 de ce règlement sont sans préjudice de la faculté qu’ont, notamment, les juridictions des États membres de constater une infraction aux articles 101 et 102 TFUE et de statuer sur l’affaire concernée. Aussi, une décision sur les engagements adoptée par la Commission concernant certains accords entre entreprises, au titre de l’article 9, paragraphe 1, de ce règlement, ne s’oppose pas à ce que les juridictions nationales examinent la conformité desdits accords aux règles de concurrence et constatent, le cas échéant, la nullité de ces derniers en application de l’article 101, paragraphe 2, TFUE (arrêt du 23 novembre 2017, Gasorba e.a., C‑547/16 , EU:C:2017:891 , point ). Toutefois, aux termes de la première phrase de l’article 16, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003, lorsque les juridictions nationales statuent sur des accords, des décisions ou des pratiques relevant de l’article 101 ou de l’article 102 TFUE qui font déjà l’objet d’une décision de la Commission, elles ne peuvent prendre des décisions qui iraient à l’encontre de la décision adoptée par la Commission. Or, une décision d’une juridiction nationale qui obligerait une entreprise ayant pris des engagements rendus obligatoires en vertu d’une décision adoptée au titre de l’article 9, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003 à contrevenir à ces engagements irait manifestement à l’encontre de cette décision. Il s’ensuit que, en jugeant, en substance, au point 103 de l’arrêt attaqué, que les juridictions nationales saisies d’un recours visant à faire respecter les droits contractuels de Groupe Canal + pourraient, le cas échéant, ordonner à Paramount de contrevenir à ses engagements, rendus obligatoires par la décision litigieuse, le Tribunal a méconnu la première phrase de l’article 16, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003. D’ailleurs, conformément à la jurisprudence de la Cour (arrêt du 14 décembre 2000, Masterfoods et HB, C‑344/98 , EU:C:2000:689 , point ainsi que jurisprudence citée), laquelle se trouve à présent codifiée à la deuxième phrase de l’article 16, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003, l’application cohérente des règles de concurrence et le principe général de sécurité juridique exigent que les juridictions nationales, lorsqu’elles se prononcent sur des accords ou pratiques qui peuvent encore faire l’objet d’une décision de la Commission, évitent de prendre des décisions qui vont à l’encontre d’une décision envisagée par la Commission pour l’application de l’article 101, paragraphe 1, et de l’article 102 TFUE ainsi que de l’article 101, paragraphe 3, TFUE. Or, les décisions fondées sur l’article 9, paragraphe 1, du règlement n o 1/2003 étant, ainsi qu’il ressort du libellé de cette disposition, prises « lorsque la Commission envisage d’adopter une décision exigeant la cessation d’une infraction », il résulte de la jurisprudence rappelée au point précédent du présent arrêt que, en présence d’une décision fondée sur ladite disposition, les juridictions nationales ne peuvent pas adopter au regard des comportements concernés des décisions « négatives », constatant l’absence de violation des articles 101 et 102 TFUE, dans les situations dans lesquelles la Commission peut encore rouvrir la procédure, en application de l’article 9, paragraphe 2, de ce règlement, et adopter, le cas échéant, une décision comportant une constatation formelle de l’infraction. Dès lors, le Tribunal a également commis une erreur de droit, en considérant, en substance, aux points 100, 102 et 104 de l’arrêt attaqué, qu’une juridiction nationale pourrait, le cas échéant, déclarer que des clauses, telles que les clauses pertinentes, n’enfreignent pas l’article 101, paragraphe 1, TFUE et accueillir le recours introduit par une entreprise tendant à faire respecter ses droits contractuels auxquels il est porté atteinte par des engagements rendus obligatoires par la Commission ou à obtenir des dommages et intérêts. Il s’ensuit que l’intervention du juge national n’est pas à même de pallier de façon adéquate et effective un défaut de vérification, au stade de l’adoption d’une décision prise sur le fondement de l’article 9 du règlement n o 1/2003, du caractère proportionné de la mesure au regard de la protection des droits contractuels des tiers. Dans ces conditions, il convient de considérer que c’est à tort que le Tribunal a estimé, en substance, aux points 96 à 106 de l’arrêt attaqué, que la possibilité pour les cocontractants de Paramount, dont Groupe Canal +, de saisir le juge national est de nature à remédier aux effets des engagements de Paramount, rendus obligatoires par la décision litigieuse, sur les droits contractuels desdits cocontractants, constatés au point 95 dudit arrêt. Certes, comme le rappelle le Tribunal au point 101 de l’arrêt attaqué, la Cour a observé dans son arrêt du 29 juin 2010, Commission/Alrosa ( C‑441/07 P , EU:C:2010:377 , point ), dans le contexte d’une procédure d’enquête visant deux entreprises qui avaient conclu un accord dont l’entrée en vigueur était conditionnée par l’obtention d’une attestation négative ou d’une exemption de la part de la Commission, que le fait que les engagements individuels offerts par une entreprise ont été rendus obligatoires par la Commission n’implique pas que d’autres entreprises sont dépourvues de la possibilité de protéger leurs droits éventuels dans le cadre de leurs relations avec cette entreprise. Toutefois, au vu des limites affectant les compétences des juridictions nationales relevées aux points 109, 110, 112 et 113 du présent arrêt, il y a lieu de constater que les droits contractuels d’un tiers, tel que Groupe Canal +, ne peuvent pas être protégés de manière adéquate dans le cadre d’un recours introduit devant une telle juridiction dans des circonstances où la Commission rend obligatoire un engagement en vertu duquel le cocontractant du tiers doit laisser inappliquées certaines de ses obligations envers ce dernier, librement assumées en vertu d’un accord inconditionnel qui est déjà en vigueur, et ce alors que ledit tiers n’était pas visé par la procédure intentée par la Commission. Il s’ensuit que la seconde branche du quatrième moyen doit être accueillie. Il résulte de ce qui précède que l’arrêt attaqué est entaché d’une erreur de droit quant à l’appréciation effectuée par le Tribunal du caractère proportionné de la décision litigieuse en ce qui concerne l’atteinte aux intérêts des tiers. Eu égard à l’ensemble des considérations qui précèdent, il y a lieu d’annuler l’arrêt attaqué. VI. Sur le recours devant le Tribunal Conformément à l’article 61, premier alinéa, du statut de la Cour de justice de l’Union européenne, en cas d’annulation de la décision du Tribunal, la Cour peut statuer elle-même définitivement sur le litige, lorsque celui-ci est en état d’être jugé. Tel est le cas en l’espèce. Par la seconde branche du troisième moyen avancé en première instance, Groupe Canal + soutient en substance que, en rendant obligatoires, par la décision litigieuse, les engagements de Paramount, la Commission a porté atteinte de manière démesurée aux droits contractuels des tiers, tels que Groupe Canal +, et a ainsi méconnu le principe de proportionnalité. À cet égard, ainsi qu’il résulte du point 107 du présent arrêt, lorsque l’engagement consiste à laisser inappliquée une clause contractuelle conférant des droits à un tiers, reconnaître à la Commission le pouvoir de le rendre obligatoire à l’égard d’un tiers qui ne l’a pas offert et n’a pas été visé par la procédure intentée par la Commission constituerait une ingérence dans la liberté contractuelle de l’opérateur en question allant au-delà des prévisions de l’article 9 du règlement n o 1/2003. En l’espèce, s’il ressort du dossier que la décision litigieuse n’impose pas d’obligations aux télédiffuseurs cocontractants de Paramount, il n’en reste pas moins, ainsi que la Cour l’a constaté, en substance, au point 107 du présent arrêt, que les engagements de celle-ci, rendus obligatoires par la décision litigieuse, entraînent automatiquement la mise en cause du droit contractuel dont jouissent ces télédiffuseurs, dont Groupe Canal +, à l’égard de Paramount, consistant à ce que cette dernière garantisse à chacun d’eux une exclusivité territoriale absolue en ce qui concerne l’objet de chaque accord de licence portant sur la production de télévision payante. En effet, en vertu de cette décision, Paramount est tenue, notamment, de ne pas honorer certaines obligations, qui visent à assurer cette exclusivité, découlant de ses contrats avec lesdits télédiffuseurs, et en particulier celles prévues aux articles 3 et 12 de son accord de licence avec Groupe Canal +, entré en vigueur le 1 er janvier 2014. Or, ainsi que l’a relevé M. l’avocat général, en substance, au point 125 de ses conclusions, de telles obligations sont susceptibles de constituer un élément essentiel de l’équilibre économique que ces mêmes télédiffuseurs et Paramount ont déterminé dans l’exercice de leur liberté contractuelle. Dans ces conditions, ainsi qu’il résulte de l’examen de la seconde branche du quatrième moyen du pourvoi, et plus particulièrement des points 108 à 117 du présent arrêt, la possibilité pour les cocontractants de Paramount, dont Groupe Canal +, de saisir le juge national n’est pas de nature à remédier à ces effets de la décision litigieuse sur les droits contractuels desdits cocontractants de manière adéquate. Il s’ensuit que, en rendant obligatoires, par ladite décision, les engagements de Paramount, la Commission a, en violation de l’exigence mentionnée au point 106 du présent arrêt, vidé de leur substance les droits contractuels des tiers, dont ceux de Groupe Canal +, à l’égard de Paramount, et a ainsi méconnu le principe de proportionnalité. Par conséquent, il convient d’accueillir la seconde branche du troisième moyen invoqué en première instance et, partant, d’annuler la décision litigieuse, sans qu’il soit besoin d’examiner les autres arguments et moyens invoqués en première instance. VII. Sur les dépens Aux termes de l’article 184, paragraphe 2, du règlement de procédure, lorsque le pourvoi est fondé et que la Cour juge elle-même définitivement le litige, elle statue sur les dépens. Conformément à l’article 138, paragraphe 1, de ce règlement, applicable à la procédure de pourvoi en vertu de l’article 184, paragraphe 1, de celui-ci, toute partie qui succombe est condamnée aux dépens, s’il est conclu en ce sens. Groupe Canal +, l’EFADs, l’UPC et C More Entertainment ayant conclu à la condamnation de la Commission aux dépens et cette dernière ayant succombé en ses conclusions, il y a lieu de la condamner à supporter, outre ses propres dépens, les dépens exposés par Groupe Canal +, l’EFADs et l’UPC dans le cadre du présent pourvoi et de la procédure de première instance ainsi que ceux exposés par C More Entertainment dans le cadre de la procédure de première instance. La République française n’ayant pas conclu à la condamnation de la Commission aux dépens, il y a lieu de la condamner à supporter ses propres dépens. Conformément à l’article 140, paragraphe 3, du règlement de procédure, applicable à la procédure de pourvoi en vertu de l’article 184, paragraphe 1, de ce règlement, le BEUC, en tant que partie intervenante devant le Tribunal, supporte ses propres dépens. Par ces motifs, la Cour (deuxième chambre) déclare et arrête : 1) L’arrêt du Tribunal de l’Union européenne du 12 décembre 2018, Groupe Canal +/Commission ( T‑873/16 , EU:T:2018:904 ), est annulé. 2) La décision de la Commission européenne, du 26 juillet 2016, concernant une procédure d’application de l’article 101 TFUE et de l’article 53 de l’accord EEE (affaire AT.40023 – Accès transfrontalier à la télévision payante) est annulée. 3) La Commission européenne supporte, outre ses propres dépens, ceux exposés par Groupe Canal + SA, l’European Film Agency Directors – EFADs, l’Union des producteurs de cinéma (UPC) dans le cadre du présent pourvoi et de la procédure de première instance ainsi que ceux exposés par C More Entertainment AB dans le cadre de la procédure de première instance. 4) La République française supporte ses propres dépens. 5) Le Bureau européen des unions de consommateurs (BEUC) supporte ses propres dépens. Arabadjiev Lenaerts Kumin Wahl Biltgen Ainsi prononcé en audience publique à Luxembourg, le 9 décembre 2020. Le greffier A. Calot Escobar Le président de la II ème chambre A. Arabadjiev ( *1 ) Langue de procédure : le français.

61982CJ0008

el

Περιστατικά Τα περιστατικά της υποθέσεως, η εξέλιξη της διαδικασίας και οι παρατηρήσεις που κατατέθηκαν δυνάμει του άρθρου 20 του Οργανισμού του Δικαστηρίου της ΕΟΚ συνοψίζονται ως εξής: Ι — Περιστατικά και έγγραφη διαδικασία Ο κανονισμός (ΕΟΚ) 3330/74 του Συμβουλίου, της 19ης Δεκεμβρίου 1974, περί κοινής οργανώσεως αγοράς στον τομέα της ζάχαρης (ΕΕ ειδ. εκδ. 03/011, σ. 134) προβλέπει στο άρθρο 8 ένα σύστημα χρηματικής αντισταθμίσεως των εξόδων αποθεματοποιήσεως ζάχαρης που παράγεται από βασικές ύλες κοινοτικής προελεύσεως. Η κατ' αποκοπή απόδοση που διενεργείται από τα κράτη μέλη, καλύπτεται από τις συνεισφορές των παραγωγών και των εισαγωγέων. Η αντιστάθμιση αυτή επιτρέπει να διατηρείται καθ' όλη την περίοδο της χρήσεως ενιαίο επίπεδο τιμών και να αποφεύγεται υπερβολική προσφυγή στους οργανισμούς παρεμβάσεως μετά τη λήξη της χρήσεως. Δυνάμει της παραγράφου 2, εδάφιο α, του ανωτέρω άρθρου 8 το Συμβούλιο καθόρισε με τον κανονισμό 1358/77 τους γενικούς κανόνες για την απόδοση των εξόδων αποθεματοποιήσεως για τη ζάχαρη. Το άρθρο 2 αυτού του κανονισμού προβλέπει ότι αξίωση αποδόσεως έχουν μόνο οι έμποροι που έχουν αναγνωρισθεί ως ειδικοί επιχειρηματίες από το ενδιαφερόμενο κράτος μέλος και πληρούν ορισμένες προϋποθέσεις που θα καθορισθούν. Αξίωση προς απόδοση υφίσταται μόνο για την αποθεματο-ποιημένη ζάχαρη η οποία ανήκει στην ενδιαφερόμενη επιχείρηση. Το άρθρο 3 του κανονισμού 1358/77 ορίζει: «1) Η απόδοση χορηγείται: — για τη λευκή και ακατέργαστη μη μετουσιωμένη ζάχαρη και ορισμένα σιρόπια που παράγονται στο πλαίσιο της μεγίστης ποσοστώσεως, — για όλη την προτιμησιακή ζάχαρη που εισάγεται και τη μη μετουσιωμένη λευκή ζάχαρη που παράγεται από αυτήν, που αποθηκεύεται σε μία αποθήκη που έχει εγκριθεί από το κράτος μέλος στην επικράτεια του οποίου ευρίσκεται η αποθήκη. Η έγκριση χορηγείται σύμφωνα με όρους που θα καθορισθούν. 2) Σε ειδικές περιστάσεις, δύνανται να θεσπισθούν ειδικές διατάξεις, σύμφωνα με τη διαδικασία που προβλέπεται στο άρθρο 36 του κανονισμού (ΕΟΚ) αριθ. 3330/74, για τη ζάχαρη που είναι υπό μεταφορά στην αρχή της περιόδου που αναφέρεται στο άρθρο 4, παράγραφος 2.» Το άρθρο 4 ορίζει ότι: «1) Ο υπολογισμός της αποδόσεως βασίζεται επί των μηνιαίων καταγραφών των αποθηκευμένων ποσοτήτων. 2) Η ποσότητα που πρέπει να λαμβάνεται υπόψη για ένα μήνα είναι ίση προς τον αριθμητικό μέσο όρο των ποσοτήτων που είναι αποθηκευμένες κατά την αρχή και το τέλος του εν λόγω μήνα. 3) ...» Οι καθοριστικές για την υπόθεση στην κυρία δίκη εκτελεστικές διατάξεις της Επιτροπής περιέχονται στον κανονισμό 1998/78, το άρθρο 11 του οποίου ορίζει: «1) Όταν εντός κράτους μέλους, ακατέργαστη ζάχαρη ή λευκή ζάχαρη προερχόμενη από εγκεκριμένη αποθήκη ευρίσκεται σε μεταφορά άλλη από αυτήν που αναφέρεται στο άρθρο 10 κατά την ώρα 00.00 της πρώτης ημέρας του μήνα και η οποία, κατά την άφιξη της, αποθηκεύεται σε άλλη εγκεκριμένη αποθήκη του ιδίου κράτους μέλους, χορηγείται η απόδοση των εξόδων αποθεματοποιήσεως. 2) Προς υπολογισμό της ποσότητος η οποία λαμβάνει την απόδοση των εξόδων αποθεματοποιήσεως, όπως αναφέρεται στο άρθρο 4, παράγραφος 2, του κανονισμού (ΕΟΚ) αριθ. 1358/77, η αναφερόμενη στην παράγραφο 1 ζάχαρη “των αναφερομένων τύπων” θεωρείται ότι είναι ακόμη αποθηκευμένη στην αποθήκη κατά την 24η ώρα της τελευταίας ημέρας ενός μηνός και ότι ήδη έχουν αποθηκευθεί στην αποθήκη αφίξεως κατά την ώρα 00.00 της πρώτης ημέρας του επόμενου μήνα.» Η δέκατη αιτιολογική σκέψη του εν λόγω κανονισμού έχει ως εξής: «Θεωρώντας ότι το άρθρο 3, παράγραφος 2, του κανονισμού (ΕΟΚ) αριθ. 1358/77 προβλέπει ότι, υπό ειδικούς όρους, δύνανται να θεσπισθούν ειδικές διατάξεις που να αφορούν τη ζάχαρη υπό διαμετακόμιση στις αρχές ενός μήνα - ότι οι ειδικές αυτές προϋποθέσεις ισχύουν όσον αφορά την ακατέργαστη ζάχαρη που παράγεται στα γαλλικά υπερπόντια διαμερίσματα, γιατί το σύνολο σχεδόν της παραγωγής δεν καταναλώνεται επί τόπου' ότι η μακρινή απόσταση μεταξύ των διαμερισμάτων αυτών και της Ευρώπης απαιτεί μεταφορά διαρκείας αρκετών εβδομάδων ότι, ως εκ τούτου, είναι αναπόφευκτο όπως η ζάχαρη αυτή, κατά γενικό κανόνα, ευρίσκεται υπό διαμετακόμιση την πρώτη ενός ημερολογιακού μήνα - ότι συνεπώς η απόδοση πρέπει να περιορίζεται σε περίοδο μικρότερη από μήνα' ότι, στην περίπτωση μεταφοράς ζάχαρης από μία εγκεκριμένη αποθήκη σε άλλη εγκεκριμένη αποθήκη του αυτού κράτους μέλους, πρέπει να προβλέπεται ένα ανάλογο καθεστώς με εκείνο, το οποίο εφαρμόζεται στη ζάχαρη από ζαχαροκάλαμο προελεύσεως των γαλλικών υπερπόντιων διαμερισμάτων.» Στη γερμανική έκδοση η τελευταία φράση αυτού του κειμένου εκφράζει μία σχέση αιτίου προς αιτιατό (... ist daher ...) ενώ στο γαλλικό κείμενο αναφέρεται μόνο «... il convient ...» («πρέπει») και όχι «... il convient donc...» («πρέπει συνεπώς»). Σημειώνεται ότι, με τον κανονισμό 2671/81 της 14ης Σεπτεμβρίου 1981 ( ΕΕ L 262, σ. 17 ), η παράγραφος 1 του προαναφερθέντος άρθρου 11 αντεκατεστάθη από το εξής κείμενο: «Όταν η ακατέργαστη ζάχαρη ή η λευκή ζάχαρη που προέρχεται από εγκεκριμένη αποθήκη, τελεί υπό μεταφορά άλλη από αυτή που αναφέρεται στο άρθρο 10 κατά την ώρα 00.00 της πρώτης ημέρας του μήνα και κατά την άφιξη της, αποθηκεύεται σε άλλη εγκεκριμένη αποθήκη, τα έξοδα αποθεματοποιήσεως επιστρέφονται εφόσον δεν οφείλεται ήδη η συνεισφορά.» Η επιχείρηση Wagner είναι εγκεκριμένη ως ειδική εμπορική επιχείρηση κατά την έννοια των άρθρων 1 και 2 του κανονισμού 1998/78. Το 1979 ζήτησε, κατά μηνιαία διαστήματα, από το Bundesanstalt für landwirtschaftliche Marktordnung (ομοσπονδιακό ίδρυμα οργανώσεως γεωργικών αγορών) (εφεξής BALM) απόδοση των εξόδων της αποθεματοποιήσεως. Σε ορισμένες περιπτώσεις, οι αιτήσεις αυτές αφορούσαν προ-σότητες ζάχαρης, οι οποίες, την τελευταία ημέρα του αντίστοιχου μήνα ευρίσκοντο υπό μεταφορά από μία εγκεκριμένη στη Γαλλία αποθήκη προς μία εγκεκριμένη στην Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας αποθήκη. Το BALM απέρριψε αυτές τις αιτήσεις με την αιτιολογία ότι δυνάμει του άρθρου 11 του κανονισμού 1998/78 δεν ήταν δυνατό να υπολογισθούν στα αποθέματα στην αρχή και στο τέλος του μήνα, που έπρεπε να ληφθούν υπόψη για τον υπολογισμό της αντισταθμίσεως, παρά μόνο οι μεταφορές που διενηργήθησαν από μία εγκεκριμένη αποθήκη προς μία άλλη εγκεκριμένη αποθήκη ενός και του αυτού κράτους μέλους. Κατόπιν της ενώπιον του ασκηθείσης προσφυγής κατά των αρνητικών αποφάσεων του BALM, το Verwaltungsgericht της Φραγκφούρτης απεφάσισε με διάταξη της 8ης Οκτωβρίου 1980 να αναβάλει την έκδοση αποφάσεως και να υποβάλει στο Δικαστήριο κατ'εφαρμογή του άρθρου 177 της συνθήκης τα ακόλουθα προδικαστικά ερωτήματα: «α) Συντρέχει, ως προς τη ζάχαρη, που βρίσκεται υπό μεταφορά από εγκεκριμένη αποθήκη κατά το άρθρο 3, παράγραφος 1, εδάφιο 1, του κανονισμού (ΕΟΚ) 1358/77 του Συμβουλίου, της 20. 6. 1977, περί καθορισμού γενικών κανόνων αντισταθμίσεως των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης και περί καταργήσεως του κανονισμού (ΕΟΚ.) 750/68 (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/018, σ. 161) προς άλλη εγκεκριμένη αποθήκη, ακόμη Kat όταν οι δύο αποθήκες βρίσκονται σε διαφορετικά κράτη μέλη, η προϋπόθεση “αποθηκεύεται σε αποθήκη” κατά την έννοια της ανωτέρω διατάξεως; Σε περίπτωση αρνητικής απαντήσεως: 6) Η γενική απαγόρευση κάθε αυθαιρέτου μέτρου ή η απαγόρευση διακρίσεων του άρθρου 40, παράγραφος 3, εδάφιο 2 της συνθήκης ΕΟΚ επιβάλλει την υποχρέωση χορηγήσεως ανάλογης αποδόσεως στο ζημιωθέντα επιχειρηματία, για όσο χρόνο χορηγείται η απόδοση αυτή παρανόμως στον ευνοη-θέντα επιχειρηματία; Σε περίπτωση καταφατικής απαντήσεως: γ) Καλύπτεται η ειδική ρύθμιση του άρθρου 11, παράγραφος 1, του κανονισμού (ΕΟΚ) 1998/78 της Επιτροπής, της 18. 8. 1978, περί των λεπτομερειών εφαρμογής του συστήματος των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/022 σ. 152) από την εξουσιοδότηση του άρθρου 3, παράγραφος 2 του κανονισμού (ΕΟΚ) 1358/77 του Συμβουλίου, της 20. 6. 1977; Σε περίπτωση αρνητικής απαντήσεως: δ) Συντρέχει, κατά συνέπεια, ως προς την παράνομη ευνοϊκή μεταχείριση των μεταφορών μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών στο ίδιο κράτος μέλος σε σύγκριση με μεταφορές μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών κειμένων σε διαφορετικά κράτη μέλη, περίπτωση διακρίσεως κατά την έννοια του άρθρου 40, παράγραφος 3, εδάφιο 2 της συνθήκης ΕΟΚ ή η ευνοϊκή αυτή μεταχείριση παραβιάζει εν πάση περιπτώσει τη γενική απαγόρευση λήξεως αυθαιρέτων μέτρων που στηρίζεται στις γενικές αρχές του δικαίου;» Κατά το Verwaltungsgericht της Φραγκφούρτης η μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών πρέπει να εξομοιώνεται με «μόνιμη» εναποθήκευση σε εγκεκριμένη αποθήκη. Πράγματι η μεταφορά αυτή δεν αλλάζει σε τίποτα το γεγονός ότι το εν λόγω εμπόρευμα παραμένει μακράν της αγοράς και έτσι ο σκοπός της επιδοτήσεως δεν εξουδετερώνεται. Συνεπώς, είναι άνευ σημασίας αν οι αποθήκες ευρίσκονται στο ίδιο κράτος μέλος ή σε διαφορετικά κράτη μέλη. Κατά το αιτούν δικαστήριο το άρθρο 3 του κανονισμού 1358/77 δεν περιέχει σχετικώς κανένα περιορισμό, ούτε απορρέει κανένας περιορισμός από την έννοια της «εναποθηκεύσεως». Σε μία γνώμη που ζήτησε το Verwaltungsgericht της Φραγκφούρτης, η Επιτροπή υποστήριξε ότι δύνανται να εγκρίνονται μεταφορές μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών του ίδιου κράτους κατά τη διάρκεια της εναποθηκεύσεως, αλλά όχι μεταφορές μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών διαφορετικών κρατών μελών. Ακόμα και αν αυτή η άποψη ήταν ορθή, το αιτούν δικαστήριο θεωρεί ότι η ρύθμιση του άρθρου 11 του κανονισμού 1998/78 είναι πάντως παράνομη επειδή στερείται καταλλήλου νομίμου ερείσματος που να την καθιστά δυνατή. 'Ενα τέτοιο έρεισμα δεν φαίνεται να υπάρχει παρά στο άρθρο 3, παράγραφος 1, του κανονισμού 1358/77 του Συμβουλίου το οποίο εξουσιοδοτεί την Επιτροπή, κατ'απόκλιση από την παράγραφο 1 του ιδίου άρθρου, να λαμβάνει «σε ειδικές περιστάσεις» ειδικά μέτρα για τη ζάχαρη που ευρίσκεται υπό μεταφορά. Πάντως δεν δύναται να θεωρηθεί ότι οι μεταφορές μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών εντός ενός κράτους μέλους πρέπει «κατά συνέπεια» να υπάγονται σε ένα σύστημα ανάλογο με εκείνο που εφαρμόζεται στη ζάχαρη που μεταφέρεται θαλασσίως από τα γαλλικά υπερπόντια διαμερίσματα. Η διάταξη περί παραπομπής περιήλθε στη γραμματεία του Δικαστηρίου στις 8 Ιανουαρίου 1982. Σύμφωνα με το άρθρο 20 του Πρωτοκόλλου περί του Οργανισμού του Δικαστηρίου της ΕΟΚ, κατέθεσαν έγγραφες παρατηρήσεις στις 5 Απριλίου 1982 η επιχείρηση Wagner, εκπροσωπούμενη από το δικηγόρο Klaus Landry του δικηγορικού γραφείου Fritz Modest και λοιπών στο Αμβούργο, στις 26 Μαρτίου 1982 το BALM, εκπροσωπούμενο από τον Erdmann Schaller και στις 11 Μαρτίου 1982 η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων εκπροσωπούμενη από τον Meinhard Hilf, μέλος της νομικής της υπηρεσίας. Κατόπιν εκθέσεως του εισηγητού δικαστού και μετ' ακρόαση του γενικού εισαγγελέως, το Δικαστήριο απεφάσισε την έναρξη της προφορικής διαδικασίας χωρίς προηγούμενη διεξαγωγή αποδείξεων και κατ' εφαρμογή του άρθρου 95, παράγραφοι 1 και 2 του κανονισμού διαδικασίας την ανάθεση της υποθέσεως στο πρώτο τμήμα, δεδομένου ότι κανένα κράτος μέλος και κανένα όργανο δεν εζήτησαν να κριθεί η υπόθεση εν ολομέλεια. II — 'Εγγραφες παρατηρήσεις που κατετέθησαν ενώπιον του Δικαστηρίου 1. Παρατηρηθείς που κανετέαηοαν από νψ επιχείρηση Wagner Η επιχείρηση Wagner έχει τη γνώμη ότι σύμφωνα με το άρθρο 11, παράγραφος 1, του κανονισμού 1998/78η ζάχαρη που ευρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών πληροί καταρχήν την προϋπόθεση «της εναποθηκεύσεως εντός αποθήκης». Η διάταξη αυτή, έχει, προπάντων, σκοπό να ερμηνεύσει το άρθρο 3, παράγραφος 1, του κανονισμού 1358/77. Δεν στηρίζεται στο άρθρο 3, παράγραφος 2, αυτού του κανονισμού, ο οποίος χρησιμεύει ως έρεισμα στο άρθρο 10 του κανονισμού 1998/78 (που αφορά τη ζάχαρη ζαχαροκάλαμου που προέρχεται από τα γαλλικά υπερπόντια διαμερίσματα με θαλάσσια μεταφορά) και αφορά τις περιπτώσεις μεταφοράς «προς» εγκεκριμένες αποθήκες και όχι «μεταξύ» εγκεκριμένων αποθηκών. Η επιχείρηση Wagner υπογραμμίζει ότι το άρθρο 1, παράγραφος 4, του κανονισμού 2671/81 εξομοιώνει τη μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών προς το πραγματικό γεγονός αυτής της ίδιας της εναποθηκεύσεως, είτε οι αποθήκες ευρίσκονται σε διαφορετικά κράτη μέλη είτε εντός του αυτού κράτους μέλους. Είναι της γνώμης ότι έτσι πρέπει επίσης να ερμηνευθεί η επίμαχη διάταξη του κανονισμού 1998/78. Κάθε άλλη ερμηνεία θα παρεβίαζε τη γενική απαγόρευση κάθε αυθαίρετου μέτρου και την απαγόρευση διακρίσεων ενώ δεν υφίσταται κανένας λόγος για να τύχουν διαφορετικής μεταχειρίσεως ot δύο εν λόγω περιπτώσεις. Η επιχείρηση Wagner δεν απαντά συνεπώς στα άλλα ερωτήματα παρά επικουρικώς. Το πρόβλημα που τίθεται με το δεύτερο ερώτημα ισοδυναμεί προς το αν το πλεονέκτημα που εχορηγήθη, καθ' υπόθεση παρανόμως, ήδη το 1979 στους επιχειρηματίες οι οποίοι είχαν ζάχαρη υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών εντός του ιδίου κράτους μέλους και οι οποίοι, συνεπώς, ευνοήθησαν αδίκως, δύναται να τους αφαιρεθεί αναδρομικά. Αν η παραβίαση της αρχής της ισότητος δεν δύναται να θεραπευθεί αναδρομικά δι' επιστροφής του πλεονεκτήματος που είχε χορηγηθεί άνευ νομίμου αιτίας, δεν απομένει πλέον παρά να χορηγηθεί a posteriori και στους μη ευνοηθέντες επιχειρηματίες. Η επιχείρηση Wagner φρονεί ότι αν το Δικαστήριο θεωρήσει ότι δεν δύναται να κάνει δεκτή την άποψη της αλλά διεπίστωνε, εξάλλου, την ύπαρξη διακρίσεως έναντι των μεταφορών που συνεπάγονται τη διέλευση συνόρων, αυτό θα κατέληγε στο να μετατραπεί το ζήτημα της εξουδετερώσεως και εξαλείψεως αυτής της διακρίσεως σε δίκη αποζημιώσεως κατά της Επιτροπής. Όσον αφορά το τρίτο ερώτημα, και πέραν της απαντήσεως που εδόθη στο πρώτο ερώτημα η επιχείρηση Wagner δεν καταλαβαίνει γιατί, όσον αφορά τη μεταφορά μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών εντός ενός και του αυτού κράτους μέλους, απαιτείται «συνεπώς» ένα σύστημα ανάλογο προς εκείνο που προβλέπεται για τη ζάχαρη παραγωγής υπερπόντιων γαλλικών διαμερισμάτων, όπως αναφέρεται στη δεκάτη αιτιολογική σκέψη του κανονισμού 1998/78. Κατά την προσφεύγουσα αν οι ιδιαίτερες περιστάσεις, που επιτρέπουν τη θέσπιση ειδικών διατάξεων κατά την έννοια του άρθρου 3, παράγραφος 2, του κανονισμού 1358/77 για τα υπερπόντια γαλλικά διαμερίσματα, δύνανται να θεωρηθούν ότι οφείλονται στη μεγαλύτερη απόσταση και στη μεγαλύτερη διάρκεια της μεταφοράς, θα ήταν προτιμότερο να εφαρμοσθεί η ρύθμιση που εθεσπίσθη για τα διαμερίσματα αυτά στις μεταφορές μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών σε διαφορετικά κράτη μέλη. Θα ήταν, συνεπώς, εσφαλμένο να συναχθεί από το σύστημα που εφαρμόζεται στα εν λόγω διαμερίσματα ότι πρέπει να επιστραφούν τα έξοδα εναποθηκεύσεως ως προς μόνο τις μεταφορές που δεν συνεπάγονται διέλευση διακοινοτικών συνόρων. Όσον αφορά το τέταρτο ερώτημα, η επιχείρηση Wagner θεωρεί ότι η διαφορά μεταξύ των δύο εν λόγω κατηγοριών μεταφορών, που χαρακτηρίζονται από το ότι υπάρχει διέλευση ενδοκοινοτικών συνόρων, δεν έχει αποφασιστική σημασία, εφόσον η ζάχαρη ευρίσκεται, και στις δύο περιπτώσεις, μακράν της αγοράς κατά απολύτως ίδιο τρόπο. Είναι ασυμβίβαστο με τους σκοπούς και τους στόχους μιας κοινής αγοράς να ευνοούνται περισσότερο οι μεταφορές στο εσωτερικό ενός κράτους μέλους παρά οι μεταφορές από ένα κράτος μέλος σε ένα άλλο. Η επιχείρηση Wagner υπογραμμίζει ότι σε περίπτωση διακοινοτικών μεταφορών υφίστανται μάλιστα συμπληρωματικές δυνατότητες ελέγχου οι οποίες έγκεινται στον εκτελωνισμό στα σύνορα (έγγραφα οχήματος και αντίτυπα Τ 2). Η επίμαχη διάταξη θέτει, έτσι, χωρίς αποχρώντα λόγο, σε δυσμενή θέση τις συναλλαγές μεταξύ κρατών μελών και επιχειρήσεων, που τις διενεργούν, σε σχέση με τους εμπορικούς οίκους και τους παραγωγούς ζάχαρης που δεν ασκούν τις δραστηριότητες τους παρά στο εσωτερικό ενός κράτους μέλους, τούτο δε παρόλο που και οι δύο κατηγορίες ευρίσκονται σε ανταγωνισμό στην αγορά κοινοτικής ζάχαρης, η δε κατάσταση τους, όσον αφορά το κόστος, είναι η αυτή. 2. Παρατηρηθείς πον κατετεϋ'ηααν από το BALM Κατά το BALM, πρέπει να υπενθυμισθεί ότι η έννοια και ο σκοπός της αντισταθμιστικής επιστροφής των εξόδων εναποθηκεύσεως ζάχαρης έγκειται στην επίτευξη κανονικού εφοδιασμού σε ζάχαρη καθ' όλη την περίοδο χρήσεως για τη ζάχαρη. Εξάλλου, η αντιστάθμιση χρησιμεύει στο να ενισχυθούν οι ποσότητες ζάχαρης που δεν έχουν ακόμη πωληθεί ή εναποθηκευθεί από τους παραγωγούς, από τους ειδικούς εμπόρους και από άλλους δικαιούχους. Η αντιστάθμιση καθιστά έτσι δυνατό να επιτευχθεί ένα επίπεδο τιμών σταθερό καθ' όλη την περίοδο χρήσεως για τη ζάχαρη και να αποφευχθούν μαζικές προσφορές πωλήσεως στους οργανισμούς παρεμβάσεως (πρ6λ. την αιτιολογία του κανονισμού 3330/74). Συνεπώς, το σύστημα επιστροφών πρέπει να εφαρμόζεται κατά τρόπο όσο το δυνατό περιορισμένο. Κατά την άποψη του BALM, από τη σχέση εξαρτήσεως, που υφίσταται μεταξύ της αντισταθμίσεως των εξόδων εναποθηκεύσεως και της εισφοράς, απορρέει ότι η αντιστάθμιση αυτή δεν πρέπει ποτέ να δίδεται όταν η συνεισφορά οφείλεται σε διάθεση της ζάχαρης (πρβλ. τη δέκατη αιτιολογική σκέψη του κανονισμού 1358/77 και το άρθρο 1, παράγραφος 4 του κανονισμού 2671/81). Το άρθρο 12 του κανονισμού 1998/78 καθορίζει επακριβώς τις περιπτώσεις, στις οποίες οφείλεται η συνεισφορά. Μεταξύ αυτών των περιπτώσεων αναφέρεται ιδίως η έξοδος της ζάχαρης από το εργοστάσιο στο οποίο παρήχθη, εφόσον η ζάχαρη αυτή δεν έχει εναποθηκευθεί σε εγκεκριμένη αποθήκη του παραγωγού, ευρισκόμενη στο ίδιο κράτος μέλος. Εφόσον η επιχείρηση Wagner, σύμφωνα με τα στοιχεία της αγόρασε τη ζάχαρη αυτή στη Γαλλία από την επιχείρηση Lanvin της Dijon και τη μετέφερε στη Γερμανία, υφίσταται εδώ πώληση ζάχαρης και όχι μόνο μεταφορά κατά την έννοια του άρθρου 12, παράγραφος 1, εδάφιο 26, δεύτερη περίοδος του προαναφερθέντος κανονισμού. Στην περίπτωση αυτή πωλήσεως εναποθηκευμένης ζάχαρης σε μία άλλη επιχείρηση δεν πληρούται μόνο η πραγματική προϋπόθεση της εναποθηκεύσεως ούτε καν ο όρος «που αποθηκεύεται σε μία αποθήκη» κατά την έννοια του άρθρου 3, παράγραφος 1, του κανονισμού 1358/77. Εφόσον από την 1η Ιουλίου 1970 οι οργανισμοί παρεμβάσεως έχουν την υποχρέωση να αγοράζουν τη ζάχαρη που τους προσφέρεται από τους παραγωγούς, ο σκοπός της επιστροφής των εξόδων αποθηκεύσεως έγκειται ομοίως στην αποφυγή πλήρως ή εν μέρει παρεμβάσεων δι' αγοράς (πρβλ. δωδέκατη αιτιολογική σκέψη του κανονισμού 750/68 του Συμβουλίου, της 18ης Ιουνίου 1968, περί των γενικών κανόνων αντισταθμίσεως των εξόδων αποθηκεύσεως στον τομέα της ζάχαρης, ABl. L 137, σ. 4 ). Το BALM τονίζει ότι οι μεταφορές, για τις οποίες δίδεται επιστροφή εντός του ιδίου κράτους μέλους και οι διεθνείς μεταφορές, για τις οποίες δεν δίδεται επιστροφή λόγω του οριστικού προορισμού διαθέσεως σε περίπτωση πωλήσεως, πρέπει να τύχουν διαφορετικής εκτιμήσεως. Κατά την έκτη αιτιολογική σκέψη του κανονισμού 1358/77 και την πέμπτη, δωδέκατη και δέκατη τρίτη αιτιολογική σκέψη του κανονισμού 1998/78, τα κράτη μέλη πρέπει να έχουν τη δυνατότητα να διενεργούν τους αναγκαίους ελέγχους. Σε περίπτωση διεθνούς μεταφοράς τα κράτη μέλη δεν 9α ηδύναντο πλέον να ανταποκριθούν στην υποχρέωση ελέγχου ή θα ηδύναντο, αλλά μόνο υπό συνθήκες που θα έχουν καταστεί πια δύσκολες. Οι έλεγχοι πρέπει να αναφέρονται στις προϋποθέσεις, βάσει των οποίων γεννάται το δικαίωμα της αντισταθμιστικής επιστροφής των εξόδων αποθηκεύσεως, οι οποίοι εξαρτώνται από διαφορετικούς παράγοντες. Έτσι, η επιστροφή εξαρτάται ιδίως από το γεγονός ότι το εμπόρευμα παρήχθη σε ένα άλλο κράτος μέλος από μία επιχείρηση που διαθέτει ένα ποσοστό βάσεως και ότι έχει αποθηκευθεί εκεί ή έχει αποτεθεί σε μία εγκεκριμένη αποθήκη και επίσης από το γεγονός ότι ο αιτών έχει ενδεχομένως πράγματι αποκτήσει στο εξωτερικό την κυριότητα του εμπορεύματος. Συνεπώς είναι περιττό το να ελέγχεται η διεθνής μεταφορά κατά τον εκτελωνισμό, ακόμη και ενδεχομένως μέσω των εγγράφων οχήματος ή των αντιτύπων Τ 2. Μεταξύ των οργανισμών παρεμβάσεως των κρατών μελών δεν υπάρχουν ως προς την αντιστάθμιση των εξόδων αποθηκεύσεως ειδικές επαφές με ικανοποιητικά αποτελέσματα που θα ηδύναντο να χρησιμεύσουν εν προκειμένω. Δοθέντος ότι κατά την επιστροφή των εξόδων αποθηκεύσεως, οι έλεγχοι διενεργούνται, εξάλλου, επί τόπου μέσω ερεύνης των αποθηκών και εξετάσεως των λογιστικών στοιχείων του αιτούντος, οι έλεγχοι αυτοί παραμένουν περιορισμένοι σε κάθε κράτος μέλος, έτσι ώστε να μην υφίσταται καμία δυνατότης ελέγχου εντός των άλλων κρατών μελών. Εξάλλου, το BALM δεν διαβλέπει παράνομη χορήγηση εμπορικού προνομίου, το οποίο να συνιστά διάκριση κατά την έννοια του άρθρου 40, παράγραφος 3, εδάφιο 2, της συνθήκης ή παραβίαση της απαγορεύσεως κάθε αυθαίρετου μέτρου εις βάρος των άλλων επιχειρηματιών. Πράγματι, όπως ελέχθη ανωτέρω, η επιστροφή των εξόδων αποθηκεύσεως δεν διενεργείται όταν ο σκοπός της επιδοτήσεως δεν δύναται πλέον να επιτευχθεί συνεπεία της πωλήσεως. Σε πολυάριθμες αποφάσεις, και εσχάτως στην υπόθεση 77/81 Zuckerfabrik Franken, μη δημοσιευθείσα ακόμη), το Δικαστήριο εδέχθη ότι η τήρηση του σκοπού της επιδοτήσεως συνιστά προϋπόθεση του δικαιώματος για τη χορήγηση εμπορικού πλεονεκτήματος. Κατά την πάγια νομολογία του Bundesverwaltungsgericht, κατά την οποία, όταν η νομική κατάσταση δεν απαιτεί την επιθυμητή μεταχείριση, η αρχή της ισότητος δεν παραβιάζεται όταν αυτή η μεταχείριση αντιβαίνει προς την αντικειμενική νομική κατάσταση σε άλλες ανάλογες περιπτώσεις, δεν υφίσταται δικαίωμα ίσης μεταχειρίσεως στην παρανομία, το οποίο να δύναται να επικαλεσθεί η επιχείρηση Wagner. Μία ρύθμιση ανάλογη προς εκείνη που προβλέπεται για τη ζάχαρη, που προέρχεται από τα υπερπόντια γαλλικά διαμερίσματα, εθεσπίσθη από το άρθρο 11 του κανονισμού 1998/78 ως προς τους παραγωγούς ζάχαρης, οι οποίοι μεταφέρουν εντός του κράτους μέλους τους ζάχαρη από το εργοστάσιο τους σε μια αλλοδαπή αποθήκη ή μεταξύ δύο αλλοδαπών αποθηκών. Αυτί] η πράξη, πάντοτε αναγκαία κατά την περίοδο της μεταποιήσεως (περίοδος χρήσεως), δεν θεωρείται ως διάθεση κατά την έννοια του άρθρου 12, παράγραφος 1, του προαναφερθέντος κανονισμού και ούτε έχει, έτσι, ως συνέπεια την είσπραξη της σχετικής με τα έξοδα αποθηκεύσεως συνεισφοράς. Επέκταση της αναφερομένης στο άρθρο 3, παράγραφος 2, του κανονισμού 1358/77 εξουσιοδοτήσεως πέρα από τις υφιστάμενες εξαιρέσεις δεν θα ήταν σύμφωνη με την αληθινή έννοια της αντισταθμίσεως των εξόδων αποθηκεύσεως και δεν θα εδικαιο-λογείτο ούτε από της απόψεως της συμπληρωματικής δαπάνης, που συνεπάγεται άνοδο των τιμών καταναλωτού, ούτε από την άποψη μιας λογικής διοικητικής δαπάνης. Το BALM συνάγει από τα ανωτέρω ότι η δυνατότης επιστροφής για τις μεταφορές μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών εντός του ιδίου κράτους μέλους σε σύγκριση με τις μεταφορές, για τις οποίες δεν δίδεται επιστροφή, μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών σε διαφορετικά κράτη μέλη, δεν πληροί την πραγματική προϋπόθεση της διακρίσεως κατά την έννοια του άρθρου 40, παράγραφος 3, εδάφιο 2 της συνθήκης ή δεν παραβιάζει τη γενική απαγόρευση κάθε αυθαιρέτου μέτρου. 3. Παρατηρηθείς mv κατετέαησαν από την Επιτροπή Η Επιτροπή επανατοποθετεί καταρχάς την υπόθεση στην κυρία δίκη μέσα στο κανονιστικό της πλαίσιο. Κατ' αυτήν πρόκειται για μία ρύθμιση περί επιστροφών, που εξουδετερώνει τον κίνδυνο παρεμβάσεως, καθώς επίσης και για την επαγρύπνηση ότι η ρύθμιση αυτή θα είναι κατά το δυνατό περιορισμένη ως προς την επίτευξη αυτού του στόχου, προκειμένου να διατηρηθούν τα έξοδα αντισταθμίσεως στο χαμηλότερο δυνατό επίπεδο, επειδή η αντιστάθμιση αυτή καλύπτεται από τους υπόχρεους σε συνεισφορά και δεν αντιστοιχεί σε επιδότηση από την Κοινότητα. Στα πλαίσια αυτού του καθήκοντος, με το οποίο την έχει επιφορτίσει το Συμβούλιο, η Επιτροπή όφειλε ομοίως να λάβει υπόψη την εφαρμογή στην πράξη αυτών των ρυθμίσεων, ιδίως των δυνατοτήτων ελέγχου, προκειμένου να εξασφαλισθεί για τις εθνικές υπηρεσίες μία λογική ισορροπία μεταξύ του επιδιωκόμενου αντικειμένου και των σχετικών διοικητικών δαπανών. Συνεπώς, ο βασικός κανονισμός 3330/74 δεν προβλέπει παρά κατ' αποκοπήν επιστροφή των εξόδων αποθηκεύσεως. 'Ετσι εξηγούνται οι διατάξεις που περιορίζουν τους δικαιούχους επιστροφής στους παραγωγούς και στους χονδρεμπόρους και το γεγονός ότι η Επιτροπή απεφάσισε να μην επεκτείνει τη ρύθμιση, τη σχετική με επιστροφές για διεθνείς μεταφορές που αφορούν αμελητέες ποσότητες. Η Επιτροπή υπογραμμίζει ότι ο κανονισμός 1358/77 χαράσσει, στο άρθρο 3 μία διάκριση αρχής μεταξύ αποθηκεύσεως σε εγκεκριμένη αποθήκη κατά την αρχή και το τέλος του μήνα (παράγραφος 1) και των μεταφορών που διενεργούνται πέρα από το τέλος του μήνα (παράγραφος 2). Η διάκριση αυτή στηρίζεται στο σύστημα της κατ' αποκοπήν επιστροφής, το οποίο δυνάμει του άρθρου 4 αναφέρεται στη μέση ποσότητα που ευρίσκεται αποθηκευμένη κατά την αρχή και το τέλος του μήνα. Αν αποσυρθεί μία ποσότης ζάχαρης από την αποθήκη πριν από το τέλος του μήνα οφείλεται η ημίσεια μηνιαία επιστροφή. Η ημίσεια μηνιαία επιστροφή οφείλεται επίσης όταν μία ποσότης ζάχαρης εισέρχεται στην αποθήκη πριν από το τέλος του μήνα. Αντιθέτως, οι μεταφορές που διενεργούνται μετά το τέλος του μήνα δεν αποτελούν μέρος των αποθηκεύσεων της αρχής και του τέλους του υπό κρίση μήνα. Χρειάζεται, συνεπώς, ειδική ρύθμιση για τον υπολογισμό της επιστροφής που οφείλεται γι' αυτές τις μεταφορές. Το Συμβούλιο εξουσιοδότησε την Επιτροπή να θεσπίσει ενδεχομένως «ειδικές διατάξεις» ομοίως και για αυτές τις ειδικές περιπτώσεις. Η διάρθρωση της ρυθμίσεως καταδεικνύει ότι η ζάχαρη που ευρίσκεται υπό μεταφορά κατά το χρονικό σημείο συνδέσεως μεταξύ δύο μηνών δεν θεωρείται ως ευρισκομένη «μέσα σε αποθήκη» κατά την έννοια του άρθρου 3, παράγραφος 1, του κανονισμού του Συμβουλίου, δηλαδή ότι δεν πληροί τις προϋποθέσεις που απαριθμούνται στο προδικαστικό ερώτημα α). Η Επιτροπή δεν εγνώριζε και δεν γνωρίζει παρά μερικές σπάνιες περιπτώσεις διεθνών μεταφορών, για τις οποίες εζητήθη επιστροφή των εξόδων αποθηκεύσεως. Μέχρι σήμερα δεν της απηυθύνθη παρά το BALM και μόνο σχετικά με αιτήσεις της επιχειρήσεως Wagner. Από το Φεβρουάριο ώς το Δεκέμβριο του 1979η επιχείρηση αυτή είχε υποβάλει στο BALM αιτήσεις για συνολικό ποσό 4240,92 γερμανικών μάρκων που αντιστοιχούσαν σε διεθνείς μεταφορές 4120 τόνων. Συγκρίνοντας τους αριθμούς αυτούς με εκείνους που αφορούν το σύνολο της αντισταθμίσεως των εξόδων αποθηκεύσεως, τα οποία το 1979 ανήρχοντο σε160713000 γερμανικά μάρκα στην Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας, διαπιστώνεται η μικρή σημασία των εν λόγω μεταφορών (ήτοι 0,0026 ο/ο). Εξάλλου ο κίνδυνος παρεμβάσεως που πρέπει να αντιμετωπισθεί, προέρχεται ουσιωδώς από τους παραγωγούς. Βεβαίως, οι επιχειρηματίες έχουν επίσης δικαίωμα παρεμβάσεως αλλά, όταν αγοράζουν ορισμένες ποσότητες σε τιμή ανώτερη από την τιμή παρεμβάσεως, ο κίνδυνος παρεμβάσεως είναι πρακτικά μηδαμινός επειδή θεωρούν ότι δύνανται να πωλήσουν σε υψηλότερη τιμή. Η διεθνής μεταφορά που πραγματοποιείται στο χρονικό συνδετικό σημείο δύο μηνών συνεπάγεται δυσανάλογα διοικητικά έξοδα. Πράγματι, η αποθήκη αφετηρίας και η αποθήκη προορισμού υπάγονται στην αρμοδιότητα διαφορετικών διοικητικών υπηρεσιών. Όμως, δεν υφίσταται κανένας μηχανισμός συνεργασίας, δεδομένου ότι περιπτώσεις αυτού του είδους δεν είναι συχνές. Για να εκτελέσουν σωστά τα καθήκοντα τους ως προς τον έλεγχο οι αρχές, που είναι αρμόδιες για την άφιξη της μεταφοράς και την πληρωμή της επιστροφής βάσει της πλασματικής αποθηκευμένης ποσότητας στην αρχή του μήνα, πρέπει να ελέγχουν αν ο επιχειρηματίας απέκτησε την ιδιοκτησία του εμπορεύματος, να καθορίζουν τη στιγμή κατά την οποία έγινε ιδιοκτήτης όταν ζητεί και την επιστροφή του τέλους του μήνα, όσον αφορά την αποθήκη αφετηρίας, Kat να ελέγχουν αν η ζάχαρη ήταν αποθηκευμένη σε μια εγκεκριμένη αποθήκη στη χώρα αφετηρίας. Τα έγγραφα μεταφοράς δεν παρέχουν σχετικώς καμία ένδειξη. Αντιθέτως θα ηδύνατο να συναχθεί από αυτά ότι η μεταφορά διενεργήθη πέρα από το τέλος του μήνα. Οι υπηρεσίες, που είναι αρμόδιες για τη διαχείριση της αγοράς ζάχαρης, δύνανται ασφαλώς να λάβουν τις αναγκαίες πληροφορίες και στοιχεία από τις αλλοδαπές αρμόδιες υπηρεσίες, πράγμα που θα τους επέτρεπε να διενεργήσουν πλήρη έλεγχο, αλλά η Επιτροπή θεωρεί ότι αυτό θα προκαλούσε γενικώς διοικητικά έξοδα απολύτως δυσανάλογα σε σχέση με ενέργειες πρακτικώς ελάχιστα σημαντικές. Πρέπει εξάλλου να ληφθεί υπόψη το γεγονός ότι γενικά δύνανται να αποφευχθούν μεταφορές κατά το χρονικό συνδετικό σημείο δύο μηνών όταν η επιστροφή που αντιστοιχεί στα έξοδα αποθηκεύσεως δύναται να φθάσει σε σημαντικό ύψος. Αν το Δικαστήριο κηρύξει την επίμαχη διάταξη ως ασυμβίβαστη με την αρχή της ίσης μεταχειρίσεως, η απόφαση αυτή δεν θα μετέβαλε άμεσα τη νομική κατάσταση. Οι διοικητικές αρχές των κρατών μελών δεν θα είχαν πλέον ούτε το δικαίωμα ούτε την υποχρέωση να επεκτείνουν και στους μη ευνοηθέντες επιχειρηματίες τις επιστροφές που προβλέπονται στο άρθρο 11, παράγραφος 1, του κανονισμού 1998/78. Όπως δέχθηκε το Δικαστήριο στην απόφαση του της 19ης Οκτωβρίου 1977 (υποθέσεις 117/76 και 16/77, Sig. 1977, σ. 1753 ) η Επιτροπή οφείλει σε ανάλογη περίπτωση να θέσει τέρμα στο ασυμβίβαστο με κατάλληλα μέτρα. Ο στόχος αυτός δύναται να επιτευχθεί με διάφορους τρόπους. Η Επιτροπή θα ηδύνατο, παραδείγματος χάριν, να χορηγήσει μέσω ενός κανονισμού με αναδρομικό αποτέλεσμα, επιστροφή και στους μέχρι τώρα μη ευνοηθέντες επιχειρηματίες, αν διεπίστωνε ότι μια τέτοια διεύρυνση της κατηγορίας των δικαιούχων είναι σύμφωνη με το σύστημα. Θα ηδύνατο επίσης να προβλέψει ατομικά μέτρα αποζημιώσεως προς όφελος των μη ευνοηθέντων ή να λάβει ακόμα και άλλα μέτρα. Σε τελευταία ανάλυση, οι τρόποι παροχής εννόμου προστασίας στην προσφεύγουσα εξαρτώνται από τα λαμβανόμενα από την Επιτροπή μέτρα. Όσο αυτή δεν έχει κάνει τίποτα, η προσφεύγουσα δεν έχει σε καμία περίπτωση δικαίωμα επιστροφής των εξόδων αποθηκεύσεως βάσει μόνο της αρχής της ίσης μεταχειρίσεως. Η προσφεύγουσα δεν δύναται να τύχει νομικής προστασίας παρά μόνο μέσω αγωγών στηριζόμενων στην εξωσυμβατική ευθύνη. III — Προφορική διαδικασία Η προσφεύγουσα επιχείρηση, εκπροσωπούμενη από το δικηγόρο Klaus Landry, το BALM, εκπροσωπούμενο από τον Eberhard Grobosch και η Επιτροπή, εκπροσωπούμενη από τον Meinhard Hilf ανέπτυξαν τις προφορικές παρατηρήσεις τους στη συνεδρίαση της 16ης Σεπτεμβρίου 1982. Ο γενικός εισαγγελέας ανέπτυξε τις προτάσεις του στη συνεδρίαση της 14ης Οκτωβρίου 1982. Σκεπτικό Με διάταξη της 8ης Οκτωβρίου 1981, που περιήλθε στο Δικαστήριο στις 8 Ιανουαρίου 1982, το Verwaltungsgericht της Φραγκφούρτης επί του Μάιν υπέβαλε, δυνάμει του άρθρου 177 της συνθήκης ΕΟΚ, τέσσερα προδικαστικά ερωτήματα ως προς την ερμηνεία και ενδεχομένως το κόρος των κανονισμών 1358/77 του Συμβουλίου, της 20ής Ιουνίου 1977, περί καθορισμού γενικών κανόνων αντισταθμίσεως των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/018, σ. 161) και 1998/78 της Επιτροπής, της 18ης Αυγούστου 1978 περί των λεπτομερειών εφαρμογής του συστήματος αντισταθμίσεως των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/022, σ. 152) ενόψει της απαγορεύσεως των διακρίσεων, περί της οποίας το άρθρο 40, παράγραφος 3, φράση 2, της συνθήκης. Τα ερωτήματα αυτά ανέκυψαν στο πλαίσιο διαφοράς μεταξύ της επιχειρήσεως Hans-Otto Wagner GmbH Agrarhandel και του Bundesanstalt für landwirtschaftliche Marktordnung (BALM), ομοσπονδιακού ιδρύματος οργανώσεως γεωργικών αγορών, γερμανικού οργανισμού παρεμβάσεως. Ο κανονισμός 3330/74 του Συμβουλίου, της 19ης Δεκεμβρίου 1974, περί κοινής οργανώσεως αγοράς στον τομέα της ζάχαρης (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/011, σ. 134) προβλέπει στο άρθρο 8 την κατ' αποκοπήν απόδοση από τα κράτη μέλη των εξόδων αποθεματοποιήσεως ορισμένων τύπων ζάχαρης που παράγονται από τεύτλα ή ζαχαροκάλαμα. Ο κανονισμός 1358/77, που αντικαθιστά τον κανονισμό 750/68 του Συμβουλίου, της 18ης Ιουνίου 1968 (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/018, σ. 161), ορίζει στο άρθρο του 3, παράγραφος 1, ότι η απόδοση χορηγείται για τη ζάχαρη που αποθηκεύεται σε αποθήκη που έχει εγκριθεί από το κράτος μέλος στο έδαφος του οποίου ευρίσκεται η αποθήκη. Η παράγραφος 2 του ίδιου άρθρου ορίζει ότι, σε ειδικές περιστάσεις μπορούν να θεσπιστούν ειδικές διατάξεις κατά την προβλεπόμενη από το άρθρο 36 του κανονισμού 3330/74 διαδικασία (αποκαλούμενη «επιτροπή διαχειρίσεως» για τη ζάχαρη που είναι υπό μεταφορά στην αρχή της περιόδου που προβλέπεται στο άρθρο 4, παράγραφος 2. Το άρθρο 4, παράγραφος 1, ορίζει ότι ο υπολογισμός της αποδόσεως ενεργείται βάσει των μηνιαίων καταγραφών των αποθηκευμένων ποσοτήτων. Η παράγραφος 2 ορίζει ότι η ποσότητα που πρέπει να λαμβάνεται υπόψη είναι ίση προς τον αριθμητικό μέσο όρο των ποσοτήτων που είναι αποθηκευμένες κατά την αρχή και το τέλος του εν λόγω μήνα. Το άρ9ρο 10 του κανονισμού 1998/78 ορίζει: « 1. Για τη ζάχαρη ζαχαροκάλαμου που προέρχεται από τα γαλλικά υπερπόντια διαμερίσματα, η οποία μεταφέρεται θαλασσίως κατά την ώρα 00.00 της πρώτης ημέρας ενός μήνα και η οποία, κατά την άφιξη της, αποθηκεύεται σε εγκεκριμένη αποθήκη, χορηγείται απόδοση εξόδων αποθεματοποιήσεως. ... 2. Η απόδοση, εν τούτοις, για τη ζάχαρη που αναφέρεται στην παράγραφο 1 περιορίζεται σε περίοδο ίση με τα τρία τέταρτα ενός μήνα.» Το άρθρο 11 του ίδιου κανονισμού ορίζει: « 1. Όταν εντός Κράτους μέλους, ακατέργαστη ζάχαρη ή λευκή ζάχαρη προερχόμενη από εγκεκριμένη αποθήκη ευρίσκεται σε μεταφορά άλλη από αυτήν που αναφέρεται στο άρθρο 10 κατά την ώρα 00.00 της πρώτης ημέρας του μήνα και η οποία, κατά την άφιξη της, αποθηκεύεται σε άλλη εγκεκριμένη αποθήκη του ιδίου Κράτους μέλους, χορηγείται η απόδοση των εξόδων αποθεματοποιήσεως. 2. Προς υπολογισμό της ποσότητος η οποία λαμβάνει την απόδοση των εξόδων αποθεματοποιήσεως, όπως αναφέρεται στο άρθρο 4, παράγραφος 2, του κανονισμού (ΕΟΚ) 1358/77, η αναφερομένη στην παράγραφο 1 ζάχαρη “των αναφερομένων τύπων” θεωρείται ότι είναι ακόμη αποθηκευμένη στην αποθήκη κατά την 24η ώρα της τελευταίας ημέρας ενός μήνα και ότι ήδη έχουν αποθηκευθεί στην αποθήκη αφίξεως κατά την ώρα 00.00 της πρώτης ημέρας του επόμενου μήνα.» Η προσφεύγουσα στην κυρία δίκη ζήτησε την απόδοση των εξόδων της αποθεματοποιήσεως για ποσότητες ζάχαρης που αγόρασε από επιχείρηση εγκατεστημένη στη Γαλλία, που βρισκόταν υπό μεταφορά από εγκεκριμένη αποθήκη της Γαλλίας προς άλλη εγκεκριμένη αποθήκη της Ομοσπονδιακής Δημοκρατίας της Γερμανίας κατά την τελευταία ημέρα του μήνα για τον οποίο επρόκειτο. Η αρμόδια γερμανική αρχή (BALM) απέρριψε την αίτηση με την αιτιολογία ότι, δυνάμει του άρθρου 11 του κανονισμού 1998/78, μόνο τα εμπορεύματα που μεταφέρονται σε άλλη εγκεκριμένη αποθήκη του ίδιου κράτους μέλους, μπορούν να ληφθούν υπόψη. Το Verwaltungsgericht Φραγκφούρτης επί του Μάιν, στο οποίο υποβλήθηκε η διαφορά, θεωρώντας ότι κατά τους όρους του κανονισμού 1358/77η απόδοση έπρεπε να χορηγηθεί αποκλειστικά για τη ζάχαρη που αποσύρεται από την αγορά υπό συνθήκες παρόμοιες προς τις συνθήκες αποθεματοποιήσεως από το κράτος, υπέβαλε στο Δικαστήριο τα ακόλουθα προδικαστικά ερωτήματα: «1. Συντρέχει, ως προς την ζάχαρη, που βρίσκεται υπό μεταφορά από εγκεκριμένη αποθήκη κατά το άρθρο 3, παράγραφος 1, εδάφιο 1, του κανονισμού (ΕΟΚ) 1358/77 του Συμβουλίου, της 20. 6. 1977, περί καθορισμού γενικών κανόνων αντισταθμίσεως των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης και περί καταργήσεως του κανονισμού (ΕΟΚ) 750/68 (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/018, σ. 161) προς άλλη εγκεκριμένη αποθήκη, ακόμη και όταν οι δύο αποθήκες βρίσκονται σε διαφορετικά κράτη μέλη, η προϋπόθεση “αποθηκεύεται σε αποθήκη” κατά την έννοια της ανωτέρω διατάξεως; 2. Σε περίπτωση αρνητικής απαντήσεως: Η γενική απαγόρευση κάθε αυθαιρέτου μέτρου ή η απαγόρευση διακρίσεων του άρθρου 40, παράγραφος 3, εδάφιο 2, της συνθήκης ΕΟΚ επιβάλλει την υποχρέωση χορηγήσεως ανάλογης αποδόσεως στο ζημιωθέντα επιχειρηματία, για όσο χρόνο χορηγείται η απόδοση αυτή παρανόμως στον ευνοη-θέντα επιχειρηματία; 3. Σε περίπτωση καταφατικής απαντήσεως: Καλύπτεται η ειδική ρύθμιση του άρθρου 11, παράγραφος 1 του κανονισμού (ΕΟΚ) 1998/78 της Επιτροπής, της 18. 8. 1978 περί των λεπτομερειών εφαρμογής του συστήματος των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης (ΕΕ ειδ. έκδ. 03/022, σ. 152) από την εξουσιοδότηση του άρθρου 3, παράγραφος 2, του κανονισμού (ΕΟΚ) 1358/77 του Συμβουλίου, της 20. 6. 1977; 4. Σε περίπτωση αρνητικής απαντήσεως: Συντρέχει, κατά συνέπεια, ως προς την παράνομη ευνοϊκή μεταχείριση των μεταφορών μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών στο ίδιο κράτος μέλος σε σύγκριση με μεταφορές μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών κειμένων σε διαφορετικά κράτη μέλη, περίπτωση διακρίσεως κατά την έννοια του άρθρου 40, παράγραφος 3, εδάφιο 2, της συνθήκης ΕΟΚ ή η ευνοϊκή αυτή μεταχείριση παραβιάζει εν πάση περιπτώσει τη γενική απαγόρευση λήξεως αυθαιρέτων μέτρων που στηρίζεται στις γενικές αρχές του δικαίου;» Το πρώτο ερώτημα αποβλέπει στην εξακρίβωση αν η ζάχαρη που βρίσκεται υπό μεταφορά από εγκεκριμένη αποθήκη σε άλλη επίσης εγκεκριμένη αποθήκη συγκεντρώνει την πραγματική προϋπόθεση της αποθηκεύσεως σε αποθήκη, κατά την έννοια της διατάξεως του άρθρου 3, παράγραφος 1, του κανονισμού 1358/77. Η προσφεύγουσα στην κυρία δίκη υποστηρίζει ότι το άρθρο 11, παράγραφος 1, του κανονισμού 1998/78 της Επιτροπής δεν μπορεί να στηρίζεται στο άρθρο 3, παράγραφος 2, του κανονισμού του Συμβουλίου. Η τελευταία αυτή διάταξη χρησιμεύει ως βάση του άρθρου 10 του κανονισμού της Επιτροπής, που αφορά τη ζάχαρη προελεύσεως υπερπόντιων γαλλικών διαμερισμάτων και δεν μπορεί, επομένως, να χρησιμεύσει ως βάση του άρθρου 11, παράγραφος 1. Θεωρεί, συνεπώς, ότι η τελευταία αυτή διάταξη δεν είναι παρά ερμηνεία του άρθρου 3, παράγραφος 1, του κανονισμού του Συμβουλίου, κατά την έννοια ότι η υπό μεταφορά μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών ζάχαρη συγκεντρώνει καταρχήν την πραγματική προϋπόθεση της αποθηκεύσεως σε αποθήκη. Είναι αληθές ότι στη δέκατη αιτιολογική σκέψη του κανονισμού 1998/78 αναφέρεται ότι το άρθρο 3, παράγραφος 2, του κανονισμού του Συμβουλίου προβλέπει ότι, υπό ειδικούς όρους, μπορούν να θεσπιστούν ειδικές διατάξεις που να αφορούν τη ζάχαρη υπό διαμετακόμιση στις αρχές ενός μήνα - ότι οι ειδικές αυτές προϋποθέσεις ισχύουν όσον αφορά την ακατέργαστη ζάχαρη που παράγεται στα γαλλικά υπερπόντια διαμερίσματα, διότι το σύνολο σχεδόν της παραγωγής δεν καταναλώνεται επί τόπου - ότι η μακρινή απόσταση μεταξύ των διαμερισμάτων αυτών και της Ευρώπης απαιτεί μεταφορά διαρκείας αρκετών εβδομάδων ότι, για το λόγο αυτό, είναι αναπόφευκτο η ζάχαρη αυτή, κατά γενικό κανόνα, να βρίσκεται υπό διαμετακόμιση την πρώτη ημέρα ενός ημερολογιακού μήνα... ότι στην περίπτωση μεταφοράς ζάχαρης από εγκεκριμένη αποθήκη σε άλλη εγκεκριμένη αποθήκη του ίδιου κράτους μέλους πρέπει να προβλέπεται καθεστώς ανάλογο με εκείνο, το οποίο εφαρμόζεται στη ζάχαρη από ζαχαροκάλαμο προελεύσεως των γαλλικών υπερποντίων διαμερισμάτων. Η αιτιολογική αυτή σκέψη μπορεί να δημιουργήσει την εντύπωση ότι η Επιτροπή φρονεί ότι ο κανονισμός του Συμβουλίου δεν της παρείχε εξουσία παρά να θεσπίσει ειδικές διατάξεις για την περίπτωση της ζάχαρης προελεύσεως των υπερποντίων γαλλικών διαμερισμάτων και ότι θεωρούσε ότι έπρεπε να προβεί σε ανάλογη εφαρμογή της εξουσίας αυτής για την περίπτωση της ζάχαρης που βρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών. Από την εξέταση ωστόσο των προηγούμενων κανονισμών διαφαίνεται ότι δεν έχουν έτσι τα πράγματα. Ο κανονισμός 750/68 του Συμβουλίου, της 18 Ιουνίου 1968 ( JO L 137, σ. 4 ), θέσπισε τους γενικούς κανόνες αντισταθμίσεως των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης. Το άρθρο 3, παράγραφος 1, του εν λόγω κανονισμού προβλέπει ότι η απόδοση χορηγείται για ποσότητες ζάχαρης που αποθηκεύονται σε αποθήκη εγκεκριμένη από το κράτος μέλος, στο έδαφος του οποίου βρίσκεται η αποθήκη. Η παράγραφος 2 του ίδιου άρθρου προβλέπει ότι, σε ειδικές περιστάσεις, μπορούν να θεσπιστούν ειδικές διατάξεις για τη ζάχαρη που είναι υπό μεταφορά στις αρχές του μήνα. Η τελευταία αυτή διάταξη, όπως και η παρόμοια διάταξη του κανονισμού 1358/77 έχει γενική εφαρμογή και δεν περιορίζει με κανένα τρόπο τη φύση των περιστάσεων που πρέπει να θεωρούνται ως ειδικές. Η Επιτροπή έκαμε χρήση της διατάξεως αυτής στον κανονισμό 442/70 της 9ης Μαΐου 1970 περί των λεπτομερειών εφαρμογής του συστήματος αντισταθμίσεως των εξόδων αποθεματοποιήσεως στον τομέα της ζάχαρης ( JO L 55, σ. 10 ), θεσπίζοντας με το άρθρο 5 του εν λόγω κανονισμού διατάξεις παρόμοιες με εκείνες του άρθρου 10 του κανονισμού 1998/78. Στις αιτιολογικές σκέψεις του κανονισμού της 1668/74, της 28 Ιουνίου 1974 ( JO L 176, σ. 5 ), η Επιτροπή διευκρίνισε ότι επιβάλλεται να προβλεφθεί, για τη ζάχαρη η οποία, προερχόμενη από εγκεκριμένη αποθήκη κράτους μέλους, είναι υπό μεταφορά κατά την ώρα 00.00 της πρώτης ημέρας του μήνα και αποθηκεύεται κατά την άφιξη της σε άλλη εγκεκριμένη αποθήκη του ίδιου κράτους, ένα σύστημα ουσιαστικά ανάλογο με εκείνο που εφαρμόζεται στη ζάχαρη από ζαχαροκάλαμο προελεύσεως γαλλικών υπερποντίων διαμερισμάτων, δυνάμει του κανονισμού 442/70. Ο κανονισμός παρεμβάλλει, επομένως, στον κανονισμό 442/70 ένα νέο άρθρο, το 5α που ουσιαστικά έχει το ίδιο αποτέλεσμα με το άρθρο 11, παράγραφος 1, του κανονισμού 1998/78. Καθίσταται, επομένως, σαφές ότι η Επιτροπή έκανε χρήση της ανωτέρω εξουσίας της για τους δύο επισημανθέντες στόχους πριν ακόμα το Συμβούλιο, με τον κανονισμό του 1358/77, της απονείμει ρητώς την εξουσία να θεσπίζει ειδικές ταυτόσημες διατάξεις, έτσι ώστε να πρέπει να εξαχθεί το συμπέρασμα ότι η εν λόγω απονομή εξουσίας δεν πρέπει να ερμηνευθεί κατά την έννοια που προτείνει η προσφεύγουσα στην κυρία δίκη, αλλά κατά την έννοια ότι δικαιολογεί τα άρθρα 10 και 11, παράγραφος 1, του κανονισμού 1998/78. Από τα ανωτέρω έπεται ότι το άρθρο 11, παράγραφος 1, του εν λόγω κανονισμού βρίσκει το νομικό του έρεισμα στο άρθρο 3, παράγραφος 2, του κανονισμού του Συμβουλίου και δεν πρέπει να εκλαμβάνεται, όπως υποστηρίζει η προσφεύγουσα της κυρίας δίκης, ως απλή ερμηνεία του άρθρου 3, παράγραφος 1, του κανονισμού του Συμβουλίου, υπό την έννοια ότι η ζάχαρη που βρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ εγκεκριμένων αποθηκών συγκεντρώνει καταρχήν την πραγματική προϋπόθεση της αποθηκεύσεως σε αποθήκη. Κατά συνέπεια, προσήκει αρνητική απάντηση στο πρώτο ερώτημα και καταφατική στο τρίτο ερώτημα. Τα δύο άλλα ερωτήματα αποβλέπουν στην εξακρίβωση αν το άρθρο 11, παράγραφος 1, του κανονισμού 1998/78 παραβιάζει την αρχή του άρθρου 40, παράγραφος 3, της συνθήκης περί απαγορεύσεως των διακρίσεων ή τη γενική αρχή του κοινοτικού δικαίου περί απαγορεύσεως των διακρίσεων και, σε περίπτωση καταφατικής απαντήσεως, ποιες είναι οι έννομες συνέπειες που απορρέουν από την παραβίαση αυτή. Το άρθρο 40, παράγραφος 3, της συνθήκης αφορά την κοινή οργάνωση της γεωργικής αγοράς, στην οποία περιλαμβάνονται και τα συστήματα αποθεματοποιήσεως και ορίζει, στο δεύτερο εδάφιο, ότι η κοινή οργάνωση πρέπει να αποκλείει κάθε διάκριση μεταξύ παραγωγών ή καταναλωτών εντός της Κοινότητος. Κατά τη νομολογία του Δικαστηρίου η διάκριση συνίσταται στη διαφορετική μεταχείριση ταυτόσημων καταστάσεων ή στην ίδια μεταχείριση διαφορετικών καταστάσεων. Ακόμα και αν θα μπορούσε να δοθεί η εντύπωση ότι η έννοια της κοινής αγοράς αντιτίθεται στο να χορηγηθεί ενίσχυση στη ζάχαρη που βρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών εντός του ίδιου κράτους, ενώ δεν χορηγείται στη ζάχαρη που βρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών κειμένων σε διαφορετικά κράτη μέλη, εντούτοις δεν συμβαίνει αυτό. Η διαφορά μεταχειρίσεως στηρίζεται σε λόγους ελέγχου αντικειμενικώς δικαιολογημένους. Ο κανονισμός του Συμβουλίου τονίζει την αναγκαιότητα του ελέγχου και, για το λόγο αυτό, ορίζει ότι η απόδοση πρέπει κανονικά να γίνει από το κράτος μέλος, στο έδαφος του οποίου βρίσκεται η αποθεματοποιημένη ζάχαρη. Η Επιτροπή ορθώς παρατηρεί ότι οι έλεγχοι που θα ήταν αναγκαίοι αν η απόδοση έπρεπε να χορηγηθεί στην περίπτωση διεθνούς μεταφοράς, θα είχε ως συνέπεια δυσανάλογα διοικητικά έξοδα. Πράγματι η αποθήκη αναχωρήσεως και η αποθήκη προορισμού υπάγονται στην αρμοδιότητα διαφορετικών διοικητικών υπηρεσιών. Ελλείψει μηχανισμού συνεργασίας προς διενέργεια των αναγκαίων ελέγχων, η αρμόδια αρχή του κράτους μέλους προορισμού θα όφειλε να ελέγξει αν ο έμπορος κατέστη κύριος του εμπορεύματος, να εξακριβώσει πότε κατέστη κύριος του εμπορεύματος όταν ζητεί επίσης την απόδοση του τέλους του μήνα όσον αφορά την αποθήκη αναχωρήσεως και να ελέγξει αν η ζάχαρη είχε αποθηκευθεί σε εγκεκριμένη αποθήκη του κράτους μέλους αναχωρήσεως. Όπως προκύπτει από τις ανωτέρω εκτιθέμενες σκέψεις η κατάσταση της ζάχαρης που βρίσκεται υπό μεταφορά στην αρχή του μήνα μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών του ίδιου κράτους δεν είναι ίδια με την κατάσταση κατά την οποία οι αποθήκες βρίσκονται σε διαφορετικά κράτη μέλη. Υπό τις συνθήκες αυτές, δεδομένου ότι η μεταξύ των δύο καταστάσεων διαφορά μπορεί να δικαιολογήσει διαφορετική μεταχείριση, η εν λόγω διαφορετική μεταχείριση δεν συνιστά διάκριση, την οποία απαγορεύει το κοινοτικό δίκαιο. Συνεπώς, στο δεύτερο και τέταρτο ερώτημα αρμόζει η απάντηση ότι η απόδοση των εξόδων αποθεματοποιήσεως για τη ζάχαρη που βρίσκεται στην αρχή του μήνα υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών του ίδιου κράτους μέλους και η μη απόδοση τους για τη ζάχαρη που βρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών που βρίσκονται σε διαφορετικά κράτη μέλη δεν συνιστά διάκριση, την οποία απαγορεύει το κοινοτικό δίκαιο. Επί των εξόδων Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκε η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων, που κατέθεσε παρατηρήσεις στο Δικαστήριο δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης το χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Διά ταύτα ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (πρώτο τμήμα) κρίνοντας επί των ερωτημάτων που του υπέβαλε το Verwakungsgencht της Φραγκφούρτης επί του Μάιν, με διάταξη της 8ης Οκτωβρίου 1981, αποφαίνεται: 1) Η ζάχαρη που βρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ εγκεκριμένης αποθήκης και άλλης επίσης εγκεκριμένης αποθήκης δεν συγκεντρώνει την προϋπόθεση της αποθηκεύσεως σε αποθήκη κατά την έννοια του άρθρου 3, παράγραφος 1, του κανονισμού 1358/77 του Συμβουλίου, της 20ής Ιουνίου 1977. 2) Η ειδική κανονιστική ρύθμιση του άρθρου 11, παράγραφος 1, του κανονισμού 1998/78 της Επιτροπής, της 18ης Αυγούστου 1978, καλύπτεται από την εξουσιοδότηση του άρθρου 3, παράγραφος 2, του κανονισμού 1358/77. 3) Η απόδοση των εξόδων αποθεματοποιήσεως για τη ζάχαρη που βρίσκεται στην αρχή του μήνα υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών του ίδιου κράτους μέλους και η μη απόδοση τους για τη ζάχαρη που βρίσκεται υπό μεταφορά μεταξύ δύο εγκεκριμένων αποθηκών που βρίσκονται σε διαφορετικά κράτη μέλη δεν συνιστά διάκριση, την οποία απαγορεύει το κοινοτικό δίκαιο. O'Keeffe Bosco Koopmans Δημοσιεύτηκε σε δημόσια συνεδρίαση στο Λουξεμβούργο στις 23 Φεβρουαρίου 1983. Ο γραμματέας Ρ. Heim Ο πρόεδρος του πρώτου τμήματος Α. O'Keeffe

62012CJ0186

da

Anmodningen om præjudiciel afgørelse vedrører fortolkningen af artikel 49 TEUF. Denne anmodning er indgivet i forbindelse med en tvist mellem på den ene side Impacto Azul Lda (herefter »Impacto Azul«) og på den anden side BPSA 9 ‐ Promoção e Desenvolvimento de Investimentos Imobiliários SA (herefter »BPSA 9«), Bouygues Immobiliária – SGPS, Lda (herefter »SGPS«) og Bouygues Immobilier SA (herefter »Bouygues Immobilier«), samt subsidiært A. Fernandes Viegas og Ó. Cabanez Rodriguez, vedrørende BPSA 9’s misligholdelse af en med Impacto Azul indgået kontrakt. Portugisisk ret Artikel 481 i afsnit VI i Código das sociedades comerciais (selskabsloven, herefter »CSC«) bestemmer følgende: »Anvendelsesområde for dette afsnit 1.   Dette afsnit finder anvendelse på forholdene mellem anpartsselskaber, aktieselskaber og kommanditaktieselskaber. 2.   Dette afsnit finder kun anvendelse på selskaber med hjemsted i Portugal [...] […]« CSC’s artikel 482 er affattet således: I denne lov forstås ved forbundne selskaber: […] c) selskaber, der indgår i en kontrolforbindelse d) selskaber, der indgår i en koncernforbindelse. Det fremgår af CSC’s artikel 488, 489, 492 og 493, at to selskaber indgår i en koncernforbindelse, såfremt det ene har fuld kontrol over det andet (allerede bestående eller senere), idet det i den anledning er uden betydning, om det ene af disse selskaber er blevet dannet før det andet, eller når disse i deres egenskab af selvstændige selskaber har aftalt at underlægge sig en fælles enhedsdirektion (koncern med ligestillede parter), eller når et selskab, selvstændigt eller ej, overdrager ledelsen af sine aktiviteter til et andet selskab (underordnelsesforhold). CSC’s artikel 491 fastsætter følgende: »Bestemmelserne i artikel 501-504 samt de bestemmelser, der gælder i medfør af disse artikler, finder anvendelse på koncerner, der er oprettet ved fuld kontrol.« CSC’s artikel 501 har følgende ordlyd: »1.   Et moderselskab påtager sig ansvaret for et datterselskabs forpligtelser, uanset om disse er stiftet før eller efter indgåelsen af en kontrolaftale, indtil udløbet af denne aftale. 2.   Moderselskabet er ikke pligtigt at påtage sig ansvaret efter stk. 1 før udløbet af en frist på 30 dage at regne fra det tidspunkt, hvor datterselskabet har undladt at opfylde sine forpligtelser. 3.   Der kan ikke ske tvangsfuldbyrdelse over for moderselskabet på grundlag af et eksekutionsfundament over for datterselskabet.« Tvisten i hovedsagen og det præjudicielle spørgsmål Impacto Azul er et portugisisk anpartsselskab, hvis økonomiske virksomhed bl.a. består i køb og salg af fast ejendom. BPSA 9, SGPS og Bouygues Immobilier indgik i den multinationale ejendomskoncern Bouygues og udgjorde de facto en koncern med totale kontrolforbindelser som omhandlet i CSC’s artikel 488 og 489. Det portugisiske selskab BPSA 9 var nemlig helejet via SGPS, som ligeledes havde hjemsted i Portugal, og som for sin del var fuldstændig kontrolleret af det franske selskab Bouygues Immobilier, der var moderselskab og styrede alle de selskaber, der udgjorde koncernen. Den 28. juli 2006 indgik Impacto Azul og BPSA 9 en kontrakt om salg og køb (herefter »kontrakten«), hvorefter Impacto Azul forpligtede sig til at sælge en ny ejendom til BPSA 9, og BPSA 9 påtog sig at købe denne af Impacto Azul. Ifølge Impacto Azul har BPSA 9 ikke opfyldt sine kontraktmæssige forpligtelser. På grund af den økonomiske krise og de ugunstige konjunkturer har Bouygues Immobilier besluttet at opgive projektet og således ladet Impacto Azul bære de deraf forårsagede tab. Efter et forsøg på at nå et forlig i denne tvist med BPSA 9 har Impacto Azul anlagt erstatningssøgsmål mod dette selskab ved Tribunal Judicial de Braga for misligholdelse af den indgåede kontrakt. Under denne sag har Impacto Azul bl.a. gjort gældende, at det først og fremmest er SGPS og Bouygues Immobilier, der kan drages til ansvar for den manglende opfyldelse af kontrakten i deres egenskab af moderselskaber, i henhold til moderselskabernes solidariske hæftelse over for deres datterselskabers forpligtelser som fastsat i CSC’s artikel 501, sammenholdt med artikel 491 i samme lov. Det fremgår af forelæggelsesafgørelsen, at det er blevet anført af de sagsøgte i hovedsagen, at Bouygues Immobilier for det første ikke havde fuld kontrol over selskaberne BPSA 9 og SGPS, hvilken kontrol er et formelt og væsentligt kriterium for anvendelsen af den lovbestemte ordning for selskabskoncerners ansvar, som er fastsat i CSC’s artikel 491, og at den ordning, der er fastsat i CSC’s artikel 501, for det andet ikke fandt anvendelse i den foreliggende sag, henset til samme lovs artikel 481, stk. 2, som udelukker anvendelsen af nævnte ordning på moderselskaber med hjemsted i en anden medlemsstat. Eftersom selskabet Bouygues Immobilier har hjemsted i Frankrig, kan det således ikke holdes ansvarligt over for BPSA 9’s kreditorer. Da nævnte udelukkelse fører til en forskelsbehandling mellem moderselskaber med hjemsted i Portugal og moderselskaber med hjemsted i en anden medlemsstat, har Impacto Azul påberåbt sig en tilsidesættelse af artikel 49 TEUF. Den forelæggende ret er i tvivl om, hvorvidt den omhandlede portugisiske lovgivning er forenelig med EU-retten, og har vurderet, at afgørelsen af den sag, som er blevet indbragt for den, afhænger af fortolkningen af denne ret. Tribunal Judicial de Braga har på den baggrund besluttet at udsætte sagen og forelægge Domstolen følgende præjudicielle spørgsmål: »Er det i strid med [EU-]retten, nærmere bestemt artikel 49 TEUF – ifølge [Den Europæiske Unions] Domstols fortolkning af denne bestemmelse – at udelukke virksomheder, der er etableret i en anden medlemsstat, fra anvendelsen af den i CSC’s artikel 501 fastsatte ordning i henhold til ordningen i CSC’s artikel 481, stk. 2?« Om Domstolens kompetence og formaliteten vedrørende anmodningen om præjudiciel afgørelse BPSA 9 har indledningsvis rejst spørgsmålet om Domstolens kompetence til at udtale sig om artikel 49 TEUF med den begrundelse, at tvisten i hovedsagen vedrører et rent internt sagforhold, samt om anmodningen om præjudiciel afgørelse kan antages til realitetsbehandling, bl.a. på grund af det forhold, at det ikke er oplagt, at spørgsmålet er relevant for løsningen af denne tvist. Hvad angår argumentet om, at tvisten i hovedsagen vedrører et rent internt sagforhold, skal det undersøges, om Domstolen har kompetence til at tage stilling til fortolkningen af nævnte bestemmelse (jf. i denne retning dom af 31.1.2008, sag C-380/05, Centro Europa 7, Sml. I, s. 349 , præmis 64, af 11.3.2010, sag C-384/08, Attanasio Group, Sml. I, s. 2055 , præmis 22, og af 22.12.2010, sag C-245/09, Omalet, Sml. I, s. 13771 , præmis 10). I denne henseende skal det bemærkes, at Domstolen har anset sig for inkompetent, når det er åbenbart, at den EU-retlige bestemmelse, som den anmodes om at fortolke, ikke kan finde anvendelse (dom af 1.10.2009, sag C-567/07, Woningstichting Sint Servatius, Sml. I, s. 9021 , præmis 43, og Omalet-dommen, præmis 11). Ifølge fast retspraksis finder EUF-traktatens bestemmelser om etableringsfrihed ikke anvendelse på en situation, hvor alle omstændigheder er afgrænset til én enkelt medlemsstat (jf. i denne retning dom af 3.10.1990, forenede sager C-54/88, C-91/88 og C-14/89, Nino m.fl., Sml. I, s. 3537 , præmis 11, af 30.11.1995, sag C-134/94, Esso Española, Sml. I, s. 4223 , præmis 17, og af 17.7.2008, sag C-389/05, Kommissionen mod Frankrig, Sml. I, s. 5397 , præmis 49). Det fremgår ganske vist af forelæggelsesafgørelsen, at Impacto Azul, BPSA 9 og SGPS har hjemsted i Portugal, og at anvendeligheden af den i hovedsagen omhandlede lovgivning er afgrænset til denne medlemsstat. Den omstændighed, at Bouygues Immobilier er moderselskab og etableret i Frankrig, gør det imidlertid principielt muligt at identificere et grænseoverskridende element og dermed ligeledes den ufravigelige forudsætning for påberåbelse af de ved traktaten sikrede former for fri bevægelighed. Følgelig kan spørgsmålet ikke anses for at vedrøre et rent internt sagforhold som anført af BPSA 9. Domstolen har herefter kompetence til at behandle det præjudicielle spørgsmål. For så vidt angår formaliteten vedrørende anmodningen om præjudiciel afgørelse har BPSA 9 gjort gældende, at det forelagte spørgsmål ikke er relevant og endog er af hypotetisk karakter, og at den forelæggende ret ikke har fremlagt tilstrækkelige faktiske og retlige oplysninger til, at det kan efterprøves, om fortolkningen af artikel 49 TEUF er nødvendig med henblik på løsningen af tvisten i hovedsagen. Dels har BPSA 9 anført, at det er uden betydning, om CSC’s artikel 501 er i overensstemmelse med artikel 49 TEUF, for så vidt som de tre omhandlede selskaber i forhold til den portugisiske lovgivning, der finder anvendelse i den foreliggende sag, ikke udgør en koncern, der er oprettet ved fuld kontrol. Den nationale ret har imidlertid endnu ikke taget stilling hertil. Dels har BPSA 9 gjort gældende, at det følger af CSC’s artikel 491, sammenholdt med CSC’s artikel 501, stk. 2, at et moderselskab ikke er pligtigt at påtage sig ansvaret for sit datterselskabs forpligtelser før udløbet af en frist på 30 dage at regne fra det tidspunkt, hvor datterselskabet har undladt at opfylde sine forpligtelser, og at denne frist ikke er overholdt. Det følger heraf, at Bouygues Immobilier, uanset hvor selskabet har sit hjemsted, ikke kan holdes ansvarlig i hovedsagen. Det skal i den anledning bemærkes, at den ved artikel 267 TEUF indførte procedure ifølge fast retspraksis er et middel til samarbejde mellem Domstolen og de nationale retter, som giver Domstolen mulighed for at forsyne de nationale retter med de elementer vedrørende fortolkningen af EU-retten, som er nødvendige for, at de kan afgøre den for dem verserende tvist (jf. bl.a. dom af 16.7.1992, sag C-83/91, Meilicke, Sml. I, s. 4871 , præmis 22, af 24.3.2009, sag C-445/06, Danske Slagterier, Sml. I, s. 2119 , præmis 65, og af 19.6.2012, sag C-307/10, Chartered Institute of Patent Attorneys, præmis 31). Inden for rammerne af dette samarbejde foreligger der en formodning for, at spørgsmål om EU-retten er relevante. Domstolen kan kun afvise en anmodning fra en national ret, såfremt det klart fremgår, at den ønskede fortolkning af EU-retten savner enhver forbindelse med realiteten i hovedsagen eller dennes genstand, når problemet er af hypotetisk karakter, eller når Domstolen ikke råder over de faktiske og retlige oplysninger, som er nødvendige for, at den kan foretage en sagligt korrekt besvarelse af de stillede spørgsmål (jf. bl.a. dom af 5.12.2006, forenede sager C-94/04 og C-202/04, Cipolla m.fl., Sml. I, s. 11421 , præmis 25, og af 1.6.2010, forenede sager C-570/07 og C-571/07, Blanco Pérez og Chao Gómez, Sml. I, s. 4629 , præmis 36, samt dommen i sagen Chartered Institute of Patent Attorneys, præmis 32 og den deri nævnte retspraksis). Dette er imidlertid ikke tilfældet i den foreliggende sag. Selv om det ganske vist er rigtigt, at de faktiske og retlige oplysninger er fremlagt på en kortfattet måde for Domstolen i forelæggelsesafgørelsen, har disse oplysninger ikke desto mindre en klar forbindelse med genstanden i hovedsagen, og, således som det fremgår af præmis 8-13 i nærværende dom, gør det muligt at fastlægge rækkevidden af det præjudicielle spørgsmål og den sammenhæng, inden for hvilken dette spørgsmål er forelagt. Ligeledes angives det klart i nævnte afgørelse, hvilke årsager der ligger til grund for, at den forelæggende ret har vurderet, at en fortolkning af artikel 49 TEUF er nødvendig for, at den kan afsige dom. Desuden fremgår det ikke, at den ønskede fortolkning af EU-retten er uden forbindelse med det spørgsmål, der rejser sig inden for rammerne af tvisten i hovedsagen, og som består i, hvorvidt det franske selskab Bouygues Immobilier kan holdes ansvarligt over for selskabet BPSA 9’s kreditorer. Det følger af det foregående, at anmodningen om præjudiciel afgørelse kan antages til realitetsbehandling. Om det præjudicielle spørgsmål Den forelæggende ret ønsker med sit spørgsmål nærmere bestemt oplyst, om artikel 49 TEUF er til hinder for en national lovgivning som den i hovedsagen omhandlede, der udelukker anvendelsen af princippet om moderselskabers solidariske hæftelse over for deres datterselskabers kreditorer på moderselskaber med hjemsted på en anden medlemsstats område. Det bemærkes indledningsvis, at etableringsfriheden omfatter retten for selskaber, som er stiftet i overensstemmelse med en medlemsstats lovgivning, og hvis vedtægtsmæssige hjemsted, hovedkontor eller hovedvirksomhed er beliggende inden for Den Europæiske Union, til at udøve deres virksomhed i andre medlemsstater via et datterselskab, en filial eller et agentur (dom af 23.2.2006, sag C-471/04, Keller Holding, Sml. I, s. 2107 , præmis 29, af 15.5.2008, sag C-414/06, Lidl Belgium, Sml. I, s. 3601 , præmis 18, og af 27.11.2008, sag C-418/07, Papillon, Sml. I, s. 8947 , præmis 15). Artikel 49 TEUF påbyder ophævelse af restriktioner for etableringsfriheden. Traktatens bestemmelser om etableringsfriheden skal ifølge deres ordlyd sikre national behandling i værtsmedlemsstaten. Endvidere er artikel 49 TEUF ifølge fast retspraksis til hinder for enhver national foranstaltning, som ganske vist måtte finde anvendelse uden forskel på grundlag af nationalitet, men som kan gøre det vanskeligere eller mindre attraktivt for unionsborgerne at udøve den i traktaten sikrede etableringsfrihed (jf. i denne retning dom af 29.11.2011, sag C-371/10, National Grid Indus, Sml. I, s. 12273 , præmis 35 og 36, og af 21.6.2012, sag C-84/11, Susisalo m.fl., præmis 31). I medfør af den i hovedsagen omhandlede portugisiske lovgivning finder ordningen med moderselskabers solidariske hæftelse for deres portugisiske datterselskabers gæld ikke anvendelse på moderselskaber med hjemsted i en anden medlemsstat. Det skal herefter undersøges, om en sådan lovgivning udgør en restriktion som omhandlet i artikel 49 TEUF. Det skal bemærkes, at medlemsstaterne, henset til den manglende harmonisering på EU-plan af reglerne om selskabskoncerner, i princippet fortsat har kompetence til at fastlægge den lovgivning, der finder anvendelse på et forbundet selskabs gæld. Det er således fastsat i portugisisk lovgivning, at moderselskabers solidariske hæftelse over for deres datterselskabers kreditorer alene gælder for moderselskaber med hjemsted i Portugal. Som Kommissionen med rette har anført, er artikel 49 TEUF under omstændigheder som de i hovedsagen omhandlede imidlertid ikke til hinder for, at en medlemsstat lovligt kan forbedre stillingen for de koncerner, som er etableret på dens område, i forhold til, hvordan der skal forholdes med hensyn til deres fordringer (jf. analogt dom af 7.2.1984, sag 237/82, Jongeneel Kaas m.fl., Sml. s. 483 , præmis 20). Det forhold, at en ordning som den i CSC’s artikel 501 omhandlede – i medfør af en ordning som den, der er fastsat i CSC’s artikel 481, stk. 2 – ikke finder anvendelse på virksomheder, der er etableret i en anden medlemsstat, er nemlig ikke egnet til at gøre det mindre attraktivt for moderselskaber med hjemsted i en anden medlemsstat at udøve den i traktaten sikrede etableringsfrihed. Det skal under alle omstændigheder understreges, at moderselskaber med hjemsted i en anden medlemsstat end Den Portugisiske Republik ved aftale kan vælge at indføre en ordning med solidarisk hæftelse for deres datterselskabers gæld. Det skal herefter fastslås, at en national lovgivning som den i hovedsagen omhandlede hvad angår behandlingen af de moderselskaber, der er etableret i andre medlemsstater end Den Portugisiske Republik, ikke udgør en restriktion for etableringsfriheden som omhandlet i artikel 49 TEUF. På denne baggrund skal det forelagte spørgsmål besvares med, at artikel 49 TEUF skal fortolkes således, at den ikke er til hinder for en national lovgivning som den i hovedsagen omhandlede, der udelukker anvendelsen af princippet om moderselskabers solidariske hæftelse over for deres datterselskabers kreditorer på moderselskaber med hjemsted på en anden medlemsstats område. Sagens omkostninger Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgør et led i den sag, der verserer for den forelæggende ret, tilkommer det denne at træffe afgørelse om sagens omkostninger. Bortset fra nævnte parters udgifter kan de udgifter, som er afholdt i forbindelse med afgivelse af indlæg for Domstolen, ikke erstattes. På grundlag af disse præmisser kender Domstolen (Niende Afdeling) for ret: Artikel 49 TEUF skal fortolkes således, at den ikke er til hinder for en national lovgivning som den i hovedsagen omhandlede, der udelukker anvendelsen af princippet om moderselskabers solidariske hæftelse over for deres datterselskabers kreditorer på moderselskaber med hjemsted på en anden medlemsstats område. Underskrifter ( *1 ) – Processprog: portugisisk.

62013CJ0051

it

La domanda di pronuncia pregiudiziale verte sull’interpretazione dell’articolo 31, paragrafo 3, della direttiva 92/96/CEE del Consiglio, del 10 novembre 1992, che coordina le disposizioni legislative, regolamentari ed amministrative riguardanti l’assicurazione diretta sulla vita e che modifica le direttive 79/267/CEE e 90/619/CEE (terza direttiva assicurazione vita) ( GU L 360, pag. 1 , e rettifica GU 1993, L 54, pag. 22 ). Tale domanda è stata presentata nell’ambito di una controversia fra la Nationale Nederlanden Levensverzekering Mij NV (in prosieguo: la «NN») e il sig. Van Leeuwen, relativamente all’importo dei costi e dei premi concernenti la copertura del rischio in caso di decesso che fa parte della polizza di assicurazione sulla vita sottoscritta dal sig. Van Leeuwen presso la NN. Contesto normativo Il diritto dell’Unione La terza direttiva assicurazione vita è stata abrogata e sostituita dalla direttiva 2002/83/CE del Parlamento europeo e del Consiglio, del 5 novembre 2002, relativa all’assicurazione diretta sulla vita ( GU L 345, pag. 1 ), la quale è stata in seguito anch’essa abrogata e sostituita, a decorrere dal 1 o novembre 2012, dalla direttiva 2009/138/CE del Parlamento europeo e del Consiglio, del 25 novembre 2009, in materia di accesso ed esercizio delle attività di assicurazione e di riassicurazione (solvibilità II) ( GU L 335, pag. 1 ). Tuttavia, tenuto conto della data alla quale il contratto d’assicurazione sulla vita di cui alla controversia principale è stato concluso, le disposizioni della terza direttiva assicurazione vita restano pertinenti ai fini della soluzione di tale controversia. I considerando 9 e 23 della terza direttiva assicurazione vita sono così formulati: «(9) (...) talune disposizioni della presente direttiva definiscono norme minime; (...) lo Stato membro di origine può imporre norme più restrittive nei confronti delle imprese di assicurazione autorizzate dalle proprie autorità competenti; (...) (23) (...) nel quadro di un mercato unico delle assicurazioni il consumatore potrà scegliere tra una gamma più ampia e più diversificata di contratti; (...) per beneficiare appieno di tale varietà e della maggiore concorrenza egli deve disporre delle informazioni necessarie a scegliere il contratto più consono alle sue esigenze; (...) le informazioni risultano tanto più necessarie in quanto la durata degli impegni può protrarsi su un arco di tempo molto lungo; (...) è quindi opportuno coordinare le disposizioni minime affinché il consumatore sia informato in modo chiaro e preciso in merito alle caratteristiche essenziali dei prodotti che gli vengono proposti e in merito agli estremi degli organismi cui vanno rivolti i reclami dei contraenti, degli assicurati o dei beneficiari del contratto». L’articolo 31 della direttiva in parola così recita: «1.   Prima della conclusione del contratto d’assicurazione, al contraente devono essere comunicate le informazioni di cui all’allegato II, punto A. 2.   Il contraente deve essere tenuto informato per tutta la vigenza del contratto di qualsiasi modifica relativa alle informazioni elencate all’allegato II punto B. 3.   Lo Stato membro dell’impegno può prescrivere alle imprese di assicurazione di trasmettere informazioni supplementari rispetto a quelle elencate nell’allegato II soltanto se esse sono necessarie alla comprensione effettiva degli elementi essenziali dell’impegno da parte del contraente. 4.   Le modalità di applicazione del presente articolo e dell’allegato II sono adottate dallo Stato membro dell’impegno». L’allegato II della menzionata direttiva, intitolato «Informazioni per i contraenti», precisa: «Le seguenti informazioni che debbono essere comunicate al contraente sia prima della conclusione del contratto A sia durante la vigenza del contratto B debbono essere formulate per iscritto con chiarezza e precisione e debbono essere redatte in una lingua ufficiale dello Stato membro dell’impegno. Tuttavia tali informazioni possono essere redatte in un’altra lingua se il contraente lo richiede e la legislazione dello Stato membro lo permette o se il contraente è libero di scegliere la legge applicabile. A. Prima della conclusione del contratto Informazioni relative all’impresa di assicurazioni Informazioni relative all’impegno (...) a.4 Definizione di ciascuna garanzia ed opzione (...) a.5 Durata del contratto (...) a.6 Modalità di scioglimento del contratto (...) a.7 Modalità e durata di versamento dei premi (...) a.8 Modalità di calcolo e di assegnazione della partecipazione agli utili (...) a.9 Indicazione del valore di riscatto e del valore interamente pagato nonché della natura delle relative garanzie (...) a.10 Informazioni sui premi relativi a ciascuna garanzia, principale o complementare, qualora siffatte informazioni risultino appropriate (...) (...)» L’allegato II, B, della medesima direttiva elenca le informazioni che devono essere fornite al contraente durante la vigenza del contratto. Tale disposizione prevedeva che, oltre alle condizioni generali e speciali che devono essergli comunicate, il contraente deve ricevere, da un lato, in caso di clausola aggiuntiva al contratto o di modifica della legislazione applicabile, tutte le informazioni di cui al titolo A, punti da a.4 a a.12, dell’allegato in parola e, dall’altro, ogni anno, informazioni circa la situazione della partecipazione agli utili. Il diritto olandese L’articolo 2 della regolamentazione del 1998 sulle informazioni da fornire ai contraenti di assicurazione (Regeling informatieverstrekking aan verzekeringsnemers 1998; in prosieguo: il «RIAV 1998») ha trasposto in diritto interno l’articolo 31 della terza direttiva assicurazione vita. Nella versione applicabile al procedimento principale tale disposizione così recita: «1.   Un assicuratore che offre un contratto di assicurazione sulla vita ad un contraente residente o stabilito nei Paesi Bassi provvede a che quest’ultimo sia in possesso delle condizioni generali e particolari della polizza. 2.   In quanto non risultino dalle condizioni generali o particolari della polizza, l’assicuratore provvede inoltre a che il contraente dell’assicurazione sia informato, per iscritto, delle informazioni seguenti: (...) q. l’effetto delle spese e delle trattenute a carico del contraente sul rendimento e sulla prestazione connessa al contratto; r. se applicabile, le spese che vengono addebitate oltre al premio lordo; (...)». In base alla relazione illustrativa del RIAV 1998 l’applicazione di quest’ultimo è disciplinata dalla legge del 1993 sul monitoraggio del settore assicurativo (Wet toezicht verzekeringsbedrijf 1993; in prosieguo: la «WTV 1993») e dal diritto civile nazionale in vigore, ai sensi del quale sono menzionati i requisiti di ragionevolezza e di equità (articolo 2, libro 6 del codice civile). Procedimento principale e questioni pregiudiziali Nel corso del 1999 il sig. Van Leeuwen ha sottoscritto, presso la NN, un’assicurazione in cui vi era una parte di investimento, denominata «Investimento flessibile assicurato». Si trattava di un’assicurazione sulla vita nel contesto della quale il valore accumulato alla data di scadenza dell’assicurazione non è garantito, ma dipende dai risultati degli investimenti. Nella vigenza del contratto di assicurazione, peraltro, è previsto il versamento di un capitale fisso e garantito se il contraente decedesse prima della scadenza del contratto. Dalle precisazioni fornite dalla NN nelle osservazioni scritte risulta che, conformemente al contratto di assicurazione, un premio, il cui importo è previamente concordato, designato come il «premio lordo», è versato in anticipo e periodicamente. Detto premio è investito in fondi di investimento scelti dal contraente. Dal valore in tal modo determinato sono periodicamente dedotti costi, e del pari premi per la copertura del rischio di decesso inclusa. Siffatti ultimi premi non sono, di conseguenza, presi in considerazione separatamente, ma fanno integralmente parte, come i summenzionati costi, del premio lordo. Prima della sottoscrizione del contratto di assicurazione sulla vita la NN ha fornito al sig. Van Leeuwen una «proposta per l’investimento flessibile assicurato». Ivi comparivano tre esempi d’investimento in capitale, sulla base di diverse prestazioni e di costi di gestione pari allo 0,3%. Inoltre, al titolo «Rendimento del prodotto», era indicato che: «[l]a differenza tra il rendimento del fondo e il rendimento del prodotto dipende dai rischi assicurati, dai costi dovuti e dalle eventuali coperture supplementari». Successivamente alla conclusione del contratto d’assicurazione fra la NN e il sig. Van Leeuwen è sorto un conflitto riguardo al livello dei costi della polizza e dei premi per la copertura del rischio in caso di decesso trattenuti dall’assicuratore. Una parte della controversia di cui al procedimento principale verte sul punto se la NN abbia trasmesso sufficienti informazioni riguardo ai succitati costi e premi di rischio prima della sottoscrizione del contratto di assicurazione. In particolare, è in discussione la mancata comunicazione al sig. Van Leeuwen di un riepilogo o di un’esposizione sintetica completa dei costi concreti e/o assoluti così come della loro composizione. Secondo il giudice del rinvio occorre considerare che, limitandosi a trasmettere, al contraente, informazioni sull’incidenza dei costi e dei premi di rischio sul rendimento, la NN ha soddisfatto i requisiti di cui all’articolo 2, paragrafo 2, lettere q) e r), del RIAV 1998, ma ha violato gli «standard aperti e/o norme non scritte» di diritto olandese, che includono, nella fattispecie, il dovere di diligenza dell’impresa assicuratrice, la buona fede precontrattuale e la ragionevolezza e l’equità. Il giudice del rinvio constata che le informazioni menzionate al punto 14 della presente sentenza non compaiono fra quelle indicate nell’allegato II della terza direttiva assicurazione vita. La NN ritiene tuttavia che il diritto dell’Unione, segnatamente l’articolo 31, paragrafo 3, della direttiva in parola, non consente di imporre alle imprese assicuratrici di trasmettere al contraente dell’assicurazione informazioni a titolo di detti «standard aperti e/o norme non scritte». In tale contesto il Rechtbank Rotterdam ha deciso di sospendere il procedimento e di sottoporre alla Corte le seguenti questioni pregiudiziali: «1) Se il diritto dell’Unione europea, e segnatamente l’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, osti a che le imprese di assicurazione vita, in forza di standard aperti e/o norme non scritte del diritto olandese, come la ragionevolezza e l’equità che disciplinano il rapporto (pre‑)contrattuale tra un assicuratore e un aspirante contraente, e/o un dovere di diligenza generale e/o specifico, siano tenute a fornire ai contraenti più dati sulle spese e sui premi di rischio dell’assicurazione di quelli previsti nel 1999 dalle disposizioni olandesi con le quali è stata data attuazione alla terza direttiva assicurazione vita [segnatamente l’articolo 2, paragrafo 2, lettere q) e r), del RIAV 1998]. 2) Se ai fini della risposta alla prima questione sia rilevante l’effetto che, ai sensi del diritto olandese, ha o può eventualmente avere la mancata fornitura di tali dati». Sulle questioni pregiudiziali Sulla prima questione Con la prima questione il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se l’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, debba essere interpretato nel senso che osta a che un’impresa assicuratrice, sulla base di principi generali di diritto interno, quali gli «standard aperti e/o norme non scritte» di cui al procedimento principale, sia tenuta a comunicare al contraente talune informazioni supplementari rispetto a quelle elencate nell’allegato II della menzionata direttiva. Dal considerando 23 della terza direttiva assicurazione vita risulta che la stessa si propone, in particolare, di coordinare le disposizioni minime affinché il consumatore sia informato in modo chiaro e preciso in merito alle caratteristiche essenziali dei prodotti assicurativi che gli vengono proposti. Come viene rilevato nel medesimo considerando, per beneficiare appieno, nel quadro di un mercato unico delle assicurazioni, di una gamma più ampia e più diversificata di contratti e della maggiore concorrenza, il consumatore deve disporre delle informazioni necessarie per scegliere il contratto più consono alle sue esigenze. A tal fine, l’articolo 31 della citata direttiva prevede, al paragrafo 1, che quantomeno le informazioni di cui all’allegato II, punto A, della direttiva in parola, devono essere comunicate al contraente prima della conclusione del contratto d’assicurazione e, al paragrafo 2, che l’interessato deve essere tenuto informato per tutta la vigenza del contratto di qualsiasi modifica relativa alle informazioni elencate all’allegato II, punto B, della medesima direttiva. L’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, l’unica disposizione presa in considerazione dalla domanda di pronuncia pregiudiziale, prevede che lo Stato membro dell’impegno può prescrivere alle imprese di assicurazione di trasmettere informazioni supplementari rispetto a quelle elencate nell’allegato II di tale direttiva soltanto se esse sono necessarie alla comprensione effettiva degli elementi essenziali dell’impegno da parte del contraente. In proposito la Corte ha giudicato che risulta dalla lettera stessa dell’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, dal suo allegato II e dal suo considerando 23, che le informazioni supplementari che gli Stati membri possono imporre di fornire in conformità di tale articolo devono essere chiare, precise e necessarie alla comprensione effettiva delle caratteristiche essenziali dei prodotti assicurativi che sono proposti al contraente (sentenza Axa Royale Belge, C‑386/00, EU:C:2002:136 , punto 24). Un obbligo di fornire informazioni supplementari può pertanto essere imposto unicamente nella misura in cui sia necessario alla realizzazione dell’obiettivo di informazione del contraente e laddove le informazioni richieste siano sufficientemente precise e chiare per raggiungere siffatto obiettivo e quindi, segnatamente, per garantire alle imprese assicuratrici un livello di certezza del diritto sufficiente (v. in tal senso, sentenza Parlamento/Consiglio, C‑48/14, EU:C:2015:91 , punto 45 e giurisprudenza ivi citata). Come osservato dall’avvocato generale al paragrafo 60 delle sue conclusioni, se l’informazione richiesta è vaga e generica, questa non potrà essere considerata come un’«informazione necessaria», ai sensi dell’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita. Se il legislatore dell’Unione ha così inteso circoscrivere la natura delle informazioni supplementari che, nell’interesse dei consumatori, gli Stati membri possono richiedere dalle imprese assicuratrici, e ciò al fine di consentire a detti consumatori di beneficiare appieno della scelta dei prodotti assicurativi offerti nel quadro di un mercato unico delle assicurazioni, l’articolo 31, paragrafo 3, della direttiva in parola, non ha, per contro, prescritto né limitato le modalità con cui gli Stati membri possono esercitare tale diritto. In proposito è d’uopo ricordare che gli Stati membri non sono tenuti ad imporre alle imprese assicuratrici di comunicare informazioni supplementari rispetto alle informazioni da comunicare ai contraenti dell’assicurazione ai sensi dell’articolo 31, paragrafo 1, della terza direttiva assicurazione vita, elencate all’allegato II, punto A, della medesima, ma che il paragrafo 3 del menzionato articolo contiene una facoltà che gli Stati membri sono liberi di utilizzare o meno. Inoltre, dall’articolo 31, paragrafo 4, della terza direttiva assicurazione vita, risulta che spetta allo Stato membro dell’impegno adottare le modalità di attuazione dell’obbligo di comunicazione d’informazioni supplementari previsto dalla normativa nazionale. La terza direttiva assicurazione vita realizza un’armonizzazione minima per quanto riguarda le informazioni da comunicare ai contraenti dell’assicurazione, ciò nondimeno il suo articolo 31, paragrafo 3, inquadra la facoltà menzionata al punto 24 della presente sentenza precisando, da un lato, che dette informazioni devono mettere il contraente in grado di comprendere effettivamente gli elementi essenziali dell’impegno. D’altro lato, la citata disposizione limita le informazioni supplementari che lo Stato membro dell’impegno può imporre, alle imprese assicuratrici, a quanto necessario a tal fine. Spetta, di conseguenza, allo Stato membro interessato determinare, in funzione delle caratteristiche del suo ordinamento giuridico e delle specificità della situazione che intende disciplinare, la base giuridica dell’obbligo di comunicazione di informazioni supplementari al fine di garantire, al contempo, una comprensione effettiva, da parte del contraente, delle caratteristiche essenziali dei prodotti assicurativi propostigli e un livello di certezza del diritto sufficiente. La base giuridica di un siffatto obbligo di comunicazione d’informazioni supplementari, e in particolare il punto se detto obbligo risulti da principi generali di diritto interno, quali gli «standard aperti e/o norme non scritte», cui fa riferimento il giudice del rinvio, non ha, in via di principio, rilievo alcuno quanto alla conformità dello stesso alla direttiva, purché detto obbligo soddisfi i requisiti di cui all’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, menzionati ai punti 21 e 27 della presente sentenza. Ne consegue che la base giuridica sul cui fondamento lo Stato membro interessato intende fare uso della facoltà prevista all’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, deve essere tale da consentire alle imprese assicuratrici, conformemente al principio della certezza del diritto, di identificare con sufficiente prevedibilità le informazioni supplementari che le stesse devono comunicare e sulle quali il contraente può fare affidamento. In proposito, nella valutazione dei requisiti da porre relativamente alla prevedibilità di un siffatto obbligo di comunicazione d’informazioni supplementari, il giudice nazionale può prendere in considerazione la circostanza che spetta all’impresa assicuratrice determinare la natura e le caratteristiche dei prodotti assicurativi da essa proposti, cosicché dovrebbe, in via di principio, essere in grado di identificare le caratteristiche che detti prodotti presenteranno e che saranno tali da giustificare la necessità di comunicare al contraente informazioni supplementari. Nella fattispecie è d’uopo rilevare che, secondo la relazione illustrativa del RIAV 1998, l’applicazione della stessa regolamentazione è disciplinata, segnatamente, dal diritto civile nazionale in vigore, «come i requisiti di ragionevolezza e di equità», di cui all’articolo 2 del libro 6, del codice civile. Il giudice del rinvio non ha tuttavia fornito alla Corte spiegazioni dettagliate quanto alla precisa natura, in diritto olandese, dell’obbligo di comunicazione d’informazioni supplementari, né quanto al ruolo svolto e all’esatta portata, nel diritto nazionale, degli «standard aperti e/o norme non scritte» di diritto olandese, limitandosi a menzionare l’obbligo di diligenza gravante sull’impresa assicuratrice, nonché la buona fede precontrattuale e/o i requisiti di ragionevolezza e di equità cui deve essere improntata la conclusione dei contratti di assicurazione. In ogni caso, è al giudice del rinvio che compete valutare se gli «standard aperti e/o norme non scritte» in discussione nel procedimento principale soddisfino i requisiti dell’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita. Di conseguenza, occorre rispondere alla prima questione dichiarando che l’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, deve essere interpretato nel senso che non osta a che un’impresa assicuratrice, sulla base di principi generali di diritto interno, quali gli «standard aperti e/o norme non scritte» in discussione nel procedimento principale, sia tenuta a comunicare al contraente talune informazioni supplementari, oltre a quelle di cui all’allegato II della direttiva in parola, a condizione che le informazioni richieste siano chiare, precise e necessarie alla comprensione effettiva da parte del contraente degli elementi essenziali dell’impegno e che garantiscano una sufficiente certezza del diritto, circostanza che spetta al giudice del rinvio verificare. Sulla seconda questione Con la seconda questione il giudice del rinvio chiede se gli effetti che il diritto nazionale collega alla mancata comunicazione di informazioni supplementari ai sensi dell’articolo 31, paragrafo 3, della terza direttiva assicurazione vita, siano rilevanti al fine della risposta alla prima questione. Dalla risposta alla prima questione si evince che gli effetti collegati dal diritto interno alla mancata comunicazione di siffatte informazioni sono, in via di principio, privi di rilevanza quanto alla conformità dell’obbligo di comunicazione all’articolo 31, paragrafo 3, della direttiva. Sulle spese Nei confronti delle parti nel procedimento principale la presente causa costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese. Le spese sostenute da altri soggetti per presentare osservazioni alla Corte non possono dar luogo a rifusione. Per questi motivi, la Corte (Quinta Sezione) dichiara: 1) L’articolo 31, paragrafo 3, della direttiva 92/96/CEE del Consiglio, del 10 novembre 1992, che coordina le disposizioni legislative, regolamentari ed amministrative riguardanti l’assicurazione diretta sulla vita e che modifica le direttive 79/267/CEE e 90/619/CEE (terza direttiva assicurazione vita), deve essere interpretato nel senso che non osta a che un’impresa assicuratrice, sulla base di principi generali di diritto interno, quali gli «standard aperti e/o norme non scritte» in discussione nel procedimento principale, sia tenuta a comunicare al contraente talune informazioni supplementari, oltre a quelle di cui all’allegato II della direttiva in parola, a condizione che le informazioni richieste siano chiare, precise e necessarie alla comprensione effettiva da parte del contraente degli elementi essenziali dell’impegno e che garantiscano una sufficiente certezza del diritto, circostanza che spetta al giudice del rinvio verificare. 2) Gli effetti collegati dal diritto interno alla mancata comunicazione di siffatte informazioni sono, in via di principio, privi di rilevanza quanto alla conformità dell’obbligo di comunicazione all’articolo 31, paragrafo 3, della direttiva 92/96. Firme ( *1 ) Lingua processuale: il neerlandese.

62000CJ0010

nl

Overwegingen van het arrest 1 Bij verzoekschrift, neergelegd ter griffie van het Hof op 13 januari 2000, heeft de Commissie van de Europese Gemeenschappen krachtens artikel 226 EG het Hof verzocht vast te stellen dat de Italiaanse Republiek, door niet het bedrag van 29 223 322 226 ITL ter beschikking van de Commissie te stellen en door niet de per 1 januari 1996 over dit bedrag verschuldigde vertragingsrente te betalen, de krachtens de bepalingen van gemeenschapsrecht betreffende de eigen middelen van de Gemeenschappen op haar rustende verplichtingen niet is nagekomen. Toepasselijke bepalingen 2 Artikel 2, eerste alinea, van besluit 70/243/EGKS, EEG, Euratom van de Raad van 21 april 1970 betreffende de vervanging van de financiële bijdragen van de lidstaten door eigen middelen van de Gemeenschappen (PB L 94, blz. 19) luidt als volgt: "Met ingang van 1 januari 1971 vormen de ontvangsten uit: a) de heffingen, premies, extra bedragen of compenserende bedragen, aanvullende bedragen of aanvullende elementen en de overige door de instellingen van de Gemeenschappen in het kader van het gemeenschappelijk landbouwbeleid ingevoerde of in te voeren rechten op het handelsverkeer met niet-lidstaten (...); b) de rechten van het gemeenschappelijk douanetarief en de overige door de instellingen van de Gemeenschappen ingevoerde of in te voeren rechten op het handelsverkeer met niet-lidstaten (...), (...) eigen middelen die op de begroting van de Gemeenschappen worden opgevoerd." 3 Voorts is in artikel 6, lid 1, van besluit 70/243 bepaald: "De in de artikelen 2, 3 en 4 bedoelde communautaire middelen worden door de lidstaten geheven overeenkomstig de nationale wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen, die daartoe in voorkomend geval worden gewijzigd. De lidstaten stellen deze middelen ter beschikking van de Commissie." 4 Besluit 70/243 is ingetrokken en per 1 januari 1986 vervangen door besluit 85/257/EEG, Euratom van de Raad van 7 mei 1985 betreffende het stelsel van eigen middelen van de Gemeenschappen (PB L 128, blz. 15), dat de hierboven aangehaalde bepalingen van besluit 70/243 grotendeels overneemt. 5 Besluit 85/257 is op zijn beurt ingetrokken en per 1 januari 1988 vervangen door besluit 88/376/EEG, Euratom van de Raad van 24 juni 1988 betreffende het stelsel van eigen middelen van de Gemeenschappen (PB L 185, blz. 24), dat eveneens de hierboven aangehaalde bepalingen van besluit 70/243 grotendeels overneemt. 6 Artikel 1 van verordening (EEG, Euratom, EGKS) nr. 2891/77 van de Raad van 19 december 1977 houdende toepassing van besluit 70/243 (PB L 336, blz. 1), die met ingang van het begrotingsjaar 1978 van toepassing was, luidt als volgt: "De (...) eigen middelen van de Gemeenschappen (...) worden door de lidstaten vastgesteld overeenkomstig hun wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen en worden ter beschikking van de Commissie gesteld en gecontroleerd op de in deze verordening vastgestelde wijze (...)." 7 Artikel 2 van verordening nr. 2891/77 bepaalt: "Voor de toepassing van deze verordening geldt een recht als vastgesteld zodra de overeenkomstige vordering door de bevoegde dienst of instelling van de lidstaat deugdelijk is geconstateerd. Wanneer er aanleiding toe bestaat een correctie aan te brengen in een overeenkomstig de eerste alinea uitgevoerde vaststelling, gaat de bevoegde dienst of instelling van de lidstaat over tot een nieuwe vaststelling." 8 In artikel 9, lid 1, eerste alinea, van verordening nr. 2891/77 is bepaald: "Het bedrag van de vastgestelde eigen middelen wordt door iedere lidstaat geboekt op het credit van de rekening welke daartoe op naam van de Commissie bij zijn schatkist of bij het orgaan dat die lidstaat aanwijst is geopend." 9 Artikel 11 van verordening nr. 2891/77 bepaalt: "Elke vertraging bij het boeken op de in artikel 9, lid 1, bedoelde rekening, verplicht de betrokken lidstaat tot het betalen van rente ten belope van de hoogste discontovoet die op de vervaldatum in de lidstaten wordt toegepast. Deze rente wordt met 0,25 punt per maand vertraging verhoogd. De aldus verhoogde rente geldt voor de gehele periode van de vertraging." 10 Artikel 18, leden 1 en 2, eerste alinea, van verordening nr. 2891/77 luidt als volgt: "1. De lidstaten verrichten de verificaties en enquêtes met betrekking tot de vaststelling en het ter beschikking stellen van de eigen middelen. (...) 2. In dit kader: - (...) - betrekken de lidstaten de Commissie, op haar verzoek, bij de door hen uitgevoerde controles." 11 Verordening nr. 2891/77 is ingetrokken en per 1 januari 1989 vervangen door verordening (EEG, Euratom) nr. 1552/89 van de Raad van 29 mei 1989 houdende toepassing van besluit 88/376 (PB L 155, blz. 1), waarvan de artikelen 1, 2, 9, lid 1, 11 en 18, leden 1 en 2, de hierboven aangehaalde bepalingen van verordening nr. 2891/77 in wezen overnemen. 12 Verordening nr. 1552/89 is krachtens artikel 24 daarvan van toepassing per 1 januari 1989. 13 In artikel 2 van verordening (EEG) nr. 1496/68 van de Raad van 27 september 1968 inzake de definitie van het douanegebied van de Gemeenschap (PB L 238, blz. 1) is bepaald: "Gezien de daarop van toepassing zijnde overeenkomsten en verdragen worden de in de bijlage vermelde gebieden die buiten het grondgebied van de lidstaten zijn gelegen, beschouwd als deel uitmakende van het douanegebied van de Gemeenschap." 14 Punt 3 van de bijlage bij verordening nr. 1496/68 bepaalt: "Italië: Het grondgebied van de Republiek San Marino zoals dit is omschreven in de overeenkomst van 31 maart 1939 (wet van 6 juni 1939, nr. 1220)." 15 Verordening nr. 1496/68 is per 1 januari 1985 vervangen door verordening (EEG) nr. 2151/84 van de Raad van 23 juli 1984 betreffende het douanegebied van de Gemeenschap (PB L 197, blz. 1). Artikel 2 van verordening nr. 2151/84 en punt 3 van de bijlage daarbij komen overeen met de hierboven aangehaalde bepalingen van verordening nr. 1496/68. 16 Bovendien bepaalt artikel 3 van verordening nr. 2151/84: "Behoudens andersluidende specifieke bepalingen, die hetzij uit overeenkomsten hetzij uit autonome communautaire maatregelen voortvloeien, is de communautaire douanewetgeving uniform van toepassing in het gehele douanegebied van de Gemeenschap." 17 In artikel 2 van richtlijn 68/312/EEG van de Raad van 30 juli 1968 inzake de harmonisatie van de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen met betrekking tot: 1. het aanbrengen bij de douane van goederen die het douanegebied van de Gemeenschap binnenkomen, 2. de voorlopige opslag van deze goederen (PB L 194, blz. 13) is bepaald dat alle goederen die het douanegebied van de Gemeenschap binnenkomen, aan de controle van de douane onderworpen zijn, en onmiddellijk aan een douanekantoor of op een andere door de bevoegde nationale autoriteiten aangewezen en onder toezicht van de douane staande plaats moeten worden aangebracht. 18 Voorts moet volgens artikel 3 van richtlijn 68/312 van deze goederen een summiere aangifte worden gedaan, en volgens artikel 4 dient de summiere aangifte onverwijld door de beheerder van de goederen of door diens vertegenwoordiger te worden gedaan. 19 Voorts bepaalt artikel 5 van richtlijn 68/312 dat de bij de douane aangebrachte goederen onder douanecontrole moeten blijven tot het ogenblik waarop door de douanedienst toestemming tot wegvoeren wordt gegeven. De artikelen 6 en 7 van deze richtlijn bepalen dat de goederen moeten worden aangegeven om ze onder een douanestelsel te brengen, of dat zij weer buiten de Gemeenschap moeten worden gevoerd voor het verstrijken van bepaalde termijnen. Ontbreekt een dergelijke aangifte, of zijn de goederen niet binnen de gestelde termijn buitengevoerd, dan moeten de bevoegde nationale autoriteiten volgens artikel 9 van de richtlijn de nodige maatregelen nemen om aan deze goederen onmiddellijk en eventueel ambtshalve een douanestelsel toe te wijzen. 20 Richtlijn 68/312 is per 1 januari 1992 vervangen door verordening (EEG) nr. 4151/88 van de Raad van 21 december 1988 tot vaststelling van de bepalingen die van toepassing zijn op goederen die het douanegebied van de Gemeenschap worden binnengebracht (PB L 367, blz. 1). Deze verordening neemt de hierboven aangehaalde bepalingen van richtlijn 68/312 in wezen over. 21 In artikel 2, sub a, van richtlijn 79/623/EEG van de Raad van 25 juni 1979 inzake de harmonisatie van de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen op het gebied van de douaneschuld (PB L 179, blz. 31) is bepaald: "Er ontstaat een douaneschuld bij invoer: a) wanneer goederen die aan rechten bij invoer onderworpen zijn in het douanegebied van de Gemeenschap in het vrije verkeer worden gebracht". 22 Richtlijn 79/623 is per 1 januari 1989 ingetrokken bij verordening (EEG) nr. 2144/87 van de Raad inzake de douaneschuld (PB L 201, blz. 15). Deze verordening neemt de hierboven aangehaalde bepaling van richtlijn 79/623 in wezen over. 23 Krachtens de Convenzione di amicizia e buon vicinato, gesloten tussen de Republiek San Marino en Italië op 31 maart 1939 (Verdrag van vriendschap en goede nabuurschap; hierna: "verdrag San Marino/Italië"), maakte San Marino deel uit van het Italiaanse douanegebied. Op basis van dit verdrag was Italië belast met de inning van de invoerrechten op voor consumptie bestemde goederen die op het grondgebied van de Republiek San Marino werden ingevoerd. De verschuldigde rechten werden dus aan de Italiaanse schatkist betaald en als tegenprestatie betaalde Italië een jaarlijkse forfaitaire vergoeding aan de Republiek San Marino. 24 Op 1 december 1992 is aan dit douanestatuut van San Marino een einde gekomen. Op die datum is de Interimovereenkomst inzake handel en een douane-unie tussen de Europese Economische Gemeenschap en de Republiek San Marino in werking getreden, die namens de Gemeenschap was goedgekeurd bij besluit 92/561/EEG van de Raad van 27 november 1992 (PB L 359, blz. 13; hierna: "overeenkomst" of "overeenkomst EEG/San Marino"). 25 Bij deze overeenkomst is tussen de Gemeenschap en San Marino een douane-unie tot stand gebracht. Om te beginnen vindt volgens deze overeenkomst het handelsverkeer tussen de Gemeenschap en San Marino plaats met vrijdom van in- en uitvoerrechten en heffingen van gelijke werking. Voorts worden producten uit derde landen waarvoor de invoerformaliteiten zijn verricht en de verschuldigde douanerechten en heffingen van gelijke werking zijn geïnd en waarvoor geen gehele of gedeeltelijke teruggave van deze rechten of heffingen heeft plaatsgevonden, beschouwd als zich in de Gemeenschap in het vrije verkeer bevindend. Verder past de Republiek San Marino ten opzichte van derde landen het douanetarief van de Gemeenschap toe. Ten slotte wordt de Gemeenschap gemachtigd in naam en voor rekening van de Republiek San Marino de inklaringsformaliteiten te vervullen, en met name goederen uit derde landen bestemd voor deze Republiek in het vrije verkeer te brengen. Feiten en precontentieuze procedure 26 Uit het dossier blijkt dat het onderhavige geding betrekking heeft op de invoer tussen 1979 en 1982 van goederen afkomstig uit derde landen en bestemd voor San Marino, waarop de Italiaanse autoriteiten krachtens het verdrag San Marino/Italië invoerrechten hebben geïnd. Vaststaat dat de overeenkomst EEG/San Marino, die op 1 december 1992 in werking is getreden, in de onderhavige zaak derhalve niet van toepassing is. 27 Van mening dat zij de aldus voor de jaren 1979 tot en met 1984 geïnde invoerrechten, die 9 410 311 986 ITL bedroegen, ten onrechte als eigen inkomsten van de Gemeenschappen hadden geboekt, en derhalve deze rechten ten onrechte aan de Commissie hadden afgedragen, hebben de Italiaanse autoriteiten de Commissie bij telexbericht van 3 juni 1985 gevraagd in te stemmen met correcties van de bedragen van de eigen middelen via debetvaststellingen. Voorts hebben zij de Commissie gevraagd ermee in te stemmen dat de Italiaanse Republiek voortaan bij de betaling van de eigen middelen van de Gemeenschappen geen rekening meer zou moeten houden met de invoerrechten op goederen bestemd voor verbruik op het grondgebied van San Marino. 28 Bij telexbericht van 7 juni 1985 en daarna bij brief van 18 juli 1985 heeft de Commissie voorbehoud gemaakt inzake de voorgenomen vermindering, en de Italiaanse autoriteiten laten weten dat een dergelijke aftrek slechts mogelijk was voorzover de resultaten van de krachtens verordening nr. 2891/77 verrichte gezamenlijke controles dit rechtvaardigden. 29 Vervolgens hebben in 1985 en 1987 twee overlegvergaderingen tussen de Commissie en de Italiaanse autoriteiten plaatsgevonden. Daarna heeft de Commissie bij brief van 11 juni 1987 de Italiaanse autoriteiten toelating verleend om voor de boekjaren na 1982 een vermindering toe te passen op basis van de werkelijke bedragen die voortvloeien uit de toepassing van het afgeleide gemeenschapsrecht op de invoer van goederen bestemd voor San Marino, onder voorbehoud van door haar gemachtigden te verrichten controles. In deze brief heeft zij echter het volgende beklemtoond: "(i) In de toekomst mogen de Italiaanse autoriteiten maandelijks de rechten bij invoer van goederen afkomstig uit derde landen en bestemd voor San Marino in mindering brengen op het bedrag van de rechten die ter beschikking van de Gemeenschap worden gesteld. Het in mindering gebrachte bedrag moet uitdrukkelijk in de maandelijkse overzichten worden vermeld, evenals de opsplitsing ervan tussen douanerechten en landbouwheffingen. (...) (v) Alle bedragen - zowel voor het verleden als voor de toekomst - worden slechts aanvaard onder voorbehoud van de gezamenlijke controles die de Commissie krachtens verordening nr. 2891/77 (thans verordening nr. 1552/89) verricht. Meer in het algemeen rekent de Commissie erop dat de Italiaanse autoriteiten alles in het werk stellen om te voorkomen dat goederen bestemd voor San Marino nadien weer in Italië worden ingevoerd. Indien in het goederenverkeer van derde landen naar San Marino bewegingen van een ongerechtvaardigde omvang worden vastgesteld, kan de Commissie het onderhavige akkoord opnieuw ter discussie stellen. Van zodra de Italiaanse autoriteiten hebben laten weten dat zij met het voorgaande instemmen, mogen zij de voorgenomen verminderingen toepassen." 30 Ofschoon de Italiaanse autoriteiten de Commissie pas op 3 maart 1990 hebben laten weten dat zij met de inhoud van de brief van 11 juni 1987 instemden, hebben zij reeds in oktober 1988 de tijdens de boekjaren 1982, 1983 en 1984 geïnde rechten ten belope van 5 269 620 911 ITL in mindering gebracht. 31 Van 23 tot en met 27 april 1990 en van 28 januari tot en met 1 februari 1991 hebben gemachtigden van de Commissie krachtens artikel 18, lid 2, van verordening nr. 1552/89 in Italië twee gezamenlijke controles verricht. 32 Bij brief van 31 mei 1991 heeft de Commissie de Italiaanse autoriteiten het verslag van deze twee controles (hierna: "controleverslag") bezorgd. Blijkens dit verslag kon zij de betrokken verminderingen niet langer aanvaarden. 33 Volgens het controleverslag waren de voorwaarden waarvan de Commissie haar instemming met het beginsel van de betrokken verminderingen had doen afhangen, blijkbaar niet volledig vervuld. De conclusie van dit verslag luidde dat wegens het ontbreken van toezicht aan de grens tussen Italië en San Marino en het ontoereikende aantal controles, handelsstromen tussen derde landen en de Gemeenschap via San Marino niet konden worden uitgesloten, en dat de Italiaanse Republiek derhalve de volgende maatregelen moest treffen om een verlies van eigen middelen te voorkomen: - volledige herziening van de bedragen voor de jaren 1979 tot en met 1989 waarvoor de vermindering is gevraagd en controle per 1 januari 1990 van de gegrondheid van de rechten die op de nationale begrotingshoofdstukken zijn geboekt, teneinde na te gaan of de betrokken bedragen daadwerkelijk voor San Marino bestemde goederen betreffen. Deze controles moeten hetzij op basis van de aangiften voor het vrije verkeer, hetzij op basis van de A.28-documenten worden verricht; - onderzoek van de uitvoer uit San Marino vanaf 1 januari 1979, teneinde eventuele verkeersverleggingen vast te stellen die tot een verlies van eigen middelen kunnen leiden. 34 Verder stelde de Commissie in het controleverslag dat haars inziens de Italiaanse Republiek bepaalde aspecten van haar controlesysteem moest verbeteren. 35 Niettemin hebben de Italiaanse autoriteiten in september 1991 voor de jaren 1979-1981 in totaal een bedrag van 4 140 691 075 ITL in mindering gebracht. Tevens hebben zij voor de boekjaren 1990-1992 een bedrag van in totaal 19 813 010 240 ITL niet betaald. Rekening houdend met de bedragen die reeds in 1988 voor de boekjaren 1982-1984 in mindering waren gebracht, is alles samen een bedrag van 29 223 322 226 ITL ingehouden. 36 In hun antwoord van 20 januari 1992 hebben de Italiaanse autoriteiten de conclusies van het controleverslag betwist, omdat de Italiaanse regeling en controlemaatregelen huns inziens voldoende veiligheidsgaranties bieden en het aan de Commissie staat het tegendeel te bewijzen. 37 In een brief van 3 juni 1992 heeft de Commissie de Italiaanse autoriteiten erop gewezen dat blijkens het controleverslag het toezicht ontoereikend was. Voorts heeft zij hen erop gewezen dat de rechten die de Italiaanse Republiek tussen januari 1986 en december 1992 voor rekening van de Republiek San Marino heeft geïnd, bijna verdrievoudigd waren, wat een onevenredige stijging is ten opzichte van de voorgaande jaren, zodat de geïnde rechten gelet op het binnenlands verbruik van San Marino buitensporig hoog moesten worden geacht. 38 Bij brief van 26 april 1993, waarin inzonderheid naar een controle van de Commissie op 22 januari 1993 wordt verwezen, hebben de Italiaanse autoriteiten de Commissie een tabel doen toekomen, waarin voor de periode 1986-1989 de bedragen zijn opgegeven van de invoerrechten die de Italiaanse douane-autoriteiten daadwerkelijk over voor San Marino bestemde goederen hebben geïnd, met indeling van deze bedragen onder drie hoofdstukken ontvangsten. 39 Zoals aangekondigd in hun brief van 26 april 1993, hebben de Italiaanse autoriteiten bij brief van 30 juli 1993 de Commissie gegevens doen toekomen over het bruto nationaal product van San Marino tijdens de periode 1985-1991 en over het toeristisch verkeer tussen 1979 en 1992. 40 Onder verwijzing naar de soortgelijke oplossing die voor Monaco geldt, heeft de Commissie bij brief van 23 februari 1994 een zogenoemde "forfaitaire berekeningsmethode" voorgesteld. Deze methode was gebaseerd op een verdeling van het totale bedrag van de voor de Italiaanse Republiek en de Republiek San Marino vastgestelde rechten, volgens het aantal inwoners van de twee staten, gecorrigeerd door een welvaartscoëfficiënt. 41 In dezelfde brief ging de Commissie er aan de hand van de forfaitaire berekeningsmethode van uit, dat van het door de Italiaanse autoriteiten gevorderde totale bedrag van 51 648 921 166 ITL, een bedrag van 10 183 686 281 ITL kon worden geacht overeen te komen met de invoerrechten op goederen bestemd voor San Marino. In haar brief verzocht de Commissie de Italiaanse autoriteiten dus vóór 1 mei 1994 een bedrag ter beschikking te stellen van 19 039 635 945 ITL, wat overeenkwam met het verschil tussen het bedrag van 29 223 322 226 ITL dat de Italiaanse autoriteiten reeds in mindering hadden gebracht als invoerrechten op goederen bestemd voor San Marino, en het door de Commissie erkende bedrag van 10 183 686 281 ITL. 42 Nadat de Italiaanse autoriteiten op 27 april 1994 negatief op dit verzoek hadden gereageerd, heeft de Commissie zich in een brief van 22 juni 1994 bereid verklaard de forfaitaire berekeningsmethode te verfijnen en rekening te houden met de argumenten van de Italiaanse Republiek in verband met het belang van het toeristisch verkeer en de toe te passen macro-economische indicator. 43 Bij brief van 8 augustus 1994 heeft de Italiaanse Republiek voorbehoud gemaakt inzake een forfaitaire berekening, waarvan zij de juridische waarde betwistte. Tevens vestigde zij de aandacht op bepaalde factoren die volgens haar niet aan de hand van een statistische methode kunnen worden beoordeeld. Volgens de Italiaanse autoriteiten is de enige betrouwbare basis om het af te trekken bedrag te bepalen, het bedrag dat is vastgesteld in de bewijsstukken in het bezit van de Italiaanse douane-autoriteiten, hetzij 51 648 921 166 ITL. Bij brief van 10 oktober 1994 heeft de Commissie de Italiaanse autoriteiten gevraagd alle betrokken bedragen te rechtvaardigen aan de hand van een passend overzicht met vermelding van onder andere de referenties van de douanedocumenten. Voorts kon zij de aftrek van bedragen slechts aanvaarden, indien de Italiaanse autoriteiten konden bewijzen dat de werkelijke bestemming van de goederen overeenkwam met de invoeraangiften voor San Marino, en dat deze goederen "definitief in de economie van deze Staat waren geïntegreerd". 44 In haar antwoord van 2 december 1994 heeft de Italiaanse Republiek opnieuw aangevoerd dat het aan de Commissie staat het bewijs te leveren van abnormale verrichtingen of verkeersverleggingen van San Marino naar Italië of andere landen. Volgens haar kon de Commissie niet alle bedragen die voor de nog niet gecontroleerde boekjaren, namelijk 1985 en de jaren daarna, in mindering waren gebracht, ter discussie stellen. Aangezien het voorbereidende werk aanzienlijk is, was het niet mogelijk de Commissie binnen de gestelde termijn te antwoorden. Tot slot nodigden de Italiaanse autoriteiten de Commissie uit voor een gezamenlijke controle ter plaatse om de gewenste verificaties uit te voeren. 45 Bij brief van 28 juli 1995, gewijzigd bij brief van 8 november 1995, heeft de Commissie de Italiaanse regering uitgenodigd haar uiterlijk eind december 1995 een bedrag te betalen van 29 223 322 226 ITL, overeenkomend met de tussen 1 februari 1979 tot en met 30 november 1992 in mindering gebrachte bedragen; bij gebreke hiervan zou de in artikel 11 van verordening nr. 1522/89 bedoelde vertragingsrente in rekening worden gebracht. Bij brieven van 26 oktober en 16 december 1985 hebben de Italiaanse autoriteiten hierop geantwoord. 46 Op 26 juni 1996 heeft de Commissie de Italiaanse Republiek een aanmaningsbrief gezonden. Daarin voerde zij aan dat de Italiaanse Republiek: - door geen passend gevolg te geven aan de opmerkingen naar aanleiding van de door de Commissie verrichte controles, en - door nog steeds zonder instemming van de Commissie eenzijdig de door haar afgedragen eigen middelen te korten en geen gevolg te geven aan de verzoeken van de Commissie om die verminderingen te rechtvaardigen, met het risico van een onterechte verlaging van de eigen middelen van de Gemeenschap, de krachtens het Verdrag op haar rustende verplichtingen niet was nagekomen. 47 Derhalve verzocht de Commissie de Italiaanse regering: - het bedrag van 29 233 322 226 ITL ter beschikking van de Commissie te stellen, en - haar over dit bedrag vertragingsrente te betalen vanaf 1 januari 1996 en tot de terbeschikkingstelling van dit bedrag. 48 Voorts verzocht de Commissie de Italiaanse regering haar binnen twee maanden te rekenen vanaf de ontvangst van deze brief haar opmerkingen mee te delen. 49 Bij brief van 22 oktober 1996 herhaalden de Italiaanse autoriteiten hun in hun eerdere brieven uiteengezette standpunt. 50 Op 20 maart 1998 heeft de Commissie de Italiaanse Republiek een met redenen omkleed advies doen toekomen, waarin zij deze lidstaat verzocht binnen twee maanden na de betekening van dit advies te voldoen aan het verzoek tot betaling aan de Commissie van het bedrag van 29 223 322 226 ITL, vermeerderd met vertragingsrente vanaf 1 januari 1996. 51 Op 19 mei 1998 hebben de Italiaanse autoriteiten op dit met redenen omkleed advies geantwoord en hun bezwaren tegen de grieven van de Commissie gehandhaafd en verder toegelicht. 52 Onder deze omstandigheden heeft de Commissie het onderhavige beroep ingesteld. Ten gronde Argumenten van partijen 53 De Commissie voert aan, dat aangezien de Italiaanse Republiek op het bedrag van haar schuld aan de Gemeenschappen uit hoofde van eigen middelen, de bedragen in mindering wil brengen die beweerdelijk overeenstemmen met de invoerrechten op voor San Marino bestemde goederen, het aan deze lidstaat staat te bewijzen dat deze importen daadwerkelijk voor San Marino bestemd zijn en de desbetreffende rechten derhalve geen eigen middelen van de Gemeenschappen vormen. 54 In dit verband voert de Commissie om te beginnen aan, dat een dergelijke verdeling van de bewijslast voortvloeit uit een algemeen beginsel van fiscaal recht, volgens hetwelk de belastingschuldige die een verlaging van zijn belastingschuld wenst, moet bewijzen dat daadwerkelijk is voldaan aan de daartoe gestelde voorwaarden. 55 Haars inziens is dit beginsel toegepast in de gemeenschapsrechtelijke belastingvoorschriften, inzonderheid in artikel 18, lid 1, van de Zesde richtlijn 77/388/EEG van de Raad van 17 mei 1977 betreffende de harmonisatie van de wetgevingen der lidstaten inzake omzetbelasting - Gemeenschappelijk stelsel van belasting over de toegevoegde waarde: uniforme grondslag (PB L 145, blz. 1), op grond waarvan volgens de rechtspraak van het Hof (arrest van 5 december 1996, Reisdorf, C-85/95, Jurispr. blz. I-6257, punten 29 en 31) de lidstaten van de belastingplichtige onweerlegbare bewijzen kunnen verlangen dat de handeling waarop het verzoek om aftrek betrekking heeft, daadwerkelijk heeft plaatsgevonden. 56 Volgens de Commissie heeft zij met de betrokken verminderingen niet ingestemd wegens ernstige en gewichtige redenen die verband houden met het in het controleverslag vastgestelde gebrek aan betrouwbaarheid van de controleprocedures en van de boeking van de invoerrechten op goederen bestemd voor San Marino. De Italiaanse Republiek mocht de betrokken bedragen dus niet eenzijdig in mindering brengen. 57 Voorts voert de Commissie aan, dat blijkens de bepalingen van gemeenschapsrecht betreffende de eigen middelen, inzonderheid artikel 2 van de besluiten 70/243, 85/257 en 88/376, als algemene regel geldt dat invoerrechten eigen middelen van de Gemeenschappen vormen, en dat een lidstaat die zich op een uitzondering op deze algemene regel beroept, en in casu de invoerrechten op goederen bestemd voor San Marino in mindering wenst te brengen, moet bewijzen dat deze vermindering gerechtvaardigd is. 58 Verder voert de Commissie aan, dat deze verdeling van de bewijslast steun vindt in de rechtspraak van het Hof inzake de regeling betreffende de eigen middelen, inzonderheid inzake artikel 2 van de verordeningen nrs. 2891/77 en 1552/89, volgens dewelke uit deze bepalingen niet kan worden afgeleid dat de lidstaten mogen afzien van de vaststelling van vorderingen die recht geven op eigen middelen van de Gemeenschappen, zelfs niet indien zij ze betwisten (zie inzonderheid arrest van 16 mei 1991, Commissie/Nederland, C-96/89, Jurispr. blz. I-2461, punt 37). Deze verdeling van de bewijslast vindt eveneens steun in artikel 18, lid 1, van deze verordeningen, bepalende dat de lidstaten verificaties en enquêtes moeten verrichten met betrekking tot de vaststelling en het ter beschikking stellen van de eigen middelen (zie inzonderheid arrest van 21 september 1989, Commissie/Griekenland, 68/88, Jurispr. blz. 2965, punten 29 tot en met 33). 59 Volgens de Commissie vloeit deze verdeling van de bewijslast ook nog voort uit een in de rechtspraak van het Hof geformuleerd beginsel, dat indien de Commissie een bewijs levert voor de ernstige en redelijke twijfel die zij omtrent door de nationale administraties uitgevoerde controles koestert, het aan de betrokken lidstaat staat te bewijzen dat deze controles niet tot een onterechte vermindering van de eigen middelen van de Gemeenschappen hebben geleid (zie inzonderheid inzake discriminerende belasting, arresten van 26 juni 1991, Commissie/Luxemburg, C-152/89, Jurispr. blz. I-3141, en Commissie/België, C-153/89, Jurispr. blz. I-3171, en inzake het Europees Oriëntatie- en Garantiefonds voor de Landbouw (EOGFL), afdeling Garantie, arresten van 11 januari 2001, Griekenland/Commissie, C-247/98, Jurispr. blz. I-1, punten 8 en 9, en 6 maart 2001, Nederland/Commissie, C-278/98, Jurispr. blz. I-1501, punten 40 en 41). 60 De Italiaanse regering voert aan dat de Commissie, nu zij erkent dat de invoerrechten over goederen bestemd voor San Marino geen eigen middelen van de Gemeenschappen vormen, moet bewijzen dat de ingevoerde goederen waarover de rechten daadwerkelijk zijn geïnd, in werkelijkheid niet in San Marino zijn aangekomen of gebleven, zodat deze rechten eigen middelen van de Gemeenschappen vormen. 61 In dit verband voert de Italiaanse regering aan, dat het in casu niet gaat om eenzijdige verminderingen door de Italiaanse Republiek van de rechten die verschuldigd zijn als eigen middelen van de Gemeenschappen, maar louter om de vaststelling dat de betrokken bedragen bij de invoer van voor San Marino bestemde goederen verschuldigde rechten zijn, die geen eigen middelen van de Gemeenschappen vormen, maar ontvangsten die aan de Italiaanse Republiek toekomen. De verwijzing van de Commissie naar de rechtspraak van het Hof inzake eigen middelen, doet derhalve niet terzake. Daaruit valt dus niet af te leiden dat de Italiaanse Republiek de beweerde verminderingen moet rechtvaardigen. 62 Volgens de Italiaanse regering vormen de vaststellingen in het controleverslag geen voldoende bewijs dat de controles van de Italiaanse Republiek op eventuele frauduleuze herinvoer in de Gemeenschap van goederen die met bestemming San Marino waren ingevoerd, onbestaande of ondoeltreffend zijn, inzonderheid omdat dergelijke gevallen zeldzaam of van een beperkte omvang zijn. 63 Dat de controles toereikend zijn blijkt volgens de Italiaanse regering tevens hieruit, dat de controles vóór de inwerkingtreding van de overeenkomst EEG/San Marino in wezen overeenkomen met die welke na de inwerkingtreding van deze overeenkomst zijn ingevoerd, inzonderheid de controles als bedoeld in besluit nr. 1/93 van het Samenwerkingscomité EEG-San Marino van 27 juli 1993 houdende vaststelling van de regeling voor de terbeschikkingstelling aan de schatkist van San Marino van de invoerrechten die voor rekening van de Republiek San Marino door de Gemeenschap zijn geïnd (PB L 208, blz. 38). 64 Het antwoord van de Commissie luidt, dat aan de overeenkomst EEG/San Marino geen argumenten kunnen worden ontleend, aangezien deze overeenkomst niet van toepassing is in de onderhavige zaak, die de periode 1979-1992 betreft, en deze overeenkomst de juridische context van de inning van douanerechten op voor San Marino bestemde goederen grondig heeft gewijzigd. 65 Voorts voert de Italiaanse regering aan, dat wat de periode 1985-1989 betreft, de Italiaanse Republiek ten onrechte 22 425 598 940 ITL als eigen middelen heeft geboekt. Aangezien de Italiaanse Republiek deze bedragen nog niet in mindering heeft gebracht, verzoekt de Italiaanse regering het Hof vast te stellen dat deze bedragen geen eigen middelen maar nationale inkomsten vormen. 66 De Commissie betwijfelt of dit verzoek wel strookt met het Reglement voor de procesvoering, inzonderheid artikel 40, juncto artikel 38, lid 1, sub c, daarvan, maar meent in de eerste plaats dat dit verzoek nutteloos is, aangezien het arrest van het Hof in de onderhavige zaak onvermijdelijk gevolgen zal hebben voor de bestemming van deze bedragen. Beoordeling door het Hof 67 Met haar verzoekschrift vraagt de Commissie het Hof vast te stellen, dat alle bedragen, in totaal 29 223 322 226 ITL, die de Italiaanse Republiek in mindering heeft gebracht, stellende dat het gaat om tijdens de periodes 1979-1984 en 1990-1992 geïnde invoerrechten op goederen bestemd voor San Marino, eigen middelen van de Gemeenschappen vormen, die de Italiaanse Republiek dus ter beschikking van de Commissie moet stellen. 68 Zoals de advocaat-generaal in punt 45 van zijn conclusie opmerkt, blijkt inzonderheid uit de brief van de Commissie van 23 februari 1994, dat zij niet betwist dat minstens een deel van dit bedrag invoerrechten op voor San Marino bestemde goederen zijn, die derhalve geen eigen middelen van de Gemeenschappen vormen. In deze brief heeft de Commissie het bedrag dat niet met eigen middelen overeenstemt, voor de hele periode 1979-1992 geraamd op 10 183 686 281 ITL. 69 In deze omstandigheden rijst de vraag welke bepalingen van gemeenschapsrecht de grondslag vormen van het verzoek van de Commissie om vast te stellen dat alle bedragen die de Italiaanse Republiek als invoerrechten op voor San Marino bestemde goederen heeft geïnd en in mindering gebracht, eigen middelen van de Gemeenschappen vormen. 70 In dit verband voert de Commissie aan, dat zij haar verzoek baseert op de algemene regel, dat alle douanerechten en heffingen die worden geïnd bij de invoer van goederen in de Gemeenschap, in beginsel eigen middelen van het Gemeenschap vormen. Tevens volgt haars inziens uit dit beginsel dat, indien een lidstaat invoerrechten niet als eigen middelen ter beschikking wenst te stellen, het aan hem staat te bewijzen dat deze rechten, bij wijze van uitzondering op deze algemene regel, geen eigen middelen vormen. 71 Ter terechtzitting heeft de Commissie aangevoerd, dat dit beginsel steun vindt in artikel 201, lid 1, sub a, van verordening (EEG) nr. 2913/92 van de Raad van 12 oktober 1992 tot vaststelling van het communautair douanewetboek (PB L 302, blz. 1). Volgens deze bepaling ontstaat een douaneschuld bij invoer wanneer een goed in het vrije verkeer wordt gebracht. 72 Meer in het bijzonder voert de Commissie aan, dat de douaneschuld, en dus de verplichting om douanerechten te betalen, krachtens deze bepaling ontstaat op het ogenblik waarop de goederen fysiek op het grondgebied van de Gemeenschap worden binnengebracht. De bepalingen van gemeenschapsrecht betreffende de eigen middelen leggen dus een nauw verband tussen de douaneschuld en de vaststelling van de eigen middelen. Volgens artikel 2 van verordeningen nrs. 2891/77 en 1552/89 is een recht van de Gemeenschappen op eigen middelen immers vastgesteld van zodra het verschuldigde bedrag, in casu invoerrechten, door de bevoegde dienst van de lidstaat aan de belastingplichtige is meegedeeld. 73 Om te beginnen moet worden vastgesteld, dat artikel 201, lid 1, sub a, van verordening nr. 2913/92 in de onderhavige zaak niet van toepassing is, nu het daarin gaat om importen tussen 1979 en 1992. Volgens artikel 253 ervan is deze verordening namelijk eerst per 1 januari 1994 in werking getreden. 74 Vaststaat dat het grondgebied van de Republiek San Marino krachtens artikel 2 van de verordeningen nrs. 1496/68 en 2154/84 deel uitmaakte van het douanegebied van de Gemeenschap. Uit deze bepalingen, in samenhang met de communautaire douanewetgeving die in casu van toepassing is, volgt dat ten tijde van de betrokken importen de relevante communautaire douanewetgeving in beginsel op de goederenstromen naar of van San Marino van toepassing was. 75 Overeenkomstig richtlijn 68/312 en verordening nr. 4151/88, die in casu van toepassing zijn, had het binnenbrengen in het douanegebied van de Gemeenschap van goederen tot gevolg dat deze goederen aan de controle van de douane onderworpen waren tot het ogenblik waarop zij een douanebestemming kregen die strookte met het gemeenschapsrecht. 76 De invoer van goederen afkomstig uit derde landen en bestemd voor San Marino, waarop de onderhavige zaak betrekking heeft, had een specifieke douanebestemming die door het gemeenschapsrecht werd erkend, namelijk het door de overeenkomst San Marino/Italië geregelde douanestelsel. Dit is inzonderheid bevestigd door artikel 2 van de verordeningen nrs. 1496/68 en 2151/84, in samenhang met punt 3 van de bijlagen daarvan. 77 Vastgesteld zij, dat het binnenbrengen in het douanegebied van de Gemeenschap van voor San Marino bestemde goederen, en het feit dat voor deze goederen de douaneformaliteiten voor deze bestemming zijn vervuld, op zich geen douaneschuld doen ontstaan in de zin van de communautaire douanebepalingen waarnaar de Commissie verwijst. 78 Blijkens artikel 2, sub a, van richtlijn 79/623 en artikel 2, lid 1, sub a, van verordening nr. 2144/87, die in casu van toepassing zijn, hangt het ontstaan van de douaneschuld, in de zin van deze bepalingen, af van het in het vrije verkeer brengen in het douanegebied van de Gemeenschap van goederen die aan rechten bij invoer zijn onderworpen. 79 Dit was echter juist niet het geval voor ingevoerde goederen met bestemming San Marino. Wegens het specifieke karakter van het invoerstelsel voor voor San Marino bestemde goederen konden de bovengenoemde communautaire bepalingen betreffende het ontstaan van de douaneschuld niet worden toegepast. 80 Hieruit volgt, dat het binnenbrengen in het douanegebied van de Gemeenschap van voor San Marino bestemde goederen en het vervullen van de douaneformaliteiten voor deze bestemming, als zodanig geen eigen middelen van de Gemeenschap doen ontstaan uit hoofde van rechten van het gemeenschappelijke douanetarief of andere rechten die door de instellingen van de Gemeenschappen in de zin van artikel 2 van de besluiten 70/243, 85/257 en 88/376 zijn of worden vastgesteld. 81 Het betoog van de Commissie dat gebaseerd is op de bepalingen van gemeenschapsrecht betreffende eigen middelen, namelijk artikel 2 van de verordening nrs. 2891/77 en 1552/89 en de desbetreffende rechtspraak van het Hof, kan derhalve niet worden aanvaard. Dit geldt ook voor de conclusies van de Commissie in verband met de toepassing van deze zelfde bepalingen op de verdeling van de bewijslast. 82 Anders dan de Commissie stelt, kunnen wegens het specifieke karakter van het invoerstelsel voor voor San Marino bestemde goederen, in casu evenmin de gemeenschapsrechtelijke beginselen in verband met de verdeling van de bewijslast inzake belasting over de toegevoegde waarde worden toegepast. 83 Aangaande het betoog van de Commissie dat de rechtspraak van het Hof die de bewijslast inzake de goedkeuring van de EOGFL-rekeningen verlicht, in casu op overeenkomstige wijze kan worden toegepast, moet worden opgemerkt dat deze rechtspraak, voorzover zij tekortkomingen in de door een lidstaat verrichte controles betreft, betrekking heeft op de beschikkingen van de Commissie op basis van artikel 5, lid 2, sub c, van verordening nr. 729/70 van de Raad van 21 april 1970 betreffende de financiering van het gemeenschappelijk landbouwbeleid, zoals gewijzigd bij verordening (EG) nr. 1287/95 van de Raad van 22 mei 1995 (PB L 125, blz. 1), dat in beginsel en behoudens buitengewone omstandigheden forfaitaire correcties oplegt onder de vorm van een percentage van de uitgaven waarvan de lidstaat wenst dat de Gemeenschap ze voor haar rekening neemt (zie inzonderheid arrest van 6 december 2001, Griekenland/Commissie, C-373/99, Jurispr. blz. I-0000, punten 5 tot en met 7 en 10 tot en met 13). 84 In dit verband moet worden vastgesteld, dat anders dan bij de door de Commissie toegepaste criteria om het niveau van een forfaitaire correctie inzake de goedkeuring van de EOGFL-rekeningen te bepalen, de Commissie in casu niet het bewijs heeft geleverd dat haar vordering betreffende de som van alle bedragen, evenredig is aan de omvang van de in het controlesysteem vastgestelde tekortkomingen en het risico op daaruit voortvloeiende algemene verliezen van eigen middelen van de Gemeenschappen. 85 Dit betoog van de Commissie kan derhalve niet worden aanvaard. 86 Het betoog van de Italiaanse Republiek, dat het in casu uitsluitend aan de Commissie staat het bewijs te leveren dat de geïnde invoerrechten op voor San Marino bestemde goederen eigen middelen van de Gemeenschappen vormen, kan echter evenmin worden aanvaard. 87 Vastgesteld moet worden, dat blijkens het controleverslag de Commissie heeft aangetoond, dat de ontoereikende controle door de Italiaanse autoriteiten van de invoer van voor San Marino bestemde goederen voor de Gemeenschappen tot een ernstig risico op verlies van eigen middelen heeft geleid. De Commissie beschikt in casu echter niet over gegevens of documenten aan de hand waarvan zij kan vaststellen welke importen, of althans welk deel van de totale importen niet daadwerkelijk voor San Marino was bestemd. Zij kan dus de hoogte van het bedrag van de rechten die de Gemeenschappen als eigen middelen toekomen, niet vaststellen. 88 In dit verband zij herinnerd aan de rechtspraak van het Hof, dat de lidstaten krachtens artikel 5 EG-Verdrag (thans artikel 10 EG) verplicht zijn de Commissie de vervulling van haar taak te vergemakkelijken, die er volgens artikel 155 EG-Verdrag (thans artikel 211 EG) met name in bestaat, toe te zien op de toepassing van de bepalingen van het Verdrag en van de door de instellingen ingevolge het Verdrag vastgestelde bepalingen (zie inzonderheid arrest van 12 december 2000, Commissie/Nederland, C-408/97, Jurispr. blz. I-6417, punt 16). 89 Gelet op deze rechtspraak moet worden opgemerkt, dat in de omstandigheden van het onderhavige geval, de toepassing van het invoerstelsel voor voor San Marino bestemde goederen, voor de Italiaanse Republiek de verplichting meebrengt in loyale samenwerking met de Commissie de maatregelen te treffen die de toepassing verzekeren van de bepalingen van gemeenschapsrecht betreffende de vaststelling van eventuele eigen middelen. 90 Deze verplichting is inzake verificatie meer specifiek vastgelegd in artikel 18 van de verordeningen nrs. 2891/77 en 1552/89. Deze bepaling moet meer in het bijzonder garanderen dat geen eigen middelen verloren gaan ingevolge de ongerechtvaardigde vaststelling van aan de lidstaten toekomende rechten. 91 Inzonderheid vloeit uit deze bepaling voort, dat wanneer de Commissie, zoals in casu, grotendeels op de door de betrokken lidstaat aangebrachte elementen is aangewezen, deze lidstaat alle bewijsstukken en andere nuttige documenten onder redelijke voorwaarden ter beschikking van de Commissie moet stellen, zodat zij kan verifiëren of, en zo ja, in welke mate de betrokken bedragen eigen middelen van de Gemeenschappen vormen. 92 Blijkens de stukken hebben de partijen, na de gezamenlijke controles en de verzending van het controleverslag, waarin het bewijs is geleverd van ernstige problemen bij de controle door de Italiaanse autoriteiten van de invoer van voor San Marino bestemde goederen, de dialoog aangevat, zij het soms met moeite, over de vraag of een deel van de in mindering gebrachte bedragen toch eigen middelen zijn, en zo ja, hoe dat deel precies kan worden berekend. 93 Vastgesteld moet echter worden, dat partijen in de onderhavige zaak de door dialoog en loyale samenwerking geboden mogelijkheden niet ten volle hebben benut. 94 Gelet op een en ander, moet het verzoek van de Commissie, strekkende tot vaststelling dat de Italiaanse Republiek, door niet het bedrag van 29 223 322 226 ITL ter beschikking van de Commissie te stellen en door niet de per 1 januari 1996 over dit bedrag verschuldigde vertragingsrente te betalen, de krachtens de gemeenschapsbepalingen betreffende de eigen middelen van de Gemeenschappen op haar rustende verplichtingen niet is nagekomen, worden afgewezen. 95 Evenmin kan het Hof het verzoek van de Italiaanse regering in haar verweerschrift toewijzen, strekkende tot vaststelling dat de voor de periode 1985-1989 over voor San Marino bestemde goederen geïnde douanerechten geen eigen middelen maar nationale inkomsten vormen. Een dergelijk verzoek treedt immers buiten de grenzen van de rechterlijke bevoegdheid van het Hof die in het kader van de procedure van artikel 226 EG in het Verdrag zijn vastgesteld. Beslissing inzake de kosten Kosten 96 Volgens artikel 69, lid 3, eerste alinea, van het Reglement voor de procesvoering kan het Hof de proceskosten over de partijen verdelen indien zij onderscheidenlijk op een of meer punten in het ongelijk worden gesteld. 97 Nu de Commissie in het ongelijk is gesteld voorzover zij vorderde dat het Hof zou vaststellen dat het bedrag van 29 223 322 226 ITL aan invoerrechten op voor San Marino bestemde goederen voor de periode 1979-1984 en 1990-1992 ter beschikking van de Commissie moet worden gesteld, en de Italiaanse Republiek in het ongelijk is gesteld voorzover zij vorderde dat het Hof zou vaststellen dat deze rechten voor de periode 1985-1989 haar toekomende nationale inkomsten vormen, dient de Commissie te worden verwezen in twee derden van de kosten en de Italiaanse Republiek in een derde van de kosten. Dictum HET HOF VAN JUSTITIE (Vijfde kamer), rechtdoende: 1) Verwerpt het beroep. 2) Verwijst de Commissie van de Europese Gemeenschappen in twee derden en de Italiaanse Republiek in een derde van de kosten.

62016CJ0287

cs

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění ( Úř. věst. 1972, L 103, s. 1 ; Zvl. vyd. 06/01, s. 10, dále jen „první směrnice“), čl. 2 odst. 1 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( Úř. věst. 1984, L 8, s. 17 ; Zvl. vyd. 06/07, s. 3, dále jen „druhá směrnice“) a článku 1 třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( Úř. věst. 1990, L 129, s. 33 ; Zvl. vyd. 06/01, s. 249, dále jen „třetí směrnice“). Tato žádost byla předložena v rámci sporu, kde na jedné straně stojí Fidelidade-Companhia de Seguros SA a na straně druhé Caisse Suisse de Compensation, Fundo de Garantia Automóvel (garanční fond pro pojištění motorových vozidel), Sandra Cristina Crystello Pinto Moreira Pereira, Sandra Manuela Teixeira Gomes Seemann, Catarina Ferreira Seemann, José Batista Pereira a Teresa Rosa Texeira, ve věci souladu vnitrostátní právní úpravy, která stanoví, že pojistná smlouva, která je uzavřena na základě nepravdivých prohlášení stran totožnosti majitele motorového vozidla nebo totožnosti jeho obvyklého řidiče, je absolutně neplatná, s výše uvedenými ustanoveními. Právní rámec Unijní právo Článek 3 odst. 1 první směrnice stanoví: „Každý členský stát přijme […] veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření.“ Šestý a sedmý bod odůvodnění druhé směrnice uvádí: „vzhledem k tomu, že je nezbytné stanovit subjekt, který zaručí, že poškozený nezůstane neodškodněn v případě, kdy vozidlo, které nehodu způsobilo, není pojištěno či zjištěno; že je důležité stanovit, aniž by se tím měnily předpisy uplatňované členskými státy, pokud jde o subsidiární nebo nesubsidiární povahu náhrad škody vyplácených tímto subjektem, a pravidla platná pro subrogaci a regres, že poškozený z takové nehody by měl u takového subjektu jakožto prvního kontaktního místa moci uplatnit svůj nárok; že členským státům by se však mělo umožnit použít určitá omezená vyloučení odpovědnosti, pokud jde o výplatu náhrady škody tímto subjektem, a stanovit, že náhrada věcné škody způsobené nezjištěným vozidlem může být vzhledem k nebezpečí podvodného jednání omezena nebo vyloučena; vzhledem k tomu, že je v zájmu poškozených, aby se účinky určitých ustanovení o vyloučení odpovědnosti omezovaly na vztah mezi pojistitelem a osobou, která za nehodu odpovídá; že však členské státy mohou v případě odcizených nebo násilím získaných vozidel stanovit, že náhradu škody zaplatí uvedený subjekt;“ Článek 1 odst. 4 druhé směrnice stanoví, že každý členský stát zřídí nebo pověří subjekt, jehož předmětem je poskytovat náhradu škody minimálně do výše povinného pojištění pro případ věcných škod nebo škod na zdraví způsobených nezjištěným nebo nepojištěným vozidlem (dále jen „vnitrostátní subjekt“). Toto ustanovení uvádí ve svém třetím pododstavci: „[…] Členské státy však mohou výplatu náhrady škody uvedeným subjektem vyloučit u osob, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, jestliže tento subjekt může prokázat, že věděly, že vozidlo není pojištěné.“ Článek 2 odst. 1 druhé směrnice zní takto: „Každý členský stát přijme potřebná opatření k zabezpečení toho, aby pro účely čl. 3 odst. 1 [první směrnice] bylo ve vztahu k nárokům třetích osob poškozených nehodou považováno za neplatné jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání obsažené v pojistce vydané podle čl. 3 odst. 1 [první směrnice], které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel: — osobami, které k tomu nejsou výslovně či nepřímo oprávněny, nebo — osobami bez řidičského průkazu, který by jim dovoloval řídit dotyčné vozidlo, nebo — osobami porušujícími zákonem stanovené technické podmínky týkající se stavu a bezpečnosti dotyčného vozidla. Ustanovení či ujednání uvedená v první odrážce však lze uplatnit vůči osobám, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno. […]“ Čtvrtý bod odůvodnění třetí směrnice uvádí: „vzhledem k tomu, že poškozeným z nehod motorových vozidel by mělo být zaručeno srovnatelné zacházení nezávisle na tom, ve které oblasti Společenství k nehodám dojde;“ Článek 1 první pododstavec této směrnice stanoví: „Aniž je dotčen čl. 2 odst. 1 druhý pododstavec [druhé směrnice], kryje pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 [první směrnice] odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.“ Portugalské právo První směrnice byla do portugalského práva provedena prostřednictvím Decreto-Lei n o 522/85 – Seguro Obrigatório de Responsabilidade Civil Automóvel (nařízení s mocí zákona č. 522/85 o povinném pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel) ze dne 31. prosince 1985. V článku 1 odst. 1 tohoto nařízení s mocí zákona, ve znění Decreto-Lei n o 72-A/2003 – Lei do Seguro Obrigatório (nařízení s mocí zákona č. 72-A/2003 týkající se zákona o povinném pojištění) ze dne 14. dubna 2003, platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu původního řízení (dále jen „nařízení s mocí zákona č. 522/85“), se stanoví povinnost pojistit pozemní motorové vozidlo takto: „Každá osoba, které může vzniknout občanskoprávní odpovědnost za náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy v důsledku újmy na zdraví nebo majetkové škody způsobené třetím osobám pozemním motorovým vozidlem, jeho přívěsy nebo návěsy, musí mít k tomu, aby tato vozidla mohla být provozována na pozemních komunikacích, uzavřeno pojištění této odpovědnosti podle ustanovení tohoto nařízení s mocí zákona.“ V článku 2 nařízení s mocí zákona č. 522/85, který se subjektů, jimž přísluší povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, se stanoví: „1. –   Povinnost uzavřít pojistnou smlouvu přísluší majiteli vozidla, ledaže by se jednalo o případy výkonu užívacího práva, prodeje s výhradou vlastnictví nebo leasingu, v nichž tato povinnost přísluší uživateli, nabyvateli případně nájemci. 2. –   Uzavře-li smlouvu o pojištění motorového vozidla jiná osoba v souladu s ustanoveními tohoto nařízení s mocí zákona, je tím po dobu trvání uvedené smlouvy splněna povinnost, kterou mají osoby uvedené v předchozím odstavci. […]“ V článku 14 téhož nařízení s mocí zákona, který se týká možnosti namítání výjimek vůči poškozeným, se stanoví: „Kromě případů vyloučení nebo možnosti zrušení, které stanoví toto nařízení s mocí zákona, je pojistitel oprávněn namítat vůči poškozeným osobám pouze zánik smlouvy podle čl. 13 odst. 1 nebo její vypovězení či neplatnost podle platné právní úpravy, došlo-li k nim dříve, než nastala škodná událost.“ V portugalském obchodním zákoníku jsou pojistné smlouvy upraveny v hlavě XV. Její články 428 a 429 znějí: „Článek 428 Na čí účet může být pojištění uzavřeno Pojištění může být sjednáno na vlastní nebo na cizí účet. 1.   Pojištění je neplatné, pokud osoba, na jejíž účet nebo jejímž jménem bylo sjednáno, nemá zájem na pojištěné věci. 2.   Pokud není v pojistné smlouvě uvedeno, že se pojištění sjednávaná na cizí účet, má se za to, že je sjednána jménem osoby, která tuto smlouvu uzavřela. […] Článek 429 Neplatnost pojištění z důvodu nepřesností či opomenutí Jakákoli nepřesnost nebo úmyslné opomenutí týkající se skutečností nebo okolností, které byly známy pojištěnému nebo osobě, která pojistnou smlouvu uzavřela, a jež mohou mít dopad na existenci nebo podmínky smlouvy, zakládají neplatnost pojištění. Jediný odstavec. Pokud strana, která prohlášení učinila, nejednala v dobré víře, pojistitel může požadovat pojistné.“ Skutkový stav v původním řízení a předběžná otázka Dne 20. května 2004 se stala dopravní nehoda, při níž došlo ke střetu mezi osobním motorovým vozidlem, jehož řidičem byl pan Teixeira Pereira a jehož majitelkou byla paní Crystello Pinto Moreira Pereira, a motocyklem, jehož řidičem byl jeho majitel E. Seemann. V důsledku této dopravní nehody došlo k úmrtí řidičů obou vozidel. Dne 11. ledna 2010 podala Caisse Suisse de Compensation k soudu žalobu proti Fundo de Garantia Automóvel (garanční fond pro pojištění motorových vozidel) a paní Crystello Pinto Moreira Pereira, v níž se domáhá náhrady částky 285980,54 eura, která byla vyplacena rodinným příslušníkům jejího pojištěnce, E. Seemanna. Uvedení žalovaní vznesli námitku neexistence pasivní legitimace s ohledem na to, že ke dni, kdy došlo k nehodě, existovala platná pojistná smlouva uzavřená s nynější společností Fidelidade-Companhia de Seguros, SA (dále jen „pojistitel“), kterou byla pojištěna občanskoprávní odpovědnost z provozu dotčeného motorového vozidla. Poté, co byla tato společnost vyzvána k účasti v řízení, uvedla, že smlouva o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla není platná z toho důvodu, že pojistník v okamžiku uzavření této smlouvy nepravdivě uvedl, že je majitelem vozidla a jeho obvyklým řidičem. V rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno, že pojistná smlouva není platná a že její neplatnost může být namítána vůči poškozeným osobám. Tribunal da Relação do Porto (odvolací soud v Portu, Portugalsko) konstatoval, že pojistná smlouva je neplatná, avšak tato neplatnost nemůže být namítána vůči poškozeným osobám. Pojistitel podal proti rozhodnutí Tribunal da Relação do Porto (odvolací soud v Portu) revizní kasační opravný prostředek k Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko), v němž se dovolával absolutní neplatnosti pojistné smlouvy a možnosti namítat tuto neplatnost vůči poškozenému E. Seemannovi a Caisse Suisse de Compensation. Pokud jde o výklad první, druhé a třetí směrnice o pojištění z provozu motorových vozidel, předkládající soud má za to, že existují pochybnosti o otázce možnosti namítat absolutní neplatnost pojistné smlouvy ve smyslu čl. 428 odst. 1 portugalského obchodního zákoníku vůči poškozeným osobám. V rámci judikatury Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) totiž existují rozdílné výklady. Podle prvního výkladového směru je pojistná smlouva stižena absolutní neplatností, pokud pojistník nepravdivě uvede, že je majitelem vozidla a jeho obvyklým řidičem, s cílem dosáhnout toho, aby pojistitel uzavřel pojistnou smlouvu nebo aby ji uzavřel za podmínek, které jsou pro pojištěného výhodnější. Důvodem pro absolutní neplatnost je zejména nesplnění zákonem stanoveného požadavku „zájmu“ pojistníka, který vyplývá z čl. 428 odst. 1 portugalského obchodního zákoníku. Podle článku 14 nařízení s mocí zákona č. 522/85 může být absolutní neplatnost podle tohoto výkladového směru judikatury namítána vůči poškozené osobě. Tento přístup zohledňuje skutečnost, že poškozená osoba zůstává chráněna prostřednictvím garančního fondu pro pojištění motorových vozidel. Podle druhého výkladového směru je možnost uzavření smlouvy o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel výjimkou z výše uvedené zákonné podmínky, která se týká „zájmu“ pojistníka. Proto je třeba tuto otázku řešit s ohledem na zvláštní úpravu, která se vztahuje na nepravdivá prohlášení při uzavírání pojistné smlouvy, z níž vyplývá pouze relativní neplatnost, kterou nelze namítat vůči poškozenému. Za těchto podmínek se Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Brání čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 2 odst. 1 [druhé směrnice] a článek 1 [třetí směrnice] vnitrostátní právní úpravě, která v případě uvedení nepravdivých prohlášení o majiteli motorového vozidla nebo o totožnosti jeho obvyklého řidiče stanoví, že taková pojistná smlouva je absolutně neplatná, jelikož osoba, která uzavřela smlouvu, nemá hospodářský zájem na provozu daného motorového vozidla a smlouva byla uzavřena na základě podvodného úmyslu zúčastněných osob (pojistník, majitel vozidla a obvyklý řidič) za účelem dosažení krytí rizik vyplývajících z provozu, a to díky i) uzavření smlouvy, kterou by pojistitel neuzavřel, pokud by mu byla známa totožnost pojistníka, a ii) zaplacení nižšího pojistného, než jaké by bylo namístě, a to z důvodu věku obvyklého řidiče?“ K předběžné otázce Podstatou otázky předkládající soudu je, zda má být čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 2 odst. 1 druhé směrnice a článek 1 třetí směrnice vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která by za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, umožňovala namítat vůči poškozeným třetím osobám neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla z důvodu nepravdivých původních prohlášení pojistníka stran totožnosti majitele a obvyklého řidiče dotčeného vozidla nebo z důvodu okolnosti, že osoba na jejíž účet nebo jejímž jménem bylo sjednáno, nemá hospodářský zájem na uzavření uvedené smlouvy. Je třeba připomenout, že z preambule první a druhé směrnice vyplývá, že jejich účelem je zajistit volný pohyb jak vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Evropské unie, tak osob, které jimi cestují, a dále zaručit, aby s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly bylo zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, na kterém místě Unie k nehodě dojde (rozsudek ze dne 23. října 2012, Marques Almeida, C‑300/10 , EU:C:2012:656 , bod a citovaná judikatura). Za tímto účelem ukládá čl. 3 odst. 1 první směrnice, upřesněný a doplněný druhou a třetí směrnicí, členským státům povinnost zaručit, že občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, bude kryta pojištěním, a zejména upřesňuje, které typy škod a poškozené třetí osoby má toto pojištění krýt (rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Churchill Insurance Company Limited a Evans, C‑442/10 , EU:C:2011:799 , bod ). Stran práv, která jsou přiznána poškozeným třetím osobám, čl. 3 odst. 1 první směrnice brání tomu, aby se pojišťovna občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel mohla opírat o právní předpisy nebo smluvní ujednání za účelem odmítnutí vyplatit těmto osobám náhradu škody způsobenou pojištěným vozidlem (rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Churchill Insurance Company Limited a Evans, C‑442/10 , EU:C:2011:799 , bod a citovaná judikatura). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že čl. 2 odst. 1 první pododstavec druhé směrnice pouze připomíná tuto povinnost, co se týče předpisů nebo ustanovení pojistky ve smyslu tohoto ustanovení vylučujících z pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel škody způsobené třetím osobám poškozeným nehodou z důvodu použití nebo řízení pojištěného vozidla osobami, které nejsou k řízení tohoto vozidla oprávněny, osobami bez řidičského průkazu nebo osobami porušujícími zákonem stanovené technické podmínky týkající se stavu a bezpečnosti uvedeného vozidla (rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Churchill Insurance Company Limited a Evans, C‑442/10 , EU:C:2011:799 , bod a citovaná judikatura). Jako výjimku z této povinnosti čl. 2 odst. 1 druhý pododstavec druhé směrnice zajisté stanoví, že určitým poškozeným, tj. osobám, které do vozidla, které způsobilo nehodu, dobrovolně nastoupily, nemusí být s ohledem na situaci, kterou sami způsobili, vyplacena pojišťovnou náhrada škody, pokud může tato pojišťovna prokázat, že věděli o tom, že vozidlo bylo odcizeno. Jak již nicméně Soudní dvůr konstatoval, výjimku z čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce druhé směrnice lze učinit pouze v tomto zvláštním případě (rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Churchill Insurance Company Limited a Evans, C‑442/10 , EU:C:2011:799 , bod ). Je tedy třeba mít za to, že okolnost, že pojišťovna uzavřela tuto smlouvu na základě opomenutí nebo nepravdivých prohlášení pojistníka, jí neumožňuje dovolávat se právních ustanovení o neplatnosti smlouvy a tuto neplatnost namítat vůči poškozeným třetím osobám, aby se zprostila své povinnosti vyplatit těmto osobám náhradu škody způsobenou pojištěným vozidlem, která vyplývá z čl. 3 odst. 1 první směrnice. Totéž platí stran okolnosti, kdy pojistník není obvyklým řidičem vozidla. Soudní dvůr totiž konstatoval, že okolnost, že vozidlo je řízeno osobou, která není uvedena v pojistné smlouvě, totiž zejména s ohledem na cíl ochrany poškozených dopravními nehodami, který sleduje první, druhá a třetí směrnice, neumožňuje mít za to, že takové vozidlo není pojištěno ve smyslu čl. 1 odst. 4 třetího pododstavce druhé směrnice (rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Churchill Insurance Company Limited a Evans, C‑442/10 , EU:C:2011:799 , bod ). V tomto kontextu se předkládající soud rovněž Soudního dvora táže, zda se pojišťovna v případě trvání smlouvy o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel může oprávněně dovolávat – s cílem zprostit se své povinnost poskytnout poškozeným třetím osobám náhradu škody způsobenou pojištěným vozidlem – takového právního ustanovení, jako je čl. 428 odst. 1 portugalského obchodního zákoníku, v němž je stanovena neplatnost pojistné smlouvy z toho důvodu, že osoba, na jejíž účet nebo jejímž jménem bylo sjednáno, nemá hospodářský zájem na uzavření této smlouvy. Je třeba uvést, že taková otázka se týká právních podmínek platnosti pojistné smlouvy, které neupravuje unijní právo, nýbrž právo členských států. Posledně uvedené státy mají nicméně povinnost zajistit, že občanskoprávní odpovědnost uplatňovaná podle jejich vnitrostátního práva je kryta pojištěním, které vyhovuje ustanovením tří výše uvedených směrnic. Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že členské státy musejí své pravomoci v této oblasti vykonávat v souladu s unijním právem a že vnitrostátní předpisy upravující odškodnění za nehody, které pramení z provozu motorových vozidel, nemohou první, druhou a třetí směrnici zbavit jejich užitečného účinku (rozsudek ze dne 23. října 2012, Marques Almeida, C‑300/10 , EU:C:2012:656 , body a a citovaná judikatura). Přitom, jak uvedla Evropská komise, nárok osob poškozených v důsledku dopravní nehody na náhradu škody může být dotčen takovými podmínkami platnosti pojistných smluv, jako jsou obecná ustanovení, jež jsou stanovena v čl. 428 odst. 1 a článku 429 prvním pododstavci portugalského obchodního zákoníku. Taková ustanovení proto mohou vést k tomu, že poškozené třetí osoby nebudou odškodněny, a mohou tedy narušovat užitečný účinek uvedených směrnic. Toto konstatování nelze zpochybnit možností, že poškozené osobě může být vyplacena náhrada škody z garančního fondu pro pojištění motorových vozidel. Zásah vnitrostátního subjektu podle čl. 1 odst. 4 druhé směrnice byl totiž koncipován jako nejzazší opatření, upravené pouze pro případ, kdy škody byly způsobeny vozidlem, u něhož nebyla splněna povinnost pojištění stanovená v čl. 3 odst. 1 první směrnice, to znamená vozidlem, pro které nebyla uzavřena pojistná smlouva. Důvodem pro takové omezení je skutečnost, že toto ustanovení, jak bylo připomenuto v bodě 23 tohoto rozsudku, každému členskému státu ukládá povinnost zajistit, aby s výhradou odchylek stanovených v článku 4 posledně uvedené směrnice každý vlastník nebo držitel vozidla, které má obvyklé stanoviště na jeho území, uzavřel s pojišťovnou smlouvu, která se do výše stanovené unijním právem zaručí za jeho občanskoprávní odpovědnost z provozu uvedeného vozidla (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Csonka a další, C‑409/11 , EU:C:2013:512 , body a ). Přitom, jak bylo připomenuto v bodě 29 tohoto rozsudku, okolnost, že vozidlo je řízeno osobou, která není uvedena v pojistné smlouvě, neumožňuje mít za to, že takové vozidlo není pojištěno ve smyslu čl. 1 odst. 4 třetího pododstavce druhé směrnice. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 první směrnice a článek 2 odst. 1 druhé směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která by za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, umožňovala namítat vůči poškozeným třetím osobám neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla z důvodu nepravdivých původních prohlášení pojistníka stran totožnosti majitele a obvyklého řidiče dotčeného vozidla nebo z důvodu okolnosti, že osoba, na jejíž účet nebo jejímž jménem byla pojistná smlouva uzavřena, nemá hospodářský zájem na uzavření uvedené smlouvy. K nákladům řízení Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění a čl. 2 odst. 1 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která by za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, umožňovala namítat vůči poškozeným třetím osobám neplatnost smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorového vozidla z důvodu nepravdivých původních prohlášení pojistníka stran totožnosti majitele a obvyklého řidiče dotčeného vozidla nebo z důvodu okolnosti, že osoba, na jejíž účet nebo jejímž jménem byla pojistná smlouva uzavřena, nemá hospodářský zájem na uzavření uvedené smlouvy. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: portugalština.

61988CJ0013

pt

O artigo 6.° do Regulamento n.° 1009/86 do Conselho, que estabelece as regras gerais aplicáveis às restituições à produção no sector dos cereais e do arroz, habilita a Comissão a adoptar as respectivas modalidades de aplicação. Para determinar a extensão das competências, que o Conselho desta forma confere à Comissão, convém interpretar a noção de execução, referida no artigo 155.° do Tratado, de forma extensiva (ver acórdão de 30 de Outubro de 1975, Rey Soda, 23/75, Recueil, p. 1279), sendo a Comissão autorizada a adoptar todas as medidas de execução necessárias ou úteis para a implementação da regulamentação de base, desde que não sejam contrárias a esta ou à regulamentação do Conselho (ver acórdão de 15 de Maio de 1984, Zuckerfabrik Franken, 121/83, Recueil, p. 2039). O n.° 3 do artigo 4.° do Regulamento n.° 2169/86 da Comissão, que estabelece as regras de execução relativas ao controlo e ao pagamento das restituições à produção nos sectores dos cereais e do arroz, pode validamente fazer depender a concessão das restituições à produção de uma declaração, feita pelo fabricante, indicando que o amido ou a fécula a utilizar não foram obtidos a partir de outra matéria-prima que não o milho, o trigo, o arroz ou a batata. Com efeito, tendo em conta as divergências das regulamentações comunitárias relativas às restituições nos diferentes sectores abrangidos pelas organizações comuns de mercado e a impossibilidade, para as autoridades nacionais, de determinar, com meios de controlo normais, a parte dos produtos de base utilizados no fabrico de certas mercadorias obtidas, parcialmente, de amido de cereais ou de arroz e, parcialmente, de produtos à base de açúcar, existe um risco sério, que a Comissão pôde legitimamente decidir afastar, de que alguns produtores tentem obter restituições indevidamente. Partes No processo 13/88, que tem por objecto um pedido dirigido ao Tribunal, nos termos do artigo 177.° do Tratado CEE, pelo "Finanzgericht Rheinland-Pfalz" (tribunal tributário da Renânia-Palatinado) e destinado a obter, no processo perante este órgão jurisdicional, entre Knoeckel, Schmidt & Cie, Papierfabriken AG, sociedade constituída ao abrigo do direito alemão, com sede em Lambrecht (República Federal da Alemanha), por um lado, e Hauptzollamt Landau, por outro, uma decisão a título prejudicial sobre a interpretação do Regulamento n.° 1009/86 do Conselho, de 25 de Março de 1986, que estabelece as regras gerais aplicáveis às restituições à produção no sector dos cereais e do arroz (JO L 94, p. 6), e sobre a validade do Regulamento n.° 2169/86 da Comissão, de 10 de Julho de 1986, que estabelece as regras de execução relativas ao controlo e ao pagamento das restituições à produção no sector dos cereais e do arroz (JO L 189, p. 12), O TRIBUNAL (Segunda Secção), constituído pelos Srs. T. F. O' Higgins, presidente de secção, G. F. Mancini e F. A. Schockweiler, juízes, pronunciando-se sobre a questão que lhe foi apresentada pelo Finanzgericht Rheinland-Pfalz por acórdão de 16 de Dezembro de 1987, declara: O n.° 3 do artigo 4.° do Regulamento n.° 2169/86 da Comissão, de 10 de Julho de 1986, que estabelece as regras de execução relativas ao controlo e ao pagamento das restituições à produção no sector dos cereais e do arroz, pode, validamente, fazer depender a concessão das restituições à produção de uma declaração, feita pelo fabricante, indicando que o amido ou a fécula a utilizar não foram obtidos a partir de outra matéria prima que não o milho, o trigo, o arroz ou a batata.

62014CJ0186

de

Mit ihren Rechtsmitteln beantragen die ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a.s., die ArcelorMittal Tubular Products Roman SA, die Benteler Deutschland GmbH (vormals Benteler Stahl/Rohr GmbH), die Ovako Tube & Ring AB, die Rohrwerk Maxhütte GmbH, die Dalmine SpA, die Silcotub SA, die TMK-Artrom SA, die Tubos Reunidos SA, die Vallourec Oil and Gas France SAS (vormals Vallourec Mannesmann Oil & Gas France SAS), die Vallourec Tubes France SAS (vormals V & M France SAS), die Vallourec Deutschland GmbH (vormals V & M Deutschland GmbH), die Voestalpine Tubulars GmbH & Co. KG und die Železiarne Podbrezová a.s. (im Folgenden zusammen: ArcelorMittal u. a.) sowie der Rat der Europäischen Union die Aufhebung des Urteils des Gerichts der Europäischen Union vom 29. Januar 2014, Hubei Xinyegang Steel/Rat ( T‑528/09 , EU:T:2014:35 , im Folgenden: angefochtenes Urteil), mit dem dem Antrag der Hubei Xinyegang Steel Co. Ltd (im Folgenden: Hubei) auf Nichtigerklärung der Verordnung (EG) Nr. 926/2009 des Rates vom 24. September 2009 zur Einführung eines endgültigen Antidumpingzolls und zur endgültigen Vereinnahmung des vorläufigen Zolls auf die Einfuhren bestimmter nahtloser Rohre aus Eisen oder Stahl mit Ursprung in der Volksrepublik China ( ABl. L 262, S. 19 , im Folgenden: streitige Verordnung) stattgegeben wurde. Rechtlicher Rahmen Die Verordnung (EG) Nr. 384/96 des Rates vom 22. Dezember 1995 über den Schutz gegen gedumpte Einfuhren aus nicht zur Europäischen Gemeinschaft gehörenden Ländern ( ABl. 1996, L 56, S. 1 ) wurde durch die Verordnung (EG) Nr. 1225/2009 des Rates vom 30. November 2009 über den Schutz gegen gedumpte Einfuhren aus nicht zur Europäischen Gemeinschaft gehörenden Ländern ( ABl. L 343, S. 51 , Berichtigung: ABl. 2010, L 7, S. 22 ) ersetzt und kodifiziert. Aufgrund des Zeitpunkts des Erlasses der streitigen Verordnung ist für die Prüfung der Rechtsmittel jedoch die Verordnung Nr. 384/96 in der durch die Verordnung (EG) Nr. 2117/2005 des Rates vom 21. Dezember 2005 ( ABl. L 340, S. 17 ) geänderten Fassung (im Folgenden: Grundverordnung) maßgeblich. Art. 3 Abs. 1, 5, 7 und 9 der Grundverordnung lauteten: „(1)   Sofern nichts anderes bestimmt ist, bedeutet der Begriff ‚Schädigung‘ im Sinne dieser Verordnung, dass ein Wirtschaftszweig der Gemeinschaft bedeutend geschädigt wird oder geschädigt zu werden droht oder dass die Errichtung eines Wirtschaftszweigs der Gemeinschaft erheblich verzögert wird; der Begriff ‚Schädigung‘ ist gemäß diesem Artikel auszulegen. … (5)   Die Prüfung der Auswirkungen der gedumpten Einfuhren auf den betroffenen Wirtschaftszweig der Gemeinschaft umfasst eine Beurteilung aller relevanten Wirtschaftsfaktoren und ‑indizes, die die Lage des Wirtschaftszweigs der Gemeinschaft beeinflussen, einschließlich der Tatsache, dass ein Wirtschaftszweig sich noch von den Auswirkungen früherer Dumpingpraktiken oder Subventionen erholen muss, der Höhe der tatsächlichen Dumpingspanne, des tatsächlichen und des potentiellen Rückgangs von Absatz, Gewinn, Produktion, Marktanteil, Produktivität, Rentabilität und Kapazitätsauslastung, der Faktoren, die die Preise der Gemeinschaft beeinflussen, der tatsächlichen und potentiellen negativen Auswirkungen auf Cash-flow, Lagerbestände, Beschäftigung, Löhne, Wachstum, Kapitalbeschaffungs- oder Investitionsmöglichkeiten. Diese Liste ist nicht erschöpfend, und weder eines noch mehrere dieser Kriterien sind notwendigerweise ausschlaggebend. … (7)   Andere bekannte Faktoren als die gedumpten Einfuhren, die den Wirtschaftszweig der Gemeinschaft zur gleichen Zeit schädigen, werden ebenfalls geprüft, um sicherzustellen, dass die durch diese anderen Faktoren verursachte Schädigung nicht nach Absatz 6 den gedumpten Einfuhren zugerechnet wird. In diesem Zusammenhang können unter anderem folgende Faktoren berücksichtigt werden: Volumen und Preise der nicht gedumpten Einfuhren, Nachfragerückgang oder Veränderung der Verbrauchsgewohnheiten, handelsbeschränkende Praktiken der ausländischen Hersteller und der Gemeinschaftshersteller sowie Wettbewerb zwischen ihnen, Entwicklungen in der Technologie und Ausfuhrleistung und Produktivität des Wirtschaftszweiges der Gemeinschaft. … (9)   Die Feststellung, dass eine bedeutende Schädigung droht, muss auf Tatsachen beruhen und darf sich nicht lediglich auf Behauptungen, Vermutungen oder entfernte Möglichkeiten stützen. Das Eintreten von Umständen, unter denen das Dumping eine Schädigung verursachen würde, muss klar vorauszusehen sein und unmittelbar bevorstehen. Bei der Feststellung, dass eine bedeutende Schädigung droht, werden unter anderem folgende Faktoren berücksichtigt: a) eine erhebliche Steigerungsrate bei den gedumpten Einfuhren auf dem Gemeinschaftsmarkt als Indiz für einen voraussichtlichen erheblichen Einfuhranstieg; b) genügend frei verfügbare Kapazitäten beim Ausführer oder eine unmittelbar bevorstehende, erhebliche Ausweitung seiner Kapazitäten als Indiz für einen voraussichtlichen erheblichen Anstieg der gedumpten Ausfuhren in die Gemeinschaft, wobei zu berücksichtigen ist, in welchem Maße andere Ausfuhrmärkte zusätzliche Ausfuhren aufnehmen können; c) die Frage, ob die Einfuhren zu Preisen getätigt werden, die in erheblichem Maße Druck auf die Preise ausüben würden oder Preiserhöhungen, die andernfalls eingetreten wären, verhindern und die Nachfrage nach weiteren Einfuhren voraussichtlich steigern würden, und d) die Lagerbestände bei der untersuchten Ware. Keiner dieser Faktoren ist für sich genommen notwendigerweise ausschlaggebend, aber alle berücksichtigten Faktoren zusammen müssen zu der Schlussfolgerung führen, dass weitere gedumpte Ausfuhren unmittelbar bevorstehen und dass ohne die Einführung von Schutzmaßnahmen eine bedeutende Schädigung verursacht würde.“ Art. 6 Abs. 1 der Grundverordnung lautete: „Nach Einleitung des Verfahrens leitet die Kommission in Zusammenarbeit mit den Mitgliedstaaten eine Untersuchung auf Gemeinschaftsebene ein. Diese Untersuchung erstreckt sich sowohl auf das Dumping als auch auf die Schädigung, die gleichzeitig untersucht werden. Für die Zwecke einer repräsentativen Feststellung wird ein Untersuchungszeitraum gewählt, der im Fall von Dumping normalerweise einen der Einleitung des Verfahrens unmittelbar vorangehenden Zeitraum von mindestens sechs Monaten umfassen sollte. Informationen, die für einen Zeitraum nach diesem Untersuchungszeitraum vorgelegt werden, werden normalerweise nicht berücksichtigt.“ Vorgeschichte des Rechtsstreits Am 9. Juli 2008 veröffentlichte die Kommission auf einen vom Defence Committee of the Seamless Steel Tube Industry of the European Union gestellten Antrag hin eine Bekanntmachung über die Einleitung eines Antidumpingverfahrens betreffend die Einfuhren bestimmter nahtloser Rohre aus Eisen oder Stahl mit Ursprung in der Volksrepublik China ( ABl. C 174, S. 7 ). Sie beschloss, ihre Untersuchung gemäß Art. 17 der Grundverordnung auf eine Stichprobe zu beschränken. Hierzu wählte sie vier chinesische ausführende Hersteller aus, auf die 70 % des gesamten Volumens der chinesischen Ausfuhren der betroffenen Ware in die Union entfielen. Einer dieser vier ausführenden Hersteller war Hubei. Am 7. April 2009 erließ die Kommission die Verordnung (EG) Nr. 289/2009 zur Einführung eines vorläufigen Antidumpingzolls auf die Einfuhren bestimmter nahtloser Rohre aus Eisen oder Stahl mit Ursprung in der Volksrepublik China ( ABl. L 94, S. 48 , im Folgenden: vorläufige Verordnung). Sie führte darin im 13. Erwägungsgrund aus, die Untersuchung von Dumping und Schädigung habe den Zeitraum vom 1. Juli 2007 bis zum 30. Juni 2008 (im Folgenden: Untersuchungszeitraum) betroffen, die Untersuchung der für die Schadensanalyse relevanten Entwicklungen den Zeitraum vom 1. Januar 2005 bis zum Ende des Untersuchungszeitraums. In den Erwägungsgründen 89 bzw. 126 der vorläufigen Verordnung ist die Kommission zu dem Schluss gelangt, dass der Wirtschaftszweig der Union zwar keine Schädigung erlitten habe, ihm eine solche aber drohe. Am 24. September 2009 erließ der Rat die streitige Verordnung. Er bestätigte dort in den Rn. 35 bis 81 die von der Kommission in der vorläufigen Verordnung getroffenen Feststellungen, dass keine Schädigung vorliege und dass eine Schädigung des Wirtschaftszweigs der Union drohe. Er berücksichtigte dabei Daten für einen nach dem Untersuchungszeitraum liegenden Zeitraum (Juli 2008 bis März 2009). Verfahren vor dem Gericht und angefochtenes Urteil Mit Klageschrift, die am 30. Dezember 2009 bei der Kanzlei des Gerichts einging, beantragte Hubei die Nichtigerklärung der streitigen Verordnung. Die Kommission sowie ArcelorMittal u. a. traten dem Rechtsstreit als Streithelferinnen zur Unterstützung der Anträge des Rates bei. Hubei machte drei Klagegründe geltend. Mit dem dritten rügte sie einen Verstoß gegen die Art. 3 Abs. 9, 9 Abs. 4 und 10 Abs. 2 der Grundverordnung. Die streitige Verordnung beruhe hinsichtlich des Vorliegens einer drohenden bedeutenden Schädigung auf offensichtlichen Beurteilungsfehlern. Das Gericht ging lediglich auf diesen dritten Klagegrund ein, dem es mit der Begründung folgte, der Rat habe einen offensichtlichen Beurteilungsfehler begangen, indem er die Feststellung der Kommission, dass der Wirtschaftszweig der Union am Ende des Untersuchungszeitraums gefährdet gewesen sei, bestätigt und im vorliegenden Fall festgestellt habe, dass eine Schädigung drohe. Das Gericht erklärte die streitige Verordnung deshalb für nichtig. Verfahren vor dem Gerichtshof und Anträge der Parteien ArcelorMittal u. a. und der Rat beantragen, — das angefochtene Urteil aufzuheben; — die Sache an das Gericht zurückzuverweisen; — Hubei die Kosten der Rechtsmittelverfahren und des ersten Rechtszugs aufzuerlegen. Hubei beantragt, — die Rechtsmittel zurückzuweisen; — den Rechtsmittelführern die Kosten aufzuerlegen. Die Kommission hat gemäß Art. 172 der Verfahrensordnung des Gerichtshofs eine Rechtsmittelbeantwortung eingereicht, in der sie beantragt, — das angefochtene Urteil aufzuheben; — die Sache an das Gericht zurückzuverweisen; — Hubei die Kosten aufzuerlegen. Mit Beschluss des Präsidenten des Gerichtshofs vom 28. Juli 2014 sind die Rechtssachen C‑186/14 P und C‑193/14 P zu gemeinsamem mündlichen Verfahren und zu gemeinsamem Endurteil verbunden worden. Mit Beschluss des Präsidenten des Gerichtshofs vom 21. August 2014 ist die Italienische Republik in der Rechtssache C‑193/14 P als Streithelferin zur Unterstützung der Anträge des Rates zugelassen worden. Zu den Rechtsmitteln Zum ersten Teil des dritten Rechtsmittelgrundes in der Rechtssache C‑186/14 P und zum ersten und zum vierten Rechtsmittelgrund in der Rechtssache C‑193/14 P Vorbringen der Parteien ArcelorMittal u. a. machen geltend, das Gericht habe in den Rn. 61 und 63 des angefochtenen Urteils einen Rechtsfehler begangen, indem es dem Begriff „Gefährdung“ eine eigenständige Bedeutung gegeben und ihm einen Stellenwert beigemessen habe, den er nicht habe. In der Grundverordnung kämen die Ausdrücke „gefährdet“ und „Gefährdung“ nicht vor. Schon gar nicht setze die Feststellung, dass eine Schädigung drohe, nach der Grundverordnung voraus, dass der Wirtschaftszweig der Union am Ende des Untersuchungszeitraums „gefährdet“ sei. Die Ausführungen in den Rn. 64 und 65 des angefochtenen Urteils zur Neigung des Wirtschaftszweigs der Union, zu investieren und seine Produktionskapazität zu erweitern, und zu seiner fehlenden Erholung von Dumpingpraktiken, die denen, auf die sich die streitige Verordnung beziehe, vorausgegangen seien, seien fehlerhaft. Der Rat macht, unterstützt durch die Italienische Republik, geltend, auch wenn der Begriff „Gefährdung“ in Art. 3 der Grundverordnung nicht vorkomme, könne auf ihn, wie im vorliegenden Fall, für den Nachweis, dass eine Schädigung drohe, zurückgegriffen werden. Entsprechend sei bei der Prüfung der Lage des Wirtschaftszweigs der Union nach Maßgabe der in Art. 3 Abs. 5 der Grundverordnung genannten Faktoren in einem ersten Schritt die Gefährdung des Wirtschaftszweigs der Union beurteilt worden. Der Rat macht ferner geltend, das Gericht habe im angefochtenen Urteil die relevanten Faktoren und Wirtschaftsindizes wie die Lagerbestände, das Volumen der Verkäufe, den Marktanteil des Wirtschaftszweigs der Union, die Beschäftigung, die Verkaufspreise, die Kapitalrendite und den Gewinn des Wirtschaftszweigs der Union unvollständig und selektiv beurteilt. Das Gericht habe dadurch, dass es nicht alle Faktoren geprüft habe, die ihm zur Würdigung vorgelegten Beweise verfälscht und die Frage der Gefährdung nicht in vollem Umfang geprüft. Der Rat macht, unterstützt durch die Kommission, weiter geltend, die Prüfung der Lage des Wirtschaftszweigs der Union und die anschließende Feststellung, dass eine Schädigung drohe, seien komplexe Vorgänge wirtschaftlicher Art. Nach ständiger Rechtsprechung verfügten die Unionsorgane insoweit daher über ein weites Ermessen, und die gerichtliche Kontrolle der Ausübung dieses Ermessens sei auf die Prüfung der Frage beschränkt, ob die Verfahrensvorschriften eingehalten worden seien, ob der Sachverhalt, der der angefochtenen Entscheidung zugrunde gelegt worden sei, zutreffend festgestellt sei und ob kein offensichtlicher Fehler und kein Ermessensmissbrauch vorlägen. Im angefochtenen Urteil habe sich das Gericht nicht auf eine solche Kontrolle beschränkt, sondern die von ihm, dem Rat, und der Kommission vorgenommene Beurteilung komplexer wirtschaftlicher Faktoren durch seine eigene ersetzt. Die Kommission ergänzt, das Gericht habe dadurch einen Rechtsfehler begangen, dass es den Begriff „Gefährdung“ zu einem neuen Tatbestandsmerkmal der Grundverordnung erhoben habe. Hubei tritt dem Vorbringen von ArcelorMittal u. a. und des Rates entgegen. Würdigung durch den Gerichtshof Das Gericht ist in Rn. 66 des angefochtenen Urteils zu dem Schluss gelangt, dass der Rat, indem er die Feststellung der Kommission in der vorläufigen Verordnung, dass der Wirtschaftszweig der Union am Ende des Untersuchungszeitraums gefährdet gewesen sei, bestätigt habe, einen offensichtlichen Beurteilungsfehler begangen habe. Es hat dies in Rn. 61 des angefochtenen Urteils daraus gefolgert, dass die Wirtschaftsdaten, auf die sich der Rat und die Kommission gestützt hätten, nicht deren Schlussfolgerung untermauerten, sondern insgesamt das Bild eines starken und nicht eines schwachen oder gefährdeten Wirtschaftszweigs zeichneten. Hierzu ist zunächst festzustellen, dass das Gericht die Gefährdung des Wirtschaftszweigs der Union nicht als Voraussetzung für die Feststellung, dass eine Schädigung droht, angesehen hat. Wie der Generalanwalt in Nr. 48 seiner Schlussanträge dargelegt hat, müssen die Unionsorgane, um bestimmen zu können, ob eine bedeutende Schädigung eines Wirtschaftszweigs der Union droht, die aktuelle Lage des Wirtschaftszweigs kennen. Denn nur im Hinblick auf diese Lage können sie einschätzen, ob durch eine unmittelbar bevorstehende Erhöhung der zukünftigen gedumpten Einfuhren ohne die Einführung handelspolitischer Schutzmaßnahmen eine bedeutende Schädigung des Wirtschaftszweigs der Union verursacht würde. Zudem hat die Kommission im 126. Erwägungsgrund der vorläufigen Verordnung festgestellt, dass die gedumpten chinesischen Einfuhren ohne die Einführung handelspolitischer Schutzmaßnahmen dem gefährdeten Wirtschaftszweig der Union sehr bald eine bedeutende Schädigung zufügen würden. Diese vorläufige Feststellung wurde vom Rat im 81. Erwägungsgrund der streitigen Verordnung bestätigt. Die Unionsorgane haben die behauptete Gefährdung des Wirtschaftszweigs der Union bei der Beurteilung der Frage, ob eine Schädigung droht, also durchaus berücksichtigt. Der Rat hat in seiner Rechtsmittelschrift ferner geltend gemacht, dass sich die Beurteilung der Gefährdung auf die Situation des Wirtschaftszweigs der Union bezogen habe und die erste Stufe der Prüfung der Frage, ob eine Schädigung drohe, dargestellt habe. Hierzu ist festzustellen, dass die Unionsorgane nach ständiger Rechtsprechung im Bereich der gemeinsamen Handelspolitik, besonders im Bereich handelspolitischer Schutzmaßnahmen, wegen der Komplexität der von ihnen zu prüfenden wirtschaftlichen, politischen und rechtlichen Sachverhalte über ein weites Ermessen verfügen. Die gerichtliche Kontrolle einer entsprechenden Beurteilung ist daher auf die Prüfung der Fragen zu beschränken, ob die Verfahrensvorschriften eingehalten wurden, ob der Sachverhalt, der der beanstandeten Entscheidung zugrunde gelegt wurde, zutreffend festgestellt ist und ob keine offensichtlich fehlerhafte Beurteilung dieses Sachverhalts und kein Ermessensmissbrauch vorliegen (vgl. u. a. Urteile Simon, Evers & Co., C‑21/13 , EU:C:2014:2154 , Rn. , und Fliesen-Zentrum Deutschland, C‑687/13 , EU:C:2015:573 , Rn. ). Der Gerichtshof hat ferner entschieden, dass die vom Gericht vorgenommene Kontrolle der Beweise, auf die die Unionsorgane ihre Feststellungen stützen, keine die Beurteilung der Organe ersetzende neue Beurteilung des Sachverhalts darstellt. Sie greift nicht in das weite Ermessen der Organe im Bereich der Handelspolitik ein, sondern ist auf die Feststellung beschränkt, ob die Beweise geeignet waren, die von den Organen gezogenen Schlussfolgerungen zu stützen (vgl. in diesem Sinne Urteil Rat und Kommission/Interpipe Niko Tube und Interpipe NTRP, C‑191/09 P und C‑200/09 P , EU:C:2012:78 , Rn. ). Die Feststellung des Gerichts in Rn. 53 des angefochtenen Urteils, dass es nicht nur die sachliche Richtigkeit der angeführten Beweise, ihre Zuverlässigkeit und ihre Kohärenz zu prüfen, sondern auch zu kontrollieren habe, ob diese Beweise alle relevanten Daten darstellten, die bei der Beurteilung einer komplexen Situation heranzuziehen waren, und ob sie die Schlussfolgerung im 89. Erwägungsgrund der vorläufigen Verordnung und im 49. Erwägungsgrund der streitigen Verordnung, dass der Wirtschaftszweig der Union am Ende des Untersuchungszeitraums gefährdet gewesen sei, zu stützen vermöchten, ist rechtlich mithin nicht zu beanstanden. Jedoch bleibt zu prüfen, ob das Gericht bei dieser Kontrolle die Beweise verfälscht hat. Insoweit ist darauf hinzuweisen, dass sich eine Verfälschung in offensichtlicher Weise aus den Akten ergeben muss, ohne dass eine neue Tatsachen- und Beweiswürdigung vorgenommen werden muss (Urteil Europäisch-Iranische Handelsbank/Rat, C‑585/13 P , EU:C:2015:145 , Rn. und die dort angeführte Rechtsprechung). Hierzu ist der Gerichtshof im Rahmen eines Rechtsmittelverfahrens nämlich nicht befugt. Der Rat rügt, das Gericht habe die Faktoren, die er nach Art. 3 Abs. 5 der Grundverordnung bei der Feststellung der Gefährdung des Wirtschaftszweigs der Union zu berücksichtigen habe, selektiv geprüft. Es habe rechtsfehlerhaft nicht alle Faktoren berücksichtigt, die nicht nur bei dem Nachweis, dass eine Schädigung, sondern auch bei dem Nachweis, dass eine Gefährdung vorliege, zu berücksichtigen gewesen seien. Hierzu ist festzustellen, dass das Gericht nicht jede von ihm getroffene Wahl begründen muss, wenn es zur Stützung seiner Entscheidung ein Beweismittel und nicht ein anderes berücksichtigt (vgl. in diesem Sinne Urteil Rat und Kommission/Interpipe Niko Tube und Interpipe NTRP, C‑191/09 P und C‑200/09 P , EU:C:2012:78 , Rn. ). Im vorliegenden Fall hat das Gericht in Rn. 59 des angefochtenen Urteils, um die Entwicklung der Lage des Wirtschaftszweigs der Union während des Untersuchungszeitraums aufzuzeigen, die relevanten Wirtschaftsdaten wiedergegeben, die die Kommission in der vorläufigen Verordnung gemäß Art. 3 Abs. 5 der Grundverordnung festgestellt und der Rat in der streitigen Verordnung übernommenen hatte. In Rn. 61 des angefochtenen Urteils hat das Gericht festgestellt, dass außer der Entwicklung des Marktanteils des Wirtschaftszweigs der Union die zwölf übrigen festgestellten Wirtschaftsdaten positiv seien und insgesamt das Bild eines starken und nicht eines schwachen oder gefährdeten Wirtschaftszweigs der Union zeichneten. Da das Gericht diese Daten lediglich, wie von der Kommission in der vorläufigen Verordnung festgestellt, übernommen hat, kann ihm nicht vorgeworfen werden, dass es die Beweise offensichtlich fehlerhaft beurteilt hätte. Folglich hat das Gericht nicht die Bewertung der Unionsorgane durch seine ersetzt und ist die Rüge des Rates, das Gericht habe die Beweise verfälscht, nicht berechtigt. Zu dem Vorbringen der Unionsorgane, der Anstieg der Einfuhren aus China habe der Neigung des Wirtschaftszweigs der Union, zu investieren und seine Produktionskapazität zu erweitern, um der Expansion des Marktes zu folgen, Grenzen gesetzt, das sich ArcelorMittal u. a. zu eigen gemacht haben, hat das Gericht in Rn. 64 des angefochtenen Urteils festgestellt, dass es durch die relevanten Daten des Falles nicht bestätigt werde. Und zu der Behauptung der Unionsorgane, der Wirtschaftszweig der Union habe sich von den Dumpingpraktiken vor 2006 nicht vollständig erholt, hat das Gericht in Rn. 65 des angefochtenen Urteils befunden, dass es dafür keine konkreten Anhaltspunkte gebe. Wie der Generalanwalt in Nr. 112 seiner Schlussanträge ausgeführt hat, wird der Gerichtshof mit den gegen die Rn. 64 und 65 des angefochtenen Urteils gerichteten Rügen der Unionsorgane aber, ohne dass irgendeine Verfälschung der Beweise benannt würde, um eine neue Tatsachenwürdigung ersucht, die nicht unter die Kontrolle des Gerichtshofs im Rahmen des Rechtsmittelverfahrens fällt. Folglich sind diese Rügen zurückzuweisen. Somit sind in der Rechtssache C‑186/14 P der erste Teil des dritten Rechtsmittelgrundes und in der Rechtssache C‑193/14 P der erste und der vierte Rechtsmittelgrund zurückzuweisen. Zum ersten Rechtsmittelgrund in der Rechtssache C‑186/14 P und zum zweiten Rechtsmittelgrund in der Rechtssache C‑193/14 P Vorbringen der Parteien ArcelorMittal u. a. und der Rat wenden sich gegen die Feststellung des Gerichts in Rn. 63 des angefochtenen Urteils, wonach bei der Feststellung, ob eine Schädigung drohe, die Berücksichtigung einer Verschlechterung des wirtschaftlichen Kontexts rechtsfehlerhaft sei, da Art. 3 Abs. 7 der Grundverordnung ausschließe, dass Faktoren wie der Rückgang der Nachfrage den gedumpten Einfuhren zugeschrieben würden. Das Gericht habe Art. 3 Abs. 7 der Grundverordnung nicht richtig ausgelegt und sich zu Unrecht auf das Urteil Kommission/NTN und Koyo Seiko ( C‑245/95 P , EU:C:1998:46 ) berufen. In der Rechtssache, in der dieses Urteil ergangen sei, hätten die Unionsorgane bei der Feststellung einer Schädigung des Wirtschaftszweigs der Union nämlich auf die rückläufige Marktentwicklung abgestellt, in der vorliegenden Rechtssache bei der Feststellung, dass eine Schädigung drohe, hingegen nicht. Sie hätten auch nicht die Wirkungen einer rückläufigen Marktentwicklung den gedumpten Einfuhren zugerechnet. Vielmehr hätten sie festgestellt, dass eine außergewöhnlich hohe Nachfrage den Blick auf die tatsächlichen schädigenden Auswirkungen der gedumpten Einfuhren verstellt habe und diese, wenn sich die Nachfrage wieder normalisiere, zutage treten würden. Die Kommission macht geltend, das Gericht habe die Feststellung des „Drohen[s] einer … Schädigung“ rechtsfehlerhaft mit der des „ursächlichen Zusammenhang[s]“ kombiniert, obwohl die Grundverordnung die beiden Begriffe klar unterscheide. Hubei tritt dem Vorbringen von ArcelorMittal u. a. und des Rates entgegen. Würdigung durch den Gerichtshof Nach Art. 3 Abs. 7 der Grundverordnung werden andere bekannte Faktoren als die gedumpten Einfuhren, die den Wirtschaftszweig der Union zur gleichen Zeit schädigen, geprüft, um sicherzustellen, dass die durch diese anderen Faktoren verursachte Schädigung nicht den gedumpten Einfuhren zugerechnet wird. Als einer dieser anderen Faktoren wird der Nachfragerückgang genannt. Die Unionsorgane müssen also prüfen, ob die von ihnen angenommene Schädigung tatsächlich auf die gedumpten Einfuhren zurückgeht, und jede auf andere Faktoren zurückgehende Schädigung, insbesondere eine Schädigung, die durch den Nachfragerückgang verursacht wurde, außer Betracht lassen (vgl. in diesem Sinne Urteil Transnational Company Kazchrome und ENRC Marketing/Rat, C‑10/12 P , EU:C:2013:865 , Rn. , und TMK Europe, C‑143/14 , EU:C:2015:236 , Rn. ). Die durch das in Rn. 63 des angefochtenen Urteils angeführte Urteil Kommission/NTN und Koyo Seiko ( C‑245/95 P , EU:C:1998:46 , Rn. ) begründete Rechtsprechung kann, wenn nicht die praktische Wirksamkeit von Art. 3 Abs. 7 der Verordnung geschmälert werden soll, nicht allein deshalb nicht zur Anwendung kommen, weil in der Sache, in der dieses Urteil ergangen ist, anders als im vorliegenden Fall eine rückläufige Marktentwicklung im Wirtschaftszweig der Union zu verzeichnen war. Das Vorbringen der Rechtsmittelführer, anders als das Gericht festgestellt habe, sei der vorhersehbare Nachfragerückgang von den Unionsorganen nicht im Rahmen der Analyse des ursächlichen Zusammenhangs zwischen den gedumpten Einfuhren und der Schädigung untersucht worden, sondern im Rahmen der Feststellung, ob eine Schädigung drohe, beruht auf einem unrichtigen Verständnis des angefochtenen Urteils. Das Gericht hat in Rn. 63 des angefochtenen Urteils nämlich festgestellt, dass der von den Unionsorganen angeführte Umstand, dass der Wirtschaftszweig der Union den möglichen schädigenden Auswirkungen der gedumpten Einfuhren ausgesetzt wäre, falls sich der bisherige Wachstumstrend umkehren sollte, gegebenenfalls die Feststellung einer künftigen Gefährdung zuließe. Ein solcher Umstand sei für die Frage, ob der Wirtschaftszweig der Union am Ende des Untersuchungszeitraums gefährdet gewesen sei, irrelevant. Folglich leidet die Begründung in Rn. 63 des angefochtenen Urteils nicht unter einem Rechtsfehler. Somit sind in der Rechtssache C‑186/14 P der erste Rechtsmittelgrund und in der Rechtssache C‑193/14 P der zweite Rechtsmittelgrund zurückzuweisen. Zum zweiten Rechtsmittelgrund und zum zweiten Teil des dritten Rechtsmittelgrundes in der Rechtssache C‑186/14 P sowie zum dritten Rechtsmittelgrund in der Rechtssache C‑193/14 P Vorbringen der Parteien ArcelorMittal u. a. vertreten die Auffassung, das Gericht habe dadurch, dass es auf die Widersprüche zwischen den Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum und den in diesem Zeitraum erhobenen Daten abgestellt habe, sowohl gegen Art. 3 Abs. 9 der Grundverordnung als auch gegen deren Art. 6 Abs. 1 verstoßen. Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum seien bei der Prüfung der Frage, ob eine Schädigung drohe, nicht zuverlässig, da sie das Verhalten der interessierten Hersteller nach der Einleitung des Antidumpingverfahrens widerspiegelten. Sie dürften allenfalls herangezogen werden, wenn sie bewiesen, dass die Verhängung von Antidumpingzöllen offensichtlich unangemessen wäre. Das sei hier aber nicht der Fall. Es sei deshalb nicht erforderlich, zu bestimmen, ob der Rat befugt gewesen sei, die Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum zu analysieren. Ob diese Daten die von der Kommission in der vorläufigen Verordnung auf der Grundlage der Daten des Untersuchungszeitraums getätigten Prognosen bestätigten, sei irrelevant. Auch wenn der Rat zu Unrecht zu dem Schluss gelangt wäre, dass die Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum die Feststellungen in der vorläufigen Verordnung bestätigten, könne dieser Fehler daher nicht zur Nichtigerklärung der streitigen Verordnung führen. Der Rat macht geltend, das Gericht habe in Rn. 92 des angefochtenen Urteils gegen Art. 3 Abs. 9 der Grundverordnung verstoßen. Es habe zu Unrecht entschieden, dass die Unionsorgane im vorliegenden Fall, indem sie festgestellt hätten, dass eine Schädigung drohe, einen offensichtlichen Beurteilungsfehler begangen hätten. Auch wenn die Feststellung, dass eine Schädigung drohe, auf Tatsachen und dem unmittelbar bevorstehenden Eintreten von Umständen beruhen müsse, basiere die entsprechende Analyse zwangsläufig auf einer Prognose. Dass sich diese nicht erfülle, bedeute also nicht zwangsläufig, dass die Unionsorgane bei der Ausübung ihrer Befugnisse im Bereich der Bewertung komplexer wirtschaftlicher Situationen einen Fehler begangen hätten. Den Behörden, die für die komplexe Bewertung zukünftiger Ereignisse im Bereich handelspolitischer Schutzmaßnahmen zuständig seien, müsse ein weites Ermessen eingeräumt werden. Die Prüfung der speziellen vier Faktoren gemäß Art. 3 Abs. 9 der Grundverordnung habe hinsichtlich des Vorliegens einer drohenden Schädigung ein „gemischtes Bild“ ergeben. In Anbetracht der genauen Formulierung dieser Bestimmung und des weiten Ermessens, über das sie im Bereich handelspolitischer Schutzmaßnahmen verfügten, seien die Unionsorgane befugt, von ihrem Ermessen Gebrauch zu machen, um auf der Grundlage eines solchen „gemischten Bildes“ festzustellen, dass eine Schädigung drohe. Wegen des „gemischten“ Bildes, das sich am Ende des Untersuchungszeitraums hinsichtlich der Lage des Unionsmarkts ergeben habe, hätten die Unionsorgane diese aus Gründen der ordnungsgemäßen Verwaltung nach dem Untersuchungszeitraum ausnahmsweise eine bestimmte Zeit lang (Juli 2008 bis März 2009) weiter beobachtet, wobei ihr Augenmerk auf das Eintreten von Umständen und die wichtigsten Wirtschaftsindizes gerichtet gewesen sei. Auf diese Weise hätten sie sichergehen können, sich nicht über die Entwicklung des Marktes zu irren. Hubei tritt dem Vorbringen von ArcelorMittal u. a. und des Rates entgegen. Würdigung durch den Gerichtshof Als Erstes ist die Rüge zu prüfen, das Gericht habe dadurch, dass es in Rn. 91 des angefochtenen Urteils auf Widersprüche zwischen den Prognosen der vorläufigen Verordnung und den Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum abgestellt habe, gegen Art. 3 Abs. 9 und Art. 6 Abs. 1 der Grundverordnung verstoßen. Art. 6 Abs. 1 der Grundverordnung bestimmt: „Nach Einleitung des Verfahrens leitet die Kommission in Zusammenarbeit mit den Mitgliedstaaten eine Untersuchung auf [Unionsebene] ein. Diese Untersuchung erstreckt sich sowohl auf das Dumping als auch auf die Schädigung, die gleichzeitig untersucht werden. Für die Zwecke einer repräsentativen Feststellung wird ein Untersuchungszeitraum gewählt, der im Fall von Dumping normalerweise einen der Einleitung des Verfahrens unmittelbar vorangehenden Zeitraum von mindestens sechs Monaten umfassen sollte. Informationen, die für einen Zeitraum nach diesem Untersuchungszeitraum vorgelegt werden, werden normalerweise nicht berücksichtigt.“ Demnach werden Daten aus der Zeit nach einem Untersuchungszeitraum bei der Untersuchung des Dumpings und der Schädigung grundsätzlich nicht berücksichtigt. Jedoch wollte der Unionsgesetzgeber dadurch, dass er das Adverb „normalerweise“ verwendet hat, eine solche Berücksichtigung nicht völlig ausschließen. Die Unionsorgane sind daher befugt, unter bestimmten Voraussetzungen Daten aus der Zeit nach einem Untersuchungszeitraum zu berücksichtigen, zumal bei Untersuchungen, mit denen nicht festgestellt werden soll, dass eine Schädigung vorliegt, sondern, dass eine solche droht. Solche Untersuchungen basieren naturgemäß auf einer Prognose. Wie eine Schädigung ist aber auch eine drohende Schädigung zum Zeitpunkt des Erlasses einer Antidumpingmaßnahme nachzuweisen. Und nach Art. 3 Abs. 9 der Grundverordnung muss die Feststellung, dass eine bedeutende Schädigung droht, auf Tatsachen beruhen und darf sich nicht lediglich auf Behauptungen, Vermutungen oder entfernte Möglichkeiten stützen und muss das Eintreten von Umständen, unter denen das Dumping eine Schädigung verursachen würde, klar vorauszusehen sein und unmittelbar bevorstehen. Unter diesen Voraussetzungen dürfen Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum herangezogen werden, um die Prognosen in der vorläufigen Verordnung zu bestätigen oder zu entkräften und im ersten Fall die Verhängung eines endgültigen Antidumpingzolls zu ermöglichen. Der Rückgriff auf solche Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum durch die Unionsorgane darf aber nicht der Kontrolle des Unionsrichters entzogen sein. Wie bereits ausgeführt muss der Unionsrichter bei seiner Kontrolle nach der oben in den Rn. 34 und 35 angeführten Rechtsprechung das weite Ermessen der Unionsorgane im Bereich handelspolitischer Schutzmaßnahmen beachten. Das Gericht überschreitet allerdings nicht die Grenzen dieser Kontrolle, wenn es überprüft, ob die Beweismittel, auf die die Unionsorgane ihre Feststellungen stützen, die von ihnen gezogenen Schlussfolgerungen stützen. Demnach war das Gericht im vorliegenden Fall befugt, zu prüfen, ob die Daten aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum, soweit sich die Unionsorgane auf sie berufen haben, die Prognosen in der vorläufigen Verordnung bestätigten und folglich die Verhängung eines endgültigen Antidumpingzolls rechtfertigten. Als Zweites ist zu prüfen, ob dem Gericht bei der Kontrolle der durch die Unionsorgane vorgenommenen Beurteilung der vier in Art. 3 Abs. 9 der Grundverordnung angeführten Faktoren, die bei der Feststellung, dass eine Schädigung droht, zu berücksichtigen sind, ein Rechtsfehler unterlaufen ist. Insoweit ist festzustellen, dass sich das Gericht bei dieser Kontrolle darauf beschränkt hat, die von den Unionsorganen in der vorläufigen Verordnung und dann in der streitigen Verordnung herangezogenen Beweise aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum zu prüfen. Es hat diese Beweise in keiner Weise verfälscht. Nach dieser Prüfung ist das Gericht zu dem Schluss gelangt, dass die von den Unionsorganen herangezogenen Beweise aus der Zeit nach dem Untersuchungszeitraum nicht geeignet seien, die Schlussfolgerung zu stützen, dass eine Schädigung drohe, und dass dem Rat daher insoweit ein offensichtlicher Beurteilungsfehler unterlaufen sei. Das Gericht hat deshalb in Rn. 92 des angefochtenen Urteils, ohne die im Bereich handelspolitischer Schutzmaßnahmen geltenden Grenzen der gerichtlichen Kontrolle zu missachten, entschieden, dass der Rat insoweit gegen Art. 3 Abs. 9 der Grundverordnung verstoßen habe, als er festgestellt habe, dass eine Schädigung drohe. Folglich sind in der Rechtssache C‑186/14 P der zweite Rechtsmittelgrund und der zweite Teil des dritten Rechtsmittelgrundes und in der Rechtssache C‑193/14 P der dritte Rechtsmittelgrund zurückzuweisen. Nach alledem sind die von den Rechtsmittelführern in den Rechtssachen C‑186/14 P und C‑193/14 P eingelegten Rechtsmittel in vollem Umfang zurückzuweisen. Kosten Nach Art. 184 Abs. 2 der Verfahrensordnung entscheidet der Gerichtshof, wenn das Rechtsmittel unbegründet ist, über die Kosten. Nach Art. 138 Abs. 1 der Verfahrensordnung, der nach deren Art. 184 Abs. 1 auf das Rechtsmittelverfahren Anwendung findet, ist die unterliegende Partei auf Antrag zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da ArcelorMittal u. a. und der Rat mit ihren Rechtsmitteln unterlegen sind, sind ihnen gemäß dem Antrag von Hubei die Kosten aufzuerlegen. Die Kommission, die ebenfalls mit ihren Anträgen unterlegen ist, trägt ihre eigenen Kosten. Nach Art. 140 Abs. 1 der Verfahrensordnung, der nach deren Art. 184 Abs. 1 auf das Rechtsmittelverfahren Anwendung findet, tragen die Mitgliedstaaten und die Organe, die dem Rechtsstreit als Streithelfer beigetreten sind, ihre eigenen Kosten. Folglich trägt die Italienische Republik ihre eigenen Kosten. Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Zweite Kammer) für Recht erkannt und entschieden: 1. Die in den Rechtssachen C‑186/14 P und C‑193/14 P eingelegten Rechtsmittel werden zurückgewiesen. 2. Die ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a.s., die ArcelorMittal Tubular Products Roman SA, die Benteler Deutschland GmbH, die Ovako Tube & Ring AB, die Rohrwerk Maxhütte GmbH, die Dalmine SpA, die Silcotub SA, die TMK-Artrom SA, die Tubos Reunidos SA, die Vallourec Oil and Gas France SAS, die Vallourec Tubes France SAS, die Vallourec Deutschland GmbH, die Voestalpine Tubulars GmbH & Co. KG, die Železiarne Podbrezová a.s. und der Rat der Europäischen Union tragen die Kosten. 3. Die Europäische Kommission und die Italienische Republik tragen ihre eigenen Kosten. Unterschriften ( *1 ) Verfahrenssprache: Englisch.

62007CJ0383

hu

Az előzetes döntéshozatali kérelem az új élelmiszerekről és az új élelmiszer-összetevőkről szóló, 1997. január 27-i 258/97/EK európai parlamenti és a tanácsi rendelet ( HL L 43., 1997.2.14., 1. o. ; magyar nyelvű különkiadás 13. fejezet, 18. kötet, 244. o.) 1. cikke (1)–(3) bekezdésének értelmezésére vonatkozik. A kérelmet az M-K Europa GmbH & Co. KG (a továbbiakban: M-K Europa) és a Stadt Regensburg (Regensburg város) közötti peres eljárás keretében terjesztették elő, ez utóbbinak a Japánból származó „Man-Koso 3000” elnevezésű élelmiszer (a továbbiakban: Man-Koso) forgalomba hozatalát megtiltó döntése kapcsán. Jogi háttér A közösségi szabályozás A 258/97/EK rendelet második preambulumbekezdésének értelmében: „a közegészség védelmében szükség van annak biztosítására, hogy az új élelmiszereket és az új élelmiszer-összetevőket közösségi eljárás keretében egységes biztonsági vizsgálatnak vessék alá, mielőtt azokat a Közösség területén forgalomba hozzák; […]” A 258/97/EK rendelet 1. cikkének szövege a következő: „(1)   Ez a rendelet az új élelmiszereknek és az új élelmiszer-összetevőknek a Közösségen belüli forgalomba hozatalára vonatkozik. (2)   Ezt a rendeletet az olyan élelmiszerek és élelmiszer-összetevők Közösségen belüli forgalomba hozatalára kell alkalmazni, amelyek emberi fogyasztás céljából történő felhasználása a Közösségen belül mindeddig elhanyagolható volt, és amelyek a következő kategóriákba tartoznak: […] d) a mikroorganizmusokból, gombákból vagy algákból álló vagy azokból izolált élelmiszerek és élelmiszer-összetevők; e) a növényekből álló vagy azokból izolált élelmiszerek és élelmiszer-összetevők, valamint az állatokból izolált élelmiszer-összetevők, a hagyományos szaporítási vagy tenyésztési gyakorlat alapján előállított élelmiszerek és élelmiszer-összetevők kivételével, amelyek korábbi, élelmiszerként történő biztonságos felhasználása adatokkal igazolható; f) az élelmiszerek és az élelmiszer-összetevők, amelyeknél jelenleg nem használt, az élelmiszerek vagy élelmiszer-összetevők összetételében vagy szerkezetében olyan számottevő változásokat előidéző gyártási eljárást alkalmaztak, amelyek kihatnak azok tápértékére, anyagcseréjére vagy a bennük található nemkívánatos anyagok mennyiségére. (3)   Adott esetben, a 13. cikkben szabályozott eljárásnak megfelelően meg lehet állapítani, hogy az élelmiszerek vagy az élelmiszer-összetevők valamely típusa az e cikk (2) bekezdésében foglaltak hatálya alá tartozik-e.” A 258/97/EK rendelet 13. cikkének szövege a következő: „(1)   Ha az e cikkben megállapított eljárást kell követni, a Bizottságot az Élelmiszerügyi Állandó Bizottság – a továbbiakban a »bizottság« – segíti. (2)   Az elnök saját kezdeményezésére vagy valamely tagállam képviselőjének a kérésére az ügyet a bizottság elé terjeszti. (3)   A Bizottság képviselője a bizottság elé terjeszti a meghozandó intézkedések tervezetét. A bizottság, az elnöke által az ügy sürgősségére tekintettel megállapított határidőn belül, véleményt nyilvánít a tervezetről. A véleményt a Szerződés 205. cikkének (2) bekezdésében a Tanácsnak a Bizottság javaslata alapján elfogadandó határozataira előírt többséggel kell meghozni. A bizottságban a tagállamok képviselőinek szavazatait az említett cikkben meghatározott módon kell súlyozni. Az elnök nem szavaz. a) A Bizottság a tervezett intézkedéseket elfogadja, ha azok összhangban vannak a bizottság véleményével. […]” A nemzeti szabályozás Az 1997. november 11-i Lebensmittelüberwachungsgesetz (az élelmiszer-felügyeletről szóló bajorországi tartományi törvény) 2. cikke (1) bekezdése 1. pontjának a 2002. december 31-ig hatályos szövege ekként rendelkezik: „A hatóságok a feladataik gyakorlása során egyedi határozatot hozhatnak annak érdekében, hogy megelőzzék vagy megakadályozzák […] az élelmiszerekre vonatkozó jogszabályok rendelkezéseinek megsértését.” A 2000. február 14-én kihirdetett, és legutoljára 2002. augusztus 6-án módosított, közösségi rendelkezéseket alkalmazó Neuartige Lebensmittel- und Lebensmittelzutaten-Verordnung (az új élelmiszerekről és az új élelmiszer-összetevőkről szóló rendelet) (BGBl. 2002 I., 3082. o.) 3. cikkének (1) bekezdése értelmében: „A 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének értelmében vett élelmiszereket és élelmiszer-összetevőket, a (2) bekezdésben foglaltak fenntartásával, a forgalomba hozatalért felelős személy a 258/97/EK rendelet 3. cikkének (2) bekezdésében megjelölt eljárásokban kiadott engedély nélkül nem hozhatja forgalomba.” Az alapeljárás és az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdések Az előzetes döntéshozatalra utaló határozatból következik, hogy a Man-Koso erjesztés útján több mint 50 növényi összetevőből előállított élelmiszer. Tartalmaz többek között barna- és vörösalgát, gobó- és lótuszgyökeret, valamint akebi vagy siszo levelet. Az M-K Europa nagyértékű élelmiszerként jellemzi e terméket, amely jótékony hatással van az egészségre. A Man-Kosót német televíziós adás keretében mutatták be a nyilvánosságnak, amely esemény a német hatóságokat arra indította, hogy lépéseket tegyen a Man-Koso összetétele vizsgálatának érdekében. A Man-Kosón végzett tudományos vizsgálat eredményét figyelembe véve a Stadt Regensburg 2002. október 24-i határozatával megtiltotta az élelmiszer forgalomba hozatalát. Miután a Regierung der Oberpfalzhoz (oberpfalzi közigazgatási hivatal) a fenti tiltó határozat ellen benyújtott kifogást a 2002. december 9-i határozattal elutasították, az M-K Europa a Verwaltungsgericht Regensburghoz (regensburgi közigazgatási bíróság) nyújtott be keresetet, amelyet a 2003. október 27-i ítélettel szintén elutasítottak azzal az indokolással, hogy a Man-Koso a 258/97/EK rendelet értelmében vett új élelmiszer. A 2005. október 25-i végzéssel fellebbezés benyújtását engedélyezték a társaságnak. A kérdést előterjesztő bíróság szerint annak a kérdésnek a megválaszolásához, hogy a Man-Koso forgalomba hozatalát megtiltó, 2002. október 24-i határozat jogszerű-e, szükséges a 258/97/EK rendelet 1. cikke (1)–(3) bekezdésének az értelmezése. E körülmények között a Bayerischer Verwaltungsgerichtshof (bajor közigazgatási bíróság) az eljárás felfüggesztéséről határozott, és előzetes döntéshozatal céljából a következő kérdéseket terjesztette a Bíróság elé: „1. Annak eldöntése során, hogy a [258/97/EK rendelet] 1. cikke (2) bekezdésének értelmében valamely élelmiszer »emberi fogyasztás céljából történő felhasználása a Közösségen belül mindeddig elhanyagolható volt«-e, jelentőséggel bírhat az a körülmény, hogy az élelmiszert nem sokkal e rendelet 1997. május 15-én történt hatályba lépése előtt a Közösség területének valamely földrajzilag szűken behatárolt részére (jelen esetben: San Marinóba) importálták, és ott kapható volt? 2. Valamely élelmiszer akkor tekintendő-e nem újnak a [258/97/EK rendelet] 1. cikkének (1) és (2) bekezdése értelmében, ha a gyártásához felhasznált valamennyi összetevő emberi fogyasztás céljából történő felhasználása a Közösségen belül már eddig is nem elhanyagolható mértékű volt? 3. Szűkítően úgy kell-e értelmezni a [258/97/EK rendelet] 1. cikke (2) bekezdésének d) pontját, hogy nem tartoznak az »algákból álló […] élelmiszerek« csoportjába az olyan élelmiszerek, amelyek csak olyan algákat tartalmaznak, amelyeket emberi fogyasztás céljából a Közösségen belül már eddig is felhasználtak? 4. Valamely élelmiszer tekinthető-e a [258/97/EK rendelet] 1. cikke (2) bekezdésének e) pontja értelmében vett olyan élelmiszernek, amelynek »korábbi, élelmiszerként történő biztonságos felhasználása adatokkal igazolható«, ha a biztonságos felhasználásra vonatkozó adatok csak Európán kívüli térségekben (a jelen esetben Japánban) állnak rendelkezésre? 5. Valamely élelmiszer tekinthető-e olyan élelmiszernek, amelynek »korábbi, élelmiszerként történő biztonságos felhasználása adatokkal igazolható«, mert szokásos gyártási vagy feldolgozási eljárásban, a tapasztalatok alapján veszélytelen összetevők felhasználásával készült, ha az összetevők kombinációjáról és az eljárásról nem állnak rendelkezésre tapasztalatok? 6. Következik-e a [258/97/EK rendelet] 1. cikkének (3) bekezdéséből, amely szerint »adott esetben, a 13. cikkben szabályozott eljárásnak megfelelően meg lehet állapítani, hogy az élelmiszerek vagy az élelmiszer-összetevők valamely típusa az e cikk (2) bekezdésében foglaltak hatálya alá tartozik«, valamely vállalkozás kötelezettsége, hogy vita esetén a megállapítást kezdeményezze, és annak eredményét megvárja? Levezethetők-e ebből és a [258/97/EK rendelet] 1. cikkének (2) bekezdéséből a tények állításának kötelezettségére és az anyagi bizonyítási teherre vonatkozó követelmények?” Az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdésekről Az első kérdésről A kérdést előterjesztő bíróság az első kérdésével azt szeretné tudni, hogy valamely élelmiszer 1997. május 15-e előtt San Marinóba történt behozatala jelentős körülmény-e a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének értelmében vett új élelmiszerként történő minősítés szempontjából, a Közösségen belüli emberi fogyasztásra vonatkozó feltételt illetően. E tekintetben emlékeztetni kell arra, hogy a 258/97/EK rendelet 1. cikkének (2) bekezdése e rendelet tárgyi hatályát állapítja meg, meghatározva különösen azt, hogy mit kell érteni új élelmiszerek és élelmiszer-összetevők alatt. E fogalommeghatározás szerint csak azokat az élelmiszereket és élelmiszer-összetevőket lehet „újnak” tekinteni, „amelyek emberi fogyasztás céljából történő felhasználása a Közösségen belül mindeddig elhanyagolható volt” (a C-211/03., C-299/03. és C-316/03–C-318/03. sz., HLH Warenvertrieb és Orthica egyesített ügyekben 2005. június 9-én hozott ítélet [EBHT 2005., I-5141. o.] 82. pontja). San Marino ugyanakkor a Közösségnek nem tagállama. Ezen állam nem szerepel egyébiránt azon területek között, amelyekre az EK-Szerződés az EK 299. cikk értelmében alkalmazandó. Következésképpen az első kérdésre ebben az értelemben azt a választ kell adni, hogy valamely élelmiszernek a 258/97/EK rendelet hatályba lépése előtt San Marinóba történt behozatala nem jelentős körülmény annak megítélésekor, hogy e termék megfelel-e az e rendelet 1. cikke (2) bekezdésének értelmében vett, nem elhanyagolható mértékű Közösségen belüli emberi fogyasztásra vonatkozó feltételnek. A második és az ötödik kérdésről A kérdést előterjesztő bíróság második és ötödik kérdése – amelyeket célszerű együtt vizsgálni – ugyanazon élelmiszer összetevői bizonyos jellemzőinek a jelentőségére irányul, a 258/97/EK rendelet értelmében vett új élelmiszerként történő minősítés szempontjából. Tehát a kérdést előterjesztő bíróság egyrészt azt szeretné tudni, hogy a minősítés szempontjából hogyan értelmezendő az a tény, hogy valamely élelmiszer minden összetevőjére vonatkozóan teljesülnie kell a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének értelmében vett, nem elhanyagolható mértékű Közösségen belüli emberi fogyasztásra vonatkozó feltételnek. Másrészt a nemzeti bíróság azt kérdezi, hogy valamely élelmiszer olyan élelmiszer-kategóriába tartozik-e, amelynek „korábbi biztonságos felhasználása adatokkal igazolható” és így nem terjed ki rá a 258/97/EK rendelet hatálya, amennyiben a bíróság által „gyakran használtnak” minősített gyártási eljárásban, a tapasztalatok alapján veszélytelen összetevők felhasználásával készült, még akkor is, ha az összetevők kombinációjáról és az eljárásról nem áll rendelkezésre semmilyen tapasztalat. Az M-K Europa ugyanis a beadványaiban fenntartotta, hogy a Man-Koso minden összetevőjét nem elhanyagolható mennyiségben használták a Közösségen belül, mégpedig a vendéglátóiparban. E szempontból emlékeztetni kell arra, hogy a 258/97/EK rendeletet kettős cél jellemzi, egyrészt az új élelmiszerek belső piacának működését biztosítja, másrészt védi a közegészséget az új élelmiszerek által esetlegesen keltett veszélyekkel szemben (lásd e tekintetben, a C-236/01. sz., Monsanto Agricoltura Italia és társai ügyben 2003. szeptember 9-én hozott ítélet [EBHT 2003., I-8105. o.] 74. pontját). E rendelet célja, hogy a Közösségen belül közös szabványokat fektessen le az új élelmiszerekre és új élelmiszer-összetevőkre, ami abban fejeződik ki – ahogy a második preambulumbekezdéséből következik –, hogy bevezeti a közösségi eljárás keretében történő egységes biztonsági vizsgálatukat, mielőtt a Közösség területén forgalomba hozzák őket. Legyen szó különösen egyrészt valamely élelmiszer összetevőinek nem elhanyagolható emberi fogyasztásáról, másrészt azok veszélytelen voltáról, észre kell venni, hogy a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdése f) pontjából az következik, hogy a gyártási eljárás határozott jelentőséggel bír valamely élelmiszer-végtermék e rendelet értelmében vett új élelmiszerként történő minősítésének szempontjából. A szóban forgó rendelkezés megfogalmazása szerint az új élelmiszerek kategóriájába tartoznak azok az élelmiszerek és élelmiszer-összetevők, amelyeknél jelenleg nem használt, az élelmiszerek vagy élelmiszer-összetevők összetételében vagy szerkezetében olyan számottevő változásokat előidéző gyártási eljárást alkalmaztak, amely kihat azok tápértékére, anyagcseréjére vagy a bennük található nemkívánatos anyagok mennyiségére. E tekintetben, ahogy azt a Stadt Regensburg, a görög, a ciprusi és a lengyel kormány, valamint a Bizottság a Bíróság elé terjesztett észrevételeiben kifejtette, a puszta tény, hogy valamely élelmiszer összetételét alkotó minden összetevő nem elhanyagolható mértékű emberi fogyasztása a Közösségen belül megvalósult, nem elégséges annak megítéléséhez, hogy az élelmiszer-végtermék nem új élelmiszer a 258/97/EK rendelet értelmében. A gyártási eljárás következményeinek vizsgálata nélkülözhetetlen, mivel nem kizárt, hogy az ilyen eljárás valamely élelmiszer szerkezetében az összetételét alkotó összetevők olyan fizikai, kémiai vagy biológiai változását idézze elő, amely komoly következményekkel járhat a közegészségre, még akkor is, ha e végtermék olyan összetevőkből áll, amelyek mindegyike külön-külön teljesíti a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésében előírt feltételt. Valamely élelmiszernek a 258/97/EK rendelet értelmében vett új élelmiszerként történő minősítése szempontjából a gyártási eljárásra vonatkozó kérdéskör annál inkább jelentőséggel bír, mivel a Közösségen belül nem áll rendelkezésre semmilyen tapasztalat a kérdéses gyártási eljárás adott összetevőkre vonatkozó alkalmazását illetően. A „jelenleg nem használt […] gyártási eljárás” fogalmát a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének f) pontja értelmében ugyanis azoknak az élelmiszereknek a sajátos összefüggésében kell értelmezni, amelyekre az eljárást feltételezhetően alkalmazzák. Következésképpen az előzetes döntéshozatalra előterjesztett második és ötödik kérdésre adandó válasz az, hogy az a körülmény, hogy valamely élelmiszer minden összetevője egyenként eleget tesz a 258/97/EK rendelet 1. cikkének (2) bekezdésében előírt feltételnek, vagy veszélytelen jellegű, nem tekinthető elégségesnek ahhoz, hogy eltekintsenek e rendelet alkalmazásától az előállított termék esetében. Az illetékes nemzeti hatóságnak az élelmiszer jellemzőinek összességét, valamint a gyártási eljárást figyelembe véve, minden egyes esetet külön megvizsgálva kell arról döntenie, hogy a terméket a 258/97 rendelet értelmében vett új élelmiszernek kell-e minősíteni. A harmadik kérdésről A nemzeti bíróság a harmadik kérdésével azt szeretné tudni, hogy a 258/97/EK rendelet alkalmazásától el lehet-e tekinteni abban az esetben, ha valamely élelmiszer – e rendelet 1. cikke (2) bekezdésének d) pontja értelmében – kizárólag algákból áll, amelyek önmagukban megfelelnek az ugyanezen cikk (2) bekezdésének értelmében vett, nem elhanyagolható mértékű Közösségen belüli emberi fogyasztásra vonatkozó feltételnek. Ebben a tekintetben a második és az ötödik kérdésre adott válaszból következik, hogy az a körülmény, hogy az élelmiszer összetételét alkotó összes alga – a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének d) pontja értelmében – megfelel a nem elhanyagolható mértékű Közösségen belüli emberi fogyasztásra vonatkozó – e rendelet 1. cikke (2) bekezdésének értelmében vett – feltételnek, nem elégséges ahhoz, hogy eltekintsenek e rendelet alkalmazásától az adott termék esetében. A negyedik kérdésről Negyedik kérdésével a kérdést előterjesztő bíróság arra vár választ, hogy valamely termék biztonságos felhasználásáról kizárólag Európán kívül szerzett tapasztalat elégséges-e annak megítéléséhez, hogy e termék olyan élelmiszer-kategóriába tartozik, amelynek „korábbi biztonságos felhasználása adatokkal igazolható” a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének e) pontja értelmében. A 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének e) pontja in fine a hagyományos szaporítási vagy tenyésztési gyakorlat alapján előállított élelmiszerekre és élelmiszer-összetevőkre vonatkozóan e rendelet alkalmazása alóli kivételt állapít meg. Mint ahogyan az már a jelen ítélet 23. pontjában megfogalmazódott, e tekintetben a 258/97/EK rendelet egységes közösségi eljárás bevezetésére irányul az új élelmiszerek és élelmiszer-összetevők közösségi forgalomba hozatalára alkalmazandó biztonsági vizsgálatot illetően. Nem tagadva azt, hogy az új élelmiszerek és élelmiszer-összetevők közösségi forgalomba hozatalára alkalmazandó biztonsági vizsgálat folyamán felmerülhet a termék Európai Unióhoz nem tartozó államokban történt használatára vonatkozó adatokhoz fűződő érdek, meg kell állapítani, hogy a „korábbi biztonságos felhasználása adatokkal igazolható” fogalmán – már ami az ilyen terméknek a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének e) pontjának értelmében vett élelmiszerként történő használatát illeti – a közösségi jogalkotó a Közösségen belül megszerzett tapasztalatot értette. Ahogy arra a lengyel kormány és a Bizottság felhívja a figyelmet, az európai és a nem európai fogyasztók között többek között az étkezési szokásokat illetően fennálló esetleges különbségek miatt azok a termékek, amelyeket a nem európai fogyasztók számára biztonságos élelmiszernek tekintenek, az európai fogyasztók esetében nem minősülnek szükségszerűen olyan élelmiszereknek és élelmiszer-összetevőknek, amelyeknek korábbi, élelmiszerként történő biztonságos felhasználása adatokkal igazolható. Figyelemmel az előzőekben kifejtettekre, az előzetes döntéshozatalra előterjesztett negyedik kérdést úgy kell megválaszolni, hogy valamely termék biztonságos felhasználásáról kizárólag Európán kívül szerzett tapasztalat nem elégséges annak megítéléséhez, hogy e termék olyan élelmiszer-kategóriába tartozik, amelynek „korábbi biztonságos felhasználása adatokkal igazolható” a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének e) pontja értelmében. A hatodik kérdésről Az előzetes döntéshozatalra utaló határozat indokolásából kitűnik, hogy a kérdést előterjesztő bíróság a hatodik kérdésével egyrészt arra keresi a választ, hogy a gazdasági szereplőre hárul-e a 258/97/EK rendelet 13. cikkében előírt eljárás kezdeményezésének a kötelezettsége. E bíróság ezen eljárást illetően másrészt rákérdez a valamely élelmiszer e rendelet értelmében vett új élelmiszerként történő minősítése során alkalmazandó anyagi bizonyítási teherre. E tekintetben fontos emlékeztetni arra, hogy a 258/97/EK rendelet 1. cikkének (3) bekezdése adott esetben – az e rendelet 13. cikkében meghatározott ún. „komitológiai” eljárás útján – lehetővé teszi annak megállapítását, hogy valamely élelmiszer- vagy élelmiszerösszetevő-típus e rendelet hatálya alá tartozik-e. E rendelet 13. cikkének megfogalmazása szerint az ügyet a bizottság elé annak elnöke terjeszti, saját kezdeményezésére vagy valamely tagállam képviselőjének a kérésére. Az érintett tagállamban az alkalmazandó nemzeti jogi rendelkezéseknek megfelelően lefolytatható eljárások sérelme nélkül emlékeztetni kell arra, hogy a 258/97/EK rendelet 13. cikkében meghatározott komitológiai eljárás kizárólag a következőket foglalja magában: a bizottság véleményét, a Bizottság által elfogadott határozatot, ha a tervezett intézkedések összhangban vannak e véleménnyel, és végül, amennyiben ezen intézkedések nincsenek összhangban a bizottság véleményével, a Tanácsban minősített többséggel történő szavazást. Következésképpen a hatodik kérdésre azt a választ kell adni, hogy nem a vállalkozóra hárul a 258/97/EK rendelet 13. cikkében meghatározott eljárás kezdeményezése. A fentiek figyelembevételével nem kell határozni az anyagi bizonyítási teher kérdéskörének a 258/97/EK rendelet 13. cikkében előírt eljárásra vonatkozó részéről, mivel e kérdéskör nem ezen eljáráshoz kapcsolódik. A költségekről Mivel ez az eljárás az alapeljárásban részt vevő felek számára a kérdést előterjesztő bíróság előtt folyamatban lévő eljárás egy szakaszát képezi, ez a bíróság dönt a költségekről. Az észrevételeknek a Bíróság elé terjesztésével kapcsolatban felmerült költségek, az említett felek költségeinek kivételével, nem téríthetők meg. A fenti indokok alapján a Bíróság (második tanács) a következőképpen határozott: 1) Valamely élelmiszernek az új élelmiszerekről és az új élelmiszer-összetevőkről szóló, 1997. január 27-i 258/97/EK európai parlamenti és tanácsi rendelet hatályba lépése előtt San Marinóba történt behozatala nem jelentős körülmény annak megítélésekor, hogy e termék megfelel-e az e rendelet 1. cikke (2) bekezdésének értelmében vett, nem elhanyagolható mértékű Közösségen belüli emberi fogyasztásra vonatkozó feltételnek. 2) Az a körülmény, hogy valamely élelmiszer minden összetevője egyenként eleget tesz a 258/97/EK rendelet 1. cikkének (2) bekezdésében előírt feltételnek, vagy veszélytelen jellegű, nem tekinthető elégségesnek ahhoz, hogy eltekintsenek e rendelet alkalmazásától az előállított termék esetében. Az illetékes nemzeti hatóságnak az élelmiszer jellemzőinek összességét, valamint a gyártási eljárást figyelembe véve, minden egyes esetet külön megvizsgálva kell arról döntenie, hogy a terméket a 258/97 rendelet értelmében vett új élelmiszernek kell-e minősíteni. 3) Az a körülmény, hogy az élelmiszer összetételét alkotó összes alga – a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének d) pontja értelmében – megfelel a nem elhanyagolható mértékű Közösségen belüli emberi fogyasztásra vonatkozó – e rendelet 1. cikke (2) bekezdésének értelmében vett – feltételnek, nem elégséges ahhoz, hogy eltekintsenek e rendelet alkalmazásától az adott termék esetében. 4) Valamely termék biztonságos felhasználásáról kizárólag Európán kívül szerzett tapasztalat nem elégséges annak megítéléséhez, hogy e termék olyan élelmiszer-kategóriába tartozik, amelynek „korábbi biztonságos felhasználása adatokkal igazolható” a 258/97/EK rendelet 1. cikke (2) bekezdésének e) pontja értelmében. 5) Nem a vállalkozóra hárul a 258/97/EK rendelet 13. cikkében meghatározott eljárás kezdeményezése. Aláírások ( *1 ) Az eljárás nyelve: német.

62002TJ0044(01)

pt

Antecedentes do litígio 1       O presente processo tem por objecto a Decisão 2003/25/CE da Comissão, de 11 de Dezembro de 2001, relativa a um processo nos termos do artigo 81.°[CE] [Processo COMP/E1/37.919 (ex. 37.391) – Comissões bancárias de conversão de moedas da zona do euro – Alemanha] (JO 2003, L 15, p. 1, a seguir «decisão impugnada»). 2       Entre os serviços de troca de divisas, há que distinguir, por um lado, a conversão de moeda escritural e, por outro, o câmbio de moedas e notas ou «câmbio de moeda». Este último tipo de serviço, o único relevante para efeitos do presente processo, pode ainda subdividir‑se em duas categorias: por um lado, os serviços de câmbio por grosso que permitem aos bancos trocar grandes quantidades de notas (a seguir «serviços interbancários de câmbio») e, por outro, os serviços de câmbio a retalho, destinados aos particulares e relativos a pequenas quantidades de notas. 3       Antes da introdução do euro, a remuneração dos serviços de câmbio de moeda não dava normalmente lugar, na Alemanha, a tarifas distintas: o preço destes serviços estava incluído nas taxas a que as instituições de crédito e agências de câmbio compravam e vendiam as divisas aos seus clientes. Na compra, a taxa praticada era inferior à taxa de referência do mercado e, na venda, superior (considerando 38 da decisão impugnada). Esta diferença em relação à taxa de referência do mercado é por vezes denominada «diferencial». 4       No início de 1999, a Comissão deu início a um processo de inquérito em relação a cerca de 150 bancos, entre os quais os recorrentes, estabelecidos em sete Estados‑Membros, a saber, a Bélgica, a Alemanha, a Irlanda, os Países Baixos, a Áustria, Portugal e a Finlândia. Suspeitava que esses bancos tinham chegado a um entendimento para fixar, durante o período transitório, compreendido entre 1 de Janeiro de 1999, a data de introdução do euro como moeda única, e 1 de Janeiro de 2002, a data de introdução do euro como moeda fiduciária (a seguir «período transitório»), o preço dos serviços de câmbio de moeda relativamente às moedas de determinados Estados‑Membros participantes na zona euro. Embora inicialmente só existisse um único processo, a Comissão prosseguiu o seu inquérito abrindo processos distintos sobre a existência de acordos em cada um dos Estados‑Membros em causa. 5       A partir de 8 de Fevereiro de 1999, a Comissão pediu informações a três associações de bancos alemães, nos termos do artigo 11.° do Regulamento n.° 17 do Conselho, de 6 de Fevereiro de 1962, Primeiro Regulamento de execução dos artigos [81.°] e [82.°] do Tratado (JO 1962, 13, p. 204; EE 08 F1 p. 22), relativamente, no essencial, à remuneração dos serviços de câmbio de moeda. 6       Em 16 e 17 de Fevereiro de 1999, a Comissão efectuou inspecções nas sedes do Dresdner Bank e do Deutsche Bank, em Frankfurt am Main. 7       Em 19 de Outubro de 1999, a Comissão enviou, nos termos do artigo 11.° do Regulamento n.° 17, um questionário a cerca de 240 bancos da zona euro, solicitando informações relativas às comissões bancárias sobre as operações de câmbio, antes e depois da introdução do euro. Este questionário foi enviado a 42 bancos alemães, incluindo os destinatários da decisão impugnada (considerandos 22 a 24 da decisão impugnada). 8       Em 20 e 21 de Outubro de 1999, a Comissão procedeu a inspecções nos Países Baixos, na sede do GWK Bank (a seguir «GWK») (considerando 21 da decisão impugnada). 9       Por cartas de 3 e 10 de Agosto de 2000, a Comissão enviou uma comunicação de acusações aos seguintes bancos: –       Commerzbank; –       Deutsche Verkehrsbank (DVB); –       Bayerische Hypo‑ und Vereinsbank (HVB); –       Reisebank; –       Dresdner Bank; –       Vereins‑ und Westbank (VUW); –       Bayerische Landesbank Girozentrale; –       SEB Bank (anteriormente denominado BfG); –       Hamburgische Landesbank Girozentrale; –       Westdeutsche Landesbank Girozentrale (West LB); –       Landesbank Hessen Thüringen Girozentrale; –       GWK e suas sociedades‑mãe, Fortis NV, Fortis Services Nederland NV e Fortis Bank Nederland NV. 10     Em 1 e 2 de Fevereiro de 2001, o auditor ouviu os destinatários da comunicação de acusações. 11     Em 11 de Dezembro de 2001, a Comissão adoptou a decisão impugnada. 12     Segundo a decisão impugnada (considerando 2), os bancos participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997 realizada nas instalações do DVB, em Frankfurt am Main (a seguir «reunião de 15 de Outubro de 1997»), chegaram a um acordo sobre uma comissão de cerca de 3% para a compra e venda de notas da zona euro, durante o período transitório. 13     A iniciativa dessa reunião foi imputada ao GWK. Com efeito, a decisão impugnada refere que este banco incitou o Reisebank, numa reunião que teve lugar em 29 de Abril de 1997, a iniciar conversações com outros bancos alemães com o objectivo principal de se assegurar que o Deutsche Bundesbank, Banco Central da Alemanha, não prestaria aos consumidores um serviço gratuito de câmbio de moeda (considerandos 60 e 63 a 68 da decisão impugnada). 14     As provas documentais da infracção constam, segundo a decisão impugnada (considerando 62), dos relatórios de reuniões e conversas telefónicas encontrados durante a inspecção realizada nas instalações do GWK, especialmente os relatórios da reunião de 15 de Outubro de 1997 redigidos, respectivamente, por um empregado do GWK (a seguir «relatório GWK») e por um empregado do Commerzbank (a seguir «relatório Commerzbank»). 15     Na decisão impugnada, a Comissão refere antes de mais que os participantes decidiram informar o Deutsche Bundesbank de que, após 1 de Janeiro de 1999, iriam realizar «a troca de notas da zona do euro às taxas de câmbio fixadas e de que aplicariam uma comissão explicitamente indicada» (considerando 88 da decisão impugnada). 16     Em seguida, a Comissão salienta (considerando 89 da decisão impugnada) que os participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997, não tendo chegado a um consenso sobre o princípio de uma tarifa única, «fixaram o objectivo comum de substituir as margens de câmbio existentes por uma ou várias comissões percentuais de modo a recuperar 90% das receitas provenientes da margem de câmbio. Tal representaria uma comissão total de cerca de 3%». Com base no relatório Commerzbank, a Comissão afirma assim «que se chegou a consenso acerca da aplicação de taxas de câmbio fixas para as moedas da zona do euro (isto é, taxas de compra e venda), devendo as comissões ser calculadas em termos percentuais» (considerando 95 da decisão impugnada). 17     Por último, a Comissão considera que os relatórios GWK e Commerzbank referem a existência de um acordo sobre a remuneração dos serviços de câmbio de moeda sob a forma de uma comissão expressa em percentagem do montante cambiado. O relatório Commerzbank não menciona o montante dessa comissão, contrariamente ao relatório GWK que refere um montante de cerca de 3%. Contudo, a Comissão tomou em consideração o facto de, na audição de 1 e 2 de Fevereiro de 2001, o Bayerische Landesbank Girozentrale ter declarado que o seu representante na reunião de 15 de Outubro de 1997 se recordava de que «alguns representantes de bancos individuais mencionaram números que se situavam entre os 2 e os 4%», embora este último não se lembrasse de um montante de 3% (considerando 96 da decisão impugnada). 18     Com base nestes elementos, a Comissão considera que «os bancos participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997 acordaram em introduzir uma comissão total de cerca de 3% (para garantir 90% das receitas), após 1 de Janeiro de 1999», e que este acordo «tinha por objecto e efeito restringir a concorrência na Comunidade» (considerandos 120 e 128 da decisão impugnada). Este acordo foi concluído para vigorar durante o período transitório (considerando 173 da decisão impugnada). 19     Segundo o artigo 1.° da decisão impugnada, o Commerzbank, o Dresdner Bank, o HVB, o DVB e o VUW cometeram uma infracção ao artigo 81.° CE «ao participarem num acordo cujo objecto consistia em fixar: a) as modalidades de tarifação a aplicar ao câmbio de notas de banco denominadas em moedas da zona do euro (isto é, uma comissão percentual) e b) um nível‑objectivo de cerca de 3% (para recuperar 90% das receitas provenientes da margem de câmbio), durante o período transitório». 20     Considerando que se tratava de uma infracção grave com uma duração de cerca de quatro anos, a Comissão aplicou as seguintes coimas (artigo 3.° da decisão impugnada): Commerzbank 28 000 000 euros Dresdner Bank 28 000 000 euros HVB 28 000 000 euros DVB 14 000 000 euros VUW 2 800 000 euros Tramitação processual 21     Por petições autónomas que deram entrada na Secretaria do Tribunal de Primeira Instância entre 26 de Fevereiro e 1 de Março de 2002, o Dresdner Bank, o VUW, o HVB, o DVB e o Commerzbank interpuseram recurso da decisão impugnada (processos T‑44/02, T‑54/02, T‑56/02, T‑60/02 e T‑61/02). 22     A Comissão, depois de ter sido notificada das petições, não apresentou contestação no prazo fixado. Por cartas entregues na Secretaria entre 25 de Junho e 2 de Julho de 2002, os recorrentes pediram ao Tribunal de Primeira Instância que desse provimento aos seus pedidos, nos termos do artigo 122.°, n.° 1, do seu Regulamento de Processo. 23     Por acórdãos proferidos à revelia em 14 de Outubro de 2004, o Tribunal de Primeira Instância anulou a decisão impugnada (a seguir «acórdãos proferidos à revelia») na parte respeitante, respectivamente, a cada um dos recorrentes. O Tribunal de Primeira Instância considerou, com base nas petições, que a Comissão não tinha feito prova bastante da existência do acordo cuja existência alegava, quer quanto à fixação dos preços dos serviços de câmbio de moeda quer quanto às modalidades de tarifação desses preços. O Tribunal de Primeira Instância considerou procedentes os fundamentos relativos à inexactidão dos factos apurados e à falta de força probatória dos indícios apresentados contra os recorrentes, não tendo examinado os outros fundamentos do recurso. 24     Por requerimento que deram entrada na Secretaria do Tribunal de Primeira Instância entre 27 de Novembro de 2004 e 4 de Dezembro de 2004, a Comissão deduziu oposição contra os acórdãos proferidos à revelia, em conformidade com o artigo 122.°, n.° 4, do Regulamento de Processo. 25     Em 14 de Janeiro de 2005, o VUW fundiu‑se com o HVB, que passou assim a ocupar a posição do VUW no processo T‑54/02 OP. 26     Por requerimentos que deram entrada na Secretaria do Tribunal de Primeira Instância entre 11 e 21 de Fevereiro de 2005, os recorrentes apresentaram as suas observações a respeito da oposição, em conformidade com o artigo 122.°, n.° 5, do Regulamento de Processo. 27     Por despacho de 12 de Julho de 2005, ouvidas as partes, os processos T‑44/02 OP, T‑54/02 OP, T‑56/02 OP, T‑60/02 OP e T‑61/02 OP foram apensos para efeitos da fase oral e do acórdão, nos termos do artigo 50.° do Regulamento de Processo. 28     Com base no relatório do juiz‑relator, o Tribunal de Primeira Instância (Quarta Secção) decidiu dar início à fase oral e, a título de medida de organização do processo, pediu às partes que respondessem a certas questões. As partes satisfizeram este pedido. 29     Na audiência de 31 de Maio, foram ouvidas as alegações das partes e as suas respostas às questões colocadas pelo Tribunal de Primeira Instância. Pedidos das partes 30     Em todos os processos, a Comissão conclui pedindo que o Tribunal de Primeira Instância se digne: –       anular os acórdãos proferidos à revelia; –       negar provimento aos recursos na sua totalidade; –       condenar os recorrentes nas despesas, inclusivamente nas relativas ao processo de oposição. 31     No processo T‑44/02 OP, o Dresdner Bank conclui pedindo que o Tribunal de Primeira Instância se digne: –       julgar a oposição improcedente e confirmar o acórdão proferido à revelia; –       condenar a Comissão nas despesas, inclusivamente nas relativas ao processo de oposição. 32     Nos processos T‑54/02 OP e T‑56/02 OP, o HVB conclui pedindo que o Tribunal de Primeira Instância se digne: –       confirmar os acórdãos proferidos à revelia; –       julgar as oposições improcedentes; –       condenar a Comissão nas despesas, inclusivamente nas relativas aos processos de oposição. 33     No processo T‑60/02 OP, após ter especificado o sentido dos seus articulados na audiência, o DVB conclui pedindo que o Tribunal de Primeira Instância se digne: –       julgar a oposição parcialmente inadmissível; –       julgar a oposição improcedente; –       condenar a Comissão nas despesas, inclusivamente nas relativas ao processo de oposição. 34     No processo T‑61/02 OP, o Commerzbank conclui pedindo que o Tribunal de Primeira Instância se digne: –       julgar a oposição improcedente; –       condenar a Comissão nas despesas Questão de direito I – Quanto ao processo de oposição 35     Em apoio dos seus pedidos de anulação dos acórdãos proferidos à revelia, a Comissão fez várias críticas às condições em que o Tribunal de Primeira Instância exerceu a sua fiscalização, em particular relativamente às exigências em matéria de produção de prova. 36     Nos processos T‑54/02 OP e T‑56/02 OP, o HVB objecta que a Comissão está enganada quanto à natureza do processo de oposição, uma vez que o objecto deste não consiste em corrigir os erros de direito que afectam o acórdão proferido à revelia. 37     Tendo sido convidada a precisar o alcance dos seus articulados na audiência, a Comissão solicitou que os seus pedidos de anulação dos acórdãos proferidos à revelia fossem interpretados no sentido de que pretende que o Tribunal de Primeira Instância reaprecie esses acórdãos à luz das petições de oposição. Após ter ouvido os recorrentes, o Tribunal de Primeira Instância registou essa precisão. 38     Tendo a Comissão especificado desse modo o sentido dos seus pedidos, o Tribunal de Primeira Instância considera que já não é necessário pronunciar‑se sobre as objecções do HVB relativas ao objecto do processo de oposição. 39     Além disso, o DVB e o Commerzbank sustentam que a oposição é parcialmente inadmissível. Em seu entender, a Comissão tentou ampliar o objecto do litígio respondendo a fundamentos sobre os quais o Tribunal de Primeira Instância não se pronunciou nos acórdãos proferidos à revelia. Consideram que a oposição deve ser limitada à impugnação dos fundamentos apreciados nos acórdãos proferidos à revelia. 40     O DVB e o Commerzbank alegam, por um lado, que qualquer fundamento da parte revel que não respeite esse limite é intempestivo e, por conseguinte, inadmissível nos termos do artigo 48.°, n.° 2, do Regulamento de Processo. 41     Por outro lado, consideram que os processos à revelia e de oposição visam sancionar a parte revel e não conferir‑lhe uma «segunda oportunidade». A este respeito, o DVB precisa que, se o Tribunal de Primeira Instância decidir anular o acórdão proferido à revelia, deverá examinar os outros fundamentos do recurso sem tomar em consideração os argumentos da parte revel relativos a esses mesmos fundamentos. Qualquer outra solução teria como consequência favorecer esta última, uma vez que lhe conferiria um tempo considerável para preparar a sua defesa após ter tomado conhecimento da posição do Tribunal de Primeira Instância. 42     Na audiência, a Comissão contestou essa interpretação. 43     O Tribunal de Primeira Instância salienta que o processo de oposição previsto no artigo 122.°, n.° 4, do Regulamento de Processo tem por objectivo permitir‑lhe proceder a um novo exame da causa no respeito do princípio do contraditório, sem estar vinculado pela solução do acórdão proferido à revelia. Na falta de disposição em contrário do Regulamento de Processo, a opoente é, em princípio, livre na sua argumentação, não estando limitada à impugnação dos fundamentos do acórdão proferido à revelia. 44     Tendo em conta a finalidade do processo de oposição, a proibição de deduzir novos fundamentos no decurso da instância, prevista no artigo 48.°, n.° 2, do Regulamento de Processo, não pode ser interpretada, contrariamente ao que o DVB e o Commerzbank sugerem, no sentido de que proíbe a opoente de deduzir fundamentos que já poderia ter deduzido na fase da contestação. Como a Comissão frisou com razão, essa interpretação do artigo 48.°, n.° 2, do Regulamento de Processo não teria qualquer sentido, uma vez que seria susceptível de conduzir a um impasse processual na hipótese de a oposição ser fundada: mesmo que concluísse que não lhe era possível confirmar a solução adoptada no acórdão proferido à revelia, segundo a qual um dos fundamentos era procedente, o Tribunal de Primeira Instância não poderia pronunciar‑se sobre os outros fundamentos do recurso, no respeito do contraditório. 45     A oposição é, portanto, admissível. II – Exposição sumária dos fundamentos dos recursos 46     A título principal, os recorrentes contestam a existência de uma infracção ao artigo 81.° CE. Negam a existência de um acordo de fixação do preço e da estrutura das comissões de câmbio de moeda, invocando diversos erros e inexactidões materiais no apuramento dos factos efectuado pela Comissão, e, em particular, a existência de um acordo de vontades quanto a esses aspectos. 47     Os recorrentes sustentam ainda que as condições de aplicação do artigo 81.° CE não estão preenchidas na medida em que o alegado acordo não tem efeitos anticoncorrenciais e não é susceptível de afectar as trocas comerciais entre os Estados‑Membros. 48     Os recorrentes contestam igualmente a tramitação do procedimento administrativo. A este respeito, invocam diversas violações dos direitos de defesa, nomeadamente do direito de ser ouvido. Consideram que a Comissão apenas procurou obter provas contra os recorrentes, em violação do princípio da presunção de inocência. 49     Nos processos T‑54/02 OP, T‑56/02 OP e T‑60/02 OP, o HVB e o DVB sustentam que a Comissão cometeu um desvio de poder. 50     No processo T‑56/02 OP, o HVB contesta as condições em que a Comissão lhe imputou a responsabilidade do comportamento do VUW. 51     Os recorrentes contestam a decisão da Comissão de desistir dos procedimentos contra certos destinatários da comunicação de acusações – em particular, o instigador da reunião de 15 de Outubro de 1997 – em contrapartida do seu compromisso de baixarem os seus preços. Para além do facto de alguns recorrentes terem manifestado dúvidas quanto à competência da Comissão para adoptar esse tipo de decisões, alegam que a Comissão actuou de uma forma não transparente, arbitrária e discriminatória. 52     Por último, a título subsidiário, os recorrentes pedem a anulação das coimas ou a redução do seu montante, invocando diversas violações das Orientações para o cálculo das coimas aplicadas por força do n.° 2 do artigo 15.° do Regulamento n.° 17 e do n.° 5 do artigo 65.° do Tratado CECA (JO 1998, C 9, p. 3) e do princípio da proporcionalidade. III – Quanto à existência de um acordo anticoncorrencial A – Observações preliminares 53     Segundo jurisprudência constante, para que haja acordo, na acepção do artigo 81.°, n.° 1, CE, é necessário e suficiente que as empresas em causa tenham expresso a sua vontade comum de se comportarem no mercado de uma forma determinada (acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 17 de Dezembro de 1991, Hercules Chemicals/Comissão, T‑7/89, Colect., p. II‑1711, n.° 256, e de 26 de Outubro de 2000, Bayer/Comissão, T‑41/96, Colect., p. II‑3383, n.° 67; v. igualmente, neste sentido, acórdãos do Tribunal de Justiça de 15 de Julho de 1970, ACF Chemiefarma/Comissão, 41/69, Colect., p. 447, n.° 112, e de 29 de Outubro de 1980, Van Landewyck e o./Comissão, 209/78 a 215/78 e 218/78, Recueil, p. 3125, n.° 86). 54     No que respeita ao modo de expressão da referida vontade comum, basta que uma estipulação seja a expressão da vontade de as partes se comportarem no mercado de acordo com os seus termos (acórdão Bayer/Comissão, já referido, n.° 68; v. igualmente, neste sentido, acórdãos ACF Chemiefarma/Comissão, já referido, n.° 112, e Van Landewyck e o./Comissão, já referido, n.° 86). 55     O conceito de acordo, na acepção do artigo 81.°, n.° 1, CE, como foi interpretado pela jurisprudência, baseia‑se na existência de uma concordância de vontades entre duas partes pelo menos, cuja forma de manifestação não é importante desde que constitua a expressão fiel das mesmas (acórdão Bayer/Comissão, já referido, n.° 69). 56     No presente caso, há que examinar se os recorrentes conseguiram pôr em causa a conclusão da Comissão de que os participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997 chegaram a um acordo de vontades sobre a fixação do montante e das modalidades de tarifação das comissões de câmbio de moeda. B – Quanto à produção da prova e ao âmbito da fiscalização jurisdicional 57     Os recorrentes alegam que não foi celebrado nenhum acordo sobre o nível e a estrutura das comissões de câmbio na reunião de 15 de Outubro de 1997. Consideram que a Comissão não produziu prova dos factos com base nos quais concluiu pela existência de uma infracção. 58     A Comissão sustenta que, para interpretar uma decisão de aplicação do artigo 81.° CE, o Tribunal de Primeira Instância deve tomar em consideração os seus termos, mas também o seu contexto e os seus objectivos, em conformidade com o princípio do efeito útil (acórdãos do Tribunal de Justiça de 21 de Fevereiro de 1984, St. Nikolaus Brennerei, 337/82, Recueil, p. 1051, n.° 10; de 30 de Julho de 1996, Bosphorus, C‑84/95, Colect., p. I‑3953, n.° 11, e de 18 de Novembro de 1999, Pharos/Comissão, C‑151/98 P, Colect., p. I‑8157, n.° 19). Essa necessidade é tanto mais importante quanto os acordos, decisões e práticas concertadas proibidos pelo artigo 81.° CE revestem frequentemente carácter clandestino, de forma que a sua existência só pode ser inferida a partir de vários indícios globalmente considerados (acórdão do Tribunal de Justiça de 7 de Janeiro de 2004, Aalborg Portland e o./Comissão, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P e C‑219/00 P, Colect., p. I‑123, n.° 55, e conclusões do advogado‑geral D. Ruiz‑Jarabo Colomer no processo Volkswagen/Comissão (acórdão do Tribunal de Justiça de 18 de Setembro de 2003, C‑338/00 P, Colect., pp. I‑9189, I‑9193). Assim, o Tribunal de Primeira Instância não pode ir ao ponto de exigir que as provas documentais tidas em conta na decisão impugnada constituam a «prova irrefutável» de uma infracção. A jurisprudência apenas exige a apresentação de provas bastantes (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 14 de Maio de 1998, Enso‑Gutzeit/Comissão, T‑337/94, Colect., p. II‑1571, n. os 94 e 153). Qualquer erro manifesto está excluído se a apreciação dos factos realizada pela Comissão for mais verosímil do que a proposta pelos recorrentes. 59     O Tribunal recorda, no que se refere à produção da prova de uma infracção ao artigo 81.°, n.° 1, CE, que a Comissão deve apresentar prova das infracções por ela verificadas e produzir os elementos de prova adequados à demonstração juridicamente satisfatória da existência dos factos constitutivos da infracção (acórdãos do Tribunal de Justiça de 17 de Dezembro de 1998, Baustahlgewebe/Comissão, C‑185/95 P, Colect., p. I‑8417, n.° 58, e de 8 de Julho de 1999, Comissão/Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Colect., p. I‑4125, n.° 86). 60     A existência de uma dúvida no espírito do julgador deve beneficiar a empresa destinatária da decisão que declara a existência de uma infracção. O juiz não pode, portanto, concluir que a Comissão fez prova bastante da existência da infracção em causa se ainda subsistir no seu espírito uma dúvida quanto a esta questão, nomeadamente no âmbito de um recurso de anulação de uma decisão que aplica uma coima. 61     Com efeito, nesta última situação, é necessário ter em conta o princípio da presunção de inocência, tal como resulta, nomeadamente, do artigo 6.°, n.° 2, da Convenção Europeia dos Direitos do Homem, o qual faz parte dos direitos fundamentais que, segundo a jurisprudência do Tribunal de Justiça, reafirmada pelo preâmbulo do Acto Único Europeu e pelo artigo 6.°, n.° 2, UE, constituem princípios gerais do direito comunitário. Atenta a natureza das infracções em causa, bem como a natureza e o grau de severidade das sanções aplicáveis, o princípio da presunção de inocência aplica‑se, nomeadamente, aos processos atinentes a violações das regras de concorrência aplicáveis às empresas susceptíveis de conduzir à aplicação de coimas ou de sanções pecuniárias compulsórias (acórdãos do Tribunal de Justiça de 8 de Julho de 1999, Hüls/Comissão, C‑199/92 P, Colect., p. I‑4287, n. os 149 e 150, e Montecatini/Comissão, C‑235/92 P, Colect., p. I‑4539, n. os 175 e 176). 62     Assim, é necessário que a Comissão apresente provas precisas e concordantes para demonstrar a existência da infracção (v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 6 de Julho de 2000, Volkswagen/Comissão, T‑62/98, Colect., p. II‑2707, n.° 43, e a jurisprudência aí citada). 63     No entanto, deve salientar‑se que cada uma das provas apresentadas pela Comissão não tem necessariamente de satisfazer esses critérios relativamente a cada elemento da infracção. Basta que o conjunto de indícios invocado pela instituição, apreciado globalmente, satisfaça essa exigência (v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 20 de Abril de 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, dito «PVC II», T‑305/94 a T‑307/94, T‑313/94 a T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 e T‑335/94, Colect., p. II‑931, n. os 768 a 778, em particular, n.° 777, confirmado no aspecto pertinente pelo Tribunal de Justiça, em sede de recurso, no acórdão de 15 de Outubro de 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P a C‑252/99 P e C‑254/99 P, Colect., p. I‑8375, n. os 513 a 523). 64     Tendo em conta o carácter notório da proibição dos acordos anticoncorrenciais, não pode ser exigido à Comissão que apresente documentos que comprovem de forma explícita a existência de contactos entre os operadores em causa. Os elementos fragmentários e dispersos de que a Comissão eventualmente dispõe devem, em qualquer caso, poder ser completados por deduções que permitam a reconstituição das circunstâncias pertinentes. 65     Por conseguinte, a existência de uma prática ou de um acordo anticoncorrencial pode ser inferida de um determinado número de coincidências e de indícios que, considerados no seu todo, podem constituir, na falta de outra explicação coerente, a prova de uma violação das regras da concorrência (acórdão Aalborg Portland e o./Comissão, já referido, n. os 55 a 57). 66     No que se refere ao âmbito da fiscalização jurisdicional, há que salientar a distinção essencial que existe entre os dados e as constatações factuais, por um lado, cuja eventual inexactidão pode ser detectada pelo juiz à luz dos argumentos e elementos de prova que lhe são apresentados, e as apreciações económicas, por outro (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 14 de Dezembro de 2005, General Electric/Comissão, T‑210/01, ainda não publicado na Colectânea, n.° 62). 67     Embora o Tribunal de Primeira Instância não possa substituir a apreciação económica da Comissão pela sua própria, incumbe‑lhe verificar, não apenas a exactidão material dos elementos de prova invocados, a sua fiabilidade e a sua coerência, mas também fiscalizar se esses elementos constituem todos os dados pertinentes que devem ser tomados em consideração para apreciar uma situação complexa e se são susceptíveis de fundamentar as conclusões que deles se retiram (acórdão do Tribunal de Justiça de 15 de Fevereiro de 2005, Comissão/Tetra Laval, C‑12/03 P, Colect., p. I‑987, n.° 39). C – Quanto ao acordo relativo ao montante das comissões de câmbio 1.     Argumentos das partes 68     Os recorrentes negam a existência de qualquer concertação sobre o preço das comissões de câmbio de moeda a retalho na reunião de 15 de Outubro de 1997 e contestam o valor probatório dos elementos considerados pela Comissão a esse respeito. Sustentam que a reunião tinha por objectivo dissipar certas incertezas regulamentares e técnicas relacionadas com a passagem ao euro e que afectavam principalmente os serviços interbancários de câmbio de moeda. Consideram ainda que o acordo referido pela Comissão não faz qualquer sentido. É absurdo que bancos que apenas representam uma parte reduzida do mercado tenham tentado celebrar um acordo destinado a fixar os preços dos serviços de câmbio durante o período transitório mais de um ano antes do início deste. 69     A Comissão considera ter feito prova da existência de um acordo horizontal de fixação de preços. Os bancos que participaram na reunião de 15 de Outubro de 1997 combinaram que os serviços de câmbio de moeda seriam pagos pelos seus clientes a fim de evitar que alguns dos bancos os prestassem gratuitamente. Segundo a Comissão, chegaram assim a um acordo sobre o princípio da remuneração desses serviços, dos quais resultam os dois acordos visados pela decisão impugnada. A origem da infracção derivaria do risco de o Deutsche Bundesbank, o Deutsche Bank e outros bancos comerciais poderem prestar ao público serviços de câmbio de moeda a título gratuito. Foi em reacção a esse risco que o GWK tentou persuadir os bancos alemães a não optarem pela natureza gratuita do câmbio de moeda e, para este efeito, entrou em contacto com o Reisebank (considerandos 58 a 97 e 108 a 111 da decisão impugnada). 70     Na audiência, a Comissão explicou que a infracção podia igualmente ser entendida como resultante da colusão de três dos quatro principais bancos universais alemães com vista a responder ao risco representado pela perspectiva de o seu principal concorrente, o Deutsche Bank, poder vir a prestar gratuitamente serviços de câmbio de moeda durante o período transitório. Tendo em conta o peso económico e a preeminência desses quatro bancos no mercado alemão, um acordo entre o Dresdner Bank, o HVB e o Commerzbank sobre a exclusão da natureza gratuita dos serviços de câmbio de moeda teria, nesta perspectiva, dado aos outros operadores um sinal persuadindo‑os a adoptar o mesmo comportamento no mercado. 71     Segundo a Comissão, os bancos chegaram assim a um acordo sobre o princípio da remuneração dos serviços de câmbio de moeda, dos quais decorrem os dois acordos visados pela decisão impugnada. Com efeito, uma vez aceite o princípio da remuneração, os bancos tinham todo o interesse em acordar igualmente entre si as modalidades de tarifação e o preço desses serviços. Os acordos sobre as modalidades de tarifação das comissões de câmbio de moeda e a fixação do seu montante prosseguem um objectivo anticoncorrencial. Por conseguinte, o acordo em causa é abrangido pela proibição estabelecida no artigo 81.°, n.° 1, CE, sem que seja necessário examinar os seus efeitos sobre a concorrência. 72     Para além das provas documentais relativas às discussões que tiveram lugar na reunião de 15 de Outubro de 1997, a existência desse acordo decorre do contexto geral em que essa reunião foi realizada. A Comissão indica, em particular, que deve ser dada grande importância às provas dos trabalhos preparatórios da reunião de 15 de Outubro de 1997. No que se refere ao contexto jurídico, considera que as incertezas que podiam existir diziam respeito a algumas questões técnicas decorrentes da introdução do euro. No entanto, nenhuma dessas incertezas permite justificar um acordo sobre o nível dos preços. 73     Os recorrentes objectam que essa tese de um acordo sobre o princípio da remuneração dos serviços de câmbio não foi exposta na decisão impugnada, mas sim desenvolvida pela primeira vez pela Comissão na sua petição de oposição e especificada na audiência. A Comissão não pode modificar desta forma a posteriori a decisão impugnada. O HVB (processo T‑54/02 OP e T‑56/02 OP) e o DVB (processo T‑60/02 OP) consideram que se trata de um argumento novo e, portanto, inadmissível. 2.     Apreciação do Tribunal de Primeira Instância a)     Quanto à interpretação da decisão impugnada e à existência de uma infracção relativa à existência de um acordo sobre o princípio da exclusão da natureza gratuita dos serviços de câmbio de moeda 74     Há que determinar se, como a Comissão alega, a decisão impugnada tem por objecto não só um acordo relativo à fixação do montante das comissões e às suas modalidades de tarifação, mas ainda um segundo acordo, subjacente ao primeiro, cujo objectivo consiste em excluir entre os participantes a natureza gratuita dos serviços de câmbio de moeda durante o período transitório. 75     Segundo o artigo 1.° da decisão impugnada, a infracção verificada consiste na participação dos recorrentes «num acordo cujo objecto consistia em fixar: a) as modalidades de tarifação a aplicar ao câmbio de notas de banco denominadas em moedas da zona do euro (isto é, uma comissão percentual) e b) um nível‑objectivo de cerca de 3% (para recuperar 90% das receitas provenientes da margem de câmbio), durante o período transitório com início em 1 de Janeiro de1999». Por conseguinte, o dispositivo da decisão impugnada não se refere de nenhuma forma a um acordo sobre o princípio da remuneração ou, mais exactamente, sobre o princípio da exclusão da natureza gratuita dos serviços de câmbio. 76     Os fundamentos da decisão impugnada também não revelam qualquer análise que permita concluir que a Comissão considerou que um acordo com esse objectivo constituía uma infracção ao artigo 81.° CE. Nos seus articulados, a Comissão salientou, no entanto, que o carácter infractor do acordo em causa decorria do facto de os bancos que participaram na reunião de 15 de Outubro de 1997 terem acordado em facturar uma comissão sob a forma de uma percentagem, tal como resulta claramente do considerando 115 da decisão impugnada. Ora, este considerando está redigido nos seguintes termos: «Não seria natural nem lógico que cada banco tivesse individualmente decidido transformar a margem de câmbio numa comissão percentual. Com efeito, parece que o Deutsche Bank considerou, inicialmente a hipótese de um serviço gratuito. De qualquer forma, não se trata de saber quais seriam as modalidades de tarifação mais racionais do ponto de vista económico, mas sim se existia ou não um acordo entre os bancos sobre a matéria.» 77     Impõe‑se concluir que de modo algum esses fundamentos permitem considerar que se referem um acordo sobre o princípio da exclusão da natureza gratuita dos serviços. Por outro lado, na audiência, a Comissão não pôde indicar ao Tribunal de Primeira Instância quais eram os eventuais fundamentos da decisão impugnada que sustentavam a tese da existência desse acordo. Assim, mesmo que se admita que a Comissão pretendeu defender implicitamente na decisão impugnada a tese de um acordo sobre a exclusão da natureza gratuita dos serviços, impõe‑se concluir que, em relação a este aspecto, a fundamentação dessa decisão é, em qualquer caso, insuficiente à luz do artigo 253.° CE para permitir aos destinatários conhecer as razões para a decisão tomada e ao Tribunal exercer o seu controlo. 78     A Comissão não pode modificar o objecto de uma decisão devido a explicações escritas ou orais dadas posteriormente, quando a decisão em questão já foi objecto de um recurso para o tribunal comunitário (v. acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 12 de Dezembro de 1996, Rendo e o./Comissão, T‑16/91, Colect., p. II‑1827, n.° 45, e a jurisprudência aí referida). 79     A Comissão não pode, pois, alegar a existência de um acordo ilegal que não foi expressamente considerado na decisão impugnada e em relação ao qual os recorrentes não tiveram ocasião de ser ouvidos, tal como exigia o respeito dos direitos de defesa. 80     Além disso, não compete ao Tribunal de Primeira Instância substituir‑se à Comissão e examinar oficiosamente se, no caso em apreço, se verificam elementos que demonstrem a existência de um acordo sobre o princípio da exclusão da natureza gratuita dos serviços de câmbio de moeda. 81     Por conseguinte, há que rejeitar as alegações da Comissão sobre essa matéria. b)     Quanto às provas de um acordo relativo ao montante das comissões de câmbio 82     Há que examinar os argumentos e as provas relativos às circunstâncias que envolveram a reunião de 15 de Outubro de 1997 antes de nos debruçarmos sobre as provas directas das discussões que tiveram lugar durante essa reunião e sobre as observações da Comissão quanto à execução do acordo em causa. Quanto às provas relativas ao contexto da reunião de 15 de Outubro de 1997 –       Quanto às quotas de mercado dos bancos que participaram na reunião de 15 de Outubro de 1997 83     O Dresdner Bank, o Commerzbank, o VUW e o HVB alegam, no essencial, que, mesmo que se admita que a Comissão definiu correctamente o mercado pertinente, as quotas somadas dos participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997 são muito inferiores à estimativa, compreendida entre 70 e 80%, que consta do relatório GWK e que foi reproduzida no considerando 87 da decisão impugnada. Uma vez que não dispunham do poder económico necessário para poder influenciar o mercado e celebrar um acordo de fixação de preços, consideram que a tese de um acordo horizontal de fixação de preços não tem qualquer sentido. 84     A Comissão alega que, dado que o acordo em causa prosseguia um objectivo anticoncorrencial, não estava obrigada a analisar as quotas de mercado dos recorrentes nem o efeito desse acordo no mercado. Por conseguinte, a argumentação dos recorrentes relativa às quotas de mercado não é pertinente. 85     O Tribunal de Primeira Instância observa que os argumentos relativos à avaliação das quotas de mercado dizem respeito à existência de um acordo horizontal de fixação dos preços, na medida em que a falta de um poder suficiente no mercado torna menos verosímil um acordo dessa natureza. Esses argumentos também dizem indirectamente respeito à fiabilidade do relatório GWK, que é contestada pelos recorrentes e que será seguidamente examinada. Por conseguinte, há que examinar o mérito desses argumentos, que não podem ser considerados desprovidos de pertinência. 86     Na comunicação de acusações, a Comissão, por um lado, fez sua a estimativa das quotas de mercado dos participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997, que tinham sido avaliadas entre 70 e 80% (comunicação de acusações, considerando 79) no relatório GWK, e, por outro, concluiu com base na sua investigação que cinco bancos (o Deutsche Bank, o Hypo Vereinsbank, o Dresdner Bank, o Commerzbank e o Hamburger Sparkasse) detinham em conjunto 65% do mercado dos serviços de câmbio. Em consequência da contestação desses dados pelos recorrentes durante o processo administrativo, a decisão impugnada não contém qualquer estimativa precisa das quotas de mercado dos destinatários da decisão impugnada ou dos participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997. No entanto, no considerando 87 da decisão impugnada, a Comissão refere o relatório GWK, segundo o qual «[o]s bancos presentes na reunião [de 15 de Outubro de 1997] representavam entre 70 e 80 % do mercado alemão de câmbio de pequenos montantes». 87     A este respeito, verifica‑se, em primeiro lugar, que a Comissão e os recorrentes estão de acordo quanto ao facto de a avaliação do volume de moeda cambiada na Alemanha em 1998 que consta da decisão impugnada ser inexacta. Em vez dos 6,8 mil milhões de euros referidos na decisão impugnada (considerando 14, nota 7), o volume total de moeda cambiada ascendia a 13,203 mil milhões de euros, segundo as estatísticas de 1998 do Deutsche Bundesbank. Estes dados correspondem, aliás, aos constantes do relatório do Instituto Monetário Europeu (IME) de 23 de Abril de 1997, referido no considerando 75 da decisão impugnada. Na audiência, a Comissão reconheceu que interpretou mal os dados mencionados na nota 7 da decisão impugnada. Esta inexactidão material tem consequências para o presente caso, na medida em que contribui para sobrestimar o peso no mercado dos participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997. Esta divergência torna‑se ainda mais evidente à luz do considerando 14 da decisão impugnada, segundo o qual, relativamente às moedas dos 15 Estados‑Membros, «o valor total das notas vendidas e compradas em 1998 foi de aproximadamente 2,1 mil milhões de euros». 88     Em segundo lugar, a soma das quotas detidas pelos recorrentes no mercado dos serviços de câmbio a retalho de todas as divisas na Alemanha (1997) é avaliada quer pelos recorrentes quer pela Comissão em 4,68%, segundo o critério do número de agências bancárias, em 16,46%, segundo o critério do total do balanço dos bancos, e em 15,24%, segundo o critério do volume de moeda cambiada. Importa salientar que estas avaliações apenas têm em conta a oferta das instituições de crédito e não a de outros operadores, em particular as agências de câmbio. 89     Em terceiro lugar, os recorrentes e a Comissão estão de acordo quanto ao facto de que, em relação a todos os participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997, os recorrentes representavam uma parte muito preponderante do volume de câmbio de moeda. Com efeito, nas suas respostas escritas às questões do Tribunal de Primeira Instância, a Comissão considerou que as quotas de mercado dos outros bancos presentes na reunião não eram significativas. Na audiência, o Commerzbank observou que os recorrentes representavam, no mínimo, 90% do volume dos câmbios de todos os participantes na reunião. Nenhuma das partes desejou contestar esta estimativa, que deve, por conseguinte, ser tida em conta. 90     Os referidos elementos permitem, antes de mais, concluir que a avaliação das quotas de mercado descrita do relatório GWK e mencionada no considerando 87 da decisão impugnada é inexacta, uma vez que exagera manifestamente o poder económico dos bancos presentes na reunião de 15 de Outubro de 1997 no mercado relevante. 91     Essa inexactidão não pode, porém, ser suficiente para infirmar a tese da existência de um acordo horizontal de fixação de preços. Não obstante, é susceptível de a tornar menos verosímil. Com efeito, o facto de os participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997 representarem, quando muito, cerca de 17% da oferta das instituições de crédito pode suscitar dúvidas quanto à existência de um acordo horizontal de fixação de preços. Além disso, a decisão impugnada não refere nenhuma circunstância particular, por exemplo, respeitante à estrutura do mercado em causa, que permita atenuar essas dúvidas. –       Quanto às incertezas jurídicas 92     Os recorrentes alegam que o objectivo da reunião de 15 de Outubro de 1997 não era concluir um acordo ilegal, mas examinar o impacto da regulamentação relativa ao período transitório sobre a organização dos serviços de câmbio de moeda. Sustentam, no essencial, que, à época, três grandes séries de questões ainda não tinham obtido uma resposta definitiva. 93     A primeira diz respeito à aplicação das taxas irrevogáveis de conversão às operações de câmbio de moeda. 94     A segunda diz respeito ao princípio da remuneração do câmbio de moeda e, mais particularmente, ao problema de saber se a regra do artigo 52.° do Protocolo relativo aos Estatutos do Sistema Europeu de Bancos Centrais e do Banco Central Europeu anexo ao Tratado CE (a seguir «Estatutos do SEBC»), sobre o câmbio «pelo valor facial» realizado pelos bancos centrais, obrigava as instituições bancárias a trocar gratuitamente a moeda fiduciária durante o período transitório. 95     A terceira diz respeito às modalidades de remuneração do câmbio de moeda e está relacionada, nomeadamente, com as consequências técnicas do abandono da taxa fixa (1 DEM = x EUR) em benefício da taxa móvel (1 EUR = y DEM), imposta pelo Regulamento (CE) n.° 1103/97 do Conselho, de 17 de Junho de 1997, relativo a certas disposições respeitantes à introdução do euro (JO L 162, p. 1), e com a substituição das comissões implícitas por comissões explicitamente indicadas, afixadas independentemente da taxa de câmbio, nomeadamente para as operações interbancárias. Também estava em discussão a questão de saber se o nível da comissão devia ser o mesmo para todas as denominações nacionais do euro ou variar segundo a oferta e a procura específica de cada uma delas. 96     A Comissão observa, no essencial, que, em 15 de Outubro de 1997, não existiam nenhumas incertezas regulamentares quanto às consequências da passagem ao euro. A Comissão sustenta que era «um facto conhecido» que, a partir de 1 de Janeiro de 1999, as taxas de câmbio entre as moedas dos Estados‑Membros participantes seriam substituídas por taxas de conversão irrevogáveis e que o recurso ao sistema do diferencial já não seria permitido (considerando 139 da decisão impugnada). No início do ano de 1997, a questão que preocupava a indústria era a de saber se os bancos podiam, durante o período transitório, continuar a exigir a remuneração dos serviços de câmbio de moeda relativamente às moedas dos Estados‑Membros participantes e, em caso afirmativo, quais modalidades. A origem da infracção é devida ao risco de o Deutsche Bundesbank, o Deutsche Bank e outros bancos comerciais poderem prestar ao público serviços de câmbio de moeda a título gratuito. Foi em reacção a esse risco que o GWK tentou persuadir os bancos alemães a não optarem pela natureza gratuita do câmbio de moeda e, para este efeito, entrou em contacto com o Reisebank (considerandos 58 a 97 e 108 a 111 da decisão impugnada). 97     O Tribunal de Primeira Instância considera que há, pois, que verificar se o contexto da reunião de 15 de Outubro de 1997 era, como os recorrentes alegam, dominado por incertezas regulamentares quanto às consequências da introdução do euro escritural a partir de 1 de Janeiro de 1999 ou se, como a Comissão alega, as únicas incertezas que continuavam a existir eram de natureza comercial e diziam respeito ao risco de o Deutsche Bank e o Deutsche Bundesbank poderem prestar serviços de câmbio de moeda gratuitos. 98     É verdade que, após o Conselho Europeu de Madrid de 15 e 16 de Dezembro de 1995 e certamente após a adopção do Regulamento n.° 1103/97, em 17 de Junho de 1997, a aplicação das taxas de conversão irrevogáveis durante o período transitório já não podia colocar nenhumas dúvidas, como resulta dos considerandos 34 a 37 e 139 da decisão impugnada. 99     No entanto, não é possível inferir do exposto que não existia qualquer incerteza sobre a forma como o câmbio de moeda podia ser praticado durante esse período. As consultas entre alguns bancos alemães e o Deutsche Bundesbank, relatadas nos considerandos 52 a 61 da decisão impugnada, demonstram que foi apenas a partir de 15 de Setembro de 1997 que o Deutsche Bundesbank pôde claramente comunicar aos seus interlocutores que não seria possível manter o sistema do diferencial durante o período transitório. Segundo a decisão impugnada, foi neste contexto que o GWK e o DVB decidiram organizar uma reunião entre vários bancos a fim de chegarem a um acordo relativamente a essa evolução (considerandos 81 a 84 da decisão impugnada). 100   Além disso, verifica‑se que, durante o ano de 1997, uma das principais questões a resolver dizia respeito à remuneração dos serviços de câmbio de moeda, devido a dificuldades de interpretação do artigo 52.° dos Estatutos do SEBC, nos termos do qual, «[a]pós a fixação irrevogável das taxas de câmbio, o Conselho do BCE tomará as providências necessárias para garantir que as notas de banco denominadas em moedas com taxas de câmbio irrevogavelmente fixadas sejam cambiadas pelos bancos centrais nacionais ao seu valor facial.» 101   A Comissão considerou útil organizar uma mesa redonda em 15 de Maio de 1997 para examinar os aspectos práticos da introdução do euro. No final dessa mesa redonda, a Comissão confiou a um grupo de peritos a missão de examinar, nomeadamente, se e a forma como os bancos podiam exigir a remuneração desses serviços. 102   As conclusões desse grupo de peritos foram adoptadas em 20 de Novembro de 1997, ou seja, posteriormente à reunião de 15 de Outubro 1997 (v. documento referido no considerando 137 da decisão impugnada, nota 56). Segundo essas conclusões, para o câmbio de notas da zona euro, o artigo 52.° dos Estatutos do SEBC obriga os bancos centrais a cambiar às taxas irrevogáveis de conversão as notas em moeda de outros Estados‑Membros participantes, mas nenhuma disposição proíbe os bancos comerciais de facturarem este tipo de serviço. O grupo de peritos não acolheu a ideia da adopção de uma regulamentação comunitária que regesse a remuneração das operações de conversão e os serviços de câmbio de moeda. Pronunciou‑se a favor da adopção de «princípios de boa prática». O grupo de peritos considerou que era desejável favorecer a transparência dos preços, a qual exige que as taxas de conversão irrevogáveis sejam utilizadas para todas as operações de câmbio e que todas as comissões cobradas sejam identificadas separadamente. 103   Posteriormente à reunião de 15 de Outubro de 1997, essas conclusões foram, no essencial, reproduzidas na Recomendação 98/286/CE da Comissão, de 23 de Abril 1998, relativa às comissões bancárias de conversão para o euro (JO L 130, p. 22, a seguir «recomendação da Comissão de 23 de Abril 1998»), cujo artigo 3.° prevê que os bancos que efectuem operações de câmbio de moeda durante o período transitório «deverão indicar com clareza que aplicaram as taxas de conversão em conformidade com o disposto no Regulamento […] n.° 1103/97 e identificar separadamente desta quaisquer comissões eventualmente aplicadas, independentemente da sua natureza.» 104   Além disso, resulta dos autos que alguns bancos, em particular o Reisebank, só tomaram tardiamente conhecimento dessas discussões sobre o quadro regulamentar do período transitório. Assim, resulta da acta elaborada pelo GWK no termo da sua reunião com o Reisebank de 29 de Abril de 1997 que, nessa época, este último acreditava que a regulamentação relativa ao euro só afectaria as suas actividades após o período transitório, com a introdução do euro fiduciário (considerandos 63 a 68 da decisão impugnada). 105   Conclui‑se assim que as regras aplicáveis aos serviços de câmbio de moeda durante o período transitório ainda não estavam definitivamente definidas quando da reunião de 15 de Outubro de 1997 e ainda davam lugar, nomeadamente sob a égide da Comissão, a consultas entre representantes dos bancos centrais, do sector bancário e de organizações de consumidores. Por conseguinte, não se pode negar que a reunião de 15 de Outubro de 1997 foi realizada num contexto de incerteza regulamentar, principalmente quanto à questão de saber se e de que modo os serviços de câmbio de moeda ainda poderiam ser remunerados durante o período transitório. 106   O risco de o Deutsche Bundesbank poder prestar gratuitamente serviços de câmbio de moeda decorre directamente do artigo 52.° dos Estatutos do SEBC. No entanto, é de assinalar que, à data dos factos, ainda não tenham sido aprovadas todas as modalidades práticas de execução dessa disposição. Assim, por exemplo, o relatório do grupo de peritos sobre as comissões bancárias de conversão para o euro, datado de 20 de Novembro de 1997 (v. n.° 102, supra ), indicava que, embora a maioria dos bancos centrais previssem à época cambiar gratuitamente notas de outros Estados‑Membros da zona euro unicamente pelas suas próprias notas, outros (por exemplo, o Banque de France) contavam aceitar o câmbio gratuito de notas nos dois sentidos (pp. 4 e 7 e anexo B, quadro 2). 107   Além disso, resulta mais em geral dos trabalhos do grupo de peritos que, nessa época, a maioria dos bancos tinha a intenção de continuar a exigir a remuneração dos serviços de câmbio de moeda durante o período transitório, não obstante o facto de os preços desses serviços deverem baixar devido ao desaparecimento do risco cambial. Ao invés, o Deutsche Bank declarou, na mesa redonda de 15 de Maio de 1997 (v. n.° 101, supra ), que não pretendia cobrar qualquer remuneração pelas operações de conversão de contas, em relação aos cheques em euros e aos «outros tipos de conversão», ao passo que «para os não clientes que trocassem notas durante o período transitório, desejava poder facturar‑lhes a operação, precisando, porém, que as comissões seriam inferiores às actuais e que poderia tratar‑se de um montante fixo em vez de uma percentagem sobre a transacção» (Mesa redonda sobre os aspectos práticos da transição para o euro, Sumário e conclusões, p. 5). 108   Não obstante a situação descrita, é inegável que a perenidade das receitas que os bancos obtinham com os serviços de câmbio de moeda estava em risco durante o período transitório, quer pela possibilidade de os bancos centrais poderem prestar esse tipo de serviços a título gratuito quer pela eventualidade de alguns bancos, à semelhança do Deutsche Bank, terem planeado proceder da mesma forma no que se refere aos seus clientes. Este risco era maior para os bancos cuja principal actividade era o câmbio de moeda – como o GWK e o Reisebank – do que para os bancos – nomeadamente o Dresdner Bank, o HVB e o Commerzbank – para os quais essas operações apenas constituíam uma actividade marginal. –       Quanto às discussões preparatórias da reunião de 15 de Outubro de 1997 109   Os recorrentes opõem‑se à utilização como provas de acusação de alguns documentos relativos aos contactos entre o GWK e o Reisebank durante os meses que precederam a reunião de 15 de Outubro de 1997. Os recorrentes observam que, dado que a maioria desses documentos eram da autoria do GWK, só podiam ser utilizados contra este último. Em qualquer caso, consideram que esses documentos não permitem provar a existência de um acordo ilegal de fixação de preços. 110   A Comissão afirma que a decisão impugnada se baseia em vários documentos relativos às discussões preparatórias da reunião de 15 de Outubro de 1997 que constituem provas ou, pelo menos, indícios da infracção. Embora esses documentos não permitam concluir pela existência de um acordo, contribuem para demonstrar a finalidade anticoncorrencial da reunião de 15 de Outubro de 1997. 111   O Tribunal de Primeira Instância observa que os documentos referidos pela Comissão na decisão impugnada e também no presente processo são cinco, concretamente: –       a acta de uma reunião realizada em 29 de Abril de 1997 entre o Reisebank e o GWK (considerandos 63 a 67 da decisão impugnada); –       um fax enviado pelo GWK ao Reisebank, com data de 5 de Maio de 1997, que continha a cópia das respostas do GWK a um questionário do IME sobre o câmbio de moeda (considerandos 69 a 75 da decisão impugnada); –       uma carta de 25 de Julho de 1997 enviada ao Landeszentralbank Hessen pelo Commerzbank, o DVB, o West LB e o Reisebank, na qual estes exprimiram as suas reservas quanto à obrigação que o Deutsche Bundesbank teria de comprar gratuitamente as moedas da zona euro (considerando 55 da decisão impugnada); –       a acta de uma reunião realizada em 11 de Agosto de 1997 entre o Reisebank, o DVB, o GWK e o Landeszentralbank Hessen (considerandos 76 a 80 da decisão impugnada); –       o registo de uma conversa telefónica que teve lugar em 29 de Setembro de 1997 entre o GWK e o DVB (considerandos 81 a 83 da decisão impugnada). 112   O teor desses documentos e a sua interpretação não foram contestados pelos recorrentes. Pelo contrário, os recorrentes sustentam que esses documentos não podem ser utilizados contra eles. 113   A este respeito, há que salientar que todos esses documentos foram redigidos antes da reunião de 15 de Outubro de 1997 e, por conseguinte, apenas são pertinentes na medida em que podem constituir indícios das circunstâncias que precederam a alegada infracção. 114   Cumpre ainda observar que quatro dos referidos documentos emanam directamente do GWK e podem ser pertinentes para determinar o seu papel de instigador da reunião de 15 de Outubro de 1997. Estes documentos não contêm nenhum elemento ou esclarecimento sobre a intenção de nenhum banco para além do GWK e, eventualmente, do Reisebank na reunião de 15 de Outubro. 115   Quanto à pertinência da carta de 25 de Julho de 1997 enviada ao Landeszentralbank Hessen, a mesma limita‑se a demonstrar a evolução das consultas entre os bancos e os representantes do Deutsche Bundesbank no contexto de incerteza acima recordado. 116   Por conseguinte, esses documentos, que apenas dizem respeito ao papel de instigador do GWK, não contêm indícios de prova da celebração de um acordo de fixação de preços durante a reunião de 15 de Outubro de 1997. Quanto às provas directas relativas à reunião de 15 de Outubro de 1997 117   Embora a Comissão tenha salientado que a verificação da infracção se baseia em várias provas documentais (considerandos 62, 120, 126, 142 e 158 da decisão impugnada), decorre da decisão impugnada que, no que se refere ao acordo de fixação do preço dos serviços de câmbio de moeda, apenas existe uma prova documental directa do teor das discussões realizadas na reunião de 15 de Outubro de 1997: o relatório GWK. A Comissão considerou que este relatório era corroborado pelas declarações feitas durante o processo administrativo por dois outros participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997 e pelo comportamento dos bancos no mercado, que revela a execução do acordo de fixação de preços. Importa, portanto, examinar uma a uma estas três categorias de elementos a fim de verificar o seu valor probatório. –       Quanto ao relatório GWK 118   Os recorrentes contestam o valor probatório do relatório GWK. O Dresdner Bank e o HVB (processos T‑54/02 OP e T‑56/02 OP) apresentaram os depoimentos de pessoas presentes na reunião de 15 de Outubro de 1997 que negam que tenha havido uma discussão relativa a um acordo de fixação de preços. 119   A Comissão defende que o relatório GWK demonstra claramente que, não obstante o seu desacordo sobre o princípio de uma comissão única para todas as denominações nacionais do euro, os bancos presentes chegaram a um acordo sobre o princípio de uma comissão de cerca de 3%. Quando se reuniram, entre Abril e Outubro de 1997, estavam numa situação de incerteza quanto à sua futura política de preços para os serviços de câmbio de moeda. Só o facto de terem discutido e de terem acordado uma remuneração de cerca de 3% reduziu consideravelmente essa incerteza. Segundo a Comissão, discussões desta natureza constituem um acordo que tem por objectivo restringir a concorrência, na acepção do artigo 81.°, n.° 1, CE. 120   A Comissão considera que os depoimentos recolhidos para efeitos do presente processo têm um valor probatório inferior ao dos documentos contemporâneos dos factos, como o relatório GWK. 121   O Tribunal de Primeira Instância recorda que, para apreciar o valor probatório de um documento, é necessário verificar a verosimilhança da informação nele contida e ter em conta, nomeadamente, a origem do documento, as circunstâncias da sua elaboração e o seu destinatário, bem como perguntar se, em função do seu conteúdo, se afigura razoável e fidedigno (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 15 de Março de 2000, Cimenteries CBR e o./Comissão, dito «Cimento», T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 a T‑32/95, T‑34/95 a T‑39/95, T‑42/95 a T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 a T‑65/95, T‑68/95 a T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 e T‑104/95, Colect., p. II‑491, n.° 1838). 122   O excerto do relatório GWK no qual a Comissão se baseou tem a seguinte redacção: «Os bancos presentes na reunião expressaram a intenção de substituir as actuais receitas provenientes das margens por receitas provenientes de comissões, até um nível de cerca de 90%. Segundo os bancos, tal representava uma comissão total de cerca de 3%.» 123   Em primeiro lugar, esse excerto não permite compreender a razão pela qual a modificação do sistema de apresentação dos preços que consiste em substituir um sistema de preços implícitos (diferencial) por um sistema de preços explícitos (as comissões) poderia afectar as receitas que os bancos obtêm com esses serviços. Na falta de outras explicações, há que considerar que a escolha entre esses dois modos de expressão dos preços não tem qualquer incidência no nível desses preços. Por conseguinte, é necessário ter em conta toda a secção do relatório GWK da qual é extraído o excerto considerado pela Comissão como uma prova contra os recorrentes, a fim de verificar o seu alcance. 124   Ora, resulta da leitura dessa secção do relatório GWK que a mesma se refere às consequências do desaparecimento do sistema do diferencial na sequência da entrada em vigor das taxas de conversão irrevogáveis em 1 de Janeiro de 1999. Em particular, essa secção aborda a questão de saber se os bancos poderiam, durante o período transitório, continuar a facturar os serviços de câmbio de moeda segundo as características próprias do mercado existente para cada uma das moedas ou se a introdução do euro escritural em 1 de Janeiro de 1999 deveria levar à utilização de um nível de comissão idêntico para cada uma das denominações nacionais do euro. Essa secção não visa, portanto, a questão da determinação do montante das comissões, mas a de saber se deveria haver um nível de comissão único, aplicável a todas as antigas divisas nacionais em causa, ou tantos níveis quanto as divisas. O relatório GWK demonstra que as partes não estavam de acordo sobre este aspecto. 125   Em segundo lugar, essa secção do relatório GWK refere que os participantes na reunião de 15 de Outubro de 1997 acordaram sobre a necessidade de substituir o sistema do diferencial pela utilização de comissões de câmbio explicitamente indicadas e distintas das taxas de conversão irrevogáveis (v. considerandos 88, 93 e 95 da decisão impugnada). No entanto, essa declaração não pode permitir concluir pela existência de um acordo de fixação de preços, na medida em que o abandono do diferencial não era fruto da vontade dos bancos presentes, mas o resultado, então muito provável, de uma evolução regulamentar ainda em curso que deveria ser ulteriormente concretizada pela recomendação da Comissão de 23 de Abril de 1998. 126   Em terceiro lugar, a referência, no excerto pertinente do relatório GWK, à manutenção de 90% das receitas geradas pelo sistema do diferencial deve ser entendida à luz do contexto jurídico da reunião de 15 de Outubro de 1997. 127   A este respeito, é pacífico que a entrada em vigor das taxas de conversão irrevogáveis tinha como consequência o desaparecimento do risco cambial, risco que o IME, num relatório de 23 de Abril de 1997 referido no considerando 75 da decisão impugnada, considerou representar entre 5 a 10% do custo dos serviços de câmbio de moeda. O IME concluiu que as taxas de conversão irrevogáveis teriam como consequência uma diminuição proporcional dos custos e, por conseguinte, dos preços dos serviços de câmbio de moeda na ordem dos 5 a 10%. 128   De igual modo, durante a mesa redonda de 15 de Maio de 1997 (v. n.° 101, supra ), os representantes do sector bancário alegaram que, durante o período transitório, «embora o risco cambial desapareça, e, por conseguinte, os custos sejam reduzidos em cerca de 20%, subsist[iriam] outros custos» (Mesa redonda sobre os aspectos práticos da transição para o euro, Sumário e conclusões; dados referidos no considerando 41 da decisão impugnada; v. igualmente o documento da Comissão intitulado «Report to the round table on the practical aspects of the changeover to the euro», documento II/237/97, EN rev, 4). 129   Assim, o excerto objecto de acusação do relatório GWK, ao prever a manutenção de 90% das receitas dos bancos, pode ser entendido no sentido de que se refere à redução de aproximadamente 10% dos custos dos serviços de câmbio de moeda decorrente do desaparecimento do risco cambial. Essa redução de custos iria repercutir‑se sobre o nível dos preços, que deveria igualmente diminuir cerca de 10% devido à entrada em vigor das taxas irrevogáveis de conversão. Esta estimativa da evolução dos preços causada pela introdução do euro não pode ser considerada resultante da vontade dos bancos presentes na reunião. 130   Em quarto lugar, no que se refere à frase do relatório GWK na qual é expressamente referido uma percentagem de comissão na ordem dos 3% («Segundo os bancos, tal representava uma comissão global de cerca de 3 %»), é verdade que a referência a um nível de preços futuros durante uma reunião entre empresas concorrentes pode permitir pressupor a existência de um acordo de fixação de preços. No entanto, no presente caso, os recorrentes alegaram que essa referência não só era imprecisa como também apenas reflectia as informações publicamente disponíveis sobre a situação do mercado, referidas pelo IME no seu relatório de 23 de Abril de 1997. 131   Embora o excerto objecto de acusação do relatório GWK não seja, portanto, nem claro nem desprovido de ambiguidade, importa observar, como foi feito no considerando 105 da decisão impugnada, que esse relatório indica que a perspectiva de o Deutsche Bank poder prestar serviços de câmbio gratuitos constituía «uma ameaça muito maior do que a prestação de um serviço gratuito por parte dos Landesszentralbanks (que não estavam equipados para tal)». Segundo o relatório, essa situação poderia «arruinar a posição acordada na reunião, ou seja, uma comissão de cerca de 3% (90% das actuais receitas)». No âmbito da apreciação global das provas, há que ter em conta o facto de esse excerto poder corroborar a tese de um acordo sobre a percentagem das comissões. 132   No que se refere à fiabilidade do relatório GWK, foi anteriormente observado que o mesmo exagerava consideravelmente as quotas de mercado dos bancos presentes na respectiva reunião. Os recorrentes também sustentam que, uma vez que o seu autor não era germanófono, pode ter‑se enganado sobre o sentido das conversações que tiveram lugar na reunião. Além disso, dado que o GWK teve a iniciativa das diligências na origem da reunião de 15 de Outubro de 1997, o autor do referido documento teria tido um interesse pessoal em adornar os factos a fim de apresentar aos seus superiores um resultado conforme às suas expectativas. A este respeito, há que observar que uma nota interna do GWK, de 20 de Outubro de 1997 (anexo 16 da comunicação de acusações), faz referência a um acordo sobre «a tarifação futura das operações de câmbio de moedas da zona euro», celebrado em 1997 entre o GWK e os principais bancos neerlandeses. Este acordo fixa em 3,8% as comissões sobre o câmbio de moeda. Ora, esse montante corresponde às indicações dadas pelo GWK ao IME (considerando 72 da decisão impugnada) e que foram em seguida transmitidas ao Reisebank pelo fax de 5 de Maio de 1997 acima referido. Estas circunstâncias permitiam questionar se o GWK não procurou promover um acordo de fixação de preços na Alemanha, semelhante ao acordo de Maio de 1997 referido a respeito dos Países Baixos nessa nota interna. 133   Por fim, é pacífico que o relatório GWK é uma nota puramente interna que não foi divulgada aos recorrentes até ao processo administrativo, de modo que estes não tiveram a possibilidade de se distanciar em relação ao seu conteúdo a fim de afastar qualquer risco de equívoco quanto à interpretação das conversações que tiveram lugar na reunião de 15 de Outubro de 1997. 134   Em conclusão, há que considerar que o relatório GWK, ao fazer referência a um acordo sobre uma comissão de 3%, pode, quando muito, constituir um indício que permite suspeitar da existência de um acordo de vontades entre os bancos presentes na reunião de 15 de Outubro de 1997. Todavia, tendo em conta os elementos que acabam de ser analisados, esse documento não faz prova bastante da existência desse acordo de vontades. –       Quanto às declarações feitas por alguns bancos durante o processo administrativo 135   Segundo a decisão impugnada, a existência de uma discussão sobre a taxa de comissão a que se refere o relatório GWK é corroborada pelas declarações do Commerzbank e do Bayerische Landesbank na audição (considerandos 96, 107 e 118 a 120 da decisão impugnada). Na nota 44 da decisão impugnada, a Comissão refere‑se igualmente às respostas do Commerzbank, do HVB e do VUW, do West LB e do Hamburgische Landesbank Girozentrale à comunicação de acusações. Nas suas petições de oposição, a Comissão invocou ainda a resposta do Reisebank à comunicação de acusações, referida no considerando 68 da decisão impugnada. 136   No que se refere a este último o documento, o Tribunal de Primeira Instância assinala que o considerando 68 da decisão impugnada refere que o Reisebank admitiu «não ter conhecimento das grandes alterações que se viriam a verificar no mercado cambial para as transacções de moedas da zona do euro, durante o período transitório». É manifesto que esta declaração não constitui um indício da existência de um acordo de vontades sobre a fixação dos preços. 137   Embora os bancos em causa tenham declarado que «alguns representantes de bancos individuais mencionaram números que se situavam algures entre os 2% e 4%», por exemplo (considerando 107 da decisão impugnada), nenhuma dessas declarações é suficiente para confirmar a tese da existência de um acordo de vontades sobre a fixação de uma taxa de comissão. É verdade que a fixação de limites de referência ou de um nível de preços‑alvo pode constituir um modo de fixação de preços ilícito, uma vez que, numa circunstância deste tipo, os preços deixam de ser o resultado de decisões autónomas dos operadores para dependerem do seu acordo de vontades. Contudo, os números apresentados («entre 2 e 4%»; «cerca de 3%»; «entre 2 e 6%»; v. considerando 107 da decisão impugnada e nota 44) reflectem – como foi exposto anteriormente – os preços do mercado apurados pelo IME; esses dados apresentam uma grande amplitude (margem que vai do simples ao triplo), o que contribui para a sua falta de precisão. Por conseguinte, essas declarações demonstram que, na reunião, alguns bancos fizeram referência à percentagem das comissões em termos que não permitem, no entanto, concluir, sem qualquer margem para dúvidas razoáveis, pela existência de um acordo de vontades sobre a fixação em comum dos respectivos preços. Quanto às declarações relativas à execução do acordo sobre o montante das comissões de câmbio 138   Após ter afirmado que, uma vez que o acordo tinha por objectivo restringir a concorrência, não era necessário demonstrar os seus efeitos, a Comissão considerou, em todo o caso, que os participantes tinham, após a reunião de 15 de Outubro de 1997, alinhado as suas práticas de preços em conformidade com os termos do alegado acordo. Nos considerandos 147 e 148 da decisão impugnada, refere as taxas praticadas pelo Dresdner Bank, pelo Commerzbank, pelo HVB, pelo VUW, pelo GWK e pelo Reisebank. Essas taxas estavam compreendidas entre 3 e 4,5%, facturando ainda alguns bancos um montante fixo. 139   Os recorrentes consideram que os preços cobrados durante o período transitório demonstram a inexistência do acordo, o que é contestado pela Comissão. 140   O exame das taxas de comissão efectivas deve tomar simultaneamente em consideração o componente proporcional e o componente fixo das comissões efectivamente cobradas. Com efeito, na medida em que a grande maioria dos serviços em causa envolve montantes inferiores a 200 euros – a comunicação de acusações refere a percentagem de 70% (ponto 9) – a facturação de comissões fixas de 5 ou 10 marcos alemães (DEM) ou de um volume mínimo de câmbio tem um impacto considerável sobre o montante realmente facturado pelos bancos, quando expresso em percentagem. Assim, a Comissão não podia limitar‑se a examinar a taxa de comissão fixada, uma vez que esta apenas dava uma indicação parcial do preço a cargo do consumidor 141   No quadro das medidas de organização do processo, o Tribunal de Primeira Instância pediu à Comissão que apresentasse, sob a forma de um quadro, os dados relativos ao nível efectivo das comissões praticadas em 1999 pelos bancos presentes na reunião de 15 de Outubro de 1997, pelo câmbio de 25, 50, 100 e 200 euros. Resulta do quadro consequentemente apresentado pela Comissão na audiência que as taxas de comissão efectivas variavam claramente de banco para banco. Assim, para o câmbio de 20 euros, o nível das taxas de comissão efectivas oscilava entre 3 e 30%, ou seja, uma proporção de 1 para 10. Esta margem tinha tendência para diminuir na proporção do aumento do volume de moeda cambiado. Assim, para o câmbio de 200 euros, as comissões efectivas variavam de 2% a 4,5%, ou seja, uma proporção de 1 para 2,25. Os recorrentes não contestaram estes dados. 142   Há que concluir que, ao afirmar nos considerandos 147 e 148 da decisão impugnada que os recorrentes tinham alinhado os seus preços dentro de uma margem compreendida entre 3 e 4,5%, a Comissão se baseou em dados inexactos. Os dados de que a Comissão dispunha quando da adopção da decisão impugnada não demonstram a alegada convergência dos preços praticados pelos recorrentes que seria imputável à execução do alegado acordo. Conclusão 143   Após uma apreciação global, decorre destes elementos que o instigador da reunião de 15 de Outubro de 1997 pode ter agido com a intenção de promover a celebração de um acordo de fixação de preços em reacção ao duplo risco de um aumento da pressão concorrencial que podia resultar da prestação de serviços de câmbio de moeda gratuitos durante o período transitório por parte do Deutsche Bundesbank e do Deutsche Bank. 144   No entanto, as provas directas relativas à reunião de 15 de Outubro de 1997 não são suficientes para permitir considerar, sem margem para qualquer dúvida razoável, que os bancos presentes nessa reunião celebraram um acordo dessa natureza. Muito embora os elementos referidos pela Comissão demonstrem que alguns bancos nela presentes tenham feito referência ao nível aproximado das comissões – de resto, notoriamente conhecido – durante a reunião, esses indícios não são suficientes para sustentar, com a força probatória exigida, a tese de que nessa reunião houve um acordo de vontades quanto à fixação comum desses preços. 145   A este respeito, há que atender às incertezas regulamentares e técnicas à época existentes que estavam ligadas ao contexto muito particular da introdução do euro e às múltiplas consultas que tiveram lugar nessa altura entre o sector bancário, a Comissão, as autoridades monetárias e as associações de consumidores. Este contexto não permite excluir a alegação dos recorrentes segundo a qual a sua concertação consistiu em fazer o ponto da situação sobre as consequências da evolução normativa para as suas actividades de câmbio de moeda durante o período transitório e, sendo esse o caso, alertar o Deutsche Bundesbank para as dificuldades com as quais as operações do sector estavam confrontadas por força dessa evolução. 146   Além disso, a tese da existência de um acordo de fixação de preços é enfraquecida pelo facto de os bancos presentes na reunião de 15 de Outubro de 1997 representarem, quando muito, cerca de 17% da oferta de serviços de câmbio de moeda por parte de instituições de crédito. 147   Por fim, os dados na posse da Comissão quanto ao nível de preços praticados durante o período transitório contradizem a observação de que os preços observados em 1999 são reveladores da execução de um acordo. 148   Por conseguinte, há que considerar que a Comissão não fez prova bastante de que, na reunião de 15 de Outubro de 1997, se chegou a um acordo quanto à fixação do montante das comissões de câmbio. D – Quanto ao acordo relativo às modalidades de tarifação das comissões de câmbio 149   A parte da infracção relativa às modalidades de tarifação foi exposta nos considerandos 95, 96, 114, 115, 132 e 184 da decisão impugnada, tendo a Comissão consagrado o essencial da sua análise na questão da fixação do montante das comissões. Em particular, a Comissão pronunciou‑se nos seguintes termos quanto às provas da existência de um acordo sobre o princípio de uma remuneração exclusivamente proporcional (considerando 95 da decisão impugnada): «No que diz respeito às operações de pequenos montantes, o relatório [Commerzbank] salienta que se chegou a consenso acerca da aplicação de taxas de câmbio fixas para as moedas da zona do euro (isto é, taxas de compra e venda), devendo as comissões ser calculadas em termos percentuais. Cada banco escolheria, individualmente, qual o método de cálculo a utilizar na conversão destas moedas [...] No que se refere à remuneração das operações cambiais na fase 3a (1 de Janeiro de 1999 a 1 de Janeiro de 2002) da [União Económica e Monetária], chegou‑se a um consenso quanto aos seguintes aspectos: 1. Clientes particulares [...] –       Os encargos/comissões serão calculados enquanto montante percentual do valor cambiado. [...]» 150   Segundo a decisão impugnada, os relatórios Commerzbank e GWK «são coincidentes quanto ao facto de as comissões a cobrar aos clientes deverem ser em termos percentuais» (considerando 96 da decisão impugnada). Os referidos elementos são, no essencial, reproduzidos no considerando 106 da decisão impugnada. Além disso, nos considerandos 114 a 116 da decisão impugnada, a Comissão respondeu aos argumentos das partes nos seguintes termos: «A apresentação explícita e transparente das comissões não implica qualquer normalização dos preços, das modalidades de tarifação ou de serviços no sector bancário. Cada banco deverá decidir, de forma independente, a sua política comercial no que se refere à aplicação de comissões. No caso de se pretender aplicar aos clientes uma comissão bancária, as decisões na matéria – incluindo as modalidades de tarifação – terão de ser tomadas, de forma independente, por cada banco. Não seria natural nem lógico que cada banco tivesse individualmente decidido transformar a margem de câmbio numa comissão percentual. Com efeito, parece que o Deutsche Bank considerou […] inicialmente a hipótese de um serviço gratuito. De qualquer forma, não se trata de saber quais seriam as modalidades de tarifação mais racionais do ponto de vista económico, mas sim se existia ou não um acordo entre os bancos sobre a matéria. No caso em apreço, existiu um acordo explícito entre os bancos sobre uma comissão total de cerca de 3%, tendo em vista recuperar cerca de 90% das receitas após a abolição do ‘diferencial’ (isto é, taxas de compra e de venda), em 1 de Janeiro de 1999.» 1.     Argumentos das partes 151   Os recorrentes contestam a existência de um acordo consistente em exigir comissões expressas sob a forma de uma percentagem. Os seus argumentos são de duas ordens. Por um lado, alegam que as provas invocadas pela Comissão são insuficientes. Por outro, propõem uma explicação alternativa: na reunião de 15 de Outubro de 1997, todos os bancos teriam admitido que a entrada em vigor das taxas de conversão irrevogáveis teria como consequência o abandono do diferencial para o câmbio de moeda em benefício de um mecanismo de apresentação explícita das comissões. Por conseguinte, não estava em causa em causa um acordo na acepção do artigo 81.°, n.° 1, CE, mas de uma discussão sobre a evolução normativa. 152   A Comissão sustenta que a verificação do acordo sobre as modalidades de facturação se baseia no relatório Commerzbank, cujo conteúdo é particularmente claro: «os encargos/comissões serão calculados enquanto montante percentual do valor cambiado» e «serão calculados separadamente». No entender da Comissão, esta declaração é confirmada pelo relatório GWK, segundo o qual as comissões deviam ser calculadas «em termos de percentagem do valor cambiado». 153   A Comissão afirma igualmente que a decisão impugnada assenta em vários relatórios redigidos pelo GWK antes da reunião de 15 de Outubro de 1997. Para além dos documentos redigidos pelo GWK que foram acima referidos, a Comissão refere‑se às respostas do Landesbank Hessen Thüringen Girozentrale à comunicação de acusações (considerando 113 da decisão impugnada). 154   Os recorrentes insurgem‑se contra a utilização como provas de acusação destes últimos elementos, aos quais a Comissão lhes recusou o acesso durante o processo administrativo. 2.     Apreciação do Tribunal de Primeira Instância 155   No que se refere à objecção relativa à utilização contra os recorrentes de documentos sobre os quais não foram ouvidos, o Tribunal de Primeira Instância recorda que o respeito dos direitos de defesa exige que a empresa interessada tenha podido dar a conhecer utilmente o seu ponto de vista sobre a realidade e a pertinência dos factos e circunstâncias alegados pela Comissão e das acusações por ela feitas (acórdãos do Tribunal de Justiça de 13 de Fevereiro de 1979, Hoffmann‑La Roche/Comissão, 85/76, Colect., p. 217, n.° 11, e de 17 de Janeiro de 1984, VBVB e VBBB/Comissão, 43/82 e 63/82, Colect., p. 19, n.° 25). 156   A comunicação de acusações deve incluir uma exposição das acusações redigida em termos suficientemente claros, ainda que sucintos, para permitir que os interessados tomem efectivamente conhecimento do comportamento que lhes é censurado pela Comissão. É só com esta condição que a comunicação de acusações pode desempenhar a função que lhe é atribuída pelos regulamentos comunitários, que é fornecer às empresas e associações de empresas todos os elementos necessários para lhes permitir que se defendam efectivamente antes de a Comissão tomar uma decisão definitiva) (acórdão do Tribunal de Justiça de 31 de Março de 1993, Ahlström Osakeyhtiö e o./Comissão, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 e C‑125/85 a C‑129/85, Colect., p. I‑1307, n.° 42). 157   Em princípio, apenas os documentos que foram citados ou referidos na comunicação de acusações constituem meios de prova válidos (acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 10 de Março de 1992, Shell/Comissão, T‑11/89, Colect., p. II‑757, n.° 55, e ICI/Comissão, T‑13/89, Colect., p. II‑1021, n.° 34; v. igualmente, neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de 3 de Julho de 1991, AKZO/Comissão, C‑62/86, Colect., p. I‑3359, n.° 21). 158   Um documento só pode ser considerado um documento de acusação quando é utilizado pela Comissão em apoio da declaração da existência de uma infracção cometida por uma empresa. A fim de provar uma violação dos seus direitos de defesa, não basta que a empresa em causa demonstre que, durante o procedimento administrativo, não se pôde pronunciar sobre um documento utilizado em qualquer parte da decisão impugnada. É necessário que prove que, na decisão impugnada, a Comissão utilizou esse documento como um elemento de prova para concluir pela existência de uma infracção em que a mesma participou. 159   No presente caso, a Comissão afirmou que, na sua resposta à comunicação de acusações, o Landesbank Hessen Thüringen Girozentrale reconheceu «ter chegado a acordo, na reunião de 15 de Outubro de 1997, sobre as modalidades de tarifação para o período transitório» (considerando 113 da decisão impugnada). Não obstante o facto de esta alegada confissão constar da secção intitulada «Argumentos das partes sobre a interpretação dos factos», há que assinalar que a Comissão considerou esta declaração como um documento de acusação na decisão impugnada e invocou‑a como tal nos seus articulados. 160   Ora, na sua resposta às questões escritas do Tribunal de Primeira Instância, a Comissão reconheceu que nenhum dos recorrentes teve acesso às respostas dos outros destinatários da comunicação de acusações. Por conseguinte, a Comissão violou os direitos de defesa dos recorrentes ao basear‑se em documentos aos quais estes não tiveram acesso durante o processo administrativo. Importa por isso excluir os referidos documentos enquanto meios de prova (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 30 de Setembro de 2003, Atlantic Container Line e o./Comissão, T‑191/98, T‑212/98 a T‑214/98, Colect., p. II‑3275, n.° 338; v. igualmente, neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de 25 de Outubro de 1983, AEG/Comissão, 107/82, Recueil, p. 3151, n. os 24 a 30, e acórdão Cimento, já referido, n.° 382). 161   No que diz respeito às outras provas referidas pela Comissão, deve ser observado que estão em causa documentos já examinados no âmbito da apreciação das alegações relativas ao acordo de fixação de preços. Esses documentos são apenas indirectamente relevantes para demonstrar o teor das discussões que tiveram lugar na reunião de 15 de Outubro de 1997. Todos se referem ao período anterior à reunião e apenas permitem, quando muito, demonstrar o papel de instigador do GWK. Esses documentos são insuficientes para demonstrar o acordo de vontades entre os recorrentes e o GWK quanto à celebração de um acordo com um objectivo manifestamente anticoncorrencial. 162   No que se refere às provas directas do acordo sobre as modalidades de tarifação, há que observar que, tendo em conta o contexto muito particular dos presentes processos, ligado à introdução do euro, a interpretação dos relatórios GWK e Commerzbank feita pela Comissão suscita sérias dúvidas. 163   Com efeito, a existência de um acordo sobre as modalidades de tarifação das comissões está estreitamente ligada à existência do acordo de fixação de preços, do qual constitui um elemento acessório. Tendo o Tribunal de Primeira Instância concluído que a Comissão não tinha feito prova bastante da existência de um acordo de fixação de preços, a validade das alegações e das apreciações relativas ao alegado acordo sobre as modalidades de tarifação das comissões é, nessa medida, enfraquecida. 164   Na medida em que a decisão impugnada se baseia na verificação de um acordo de vontades quanto à utilização de comissões explicitamente indicadas e expressas em termos percentuais, há que recordar que a vontade dos bancos presentes na reunião de 15 de Outubro de 1997 é alheia ao abandono do sistema de comissões implícitas então em vigor. A adopção de comissões explicitamente indicadas resulta do quadro jurídico relativo à introdução do euro. Por conseguinte, a Comissão não se podia basear numa interpretação literal da referência, no relatório Commerzbank, a um «consenso» entre os bancos acerca da utilização de taxas de conversão irrevogáveis e do desaparecimento correlativo do sistema do diferencial (v., em particular, considerandos 95 e 106 da decisão impugnada). Esse excerto pode, pelo contrário, ser entendido como a manifestação comum de uma tomada de consciência de uma alteração induzida pelas medidas normativas reguladoras da introdução do euro e ulteriormente concretizada pela recomendação da Comissão de 23 de Abril de 1998. 165   Acresce que à própria existência de um acordo sobre uma comissão de estrutura estritamente proporcional ao montante cambiado se opõem as afirmações constantes da decisão impugnada, segundo as quais numerosos bancos utilizavam estruturas mistas, associando um componente fixo a um componente proporcional (considerando 147 da decisão impugnada). Assim, os dados de que a Comissão dispunha demonstram que, durante o período transitório, os recorrentes utilizaram comissões de diferentes estruturas, sendo que uns utilizaram comissões exclusivamente proporcionais ao passo que outros mantiveram até ao fim desse período uma estrutura mista. 166   Por conseguinte, impõe‑se considerar que a Comissão não fez prova bastante de que, na reunião de 15 de Outubro de 1997, se chegou a um acordo quanto às modalidades de tarifação das comissões de câmbio. E – Conclusão geral 167   A Comissão não fez prova bastante da existência de um acordo relativo à fixação dos preços dos serviços de câmbio das moedas da zona euro durante o período transitório e das modalidades de tarifação desses preços. Por conseguinte, os fundamentos relativos a inexactidão dos factos apurados pela Comissão e à falta de força probatória dos indícios apresentados contra os recorrentes devem ser declarados procedentes. 168   Tendo em conta o que precede, o reexame dos recursos no respeito do princípio do contraditório não exige a modificação das decisões neles proferidas à revelia. Sendo assim, a oposição deve ser julgada improcedente, sem que seja necessário examinar os outros fundamentos de recurso. Quanto às despesas 169   Por força do disposto no artigo 87.°, n.° 2, do Regulamento de Processo, a parte vencida é condenada nas despesas se a parte vencedora o tiver requerido. Tendo os recorrentes pedido a condenação da Comissão nas despesas e tendo esta sido vencida, há que condená‑la nas despesas. Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE PRIMEIRA INSTÂNCIA (Quarta Secção) decide: 1) A oposição é julgada improcedente. 2) A Comissão é condenada nas despesas. Legal Lindh Vadapalas Proferido em audiência pública no Luxemburgo, em 27 de Setembro de 2006. O secretário O presidente E. Coulon H. Legal Índice Antecedentes do litígio Tramitação processual Pedidos das partes Questão de direito I –  Quanto ao processo de oposição II –  Exposição sumária dos fundamentos dos recursos III –  Quanto à existência de um acordo anticoncorrencial A –  Observações preliminares B –  Quanto à produção da prova e ao âmbito da fiscalização jurisdicional C –  Quanto ao acordo relativo ao montante das comissões de câmbio 1.  Argumentos das partes 2.  Apreciação do Tribunal de Primeira Instância a)  Quanto à interpretação da decisão impugnada e à existência de uma infracção relativa à existência de um acordo sobre o princípio da exclusão da natureza gratuita dos serviços de câmbio de moeda b)  Quanto às provas de um acordo relativo ao montante das comissões de câmbio Quanto às provas relativas ao contexto da reunião de 15 de Outubro de 1997 –  Quanto às quotas de mercado dos bancos que participaram na reunião de 15 de Outubro de 1997 –  Quanto às incertezas jurídicas –  Quanto às discussões preparatórias da reunião de 15 de Outubro de 1997 Quanto às provas directas relativas à reunião de 15 de Outubro de 1997 –  Quanto ao relatório GWK –  Quanto às declarações feitas por alguns bancos durante o processo administrativo Quanto às declarações relativas à execução do acordo sobre o montante das comissões de câmbio Conclusão D –  Quanto ao acordo relativo às modalidades de tarifação das comissões de câmbio 1.  Argumentos das partes 2.  Apreciação do Tribunal de Primeira Instância E –  Conclusão geral Quanto às despesas * Língua do processo: alemão.

62014CJ0550

el

Η αίτηση προδικαστικής αποφάσεως αφορά την ερμηνεία του άρθρου 198, παράγραφος 2, της οδηγίας 2006/112/ΕΚ του Συμβουλίου, της 28ης Νοεμβρίου 2006, σχετικά με το κοινό σύστημα φόρου προστιθέμενης αξίας ( ΕΕ 2006, L 347, σ. 1 , στο εξής: οδηγία ΦΠΑ). Η αίτηση αυτή υποβλήθηκε στο πλαίσιο ένδικης διαφοράς μεταξύ της Envirotec Denmark ApS (στο εξής: Envirotec) και του Skatteministeriet (Υπουργείου Φορολογίας) σχετικά με απόφαση της φορολογικής αρχής περί μη αναγνωρίσεως δικαιώματος εκπτώσεως του φόρου προστιθέμενης αξίας (ΦΠΑ) τον οποίο κατέβαλε η Envirotec επί των εισροών κατά το τέταρτο τρίμηνο του 2011. Το νομικό πλαίσιο Το δίκαιο της Ένωσης Κατά την όγδοη αιτιολογική σκέψη της οδηγίας 98/80/ΕΚ του Συμβουλίου, της 12ης Οκτωβρίου 1998, για τη συμπλήρωση του κοινού συστήματος φόρου προστιθέμενης αξίας και για την τροποποίηση της οδηγίας 77/388/ΕΟΚ — Ειδικό καθεστώς για τον [επενδυτικό] χρυσό ( ΕΕ 1998, L 281, σ. 31 ): «[εκτιμώντας] ότι, επειδή η πείρα από τις περισσότερες παραδόσεις χρυσού που υπερβαίνει έναν ορισμένο βαθμό καθαρότητας καταδεικνύει ότι η εφαρμογή διαδικασίας αντιστροφής της επιβάρυνσης μπορεί να βοηθήσει στην πρόληψη της φορολογικής απάτης και ταυτόχρονα να ελαφρύνει την οικονομική επιβάρυνση της πράξης, μπορεί ευλόγως να επιτραπεί στα κράτη μέλη να χρησιμοποιούν μια τέτοια διαδικασία· [...]». Υπό τον τίτλο «Ειδικό καθεστώς για τον επενδυτικό χρυσό», το άρθρο 26β της έκτης οδηγίας 77/388/ΕΟΚ του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών, των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — Κοινό σύστημα φόρου προστιθεμένης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση (ΕΕ ειδ. έκδ. 09/001, σ. 49), όπως τροποποιήθηκε από την οδηγία 98/80, προβλέπει τα εξής: «[...] ΣΤ. Διαδικασία αντιστροφής της επιβάρυνσης Κατά παρέκκλιση από το άρθρο 21 παράγραφος 1 στοιχείο α), όπως τροποποιήθηκε από το άρθρο 28ζ, στην περίπτωση παράδοσης χρυσού υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος καθαρότητας 325 χιλιοστών και άνω, ή παράδοσης επενδυτικού χρυσού για τον οποίο ασκήθηκε δικαίωμα επιλογής αναφερόμενο στο σημείο Γ του παρόντος άρθρου, τα κράτη μέλη μπορούν να ορίζουν τον αγοραστή ως το πρόσωπο που υποχρεούται να καταβάλει τον φόρο σύμφωνα με τις διαδικασίες και τους όρους που αυτά τα ίδια καθορίζουν. Όταν κάνουν χρήση αυτής της ευχέρειας, τα κράτη μέλη λαμβάνουν τα αναγκαία μέτρα ώστε το πρόσωπο που ορίζεται ως υπόχρεος του οφειλόμενου φόρου να εκπληρώνει τις υποχρεώσεις του όσον αφορά την υποβολή δήλωσης και την καταβολή του φόρου σύμφωνα με το άρθρο 22. [...]» Οι αιτιολογικές σκέψεις 42 και 55 της οδηγίας ΦΠΑ έχουν ως εξής: «(42) Τα κράτη μέλη θα πρέπει να είναι σε θέση, σε ειδικές περιπτώσεις, να ορίζουν τον λήπτη των παραδόσεων αγαθών ή των παροχών υπηρεσιών ως υπόχρεο του οφειλόμενου ΦΠΑ. Το μέτρο αυτό θα πρέπει να συμβάλει στις προσπάθειες που καταβάλλουν τα κράτη μέλη για την απλούστευση των κανόνων και την πάταξη της φοροδιαφυγής και της φοροαποφυγής σε συγκεκριμένους τομείς και ως προς ορισμένα είδη συναλλαγών. [...] (55) Για να αποφευχθεί η φοροδιαφυγή και ταυτόχρονα να μειωθεί η οικονομική επιβάρυνση σχετικά με την παράδοση χρυσού καθαρότητας μεγαλύτερης από δεδομένο βαθμό, μπορεί ευλόγως να επιτραπεί στα κράτη μέλη να καθορίζουν ως υπόχρεο του φόρου τον αποκτώντα.» Το άρθρο 193 της ως άνω οδηγίας έχει ως εξής: «Ο ΦΠΑ οφείλεται από τον υποκείμενο στον φόρο ο οποίος πραγματοποιεί φορολογητέα παράδοση αγαθών ή παροχή υπηρεσιών, εκτός των περιπτώσεων που ο φόρος οφείλεται από άλλο πρόσωπο σύμφωνα με τα άρθρα 194 έως 199 [...]» Το άρθρο 198, παράγραφος 2, της εν λόγω οδηγίας προβλέπει τα εξής: «Στην περίπτωση παράδοσης χρυσού με τη μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος καθαρότητας 325 χιλιοστών και άνω ή παράδοσης επενδυτικού χρυσού [...] από υποκείμενο στον φόρο [...], τα κράτη μέλη μπορούν να ορίζουν τον αποκτώντα ως υπόχρεο για την καταβολή του φόρου.» Το άρθρο 199, παράγραφος 1, της ίδιας οδηγίας ορίζει τα εξής: «Τα κράτη μέλη μπορούν να προβλέπουν ότι υπόχρεος του ΦΠΑ είναι ο υποκείμενος στον φόρο αποδέκτης των εξής πράξεων: [...] δ) παράδοση χρησιμοποιημένου υλικού, χρησιμοποιημένου υλικού που δεν μπορεί να επαναχρησιμοποιηθεί στην ίδια κατάσταση, αποκομμάτων, βιομηχανικών και μη βιομηχανικών απορριμμάτων, ανακυκλώσιμων αποβλήτων, αποβλήτων που έχουν υποστεί μερική επεξεργασία, παλαιοσιδήρων και ορισμένων αγαθών και υπηρεσιών, που περιλαμβάνονται στο Παράρτημα VΙ· [...]» Το παράρτημα VI της οδηγίας ΦΠΑ, που φέρει τον τίτλο «Κατάλογος παραδόσεων αγαθών και παροχών υπηρεσιών του άρθρου 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ», έχει ως εξής: «1) Παραδόσεις απορριμμάτων, αποκομμάτων και άλλων χρησιμοποιημένων υλικών από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα, συμπεριλαμβανομένων των ημικατεργασμένων προϊόντων που λαμβάνονται με τη μεταποίηση, την κατεργασία ή τη χύτευση σιδηρούχων και μη σιδηρούχων μετάλλων και των κραμάτων αυτών· 2) παραδόσεις ημικατεργασμένων προϊόντων από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα και παροχή ορισμένων σχετικών υπηρεσιών· 3) παραδόσεις υπολειμμάτων και λοιπών ανακυκλώσιμων υλικών αποτελουμένων από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα, κράματα, σκουριές, φολίδες ή τέφρα και βιομηχανικών υπολειμμάτων που περιέχουν μέταλλα ή κράματα μετάλλων [...]· 4) παραδόσεις [...] απορριμμάτων από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα καθώς και ξεσμάτων και αποκομμάτων, απορριμμάτων [...]· 5) παραδόσεις των υλικών που περιλαμβάνονται στο παρόν παράρτημα, μετά από καθαρισμό, στίλβωση, διαλογή, κοπή, τεμαχισμό, συμπίεση ή χύτευση σε πλινθώματα· [...]» Το δανικό δίκαιο Ο Δανός νομοθέτης έκανε χρήση της ευχέρειας την οποία παρέχει το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ για πρόβλεψη μηχανισμού αντιστροφής της επιβαρύνσεως ως προς ορισμένες παραδόσεις χρυσού. Προς τούτο, το άρθρο 46, παράγραφος 1, σημείο 4, του momsloven (νόμου περί ΦΠΑ) προβλέπει τα εξής: «Υπόχρεος του φόρου είναι ο υποκείμενος στον φόρο που πραγματοποιεί στη Δανία φορολογητέα παράδοση αγαθών ή παροχή υπηρεσιών. Υπόχρεος του φόρου είναι όμως ο αποδέκτης των αγαθών ή των υπηρεσιών όταν: [...] 4) ο αποδέκτης είναι εταιρία εγγεγραμμένη στη Δανία η οποία παραλαμβάνει επενδυτικό χρυσό υποκείμενο στον φόρο [...] ή χρυσό υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος καθαρότητας 325 χιλιοστών και άνω.» Αντιθέτως, κατά τον χρόνο των πραγματικών περιστατικών της κύριας δίκης, ο Δανός νομοθέτης δεν είχε κάνει χρήση της ευχέρειας την οποία παρέχει το άρθρο 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, της οδηγίας ΦΠΑ περί προβλέψεως μηχανισμού αντιστροφής της επιβαρύνσεως για ορισμένες παραδόσεις χρησιμοποιημένου υλικού, απορριμμάτων και αποκομμάτων καθώς και για ορισμένες συναφείς υπηρεσίες. Η διαφορά της κύριας δίκης και το προδικαστικό ερώτημα Η Envirotec είναι εταιρία η οποία δραστηριοποιείται στο εμπόριο πολύτιμων μετάλλων. Κατά το τέταρτο τρίμηνο του 2011, αγόρασε, με 24 διαφορετικές πράξεις, 24 ράβδους από διάφορα υλικά τα οποία είχαν χυτευθεί μαζί, οι οποίες είχαν μέση περιεκτικότητα σε χρυσό, αναλόγως της ράβδου, 500 ή 600 χιλιοστών του βάρους τους. Η Envirotec αγόρασε τις ράβδους αυτές από μια άλλη δανική εταιρία, την Dansk Metalopkøb ApS, η οποία τις είχε χυτεύσει. Οι ράβδοι αυτές αποτελούνταν, μεταξύ άλλων, από παλαιά κοσμήματα, μαχαιροπίρουνα και ρολόγια καθώς και από βιομηχανικά υπολείμματα. Πριν την αγορά τους από την Envirotec, οι ράβδοι αυτές απεστάλησαν στη Remondis Argentia BV, εταίρο της Envirotec με έδρα τις Κάτω Χώρες, η οποία θα τις αγόραζε αργότερα από την Envirotec με σκοπό την ανάκτηση του χρυσού που περιείχαν και η οποία υπολόγισε την περιεκτικότητα της κάθε ράβδου σε χρυσό. Για όλες τις ως άνω πράξεις, η Envirotec κατέβαλε στην Dansk Metalopkøb 1099695 δανικές κορώνες (DKK) (περίπου 147000 ευρώ) ως ΦΠΑ, ανέγραψε το ποσό αυτό στη δήλωσή της ΦΠΑ για το τέταρτο τρίμηνο του 2011 και ζήτησε την έκπτωσή του ως ΦΠΑ επί των εισροών. Η Dansk Metalopkøb δεν κατέβαλε τον ΦΠΑ στη φορολογική αρχή, ετέθη δε αργότερα υπό εκκαθάριση λόγω ελλείψεως οικονομικών πόρων. Στις 7 Μαρτίου 2012 η φορολογική αρχή έκρινε ότι ο ΦΠΑ που είχε καταβληθεί από την Envirotec στην Dansk Metalopkøb δεν μπορούσε να εκπεστεί διότι οι επίμαχες ράβδοι ενέπιπταν στο προβλεπόμενο στο άρθρο 46, παράγραφος 1, σημείο 4, του νόμου περί ΦΠΑ καθεστώς της αντιστροφής της επιβαρύνσεως ως «χρυσός υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος καθαρότητας 325 χιλιοστών και άνω». Η Envirotec προσέβαλε την απόφαση αυτή ενώπιον του Landsskatteretten (επιτροπή φορολογικών ενστάσεων, Δανία), που επιβεβαίωσε την απόφαση με διάταξη της 24ης Μαΐου 2012. Η Envirotec προσέφυγε κατά της διατάξεως αυτής ενώπιον του Helsingør Ret (Πρωτοδικείου Helsingør, Δανία), το οποίο την επιβεβαίωσε με απόφαση της 25ης Φεβρουαρίου 2014. Στις 10 Μαρτίου 2014 η Envirotec άσκησε έφεση κατά της αποφάσεως αυτής ενώπιον του Østre Landsret (Εφετείο Ανατολικής Περιφέρειας, Δανία), ζητώντας να υποχρεωθεί το Υπουργείο Φορολογίας να της καταβάλει το ποσό των 1099695 DKK (περίπου 147000 ευρώ), πλέον τόκων. Προς στήριξη του αιτήματός της, η Envirotec υποστηρίζει ότι οι επίδικες στην κύρια δίκη ράβδοι δεν εμπίπτουν στο άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ διότι δεν πρόκειται ούτε για τελικά προϊόντα ανήκοντα στην κατηγορία του επενδυτικού χρυσού ούτε για χρυσό υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος. Αντιθέτως, οι εν λόγω ράβδοι εμπίπτουν στο άρθρο 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, της ως άνω οδηγίας, που εφαρμόζεται στα αποκόμματα, περιλαμβανομένων και των αποκομμάτων από χρυσό. Το Υπουργείο Φορολογίας ζητεί την απόρριψη της προσφυγής για τον λόγο ότι οι ράβδοι αυτές εμπίπτουν στο πεδίο εφαρμογής του άρθρου 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ. Συναφώς, έχει αποφασιστική σημασία το ότι δεν πρόκειται για τελικά προϊόντα και ότι η διάταξη αυτή, κατά το ως άνω υπουργείο, είναι lex specialis εφαρμοστέα στο εμπόριο χρυσού, ενώ το άρθρο 199 της ίδιας οδηγίας είναι διάταξη που αφορά τα μεταλλικά αποκόμματα. Η ερμηνεία αυτή επιβεβαιώνεται από τον σκοπό της διατάξεως του εν λόγω άρθρου 198, παράγραφος 2, που είναι η πάταξη της φοροδιαφυγής. Οι επίμαχες ράβδοι πρέπει επομένως να θεωρηθούν ως χρυσός ή ως προϊόντα από χρυσό, διότι αποκτούν την αγοραία αξία τους λόγω της περιεκτικότητάς τους σε χρυσό και δεδομένου ότι παράγονται με σκοπό τη μεταπώληση του χρυσού τον οποίο περιέχουν. Το αιτούν δικαστήριο επισημαίνει ότι δεν προκύπτει σαφώς ούτε από το γράμμα του άρθρου 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ, ούτε από την προϊσχύσασα αυτού διάταξη, ούτε από το προοίμιο της οδηγίας 98/80 ή τις διάφορες γλωσσικές αποδόσεις του ως άνω άρθρου 198, παράγραφος 2, αν η εν λόγω διάταξη εφαρμόζεται στα προϊόντα με υψηλή περιεκτικότητα σε χρυσό, όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη ράβδοι, που δεν υφίστανται απευθείας επεξεργασία για την παραγωγή τελικών προϊόντων. Το γεγονός ότι σκοπός του ως άνω άρθρου είναι η αποτροπή της φοροδιαφυγής συνηγορεί υπέρ μιας ευρείας ερμηνείας κατά την οποία, εκτός του επενδυτικού χρυσού και του ακατέργαστου χρυσού, το άρθρο αυτό έχει επίσης εφαρμογή και στον χρυσό που υποβάλλεται σε οποιαδήποτε μεταποίηση και ευρίσκεται σε οποιοδήποτε στάδιο της διαδικασίας παραγωγής, εφόσον η περιεκτικότητα σε χρυσό του οικείου αγαθού ανέρχεται στα 325 χιλιοστά ή περισσότερο και εφόσον η αξία του καθορίζεται αποκλειστικά βάσει της αξίας του χρυσού τον οποίο περιέχει. Θα μπορούσε όμως να γίνει δεκτή και η στενή ερμηνεία κατά την οποία η εν λόγω διάταξη έχει εφαρμογή μόνο στον χρυσό ο οποίος ευρίσκεται σε στάδιο μεταξύ του ακατέργαστου χρυσού και του τελικού προϊόντος. Μια τέτοια ερμηνεία θα μπορούσε να επιβεβαιώνεται μεταξύ άλλων από το γεγονός ότι τα μεταλλικά υπολείμματα εμπίπτουν στο άρθρο 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, της οδηγίας ΦΠΑ. Υπ’ αυτές τις συνθήκες, το Østre Landsret (Εφετείο Ανατολικής Περιφέρειας) αποφάσισε να αναστείλει τη διαδικασία και να υποβάλει στο Δικαστήριο το ακόλουθο προδικαστικό ερώτημα: «Εμπίπτουν οι ράβδοι που αποτελούνται από ακατέργαστο και τυχαίας συστάσεως κράμα αποκομμάτων διαφόρων μεταλλικών αντικειμένων που περιέχουν χρυσό στην έννοια “χρυσός με τη μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος”, κατά το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας περί ΦΠΑ; Είναι δεδομένο ότι οι επίδικες ράβδοι αποτελούνται από ένα ακατέργαστο και τυχαίας συστάσεως κράμα αποκομμάτων διαφόρων μεταλλικών αντικειμένων τα οποία περιέχουν χρυσό και ότι οι ράβδοι αυτές μπορούν να περιέχουν ακόμη οργανική ύλη, όπως δόντια, καουτσούκ, PVC, και μέταλλα/ύλες όπως για παράδειγμα χαλκό, κασσίτερο, νικέλιο, αμάλγαμα, υπολείμματα μπαταριών που περιέχουν υδράργυρο και μόλυβδο καθώς και διάφορες τοξικές ουσίες, κ.λπ. Δεν επρόκειτο επομένως για προϊόν το οποίο περιέχει χρυσό και το οποίο μεταποιείται απευθείας σε τελικό προϊόν. Αφετέρου, η ράβδος ήταν μεταποιημένο προϊόν (κράμα), το οποίο —ως ενδιάμεσο στάδιο— κατασκευάστηκε με σκοπό την εξαγωγή του χρυσού τον οποίο περιέχει. Οι ράβδοι έχουν υψηλή περιεκτικότητα σε χρυσό, κατά μέσον όρο 500 ή 600 χιλιοστών, και άρα σαφώς υψηλότερη των 325 χιλιοστών. Μετά την εξαγωγή του, ο χρυσός που περιέχεται στις ράβδους πρόκειται να χρησιμοποιηθεί για την κατασκευή προϊόντων (από χρυσό ή που περιέχουν χρυσό). Στο πλαίσιο της απαντήσεως στο ανωτέρω ερώτημα, πρέπει επίσης να θεωρηθεί ως δεδομένο ότι οι ράβδοι δεν μπορούν να αποτελέσουν απευθείας συστατικά άλλων προϊόντων, διότι θα πρέπει πρώτα να υποβληθούν σε επεξεργασία κατά την οποία γίνεται διαχωρισμός των μετάλλων ενώ τα μη μεταλλικά στοιχεία, επιβλαβείς για την υγεία ουσίες κ.λπ. αφαιρούνται με ρευστοποίηση/αποβάλλονται.» Επί του προδικαστικού ερωτήματος Με το ερώτημά του, το αιτούν δικαστήριο ζητεί, κατ’ ουσίαν, να διευκρινισθεί αν το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ πρέπει να ερμηνευθεί υπό την έννοια ότι έχει εφαρμογή επί παραδόσεως ράβδων όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη, αποτελούμενων από ακατέργαστο και τυχαίας συστάσεως κράμα το οποίο προκύπτει από τη χύτευση αποκομμάτων και διαφόρων μεταλλικών αντικειμένων τα οποία περιέχουν χρυσό, καθώς και άλλων μετάλλων, υλών και ουσιών, και εχουσών περιεκτικότητα σε χρυσό, αναλόγως της ράβδου, περίπου 500 ή 600 χιλιοστών. Το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ προβλέπει ότι στην περίπτωση παράδοσης χρυσού με τη μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος καθαρότητας 325 χιλιοστών και άνω ή παράδοσης επενδυτικού χρυσού από υποκείμενο στον φόρο, τα κράτη μέλη μπορούν να ορίζουν τον αποκτώντα ως υπόχρεο για την καταβολή του φόρου, ευχέρεια την οποία χρησιμοποίησε ο Δανός νομοθέτης, όπως προκύπτει από την απόφαση περί παραπομπής. Εν προκειμένω, επισημαίνεται εξαρχής ότι από το γράμμα της ως άνω διατάξεως προκύπτει ότι αυτή δεν έχει εφαρμογή στα τελικά προϊόντα, εξαιρουμένου του «επενδυτικού χρυσού». Δεν αμφισβητείται όμως ότι η έννοια του «επενδυτικού χρυσού» δεν αφορά αγαθά όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη ράβδοι. Ακόμη, ούτε το άρθρο 198 της οδηγίας ΦΠΑ, ούτε άλλες διατάξεις της οδηγίας ΦΠΑ, ούτε η οδηγία 98/80, από την οποία προέρχεται η ρύθμιση του ως άνω άρθρου 198, παράγραφος 2, διευκρινίζουν τι πρέπει να νοηθεί ως «χρυσός υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος καθαρότητας 325 χιλιοστών και άνω». Κατά πάγια νομολογία του Δικαστηρίου, για την ερμηνεία διατάξεως του δικαίου της Ένωσης, πρέπει να λαμβάνεται υπόψη όχι μόνον το γράμμα της, αλλά και το πλαίσιο στο οποίο εντάσσεται και ο σκοπός που επιδιώκεται με τη ρύθμιση της οποίας αποτελεί μέρος (αποφάσεις της 26ης Ιανουαρίου 2012, ADV Allround, C‑218/10 , EU:C:2012:35 , σκέψη , και της 19ης Ιουλίου 2012, A, C‑33/11 , EU:C:2012:482 , σκέψη και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Ομοίως, ο προσδιορισμός της σημασίας και του περιεχομένου όρων ως προς τους οποίους το δίκαιο της Ένωσης δεν παρέχει κανέναν ορισμό πρέπει να γίνεται σύμφωνα με το σύνηθες νόημά τους στην καθημερινή γλώσσα, λαμβανομένων ταυτοχρόνως υπόψη του πλαισίου εντός του οποίου χρησιμοποιούνται και των σκοπών που επιδιώκει η οικεία ρύθμιση (βλ., υπ’ αυτήν την έννοια, απόφαση της 13ης Δεκεμβρίου 2012, BLV Wohn- und Gewerbebau, C‑395/11 , EU:C:2012:799 , σκέψη και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Εξάλλου, σε περίπτωση διαφορών μεταξύ των γλωσσικών αποδόσεων, η εκτίμηση του περιεχομένου της οικείας διατάξεως δεν είναι δυνατή βάσει μιας αποκλειστικώς γραμματικής ερμηνείας, αλλά πρέπει να γίνει με γνώμονα την όλη οικονομία και τον σκοπό της ρυθμίσεως της οποίας αποτελεί μέρος (βλ., υπ’ αυτήν την έννοια, αποφάσεις της 3ης Μαρτίου 2005, Fonden Marselisborg Lystbådehavn, C‑428/02 , EU:C:2005:126 , σκέψη και εκεί παρατιθέμενη νομολογία, καθώς και της 13ης Ιουνίου 2013, Promociones y Construcciones BJ 200, C‑125/12 , EU:C:2013:392 , σκέψη και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Όσον αφορά, πρώτον, τη διατύπωση του όρου «χρυσός υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος καθαρότητας 325 χιλιοστών και άνω», όπως επισήμανε, κατ’ ουσίαν, η γενική εισαγγελέας στα σημεία 20 έως 23 καθώς και 26 έως 30, 57 και 63 των προτάσεών της, διαπιστώνεται καταρχάς ότι, με βάση τις γλωσσικές αποδόσεις του άρθρου 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ, ο όρος «χρυσός υπό μορφή πρώτης ύλης» μπορεί να αφορά τον ακατέργαστο χρυσό, τον καθαρό χρυσό ή και οποιαδήποτε ύλη που αποτελείται εν μέρει από χρυσό. Εν συνεχεία, μολονότι ο όρος «ημικατεργασμένο προϊόν» αναφέρεται, στην καθημερινή γλώσσα, σε αγαθά τα οποία έχουν ήδη υποβληθεί σε επεξεργασία ή μεταποίηση, αλλά χρειάζονται να υποβληθούν και σε περαιτέρω μεταποίηση, από το σύνηθες νόημα του όρου αυτού δεν μπορεί να καθοριστεί, κατά τρόπο ενιαίο στις διάφορες γλωσσικές αποδόσεις, σε ποιο ακριβώς στάδιο μεταποιήσεως των εν λόγω προϊόντων αναφέρεται, παρά μόνον ότι δεν αφορά ούτε προϊόντα ουδέποτε υποβληθέντα σε προγενέστερη επεξεργασία ή μεταποίηση ούτε τελικά προϊόντα. Τέλος, η διαλαμβανόμενη στο άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ απαίτηση περί καθαρότητας του χρυσού που ανέρχεται τουλάχιστον στα 325 χιλιοστά μπορεί, λαμβανόμενη υπόψη κατά γράμμα, τουλάχιστον σε ορισμένες γλωσσικές αποδόσεις, να αφορά τις κατά τη διάταξη αυτή έννοιες είτε του «χρυσού υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος», είτε μόνο του «ημικατεργασμένου προϊόντος». Από τα ανωτέρω προκύπτει ότι βάσει του γράμματος και μόνο του άρθρου 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ δεν μπορεί να κριθεί αν και, ενδεχομένως, υπό ποιες προϋποθέσεις αγαθά όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη ράβδοι εμπίπτουν στο πεδίο εφαρμογής της εν λόγω διατάξεως. Όσον αφορά, δεύτερον, το πλαίσιο στο οποίο εντάσσεται το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ, υπενθυμίζεται ότι η διάταξη αυτή επιτρέπει στα κράτη μέλη να προβλέψουν, στις απαριθμούμενες σε αυτήν περιπτώσεις, μηχανισμό αντιστροφής της επιβαρύνσεως βάσει του οποίου υπόχρεος για την καταβολή του ΦΠΑ είναι ο υποκείμενος στον φόρο αποδέκτης της υποκείμενης στον ΦΠΑ πράξεως. Η διάταξη αυτή συνιστά επομένως εξαίρεση από την κατά το άρθρο 193 της ως άνω οδηγίας αρχή κατά την οποία ο ΦΠΑ οφείλεται από τον υποκείμενο στον φόρο ο οποίος πραγματοποιεί φορολογητέα παράδοση αγαθών ή παροχή υπηρεσιών. Πρέπει επομένως να γίνεται στενή ερμηνεία της διατάξεως αυτής, η οποία δεν μπορεί όμως να την καθιστά άνευ αποτελέσματος (βλ., κατ’ αναλογίαν, απόφαση της 13ης Ιουνίου 2013, Promociones y Construcciones BJ 200, C‑125/12 , EU:C:2013:392 , σκέψεις και και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Όπως και το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ, το άρθρο 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, της ως άνω οδηγίας παρέχει στα κράτη μέλη την ευχέρεια να εισαγάγουν μηχανισμό αντιστροφής της επιβαρύνσεως και για τις παραδόσεις χρησιμοποιημένου υλικού, απορριμμάτων και αποκομμάτων που απαριθμούνται στο παράρτημα VI της εν λόγω οδηγίας. Στις παραδόσεις αυτές συμπεριλαμβάνονται οι κατά το σημείο 5 του παραρτήματος αυτού «παραδόσεις των υλικών που περιλαμβάνονται στο παρόν παράρτημα, μετά από [...] χύτευση σε πλινθώματα». Το παράρτημα αυτό αναφέρεται, ιδίως, στο σημείο του 1, στις «[π]αραδόσεις απορριμμάτων, αποκομμάτων και άλλων χρησιμοποιημένων υλικών από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα», στο σημείο του 2, στις «παραδόσεις ημικατεργασμένων προϊόντων από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα», στο σημείο του 3, στις «παραδόσεις υπολειμμάτων και λοιπών ανακυκλώσιμων υλικών αποτελουμένων από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα, κράματα» και, στο σημείο του 4, στις «παραδόσεις […] απορριμμάτων από σιδηρούχα και μη σιδηρούχα μέταλλα καθώς και ξεσμάτων[,] αποκομμάτων [και] απορριμμάτων». Όπως προκύπτει όμως από την απόφαση περί παραπομπής, ο Δανός νομοθέτης, κατά τον χρόνο των πραγματικών περιστατικών της υποθέσεως της κύριας δίκης, δεν είχε κάνει χρήση της προβλεπόμενης στη δεύτερη αυτή διάταξη ευχέρειας εισαγωγής μηχανισμού αντιστροφής της επιβαρύνσεως για τις κατά το παράρτημα VI της εν λόγω οδηγίας παραδόσεις χρησιμοποιημένου υλικού, απορριμμάτων και αποκομμάτων. Από την απόφαση περί παραπομπής προκύπτει επίσης ότι οι επίδικες στην κύρια δίκη ράβδοι, μολονότι έχουν περιεκτικότητα σε χρυσό, ανάλογα με την περίπτωση, περίπου 500 ή 600 χιλιοστών, χυτεύονται από διάφορα παλαιά αντικείμενα καθώς και αποκόμματα και βιομηχανικά υπολείμματα, περιέχουν διάφορα μέταλλα και ύλες και δεν μπορούν να χρησιμοποιηθούν ως έχουν, αλλά πρέπει, πριν από οποιαδήποτε χρήση των συστατικών τους, να υποβληθούν σε επεξεργασία για τον διαχωρισμό των μετάλλων από τα μη μεταλλικά στοιχεία και την αφαίρεση ορισμένων ουσιών. Η Envirotec επικαλείται τα στοιχεία αυτά προκειμένου να συναγάγει ότι το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ δεν έχει εφαρμογή στις εν λόγω ράβδους και ότι, συνακόλουθα, ο μηχανισμός αντιστροφής της επιβαρύνσεως δεν έχει εφαρμογή στις παραδόσεις των αγαθών αυτών, καθόσον πρόκειται για απορρίμματα εμπίπτοντα στο άρθρο 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, της ως άνω οδηγίας. Διαπιστώνεται ότι, βάσει του γράμματος και μόνο των εν λόγω διατάξεων, δεν αποκλείεται αγαθά όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη ράβδοι να εμπίπτουν στο άρθρο 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, της οδηγίας ΦΠΑ ως ράβδοι οι οποίες λαμβάνονται με τη χύτευση διαφόρων απορριμμάτων, αποκομμάτων και χρησιμοποιημένων μη σιδηρούχων μετάλλων καθώς και ανακυκλώσιμων υλικών αποτελουμένων από τέτοια μέταλλα. Πλην όμως στην οδηγία ΦΠΑ δεν υπάρχει καμία ένδειξη ότι ο κατά το άρθρο 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, αυτής μηχανισμός αντιστροφής της επιβαρύνσεως αποκλείει κατ’ ανάγκην την εφαρμογή του προβλεπόμενου στο άρθρο 198, παράγραφος 2, αυτής μηχανισμού, δεδομένου ότι η δεύτερη διάταξη μπορεί συναφώς να νοηθεί ως lex specialis για τα προβλεπόμενα σε αυτήν επιμέρους προϊόντα. Διαπιστώνεται κατά συνέπεια ότι από το πλαίσιο στο οποίο εντάσσεται το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ δεν μπορεί να καθοριστεί με βεβαιότητα το πεδίο εφαρμογής της διατάξεως αυτής. Πρέπει συνεπώς, τρίτον, να εξετασθεί ο σκοπός τον οποίο επιδιώκει η εν λόγω διάταξη. Συναφώς, από την αιτιολογική σκέψη 42 της οδηγίας ΦΠΑ προκύπτει ότι τα καθεστώτα της αντιστροφής της επιβαρύνσεως, την καθιέρωση των οποίων δύνανται να επιλέξουν τα κράτη μέλη σε ορισμένους τομείς ή για ορισμένες μορφές συναλλαγών, έχουν σκοπό να απλοποιήσουν τους κανόνες και να πατάξουν τη φοροδιαφυγή και τη φοροαποφυγή. Ο ίδιος σκοπός εκφράζεται στην αιτιολογική σκέψη 55 της οδηγίας ΦΠΑ, που αντανακλά συναφώς τα όσα εκτίθενται στην όγδοη αιτιολογική σκέψη της οδηγίας 98/80, υπό την έννοια ότι «[γ]ια να αποφευχθεί η φοροδιαφυγή και ταυτόχρονα να μειωθεί η οικονομική επιβάρυνση σχετικά με την παράδοση χρυσού καθαρότητας μεγαλύτερης από δεδομένο βαθμό, μπορεί ευλόγως να επιτραπεί στα κράτη μέλη να καθορίζουν ως υπόχρεο του φόρου τον αποκτώντα». Όπως όμως επισήμανε η γενική εισαγγελέας, κατ’ ουσίαν, στα σημεία 49 και 50 των προτάσεών της, το στοιχείο που αυξάνει τον κίνδυνο φοροδιαφυγής και δικαιολογεί κατά συνέπεια την εφαρμογή ενός μηχανισμού αντιστροφής της επιβαρύνσεως για την παράδοση ορισμένων αγαθών, μεταξύ των οποίων και του χρυσού, είναι η υψηλή αγοραία αξία τους εν συγκρίσει προς το μέγεθός τους, που καθιστά ευχερή τη μεταφορά τους. Σε ό,τι αφορά το εμπόριο χρυσού και δεδομένου ότι δεν πρόκειται για τελικό προϊόν, όπως είναι το κόσμημα, η αξία του οικείου αγαθού καθορίζεται με βάση την περιεκτικότητά του σε χρυσό. Επομένως, ο κίνδυνος φοροδιαφυγής αυξάνεται όσο υψηλότερη είναι η περιεκτικότητα του αγαθού αυτού σε χρυσό. Εξ αυτού συνάγεται ότι, υπό το πρίσμα του κύριου σκοπού που επιδιώκεται από τον νομοθέτη της Ένωσης, ο βαθμός καθαρότητας σε χρυσό του οικείου αγαθού έχει αποφασιστική σημασία προκειμένου να κριθεί αν η παράδοση χρυσού υπό μορφή πρώτης ύλης ή ημικατεργασμένου προϊόντος, ο οποίος δεν συνιστά τελικό προϊόν, εμπίπτει στο άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ. Διαπιστώνεται εξάλλου ότι το να γίνει δεκτή ερμηνεία του άρθρου 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ κατά την οποία η διάταξη αυτή, από τη στιγμή που εφαρμόζεται από κράτος μέλος, δεν μπορεί παρ’ όλ’ αυτά να ισχύσει για ράβδους έχουσες καθαρότητα σε χρυσό ίση ή μεγαλύτερη των 325 χιλιοστών θα μπορούσε να θίξει την πλήρη υλοποίηση του σκοπού αυτού της πατάξεως της φοροδιαφυγής τον οποίο επιδιώκει ειδικώς ο νομοθέτης της Ένωσης έχοντας υπόψη τις ιδιαιτερότητες ενός τέτοιου πολύτιμου μετάλλου. Αντιθέτως, τα προεκτεθέντα δεν προδικάζουν το ζήτημα αν μπορούν ράβδοι αποτελούμενες από «απορρίμματα» ή από «χρησιμοποιημένο υλικό», στην περίπτωση που έχουν καθαρότητα σε χρυσό μικρότερη των 325 χιλιοστών, να υπάγονται στον μηχανισμό αντιστροφής της επιβαρύνσεως του άρθρου 199, παράγραφος 1, στοιχείο δʹ, της ίδιας οδηγίας, υπό την προϋπόθεση ότι ο μηχανισμός αυτός έχει εισαχθεί από κράτος μέλος. Τέλος, δεν χρειάζεται να κριθεί, προκειμένου να δοθεί απάντηση στο υποβληθέν ερώτημα, αν αγαθά όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη ράβδοι εμπίπτουν στην κατά το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ έννοια του «χρυσού υπό μορφή πρώτης ύλης» ή του «ημικατεργασμένου προϊόντος». Βάσει του συνόλου των ανωτέρω σκέψεων, στο υποβληθέν ερώτημα πρέπει να δοθεί η απάντηση ότι το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας ΦΠΑ πρέπει να ερμηνευθεί υπό την έννοια ότι έχει εφαρμογή επί παραδόσεως ράβδων όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη, αποτελούμενων από ακατέργαστο και τυχαίας συστάσεως κράμα το οποίο προκύπτει από τη χύτευση αποκομμάτων και διαφόρων μεταλλικών αντικειμένων τα οποία περιέχουν χρυσό, καθώς και άλλων μετάλλων, υλών και ουσιών, και εχουσών περιεκτικότητα σε χρυσό, αναλόγως της ράβδου, περίπου 500 ή 600 χιλιοστών. Επί των δικαστικών εξόδων Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του αιτούντος δικαστηρίου, σ’ αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν όσοι υπέβαλαν παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, πλην των ως άνω διαδίκων, δεν αποδίδονται. Για τους λόγους αυτούς, το Δικαστήριο (δεύτερο τμήμα) αποφαίνεται: Το άρθρο 198, παράγραφος 2, της οδηγίας 2006/112/ΕΚ του Συμβουλίου, της 28ης Νοεμβρίου 2006, σχετικά με το κοινό σύστημα φόρου προστιθέμενης αξίας, πρέπει να ερμηνευθεί υπό την έννοια ότι έχει εφαρμογή επί παραδόσεως ράβδων όπως οι επίδικες στην κύρια δίκη, αποτελούμενων από ακατέργαστο και τυχαίας συστάσεως κράμα το οποίο προκύπτει από τη χύτευση αποκομμάτων και διαφόρων μεταλλικών αντικειμένων τα οποία περιέχουν χρυσό, καθώς και άλλων μετάλλων, υλών και ουσιών, και εχουσών περιεκτικότητα σε χρυσό, αναλόγως της ράβδου, περίπου 500 ή 600 χιλιοστών. (υπογραφές) ( *1 ) Γλώσσα διαδικασίας: η δανική.

61984CJ0223

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 35 Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκε η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων , η οποία υπέβαλε παρατηρήσεις στο Δικαστήριο δεν αποδίδονται . Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης το χαρακτήρα παρεμπίπτοντος , που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου , σ’ αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων . Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ ( δεύτερο τμήμα ), κρίνοντας επί των ερωτημάτων που του υπέβαλε το Bundesfinanzhof με Διάταξη της 10ης Ιουλίου 1984 , αποφαίνεται : Συσκευή που χαρακτηρίζεται ως timer-tuner και η οποία αποτελείται από έναν έγχρωμο τηλεοπτικό δέκτη με μνήμη 12 προγραμμάτων και χρονοδιακόπτη για την απομνημόνευση της έναρξης και διακοπής της λειτουργίας της συσκευής εντός 10 ημερών από πριν και η οποία πρέπει να συνδεθεί με ορισμένης κατασκευής μαγνητοσκόπιο για να καταστήσει ορατές τις εκπομπές που λαμβάνει , πρέπει να θεωρηθεί ως μέρος ή εξάρτημα κατά την έννοια της διακρίσεως 92.13 του ΚΔ .

62019CJ0253

de

Das Vorabentscheidungsersuchen betrifft die Auslegung der Verordnung (EU) 2015/848 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 20. Mai 2015 über Insolvenzverfahren ( ABl. 2015, L 141, S. 19 ). Es ergeht im Rahmen eines Rechtsstreits zwischen MH und NI auf der einen und OJ und der Novo Banco SA auf der anderen Seite über den Antrag von MH und NI auf Eröffnung eines Insolvenzverfahrens. Rechtlicher Rahmen Unionsrecht Verordnung (EG) Nr. 1346/2000 Die Verordnung (EG) Nr. 1346/2000 des Rates vom 29. Mai 2000 über Insolvenzverfahren ( ABl. 2000, L 160, S. 1 ) wurde durch die Verordnung 2015/848 aufgehoben und ersetzt. In ihrem 13. Erwägungsgrund hieß es: „Als Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen sollte der Ort gelten, an dem der Schuldner gewöhnlich der Verwaltung seiner Interessen nachgeht und [der] damit für Dritte feststellbar ist.“ Art. 3 Abs. 1 der Verordnung Nr. 1346/2000 bestimmte: „Für die Eröffnung des Insolvenzverfahrens sind die Gerichte des Mitgliedstaats zuständig, in dessen Gebiet der Schuldner den Mittelpunkt seiner hauptsächlichen Interessen hat. Bei Gesellschaften und juristischen Personen wird bis zum Beweis des Gegenteils vermutet, dass der Mittelpunkt ihrer hauptsächlichen Interessen der Ort des satzungsmäßigen Sitzes ist.“ Verordnung 2015/848 In den Erwägungsgründen 5, 23 und 27 bis 34 der Verordnung 2015/848 heißt es: „(5) Im Interesse eines ordnungsgemäßen Funktionierens des Binnenmarkts muss verhindert werden, dass es für Beteiligte vorteilhafter ist, Vermögensgegenstände oder Gerichtsverfahren von einem Mitgliedstaat in einen anderen zu verlagern, um auf diese Weise eine günstigere Rechtsstellung zum Nachteil der Gesamtheit der Gläubiger zu erlangen (im Folgenden ‚Forum Shopping‘). … (23) Diese Verordnung gestattet die Eröffnung des Hauptinsolvenzverfahrens in dem Mitgliedstaat, in dem der Schuldner den Mittelpunkt seiner hauptsächlichen Interessen hat. Dieses Verfahren hat universale Geltung sowie das Ziel, das gesamte Vermögen des Schuldners zu erfassen. Zum Schutz der unterschiedlichen Interessen gestattet diese Verordnung die Eröffnung von Sekundärinsolvenzverfahren parallel zum Hauptinsolvenzverfahren. Ein Sekundärinsolvenzverfahren kann in dem Mitgliedstaat eröffnet werden, in dem der Schuldner eine Niederlassung hat. Seine Wirkungen sind auf das in dem betreffenden Mitgliedstaat belegene Vermögen des Schuldners beschränkt. Zwingende Vorschriften für die Koordinierung mit dem Hauptinsolvenzverfahren tragen dem Gebot der Einheitlichkeit in der Union Rechnung. … (27) Vor Eröffnung des Insolvenzverfahrens sollte das zuständige Gericht von Amts wegen prüfen, ob sich der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen des Schuldners oder dessen Niederlassung tatsächlich in seinem Zuständigkeitsbereich befindet. (28) Bei der Beantwortung der Frage, ob der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen des Schuldners für Dritte feststellbar ist, sollte besonders berücksichtigt werden, welchen Ort die Gläubiger als denjenigen wahrnehmen, an dem der Schuldner der Verwaltung seiner Interessen nachgeht. … (29) Diese Verordnung sollte eine Reihe von Schutzvorkehrungen enthalten, um betrügerisches oder missbräuchliches Forum Shopping zu verhindern. (30) Folglich sollten die Annahmen, dass der Sitz, die Hauptniederlassung und der gewöhnliche Aufenthalt jeweils der Mittelpunkt des hauptsächlichen Interesses sind, widerlegbar sein, und das jeweilige Gericht eines Mitgliedstaats sollte sorgfältig prüfen, ob sich der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen des Schuldners tatsächlich in diesem Mitgliedstaat befindet. Bei einer Gesellschaft sollte diese Vermutung widerlegt werden können, wenn sich die Hauptverwaltung der Gesellschaft in einem anderen Mitgliedstaat befindet als in dem Mitgliedstaat, in dem sich der Sitz der Gesellschaft befindet, und wenn eine Gesamtbetrachtung aller relevanten Faktoren die von Dritten überprüfbare Feststellung zulässt, dass sich der tatsächliche Mittelpunkt der Verwaltung und der Kontrolle der Gesellschaft sowie der Verwaltung ihrer Interessen in diesem anderen Mitgliedstaat befindet. Bei einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, sollte diese Vermutung widerlegt werden können, wenn sich z. B. der Großteil des Vermögens des Schuldners außerhalb des Mitgliedstaats des gewöhnlichen Aufenthalts des Schuldners befindet oder wenn festgestellt werden kann, dass der Hauptgrund für einen Umzug darin bestand, einen Insolvenzantrag im neuen Gerichtsstand zu stellen, und die Interessen der Gläubiger, die vor dem Umzug eine Rechtsbeziehung mit dem Schuldner eingegangen sind, durch einen solchen Insolvenzantrag wesentlich beeinträchtigt würden. (31) Im Rahmen desselben Ziels der Verhinderung von betrügerischem oder missbräuchlichem Forum Shopping sollte die Vermutung, dass der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen der Sitz, die Hauptniederlassung der natürlichen Person bzw. der gewöhnliche Aufenthalt der natürlichen Person ist, nicht gelten, wenn – im Falle einer Gesellschaft, einer juristischen Person oder einer natürlichen Person, die eine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt – der Schuldner seinen Sitz oder seine Hauptniederlassung in einem Zeitraum von drei Monaten vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens in einen anderen Mitgliedstaat verlegt hat, oder – im Falle einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt – wenn der Schuldner seinen gewöhnlichen Aufenthalt in einem Zeitraum von sechs Monaten vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens in einen anderen Mitgliedstaat verlegt hat. (32) Das Gericht sollte in allen Fällen, in denen die Umstände des Falls Anlass zu Zweifeln an seiner Zuständigkeit geben, den Schuldner auffordern, zusätzliche Nachweise für seine Behauptung vorzulegen, und, wenn das für das Insolvenzverfahren geltende Recht dies erlaubt, den Gläubigern des Schuldners Gelegenheit geben, sich zur Frage der Zuständigkeit zu äußern. (33) Stellt das mit dem Antrag auf Eröffnung eines Insolvenzverfahrens befasste Gericht fest, dass der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen nicht in seinem Hoheitsgebiet liegt, so sollte es das Hauptinsolvenzverfahren nicht eröffnen. (34) Allen Gläubigern des Schuldners sollte darüber hinaus ein wirksamer Rechtsbehelf gegen die Entscheidung, ein Insolvenzverfahren zu eröffnen, zustehen. Die Folgen einer Anfechtung der Entscheidung, ein Insolvenzverfahren zu eröffnen, sollten dem nationalen Recht unterliegen.“ Art. 3 („Internationale Zuständigkeit“) Abs. 1 dieser Verordnung bestimmt: „Für die Eröffnung des Insolvenzverfahrens sind die Gerichte des Mitgliedstaats zuständig, in dessen Hoheitsgebiet der Schuldner den Mittelpunkt seiner hauptsächlichen Interessen hat (im Folgenden ‚Hauptinsolvenzverfahren‘). Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen ist der Ort, an dem der Schuldner gewöhnlich der Verwaltung seiner Interessen nachgeht und der für Dritte feststellbar ist. Bei Gesellschaften oder juristischen Personen wird bis zum Beweis des Gegenteils vermutet, dass der Mittelpunkt ihrer hauptsächlichen Interessen der Ort ihres Sitzes ist. Diese Annahme gilt nur, wenn der Sitz nicht in einem Zeitraum von drei Monaten vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens in einen anderen Mitgliedstaat verlegt wurde. Bei einer natürlichen Person, die eine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, wird bis zum Beweis des Gegenteils vermutet, dass der Mittelpunkt ihrer hauptsächlichen Interessen ihre Hauptniederlassung ist. Diese Annahme gilt nur, wenn die Hauptniederlassung der natürlichen Person nicht in einem Zeitraum von drei Monaten vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens in einen anderen Mitgliedstaat verlegt wurde. Bei allen anderen natürlichen Personen wird bis zum Beweis des Gegenteils vermutet, dass der Mittelpunkt ihrer hauptsächlichen Interessen der Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts ist. Diese Annahme gilt nur, wenn der gewöhnliche Aufenthalt nicht in einem Zeitraum von sechs Monaten vor dem Antrag auf Eröffnung des Insolvenzverfahrens in einen anderen Mitgliedstaat verlegt wurde.“ Art. 4 Abs. 1 der Verordnung lautet: „Das mit einem Antrag auf Eröffnung eines Insolvenzverfahrens befasste Gericht prüft von Amts wegen, ob es nach Artikel 3 zuständig ist. In der Entscheidung zur Eröffnung des Insolvenzverfahrens sind die Gründe anzugeben, auf denen die Zuständigkeit des Gerichts beruht sowie insbesondere, ob die Zuständigkeit auf Artikel 3 Absatz 1 oder Absatz 2 gestützt ist.“ Art. 7 Abs. 1 der Verordnung bestimmt: „Soweit diese Verordnung nichts anderes bestimmt, gilt für das Insolvenzverfahren und seine Wirkungen das Insolvenzrecht des Mitgliedstaats, in dessen Hoheitsgebiet das Verfahren eröffnet wird (im Folgenden ‚Staat der Verfahrenseröffnung‘).“ Ausgangsrechtsstreit und Vorlagefrage Die Ehegatten MH und NI, die seit 2016 in Norfolk (Vereinigtes Königreich) wohnen, wo sie als Arbeitnehmer beschäftigt sind, haben bei den portugiesischen Gerichten die Eröffnung eines Insolvenzverfahrens über ihr Vermögen beantragt. Das erstinstanzliche Gericht erklärte sich für die Entscheidung über diesen Antrag für international unzuständig und begründete dies damit, dass nach Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 4 der Verordnung 2015/848 der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen der Kläger des Ausgangsverfahrens der Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts sei, der sich im Vereinigten Königreich befinde, und dass folglich die Gerichte dieses Mitgliedstaats für die Eröffnung des Insolvenzverfahrens zuständig seien. MH und NI legten beim vorlegenden Gericht Rechtsmittel gegen das erstinstanzliche Urteil ein und machten geltend, dass es auf einer unzutreffenden Auslegung der von der Verordnung 2015/848 getroffenen Regelung beruhe. Der Mittelpunkt ihrer hauptsächlichen Interessen sei nämlich nicht ihr gewöhnlicher Aufenthalt im Vereinigten Königreich, sondern befinde sich vielmehr in Portugal, dem Mitgliedstaat, in dem die einzige Immobilie belegen sei, deren Eigentümer sie seien, und in dem alle Geschäfte getätigt und alle Verträge geschlossen worden seien, die zu ihrer Insolvenz geführt hätten. Im Übrigen bestehe keine Verbindung zwischen dem Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts und dem Sachverhalt, der zu ihrer Insolvenz geführt und der sich vollständig in Portugal abgespielt habe. MH und NI beantragen daher, die portugiesischen Gerichte als international zuständig anzuerkennen. Das vorlegende Gericht fragt sich nach der zutreffenden Auslegung von Art. 3 Abs. 1 der Verordnung 2015/848, insbesondere nach den Kriterien, die geeignet sind, die Vermutung zu widerlegen, die in dieser Bestimmung für natürliche Personen, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausüben, aufgestellt wird. Das vorlegende Gericht weist darauf hin, dass der 30. Erwägungsgrund dieser Verordnung vorsehe, dass bei einer solchen natürlichen Person diese Vermutung widerlegt werden können sollte, wenn sich z. B. der Großteil des Vermögens des Schuldners außerhalb des Mitgliedstaats des gewöhnlichen Aufenthalts des Schuldners befinde. Unter diesen Umständen hat das Tribunal da Relação de Guimarães (Berufungsgericht Guimarães, Portugal) beschlossen, das Verfahren auszusetzen und dem Gerichtshof die folgende Frage zur Vorabentscheidung vorzulegen: Ist das Gericht eines Mitgliedstaats im Anwendungsbereich der Verordnung 2015/848 für die Eröffnung eines Hauptinsolvenzverfahrens eines Bürgers zuständig, dessen einzige Immobilie sich dort befindet, obwohl sich sowohl sein gewöhnlicher Aufenthalt als auch sein Haushalt in einem anderen Mitgliedstaat befinden, in dem er abhängig beschäftigt ist? Zur Vorlagefrage Mit seiner einzigen Frage möchte das vorlegende Gericht im Wesentlichen wissen, ob Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 4 der Verordnung 2015/848 dahin auszulegen ist, dass die darin vorgesehene Vermutung zur Bestimmung der internationalen Zuständigkeit für die Eröffnung eines Insolvenzverfahrens, wonach der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, der Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts ist, schon allein dadurch widerlegt wird, dass die einzige Immobilie dieser Person außerhalb des Mitgliedstaats des gewöhnlichen Aufenthalts belegen ist. Wie aus Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 1 der Verordnung 2015/848 hervorgeht, ist das allgemeine Anknüpfungskriterium für die Bestimmung der internationalen Zuständigkeit für die Eröffnung eines Insolvenzverfahrens der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen des Schuldners. Für den besonderen Fall, dass der Schuldner eine natürliche Person ist, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, sieht Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 4 dieser Verordnung eine widerlegliche Vermutung vor, wonach der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen dieser Person der Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts ist. Um dem nationalen Gericht antworten zu können, ist es zunächst erforderlich, die Bedeutung und Tragweite des Begriffs „Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen“ im Sinne der genannten Verordnung zu klären. Insoweit ist darauf hinzuweisen, dass erstens nach ständiger Rechtsprechung aus den Erfordernissen sowohl der einheitlichen Anwendung des Unionsrechts als auch des Gleichheitssatzes folgt, dass die Begriffe einer Vorschrift des Unionsrechts, die für die Ermittlung ihres Sinnes und ihrer Bedeutung nicht ausdrücklich auf das Recht der Mitgliedstaaten verweist, in der Regel in der gesamten Union eine autonome und einheitliche Auslegung erhalten müssen, die unter Berücksichtigung des Kontexts der Vorschrift und des mit der fraglichen Regelung verfolgten Ziels gefunden werden muss (Urteil vom 20. Oktober 2011, Interedil, C‑396/09 , EU:C:2011:671 , Rn. und die dort angeführte Rechtsprechung). Da Art. 3 Abs. 1 der Verordnung 2015/848 keinen Verweis auf das Recht der Mitgliedstaaten enthält, müssen die darin enthaltenen Begriffe somit autonom und einheitlich ausgelegt werden. Insbesondere muss der Begriff „Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen“, da es sich dabei um einen der Verordnung eigenen Begriff handelt, einheitlich und unabhängig von nationalen Rechtsvorschriften ausgelegt werden (vgl. entsprechend Urteil vom 20. Oktober 2011, Interedil, C‑396/09 , EU:C:2011:671 , Rn. und die dort angeführte Rechtsprechung). Zweitens hat der Gerichtshof zum Begriff „Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen“ in Art. 3 Abs. 1 der Verordnung Nr. 1346/2000 entschieden, dass die Bedeutung dieses Begriffs durch den 13. Erwägungsgrund dieser Verordnung erläutert wird, wonach „[a]ls Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen der Ort gelten [sollte], an dem der Schuldner gewöhnlich der Verwaltung seiner Interessen nachgeht und [der] damit für Dritte feststellbar ist“. Der Gerichtshof zog hieraus den Schluss, dass sich aus dieser Definition ergibt, dass der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen nach objektiven und zugleich für Dritte feststellbaren Kriterien zu bestimmen ist. Diese Objektivität und diese Möglichkeit der Feststellung durch Dritte sind erforderlich, um Rechtssicherheit und Vorhersehbarkeit bei der Bestimmung des für die Eröffnung eines Hauptinsolvenzverfahrens zuständigen Gerichts zu garantieren (Beschluss vom 24. Mai 2016, Leonmobili und Leone, C‑353/15 , nicht veröffentlicht, EU:C:2016:374 , Rn. und die dort angeführte Rechtsprechung). Diese Auslegung ist auch zur Bestimmung von Bedeutung und Tragweite des Begriffs „Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen“ im Sinne der Verordnung 2015/848 heranzuziehen. Wie der Generalanwalt in Nr. 29 seiner Schlussanträge ausgeführt hat, bleibt nämlich im Rahmen dieser Verordnung, durch die die Verordnung Nr. 1346/2000 aufgehoben und ersetzt wurde, der Rückgriff auf objektive Kriterien entscheidend dafür, dass eine Zuständigkeitsvorschrift die Rechtssicherheit und die Vorhersehbarkeit der Bestimmung des zuständigen Gerichts gewährleistet. Im Übrigen soll die Regelung der internationalen Zuständigkeit, die in der Verordnung 2015/848 getroffen wird, nach dem fünften Erwägungsgrund dieser Verordnung verhindern, dass es für Beteiligte vorteilhafter ist, Vermögensgegenstände oder Gerichtsverfahren von einem Mitgliedstaat in einen anderen zu verlagern, um auf diese Weise eine günstigere Rechtsstellung zum Nachteil der Gesamtheit der Gläubiger zu erlangen. Der 28. Erwägungsgrund enthält ebenfalls nützliche Klarstellungen in dieser Hinsicht. Darin heißt es nämlich, dass bei der Beantwortung der Frage, ob der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen des Schuldners für Dritte feststellbar ist, besonders berücksichtigt werden sollte, welchen Ort die Gläubiger als denjenigen wahrnehmen, an dem der Schuldner der Verwaltung seiner Interessen nachgeht. Die Heranziehung objektiver, von Dritten feststellbarer Kriterien, um den Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen des Schuldners zu bestimmen, muss es nämlich ermöglichen, den Gerichtsstand, zu dem der Schuldner eine echte Bindung hat, zu bestimmen und so den berechtigten Erwartungen der Gläubiger zu entsprechen. Daher ist der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen eines Schuldners anhand einer Gesamtwürdigung aller objektiven und von Dritten, insbesondere von Gläubigern, feststellbaren Kriterien zu bestimmen, die geeignet sind, den tatsächlichen Ort zu bestimmen, an dem der Schuldner gewöhnlich der Verwaltung seiner Interessen nachgeht. Drittens ergibt sich schon aus dem Wortlaut von Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 1 der Verordnung 2015/848, dass die vorstehenden Erwägungen unterschiedslos für jeden Schuldner gelten, unabhängig davon, ob es sich um Gesellschaften, juristische oder natürliche Personen handelt. Dieses allgemeine Anknüpfungskriterium für die Bestimmung der internationalen Zuständigkeit für die Eröffnung eines Insolvenzverfahrens sowie der auf objektiven und für Dritte feststellbaren Kriterien beruhende Ansatz, der für seine Anwendung zu wählen ist, gelten daher erst recht für natürliche Personen, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausüben. Wie der Generalanwalt in den Nrn. 45 und 49 seiner Schlussanträge im Wesentlichen ausgeführt hat, sind somit für die Bestimmung des Mittelpunkts der hauptsächlichen Interessen einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, die Kriterien maßgeblich, die sich auf ihre Vermögenslage und wirtschaftliche Situation beziehen, d. h., es wird auf den Ort abgestellt, an dem diese Person der Verwaltung ihrer wirtschaftlichen Interessen nachgeht und an dem die meisten ihrer Einkünfte erzielt und ausgegeben werden, oder aber auf den Ort, an dem sich der Großteil ihres Vermögens befindet. Sodann ist zu klären, welche Tragweite die in Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 4 der Verordnung 2015/848 aufgestellte Vermutung hat. Bereits aus dem Wortlaut dieser Bestimmung in Verbindung mit Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 1 dieser Verordnung ergibt sich, dass bei einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, bis zum Beweis des Gegenteils vermutet wird, dass sie der Wahrnehmung ihrer Interessen gewöhnlich am Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts nachgeht, da eine hohe Wahrscheinlichkeit besteht, dass dieser Ort dem Mittelpunkt ihrer hauptsächlichen wirtschaftlichen Interessen entspricht. Solange diese Vermutung nicht widerlegt wird, sind folglich die Gerichte des Mitgliedstaats, in dem sich dieser Ort des gewöhnlichen Aufenthalts befindet, für die Eröffnung eines Insolvenzverfahrens über das Vermögen dieser natürlichen Person international zuständig. Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 4 der Verordnung 2015/848 sieht jedoch vor, dass diese Vermutung nur bis zum Beweis des Gegenteils gilt, und im 30. Erwägungsgrund dieser Verordnung wird klargestellt, dass diese Vermutung widerlegt werden können sollte, wenn sich beispielsweise der Großteil des Vermögens des Schuldners außerhalb des Mitgliedstaats seines gewöhnlichen Aufenthalts befindet oder wenn festgestellt werden kann, dass der Hauptgrund für einen Umzug darin bestand, einen Insolvenzantrag im neuen Gerichtsstand zu stellen, und die Interessen der Gläubiger, die vor dem Umzug eine Rechtsbeziehung mit dem Schuldner eingegangen sind, durch einen solchen Insolvenzantrag wesentlich beeinträchtigt würden. Wie der Generalanwalt in Nr. 55 seiner Schlussanträge ausgeführt hat, reicht jedoch die bloße Tatsache, dass die in diesem Erwägungsgrund genannten Umstände vorliegen, nicht aus, um die in Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 4 der Verordnung 2015/848 aufgestellte Vermutung zu widerlegen. Die Belegenheit des Schuldnervermögens ist zwar eines der objektiven, von Dritten feststellbaren Kriterien, die bei der Bestimmung des Ortes, an dem der Schuldner gewöhnlich seine Interessen wahrnimmt, zu berücksichtigen sind, doch kann diese Vermutung nur nach einer Gesamtbewertung aller dieser Kriterien widerlegt werden. Folglich kann der Umstand, dass die einzige Immobilie einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, außerhalb des Mitgliedstaats belegen ist, in dem sie ihren gewöhnlichen Aufenthalt hat, für sich genommen nicht ausreichen, um diese Vermutung zu widerlegen. Im vorliegenden Fall machen die Kläger des Ausgangsverfahrens vor dem vorlegenden Gericht außerdem geltend, dass Portugal nicht nur der Mitgliedstaat sei, in dem sich ihre einzige Immobilie befinde, sondern auch der Mitgliedstaat, in dem die Geschäfte getätigt und die Verträge geschlossen worden seien, die zu ihrer Insolvenz geführt hätten. Zwar ist die Ursache der Insolvenzlage als solche kein relevanter Gesichtspunkt für die Bestimmung des Mittelpunkts der hauptsächlichen Interessen einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, das vorlegende Gericht hat jedoch sämtliche objektiven und von Dritten feststellbaren Faktoren zu berücksichtigen, die sich auf die Vermögenslage und wirtschaftliche Situation dieser Person beziehen. In einem Fall wie dem des Ausgangsverfahrens ist diese Situation, wie in Rn. 24 des vorliegenden Urteils ausgeführt, mit dem Ort verknüpft, an dem die Kläger des Ausgangsverfahrens gewöhnlich der Verwaltung ihrer wirtschaftlichen Interessen nachgehen und an dem die meisten ihrer Einkünfte erzielt oder ausgegeben werden, oder mit dem Ort, an dem sich der Großteil ihres Vermögens befindet. Nach alledem ist auf die Frage zu antworten, dass Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 1 und 4 der Verordnung 2015/848 dahin auszulegen ist, dass die darin vorgesehene Vermutung zur Bestimmung der internationalen Zuständigkeit für die Eröffnung eines Insolvenzverfahrens, wonach der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, der Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts ist, nicht schon allein dadurch widerlegt wird, dass die einzige Immobilie dieser Person außerhalb des Mitgliedstaats des gewöhnlichen Aufenthalts belegen ist. Kosten Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem beim vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Die Auslagen anderer Beteiligter für die Abgabe von Erklärungen vor dem Gerichtshof sind nicht erstattungsfähig. Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Neunte Kammer) für Recht erkannt: Art. 3 Abs. 1 Unterabs. 1 und 4 der Verordnung (EU) 2015/848 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 20. Mai 2015 über Insolvenzverfahren ist dahin auszulegen, dass die darin vorgesehene Vermutung zur Bestimmung der internationalen Zuständigkeit für die Eröffnung eines Insolvenzverfahrens, wonach der Mittelpunkt der hauptsächlichen Interessen einer natürlichen Person, die keine selbständige gewerbliche oder freiberufliche Tätigkeit ausübt, der Ort ihres gewöhnlichen Aufenthalts ist, nicht schon allein dadurch widerlegt wird, dass die einzige Immobilie dieser Person außerhalb des Mitgliedstaats des gewöhnlichen Aufenthalts belegen ist. Unterschriften ( *1 ) Verfahrenssprache: Portugiesisch.

62011CJ0180

sl

Predlog za sprejetje predhodne odločbe se nanaša na razlago Direktive Evropskega parlamenta in Sveta 2004/48/ES z dne 29. aprila 2004 o uveljavljanju pravic intelektualne lastnine (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 17, zvezek 2, str. 32 in popravki UL 2004, L 195, str. 16 in UL 2007, L 204, str. 27 ), na Sporazum o trgovinskih vidikih pravic intelektualne lastnine (v nadaljevanju: Sporazum TRIPS) iz Aneksa 1 C Sporazuma o ustanovitvi Svetovne trgovinske organizacije (STO), ki je bil podpisan v Marakešu 15. aprila 1994 in potrjen s Sklepom Sveta 94/800/ES z dne 22. decembra 1994 o sklenitvi sporazumov doseženih v Urugvajskem krogu večstranskih pogajanj (1986–1994), v imenu Evropske skupnosti, v zvezi z zadevami, ki so v njeni pristojnosti (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 11, zvezek 21, str. 80), in na Konvencijo za varstvo industrijske lastnine, ki je bila podpisana v Parizu 20. marca 1883, nazadnje revidirana v Stockholmu 14. julija 1967 in spremenjena 28. septembra 1979 ( Zbirka odločb Združenih narodov , zvezek 828, št. 11851, str. 305, v nadaljevanju: Pariška konvencija). Ta predlog je bil vložen v okviru spora med družbama Bericap Záródástechnikai bt (v nadaljevanju: Bericap) in Plastinnova 2000 kft (v nadaljevanju: Plastinnova), ker naj uporabni model ne bi bil nov in naj ne bi izpolnjeval osnovnega merila inventivne ravni. Pravni okvir Mednarodno pravo Sporazum TRIPS V prvi uvodni izjavi Sporazuma TRIPS je navedeno: „z željo, da bi zmanjšale nesorazmerja in ovire v mednarodni trgovini in ob upoštevanju potrebe po spodbujanju učinkovitega in ustreznega varstva pravic intelektualne lastnine ter z željo, da bi preprečili, da ukrepi in postopki za uveljavljanje pravic intelektualne lastnine sami ne bi postali ovire v zakoniti trgovini“. Člen 1(1) in (2) dela I Sporazuma TRIPS, z naslovom „Narava in obseg obveznosti“, določa: „1.   Članice so dolžne izvajati določbe tega sporazuma. Članice smejo, vendar ne da bi bile k temu zavezane, z domačim zakonom izvajati širše varstvo, kot ga zahteva ta sporazum, pod pogojem, da tako varstvo ni v nasprotju z določbami tega sporazuma. Članice svobodno določajo ustrezen način izvajanja določb tega sporazuma v okviru njihovega lastnega pravnega sistema in prakse. 2.   V tem sporazumu se izraz ‚intelektualna lastnina‘ nanaša na vse kategorije intelektualne lastnine, ki so predmet poglavij od 1 do 7 v delu II.“ Člen 2 tega sporazuma, z naslovom „Konvencije o intelektualni lastnini“, določa: „1.   V zvezi z deli II, III in IV tega sporazuma se članice ravnajo po členih od 1 do 12 in po členu 19 Pariške konvencije (1967). 2.   Nič v delih I do IV tega sporazuma ne sme zmanjšati obstoječih obveznosti, ki jih utegnejo imeti članice med seboj po Pariški konvenciji, Bernski konvenciji, Rimski konvenciji in Pogodbi o intelektualni lastnini na področju integriranih vezij.“ Člen 41(1) do (3) Sporazuma TRIPS iz dela III tega sporazuma z naslovom „Uveljavljanje pravic intelektualne lastnine“ določa: „1.   Članice zagotovijo, da so postopki uveljavljanja pravic, določeni v tem delu, v njihovih zakonih taki, da omogočajo učinkovito ukrepanje proti kateremukoli dejanju poseganja v pravice intelektualne lastnine, ki jih vsebuje ta sporazum, vključno s hitrimi sredstvi za preprečevanje poseganja in sredstvi, ki preprečujejo nadaljnja poseganja. Ti postopki se uporabljajo tako, da se izogiba nastajanju ovir pri legitimni trgovini in da se zagotovi varstvo pred zlorabami teh postopkov. 2.   Postopki v zvezi z uveljavljanjem pravic intelektualne lastnine morajo biti pravični. Ne smejo biti po nepotrebnem zapleteni ali dragi ali postavljati nerazumne časovne omejitve ali povzročati neupravičene zamude. 3.   Odločitve o teži primera so po možnosti pisne in obrazložene. Brez nepotrebne zamude so na razpolago vsaj strankam v postopku. Odločitve o teži primera temeljijo samo na dokazih, v zvezi s katerimi je bilo strankam omogočeno zaslišanje.“ Pariška konvencija Vse države članice Evropske unije so podpisnice Pariške konvencije. Člen 1(2) te konvencije določa: „Predmet varstva industrijske lastnine so patenti, uporabni modeli, industrijski vzorci ali modeli, tovarniške ali trgovske znamke, storitvene znamke, trgovsko ime in trgovske označbe ali ime porekla ter zatiranje nelojalne konkurence.“ Člen 2(1) te konvencije določa: „Pripadniki vsake države unije uživajo v drugih državah unije, če gre za varstvo industrijske lastnine, tiste koristi, ki jih ustrezni zakoni dajejo sedaj ali jih bodo dali naknadno svojim državljanom, vendar z omejitvijo, da s tem ne smejo biti kršene pravice, ki jih posebej določa ta konvencija. Imeli bodo torej enako varstvo kot slednji in enako zakonsko sredstvo zoper sleherno kršitev, prizadejano njihovim pravicam; s pogojem, da so izpolnjeni pogoji in formalnosti, ki se zahtevajo od lastnih državljanov.“ Pravo Unije V uvodnih izjavah 4, 5 in 6 Direktive 2004/48 je navedeno: „(4) Na mednarodni ravni vse države članice, pa tudi Skupnost samo glede zadev v njeni pristojnosti, zavezuje [Sporazum TRIPS] […] (5) [Sporazum TRIPS] vsebuje zlasti določbe o sredstvih za uveljavljanje pravic intelektualne lastnine, ki so skupni standardi, ki se uporabljajo na mednarodni ravni in se izvajajo v vseh državah članicah. Ta direktiva ne sme vplivati na mednarodne obveznosti držav članic, vključno z obveznostmi na podlagi [Sporazuma TRIPS]. (6) Obstajajo tudi mednarodne konvencije, katerih pogodbenice so vse države članice in prav tako vsebujejo določbe o sredstvih za uveljavljanje pravic intelektualne lastnine. Te vključujejo zlasti Pariško konvencijo [...], Bernsko konvencijo za varstvo književnih in umetniških del in Rimsko konvencijo za varstvo izvajalcev, proizvajalcev fonogramov in radiodifuznih organizacij.“ V uvodni izjavi 27 te direktive je navedeno: „Za dopolnilno odvračanje prihodnjih kršiteljev in prispevanje k ozaveščenosti širše javnosti je koristno, da se objavljajo odločbe o primerih kršitev intelektualne lastnine.“ V uvodni izjavi 32 te direktive je navedeno: „Ta direktiva spoštuje temeljne pravice in upošteva načela, ki so upoštevana zlasti v Listini Evropske unije o temeljnih pravicah. Ta direktiva skuša zlasti zagotoviti polno spoštovanje intelektualne lastnine v skladu s členom 17(2) navedene listine.“ Člen 1 Direktive 2004/48 opredeljuje njen predmet: „Ta direktiva se nanaša na ukrepe, postopke in pravna sredstva, ki so potrebna za zagotovitev uveljavitve pravic intelektualne lastnine. V tej direktivi izraz ‚pravice intelektualne lastnine‘ vključuje pravice industrijske lastnine.“ Člen 2 te direktive, ki določa njeno področje uporabe, v odstavku 1 določa: „Brez poseganja v sredstva, ki jih ali jih lahko predvideva zakonodaja Skupnosti ali nacionalna zakonodaja, če so lahko ta sredstva ugodnejša za imetnike pravic, se ukrepi, postopki in pravna sredstva, predvideni v tej direktivi, uporabljajo v skladu s členom 3 za katero koli kršitev pravic intelektualne lastnine, kot je predvidena v pravu Skupnosti in/ali nacionalnem pravu zadevne države članice.“ Člen 2(3)(b) Direktive 2004/48 določa, da ta direktiva ne vpliva na „mednarodne obveznosti držav članic in predvsem na Sporazum TRIPS, vključno s tistimi, ki se nanašajo na kazenske postopke in kazni“. Člen 3 te direktive določa: „1.   Države članice predvidijo ukrepe, postopke in pravna sredstva, potrebne za zagotovitev uveljavitve pravic intelektualne lastnine, ki jih zajema ta direktiva. Ti ukrepi, postopki in pravna sredstva so pošteni in pravični in niso po nepotrebnem zapleteni ali dragi in ne vsebujejo nerazumnih časovnih rokov ali neupravičenih zamud. 2.   Ti ukrepi, postopki in pravna sredstva so tudi dejanski, sorazmerni in odvrač[a]lni in se uporabljajo na tak način, da se izogibajo ustvarjanju ovir za zakonito trgovino in zagotavljajo zaščito pred zlorabo.“ Madžarsko pravo Zakon o varstvu uporabnih modelov Člen 1(1) zakona št. XXXVIII iz leta 1991 o varstvu z uporabnim modelom (A használati minták oltalmáról szóló 1991. évi XXXVIII. törvény) določa: „Z uporabnim modelom (v nadaljevanju: model) se lahko zavaruje vsaka tehnična rešitev glede oblike, strukture ali razvrstitve delov, če je nova, na inventivni ravni in industrijsko uporabljiva.“ Člen 2(1) zakona o varstvu z uporabnim modelom določa: „V stanje tehnike se šteje vse, kar je bilo pred datumom prednostne pravice dostopno javnosti na podlagi pisnih opisov ali na podlagi uporabe na Madžarskem.“ Člen 3(1) tega zakona določa: „Šteje se, da je uporabni model na inventivni ravni, če za strokovnjaka očitno ne izhaja iz stanja tehnike.“ Člen 5 tega zakona določa: „1.   Prijavitelju se podeli varstvo z modelom, če: (a) izpolnjuje zahteve, določene v členih od 1 do 4 tega zakona, ter varstvo z modelom ni izključeno na podlagi drugega odstavka tega člena in člena 1(2) tega zakona.“ Člen 24 zakona o varstvu z uporabnim modelom določa: „1.   Model se razglasi za ničen, če: (a) predmet varstva ne ustreza zahtevam, določenim v členu 5(1)(a). […]“ Člen 26 tega zakona določa: „Madžarski patentni urad je stvarno pristojen v zadevah: […] (c) v zvezi z ugotovitvijo ničnosti modelov.“ Člen 27 tega zakona določa: „[…] 3.   Nad odločbami madžarskega patentnega urada v zvezi z varstvom modelov sodišče izvaja nadzor na podlagi določb člena 37 tega zakona. 4.   Madžarski patentni urad lahko na podlagi predloga za spremembo, če predlog ni bil posredovan sodišču, spremeni in odpravi odločbo, s katero se konča postopek in se nanaša na eno od teh zadev: […] (c) ničnost modela.“ Člen 36(3) zakona o varstvu z uporabnim modelom določa: „V zvezi z […] ničnostjo modela […] se smiselno uporabljajo določbe patentnega zakona.“ Člen 37 tega zakona določa: „1.   Sodišče lahko na predlog spremeni odločbe madžarskega patentnega urada na podlagi: (a) člena 27(4) tega zakona. […] 13. V postopku sodnega nadzora odločb madžarskega patentnega urada v zadevah v zvezi z modeli se smiselno uporabljajo določbe o postopku sodnega nadzora odločb madžarskega patentnega urada v zvezi s patenti.“ Patentni zakon Člen 42 zakona št. XXXIII iz leta 1995 o patentnem varstvu izumov (v nadaljevanju: patentni zakon) določa: „[…] 3. Pravnomočna odločba, s katero je bil zavrnjen predlog za ugotovitev ničnosti, izključuje, da bi se na podlagi istega dejanskega stanja začel nov postopek za ugotovitev ničnosti istega patenta.“ Člen 80 patentnega zakona določa: „1.   Ugotovitev ničnosti patenta lahko na podlagi člena 42 tega zakona – razen v primeru izjeme, določene v drugem odstavku – predlaga vsakdo proti njegovemu imetniku. 2.   Ugotovitev ničnosti patenta v primeru člena 42(1)(d) predlaga oseba, ki bi po tem zakonu morala biti nosilec pravic iz patenta.“ Člen 81 tega zakona določa: „[…] 3. Ob umiku predloga za ugotovitev ničnosti se lahko postopek nadaljuje po uradni dolžnosti. […]“ Člen 86 tega zakona določa: „1.   Za postopek spremembe odločitve madžarskega patentnega urada je stvarno in izključno krajevno pristojno prvostopenjsko sodišče v Budimpešti. […]“ Člen 88 tega zakona določa: „Prvostopenjsko sodišče odloči o predlogu za spremembo odločbe madžarskega patentnega urada na podlagi pravil nepravdnega postopka, razen če te določajo drugače. Če iz tega zakona oziroma značilnosti nepravdnega postopka ne izhaja kaj drugega, se v postopku smiselno uporabljajo splošne določbe zakona št. III iz leta 1952 o pravdnem postopku (A polgári perrendtartásról szóló 1952. évi III. törvény).“ Zakon o pravdnem postopku Člena 3 in 4 zakona o pravdnem postopku sta v poglavju I z naslovom „Temeljne določbe“ pod naslovom I „Temeljna načela“ in podnaslovom „Naloge sodišč v civilnih zadevah“. Člen 3(2) tega zakona določa: „2.   Če zakon ne določa drugače, je nacionalno sodišče vezano na predloge in druge izjave strank, ki imajo pravni učinek. […]“ Člen 4(1) tega zakona določa: „1.   Nacionalno sodišče pri presoji ni vezano na odločitev drugega organa ali disciplinsko odločbo niti na dejansko stanje, ki je bilo z njima ugotovljeno.“ Spor o glavni stvari in vprašanja za predhodno odločanje Družba Plastinnova je 17. maja 1991 pri madžarskem patentnem uradu vložila prijavo za industrijski model št. 2252-320/91 in nato 1. septembra 1992 prijavo za varstvo z uporabnim modelom. Družba Plastinnova, ki se je sklicevala na spremembo predlaganega varstva, je v zvezi s poznejšo prijavo zahtevala prednostno pravico iz prejšnje prijave. Madžarski patentni urad je temu predlogu za spremembo ugodil in po vložitvi prijave uporabnega modela temu podelil varstvo s prednostno pravico na podlagi prijave industrijskega modela. Družba Bericap je v okviru upravnega postopka 6. maja 1998 predlagala ugotovitev ničnosti uporabnega modela, ker ni nov in ne izpolnjuje merila inventivne ravni. Madžarski patentni urad je z odločbo št. U9200215/35 z dne 1. junija 2004 potrdil veljavnost varstva z uporabnim modelom in omejil njegov obseg. Družba Plastinnova je kot imetnica pravic iz uporabnega modela pri Fővárosi Bíróság vložila predlog za spremembo te odločbe madžarskega patentnega urada. To sodišče, ki je odločalo na prvi stopnji, je zavrnilo tožbo in s spremembo odločbe št. U9200215/35 razglasilo ničnost spornega modela. Po pritožbi družbe Plastinnova je Fővárosi ítélőtábla (višje sodišče v Budimpešti) s sklepom spremenilo prvostopenjsko odločbo in sicer v delu, ki se nanaša na ugotovitev ničnosti varstva z uporabnim modelom, v ostalem delu pa jo je potrdilo. Legfelsőbb Bíróság (vrhovno sodišče) je na pritožbo družbe Bericap potrdilo drugostopenjski sklep. Postopek v glavni stvari (upravni postopek) se je začel 31. januarja 2007, ko je družba Bericap pri madžarskem patentnem uradu vložila nov predlog za ugotovitev ničnosti spornega uporabnega modela. Ta družba je kot razloge za ničnost navedla, da uporabni model ni nov in ne zadostuje merilu inventivne ravni. Zahtevi je – poleg ostalih dokumentov – priložila opise patentov št. od K4 do K10, od K19 do K 25 ter K29 in K30. Družba Plastinnova, ki se je sklicevala na predhodni postopek ugotovitve ničnosti, je predlagala, da se nov predlog za ugotovitev ničnosti zavrne brez vsebinske presoje. Madžarski patentni urad je z odločbo št. U9200215/58 zavrnil ta predlog za ugotovitev ničnosti in se skliceval na člen 42(3) patentnega zakona. To določbo je uporabil tako, da v novem postopku za ugotovitev ničnosti od zgoraj naštetih dokumentov ni upošteval opisov patentov od K4 do K8, K10, K19, K21 in K22. Po njegovem mnenju so bili ti dokumenti „podlaga za prejšnjo odločbo v postopku ugotovitve ničnosti“. Dodal je, da „je [bil] vsak od teh dokumentov predmet preiskave, ne glede na to, ali je vseboval upoštevne informacije z vidika zadevnega modela“ in da, „ker [je] prejšnja odločba temelji[la] na vseh teh dokumentih, se ti dokumenti v tem postopku ne smejo upoštevati“ Dalje je madžarski patentni urad navedel, da so „[bile] vse značilnosti glavne prijave varstva z uporabnim modelom razpoznavne s fotografij, tako da se je modelu [lahko] prizna[la] prednost“. Dodal je, da „[je bilo] o vprašanju prednosti že odločeno v prejšnjem postopku, odločitev pa [je] temelji[la] tudi na tem, da se za varstvo z uporabnim modelom lahko uporabi prednost, ki mu je bila priznana zaradi spremembe varstva z industrijskim modelom“. Madžarski patentni urad je v zvezi s tem ugotovil, da opisa patentov K20 in K23 ne sodita k stanju tehnike. Nazadnje je madžarski patentni urad dejstvo, da model ni nov in ne izpolnjuje merila inventivne ravni, preveril le na podlagi opisov patentov K9, K24, K25, K29 in K30 ter ugotovil, da navedeni ničnostni razlogi niso bili dokazani. Družba Bericap je pri predložitvenem sodišču vložila tožbo za spremembo odločbe U9200215/58 in predlagala ugotovitev ničnosti uporabnega modela. Predlagala je, naj se upoštevajo vsi predloženi dokazi in menila, da uporabni model njegovemu imetniku zagotavlja izključne pravice, ki so primerljive pravicam, ki jih zagotavlja patent. Zaradi tega je v javnem interesu, da se izključne pravice zagotovijo le za varstvo z uporabnim modelom, ki izpolnjujejo zakonske zahteve. Zakonodajalec naj bi uveljavitev javnega interesa zagotavljal s pravnim institutom ničnostne tožbe. Javni interes v postopku ugotavljanja ničnosti naj bi podkrepil člen 80(1) patentnega zakona, ki določa, da lahko na podlagi člena 42 vsakdo – razen ko gre za izjemo iz njegovega drugega odstavka – predlaga ugotovitev ničnosti patenta proti imetniku patenta. Prav tako naj bi se javni interes izražal v členu 81(3) tega zakona, v skladu s katerim se lahko ob umiku predloga za ugotovitev ničnosti postopek nadaljuje po uradni dolžnosti. Družba Plastinnova je predlagala, naj se odločba št. U9200215/58 potrdi, ker je utemeljena. Predložitveno sodišče je odločbo št. U9200215/58 razveljavilo in zadevo vrnilo madžarskemu patentnemu uradu v ponovno odločanje. Menilo je, da neupoštevanje dokazov, predloženih v okviru novega postopka za ugotovitev ničnosti, ne more temeljiti le na dejstvu, da so bili predloženi že v prejšnjem postopku za ugotovitev ničnosti. Fővárosi ítélőtábla je razveljavilo prvostopenjski sklep in, potem ko ugotovilo, da je madžarski patentni urad v postopku odločanja o novem predlogu za ugotovitev ničnosti ustrezno opredelil dejansko stanje, ki ga je bilo treba preučiti, zadevo vrnilo Fővárosi Bíróság v novo presojo in odločitev. V predložitveni odločbi Fővárosi Bíróság pojasnjuje, da se glede na določbe Direktive 2004/48, natančneje člena 2(1) in 3(2), sprašuje, kako se uporabijo predpisi nacionalnega prava glede postopkov za ugotovitev ničnosti varstva z uporabnim modelom. Predložitveno sodišče nadalje pojasnjuje, da vprašanja za predhodno odločanje, na katera naj Sodišče odgovori, temeljijo na primerjavi določb Pariške konvencije in Sporazuma TRIPS z načinom uporabe upoštevnih določb nacionalne zakonodaje. Ob tem navaja, da je bila na Madžarskem Pariška konvencija razglašena z uredbo-zakonom št. 18 leta 1970, Sporazum TRIPS pa z zakonom št. IX iz leta 1998. Fővárosi Bíróság je v teh okoliščinah prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ta vprašanja: „1. Ali je v skladu s pravom Evropske unije, če se v postopku spremembe v zvezi s predlogom za ugotovitev ničnosti uporabnega modela ukrepi, postopki in pravna sredstva uporabijo tako, da nacionalno sodišče ni vezano na predloge strank ali njihove izjave, ki imajo pravne učinke, in lahko po uradni dolžnosti odredi izvajanje dokazov, ki se mu zdijo potrebni? 2. Ali je v skladu s pravom Evropske unije, če se v postopku spremembe v zvezi s predlogom za ugotovitev ničnosti uporabnega modela ukrepi, postopki in pravna sredstva uporabijo tako, da nacionalno sodišče pri odločanju ni vezano na odločbo, izdano v upravnem postopku o predlogu za ugotovitev ničnosti ali v njej ugotovljeno dejansko stanje, predvsem pa ne na ničnostne razloge, ugotovljene med upravnim postopkom, ali izjave, trditve in dokaze, predložene med postopkom? 3. Ali je v skladu s pravom Evropske unije, če se v postopku spremembe v zvezi s poznejšim predlogom za ugotovitev ničnosti uporabnega modela ukrepi, postopki in pravna sredstva uporabijo tako, da nacionalno sodišče od dokazov, predlaganih v okviru poznejšega predloga – vključno z dokazi, ki se nanašajo na stanje tehnike – ne upošteva tistih, ki so že bili navedeni v prejšnjem predlogu za ugotovitev ničnosti?“ Vprašanja za predhodno odločanje Dopustnost Družba Plastinnova in madžarska vlada uveljavljata nedopustnost predloga za sprejetje predhodne odločbe iz različnih vidikov. Prvič, družba Plastinnova Sodišču predlaga, naj ta predlog zavrne brez vsebinske presoje, ker Fővárosi Bíróság v skladu s zakonom o pravdnem postopku ni bilo pristojno za vložitev takega predloga, in ker lahko, če je zoper zadevno odločbo v postopku v glavni stvari mogoča pritožba, postopek za sprejetje predhodne odločbe sproži le vrhovno sodišče. V zvezi s tem je treba opozoriti, da v skladu z ustaljeno sodno prakso člen 267 PDEU nacionalnim sodiščem daje najširšo diskrecijsko pravico glede predložitve vprašanja Sodišču, če ugotovijo, da se v zadevi, o kateri odločajo, pokažejo vprašanja glede razlage ali presoje veljavnosti določb prava Unije, ki so nujna za rešitev spora, o katerem odločajo. Poleg tega lahko nacionalna sodišča to možnost uporabijo, kadar koli to v okviru postopka ocenijo za primerno (glej sodbo z dne 5. oktobra 2010 v zadevi Elchinov, C-173/09, ZOdl., str. I-8889 , točka 26 in navedena sodna praksa). Sodišče je presodilo, da se zaradi obstoja nacionalnega postopkovnega pravila ne sme podvomiti o možnosti, ki jo imajo nacionalna sodišča, ki ne odločajo na zadnji stopnji, da Sodišču predložijo predlog za sprejetje predhodne odločbe, kadar imajo, kot v tem primeru, dvome glede razlage prava Unije (zgoraj navedena sodba Elchinov, točka 25, in sodba z dne 20. oktobra 2011 v zadevi Interedil, C-396/09, ZOdl., str. I-9915 , točka 35). Sodišče je namreč zavzelo stališče, da mora biti sodišče, ki ne odloča na zadnji stopnji, če meni, da bi lahko na podlagi pravne presoje, opravljene na višji stopnji, izdalo sodbo, ki bi bila v nasprotju s pravom Unije, svobodno, da Sodišču predloži vprašanja, o katerih dvomi (glej zgoraj navedeno sodbo Elchinov, točka 27 in navedena sodna praksa). V teh okoliščinah je treba ugovor nedopustnosti, ki ga je uveljavljala družba Plastinnova, zavrniti. Drugič, madžarska vlada trdi, da je treba, če predložitveno sodišče ne navede razlogov, zakaj se mu zdi razlaga Direktive 2004/48 nujna, predlog za sprejetje predhodne odločbe zavreči kot nedopusten. Iz ustaljene sodne prakse izhaja, da Sodišče lahko predlog nacionalnega sodišča zavrne samo, če je očitno, da zahtevana razlaga prava Unije nima nobene zveze z resničnostjo ali s predmetom spora o glavni stvari, če je problem hipotetičen ali če Sodišče nima na voljo pravnih in dejanskih elementov, ki so potrebni za to, da bi lahko na postavljena vprašanja dalo uporabne odgovore (glej zlasti sodbe z dne 13. marca 2001 v zadevi PreussenElektra, C-379/98, Recueil, str. I-2099 , točka 39; z dne 15. junija 2006 v zadevi Acereda Herrera, C-466/04, ZOdl., str. I-5341 , točka 48, in z dne 5. decembra 2006 v združenih zadevah Cipolla in drugi, C-94/04 in C-202/04, ZOdl., str. I-11421 , točka 25). Ugotoviti je treba, da ni očitno, da razlaga prava Unije, ki jo zahteva predložitveno sodišče, ne bi imela nobene zveze z resničnostjo ali s predmetom spora o glavni stvari, niti da bi bil problem hipotetičen. Čeprav namreč zastavljena vprašanja zelo splošno omenjajo pravo Unije, iz predložitvene odločbe izhaja, da sodišče, ki odloča o sporu o glavni stvari, v resnici zahteva razlago členov 2(1) in 3(2) Direktive 2004/48, člena 2(1) Pariške konvencije ter člena 41(1) in (2) Sporazuma TRIPS, da bi lahko presodilo, ali so nacionalna postopkovna pravila, ki se uporabljajo v okviru predloga za ugotavljanje ničnosti varstva z uporabnim modelom, v skladu s temu določbami. V teh okoliščinah se domneva upoštevnosti glede zastavljenih vprašanj ni izpodbijala. Iz tega izhaja, da je treba tudi ta drugi ugovor nedopustnosti zavrniti. Tretjič, madžarska vlada s tem, da navaja, da je Direktiva 2004/48 očitno neupoštevna za rešitev tega spora, ker naj bi bila namenjena zgolj usklajevanju civilnih in upravnih ukrepov, ki se uporabljajo v primeru kršitve pravic intelektualne lastnine, ugovarja dopustnosti predloga za sprejetje predhodne odločbe. V tej zadevi naj bi bila namreč predmet postopka veljavnost uporabnega modela in ne kršitev pravic intelektualne lastnine. V zvezi s tem zadostuje ugotovitev, da se vprašanje, ali je postopek ugotavljanja ničnosti uporabnega modela postopek za zagotovitev pravic intelektualne lastnine, ne nanaša na dopustnost vprašanj za predhodno odločanje, ampak zadeva njihovo vsebinsko presojo (glej po analogiji sodbi z dne 13. julija 2006 v združenih zadevah Manfredi in drugi, od C-295/04 do C-298/04, ZOdl., str. I-6619 , točka 30, in z dne 21. oktobra 2010 v zadevi Padawan, C-467/08, ZOdl., str. I-10055 , točka 27). Zato na podlagi te ugotovitve ni mogoče zavrniti predloga za sprejetje predhodne odločbe že na stopnji presoje njegove dopustnosti. Ker je treba tudi tretji ugovor nedopustnosti zavrniti, iz zgornjih ugotovitev izhaja, da je predlog za sprejetje predhodne odločbe dopusten. Vsebinska presoja S tremi vprašanji, ki jih je treba presojati skupaj, predložitveno sodišče v bistvu sprašuje, ali pravo Unije nasprotuje temu, da v sodnem postopku v zvezi s predlogom za ugotovitev ničnosti varstva z uporabnim modelom, sodišče: — ni vezano na predloge ali druge izjave strank in lahko po uradni dolžnosti odredi izvajanje dokazov, ki se mu zdijo potrebni; — ni vezano na odločbo, izdano v upravnem postopku o predlogu za ugotovitev ničnosti ali v njej ugotovljeno dejansko stanje, in — ne sme še enkrat presojati dokazov, ki so bili predloženi že v prejšnjem predlogu za ugotovitev ničnosti. Natančneje iz predložitvene odločbe izhaja, da nacionalno sodišče meni, da se Direktiva 2004/48 uporablja v postopku v glavni stvari in se sprašuje o razlagi te direktive, zlasti o njenih členih 2(1) in 3(2), glede na določbi Pariške konvencije in Sporazuma TRIPS, ki sta navedeni v točki 59 te sodbe. V zvezi s tem je treba najprej navesti, da je Unija podpisala Sporazum o ustanovitvi STO, katerega del je Sporazum TRIPS in ki je bil nato potrjen s Sklepom 94/800. Zato so v skladu z ustaljeno sodno prakso določbe Sporazuma TRIPS odslej sestavni del pravnega reda Unije in v okviru tega pravnega reda je Sodišče pristojno za sprejetje predhodne odločbe o razlagi tega sporazuma (glej sodbo z dne 11. septembra 2007 v zadevi Merck Genéricos – Produtos Farmacêuticos, C-431/05, ZOdl., str. I-7001 , točka 31 in navedena sodna praksa). Predvsem iz določb člena 41(1) in (2) Sporazuma TRIPS, ki jih je treba brati skupaj, izhaja, da morajo države, ki so podpisnice tega sporazuma, zagotoviti, da njihova zakonodaja vsebuje postopke s posebnostmi za uveljavitev varstva pravic intelektualne lastnine, tako da omogoča učinkovite ukrepe zoper vsako dejanje, ki bi ogrozilo pravice intelektualne lastnine, ki jih določa ta sporazum. V skladu s temi določbami morajo torej države, ki so podpisnice tega sporazuma, vključno z Unijo, v svojem nacionalnem pravu uzakoniti ukrepe za uveljavitev varstva pravic intelektualne lastnine, ki so v skladu z navedenimi določbami. Poleg tega je treba, ker Sporazum TRIPS, kot izhaja iz njegovega člena 2(1), določa, da glede delov II, III in IV tega sporazuma države podpisnice ravnajo po členih od 1 do 12 in po členu 19 Pariške konvencije, ureditev, ki jo zahteva člen 41(1) in (2) Sporazuma TRIPS, uskladiti zlasti s členom 2(1) te konvencije. Člen 2(1) Pariške konvencije določa, da pripadniki vseh držav, v katerih se uporablja ta konvencija, uživajo v vseh drugih državah, v katerih se tudi uporablja ta konvencija, če gre za varstvo industrijske lastnine, tiste koristi, ki jih ustrezni zakoni dajejo sedaj ali jih bodo dali naknadno svojim državljanom, vendar z omejitvijo, da s tem ne smejo biti kršene pravice, ki jih posebej določa ta konvencija. Imeli bodo torej enako varstvo kot slednji in enako zakonsko sredstvo zoper sleherno kršitev, prizadejano njihovim pravicam, pod pogojem, da so izpolnjeni pogoji in formalnosti, ki se zahtevajo od lastnih državljanov. Skupni temeljni element vseh teh določb Sporazuma TRIPS in Pariške konvencije je obveznost pogodbenic teh konvencij, da v svojem nacionalnem pravnem redu zagotovijo uveljavitev pravic intelektualne lastnine, s tem da določijo učinkovita pravna sredstva zoper vsa dejanja, ki bi kršila te pravice. Unija je to zakonodajno obveznost izpolnila s tem, da je sprejela Direktivo 2004/48, katere namen je, kot to izhaja iz njenega člena 1, prav zagotovitev uveljavitve pravic intelektualne lastnine, tako da se v ta namen v državah članicah uvedejo ukrepi, postopki in pravna sredstva. Natančneje, kot izhaja iz člena 2(1) Direktive 2004/48, se ukrepi, postopki in pravna sredstva, predvideni v tej direktivi, uporabljajo v skladu s členom 3 za katero koli kršitev pravic intelektualne lastnine, kot je predvidena v pravu Unije in/ali nacionalnem pravu zadevne države članice. Vse zgoraj navedene določbe konvencije, Sporazuma in Direktive 2004/48 (v nadaljevanju: zadevne določbe) torej niso namenjene temu, da uredijo vse vidike pravic intelektualne lastnine, ampak le tiste, ki niso v skladu z uveljavitvijo teh pravic oziroma s kršitvijo teh pravic, tako da se določijo učinkovita pravna sredstva za preprečevanje, odpravo ali popravo kakršnihkoli kršitev obstoječih pravic intelektualne lastnine. V zvezi s tem, kot izhaja iz člena 17 Listine Evropske unije o temeljnih pravicah, je zagotovljeno varstvo intelektualne lastnine, če je bila ta pravica zakonito pridobljena (glej v tem smislu sodbo z dne 12. julija 2005 v združenih zadevah Alliance for Natural Health in drugi, C-154/04 in C-155/04, ZOdl., str. I-6451 , točka 128). Iz tega sledi, kot sicer določa tudi člen 2(1) Direktive 2004/48, da zadevne določbe zgolj zagotavljajo uveljavitev različnih pravic, ki jih imajo osebe, ki so pridobile pravice intelektualne lastnine, torej imetniki teh pravic, in jih ni mogoče razlagati tako, kot da urejajo različne ukrepe in postopke, ki so na voljo osebam, ki, kot tožeča stranka v postopku v glavni stvari, ne da bi bile imetnice teh pravic, izpodbijajo pravice intelektualne lastnine, ki so jih pridobili drugi. Postopek za ugotavljanje ničnosti, kot je ta v postopku v glavni stvari, pa je zlasti na voljo osebi, ki, ne da bi bila imetnica pravice intelektualne lastnine, izpodbija varstvo z uporabnim modelom, ki je dodeljeno imetniku ustreznih pravic. Tak postopek tako ni namenjen zagotavljanju varstva imetnikov pravice intelektualne lastnine v smislu zadevnih določb. Ta postopek namreč ne vključuje kršitve pravic intelektualne lastnine tako glede osebe, ki je začela ta postopek, ker glede na to, da ni imetnik take pravice, po definiciji ne more utrpeti nikakršne kršitve te pravice, kot glede imetnika te pravice, na katerega se nanaša ta postopek, ker tožbe zoper njega, s katero se pravno izpodbija obstoj njegove pravice intelektualne lastnine, po definiciji ni mogoče opredeliti kot kršitev. Iz zgoraj navedenega izhaja, da namen zadevnih določb ni urejanje različnih vidikov postopka za ugotavljanje ničnosti, kot je ta iz postopka v glavni stvari. Zato je treba na zastavljena vprašanja odgovoriti, ker se določbe členov 2(1) in 3(2) Direktive 2004/48, ki se razlagajo ob upoštevanju člena 2(1) Pariške konvencije in člena 41(1) in (2) Sporazuma TRIPS, ne uporabljajo za postopek ugotavljanja ničnosti, kot je ta v postopku v glavni stvari, ne nasprotujejo temu, da sodišče v takem sodnemu postopku: — ni vezano na predloge ali druge izjave strank in lahko po uradni dolžnosti odredi izvajanje dokazov, ki se mu zdijo potrebni; — ni vezano na odločbo, izdano v upravnem postopku o predlogu za ugotovitev ničnosti ali v njej ugotovljeno dejansko stanje, in — ne sme še enkrat presojati dokazov, ki so bili predloženi že v prejšnjem predlogu za ugotovitev ničnosti. Stroški Ker je ta postopek za stranke v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči o stroških. Stroški, priglašeni za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški omenjenih strank, se ne povrnejo. Iz teh razlogov je Sodišče (tretji senat) razsodilo: Ker se določbe členov 2(1) in 3(2) Direktive Evropskega parlamenta in Sveta 2004/48/ES z dne 29. aprila 2004 o uveljavljanju pravic intelektualne lastnine, ki se razlagajo ob upoštevanju člena 2(1) Konvencije za varstvo industrijske lastnine, ki je bila podpisana v Parizu 20. marca 1883, nazadnje revidirana v Stockholmu 14. julija 1967 in spremenjena 28. septembra 1979, ter člena 41(1) in (2) Sporazuma o trgovinskih vidikih pravic intelektualne lastnine iz Aneksa 1 C Sporazuma o ustanovitvi Svetovne trgovinske organizacije (STO), ki je bil podpisan v Marakešu 15. aprila 1994 in potrjen s Sklepom Sveta z dne 22. decembra 1994 o sklenitvi sporazumov doseženih v Urugvajskem krogu večstranskih pogajanj (1986–1994), v imenu Evropske skupnosti, v zvezi z zadevami, ki so v njeni pristojnosti, ne uporabljajo za postopke ugotavljanja ničnosti, kot je ta v postopku v glavni stvari, ne nasprotujejo sodnemu postopku, v katerem sodišče: — ni vezano na predloge ali druge izjave strank in lahko po uradni dolžnosti odredi izvajanje dokazov, ki se mu zdijo potrebni; — ni vezano na odločbo, izdano v upravnem postopku o predlogu za ugotovitev ničnosti ali v njej ugotovljeno dejansko stanje, in — ne sme še enkrat presojati dokazov, ki so bili predloženi že v prejšnjem predlogu za ugotovitev ničnosti. Podpisi ( *1 ) Jezik postopka: madžarščina.

62008TJ0200

bg

Жалба за отмяна на решението на втори апелативен състав на СХВП от 3 март 2008 г. (преписка R 638/2007‑2) в процедура за обявяване на недействителност със страни Interflon BV и Illinois Tool Works, Inc. Данни, свързани с преписката Регистрирана марка на Общността, предмет на искане за обявяване на недействителност: Словна марка „FOODLUBE“ за стоки от класове 1 и 4 — регистрация № 1647734 Притежател на марката на Общността: Illinois Tools Works, Inc. Страна, която иска обявяване на недействителността на марката на Общността: Interflon BV Права на страната, която иска обявяване на недействителност: Жалбоподателят твърди, че оспорваната марка на Общността е регистрирана в нарушение на разпоредбите на член 7, параграф 1, букви б) и в) от Регламента за марката на Общността. Решение на отдела по отмяна: Отхвърля искането за обявяване на недействителност. Решение на апелативния състав: Отхвърля жалбата. Диспозитив 1) Отменя решението на втори апелативен състав на Службата за хармонизация във вътрешния пазар (марки, дизайни и модели) (СХВП) от 3 март 2008 г. (преписка R 638/2007‑2), доколкото с него се отхвърля подадената жалба в частта ѝ относно спадащите към клас 1 химически продукти, предназначени за промишлеността, и спадащите към клас 4 индустриални течни горива и масла и смазочни материали. 2) Отхвърля жалбата в останалата ѝ част. 3) Осъжда всяка страна да понесе направените от нея разноски.

61997TJ0204

pt

Fundamentação jurídica do acórdão Factos que estão na origem do litígio 1 A EPAC - Empresa para a Agroalimentação e Cereais, SA, é uma sociedade anónima de capitais públicos criada pelo Decreto-Lei português n._ 29/91, de 11 de Janeiro de 1991, que opera no mercado cerealífero. Resulta do desmantelamento progressivo da empresa pública EPAC (então, Empresa Pública de Abastecimento de Cereais), fundada em 1977, que dispôs, até 1985, enquanto organismo público de intervenção encarregado de garantir o abastecimento nacional em cereais e sementes, do monopólio público da gestão desse mercado. Em 1986, após a adesão da República Portuguesa às Comunidades Europeias, os silos portuários e respectivos equipamentos, instalações e materiais pertencentes à EPAC, bem como os créditos de financiamento correspondentes, foram transferidos para uma sociedade anónima de capitais públicos criada para o efeito, a SILOPOR - Empresa de Silos Portuários. 2 O montante que a SILOPOR ficou a dever à EPAC, na sequência desta transferência, foi avaliado, em 1989, em 7,5 milhares de milhões de escudos portugueses (PTE), quantia que a SILOPOR era manifestamente incapaz de reembolsar através dos seus próprios meios. Em Fevereiro de 1997, esta dívida, acrescida dos juros, era de 31,2 milhares de milhões de PTE. 3 A situação patrimonial da EPAC era desequilibrada e caracterizava-se por um excesso de activos imobilizados e pesados encargos salariais, bem como por uma insuficiência de capitais próprios para o financiamento da sua actividade comercial. Esta situação era o resultado da manutenção de uma enorme rede de infra-estruturas por todo o território nacional. 4 A partir de Abril de 1996, a EPAC revelou-se incapaz de assumir a maior parte dos seus encargos financeiros. 5 Esta situação conduziu o Estado português a elaborar um plano de rentabilização económica e de saneamento financeiro para a EPAC, aprovado conjuntamente, em 26 de Julho de 1996, pelo secretário de Estado do Tesouro e das Finanças e pelo secretário de Estado da Produção Agroalimentar. A EPAC foi assim autorizada a negociar um empréstimo, nas condições do mercado, até um montante máximo de 50 milhares de milhões de PTE, dos quais 30 milhares de milhões podiam beneficiar de uma garantia do Estado por um período máximo de sete anos. 6 Por despacho do ministro das Finanças n._ 430/96-XIII, de 30 de Setembro de 1996, esta garantia foi concedida relativamente a uma parte do empréstimo contraído pela EPAC junto de um consórcio bancário, cujo montante, de 48,7 milhares de milhões de PTE, correspondia à totalidade da dívida da EPAC em 30 de Junho de 1996. Esse empréstimo tinha como objectivo a reestruturação do passivo bancário a curto prazo da EPAC em passivo a médio prazo. Foi contraído por um período de sete anos, a uma taxa de juro «Lisbor 6 meses», para a parte garantida, e «Lisbor 6 meses + 1,2%», para a parte não coberta pela garantia. 7 Em 15 de Outubro de 1996, a Comissão recebeu uma queixa relativa a um eventual auxílio de Estado, constituído por essa garantia de Estado para os 30 milhares de milhões de PTE e pelo empréstimo complementar de cerca de 20 milhares de milhões de PTE, concedido em condições especiais. 8 Como não recebeu qualquer notificação por parte das autoridades portuguesas, na acepção do artigo 93._, n._ 3, do Tratado CE (que passou, após alteração, a artigo 88._, n._ 3, CE), a Comissão enviou-lhes, em 31 de Outubro de 1996, um ofício solicitando a confirmação da existência desse auxílio. Além disso, a Comissão solicitou que, em caso de resposta afirmativa, as autoridades portuguesas procedessem à notificação do auxílio em questão, a fim de poder proceder ao exame da sua compatibilidade com o mercado comum, em conformidade com os artigos 92._ do Tratado CE (que passou, após alteração, a artigo 87._ CE) e 93._ do Tratado. 9 Por ofício de 26 de Novembro de 1996, a República Portuguesa confirmou a existência de uma garantia de Estado em favor da EPAC. Todavia, não foi enviada à Comissão qualquer notificação dessa operação, nos termos do artigo 93._, n._ 3, do Tratado. 10 Em 28 de Janeiro de 1997, a queixosa pediu à Comissão que adoptasse medidas provisórias para que a garantia concedida pelo Estado à EPAC fosse suspensa. 11 Por ofício de 27 de Fevereiro de 1997, a Comissão informou as autoridades portuguesas da abertura do procedimento previsto no artigo 93._, n._ 2, do Tratado relativamente aos auxílios concedidos à EPAC (JO C 140, p. 16). Aí referia que a concessão da garantia pelo Estado não tinha ficado subordinada a obrigações específicas e que as taxas de juro dos empréstimos em análise eram sensivelmente inferiores às taxas de referência do mercado, uma vez que uma empresa em situação financeira difícil, como a EPAC, não podia, nas condições normais de mercado, obter empréstimos em condições mais favoráveis do que as oferecidas aos operadores em boa situação financeira, sem violar as regras comunitárias relativas aos auxílios de Estado. 12 Além disso, nesse ofício, a Comissão solicitou ao Governo português que tomasse todas as medidas necessárias para suspender imediatamente o efeito da garantia concedida à EPAC. Foi dado ao Governo português um prazo de quinze dias, a contar da notificação do referido ofício, para informar a Comissão das medidas adoptadas para lhe dar cumprimento. Por outro lado, a Comissão reservava-se o direito de adoptar uma decisão formal que obrigasse o Estado-Membro a suspender imediatamente o auxílio em questão para as operações futuras. 13 A Comissão concluiu esse ofício precisando que a medida em causa era, em seu entender, um auxílio que, pela sua natureza, não podia conduzir a qualquer desenvolvimento quer do sector quer da região em causa e, portanto, constituía um auxílio ao funcionamento, contrário à prática constante da Comissão em matéria de aplicação dos artigos 92._, 93._ do Tratado e 94._ do Tratado CE (que passou, após alteração, a artigo 89._ CE). 14 No âmbito deste processo, a Comissão interpelou o Governo português assim como os outros Estados-Membros e as partes interessadas, para que lhe apresentassem as suas observações. 15 Por ofício de 21 de Março de 1997, o Governo português informou a Comissão de que a administração pública de modo algum interveio na negociação do empréstimo concedido pelos bancos à EPAC para o financiamento das suas operações comerciais, e forneceu esclarecimentos quanto a esse empréstimo. 16 Por ofício de 8 de Abril de 1997, o Governo português apresentou formalmente à Comissão as suas observações relativas à decisão de abertura do procedimento do artigo 93._, n._ 2, do Tratado. 17 Em 30 de Abril de 1997, a Comissão adoptou a Decisão 97/433/CE que exige ao Governo português que suspenda o auxílio sob a forma de uma garantia de Estado concedida à empresa EPAC (JO L 186, p. 25). Esta decisão estabelece: «Artigo 1._ Portugal fica obrigado a suspender imediatamente a concessão da garantia de Estado em favor da empresa EPAC... prevista pelo despacho do ministro das Finanças n._ 430/96-XIII, de 30 de Setembro de 1996, concedida em violação do n._ 3 do artigo 93._, e a comunicar à Comissão, no prazo de 15 dias, as medidas que tenha tomado para dar cumprimento à presente decisão» 18 Por ofício de 21 de Maio de 1997, o Governo português comentou esta decisão, alegando, designadamente, que «não constitui um investimento ou uma subvenção, mas... uma garantia que cobria as obrigações assumidas pela EPAC e decorrente do contrato de reestruturação de créditos que esta negociou e celebrou com o consórcio bancário credor». Acrescentava que a contribuição financeira resultava apenas desse contrato, em que o Estado não era parte. De acordo com este Governo, o próprio Estado considerara a operação de crédito em questão necessária, pois esta não tinha por efeito conferir uma vantagem a uma empresa relativamente a outras, mas tão-só minorar um prejuízo que o Estado causara à empresa. 19 A Comissão, prosseguindo o processo, aprovou a Decisão 97/762/CE, de 9 de Julho de 1997, relativa às medidas tomadas por Portugal em favor da EPAC (JO L 311, p. 25), que enuncia: «Artigo 1._ Os auxílios concedidos pelo Governo português em favor da EPAC são ilegais, uma vez que foram postos em aplicação em violação das regras de procedimento a que se refere o n._ 3 do artigo 93._ do Tratado. Além disso, são incompatíveis com o mercado comum nos termos do n._ 1 do artigo 92._ do Tratado e não satisfazem as condições para as derrogações previstas nos n.os 2 e 3 do mesmo artigo. Artigo 2._ 1. Portugal fica obrigado a, no prazo de 15 dias a contar da data da notificação da presente decisão, suprimir os auxílios referidos no artigo 1._ 2. Portugal fica obrigado a, no prazo de dois meses a contar da data da notificação da presente decisão, tomar as medidas necessárias para recuperar os auxílios referidos no artigo 1._ 3. A recuperação será efectuada em conformidade com os procedimentos previstos na legislação portuguesa, devendo os juros ser calculados a partir da data em que os auxílios foram pagos. A taxa de juro a aplicar é a taxa de referência utilizada para o cálculo do equivalente-subvenção no quadro dos auxílios com finalidade regional.» Tramitação processual 20 Por petições apresentadas na Secretaria do Tribunal de Primeira Instância em 7 de Julho e 14 de Outubro de 1997, a recorrente interpôs, respectivamente, recurso da Decisão 97/433, inscrito sob o número T-204/97, e da Decisão 97/762, inscrito sob o número T-270/97. 21 Por outro lado, a República Portuguesa submeteu ao Tribunal de Justiça, em 23 de Setembro de 1997, um pedido de anulação das decisões impugnadas nos presentes recursos, petições registadas sob os números C-246/97 e C-330/97. O Tribunal de Justiça, por despachos de 15 de Dezembro de 1998, decidiu suspender a instância nestes dois processos até à prolação dos acórdãos do Tribunal de Primeira Instância. 22 No processo T-204/97, a Comissão, em memorando separado que apresentou em 13 de Outubro de 1997, solicitou que fosse declarada a inutilidade superveniente da lide. A recorrente apresentou, em 21 de Novembro de 1997, as suas observações sobre esse pedido. Em despacho de 5 de Março de 1998 da Quarta Secção Alargada, o Tribunal de Primeira Instância considerou que a questão da inutilidade superveniente da lide devia ser decidida quando se pronunciasse sobre o mérito da causa e reservou para final a decisão quanto às despesas. 23 Com base no relatório preliminar do juiz-relator, o Tribunal de Primeira Instância (Quinta Secção Alargada) decidiu, por um lado, no processo T-270/97, adoptar medidas de organização do processo, convidando as partes a responder por escrito a determinadas questões e a apresentar determinados documentos, e, por outro, abrir a fase oral em ambos os processos. A Comissão e a recorrente responderam a essas questões, respectivamente, por cartas de 7 e 9 de Abril de 1999. 24 Por despacho de 16 de Junho de 1999, os dois processos foram apensos para efeitos da fase oral. As partes foram ouvidas em alegações e nas respostas às questões do Tribunal de Primeira Instância, na audiência de 1 de Julho de 1999. 25 Após ouvir as partes sobre o assunto, o Tribunal de Primeira Instância considerou, em conformidade com o artigo 50._ do seu Regulamento de Processo, que os presentes processos deviam ser apensos para efeitos do acórdão. Pedidos das partes 26 A recorrente conclui pedindo que o Tribunal se digne: - declarar os recursos admissíveis e anular as Decisões 97/433 e 97/762; - condenar a Comissão nas despesas. 27 A recorrida conclui pedindo que o Tribunal se digne: - declarar a inutilidade superveniente da lide e, de qualquer modo, julgar improcedente o recurso no processo T-204/97; - julgar improcedente o recurso no processo T-270/97; - condenar a recorrente nas despesas. Quanto ao mérito no processo T-270/97 28 A recorrente invoca quatro fundamentos em apoio do seu recurso, que decorrem, em primeiro lugar, de uma violação da obrigação de fundamentação, em segundo, de uma violação do artigo 92._, n.os 1 e 3, do Tratado, em terceiro, de uma violação dos artigos 90._ e 222._ do Tratado CE (actuais artigos 86._ CE e 295._ CE) e, em quarto lugar, de uma violação dos princípios gerais da proporcionalidade, da segurança jurídica e da confiança legítima. 1. Quanto ao primeiro fundamento, decorrente de uma violação da obrigação de fundamentação Argumentos das partes 29 A recorrente salienta, em primeiro lugar, a existência de uma contradição entre os factos e a sua qualificação jurídica na fundamentação da Decisão 97/762 (a seguir «decisão impugnada»). Observa, a este propósito, que, no seu ofício de notificação da decisão impugnada e na sua decisão provisória de 30 de Abril de 1997, a Comissão apenas refere a existência de um «auxílio», enquanto, na decisão impugnada, utiliza tanto o singular «auxílio» como o plural «auxílios». Esta contradição nos próprios fundamentos e entre estes e o dispositivo da decisão resultava de um desconhecimento da situação jurídica da recorrente e de uma apreciação errónea dos factos pela Comissão. Daqui decorria que a decisão impugnada não estava fundamentada. A recorrente sublinha, a este respeito, que, não tendo o crédito bancário de cerca de 20 milhares de milhões de PTE sido objecto de qualquer garantia ou intervenção do Estado, não pode constituir um auxílio. 30 A recorrente denuncia, em segundo lugar, uma insuficiência da fundamentação. Atenta a jurisprudência aplicável neste domínio, considera que cabia à Comissão fundamentar o facto de a garantia de Estado constituir um auxílio, de esse auxílio afectar as trocas entre Estados-Membros, de falsear ou ameaçar falsear concretamente a concorrência e, por último, de a natureza desse auxílio impor a sua recuperação (v. acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 8 de Junho de 1995, Siemens/Comissão, T-459/93, Colect., p. II-1675, n._ 31). A gravidade das consequências inerentes à decisão da Comissão impunha «um rigor extremo na apreciação dos elementos de facto e de direito que estão na base da apreciação de ilegalidade e da adopção de medidas que figuram na decisão». Ora, a Comissão não tinha mencionado as especificidades relativas ao mercado (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 13 de Março de 1985, Países Baixos e Leeuwarder Papiervarenfabriek/Comissão, 296/82 e 318/82, Recueil, p. 809, n._ 24) nem esclarecido os aspectos relativos à afectação das trocas comerciais e à distorção da concorrência. 31 Em último lugar, a recorrente sublinha que a Comissão não atendeu às observações formuladas pelo Estado português, designadamente, ao facto de a garantia constituir um dos meios utilizados com vista ao saneamento financeiro, necessário a qualquer operação de privatização, e de, portanto, ser algo que se impunha prévia e obrigatoriamente à que se perspectivava para a EPAC. Por último, a Comissão não indicou as razões que a levaram, face às circunstâncias do caso concreto, a exigir a recuperação dos alegados auxílios (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 21 de Março de 1991, Itália/Comissão, C-303/88, Colect., p. I-1433, n._ 54). 32 A Comissão responde que há total correspondência entre o dispositivo da decisão impugnada e a sua fundamentação e que a única medida visada pela decisão em causa era a garantia concedida pelo Estado português à EPAC. Alega que a utilização do termo «auxílio», no plural na decisão impugnada, resulta da sua vontade de proceder à supressão completa do auxílio e dos seus efeitos e de regressar ao statu quo ante. A título subsidiário, a Comissão sublinha que a medida em causa também constituiu um auxílio em favor da SILOPOR, que permitiu a esta não honrar a sua dívida para com a EPAC. Este duplo efeito do auxílio justificava a utilização do plural. 33 A Comissão observa ter apresentado, em apoio da sua argumentação, elementos quantificados que permitiam a conclusão de que o auxílio em questão tornou possível a sobrevivência da EPAC como grande operador no mercado em causa, o que afectou necessariamente as trocas comerciais e provocou uma distorção da concorrência. Por último, a Comissão afirma que, contrariamente ao que a recorrente alega, as razões da sua recusa de tomar em consideração o argumento segundo o qual o auxílio em causa visava o saneamento da situação financeira da EPAC e a sua reestruturação encontravam-se expostas na decisão impugnada. Apreciação do Tribunal 34 A obrigação que incumbe às instituições comunitárias, por força do artigo 190._ do Tratado (actual artigo 253._ CE), de fundamentarem as respectivas decisões tem em vista permitir ao órgão jurisdicional comunitário exercer a sua fiscalização da legalidade e fornecer ao interessado as justificações da medida adoptada, a fim de poder defender os seus direitos e verificar se a decisão é ou não bem fundada (v. acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 15 de Setembro de 1998, BFM e EFIM/Comissão, T-126/96 e T-127/96, Colect., p. II-3437, n._ 57). 35 Além disso, na fundamentação das decisões que deve tomar para assegurar a aplicação das regras de concorrência, a Comissão não é obrigada a tomar posição sobre todos os argumentos invocados perante ela pelos interessados. Basta-lhe expor os factos e as considerações jurídicas que assumam uma importância essencial na economia da decisão (v. acórdão Siemens/Comissão, já referido, n._ 31). 36 Este princípio obriga, no que respeita à qualificação de uma medida como auxílio, a que se indiquem as razões pelas quais a Comissão considera que a medida em causa integra o âmbito do artigo 92._, n._ 1, do Tratado. 37 Embora seja certo que a decisão impugnada utiliza, simultaneamente, o singular e o plural do termo «auxílio», importa, no entanto, observar que a Comissão também aí recordou o facto, tomado aliás em consideração no seu ofício de 27 de Fevereiro de 1997, de que o mecanismo de consolidação do passivo da EPAC também parecia constituir um auxílio em favor da SILOPOR. 38 A Comissão também menciona, no seu décimo terceiro considerando, alínea c): «Assim, a Comissão pode concluir que a garantia de Estado em favor da EPAC constitui igualmente um auxílio estatal em favor da sua emanação directa SILOPOR. Efectivamente, o Estado português, único accionista das duas empresas, por intermédio da garantia estatal a favor da EPAC, permite a esta não exigir a satisfação dos seus créditos, o que representa um auxílio indirecto à SILOPOR.» 39 De qualquer modo, como o dispositivo de um acto é indissociável da sua fundamentação, pelo que deve ser interpretado, se necessário, tendo em conta os motivos que levaram à sua adopção, o Tribunal considera que a recorrente estava em condições de compreender que a decisão impugnada apenas visava a garantia de Estado que lhe fora concedida pelo Estado português (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 15 de Maio de 1997, TWD/Comissão, C-355/95 P, Colect., p. I-2549, n._ 21). 40 Daqui resulta que o argumento da recorrente relativo à existência de uma contradição na fundamentação da decisão impugnada deve ser rejeitado. 41 A recorrente sustenta, em seguida, que a Comissão não demonstrou que a garantia de Estado constituía um auxílio, que afectava as trocas comerciais entre Estados-Membros, que falseava ou ameaçava falsear a concorrência e que a sua natureza exigia a sua recuperação. 42 Ora, a Comissão considera, no segundo parágrafo do quarto considerando da decisão impugnada, que a garantia em causa constituía um auxílio de Estado na acepção do artigo 92._, n._ 1, do Tratado. Enuncia, a este respeito, que a taxa de juro dos empréstimos incluía um elemento de auxílio e que a garantia de Estado examinada não comportava obrigações específicas, as únicas susceptíveis de justificar uma eventual autorização da medida em causa. 43 Além disso, a Comissão referiu os efeitos concretos do auxílio sobre a concorrência e as trocas comerciais intracomunitárias. Com efeito, no que toca ao critério relativo à distorção da concorrência, a decisão impugnada esclarece que essas medidas conduzem directamente à melhoria das condições de produção e de comercialização dos produtos da empresa relativamente aos outros operadores da Comunidade Europeia que não beneficiam de auxílios comparáveis (v. quarto considerando, terceiro parágrafo, da decisão impugnada). 44 Quanto ao critério relativo à afectação das trocas comerciais intracomunitárias, a decisão enuncia: «A produção comunitária de cereais é de 173,9 milhões de toneladas. A produção portuguesa de cereais é de 1,52 milhões de toneladas. As trocas comerciais entre a Comunidade Europeia e Portugal são significativas, uma vez que Portugal é um país deficitário em cereais, que importa anualmente dos outros Estados-Membros uma quantidade de cereais superior à sua produção (1,83 milhões de toneladas) e exporta 32 530 toneladas para esses Estados-Membros. O valor monetário dessas trocas comerciais, no que respeita a Portugal, elevou-se em 1996 a cerca de 5,8 milhões de ecus para as exportações e 310 milhões de ecus para as importações. Por conseguinte, as medidas em causa são susceptíveis de afectar as trocas comerciais de cereais entre os Estados-Membros, as quais são afectadas quando um operador activo no comércio intra e extracomunitário de cereais recebe auxílios que o favorecem em relação aos outros. As medidas em questão tiveram um efeito directo e imediato sobre os custos finais da empresa, tendo, por essa razão, proporcionado uma vantagem económica em relação às outras empresas do sector que não tiveram acesso, em Portugal e nos outros Estados-Membros, a auxílios comparáveis. Por conseguinte, falseiam ou ameaçam falsear a concorrência.» (v. décimo primeiro considerando da decisão impugnada, quarto e quinto parágrafos.) 45 Desta fundamentação resulta que a Comissão examinou se se encontravam satisfeitas as condições de aplicação do artigo 92._, n._ 1, do Tratado. Assim, a fundamentação permite à recorrente e ao órgão jurisdicional comunitário conhecer as razões que induziram a Comissão a considerar que o artigo 92._, n._ 1, do Tratado era aqui aplicável. 46 A este respeito, o argumento da recorrente de que a Comissão não mencionara as especificidades relativas ao mercado não pode ser acolhido. 47 Antes de mais, é erradamente que a recorrente invoca o acórdão Países Baixos e Leeuwarder Papiervarenfabriek/Comissão, já referido, em que o Tribunal de Justiça puniu, na perspectiva das obrigações que decorrem da jurisprudencia (recordadas no n._ 30, supra), a falta de fundamentação da decisão impugnada nesse acórdão no que respeita aos critérios de distorção da concorrência e de afectação do comércio intracomunitário. 48 Embora a Comissão, na decisão ora impugnada, não tenha indicado a parte de mercado da EPAC, a recorrente não a podia acusar de não ter examinado, atentos os extractos pertinentes supra referidos (v. n._ 44, supra), os efeitos do auxílio sobre a concorrência e sobre as trocas comerciais entre Estados-Membros. 49 Em seguida, a recorrente afirma que a Comissão não tomou em consideração as observações formuladas pelo Estado português. 50 Ora, importa observar que o conjunto das observações do Governo português contidas nos seus ofícios de 8 de Abril e 21 de Maio de 1997 foram objecto de uma apreciação circunstanciada por parte da Comissão no décimo terceiro considerando da decisão impugnada. 51 No que toca mais especialmente à alegação da recorrente relativa ao facto de a garantia constituir um dos meios utilizados com vista ao saneamento financeiro necessário a qualquer operação de privatização, cabe observar que a Comissão não dispôs das informações relativas a meios alternativos. Ao proceder assim, embora tivesse exposto este argumento na decisão impugnada (oitavo considerando, segundo parágrafo), a Comissão pôde considerar que não se tratava de um facto ou de uma consideração jurídica de importância fundamental para a economia da decisão. 52 Por último, a recorrente alega que a Comissão não tinha fundamentado de modo suficiente a obrigação de recuperação do auxílio em causa. 53 Todavia, segundo uma jurisprudência constante, sempre que, contrariamente às disposições do artigo 93._, n._ 3, do Tratado, a subvenção projectada já tiver sido paga, a Comissão, que tem o poder de dirigir injunções às autoridades nacionais para exigir a sua restituição, não é obrigada a fornecer razões específicas para justificar o seu exercício (v., por exemplo, acórdão do Tribunal de Justiça de 17 de Junho de 1999, Bélgica/Comissão, C-75/97, Colect. p. I-3671, n._ 82). 54 Ora, da decisão impugnada resulta que a Comissão fundamentou de modo suficiente a recuperação do auxílio no décimo quinto considerando da referida decisão, ao afirmar que o auxílio em causa era, quanto ao fundo, e pelas razões atrás expostas, incompatível com o mercado comum, a título do artigo 92._ do Tratado. A este propósito, importa sublinhar que a Comissão justificou o montante do auxílio a recuperar por referência à vantagem financeira indevidamente recebida pela EPAC, que é representada pela diferença entre o custo financeiro do mercado de empréstimos bancários e o custo financeiro efectivamente suportado por esta última (v. décimo quinto considerando da decisão impugnada, quinto parágrafo). 55 Em consequência, a acusação que decorre da falta de fundamentação da recuperação do auxílio não pode ser acolhida. 56 Nestas circunstâncias, o primeiro fundamento deve ser julgado improcedente. 2. Quanto ao segundo fundamento, decorrente da violação do artigo 92._ do Tratado Quanto à primeira vertente, decorrente da violação do artigo 92._, n._ 1, do Tratado Argumentos das partes 57 A recorrente alega, em primeiro lugar, que a Comissão violou o artigo 92._, n._ 1, do Tratado na medida em que considerou, na decisão impugnada, que a garantia de Estado constituía um auxílio de Estado na acepção desse artigo. Em apoio deste argumento, refere, antes de mais, que a concessão de uma garantia para uma simples operação de reestruturação do seu passivo não acarretou nenhuma transferência de recursos do Estado, pois a garantia só seria executada se ela não honrasse o seu contrato de mútuo. Além disso, acrescenta que, como a garantia não lhe permitiu negociar um crédito a uma taxa de juro inferior à do mercado, não podia ser qualificada de auxílio. A este propósito, a taxa de juro que o consórcio bancário aplicou à recorrente não foi o resultado de uma intervenção da Administração pública aquando das negociações, mas da vontade que esse mesmo consórcio tinha de possibilitar uma operação de financiamento destinada a converter um passivo a curto prazo num passivo a longo prazo. 58 A recorrente afirma em seguida que cabia ao Estado, único accionista, assegurar a realização das suas missões de interesse geral e que, para o efeito, a garantia concedida pelo Estado é comparável à concedida por um investidor privado que actua no contexto de uma economia de mercado. Sustenta assim que «está-se perante um auxílio de Estado quando a autoridade pública faculta à empresa recursos financeiros em condições inaceitáveis para um investidor que opera nas condições normais de mercado» e recorda que a Comissão está presa a uma concepção pragmática e evolutiva desse critério do investidor privado. Assim, «um sócio privado podia razoavelmente contribuir com o capital necessário para assegurar a sobrevivência de uma empresa que conhece dificuldades passageiras, mas que, eventualmente depois de uma reestruturação, seria capaz de reencontrar a sua rentabilidade» (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 10 de Julho de 1986, Bélgica/Comissão, 234/84, Colect., p. 2263, n._ 15). Não obstante, «a intervenção do investidor público que prossegue objectivos de política económica não [é] necessariamente [a] de um investidor normal que coloca os seus capitais com vista à sua rentabilização a mais ou menos curto prazo» (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 21 de Março de 1991, Itália/Comissão, C-305/89, Colect., p. I-1603, n._ 20). 59 Fazendo a aplicação desta jurisprudência ao seu caso, a recorrente considera que era legítimo o Estado intervir a fim de lhe garantir uma operação de reestruturação do seu passivo nas condições do mercado, e isto tanto em virtude da sua qualidade de accionista único como da sua responsabilidade pela sua situação financeira. É para este efeito que a recorrente invoca o seu plano de reestruturação e de saneamento financeiro que deve, por um lado, conduzi-la à privatização e, por outro, permitir-lhe recuperar uma certa rentabilidade no mercado em causa. Assim, ao mesmo tempo que trabalha na prossecução do interesse geral, inerente à realização da missão da recorrente, o Estado contribuía para a «reviabilização» de uma empresa pública e para o não enfraquecimento do seu próprio prestígio. 60 A recorrente alega igualmente que, em conformidade com a posição que a Comissão adoptou na sua comunicação sobre as relações financeiras entre o Estado e as empresas públicas, as autoridades portuguesas tinham fornecido inúmeras informações que permitiam explicar de uma forma plausível a concessão da garantia, sem a qualificar de auxílio. No entanto, a Comissão não tinha atendido ao conjunto desses argumentos. 61 Por último, ao qualificar esta garantia de auxílio de Estado, a Comissão procedera a uma interpretação abusiva do conceito de auxílio e, não existindo violação do artigo 92._, n._ 1, do Tratado, o Estado português não tinha a obrigação de notificar o alegado auxílio à Comissão, nos termos do artigo 93._, n._ 3, do Tratado. 62 A recorrente alega, em segundo lugar, que a Comissão violou o artigo 92._, n._ 1, do Tratado, em virtude de não ter demonstrado que o alegado auxílio de Estado afectava as trocas comerciais intracomunitárias e falseava ou ameaçava falsear a concorrência. A recorrente afirma, em apoio do seu argumento, que não basta presumir uma afectação das trocas comerciais a partir da simples adopção de uma medida de apoio financeiro, mas que, pelo contrário, cabe à Comissão fazer prova, in concreto, da existência de uma alteração actual ou potencial da concorrência (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 14 de Setembro de 1994, Espanha/Comissão, C-278/92, C-279/92 e C-280/92, Colect., p. I-4103, n._ 32). Ao contentar-se em apurar a existência de perturbações no mercado, sem as identificar, e de um fluxo comercial entre Portugal e os outros Estados-Membros, sem demonstrar que a EPAC afecta, em seu proveito, a corrente desse fluxo, a Comissão não demonstrou que as trocas comerciais intracomunitárias foram afectadas nem que o jogo da concorrência foi falseado. 63 A Comissão responde que a garantia controvertida constitui um auxílio de Estado e que um investidor privado teria preferido liquidar a EPAC a conceder-lhe uma garantia. A afectação dos recursos do Estado resultaria, no caso em apreço, não só da renúncia a um prémio, que um garante privado teria exigido como contrapartida pelo risco suportado, como igualmente do encargo que, para orçamento do Estado, pode resultar da eventual realização desse risco. Todavia, a Comissão também afirmou, numa resposta a uma questão do Tribunal, que, se esse prémio tivesse sido efectivamente pago ao Estado português, a sua taxa não corresponderia à do mercado. Objecta, além disso, que não era obrigada a demonstrar o efeito real do auxílio e que, no caso em apreço, tinha feito prova da existência de uma afectação do comércio intracomunitário. Apreciação do Tribunal - Quanto ao conceito de auxílio de Estado 64 Importa recordar, a título preliminar, que o artigo 92._ do Tratado proíbe os auxílios concedidos pelos Estados ou provenientes de recursos estatais, independentemente da forma que assumam, que falseiem ou ameacem falsear a concorrência, favorecendo certas empresas ou certas produções, na medida em que esses auxílios afectem as trocas comerciais entre Estados-Membros. 65 Importa igualmente recordar que, segundo uma jurisprudência constante, o conceito de auxílio compreende não apenas prestações positivas, como as subvenções propriamente ditas, mas também intervenções que, de formas diversas, aliviam os encargos que oneram o orçamento de uma empresa e que, por esse motivo, não sendo subvenções na acepção estrita da palavra, têm a mesma natureza e efeitos idênticos (v., designadamente, acórdãos do Tribunal de Justiça de 30 de Novembro de 1993, Kirsammer-Hack, C-189/91, Colect., p. I-6185, n._ 16; de 15 de Março de 1994, Banco Exterior de España, C-387/92, Colect., p. I-877, n._ 13; e de 29 de Junho de 1999, DM Transport, C-256/97, Colect., p. I-3913, n._ 19). 66 A fim de apreciar se uma medida estatal constitui um auxílio, deve, segundo uma jurisprudência constante, determinar-se se a empresa beneficiária recebe uma vantagem económica que não seria obtida em condições normais de mercado (v. acórdãos do Tribunal de Justiça de 11 de Julho de 1996, SFEI e o., C-39/94, Colect., p. I-3547, n._ 60; de 29 de Abril de 1999, Espanha/Comissão, C-342/96, Colect., p. I-2459, n._ 41; e DM Transport, já referido, n._ 22). 67 No caso em apreço, a recorrente alega que a garantia concedida pelo Estado português é comparável à que um investidor privado que actua no contexto de uma economia de mercado pode conceder . 68 Todavia, importa sublinhar que o comportamento do Estado português, que concedeu a garantia controvertida, não pode ser comparado ao de um investidor privado (v., a este propósito, em sede de mútuo, os acórdãos de 29 de Abril de 1999, Espanha/Comissão, já referido, n._ 46, e DM Transport, já referido, n._ 24), pois o Estado português não procedeu a nenhuma injecção de capitais. Importa, portanto, determinar se, em condições normais de mercado, a garantia que este concedeu à EPAC, com vista a permitir-lhe obter um empréstimo junto de estabelecimentos bancários, também seria concedida por um operador privado, atento, nomeadamente, o risco de lhe ser exigido que honrasse a garantia em caso de não reembolso do empréstimo concedido. 69 A este propósito, cabe sublinhar, antes de mais, que a EPAC se encontrava numa situação financeira grave, caracterizada pela sua incapacidade em assumir os seus encargos financeiros e pela necessidade de reestruturar o seu passivo bem como as suas capacidades logísticas e salariais. 70 Além disso, a recorrente afirmou que «é possível que, sem a concessão dessa garantia do Estado, o contrato entre [ela] e o consórcio bancário... não fosse celebrado», e que, se o Estado decidir revogar a garantia, os bancos credores poderão exigir o pagamento imediato dos seus créditos, conduzindo-a, por esse facto, à falência. 71 Segue-se que a EPAC beneficiou de uma vantagem de que não beneficiaria em condições normais de mercado. 72 A este propósito, a recorrente não pode alegar que o plano de rentabilização económica e de saneamento financeiro, em conjugação com a concessão de um empréstimo parcialmente coberto por uma garantia de Estado, deixaria entrever qualquer perspectiva favorável para um operador privado, susceptível de tornar aceitável a concessão de tal vantagem. 73 Com efeito, a recorrente admite nos seus memorandos que esse plano de rentabilização e de saneamento financeiro não constituía um quadro destinado a resolver os problemas da empresa. O Governo português enuncia, aliás, no seu ofício de 8 de Abril de 1997, que «importa notar que esse contrato de mútuo, embora tenha temporariamente atenuado determinados efeitos da situação passada, em nada contribuiu para a solução dos problemas da empresa quanto ao fundo de maneio necessário às suas operações comerciais correntes e às exigências do investimento necessário para a reestruturação da empresa e para as indemnizações a pagar aos trabalhadores para efeitos da rescisão dos seus contratos de trabalho». 74 Daqui resulta que a Comissão podia considerar que, nas circunstâncias do caso em apreço, um operador privado não teria concedido à EPAC a garantia controvertida. 75 Esta conclusão não é infirmada pelo argumento da recorrente segundo o qual a intervenção do Estado se explicava pela prossecução do interesse geral, pela tomada em consideração de preocupações salariais ou ainda pela tentativa para manter o prestígio e a credibilidade do Estado. 76 Com efeito, a eventual responsabilidade do Estado português pela degradação da situação financeira da EPAC é irrelevante para efeitos da qualificação da garantia em causa como auxílio, pois o artigo 92._ do Tratado não distingue as intervenções em função das suas causas ou dos seus objectivos, antes as definindo em função dos seus efeitos (v., em último lugar, acórdão de 17 de Junho de 1999, Bélgica/Comissão, já referido, n._ 25). 77 Esta conclusão também não era contrariada pela alegação da recorrente de que as autoridades portuguesas forneceram à Comissão informações destinadas a demonstrar a existência de uma explicação plausível para a concessão da garantia e que permitiam afastar a qualificação de auxílio de Estado. 78 A recorrente invoca em apoio da sua afirmação a comunicação (JO 1993, C 307, p. 3) da Comissão aos Estados-Membros relativa à aplicação dos artigos 92._ e 93._ do Tratado e do artigo 5._ da Directiva 80/723/CEE da Comissão, de 25 de Junho de 1980, relativa à transparência das relações financeiras entre os Estados-Membros e as empresas públicas (JO L 195, p. 35; EE 08 F2 p. 75), às empresas públicas do sector produtivo. O n._ 29 desta comunicação dispõe o seguinte: «A presente comunicação, ao clarificar o modo como a Comissão aplicará o princípio do investidor no contexto de uma economia de mercado e os critérios utilizados para determinar a existência de auxílios, reduzirá a incerteza nestes domínios. Não é intenção da Comissão aplicar os princípios tratados nesta comunicação (numa matéria necessariamente complexa) de um modo dogmático ou doutrinário. A Comissão reconheceu que as decisões empresariais de investimento comportam uma larga margem de apreciação. Contudo, os princípios terão de aplicar-se quando seja suficientemente claro que não existe outra explicação plausível para a atribuição de financiamento público do que considerá-lo como auxílio estatal.» 79 Todavia, concluiu-se anteriormente, por um lado, que o comportamento do Estado português não pode ser comparado ao de um investidor privado e, por outro, que a vantagem concedida à EPAC não teria, em condições normais de mercado, sido concedida por um operador privado. 80 Relativamente à inexistência de transferência de recursos de Estado, importa sublinhar que a vantagem conferida à EPAC implica um encargo suplementar, para o orçamento de Estado, em caso de perca da garantia (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 1 de Dezembro de 1998, Ecotrade, C-200/97, Colect., p. I-7907, n._ 43). 81 Nestas circunstâncias, a concessão de uma garantia pelo Estado não podia escapar à proibição do artigo 92._ do Tratado, em virtude, apenas, de não ter sido através de uma mobilização imediata e certa de recursos do Estado que essa vantagem foi concedida à empresa beneficiária. 82 Além disso, resulta da decisão impugnada resulta que se previu o pagamento de um prémio de 0,2% ao Estado português. Ora, como a recorrente não alegou que essa taxa era conforme às praticadas no mercado, o Tribunal considera que a Comissão pôde legitimamente considerar que não constituía uma remuneração equitativa do risco suportado pelo Estado. Assim, verifica-se desde já para o Estado um lucro cessante. 83 Do que precede resulta que a Comissão não violou o artigo 92._, n._ 1, do Tratado ao declarar que a garantia controvertida constitui um auxílio de Estado na acepção desta disposição. - Quanto à afectação das trocas comerciais intracomunitárias e à distorção da concorrência 84 A recorrente afirma que a Comissão não demonstrou que o alegado auxílio afectava as trocas comerciais intracomunitárias e falseava ou ameaçava falsear a concorrência e que lhe cabia, a este respeito, demonstrar, in concreto, a existência de uma alteração actual ou potencial da concorrência. 85 Todavia, a Comissão não é obrigada a proceder a uma análise económica quantificada extremamente circunstanciada. Ademais, tratando-se de um auxílio que não foi notificado à Comissão, a decisão que declara a incompatibilidade desse auxílio com o mercado comum não tem obrigatoriamente de se basear na demonstração do efeito real desse auxílio sobre a concorrência ou sobre as trocas comerciais entre Estados-Membros. Com efeito, decidir de outro modo, conduziria a favorecer os Estados-Membros que pagam auxílios sem observarem o dever de notificação do artigo 93._, n._ 3, do Tratado, em detrimento daqueles que notificam os auxílios na fase de projecto (v. acórdãos do Tribunal de Justiça de 14 de Fevereiro de 1990, França/Comissão, C-301/87, Colect., p. I-307, n._ 33, e do Tribunal de Primeira Instância de 30 de Abril de 1998, Vlaams Gewest/Comissão, T-214/95, Colect., p. II-717, n._ 67). 86 Ora, cabe observar que a decisão impugnada comporta, na medida do necessário, os elementos que permitem concluir pela existência de uma afectação das trocas comerciais intracomunitárias e de uma distorção da concorrência. 87 Com efeito, a Comissão considerou, na decisão impugnada, que as medidas financeiras em causa conduziam directamente à melhoria das condições de produção e de comercialização dos produtos da empresa relativamente aos outros operadores da Comunidade Europeia que não beneficiam de auxílios comparáveis. A decisão também refere que o autor da queixa lhe apresentou, na fase do procedimento administrativo, um pedido de suspensão da garantia de Estado, na sequência da abertura de um concurso para a redução do direito de importação de milho para Portugal. Interrogada sobre isto na audiência, a Comissão esclareceu que a queixosa, bem como a EPAC, tinha concorrido para a obtenção de uma redução de direitos de importação. A situação da EPAC, que apresentou, neste âmbito, condições extremamente competitivas que as outras empresas não podiam acompanhar, caracterizava, portanto, uma distorção da concorrência. 88 Além disso, a Comissão refere, na decisão impugnada, o volume das trocas comerciais entre Portugal e a Comunidade, ao mesmo tempo que esclarece que estas são significativas em virtude de Portugal ser deficitário em cereais (o extracto relevante encontra-se reproduzido no n._ 44, supra). 89 Daqui a Comissão concluiu que as referidas trocas comerciais são afectadas quando um operador activo no comércio intra e extracomunitário de cereais recebe auxílios que o favorecem relativamente aos outros e que a medida em causa teve um efeito directo e imediato sobre os preços de custo da empresa, que assim beneficiou de uma vantagem económica relativamente às outras empresas do sector (o extracto relevante encontra-se reproduzido no n._ 44, supra). 90 Por conseguinte, a Comissão pôde correctamente concluir que as trocas comerciais intracomunitárias foram aqui afectadas. Aliás, a recorrente não apresenta, a este propósito, qualquer elemento susceptível de infirmar esta conclusão. 91 Do conjunto destas considerações resulta que o argumento decorrente de uma violação do artigo 92._, n._ 1, do Tratado, não pode ser acolhido. Quanto à segunda vertente, decorrente de uma violação do artigo 92._, n._ 3, do Tratado Argumentos das partes 92 A recorrente alega que a Comissão violou o artigo 92._, n._ 3, alínea c), do Tratado na medida em que não justificou de forma suficiente a não aplicação das derrogações previstas pelo artigo supra referido. A Comissão, além de dever ter concluído pela utilidade das informações fornecidas pelas autoridades portuguesas, também lhes devia ter prestado maior atenção nas suas apreciações. Assim, sabendo desde o início do processo que o plano de viabilização económica e de saneamento financeiro da EPAC já não se destinava a constituir o enquadramento para a resolução dos problemas da empresa, a Comissão devia ter analisado a garantia controvertida na perspectiva dos critérios aplicáveis aos auxílios de emergência e não na perspectiva dos aplicáveis aos auxílios à reestruturação. 93 Para além deste erro de qualificação jurídica, a Comissão tinha cometido um erro de direito na aplicação, ao caso em apreço, das quatro condições que estabeleceu na sua comunicação 94/C 368/05 («Orientações comunitárias relativas aos auxílios estatais de emergência e à reestruturação concedidos a empresas em dificuldade», JO 1994, C 368, p. 12), e isto embora tenha admitido que a EPAC é uma empresa em dificuldades, incapaz de, pelos seus próprios meios, garantir a sua recuperação. 94 Quanto à primeira condição, relativa à taxa de juro da garantia controvertida, a recorrente afirma que os empréstimos foram negociados sem a intervenção directa das autoridades portuguesas e nas condições de mercado. Embora tenha beneficiado de uma bonificação da taxa de juro, o teor do primeiro critério não exigia que a taxa concedida fosse estipulada nas condições do mercado, pois só sobre os créditos reembolsáveis é que devia incidir uma taxa equivalente à do mercado. Quanto à segunda condição, relativa à limitação do montante do auxílio ao necessário para a exploração da empresa, sustenta que a garantia não é um auxílio à exploração, mas uma «medida de carácter excepcional e transitória, que permitiria ultrapassar o problema enquanto se esperava por uma solução global». A solução escolhida pelas autoridades portuguesas visava, segundo a recorrente, manter a actividade da empresa, sem infringir as regras do direito comunitário, consolidando, com esse objectivo, um passivo bancário a curto prazo e um passivo a longo prazo. Quanto, em seguida, à terceira condição, relativa à duração do auxílio concedido, a recorrente alega que o prazo habitualmente estabelecido de seis meses é prorrogável e que é necessário que a empresa beneficiária do auxílio tenha tempo para elaborar um plano de recuperação viável. Por último, quanto à quarta condição, relativa à justificação social da medida em causa, a recorrente considera que, ao permitir a manutenção da sua actividade, a garantia concedida permitiu evitar despedimentos, perturbações no mercado de abastecimento de cereais do país e perpetuar o apoio comercial e técnico da EPAC aos agricultores portugueses. 95 A recorrente assinala ainda que, para o caso de a garantia concedida ser qualificada de auxílio, em conformidade com o artigo 92._, n._ 3, alínea c), do Tratado, essa garantia não altera as condições das trocas comerciais numa medida contrária ao interesse comum. A este respeito, recorda que, numa situação análoga à em apreço, o Tribunal de Justiça considerou que o pagamento de dívida antigas, com o objectivo de salvar uma empresa, não tem necessariamente por efeito alterar as condições das trocas comerciais em medida contrária ao interesse comum, quando essa operação se conjuga, designadamente, com um plano de reestruturação (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 14 de Novembro de 1984, Intermills/Comissão, 323/82, Recueil, p. 3809, n._ 39). 96 A Comissão objecta ter tomado em consideração as informações prestadas pelo Governo português. Além disso, relativamente à aplicação da comunicação 94/C 368/05, já referida, a Comissão observa que era normal examinar conjuntamente a hipótese de um auxílio de emergência e de um auxílio à reestruturação, constituindo estes os dois aspectos de uma única operação destinada a salvar a empresa a curto prazo e, posteriormente, a restaurar a sua viabilidade a longo prazo. Por último, tinha legitimamente considerado que a garantia em causa não satisfazia os critérios definidos na comunicação supra referida. Apreciação do Tribunal 97 Importa recordar, a título preliminar, que resulta da jurisprudência que, no âmbito do artigo 92._, n._ 3, do Tratado, a Comissão goza de um amplo poder de apreciação cujo exercício implica apreciações de ordem económica e social que devem ser efectuadas num contexto comunitário e que, portanto, compete ao Tribunal limitar a fiscalização que exerce sobre essa apreciação à verificação do respeito das regras processuais, ao carácter suficiente da fundamentação, à exactidão material dos factos, à inexistência de erro manifesto de apreciação e ao desvio de poder (v., designadamente, acórdão de 21 de Março de 1991, Itália/Comissão, C-303/88, já referido, n._ 34, e acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 13 de Setembro de 1995, TWD/Comissão, T-244/93 e T-486/93, Colect., p. II-2265, n._ 82). 98 A recorrente alega que a Comissão violou a comunicação 94/C 368/05, já referida. 99 A este propósito, considera, em primeiro lugar, que a Comissão devia ter analisado a garantia em causa na perspectiva dos critérios aplicáveis aos auxílios de emergência e não na perspectiva dos relativos aos auxílios à reestruturação. 100 No entanto, resulta da decisão impugnada [v. décimo terceiro considerando, alínea b)] que, embora a Comissão tenha considerado, aquando da abertura do processo, que os critérios dos auxílios de emergência das empresas não eram aplicáveis à garantia de Estado em causa, acabou por afirmar, na decisão impugnada, à luz das informações fornecidas pelo Governo português, que aquela constituía um auxílio de emergência. 101 Todavia, a Comissão sublinha que a garantia de Estado em favor da EPAC não satisfaz os critérios definidos na comunicação supra referida para ser considerada um auxílio de emergência compatível com o mercado comum e procede, a este propósito, a uma análise do auxílio na perspectiva dos quatro critérios definidos nessa comunicação [v. décimo terceiro considerando, alínea b)]. 102 Resulta do que precede resulta que a Comissão procedeu a uma análise exaustiva das derrogações previstas nessa comunicação e, designadamente, ao seu exame, na perspectiva dos auxílios de emergência. 103 Forçoso é portanto reconhecer que o argumento da recorrente, decorrente de um erro de qualificação jurídica da medida em causa na perspectiva das orientações referidas, não pode ser acolhido. 104 Em segundo lugar, a recorrente alega que a Comissão cometeu um erro na aplicação dos critérios relativos aos auxílios de emergência. 105 A referida comunicação enuncia, no seu n._ 3.1, relativo às condições gerais de autorização dos auxílios de emergência: «Para serem aprovados pela Comissão, os... auxílios de emergência devem, por conseguinte: - consistir em auxílios à tesouraria sob a forma de garantias de empréstimos ou de empréstimos a taxas de juro comerciais normais; - limitar-se ao montante necessário para manter a empresa em funcionamento (por exemplo, cobertura dos encargos salariais e abastecimentos correntes); - serem concedidos apenas para o período imprescindível (geralmente não superior a seis meses) para elaborar um plano de recuperação necessário e exequível; - serem justificados por dificuldades sociais prementes e não terem efeitos contrários sobre a situação industrial dos outros Estados-Membros.» 106 A Comissão considerou, na decisão impugnada, que essas condições não se encontravam satisfeitas no caso em apreço, pois a taxa dos empréstimos obtida pela EPAC era bonificada, a duração da operação excedia em muito a regra geral dos seis meses, o montante da garantia não podia ser considerado o estritamente necessário à exploração corrente da empresa e, por último, não tinha sido invocada nenhuma justificação social premente [v. décimo terceiro considerando, alínea b)]. 107 Quanto à primeira condição relativa à taxa de juro, importa recordar que o objectivo prosseguido pela Comissão ao autorizar esses auxílios de emergência é contribuir para o desenvolvimento económico sem afectar as trocas numa medida contrária ao interesse comunitário. Nesta perspectiva, não é aceitável, para um empréstimo obtido graças a uma garantia de Estado, como para um auxílio constituído pelo próprio empréstimo, que a taxa desse crédito seja mais favorável do que a taxa oferecida no mercado. 108 A taxa de juro do empréstimo concedido à recorrente é de 6,75% (taxa Lisbor), para a parte garantida do empréstimo, e de 6,75% + 1,2% (taxa Lisbor + 1,2%), para a parte não garantida. A este respeito, as afirmações da recorrente, apoiadas por uma carta do Banco Chemical Finance, SA, membro do consórcio bancário mutuante, segundo as quais as taxas de juro concedidas reflectem as condições do mercado existentes à data da assinatura do contrato em causa, não podem ser aceites. 109 Com efeito, resulta, por um lado, da decisão impugnada que a taxa de referência comunitária à data da concessão do empréstimo era de 12,51%, o que, no caso em apreço, deve ser considerado a taxa mínima, dado que a difícil situação financeira da EPAC não lhe permitiria obter um empréstimo em condições mais favoráveis do que as oferecidas aos operadores em situação financeira equilibrada [v. décimo terceiro considerando, alínea d)]. A este respeito, a Comissão apresentou, em resposta a uma questão do Tribunal, uma nota enviada pelos seus serviços ao Governo português, na qual se refere a mesma taxa como taxa de referência para Portugal, que permite calcular, a priori, o elemento de auxílio resultante dos regimes de bonificação de juros relativos aos empréstimos ao investimento. 110 Por outro lado, resulta dos documentos provenientes do Ministério das Finanças português, relativos à execução do plano de rentabilização da EPAC, que a taxa aplicável à parte garantida do empréstimo é inferior à taxa de referência portuguesa de 12,98% para 1995. 111 Assim, há que concluir que o Estado português conhecia a taxa de referência, considerada reflectir o nível médio das taxas de juro em vigor para os empréstimos a médio e longo prazo, que a Comissão aplicaria para calcular o elemento de auxílio. Também há que considerar que, no caso em apreço, se aplicou conscientemente uma taxa de juro sensivelmente inferior à referida taxa de referência. 112 Do que precede resulta que a Comissão pôde, sem cometer qualquer erro manifesto de apreciação, considerar que as taxas concedidas à EPAC eram bonificadas. 113 Relativamente às outras condições enunciadas na comunicação, importa reconhecer, por um lado, que a garantia de Estado foi concedida por um período de sete anos, quando o período geralmente aceite é de seis meses. A este respeito, embora a Comissão admita que esse prazo possa ser prorrogado com o objectivo de permitir terminar o inquérito relativo ao plano de reestruturação, importa observar que um prazo de sete anos não pode, para o efeito, ser considerado razoável. 114 Além disso, resulta das referidas orientações que os auxílios de emergência permitem apoiar temporariamente uma empresa durante o período de tempo necessário à elaboração de um plano adequado para remediar às dificuldades financeiras existentes. Nestas condições, a Comissão podia legitimamente considerar que uma garantia de sete anos não podia constituir um auxílio de emergência, e isto tanto mais que o plano de reestruturação anunciado para 1997 nunca foi enviado à Comissão. 115 Por outro lado, dos autos não resulta que o Governo ou a recorrente tenham invocado motivos sociais prementes aquando do procedimento administrativo. 116 Nestas circunstâncias, a Comissão não cometeu um erro de direito ao considerar que os critérios relativos aos auxílios de emergência não estavam satisfeitos. 117 De tudo o que precede resulta que o segundo fundamento deve ser inteiramente julgado improcedente. 3. Quanto ao terceiro fundamento, decorrente de uma violação dos artigos 90._ e 222._ do Tratado Argumentos das partes 118 A recorrente recorda, por um lado, que resulta do artigo 222._ do Tratado que a Comissão é obrigada, no exercício dos poderes que lhe são conferidos pelos artigos 92._ e 93._ do Tratado, a respeitar a igualdade de tratamento entre empresas públicas e privadas e, por outro, que, de acordo com os seus estatutos, deve ser considerada uma empresa pública para efeitos da aplicação das regras comunitárias em matéria de concorrência. Assim, incumbe à Comissão, em matéria de auxílios de Estado, não discriminar entre os investidores públicos e privados. Atenta a sua viabilidade financeira e a jurisprudência aplicável neste âmbito, a Comissão violou o princípio da igualdade de tratamento. Com efeito, da jurisprudência decorria que «resulta deste mesmo princípio da igualdade de tratamento que os capitais postos, directa ou indirectamente, à disposição de uma empresa pelo Estado, em circunstâncias que correspondem às condições normais do mercado, não podem ser considerados auxílios de Estado» (v. acórdão de 21 de Março de 1991, Itália/Comissão, C-303/88, já referido, n._ 20). 119 A recorrente alega igualmente que a Comissão violou o artigo 90._, n._ 2, do Tratado, na medida em que não atendeu ao facto de que as missões que lhe cabem têm uma finalidade social e correspondem à realização de um serviço de interesse económico geral. Como a concessão da garantia constituía uma medida indispensável à sobrevivência da EPAC, o artigo 90._, n._ 2, do Tratado era, no caso em apreço, aplicável, justificando assim uma derrogação ao princípio da proibição, da supressão e da recuperação do alegado auxílio. 120 A Comissão sublinha, relativamente à alegada violação do artigo 222._ do Tratado, que a sua decisão visa o restabelecimento da igualdade de tratamento entre a empresa pública beneficiária do auxílio e os seus concorrentes. 121 No que respeita a uma alegada violação do artigo 90._, n._ 2, do Tratado, argumenta que a recorrente não demonstrou ter sido incumbida pelo Estado da gestão de um serviço de interesse económico geral, na acepção desse artigo. Apreciação do Tribunal 122 Relativamente, por um lado, à alegada violação, pela Comissão, do princípio da igualdade de tratamento entre empresas privadas e públicas, importa sublinhar, em primeiro lugar, que, nos termos do artigo 90._, n._ 1, do Tratado, as regras de concorrência são indistintamente aplicáveis a esses dois tipos de empresas, e, em segundo, que o artigo 222._ do Tratado não contraria esse princípio. 123 Ao considerar que a garantia controvertida era um auxílio incompatível com o mercado comum, a Comissão não pôs de forma alguma em causa o regime da propriedade pública e mais não fez do que tratar de forma idêntica o proprietário público e o proprietário privado de uma empresa (v. acórdão de 21 de Março de 1991, Itália/Comissão, C-305/89, já referido, n._ 24). 124 Assim, há que considerar que o argumento, decorrente de uma violação do artigo 222._ do Tratado, não pode ser acolhido. 125 Relativamente, por outro lado, à alegada violação do artigo 90._, n._ 2, do Tratado, resulta desse artigo que, para que a derrogação possa ser aplicada, é necessário que a empresa em causa tenha sido encarregada, pelos poderes públicos, da gestão de um serviço de interesse económico geral, que a aplicação das normas do Tratado ponha em causa o cumprimento da missão específica que lhe foi confiada e, por último, que o interesse da Comunidade não seja afectado (v., designadamente, acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 27 de Fevereiro de 1997, FFSA e o./Comissão, T-106/95, Colect., p. II-229, n._ 173). 126 A este propósito, as empresas encarregadas da gestão de um serviço de interesse económico geral devem ter sido incumbidas dessa missão por um acto da autoridade pública (v. acórdãos do Tribunal de Justiça de 21 de Março de 1974, BRT e Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs, 127/73, Colect., p. 165, n._ 20, e de 18 de Junho de 1998, Corsica Ferries France, Colect. C-266/96, p. I-3949, n._ 47). 127 Ora, há que reconhecer que a recorrente não fez prova de lhe ter sido confiada uma missão desse tipo. 128 O argumento decorrente de uma violação do artigo 90._, n._ 2, do Tratado não pode, portanto, ser acolhido. 129 Segue-se que o terceiro fundamento deve ser julgado improcedente na sua integralidade. 4. Quanto ao quarto fundamento, decorrente de uma violação dos princípios gerais da proporcionalidade, da segurança jurídica e da confiança legítima Argumentos das partes 130 A recorrente afirma, antes de mais, que a Comissão não respeitou o «critério mínimo de tratamento proporcional e equilibrado dos interesses em jogo» ao exigir a supressão e a recuperação dos auxílios concedidos. A recorrente considera, com efeito, que o Estado accionista e gestor do interesse geral optou pela solução que, entre a liquidação da empresa, o auxílio directo ou a garantia, menos prejudicava os interesses em presença. 131 Por outro lado, a recorrente invoca a impossibilidade jurídica, para o Estado português, de adoptar as medidas exigidas pela Comissão, em virtude de estas violarem tanto a ordem jurídica portuguesa como o direito comunitário no que toca ao respeito das obrigações contratuais. Com efeito, o Estado não podia, unilateralmente, desvincular-se das obrigações que assumiu para com estabelecimentos bancários, sendo os órgãos jurisdicionais nacionais os únicos com competência para declarar a nulidade da garantia. 132 Por último, a recorrente e os estabelecimentos bancários tinham legitimamente confiado na legalidade da garantia concedida a esses estabelecimentos e mereciam, por esse facto, uma protecção jurídica adequada que era incompatível com uma decisão da Comissão que impusesse a supressão da garantia e o reembolso do alegado auxílio daí resultante. 133 A Comissão considera, relativamente ao carácter alegadamente desproporcionado das medidas impostas, que resulta do Tratado e da jurisprudência que a supressão do auxílio é necessária para efeitos do restabelecimento da situação anterior (v. acórdãos do Tribunal de Justiça de 21 de Março de 1990, Bélgica/Comissão, C-142/87, Colect., p. I-959, de 21 de Março de 1991, Itália/Comissão, C-305/89, já referido, e de 4 de Abril de 1995, Comissão/Itália, C-348/93, Colect., p. I-673). A este propósito, a jurisprudência reconheceu que a liquidação da empresa beneficiária do auxílio não liberava o Estado da sua obrigação de suprimir esse auxílio (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 15 de Janeiro de 1986, Comissão/Bélgica, 52/84, Colect., p. 89). 134 A Comissão afirma igualmente que, como nem o Estado, nem o próprio beneficiário ou os bancos se asseguraram do respeito do procedimento de notificação e, portanto, da legalidade do auxílio, não podem invocar uma violação do princípio da confiança legítima (v. acórdãos do Tribunal de Justiça de 20 de Setembro de 1990, Comissão/Alemanha, C-5/89, Colect., p. I-3437, bem como as conclusões do advogado-geral M. Darmon apresentadas nesse processo, Colect., p. I-3445, e acórdão do Tribunal de Justiça de 24 de Outubro de 1996, Alemanha e o./Comissão, C-329/93, C-62/95 e C-63/95, Colect., p. I-5151). 135 Por último, sublinha que o Governo português é obrigado a cumprir as medidas adoptadas na decisão impugnada. Apreciação do Tribunal 136 Relativamente, antes de mais, ao primeiro argumento da recorrente baseado na violação do princípio da proporcionalidade, devido à condição que impõe a supressão e a recuperação do auxílio, cabe recordar que, segundo uma jurisprudência constante, «a recuperação de um auxílio estatal ilegalmente concedido, com vista ao restabelecimento da situação anterior, não pode, em princípio, ser considerada como uma medida desproporcionada relativamente aos objectivos das disposições do Tratado em matéria de auxílios de Estado». A este propósito, a recuperação do auxílio ilegal visa restabelecer a situação anterior à concessão do auxílio (v. acórdãos do Tribunal de Justiça de 14 de Janeiro de 1997, Espanha/Comissão, C-169/95, Colect., p. I-135, n._ 47, e de 17 de Junho de 1999, Bélgica/Comissão, já referido, n._ 68). 137 Como foi legitimamente que a Comissão declarou o auxílio em causa incompatível com o mercado comum, a supressão e a recuperação do auxílio indevidamente recebido são proporcionadas à ilegalidade verificada. 138 Relativamente, em seguida, à alegada impossibilidade de o Estado português executar a decisão da Comissão, importa observar que eventuais dificuldades, processuais ou outras, quanto à sua execução, não têm qualquer influência sobre a sua legalidade (v. acórdãos do Tribunal de Justiça de 14 de Setembro de 1994, Espanha/Comissão, já referido, n._ 80, e de 17 de Junho de 1999, Bélgica/Comissão, já referido, n._ 86). 139 A recorrente alega, por último, ter depositado uma confiança legítima na legalidade da garantia que o Estado concedeu ao consórcio bancário. 140 Importa, a título preliminar, observar que, em conformidade com o artigo 93._, n._ 3, do Tratado, os projectos destinados a instituir auxílios devem ser notificados à Comissão antes da sua concretização, sob pena de se considerar que não foram regularmente instaurados (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 2 de Abril de 1998, Comissão/Sytraval e Brink's France, C-367/95 P, Colect., p. I-1719, n._ 35). 141 Ora, o Estado português não procedeu a essa notificação, embora a Comissão a isso o tivesse convidado no seu ofício de 31 de Outubro de 1996. 142 Assim, atenta a natureza imperativa do controlo dos auxílios de Estado efectuado pela Comissão, a EPAC não podia, em princípio, depositar uma confiança legítima na regularidade do auxílio que lhe foi concedido em violação do artigo 93._, n._ 3, do Tratado (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 20 de Março de 1997, Alcan Deutschland, C-24/95, Colect., p. I-1591, n._ 43). 143 A este propósito, importa sublinhar que, mesmo que a recorrente invocasse circunstâncias excepcionais que pudessem justificar a sua confiança legítima a fim de se opor à recuperação do auxílio, cabia ao órgão jurisdicional nacional, a quem eventualmente tenha sido submetida a questão, apreciá-las (v. acórdão Comissão/Alemanha, já referido, n._ 16). 144 Além disso, não se colocando esta questão de forma diferente quer se trate da confiança legítima do beneficiário quer da do credor do beneficiário do auxílio, incumbia igualmente aos bancos credores fazer prova da prudência e da diligência necessárias e proceder às verificações necessárias no que toca à legalidade do auxílio. 145 Resulta do que precede que o quarto fundamento não pode ser acolhido. 146 Segue-se que o recurso no processo T-270/97 deve ser integralmente julgado improcedente. Quanto à inutilidade superveniente da lide no processo T-204/97 Argumentos das partes 147 A Comissão afirma que a decisão de 30 de Abril de 1997, que exige, a título provisório, que o Governo português suspenda o auxílio sob a forma de garantia de Estado, é uma injunção-suspensão na acepção do acórdão França/Comissão, já referido, e constitui, a este respeito uma medida provisória tomada na expectativa do resultado do exame do auxílio. A razão de ser dessa decisão deixava de existir após a adopção de uma decisão definitiva sobre o mérito do processo. Ao fazê-lo, a decisão definitiva substituía a decisão provisória. 148 A Comissão recorda ter adoptado, em 9 de Julho de 1997, uma decisão definitiva em que declarava a incompatibilidade do auxílio com o Tratado e exigia a sua supressão e a sua recuperação. Assim, as obrigações do Estado-Membro em causa e as consequências para a empresa beneficiária do auxílio já não eram o resultado da decisão provisória de suspensão mas da decisão definitiva. A decisão provisória encontrar-se-ia assim «absorvida» pela decisão definitiva. 149 Em conclusão, a Comissão considera que o presente litígio ficou sem objecto. 150 A recorrente responde que o presente recurso não perdeu o seu objecto pelo simples facto da adopção de uma decisão definitiva relativa à medida estatual controvertida. Afirma, a este propósito, que a decisão provisória teve consequências profundas a nível da sua «vida interna». 151 Com efeito, importava que o argumento relativo à ilegalidade da decisão provisória fosse apreciado pelos tribunais a fim de se apurar se o Estado português e a EPAC foram mantidos numa situação de violação do direito entre a adopção da decisão provisória e a da decisão definitiva. 152 A recorrente sustenta, a título subsidiário, que, se o presente recurso fosse declarado sem objecto, isso seria devido à Comissão, em virtude da adopção da decisão definitiva, e que, portanto, não se justificava que sobre ela recaísse o encargo das despesas decorrentes do processo T-204/97. Apreciação do Tribunal 153 Cabe observar, a título prévio, que a decisão de 30 de Abril de 1997 ordenou a suspensão da concessão da garantia de Estado em favor da EPAC. Através da decisão de 9 de Julho de 1997, a Comissão declarou a ilegalidade da medida estatual em causa e, ao mesmo tempo, ordenou a sua supressão num prazo de quinze dias a contar da notificação dessa decisão e a sua recuperação, por meio de cobrança, num prazo de dois meses a contar da notificação dessa mesma decisão, sendo os juros contados a partir da data em que o auxílio foi pago. A decisão de 9 de Julho de 1997 foi notificada ao Estado português em 18 de Julho de 1997. 154 Nestas circunstâncias, importa examinar se a recorrente tem interesse em impugnar a decisão provisória. A este propósito, cabe recordar que um recurso de anulação fica sem objecto a partir do momento em que, não obstante a sua eventual procedência, a situação jurídica do recorrente não pode ser alterada pela anulação, ou não, do acto impugnado. Nesta hipótese, há, então, que pronunciar a inutilidade superveniente da lide. 155 No que respeita ao interesse da recorrente em obter a declaração de que a decisão provisória produziu efeitos autónomos até à adopção da decisão definitiva, cabe sublinhar que das respostas da EPAC às questões escritas do Tribunal resulta que o Estado português não procedeu à suspensão da garantia controvertida. Assim, a recorrente não pode alegar ter sofrido um prejuízo autónomo, seja ele qual for, resultante da decisão provisória. 156 Além disso, revela-se que, desde a sua entrada em vigor, a decisão de 9 de Julho de 1997, em virtude da natureza das medidas que ordena, privou a decisão provisória de qualquer efeito jurídico autónomo. As consequências da supressão e da recuperação do auxílio suplantam, com efeito, as de uma simples suspensão. 157 Aliás, na audiência, a EPAC aceitou, em resposta a uma questão do Tribunal, que, caso o Tribunal declarasse o auxílio ilegal, «obviamente que o interesse na prossecução do processo diminuiria na mesma medida». 158 Nestas circunstâncias, como o Tribunal confirmou a decisão da Comissão, que se tornou definitiva, que impõe a supressão e a recuperação do auxílio e não apenas a sua suspensão, a recorrente não tem qualquer interesse em obter a anulação da decisão provisória. 159 Por conseguinte, o recurso no processo T-204/97 ficou sem objecto, pelo que não há que conhecer do mesmo. Decisão sobre as despesas Quanto às despesas No processo T-270/97 160 Nos termos do artigo 87._, n._ 2, do Regulamento de Processo, a parte vencida deve ser condenada nas despesas se a parte vencedora o tiver requerido. Tendo a recorrente sido vencida, há que a condenar nas despesas, em conformidade com o pedido da Comissão. No processo T-204/97 161 Nos termos do artigo 87._, n._ 6, do Regulamento de Processo, se não houver lugar a decisão de mérito, o Tribunal decide livremente quanto às despesas. Face às circunstâncias do caso em apreço, o Tribunal considera que a recorrente deverá suportar a totalidade das despesas. Parte decisória Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE PRIMEIRA INSTÂNCIA (Quinta Secção Alargada) decide: 1) Os processos T-204/97 e T-270/97 são apensos para efeitos do acórdão. 2) O recurso no processo T-270/97 é julgado improcedente. 3) Não há que conhecer do recurso no processo T-204/97. 4) A recorrente suportará as suas próprias despesas e as da Comissão no processo T-270/97. 5) A recorrente suportará as suas próprias despesas e as da Comissão no processo T-204/97.

62008FJ0039

es

Mediante demanda recibida por fax en la Secretaría del Tribunal de la Función Pública el 28 de marzo de 2008 (cuyo original se presentó el 31 de marzo siguiente), el demandante solicita la anulación de las decisiones de 29 de mayo, 20 de junio, 28 de junio y 6 de julio de 2007, de dos decisiones de 26 de julio de 2007 y de la decisión de 2 de agosto de 2007, relativas a la deducción de 32 días de las vacaciones a las que tenía derecho en el año 2007. Marco jurídico Derecho a vacaciones y a licencias de los funcionarios El artículo 57, párrafo primero, del Estatuto de los Funcionarios de las Comunidades Europeas (en lo sucesivo, «Estatuto»), está redactado así: «Los funcionarios tendrán derecho a una vacación anual de 24 días laborables como mínimo y de 30 como máximo, por año natural, de acuerdo con la reglamentación que se establezca de común acuerdo entre las instituciones de las Comunidades previo informe del Comité del estatuto.» El artículo 59 del Estatuto dispone: «1.      Todo funcionario que justifique su imposibilidad para ejercer sus funciones como consecuencia de enfermedad o accidente disfrutará automáticamente de licencia por enfermedad. El interesado deberá notificar con la mayor brevedad su indisponibilidad a su institución, especificando el lugar en que se encuentra. A partir del cuarto día de ausencia deberá presentar un certificado médico. Este certificado deberá enviarse, a más tardar, el quinto día de ausencia, de lo que dará fe el matasellos de correos. En su defecto, y salvo que el certificado no se envíe por motivos ajenos a la voluntad del funcionario, la ausencia se considerará injustificada. […] 2.      Cuando, a lo largo de un período de doce meses, las ausencias por enfermedad sin certificado médico de duración no superior a tres días excedan de un total de doce días, el funcionario deberá presentar un certificado médico por cualquier nueva ausencia por enfermedad. Su ausencia se considerará injustificada a partir del decimotercer día de ausencia por enfermedad sin certificado médico. 3.      Sin perjuicio de la aplicación, en su caso, de las normas del régimen disciplinario, toda ausencia que se considere injustificada en virtud de lo previsto en los apartados 1 y 2 se deducirá de las vacaciones anuales del funcionario. En el supuesto de que el funcionario haya agotado ya su saldo de vacaciones, perderá el beneficio de su retribución por el período correspondiente. […]» Según el artículo 60, párrafo primero, del Estatuto: «El funcionario no podrá ausentarse sin autorización previa de su superior jerárquico salvo en caso de enfermedad o accidente. Sin perjuicio de la eventual aplicación de las medidas disciplinarias correspondientes, la ausencia no autorizada, debidamente comprobada, será computada dentro del período de vacaciones anuales del interesado. Si llegara a agotar la duración de las vacaciones se deducirá de sus remuneraciones la cantidad correspondiente al tiempo excedido.» Representación del personal El artículo 10 quater del Estatuto establece: «Cada institución podrá celebrar acuerdos relativos a su personal con sus organizaciones sindicales y profesionales representativas. Dichos acuerdos no podrán suponer una modificación del Estatuto de los funcionarios ni compromisos presupuestarios, y tampoco podrán afectar al funcionamiento de la institución considerada. Las organizaciones sindicales y profesionales representativas signatarias actuarán en cada institución con sujeción a las competencias estatutarias del Comité de personal.» Derechos de los representantes del personal En lo que respecta al comité de personal, el artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto dispone: «Las funciones asumidas por los miembros del Comité de personal y por los funcionarios que formen parte, por delegación de la Comisión, de un órgano estatutario o creado por la institución, serán consideradas como parte de los servicios que están obligados a prestar en su institución. El interesado no podrá sufrir perjuicios derivados del ejercicio de estas funciones.» El Acuerdo Marco sobre las relaciones entre la Comisión de las Comunidades Europeas y las organizaciones sindicales y profesionales, que entró en vigor el 27 de enero de 2006 para un período de 18 meses (en lo sucesivo, «el Acuerdo Marco»), estipula lo siguiente en su artículo 1, apartado 2: «La pertenencia a una organización sindical o profesional, la participación en una actividad sindical o el ejercicio de un mandato sindical no podrán perjudicar de ninguna forma ni con ningún motivo a la situación profesional del interesado o al desarrollo de su carrera.» Recursos a disposición de la representación del personal La representación del personal en la Comisión ha sido objeto de varios acuerdos entre la institución y las organizaciones sindicales y profesionales, que conciernen también al comité de personal y se refieren principalmente a los recursos puestos a disposición de la representación del personal. El «Acuerdo entre el Vicepresidente [de la Comisión] y las organizaciones sindicales y profesionales» de 4 de abril del 2001 (en lo sucesivo, «Acuerdo sobre recursos de 2001») estableció que las organizaciones sindicales y profesionales se comprometían a garantizar que los recursos se repartirían, no sólo entre dichas organizaciones, sino también en el seno del comité central de personal y de los comités locales de personal, en función de la representatividad de las organizaciones sindicales y profesionales, habida cuenta de las limitaciones locales. También se estipuló en dicho acuerdo que el reparto de los recursos se regularía mediante un protocolo entre las organizaciones sindicales y profesionales, firmado igualmente por la Dirección General de Personal y Administración. Por último, se acordó que la Comisión pondría a disposición de las organizaciones sindicales y profesionales 31,5 comisiones de servicio, de las cuales 19,5 comisiones de servicio corresponderían al comité de personal, y que todas estas comisiones de servicio se repartirían entre las organizaciones sindicales y profesionales en función de su representatividad. En lo que respecta al presente asunto, el «Protocolo de acuerdo entre las organizaciones sindicales y profesionales y la Dirección General de Personal y Administración sobre la atribución de recursos a la representación del personal en el ejercicio de 2007» estipulaba que se atribuirían 20 comisiones de servicio –a las que se sumaba una dotación adicional– al comité de personal, es decir, al comité de personal central y a los comités locales de personal. Por lo que se refiere al reparto de estas 20 comisiones de servicio, 10 de ellas fueron atribuidas a la l’Alliance confédérale des Syndicats libres. En la práctica, pueden existir diversas modalidades de comisión de servicios para un mismo funcionario o agente en comisión de servicios de carácter sindical, es decir, en una organización sindical o profesional, o de carácter estatutario, es decir, en el comité de personal: –        100 % de carácter estatutario, ya sea en el comité central de personal o en uno de los comités locales de personal, o 100 % de carácter sindical; –        50 % de carácter estatutario y 50 % de carácter sindical; –        50 % de carácter estatutario o de carácter sindical, estando el funcionario o agente de que se trate destinado en un servicio de la Comisión el 50 % restante de su tiempo de trabajo. Las organizaciones sindicales y profesionales deciden qué representantes del personal obtendrán una comisión de servicios de carácter sindical o estatutario, pero es la Comisión quien adopta las decisiones de nombramiento en comisión de servicios. Hechos que originaron el litigio Mediante decisión de 12 de marzo de 2004 del Sr. Reichenbach, en aquel momento Director General de la Dirección General de Personal y Administración, el demandante, funcionario de la Comisión en Eurostat, fue nombrado en comisión de servicios de carácter sindical del 100 % desde el 1 de abril de 2004 hasta el 31 de diciembre de 2004, fecha en la que debía reincorporarse a su servicio de origen, Eurostat. Cuando se adoptó la decisión de nombrarlo en comisión de servicios, el demandante ocupaba el puesto de secretario político de la Alliance confédérale des Syndicats libres. En octubre de 2004, el demandante fue elegido para el puesto de vicepresidente del comité local de personal de Luxemburgo. Mediante decisión de 23 de diciembre de 2004 del Sr. Chêne, sucesor del Sr. Reichenbach al frente de la Dirección General de Personal y Administración, decisión que fue reemplazada por una nueva decisión del mismo Sr. Chêne de 10 de febrero de 2005, el demandante fue destinado de nuevo a Eurostat durante un 50 % de su tiempo de trabajo a partir del 1 de enero de 2005. Por lo tanto, continuó disfrutando de una comisión de servicios como representante sindical durante el 50 % restante de su tiempo de trabajo. No obstante, en realidad, durante los años 2005 y 2006, el demandante trabajó exclusivamente para la representación estatutaria y sindical del personal (véanse los apartados 14 y 15, respectivamente, de la presente sentencia), dedicando a estas actividades (en lo sucesivo, «actividades de representación del personal») el 100 % de su tiempo de trabajo, de modo que no consagró ningún tiempo de trabajo al servicio en el que estaba destinado. Ha quedado acreditado que esta situación no tuvo consecuencias sobre las vacaciones a las que tenía derecho. En una nota de 27 de septiembre de 2006 dirigida al demandante, el jefe de la unidad E.5, «Cooperación estadística internacional», de la Dirección E, «Estadísticas agrícolas y medioambientales, cooperación estadística » (en lo sucesivo, «el jefe de unidad del demandante » o «su jefe de unidad») pidió al demandante que, en lo sucesivo, se presentase a trabajar en la unidad E.5 durante un 50 % de su tiempo de trabajo, realizase las tareas correspondientes a su puesto y alcanzase los objetivos que se le habían fijado, tras discutirlos con él, en el año 2005 y, además, que le presentase al final de cada mes un informe sobre «los progresos realizados»; el jefe de unidad del demandante precisó igualmente que todo ello debía entenderse «sin perjuicio de las eventuales consecuencias resultantes de la ausencia de su lugar de trabajo y de la falta de ejecución de sus tareas en el período transcurrido desde la fecha en que había sido destinado a la unidad E.5». En un escrito de 5 de octubre de 2006 dirigido a su jefe de unidad, el demandante, tras hacer referencia a su «comisión de servicios al 50 %» y a su cargo de vicepresidente del comité local de personal, mostró su asombro ante los reproches de incumplimiento de sus obligaciones, formulados sin tener en cuenta que, durante un período en el que no disfrutaba de una comisión de servicios y ejercía menos actividades de representación del personal, el Tribunal de Primera Instancia había anulado las decisiones de denegarle una promoción por no haber realizado ningún trabajo para Eurostat (véanse las sentencias de 17 de marzo de 2004, Lebedef/Comisión, T‑175/02, RecFP pp. I‑A‑73 y II‑313, y Lebedef/Comisión, T‑4/03, RecFP pp. I‑A‑79 y II‑337); el demandante añadía que todo ello debía entenderse «sin perjuicio de las consecuencias que se deriven de las trabas a mi actividad sindical, de la violación del artículo 24 ter del Estatuto, de la violación del Acuerdo Marco entre la Comisión y las organizaciones sindicales y profesionales y del acoso moral […] del que soy objeto […] desde hace varios años en Eurostat». En una nota de 3 de noviembre de 2006, el demandante señaló a su jefe de unidad, invocando la sentencia de 17 de marzo de 2004, Lebedef/Comisión (T‑4/03, antes citada, apartados 60 y 64), que su presencia en la representación del personal y su trabajo en ella «también contaban para Eurostat», y le propuso «ponerse de acuerdo» sobre un método de control de su presencia por parte de la representación del personal, en el caso de que dicho control fuera necesario por razones prácticas o de forma. En una nota de 17 de noviembre de 2006, el Director General de Eurostat informó al demandante de que había encomendado el tratamiento de su expediente al jefe de la unidad A.1, «Personal», de la Dirección A, «Recursos», de Eurostat (en lo sucesivo, «jefe de la unidad de personal de Eurostat»). En un escrito de 16 de enero de 2007, el jefe de unidad del demandante informó a éste de que, tras haber consultado a los servicios competentes de la Dirección General de Personal y Administración, se le había informado de que no debía aceptar la posición expuesta por el demandante en su escrito de 5 de octubre de 2006, y añadía: «En efecto, no es posible no realizar ningún trabajo para la unidad en que se está destinado si no existe un nombramiento formal en comisión de servicios. Por consiguiente, estimo que esta ausencia no es conforme con el Estatuto y es, por tanto, irregular. Me veo en la obligación de reiterar las instrucciones contenidas en mi nota de 27 septiembre de 2006 […] en el sentido de que se ajuste al régimen de trabajo normal durante el tiempo de trabajo en el que está destinado en Eurostat. Le pido que me notifique por adelantado cualquier ausencia, sea cual sea su causa. Estas ausencias deben ser autorizadas previamente por mí.» Según el demandante, a partir del 29 de enero del 2007 se dio cuenta de que, en cada ocasión en la que no había estado presente en la Comisión en un día laborable, incluidos los días en los que se hallaba en misión de representación sindical, el sistema informático de gestión de personal denominado «SysPer 2» (en lo sucesivo, «SysPer 2») había registrado medio día de ausencia no autorizada. En una carta de 5 de febrero de 2007 dirigido al jefe de unidad del demandante, el abogado del demandante le recordó que el tiempo durante el cual éste no se ocupaba de las tareas que le había asignado Eurostat dependía «exclusivamente de su volumen de trabajo para la representación estatutaria del personal» y reiteró las alegaciones del demandante sobre la violación «de los derechos sindicales» y del artículo 24 ter del Estatuto, que dispone que los funcionarios gozarán del derecho de asociación y podrán ser miembros de organizaciones sindicales o profesionales. En unas notas de 12 de marzo y de 14 de mayo de 2007 dirigidas al jefe de la unidad de personal de Eurostat, relativas a los meses de enero, febrero, marzo y abril de 2007, el Sr. Frankin, presidente del comité local de personal, por una parte, certificó la presencia del demandante, bien en la representación sindical o estatutaria, bien en Bruselas para misiones de representación sindical (misiones de 11 y 30 de enero de 2007, 14 de febrero de 2007, y 2 y 22 de marzo de 2007) y, por otra parte, dio cuenta de los períodos de vacaciones y de enfermedad del demandante, señalando así que, el 9 de enero de 2007 y entre el 19 y el 28 de febrero de 2007, el demandante había estado de vacaciones con la aprobación de Eurostat y que, entre el 18 de enero y el 26 de enero de 2007, había estado enfermo, habiendo declarado a Eurostat la enfermedad, y que además, entre el 26 y el 30 de marzo de 2007 y entre el 2 y el 30 abril de 2007, había estado hospitalizado y a continuación con licencia por enfermedad «aprobada» por Eurostat. En esas mismas notas, el presidente del comité local de personal añadía que, con arreglo al Estatuto y al Acuerdo Marco, las actividades del demandante en la representación del personal contaban como actividades realizadas en su servicio y, por consiguiente, como una presencia en Eurostat. Como indica un cuadro que lleva por título «Evolución de la cuota», aparentemente extraído de SysPer 2 (en lo sucesivo, «cuadro SysPer 2»), el 29 de mayo de 2007 se descontaron quince días y medio del período de vacaciones anuales a que tenía derecho el demandante, y dos días el 20 de junio, tres días el 28 de junio y tres días el 6 de julio; esos días de vacaciones descontados correspondían a cuatro períodos comprendidos, respectivamente, entre el 29 de enero y el 23 de marzo de 2007, entre el 15 de junio y el 20 de junio de 2007, entre el 21 de junio y el 28 de junio de 2007 y, por último, entre el 29 de junio y el 6 de julio de 2007. En una nota de 5 de julio de 2007 dirigida al jefe de la unidad de personal de Eurostat, relativas a los meses de mayo y junio de 2007, el presidente del comité local de personal, por una parte, certificó la presencia del demandante –incluidos los días en que trabajó a media jornada por razones médicas (es decir, 12 días, del 2 de mayo al 25 de mayo de 2007, y posteriormente ocho días, del 4 de junio al 15 de junio de 2007)–, bien en la representación sindical o estatutaria, bien en Bruselas para misiones de representación sindical (misiones de 2, 15 y 16 de mayo de 2007 y 7, 14 y 28 de junio de 2007) y, por otra parte, dio cuenta de un período de vacaciones aprobado por Eurostat, entre el 28 de mayo y el 1 de junio de 2007. En esa misma nota, el presidente del comité local de personal añadía que, con arreglo al Estatuto y al Acuerdo Marco, las actividades del demandante en la representación del personal contaban como actividades realizadas en su servicio y, por consiguiente, como una presencia en Eurostat. Mediante un correo electrónico de 16 de julio de 2007 dirigido al demandante, su jefe de unidad rechazó la solicitud de vacaciones de 34 días –entre el 30 de julio y el 14 de septiembre de 2007– presentada por éste, basándose en que sólo le quedaban ya ocho días y medio de su período de vacaciones; según el jefe de la unidad del demandante, tal como le había indicado en su nota de 16 de enero de 2007, cada vez que el demandante no se presentara a trabajar o no aportase un certificado apropiado, la administración de Eurostat se vería obligada a registrar su ausencia considerándola no autorizada. Mediante una nota de 23 de julio del 2007, el demandante respondió a este correo electrónico de 16 de julio de 2007, calificando las decisiones de su jefe de unidad de «acoso moral repetido y continuado». En un correo electrónico de 26 de julio de 2007, el jefe de unidad del demandante confirmó su negativa a aceptar la solicitud de vacaciones de 34 días, precisando que las ausencias del demandante no habían sido autorizados previamente, e indicó que en ese momento sólo le quedaban ya cuatro días y medio de su período de vacaciones. Ese mismo día, como indica el cuadro SysPer 2, se descontaron tres días y posteriormente otros cuatro días del período de vacaciones anuales a que tenía derecho el demandante; esos días de vacaciones descontados correspondían a los períodos comprendidos entre el 9 y el 16 de julio de 2007 y entre el 17 y el 26 de julio de 2007, respectivamente. En un correo electrónico de 1 de agosto de 2007 dirigido a su jefe de unidad, el demandante indicó, en primer lugar, que disfrutaba de una licencia por enfermedad del 1 al 24 de agosto de 2007, como recoge por otra parte el cuadro SysPer 2, y, en segundo lugar, que había solicitado unas vacaciones de siete días, del 27 de agosto al 4 de septiembre de 2007. Mediante correo electrónico de 2 de agosto de 2007, el jefe de unidad del demandante rechazó esta solicitud de vacaciones basándose en que sólo le quedaba ya un día y medio de su período de vacaciones, al tiempo que le indicaba que estaría dispuesto a aceptar una solicitud de vacaciones de cinco días como máximo. Ese mismo día, como indica el cuadro SysPer 2, se descontó un día y medio del período de vacaciones anuales a que tenía derecho el demandante; esos días de vacaciones descontados correspondían al período comprendido entre el 27 y el 31 de julio de 2007. En una nota de 27 de agosto de 2007 dirigida al jefe de la unidad de personal de Eurostat, el presidente del comité local de personal, por una parte, certificó la presencia del demandante, en lo que respecta al mes de julio de 2007, bien en la representación sindical o estatutaria, bien en Bruselas para misiones de representación sindical (misiones de 12, 18 y 26 de julio de 2007) y, por otra parte, en lo que respecta al mes de agosto de 2007, dio cuenta de un período de licencia por enfermedad que cubría todo el mes, exceptuando, según dicha nota, el 2 de agosto de 2007, fecha en la que el demandante estuvo en misión en Bruselas para la representación sindical. Como en los certificados anteriores, mencionados en los apartados 24 y 26 de la presente sentencia, el presidente del comité local de personal añadía que, con arreglo al Estatuto y al Acuerdo Marco, las actividades del demandante en la representación del personal contaban como actividades realizadas en su servicio y, por consiguiente, como una presencia en Eurostat. El 29 de agosto de 2007, el demandante presentó una reclamación contra las decisiones de 29 de mayo, 20 de junio, 28 de junio y 6 de julio de 2007, las dos decisiones de 26 de julio de 2007 y la decisión de 2 de agosto de 2007, relativas a la deducción de 32 días de las vacaciones a las que tenía derecho en el año 2007 (en lo sucesivo, «decisiones impugnadas»). En su reclamación, el demandante invocaba, por una parte, la infracción de los artículos 57, 59 y 60 del Estatuto, del artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto y del artículo 1, apartado 2, del Acuerdo Marco, y trabas a la libertad sindical; por otra parte invocaba la violación del principio de protección de la confianza legítima y de la regla patere legem quam ipse fecisti . El 18 de diciembre de 2007, la autoridad facultada para proceder a los nombramientos rechazó expresamente la reclamación del demandante, basándose en que éste no podía invocar su condición de representante del personal para incumplir las obligaciones que recaían sobre él en cuanto funcionario destinado a Eurostat durante un 50 % de su tiempo de trabajo. Dicha autoridad indicó además que, como Eurostat había respetado escrupulosamente los procedimientos y la transformación de las ausencias no autorizadas en días de vacaciones no era sino la aplicación estricta de los artículos 59 y 60 del Estatuto, no era posible detectar irregularidad alguna en las decisiones impugnadas. Pretensiones de las partes y procedimiento El demandante solicita al Tribunal que: –        Anule las decisiones de 29 de mayo, 20 de junio, 28 de junio y 6 de julio de 2007, las dos decisiones de 26 de julio de 2007 y la decisión de 2 de agosto de 2007, relativas a la deducción de 32 días de las vacaciones a las que tenía derecho en el año 2007. –        Se pronuncie sobre los gastos, costas y honorarios y condene a la Comisión a abonarlos. La Comisión solicita al Tribunal que: –        Desestime el recurso. –        Condene en costas al demandante. Con arreglo al artículo 56 del Reglamento de Procedimiento, el Tribunal dictó diligencias de ordenación del procedimiento, notificadas a las partes mediante escritos de 8 de enero 2009 y 3 de febrero de 2009; las partes llevaron a cabo lo requerido en estas diligencias. En sus respuestas a las diligencias de ordenación del procedimiento, el demandante indicó, sin que la Comisión lo contradijera sobre este extremo en la vista, que, por lo que respecta al período comprendido entre el 1 de agosto de 2007 y el 6 de septiembre de 2007, había disfrutado de una licencia por enfermedad del 1 al 24 de agosto de 2007 (véase igualmente el apartado 32 de la presente sentencia), y posteriormente del 27 de agosto al 6 de septiembre de 2007. Por otra parte declaró, con respecto al período comprendido entre el 10 de septiembre y el 21 de diciembre de 2007, de nuevo sin que la Comisión lo contradijera, que había trabajado a media jornada por razones médicas, dedicando la totalidad de su tiempo de trabajo a la representación estatutaria y sindical del personal, sin que Eurostat, que lo había considerado presente en el trabajo durante este período, le descontara no obstante un solo día de las vacaciones a las que tenía derecho. Fundamentos de Derecho Alegaciones de las partes En apoyo de sus pretensiones de anulación, el demandante invoca dos motivos. En el primero de ellos alega, por una parte, una infracción de los artículos 57, 59 y 60 del Estatuto, del artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto y del artículo 1, apartado 2, del Acuerdo Marco y, por otra parte, trabas a la libertad sindical y, en el segundo, la violación del principio de protección de la confianza legítima y de la regla patere legem quam ipse fecisti . En lo que respecta al primer motivo, tras hacer referencia a las sentencias de 17 de marzo de 2004, Lebedef/Comisión (T‑175/02) y Lebedef/Comisión (T‑4/03), antes citadas, el demandante sostiene que dedica más de siete horas y media al día a sus actividades de representación del personal, sin que pueda establecerse una distinción clara entre las actividades de representación sindical y las de representación estatutaria. Alega además que las infracciones invocadas por él resultan aún más evidentes si se tiene en cuenta el hecho de que Eurostat se negó incluso a regularizar sus ausencias por misiones de representación sindical, y se pregunta por qué razón sus ausencias anteriores a enero de 2007 no se habían considerado injustificadas. Pone de relieve igualmente que el Estatuto no establece límites en cuanto a las actividades de representación del personal, y mantiene que su caso es un caso especial y que «no se debe generalizar». En lo que respecta al segundo motivo, el demandante afirma la existencia de esperanzas fundadas, sostiene que Eurostat comenzó a descontarle días de las vacaciones a las que tenía derecho sin informarle en ningún momento de que la administración no estaba dispuesta a tomar en consideración los certificados del presidente del comité local de personal (certificados mencionados en los apartados 24, 26 y 32 de la presente sentencia) y considera que, en virtud del principio pacta sunt servanda, la Comisión está obligada a respetar las disposiciones de los artículos 57, 59 y 60 del Estatuto, del artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto y del artículo 1, apartado 2, del Acuerdo Marco. Por lo que se refiere al primer motivo, la Comisión alega que nada dispensa al demandante de su obligación de obtener una autorización previa de su superior jerárquico en caso de ausencia, o de informarle previamente al respecto. Ahora bien, en el presente asunto no existió ni una sola vez autorización o información previa. La Comisión considera además que el tenor del artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto implica que, junto a las funciones asumidas por los representantes del personal, la otra parte de sus funciones debe desarrollarse imperativamente en el servicio en el que estén destinados, salvo cuando exista una comisión de servicios a tiempo completo. Además, la Comisión pone de relieve que las sentencias de 17 de marzo de 2004, Lebedef/Comisión (T‑175/02) y Lebedef/Comisión (T‑4/03), antes citadas, se limitan a anular las decisiones por las que se denegó una promoción, sin analizar siquiera si el demandante estaba o no obligado a efectuar su trabajo en el servicio en el que estaba destinado. La Comisión estima, por otra parte, que en el presente caso se ha producido un abuso de derecho y que la sentencia del Tribunal de 7 de mayo de 2008, Lebedef/Comisión, F‑36/07, aún no publicada en la Recopilación, confirma que el demandante no puede en ningún caso decidir por sí mismo su empleo del tiempo mientras esté destinado en Eurostat. Por último, la Comisión afirma haber notificado en varias ocasiones al demandante, en particular en su nota de 16 de enero de 2007, que recordaba la de 27 de septiembre de 2006, cuáles eran las obligaciones a las que estaba sujeto; así pues, la toma en consideración de sus ausencias no autorizadas, descontándolas de las vacaciones a las que tenía derecho, no es sino la estricta aplicación de los artículos 59 y 60 del Estatuto, entre otros. Por lo que respecta al segundo motivo, la Comisión sostiene que procede desestimar la alegación basada en la supuesta violación de la regla patere legem quam ipse fecisti, ya que en el presente asunto se han aplicado correctamente todas las disposiciones pertinentes. Por esta misma razón, a su juicio, tampoco cabe acoger la alegación relativa a la supuesta violación del principio de protección de la confianza legítima, y aún con mayor motivo si se tiene en cuenta que el demandante no recibió en ningún momento promesas individuales, sino que, por el contrario, se le advirtió de las «eventuales consecuencias de la irregularidad de su conducta». La Comisión pone de relieve, por último, que, aunque el demandante invoque el Acuerdo Marco, su relación con la Comisión no es de naturaleza contractual, sino estatutaria, por lo que el principio pacta sunt servanda no resulta aplicable. En su escrito de réplica, el demandante alega que su jefe de unidad y sus superiores jerárquicos estaban al corriente de sus actividades. Sostiene igualmente que no existe abuso de derecho, sino más bien un conflicto de «intereses» o, más exactamente, un conflicto entre sus deberes y obligaciones para con su servicio, por una parte, y para con la representación del personal, por otra. Por último, el demandante estima que, aunque en el asunto en que se dictó la sentencia de 7 de mayo de 2008, Lebedef/Comisión, antes citada, el Tribunal admitió las críticas formuladas por la Comisión contra su comportamiento, «no se pronunció sobre las pretendidas [...] ausencias». En su escrito de dúplica, la Comisión sostiene que el hecho de que el jefe de unidad del demandante y sus superiores jerárquicos tuvieran conocimiento de sus actividades de representante del personal no podía considerarse equivalente a una información previa ni a una autorización previa. Apreciación del Tribunal de la Función Pública Sobre el motivo en el que se invoca, por una parte, la infracción de los artículos 57, 59 y 60 del Estatuto, del artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto y del artículo 1, apartado 2, del Acuerdo Marco y, por otra parte, trabas a la libertad sindical La representación del personal es de enorme importancia para el buen funcionamiento de las instituciones comunitarias y, por lo tanto, para el cumplimiento de las misiones de éstas. Reconociendo esta importancia, el legislador estatutario ha dispuesto, en el artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto, que las funciones asumidas por los miembros del comité de personal «serán consideradas como parte de los servicios que están obligados a prestar en su institución» y que estos «no podrán sufrir perjuicios derivados del ejercicio de estas funciones». Del mismo modo, el artículo 1, apartado 2, del Acuerdo Marco estipula que las actividades de representación sindical «no podrán perjudicar de ninguna forma ni con ningún motivo a la situación profesional del interesado o al desarrollo de su carrera». Además, la experiencia existente en materia de representación del personal en el seno de las instituciones comunitarias ha permitido comprobar las ventajas de un sistema con arreglo al cual ciertos funcionarios o agentes consagran un 50 % o un 100 % de su tiempo de trabajo a estas funciones de representación, sistema expuesto en el apartado 11 de la presente sentencia. Sin embargo, no es posible ni deseable que la representación del personal quede confiada exclusivamente a funcionarios o agentes en comisión de servicios, con independencia de que dicha comisión de servicios cubra el 50 % o el 100 % de su tiempo de trabajo. Existe un interés indudable en que una parte de las obligaciones de representación del personal recaiga en funcionarios que no se hallen en comisión de servicios. No obstante, el sistema mencionado en el apartado anterior, en el que se prevé específicamente la concesión de comisiones de servicio a ciertos representantes del personal, implica que la participación en la representación del personal de funcionarios o agentes que no estén en comisión de servicios debe tener carácter ocasional y cubrir un porcentaje del tiempo de trabajo relativamente limitado, calculado sobre una base semestral o trimestral. Es cierto que la delimitación exacta del carácter «ocasional» de la participación en la representación del personal y la delimitación exacta del porcentaje del tiempo de trabajo consagrado a ella resultan por naturaleza imposibles y sólo pueden hacerse caso por caso. Sin embargo, es preciso hacer constar que, si se acepta que un funcionario o agente que no disfruta de una comisión de servicios dedique a la representación del personal la casi totalidad, o incluso la totalidad, de su tiempo de trabajo y sólo dedique, por tanto, una pequeña parte de su tiempo de trabajo, o incluso nada en absoluto, al servicio en el que está destinado, se está eludiendo el sistema establecido en los diferentes acuerdos celebrados entre la Comisión y las organizaciones sindicales y profesionales (véanse los apartados 8, 9 y 10 de la presente sentencia) y tal situación puede constituir, en función de las circunstancias del caso, un abuso de derecho, susceptible de sanción por parte del juez comunitario (véase la sentencia del Tribunal de Primera Instancia de 8 de mayo de 2007, Citymo/Comisión, T‑271/04, Rec. p. II‑1375, apartados 100 y ss.; más específicamente, en materia de función pública, véanse las sentencias del Tribunal de Primera Instancia de 18 de diciembre de 1997, Angelini/Comisión, T‑222/95, RecFP pp. I‑A‑491 y II‑1277, apartados 35 y 36, y Costantini/Comisión, T‑57/96, RecFP pp. I‑A‑495 y II‑1293, apartados 28 y 29, y el auto del Tribunal de Primera Instancia de 12 de junio de 2001, Gogos/Comisión, T‑95/98 DEP, RecFP pp. I‑A‑123 y II‑571, apartado 24). En todo caso, para zanjar el litigio que le ha sido sometido, no es preciso que este Tribunal se pronuncie sobre los límites exactos que deben respetar los representantes del personal en el ejercicio de sus actividades de representación, en el supuesto de que no disfruten de una comisión de servicios o de que su comisión de servicios sólo cubra el 50 % de su tiempo de trabajo. Tampoco es preciso que el Tribunal se pronuncie sobre la cuestión de si el demandante incurrió o no en un abuso de derecho ni que, para resolver esta cuestión, analice el comportamiento de la institución, en particular el carácter estable y continuado de su manera de interpretar y aplicar las normas estatutarias pertinentes o la claridad y la coherencia de su actitud frente al demandante, circunstancias cuya ausencia habría podido contribuir a tal abuso. En efecto, es preciso hacer constar que, durante todo el año 2007, el demandante no dedicó ningún tiempo de trabajo al servicio en el que estaba destinado. En el período al que se refieren las decisiones impugnadas, es decir, el período comprendido entre el 29 de enero y el 23 de marzo de 2007 y entre el 15 de junio y el 31 de julio de 2007, el demandante dedicó, según afirma en su demanda, un 60 % de su tiempo de trabajo a actividades de representación sindical, para las cuales disfrutaba de una comisión de servicios de un 50 %, y el tiempo restante a actividades de representación estatutaria. Además, las respuestas del demandante a las diligencias de ordenación del procedimiento muestran que, durante el resto del año 2007 –período al que, es cierto, no se refieren las decisiones impugnadas–, se encontraba en situación, bien de licencia por enfermedad, bien de trabajo a media jornada por razones médicas, y en este último caso dedicaba su tiempo de trabajo «exclusivamente a la representación sindical y estatutaria del personal» (en lo que respecta a este último período, no se descontó ningún día de las vacaciones a las que tenía derecho). Pues bien, ninguna de estas ausencias del demandante –que la administración de Eurostat consideró inicialmente no autorizadas y posteriormente descontó de las vacaciones a las que el demandante tenía derecho, en un porcentaje correspondiente al tiempo de trabajo que habría debido prestar en el servicio en el que estaba destinado, es decir, en un 50 %, y que, por último, dieron lugar a las decisiones impugnadas– había sido previamente autorizada por su superior jerárquico, es decir, por su jefe de unidad, que ni siquiera había sido, como mínimo, previamente informado de ellas. Así pues, el demandante no respetó el artículo 60 del Estatuto, que exige la autorización previa del superior jerárquico del funcionario para toda ausencia, salvo en caso de enfermedad o accidente, y ni siquiera procedió a lo que la Comisión dio a entender en la vista que aceptaría, es decir, a informar previamente a su jefe de unidad, información del tipo de la contemplada en el artículo 6, apartado 1, de la Decisión C(2005) 2665 de la Comisión, de 15 de julio de 2005, relativa a la mejora del diálogo social en el seno de esta institución, decisión citada en la nota, de 4 de enero de 2007, enviada al jefe de la unidad de personal de Eurostat por el jefe de la unidad B.5, «Diálogo social, ampliación y relaciones con las administraciones públicas nacionales», de la Dirección General de Personal y Administración y adjunta a las respuestas de la Comisión a las diligencias de ordenación del procedimiento (este artículo indica que los miembros de las comisiones y comités paritarios, entre ellos los representantes del personal, deben notificar por adelantado a su superior jerárquico cualquier ausencia relacionada con su participación en las tareas de una comisión o de un comité). Por otra parte, teniendo en cuenta las consideraciones expuestas, los certificados ex post del presidente del comité local de personal de 12 de marzo, 14 de mayo, 5 de julio y 27 de agosto de 2007, dirigidos al jefe de la unidad de personal de Eurostat, no habrían permitido regularizar a posteriori las ausencias no autorizadas del demandante, ya que, con arreglo al artículo 60 del Estatuto, la regularización a posteriori sólo es posible en los casos de enfermedad o accidente. En cualquier caso, incluso cuando se presenten certificados ex post, la administración competente debe poder conservar un cierto derecho de control y apreciar la procedencia de una regularización posterior de una ausencia que inicialmente consideró no autorizada. Es cierto que, para justificar haber omitido solicitar una autorización previa a su jefe de unidad o informarle previamente, el demandante ha aludido a la existencia de dificultades prácticas y a la confidencialidad inherente a sus actividades de representación del personal. El Tribunal observa, no obstante, que la Comisión ha afirmado, sin que el demandante la contradijera a este respecto, que otros funcionarios o agentes de la Comisión lograban conciliar las tareas propias del servicio en el que están destinados y las de representación del personal, y ello respetando el artículo 60 del Estatuto. Además, aunque cabe admitir que, en determinadas circunstancias, existan dificultades prácticas o razones de confidencialidad que puedan impedir que los representantes del personal respeten la obligación de autorización previa de su superior jerárquico (o como mínimo la de información previa, en el sentido indicado en el apartado 54 de la presente sentencia), es preciso recordar que, en el presente asunto, el demandante no solicitó nunca una autorización previa de su jefe de unidad para sus ausencias (ni siquiera le informó previamente de ellas). Además, el demandante no ha mencionado, en particular en la vista, ningún caso concreto en el que la existencia de dificultades prácticas o de razones de confidencialidad le hubiera impedido respetar la mencionada obligación. En particular, por lo que respecta a la cuestión de la confidencialidad –teniendo presente además que numerosas informaciones sobre las actividades de representación del personal no son confidenciales, en particular los lugares, horarios y participantes de las reuniones oficiales, y que la obligación de confidencialidad sólo afecta, pues, a una parte de estas actividades–, es preciso reconocer que, incluso cuando existan datos confidenciales, el representante del personal tiene siempre la posibilidad de dar a su superior jerárquico informaciones genéricas no confidenciales, tales como la duración aproximada de una reunión. En consecuencia, la alegación del demandante sobre la existencia de dificultades prácticas o de razones de confidencialidad en el ejercicio de sus actividades de representante del personal –alegación por lo demás no probada– no podía en ningún caso eximirle por completo de su obligación de solicitar una autorización previa de su jefe de unidad (o como mínimo de informarle previamente, en el sentido indicado en el apartado 54 de la presente sentencia). Además, tampoco puede justificar el comportamiento del demandante el hecho de que la administración de Eurostat y, por tanto, el jefe de unidad del demandante tuvieran conocimiento de las actividades de representación del personal efectuadas por éste fuera del tiempo de trabajo que dedicaba a su comisión de servicios de carácter sindical. El hecho de que el servicio en el que está destinado un funcionario conozca de un modo genérico y vago las actividades de representación del personal desarrolladas por éste, como ocurre en el presente asunto, no puede considerarse equivalente a una información previa en el sentido indicado en el apartado 54 de la presente sentencia, ni mucho menos a una autorización previa del superior jerárquico. Por otra parte, si bien es cierto que, en un escrito de 3 de noviembre de 2006 dirigido a su jefe de unidad, el demandante propuso el establecimiento de un método de control de sus ausencias por parte de la «representación del personal», tal control no puede considerarse apropiado en un supuesto como el que aquí se plantea. En efecto, consta que el demandante está integrado en dos estructuras jerárquicas, la de la representación del personal, en lo que respecta a sus actividades de representante sindical, y la de Eurostat, por estar destinado en dicho servicio. Pues bien, aunque la representación del personal es competente para ejercer un control de las ausencias del demandante en lo que respecta a su comisión de servicios de carácter sindical, no ocurre lo mismo en relación con las ausencias de éste que afecten al tiempo de trabajo que debe dedicar al servicio en el que está destinado, ausencias para las cuales Eurostat es el único competente. Por último, el hecho de que, por una parte (como declaró el demandante en la vista, e incluso suponiendo que sea una descripción exacta), la mayoría de los representantes del personal que no disfrutan de una comisión de servicios se dediquen poco a la representación del personal, mientras que otras personas, como él, realizan tareas importantes y necesarias para la preparación y la buena marcha de las reuniones del comité de personal, y, por otra parte, el hecho de que las ausencias del demandante no estén relacionadas con sus actividades privadas, sino con el ejercicio de actividades de representación del personal, no pueden tener como efecto una modificación de la postura del Tribunal. Se deduce del conjunto de consideraciones expuestas que, en el presente asunto, el descuento de días de vacaciones del demandante llevado a cabo por la administración de Eurostat no vulnera el artículo 60 del Estatuto. Lo mismo puede decirse de las demás disposiciones invocadas por el demandante en apoyo de su primer motivo, así como de la referencia a las trabas a la libertad sindical. Así ocurre en particular con la supuesta infracción del artículo 57 del Estatuto invocada por el demandante, pues dicho artículo establece simplemente que los funcionarios tienen derecho a vacaciones anuales, derecho que no ha sido denegado al demandante en el presente asunto. En cuanto al artículo 59 del Estatuto, se refiere a los funcionarios imposibilitados para ejercer sus funciones como consecuencia de enfermedad o accidente, mientras que la cuestión controvertida en el presente asunto, es decir, la de los días descontados de las vacaciones a que tenía derecho el demandante, no guarda relación con esos supuestos. En todo caso, el demandante no presenta ninguna argumentación autónoma sobre la supuesta violación de estos dos últimos artículos. Además, no cabe deducir ni de la asimilación de las funciones de los miembros del comité de personal a los servicios que están obligados a prestar en su institución (formulada en el artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto), ni de la prohibición de que las instituciones perjudiquen del modo que sea a los representantes del personal (formulada en el artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto y en el artículo 1, apartado 2, del Acuerdo Marco), ni, por último, del propio concepto de libertad sindical invocado por el demandante que exista un derecho general de los representantes del personal a ausentarse de su lugar de trabajo en el servicio en el que están destinados sin autorización previa (o, como mínimo, sin una información previa, en el sentido indicado en el apartado 54 de la presente sentencia). Esta conclusión resulta especialmente válida cuando tales ausencias cubren una parte esencial del tiempo de trabajo, o incluso la totalidad, y ni siquiera se ha alegado, y menos aún probado, que la administración se hubiera negado a conceder al interesado las facilidades necesarias para el ejercicio de sus funciones representativas. Las conclusiones a las que ha llegado el Tribunal en los apartados 61 y 62 de la presente sentencia se aplican igualmente a los días de vacaciones descontados por las misiones de representación sindical efectuadas en Bruselas en 2007 (de 30 de enero, 14 de febrero, 2 y 22 de marzo, 28 de junio y 12, 18 y 26 de julio). Incluso para las ausencias relacionadas con estas misiones, el demandante estaba obligado a solicitar una autorización previa a su jefe de unidad en Eurostat (o, como mínimo, a informarle previamente, en el sentido indicado en el apartado 54 de la presente sentencia). Esta afirmación resulta especialmente válida si se tiene en cuenta que, al tratarse de reuniones oficiales programadas previamente, no podían darse problemas del tipo de los mencionados en el apartado 57 de la presente sentencia, es decir, dificultades prácticas o una obligación de confidencialidad. Además, si bien es cierto que resultaba justificado que el demandante dedicase una jornada de trabajo completa a cada misión de representación sindical efectuada en Bruselas y sobrepasara en consecuencia el tiempo de trabajo que podía dedicar a tales actividades, ya que sólo disfrutaba de una comisión de servicios de carácter sindical de un 50 %, el demandante habría debido compensar, sin embargo, tal situación trabajando un día entero en la unidad de Eurostat en la que estaba destinado por cada día de misión en Bruselas. En cualquier caso, la alegación del demandante sólo se refiere al descuento de cuatro días de sus vacaciones por los ocho días de misión de representación sindical en Bruselas. Pues bien, durante el período al que se refieren las decisiones impugnadas, Eurostat no descontó días de vacaciones por los días en que el demandante trabajó a media jornada por razones médicas y no dedicó, sin embargo, ningún tiempo de trabajo al servicio en el que estaba destinado. En efecto, la administración de Eurostat aceptó que, en esos días, el demandante dedicase el 50 % restante de su tiempo de trabajo a la representación del personal (véase el apartado 26 de la presente sentencia), mientras que, como la Comisión ha señalado en sus respuestas a las diligencias de ordenación del procedimiento, Eurostat habría podido descontar por esa razón varios días de las vacaciones a las que tenía derecho el demandante (y un número de días superior al que descontó por los días de misión en Bruselas) y se estimaría por lo demás facultado para hacerlo «si el Tribunal no acogiera las alegaciones [de la Comisión]». Del mismo modo, las respuestas del demandante a las diligencias de ordenación del procedimiento muestran que, durante el período no contemplado en las decisiones impugnadas en el que trabajó a media jornada por razones médicas, es decir, del 10 de septiembre al 21 de diciembre de 2007, Eurostat no descontó ningún día de las vacaciones a las que tenía derecho, a pesar de que había dedicado el resto de su tiempo de trabajo a la representación estatutaria y sindical del personal exclusivamente. De todo ello se deduce que procede desestimar por infundado el presente motivo. Sobre el motivo en el que se invoca la violación del principio de protección de la confianza legítima y de la regla patere legem quam ipse fecisti Según reiterada jurisprudencia, tiene derecho a reclamar la protección de su confianza legítima todo particular que pueda invocar unas garantías precisas, incondicionales y concordantes ofrecidas por la administración (sentencias del Tribunal de Primera Instancia de 27 de febrero de 1996, Galtieri/Parlamento, T‑235/94, RecFP pp. I‑A‑43 y II‑129, apartados 63 y 65, y de 16 de marzo de 2005, Ricci/Comisión, T‑329/03, RecFP pp. I‑A‑69 y II‑315, apartado 79; sentencias del Tribunal de la Función Pública de 21 de febrero de 2008, Skoulidi/Comisión, F‑4/07, aún no publicada en la Recopilación, apartado 79, y de 4 de noviembre de 2008, Van Beers/Comisión, F‑126/07, aún no publicada en la Recopilación, apartado 70). En el presente asunto, aun suponiendo que la inercia de Eurostat en 2005 y 2006 con respecto a las continuas ausencias del demandante del servicio en el que estaba destinado pudiera asimilarse a unas «garantías precisas, incondicionales y concordantes» de la administración, en el sentido de la mencionada jurisprudencia, dado que la administración había tolerado, por una parte, que el interesado ejerciera sus actividades de representación del personal sin realizar trabajo alguno en la unidad en la que estaba destinado y, por otra parte, que se eximiera de su obligación de obtener una autorización previa de su jefe de unidad (o, como mínimo, de informarle previamente, en el sentido indicado en el apartado 54 de la presente sentencia), tal comprobación sólo valdría, en cualquier caso, hasta el momento en que se envió al demandante la nota de 27 de septiembre de 2006 o, como muy tarde, la nota de 16 de enero de 2007. En efecto, en esas notas, el jefe de unidad del demandante le pidió que, en lo sucesivo, se presentase a trabajar en su servicio durante un 50 % de su tiempo de trabajo y realizase las tareas correspondientes a su puesto, y posteriormente le indicó que, sin un nombramiento formal en comisión de servicios, el hecho de no realizar ningún trabajo para la unidad en que se está destinado no era conforme con el Estatuto y debía considerarse, por tanto, irregular, y por último le pidió que le notificase por adelantado cualquier ausencia, para que hubiera un acuerdo previo. Además, en la nota de 27 septiembre de 2006, el jefe de unidad del demandante señaló que el contenido de esa nota debía entenderse «sin perjuicio de las eventuales consecuencias resultantes de la ausencia de su lugar de trabajo y de la falta de ejecución de sus tareas en el período transcurrido desde la fecha en que había sido destinado a la unidad E.5». Así pues, desde el momento en que recibió estas notas y con posterioridad, es decir, durante el período al que se refieren las decisiones impugnadas, el demandante no podía invocar garantía alguna ofrecida por la administración de Eurostat, y aún menos una confianza legítima en el sentido de la jurisprudencia citada en el apartado 66 de la presente sentencia, y ni siquiera un derecho al mantenimiento de la situación existente en 2005 y 2006. Además, la lectura de los autos revela que, aunque en el presente asunto Eurostat no interpretase ni aplicase las normas estatutarias pertinentes de modo estable y continuado y la actitud de la administración frente al interesado no fuera en todo momento clara y coherente, sigue siendo cierto que Eurostat actuó con diligencia al advertir al demandante, mediante las citadas notas de 27 de septiembre de 2006 y de 16 de enero de 2007, de su obligación de presentarse en lo sucesivo en su servicio en Eurostat, del carácter irregular de sus ausencias con arreglo al Estatuto y de la necesidad de que notificase previamente sus ausencias y obtuviera una autorización previa para ellas. En lo que respecta a las alegaciones relativas a la obligación de la Comisión de respetar, en virtud del principio pacta sunt servanda, las disposiciones de los artículos 57, 59 y 60 del Estatuto, del artículo 1, párrafo sexto, del anexo II del Estatuto y del artículo 1, apartado 2, del Acuerdo Marco, es preciso hacer constar –dejando aparte el hecho de que, por lo que se refiere a la obligación de la Comisión de respetar estas disposiciones, la relación de trabajo entre el demandante y la administración es estatutaria y no contractual– que, habida cuenta de las consideraciones expuestas en relación con el primer motivo, procede desestimar igualmente estas alegaciones. En consecuencia, procede desestimar por infundado el motivo en el que se invoca la violación del principio de protección de la confianza legítima y de la regla patere legem quam ipse fecisti . Costas A tenor de lo dispuesto en el artículo 87, apartado 1, del Reglamento de Procedimiento, sin perjuicio de las demás disposiciones del capítulo octavo del título segundo de dicho Reglamento, la parte que pierda el proceso será condenada en costas, si así lo hubiera solicitado la otra parte. El apartado 2 de este mismo artículo dispone que, si así lo exige la equidad, el Tribunal de la Función Pública podrá limitarse a imponer una condena parcial en costas a la parte que pierda el proceso, o incluso no condenarla en costas. En el presente asunto, la parte que ha perdido el proceso es el demandante. Así pues, y al no existir razones que justifiquen la aplicación del artículo 87, apartado 2, del Reglamento de Procedimiento, procede condenarla al pago de la totalidad de las costas. En virtud de todo lo expuesto, EL TRIBUNAL DE LA FUNCIÓN PÚBLICA (Sala Primera) decide: 1) Desestimar el recurso. 2) El Sr. Lebedef cargará con la totalidad de las costas. Gervasoni Kreppel Tagaras Pronunciada en audiencia pública en Luxemburgo, a 7 de julio de 2009. La Secretaria El Presidente W. Hakenberg S. Gervasoni El texto de la presente resolución y los de las resoluciones de los tribunales comunitarios citadas en ella y que aún no han sido publicados en la Recopilación están disponibles en el sitio de Internet del Tribunal de Justicia www.curia.europa.eu * Lengua de procedimiento: francés.

62001CJ0410

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 36 Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν η Αυστριακή και η Γαλλική Κυβέρνηση, καθώς και η Επιτροπή, που κατέθεσαν παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (έκτο τμήμα), κρίνοντας επί των ερωτημάτων που του υπέβαλε με διάταξη της 8ης Οκτωβρίου 2001 το Bundesvergabeamt, αποφαίνεται: Το άρθρο 1, παράγραφος 3, της οδηγίας 89/665/ΕΟΚ του Συμβουλίου, της 21ης Δεκεμβρίου 1989, για τον συντονισμό των νομοθετικών, κανονιστικών και διοικητικών διατάξεων περί της εφαρμογής των διαδικασιών [εκδικάσεως] προσφυγής στον τομέα της σύναψης συμβάσεων κρατικών προμηθειών και δημοσίων έργων, όπως τροποποιήθηκε με την οδηγία 92/50/ΕΟΚ του Συμβουλίου, της 18ης Ιουνίου 1992, για τον συντονισμό των διαδικασιών σύναψης δημοσίων συμβάσεων υπηρεσιών, εμποδίζει όπως ένας επιχειρηματίας ο οποίος συμμετείχε σε διαδικασία συνάψεως δημοσίας συμβάσεως θεωρηθεί ότι έχει απολέσει το συμφέρον του προς σύναψη της συμβάσεως αυτής επειδή, πριν κινήσει τη διαδικασία προσφυγής που προβλέπει η εν λόγω οδηγία, παρέλειψε να προσφύγει σε επιτροπή συμφιλιώσεως, όπως είναι η Bundes-Vergabekontrollkommission, που θεσπίστηκε με τον Bundesgesetz über die Vergabe von Aufrägen (Bundesvergabesegetz) 1977 (ομοσπονδιακό νόμο του 1997 για τη σύναψη δημοσίων συμβάσεων).

62018CJ0826

hu

Az előzetes döntéshozatal iránti kérelem a környezeti ügyekben az információhoz való hozzáférésről, a nyilvánosságnak a döntéshozatalban történő részvételéről és az igazságszolgáltatáshoz való jog biztosításáról szóló, Aarhusban (Dánia), 1998. június 25‑én aláírt, az Európai Közösség nevében a 2005. február 17‑i 2005/370/EK tanácsi határozattal ( HL 2005. L 124., 1. o. ) jóváhagyott egyezmény (a továbbiakban: Aarhusi Egyezmény) 9. cikke (2) bekezdésének az értelmezésére vonatkozik. Ezt a kérelmet a természetes személy LB és a Stichting Varkens in Nood, a Stichting Dierenrecht, továbbá a Stichting Leefbaar Buitengebied, állatjogvédő egyesületek, valamint a College van burgemeester en wethouders van de gemeente Echt‑Susteren (Echt‑Susteren önkormányzatának képviselő‑testülete, Hollandia, a továbbiakban: Echt‑Susteren önkormányzata) között annak tárgyában folyamatban lévő jogvitákban terjesztették elő, hogy ezen önkormányzat a Sebava BV számára engedélyt adott egy sertésistálló felépítésére. Jogi háttér A nemzetközi jog Az Aarhusi Egyezmény tizennyolcadik preambulumbekezdése azon meggyőződést fejezi ki, hogy a nyilvánosság, illetőleg a szervezetek számára hatékony igazságszolgáltatási mechanizmusnak kell rendelkezésre állnia érdekeik védelme és a jogszabályok érvényesítése érdekében. Ezen egyezmény „Meghatározások” című 2. cikke a (4) bekezdésében kimondja, hogy „a nyilvánosság” jelentése „egy vagy több természetes vagy jogi személy, továbbá a nemzeti joggal vagy gyakorlattal összhangban azok szövetségei, szervezetei és csoportjai”. E 2. cikk (5) bekezdése értelmében az „érintett nyilvánosság” jelenti „a nyilvánosság azon részét, amelyet a környezeti döntéshozatal befolyásol, vagy valószínűleg befolyásol, vagy ahhoz érdeke fűződik”. Ezen (5) bekezdés pontosítja, hogy a „jelen meghatározásban a környezet védelmét elősegítő és a nemzeti jogban foglalt követelményeknek megfelelő, nem kormányzati szervezeteket érdekelt szervezeteknek kell tekinteni”. Az Aarhusi Egyezmény 3. cikkének (5) bekezdése értelmében ezen egyezmény rendelkezései nem befolyásolják a felek azon jogát, hogy olyan intézkedéseket tartsanak fenn vagy foganatosítsanak, amelyek ezen egyezmény követelményeinél szélesebb körű hozzáférhetőséget biztosítanak a nyilvánosság számára a környezeti információhoz, szélesebb körű részvételt tesznek lehetővé a környezeti döntéshozatalban és szélesebb körű hozzáférhetőséget biztosítanak az igazságszolgáltatáshoz. Az Aarhusi Egyezménynek „A nyilvánosság részvétele egyes tevékenységekkel kapcsolatos döntéshozatalban” című 6. cikke az (1)–(10) bekezdésében a következőképpen rendelkezik: „(1)   Valamennyi Fél: a) az I. mellékletben felsorolt javasolt tevékenységek engedélyezési eljárása során hozandó döntésben betartja e cikk rendelkezéseit; […] (2)   Az érintett nyilvánosságot közzététel vagy egyéni tájékoztatás útján, a környezeti döntéshozatali folyamat korai fázisában, megfelelően, időszerűen és hatékonyan tájékoztatni kell egyebek között: a) a javasolt tevékenységről és a kérelemről, amelyre a döntés vonatkozik majd; b) a lehetséges döntések természetéről vagy a döntés tervezetéről; c) a döntéshozatalért felelős hatóságról; d) a várható eljárásról, ezen belül, ha ez lehetséges: i. az eljárás megkezdésének időpontjáról; ii. a nyilvánosság részvételi lehetőségeiről; iii. bármely várható közmeghallgatás időpontjáról és helyéről; iv. azon hatóság megjelöléséről, amelytől a vonatkozó információ beszerezhető, illetőleg ahol elhelyezték avégett, hogy a nyilvánosság azt megvizsgálhassa; v. a vonatkozó hatóság [helyesen: az illetékes hatóság vagy bármely más állami szerv] megjelöléséről, melyhez a megjegyzések és kérdések benyújthatók, valamint a megjegyzések és kérdések várható továbbítási idejéről; és vi. a javasolt tevékenységgel kapcsolatos releváns környezeti információ hozzáférhetőségéről; és e) arról a tényről, hogy az adott tevékenység nemzeti vagy határon átterjedő környezeti hatásvizsgálat köteles‑e. (3)   A nyilvánosság részvételére vonatkozó eljárások biztosítsanak olyan észszerű időkereteket a különböző fázisokra, amelyek elégséges időt hagynak a nyilvánosság tájékoztatására a (2) bekezdéssel összhangban, és arra, hogy a nyilvánosság a környezeti döntéshozatali folyamatban való hatékony részvételre felkészülhessen. (4)   Valamennyi Fél biztosítja a nyilvánosság korai fázisban való részvételét, amikor az összes választási lehetőség még nyitott, és hatékony társadalmi részvétel valósulhat meg. (5)   Valamennyi Fél, amennyiben ez szükségesnek látszik, ösztönözze a jövőbeli kérelmezőt, hogy az engedélyre vonatkozó kérelem benyújtását megelőzően azonosítsa az érintett nyilvánosság körét és kezdjen megbeszéléseket, valamint nyújtson tájékoztatást kérelmének célját illetően. (6)   Valamennyi Fél előírja az illetékes hatóságoknak, hogy az érintett nyilvánosságnak biztosítsák a jelen cikkben szabályozott környezeti döntéshozatalban való részvételéhez szükséges összes releváns, a közösségi részvétel idején rendelkezésre álló információba való betekintés lehetőségét, külön kérelemre, amennyiben a nemzeti jog így írja elő, ingyen és azonnal, amint az adott információ rendelkezésre áll. Ez a rendelkezés nem zárja ki a Felek jogát ahhoz, hogy a 4. cikk (3) és (4) bekezdései alapján bizonyos információk kiadását megtagadják. A releváns környezeti információ a 4. cikk rendelkezéseinek csorbítása nélkül tartalmazza legalább: a) a javasolt tevékenység helyének, fizikai és technikai jellemzőinek leírását, ideértve a várható kibocsátásokra és visszamaradó anyagokra vonatkozó becslést is; b) a tevékenység jelentős környezeti hatásainak leírását; c) a hatások, köztük a kibocsátások megelőzésére és/vagy csökkentésére tervezett intézkedések leírását; d) a fentiek közérthető összefoglalását; e) a kérelmező által megvizsgált főbb alternatívák körvonalazását; f) azokat a főbb jelentéseket és állásfoglalásokat, amelyeket a nemzeti jogrendszer alapján az ügydöntő hatósághoz eljuttatnak, abban az időben, amikor az érintett nyilvánosságot a fenti (2) bekezdés alapján értesíteni kell. (7)   A nyilvánosság részvételére vonatkozó eljárások lehetővé kell tegyék a nyilvánosság számára, hogy írásban, vagy amikor szükségesnek látszik, közmeghallgatás formájában előterjesszék megjegyzéseiket, információikat, elemzéseiket vagy véleményüket, melyeket a javasolt tevékenységgel kapcsolatosan fontosnak tartanak. (8)   Valamennyi Fél kellő mértékben figyelembe veszi a nyilvánosság részvételének eredményeit a döntés meghozatala során. (9)   Valamennyi Fél biztosítja a hatósági döntés meghozatala után a nyilvánosság megfelelő eljárások szerinti, haladéktalan tájékoztatását. Minden Fél a nyilvánosság számára hozzáférhetővé teszi a döntés szövegét, valamint az alapját képező fő okokat és megfontolásokat. (10)   Valamennyi Fél biztosítja azt, hogy amikor a hatóság felülvizsgálja vagy időszerűsíti az (1) bekezdésben meghatározott tevékenységre vonatkozó működési feltételeket, az e cikk (2)–(9) bekezdéseiben foglalt rendelkezéseket, amennyiben szükségesnek látszanak, a szükséges változtatásokkal alkalmazza.” Az Aarhusi Egyezmény „Hozzáférés az igazságszolgáltatáshoz [helyesen: Az igazságszolgáltatáshoz való jog]” című 9. cikkének (2)–(4) bekezdése kimondja: „(2)   Valamennyi Fél, nemzeti jogszabályainak keretein belül, biztosítja az érintett nyilvánosság azon tagjai számára, akik a) kellő érdekeltséggel bírnak a döntésben [helyesen: kellő mértékben érdekeltek], vagy, alternatívan, b) jogaik sérülését állítják, amennyiben a Fél közigazgatási eljárási törvénye ennek fennállását előfeltételként szabja [helyesen: jogsérelemre hivatkoznak, amennyiben a Fél közigazgatási eljárásjoga ezt előfeltételként írja elő], a felülvizsgálati eljárás hozzáférhetőségét bíróság és/vagy más, a jogszabályok által kijelölt független és pártatlan testület előtt, hogy megtámadják bármely döntés, intézkedés vagy mulasztás anyagi vagy eljárási törvényességét, mely ütközik a 6. cikk rendelkezéseivel, és amennyiben a nemzeti jog így rendelkezik, a jelen Egyezmény más releváns rendelkezéseivel, nem csorbítva a (3) bekezdés érvényét [helyesen: a bíróság és/vagy más, a jogszabályok által kijelölt független és pártatlan testület előtti, arra irányuló jogorvoslati eljáráshoz való jogot, hogy vitassák egyfelől – amennyiben a nemzeti jog így rendelkezik – az Egyezmény 6. cikke rendelkezéseinek, másfelől – az alábbi (3) bekezdés sérelme nélkül – más releváns rendelkezéseinek hatálya alá tartozó határozatok, intézkedések vagy mulasztások anyagi vagy eljárási jogszerűségét]. A kellő érdek és a jogsérelem fogalmát a nemzeti jogszabályok követelményeivel, valamint azzal a céllal összhangban kell meghatározni, miszerint ezen Egyezmény hatálya alatt az érintett nyilvánosság kapjon széles körű hozzáférési lehetőséget az igazságszolgáltatáshoz [helyesen: miszerint az ezen Egyezmény hatálya alá tartozó ügyekben az érintett nyilvánosságot széles körben illesse meg az igazságszolgáltatáshoz való jog]. E célból a 2. cikk (5) bekezdésében írt követelményeknek megfelelő, nem kormányzati szervezet kellő érdekkel rendelkezőnek minősül a fenti a) albekezdés céljára [helyesen: a fenti a) pont értelmében vett kellő érdekkel rendelkezőnek minősül]. Ugyanezen szervezetek a fenti b) albekezdésben megfogalmazott jogokkal rendelkező szervezeteknek minősülnek [helyesen: E szervezet továbbá olyan szervezetnek minősül, amelynek jogai a fenti b) pont értelmében sérülhetnek]. Ezen bekezdés rendelkezései, ahol ezt a nemzeti szabályozás előírja, nem zárhatják ki azon követelményt, amely egy adminisztratív hatóság előtti felülvizsgálati eljárásnak az ügy jogi útra terelése előtti megindítására és lefolytatására vonatkozik [helyesen: E (2) bekezdés rendelkezései nem zárják ki a közigazgatási hatóság előtti előzetes jogorvoslati kérelem benyújtásának lehetőségét, illetve nem mentesítenek a belső jogban adott esetben előírt azon kötelezettség alól, hogy a bírósági eljárás megindítása előtt ki kell meríteni a közigazgatási jogorvoslati lehetőségeket]. (3)   A fenti (1) és (2) bekezdésben tárgyalt felülvizsgálati eljárások szabályainak csorbítása nélkül valamennyi Fél biztosítja, hogy a nyilvánosság azon tagjai számára, akik a nemzeti jogrendszerben lefektetett kritériumoknak, amennyiben vannak ilyenek, megfelelnek, a közigazgatási és bírói eljárásokhoz való hozzáférés biztosított legyen, hogy megtámadhassák magánszemélyek és hatóságok olyan lépéseit és mulasztásait, amelyek ellentmondanak a környezetre vonatkozó nemzeti jog rendelkezéseinek [helyesen: Ezenfelül a fenti (1) és (2) bekezdésben szereplő jogorvoslati eljárások sérelme nélkül valamennyi Fél biztosítja a nyilvánosság azon tagjai számára, akik a nemzeti jogban meghatározott kritériumoknak – amennyiben vannak ilyenek – megfelelnek, a magánszemélyek és hatóságok olyan intézkedései vagy mulasztásai megtámadására irányuló közigazgatási vagy bírósági eljáráshoz való jogot, amelyek sértik a környezetre vonatkozó nemzeti jogi rendelkezéseket]. (4)   Az (1) bekezdés kiegészítéseképpen és annak korlátozása nélkül, [helyesen: Ezenfelül az (1) bekezdés sérelme nélkül] az (1), (2), és (3) bekezdésben jelzett eljárások elégséges és hatékony jogorvoslást kell, hogy biztosítsanak, többek között, amennyiben szükséges, a vitatott tevékenység felfüggesztése árán, méltányos, időszerű és nem kizáró módon költséges eljárást követve. […]” Az Aarhusi Egyezmény I. melléklete, amelynek címe „A 6. cikk (1) bekezdésének a) albekezdésében jelzett tevékenységek listája”, a 15. pontjának c) alpontjában említi a következőket: sertés intenzív tartására szolgáló berendezések, amelyek mérete meghaladja a 750 anyakoca‑férőhelyet”. A holland jog Az Algemene wet bestuursrecht (a közigazgatási jogról szóló általános törvény; a továbbiakban: Awb) 1:2. cikke értelmében az „érintett felek” azok, akiknek „érdekét valamely határozat közvetlenül érinti”. A Wet Algemene bepalingen omgevingsrecht (a környezeti jog általános rendelkezéseiről szóló törvény, a továbbiakban: Wabo) 3.10. cikkéből az következik, hogy az Awb „egységes nyilvános előkészítési eljárásról” (a továbbiakban: előkészítési eljárás) szóló 3.4. cikkét kell alkalmazni a Wabo 2.1. cikke (1) bekezdésének a) és e) pontja szerinti építési, illetve létesítmény‑átalakítási tevékenységekre vonatkozó környezetvédelmi engedélyek elfogadásához. Ezen eljárás keretében a Wabo 3.12. cikke szerint bárki tehet észrevételeket a határozattervezetre vonatkozóan. Az Awb 6:13. cikke értelmében csak a nyilvános előkészítési eljárásban észrevételt tevő érintett fél indíthat keresetet az ezen eljárás végén hozott határozattal szemben, kivéve ha e félnek nem róható fel megalapozottan, hogy ezen eljárásban nem vett részt. Ezenkívül csak azok a kifogások elfogadhatóak, amelyek a megtámadott határozat ugyanazon elemeire vonatkoznak, mint amelyeket az elfogadási eljárása során kifogásoltak. Az Awb 8:1. cikke szerint a közigazgatási határozatokkal szemben csak az érintett felek indíthatnak keresetet közigazgatási bíróság előtt. Az alapeljárások és az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdések 2016. október 13‑án a Sebava a Koningsbosch‑ban (Hollandia) lévő sertésól kibővítésére és átalakítására vonatkozó engedély iránti kérelmet nyújtott be Echt‑Susteren önkormányzatához 855 anyakoca befogadására alkalmas új ól felépítésének, a meglévő ólokban 484 kocasüldő 125 anyakocával való felváltásának és a sertések számára fedett karám megépítésének céljából. Ez a kérelem előkészítési eljárás tárgyát képezte, amelynek keretében a hatáskörrel rendelkező hatóság az engedély iránti kérelem tárgyában határozattervezetet fogad el, amelyre vonatkozóan észrevételeket lehet tenni. Ennek keretében Echt‑Susteren önkormányzata úgy határozott, hogy nem kell környezeti hatásvizsgálati jelentést készíteni. Ezt a határozatot, valamint a bejelentés egy példányát és az egyéb kapcsolódó dokumentumokat betekintésre hozzáférhetővé tették az önkormányzat épületében. Közleményt tettek közzé a Staatscourant van het Koninkrijk der Nederlandenben (a Holland Királyság hivatalos lapja), amelynek értelmében az említett határozatot a holland jog szerinti előkészítő határozatnak kell tekinteni, és azzal szemben ezért nem nyújtható be panasz, illetve nem indítható kereshet, kivéve, ha a határozat közvetlenül érinti az „érintett fél” érdekeit. Az engedély iránti kérelmet és az engedélyezésről szóló határozat tervezetét a Gemeenteblad van Echt‑Susterenben (Echt‑Susteren önkormányzat hivatalos lapja) is közzétették. 2017. szeptember 28‑i határozatával Echt‑Susteren önkormányzata megadta a kért környezetvédelmi engedélyt. LB, a Stichting Varkens in Nood, a Stichting Dierenrecht és a Stichting Leefbaar Buitengebied a Rechtbank Limburgnál (limburgi bíróság, Hollandia) ezen engedély megsemmisítése iránti kérelmeket nyújtott be. A kérdést előterjesztő bíróság úgy ítéli meg, hogy LB keresetét mint elfogadhatatlant el kellene utasítani, mert LB nem teljesíti a holland közigazgatási jog értelmében vett „érintett félnek” való minősüléshez szükséges feltételeket, mivel messze, mintegy 20 km‑re lakik az alapügyben szóban forgó létesítménytől, ezért a tervezett változtatások nem járnak rá nézve környezeti hatásokkal. A kérdést előterjesztő bíróság kifejti, hogy LB állatorvosi hivatása nem elegendő ahhoz, hogy a személyes érdekét el lehessen ismerni, és hogy a felhozott többi tevékenységére és tisztségére elkésetten, a keresetindítási határidő lejártát követően hivatkozott. A kérdést előterjesztő bíróság hozzáteszi, hogy LB keresetét az alapján is el lehetne mint elfogadhatatlant utasítani, hogy a felperes az előkészítési eljárás során nem tett észrevételt az említett projekttel szemben. LB azt állítja, hogy esetében el kell ismerni a holland jog értelmében vett „érintett fél” minőséget, és hogy az előkészítési eljárás során elkövetett szabálytalanságok miatt nem róható fel neki megalapozottan az, hogy nem tett észrevételt ezen eljárás során. Ilyen szabálytalanság például az, hogy nem említették, hogy a projekt sertésól kibővítésére vonatkozik, és hogy csak az „érintett feleket” hívták fel az észrevételek megtételére. Ezzel kapcsolatban a kérdést előterjesztő bíróság szerint az a kérdés merül fel, hogy összeegyeztethető‑e az Aarhusi Egyezménnyel az, hogy az igazságszolgáltatáshoz való jog a nemzeti jog értelmében vett „érintett felekre” van korlátozva. E bíróság különösen azt a kérdést veti fel, hogy ezen egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését úgy kell‑e értelmezni, hogy azt írja elő, hogy az olyan személyek, mint LB, akik nem minősülnek a nemzeti jog értelmében vett „érintett feleknek” és az Aarhusi Egyezmény szerinti „érintett nyilvánosság” részét sem képezik, a „nyilvánosság” ezen egyezmény szerinti tagjaiként mindazonáltal jogorvoslattal élhetnek azon jogaik esetleges megsértése miatt, amelyeket ezen egyezmény 6. cikkének (3), (7)–(9) bekezdése ruház rájuk, amely utóbbiak „nyilvánosságról”, nem pedig „érintett nyilvánosságról” rendelkeznek. Az alapeljárás környezetvédelmi egyesület felpereseit illetően a kérdést előterjesztő bíróság úgy ítéli meg, hogy ezen egyesületek a nemzeti jog értelmében vett „érintett felek”, mivel alapító okiratban meghatározott céljuk az állatjóllét és az állatvédelem, és megfelelően alátámasztották, hogy ténylegesen is e cél keretében végzik tevékenységüket. E bíróság ennek ellenére úgy véli, hogy ezen egyesületek keresetét mint elfogadhatatlant el kell utasítani, mert az előkészítési eljárásban nem vettek részt. Ugyanakkor a kérdést előterjesztő bíróság szerint felmerül a kérdés, hogy ezen elfogadhatósági feltétel tiszteletben tartja‑e az uniós jogot, és különösen az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését. E bíróság szerint az a kérdés is felmerül, hogy megfelel‑e ezen rendelkezésnek az a holland jogi szabály, amelynek értelmében elfogadhatatlanok azok a kifogások, amelyek a határozattervezetnek nem az előkészítési eljárás során vitatott elemeire vonatkoznak. E körülmények között határozott úgy a Rechtbank Limburg (limburgi bíróság), hogy az eljárást felfüggeszti, és előzetes döntéshozatal céljából a következő kérdéseket terjeszti a Bíróság elé: „1) Úgy kell‑e értelmezni az uniós jogot, és különösen az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését, hogy azzal ellentétes, ha a nyilvánosság (public) (bárki) tekintetében teljes mértékben kizárják az igazságszolgáltatáshoz való jogot, amennyiben e nyilvánosság esetében nem az érintett nyilvánosságról (public concerned) (érintett felek) van szó? Az 1. kérdésre adandó igenlő válasz esetén: 2) Úgy kell‑e értelmezni az uniós jogot, és különösen az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését, hogy abból az következik, hogy a nyilvánosság (public) (bárki) számára biztosítani kell az igazságszolgáltatáshoz való jogot az e nyilvánosság tekintetében az említett egyezmény 6. cikkében rögzített eljárási követelmények és részvételi jogok állítólagos megsértése esetén? Jelentőséggel bír‑e ennek körében, hogy az érintett nyilvánosság (public concerned) (érintett felek) e tekintetben rendelkezik igazságszolgáltatáshoz való joggal, és emellett anyagi jogi jogalapokra is hivatkozhat a bíróság előtt? 3) Úgy kell‑e értelmezni az uniós jogot, és különösen az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését, hogy azzal ellentétes, ha az érintett nyilvánosság (public concerned) (érintett felek) tekintetében az említett egyezmény 6. cikke szerinti részvételi jogok gyakorlásától teszik függővé az igazságszolgáltatáshoz való jogot? A 3. kérdésre adandó nemleges válasz esetén: 4) Úgy kell‑e értelmezni az uniós jogot, és különösen az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését, hogy azzal ellentétes az olyan nemzeti jogszabályi rendelkezés, amely az érintett nyilvánosság (public concerned) (érintett felek) tekintetében kizárja a valamely határozattal szembeni igazságszolgáltatáshoz való jogot, ha e nyilvánosságnak megalapozottan felróható, hogy nem terjesztett elő kifogásokat a határozattervezettel (illetve annak egyes részeivel) szemben? A 4. kérdésre adandó nemleges válasz esetén: 5) Teljes mértékben a nemzeti bíróság feladata‑e, hogy az egyedi ügy körülményei alapján eldöntse, hogy mit jelent a »megalapozottan felróható« kifejezés, vagy a nemzeti bíróság köteles ezzel kapcsolatban bizonyos uniós jogi garanciákat tiszteletben tartani? 6) Mennyiben adandó eltérő válasz a 3., 4. és 5. kérdésre, ha a nyilvánosságról (public) (bárki) van szó, amennyiben e nyilvánosság nem jelenti egyben az érintett nyilvánosságot (public concerned) (érintett felek) is?” Az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdésekről Az első és a második kérdésről Együttesen vizsgálandó első és második kérdésével az előterjesztő bíróság lényegében azt kérdezi, hogy az uniós joggal, és különösen az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdésével ellentétes‑e, ha az ezen egyezmény 2. cikkének (4) bekezdése szerinti „nyilvánosság” tagjai nem rendelkeznek ebbéli minőségükben az igazságszolgáltatáshoz való joggal egy olyan határozat vitatása érdekében, amely ezen egyezmény 6. cikkének hatálya alá tartozik. Előzetesen fontos megállapítani, hogy az alapügyben szóban forgó projekt az Aarhusi Egyezmény hatálya alá tartozik. A kérdést előterjesztő bíróság e tekintetben helyesen hivatkozik ezen egyezmény 6. cikke (1) bekezdésének az egyezmény I. mellékletének 15. pontjával összefüggésben értelmezett a) pontjára, amely azon engedélyezési eljárások tárgyaként említi a sertés intenzív tartására szolgáló olyan létesítményeket, amelyek mérete meghaladja a 750 anyakoca‑férőhelyet, amelyekben az „érintett nyilvánosság” részt vehet. Az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdése értelmében valamennyi fél, nemzeti jogszabályainak keretein belül, valamint azzal a céllal összhangban, miszerint az „érintett nyilvánosságot” széles körben illesse meg az igazságszolgáltatáshoz való jog, biztosítja az érintett nyilvánosság azon tagjai számára, akik kellő mértékben érdekeltek, vagy, alternatívan jogsérelemre hivatkoznak, amennyiben a nemzeti jog ezt előfeltételként írja elő, a bíróság és/vagy más, független és pártatlan testület előtti, arra irányuló jogorvoslati eljáráshoz való jogot, hogy vitassák egyfelől – amennyiben a nemzeti jog így rendelkezik – ezen egyezmény 6. cikke rendelkezéseinek, másfelől más releváns rendelkezéseinek hatálya alá tartozó határozatok jogszerűségét. A Bíróság előtti eljárás írásbeli szakaszában résztvevők helyesen jegyezték meg, az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdése csak az „érintett nyilvánosságra” utal, amelyet ezen egyezmény 2. cikkének (5) bekezdése úgy határoz meg, mint a nyilvánosság azon része, amelyet a környezeti döntéshozatal befolyásol, vagy valószínűleg befolyásol, vagy ahhoz érdeke fűződik. Ez utóbbi rendelkezés pontosítja, hogy jelen meghatározásban a környezet védelmét elősegítő és a nemzeti jogban foglalt követelményeknek megfelelő, nem kormányzati szervezeteket érdekelt szervezeteknek kell tekinteni. Az Aarhusi Egyezmény 9. cikke (2 bekezdésének tehát nem célja az ezen egyezmény 6. cikkének hatálya alá tartozó, a nyilvánosság döntéshozatalban történő részvételének a tárgyát képező projektekkel kapcsolatos döntésekkel és egyéb jogi aktusokkal szembeni keresetindítási jog biztosítása általában a nyilvánosság számára, hanem arra irányul, hogy e jogot csak az „érintett nyilvánosság” bizonyos feltételeknek megfelelő tagjai számára biztosítsa. Ezt az értelmezést megerősíti az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének a szerkezete is, mivel e cikk (3) bekezdése korlátozza az általános értelemben vett „nyilvánosság” tagjai esetében az igazságszolgáltatáshoz való jogot, így tükrözi az ezen egyezményben foglalt szabályozást, amely kifejezetten különbséget tesz általában a „nyilvánosság” és a valamely jogi aktussal vagy tevékenységgel „érintett nyilvánosság” között. Az érintett nyilvánosság tagjai így különös eljárási jogokkal rendelkeznek, és főszabály szerint csak őket vonják be a döntéshozatalba, mivel ők tartoznak a személyek azon körébe, amelyet a tagállamoknak kell észszerűen, és azon célkitűzésnek megfelelően meghatározni, hogy a nyilvánosságot széles körben illesse meg az igazságszolgáltatáshoz való jog, akikre a tervezett jogi aktus vagy tevékenység hatást gyakorol vagy gyakorolhat. Igaz, hogy az Aarhusi Egyezmény 6. cikke többször használja a „nyilvánosság” fogalmát. Azonban e cikk egészének olvasatából az tűnik ki, hogy e cikk csak az „érintett nyilvánosságra” vonatkozik, azaz csak arra, amelyiknek a döntéshozatalban történő részvételére szükség van. Noha ezen egyezmény 6. cikke (2) bekezdése d) pontjának ii. és iv. alpontjában foglalt előírások kifejezetten a „nyilvánosságnak” szóló információkra utalnak, e 6. cikk (2) bekezdésének első albekezdéséből kifejezetten az következik, hogy az abban szereplő, tájékoztatáshoz való jog csak az „érintett nyilvánosságnak” biztosított. Az Aarhusi Egyezmény 6. cikkének (3) bekezdése azon kívül, hogy észszerű időkeretek biztosítását írja elő a nyilvánosság tájékoztatására ezen egyezmény 6. cikkének (2) bekezdésével összhangban és e nyilvánosságnak a döntéshozatalban történő hatékony részvételére és az erre való felkészülésre, azt is megerősíti, hogy a nyilvánosság részvételére vonatkozó eljárások különböző fázisai csak az érintett nyilvánosságra vonatkoznak. Egyébiránt bár az említett egyezmény 6. cikkének (4) és (7) bekezdése szintén „nyilvánosságot” említ, e rendelkezések egyetlen célja a részvételi eljárás konkrét feltételeinek a meghatározása, azaz hogy mikor kell ezt az eljárást megszervezni, és hogy e részvételnek mi a pontos formája, nem pedig a fenti eljárásokban részt vevő nyilvánosság joga terjedelmének a meghatározása. Ezt az elemzést alátámasztja az a tény is, hogy a döntéshozatalban történő részvételhez való jog nem lehet hatékony, ha az érintett nem rendelkezik a tervezetről és a várható eljárásról való tájékoztatáshoz való joggal, valamint az információkat tartalmazó dokumentumokhoz való hozzáféréshez való joggal, amelyeket az Aarhusi Egyezmény 6. cikkének (2) és (6) bekezdése viszont kifejezetten csak az „érintett nyilvánosság” tagjainak biztosít. Egyébiránt meg kell állapítani, hogy az Aarhusi Egyezmény 6. cikkének a jelen ítélet 39. pontjában foglalttól eltérő olvasata – az igazságszolgáltatáshoz való jognak az e cikkre alapított jogokra való hivatkozás érdekében a „nyilvánosság” egészére való szükségszerű kiterjesztése miatt – azt eredményezné, hogy megfosztaná hatékony érvényesülésétől a bírósághoz fordulásra vonatkozó, ezen egyezmény 9. cikkének (2), illetve (3) bekezdésében foglalt szabályok közötti különbségtételt. E megfontolások összességére figyelemmel meg kell állapítani, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikke (2) bekezdésének pontosan az a célja, hogy az ezen egyezmény 6. cikkének hatálya alá tartozó jogi aktusok és határozatok vitatása érdekében a bírósághoz fordulás jogát csak a bizonyos feltételeknek megfelelő „érintett nyilvánosság” számára biztosítsa. A kérdést előterjesztő bíróság által elvégzendő ténybeli vizsgálatokra is figyelemmel ebből az következik, hogy egy olyan személy, mint LB, aki nem tartozik az Aarhusi Egyezmény értelmében vett „érintett nyilvánosságba”, nem hivatkozhat ezen egyezmény 9. cikke (2) bekezdésének amiatti megsértésére, hogy az alapügyben nem fordulhat bírósághoz. Egy ilyen személy igazságszolgáltatáshoz való jogát más szabályoknak kellene alárendelni, ha a tagállam joga a döntéshozatalban történő részvételhez való szélesebb körű jogot biztosít a nyilvánosság számára, különösen a tervezetről való megfelelő, időszerű és hatékony tájékoztatáshoz való jogot, amint azt az Aarhusi Egyezmény 3. cikkének (5) bekezdése lehetővé teszi, amelynek értelmében ezen egyezmény felei nemzeti jogukban olyan intézkedéseket foganatosítsanak, amelyek az ezen egyezményben foglaltaknál kedvezőbbek, mint például amelyek a nyilvánosságnak az ezen egyezmény 6. cikke szerinti döntéshozatalban való, szélesebb körű részvételét teszik lehetővé. Ebben az esetben az ezen intézkedések alapján benyújtott bírósági jogorvoslatok az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (3) bekezdése alá tartoznak, amelynek értelmében e cikk (1) és (2) bekezdésében szereplő jogorvoslati eljárások sérelme nélkül valamennyi fél biztosítja a „nyilvánosság azon tagjai számára, akik a nemzeti jogban meghatározott kritériumoknak – amennyiben vannak ilyenek – megfelelnek”, a magánszemélyek és hatóságok olyan intézkedései vagy mulasztásai megtámadására irányuló közigazgatási vagy bírósági eljáráshoz való jogot, amelyek sértik a környezetre vonatkozó nemzeti jogi rendelkezéseket. Az említett egyezmény 9. cikkének (3) bekezdésében említett jogorvoslati kérelmek bizonyos „kritériumoknak” vethetők alá, amiből az következik, hogy a tagállamok, az e tekintetben számukra fenntartott mérlegelési jogkör keretében, eljárásjogi szabályokat határozhatnak meg azon feltételeket illetően, amelyeknek e jogorvoslati jogok gyakorlásához teljesülnie kell (lásd ebben az értelemben: 2017. december 20‑iProtect Natur‑, Arten‑ und Landschaftsschutz Umweltorganisation ítélet, C‑664/15 , EU:C:2017:987 , 86. pont). Márpedig a Bíróság már megállapította, hogy az említett rendelkezésben említett jogorvoslati jogot tényleges érvényesülésétől fosztaná meg, ha ilyen kritériumok felállításával a „nyilvánosság tagjainak” bizonyos kategóriáitól meg lehet tagadni a keresetindítás jogát (lásd ebben az értelemben: 2017. december 20‑iProtect Natur‑, Arten‑ und Landschaftsschutz Umweltorganisation ítélet, C‑664/15 , EU:C:2017:987 , 46. és 48. pont; 2019. október 3‑iWasserleitungsverband Nördliches Burgenland és társai ítélet, C‑197/18 , EU:C:2019:824 , 34. pont). Következésképpen az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (3) bekezdésével ellentétes az, ha az annak értelmében vett „nyilvánosság” tagjai egyáltalán nem rendelkeznek igazságszolgáltatáshoz való joggal a döntéshozatalban történő részvételhez való szélesebb körű, olyan jogokra való hivatkozás érdekében, amelyeket valamely tagállam környezetvédelmi joga biztosít. A fenti megfontolásokra tekintettel azt kell válaszolni az első és a második kérdésre, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését úgy kell értelmezni, hogy azzal nem ellentétes, ha az ezen egyezmény 2. cikkének (4) bekezdése szerinti „nyilvánosság” tagjai nem rendelkeznek ebbéli minőségükben az igazságszolgáltatáshoz való joggal egy olyan határozat vitatása érdekében, amely ezen egyezmény 6. cikkének hatálya alá tartozik. Ugyanakkor az említett egyezmény 9. cikkének (3) bekezdésével ellentétes az, ha e személyek nem rendelkeznek igazságszolgáltatáshoz való joggal a döntéshozatalban történő részvételhez való szélesebb körű, olyan jogokra való hivatkozás érdekében, amelyeket kizárólag valamely tagállam környezetvédelmi joga biztosít számukra. A harmadik, a negyedik, az ötödik és a hatodik kérdésről Az alapjogvitákra, valamint az első és a második kérdésre adott válaszra tekintettel azt kell megállapítani, hogy a harmadik, a negyedik, az ötödik és a hatodik kérdés az Aarhusi Egyezmény 2. cikkének (5) bekezdése szerinti és a 9. cikkének (2) bekezdésében szereplő „érintett nyilvánosság” részét képező nem kormányzati szervezetek jogorvoslati kérelmére, valamint az ezen egyezmény 2. cikkének (4) bekezdése szerinti és a 9. cikkének (3) bekezdésében szereplő „nyilvánosság” tagjának a jogorvoslati kérelmére vonatkozik. Ezért úgy kell tekinteni, hogy a harmadik, a negyedik, az ötödik és a hatodik kérdésével az előterjesztő bíróság lényegében arra vár választ, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) és (3) bekezdésével ellentétes‑e, ha az „érintett nyilvánosság” részét képező nem kormányzati szervezetek ezen egyezmény 6. cikke alapján benyújtott bírósági jogorvoslatának, illetve a „nyilvánosság” e tagja valamely tagállam környezetvédelmi joga alapján benyújtott bírósági jogorvoslatának az elfogadhatósága a megtámadott határozat előkészítési eljárásában való részvételüktől függ, kivéve ha nem róható fel nekik megalapozottan, hogy abban nem vettek részt. E bíróság azt is meg szeretné tudni, hogy e rendelkezésekkel ellentétes‑e, ha csak azok a kifogások elfogadhatóak, amelyek a megtámadott határozat ugyanazon elemeire vonatkoznak, mint amelyekre vonatkozóan a felperes ezen eljárás során észrevételeket tett. A Bíróság ítélkezési gyakorlatából az következik, hogy az Aarhusi Egyezmény értelmében vett „érintett nyilvánosság” tagjainak joguk kell, hogy legyen bírósági jogorvoslattal élni az ezen egyezmény 9. cikkének (2) bekezdése szerinti jogi aktusokkal szemben, függetlenül attól a szereptől, amelyet a kérelem vizsgálatában játszhattak, és hogy ezen egyezmény felei ezért nem írhatják elő egy ilyen jogorvoslat elfogadhatatlanságát amiatt, hogy a felperes részt vett a megtámadott határozatra vonatkozó döntéshozatalban, és ennek keretében kifejthette álláspontját (lásd ebben az értelemben az egyes köz‑ és magánprojektek környezetre gyakorolt hatásainak vizsgálatáról szóló, 1985. június 27‑i 85/337/EGK tanácsi irányelv [ HL 1985. L 175., 40. o. ; magyar nyelvű különkiadás 15. fejezet, 1. kötet, 248. o.] hasonló rendelkezései tekintetében: 2009. október 15‑iDjurgården‑Lilla Värtans Miljöskyddsförening ítélet, C‑263/08 , EU:C:2009:631 , 38. és 39. pont). A környezetvédelmi ügyekkel összefüggő döntéshozatali eljárásokban való, az említett egyezményben szereplő feltételekkel történő részvétel különbözik a bírósági jogorvoslattól, és attól eltérő célja van, mivel az ez utóbbi iránti eljárást adott esetben a döntéshozatali eljárás eredményeként meghozott határozattal szemben is meg lehet indítani, így e részvétel nincs hatással a jogorvoslati eljárás megindításának feltételeire (lásd ebben az értelemben: 2009. október 15‑iDjurgården‑Lilla Värtans Miljöskyddsförening ítélet, C‑263/08 , EU:C:2009:631 , 38. pont). Ezenkívül konkrétan a környezetvédelmi egyesületeket illetően fontos emlékeztetni arra, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikke (2) bekezdése második albekezdésének második és harmadik mondata szerint az ezen egyezmény 2. cikkének (5) bekezdésében írt követelményeknek megfelelő nem kormányzati szervezeteket úgy kell tekinteni, mint amelyek vagy kellő mértékben érdekeltek, vagy jogsérelemmel érintett jog jogosultjai, annak függvényében, hogy a nemzeti jogalkotás az elfogadhatóság ezen egyik vagy másik feltételét választotta. Végezetül meg kell állapítani, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdésében foglalt, annak biztosítására irányuló célkitűzést, hogy a nyilvánosságot „széles körben illesse meg az igazságszolgáltatáshoz való jog”, valamint e rendelkezés hatékony érvényesülésének tiszteletben tartását egy olyan szabályozás nem valósítja meg, amely valamely nem kormányzati szervezet jogorvoslatának elfogadhatóságát attól a szereptől teszi függővé, amelyet e szervezet a döntéshozatalban történő részvétel során játszhatott, noha e részvételnek a bírósági jogorvoslatétól eltérő célja van, és az, hogy egy ilyen szervezet miként értékel valamely tervezetet, ezenkívül változhat is a döntéshozatal eredményének függvényében (lásd ebben az értelemben: 2009. október 15‑iDjurgården‑Lilla Värtans Miljöskyddsförening ítélet, C‑263/08 , EU:C:2009:631 , 38. , 39. és 48. pont). A fentiekből az következik, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdésével ellentétes, ha az Aarhusi Egyezmény értelmében vett „érintett nyilvánosság” részét képező nem kormányzati szervezetek által ezen egyezmény alapján benyújtott bírósági jogorvoslat elfogadhatósága a megtámadott határozat elfogadásához vezető döntéshozatalban való részvételétől függ. Az a körülmény, hogy e feltétel nem alkalmazandó az alapügyben szóban forgó nemzeti jog alapján, ha e szervezeteknek nem róható fel megalapozottan az, hogy nem vettek részt ezen eljárásban, nem igazolhat egy másik megoldást, amennyiben az előzetes részvétel feltételének a be nem tartása főszabály szerint elegendő ahhoz, hogy megakadályozza az említett szervezetek bírósági jogorvoslatának a megindítását. Más lenne a megoldás viszont akkor, ha az említett jogorvoslatot a „nyilvánosság” tagja indítaná kizárólag valamely tagállam környezetvédelmi joga által biztosított, a döntéshozatalban történő szélesebb körű részvételhez való jogok alapján. Ebben az esetben, amint az a jelen ítélet 48. pontjából következik, az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (3) bekezdését kell alkalmazni, amely rugalmasabban szabályozza ezen egyezmény feleinek mozgásterét. A Bíróság ítélkezési gyakorlatából tehát az következik, hogy e rendelkezéssel – az abban foglalt jogorvoslatok tekintetében – főszabály szerint nem ellentétes, ha elfogadhatóságuk attól a feltételtől függ, hogy a felperes kellő időben a közigazgatási eljárásban kifogást terjesztett elő, hiszen az ilyen szabály biztosíthatja, hogy gyorsabban beazonosíthatók legyenek a vitás kérdések, és adott esetben azok már a közigazgatási eljárás során megoldódjanak, aminek köszönhetően már nem is lenne szükség bírósági jogorvoslat igénybevételére (lásd ebben az értelemben: 2017. december 20‑iProtect Natur‑, Arten‑ und Landschaftsschutz Umweltorganisation ítélet, C‑664/15 , EU:C:2017:987 , – 90. pont). E körülményekre tekintettel a Bíróság úgy ítélte meg, hogy egy ilyen feltétel, annak ellenére, hogy mint a bírósági jogorvoslat előterjesztésének előfeltétele, az Európai Unió Alapjogi Chartájának (a továbbiakban: Charta) 47. cikke értelmében vett, bíróság előtti hatékony jogorvoslathoz való jog korlátozásának minősül, a Charta 52. cikke (1) bekezdésének megfelelően igazolható, ha azt törvény írja elő, ha tiszteletben tartja az említett jog lényeges tartalmát, ha az arányosság elvére figyelemmel elengedhetetlen, és ha valóban az Európai Unió által elismert általános érdekű célkitűzéseket, vagy mások jogainak és szabadságainak védelmét szolgálja (lásd ebben az értelemben: 2017. december 20‑iProtect Natur‑, Arten‑ und Landschaftsschutz Umweltorganisation ítélet, C‑664/15 , EU:C:2017:987 , 90. pont). Márpedig a jelen ügyben attól a kérdéstől függetlenül, hogy alkalmazni kell‑e a Charta 47. cikkét egy olyan bírósági jogorvoslatra, amely csak a nemzeti jog alapján biztosított, a döntéshozatalban történő szélesebb körű részvételhez való jogokra vonatkozik, a jelen ítélet előző pontjában foglalt feltételek mindenképpen teljesülnek. Az előzetes döntéshozatalra utaló határozatból ugyanis kitűnik, hogy a döntéshozatalban történő előzetes részvételre alapított jogorvoslat elfogadhatóságának feltétele a Charta 47. cikke értelmében vett, törvény által létrehozott feltétel. Továbbá ez a feltétel tiszteletben tartja az e cikkben kimondott hatékony bírói jogvédelemhez való alapvető jog lényeges tartalmát, mivel nem kérdőjelezi meg ezt a jogot mint ilyet, hanem e jog gyakorlásához csak egy további eljárási szakaszt ír elő (lásd ebben az értelemben: 2017. szeptember 27‑iPuškár ítélet, C‑73/16 , EU:C:2017:725 , 64. pont). E feltétel egyébiránt megfelel a jelen ítélet 63. pontjában felidézett általános érdekű célkitűzésnek, és nem tűnik úgy, hogy nyilvánvaló aránytalanság áll fenn e célkitűzés és a megtámadott határozat előkészítési eljárásában való részvételre vonatkozó kötelezettséggel okozott esetleges hátrányok között (lásd ebben az értelemben: 2017. szeptember 27‑iPuškár ítélet, C‑73/16 , EU:C:2017:725 , 66. , 67. és 69. pont). Ezenkívül az a körülmény, hogy e feltétel nem alkalmazandó, ha a felperesnek nem róható fel megalapozottan az, hogy nem vett részt a döntéshozatalban, jellegénél fogva tiszteletben tartja az arányosság követelményét, mivel az ügy körülményei tekintetében értékelendő. Végezetül, nem szükséges azt meghatározni, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) és (3) bekezdésével ellentétes‑e az, ha csak azok a kifogások támadhatók meg bíróság előtt, amelyek a megtámadott határozat ugyanazon elemeire vonatkoznak, mint amelyekre vonatkozóan a felperes ezen eljárás során észrevételeket tett, mivel az alapeljárás felperesei egyáltalán nem vettek részt az előkészítési eljárásban. A fenti megfontolásokra tekintettel akként kell válaszolni a harmadik, a negyedik, az ötödik és a hatodik kérdésre, hogy az Aarhusi Egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését úgy kell értelmezni, hogy azzal ellentétes, ha az ezen egyezmény 2. cikkének (5) bekezdése szerinti „érintett nyilvánosság” részét képező nem kormányzati szervezetek bírósági jogorvoslatának az elfogadhatósága e szervezeteknek a megtámadott határozat előkészítési eljárásában való részvételétől függ, még akkor is, ha e feltétel nem alkalmazandó akkor, ha nem róható fel nekik megalapozottan az, hogy nem vettek részt ezen eljárásban. Azonban az említett egyezmény 9. cikkének (3) bekezdésével nem ellentétes az, ha az abban foglalt bírósági jogorvoslat elfogadhatósága a felperesnek a megtámadott határozat előkészítési eljárásában való részvételétől függ, kivéve ha az ügy körülményeire tekintettel nem róható fel neki megalapozottan az, hogy nem vett részt ezen eljárásban. A költségekről Mivel ez az eljárás az alapeljárásban részt vevő felek számára a kérdést előterjesztő bíróság előtt folyamatban lévő eljárás egy szakaszát képezi, ez a bíróság dönt a költségekről. Az észrevételeknek a Bíróság elé terjesztésével kapcsolatban felmerült költségek, az említett felek költségeinek kivételével, nem téríthetők meg. A fenti indokok alapján a Bíróság (első tanács) a következőképpen határozott: 1) A környezeti ügyekben az információhoz való hozzáférésről, a nyilvánosságnak a döntéshozatalban történő részvételéről és az igazságszolgáltatáshoz való jog biztosításáról szóló, Aarhusban (Dánia), 1998. június 25‑én aláírt, az Európai Közösség nevében a 2005. február 17‑i 2005/370/EK tanácsi határozattal jóváhagyott egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését úgy kell értelmezni, hogy azzal nem ellentétes, ha az ezen egyezmény 2. cikkének (4) bekezdése szerinti „nyilvánosság” tagjai nem rendelkeznek ebbéli minőségükben az igazságszolgáltatáshoz való joggal egy olyan határozat vitatása érdekében, amely ezen egyezmény 6. cikkének hatálya alá tartozik. Ugyanakkor az említett egyezmény 9. cikkének (3) bekezdésével ellentétes az, ha e személyek nem rendelkeznek igazságszolgáltatáshoz való joggal a döntéshozatalban történő részvételhez való szélesebb körű, olyan jogokra való hivatkozás érdekében, amelyeket kizárólag valamely tagállam környezetvédelmi joga biztosít számukra. 2) A környezeti ügyekben az információhoz való hozzáférésről, a nyilvánosságnak a döntéshozatalban történő részvételéről és az igazságszolgáltatáshoz való jog biztosításáról szóló, Aarhusban, 1998. június 25‑én aláírt, az Európai Közösség nevében a 2005/370 határozattal jóváhagyott egyezmény 9. cikkének (2) bekezdését úgy kell értelmezni, hogy azzal ellentétes, ha az ezen egyezmény 2. cikkének (5) bekezdése szerinti „érintett nyilvánosság” részét képező nem kormányzati szervezetek bírósági jogorvoslatának az elfogadhatósága e szervezeteknek a megtámadott határozat előkészítési eljárásában való részvételétől függ, még akkor is, ha e feltétel nem alkalmazandó akkor, ha nem róható fel nekik megalapozottan az, hogy nem vettek részt ezen eljárásban. Azonban az említett egyezmény 9. cikkének (3) bekezdésével nem ellentétes az, ha az abban foglalt bírósági jogorvoslat elfogadhatósága a felperesnek a megtámadott határozat előkészítési eljárásában való részvételétől függ, kivéve ha az ügy körülményeire tekintettel nem róható fel neki megalapozottan az, hogy nem vett részt ezen eljárásban. Aláírások ( *1 ) Az eljárás nyelve: holland.

62005FJ0121

de

1. Beamte – Klage – Rechtsschutzinteresse (Beamtenstatut, Art. 90 und 91) 2. Beamte – Auswahlverfahren – Durchführung – Zulassungsvoraussetzungen und Modalitäten (Beamtenstatut, Art. 25, 90 und 91; Anhang III Art. 7) 1. Ein Bewerber für ein Auswahlverfahren, das den Zugang zum öffentlichen Dienst der Gemeinschaft eröffnet, hat ein deutlich umrissenes und reales Interesse daran, die Aufhebung der Entscheidung des Prüfungsausschusses zu beantragen, mit der dieser es abgelehnt hat, seine ursprüngliche Entscheidung, den Bewerber aufgrund seiner unzureichenden Berufserfahrung nicht zum Auswahlverfahren zuzulassen, zu überprüfen, obwohl er jedenfalls eine Beschwerde und eine Klage gegen diese ursprüngliche Entscheidung, ihn nicht zuzulassen, erheben konnte. Das Ermessen, über das der Prüfungsausschuss eines Auswahlverfahrens im Rahmen der Überprüfung seiner Entscheidungen in Bezug auf die Beurteilung sowohl der Art und der Dauer der früheren Berufserfahrung des Bewerbers als auch des mehr oder weniger engen Zusammenhangs, in dem diese mit den Anforderungen der zu besetzenden Stelle stehen kann, verfügt, ist nämlich weder mit der Kontrolle vergleichbar, die die Anstellungsbehörde, die nicht befugt ist, die Entscheidungen des Prüfungsausschusses aufzuheben oder zu ändern, im Rahmen einer Beschwerde ausübt, noch mit der Kontrolle der Rechtmäßigkeit durch das Gemeinschaftsgericht, da dieses sich darauf beschränken muss, zu überprüfen, ob der Prüfungsausschuss bei der Ausübung seines Ermessens hinsichtlich der Berufserfahrung der jeweiligen Bewerber keinen offensichtlichen Fehler begangen hat. Es muss dem Kläger folglich möglich sein, die Rechtmäßigkeit der Entscheidung des Prüfungsausschusses, mit der dieser die Überprüfung seiner Entscheidung über die Nichtzulassung zum Auswahlverfahren mit der Begründung ablehnt, dass der Antrag nicht rechtzeitig gestellt worden sei, durch das Gemeinschaftsgericht kontrollieren zu lassen, auch wenn dieses Gericht gleichzeitig die Begründetheit der ursprünglichen Entscheidung zu überprüfen hat. (vgl. Randnrn. 29, 30, 32 und 33) Verweisung auf: Gerichtshof: 5. April 1979, Orlandi/Kommission, 117/78, Slg. 1979, 1613, Randnr. 9; 7. Mai 1986, Rihoux u. a./Kommission, 52/85, Slg. 1986, 1555, Randnr. 9 Gericht erster Instanz: 13. Dezember 1990, González Holguera/Parlament, T‑115/89, Slg. 1990, II‑831, Randnr. 54; 21. November 2000, Carrasco Benítez/Kommission, T‑214/99, Slg. ÖD 2000, I‑A‑257 und II‑1169, Randnrn. 70 und 71; 23. Januar 2002, Gonçalves/Parlament, T‑386/00, Slg. ÖD 2002, I‑A‑13 und II‑55, Randnr. 34; 25. März 2004, Petrich/Kommission, T‑145/02, Slg. ÖD 2004, I‑A‑101 und II‑447, Randnr. 37 2. Das Verfahren zur Überprüfung einer Entscheidung eines Prüfungsausschusses für ein Auswahlverfahren fällt zwar nicht unter die Vorschriften der Art. 90 und 91 des Statuts; damit ein Antrag auf Überprüfung Wirkung entfaltet und gewährleistet ist, dass die Bewerber diesen Rechtsbehelf unter Beachtung des Gleichbehandlungsgrundsatzes nutzen können, ist es jedoch nicht nur erforderlich, dass die Entscheidung, auf die sich ein Überprüfungsantrag bezieht, ihrem Adressaten mitgeteilt wurde, sondern auch, dass dieser in der Lage war, sachgerecht von ihrem Inhalt Kenntnis zu nehmen. Die Verwaltung hat sich insoweit zu vergewissern, dass die Bewerber von Entscheidungen, die sie individuell betreffen, tatsächlich und leicht Kenntnis nehmen können. Die Entscheidung des Prüfungsausschusses für ein vom Europäischen Amt für Personalauswahl (EPSO) durchgeführtes Auswahlverfahren, mit der ein Antrag auf Überprüfung einer Entscheidung über die Nichtzulassung eines Bewerbers als verspätet zurückgewiesen wird, verstößt, auch wenn kein Beweis dafür vorliegt, ob dieser Bewerber die E-Mail, mit der ihm mitgeteilt wurde, dass diese Entscheidung in seine Personalakte auf der Webseite von EPSO aufgenommen wurde, erhalten hat, nicht gegen Art. 25 des Statuts, Art. 7 des Anhangs III des Statuts, die Ausschreibung des Auswahlverfahrens und den Gleichbehandlungsgrundsatz, sofern die Angaben in der Ausschreibung des Auswahlverfahrens, selbst wenn sie hinsichtlich der Modalitäten der Übermittlung der Entscheidungen des Prüfungsausschusses ungenau sein sollten, in Verbindung mit dem Anhang zu dieser Ausschreibung und den eindeutigen Anweisungen auf der Webseite von EPSO zum einen vorsahen, dass der Ausgangspunkt für die Einreichung eines Antrags auf Überprüfung die Aufnahme eines neuen Dokuments in die Personalakte des Bewerbers auf der Webseite von EPSO ist und nicht vom Empfang einer an die E‑Mail‑Adresse des Bewerbers versandten E‑Mail mit einem entsprechenden Hinweis abhängt, und zum anderen, dass der Bewerber die Entwicklung seiner Personalakte aktiv verfolgen muss, was dieser entgegen seiner Sorgfaltspflicht nicht getan hat. (vgl. Randnrn. 61, 72, 80, 81, 87 und 88) Verweisung auf: Gericht erster Instanz, 17. Mai 2006, Lavagnoli/Kommission, T‑95/04, Slg. ÖD 2006, I-A-2-121 und II‑A‑2‑569, Randnrn. 45 und 48

62019CJ0319

mt

It-talba għal deċiżjoni preliminari tirrigwarda l-interpretazzjoni tad-Direttiva 2014/42/UE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill tat-3 ta’ April 2014 dwar l-iffriżar u l-konfiska ta’ mezzi strumentali u r-rikavat minn attività kriminali fl-Unjoni Ewropea ( ĠU 2014, L 127, p. 39 , rettifika fil- ĠU 2014, L 138, p. 114 ), kif ukoll tal-Artikoli 17 u 48 tal-Karta tad-Drittijiet Fundamentali tal-Unjoni Ewropea (iktar ’il quddiem il-“Karta”). Din it-talba ġiet ippreżentata fil-kuntest ta’ tilwima bejn il-Komisia za protivodeystvie na koruptsiyata i za otnemane na nezakonno pridobitoto imustestvo (il-Kummissjoni responsabbli għall-ġlieda kontra l-korruzzjoni u ċ-ċaħda ta’ proprjetà akkwistati b’mod illegali, il-Bulgarija) (iktar ’il quddiem il-“kummissjoni responsabbli miċ-ċaħda tal-proprjetà”) u ZV u lil AX u “Meditsinski tsentar po dermatologia i estetichna meditsina PRIMA DERM” ООD dwar talba għaċ-ċaħda tal-proprjetà allegatament akkwistata b’mod illegali minn ZV u mill-membri tal-familja tiegħu. Il-kuntest ġuridiku Id-dritt tal-Unjoni Il-premessi 9, 15 u 22 tad-Direttiva 2014/42 jindikaw: “(9) Din id-Direttiva għandha l-għan li temenda u li tespandi d-dispożizzjonijiet [tad-Deċiżjoni Kwadru 2001/500/ĠAI tal-Kunsill tas-26 ta’ Ġunju 2001 dwar il-ħasil tal-flus, l-identifikazzjoni, l-intraċċar, l-iffriżar, il-qbid u l-konfiska tal-mezzi u l-qligħ mill-kriminalità (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 19, Vol. 4, p. 158), u Deċiżjoni Kwadru tal-Kunsill 2005/212/ĠAI tal-24 ta’ Frar 2005 dwar il-Konfiska ta’ Rikavati, Mezzi Strumentali u Proprjetà Konnessi mal-Kriminalità ( ĠU 2006, L 159M, p. 223 )]. Dawk id-Deċiżjonijiet Kwadru għandhom jiġu parzjalment sostitwiti għall-Istati Membri marbuta b’din id-Direttiva. […] (15) Għandu jkun possibbli li jiġu kkonfiskati l-mezzi strumentali u r-rikavat ta’ kriminalità, jew il-proprjetà li l-valur tagħha jkun ekwivalenti għal tali mezzi strumentali jew rikavat mill-kriminalità, soġġett għal kundanna definittiva għal reat kriminali. Tali kundanna definittiva tista’ tirriżulta wkoll minn proċedimenti in absentia . […] […] (22) Din id-Direttiva tistabbilixxi regoli minimi. Ma żżommx lill-Istati Membri milli jipprevedu setgħat aktar estensivi fil-liġi nazzjonali tagħhom, inkluż, pereżempju, fir-rigward tar-regoli tagħhom dwar l-evidenza.” L-Artikolu 1(1) ta’ din id-direttiva jipprovdi: “Din id-Direttiva tistabbilixxi regoli minimi dwar l-iffriżar tal-proprjetà fid-dawl tal-possibbiltà li tiġi kkonfiskata sussegwentement u dwar il-konfiska tal-proprjetà f’materji kriminali.” L-Artikolu 3 tal-imsemmija direttiva jinqara kif ġej: “Din id-Direttiva għandha tapplika għar-reati kriminali koperti minn: Il-Konvenzjoni mfassla skont l-Artikolu K.3(2)(c) tat-Trattat dwar l-Unjoni Ewropea dwar il-ġlieda kontra l-korruzzjoni li tinvolvi uffiċjali tal-Komunitajiet Ewropej jew uffiċjali tal-Istati Membri tal-Unjoni Ewropea [ ĠU 1997, C 195, p. 1 ] […] […]” L-Artikolu 4 tal-istess direttiva, intitolat “Definizzjonijiet”, jipprovdi, fil-paragrafu 1 tiegħu, li: “L-Istati Membri għandhom jieħdu l-miżuri meħtieġa sabiex ikunu jistgħu jikkonfiskaw, kompletament jew parzjalment, il-mezzi strumentali u r-rikavat jew il-proprjetà li l-valur tagħha jkun ekwivalenti għal tali mezzi strumentali jew rikavat, soġġett għal kundanna definittiva għal reat kriminali, li tista’ wkoll tirriżulta minn proċedimenti in absentia .” Id-dritt Bulgaru Iż-Zakon za otnemane v polza na darzhavata na nezakono pridobito imushtestvo (il-Liġi dwar il-ċaħda favur l-Istat ta’ proprjetajiet akkwistati b’mod illegali) (DV Nru 38, tat-18 ta’ Mejju 2012, iktar ’il quddiem il-“Liġi dwar iċ-ċaħda tal-proprjetà tal-2012”), li daħlet fis-seħħ fid-19 ta’ Novembru 2012, tħassret miż-Zakon za protivodeystvie na korupsiata i za otnemane na nezakonno pridobitoto imushestvo (il-Liġi dwar il-ġlieda kontra l-korruzzjoni u ċ-ċaħda tal-proprjetajiet akkwistati illegalment) (DV n o 7, tad-19 ta’ Jannar 2018), iżda, kif ippreċiżat il-qorti tar-rinviju fit-talba għal deċiżjoni preliminari, tibqa’ applikabbli f’dan il-każ ratione temporis . L-Artikolu 1 tal-Liġi dwar iċ-ċaħda tal-proprjetajiet tal-2012 kien jistabbilixxi: “1)   Din il-Liġi tirregola l-kundizzjonijiet u l-modalitajiet taċ-ċaħda, mill-Istat, tal-proprjetajiet miksuba illegalment. 2)   Proprjetajiet bħal dawk imsemmija fil-paragrafu 1 jfissru l-proprjetajiet li fir-rigward tal-akkwist tagħhom ma jista’ jiġi kkonstatat ebda sors legali.” L-Artikolu 2 ta’ din il-liġi kien jipprovdi: “Il-proċeduri introdotti f’din il-Liġi għandhom jitmexxew irrispettivament minn kwalunkwe proċeduri kriminali li jkunu tressqu fil-konfront tal-persuna li tkun taħt inkjesta u/jew persuni f’kollużjoni magħha.” L-Artikolu 22(1) tal-imsemmija liġi kien jipprevedi: “L-inkjesta msemmija fl-Artikolu 21(2) għandha tinfetaħ permezz ta’ att tad-direttur territorjali kkonċernat, meta persuna tiġi intimata jew akkużata li wettqet ksur kriminali li jaqa’ taħt id-dispożizzjonijiet li ġejjin: […] 8. l-Artikoli 201 sa 203; […] 20. l-Artikoli 282, 283 u 283a; […] tan-Nakazatelen kodeks (il-Kodiċi Kriminali).” Il-kawża prinċipali u d-domandi preliminari Fil-5 ta’ Mejju 2015, il-Voenno okrazhna prokuratura - Sofia (uffiċċju tal-prosekutur militari tar-reġjun ta’ Sofija, il-Bulgarija) innotifika lill-Kummissjoni responsabbli miċ-ċaħda tal-proprjetajiet bil-fatt li kienu nbdew proċeduri kriminali kontra ZV għar-reat previst fl-ewwel sentenza tal-Artikolu 282(2) tal-Kodiċi Kriminali, moqri flimkien mal-Artikolu 282(1) ta’ dan il-kodiċi. B’mod partikolari, ZV qed titfittex talli, mid-29 ta’ Novembru 2004 sal-10 ta’ Settembru 2014, bħala uffiċjal diriġenti tad-dipartiment tad-dermatoloġija, tal-venereoloġija u l-allerġoloġija tal-Voennomeditsinska akademia (Akkademja tal-Mediċina Militari) ta’ Sofija (il-Bulgarija), wettqet atti li jmorru lil hinn mill-kompetenzi li hija kellha fil-kuntest tal-funzjonijiet tagħha, bil-għan li takkwista vantaġġ materjali għaliha nnifisha jew għal DERMA PRIM-MK OOD, kumpannija li fiha kellha maġġoranza tal-ishma. Il-proċeduri kriminali kontra ZV huma attwalment pendenti quddiem is-Sofiyski voenen sad (il-Qorti militari ta’ Sofija, il-Bulgarija). Abbażi tan-notifika tal-Uffiċċju tal-Prosekutur militari tar-reġjun ta’ Sofija, il-Kummissjoni inkarigata miċ-ċaħda tal-proprjetajiet fetħet investigazzjoni fir-rigward ta’ ZV, skont l-Artikolu 22 tal-Liġi dwar iċ-ċaħda ta’ proprjetajiet tal-2012. Fi tmiem l-investigazzjoni, din il-kummissjoni kkonstatat li kien jeżisti sproporzjon kbir bejn, minn naħa, il-patrimonju ta’ ZV u ta’ żewġha kif ukoll, min-naħa l-oħra, id-dħul tagħhom. Konsegwentement, fit-18 ta’ Jannar 2017, hija ressqet talba quddiem il-qorti tar-rinviju intiża għaċ-ċaħda favur l-Istat tal-proprjetajiet akkwistati illegalment minn ZV u mill-persuni fiżiċi u ġuridiċi kkunsidrati bħala marbuta ma’ ZV jew li jinsabu taħt il-kontroll tagħha. Fuq talba tal-imsemmija kummissjoni, il-qorti tar-rinviju adottat miżuri kawtelatorji dwar il-proprjetajiet li tagħhom intalbet iċ-ċaħda. Il-konvenuti fil-kawża prinċipali jeċċepixxu l-inammissibbiltà ta’ din it-talba, billi jinvokaw in-nuqqas ta’ konformità tal-Liġi dwar iċ-ċaħda ta’ proprjetajiet tal-2012 mad-Direttiva 2014/42. Huma jallegaw li din id-direttiva tapplika wkoll għall-qasam mhux kriminali u li ma ġietx trasposta b’mod korrett fid-dritt Bulgaru, sa fejn, b’mod partikolari, l-imsemmija liġi ma tipprevedix il-garanziji proċedurali għall-konvenuti u għall-partijiet terzi li għalihom japplikaw ir-regoli dwar l-impożizzjoni ta’ miżuri kawtelatorji jew iċ-ċaħda ta’ proprjetajiet akkwistati illegalment. Il-qorti tar-rinviju tippreċiża, qabelxejn, li l-Liġi dwar iċ-ċaħda ta’ proprjetajiet tal-2012 kienet tipprevedi espliċitament, fl-Artikolu 2 tagħha, li l-iżvolġiment tal-proċedura ta’ ċaħda invokata quddiem qorti ċivili ma jiddependix mill-proċeduri kriminali miftuħa kontra l-persuna kkonċernata mill-investigazzjoni jew il-persuni marbuta magħha jew ikkontrollati minnha. Fil-fatt, skont il-ġurisprudenza nazzjonali, is-sempliċi eżistenza ta’ akkużi kriminali kontra persuna hija kundizzjoni suffiċjenti għall-ftuħ ta’ investigazzjoni fir-rigward ta’ din il-persuna. Għalhekk, il-proċedura mibdija skont din il-liġi tiżvolġi indipendentement mill-kwistjoni dwar jekk il-persuna kkonċernata mill-investigazzjoni kinitx is-suġġett ta’ kundanna kriminali definittiva. Sussegwentement, il-qorti tar-rinviju tenfasizza li l-Liġi dwar iċ-ċaħda ta’ proprjetajiet tal-2012 qalbet l-oneru tal-prova. Fil-fatt, ikun biżżejjed għall-kummissjoni inkarigata miċ-ċaħda ta’ proprjetajiet li tallega suspett raġonevoli li proprjetajiet nkisbu illegalment. Issa, il-leġiżlatur nazzjonali b’hekk ħoloq preżunzjoni tan-natura illegali tal-akkwist tal-proprjetajiet li l-oriġini tagħhom ma hijiex stabbilita jew ma ġietx ipprovata u introduċa l-kunċett ta’ “sproporzjonalità fil-patrimonju” bħala prova unika u determinanti tal-eżistenza ta’ proprjetajiet akkwistati illegalment. Għaldaqstant, huma suġġetti għal ċaħda mhux biss il-proprjetajiet li joriġinaw minn attività kriminali jew minn ksur amministrattiv gravi, iżda wkoll il-proprjetà kollha li l-provenjenza tagħha ma hijiex stabbilita jew ma hijiex ipprovata. Fl-aħħar nett, skont din il-qorti, anki jekk it-talba għal ċaħda ta’ proprjetajiet għandha tiġi ttrattata skont id-dritt proċedurali ċivili, il-miżura ta’ ċaħda ta’ proprjetajiet akkwistati illegalment hija, min-natura tagħha stess, miżura kriminali li tidħol fil-kamp ta’ applikazzjoni tad-Direttiva 2014/42. Issa, peress li l-Liġi dwar iċ-ċaħda ta’ proprjetajiet tal-2012 ma tipprevedix il-garanziji minimi meħtieġa mid-Direttiva 2014/42, din tmur kontra din id-direttiva. Barra minn hekk, l-oneru tal-prova eċċessiv fuq il-persuna kkonċernata jmur ukoll kontra l-Artikolu 48 tal-Karta. Madankollu, peress li kellha ċerti dubji dwar l-interpretazzjoni tad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva 2014/42, is-Sofiyski gradski sad (il-Qorti tal-Belt ta’ Sofija, il-Bulgarija) iddeċidiet li tissospendi l-proċeduri quddiemha u li tagħmel lill-Qorti tal-Ġustizzja d-domandi preliminari li ġejjin: “1) Mizura ta’ ċaħda ta’ proprjetà miksuba illegalment hija miżura tad-dritt kriminali fis-sens tad-[Direttiva 2014/42] jew miżura tad-dritt ċivili f’sitwazzjoni fejn: (A) l-għan taċ-ċaħda ta’ proprjetà, kif iddikjarat mil-liġi nazzjonali, huwa l-prevenzjoni ġenerali tal-possibbiltajiet li tinkiseb proprjetà illegalment u li tiġi ttrasferita tali proprjetà, iżda dan mingħajr ma l-konfiska ma hija suġġetta għall-kundizzjoni li jitwettaq reat jew ksur ieħor jew għall-eżistenza ta’ rabta diretta jew indiretta bejn il-ksur u l-proprjetà akkwistata; (B) it-theddida ta’ ċaħda ma tikkonċernax oġġett individwali iżda (I) il-proprjetà kollha tal-persuna li tkun is-suġġett ta’ verifika, (II) id-drittijiet ta’ proprjetà ta’ terzi (persuni fiżiċi u ġuridiċi) akkwistati bi ħlas jew mingħajr ħlas mingħand il-persuna li tkun is-suġġett ta’ verifika, u (III) id-drittijiet ta’ proprjetà tal-persuni li jkunu involuti bħala msieħba mal-persuna li tkun is-suġġett ta’ verifika u ta’ terzi; (C) l-unika kundizzjoni għaċ-ċaħda hija l-invokazzjoni ta’ preżunzjoni inkonfutabbli ta’ illegalità tal-proprjetà kollha li fir-rigward tagħha ma jkunx ġie stabbilit l-oriġini legali tagħha (mingħajr definizzjoni minn qabel tat-tifsira ta’ ‘oriġini legali jew illegali’); (D) tiddefinixxi mill-ġdid il-legalità tal-proprjetà akkwistata għall-persuni kkonċernati kollha (il-persuna li tkun is-suġġett ta’ verifika, terzi u persuni li kienu involuti bħala msieħba fil-passat) b’effett retroattiv għal għaxar snin bħala konsegwenza tal-assenza ta’ prova li tistabbilixxi l-oriġini tal-akkwist tal-proprjetà tal-persuna li tkun is-suġġett ta’ verifika, liema prova ma kienx hemm obbligu legali li tiġi prodotta fil-mument tal-akkwist tad-dritt ta’ proprjetà speċifiku inkwistjoni? 2) L-istandards minimi stabbiliti fl-Artikolu 8 tad-Direttiva 2014/42 dwar id-drittijiet iggarantiti lill-proprjetarji u lil terzi għandhom jiġu interpretati fis-sens li jippermettu li d-dritt u l-prassi ġudizzjarja nazzjonali jipprevedu konfiska mingħajr ma jkunu ssodisfatti l-kundizzjonijiet meħtieġa għall-konfiska previsti fl-Artikolu 4, fl-Artikolu 5 u fl-Artikolu 6 tad-Direttiva 2014/42 f’sitwazzjoni fejn il-proċeduri kriminali kontra l-persuna kkonċernata jkunu twaqqfu minħabba l-assenza ta’ reat kriminali (ikkonstatat mill-qorti) jew fejn il-persuna kkonċernata tkun ġiet illiberata minħabba l-assenza ta’ reat kriminali? 3) B’mod partikolari, l-Artikolu 8 tad-Direttiva 2014/42 għandu jiġi interpretat fis-sens li s-salvagwardji rrikonoxxuti f’din id-dispożizzjoni fir-rigward tad-drittijiet ta’ persuna li tkun instabet ħatja u li l-proprjetà tagħha tkun suġġetta għal konfiska għandhom jiġu applikati anki fil-każ, bħal dak ineżami, ta’ proċedura li tiżvolġi b’mod parallel u indipendenti mill-proċeduri kriminali? 4) Il-preżunzjoni ta’ innoċenza, stabbilita fl-Artikolu 48(1) tal-[Karta], ir-rekwiżit ta’ rispett tad-drittijiet tad-difiża, stabbilit fl-Artikolu 48(2) tagħha u l-prinċipju ta’ effettività, għandhom jiġu interpretati fis-sens li jippermettu leġiżlazzjoni nazzjonali bħal dik inkwistjoni fil-kawża prinċipali li: [A] - toħloq preżunzjoni li l-proprjetà li l-oriġini tagħha ma tkunx ġiet stabbilita jew ipprovata għandha natura kriminali (Artikolu 1(2) [tal-Liġi dwar iċ-Ċaħda ta’ Proprjetà tal-2012]); [B] - toħloq preżunzjoni li jeżistu raġunijiet plawżibbli sabiex jiġi ssuspettat li l-proprjetà kienet akkwistata illegalment (Artikolu 21(2) [tal-Liġi dwar iċ-Ċaħda ta’ Proprjetà tal-2012]; [Ċ] - taqleb l-oneru tal-prova tal-oriġini tal-proprjetà u tar-riżorsi użati sabiex tiġi akkwistata mhux biss għall-persuna li tkun is-suġġett ta’ verifika iżda wkoll għal terzi, li jkollhom jipprovaw l-oriġini mhux tal-proprjetà tagħhom iżda dak tal-proprjetà tal-predeċessur tagħhom, u dan anki meta jkunu akkwistaw il-proprjetà bi ħlas; [D] - tintroduċi l-kunċett ta’ “patrimonju sproporzjonat” bħala prova unika u determinanti tal-eżistenza ta’ proprjetà akkwistata illegalment; [E] - taqleb l-oneru tal-prova għall-persuni kkonċernati kollha u mhux biss għall-persuna li tkun instabet ħatja, u dan sa minn qabel il-kundanna ta’ din tal-aħħar u indipendentement minnha; [F] - tippermetti l-applikazzjoni ta’ metodoloġija ta’ riċerka u ta’ analiżi legali u ekonomika li fuq il-bażi tagħha tiġi stabbilita l-preżunzjoni tan-natura illegali tal-proprjetà kkonċernata, kif ukoll il-valur tagħha, preżunzjoni din li hija vinkolanti għall-qorti li tagħti d-deċiżjoni mingħajr ma tkun tista’ teżerċita stħarriġ sħiħ fir-rigward tal-kontenut u tal-applikazzjoni tal-metodoloġija? 5) L-Artikolu 5(1) tad-Direttiva 2014/42 għandu jiġi interpretat fis-sens li jippermetti li liġi nazzjonali tissostitwixxi r-raġunijiet plawżibbli għal suspett (fuq il-bażi taċ-ċirkustanzi tal-każ investigati u eżaminati mill-qorti) li l-proprjetà kienet ġiet akkwistata bħala riżultat ta’ aġir kriminali bil-preżunzjoni ta’ illegalità tal-oriġini tal-arrikkiment ibbażata biss fuq il-konstatazzjoni li l-arrikkiment huwa ta’ natura ikbar minn valur speċifiku stabbilit fid-dritt nazzjonali (pereżempju EUR 75 000 f’perijodu ta’ għaxar snin)? 6) Id-dritt għall-proprjetà, bħala prinċipju ġenerali tad-dritt tal-Unjoni, stabbilit fl-Artikolu 17 tal-[Karta], għandu jiġi interpretat fis-sens li jippermetti leġiżlazzjoni nazzjonali bħal dik inkwistjoni fil-kawża prinċipali li: [A] - tintroduċi preżunzjoni inkonfutabbli dwar il-kontenut u l-portata tal-proprjetà akkwistata illegalment (Artikolu 63(2) [tal-Liġi dwar iċ-Ċaħda ta’ Proprjetà tal-2012]; [B] - tintroduċi preżunzjoni inkonfutabbli ta’ illegalità tat-tranżazzjonijiet ta’ akkwist u ta’ trasferiment (Artikolu 65 [tal-Liġi dwar iċ-Ċaħda ta’ Proprjetà tal-2012]; jew [Ċ] - tillimita d-drittijiet ta’ terzi li jkollhom jew li jinvokaw drittijiet awtonomi fir-rigward tal-proprjetà li tkun is-suġġett ta’ ċaħda fil-kuntest tal-proċedura għan-notifika tal-kawża lil terzi konformement mal-Artikolu 76(1) [tal-Liġi dwar iċ-Ċaħda ta’ Proprjetà tal-2012]?” 7) Id-dispożizzjonijiet tal-Artikolu 6(2) u tal-Artikolu 8(1) sa (10) tad-Direttiva 2014/42 għandhom effett dirett sa fejn jipprevedu garanziji u salvagwardji għall-persuni kkonċernati mill-konfiska jew għal terzi li jkunu aġixxew in bona fide ?” Fuq l-ammissibbiltà tat-talba għal deċiżjoni preliminari Il-Kummissjoni responsabbli miċ-ċaħda tal-proprjetajiet ssostni li r-risposta għad-domandi preliminari hija irrilevanti għas-soluzzjoni tal-kawża prinċipali sa fejn id-Direttiva 2014/42 ma hijiex applikabbli għal din it-tilwima, b’tali mod li t-talba għal deċiżjoni preliminari hija inammissibbli. B’mod partikolari, skont din il-kummissjoni, it-talba għal ċaħda ta’ proprjetajiet toriġina mir-reat imsemmi fl-Artikolu 282(2) tal-Kodiċi Kriminali. Issa, dan ir-reat ma jaqax taħt ir-reati msemmija fl-Artikolu 3 tad-Direttiva 2014/42, li jiddetermina l-kamp ta’ applikazzjoni ratione materiae ta’ din id-direttiva. F’dan ir-rigward, għandu jitfakkar li, skont ġurisprudenza stabbilita, id-domandi dwar l-interpretazzjoni tad-dritt tal-Unjoni magħmula mill-qorti nazzjonali fil-kuntest legali u fattwali li tiddefinixxi taħt ir-responsabbiltà tagħha, u li fir-rigward tagħhom ma hijiex il-Qorti tal-Ġustizzja li għandha tivverifika l-eżattezza, jibbenefikaw minn preżunzjoni ta’ rilevanza. Il-Qorti tal-Ġustizzja tista’ tirrifjuta li tiddeċiedi fuq talba mressqa minn qorti nazzjonali biss meta jkun jidher b’mod manifest li l-interpretazzjoni mitluba tad-dritt tal-Unjoni ma għandha ebda relazzjoni mar-realtà jew mas-suġġett tal-kawża prinċipali, meta l-problema tkun ta’ natura ipotetika jew inkella meta l-Qorti tal-Ġustizzja ma jkollhiex il-punti ta’ fatt u ta’ liġi neċessarji sabiex tirrispondi b’mod utli għad-domandi li jkunu sarulha (sentenzi tal-24 ta’ Ġunju 2008, Commune de Mesquer, C‑188/07 , EU:C:2008:359 , punt , u tad-19 ta’ Marzu 2020, Agro In 2001, C‑234/18 , EU:C:2020:221 , punt kif ukoll il-ġurisprudenza ċċitata). Issa, meta, bħal f’din il-kawża, ma jidhirx b’mod manifest li l-interpretazzjoni ta’ dispożizzjoni tad-dritt tal-Unjoni ma jkollha ebda rabta mar-realtà jew mas-suġġett tal-kawża prinċipali, l-oġġezzjoni bbażata fuq in-nuqqas ta’ applikabbiltà ta’ din id-dispożizzjoni fil-kawża prinċipali ma tikkonċernax l-ammissibbiltà tat-talba għal deċiżjoni preliminari, iżda tqum fuq il-mertu tad-domandi (sentenza tad-19 ta’ Marzu 2020, Agro In 2001, C‑234/18 , EU:C:2020:221 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). Konsegwentement, it-talba għal domanda preliminari hija ammissibbli. Fuq id-domandi preliminari Fuq l-ewwel domanda Permezz tal-ewwel domanda tagħha, il-qorti tar-rinviju tistaqsi, essenzjalment, jekk id-Direttiva 2014/42 għandhiex tiġi interpretata fis-sens li hija tapplika għal leġiżlazzjoni ta’ Stat Membru li tipprevedi li ċ-ċaħda ta’ proprjetajiet akkwistati illegalment hija ordnata minn qorti nazzjonali fil-kuntest jew wara proċedura li ma tirrigwardax il-konstatazzjoni ta’ ksur wieħed jew iktar kriminali. Għandu jiġi rrilevat qabel kollox li mit-talba għal deċiżjoni preliminari jirriżulta li, kuntrarjament għall-atti inkwistjoni fil-kawża li tat lok għas-sentenza tad-19 ta’ Marzu 2020, Agro In 2001 ( C‑234/18 , EU:C:2020:221 , punt ), il-ksur li dwaru ZV qed tiġi akkużata jaqa’ taħt il-kunċett ta’ ksur fis-sens tal-konvenzjoni msemmija fl-Artikolu 3(a) tad-Direttiva 2014/42. Il-fatt li ċerti partijiet interessati jsostnu quddiem il-Qorti tal-Ġustizzja li, fir-realtà, l-imsemmija reati ma jaqgħux taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tal-imsemmija konvenzjoni u li l-fatti fil-kawża prinċipali seħħew qabel id-dħul fis-seħħ tad-Direttiva 2014/42 jew mal-iskadenza tat-terminu stabbilit għat-traspożizzjoni tagħha ma jistgħux jikkontestaw din il-premessa. Fil-fatt, peress li l-Qorti tal-Ġustizzja ma tistax, skont il-ġurisprudenza msemmija fil-punt 24 ta’ din is-sentenza, tivverifika l-eżattezza tal-kuntest leġiżlattiv u fattwali ddefinit mill-qorti tar-rinviju, hija għandha titlaq mill-premessa li din id-direttiva tista’ tapplika fil-kawża prinċipali. Madankollu, għandu jiġi vverifikat jekk id-Direttiva 2014/42 tirregolax iċ-ċaħda tal-mezzi u tar-rikavat provenjenti minn attivitajiet illegali li hija ordnata minn qorti ta’ Stat Membru fil-kuntest jew wara proċedura li ma tirrigwardax il-konstatazzjoni ta’ ksur wieħed jew iktar kriminali. Għal dan il-għan, għandu jitfakkar li d-Direttiva 2014/42 hija bbażata fuq id-dispożizzjonijiet tat-Titolu V tat-Tielet Parti, Kapitolu 4 tat-Trattat FUE, intitolat “Koperazzjoni ġudizzjarja f’materji kriminali”, u, b’mod iktar partikolari, fuq l-Artikolu 82(2) u fuq l-Artikolu 83(1) TFUE. Dawn id-dispożizzjonijiet jawtorizzaw lill-Parlament Ewropew u lill-Kunsill tal-Unjoni Ewropea jistabbilixxu regoli minimi, minn naħa, sa fejn dan huwa neċessarju sabiex jiġi ffaċilitat ir-rikonoxximent reċiproku tas-sentenzi u tad-deċiżjonijiet ġudizzjarji, kif ukoll il-kooperazzjoni mill-pulizija u ġudizzjarja f’materji kriminali li għandhom dimensjoni transkonfinali u, min-naħa l-oħra, dwar id-definizzjoni tar-reati kriminali u tas-sanzjonijiet f’oqsma ta’ kriminalità partikolarment gravi li għandhom dimensjoni transkonfinali li jirriżultaw min-natura jew mill-effetti ta’ dawn ir-reati jew minn bżonn li jiġu miġġielda fuq bażi komuni. F’dan ir-rigward, jekk għandu jkun possibbli li jiġu miċħuda strumenti u rikavat minn kriminalità jew proprjetajiet li l-valur tagħhom jikkorrispondi għal dak ta’ dawn l-istrumenti jew rikavati, mill-premessa 15 ta’ din id-direttiva jirriżulta li dan għandu jkun il-każ biss jekk ikun hemm kundanna definittiva għal reat kriminali, peress li tali kundanna definittiva tista’ tirriżulta wkoll minn proċedura fil-kontumaċja. Huwa għalhekk li l-Artikolu 4(1) tad-Direttiva 2014/42 jeżiġi li l-Istati Membri jieħdu l-miżuri neċessarji sabiex jippermettu ċ-ċaħda tal-mezzi kollha jew ta’ parti mill-istrumenti u tar-rikavat jew tal-proprjetajiet li l-valur tagħhom jikkorrispondi għal dak ta’ dawn il-mezzi jew rikavat, suġġett għal kundanna definittiva għal reat kriminali, li tista’ wkoll tkun ġiet deċiża fil-kuntest ta’ proċedura fil-kontumaċja. Konsegwentement, fid-dawl tal-għanijiet u tal-formulazzjoni tad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva 2014/42 kif ukoll tal-kuntest li fih din ġiet adottata, hemm lok li jiġi kkunsidrat li din id-direttiva, bħad-Deċiżjoni Qafas 2005/212 li hija intiża, konformement mal-premessa 9 tagħha, li testendi d-dispożizzjonijiet tagħha, hija att intiż li jobbliga lill-Istati Membri jistabbilixxu regoli minimi komuni ta’ ċaħda tal-mezzi u tar-rikavat fir-rigward ta’ reati kriminali, bil-għan, b’mod partikolari, li jiġi ffaċilitat ir-rikonoxximent reċiproku tad-deċiżjonijiet ġudizzjarji ta’ ċaħda adottati fil-kuntest ta’ proċeduri kriminali (ara, b’analoġija, fir-rigward tad-Deċiżjoni Qafas 2005/212, is-sentenza tad-19 ta’ Marzu 2020, Agro In 2001, C‑234/18 , EU:C:2020:221 , punt ). Id-Direttiva 2014/42 ma tirregolax għaldaqstant iċ-ċaħda tal-mezzi u tar-rikavat provenjenti minn attivitajiet illegali li hija ordnata minn qorti ta’ Stat Membru fil-kuntest jew wara proċedura li ma tirrigwardax il-konstatazzjoni ta’ ksur wieħed jew iktar kriminali (ara, b’analoġija, is-sentenza tad-19 ta’ Marzu 2020, Agro In 2001, C‑234/18 , EU:C:2020:221 , punt ). Tali ċaħda ma taqax, fil-fatt, taħt ir-regoli minimi li din id-direttiva tistabbilixxi, skont l-Artikolu 1(1) tagħha, u l-leġiżlazzjoni tagħha taqa’ għalhekk taħt il-kompetenza tal-Istati Membri, imsemmija fil-premessa 22 tal-imsemmija direttiva, li jipprevedu setgħat iktar estiżi fid-dritt nazzjonali tagħhom. F’dan il-każ, jidher li l-proċedura ta’ ċaħda pendenti quddiem il-qorti tar-rinviju hija ta’ natura ċivili u tikkoeżisti, fid-dritt intern, ma’ sistema ta’ ċaħda rregolata mid-dritt kriminali. Ċertament, skont l-Artikolu 22(1) tal-Liġi dwar iċ-ċaħda ta’ proprjetajiet tal-2012, tali proċedura tinbeda mill-kummissjoni responsabbli miċ-ċaħda ta’ proprjetajiet meta din tal-aħħar tiġi informata bil-fatt li persuna hija akkużata li wettqet ċerti reati kriminali. Madankollu, mill-elementi tal-proċess li għandha l-Qorti tal-Ġustizzja jirriżulta li, konformement mad-dispożizzjonijiet ta’ din il-liġi, ladarba tinfetaħ, din il-proċedura, li tiffoka esklużivament fuq il-proprjetajiet li allegatament inkisbu illegalment, titmexxa b’mod indipendenti minn eventwali proċeduri kriminali mibdija kontra l-allegat awtur tal-ksur inkwistjoni kif ukoll l-eżitu ta’ tali proċedura, b’mod partikolari l-kundanna eventwali tiegħu (sentenza tad-19 ta’ Marzu 2020, Agro In 2001, C‑234/18 , EU:C:2020:221 , punt ). F’dawn iċ-ċirkustanzi, hemm lok li jiġi kkonstatat li d-deċiżjoni li l-qorti tar-rinviju hija mitluba li tadotta fil-kawża prinċipali ma tidħolx fil-kuntest jew fl-eżitu ta’ proċeduri li jirrigwardaw ksur jew numru ta’ ksur kriminali. Barra minn hekk, iċ-ċaħda li hija tista’ tordna wara l-eżami tat-talba li tressqet quddiemha ma tiddependix mill-kundanna kriminali tal-persuna kkonċernata. Għaldaqstant, tali proċedura ma taqax taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-Direttiva 2014/42 (ara, b’analoġija, is-sentenza tad-19 ta’ Marzu 2020, Agro In 2001, C‑234/18 , EU:C:2020:221 , punt ). Din l-interpretazzjoni ma tistax tiġi kkontestata mis-sentenza tal-14 ta’ Jannar 2021, Okrazhna prokuratura– Haskovo u Apelativna prokuratura– Plovdiv ( C‑393/19 , EU:C:2021:8 ), li fiha d-Deċiżjoni Qafas 2005/212 ittieħdet inkunsiderazzjoni mill-Qorti tal-Ġustizzja. Fil-fatt, il-kawża prinċipali hija differenti mill-kawża li tat lok għal din is-sentenza sa fejn iċ-ċaħda inkwistjoni f’din il-kawża tal-aħħar kienet prevista mill-Kodiċi Kriminali, l-applikazzjoni tagħha kienet marbuta mat-twettiq ta’ dan ir-reat, f’dan il-każ il-kuntrabandu, u l-persuna kkonċernata kienet ġiet ikkundannata għat-twettiq tal-imsemmi reat. Fid-dawl tal-kunsiderazzjonijiet preċedenti, ir-risposta għall-ewwel domanda għandha tkun li d-Direttiva 2014/42 għandha tiġi interpretata fis-sens li ma tapplikax għal leġiżlazzjoni ta’ Stat Membru li tipprovdi li ċ-ċaħda ta’ proprjetajiet akkwistati illegalment hija ordnata minn qorti nazzjonali fil-kuntest jew wara proċedura li ma tirrigwardax il-konstatazzjoni ta’ ksur wieħed jew iktar kriminali. Dwar it-tieni, it-tielet, il-ħames u s-seba’ domanda Fid-dawl tar-risposta li ngħatat għall-ewwel domanda, ma hemmx lok li tingħata risposta għat-tieni, għat-tielet, għall-ħames u għas-seba’ domanda. Fuq ir-raba’ u s-sitt domanda Permezz tar-raba’ u tas-sitt domanda tagħha, li għandhom jiġu eżaminati flimkien, il-qorti tar-rinviju titlob lill-Qorti tal-Ġustizzja tinterpreta l-Karta u, b’mod iktar partikolari, l-Artikoli 17 u 48 tagħha. Issa, skont l-Artikolu 51(1) tal-Karta, id-dispożizzjonijiet tagħha huma indirizzati lill-Istati Membri biss meta jimplimentaw id-dritt tal-Unjoni u, skont ġurisprudenza stabbilita, il-kunċett ta’ “jimplimentaw il-liġi tal-Unjoni”, fis-sens ta’ din id-dispożizzjoni, jippreżupponi l-eżistenza ta’ rabta ta’ konnessjoni bejn att tad-dritt tal-Unjoni u l-miżura nazzjonali inkwistjoni li tmur lil hinn mill-affinità bejn l-oqsma msemmija jew l-effetti indiretti ta’ wieħed mill-oqsma fuq l-ieħor, fid-dawl tal-kriterji ta’ evalwazzjoni definiti mill-Qorti tal-Ġustizzja (sentenza tat-22 ta’ April 2021, Profi Credit Slovakkja, C‑485/19 , EU:C:2021:313 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). F’dan il-każ, kif jirriżulta mill-punt 41 ta’ din is-sentenza, il-proċedura ta’ ċaħda inkwistjoni fil-kawża prinċipali ma taqax fil-kamp ta’ applikazzjoni tad-Direttiva 2014/42, b’tali mod li l-leġiżlazzjoni Bulgara li tirregola din il-proċedura ma tistax titqies li timplimenta d-dritt tal-Unjoni. F’dawn iċ-ċirkustanzi, peress li l-Karta ma hijiex applikabbli għall-kawża prinċipali, il-Qorti tal-Ġustizzja ma għandhiex ġurisdizzjoni sabiex tirrispondi għar-raba’ u s-sitt domanda (ara, f’dan is-sens, id-digriet tat-2 ta’ Lulju 2020, S.A.D. Maler und Anstreicher, C‑256/19 , EU:C:2020:523 , punti sa u l-ġurisprudenza ċċitata). Fuq l-ispejjeż Peress li l-proċedura għandha, fir-rigward tal-partijiet fil-kawża prinċipali, in-natura ta’ kwistjoni mqajma quddiem il-qorti tar-rinviju, hija din il-qorti li tiddeċiedi fuq l-ispejjeż. L-ispejjeż sostnuti għas-sottomissjoni tal-osservazzjonijiet lill-Qorti tal-Ġustizzja, barra dawk tal-imsemmija partijiet, ma jistgħux jitħallsu lura. Għal dawn il-motivi, Il-Qorti tal-Ġustizzja (It-Tielet Awla) taqta’ u tiddeċiedi: Id-Direttiva 2014/42/UE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill tat-3 ta’ April 2014 dwar l-iffriżar u l-konfiska ta’ mezzi strumentali u r-rikavat minn attività kriminali fl-Unjoni Ewropea, għandha tiġi interpretata fis-sens li ma tapplikax għal leġiżlazzjoni ta’ Stat Membru li tipprovdi li ċ-ċaħda ta’ proprjetajiet akkwistati illegalment hija ordnata minn qorti nazzjonali fil-kuntest jew wara proċedura li ma tirrigwardax il-konstatazzjoni ta’ ksur wieħed jew iktar kriminali. Firem ( *1 ) Lingwa tal-kawża: il-Bulgaru.

62008CJ0480

cs

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství ( Úř. věst. L 257, s. 2 ; Zvl. vyd. 05/01, s. 15), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne ( Úř. věst. L 245, s. 1 ; Zvl. vyd. 05/02, s. 69, dále jen „nařízení č. 1612/68“), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS ( Úř. věst. L 158, s. 77 ; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, a opravy Úř. věst. 2004, L 229, s. 35 , Úř. věst. 2005, L 197, s. 34 , a Úř. věst. 2007, L 204, s. 28 ). Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi M. Teixeira na straně jedné a London Borough of Lambeth (městská část Lambeth v Londýně) a Secretary of State for the Home Department na straně druhé ve věci zamítnutí žádosti M. Teixeira o příspěvek na bydlení uvedenou městskou částí. Právní rámec Právní úprava Evropské unie Pátý bod odůvodnění nařízení č. 1612/68 zní takto: „vzhledem k tomu, že za tím účelem, aby právo volného pohybu mohlo být vykonáváno za objektivních podmínek svobody a důstojnosti, musí být fakticky i právně zajištěna rovnost zacházení ve všech věcech, které se týkají vlastního výkonu zaměstnání a přístupu k bydlení, a rovněž odstraněny překážky mobility pracovníků, zejména pokud jde o právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země.“ Článek 10 nařízení č. 1612/68 stanovil: „1.   Právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají bez ohledu na své státní občanství tyto osoby: a) jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí; b) příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí. 2.   Členské státy umožní přijetí všech rodinných příslušníků, na které se nevztahuje ustanovení odstavce 1 a kteří jsou závislí na výše uvedeném pracovníkovi nebo s ním žijí v zemi posledního pobytu ve společné domácnosti. 3.   Pro použití odstavců 1 a 2 musí mít pracovník pro svou rodinu ubytování, které se považuje za obvyklé pro tuzemské pracovníky v regionu, kde je zaměstnán, aniž by toto ustanovení mohlo vést k diskriminaci mezi vlastními pracovníky a pracovníky z jiných členských států.“ Článek 11 nařízení č. 1612/68 stanovil: „Manžel nebo manželka a děti mladší 21 let nebo závislí na státním příslušníkovi členského státu, který vykonává na území jiného členského státu zaměstnání nebo samostatně výdělečnou činnost, jsou oprávněni k přístupu k jakémukoli zaměstnání na celém území stejného státu, a to i pokud nejsou státními občany žádného členského státu.“ Články 10 a 11 nařízení č. 1612/68 byly zrušeny s účinkem od 30. dubna 2006 na základě čl. 38 odst. 1 směrnice 2004/38. Článek 12 nařízení č. 1612/68, který nenáleží mezi ustanovení tohoto nařízení zrušená směrnicí 2004/38, stanoví: „Děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území. Členské státy budou podporovat podněty umožňující těmto dětem získávat uvedené vzdělání za co nejlepších podmínek.“ Třetí a šestnáctý bod odůvodnění směrnice 2004/38 zní takto: „(3) Občanství Unie by mělo představovat základní postavení státních příslušníků členských států při výkonu jejich práva volného pohybu a pobytu. Je proto nezbytné kodifikovat a revidovat stávající nástroje Společenství, které se zaměřují samostatně na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a na studenty a další osoby bez zaměstnání, aby se právo volného pohybu a pobytu všech občanů Unie zjednodušilo a posílilo. […] (16) Osoby požívající práva pobytu by neměly být vyhoštěny, pokud nepředstavují nepřiměřenou zátěž pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu. Vyhoštění ze země by tedy nemělo být automatickým důsledkem využití systému sociální pomoci. Hostitelský členský stát by měl posuzovat, zda se nejedná o dočasné potíže, a při posuzování, zda se příjemce pomoci stal nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci a zda by měl být vyhoštěn, zohlednit délku pobytu, osobní poměry a objem poskytované pomoci. Zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné či uchazeči o zaměstnání, jak byli definováni Soudním dvorem, by v žádném případě neměli být vyhoštěni, s výhradou případů odůvodněných veřejným pořádkem nebo veřejnou bezpečností.“ Článek 7 směrnice 2004/38 upravuje právo pobytu po dobu delší než tři měsíce občanů Unie v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky. Podle odstavce 1 tohoto článku: „Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud: a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo b) mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo c) — jsou zapsáni u soukromého či veřejného subjektu, akreditovaného nebo financovaného hostitelským členským státem v souladu s jeho právními předpisy nebo správní praxí z prvotního důvodu studia, včetně odborné přípravy, a — jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, a prohlášením nebo jiným podobným prostředkem podle své volby ujistí příslušný vnitrostátní orgán, že mají dostatečné prostředky pro sebe a své rodinné příslušníky, aby se po dobu jejich pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu; nebo d) jsou rodinnými příslušníky doprovázejícími nebo následujícími občana Unie, který splňuje podmínky uvedené v písmenech a), b) nebo c).“ Článek 12 směrnice 2004/38, nadepsaný „Zachování práva pobytu rodinných příslušníků v případě smrti nebo odjezdu občana Unie“, ve svém odstavci 3 stanoví: „Odjezd občana Unie z hostitelského členského státu nebo jeho smrti nevede až do ukončení studia jeho dětí ke ztrátě práva pobytu jeho dětí ani rodiče, který o děti skutečně pečuje, bez ohledu na jejich státní příslušnost, pobývají-li tyto děti v hostitelském členském státě a jsou zapsány ve vzdělávacím zařízení za účelem studia.“ Článek 16 uvedené směrnice stanoví, že právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let. Článek 24 odst. 1 směrnice 2004/38 zejména stanoví, že všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, požívají v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. Jak vyplývá z čl. 40 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2004/38, členské státy měly povinnost uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 30. dubna 2006. Vnitrostátní právní úprava Ustanovení směrnice 2004/38 byla provedena do právního řádu Spojeného království nařízením z roku 2006 o imigraci (Evropský hospodářský prostor) [Immigration (European Economic Area) Regulations 2006]. Co se týče příspěvku na bydlení, zákon z roku 1996 o bydlení (Housing Act 1996) ve svém oddíle VII upravuje příspěvek na bydlení pro oprávněné osoby, jež jsou bezdomovci a jež splňují určité podmínky. Podrobnosti tohoto příspěvku jsou popsány v nařízení z roku 2006 o poskytování příspěvku na bydlení a příspěvku v bezdomovectví (Anglie) [Allocation of Housing and Homelessness (Eligibility) (England) Regulations 2006]. Podle údajů předkládacího rozhodnutí musí žadatel k tomu, aby měl nárok na příspěvek na bydlení na základě článku 6 posledně uvedeného nařízení, který se týká osob přicházejících ze zahraničí, jež nepodléhají imigrační kontrole, požívat práva pobytu a mít obvyklé bydliště ve Spojeném království. V tomto kontextu musejí být za nositele práva pobytu ve Spojeném království považováni vedle britských státních příslušníků zejména státní příslušníci členských států, kteří vykonávají na základě práva Unie právo vstoupit na území Spojeného království a dlouhodobě tam pobývat. Z relevantních vnitrostátních ustanovení vyplývá, že nárok na příspěvek na bydlení M. Teixeira závisí na otázce, zda posledně uvedené přísluší právo pobytu ve Spojeném království přiznané právem Unie. Spor v původním řízení a předběžné otázky Maria Teixeira, portugalská státní příslušnice, přicestovala do Spojeného království v roce 1989 se svým manželem, rovněž portugalským státním příslušníkem, a pracovala v tomto členském státě mezi roky 1989 a 1991. Jejich dcera Patricia se tam narodila dne 2. června 1991. Maria Teixeira a její manžel se později rozvedli, avšak oba zůstali ve Spojeném království. Po roce 1991 byla M. Teixeira několikrát přechodně zaměstnána ve Spojeném království. Maria Teixeira nevykonávala výdělečnou činnost v době, kdy Patricia zahájila svou školní docházku ve Spojeném království, avšak pracovala během různých období, během nichž její dcera navštěvovala školu. Poslední zaměstnání, které ve Spojeném království vykonávala, sahá do počátku roku 2005. Dne 13. června 2006 rozhodl soud, že Patricia musí bydlet s otcem, ale že může mít s matkou takový kontakt, jaký si bude přát. V listopadu 2006 se Patricia zapsala na odbornou školu se zaměřením péče o dítě ve Vauxhall Learning Centre v Lambeth. V březnu 2007 začala žít se svou matkou. Dne 11. dubna 2007 požádala M. Teixeira o příspěvek na bydlení pro bezdomovce na základě oddílu VII zákona z roku 1996 o bydlení. Na podporu tvrzení, že jí svědčí právo pobytu ve Spojeném království, se opírala zejména o článek 12 nařízení č. 1612/68, jak byl vyložen Soudním dvorem v rozsudku ze dne , Baumbast a R ( C-413/99, Recueil, s. I-7091 ). Příslušný úředník London Borough of Lambeth měl za to, že M. Teixeira nemůže mít nárok na příspěvek na bydlení, a v důsledku toho její žádost zamítl. Maria Teixeira toto zamítavé rozhodnutí napadla u úředníka pověřeného přezkoumáváním opravných prostředků, který původní rozhodnutí potvrdil, jelikož měl za to, že článek 12 nařízení č. 1612/68 byl pozměněn směrnicí 2004/38 a že M. Teixeira nemůže s ohledem na to, že není hospodářsky soběstačná, uplatňovat nárok na získání práva pobytu na základě tohoto článku. Maria Teixeira podala proti tomuto rozhodnutí žalobu u County Court. Před tímto soudem M. Teixeira uznala, že jí nepřísluší právo pobytu na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38, že nesplňuje podmínky stanovené v čl. 7 odst. 3 této směrnice pro to, aby mohla být považována za osobu, která si zachovala postavení zaměstnané osoby, a že nemá právo trvalého pobytu na základě článku 16 uvedené směrnice. Tvrdila, že jediným důvodem, na jehož základě se domnívá, že je oprávněna domáhat se práva pobytu ve Spojeném království, je skutečnost, že její dcera tam získává vzdělání a má samostatné právo pobytu vyplývající z článku 12 nařízení č. 1612/68, jak je vykládán Soudním dvorem ve výše citovaném rozsudku Baumbast a R, a že od března 2007 o svou dceru skutečně pečuje. Jelikož County Court její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, M. Teixeira podala proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu. U tohoto soudu M. Teixeira zejména poukazuje na to, že její dcera má samostatné právo pobytu ve Spojeném království na základě článku 12 nařízení č. 1612/68, že ona sama má rovněž právo pobytu v tomto členském státě, jelikož skutečně pečuje o svou dceru, a že není vyžadováno, aby dítě nebo osoba, která o něj pečuje, byly schopny zabezpečit svou obživu k tomu, aby jim příslušelo právo pobytu na základě uvedeného článku 12. Odpůrci v původním řízení tvrdí, že směrnice 2004/38 nyní vymezuje podmínky upravující právo pobytu v členských státech občanů Unie a jejich rodinných příslušníků, takže výkon jakéhokoliv práva pobytu, i když vyplývá z článku 12 nařízení č. 1612/68, předpokládá, že dotyčné osoby splňují podmínky pobytu uvedené v této směrnici. Jelikož M. Teixeira sama uznala, že nesplňuje podmínky, kterým články 7 a 16 uvedené směrnice podřizují přiznání práva pobytu, došel London Borough of Lambeth důvodně k závěru, že nenabyla tohoto práva, a tudíž nemůže mít nárok na příspěvek na bydlení. Podpůrně odpůrci v původním řízení poukazují na to, že pokud M. Teixeira může vyplývat právo pobytu z článku 12 nařízení č. 1612/68, přestože nesplňuje podmínky stanovené směrnicí 2004/38, pak toto právo předpokládá, že je odvolatelka v původním řízení schopna zabezpečit svou obživu, přičemž tomu tak není. Krom toho právo pobytu přiznané rodiči, který pečuje o dítě, zaniká ke dni, v němž dítě dosáhne věku 18 let. Konečně vzhledem k tomu, že M. Teixeira neměla postavení zaměstnané osoby, když její dcera zahájila školní docházku, a že poté byla jen několikrát krátkodobě zaměstnána, nemůže se důvodně domáhat práva pobytu pouze s ohledem na skutečnost, že její dcera získává vzdělání. Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division), který již předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ve věci, v níž byl vydán rozsudek z dnešního dne Ibrahim a Secretary of State for the Home Department (C-310/08, Sb. rozh. s. I-1065), která se týká práva pobytu rodiče, který nemá postavení občana Unie, avšak jeho děti mají dánskou státní příslušnost a získávají vzdělání ve Spojeném království, se ve věci v původním řízení rovněž rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „V situaci, kdy — občan Unie vstoupil na území Spojeného království, — občan Unie pracoval během určitých období ve Spojeném království, — občan Unie přestal pracovat, avšak neopustil Spojené království, — občan Unie si nezachoval postavení zaměstnané osoby a nemá právo pobytu podle článku 7 směrnice 2004/38 […] ani právo trvalého pobytu podle článku 16 téže směrnice, — dítě tohoto občana Unie zahájilo školní docházku v době, kdy občan Unie nepracoval, avšak dítě dále získávalo vzdělání ve Spojeném království v obdobích, kdy občan Unie pracoval ve Spojeném království, — občan Unie je rodičem, který skutečně pečuje o své dítě, a — občan Unie a jeho dítě nejsou schopni zabezpečit svou obživu: 1) požívá občan Unie práva pobytu ve Spojeném království pouze tehdy, pokud splňuje podmínky stanovené směrnicí 2004/38 […]? nebo 2) a) požívá občan Unie práva pobytu vyplývajícího z článku 12 nařízení [… ] č. 1612/68 […], jak jej vykládá Soudní dvůr, aniž by musel splňovat podmínky stanovené směrnicí 2004/38 […]? a b) pokud ano, musí mít dostatečné prostředky k tomu, aby se po dobu předpokládaného pobytu nestal zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, jakož i zdravotní pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika? c) pokud ano, musí jeho dítě zahájit školní docházku v době, kdy byl občan Unie pracovníkem, aby měl tento občan Unie právo pobytu vyplývající z článku 12 nařízení […] č. 1612/68 […], jak jej vykládá Soudní dvůr, nebo postačí, aby byl občan Unie pracovníkem v určitých obdobích poté, co dítě zahájilo školní docházku? d) zaniká právo pobytu občana Unie, jehož požívá z důvodu, že skutečně pečuje o dítě, jež získává vzdělání, okamžikem, kdy dítě dovrší 18 let? 3) Je-li odpověď na první otázku kladná, je situace odlišná za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, kdy dítě zahájilo školní docházku přede dnem, ke kterému měla být členskými státy provedena směrnice 2004/38 […], avšak matka se stala rodičem skutečně pečujícím o dítě a uplatnila právo pobytu z tohoto titulu až v březnu 2007, tedy až po datu, kdy směrnice měla být provedena?“ K předběžným otázkám K první otázce a druhé otázce pod písm. a) Podstatou první otázky a druhé otázky pod písm. a) předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda se za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, může státní příslušník členského státu, který byl zaměstnán na území jiného členského státu, v němž jeho dítě získává vzdělání, ve svém postavení rodiče, který skutečně pečuje o toto dítě, dovolávat pouze na základě článku 12 nařízení č. 1612/68 práva pobytu v posledně uvedeném členském státě, aniž by musel splňovat podmínky stanovené ve směrnici 2004/38, nebo zda mu může být přiznáno právo pobytu pouze tehdy, pokud uvedené podmínky splňuje. Článek 12 nařízení č. 1612/68 přiznává dětem státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, právo na přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území. Ve výše citovaném rozsudku Baumbast a R přiznal Soudní dvůr v souvislosti s právem na přístup ke vzdělání stanoveným v článku 12 nařízení č. 1612/68 a za určitých podmínek právo pobytu dítěti migrujícího pracovníka nebo bývalého migrujícího pracovníka, pokud si toto dítě přeje získat vzdělání v hostitelském členském státě, jakož i odpovídající právo pobytu rodiči, který o toto dítě skutečně pečuje. Soudní dvůr tak zaprvé rozhodl, že děti občana Unie, které se usadily v členském státě, zatímco jejich rodič v tomto členském státě vykonával práva pobytu jakožto migrující pracovník, mají právo zde pobývat, aby zde mohly získat obecné vzdělání v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68. Skutečnost, že se rodiče dotčených dětí v mezidobí rozvedli, a skutečnost, že rodič, který vykonával práva pobytu jakožto migrující pracovník, již nevykonává hospodářskou činnost v hostitelském členském státě, nemají v tomto ohledu žádný vliv (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Baumbast a R, bod 63). Zadruhé Soudní dvůr rovněž rozhodl, že jestliže děti mají na základě článku 12 nařízení č. 1612/68 právo pokračovat ve školní docházce v hostitelském členském státě, zatímco rodičům zajišťujícím péči o ně hrozí, že ztratí svá práva pobytu, odepřít uvedeným rodičům možnost pobývat v hostitelském členském státě po dobu školní docházky jejich dětí může tyto děti zbavit práva, které jim bylo přiznáno zákonodárcem Unie (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Baumbast a R, bod 71). Poté, co Soudní dvůr v bodě 72 uvedeného rozsudku Baumbast a R připomenul, že nařízení č. 1612/68 je třeba vykládat ve světle požadavku na respektování rodinného života stanoveného v článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, došel v bodě 73 téhož rozsudku k závěru, že právo přiznané článkem 12 tohoto nařízení dítěti migrujícího pracovníka plnit za co nejlepších podmínek školní docházku v hostitelském členském státě má nutně za následek to, že uvedené dítě má právo být doprovázeno osobou skutečně o ně pečující, a proto tato osoba může pobývat s tímto dítětem v tomto členském státě po dobu jeho studií. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní soud se táže, zda jsou práva, která byla takto přiznána dítěti a rodiči, který o něj skutečně pečuje, založena pouze na článku 12 nařízení č. 1612/68, nebo na použití ustanovení článků 10 a 12 téhož nařízení ve vzájemném spojení. V posledně uvedeném případě se vzhledem k tomu, že uvedený článek 10 byl zrušen a nahrazen pravidly stanovenými ve směrnici 2004/38, předkládající soud táže, zda se výklad podaný ve výše citovaném rozsudku Baumbast a R použije i po vstupu směrnice 2004/38 v platnost a zda právo pobytu osoby, která skutečně pečuje o dítě, nyní nepodléhá podmínkám výkonu práva pobytu stanoveným touto směrnicí. Co se týče takové osoby, jako je odvolatelka v původním řízení, která přestala pracovat a nezachovala si postavení zaměstnané osoby, vyplývají tyto podmínky z čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38, podle kterého má státní příslušník členského státu právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, aniž by vykonával hospodářskou činnost, pokud má pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky a je účastníkem zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika. V tomto kontextu je třeba přezkoumat, zda, jak tvrdí M. Teixeira, portugalská vláda, Komise Evropských společenství a Kontrolní úřad ESVO, i po vstupu směrnice 2004/38 v platnost umožňuje článek 12 nařízení č. 1612/68 přiznat právo pobytu osobě, která v hostitelském členském státě skutečně pečuje o dítě migrujícího pracovníka, jež získává vzdělání na území tohoto státu. Zaprvé právo dětí migrujících pracovníků na rovné zacházení v přístupu ke vzdělání na základě článku 12 nařízení č. 1612/68 mají pouze děti, které mají bydliště na území členského státu, v němž jeden z jejich rodičů je nebo byl zaměstnán. Přístup ke vzdělání tak závisí na předchozím usazení dítěte v hostitelském členském státě. Děti, které se usadily v hostitelském členském státě v postavení rodinných příslušníků migrujícího pracovníka, stejně jako – jak na to poukázala generální advokátka v bodě 39 svého stanoviska – dítě migrujícího pracovníka, které, tak jako dcera M. Teixeira ve věci v původním řízení, má bydliště od svého narození v členském státě, v němž jeho otec nebo jeho matka jsou nebo byli zaměstnáni, se mohou v tomto státě dovolávat práva na přístup ke vzdělání. Na rozdíl od toho, co tvrdí London Borough of Lambeth, jakož i vláda Spojeného království a dánská vláda, článek 12 nařízení č. 1612/68, jak byl vyložen Soudním dvorem ve výše citovaném rozsudku Baumbast a R, umožňuje přiznat dítěti v souvislosti s jeho právem na přístup ke vzdělání samostatné právo pobytu. Konkrétně výkon práva na přístup ke vzdělání nepodléhal podmínce, aby si dítě po celou dobu svých studií zachovalo specifické právo pobytu na základě čl. 10 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení v době, kdy bylo toto ustanovení ještě v platnosti. V bodech 21 až 24 svého rozsudku ze dne 4. května 1995, Gaal ( C-7/94, Sb. rozh. s. I-1031 ), odmítl Soudní dvůr argumentaci, že existuje úzká souvislost mezi články 10 a 11 nařízení č. 1612/68 na straně jedné a článkem 12 téhož nařízení na straně druhé, takže by toto posledně uvedené ustanovení přiznávalo právo na rovné zacházení v přístupu ke vzdělání v hostitelském členském státě pouze dětem, které splňují podmínky stanovené v těchto článcích 10 a 11. V bodě 23 uvedeného rozsudku Gaal Soudní dvůr výslovně poukázal na to, že článek 12 neobsahuje žádný odkaz na uvedené články 10 a 11. Bylo by totiž v rozporu s kontextem článku 12 nařízení č. 1612/68, jakož i účelem, který tento článek sleduje, podmínit výkon práva na přístup ke vzdělání existencí samostatného práva pobytu dítěte posuzovaného s ohledem na jiná ustanovení téhož nařízení (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Gaal, bod 25). Z toho plyne, že jakmile dítě nabylo právo na přístup ke vzdělání, které mu vyplývá z článku 12 uvedeného nařízení z důvodu, že se usadilo na území členského státu, v němž jeden z jeho rodičů je nebo byl zaměstnán, svědčí tomuto dítěti i nadále právo pobytu a nemůže být již zpochybněno nesplněním podmínek, které byly stanoveny v článku 10 téhož nařízení. Zadruhé právo dětí na rovné zacházení co se týče přístupu ke vzdělání nezávisí na okolnosti, zda si jejich otec nebo matka zachovává postavení migrujícího pracovníka v hostitelském členském státě. Jak vyplývá ze samotného znění uvedeného článku 12, toto právo se neomezuje na děti migrujících pracovníků a použije se rovněž na děti bývalých migrujících pracovníků. V bodě 69 výše citovaného rozsudku Baumbast a R Soudní dvůr ostatně výslovně uvedl, že článek 12 nařízení č. 1612/68 má zvláště zajistit, aby děti pracovníka, který je státním příslušníkem členského státu, mohly, i když již tento pracovník nevykonává výdělečnou činnost v hostitelském členském státě, zahájit a podle okolností dokončit svou školní docházku v tomto posledně uvedeném členském státě. Podle ustálené judikatury článek 12 nařízení č. 1612/68 pouze vyžaduje, aby dítě žilo se svými rodiči nebo s jedním z nich v členském státě v době, kdy v něm alespoň jeden z jeho rodičů pobýval v postavení pracovníka (rozsudky ze dne 21. června 1988, Brown, 197/86, Recueil, s. 3205, bod 30, a výše citovaný Gaal, bod 27). Článek 12 nařízení č. 1612/68 tak musí být použit samostatně ve vztahu k ustanovením práva Unie, která výslovně upravují podmínky výkonu práva pobytu v jiném členském státě. Samostatné použití článku 12 nařízení č. 1612/68 ve vztahu k článku 10 téhož nařízení, který je dnes zrušen, tvořilo základ judikatury Soudního dvora připomenuté v bodech 37 až 39 tohoto rozsudku a nebylo zpochybněno vstupem směrnice 2004/38 v platnost. London Borough of Lambeth, jakož i vláda Spojeného království a dánská vláda tvrdí, že směrnice 2004/38 je od svého vstupu v platnost jediným základem podmínek upravujících výkon práva pobytu v členských státech pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky, a že v důsledku toho již nyní nelze odvozovat z článku 12 nařízení č. 1612/68 žádné právo pobytu. V tomto ohledu nic neumožňuje usoudit, že přijetím směrnice 2004/38 zamýšlel zákonodárce Společenství změnit rozsah uvedeného článku 12, jak byl vyložen Soudním dvorem, aby napříště omezil jeho normativní obsah na pouhé právo na přístup ke vzdělání. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že na rozdíl od článků 10 a 11 nařízení č. 1612/68 článek 12 tohoto nařízení nebyl zrušen, ba ani změněn směrnicí 2004/38. Zákonodárce Unie tudíž nezamýšlel zavést touto směrnicí omezení rozsahu působnosti tohoto článku 12, jak byl vyložen judikaturou Soudního dvora. Tento výklad je podpořen skutečností, která vyplývá z přípravných prací směrnice 2004/38, že tato směrnice byla pojata tak, aby byla koherentní s výše citovaným rozsudkem Baumbast a R [KOM(2003) 199 v konečném znění, s. 7]. Mimoto, kdyby měl být článek 12 nařízení č. 1612/68 vykládán tak, že se od vstupu směrnice 2004/38 v platnost omezuje na přiznání práva na rovné zacházení co se týče přístupu ke vzdělání, aniž by stanovil jakékoliv právo pobytu dětí migrujících pracovníků, jeho zachování by bylo od vstupu této směrnice v platnost zbytečné. Článek 24 odst. 1 této směrnice totiž stanoví, že všichni občané Unie, kteří pobývají na území hostitelského členského státu, požívají v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto státu a v tomto ohledu bylo rozhodnuto, že přístup ke vzdělání spadá do rozsahu působnosti práva Unie (viz zejména rozsudek ze dne 13. února 1985, Gravier, 293/83, Recueil, s. 593, body 19 a 25). Konečně je třeba uvést, že podle třetího bodu odůvodnění směrnice 2004/38 je jejím cílem zejména zjednodušit a posílit právo volného pohybu a pobytu všech občanů Unie (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. července 2008, Metock a další, C-127/08, Sb. rozh. s. I-6241 , bod 59). Za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, by přitom to, že by použití článku 12 nařízení č. 1612/68 bylo podřízeno splnění podmínek stanovených v článku 7 této směrnice, mělo za následek, že by právo pobytu dětí migrujících pracovníků v hostitelském členském státě za účelem toho, aby v něm mohly zahájit studia nebo v nich pokračovat, a právo pobytu rodiče, který o něj skutečně pečuje, podléhala striktnějším podmínkám, než jsou podmínky, které na ně byly použitelné před vstupem uvedené směrnice v platnost. Na první otázku a druhou otázku pod písm. a) je tedy třeba odpovědět, že státní příslušník členského státu, který byl zaměstnán na území jiného členského státu, v němž jeho dítě získává vzdělání, se může za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, dovolávat ve svém postavení rodiče, který skutečně pečuje o toto dítě, práva pobytu v hostitelském členském státě pouze na základě článku 12 nařízení č. 1612/68, aniž by musel splňovat podmínky stanovené ve směrnici 2004/38. Ke druhé otázce pod písm. b) Podstatou druhé otázky pod písm. b) předkládajícího soudu je, zda právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě, jež vykonává právo získávat vzdělání v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, podléhá podmínce, že tento rodič musí mít dostatečné prostředky k tomu, aby se po dobu svého pobytu nestal zátěží pro systém sociální pomoci tohoto členského státu a zdravotní pojištění, kterým jsou v tomto státě kryta všechna rizika. London Borough of Lambeth, jakož i vláda Spojeného království a dánská vláda tvrdí, že možnost, aby rodiče požívali práva pobytu na základě článku 12 nařízení č. 1612/68, byla ve výše citovaném rozsudku Baumbast a R přiznána pouze z důvodu zvláštních okolností dvou věcí, v nichž byl vydán tento rozsudek, u nichž byla splněna podmínka, aby občané Unie měli dostatečné prostředky pro sebe a své rodinné příslušníky. V důsledku toho nelze tuto judikaturu použít na situace, kde tato podmínka není splněna. Tyto argumenty nicméně nelze přijmout. V jedné z věcí, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek Baumbast a R, p. Baumbast, otec dětí, o jejichž právo pobytu v hostitelském členském státě na základě článku 12 nařízení č. 1612/68 se jednalo, sice měl prostředky, které mu, jakož i jeho rodině umožňovaly nebýt zátěží pro systém sociální pomoci tohoto státu. Nicméně otázkou, zda p. Baumbast byl schopen zabezpečit vlastní obživu, se Soudní dvůr zabýval pouze v rámci třetí otázky položené předkládajícím soudem ve věci, která se týkala p. Baumbasta v souvislosti s jeho právem pobytu s ohledem na článek 18 ES a směrnici Rady 90/364/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu ( Úř. věst. L 180, s. 26 ; Zvl. vyd. 20/01, s. 3). Naproti tomu odpovědi Soudního dvora na první dvě předběžné otázky, které se týkaly práva pobytu dětí a jejich matky, která o ně pečovala, se zakládaly nikoli na jejich hospodářské soběstačnosti, nýbrž na skutečnosti, že cíl nařízení č. 1612/68, a sice volný pohyb pracovníků vyžaduje optimální podmínky pro začlenění rodiny pracovníka v hostitelském členském státě a že odepřít rodičům, kteří pečují o děti, možnost pobývat v hostitelském členském státě po dobu školní docházky jejich dětí může tyto děti zbavit práva, které jim bylo přiznáno zákonodárcem Unie (výše citovaný rozsudek Baumbast a R, body 50 a 71). V každém případě v rozsahu, v němž Soudní dvůr v bodě 74 výše citovaného rozsudku Baumbast a R připomněl, že vzhledem k celkové souvislosti a cílům sledovaným nařízením č. 1612/68, a zejména jeho článku 12 nemůže toto nařízení být vykládáno restriktivně a nesmí být zbaveno svého užitečného účinku, nelze na základě tohoto rozsudku tvrdit, že přiznání dotčeného práva pobytu podléhá podmínce finanční samostatnosti, jelikož Soudní dvůr nikterak, byť i implicitně nezaložil své úvahy na této podmínce. Výklad, podle něhož právo pobytu v hostitelském členském státě dětí, které v něm získávají vzdělání, a rodiče, který o ně skutečně pečuje, nepodléhá podmínce mít dostatečné prostředky a zdravotní pojištění, kterým jsou kryta všechna rizika, je podpořen čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38, který stanoví, že odjezd občana Unie nebo jeho smrt nevede až do ukončení studia jeho dětí ke ztrátě práva pobytu jeho dětí ani rodiče, který o děti skutečně pečuje, bez ohledu na jejich státní příslušnost, pobývají-li tyto děti v hostitelském členském státě a jsou zapsány ve vzdělávacím zařízení za účelem studia. Toto ustanovení, třebaže není použitelné na spor v původním řízení, ozřejmuje zvláštní důležitost, kterou směrnice 2004/38 přikládá situaci dětí, které získávají vzdělání v hostitelském členském státě, a rodičů, které o ně pečují. Na druhou otázku pod písm. b) je tedy třeba odpovědět, že právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě, jež vykonává právo získávat vzdělání v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, nepodléhá podmínce, že tento rodič musí mít dostatečné prostředky k tomu, aby se po dobu svého pobytu nestal zátěží pro systém sociální pomoci tohoto členského státu a zdravotní pojištění, kterým jsou v tomto státě kryta všechna rizika. Ke druhé otázce pod písm. c) Podstatou druhé otázky pod písm. c) předkládajícího soudu je, zda právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě migrujícího pracovníka, když toto dítě získává vzdělání v tomto státě, podléhá podmínce, aby jeden z rodičů dítěte vykonával v době, kdy toto dítě zahájilo školní docházku, výdělečnou činnost jakožto migrující pracovník v uvedeném členském státě. Podle svého znění se článek 12 nařízení č. 1612/68 použije jak na děti, jejichž rodič „je zaměstnán“ na území hostitelského členského státu, tak na děti, jejichž rodič v něm „byl zaměstnán“. Nic v textu tohoto článku nenaznačuje, že by se jeho rozsah působnosti omezoval na situace, v nichž jeden z rodičů dítěte měl postavení migrujícího pracovníka přesně v okamžiku, když toto dítě zahájilo studia, ani že by děti bývalých migrujících pracovníků měly pouze omezené právo na přístup ke vzdělání v hostitelském členském státě. Jak bylo uvedeno v bodě 50 tohoto rozsudku, právo dítěte na přístup ke vzdělání na základě uvedeného článku 12 nezávisí na tom, zda si dotčený rodič zachová postavení migrujícího pracovníka. Děti bývalých migrujících pracovníků se tedy mohou dovolávat práv vyplývajících z tohoto článku 12 stejně jako děti občanů Unie, kteří mají postavení migrujících pracovníků. S ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 37 tohoto rozsudku postačuje, aby se dítě, které získává vzdělání v hostitelském členském státě, v tomto státě usadilo v době, kdy v něm jeden z jeho rodičů vykonával práva pobytu jakožto migrující pracovník. Právo dítěte pobývat v tomto státě, aby v něm získávalo vzdělání v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, a v důsledku toho právo pobytu rodiče, který o něj skutečně pečuje, tudíž nemohou podléhat podmínce, aby jeden z rodičů dítěte vykonával v době, kdy toto dítě zahájilo školní docházku, výdělečnou činnost jakožto migrující pracovník v hostitelském členském státě. V důsledku toho je na druhou otázku pod písm. c) třeba odpovědět, že právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě migrujícího pracovníka, když toto dítě získává vzdělání v tomto státě, nepodléhá podmínce, aby jeden z rodičů dítěte vykonával v době, kdy toto dítě zahájilo školní docházku, výdělečnou činnost jakožto migrující pracovník v uvedeném členském státě. Ke druhé otázce pod písm. d) Podstatou druhé otázky pod písm. d) předkládajícího soudu je, zda právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě migrujícího pracovníka, když toto dítě získává vzdělání v tomto státě, zaniká plnoletostí tohoto dítěte. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že tato otázka vlivu plnoletosti dítěte na právo pobytu, jež má jeho rodič v postavení osoby, která o něj skutečně pečuje, je odůvodněna okolností, že dceři M. Teixeira bylo v době podání žádosti o příspěvek na bydlení 15 let a v mezidobí dosáhla věku 18 let, a dosáhla tak podle právních předpisů platných ve Spojeném království plnoletosti. Tato otázka musí být přezkoumána s ohledem na článek 12 nařízení č. 1612/68, jelikož toto ustanovení je, jak vyplývá z odpovědi na první otázku a na druhou otázku pod písm. a), tím ustanovením, které umožňuje založit právo pobytu osoby v situaci M. Teixeira. Zaprvé je třeba uvést, že dosažení plnoletosti nemá přímý vliv na práva přiznaná dítěti článkem 12 nařízení č. 1612/68, jak je vykládán Soudním dvorem. S ohledem na jejich cíl a jejich účel jak právo na přístup ke vzdělání stanovené v článku 12 nařízení č. 1612/68, tak související právo pobytu dítěte trvají až do doby, kdy toto dítě dokončí svá studia. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury zahrnuje rozsah působnosti článku 12 nařízení č. 1612/68 rovněž vysokoškolská studia (viz zejména rozsudky ze dne 15. března 1989, Echternach a Moritz, 389/87 a 390/87, Recueil s. 723, body 29 a 30, jakož i výše uvedený Gaal, bod 24), může dítě ukončit studia až po dosažení plnoletosti. Ve výše citovaném rozsudku Gaal se Soudní dvůr vyjádřil k otázce, zda se pojem „dítě“ ve smyslu článku 12 nařízení č. 1612/68 omezuje na děti ve věku méně než 21 let nebo děti závislé na migrujícím pracovníkovi za účelem rozhodnutí, zda se práva na rovné zacházení stanoveného v tomto článku mohlo v souvislosti s přidělením podpory na vzdělávání dovolávat dítě tohoto pracovníka ve věku 21 let nebo více, které na něm již nebylo závislé. Soudní dvůr v bodě 24 výše citovaného rozsudku Gaal připomněl, že zásada rovného zacházení stanovená v článku 12 nařízení č. 1612/68 vyžaduje, aby dítě migrujícího pracovníka mohlo pokračovat ve studiích za účelem jejich úspěšného dokončení, a poté v bodě 25 téhož rozsudku rozhodl, že se tento článek 12 vztahuje i finanční podpory pro studenty, kteří jsou již v pokročilém stadiu studia, třebaže již dosáhli věku 21 nebo více let a nejsou již závislí na svých rodičích. Podmínit použití uvedeného článku 12 věkovým omezením nebo postavením vyživovaného dítěte by bylo podle této judikatury v rozporu nejen se zněním tohoto ustanovení, nýbrž i s jeho smyslem (výše citovaný rozsudek Gaal, bod 25). Zadruhé je třeba přezkoumat, zda okolnost, že práva vyplývající dítěti z článku 12 nařízení č. 1612/68 tak byla přiznána bez podmínky věku plnoletým dětem nebo dětem, které již nejsou závislé na migrujícím pracovníkovi, umožňuje rodiči, který pečuje o plnoleté dítě, aby s ním pobýval v hostitelském členském státě až do ukončení jeho studií. V bodě 73 výše citovaného rozsudku Baumbast a R rozhodl Soudní dvůr, že by bylo zásahem do práva dítěte migrujícího pracovníka plnit za co nejlepších podmínek školní docházku v hostitelském členském státě, pokud by osoba, která o něj skutečně pečuje, nemohla s tímto dítětem v uvedeném členském státě pobývat po dobu jeho studií. I když je dítě, které dosáhne plnoletosti, v zásadě považováno za schopné uspokojit své vlastní potřeby, právo pobytu rodiče, který pečuje o dítě, jež vykonává své právo získávat vzdělání v hostitelském členském státě, může nicméně trvat i po dosažení tohoto věku, pokud dítě nadále potřebuje přítomnost a péči tohoto rodiče, aby mohlo pokračovat ve studiích a dokončit je. Je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda tomu tak ve věci v původním řízení skutečně je. V důsledku toho je třeba na druhou otázku pod písm. d) odpovědět tak, že právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě migrujícího pracovníka, když toto dítě získává vzdělání v tomto státě, zaniká plnoletostí tohoto dítěte, ledaže dítě nadále potřebuje přítomnost a péči tohoto rodiče, aby mohlo pokračovat ve studiích a dokončit je. Ke třetí předběžné otázce Tato otázka je položena předkládajícím soudem pouze pro případ, že by bylo na první otázku odpovězeno kladně, tedy pro případ, že by se osoba v situaci M. Teixeira mohla dovolávat práva pobytu jen na základě směrnice 2004/38. S ohledem na odpověď na první otázku a na druhou otázku pod písm. a) není na třetí otázku třeba odpovídat. K nákladům řízení Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: 1) Státní příslušník členského státu, který byl zaměstnán na území jiného členského státu, v němž jeho dítě získává vzdělání, se může za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, dovolávat ve svém postavení rodiče, který skutečně pečuje o toto dítě, práva pobytu v hostitelském členském státě pouze na základě článku 12 nařízení č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne , aniž by musel splňovat podmínky stanovené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS. 2) Právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě, jež vykonává právo získávat vzdělání v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, nepodléhá podmínce, že tento rodič musí mít dostatečné prostředky k tomu, aby se po dobu svého pobytu nestal zátěží pro systém sociální pomoci tohoto členského státu a zdravotní pojištění, kterým jsou v tomto státě kryta všechna rizika. 3) Právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě migrujícího pracovníka, když toto dítě získává vzdělání v tomto státě, nepodléhá podmínce, aby jeden z rodičů dítěte vykonával v době, kdy toto dítě zahájilo školní docházku, výdělečnou činnost jakožto migrující pracovník v uvedeném členském státě. 4) Právo pobytu v hostitelském členském státě, jež svědčí rodiči, který skutečně pečuje o dítě migrujícího pracovníka, když toto dítě získává vzdělání v tomto státě, zaniká plnoletostí tohoto dítěte, ledaže dítě nadále potřebuje přítomnost a péči tohoto rodiče, aby mohlo pokračovat ve studiích a dokončit je. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

62007CJ0340

fr

Par sa requête, la Commission des Communautés européennes demande à la Cour de constater que, en n’ayant pas adopté toutes les dispositions législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour se conformer à la directive 2002/73/CE du Parlement européen et du Conseil, du 23 septembre 2002, modifiant la directive 76/207/CEE du Conseil relative à la mise en œuvre du principe de l’égalité de traitement entre hommes et femmes en ce qui concerne l’accès à l’emploi, à la formation et à la promotion professionnelles, et les conditions de travail (JO L 269, p. 15, ci-après la «directive»), ou, en tout état de cause, en ne lui ayant pas communiqué lesdites dispositions, le Grand-Duché de Luxembourg a manqué aux obligations qui lui incombent en vertu de l’article 2 de cette directive. Conformément à l’article 2, paragraphe 1, premier alinéa, de la directive, les États membres devaient mettre en vigueur les dispositions législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour se conformer à celle-ci au plus tard le 5 octobre 2005 ou veiller, au plus tard à cette date, à ce que les partenaires sociaux introduisent les dispositions requises par voie d’accord. Selon le même article 2, paragraphe 1, premier alinéa, les États membres devaient adopter toutes les dispositions nécessaires leur permettant d’être à tout moment en mesure de garantir les résultats imposés par ladite directive et en informer immédiatement la Commission. N’ayant pas été informée des dispositions prises par le Grand-Duché de Luxembourg pour assurer la transposition de la directive dans son ordre juridique interne, la Commission a engagé la procédure en manquement prévue à l’article 226 CE. Après avoir mis cet État membre en demeure de présenter ses observations, elle a, le 28 juin 2006, émis un avis motivé l’invitant à prendre les mesures nécessaires pour se conformer à cet avis dans un délai de deux mois à compter de sa réception. La réponse du Grand-Duché de Luxembourg audit avis motivé ayant fait apparaître que les dispositions nécessaires à la transposition de la directive n’avaient pas encore été adoptées par cet État membre, la Commission a décidé d’introduire le présent recours. Dans son mémoire en défense, le Grand-Duché de Luxembourg ne conteste pas que la directive n’a pas été transposée dans le délai prescrit par celle-ci. Il indique uniquement que les mesures nécessaires à cette transposition sont en cours d’élaboration et devraient être adoptées très prochainement. Il y a lieu de rappeler, à cet égard, que l’existence d’un manquement doit être appréciée en fonction de la situation de l’État membre telle qu’elle se présentait au terme du délai fixé dans l’avis motivé et que les changements intervenus par la suite ne sauraient être pris en compte par la Cour (voir, notamment, arrêts du 30 mai 2002, Commission/Italie, C‑323/01, Rec. p. I‑4711, point 8, et du 27 octobre 2005, Commission/Luxembourg, C‑23/05, Rec. p. I‑9535, point 9). Or, en l’espèce, il est constant que, à l’expiration du délai imparti dans l’avis motivé, les mesures nécessaires pour assurer la transposition de la directive dans l’ordre juridique luxembourgeois n’avaient pas été adoptées. Dans ces conditions, il y a lieu de considérer le recours introduit par la Commission comme fondé. Par conséquent, il convient de constater que, en n’ayant pas adopté, dans le délai prescrit, les dispositions législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour se conformer à la directive, le Grand‑Duché de Luxembourg a manqué aux obligations qui lui incombent en vertu de l’article 2, paragraphe 1, premier alinéa, de cette directive. Sur les dépens En vertu de l’article 69, paragraphe 2, du règlement de procédure, toute partie qui succombe est condamnée aux dépens, s’il est conclu en ce sens. La Commission ayant conclu à la condamnation du Grand-Duché de Luxembourg et ce dernier ayant succombé en ses moyens, il y a lieu de le condamner aux dépens. Par ces motifs, la Cour (huitième chambre) déclare et arrête: 1) En n’ayant pas adopté, dans le délai prescrit, les dispositions législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour se conformer à la directive 2002/73/CE du Parlement européen et du Conseil, du 23 septembre 2002, modifiant la directive 76/207/CEE du Conseil relative à la mise en œuvre du principe de l’égalité de traitement entre hommes et femmes en ce qui concerne l’accès à l’emploi, à la formation et à la promotion professionnelles, et les conditions de travail, le Grand-Duché de Luxembourg a manqué aux obligations qui lui incombent en vertu de l’article 2, paragraphe 1, premier alinéa, de cette directive. 2) Le Grand-Duché de Luxembourg est condamné aux dépens. Signatures * Langue de procédure: le français.

62020TJ0122

sk

) Žalobca, spoločnosť Sciessent LLC, sa žalobami založenými na článku 263 ZFEÚ domáha zrušenia vykonávacieho rozhodnutia Komisie (EÚ) 2019/1960 z 26. novembra 2019, ktorým sa neschvaľuje zeolit strieborný ako existujúca účinná látka na použitie v biocídnych výrobkoch typov 2 a 7 ( Ú. v. EÚ L 306, 2019, s. 42 ) a vykonávacieho rozhodnutia Komisie (EÚ) 2019/1973 z 27. novembra 2019, ktorým sa neschvaľuje zeolit strieborno‑meďnatý ako existujúca účinná látka na použitie v biocídnych výrobkoch typu 2 a 7 ( Ú. v. EÚ L 307, 2019, s. 58 ) (ďalej spoločne len „napadnuté rozhodnutia“). [ omissis ] IV. Právny stav [ omissis ] C. O veci samej [ omissis ] 1. O prvom odvolacom dôvode založenom na porušení článkov 4 a 19 nariadenia č. 528/2012 Žalobca tvrdí, že podľa článku 19 ods. 1 písm. b) a článku 19 ods. 2 nariadenia č. 528/2012 boli príslušný hodnotiaci orgán, agentúra ECHA a Komisia povinné posúdiť účinnosť dotknutých látok okrem iného s prihliadnutím na spôsob, akým sa môžu používať výrobky ošetrené biocídnym výrobkom alebo výrobky, ktoré ho obsahujú. Tieto ustanovenia však nevyžadovali, aby sa hodnotila účinnosť samotných ošetrených výrobkov. Potvrdzuje to okrem iného poznámka zo 14. septembra 2015, ako aj delegované nariadenie 2021/525, ktoré v tomto zmysle vo svojich prílohách II a III spresnilo požiadavky na posúdenie účinnosti. Ako vyplýva zo stanovísk Výboru pre biocídne výrobky agentúry ECHA, na ktoré sa odvolávajú napadnuté rozhodnutia, Komisia sa podľa žalobcu nesprávne opierala o hodnotenie účinnosti výrobkov, na ktoré sa príslušné látky používajú, t. j. účinnosť samotných ošetrených výrobkov, a teda si od neho vyžadovala preukázanie, že výrobky ošetrené týmito dotknutými látkami boli účinné aj pri znižovaní alebo odstraňovaní baktérií alebo húb. Tvrdí, že tento nezákonný prístup je tiež zrejmý z rôznych častí hodnotení z júna 2017, podľa ktorých by mal preukázať zničenie baktérií kontaktným spôsobom a testovať komponenty klimatizačného systému ošetreného príslušnými látkami pre druhy výrobkov 2 a preukázať rast testovacích organizmov na neošetrenom materiáli pre druhy výrobkov 7. Žalobca zdôrazňuje, že podľa článku 4 ods. 1 nariadenia č. 528/2012 musí byť účinná látka schválená, ak aspoň pri jednom biocídnom výrobku, ktorý túto účinnú látku obsahuje, „možno očakávať, že“ splní kritériá stanovené v článku 19 ods. 1 písm. b) tohto nariadenia. Z toho vyplýva, že neexistuje žiadna povinnosť preukázať, že účinná látka skutočne spĺňa uvedené kritériá. Miera dokazovania potrebná na preukázanie účinnosti účinnej látky je preto nižšia. To potvrdzuje najmä bod 6.6 časti A usmernení agentúry ECHA k nariadeniu o biocídnych výrobkoch, zväzok II Účinnosť, z novembra 2014. Na účely hodnotenia účinnosti účinnej látky určenej na použitie v ošetrenom výrobku by sa teda mala posudzovať iba prirodzená účinnosť tejto látky. Táto prirodzená účinnosť musí byť posúdená prostredníctvom fázy 1 skúšky, ktorá simuluje určité relevantné podmienky použitia a umožňuje predložiť všeobecný dôkaz účinnosti účinnej látky. Naopak požadovať preukázanie účinnosti účinnej látky prostredníctvom fázy 2 skúšok vykonaných za realistických podmienok porušuje nariadenie č. 528/2012, keďže by to znamenalo, že sa vyžaduje preukázanie účinnosti samotných ošetrených výrobkov. V tomto prípade však prirodzená účinnosť príslušných látok bola stanovená prostredníctvom fázy 1 skúšok. Žalobca tvrdí, že získané údaje jasne preukazujú významné zníženie počtu organizmov relevantných pre uvedené tvrdenie za podmienok reprezentatívnych pre uvedené použitie v porovnaní s neošetreným kontrolným materiálom, ktorý bol testovaný za rovnakých podmienok. Domnieva sa, že jasne preukázala dostatočnú účinnosť ochrany poskytovanej výrobkom ošetreným reprezentatívnym biocídnym výrobkom obsahujúcim dotknuté látky. Komisia podporovaná ECHA a Švédskym kráľovstvom spochybňuje tvrdenia žalobcu. a) Úvodné pripomienky o účinnosti Z článku 1 ods. 1 nariadenia č. 528/2012 vyplýva, že cieľom tohto nariadenia je zabezpečiť vysokú úroveň ochrany zdravia ľudí a zvierat, ako aj životného prostredia. Tento cieľ by nebolo možné dosiahnuť, ak by účinné látky predstavujúce určité riziká boli schválené bez istoty, že organizmy, na ktoré sú tieto látky zamerané, sa vyvinú a budú vyžadovať zásah človeka. Ako vyplýva z článku 4 ods. 1 nariadenia č. 528/2012 v spojení s článkom 19 ods. 1 písm. b) tohto nariadenia, na získanie schválenia účinnej látky musí žiadateľ najmä preukázať, že aspoň pri jednom biocídnom výrobku, ktorý túto účinnú látku obsahuje, možno očakávať, že splní kritérium účinnosti stanovené v tomto druhom ustanovení. V tejto súvislosti sa v bode 3.1 časti B+C usmernení agentúry ECHA o účinnosti z roku 2017 vymedzuje účinnosť ako schopnosť výrobku splniť uvádzané tvrdenia, ak sa používa v súlade s pokynmi na použitie uvedenými na etikete. Cieľom je overiť, či je biocídny výrobok dostatočne účinný proti cieľovým organizmom za opísaných podmienok použitia. Z bodu 4.2.4 časti B+C usmernení agentúry ECHA o účinnosti z roku 2017 tiež vyplýva, že vo fáze schvaľovania účinnej látky je hodnotenie jej účinnosti neoddeliteľne spojené s hodnotením jej rizík pre zdravie ľudí a životné prostredie. Toto hodnotenie rizika sa skutočne vykonáva s prihliadnutím na koncentráciu, pri ktorej bola preukázaná účinnosť účinnej látky. Okrem toho musí byť účinnosť dostatočná pre použitie, ktoré sa skúma v rámci hodnotenia rizík. Okrem toho sa v článku 6 nariadenia č. 528/2012 stanovuje, že žiadateľ pri podávaní žiadosti o schválenie účinnej látky musí poskytnúť príslušnému hodnotiacemu orgánu úplnú dokumentáciu o účinnej látke, ktorá spĺňa požiadavky prílohy II k uvedenému nariadeniu, a úplnú dokumentáciu, ktorá spĺňa požiadavky prílohy III k uvedenému nariadeniu, o „aspoň jednom“ reprezentatívnom biocídnom výrobku obsahujúcom účinnú látku (pozri článok 4 ods. 1 uvedeného nariadenia). Každá z týchto dokumentácií tak musí obsahovať relevantné informácie o účinnosti. V prílohách II a III k nariadeniu (ES) č. 528/2012 sa uvádzajú údaje, ktoré žiadateľ poskytne na preukázanie účinnosti účinnej látky a reprezentatívneho biocídneho výrobku obsahujúceho túto účinnú látku. Tieto údaje musia podporovať tvrdenia žiadateľa, t. j. údajné účinky účinnej látky a výrobku, ktorý ju obsahuje. Z bodu 6.6 prílohy II uvedeného nariadenia a z bodu 6.7 prílohy III tohto nariadenia v znení uplatniteľnom v prejednávanej veci vyplýva, že žiadateľ je povinný poskytnúť údaje na podporu tvrdení o biocídnych výrobkoch a v prípade tvrdení o ošetrených výrobkoch to musí uviesť aj na etikete. Je potrebné dodať, že v bode 1 prílohy III k nariadeniu č. 528/2012, v znení uplatniteľnom na daný prípad, sa stanovujú požiadavky na informácie, ktoré sa majú zahrnúť do dokumentácie k biocídnemu výrobku priloženej k žiadosti o schválenie účinnej látky podľa článku 6 ods. 1 písm. b) tohto nariadenia a do dokumentácie priloženej k žiadosti o povolenie biocídneho výrobku. Tieto požiadavky sú teda rovnaké pre oba typy dokumentácie. Okrem toho z článku 19 ods. 1 nariadenia č. 528/2012 vyplýva, že na účely posúdenia účinnosti biocídneho výrobku obsahujúceho účinnú látku je potrebné zohľadniť faktory uvedené v článku 19 ods. 2 uvedeného nariadenia. Tieto faktory zahŕňajú reálne najnepriaznivejšie podmienky, za ktorých sa môže biocídny výrobok používať, a spôsob, akým sa môžu používať výrobky ošetrené biocídnym výrobkom alebo obsahujúce biocídny výrobok. Vzhľadom na uvedené skutočnosti je potrebné v prvom rade poznamenať, že ustanovenia uvedené v bodoch 42 až 49 vyššie nevyžadujú, aby žiadateľ o schválenie účinnej látky na použitie v jednom alebo viacerých ošetrených výrobkoch preukázal účinnosť týchto ošetrených výrobkov s reprezentatívnym biocídnym výrobkom obsahujúcim danú účinnú látku. Žiadateľ však musí preukázať, že aspoň pri jednom reprezentatívnom biocídnom výrobku možno očakávať, že splní kritérium účinnosti na základe tvrdení, ktoré tento žiadateľ v súvislosti s týmto výrobkom uviedol. Ak má byť žiadateľom vybraný reprezentatívny biocídny výrobok podľa neho určený na aplikáciu do ošetreného výrobku s cieľom poskytnúť mu určitú ochranu alebo určitý účinok, je na ňom, aby svoje tvrdenia podložil vhodnými skúškami. V tejto súvislosti sa v bode 1.5.6 prechodných usmernení agentúry ECHA o účinnosti dezinfekčných prostriedkov uvádza, že účinnosť ošetrených výrobkov, ktoré samy nie sú biocídnymi výrobkami, si nevyžaduje žiadne hodnotenie podľa nariadenia č. 528/2012. Účinné látky a biocídne výrobky aplikované do ošetrených výrobkov si však môžu vyžadovať posúdenie ich účinnosti v ošetrených výrobkoch ako súčasť procesu schvaľovania účinnej látky (ak sa tieto použitia vyžadujú). Táto zásada je odteraz vyjadrená v odôvodnení 7 delegovaného nariadenia 2021/525. V tomto odôvodnení sa uvádza, že v prípade ošetrených výrobkov sa musí preukázať účinnosť biocídnych vlastností, ktoré výrobok má. Po druhé, ako vyplýva z bodu 49 vyššie, skúšky vykonané žiadateľom o schválenie účinnej látky musia umožniť posúdenie účinnosti reprezentatívneho biocídneho výrobku najmä za realistických najnepriaznivejších podmienok, za ktorých sa tento výrobok môže používať. Musia tiež zohľadniť spôsob, akým sa môžu použiť výrobky ošetrené biocídnym výrobkom alebo tie, ktoré ho obsahujú. Takéto skúšky je potrebné poskytnúť pre každý typ výrobku, pre ktorý žiadateľ požiadal o schválenie účinnej látky. Keď si teda žiadateľ vyberie ako reprezentatívny biocídny výrobok výrobok určený na aplikáciu do ošetreného výrobku s cieľom priznať mu konkrétny účinok alebo ochranu, nemôže sa uspokojiť s predložením výsledkov skúšok vykonaných za štandardných podmienok, t. j. podmienok, ktoré nezohľadňujú špecifické podmienky použitia reprezentatívneho biocídneho výrobku, ani poskytnutím iba všeobecného dôkazu o účinnosti účinnej látky. Skúšky fázy 1, definované v bode 1.4.1 prechodných usmernení agentúry ECHA k účinnosti dezinfekčných prípravkov ako skúšky, ktoré nezohľadňujú špecifické podmienky zamýšľaného použitia reprezentatívneho biocídneho výrobku, preto nepostačujú na stanovenie účinnosti príslušnej účinnej látky na účely jej schválenia v súlade s článkom 4 ods. 1 nariadenia č. 528/2012. V rámci dokumentácie o reprezentatívnom biocídnom výrobku uvedenej v článku 6 ods. 1 písm. b) nariadenia (ES) č. 528/2012 je žiadateľ zodpovedný za predloženie výsledkov skúšok, ktoré reprodukujú reálne najnepriaznivejšie podmienky, za ktorých sa tento výrobok môže používať a ktoré zohľadňujú spôsob, akým sa ošetrený výrobok môže používať. Z bodu 1.4.1 prechodných usmernení agentúry ECHA k účinnosti dezinfekčných prostriedkov vyplýva, že takéto podmienky sa v podstate simulujú vo fáze 2 skúšok, ktoré v laboratóriu reprodukujú príslušné praktické podmienky zamýšľaného použitia. Je pravda, že v prílohe VI k nariadeniu č. 528/2012 sa odkazuje len na to, ako sa ošetrené výrobky používajú v kontexte hodnotenia rizika účinnej látky. Z článku 19 ods. 2 písm. b) uvedeného nariadenia však jasne vyplýva, že na posúdenie toho, či reprezentatívny biocídny výrobok spĺňa všetky kritériá stanovené v článku 19 ods. 1 písm. b) tohto nariadenia vrátane kritéria účinnosti, sú potrebné informácie o tom, ako sa ošetrený výrobok môže používať. Okrem toho skutočnosť, že podľa článku 4 ods. 1 nariadenia č. 528/2012 musí byť účinná látka schválená, ak aspoň pri jednom biocídnom výrobku, ktorý túto účinnú látku obsahuje, „možno očakávať, že“ splní kritériá stanovené v článku 19 ods. 1 písm. b) uvedeného nariadenia, neumožňuje dospieť k záveru, že na preukázanie účinnosti tohto reprezentatívneho biocídneho výrobku by stačili skúšky fázy 1. V článku 19 ods. 2 nariadenia č. 528/2012, na ktorý odkazuje článok 19 ods. 1 písm. b) uvedeného nariadenia, sa totiž výslovne vyžaduje, aby sa na účely preukázania účinnosti reprezentatívneho biocídneho výrobku okrem iného zohľadnili reálne najnepriaznivejšie podmienky, za ktorých sa tento výrobok môže používať, a spôsob, akým sa môžu používať výrobky ošetrené týmto výrobkom alebo obsahujúce tento výrobok. Ako vyplýva z bodu 56 vyššie, tieto podmienky sa odrážajú vo fáze 2 skúšok. Žalobca sa nemôže účinne odvolávať ani na usmernenia agentúry ECHA k nariadeniu o biocídnych výrobkoch, zväzok II Účinnosť, časť A, z novembra 2014, aby argumentoval, že hodnotenie účinnosti účinnej látky by sa malo v podstate obmedziť na skúšky fázy 1. V tomto dokumente sa v skutočnosti žiadnym spôsobom neuvádza, že na preukázanie účinnosti reprezentatívneho biocídneho výrobku obsahujúceho účinnú látku sa vyžadujú iba skúšky vykonané za štandardných podmienok. Naopak v kapitole II bode 6 tohto dokumentu týkajúcej sa údajov o účinnosti vyžadovaných na účely schválenia účinnej látky sa uvádza, že žiadateľ musí poskytnúť dostatočné informácie o účinnosti reprezentatívneho biocídneho výrobku a o zamýšľanom použití účinnej látky, aby bolo možné posúdiť tento výrobok a definovať podmienky jeho použitia. Táto požiadavka vyplýva priamo z článku 6 a článku 19 ods. 1 a 2 nariadenia č. 528/2012. Je potrebné dodať, že až vo fáze povoľovania biocídneho výrobku na uvedenie na trh sa podrobne zváži celý rozsah zamýšľaných použití takéhoto výrobku a jeho účinnosť na všetky cieľové organizmy a vykoná sa hodnotenie účinnosti a rizík výrobku vo vzťahu ku každému z týchto použití. Takéto komplexné hodnotenie sa v žiadnom prípade nevyžaduje vo fáze schvaľovania účinnej látky, ako sa uvádza v usmerneniach agentúry ECHA uvedených v bode 60 vyššie. Hodnotenie účinnosti účinnej látky je preto obmedzenejšie ako hodnotenie biocídneho výrobku v kontexte postupu udeľovania povolení na uvedenie na trh. Po tretie je potrebné poznamenať, že kapitola II bod 6.4 usmernení agentúry ECHA, uvedených v bode 60 vyššie, v spojení s kapitolou III bodom 6.4 toho istého dokumentu, na ktorý odkazuje, trvá na potrebe zdôvodniť koncentrácie použitia vybrané na skúšanie účinnosti. Predpokladaná koncentrácia použitia je tu vymedzená ako v ideálnom prípade účinná minimálna koncentrácia za reálnych podmienok, pričom sa zohľadnia všetky relevantné parametre, ktoré majú vplyv na účinnosť. Z tohto hľadiska je preto nevyhnutné aj prepojenie medzi hodnotením účinnosti účinnej látky a reprezentatívneho biocídneho výrobku na jednej strane a reálnymi podmienkami používania tohto biocídneho výrobku, ktoré sa odrážajú v skúškach fázy 2, na strane druhej. Z uvedených úvah vyplýva, že na preukázanie účinnosti účinnej látky, ktorá má byť súčasťou ošetreného výrobku, musí žiadateľ o schválenie tejto látky preukázať jednak prirodzenú účinnosť tejto látky v kontexte dokumentácie uvedenej v článku 6 ods. 1 písm. a) nariadenia č. 528/2012 a na druhej strane dostatočnú účinnosť ochrany, ktorú ošetreným výrobkom poskytuje reprezentatívny biocídny výrobok obsahujúci účinnú látku, ako súčasť dokumentácie k tomuto výrobku uvedenej v článku 6 ods. 1 písm. b) tohto nariadenia. Pre reprezentatívny biocídny výrobok musí žiadateľ poskytnúť pre každý typ výrobku a v súvislosti s každým tvrdením výsledky skúšok vykonaných v reálnych najnepriaznivejších podmienkach, pričom zohľadní spôsob, akým sa ošetrené výrobky môžu používať. b) O posúdení účinnosti v prejednávanej veci V tomto prípade boli reprezentatívne biocídne výrobky zo 100 % zložené z každej z príslušných látok: každá z týchto látok bola teda určená na aplikáciu do ošetreného výrobku. Ako vyplýva z bodu 2.4 hodnotiacich správ z júna 2017, príslušný hodnotiaci orgán požiadal žiadateľa, aby určil aspoň jeden príklad použitia vybraného reprezentatívneho biocídneho výrobku pre každý typ výrobku (2 a 7) a v súvislosti s každým tvrdením a aby preukázal účinnosť výrobku pre každý z týchto príkladov použitia minimálne prostredníctvom skúšok vo fáze 1 a 2. Vysvetlil, že účinnosť do značnej miery závisí od podmienok používania, najmä od úrovne vlhkosti, a od materiálu, do ktorého je reprezentatívny biocídny výrobok zapracovaný. 1) O výrobkoch typu 2 Podľa prílohy V nariadenia č. 528/2012 patria pod výrobky typu 2 dezinfekčné prostriedky a algicídy, ktoré nie sú určené na priamu aplikáciu na ľudí alebo zvieratá. Ide najmä o výrobky používané na aplikáciu do textílií, tkanín, masiek, farieb a iných výrobkov a materiálov na výrobu ošetrených výrobkov s dezinfekčnými vlastnosťami. V prejednávanej veci žalobca počas procesu hodnotenia dotknutých látok navrhol dva príklady používania reprezentatívnych biocídnych výrobkov zo 100 % zložené z dotknutých látok pre typ výrobku 2: na jednej strane použitie v obkladoch stien alebo podláh a na druhej strane použitie v komponentoch klimatizačného systému. Ako vyplýva zo spisu, najmä z odpovedí žalobcu na otázky položené Všeobecným súdom v rámci opatrení na zabezpečenie priebehu konania, ošetrenie týchto materiálov malo umožniť zníženie rizika krížovej kontaminácie baktériami. Príslušný hodnotiaci orgán interpretoval tento účinok ako účinok „smrti pri kontakte“, ako aj účinok obmedzenia rastu baktérií. Tento druhý účinok nebol žalobcom spochybnený. i) O prvom príklade použitia V súvislosti s prvým príkladom použitia, ktorý sa týka obkladov stien alebo podláh, je z bodu 7.1 hodnotiacich správ z júna 2017 zrejmé, že žalobca definoval problém, ktorý je potrebné vyriešiť, ako existenciu „rizika krížovej kontaminácie baktériami“ na neošetrených povrchoch v interiéri, vo vlhkých priestoroch, ktoré by mohli viesť k množeniu baktérií. Príslušný hodnotiaci orgán vyložil toto tvrdenie tak, že má mať rýchlu baktericídnu účinnosť (t. j. od 5 do 60 minút) v súlade so zásadami platnými pre tekuté dezinfekčné prostriedky. Vzhľadom na toto tvrdenie príslušný hodnotiaci orgán usúdil, že je na žalobcovi, aby predložil výsledky skúšok simulujúce obmedzený kontakt s cieľom preukázať, že baktérie boli rýchlo zničené. Uviedol tiež, že predložené skúšky mali navyše simulovať kontamináciu postriekaním v suchom prostredí, keďže v podstate išlo o nepriaznivejšie podmienky používania. Takéto výsledky skúšky však neboli poskytnuté, čo žalobca nepoprel. V prvom rade treba poznamenať, že dôvod, prečo príslušný hodnotiaci orgán zamietol výsledky skúšok predložené žalobcom v súvislosti s prvým príkladom použitia, nie je ten, že v týchto skúškach nebola preukázaná účinnosť náterov ošetrených príslušnými látkami. Hodnotiace správy z júna 2017 neobsahujú žiadny odkaz ani na chýbajúce preukázanie takejto účinnosti, ani na pracovný dokument predložený Severskou radou ministrov s názvom „Efficacy Assessment of treated articles: a guidance“ (Hodnotenie účinnosti ošetrených výrobkov: usmernenia) (ďalej len „Nordic Working paper“), ktorý si vyžadoval preukázanie účinnosti ošetreného výrobku. Skúšky predložené žalobcom sa považovali za nedostatočné z dôvodu, že podmienky, za ktorých boli vykonané, neboli relevantné v zmysle nariadenia č. 528/2012, pričom sa zohľadnili tvrdené účinky a príklad použitia zvolený žalobcom. Ako však vyplýva z bodu 56 vyššie, od žalobcu sa vyžadovalo, aby predložil výsledky skúšok, ktoré reprodukovali reálne najnepriaznivejšie podmienky, za ktorých by sa vybraný reprezentatívny výrobok mohol používať, a ktoré zohľadňovali spôsob, akým by sa ošetrený výrobok mohol používať. Ďalej je pravda, že pokiaľ ide o príklady použitia týkajúce sa výrobku typu 2, žalobca výslovne neuvádzal účinok typu „smrť pri kontakte“, ale len bakteriostatický účinok. Samotný žalobca však na žiadosť príslušného hodnotiaceho orgánu uviedol, že príslušné látky boli zapracované do podlahových krytín a obkladov stien na účely „zníženia rizika krížovej kontaminácie“. V tejto súvislosti bolo povinnosťou žalobcu ako žiadateľa o schválenie účinných látok starostlivo, dôsledne a presne definovať tvrdenia týkajúce sa týchto látok pre každý typ výrobku a pre každý zvolený príklad použitia. Takáto definícia totiž predstavuje východiskový bod hodnotenia účinnosti týchto látok. Ako však vysvetlila Komisia, ako aj Švédske kráľovstvo vo svojich písomných odpovediach na opatrenia na zabezpečenie priebehu konania, riziko krížovej kontaminácie nemožno účinne znížiť, ak by reprezentatívne biocídne výrobky zo 100 % zložené z príslušných látok umožňovali baktériám zostať na povrchu a iba by zabránili zvýšeniu ich počtu. Takýto bakteriostatický účinok nestačí na obmedzenie rizika prenosu infekcie z jedného človeka na druhého alebo z jedného zvieraťa na druhé. Iba pri výraznom znížení počtu baktérií na povrchu v krátkom čase by sa dokázala účinnosť vzhľadom na účinok, na ktorý odkazuje žalobca. Okrem toho, ako vysvetlilo Švédske kráľovstvo, náter používaný v interiéri sa v priebehu 24 hodín môže niekoľkokrát kontaminovať. Skúšky, ktoré simulujú len jednu kontamináciu takéhoto náteru počas daného obdobia, neodrážajú reálne najnepriaznivejšie podmienky používania v zmysle článku 19 ods. 2 písm. a) nariadenia č. 528/2012. Potreba preukázať veľmi rýchly účinok, keď sa tvrdí, že ide o baktericídny účinok, vyplýva aj z bodu 1.5.6 prechodných usmernení ECHA o účinnosti dezinfekčných prostriedkov. Žalobca však na preukázanie rýchleho biocídneho účinku predložil len výsledky skúšok týkajúce sa jednorazovej kontaminácie počas 24 hodín, čo nezodpovedá reálnym najnepriaznivejším podmienkam v zmysle článku 19 ods. 2 písm. a) nariadenia č. 528/2012. Je potrebné dodať, že keďže počas hodnotenia príslušných látok poskytovali konkrétne údaje o faktoroch, ktoré sa majú zohľadniť pri testovaní účinnosti takýchto výrobkov, len prechodné usmernenia agentúry ECHA o účinnosti dezinfekčných prostriedkov, príslušný hodnotiaci orgán sa mohol pri hodnotení účinnosti príslušných látok mutatis mutandis spoliehať na takéto usmernenia. Okrem toho je tiež pravda, že žalobca definoval podmienky použitia predmetných náterov vo vlhkom vnútornom prostredí, a nie v suchom prostredí. Z bodov 2.3.1 a 2.4 hodnotiacich správ z júna 2017 však vyplýva, že antimikrobiálny účinok látok, akými sú aj dotknuté látky, závisí vo veľmi veľkej miere od viacerých faktorov, z ktorých najdôležitejším je dodatočná prítomnosť rozpúšťadla, t. j. kvapaliny, pri kontakte s ktorou sa látka uvoľní a vyvolá svoje účinky. Keď povrch materiálu ošetreného takýmito látkami zostane suchý, je nepravdepodobné, že by tieto podmienky vzhľadom na neprítomnosť kvapalného rozpúšťadla umožnili vznik antimikrobiálneho účinku. Pokiaľ sa teda skúšky, ktoré predložil žalobca, vykonali vo vlhkom prostredí, a nie za podmienok na suchom povrchu, v súlade s článkom 19 ods. 2 písm. a) nariadenia č. 528/2012 neodrážali reálne najnepriaznivejšie podmienky, za ktorých by sa reprezentatívny biocídny výrobok mohol použiť. Napokon z hodnotiacich správ z júna 2017 a stanovísk Výboru pre biocídne výrobky agentúry ECHA nijako nevyplýva, že by žiadateľ mal preukázať výhody stenových a podlahových krytín ošetrených príslušnými látkami. Ako bolo uvedené v bode 72 vyššie, výsledky skúšok predložené žalobcom boli posúdené ako nedostatočné z dôvodu, že simulované laboratórne podmienky neboli vzhľadom na nariadenie č. 528/2012 relevantné, keďže žalobca nepredložil výsledky skúšok simulujúce relatívne krátky čas kontaktu (t. j. od 5 do 60 minút) a kontamináciu postriekaním v kombinácii s inými podmienkami skúšok v suchom prostredí. ii) O druhom príklade použitia Pokiaľ ide o druhý príklad použitia týkajúci sa komponentov klimatizačných systémov, z bodu 7.1 hodnotiacich správ z júna 2017 vyplýva, že žalobca tvrdil, že účinná látka má bakteriostatický a dokonca fungistatický účinok, a že v tejto súvislosti predložil výsledky niekoľkých skúšok. Príslušný hodnotiaci orgán sa však domnieval, že výsledky skúšok predložené žalobcom na preukázanie takýchto účinkov neboli vhodné z rôznych dôvodov. Najmä v prípade oboch dotknutých látok boli dve skúšky zamietnuté z dôvodu, že neošetrená vzorka nepreukázala žiadne množenie baktérií a že sa nepreukázalo žiadne zníženie množenia testovaných organizmov. Okrem toho príslušný hodnotiaci orgán pri oboch dotknutých látkach akceptoval výsledky dvoch skúšok poskytnutých žalobcom ako skúšky fázy 1, ktoré preukázali bakteriostatický účinok na rôzne typy materiálov a rôzne baktérie za vlhkých podmienok. Usúdil však, že tieto skúšky nemožno akceptovať ako skúšky fázy 2. Príslušný hodnotiaci orgán skutočne uviedol, že podľa prechodných usmernení agentúry ECHA o účinnosti dezinfekčných prostriedkov sa dezinfekčné prostriedky používané v klimatizačných systémoch zvyčajne uvoľňujú vo forme aerosólu, dymu, pary alebo plynu. Bolo preto na žalobcovi, aby vhodnými skúškami na reprezentatívnych materiáloch preukázal, že dezinfekčnú funkciu príslušných látok môže plniť aj biocídny výrobok, ktorý je súčasťou komponentov klimatizačného systému. Žalobca však nepredložil žiadne výsledky skúšok fázy 2 umožňujúci preukázať bakteriálnu účinnosť dotknutých látok, ak boli priamo súčasťou zložiek uvedeného systému. Rovnako výbor pre biocídne výrobky agentúry ECHA vo svojich stanoviskách konštatoval, že žalobca nepredložil vhodné výsledky skúšok simulujúcich praktické podmienky používania, ktoré by preukázali, že požadované výkonnostné normy by mohol dosiahnuť biocídny výrobok obsahujúci niektorú z príslušných látok aplikovaných do komponentov klimatizačného systému. Žalobca v podstate tvrdí, že odmietnutím určitých výsledkov skúšok z dôvodov uvedených v bodoch 85 až 88 vyššie od neho príslušný hodnotiaci orgán a výbor pre biocídne výrobky agentúry ECHA požadovali, aby v skutočnosti preukázal účinnosť výrobkov ošetrených dotknutými látkami. V tomto prípade treba poznamenať, že ani v hodnotiacich správach z júna 2017, ani v stanoviskách výboru pre biocídne výrobky agentúry ECHA sa žalobcovi nevytýka, že nepreukázal účinnosť komponentov klimatizačných systémov ošetrených príslušnými látkami. V tejto súvislosti po prvé na rozdiel od tvrdenia žalobcu nemožno vykladať potrebu preukázať v tomto prípade množenie testovaných organizmov na neošetrenom polyméri ako povinnosť preukázať účinnosť samotných ošetrených výrobkov. Ako uviedol samotný žalobca vo svojich písomných odpovediach na opatrenia na zabezpečenie priebehu konania, na preukázanie účinnosti ošetrenia výrobku je potrebné preukázať na jednej strane to, že úprava má účinok na ošetrenú vzorku, a na druhej strane, že tie isté účinky neplatia na neošetrenú vzorku. Keďže žalobca tvrdil, že príslušné látky majú bakteriostatický alebo dokonca fungistatický účinok, t. j. že znižujú množenie príslušných organizmov, bolo jeho povinnosťou preukázať jednak, že reprezentatívne biocídne výrobky zo 100 % zložené z príslušných látok boli skutočne schopné zabrániť takémuto množeniu na ošetrených výrobkoch, a jednak, že takýto účinok neplatil na neošetrenej vzorke. Ak neošetrená vzorka nevykazuje žiadne množenie baktérií alebo húb, nemožno vyvodiť záver, že účinné látky bránia množeniu takýchto organizmov. Ďalej, ako vysvetlila ECHA na pojednávaní, skutočnosť, že treba zohľadniť realistické najnepriaznivejšie podmienky, za ktorých možno použiť reprezentatívny biocídny výrobok, a spôsob, akým možno použiť ošetrené výrobky, neznamená, že skúšky je potrebné vykonať na samotnom ošetrenom výrobku v podobe, v akej bude uvedený na trh. Je na žiadateľovi, aby vykonal svoje skúšky na reprezentatívnom materiáli, ktorý je možné bežne použiť na výrobu ošetreného výrobku zvoleného žiadateľom ako príklad použitia, za podmienok relevantných z hľadiska nariadenia č. 528/2012 vzhľadom na tento príklad použitia. Pokiaľ ide o ochranu priznanú komponentu klimatizačného systému, žalobca teda nebol povinný vykonať skúšky celého klimatizačného systému, ani nebol povinný podrobne uviesť presné umiestnenie a funkciu ošetrených častí tohto systému. Ako vyplýva z vysvetlení agentúry ECHA na pojednávaní, vhodnou skúškou mohlo byť jednoduché vstreknutie vzduchu do potrubia vyrobeného z reprezentatívneho materiálu, do ktorého by boli príslušné látky aplikované, za podmienok relevantných pre nariadenie 528/2012. Napokon príslušný hodnotiaci orgán nepožadoval od žalobcu, aby preukázal výhody ošetrených výrobkov v zmysle Nordic Working Paper. Hoci sa to cituje v prechodných usmerneniach agentúry ECHA o účinnosti dezinfekčných prostriedkov, ktoré sa vzťahujú na posudzovanie príslušných látok, v hodnotiacich správach z júna 2017 ani v stanovisku výboru pre biocídne výrobky agentúry ECHA sa na tento dokument nenachádza žiadny odkaz. Ani z týchto správ a stanovísk nie je zrejmé, že by mal žalobca predložiť výsledky skúšok na finálny výrobok, ako sa uvádza v úryvkoch z Nordic Working Paper citovaných žalobcom v replike na preukázanie účinnosti príslušných látok. Vyplýva z nich iba to, že žalobca nepredložil výsledky skúšok vykonaných za podmienok relevantných z hľadiska nariadenia č. 528/2012, ktoré by mu umožnili preukázať účinnosť ochrany, ktorú reprezentatívny biocídny výrobok zo 100 % zložený z príslušných látok mohol poskytnúť reprezentatívnym materiálom. V bode 1.5.6 prechodných usmernení agentúry ECHA o účinnosti dezinfekčných prostriedkov sa skutočne uvádza, že v prípade prítomnosti polyméru používaného na výrobu nemocničných nočných stolíkov ošetrených dezinfekčným prostriedkom musel žiadateľ preukázať veľmi rýchle baktericídne účinky, aby preukázal výhodu oproti neošetreným nočným stolíkom. Vzhľadom na to, že v tom istom bode je výslovne uvedené, že nie je potrebné preukázať účinnosť samotných ošetrených výrobkov, treba túto požiadavku vykladať v tom zmysle, že ošetrenie reprezentatívneho materiálu musí mať účinok, ktorý sa nepreukáže na rovnakom neošetrenom materiáli. Pojem „výhoda“ teda odkazuje na účinnosť ochrany, ktorú poskytuje reprezentatívny biocídny výrobok ošetrenému výrobku. V prípade výrobku typu 2 sa teda príslušný hodnotiaci orgán a výbor pre biocídne výrobky agentúry ECHA pri uplatňovaní nariadenia č. 528/2012 nedopustili chyby, keď konštatovali, že žalobca nepreukázal účinnosť dotknutých látok. 2) O výrobkoch typu 7 Výrobky typu 7 sa týkajú prostriedkov na ochranu povrchov. Podľa prílohy V k nariadeniu č. 528/2012 ide o výrobky, ktoré sa používajú na ochranu povrchov alebo náterov prostredníctvom kontroly mikrobiálneho poškodenia alebo množenia rias s cieľom zachovať pôvodné povrchové vlastnosti materiálov alebo predmetov, ako sú farby, plasty, vodotesné nátery, lepidlá na steny, spojivá, papier a umelecké diela. V prejednávanej veci počas procesu hodnotenia dotknutých látok žalobca identifikoval dva príklady používania reprezentatívneho biocídneho výrobku, s ktorými spájal tvrdenie o fungistatickom účinku: laminovaný pracovný povrch a povrchová úprava náteru. V tejto súvislosti predložil výsledky dvoch skúšok. Z bodu 7.1 hodnotiacich správ z júna 2017 je zrejmé, že pri prvej skúške poskytnutej žalobcom pre typ výrobku 7 sa použil iba filtračný papier ako neošetrená vzorka, a nie laminátová pracovná plocha alebo povrchová úprava náteru. Táto vzorka filtračného papiera preto nebola reprezentatívna na použitia, ktoré si žalobca vybral ako príklady, čo on ani nespochybnil. Na rozdiel od toho, čo tvrdí žalobca, potreba použiť materiály, ktoré sú reprezentatívne pre príklady použitia, neznamená povinnosť preukázať účinnosť samotných ošetrených výrobkov. Ako sa uvádza v bode 94 vyššie, nevyžaduje sa, aby sa skúšky vykonali na samotnom ošetrenom výrobku, ako sa bude uvádzať na trh. Aby však boli dodržané kritériá stanovené v článku 19 ods. 2 nariadenia č. 528/2012, skúšky sa musia vykonávať na reprezentatívnom materiáli, ktorý sa zvyčajne používa na výrobu ošetreného výrobku, ktorý si žiadateľ vybral ako príklad použitia, za podmienok relevantných pre uvedené nariadenie, a to vzhľadom na tento príklad použitia. Okrem toho v hodnotiacich správach z júna 2017 príslušný hodnotiaci orgán vysvetlil, že materiál a podmienky jeho používania zohrávajú kľúčovú úlohu pri vysvetľovaní, prečo by vznik hubovitých organizmov mohol zhoršiť kvalitu materiálu. Vyžaduje to podrobný opis tohto materiálu, ako aj podmienky jeho použitia. Pokiaľ ide o druhú skúšku predloženú žalobcom, hodnotiaci orgán zistil, že hoci sa na túto skúšku použila vzorka materiálu ošetrená reprezentatívnym biocídnym výrobkom, neošetrená vzorka nevykazovala žiadne množenie hubovitých organizmov. Žalobca toto konštatovanie nespochybnil. Keďže z dôvodov uvedených v bodoch 91 až 93 vyššie sa žalobca rozhodol dokázať fungistatický účinok, bolo jeho úlohou preukázať existenciu množenia hubovitých organizmov na neošetrenej vzorke. Je pravda, že na preukázanie účinnosti zeolitu strieborného sa žalobca odvolával aj na iné skúšky týkajúce sa zeolitu strieborno‑meďnatého a zeolitu strieborno‑zinkového. Príslušný hodnotiaci orgán však vysvetlil, že krížový odkaz v tejto súvislosti nie je možný, čo žalobca nespochybnil. Okrem toho sa pri prvej z týchto dvoch skúšok nepreukázalo žiadne množenie hubovitých organizmov na neošetrenej vzorke zeolitu strieborno‑zinkového. Žalobca v súvislosti s druhou skúškou nepredložil nevyhnutné protokoly o skúškach, ale iba súhrn výsledkov, čo tiež nespochybnil. Okrem toho z rovnakých dôvodov, ako je uvedené v bodoch 96 a 97 vyššie, žalobca nemôže opäť tvrdiť, že mu bola uložená nezákonná povinnosť preukázať výhodu ošetrených výrobkov. Okrem toho požiadavka preukázať, že existuje riziko množenia cieľových organizmov a že reprezentatívny biocídny výrobok použitý v ošetrenom výrobku je schopný tieto organizmy kontrolovať, bola zahrnutá do bodu 4.1 a záveru kapitoly 5 prechodných usmernení agentúry ECHA k nariadeniu o biocídnych výrobkoch o hodnotení účinnosti ochranných výrobkov z mája 2014. Na základe uvedených úvah v prípade výrobku typu 7 príslušný hodnotiaci orgán a výbor pre biocídne výrobky agentúry ECHA nepochybili pri uplatňovaní zásad stanovených v nariadení č. 528/2012, keď dospeli k záveru, že žalobca dostatočne nepreukázal účinnosť príslušných látok vzhľadom na ním zvolené príklady použitia a tvrdenia. V dôsledku toho je potrebné prvý žalobný dôvod zamietnuť. [ omissis ] Z týchto dôvodov VŠEOBECNÝ SÚD (siedma komora) rozhodol takto: 1. Veci T‑122/20 a T‑123/20 sa na účely tohto rozsudku spájajú. 2. Žaloby sa zamietajú. 3. Sciessent LLC znáša svoje vlastné trovy konania a je povinná nahradiť trovy konania Európskej komisie. 4. Švédske kráľovstvo a Európska chemická agentúra (ECHA) znášajú svoje vlastné trovy konania. da Silva Passos Reine Sampol Pucurull Rozsudok bol vyhlásený na verejnom pojednávaní v Luxemburgu 16. novembra 2022. Podpisy ( *1 ) Jazyk konania: angličtina. ( ) Uvádzajú sa len časti rozsudku, ktorých uverejnenie považuje Všeobecný súd za potrebné.

62007FJ0100

nl

1. Ambtenaren – Beroep – Bezwarend besluit – Begrip – Nota van administratie waarbij de betrokkene op de hoogte wordt gesteld van haar voornemen om het onverschuldigd betaalde terug te vorderen bij gebreke van afdoende uitleg of door hem geleverd aanvullend bewijs – Daarvan uitgesloten (Ambtenarenstatuut, art. 90 en 91) 2. Ambtenaren – Terugvordering van het onverschuldigd betaalde – Voorwaarden – Voor de hand liggende onregelmatigheid van betaling – Kennis door betrokkene – Overmaking van deel van bezoldiging van ambtenaar naar een land buiten het land van standplaats ten behoeve van een bouwspaarrekening (Ambtenarenstatuut, art. 85; bijlage VII, art. 17, lid 2) 3. Ambtenaren – Beroep – Volledige rechtsmacht – Vergoeding van materiële schade die ambtenaar heeft geleden door onrechtmatige terugvordering van een bedrag – Terugbetaling – Toekenning van vertragingsrente (Ambtenarenstatuut, art. 91, lid 1) 1. Een nota van de administratie waarbij een ambtenaar op de hoogte wordt gesteld van haar voornemen om zonder afdoende uitleg of door hem te leveren aanvullend bewijs bepaalde onverschuldigd betaalde bedragen terug te vorderen en waarin noch het bedrag van de eventuele terugvordering noch de wijze van terugvordering wordt aangegeven, kan niet worden aangemerkt als een voor de ambtenaar bezwarend besluit, aangezien het zijn belangen niet rechtstreeks en onmiddellijk raakt doordat het zijn rechtspositie op kenmerkende wijze wijzigt, en vormt evenmin een definitief standpunt van de administratie. Bovendien kan de betrokkene op grond van een dergelijke nota niet beoordelen of het opportuun is om daartegen op te komen door middel van de indiening van een klacht in de zin van artikel 90, lid 2, van het Statuut. (cf. punten 41 en 42) 2. Uit artikel 85 van het Statuut volgt dat voor de terugvordering van het onverschuldigd betaalde twee cumulatieve voorwaarden gelden, namelijk, ten eerste, dat de betaling die de administratie wil terugvorderen onregelmatig was en, ten tweede, dat de ambtenaar kennis droeg van de onregelmatigheid of dat de betrokken onregelmatigheid zó voor de hand lag dat de ambtenaar daarvan kennis had moeten dragen. Zelfs al wordt aangenomen dat artikel 17, lid 2, van bijlage VII bij het Statuut, in de versie vóór de inwerkingtreding van verordening nr. 723/2004 tot wijziging van het Statuut van de ambtenaren en van de regeling die van toepassing is op de andere personeelsleden, op grond waarvan een ambtenaar een deel van zijn bezoldiging kan laten overmaken naar een land buiten de standplaats voor de bestrijding van uitgaven die in het bijzonder verband houden met regelmatig teugkerende en met bewijzen gestaafde lasten die de ambtenaar buiten het land waar de zetel van zijn instelling is gevestigd of waar hij zijn functie uitoefent draagt, niet van toepassing is wanneer de overmaking bedoeld is voor een bouwspaarrekening die als zodanig door de wettelijke regeling van een lidstaat is erkend, dan nog ligt de onregelmatigheid van een dergelijke betaling niet zó voor de hand dat de ambtenaar daarvan wel kennis moest dragen, met name wanneer de bewoordingen van de toepasselijke teksten geen duidelijk en ondubbelzinnig antwoord geven op de vraag of deze bepaling op een dergelijke overmaking van toepassing is en de gedraging van de bevoegde diensten bij de betrokkene redelijkerwijs de indruk kan hebben gewekt dat zij geneigd waren te geloven dat dit het geval was. Wordt echter aangenomen dat de overmaking op een bouwspaarrekening binnen de materiële werkingssfeer van artikel 17, lid 2, van bijlage VII bij het Statuut valt, dan nog kan die overmaking slechts plaatsvinden ter hoogte van de maximumgrens van die rekening zoals die door de nationale wettelijke regeling is vastgesteld. De overmaking van een deel van de bezoldiging van een ambtenaar ten behoeve van een bouwspaarrekening boven die maximumgrens kan daarom in geen geval als regelmatig worden aangemerkt. Een dergelijke onregelmatigheid moet voor een ambtenaar met ervaring op het gebied van het recht van de communautaire openbare dienst als voor de hand liggend worden aangemerkt. (cf. punten 55, 60, 61, 64, 66, 70, 74 en 75) 3. De rechter van het Gerecht voor ambtenarenzaken, die op geldelijk gebied over volledige rechtsmacht beschikt, is bevoegd om ter vergoeding van de materiële schade te gelasten dat de verzoeker een door de administratie ten onrechte teruggevorderd bedrag wordt terugbetaald, vermeerderd met vertragingsrente vanaf de dag van de terugvordering en tot aan de datum van de daadwerkelijke betaling. (cf. punten 79 en 80) Referentie: Gerecht van eerste aanleg: 18 september 2002, Puente Martín/Commissie, T‑29/01, JurAmbt. blz. I‑A‑157 en II‑833, punt 88; 9 juli 2003, Efthymiou/Commissie, T‑22/01, JurAmbt. blz. I‑A‑177 en II‑891, punt 45 Gerecht voor ambtenarenzaken: 16 januari 2007, Borbély/Commissie, F‑126/05, JurAmbt. blz. I‑A‑1‑0000 en II‑A‑1‑0000, punt 73

62010TJ0593

lt

Ieškinys dėl 2010 m. spalio 4 d. VRDT antrosios apeliacinės tarybos sprendimo (byla R 576/2010-2), susijusio su protesto procedūra tarp El Corte Inglés, SA ir Jian Min Ruan. Rezoliucinė dalis 1. Atmesti ieškinį. 2. Priteisti iš El Corte Inglés, SA bylinėjimosi išlaidas.

62012CJ0099

fr

La demande de décision préjudicielle porte sur l’interprétation de la notion de force majeure au sens du règlement (CEE) n o 3665/87 de la Commission, du 27 novembre 1987, portant modalités communes d’application du régime des restitutions à l’exportation pour les produits agricoles ( JO L 351, p. 1 ), tel que modifié par le règlement (CE) n o 2945/94 de la Commission, du 2 décembre 1994 ( JO L 310, p. 57 , ci-après le «règlement n o 3665/87»). Cette demande a été présentée dans le cadre d’un litige opposant Eurofit SA (ci-après «Eurofit») au Bureau d’intervention et de restitution belge (BIRB) au sujet du remboursement de restitutions à l’exportation versées à cette société sur le fondement de documents falsifiés. Le cadre juridique Les premier et deuxième considérants du règlement n o 2945/94 étaient libellés comme suit: «considérant que la réglementation communautaire en vigueur prévoit l’octroi de restitutions à l’exportation sur la seule base de critères objectifs, notamment en ce qui concerne la quantité, la nature et les caractéristiques du produit exporté ainsi que la destination géographique de celui-ci; que, à la lumière des expériences acquises, la lutte contre les irrégularités, et surtout la fraude, au détriment du budget communautaire mérite d’être renforcée; que, à cet effet, il est nécessaire de prévoir la récupération des montants indûment versés ainsi que des sanctions de façon à inciter les exportateurs à respecter la réglementation communautaire; considérant que, pour garantir le bon fonctionnement du système des restitutions à l’exportation, des sanctions doivent être appliquées quel que soit l’aspect subjectif de la faute; qu’il convient cependant de renoncer à l’application de sanctions dans certains cas, notamment d’erreur manifeste reconnue par l’autorité compétente, et de prévoir des sanctions plus lourdes s’il y a un acte intentionnel». Le règlement n o 3665/87 prévoyait la possibilité pour les opérateurs exportant des produits agricoles en dehors du territoire de l’Union européenne de bénéficier de restitutions à l’exportation. L’article 5 du règlement n o 3665/87 disposait: «1.   Le paiement de la restitution différenciée ou non différenciée est subordonné, en sus de la condition que le produit ait quitté le territoire douanier de la Communauté, à la condition que le produit ait été, sauf s’il a péri en cours de transport par suite d’un cas de force majeure, importé dans un pays tiers et, le cas échéant, dans un pays tiers déterminé dans les douze mois suivant la date d’acceptation de la déclaration d’exportation: […] 3.   Lorsque le produit, après avoir quitté le territoire douanier de la Communauté, a péri en cours de transport par suite d’un cas de force majeure, — en cas de restitution différenciée, le montant de la partie de la restitution définie conformément aux dispositions de l’article 20 est payé, — en cas de restitution non différenciée, le montant total de la restitution est payé.» L’article 11, paragraphe 1, du même règlement énonçait: «Lorsqu’il est constaté que, en vue de l’octroi d’une restitution à l’exportation, un exportateur a demandé une restitution supérieure à la restitution applicable, la restitution due pour l’exportation en question est la restitution applicable au produit effectivement exporté, diminuée d’un montant correspondant: a) à la moitié de la différence entre la restitution demandée et la restitution applicable à l’exportation effectivement réalisée; b) au double de la différence entre la restitution demandée et la restitution applicable si l’exportateur a fourni intentionnellement des données fausses. […] La sanction en question au point a) n’est pas applicable: — en cas de force majeure, — dans certains cas exceptionnels, caractérisés par des circonstances qui échappent au contrôle de l’exportateur, et qui apparaissent après l’acceptation, par les autorités compétentes, de la déclaration d’exportation ou de la déclaration de paiement, et à la condition que, dès qu’il constate ces circonstances et dans le délai prévu à l’article 47 paragraphe 2, l’exportateur en informe les autorités compétentes, à moins que celles-ci n’aient déjà constaté l’irrégularité de la restitution demandée, — en cas d’erreur manifeste sur la restitution demandée, reconnue par l’autorité compétente, […] Lorsque la réduction visée aux points a) ou b) aboutit à un montant négatif, ce montant négatif est payé par l’exportateur. […]» Le litige au principal et la question préjudicielle Eurofit est une société de droit belge active dans le secteur de la transformation du lait et de l’exportation de produits laitiers dans des pays tiers. Au mois de juillet 1996, Eurofit a procédé à l’exportation de beurre vers l’Albanie en passant par l’Italie. Le transport de la marchandise était prévu par camion jusqu’à Bari (Italie), la suite du transport étant effectuée par bateau jusqu’en Albanie. L’intermédiaire italien chargé de l’exportation était la société italienne Di Fenza & Figli (ci-après «Di Fenza»). Le paiement de la marchandise devait être effectué avant la livraison et le montant de la restitution être couvert par une garantie bancaire. La première livraison a donné lieu à des suspicions au sujet de la fiabilité de l’intermédiaire. En effet, la marchandise a été détournée vers Naples (Italie), le lieu d’entreposage n’était pas connu et il n’existait aucune liaison navale entre cette ville et l’Albanie. Ayant pris contact avec les autorités consulaires belges à Naples, Eurofit a décidé de rapatrier le camion de marchandises tout en informant le BIRB de cette décision. Après avoir été rassurée par ledit intermédiaire, Eurofit a fait partir un nouveau camion de 22 tonnes de beurre. Ce dernier est arrivé à Bari le 14 août 1996. Le 10 septembre 1996, le BIRB a confirmé à Eurofit la réception du document T5 muni des cachets nécessaires émanant des autorités compétentes et a procédé au versement de la première restitution à l’exportation s’élevant à 1 521 670 BEF. En outre, Eurofit s’est vu remettre par Di Fenza un document du ministère des Finances italien adressé au BIRB ainsi qu’un document de mise en circulation en Albanie de la marchandise exportée. Eurofit a procédé à une deuxième livraison, le 26 septembre 1996, payée au comptant par Di Fenza. Néanmoins, le chèque émis en garantie de la restitution s’est avéré non provisionné. Le 31 octobre 1996, le BIRB a confirmé la réception du document T5 afférent à cette deuxième livraison. Eurofit a ainsi fait partir, au cours des mois de juillet à novembre 1996, un total de dix camions transportant chacun 22 tonnes de beurre. Cette société a perçu, de la part du BIRB, pour la livraison des cinq premiers camions ainsi que pour celle du septième camion, des restitutions à l’exportation d’un montant de 9266133 BEF (229701,44 euros). En revanche, le BIRB a bloqué les paiements afférents à la marchandise transportée par les sixième, neuvième et dixième camions. S’agissant du huitième camion, qui avait été saisi par les autorités italiennes, Eurofit a déposé une plainte auprès des juridictions italiennes compétentes contre M. Di Fenza. En 2003, ce dernier a été pénalement condamné pour falsification des documents T1 et T5. Il s’est avéré par la suite que l’ensemble des marchandises exportées n’avait vraisemblablement jamais quitté le territoire de l’Union et que les documents de transport envoyés au BIRB étaient des faux. Le 10 mars 1998, le BIRB a réclamé à Eurofit le remboursement des restitutions indûment versées, majorées des sommes correspondant à la sanction prévue à l’article 11, paragraphe 1, du règlement n o 3665/87. Par la suite, le BIRB a toutefois renoncé à réclamer le montant correspondant à cette même sanction. Au mois de juillet 1999, Eurofit a proposé de rembourser au BIRB les restitutions qu’elle avait perçues, en précisant toutefois que ce paiement ne préjugeait pas de son droit à agir en justice contre ce dernier. Au mois de septembre 2001, Eurofit a cité le BIRB devant la juridiction de renvoi afin d’obtenir la condamnation de ce dernier au remboursement desdites restitutions, s’élevant à un montant de 229701,43 euros, ainsi qu’au versement des restitutions dues pour les sixième, huitième, neuvième et dixième camions, d’un montant de 164299,79 euros. En outre, Eurofit a demandé à être libérée du paiement des pénalités pour non-utilisation des certificats d’exportation. La demande d’Eurofit est fondée sur le principe de l’exception de force majeure au sens du règlement n o 3665/87, notion qui se caractériserait par l’existence de circonstances étrangères à l’exportateur, anormales et imprévisibles, dont les conséquences ne peuvent pas être évitées malgré toutes les diligences déployées. Si Eurofit admet que le seul fait des malversations commises par son cocontractant, à savoir Di Fenza, ne peut être constitutif d’un cas de force majeure, puisque le choix du cocontractant est considéré comme un risque relevant de la sphère de l’opérateur économique, elle fait valoir, en se fondant sur l’arrêt du 7 septembre 1999, De Haan ( C-61/98, Rec. p. I-5003 ), que, dans le cas d’espèce, dès lors que les autorités nationales compétentes l’ont empêchée, en raison de leur attitude, de se faire une idée correcte des risques encourus dans l’opération concernée et ne l’ont pas dissuadée d’entamer ni de poursuivre ses exportations en cause, elle serait susceptible de bénéficier de l’exception de force majeure. Le BIRB conteste l’existence de toute faute qui lui serait imputable et estime, au contraire, qu’Eurofit s’est abstenue de déployer toutes les diligences nécessaires pour éviter le préjudice subi. Pour ce qui est de l’arrêt De Haan, précité, le BIRB considère qu’il a été rendu dans le cadre d’une réglementation différente de celle applicable au litige au principal et qu’il n’est dès lors pas transposable aux dispositions du règlement n o 3665/87. S’agissant de l’argumentation du BIRB consistant à soutenir qu’il n’aurait commis aucune faute, la juridiction de renvoi observe que l’exception de force majeure soulevée par Eurofit n’est pas assimilable au concept de faute commise par les autorités nationales compétentes. En revanche, elle estime que le fait que ces dernières ont, le cas échéant, sciemment tenu Eurofit dans l’ignorance d’éléments concernant ses exportations ainsi que celui de ne pas avoir procédé à la vérification des documents douaniers, même si une telle abstention était justifiée par l’existence d’une enquête pénale en cours, semblent pertinents dans l’appréciation de la notion de force majeure, dans la mesure où l’évaluation par Eurofit de la fiabilité de son cocontractant s’en est trouvée faussée. C’est dans ces conditions que la juridiction de renvoi a décidé de surseoir à statuer et de poser à la Cour la question préjudicielle suivante: «Lorsque les autorités compétentes s’abstiennent de fournir des informations demandées, ou communiquent délibérément des informations erronées à un opérateur économique, en faussant son appréciation quant à la fiabilité d’un cocontractant sur lequel pèse un soupçon de fraude, peut-on considérer qu’il s’agit d’un cas de force majeure au sens du règlement [n o ] 3665/87 portant modalités communes d’application du régime des restitutions à l’exportation pour les produits agricoles?» Sur la question préjudicielle Par sa question, la juridiction de renvoi demande, en substance, si les dispositions du règlement n o 3665/87 doivent être interprétées en ce sens que l’omission par les autorités nationales compétentes d’informer l’exportateur de l’existence d’un risque de fraude commis par le cocontractant de ce dernier constitue un cas de force majeure au sens de ce règlement. À titre liminaire, il y a lieu de rappeler que, selon une jurisprudence constante de la Cour, la notion de force majeure doit être entendue dans le sens de circonstances étrangères à celui qui l’invoque, anormales et imprévisibles, dont les conséquences n’auraient pu être évitées malgré toutes les diligences déployées (arrêts du 5 février 1987, Denkavit België, 145/85, Rec. p. 565 , point 11; du 5 octobre 2006, Commission/Belgique, C-377/03, Rec. p. I-9733 , point 95, ainsi que du 18 mars 2010, SGS Belgium e.a., C-218/09, Rec. p. I-2373 , point 44). La notion de force majeure n’ayant pas un contenu identique dans les divers domaines d’application du droit de l’Union, sa signification doit être déterminée en fonction du cadre légal dans lequel elle est destinée à produire ses effets (voir, notamment, arrêts du 7 décembre 1993, Huygen e.a., C-12/92, Rec. p. I-6381 , point 30; du 13 octobre 1993, An Bord Bainne Co-operative et Compagnie Inter-Agra, C-124/92, Rec. p. I-5061 , point 10, ainsi que SGS Belgium e.a., précité, point 45). Pour ce qui est du règlement n o 3665/87, il convient de relever que les articles 5 et 11 de celui-ci, relatifs aux conditions de paiement de la restitution ainsi qu’à la récupération des montants indûment versés et aux sanctions applicables, se réfèrent de manière explicite au cas de force majeure. Ces dispositions sont appelées à préciser et à limiter les effets de la force majeure en matière de restitutions à l’exportation (voir, en ce sens, arrêt du 29 septembre 1998, First City Trading e.a., C-263/97, Rec. p. I-5537 , point 41). En premier lieu, s’agissant de l’article 5, paragraphe 1, premier alinéa, du règlement n o 3665/87, le paiement de la restitution est subordonné, outre la condition selon laquelle le produit doit avoir quitté le territoire douanier de l’Union, à la condition que le produit ait été importé dans le pays tiers d’exportation (voir, en ce sens, arrêts précités First City Trading e.a., point 27, ainsi que SGS Belgium e.a., point 40). En effet, la réglementation de l’Union telle qu’en vigueur à la date des faits au principal prévoit l’octroi de restitutions à l’exportation sur la seule base de critères objectifs, notamment en ce qui concerne la quantité, la nature et les caractéristiques du produit exporté ainsi que la destination géographique de celui-ci (arrêt du 11 juillet 2002, Käserei Champignon Hofmeister, C-210/00, Rec. p. I-6453 , point 40). Dérogeant à ce principe, l’article 5, paragraphe 3, du règlement n o 3665/87 prévoit que le paiement d’une restitution est néanmoins assuré lorsque le produit, après avoir quitté le territoire douanier de l’Union, a péri en cours de transport par suite d’un cas de force majeure, de sorte qu’il n’a pas pu être mis à la consommation dans le pays tiers d’exportation (arrêt SGS Belgium e.a., précité, point 43). Dans la mesure où ledit article 5, paragraphe 3, constitue une exception au régime normal des restitutions à l’exportation, il doit être d’interprétation stricte. L’existence d’un cas de force majeure étant une condition sine qua non pour pouvoir prétendre à un paiement de restitutions pour des marchandises exportées qui n’ont pas été mises à la consommation dans le pays tiers d’exportation, il s’ensuit que cette notion doit être interprétée de telle sorte que le nombre de cas pouvant bénéficier d’un tel paiement reste limité (arrêt SGS Belgium e.a., précité, point 46, ainsi que, par analogie, arrêt du 20 novembre 2008, Heuschen & Schrouff Oriëntal Foods Trading/Commission, C-38/07 P, Rec. p. I-8599 , point 60). En second lieu, s’agissant de l’article 11 du règlement n o 3665/87, il découle des premier et deuxième considérants du règlement n o 2945/94 que, à la lumière des expériences acquises, la lutte contre les irrégularités, et surtout contre la fraude opérée au détriment du budget de l’Union, mérite d’être renforcée et qu’il est, dès lors, nécessaire de prévoir la récupération des montants indûment versés ainsi que des sanctions, l’aspect subjectif de la faute commise étant dépourvu d’incidence à cet égard (voir, en ce sens, arrêt Käserei Champignon Hofmeister, précité, points 40 et 60). Ainsi, cet article 11 rend l’exportateur responsable, sous peine de sanctions, de l’exactitude de la déclaration, tenant précisément compte du rôle de celui-ci en tant que dernier intervenant dans la chaîne de production, de transformation et d’exportation des produits agricoles (voir, en ce sens, arrêt Käserei Champignon Hofmeister, précité, points 62 et 81). Concernant la sanction applicable, l’article 11, paragraphe 1, premier alinéa, sous a) et b), du règlement n o 3665/87 dispose que, lorsqu’un exportateur a demandé une restitution supérieure à la restitution applicable au produit effectivement exporté, celle-ci sera diminuée soit du montant correspondant à la moitié de la différence entre la restitution demandée et celle applicable à l’exportation effectivement réalisée, soit d’un montant égal au double de la différence entre la restitution demandée et la restitution applicable lorsqu’il s’avère que l’exportateur a fourni intentionnellement des données fausses. Dès lors, c’est uniquement le niveau de la sanction qui augmente s’il y a un acte intentionnel et la sanction prévue audit article 11, paragraphe 1, premier alinéa, sous a), est applicable même lorsque l’exportateur n’a pas commis de faute. Dans cette dernière hypothèse, ce n’est que dans les cas limitativement énumérés au troisième alinéa dudit paragraphe 1 que la sanction prévue au premier alinéa de celui-ci n’est pas applicable (arrêt du 24 avril 2008, AOB Reuter, C-143/07, Rec. p. I-3171 , point 17). Parmi les exceptions énumérées à l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, du règlement n o 3665/87 figurent notamment le cas de force majeure, certains cas exceptionnels caractérisées par des circonstances échappant au contrôle de l’exportateur ainsi que le cas d’erreur manifeste sur la restitution demandée, reconnue par l’autorité compétente. Toutefois, il importe de rappeler que ces dispositions libèrent les exportateurs uniquement du paiement des pénalités, mais non pas du remboursement des restitutions perçues à l’avance (voir, en ce sens, arrêt First City Trading e.a., précité, point 46). La Cour a jugé à cet égard qu’il ne saurait être ajouté à la liste exhaustive contenue à l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, du règlement n o 3665/87 un nouveau cas d’exonération, tiré notamment de l’absence de comportement fautif de l’exportateur. En effet, même si la faute ou l’erreur commise par un cocontractant de ce dernier sont susceptibles de constituer une circonstance échappant au contrôle de l’exportateur, il n’en demeure pas moins qu’elles relèvent d’un risque commercial habituel et ne sauraient être considérées comme imprévisibles dans le cadre de transactions commerciales. L’exportateur est libre du choix de ses cocontractants et il lui appartient de prendre les précautions appropriées soit en incorporant des clauses en ce sens dans les contrats qu’il conclut avec ces derniers, soit en contractant une assurance spécifique (voir, en ce sens, arrêts précités Käserei Champignon Hofmeister, point 80 et jurisprudence citée, ainsi que AOB Reuter, point 36). En l’occurrence, il y a lieu d’observer que les faits en cause dans l’affaire au principal ne sauraient constituer un cas de force majeure au sens de l’article 5, paragraphe 3, du règlement n o 3665/87. En effet, la marchandise en question, qui n’a, ainsi qu’il ressort de la décision de renvoi, vraisemblablement jamais quitté le territoire de l’Union, ne peut être considérée comme ayant péri au cours du transport au sens de l’article 5, paragraphe 3, du règlement n o 3665/87. En outre, Eurofit ne saurait se prévaloir de l’exception de force majeure prévue à l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, premier tiret, du règlement n o 3665/87. En effet, il est constant que le cocontractant d’Eurofit a été pénalement condamné pour falsification de documents dans le cadre des restitutions à l’exportation. Conformément à la jurisprudence citée au point 43 du présent arrêt, une telle circonstance relève du risque commercial habituel dans le cadre des transactions commerciales et ne saurait, dès lors, être considérée comme imprévisible dans les relations contractuelles liées à l’occasion d’une exportation bénéficiant d’une restitution. Au demeurant, il importe de constater que, même si le comportement d’une administration douanière tel que celui reproché au BIRB dans l’affaire au principal, consistant à ne pas transmettre des informations à l’exportateur, voire à transmettre de manière délibérée des informations erronées, est susceptible d’être pris en considération dans l’appréciation de certains cas exceptionnels au sens de l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, deuxième tiret, du règlement n o 3665/87, un tel comportement ne saurait toutefois dispenser l’exportateur concerné de son obligation de remboursement des restitutions indûment perçues (voir, par analogie, arrêt Heuschen & Schrouff Oriëntal Foods Trading/Commission, précité, point 65). Cette conclusion n’est pas remise en cause par l’arrêt De Haan, précité. En effet, d’une part, la Cour a considéré, au point 32 de cet arrêt, que les besoins d’une enquête destinée à identifier et à appréhender les auteurs et complices d’une fraude perpétrée ou en préparation peuvent légitimement justifier l’omission délibérée d’informer, en tout ou en partie, l’opérateur économique concerné. D’autre part, la Cour a jugé, aux points 53 et 54 du même arrêt, que les besoins d’une telle enquête sont, en l’absence de toute manœuvre ou négligence imputable au redevable et pour des motifs d’équité, susceptibles de constituer une situation particulière au regard de la législation applicable aux faits en cause dans cette affaire, à savoir l’article 13, paragraphe 1, du règlement (CEE) n o 1430/79 du Conseil, du 2 juillet 1979, relatif au remboursement ou à la remise des droits à l’importation ou à l’exportation ( JO L 175, p. 1 ), tel que modifié par le règlement (CEE) n o 3069/86 du Conseil, du 7 octobre 1986 ( JO L 286, p. 1 ). Eu égard à l’ensemble des considérations qui précèdent, il y a lieu de répondre à la question posée que l’omission par les autorités douanières compétentes d’informer l’exportateur de l’existence d’un risque de fraude commise par le cocontractant de ce dernier ne constitue pas un cas de force majeure au sens des dispositions du règlement n o 3665/87, et, notamment, de l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, premier tiret, de ce règlement. Si une telle omission est susceptible de constituer un cas exceptionnel au sens de l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, deuxième tiret, du règlement n o 3665/87, elle ne saurait toutefois dispenser cet exportateur de son obligation de rembourser les restitutions à l’exportation indûment perçues, ce dernier étant uniquement exonéré du paiement des pénalités dues en vertu de ce même article 11. Sur les dépens La procédure revêtant, à l’égard des parties au principal, le caractère d’un incident soulevé devant la juridiction de renvoi, il appartient à celle-ci de statuer sur les dépens. Les frais exposés pour soumettre des observations à la Cour, autres que ceux desdites parties, ne peuvent faire l’objet d’un remboursement. Par ces motifs, la Cour (sixième chambre) dit pour droit: L’omission par les autorités douanières compétentes d’informer l’exportateur de l’existence d’un risque de fraude commise par le cocontractant de ce dernier ne constitue pas un cas de force majeure au sens des dispositions du règlement (CEE) n o 3665/87 de la Commission, du 27 novembre 1987, portant modalités communes d’application du régime des restitutions à l’exportation pour les produits agricoles, tel que modifié par le règlement (CE) n o 2945/94 de la Commission, du 2 décembre 1994, et, notamment, de l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, premier tiret, de ce règlement. Si une telle omission est susceptible de constituer un cas exceptionnel au sens de l’article 11, paragraphe 1, troisième alinéa, deuxième tiret, du règlement n o 3665/87, tel que modifié par le règlement n o 2945/94, elle ne saurait toutefois dispenser cet exportateur de son obligation de rembourser les restitutions à l’exportation indûment perçues, ce dernier étant uniquement exonéré du paiement des pénalités dues en vertu de ce même article 11. Signatures ( *1 ) Langue de procédure: le français.

62000TJ0026

sv

Domskäl 1 I artikel 1.1 i kommissionens förordning (EG) nr 2519/97 av den 16 december 1997 om allmänna bestämmelser för anskaffning av varor som skall levereras som livsmedelsbistånd från gemenskapen i enlighet med rådets förordning (EG) nr 1292/96 (EGT L 346, s. 23, nedan kallad förordningen) anges följande: "När det beslutas att anskaffa och leverera varor för att utföra en gemenskapsåtgärd inom ramarna för de insatser som föreskrivs i förordning (EG) nr 1292/96, skall föreskrifterna i den här förordningen gälla." 2 Enligt artikel 11 första stycket i förordningen gäller följande: "Vid tilldelningen av leveranskontraktet skall kommissionen underrätta leverantören om vilket företag som ansvarar för de kontroller som anges i artikel 16, för utfärdandet av normenlighetsintyget och i förekommande fall för leveransintyget, samt generellt för samordningen av alla de aktiviteter som rör leveransen. Nedan kallas detta företag kontrollorganet." 3 I artikel 15 i förordningen stadgas följande: "1. Föreskrifterna i punkterna 2-11 gäller vid leverans fritt bestämmelseort sjö- och landvägen eller endast landvägen. 2. ... Leverantören skall stå för samtliga kostnader fram till dess att varorna levererats till lager på bestämmelseorten. ... 5. Utan att det påverkar tillämpningen av föreskrifterna i punkt 9 nedan skall leveransen anses vara genomförd när samtliga varor faktiskt har levererats till lager på bestämmelseorten. Lossningen från transportmedlen skall inte debiteras leverantören. 6. Leverantören skall stå för alla risker som varorna kan utsättas för, däribland för förlust eller skador, fram till den tidpunkt då leveransen är genomförd på det leveransstadium som är angivet i punkt 2 och bekräftad av kontrollorganet i det slutgiltiga normenlighetsintyget. ..." 4 Enligt artikel 16 i förordningen gäller följande: "1. För varje leverans skall kontrollorganet utföra en kontroll av kvaliteten, mängden, emballeringen och märkningen av de varor som skall levereras. Den slutgiltiga kontrollen skall ske på det fastställda leveransstadiet. ... 3. När den slutgiltiga kontrollen avslutats skall kontrollorganet utfärda ett slutgiltigt normenlighetsintyg åt leverantören i vilket bland annat skall anges datumet för leveransens genomförande samt den levererade nettomängden tillsammans med eventuella förbehåll. 4. Så snart kontrollorganet konstaterar bristande överensstämmelse, skall det snarast möjligt skriftligen meddela leverantören och kommissionen om detta. Detta meddelande kallas anmälan om förbehåll. Leverantören kan hos kontrollorganet och kommissionen anföra invändningar mot resultaten inom två arbetsdagar efter att det nämnda meddelandet skickats. ..." 5 I artikel 17 stadgas att "2. Den faktiskt levererade nettomängden skall fastställas i övertagandeintyget eller leveransintyget. 3. Biståndsmottagaren skall åt leverantören utfärda ett övertagandeintyg innehållande de uppgifter som är upptagna i bilaga III. Detta intyg skall utfärdas utan dröjsmål efter det att varan har ställts till förfogande på det fastställda leveransstadiet och efter att leverantören till biståndsmottagaren har överlämnat originalet av det slutgiltiga normenlighetsintyget ..." 6 Enligt artikel 18 gäller följande: "... 2. Betalningen skall ske för den nettomängd som anges i övertagandeintyget eller leveransintyget. Om övertagandeintyget inte stämmer överens med det slutgiltiga normenlighetsintyget, skall det senare ha företräde och ligga till grund för betalningen. ... 4. Vid leverans fritt lossningshamn eller fritt bestämmelseort kan på anmodan av leverantören ett förskott utbetalas på högst 90 % av anbudsbeloppet ... 7. Betalningen skall ske inom 60 dagar efter det att kommissionen tagit emot den fullständiga anmodan i enlighet med föreskrifterna i punkt 5. En betalning som sker efter den nämnda fristen, varvid förseningen beror på andra skäl än kompletterande sakkunnigbedömningar eller andra undersökningar, skall föranleda betalning av dröjsmålsränta med den av Europeiska monetära institutet tillämpade månadsräntesatsen, som publiceras i Europeiska gemenskapernas officiella tidning, serie C. Den räntesats som skall tillämpas är den som gäller under den månad då den dag infaller som följer på den dag då fristen i första stycket löper ut. Om förseningen sträcker sig över mer än en månad skall ett medelvärde tillämpas som är viktat efter antalet dagar med respektive månadssats." 7 I artikel 22.4 i förordningen stadgas att "med undantag av fall av force majeure, skall, utan att tillämpningen av punkt 8 påverkas, leveransgarantin förverkas kumulativt i följande fall: a) Med 10 % av värdet på de mängder som inte levererats, utan att det påverkar tillämpningen av de tillåtna avvikelser som nämns i artikel 17.1. ... c) [Med] 0,2 % av värdet på de mängder som levererats efter fristens utgång, för varje dags försening, eller, i tillämpliga fall och under förutsättning att detta är föreskrivet i meddelandet om anbudsinfordran, 0,1 % för varje dags förtida leverans. De förverkanden som nämns i punkterna a och c skall inte tillämpas när de konstaterade bristerna inte kan tillskrivas leverantören". 8 Artikel 24 i förordningen har följande lydelse: "Europeiska gemenskapens domstol är behörig att avgöra varje tvist som följer av uppfyllandet, det bristande uppfyllandet eller tolkningen av villkoren för leveranser som utförs i enlighet med denna förordning." 9 Enligt artikel 1 i kommissionens förordning (EG) nr 990/98 av den 11 maj 1998 om leverans av spannmål som livsmedelsbistånd (EGT L 140, s. 7) gäller följande: "Spannmål skall framskaffas inom gemenskapen som livsmedelsbistånd för leverans till de mottagare som är förtecknade i bilagan i enlighet med förordning (EG) nr 2519/97 och enligt de villkor som anges i bilagan. ..." Bakgrund till tvisten 10 Genom telefaxmeddelande av den 26 maj 1998 besvarade företaget Lecureur ett meddelande om upphandling som anordnades inom ramen för förordning nr 990/98 och tillställde kommissionen ett anbud för leverans av 15 000 ton majs till Niger, till ett pris fritt bestämmelseorten om 206,87 ecu per ton. 11 Genom telefaxmeddelande av den 28 maj 1998 accepterade kommissionen anbudet och upplyste om att företaget Socotec International Inspection hade utsetts till kontrollorgan i enlighet med artikel 11 i förordningen. 12 Kontrollorganet utfärdade i enlighet med artikel 16.5 i förordningen ett preliminärt normenlighetsintyg åt sökanden den 26 juni 1998. 13 Varan lastades av i bulk den 2 juli 1998 i transithamnen i Contonou (Benin) och packades där i säckar mellan den 2 och den 17 juli 1998 till en total vikt av 14 976 ton. Den transporterades därefter till Niger, där den levererades till fyra förutbestämda destinationsorter. 14 Den 30 juni 1998 begärde sökanden att kommissionen skulle betala ett förskott i enlighet med artikel 18.4 i förordningen motsvarande 90 procent av varans värde eller totalt 2 792 745 ecu. Kommissionen betalade i enlighet med denna begäran. 15 Varan levererades till mottagarmagasinen för Office des produits vivriers du Niger (nedan kallad OPVN) den 21 juli i Maradi, den 26 juli i Tahoua, den 6 augusti i Zinder och den 7 september 1998 i Niamey. 16 Sökanden upplyste genom telexmeddelande av den 21 augusti 1998 kommissionen om att en del av den levererade varan hade angripits av insekter. I telexmeddelandet angavs särskilt att "... vi vidtar åtgärder för att fortsätta i enlighet med villkoren i OPVN:s skrivelse av den 17.8.98 med Socotecs anmärkningar och korrigeringar. Beslutet har tagits för det enda ändamålet att bevara varan och för att erhålla motsvarande övertagandeintyg från kontrollorganet. Ansvarsfördelningen kommer senare att fastställas av försäkringsgivarna, med beaktande av att vårt ställningstagande har angivits tydligt ovan". 17 Till svar på sökandens telexmeddelande angav kontrollorganet genom telefaxmeddelande av den 27 augusti 1998 i huvudsak att organet avvisade sökandens slutsats att magasinens skick kunde ha orsakat angreppen. 18 Företaget Agri Control International, som sökanden givit i uppdrag att kontrollera i synnerhet transporten av varan, konstaterade den 24 september 1998 följande i en skrivelse som upprättats efter leveransen: "... Godkänd total vikt vid leverans till mottagarmagasinen, oskadad vara: 14 806,600 T. Godkänd total vikt efter ompackning av skadat gods: 14 931,739 T". 19 Den 27 oktober 1998 sände kontrollorganet en anmälan om förbehåll till sökanden i enlighet med artikel 16.4 i förordningen. I skrivelsen anges främst att "[d]en 21 oktober 98 delgav vi er resultaten av den slutanalys som genomförts på grundval av de prover som tagits i närvaro av er tjänsteman på destinationsorten. Resultaten visar en bristande överensstämmelse mellan godset och specifikationerna i gällande avtal, i synnerhet vad gäller halten av olika föroreningar (1,43 procent jämfört med högst 0,5 procent). ... Förmånstagaren OPVN accepterar endast att slutgiltigt överta majsen på det uttryckliga villkoret att den rensas genom vanning, vilket skulle medföra att den största delen av de olika föroreningarna togs bort. ..." 20 Ett avtalsprotokoll mellan kommissionen och OPVN upprättades den 27 november 1998 (nedan kallat avtalsprotokollet). I den handlingen anges bland annat följande: "... 4) Besök gjordes hos leverantören Lecureur och kontrollorganet Socotec en månad efter det att proven togs. Besöket gav upphov till en överenskommelse om hur övertagandet skulle ske, vari beslutades om förebyggande åtgärder och säkerhetsåtgärder. 5) Bland de åtgärderna angavs att det var nödvändigt att omedelbart ta ut godset, eftersom majsen hettades upp och det fanns risk för att den skulle börja brinna. Leverantören bekostade att majsen togs ut. 6) När majsen togs ut sorterades de skadade säckarna. Den slutliga avräkningen pågår och skall, om så behövs, kontrolleras av en representant för leverantörens försäkringsgivare. ... B) Beslut 1) OPVN övertar den mottagna oskadade varan, det vill säga ... Niamey 158 204 oskadade säckar med en nettovikt av 7 910 200 kg Totalt 296 045 oskadade säckar med en nettovikt av 14 802 250 kg med reservation för den slutliga avräkningen enligt punkt A-6 ... ." 21 Den 7 december 1998 utfärdade kontrollorganet en handling rubricerad "slutgiltigt intyg om bekräftelse på partiell normenlighet". Handlingen angav i sak: "Varan har ... delvis godkänts, med reservation för att skadade partier (fuktskador) och de partier som innehåller höga halter av olika föroreningar skall sorteras ... Med hänsyn till det ovanstående står leveransen delvis i överensstämmelse med EEG-bestämmelserna vid leveransen till den slutliga bestämmelseorten. ..." 22 Den 20 februari 1999 utfärdade OPVN i enlighet med artikel 17.3 i förordningen ett övertagandeintyg, vari OPVN bekräftade mottagandet av totalt 14 182 687 kg majs. 23 Den 25 februari 1999 utfärdade kontrollorganet ett leveransintyg i enlighet med artikel 17.2 och 17.4 i förordningen och ett slutgiltigt normenlighetsintyg i enlighet med artikel 16.3 i förordningen. Leveransintyget har följande lydelse: "... Plats och dag för övertagandet: Niamey/Maradi/Tahoua/Zinder den 20 februari 1999 Leveransdatum: från den 14 juli 1998 till den 07 september 1998 B/ Vägran att överta För nedan uppräknade varor som har befunnits vara skadade har övertagande vägrats: Vara: Majs Nettovikt vägrade varor: 149 250 kg Före sortering och vanning 154 250 kg Efter sortering och vanning C/ Kompletterande anmärkningar eller förbehåll: Uppskattad stöld av 300 mt i OPVN:s lager i Niamey under sortering och vanning." 24 I det slutgiltiga normenlighetsintyget omnämns följande: "... Vi har vid leveransen till de slutliga bestämmelseorterna bekräftat följande: Levererad mängd Varan hade delvis godkänts, med reservation för att skadade partier (fuktskador) och de partier som innehöll höga halter av olika föroreningar skulle sorteras. Sorteringen är fortfarande endast delvis genomförd. Det som återstår att sortera är föremål för en uppskattning av kommande förluster. ... Totalt levererat till Niamey: 147 864 säckar - 7 393 200 kg netto ... Slutlig levererad mängd: 284 648 säckar / 14 232 400 kg netto ... Partiets genomsnittskvalitet avseende halten av förorenade korn och halter av olika föroreningar står emellertid inte i överensstämmelse med kravspecifikationen. Resultaten är dock inom acceptabla gränser. ... Anmärkning Stölder har förövats i OPVN:s lager i Niamey under sortering och vanning av varorna. Den stulna volymen har inte kunnat fastställas, men har uppskattats till omkring 300 ton. Slutsats Med beaktande av ovanstående är ovannämnda leverans i överensstämmelse med EEG-bestämmelserna vid leveransen till de slutliga bestämmelseorterna, med undantag av följande: - Försenad leverans till Niamey - Halten av förorenade korn + halter av olika föroreningar överstiger specifikationerna." 25 I ett telefaxmeddelande till kommissionen av den 25 februari 1999, hänvisade kontrollorganet till avtalsprotokollets ordalydelse enligt följande: "... Det är att märka att den oskadade mängden av den vara som övertogs den 22 november 1998 har minskat. ... Med hänsyn till att det i ett avtalsprotokoll som upprättades den 22 november 1998 beaktades att leveransen partiellt övertagits, bör den volym som OPVN godkänt och accepterat emellertid inte ifrågasättas. ..." 26 I skrivelse av den 3 mars 1999 begärde sökanden att kommissionen skulle betala återstoden om 310 305 ecu, motsvarande tio procent av det överenskomna priset för leverans av 15 000 ton majs. 27 I telefaxmeddelande av den 25 augusti 1999 sände kommissionen sökanden en ekonomisk sammanställning som i sak innehöll följande uppgifter: "... Levererad mängd: 14 232,400 ton ... B) Avräkningsposter ecu 1) Utebliven leverans: 767,600 ton 158 793,41 % utebliven leverans 5,12% 2) Lämnat förskott (art 18.5 förordn 2200/87) 2 792 745,00 3) Beräknat avdrag (art 18.2 förordn 2200/87) 23 625,78 4) Beräknad straffavgift art 22.4 a 12 776,29 FÖRORDN 2519/97, första strecksatsen 5) Beräknad straffavgift ART 22.3 FÖRORDN 220/87, tredje strecksatsen 1 677,20 Skulder totalt 2 989 617,68 Återstår att betala 113 432,32 Ankommer varan 70 185,80 transporten 43 246,52." 28 Den 26 oktober 1999 sände sökandens advokat följande skrivelse till kommissionen: "... 7/ ... förmånstagaren förefaller inte ha vidtagit åtgärder för att distribuera eller försälja varorna. Det är givetvis ett problem som ligger utanför ramen för företaget Lecureurs leverans och inflytande. 8/ Företaget Lecureur accepterade att delta i och bidra ekonomiskt till åtgärder för att bevara, sortera och eventuellt ompacka de varor som lagrats i Niamey. ... 11/ Det intyg som utfärdades och daterades den 25 februari 1999 grundades på mängden godkända och övertagna säckar enligt protokollet av den 27 november 1998, beträffande ... 12/ Inte något av detta finns för Niamey och däri ligger hela tvisten. 27 november 1998 25 februari 1999 Niamey 158 204 148 543 Således har 9 661 säckar med en nettovikt av 483 050 kilo försvunnit från OPVN:s lager efter leveransen till destinationsorten. I intyget beaktas att stölder har förövats i OPVN:s lager i Niamey under sortering och vanning av varorna. Den stulna volymen har inte kunnat fastställas, men har uppskattats till omkring 300 ton. Tvärtemot vad skrivningen anger, kan stölderna bestämmas exakt genom en jämförelse med det antal säckar som togs ut, eller enligt beräkningen 9 661 stulna säckar. 13/ Enligt intyget uppgår den totala mängden till 14 232 400 kilo i oskadat skick. 14/ När återstoden av betalningen för leveransen gjordes, betalade kommissionen ut 113 432,52 ecu medan det begärda beloppet uppgick till 310 305 ecu. Kommissionen redovisade sin beräkning i telefaxmeddelande av den 25 augusti 1999. A/ Två belopp har dragits av från betalningen avseende kvalitetsavdrag, eller 23 625 780 förseningsavgifter, eller 1 677 200 _________ totalt ecu 25 302 980 Företaget Lecureur accepterar dessa avdrag. B/ Den största nedsättningen, 158 793,41 ecu, motsvarar utebliven leverans om 767 600 kilo och en annan nedsättning motsvarar straffavgift för utebliven leverans (5,12%) i enlighet med artikel 22.4 c i förordning 2519/97, eller 12 776,29 ecu. 15/ Företaget Lecureur accepterar inte de två sistnämnda nedsättningarna och gör gällande: 1/ Den mängd som stals i Niamey är väl känd och kan inte tillskrivas företaget Lecureur och företaget kan inte enligt avtal åta sig ansvaret för den. Det rör sig om 9 661 säckar med en nettovikt av 483 050 kilo. Den mängd Lecureur inte levererat uppgår således till 767 600 - 483 050 = 284 550 Eller en nedsättning med T 284 550 x 206,87 = 58 864,85 ecu. 2/ Med en utebliven leverans om 248 550 kilo uppgår avgiften enligt artikel 22.4 c till 284 550 -150 000 (art 17) ____________ (134 550 x 206,87 x 10% = 2 783,44 ecu 16/ Lecureur kan därför inte acceptera en nedsättning överstigande 58 864,85 + 2 783,44 = 61 648,29 ecu på grund av utebliven leverans. Kommissionen har gjort en nedsättning med 158 793,41 + 12 776,29 = 171 569,70 ecu. 17/ Företaget Lecureur anmodar därför kommissionen att göra en fyllnadsinbetalning för leveransen med 109 921,41 ecu. ..." 29 Den 13 december 1999 besvarade kommissionen skrivelsen enligt följande: "1. Företaget Lecureur accepterar nedsättning av betalningen avseende kvalitetsavdrag och förseningsavgifter. ... 2. Företaget Lecureur accepterar inte nedsättning avseende utebliven leverans eller den avgift som ålagts enligt artikel 22.4 stycke a i förordning 2519/97. ... Den nedsättning kommissionen gjort avser 767,6 ton eller skillnaden mellan 15 000 ton netto som leverantören enligt avtal var förpliktad att leverera till den slutliga bestämmelseorten ... 14 232,4 ton togs upp i leveransintyget och i den slutgiltiga bekräftelsen på normenlighet. ... Leverantören har enligt artikel 16.4 i förordning 2519/97 rätt att anföra invändningar mot resultaten i leveransintyget och i den slutgiltiga bekräftelsen på normenlighet. Enligt våra akter framgår det inte att leverantören anfört invändningar mot resultaten. Han har tvärtom ingivit kopior av intygen med anmodan om betalning av den 3 mars 1999, utan att ange några reservationer beträffande resultaten. Leverantören står risken för förlust och försämring av varan före leverans i enlighet med kravspecifikationen på ett avtalsenligt leveransstadium som bekräftats av kontrollorganet i det slutgiltiga normenlighetsintyget (artikel 15.6 i förordning 2519/97). Kommissionen kan inte i något fall åta sig hela eller delar av det ekonomiska ansvaret för sådana förluster, även om leverantören eller förmånstagaren hade kunnat vidta vissa åtgärder och därigenom hade kunnat undvika dem. ...". Förfarande och parternas yrkanden 30 Det är under dessa förhållanden som sökanden, genom ansökan som inkom till förstainstansrättens kansli den 11 februari 2000, har väckt förevarande talan. 31 På grundval av referentens rapport beslutade förstainstansrätten (andra avdelningen) att inleda det muntliga förfarandet. Som en åtgärd för processledning anmodades parterna att besvara skriftliga frågor samt inkomma med vissa handlingar, i synnerhet en kopia av de leveransbestämmelser som avtalats mellan kommissionen och Niger. Parterna rättade sig efter denna anmodan. 32 Parterna utvecklade sin talan och svarade på förstainstansrättens muntliga frågor vid offentligt sammanträde den 21 mars 2001. 33 Sökanden har yrkat att förstainstansrätten skall - ogiltigförklara kommissionens beslut av den 13 december 1999, - förplikta kommissionen att till sökanden betala 109 921 euro såsom fullgörelse av avtal om leverans av varor, - förplikta kommissionen att utge dröjsmålsränta på grundval av artikel 18.7 i förordningen, samt - förplikta kommissionen att ersätta rättegångskostnaderna. 34 Kommissionen har yrkat att förstainstansrätten skall - ogilla talan - förplikta sökanden att ersätta rättegångskostnaderna. Huruvida talan kan upptas till sakprövning Parternas argument 35 Kommissionen anser att terminologin i ansökan om ogiltigförklaring av beslutet av den 13 december 1999 är olämplig, så till vida att tvisten är av avtalsrättslig karaktär. Så var fallet även i de mål som ledde till domstolens dom av den 11 februari 1993 i mål C-142/91, Cebag mot kommissionen (REG 1993, s. I-553), och till förstainstansrättens beslut av den 3 oktober 1997 i mål T-186/96, Mutual Aid Services mot kommissionen (REG 1997, s. II-1633). 36 I sin ansökan har sökanden gjort gällande att kommissionens skrivelse av den 13 december 1999 utgör ett beslut mot vilket talan om ogiltigförklaring kan väckas och att beslutet, som går sökandeföretaget emot, berör det direkt och personligen. I sin replik har sökanden hänvisat till domstolens rättspraxis och anfört att den olämpliga terminologi som kommissionen påtalat inte påverkar möjligheten att ta upp talan till sakprövning. Sökanden betonar att ansökan gjorts i enlighet med artikel 24 i förordningen. Förstainstansrättens bedömning 37 Sökanden har visserligen väckt förevarande talan med stöd av artikel 173 i EG-fördraget (nu artikel 230 EG). Av domstolens dom i det ovannämnda målet Cebag mot kommissionen, punkt 11, framgår emellertid att livsmedelsbistånd ges på grundval av avtalsförpliktelser. I förevarande fall har avtal slutits genom skriftväxling mellan parterna den 26 och den 28 maj 1998. Tvisten är därför av avtalsrättslig karaktär. 38 Enligt fast rättspraxis har förstainstansrätten för övrigt, i de fall talan om ogiltigförklaring eller skadestånd har anhängiggjorts vid rätten trots att tvisten egentligen varit av avtalsrättslig natur, gett talan en annan rättslig beteckning och, i förekommande fall, förklarat sig obehörig att avgöra saken då skiljedomsklausul saknats (se särskilt förstainstansrättens beslut i det ovannämnda målet Mutual Aid Administration Services mot kommissionen, punkterna 41-44, och beslut av den 18 juli 1997 i mål T-180/95, Nutria mot kommissionen, REG 1997, s. II-1317, punkt 39). 39 I förevarande fall kan konstateras att talan grundar sig på såväl bestämmelserna i artikel 181 i EG-fördraget (nu artikel 238 EG) som i artikel 24 i förordningen. Till följd av att leveransavtalet slutits på grundval av förordning (EG) nr 990/98, är bestämmelsen i artikel 24 i förordningen en integrerad del av leveransavtalet och skall därför anses utgöra en skiljedomsklausul i den mening som avses i den nämnda artikeln i fördraget (domen i det ovannämnda målet Cebag mot kommissionen, punkt 14). Ansökan kan därför prövas i sak. Saken 40 Sökanden anger två grunder för att visa att kommissionen i förevarande fall inte har respekterat sina avtalsförpliktelser. Enligt den första grunden har kommissionen begått ett fel vid övergången av ansvaret för den vara som utgör föremålet för avtalet. Enligt den andra grunden har kommissionen gjort ett bedömningsfel beträffande det slutgiltiga normenlighetsintygets rättsliga status, så till vida att kommissionen menar att sökanden borde ha anfört invändningar mot uppgifterna i den handlingen inom den tidsfrist som anges i artikel 16.4 i förordningen. 41 I det aktuella fallet anser förstainstansrätten att det är lämpligt att redovisa parternas samtliga argument beträffande dessa två grunder, innan den företar en helhetsbedömning av dessa. Parternas argument Den första grunden, fel vid övergången av ansvaret för den vara som utgör föremålet för avtalet 42 Sökanden har, med stöd av avtalsprotokollet och det slutgiltiga normenlighetsintyget av den 25 februari 1999, invänt mot uppgiften om de mängder faktiskt levererade varor kommissionen anför som grund för betalning av återstoden. Sökanden menar att det vid en jämförelse av uppgifterna i de två handlingarna framgår att den levererade mängden majs inte uppgår till 14 232 400 kg, som kommissionen hävdar, utan till 14 802 250 kg. Den totalmängden kan endast minskas med en mängd motsvarande den del av varan som skadats när varan faktiskt var i sökandens besittning. Skador på och stöld av en del av varan som inträffat efter det att ansvaret övergått kan däremot inte tillskrivas sökanden. 43 Härvid har sökanden för det första påpekat att leverantörens ansvar regleras i artikel 15.6 i förordningen. Kommissionens analys vilar emellertid på en felaktig tolkning av den bestämmelsen. Leverantören har nämligen ansvaret fram till leveransen, och leveransdagen intygas i leveransintyget och i det slutgiltiga normenlighetsintyget. Sökanden kan således inte hållas ansvarig för stölder som förövats efter det att varan levererades i Niamey den 7 september 1998. 44 Sökanden har för det andra anfört att ansvarsövergången intygas i överenskommelseprotokollet så till vida att det där angetts att "OPVN övertar den mottagna oskadade varan". 45 För det tredje har sökanden invänt mot kommissionens slutsats att de stölder som begåtts i Niamey (nedan kallade de omtvistade stölderna) skulle ha varit en konsekvens av att det blev nödvändigt att sortera varan på grund av insektsangrepp. Enligt sökanden saknas kausalitetssamband mellan den åtgärden och de omtvistade stölderna. De berodde endast på OVPN:s bristande övervakning. Sökanden har slutligen betonat att, tvärtemot vad kommissionen hävdat, reservationen i punkt A 6 i överenskommelseprotokollet endast gäller avräkningen av skadade säckar, inte hela leveransen. 46 Sökanden har därmed kommit fram till att kommissionen skall erlägga ytterligare 109 921 euro enligt leveransavtalet. Sökanden anser nämligen att den nedsättning kommissionen gjort vid betalningen av återstoden, eller 171 569,41 euro, är för hög, eftersom de omtvistade stölderna räknats med i den summan. 47 Sökanden har därutöver begärt att förstainstansrätten skall förplikta kommissionen att utge dröjsmålsränta, enligt bestämmelserna i artikel 18.7 i förordningen, räknat från den 15 oktober 1999. I sitt svar på en skriftlig fråga från förstainstansrätten har sökanden preciserat sin begäran om dröjsmålsränta på så sätt att den skall beräknas från den 6 maj 1999, med hänsyn till att den fullständiga begäran om betalning gavs in den 3 mars 1999 i enlighet med artikel 18.5 i förordningen och med hänsyn till att betalning enligt punkt 7 i samma lagrum skall ske inom 60 dagar efter det att kommissionen har tagit emot anmodan. 48 Kommissionen har för det första anfört att sökandens argumentation stöder sig på en ofullständig läsning av artikel 15.6 i förordningen, så till vida att argumentationen endast vilar på en av förutsättningarna i den bestämmelsen. Av bestämmelsen framgår nämligen att leverantören skall stå för alla risker som varorna kan utsättas för, fram till den tidpunkt då leveransen är genomförd och kontrollorganet har utfärdat det slutgiltiga normenlighetsintyget, det vill säga, i förevarande fall, den 25 februari 1999. 49 För det andra har kommissionen anfört att invändningar inte kan anföras mot nedsättningarna i fråga, eftersom de genomförts på grundval av uppgifterna i det slutgiltiga normenlighetsintyget. Kommissionen har betonat att om övertagandeintyget och det slutgiltiga normenlighetsintyget inte stämmer överens så skall enligt artikel 18.2 i förordningen det sistnämnda äga företräde. 50 För det tredje har kommissionen påpekat att sökanden inte kan stödja sig på vad som tas upp i avtalsprotokollet, eftersom den handlingen inte regleras i förordningen och därför inte kan ändra vad som följer av förordningens bestämmelser. 51 Kommissionen har slutligen gjort gällande att, vad gäller straffavgift för utebliven leverans, bestämmelserna i artikel 22.4 a i förordningen har tillämpats. Kommissionen har för övrigt bestridit skyldigheten att erlägga dröjsmålsränta. Den andra grunden, invändningar mot det slutgiltiga normenlighetsintyget 52 Till svar på kommissionens påståenden att sökanden inte använt sig av förfarandet i artikel 16.4 i förordningen, som ger möjlighet att anföra invändningar mot resultaten i leveransintyget och i det slutgiltiga normenlighetsintyget, har sökanden angett att den inte fann anledning att invända mot ordalydelsen i kontrollorganets telefaxmeddelande av den 25 februari 1999, eftersom det hänvisade till avtalsprotokollet och kontrollorganet ansåg att den oskadade volym som intygats och godkänts i detta protokoll inte skulle ifrågasättas. Vid sådana förhållanden anser sökanden sig inte ha haft någon anledning att reservera sig mot det slutgiltiga normenlighetsintyget. 53 Sökanden har vidare konstaterat att kommissionen gömmer sig bakom det slutgiltiga normenlighetsintygets formella värde, trots att intyget inte är felfritt. Sökanden anser att handlingen inte utfärdades inom rimlig tid och konstaterar att stölder begångna i Niamey beaktas i handlingen, utan att det anges hur mycket som stulits. Sökanden anser att kontrollorganet inte upplyste kommissionen om hur mycket som stulits förrän den 21 december 1999. Sökanden har slutligen erinrat om att de omtvistade stölderna enligt kontrollorganets upplysningar av den 21 december 1999 gäller 9 661 säckar, eller 483 050 kg majs. 54 Kommissionen har först och främst gjort gällande att avtalsprotokollet som sökanden stött sig på, i motsats till de intyg som regleras i förordningen, saknar rättsligt värde för sökanden. Kommissionen har vidare anfört att sökandeföretaget inte längre kunde ifrågasätta slutsatserna i det slutgiltiga normenlighetsintyget, eftersom det inte anfört invändningar mot meddelandet om reservationer inom den tidsfrist som anges i artikel 16.4 i förordningen. 55 Till svar på sökandens invändning att kommissionen inte dragit konsekvenserna av rättelserna gällande hur mycket som stulits i Niamey, har kommissionen hävdat att, eftersom mängden 483 050 kg stulen majs som konstaterades av kontrollorganet i december 1999 överstiger den preliminära uppskattningen om 300 000 kg som angavs i det slutgiltiga normenlighetsintyget, kommissionen borde återfå en del av det förskott som felaktigt utbetalats till sökanden. Förstainstansrättens bedömning 56 Den omtvistade leveransen utgör en del av de kontraktsvillkor som gäller mellan sökanden och kommissionen. Däribland återfinns även artikel 15 i förordningen (jämför domen i det ovannämnda målet Cebag mot kommissionen, punkt 14). 57 Tidpunkten för en övergång av ansvaret från leverantören till biståndsmottagaren vid, som i detta fall, leverans fritt bestämmelseorten, för de varor som omfattas av avtalet, kan bestämmas enligt artikel 15.6 i förordningen. 58 Enligt punkt 5 i den bestämmelsen skall leveransen anses vara genomförd när samtliga varor faktiskt har levererats till lager på bestämmelseorten. Enligt punkt 6 i bestämmelsen skall leverantören stå för alla risker som varorna kan utsättas för fram till den tidpunkt då leveransen är genomförd, det vill säga då den faktiskt har levererats enligt ovan. 59 I artikel 7 i de leveransbestämmelser som avtalats mellan kommissionen och Niger om livsmedelsbiståndet i fråga anges att "förmånstagaren skall stå för alla risker som varorna kan utsättas för, däribland för förlust eller skador, från och med den tidpunkt då varorna faktiskt har lastats av och levererats till lager på bestämmelseorten". 60 Införd i sammanhanget förbinder således artikel 15 i förordningen ansvarsövergången från leverantören till biståndsmottagaren, för de risker som varorna kan utsättas för, med leveransen av desamma till lager på bestämmelseorten. 61 Utöver att fastställa vilken åtgärd som medför att ansvaret övergår, anges i artikel 15.6 i förordningen att fullgörandet av den åtgärden fastställs genom att kontrollorganet utfärdar ett slutgiltigt normenlighetsintyg vid den slutgiltiga kontrollen som skall ske på det leveransstadium som är angivet i artikel 16 i förordningen. 62 Till skillnad från det väsentliga villkoret som ansvarsövergången är underkastad, det vill säga leveransen av varan, så kan det i förevarande fall inte anses att kontrollorganets åtgärd för att styrka att leveransen fullgjorts nödvändigtvis utesluter andra bevismedel som inte uttryckligen nämns i artikel 15.6 i förordningen, vilken utgör en del i avtalet som förbinder parterna till leveransen. 63 Kommissionens tolkning av den tvistiga bestämmelsen som innebär att leveransens rättsverkan, det vill säga ansvarsövergången från leverantören till biståndsmottagaren, skulle bero uteslutande på när det slutgiltiga normenlighetsintyget utfärdas - det slutgiltiga normenlighetsintyget är det enda bevis som uttryckligen anges i förordningen - kan således inte godtas. 64 En sådan tolkning skulle, under förhållanden som i förevarande mål, kunna innebära en fara för att avtalsförpliktelserna i fråga inte fullgörs på ett ärligt sätt, genom att ansvarsövergången underkastas det av kommissionen utsedda kontrollorganets goda vilja, och genom att leverantören fortfarande skulle stå för alla risker som varorna kan utsättas för, trots att han inte längre har kontroll över dem. 65 Även om avtalsprotokollet mellan kommissionen och biståndsmottagaren inte ensamt kan läggas till grund för när ansvaret skall övergå från sökanden till biståndsmottagaren kan, vid dessa förhållanden, de faktiska uppgifter som kommissionen konstaterar och formellt godkänner i den handlingen, tjäna till att fastställa relevanta rättsfakta beträffande förhållandet mellan leverantören och institutionen. 66 I protokollet har kommissionen och biståndsmottagare formellt konstaterat att 158 204 "oskadade säckar" med en vikt av 7 910 200 kg redovisats i Niamey, med förbehåll för att en förteckning skulle upprättas som endast avsåg huruvida varan överensstämde med kvalitetsnormerna i avtalet. 67 Det framgår för övrigt av vad kontrollorganet konstaterat i det slutgiltiga normenlighetsintyget att de omtvistade stölderna i vart fall begåtts efter det att varorna levererats till biståndsmottagarens lager i Niamey den 7 september 1998. Det datum då varorna ställdes till förfogande är för övrigt ostridigt mellan parterna. 68 Oberoende av om varorna överensstämde med de kvalitetskrav som parterna kommit överens om, har sökanden således fullgjort leveransen i den mening som avses i artikel 15.6 i förordningen, före det att de omtvistade stölderna begicks. 69 Tvärtemot vad kommissionen hävdar, är det därför biståndsmottagaren som, enligt avtalsvillkoren mellan sökanden och kommissionen, hade ansvaret för varorna när stölderna begicks. I det avseendet är det utan betydelse att stölderna kan ha begåtts under den sortering och vanning av varorna som blev nödvändig på grund av att varan delvis inte var i överensstämmelse med villkoren, eftersom sökanden medan de åtgärderna företogs inte längre hade kontroll eller uppsikt över varan. 70 I avtalsprotokollet har kommissionen angivit att den instämde i att sökanden levererat den överenskomna mängden till Niamey. I telefaxmeddelande av den 25 februari 1999 meddelade för övrigt kontrollorganet kommissionen att den volym som angavs i överenskommelseprotokollet inte längre kunde ifrågasättas. 71 Slutligen kan den tolkning som skall ges artikel 16.4 i förordningen, om anmälan om förbehåll, inte inverka på bestämningen av den ovan beskrivna ansvarsövergången från leverantören till biståndsmottagaren. Bestämmelsen omfattar endast frågan om huruvida varan överensstämmer med tillämpliga avtalsvillkor. 72 Det var således med åsidosättande av sina avtalsförpliktelser, och i strid med de faktiska omständigheter som den redan godkänt, som kommissionen i skrivelse av den 13 december 1999 menade att sökanden skulle påta sig ansvaret för samtliga förluster, inklusive de omtvistade stölderna, totalt 767 600 kg majs. Såsom sökanden med rätta gjort gällande i skrivelse av den 26 oktober 1999, skall 483 050 kg, motsvarande den mängd - som inte har bestritts - av varan som stulits efter leveransen, dras av från den ovannämnda mängden om 767 600 kg. 73 Härav följer att kommissionen borde ha begränsat sig till att finna att sökanden, efter sortering och vanning, inte levererat mer än 14 715 450 kg majs, vars marknadsvärde uppgick till 3 044 185,1415 ecu (14 715 450 kg x 206,87 ecu/ton). Med beaktande av de tillämpliga avtalsvillkoren har sökanden i förevarande fall med andra ord underlåtit att leverera 284 550 kg majs, vars marknadsvärde uppgick till 58 864,85 ecu (284 550 kg x 206,87 ecu/ton). Eftersom sökanden i enlighet med artikel 18.4 i förordningen har erhållit ett förskott om 90 procent av anbudsbeloppet, eller i förevarande fall 2 792 745 ecu, borde kommissionen ha betalat ut en återstod, beräknad i enlighet med de tillämpliga kontraktsbestämmelserna, om 251 440,15 ecu (3 103 050 - 2 792 745 - 58 864,85). 74 Olika straffavgiftsbelopp skall dock dras av från den summan. Det framgår i synnerhet av sökandens skrivelse av den 26 oktober 1999 att denne inte motsatte sig att kommissionen med stöd av artikel 22.4 i förordningen ålagt sökandeföretaget en straffavgift om 2 783,44 ecu på grund av att den levererade varan delvis inte stod i överensstämmelse med avtalsvillkoren. Sökanden har inte heller motsatt sig att kommissionen har satt ned det belopp som skall betalas ut med 25 302,98 ecu i form av avdrag och förseningsavgifter. Från beloppet 251 440,15 ecu skall således dras av en summa om 28 086,42 ecu (se ovan, punkt 28). 75 Med stöd av artikel 2.1 i rådets förordning (EG) nr 1103/97 av den 17 juni 1997 om vissa bestämmelser som har samband med införandet av euron (EGT L 162, s. 1), skall hänvisningen till ecun ersättas med en hänvisning till euron till en kurs av en euro för en ecu. 76 Av det föregående framgår att det belopp sökanden har att fordra uppgår till 223 353,73 euro, i stället för 113 432,52 euro som kommissionen betalat. Sökanden har således med rätta begärt att kommissionen, skall förpliktas att till sökanden betala ett kapitalbelopp om 109 921 euro. 77 Vad gäller dröjsmålsränta, har kommissionen inte förnekat sökandens påstående att dennes anmodan om betalning, som framställdes den 3 mars 1999, i enlighet med artikel 18.5 i förordningen, kommit kommissionen till handa. Kommissionen har inte heller bestridit att den enligt artikel 18.7 i förordningen i princip är skyldig att erlägga betalning inom 60 dagar efter det att den har tagit emot anmodan. Kommissionen bör därför förpliktas att, i enlighet med artikel 18.7 i förordningen, betala dröjsmålsränta till sökanden på det ovannämnda beloppet om 109 921 euro från och med den 6 maj 1999. 78 Följaktligen skall kommissionen förpliktas att till sökanden betala ett belopp om 109 921 euro, jämte dröjsmålsränta beräknad i enlighet med artikel 18.7 i förordningen, från och med den 6 maj 1999 till dess att full betalning sker (se härtill domstolens dom av den 9 november 2000 i mål C-356/99, kommissionen mot Hitesys, REG 2000, s. I-9517, punkt 29). Beslut om rättegångskostnader Rättegångskostnader 79 Enligt artikel 87.2 i rättegångsreglerna skall tappande part förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna, om detta har yrkats. Eftersom kommissionen har tappat målet, skall den bära sin rättegångskostnad och ersätta sökandens rättegångskostnad, i enlighet med dennes yrkande. Domslut På dessa grunder beslutar FÖRSTAINSTANSRÄTTEN (andra avdelningen) följande dom: 1) Kommissionen förpliktas att till sökanden betala ett belopp om 109 921 euro, jämte dröjsmålsränta beräknad i enlighet med artikel 18.7 i kommissionens förordning (EG) nr 2519/97 av den 16 december 1997 om allmänna bestämmelser för anskaffning av varor som skall levereras som livsmedelsbistånd från gemenskapen i enlighet med rådets förordning (EG) nr 1292/96, från och med den 6 maj 1999 till dess att full betalning sker. 2) Kommissionen skall ersätta rättegångskostnaderna.

62014TJ0055

sl

Dejansko stanje Tožeča stranka, družba Genossenschaftskellerei Rosswag-Mühlhausen eG, je 22. avgusta 2012 na podlagi Uredbe Sveta (ES) št. 207/2009 z dne 26. februarja 2009 o blagovni znamki Skupnosti ( UL L 78, str. 1 ) pri Uradu za usklajevanje na notranjem trgu (znamke in modeli) (UUNT) vložila zahtevo za registracijo znamke Skupnosti. Znamka, za katero je bila zahtevana registracija, je besedni znak Lembergerland. Proizvodi, za katere se zahteva registracija, spadajo v razred 33 v smislu Nicejskega aranžmaja o mednarodni klasifikaciji proizvodov in storitev zaradi registracije znamk z dne 15. junija 1957, kakor je bil revidiran in spremenjen, in ustrezajo opisu: „alkoholne pijače (razen piva)“. Preizkuševalec je z odločbo z dne 30. januarja 2013 zavrnil zahtevo za registracijo za proizvode, navedene v točki 3 zgoraj, z obrazložitvijo, da je pri prijavljeni znamki podan absolutni razlog za zavrnitev iz člena 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009. Tožeča stranka je 25. marca 2013 na podlagi členov od 58 do 64 Uredbe št. 207/2009 zoper odločbo preizkuševalca pri UUNT vložila pritožbo. Prvi odbor UUNT za pritožbe je z določbo z dne 14. novembra 2013 zavrnil pritožbo (v nadaljevanju: izpodbijana odločba). Opozoril je, da prijavljena znamka vsebuje geografsko označbo Lemberg, ki je v Evropski uniji zaščitena za vina s poreklom iz Južne Afrike na podlagi člena 8(b)(ii) Sporazuma med Evropsko skupnostjo in Južnoafriško republiko o trgovini z vinom ( UL 2002, L 28, str. 4 ) (v nadaljevanju: Sporazum med Skupnostjo in Južnoafriško republiko) v povezavi s Prilogo II k navedenemu sporazumu, čeprav vino, na katero se prijavljena znamka nanaša, ni iz tega kraja porekla. Menil je, da prijavljena znamka ni zgolj nov domišljijski izraz v primerjavi z geografsko označbo Lemberg in da za zavrnitev njene registracije iz razloga, navedenega v členu 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009, zadostuje, da vsebuje ali sestoji iz elementov, iz katerih je mogoče z gotovostjo prepoznati to geografsko označbo. Poleg tega je menil, da okoliščina, da se izraz „Lemberg“ nanaša na „posestvo“ (vinograd), in ne na pridelovalno območje ali ozemlje, ne omaja dejstva, da gre za zaščiteno geografsko označbo v skladu s Sporazumom med Skupnostjo in Južnoafriško republiko. Opozoril je, da sklicevanja tožeče stranke na druge zaščitene geografske označbe na podlagi istega sporazuma niso upoštevne za presojo zahteve za registracijo v obravnavanem primeru. Nazadnje je odbor za pritožbe ugotovil, da člena 6b Pariške konvencije za varstvo industrijske lastnine z dne 20. marca 1883, kakor je bila revidirana in spremenjena (v nadaljevanju: Pariška konvencija), v obravnavanem primeru ni mogoče uporabiti, ker določa le prepoved registracije znamk v zvezi z državnimi emblemi, uradnimi znaki za kontrolo in emblemi medvladnih organizacij. Predlogi strank Tožeča stranka Splošnemu sodišču predlaga, naj: — razveljavi izpodbijano odločbo; — UUNT naloži, naj registrira prijavljeno znamko; — UUNT naloži plačilo stroškov. UUNT Splošnemu sodišču predlaga, naj: — zavrne tožbo; — tožeči stranki naloži plačilo stroškov. Pravo Tožeča stranka v utemeljitev svoje tožbe navaja en sam tožbeni razlog, ki se nanaša na kršitev člena 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009, in trdi, da je odbor za pritožbe napačno zavrnil registracijo prijavljene znamke v skladu s to določbo. Po eni strani v bistvu navaja, da ker označba Lemberg označuje le eno vinogradniško posestvo, te ni mogoče šteti za geografsko označbo zlasti v smislu Uredbe Sveta (ES) št. 479/2008 z dne 29. aprila 2008 o skupni ureditvi trga za vino, spremembi uredb (ES) št. 1493/1999, (ES) št. 1782/2003, (ES) št. 1290/2005 in (ES) št. 3/2008 ter razveljavitvi uredb (EGS) št. 2392/86 in (ES) št. 1493/1999 ( UL L 148, str. 1 ). Po drugi strani trdi, da prijavljeno znamko sestavlja domišljijski izraz, ki ni skladen z označbo Lemberg in torej upoštevne javnosti ne more zavajati glede „obstoja povezave med uporabnikom in organizacijo“ v smislu Pariške konvencije. UUNT prereka trditve tožeče stranke. V skladu s členom 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009 se kot blagovna znamka ne registrirajo znamke za vina, ki vsebujejo ali sestojijo iz geografske označbe za vina, če ta nimajo takega izvora. Zaščita geografskih označb za vina izvira po eni strani iz uredb Unije, zlasti tistih, ki se nanašajo na skupno ureditev trga za vino, in po drugi strani iz dvostranskih konvencij, sklenjenih med Unijo in tretjimi državami v zvezi s trgovino z vini (glej v tem smislu sodbo z dne 11. maja 2010, Abadía Retuerta/UUNT (CUVÉE PALOMAR), T‑237/08, ZOdl., EU:T:2010:185 , točke 73 in od 104 do 108). V skladu s členom 8(b)(ii) Sporazuma med Skupnostjo in Južnoafriško republiko so v Uniji, kar zadeva vina s poreklom iz Južne Afrike, zaščitene geografske označbe, navedene v Prilogi II tega sporazuma. V Prilogi II k navedenemu sporazumu, „Seznam geografskih označb“ – točka B „Geografske označbe vin s poreklom iz Južne Afrike“, točka B 2 „Imena območij, okolišev, podokolišev, posestev“, točka B 2.3 „Obalno območje“, točka B 2.3.7 „Okoliš Tulbagh“, točka B 2.3.7(b) „Posestva“ – je izrecno naveden Lemberg. Odbor za pritožbe je na podlagi tega v točkah 13 in 18 izpodbijane odločbe ugotovil, da je Lemberg v skladu z navedenim sporazumom zaščitena geografska označba. Odbor za pritožbe je z navedbo, da prijavljena znamka za „alkoholne pijače (razen piva)“ iz razreda 33 vsebuje to zaščiteno geografsko označbo za vina, pri čemer pa vino, ki ga označuje, ni iz kraja porekla, ki je določen za navedeno geografsko označbo, potrdil odločitev preizkuševalca, da na podlagi člena 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009 zavrne zahtevano registracijo za proizvode iz razreda 33. Prvič, tožeča stranka izpodbija to presojo s trditvijo, da izraz „Lemberg“ označuje zgolj eno vinogradniško posestvo in da ga zato ni mogoče šteti za geografsko označbo. Glede tega se med drugim sklicuje na opredelitev „geografske označbe“ iz člena 34(1)(b) Uredbe št. 479/2008. Glede tega je treba poudariti, kot je to storil odbor za pritožbe, da je Lemberg na ozemlju Unije v skladu z določbami Sporazuma med Skupnostjo in Južnoafriško republiko iz točke 13 zgoraj zaščitena geografska označba za vina s poreklom iz Južne Afrike. V nasprotju s trditvami tožeče stranke to, da se to ime nanaša na „posestvo“ (vinogradniško posestvo), in ne na območje, občino ali okoliš, ne more omajati dejstva, da je na podlagi navedenega sporazuma izrecno zaščiteno kot geografska označba. Kot namreč trdi UUNT, na podlagi ničesar v samem sporazumu ni mogoče šteti, da vinorodna območja, navedena v Prilogi II k temu sporazumu, v skladu s členom 8(b)(ii) sporazuma niso enako zaščitena kot območja, okoliši (districs) ali okraji (wards), ki so v njem prav tako navedeni. Poleg tega, kot je pravilno opozoril UUNT, člen 3(b) Sporazuma med Skupnostjo in Južnoafriško republiko v zvezi z opredelitvijo „geografske označbe“ napotuje na člen 22(1) Sporazuma o trgovinskih vidikih pravic intelektualne lastnine iz Aneksa 1 C Sporazuma o ustanovitvi Svetovne trgovinske organizacije (STO), ki je bil podpisan v Marakešu 15. aprila 1994 in potrjen s Sklepom Sveta z dne 22. decembra 1994 o sklenitvi sporazumov, doseženih v Urugvajskem krogu večstranskih pogajanj (1986–1994), v imenu Evropske skupnosti, v zvezi z zadevami, ki so v njeni pristojnosti (94/800/ES) (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 11, zvezek 21, str. 80) (v nadaljevanju: Sporazum TRIPS). V skladu z zadnjenavedeno določbo so geografske označbe „oznake, ki označujejo, da blago izvira z ozemlja članice ali iz regije ali lokacije na tem ozemlju, če se dana kakovost, sloves ali kaka druga značilnost tega blaga bistveno pripisuje njegovemu geografskemu poreklu“. Na podlagi ničesar ni mogoče sklepati, da „lokacija“ v smislu te določbe ne more pomeniti vinogradniškega posestva ali da je treba tako „lokacijo“ glede na njeno velikost ali formalno upravno razdelitev omejiti na neko ozemlje. Z etimološkim pojasnjevanjem ledinskega imena, geografskimi in zgodovinskimi značilnostmi ledinskih imen, primeri različnih ledinskih imen Lemberg v Nemčiji, na katere se sklicuje tožeča stranka, in opombo v zvezi z izvorom imena Lemberg kot napotitvijo na mesto v Ukrajini ni mogoče izpodbijati ugotovitve, da je Lemberg v skladu s Sporazumom med Skupnostjo in Južnoafriško republiko zaščitena geografska označba, kot je razvidno iz točk od 16 do 18 zgoraj. Enako velja za argument, ki ga želi tožeča stranka izpeljati iz opredelitve „geografske označbe“ iz člena 34(1)(b) Uredbe št. 479/2008. Lemberg namreč ni zaščitena geografska označba v skladu s členom 36 Uredbe št. 479/2008, temveč v skladu s Sporazumom med Skupnostjo in Južnoafriško republiko, ki glede opredelitve „geografske označbe“ napotuje na člen 22(1) Sporazuma TRIPS, kot je poudarjeno v točki 18 zgoraj. Iz tega izhaja, da Uredba št. 479/2008 v obravnavanem primeru ni upoštevna za presojo, ali je treba Lemberg šteti za geografsko označbo v smislu člena 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009. Vsekakor opredelitev „geografske označbe“ iz člena 34(1)(b) Uredbe št. 479/2008 ni v nasprotju s tisto iz člena 22(1) Sporazuma TRIPS, kot pravilno trdi UUNT. Drugič, tožeča stranka trdi, da prijavljena znamka Lembergerland ne ustreza geografski označbi Lemberg, navedeni v Sporazumu med Skupnostjo in Južnoafriško republiko, temveč je nov domišljijski izraz, sestavljen iz dveh naključno izbranih besed in trinajstih črk, od katerih jih zgolj sedem ustreza navedeni geografski označbi. Tožeča stranka meni, da ima prijavljena znamka svoj pomen, ki označuje „deželo z gorami in mokrišči“, in se z njo ne želi ustvarjati „vtis, da izvira iz manjšega vinogradniškega posestva v provinci Zahodna Kaplandija v Južni Afriki“. Glede tega je treba poudariti, kot je to storil odbor za pritožbe v točki 16 izpodbijane odločbe, da v skladu s sodno prakso za uporabo razloga za zavrnitev iz člena 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009 zadostuje, da prijavljena znamka vsebuje ali sestoji iz geografske označbe ali elementov, ki omogočajo, da se z gotovostjo prepozna zadevna geografska označba (glej v tem smislu zgoraj v točki 12 navedeno sodbo CUVÉE PALOMAR, EU:T:2010:185 , točki 125 in 131). V obravnavanem primeru je prijavljeni znak Lembergerland beseda, sestavljena med drugim iz zaščitene geografske označbe Lemberg, ki jo je mogoče z gotovostjo prepoznati v tem znaku, česar poleg tega tožeča stranka ne izpodbija. Tožeča stranka pa v bistvu trdi, da prijavljena znamka, vzeta v celoti, ne zbuja zmede zaradi zadevne geografske označbe, ker naj bi imela drugačen pomen od nje (glej točko 21 zgoraj). Kot je v točki 17 izpodbijane odločbe pravilno poudaril odbor za pritožbe s sklicevanjem na četrto uvodno izjavo Uredbe Sveta (ES) št. 3288/94 z dne 22. decembra 1994 o spremembah Uredbe (ES) št. 40/94 o blagovni znamki Skupnosti zaradi izvajanja sporazumov, sklenjenih v okviru Urugvajskega kroga (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 17, zvezek 1, str. 185), s katero je bil uveden člen 7(1)(j) Uredbe Sveta (ES) št. 40/94 z dne 20. decembra 1993 o znamki Skupnosti (UL, poglavje 17, zvezek 1, str. 146) (ki je postal člen 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009), pa je treba registracijo znamke zavrniti, če ta vsebuje ali je sestavljena iz geografske označbe, ne glede na vprašanje, ali prijavljeni znak lahko zavaja potrošnika glede porekla vin, ki jih označuje. V četrti uvodni izjavi Uredbe št. 3288/94 je namreč pojasnjeno, da člen 23(2) Sporazuma TRIPS predvideva zavrnitev ali razveljavitev znamk, ki vsebujejo ali sestojijo iz lažne geografske označbe za vina, tudi če niso take narave, da bi zavajale javnost. Tako razlog za zavrnitev, določen v členu 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009, velja, ne da bi bilo treba upoštevati vprašanje, ali je znamka, katere registracija se zahteva, taka, da bi zavajala javnost, oziroma ali glede izvora proizvoda povzroča verjetnost zmede (zgoraj v točki 12 navedena sodba CUVÉE PALOMAR, EU:T:2010:185 , točki 119 in 120). V teh okoliščinah je treba kot brezpredmetno zavrniti tudi trditev tožeče stranke, da registracije prijavljene znamke ni mogoče zavrniti, če ni „takšna, da utegne javnost spraviti v zmoto glede obstoja zveze med uporabnikom in organizacijo“, v smislu člena 6b(1)(c) Pariške konvencije. Kot namreč poudarja odbor za pritožbe v točki 23 izpodbijane odločbe, se ta določba v obravnavanem primeru ne uporablja, saj se člen 6b Pariške konvencije nanaša le na prepoved uporabe grbov, zastav in drugih državnih emblemov držav Unije, uradnih znakov in puncev za kontrolo in garancijo, ki so jih te sprejele, in tistih, ki pripadajo medvladnim mednarodnim organizacijam, ne pa na varstvo geografskih označb. Vsekakor v nasprotju s trditvami tožeče stranke dodatne črke, ki sestavljajo prijavljeni znak, tega ne morejo narediti domišljijskega v primerjavi z geografsko označbo Lemberg, saj je izraz „lemberger“ v nemščini pridevnik, sestavljen iz besede „Lemberg“, beseda „Land“ pa v istem jeziku pomeni „območje, ozemlje“, na podlagi česar je mogoče prijavljeni znak razlagati tako, da napotuje na „območje Lemberga“ ali na „ozemlje Lemberga“, kot pravilno poudarja UUNT. Prijavljena znamka tako nima lastnega in samostojnega pomena, ki bi se znatno razlikoval od pomena geografske označbe Lemberg. Iz tega je v nasprotju s trditvami tožeče stranke razvidno, da je odbor za pritožbe pravilno ugotovil, da je prijavljena znamka Lembergerland sestavljena iz geografske označbe Lemberg, ki je na podlagi Sporazuma med Skupnostjo in Južnoafriško republiko zaščitena za vina s takim poreklom, ali jo vsebuje. Proizvodi, na katere se prijavljena znamka nanaša, zajemajo vino, pri čemer tožeča stranka ne trdi, da je to po poreklu iz Lemberga. Zato je odbor za pritožbe pravilno ugotovil, da je bil pri prijavljeni znamki podan absolutni razlog za njeno zavrnitev iz člena 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009. Te ugotovitve z drugimi argumenti tožeče stranke ni mogoče izpodbiti. Prvič, tožeča stranka navaja, da odbor za pritožbe ni upošteval registracije znamke Lembergerland v Nemčiji. Glede tega je treba spomniti, da je v skladu z ustaljeno sodno prakso ureditev Skupnosti za znamke samostojen sistem, ki je sestavljen iz celote pravil in s katerim se uresničujejo njegovi posebni cilji, saj je njegovo izvajanje neodvisno od nacionalnega sistema. UUNT in v obravnavanem primeru sodišče Skupnosti torej nista vezana na odločbo, ki je bila sprejeta v državi članici Unije in s katero je priznana možnost registracije tega znaka kot nacionalne znamke. Obstoječe registracije v državah članicah Unije so zgolj dejstvo, ki ga je mogoče upoštevati pri registraciji znamke Skupnosti, pri čemer pa je treba prijavljeno znamko presojati samo na podlagi upoštevne ureditve Unije. Iz tega izhaja, da UUNT ni treba registrirati prijavljene znamke zaradi obstoja odločbe o registraciji, ki jo je sprejel nacionalni organ, pristojen za znamke (glej v tem smislu zgoraj v točki 12 navedeno sodbo CUVÉE PALOMAR, EU:T:2010:185 , točki 137 in 138 ter navedena sodna praksa, in sodbo z dne 16. maja 2013, Restoin/UUNT (EQUIPMENT), T‑356/11, EU:T:2013:253 , točka 74 in navedena sodna praksa). Kot je navedel UUNT, zato okoliščina, da je bila prijavljena znamka registrirana v Nemčiji, ne more omajati zakonitosti odločbe odbora za pritožbe. Drugič, tožeča stranka trdi, da UUNT ni upošteval načela enakosti. Navaja, da je v Sporazumu med Skupnostjo in Južnoafriško republiko navedenih več geografskih označb, ki jih sestavljata elementa „fisch“ ali „sonne“ali ju vsebujejo, čeprav obstajajo številne znamke, registrirane za proizvode iz razreda 33, ki vsebujejo enega od teh elementov. Glede tega je treba spomniti, da spadajo odločbe, ki jih odbori za pritožbe v skladu z Uredbo št. 207/2009 sprejemajo o registraciji znaka kot znamke Skupnosti, v izvrševanje vezane pristojnosti, in ne pravice do prostega preudarka. Kot je tako pravilno poudaril UUNT, je treba zakonitost odločb odborov za pritožbe presojati zgolj na podlagi te uredbe, kot jo razlaga sodišče Unije, in ne na podlagi njihove prejšnje prakse odločanja (glej sodbi z dne 26. aprila 2007, Alcon/UUNT, C‑412/05 P, ZOdl., EU:C:2007:252 , točka 65 in navedena sodna praksa, in z dne 2. maja 2012, Universal Display/UUNT (UniversalPHOLED), T‑435/11, EU:T:2012:210 , točka 37 in navedena sodna praksa). Sicer pa je treba spoštovanje načela enakega obravnavanja uskladiti s spoštovanjem načela zakonitosti (sodba z dne 10. marca 2011, Agencja Wydawnicza Technopol/UUNT, C‑51/10 P, ZOdl., EU:C:2011:139 , točka 75). Poleg tega mora biti preizkus vsake zahteve za registracijo iz razlogov pravne varnosti in dobrega upravljanja strog in celosten ter mora biti opravljen v vsakem posameznem primeru (zgoraj navedena sodba Agencja Wydawnicza Technopol/UUNT, EU:C:2011:139 , točka 77). V obravnavanem primeru je treba po eni strani poudariti, da odbor za pritožbe ni napačno ugotovil, da so bili pogoji iz člena 7(1)(j) Uredbe št. 207/2009 izpolnjeni, kot je razvidno iz točke 29 zgoraj. Po drugi strani naj bi znamke Skupnosti, na katere se sklicuje tožeča stranka, vendar ne da bi za to navedla konkretne primere, v nekaterih primerih vsebovale geografske označbe, ki jih sestavljata elementa „fisch“ ali „sonne“ ali ki ju vsebujejo, in ne „lemberg“. Nerešeni postopek pred odborom za pritožbe pa naj se ne bi nanašal na geografske označbe, ki jih sestavljata elementa „fisch“ ali „sonne“ ali ki ju vsebujejo, ki sta prav tako zaščitena s Sporazumom med Skupnostjo in Južnoafriško republiko, kot to pravilno izhaja iz točke 20 izpodbijane odločbe. Dejanske okoliščine torej nikakor niso primerljive z dejanskimi okoliščinami obravnavanega primera. Iz tega izhaja, da se tožeča stranka za izpodbijanje ugotovitve odbora za pritožbe iz izpodbijane odločbe ne more uspešno sklicevati na prejšnje odločbe UUNT o registraciji znakov z elementoma „fisch“ ali „sonne“ kot znamk Skupnosti (glej v tem smislu zgoraj v točki 36 navedeno sodbo Agencja Wydawnicza Technopol/UUNT, EU:C:2011:139 , točki 78 in 79, in zgoraj v točki 35 navedeno sodbo UniversalPHOLED, EU:T:2012:210 , točka 39). Tretjič, tožeča stranka navaja, da zaščita južnoafriške geografske označbe Lemberg ni preprečila tega, da je bil avstrijski vinograd St. Magdalena am Lemberg z istim Sporazumom med Skupnostjo in Južnoafriško republiko prav tako zaščiten kot geografska označba. Na podlagi tega ugotavlja, da bi moralo biti mogoče prijavljeno znamko registrirati v skladu z enakimi načeli, v skladu s katerimi je bilo mogoče ugotoviti, da si zgoraj navedeni označbi ne nasprotujeta. Glede tega je odbor za pritožbe v točki 21 izpodbijane sodbe pravilno poudaril, da bi bilo treba v skladu s členom 7(4)(a) Sporazuma med Skupnostjo in Južnoafriško republiko, tudi če se šteje, da je obstajala homonimija med navedenimi geografskimi označbami, ugotoviti, da sta bili geografski označbi zaščiteni zaradi tradicionalne in stalne uporabe ter zato, ker nista mogli zavajati potrošnika. To presojo je treba potrditi. Prav tako je odbor za pritožbe pravilno navedel, da ta domnevni pravni problem nikakor ni predmet tega postopka. Iz zgoraj navedenega izhaja, da je treba edini tožbeni razlog in zato celotno tožbo zavrniti, ne da bi bilo treba odločiti o ugovoru nedopustnosti, ki ga je UUNT vložil zoper drugi tožbeni predlog. Stroški V skladu s členom 134(1) Poslovnika Splošnega sodišča se neuspeli stranki na predlog naloži plačilo stroškov. Ker tožeča stranka ni uspela, se ji v skladu s predlogi UUNT naloži plačilo stroškov. Iz teh razlogov je SPLOŠNO SODIŠČE (prvi senat) razsodilo: 1. Tožba se zavrne. 2. Družbi Genossenschaftskellerei Rosswag-Mühlhausen eG se naloži plačilo stroškov. Kanninen Pelikánová Buttigieg Razglašeno na javni obravnavi v Luxembourgu, 14. julija 2015. Podpisi ( *1 ) Jezik postopka: nemščina.

61994CJ0170

it

Motivazione della sentenza 1 Con atto introduttivo depositato nella cancelleria della Corte il 20 giugno 1994, la Commissione delle Comunità europee ha proposto, ai sensi dell' art. 169 del Trattato CE, un ricorso diretto a far dichiarare che, non avendo emanato o non avendo comunicato entro il termine prescritto le disposizioni legislative, regolamentari e amministrative necessarie per conformarsi alla direttiva del Consiglio 23 aprile 1990, 90/219/CEE, sull' impiego confinato di microrganismi geneticamente modificati (GU L 117, pag. 1), e alla direttiva del Consiglio 23 aprile 1990, 90/220/CEE, sull' emissione deliberata nell' ambiente di organismi geneticamente modificati (GU L 117, pag. 15), la Repubblica ellenica è venuta meno agli obblighi che le incombono ai sensi del Trattato CE. 2 L' art. 22 della direttiva 90/219 prescrive agli Stati membri di mettere in vigore le disposizioni legislative, regolamentari e amministrative necessarie per conformarsi alla stessa direttiva entro il 23 ottobre 1991. L' art. 23 della direttiva 90/220 stabilisce che la messa in vigore delle disposizioni di recepimento deve avvenire entro il 23 ottobre 1991. Entrambi gli articoli suddetti fanno obbligo agli Stati membri di informare immediatamente la Commissione delle disposizioni emanate. 3 Non avendo ricevuto notifica dei provvedimenti di recepimento e non disponendo di altri elementi che le consentissero di ritenere adempiuto l' obbligo della Repubblica ellenica di mettere tempestivamente in vigore le norme necessarie, la Commissione, con lettera 20 maggio 1992, ingiungeva al governo ellenico di presentare le sue osservazioni entro due mesi, conformemente a quanto prescritto dall' art. 169, primo comma, del Trattato. Con lettera 14 settembre 1992, la Repubblica ellenica comunicava alla Commissione che i provvedimenti necessari per recepire le direttive nell' ordinamento giuridico nazionale erano in corso di preparazione. 4 Il 25 maggio 1993 la Commissione inviava alla Repubblica ellenica un parere motivato nel quale la invitava ad adottare le misure necessarie per conformarsi al parere stesso entro due mesi. Nessuna risposta perveniva alla Commissione. Successivamente quest' ultima cercava di ottenere informazioni nel corso di una riunione con le autorità elleniche, le quali rispondevano che i provvedimenti di recepimento erano in fase di allestimento. La Commissione proponeva quindi il ricorso in oggetto. 5 Richiamandosi all' art. 22 della direttiva 90/219 e all' art. 23 della direttiva 90/220, nonché agli artt. 5, primo comma, e 189, terzo comma, del Trattato, la Commissione sostiene nell' atto introduttivo che la Repubblica ellenica avrebbe dovuto adottare le misure necessarie per conformarsi alle direttive suddette entro i termini prescritti e che, non avendolo fatto, essa è venuta meno ai suoi obblighi. 6 La Repubblica ellenica, pur chiedendo il rigetto del ricorso, non nega che le direttive non siano state recepite entro i termini prescritti. Da ultimo, nella controreplica, si limita a far presente che l' amministrazione ellenica ha costituito una commissione composta di rappresentanti di tutte le autorità congiuntamente competenti e degli ambienti scientifici con l' incarico di redigere due progetti di decreti ministeriali comuni destinati a dare attuazione alle direttive. Essa allega alla sua memoria tali progetti. 7 Poiché le direttive non sono state recepite entro i termini prescritti, si deve dichiarare sotto questo profilo l' inadempimento dedotto dalla Commissione. 8 Di conseguenza, la Repubblica ellenica, non avendo emanato entro i termini prescritti le disposizioni legislative, regolamentari e amministrative necessarie per conformarsi alla direttiva 90/219 e alla direttiva 90/220, è venuta meno agli obblighi che le incombono ai sensi del Trattato. Decisione relativa alle spese Sulle spese 9 A tenore dell' art. 69, n. 2, del regolamento di procedura, il soccombente è condannato alle spese, se ne è stata fatta domanda. La Commissione ha concluso per la condanna della Repubblica ellenica alle spese. Poiché è rimasta soccombente, la Repubblica ellenica dev' essere condannata alle spese. Dispositivo Per questi motivi, LA CORTE (Quinta Sezione) dichiara e statuisce: 1) Non avendo emanato entro i termini prescritti le disposizioni legislative, regolamentari e amministrative necessarie per conformarsi alla direttiva del Consiglio 23 aprile 1990, 90/219/CEE, sull' impiego confinato di microrganismi geneticamente modificati, e alla direttiva del Consiglio 23 aprile 1990, 90/220/CEE, sull' emissione deliberata nell' ambiente di organismi geneticamente modificati, la Repubblica ellenica è venuta meno agli obblighi che le incombono ai sensi del Trattato CE. 2) La Repubblica ellenica è condannata alle spese.

62005CJ0083

en

1       The reference for a preliminary ruling concerns the interpretation of Council Directive 70/156/EEC of 6 February 1970 on the approximation of the laws of the Member States relating to the type‑approval of motor vehicles and their trailers (OJ, English Special Edition 1970 (I), p. 96), as amended by Council Directive 92/53/EEC of 18 June 1992 (OJ 1992 L 225, p. 1) (‘Directive 70/156’). 2       That question was raised in proceedings brought by Mr Voigt concerning an administrative fine imposed on him by the Regierungspräsidium Karlsruhe‑Bretten (Karlsruhe Regional Administration). Legal framework Community legislation 3       The reasons which led the Community legislature to adopt Directive 70/156 are set out in the recitals in its preamble, where it is stated: ‘… in each Member State motor vehicles intended for the carriage of goods or passengers must comply with certain mandatory technical requirements; … such requirements differ from one Member State to another and consequently hinder trade within the European Economic Community ; … such hindrances to the establishment and proper functioning of the common market can be reduced and even eliminated if all Member States adopt the same requirements, either in addition to or in place of their existing laws; … it is the established practice of the Member States to check that vehicles comply with the relevant technical requirements before they are placed on the market; … … at Community level it is necessary to introduce a Community type‑approval procedure for each vehicle type in order that compliance with the above requirements can be checked and that each Member State may recognise checks carried out by other Member States; … that procedure must enable each Member State to ascertain whether a vehicle type has been submitted to the checks laid down by separate Directive and listed in a type-approval certificate; … that procedure must enable manufacturers to complete a certificate of conformity for all vehicles which conform to an approved type; … a vehicle accompanied by such a certificate must be considered by all Member States as conforming to their own laws; … each Member State should inform the other Member States of its findings by sending a copy of the type approval certificate completed for each vehicle type which has been approved. …’ 4       The first paragraph of Article 1 of Directive 70/156 states: ‘This Directive applies to the type-approval of motor vehicles and their trailers built in one or more stages, of systems, components and separate technical units intended for use on such vehicles and trailers.’ 5       Under Article 2 of the directive: –       ‘type-approval’ is defined as ‘the procedure whereby a Member State certifies that a type of vehicle, system, component or separate technical unit satisfies the relevant technical requirements of this Directive or a separate Directive contained in the exhaustive list set out in Annex IV or XI’; –       ‘vehicle’ is defined as ‘any motor vehicle intended for use on the road, being complete or incomplete, having at least four wheels and a maximum design speed exceeding 25 km/h, and its trailers, with the exception of vehicles which run on rails and of agricultural and forestry tractors and all mobile machinery’, and –       ‘type’ means ‘vehicles of one category which do not differ in at least the essential respects specified in Annex II.B. A type of vehicle may contain variants and versions (see Annex II.B)’. 6       Annex II to Directive 70/156 provides that category ‘M 1’ covers vehicles used for the carriage of passengers and comprising no more than eight seats in addition to the driver’s seat. National legislation 7       The German rules relating to road traffic are contained in various enactments and regulations. The legislation that is relevant to the main proceedings is: the Road Traffic Law (Strassenverkehrsgesetz) (‘the StVG’), the highway code (Strassenverkehrsordnung) (‘the StVO’) and the Law on the Carriage of Persons (Personenbeforderungsgesetz) (‘the PBefG’). Directive 70/156 was implemented in German law by the Regulation on Community Type-approval of Vehicles and Vehicle Components (Verordnung über die EG-Typgenehmigung für Fahrzeuge und Fahrzeugteile of 9 December 1994, most recently amended on 7 February 2004). The rules concerning the procedure for registration and compulsory insurance are now set out exclusively in the Regulation on the Entry into Service of Motor Vehicles (Strassenverkehrszulassungsordnung) (‘the StVZO’), which also contains rules applicable to the construction and use of motor vehicles. 8       The rules governing the driving of motor vehicles are set out in the StVO. As regards speed, it lays down different rules for passenger cars to those which apply to other motor vehicles. That distinction arises from Paragraph 18(1), second sentence, sub-item 1, of the StVO, which is the relevant provision in the main proceedings and which limits the maximum speed on motorways of vehicles other than passenger cars to 80 km/h. The latter are not subject to any general speed limit. 9       The StVO contains no definition of ‘passenger car’. Paragraph 4(4) of the PBefG defines passenger cars as motor vehicles which ‘by their design and equipment, are suitable and intended for carrying no more than nine persons (including the driver)’. The main proceedings and the questions referred for a preliminary ruling 10     On 21 October 2003, while driving on a federal motorway, outside a built-up area, a motor vehicle of the ‘Sprinter’ type manufactured by DaimlerChrysler AG, with a maximum permitted weight of 4.6 tonnes, Mr Voigt was subject to a speed check. As the speed of the car, minus the permitted margin of tolerance, was 134 km/h, the Regierungspräsidium Karlsruhe-Bretten, by decision of 18 November 2003, imposed on Mr Voigt an administrative fine of EUR 275 for exceeding the maximum permitted speed of 80 km/h applicable inter alia to goods vehicles by 54 km/h. An order was also made suspending Mr Voigt’s driving licence for two months and imposing four penalty points in the central traffic register. The registration documents record that the vehicle driven by Mr Voigt, which was granted Community type-approval in category ‘M 1’ is registered as a passenger car. 11     mr Mr Voigt brought an appeal against those measures on 27 November 2003. Under reference to the registration certificate of the vehicle in question, which states that it is classified as a passenger car, he contended that the speed limit of 80 km/h on motorways, outside a built-up area, which concerns inter alia goods vehicles did not apply to such a vehicle, which is subject to the limits relating to passenger cars. 12     By decision of 10 March 2004, the Freiburg Public Prosecutor’s Office referred Mr Voigt’s case to the Amstgericht Freiburg (Freiburg Local Court) in order for the appropriate fine to be set. On 29 April 2004, that court gave a decision of acquittal. The Freiburg Public Prosecutor’s Office appealed against that decision before the Oberlandsgericht Karlsruhe (Karlsruhe Higher Regional Court). On 26 August 2004, the Oberlandsgericht Karlsruhe annulled the decision of acquittal. It essentially held that it was necessary for additional findings of fact to be made in the main proceedings as regards the specific version of the ‘Sprinter’ type driven by Mr Voigt, having regard to the differences between the various versions of that vehicle, as determined in a decision issued the previous day which related to a similar case, where the court held that a reference to ‘passenger car’ in the registration documents was not relevant. 13     In those circumstances, the Amstgericht Freiburg decided to stay the proceedings and to refer the following questions to the Court for a preliminary ruling: ‘1.      Is Directive 70/156 …, implemented in German Law in the EG‑TypV (Verordnung über die EG-Typgenehmigung für Fahrzeuge und Fahrzeugteile of 9 December 1994, most recently amended on 7 February 2004), to be interpreted as meaning that the driver of a motor vehicle whose vehicle has been registered as a passenger car in accordance with a vehicle authorisation based on Community type-approval is also entitled to use that vehicle, as an authorised vehicle type, on the public highway, and, in particular, is the driver of such a motor vehicle subject only to the speed limits applicable to passenger cars? 2.      May the authorities responsible for prosecuting road traffic offences declare that vehicle authorisations in accordance with Community type-approval issued by the Federal Office for Motor Vehicles and registrations issued by the German registration authorities based on those Community type‑approvals are not decisive as regards the classification of the vehicle for the purposes of the speed limits to be observed by the driver of such a vehicle type?’ The questions referred 14     By its two questions, which fall to be considered together, the national court essentially asks whether Directive 70/156 is to be interpreted as meaning that it precludes national rules which provide that a vehicle such as the one in question in the main proceedings is not subject to the national speed limits for passenger cars, but to those applying to goods vehicles, even where that vehicle has been registered as a passenger car on the basis of a Community type-approval granted pursuant to that directive. 15     It should be observed at the outset, first, that Directive 70/156, which refers expressly only to the international classification of motor vehicles in categories M, N and O set out in Annex II, contains no provision regarding the classification of motor vehicles as ‘passenger cars’. Secondly, it was found by the national court that, while the manufacturer of the vehicle in question in the main proceedings possessed a Community type-approval as type ‘M 1’ for that vehicle, it was only on registration by the German authorities that the vehicle was classified as a passenger car. 16     Directive 70/156 contains provisions the purpose of which, according to the recitals in its preamble, is to establish and implement a Community type-approval procedure for each type of vehicle, to replace the type‑approval procedures previously applying in the Member States. The scope of that Community type‑approval can be determined only by reference to the precise field of application of Directive 70/156. 17     That directive sets out chronologically the procedure for type-approval, the subsequent procedure for issuing a type-approval certificate, the completion by the manufacturer of a certificate of conformity and the duty of Member States to monitor, for registration purposes, the conformity of production with the type for which approval was granted. The object of the directive is to remove obstacles to the free movement of goods. The harmonisation of the requirements and technical characteristics constitutes the means of achieving that object. By contrast, Directive 70/156 contains nothing which goes beyond that harmonisation. In particular, it contains no provision giving guidance to the Member States in relation to the speed limits which should apply to the different categories of motor vehicles for which a Community type‑approval has been granted. 18     It must therefore be held that Directive 70/156 thus applies to the technical characteristics of a type of vehicle and contains no other provision relating to the road traffic rules which are to be complied with by the drivers of motor vehicles. 19     It must also be pointed out that Directive 70/156 is based on Article 100 of the EEC Treaty (which became Article 100 of the EC Treaty, now Article 94 EC) and Article 100a of the EEC Treaty (which became Article 100a of the EC Treaty, now, after amendment, Article 95 EC), which relate to powers in the field of the approximation of laws with a view to the completion of the common market or the internal market. 20     In those circumstances, neither the wording of Directive 70/156 nor its object or its purpose show that the Community legislature intended to attach to Community type-approval by vehicle types, introduced by that directive in order to eliminate obstacles to the completion of the internal market, consequences in relation to the application of national road traffic rules governing the speed limits applying to different categories of motor vehicles. 21     In the light of the above, the answer to the questions referred by the Amtsgericht Freiburg must be that Directive 70/156 is to be interpreted as meaning that it does not preclude national rules which provide that a vehicle such as the one in question in the main proceedings is not subject to the national speed limits for passenger cars, even where that vehicle has been registered as a passenger car on the basis of a Community type-approval granted pursuant to that directive. Costs 22     Since these proceedings are, for the parties to the main proceedings, a step in the action pending before the national court, the decision on costs is a matter for that court. Costs incurred in submitting observations to the Court, other than the costs of those parties, are not recoverable. On those grounds, the Court (Sixth Chamber) hereby rules: Council Directive 70/156/EEC of 6 February 1970 on the approximation of the laws of the Member States relating to the type-approval of motor vehicles and their trailers, as amended by Council Directive 92/53/EEC of 18 June 1992, is to be interpreted as meaning that it does not preclude national rules which provide that a vehicle such as the one in question in the main proceedings is not subject to the national speed limits for passenger cars, even where that vehicle has been registered as a passenger car on the basis of a Community type-approval granted pursuant to that directive. [Signatures] * Language of the case: German.

62005CJ0238

sl

Predlog za sprejetje predhodne odločbe se nanaša na razlago člena 81 ES. Ta predlog je bil predstavljen v okviru spora med Asnef-Equifax, Servicios de Información sobre Solvencia y Crédito, SL (v nadaljevanju: Asnef-Equifax), Administración del Estado in Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (v nadaljevanju: Ausbanc) v zvezi s sistemom izmenjave informacij o plačilni sposobnosti strank med finančnimi institucijami (v nadaljevanju: register). Pravni okvir Skupnostna ureditev V skladu s četrto uvodno izjavo je med drugim cilj Uredbe Sveta (ES) št. 1/2003 z dne 16. decembra 2002 o izvajanju pravil konkurence iz členov 81 in 82 Pogodbe ( UL 2003, L 1, str. 1 ) pooblastiti organe, pristojne za konkurenco, in sodišča v državah članicah za uporabo ne samo člena 81(1) Pogodbe, ampak tudi odstavka 3 tega člena. Člen 3(1) in (2) Uredbe št. 1/2003 določa: „1.   Kadar organi, pristojni za konkurenco v državah članicah, ali nacionalna sodišča uporabljajo nacionalno zakonodajo o konkurenci za sporazume, sklepe podjetniških združenj ali za usklajena ravnanja v smislu člena 81(1) Pogodbe, ki lahko vplivajo na trgovanje med državami članicami v smislu navedene določbe, uporabljajo za te sporazume, sklepe ali usklajena ravnanja tudi člen 81 Pogodbe. […] 2.   Uporaba nacionalne zakonodaje o konkurenci ne sme voditi k prepovedi sporazumov, sklepov podjetniških združenj ali usklajenih ravnanj, ki lahko vplivajo na trgovanje med državami članicami, a ne omejujejo konkurence v smislu člena 81(1) Pogodbe, ali izpolnjujejo pogoje iz člena 81(3) Pogodbe, ali jih ureja Uredba o uporabi člena 81(3) Pogodbe. Državam članicam ta uredba ne sme preprečevati, da na svojem ozemlju sprejmejo in uporabljajo strožjo nacionalno zakonodajo, ki preprečuje ali preganja enostransko ravnanje, v katero so vpletena podjetja.“ Nacionalna ureditev Špansko konkurenčno pravo v glavnem ureja Ley 16/1989 de Defensa de la Competencia (zakon 16/1989 o varstvu konkurence) z dne 17. julija 1989 (v nadaljevanju: LDC). Kot je navedlo Tribunal Supremo, je besedilo členov 1 in 3 tega zakona v bistvu enako besedilu člena 81(1) in (3) ES. V skladu s členom 4(1) LDC lahko Tribunal de Defensa de la Competencia (sodišče za konkurenco) odobri sporazume, sklepe, priporočila in ravnanja iz člena 1 istega zakona pod pogoji iz člena 3. Spor o glavni stvari in vprašanja za predhodno odločanje Asnef-Equifax, ki mu je pridruženo Asociación Nacional de Entidades Financieras (nacionalno združenje finančnih institucij), je 21. maja 1998 na podlagi člena 4 LDC vložil zahtevo za odobritev registra, ki naj bi ga upravljal. V skladu s pravili za upravljanje registra je „njegov namen zagotavljanje podatkov o plačilni sposobnosti in kreditih z avtomatsko obdelavo podatkov o tveganju za institucije, ki opravljajo dejavnosti dajanja posojil oziroma kreditov“. Podatki v registru naj bi bili zelo podobni podatkom, določenim v okrožnici 3/1995, ki ureja Central de Información de Riesgos (centralni register informacij o tveganjih, v nadaljevanju: CIR), ki ga vodi Banque centrale espagnole in je že dostopen finančnim organizacijam v Španiji. Zadevni podatki se nanašajo na identiteto in gospodarsko dejavnost dolžnikov pa tudi na posebne okoliščine, kakršni sta stečaj ali plačilna nesposobnost. V nasprotju z negativnim mnenjem Servicio de Defensa de la Competencia (upravni organ, pristojen za varstvo konkurence) je Tribunal de Defensa de la Competencia 3. novembra 1999 register odobrilo na podlagi uporabe meril za izjemo iz člena 3 LDC za pet let, pod pogojem, da je po eni strani nediskriminatorno dostopen vsem finančnim institucijam proti plačilu ustrezne pristojbine in da se po drugi strani z njim ne razkrivajo informacije o upnikih, ki jih vsebuje. Odločba tega sodišča ne načenja vprašanja o uporabi člena 81 ES. Ausbanc je vložilo tožbo za razglasitev ničnosti odločbe navedenega sodišča pri Audiencia Nacional. To je s sodbo, ki se izpodbija v postopku v glavni stvari, tej tožbi ugodilo. To sodišče je presodilo, da za register zaradi omejevanja svobodne konkurence velja člen 1 LDC in ne more biti odobren na podlagi člena 3 tega zakona, saj niso izpolnjeni pogoji, potrebni za njegovo uporabo. Iz obrazložitve večinske odločbe članov Audiencia Nacional je razvidno, da se to sodišče ne sklicuje le na špansko pravo, temveč tudi na sodbo Sodišča z dne 28. maja 1998 v zadevi Deere proti Komisiji ( C-7/95 P, Recueil, str. I-3111 ), še posebej na točke 5, 10, 88 in 123 te sodbe. Tribunal Supremo, pri katerem sta Asnef-Equifax in Administración del Estado vložila zahtevo za varstvo zakonitosti, meni, da obstaja utemeljen dvom o tem, če na razpršenem trgu sporazumi, katerih namen je ustanovitev registrov informacij o kreditih, potencialno omejujejo konkurenco, če lahko pospešujejo ali olajšujejo dogovarjanje in so v nekaterih primerih vendarle lahko odobreni, ker so izpolnjeni pogoji za izjeme, določeni v členu 81(3) ES. V teh okoliščinah je Tribunal Supremo prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ti vprašanji: „1. Ali razlaga člena 81(1) ES dopušča, da se za s skupnim trgom združljive štejejo sporazumi o izmenjavi informacij med finančnimi institucijami o plačilni sposobnosti in neizpolnitvi obveznosti njihovih strank, če vplivajo na ekonomske politike Unije in na skupni trg posojil in imajo za posledico omejitev konkurence v sektorju finančnih in kreditnih institucij? 2. Ali razlaga člena 81(3) Pogodbe ES državi članici dopušča, da po svojih organih za konkurenco dovoli sporazume o izmenjavi informacij med finančnimi institucijami, tako da se ustanovi register informacij o posojilih njihovih strank, če imajo potrošniki in uporabniki teh finančnih storitev korist od ustanovitve takega registra?“ Vprašanja za predhodno odločanje Dopustnost predloga za sprejetje predhodno odločanje Prvič, Komisija Evropskih skupnosti se na podlagi ugotovitve, da odločba Tribunal de Defensa de la Competencia ne temelji na členu 81 ES, ampak na členih 1 in 3 LDC, sprašuje o dopustnosti predloga za sprejetje predhodne odločbe. Dvomi, da bi lahko Tribunal Supremo kot revizijsko sodišče uporabilo druge pravne določbe od tistih, na katere so se oprla nižja sodišča. Predložitveno sodišče sicer pritrjuje, da se člen 81 ES uporabi v postopku v glavni stvari, vendar razloga za tako trditev ne opredeli. Dalje Komisija navaja, da je bila navedena odločba, katere zakonitost se ugotavlja v postopku v glavni stvari, sprejeta leta 2001, torej preden je začela veljati Uredba št. 1/2003. Drugič, Komisija trdi, da v predložitveni odločbi ni podatkov o tem, če lahko register znatno vpliva na trgovino med državami članicami, medtem ko veljajo obveznosti, določene s členom 3 Uredbe št. 1/2003 ali s sodbo v zadevi Wilhelm in drugi z dne 13. februarja 1969 ( 14/68, Recueil, str. 1 ) le, če se člen 81 ES uporabi ratione materiae . Najprej je treba pripomniti, da v postopku iz člena 234 ES Sodišče glede na razdelitev nalog med Sodiščem in nacionalnimi sodišči ni pristojno preučiti, ali je bila odločba, o kateri presoja, sprejeta v skladu z nacionalnimi predpisi o organiziranosti sodišč in sodnem postopku (glej sodbi z dne 20. oktobra 1993 v zadevi Balocchi, C-10/92, Recueil, str. I-5105 , točki 16 in 17, in z dne 16. septembra 1999 v zadevi WWF in drugi, C-435/97, Recueil, str. I-5613 , točka 33). Spomniti je treba, da je v skladu z ustaljeno sodno prakso v okviru sodelovanja med Sodiščem in nacionalnimi sodišči, vzpostavljenega na podlagi člena 234 ES, le nacionalno sodišče, ki odloča v sporu in ki mora prevzeti odgovornost za sodno odločitev, ki jo je treba sprejeti, pristojno za presojo, glede na posebnosti zadeve, o tem, ali potrebuje predhodno odločbo za to, da izda sodbo, in o pomembnosti vprašanj, ki jih zastavi Sodišču. Zato mora Sodišče, kadar se zastavljena vprašanja za predhodno odločanje nanašajo na razlago prava Skupnosti, o njih načeloma odločiti (glej zlasti sodbi z dne 15. decembra 1995 v zadevi Bosman, C-415/93, Recueil, str. I-4921 , točka 59, in z dne 13. julija 2006 v združenih zadevah Manfredi in drugi, C-295/04 do C-298/04, ZOdl., str. I-6619 , točka 26). Vendar je Sodišče tudi opozorilo, da mora v izjemnih primerih samo preizkusiti okoliščine, v katerih mu je zadevo predložilo nacionalno sodišče, da preveri, ali je zanjo pristojno (glej v tem smislu sodbo z dne 16. decembra 1981 v zadevi Foglia, 244/80, Recueil, str. 3045 , točka 21). Duh medsebojnega sodelovanja, v katerem poteka postopek za izdajo predhodne odločbe, namreč zahteva tudi to, da nacionalno sodišče upošteva funkcijo, zaupano Sodišču, ki je prispevati k razsojanju v državah članicah, in ne podajati posvetovalnih mnenj o splošnih ali hipotetičnih vprašanjih (sodba z dne 22. novembra 2005 v zadevi Mangold, C-144/04, ZOdl., str. I-9981 , točka 36). Iz ustaljene sodne prakse je razvidno, da je zavrnitev predloga nacionalnega sodišča mogoča samo, če je očitno, da zahtevana razlaga prava Skupnosti nima nobene zveze z dejanskim stanjem ali s predmetom spora v postopku v glavni stvari, če je problem hipotetičen ali če Sodišče nima na voljo dejanskih in pravnih elementov, potrebnih za to, da bi lahko na zastavljena vprašanja dalo uporabne odgovore (glej med drugim zgoraj navedeno sodbo Bosman, točka 61, in s sodbo z dne 10. januarja 2006 v zadevi IATA in ELFAA, C-344/04, ZOdl., str. I-403 , točka 24). V tej zadevi ni ravno očitno, da razlaga člena 81 ES nima nobene zveze z dejstvi oziroma s predmetom spora, o katerem odloča predložitveno sodišče, in da ta spor ni očitno hipotetičen. V nasprotju s stališčem, ki ga je na obravnavi izrazila Komisija, je iz predložitvene odločbe namreč razvidno, da Tribunal Supremo meni, da „sodba [Audiencia Nacional] temelji na načelih, ki jih vzpostavljata člena 1 in 3 [LDC], in na določbah prejšnjega člena 85 Pogodbe o [ustanovitvi] Evropske gospodarske skupnosti, kot jih razlaga sodna praksa Sodišča […]“. Ni izključeno, da isti položaj spada hkrati v skupnostno in nacionalno konkurenčno pravo, čeprav zadevno ravnanje obravnavata z drugačnih stališč (glej v tem smislu sodbo z dne 26. novembra 1998 v zadevi Bronner, C-7/97, Recueil, str. I-7791 , točka 19 in navedena sodna praksa). Dalje, Tribunal Supremo je izrecno obrazložilo svoj predlog za sprejetje predhodne odločbe z nujnostjo izogniti se nasprotujočim si in različnim razlagam, pri čemer je navedlo, da je ta predlog „izraz dolžnosti sodelovanja med Sodiščem in nacionalnimi sodišči“. S tem želi predložitveno sodišče v bistvu zagotoviti spoštovanje pravila o primarnosti prava Skupnosti. Poleg tega se trditev Ausbanca, da naj register ne bi imel znatnega vpliva na trgovino med državami članicami, tako da naj Sodišče ne bi bilo pristojno odločati o predlogu za sprejetje predhodne odločbe, nanaša na vsebino predloženih vprašanj. Ker ugotovitev obstoja takega vpliva spada v presojo nacionalnega sodišča, so te trditve pri ugotavljanju dopustnosti navedenega predloga načeloma brez pomena. Glede obsega podatkov v predložitveni odločbi o morebitnem vplivu na trgovino med državami članicami je treba upoštevati, da je zahteva po natančnosti glede dejanskega in pravnega konteksta posebej poudarjena na področju konkurence, za katero so značilni kompleksni dejanski in pravni položaji (glej sodbo z dne 13. aprila 2000 v zadevi Lehtonen et Castors Braine, C-176/96, Recueil, str. I-2681 , točka 22, in sklep z dne 8. oktobra 2002 v zadevi Viacom , C-190/02, Recueil, str. I-8287 , točka 22). Res je, da v zadevni predložitveni odločbi ni natančnih in podrobnih podatkov o takem učinku. Vendar pa je iz te odločbe Sodišče dobilo dovolj podatkov, da lahko predložitvenemu sodišču poda uporaben odgovor, in sicer razloži pravila prava Skupnosti glede na okoliščine, ki so predmet postopka v glavni stvari. Predlog za sprejetje predhodne odločbe je zato dopusten. Meritorna obravnava S prvima vprašanjema, ki ju je treba obravnavati skupaj, predložitveno sodišče v bistvu sprašuje, ali je treba člen 81 ES razlagati tako, da je sistem izmenjave kreditnih informacij, kakršen je register, zajet s prepovedjo iz prvega odstavka navedenega člena, in če je tako, ali lahko za tak sistem, predvsem zaradi koristi, ki jih ima lahko potrošnik na podlagi vzpostavitve tega sistema, velja izjema iz tretjega odstavka istega člena. Ausbanc trdi, da register omejuje konkurenco, ker določa izmenjavo informacij, ki običajno štejejo za poslovno skrivnost med konkurenti, s čimer izključuje dejavnike tveganja, prisotne pri vsaki odločitvi podjetja, in olajšuje enoten odziv finančnih institucij glede na prosilca kredita. Asnef-Equifax, poljska vlada in Komisija v bistvu trdijo, da register, kakršen je ta v postopku v glavni stvari, konkurence ne omejuje. V skladu s členom 81(1) ES so nezdružljivi s skupnim trgom in prepovedani vsi sporazumi, sklepi podjetniških združenj in vsa usklajena ravnanja, ki lahko vplivajo na trgovanje med državami članicami in ki ovirajo, omejujejo ali izkrivljajo konkurenco na skupnem trgu. Zato je treba ugotoviti, ali so ti pogoji izpolnjeni v postopku v glavni stvari. Prvič, treba je poudariti, da je iz spisa razvidno, da je Asociación Nacional de Entidades Financieras kot član del Asnef-Equifax, ki mu je bilo zaupano vodenje registra, in, drugič, da nujna udeležba kreditnih institucij v tem registru neizogibno pomeni sodelovanje med konkurenti v obliki posredne izmenjave kreditnih informacij. Iz tega sledi, da se člen 81(1) ES lahko uporabi za koncept in uvedbo registra, ne da bi bilo treba natančno opredeliti tako vzpostavljeno obliko sodelovanja med navedenimi institucijami. Čeprav ta določba razlikuje med „usklajenimi ravnanji“, „sporazumi med podjetji“ in „sklepi podjetniških združenj“, je njen namen, da prepovedi iz tega člena zajemajo različne oblike sodelovanja in dogovarjanja med podjetji (sodba z dne 8. julija 1999 v zadevi Komisija proti Anic Partecipazioni, C-49/92 P, Recueil, str. I-4125 , točka 112). Zato v tej zadevi natančna opredelitev narave sodelovanja v postopku v glavni stvari ne more spremeniti pravne analize na podlagi člena 81 ES. Vpliv na trgovino med državami članicami Razlaga in uporaba pogoja iz člena 81(1) ES v zvezi z učinki sporazumov na trgovino med državami članicami morata temeljiti na namenu tega pogoja, ki je v kontekstu konkurenčne ureditve opredelitev področja veljave prava Skupnosti v razmerju do prava držav članic. Na področje prava Skupnosti tako spadajo vsi omejevalni sporazumi in vsa ravnanja, ki lahko prizadenejo trgovino med državami članicami tako, da bi lahko ogrozili uresničitev ciljev enotnega trga med državami članicami, zlasti z ločitvijo nacionalnih trgov ali s spreminjanjem konkurenčnih struktur na skupnem trgu (glej zgoraj navedeno sodbo Manfredi in drugi, točka 41). Sklep, sporazum ali ravnanje lahko prizadene trgovino med državami članicami le, če se lahko na podlagi vseh objektivnih pravnih dokazov ali dejstev zadostno predvidi, da bi neposredno ali posredno, dejansko ali potencialno vplival na blagovno menjavo med državami članicami, in to tako, da bi lahko oviral uresničitev enotnega trga med državami članicami (glej sodbi z dne 11. julija 1985 v zadevi Remia in drugi proti Komisiji, 42/84, Recueil, str. 2545 , točka 22, in z dne 25. oktobra 2001 v zadevi Ambulanz Glöckner, C-475/99, Recueil, str. I-8089 , točka 48). Med drugim ta vpliv ne sme biti neznaten (glej v tem smislu sodbi z dne 25. novembra 1971 v zadevi Béguelin Import, 22/71, Recueil, str. 949 , točka 16; z dne 28. aprila 1998 v zadevi Javico, C-306/96, Recueil, str. I-1983 , točka 16, in zgoraj navedeno sodbo Manfredi in drugi, točka 42). Tako gre za vpliv na trgovino znotraj Skupnosti takrat, ko je izpolnjenih več predpostavk, ki ne bi bile nujno odločilne, če bi se upoštevale posamično (glej sodbi z dne 21. januarja 1999 v združenih zadevah Bagnasco in drugi, C-215/96 in C-216/96, Recueil, str. I-135 , točka 47, in z dne 29. aprila 2004 v zadevi British Sugar proti Komisiji, C-359/01 P, Recueil, str. I-4933 , točka 27). Da bi ugotovili, ali omejevalni sporazum znatno vpliva na trgovino med državami članicami, ga je treba preučiti v gospodarskem in pravnem smislu (glej v tem smislu sodbo z dne 27. aprila 1994 v zadevi Almelo, C-393/92, Recueil, str. I-1477 , točka 37). S tega vidika je treba ugotoviti, da je po eni strani zgolj dejstvo, da so med udeleženci nacionalnega omejevalnega sporazuma tudi podjetja iz drugih držav članic, pomemben dejavnik pri presoji, vendar samo po sebi ni odločilno za zaključek, da je bil izpolnjen pogoj v zvezi z vplivom na trgovino med državami članicami (glej zgoraj navedeno sodbo Manfredi in drugi, točka 44). Po drugi strani je Sodišče že razsodilo, da dejstvo, da se omejevalni sporazum nanaša zgolj na trženje proizvodov v samo eni državi članici, ne zadostuje za izključitev možnosti, da bi bila lahko prizadeta trgovina med državami članicami (glej sodbo z dne 11. julija 1989 v zadevi Belasco in drugi proti Komisiji, 246/86, Recueil, str. I-2117 , točka 33). Omejevalni sporazum, ki se nanaša na celotno ozemlje države članice, namreč po svoji naravi utrjuje delitev trga na nacionalni podlagi, tako da ovira gospodarsko prepletenost, ki jo Pogodba uresničuje (sodba z dne 17. oktobra 1972 v zadevi Vereeniging van Cementhandelaren proti Komisiji, 8/72, Recueil, str. 977 , točka 29, in zgoraj navedena sodba Manfredi in drugi, točka 45). Dalje okoliščina, da omejevalni sporazum ali ravnanje povečuje obseg trgovine med državami članicami, ne izključuje možnosti, da ta omejevalni sporazum ali ravnanje vpliva na trgovino tako, kot je navedeno v točki 34 te sodbe (glej v tem smislu sodbo z dne 13. julija 1966 v združenih zadevah Consten in Grundig proti Komisiji, 56/64 in 58/64, Recueil, str. 429 , ). Nacionalno sodišče mora ugotoviti, ali glede na značilnosti zadevnega nacionalnega trga obstaja zadostna verjetnost, da bi izvajanje registra lahko neposredno ali posredno, dejansko ali potencialno vplivalo na kreditno ponudbo v Španiji s strani subjektov drugih držav članic, in da ta vpliv ni nepomemben. Vendar lahko Sodišče, ko odloča o vprašanju za predhodno odločanje, po potrebi poda pojasnila, s katerimi nacionalno sodišče usmerja pri razlagi (glej med drugim sodbo z dne 17. oktobra 2002 v zadevi Payroll in drugi, C-79/01, Recueil, str. I-8923 , točka 29, in zgoraj navedeno sodbo Manfredi in drugi, točka 48). V tej zadevi je iz spisa razvidno, da je register načeloma dostopen vsem posojilnim in kreditnim institucijam, torej velikemu številu podjetij različnih profilov. Za razliko od CIR, ki ga vodi Banque centrale espagnole, ne določa najnižjega praga, saj se kreditne informacije v tem registru nanašajo na večje število kreditnih transakcij kot te v CIR. Dalje se podatki iz navedenega registra prenašajo računalniško, torej učinkoviteje kot informacije iz CIR. Zato so lahko možnost in pogoji za dostop do registra nezanemarljivi dejavniki pri odločitvi podjetij iz držav članic, ki nimajo sedeža v Kraljevini Španiji, ali bodo v tej državi opravljale svoje dejavnosti ali ne. V skladu z ustaljeno sodno prakso in kot je razvidno iz točke 34 te sodbe, člen 81(1) ES ne določa, da omejevalni sporazumi, za katere ta določba velja, dejansko vplivajo na trgovino med državami članicami, ampak zahteva, da se ugotovi, ali imajo ti sporazumi lahko tak vpliv (glej v tem smislu sodbi z dne 1. februarja 1978 v zadevi Miller proti Komisiji, 19/77, Recueil, str. 131 , točka 15; z dne 17. julija 1997 v zadevi Ferriere Nord proti Komisiji, C-219/95 P, Recueil, str. I-4411 , točka 19, in zgoraj navedeno sodbo Bagnasco in drugi, točka 48). Zato je treba upoštevati predvidljiv razvoj pogojev konkurence in trgovinskega toka med državami članicami. Tu mora predložitveno sodišče na primer upoštevati morebitni razvoj čezmejnih dejavnosti in predvidljiv vpliv morebitnih političnih ali zakonodajnih pobud za zmanjšanje pravnih ali tehničnih ovir v trgovini. Če predložitveno sodišče meni, da lahko register vpliva na trgovino med državami članicami, kot je navedeno v točki 34 te sodbe, bo moralo ugotoviti, če je cilj ali posledica registra omejevanje konkurence v smislu člena 81(1) ES. Obstoj omejevanja konkurence Ni sporno, da je glavni cilj sistemov izmenjave kreditnih informacij, kakršen je register, da se ponudnikom kreditov zagotovi dostop do pomembnih informacij o obstoječih ali potencialnih posojilojemalcih, predvsem o tem, kako so ti prej poravnavali dolgove. Narava razpoložljivih informacij je lahko različna glede na vzpostavljeni sistem. V postopku v glavni stvari register vsebuje, kot je v točkah 46 in 47 sklepnih predlogov navedel generalni pravobranilec, negativne informacije, kot je neplačilo, in pozitivne informacije, kot so pozitiven saldo, poroštva, kavcije in garancije, lizing ali trenutno premoženjsko stanje. Taki registri, ki po navedbah poljske vlade obstajajo v številnih državah, povečujejo količino informacij o potencialnih posojilojemalcih, ki so na razpolago kreditnim institucijam, s tem, da zmanjšujejo razliko med upnikom in dolžnikom glede zadrževanja informacij, kar zagotavlja večjo predvidljivost verjetnosti vračila. Tako taki registri načeloma lahko zmanjšajo stopnjo neplačevanja posojilojemalcev in tako izboljšujejo delovanje kreditne ponudbe. Ker cilj registrov, kot je ta v postopku v glavni stvari, samih po sebi torej ni preprečevanje, omejevanje ali izkrivljanje konkurence na skupnem trgu v smislu člena 81(1) ES, mora predložitveno sodišče ugotoviti, če imajo tako posledico. V zvezi s tem je treba poudariti, da presoja učinkov sporazumov ali ravnanj glede na člen 81 ES pomeni, da je treba nujno upoštevati konkreten okvir, v katerega so umeščeni, predvsem gospodarski in pravni kontekst, v katerem poslujejo zadevna podjetja, naravo zadevnega blaga in storitev ter dejanske pogoje delovanja in strukture zadevnega trga oziroma trgov (glej v tem smislu sodbi z dne 15. decembra 1994 v zadevi DLG, C-250/92, Recueil, str. I-5641 , točka 31; z dne 12. decembra 1995 v zadevi Oude Luttikhuis in drugi, C-399/93, Recueil, str. I-4515 , točka 10, in zgoraj navedeno sodbo Javico, točka 22). Ker pa člen 81(1) ES take presoje ne omejuje le na dejanske učinke, je treba presoditi tudi potencialne učinke zadevnega sporazuma ali ravnanja na konkurenco na skupnem trgu, pri čemer sporazum v skladu s členom 81 ES ne bo prepovedan, če je njegov vpliv na trg neznaten (sodba z dne 9. julija 1969 v zadevi Völk, 5/69, Recueil, str. 295 , točka 7, in zgoraj navedeni sodbi Deere proti Komisiji, točka 77, ter Bagnasco in drugi, točka 34). V skladu s sodno prakso na področju sporazumov o izmenjavi informacij so ti v nasprotju s pravili o konkurenci, če zmanjšujejo ali odpravljajo stopnjo negotovosti pri delovanju zadevnega trga, zaradi česar omejujejo konkurenco med podjetji (zgoraj navedena sodba Deere proti Komisiji, točka 90, in sodba z dne 2. oktobra 2003 v zadevi Thyssen Stahl proti Komisiji, C-194/99 P, Recueil, str. I-10821 , točka 81). Iz določb Pogodbe v zvezi s konkurenco nujno izhaja, da mora vsak gospodarski subjekt avtonomno določiti politiko, ki jo bo uresničeval na skupnem trgu. V skladu z navedeno sodno prakso je taka zahteva po avtonomnosti v nasprotju z vsakim neposrednim ali posrednim stikom med gospodarskimi subjekti, ki bi bodisi vplival na ravnanje dejanskega ali potencialnega konkurenta na trgu bodisi takemu konkurentu razkril ravnanje na trgu, za katero se je podjetje odločilo ali ki se ga namerava držati, kadar imajo ti stiki, upoštevajoč naravo zagotovljenih proizvodov ali storitev, velikost in število podjetij in tudi velikost trga, za cilj ali končno posledico ustvaritev pogojev konkurence, ki ne ustrezajo normalnim pogojem na zadevnem trgu (glej zgoraj navedeno sodbo Komisija proti Anic Partecipazioni, točki 116 in 117 in navedena sodna praksa). Vendar pa taka zahteva po avtonomnosti ne izključuje pravice gospodarskih subjektov, da se inteligentno prilagodijo ugotovljenemu ali pričakovanemu ravnanju svojih konkurentov (zgoraj navedene sodbe Deere proti Komisiji, točka 87, Komisija proti Anic Partecipazioni, točka 117, in Thyssen Stahl proti Komisiji, točka 83). Kot izhaja iz točke 49 te sodbe, združljivosti sistema izmenjave informacij, kakšen je register, s pravili Skupnosti o konkurenci zato ni mogoče razlagati abstraktno. Razlaga je odvisna od ekonomskih razmer na zadevnih trgih in od posebnih značilnosti zadevnega sistema, kot so med drugim njegovi pogoji za dostop in udeležbo pri izmenjavi ter narava izmenjanih informacij – ta je lahko na primer javna ali zaupna, agregatna ali podrobna, zgodovinska ali aktualna – njihova pogostost in pomembnost pri določanju cen, količin ali pogojev za storitve. Kot je navedeno v točki 47 te sodbe, registri, kot je zadevni v postopku v glavni stvari, z zmanjševanjem neplačevanja posojilojemalcev načeloma izboljšujejo delovanje kreditne ponudbe. Kot je v točki 54 sklepnih predlogov navedel generalni pravobranilec, bo namreč v primeru, da finančne institucije zaradi pomanjkanja informacij o tveganju neplačila posojilojemalcev ne morejo razločiti tistih posojilojemalcev, ki verjetneje ne bodo izpolnili obveznosti, tveganje institucij nujno večje in ga bodo te želele vračunati pri obračunu stroškov kredita vsem posojilojemalcem, vključno s tistimi, za katere je verjetneje, da bodo obveznost izpolnili, s čimer bodo zadnji plačali višje stroške, kot bi jih sicer, če bi institucija imela možnost oceniti verjetnost vračila natančneje. Načeloma registri, kot je zgoraj omenjeni, tako tendenco zmanjšujejo. Dalje se zdi, da taki registri z zmanjševanjem pomembnosti informacij, ki jih imajo finančne institucije o svojih lastnih strankah, načeloma lahko povečajo mobilnost potrošnikov kredita. Poleg tega ti registri novim konkurentom olajšujejo vstop na trg. Vendar je v tej zadevi ugotovitev, ali gre za omejevanje konkurence v smislu člena 81 ES ali ne, odvisna od gospodarskega in pravnega konteksta, v katerega je register umeščen, in predvsem od ekonomskih pogojev na trgu ter od samih lastnosti navedenega registra. V zvezi s tem je treba poudariti, prvič, da če je ponudba na trgu močno koncentrirana, lahko izmenjava informacij, zlasti glede na njihovo vrsto, podjetjem omogoča, da ugotovijo tržni položaj in strategijo svojih konkurentov na trgu, kar izkrivlja tekmovalnost na tem trgu in povečuje ali celo olajšuje verjetnost dogovarjanja. Če pa je po drugi strani ponudba razpršena, sta lahko širjenje in izmenjava informacij med konkurenti nevtralna ali celo pozitivna za tekmovalnost na trgu (glej v tem smislu zgoraj navedeno sodbo Thyssen Stahl proti Komisiji, točki 84 in 86). V tej zadevi ni sporno, kot je razvidno iz točke 10 te sodbe, da je predložitveno sodišče predlog za sprejetje predhodne odločbe vložilo „pod domnevo razpršenega trga“, kar mora preveriti samo. Drugič je treba poudariti, da je za to, da se z registri, kot je v postopku v glavni stvari, ne bi mogel razkriti tržni položaj ali strategija konkurentov, pomembno, da identiteta upnikov ni neposredno ali posredno razkrita. V tej zadevi je iz predložitvene odločbe razvidno, da je Tribunal de Defensa de la Competencia postavilo Asnef-Equifax pogoj, ki ga je ta sprejel, da se informacije o upnikih v registru ne smejo razkriti. Tretjič, pomembno je tudi, da so taki registri dostopni pravno in dejansko na nediskriminatoren način vsem aktivnim subjektom na zadevnem področju. V primeru, ko tak dostop ne bi bil zagotovljen, bi bili nekateri subjekti v slabšem položaju, saj bi imeli manj informacij za presojo tveganja, kar bi tudi otežilo vstop novih subjektov na trg. Iz tega sledi, da pod pogoji, da upoštevni trg oziroma trgi niso močno koncentrirani, da sistem ne dopušča identifikacije upnikov in da pogoji za dostop in uporabo za finančne institucije niso diskriminatorni, ni verjetno, da bi imel sistem izmenjave informacij, kakršen je register, načeloma učinek omejevanja konkurence v smislu člena 81(1) ES. Čeprav se lahko v teh okoliščinah s takimi sistemi zmanjša negotovost glede tveganja, da prosilec kredita ne bo izpolnil obveznosti, pa se z njimi ne more zmanjšati negotovost glede ravnanja konkurentov. Tako bi vsak subjekt, ko bi se odločil za določeno ravnanje, deloval običajno, neodvisno in avtonomno, upoštevajoč tveganje, ki ga predstavljajo navedeni prosilci. V nasprotju s trditvami Ausbanc zgolj na podlagi samega obstoja take izmenjave kreditnih informacij ni mogoče sklepati, da ta vodi do morebitnega kolektivnega protikonkurenčnega ravnanja, kot je bojkot nekaterih potencialnih posojilojemalcev. Poleg tega se, kot je v točki 56 sklepnih predlogov navedel generalni pravobranilec, morebitna vprašanja glede občutljivosti osebnih podatkov kot taka ne nanašajo na konkurenčno pravo, zato so lahko razrešena na podlagi upoštevnih določb na področju varstva osebnih podatkov. V postopku v glavni stvari je iz spisa razvidno, da lahko na podlagi pravil, ki se uporabljajo za register, zainteresirani potrošniki v skladu s špansko zakonodajo preučijo, po potrebi popravijo ali celo izbrišejo podatke, ki se nanašajo nanje. Uporaba člena 81(3) ES Predložitevno sodišče bi moralo glede na določbe člena 81(3) ES za rešitev spora v postopku v glavni stvari izvesti analizo le, če bi na podlagi navedb iz odstavkov 58 do 62 te sodbe ugotovilo, da v tej zadevi dejansko obstaja omejevanje konkurence v smislu člena 81(1) ES. Uporaba izjeme iz člena 81(3) ES je podrejena štirim kumulativnim pogojem iz te določbe. Prvič, zadevni dogovor mora prispevati k boljši proizvodnji ali distribuciji zadevnega blaga ali storitev ali k pospeševanju tehničnega in gospodarskega napredka, drugič, potrošnikom mora biti zagotovljen pravičen del posledično doseženih koristi, tretjič, omenjeni dogovor zadevnim podjetjem ne sme določati omejitev, ki za doseganje teh ciljev niso nujne, in, četrtič, ne sme jim dati možnost, da izključijo konkurenco za znaten del zadevnih proizvodov ali storitev (glej v tem smislu sodbo z dne 17. januarja 1984 v združenih zadevah VBVB in VBBB proti Komisiji, 43/82 in 63/82, Recueil, str. 19 , točka 61, in zgoraj navedeno sodbo Remia in drugi proti Komisiji, točka 38). Iz spisa in predvsem iz drugega vprašanja, ki ga je postavilo predložitveno sodišče, je razvidno, da to želi dobiti odgovor Sodišča predvsem glede drugega pogoja, ki določa, da morajo potrošniki dobiti pravičen del doseženih koristi, ki izhajajo iz zadevnega sporazuma, sklepa ali ravnanja. Navedeno sodišče se v bistvu sprašuje, ali v primeru, da imajo vsi potrošniki koristi na podlagi registra, register vseeno uživa izjemo po členu 81(3) ES. Poleg potencialnih učinkov, opisanih v točkah 55 in 56 te sodbe, se lahko z registri, kot je ta v postopku v glavni stvari, pomaga preprečiti prezadolženost potrošnikov kreditov, načeloma pa se z njimi lahko na splošno tudi poveča razpoložljivost kreditov. Te objektivne ekonomske prednosti lahko v primeru, ko register omejuje konkurenco v smislu člena 81(1) ES, izravnajo slabe strani morebitne take omejitve, kar mora po potrebi ugotoviti predložitveno sodišče. Seveda načeloma ne more biti izključeno, da bodo, kot navaja Ausbanc, nekateri prosilci kredita zaradi obstoja takega registra soočeni z višjimi obrestnimi merami ali jim kredit celo ne bo odobren. Vendar, ne da bi bilo treba presoditi o tem, ali bodo taki prosilci vseeno imeli korist od morebitne plačilne discipline pri kreditih ali od varstva zoper prezadolžitev, ta okoliščina ne more sama po sebi izključiti, da je izpolnjen pogoj, da potrošniki dobijo pravičen del doseženih koristi. V skladu s členom 81(3) ES je namreč treba upoštevati ugoden učinek na vse potrošnike na upoštevnih trgih, in ne učinek na vsakega člana te kategorije potrošnikov. Dalje, kot izhaja iz točk 55 in 67 te sodbe, se lahko z registri, kot je ta v postopku v glavni stvari, v ugodnih okoliščinah poveča razpoložljivost kreditov tudi za potrošnike, za katere je lahko obrestna mera čezmerna, če upniki niso ustrezno seznanjeni z njihovim osebnim položajem. Glede na vse zgoraj navedeno je treba na postavljena vprašanja odgovoriti tako: — Člen 81(1) ES je treba razlagati tako, da sistem izmenjave kreditnih informacij, kakšen je register, načeloma ne povzroča omejevanja konkurence v smislu te določbe, če upoštevni trg oziroma trgi niso močno koncentrirani, če sistem ne dopušča identifikacije upnikov in če pogoji za dostop in uporabo za finančne institucije niso pravno ali dejansko diskriminatorni. — Če se s sistemom izmenjave kreditnih informacij, kakršen je register, omejuje konkurenca v smislu člena 81(3) ES, je uporaba izjeme iz odstavka 3 tega člena podrejena štirim kumulativnim pogojem iz te določbe. Nacionalno sodišče ugotovi, ali so ti pogoji izpolnjeni. Za izpolnitev pogoja, da mora biti potrošnikom zagotovljen pravičen del doseženih koristi, ni nujno, da ima vsak potrošnik posamično koristi od sporazuma, sklepa ali usklajenega ravnanja. Nasprotno, potrebno je, da je splošni učinek na potrošnike na zadevnih trgih ugoden. Stroški Ker je ta postopek za stranki v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči o stroških. Stroški, priglašeni za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški omenjenih strank, se ne povrnejo. Iz teh razlogov je Sodišče (tretji senat) razsodilo: 1. Člen 81(1) ES je treba razlagati tako, da sistem izmenjave kreditnih informacij med finančnimi institucijami, kakršen je register o plačilni sposobnosti strank v postopku v glavni stvari, načeloma ne povzroča omejevanja konkurence v smislu te določbe, če upoštevni trg oziroma trgi niso močno koncentrirani, če sistem ne dopušča identifikacije upnikov in če pogoji za dostop in uporabo za finančne institucije niso pravno ali dejansko diskriminatorni. 2. Če se s sistemom izmenjave kreditnih informacij, kakršen je register, omejuje konkurenca v smislu člena 81(3) ES, je uporaba izjeme iz odstavka 3 tega člena podrejena štirim kumulativnim pogojem iz te določbe. Nacionalno sodišče ugotovi, ali so ti pogoji izpolnjeni. Za izpolnitev pogoja, da mora biti potrošnikom zagotovljen pravičen del doseženih koristi, ni nujno, da ima vsak potrošnik posamično koristi od sporazuma, sklepa ali usklajenega ravnanja. Nasprotno, potrebno je, da je splošni učinek na potrošnike na zadevnih trgih ugoden. Podpisi ( ) Jezik postopka: španščina.

62016TJ0745

nl

Voorgeschiedenis van het geding Verzoekster, BPCE, is een naamloze vennootschap naar Frans recht die als kredietinstelling is erkend. Als belangrijke entiteit in de zin van artikel 6, lid 4, van verordening (EU) nr. 1024/2013 van de Raad van 15 oktober 2013 waarbij aan de Europese Centrale Bank specifieke taken worden opgedragen betreffende het beleid inzake het prudentieel toezicht op kredietinstellingen ( PB 2013, L 287, blz. 63 ), valt zij onder rechtstreeks prudentieel toezicht van de Europese Centrale Bank (ECB). Op 4 maart 2015 heeft verzoekster de ECB, op grond van artikel 429, lid 14, van verordening (EU) nr. 575/2013 van het Europees Parlement en de Raad van 26 juni 2013 betreffende prudentiële vereisten voor kredietinstellingen en beleggingsondernemingen en tot wijziging van verordening (EU) nr. 648/2012 ( PB 2013, L 176, blz. 1 , met rectificaties in PB 2013, L 208, blz. 68 , en PB 2013, L 321, blz. 6 ), toestemming gevraagd om blootstellingen bestaande uit bedragen die onder de bij haar afgesloten gereglementeerde producten vielen, maar die zij verplicht moest overdragen aan de Caisse des dépôts et consignations (CDC), een Franse overheidsinstelling, buiten de berekening van de hefboomratio te houden. Het betreft de volgende spaarproducten: het livret A, waarop de artikelen L.221‑1 tot en met L.221‑9 van de Code monétaire et financier (Frans monetair en financieel wetboek; hierna: „CMF”) van toepassing zijn, het livret d’épargne populaire (LEP), dat wordt beheerst door de artikelen L.221‑13 tot en met L.221‑17‑2 CMF, en het livret de développement durable et solidaire (LDD), dat wordt geregeld door artikel L.221‑27 CMF. Krachtens artikel L.221‑5 CMF wordt een deel van de totale uit hoofde van het livret A en het LDD aangetrokken depositogelden gecentraliseerd in een door het CDC beheerd spaarfonds. Hetzelfde geldt krachtens artikel R.221‑58 CMF voor het LEP. Op 8 juni 2016 heeft de ECB verzoekster in kennis gesteld van een ontwerpbesluit waarbij de toekenning van de gevraagde uitzondering werd geweigerd. Op 8 juli 2016 heeft op verzoek van verzoekster een teleconferentie plaatsgevonden met vertegenwoordigers van de ECB. Op 24 augustus 2016 heeft de ECB besluit ECB/SSM/2016‑9695005MSX1OYEMGDF46/195 vastgesteld op grond van artikel 4, lid 1, onder d), en artikel 10 van verordening nr. 1024/2013 en artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 (hierna: „bestreden besluit”). In dit besluit heeft de ECB geweigerd om de blootstellingen met betrekking tot de CDC die werden gevormd door het deel van de op het livret A, het LDD, en het LEP gedeponeerde sommen dat verzoekster aan de CDC moest overdragen, buiten de berekening van haar hefboomratio te houden. In de eerste plaats erkende de ECB dat aan de voorwaarden van artikel 429, lid 14, onder a) tot en met c), van verordening nr. 575/2013 was voldaan omdat, allereerst, de CDC moest worden beschouwd als een publiekrechtelijk lichaam, vervolgens, de blootstellingen met betrekking tot de CDC waren behandeld voor prudentiële doeleinden overeenkomstig artikel 116, lid 4, van deze verordening en, tot slot, verzoekster verplicht was om een deel van het op het livret A, het LDD, en het LEP gedeponeerde spaargeld aan de CDC over te dragen voor de financiering van investeringen van algemeen belang. De ECB benadrukte in essentie tevens dat niet aan die voorwaarden was voldaan met betrekking tot het deel van de gereglementeerde spaargelden waarvoor geen verplichting tot overdracht aan de CDC bestond, ongeacht het doel waarvoor het werd gebruikt. In de tweede plaats was de ECB van oordeel dat uit de bewoordingen van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 voortvloeide dat zij over een discretionaire bevoegdheid beschikte om blootstellingen die aan de uitdrukkelijk in die bepaling uiteengezette voorwaarden voldeden, al dan niet buiten de berekening van de hefboomratio te houden. Zij was in essentie van mening dat zelfs wanneer aan deze voorwaarden is voldaan, er prudentiële redenen kunnen bestaan die de afwijzing van een uitzonderingsverzoek uit hoofde van deze bepaling rechtvaardigen. Zij verwees in dit verband naar de doelstelling van de invoering van de hefboomratio, die bestaat in het verschaffen van een eenvoudig en transparant beeld van de mate van blootstelling van een kredietinstelling, zonder weging van het risico dat verbonden is aan de verschillende onderdelen van de blootstellingen, teneinde een buitensporige toename van die blootstellingen ten opzichte van het eigen vermogen te voorkomen. In de derde plaats meende de ECB dat de door verzoekster aan de CDC overgedragen sommen voor de berekening van haar hefboomratio relevante blootstellingen bleven. Zij baseerde zich op drie gronden. De eerste grond, die zij als „eerste indicatie” heeft aangemerkt, berust op de boekhoudkundige behandeling van de aangetrokken spaargelden. De ECB heeft uit de omstandigheid dat de gereglementeerde spaargelden waren opgenomen aan de passiefzijde van verzoeksters balans en de aan de CDC overgedragen sommen aan de actiefzijde ervan, afgeleid dat zij aansprakelijk bleef voor de blootstelling die werd gevormd door de aangetrokken spaargelden, daaronder begrepen de aan de CDC overgedragen sommen. Zij heeft daaraan toegevoegd dat verzoekster verplicht was de met de gereglementeerde spaarproducten verband houdende operationele risico’s te beheren. De tweede grond bestaat in [ vertrouwelijk ] ( ). De derde grond berust op het bestaan van een termijn tussen de aanpassingen van de posities van verzoekster en die van de CDC met het oog op het herstellen van het evenwicht. De ECB was van mening dat verzoekster in dat tijdsbestek genoodzaakt kon zijn om tot noodverkopen van activa over te gaan, in afwachting van de overdracht van middelen afkomstig van de CDC. Concluderend heeft de ECB uit deze gronden afgeleid dat het mechanisme van overdracht van de CDC naar verzoekster onvolmaakt was, hetgeen aanleiding gaf tot prudentiële bezwaren die de afwijzing van haar verzoek rechtvaardigden. Procedure en conclusies van partijen Bij verzoekschrift, neergelegd ter griffie van het Gerecht op 28 oktober 2016, heeft verzoekster het onderhavige beroep ingesteld. Bij akte, neergelegd ter griffie van het Gerecht op 1 maart 2017, heeft de Republiek Finland verzocht om toelating tot interventie aan de zijde van de ECB. Bij beschikking van 2 mei 2017 heeft de president van de Tweede kamer van het Gerecht de Republiek Finland toegelaten tot interventie aan de zijde van de ECB en het door verzoekster ingediende verzoek om vertrouwelijke behandeling ten aanzien van de interveniërende partij toegewezen. Op 13 juni 2017 heeft de Republiek Finland haar memorie in interventie ingediend. Verzoekster heeft haar opmerkingen daarover binnen de gestelde termijn ingediend. De ECB heeft geen opmerkingen ingediend. Op voorstel van de Tweede kamer heeft het Gerecht, overeenkomstig artikel 28 van zijn Reglement voor de procesvoering, de zaak naar een uitgebreide kamer verwezen. Op voorstel van de rechter-rapporteur heeft het Gerecht (Tweede kamer – uitgebreid) besloten tot de mondelinge behandeling over te gaan. Partijen hebben ter terechtzitting van 23 april 2018 pleidooi gehouden en geantwoord op de vragen van het Gerecht. Verzoekster verzoekt het Gerecht: – het bestreden besluit nietig te verklaren; – de ECB te verwijzen in de kosten. De ECB en de Republiek Finland verzoeken het Gerecht: – het beroep te verwerpen; – verzoekster te verwijzen in de kosten. In rechte Ter ondersteuning van haar beroep voert verzoekster vijf middelen aan. In het kader van het eerste middel stelt zij, primair, dat de ECB niet bevoegd was het bestreden besluit vast te stellen. In het tweede, het derde, het vierde en het vijfde middel betoogt zij, subsidiair, dat het bestreden besluit, respectievelijk, onjuiste rechtsopvattingen bevat, kennelijk onjuiste beoordelingen bevat, inbreuk maakt op bepaalde algemene beginselen van het recht van de Europese Unie en onvoldoende is gemotiveerd. Met haar eerste middel verwijt verzoekster de ECB dat deze zichzelf een discretionaire bevoegdheid heeft toegekend bij de toepassing van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, terwijl zij niet over een dergelijke bevoegdheid beschikt. Wat het tweede, het derde en het vierde middel betreft, dient te worden opgemerkt dat zij met elkaar gemeen hebben dat de rechtmatigheid wordt betwist van het gebruik dat de ECB van deze discretionaire bevoegdheid maakt, gesteld dat zij daarover beschikt. Zij dienen derhalve samen te worden onderzocht. Eerste middel: onbevoegdheid van de ECB om een discretionaire bevoegdheid uit te oefenen bij de uitvoering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 Verzoekster is van mening dat de ECB, in strijd met de verdeling van de bevoegdheden binnen de constitutionele orde van de Unie, de prerogatieven heeft overschreden die artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 haar verleent, door zichzelf een discretionaire bevoegdheid toe te kennen bij de uitvoering van deze bepaling. Zij betoogt dat de Europese Commissie de criteria voor toekenning van de uitzondering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 gedetailleerd en ondubbelzinnig heeft vastgelegd, en derhalve ten volle van haar discretionaire bevoegdheid gebruik heeft gemaakt. Zij beklemtoont dat de wetgever de bevoegdheid om de totale blootstellingsmaatstaf voor de berekening van de hefboomratio te wijzigen, aan de Commissie heeft gedelegeerd, en dat de Commissie haar eigen discretionaire bevoegdheid niet op haar beurt kon delegeren zonder inbreuk te maken op artikel 290 VWEU of op de rechtspraak die voortvloeit uit het arrest van 13 juni 1958, Meroni/Hoge Autoriteit ( 9/56 , EU:C:1958:7 ). Verzoekster leidt hieruit af dat de bewoordingen van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 niet aldus mogen worden uitgelegd dat zij de ECB een discretionaire bevoegdheid verlenen om de gevraagde uitzondering al dan niet te kunnen toekennen, nadat aan de door deze bepaling gestelde voorwaarden is voldaan. De ECB, ondersteund door de Republiek Finland, bestrijdt de argumenten van verzoekster. Om te beginnen twijfelt zij aan het belang dat verzoekster bij dit middel heeft. Zij is van mening dat het hoe dan ook ongegrond moet worden verklaard. Wat de betwisting door de ECB van de ontvankelijkheid van dit middel betreft, volstaat het erop te wijzen dat deze berust op het postulaat dat verzoekster een exceptie van onwettigheid opwerpt tegen artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, dat is ingevoerd bij gedelegeerde verordening (EU) 2015/62 van de Commissie van 10 oktober 2014 tot wijziging van verordening nr. 575/2013 met betrekking tot de hefboomratio ( PB 2015, L 11, blz. 37 ). De ECB leidt hieruit in essentie af dat indien een dergelijke exceptie wordt aanvaard, verzoekster bij de berekening van haar hefboomratio op geen enkele uitzondering aanspraak kan maken. Dit is echter niet de strekking van verzoeksters betoog. Zoals zij in het kader van het onderhavige middel ter terechtzitting heeft verklaard, stelt zij enkel dat artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 aldus moet worden uitgelegd dat het de ECB een gebonden bevoegdheid en geen discretionaire bevoegdheid toekent, maar werpt zij tegen deze bepaling geen exceptie van onwettigheid uit hoofde van artikel 277 VWEU op. Zij betwist derhalve niet de geldigheid van deze bepaling, maar plaatst haar betoog uitsluitend binnen het kader van de uitlegging ervan. Wat het onderzoek ten gronde van dit middel betreft, moet worden opgemerkt dat de bevoegdheid van de ECB om het bestreden besluit vast te stellen, voortvloeit uit verordening nr. 1024/2013, en dat de omvang van haar bevoegdheden wordt bepaald door artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013. Met betrekking tot de bevoegdheid van de ECB om het bestreden besluit vast te stellen, zij eraan herinnerd dat de ECB overeenkomstig artikel 4, lid 1, onder d), van verordening nr. 1024/2013 de taak heeft gekregen „[te] zorgen voor de naleving van de handelingen bedoeld in artikel 4, lid 3, eerste alinea, waarbij prudentiële eisen voor kredietinstellingen zijn vastgesteld op het gebied van eigenvermogensvereisten, securitisatie, grenswaarde voor omvangrijke risico’s, liquiditeit, hefboomratio, en verslaglegging en openbaarmaking van informatie dienaangaande”. Aangezien verzoekster een belangrijke entiteit is in de zin van artikel 6, lid 4, van verordening nr. 1024/2013, ressorteert de uitvoering van deze taak bovendien rechtstreeks onder de ECB en niet onder de nationale autoriteiten in het kader van het gemeenschappelijk toezichtsmechanisme (GTM) (arrest van 16 mei 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg/ECB, T‑122/15 , waartegen hogere voorziening is ingesteld, EU:T:2017:337 , punt ). Volgens artikel 4, lid 3, van verordening nr. 1024/2013 „[past de ECB] voor het vervullen van de haar bij deze verordening opgedragen taken en het waarborgen van hoogwaardige toezichtsnormen […] alle toepasselijke Uniewetgeving toe”. Tot die toepasselijke wetgeving behoort verordening nr. 575/2013. Met betrekking tot de omvang van de bevoegdheden van de ECB bij de toepassing van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, dat in deze verordening is ingevoegd bij gedelegeerde verordening 2015/62, preciseert deze bepaling dat „[d]e bevoegde autoriteiten […] een instelling [kunnen] toestaan blootstellingen die aan alle volgende voorwaarden voldoen, van de blootstellingsmaatstaf uit te sluiten: a) het betreft blootstellingen aan een publiekrechtelijk lichaam; b) zij worden behandeld overeenkomstig artikel 116, lid 4; c) zij vloeien voort uit deposito’s die de instelling wettelijk verplicht is aan het onder a) bedoelde publiekrechtelijke lichaam over te dragen voor de financiering van investeringen van algemeen belang”. Het onderhavige middel impliceert derhalve dat moet worden nagegaan of artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 aldus moet worden uitgelegd dat het de bevoegde autoriteiten – en bijgevolg de ECB – de discretionaire bevoegdheid verleent om de toekenning van een uitzondering te weigeren ook al is aan de in deze bepaling uiteengezette voorwaarden voldaan, of dat het hun daarentegen een gebonden bevoegdheid verleent die tot toekenning van de uitzondering verplicht indien aan die voorwaarden is voldaan. Verzoekster baseert haar uitlegging van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 op het postulaat dat de Commissie niet gerechtigd was om de bevoegde autoriteiten een discretionaire bevoegdheid te verlenen bij de uitvoering van deze bepaling en stelt dat deze bepaling moet worden uitgelegd op een wijze die haar in overeenstemming brengt met de Verdragsbepalingen. Volgens vaste rechtspraak moet een bepaling van afgeleid recht van de Europese Unie voor zover mogelijk worden uitgelegd in overeenstemming met de Verdragsbepalingen en de algemene beginselen van Unierecht (arresten van 4 oktober 2007, Schutzverband der Spirituosen-Industrie, C‑457/05 , EU:C:2007:576 , punt ; 10 juli 2008, Bertelsmann en Sony Corporation of America/Impala, C‑413/06 P , EU:C:2008:392 , punt , en 25 november 2009, Duitsland/Commissie, T‑376/07 , EU:T:2009:467 , punt ). Zoals blijkt uit het gebruik in de in punt 32 hierboven genoemde rechtspraak van de uitdrukking „voor zover mogelijk”, kan deze rechtspraak evenwel geen toepassing vinden ten aanzien van een bepaling waarvan de betekenis duidelijk en ondubbelzinnig is en dus geen uitlegging behoeft (zie in die zin arrest van 25 november 2009, Duitsland/Commissie, T‑376/07 , EU:T:2009:467 , punt ). Indien dat het geval was, zou het beginsel van conforme uitlegging van bepalingen van afgeleid Unierecht als grondslag dienen voor een uitlegging contra legem van deze bepaling, hetgeen niet kan worden aanvaard (zie in die zin beschikking van 17 juli 2015, EEB/Commissie, T‑685/14 , niet gepubliceerd, EU:T:2015:560 , punt en aldaar aangehaalde rechtspraak). Ten aanzien van een bepaling waarvan de betekenis duidelijk en ondubbelzinnig is, staat het, indien een exceptie van onwettigheid in de zin van artikel 277 VWEU wordt opgeworpen, uitsluitend aan het Gerecht om te toetsen of deze bepaling in overeenstemming is met de Verdragsbepalingen en de algemene beginselen van Unierecht. Zoals reeds is uiteengezet in punt 25 hierboven, werpt verzoekster evenwel geen exceptie van onwettigheid op tegen artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013. Derhalve moet worden nagegaan of de betekenis van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 duidelijk en ondubbelzinnig is, dan wel of zij zich daarentegen kan lenen voor een uitlegging die in overeenstemming is met de Verdragsbepalingen en de algemene beginselen van Unierecht. Alleen in dit tweede geval dient immers te worden nagegaan of, zoals verzoekster stelt, de Commissie niet gerechtigd was de bevoegde autoriteiten een discretionaire bevoegdheid toe te kennen bij de uitvoering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, hetgeen zou impliceren dat dit artikel aldus moet worden uitgelegd dat het hun een gebonden bevoegdheid verleent. Om de precieze strekking van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 te bepalen, moet niet alleen rekening worden gehouden met de bewoordingen ervan, maar ook met de context ervan en met de doeleinden die worden beoogd door de regeling waarvan het deel uitmaakt (zie in die zin arrest van 7 juni 2005, VEMW e.a., C‑17/03 , EU:C:2005:362 , punt en aldaar aangehaalde rechtspraak). Wat de letterlijke uitlegging van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 betreft, moet worden vastgesteld dat de vermelding dat de „bevoegde autoriteiten […] een instelling [kunnen] toestaan blootstellingen die aan alle volgende voorwaarden voldoen, van de blootstellingsmaatstaf uit te sluiten”, noodzakelijkerwijs impliceert dat deze bepaling deels een gebonden bevoegdheid aan de bevoegde autoriteiten verleent en hun deels een discretionaire bevoegdheid delegeert. Ten eerste noemt artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 drie voorwaarden waaraan de bevoegde autoriteiten zich moeten houden. Zij zijn derhalve niet gerechtigd een uitzondering toe te staan indien niet aan deze voorwaarden is voldaan. Zij bevinden zich dan in een situatie van gebonden bevoegdheid en moeten toepassing van deze bepaling weigeren. Ten tweede „kunnen” de bevoegde autoriteiten, indien aan deze voorwaarden is voldaan, een uitzondering toestaan, dat wil zeggen dat zij daartoe de mogelijkheid hebben. De verwijzing naar deze mogelijkheid impliceert noodzakelijkerwijs dat de bevoegde autoriteiten het recht hebben om de uitzondering al dan niet toe te staan. Zij beschikken dienaangaande dus over een discretionaire bevoegdheid. Derhalve moet worden geconcludeerd dat artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 in duidelijke en ondubbelzinnige bewoordingen is gesteld, waaruit volgt dat de bevoegde autoriteiten over een discretionaire bevoegdheid beschikken bij de uitvoering van deze bepaling, mits aan de daarin gestelde voorwaarden is voldaan. Deze conclusie is tevens in overeenstemming met de contextuele en teleologische uitlegging van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013. Wat de contextuele uitlegging van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 betreft, moet worden opgemerkt dat de uitoefening van een discretionaire bevoegdheid een van de drie wijzen is waarop aan de in deze verordening opgenomen uitzonderingen uitvoering kan worden gegeven. Uit de algemene opzet van verordening nr. 575/2013 blijkt immers dat deze verordening zowel voorziet in uitzonderingen die van rechtswege van toepassing zijn, dat wil zeggen zonder dat de tussenkomst van de bevoegde autoriteiten nodig is, zoals die van artikel 429, lid 13, van die verordening, als in uitzonderingen die de tussenkomst van de bevoegde autoriteiten impliceren in het kader van de uitoefening van een gebonden bevoegdheid, zoals die van artikel 78, lid 1, van diezelfde verordening, en in uitzonderingen die de uitoefening van een discretionaire bevoegdheid door die autoriteiten impliceren. Behalve artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, behoort tot de uitzonderingen van die derde categorie artikel 10, lid 1, van deze verordening (zie in die zin arrest van 13 december 2017, Crédit Mutuel Arkéa/ECB, T‑712/15 , EU:T:2017:900 , waartegen hogere voorziening is ingesteld, punten 67 en 68). Wat de teleologische uitlegging van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 betreft, zijn, aangezien het betrekking heeft op de mogelijkheid om bepaalde blootstellingen buiten de berekening van de hefboomratio van kredietinstellingen te houden, zowel de met de invoering van een hefboomratio nagestreefde doelstellingen als de specifieke doelstellingen van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 relevant. Wat, in de eerste plaats, de met de invoering van een hefboomratio met de verplichting voor de kredietinstellingen om hun hefboomratio openbaar te maken en eventueel, op termijn, te voldoen aan bepaalde niveaus van de hefboomratio, nagestreefde doelstellingen betreft, volgt uit overweging 90 van verordening nr. 575/2013 dat de wetgever de kredietinstellingen heeft willen doen afzien van een buitensporige hefboomwerking. Blijkens deze overweging en de definities in artikel 4, lid 1, punten 93 en 94, van die verordening, betreft een buitensporige hefboomwerking de situatie waarin een kredietinstelling een te groot deel van haar investeringen financiert door het aangaan van schulden in plaats van uit haar eigen vermogen. Daardoor bestaat het risico dat de kredietinstelling niet over voldoende eigen vermogen beschikt om het hoofd te bieden aan verzoeken tot terugbetaling van haar schulden en met spoed bepaalde activa moet verkopen. De negatieve gevolgen die deze met spoed uitgevoerde verlaging van de mate van hefboomwerking tijdens de financiële crisis had, zijn in overweging 90 van verordening nr. 575/2013 als volgt beschreven: „Dit verhoogde de neerwaartse druk op de prijzen van activa, met nog meer verliezen voor instellingen tot gevolg, hetgeen wederom leidde tot een verdere vermindering van hun eigen vermogen. Deze negatieve spiraal had uiteindelijk tot gevolg dat er minder krediet beschikbaar kwam voor de reële economie en dat de crisis dieper werd en langer zou gaan duren.” In dit kader beoogt de hefboomratio het niveau van het eigen vermogen van een kredietinstelling te beoordelen in verhouding tot haar blootstellingen, zonder het risicogehalte in aanmerking te nemen dat elk van deze blootstellingen impliceert. Dit volgt uit overweging 91 van verordening nr. 575/2013, waarin wordt benadrukt dat de „op risico gebaseerde eigenvermogensvereisten […] niet volstaan om instellingen te beletten buitensporige en onhoudbare hefboomrisico’s te nemen”, en uit de werkzaamheden van het Bazels Comité waarnaar in de overwegingen 92 en 93 van verordening nr. 575/2013 wordt verwezen. In de publicatie van het Bazels Comité over de Bazel III-akkoorden, opgenomen in de bijlage bij het verweerschrift, wordt de hefboomratio namelijk beschouwd als een „eenvoudige, transparante, niet op risico gebaseerde ratio, die wordt gekalibreerd om een geloofwaardige aanvulling te vormen op de op risico gebaseerde eigenvermogensvereisten”. Dit ontbreken van een risicoweging van de hefboomratio is terug te vinden in de beschrijving van de berekeningsmethode ervan die is opgenomen in artikel 429, lid 2, van verordening nr. 575/2013. Hierin wordt bepaald dat de hefboomratio wordt berekend „als het quotiënt van de kapitaalmaatstaf van een instelling en de maatstaf voor de totale risicoblootstelling van een instelling, uitgedrukt als een percentage”. Er wordt geen melding gemaakt van enige weging op basis van het risicogehalte van de blootstellingen. Niettemin moet worden vastgesteld dat deze doelstelling geen absolute doelstelling is, aangezien verordening nr. 575/2013 voorziet in de mogelijkheid dat het bijzonder lage risicoprofiel van bepaalde blootstellingen wordt weerspiegeld in de berekening van de hefboomratio van de betrokken kredietinstellingen. Dit blijkt enerzijds uit overweging 95 van verordening nr. 575/2013, waarin wordt gepreciseerd dat „[er] bij het toetsen van de impact van de hefboomratio op de verschillende bedrijfsmodellen […] bijzondere aandacht [moet] uitgaan naar bedrijfsmodellen die geacht worden een laag risico in te houden, zoals hypothecaire leningen en gespecialiseerde leningen aan regionale overheden, lagere overheden of publiekrechtelijke lichamen”. Deze intentie is terug te vinden in artikel 511 van diezelfde verordening, met het opschrift „Hefboomfinanciering”, waaruit in essentie volgt dat het verslag dat de Europese Bankautoriteit (EBA) aan de Commissie moet richten opdat de Commissie, in voorkomend geval, kan besluiten om aan de wetgever voor te stellen bepaalde passende niveaus van hefboomratio verplicht te stellen, „het bepalen van bedrijfsmodellen die een afspiegeling zijn van de algehele risicoprofielen van de instellingen en het introduceren van gedifferentieerde hefboomratio’s voor die bedrijfsmodellen” moet omvatten. Dit blijkt anderzijds uit de invoeging in deze verordening, bij gedelegeerde verordening 2015/62 vastgesteld ter uitvoering van artikel 456, lid 1, onder j), van verordening nr. 575/2013, van artikel 429, lid 14, dat voorziet in de mogelijkheid dat bepaalde blootstellingen buiten de berekening van de hefboomratio worden gehouden. Ten aanzien van, in de tweede plaats, de met de invoeging van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 in die verordening beoogde doelstellingen, moet worden opgemerkt dat, volgens overweging 12 van gedelegeerde verordening 2015/62, de wijzigingen die bij deze verordening worden ingevoerd, „moeten leiden tot een betere vergelijkbaarheid van de hefboomratio’s die door instellingen openbaar worden gemaakt en moeten helpen voorkomen dat marktdeelnemers worden misleid ten aanzien van de werkelijke hefboomfinanciering van instellingen”. Blijkens de bewoordingen van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, waaraan in punt 29 hierboven is herinnerd, kan deze bepaling enkel toepassing vinden indien aan drie voorwaarden is voldaan. Allereerst moeten de blootstellingen die buiten de berekening van de hefboomratio kunnen worden gehouden, een publiekrechtelijk lichaam betreffen. Vervolgens moeten zij worden behandeld overeenkomstig artikel 116, lid 4, van verordening nr. 575/2013. Ten slotte moeten die blootstellingen voortvloeien uit deposito’s die de instelling wettelijk verplicht is aan het desbetreffende openbare lichaam over te dragen voor de financiering van investeringen van algemeen belang. Vast staat dat de Commissie met deze uitzondering, met instemming van de wetgever, heeft voorzien in de mogelijkheid dat blootstellingen van een kredietinstelling met betrekking tot publiekrechtelijke lichamen die, vanwege een staatsgarantie, hetzelfde lage risicogehalte hebben als blootstellingen met betrekking tot die staat en die geen investeringskeuze van haar kant behelzen – doordat de kredietinstelling verplicht is de betrokken bedragen over te dragen – niet relevant zijn voor de berekening van de hefboomratio en bijgevolg daarbuiten kunnen worden gehouden. Artikel 116, lid 4, van verordening nr. 575/2013 bepaalt immers dat „[i]n uitzonderlijke omstandigheden […] blootstellingen met betrekking tot publiekrechtelijke lichamen [kunnen] worden behandeld als blootstellingen met betrekking tot de centrale overheid, de regionale overheid of de lokale overheid in het rechtsgebied waarvan zij gevestigd zijn, indien er, naar de mening van de bevoegde autoriteiten van dat rechtsgebied, tussen die blootstellingen geen verschil in risico bestaat wegens het bestaan van een passende garantie van de centrale overheid, de regionale overheid of de lokale overheid”. Deze bepaling moet worden gelezen in samenhang met artikel 114, lid 4, van deze verordening, dat bepaalt dat „[a]an blootstellingen met betrekking tot de centrale overheden en de centrale banken van de lidstaten die luiden in de nationale valuta en die gefinancierd zijn in de nationale valuta van die centrale overheid en centrale bank, […] een risicogewicht van 0 % [wordt] toegekend”. Derhalve heeft artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 alleen betrekking op blootstellingen die, bij de uitvoering van de standaardberekening van de minimumeigenvermogensvereisten, een risicogewicht van 0 % hebben. Bijgevolg impliceert de uitvoering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 de verzoening van twee doelstellingen: enerzijds het eerbiedigen van de logica van de hefboomratio die meebrengt dat de berekening van die ratio de totale blootstellingsmaatstaf van een kredietinstelling omvat, zonder risicoweging, en anderzijds het rekening houden met de door de wetgever goedgekeurde doelstelling van de Commissie dat, in voorkomend geval, bepaalde blootstellingen met een bijzonder laag risicoprofiel die niet voortvloeien uit een investeringskeuze van de kredietinstelling, niet relevant zijn voor de berekening van de hefboomratio en daarbuiten kunnen worden gehouden. Vast staat dat de erkenning dat de bevoegde autoriteiten over een discretionaire bevoegdheid beschikken bij de uitvoering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, hen in staat stelt deze twee doelstellingen tegen elkaar af te wegen, gelet op de bijzonderheden van elk concreet geval. Gelet op het voorgaande moet worden geconcludeerd dat artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 aldus moet worden uitgelegd dat het de bevoegde autoriteiten een discretionaire bevoegdheid toekent om de daarbij ingestelde uitzondering te weigeren, ook al is aan de daarin opgenomen voorwaarden voldaan. Gezien de duidelijke en ondubbelzinnige betekenis van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, moet worden geconcludeerd dat deze bepaling zich niet kan lenen voor de door verzoekster beoogde conforme uitlegging. Hieruit volgt dat het argument van verzoekster dat de Commissie niet gerechtigd was de bevoegde autoriteiten – en bijgevolg de ECB – een discretionaire bevoegdheid toe te kennen, niet in aanmerking kan worden genomen voor de uitlegging van deze bepaling en alleen relevant zou zijn geweest ter ondersteuning van een tegen artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 opgeworpen exceptie van onwettigheid in de zin van artikel 277 VWEU. Het eerste middel moet dus worden afgewezen. Tweede, derde en vierde middel: onrechtmatigheid van het gebruik door de ECB van haar discretionaire bevoegdheid Met haar tweede middel stelt verzoekster dat het bestreden besluit onjuiste rechtsopvattingen bevat. Zij betoogt met name, in het kader van het derde onderdeel van dit middel, dat de ECB artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 van zijn nuttig effect heeft beroofd, aangezien de in het bestreden besluit gevolgde redenering per definitie ertoe leidt dat de blootstellingen met betrekking tot de CDC uit hoofde van de gereglementeerde spaarproducten, worden uitgesloten van het voordeel van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013. Met haar derde middel stelt zij dat het bestreden besluit kennelijk onjuiste beoordelingen bevat. Meer in het bijzonder voert zij in het kader van het derde onderdeel van dit middel aan dat de grond die berust op het bestaan van een termijn tussen de aanpassingen van de posities van verzoekster en die van de CDC, kennelijk onjuist is. Met haar vierde middel verwijt verzoekster de ECB dat zij bij de vaststelling van het bestreden besluit bepaalde algemene beginselen van Unierecht heeft geschonden. Zo voert zij in het kader van het derde onderdeel van dit middel aan dat het bestreden besluit inbreuk maakt op het beginsel van behoorlijk bestuur. Volgens de ECB, ondersteund door de Republiek Finland, moeten deze drie middelen worden afgewezen. Zij herinnert aan de grenzen van het toezicht van het Gerecht op de uitoefening van een discretionaire bevoegdheid en voegt hieraan toe dat artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013, als uitzonderingsbepaling, strikt moet worden uitgelegd. Zij leidt hieruit in essentie af dat de algemene doelstellingen van deze verordening met betrekking tot de hefboomratio relevant zijn voor de uitlegging van deze bepaling en niet de specifieke doelstellingen van artikel 429, lid 14, ervan. Zij beklemtoont dienaangaande dat de doelstelling van de hefboomratio meebrengt dat deze los van elke risicoweging moet worden bepaald. In antwoord op het derde onderdeel van het tweede middel betoogt de ECB dat zij de uitzondering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 niet van haar nuttig effect heeft beroofd, aangezien zij binnen de grenzen van haar discretionaire bevoegdheid is gebleven. Zij voegt hieraan toe dat deze bepaling niet uitsluitend op de Franse gereglementeerde spaarproducten ziet, en dat het niet is uitgesloten dat zij in andere omstandigheden toepassing vindt. Tot slot voert zij aan dat uit overweging 95 van verordening nr. 575/2013 blijkt dat de wetgever bijzondere aandacht heeft besteden aan de banken met een specifiek bedrijfsmodel en niet bepaalde producten heeft willen uitsluiten. In antwoord op het derde onderdeel van het derde middel voert de ECB met name aan dat de termijn voor het aanpassen van de respectieve posities van verzoekster en de CDC een extra hefboomwerkingsrisico veroorzaakt. Doordat verzoekster in de tussentijd geen beroep op de CDC kan doen, kan zij, wanneer zij wordt geconfronteerd met opnames van de aangetrokken spaargelden, genoodzaakt zijn haar hefboomwerking te verminderen door mogelijke gedwongen verkopen, die voor haar een bron van aanzienlijke verliezen zijn. Zij voegt hieraan toe dat hoewel dit risico van buitensporige hefboomwerking begint met een liquiditeitstekort, het daarvan verschilt doordat het berust op het relatieve belang van de uit schulden gefinancierde blootstellingen ten opzichte van het eigen vermogen van een kredietinstelling. Zij betwist in dit verband dat er sprake is van een tegenstrijdigheid tussen het bestreden besluit en [ vertrouwelijk ]. Zij voegt hieraan toe dat de hefboomratio tot doel heeft te voorkomen dat de financieringsbronnen van een kredietinstelling te veel op schulden zijn gericht en „het ultieme prudentiële vangnet” vormt. In antwoord op het derde onderdeel van het vierde middel, inzake schending van het beginsel van behoorlijk bestuur, merkt zij op dat verzoekster niet stelt dat het bestreden besluit op onjuiste of onvolledige feiten is gegrond. Zij voegt hieraan toe dat verzoeksters betoog schending van het beginsel van behoorlijk bestuur en onjuiste beoordelingen door elkaar lijkt te halen, en verwijst naar haar eigen betoog dat het bestreden besluit geen kennelijk onjuiste beoordelingen bevat. Zij stelt in dit kader met name dat de omstandigheid dat blootstellingen met betrekking tot de CDC worden gelijkgesteld met blootstellingen met betrekking tot de Franse Staat en voor de eigenvermogensvereisten een risicogewicht van 0 % hebben, niet relevant is voor de berekening van de hefboomratio, en legt uit dat zij er enkel op heeft gewezen dat de blootstellingen met betrekking tot de CDC niet verschilden van andere blootstellingen met betrekking tot publiekrechtelijke lichamen en centrale overheden en dat, vanuit dit oogpunt, niets het buiten de berekening van de hefboomratio houden ervan rechtvaardigde. Zij beklemtoont tevens dat de bewering dat „toevlucht” tot gereglementeerde spaarproducten wordt genomen in tijden van spanning of crisis, irrelevant is, aangezien staten aan solvabiliteitsrisico’s zijn blootgesteld en markten hun vertrouwen kunnen verliezen in investeringen die gewoonlijk zeer veilig worden geacht. Zoals in herinnering is gebracht in de punten 8 tot en met 10 hierboven, heeft de ECB op grond van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 in het bestreden besluit geweigerd, de gevraagde uitzondering toe te staan. Zij heeft benadrukt dat de door verzoekster aan de CDC overgedragen sommen relevante blootstellingen bleven voor de berekening van haar hefboomratio, doordat de gereglementeerde spaarproducten berusten op een onvolmaakt overdrachtsmechanisme dat het aan de hefboomratio verbonden risico voor rekening van verzoekster laat. Om tot deze slotsom te komen heeft de ECB zich op drie gronden gebaseerd: ten eerste de boekhoudkundige behandeling van de gereglementeerde spaarproducten, waaruit blijkt dat verzoekster aansprakelijk blijft voor de volledige blootstelling die door de gereglementeerde spaarproducten wordt gevormd, daaronder begrepen de aan de CDC overgedragen sommen, ten tweede [ vertrouwelijk ], en ten derde het bestaan van een termijn tussen de aanpassingen van de posities van verzoekster en die van de CDC. In het kader van het tweede, het derde en het vierde middel betwist verzoekster de rechtmatigheid van deze gronden. Aangezien de ECB, om de in het kader van het onderzoek van het eerste middel uiteengezette redenen, over een discretionaire bevoegdheid beschikt en bijgevolg een ruime beoordelingsbevoegdheid heeft bij de keuze om het voordeel van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 al dan niet toe te kennen, mag het rechterlijk toezicht dat het Gerecht op de gegrondheid van de motivering van het bestreden besluit moet uitoefenen, niet ertoe leiden dat het zijn beoordeling in de plaats stelt van die van de ECB, maar dient het Gerecht na te gaan of het bestreden besluit niet op feitelijk onjuiste gegevens berust en geen blijk geeft van onjuiste rechtsopvattingen, kennelijk onjuiste beoordelingen of misbruik van bevoegdheid (zie in die zin en naar analogie arrest van 6 februari 2014, CEEES en Asociación de Gestores de Estaciones de Servicio/Commissie, T‑342/11 , EU:T:2014:60 , punt en aldaar aangehaalde rechtspraak). Uit vaste rechtspraak volgt evenwel dat wanneer de instellingen over een dergelijke beoordelingsbevoegdheid beschikken, de eerbiediging van de door de rechtsorde van de Unie in administratieve procedures geboden waarborgen van des te fundamenteler belang is. Tot die door de rechtsorde van de Unie in administratieve procedures geboden waarborgen behoort met name het beginsel van behoorlijk bestuur, waaraan is verbonden de verplichting van de bevoegde instelling om alle relevante gegevens van het geval zorgvuldig en onpartijdig te onderzoeken (arresten van 21 november 1991, Technische Universität München, C‑269/90 , EU:C:1991:438 , punt , en 29 maart 2012, Commissie/Estland, C‑505/09 P , EU:C:2012:179 , punt ). Rechtmatigheid van de motivering in punt 2.3.3, onder i) en ii), van het bestreden besluit In punt 2.3.3, onder i), van het bestreden besluit heeft de ECB haar keuze om de gevraagde uitzondering te weigeren, gerechtvaardigd op de grond dat de boekhoudkundige behandeling van de gereglementeerde spaarproducten een eerste aanwijzing vormt dat de blootstellingen met betrekking tot de CDC voor rekening van verzoekster blijven. Zij heeft er in dit verband op gewezen dat de gereglementeerde spaargelden zijn opgenomen op de passiefzijde van verzoeksters balans en de blootstellingen met betrekking tot de CDC op de actiefzijde ervan. Zij heeft voorts opgemerkt dat verzoekster verantwoordelijk was voor het beheer van de aan de aantrekking van gereglementeerde spaargelden verbonden operationele risico’s. In haar schrifturen wijst de ECB erop dat de boekhoudkundige behandeling van de gereglementeerde spaarproducten in het bestreden besluit enkel naar voren is gebracht als „eerste indicatie” dat de blootstellingen met betrekking tot de CDC voor rekening van verzoekster blijven, en stelt zij dat zij zich niet op die omstandigheid heeft gebaseerd om de gevraagde uitzondering te weigeren. Uit de opzet van het bestreden besluit blijkt echter dat de uiteenzetting in punt 2.3.3, onder i), van dat besluit een van de gronden vormt waarop de ECB zich heeft gebaseerd om tot de slotsom te komen dat de door verzoekster aan de CDC overgedragen sommen relevante blootstellingen bleven voor de berekening van haar hefboomratio. Derhalve moet de rechtmatigheid van die grond worden onderzocht. In punt 2.3.3, onder ii), van het bestreden besluit heeft de ECB erop gewezen dat verzoekster [ vertrouwelijk ]. Zij heeft hieraan toegevoegd dat zowel de omvang van de blootstellingen met betrekking tot de CDC als de omstandigheid dat deze blootstellingen mogelijk niet in aanmerking zijn genomen uit hoofde van andere prudentiële vereisten, de opname ervan in de berekening van de hefboomratio rechtvaardigde. Op deze grond was de ECB derhalve van mening dat de blootstellingen met betrekking tot de CDC relevant waren voor de berekening van de hefboomratio van verzoekster, aangezien [ vertrouwelijk ]. Vast staat dat het enige voorbeeld dat in het bestreden besluit wordt gegeven van een situatie waarin de CDC niet in staat zou zijn die sommen terug te betalen, dat van een betalingsverzuim van de Franse Staat is. Naar aanleiding van een vraag hierover ter terechtzitting heeft de ECB bevestigd dat dit het enige geval was dat zij voor ogen had gehad. In het kader van het derde onderdeel van haar tweede middel verwijt verzoekster de ECB blijk te hebben gegeven van een onjuiste rechtsopvatting door artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 van zijn nuttig effect te beroven. In dit verband dient te worden opgemerkt dat hoewel het de ECB in het kader van de uitoefening van de discretionaire bevoegdheid die artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 haar verleent, vrijstaat om de in deze bepaling voorziene uitzondering al dan niet toe te kennen, van deze vrijheid gebruik wordt gemaakt onder het voorbehoud dat de doelstellingen van die uitzondering niet worden veronachtzaamd en die bepaling niet van haar nuttig effect wordt beroofd (zie in die zin en naar analogie arrest van 15 december 2016, Nemec, C‑256/15 , EU:C:2016:954 , punten en en aldaar aangehaalde rechtspraak). Om de redenen uiteengezet in de punten 44 tot en met 55 hierboven, moet worden geoordeeld dat de doelstelling van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 erin bestaat de bevoegde autoriteiten in staat te stellen een afweging te maken tussen enerzijds de logica van de hefboomratio die meebrengt dat in de blootstellingsmaatstaf van een kredietinstelling geen rekening wordt gehouden met het risico dat de blootstellingen van deze kredietinstelling opleveren, en anderzijds de mogelijkheid dat bepaalde blootstellingen met een bijzonder laag risicoprofiel die niet voortvloeien uit een investeringskeuze van de kredietinstelling, niet relevant zijn voor de berekening van de hefboomratio en daarbuiten kunnen worden gehouden. Hieruit volgt noodzakelijkerwijs dat de ECB zich niet kan baseren op gronden die het in de praktijk vrijwel onmogelijk maken de door artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 geboden mogelijkheid toe te passen zonder deze bepaling van haar nuttig effect te beroven en voorbij te gaan aan de doelstellingen die aan de invoering ervan ten grondslag hebben gelegen (zie in die zin en naar analogie arrest van 11 december 2008, Stichting Centraal Begeleidingsorgaan voor de Intercollegiale Toetsing, C‑407/07 , EU:C:2008:713 , punt en aldaar aangehaalde rechtspraak). Wat de grond betreft die is opgenomen in punt 2.3.3, onder i), van het bestreden besluit, staat vast dat de ECB daarmee de blootstellingen van verzoekster met betrekking tot de CDC uitsluit van het voordeel van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 op basis van argumenten die inherent zijn aan de blootstellingen waarop deze bepaling van toepassing is. Dit geldt in de eerste plaats voor het argument dat de blootstellingen van verzoekster met betrekking tot de CDC zijn opgenomen op de actiefzijde van haar balans. Een blootstelling wordt in artikel 5, punt 1, van verordening nr. 575/2013 gedefinieerd als „een actiefpost of een post buiten de balanstelling”. Deze definitie omvat dus noodzakelijkerwijs de posten die zijn opgenomen op de actiefzijde van de balans van een kredietinstelling. Aangezien artikel 429, lid 14, onder c), van verordening nr. 575/2013 blootstellingen betreft die voortvloeien uit deposito’s die de instelling wettelijk verplicht is aan een publiekrechtelijk lichaam over te dragen ter financiering van investeringen van algemeen belang, gaat het bovendien om blootstellingen die naar de aard ervan dienen te worden opgenomen op de balans van een kredietinstelling in plaats van buiten de balanstelling te blijven. In dit verband is de vermelding door de ECB in haar schrifturen dat de blootstellingen met betrekking tot de CDC uit hoofde van de gereglementeerde spaarproducten verschillen van fiduciaire activa, die eventueel buiten de balans en buiten de berekening van de hefboomratio kunnen worden gehouden op grond van artikel 429, lid 13, van verordening nr. 575/2013, irrelevant, omdat alleen de uitlegging en de toepassing van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 aan de orde zijn. Aangezien de blootstellingen ten aanzien waarvan artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 in de mogelijkheid voorziet dat zij buiten de berekening van de hefboomratio van een kredietinstelling worden gehouden, naar de aard ervan dienen te worden opgenomen op de actiefzijde van de balans van die instelling, kan het argument dat de blootstellingen met betrekking tot de CDC zijn opgenomen op de actiefzijde van verzoeksters balans de weigering om de gevraagde uitzondering toe te kennen niet op rechtsgeldige wijze rechtvaardigen. Hetzelfde geldt, in de tweede plaats en om dezelfde redenen, voor het argument dat deze blootstellingen een deel vormen van de uit hoofde van de gereglementeerde spaarproducten bij verzoekster gedeponeerde sommen die aan de passiefzijde van haar balans blijven. Dienaangaande volstaat het erop te wijzen dat, gelet op de bewoordingen van artikel 429, lid 14, onder c), van verordening nr. 575/2013, deze omstandigheid niet in de weg staat aan de toepassing van deze bepaling, maar juist een voorwaarde is voor de uitvoering ervan. Dezelfde slotsom geldt, in de derde plaats, voor het argument van de ECB dat verzoekster het aan de gereglementeerde spaarproducten verbonden operationele risico draagt. Dit risico is in artikel 4, lid 1, punt 52, van verordening nr. 575/2013 gedefinieerd als „het risico van verliezen als gevolg van ongeschikte of falende interne processen, personen en systemen of als gevolg van externe gebeurtenissen. Juridische risico’s worden er ook toe gerekend”. Aangezien artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 betrekking heeft op blootstellingen die een deel vormen van de bij de kredietinstelling in kwestie gestorte deposito’s, is het inherent aan de logica van deze bepaling dat verzoekster het operationele risico van de betrokken spaarproducten draagt. Met betrekking tot de grond die is opgenomen in punt 2.3.3, onder ii), van het bestreden besluit, zij eraan herinnerd dat, volgens artikel 429, lid 14, onder a) en b), van verordening nr. 575/2013, „[d]e bevoegde autoriteiten […] een instelling [kunnen] toestaan blootstellingen die aan alle volgende voorwaarden voldoen, van de blootstellingsmaatstaf uit te sluiten: a) het betreft blootstellingen aan een publiekrechtelijk lichaam; b) zij worden behandeld overeenkomstig artikel 116, lid 4”. Zoals volgt uit de punten 51 tot en met 53 hierboven, blijkt uit de verwijzing in artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 naar artikel 116, lid 4, van dezelfde verordening, gelezen in samenhang met artikel 114, lid 4, van die verordening, de wens van de wetgever dat blootstellingen met betrekking tot publiekrechtelijke lichamen die, vanwege een staatsgarantie, hetzelfde risicogehalte hebben als blootstellingen met betrekking tot die staat, eventueel buiten de berekening van de hefboomratio kunnen worden gehouden. Aangezien artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 enkel blootstellingen betreft met betrekking tot publiekrechtelijke lichamen die over een staatsgarantie beschikken, zou een weigering gemotiveerd door het principiële argument dat een staat in betalingsverzuim kan zijn, zonder onderzoek van de waarschijnlijkheid dat een dergelijke mogelijkheid zich ten aanzien van de desbetreffende staat voordoet, erop neerkomen dat het in de praktijk vrijwel onmogelijk wordt gemaakt om van de in artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 voorziene mogelijkheid gebruik te maken. Vast staat echter dat uit het bestreden besluit blijkt dat de ECB, om tot de slotsom te komen dat verzoekster [ vertrouwelijk ], zich ertoe heeft beperkt te wijzen op de mogelijkheid dat de Franse Staat in betalingsverzuim verkeert, zonder de waarschijnlijkheid daarvan te onderzoeken. Bovendien en bijgevolg kan, omdat de ECB de waarschijnlijkheid van een betalingsverzuim van de Franse Staat niet heeft onderzocht, de verwijzing in punt 2.3.3, onder ii), van het bestreden besluit naar de omvang van de blootstellingen van verzoekster met betrekking tot de CDC evenmin, op zichzelf, de inaanmerkingneming van die blootstellingen bij de berekening van de hefboomratio rechtvaardigen. Deze omvang zou immers alleen relevant kunnen zijn indien, als gevolg van een betalingsverzuim van de Franse Staat, verzoekster van de CDC niet de uit hoofde van de gereglementeerde spaarproducten overgedragen sommen zou kunnen verkrijgen en haar toevlucht zou moeten nemen tot gedwongen verkopen van activa. Gelet op het voorgaande staat vast dat de in punt 2.3.3, onder i) en ii), van het bestreden besluit opgenomen gronden ertoe leiden dat de uitzondering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 van haar nuttig effect wordt beroofd omdat zij de toepassing ervan uitsluiten op basis van factoren die inherent zijn aan de in dit artikel bedoelde blootstellingen. Deze conclusie wordt niet ontkracht door het betoog van de ECB en met name door het argument dat blootstellingen met betrekking tot de CDC niet fundamenteel verschillen van blootstellingen die een hefboomwerking genereren, aangezien deze activa worden gefinancierd uit schulden jegens spaarders die verzoekster op hun verzoek moet terugbetalen. In dit verband volstaat het erop te wijzen dat de wetgever, anders dan bij andere blootstellingen, voor blootstellingen die voldoen aan de voorwaarden van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 heeft voorzien in de mogelijkheid dat deze buiten de berekening van de hefboomratio worden gehouden, welke mogelijkheid niet van meet af aan door de ECB mag worden uitgesloten. Hetzelfde geldt voor de vermelding dat de aan de blootstellingen met betrekking tot de CDC gekoppelde staatsgarantie deze blootstellingen niet hun relevantie voor de berekening van verzoeksters hefboomratio ontneemt, omdat deze ratio ertoe strekt een beoordeling te verschaffen die niet is gebaseerd op het risicogehalte dat elk van de blootstellingen van verzoekster impliceert, en staten bovendien aan solvabiliteitsrisico’s kunnen zijn blootgesteld. Aangezien het de bedoeling van de wetgever was dat blootstellingen met betrekking tot publiekrechtelijke lichamen die aan de voorwaarden van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 voldoen, eventueel niet in aanmerking kunnen worden genomen bij de berekening van de hefboomratio, diende de ECB immers, bij de uitoefening van haar discretionaire bevoegdheid, de doelstellingen die tot de invoering van de hefboomratio hebben geleid en die van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 met elkaar te verzoenen. Om de redenen uiteengezet in de punten 85 tot en met 87 hierboven is dit echter niet gebeurd, aangezien de ECB zich niet heeft gebaseerd op een beoordeling van de waarschijnlijkheid van het risico van een betalingsverzuim van de Franse Staat, maar op een redenering die feitelijk elke mogelijkheid om een verzoek op grond van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 toe te wijzen, uitsluit. Uit het voorgaande volgt dat de motivering in punt 2.3.3, onder i) en ii), van het bestreden besluit blijk geeft van een onjuiste rechtsopvatting. Rechtmatigheid van de motivering in punt 2.3.3, onder iii), van het bestreden besluit In punt 2.3.3, onder iii), van het bestreden besluit verwijst de ECB naar de termijn die de aanpassingen van de respectieve posities van verzoekster en de CDC van elkaar scheidt. De ECB heeft hieruit in essentie afgeleid dat verzoekster zich genoodzaakt kan zien om tot noodverkopen van activa over te gaan in afwachting van de overdracht van middelen afkomstig van de CDC. In het derde onderdeel van haar derde middel stelt verzoekster dat deze grond kennelijk onjuist is. Bovendien betoogt zij in het kader van het derde onderdeel van haar vierde middel dat de ECB haar verplichtingen uit hoofde van het beginsel van behoorlijk bestuur niet is nagekomen, met name door de kenmerken van gereglementeerde spaarproducten niet grondig genoeg te onderzoeken. Benadrukt dient te worden dat, volgens de definitie in artikel 4, lid 1, punt 94, van verordening nr. 575/2013, het risico van buitensporige hefboomwerking ziet op het „risico dat voortvloeit uit de kwetsbaarheid van een instelling als gevolg van een hefboomwerking of mogelijke hefboomwerking die onbedoelde corrigerende maatregelen in haar bedrijfsplan kan vereisen, met inbegrip van noodverkopen van activa die in verliezen of waarderingsaanpassingen in haar resterende activa kunnen resulteren”. Hieruit volgt dat risico’s van buitensporige hefboomwerking zich voordoen bij liquiditeitstekorten. Het is immers voor het verkrijgen van liquiditeiten dat een kredietinstelling ertoe kan worden gebracht om niet in haar bedrijfsplan opgenomen maatregelen te nemen, daaronder begrepen noodverkopen van activa die de in artikel 4, lid 1, punt 94, van verordening nr. 575/2013 uiteengezette consequenties hebben, zoals in herinnering wordt gebracht in overweging 90 van die verordening. Aangezien de negatieve gevolgen van een buitensporige hefboomwerking zich manifesteren in geval van liquiditeitstekorten, maakt de door verzoekster genoemde omstandigheid dat de termijn voor het aanpassen van haar positie en die van de CDC betrekking heeft op het liquiditeitsrisico, deze termijn niet irrelevant voor de beoordeling van het aan haar hefboomratio verbonden risico. Nochtans dient erop te worden gewezen dat de ECB zelf erkent dat deze aanpassingstermijn niet ten grondslag ligt aan een liquiditeitsrisico uit hoofde van de beoordeling van de liquiditeitsdekkingsvereisten van artikel 412 van verordening nr. 575/2013 en van gedelegeerde verordening (EU) 2015/61 van 10 oktober 2014 van de Commissie ter aanvulling van verordening nr. 575/2013 met betrekking tot het liquiditeitsdekkingsvereiste voor kredietinstellingen ( PB 2015, L 11, blz. 1 ). Verzoekster verwijst dienaangaande naar [ vertrouwelijk ]. Benadrukt dient te worden dat gedelegeerde verordening 2015/61 is vastgesteld ter aanvulling van verordening nr. 575/2013, die in artikel 412, lid 1, bepaalt dat „[d]e instellingen […] liquide activa [aanhouden] waarvan de som van de waarden de liquiditeitsuitstromen minus de liquiditeitsinstromen onder stressomstandigheden dekt, teneinde te waarborgen dat de instellingen liquiditeitsbuffers aanhouden die voldoende groot zijn om een [eventuele onevenwichtigheid] tussen de liquiditeitsinstromen en -uitstromen onder ernstige stressomstandigheden over een periode van dertig dagen het hoofd te kunnen bieden. In tijden van stress mogen instellingen hun liquide activa aanwenden om hun netto liquiditeitsuitstromen te dekken.” Artikel 26 van gedelegeerde verordening 2015/61, met het opschrift „Uitstromen met afhankelijke instromen”, luidt als volgt: „Behoudens voorafgaande goedkeuring door de bevoegde autoriteit kunnen kredietinstellingen de [netto] liquiditeitsuitstroom berekenen na aftrek van een afhankelijke instroom die aan alle volgende voorwaarden voldoet: a) de afhankelijke instroom houdt direct verband met de uitstroom en wordt niet meegenomen in de berekening van de liquiditeitsinstromen als bedoeld in hoofdstuk 3; b) de afhankelijke instroom is vereist uit hoofde van een juridische, regelgevende of contractuele verplichting; c) de afhankelijke instroom voldoet aan een van de volgende voorwaarden: i) de instroom moet verplicht ontstaan vóór de uitstroom; ii) de instroom wordt binnen tien dagen ontvangen en wordt gegarandeerd door de centrale overheid van een lidstaat.” Vast staat dat deze bepaling de bevoegde instanties – en bijgevolg de ECB in het kader van het prudentiële toezicht dat haar bij artikel 4, lid 1, onder d), van verordening nr. 1024/2013 is opgedragen – de mogelijkheid biedt de afhankelijke instromen en uitstromen van liquiditeiten te verrekenen indien zij, vanwege het bestaan van een garantie van de centrale overheid van een lidstaat en de korte termijn ertussen, van oordeel zijn dat die termijn geen liquiditeitsrisico inhoudt. Hieruit volgt logischerwijs dat de toepassing door de ECB van artikel 26 van gedelegeerde verordening 2015/61 op liquiditeitsinstromen en -uitstromen die verband houden met blootstellingen met betrekking tot de CDC, erop neerkomt dat de ECB erkent dat de termijn die deze stromen van elkaar kan scheiden, geen liquiditeitsrisico inhoudt. Aangezien, om de in punt 96 hierboven uiteengezette redenen, de aan een situatie van buitensporige hefboomwerking verbonden risico’s zich voordoen in geval van een liquiditeitstekort, moet het principiële standpunt van de ECB dat de betrokken aanpassingstermijn het ontstaan van risico’s in verband met een buitensporige hefboomwerking in de hand kan werken, terwijl deze termijn geen liquiditeitsrisico inhoudt, door de algemeenheid ervan als kennelijk onjuist worden aangemerkt. De betrokken aanpassingstermijn kan namelijk alleen relevant zijn voor het hefboomrisico, terwijl hij dat voor het liquiditeitsrisico niet is indien de opnames van deposito’s in verband met de gereglementeerde spaarproducten een omvang hebben die uitstijgt boven de „ernstige stressomstandigheden” waarmee rekening wordt gehouden bij de berekening van de liquiditeitsratio uit hoofde van artikel 412, lid 1, van verordening nr. 575/2013. De inaanmerkingneming van een dergelijke mogelijkheid voor de afwijzing van verzoeksters verzoek kon niet geschieden zonder een diepgaand onderzoek van de kenmerken van de gereglementeerde spaarproducten door de ECB. Dit onderzoek had de ECB met name ertoe moeten brengen na te gaan of het, gelet op de kenmerken ervan – en met name de aan de gereglementeerde spaarproducten gekoppelde staatsgarantie –, denkbaar was dat opnames van gereglementeerde spaargelden zodanig omvangrijk en plotseling zijn dat verzoekster haar toevlucht moet nemen tot de in artikel 4, lid 1, punt 94, van verordening nr. 575/2013 bedoelde maatregelen, zonder te kunnen wachten op de overdracht van middelen afkomstig van de CDC uit hoofde van de aanpassing van de posities. Om de redenen uiteengezet in de punten 54 en 55 hierboven, dient de ECB immers, gelet op de bijzonderheden van elk geval, bij de uitvoering van artikel 429, lid 14, van verordening nr. 575/2013 een afweging te maken tussen de doelstellingen van de hefboomratio en de mogelijkheid dat bepaalde blootstellingen die aan de voorwaarden van deze bepaling voldoen, buiten de berekening van die ratio kunnen worden gehouden. Deze verplichting om de bijzondere kenmerken van de gereglementeerde spaarproducten te onderzoeken, vloeide eveneens voort uit de in punt 67 hierboven genoemde rechtspraak. Vast staat echter dat de ECB in het bestreden besluit geen gedetailleerd onderzoek van de kenmerken van de gereglementeerde spaarproducten heeft verricht, maar enkel op abstracte wijze heeft gewezen op de risico’s die de termijn voor het aanpassen van de posities van verzoekster en van de CDC inhoudt. Bijgevolg heeft de ECB daardoor niet voldaan aan haar verplichting uit hoofde van de in punt 67 hierboven aangehaalde rechtspraak om zorgvuldig en onpartijdig alle relevante elementen van het concrete geval te onderzoeken. Deze slotsom wordt niet ontkracht door het betoog van de ECB dat de hefboomratio een niet op risico gebaseerd prudentieel vereiste is en dat de markten plotseling vertrouwen kunnen verliezen in investeringen die gewoonlijk zeer veilig worden geacht. Een dergelijke stelling, die enkel is gebaseerd op de doelstellingen van de invoering van de hefboomratio bij verordening nr. 575/2013, houdt geen rekening met de doelstellingen van de invoeging van artikel 429, lid 14, in die verordening. Uit het voorgaande volgt dat alle gronden die de ECB heeft aangevoerd om te concluderen tot het bestaan van een onvolmaakt overdrachtsmechanisme dat het aan de hefboomratio verbonden risico voor rekening van verzoekster laat, en bijgevolg tot afwijzing van het verzoek van deze laatste om de blootstellingen met betrekking tot de CDC die worden gevormd door de bedragen die verzoekster verplicht aan de CDC moet overdragen, buiten de berekening van haar hefboomratio te houden, onrechtmatig zijn. Derhalve dienen verzoeksters tweede, derde en vierde middel te worden aanvaard en dient het bestreden besluit nietig te worden verklaard, zonder dat het vijfde middel behoeft te worden onderzocht. Kosten Volgens artikel 134, lid 1, van het Reglement voor de procesvoering wordt de in het ongelijk gestelde partij verwezen in de kosten, voor zover dat is gevorderd. Aangezien de ECB in het ongelijk is gesteld, dient zij overeenkomstig de vordering van verzoekster te worden verwezen in de kosten. Volgens artikel 138, lid 1, van het Reglement voor de procesvoering dragen de lidstaten die in het geding zijn tussengekomen, hun eigen kosten. Hieruit volgt dat de Republiek Finland haar eigen kosten zal dragen. HET GERECHT (Tweede kamer – uitgebreid), rechtdoende, verklaart: 1) Besluit ECB/SSM/2016‑9695005MSX1OYEMGDF46/195 van de Europese Centrale Bank (ECB) van 24 augustus 2016 wordt nietig verklaard. 2) De ECB wordt verwezen in de kosten. 3) De Republiek Finland zal haar eigen kosten dragen. Prek Buttigieg Schalin Berke Costeira Uitgesproken ter openbare terechtzitting te Luxemburg op 13 juli 2018. ondertekeningen ( *1 ) Procestaal: Frans. ( ) Weggelaten vertrouwelijke gegevens.

61995CJ0164

de

1 Das Supremo Tribunal Administrativo hat mit Urteil vom 25. Januar 1995, beim Gerichtshof eingegangen am 29. Mai 1995, gemäß Artikel 177 EG-Vertrag vier Fragen nach der Auslegung der Unterpositionen 0406 20 90 und 0406 90 11 der Verordnung (EWG) Nr. 2658/87 des Rates vom 23. Juli 1987 über die zolltarifliche und statistische Nomenklatur sowie den Gemeinsamen Zolltarif (ABl. L 256, S. 1; im folgenden: die KN) in der Fassung der Verordnung (EWG) Nr. 3174/88 der Kommission vom 21. September 1988 zur Änderung des Anhangs I der Verordnung (EWG) Nr. 2658/87 (ABl. L 298, S. 1) und der Verordnung (EWG) Nr. 316/91 der Kommission vom 7. Februar 1991 über die Einreihung von bestimmten Waren in die Kombinierte Nomenklatur (ABl. L 37, S. 25) zur Vorabentscheidung vorgelegt. 2 Diese Fragen stellen sich in einem Rechtsstreit zwischen der Fábrica de Queijo Eru Portugüsa Ld.° (im folgenden: Klägerin) und der Alfândega Lissabon (Tribunal Técnico Aduaneiro de 2.° Instância; im folgenden: Zollverwaltung) über die Tarifierung eines aus den Niederlanden nach Portugal eingeführten Käses. 3 Im maßgeblichen Zeitraum, d. h. 1989, galt noch die im Vertrag über den Beitritt der Portugiesischen Republik zu den Europäischen Gemeinschaften vorgesehene Übergangszeit, in der unter bestimmten Umständen ein nationaler Zolltarif fortbestand. 4 Die Klägerin führte am 20. März 1989 1 110 Kartons mit Käse aus den Niederlanden ein, die in Plastikbeuteln von je ca. 15 kg abgepackt waren. Der abgepackte Käse sah wie eine Paste oder kompakte Masse aus. Nachdem er ausgepackt und der frischen Luft ausgesetzt worden war, zerfiel er in unregelmässige Körnchen. Auf der Rechnung des Exporteurs wurde der Käse als geriebener Käse ("grated cheese") bezeichnet. 5 Die Klägerin ordnete die Ware der Unterposition 0406 20 90 der KN zu, während die Zollverwaltung sie in die Unterposition 0406 90 11 einreihte. 6 Die Unterpositionen 0406 20 90 und 0406 90 11 haben folgenden Wortlaut: - Unterposition 0406 20 90: 0406 20 Käse aller Art, gerieben oder in Pulverform: 0406 20 10 - Glarner Kräuterkäse (sog. Schabziger), aus entrahmter Milch mit Zusatz von feinvermahlenen Kräutern hergestellt 0406 20 90 - andere - Unterposition 0406 90 11: 0406 90 andere Käse: 0406 90 11 - für die Verarbeitung 7 Bei der Einfuhr des in Frage stehenden Erzeugnisses lauteten die von der Kommission veröffentlichten Erläuterungen zur Unterposition 0406 20 90 der Kombinierten Nomenklatur der Europäischen Gemeinschaften wie folgt: "geriebener Käse, im allgemeinen als Würzmittel verwendet. Er wird aus Hartkäse (z. B. Grana, Parmigiano-Reggiano, Emmental, Reggianito, Sbrinz, Asiago, Pecorino) hergestellt, dem nach dem Reiben teilweise das Wasser entzogen wird, um eine möglichst lange Lagerung zu ermöglichen ..." 8 In der Fassung von 1990 (ABl. C 263, S. 10) hatten die Erläuterungen zu derselben Unterposition folgende Fassung: "geriebener Käse, im allgemeinen als Würzmittel oder zu anderen Zwecken in der Nahrungsmittelindustrie verwendet. Er wird meist aus Hartkäse (z. B. Grana, Parmigiano-Reggiano, Emmental, Reggianito, Sbrinz, Asiago, Pecorino) hergestellt. Ihm kann das Wasser teilweise entzogen sein, um eine möglichst lange Lagerung zu ermöglichen. Hierher gehört auch Käse, der nach dem Reiben agglomeriert ist." 9 Nach Punkt 1 des Anhangs der Verordnung Nr. 316/91 wird "Geriebener Käse, infolge seines hohen Feuchtigkeitsgehalts und aufgrund der Transport- oder Verpackungsbedingungen (Verpackung im teilweisen Vakuum) agglomeriert", in die Unterposition 0406 20 90 eingereiht. 10 Die Klägerin erhob beim Tribunal Tributário de 2.° Instância, das über Klagen gegen letztinstanzliche Entscheidungen einer Stelle für zollfachliche Streitigkeiten entscheidet, Klage gegen die Entscheidung der Zollverwaltung. Dieses Gericht bestätigte die Entscheidung der Zollverwaltung. 11 Im Berufungsverfahren hat das Supremo Tribunal Administrativo beschlossen, das Verfahren auszusetzen und dem Gerichtshof folgende vier Fragen vorzulegen: Unter Berücksichtigung des Umstands, daß den portugiesischen Zollbehörden am 20. März 1989 Käse mit Ursprung in einem Mitgliedstaat der Gemeinschaft, vom Exporteur als "grated cheese" (geriebener Käse) bezeichnet, der zerkleinert wurde und bei dem in einem industriellen Verfahren der Sauerstoff durch eine Lösung von Stickstoff/002 ersetzt wurde, der injiziert wurde, um die Haltbarkeit des Käses zu erhöhen, und der sodann in Plastikbeuteln von ca. 15 kg verpackt und gepresst wurde, mit einem hohen Feuchtigkeitsgehalt und dem Aussehen einer Paste oder kompakten Masse, und der, wenn er ausgepackt und der frischen Luft ausgesetzt wird, in unregelmässige Körnchen zerfällt, zur Überführung in den freien Verkehr oder zu anderen Zollzwecken gestellt wurde, erheben sich folgende Fragen: 1. Ist der vorbezeichnete Käse nach der Verordnung (EWG) Nr. 316/91 der Kommission vom 7. Februar 1991 in die Unterposition 0406 20 90 "Käse aller Art, gerieben oder in Pulverform" oder in die Unterposition 0406 90 11 "andere Käse für die Verarbeitung" einzureihen? 2. Hat die genannte Verordnung erläuternden Charakter, so daß sie auf die Einfuhr des vorgenannten Käses rückwirkend anwendbar ist? 3. Für den Fall der Verneinung einer der vorgenannten Fragen: Sind im vorliegenden Fall die Erläuterungen zur Kombinierten Nomenklatur der Europäischen Gemeinschaften in der im Amtsblatt C 263 vom 18. Oktober 1990, S. 110, wiedergegebenen Fassung oder die vorhergehenden Erläuterungen zu berücksichtigen? 4. In dem einen oder anderen Fall: In welche der vorgenannten Unterpositionen ist der genannte Käse einzureihen? 12 Die Fragen des vorlegenden Gerichts, die zusammen zu prüfen sind, gehen im wesentlichen dahin, ob die Unterposition 0406 20 90 in ihrer zur maßgeblichen Zeit geltenden Fassung dahin auszulegen ist, daß sie einen geriebenen Käse einschließt, der bei der Einfuhr aufgrund der Art und Weise, in der er verpackt und haltbar gemacht ist, eine agglomerierte Form aufweist und der, nachdem er ausgepackt und der frischen Luft ausgesetzt worden ist, in unregelmässige Körnchen zerfällt. Falls dies verneint wird, möchte das vorlegende Gericht wissen, inwieweit spätere Regelungen, insbesondere die Regelungen in der Verordnung Nr. 316/91, sich auf die Tarifierung einer solchen Ware auswirken können. 13 Nach ständiger Rechtsprechung ist es im Interesse der Rechtssicherheit und der leichten Nachprüfbarkeit erforderlich, daß das entscheidende Kriterium für die Tarifierung der Waren allgemein in deren objektiven Merkmalen und Eigenschaften gesucht wird, wie sie im Wortlaut der Tarifpositionen des Gemeinsamen Zolltarifs und in den Vorschriften zu den Abschnitten oder Kapiteln festgelegt sind (Urteil vom 17. April 1997 in den verbundenen Rechtssachen C-274/95, C-275/95 und C-276/95, Wünsche, Slg. 1997, I-0000, Randnr. 15). Auch sind die Vorschriften zu den Kapiteln des Gemeinsamen Zolltarifs und die Erläuterungen, die vom Rat für die Zusammenarbeit auf dem Gebiet des Zollwesens ausgearbeitet worden sind, ein wichtiges Mittel, um die einheitliche Anwendung des Zolltarifs zu gewährleisten, und können als wertvolle Erkenntnismittel für die Auslegung der einzelnen Tarifpositionen angesehen werden, ohne jedoch rechtlich verbindlich zu sein (Urteile vom 14. Dezember 1995 in den verbundenen Rechtssachen C-106/94 und C-139/94, Colin und Dupré, Slg. 1995, I-4759, Randnr. 21, und vom 20. Juni 1996 in der Rechtssache C-121/95, VOBIS Microcomputer, Slg. 1996, I-3047, Randnr. 13). 14 Die zu der für das Ausgangsverfahren maßgeblichen Zeit geltenden allgemeinen Vorschriften für die Auslegung der KN bestimmten folgendes: Kommen für die Einreihung von Waren zwei oder mehr Positionen in Betracht, so geht die Position mit der genaueren Warenbezeichnung den Positionen mit allgemeiner Warenbezeichnung vor [Vorschrift 3a)]; maßgebend für die Einreihung von Waren in die Unterpositionen einer Position sind der Wortlaut dieser Unterpositionen und die Anmerkungen zu den Unterpositionen, wobei einander vergleichbar nur Unterpositionen der gleichen Gliederungsstufe sind (Vorschrift 6). 15 Die Position 0406 umfasst "Käse und Quark", so daß eine Ware wie die im Ausgangsverfahren betroffene unter diese Position fällt. Es bleibt daher zu prüfen, ob ein Erzeugnis, das die Merkmale des im Ausgangsverfahren streitigen Erzeugnisses hat, unter die Unterposition 0406 20 90 oder die Unterposition 0406 90 11 fällt. 16 Die Unterposition 0406 20 betrifft "Käse aller Art, gerieben oder in Pulverform", während die Unterposition 0406 90 "andere Käse" umfasst. 17 Daraus folgt, daß die Unterposition 0406 20, die genauer ist, grundsätzlich der Unterposition 0406 90 vorgehen muß. 18 Was den begrifflichen Umfang der Unterposition 0406 20 angeht, ist festzustellen, daß der Ausdruck "aller Art" nicht ausschließlich auf bestimmte Sorten geriebenen Käses beschränkt ist. Vielmehr ist er in allen Fällen anzuwenden, in denen die Ware aufgrund ihrer objektiven Merkmale und Eigenschaften als "geriebener Käse" angesehen werden kann, ohne daß diese Ware notwendigerweise andere Voraussetzungen erfuellen muß. 19 Diese Feststellung wird sowohl durch die Erläuterungen von 1989 als auch durch die Erläuterungen von 1990 bestätigt. 20 Nach den Erläuterungen von 1989 umfasst die Unterposition 0406 20 90 geriebenen Käse, der im allgemeinen als Würzmittel verwendet wird, sie schließt aber die Käse nicht aus, die zu anderen Zwecken verwendet werden. Zwar wird in den Erläuterungen von 1989 festgestellt, daß geriebener Käse "aus Hartkäse ... hergestellt" wird; durch die Erläuterungen von 1990, in denen hinzugefügt wird, daß geriebener Käse "meist" aus Hartkäse hergestellt wird, wird aber klargestellt, daß diese Erläuterungen auch unter dem letztgenannten Gesichtspunkt nicht abschließend sind. Darüber hinaus heisst es in den Erläuterungen von 1990: "Hierher gehört auch Käse, der nach dem Reiben agglomeriert ist." 21 Da es sich um einen Käse handelt, der vor dem Verpacken gerieben wurde und der, nachdem er ausgepackt und der frischen Luft ausgesetzt worden war, in unregelmässige Körnchen zerfiel, kann ihm daher weder der Umstand, daß es sich um ein Erzeugnis handelt, das aus einer Käsesorte hergestellt wird, die einen höheren Feuchtigkeitsgehalt hat als ein gewöhnlich zur Herstellung von geriebenem Käse verwendeter Käse, noch die Art und Weise der Verpackung und der Haltbarmachung des Erzeugnisses für die Tarifierung nach der KN die objektive Eigenschaft eines geriebenen Käses nehmen. 22 Ohne daß die Anwendbarkeit der Verordnung Nr. 316/91 geprüft zu werden braucht, ist daher auf die Vorlagefragen zu antworten, daß die Unterposition 0406 20 90 der Verordnung Nr. 2658/87 in der Fassung der Verordnung Nr. 3174/88 dahin auszulegen ist, daß sie geriebenen Käse umfasst, der bei der Einfuhr aufgrund der Art und Weise, in der er verpackt und haltbar gemacht ist, eine agglomerierte Form aufweist und der, nachdem er ausgepackt und der frischen Luft ausgesetzt worden ist, in unregelmässige Körnchen zerfällt. Kostenentscheidung Kosten 23 Die Auslagen der portugiesischen Regierung und der Kommission der Europäischen Gemeinschaften, die vor dem Gerichtshof Erklärungen abgegeben haben, sind nicht erstattungsfähig. Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF (Vierte Kammer) auf die ihm vom Supremo Tribunal Administrativo mit Urteil vom 25. Januar 1995 vorgelegten Fragen für Recht erkannt: Die Unterposition 0406 20 90 der Verordnung (EWG) Nr. 2658/87 des Rates vom 23. Juli 1987 über die zolltarifliche und statistische Nomenklatur sowie den Gemeinsamen Zolltarif in der Fassung der Verordnung (EWG) Nr. 3174/88 der Kommission vom 21. September 1988 zur Änderung des Anhangs I der Verordnung (EWG) Nr. 2658/87 ist dahin auszulegen, daß sie geriebenen Käse umfasst, der bei der Einfuhr aufgrund der Art und Weise, in der er verpackt und haltbar gemacht ist, eine agglomerierte Form aufweist und der, nachdem er ausgepackt und der frischen Luft ausgesetzt worden ist, in unregelmässige Körnchen zerfällt.

62003CJ0060

hu

Az előzetes döntéshozatal iránti kérelem az EK 49. cikk értelmezésére irányul. Ez a kérelem a Wolff & Müller GmbH & Co. KG (a továbbiakban: Wolff & Müller) építési vállalkozás és Pereira Felix között az előbbi vállalkozásnak – a munkáltató által az utóbbi peres fél számára meg nem fizetett – minimálbér-fizetésért való kezesi felelőssége tárgyában indított jogvita keretében merült fel. Jogi háttér A közösségi szabályozás A munkavállalók szolgáltatások nyújtása keretében történő kiküldetéséről szóló, 1996. december 16-i 96/71/EK európai parlament és tanács irányelv (HL 1997. L 18, 1. o.; magyar nyelvű különkiadás 5. fejezet, 2. kötet, 431. o.) ötödik preambulumbekezdése kimondja: „Mivel a szolgáltatások transznacionális nyújtásának ilyen elősegítése a tisztességes verseny légkörét és a munkavállalók jogainak tiszteletben tartását garantáló intézkedéseket kíván”. A 96/71 irányelv „Hatály” című 1. cikkének értelmében: „(1) Ezt az irányelvet arra a tagállamban letelepedett vállalkozásra kell alkalmazni, amely a szolgáltatások transznacionális nyújtása keretében munkavállalókat küld egy másik tagállam területére a (3) bekezdéssel összhangban. (…) (3) Ezt az irányelvet akkor kell alkalmazni, ha az (1) bekezdésben említett vállalkozás az alábbi transznacionális intézkedések valamelyikét megteszi: a)      munkavállalókat küld ki egy tagállam területére saját nevében és saját irányítása alatt, a kiküldő vállalkozás és a szolgáltatásnak az adott tagállamban működő címzettje között létrejött szerződés alapján, feltéve, hogy a kiküldő vállalkozás és a munkavállaló a kiküldetés idején munkaviszonyban áll egymással; (…)” A 96/71 irányelv „A munkaviszonyra vonatkozó szabályok” című 3. cikkének (1) bekezdésében a következőképpen rendelkezik: „A tagállamok biztosítják, hogy bármelyik állam jogát is kell alkalmazni a munkaviszonyra, az 1. cikk (1) bekezdésében említett vállalkozások biztosítják a területükön kiküldetésben lévő munkavállalóknak az alábbi kérdésekkel kapcsolatos, munkaviszonyra vonatkozó szabályokat, amelyek a munkavégzés helye szerinti tagállamban: –        törvényi, rendeleti vagy közigazgatási rendelkezés, illetve –        olyan kollektív megállapodás vagy választott bírósági határozat állapít meg, amelyet a (8) bekezdés értelmében általánosan alkalmazandónak nyilvánítottak, amennyiben azok a mellékletben említett tevékenységekre vonatkoznak: (…) c)       minimális bérszint, beleértve a túlóradíjakat; ez a pont nem vonatkozik a kiegészítő foglalkozási nyugdíjrendszerekre; (…)” A 96/71 irányelv „Intézkedések” című 5. cikke értelmében: „A tagállamok megteszik a megfelelő intézkedéseket ezen irányelv be nem tartása esetére. A tagállamok különösen azt biztosítják, hogy megfelelő eljárások álljanak a munkavállalók, illetve képviselőik rendelkezésére az irányelv szerinti kötelezettségek érvényesítésére.” A nemzeti szabályozás Az 1999. augusztus 25-i Verordnung über zwingende Arbeitsbedingungen im Baugewerbe (az építési ágazatban kötelezően alkalmazandó munkafeltételekről szóló rendelet) (BGBl. 1999 I, 1894. o.) 1. cikkében a következőket írja elő: „Az 1999. május 26-i, a Németországi Szövetségi Köztársaság területén az építési ágazatban minimálbért előíró kollektív megállapodásnak (minimálbérről szóló megállapodás) a jelen rendelet 1. mellékletéhez csatolt szabályai mindazon, a megállapodás által nem kötelezett munkáltatókra és munkavállalókra vonatkoznak, akik 1999. szeptember 1-jén a megállapodás alkalmazási körébe tartoznak, amennyiben a vállalkozás által végzett tevékenységet elsősorban a Sozialgesetzbuch III. könyve [német társadalombiztosítási törvénykönyv, a továbbiakban: SGB III] 211. cikkének (1) bekezdése szerinti építési munka képezi. A kollektív megállapodás szabályai a külföldi székhelyű munkáltatókra és az általuk a rendelet alkalmazási körébe tartozó területen alkalmazott munkavállalókra is vonatkoznak.” Az 1999. január 1-jén hatályba lépett, 1998. december 19-i Gesetz zu Korrekturen der Sozialversicherung und zur Sicherung der Arbeitnehmerrechte (a munkavállalók jogait biztosító és a társadalombiztosítást módosító törvény) 10. cikke által az Arbeitnehmer-Entsendegesetz-be (a munkavállalók kiküldetéséről szóló törvény, a továbbiakban: AEntG) beillesztett 1a. cikk értelmében: „Valamely más vállalkozást az SGB III 211. cikkének (1) bekezdése szerinti építési munkával megbízó vállalkozás készfizető kezesként felel e vállalkozás, alvállalkozó vagy a vállalkozó, illetve az alvállalkozó által igénybevett munkaerő-kölcsönző munkavállalója számára történő minimálbér-fizetési vagy a kollektív szerződést kötő felek közös szervezetével szembeni tagdíjfizetési kötelezettségeinek teljesítéséért az 1. cikk (1) bekezdésének második és harmadik mondatával, (2a) bekezdésével, (3) bekezdésének második és harmadik mondatával vagy (3a) bekezdésének negyedik és ötödik mondatával összhangban. Az első mondat szerinti minimálbér az adók, a társadalombiztosítási és a foglalkoztatást elősegítő járulék vagy egyéb társadalombiztosításhoz kapcsolódó járulékok levonása után a munkavállalóknak kifizetendő összeget (nettó munkabér) jelenti.” Az alapeljárás és az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdés Pereira Félix portugál állampolgár, aki 2000. február 21. és május 15. között Berlinben (Németország) egy portugáliai székhelyű építési vállalkozás munkavállalójaként mint kőműves dolgozott egy építkezésen. Az építési vállalkozás az építkezésen beton- és vasbeton-szerelési munkálatokat végzett a Wolff & Müller számára. Az Arbeitsgericht Berlin (Németország) elé 2000. szeptember 4-én terjesztett keresetében Pereira Félix munkáltatójától és a Wolff & Müllertől mint egyetemleges felelősséggel tartozó adóstól 4019,23 DEM összegű meg nem fizetett munkabér kifizetését követelte. Úgy érvelt, hogy utóbbi vállalkozás az AEntG 1a. cikkének megfelelően kezesként felel a számára ki nem fizetett munkabérért. A Wolff & Müller tiltakozott Pereira Félix kérelme ellen, kijelentve, hogy felelőssége kizárt, mivel az AEntG 1a. cikke jogellenesen sérti a Grundgesetz (német Alkotmány) 12. cikkében rögzített vállalkozás gyakorlásának szabadságát, és akadályozza az EK‑Szerződésben rögzített szolgáltatásnyújtás szabadságát. Az Arbeitsgericht Berlin helyt adott Pereira Félix keresetének. A Wolff & Müller a Landesarbeitgericht-hez (Németország) fordult, aki részben elutasította a vállalkozás fellebbezését, amely vállalkozás ennek okán a Bundesarbeitgericht előtt perújítást kezdeményezett. Ez utóbbi bíróság megállapítja, hogy fennállnak az előzetes feltételek ahhoz, hogy a Wolff & Müller az AEntG 1a. cikkének alkalmazásában kezesként feleljen. Továbbá úgy ítéli meg, hogy ez a rendelkezés összhangban áll a Grundgesetz 12. cikkével, mivel arányos korlátozásról van szó. Ugyanakkor úgy véli, hogy az AEntG említett rendelkezése korlátozhatja az EK 49. cikk szerinti szolgáltatásnyújtás szabadságát. E tekintetben a kérdést előterjesztő bíróság megállapította, hogy az AEntG 1a. cikkében előírt kezesi felelősség (a továbbiakban: kezesi felelősség) megerősített ellenőrzést és bizonyítási kötelezettséget tehet szükségessé, ami leginkább a külföldi alvállalkozókat fogja terhelni. Ez további adminisztratív költségekkel és terhekkel járna nem csak a fővállalkozó, hanem az alvállalkozók számára is. E terhek akadályoznák más tagállamok építési vállalkozásait abban, hogy Németországban építési munkálatokra irányuló szolgáltatásokat nyújtsanak, mivel kevésbé vonzóvá tennék az említett szolgáltatás nyújtását. Egyebekben a kérdést előterjesztő bíróság vizsgálta annak lehetőségét, hogy a szolgáltatásnyújtás szabadságának az AEntG 1a. cikkéből eredő korlátozása igazolható-e. Egyrészt a fent nevezett bíróság szerint a kezesi felelősség a munkavállaló számára bizonyára valódi előnnyel jár, amely hozzájárul a munkavállaló védelméhez. A munkavállalók munkáltatójukon kívül a nemzeti szabályozás által előírt nettó bérkövetelésük érvényesítéséhez további adóssal rendelkeznének. A kérdést előterjesztő bíróság úgy ítéli meg, hogy ezen előnynek mindazonáltal csak korlátozott hatásai vannak. A kiküldetésben lévő külföldi munkavállaló számára a gyakorlatban gyakran nehéz lenne a német bíróságok előtt a kezes vállalkozóval szembeni bérigényt érvényesíteni. A meghatározott építési tervre szóló kiküldetés gyakran csak néhány hónapig tart, a munkavállalók legtöbbször nem beszélik megfelelő szinten a német nyelvet, és nem ismerik a németországi jogi szabályozást. E munkavállalóknak a munkáltatók egyetemleges felelősségére alapozott igényei érvényesítésére irányuló, német bíróság előtti perindítása tehát jelentős nehézségekkel járna. Továbbá ez a védelem veszítene gazdasági értékéből, amennyiben a jövedelem ellenében történő németországi munkavállalás valódi esélye érezhetően csökken. Másrészt a kérdést előterjesztő bíróság szerint figyelembe kell venni azt a tényt, hogy az AEntG indoklása szerint a kezesi felelősség célja, hogy a szerződések megkötését az „alacsonyabb bérszínvonalú” országokból származó alvállalkozók számára nehezebbé tegye, ennélfogva élénkítse a német munkaerőpiacot, védje a németországi kis- és közepes vállalkozások gazdasági fennmaradását, és így segítse e tagállamban a munkanélküliség elleni küzdelmet. Ezek a megfontolások állnának a szabályozás középpontjában nem csak a fent említett törvény indoklása, hanem – még inkább – a törvény tárgyilagos vizsgálata alapján. A németországi építkezéseken dolgozó külföldi munkavállalók számára ezáltal szociális okok alapján a kétszeres vagy esetenként akár háromszoros bér biztosítása nem szerepelt az AEntG 1a. cikke által kifejezetten felsorolt célok között. A Bundesarbeitsgericht, mivel úgy vélte, hogy a jogvita megoldása, mellyel hozzá fordultak, az EK 49. cikk értelmezésétől függ, úgy döntött, hogy felfüggeszti eljárását, és előzetes döntéshozatal céljából az alábbi kérdést terjeszti a Bíróság elé: „Ellentétesek-e az EK 49. cikkel (korábban az EK Szerződés 59. cikk) az olyan nemzeti szabályok, amelyek szerint az építési munkával más vállalkozást megbízó építési vállalkozás készfizető kezesként felel e vállalkozás vagy alvállalkozó munkavállalóival szembeni minimálbér-fizetési és a kollektív szerződést kötő felek közös szervezetével szembeni tagdíjfizetési kötelezettségeinek teljesítéséért, ha a minimálbér az adók, a társadalombiztosítási és a foglalkoztatást elősegítő járulék vagy más társadalombiztosításhoz kapcsolódó ráfordítások levonása után a munkavállalónak kifizetendő összeget (nettó munkabér) jelenti, amennyiben e szabályoknak a munkabér védelme nem elsődleges célja vagy e védelem biztosítása azoknak csak másodlagos célja?” Az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdésről Az elfogadhatóságról Az Európai Közösségek Bizottsága úgy érvel, hogy a kollektív szerződést kötő felek közös szervezetével szembeni tagdíjfizetésért való kezesi felelősség problémája nem tartozik az alapeljárás tárgyához, és emiatt azt ki kell hagyni a kérdést előterjesztő bíróság előzetes döntéshozatal iránti kérelméből. E tekintetben emlékeztetni kell arra, hogy valamely bíróság által előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdés csak abban az esetben nem fogadható el, ha abból nyilvánvalóan kitűnik, hogy az nem a közösségi jog értelmezésére irányul vagy hipotetikus (C‑201/02. sz. Wells-ügyben 2004. január 7-én hozott ítélet [az EBHT-ban még nem tették közzé] 35. pontja és az idézett ítélkezési gyakorlat). Jelen ügyben nincs erről szó. Ugyanis az AEntG 1a. cikkének – amely a vitatott rendelkezés az alapeljárásban – átfogalmazásaként feltett kérdés megszövegezéséből következik, hogy a kollektív szerződést kötő felek közös szervezetével szembeni tagdíjfizetés kérdése szorosan kapcsolódik a minimálbér-fizetés kérdéséhez. Az előzetes döntéshozatal iránti kérelem tehát teljességében elfogadható. Az ügy érdeméről Emlékeztetni kell arra, hogy a Bíróság ahhoz, hogy hasznos választ adjon az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdéssel hozzá forduló bíróságnak, olyan közösségi jogi normákat is figyelembe vehet, amelyekre a nemzeti bíró kérdésében nem hivatkozott (a C‑271/01 sz. COPPI-ügyben 2004. január 22-én hozott ítélet [az EBHT-ban még nem tették közzé] 27. pontja és az idézett ítélkezési gyakorlat). Márpedig, ahogy arra írásbeli észrevételeiben az osztrák kormány és a Bizottság is jogosan hivatkozott, az alapeljárás tényei az előzetes döntéshozatalra utaló végzésében leírt formájukban a 96/71 irányelv hatálya alá tartozónak tekintendők. Ugyanis megfelelnek ez utóbbi irányelv 1. cikke (3) bekezdésének a) pontjában leírt esetnek. Egyebekben bizonyos, hogy az alapeljárásban tárgyalt tények 2000-ben történtek, azaz a tagállamoknak a 96/71 irányelv nemzeti jogba való átültetésére szabott határidő – 1999. december 16. – lejárta után. Indokolt tehát az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdés vizsgálatakor a fent említett irányelv rendelkezéseit figyelembe venni. A 96/71 irányelv 5. cikkének értelmében az irányelv be nem tartása esetén a tagállamok megteszik a megfelelő intézkedéseket. A tagállamok különösen azt biztosítják, hogy megfelelő eljárások álljanak a munkavállalók, illetve képviselőik rendelkezésére az irányelv szerinti kötelezettségek érvényesítésére. Ahogyan az a fent említett irányelv 3. cikke (1) bekezdése második francia bekezdésének c) pontjából következik, e kötelezettségek között szerepel annak ellenőrzése, hogy a vállalkozások biztosítsák a területükön kiküldetésben dolgozó munkavállalók számára a minimálbér kifizetését. Ebből az következik, hogy a tagállamoknak különösen arra kell ügyelniük, hogy megfelelő eljárások álljanak a kiküldetésben dolgozó munkavállalók rendelkezésére minimálbérük tényleges megszerzéséhez. A 96/71 irányelv 5. cikkének megszövegezéséből következik, hogy a tagállamok az e rendelkezés második bekezdésének értelmében vett megfelelő eljárás formájának és módszereinek meghatározását illetően széles mérlegelési lehetőséggel rendelkeznek. E mérlegelési lehetőség gyakorlása során azonban a tagállamoknak mindenkor tiszteletben kell tartaniuk a szerződés által biztosított alapszabadságokat (lásd, ebben az értelemben, a C‑390/99. sz., Canal Satélite Digital ügyben 2002. január 22-én hozott ítélet [EBHT 2002., I‑607. o.] 27. és 28. pontjai, valamint a C‑71/02. sz. Karner‑ügyben 2004. március 25-én hozott ítélet [az EBHT-ban még nem tették közzé] 33. és 34. pontjai) és ennélfogva – az alapügyet illetően – a szolgáltatásnyújtás szabadságát. E tekintetben először is indokolt emlékeztetni arra, hogy az állandó ítélkezési gyakorlat szerint az EK 49. cikk a más tagállamban letelepedett szolgáltatóval szemben nem csak az állampolgárság alapján alkalmazott minden hátrányos megkülönböztetés eltörlését követeli meg, hanem ugyanúgy valamennyi korlátozás megszüntetését, akkor is, ha azok különbségtétel nélkül vonatkoznak a nemzeti és az egyéb tagállamokból származó szolgáltatókra, amennyiben azok akadályozzák, zavarják vagy kevésbé vonzóvá teszik valamely azon másik tagállamban letelepedett szolgáltató szolgáltatásait, ahol az jogszerűen nyújt hasonló szolgáltatásokat (a C‑164/99. sz., Portugaia Construções ügyben 2002. január 22-én hozott ítélet [EBHT 2002., I‑787. o. ] 16. pontja és az idézett ítélkezési gyakorlat). Ahogy azt a Bíróság korábban már megítélte, egy szolgáltatót befogadó tagállam nemzeti szabályozásainak alkalmazása tilthatja, zavarhatja vagy kevésbé vonzóvá teheti a szolgáltatásnyújtást más tagállambeli személyek vagy vállalkozások számára, amennyiben az költségekkel vagy adminisztratív és gazdasági többletterhekkel jár (a fent hivatkozott Portugaia Construções ügyben hozott ítélet 18. pontja és az idézett ítélkezési gyakorlat). A kérdést előterjesztő bíróság feladata megvizsgálni, hogy az alapügyben a kezesi felelősséget illetően ez a helyzet áll-e fenn. E tárgyban a fent említett intézkedésnek nem csupán a valamely másik tagállambeli alvállalkozók általi, hanem egy ilyen államból származó esetleges fővállalkozások általi szolgáltatásnyújtásra gyakorolt hatását is fontos figyelembe venni. Továbbá a töretlen ítélkezési gyakorlatból következik, hogy amennyiben az AEntG 1a. cikkéhez hasonló szabályozás – amelyről feltételezhető, hogy korlátozza a szolgáltatásnyújtás szabadságát – ennek ellenére is igazolható, ha közösségi szintű harmonizáció tárgyát nem képező területre vonatkozik, és amely különbségtétel nélkül alkalmazandó minden, az érintett tagállam területén tevékenységet végző személy vagy vállalkozás tekintetében, feltéve hogy olyan közérdeken alapuló kényszerítő indokot szolgál, amelyet még nem védenek a szolgáltatóra vonatkozó szabályok a szolgáltató székhelye szerinti tagállamban, valamint hogy alkalmas céljai elérésére, továbbá, hogy nem haladja meg a céljai eléréséhez szükséges mértéket (lásd, ebben az értelemben, a fent hivatkozott Portugaia Construções ügyben hozott ítélet 19. pontját és az idézett ítélkezési gyakorlatot). A Bíróság által már korábban elismert közérdeken alapuló kényszerítő indokok között szerepel a munkavállalók védelme (a fent hivatkozott Portugaia Construções ügyben hozott ítélet 20. pontja és az idézett ítélkezési gyakorlat). Így, ha elvben elfogadható, hogy a fogadó tagállam által a minimálbérrel kapcsolatos szabályozásnak olyan szolgáltatóra történő alkalmazása, amelynek székhelye egy másik tagállamban van, közérdekű célt, azaz a munkavállalók védelmét (a fent hivatkozott Portugaia Construções ügyben hozott ítélet 22. pontja) szolgálja, az előbbi tagállam által hozott, a kiküldetésben dolgozó munkavállaló számára a minimálbérigényének hatékony érvényesítését lehetővé tevő eljárási módszerek megerősítését célzó intézkedések is elfogadhatók. Ugyanis, ha a munkavállalók védelme a minimálbérhez való jog részét képezi, akkor az e jog érvényesítését lehetővé tevő eljárási módszereket, mint például az alapeljárásban szereplő kezesi felelősséget is úgy kell tekinteni, mint amelyek e védelmet biztosítják. A kérdést előterjesztő bíróság azon megállapítását illetően, miszerint a nemzeti jogalkotót, az AEntG 1a. cikkének megalkotásánál inkább a nemzeti munkaerőpiacnak, mint a munkavállaló jövedelmének védelme vezérelte, emlékeztetni kell arra, hogy a fent nevezett bíróság feladata annak megállapítása, hogy a szóban forgó szabályozásnak – tárgyilagosan vizsgálva – célja-e a kiküldetésben dolgozó munkavállalók védelme. Fontos megvizsgálni, hogy e szabályozás az érintett munkavállalók számára tartalmaz-e olyan valódi előnyt, amely jelentős mértékben hozzájárul szociális védelmükhöz. Ebben az összefüggésben a jogalkotó kinyilvánított szándéka az általa a munkavállalók számára állítólagosan nyújtott előnyök körültekintőbb vizsgálatához vezethet (a fent hivatkozott Portugaia Construções ügyben hozott ítélet 28. és 29. pontja és az idézett ítélkezési gyakorlat). A kérdést előterjesztő bíróság azon valódi előny kapcsán, amelyet a kiküldetésben dolgozó munkavállalók számára a kezesi felelősség jelentene, kétségeinek adott hangot azzal az indokkal, hogy a fent nevezett munkavállalók annyi gyakorlati nehézséggel szembesülnének bérigényüknek a fővállalkozóval szembeni, német bíróságok előtt történő érvényesítése során, hogy e védelem gyakorlatilag elveszítené gazdasági értékét, amennyiben németországi jövedelem ellenében történő alkalmazásuk valódi esélye érezhető mértékben csökkenne. Mindazonáltal, mint ahogyan arra Pereira Félix, a német, az osztrák és a francia kormányok, továbbá a Bizottság jogosan hivatkozik, továbbra is fenntartható, hogy az olyan szabály, mint amelyet az AEntG 1a. cikke ír elő, előnyt biztosít a kiküldetésben dolgozó munkavállalók számára azzal az indokkal, hogy ez utóbbiak számára a minimálbérrel elsőként tartozó munkáltató mellé egyetemlegesen kötelezett második adóst állít, aki ráadásul az előbbihez képest általában fizetőképesebb. Az ilyen szabály tehát – tárgyilagosan tekintve – a kiküldetésben dolgozó munkavállalók védelmét jelenti. Egyébként maga az alapeljárás is az AEntG 1a. cikkének e garanciális jellegét látszik erősíteni. Amennyiben a nemzeti jogalkotó által követett cél abban áll, hogy megelőzze a munkavállalóinak a minimálbérnél alacsonyabb bért fizető vállalkozás által keltett azon tisztességtelen versenyt, amelynek vizsgálata a kérdést előterjesztő bíróság feladata, akkor egy ilyen cél feltétlenül érvényesítendő követelménynek tekinthető, és mint olyan alkalmas a szolgáltatásnyújtás szabadsága korlátozásának igazolására, amennyiben fennállnak a jelen ítélet 34. pontjában felsorolt feltételek. Másfelől, ahogy azt az osztrák kormány írásbeli észrevételeiben jogosan említi, nincs szükségképpen ellentét egyrészről a tisztességes verseny megőrzését szolgáló, másrészről a munkavállalók védelmét biztosító célok között. A 96/71 irányelv ötödik preambulumbekezdése bizonyítja, hogy e két cél együttesen követhető. Végül a Woff & Müller észrevételeit illetően, amelyek szerint a kezesi felelősség nem állna arányban az elérni kívánt céllal, tulajdonképpen a jelen ítélet 34. pontjában idézett ítélkezési gyakorlatból következik, hogy adott intézkedés akkor igazolható, ha alkalmas a cél elérésére, és nem haladja meg a cél eléréséhez szükséges mértéket. A kérdést előterjesztő bíróság feladata megvizsgálni, hogy tiszteletben tartják-e e feltételeket az elérni kívánt cél szempontjából, amely cél az érintett munkavállaló védelmének biztosítása. E feltételek mellett, az előterjesztett kérdésre azt a választ kell adni, hogy a az EK 49. cikk fényében értelmezve nem ellentétesek a 96/71 irányelv 5. cikkével az alapügyben szereplőhöz hasonló olyan nemzeti jogszabályok, amelyek szerint az építési munkával más vállalkozást megbízó építési vállalkozás kezesként felel e vállalkozás vagy alvállalkozó munkavállalóival szembeni minimálbér-fizetési és a kollektív szerződést kötő felek közös szervezetével szembeni tagdíjfizetési kötelezettségeinek teljesítéséért, ha a minimálbér az adók, a társadalombiztosítási és a foglalkoztatást elősegítő járulék vagy más társadalombiztosításhoz kapcsolódó ráfordítások levonása után a munkavállalónak kifizetendő összeget (nettó munkabér) jelenti, amennyiben e szabályoknak a munkabér védelme nem elsődleges célja vagy e védelem biztosítása azoknak csak másodlagos célja. A költségekről Mivel ez az eljárás az alapeljárásban részt vevő felek számára a nemzeti bíróság előtt folyamatban lévő eljárás egy szakaszát képezi, ez a bíróság dönt a költségekről. Az észrevételeknek a Bíróság elé terjesztésével kapcsolatban felmerült költségek, az említett felek költségeinek kivételével, nem téríthetők meg. A fenti indokok alapján, a Bíróság (második tanács) a következőképpen határozott: Az EK 49. cikk fényében értelmezve nem ellentétesek a munkavállalók szolgáltatások nyújtása keretében történő kiküldetéséről szóló 96/71/EK tanácsi és parlamenti irányelv 5. cikkével az alapügyben szereplőhöz hasonló olyan nemzeti jogszabályok, amelyek szerint az építési munkával más vállalkozást megbízó építési vállalkozás készfizető kezesként felel e vállalkozás vagy alvállalkozó munkavállalóival szembeni minimálbér-fizetési és a kollektív szerződést kötő felek közös szervezetével szembeni tagdíjfizetési kötelezettségeinek teljesítéséért, ha a minimálbér az adók, a társadalombiztosítási és a foglalkoztatást elősegítő járulék vagy más társadalombiztosításhoz kapcsolódó ráfordítások levonása után a munkavállalónak kifizetendő összeget (nettó munkabér) jelenti, amennyiben e szabályoknak a munkabér védelme nem elsődleges célja vagy e védelem biztosítása azoknak csak másodlagos célja. Aláírások * Az eljárás nyelve: német.

62009TJ0271

fi

Kanne SMHV:n neljännen valituslautakunnan 13.5.2009 tekemästä päätöksestä (asia R 771/2008-4), joka koskee British-American Tobacco Polska S.A:n ja Romuald Prinz Sobieski zu Schwarzenbergin välistä väitemenettelyä Ratkaisu 1) Kanne hylätään. 2) Romuald Prinz Sobieski zu Schwarzenberg velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut.

62015CJ0060

fi

Saint-Gobain Glass Deutschland GmbH (jäljempänä Saint-Gobain) vaatii valituksessaan unionin tuomioistuinta kumoamaan unionin yleisen tuomioistuimen 11.12.2014 antaman tuomion Saint-Gobain Glass Deutschland v. komissio ( T‑476/12 , ei julkaistu, EU:T:2014:1059 ; jäljempänä valituksenalainen tuomio), jolla unionin yleinen tuomioistuin hylkäsi sen kanteen, jossa vaadittiin kumoamaan 17.1.2013 tehty komission päätös, jolla evättiin oikeus tutustua kokonaisuudessaan Saksan liittotasavallan komissiolle päästöoikeuksien yhdenmukaistettua maksutta tapahtuvaa jakoa koskevien unionin laajuisten siirtymäsäännösten vahvistamisesta Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 2003/87/EY 10 a artiklan mukaisesti 27.4.2011 annetun komission päätöksen 2011/278/EU ( EUVL 2011, L 130, s. 1 ) 15 artiklan 1 kohdassa säädetyn menettelyn yhteydessä toimittamaan luetteloon siltä osin kuin kyseinen asiakirja sisältää tiettyihin Saksan alueella sijaitseviin Saint-Gobainin laitoksiin liittyviä tietoja, jotka koskevat alustavia jakoja sekä toimintoja ja kapasiteettitasoja hiilidioksidipäästöjen valossa vuosina 2005–2010, laitosten tehokkuutta ja vuosien 2013 ja 2020 väliselle ajanjaksolle alustavasti myönnettyjä vuosittaisia päästöoikeuksia (jäljempänä riidanalainen päätös). Asiaa koskevat oikeussäännöt Kansainvälinen oikeus Tiedon saantia, yleisön osallistumisoikeutta päätöksentekoon sekä muutoksenhaku- ja vireillepano-oikeutta ympäristöasioissa koskevan yleissopimuksen, joka allekirjoitettiin 25.6.1998 Århusissa ja hyväksyttiin Euroopan yhteisön puolesta 17.2.2005 tehdyllä neuvoston päätöksellä 2005/370/EY ( EUVL 2005, L 124, s. 1 ; jäljempänä Århusin yleissopimus), 4 artiklassa määrätään seuraavaa: ”1.   Kukin sopimuspuoli varmistaa, että viranomaiset antavat ympäristöä koskevat tiedot pyydettäessä yleisön käyttöön tämän artiklan seuraavien kappaleiden nojalla ja kansallisen lainsäädännön mukaisesti – –: a) ilman, että pyynnön esittäjän on osoitettava, että asia koskee häntä; – – 4.   Ympäristötietoa koskeva pyyntö voidaan evätä, jos tiedon ilmaiseminen vaikuttaisi haitallisesti: a) viranomaisten toiminnan luottamuksellisuuteen, jos kansallisessa lainsäädännössä säädetään tällaisesta luottamuksellisuudesta; – – Edellä mainittuja epäämisperusteita tulkitaan suppeasti, ottaen huomioon tietojen ilmaisemiseen liittyvä yleinen etu sekä se, liittyykö pyydetty tieto ympäristöpäästöihin. – –” Unionin oikeus Euroopan parlamentin, neuvoston ja komission asiakirjojen saamisesta yleisön tutustuttavaksi 30.5.2001 annetun Euroopan parlamentin ja neuvoston asetuksen (EY) N:o 1049/2001 ( EYVL 2001, L 145, s. 43 ) johdanto-osan 1, 2, 4, 6 ja 11 perustelukappaleessa todetaan seuraavaa: ”(1) Euroopan unionista tehdyn sopimuksen 1 artiklan toisessa kohdassa vahvistetaan avoimuuden periaate ilmaisemalla, että sopimus merkitsee uutta vaihetta kehityksessä sellaisen yhä läheisemmän Euroopan kansojen välisen liiton luomiseksi, jossa päätökset tehdään mahdollisimman avoimesti ja mahdollisimman lähellä kansalaisia. (2) Avoimuus parantaa kansalaisten mahdollisuuksia osallistua päätöksentekomenettelyihin ja sen avulla varmistetaan, että hallinnolla on demokraattisessa järjestelmässä suhteessa kansalaisiin suurempi legitimiteetti ja että se on tehokkaampaa ja vastuullisempaa. Avoimuus vahvistaa osaltaan kansanvallan ja perusoikeuksien kunnioittamisen periaatteita, joista määrätään EU-sopimuksen 6 artiklassa ja Euroopan unionin perusoikeuskirjassa. – – (4) Tämän asetuksen tarkoituksena on antaa yleisön oikeudelle tutustua asiakirjoihin mahdollisimman täysimääräinen vaikutus ja määritellä sitä koskevat yleiset periaatteet ja rajoitukset EY:n perustamissopimuksen 255 artiklan 2 kohdan mukaisesti. – – (6) Laajempi mahdollisuus tutustua asiakirjoihin olisi myönnettävä tapauksissa, joissa toimielimet toimivat lainsäätäjinä, myös silloin kun ne toimivat siirretyn toimivallan nojalla, kuitenkin siten, että samalla säilytetään toimielinten päätöksenteon tehokkuus. Tällaisten asiakirjojen olisi oltava mahdollisimman laajasti suoraan yleisön tutustuttavissa. – – (11) Toimielinten kaikkien asiakirjojen olisi pääsääntöisesti oltava yleisön tutustuttavissa. Tiettyjä yleisiä ja yksityisiä etuja on kuitenkin suojattava poikkeussäännöksin. Toimielimillä olisi oltava mahdollisuus suojata sisäisiä keskustelujaan ja neuvottelujaan silloin, kun se on välttämätöntä, jotta voidaan turvata toimielinten kyky hoitaa tehtäviään. Poikkeuksia arvioidessaan toimielinten olisi kaikilla unionin toiminnan aloilla otettava huomioon henkilötietojen suojaa koskevat yhteisön lainsäädännön periaatteet.” Kyseisen asetuksen 1 artiklassa, jonka otsikko on ”Tarkoitus”, säädetään seuraavaa: ”Tämän asetuksen tarkoituksena on a) määritellä ne julkiseen tai yksityiseen etuun perustuvat periaatteet, edellytykset ja rajoitukset, jotka koskevat EY:n perustamissopimuksen 255 artiklassa tarkoitettua oikeutta tutustua Euroopan parlamentin, neuvoston ja komission, jäljempänä ’toimielimet’, asiakirjoihin, siten, että taataan mahdollisimman laaja oikeus tutustua asiakirjoihin, b) luoda säännöt, jotka takaavat tämän oikeuden mahdollisimman helpon käytön, ja c) edistää asiakirjoihin tutustumismahdollisuutta koskevia hyviä hallintokäytäntöjä.” Mainitun asetuksen 2 artiklan, jonka otsikko on ”Asiakirjoihin tutustumiseen oikeutetut ja soveltamisala”, 3 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Tätä asetusta sovelletaan kaikkiin toimielimen hallussa oleviin asiakirjoihin, toisin sanoen toimielimen laatimiin tai sen vastaanottamiin ja sen hallussa oleviin asiakirjoihin kaikilla Euroopan unionin toiminnan aloilla.” Saman asetuksen 4 artiklassa, jonka otsikko on ”Poikkeukset”, säädetään seuraavaa: ”– – 2.   Toimielimet kieltäytyvät antamasta tutustuttavaksi asiakirjaa, jonka sisältämien tietojen ilmaiseminen vahingoittaisi: — tietyn luonnollisen henkilön tai oikeushenkilön taloudellisten etujen, mukaan lukien teollis- ja tekijänoikeudet, suojaa; — – – — tarkastus-, tutkinta- ja tilintarkastustoimien tarkoitusten suojaa; jollei ylivoimainen yleinen etu edellytä ilmaisemista. 3.   Asiakirjaa, jonka toimielin on laatinut sisäiseen käyttöön tai jonka se on vastaanottanut ja joka liittyy asiaan, josta toimielin ei ole tehnyt päätöstä, ei anneta tutustuttavaksi, jos asiakirjan sisältämien tietojen ilmaiseminen vahingoittaisi vakavasti toimielimen päätöksentekomenettelyä, jollei ylivoimainen yleinen etu edellytä ilmaisemista. – – 5.   Jäsenvaltio voi pyytää toimielintä olemaan luovuttamatta kyseisestä jäsenvaltiosta peräisin olevaa asiakirjaa ilman jäsenvaltion etukäteen antamaa suostumusta. – –” Ympäristötiedon julkisesta saatavuudesta ja neuvoston direktiivin 90/313/ETY kumoamisesta 28.1.2003 annetun Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 2003/4/EY ( EUVL 2003, L 41, s. 26 ) 4 artiklan 2 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Jäsenvaltiot voivat säätää, että pyyntö saada ympäristötietoa voidaan evätä, jos tiedon ilmaiseminen vaikuttaisi haitallisesti: a) viranomaisten toiminnan luottamuksellisuuteen, jos salassapidosta on laissa säädetty; – –” Tiedon saatavuutta, yleisön osallistumista päätöksentekoon sekä oikeuden saatavuutta ympäristöasioissa koskevan Århusin yleissopimuksen määräysten soveltamisesta yhteisön toimielimiin ja elimiin 6.9.2006 annetun Euroopan parlamentin ja neuvoston asetuksen (EY) N:o 1367/2006 ( EUVL 2006, L 264, s. 13 ) johdanto-osan toisessa perustelukappaleessa todetaan seuraavaa: ”Kuudennessa ympäristöä koskevassa yhteisön toimintaohjelmassa – – korostetaan, kuinka tärkeää on antaa riittävästi ympäristötietoa ja tarjota yleisölle tosiasiallinen mahdollisuus osallistua ympäristöä koskevaan päätöksentekoon ja lisätä siten päätöksenteon vastuullisuutta ja avoimuutta sekä yleisön tietoisuutta ja tukea tehdyille päätöksille. Kuten sen edeltäjissäkin – –, siinä kannustetaan lisäksi tehostamaan yhteisön ympäristönsuojelulainsäädännön voimaansaattamista ja soveltamista, mukaan lukien yhteisön sääntöjen täytäntöönpano ja ryhtyminen toimenpiteisiin yhteisön ympäristölainsäädännön rikkomista vastaan.” Kyseisen asetuksen 1 artiklassa säädetään seuraavaa: ”1.   Tämän asetuksen tavoitteena on edistää [Århusin yleissopimuksen] mukaisten velvoitteiden täytäntöönpanoa antamalla säännökset yleissopimuksen määräysten soveltamisesta yhteisön toimielimiin ja elimiin erityisesti a) takaamalla yleisölle oikeus saada yhteisön toimielinten tai elinten saamaa tai tuottamaa ja niiden hallussa olevaa ympäristötietoa ja vahvistamalla perusehdot ja ‑edellytykset sekä käytännön järjestelyt kyseisen oikeuden käyttämistä varten; b) varmistamalla, että ympäristötietoa saatetaan asteittain yleisön saataville ja levitetään yleisölle, jotta mahdollistetaan tiedon mahdollisimman laaja järjestelmällinen saatavuus ja levitys. Sitä varten edistetään erityisesti tietoverkkojen ja/tai sähköisten välineiden käyttöä, kun se on mahdollista; c) antamalla yleisölle mahdollisuus osallistua ympäristöä koskevien suunnitelmien ja ohjelmien valmisteluun; d) mahdollistamalla oikeuden saatavuus ympäristöasioissa yhteisön tasolla tässä asetuksessa säädettyjen edellytysten mukaisesti. 2.   Soveltaessaan tämän asetuksen säännöksiä yhteisön toimielimet ja elimet pyrkivät auttamaan ja opastamaan yleisöä tiedon saamiseksi, päätöksentekoon osallistumiseksi ja oikeuden saamiseksi ympäristöasioissa.” Mainitun asetuksen 2 artiklan 1 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Tässä asetuksessa tarkoitetaan: – – d) ’ympäristötiedolla’ kirjallisessa, visuaalisessa, kuultavassa, sähköisessä tai muussa aineellisessa muodossa olevaa tietoa, joka koskee – – iii) toimenpiteitä (mukaan lukien hallinnolliset toimenpiteet), kuten politiikkoja, lainsäädäntöä, suunnitelmia, ohjelmia, ympäristösopimuksia sekä toimia, jotka vaikuttavat tai saattavat vaikuttaa i ja ii alakohdassa mainittuihin ympäristön osa-alueisiin ja tekijöihin, sekä toimenpiteitä ja toimia, jotka on suunniteltu suojelemaan näitä osa-alueita; – –” Saman asetuksen 3 artiklan ensimmäisessä kohdassa säädetään seuraavaa: ”Yhteisön toimielinten tai elinten hallussa olevan ympäristötiedon saatavuutta koskeviin pyyntöihin sovelletaan asetusta (EY) N:o 1049/2001 ilman kansalaisuuteen, kansallisuuteen tai kotipaikkaan liittyvää syrjintää, sekä oikeushenkilön osalta ilman sen rekisteröidyn kotipaikan tai toiminnan tosiasiallisen keskuksen sijaintiin perustuvaa syrjintää.” Asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan, jonka otsikko on ”Poikkeusten soveltaminen ympäristötiedon saatavuutta koskeviin pyyntöihin”, 1 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Asetuksen (EY) N:o 1049/2001 4 artiklan 2 kohdan ensimmäisen ja kolmannen luetelmakohdan osalta ylivoimaisen yleisen edun, joka edellyttää ilmaisemista, katsotaan olevan kyseessä, kun pyydetyt tiedot liittyvät ympäristöpäästöihin, lukuun ottamatta tutkintatoimia, erityisesti yhteisön oikeuden mahdollista rikkomista koskevia. Muiden asetuksen (EY) N:o 1049/2001 4 artiklassa esitettyjen poikkeusten osalta epäämisperusteita on tulkittava suppeasti ja otettava huomioon ilmaisemisen tuottama yleinen etu ja se, liittyvätkö pyydetyt tiedot ympäristöpäästöihin.” Päätöksen 2011/278 15 artiklan 1 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Direktiivin 2003/87/EY 11 artiklan 1 kohdan mukaisesti jäsenvaltioiden on toimitettava komissiolle 30 päivään syyskuuta 2011 mennessä luettelo alueellaan olevista direktiivin 2003/87/EY soveltamisalaan kuuluvista laitoksista, mukaan luettuina 5 artiklan mukaisesti määritetyt laitokset, käyttäen komission laatimaa sähköistä lomaketta.” Asian tausta Saint-Gobain, joka on maailmanlaajuisilla lasimarkkinoilla toimiva yhtiö, harjoittaa toimintaa laitoksissa, jotka kuuluvat kasvihuonekaasujen päästöoikeuksien kaupan järjestelmän toteuttamisesta yhteisössä ja neuvoston direktiivin 96/61/EY muuttamisesta 13.10.2003 annetun Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 2003/87/EY ( EUVL 2003, L 275, s. 32 ) soveltamisalaan. Saint-Gobain pyysi päätökseen 2011/278 nojautumalla Saksan toimivaltaisilta viranomaisilta päästöoikeuksien myöntämistä maksutta kyseisellä direktiivillä toteutetun päästöoikeuksien kaupan järjestelmän yhteydessä säädetylle kolmannelle ajanjaksolle eli vuosien 2013 ja 2020 väliselle ajanjaksolle. Kyseisessä päätöksessä todetaan lähinnä, että jäsenvaltiot laskevat maksutta jaettavien päästöoikeuksien alustavan määrän kullekin vakiintuneelle laitokselle Euroopan komission määrittämien vertailuarvojen perusteella. Erityisesti mainitun päätöksen 15 artiklan 1 kohdassa todetaan, että näiden laskelmien tulokset merkitään kunkin jäsenvaltion alueella olevista direktiivin 2003/87 soveltamisalaan kuuluvista laitoksista laadittuun luetteloon, jonka kukin valtio toimittaa komission tarkastettavaksi. Saint-Gobain pyysi 3.7.2012 päivätyllä kirjeellä komissiolta asetuksen N:o 1049/2001 ja asetuksen N:o 1367/2006 perusteella, että se saisi tutustua Saksan liittotasavallan komissiolle mainitussa 15 artiklan 1 kohdassa säädetyn menettelyn yhteydessä toimittamaan excel-taulukkoon. Kyseinen taulukko sisältää tiedot, jotka koskevat eräitä Saint-Gobainin Saksan alueella sijaitsevia laitoksia. Saint-Gobain pyysi erityisesti saada tutustua laitoksen kunkin osan osalta toimitettuihin ”asetettuja alkukapasiteetteja” koskeviin tietoihin ja sen laitoksien osille vuosien 2013 ja 2020 väliselle ajanjaksolle maksutta jaettujen päästöoikeuksien alustavaan vuotuiseen määrään. Komission ilmastotoimien pääosasto hylkäsi 23.7.2012 päivätyllä kirjeellä Saint-Gobainin pyynnön nojautumalla asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäiseen alakohtaan. Saksan viranomaiset julkistivat tämän jälkeen luettelon asianomaisista laitoksista ja alustavasti myönnetyt vuotuiset päästöoikeudet laitoksittain. Saint-Gobain esitti 7.8.2012 asetuksessa N:o 1049/2001 tarkoitetun asiakirjoihin tutustumista koskevan uudistetun hakemuksen. Komissio jatkoi 4.9.2012 päivätyllä kirjeellä vastauksen antamiselle asetettua määräaikaa viidellätoista työpäivällä eli 25.9.2012 saakka. Komissio ilmoitti Saint-Gobainille kuitenkin 25.9.2012 päivätyllä kirjeellä, ettei se voisi toimittaa sille lopullista päätöstä vahvistetussa määräajassa, sillä Saksan viranomaiset, joita oli kuultu pyydettyjen tietojen laatijoina, eivät olleet lähettäneet vielä mitään vastausta. Saint-Gobain kehotti 28.9.2012 komissiota ratkaisemaan sen uudistetun hakemuksen ennen 15.10.2012. Komissio myönsi 17.1.2013 riidanalaisella päätöksellä oikeuden tutustua osaan pyydetyistä tiedoista eli tietoihin, jotka Saksan viranomaiset olivat julkistaneet, sekä excel-taulukkoon sisältyviin muihin kuin olennaisiin tietoihin ja eväsi oikeuden tutustua mainittuihin tietoihin muilta osin. Komissio perusteli epäämispäätöstään asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisellä alakohdalla, sillä se katsoi, että pyydettyjen tietojen ilmaiseminen kokonaisuudessaan vahingoittaisi vakavasti komission päätöksentekomenettelyä, joka oli vielä kesken ja joka koski lukuisia laitoksia useissa jäsenvaltioissa. Kyseisen toimielimen mukaan mainittujen tietojen ilmaiseminen kokonaisuudessaan antaisi yleisölle ja erityisesti asianomaisille yrityksille mahdollisuuden esittää kysymyksiä tai kritiikkiä jäsenvaltioiden toimittamista tiedoista, mikä voisi häiritä päätöksentekomenettelyä. Tällaiset häiriöt voisivat puolestaan huomattavasti hidastaa päätöksentekomenettelyä ja haitata komission ja jäsenvaltioiden välistä vuoropuhelua. Koska Saksan liittotasavalta oli toimittanut pyydetyt tiedot, komissio kuuli asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 5 kohdan nojalla kyseistä jäsenvaltiota, joka vastusti niiden ilmaisemista. Kuten komissio, mainittu jäsenvaltio perusteli vastustamistaan kyseisen asetuksen 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädetyllä poikkeuksella. Se väitti erityisesti, että komissio ei ollut vielä tehnyt päätöstä mainituista tiedoista ja että oli hyvin odotettavissa, että tällainen päätös tehdään asetetussa määräajassa. Komission alustavan arvion mukaan nämä perusteet olivat merkityksellisiä. Riidanalaisessa päätöksessä komissio totesi aluksi, ettei sellaista mainitun asetuksen 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa tarkoitettua ylivoimaista yleistä etua ollut olemassa, joka oikeuttaisi pyydettyjen tietojen ilmaisemisen kokonaisuudessaan, samalla kun se tarkensi, että Saint-Gobainin pyynnössään esiin tuomat edut olivat luonteeltaan puhtaasti yksityisiä. Kyseinen toimielin katsoi tämän jälkeen, että käsiteltävässä tapauksessa ensisijaisina etuina olivat päätöksenteon suojaaminen kaikelta ulkoiselta häirinnältä sekä luottamuksen ilmapiirin säilyttäminen komission ja Saksan viranomaisten välillä. Lisäksi komissio muistutti, että Saksan viranomaiset olivat jo julkistaneet merkittävän osan pyydetyistä tiedoista, ja totesi, että yleisö oli siis saanut mahdollisuuden tutustua päästöoikeuksien yhdenmukaistettua maksutta tapahtuvaa jakoa koskevan hankkeen tärkeimpiin osiin. Lopuksi komissio tarkensi mainitussa päätöksessä, että vaikka oletettaisiin, että Saint-Gobainin pyytämät tiedot olivat ympäristötietoja, asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklassa ei ole, toisin kuin on asia asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 2 kohdan ensimmäisessä ja kolmannessa luetelmakohdassa säädettyjen poikkeusten osalta, mitään säännöstä, jonka nojalla voidaan katsoa, ettei asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädettyä poikkeusta sovelleta. Asian käsittelyn vaiheet unionin yleisessä tuomioistuimessa ja valituksenalainen tuomio Saint-Gobain nosti 31.10.2012 kanteen 4. ja 25.9.2012 tehtyjen komission implisiittisten päätösten kumoamiseksi. Saint-Gobain pyysi sen jälkeen, kun riidanalainen päätös oli tehty 17.1.2013, että sille annettaisiin lupa mukauttaa sen vaatimuksia. Unionin yleinen tuomioistuin hyväksyi kyseisen pyynnön ja katsoi tämän jälkeen, että kanne koski vastedes ainoastaan viimeksi mainitun päätöksen kumoamista. Unionin yleinen tuomioistuin hylkäsi valituksenalaisella tuomiolla Saint-Gobainin esittämät kaksi kanneperustetta ja kanteen. Asianosaisten vaatimukset Saint-Gobain vaatii, että unionin tuomioistuin — kumoaa valituksenalaisen tuomion ja riidanalaisen päätöksen — toissijaisesti kumoaa valituksenalaisen tuomion ja palauttaa asian unionin yleiseen tuomioistuimeen ja — velvoittaa komission korvaamaan oikeudenkäyntikulut. Komissio vaatii, että valitus hylätään ja Saint-Gobain velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut. Valituksen tarkastelu Saint-Gobain vetoaa valituksensa tueksi lähinnä kahteen valitusperusteeseen. Ensimmäinen valitusperuste, joka on jaettu kahteen osaan, perustuu asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisen alakohdan, kun sitä luetaan yhdessä asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan 1 kohdan toisen virkkeen kanssa, virheelliseen tulkintaan siltä osin kuin unionin yleinen tuomioistuin on yhtäältä tulkinnut kyseisiä säännöksiä laajasti ja toisaalta ei ole katsonut, että nyt käsiteltävässä tapauksessa oli olemassa ylivoimainen yleinen etu, joka oikeuttaa pyydettyjen ympäristötietojen ilmaisemisen. Toinen valitusperuste perustuu asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 5 kohdan virheelliseen soveltamiseen. Asianosaisten lausumat Saint-Gobain väittää ensimmäisen valitusperusteen ensimmäisessä osassa, että unionin yleinen tuomioistuin on tehnyt oikeudellisen virheen jättäessään ottamatta huomioon asetuksesta N:o 1367/2006 ja erityisesti sen 6 artiklan 1 kohdan toisesta virkkeestä ilmenevät vaatimukset, jotka koskevat tarvetta tulkita asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklassa säädettyjä poikkeuksia – ja varsinkin sen 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädettyä poikkeusta, jolla pyritään suojaamaan toimielinten päätöksentekomenettelyä – suppeasti, kun on kyse ympäristötietoihin tutustumista koskevan mahdollisuuden epäämisestä. Saint-Gobain korostaa unionin yleisen tuomioistuimen todenneen, että tiedot, joihin on pyydetty saada tutustua nyt käsiteltävässä tapauksessa, ovat asetuksen N:o 1367/2006 2 artiklan 1 kohdan d alakohdassa tarkoitettuja ympäristötietoja, minkä jälkeen se huomauttaa, että silloin kun on kyse tällaisista tiedoista, unionin toimielinten on noudatettava kyseisen asetuksen – jonka tarkoituksena on soveltaa näihin toimielimiin Århusin yleissopimusta, joka on olennainen osa unionin oikeusjärjestystä ja joka unionin yleisen tuomioistuimen olisi pitänyt ottaa huomioon – säännöksiä. Kyseisessä yleissopimuksessa ei kuitenkaan ole asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan säännökseen verrattavissa olevaa yleistä määräystä, jossa määrättäisiin, että ympäristötietoa ei anneta tutustuttavaksi, jos sen ilmaiseminen vahingoittaisi vakavasti asianomaisten viranomaisten päätöksentekomenettelyä. Mainitun yleissopimuksen 4 artiklan 4 kappaleen a kohdan mukaan sitä vastoin nyt käsiteltävässä tapauksessa kyseessä olevan kaltaisessa tilanteessa ympäristötietoa koskeva pyyntö voidaan Saint-Gobainin mukaan evätä ainoastaan, jos tiedon ilmaiseminen vaikuttaisi haitallisesti ”viranomaisten toiminnan” [Århusin yleissopimuksen 4 artiklan 4 kappaleen 4 kohdan ranskankielisessä versiossa délibérations des autorités publiques, joka vastaisi käsitettä ”viranomaisten neuvottelut”] luottamuksellisuuteen, jos kansallisessa lainsäädännössä säädetään tällaisesta luottamuksellisuudesta. Tällainen epäämisperuste vastaa lisäksi täysin direktiivin 2003/4, jonka tavoitteena on Århusin yleissopimuksen soveltaminen jäsenvaltioiden oikeusjärjestyksissä, 4 artiklan 2 kohdan a alakohdassa säädettyä epäämisperustetta. Sekä asetuksen N:o 1049/2001 että kyseisen direktiivin mukaan kyseessä oleva epäämisperuste siis olisi – kuten myös Saksan kansallisesta oikeuskäytännöstä seuraa – ymmärrettävä siten, että se koskee yksinomaan sisäisiä neuvotteluja, jotka liittyvät päätöksentekoon, eikä niiden tietojen, joihin kyseisissä neuvotteluissa nojaudutaan, kaltaisia neuvotteluja aikaisempia seikkoja. Unionin yleinen tuomioistuin on Saint-Gobainin mielestä sitä vastoin tulkinnut mainitun asetuksen 4 artiklan 3 kohdassa säädettyä poikkeusta laajasti. Se on näet katsonut, että kieltäytyminen antamasta pyydettyjä tietoja tutustuttaviksi on käsiteltävässä tapauksessa perusteltua sellaisen ulkopuolisen vaikutuksen välttämiseksi, jolla saatettaisiin häiritä vireillä olevan päätöksentekomenettelyn normaalia kulkua erityisesti hidastamalla merkittävästi komissiolle kyseessä olevan menettelyn yhteydessä toimitettujen tietojen tarkastusprosessia ja luomalla kahnauksia niiden jäsenvaltioiden kanssa, jotka ovat toimittaneet mainitut tiedot, mikä voisi haitata komission ja mainittujen jäsenvaltioiden välistä vuoropuhelua. Saint-Gobainin mukaan pelkästään se mahdollisuus, että nyt käsiteltävässä tapauksessa kyseessä olevan kaltaisten ympäristötietojen ilmaiseminen herättää arvostelua, ei voi oikeuttaa niiden luottamuksellisuutta, koska tällainen yleisön esittämä arvostelu, joka perustuu hallinnollisten menettelyjen avoimuuteen, on kyseessä olevalla säännöstöllä toivottu seuraus. Kyseinen arvostelu palvelee nimenomaan mainitulla säännöstöllä tavoiteltuja päämääriä, joihin kuuluu etenkin tavoite, jona on ympäristöä koskevien päätösten laadun parantaminen yleisön tarkasteltavaksi annettujen tietojen perusteella. Saint-Gobain täsmentää lisäksi, että asetuksessa N:o 1367/2006 ja direktiivissä 2003/4 ei säädetä tutustumisoikeuden epäämisperusteista, jotka koskevat komission ja jäsenvaltioiden välisten suhteiden suojaamista. Saint-Gobain väittää lopuksi, että unionin yleinen tuomioistuin on valituksenalaisen tuomion 80–82 ja 87 kohdassa nojautunut virheellisesti useaan otteeseen sellaiseen unionin tuomioistuimen asetusta N:o 1049/2001 koskevaan oikeuskäytäntöön, jossa ei ole kyse oikeudesta tutustua ympäristötietoihin komissiossa vireillä olevan hallinnollisen menettelyn yhteydessä. Komissio väittää heti alkuun, ettei ensimmäistä valitusperustetta voida ottaa tutkittavaksi. Aluksi on näet sen mukaan niin, että jos kyseistä valitusperustetta on tulkittava siten, että sillä pyritään kyseenalaistamaan asetuksen N:o 1367/2006 laillisuus Århusin yleissopimuksen määräysten kannalta, sillä muutettaisiin unionin yleisessä tuomioistuimessa vireillä olleen oikeusriidan kohdetta. Siltä osin kuin kyseinen ensimmäinen valitusperuste voitaisiin ymmärtää siten, että sillä pyritään moittimaan unionin yleistä tuomioistuinta siitä, ettei se ole ottanut huomioon vaatimusta tulkita asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädettyä poikkeusta Århusin yleissopimuksen 4 artiklan 4 kappaleen a kohtaan sisältyvän viranomaisten neuvottelujen käsitteen valossa, se perustuu komission mukaan perusteluihin, joita ei ole esitetty ja joista ei ole lausuttu unionin yleisessä tuomioistuimessa. Mainitussa valitusperusteessa ei lopuksi yksilöidä täsmällisesti arvostelun kohteena olevia valituksenalaisen tuomion perustelujen kohtia. Komission mukaan ensimmäinen valitusperuste ei missään tapauksessa ole perusteltu. Ensimmäiseksi näet sekä Århusin yleissopimuksen 4 artiklan 4 kappaleen a kohdan että direktiivin 2003/4 4 artiklan 2 kohdan a alakohdan sanamuodossa ei viitata viranomaisten sisäisiin neuvotteluihin vaan pelkästään neuvotteluihin. Kun otetaan huomioon se, että kaikki jäsenvaltiot ovat unionin tavoin Århusin yleissopimuksen sopimuspuolia, on kaiken kaikkiaan katsottava, että unionin lainsäätäjä ei aikonut asettaa direktiivillä 2003/4 jäsenvaltioille unionin elimille asetuksilla N:o 1049/2001 ja N:o 1367/2006 asetetuista aineellisista velvoitteista poikkeavia velvoitteita. Komissio on toiseksi sitä mieltä, että neuvottelujen käsitteestä omaksuttu sellainen tulkinta, jonka mukaan se kattaa pelkästään viranomaisen sisäiset toimet, on vain yksi kyseisen käsitteen mahdollisista tulkinnoista niiden ohjeiden mukaan, jotka sisältyvät ”Århusin yleissopimuksen soveltamisohjeeseen”, jonka unionin tuomioistuin voi ottaa huomioon tulkitessaan asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäistä alakohtaa. Århusin yleissopimuksen 4 artiklan 4 kappaleen a kohdassa kuten myös mainitun asetuksen 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa vahvistettuna arviointiperusteena ei kolmanneksi ole komission mukaan asiakirjan sisältö vaan se, että kyseisen sisällön ilmaiseminen ”vaikutta[a] haitallisesti”. Vaikka asiakirja ei liity viranomaisen sisäisiin neuvotteluihin vaan pelkästään seikkoihin, jotka ovat olleet viranomaisen päätöksen tekemisen taustalla, tutustuminen kyseiseen asiakirjaan voidaan siis evätä tuon viimeksi mainitun säännön nojalla. Unionin tuomioistuimen arviointi asiasta Tutkittavaksi ottaminen Komissio kiistää aluksi sen, että ensimmäinen valitusperuste voitaisiin ottaa tutkittavaksi siinä tapauksessa, että kyseisellä valitusperusteella olisi ymmärrettävä pyrittävän kyseenalaistamaan asetuksen N:o 1367/2006 pätevyys Århusin yleissopimuksen määräysten kannalta. Koska Saint-Gobain on vastauskirjelmässään nimenomaisesti todennut, että se ei kyseessä olevalla valitusperusteella halua millään tavalla kyseenalaistaa mainitun asetuksen pätevyyttä, ja koska komissio on ottanut kyseisen seikan huomioon omassa vastauskirjelmässään, tuosta komission väitteestä ei ole kuitenkaan enää tarpeen lausua. Tämän jälkeen on todettava komission väittävän, että ensimmäinen valitusperuste on jätettävä tutkimatta, koska siinä nojaudutaan perusteluihin, joita ei ole esitetty ja joista ei ole lausuttu unionin yleisessä tuomioistuimessa. Tältä osin on muistutettava, että unionin tuomioistuimen työjärjestyksen 170 artiklan 1 kohdan mukaan valituksessa ei voida muuttaa oikeudenkäynnin kohdetta siitä, mikä se oli unionin yleisessä tuomioistuimessa. Vakiintuneen oikeuskäytännön mukaan unionin tuomioistuin on siten valitusasioissa toimivaltainen arvioimaan ainoastaan oikeudellista ratkaisua, jonka unionin yleinen tuomioistuin on tehnyt sille esitetyistä perusteista. Asianosainen ei siis voi esittää ensimmäistä kertaa unionin tuomioistuimessa perustetta, johon hän ei ole vedonnut unionin yleisessä tuomioistuimessa, koska asianosaisella olisi muutoin oikeus laajentaa unionin tuomioistuimessa, jonka toimivalta muutoksenhakuasioissa on rajoitettu, riita-asiaa unionin yleisessä tuomioistuimessa käsiteltyyn asiaan nähden (unionin tuomioistuimen presidentin määräys 7.7.2016, Fapricela v. komissio, C‑510/15 P , ei julkaistu, EU:C:2016:547 , kohta oikeuskäytäntöviittauksineen). Perustelua, jota ei ole esitetty ensimmäisessä oikeusasteessa, ei kuitenkaan voida pitää uutena perusteena, joka on jätettävä tutkimatta muutoksenhakuvaiheessa, jos sillä vain laajennetaan perusteluja, joihin on jo vedottu unionin yleiseen tuomioistuimeen toimitetussa kannekirjelmässä esitetyn kanneperusteen yhteydessä (tuomio 10.4.2014, Areva ym. v. komissio, C‑247/11 P ja C‑253/11 P , EU:C:2014:257 , kohta oikeuskäytäntöviittauksineen). Käsiteltävässä asiassa on todettava, että – kuten julkisasiamies on ratkaisuehdotuksensa 31 kohdassa huomauttanut – Saint-Gobain on vedonnut unionin yleisessä tuomioistuimessa asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisen alakohdan, luettuna yhdessä asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan 1 kohdan kanssa, rikkomiseen ja väittänyt, että tutustumisoikeuden epäämisperusteita on tulkittava suppeasti. Saint-Gobain on tässä tarkoituksessa vedonnut nimenomaisesti viimeksi mainitun asetuksen tarkoitukseen, jona on Århusin yleissopimuksen täytäntöönpano. Saint-Gobain väittää ensimmäisen valitusperusteen ensimmäisessä osassa, että unionin yleinen tuomioistuin on tehnyt oikeudellisen virheen katsoessaan, että asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädettyä poikkeusta sovelletaan niin päätöksentekomenettelyn yhteydessä laadittuihin asiakirjoihin kuin kyseisessä menettelyssä käsiteltyihin asioihin suoraan liittyviin asiakirjoihin. Saint-Gobainin mielestä kyseinen tulkinta on ristiriidassa asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan 1 kohdan toisen virkkeen kanssa, kun sitä luetaan Århusin yleissopimuksen – joka viimeksi mainitulla asetuksella on tarkoitus panna täytäntöön – ja erityisesti sen 4 artiklan 4 kappaleen a kohdan valossa. Saint-Gobain ei tosin ole kannekirjelmässään ensimmäisessä oikeusasteessa maininnut nimenomaisesti Århusin yleissopimuksen 4 artiklan 4 kappaleen a kohtaa. Se on kuitenkin väittänyt, ettei komission omaksuma asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisen alakohdan tulkinta ole asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan 1 kohdan mukainen. Kun siis otetaan huomioon se, että ensimmäisen valitusperusteen ensimmäinen osa perustuu asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisen alakohdan rikkomiseen, Saint-Gobainin esittämillä perusteluilla vain laajennetaan perusteluja, joihin on jo vedottu kannekirjelmässä ensimmäisessä oikeusasteessa esitetyn kanneperusteen yhteydessä, eikä niiden osalta voida näin ollen katsoa, etteivät ne täytä tutkittavaksi ottamisen edellytyksiä. Komissio väittää lopuksi, ettei valituksessa yksilöidä täsmällisesti valituksenalaisen tuomion riitautettuja kohtia. Tässä yhteydessä on huomautettava, että työjärjestyksen 169 artiklan 2 kohdan mukaan oikeudellisissa perusteluissa ja perusteissa, joihin vedotaan, on yksilöitävä täsmällisesti, mitkä unionin yleisen tuomioistuimen ratkaisun perustelujen kohdat riitautetaan. Valitusta, jossa ei yksilöidä arvostelun kohteena olevia valituksenalaisen tuomion kohtia ja oikeudellista virhettä, jonka unionin yleinen tuomioistuin on väitetysti tehnyt, ei voida ottaa tutkittavaksi (ks. vastaavasti tuomio 22.9.2016, NIOC ym. v. neuvosto, C‑595/15 P , ei julkaistu, EU:C:2016:721 , ja kohta). Saint-Gobain viittaa käsiteltävässä tapauksessa ensimmäisen valitusperusteen ensimmäisessä osassa kuitenkin nimenomaisesti valituksenalaisen tuomion 80–82 ja 87 kohtaan. Siltä osin kuin se moittii unionin yleistä tuomioistuinta siitä, ettei tämä ole ottanut huomioon Århusin yleissopimusta tulkitessaan asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklaa, se ei lisäksi selvästikään voinut yksilöidä kyseisen tuomion täsmällisiä kohtia. Tästä seuraa, että valitus täyttää työjärjestyksen 169 artiklan 2 kohdan vaatimukset. Edellä esitettyjen seikkojen perusteella komission esittämä oikeudenkäyntiväite on hylättävä. Asiakysymys Aluksi on muistutettava, että asetus N:o 1049/2001 liittyy sen johdanto-osan ensimmäisen perustelukappaleen mukaisesti Amsterdamin sopimuksella lisätyssä EU 1 artiklan toisessa kohdassa ilmaistuun tahtoon saavuttaa uusi vaihe kehityksessä sellaisen yhä läheisemmän Euroopan kansojen välisen liiton luomiseksi, jossa päätökset tehdään mahdollisimman avoimesti ja mahdollisimman lähellä kansalaisia. Kuten mainitun asetuksen johdanto-osan toisessa perustelukappaleessa huomautetaan, yleisön oikeus tutustua toimielinten asiakirjoihin liittyy toimielinten demokraattisuuteen (tuomio 1.7.2008, Ruotsi ja Turco v. neuvosto, C‑39/05 P ja C‑52/05 P , EU:C:2008:374 , kohta). Samalla asetuksella pyritään tässä tarkoituksessa, kuten sen johdanto-osan neljännestä perustelukappaleesta ja 1 artiklasta ilmenee, myöntämään yleisölle mahdollisimman laaja oikeus tutustua toimielinten asiakirjoihin (tuomio 14.11.2013, LPN ja Suomi v. komissio, C‑514/11 P ja C‑605/11 P , EU:C:2013:738 , kohta oikeuskäytäntöviittauksineen). Mainittuun tutustumisoikeuteen sovelletaan tosin rajoituksia, jotka perustuvat yleiseen tai yksityiseen etuun liittyviin syihin. Asetuksen N:o 1049/2001 johdanto-osan 11 perustelukappaleen mukaisesti sen 4 artiklassa säädetään erityisesti poikkeusjärjestelmästä, jonka mukaan toimielimet voivat kieltäytyä antamasta tutustuttavaksi asiakirjaa, jonka sisältämien tietojen ilmaiseminen vahingoittaisi kyseisellä artiklalla suojattuja etuja (tuomio 21.9.2010, Ruotsi ym. v. API ja komissio, C‑514/07 P, C‑528/07 P ja C‑532/07 P , EU:C:2010:541 , ja kohta oikeuskäytäntöviittauksineen). Koska näillä poikkeuksilla kuitenkin poiketaan periaatteesta, jonka mukaan yleisöllä on oltava mahdollisimman laaja tutustumisoikeus asiakirjoihin, niitä on tulkittava ja sovellettava suppeasti (tuomio 18.12.2007, Ruotsi v. komissio, C‑64/05 P , EU:C:2007:802 , kohta ja tuomio 21.7.2011, Ruotsi v. MyTravel ja komissio, C‑506/08 P , EU:C:2011:496 , kohta). Unionin toimielimien ja elimien hallussa olevista ympäristötiedoista on todettava, että asetuksen N:o 1367/2006 tavoitteena on sen 1 artiklan mukaisesti varmistaa niiden mahdollisimman laaja järjestelmällinen saatavuus ja levitys (ks. vastaavasti tuomio 23.11.2016, komissio v. Stichting Greenpeace Nederland ja PAN Europe, C‑673/13 P , EU:C:2016:889 , kohta). Vaikka asetuksen N:o 1367/2006 3 artiklan mukaan kaikkiin tällaisen unionin toimielinten hallussa olevan ympäristötiedon saatavuutta koskeviin pyyntöihin sovelletaan lähtökohtaisesti asetusta N:o 1049/2001 ja etenkin sen 4 artiklaa, asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklassa säädetään kyseisiä pyyntöjä koskevista täsmällisemmistä säännöistä, jotka osittain laajentavat ja osittain rajoittavat oikeutta tutustua asiakirjoihin (tuomio 14.11.2013, LPN ja Suomi v. komissio, C‑514/11 P ja C‑605/11 P , EU:C:2013:738 , kohta). Erityisesti on todettava, että asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan 1 kohdan toisesta virkkeestä ilmenee, että etenkin asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan alkuosassa säädetyn poikkeuksen osalta epäämisperusteita on tulkittava suppeasti ja on otettava huomioon ilmaisemisen tuottama yleinen etu ja se, liittyvätkö pyydetyt tiedot ympäristöpäästöihin (ks. vastaavasti tuomio 14.11.2013, LPN ja Suomi v. komissio, C‑514/11 P ja C‑605/11 P , EU:C:2013:738 , kohta). Ensimmäisen valitusperusteen ensimmäistä osaa on tutkittava näiden säännösten ja periaatteiden valossa. Unionin yleinen tuomioistuin katsoi ensimmäiseksi valituksenalaisen tuomion 79–82 kohdassa, että käsiteltävässä tapauksessa kyseessä oleva päätöksentekomenettely oli hallinnollinen menettely, jolla pyritään päästöoikeuksien yhdenmukaistettuun maksuttomaan jakamiseen, ja että kyseistä hallinnollista menettelyä ei ollut riidanalaisen päätöksen tekemisajankohtana vielä saatettu päätökseen. Se huomautti toiseksi, että mainitussa hallinnollisessa menettelyssä ”on syytä soveltaa vahvistettua suojaa”. Sen mukaan näet vaarana on yhä enenevissä määrin, että oikeudella tutustua asianomaiseen menettelyyn liittyviin sisäisiin asiakirjoihin on kielteisiä seurauksia päätöksentekomenettelylle. Asianomaiset voisivat käyttää näitä tietoja pyrkiäkseen vaikuttamaan kohdennetusti asiaan, mikä voisi erityisesti heikentää lopullisen päätöksen laatua. Unionin yleinen tuomioistuin huomautti kolmanneksi, että hallinnollisiin menettelyihin sovelletaan tiukkoja määräaikoja, joiden noudattaminen vaarantuisi, jos komission pitäisi tutkia menettelyn kuluessa komissiossa käytyjä keskusteluja koskevaa palautetta ja vastata siihen. Se katsoi neljänneksi, että komission hallinnollisen toiminnan alalla asiakirjojen saatavuuden ei tarvitse olla yhtä laajaa kuin unionin toimielimen lainsäädännöllisen toiminnan alalla, jolla saatavuuden olisi asetuksen N:o 1049/2001 johdanto-osan kuudennen perustelukappaleen mukaan oltava laajempaa. Unionin yleinen tuomioistuin hylkäsi tämän jälkeen valituksenalaisen tuomion 86–90 kohdassa Saint-Gobainin väitteen, jonka mukaan pyydetyt tiedot eivät koske komission suorittamaa tarkastusta jäsenvaltioiden päätöksen 2011/278 15 artiklan 1 kohdan mukaisesti toimittamista tiedoista vaan Saksan viranomaisten komissiolle toimittamaa taulukkoa, eikä niiden voida näin ollen katsoa koskevan päätöksentekomenettelyä itsessään. Tehdäkseen tällaisen johtopäätöksen unionin yleinen tuomioistuin katsoi, että käyttämällä ilmaisua ”joka liittyy asiaan” lainsäätäjä ei ole halunnut rajoittaa asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädetyn poikkeuksen piiriin kuuluvien tietojen ulottuvuutta pelkästään kyseessä olevan päätöksentekomenettelyn yhteydessä laadittuihin asiakirjoihin ja että tuon ilmaisun käyttäminen mahdollistaa kyseisen säännöksen soveltamisen myös tuossa menettelyssä käsiteltyihin asioihin suoraan liittyviin asiakirjoihin. Unionin yleisen tuomioistuimen mukaan oli siis niin, että koska tiedot, joihin Saint-Gobain pyysi saada tutustua, olivat tietoja, jotka liittyivät suoraan riidanalaisen päätöksen tekemisajankohtana vireillä olleen päätöksentekomenettelyn yhteydessä tarkasteltuun asiaan, ne liittyivät ”asiaan, josta toimielin ei ol[lut] tehnyt päätöstä”. On todettava, että unionin yleisen tuomioistuimen asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisestä alakohdasta omaksuma tulkinta, jossa sekoitetaan päätöksentekomenettelyn ja hallinnollisen menettelyn käsitteet, johtaa siihen, että kyseisessä säännöksessä säädetyn tutustumisoikeutta koskevan poikkeuksen soveltamisalaa laajennetaan siten, että unionin toimielimelle annetaan mahdollisuus evätä oikeus tutustua kaikkiin sen hallussa oleviin asiakirjoihin ja myös niihin, joissa on ympäristötietoja, jos kyseinen asiakirja liittyy suoraan kyseisessä toimielimessä vireillä olevan hallinnollisen menettelyn yhteydessä käsiteltyihin asioihin. Kyseisessä säännöksessä tarkoitetun käsitteen ”päätöksentekomenettely” on kuitenkin ymmärrettävä liittyvän päätöksen tekemiseen, eikä se kata päätöksen tekemiseen johtanutta hallinnollista menettelyä kokonaisuudessaan. Tällainen tulkinta perustuu aluksi itse mainitun säännöksen sanamuotoon, jossa viitataan asiakirjoihin, jotka ”liitty[vät] asiaan, josta [unionin] toimielin ei ole tehnyt päätöstä”. Kyseinen tulkinta vastaa tämän jälkeen vaatimusta, jonka mukaan asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan alkuosaa on tulkittava suppeasti ja jota on noudatettava tiukasti varsinkin, koska asiakirjat, joiden toimittamista on pyydetty, sisältävät ympäristötietoja. Tällaisista asiakirjoista on lopuksi todettava, että mainittu tulkinta on omaksuttava myös sen asetuksen N:o 1367/2006 tarkoituksen perusteella, jona on sen otsikon mukaan Århusin yleissopimuksen määräysten soveltaminen unionin toimielimiin ja elimiin. Kyseisen asetuksen 6 artiklassa tosin vain todetaan, että asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädettyä poikkeusta on tulkittava suppeasti, eikä siinä täsmennetä kyseisessä säännöksessä tarkoitetun päätöksentekomenettelyn käsitettä. Kuten julkisasiamies on ratkaisuehdotuksensa 76 kohdassa korostanut, Århusin yleissopimuksen 4 artiklan 4 kappaleen a kohdassa määrätään kuitenkin, että ympäristötietoa koskeva pyyntö voidaan evätä ainoastaan, jos tiedon ilmaiseminen vaikuttaisi haitallisesti viranomaisten neuvottelujen luottamuksellisuuteen, jos kansallisessa lainsäädännössä säädetään tällaisesta luottamuksellisuudesta, eikä siinä viitata sen hallinnollisen menettelyn kokonaisuuteen, jonka päätteeksi kyseiset viranomaiset toimivat. Tässä yhteydessä on siis katsottava aluksi, että se unionin yleisen tuomioistuimen valituksenalaisen tuomion 79 kohdassa esiin tuoma seikka, jonka mukaan kyseessä olevaa hallinnollista menettelyä ei ollut vielä saatettu päätökseen riidanalaisen päätöksen tekemisajankohtana, ei yksinään osoita, että komission päätöksentekomenettelyä olisi vahingoitettu vakavasti, jos pyydettyjen asiakirjojen sisältö olisi ilmaistu. Tämän jälkeen on huomautettava, että siitä valituksenalaisen tuomion 80 kohtaan sisältyvästä väitteestä poiketen, jonka mukaan asianomaisessa hallinnollisessa menettelyssä on sovellettava vahvistettua suojaa, velvollisuus tulkita suppeasti asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa säädettyä poikkeusta on todellisuudessa ensisijainen, kuten unionin yleinen tuomioistuin on itse valituksenalaisen tuomion 63 kohdassa perustellusti korostanut. Pelkkä viittaus siihen kielteisten seurausten vaaraan, joka liittyy oikeuteen tutustua sisäisiin asiakirjoihin, ja siihen mahdollisuuteen, että asianomaiset voivat vaikuttaa menettelyyn, ei siis voi riittää osoittamaan, että mainittujen asiakirjojen sisällön ilmaisemisella vahingoitettaisiin vakavasti kyseessä olevan toimielimen päätöksentekomenettelyä. Lisäksi on niin, että vaikka asetuksen N:o 1367/2006 johdanto-osan toisen perustelukappaleen mukaan on tärkeää tarjota yleisölle tosiasiallinen mahdollisuus osallistua ympäristöä koskevaan päätöksentekoon ja lisätä siten päätöksenteon vastuullisuutta ja avoimuutta, mainitussa asetuksessa ei mitenkään edellytetä – toisin kuin unionin yleinen tuomioistuin on valituksenalaisen tuomion 81 kohdassa katsonut –, että komissio tutkii yleisön palautteen sellaisten asiakirjojen sisällön ilmaisemisen johdosta, joissa on ympäristötietoa, jotka koskevat vireillä olevaa hallinnollista menettelyä ja joista selviävät komissiossa käydyt keskustelut, tai vastaa siihen. Tämän perusteella ei siis voida katsoa, että tällaisella sisällön ilmaisemisella vaarannetaan komission hallinnollisia menettelyjä koskevien määräaikojen noudattaminen. Lopuksi on huomautettava, että vaikka komission hallinnollisen toiminnan alalla oikeuden tutustua asiakirjoihin ei tarvitse olla yhtä laajaa kuin unionin toimielimen lainsäädännöllisen toiminnan alalla, tämä ei merkitse kuitenkaan millään tavalla sitä, että kyseinen toiminta jää asetuksen N:o 1049/2001 soveltamisalan ulkopuolelle, koska kyseistä asetusta sovelletaan sen 2 artiklan 3 kohdan mukaan kaikkiin toimielimen hallussa oleviin asiakirjoihin, toisin sanoen toimielimen laatimiin tai sen vastaanottamiin ja sen hallussa oleviin asiakirjoihin kaikilla unionin toiminnan aloilla (ks. vastaavasti tuomio 21.7.2011, Ruotsi v. MyTravel ja komissio, C‑506/08 P , EU:C:2011:496 , ja kohta oikeuskäytäntöviittauksineen). Edellä esitettyjen seikkojen perusteella on todettava, että unionin yleinen tuomioistuin on tehnyt oikeudellisen virheen, kun se ei ole tulkinnut mainitun asetuksen 4 artiklan 3 kohdan ensimmäistä alakohtaa suppeasti, kuten asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan 1 kohdan toisessa virkkeessä edellytetään. Koska ensimmäisen valitusperusteen ensimmäinen osa on perusteltu, valituksenalainen tuomio on siis kumottava tarvitsematta tutkia sen toista osaa ja toista valitusperustetta. Valituksenalaisen tuomion kumoamisen seuraukset Euroopan unionin tuomioistuimen perussäännön 61 artiklan ensimmäisen kohdan mukaan unionin tuomioistuin voi, jos unionin yleisen tuomioistuimen ratkaisu kumotaan, joko palauttaa asian unionin yleisen tuomioistuimen ratkaistavaksi tai itse ratkaista asian lopullisesti, jos asia on ratkaisukelpoinen. Käsiteltävässä asiassa unionin tuomioistuimen on ratkaistava lopullisesti asia, joka on ratkaisukelpoinen. Saint-Gobain on esittänyt kumoamiskanteessaan kaksi kanneperustetta, joista ensimmäinen perustuu asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisen alakohdan, kun sitä luetaan yhdessä asetuksen N:o 1367/2006 2 artiklan 1 kohdan d alakohdan iii alakohdan ja 6 artiklan 1 kohdan toisen virkkeen kanssa, rikkomiseen. Kuten tämän tuomion 25–28 kohdassa on huomautettu, komissio katsoi riidanalaisessa päätöksessä, että kyseessä olevien tietojen ilmaiseminen kokonaisuudessaan antaisi yleisölle ja erityisesti asianomaisille yrityksille mahdollisuuden esittää kysymyksiä tai kritiikkiä jäsenvaltioiden toimittamista tiedoista, mikä voisi häiritä päätöksentekomenettelyä niin komissiossa kuin jäsenvaltioissakin. Tällaiset häiriöt voisivat puolestaan vakavasti hidastaa mainittua päätöksentekomenettelyä sekä haitata komission ja jäsenvaltioiden välistä vuoropuhelua. Komissio piti myös merkityksellisenä sitä seikkaa, että se ei ollut vielä tehnyt päätöstä mainittuihin tietoihin liittyen ja että oli odotettavissa, että tällainen päätös tehtäisiin asetetussa määräajassa. Kyseinen toimielin totesi vielä, että nyt käsiteltävässä tapauksessa oli olennaista taata, että kyseessä oleva päätös voidaan tehdä ilman ulkopuolisten asiaan puuttumista ja että komission ja Saksan välinen luottamuksellinen ilmapiiri säilytetään. Kun otetaan huomioon tämän tuomion 75–81 kohdassa olevat perustelut, tällaiset seikat eivät ole omiaan osoittamaan, että ympäristötietojen ilmaisemisella olisi vahingoitettu vakavasti komission päätöksentekomenettelyä asetuksen N:o 1049/2001 4 artiklan 3 kohdan ensimmäisessä alakohdassa, kun sitä luetaan asetuksen N:o 1367/2006 6 artiklan 1 kohdan toisen virkkeen valossa, tarkoitetulla tavalla. Näin ollen kumoamiskanteen ensimmäinen kanneperuste on hyväksyttävä ja riidanalainen päätös kumottava tarvitsematta tutkia kyseisen kanteen toista kanneperustetta. Oikeudenkäyntikulut Unionin tuomioistuimen työjärjestyksen 138 artiklan, jota sovelletaan valituksen käsittelyyn työjärjestyksen 184 artiklan 1 kohdan nojalla, 1 kohdan mukaan asianosainen, joka häviää asian, velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut, jos vastapuoli on sitä vaatinut. Koska komissio on hävinnyt asian ja koska Saint-Gobain on vaatinut sen velvoittamista korvaamaan oikeudenkäyntikulut, komissio on velvoitettava korvaamaan Saint-Gobainille asian käsittelystä ensimmäisessä oikeusasteessa ja nyt esillä olevan valituksen käsittelystä aiheutuneet oikeudenkäyntikulut. Näillä perusteilla unionin tuomioistuin (viides jaosto) on ratkaissut asian seuraavasti: 1) Unionin yleisen tuomioistuimen 11.12.2014 antama tuomio Saint-Gobain Glass Deutschland v. komissio ( T-476/12 , ei julkaistu, EU:T:2014:1059 ) kumotaan. 2) Komission 17.1.2013 tekemä päätös, jolla evätään oikeus tutustua kokonaisuudessaan Saksan liittotasavallan komissiolle päästöoikeuksien yhdenmukaistettua maksutta tapahtuvaa jakoa koskevien unionin laajuisten siirtymäsäännösten vahvistamisesta Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 2003/87/EY 10 a artiklan mukaisesti 27.4.2011 annetun komission päätöksen 2011/278/EU 15 artiklan 1 kohdassa säädetyn menettelyn yhteydessä toimittamaan luetteloon siltä osin kuin kyseinen asiakirja sisältää tiettyihin Saksan alueella sijaitseviin Saint-Gobain Glass Deutschland GmbH:n laitoksiin liittyviä tietoja, jotka koskevat alustavia jakoja sekä toimintoja ja kapasiteettitasoja hiilidioksidipäästöjen valossa vuosina 2005–2010, laitosten tehokkuutta ja vuosien 2013 ja 2020 väliselle ajanjaksolle alustavasti myönnettyjä vuosittaisia päästöoikeuksia, kumotaan. 3) Euroopan komissio velvoitetaan korvaamaan Saint-Gobain Glass Deutschland GmbH:lle asian käsittelystä ensimmäisessä oikeusasteessa ja nyt esillä olevan valituksen käsittelystä aiheutuneet oikeudenkäyntikulut. Allekirjoitukset ( *1 ) Oikeudenkäyntikieli: saksa.

62012CJ0058

hu

Fellebbezésében a Groupe Gascogne SA (a továbbiakban: fellebbező) az Európai Unió Törvényszéke T‑72/06. sz., Groupe Gascogne kontra Bizottság ügyben 2011. november 16‑án hozott ítéletének (a továbbiakban: megtámadott ítélet) hatályon kívül helyezését kéri, amellyel a Törvényszék elutasította az elsődlegesen az [EK] 81. cikk alkalmazására vonatkozó eljárásban (COMP/38.354 – „ipari zsákok”‑ügy) 2005. november 30‑án hozott C(2005) 4634 végleges bizottsági határozat (a továbbiakban: vitatott határozat) részleges megsemmisítése vagy megváltoztatása iránt, másodlagosan pedig a vele szemben kiszabott bírság összegének csökkentése iránt benyújtott keresetét. Jogi háttér Az 1/2003 rendelet Az [EK 81. cikkben] és [az EK 82. cikkben] meghatározott versenyszabályok végrehajtásáról szóló 2002. december 16‑i 1/2003/EK tanácsi rendelet ( HL 2003. L 1., 1. o. , magyar nyelvű különkiadás 8. fejezet, 2. kötet, 205. o.) – amely [az EK 81. cikk] és [az EK 82. cikk] végrehajtásáról szóló első, 1962. február 6‑i 17. tanácsi rendelet ( HL 1962. 13., 204. o. ; magyar nyelvű különkiadás 8. fejezet, 1. kötet, 3. o.) helyébe lépett – 23. cikkének (2) bekezdésében – amely a 17. rendelet 15. cikke (2) bekezdésének helyébe lépett – a következőképpen rendelkezik: „A Bizottság határozattal bírságot szabhat ki a vállalkozásokra vagy vállalkozások társulásaira, amennyiben azok akár szándékosan, akár gondatlanságból: megsértik [az EK 81. cikket vagy az EK 82. cikket]; vagy […] A jogsértésben részt vevő vállalkozások és vállalkozások társulásai tekintetében a bírság egyenként nem haladhatja meg az előző üzleti év teljes forgalmának 10%‑át. […]” A 83/349/EGK irányelv A 2003. június 18‑i 2003/51/EK európai parlamenti és tanácsi irányelvvel ( HL L 178., 16. o. ; magyar nyelvű különkiadás 17. fejezet, 1. kötet, 273. oldal) módosított, az [EK 44. cikk (2) bekezdése g) pontjának] alapján az összevont (konszolidált) éves beszámolóról szóló, 1983. június 13‑i 83/349/EGK hetedik tanácsi irányelv ( HL L 193., 1. o. ; magyar nyelvű különkiadás 17. fejezet, 1. kötet, 58. oldal; a továbbiakban: 83/349 irányelv) első preambulumbekezdéséből az tűnik ki, hogy ezen irányelv célja a bizonyos formájú társaságoknak, így különösen azon társaságoknak az éves beszámolóira vonatkozó nemzeti jogszabályok összehangolása, amelyek vállalkozások csoportjának részét képezik. A konszolidált éves beszámoló készítésére kötelezett vállalkozások a 83/349 irányelv 1. cikkének (1) és (2) bekezdésében kerülnek meghatározásra. Az (1) bekezdés értelmében különösen köteles erre minden olyan anyavállalat, amely: „a) a részvényesek vagy tagok szavazati jogának többségével rendelkezik egy másik vállalkozásban (leányvállalat); vagy b) jogosult kinevezni vagy visszahívni egy másik vállalkozás (leányvállalat) vezető tisztségviselőinek, az igazgatóság és a felügyelő bizottság tagjainak többségét és egyidejűleg maga is részvényese vagy tagja annak a vállalkozásnak; vagy c) joga van meghatározó befolyást gyakorolni egy vállalkozás (leányvállalat) felett, amelynek maga is részvényese vagy tagja […]” Ugyanezen irányelv 16. cikke (3) bekezdésének értelmében „[a] konszolidált éves beszámolónak megbízható és valós képet kell mutatnia a konszolidálásba bevont vállalkozások eszközeiről, forrásairól, pénzügyi helyzetéről és eredményéről együttesen”. A jogvita előzményei és a vitatott határozat A fellebbező egy francia jog szerint alapított részvénytársaság, amely 1994 óta irányítja a korábban Sachsa Verpackung GmbH elnevezésű Gascogne Sack Deutschland GmbH‑t (a továbbiakban: Sachsa). A fellebbező a Sachsában közvetlenül 10% részesedéssel rendelkezik. 100%‑os tulajdonú leányvállalata, a Gascogne Deutschland GmbH rendelkezik a Sachsa részesedéseinek fennmaradó 90%‑ával. 2001‑ben a British Polythene Industries plc az ipari zsákok ágazatában fennálló kartellről tájékoztatta a Bizottságot. Miután a Bizottság 2002 júniusában és júliusában helyszíni vizsgálatokat folytatott, 2004. április 29‑én közigazgatási eljárást indított és kifogásközlést bocsátott ki több vállalattal, közöttük a fellebbezővel szemben. 2005. november 30‑án a Bizottság elfogadta a vitatott határozatot, amelynek 1. cikke (1) bekezdésének k) pontja úgy rendelkezik, hogy a Sachsa és a fellebbező megsértette az EK 81. cikket azzal, hogy előbbi 1988. február 9. és 2002. június 26. között, utóbbi 1994. január 1. és 2002. június 26. között a műanyag ipari zsákok ágazatában Belgium, Németország, Spanyolország, Franciaország, Luxemburg és Hollandia területén az árak rögzítéséből, közös árszámítási módszerek alkalmazásából, a piaci részesedések és kvóták felosztásából, az ügyfelek és megrendelések felosztásából, bizonyos pályázati felhívásokra való összehangolt ajánlattételből, valamint egyedi információk cseréjéből álló megállapodások sorában vett részt és erre irányuló összehangolt magatartást tanúsított. Ezen okból a Bizottság a Sachsával szemben a vitatott határozat 2. cikke első bekezdésének i) pontjában 13,2 millió euró összegű bírságot szabott ki, kifejtve, hogy ezen összegből a fellebbező 9,9 millió euró összeg megfizetéséért egyetemlegesen felel. A megtámadott ítélet A Törvényszék Hivatalához 2006. február 23‑án érkezett keresetlevéllel a fellebbező keresetet nyújtott be a vitatott határozat ellen. Lényegében azt kérte, hogy a Törvényszék semmisítse meg e határozatot az őt érintő részében, illetve változtassa meg annyiban, amennyiben e határozat a Sachsával szemben a forgalma 10%‑ánál nagyobb összegű bírságot szabott ki, vagy másodlagosan csökkentse a Sachsával és vele szemben egyetemlegesen kiszabott bírság összegét. Keresetének alátámasztása érdekében a fellebbező három jogalapra hivatkozott. Az első, elsődlegesen felhozott jogalap az EK 81. cikk megsértésére vonatkozott annyiban, amennyiben a Bizottság tévesen tudta be a Sachsa 1994. január 1‑jétől tanúsított magatartását a fellebbezőnek, és ennélfogva tévesen állapította meg az előbbire kiszabott bírság egy részének megfizetéséért fennálló egyetemleges felelősségét. A második, másodlagosan előterjesztett jogalapjában a fellebbező arra hivatkozott, hogy a Bizottság megsértette az EK 81. cikket azáltal, hogy tévesen értelmezte a vállalkozás e cikk értelmében vett fogalmát, továbbá megsértette az 1/2003 rendelet 23. cikkének (2) bekezdését azáltal, hogy a bírság felső határának megállapításakor tévesen támaszkodott azon csoport konszolidált forgalmára, amelynek élén áll. A harmadik, harmadlagosan felhozott jogalap az arányosság elvének megsértésére vonatkozott annyiban, amennyiben a Bizottság túlzott mértékű bírságot szabott ki a fellebbezővel szemben. 2010. október 19‑i levelében a fellebbező az írásbeli szakasz újbóli megnyitását kérte, azon indokkal, hogy az eljárás során új jogi elem merült fel, nevezetesen a Lisszaboni Szerződés, és különösen az EUSZ 6. cikk hatálybalépése, amely az Európai Unió Alapjogi Chartáját (a továbbiakban: Charta) az elsődleges jog rangjára emelte. A 2011. február 2‑án tartott tárgyalás során a fellebbező – a keresetlevelében felhozott egyéb jogalapok mellett – a Charta 48. cikke által biztosított ártatlanság vélelmének megsértésére hivatkozott. E tekintetben a Törvényszék a megtámadott ítélet 27., 28. és 30. pontjában a következőket állapította meg: „27 […] [A] [fellebbező] által a [C]harta 48. cikkében […] biztosított ártatlanság vélelmének megsértésére alapított kifogások a keresetlevélben hivatkozott jogalapok keretében kifejtett érvelésekhez adódnak hozzá, és nem mutatnak az eredetileg kifejtett érvelésekkel kellően szoros kapcsolatot ahhoz, hogy úgy lehessen tekinteni, mint a bírósági eljárás keretében zajló vita szokásos alakulásából következő kifogásokat. E kifogásokat tehát újnak kell tekinteni. Ennélfogva azt kell megvizsgálni, hogy az Európai Unióról szóló szerződésnek, és különösen 6. cikkének 2009. december 1‑jei hatálybalépése – amelynek értelmében a Charta ugyanolyan jogi kötőerővel bír, mint a Szerződések – olyan új elemnek minősül‑e, amely indokolja új kifogások előterjesztését. E tekintetben meg kell jegyezni, hogy a [fellebbező] által hivatkozott elvek már a [vitatott] határozat elfogadásának időpontjában [is] az Unió jogrendjének részét képezték, és azokat e jogrend az uniós jog általános elveként biztosította [...] […] Ennélfogva meg kell állapítani, hogy a [fellebbező] nem érvelhet az uniós jogrendben a Lisszaboni szerződés hatálybalépése által bevezetett változásokkal ahhoz, hogy a tárgyalás során a [C]harta 48. cikkének megsértésére hivatkozhasson. [...]” A Törvényszék a keresetlevélben hivatkozott három megsemmisítési jogalapot elutasította mint megalapozatlant. A Sachsa által tanúsított magatartás fellebbezőnek való téves betudhatóságára vonatkozó első jogalap kapcsán a Törvényszék a megtámadott ítélet 69. és 70. pontjában először is emlékeztetett a Bíróság állandó ítélkezési gyakorlatára, amelyből kitűnik, hogy amennyiben egy anyavállalat 100%‑os tőkerészesedéssel rendelkezik a versenyszabályokat megsértő leányvállalatban, fennáll azon egyszerű vélelem, miszerint az említett anyavállalat ténylegesen meghatározó befolyást gyakorol a leányvállalata magatartására. A Törvényszék ezt követően a hivatkozott ítélet 72. pontjában megállapította, hogy nem vitatott, hogy „a Sachsa közvetlenül, illetve közvetetten 100%‑osan a fellebbező tulajdonában álló leányvállalata volt, ennélfogva az utóbbinak lehetősége volt arra, hogy a Sachsa piaci magatartását befolyásolja”. Végül a Törvényszék a megtámadott ítélet 73–93. pontjában megvizsgálta a fellebbező annak bizonyítására felhozott érveit, hogy a Sachsa maga határozta meg saját magatartását, tehát önálló volt. Miután a hivatkozott ítélet 74. pontjában megjegyezte, hogy „[n]oha igaz, hogy a felperes által felvetett kérdések közül néhány arra utal, hogy a Sachsa nagyfokú önállóságot élvezett, akkor is megállapítható, hogy a [fellebbező] ténylegesen beavatkozott leányvállalata tevékenységébe, jelentősen korlátozta a piaci magatartásának irányítását, és ekképpen tényleges ellenőrzést gyakorolt a leányvállalata felett”. A megtámadott ítélet 93. pontjában a Törvényszék a következőket mondta ki: „A [fellebbező] és a Bizottság által előterjesztett valamennyi bizonyíték és érv vizsgálata rámutat, hogy a Bizottság nem követett el mérlegelési hibát, amikor úgy találta, hogy a [fellebbező] rendszeresen felügyelte a leányvállalata irányítását, és a [fellebbezőnek] tudta be a felelősséget a leányvállalata által elkövetett jogsértésért. Anélkül ugyanis, hogy a Bizottságnak a tényleges irányítás – a felperesnek a leányvállalatában való 100%‑os részesedése alapján fennálló – vélelmére kellett volna támaszkodnia, a Bizottság rendelkezésére álló bizonyítékok összessége a jelen esetben arra engedett következtetni, hogy az anyavállalat tényleges irányítást gyakorolt a leányvállalata felett.” A fellebbező által a jogalap második részét illetően – annyiban, amennyiben az az 1/2003 rendelet 23. cikke (2) bekezdésének megsértésén alapul – a Törvényszék a megtámadott ítélet 110–113. pontjában a következőeket állapította meg: „110 [...] a bírság 1/2003 rendelet 23. cikkének (2) bekezdésében meghatározott felső határát a versenyjogi szabályok értelmében vett vállalkozás forgalma, vagyis az ahhoz a csoporthoz tartozó összes társaság összesített forgalma alapján kell kiszámítani, amelynek a holdingja a [fellebbező]. [...] az anyavállalat konszolidált forgalmának a szóban forgó vállalkozás forgalma 10%‑ának megfelelő felső határ alkalmazása céljából történő figyelembevételéhez nem szükséges, hogy bizonyítást nyerjen, hogy a csoport egyes leányvállalatai nem önállóan határozzák meg a piaci magatartásukat. A legfelső anyavállalat konszolidált forgalmának figyelembevétele […] nem jelenti azt, hogy a Bizottság a megállapított jogsértés elkövetéséért való felelősséget az azon csoportot alkotó leányvállalatoknak tudja be, amelynek a legfelső anyavállalat a vezetője. Ugyanis az e rendelkezésben hivatkozott felső határ egyetlen célja az olyan bírság megakadályozása, amelynek kiszabása túlzott mértékű, figyelemmel a gazdasági egységnek a határozat elfogadásának időpontjában fennálló méretére, mivel annak összesített méretét a Bizottság a vállalatcsoportot alkotó társaságok összesített forgalma alapján értékeli [...] Ennélfogva a legfelső anyavállalat konszolidált forgalmának az érintett vállalkozás forgalma 10%‑os felső határának kiszámításakor való figyelembevétele nem követeli meg, hogy a csoportot alkotó leányvállalatok mind ugyanazon a piacon legyenek tevékenyek, sem azt, hogy e leányvállalatok és a jogsértés között összefüggés legyen.” A Törvényszék a fellebbező által a keresete alátámasztása végett előterjesztett valamennyi jogalap vizsgálatát követően egészében elutasította a keresetet. A felek kérelmei és a Bíróság előtti eljárás A fellebbező azt kéri, hogy a Bíróság: — elsődlegesen, helyezze hatályon kívül a megtámadott ítéletet; — másodlagosan, helyezze hatályon kívül a megtámadott ítéletet annyiban, amennyiben az helyben hagyta a vitatott határozatban vele szemben kiszabott szankciót, és az ügyet utalja vissza a Törvényszék elé, vagy saját maga határozza meg a bírságnak az fellebbező és a Sachsa által elért összesített forgalom 10%‑át meg nem haladó összegét oly módon, hogy figyelembe veszi a Törvényszék előtti eljárás túlzott időtartamát; — a Bizottságot kötelezze az eljárás költségeinek viselésére. A Bizottság azt kéri, hogy a Bíróság: — utasítsa el a fellebbezést, és — a fellebbezőt kötelezze a költségek viselésére. 2012. szeptember 11‑i levelében a fellebbező – a Bíróság eljárási szabályzata 42. cikke 2. §‑a első bekezdésének az adott időpontban alkalmazandó változatára támaszkodva – az eljárás írásbeli szakaszának újbóli megnyitását kérte, azon indokkal, hogy új elem merült fel, nevezetesen az, hogy súlyosan veszteséges a pénzügyi helyzete. Az Európai Unió Bírósága alapokmányának 24. cikke és eljárási szabályzata 61. cikkének értelmében a Bíróság felkérte a feleket, az Európai Parlamentet és az Európai Unió Tanácsát, valamint a tagállamokat, hogy válaszoljanak a Törvényszék előtti eljárás időtartama ésszerű mivoltának értékelésére szolgáló kritériumokkal, valamint ezen eljárás túlzott időtartama következményeinek orvoslására irányuló intézkedésekkel kapcsolatos kérdésekre. A fellebbezésről Az első és második jogalapról A felek érvei Az első jogalapjával a fellebbező azt kifogásolja, hogy a Törvényszék az ártatlanság vélelmének és a védelemhez való jognak a megsértésére vonatkozó, a tárgyalás során a Chartára alapítva kifejtett kifogásokat megkésettségük miatt elfogadhatatlannak nyilvánította. Azt kifogásolja, hogy a Törvényszék úgy ítélte meg egyrészt, hogy e kifogások nem állnak kellően szoros összefüggésben a keresetében eredetileg kifejtett érvekkel, másrészt pedig kimondta, hogy az EU‑Szerződés hatálybalépése nem képez olyan új tényt, amely igazolná, hogy a fellebbező a kereset előterjesztését követően ilyen kifogásokra hivatkozzon. Második jogalapjával a fellebbező azt kifogásolja, hogy a Törvényszék úgy ítélte meg, hogy csupán azon indokból, hogy leányvállalatában, vagyis a Sachsában 100%‑os tőkerészesedéssel rendelkezik, az utóbbi versenyellenes magatartásáért való felelősség neki tudható be. A Törvényszék ezáltal megsértette a Charta 48. cikkében biztosított ártatlanság vélelmét, valamint az ítéleteinek indokolására vonatkozó kötelezettségét. A Bizottság azzal érvel, hogy az első jogalap nyilvánvalóan megalapozatlan. A Bizottság úgy véli, hogy a második jogalap elfogadhatatlan, mivel arra a fellebbező első fokon nem hivatkozott. A Bizottság szerint ez a jogalap továbbá hatástalan, mivel a fellebbezőnek a Sachsa által elkövetett jogsértés elkövetéséért való egyetemleges felelőssége megállapítását nem kizárólag a Sachsában fennálló 100%‑os tőkerészesedéséhez kapcsolódó, meghatározó befolyás gyakorlására vonatkozó vélelemre alapozta. Mindenesetre e jogalap megalapozatlan. A Bíróság álláspontja Az első és a második jogalapot – amelyek az ártatlanság vélelmének, valamint a védelemhez való jognak a tiszteletben tartására vonatkoznak – együttesen kell megvizsgálni. A fellebbező által a fellebbezése alátámasztása végett felhozott első jogalapot illetően – annyiban, amennyiben azt kifogásolja, hogy a Törvényszék megállapította, hogy a tárgyaláson a Chartára alapozva kifejtett kifogások nem minősülnek a keresetben eredetileg felhozott jogalapok kiegészítésének – elegendő rámutatni arra, hogy a fellebbező fellebbezésében kifejezetten elismeri, hogy keresetében egyáltalán nem tett kifejezett utalást a Chartára, hanem az írásbeli szakasz ezen részében csupán arra szorítkozott, hogy felvesse egy olyan nemleges tény bizonyításának gyakorlati lehetetlenségét, mint amilyen például az, hogy valamely anyavállalat nem adott utasításokat leányvállalatának. A fellebbező azt is elismeri, hogy ennek az eljárási szakasznak csupán egy későbbi részében, vagyis a válasz benyújtásakor említette meg a Chartát, a bűncselekmények és büntetések törvényességének a 49. cikkben szabályozott elvére való hivatkozás formájában. E körülmények között a fellebbező nem hivatkozhat megalapozottan a Törvényszék által a megtámadott ítélet 27. pontjában kifejtett értékelésre, amely szerint azok, a tárgyalás során a Charta 48. cikkében biztosított ártatlanság vélelmének és a védelemhez való jognak a megsértésére alapított kifogások az eredetileg kifejtett érvelésekkel nem mutatnak kellően szoros kapcsolatot ahhoz, hogy úgy lehessen tekinteni, mint a bírósági eljárás keretében zajló vita szokásos alakulásából következő kifogásokat. Ennélfogva a Törvényszék e kifogásokat jogszerűen minősítette újnak. Azon kérdést illetően, hogy a Lisszaboni Szerződés hatálybalépését úgy kell‑e tekinteni – amint azt a fellebbező állítja –, mint a Törvényszék előtti eljárás során felmerült elemet, ami ekképpen igazolná a Törvényszék eljárási szabályzata 48. cikke 2. §‑a első bekezdésének értelmében az új jogalapok előterjesztését, emlékeztetni kell arra, hogy a Bíróság már kimondta, hogy e hatálybalépés – amely a Chartát az Unió elsődleges jogába emeli – az eljárási szabályzata 42. cikke 2. §‑a első bekezdésének értelmében nem tekinthető új jogi elemnek. Ebben az összefüggésben a Bíróság kiemelte, hogy már e szerződés hatálybalépését megelőzően is számos alkalommal kimondta, hogy az emberi jogok és alapvető szabadságok védelméről szóló, Rómában 1950. november 4‑én aláírt európai egyezmény 6. cikkéből következő, tisztességes eljáráshoz való jog olyan alapvető jogot jelent, amelyet az Európai Unió az EU 6. cikk (2) bekezdése értelmében általános jogelvként tiszteletben tart (lásd különösen a C‑289/11. P. sz., Legris Industries kontra Bizottság ügyben 2012. május 3‑án hozott ítélet 36. pontját). A Bíróság által az eljárási szabályzata alkalmazására vonatkozóan kimondott ezen értelmezés értelemszerűen vonatkozik a Törvényszék eljárási szabályzata megfelelő rendelkezéseinek alkalmazására is. E körülmények között a fellebbező által a fellebbezésének alátámasztása érdekében hivatkozott első jogalapot mint megalapozatlant el kell utasítani. A fellebbező által a fellebbezése alátámasztása végett felhozott második jogalapot illetően – annyiban, amennyiben az utóbbi azt kifogásolja, hogy a Törvényszék megsértette a Charta 48. cikkében biztosított ártatlanság vélelmét azáltal, hogy úgy ítélte meg, hogy a leányvállalata, vagyis a Sachsa által elkövetett jogsértésért fennálló felelősség neki tudható be, mivel 100%‑os tőkerészesedéssel rendelkezik e leányvállalatában – meg kell jegyezni, hogy az állandó ítélkezési gyakorlatból az tűnik ki, hogy ha valamely félnek megengednék, hogy először a Bíróság előtt hozzon fel olyan jogalapot, amelyet a Törvényszék elé terjeszthetett volna, ám ezt nem tette meg, azt jelentené, hogy a Törvényszék által eldöntött jogvitán túlterjedő jogvitával fordulhatna a Bírósághoz. A fellebbezési eljárás keretében a Bíróság hatásköre főszabály szerint a Törvényszék előtt megvitatott jogalapokról hozott jogi döntés megítélésére korlátozódik. A fellebbező által hivatkozott második jogalapot tehát – annyiban, amennyiben a Charta 48. cikkének megsértésére vonatkozik – mint elfogadhatatlant el kell utasítani. Annyiban, amennyiben a fellebbező ugyanebben a jogalapban arra hivatkozik, hogy a Törvényszék megsértette indokolási kötelezettségét azáltal, hogy nem adott választ azokra az érvekre, amelyeket a fellebbező annak bizonyítására hozott fel, hogy a meghatározó befolyás tényleges gyakorlására vonatkozó vélelem a gyakorlatban megdönthetetlen vélelemként működik, emlékeztetni kell arra, hogy a Bíróság állandó ítélkezési gyakorlata szerint a Bíróság alapokmánya 36. cikkében és 53. cikke első bekezdésében előírt, az ítéletek indokolására vonatkozó kötelezettsége nem kötelezi a Törvényszéket, hogy olyan magyarázatot adjon, amely egyenként és kimerítően követi a felek által előadott összes érvet. Az indokolás lehet közvetett is, amennyiben lehetővé teszi az érdekelt felek számára, hogy megismerjék azon indokokat, amelyeken a megtámadott ítélet alapul, illetve lehetővé teszi a Bíróság számára, hogy elegendő bizonyítékkal rendelkezzen ahhoz, hogy a fellebbezés keretein belül gyakorolni tudja felülvizsgálati jogkörét. E tekintetben a Törvényszék helyesen emlékeztetett először is a megtámadott ítélet 69. és 70. pontjában a Bíróság azon állandó ítélkezési gyakorlatára, amelyet a Bíróság a Lisszaboni Szerződés hatálybalépését követően is megerősített (lásd különösen a C‑501/11. P. sz., Schindler Holding és társai kontra Bizottság ügyben 2013. július 18‑án hozott ítélet 107–111. pontját), amelyből az tűnik ki, hogy amennyiben egy anyavállalat 100%‑os tőkerészesedéssel rendelkezik a versenyszabályokat megsértő leányvállalatban, fennáll azon egyszerű vélelem, miszerint az említett anyavállalat meghatározó befolyást gyakorol a leányvállalata magatartására. Ezen ítélkezési gyakorlat értelmében a Bizottságnak ezt követően módjában áll az anyavállalat egyetemleges felelősségét megállapítani a leányvállalatával szemben kiszabott bírság megfizetését illetően, kivéve ha az e vélelem megdöntésére köteles anyavállalat elegendő bizonyítékot terjeszt elő annak bizonyításához, hogy a leányvállalata önálló piaci magatartást folytat (lásd különösen a C‑628/10. P. sz., Alliance One International és Standard Commercial Tobacco kontra Bizottság ügyben, és a C‑14/11. P. sz., Bizottság kontra Alliance One International és társai ügyben 2012. július 19‑én hozott ítélet 47. pontját). A Törvényszék másodszor a megtámadott ítélet 73–93. pontjában megvizsgálta a fellebbező által annak bizonyítására felhozott érveket, hogy nem avatkozott bele a Sachsa működésébe. A Törvényszék – miközben a 74. pontban elismerte, hogy néhány érv arra utalt, hogy a Sachsa nagyfokú önállóságot élvezett – a felek által nyújtott bizonyítékok részletes vizsgálatát követően a szóban forgó ítélet 93. pontjában megállapította, hogy a Bizottság nem követett el mérlegelési hibát, amikor úgy találta, hogy a fellebbező rendszeresen felügyelte a leányvállalata irányítását, és a fellebbezőnek tudta be a felelősséget a leányvállalata által elkövetett jogsértésért. A fellebbező állításával ellentétben a Törvényszéknek a megtámadott ítéletben elfogadott megközelítése nem bizonyítja, hogy a kizárólagos vagy majdnem kizárólagos tulajdonában lévő leányvállalata feletti meghatározó befolyásnak az anyavállalat általi tényleges gyakorlására vonatkozó vélelem valóban megdönthetetlen lenne. Ugyanis amint azt a Bíróság már kimondta, pusztán az a körülmény, hogy valamely jogalany egy bizonyos esetben nem nyújt olyan bizonyítékokat, amelyek alkalmasak lennének a leányvállalata feletti meghatározó befolyás anyavállalat általi tényleges gyakorlására vonatkozó vélelem megdöntésére, nem jelenti azt, hogy a hivatkozott vélelem egyáltalán nem dönthető meg (a C-521/09. P. sz., Elf Aquitaine kontra Bizottság ügyben 2011. szeptember 29-én hozott ítélet [EBHT 2011., I-8947. o.] 66. pontja). E körülmények között annyiban, amennyiben a fellebbező azt állítja, hogy az általa előterjesztett érvek Törvényszék általi értékelése – pusztán azért, mert annak végkövetkeztetése a fellebbezőre nézve hátrányos – azt bizonyítja, hogy a vélelem megdönthetetlen, ezt az érvelést el kell utasítani (lásd ebben az értelemben a fent hivatkozott Elf Aquitaine kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 67. pontját). A fentiekre figyelemmel a második jogalapot mint részben elfogadhatatlant és részben megalapozatlant el kell utasítani. A harmadik jogalapról A felek érvei Harmadik jogalapjával a fellebbező azt kifogásolja, hogy a Törvényszék tévesen értelmezte a vállalkozás fogalmát, amikor úgy ítélte meg, hogy a Bizottság a bírság 1/2003 rendelet 23. cikkének (2) bekezdésében meghatározott felső határának kiszámítása érdekében jogszerűen vette figyelembe azon csoport összesített forgalmát, amelynek a fellebbező volt a legfelső anyavállalata. A fellebbező szerint a csoport összesített forgalma csak akkor szolgálhatott volna az egyik leányvállalata által elkövetett versenyellenes magatartás miatt kiszabott bírság felső határa kiszámításának alapjául, ha e csoport egésze egyetlen vállalkozást alkotott volna. Márpedig sem a vitatott határozatban, sem a megtámadott ítéletben nem történt semmiféle próbálkozás e gazdasági egység létezésének bizonyítására. Az indokolás hiányán felül a fellebbező szerint a Törvényszék tévesen alkalmazta a jogot, amikor a megtámadott ítélet 108. pontjában azt állapította meg, hogy valamely gazdasági egység összesített méretét „az azon csoportot képező valamennyi társaság összesített forgalma alapján kell meghatározni, amely csoportnak a legfelső anyavállalat áll az élén, mivel egyedül a csoportot képező társaságok összesített forgalma utalhat a szóban forgó vállalkozás méretére és gazdasági erejére”. A Törvényszék ily módon összekeverte a csoport és a vállalkozás fogalmát. A Bizottság arra hivatkozik, hogy e jogalap nem megalapozott. Az állandó ítélkezési gyakorlat szerint a vállalkozás összesített forgalma jelzi gazdasági jelentőségét és piaci befolyását. A Bizottság ennélfogva úgy véli, hogy a bírság felső határának megállapításakor helyesen vette alapul azon csoport világméretű összesített forgalmát, amelynek élén – a számviteli konszolidációra vonatkozó hatályos uniós jogszabályokból következően – a fellebbező állt. A Bíróság álláspontja Az 1/2003 rendelet 23. cikkének (2) bekezdése úgy rendelkezik, hogy a Bizottság bírságot szabhat ki az EK 81. cikket megsértő vállalkozásokra, feltéve, hogy annak mértéke nem haladja meg a jogsértésben részt vevő egyes vállalkozások előző üzleti évben elért teljes forgalmának 10%‑át. A fent említett felső korlát célja az, hogy elkerülje olyan bírságok kiszabását, amelyeknél előre látható, hogy azokat a vállalkozások – a teljes forgalmuk által hozzávetőlegesen és nem tökéletesen meghatározott méretük miatt – nem képesek megfizetni. Ez a határ tehát egyformán alkalmazandó valamennyi vállalkozásra, az egyes vállalkozások mérete alapján kerül pontosításra, és az a célja, hogy a túlzott mértékű és aránytalan bírságok elkerülhetők legyenek (lásd különösen a C‑189/02. P., C‑202/02. P., C‑205/02. P.–C‑208/02. P. és C-213/02. P., Dansk Rørindustri és társai kontra Bizottság egyesített ügyekben 2005. június 28-án hozott ítélet [EBHT 2005., I-5425. o.] 280. és 281. pontját). Ezt a célt mindazonáltal összhangba kell hozni a bírság megfelelően elrettentő jellegének biztosításával, amely igazolja különösen az érintett vállalkozás méretének és gazdasági erejének – vagyis a jogsértés elkövetője összesített forrásainak – figyelembevételét (lásd ebben az értelemben a C-413/08. P. sz., Lafarge kontra Bizottság ügyben 2010. június 17-én hozott ítélet [EBHT 2010., I-5361. o.] 102. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Ugyanis az érintett vállalkozás méretének és összesített forrásainak annak érdekében való figyelembevétele, hogy a bírságnak kellő elrettentő hatást biztosítsanak, az említett vállalkozásra kifejteni kívánt hatásban áll, mivel a szankció különösen a vállalkozás fizetőképességére tekintettel nem lehet elhanyagolható (a fent hivatkozott Lafarge kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 104. pontja). E körülmények között, amikor azon vállalkozás pénzügyi forrásainak értékeléséről van szó, amelynek az uniós versenyjogi szabályok megsértését betudták, igazoltnak tűnik mindazon társaságok forgalmának figyelembevétele, amelyekkel szemben az érintett vállalkozásnak lehetősége van meghatározó befolyás gyakorlására. Így különösen, amennyiben az a vállalkozás, amelynek betudták a jogsértést, egy gazdasági egységet képező vállalatcsoport élén áll, a bírság 1/2003 rendelet 23. cikkének (2) bekezdésében meghatározott felső határának kiszámításakor figyelembe veendő forgalom az említett csoport forgalmának felel meg. Ez a forgalom képezi ugyanis az érintett vállalkozásnak a bírság megfizetéséhez szükséges forrásai előteremtésével kapcsolatos kapacitásának legjobb mutatóját. E tekintetben – amint arra a Bizottság is hivatkozott – a számviteli konszolidációra vonatkozó hatályos uniós jogszabályok célja az ugyanazon csoport részét képező társaságok összességének vagyonáról, pénzügyi helyzetéről és eredményeiről való hiteles kép alkotása. A 83/349 irányelv 1. cikke (1) bekezdésének a)–c) pontja ezért az összes olyan anyavállalat számára előírja a konszolidált éves beszámoló készítését, amely különösen a leányvállalat vállalkozásban a szavazati jogok többségével rendelkezik, vagy jogosult egy ilyen vállalkozás igazgatóságának és felügyelőbizottságának tagjait kinevezni vagy visszahívni, illetve joga van „meghatározó befolyást” gyakorolni egy ilyen vállalkozás felett. Ebből következően a Bizottság, amennyiben jogilag megkövetelt módon bizonyította valamely jogsértés olyan társaságnak való betudhatóságát, amely valamely vállalatcsoport élén áll, e társaság pénzügyi kapacitásának értékelése érdekében jogosult e társaság konszolidált éves beszámolóját figyelembe venni, amennyiben e beszámoló releváns értékelési szempontnak minősülhet. E körülmények között a Törvényszék nem alkalmazta tévesen a jogot, amikor a megtámadott ítélet 108. és 110. pontjában megállapította, hogy a fellebbezővel szemben kiszabott bírság összegének felső határát a Bizottság jogszerűen számította ki a vállalkozás forgalma, vagyis az ahhoz a csoporthoz tartozó összes társaság összesített forgalma alapján, amelynek a fellebbező volt a legfelső anyavállalata. A fellebbező elméletével szemben nem követelhető meg a Bizottságtól, hogy miután megállapítást nyert, hogy az anyavállalatot kell felelősségre vonni a leányvállalata által elkövetett jogsértésért, bizonyítsa, hogy a csoportot képező egyetlen leányvállalat sem határozza meg önállóan a piaci magatartását. Amint azt a Törvényszék a megtámadott ítélet 112. pontjában megállapította, a leányvállalat által elkövetett jogsértésért való felelősség anyavállalatnak való betudása és az érintett vállalkozás forgalmának 10%‑át meghaladó bírság kiszabásának tilalma két különálló és teljesen eltérő célokat szolgáló kérdést alkot. Adott esetben annak a társaságnak kell az anyavállalat irányítási lehetősége fennállásának cáfolására alkalmas bizonyítékokat nyújtania, amelyik úgy véli, hogy a konszolidált forgalma nem tükrözi a gazdasági valóságot. Ennélfogva a harmadik jogalapot – annyiban, amennyiben a Törvényszék általi téves jogalkalmazásra, valamint indokolási kötelezettsége megsértésére vonatkozik – mint megalapozatlant el kell utasítani. A negyedik jogalapról A felek érvei E jogalapjában a fellebbező úgy érvel, hogy a jelen ügyben a Törvényszék megsértette a Charta 47. cikke által biztosított, az ügye ésszerű időn belüli elbírálásához fűződő alapvető jogát. A fellebbező emlékeztet arra, hogy a Törvényszék előtt lefolytatott eljárás 2006. február 23‑án kezdődött és 2011. november 16‑án ért véget. Kiemeli, hogy az írásbeli szakasz vége és azon időpont között, amikor először kapott információt az ügy állásáról, a Törvényszék hosszasan tétlen volt. A fellebbező szerint sem az iratok összetettsége, sem terjedelme, sem az érintett vállalkozások vagy szóban forgó eljárási nyelvek száma nem igazolhatja azt, hogy a Törvényszék az említett időszak során egyáltalán nem foglalkozott az üggyel. A fellebbező úgy érvel, hogy amikor benyújtotta a Törvényszékhez a vitatott határozattal szembeni keresetét, úgy döntött, hogy nem fizeti meg azonnal a vele szemben kiszabott bírságot, és ezért el kellett fogadnia, hogy a bírság összegére kamatot fizet, és bankgaranciát alapít. Az eljárás túlzott időtartama az e lépésekkel kapcsolatos költségek növekedését vonta maga után. Ennélfogva a fellebbező azt kéri, hogy a Bíróság helyezze hatályon kívül a megtámadott ítéletet annyiban, amennyiben a Sachsával szemben olyan bírságot szabott ki, amelynek megfizetéséért a fellebbező egyetemlegesen felelős, illetve másodlagosan csökkentse a vele szemben kiszabott bírság összegét az említett pénzügyi következmények figyelembevétele céljából, tekintettel azon pénzügyi teherre, amelyet az ésszerű időn belüli határozathozatalhoz fűződő joga megsértéséből eredően viselnie kellett. Elöljáróban a Bizottság úgy érvel, hogy e jogalap elfogadhatatlan, mivel arra a fellebbező nem hivatkozott a Törvényszék előtti tárgyalás során. Érdemben a Bizottság úgy véli, hogy a versenyszabályok megsértése miatt bírságot kiszabó határozat elleni bírósági jogorvoslati eljárásban az ésszerű időtartam túllépése esetén a megfelelő jogorvoslat nem a kiszabott bírság összegének csökkentése formáját kell öltse, hanem a kártérítési keresetét. Másodlagosan a Bizottság úgy véli, hogy ha a Bíróságnak meg kell állapítania, hogy a Törvényszék megsértette az ésszerű időn belüli határozathozatal elvét, és ez a bírság csökkentésével orvosolható, e csökkentésnek jelképesnek kell lennie. A Bíróság álláspontja – Az elfogadhatóságról Amint a Bíróság alapokmánya 58. cikkének első bekezdéséből és annak ítélkezési gyakorlatából kitűnik, a Bíróság fellebbezés keretében hatáskörrel rendelkezik annak felülvizsgálatára, hogy a Törvényszék elkövetett‑e a fellebbező érdekeit hátrányosan befolyásoló eljárási szabálytalanságokat (lásd különösen a C-385/07. P. sz., Der Grüne Punkt - Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben 2009. július 16-án hozott ítélet [EBHT 2009, I-6155. o.] 176. pontját). A jelen jogalapban hivatkozott szabálytalanságot illetően emlékeztetni kell arra, hogy a Charta 47. cikkének második bekezdése akként rendelkezik, hogy „[m]indenkinek joga van arra, hogy ügyét a törvény által létrehozott független és pártatlan bíróság tisztességesen, nyilvánosan és ésszerű időn belül tárgyalja”. Amint a Bíróság több alkalommal is kimondta, e cikk a hatékony bírói jogvédelem elvére vonatkozik (lásd különösen a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 179. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). A fentiek alapján e jog – amelynek létezése a Charta hatálybalépését megelőzően az uniós jog általános jogelveként került megállapításra – alkalmazható a Bizottság határozata elleni bírósági kereset keretében (lásd különösen a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 178. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Jóllehet a fellebbező a kifogásait a Törvényszéknek az írásbeli szakasz vége és a szóbeli szakasz kezdete közötti eljárási tétlensége időszakára összpontosítja, nem hivatkozott e jog megsértésére a Törvényszék előtti tárgyalás során. A Bizottság állításaival ellentétben e mulasztás nem vonja maga után a negyedik jogalap elfogadhatatlanságát azon az alapon, hogy azt először a fellebbezés keretében terjesztették elő. Jóllehet az adott fél hivatkozhat eljárási szabálytalanságra, amint úgy véli, hogy megállapítható az alkalmazandó szabályok megsértése, ezt nem köteles olyan szakaszban tenni, amikor e jogsértés hatásai még nem ismertek teljességükben. Így különösen az ésszerű időtartam Törvényszék általi túllépését illetően az a fellebbező fél, aki úgy véli, hogy az ésszerű időtartam Törvényszék általi túllépése sérti az érdekeit, nem köteles azonnal hivatkozni e jogsértésre. Adott esetben várhat az eljárás végéig, hogy kiderüljön annak teljes hossza, hogy ekképpen rendelkezzen minden szükséges elemmel az általa elszenvedett jogsértés megállapításához. Ennélfogva a fellebbező által fellebbezésének alátámasztására felhozott negyedik jogalap elfogadható. – Az ügy érdeméről Elöljáróban emlékeztetni kell arra, hogy az Emberi Jogok Európai Bírósága szerint az ésszerű időn túl történő határozathozatalt – mint az egyik alapvető jog megsértését képező eljárási szabálytalanságot – az érintett fél számára megfelelő orvoslást nyújtó hatékony jogorvoslatnak kell követnie (lásd az EJEB, 2000. október 26‑i, Kudla kontra Lengyelország ítéletet, Ítéletek és Határozatok Tára 2000‑XI., 156. és 157. §). Jóllehet a fellebbező a megtámadott ítélet hatályon kívül helyezését, illetve másodlagosan ezen ítélet annyiban való hatályon kívül helyezését kéri, amennyiben az helyben hagyta a vele szemben kiszabott bírság összegét, valamint harmadlagosan e bírság összegének csökkentését kéri, meg kell jegyezni, hogy a Bíróság már kimondta, hogy amennyiben nem létezik olyan ténykörülmény, amely arra utalna, hogy a Törvényszék előtti eljárás elhúzódása hatással lett volna a jogvita kimenetelére, az ésszerű időn belüli határozathozatal elmulasztása nem vezethet a megtámadott ítélet hatályon kívül helyezéséhez (lásd ebben az értelemben a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 190. és 196. pontját, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Ez az ítélkezési gyakorlat azon a megfontoláson nyugszik különösen, miszerint az ésszerű időn belüli határozathozatal elmulasztásának a jogvita kimenetelére gyakorolt hatása hiányában a megtámadott ítélet hatályon kívül helyezése nem orvosolná a hatékony bírói jogvédelem elvének a Törvényszék által elkövetett megsértését (a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 193. pontja). A jelen ügyben a fellebbező nem mutatott be a Bíróságnak egyetlen olyan ténykörülményt sem, amelyből az derülne ki, hogy az ésszerű időn belüli határozathozatal Törvényszék általi elmulasztása hatással lett volna az utóbbi előtt folyamatban lévő jogvita kimenetelére. Ebből következően – a fellebbező kérelmével ellentétesen – a negyedik jogalap önmagában nem vezethet a megtámadott ítélet hatályon kívül helyezéséhez. A fellebbező mindazonáltal arra hivatkozik, hogy a Törvényszék előtti eljárás túlzott időtartama költséges pénzügyi következményekkel járt számára, és ezen a jogcímen kéri azon bírság törlését, amelynek megfizetéséért egyetemlegesen felelős. E tekintetben, figyelembe véve az uniós versenyjogi szabályok tiszteletben tartásának szükségességét, a Bíróság nem engedheti meg a fellebbezőnek a bírság megalapozottságának vagy összegének pusztán az ésszerű időn belüli határozathozatal elmulasztásának indokával történő megkérdőjelezését, miközben a Bíróság a bírsággal és az általa szankcionált magatartással kapcsolatban a Törvényszék által tett megállapítások ellen irányuló jogalapok összességét mint megalapozatlant elutasította (lásd ebben az értelemben a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 194. pontját). A fentiekből következik, hogy az uniós versenyjog szabályainak megsértése miatt a vállalkozással szemben bírságot kiszabó bizottsági határozat ellen indított bírósági kereset vizsgálata keretében az ésszerű időn belüli határozathozatal elmulasztása nem eredményezheti az e határozattal kiszabott bírság teljes vagy részleges törlését. Annyiban, amennyiben a fellebbező másodlagosan a Törvényszék előtti eljárás túlzott időtartama miatt állítólagosan általa elszenvedett gazdasági kár ellentételezéseként azon bírság csökkentését kéri, amelynek megfizetéséért egyetemlegesen felelős, emlékeztetni kell arra, hogy amikor a Bíróság először hasonló helyzettel találta szemben magát, az ezen eljárási szabálytalansággal szembeni haladéktalan és hatékony jogorvoslat biztosítása érdekében helyt adott e kérelemnek és csökkentette a bírság összegét (a C-185/95. P. sz., Baustahlgewebe kontra Bizottság ügyben 1998. december 17-én hozott ítélet [EBHT 1998., I-8417. o.] 48. pontja). Ezt követően a Bíróság egy erőfölénnyel való visszaélést megállapító, ám bírságot ki nem szabó bizottsági határozatra vonatkozó ügyben megállapította, hogy az a tény, hogy a Törvényszék nem hozta meg ítéletét ésszerű időn belül, kártérítési igényt alapozhat meg (a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 195. pontját). Igaz, hogy a jelen ügy a fent hivatkozott Baustahlgewebe kontra Bizottság ügyben hozott ítélethez hasonló helyzetre vonatkozik. Ugyanakkor EUMSZ 268. cikk és EUMSZ340. cikk második bekezdése alapján előterjesztett kártérítés iránti kereset hatékony és általánosan alkalmazható jogorvoslatot biztosít az ilyen eljárási szabálytalanságra való hivatkozás és szankcionálása tekintetében, mivel az eljárások ésszerű időtartamának túllépésére vonatkozó bármely helyzetre alkalmazható. Ezért a Bíróságnak úgy kell határoznia, hogy amennyiben valamely uniós bíróság megsérti a Charta 47. cikkének második bekezdéséből eredő azon kötelezettségét, hogy az előtte folyamatban levő ügyeket ésszerű időn belül tárgyalja, ezt a Törvényszék előtt indított kártérítés iránti eljárás keretében lehet szankcionálni, mivel az ilyen kereset képez hatékony jogorvoslatot. Ebből következően az ésszerű időn belüli határozathozatal Törvényszék általi elmulasztásából eredő kár megtérítése iránti kérelmet nem lehet fellebbezés formájában közvetlenül a Bíróság elé terjeszteni, hanem azt magához a Törvényszékhez kell benyújtani. Azon kritériumokat illetően, amelyek alapján megállapítható, hogy a Törvényszék tiszteletben tartotta‑e az ésszerű időn belüli határozathozatal elvét, emlékeztetni kell arra, hogy a határozat meghozatalához szükséges idő ésszerű jellegét az egyes ügyek sajátos körülményeinek – például az ügy bonyolultságának és a felek magatartásának – figyelembevételével kell megállapítani (lásd különösen a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 181. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). A Bíróság e tekintetben kimondta, hogy a releváns szempontok felsorolása nem kimerítő, valamint hogy az említett határidő ésszerű jellegének vizsgálata nem követeli meg az azt okozó körülmények mindegyikének módszeres vizsgálatát, amennyiben az eljárás időtartama legalább egy körülmény alapján indokoltnak tűnik. Így az ügy bonyolultsága vagy a fellebbező időhúzó magatartása önmagában alkalmas egy első látásra túl hosszúnak tűnő időtartam igazolására (lásd különösen a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 182. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). E kritériumok vizsgálata során figyelembe kell venni azt a tényt, hogy a versenyjogi jogsértés fennállására vonatkozó jogvita esetén a gazdasági szereplőket megillető jogbiztonság alapvető követelménye, valamint a belső piacon a torzulásmentes verseny biztosításának célja nagy jelentőséggel bír nemcsak maga a fellebbező és versenytársai, hanem harmadik személyek számára is az érintett személyek nagy száma és a szóban forgó pénzügyi érdekek miatt (lásd különösen a fent hivatkozott Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 186. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Ugyancsak a Törvényszék feladata, hogy mind a hivatkozott kár mértékét, mind pedig a kár és a vitás bírósági eljárás túlzott időtartama közötti okozati összefüggést az erre vonatkozóan nyújtott bizonyítékok vizsgálata révén értékelje. E tekintetben hangsúlyozni kell, hogy az arra alapított kártérítési kereset esetében, hogy a Törvényszék megsértette a Charta 47. cikke második bekezdését, amennyiben nem tartotta tiszteletben az ésszerű időn belüli határozathozatallal kapcsolatos követelményeket, az EUMSz 340. cikk második bekezdésének értelmében a Törvényszék feladata, hogy figyelembe vegye a hasonló jogsértésekre alapított keresetek elbírálása tekintetében a tagállamok jogában alkalmazandó általános jogelveket. Ezzel összefüggésben különösen azt kell vizsgálnia, hogy a vagyoni kár létezésén felül azonosítható‑e olyan nem vagyoni kár, amely az eljárás időtartamának elhúzódása által érintett félt érte, és amely adott esetben megfelelő kártérítést alapoz meg. Ennélfogva az EUMSZ 256. cikk (1) bekezdésének értelmében az ilyen kártérítési keresetek elbírálására hatáskörrel rendelkező Törvényszék feladata, hogy a kifogásolt időtartamú eljárás alapjául szolgáló jogvitában eljárótól eltérő összetételű tanácsban, a jelen ítélet 85–89. pontjában meghatározott szempontok alapján hozzon határozatot. Meg kell állapítani tehát, hogy a Törvényszék előtti eljárás teljes időtartama – amely majdnem 5 év és 9 hónap volt – nem igazolható a jelen jogvita alapját képező ügy egyetlen sajátos körülményével sem. Így különösen, úgy tűnik, hogy az írásbeli szakasznak a Bizottság viszonválaszának 2007 februárjában történt benyújtásával való befejezése és a szóbeli szakasz 2010 decembere során történt megnyitása közötti időszak nagyjából 3 év és 10 hónapig tartott. Ezen időszak hosszúsága nem magyarázható az ügy körülményeivel, legyen szó akár az ügy bonyolultságáról, a felek magatartásáról vagy akár eljárási nehézségek felmerüléséről. Az ügy bonyolultságát illetően a fellebbező által előterjesztett – a fenti 13. pontban összefoglalt – kereset vizsgálatából kitűnik, hogy ugyan a hivatkozott jogalapok beható vizsgálatot igényeltek, ám nem voltak különös nehézségűek. Igaz ugyan, hogy a vitatott határozat tizenöt címzettje terjesztett a Törvényszék elé e határozat megsemmisítése iránti keresetet, ám ez a körülmény nem akadályozthatta meg e bíróságot abban, hogy ezen ügyiratok összefoglalását és a szóbeli szakasz előkészítését 3 évnél és 10 hónapnál rövidebb idő alatt megtegye. Hangsúlyozni kell, hogy az említett időszak során az eljárást nem szakította meg, illetve nem késleltette semmilyen, Törvényszék által elrendelt pervezető intézkedés. A felek magatartásával kapcsolatban és az eljárási cselekmények felmerülését illetően azon tény, hogy 2010. októberében a fellebbező kérte a Törvényszéktől az írásbeli szakasz ismételt megnyitását, nem igazolja az e szakasz lezárása óta már eltelt 3 év és 8 hónapnyi időt. Egyébiránt, amint azt a főtanácsnok indítványának 105. pontjában megállapította, az a körülmény, hogy a fellebbezőt 2010 decemberében a tárgyalás 2011 februárjára való kitűzéséről értesítették, azt jelzi, hogy ezen eljárási esemény csupán csekély hatással volt az eljárás összesített tartamára, sőt nem is volt rá hatással. A fenti elemekre tekintettel meg kell állapítani, hogy a Törvényszék megsértette a Charta 47. cikkének második bekezdését azáltal, hogy nem tartotta tiszteletben az ésszerű időn belüli határozathozatallal kapcsolatos követelményeket, ami a magánszemélyek számára jogokat keletkeztető valamely jogszabály kellően súlyos megsértésének minősül (a C-352/98. P. sz., Bergaderm és Goupil kontra Bizottság ügyben 2000. július 4-én hozott ítélet [EBHT 2000., I-5291. o.] 42. pontja). Mindazonáltal a jelen ítélet 73–84. pontjában kifejtett megfontolásokból következően a negyedik jogalapot el kell utasítani. A fellebbező pénzügyi helyzetéről A tárgyalás során a fellebbező a jelenlegi pénzügyi helyzetére vonatkozóan olyan információkat hozott a Bíróság tudomására, amelyekből az derül ki, hogy képtelen kifizetni a vitatott határozatban kiszabott bírságot. Véleménye szerint ennek a bírságnak a teljes törlésére vagy másodlagosan annak csökkentésére irányuló kérelmének alátámasztására szolgáló érvek elfogadhatók, mivel azok az eljárási szabályzat 127. cikkének értelmében egyrészt újonnan felmerült tényeknek minősülnek, másrészt mivel az ésszerű időn belüli határozathozatal elvének megsértésére vonatkozó negyedik jogalap kiegészítését képezik. A Bizottság arra hivatkozik, hogy ezen érvek új mivoltuk miatt elfogadhatatlanok, és mindenesetre megalapozatlanok, mivel azokat nem támasztják alá bizonyítékok. E tekintetben emlékeztetni kell arra, hogy a Bírósághoz benyújtott fellebbezések csak jogkérdésekre vonatkozhatnak. Márpedig annak értékelése érdekében, hogy a fellebbező képes‑e a vele szemben a Bizottság által kiszabott bírság megfizetésére, Bíróságnak olyan ténykérdéseket kellene megvizsgálnia, amelyekre a fellebbezés keretében nem terjed ki felülvizsgálati jogköre. Ezen túlmenően a Bíróságnak az sem feladata, hogy a fellebbezés keretében méltányossági okból saját értékelésével helyettesítse a Törvényszék értékelését, hiszen ez utóbbi korlátlan felülvizsgálati jogkörében dönt a vállalkozásokra az uniós versenyjog megsértése miatt kiszabott bírságok összegéről (lásd különösen a C-328/05. P. sz., SGL Carbon kontra Bizottság ügyben 2007. május 10-én hozott ítélet [EBHT 2007., I-3921. o.] 98. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Mindezen túlmenően az állandó ítélkezési gyakorlat szerint a Bizottság az ilyen bírság összegének meghatározása során nem köteles figyelembe venni az érintett vállalkozás pénzügyi helyzetét, mivel az ilyen kötelezettség elismerése indokolatlan versenyelőnyhöz juttatná a piaci feltételekhez legkevésbé alkalmazkodó vállalkozásokat (lásd különösen a fent hivatkozott SGL Carbon kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 100. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). A fellebbező által a pénzügyi helyzetére vonatkozóan felhozott érveket tehát mint elfogadhatatlanokat, és mindenesetre mint megalapozatlanokat el kell utasítani. Mindazonáltal hozzá kell fűzni, hogy amennyiben a fellebbező úgy véli, hogy pénzügyi nehézségei és az ésszerű időn belüli határozathozatal elvének Törvényszék általi be nem tartása között okozati összefüggés áll fenn, lehetősége van arra, hogy ennek a követelésnek az EUMSZ 268. cikk és az EUMSZ 340. cikk második bekezdése címén a Törvényszék előtt indított eljárásban érvényt szerezzen (lásd a jelen ítélet 88–90. pontját). A fenti megállapítások összességéből következik, hogy a fellebbező által a fellebbezésének alátámasztására hivatkozott egyetlen jogalapnak sem lehet helyt adni, és ezért a fellebbezést teljes egészében el kell utasítani. A költségekről Az eljárási szabályzat 184. cikkének (2) bekezdése értelmében, ha a fellebbezés megalapozatlan, a Bíróság határoz a költségekről. Ugyanezen szabályzat 138. cikkének (1) bekezdése, amelyet e szabályzat 184. cikke (1) bekezdésének értelmében a fellebbezési eljárásban is alkalmazni kell, akként rendelkezik, hogy a Bíróság a pervesztes felet kötelezi a költségek viselésére, ha a pernyertes fél ezt kérte. Mivel a fellebbező pervesztes lett, a Bizottság kérelmének megfelelően kötelezni kell a saját költségeinek viselésén kívül a Bizottság költségeinek viselésére. A fenti indokok alapján a Bíróság (nagytanács) a következőképpen határozott: 1) A Bíróság a fellebbezést elutasítja. 2) A Bíróság a Groupe Gascogne SA‑t kötelezi a jelen fellebbezés költségeinek viselésére. Aláírások ( *1 ) Az eljárás nyelve: francia.

62006TJ0302

fr

Recours formé contre la décision de la quatrième chambre de recours de l’OHMI du 5 septembre 2006 (affaire R 805/2006-4) concernant une demande d’enregistrement de la marque verbale E comme marque communautaire. Données relatives à l'affaire Demandeur de la marque communautaire : Paul Hartmann AG Marque communautaire concernée : Marque verbale E pour les produits des classes 5, 10 et 25 – demande n° 4316949 Décision de l’examinateur : Refus de l’enregistrement Décision de la chambre de recours : Rejet du recours Dispositif 1) La décision de la quatrième chambre de recours de l’Office de l’harmonisation dans le marché intérieur (marques, dessins et modèles) (OHMI) du 5 septembre 2006 (affaire R 805/2006-4) est annulée. 2) L’OHMI supportera ses propres dépens ainsi que ceux exposés par Paul Hartmann AG.

62020CJ0538

nl

Het verzoek om een prejudiciële beslissing betreft de uitlegging van de artikelen 49 en 54 VWEU. Dit verzoek is ingediend in het kader van een geding tussen Finanzamt B (belastingkantoor B, Duitsland; hierna: „belastingkantoor B”) en W AG, een in Duitsland gevestigde naamloze vennootschap, over de weigering van belastingkantoor B om bij de berekening van de door deze vennootschap in die lidstaat verschuldigde belasting over het jaar 2007 de verliezen van een in het Verenigd Koninkrijk gelegen en in hetzelfde jaar gesloten vaste inrichting van die vennootschap in aanmerking te nemen. Toepasselijke bepalingen Duits recht § 1 van het Körperschaftsteuergesetz (wet op de vennootschapsbelasting), in de versie die van toepassing is op het hoofdgeding (hierna: „KStG”), bepaalt: „(1)      De volgende rechtspersonen, verenigingen van personen en vermogens die hun plaats van leiding of hun zetel op het nationale grondgebied hebben, zijn onbeperkt onderworpen aan de vennootschapsbelasting: 1.      kapitaalvennootschappen (met name Europese vennootschappen, naamloze vennootschappen, commanditaire vennootschappen op aandelen, besloten vennootschappen); [...] (2)      De onbeperkte onderworpenheid aan de vennootschapsbelasting strekt zich uit tot alle inkomsten. [...]” § 8, lid 2, KStG bepaalt dat bij onbeperkt belastingplichtigen in de zin van § 1, lid 1, punten 1 tot en met 3, alle inkomsten als inkomsten uit bedrijfsactiviteiten worden behandeld. Verdrag ter voorkoming van dubbele belasting Artikel III, lid 1, van het tussen de Bondsrepubliek Duitsland en het Verenigd Koninkrijk van Groot-Brittannië en Noord-Ierland gesloten Verdrag van 26 november 1964 tot het vermijden van dubbele belasting en het voorkomen van het ontgaan van belasting, zoals gewijzigd bij het protocol van 23 maart 1970 (BGBl. 1966 II, blz. 359; BGBl. 1967 II, blz. 828, en BGBl. 1971 II, blz. 46) (hierna: „DBV”), bepaalt: „Bedrijfswinsten van een onderneming in een van de territoria worden enkel belast binnen dat territorium, tenzij de betrokken onderneming in het andere territorium een bedrijfsactiviteit verricht via een aldaar gelegen vaste inrichting. Verricht de onderneming in het andere territorium een bedrijfsactiviteit via een aldaar gelegen vaste inrichting, dan kunnen de winsten in het andere territorium worden belast, doch enkel voor zover zij aan die vaste inrichting kunnen worden toegerekend.” Artikel XVIII, lid 2, DBV bepaalt: „Voor een ingezetene van de Bondsrepubliek wordt de belasting als volgt vastgesteld: a)      alle inkomsten uit bronnen in het Verenigd Koninkrijk en alle in het Verenigd Koninkrijk gelegen vermogensbestanddelen die op grond van dit verdrag in het Verenigd Koninkrijk kunnen worden belast, worden van de heffingsgrondslag van de belasting in de Bondsrepubliek uitgesloten. De in artikel VIII, lid 1, genoemde winsten worden enkel uitgesloten indien zij in het Verenigd Koninkrijk aan belasting onderworpen zijn. Duitsland behoudt evenwel het recht om de aldus uitgesloten inkomsten en vermogensbestanddelen in aanmerking te nemen bij de vaststelling van het belastingtarief. [...]” Hoofdgeding en prejudiciële vragen W, een naamloze vennootschap met zetel en plaats van leiding in Duitsland, exploiteert een bank die zich bezighoudt met de handel in effecten. In augustus 2004 heeft W een filiaal in het Verenigd Koninkrijk geopend. Aangezien dit filiaal geen winst had gemaakt, heeft W het in het eerste semester van 2007 gesloten, zodat de verliezen van die inrichting niet voor fiscale doeleinden konden worden overgedragen in het Verenigd Koninkrijk. Omdat belastingkantoor B bij de vaststelling van het door W in Duitsland verschuldigde bedrag aan vennootschapsbelasting en bedrijfsbelasting over het belastingjaar 2007 heeft geweigerd die verliezen in aanmerking te nemen, heeft die vennootschap beroep ingesteld bij het Hessiche Finanzgericht (belastingrechter in eerste aanleg Hessen, Duitsland). Die rechter heeft dat beroep toegewezen bij vonnis van 4 september 2018. Belastingkantoor B heeft tegen dat vonnis beroep in Revision ingesteld bij het Bundesfinanzhof (hoogste federale rechter in belastingzaken, Duitsland), de verwijzende rechter. De verwijzende rechter merkt op dat alle inkomsten van W weliswaar overeenkomstig § 1, leden 1 en 2, KStG in Duitsland onderworpen zijn aan de vennootschapsbelasting, maar dat de verliezen van haar vaste inrichting in het Verenigd Koninkrijk van de heffingsgrondslag van de vennootschapsbelasting uitgesloten zijn op grond van artikel XVIII, lid 2, DBV, dat buitenlandse resultaten vrijstelt van die belasting. Hij wijst erop dat hetzelfde geldt voor de bedrijfsbelasting, aangezien in het Gewerbesteuergesetz (wet op de bedrijfsbelasting) voor de berekening van de heffingsgrondslag van deze belasting wordt verwezen naar de vaststelling van de aan de vennootschapsbelasting onderworpen winsten. Deze elementen moeten er volgens de verwijzende rechter toe leiden dat het beroep in Revision wordt toegewezen. De verwijzende rechter vraagt zich evenwel af of de verliezen van de vaste inrichting van W in het Verenigd Koninkrijk bij de berekening van de belasting die deze vennootschap in Duitsland verschuldigd is, niet in aanmerking behoren te worden genomen op grond van de vrijheid van vestiging. Voor het specifieke geval waarin een dubbelbelastingverdrag voorziet in de vrijstelling van buitenlandse resultaten, geeft de rechtspraak van het Hof, zoals die laatstelijk volgt uit het arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock (C‑650/16, EU:C:2018:424), volgens hem namelijk geen duidelijk antwoord op deze vraag. Indien die vraag bevestigend wordt beantwoord, stelt de verwijzende rechter zich tevens de vraag onder welke voorwaarden de verliezen van de buitenlandse vaste inrichting als „definitief” in de zin van die rechtspraak moeten worden beschouwd, hoe het bedrag van deze verliezen moet worden vastgesteld, en of de verplichting om die verliezen in aanmerking te nemen ook geldt voor de bedrijfsbelasting. Derhalve heeft het Bundesfinanzhof de behandeling van de zaak geschorst en het Hof verzocht om een prejudiciële beslissing over de volgende vragen: „1)      Moet artikel 43 juncto artikel 48 [EG] (thans artikel 49 juncto artikel 54 [VWEU]) aldus worden uitgelegd dat het zich tegen wettelijke bepalingen van een lidstaat op grond waarvan een ingezeten vennootschap verliezen van een in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting niet mag aftrekken van haar belastbare winst wanneer die vennootschap alle mogelijkheden tot aftrek van deze verliezen heeft uitgeput die haar worden geboden door het recht van de lidstaat waar deze vaste inrichting gelegen is en zij daarnaast via die vaste inrichting geen inkomsten meer ontvangt zodat er geen mogelijkheid meer bestaat om die verliezen in die lidstaat in aanmerking te nemen (‚definitieve’ verliezen), ook dan verzet indien die wettelijke bepalingen betrekking hebben op de vrijstelling van winsten en verliezen op grond van een tussen beide lidstaten gesloten bilateraal verdrag ter voorkoming van dubbele belasting? 2)      Indien de eerste vraag bevestigend wordt beantwoord, moet artikel 43 juncto artikel 48 [EG] (thans artikel 49 juncto artikel 54 [VWEU]) dan aldus worden uitgelegd dat het tevens in de weg staat aan de bepalingen van het Gewerbesteuergesetz (wet op de bedrijfsbelasting) op grond waarvan een ingezeten vennootschap de in de eerste vraag bedoelde ‚definitieve’ verliezen van een in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting niet mag aftrekken van haar belastbare bedrijfswinst? 3)      Indien de eerste vraag bevestigend wordt beantwoord, kan er dan in het geval van sluiting van de in de andere lidstaat gelegen vaste inrichting sprake zijn van ‚definitieve’ verliezen als bedoeld in de eerste vraag, hoewel de op zijn minst theoretische mogelijkheid bestaat dat de vennootschap een nieuwe vaste inrichting in de betrokken lidstaat opricht waarvan de winsten eventueel zouden kunnen worden verrekend met de eerdere verliezen? 4)      Indien de eerste en de derde vraag bevestigend worden beantwoord, dient de staat waar de moedervennootschap gevestigd is, als in de eerste vraag bedoelde ‚definitieve’ verliezen dan eveneens verliezen van de vaste inrichting in aanmerking te nemen die volgens het recht van de staat waar die inrichting gelegen is, ten minste eenmaal naar een volgend belastingtijdvak konden worden overgedragen? 5)      Indien de eerste en de derde vraag bevestigend moeten worden beantwoord, is de verplichting om de grensoverschrijdende ‚definitieve’ verliezen in aanmerking te nemen dan beperkt tot het bedrag van de verliezen die de vennootschap in de betrokken staat waar de vaste inrichting gelegen is, zou hebben kunnen verrekenen indien een dergelijke verrekening daar niet uitgesloten was?” Beantwoording van de prejudiciële vragen Eerste prejudiciële vraag Met zijn eerste vraag wenst de verwijzende rechter in wezen van het Hof te vernemen of de artikelen 49 en 54 VWEU aldus moeten worden uitgelegd dat zij zich verzetten tegen een belastingregeling van een lidstaat op grond waarvan een aldaar ingezeten vennootschap de definitieve verliezen van haar in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting niet van haar belastbare winst mag aftrekken wanneer de lidstaat van vestiging op grond van een dubbelbelastingverdrag afstand heeft gedaan van zijn bevoegdheid om belasting te heffen over de resultaten van die vaste inrichting. Volgens vaste rechtspraak van het Hof strekt de door de artikelen 49 en 54 VWEU gewaarborgde vrijheid van vestiging zich voor de vennootschappen die overeenkomstig de wetgeving van een lidstaat zijn opgericht en hun statutaire zetel, hun hoofdbestuur of hun hoofdvestiging binnen de Europese Unie hebben, uit tot het recht om hun activiteiten te verrichten in andere lidstaten via een dochteronderneming, een filiaal of een agentschap (arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, punt 15). Hoewel de Unierechtelijke bepalingen inzake de vrijheid van vestiging volgens de bewoordingen ervan het voordeel van de nationale behandeling beogen te waarborgen in de lidstaat van ontvangst, staan zij er tevens aan in de weg dat de lidstaat van oorsprong de vestiging van een van zijn staatsburgers of van een overeenkomstig zijn wetgeving opgerichte vennootschap in een andere lidstaat belemmert. Deze overwegingen gelden ook wanneer – zoals in het onderhavige geval – een in een lidstaat gevestigde vennootschap via een vaste inrichting activiteiten verricht in een andere lidstaat (zie in die zin arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, punten 16 en 17 en aldaar aangehaalde rechtspraak). In casu blijkt uit het verzoek om een prejudiciële beslissing dat vennootschappen die hun plaats van leiding of hun zetel hebben in Duitsland, op grond van § 1, leden 1 en 2, KStG voor al hun inkomsten aan de vennootschapsbelasting onderworpen zijn. Wanneer een vennootschap die haar plaats van leiding of haar zetel in Duitsland heeft, via een vaste inrichting bedrijfsactiviteiten verricht in het Verenigd Koninkrijk, zijn de aan deze vaste inrichting toerekenbare winsten evenwel overeenkomstig het DBV uitgesloten van de heffingsgrondslag van de door die vennootschap in Duitsland verschuldigde vennootschapsbelasting – onverminderd de mogelijkheid waarover deze lidstaat beschikt om die winsten in aanmerking te nemen bij de vaststelling van het belastingtarief – mits de betreffende winsten in het Verenigd Koninkrijk aan belasting onderworpen zijn. Hetzelfde geldt mutatis mutandis voor de aan die vaste inrichting toerekenbare verliezen. In een dergelijke situatie genieten ingezeten vennootschappen in verband met de vaststelling van hun belastbare inkomen een belastingvoordeel dat erin bestaat dat zij de verliezen van een ingezeten vaste inrichting in aanmerking mogen nemen. Indien deze mogelijkheid werd uitgesloten met betrekking tot de verliezen van een in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting, zou dit leiden tot een verschil in behandeling dat een ingezeten vennootschap ervan kan weerhouden haar activiteiten te verrichten via een dergelijke vaste inrichting (zie in die zin arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, punten 18 en 19 en aldaar aangehaalde rechtspraak). Een dergelijk verschil in behandeling is slechts toelaatbaar indien het ziet op situaties die objectief gesproken niet vergelijkbaar zijn of indien het wordt gerechtvaardigd door een dwingende reden van algemeen belang en daaraan evenredig is (zie in die zin arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, punt 20 en aldaar aangehaalde rechtspraak). Uit de rechtspraak van het Hof volgt dat bij het onderzoek van de vergelijkbaarheid van een binnenlandse situatie met een grensoverschrijdende situatie rekening moet worden gehouden met de doelstelling die wordt nagestreefd met de nationale bepalingen in kwestie (arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, punt 32 en aldaar aangehaalde rechtspraak). Wat betreft de maatregelen die een lidstaat vaststelt om dubbele belastingheffing over de winsten van een ingezeten vennootschap te voorkomen of te beperken, verkeren vennootschappen met een vaste inrichting in een andere lidstaat in beginsel niet in een situatie die vergelijkbaar is met die van vennootschappen die beschikken over een ingezeten vaste inrichting (zie in die zin arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, punt 37 en aldaar aangehaalde rechtspraak). De zaak ligt anders wanneer de nationale belastingregeling zelf deze twee categorieën van inrichtingen gelijkstelt voor het in aanmerking nemen van de door die inrichtingen geleden verliezen en behaalde winsten (zie in die zin arresten van 17 juli 2014, Nordea Bank Danmark, C‑48/13, EU:C:2014:2087, punt 24, en 17 december 2015, Timac Agro Deutschland, C‑388/14, EU:C:2015:829, punt 28). Wanneer de lidstaat van vestiging van een vennootschap op grond van een dubbelbelastingverdrag afstand heeft gedaan van zijn bevoegdheid om belasting te heffen over de resultaten van de niet-ingezeten, in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting van deze vennootschap, is de situatie van een ingezeten vennootschap met een dergelijke vaste inrichting vanuit het oogpunt van de maatregelen die eerstgenoemde lidstaat heeft vastgesteld om dubbele belasting van winsten en – mutatis mutandis – dubbele aftrek van verliezen bij ingezeten vennootschappen te voorkomen of te beperken, daarentegen niet vergelijkbaar met de situatie van een ingezeten vennootschap die beschikt over een ingezeten vaste inrichting (zie in die zin arrest van 17 december 2015, Timac Agro Deutschland, C‑388/14, EU:C:2015:829, punt 65). Aan deze gevolgtrekking wordt niet afgedaan door het arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock (C‑650/16, EU:C:2018:424), waaraan de verwijzende rechter refereert. Met betrekking tot verliezen die konden worden toegerekend aan een niet-ingezeten vaste inrichting die al haar activiteiten had beëindigd en waarvan de verliezen niet hadden kunnen en ook niet meer konden worden afgetrokken van de belastbare winst die zij had behaald in de lidstaat waar zij haar activiteiten verrichtte, heeft het Hof in voornoemd arrest geoordeeld dat de situatie van een ingezeten vennootschap met een dergelijke vaste inrichting vanuit het oogpunt van de doelstelling om dubbele aftrek van de verliezen te voorkomen niet verschilde van de situatie van een ingezeten vennootschap met een ingezeten vaste inrichting. Het Hof heeft daaraan evenwel toegevoegd dat de financiële draagkracht van een vennootschap met een niet-ingezeten vaste inrichting die definitieve verliezen heeft geleden, op dezelfde wijze wordt aangetast als die van een vennootschap met een ingezeten vaste inrichting die verliezen heeft geleden, zodat de twee situaties in zoverre vergelijkbaar zijn (arrest van 12 juni 2018, Bevola en Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, punten 38 en 39). In die zaak had de lidstaat van vestiging van de vennootschap die vroeg om de definitieve verliezen van haar niet-ingezeten vaste inrichting in aanmerking te nemen, echter niet door middel van een dubbelbelastingverdrag afstand gedaan van zijn bevoegdheid om belasting te heffen over de resultaten van die inrichting. De lidstaat in kwestie had namelijk eenzijdig besloten om – tenzij de betrokken vennootschap had gekozen voor een stelsel van internationale gezamenlijke aanslag – de behaalde winsten en de geleden verliezen van niet-ingezeten vaste inrichtingen van ingezeten vennootschappen niet in aanmerking te nemen ofschoon hij daartoe bevoegd was, zodat dit een andere situatie was. In casu blijkt uit het verzoek om een prejudiciële beslissing dat de Bondsrepubliek Duitsland op grond van het DBV afstand heeft gedaan van haar bevoegdheid om belasting te heffen over de winsten die worden behaald door in het Verenigd Koninkrijk gelegen vaste inrichtingen via welke de in Duitsland gevestigde vennootschappen bedrijfsactiviteiten verrichten. Hetzelfde geldt mutatis mutandis voor het in aanmerking nemen van de door die inrichtingen geboekte verliezen. Aangezien de Bondsrepubliek Duitsland op grond van een dubbelbelastingverdrag afstand heeft gedaan van haar bevoegdheid om belasting te heffen over de winsten die worden behaald en de verliezen die worden geleden door een dergelijke in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting, verkeert een ingezeten vennootschap met een dergelijke inrichting vanuit het oogpunt van de doelstelling om het dubbel belasten van winsten en – mutatis mutandis – het dubbel in aanmerking nemen van verliezen te voorkomen of te beperken niet in een situatie die vergelijkbaar is met de situatie van een ingezeten vennootschap met een vaste inrichting in Duitsland. Derhalve is er in een situatie als die welke in het hoofdgeding aan de orde is, geen sprake van een beperking van de door de artikelen 49 en 54 VWEU gewaarborgde vrijheid van vestiging. Gelet op een en ander dient op de eerste prejudiciële vraag te worden geantwoord dat de artikelen 49 en 54 VWEU aldus moeten worden uitgelegd dat zij zich niet verzetten tegen een belastingregeling van een lidstaat op grond waarvan een aldaar ingezeten vennootschap de definitieve verliezen van haar in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting niet van haar belastbare winst mag aftrekken wanneer de lidstaat van vestiging op grond van een dubbelbelastingverdrag afstand heeft gedaan van zijn bevoegdheid om belasting te heffen over de resultaten van die vaste inrichting. Tweede tot en met vijfde prejudiciële vraag Gelet op het antwoord op de eerste prejudiciële vraag hoeven de tweede tot en met de vijfde prejudiciële vraag niet te worden beantwoord. Kosten Ten aanzien van de partijen in het hoofdgeding is de procedure als een aldaar gerezen incident te beschouwen, zodat de verwijzende rechter over de kosten heeft te beslissen. De door anderen wegens indiening van hun opmerkingen bij het Hof gemaakte kosten komen niet voor vergoeding in aanmerking. Het Hof (Vierde kamer) verklaart voor recht: De artikelen 49 en 54 VWEU moeten aldus worden uitgelegd dat: zij zich niet verzetten tegen een belastingregeling van een lidstaat op grond waarvan een aldaar ingezeten vennootschap de definitieve verliezen van haar in een andere lidstaat gelegen vaste inrichting niet van haar belastbare winst mag aftrekken wanneer de lidstaat van vestiging op grond van een dubbelbelastingverdrag afstand heeft gedaan van zijn bevoegdheid om belasting te heffen over de resultaten van die vaste inrichting. ondertekeningen * Procestaal: Duits.

62013CJ0015

da

Anmodningen om præjudiciel afgørelse vedrører fortolkningen af artikel 1, stk. 2, litra a), i Europa-Parlamentets og Rådets direktiv 2004/18/EF af 31. marts 2004 om samordning af fremgangsmåderne ved indgåelse af offentlige vareindkøbskontrakter, offentlige tjenesteydelseskontrakter og offentlige bygge- og anlægskontrakter ( EUT L 134, s. 114 ). Anmodningen er indgivet i forbindelse med en sag mellem Technische Universität Hamburg-Harburg (herefter »universitetet«) og Hochschul-Informations-System GmbH (herefter »HIS«) på den ene side og Datenlotsen Informationssysteme GmbH på den anden side vedrørende lovligheden af indgåelsen af en kontrakt, som universitetet direkte tildelte HIS uden anvendelse af de i direktiv 2004/18 fastlagte procedurer i forbindelse med indgåelse af offentlige kontrakter. Retsforskrifter EU-retten Direktiv 2004/18 fastlægger de lovgivningsmæssige rammer, som finder anvendelse på kontrakter, der indgås af ordregivende myndigheder. Artikel 1 i dette direktiv med overskriften »Definitioner« bestemmer i stk. 2, litra a): »Ved »offentlige kontrakter« forstås gensidigt bebyrdende aftaler, der indgås skriftligt mellem en eller flere økonomiske aktører og en eller flere ordregivende myndigheder, og som vedrører udførelsen af arbejde, levering af varer eller tjenesteydelser, der er omfattet af dette direktiv.« Denne artikel 1 bestemmer i stk. 8: »Begreberne »entreprenør«, »leverandør« og »tjenesteyder« dækker enhver fysisk eller juridisk person og enhver offentlig enhed samt enhver sammenslutning af sådanne personer og/eller organer, som på markedet tilbyder henholdsvis udførelse af arbejder og/eller bygge- og anlægsarbejder, varer eller tjenesteydelser.« Begrebet »økonomisk aktør«, dækker både en entreprenør, en leverandør og en tjenesteyder. Det anvendes udelukkende for at forenkle teksten. [...]« Artikel 1, stk. 9, i direktiv 2004/18 indeholder en detaljeret definition af de enheder, der betragtes som offentlige organer, og som ved indgåelsen af en gensidigt bebyrdende aftale med en økonomisk aktør skal indlede en udbudsprocedure i medfør af reglerne i dette direktiv. Artikel 7 i direktiv 2004/18 med overskriften »Tærskelværdier for offentlige kontrakter« fastsætter de anslåede tærskelværdier, over hvilke tildelingen af en kontrakt skal foretages i overensstemmelse direktivets bestemmelser. Disse tærskler revideres med regelmæssige mellemrum af Kommissionen og tilpasses de økonomiske forhold. På tidspunktet for de faktiske omstændigheder i hovedsagen var denne tærskelværdi for de af de ordregivende myndigheder, bortset fra centrale regeringsmyndigheder, indgåede indkøbskontrakter fastsat til 193000 EUR ved Kommissionens forordning (EF) nr. 1177/2009 af 30. november 2009 ( EUT L 314, s. 64 ). Tildeling af en offentlig kontrakt uden anvendelse af de i direktiv 2004/18 fastsatte procedurer – »in house«-tildeling Betingelserne for en sådan tildeling er blevet fastsat og udviklet i Domstolens praksis, hvorefter der ikke er pligt til at iværksætte et udbud i overensstemmelse med direktiv 2004/18, såfremt den ordregivende myndighed både underkaster den pågældende person en kontrol med en fra denne myndighed juridisk forskellig enhed, der svarer til den kontrol, den fører med sine egne tjenestegrene, og den pågældende person udfører hovedparten af sin virksomhed sammen med den eller de ordregivende myndigheder, den ejes af (jf. i denne retning dom Teckal, C-107/98, EU:C:1999:562 , præmis 50). Tvisten i hovedsagen og de præjudicielle spørgsmål Universitetet er en offentlig højere læreanstalt i Bundesland Freie und Hansestadt Hamburg (herefter »byen Hamburg«). Det udgør et offentligretligt organ som omhandlet i artikel 1, stk. 9, i direktiv 2004/18 og derfor en ordregivende myndighed. Med henblik på at indføre et edb-managementsystem for højere læreanstalter iværksatte universitetet en vurdering, hvorunder det foretog en sammenligning af Datenlotsen Informationssysteme GmbH og HIS’ edb-systemer. Efter denne sammenligning valgte universitetet at indføre systemet hidrørende fra sidstnævnte selskab og indgik den 7. april 2011 en indkøbskontrakt med dette selskab ved direkte tildeling, uden anvendelse af de i direktiv 2004/18 fastlagte procedurer. Kontraktens anslåede værdi var på 840000 EUR. Det fremgår af de sagsakter, der er indgivet til Domstolen, at HIS er et privatretligt anpartsselskab, hvoraf 1/3 kontrolleres af Forbundsrepublikken Tyskland og 2/3 af de 16 tyske delstater, idet byen Hamburg ejer 4,16% af selskabskapitalen. I henhold til artikel 2 i vedtægterne består selskabets formål i at yde bistand til offentlige højere læreanstalter og disses forvaltninger i deres bestræbelser på at sikre, at de højere læreanstalters undervisningsopgaver opfyldes rationelt og økonomisk. HIS’ edb-systemer anvendes i mere end 220 offentlige og religiøse højere læreanstalter i Tyskland. I henhold til artikel 12, stk. 1, i HIS’ vedtægter består selskabets bestyrelse af ti medlemmer, hvoraf 7 beskikkes efter indstilling fra delstatsministrenes konference, 2 efter indstilling fra rektorerne for de højere læreanstalter – en sammenslutning, der omfatter tyske offentlige eller statsanerkendte universiteter og højere læreanstalter – og 1 efter indstilling fra forbundsmyndighederne. I henhold til ordlyden af artikel 15, stk. 1, i vedtægterne har HIS nedsat et rådgivende udvalg (Kuratorium), hvoraf 19 ud af de 37 medlemmer repræsenterer delstatsministrenes konference. Med hensyn til omfanget af HIS’ aktiviteter svarer 5,14% af selskabets omsætning til aktiviteter, som udføres på vegne af andre enheder end offentlige højere læreanstalter. Universitetets direkte tildeling af kontrakten til HIS er efter disse kontraherende parters opfattelse begrundet ud fra den betragtning, at selv om der mellem disse to enheder ikke foreligger et kontrolforhold, er den betingelse, der kan udledes af Domstolens ovennævnte praksis om en »tilsvarende kontrol«, opfyldt, fordi begge disse enheder kontrolleres af byen Hamburg. Datenlotsen Informationssysteme GmbH anlagde sag til prøvelse af beslutningen om den direkte tildeling af den nævnte kontrakt ved Vergabekammer Hamburg, der er udbudsankenævn i første instans, som gav virksomheden medhold i sagen. Vergabekammer Hamburg fastslog, at de betingelser, som ifølge Domstolens praksis kræves opfyldt for en »in house«-tildeling, ikke forelå i dette tilfælde. Mere konkret er betingelsen om en »tilsvarende kontrol« ikke opfyldt, da universitetet i dets egenskab af ordregivende myndighed ikke er i stand til at føre en kontrol med HIS, der svarer til den kontrol, som det fører med sine egne tjenestegrene. Universitetet er ganske vist en offentligretlig juridisk person, som udspringer af byen Hamburg, og sidstnævnte ejer 4,16% af selskabskapitalen i HIS. Universitetet og byen Hamburg er imidlertid forskellige juridiske personer. Betragtningen om, at byen Hamburg kontrollerer både universitetet og HIS, er heller ikke tilstrækkelig til at opfylde den nævnte betingelse, idet en sådan »indirekte kontrol« ikke har nogen støtte i Domstolens praksis. Vergabekammer bemærker endvidere, at universitetet er selvstændigt, og at den legalitetskontrol og kontrol af hensigtsmæssigheden, som byen Hamburg fører med universitetet med hensyn til forvaltningen af de afsatte midler, ikke svarer til de ledelsesbeføjelser, som en ordregivende myndighed skal have. Der kan heller ikke være tale om, at byen Hamburg fører kontrol med HIS, da byen Hamburg ikke har nogen fast repræsentant i selskabets bestyrelse. HIS og universitetet har anlagt sag til prøvelse af Vergabekammers afgørelse ved den forelæggende ret. Denne ret har anført, at spørgsmålet, som er meget omtvistet i retslitteraturen på nationalt plan, om, hvorvidt indgåelsen af en kontrakt som et led i et forhold mellem tre personer, der kan kvalificeres som en »horisontal in house«-tildeling, er omfattet af den retspraksis, der blev fastslået i dom Teckal ( EU:C:1999:562 ), hidtil ikke har været omhandlet i Domstolens praksis. Den forelæggende ret finder, at ånden i og formålet med fritagelsen vedrørende »in house«-tildelinger, der blev indledt med dom Teckal ( EU:C:1999:562 ), kan give mulighed for, at horisontale »in house«-tildelinger som den i hovedsagen omhandlede kan være omfattet af denne fritagelse. Den forelæggende ret påpeger dog, at der i det foreliggende tilfælde ikke kan være tale om et interkommunalt samarbejde som omhandlet i Domstolens praksis (domme Kommissionen mod Tyskland, C-480/06, EU:C:2009:357 , og Ordine degli Ingegneri della Provincia di Lecce m.fl, C-159/11, EU:C:2012:817 ), idet hverken universitetet eller HIS udgør offentlige myndigheder, og HIS ikke direkte er pålagt at udføre en public service-opgave. Den forelæggende ret bemærker, at i henhold til de højere læreanstalters vedtægter har disse en høj grad af selvstændighed på områderne for forskning og undervisning, og at udøvelsen af disse selvstændige beføjelser er underlagt en simpel legalitetskontrol. Den af hovedsagen omhandlede kontrakt falder imidlertid inden for området for de afsatte midler til universitetet, hvor de kompetente myndigheders kontrolbeføjelser kan udstrækkes til også at annullere eller korrigere de beslutninger, der træffes i forbindelse med erhvervelser. Den forelæggende ret finder, at betingelsen om en »tilsvarende kontrol« inden for området for levering af varer og tjenesteydelser til de højere læreanstalter således er opfyldt. Den har imidlertid rejst spørgsmålet, om denne betingelse også kræver, at kontrollen omfatter alle den underordnede enheds aktivitetsområder, således at en begrænsning af anvendelsesområdet for denne kontrol til indkøbskontrakter bevirker, at det ikke kan antages, at den nævnte betingelse er opfyldt. Herfor taler Domstolens praksis, hvorefter den ordregivende myndighed skal have mulighed for at udøve en bestemmende indflydelse såvel i forhold til de strategiske målsætninger som i forhold til de vigtige beslutninger for den underordnede enhed. For så vidt angår den kontrol, som byen Hamburg fører med HIS, har den forelæggende ret anført, at den omstændighed, at byen Hamburg kun ejer 4,16% af dette selskabs kapital og ikke har en fast repræsentant i selskabets bestyrelse, kunne tale imod en antagelse om, at der foreligger en kontrol, der svarer til den kontrol, den fører med sine egne tjenestegrene. Den forelæggende ret finder med hensyn til den anden betingelse, som følger af Domstolens praksis vedrørende udførelsen af hovedparten af ordremodtagerens aktiviteter, at denne betingelse i det foreliggende tilfælde er opfyldt, da HIS’ aktiviteter i overvejende grad vedrører offentlige højere læreanstalter, og at selskabets øvrige aktiviteter er accessoriske. Under disse omstændigheder har Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg besluttet at udsætte sagen og forelægge Domstolen følgende præjudicielle spørgsmål: »1) Omfatter udtrykket »offentlig kontrakt« i artikel 1, stk. 2, litra a), i […] direktiv 2004/18 […] tillige en kontrakt, hvor den ordregivende myndighed ganske vist ikke fører samme kontrol med den kontraherende enhed som med sine egne tjenestegrene, men hvor såvel den ordregivende myndighed som den kontraherende enhed kontrolleres af samme myndighed, som er en ordregivende myndighed som omhandlet i direktiv 2004/18, og den ordregivende myndighed og den kontraherende enhed i det væsentlige handler for en fælles institution (horisontal in house-transaktion)? Såfremt det første spørgsmål besvares bekræftende: 2) Skal en kontrol, som svarer til den kontrol, der føres med egne tjenestegrene, omfatte alle aktiviteter hos den kontraherende enhed, eller er det tilstrækkeligt, såfremt den er begrænset til indkøbsområdet?« Om de præjudicielle spørgsmål Med disse spørgsmål, som behandles samlet, ønsker den forelæggende ret nærmere bestemt oplyst, om artikel 1, stk. 2, litra a), i direktiv 2004/18 skal fortolkes således, at en kontrakt, hvis formål er levering af varer, og som er indgået mellem på den ene side et universitet, der er en ordregivende myndighed, og som inden for området for sine erhvervelser af varer og tjenesteydelser kontrolleres af en tysk delstat, og på den anden side en privatretlig virksomhed, som ejes af delstaten og tyske delstater – herunder den nævnte delstat – udgør en offentlig kontrakt i denne bestemmelses forstand. I overensstemmelse med Domstolens praksis er EU-rettens hovedformål hvad angår offentlige kontrakter adgang til en ufordrejet konkurrence i samtlige medlemsstater i forbindelse med udførelsen af arbejde, levering af varer eller tjenesteydelser, hvilket indebærer en pligt for alle ordregivende myndigheder til at anvende de relevante EU-bestemmelser, når de heri fastsatte betingelser er opfyldt (jf. i denne retning dom Stadt Halle og RPL Lochau, C-26/03, EU:C:2005:5 , præmis 44). Alle undtagelser til denne forpligtelse må derfor fortolkes indskrænkende (jf. dom Stadt Halle og RPL Lochau, EU:C:2005:5 , præmis 46). Domstolen har fastslået, at det med henblik på anvendelsen af de i direktiv 2004/18 fastsatte fremgangsmåder for indgåelse af offentlige kontrakter i overensstemmelse med dette direktivs artikel 1, stk. 2, litra a), principielt er tilstrækkeligt, at en gensidigt bebyrdende aftale er blevet indgået mellem på den ene side en ordregivende myndighed og på den anden side en fra denne myndighed juridisk forskellig person (jf. i denne retning dom Teckal, EU:C:1999:562 , præmis 50). En af Domstolen anerkendt undtagelse i forhold til anvendelsen af dette princip med hensyn til »in house«-tildelinger er begrundet med den betragtning, at en offentlig myndighed, som er en ordregivende myndighed, kan opfylde de opgaver, som påhviler den med hensyn til imødekommelse af almenhedens behov, gennem anvendelse af sine egne administrative, tekniske eller andre ressourcer, uden at være forpligtet til at gøre brug af eksterne organer, som ikke hører til dens tjenestegrene, og at denne undtagelse kan udvides til situationer, hvor medkontrahenten er en fra den ordregivende myndighed juridisk forskellig person, når den ordregivende myndighed underkaster ordremodtageren en kontrol, der svarer til den kontrol, den fører med sine egne tjenestegrene, og såfremt denne enhed udfører hovedparten af sin virksomhed sammen med den eller de ordregivende myndigheder, den ejes af (jf. i denne retning domme Teckal, EU:C:1999:562 , præmis 50, og Stadt Halle og RPL Lochau, EU:C:2005:5 , præmis 48 og 49). I sådanne tilfælde kan det fastslås, at den ordregivende myndighed anvender sine egne ressourcer. Domstolen har yderligere redegjort for begrebet »tilsvarende kontrol« ved at bemærke, at den ordregivende myndigheds indflydelse skal være bestemmende såvel i forhold til de strategiske målsætninger som i forhold til denne tilslagsmodtagers vigtige beslutninger, og at den kontrol, som den ordregivende myndighed fører, skal være effektiv, strukturel og funktionel (jf. i denne retning dom Econord, C-182/11 og C-183/11, EU:C:2012:758 , præmis 27 og den deri nævnte retspraksis). Domstolen har endvidere fastslået, at den »tilsvarende kontrol« under visse betingelser kan føres af flere offentlige myndigheder, som sammen ejer tilslagsmodtageren, i fællesskab (jf. i denne retning dom Econord, EU:C:2012:758 , præmis 28-31 og den deri nævnte retspraksis). Det er i hovedsagen ubestridt, at der ikke foreligger nogen form for kontrolforhold mellem den ordregivende myndighed, universitetet, og tilslagsmodtageren, HIS. Universitetet har således ikke nogen andel i denne enheds kapital og ingen juridiske repræsentanter i dens ledelsesorganer. Den omstændighed, som begrunder anerkendelsen af undtagelsen med hensyn til de såkaldte »in house«-tildelinger, dvs. at der foreligger en særlig indbyrdes forbindelse mellem den ordregivende myndighed og tilslagsmodtageren, forefindes ikke i en situation som den i hovedsagen foreliggende. En sådan situation kan derfor ikke anses for at være omfattet af denne undtagelse, uden at de af Domstolen klart afgrænsede grænser for dens anvendelses herved udvides på en måde, der ville kunne indskrænke rækkevidden af det i denne doms præmis 24 nævnte princip i betydelig grad. Det bemærkes i øvrigt, at byen Hamburg på grundlag af oplysningerne i de retsakter, der er fremlagt for Domstolen, og på baggrund af ovenstående retspraksis under alle omstændigheder ikke er i stand til at føre en »tilsvarende kontrol« med universitetet. Det må nemlig fastslås, at den kontrol, som byen Hamburg fører med universitetet, kun dækker en del af sidstnævntes aktiviteter, dvs. alene på området for erhvervelser, men ikke på områderne for forskning og undervisning, hvor universitetet har en høj grad af selvstændighed. En anerkendelse af, at der skulle foreligge en »tilsvarende kontrol« i en sådan situation med en delvis kontrol ville være i strid med den i denne doms præmis 26 nævnte retspraksis. Det er på denne baggrund ikke nødvendigt at undersøge, om undtagelsen med hensyn til »in-house«-tildelinger kan finde anvendelse på såkaldte »horisontale in house«-tildelinger, dvs. en situation, hvor den eller de samme ordregivende myndigheder fører en »tilsvarende kontrol« med to forskellige økonomiske aktører, hvoraf den ene tildeler den anden en kontrakt. Hvad angår spørgsmålet, om den retspraksis vedrørende samarbejdet mellem regionale myndigheder, der følger af domme Kommissionen mod Tyskland ( EU:C:2009:357 ) og Ordine degli Ingegneri della Provincia di Lecce m.fl. ( EU:C:2012:817 ), finder anvendelse i hovedsagen, skal det af de i denne doms præmis 16 anførte grunde i lighed med det af den forelæggende ret anførte fastslås, at de i disse domme fastlagte betingelser for anvendelsen af undtagelsen ikke er opfyldt. Det af universitetet og HIS oprettede samarbejde har således ikke til formål at sikre udførelsen en fælles public service-opgave som omhandlet i retspraksis (jf. dom Ordine degli Ingegneri della Provincia di Lecce m.fl., EU:C:2012:817 , præmis 34 og 37). Henset til de ovennævnte betragtninger skal det forelagte spørgsmål besvares med, at artikel 1, stk. 2, litra a), i direktiv 2004/18 skal fortolkes således, at en kontrakt, hvis formål er levering af varer, og som er indgået mellem på den ene side et universitet, der er en ordregivende myndighed, og som inden for området for sine erhvervelser af varer og tjenesteydelser kontrolleres af en tysk delstat, og på den anden side en privatretlig virksomhed, som ejes af forbundsstaten og tyske delstater – herunder den nævnte delstat – udgør en offentlig kontrakt i denne bestemmelses forstand, der som sådan er omfattet af de i direktivet fastlagte regler i forbindelse med indgåelse af offentlige kontrakter. Sagens omkostninger Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgør et led i den sag, der verserer for den nationale ret, tilkommer det denne at træffe afgørelse om sagens omkostninger. Bortset fra nævnte parters udgifter kan de udgifter, som er afholdt i forbindelse med afgivelse af indlæg for Domstolen, ikke erstattes. På grundlag af disse præmisser kender Domstolen (Femte Afdeling) for ret: Artikel 1, stk. 2, litra a), i Europa-Parlamentets og Rådets direktiv 2004/18/EF af 31. marts 2004 om samordning af fremgangsmåderne ved indgåelse af offentlige vareindkøbskontrakter, offentlige tjenesteydelseskontrakter og offentlige bygge- og anlægskontrakter skal fortolkes således, at en kontrakt, hvis formål er levering af varer, og som er indgået mellem på den ene side et universitet, der er en ordregivende myndighed, og som inden for området for sine erhvervelser af varer og tjenesteydelser kontrolleres af en tysk delstat, og på den anden side en privatretlig virksomhed, som ejes af forbundsstaten og tyske delstater – herunder den nævnte delstat – udgør en offentlig kontrakt i denne bestemmelses forstand, der som sådan er omfattet af de i direktivet fastlagte regler i forbindelse med indgåelse af offentlige kontrakter. Underskrifter ( *1 ) – Processprog: tysk.

62004CJ0345

cs

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 59 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 49 ES). Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Centro Equestre da Lezíria Grande L da založenou podle portugalského práva (dále jen „CELG“) a Bundesamt für Finanzen (Spolkový finanční úřad, dále jen „Bundesamt“) ve věci odmítnutí ze strany Bundesamt žádosti o vrácení daně z příjmů společností vybrané srážkou u zdroje z příjmů, kterých CELG jako poplatník částečně podléhající dani dosáhla v Německu. Vnitrostátní právní rámec Podle § 2 odst. 1 německého zákona o dani z příjmů společností (Körperschaftsteuergesetz), v jeho znění z roku 1991 (BGBl. 1991 I, s. 639, dále jen „KStG“) společnosti, které v Německu nemají sídlo, podléhají daňové povinnosti jen částečně a touto daní jsou v Německu zdaněny pouze jejich příjmy tam dosažené. Podle § 49 odst. 1 zákona o dani z příjmů (Einkommensteuergesetz), v jeho znění z roku 1997 (BGBl. 1997 I, s. 821, dále jen „EStG 1997“), ve spojení s § 8 odst. 1 KStG a čl. 17 odst. 2 dohody mezi Spolkovou republikou Německo a Portugalskou republikou o zamezení dvojího zdanění v oblasti daně z příjmů a daně z majetku (Abkommen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Portugiesischen Republik zur Vermeidung der Doppelbesteuerung auf dem Gebiet der Steuern vom Einkommen und vom Vermögen) ze dne 15. července 1980 (BGBl. 1982, část II, s. 129), podléhají příjmy, kterých společnost založená podle portugalského práva dosáhla v rámci uměleckých představení v Německu, tamní dani z příjmů společností. Ustanovení § 50a odst. 4 bodu 1 EStG v jeho znění z roku 1990 (BGBl. 1990 I, s. 1898), ve znění platném v roce 1996, zní následovně: „Daň z příjmů se u poplatníků částečně podléhajících dani vybírá srážkou u zdroje z příjmů dosažených uměleckými, sportovními nebo podobnými představeními v Německu nebo z jejich využití v Německu, včetně příjmů z jiných plnění, které s těmito činnostmi souvisejí, bez ohledu na to, komu tyto příjmy připadnou […]“ Avšak § 50 odst. 5 čtvrtá věta bod 3 EStG 1997, použitelného zpětně na daňový rok 1996, stanoví: „Poplatník částečně podléhající dani, jehož příjmy podléhají srážce u zdroje z příjmu podle § 50a odst. 4 bod 1 nebo 2, [může] požáda[t] o plné nebo částečné vrácení vybrané a zaplacené daně. Podmínkou vrácení je, že provozní výdaje nebo výdaje na dosažení příjmů, které mají přímou hospodářskou souvislost s těmito příjmy, jsou vyšší než polovina těchto příjmů.“ Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že na rozdíl od poplatníků částečně podléhajících dani si poplatníci plně podléhající dani mohou v Německu odečíst od svých příjmů zdanitelných v tomto členském státě celkové výdaje vztahující se k představením umělecké nebo sportovní povahy konaným na jeho území. Spor v původním řízení a předběžná otázka CELG, žalobkyně v původním řízení, je kapitálovou obchodní společností založenou podle portugalského práva, jejíž sídlo a ústředí se nacházejí v Portugalsku. CELG částečně podléhá dani z příjmů společností v Německu, přičemž této dani podléhají pouze tam dosažené příjmy. V roce 1996 CELG uspořádala turné jezdeckých představení a lekcí drezury koní ve čtrnácti městech různých zemí Evropské unie, z nichž jedenáct se nachází v Německu. V roce 1997 CELG požádala Bundesamt o vrácení daně z příjmů společností vybrané srážkou u zdroje z příjmů, kterých CELG dosáhla v Německu, a sice ve výši 71 758 DEM, na základě § 50 odst. 5 EStG 1997 a § 8 odst. 1 KStG. Za tímto účelem CELG předložila ověřenou portugalskou účetní závěrku obsahující soupis výdajů týkajících se celého turné uskutečněného v roce 1996. Tento soupis uváděl telekomunikační poplatky, cestovní výdaje, výdaje na ubytování, reklamu, zaměstnance, jakož i běžné náklady na koně, náklady na dodávku vody a elektřiny, náklady na veterinární péči, léky, okování koní, výstroj koní i jezdců, náklady na přepravu v nákladních automobilech a na daňové poradenství, jakož i odpisy týkající se koní. Následně CELG uplatnila i další výdaje, a to náklady na účetnictví a licenční poplatky. Podle jejího názoru mělo být 11/14 všech těchto výdajů odečteno od příjmů dosažených v Německu. Bundesamt požadované vrácení odmítl z důvodu nepředložení originálních dokumentů dokládajících tvrzené výdaje. Stížnost, kterou CELG podala proti tomuto rozhodnutí, byla zamítnuta, zejména z důvodu neexistence přímé hospodářské souvislosti mezi některými uvedenými výdaji a příjmy dosaženými v Německu. CELG proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala žalobu k Finanzgericht Köln. Tento soud žalobu zamítl z důvodu, že jednak některé z tvrzených výdajů přímo hospodářsky nesouvisejí s příjmy zdanitelnými v Německu, a jednak uvedené výdaje nepředstavují více než 50 % předmětných příjmů. CELG proto proti rozsudku Finanzgericht Köln podala opravný prostředek „Revision“ k Bundesfinanzhof. Bundesfinanzhof uvádí, že z věcných zjištění učiněných Finanzgericht Köln vyplývá, že výdaje vynaložené CELG, které mají přímou hospodářskou souvislost s příjmy dosaženými touto společností v Německu, nepřesahují 50 % těchto příjmů. Poukazuje však na to, že CELG také uplatňuje existenci všeobecných výdajů a že, i když existují určité nejasnosti v souvislosti s povahou, složením a výší těchto všeobecných výdajů, jakož i v souvislosti s možností jejich zohlednění, ze stejných věcných zjištění vyplývá, že celkové výdaje vynaložené CELG, včetně uvedených všeobecných výdajů, přesahují polovinu příjmů. Bundesfinanzhof má však za to, že rozdílné zacházení, které existuje při určování zdanitelných příjmů mezi daňovým poplatníkem rezidentem, který dani podléhá plně, a daňovým poplatníkem nerezidentem, který dani podléhá jen částečně, vzbuzuje pochybnosti o slučitelnosti § 50 odst. 5 čtvrté věty bodu 3 EStG 1997 s právem Společenství, zejména co se týče volného pohybu služeb zaručeného článkem 59 Smlouvy. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 2003, Gerritse (C‑234/01, Recueil, s. I‑5933). Za těchto podmínek se Bundesfinanzhof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Odporuje článku 59 Smlouvy o ES, pokud státní příslušník členského státu částečně podléhající dani v Německu může požadovat vrácení daně připadající na jeho příjmy tam dosažené a vybrané srážkou u zdroje jen tehdy, jsou-li výdaje na dosažení příjmů, které mají přímou hospodářskou souvislost s těmito příjmy, vyšší než polovina těchto příjmů?“ K předběžné otázce Svou otázkou se předkládající soud táže, zda článek 59 Smlouvy brání takové vnitrostátní právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená v původním řízení, která v případě poplatníka částečně podléhajícího dani, který požaduje vrácení daně z příjmů společností vybrané srážkou u zdroje, váže zohlednění výdajů na dosažení příjmů vynaložených v rámci činností, kterými bylo na území tohoto státu příjmů dosaženo, na dvojí podmínku, a sice aby tyto výdaje měly přímou hospodářskou souvislost s těmito příjmy a aby byly vyšší než polovina těchto příjmů. Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, i když přímé daně spadají do pravomoci členských států, musejí nicméně tyto členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat právo Společenství (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 15. května 1997, Futura Participations a Singer, C‑250/95, Recueil, s. I‑2471, bod 19; ze dne 26. října 1999, Eurowings Luftverkehr, C‑294/97, Recueil, s. I‑7447, bod 32; ze dne 28. října 1999, Vestergaard, C‑55/98, Recueil, s. I‑7641, bod 15; ze dne 14. prosince 2000, AMID, C‑141/99, Recueil, s. I‑11619, bod 19, jakož i ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer, C‑446/03, Sb. rozh. s. I‑10837, bod 29). Rovněž je namístě připomenout, že v souladu s judikaturou Soudního dvora požaduje článek 59 Smlouvy odstranění jakýchkoli omezení volného pohybu služeb uložených z toho důvodu, že poskytovatel služeb je usazen v jiném členském státě, než kde jsou služby poskytovány (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 4. prosince 1986, Komise v. Německo, 205/84, Recueil, s. 3755, bod 25; ze dne 26. února 1991, Komise v. Itálie, C‑180/89, Recueil, s. I‑709, bod 15, a ze dne 3. října 2006, FKP Scorpio Konzertproduktionen, C‑290/04, Sb. rozh. s. I‑9461, bod 31). K existenci přímé hospodářské souvislosti Jak vyplývá z bodu 18 tohoto rozsudku, je první podmínkou vrácení daně z příjmů společností vybrané srážkou u zdroje, aby výdaje na dosažení příjmů měly přímou hospodářskou souvislost s příjmy dosaženými ve státě, ve kterém je činnost vykonávána. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že daňový režim, podle něhož jsou pro výpočet vyměřovacího základu daňových rezidentů daného členského státu zohledňovány pouze zisky a ztráty, které pocházejí z jejich činností v tomto státě, je v souladu se zásadou teritoriality zakotvenou mezinárodním daňovým právem a uznanou právem Společenství (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Futura Participations a Singer, body 21 a 22, jakož i Marks & Spencer, bod 39). Pokud se jedná o výdaje na dosažení příjmů, které mají přímou souvislost s činností vykonávanou nerezidentem v členském státě a kterou je tam dosahováno zdanitelných příjmů, k jejich zohlednění v tomto státě v zásadě musí dojít, jestliže čisté příjmy rezidentů jsou zdaňovány po odečtení těchto výdajů. Soudní dvůr totiž v bodě 27 výše uvedeného rozsudku Gerritse konstatoval, že pro zohlednění takových výdajů se rezidenti a nerezidenti nacházejí ve srovnatelné situaci. Jestliže tedy členský stát poskytne rezidentům možnost odečíst dotčené výdaje, nemůže v zásadě jejich zohlednění vyloučit u nerezidentů (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Gerritse, bod 27). Při výkonu své daňové pravomoci tak musí stát, na jehož území bylo činností dosaženo zdanitelných příjmů, právně upravit možnost, aby výdaje, které mají přímou souvislost s touto činností, mohly být při zdanění nerezidenta zohledněny. V tomto ohledu je však třeba upřesnit, že právo Společenství nebrání členskému státu v tom, aby zašel ještě dál a umožnil zohlednění výdajů, které takovou souvislost nemají (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek FKP Scorpio Konzertproduktionen, body 50 až 52). Výdaji na dosažení příjmů, které mají přímou souvislost s příjmy dosaženými v členském státě, ve kterém je činnost vykonávána, je třeba rozumět výdaje, které vykazují přímou hospodářskou souvislost s plněním, na jehož základě dochází v tomto státě ke zdanění, a které od ní nelze oddělit, jako jsou cestovní výdaje a výdaje na ubytování. V této souvislosti nezáleží na místě a okamžiku vzniku těchto výdajů. Ze spisu vyplývá, že CELG, která je usazená v Portugalsku, dosáhla v Německu příjmů z uměleckých činností v rámci uměleckých představení, které tam pořádala. V souvislosti s těmito představeními CELG vznikly výdaje na dosažení příjmů vyjmenované v bodě 10 tohoto rozsudku, z nichž některé vznikly předem pro organizaci a plánování těchto představení a jiné, jejichž zohlednění v Německu je požadováno, v průběhu těchto představení. Vnitrostátnímu soudu, kterému byl spor předložen v původním řízení a který musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, přísluší, aby v rámci tohoto sporu určil, které z výdajů na dosažení příjmů uvedených CELG mají přímou souvislost s plněními, na jejichž základě došlo v tomto státě ke zdanění, a které proto od nich nelze oddělit. V důsledku toho je tedy namístě mít za to, že článek 59 Smlouvy nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava vázala vrácení daně z příjmů společností vybrané srážkou u zdroje z příjmů, kterých dosáhl poplatník částečně podléhající dani, na podmínku, aby výdaje na dosažení příjmů, jejichž zohlednění tento poplatník požaduje, měly přímou hospodářskou souvislost s příjmy dosaženými v rámci činnosti vykonávané na území dotyčného členského státu, pokud za takové výdaje jsou považovány všechny výdaje, které od této činnosti nelze oddělit, bez ohledu na místo nebo okamžik vzniku těchto výdajů. K požadavku, aby výdaje byly vyšší než polovina příjmů Druhá podmínka stanovená právní úpravou dotčenou v původním řízení, týkající se vrácení daně vybrané srážkou u zdroje z příjmů dosažených v Německu daňovým nerezidentem, spočívá v požadavku, aby výdaje na dosažení příjmů, které mají přímou hospodářskou souvislost s těmito příjmy, byly vyšší než polovina uvedených příjmů. Taková podmínka může představovat omezení volného pohybu služeb pro společnost, která by chtěla provozovat činnosti umělecké, sportovní a jiné povahy v jiném členském státě než ve státě, v kterém má své sídlo. Důsledkem této podmínky totiž je, že pokud taková společnost požaduje vrácení daně vybrané srážkou u zdroje, nemohou být systematicky zohledňovány její výdaje, které mají přímou souvislost s dotyčnou hospodářskou činností v rámci zdanění příjmů dosažených touto činností. Je tedy třeba konstatovat, že taková právní úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, tím, že váže zohlednění výdajů na dosažení příjmů vynaložených poplatníkem částečně podléhajícím dani na splnění této dodatečné podmínky, v zásadě představuje omezení zakázané podle článku 59 Smlouvy. Je tedy namístě ověřit, zda takové omezení může být odůvodněno. Odůvodnění předložené německou vládou, podle něhož cílem vnitrostátní právní úpravy je zamezit dvojímu zohlednění výdajů, a sice jak ve státě, kde se nachází sídlo společnosti, tak ve státě, kde došlo k poskytnutí služeb a zdanění příjmů, nemůže být přijato. Nejprve je třeba zdůraznit, že dohoda mezi Spolkovou republikou Německo a Portugalskou republikou o zamezení dvojího zdanění v oblasti daně z příjmů a daně z majetku používá takzvanou metodu „započtení“. Z toho vyplývá, že základem pro zdaňování portugalské společnosti v Portugalsku jsou všechny její příjmy, včetně příjmů dosažených v rámci činnosti vykonávané v Německu, kde jsou tyto příjmy rovněž zdaněny. K zamezení dvojího zdanění dochází tím, že v prvním státě je proveden odpočet částky ve výši daně zaplacené ve druhém státě. Takový mechanismus je vhodný k zamezení dvojímu zohlednění výdajů, neboť jakmile ho první stát používá, může ověřit výdaje na dosažení příjmů, které byly zohledněny při výpočtu daně zaplacené v druhém státě. Kromě toho § 50 odst. 5 EStG 1997 upravuje řízení, v jehož rámci německé ministerstvo financí může informovat stát, ve kterém má poplatník částečně podléhající dani sídlo nebo bydliště, o žádosti o vrácení daně podané tímto poplatníkem. Tento způsob spolupráce mezi příslušnými vnitrostátními orgány rovněž umožňuje předcházet případnému dvojímu zohlednění výdajů. Stejně tak směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní (Úř. věst. L 336, s. 15; Zvl. vyd. 09/01, s. 63) přispívá k uskutečnění tohoto cíle tím, že stanoví výměnu informací mezi dotyčnými daňovými orgány. Omezení volného pohybu služeb, vyplývající z vnitrostátní právní úpravy, která podmiňuje vrácení daně vybrané srážkou u zdroje z příjmů dosažených v dotyčném členském státě poplatníkem částečně podléhajícím dani tím, aby výdaje na dosažení příjmů, které mají přímou souvislost s těmito příjmy, byly vyšší než polovina těchto příjmů, tedy není odůvodněné. Je tudíž namístě dojít k závěru, že článek 59 Smlouvy brání takové právní úpravě. S ohledem na výše uvedené je namístě na položenou otázku odpovědět tak, že článek 59 Smlouvy nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, pokud váže vrácení daně z příjmů společností vybrané srážkou u zdroje z příjmů, kterých dosáhl poplatník částečně podléhající dani, na podmínku, aby výdaje na dosažení příjmů, jejichž zohlednění tento poplatník za tímto účelem požaduje, měly přímou hospodářskou souvislost s příjmy dosaženými v rámci činnosti vykonávané na území dotyčného členského státu, pokud za takové výdaje jsou považovány všechny výdaje, které od této činnosti nelze oddělit, bez ohledu na místo nebo okamžik vzniku těchto výdajů. Tento článek však naproti tomu brání takové vnitrostátní právní úpravě, pokud tato úprava podmiňuje vrácení uvedené daně tomuto poplatníku tím, aby tytéž výdaje na dosažení příjmů byly vyšší než polovina uvedených příjmů. K nákladům řízení Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: Článek 59 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 49 ES) nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, pokud váže vrácení daně z příjmů společností vybrané srážkou u zdroje z příjmů, kterých dosáhl poplatník částečně podléhající dani, na podmínku, aby výdaje na dosažení příjmů, jejichž zohlednění tento poplatník za tímto účelem požaduje, měly přímou hospodářskou souvislost s příjmy dosaženými v rámci činnosti vykonávané na území dotyčného členského státu, pokud za takové výdaje jsou považovány všechny výdaje, které od této činnosti nelze oddělit, bez ohledu na místo nebo okamžik vzniku těchto výdajů. Tento článek však naproti tomu brání takové vnitrostátní právní úpravě, pokud tato úprava podmiňuje vrácení uvedené daně tomuto poplatníku tím, aby tytéž výdaje na dosažení příjmů byly vyšší než polovina uvedených příjmů. Podpisy. * Jednací jazyk: němčina.

62008TJ0404

el

Ιστορικό της διαφοράς I – Πραγματικά περιστατικά Η απόφαση C(2008) 3043 της Επιτροπής, της 25ης Ιουνίου 2008, σχετικά με διαδικασία εφαρμογής του άρθρου 81 [ΕΚ] και του άρθρου 53 της Συμφωνίας ΕΟΧ (Υπόθεση COMP/39.180 – Φθοριούχο αργίλιο) (στο εξής: προσβαλλόμενη απόφαση), αφορά σύμπραξη στην παγκόσμια αγορά φθοριούχου αργιλίου για τον καθορισμό των τιμών και την κατανομή των αγορών σε παγκόσμια κλίμακα, στην οποία φέρονται να μετείχαν ενεργώς οι προσφεύγουσες Fluorsid SpA και Minmet financing Co. (στο εξής: Minmet). Η Fluorsid είναι εταιρία ιταλικού δικαίου που παρασκευάζει και πωλεί παράγωγα φθορίου, ειδικότερα φθοριούχο αργίλιο. Η Minmet, εταιρία με έδρα την Ελβετία, αποτελεί τον κύριο μέτοχο της Fluorsid, με μερίδιο συμμετοχής ανερχόμενο στο 54,844 %, καθώς και τον αποκλειστικό εμπορικό αντιπρόσωπό της για την πώληση φθοριούχου αργιλίου σε ολόκληρο τον κόσμο, εξαιρουμένης της Ιταλίας. Η Boliden Odda A/S (στο εξής: Boliden) είναι νορβηγική επιχείρηση που δραστηριοποιείται στην παραγωγή και πώληση ψευδαργύρου και φθοριούχου αργιλίου (αιτιολογική σκέψη 6 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 23 Μαρτίου 2005, η Boliden υπέβαλε στην Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων αίτηση απαλλαγής από το πρόστιμο κατ’ εφαρμογή της ανακοινώσεως της Επιτροπής σχετικά με τη μη επιβολή και τη μείωση των προστίμων σε περιπτώσεις συμπράξεων (καρτέλ) ( ΕΕ 2002, C 45, σ. 3 , στο εξής: ανακοίνωση για τη συνεργασία). Τον Απρίλιο του 2005, η Boliden παρέσχε διευκρινίσεις και συμπληρωματικές πληροφορίες ως προς τη συμμετοχή της σε σύμπραξη στην αγορά του φθοριούχου αργιλίου ενώ προέβη και σε προφορικές δηλώσεις. Στις 28 Απριλίου 2005, η Επιτροπή χορήγησε στην Boliden υπό όρους απαλλαγή από την επιβολή προστίμου δυνάμει της παραγράφου 8, στοιχείο αʹ, της ανακοινώσεως για τη συνεργασία (αιτιολογική σκέψη 56 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 25 και 26 Μαΐου 2005, η Επιτροπή διενήργησε ελέγχους, δυνάμει του άρθρου 20, παράγραφος 4, του κανονισμού (ΕΚ) 1/2003 του Συμβουλίου, της 16ης Δεκεμβρίου 2002, για την εφαρμογή των κανόνων ανταγωνισμού που προβλέπονται στα άρθρα 81 [ΕΚ] και 82 [ΕΚ] ( ΕΕ 2003, L 1, σ. 1 ), στις εγκαταστάσεις των Ευρωπαίων προμηθευτών φθοριούχου αργιλίου (αιτιολογική σκέψη 57 της προσβαλλομένης αποφάσεως), και ειδικότερα στις εγκαταστάσεις των Fluorsid, Alufluor AB, Derivados del Fluor SA και CE Giulini & C. Srl. Στις 23 και στις 31 Αυγούστου 2006, η Επιτροπή κάλεσε σε ακρόαση τον Ο, πρώην εμπορικό διευθυντή του τμήματος φθοριούχου αργιλίου «Noralf» της Boliden, δυνάμει του άρθρου 19 του κανονισμού 1/2003 (αιτιολογική σκέψη 58 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Μεταξύ Σεπτεμβρίου 2006 και Φεβρουαρίου 2007, η Επιτροπή, δυνάμει του άρθρου 18, παράγραφος 2, του κανονισμού 1/2003, απηύθυνε διάφορες αιτήσεις παροχής πληροφοριών στις επιχειρήσεις τις οποίες αφορούσε η διοικητική διαδικασία κατά το στάδιο εκείνο, μεταξύ άλλων στην Industries chimiques du fluor (ICF), εταιρία τυνησιακού δικαίου, καθώς και στις Boliden, Alufluor, Derivados del Fluor, Fluorsid, CE Giulini & C., Minmet και στην Industrial Quimica de Mexico (IQM), εταιρία μεξικανικού δικαίου, αιτήσεις στις οποίες οι οικείες επιχειρήσεις απάντησαν (αιτιολογική σκέψη 59 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 29 Μαρτίου 2007, κατά τη διάρκεια συσκέψεως με την Επιτροπή, η Fluorsid προσκόμισε ορισμένα έγγραφα. Στις 22 Απριλίου 2007, η Fluorsid υπέβαλε «αίτηση απαλλαγής από το πρόστιμο ή μειώσεώς του» δυνάμει της ανακοινώσεως για τη συνεργασία, την οποία η Επιτροπή ερμήνευσε ως αίτηση μειώσεως του ποσού του προστίμου. Στις 27 Μαΐου 2007, η Fluorsid επισύναψε συμπληρωματικό έγγραφο στην ανωτέρω αίτηση. Στις 13 Ιουλίου 2007, η Επιτροπή ενημέρωσε τη Fluorsid για την πρόθεσή της να μη της χορηγήσει μείωση του ποσού των προστίμων δυνάμει της ανακοινώσεως για τη συνεργασία (αιτιολογικές σκέψεις 60 και 248 έως 249 της προσβαλλομενης αποφάσεως). Στις 24 Απριλίου 2007, η Επιτροπή κίνησε επισήμως την προβλεπόμενη διαδικασία κατά, μεταξύ άλλων, της ICF, της Boliden, της Fluorsid, της Minmet και της IQM και εξέδωσε ανακοίνωση αιτιάσεων, η οποία απεστάλη στις οικείες επιχειρήσεις στις 25 Απριλίου 2007 και τους κοινοποιήθηκε μεταξύ 26 και 30 Απριλίου 2007. Ταυτοχρόνως, η Επιτροπή παρέσχε στις εν λόγω επιχειρήσεις πρόσβαση στον σχετικό φάκελο υπό τη μορφή CD-ROM (αιτιολογική σκέψη 61 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Με την εξαίρεση της Boliden, οι αποδέκτες της ανακοινώσεως των αιτιάσεων υπέβαλαν παρατηρήσεις επί των αιτιάσεων που τους προσάφθηκαν (αιτιολογική σκέψη 62 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 13 Σεπτεμβρίου 2007, διενεργήθηκε ακρόαση με τη συμμετοχή όλων των αποδεκτών της ανακοινώσεως των αιτιάσεων (αιτιολογική σκέψη 63 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 11 και στις 14 Απριλίου 2008, η Επιτροπή απηύθυνε αιτήσεις παροχής πληροφοριών προς το σύνολο των αποδεκτών της ανακοινώσεως των αιτιάσεων, καλώντας τους να της γνωστοποιήσουν στοιχεία σχετικά με τον παγκόσμιο κύκλο εργασιών τους για τα έτη 1999, 2000, 2001 και 2007 και τις πωλήσεις τους σε φθοριούχο αργίλιο καθώς και να παράσχουν διευκρινίσεις ως προς οποιαδήποτε επικείμενη αλλαγή καθοριστικής σημασίας σε σχέση με τη δραστηριότητά τους ή το ιδιοκτησιακό καθεστώς τους (αιτιολογική σκέψη 64 της προσβαλλομένης αποφάσεως). II – Προσβαλλόμενη απόφαση Α – Διατακτικό της προσβαλλομένης αποφάσεως Το διατακτικό της προσβαλλομένης αποφάσεως έχει ως εξής: « Άρθρο 1 Οι ακόλουθες επιχειρήσεις παραβίασαν το άρθρο 81 της Συνθήκης και το άρθρο 53 της Συμφωνίας ΕΟΧ με τη συμμετοχή τους, από τις 12 Ιουλίου 2000 έως τις 31 Δεκεμβρίου 2000, σε μια συμφωνία ή/και εναρμονισμένη πρακτική στον τομέα του φθοριούχου αργιλίου: α) Boliden […] β) Fluorsid […] και Minmet […] γ) [ICF] δ) [IQM] και QB Industrias SAB Άρθρο 2 Για την παράβαση της παραγράφου 1 επιβάλλοντα τα ακόλουθα πρόστιμα: α) στην Boliden […]: 0 ευρώ, β) στις Fluorsid […] και Minmet […], από κοινού και εις ολόκληρον: 1600000 ευρώ, γ) στην [ICF]: 1700000 ευρώ, δ) στις [IQM] και QB Industrias SAB, από κοινού και εις ολόκληρον: 1670000 ευρώ […]». Β – Αιτιολογικό της προσβαλλομένης αποφάσεως Με το αιτιολογικό της προσβαλλομένης αποφάσεως, η Επιτροπή προέβη κατά βάση στις ακόλουθες εκτιμήσεις: 1. Επί του τομέα του φθοριούχου αργιλίου Κατά την Επιτροπή, το φθοριούχο αργίλιο συνιστά χημική ένωση χρησιμοποιούμενη για την παραγωγή του αργιλίου, η οποία καθιστά δυνατή την ελάττωση της κατανάλωσης ηλεκτρικού ρεύματος που απαιτείται κατά τη διαδικασία εξαγωγής του πρωτογενούς αργιλίου και, ως εκ τούτου, συμβάλλει σημαντικά στη μείωση των δαπανών παραγωγής αργιλίου. Οι παραγωγοί αργιλίου αποτελούν τους κύριους καταναλωτές του φθοριούχου αργιλίου. Η ετήσια παραγωγή αργιλίου ανέρχεται παγκοσμίως σε περισσότερους από 20 εκατομμύρια τόνους, εκ των οποίων περίπου το 30 % παράγεται στην Ευρώπη (αιτιολογικές σκέψεις 2 και 3 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Το 2000, οι πωλήσεις φθοριούχου αργιλίου της Fluorsid στον Ευρωπαϊκό Οικονομικό Χώρο (ΕΟΧ) ανήλθαν στο ποσό των 2717735 ευρώ και παγκοσμίως στο ποσό των 31997725 ευρώ. Το 2007, ο παγκόσμιος κύκλος εργασιών της εν λόγω εταιρίας έφτασε το ποσό των 83136704 ευρώ (αιτιολογική σκέψη 15 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Το 2000, η συνολική εκτιμώμενη αγοραία αξία του φθοριούχου αργιλίου που πωλήθηκε στην ελεύθερη αγορά του ΕΟΧ προσέγγισε τα 71600000 ευρώ. Η αγοραία αξία του φθοριούχου αργιλίου που πωλήθηκε το 2000 στην παγκόσμια ελεύθερη αγορά την οποία αφορά η σύμπραξη προσέγγισε τα 340000000 ευρώ. Το εκτιμώμενο συνολικό μερίδιο αγοράς των επιχειρήσεων τις οποίες αφορά η προσβαλλόμενη απόφαση ανερχόταν στο 33 % της αγοράς του ΕΟΧ και στο 35 % της παγκόσμιας αγοράς (αιτιολογική σκέψη 33 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Το φθοριούχο αργίλιο αποτελεί προϊόν η διαπραγμάτευση του οποίου πραγματοποιείται σε παγκόσμια κλίμακα. Οι ανταλλαγές πραγματοποιούνται από τις Ηνωμένες Πολιτείες προς τον ΕΟΧ και από τον ΕΟΧ προς τις Ηνωμένες Πολιτείες, την Αφρική, τη Νότια Αμερική και την Αυστραλία (αιτιολογική σκέψη 35 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η ICF πωλεί σημαντικό όγκο του προϊόντος εντός ΕΟΧ (αιτιολογική σκέψη 36 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Από το 1997, η ένωση των βιομηχανιών φθοριούχου αργιλίου, η Inorganic Fluorine Producers Association (IFPA), συγκεντρώνει τους παραγωγούς ολόκληρου του κόσμου (αιτιολογική σκέψη 38 της προσβαλλομένης αποφάσεως). 2. Επί της συσκέψεως του Μιλάνου και της εφαρμογής της συμπράξεως Κατά την Επιτροπή, ορισμένες από τις πρακτικές συμπαιγνίας στη βιομηχανία του φθοριούχου αργιλίου ανάγονται ήδη στην περίοδο που περιλαμβάνεται μεταξύ της δημιουργίας της IFPA, το 1997, και της συσκέψεως που διεξήχθη στο Μιλάνο (Ιταλία) στις 12 Ιουλίου 2012, χωρίς όμως να υπάρχουν συναφώς πειστικά αποδεικτικά στοιχεία (αιτιολογική σκέψη 73 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η Επιτροπή διευκρίνισε ότι στη σύσκεψη του Μιλάνου παρευρέθησαν εκπρόσωποι των Fluorsid, ICF και IQM, ενώ στην ίδια αυτή σύσκεψη μετέσχε τηλεφωνικώς και εκπρόσωπος του τμήματος «Noralf» της Boliden. Κατά τη διάρκεια της εν λόγω συσκέψεως, οι μετέχοντες έθεσαν ως στόχο να αυξήσουν κατά ποσοστό 20 % τις τιμές πωλήσεως του φθοριούχου αργιλίου. Μελέτησαν πολλές περιοχές του κόσμου, περιλαμβανομένης της Ευρώπης, προκειμένου να καθορίσουν ένα γενικό επίπεδο τιμών και, σε ορισμένες περιπτώσεις, να κατανείμουν τις αγορές. Βάσει της συμφωνίας τους, ο γενικός σκοπός ήταν να επιτευχθεί υψηλότερο επίπεδο τιμών και να αποθαρρυνθεί η χορήγηση οποιασδήποτε σημαντικής έκπτωσης. Οι μετέχοντες αντάλλαξαν επίσης ευαίσθητες εμπορικές πληροφορίες. Συναφώς, η Επιτροπή στηρίχθηκε στα πρακτικά που συνέταξε για τη σύσκεψη του Μιλάνου ο R, εκπρόσωπος της Fluorsid, στις σημειώσεις του O, εκπροσώπου του τμήματος «Noralf» της Boliden, και στη δήλωση του O (αιτιολογικές σκέψεις 77 έως 91 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Μετά τη σύσκεψη του Μιλάνου, οι ενδιαφερόμενες επιχειρήσεις παρέμειναν σε επαφή μεταξύ τους (αιτιολογική σκέψη 93 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 25 Οκτωβρίου 2000, ο T του τμήματος «Noralf» της Boliden και ο A της QM αντάλλαξαν τηλεφωνικώς πληροφορίες σχετικές με τις αντίστοιχες προσφορές τους σε έναν πελάτη στην Αυστραλία, περιλαμβανομένων του επιπέδου τιμών, της διάρκειας ισχύος της οικείας συμβάσεως και του προσφερόμενου όγκου. Το περιεχόμενο της συνομιλίας αυτής αποτυπώθηκε σε χειρόγραφο σημείωμα συνταχθέν κατά την περίοδο εκείνη από τον Τ και απευθυνόμενο προς τον Ο, ο οποίος επίσης ανήκε στο δυναμικό του τμήματος «Noralf» της Boliden (αιτιολογική σκέψη 94 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 8 Νοεμβρίου 2000, ο C, διευθύνων σύμβουλος της Minmet, απέστειλε σημείωμα στη Fluorsid σχετικό με τηλεφωνική συνομιλία που είχε πραγματοποιήσει αυθημερόν με τον G της ICF όσον αφορά τις τιμές πωλήσεως του φθοριούχου αργιλίου (αιτιολογική σκέψη 95 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στις 9 Νοεμβρίου 2000, η Minmet απέστειλε άλλο έγγραφο πρακτικών στη Fluorsid που αφορούσε σύσκεψη που είχε διεξαγάγει με την ICF στη Λωζάννη (Ελβετία) σχετικά με την πελατεία και τις τιμές σε ορισμένες αγορές, ειδικότερα τη Βραζιλία και τη Βενεζουέλα (αιτιολογική σκέψη 95 της προσβαλλομένης αποφάσεως). 3. Επί της εφαρμογής του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ και του άρθρου 53, παράγραφος 1, της Συμφωνίας ΕΟΧ Η Επιτροπή κατέληξε ότι η σύσκεψη του Μιλάνου και οι μετέπειτα ενέργειες που απέβλεπαν στην εφαρμογή της συγκεντρώνουν όλα τα χαρακτηριστικά συμφωνίας και/ή εναρμονισμένης πρακτικής κατά την έννοια του άρθρου 81 ΕΚ ή του άρθρου 53 της Συμφωνίας ΕΟΧ (αιτιολογικές σκέψεις 155 έως 122 της προσβαλλομένης αποφάσεως) και ότι η σύμπραξη αυτή συνιστά ενιαία και διαρκή παράβαση (αιτιολογικές σκέψεις 123 έως 129 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Κατά την Επιτροπή, η παράβαση αυτή είχε ως αντικείμενο τον περιορισμό του ανταγωνισμού εντός της Ευρωπαϊκής Κοινότητας και του ΕΟΧ (αιτιολογικές σκέψεις 130 έως 135 της προσβαλλομένης αποφάσεως), το γεωγραφικό της όμως εύρος ήταν παγκόσμιας κλίμακας, καθόσον εκτεινόταν στις περιοχές που αναγράφονταν στα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου, δηλαδή, μεταξύ άλλων, στην Ευρώπη, στην Τουρκία, στην Αυστραλία, στη Νότια Αμερική, στη Νότια Αφρική, στη Βόρεια Αμερική (αιτιολογική σκέψη 136 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η Επιτροπή εκτίμησε ότι η σύμπραξη ήταν ικανή να επηρεάσει αισθητά το εμπόριο μεταξύ των κρατών μελών ή των συμβαλλομένων μερών στη Συμφωνία ΕΟΧ (αιτιολογικές σκέψεις 137 έως 142 της προσβαλλομένης αποφάσεως). 4. Επί της διάρκειας της παραβάσεως Μολονότι υπήρχαν ενδείξεις ότι οι παραγωγοί φθοριούχου αργιλίου ακολουθούσαν πρακτικές συμπαιγνίας ήδη από το δεύτερο ήμισυ της δεκαετίας του ‘90, και συγκεκριμένα μετά τη διεξαγωγή μιας συσκέψεως στην Ελλάδα το 1999, η Επιτροπή εκτίμησε ότι διέθετε πειστικά στοιχεία που αποδείκνυαν την ύπαρξη συμπράξεως μόνον από τις 12 Ιουλίου 2000«τουλάχιστον», ημερομηνία διεξαγωγής της συσκέψεως του Μιλάνου (αιτιολογική σκέψη 144 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στον τομέα του φθοριούχου αργιλίου, οι συμβάσεις προμήθειας τίθενται υπό διαπραγμάτευση εκ των προτέρων κατά την περίοδο που αρχίζει εντός του δευτέρου εξαμήνου κάθε ημερολογιακού έτους και λήγει κατά το τέλος του ίδιου αυτού ημερολογιακού έτους ή κατά τη διάρκεια του πρώτου πενταμήνου του επόμενου ημερολογιακού έτους. Το ίδιο ισχύει και για τις πολυετείς συμβάσεις. Ορισμένες από τις πολυετείς συμβάσεις προβλέπουν πάντοτε είτε ετήσια διαπραγμάτευση των τιμών κατά τη λήξη κάθε ημερολογιακού έτους είτε εξάμηνη αναθεώρηση των τιμών κατά τη λήξη κάθε εξαμήνου. Τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου επιβεβαιώνουν ότι η πρακτική του τομέα συνίστατο στον εκ των προτέρων καθορισμό των τιμών για την προσεχή διαχειριστική περίοδο. Από τα ανωτέρω η Επιτροπή συνήγαγε ότι το αποτέλεσμα των επαφών του Ιουλίου 2000 που συνιστούσαν συμπαιγνία εφαρμόστηκε στις διαπραγματεύσεις που διεξήχθησαν κατά τη διάρκεια του δευτέρου εξαμήνου του 2000 (αιτιολογική σκέψη 146 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Ως εκ τούτου, η Επιτροπή κατέληξε στο συμπέρασμα ότι η σύμπραξη διατηρούνταν σε ισχύ και εξακολουθούσε να παράγει τα αντίθετα προς τον ανταγωνισμό αποτελέσματά της, μέσω των ενεργειών των μελών της, μέχρι τις 31 Δεκεμβρίου 2000«τουλάχιστον» (αιτιολογική σκέψη 147 της προσβαλλομένης αποφάσεως). 5. Επί του καθορισμού του ποσού του προστίμου Η Επιτροπή καθόρισε το βασικό ποσό του προστίμου που έπρεπε να επιβληθεί στις προσφεύγουσες στο 1600000 ευρώ, στηριζόμενη στα στοιχεία που προσκόμισαν οι τελευταίες σχετικά με την αξία των πωλήσεων που είχαν πραγματοποιήσει ως προς το οικείο προϊόν εντός του ΕΟΧ (και οι οποίες ανέρχονταν σε 6279960 ευρώ) (αιτιολογική σκέψη 243 της προσβαλλομένης αποφάσεως), επισήμανε δε ότι, κατά τις κατευθυντήριες γραμμές για τη μέθοδο υπολογισμού των προστίμων που επιβάλλονται κατ’ εφαρμογή του άρθρου 23, παράγραφος 2, στοιχείο αʹ, του κανονισμού 1/2003 ( ΕΕ 2006, C 210, σ. 2 , στο εξής: κατευθυντήριες γραμμές του 2006), «το βασικό ποσό του προστίμου […] συνδέεται με ορισμένο ποσοστό επί της αξίας των πωλήσεων, το οποίο […] καθορίζεται σε συνάρτηση με τον βαθμό σοβαρότητας της παραβάσεως, πολλαπλασιασμένο με τον αριθμό των ετών της παραβάσεως» (αιτιολογική σκέψη 234 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Εν προκειμένω, η παράβαση συνίστατο, μεταξύ άλλων, σε οριζόντια συμφωνία καθορισμού τιμών, η οποία, ως εκ της φύσεώς της, καταλέγεται μεταξύ των σοβαρότερων περιορισμών του ανταγωνισμού. Το στοιχείο αυτό πρέπει να αντανακλάται στο ποσοστό επί της αξίας των συνεκτιμώμενων πωλήσεων (αιτιολογική σκέψη 236 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Το 2000, το συνολικό εκτιμώμενο μερίδιο αγοράς των επιχειρήσεων που μετείχαν στην παράβαση δεν υπερέβαινε το 35 % εντός του ΕΟΧ (αιτιολογική σκέψη 237 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η γεωγραφική έκταση της συμπράξεως ήταν παγκόσμιας κλίμακας (αιτιολογική σκέψη 238 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η Επιτροπή «συνεκτίμησε επίσης τον βαθμό υλοποιήσεως της παραβάσεως [αιτιολογικές σκέψεις 134 και 135, 154 έως 156, 172 και 185 της προσβαλλομένης αποφάσεως] προκειμένου να καθορίσει το ποσοστό επί της αξίας των πωλήσεων που έπρεπε να λάβει υπόψη» (αιτιολογική σκέψη 239 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η Επιτροπή κατέληξε ότι, λαμβανομένων υπόψη των προαναφερθέντων παραγόντων σχετικά με τη φύση της παραβάσεως και τη γεωγραφική της έκταση, το ποσοστό επί της αξίας των πωλήσεων κάθε εμπλεκόμενης επιχείρησης βάσει του οποίου έπρεπε να καθοριστεί το βασικό ποσό των προς επιβολή προστίμων ανερχόταν στο 17 % (αιτιολογική σκέψη 240 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Δεδομένου ότι η διάρκεια της παραβάσεως αντιστοιχούσε «τουλάχιστον» στην περίοδο από τις 12 Ιουλίου μέχρι τις 31 Δεκεμβρίου 2000, ο εφαρμοστέος συντελεστής προσαύξησης στο καθορισθέν βασικό ποσό ορίστηκε στο 0,5 (αιτιολογική σκέψη 241 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Το πρόσθετο ποσό που επιβλήθηκε στις οικείες επιχειρήσεις ώστε να αποτραπούν από τη συμμετοχή σε οριζόντιες συμφωνίες καθορισμού τιμών όπως η εν προκειμένω ορίστηκε στο 17 % επί της αξίας των πωλήσεων (αιτιολογική σκέψη 242 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η Επιτροπή καθόρισε τα βασικά ποσά των προστίμων που έπρεπε να επιβληθούν στους μετέχοντες στη σύμπραξη ως ακολούθως: — Boliden: 1 εκατομμύριο ευρώ· — Fluorsid και Minmet: 1,6 εκατομμύρια ευρώ· — ICF: 1,7 εκατομμύρια ευρώ· — IQM, QB Industrias SAB: 1,67 εκατομμύρια ευρώ. Κατ’ εφαρμογή της ανακοινώσεως για τη συνεργασία, η Επιτροπή χορήγησε τελικώς απαλλαγή στην Boliden, η οποία εξαιρέθηκε από την επιβολή οποιουδήποτε προστίμου. 6. Επί των ελαφρυντικών περιστάσεων Τέλος, η Επιτροπή έκρινε ότι το γεγονός και μόνον ότι η Fluorsid και η Minmet συνεργάστηκαν στο πλαίσιο της έρευνας δεν συνιστά, αφ’ εαυτού, ελαφρυντική περίσταση και ότι δεν συντρέχει εν προκειμένω καμία εξαιρετική περίσταση ικανή να δικαιολογήσει μείωση του ποσού του προστίμου τους (αιτιολογικές σκέψεις 248 και 249 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η Επιτροπή επισήμανε ότι η Fluorsid υπέβαλε την αίτησή της για απαλλαγή από την επιβολή προστίμου ή μείωσή του σχεδόν δύο έτη μετά την έναρξη της έρευνας, υπήρξε δε η δεύτερη επιχείρηση που ήλθε σε επαφή με το θεσμικό αυτό όργανο. Η Επιτροπή διαπίστωσε ότι οι πληροφορίες που παρέσχε η Fluorsid πριν την έκδοση της ανακοινώσεως των αιτιάσεων δεν αντιπροσώπευαν σημαντική προστιθέμενη αξία και ότι το τμήμα των πληροφοριών που είχε παράσχει η εταιρία αυτή δεν είχε χρησιμοποιηθεί για την απόδειξη της παραβάσεως (αιτιολογικές σκέψεις 260 έως 263 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Κατά συνέπεια, η Επιτροπή δεν χορήγησε στις εν λόγω επιχειρήσεις μείωση του ποσού του προστίμου τους. Καθόρισε δε το τελικό ποσό του προστίμου που επέβαλε από κοινού και εις ολόκληρον στις προσφεύγουσες στο 1600000 ευρώ (αιτιολογική σκέψη 276 και άρθρο 2 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Διαδικασία και αιτήματα των διαδίκων Με δικόγραφο, υπογεγραμμένο από τους ίδιους νομικούς εκπροσώπους, το οποίο κατέθεσαν στη Γραμματεία του τότε Πρωτοδικείου [νυν Γενικού Δικαστηρίου] στις Σεπτεμβρίου 2008, οι προσφεύγουσες άσκησαν από κοινού την υπό κρίση προσφυγή. Οι προσφεύγουσες ζητούν από το Γενικό Δικαστήριο: — να ακυρώσει την προσβαλλόμενη απόφαση, — επικουρικώς, να μειώσει το ποσό του προστίμου που τους επιβλήθηκε εις ολόκληρον, — να καταδικάσει την Επιτροπή στα δικαστικά έξοδα. Η Επιτροπή ζητεί από το Γενικό Δικαστήριο: — να απορρίψει την προσφυγή της Minmet ως προδήλως απαράδεκτη ή, επικουρικώς, ως αβάσιμη, — να απορρίψει την προσφυγή της Fluorsid ως αβάσιμη, — να καταδικάσει τις προσφεύγουσες στα δικαστικά έξοδα. Κατόπιν εκθέσεως του εισηγητή δικαστή, το Γενικό Δικαστήριο (πρώτο τμήμα) αποφάσισε να προχωρήσει στην προφορική διαδικασία. Λόγω κωλύματος ενός από τα μέλη του τμήματος, ο Πρόεδρος του Γενικού Δικαστηρίου όρισε, κατ’ εφαρμογή του άρθρου 32, παράγραφος 3, του Κανονισμού Διαδικασίας, άλλο δικαστή για να συμπληρωθεί η σύνθεση του τμήματος. Στο πλαίσιο μέτρου οργανώσεως της διαδικασίας δυνάμει του άρθρου 64 του Κανονισμού Διαδικασίας, το Γενικό Δικαστήριο κάλεσε την Επιτροπή να απαντήσει εγγράφως σε μια ερώτηση. Η Επιτροπή ανταποκρίθηκε στο εν λόγω μέτρο οργανώσεως της διαδικασίας εντός της ταχθείσας προθεσμίας. Οι διάδικοι αγόρευσαν και απάντησαν στις προφορικές ερωτήσεις που τους έθεσε το Γενικό Δικαστήριο στην επ’ ακροατηρίου συζήτηση της 14ης Ιουνίου 2012. Κατά την επ’ ακροατηρίου συζήτηση, η Επιτροπή προσκόμισε έγγραφο με το οποίο εξήγησε τον τρόπο υπολογισμού της αξίας των πωλήσεων και των μεριδίων αγοράς στο πλαίσιο καθορισμού του ποσού του επιβληθέντος στις προσφεύγουσες προστίμου. Κατόπιν ακροάσεως των διαδίκων, το εν λόγω έγγραφο περιελήφθη στη δικογραφία, πράγμα που καταχωρίστηκε στα πρακτικά της συνεδριάσεως. Σκεπτικό I – Επί του παραδεκτού Α – Προκαταρκτική παρατήρηση Λαμβανομένου υπόψη ότι η Επιτροπή προέβαλε ένσταση απαραδέκτου της προσφυγής για τον λόγο ότι ασκήθηκε από τη Minmet, πρέπει να διευκρινιστεί ότι η προσβαλλόμενη απόφαση συνιστά μια δέσμη αποφάσεων που περιλαμβάνει πλήθος παρόμοιων ατομικών αποφάσεων περί επιβολής προστίμου, οι οποίες εκδόθηκαν στο πλαίσιο κοινής διαδικασίας (βλ., συναφώς, απόφαση του Δικαστηρίου της 14ης Σεπτεμβρίου 1999, C-310/97 P, Επιτροπή κατά AssiDomän Kraft Products κ.λπ., Συλλογή 1999, σ. I-5363 , σκέψεις 49 επ.). Επομένως, πρέπει εν προκειμένω να γίνει διάκριση μεταξύ, ειδικότερα, της αποφάσεως που απευθύνθηκε στη Fluorsid και εκείνης που είχε ως αποδέκτρια τη Minmet και να εκτιμηθεί χωριστά το παραδεκτό των προσφυγών των δύο αυτών επιχειρήσεων, καθόσον οι οικείες προσφυγές στρέφονται κατά νομικώς διακριτών αποφάσεων που εκδόθηκαν κατά των εν λόγω επιχειρήσεων (βλ., συναφώς, απόφαση Επιτροπή κατά AssiDomän Kraft Products κ.λπ., προπαρατεθείσα, σκέψεις 53 έως 56). Β – Επί του περιεχομένου της προσφυγής Υπενθυμίζεται ότι, στις 9 Ιουλίου 2008, η Επιτροπή κοινοποίησε στη Minmet αγγλική έκδοση της προσβαλλομένης αποφάσεως. Αντιθέτως, στις 11 Ιουλίου 2008, κοινοποιήθηκε στη Fluorsid ιταλική έκδοση της προσβαλλομένης αποφάσεως. Μεταξύ των αιτημάτων του δικογράφου της προσφυγής περιλαμβάνεται και εκείνο με το οποίο ζητείται «να ακυρωθεί η απόφαση στο σύνολό της», χωρίς περαιτέρω διευκρίνιση σχετικά με το αντικείμενο της διαφοράς. Εντούτοις, με το σημείο 1 του δικογράφου επισημαίνεται ότι οι προσφεύγουσες σκοπούν «να επιτύχουν την ακύρωση της αποφάσεως C(2008) 3043 της Επιτροπής […] η οποία κοινοποιήθηκε στη Fluorsid και στη Minmet, αντιστοίχως στις 11 […] και 9 Ιουλίου 2008». Ομοίως, το σημείο 3 του εν λόγω δικογράφου διευκρινίζει ότι «με την παρούσα προσφυγή, […] η Fluorsid και η Minmet βάλλουν κατά της αποφάσεως […] με την οποία η Επιτροπή […] διαπίστωσε παράβαση του άρθρου 81 [ΕΚ …] και, ως εκ τούτου, επέβαλε από κοινού και εις ολόκληρον κυρώσεις στις Fluorsid και Minmet». Τέλος, στο παράρτημα του δικογράφου, οι προσφεύγουσες επισύναψαν απλώς την απόφαση που είχε κοινοποιηθεί στη Fluorsid στην ιταλική γλώσσα και όχι εκείνη που είχε κοινοποιηθεί στη Minmet στην αγγλική γλώσσα. Συγκεκριμένα, η Minmet προσκόμισε την εν λόγω έκδοση της προσβαλλομένης αποφάσεως μόνο στο πλαίσιο συμμορφώσεως προς μέτρο οργανώσεως της διαδικασίας που έλαβε το Γενικό Δικαστήριο δυνάμει του άρθρου 64 του Κανονισμού Διαδικασίας. Από το σύνολο των περιστάσεων αυτών προκύπτει ότι, μολονότι οι προσφεύγουσες δεν διευκρίνισαν ρητώς ότι η προσφυγή τους στρεφόταν στην πραγματικότητα κατά δύο νομικώς διακριτών αποφάσεων, απευθυνόμενων αντιστοίχως σε δύο διαφορετικά νομικά πρόσωπα, εντούτοις, γεγονός παραμένει ότι από το δικόγραφο προκύπτει με επαρκή σαφήνεια και ακρίβεια ότι οι προσφεύγουσες είχαν πρόθεση να αμφισβητήσουν και να επιτύχουν την ακύρωση των δύο αυτών αποφάσεων εξαιτίας του βλαπτικού τους γι’ αυτές χαρακτήρα. Συγκεκριμένα, όπως επανεπιβεβαίωσαν και κατά την επ’ ακροατηρίου συζήτηση, πράγμα που καταχωρίστηκε στα πρακτικά της εν λόγω συζητήσεως, οι προσφεύγουσες θεωρούν την «προσβαλλόμενη απόφαση» που τους κοινοποιήθηκε ως «μοναδική και ενιαία απόφαση», στο μέτρο που τους καταλογίζει εις ολόκληρον ευθύνη για την ίδια παραβατική συμπεριφορά και τους επιβάλλει, για τον λόγο αυτό, πρόστιμο από και κοινού και εις ολόκληρον. Γ – Επί του παραδεκτού της προσφυγής της Minmet Όσον αφορά το παραδεκτό της προσφυγής της Minmet στο μέτρο που αφορά την απόφαση που της απευθύνθηκε, υπενθυμίζεται ότι η Επιτροπή υποστήριξε ότι η προσφυγή αυτή ασκήθηκε εκπρόθεσμα στις 20 Σεπτεμβρίου 2008 οπότε πρέπει να κηρυχθεί απαράδεκτη. Συναφώς, η Minmet διατείνεται ότι η καθυστέρηση αυτή οφείλεται στη δυσλειτουργία των ηλεκτρονικών επικοινωνιών. Η περίσταση αυτή συνιστά αντικειμενικά λόγο τεχνικής φύσεως και, δεδομένου του απρόβλεπτου χαρακτήρα της, μπορεί να θεωρηθεί συγγνωστή. Ανεξαρτήτως του ζητήματος αν η Minmet νομιμοποιείται να στραφεί κατά της αποφάσεως που της απευθύνθηκε ατομικά, πράγμα που η Επιτροπή αμφισβητεί, επιβάλλεται η διαπίστωση ότι η εν λόγω επιχείρηση έχει έννομο συμφέρον να ζητήσει την ακύρωση της αποφάσεως που απευθύνθηκε στη Fluorsid και του προστίμου που επιβλήθηκε στην τελευταία και για την καταβολή του οποίου η Minmet κρίθηκε εις ολόκληρον υπεύθυνη τόσο με την απόφαση αυτή όσο και με την απόφαση που της κοινοποιήθηκε ατομικά. Τούτο ισχύει κατά μείζονα λόγο καθόσον η απόφαση που απευθύνθηκε στη Fluorsid συνιστά την πρωταρχική νομική βάση στην οποία θεμελιώνεται η εις ολόκληρον ευθύνη της Minmet, ευθύνη άρρηκτα συνδεδεμένη με εκείνη της Fluorsid αλλά και με το πρόστιμο που επιβλήθηκε στην τελευταία. Επομένως, είναι αναμφισβήτητο το έννομο συμφέρον της Minmet να ζητήσει την ακύρωση ή τη μείωση του εν λόγω προστίμου. Εν πάση περιπτώσει, όπως έχει δεχτεί και η νομολογία, όταν πρόκειται για μία και την αυτή προσφυγή, ο δικαστής της Ένωσης έχει την ευχέρεια να μην εξετάσει την ενεργητική νομιμοποίηση των λοιπών προσφευγόντων (αποφάσεις του Δικαστηρίου της 24ης Μαρτίου 1993, C-313/90, CIRFS κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 1993, σ. I-1125 , σκέψη 31, και του Γενικού Δικαστηρίου της 8ης Ιουλίου 2003, T-374/00, Verband der freien Rohrwerke κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2003, σ. II-2275 , σκέψη 57). Κατόπιν των προεκτεθέντων, το Γενικό Δικαστήριο εκτιμά ότι η προσφυγή της Minmet είναι παραδεκτή καθόσον με αυτήν βάλλεται η απόφαση που απευθύνθηκε στη Fluorsid, κατά της οποίας η προσφυγή ασκήθηκε εμπροθέσμως. Αντιθέτως, όσον αφορά την προσφυγή που άσκησε η Minmet κατά της αποφάσεως που της κοινοποιήθηκε ατομικά, επιβάλλεται να υπομνησθεί, καταρχάς, ότι τα αιτήματα της Επιτροπής αποβλέπουν στην απόρριψη της προσφυγής αυτής ως απαράδεκτης, λόγω εκπρόθεσμης ασκήσεώς της. Συναφώς, επισημαίνεται ότι η προθεσμία ασκήσεως προσφυγής των δύο μηνών από την κοινοποίηση της οικείας πράξεως, κατά την έννοια του άρθρου 230, πέμπτο εδάφιο, ΕΚ, είναι δημοσίας τάξεως και έχει θεσπιστεί προς διασφάλιση της σαφήνειας και της βεβαιότητας των εννόμων καταστάσεων και προς αποτροπή κάθε αυθαίρετης διακρίσεως ή μεταχειρίσεως κατά την απονομή της δικαιοσύνης. Επομένως, ο δικαστής οφείλει να εξετάζει αυτεπαγγέλτως αν η προθεσμία αυτή έχει τηρηθεί (βλ., συναφώς, απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 18ης Σεπτεμβρίου 1997, T-121/96 και T-151/96, Mutual Aid Administration Services κατά Επιτροπής, Συλλογή 1997, σ. II-1355 , σκέψη 38). Συγκεκριμένα, η προθεσμία αυτή είναι σταθερή και απόλυτη ενώ δεν χωρεί παράτασή της (απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 16ης Δεκεμβρίου 2011, T-291/04, Enviro Tech Europe και Enviro Tech International κατά Επιτροπής, Συλλογή 2011, σ. ΙΙ-8281 , σκέψη 95). Εν προκειμένω, η προσβαλλόμενη απόφαση κοινοποιήθηκε στη Minmet στις 9 Ιουλίου 2008. Κατά το άρθρο 101, παράγραφος 1, στοιχείο αʹ, του Κανονισμού Διαδικασίας, «όταν αφετηρία προθεσμίας προσδιοριζόμενης σε ημέρες, εβδομάδες, μήνες ή έτη αποτελεί ο χρόνος επελεύσεως ενός γεγονότος ή διενέργειας μιας πράξεως, η ημέρα κατά την οποία λαμβάνει χώρα το γεγονός ή διενεργείται η πράξη δεν υπολογίζεται στην προθεσμία». Κατά το άρθρο 102, παράγραφος 2, του ίδιου Κανονισμού, η παρέκταση των δικονομικών προθεσμιών λόγω αποστάσεως είναι δέκα ημέρες κατ’ αποκοπή. Κατά συνέπεια, στην υπό κρίση υπόθεση, η προθεσμία ασκήσεως προσφυγής κατά της αποφάσεως που απευθύνθηκε στη Minmet είχε λήξει στις 19 Σεπτεμβρίου 2008, πράγμα που παραδέχτηκε και η Minmet κατά την επ’ ακροατηρίου συζήτηση, η επισήμανση δε αυτή καταχωρίστηκε και στα πρακτικά της εν λόγω συζητήσεως. Εντούτοις, το δικόγραφο με το οποίο η Minmet άσκησε την προσφυγή της κατά της αποφάσεως που της απευθύνθηκε ατομικά κατατέθηκε στη Γραμματεία του Γενικού Δικαστηρίου μόλις στις 20 Σεπτεμβρίου 2008. Η Minmet υποστηρίζει ότι το γεγονός ότι το Γενικό Δικαστήριο ζήτησε την τακτοποίηση του δικογράφου της προσφυγής είχε ως συνέπεια την παράταση της προθεσμίας ασκήσεως προσφυγής. Εντούτοις, δεδομένου ότι η εν λόγω προθεσμία είναι σταθερή, απόλυτη και δεν μπορεί να παραταθεί (απόφαση Enviro Tech Europe και Enviro Tech International κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 51 ανωτέρω, σκέψη 95), ούτε το γεγονός ότι το Γενικό Δικαστήριο ζήτησε την τακτοποίηση αυτή αλλ’ ούτε και το ότι την δέχτηκε μπορούσαν να επηρεάσουν τη παρέλευση της προθεσμίας ασκήσεως προσφυγής. Συγκεκριμένα, έχει κριθεί ότι το παραδεκτό προσφυγής πρέπει να εκτιμάται σε σχέση με την υφιστάμενη κατάσταση κατά τον χρόνο καταθέσεως του σχετικού δικογράφου. Αν, κατά τον χρόνο αυτό, δεν πληρούνται οι προϋποθέσεις ασκήσεως προσφυγής, η προσφυγή είναι απαράδεκτη. Συγκεκριμένα, η τακτοποίηση είναι δυνατή μόνον όταν πραγματοποιείται εντός της προθεσμίας ασκήσεως προσφυγής (βλ. διατάξεις του Γενικού Δικαστηρίου της 7ης Σεπτεμβρίου 2010, T-532/08, Norilsk Nickel Harjavalta και Umicore κατά Επιτροπής, Συλλογή 2010, σ. II-3959 , σκέψη 70, και T-539/08, Etimine και Etiproducts κατά Επιτροπής, Συλλογή 2010, σ. ΙΙ-4017 , σκέψη 76 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Επιβάλλεται όμως η διαπίστωση ότι, εν προκειμένω, η τακτοποίηση πραγματοποιήθηκε μετά την παρέλευση της προθεσμίας ασκήσεως προσφυγής, οπότε δεν μπορούσε πλέον να θεραπεύσει το απαράδεκτο της προσφυγής της Minmet. Κατά συνέπεια, στο μέτρο που η προσφυγή της Minmet στρέφεται κατά της αποφάσεως που της απευθύνθηκε ατομικά, ασκήθηκε εκπροθέσμως οπότε πρέπει να κριθεί απαράδεκτη. Η εκτίμηση αυτή δεν μπορεί να τεθεί υπό αμφισβήτηση από τα λοιπά επιχειρήματα που προβάλλουν οι προσφεύγουσες. Πρώτον, το γεγονός και μόνον ότι την υπό κρίση προσφυγή άσκησαν από κοινού οι Fluorsid και Minmet, οι οποίες ενήργησαν ως «οικονομική ενότητα», βάλλοντας κατά της «προσβαλλομένης αποφάσεως» χωρίς να διακρίνουν μεταξύ των ατομικών αποφάσεων που απευθύνθηκαν στην καθεμία, δεν μπορεί να συνεπάγεται τη χορήγηση στη Minmet της ίδιας προθεσμίας ασκήσεως προσφυγής με αυτήν που παρέχεται στη Fluorsid. Είναι όντως αληθές ότι ο όρος επιχείρηση, κατά την έννοια του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ, πρέπει να νοείται ως οικονομική ενότητα, έστω και αν από νομικής απόψεως η οικονομική αυτή ενότητα αποτελείται από περισσότερα φυσικά ή νομικά πρόσωπα. Ωστόσο, οσάκις αυτή η οικονομική ενότητα παραβιάζει τους κανόνες του ανταγωνισμού, η παράβαση αυτή πρέπει, σύμφωνα την αρχή της προσωπικής ευθύνης, να καταλογίζεται κατά τρόπο μη επιδεχόμενο αμφισβήτηση σε ορισμένο νομικό πρόσωπο κατά του οποίου να είναι δυνατή η ενδεχόμενη επιβολή προστίμων ενώ η ανακοίνωση των αιτιάσεων και, κατά μείζονα λόγο, η τελική απόφαση πρέπει να μπορούν να απευθυνθούν προς το εν λόγω νομικό πρόσωπο, επισημαίνοντας την ιδιότητα υπό την οποία το πρόσωπο αυτό θεωρείται υπόλογο για τα προσαπτόμενα πραγματικά περιστατικά (βλ. απόφαση του Δικαστηρίου της 10ης Σεπτεμβρίου 2009, C-97/08 P, Akzo Nobel κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2009, σ. I-8237 , σκέψεις 54 έως 57 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία· βλ. επίσης προτάσεις που ανέπτυξε η γενική εισαγγελέας J. Kokott στην ίδια αυτή υπόθεση, Συλλογή 2009, σ. I-8241, σημείο 37). Επίσης, αν ο αποδέκτης μιας τέτοιας αποφάσεως αποφασίσει να ασκήσει προσφυγή ακυρώσεως, ο δικαστής της Ένωσης επιλαμβάνεται μόνο των στοιχείων της αποφάσεως που αφορούν τον προσφεύγοντα. Αντιθέτως, τα στοιχεία που αφορούν άλλους αποδέκτες και τα οποία δεν προσβλήθηκαν ή προσβλήθηκαν εκπροθέσμως δεν εμπίπτουν στο αντικείμενο της διαφοράς την οποία ο δικαστής της Ένωσης καλείται να επιλύσει (απόφαση Επιτροπή κατά AssiDomän Kraft Products κ.λπ., προπαρατεθείσα στη σκέψη 43 ανωτέρω, σκέψη 53, και απόφαση της 29ης Μαρτίου 2011, C-201/09 P και C-216/09 P, ArcelorMittal Luxembourg κατά Επιτροπής, Συλλογή 2011, σ. I-2239 , σκέψη 142). Επιβάλλεται η διαπίστωση ότι η Minmet συνιστά νομικό πρόσωπο διαφορετικό από τη Fluorsid και ότι, κατά συνέπεια, όσον αφορά την απόφαση που απευθύνθηκε στην πρώτη αυτή επιχείρηση, η χορηγούμενη προθεσμία προσφυγής δεν μπορεί να είναι η ισχύουσα για τη Fluorsid. Συγκεκριμένα, πρόκειται για δύο χωριστές αποφάσεις, απευθυνόμενες σε δύο διακριτά νομικά πρόσωπα, κοινοποιούμενες σε διαφορετικές ημερομηνίες και ως προς τις οποίες η προθεσμία ασκήσεως προσφυγής πρέπει να υπολογιστεί χωριστά. Δεύτερον, όσον αφορά την ανωτέρα βία και τη συγγνωστή πλάνη που επικαλείται η Minmet, υπενθυμίζεται η νομολογία με την οποία αναγνωρίστηκε ότι οι έννοιες της ανωτέρας βίας και του τυχαίου συμβάντος εμπεριέχουν ένα αντικειμενικό στοιχείο, το οποίο σχετίζεται με μη φυσιολογικές και ξένες προς τον ενδιαφερόμενο περιστάσεις, και ένα υποκειμενικό στοιχείο, το οποίο συνδέεται με την υποχρέωση του ενδιαφερομένου να προφυλαχθεί από τις συνέπειες του μη φυσιολογικού γεγονότος, λαμβάνοντας τα κατάλληλα μέτρα χωρίς να υποβληθεί σε υπερβολικές θυσίες. Ειδικότερα, ο επιχειρηματίας πρέπει να επιδεικνύει επιμέλεια όσον αφορά την τήρηση των προβλεπομένων προθεσμιών. Κατά συνέπεια, πρέπει να πρόκειται για ασυνήθεις δυσχέρειες, που είναι ανεξάρτητες από τη βούληση του προσφεύγοντος και παρίστανται αναπόφευκτες, έστω και αν έχει καταβληθεί κάθε επιμέλεια (απόφαση του Δικαστηρίου της 15ης Δεκεμβρίου 1994, C-195/91 P, Bayer κατά Επιτροπής, Συλλογή 1994, σ. I-5619 , σκέψεις 31 και 32). Επιπλέον, δεν χωρεί παρέκκλιση από την εφαρμογή των διατάξεων περί δικονομικών προθεσμιών παρά μόνον υπό τις όλως εξαιρετικές περιστάσεις τυχαίου συμβάντος ή ανωτέρας βίας, σύμφωνα με το άρθρο 45, δεύτερο εδάφιο, του Οργανισμού του Δικαστηρίου της Ευρωπαϊκής Ένωσης, δεδομένου ότι η αυστηρή εφαρμογή των κανόνων αυτών είναι σύμφωνη με την επιταγή περί ασφάλειας δικαίου και την ανάγκη αποφυγής οποιασδήποτε δυσμενούς διακρίσεως ή οποιασδήποτε αυθαίρετης μεταχειρίσεως κατά την απονομή της δικαιοσύνης (βλ. διάταξη του Δικαστηρίου της 8ης Νοεμβρίου 2007, C-242/07 P, Βέλγιο κατά Επιτροπής, Συλλογή 2007, σ. I-9757 , σκέψη 16 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Όσον αφορά ειδικότερα την έννοια της συγγνωστής πλάνης, έχει κριθεί ότι τέτοια πλάνη συντρέχει αποκλειστικά υπό εξαιρετικές περιστάσεις κατά τις οποίες, μεταξύ άλλων, το οικείο θεσμικό όργανο ακολούθησε συμπεριφορά δυνάμενη να προκαλέσει, αυτή και μόνη ή σε καθοριστικό βαθμό, επιτρεπτή σύγχυση στον καλόπιστο διοικούμενο ο οποίος επέδειξε τη δέουσα επιμέλεια που απαιτείται από συναλλασσόμενο με συνήθη ενημέρωση (διάταξη του Δικαστηρίου της 14ης Ιανουαρίου 2010, C-112/09 P, SGAE κατά Επιτροπής, Συλλογή 2010, σ. I-351 , σκέψη 20), για παράδειγμα, όταν ο προσφεύγων διάδικος αντιμετωπίζει ιδιαίτερες ερμηνευτικές δυσχέρειες κατά τον προσδιορισμό της αρμόδιας αρχής ή της διάρκειας της προθεσμίας προσφυγής (διάταξη του Δικαστηρίου της 17ης Μαΐου 2002, C-406/01, Γερμανία κατά Κοινοβουλίου και Συμβουλίου, Συλλογή 2002, σ. I-4561 , σκέψη 21, και προπαρατεθείσα διάταξη SGAE κατά Επιτροπής, σκέψη 24· απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 6ης Ιουνίου 1996, T-382/94, Confindustria και Romoli κατά Συμβουλίου, Συλλογή 1996, σ. II-519 , σκέψη 21). Εντούτοις, εν προκειμένω, αφενός, οι διατάξεις που διέπουν τις προθεσμίες προσφυγής δεν παρουσίαζαν καμία ερμηνευτική δυσχέρεια για τη Minmet. Επιπλέον, η Επιτροπή δεν ακολούθησε συμπεριφορά δυνάμενη να προκαλέσει σύγχυση ως προς την εκτίμηση της προθεσμίας. Αντιθέτως, το θεσμικό αυτό όργανο ανταποκρίθηκε στις επιταγές περί σαφήνειας και ασφάλειας δικαίου κοινοποιώντας, σε διαφορετικές ημερομηνίες, δύο διαφορετικές αποφάσεις –συνταχθείσες επιπλέον σε δύο διαφορετικές γλώσσες, δηλαδή στην αγγλική όσον αφορά τη Minmet και στην ιταλική όσον αφορά τη Fluorsid–, σε δύο διακριτά νομικά πρόσωπα. Επομένως, η Minmet ήταν απολύτως σε θέση να αντιληφθεί και να γνωρίζει ότι επρόκειτο για δύο νομικώς διακριτές αποφάσεις οι οποίες παρήγαν διαφορετικά έννομα αποτελέσματα έναντι καθεμίας από τις προσφεύγουσες. Αφετέρου, είναι ελάχιστα τεκμηριωμένο ενώ δεν στηρίζεται σε αποδεικτικά στοιχεία το επιχείρημα της Minmet ότι η εκπρόθεσμη κατάθεση του δικογράφου της προσφυγής οφείλεται στη δυσλειτουργία των ηλεκτρονικών επικοινωνιών και στη μη δυνάμενη να προβλεφθεί καθυστέρηση του συστήματος ηλεκτρονικού ταχυδρομείου να ειδοποιήσει για τη μη αποστολή καθώς και στα προβλήματα λειτουργίας της συσκευής τηλεομοιοτυπίας. Συγκεκριμένα, η ημερομηνία κατά την οποία η Minmet επιχείρησε να αποστείλει το δικόγραφο της προσφυγής δεν προκύπτει ούτε καν από τα έγγραφα της ίδιας αυτής εταιρίας. Τέτοια όμως ασαφή και ατεκμηρίωτα επιχειρήματα δεν μπορούν να κριθούν επαρκή για την απόδειξη ανωτέρας βίας ή συγγνωστής πλάνης. Ως εκ τούτου, το επιχείρημα αυτό πρέπει να απορριφθεί ως προδήλως αβάσιμο. Λαμβανομένων υπόψη των προεκτεθέντων, συνάγεται ότι η Minmet παρέλειψε να προσβάλει την απόφαση που της απευθύνθηκε εντός της προθεσμίας ασκήσεως προσφυγής που προβλέπει το άρθρο 230, πέμπτο εδάφιο, ΕΚ, οπότε η απόφαση αυτή κατέστη οριστική έναντι της εν λόγω εταιρίας στο μέτρο που η τελευταία δεν είχε πλέον τη δυνατότητα να αμφισβητήσει τη νομιμότητά της. II – Επί της ουσίας Α – Σύνοψη των λόγων ακυρώσεως Προς στήριξη της προσφυγής τους, οι προσφεύγουσες προβάλλουν, κατ’ ουσίαν, τρεις λόγους ακυρώσεως. Ο πρώτος λόγος αντλείται, κυρίως, από παράβαση του άρθρου 81 ΕΚ. Πρώτον, η σύμπραξη που προσάπτει η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση είναι «αδύνατη». Δεύτερον, ακόμη και αν είχε υπάρξει τέτοια σύμπραξη, δεν είχε αντίκτυπο στην αγορά, διότι μια συμφωνία επί των τιμών συναφθείσα τον Ιούλιο του 2000 δεν ήταν δυνατόν να παραγάγει τα αποτελέσματά της κατά τη διάρκεια του δεύτερου εξαμήνου του ίδιου έτους, όπως υποστήριξε η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση. Οι τιμές για το δεύτερο εξάμηνο του 2000 είχαν καθοριστεί το 1999 ή «τουλάχιστον» κατά τη διάρκεια των πρώτων μηνών του 2000. Τρίτον, οι προσφεύγουσες αμφισβητούν ότι κατά τη σύσκεψη του Μιλάνου συνάφθηκε συμφωνία με αντικείμενο τον περιορισμό του ανταγωνισμού. Κατά την επίμαχη σύσκεψη ανταλλάχθηκαν απλώς πληροφορίες μεταξύ ανταγωνιστών. Στο πλαίσιο αυτό, οι προσφεύγουσες επικαλούνται επίσης παράβαση της υποχρεώσεως αιτιολογήσεως που απορρέει από το άρθρο 253 ΕΚ όσον αφορά την απόδειξη της παραβάσεως, καθώς και από το άρθρο 2 του κανονισμού 1/2003. Ο δεύτερος λόγος ακυρώσεως αντλείται από προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας, από παράβαση του άρθρου 27 του κανονισμού 1/2003, του άρθρου 81 ΕΚ, καθώς και του «άρθρου 253 [ΕΚ] ή του άρθρου 173 ΕΚ». Πρώτον, η προσβαλλόμενη απόφαση διαπιστώνει παράβαση διαφορετική από εκείνη που προσάπτεται με την ανακοίνωση των αιτιάσεων. Η Επιτροπή στηρίχθηκε σε πραγματικά στοιχεία που δεν περιέχονται στην ανακοίνωση των αιτιάσεων και ως προς τα οποία δεν παρασχέθηκε η δυνατότητα στους διαδίκους να αμυνθούν. Δεύτερον, η Επιτροπή περιέλαβε στον φάκελο της διοικητικής διαδικασίας τα έγγραφα τα σχετικά με την αίτηση επιείκειας της Fluorsid αφού πρώτα «αγνόησε» την εν λόγω αίτηση επιείκειας με την ανακοίνωση των αιτιάσεων. Ο τρίτος λόγος, που προβάλλεται επικουρικώς, αντλείται από παράβαση του άρθρου 23 του κανονισμού 1/2003 όσον αφορά το πρόστιμο που επιβλήθηκε στις προσφεύγουσες. Οι προσφεύγουσες αμφισβητούν τον καθορισμό και τον ποσοτικό προσδιορισμό της αξίας της σχετικής αγοράς με την προσβαλλόμενη απόφαση. Η σοβαρότητα της παραβάσεως την οποία διαπίστωσε η Επιτροπή είναι δυσανάλογη. Οι προσφεύγουσες επικαλούνται επίσης εσφαλμένη εφαρμογή της παραγράφου 18 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006. Β – Επί του πρώτου λόγου ακυρώσεως, που αντλείται από παράβαση του άρθρου 81 ΕΚ 1. Προκαταρκτικές παρατηρήσεις Οι προσφεύγουσες υποστηρίζουν, κατ’ ουσίαν, αφενός, ότι η σύμπραξη που διαπίστωσε η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση είναι αδύνατη. Οι ενδιαφερόμενες επιχειρήσεις δεν ήταν σε θέση να επιβάλουν στους παραγωγούς αργιλίου την τιμή του φθοριούχου αργιλίου στην αγορά, δεδομένου ότι η τιμή αυτή δεν καθορίζεται από την προσφορά αλλά από τη ζήτηση. Αφετέρου, η σύσκεψη του Μιλάνου δεν είχε σκοπό να καθορίσει «τιμή συμπράξεως» αλλά να «γίνει αντιληπτό, δεδομένων ορισμένων στοιχείων λειτουργίας του κόστους, ποια τιμή θα είχε καταστήσει εφικτό στους αποδέκτες της προσβαλλομένης αποφάσεως “να παραμείνουν στην αγορά”, παρά την αλματώδη αύξηση του κόστους παραγωγής». Επιπλέον, οι διαπραγματεύσεις σχετικά με τις τιμές του φθοριούχου αργιλίου διεξάγονται κάθε χρόνο για τις προμήθειες του προσεχούς έτους. Επομένως, είναι επίσης αδύνατο μια συμφωνία για τις τιμές συναφθείσα τον Ιούλιο του 2000 να ήταν σε θέση να παραγάγει τα αποτελέσματά της κατά τη διάρκεια του δευτέρου εξαμήνου του 2000. Οι προσφεύγουσες καταλήγουν ότι, ακόμα και αν η παράβαση που προσάπτει η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση είχε όντως διαπραχθεί, δεν θα μπορούσε να έχει επηρεάσει τη σχετική αγορά. Τέλος, όσον αφορά τα «γεγονότα του Μιλάνου», οι προσφεύγουσες φρονούν ότι τα αποδεικτικά στοιχεία που είχε στη διάθεσή της η Επιτροπή αφορούσαν ανταλλαγή πληροφοριών μεταξύ ανταγωνιστών και όχι σύμπραξη «με αντικείμενο τον περιορισμό του ανταγωνισμού». Με τον τρόπο αυτό, η Επιτροπή παρέβη το άρθρο 81 ΕΚ, την υποχρέωση αιτιολογήσεως που υπέχει από το άρθρο 253 ΕΚ όσον αφορά την παράθεση των στοιχείων που αποδεικνύουν την παράβαση καθώς και από το άρθρο 2 του κανονισμού 1/2003. Η Επιτροπή ζητεί την απόρριψη του υπό κρίση λόγου ακυρώσεως. Προκαταρκτικώς, επιβάλλεται να υπομνησθεί η πάγια νομολογία κατά την οποία, αφενός, ο ενδιαφερόμενος ή η αρχή που προβάλλει παράβαση των κανόνων του ανταγωνισμού οφείλει να προσκομίσει σχετικά στοιχεία που να αποδεικνύουν, επαρκώς κατά νόμον, τα πραγματικά περιστατικά που στοιχειοθετούν παράβαση, και αφετέρου, η επιχείρηση που προβάλλει αμυντικό ισχυρισμό προς αντίκρουση διαπιστώσεως παραβάσεως είναι εκείνη η οποία οφείλει να αποδείξει ότι πληρούνται οι προϋποθέσεις για να ευδοκιμήσει αυτός ο αμυντικός ισχυρισμός, οπότε η εν λόγω αρχή θα πρέπει να κάνει χρήση άλλων αποδεικτικών στοιχείων (αποφάσεις του Δικαστηρίου της 17ης Δεκεμβρίου 1998, C-185/95 P, Baustahlgewebe κατά Επιτροπής, Συλλογή 1998, σ. I-8417 , σκέψη 58, της 7ης Ιανουαρίου 2004, C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P και C-219/00 P, Aalborg Portland κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2004, σ. I-123 , σκέψη 78, και απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 16ης Νοεμβρίου 2006, T-120/04, Peróxidos Orgánicos κατά Επιτροπής, Συλλογή 2006, σ. II-4441 , σκέψη 50). Όσον αφορά την απόδειξη παραβάσεως του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ, υπενθυμίζεται ότι η Επιτροπή οφείλει να προσκομίσει ακριβή και συγκλίνοντα αποδεικτικά στοιχεία για να στηρίξει την αταλάντευτη πεποίθηση ότι η παράβαση όντως διαπράχθηκε (βλ., συναφώς, απόφαση του Δικαστηρίου της 28ης Μαρτίου 1984, 29/83 και 30/83, CRAM και Rheinzink κατά Επιτροπής, Συλλογή 1984, σ. 1679 , σκέψη 20). Τυχόν αμφιβολία του δικαστή λειτουργεί υπέρ της επιχειρήσεως στην οποία απευθύνεται η απόφαση με την οποία διαπιστώνεται παράβαση. Συνεπώς, ο δικαστής της Ευρωπαϊκής Ένωσης δεν μπορεί να συμπεράνει ότι η Επιτροπή απέδειξε επαρκώς κατά νόμον την ύπαρξη της επίδικης παραβάσεως, εφόσον διατηρεί ακόμη αμφιβολίες ως προς το ζήτημα αυτό, ιδίως στο πλαίσιο προσφυγής με την οποία επιδιώκεται η ακύρωση αποφάσεως περί επιβολής προστίμου (απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 25ης Οκτωβρίου 2005, T-38/02, Groupe Danone κατά Επιτροπής, Συλλογή 2005, σ. II-4407 , σκέψη 215). Επίσης, κατά πάγια νομολογία, κάθε απόδειξη που προσκομίζει η Επιτροπή δεν χρειάζεται να ανταποκρίνεται αναγκαστικά στα κριτήρια αυτά σε σχέση προς κάθε στοιχείο της παραβάσεως. Αρκεί η δέσμη των ενδείξεων που επικαλείται το εν λόγω όργανο, συνολικώς εκτιμώμενη, να ανταποκρίνεται στην απαίτηση αυτή (βλ. απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 8ης Ιουλίου 2004, T-67/00, T-68/00, T-71/00 και T-78/00, JFE Engineering κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2004, σ. II-2501 , σκέψη 180 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Εξάλλου, είναι σύνηθες οι δραστηριότητες τις οποίες συνεπάγονται οι αντίθετες προς τον ανταγωνισμό συμφωνίες και πρακτικές να αναπτύσσονται λαθραίως, καθώς και να πραγματοποιούνται μυστικές συσκέψεις, με τα συναφή έγγραφα να περιορίζονται στο ελάχιστο. Επομένως, ακόμη και όταν η Επιτροπή ανακαλύπτει στοιχεία τα οποία πιστοποιούν ρητώς παράνομες επαφές μεταξύ των επιχειρηματιών, όπως είναι τα πρακτικά συσκέψεων, τα στοιχεία αυτά είναι συνήθως αποσπασματικά και διασκορπισμένα, οπότε είναι συχνά απαραίτητη η ανασύσταση ορισμένων λεπτομερειών με τη μέθοδο της επαγωγής. Κατά συνέπεια, στις περισσότερες περιπτώσεις, η ύπαρξη πρακτικής ή συμφωνίας αντίθετης προς τον ανταγωνισμό πρέπει να συναχθεί από έναν ορισμένο αριθμό συμπτώσεων και ενδείξεων οι οποίες, συνολικά θεωρούμενες, μπορούν να αποτελέσουν, ελλείψει άλλης εύλογης εξηγήσεως, απόδειξη περί παραβιάσεως των κανόνων του ανταγωνισμού (αποφάσεις του Δικαστηρίου Aalborg Portland κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 71 ανωτέρω, σκέψεις 55 έως 57, και της 25ης Ιανουαρίου 2007, C-403/04 P και C-405/04 P, Sumitomo Metal Industries και Nippon Steel κατά Επιτροπής, Συλλογή 2007, σ. I-729 , σκέψη 51). Οι έννοιες «συμφωνία» και «εναρμονισμένη πρακτική» του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ καταλαμβάνουν μορφές συμπαιγνίας που είναι της αυτής φύσεως και διακρίνονται μόνον ως προς την ένταση και τις μορφές υπό τις οποίες αυτές εκδηλώνονται (απόφαση του Δικαστηρίου της 8ης Ιουλίου 1999, C-49/92 P, Επιτροπή κατά Anic Partecipazioni, Συλλογή 1999, σ. I-4125 , σκέψεις 131 και 132, και απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 20ής Μαρτίου 2002, T-9/99, HFB κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 1999, σ. II-1487 , σκέψη 190). Επιπλέον, στο πλαίσιο σύνθετης παραβάσεως, δεν μπορεί να απαιτείται από την Επιτροπή να χαρακτηρίσει επακριβώς την παράβαση ως συμφωνία ή ως εναρμονισμένη πρακτική, διότι, εν πάση περιπτώσει, το άρθρο 81 ΕΚ αφορά αμφότερες τις μορφές παραβάσεως (βλ., κατά την έννοια αυτή, προπαρατεθείσα απόφαση Επιτροπή κατά Anic Partecipazioni, σκέψεις 111 έως 114, και απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 20ής Απριλίου 1999, T-305/94 έως T-307/94, T-313/94 έως T-316/94, T-318/94, T-325/94, T-328/94, T-329/94 και T-335/94, Limburgse Vinyl Maatschappij κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 1999, σ. II-931 , σκέψη 696). Επομένως, όπως ισχύει εν προκειμένω, ο διττός χαρακτηρισμός της παραβάσεως ως συμφωνίας «και/ή» εναρμονισμένης πρακτικής πρέπει να γίνει αντιληπτός υπό την έννοια ότι προσδιορίζει ένα σύνθετο σύνολο, που περιέχει πραγματικά στοιχεία από τα οποία ορισμένα χαρακτηρίστηκαν ως συμφωνία και άλλα ως εναρμονισμένη πρακτική κατά την έννοια του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ, το οποίο δεν προβλέπει κάποιον ειδικό χαρακτηρισμό γι’ αυτού του είδους τη σύνθετη παράβαση (αποφάσεις του Γενικού Δικαστηρίου της 17ης Δεκεμβρίου 1991, T-7/89, Hercules Chemicals κατά Επιτροπής, Συλλογή 1991, σ. II-1711 , σκέψη 264, και HFB κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα, σκέψη 187). 2. Υπόμνηση του περιεχομένου της προσβαλλομένης αποφάσεως Υπενθυμίζεται ότι, με την προσβαλλόμενη απόφαση, η Επιτροπή διαπίστωσε την ύπαρξη παραβάσεως του άρθρου 81 ΕΚ στηριζόμενη κατ’ ουσίαν στα ακόλουθα έγγραφα: στα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου (αιτιολογικές σκέψεις 77 και 81 έως 88 της προσβαλλομένης αποφάσεως), στις σημειώσεις που κράτησε ο Ο, εκπρόσωπος του τμήματος «Noralf» της Boliden, κατά τη διάρκεια της εν λόγω συσκέψεως (αιτιολογική σκέψη 89 της προσβαλλομένης αποφάσεως), στη δήλωση στην οποία προέβη ο Ο σχετικά με τα πρακτικά αυτά (αιτιολογική σκέψη 90 της προσβαλλομένης αποφάσεως), στις σημειώσεις του Ο της 25ης Οκτωβρίου 2000 σχετικά με την τηλεφωνική συνομιλία που διεξήχθη μεταξύ του τμήματος «Noralf» της Boliden και της IQM (αιτιολογική σκέψη 94 της προσβαλλομένης αποφάσεως), καθώς και στις σημειώσεις του C, εκπροσώπου της Minmet, της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 (αιτιολογικές σκέψεις 95 και 96 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Από τα ανωτέρω η Επιτροπή συνήγαγε ότι, στις 12 Ιουλίου 2000, διεξήχθη στο Μιλάνο σύσκεψη μεταξύ του Μ, εκπροσώπου της Fluorsid, του G, εκπροσώπου της ICF, και του Α, εκπροσώπου της IQM, στην οποία ο Ο, εκπρόσωπος του τμήματος «Noralf» της Boliden, συμμετείχε τηλεφωνικώς. Τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου συντάχθηκαν από τον R, εκπρόσωπο της Fluorsid. Σύμφωνα με την Επιτροπή, το περιεχόμενο και το αντικείμενο της συσκέψεως ήταν αντίθετα προς τον ανταγωνισμό (αιτιολογικές σκέψεις 115 έως 122 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Οι τεχνικοί όροι και οι συντομογραφίες που χρησιμοποιούνται στα προαναφερθέντα έγγραφα αντιστοιχούν στους ακόλουθους ορισμούς: — ο όρος «US$/T ή US$/MT» σημαίνει ότι οι τιμές αναγράφονται σε δολάρια Ηνωμένων Πολιτειών (USD) ανά τόνο ή μετρικό τόνο, — η συντομογραφία «incoterms» σημαίνει «international commercial terms» (διεθνείς εμπορικοί όροι), — η συντομογραφία «fca» (free carrier) σημαίνει «ελεύθερο στον μεταφορέα», — η συντομογραφία «fob» (free on board) σημαίνει «ελεύθερο επί του πλοίου», — η συντομογραφία cfr (cost and freight) σημαίνει κόστος και ναύλος, — οι συντομογραφίες «C & F filo» (cost and freight και free in/liner out), σημαίνουν «κόστος και ναύλος και ελεύθερο επί του πλοίου και εκφόρτωση υπό τους όρους ναύλωσης φορτηγού γραμμής», — η συντομογραφία «LME» (London Metal Exchange), στα ελληνικά «Χρηματιστήριο Μετάλλων του Λονδίνου», είναι τόπος διαμόρφωσης της τιμής των μετάλλων. Η τιμή LME καθορίζει και την τιμή του αργιλίου. Στα προαναφερθέντα έγγραφα, η συντομογραφία αυτή παραπέμπει στην τιμή του αργιλίου, — ο όρος «AlF » είναι η συντομογραφία του φθοριούχου αργιλίου. Επιπλέον, επισημαίνεται ότι η τιμή του φθοριούχου αργιλίου μπορεί να υπολογιστεί ως ποσοστό επί της τιμής LME. Σύμφωνα με τις επισημάνσεις των διαδίκων, η τιμή του AlF κυμαίνεται συνήθως μεταξύ 45 και 55 % της τιμής LME, δηλαδή μεταξύ 650 και 900 USD. Παρατηρείται επίσης ότι τα έγγραφα στα οποία στηρίζεται η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση προσκομίστηκαν είτε από την Boliden είτε από άλλα μέλη της συμπράξεως, στα οποία συμπεριλαμβάνεται μεταξύ άλλων και η Fluorsid. Οι προσφεύγουσες δεν έθεσαν εν αμφιβόλω ούτε την αυθεντικότητα ούτε την αξιοπιστία αλλ’ ούτε και την αποδεικτική ισχύ των εγγράφων αυτών, ενώ από κανένα στοιχείο της δικογραφίας δεν μπορεί να συναχθεί ότι η εν λόγω αποδεικτική ισχύς είναι αμφισβητήσιμη. Συγκεκριμένα, οι προσφεύγουσες δεν αμφισβητούν το ίδιο το περιεχόμενο των αποδεικτικών εγγράφων, αλλ’ αρνούνται απλώς την ορθότητα των συμπερασμάτων που άντλησε η Επιτροπή από τα εν λόγω έγγραφα για να αποδείξει την ύπαρξη παραβάσεως. 3. Επί της αποδείξεως της παραβάσεως Με την προσβαλλόμενη απόφαση, η Επιτροπή έκρινε ότι οι μετέχοντες στη σύμπραξη του Μιλάνου συνήψαν συμφωνία για την κατά 20 % αύξηση των τιμών πώλησης του φθοριούχου αργιλίου. Εκτός αυτού, οι εν λόγω επιχειρήσεις καθόρισαν γενικό επίπεδο τιμών σε πολλές περιοχές του κόσμου, περιλαμβανομένης της Ευρώπης, και, σε ορισμένες περιπτώσεις, κατένειμαν τις αγορές και αντάλλαξαν ευαίσθητες εμπορικές πληροφορίες. Ως εκ τούτου, πρέπει να εκτιμηθούν τα αποδεικτικά στοιχεία που προσκόμισε η Επιτροπή προς στήριξη των συμπερασμάτων στα οποία κατέληξε με την προσβαλλόμενη απόφαση. Καταρχάς, τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου επισημαίνουν την αύξηση κατά 20 % του συνολικού κόστους μεταξύ Ιουνίου του 1999 και Ιουνίου του 2000, πράγμα που κατέστησε αναγκαία την αύξηση των τιμών του φθοριούχου αργιλίου το 2001 κατά 20 %. Ως προς το σημείο αυτό, διευκρινίζονται, εν συνεχεία, τα κατωτέρω: «[Λ]αμβανομένου υπόψη ότι η τιμή πώλησης [του φθοριούχου αργιλίου το 2000] καθορίστηκε κατά τη λήξη του πρώτου εξαμήνου του 1999 και ότι το κόστος μας κατά τα μέσα του 2000 είναι κατά 20 % υψηλότερο από εκείνο του 1999, οι τιμές μας [για το φθοριούχο αργίλιο] το 2001 πρέπει να είναι κατά 20 % υψηλότερες από τις αντίστοιχες του 2000. Και τα τρία μέρη [οι Fluorsid, ICF IQM] συμφώνησαν ότι η αύξηση αυτή ήταν εύλογη από πλευράς του παραγωγού. Αναρωτιέται ωστόσο κανείς κατά πόσον οι συνθήκες προσφοράς/ζήτησης στην αγορά επιτρέπουν τέτοια αύξηση» (αιτιολογική σκέψη 81 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Επομένως, από τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου προκύπτει σαφώς ότι οι εκπρόσωποι που μετείχαν στην εν λόγω σύσκεψη, μεταξύ των οποίων και ο εκπρόσωπος της Fluorsid, συμφώνησαν να αυξήσουν τις τιμές πώλησης του φθοριούχου αργιλίου το 2001 κατά 20 %. Εκτός αυτού, όσον αφορά την ευρωπαϊκή αγορά, τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου μνημονεύουν μια συμφωνία μεταξύ των εν λόγω εκπροσώπων για το έτος 2001, η οποία αφορούσε τιμή 775 USD «fca», δηλαδή 800 USD «fob», ανά τόνο φθοριούχου αργιλίου: «Για το 2001 η ICF επιθυμεί να αυξήσει την τιμή στα USD 800/t fca Mordijk και USD 775/t fob Gabes. Επομένως, η τιμή Ευρωπαίου παραγωγού είναι 775/800 USD/t fca/fob [ανά] Ευρωπαίο παραγωγό» (αιτιολογική σκέψη 85 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Από το σύνολο των εν λόγω εγγράφων προκύπτει ότι η τιμή αυτή συνιστά ελάχιστη τιμή πωλήσεως, κάτω από την οποία τα μέλη της συμπράξεως δεν έπρεπε να απευθύνουν προσφορές στις οικείες αγορές. Τα συμπεράσματα αυτά επιβεβαιώνονται από τις σημειώσεις που κράτησε ο Ο, εκπρόσωπος του τμήματος «Noralf» της Boliden, κατά τη διάρκεια της συσκέψεως του Μιλάνου, στην οποία μετείχε τηλεφωνικώς, καθώς και από τις προφορικές δηλώσεις στις οποίες προέβη (αιτιολογικές σκέψεις 77, 89 και 90 της προσβαλλομένης αποφάσεως) ενώπιον της Επιτροπής. Επομένως, από τις εν λόγω σημειώσεις και δηλώσεις προκύπτει ότι οι μετέχοντες στη σύσκεψη αυτή υποστήριξαν ότι ήταν επιβεβλημένο να αυξηθούν οι τιμές κατά 20 % και κατέληξαν, αφού κατάρτισαν τον πίνακα του κόστους [παραγωγής], ότι οι τιμές για το 2001 έπρεπε να αυξηθούν κατά 20 % και να καθοριστούν στα 800 USD ανά τόνο, δηλαδή στο 50 % της τιμής «LME». Επιπλέον, από πολλά έγγραφα μεταγενέστερα της συσκέψεως του Μιλάνου αποδεικνύεται ότι οι μετέχοντες στη σύσκεψη αυτή τήρησαν τους όρους της εν λόγω συμφωνίας, διατήρησαν τις σχετικές διμερείς επαφές και αντάλλαξαν ευαίσθητα εμπορικά δεδομένα, ώστε να είναι σε θέση, μεταξύ άλλων, να ελέγχουν αμοιβαία τις αντίστοιχες πολιτικές τους επί των τιμών. Συγκεκριμένα, το σημείωμα που απέστειλε ο Τ, εκπρόσωπος του τμήματος «Noralf» της Boliden, στον O, επίσης εκπρόσωπο του τμήματος «Noralf» της Boliden, και το οποίο αφορούσε τηλεφωνική συνομιλία που είχαν στις 25 Οκτωβρίου 2000 ο Τ και ο Α, της IQM, επισημαίνει ότι οι τελευταίοι αντάλλαξαν πληροφορίες σχετικές με προσφορές τιμών που απηύθυναν προς πελάτη στην Αυστραλία. Οι εν λόγω προσφορές τιμών αντιστοιχούσαν στην ελάχιστη τιμή των 800 USD ανά τόνο που είχε συμφωνηθεί στο πλαίσιο της συσκέψεως του Μιλάνου. Συγκεκριμένα, από τα ανωτέρω προκύπτει ότι η IQM προσέφερε στον εν λόγω πελάτη επίπεδο τιμών «850 – 875 – 900 USD», ενώ το τμήμα «Noralf» της Boliden επισήμανε ότι προσέφερε τιμή σχεδόν 800 USD, χωρίς ωστόσο να έχει συνάψει ακόμα σχετική συμφωνία με τον Αυστραλό πελάτη (αιτιολογική σκέψη 94 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Επιπλέον, από το σημείωμα του C, εκπροσώπου της Minmet, που αφορούσε την από 8 Νοεμβρίου 2000 τηλεφωνική του συνομιλία με τον G, εκπρόσωπο της ICF, προκύπτει ότι η τελευταία διαμαρτυρήθηκε για τις «χαμηλές» τιμές που προσέφερε η Minmet στο πλαίσιο πρόσκλησης για την υποβολή προσφορών στην Αίγυπτο –τιμές ανερχόμενες στα «725 USD fob/-745 USD cfr«– και ζήτησε να πληροφορηθεί με ποιον τρόπο σκόπευε η Minmet να αυξήσει την τιμή που ίσχυε στη Βενεζουέλα στα 875 USD, δεδομένου ότι οι οικονομικοί φορείς της Βενεζουέλας είχαν πρόσβαση στην πρόσκληση για την υποβολή προσφορών της Αιγύπτου. Σύμφωνα με το ίδιο σημείωμα, η ICF επιβεβαίωσε ότι οι τιμές που προσφέρονταν σε ένα Βραζιλιάνο πελάτη και παραγωγό αργιλίου υπερέβαιναν τα 800 USD ανά τόνο (αιτιολογική σκέψη 95 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Εκτός αυτού, όπως προκύπτει από άλλα πρακτικά, με ημερομηνία 9 Νοεμβρίου 2000, που συντάχθηκαν από τη Minmet και απεστάλησαν στη Fluorsid και τα οποία αφορούσαν σύσκεψη διεξαχθείσα μεταξύ, αφενός, των C και Κ, εκπροσώπων της Minmet, και, αφετέρου, των G και T, εκπροσώπων της ICF, η τελευταία ενημέρωσε για το γεγονός ότι είχε συνάψει σύμβαση με Βραζιλιάνο πελάτη με τιμή 845 USD, επιβεβαίωσε δε ότι δεν επρόκειτο να προσφέρει περισσότερους από 6000 μετρικούς τόνους στην αγορά της Βενεζουέλας. Η Minmet επέμεινε ώστε οι τιμές στη Βενεζουέλα να υπερβούν τα 800 USD «cfr» (αιτιολογική σκέψη 96 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Επομένως, από τα έγγραφα τα σχετικά με τις επαφές της 25ης Οκτωβρίου, της 8ης και της 9ης Νοεμβρίου 2000 προκύπτει ότι οι ενδιαφερόμενες επιχειρήσεις επιδόθηκαν σε αμοιβαίο έλεγχο του ύψους των τιμών. Εκτός αυτού, όπως ορθώς επισήμανε η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση, οι τιμές ανταποκρίνονταν στα αποτελέσματα των διαπραγματεύσεων που είχαν διεξαχθεί κατά τη σύσκεψη του Μιλάνου. Συναφώς, επισημαίνεται επίσης ότι τα έγγραφα της 25ης Οκτωβρίου, της 8ης και της 9ης Νοεμβρίου 2000 κάνουν λόγο για επαφές μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου μεταξύ των μετεχόντων στη σύσκεψη αυτή, ειδικότερα δε μεταξύ των προσφευγουσών και της ICF, επαφές προφανώς συνδεόμενες με τη συμφωνία για τις τιμές η οποία είχε συναφθεί στο πλαίσιο εκείνης της συσκέψεως, καθόσον παραπέμπουν στα στοιχεία κλειδιά της εν λόγω συμφωνίας. Αφενός, η συμφωνία αυτή σχετικά με τις τιμές αφορούσε τις ευρωπαϊκές αγορές. Συναφώς, τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου περιλαμβάνουν, μεταξύ άλλων, προβλέψεις ποσοτήτων παραγωγής και πωλήσεων σε φθοριούχο αργίλιο του έτους 2001 για την Ιταλία, τη Ρουμανία, την Ισπανία, τη Σκανδιναβία, τη Γερμανία, την Μπενελούξ και το Ηνωμένο Βασίλειο (αιτιολογική σκέψη 85 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Στο πλαίσιο αυτό, η ICF επισήμανε ότι επιθυμούσε να αυξήσει την τιμή για το 2001 στα 800 USD ανά τόνο «fca Mordijk» και στα 775 USD ανά τόνο «fob Gabes» με αποτέλεσμα η τιμή του Ευρωπαίου παραγωγού να διαμορφωθεί στα 775/800 USD ανά τόνο «fca/fob» (βλ. σκέψη 82 ανωτέρω). Αφετέρου, η Επιτροπή απέδειξε ότι η εν λόγω συμφωνία εφαρμοζόταν και σε διάφορες άλλες περιοχές του κόσμου. Συγκεκριμένα, σύμφωνα με τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου, όσον αφορά την Αυστραλία, η «ιδεατή τιμή» για το 2001 ήταν 800 USD ανά τόνο «fob Europe», δηλαδή «50 % LME fob», ενώ η ευρωπαϊκή τιμή μπορούσε να είναι υψηλότερη από την κινεζική και θα έπρεπε να ανέρχεται στα 875 USD ανά τόνο (αιτιολογική σκέψη 86 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Όσον αφορά τη Νότια Αμερική, τα εν λόγω πρακτικά περιέχουν τις τιμές του 2000 και τις ελάχιστες τιμές του 2001. Για τη Βενεζουέλα, εμφαίνεται για το έτος 2001 η τιμή των 850 USD ανά μετρικό τόνο «C & F filo», ως ελάχιστη δε τιμή τα 890 USD ανά μετρικό τόνο. Για τη Βραζιλία, όλοι οι παραγωγοί συμφωνούν ότι η τιμή πρέπει να καθοριστεί περίπου στο «50 % LME fob» και στα 875 USD ανά τόνο «cfr». Με τις προφορικές δηλώσεις στις οποίες προέβη ενώπιον της Επιτροπής, ο O, εκπρόσωπος του τμήματος «Noralf» της Boliden, υποστήριξε επιπλέον ότι οι μετέχοντες στη σύσκεψη του Μιλάνου είχαν συμφωνήσει σχετικά με τους πελάτες του καθενός καθώς και με το επίπεδο των τιμών που έπρεπε να διατηρηθεί τόσο εντός όσο και εκτός Ευρώπης. Κατά συνέπεια, ο σκοπός της συσκέψεως του Μιλάνου ήταν η επεξεργασία μιας κοινής εξήγησης για τον τρόπο με τον οποίο έπρεπε να εφαρμοστούν τα νέα επίπεδα τιμών. Οι μετέχοντες στη σύσκεψη του Μιλάνου κατένειμαν μεταξύ τους τις ποσότητες που επρόκειτο να προσφέρουν στους διαφορετικούς πελάτες. Υπήρξε σιωπηρή συμφωνία να τηρηθούν τα συνομολογηθέντα ως προς τους αντίστοιχους πελάτες του καθενός και τις πραγματοποιούμενες σε καθέναν από αυτούς παραδόσεις (βλ. αιτιολογική σκέψη 90 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Ομοίως, από το σημείωμα της τηλεφωνικής συνομιλίας της 25ης Οκτωβρίου 2000 προκύπτει ότι ο A, εκπρόσωπος της IQM, επιθυμούσε να «κρατήσει επαφή» με τον T, εκπρόσωπο του τμήματος «Noralf» της Boliden, όσον αφορά, μεταξύ άλλων, το επίπεδο τιμών του φθοριούχου αργιλίου στην Αυστραλία, υπενθυμίζοντας την τιμή των 800 USD που είχε συμφωνηθεί κατά τη διάρκεια της συσκέψεως του Μιλάνου (βλ. αιτιολογική σκέψη 94 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Τέλος, από τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου προκύπτει επίσης ότι, εν συνεχεία, οι μετέχοντες στην εν λόγω σύσκεψη, δηλαδή οι Fluorsid, ICF και IQM, αντάλλαξαν πληροφορίες σχετικές με την παραγωγή και τους όγκους πωλήσεων το 2000 καθώς και με τις προβλέψεις για το 2001, όσον αφορά διάφορες χώρες του κόσμου με ακριβείς ενδείξεις ποσοτήτων αλλά και πληροφορίες ανά παραγωγό και πελάτη. Όσον αφορά τις «επιμέρους αγορές», τα πρακτικά αναφέρουν τα ακόλουθα (βλ. αιτιολογική σκέψη 84 της προσβαλλομένης αποφάσεως): «Εξετάσαμε κάθε αγορά προκειμένου να καθορίσουμε γενικό επίπεδο τιμών, και, σε ορισμένες περιπτώσεις, την κατανομή της αγοράς. Εντούτοις, άπαντες συμφωνήσαμε ότι, οποιοσδήποτε και αν αναλάβει την προμήθεια, πρέπει να διατηρηθεί υψηλότερη τιμή. Ως εκ τούτου, οφείλουμε να αποθαρρύνουμε οποιαδήποτε σημαντική έκπτωση των τιμών.» Επομένως, οι μετέχοντες στη σύσκεψη του Μιλάνου αντάλλαξαν ευαίσθητες εμπορικές πληροφορίες, μεταξύ των οποίων και σχετικές με τους όγκους παραγωγής τους, με τις πωληθείσες ή προβλεπόμενες να πωληθούν ποσότητες, με τους πελάτες τους τόσο στην Ευρώπη όσο και παγκοσμίως, με τον καθορισμό των τιμών τους καθώς και με τη μεταξύ τους κατανομή των αγορών, τούτο δε προκειμένου να επιτύχουν συμφωνία επί των σχετικών με τον ανταγωνισμό παραμέτρων αυτών. Επομένως, από το σύνολο αυτών των αποδεικτικών στοιχείων, το περιεχόμενο των οποίων δεν αμφισβητείται αυτό καθαυτό από τις προσφεύγουσες, συνάγεται ότι η Επιτροπή απέδειξε επαρκώς κατά νόμον ότι, στο πλαίσιο της συσκέψεως του Μιλάνου, στην οποία μετείχαν οι προσφεύγουσες, συνάφθηκε συμφωνία καθορισμού των τιμών κατά την έννοια του άρθρου 81 ΕΚ και του άρθρου 253 της Συμφωνίας ΕΟΧ. Κατά συνέπεια, με την προσβαλλόμενη απόφαση, η Επιτροπή απέδειξε το αντίθετο προς τον ανταγωνισμό αντικείμενο της συσκέψεως του Μιλάνου καθώς και την ύπαρξη συμφωνίας αντίθετης προς το άρθρο 81, παράγραφος 1, ΕΚ, χωρίς να παρίσταται ανάγκη να αποδειχθεί ότι η εν λόγω συμφωνία παρήγαγε αποτελέσματα (απόφαση Επιτροπή κατά Anic Partecipazioni, παρατεθείσα στη σκέψη 75 ανωτέρω, σκέψη 123, και απόφαση JFE Engineering κ.λπ. κατά Επιτροπής, παρατεθείσα στη σκέψη 73 ανωτέρω, σκέψη 181). Συναφώς, υπενθυμίζεται ότι τα επιζήμια για τον ανταγωνισμό αντικείμενο και αποτέλεσμα μιας συμφωνίας αποτελούν όχι σωρευτικές αλλά διαζευκτικές προϋποθέσεις για να εκτιμηθεί αν μια τέτοια συμφωνία εμπίπτει στην απαγόρευση του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ. Κατά πάγια όμως νομολογία, ο διαζευκτικός χαρακτήρας αυτής της προϋποθέσεως, που εκφράζεται με τη χρήση του συνδέσμου «ή», επιβάλλει καταρχάς να εξεταστεί το ίδιο το αντικείμενο της συμφωνίας, λαμβανομένου υπόψη του οικονομικού πλαισίου εντός του οποίου εντάσσεται. Πάντως, δεν επιβάλλεται η εξέταση των αποτελεσμάτων μιας συμφωνίας εφόσον έχει αποδειχθεί το επιζήμιο για τον ανταγωνισμό αντικείμενο αυτής (βλ., συναφώς, αποφάσεις του Δικαστηρίου της 6ης Οκτωβρίου 2009, C-501/06 P, C-513/06 P, C-515/06 P και C-519/06 P, GlaxoSmithKline Services κ.λπ. κατά Επιτροπής κ.λπ., Συλλογή 2009, σ. I-9291 , σκέψη 55, και της 4ης Οκτωβρίου 2011, C-403/08 και C-429/08, Football Association Premier League κ.λπ., Συλλογή 2011, σ. Ι-9083 , σκέψη 135). Επομένως, πρέπει να απορριφθεί το επιχείρημα των προσφυγουσών ότι η εφαρμογή τέτοιας συμφωνίας είναι «αδύνατη». Υπό τις συνθήκες αυτές, παρέλκει η εξέταση του ζητήματος αν πληρούνται εν προκειμένω και τα κριτήρια που απαιτεί η νομολογία προκειμένου να διαπιστωθεί η ύπαρξη εναρμονισμένης πρακτικής (βλ. νομολογία που παρατίθεται με τη σκέψη 75 ανωτέρω). Συγκεκριμένα, δεδομένου ότι στην υπό κρίση υπόθεση ικανοποιείται το κριτήριο κατά το οποίο, για τη δυνατότητα εφαρμογής της απαγόρευσης του άρθρου 81 ΕΚ, πρέπει αναγκαστικά να πρόκειται για «συμφωνία», το εν λόγω ζήτημα αφορά αποκλειστικά και μόνο εναλλακτικό χαρακτηρισμό της ίδιας συμπράξεως που δεν ασκεί επιρροή στην υπόλοιπη ανάλυση. Επομένως, από το σύνολο των ανωτέρω εκτιμήσεων προκύπτει ότι η αιτίαση που αντλείται από παράβαση του άρθρου 81 ΕΚ πρέπει να απορριφθεί ως αβάσιμη. Ως προς την αιτίαση που αντλείται από φερόμενη «παράβαση της υποχρεώσεως αιτιολογήσεως όσον αφορά την απόδειξη της παραβάσεως», επισημαίνεται ότι οι προσφεύγουσες κάνουν νύξη περί ελλιπούς αιτιολογίας μόνον στον τίτλο του παρόντος λόγου ακυρώσεως, χωρίς ωστόσο να προβάλλουν επιχειρήματα προς στήριξή του. Δεδομένου όμως ότι η αιτίαση αυτή δεν είναι ούτε κατά το ελάχιστο τεκμηριωμένη ή θεμελιωμένη, πρέπει να θεωρηθεί ως μέρος του παρόντος λόγου ακυρώσεως και ως στρεφόμενη κατά του βάσιμου της αιτιολογίας της προσβαλλομένης αποφάσεως (απόφαση του Δικαστηρίου της 2ας Απριλίου 1998, C-367/95 P, Επιτροπή κατά Sytraval και Brink’s France, Συλλογή 1998, σ. I-1719 , σκέψεις 65 έως 68). Ως εκ τούτου, η αιτίαση αυτή συνάπτεται με εκείνη που αντλείται από παράβαση του άρθρου 81 ΕΚ, οπότε παρέλκει η χωριστή εξέτασή της. Ακόμα και αν γίνει δεκτό ότι οι προσφεύγουσες προβάλλουν λυσιτελώς έλλειψη αιτιολογίας της προσβαλλομένης αποφάσεως ή ότι ο λόγος αυτός πρέπει να εξεταστεί αυτεπαγγέλτως, υπενθυμίζεται ότι η απαιτούμενη από το άρθρο 253 ΕΚ αιτιολογία πρέπει να εμφαίνει κατά τρόπο σαφή και μη διφορούμενο τη συλλογιστική του θεσμικού οργάνου που εξέδωσε την πράξη, ούτως ώστε να παρέχεται η δυνατότητα στους μεν ενδιαφερόμενους να υπερασπιστούν τα δικαιώματά τους, στο δε αρμόδιο δικαιοδοτικό όργανο να ασκήσει τον έλεγχό του (αποφάσεις του Δικαστηρίου της 18ης Σεπτεμβρίου 2003, C-338/00 P, Volkswagen κατά Επιτροπής, Συλλογή 2003, σ. I-9189 , σκέψη 124, και της 10ης Ιουλίου 2008, C-413/06 P, Bertelsmann και Sony Corporation of America κατά Impala, Συλλογή 2008, σ. I-4951 , σκέψεις 166 και 178). Μολονότι, κατ’ επιταγή του άρθρου 253 ΕΚ, η Επιτροπή υποχρεούται να εκθέτει τα πραγματικά και νομικά στοιχεία που δικαιολογούν την απόφαση, καθώς και τις νομικές εκτιμήσεις που την ώθησαν στη λήψη της, η διάταξη αυτή δεν επιβάλλει στην Επιτροπή την υποχρέωση να προβαίνει σε λεπτομερή εξέταση του συνόλου των πραγματικών και νομικών στοιχείων που τέθηκαν υπόψη της κατά τη διοικητική διαδικασία (αποφάσεις του Δικαστηρίου της 17ης Ιανουαρίου 1984, 43/82 και 63/82, VBVB και VBBB κατά Επιτροπής, Συλλογή 1984, σ. 19 , σκέψη 22, της 11ης Ιουλίου 1989, 246/86, Belasco κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 1989, σ. 2117 , σκέψη 55, και προπαρατεθείσα απόφαση Volkswagen κατά Επιτροπής, σκέψη 127· βλ., επίσης, απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 5ης Οκτωβρίου 2011, T-11/06, Romana Tabacchi κατά Επιτροπής, Συλλογή 2011, σ. ΙΙ-6681 , σκέψη 233). Το ζήτημα αν η αιτιολογία μιας πράξεως ανταποκρίνεται στις επιταγές του εν λόγω άρθρου πρέπει να εξετάζεται σε συνάρτηση με τις περιστάσεις της συγκεκριμένης περιπτώσεως, ιδίως δε σε συνάρτηση με το περιεχόμενο της πράξεως, τη φύση των προβαλλόμενων λόγων και το συμφέρον που έχουν οι αποδέκτες της πράξεως ή άλλα πρόσωπα τα οποία η πράξη αφορά άμεσα και ατομικά να λάβουν διευκρινίσεις (βλ. απόφαση του Δικαστηρίου της 2ας Δεκεμβρίου 2009, C-89/08 P, Επιτροπή κατά Ιρλανδίας κ.λπ., Συλλογή 2009, σ. I-11245 , σκέψη 77 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Εν προκειμένω όμως, η Επιτροπή εξέθεσε λεπτομερώς με την προσβαλλόμενη απόφαση τα πραγματικά και νομικά στοιχεία καθώς και το σύνολο των εκτιμήσεων που την ώθησαν να εκδώσει την απόφαση αυτή. Επιπλέον, η αιτιολογία της εν λόγω αποφάσεως υπήρξε επαρκής ώστε να καταστήσει δυνατό στις προσφεύγουσες το να πληροφορηθούν τους δικαιολογητικούς της λόγους προκειμένου να υπερασπιστούν τα δικαιώματά τους, αλλά και στο Γενικό Δικαστήριο να ασκήσει τον έλεγχό του. Ως εκ τούτου, δεν διαπιστώνεται ελλιπής αιτιολογία της προσβαλλομένης αποφάσεως όσον αφορά την απόδειξη παραβάσεως του άρθρου 81 ΕΚ, οπότε η σχετική αιτίαση πρέπει εν πάση περιπτώσει να απορριφθεί. Κατά συνέπεια, ο παρών λόγος πρέπει να απορριφθεί στο σύνολό του. Γ – Επί του δεύτερου λόγου ακυρώσεως, που αντλείται από προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας 1. Προκαταρκτικές παρατηρήσεις Οι προσφεύγουσες υποστηρίζουν ότι η Επιτροπή προσέβαλε τα δικαιώματά τους άμυνας και ότι παρέβη επίσης τα άρθρα 2 και 27 του κανονισμού 1/2003. Η προσβαλλόμενη απόφαση διαπιστώνει διαφορετική παράβαση από εκείνη που προσάφθηκε με την ανακοίνωση των αιτιάσεων κατά τη διάρκεια της διοικητικής διαδικασίας. Η Επιτροπή διεξήγαγε έρευνα και συνέλεξε συμπληρωματικά έγγραφα και μετά την έκδοση της ανακοινώσεως των αιτιάσεων. Οι προσφεύγουσες όμως δεν ήταν σε θέση να ασκήσουν τα δικαιώματά τους άμυνας ως προς τα μεταγενέστερα αυτά στοιχεία. Αφενός, η προσβαλλόμενη απόφαση διαπιστώνει παραβάσεις και λαμβάνει υπόψη πραγματικά στοιχεία που δεν μνημονεύονται στην ανακοίνωση των αιτιάσεων, ειδικότερα τα έγγραφα τα σχετικά με τις διμερείς επαφές της 8ης και της 9ης Νοεμβρίου 2000. Αφετέρου, η ανακοίνωση των αιτιάσεων διαπίστωσε «διαρκή παράβαση», ενώ η προσβαλλόμενη απόφαση «παράβαση εξάμηνης διάρκειας». Η Fluorsid επικρίνει επίσης το γεγονός ότι στην ανακοίνωση των αιτιάσεων δεν γίνεται μνεία της αίτησης για μείωση του ποσού του προστίμου που υπέβαλε η εταιρία αυτή στην Επιτροπή και προβάλλει έλλειψη αιτιολογίας όσον αφορά την απόρριψη της εν λόγω αίτησης με την ανακοίνωση των αιτιάσεων. Η Επιτροπή αμφισβητεί την ορθότητα των επιχειρημάτων των προσφευγουσών. Τα έγγραφα τα σχετικά με τις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές περιέχονταν στον διοικητικό φάκελο της Επιτροπής. Η Επιτροπή δεν διεύρυνε τις αιτιάσεις που προέβαλε κατά των μελών της συμπράξεως. Τα πραγματικά περιστατικά που διαπίστωσε το θεσμικό αυτό όργανο και τα οποία προσήψε στα μέλη της συμπράξεως ήταν γνωστά στους ενδιαφερόμενους. Η τελική απόφαση της Επιτροπής, δηλαδή η προσβαλλόμενη απόφαση, δεν ήταν επιβεβλημένο να συμπίπτει απολύτως με την ανακοίνωση των αιτιάσεων. Η Επιτροπή επισημαίνει ότι δεν έκρινε αναγκαίο να εκδώσει συμπληρωματική ανακοίνωση αιτιάσεων ως προς τα νέα αποδεικτικά στοιχεία που δεν περιλαμβάνονταν στην ανακοίνωση των αιτιάσεων. Τα έγγραφα αυτά δεν θέτουν υπό αμφισβήτηση τα αποδεικτικά στοιχεία που ήδη είχαν γίνει δεκτά ούτε συνεπάγονται την εξαγωγή διαφορετικών συμπερασμάτων. Επιπλέον, όσον αφορά τη φερόμενη προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας της Fluorsid σε σχέση με την αίτησή της για μείωση του ποσού του προστίμου, η Επιτροπή εκτίμησε ότι η αίτηση μείωσης του ποσού του προστίμου της Fluorsid δεν ήταν δικαιολογημένη, καθόσον τα αποδεικτικά στοιχεία που προσκόμισε η εν λόγω εταιρία δεν συνιστούσαν σημαντική προστιθέμενη αξία, πράγμα για το οποίο ενημέρωσε την ενδιαφερόμενη στις 13 Ιουλίου 2007. Η Επιτροπή δεν όφειλε να τοποθετηθεί επί της αιτήσεως αυτής παρά μόνο με την προσβαλλόμενη απόφαση, πράγμα το οποίο και έπραξε. Κατά συνέπεια, παρασχέθηκε στη Fluorsid η δυνατότητα να ασκήσει τα δικαιώματά της άμυνας κατά τη διάρκεια της διοικητικής διαδικασίας, έχοντας επίγνωση του ότι η αίτησή της για μείωση του ποσού του προστίμου είχε απορριφθεί. Υπενθυμίζεται ότι ο σεβασμός των δικαιωμάτων άμυνας στο πλαίσιο των διοικητικών διαδικασιών που αφορούν την πολιτική του ανταγωνισμού συνιστά γενική αρχή του δικαίου της Ευρωπαϊκής Ένωσης, την τήρηση της οποίας διασφαλίζουν τα δικαιοδοτικά όργανά της (βλ. απόφαση του Δικαστηρίου της 3ης Σεπτεμβρίου 2009, C-534/07 P, Prym και Prym Consumer κατά Επιτροπής, Συλλογή 2009, σ. I-7415 , σκέψη 26 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Όπως γίνεται δεκτό κατά πάγια νομολογία, ο σεβασμός των δικαιωμάτων άμυνας επιβάλλει να παρέχεται στην ενδιαφερόμενη επιχείρηση, κατά τη διοικητική διαδικασία, η δυνατότητα να γνωστοποιήσει λυσιτελώς την άποψή της σχετικά με το υποστατό και την κρισιμότητα των προβαλλόμενων πραγματικών περιστατικών, καθώς και σχετικά με τα έγγραφα που έλαβε υπόψη της η Επιτροπή για να στηρίξει τη διαπίστωσή της ότι συντρέχει παραβίαση της Συνθήκης (βλ. αποφάσεις του Δικαστηρίου της 7ης Ιουνίου 1983, 100/80 έως 103/80, Musique Diffusion française κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 1983, σ. 1825 , σκέψη 10, της 6ης Απριλίου 1995, C-310/93 P, BPB Industries και British Gypsum κατά Επιτροπής, Συλλογή 1995, σ. I-865 , σκέψη 21, και της 9ης Ιουλίου 2009, C-511/06 P, Archer Daniels Midland κατά Επιτροπής, Συλλογή 2009, σ. I-5843 , σκέψη 88 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Το άρθρο 27, παράγραφος 1, του κανονισμού 1/2003 αντανακλά την αρχή αυτή στο μέτρο που προβλέπει ότι στους εμπλεκομένους αποστέλλεται ανακοίνωση των αιτιάσεων η οποία πρέπει να εκθέτει σαφώς όλα τα ουσιώδη στοιχεία επί των οποίων στηρίζεται η Επιτροπή σ’ αυτό το στάδιο της διαδικασίας (βλ., συναφώς, απόφαση Aalborg Portland κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 71 ανωτέρω, σκέψη 67), ώστε οι ενδιαφερόμενοι να είναι σε θέση να αντιληφθούν ποιες ενέργειες τους προσάπτει η Επιτροπή και ποια αποδεικτικά στοιχεία έχει στη διάθεσή της (βλ., συναφώς, απόφαση του Δικαστηρίου της 15ης Οκτωβρίου 2002, C-238/99 P, C-244/99 P, C-245/99 P, C-247/99 P, C-250/99 P έως C-252/99 P και C-254/99 P, Limburgse Vinyl Maatschappij κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2002, σ. I-8375 , σκέψεις 315 και 316, και απόφαση Aalborg Portland κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 71 ανωτέρω, σκέψεις 66 και 67), καθώς και να αμυνθούν λυσιτελώς προτού το θεσμικό αυτό όργανο εκδώσει οριστική απόφαση (βλ., συναφώς, απόφαση Archer Daniels Midland κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 107 ανωτέρω, σκέψεις 85 και 86). Η ανωτέρω επιταγή πληρούται όταν η συγκεκριμένη απόφαση δεν προσάπτει στους ενδιαφερόμενους παραβάσεις διαφορετικές από εκείνες που παρατίθενται με την ανακοίνωση των αιτιάσεων και λαμβάνει υπόψη μόνον τα πραγματικά περιστατικά για τα οποία οι ενδιαφερόμενοι είχαν την ευκαιρία να παράσχουν εξηγήσεις (βλ., συναφώς, απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 19ης Μαρτίου 2003, T-213/00, CMA CGM κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2003, σ. II-913 , σκέψη 109 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Παρά ταύτα, η παράθεση των ουσιωδών στοιχείων στα οποία στηρίζεται η Επιτροπή με την ανακοίνωση των αιτιάσεων μπορεί να γίνει συνοπτικά, η δε τελική απόφαση δεν χρειάζεται κατ’ ανάγκη να αποτελεί αντίγραφο της ανακοινώσεως των αιτιάσεων (βλ., συναφώς, απόφαση Musique Diffusion française κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 107 ανωτέρω, σκέψη 14), καθόσον η ανακοίνωση αυτή συνιστά προκαταρκτικό έγγραφο, του οποίου οι πραγματικές και νομικές εκτιμήσεις έχουν αμιγώς προσωρινό χαρακτήρα (βλ., συναφώς, απόφαση του Δικαστηρίου της 17ης Νοεμβρίου 1987, 142/84 και 156/84, British American Tobacco και Reynolds Industries κατά Επιτροπής, Συλλογή 1987, σ. 4487 , σκέψη 70). Ως εκ τούτου, είναι θεμιτό να πραγματοποιούνται προσθήκες στην ανακοίνωση των αιτιάσεων υπό το πρίσμα του υπομνήματος απαντήσεως των διαδίκων, των οποίων τα επιχειρήματα αποδεικνύουν ότι όντως άσκησαν τα δικαιώματά τους άμυνας. Η Επιτροπή μπορεί επίσης, ενόψει της διοικητικής διαδικασίας, να αναθεωρήσει ή να προσθέσει πραγματικά ή νομικά επιχειρήματα προς στήριξη των αιτιάσεων που διατύπωσε (βλ., συναφώς, αποφάσεις του Γενικού Δικαστηρίου της 28ης Φεβρουαρίου 2002, T-86/95, Compagnie générale maritime κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2002, σ. II-1011 , σκέψη 448, και της 22ας Οκτωβρίου 2002, Τ- 310/01, Schneider Electric κατά Επιτροπής, Συλλογή 2002, σ. ΙΙ-4071 , σκέψη 438). Κατά συνέπεια, μέχρι την έκδοση τελικής αποφάσεως, η Επιτροπή μπορεί, ενόψει ιδίως των γραπτών ή προφορικών παρατηρήσεων των μερών, είτε να εγκαταλείψει ορισμένες ή ακόμη και όλες τις αιτιάσεις που αρχικά διατύπωσε εναντίον τους και να μεταβάλει έτσι τη θέση της υπέρ αυτών είτε, αντιθέτως, να αποφασίσει να προσθέσει νέες αιτιάσεις, υπό την προϋπόθεση ότι θα παράσχει στις ενδιαφερόμενες επιχειρήσεις τη δυνατότητα να διατυπώσουν συναφώς την άποψή τους (βλ. απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 30ής Σεπτεμβρίου 2003, T-198/98, T-212/98 έως T-214/98, Atlantic Container Line κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2003, σ. II-3275 , σκέψη 115 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Εκτός αυτού, υπενθυμίζεται ότι, κατά τη νομολογία, προσβάλλονται τα δικαιώματα άμυνας οσάκις υφίσταται το ενδεχόμενο, λόγω παρατυπίας εκ μέρους της Επιτροπής, η κινηθείσα από αυτήν διοικητική διαδικασία να καταλήξει πιθανώς σε διαφορετικό αποτέλεσμα. Η προσφεύγουσα επιχείρηση αποδεικνύει ότι έλαβε χώρα τέτοια προσβολή εφόσον αποδείξει επαρκώς όχι ότι η απόφαση της Επιτροπής θα είχε διαφορετικό περιεχόμενο, αλλά ότι θα μπορούσε να υποστηρίξει καλύτερα την άμυνά της αν δεν είχε διαπραχθεί η διαδικαστική πλημμέλεια, παραδείγματος χάρη ως εκ του ότι θα μπορούσε να χρησιμοποιήσει για την άμυνά της έγγραφα στα οποία δεν της επετράπη η πρόσβαση κατά τη διοικητική διαδικασία (βλ., συναφώς, αποφάσεις του Δικαστηρίου της 2ας Οκτωβρίου 2003, C-194/99 P, Thyssen Stahl κατά Επιτροπής, Συλλογή 2003, σ. I-10821 , σκέψη 31 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία, και της 1ης Ιουλίου 2010, C-407/08 P, Knauf Gips κατά Επιτροπής, Συλλογή 2010, σ. I-6375 , σκέψη 28· βλ., επίσης, κατ’ αναλογία, απόφαση του Δικαστηρίου της 1ης Οκτωβρίου 2009, C-141/08 P, Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware κατά Συμβουλίου, Συλλογή 2009, σ. I-9147 , σκέψη 94). Όσον αφορά ειδικότερα το δικαίωμα προσβάσεως στον φάκελο, κατά πάγια νομολογία που αφορά την περίπτωση στην οποία απορρίπτεται αίτηση προσβάσεως σε συγκεκριμένο έγγραφο γίνεται δεκτό ότι αρκεί η επιχείρηση να αποδεικνύει ότι θα μπορούσε να χρησιμοποιήσει το εν λόγω έγγραφο για την άμυνά της (βλ. απόφαση του Δικαστηρίου της 25ης Οκτωβρίου 2011, C-109/10 P, Solvay κατά Επιτροπής, Συλλογή 2011, σ. Ι-10329 , σκέψη 57 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία, και προτάσεις που ανέπτυξε η γενική εισαγγελέας J. Kokott στην ίδια υπόθεση, Συλλογή 2011, σ. Ι-10329, σημείο 171 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία· προπαρατεθείσες αποφάσεις Aalborg Portland κ.λπ. κατά Επιτροπής, σκέψη 71 ανωτέρω, σκέψεις 74 και 75· Knauf Gips κατά Επιτροπής, σκέψη 110 ανωτέρω, σκέψη 23, και της 15ης Οκτωβρίου 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij κ.λπ. κατά Επιτροπής, σκέψη 108 ανωτέρω, σκέψεις 318 και 324). Δεν απόκειται στην επιχείρηση αυτή να αποδείξει ότι η επίμαχη παρατυπία θα επηρέαζε εις βάρος της την εξέλιξη της διαδικασίας και το περιεχόμενο της αποφάσεως της Επιτροπής, αλλ’ αποκλειστικά ότι η παρατυπία ήταν σε θέση να επηρεάσει την έκβαση της διαδικασίας και το περιεχόμενο της αποφάσεως της Επιτροπής (βλ., συναφώς, προπαρατεθείσες προτάσεις που ανέπτυξε η γενική εισαγγελέας J. Kokott στην υπόθεση επί της οποίας εκδόθηκε η απόφαση της 25ης Οκτωβρίου 2011 Solvay κατά Επιτροπής, σημεία 179 και 181, καθώς και αποφάσεις του Δικαστηρίου της 8ης Ιουλίου 1999, C-51/92 P, Hercules Chemicals κατά Επιτροπής, Συλλογή 1999, σ. I-4235 , σκέψη 81, της 2ας Οκτωβρίου 2003, C-199/99 P, Corus UK κατά Επιτροπής, Συλλογή 2003, σ. I-11177 , σκέψη 128· προπαρατεθείσες αποφάσεις της 15ης Οκτωβρίου 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij κ.λπ. κατά Επιτροπής, σκέψη 108 ανωτέρω, σκέψη 318, και Aalborg Portland κ.λπ. κατά Επιτροπής, σκέψη 71 ανωτέρω, σκέψη 74). Επομένως, σε περίπτωση μη γνωστοποιήσεως των εγγράφων, η ενδιαφερόμενη επιχείρηση δεν χρειάζεται να αποδείξει ότι η διοικητική διαδικασία θα είχε διαφορετική έκβαση αν τα επίμαχα έγγραφα είχαν καταστεί γνωστά, αλλ’ αρκεί να αποδείξει το ενδεχόμενο, έστω και περιορισμένο, τα μη γνωστοποιηθέντα κατά τη διοικητική διαδικασία έγγραφα να μπορούσαν να αποβούν χρήσιμα για την άμυνά της (βλ. προπαρατεθείσες προτάσεις που ανέπτυξε η γενική εισαγγελέας J. Kokott στην υπόθεση επί της οποίας εκδόθηκε η απόφαση της 25ης Οκτωβρίου 2011 Solvay κατά Επιτροπής, σημείο 181 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία, και προπαρατεθείσα απόφαση Aalborg Portland κ.λπ. κατά Επιτροπής, σκέψη 71 ανωτέρω, σκέψη 131). 2. Επί της φερόμενης προσβολής των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με τα έγγραφα που αφορούν τις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές Εν προκειμένω, οι προσφεύγουσες υποστηρίζουν, κατά βάση, ότι η Επιτροπή στήριξε την προσβαλλόμενη απόφαση σε στοιχεία μη περιλαμβανόμενα στην ανακοίνωση των αιτιάσεων, μεταξύ άλλων σε έγγραφα σχετικά με τις επαφές της 8ης και της 9ης Νοεμβρίου 2000, η ενέργεια δε αυτή συνιστά προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας. Συναφώς, από τις σκέψεις 20 έως 22, 76, 86 έως 88 ανωτέρω (βλ. επίσης αιτιολογική σκέψη 239 της προσβαλλομένης αποφάσεως) προκύπτει ότι με την προσβαλλόμενη απόφαση η Επιτροπή όντως στηρίχθηκε στα εν λόγω έγγραφα προκειμένου να αποδείξει την ύπαρξη της συμπράξεως και την εφαρμογή της καθώς και να συναγάγει τις αναγκαίες συνέπειες στο πλαίσιο εκτιμήσεως της σοβαρότητας της παραβάσεως και του καθορισμού του ποσού του προστίμου που έπρεπε να επιβληθεί στις προσφεύγουσες. Επομένως, σε πρώτο στάδιο, πρέπει να γίνει αντιπαραβολή του περιεχομένου της ανακοινώσεως των αιτιάσεων με εκείνο της προσβαλλομένης αποφάσεως. Με την ανακοίνωση των αιτιάσεων, η Επιτροπή έκρινε ότι τα μέλη της συμπράξεως διατηρούσαν επαφές από το 1997 (παράγραφοι 76 επ.), και μνημόνευσε μια σύσκεψη διεξαχθείσα στην Ελλάδα στις 29 Ιουλίου 1999 (παράγραφοι 85 επ.) καθώς και «μεταγενέστερες συσκέψεις» (παράγραφοι 92 επ.) αλλά και τη σύσκεψη του Μιλάνου (παράγραφοι 103 επ.). Η ανακοίνωση των αιτιάσεων, στο τμήμα όπου περιγράφονται τα πραγματικά περιστατικά σχετικά με την εφαρμογή της συμπράξεως, κάνει λόγο για επαφές μεταξύ των μελών της συμπράξεως, στις οποίες περιλαμβάνονται και ορισμένες μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου. Η Επιτροπή εκτίμησε ότι «μετά τη σύσκεψη του Μιλάνου, οι επιχειρήσεις που εμπλέκονταν στη συναφθείσα συμφωνία εξακολούθησαν μέσω διμερών επαφών να ανταλλάσσουν πληροφορίες σε σχέση με την αγορά του φθοριούχου αργιλίου» (παράγραφος 117). Συναφώς, το θεσμικό αυτό όργανο παραπέμπει ρητώς σε ορισμένες επαφές της 25ης Οκτωβρίου 2000, σε επαφές καθ’ όλη τη διάρκεια του 2001, σε μια συνδιάσκεψη που διοργανώθηκε μεταξύ 17ης και 21ης Φεβρουαρίου 2012, σε μια άλλη συνδιάσκεψη στο Σαν Ντιέγκο της Καλιφόρνια (Ηνωμένες Πολιτείες) στις 6 Μαρτίου 2003 καθώς και σε ορισμένες επαφές του Ιανουαρίου του 2004 και της 21ης Ιανουαρίου 2005 (παράγραφοι 118 έως 123). Εκτός αυτού, η Επιτροπή επισήμανε ότι η σύμπραξη είχε τεθεί σε εφαρμογή, πράγμα το οποίο επρόκειτο να λάβει υπόψη στο πλαίσιο εκτιμήσεως της σοβαρότητας της παραβάσεως (παράγραφος 227). Όσον αφορά τη διάρκεια της παραβάσεως, με την ανακοίνωση των αιτιάσεων η Επιτροπή έκρινε ότι η παράβαση είχε αρχίσει στις 30 Ιουνίου 1997, ημερομηνία διεξαγωγής της συσκέψεως στη Σούσα (Τυνησία), και είχε ενταθεί από τη σύσκεψη που διεξήχθη στην Ελλάδα στις 29 Ιουλίου 1999, «ημερομηνία συνάψεως και θέσεως σε ισχύ της οριστικής συμφωνίας σχετικά με την αύξηση των τιμών για τις πωλήσεις το 2000», καθώς και ότι στις 12 Ιουλίου 2000 είχε συναφθεί ανάλογη συμφωνία στο Μιλάνο σχετική με τις τιμές πώλησης για το 2001. Από τα ανωτέρω η Επιτροπή συνήγαγε ότι η παράβαση είχε συνεχιστεί, στην περίπτωση των Fluorsid, ICF και ΙQM, «τουλάχιστον έως τις 31 Δεκεμβρίου 2001», η δε καταληκτική ημερομηνία εφαρμογής της συμφωνίας αυτής συμπίπτει με τη λήξη της περιόδου κατά την οποία πραγματοποιήθηκαν οι πωλήσεις τις οποίες αφορά η συμφωνία (παράγραφος 216). Με τις αιτιολογικές σκέψεις 155 και 156 της προσβαλλομένης αποφάσεως, η Επιτροπή μνημονεύει «διμερείς επαφές κατά τη διάρκεια του φθινοπώρου του 2000», ειδικότερα εκείνες της 25ης Οκτωβρίου και της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000. Οι επαφές αυτές αποδεικνύουν την παρακολούθηση εφαρμογής της συμφωνίας που είχε συναφθεί στο πλαίσιο της συσκέψεως του Μιλάνου. Με την αιτιολογική σκέψη 239 της προσβαλλομένης αποφάσεως, η Επιτροπή παραπέμπει εκ νέου στα έγγραφα τα σχετικά με τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 όσον αφορά την εφαρμογή της συμπράξεως στο πλαίσιο καθορισμού του βασικού ποσού του προστίμου. Το θεσμικό αυτό όργανο επισημαίνει ότι συνεκτίμησε τον βαθμό εφαρμογής της συμπράξεως προκειμένου να καθορίσει το ποσοστό της αξίας επί των αγορών που έπρεπε να λάβει υπόψη και παραπέμπει μεταξύ άλλων στις αιτιολογικές σκέψεις 154 έως 156 της προσβαλλομένης αποφάσεως. Όσον αφορά τη διάρκεια της παραβάσεως, με την προσβαλλόμενη απόφαση η Επιτροπή έκρινε ότι η παράβαση διήρκεσε τουλάχιστον κατά την περίοδο από τις 12 Ιουλίου μέχρι τις 31 Δεκεμβρίου 2000 (αιτιολογικές σκέψεις 241 και 147 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Κατά το γράμμα της αιτιολογικής σκέψης 146 της προσβαλλομένης αποφάσεως, «οι συμβάσεις προμήθειας τίθενται υπό διαπραγμάτευση εκ των προτέρων κατά την περίοδο που αρχίζει εντός του δευτέρου εξαμήνου κάθε ημερολογιακού έτους και λήγει κατά το τέλος του ίδιου αυτού ημερολογιακού έτους ή κατά τη διάρκεια του πρώτου πενταμήνου του επόμενου ημερολογιακού έτους». Ως εκ τούτου, η Επιτροπή έκρινε ότι, σύμφωνα με την πρακτική του τομέα του φθοριούχου αργιλίου, οι τιμές καθορίζονταν εκ των προτέρων για το επόμενο οικονομικό έτος. Τέλος, διευκρινίζεται ότι τα έγγραφα σχετικά με τις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές, στις οποίες περιλαμβάνονται και εκείνες της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000, δεν μνημονεύονται στο τμήμα της προσβαλλομένης αποφάσεως που αφορά τη διάρκεια της παραβάσεως. Επομένως, και παρά το γεγονός ότι η ανακοίνωση των αιτιάσεων παραπέμπει σε έγγραφα σχετικά με τις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές, οι οποίες μνημονεύονται στη σκέψη 115 ανωτέρω, διαπιστώνεται ότι δεν περιέχει ρητή μνεία στα έγγραφα που αφορούν τις διμερείς επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000, στις οποίες αντιθέτως στηρίχθηκε η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση. Εντούτοις, τα έγγραφα αυτά σχετικά με τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 περιλαμβάνονταν στον διοικητικό φάκελο της Επιτροπής, η οποία τα ανακοίνωσε στους μετέχοντες στη διοικητική διαδικασία, και επομένως και στις προσφεύγουσες, κατά τον χρόνο αποστολής της ανακοινώσεως των αιτιάσεων, ώστε οι ενδιαφερόμενοι να ασκήσουν τα δικαιώματά τους άμυνας και προσβάσεως στον φάκελο. Επιπλέον, δεν αμφισβητείται ότι, αφενός, στις προσφεύγουσες χορηγήθηκε πλήρης πρόσβαση στον φάκελο, ακόμα και στα έγγραφα που αφορούσαν τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 και ότι, αφετέρου, η ανακοίνωση των αιτιάσεων έκανε ρητή αναφορά, έστω και με γενικούς όρους, στις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές. Τόσο από τις διμερείς επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 που δεν μνημονεύονται στην ανακοίνωση των αιτιάσεων όσο και από εκείνες που αναφέρονται ρητώς στην εν λόγω ανακοίνωση προκύπτει ότι οι προσφεύγουσες εμπλέκονταν στη σύμπραξη και στη θέση της σε εφαρμογή μετά τη σύσκεψη του Μιλάνου. Ως προς το σημείο αυτό πάντως αρκούσε η Επιτροπή να έχει στηρίξει την περιλαμβανόμενη στην ανακοίνωση των αιτιάσεων εκτίμησή της σχετικά με την ύπαρξη ενιαίας και διαρκούς παραβάσεως και τη θέση της σε εφαρμογή σε διάφορα στοιχεία, στα οποία καταλέγονται η σύσκεψη του Μιλάνου και οι μεταγενέστερες αυτής διμερείς και πολυμερείς επαφές, μεταξύ άλλων μια επαφή του Οκτωβρίου 2000, δηλαδή χρονολογούμενη από το φθινόπωρο του 2000. Συγκεκριμένα, τα αποδεικτικά στοιχεία που παραθέτει η ανακοίνωση των αιτιάσεων ήταν από μόνα τους επαρκή ώστε να προειδοποιηθούν οι προσφεύγουσες για το ενδεχόμενο να τα χρησιμοποιήσει η Επιτροπή εναντίον τους ως ενοχοποιητικά αποδεικτικά μέσα. Κατά συνέπεια, λαμβανομένων υπόψη των εγγράφων σχετικά με τις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές που αναφέρονται στην ανακοίνωση των αιτιάσεων, τα έγγραφα σχετικά με τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 δεν συνιστούσαν αναγκαία στοιχεία για να αποδειχθεί η διαρκής παράβαση και η θέση της σε εφαρμογή. Ως εκ τούτου, με την αιτιολογική σκέψη 156 της προσβαλλομένης αποφάσεως, ειδικότερα δε με την υποσημείωση 128, η Επιτροπή παραπέμπει και στην επαφή της 25ης Οκτωβρίου 2000, η οποία είχε ήδη μνημονευθεί στην παράγραφο 118 της ανακοινώσεως των αιτιάσεων. Κατά συνέπεια, τα έγγραφα τα σχετικά με τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 δεν ήταν, αυτά καθαυτά, καθοριστικά για τη διαμόρφωση του συμπεράσματος στο οποίο κατέληξε η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση, δεδομένου ότι, βάσει άλλων αποδεικτικών στοιχείων, με την ανακοίνωση των αιτιάσεων είχε ήδη διαπιστωθεί τόσο η διαρκής παράβαση όσο και η εφαρμογή της πέραν της 31ης Δεκεμβρίου 2000. Επιπλέον, υπενθυμίζεται η νομολογία που παρατίθεται με τη σκέψη 110 ανωτέρω και κατά την οποία τα δικαιώματα άμυνας προσβάλλονται όταν υφίσταται το ενδεχόμενο, λόγω παρατυπίας εκ μέρους της Επιτροπής, δηλαδή, εν προκειμένω, λόγω ελλείψεως ρητών παραπομπών της ανακοινώσεως των αιτιάσεων στα έγγραφα τα σχετικά με τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000, η κινηθείσα διοικητική διαδικασία να καταλήξει πιθανώς σε διαφορετικό αποτέλεσμα. Διαπιστώνεται όμως ότι τούτο δεν ισχύει εν προκειμένω. Συγκεκριμένα, όπως διαπιστώθηκε με τη σκέψη 121 ανωτέρω, οι προσφεύγουσες είχαν πλήρη πρόσβαση όχι μόνο στην ανακοίνωση των αιτιάσεων αλλά και στα έγγραφα τα σχετικά με τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000, χωρίς να κατορθώσουν να αντλήσουν από αυτά οποιοδήποτε απαλλακτικό στοιχείο, ούτε κατά τη διοικητική ούτε κατά την ένδικη διαδικασία. Επιπροσθέτως, κατά το στάδιο της διοικητικής διαδικασίας, οι προσφεύγουσες παραιτήθηκαν ακόμα και από το να τοποθετηθούν επί των μεταγενέστερων της συσκέψεως του Μιλάνου επαφών που μνημονεύονταν ρητώς στην ανακοίνωση των αιτιάσεων (παράγραφοι 117 έως 123 της ανακοινώσεως των αιτιάσεων). Ομοίως, κατά την ένδικη διαδικασία, οι προσφεύγουσες δεν διευκρίνισαν αλλ’ ούτε και τεκμηρίωσαν την άποψή τους ότι η έλλειψη ρητής αναφοράς στα έγγραφα αυτά με την ανακοίνωση των αιτιάσεων έθιξε την αποτελεσματικότητα της άμυνάς τους κατά τη διάρκεια της διοικητικής διαδικασίας και ότι θα μπορούσαν να έχουν αμυνθεί αποτελεσματικότερα αν είχαν συγκεκριμένη ενημέρωση, κατά το στάδιο αυτό, για την πρόθεση της Επιτροπής να χρησιμοποιήσει, με την προσβαλλόμενη απόφαση, τα έγγραφα της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000 ως ενοχοποιητικά στοιχεία της συμμετοχής τους στην παράβαση και στην εφαρμογή της. Αντιθέτως, λαμβανομένου υπόψη του περιεχομένου των εγγράφων αυτών καθώς και του γεγονότος ότι οι προσφεύγουσες είχαν πλήρη γνώση τους, καθόσον αποτελούσαν οι ίδιες τις συντάκτριες των εγγράφων αυτών που προέρχονταν από τη δική τους εσωτερική σφαίρα, διαπιστώνεται ότι οι προσφεύγουσες δεν απέδειξαν ότι θα μπορούσαν να αντλήσουν απαλλακτικά στοιχεία από τα επίμαχα έγγραφα ως προς την ύπαρξη συμφωνίας αντίθετης προς τον ανταγωνισμό και τη μεταγενέστερη εφαρμογή της. Συναφώς, διευκρινίζεται ότι η Επιτροπή δεν έλαβε υπόψη –στο πλαίσιο εκτιμήσεως της σοβαρότητας της παραβάσεως για τον υπολογισμό του ποσού του προστίμου– τις συνέπειες της παραβάσεως στην αγορά. Επομένως, οι προσφεύγουσες δεν ήταν σε θέση να αποδείξουν ότι η έλλειψη ενημέρωσής τους με την ανακοίνωση των αιτιάσεων για την πρόθεση της Επιτροπής να χρησιμοποιήσει τα επίμαχα έγγραφα ως ενοχοποιητικά στοιχεία ήταν ικανή να επηρεάσει την αποτελεσματικότητα της άμυνάς τους και, ως εκ τούτου, την εκτίμηση στην οποία θα είχε καταλήξει η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση (βλ., συναφώς και κατ’ αναλογία, απόφαση της 17ης Δεκεμβρίου 1991, Hercules Chemicals κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 75 ανωτέρω, σκέψη 56 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία, η οποία επικυρώθηκε με την απόφαση της 8ης Ιουλίου 1999, Hercules Chemicals κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 111 ανωτέρω, σκέψη 80). Εν πάση περιπτώσει, οι προσφεύγουσες δεν μπορούν να υποστηρίζουν ότι η παράλειψη αυτή ήταν ικανή να τις εμποδίσει να αμυνθούν λυσιτελώς κατά της αιτίασης ότι η παράβαση διήρκεσε μέχρι τις 31 Δεκεμβρίου 2001. Συγκεκριμένα, τόσο με την ανακοίνωση των αιτιάσεων όσο και με την προσβαλλόμενη απόφαση, η Επιτροπή δεν στήριξε την εκτίμησή της ως προς τη διάρκεια της παραβάσεως στις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000. Ως προς το σημείο αυτό, η προσβαλλόμενη απόφαση ουδόλως διαφέρει από την ανακοίνωση των αιτιάσεων, σύμφωνα με την οποία η διάρκεια που είχε αποδειχθεί όσον αφορά τις προσφεύγουσες υπερέβαινε επίσης χρονικά τη σύσκεψη του Μιλάνου, δηλαδή εκτεινόταν μέχρι τις 31 Δεκεμβρίου 2001. Ως εκ τούτου, οι προσφεύγουσες ήταν απολύτως σε θέση να αντιληφθούν τη χρησιμότητα που παρουσίαζαν για τον καθορισμό της διάρκειας της παραβάσεως τα αποδεικτικά στοιχεία που αφορούσαν τις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές και τα οποία περιλάμβανε η ανακοίνωση των αιτιάσεων και η προσβαλλόμενη απόφαση, αυτή δε τη διάρκεια της παραβάσεως η Επιτροπή τη συνήγαγε κατ’ ουσίαν από την πρακτική του τομέα του φθοριούχου αργιλίου, σύμφωνα με την οποία οι τιμές καθορίζονται εκ των προτέρων για την επόμενη εταιρική χρήση. Λαμβάνοντας υπόψη την πρακτική αυτή, βασίμως έκρινε η Επιτροπή, βάσει των αποδεικτικών στοιχείων που μνημονεύονταν ρητώς στην ανακοίνωση των αιτιάσεων, ότι το σύνολο του κρίσιμου εξαμήνου μέχρι τις 31 Δεκεμβρίου 2001 περιλαμβανόταν στη διάρκεια της παραβάσεως. Συναφώς, είναι άνευ σημασίας η πρόσθετη παραπομπή της προσβαλλομένης αποφάσεως στα έγγραφα σχετικά με τις επαφές της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000. Διευκρινίζεται επιπλέον ότι η διάρκεια στην οποία κατέληξε η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση αποτελεί την ελάχιστη διάρκεια για μια παράβαση, δεδομένου ότι οι μικρότερες του εξαμήνου περίοδοι λογίζονται ως έξι μήνες και ότι ο πολλαπλασιαστικός συντελεστής που εφαρμόζεται στο βασικό ποσό του προστίμου είναι 0,5 σε αμφότερες τις περιπτώσεις. Επομένως, ακόμα και αν υποτεθεί ότι η διάρκεια της παραβάσεως περιορίστηκε στη σύσκεψη του Μιλάνου και μόνον, χωρίς να συνεκτιμηθούν τα αποτελέσματα της συμφωνίας που συνάφθηκε στο πλαίσιο της εν λόγω συσκέψεως καθώς και οι μεταγενέστερες αυτής επαφές, ο συντελεστής της διάρκειας για τον καθορισμό του προστίμου θα ήταν ο ίδιος. Από τα ανωτέρω το Γενικό Δικαστήριο καταλήγει ότι δεν συντρέχει προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας των προσφευγουσών σε σχέση με τα έγγραφα της 8ης και 9ης Νοεμβρίου 2000, οπότε η σχετική αιτίαση πρέπει να απορριφθεί. α) Επί της φερόμενης προσβολής των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με το «χρονικό πλαίσιο» της παραβάσεως Όσον αφορά τη φερόμενη προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με τη διάρκεια της παραβάσεως, επισημαίνεται ότι η διάρκεια την οποία διαπίστωσε η προσβαλλόμενη απόφαση, δηλαδή η περίοδος από τις 12 Ιουλίου μέχρι τις 31 Δεκεμβρίου 2000, είναι βραχύτερη από εκείνη που αναφέρει η ανακοίνωση των αιτιάσεων, από την περίοδο δηλαδή που περιλαμβάνεται μεταξύ 30 Ιουνίου 1997 και 31 Δεκεμβρίου 2001. Είναι όντως αληθές ότι, με την προσβαλλόμενη απόφαση, η Επιτροπή επικαλέστηκε ορισμένα στοιχεία ενδεικτικά της λειτουργίας ορισμένων συμπαιγνιών στη βιομηχανία του φθοριούχου αργιλίου πριν τη σύσκεψη του Μιλάνου της 12ης Ιουλίου 2000, εντούτοις κατέληξε ότι δεν υπήρχαν κρίσιμες αποδείξεις για την εν λόγω προγενέστερη περίοδο (αιτιολογική σκέψη 73 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Επομένως, λαμβανομένης υπόψη της αποδεικτικής ισχύος των διαθέσιμων στοιχείων, η Επιτροπή μείωσε τελικώς τη διάρκεια της παραβάσεως επισημαίνοντας ότι δεν είχε στην κατοχή της πειστικά στοιχεία που να αποδεικνύουν την ύπαρξη συμπράξεως παρά μόνο για το χρονικό διάστημα που άρχιζε στις 12 Ιουλίου 2000 (αιτιολογικές σκέψεις 73 έως 76 και 144 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Υπό τις περιστάσεις αυτές, το γεγονός και μόνον ότι, με την ανακοίνωση των αιτιάσεων, η Επιτροπή κατέληξε, επίσης, στην προσωρινή εκτίμηση ότι η σύμπραξη άρχισε στις 30 Ιουνίου 1997, ημερομηνία της συσκέψεως στη Σούσα, και ότι εντάθηκε μετά τη σύσκεψη της 29ης Ιουλίου 1999 στην Ελλάδα (παράγραφος 216 της ανακοινώσεως των αιτιάσεων) δεν ασκεί επιρροή ούτε μπορεί να θεωρηθεί ότι επηρέασε τα συμφέροντα ή τα δικαιώματα άμυνας των προσφευγουσών, οι οποίες, όσον αφορά τη διάρκεια της προσαπτόμενης παραβάσεως, αντιμετώπισαν τελικώς, με την προσβαλλόμενη απόφαση, ηπιότερη αιτίαση (βλ., συναφώς, απόφαση JFE Engineering κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 73 ανωτέρω, σκέψη 435). Επιπλέον, αντιθέτως προς τα υποστηριζόμενα από τις προσφεύγουσες, αυτή η διαφορά στο «χρονικό πλαίσιο» της παραβάσεως που διαπίστωσε η Επιτροπή δεν ήταν σε θέση να μεταβάλει τη φύση της διαρκούς παραβάσεως στην οποία κατέληξε τόσο η ανακοίνωση των αιτιάσεων όσο και η προσβαλλόμενη απόφαση. Τέλος, επιβάλλεται η διαπίστωση ότι οι προσφεύγουσες είχαν τη δυνατότητα να υποβάλουν λυσιτελώς τις παρατηρήσεις τους επί της ανακοινώσεως των αιτιάσεων, καθώς και επί των στοιχείων που υποδείκνυαν ότι η διάρκεια της παραβάσεως ήταν μεγαλύτερη από εκείνη στην οποία κατέληξε η προσβαλλόμενη απόφαση, με την οποία η Επιτροπή παραδεκτώς απέσυρε εν μέρει, προς όφελος των προσφευγουσών, μία από τις αιτιάσεις (βλ., συναφώς και κατ’ αναλογία, απόφαση Atlantic Container Line κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 109 ανωτέρω, σκέψη 115). Επομένως, πρέπει να απορριφθεί η αιτίαση που αντλείται από προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με τη διάρκεια της παραβάσεως που διαπίστωσε η Επιτροπή. β) Επί της φερόμενης προσβολής των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με την αίτηση μείωσης του ποσού του προστίμου που υπέβαλε η Fluorsid, καθώς και επί της φερόμενης ελλείψεως αιτιολογίας Όσον αφορά τη φερόμενη προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας της Fluorsid σε σχέση με την αίτηση της εταιρίας αυτής για μείωση του ποσού του προστίμου, επισημαίνεται καταρχάς ότι η Fluorsid δεν αμφισβητεί την προσβαλλόμενη απόφαση αυτή καθαυτή όσον αφορά την έναντι αυτής εφαρμογή της ανακοινώσεως για τη συνεργασία, αλλά διαμαρτύρεται για το γεγονός ότι η αίτηση μειώσεως του προστίμου που υπέβαλε δεν μνημονεύεται στην ανακοίνωση των αιτιάσεων, που συνιστά προπαρασκευαστικό μέτρο μη δυνάμενο να προσβληθεί. Συγκεκριμένα, το Γενικό Δικαστήριο υπενθυμίζει συναφώς ότι, κατά πάγια νομολογία, συνιστούν πράξεις δεκτικές προσφυγής ακυρώσεως κατά την έννοια του άρθρου 230 ΕΚ τα μέτρα που παράγουν δεσμευτικά έννομα αποτελέσματα και είναι ικανά να επηρεάσουν τα συμφέροντα του προσφεύγοντος, μεταβάλλοντας κατά τρόπο σαφή τη νομική του θέση (βλ. απόφαση του Δικαστηρίου της 6ης Δεκεμβρίου 2007, C-516/06 P, Επιτροπή κατά Ferriere Nord, Συλλογή 2007, σ. I-10685 , σκέψη 27). Επιπλέον, προκειμένου για πράξεις ή αποφάσεις των οποίων η επεξεργασία ακολουθεί διάφορα στάδια, συνιστούν, καταρχήν, πράξεις δυνάμενες να προσβληθούν μόνον τα μέτρα τα οποία καθορίζουν οριστικώς τη θέση του οικείου οργάνου μετά το πέρας της εν λόγω διαδικασίας και όχι τα ενδιάμεσα μέτρα που σκοπούν στην προετοιμασία της τελικής αποφάσεως (απόφαση του Δικαστηρίου της 11ης Νοεμβρίου 1981, 60/81, IBM κατά Επιτροπής, Συλλογή 1981, σ. 2639 , σκέψεις 9 και 10, και προπαρατεθείσα απόφαση Επιτροπή κατά Ferriere Nord, σκέψεις 27 έως 33). Στο μέτρο που η υπό κρίση αιτίαση πρέπει να ερμηνευθεί υπό την έννοια ότι με αυτήν προβάλλεται έλλειψη νομιμότητας της ίδιας της προσβαλλομένης αποφάσεως, επισημαίνεται ότι, μολονότι τα μέτρα αμιγώς προπαρασκευαστικού χαρακτήρα δεν είναι, αυτά καθαυτά, δεκτικά προσφυγής ακυρώσεως, είναι εντούτοις δυνατή η επίκληση παρατυπιών που ενδεχομένως αυτά ενέχουν προς στήριξη προσφυγής η οποία στρέφεται κατά της τελικής πράξεως της οποίας αποτελούν προπαρασκευαστικές πράξεις (απόφαση IBM κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 132 ανωτέρω, σκέψη 12), δηλαδή, εν προκειμένω, της προσβαλλομένης αποφάσεως. Ως εκ τούτου, στο Γενικό Δικαστήριο απόκειται να εκτιμήσει αν διαπράχθηκαν παρατυπίες κατά τη διάρκεια της διοικητικής διαδικασίας και αν οι εν λόγω παρατυπίες είναι ικανές να επηρεάσουν τη νομιμότητα της αποφάσεως που εξέδωσε η Επιτροπή κατά το πέρας της διαδικασίας αυτής (απόφαση IBM κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 132 ανωτέρω, σκέψη 24). Από την ανακοίνωση του 2002 για τη συνεργασία προκύπτει ότι, στο πλαίσιο του προγράμματος επιείκειας που προβλέπεται στην ανακοίνωση αυτή, η διαδικασία δυνάμει της οποίας χορηγείται σε επιχείρηση πλήρης απαλλαγή από τα πρόστιμα ή μειώσή τους περιλαμβάνει τρία διακριτά στάδια. Η απαλλαγή από τα πρόστιμα ή η μείωσή τους χορηγείται από την Επιτροπή μόνο στο τελευταίο στάδιο, με την τελική απόφαση που το θεσμικό αυτό όργανο εκδίδει κατά το πέρας της διοικητικής διαδικασίας. Επομένως, από το σύστημα που προβλέπεται στην ανακοίνωση του 2002 για τη συνεργασία προκύπτει ότι, πριν την τελική απόφαση, η επιχείρηση που ζητεί την απαλλαγή από τα πρόστιμα ή τη μείωση του ποσού τους δεν τυγχάνει όντως τέτοιας απαλλαγής ή μείωσης, αλλά υπάγεται απλώς σε διαδικαστικό καθεστώς, το οποίο ενδέχεται να μετεξελιχθεί σε απαλλαγή από τα πρόστιμα ή σε μείωση του ποσού τους κατά το πέρας της διοικητικής διαδικασίας, εφόσον πληρούνται οι απαιτούμενες προϋποθέσεις (βλ., συναφώς και κατ’ αναλογία, απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 9ης Σεπτεμβρίου 2011, T-12/06, Deltafina κατά Επιτροπής, Συλλογή 2011, σ. ΙΙ-5639 , σκέψη 118). Η παράγραφος 26 της ανακοινώσεως του 2002 για τη συνεργασία προβλέπει ότι, αν η Επιτροπή καταλήξει προκαταρκτικά στο συμπέρασμα ότι τα αποδεικτικά στοιχεία που προσκόμισε μια επιχείρηση αντιπροσωπεύουν προστιθέμενη αξία, ενημερώνει εγγράφως την επιχείρηση, το αργότερο κατά την ημερομηνία κατά την οποία κοινοποιήθηκε η ανακοίνωση των αιτιάσεων, για την πρόθεσή της να προβεί σε μείωση του ύψους του προστίμου. Τούτο σημαίνει επίσης ότι, όταν η Επιτροπή δεν προτίθεται να απαντήσει θετικά σε αίτηση επιείκειας, ουδόλως υποχρεούται να ενημερώσει σχετικά την ενδιαφερόμενη επιχείρηση κατά το στάδιο της ανακοινώσεως των αιτιάσεων. Η δε παράγραφος 27 της ανακοινώσεως του 2002 για τη συνεργασία προβλέπει ότι, με κάθε απόφαση που εκδίδει στο τέλος της διοικητικής διαδικασίας, η Επιτροπή αξιολογεί την τελική θέση κάθε επιχείρησης που υπέβαλε αίτηση για μείωση προστίμου. Επομένως, μόνο με την τελική απόφαση της διοικητικής διαδικασίας που διεξάγεται ενώπιον της Επιτροπής υποχρεούται η τελευταία να αποφανθεί επί των αιτήσεων επιείκειας που της έχουν υποβληθεί, όπως άλλωστε έπραξε και εν προκειμένω. Επομένως, η Επιτροπή δεν όφειλε να τοποθετηθεί επί της αιτήσεως επιείκειας που υπέβαλε η Fluorsid κατά το στάδιο της ανακοινώσεως των αιτιάσεων. Εξ αυτού συνάγεται ότι η Επιτροπή δεν προσέβαλε τα δικαιώματα άμυνας της Fluorsid ούτε παρέβη τη σχετική υποχρέωση αιτιολογήσεως, καθόσον, κατά το στάδιο αυτό, δεν είχε υποχρέωση να λάβει θέση επί της αιτήσεως επιείκειας της Fluorsid. Κατά μείζονα λόγο, το ίδιο ισχύει και για την παράλειψη της Επιτροπής να τοποθετηθεί, με την ανακοίνωση των αιτιάσεων, επί της αιτήσεως της Fluorsid για μείωση του προστίμου. Κατόπιν των ανωτέρω, πρέπει να απορριφθεί η αιτίαση που αντλείται από προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας της Fluorsid σε σχέση με την αίτηση επιείκειας ή την αίτηση μείωσης του ποσού του προστίμου που υπέβαλε η εταιρία αυτή. Δ – Επί του τρίτου λόγου ακυρώσεως, που αντλείται από παράβαση του άρθρου 23 του κανονισμού 1/2003 περί υπολογισμού του ποσού του προστίμου και της παραγράφου 18 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006 1. Προκαταρκτικές παρατηρήσεις Καταρχάς, επισημαίνεται ότι η υπό κρίση υπόθεση αφορά περίπτωση εφαρμογής των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006. Κατ’ ουσίαν, οι προσφεύγουσες, ενώ επισημαίνουν ότι «η εκτίμηση της Επιτροπής ως προς τον ορισμό της αγοράς δεν μπορεί να αμφισβητηθεί […] επί της ουσίας», υποστηρίζουν ότι η προσβαλλόμενη απόφαση ενέχει έλλειψη αιτιολογίας και αντιφάσεις όσον αφορά τον ποσοτικό προσδιορισμό και τη γεωγραφική έκταση της εν λόγω αγοράς, ειδικότερα στο μέτρο που η Επιτροπή αποφάσισε να μη συνεκτιμήσει τα στοιχεία σχετικά με την Κίνα και τη Ρωσία, παρά το γεγονός ότι η παράβαση αφορούσε και τις χώρες αυτές. Επιπλέον, οι προσφεύγουσες προσάπτουν στην Επιτροπή ότι, στο πλαίσιο εκτιμήσεως της αξίας των πωλήσεων στην αγορά του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ, το θεσμικό αυτό όργανο έλαβε υπόψη τα αριθμητικά στοιχεία που προσκόμισε η Fluorsid τον Απρίλιο του 2008, αντί για τα αντίστοιχα στοιχεία που η ίδια εταιρία παρέσχε τον Μάιο του 2008. Επομένως, η βάση υπολογισμού του ποσού του προστίμου, που καθορίστηκε δυνάμει της παραγράφου 18 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, είναι εσφαλμένη. Η Επιτροπή ζητεί την απόρριψη του υπό κρίση λόγου ακυρώσεως. Ο λόγος αυτός υποδιαιρείται, κατ’ ουσίαν, σε τρία σκέλη, που αφορούν, πρώτον, εσφαλμένη εκτίμηση της γεωγραφικής έκτασης της αγοράς και της παραβάσεως, δεύτερον, εσφαλμένο καθορισμό της αξίας της αγοράς και της αξίας των πωλήσεων και, τρίτον, εσφαλμένο καθορισμό του επιπέδου του προστίμου. Συναφώς, πρέπει να υπομνησθούν οι γενικές αρχές που διέπουν τον καθορισμό το ποσού των προστίμων. Κατά το άρθρο 23, παράγραφος 3, του κανονισμού 1/2003, για τον καθορισμό του ύψους του προς επιβολή προστίμου για παραβάσεις του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ, πρέπει να λαμβάνονται υπόψη η σοβαρότητα και η διάρκεια της παραβάσεως. Κατά πάγια νομολογία, η σοβαρότητα των παραβάσεων του δικαίου του ανταγωνισμού πρέπει να αποδεικνύεται βάσει ικανού αριθμού στοιχείων όπως είναι, μεταξύ άλλων, τα ιδιαίτερα περιστατικά της υποθέσεως, το πλαίσιό της και ο αποτρεπτικός χαρακτήρας των προστίμων, τούτο δε χωρίς να υφίσταται δεσμευτικός ή εξαντλητικός κατάλογος κριτηρίων που πρέπει οπωσδήποτε να λαμβάνονται υπόψη (αποφάσεις του Δικαστηρίου της 28ης Ιουνίου 2005, C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P έως C-208/02 P και C-213/02 P, Dansk Rørindustri κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2005, σ. Ι-5425 , σκέψη 241· Prym και Prym Consumer κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 106 ανωτέρω, σκέψη 54, και της 24ης Σεπτεμβρίου 2009, C-125/07 P, C-133/07 P, C-135/07 P και C-137/07 P, Erste Group Bank κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2009, σ. Ι-8681 , σκέψη 91). Η νομολογία έχει δεχτεί ότι, για τον καθορισμό του ποσού των προστίμων, πρέπει να λαμβάνεται υπόψη η διάρκεια των παραβάσεων, καθώς και όλα τα στοιχεία που προσφέρονται για την εκτίμηση της σοβαρότητάς τους, όπως η συμπεριφορά της κάθε επιχειρήσεως, η λειτουργία καθεμίας από αυτές κατά τον καθορισμό των εναρμονισμένων πρακτικών, το όφελος που μπόρεσαν να αντλήσουν από τις πρακτικές αυτές, το μέγεθός τους και η αξία των εμπορευμάτων που αφορά η σύμπραξη, καθώς και ο κίνδυνος που αντιπροσωπεύουν παραβάσεις τέτοιου είδους για την Ευρωπαϊκή Ένωση (βλ. απόφαση του Δικαστηρίου της 8ης Δεκεμβρίου 2011, C-386/10 P, Χαλκόρ κατά Επιτροπής, Συλλογή 2011, σ. Ι-13085 , σκέψη 56 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Το Δικαστήριο έχει διαπιστώσει επίσης ότι πρέπει να λαμβάνονται υπόψη και αντικειμενικά στοιχεία όπως το περιεχόμενο και η διάρκεια των αντίθετων προς τον ανταγωνισμό συμπεριφορών, ο αριθμός και η έντασή τους, η έκταση της επηρεασθείσας αγοράς και η επιδείνωση που υπέστη η δημόσια οικονομική τάξη. Στην ανάλυση πρέπει επίσης να συνεκτιμώνται το σχετικό μέγεθος των ευθυνόμενων επιχειρήσεων και το μερίδιο της αγοράς που κατέχουν, καθώς και η τυχόν καθ’ υποτροπή υιοθέτηση τέτοιων συμπεριφορών (βλ. απόφαση Χαλκόρ κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 145 ανωτέρω, σκέψη 57 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Ο μεγάλος αυτός αριθμός των συνεκτιμώμενων στοιχείων επιβάλλει στην Επιτροπή την υποχρέωση να προβαίνει σε διεξοδικό έλεγχο των περιστάσεων της παραβάσεως (βλ. απόφαση Χαλκόρ κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 145 ανωτέρω, σκέψη 58). Προς εξασφάλιση της διαφάνειας και του αντικειμενικού χαρακτήρα των αποφάσεων με τις οποίες καθορίζει πρόστιμα λόγω παραβάσεως των κανόνων του ανταγωνισμού, η Επιτροπή εξέδωσε τις κατευθυντήριες γραμμές για τον υπολογισμό των προστίμων (παράγραφος 3 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006). Με τις εν λόγω κατευθυντήριες γραμμές, το θεσμικό αυτό όργανο γνωστοποιεί υπό ποιες συνθήκες θα λαμβάνει υπόψη τις διάφορες περιστάσεις της παραβάσεως, καθώς και τις συνέπειες που τούτο μπορεί να έχει για τον υπολογισμό του ύψους του προστίμου (βλ. απόφαση Χαλκόρ κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 145 ανωτέρω, σκέψη 59). Οι κατευθυντήριες γραμμές περιέχουν κανόνα συμπεριφοράς που υποδεικνύει την ακολουθητέα τακτική από την οποία η διοίκηση δεν μπορεί να παρεκκλίνει σε κάποια συγκεκριμένη περίπτωση χωρίς να προσδιορίσει λόγους που να συνάδουν με την αρχή της ίσης μεταχειρίσεως, αρκούνται δε στην περιγραφή της μεθόδου που χρησιμοποιεί η Επιτροπή για να ελέγξει την παράβαση και των κριτηρίων που το θεσμικό αυτό όργανο οφείλει να λαμβάνει υπόψη για τον καθορισμό του ποσού του προστίμου (βλ. απόφαση Χαλκόρ κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 145 ανωτέρω, σκέψη 60 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία). Πράγματι, οι κατευθυντήριες γραμμές είναι ένα μέσο που αποβλέπει στο να διευκρινισθούν, τηρουμένου του δικαίου υπέρτερης τυπικής ισχύος, τα κριτήρια που προτίθεται να εφαρμόσει η Επιτροπή στο πλαίσιο της ασκήσεως της εξουσίας εκτιμήσεως κατά τον καθορισμό των προστίμων την οποία της απονέμει το άρθρο 23, παράγραφος 2, του κανονισμού 1/2003. Επομένως, οι κατευθυντήριες γραμμές δεν συνιστούν τη νομική βάση της αποφάσεως περί επιβολής προστίμου, καθόσον αυτή στηρίζεται στον κανονισμό 1/2003, καθορίζουν ωστόσο, κατά τρόπο γενικό και αφηρημένο, τη μέθοδο την οποία δεσμεύτηκε να ακολουθεί η Επιτροπή για τον καθορισμό του ύψους των προστίμων που επιβλήθηκαν με την απόφαση αυτή και κατοχυρώνουν, κατά συνέπεια, την ασφάλεια δικαίου των επιχειρήσεων (απόφαση Dansk Rørindustri κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 144 ανωτέρω, σκέψεις 209 έως 213, και απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 14ης Δεκεμβρίου 2006, T-259/02 έως T-264/02 και T-271/02, Raiffeisen Zentralbank Österreich κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2006, σ. II-5169 , σκέψεις 219 και 223). Επομένως, οι κατευθυντήριες γραμμές δεν μπορούν να χαρακτηριστούν ως κανόνας δικαίου τον οποίο οφείλει να τηρεί σε κάθε περίπτωση η διοίκηση, πλην όμως περιέχουν κανόνα συμπεριφοράς που υποδεικνύει την ακολουθητέα τακτική, από την οποία η διοίκηση δεν μπορεί να παρεκκλίνει σε κάποια συγκεκριμένη περίπτωση χωρίς να προβάλει δικαιολογητικούς λόγους, άλλως υπάρχει κίνδυνος προσβολής των αρχών της ασφάλειας δικαίου και της ίσης μεταχειρίσεως (απόφαση Dansk Rørindustri κ.λπ. κατά Επιτροπής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 144 ανωτέρω, σκέψεις 209 και 210, και της 18ης Μαΐου 2006, C-397/03 P, Archer Daniels Midland Ingredients κατά Επιτροπής, Συλλογή 2006, σ. I-4429 , σκέψη 91). Κατά την παράγραφο 5 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, όπως αυτές εφαρμόζονται στην υπό κρίση υπόθεση, η Επιτροπή πρέπει να βασίζεται, κατά τον υπολογισμό του ποσού των προστίμων, στην αξία των πωλήσεων προϊόντων ή υπηρεσιών με τις οποίες σχετίζεται η παράβαση. Η διάρκεια της παραβάσεως πρέπει επίσης να συνεκτιμάται ως σημαντικό στοιχείο. Ο συνδυασμός της αξίας των πωλήσεων σε σχέση με την παράβαση και τη διάρκειά της αντικατοπτρίζει την οικονομική σημασία της παραβάσεως καθώς και το σχετικό βάρος κάθε επιχειρήσεως που μετείχε στην παράβαση. Κατά την παράγραφο 6 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, η αναφορά στα στοιχεία αυτά είναι ενδεικτική για την τάξη μεγέθους του προστίμου, αλλά δεν πρέπει να εκλαμβάνεται ως βάση «αυτόματης και αριθμητικής μεθόδου υπολογισμού». Κατά τις παραγράφους 10 και 11 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, στο πλαίσιο υπολογισμού του προστίμου, η Επιτροπή καθορίζει για κάθε επιχείρηση ένα βασικό ποσό το οποίο μπορεί να αναπροσαρμόζει. Δυνάμει των παραγράφων 12 και 13 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, το βασικό ποσό καθορίζεται σε συνάρτηση με την αξία των πωλήσεων των προϊόντων ή υπηρεσιών που πραγματοποίησε η επιχείρηση στον σχετικό γεωγραφικό χώρο εντός του ΕΟΧ, κατά κανόνα κατά τη διάρκεια του τελευταίου πλήρους οικονομικού έτους της συμμετοχής της στην παράβαση, και με τις οποίες η παράβαση σχετίζεται άμεσα ή έμμεσα. Κατά την παράγραφο 15 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, η Επιτροπή πρέπει να χρησιμοποιεί «τα καλύτερα διαθέσιμα στοιχεία». Η παράγραφος 18 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006 προβλέπει τα ακόλουθα: «Όταν η γεωγραφική έκταση μιας παραβάσεως υπερβαίνει τα όρια του [Ευρωπαϊκού Οικονομικού Χώρου (ΕΟΧ)] (για παράδειγμα, στην περίπτωση των παγκόσμιων καρτέλ), οι σχετικές πωλήσεις των επιχειρήσεων εντός του ΕΟΧ ενδέχεται να μην αντικατοπτρίζουν κατάλληλα τη βαρύτητα της συμμετοχής της κάθε επιχείρησης στην παράβαση. Αυτό μπορεί να ισχύει ιδίως στην περίπτωση παγκόσμιων συμφωνιών κατανομής αγορών. Στις περιπτώσεις αυτές, με στόχο να αντικατοπτρίζεται τόσο το συνολικό μέγεθος των εν λόγω πωλήσεων εντός του ΕΟΧ όσο και η σχετική βαρύτητα της συμμετοχής της κάθε επιχείρησης στην παράβαση, η Επιτροπή θα μπορεί να εκτιμήσει τη συνολική αξία των πωλήσεων των προϊόντων ή υπηρεσιών με τις οποίες σχετίζεται η παράβαση στον σχετικό γεωγραφικό χώρο (ευρύτερο του ΕΟΧ), να προσδιορίσει το μερίδιο των πωλήσεων που αντιστοιχεί σε κάθε επιχείρηση που συμμετέχει στην παράβαση στην εν λόγω αγορά και να εφαρμόσει το ποσοστό αυτό στις συνολικές πωλήσεις των εμπλεκομένων επιχειρήσεων στο εσωτερικό του ΕΟΧ. Το αποτέλεσμα θα χρησιμοποιείται ως αξία των πωλήσεων με σκοπό τον καθορισμό του βασικού ποσού του προστίμου.» Δυνάμει της παραγράφου 19 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, το βασικό ποσό του προστίμου συνδέεται με ορισμένο ποσοστό επί της αξίας των πωλήσεων, το οποίο καθορίζεται σε συνάρτηση με τον βαθμό σοβαρότητας της παραβάσεως, πολλαπλασιασμένο με τον αριθμό των ετών της παραβάσεως. Κατά την παράγραφο 20 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, η εκτίμηση της σοβαρότητας γίνεται κατά περίπτωση για κάθε είδος παραβάσεως, λαμβανομένων υπόψη όλων των σχετικών συνθηκών της υπόθεσης. Η παράγραφος 21 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006 ορίζει ότι, κατά γενικό κανόνα, το ποσοστό επί της αξίας των πωλήσεων που θα λαμβάνεται υπόψη θα μπορεί να ανέλθει έως το 30 % της αξίας των πωλήσεων. Οι διάφορες αιτιάσεις που προβάλλουν οι προσφεύγουσες πρέπει να εξεταστούν υπό το πρίσμα των ανωτέρω εκτιμήσεων. 2. Επί της γεωγραφικής έκτασης της παραβάσεως και του φερόμενου ως εσφαλμένου ορισμού της αγοράς Κατά την παράγραφο 18 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006 και με τις αρχές που υπενθυμίζονται με τις σκέψεις 142 έως 151 ανωτέρω, η Επιτροπή δεν υποχρεούται να ορίζει την αγορά των οικείων προϊόντων αυτή καθαυτή, αλλά μόνον τη γεωγραφική έκταση της παραβάσεως. Συναφώς, η Επιτροπή διαπίστωσε με την προσβαλλόμενη απόφαση ότι, κατά τη διάρκεια της συσκέψεως του Μιλάνου, τα μέλη της συμπράξεως είχαν συμφωνήσει ως προς τις τιμές, τους όγκους πωλήσεων και τις κατανομές των αγορών στην Ευρώπη, στη Βόρεια Αμερική, στη Νότια Αμερική, στην Αυστραλία και σε άλλες αγορές, όπως αυτή της Τουρκίας. Επομένως, η Επιτροπή διαπίστωσε, σύμφωνα με τον κανόνα συμπεριφοράς που αυτοδεσμεύτηκε να τηρεί, ότι η παράβαση εκτεινόταν πέραν του εδάφους του ΕΟΧ, ήταν μάλιστα παγκόσμιας εμβέλειας. Οι προσφεύγουσες φρονούν, κατά βάση, ότι, κατ’ εφαρμογή της παραγράφου 18 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, στο πλαίσιο εκτιμήσεως της συνολικής αξίας των αγαθών και υπηρεσιών σε σχέση με την παράβαση εντός του οικείου γεωγραφικού τομέα, κακώς η Επιτροπή, και στηριζόμενη σε ανεπαρκή και αντιφατική αιτιολογία, παρέλειψε να λάβει υπόψη τα αριθμητικά στοιχεία που αφορούσαν τη Ρωσία και την Κίνα. Συγκεκριμένα, από τις αιτιολογικές σκέψεις 33, 51 και 136 της προσβαλλομένης αποφάσεως προκύπτει ότι, μολονότι η Επιτροπή εκτίμησε ότι η εμβέλεια της σύμπραξης ήταν παγκόσμια, εντούτοις απέκλεισε από τη γεωγραφική της έκταση τόσο την Κίνα, για τον λόγο ότι οι συμπαιγνίες δεν αφορούσαν τη χώρα αυτή, όσο και τη Ρωσία, για τον λόγο ότι η «αναφορά στη Ρωσία δεν [επιβεβαίωνε] την ύπαρξη συμφωνιών σχετικών με τη χώρα αυτή». Όσον αφορά τη Ρωσία, η Επιτροπή επισήμανε με την υποσημείωση 69 υπό την αιτιολογική σκέψη 84 της προσβαλλομένης αποφάσεως, χωρίς να αμφισβητηθεί επ’ αυτού από τις προσφεύγουσες, ότι από τα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου προκύπτει ότι η χώρα αυτή μνημονευόταν μόνο μία φορά, στη φράση «Ρωσία – Δεν παρουσιάζει κανένα ενδιαφέρον για την ICF ή την IQM». Η μοναδική αυτή μνεία όμως δεν αρκεί για να αποδειχθεί ότι η γεωγραφική έκταση της παραβάσεως που διέπραξαν οι προσδιοριζόμενες στην προσβαλλόμενη απόφαση επιχειρήσεις περιλάμβανε και τη Ρωσία. Ως εκ τούτου, η Επιτροπή δεν υπέπεσε σε πλάνη καθόσον απέκλεισε τη Ρωσία από τη γεωγραφική έκταση της παραβάσεως. Το συμπέρασμα αυτό δεν μπορεί να ανατραπεί από το γεγονός ότι η Boliden, προκειμένου να εκτιμήσει την αξία που είχε το 2000 η σχετική με τη σύμπραξη παγκόσμια αγορά του φθοριούχου αργιλίου, υπολόγισε το ποσό αυτό στα 329000000 ευρώ, συμπεριλαμβάνοντας και την αξία της ρωσικής αγοράς. Συγκεκριμένα, η εκτίμηση της εν λόγω αξίας της αγοράς από την Επιτροπή στα 340000000 ευρώ λαμβάνει υπόψη και τα αριθμητικά στοιχεία της ICF, η οποία εκτίμησε την ίδια αξία στα 400852965 ευρώ (υποσημείωση 37 υπό την αιτιολογική σκέψη 33 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Ομοίως, το απόσπασμα των πρακτικών της συσκέψεως IFPA που διεξήχθη στο Μόντρεαλ (Καναδάς) στις 13 Σεπτεμβρίου 1999 περιορίζεται στην επισήμανση ότι η αβεβαιότητα ως προς τα σχετικά με τη Ρωσία αριθμητικά στοιχεία είναι τόσο κρίσιμη ώστε να ακυρώνει κάθε συλλογιστική στηριζόμενη στα συνολικά αριθμητικά στοιχεία. Όσον αφορά την Κίνα, πράγματι οι προσφεύγουσες ορθώς υποστηρίζουν ότι, στα πρακτικά της συσκέψεως του Μιλάνου, γίνεται αναφορά σε «κινεζική τιμή». Συγκεκριμένα, η αιτιολογική σκέψη 86 της προσβαλλομένης αποφάσεως παραθέτει απόσπασμα των εν λόγω πρακτικών, στο πλαίσιο της παρουσίασης της κατανομής της προσφοράς και των τιμών που σχεδίαζαν να εφαρμόσουν οι προμηθευτές φθοριούχου αργιλίου στην αυστραλιανή αγορά, σύμφωνα δε με το εν λόγω απόσπασμα «η κινεζική τιμή το 2001 θα πρέπει να ανέρχεται σχεδόν στα 750-760 USD [ανά τόνο] fob με μεταφορικά 10 USD [ανά τόνο]», αλλά το ευρωπαϊκό επίπεδο μπορούσε να είναι υψηλότερο με «τιμή παράδοσης από την Ευρώπη/IQM που θα πρέπει να ανέρχεται στα 875 USD [ανά τόνο]». Εντούτοις, η Επιτροπή εξήγησε αρκούντως με τα δικόγραφά της, χωρίς να αντικρουσθεί πειστικά από τις προσφεύγουσες με το υπόμνημά τους απαντήσεως, ότι αυτή η αναφορά στην κινεζική τιμή έπρεπε να γίνει αντιληπτή ως αναφορά στις τιμές που προσέφεραν οι Κινέζοι εξαγωγείς στους Αυστραλούς πελάτες τους και όχι ως αναφορά στις πωλήσεις που πραγματοποιούνταν εντός της ίδιας της κινεζικής αγοράς. Υπό τις συνθήκες αυτές, ορθώς εκτίμησε η Επιτροπή ότι η Κίνα και η Ρωσία δεν αποτελούσαν τμήμα των γεωγραφικών ζωνών που κάλυπτε η σύμπραξη. Επομένως, το θεσμικό αυτό όργανο δεν υπέπεσε σε πλάνη στο πλαίσιο προσδιορισμού της γεωγραφικής έκτασης της αγοράς με την προσβαλλόμενη απόφαση κατ’ εφαρμογή της παραγράφου 18 των κατευθυντηρίων γραμμών. Επομένως, το πρώτο σκέλος του τρίτου λόγου ακυρώσεως πρέπει να απορριφθεί. 3. Επί της αξίας της αγοράς και των πωλήσεων του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ Η αιτιολογική σκέψη 33 της προσβαλλομένης αποφάσεως επισημαίνει ότι η αξία της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ βασίζεται σε εκτιμήσεις που προσκόμισαν τα μέλη της συμπράξεως προς απάντηση στις αιτήσεις παροχής πληροφοριών που τους είχε απευθύνει η Επιτροπή στις 11 και στις 14 Απριλίου 2008. Σε απάντηση προς τις εν λόγω αιτήσεις, η Fluorsid επισήμανε, αρχικώς, ότι η εν λόγω αξία της αγοράς ανερχόταν στα 73195200 ευρώ και, εν συνεχεία, στις 16 Μαΐου 2008, ότι η ίδια αξία ανερχόταν στα 46920000 ευρώ. Πρώτον, όσον αφορά το επιχείρημα των προσφευγουσών ότι τα αριθμητικά στοιχεία που προσκομίστηκαν τον Μάιο του 2008 ήταν κρισιμότερα και ότι, ως εκ τούτου, η Επιτροπή όφειλε να έχει υποκαταστήσει με τα στοιχεία αυτά εκείνα που είχε προσκομίσει η Fluorsid τον Απρίλιο του 2008, επιβάλλεται η διαπίστωση ότι οι προσφεύγουσες δεν μπόρεσαν να παράσχουν επαρκώς θεμελιωμένες εξηγήσεις προκειμένου να στηρίξουν αυτό το επιχείρημα. Το εν λόγω επιχείρημα στερείται πειστικότητας κατά μείζονα λόγο στο μέτρο που τα δεδομένα που προσκόμισε αρχικά η Fluorsid για την αξία της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ, δηλαδή το ποσό των 73195200 ευρώ, προσέγγιζαν κατά πολύ εκείνα που προσκόμισαν η IQM –δηλαδή το ποσό των 75000000 ευρώ– και η ICF –δηλαδή το ποσό των 82057530 ευρώ– ενώ μόνο η Boliden υπέδειξε ποσό το οποίο υπολειπόταν σε μεγάλο βαθμό των προηγούμενων, δηλαδή 53000000 ευρώ. Οι προσφεύγουσες όμως δεν κατόρθωσαν να παράσχουν εύλογες εξηγήσεις για την ευθυγράμμιση αυτή, σε ύποπτο χρόνο, των στοιχείων της Fluorsid με εκείνα της Boliden, ούτε τεκμηρίωσαν επαρκώς την εκτίμηση ότι τα αριθμητικά στοιχεία του Μαΐου 2008 ήταν περισσότερο αξιόπιστα από τα αντίστοιχα του Απριλίου 2008. Συναφώς, οι προσφεύγουσες αρκέστηκαν στο να επισημάνουν ότι η απόκλιση μεταξύ των στοιχείων αυτών μπορούσε να εξηγηθεί από μια διαφορετική αξιολόγηση της κατανάλωσης φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ, η οποία δεν ήταν 25 kg ανά τόνο, όπως είχαν εκτιμήσει για τον υπολογισμό των αριθμητικών στοιχείων του Απριλίου 2008, αλλά 16 kg ανά τόνο, πράγμα που συνεπαγόταν μείωση της αξίας της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ. Όμως, αυτό το αόριστο επιχείρημα των προσφευγουσών ουδόλως επιβεβαιώνεται από αποδεικτικά στοιχεία. Ως εκ τούτου, οι προσφεύγουσες δεν απέδειξαν επαρκώς κατά νόμον ότι τα αριθμητικά στοιχεία του Μαΐου 2008 ήταν κρισιμότερα από εκείνα του Απριλίου 2008. Υπό τις συνθήκες αυτές, η Επιτροπή ορθώς στήριξε την εκτίμησή της στον αριθμητικό μέσο όρο των στοιχείων που προσκόμισαν τα μέλη της συμπράξεως τον Απρίλιο του 2008, μέσο όρο τον οποίο και στρογγυλοποίησε. Επομένως, ελλείψει εύλογης αιτίας για να κριθούν ως περισσότερο αξιόπιστα τα αριθμητικά στοιχεία που προσκόμισε η Fluorsid τον Μάιο του 2008, η Επιτροπή δικαιολογημένα στηρίχθηκε στα αριθμητικά στοιχεία που προσκόμισε η εν λόγω εταιρία τον Απρίλιο του 2008, καταλήγοντας ότι τα τελευταία αποτελούσαν τα καλύτερα διαθέσιμα στοιχεία κατά την έννοια της παραγράφου 15 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006 για την εκτίμηση της αξίας της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ. Επιπλέον, και επικουρικώς, όσον αφορά το έννομο συμφέρον των προσφευγουσών να στραφούν κατά της μη συνεκτίμησης της αξίας της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ την οποία αυτές υπέδειξαν τον Μάιο του 2008, υπενθυμίζεται ότι, κατ’ εφαρμογή της παραγράφου 22 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, για να αποφασιστεί εάν το ποσοστό της αξίας των πωλήσεων το οποίο θα λαμβάνεται υπόψη σε μια συγκεκριμένη υπόθεση θα πρέπει να είναι χαμηλά ή υψηλά στην κλίμακα του 0 έως 30 % της εν λόγω αξίας, η Επιτροπή συνεκτιμά διάφορους παράγοντες, όπως το είδος της παραβάσεως, το συνολικό μερίδιο αγοράς όλων των εμπλεκόμενων επιχειρήσεων, τη γεωγραφική έκταση της παραβάσεως και το εάν η παράνομη συμπεριφορά έχει εκδηλωθεί στην πράξη ή όχι. Όσον αφορά το συνολικό μερίδιο αγοράς όλων των εμπλεκόμενων επιχειρήσεων, η Επιτροπή εκτίμησε καταρχάς με την προσβαλλόμενη απόφαση, βάσει των στοιχείων που προσκόμισαν οι αποδέκτες της αποφάσεως αυτής, ότι η αξία των πωλήσεων του τμήματος «Noralf» της Boliden εντός του ΕΟΧ ανερχόταν το 2000 σε 12731118 ευρώ (αιτιολογική σκέψη 9 της προσβαλλομένης αποφάσεως), της Fluorsid σε 2717735 ευρώ (αιτιολογική σκέψη 15 της προσβαλλομένης αποφάσεως) και της ICF σε 8146129 ευρώ (αιτιολογική σκέψη 25 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Η IQM δεν πώλησε φθοριούχο αργίλιο εντός του ΕΟΧ κατά το έτος 2000 (αιτιολογική σκέψη 29 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Επομένως, η συνολική αξία των συνολικών πωλήσεων που πραγματοποίησαν το 2000 οι αποδέκτες της προσβαλλομένης αποφάσεως εντός του ΕΟΧ ανερχόταν σε 23594982 ευρώ. Εν συνεχεία, η Επιτροπή εκτίμησε τη συνολική αξία των πωλήσεων του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ κατά το 2000 σε 71600000 ευρώ, ποσό που αποτελεί τον μέσο όρο των αριθμητικών δεδομένων που προσκόμισαν τα μέλη της συμπράξεως. Το θεσμικό αυτό όργανο συνήγαγε από τα στοιχεία αυτά ότι το συνολικό μερίδιο αγοράς των αποδεκτών της προσβαλλομένης αποφάσεως ανερχόταν στο 33 % της αγοράς του ΕΟΧ (αιτιολογική σκέψη 33 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Τέλος, στο πλαίσιο καθορισμού του βασικού ποσού του προστίμου βάσει του ποσοστού επί της αξίας των πωλήσεων, η Επιτροπή επισήμανε ότι επρόκειτο να λάβει υπόψη το γεγονός ότι το συνολικό μερίδιο αγοράς που είχαν οι αποδέκτες της προσβαλλομένης αποφάσεως εντός του ΕΟΧ για το 2000 δεν είχε υπερβεί το 35 % (αιτιολογική σκέψη 237 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Λαμβανομένων υπόψη των προεκτεθέντων, επισημαίνεται ότι το γεγονός ότι η Επιτροπή έλαβε υπόψη τα αριθμητικά στοιχεία του Απριλίου 2008 και όχι εκείνα του Μαΐου 2008 ευνόησε τις προσφεύγουσες. Συγκεκριμένα, όσο αυξάνεται η συνολική αξία της αγοράς τόσο μειώνεται το μερίδιο αγοράς των αποδεκτών της προσβαλλομένης αποφάσεως εντός του ΕΟΧ και αντιστρόφως. Επομένως, η συνολική αξία των 23594982 ευρώ που αντιπροσώπευαν οι πωλήσεις των μελών της συμπράξεως αντιστοιχεί περίπου στο 33 % της συνολικής αξίας των πωλήσεων του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ το 2000, η οποία, σύμφωνα με τις ενδείξεις της Fluorsid, τον Απρίλιο του 2008 ανερχόταν στο ποσό των 71600000 ευρώ. Εντούτοις, αν χρησιμοποιηθεί ως βάση η συνολική αξία των 46920000 ευρώ που αντιπροσώπευαν οι πωλήσεις φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ το 2000, και η οποία προκύπτει από τα στοιχεία που προσκόμισε η Fluorsid τον Μάιο του 2008, η μέση αξία της αγοράς ανέρχεται στα 64244250 ευρώ, οπότε το ποσοστό της αξίας των αγορών των αποδεκτών της προσβαλλομένης αποφάσεως προκύπτει υψηλότερο, δηλαδή περίπου 37 %, πράγμα που είναι λιγότερο ευνοϊκό για τις προσφεύγουσες. Ως εκ τούτου, πρέπει να απορριφθεί η αιτίαση των προσφευγουσών που αντλείται από τη μη συνεκτίμηση, στο πλαίσιο καθορισμού του βασικού ποσού του προστίμου, της αξίας της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ την οποία αυτές υπέδειξαν τον Μάιο του 2008. Δεύτερον, όσον αφορά τη φερόμενη έλλειψη αιτιολογίας, πρέπει να υπομνησθούν οι αρχές που διέπουν την υποχρέωση αιτιολογήσεως που υπέχει η Επιτροπή, και οι οποίες εκτίθενται με τη σκέψη 100 ανωτέρω. Συναφώς, αρκεί η διαπίστωση ότι η Επιτροπή, στηριζόμενη, με την αιτιολογική σκέψη 33 της προσβαλλομένης αποφάσεως, στα αριθμητικά στοιχεία που αντιπροσώπευαν την αξία της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ και τα οποία προσκόμισε ειδικότερα η Fluorsid τον Απρίλιο του 2008, εκτίμησε σιωπηρώς ότι τα αριθμητικά στοιχεία που προσκόμισε καθυστερημένα η εν λόγω εταιρία τον Μάιο του 2008 δεν ήταν κρίσιμα. Δεδομένου ότι, στο πλαίσιο της εν λόγω εκτιμήσεως της αξίας της αγοράς του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ, οι IQM και ICF καθώς και, αρχικώς, οι προσφεύγουσες είχαν προσκομίσει αριθμητικά στοιχεία της ίδιας τάξης μεγέθους, οι προσφεύγουσες ήταν σε θέση να αντιληφθούν τη σχετική προσέγγιση που επέλεξε η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση, πράγμα που παρέσχε σε αυτές τη δυνατότητα να αμφισβητήσουν δικαστικώς την απόφαση αυτή και στο Γενικό Δικαστήριο τη δυνατότητα να ελέγξει την ουσιαστική νομιμότητά της. Συναφώς, το Γενικό Δικαστήριο υπενθυμίζει ότι, μολονότι, κατ’ επιταγή του άρθρου 253 ΕΚ, η Επιτροπή υποχρεούται να εκθέσει τα πραγματικά και νομικά στοιχεία που δικαιολογούν την απόφαση, καθώς και τις νομικές εκτιμήσεις που την ώθησαν στη λήψη της, η διάταξη αυτή δεν επιβάλλει στην Επιτροπή την υποχρέωση να προβαίνει σε λεπτομερή εξέταση του συνόλου των πραγματικών και νομικών στοιχείων που τέθηκαν υπόψη της κατά τη διοικητική διαδικασία (προπαρατεθείσες στη σκέψη 100 ανωτέρω αποφάσεις VBVB και VBBB κατά Επιτροπής, σκέψη 22, Belasco κ.λπ. κατά Επιτροπής, σκέψη 55, Volkswagen κατά Επιτροπής, σκέψη 127, και Romana Tabacchi κατά Επιτροπής, σκέψη 233). Τούτο ισχύει κατά μείζονα λόγο όταν, όπως εν προκειμένω, ο ενδιαφερόμενος διάδικος προσκομίζει τέτοια στοιχεία εκπροθέσμως, και μάλιστα σε ύποπτο χρόνο, καθώς και όταν τα επίμαχα στοιχεία αντιφάσκουν προς εκείνα που ο ίδιος είχε αρχικώς προσκομίσει. Επομένως, η αιτίαση που αντλείται από έλλειψη αιτιολογίας πρέπει να απορριφθεί. 4. Επί του καθορισμού του ποσού του προστίμου Στο μέτρο που οι προσφεύγουσες αμφισβητούν εν γένει τη νομιμότητα του εκ μέρους της Επιτροπής καθορισμού του ύψους του προστίμου, υπενθυμίζεται καταρχάς ότι, με την προσβαλλόμενη απόφαση, ορθώς διαπίστωσε η Επιτροπή την ύπαρξη σύμπραξης στην οποία μετείχαν οι προσφεύγουσες. Επιπλέον, η Επιτροπή απέδειξε επαρκώς κατά νόμον ότι η εφαρμογή της συμφωνίας που είχε συναφθεί κατά τη σύσκεψη του Μιλάνου είχε αποτελέσει αντικείμενο παρακολούθησης κατά το δεύτερο εξάμηνο του 2000 και ότι, κατά συνέπεια, η σύμπραξη τέθηκε εμπράκτως σε εφαρμογή από τους αποδέκτες της προσβαλλομένης αποφάσεως, συμπεριλαμβανομένων και των προσφευγουσών (βλ. σκέψεις 79 έως 101 ανωτέρω καθώς και αιτιολογική σκέψη 239 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Εν συνεχεία, επισημαίνεται ότι, σύμφωνα με την παράγραφο 23 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, η Επιτροπή ορθώς έκρινε ότι η συγκεκριμένη υπόθεση αφορούσε παράβαση που συνίστατο, μεταξύ άλλων, σε οριζόντια συμφωνία καθορισμού τιμών, η οποία, ως εκ της φύσεώς της και μόνον, καταλέγεται μεταξύ των σοβαρότερων περιορισμών του ανταγωνισμού (αιτιολογική σκέψη 236 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Ως εκ τούτου, η Επιτροπή δεν υπέπεσε σε πλάνη καθόσον εφάρμοσε την παράγραφο 25 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006, που προβλέπει ότι, «ανεξαρτήτως της διάρκειας της συμμετοχής μιας επιχείρησης στην παράβαση, η Επιτροπή θα περιλαμβάνει στο βασικό ποσό ένα ποσό που θα κυμαίνεται μεταξύ 15 % και 25 % της αξίας των πωλήσεων […], προκειμένου να αποτρέπονται οι επιχειρήσεις και από το να εισέρχονται απλώς[, μεταξύ άλλων], σε οριζόντιες συμφωνίες καθορισμού των τιμών [και] κατανομής της αγοράς», λαμβάνοντας ειδικότερα υπόψη παράγοντες όπως είναι η φύση της παραβάσεως, το συνολικό μερίδιο αγοράς όλων των μετεχόντων, η γεωγραφική έκταση της παραβάσεως και το εάν η παράνομη συμπεριφορά έχει εκδηλωθεί στην πράξη ή όχι, κατά τα οριζόμενα στην παράγραφο 22 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006. Με την προσβαλλόμενη απόφαση, η Επιτροπή εκτίμησε ότι το συνολικό μερίδιο αγοράς των μελών της συμπράξεως εντός του ΕΟΧ για το 2000 δεν είχε υπερβεί το 35 % (αιτιολογική σκέψη 237 της προσβαλλομένης αποφάσεως, με παραπομπή στην αιτιολογική σκέψη 33 αυτής) και ότι η γεωγραφική έκταση της παραβάσεως ήταν παγκόσμιας κλίμακας (αιτιολογική σκέψη 238 της προσβαλλομένης αποφάσεως, με παραπομπή στην αιτιολογική σκέψη 136 αυτής). Εκτός αυτού, η Επιτροπή επισήμανε ότι έλαβε υπόψη μερίδιο αγοράς μικρότερο του 35 %, προκειμένου να καθορίσει στο 17 % το ποσοστό της αξίας των πωλήσεων των προσφευγουσών που έπρεπε να χρησιμοποιηθεί ως βάση υπολογισμού του βασικού ποσού των προς επιβολή προστίμων (αιτιολογική σκέψη 240 της προσβαλλομένης αποφάσεως). Όμως, δεδομένου ότι οι προσφεύγουσες δεν αμφισβήτησαν με επαρκή σαφήνεια και ακρίβεια την προσέγγιση που ακολούθησε επί του ζητήματος αυτού η Επιτροπή με την προσβαλλόμενη απόφαση, συνάγεται ότι το θεσμικό αυτό όργανο δεν υπέπεσε σε πλάνη καθόσον επέλεξε τα συγκεκριμένα στοιχεία για τον καθορισμό του ύψους του προστίμου. Επομένως, η αιτίαση που αντλείται από εσφαλμένο υπολογισμό του ύψους του προστίμου πρέπει να απορριφθεί. Κατά συνέπεια, πρέπει να απορριφθεί και ο τρίτος λόγος ακυρώσεως. Κατόπιν του συνόλου των προεκτεθέντων, τα αιτήματα ακυρώσεως πρέπει να απορριφθούν στο σύνολό τους. Επιπλέον, όσον αφορά το επικουρικό αίτημα μεταρρυθμίσεως του ποσού του προστίμου που επιβλήθηκε στις προσφεύγουσες, και λαμβανομένων υπόψη ειδικότερα των ανωτέρω εκτιμήσεων, δεν συντρέχει λόγος να γίνει δεκτό το αίτημα αυτό από το Γενικό Δικαστήριο, κατά την άσκηση της πλήρους δικαιοδοσίας του. Ως εκ τούτου, η προσφυγή πρέπει να απορριφθεί στο σύνολό της. Επί των δικαστικών εξόδων Κατά το άρθρο 87, παράγραφος 2, του Κανονισμού Διαδικασίας, ο ηττηθείς διάδικος καταδικάζεται στα δικαστικά έξοδα εφόσον υπάρχει σχετικό αίτημα. Δεδομένου ότι οι προσφεύγουσες ηττήθηκαν, πρέπει να καταδικαστούν στα δικαστικά έξοδα, σύμφωνα με το σχετικό αίτημα της Επιτροπής. Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΓΕΝΙΚΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (πρώτο τμήμα) αποφασίζει: 1) Απορρίπτει την προσφυγή. 2) Καταδικάζει τη Fluorsid SpA και τη Minmet financing Co. στα δικαστικά έξοδά τους καθώς και στα έξοδα στα οποία υποβλήθηκε η Ευρωπαϊκή Επιτροπή. Azizi Labucka Frimodt Nielsen Δημοσιεύθηκε σε δημόσια συνεδρίαση στο Λουξεμβούργο στις 18 Ιουνίου 2013. (υπογραφές) Περιεχόμενα Ιστορικό της διαφοράς I – Πραγματικά περιστατικά II – Προσβαλλόμενη απόφαση Α – Διατακτικό της προσβαλλομένης αποφάσεως Β – Αιτιολογικό της προσβαλλομένης αποφάσεως 1. Επί του τομέα του φθοριούχου αργιλίου 2. Επί της συσκέψεως του Μιλάνου και της εφαρμογής της συμπράξεως 3. Επί της εφαρμογής του άρθρου 81, παράγραφος 1, ΕΚ και του άρθρου 53, παράγραφος 1, της Συμφωνίας ΕΟΧ 4. Επί της διάρκειας της παραβάσεως 5. Επί του καθορισμού του ποσού του προστίμου 6. Επί των ελαφρυντικών περιστάσεων Διαδικασία και αιτήματα των διαδίκων Σκεπτικό I – Επί του παραδεκτού Α – Προκαταρκτική παρατήρηση Β – Επί του περιεχομένου της προσφυγής Γ – Επί του παραδεκτού της προσφυγής της Minmet II – Επί της ουσίας Α – Σύνοψη των λόγων ακυρώσεως Β – Επί του πρώτου λόγου ακυρώσεως, που αντλείται από παράβαση του άρθρου 81 ΕΚ 1. Προκαταρκτικές παρατηρήσεις 2. Υπόμνηση του περιεχομένου της προσβαλλομένης αποφάσεως 3. Επί της αποδείξεως της παραβάσεως Γ – Επί του δεύτερου λόγου ακυρώσεως, που αντλείται από προσβολή των δικαιωμάτων άμυνας 1. Προκαταρκτικές παρατηρήσεις 2. Επί της φερόμενης προσβολής των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με τα έγγραφα που αφορούν τις μεταγενέστερες της συσκέψεως του Μιλάνου επαφές α) Επί της φερόμενης προσβολής των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με το «χρονικό πλαίσιο» της παραβάσεως β) Επί της φερόμενης προσβολής των δικαιωμάτων άμυνας σε σχέση με την αίτηση μείωσης του ποσού του προστίμου που υπέβαλε η Fluorsid, καθώς και επί της φερόμενης ελλείψεως αιτιολογίας Δ – Επί του τρίτου λόγου ακυρώσεως, που αντλείται από παράβαση του άρθρου 23 του κανονισμού 1/2003 περί υπολογισμού του ποσού του προστίμου και της παραγράφου 18 των κατευθυντηρίων γραμμών του 2006 1. Προκαταρκτικές παρατηρήσεις 2. Επί της γεωγραφικής έκτασης της παραβάσεως και του φερόμενου ως εσφαλμένου ορισμού της αγοράς 3. Επί της αξίας της αγοράς και των πωλήσεων του φθοριούχου αργιλίου εντός του ΕΟΧ 4. Επί του καθορισμού του ποσού του προστίμου Επί των δικαστικών εξόδων ( *1 ) Γλώσσα διαδικασίας: η ιταλική.

62017TJ0741

hu

A jogvita előzményei és háttere Az Európai Repülésbiztonsági Ügynökség (EASA) az Európai Unió Hivatalos Lapjának 2017. április 15‑i kiegészítésében (HL 2017. S 075–144229) EASA.2017.HVP.08. referenciaszámon közzétett, 2017. április 5‑i hirdetményében (a továbbiakban: közbeszerzési eljárást megindító hirdetmény) informatikai alkalmazás‑ és infrastruktúrakezelési, kölni (Németország) szolgáltatásnyújtásra irányuló közbeszerzési eljárást indított. A közbeszerzési eljárást megindító hirdetmény informatikai alkalmazás‑ és infrastruktúrakezelési szolgáltatásokról szóló, egy vagy több keretszerződés megkötését célozta. A keretszerződések rangsorolási rendszert hoztak létre. Ily módon az EASA a megrendeléseit először az első helyre rangsorolt, majd a második helyre rangsorolt, végül a harmadik helyre rangsorolt gazdasági szereplőnek küldi meg. 2017. május 31‑én a felperesek, a TRASYS International EEIG (a továbbiakban: Trasys) európai gazdasági érdekcsoport és az Axianseu – Digital Solutions SA (korábban Novabase IMS – Infrastructures and Management Services SA) portugál jog alapján bejegyzett társaság a Trasys által vezetett konzorcium formájában közös ajánlatot nyújtottak be. A közbeszerzési eljárást megindító hirdetmény keretében hét másik ajánlattevő tett ajánlatot. Az ajánlattételi dokumentáció kimondta, hogy a keretszerződést az összességében legelőnyösebb ajánlatnak ítélik oda a legelőnyösebb ár‑érték arány elve alapján, a benyújtott ajánlatok értékelésekor a műszaki minőség és az ár egyaránt 50%‑ban történő figyelembevételével, azzal a feltétellel, hogy a nyertes ajánlattevő vagy ajánlattevők eleget tesznek bizonyos minimumkövetelményeknek az alkalmasság, a kizáró körülmények, a teljesítőképesség és az ajánlat megfelelősége tekintetében. A beérkezett ajánlatok elemzése keretében a különböző ajánlattevők árainak összehasonlítása alapján az EASA 2017. július 13‑án négy ajánlattevőtől (Atos, Icarus, e‑KARE és UniSystems) többek között az általuk ajánlott, nyilvánvalóan kirívóan alacsony árak indokolását kérte. Az indokolás iránti felhívásra az ezen ajánlattevők által adott válaszokat követően az EASA 2017. augusztus 18‑án kiegészítő információkat kért minden olyan érintett ajánlattevőtől, amely elküldte a válaszát. A felpereseket nem tájékoztatták e levelezésről. Az EASA 2017. augusztus 28‑i határozatával (a továbbiakban: megtámadott határozat) elutasította a felperesek konzorciuma által az EASA.2017.HVP.08. sz. ajánlati felhívás keretében benyújtott ajánlatot, és a keretszerződést a rangsorolási rendszerben a következő három ajánlattevőnek ítélte: az első helyre rangsorolt Icarusnak, a második helyre rangsorolt Atosnak, és a harmadik helyre rangsorolt UniSystemsnek. 2017. augusztus 28‑i levelében az EASA arról tájékoztatta a Trasyst, hogy a felperesek által alkotott, ötödik helyre rangsorolt konzorcium ajánlatának értékelése alapján nem lehetett arra a következtetésre jutni, hogy ez az ajánlat összességében a legelőnyösebb. Az e levélben szereplő, az első nyertes ajánlattevőt és a felperesek konzorciumát összehasonlító táblázatából ugyanis kitűnik, hogy az első nyertes ajánlattevő „műszaki pontszáma” 82, míg a felpereseké 91, ami 41 „súlyozott műszaki pontszámot” eredményez az első nyertes ajánlattevő számára és 45,5 pontot a felperesek számára. A „súlyozott pénzügyi pontszám” az első nyertes ajánlattevő esetében 48,8, a felperesek esetében pedig csak 29,64, ami 89,80 „összpontszámot” eredményez az első ajánlattevő számára, míg a felperesek számára 75,14 pontot. Az EASA felajánlotta a Trasysnak a lehetőséget, hogy igény szerint további információkat kérjen. 2017. augusztus 31‑i levelében a Trasys az EASA‑tól azt kérte, hogy bocsássa rendelkezésére a részletes értékelő jelentést. 2017. szeptember 1‑jén az EASA megküldte a felpereseknek a nyertes ajánlattevők nevét és rangsorát, valamint az értékelő bizottság jelentésének kivonatát, amely egy olyan táblázatból állt, amely a műszaki értékelés tekintetében hasonlítja össze az első nyertes ajánlattevő és a felperesek konzorciumának pontszámait. 2017. szeptember 6‑i levelükben a felperesek vitatták a közbeszerzési eljárás eredményét. A felperesek többek között azt kérték az EASA‑tól, hogy függessze fel a keretszerződés aláírását, és az odaítélés tekintetében biztosítson számukra hozzáférést valamely indokolással ellátott határozathoz, és adott esetben az ajánlatok értékeléséről szóló jelentéshez. A felperesek azt állították, hogy a nyertes ajánlattevők árai kétségtelenül kirívóan alacsonyak, különösen arra a tényre figyelemmel, hogy a szolgáltatásokat Kölnben kell teljesíteni. 2017. szeptember 15‑i levelében az EASA azt jelezte a felpereseknek, hogy megtagadja a keretszerződés aláírásának felfüggesztését és arra hivatkozott, hogy az értékelési eljárás során bekérte többek között a három nyertes ajánlattevőtől az ajánlott árak részletes adatait, és ezeket az adatokat az értékelő bizottság megfelelőnek tekintette. Az EASA e levélhez néhány szövegrész kitakarásával csatolta a három nyertes ajánlattevő műszaki értékelési táblázatát. Ugyanezen a napon a Trasys 1633/2017/MDC. számon nyilvántartásba vett panaszt nyújtott be az európai ombudsmanhoz. 2017. szeptember 25‑én a felperesek konzorciuma – a szerződés aláírásának felfüggesztése iránti kérelmét az ítélkezési gyakorlatban megállapított indokolási kötelezettség követelményeire hivatkozással, valamint a kirívóan alacsony árakkal kapcsolatos, legalább két ajánlattevő vonatkozásában fennálló kételyeinek pontosításával megismételve – az EASA‑tól azon dokumentumok megküldését kérte, amelyekben az EASA kérdéseket intézett az ajánlattevőkhöz, illetve az ez utóbbiak által adott válaszok, valamint azon okfejtést tartalmazó dokumentum megküldését kérte, amely alapján az EASA elfogadta a megkérdezett ajánlattevők által előterjesztett igazolásokat. 2017. október 17‑én az EASA megküldte a felpereseknek a megtámadott határozatot, az értékelő jelentést és azon küldeményeket, amelyekben felvilágosítást kért az ajánlattevőktől. E dokumentumokban olyan elemeket tartalmazó hosszabb részeket takartak ki, amelyek hozzáférhetővé tétele az EASA megítélése szerint sértheti az érintett ajánlattevők magánéletét vagy jogos kereskedelmi érdekeit. Az igazolás iránti kérelmekre adott válaszokkal kapcsolatban az EASA kifejtette a felpereseknek, hogy egy dokumentum potenciálisan bizalmas jellegével kapcsolatban felmerülő kétely esetén köteles az érintett ajánlattevők beleegyezését kérni. 2017. október 30‑én a felperesek a Törvényszék Hivatalához benyújtott keresetlevelükben előterjesztették a jelen keresetet. 2017. november 7‑én, miután levélváltás történt az ajánlatkérő szerv kirívóan alacsony árak igazolására irányuló felhívása által érintett négy ajánlattevővel, nevezetesen az Atosszal, az e‑Kare‑rel, az Icarusszal és az UniSystemsszel, amelyek üzleti titokra és személyes adatokra hivatkoztak, az EASA arról tájékoztatta a felpereseket, hogy megtagadja tőlük a kért dokumentumok megküldését. Az ombudsman a Trasys hozzá címzett panaszát követő kérelmére az EASA 2017. december 4‑i levelében további információkat nyújtott, jelezve, hogy az értékelési eljárás során kételyek merültek fel négy ajánlattevő által ajánlott, olyan kirívóan alacsony árak kérdését illetően, mint például bizonyos speciális profilok esetében az egyenértékű szolgáltatás jelenlegi piaci árainál lényegesen alacsonyabb napidíjak, és hogy az ezen ajánlattevőket érintő ezen kérdés tisztázására két levélváltás történt. Az EASA kifejtette az ombudsmannak, hogy a feltett konkrét kérdéseken kívül annak bizonyítását kérte az ajánlattevőktől, hogy áraik összhangban vannak az alkalmazandó környezetvédelmi, szociális és munkaügyi jogszabályokkal, és hogy a szolgáltatásokat az ajánlatokban foglaltaknak megfelelő árakon teljesítik. Az EASA azt is megemlítette, hogy valamennyi ajánlattevő válaszolt, és bizonyítékként – többek között – fizetési bizonylatokat, számlákat és hasonló környezetben nyújtott szolgáltatásokra vonatkozó szerződéseket szolgáltatott. Egyébiránt valamennyi ajánlattevő megerősítette, hogy a szerződés teljes időtartama alatt betartja a nemzeti munkajogi és társadalombiztosítási előírásokat, és az EASA számára bizonyítékként számításokat szolgáltatott, amelyeket az EASA egy bizalmas mellékletben benyújtott az ombudsmannak. Az EASA kifejtette, hogy az értékelő bizottság az ajánlattevők által tett nyilatkozatok, valamint a nyilatkozatok alátámasztására benyújtott dokumentáció és költségszámítási képletek figyelembevételével fogadta el a pénzügyi ajánlatokban szereplő árakat, mivel nem volt olyan kellően jelentős tényező, vagy olyan bizonyíték, amely alapján az első három helyre rangsorolt ajánlatot el lehetett volna utasítani. Az EASA azt is megemlítette, hogy gondosan mérlegelte a Trasys 2017. szeptember 6‑i levelét, azonban arra a következtetésre jutott, hogy az vélelmeken alapul, és nem nyújt elegendő bizonyítékot. Az ombudsmannal folytatott levelezésében az EASA arra hivatkozott, hogy a felpereseknek a kért teljes dokumentációt eljuttatta. Az EASA ugyanakkor arról nem tájékoztatta az ombudsmant, hogy a felpereseknek megküldött dokumentumok nem tartalmazták az EASA által a kirívóan alacsony árak lehetőségét illetően elvégzett vizsgálat részleteit, sem pedig arról, hogy e dokumentumokat azok bizalmas jellege miatt kitakarták. Ezzel egyidejűleg egy bizalmas mellékletben az EASA az ombudsmannak bizonyítékként bizalmas dokumentumokat csatolt. 2018. február 4‑i levelében az EASA tájékoztatta az ombudsmant a Törvényszék előtti perfüggőségről. Az ombudsman mindazonáltal határozatot hozott, azzal érvelve, hogy a Törvényszék előtti kereset tárgya nem azonos a Trasys panaszának tárgyával, amely arra szorítkozott, hogy az EASA‑tól a nyertes ajánlattevők ajánlatainak a nemzeti és az európai uniós munkajoggal való összeegyeztethetősége tekintetében megfelelőbb választ kérjen. Ebben az összefüggésben az ombudsman 2018. június 1‑jén annak megállapításával zárta le az eljárást, hogy az ügy rendeződött, mivel az EASA az első válaszait a Trasys részére történő alapos, megfelelő és teljesebb válaszadással kiigazította. Az eljárás és a felek kérelmei A felperesek a Törvényszék Hivatalához 2017. október 30‑án benyújtott keresetlevelükkel előterjesztették a jelen keresetet. Az EASA 2018. március 19‑én nyújtotta be ellenkérelmét a Törvényszék Hivatalához. A Törvényszék az eljárási szabályzata 103. cikkének (1) bekezdése alapján 2018. november 22‑i végzésével elrendelte, hogy az EASA nyújtsa be az értékelő bizottsági jelentés teljes, bizalmas változatát, az árak igazolására irányuló kérelmeket és e kérelmekre küldött válaszleveleket. A Törvényszék azt is jelezte, hogy e dokumentumokat a többi féllel ebben a szakaszban nem közli. Az EASA a kért dokumentumokat az előírt határidőn belül benyújtotta. A Törvényszék a 2019. április 11‑i tárgyaláson meghallgatta a felek szóbeli előadásait, valamint a felek válaszait az általa a tárgyaláson feltett szóbeli kérdésekre és a tárgyalást megelőzően pervezető intézkedés keretében feltett kérdésekre. A tárgyalást követően a Törvényszék határidőt állapított meg a felek számára arra, hogy azok megtárgyalhassanak egy olyan megállapodást, amely lezárhatja az eljárást. Az EASA 2019. május 2‑én arról tájékoztatta a Törvényszéket, hogy a felek nem jutottak megállapodásra az előírt határidőn belül, ami az eljárás szóbeli szakaszának lezárásához vezetett. A felperesek azt kérik, hogy a Törvényszék: – semmisítse meg a megtámadott határozatot; – az EASA‑t kötelezze a költségek viselésére. Az EASA azt kéri, hogy a Törvényszék: – nyilvánítsa a keresetet elfogadhatatlannak annyiban, amennyiben „azon hallgatólagos határozat ellen irányul, hogy a keretszerződéseket nem ítéli oda a felpereseknek”; – utasítsa el a keresetet mint megalapozatlant; – a felpereseket kötelezze a költségek viselésére. A jogkérdésről A felperesek egyetlen jogalapra hivatkoznak, amelyet a megtámadott határozat egyik lényeges szempontjára vonatkozó indokolás elégtelenségére alapítanak. Így azt kifogásolják, hogy az EASA nem pontosította a jogilag megkövetelt módon azokat az indokokat, amelyek alapján arra a következtetésre jutott, hogy a három nyertes ajánlattevő által ajánlott árak nem voltak kirívóan alacsonyak. E tekintetben a felperesek különösen nyilvános statisztikákra, valamint a nyertes ajánlattevők és a saját műszaki pontszámaik összehasonlítására hivatkoznak. A jogvita tárgyáról Az EASA arra hivatkozik, hogy a kereset elfogadhatatlan annyiban, amennyiben „azon hallgatólagos határozat ellen irányul, hogy a keretszerződéseket nem ítéli oda a felpereseknek”. Azt feltételezve ugyanis, hogy a Törvényszék úgy dönt, hogy a megtámadott határozatot az indokolás elégtelensége miatt megsemmisíti annyiban, amennyiben az a keretszerződéseket a három nyertes ajánlattevőnek ítéli oda, az EASA lesz köteles az EUMSZ 266. cikk alapján az ezen ítéletben foglaltak teljesítéséhez szükséges intézkedéseket megtenni. A Törvényszék nem helyettesítheti saját értékelésével az EASA értékelését, előírva számára a keretszerződések egyikének a felperesek számára való odaítélését. E kifogást el kell utasítani. A keresetlevélből az tűnik ki, hogy kereseti kérelmükben a felperesek nem azt kérik, hogy a szerződést nekik ítéljék oda, hanem csupán azt, hogy a Törvényszék semmisítse meg a megtámadott határozatot, amely e szerződést három másik ajánlattevőnek, tehát hallgatólagosan nem a felpereseknek ítéli oda. Nem vitatott, hogy a felpereseknek tényleges érdeke fűződik ahhoz, hogy elérjék a megtámadott határozat megsemmisítését. Már megállapításra került ugyanis, hogy az elutasított ajánlatot tevő ajánlattevőknek érdekük fűződik az odaítélő határozat megsemmisítéséhez az EUMSZ 266. cikkből következő azon kötelezettség értelmében, hogy megfelelően helyreállítsák a helyzetüket, ami adott esetben megnyilvánulhat az elszenvedett kárért nyújtott megfelelő anyagi kompenzációban (lásd ebben az értelemben: 2015. október 29‑iDirect Way és Direct Way Worldwide kontra Parlament ítélet, T‑126/13 , EU:T:2015:819 , 44. pont). A jelen ügy körülményei között meg kell jegyezni, hogy a megtámadott határozat – amely mellékletként tartalmazza az értékelő jelentést – egyrészt a szolgáltatásnyújtásra irányuló szerződés rangsor szerinti három ajánlattevőnek való odaítélésére vonatkozó részből áll, másrészt hallgatólagosan, ám szükségszerűen tartalmazza azt a részt, amely a felperesek konzorciuma ajánlatának elutasítására vonatkozik, amely konzorciumot az ajánlatok értékelését követően nem sorolták az első három közé, de amely ezen értékelés minden egyes szakaszában szerepel. E két rész valójában egy és ugyanazon határozatnak minősül (lásd ebben az értelemben: 2016. február 4‑iPRIMA kontra Bizottság ítélet, T‑722/14 , nem tették közzé, EU:T:2016:61 , 16. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Következésképpen meg kell állapítani, hogy a kereset tárgya a megtámadott határozat annyiban történő megsemmisítése, amennyiben az a vitatott szerződést a felperesektől eltérő három másik ajánlattevőnek ítéli oda, és ezzel elutasítja az felperesek által az e szerződés tekintetében benyújtott ajánlatot. Az EASA által felhozott elfogadhatatlansági kifogást tehát el kell utasítani. Az ügy érdeméről Elöljáróban meg kell állapítani, hogy a felperesek azzal, hogy csupán egyetlen, az indokolás azon kérdést illető elégtelenségére alapított jogalapra szorítkoznak, hogy a nyertes ajánlatok árai nem voltak‑e kirívóan alacsonyak, nem hoznak fel egy olyan másik érvelést, amely például – az EASA szerint – a bizalmas jellegűnek tartott dokumentumokhoz való hozzáférésre vonatkozik, vagy arra, hogy az ajánlatkérő szerv nyilvánvaló értékelési hibát követett el a közbeszerzési eljárásban. Az ajánlatok kirívóan alacsony jellegének értékeléséről és az indokolási kötelezettségről Előzetesen emlékeztetni kell arra, hogy az ajánlattevő széles mérlegelési jogkörrel rendelkezik a közbeszerzési eljárásban a szerződés odaítéléséről hozott határozat meghozatala során figyelembe veendő szempontok tekintetében. Az ajánlattevőt a széles mérlegelési jogkör a közbeszerzési eljárás teljes folyamatában megilleti, az odaítélési szempontok kiválasztását és értékelését is ideértve (lásd: 2017. január 26‑iTV1 kontra Bizottság ítélet, T‑700/14 , nem tették közzé, EU:T:2017:35 , 44. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Arra is emlékeztetni kell, hogy amennyiben valamely intézmény széles mérlegelési jogkörrel rendelkezik, az uniós jogrend által az igazgatási eljárásokban biztosított garanciák tiszteletben tartása még nagyobb jelentőséggel bír. E garanciák közé tartozik különösen a hatáskörrel rendelkező intézmény azon kötelezettsége, hogy határozatait megfelelően indokolja. Az uniós bíróság ugyanis kizárólag ezek alapján tudja megvizsgálni a mérlegelési jogkör gyakorlásának alapjául szolgáló ténybeli és jogi elemek együttes fennállását (lásd: 2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 36. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Márpedig a valamely határozatra vonatkozó lényeges eljárási szabályok megsértésének a határozat megsemmisítéséhez kell vezetnie (lásd ebben az értelemben: 1995. március 30‑iParlament kontra Tanács ítélet, C‑65/93 , EU:C:1995:91 , 21. pont). Egyébiránt annak vizsgálatához, hogy az EASA eleget tett‑e az ajánlatok kirívóan alacsony jellege értékelésével kapcsolatos indokolási kötelezettségének, meg kell határozni az ítélkezési gyakorlatban e tekintetben megkövetelt elemeket. Ezek az elemek először is az indokolás tartalmára, másodszor arra a határidőre vonatkoznak, amelyen belül az indokolást meg kell adni az érintett ajánlattevőnek, harmadszor pedig a szükséges indokolás terjedelmére. Először is, az indokolás tartalmát illetően emlékeztetni kell arra, hogy az ajánlat kirívóan alacsony jellege egyike azon tényezőknek, amelyeket az ajánlatkérő szervnek meg kell vizsgálnia a 2015. október 30‑i (EU) 2015/2462 felhatalmazáson alapuló bizottsági rendelettel ( HL 2015. L 342., 7. o. ) módosított, az Unió általános költségvetésére alkalmazandó pénzügyi szabályokról szóló 966/2012/EU, Euratom európai parlamenti és tanácsi rendelet alkalmazási szabályairól szóló, 2012. október 29‑i 1268/2012/EU felhatalmazáson alapuló bizottsági végrehajtási rendelet ( HL 2012. L 362., 1. o. ; a továbbiakban: végrehajtási rendelet) 151. cikke szerint. E tekintetben meg kell jegyezni, hogy a „kirívóan alacsony összegű ajánlat” fogalmát sem a legutóbb a 2015. október 28‑i (EU, Euratom) 2015/1929 európai parlamenti és tanácsi rendelettel ( HL 2015. L 286., 1. o. ) módosított, az Unió általános költségvetésére alkalmazandó pénzügyi szabályokról és az 1605/2002/EK, Euratom tanácsi rendelet hatályon kívül helyezéséről szóló, 2012. október 25‑i 966/2012/EU, Euratom európai parlamenti és tanácsi rendelet ( HL 2012. L 298., 1. o. ) (a továbbiakban: költségvetési rendelet), sem a végrehajtási rendelet rendelkezései nem határozzák meg. Mindazonáltal megállapításra került, hogy valamely ajánlat kirívóan alacsony jellegét az ajánlat összeállítása és a szóban forgó szolgáltatás viszonylatában kell értékelni (2016. január 28‑iAgriconsulting Europe kontra Bizottság ítélet, T‑570/13 , EU:T:2016:40 , 55. pont). A végrehajtási rendelet 276. cikkének (4) bekezdése alapján a kirívóan alacsony összegű ajánlatok esetében az értékelő bizottság bekéri az ajánlat összeállítására vonatkozó szükséges magyarázatokat. Az ajánlatkérő szerv számára az ajánlat komolysága megvizsgálásának kötelezettsége abból adódik, hogy előzőleg kételyek merültek fel annak megbízhatóságával kapcsolatban, mivel a végrehajtási rendelet 276. cikkének (4) bekezdése leginkább azt hivatott megakadályozni, hogy egy ajánlattevőt anélkül zárjanak ki az eljárásból, hogy lehetősége lenne kirívóan alacsonynak tűnő összegű árajánlatának tartalmát megindokolni. Ezért az értékelő bizottságnak, mielőtt az ajánlatot esetleg elutasítaná, csak abban az esetben kell az ajánlat összeállítására vonatkozó, szükséges magyarázatokat bekérnie, ha ilyen kételyek merülnek fel. Ugyanakkor abban az esetben, ha az ajánlat nem tűnik kirívóan alacsonynak a végrehajtási rendelet 151. cikkének (1) bekezdése értelmében, az említett rendelet 276. cikkének (4) bekezdése nem alkalmazható (lásd analógia útján: 2017. január 26‑iTV1 kontra Bizottság ítélet, T‑700/14 , nem tették közzé, EU:T:2017:35 , 40. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Ilyen kételyek különösen akkor merülhetnek fel, ha egyrészt bizonytalannak tűnik, hogy az ajánlat a személyzet díjazása és a társadalombiztosítási járulékfizetés terén, valamint a munkahelyi biztonság és egészségvédelem szabályainak betartása, továbbá az áron aluli értékesítés tekintetében megfelel‑e azon ország jogszabályainak, ahol a szolgáltatásokat nyújtani kell, másrészt ha bizonytalannak tűnik, hogy az ajánlott ár magában foglal‑e minden költséget, amely a nyertes ajánlat műszaki jellemzőiből következik (2015. október 8‑iSecolux kontra Bizottság ítélet, T‑90/14 , nem tették közzé, EU:T:2015:772 , 62. pont). Ugyanez vonatkozik arra az esetre, amikor a benyújtott ajánlatban kínált ár jelentősen alacsonyabb, mint a többi benyújtott ajánlatban kínált ár vagy a szokásos piaci ár (lásd ebben az értelemben: 2017. július 4‑iEuropean Dynamics Luxembourg és társai kontra Európai Unió Vasúti Ügynöksége ítélet, T‑392/15 , EU:T:2017:462 , 88. pont) A fentiekből az következik, hogy az ajánlatkérő szerv által az ajánlatok kirívóan alacsony jellege tekintetében végzett értékelés időben két szakaszban történik (2017. július 4‑iEuropean Dynamics Luxembourg és társai kontra Európai Unió Vasúti Ügynöksége ítélet, T‑392/15 , EU:T:2017:462 , 87. pont). Az első szakaszban az ajánlatkérő szervnek azt kell értékelnie, hogy az ajánlatban szereplő ár vagy költség kirívóan alacsonynak „tűnik[‑e]” (lásd: végrehajtási rendelet 151. cikkének (1) bekezdése). A „tűnik” ige alkalmazása a végrehajtási rendeletben arra utal, hogy az ajánlatkérő szerv prima facie értékelést végez az ajánlat kirívóan alacsony jellegéről. A végrehajtási rendelet ezért nem kötelezi az ajánlatkérő szervet arra, hogy hivatalból részletes elemzést végezzen minden egyes ajánlat összeállítása kapcsán annak megállapítása érdekében, hogy az nem minősül kirívóan alacsony ajánlatnak. Így az első szakaszban az ajánlatkérő szervnek csak azt kell megállapítania, hogy a benyújtott ajánlatokban van‑e olyan jel, amely esetleg azt a gyanút kelti, hogy ezek az ajánlatok kirívóan alacsony összegűek (lásd analógia útján: 2017. július 4‑iEuropean Dynamics Luxembourg és társai kontra Európai Unió Vasúti Ügynöksége ítélet, T‑392/15 , EU:T:2017:462 , 88. pont, amely a végrehajtási rendelet 151. cikkének korábbi megfogalmazására utal, amely lényegében nem különbözik a végrehajtási rendelet jelen esetben alkalmazandó változatától). Ha vannak olyan jelek, amelyek esetleg azt a gyanút keltik, hogy az ajánlat kirívóan alacsony összegű lehet, a második szakaszban az ajánlatkérő szervnek meg kell indítania az ajánlat összeállítására vonatkozó vizsgálatot annak érdekében, hogy meggyőződjön arról, hogy ez az ajánlat nem kirívóan alacsony összegű. Ha megindítja ezt a vizsgálatot, az ajánlatkérő szerv köteles lehetőséget biztosítani az említett ajánlat benyújtójának arra, hogy kifejtse, mely indokok miatt véli úgy, hogy az ajánlata nem kirívóan alacsony összegű. Az ajánlatkérő szervnek ezt követően értékelnie kell a nyújtott magyarázatokat, és meg kell állapítania, hogy a szóban forgó ajánlat kirívóan alacsony jelleget mutat‑e, és ha igen, ebben az esetben azt el kell utasítania (2017. július 4‑iEuropean Dynamics Luxembourg és társai kontra Európai Unió Vasúti Ügynöksége ítélet, T‑392/15 , EU:T:2017:462 , 89. pont). A jelen ügyben több ajánlattevő által is javasolt ár tekintetében merültek fel kételyek. Egyrészt magának az EASA‑nak is kételyei voltak e kérdésben, amelyek alapján az ajánlatkérő szerv 2017. július 13‑án és augusztus 18‑án tájékoztatást kért az érintett ajánlattevőktől, köztük a három nyertes ajánlattevőtől is. Másrészt a felperesek, miután tájékoztatták őket az ajánlati felhívás eredményéről, 2017. szeptember 6‑án és 25‑én közölték az EASA‑val az ajánlatok kirívóan alacsony jellegére vonatkozó kételyeiket és az ilyen jellegre utaló jeleket. Amint lehetőségük nyílt, a felperesek több alkalommal kérték az EASA‑tól, hogy a vitatott közbeszerzési szerződés értékelése és odaítélése kapcsán kifejezett indokolást adjon az ajánlatok kirívóan alacsony jellegére vonatkozó értékeléséről. Meg kell állapítani, hogy azon indokok közlésének kérése útján, amelyek alapján az értékelő bizottság úgy ítélte meg, hogy a nyertes ajánlattevők által benyújtott ajánlatok nem voltak kirívóan alacsonyak, a felperesek lépéseket tettek, hogy az ajánlatkérő szerv közzétegye ezen ajánlatok jellemzőit és előnyeit (lásd ebben az értelemben: 2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 46. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Emlékeztetni kell arra, hogy a felperesek konzorciuma nem volt kizárást indokoló helyzetben, ajánlata megfelelt a közbeszerzési dokumentumoknak, és ezt az ajánlatot nem fogadták el, mivel nem tekintették a gazdaságilag legelőnyösebb ajánlatnak. Az is bebizonyosodott, hogy az ajánlatok műszaki szempontból történő értékelése során a felperesek konzorciumának ajánlata 100 pontból 91 pontot ért el, és az első helyre került. Mindazonáltal az értékelés végén az ajánlatok pénzügyi szempontból való értékelésének eredményét figyelembe véve a felperesek konzorciumának ajánlatát a rangsorban szereplő hat ajánlattevő közül az ötödik helyre sorolták. Emlékeztetni kell arra is, hogy kirívóan alacsony összegű ajánlat gyanúját keltő jelek esetén az ajánlatkérő szervnek értesítenie kell az olyan elutasított ajánlattevőt, aki azt kifejezetten kéri, azokról az indokokról, amelyek miatt nem tűnik számára kirívóan alacsony összegűnek az általa nyertesként elfogadott ajánlat (lásd ebben az értelemben: 2017. július 4‑iEuropean Dynamics Luxembourg és társai kontra Európai Unió Vasúti Ügynöksége ítélet, T‑392/15 , EU:T:2017:462 , 93. pont). Más szóval, az ilyen helyzetben az árajánlat kirívóan alacsony jellegére vonatkozó értékelés részét képezik a nyertes ajánlatok jellemzői és viszonylagos előnyei, és azok meghatározó adatairól az ajánlatkérő szervnek a 113. cikk (3) bekezdésének a) pontjával összhangban tájékoztatást kell nyújtania, ha azt olyan ajánlattevő kéri, aki vagy amely nincs kizárást indokoló helyzetben, és akinek vagy amelynek az ajánlata megfelel a közbeszerzési dokumentumoknak. Másodszor, ami azt a határidőt illeti, amelyen belül az indokolást közölni kell, az ítélkezési gyakorlat pontosította, hogy az indokolást főszabály szerint ugyanakkor kell közölni az érintettel, amikor az őt hátrányosan érintő határozatot (2011. szeptember 29‑iElf Aquitaine kontra Bizottság ítélet, C‑521/09 P , EU:C:2011:620 , 149. pont; 2012. július 19‑iAlliance One International és Standard Commercial Tobacco kontra Bizottság ítélet, C‑628/10 P és C‑14/11 P , EU:C:2012:479 , 74. pont). Mindazonáltal a későbbi szakaszban az indokolás elégséges jellegének vizsgálatához szolgáltatott információkat figyelembe lehet venni, feltéve, hogy ezen információk csupán részletesebb tájékoztatást nyújtanak a kezdeti indokolással kapcsolatban és az említett határozat meghozatalának időpontjában fennálló ténybeli és jogi elemekre épülnek (lásd: 2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 38. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Azt a kérdést viszont, hogy teljesítették‑e az indokolási kötelezettséget, a legkésőbb a kereset benyújtásakor a felperesek rendelkezésére álló információk alapján kell megítélni (lásd: 2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 37. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Az indokolás hiánya nem hozható helyre azzal, hogy az érintett az uniós bíróság előtti eljárás során megismeri a határozat indokolását (2011. szeptember 29‑iElf Aquitaine kontra Bizottság ítélet, C‑521/09 P , EU:C:2011:620 , 149. pont; 2012. július 19‑iAlliance One International és Standard Commercial Tobacco kontra Bizottság ítélet, C‑628/10 P és C‑14/11 P , EU:C:2012:479 , 74. pont). A bíróság előtt első alkalommal, utólagosan nyújtott magyarázatok csak rendkívüli körülmények között vehetők figyelembe (lásd ebben az értelemben: 2009. május 20‑iVIP Car Solutions kontra Parlament ítélet, T‑89/07 , EU:T:2009:163 , 76. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). A jelen ügyben – rendkívüli körülmények hiányában – a megtámadott határozatnak az ajánlatok kirívóan alacsony jellege értékelésével kapcsolatos indokolása vizsgálatát lehetővé tevő információk tehát azok, amelyeket az EASA legkésőbb a kereset 2017. október 30‑án történt benyújtásakor közölt a felperesekkel. Harmadszor, figyelembe kell venni azokat a szempontokat, amelyeket az ítélkezési gyakorlat a megkövetelt indokolás terjedelmét illetően állapított meg, különösen az ajánlatok kirívóan alacsony jellegére vonatkozó értékeléssel kapcsolatban. Ami az egyedi határozatok indokolását illeti, az EUMSZ 296. cikkben előírt kötelezettség célja a jogszerűségi felügyelet lehetővé tételén felül az, hogy abból világosan és egyértelműen kitűnjön a jogi aktust meghozó intézmény okfejtése oly módon, hogy az érintettek megismerhessék a meghozott intézkedés indokait és elegendő tájékoztatást kapjanak annak eldöntéséhez, hogy a határozat adott esetben valamely, az érvényességének vitatását lehetővé tevő hibában szenved‑e (lásd: 2011. szeptember 29‑iElf Aquitaine kontra Bizottság ítélet, C‑521/09 P , EU:C:2011:620 , 147. és 148. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat; 2013. július 11‑iZiegler kontra Bizottság ítélet, C‑439/11 P , EU:C:2013:513 , 115. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Ezenkívül, mivel az indokolásnak figyelembe kell vennie különösen azt az érdeket, hogy a jogi aktus címzettjei magyarázathoz jussanak, ez az érdek megnyilvánul például az érintettek által az ajánlatkérő szerv előtt hivatkozott érvekben (lásd ebben az értelemben: 2011. szeptember 29‑iElf Aquitaine kontra Bizottság ítélet, C‑521/09 P , EU:C:2011:620 , – 161. pont). Amint az EASA kiemeli, az indokolás követelményét az ügy körülményeire, így többek között a jogi aktus tartalmára, az előadott indokok jellegére, valamint a címzettek, illetve a jogi aktus által közvetlenül és személyükben érintett más személyek magyarázathoz jutás iránti érdekére is figyelemmel kell értékelni. Nem követelmény az indokolással szemben, hogy a releváns tény‑ és jogkérdések minden részletére kitérjen, amennyiben nem csupán szövege, hanem egyben kontextusa, valamint a tárgyra vonatkozó jogszabályok összessége alapján döntendő el az a kérdés, hogy az indokolás megfelel‑e az EUMSZ 296. cikk követelményeinek (2011. szeptember 29‑iElf Aquitaine kontra Bizottság ítélet, C‑521/09 P , EU:C:2011:620 , 150. pont; 2013. július 11‑i, Ziegler kontra Bizottság ítélet, C‑439/11 P , EU:C:2013:513 , 116. pont). Az uniós intézmények által kötött közbeszerzési szerződésekre vonatkozóan egyrészről a költségvetési rendelet 113. cikkének (2) bekezdése úgy rendelkezik, hogy az ajánlatkérő szerv minden elutasított ajánlattevőt tájékoztat az ajánlata elutasításának indokairól. Másfelől a 113. cikk (3) bekezdése értelmében az ajánlatkérő szervnek tájékoztatást kell nyújtania a nyertes ajánlat jellemzőiről és viszonylagos előnyeiről, valamint a nyertes ajánlattevő nevéről minden egyes olyan ajánlattevő számára, aki vagy amely nincs valamely kizárást indokoló helyzetben, és akinek vagy amelynek az ajánlata megfelel a közbeszerzési dokumentumoknak, és amennyiben az ezt írásban kéri. E tárgyban a végrehajtási rendelet 161. cikkének (2) bekezdése úgy rendelkezik, hogy „[a]z ajánlatkérő szerv a költségvetési rendelet 113. cikkének (3) bekezdésében meghatározott információkat a lehető legrövidebb határidőn belül, de legkésőbb az írásban kért tájékoztatás kézhezvételétől számított 15 napon belül közli”. A költségvetési rendelet 113. cikkének (2) és (3) bekezdése, valamint a végrehajtási rendelet 161. cikkének (2) bekezdése az indokolást időben két szakaszra bontja azon ajánlattevők tekintetében, akik vagy amelyek megfelelnek a 113. cikk (3) bekezdésében meghatározott feltételeknek. Közelebbről, az ajánlatok kirívóan alacsony jellegének értékelését illetően meg kell jegyezni, hogy az ajánlatkérő szerv kötelezése azon indokok közlésére, amelyek miatt az ajánlatot nem tartotta kirívóan alacsonynak, nem követeli meg, hogy pontos információkkal szolgáljon az ajánlat műszaki és pénzügyi szempontjairól, például az ajánlott árakról vagy azon erőforrásokról, amelyeket a nyertes ajánlattevő javasol az általa kínált szolgáltatások nyújtásához. Azon tény megfelelő indokolásához, hogy a nyertes ajánlat nem volt kirívóan alacsony összegű, az ajánlatkérő szervnek olyan okfejtést kell előadnia, amelynek alapján egyrészt arra a következtetésre jutott, hogy az ilyen ajánlat – főként a pénzügyi jellemzői alapján – megfelel különösen azon ország jogi szabályozásának, ahol a szolgáltatásokat nyújtani kell, a személyzet díjazása és a társadalombiztosítási járulékfizetés terén, valamint a munkahelyi biztonság és az egészségvédelem szabályainak betartása tekintetében, másrészt hogy az ajánlott ár magában foglal minden olyan költséget, amely a nyertes ajánlat műszaki jellemzőiből következik (lásd: 2017. február 2‑i ítélet, European Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 49. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Hasonlóképpen nem elegendő, ha az ajánlatkérő szerv olyan puszta megállapítást közöl egyetlen mondatban, miszerint a benyújtás keretében kiválasztott ajánlat nem kirívóan alacsony összegű, illetve annak puszta megállapítását közli, hogy megítélése szerint nincs szó kirívóan alacsony összegű ajánlatról (lásd ebben az értelemben: 2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 45. és 47. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). Az ajánlatkérő szerv nem igazolhatja az ajánlat nem kirívóan alacsony jellegét pusztán arra hivatkozva, hogy a szóban forgó ajánlattevő által tett pontosítások alapján úgy ítélte meg, hogy az említett ajánlat nem kirívóan alacsony összegű (lásd ebben az értelemben: 2013. október 15‑iEuropean Dynamics Belgium és társai kontra EMA ítélet, T‑638/11 , nem tették közzé, EU:T:2013:530 , 64. pont). Ezenkívül az ítélkezési gyakorlat szerint nem elegendő különálló táblázatok vagy számadatok benyújtása, és hogy az ajánlatokra vonatkozó magyarázó megjegyzések hiányában az ajánlatkérő szerv által adott pontok csak a végzett értékelés eredményét tükrözik, és nem értelmezhetők úgy, mint maga az ajánlatkérő szerv által elvégzett értékelés, illetve annak tömör összefoglalója. Az ítélkezési gyakorlat szerint érthetőnek kell lennie, hogy az ajánlatkérő szerv hogyan jutott a szóban forgó eredményre (lásd ebben az értelemben: 2016. július 18‑iArgus Security Projects kontra Bizottság ítélet, T‑266/14 , nem tették közzé, EU:T:2016:415 , – 51. pont). Az ajánlatok kirívóan alacsony jellegével kapcsolatos kétely felmerülése esetén az ajánlatkérő szervnek olyan okfejtést kell előadnia, amely alapján egyrészt arra a következtetésre jutott, hogy az ilyen ajánlat – főként a pénzügyi jellemzői alapján – megfelel különösen azon ország jogi szabályozásának, ahol a szolgáltatásokat nyújtani kell, a személyzet díjazása és a társadalombiztosítási járulékfizetés terén, valamint a munkahelyi biztonság és egészségvédelem szabályainak betartása tekintetében, másrészt hogy az ajánlott ár magában foglal minden költséget, amely a nyertes ajánlat műszaki jellemzőiből következik (2013. október 15‑iEuropean Dynamics Belgium és társai kontra EMA ítélet, T‑638/11 , nem tették közzé, EU:T:2013:530 , 68. pont). Az ajánlatok kirívóan alacsony jellegének értékeléséről a felpereseknek nyújtott tájékoztatás A fenti 35–65. pontban kifejtett megfontolások fényében kell megvizsgálni az indokolás hiányára vonatkozó egyetlen jogalapot, amely azon gyanúra vonatkozik, hogy a nyertes ajánlattevők ajánlatai kirívóan alacsony összegűek lehetnek. Azon időponttól, amikor az ajánlatkérő szerv 2017. augusztus 28‑án arról tájékoztatta a felpereseket, hogy az értékelési eljárást követően ajánlatukat nem fogadták el, a kereset 2017. október 30‑án történő benyújtásáig számított két hónap folyamán a felperesek egyértelműen és ismételten kérték, hogy megismerhessék azt az okfejtést, amelynek alapján az ajánlatkérő szerv azt állapította meg, hogy a három nyertes ajánlattevő által benyújtott ajánlatok nem voltak kirívóan alacsony összegűek. Először is meg kell állapítani, hogy az EASA nem válaszolt önállóan a felperesek kérelmeire, jóllehet a felperesek a kételyeiket megalapozó konkrét okokat fejtették ki 2017. szeptember 6‑i levelükben – különösen a fizetésekre és juttatásokra vonatkozó információkkal foglalkozó internetes oldal, a PayScale által közzétett, minimális napidíjra vonatkozó statisztikákra hivatkozással –, valamint 2017. szeptember 25‑i levelükben műszaki pontszámaiknak a nyertes ajánlattevők műszaki pontjaival való összehasonlítására hivatkozva. A fenti 63–65. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlat szerint a felpereseknek jogosultak voltak arra, hogy a felhozott érvekre tekintettel magyarázathoz jussanak. Ha az EASA úgy ítélte meg, hogy a felperesek számításaihoz használt összehasonlító pontok érvénytelenek voltak, utalhatott volna erre (lásd ebben az értelemben: 2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 51. pont). Az EASA mindenesetre nem mentesült azon kötelezettsége alól, hogy magyarázattal szolgáljon. Másodszor, azon információkat vizsgálva, amelyeket az EASA ténylegesen nyújtott a felpereseknek, és amelyeket az ellenkérelmében felsorol annak igazolására, hogy ilyen módon eleget tett az indokolási kötelezettségének az esetlegesen kirívóan alacsony árak kérdését illetően, úgy tűnik, hogy azok részben nem a tárgyhoz tartoznak, részben pedig hiányosak. Az EASA által a felperesek számára hozzáférhetővé tett információk nem a kirívóan alacsony árak kérdésére vonatkoztak. Így a felperesek kérelmeivel kapcsolatos 2017. szeptember 1‑jei és 15‑i válaszok a három nyertes ajánlattevő nevét, az értékelő jelentés kivonatát és a műszaki értékelésre vonatkozó további információkat, valamint annak általános megerősítését tartalmazták, hogy a közbeszerzési eljárásban semmilyen szabálytalanság nem merült fel. A hozzáférhetővé tett részletek csak a műszaki szempontokat érintették. Ezenkívül a megtámadott határozat – amelynek a felperesek 2017. október 17‑én megkapták a teljes másolatát – nem foglalkozik az árakkal. A megtámadott határozathoz mellékelt és az e határozatra hivatkozó értékelő jelentésben számos kitakart rész szerepel, és az nem nyújt tájékoztatást az árakra és azok összetételére vonatkozóan. E jelentés egy általános megjegyzést tartalmaz, amely szerint az értékelők számtani hibák szempontjából ellenőrizték a pénzügyi ajánlatokat. A jelentés a pénzügyi pontszámokat szintén megemlíti, de minden magyarázat nélkül, valamint az E. mellékletet „pénzügyi ajánlat minta” szöveggel közli. Az értékelő jelentés azt is jelzi, hogy azon az ajánlattevőknek, amelyek ajánlata pontosításra szorult, lehetőséget adtak arra, hogy az ilyen pontosítás iránti felhívásokra válaszoljanak. A jelentés ezzel kapcsolatban a „G mellékletre” utal, amely az érintett ajánlattevők áttekintését, valamint a levelezés összefoglalását tartalmazza. A felpereseknek megküldött értékelő bizottsági jelentés G melléklete és több elektronikus levél, köztük a részben kitakart másolatok, valóban foglalkoznak a kirívóan alacsony árakkal. A felperesek tehát megkapták a többek között az árakra vonatkozó kérdéseket tartalmazó formanyomtatványt, ám a formanyomtatványra adott válaszok nélkül. Ezenkívül a G melléklet megjegyzéseket tartalmaz, amelyek szerint a három nyertes ajánlattevő benyújtotta a kért felvilágosítást és bizonyítékokat – köztük az Atos és az Icarus a határidő 2017. július 26‑ig történő meghosszabbításával –, míg az e‑KARE tekintetében további felvilágosítás iránti felhívásokat küldtek ki ugyanezen a napon. Mindazonáltal a felpereseknek küldött értékelő jelentés, valamint annak mellékletei hallgatnak azon okfejtésről, amely az értékelőket a kért és kapott felvilágosításra tekintettel arra a megállapításra vezette, hogy az említett négy konzorcium ajánlata a kezdeti gyanú ellenére nem volt kirívóan alacsony összegű. Az EASA a felperesek rendelkezésére bocsátotta továbbá az árak igazolására vonatkozó kérelmeket tartalmazó elektronikus leveleit, amelyeket 2017 júliusában és augusztusában küldött az érintett ajánlattevőknek. A levelekben az összes konkrét információt kitakarták. E dokumentumok feltárják az igazolás iránti kérelmek tárgyát, nevezetesen bizonyos profilok napidíját, a kételyre okot adó profilok megjelölése nélkül. Egyébiránt az EASA az elektronikus leveleiben bizonyítékokat kért – az ilyennek elfogadható bizonyítékkategóriák megjelölésével – és az ajánlattevőknek megemlítette azon kötelezettségüket, hogy bizonyítaniuk kell a szociális és munkajogi szabályok betartását. Az UniSystemsnek címzett egyik elektronikus levelében az EASA hangsúlyozta, hogy az ajánlattevő köteles megerősíteni, hogy a keretszerződés teljes időtartama alatt az ajánlott árakat tudja alkalmazni. Annak ellenére, hogy e dokumentumok a szűkszavú megállapításnál kissé részletesebb információkat tartalmaznak, ezen információk hozzáférhetővé tétele nem elegendő az indokolási kötelezettség teljesítéséhez. Először is, e dokumentumok csupán néhány információt továbbítanak az EASA által lefolytatott eljárásra vonatkozóan, de nem mutatják be az árak lényeges jellemzőire vonatkozó okfejtését. Így ezen információkból a jogi aktus kibocsátójának okfejtése nem megismerhető oly módon, amely lehetővé teszi a bíróság számára a felülvizsgálat gyakorlását, és az érintettek számára jogaik érvényesítése érdekében a meghozott intézkedés indokainak megismerését (2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 47. pont). Másodszor, a fenti 64. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlatból az következik, hogy az ajánlatkérő szerv köteles a közölt információkhoz számadatokat, illetve magyarázó megjegyzéseket tartalmazó táblázatokat mellékelni, amelyek lehetővé teszik annak megértését, hogy mi módon jutott a szóban forgó eredményre és annak bemutatását, hogy milyen értékelést alkalmazott. Az egyetlen megjegyzés, amelyet a felperesek megfelelő időben megkaptak az esetlegesen kirívóan alacsony árak kérdésének értékelését illetően, a 2017. szeptember 15‑i levélben található, amely szerint a különböző ajánlattevőktől kért felvilágosítások eltérő tárgyakra vonatkoztak, a válaszokat pedig az értékelő bizottság értékelte és elfogadta. E közlések nem alkalmasak az ítélkezési gyakorlat által előírt indokolási követelmények teljesítéséhez. Az EASA azt állítja, hogy a hozzáférhetővé tett dokumentumok elegendő ismeretet nyújtanak a felperesek számára a körülményekkel kapcsolatban. Az EASA a 2017. július 4‑iEuropean Dynamics Luxembourg és társai kontra Európai Unió Vasúti Ügynöksége ítéletre ( T‑392/15 , EU:T:2017:462 , 97. pont) hivatkozik, amelyből az következik, hogy a körülmények ismerete lehetővé teszi a felperesek számára a határozat megalapozottságának vitatását. A jelen ügyben azonban a felperesek számára részlegesen hozzáférhetővé tett információk – amelyeket annak érdekében állítottak össze, hogy a felperesek tudomást szerezzenek a megtámadott határozat elfogadásának körülményeiről – nem elegendőek. A fent említett ítélet alapjául szolgáló ügyben az ajánlatkérő szerv úgy ítélte meg, hogy a nyertes ajánlatok nem tartalmaztak egyetlen olyan jelet sem, amely kirívóan alacsony jellegük gyanúját keltette volna. A jelen ügyben nem vitatott a kirívóan alacsony árak kezdeti gyanúja. A felperesek arra kíváncsiak, hogy milyen ok alapján határozott úgy az ajánlatkérő szerv, hogy az kezdeti kételyeit eloszlatja. Az EASA – titoktartási kötelezettsége sérelme nélkül – magyarázatot nyújthatott volna arról, hogy a három nyertes ajánlattevő mi módon győzte meg ajánlata megfelelő jellegéről, amit az EASA később az ombudsman előtti eljárásban meg is tett. Ezenkívül a jelen ügyben még az egyes e‑mailekből és az értékelő jelentésből származó kivonatokat figyelembe véve sem áll rendelkezésre e hozzáférhetővé tett dokumentumokból semmilyen információ arra vonatkozóan, hogy a javasolt ár magában foglalta‑e a nyertes ajánlat műszaki jellemzőiből következő valamennyi költséget, jóllehet a felperesek a 2017. szeptember 25‑i levelükben kifejezetten emlékeztettek arra, hogy az ítélkezési gyakorlat szerint ezen elemet a kirívóan alacsony árak kérdését illetően jogilag megkövetelt indokolásnak szükségképpen tartalmaznia kell. Harmadszor, el kell ismerni, hogy az EASA által az ombudsman előtti eljárás során nyújtott információ alaposabb okfejtést tartalmaz, amely az ombudsmant az eljárás lezárására vezette, mivel úgy ítélte meg, hogy az ügy rendeződött. Ha az EASA a felperesekkel hasonló magyarázatot közölt volna megfelelő időben, a jelenlegi jogvita talán elkerülhető lett volna. Mindazonáltal az EASA által nyújtott kiegészítő információk a megtámadott határozat indokolásaként nem vehetők figyelembe, mivel azokat 2017. december 4‑én szolgáltatta, míg a keresetet már 2017. október 30‑án benyújtották. Negyedszer, az EASA nem vonhatja ki magát az indokolási kötelezettsége alól azzal, hogy a dokumentumok bizalmas jellegére hivatkozik. A dokumentumokhoz való hozzáférés ugyanis nem az egyetlen rendelkezésre álló eszköz az indokolás megfelelő jellegének megállapításához megkövetelt információk közlésére. Bizonyos dokumentumok bizalmas jellege nem akadályozza meg az ajánlatkérő szervet abban, hogy elvontabb jelleggel átfogalmazza azokat az indokokat, amelyek alapján úgy határozott, hogy az érintett ajánlattevőket nem zárja ki kirívóan alacsony árak miatt a közbeszerzési eljárásból. Kétségtelen, hogy – amint arra az EASA hivatkozik – az indokolási kötelezettség nem járhat a bizalmas információk hozzáférhetővé tételével. Az EASA azonban nem hivatkozik arra, hogy kifejezett kérésre nem adhatott megfelelő indokolást a bizalmas részletek átfogalmazásával, illetve a kitakart oldalakhoz képest világosabb és hasznosabb indokolást. Ha bizonyos adatokat nem lehet hozzáférhetővé tenni, attól még elvben megjelölhető legalább ezen adatok jellege, vagy az a kategória, amelybe tartoznak, illetve közölhetőek olyan százalékszámok, amelyek lehetővé teszik a szóban forgó árak összehasonlítását a viszonyításul szolgáló pontokkal. Az ítélkezési gyakorlat így a lényeges árkülönbség igazolásaként ismerte el például a következő adatokat: a felperes által alvállalkozók igénybevétele 35%‑nak megfelelő mértékig, míg a nyertes ajánlattevő személyzettel rendelkezik minden feladathoz; az a tény, hogy a felperes új belépő a piacon, aki nem ismeri a szolgáltatások célját, és ezért magasabb haszonkulcsot alkalmaz; a sikeres ajánlattevő összpontosítása az árakra; összehasonlítás korábbi hasonló szerződésekkel az ár és a minőség tekintetében (lásd ebben az értelemben: 2015. október 8‑iSecolux kontra Bizottság ítélet, T‑90/14 , nem tették közzé, EU:T:2015:772 , 64. és 65. pont). Az ilyen jellegű információk nem sértik a kereskedelmi számadatok, a korábbi szerződésekben szereplő szerződéses partnerek, valamint az egyéb érzékeny részletek bizalmas kezelését. A jelen ügyben ugyanis az EASA 2017. augusztus 28‑i levelében maga is feltárta az első nyertes ajánlattevő „súlyozott pénzügyi pontszámát”. Ha tehát ez a pontszám nem szerepelt az általa bizalmasnak ítélt adatok között, felmerül a kérdés, hogy a rangsorban második és a harmadik nyertes ajánlattevő „súlyozott pénzügyi pontszámát” miért nem közölték a felperesekkel. Az EASA‑nak figyelembe kellett vennie mind az átláthatóság elvét, mind a vállalkozások jogos üzleti érdekeinek védelmét és a tisztességes versenyt. Az ítélkezési gyakorlat szerint ezeket a célokat egymással össze kell egyeztetni a költségvetési rendelet és az Európai Parlament, a Tanács és a Bizottság dokumentumaihoz való nyilvános hozzáférésről szóló 2001. május 30‑i 1049/2001/EK európai parlamenti és tanácsi rendelet ( HL 2001. L 145., 43. o. ; magyar nyelvű különkiadás 1. fejezet, 3. kötet, 331. o.) következetes alkalmazásának biztosítása érdekében (lásd ebben az értelemben: 2017. december 14‑iEvropaïki Dynamiki kontra Parlament ítélet, T‑136/15 , EU:T:2017:915 , 67. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). A jelen esetben az EASA nem állítja, hogy nem lett volna lehetősége a megfelelő határidőn belül olyan magyarázattal szolgálni, amely összemérhető az általa végül az ombudsman felhívására 2017. december 4‑én benyújtott magyarázattal, amelyet az EASA nyilvánvalóan nem tekintett bizalmasnak. Az említett időpontig az EASA semmilyen erőfeszítést nem tett arra, hogy olyan indokolást fogalmazzon meg, amely megfelel az előírt feltételeknek. Teljes egészében a dokumentumok hozzáférhetővé tételére és azok bizalmas jellegére összpontosított, anélkül hogy szükségesnek tartotta volna magyarázatok nyújtását. 2017. december 4‑i levelében az EASA azonban következetes és részletesebb módon ismertette az értékelési folyamatot. E levélben többek között kifejtette, hogy az egyes napidíjakkal kapcsolatos kezdeti kételyeit számítási képletek, fizetési bizonylatok, számlák, hasonló környezetben nyújtott szolgáltatásokra vonatkozó szerződésekre való hivatkozások, valamint az alkalmazandó jogszabályok tiszteletben tartásával kapcsolatos nyilatkozatok bemutatásával oszlatták el. Ezenfelül e levélben az EASA kifejtette, hogy a felperesek a 2017. szeptember 6‑i levelükben nem terjesztettek elő olyan kellően jelentős elemeket vagy bizonyítékot, amely alapján az első három ajánlatot el lehetett volna utasítani. Ebből következik, hogy 2017. december 4‑i válaszában – amely az ombudsman szerint alaposabb, jobb és teljesebb – az EASA bizonyítékot szolgáltatott arra vonatkozóan, hogy a teljesebb körű indokolás a védett információk vagy részletek felhasználása nélkül is lehetséges volt. Az a kérdés, hogy a 2017. december 4‑én nyújtott indokolás megfelelő volt‑e, nem képezi a jelen eljárás tárgyát. A megtámadott határozat megsemmisítéséhez szükséges eljárási hiba fennállásához elegendő annak megállapítása, hogy kellő időben megfelelő indokolást lehetett volna nyújtani, de arra a megfelelő határidőn belül nem került sor. A fentiekre tekintettel helyt kell adni az egyetlen jogalapnak, amely a megtámadott határozat indokolásának elégtelenségén alapul azon okok vonatkozásában, amelyek alapján az ajánlatkérő szerv úgy ítélte meg, hogy a nyertes ajánlatok nem kirívóan alacsony összegűek. Következésképpen meg kell állapítani, hogy az EASA által a megtámadott határozattal kapcsolatos lényeges eljárási szabályok megsértése a határozat megsemmisítését vonja maga után, anélkül hogy felmerülne a kérdés, hogy az EASA tévesen ítélte‑e úgy, hogy a nyertes ajánlatok nem kirívóan alacsony összegűek (lásd ebben az értelemben: 2017. február 2‑iEuropean Dynamics Luxembourg és Evropaïki Dynamiki kontra Bizottság ítélet, T‑74/15 , nem tették közzé, EU:T:2017:55 , 53. pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat.) A költségekről Az eljárási szabályzat 134. cikkének (1) bekezdése alapján a Törvényszék a pervesztes felet kötelezi a költségek viselésére, ha a pernyertes fél ezt kérte. Mivel az EASA pervesztes lett, a felperesek kérelmének megfelelően kötelezni kell a költségek viselésére. A fenti indokok alapján A TÖRVÉNYSZÉK (harmadik tanács) a következőképpen határozott: 1) A Törvényszék megsemmisíti az Európai Repülésbiztonsági Ügynökség (EASA) 2017. augusztus 28‑i, az EASA.2017.HVP.08. számú, informatikai alkalmazás‑ és infrastruktúrakezelési, kölni (Németország) szolgáltatásnyújtásra irányuló ajánlati felhívás keretében a TRASYS International EEIG és az Axianseu – Digital Solutions SA konzorciuma által benyújtott ajánlatot elutasító és a közbeszerzési szerződést a rangsorolási rendszer szerint három másik ajánlattevőnek odaítélő határozatát. 2) A Törvényszék az EASA‑t kötelezi a költségek viselésére. Frimodt Nielsen Forrester Perillo Kihirdetve Luxembourgban, a 2019. szeptember 10‑i nyilvános ülésen. Aláírások ( *1 ) Az eljárás nyelve: francia.

61990CJ0327

pt

Fundamentação jurídica do acórdão 1 Por petição entrada na Secretaria do Tribunal de Justiça em 13 de Outubro de 1990, a Comissão das Comunidades Europeias intentou, nos termos do artigo 169. do Tratado CEE, uma acção que tem por objecto a declaração de que, ao estabelecer regras diferentes para o cálculo da matéria colectável do imposto especial de consumo consoante os automóveis sejam importados dos outros Estados-membros ou fabricados na Grécia, a República Helénica não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do artigo 95. do Tratado CEE. 2 A Lei n. 363, de 22 de Junho de 1976, completada e alterada pelas Leis n.os 1003/1979 e 1591/1986, criou na Grécia um imposto especial de consumo sobre os automóveis particulares, quer sejam importados quer sejam montados no interior do país (a seguir "imposto"). 3 Nos termos do artigo 1. , n. 3, desta lei, a matéria colectável do imposto especial sobre os automóveis importados é determinada pela soma dos seguintes elementos: "a) O preço líquido por grosso do automóvel à saída da fábrica, que não pode afastar-se em mais de 25% do preço de retalho (preço catálogo) desse automóvel no país de produção, após dedução dos encargos fiscais que incidem sobre esse preço nesse país. ... b) O preço de eventuais opções. c) Um acréscimo de 21% da soma dos elementos a) e b) quando os automóveis são comprados directamente ao construtor e o comprador seja concessionário exclusivo, distribuidor ou comerciante de automóveis. Relativamente às outras importações de automóveis, a percentagem do acréscimo é fixada em 23,2%. d) Um acréscimo de 7% dos elementos a) e b) correspondente às despesas de seguro e importação do automóvel. Relativamente aos automóveis provenientes de países ultramarinos, esta percentagem é fixada em 25%." 4 Quanto aos automóveis montados na Grécia, o artigo 4. , n. 2, da Lei n. 1573, de 19 e 27 de Novembro de 1985, prevê, por um lado, que a matéria colectável do imposto é calculada a partir do preço ex factory (à saída da fábrica), indicado no catálogo apresentado pela indústria automóvel ao comité encarregado do controlo dos preços, e esclarece, por outro lado, que os encargos fiscais de qualquer natureza incorporados no preço de compra não constituem factores do preço do automóvel. 5 Além disso, nos termos do artigo 3. , n. 1, da mesma lei, "as matérias-primas importadas do estrangeiro ou adquiridas no território nacional pela indústria automóvel são isentas de imposições fiscais de qualquer natureza a favor do Estado ou de terceiros, com exclusão dos direitos aduaneiros previstos pela regulamentação comunitária para as matérias-primas provenientes de países terceiros". 6 No que respeita às modalidades de cobrança do imposto, a Lei n. 1573/1985, nos seus artigos 2. , 4. e 6. , submete as indústrias automóveis gregas a um regime de fiscalização aduaneira, prevendo nomeadamente que o imposto de consumo que incide sobre os automóveis produzidos na Grécia seja cobrado pelas autoridades aduaneiras no momento do desalfandegamento. 7 A Comissão considera que a aplicação de dois métodos distintos para o cálculo da matéria colectável do imposto, consoante os automóveis sejam importados ou fabricados na Grécia, é contrária ao artigo 95. do Tratado. Este sistema conduz, com efeito, a favorecer os automóveis montados na Grécia em detrimento dos automóveis importados dos outros Estados-membros. A discriminação provém principalmente do facto de, relativamente aos automóveis importados, estar previsto um acréscimo fixo de 21% ou 23,2% da matéria colectável do imposto, enquanto os automóveis montados na Grécia são tributados com base em dados reais, ou seja, o preço à saída da fábrica. 8 Para justificar este acréscimo, o Governo grego explica que, na Grécia, a indústria automóvel está pouco desenvolvida e que os construtores de automóveis estão habituados a vender a sua produção directamente ao consumidor final, sem recorrer a intermediários. Nestas condições, o preço de venda do construtor, que serve de base ao cálculo do imposto relativamente aos automóveis montados na Grécia, equivale ao preço de venda a retalho, que engloba as despesas de comercialização. Convém, por isso, a fim de restabelecer a igualdade entre os automóveis fabricados na Grécia e os automóveis importados, acrescentar ao preço do construtor estrangeiro considerado para estes últimos automóveis as despesas de comercialização suportadas pelo importador, tais como as despesas de promoção, de publicidade e de serviço pós-venda. Este acréscimo representa, além disso, a comissão desse importador. Quanto ao acréscimo de 23,2%, aplicável quando os automóveis importados são comprados não directamente ao construtor mas a um distribuidor estrangeiro, é destinado a abranger, além disso, o lucro deste intermediário. 9 O Governo grego argumenta ainda que, de forma geral, este sistema de tributação fixo se destina a prevenir fraudes a que as importações de automóveis podem dar lugar em virtude da elevada taxa do imposto. Esta fraudes consistem em subavaliar o montante da factura de forma a reduzir o montante do imposto. A prova disso é que os camiões, que estão sujeitos a um imposto menos elevado e por isso menos sujeitos a este tipo de fraude, são tributados, sem distinção da origem, com base no valor contratual. 10 Para mais ampla exposição da legislação em questão, da tramitação processual e dos fundamentos e argumentos das partes, remete-se para o relatório para audiência. Estes elementos do processo apenas serão adiante retomados na medida do necessário para fundamentação da decisão do Tribunal. 11 A título liminar, convém recordar que, segundo a jurisprudência do Tribunal de Justiça, devem ser tomados em consideração, para aplicação do artigo 95. do Tratado, não apenas a taxa do imposto interno que incide directa ou indirectamente sobre os produtos nacionais e importados, mas também a matéria colectável e as modalidades de cobrança do imposto em questão (v., quanto a este ponto, o acórdão de 27 de Fevereiro de 1980, Comissão/Irlanda, n. 8, 55/79, Recueil, p. 481). 12 Além disso, foi decidido em diversas ocasiões que se verifica violação do artigo 95. , primeiro parágrafo, sempre que a imposição que incide sobre o produto importado e a que incide sobre o produto nacional similar sejam calculadas de forma diferente e segundo modalidades diferentes, que conduzam, ainda que apenas em certos casos, a uma imposição superior do produto importado (v., nomeadamente, acórdão de 17 de Fevereiro de 1976, Rewe-Zentrale, n. 15, 45/75, Recueil, p. 181). 13 No caso dos autos, convém, por isso, verificar se o sistema de cálculo da matéria colectável do imposto instituído pela legislação controvertida pode excluir todo e qualquer risco de discriminação. 14 A este respeito, observar-se-á antes de mais que, relativamente aos automóveis fabricados na Grécia, estão previstas deduções que não são aplicáveis aos automóveis importados. É o que se passa com o artigo 4. , n. 2, segundo travessão, da Lei n. 1573/1985, que autoriza a dedução de todos os encargos de carácter fiscal incorporados no preço de custo, bem como com o artigo 3. , n. 1, da mesma lei, que isenta as matérias-primas adquiridas pela indústria automóvel de qualquer imposição fiscal, com excepção dos direitos aduaneiros previstos pela regulamentação comunitária. 15 Pelo contrário, a matéria colectável do imposto que incide sobre os automóveis importados é acrescida de diversos elementos que não são tidos em conta no cálculo da matéria colectável do imposto aplicável aos automóveis montados na Grécia. Relativamente aos primeiros, o artigo 1. , n. 3, da Lei n. 363/1976, com alterações, dispõe, com efeito, que o preço à saída da fábrica é acrescido do preço do equipamento de opção, enquanto nenhuma disposição na legislação em causa permite afirmar com certeza que o mesmo acréscimo seja aplicado aos automóveis montados na Grécia. Seguidamente, nos termos da mesma disposição, dois acréscimos, um de 7%, relativo às despesas de seguro e transporte, e o outro de 21 ou 23,2%, estão previstos relativamente aos automóveis importados. 16 O argumento, adiantado pelo Governo grego, que consiste em justificar o acréscimo de 21% ou 23,2% pela necessidade de restabelecer a igualdade com os construtores nacionais, que tomam a seu cargo as despesas de comercialização dos automóveis que produzem, não pode ser acolhido. 17 Deve sublinhar-se antes de mais a este respeito que, como observou a Comissão, as despesas de comercialização estão frequentemente incluídas, pelo menos em parte, no preço à saída de fábrica dos automóveis importados. 18 Em seguida convém observar que, tal como resulta dos autos, o acréscimo fixo de 21% ou 23,2% foi determinado com base numa média, por sua vez estabelecida a partir de balanços de sociedades. Essa avaliação, em virtude do seu carácter fixo, não permite garantir que o produto importado não seja em caso algum sujeito a uma imposição fiscal superior à imposição do produto nacional correspondente. 19 O mesmo se passa com o acréscimo de 7% destinado a cobrir as despesas de transporte e seguro. A este respeito, deve, além disso, observar-se que, embora as despesas de seguro sejam susceptíveis de variar em função do valor do produto, as despesas de transporte, pelo seu lado, variam mais em função do peso, das dimensões e do trajecto percorrido. 20 Finalmente, deve observar-se que no, caso de um sistema que, como a lei controvertida, contém regras diferentes para os produtos nacionais e para os produtos importados dos outros Estados-membros e que se caracteriza por uma falta de transparência e de precisão, compete ao Governo demandado produzir a prova de que o sistema impugnado pela Comissão não pode em caso algum ter efeitos discriminatórios (v. quanto a este ponto os acórdãos de 26 de Junho de 1991, Comissão/Luxemburgo, C-152/89, Colect., p. I-3141; e Comissão/Bélgica, C-153/89, Colect., p. I-3171). 21 A este respeito, o Governo grego invocou, pela primeira vez na audiência, o artigo 4. , n. 3, da Lei n. 1573/1985, segundo o qual "a matéria colectável do imposto sobre os automóveis fabricados na Grécia não pode ser inferior ao valor mínimo admitido pelo comité para os veículos importados de cilindrada correspondente ou similar". 22 Esta disposição, uma vez que se refere à matéria colectável mínima determinada relativamente aos veículos importados similares, não permite eliminar o risco de discriminação acima descrito. A aplicação da disposição atrás citada conduz, com efeito, a que, se vários modelos de marcas diferentes duma mesma cilindrada forem importados, os automóveis fabricados na Grécia sejam tributados não como os automóveis importados cuja base é a mais elevada, mas como os que são submetidos ao tratamento mais favorável. 23 Deve concluir-se, por conseguinte, que o Governo grego não produziu a prova de que o sistema de tributação em vigor nesse Estado tenha sido organizado de forma a excluir qualquer hipótese de os automóveis importados serem tributados de forma mais onerosa que os automóveis fabricados na Grécia. 24 Finalmente, basta responder ao Governo grego, que argumenta que o sistema de tributação fixo pretende desencorajar os comportamentos fraudulentos a que as importações de automóveis particulares podem dar lugar, em virtude da taxa elevada de imposto, que, de acordo com a jurisprudência do Tribunal de Justiça, a impossibilidade de proceder aos controlos e verificações necessários dos automóveis importados não pode constituir uma justificação válida para a instituição dum sistema de tributação fixo apenas aplicável aos automóveis importados (v. o acórdão de 17 de Fevereiro de 1976, Rewe-Zentrale, já referido, n. 15). 25 Face a todas as considerações precedentes, deve declarar-se que, ao estabelecer regras diferentes para o cálculo da matéria colectável do imposto especial de consumo consoante as viaturas sejam importadas de outros Estados-membros ou fabricadas na Grécia, a República Helénica não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do artigo 95. do Tratado. Decisão sobre as despesas Quanto às despesas 26 Por força do n. 2 do artigo 69. do Regulamento de Processo, a parte vencida deve ser condenada nas despesas. Tendo a República Helénica sido vencida, há que condená-la nas despesas. Parte decisória Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE JUSTIÇA decide: 1) Ao estabelecer regras diferentes para o cálculo da matéria colectável do imposto especial de consumo consoante os automóveis sejam importados dos outros Estados-membros ou fabricados na Grécia, a República Helénica não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do artigo 95. do Tratado CEE. 2) A República Helénica é condenada nas despesas.

61995TJ0232

de

Sachverhalt 1 Auf einen Antrag des Committee of European Copier Manufacturers (im folgenden: Kläger) von Juli 1985 erließ die Kommission am 21. August 1986 die Verordnung (EWG) Nr. 2640/86 zur Einführung eines vorläufigen Antidumpingzolls auf die Einfuhren von Photokopierapparaten mit Ursprung in Japan (ABl. L 239, S. 5). 2 Am 23. Februar 1987 erließ der Rat die Verordnung (EWG) Nr. 535/87 zur Einführung eines endgültigen Antidumpingzolls auf die Einfuhren von Normalpapierkopierern mit Ursprung in Japan (ABl. L 54, S. 12). 3 Im Amtsblatt der Europäischen Gemeinschaften vom 27. August 1991 (ABl. C 222, S. 2) wurde eine Mitteilung über das bevorstehende Ausserkrafttreten der Antidumpingmaßnahmen für Einfuhren bestimmter Normalpapierkopierer aus Japan veröffentlicht. Daraufhin stellte der Kläger gemäß Artikel 15 Absatz 3 der Verordnung (EWG) Nr. 2423/88 des Rates vom 11. Juli 1988 über den Schutz gegen gedumpte oder subventionierte Einfuhren aus nicht zur Europäischen Wirtschaftsgemeinschaft gehörenden Ländern (ABl. L 209, S. 1, im folgenden: Grundverordnung 1988) bei der Kommission einen Antrag auf Überprüfung dieser Maßnahmen. 4 Durch eine im Amtsblatt der Europäischen Gemeinschaften vom 11. Februar 1992 (ABl. C 33, S. 4) veröffentlichte Mitteilung kündigte die Kommission an, daß sie beabsichtige, die durch die Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingzölle zu überprüfen. 5 Am 16. Juli 1992 beantragte der Kläger, das Überprüfungsverfahren auf Normalpapierkopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 DIN-A4-Kopien pro Minute auszudehnen, die nicht Gegenstand des durch die Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingzolls waren (vgl. Artikel 1 Absatz 4 erster Gedankenstrich dieser Verordnung). 6 Durch eine im Amtsblatt der Europäischen Gemeinschaften vom 14. August 1992 veröffentlichte Mitteilung (ABl. C 207, S. 16) kündigte die Kommission an, daß sie ein Überprüfungsverfahren gemäß den Artikeln 14 und 15 der Grundverordnung 1988 einleite. Gemäß Artikel 15 Absatz 3 der Grundverordnung 1988 blieben die Antidumpingmaßnahmen in Kraft, bis das Ergebnis dieser Überprüfung vorlag. 7 Auf der Grundlage der Überprüfung, die sich auf den Zeitraum vom 1. Juli 1991 bis zum 30. Juni 1992 bezog, erließ der Rat auf Vorschlag der Kommission nach Konsultation im Beratenden Ausschuß die Verordnung (EG) Nr. 2380/95 vom 2. Oktober 1995 zur Einführung eines endgültigen Antidumpingzolls auf die Einfuhren von Normalpapierkopierern mit Ursprung in Japan (ABl. L 244, S. 1). Der durch die Verordnung Nr. 2380/95 eingeführte Antidumpingzoll gilt auch für Normalpapierkopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 DIN-A4-Kopien pro Minute. 8 Die Verordnung Nr. 2380/95 tritt gemäß ihrem Artikel 3 Absatz 2 "zwei Jahre nach ihrem Inkrafttreten ausser Kraft, ausser wenn die mit dieser Verordnung eingeführten Maßnahmen zu diesem Zeitpunkt Gegenstand einer Überprüfung sind; in diesem Fall bleibt sie bis zum Abschluß der Überprüfung in Kraft". 9 In Randnummer 103 der Begründungserwägungen der Verordnung wird hierzu ausgeführt: "Zur Geltungsdauer der Maßnahmen stellte der Rat fest, daß es in diesem Verfahren aufgrund mehrerer ungewöhnlich schwieriger Aspekte zu erheblichen Verzögerungen kam: Zunächst vergingen fast sechs Monate zwischen der Mitteilung der Kommission über die beabsichtigte Einleitung einer Überprüfung der Maßnahmen und der tatsächlichen Einleitung dieser Überprüfung. Dann dauerte die Überprüfung selbst, die am 14. August 1992 eingeleitet wurde, mehr als drei Jahre. Gemäß Artikel 15 Absatz 3 der [Grundverordnung 1988] blieb der ursprüngliche Antidumpingzoll auf die Einfuhren von NPK aus Japan während dieses gesamten Zeitraums in Kraft. Unter diesen aussergewöhnlichen Umständen hält es der Rat für angemessen, daß die Geltungsdauer der neuen Maßnahmen - vorbehaltlich der geltenden Bestimmungen über Überprüfungen - begrenzt werden sollte und diese Maßnahmen zwei Jahre nach ihrem Inkrafttreten ausser Kraft treten sollten." Verfahren und Anträge der Parteien 10 Der Kläger hat mit Klageschrift, die am 19. Dezember 1995 bei der Kanzlei des Gerichts eingegangen ist, die vorliegende Klage erhoben. 11 Das Gericht (Erste erweiterte Kammer) hat auf Bericht des Berichterstatters beschlossen, die mündliche Verhandlung ohne vorherige Beweisaufnahme zu eröffnen. 12 Die Parteien haben in der Verhandlung vom 25. November 1997 mündlich verhandelt und Fragen des Gerichts beantwortet. 13 Die mündliche Verhandlung hat vor der Ersten erweiterten Kammer unter Mitwirkung des Präsidenten A. Saggio sowie der Richter B. Vesterdorf, C. W. Bellamy, R. M. Maura Ramos und J. Pirrung stattgefunden. Angesichts der Ernennung von A. Saggio zum Generalanwalt des Gerichtshofes am 4. März 1998 nahmen gemäß Artikel 32 § 1 der Verfahrensordnung an den Beratungen dieses Urteils die drei unterzeichnenden Richter teil. 14 Der Kläger beantragt, - der Kommission und dem Rat aufzugeben, die Protokolle der Sitzungen des Antidumpingausschusses und des Rates betreffend den Erlaß der Verordnung Nr. 2380/95 vorzulegen; - Artikel 3 Absatz 2 der Verordnung Nr. 2380/95 für nichtig zu erklären; - erforderlichenfalls anzuordnen, daß die durch Artikel 1 der Verordnung Nr. 2380/95 eingeführten Antidumpingzölle aufrechterhalten werden, bis die zuständigen Organe die Maßnahmen ergriffen haben, die sich aus dem Urteil des Gerichts ergeben; - dem Rat die Kosten des Verfahrens aufzuerlegen. 15 Der Rat beantragt, - die Klage abzuweisen; - dem Kläger die Kosten aufzuerlegen. Der Antrag auf Nichtigerklärung von Artikel 3 Absatz 2 der Verordnung Nr. 2380/95 Klagegrund einer fehlenden Ermächtigung des Rates zum Erlaß von Antidumpingmaßnahmen mit einer Geltungsdauer von weniger als fünf Jahren Vorbringen der Parteien 16 Dieser Klagegrund gliedert sich in zwei Teile. 17 Mit dem ersten Teil macht der Kläger einen Verstoß gegen Artikel 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 geltend. Aus dem klaren und unbedingten Wortlaut dieser Bestimmung, nach der Antidumpingzölle "fünf Jahre nach dem Zeitpunkt ihres Wirksamwerdens oder ihrer letzten Änderung oder Bestätigung ausser Kraft" träten, ergebe sich, daß sie die Dauer und den Beginn der Geltung von Antidumpingmaßnahmen rechtlich verbindlich festlege, und zwar auch für den Fall, daß die Antidumpingzölle in einem Überprüfungsverfahren bestätigt würden. Die in Artikel 3 Absatz 2 der Verordnung Nr. 2380/95 geregelte Beschränkung der Geltungsdauer der Antidumpingzölle auf zwei Jahre sei rechtswidrig, da der Rat nicht ermächtigt sei, bei der Änderung oder Bestätigung von Antidumpingmaßnahmen in Überprüfungsverfahren von dem Fünfjahreszeitraum abzuweichen. 18 Diese Auslegung des Artikels 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 werde durch eine Untersuchung seiner Entstehungsgeschichte und der mit ihm verfolgten Ziele bestätigt. Sofern nämlich bei der Auslegung dieser klaren Bestimmung überhaupt auf die Entstehungsgeschichte abgestellt werden dürfe, regele das frühere Übereinkommen zur Durchführung des Artikels VI des Allgemeinen Zoll- und Handelsabkommens (im folgenden: früherer Antidumping-Kodex) - das durch den Beschluß 80/271/EWG des Rates vom 10. Dezember 1979 über den Abschluß der multilateralen Übereinkommen, die im Zuge der Handelsverhandlungen von 1973-1979 ausgehandelt wurden (ABl. 1980, L 71, S. 1), im Namen der Gemeinschaft genehmigt worden sei - zwar keine feste Geltungsdauer für Antidumpingzölle, doch heisse es dort in Artikel 9: "Ein Antidumpingzoll bleibt nur solange und nur in dem Umfang in Kraft, wie dies notwendig ist, um das schädigende Dumping unwirksam zu machen." Der Gemeinschaftsgesetzgeber habe demgemäß einen Zeitraum von fünf Jahren festgelegt, den er als notwendig angesehen habe, um die Auswirkungen eines schädigenden Dumpings zu beseitigen und einen normalen Wettbewerb wiederherzustellen. Diese Feststellung werde durch die 28. Begründungserwägung der Grundverordnung 1988 bestätigt. Diese laute: "Es ist vorzuschreiben, daß Antidumping- und Ausgleichsmaßnahmen nach einer gewissen Zeit ausser Kraft treten, sofern nicht nachgewiesen werden kann, daß ihre Beibehaltung notwendig ist." 19 Artikel 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 lege damit sowohl eine Mindestdauer als auch eine Hoechstdauer einer Antidumpingmaßnahme fest. Die Mindestdauer diene dem Schutz und Rechtsschutz der Gemeinschaftsindustrie, die in aller Regel schon vor der Verhängung von Antidumpingmaßnahmen eine erhebliche Schädigung erlitten habe. Die gleiche Schutzdauer von fünf Jahren sei auch gerechtfertigt, wenn sich nach Ablauf dieses Zeitraums herausstelle, daß die dumpenden Exporteure das Dumping nicht aufgegeben hätten und die Schädigung fortdauere. 20 Ferner habe der Rat in seiner früheren Praxis die Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen auf der Grundlage des Artikels 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 stets auf fünf Jahre festgesetzt, auch wenn diese nach einem langen Überprüfungsverfahren bestätigt worden seien (so u. a. die den Gegenstand des Urteils des Gerichts vom 2. Mai 1995 in den Rechtssachen T-163/94 und T-165/94, NTN Corporation und Koyo Seiko/Rat, Slg. 1995, II-1381, bildende Verordnung). 21 Wenn Artikel 15 Absatz 3 der Grundverordnung 1988 vorsehe, daß der ursprüngliche Antidumpingzoll während des Überprüfungszeitraums in Kraft bleibe, so sei dies ein Risiko, das nach dem Willen des Gemeinschaftsgesetzgebers bewusst die dumpenden Exporteure zu tragen hätten. Dies gelte gemäß Artikel 15 Absatz 4 der Grundverordnung 1988 auch für Überprüfungsverfahren, die bereits vor dem Ende der ursprünglichen Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen eingeleitet worden seien. Entgegen Randnummer 103 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95 könne daher die Geltungsdauer einer Antidumpingmaßnahme nicht von der Dauer des Überprüfungsverfahrens abhängen, da diese von einer Reihe von Umständen abhängig sei, auf die die Gemeinschaftsindustrie keinen Einfluß habe. 22 Schließlich könnten die vom Rat angeführten "aussergewöhnlichen Umstände" jedenfalls keine Beschränkung der Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen für Kopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 Kopien pro Minute rechtfertigen, da für diese Kopierer durch die Verordnung Nr. 2380/95 erstmals ein Antidumpingzoll eingeführt worden sei. 23 Mit dem zweiten Teil des Klagegrundes macht der Kläger geltend, die Verkürzung der Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen verstosse gegen das Normgefüge der Antidumping-Grundverordnungen und insbesondere gegen die Verteilung der Rechte und Pflichten auf die Gemeinschaftsindustrie und die dumpenden Unternehmen. Dies ergebe sich aus der Verordnung (EG) Nr. 3283/94 des Rates vom 22. Dezember 1994 über den Schutz gegen gedumpte Einfuhren aus nicht zur Europäischen Gemeinschaft gehörenden Ländern (ABl. L 349, S. 1; im folgenden: Grundverordnung 1994) und aus vergleichbaren Vorschriften der früheren Grundverordnungen. 24 Im einzelnen könne die Gemeinschaftsindustrie ihre Rechte durch Anträge auf Verfahrenseinleitung (Artikel 5 der Grundverordnung 1994) oder auf Überprüfung (Artikel 11 der Grundverordnung 1994) geltend machen. Die Anträge auf Verfahrenseinleitung und/oder Überprüfung müssten ausreichende Beweise enthalten, um die Verfahrenseinleitung zu rechtfertigen; Initiative und Beweislast lägen damit bei der Gemeinschaftsindustrie. Werde ein endgültiger Antidumpingzoll verhängt, so sei die Gemeinschaftsindustrie jedoch gemäß Artikel 11 Absatz 2 der Grundverordnung 1994 während eines Fünfjahreszeitraums gegen Dumping geschützt, sofern kein Überprüfungsverfahren eingeleitet werde. 25 Innerhalb des Fünfjahreszeitraums nach Inkrafttreten der endgültigen Antidumpingmaßnahmen lägen gemäß Artikel 11 Absatz 3 der Grundverordnung 1994 die Initiative und die Nachweispflicht bei den dumpenden Unternehmen. 26 Indem der Rat die Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen auf zwei Jahre verkürzt habe, habe er das durch die Grundverordnung geschaffene Gleichgewicht zwischen den Rechten und Pflichten der Gemeinschaftsindustrie und der dumpenden Unternehmen zerstört. Die Verkürzung der Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen zwinge die Gemeinschaftsindustrie, nach Ablauf von etwa einem Jahr erneut die Initiative eines Überprüfungsantrags zu ergreifen, sie beeinträchtige damit den Rechtsschutz der Gemeinschaftsindustrie und bewirke eine ungerechtfertigte Umkehr der Antrags- und Nachweispflicht zu ihren Lasten. 27 Der Rat wendet sich gegen die vom Kläger vorgeschlagene Auslegung des Artikels 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988. Da sich aus dem Wortlaut dieser Bestimmung lediglich ergebe, daß Antidumpingzölle spätestens nach fünf Jahren ausser Kraft träten, könne sie nicht so ausgelegt werden, daß sie eine Mindestgeltungsdauer der Antidumpingzölle festlege. 28 Für diese Auslegung spreche auch die Entstehungsgeschichte dieser Bestimmung. Vor dem Erlaß der Verordnung Nr. 2176/84 des Rates vom 23. Juli 1984 über den Schutz gegen gedumpte oder subventionierte Einfuhren aus nicht zur Europäischen Wirtschaftsgemeinschaft gehörenden Ländern (ABl. L 201, S. 1; im folgenden: Grundverordnung 1984) hätten die Grundverordnungen überhaupt keine spezifische Regelung zur Geltungsdauer von Antidumpingmaßnahmen enthalten, so daß der Rat diese Dauer frei habe bestimmen können. Damals habe der Rat in der Praxis im allgemeinen die Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen nicht beschränkt, so daß diese so lange in Kraft geblieben seien, bis die Exporteure eine Überprüfung beantragt hätten. Die Exporteure hätten jedoch teilweise die Beantragung eines Überprüfungsverfahrens vergessen oder überhaupt kein Interesse daran gehabt, etwa weil sie nicht mehr in die Gemeinschaft ausführten. Deshalb sei mit der Grundverordnung 1984 erstmals eine dem Artikel 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 entsprechende Bestimmung eingeführt worden. Nach der 34. Begründungserwägung der Grundverordnung 1984, die der 29. Begründungserwägung der Grundverordnung 1988 entspreche, sei damit folgender Zweck angestrebt worden: "Es ist vorzuschreiben, daß Antidumping- und Ausgleichsmaßnahmen nach einer gewissen Zeit ausser Kraft treten, sofern nicht nachgewiesen werden kann, daß ihre Beibehaltung notwendig ist." 29 Aus Überlegungen der Rechtssicherheit und des Mindestschutzes für die Gemeinschaftsindustrie sei beim ersten Erlaß von Antidumpingmaßnahmen eine Geltungsdauer von fünf Jahren grundsätzlich geboten, so daß die Gemeinschaftsindustrie zumindest für diesen Zeitraum - regelmässig zuzueglich der Laufzeit der vorläufigen Antidumpingmaßnahmen - geschützt werde. Etwas anderes gelte für die Einleitung eines Überprüfungsverfahrens, da die Gemeinschaftsindustrie in diesem Fall bereits für eine bestimmte Zeit geschützt gewesen sei. Da ferner die ursprünglich erlassenen Maßnahmen während des Überprüfungsverfahrens in Kraft blieben, werde die Gemeinschaftsindustrie auch während der gesamten Dauer dieses Verfahrens geschützt. Im vorliegenden Fall seien die durch die Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingzölle durch die Verordnung Nr. 2380/95 tatsächlich um fünf Jahre und acht Monate verlängert worden. 30 Entgegen der Auffassung des Klägers könne die frühere Praxis der Gemeinschaftsorgane zur Festlegung der Geltungsdauer von Antidumpingmaßnahmen, die als Folge eines Überprüfungsverfahrens erlassen worden seien, den Rat nicht binden. 31 Schließlich habe der Festlegung einer kürzeren Geltungsdauer als fünf Jahre für die Verordnung Nr. 2380/95 auch nicht entgegengestanden, daß dadurch für Normalpapierkopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 DIN-A4-Kopien pro Minute erstmals ein Antidumpingzoll eingeführt worden sei (vgl. Randnr. 15 der Begründungserwägungen der Verordnung). 32 Zum zweiten Teil des Klagegrundes führt der Rat aus, entgegen dem Vorbringen des Klägers schaffe die Festlegung der zweijährigen Geltungsdauer des Antidumpingzolls durch die Verordnung Nr. 2380/95 keine Situation, in der die Waffengleichheit zwischen den japanischen Exporteuren und der Gemeinschaftsindustrie verletzt sei. 33 Die Gemeinschaftsindustrie habe nämlich einen zusätzlichen Schutz erhalten, da der Antidumpingzoll während der Dauer des Überprüfungsverfahrens in Kraft geblieben sei. 34 Für die japanischen Exporteure habe die Weitergeltung des durch die Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingzolls während des Überprüfungsverfahrens dagegen einen nicht unerheblichen Nachteil mit sich gebracht, da sie selbst vor der Stellung eines Überprüfungsantrags zunächst das Überprüfungsverfahren und anschließend noch ein weiteres Jahr hätten abwarten müssen. Würdigung durch das Gericht 35 Zwar wurde die Verordnung Nr. 2380/95 nach dem Inkrafttreten der Grundverordnung 1994 am 1. Januar 1995 erlassen, doch ergibt sich aus deren Artikel 24, daß die Grundverordnung 1988 auf vor dem 1. September 1994 eingeleitete Überprüfungsverfahren weiterhin anzuwenden ist. Da die Verordnung Nr. 2380/95 im Anschluß an ein im August 1992 eingeleitetes Überprüfungsverfahren erlassen wurde, ist ihre Rechtmässigkeit nach der Grundverordnung 1988 zu beurteilen. 36 Nach Artikel 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 treten "Antidumping- ...zölle ... fünf Jahre nach dem Zeitpunkt ihres Wirksamwerdens oder ihrer letzten Änderung oder Bestätigung ausser Kraft." 37 Zunächst ergibt eine grammatische Auslegung dieser Bestimmung, daß sie durch die Regelung, daß Antidumpingzölle nach fünf Jahren "ausser Kraft treten", eine Frist für das automatische Ausserkrafttreten dieser Zölle festlegt, nicht eine obligatorische Mindestgeltungsdauer. 38 Entgegen den Ausführungen des Klägers spricht die Entstehungsgeschichte der Bestimmung nicht gegen die grammatische Auslegung. 39 Eine Artikel 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 entsprechende Bestimmung ist erstmals mit Artikel 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1984 in die Antidumpingregelung aufgenommen worden. In der - der 28. Begründungserwägung der Grundverordnung 1988 entsprechenden - 34. Begründungserwägung dieser Verordnung heisst es: "Es ist vorzuschreiben, daß Antidumping- und Ausgleichsmaßnahmen nach einer gewissen Zeit ausser Kraft treten, sofern nicht nachgewiesen werden kann, daß ihre Beibehaltung notwendig ist." Das unterstreicht die Auslegung, daß diese Bestimmung eine Frist für das automatische Ausserkrafttreten der Antidumpingzölle festlegt. 40 Im übrigen hieß es in Artikel 9 des früheren Antidumping-Kodex, der bei Erlaß der Grundverordnung 1984 in Kraft trat: "Ein Antidumpingzoll bleibt nur solange und nur in dem Umfang in Kraft, wie dies notwendig ist, um das schädigende Dumping unwirksam zu machen." Diese Vorschrift betrifft nach ihrem Wortlaut nur die Hoechstgeltungsdauer von Antidumpingzöllen. 41 Ferner ist zu untersuchen, ob sich aus Systematik und Zweck der Grundverordnung 1988 ergibt, daß ihr Artikel 15 Absatz 1 entsprechend dem klägerischen Vortrag eine Mindestgeltungsdauer für Antidumpingzölle zwingend vorschreibt, wie der Kläger meint. 42 In Artikel 15 Absätze 2 bis 4 der Grundverordnung 1988 wird implizit auf den Fünfjahreszeitraum des Artikels 15 Absatz 1 verwiesen. Artikel 15 Absatz 4 lautet nämlich: "Wenn eine Überprüfung der Maßnahme gemäß Artikel 14 bis zum Ende des betreffenden Fünfjahreszeitraums andauert, bleibt die Maßnahme bis zum Abschluß der Überprüfung in Kraft. Hierüber erfolgt eine Mitteilung im Amtsblatt der Europäischen Gemeinschaften vor dem Ablauf des betreffenden Fünfjahreszeitraums." 43 Wie diese Verweisungen zeigen, wird in Artikel 15 Absätze 2 bis 4 der Grundverordnung 1988 zwar davon ausgegangen, daß die normale Geltungsdauer endgültiger Antidumpingzölle fünf Jahre beträgt, doch schreiben diese Bestimmungen diesen Zeitraum nicht - entgegen dem Ergebnis, der grammatischen Auslegung von Artikel 15 Absatz 1 der Verordnung - zwingend als Mindestgeltungsdauer für endgültige Antidumpingzölle vor. 44 Zur Regelung des Verhältnisses der Rechte und Pflichten der dumpenden Unternehmen und der Gemeinschaftsindustrie in der Grundverordnung führt der Rat selbst aus, beim erstmaligen Erlaß endgültiger Antidumpingmaßnahmen sei systematisch eine Geltungsdauer von fünf Jahren vorzusehen gewesen, um einen ausreichenden Schutz der Gemeinschaftsindustrie sicherzustellen. 45 Entgegen dem Vorbringen des Klägers im zweiten Teil des Klagegrundes erlaubt jedoch nichts den Schluß, das Normgefüge der Grundverordnung schließe es aus, daß der Rat in spezifischen Fällen, in denen objektive Gründe dies rechtfertigen, für eine Verordnung zur Einführung endgültiger Antidumpingzölle eine Geltungsdauer von weniger als fünf Jahren festlegt. Dies gilt namentlich, wenn es sich um endgültige Antidumpingzölle handelt, die nach Abschluß eines Verfahrens zur Überprüfung der ursprünglich eingeführten Maßnahmen erlassen wurden. Die Befugnis des Rates aus der Grundverordnung, Antidumpingmaßnahmen zu erlassen, umfasst nämlich stillschweigend die Befugnis, die Geltungsdauer dieser Maßnahmen zu beschränken, wenn dies im Einklang mit den Zielen der Verordnung und der in ihr getroffenen Verteilung der Rechte und Pflichten auf die Betroffenen steht. 46 Nach alledem ergibt die Auslegung des Artikels 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988, daß es im Ermessen des Rates steht, die Geltungsdauer endgültiger Antidumpingzölle, die nach Abschluß eines Verfahrens zur Überprüfung der ursprünglich eingeführten Maßnahmen erlassen werden, auf weniger als fünf Jahre festzusetzen, wenn angesichts besonderer Umstände eine solche Beschränkung am besten geeignet ist, den divergierenden Interessen der Verfahrensbeteiligten Rechnung zu tragen und den von der Grundverordnung angestrebten Ausgleich zwischen diesen Interessen herzustellen. 47 Die Tatsache, daß der Rat von diesem Ermessen, die Geltungsdauer von nach Abschluß eines Verfahrens zur Überprüfung der ursprünglich eingeführten Maßnahmen erlassenen endgültigen Antidumpingmaßnahmen auf weniger als fünf Jahre festzusetzen, vor dem Erlaß der Verordnung Nr. 2380/95 in keinem anderen Fall Gebrauch gemacht hat, ist ohne Belang, zumal seine Ausübung in diesem Sinne vom Vorliegen besonderer Umstände abhängig ist, wie der Rat selbst ausführt. 48 Soweit das Vorbringen der Klägers dahin geht, daß der Rat im vorliegenden Fall, die Geltungsdauer der mit der Verordnung Nr. 2380/95 eingeführten Antidumpingzölle nicht auf zwei Jahre hätte beschränken dürfen, ist es im Rahmen der anderen vom Kläger angeführten Klagegründe zu prüfen. Da mit dem vorliegenden Klagegrund geltend gemacht wird, der Rat dürfe die Geltungsdauer von Antidumpingmaßnahmen grundsätzlich nicht auf weniger als fünf Jahre festsetzen, sind diese Argumente im vorliegenden Zusammenhang irrelevant. 49 Der Klagegrund ist daher zurückzuweisen. Die Klagegründe eines offensichtlichen Beurteilungsfehlers und eines Verstosses gegen Artikel 190 EG-Vertrag Vorbringen der Parteien 50 Der Kläger bringt vor, wenn der Rat entgegen der klägerischen Auffassung bei der Festlegung der Geltungsdauer einer Antidumpingmaßnahme über ein Ermessen verfügen sollte, hätte er einen offensichtlichen Beurteilungsfehler begangen, indem er die Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 beschränkt habe. 51 Das Überprüfungsverfahren könne keinen "aussergewöhnlichen Umstand" darstellen, der eine Abkürzung der Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahme rechtfertige. Bei der Komplexität des Verfahrens betreffend Antidumpingzölle auf Kopierer und der notwendigen Ermittlungen der Kommission sei eine Untersuchungsdauer von drei Jahren keineswegs aussergewöhnlich. Im übrigen sei unerheblich, ob eine Untersuchungsdauer von mehr als drei Jahren aussergewöhnlich sei oder nicht; entscheidend sei, daß die Dauer eines Überprüfungsverfahrens von den Gemeinschaftsorganen bestimmt werde. 52 Ferner verkenne der Rat die Rechtsnatur dieses Verfahrens, wenn er ausführe, die Gemeinschaftshersteller seien während der Dauer des Überprüfungsverfahrens geschützt. Wenn Artikel 15 Absatz 3 der Grundverordnung 1988 anordne, daß die Maßnahme bis zum Abschluß der Überprüfung in Kraft bleibe, so stehe dieses Inkraftbleiben unter dem Vorbehalt des Ausgangs des Überprüfungsverfahrens. Führe nämlich die Überprüfung etwa zu der Feststellung, daß die Exporteure nicht mehr dumpten, so würden die Maßnahmen aufgehoben und den Exporteuren in der Regel auf Antrag die während des Untersuchungszeitraums gezahlten Antidumpingzölle erstattet. 53 Der Rat behaupte zu Unrecht, daß die Dauer der Untersuchung und das Inkraftbleiben der durch die Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingzölle während dieser Zeit für die Exporteure einen nicht unerheblichen Nachteil mit sich gebracht hätten. Die Exporteure hätten nämlich alles unternommen, um den Überprüfungszeitraum durch ihre Interventionen auszudehnen, da eine schnellere Durchführung dieses Verfahrens für sie nur Nachteile gehabt hätte. Sie hätten damit rechnen müssen, daß die Antidumpingzölle auf Normalpapierkopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 Kopien pro Minute ausgedehnt würden und das Verfahren zu einer Erhöhung der Antidumpingzölle führe. Dagegen hätte die Gemeinschaftsindustrie der Kopiererhersteller in dem Überprüfungsverfahren ein besonderes Interesse an einem schnellen Abschluß und dem Auferlegen neuer Antidumpingmaßnahmen gehabt. 54 Mit der Beseitigung des Dumpings sollten ferner faire und offene Marktbedingungen wiederhergestellt und Wettbewerbsverzerrungen infolge unlauterer Handelspraktiken beseitigt werden. Entscheidend für die Ausübung des Ermessens des Rates sei folglich allein die Frage, ob angesichts des Ergebnisses der Überprüfung Antidumpingmaßnahmen (erneut) notwendig gewesen seien, um das schädigende Dumping unwirksam zu machen. Unter diesem Gesichtspunkt hätte er prüfen müssen, ob die mit den Antidumpingmaßnahmen verfolgten Ziele erreicht werden könnten, wenn die Geltungsdauer auf zwei Jahre abgekürzt werde. 55 Alle hierbei abzuwägenden Gründe hätten den Rat veranlassen müssen, eine weitere Geltungsdauer von fünf Jahren ab Inkrafttreten der Verordnung Nr. 2380/95 festzulegen. Der Kläger trägt hierfür drei Gruppen von Argumenten vor. 56 Mit der ersten Gruppe von Argumenten macht der Kläger geltend, die Gemeinschaftsbehörden seien auf der Grundlage der Überprüfung zu dem Ergebnis gekommen, die japanischen Ausführer hätten ihre Dumpingpraktiken verstärkt; daraus resultiere eine verstärkte Schädigung der Gemeinschaftsindustrie sowie ein verstärktes Interesse an deren Erhaltung. 57 Nach den Feststellungen der Gemeinschaftsbehörden seien nämlich bei allen betroffenen japanischen Ausführern die Dumpingspannen erheblich höher als der für sie jeweils geltende ursprüngliche Antidumpingzoll gewesen, da sich die gewogene durchschnittliche Dumpingspanne auf 41 % belaufen habe (vgl. Randnrn. 76 und 78 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95). Die japanischen Exporteure hätten also ihre Dumpingpraktiken verstärkt; der Rat sei daher verpflichtet gewesen, entsprechend den neuen Feststellungen erhöhte Antidumpingzölle festzusetzen. 58 Ferner habe sich die Schädigung der Gemeinschaftsindustrie verstärkt. Im Hinblick auf alle Fotokopierer als gleichartige Waren sei festgestellt worden, daß sich die Schlüsselindikatoren für die Beurteilung der Wirtschaftsleistung der Gemeinschaftsindustrie - wie Produktion (Rückgang um 16 %), Marktanteil (Rückgang von 15,4 % auf 12,4 %) und Rentabilität beim Verkauf von Normalpapierkopierern (Rückgang von 11,1 % auf 2,7 %) - zwischen 1988 und dem Ende des Untersuchungszeitraums erheblich verschlechtert hätten (Randnrn. 33 bis 35 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95). Trotz des verminderten Exportvolumens aus Japan habe die Kommission zudem beträchtliche Preisunterbietungsspannen festgestellt (Randnrn. 42 und 43 der Begründungserwägungen der Verordnung). Aufgrund dieser Ermittlungsergebnisse sei der Rat zu der Feststellung gekommen, daß es bei einem Auslaufen der geltenden Antidumpingmaßnahmen wiederum zu einer bedeutenden Schädigung kommen würde (vgl. insbesondere Randnrn. 81 und 87 der Begründungserwägungen der Verordnung). 59 Schließlich habe der Rat festgestellt, daß das Interesse der Gemeinschaft an der Aufrechterhaltung der europäischen Kopiergeräteindustrie noch grösser geworden sei und das Auslaufen der Antidumpingzölle ein Anreiz für die japanischen Ausführer wäre, ihre Produktion in der Gemeinschaft zu verringern und dadurch ihre umfangreichen Lagerbestände in Japan abzubauen und dort die Kapazitätsauslastung zu verbessern (Randnrn. 88 ff. der Begründungserwägungen). 60 Die von den Gemeinschaftsbehörden selbst im Überprüfungsverfahren getroffenen Feststellungen stuenden einer Beschränkung der Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen eindeutig entgegen. Der Zusammenhang zwischen diesen Feststellungen und der Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen ergebe sich nicht nur aus Artikel 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988, sondern bestehe erst recht deswegen, weil das Dumping und die Schädigung der Gemeinschaftsindustrie während der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 535/87 nicht beseitigt, sondern, im Gegenteil, erheblich verstärkt worden seien. 61 Mit der zweiten Gruppe von Argumenten macht der Kläger geltend, der Rat habe die Besonderheiten der Kopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 Kopien pro Minute ausser acht gelassen, die durch die Verordnung Nr. 2380/95 erstmals gegen gedumpte Einfuhren geschützt würden. Bei diesen Kopierern der oberen Leistungsklasse sei das Verhalten der japanischen Exporteure besonders aggressiv gewesen; es müsse unter diesen Gesichtspunkten als mit den von den Gemeinschaftsbehörden selbst getroffenen Feststellungen unvereinbar angesehen werden, wenn für diese Gruppe von Kopierern ein Antidumpingzoll nur für die Dauer von zwei Jahren eingeführt werde. 62 Ferner sei der Sektor der Normalpapierkopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 Kopien pro Minute für die Gemeinschaftshersteller von besonderer Bedeutung. Der Rat und die Kommission hätten in der Verordnung Nr. 2380/95 (Randnrn. 42 und 46 der Begründungserwägungen) sowohl erheblich höhere Einfuhren als auch eine höhere Preisunterbietung ermittelt. 63 Der Kläger beantrage keine "besondere Regelung" für diese Geräte, sondern nur die Anwendung der normalen Regel des Artikels 15 Absatz 1 der Grundverordnung 1988. Der Rat selbst räume nämlich ein, daß erstmals eingeführte Maßnahmen aus Gründen der Rechtssicherheit und des Mindestschutzes eine Geltungsdauer von fünf Jahren haben sollten. 64 Daß der Rat nicht begründet habe, weshalb er auch für diese Kopierer die Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen auf zwei Jahre beschränkt habe, stelle ferner einen Verstoß gegen Artikel 190 EG-Vertrag dar. 65 Schließlich hätten einige japanische Hersteller vor dem Inkrafttreten der Verordnung Nr. 2380/95 einen grossen Lagerbestand für diese Kopierer angelegt, um dadurch den Zweck der Antidumpingmaßnahmen zu umgehen. 66 Mit der dritten Gruppe von Argumenten macht der Kläger geltend, die Verkürzung der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 auf zwei Jahre sei ein gefährlicher Präzedenzfall, der zu einer offensichtlichen Entwertung des Antidumpinginstruments führen könne. Dies gelte erst recht, wenn die Gemeinschaftsorgane trotz verstärkten Dumpings, einer verstärkten Schädigung sowie eines starken Gemeinschaftsinteresses an der Erhaltung eines wichtigen Industriebereichs die Geltungsdauer von Antidumpingmaßnahmen gleichwohl von fünf Jahren auf zwei Jahre verkürzten. Entgegen der Ansicht des Rates beruhe dieses Argument nicht auf rein politischen Erwägungen. 67 Der Rat führt zunächst aus, daß in Randnummer 103 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95 ausdrücklich darauf hingewiesen werde, daß die Gesichtspunkte, die ihn dazu geführt hätten, die Geltungsdauer der Verordnung ausnahmsweise auf zwei Jahre zu beschränken, die aussergewöhnliche Dauer des Überprüfungsverfahrens und die Tatsache gewesen seien, daß während der gesamten Zeit der Antidumpingzoll in Kraft geblieben sei. Die Geltungsdauer des Antidumpingzolls sei damit durch die Verordnung Nr. 2380/95 tatsächlich um fünf Jahre und acht Monate verlängert worden, so daß der Kläger besser stehe, als wenn der Rat die Zölle sofort um fünf Jahre verlängert hätte. 68 Die Dauer des Überprüfungsverfahrens sei tatsächlich ungewöhnlich lang gewesen, wie der Umstand zeige, daß das Verfahren zur Einführung des ursprünglichen Antidumpingzolls durch die Verordnung Nr. 535/87 nur etwa eineinhalb Jahre gedauert habe. 69 Soweit der Kläger ferner andere Gesichtspunkte als die Dauer des Überprüfungsverfahrens anführe, um darzutun, daß die Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 nicht habe beschränkt werden dürfen, könnten diese die Beurteilung durch den Rat nicht entkräften. 70 Erstens stütze sich der Kläger für sein Vorbringen hinsichtlich eines verstärkten Dumpings, einer verstärkten Schädigung der Gemeinschaftsindustrie und eines verstärkten Gemeinschaftsinteresses im wesentlichen auf die in der Verordnung Nr. 2380/95 getroffenen Feststellungen. Es bestehe jedoch kein Zusammenhang zwischen diesen Faktoren und der Festlegung der Geltungsdauer des durch diese Verordnung eingeführten Antidumpingzolls. 71 Zweitens habe der Rat in Randnummer 15 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95 dargelegt, weshalb es nicht möglich gewesen sei, für Kopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 Kopien pro Minute eine gesonderte Regelung zu treffen. Da es somit nicht möglich gewesen sei, für diese Geräte eine andere Geltungsdauer des Antidumpingzolls festzulegen, sei es auch nicht erforderlich gewesen, insoweit eine gesonderte Begründung in die Verordnung Nr. 2380/95 aufzunehmen. Würdigung durch das Gericht 72 Zunächst kann der Kläger nicht in Abrede stellen, daß das Überprüfungsverfahren im vorliegenden Fall aussergewöhnlich lang war. Hierzu heisst es in Artikel 7 Absatz 9 der Grundverordnung 1988: "Eine Untersuchung wird abgeschlossen, indem sie eingestellt wird oder indem endgültige Maßnahmen ergriffen werden. Sie muß in der Regel innerhalb eines Jahres nach der Verfahrenseinleitung abgeschlossen sein." Die Kommission teilte jedoch die Einleitung des Überprüfungsverfahrens erst am 14. August 1992 mit, also etwa sechs Monate nach Veröffentlichung der Mitteilung über die beabsichtigte Einleitung eines solchen Verfahrens am 11. Februar 1992. Schließlich dauerte das Überprüfungsverfahren etwa achtunddreissig Monate, von August 1992 bis Oktober 1995. 73 Demnach ist zunächst zu prüfen, ob die aussergewöhnliche Dauer des Überprüfungsverfahrens ein Gesichtspunkt war, den der Rat bei der Festsetzung der Geltungsdauer der nach Abschluß der Überprüfung eingeführten endgültigen Antidumpingzölle berücksichtigen durfte. Hierfür ist zu untersuchen, welche Auswirkungen diese aussergewöhnliche Verfahrensdauer für die dem Dumpingzoll unterliegenden Unternehmen und für die Gemeinschaftsindustrie hatte. 74 Für die dem Antidumpingzoll unterliegenden Unternehmen blieben die mit der Verordnung Nr. 535/87 eingeführten endgültigen Antidumpingmaßnahmen gemäß Artikel 15 Absatz 3 der Grundverordnung 1988 während des gesamten Überprüfungsverfahrens in Kraft. Zwar bezog sich die Überprüfung auf den Zeitraum vom 1. Juli 1991 bis zum 30. Juni 1992, doch bewirkte die Festsetzung neuer endgültiger Maßnahmen durch die Verordnung Nr. 2380/95, daß die den Antidumpingmaßnahmen unterliegenden Unternehmen die Einleitung eines neuen Überprüfungsverfahrens erst im Oktober 1996 beantragen konnten. Gemäß Artikel 14 Absatz 1 der Grundverordnung 1988 kann nämlich eine Überprüfung nur beantragt werden, "sofern mindestens ein Jahr seit Abschluß der Untersuchung vergangen ist". 75 Angesichts der Dauer des Überprüfungsverfahrens war demnach für die Gemeinschaftsindustrie ein Schutz gegen Antidumpingpraktiken mindestens bis Oktober 1996 gewährleistet. 76 Der Rat ist daher zu Recht davon ausgegangen, daß die aussergewöhnliche Dauer des Überprüfungsverfahrens die Rechtslage der Verfahrensbeteiligten zum Nachteil der den Antidumpingmaßnahmen unterliegenden Unternehmen verändert habe. 77 Die aussergewöhnliche Dauer des Überprüfungsverfahrens stellte damit einen Gesichtspunkt dar, der eine Beschränkung der Geltungsdauer der nach Abschluß dieses Verfahrens erlassenen Antidumpingmaßnahmen rechtfertigte. Der Rat hat ferner sein Ermessen nicht dadurch überschritten, daß er angesichts der Dauer des Überprüfungsverfahrens eine Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 von zwei Jahren als angemessen angesehen hat. Die Einführung neuer endgültiger Maßnahmen durch die Verordnung Nr. 2380/95 hatte nämlich zur Folge, daß die Gemeinschaftsindustrie bis Oktober 1997, also nach dem Ausserkrafttreten des ursprünglichen Antidumpingzolls noch für mehr als fünf Jahre, gegen Dumpingpraktiken geschützt war, sofern kein Antrag auf Überprüfung der mit dieser Verordnung eingeführten Maßnahmen gestellt wurde. 78 Zu erörtern bleibt, ob die übrigen vom Kläger angeführten Gesichtspunkte den Rat hätten veranlassen müssen, die Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 trotz der aussergewöhnlichen Dauer des Überprüfungsverfahrens nicht auf zwei Jahre zu beschränken. 79 Zum einen hat der Kläger keinen Beweis für seine Behauptung geliefert, daß das Überprüfungsverfahren von den dem Antidumpingzoll unterliegenden Unternehmen absichtlich verzögert worden wäre. 80 Zum anderen ist das Vorbringen des Klägers zurückzuweisen, die von den Gemeinschaftsbehörden im Rahmen der Untersuchung des Dumpings, der durch dieses verursachten Schädigung und des Gemeinschaftsinteresses getroffenen Feststellungen hätten den Rat veranlassen müssen, den Antidumpingzoll für einen weiteren Fünfjahreszeitraum aufrechtzuerhalten. 81 Die Überprüfung bezog sich auf den Zeitraum vom 1. Juli 1991 bis zum 30. Juni 1992. Ferner blieben die mit der Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingmaßnahmen während des gesamten Überprüfungsverfahrens in Kraft. Schließlich ist der Rat auf der Grundlage der von den Gemeinschaftsbehörden im Rahmen der Untersuchung des Dumpings, der durch dieses verursachten Schädigung und des Gemeinschaftsinteresses getroffenen Feststellungen zu dem Ergebnis gekommen, daß die mit der Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingmaßnahmen nicht ausser Kraft treten dürften und der durch diese Verordnung festgesetzte Zollsatz beizubehalten sei. Da die Geltungsdauer des mit der Verordnung Nr. 2380/95 eingeführten endgültigen Antidumpingzolls auf zwei Jahre festgesetzt wurde, war die Gemeinschaftsindustrie nach Februar 1992, dem Zeitpunkt, zu dem der mit der Verordnung Nr. 535/87 eingeführte Antidumpingzoll ausser Kraft getreten wäre, wenn kein Überprüfungsverfahren eingeleitet worden wäre, noch während eines Zeitraums von mehr als fünfeinhalb Jahren gegen Dumpingpraktiken geschützt. 82 Unter diesen Umständen kann der Kläger nicht geltend machen, daß die in Rede stehenden Feststellungen bei der Festsetzung der Geltungsdauer der neuen endgültigen Antidumpingmaßnahmen zu berücksichtigen gewesen wären. Allerdings waren diese Feststellungen für den durch die Verordnung Nr. 2380/95 festgesetzten Antidumpingzollsatz erheblich, doch beantragt der Kläger die Aufhebung dieses Satzes nicht. 83 Zum dritten führt der Kläger aus, die Geltungsdauer der neuen Antidumpingmaßnahmen hätte nicht beschränkt werden dürfen, da für Kopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 DIN-A4-Kopien pro Minute mit der Verordnung Nr. 2380/95 erstmals ein Antidumpingzoll eingeführt worden sei. Auf diese Kopierer wurde nach der Verordnung Nr. 535/87 kein Antidumpingzoll erhoben, da solche Kopierer damals nicht aus Japan eingeführt wurden und Kopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 Kopien pro Minute von der Gemeinschaftsindustrie nicht hergestellt wurden. 84 Auf Antrag des Klägers wurden auch Kopierer mit einer Kopierleistung von mehr als 75 DIN-A4-Kopien pro Minute in das Überprüfungsverfahren einbezogen. Insoweit heisst es in Absatz 3 der Randnr. 15 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95: "Die Durchführung zweier separater Verfahren für ein und dieselbe Ware mit Ursprung in demselben Land wäre unlogisch, widerspräche der in der [Grundverordnung 1988] vorgesehenen Regelung und könnte zu unterschiedlichen Ergebnissen führen. Im Fall der NPK aus Japan wurde die Überprüfung der geltenden Maßnahmen gemäß Artikel 15 auch auf der Grundlage von Artikel 14 eingeleitet und durchgeführt, wobei davon ausgegangen wurde, daß Artikel 15 nur in Verbindung mit Artikel 14 gelesen werden sollte oder vielmehr gelesen werden kann. Überprüfungen geltender Maßnahmen aufgrund dieser Bestimmungen können zur Änderung der genannten Maßnahmen führen. Wenn die geltenden Maßnahmen nach einer Überprüfung nicht geändert werden könnten, um neue Typen derselben Ware in den Geltungsbereich dieser Maßnahmen einzubeziehen, würde die Wirksamkeit dieser Maßnahmen geschmälert." 85 Da leistungsstarke Kopierer in das Überprüfungsverfahren mit der Begründung einbezogen wurden, wäre es sinnwidrig und mit der praktischen Wirksamkeit der Antidumpingmaßnahmen unvereinbar, zwei gesonderte Regelungen für Dumpingpraktiken vorzusehen, die ähnliche Waren mit Ursprung in demselben Land beträfen, durfte der Rat davon ausgehen, daß der Antidumpingzoll für alle vom Verfahren erfassten Kopierer die gleiche Geltungsdauer haben musste. 86 Da ferner die Verordnung Nr. 2380/95 nach Abschluß eines Verfahrens zur Überprüfung der ursprünglich eingeführten Maßnahmen erlassen wurde und leistungsstarke Kopierer nur auf ausdrücklichen Antrag des Klägers in dieses Verfahren einbezogen wurden, überschritt der Rat sein Ermessen nicht, als er annahm, die Einbeziehung dieser Kopierer in das Überprüfungsverfahren rechtfertige es nicht, für die neuen endgültigen Maßnahmen eine Geltungsdauer von mehr als zwei Jahren festzusetzen. 87 Der Kläger hat ferner keine Beweise für seine Behauptung vorgelegt, einige japanische Ausführer hätten zur Umgehung des Antidumpingzolls vor Inkrafttreten der Verordnung Nr. 2380/95 einen grossen Lagerbestand für die in Rede stehenden Kopierer angelegt. Das Gericht braucht daher nicht zu prüfen, ob Beweise für eine versuchte Umgehung der für diese Kopierer erstmals eingeführten Antidumpingzölle ein Gesichtspunkt wären, der bei der Festsetzung der Geltungsdauer der neuen endgültigen Antidumpingmaßnahmen durch diese Verordnung zu berücksichtigen gewesen wäre. 88 Der Kläger macht weiter einen Verstoß gegen Artikel 190 EG-Vertrag geltend. Die Einbeziehung von Kopierern mit einer Kopierleistung von mehr als 75 DIN-A4-Kopien pro Minute wird in Randnummer 15 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95 mit einem ausdrücklich hierauf gerichteten Antrag des Klägers und mit dem Umstand begründet, daß es unlogisch wäre, zwei separate Verfahren für Kopierer mit Ursprung in Japan durchzuführen. Da der Rat in Randnummer 103 der Begründungserwägungen der Verordnung Nr. 2380/95 (vgl. Randnr. 9) die Gründe angeführt hat, aus denen er die Geltungsdauer der Verordnung auf zwei Jahre festgesetzt hat, war er nicht verpflichtet, die Beschränkung der Geltungsdauer der Verordnung speziell im Hinblick auf leistungsstarke Kopierer zu begründen. 89 Zum vierten ist schließlich das Vorbringen des Klägers zurückzuweisen, die Beschränkung der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 sei ein gefährlicher Präzedenzfall, der zu einer Entwertung des Antidumpinginstruments führen könne. Mit diesem Argument wird keine Verletzung einer Rechtsnorm geltend gemacht. Jedenfalls besteht kein Anlaß dafür, in der Beschränkung der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 einen die Wirksamkeit der Antidumpingmaßnahmen beeinträchtigenden Präzedenzfall zu sehen, da der Rat selbst die Auffassung vertritt, daß er sein Ermessen nur bei Vorliegen besonderer Umstände im Sinne der Festsetzung einer Geltungsdauer von weniger als fünf Jahren für endgültige Antidumpingmaßnahmen, die nach Abschluß eines Verfahrens zur Überprüfung ursprünglich eingeführter Maßnahmen erlassen werden, ausüben könne. 90 Nach alledem sind die Klagegründe eines offensichtlichen Beurteilungsfehlers und eines Verstosses gegen Artikel 190 EG-Vertrages zurückzuweisen. Der Klagegrund der Verletzung der Verfahrensrechte der Gemeinschaftsindustrie und der ihr zur Sicherung der Wirksamkeit der erlassenen Antidumpingmaßnahmen eingeräumten Rechte Vorbringen der Parteien 91 Der Kläger macht zunächst geltend, nach der Einführung endgültiger Antidumpingzölle auf Kopierer im Jahr 1987 hätten japanische Exporteure die Abwehrmaßnahmen weitgehend durch die Errichtung von Montagestätten in der Gemeinschaft umgangen (vgl. u. a. Verordnung [EWG] Nr. 3205/88 des Rates vom 17. Oktober 1988 zur Ausdehnung des mit der Verordnung Nr. 535/87 eingeführten Antidumpingzolls auf bestimmte in der Gemeinschaft montierte Normalpapierkopierer, ABl. L 284, S. 36). Ferner hätten die Exporteure die Antidumpingzölle teilweise übernommen, so daß Preiserhöhungen auf dem Gemeinschaftsmarkt kaum hätten festgestellt werden können. Dies ergebe sich aus den Feststellungen der Kommission im Überprüfungsverfahren, nach denen das Dumping und die Preisunterbietung noch zugenommen hätten. 92 Nach der Bestätigung der Antidumpingzölle durch die Verordnung Nr. 2380/95 sei mit ähnlichen Maßnahmen der japanischen Exporteure und Importeure von Kopierern zu rechnen, um Preiserhöhungen und Marktanteilsverluste auf dem Gemeinschaftsmarkt zu vermeiden. Hinzu komme die Errichtung von Montagestätten durch japanische Kopiererhersteller in anderen asiatischen Ländern, insbesondere in der Volksrepublik China; die Statistiken wiesen nämlich zunehmende Exporte aus diesem Land in die Gemeinschaft aus. Der Kläger verfüge bereits über Beweise für die Umgehung der Antidumpingzölle auf die in Rede stehenden Kopierer. 93 Die Gemeinschaftsindustrie müsse unter diesen Umständen alle erforderlichen Maßnahmen treffen, um die Absorption und/oder die Umgehung der Antidumpingzölle durch Montage der Kopierer in der Gemeinschaft und/oder in Drittländern unter Inanspruchnahme der besonderen Verfahren der Antidumping-Grundverordnung zu verhindern. Die besonderen Verfahren gegen die Absorption der Antidumpingzölle (Artikel 12 der Grundverordnung 1994) und gegen Umgehungen (Artikel 13 der Verordnung) setzten jedoch einen Antrag der Gemeinschaftsindustrie voraus. In einem solchen Antrag müssten ausreichende Beweise oder Informationen vorgelegt werden, um die Einleitung einer Untersuchung zu rechtfertigen. Ferner erforderten die Sammlung von Beweisen, die Vorbereitung des Antrags und die Antragstellung sowie die Konsultation der Mitgliedstaaten, die Einleitung des Verfahrens, die Untersuchungen durch die Kommission sowie die Vorbereitung und der Erlaß einer Entscheidung durch die Gemeinschaftsorgane einen Zeitraum, der zwei Jahre in jedem Fall überschreiten werde. 94 Die Verkürzung der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 auf zwei Jahre beraube die Gemeinschaftsindustrie damit des ihr nach der Antidumping-Grundverordnung zustehenden Rechtsschutzes, da ein Zeitraum von zwei Jahren nicht ausreiche, um eine wirksame Durchsetzung ihrer Rechte aus den Artikeln 12 und 13 der Grundverordnung 1994 sicherzustellen. Die Verkürzung der Geltungsdauer führe demnach zu einer wesentlichen Beeinträchtigung der Rechte der Gemeinschaftsindustrie. 95 Die Kommission habe im übrigen in einem Schreiben vom 7. April 1995 ausgeführt, daß eine Geltungsdauer der Antidumpingverordnung vorzusehen sei, die eine wirksame Durchsetzung der Antidumpingmaßnahmen und gegebenenfalls die Einleitung der besonderen Verfahren nach der Grundverordnung ermögliche. 96 Der Rat weist zunächst darauf hin, daß die Behauptungen des Klägers hinsichtlich der Absorption oder der Umgehung der Antidumpingzölle in der Zukunft reine Spekulationen seien, da er hierfür keine Beweise vorlege. Die Bezugnahme des Klägers auf im Rahmen des Überprüfungsverfahrens getroffene Feststellungen sei nicht erheblich, da sich diese auf die Vergangenheit bezögen. Ferner könne ein verstärktes Dumping nicht nur durch eine Absorption der Antidumpingzölle, sondern auch durch eine Erhöhung des Normalwerts zu erklären sein. Schließlich habe die Kommission in dem Verfahren, das zum Erlaß des ursprünglichen Antidumpingzolls durch die Verordnung Nr. 535/87 geführt habe, keine Preisunterbietung berechnet; es sei daher nicht möglich, eine erhöhte Preisunterbietung festzustellen. 97 Jedenfalls könne nicht angenommen werden, daß die Beschränkung der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 auf zwei Jahre dem Kläger die Rechtsschutzmöglichkeiten nehme, die ihm die Grundverordnung 1994 gewährleiste. Insbesondere könnten gemäß den in Rede stehenden Verfahren gestellte Anträge auf Ereignisse gestützt werden, die vor dem Inkrafttreten der Verordnung Nr. 2380/95 lägen, da der durch die Verordnung Nr. 535/87 eingeführte Antidumpingzoll während des Überprüfungsverfahrens noch gegolten habe. Der Kläger hätte sogar die Möglichkeit gehabt, solche Anträge schon während des Überprüfungsverfahrens zu stellen. 98 Im vorliegenden Fall sei die Beschränkung der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 auf zwei Jahre durch besondere Umstände gerechtfertigt. Wenn diese Beschränkung der Geltungsdauer der Antidumpingmaßnahmen zur Folge haben sollte, daß die Gemeinschaftsindustrie von den in den Artikeln 12 und 13 der Grundverordnung 1994 vorgesehenen Verfahren nur eingeschränkt Gebrauch machen könne, dann sei dies somit eine vom Rechtssystem der Grundverordnung hingenommene Folge. 99 Falls der Kläger die Absorption oder die Umgehung der Antidumpingzölle beweise, könne er sich zudem auf diese Beweise für einen neuen Überprüfungsantrag stützen. Würdigung durch das Gericht 100 Bei der Prüfung des vorliegenden Klagegrundes ist von der Grundverordnung 1994 als der beim Erlaß der Verordnung Nr. 2380/95 geltenden Grundverordnung auszugehen, da Anträge auf Einleitung von Verfahren zum Schutz der Gemeinschaftsindustrie gegen die Absorption und die Umgehung der Antidumpingzölle gemäß dieser Verordnung zu stellen waren. 101 Im vorliegenden Fall lässt nichts darauf schließen, daß die Beschränkung der Geltungsdauer der Verordnung Nr. 2380/95 auf zwei Jahre die Rechte der Gemeinschaftsindustrie zur Bekämpfung der Absorption oder der Umgehung des Antidumpingzolls beeinträchtigte. 102 Der Kläger hat nämlich nichts dafür dargetan, daß zum Zeitpunkt des Erlasses der Verordnung Nr. 2380/95 eine unmittelbare Gefahr einer Absorption oder Umgehung der Antidumpingzölle bestand. Jedenfalls können nach der Grundverordnung 1994 keine endgültigen Antidumpingmaßnahmen mit einer Geltungsdauer von mehr als fünf Jahren erlassen werden. Es lässt sich daher nicht verhindern, daß sie nach einem Zeitraum von höchstens drei Jahren innerhalb einer Frist von zwei Jahren oder weniger ausser Kraft treten, wenn kein Überprüfungsantrag gestellt wird. Auch wenn es in der Praxis für die Gemeinschaftsindustrie schwierig sein sollte, die ihrem Schutz gegen eine Absorption und/oder eine Umgehung des Antidumpingzolls dienenden Verfahren in Anspruch zu nehmen, wenn die Antidumpingmaßnahmen nach einem Zeitraum von zwei Jahren ausser Kraft treten, ist dies Teil des durch die Grundverordnung geschaffenen Rechtssystems. 103 Dieser Klagegrund ist daher zurückzuweisen. Der Antrag auf Vorlage von Unterlagen 104 Der Kläger führt aus, die Kommission habe vorgeschlagen, daß die endgültigen Antidumpingmaßnahmen bis August 1998 in Kraft bleiben sollten. Bei der Erörterung dieses Vorschlags im Antidumpingausschuß und im Rat sei jedoch von Vertretern einiger Mitgliedstaaten eine Verkürzung der Geltungsdauer der endgültigen Maßnahmen verlangt worden. Da ihm die für eine solche Verkürzung angeführten Gründe unbekannt seien, beantragt der Kläger, der Kommission und dem Rat aufzugeben, die sich auf den Vorschlag der Kommission beziehenden Sitzungsprotokolle des Antidumpingausschusses und des Rates vorzulegen. 105 Eine Prüfung der internen Unterlagen der Organe zur Feststellung, ob die angefochtene Handlung durch andere Erwägungen als die in ihrer Begründung genannten oder von dem Organ vor dem Gericht angeführten beeinflusst worden sei, kommt im Rahmen der Beweiserhebung nur ausnahmsweise in Betracht. Sie setzt voraus, daß im Zusammenhang mit der angefochtenen Entscheidung Umstände vorliegen, die Anlaß zu ernsthaften Zweifeln hinsichtlich der wahren Gründe und insbesondere zu dem Verdacht geben, daß diese Gründe den Zielen des Gemeinschaftsrechts fremd und daher ermessensmißbräuchlich sind (vgl. Beschluß des Gerichtshofes vom 18. Juni 1968 in den Rechtssachen 142/84 und 156/84, BAT und Reynolds/Kommission, Slg. 1986, 1899, Randnr. 11). 106 Im vorliegenden Fall beruft sich der Kläger nicht auf Ermessensmißbrauch. Er erläutert nicht einmal, weshalb die in der Verordnung Nr. 2380/95 genannten Gründe andere als diejenigen sein sollen, die für den Erlaß maßgeblich waren. 107 Dem Antrag des Klägers auf Vorlage von Unterlagen kann daher nicht stattgegeben werden. 108 Nach alledem ist die Klage abzuweisen. Kostenentscheidung Kosten 109 Gemäß Artikel 87 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei auf Antrag zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da der Kläger mit seinem Vorbringen unterlegen ist und der Rat einen entsprechenden Antrag gestellt hat, sind ihm die Kosten aufzuerlegen. Tenor Aus diesen Gründen hat DAS GERICHT (Erste erweiterte Kammer) für Recht erkannt und entschieden: 1. Die Klage wird abgewiesen. 2. Der Kläger trägt die Kosten des Verfahrens.

62013TJ0261

mt

Il-kuntest ġuridiku u s-suġġett ta ’ dan ir-rikors Il-Leġiżlazzjoni dwar il-modalitajiet ta ’ eżerċizzju tal-kompetenzi ta ’ eżekuzzjoni mogħtija lill-Kummissjoni Ewropea Id-Deċiżjoni tal-Kunsill 1999/468/KE, tat-28 ta’ Ġunju 1999, li tipprovdi l-proċeduri għall-eżerċizzju tas-setgħat tal-implimentazzjoni konferiti fuq il-Kummissjoni (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 1, Vol. 3, p. 124) ġiet addottata abbażi tal-Artikolu 202 KE. Hija ġiet emendata bid-Deċiżjoni tal-Kunsill 2006/512/KE, tas-17 ta’ Lulju 2006 ( ĠU L 200, p. 11 ), li l-punt 7 tal-Artikolu 1 tagħha waqqaf il-proċedura regolatorja bi skrutinju (l-Artikolu 5a l-ġdid tad-Deċiżjoni 1999/468). Il-premessa 7a tad-Deċiżjoni 1999/468, kif emendata, hija fformulata kif ġej: “Il-proċedura regolatorja bi skrutinju għandha tiġi segwita fir-rigward ta’ miżuri b’kamp ta’ applikazzjoni ġenerali mfassla sabiex jemendaw elementi mhux essenzjali ta’ strument adottat skond il-proċedura msemmija fl-Artikolu 251 [KE], inter alia billi jitneħħew uħud minn dawk l-elementi jew jew billi l-istrument jiġi supplementat biż-żieda ta’ elementi ġodda mhux essenzjali; din il-proċedura għandha tippermetti liż-żewġ fergħat ta’ l-awtorità leġislattiva jiflu bir-reqqa tali miżuri qabel l-adozzjoni tagħhom. L-elementi essenzjali ta’ att leġislattiv ma jistgħux jiġu emendati ħlief mil-leġislatur abbażi tat-Trattat.” L-Artikolu 2(2) tad-Deċiżjoni 1999/468, kif emendata, jipprovdi: “Meta strument bażiku adottat skond il-proċedura msemmija fl-Artikolu 251 [KE] jipprevedi l-adozzjoni ta’ miżuri ta’ ambitu ġenerali maħsuba sabiex jemendaw l-elementi mhux essenzjali ta’ dak l-istrument, inter alia billi jiġu mħassra x’uħud minn dawk l-elementi, jew billi l-istrument jiġi supplementat biż-żieda ta’ elementi mhux essenzjali ġodda, dawk il-miżuri għandhom jiġu adottati skond il-proċedura regolatorja bi skrutinju.” It-tmexxija tal-proċedura regolatorja bi skrutinju (iktar ’il quddiem il-“PRAC”) hija rregolata mill-Artikolu 5a tad-Deċiżjoni 1999/468, kif emendata. Fil-kuntest ta’ din il-proċedura hemm kumitat regolatorju bi skrutinju, kompost minn rappreżentanti tal-Istati Membri u ppresjedut mir-rappreżentant tal-Kummissjoni Ewropea. Ir-rappreżentant tal-Kummissjoni għandu jissottometti lill-kumitat abbozz tal-miżuri li għandhom jittieħdu. Il-kumitat jagħti l-opinjoni tiegħu dwar dan l-abbozz (Artikolu 5a(1) u (2)). Sussegwentement, il-proċedura tvarja skont jekk il-miżuri maħsuba jkunux konformi mal-opinjoni ta’ dan il-kumitat (Artikolu 5a(3)) jew jekk dawn il-miżuri ma jkunux konformi ma’ tali opinjoni jew jekk dan il-kumitat ma jkunx ta opinjoni (Artikolu 5a(4)). Fil-każijiet kollha, l-Artikolu 5a tad-Deċiżjoni 1999/468, kif emendata, jipprevedi l-proċedura applikabbli, li tinvolvi lill-Kunsill tal-Unjoni Ewropea u l-Parlament Ewropew li jistgħu jopponu l-abbozz ta’ miżuri. L-Artikolu 12 tar-Regolament (UE) Nru 182/2011, tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tas-16 ta’ Frar 2011, li jistabbilixxi r-regoli u l-prinċipji ġenerali dwar il-modalitajiet ta’ kontroll mill-Istati Membri tal-eżerċizzju mill-Kummissjoni tas-setgħat ta’ implimentazzjoni ( ĠU L 55, p. 13 ), jipprevedi li d-Deċiżjoni 1999/468 tiġi mħassra, iżda li l-effetti tal-Artikolu 5a ta’ din id-deċiżjoni għandhom jinżammu għall-finijiet tal-atti bażiċi eżistenti li għalihom jagħmlu riferiment. Il-Leġiżlazzjoni dwar l-indiċjiet tal-prezzijiet Ir-Regolament (KE) Nru 2494/95 Sabiex jiġi żgurat li l-Unjoni Ewropea jkollha indiċijiet komparabbli tal-prezzijiet tal-konsum fl-Istati Membri, il-Kunsill adotta, fit-23 ta’ Ottubru 1995, ir-Regolament (KE) Nru 2494/95 dwar l-indiċijiet armonizzati tal-prezzijiet għall-konsumatur (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 10, Vol. 1, p. 39). Dan ir-regolament, dwar l-indiċijiet armonizzati tal-prezzijiet għall-konsumatur (iktar ’il quddiem l-“HICP”) ġie emendat b’mod partikolari bir-Regolament (KE) Nru 596/2009, tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tat-18 ta’ Ġunju 2009, li jadatta ċerti atti suġġetti għall-proċedura stabbilita fl-Artikolu 251 tat-Trattat għad-Deċiżjoni tal-Kunsill 1999/468/KE, b’rabta mal-proċedura regolatorja bi skrutinju ( ĠU L 188, p. 14 ). L-Artikolu 4 tar-Regolament Nru 2494/95, kif emendat, intitolat “Komparabbiltà”, jipprevedi: “L-HICP għandhom jitqiesu bħala komparabbli jekk jirriflettu biss id-differenzi fil-bdil tal-prezzijiet jew fil-mudelli ta’ konsum bejn pajjiz u ieħor. M’għandhomx jiġu kkunsidrati komparabbli dawk l-HICP li huma differenti minħabba differenzi fil-kunċetti, fil-metodi jew fil-prattiċi użati fid-definizzjoni tagħhom. Il-Kummissjoni (il-Eurostat), għandha tadotta regoli li għandhom ikunu segwiti sabiex tiġi żgurata l-paragunabilità tal-HICP. Dawk il-miżuri mfassla biex jemendaw l-elementi mhux essenzjali ta’ dan ir-Regolament, billi jissupplimentawh, għandhom jiġu adottati f’konformità mal-proċedura regolatorja bi skrutinju msemmija fl-Artikolu 14(3).” L-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95, intitolat “Orarju u derogi minnu”, jipprovdi: “Wara konsultazzjoni mal-BĊE, il-Kummissjoni għandha tadotta miżuri ta’ implimentazzjoni għal dan ir-Regolament li huma meħtieġa sabiex tiġi żgurata l-paragunabilità tal-HICP u biex jinżammu u jittejbu l-affidabbiltà u r-rilevanza tagħhom. Dawk il-miżuri mfassla biex jemendaw l-elementi mhux essenzjali ta’ dan ir-Regolament billi jissupplimentawh, għandhom jiġu adottati f’konformità mal-proċedura regolatorja bi skrutinju msemmija fl-Artikolu 14(3). Il-Kummissjoni għandha titlob lill-BĊE għal opinjoni dwar il-miżuri li għandha l-ħsieb li tressaq quddiem il-Kumitat.” L-Artikolu 9 tar-Regolament Nru 2494/95, intitolat “Preżentazzjoni ta’ riżultati”, jipprevedi: “L-Istati Membri għandhom jipproċessaw l-informazzjoni miġbura sabiex jiġi preżentat l-HICP, li għandu jkun indiċi tat-tip Laspeyres, li jkopri l-kategoriji tal-klassifikazzjoni internazzjonali Coicop (klassifikazzjoni ta’ konsum individwali skont l-iskop), li għandu jiġi adattat mill-Kummissjoni għall-iskopijiet sabiex jiġu stabbiliti HICPs komparabbli. Il-Kummissjoni għandha tistabbilixxi l-metodi, il-proċeduri u l-formuli sabiex jiġi żgurat li jintlaħqu r-rekwiżiti ta’ paragunabilità. Dawk il-miżuri mfassla biex jemendaw l-elementi mhux essenzjali ta’ dan ir-Regolament, inter alia, billi jissupplimentawh, għandhom jiġu adottati f’konformità mal-proċedura regolatorja bi skrutinju msemmija fl-Artikolu 14(3).” L-Artikolu 14(3) tar-Regolament Nru 2494/95 jipprevedi: “Fejn issir referenza għal dan il-paragrafu, għandhom japplikaw l-Artikolu 5a(1) sa (4), u l-Artikolu 7 tad-Deċiżjoni [...] 1999/468[...], filwaqt li jiġu kkunsidrati d-dispożizzjonijiet tal-Artikolu 8 tagħha.” Miżuri ta’ implementazzjoni tar-Regolament Nru 2494/95 fil-kawża T‑261/13 Minbarra r-Regolament (KE) Nru 1749/96, tad-9 ta’ Settembru 1996, dwar miżuri ta’ implimentazzjoni inizjali għar-Regolament Nru 2494/95 (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 10, Vol. 1, p. 45), il-Kummissjoni adottat ir-Regolament (KE) Nru 2214/96, tal-20 ta’ Novembru 1996, li jikkonċerna indiċi armonizzati tal-prezzijiet għall-konsumatur: trasmissjoni u tixrid ta’ sotto-indiċi tal-HICP (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 10, Vol. 1, p. 53), emendat diversi drabi u l-aħħar darba bir-Regolament (UE) Nru 119/2013 tagħha, tal-11 ta’ Frar 2013, li jemenda r-Regolament (KE) Nru 2214/96 li jikkonċerna l-istabbiliment tal-indiċijiet armonizzati tal-prezzijiet tal-konsum fuq rati tat-taxxa kostanti ( ĠU L 41, p. 1 ). L-Artikolu 1(1) tar-Regolament Nru 119/2013 iżid it-tieni paragrafu għall-Artikolu 2 tar-Regolament Nru 2214/96, li jipprevedi issa li wieħed għandu jifhem b’ “indiċijiet armonizzati tal-prezzijiet tal-konsum bir-rati tat-taxxa kostanti” (iktar ’il quddiem l-“HICP-CT) indiċijiet li jkejlu bidliet fil-prezzijiet tal-konsum mingħajr l-impatt tal-bidliet fir-rati tat-taxxi fuq il-prodotti matul l-istess perijodu ta’ żmien. L-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013 jissostitwixxi l-Artikolu 3 tar-Regolament Nru 2214/96 bit-test li ġej: “1.   L-Istati Membri għandhom jipproduċu u jipprovdu lill-Kummissjoni (Eurostat) kull xahar bis-subindiċijiet kollha (l-Anness I) li għandhom piż li jkopri aktar minn parti waħda f’elf tal-ispiża totali koperta mill-HICP. Flimkien mal-indiċi għal Jannar ta’ kull sena, l-Istati Membri għandhom jipprovdu l-informazzjoni dwar il-ponderazzjoni korrispondenti lill-Kummissjoni (Eurostat). 2.   Barra minn hekk, l-Istati Membri għandhom jipproduċu u jipprovdu lill-Kummissjoni (Eurostat) kull xahar bis-subindiċijiet ikkalkulati skont ir-rati tat-taxxa kostanti (HICP‑CT). Il-Kummissjoni (Eurostat), b’kooperazzjoni mill-qrib mal-Istati Membri, għandha tistabbilixxi Linji gwida li jipprovdu qafas metodoloġiku għall-kalkolu tal-indiċi u s-subindiċijiet tal-HICP‑CT. Meta jkun iġġustifikat kif xieraq, il-Kummissjoni (Eurostat) għandha taġġorna l-metodoloġija ta’ referenza, skont l-arranġamenti proċedurali approvati mill-Kumitat tas-Sistema Statistika Ewropea. 3.   L-indiċijiet għandhom jiġu pprovduti skont l-istandards u l-proċeduri għall-għoti ta’ dejta u metadejta kif stabbilit mill-Kummissjoni (Eurostat).” Miżuri ta’ implementazzjoni tar-Regolament Nru 2494/95 fil-kawża T‑86/14 Fl-1 ta’ Frar 2013, il-Kummissjoni adottat ir-Regolament (UE) Nru 93/2013, li jistabbilixxi regoli dettaljati għall-implimentazzjoni tar-Regolament Nru 2494/95 fir-rigward tal-iffissar ta’ indiċijiet tal-prezzijiet tal-abitazzjonijiet okkupati mis-sidien ( ĠU L 33, p. 14 ). L-Artikolu 1 tar-Regolament Nru 93/2013 jipprovdi li dan tal-aħħar “jistabbilixxi l-indiċijiet tal-prezzijiet tal-abitazzjonijiet okkupati mis-sidien bl-għan li jittejbu r-rilevanza u l-komparabbiltà tal-[...] HICP”. L-Artikolu 4 tar-Regolament Nru 93/2013, intitolat “Manwal metodoloġiku”, jipprevedi: “1.   Il-Kummissjoni (Eurostat), b’kooperazzjoni mill-qrib mal-Istati Membri, għandha tistabbilixxi manwal li jipprovdi qafas metodoloġiku għall-indiċijiet tal-prezzijiet tad-djar u tal-abitazzjonijiet okkupati mis-sidien prodotti skont dan ir-Regolament (minn hawn ‘il quddiem il-‘manwal OOH-HPI’). Fejn ikun ġustifikat kif xieraq, il-Kummissjoni (Eurostat) għandha taġġorna l-manwal, skont l-arranġamenti proċedurali approvati mill-Kumitat tas-SSE. 2.   Il-kriterji tal-kwalità msemmija fl-Artikolu 12(1) tar-Regolament (KE) Nru 223/2009 tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, għandhom japplikaw għall-kompilazzjoni tal-indiċijiet tal-prezzijiet tad-djar u tal-abitazzjonijiet okkupati mis-sidien. 3.   L-Istati Membri għandhom jipprovdu lill-Kummissjoni (Eurostat), fuq talba tagħha, bl-informazzjoni meħtieġa biex tivvaluta l-konformità tal-indiċijiet tad-djar u tal-abitazzjonijiet okkupati mis-sidien mad-dispożizzjonijiet ta’ dan ir-Regolament.” L-Artikolu 5(1) tar-Regolament Nru 93/2013 jipprevedi li “[l-]Istati Membri għandhom jikkompilaw u jipprovdu lill-Kummissjoni (Eurostat) b’indiċijiet tal-prezzijiet għall-kategoriji stabbiliti fl-Artikolu 3 skont il-manwal OOH-HPI”. Leġiżlazzjoni fil-qasam tal-istatistika Ir-Regolament (KE) Nru 223/2009, tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tal-11 ta’ Marzu 2009, dwar l-Istatistika Ewropea u li jħassar ir-Regolament (Euratom, KE) Nru 1101/2008 dwar it-trażmissjoni ta’ data suġġetta għall-kunfidenzjalità statistika lill-Uffiċċju tal-Istatistika tal-Komunitajiet Ewropej, ir-Regolament tal-Kunsill (KE) Nru 322/97 u d-Deċiżjoni tal-Kunsill 89/382/KEE, Euratom li tistabbilixxi Kumitat dwar il-Programmi tal-Istatistika tal-Komunitajiet Ewropej ( ĠU L 87, p. 164 ), jipprevedi li hemm lok li jiġu rrinforzati l-kooperazzjoni u l-koordinazzjoni bejn l-awtoritajiet, li jikkontribwixxi għall-iżvilupp, il-produzzjoni u d-disseminazzjoni tal-Istatistika Ewropea (premessa 1) u li, sabiex tissaħħaħ il-fiduċja fl-imsemmija statistika, l-awtoritajiet nazzjonali tal-istatistika għandhom, f’kull Stat Membru, kif għandha wkoll l-awtorità tal-istatistika tal-Unjoni fi ħdan il-Kummissjoni, igawdu minn indipendenza professjonali u jiżguraw l-imparzjalità u kwalità għolja fil-produzzjoni ta’ din l-istatistika (premessa 20). L-Artikolu 6 tar-Regolament Nru 223/2009 jindika li: “1.   L-awtorità Komunitarja tal-istatistika, kif maħtura mill-Kummissjoni sabiex iżviluppa, tipproduċi u tiddissemina l-Istatistika Ewropea, għandha tiġi msejħa ‘il-Kummissjoni (Eurostat)’ f’dan ir-Regolament. 2.   Fuq livell ta’ Komunità, il-Kummissjoni (Eurostat) għandha tiżgura l-produzzjoni tal-Istatistika Ewropea skont ir-regoli stabbiliti u l-prinċipji tal-istatistika. F’dan ir-rigward, għandu jkollha r-responsabbiltà unika sabiex tiddeċiedi l-proċessi, metodi tal-istatistika, standards u proċeduri, u dwar il-kontenut u l-kalendarju tal-pubblikazzjoni tal-istatistika. [...]” L-Artikolu 12 tar-Regolament Nru 223/2009 jipprevedi b’mod partikolari li, “[s]abiex tiġi garantita l-kwalità tar-riżultati, l-istatistika Ewropea għandha tiġi żviluppata, prodotta u disseminata fuq il-bażi ta’ standards uniformi u metodi armonizzati”. L-Artikolu 3 tad-Deċiżjoni tal-Kummissjoni 2012/504/UE, tas-17 ta’ Settembru 2012, dwar l-Eurostat ( ĠU L 251, p. 49 ), waqqaf l-Eurostat (Uffiċċju tal-Istatistika tal-Unjoni Ewropea) bħala l-awtorità tal-istatistika tal-Unjoni msemmija fl-Artikolu 6(1) tar-Regolament Nru 223/2009 u ddefinih bħala dipartiment tal-Kummissjoni mmexxi minn direttur ġenerali. Il-kompiti tiegħu huma l-iżvilupp, il-produzzjoni u t-tixrid tal-istatistika Ewropea u l-Artikolu 6(1)(b) tad-Deċiżjoni 2012/504 jipprevedi li, għal dan il-għan, l-Eurostat għandu jiżviluppa u jippromwovi l-istandards, il-metodi u l-proċeduri statistiċi. L-Artikolu 7(1) tad-Deċiżjoni 2012/504 jipprevedi li, “[r]igward l-istatistika Ewropea, id-Direttur Ġenerali tal-Eurostat għandu jkollu r-responsabbiltà unika sabiex jiddeċiedi l-proċessi, il-metodi tal-istatistika, l-istandards u l-proċeduri, u dwar il-kontenut u l-waqt tal-pubblikazzjonijiet tal-istatistika, skont il-programm Ewropew tal-istatistika u l-programm ta’ ħidma annwali.” Huwa jispeċifika li, “[m]eta jwettaq dawn il-ħidmiet statistiċi, id-Direttur Ġenerali tal-Eurostat għandu jaġixxi b’mod indipendenti” u “hu jew hi la għandhom ifittxu u lanqas jieħdu struzzjonijiet minn l-istituzzjonijiet jew l-entitajiet tal-Unjoni, minn xi gvern ta’ xi Stat Membru jew minn xi istituzzjoni, korp, uffiċċju jew entità oħra”. Fuq is-suġġett ta ’ dawn ir-rikorsi Bħalma jirriżulta mill-kuntest ġuridiku msemmi qabel, ir-Regolament Nru 2494/95 stabbilixxa l-bażijiet tal-istatistika neċessarji sabiex wieħed jasal għall-kalkolu tal-indiċijiet tal-prezzijiet għall-konsumatur komparabbli fuq livell tal-Unjoni. Regolamenti differenti ġew adottati sabiex jiġu ssodisfati l-kundizzjonijiet ta’ komparabbiltà tal-indiċijiet, fosthom ir-Regolamenti Nru 119/2013 u Nru 93/2013, inkwistjoni f’dan il-każ. Ir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi jindika li kien kontra l-adozzjoni ta’ dawn ir-regolamenti fl-elaborazzjoni tagħhom. Fil-fatt, huwa ddeplora li l-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013 u l-Artikolu 4(1) tar-Regolament Nru 93/2013 ma pprevedewx li l-Linji gwida u l-manwal, li jipprovdu l-oqsfa metodoloġiċi applikabbli, jiġu adottati skont il-proċedura regolatorja bi skrutinju, bħal miżura ta’ applikazzjoni, minkejja l-fatt li huma intiżi speċifikament, kemm bil-kontenut tagħhom kif ukoll bil-għan tagħhom, li jiggarantixxu l-komparabbiltà tal-HICP kif ukoll li jippreżervaw u jsaħħu l-affidabbiltà u r-rilevanza tagħhom, skont it-tielet paragrafu tal-Artikolu 4 u l-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95. Ir-Regolamenti Nru 119/2013 u Nru 93/2013 huma għalhekk is-suġġett ta’ dawn ir-rikorsi. Il-Proċedura u t-talbiet tal-partijiet B’rikorsi mressqa rispettivament fit-3 ta’ Mejju u l-25 ta’ April 2013, ir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi ressaq dawn il-kawżi. Fil-5 ta’ Marzu 2014, il-Kummissjoni talbet li l-kawżi T‑261/13 u T‑86/14 jingħaqdu. Fl-10 ta’ Marzu 2014, ir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi indika li ma kienx qed jopponi li jingħaqdu. B’digriet tal-10 ta’ Diċembru 2014, il-President tas-Sitt Awla Estiża tal-Qorti Ġenerali ordna li l-kawżi T‑261/13 u T‑86/14 jingħaqdu għall-finijiet tal-proċedura orali u tas-sentenza, skont l-Artikolu 50 tar-Regoli tal-Proċedura tat-2 ta’ Mejju 1991. B’miżuri ta’ organizzazzjoni tal-proċedura, il-partijiet ġew mistiedna jwieġbu bil-miktub għal ċerti mistoqsijiet tal-Qorti Ġenerali. It-trattazzjoni tal-partijiet u t-tweġibiet tagħhom għall-mistoqsijiet orali tal-Qorti Ġenerali nstemgħu fis-seduta tas-27 ta’ Frar 2015. Ir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi jitlob li l-Qorti Ġenerali jogħġobha: — fil-kuntest tar-rikors T‑261/13, prinċipalment, tannulla r-Regolament Nru 119/2013 u, sussidjarjament, tannulla l-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013; — fil-kuntest tar-rikors T‑86/14, prinċipalment, tannulla r-Regolament Nru 93/2013 u, sussidjarjament, tannulla l-Artikolu 4(1) tar-Regolament Nru 93/2013; — tikkundanna lill-Kummissjoni għall-ispejjeż. Il-Kummissjoni titlob li l-Qorti Ġenerali jogħġobha: — tiċħad ir-rikors; — tikkundanna lir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi għall-ispejjeż. Id-dritt L-ewwel nett, ir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi jallega ksur tal-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95 u tal-Artikolu 13(2) TUE, f’dak illi l-Eurostat huwa nnominat, minflok il-Kummissjoni, bħala l-entità responsabbli li tiddefinixxi u li żżomm aġġornati l-Linji gwida u l-manwal, li jikkostitwixxu atti legalment vinkolanti (l-ewwel u t-tieni motivi fil-kawża T‑261/13 u l-ewwel motiv fil-kawża T‑86/14). It-tieni nett, huwa jinvoka sussidjarjament il-ksur tal-Artikolu 338(1) TFUE, f’dak li huma Linji gwida li huma użati għad-definizzjoni tal-HICP-CT, minflok strumenti ġuridiċi elenkati fl-Artikolu 288 TFUE (it-tielet motiv fil-kawża T‑261/13 u t-tieni motiv fil-kawża T‑86/14). It-tielet nett, huwa jinvoka, sussidjarjament, il-ksur tal-Artikolu 5(3) u tal-Artikolu 14(3) tar-Regolament Nru 2494/95, moqrija flimkien mal-Artikolu 5a tad-Deċiżjoni 1999/468, għar-raġuni li hija l-PRAC li kellha tkun prevista (ir-raba’ motiv fil-kawża T‑261/13 u t-tielet motiv fil-kawża T‑86/14). Ir-raba’ nett, huwa jinvoka, iktar sussidjarjament, il-ksur tal-Artikolu 291 TFUE, moqri flimkien mar-Regolament Nru 182/2011, għar-raġuni li hija waħda mill-proċeduri previsti mir-Regolament Nru 182/2011 li kellha tiġi imposta għad-definizzjoni u l-aġġornament tal-Linji gwida (il-ħames motiv fil-kawża T‑261/13 u r-raba’ motiv fil-kawża T‑86/14). Il-Kummissjoni, min-naħa tagħha, titlaq mill-premessa li l-oqsfa metodoloġiċi inkwistjoni ma humiex atti legalment vinkolanti. Hija ssostni li inkwistjoni ma hemmx miżuri ta’ implementazzjoni fis-sens tal-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95, lanqas, b’mod iktar ġenerali, miżuri ta’ implementazzjoni fis-sens tal-Artikolu 291 TFUE. Hija ssostni li dawn id-dokumenti jagħmlu parti mill-kooperazzjoni amministrattiva bejn l-awtorità tal-Unjoni għall-istatistika u l-istituzzjonijiet nazzjonali tal-istatistika u setgħu għalhekk isiru taħt il-forma ta’ Linji gwida, mingħajr ma jiġu adottati skont il-PRAC. Hija titlob li kull wieħed mill-motivi invokati għandu jiġi miċħud. Preliminarjament, il-Qorti Ġenerali tirrileva li, fir-realtà, il-motivi mqajma mir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi huma intiżi għall-annullament tal-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013 u tal-Artikolu 4(1) tar-Regolament Nru 93/2013, li permezz tagħhom huwa l-Eurostat, f’kollaborazzjoni mill-qrib mal-Istati Membri, li għandha tistabbilixxi u żżomm aġġornati l-oqsfa metodoloġiċi għall-kalkolu tal-indiċijiet tal-prezzijiet. Ir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi barra minn hekk ammetta matul is-seduta li r-rikors T‑261/13 kellu jinftiehem fis-sens li huwa intiż biss għall-annullament tal-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013 u li r-rikors T‑86/14 kellu jinftiehem fis-sens li huwa intiż biss għall-annullament tal-Artikolu 4(1) tar-Regolament Nru 93/2013, fatt li ġie annotat fil-minuti. Hemm lok għalhekk li jiġi kkunsidrat li dawn ir-rikorsi huma intiżi, fir-realtà, biss għall-annullament tal-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013 u l-Artikolu 4(1) tar-Regolament Nru 93/2013, rispettivament. Il-Qorti Ġenerali tqis li għandhom jiġu eżaminati l-motivi bbażati fuq il-ksur tal-Artikolu 5(3) u tal-Artikolu 14(3) tar-Regolament Nru 2494/95, moqrija flimkien mal-Artikolu 5a tad-Deċiżjoni 1999/468, għar-raġuni li kellha tiġi prevista l-PRAC (ir-raba’ motiv fil-kawża T‑261/13 u t-tielet motiv fil-kawża T‑86/14). F’dan ir-rigward, ir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi jsostni li l-Artikolu 5(3) u l-Artikolu 14(3) tar-Regolament Nru 2494/95 jimponu l-PRAC għall-adozzjoni ta’ miżuri ta’ implementazzjoni ta’ dan ir-regolament kif ukoll għall-adozzjoni ta’ miżuri li jimplementaw dawn il-miżuri ta’ implementazzjoni. Issa, huwa jgħid li d-dispożizzjonijiet ikkontestati, li jipprevedu li l-Eurostat tiddefinixxi l-oqsfa metodoloġiċi u tiżgura li jinżammu aġġornati mingħajr obbligu li timxi mal-PRAC, jippreġudikaw “l-ekwilibriju istituzzjonali” tal-Unjoni u għandhom għalhekk jiġu annullati. Il-Kummissjoni ssostni, min-naħa tagħha, li l-oqsfa metodoloġiċi inkwistjoni ma jikkostitwixxux miżuri ta’ implementazzjoni legalment vinkolanti fis-sens tal-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95 u li għalhekk huma ma kellhomx jiġu adottati skont il-PRAC, li barra minn hekk ma hijiex xierqa sabiex tiġi organizzata t-tip ta’ kooperazzjoni amministrattiva neċessarja sabiex jiġu ddefiniti l-Linji gwida. Hija tgħid li meta jiġi adottat dokument ta’ implementazzjoni li ma huwiex legalment vinkolanti, ma jkunx hemm inkwistjoni sitwazzjoni fejn ikun meħtieġ li l-att ġuridiku jiġi eżegwit f’kundizzjonijiet uniformi. Att li ma huwiex vinkolanti ma jistax barra minn hekk jistabbilixxi kundizzjonijiet uniformi ta’ implementazzjoni. Il-Qorti Ġenerali tfakkar li t-tielet paragrafu tal-Artikolu 4 u l-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95 (punti 7 u 8 iktar ’il fuq), moqrija flimkien mal-Artikolu 14(3) tal-istess regolament (punt 10 iktar ’il fuq), jipprevedu li l-Kummissjoni għandha tadotta, skont il-PRAC, il-miżuri ta’ implementazzjoni meħtieġa sabiex tiġi żgurata l-komparabbiltà tal-HICP. L-Artikolu 9 tar-Regolament Nru 2494/95 dwar il-produzzjoni tar-riżultati jipprevedi wkoll l-applikazzjoni tal-PRAC f’dak li jirrigwarda d-definizzjoni tal-metodi, il-proċeduri u l-formoli li jiggarantixxu l-osservanza tal-kundizzjonijiet ta’ komparabbiltà. Il-Kummissjoni adottat, permezz tal-PRAC, ir-Regolamenti Nru 119/2013 u Nru 93/2013, li jikkostitwixxu miżuri ta’ implementazzjoni tar-Regolament Nru 2494/95. L-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013 u l-Artikolu 4(1) tar-Regolament Nru 93/2013 jipprevedu, sadanittant, li l-Kummissjoni (Eurostat) għandha tiddefinixxi l-oqsfa metodoloġiċi għall-kalkolu tal-indiċijiet inkwistjoni, jiġifieri l-HICP-CT u l-indiċijiet tal-prezzijiet tal-abitazzjonijiet okkupati mis-sidien tagħhom (iktar ’il quddiem il-“IPAOS), b’kooperazzjoni mill-qrib mal-Istati Membri u, għalhekk, mingħajr applikazzjoni tal-PRAC. Il-motivi mqajma mir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi li jikkonċernaw l-assenza tal-użu tal-PRAC iqajmu b’hekk il-kwistjoni ta’ jekk ir-Regolament Nru 2494/95 ġiex eżegwit korrettament mill-Kummissjoni meta, fid-dispożizzjonijiet ikkontestati, din tat lill-Eurostat is-setgħa li jiddefinixxi u li jaġġorna l-oqsfa metodoloġiċi għall-kalkolu tal-indiċijiet mingħajr ma pprevediet l-applikazzjoni tal-PRAC. F’dan ir-rigward, il-Qorti Ġenerali tfakkar li l-Artikolu 291(2) TFUE jipprevedi li, meta jkun hemm il-ħtieġa ta’ kundizzjonijiet uniformi ta’ implementazzjoni tal-atti tal-Unjoni legalment vinkolanti, dawk l-atti għandhom jagħtu setgħat ta’ implementazzjoni lill-Kummmissjoni. Mill-ġurisprudenza jirriżulta li, meta s-setgħa ta’ implementazzjoni tingħata lill-Kummissjoni abbażi tal-Artikolu 291(2) TFUE, hija għandha l-obbligu li tippreċiża l-kontenut tal-att leġiżlattiv, sabiex tiżgura l-implementazzjoni tiegħu f’kundizzjonijiet uniformi fl-Istati Membri kollha (sentenzi tat-18 ta’ Marzu 2014, Il‑Kummissjoni vs Il‑Parlament u Il‑Kunsill, C‑427/12, Ġabra, EU:C:2014:170 , punt 39, u tal-15 ta’ Ottubru 2014, Il‑Parlament vs Il‑Kummissjoni, C‑65/13, Ġabra, EU:C:2014:2289 , punt 43). Barra minn hekk, jirriżulta minn ġurisprudenza stabbilita li, fil-kuntest tas-setgħa ta’ implementazzjoni tagħha, li l-limiti tagħha għandhom jiġu evalwati b’mod partikolari skont l-għanijiet ġenerali essenzjali tal-att leġiżlattiv inkwistjoni, il-Kummissjoni hija awtorizzata tadotta l-miżuri ta’ implementazzjoni kollha neċessarji jew utli għall-implementazzjoni tal-imsemmi att, sakemm dawn ma jkunux kuntrarji għalih (ara s-sentenza Il‑Parlament vs Il‑Kummissjoni, punt 43 iktar ’il fuq, EU:C:2014:2289 , punt 44 u l-ġurisprudenza ċċitata). B’hekk, għandu jitqies li l-Kummissjoni tispeċifika l-att leġiżlattiv skont il-ġurisprudenza ċċitata fil-punt 43 ta’ din is-sentenza jekk id-dispożizzjonijiet tal-att ta’ implementazzjoni li hija tadotta, minn naħa, josservaw l-għanijiet ġenerali essenzjali tal-att leġiżlattiv u, min-naħa l-oħra, ikunu neċessarji jew utli għall-implementazzjoni tiegħu (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Il‑Parlament vs Il‑Kummissjoni, punt 43 iktar ’il fuq, EU:C:2014:2289 , punt 46). F’dan il-każ, fir-rigward tal-għanijiet ġenerali mfittxija, hemm lok li jitfakkar li, fil-kuntest tal-kisba tal-unjoni eknomika u monetarja u tal-grad għoli ta’ stabbiltà tal-prezzijiet, l-inflazzjoni għandha tiġi kkalkolata permezz tal-indiċijiet tal-prezzijiet għall-konsumatur fuq bażi komparabbli, wara li jiġu meħuda inkunsiderazzjoni d-differenzi fid-definizzjonijiet nazzjonali (l-ewwel u t-tieni premessi tar-Regolament Nru 2494/95). Il-leġiżlazzjoni applikabbli għandha b’hekk l-għan li tistabbilixxi l-bażijiet statistiċi neċessarji sabiex twassal għall-kalkolu tal-indiċijiet komparabbli tal-prezzijiet tal-konsum fuq livell tal-Unjoni, sabiex ikollha, fid-dawl tal-amministrazzjoni tal-politika monetarja, strumenti affidabbli li jkejlu l-inflazzjoni. It-tielet premessa tar-Regolament Nru 2494/95 tfakkar f’dan ir-rigward li l-awtoritajiet fiskali u monetarji tal-Unjoni għandhom ikollhom, regolarment u ta’ malajr, indiċijiet tal-prezzijiet għall-konsumatur sabiex jiġu mqabbla r-rati ta’ inflazzjoni fil-kuntest makro-ekonomiku u internazzjonali, li hija distinta mill-indiċijiet għal skopijiet nazzjonali u mikro-ekonomiċi. F’dan il-kuntest, id-dispożizzjonijiet ikkontestati b’dawn ir-rikorsi jipprevedu l-adozzjoni ta’ oqsfa metodoloġiċi li jikkostitwixxu miżuri neċessarji jew utli għall-implementazzjoni, f’kundizzjonijiet uniformi, tar-Regolament Nru 2494/95. Fil-fatt, id-dispożizzjonijiet ta’ dawn l-oqsfa metodoloġiċi huma intiżi li jistabbilixxu l-kunċetti, il-metodi u l-prattiċi li jagħmlu possibbli l-komparabbiltà tal-HICP fis-sens tat-tieni paragrafu tal-Artikolu 4 tar-Regolament Nru 2494/95 (punt 7 iktar ’il fuq) u b’hekk jagħmlu parti mir-regoli li għandhom jiġu segwiti sabiex tiġi żgurata l-komparabbiltà tal-HICP, bħalma huwa previst fit-tielet paragrafu tal-Artikolu 4 u l-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95. Dawn l-oqsfa metodoloġiċi jikkostitwixxu għalhekk miżuri ta’ implementazzjoni li għandhom jiġu osservati sabiex ir-regolamenti applikabbli jingħataw l-effettività u tiġi żgurata l-komparabbiltà tal-HICP. Bħala tali, l-oqsfa metodoloġiċi msemmija huma b’hekk, bl-istess mod bħar-Regolamenti Nru 93/2013 u Nru 119/2013, miżuri ta’ implementazzjoni tar-Regolament Nru 2494/95, li huma meħtieġa sabiex tiġi żgurata l-komparabbiltà tal-HICP u sabiex jinżammu u jittejbu l-affidabbiltà u r-rilevanza tagħhom, fis-sens tat-tielet paragrafu tal-Artikolu 4 u l-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95. Issa, għandu jitfakkar f’dan ir-rigward li r-regoli li jiddeterminaw il-mod kif l-istituzzjonijiet tal-Unjoni jaslu għad-deċiżjonijiet tagħhom huma stabbiliti mit-Trattat u ma humiex għad-dispożizzjoni la tal-Istati Membri u lanqas tal-istituzzjonijiet stess. Li jiġi rrikonoxxut li istituzzjoni tkun tista’ tistabbilixxi bażijiet legali sekondarji, kemm jekk sabiex issaħħaħ jew sabiex tiffaċilita l-modalitajiet tal-adozzjoni ta’ att, ikun ifisser li din l-istituzzjoni tkun qiegħda tingħata setgħa leġiżlattiva li tmur lil hinn minn dak li huwa previst mit-trattat. Dan ikun ifisser ukoll li hija tkun tista’ timmina l-prinċipju ta’ bilanċ istituzzjonali, li jeżiġi li kull istituzzjoni teżerċita l-kompetenzi tagħha b’osservanza għal dawk tal-oħrajn (ara, b’analoġija, is-sentenza tas-6 ta’ Mejju 2008, Il‑Parlament vs Il‑Kunsill, C‑133/06, Ġabra, EU:C:2008:257 , punti 54 sa 57). Minn dan jirriżulta li d-dispożizzjonijiet kkontestati kellhom jipprevedu l-applikazzjoni tal-PRAC għall-adozzjoni tal-miżuri ta’ implementazzjoni neċessarji, skont kif jipprevedi r-Regolament Nru 2494/95. L-argumenti tal-Kummissjoni ma jinvalidawx din il-konklużjoni. L-ewwel nett, il-Kummissjoni ssostni li l-oqsfa metodoloġiċi inkwistjoni, li ma humiex atti ġuridiċi fis-sens tal-Artikolu 288 TFUE, ma humiex miżuri ta’ implementazzjoni legalment vinkolanti u għalhekk ma kellhomx jiġu adottati skont il-PRAC. Madankollu, hemm lok li jiġi rrilevat li dawn l-oqsfa metodoloġiċi huma intiżi li jispeċifikaw u li jikkompletaw ir-regolamenti eżistenti abbażi ta’ kunċetti, metodi u prattiċi, sabiex l-indiċijiet prodotti jkunu jistgħu jissodisfaw il-kundizzjonijiet ta’ komparabbiltà mitluba mill-Artikoli 4 u 5 tar-Regolament Nru 2494/95. Huma jikkostitwixxu għalhekk, bħala prinċipju, bl-istess mod bħar-Regolamenti Nru 93/2013 u Nru 119/2013, atti intiżi li jispeċifikaw il-kontenut tal-att leġiżlattiv, jiġifieri r-Regolament Nru 2494/95, sabiex tiġi żgurata l-implementazzjoni tiegħu f’kundizzjonijiet uniformi, b’mod li jinkisbu HICP komparabbli. Din il-kostatazzjoni hija barra minn hekk ikkonfermata biċ-ċirkustanzi f’dan il-każ. Fil-fatt, fir-rigward tal-HICP-CT, ir-Regolament Nru 119/2013 sempliċement jipprevedi l-prinċipju tiegħu u jirreferi, għall-kalkolu tiegħu u dak tas-sotto-indiċijiet, għall-qafas metodoloġiku, ikkostitwit f’dan il-każ, b’mod partikolari, bil-“metodoloġija ta’ riferenza” stabbilita fl-2011. Issa, għandu jiġi kkonstatat li din il-“metodoloġija ta’ riferenza” tipprovdi xi indikazzjonijiet fir-rigward b’mod partikolari tal-kategoriji ta’ taxxi li għandhom jittieħdu inkunsiderazzjoni jew le, il-formoli matematiċi u l-perijodi ta’ riferiment. Din il-metodoloġija b’hekk tagħti l-informazzoni neċessarja sabiex l-indiċijiet prodotti jissodisfaw il-kundizzjonijiet ta’ komparabbiltà mitluba mir-Regolament Nru 2494/95. F’dan ir-rigward, jirriżulta barra minn hekk mill-informazzjoni pprovduta mill-Kummissjoni matul is-seduta li xi elementi dwar il-perijodu ta’ riferiment li għandhom jittieħdu inkunsiderazzjoni jew għall-kategoriji ta’ taxxi li għandhom jiġi esklużi mill-kamp ta’ applikazzjoni tal-kalkolu, iddefiniti mill-“metodoloġija ta’ riferenza” stabbilita fl-2011, jikkostitwixxu elementi essenzjali għall-komparabbiltà tal-indiċijiet u kellhom jiġu inklużi fir-Regolament Nru 119/2013. Bl-istess mod, fil-kuntest tar-rikors T‑86/14, fir-rigward tal-OOH, jirriżulta mill-formulazzjoni nnifisha tal-Artikolu 5(1) tar-Regolament Nru 93/2013, li l-OOH jiġu kkomunikati “skont il-manwal OOH-HPI”. Barra minn hekk, il-formulazzjoni stess tar-Regolament Nru 93/2013 tipprevedi li l-qafas metodoloġiku għandu jiġi osservat mill-Istati Membri u, fil-prattika, mill-istituzzjonijiet nazzjonali tal-istatistika li jipprovdu l-indiċijiet, b’mod li tiġi żgurata l-implementazzjoni tar-regolamenti applikabbli f’kundizzjonijiet uniformi. Minn dan jirriżulta li, fil-każijiet inkwistjoni, l-oqsfa metodoloġiċi li d-dispożizzjonijiet ikkontestati jirreferu għalih jikkostitwixxu miżuri ta’ implementazzjoni tar-Regolament Nru 2494/95, bl-istess mod bħar-Regolamenti Nru 119/2013 u Nru 93/2013. Għandu jingħad ukoll li din il-kostatazzjoni ma għandhiex impatt fuq il-fatt li l-oqsfa metodoloġiċi inkwistjoni setgħu ġew elaborati mill-Eurostat. Fil-fatt, it-tielet paragrafu tal-Artikolu 4 tar-Regolament Nru 2494/95 isemmi lill-Eurostat espressament. Anki jekk l-Artikolu 5(3) u l-Artikolu 9 tar-Regolament Nru 2494/95 ma pprevedewx b’mod espliċitu li l-Kummissjoni għandha tagħti lill‑Eurostat ir-rwol li jiddefinixxi l-qafas metodoloġiku, madankollu huma ma pprojbixxewx dan. Barra minn hekk, il-leġiżlazzjoni fil-qasam tal-istatistika tipprevedi speċifikament li l-awtorità tal-istatistika tal-Unjoni maħtura mill-Kummissjoni sabiex tiżviluppa, tipproduċi u xxerred l-istatistika Ewropea, għandha tiġi msejħa “il-Kummissjoni (Eurostat)” u li, fuq livell tal-Unjoni, il-“Kummissjoni (Eurostat)” għandha tiżgura l-produzzjoni tal-istatistika Ewropea skont ir-regoli u l-prinċipji tal-istatistika stabbiliti sew. F’dan ir-rigward, l-Artikolu 6 tar-Regolament Nru 223/2009 jipprevedi li l-Kummissjoni (Eurostat) għandha r-responsabbiltà unika li tiddeċiedi l-proċessi, metodi, standards u proċeduri tal-istatistika, kif ukoll dwar il-kontenut u l-kalendarju tal-pubblikazzjonijiet tal-istatistika. B’applikazzjoni tar-Regolament Nru 223/2009, id-Deċiżjoni 2012/504 waqqfet l-Eurostat bħala l-awtorità tal-istatistika tal-Unjoni msemmija fl-Artikolu 6(1) tar-Regolament Nru 223/2009 u ddefinietha bħala dipartiment tal-Kummissjoni mmexxi minn direttur ġenerali. Il-kompiti ta’ din l-awtorità tal-istatistika huma l-iżvilupp, il-produzzjoni u t-tixrid tal-istatistika Ewropea. Għal dan il-għan, l-Eurostat għandha b’mod partikolari tiżviluppa u tippromwovi l-istandards, il-metodi u l-proċeduri statistiċi. Minn dan jirriżulta li l-Eurostat, bħala direttorat ġenerali, jidher li huwa d-dipartiment kompetenti, fi ħdan il-Kummissjoni, sabiex jelabora l-oqsfa metodoloġiċi msemmija. Barra minn hekk, ma hemmx iktar lok li tiġi kkontestata r-rilevanza tal-kooperazzjoni amministrattiva u tal-koordinazzjoni bejn ċentri tal-istatistika Ewropej u nazzjonali, li ma għandhomx effett legalment vinkolanti, fil-qafas tal-proċessi ta’ elaborazzjoni tal-imsemmija oqsfa metodoloġiċi. Madankollu, jibqa’ l-fatt li, la darba elaborati mill-Eurostat fil-kuntest ta’ din il-kooperazzjoni amministrattiva, ir-regoli li wieħed għandu jimxi magħhom u l-miżuri ta’ implementazzjoni li jispeċifikaw il-kontenut tal-att leġiżlattiv, jiġifieri r-Regolament Nru 2494/95, sabiex tiġi żgurata l-implementazzjoni tiegħu f’kundizzjonijiet uniformi u li huma neċessarji sabiex tiġi żgurata l-komparabbiltà tal-HICP, għandhom ikunu s-suġġett ta’ adattazzjoni mill-Kummissjoni wara applikazzjoni tal-PRAC, b’applikazzjoni tat-tielet paragrafu tal-Artikolu 4 u tal-Artikolu 5(3) tar-Regolament Nru 2494/95, moqrija flimkien mal-Artikolu 14(3) tal-istess regolament. Issa, id-dispożizzjonijiet ikkontestati ma jipprevedux l-użu ta’ tali proċedura. Għalhekk, id-dispożizzjonijiet ikkontestati b’dawn ir-rikorsi għandhom jiġu annullati, għar-raġuni li huma jipprevedu l-adozzjoni ta’ oqsfa metodoloġiċi li jikkostitwixxu miżuri ta’ implementazzjoni fis-sens tar-Regolament Nru 2494/95, mingħajr madankollu ma jipprevedu l-applikazzjoni tal-PRAC, bi ksur tal-imsemmi regolament. It-tieni nett, il-Kummissjoni ssostni li l-PRAC ma hijiex xierqa sabiex tiġi organizzata t-tip ta’ kooperazzjoni amministrattiva meħtieġa sabiex jiġu ddefiniti l-oqsfa metodoloġiċi. Madankollu, bħala miżuri ta’ implementazzjoni, dawn l-oqsfa metodoloġiċi kellhom jiġu adottati skont il-proċedura prevista mir-Regolament Nru 2494/95, independentement mill-kwistjoni ta’ jekk din il-proċedura kinitx xierqa jew le. F’dan ir-rigward, bħalma indika r-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi, anki jekk il-Kummissjoni tqis li din il-proċedura ma hijiex xierqa, hija kellha tqis emenda għar-Regolament Nru 2494/95. Il-fatt li tali emenda kienet reċentement is-suġġett ta’ proposta tal-Kummissjoni, imsemmija matul is-seduta, huwa rrilevanti f’dan il-każ. Barra minn hekk, il-formulazzjoni tal-Artikolu 4(4) tal-Proposta għal Regolament tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill dwar l-indiċijiet armonizzati tal-prezzijiet għall-konsumatur u li jħassar ir-Regolament (KE) Nru 2494/95 (COM/2014/0724 final) hija ċara. Skont din id-dispożizzjoni, sabiex ikunu żgurati kundizzjonijiet uniformi, il-metodoloġija xierqa għall-produzzjoni ta’ indiċijiet armonizzati komparabbli għandha tiġi ddefinita permezz ta’ atti ta’ implementazzjoni, li għandhom jiġu adottati skont il-proċedura ta’ skrutinju msemmija fl-Artikolu 11(2), peress li din id-dispożizzjoni tirreferi għall-Artikolu 5 tar-Regolament Nru 182/2011. Din id-dispożizzjoni hija għalhekk ta’ natura li tikkonferma li l-oqsfa metodoloġiċi huma atti ta’ implementazzjoni li għandhom jiġu adottati skont il-proċedura prevista f’dan il-qasam. It-tielet nett, skont il-Kummissjoni, meta jiġi adottat dokument ta’ implementazzjoni li ma huwiex legalment vinkolanti, ma jkunx hemm inkwistjoni sitwazzjoni fejn ikun meħtieġ li l-att ġuridiku jiġi eżegwit f’kundizzjonijiet uniformi. Att li ma huwiex vinkolanti ma jistax barra minn hekk jistabbilixxi kundizzjonijiet uniformi ta’ implementazzjoni. Madankollu, dan l-argument għandu jiġi miċħud. Fil-fatt, ir-rekwiżit ta’ komparabbiltà tal-HICP u l-effettività tar-regolamenti applikabbli jeżiġu speċifikament li l-oqsfa metodoloġiċi msemmija mid-dispożizzjonijiet ikkontestati jiġu osservati u implementati f’kundizzjonijiet uniformi, b’mod li tiġi żgurata l-komparabbiltà tal-HICP. Minn dan kollu li ntqal qabel jirriżulta li r-raba’ motiv fil-kawża T‑261/13 u t-tielet motiv fil-kawża T‑86/14 għandhom jintlaqgħu, abbażi tal-ksur tal-Artikolu 5(3) u tal-Artikolu 14(3) tar-Regolament Nru 2494/95, moqrija flimkien mal-Artikolu 5a tad-Deċiżjoni 1999/468, għar-raġuni li l-PRAC kellha tiġi prevista għall-adozzjoni tal-oqsfa metodoloġiċi msemmija, li jikkostitwixxi l-miżuri ta’ implementazzjoni neċessarji sabiex tiġi żgurata komparabbiltà tal-HICP. Minn dan jirriżulta li l-Artikolu 1(2) tar-Regolament Nru 119/2013 u l-Artikolu 4(1) tar-Regolament Nru 93/2013 għandhom jiġu annullati, mingħajr il-ħtieġa li jiġu eżaminati l-motivi l-oħrajn. Fuq l-ispejjeż Skont l-Artikolu 134(1) tar-Regoli tal-Proċedura, il-parti li titlef għandha tbati l-ispejjeż, jekk dawn ikunu ntalbu. Peress li l-Kummissjoni tilfet, hemm lok li tiġi kkundannata tbati l-ispejjeż tar-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi, skont it-talbiet ta’ dan tal-aħħar. Għal dawn il-motivi, IL-QORTI ĠENERALI (Is-Sitt Awla Estiża) taqta’ u tiddeċiedi: 1) Fil-Kawża T‑261/13, l-Artikolu 1(2) tar-Regolament tal-Kummissjoni (UE) Nru 119/2013, tal-11 ta’ Frar 2013, li jemenda r-Regolament (KE) Nru 2214/96 li jikkonċerna indiċi armonizzati tal-prezzijiet għall-konsumatur (HICP): trasmissjoni u tixrid ta’ sottoindiċi tal-HICP, rigward l-istabbiliment tal-indiċijiet armonizzati tal-prezzijiet tal-konsum fuq rati tat-taxxa kostanti, huwa annullat. 2) Fil-Kawża T‑86/14, l-Artikolu 4(1) tar-Regolament tal-Kummissjoni (UE) Nru 93/2013, tal-1 ta’ Frar 2013, li jistabbilixxi regoli dettaljati għall-implimentazzjoni tar-Regolament tal-Kunsill (KE) Nru 2494/95 dwar l-indiċijiet armonizzati tal-prezzijiet għall-konsumatur, fir-rigward tal-iffissar ta’ indiċijiet tal-prezzijiet tal-abitazzjonijiet okkupati mis-sidien, huwa annullat. 3) Il-Kummissjoni Ewropea għandha tbati l-ispejjeż tagħha kif ukoll dawk sostnuti mir-Renju tal-Pajjiżi l-Baxxi. Frimodt Nielsen Dehousse Wiszniewska-Białecka Collins Ulloa Rubio Mogħtija f’qorti bil-miftuħ fil-Lussemburgu, fit-23 ta’ Settembru 2015. Firem ( *1 ) Lingwa tal-kawża: l-Olandiż.

62006TJ0044

pt

Acção proposta nos termos do artigo 238.° CE, pela qual a Comissão pede a condenação dos recorridos no reembolso de um adiantamento cujo pagamento foi efectuado em execução do contrato «Seed Fund 601», celebrado entre a Comissão e a sociedade recorrida. Dispositivo 1) A Hellenic Ventures – Elliniki Etaireia Epicheirimatikis Protovoulias AE é condenada no pagamento à Comissão Europeia do montante de 70 000 euros, acrescido de juros de mora calculados à taxa legal belga, a contar de 25 de Abril de 1999 e até ao pagamento integral da dívida. 2) É negado provimento ao recurso quanto ao restante. 3) A Hellenic Ventures é condenada nas despesas, com excepção das efectuadas por Konstantinos Katsigiannis, Panagiotis Chronopoulos e Nikolaos Poulakos. 4) A Comissão é condenada nas despesas de K. Katsigiannis, P. Chronopoulos e N. Poulakos.

62005TJ0301

fr

Recours en indemnité visant à obtenir la réparation du préjudice prétendument subi par le requérant en raison du comportement prétendument fautif de la Commission lors du non-renouvellement de son contrat de travail conclu dans le cadre de la coopération technique entre la Communauté et la République du Niger financée par le Fonds européen de développement (FED). Dispositif 1) Le recours est rejeté. 2) M. Philippe Guigard est condamné aux dépens.

62005CJ0032

nl

Overwegingen van het arrest 1. De Commissie van de Europese Gemeenschappen verzoekt het Hof vast te stellen dat het Groothertogdom Luxemburg, door niet de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen vast te stellen die nodig zijn om te voldoen aan richtlijn 2000/60/EG van het Europees Parlement en de Raad van 23 oktober 2000 tot vaststelling van een kader voor communautaire maatregelen betreffende het waterbeleid (PB L 327, blz. 1; hierna: „richtlijn”), behalve wat artikel 3, leden 1 tot en met 3 en 5 tot en met 7, alsook artikel 7, lid 3, ervan betreft, althans door haar deze bepalingen niet mee te delen, de krachtens deze richtlijn op hem rustende verplichtingen niet is nagekomen. Rechtskader Gemeenschapsregeling 2. De achttiende overweging van de considerans van de richtlijn luidt als volgt: „Voor een communautair waterbeleid is een transparant, doeltreffend en samenhangend wetgevend kader vereist. De Gemeenschap dient te zorgen voor gemeenschappelijke beginselen en voor het algemene kader van de maatregelen. Deze richtlijn voorziet in een dergelijk kader en zal zorgen voor het coördineren, integreren en het op langere termijn verder ontwikkelen van de algemene beginselen en structuren met het oog op de bescherming en het duurzame gebruik van water in de Gemeenschap overeenkomstig het subsidiariteitsbeginsel.” 3. Volgens de negenentwintigste overweging van de considerans van de richtlijn mogen de lidstaten de uitvoering van het maatregelenprogramma dat zij ter verwezenlijking van de doelstellingen van deze richtlijn vaststellen, faseren teneinde de kosten te spreiden. 4. Volgens artikel 1 van de richtlijn is „[h]et doel van deze richtlijn [...] de vaststelling van een kader voor de bescherming van landoppervlaktewater, overgangswater, kustwateren en grondwater”. 5. Artikel 2 van de richtlijn definieert 41 voor de doelstellingen van de richtlijn relevante begrippen. Een aantal daarvan hebben betrekking op de waterkwaliteitsnormen die de lidstaten overeenkomstig de richtlijn, inzonderheid artikel 4 ervan, dienen te eerbiedigen. De termijnen binnen dewelke deze normen moeten worden bereikt, zijn met name in de artikelen 4 tot en met 6 en 8 van de richtlijn vastgesteld. 6. Artikel 3 van de richtlijn (met als opschrift „Coördinatie van administratieve regelingen binnen de stroomgebiedsdistricten”) bepaalt: „1. De lidstaten bepalen de afzonderlijke stroomgebieden op hun nationale grondgebied en wijzen die voor de doeleinden van deze richtlijn aan afzonderlijke stroomgebiedsdistricten toe. [...] 2. De lidstaten zorgen voor de passende administratieve regelingen, met inbegrip van de aanwijzing van de passende bevoegde autoriteit, voor de toepassing van de bepalingen van deze richtlijn binnen ieder stroomgebiedsdistrict op hun grondgebied. 3. Indien een stroomgebied het grondgebied van meer dan één lidstaat bestrijkt, zorgen de lidstaten ervoor dat het wordt toegewezen aan een internationaal stroomgebiedsdistrict. Op verzoek van de betrokken lidstaten treedt de Commissie op om de toewijzing aan zulk een internationaal stroomgebiedsdistrict te vergemakkelijken. [...] 4. De lidstaten zorgen ervoor dat de voorschriften van deze richtlijn voor het bereiken van de krachtens artikel 4 vastgestelde milieudoelstellingen, en in het bijzonder alle maatregelenprogramma’s, worden gecoördineerd voor het gehele stroomgebiedsdistrict. Voor internationale stroomgebiedsdistricten dragen de betrokken lidstaten samen zorg voor deze coördinatie en zij kunnen daartoe gebruik maken van bestaande structuren die in het kader van internationale overeenkomsten gevormd zijn. Op verzoek van de betrokken lidstaten treedt de Commissie op om het opstellen van de maatregelenprogramma’s te vergemakkelijken. [...] 6. De lidstaten mogen voor de doeleinden van deze richtlijn een bestaande nationale of internationale organisatie als bevoegde autoriteit aanwijzen. 7. De lidstaten wijzen de bevoegde autoriteit uiterlijk op de in artikel 24 bedoelde datum aan. [...]” 7. Artikel 4 van de richtlijn stelt de milieudoelstellingen vast die de lidstaten dienen te bereiken bij de tenuitvoerlegging van het in het stroomgebiedsbeheersplan omschreven maatregelenprogramma voor oppervlaktewateren, voor grondwater, en voor beschermde gebieden. Zakelijk weergegeven dienen de lidstaten de nodige maatregelen ten uitvoer te leggen ter voorkoming van achteruitgang van de toestand van deze wateren en beschermde gebieden, en deze te verbeteren en opnieuw op de in de richtlijn, inzonderheid artikel 2 ervan, gedefinieerde kwaliteitsniveaus te brengen. 8. Volgens artikel 4, lid 1, sub c, van de richtlijn „[voldoen de lidstaten] uiterlijk 15 jaar na de datum van inwerkingtreding van deze richtlijn aan alle normen en doelstellingen, voor zover niet anders bepaald in de communautaire wetgeving waaronder het betrokken beschermde gebied is ingesteld”. 9. Met betrekking tot voor de drinkwateronttrekking gebruikt water bepaalt artikel 7 van de richtlijn: „1. De lidstaten wijzen binnen elk stroomgebiedsdistrict aan: – alle waterlichamen die voor de onttrekking van voor menselijke consumptie bestemd water worden gebruikt en dagelijks gemiddeld meer dan 10 m 3 per dag leveren of meer dan 50 personen bedienen, alsmede – de voor dat toekomstig gebruik bestemde waterlichamen. De lidstaten monitoren overeenkomstig bijlage V de waterlichamen die overeenkomstig bijlage V gemiddeld meer dan 100 m 3 per dag leveren. 2. Voor elk overeenkomstig lid 1 aangewezen waterlichaam dragen de lidstaten er zorg voor dat de doelstellingen van artikel 4 overeenkomstig de voorschriften van deze richtlijn voor oppervlaktewaterlichamen met inbegrip van de ingevolge artikel 16 op [g]emeenschapsniveau vastgestelde kwaliteitsnormen worden bereikt en dat het met de toegepaste waterbehandelingsmethode verkregen water in overeenstemming met de communautaire wetgeving voldoet aan de eisen van richtlijn 80/778/EEG [van de Raad van 15 juli 1980 betreffende de kwaliteit van voor menselijke consumptie bestemd water (PB L 229, blz. 11),] zoals gewijzigd bij richtlijn 98/83/EG [van de Raad van 3 november 1998 (PB L 330, blz. 32)]. 3. De lidstaten dragen zorg voor de nodige bescherming van de aangewezen waterlichamen met de bedoeling de achteruitgang van de kwaliteit daarvan te voorkomen, teneinde het niveau van zuivering dat voor de productie van drinkwater is vereist, te verlagen. De lidstaten kunnen voor die waterlichamen beschermingszones vaststellen.” 10. Artikel 14 van de richtlijn luidt als volgt: „1. De lidstaten moedigen de actieve participatie van alle betrokken partijen bij de uitvoering van deze richtlijn aan, met name bij de opstelling, de herziening en de aanpassing van de stroomgebiedsbeheersplannen. De lidstaten zorgen ervoor dat voor elk stroomgebiedsdistrict de volgende documenten worden gepubliceerd en voor opmerkingen ter beschikking worden gesteld van het publiek, met inbegrip van de gebruikers: a) een tijdschema en werkprogramma voor de opstelling van het plan, met inbegrip van de vermelding van de te nemen raadplegingsmaatregelen, minstens drie jaar vóór het begin van de periode waarop het plan betrekking heeft; b) een tussentijds overzicht van de belangrijke waterbeheerskwesties die zijn vastgesteld in het stroomgebied, minstens twee jaar vóór het begin van de periode waarop het plan betrekking heeft; c) kopieën van het ontwerp-stroomgebiedsbeheersplan, minstens één jaar vóór het begin van de periode waarop het plan betrekking heeft. Op verzoek wordt inzage gegeven in de bij de opstelling van het ontwerp-stroomgebiedsbeheersplan gebruikte achtergronddocumenten en ‑informatie. 2. De lidstaten voorzien in perioden van ten minste zes maanden voor het maken van schriftelijke opmerkingen over die documenten, teneinde actieve betrokkenheid en raadpleging mogelijk te maken. 3. De leden 1 en 2 zijn eveneens van toepassing voor bijgewerkte stroomgebiedsbeheersplannen.” 11. Artikel 24 van de richtlijn bepaalt: „1. De lidstaten doen de nodige wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen in werking treden om uiterlijk op 22 december 2003 aan deze richtlijn te voldoen. Zij stellen de Commissie daarvan onverwijld in kennis. [...] 2. De lidstaten delen de Commissie de tekst van de belangrijke bepalingen van intern recht mede die zij op het onder deze richtlijn vallende gebied vaststellen. De Commissie stelt de andere lidstaten daarvan in kennis.” Nationale regeling 12. De wet van 29 juli 1993 betreffende de bescherming en het beheer van water (Mém. A 1993, blz. 1302; hierna: „wet van 1993”) ziet op de publieke en particuliere oppervlaktewateren en grondwater. 13. Artikel 2 van de wet van 1993, met als opschrift „Leidende beginselen”, luidt als volgt: „1. De bepalingen van de onderhavige wet hebben tot doel, de waterverontreiniging te bestrijden en de regeneratie van water te verzekeren, om in het bijzonder te voldoen aan de eisen inzake – de bescherming van de gezondheid van mensen en dieren, alsook van het ecologische evenwicht; – het biologische leven van het mariene milieu waarin de wateren uitmonden, en inzonderheid de visfauna; – de voorziening van water voor menselijke consumptie en industrieel gebruik; – de bescherming van waterbronnen; – zwemwateren, watersporten en daarmee verband houdende vrijetijdsbesteding; – de bescherming van landschappen, en – landbouw, industrie, vervoer en alle andere menselijke activiteiten van algemeen belang. 2. Een ieder die de in deze wet bedoelde wateren gebruikt, is ertoe gehouden, zich te beijveren om zoveel als mogelijk elke waterverontreiniging te voorkomen of te verminderen door met de door de omstandigheden vereiste zorgvuldigheid te werk te gaan.” 14. Artikel 3 van dezelfde wet bevat een lijst van twaalf definities van in de wet gebruikte termen. 15. Met betrekking tot de identificatie, de totstandbrenging en het beheer van waterbeschermingszones luiden de artikelen 18 en 19 van de wet van 1993 als volgt: „18. Waterbeschermingszones 1. Teneinde de kwaliteit van voor menselijke consumptie bestemd water te verzekeren, kunnen de gronden die zijn gelegen in de nabijheid van de plaatsen waar water wordt onttrokken, worden aangemerkt als beschermingszones die worden ingedeeld in onmiddellijke beschermingszones, nabije beschermingszones en afgelegen beschermingszones. Deze uitvoeringsmaatregel dient overeen te stemmen met het nationale waterbeschermingsprogramma bedoeld in artikel 6 van de onderhavige wet. 2. De gronden die zijn gelegen in de onmiddellijke beschermingszone dienen in volle eigendom te worden verkregen. Zij kunnen worden onteigend volgens de nadere regels en procedures van de wet van 15 maart 1979 betreffende de onteigening in het algemeen belang. 3. In de nabije beschermingszone kunnen alle activiteiten, alle installaties en alle stortingen die de waterkwaliteit rechtstreeks of indirect kunnen schaden, worden verboden, geregeld of aan een speciale vergunning worden onderworpen. 4. In de afgelegen beschermingszone kunnen de in lid 3 bedoelde activiteiten, installaties en stortingen worden geregeld. 19. Nadere regels voor de vaststelling en het beheer van waterbeschermingszones 1. Waterbeschermingszones worden vastgesteld op voorstel van de minister met instemming van de regering en de raad. 2. De minister gelast de samenstelling van een dossier dat moet bevatten: – een nota met het voorwerp, de redenen en de draagwijdte van de verrichting; – een geologisch verslag waarin met name de snelheid van het hydrogeologische contact tussen de infiltratiezones en de te beschermen plaatsen van wateronttrekking wordt vastgesteld; – een lijst van de gemeenten die geheel of ten dele in de te beschermen zone zijn gelegen, met per gemeente de vermelding van de overeenstemmende kadastrale secties; – een topografische kaart en de kadastrale plannen waarop de grenzen van de te beschermen zone zijn aangegeven; – het beheersplan houdende a) de aan de eigenaars en de bezitters opgelegde lasten, b) de voor de beschermingszone geldende erfdienstbaarheden, c) voor zover als nodig, de ingrepen en de werken die overeenstemmen met de functie van beschermingszone. 3. De minister doet met het oog op het openbare onderzoek het dossier aan de territoriaal bevoegde districtscommissaris toekomen. De districtscommissaris gelast dat het dossier gedurende dertig dagen wordt neergelegd in het gemeentehuis, waar het publiek er kennis van kan nemen. De neerlegging wordt bekendgemaakt via op de gebruikelijke manier in de gemeente aangebrachte affiches die een oproep om kennis te nemen van de stukken bevatten. Binnen de in de voorgaande alinea gestelde termijn dienen de bezwaren tegen het project te worden gericht aan het college van burgemeester en schepenen, dat deze aan de gemeenteraad voor advies voorlegt. Dit dossier dient samen met de klachten en het advies van de gemeenteraad binnen de maand na het verstrijken van de termijn van bekendmaking te worden overlegd aan de districtscommissaris, die deze stukken met zijn opmerkingen aan de minister stuurt. 4. De waterbeschermingszone wordt vastgesteld bij wege van groothertogelijk besluit nadat het advies van de Conseil d’État is ingewonnen. 5. Bij het groothertogelijk besluit waarbij een gedeelte van het grondgebied als waterbeschermingszone wordt aangewezen kunnen lasten worden opgelegd aan de grondeigenaars of de grondbezitters en kunnen de gronden worden belast met erfdienstbaarheden die met name betrekking hebben op: – het gebruik van het water; – de regeling van het gebruik van pesticiden en verontreinigende meststoffen; – het verbod om de bestemming van de gronden te wijzigen. De gevolgen van de aanwijzing als waterbeschermingszone volgen de betrokken grond bij elke overdracht ervan.” Precontentieuze procedure 16. Van oordeel dat de richtlijn niet binnen de gestelde termijn in Luxemburgs recht was omgezet, heeft de Commissie, na het Groothertogdom Luxemburg op 26 januari 2004 te hebben aangemaand zijn opmerkingen in te dienen overeenkomstig artikel 226 EG, op 9 juli 2004 een met redenen omkleed advies uitgebracht, waarin zij deze lidstaat verzocht, binnen een termijn van twee maanden na de kennisgeving van dit advies de nodige maatregelen te nemen om te voldoen aan de verplichtingen die voor hem uit deze richtlijn voortvloeien. 17. In hun antwoord van 27 september 2004 op dit met redenen omkleed advies hebben de Luxemburgse autoriteiten verschillende rechtvaardigingsgronden voor de vertraging bij de implementatie van de richtlijn genoemd, onder meer het gebrek aan duidelijkheid van sommige in deze richtlijn gehanteerde begrippen en het vaste voornemen van de Luxemburgse regering om deze implementatie aan te grijpen voor een fundamentele herziening van de bestaande nationale wettelijke regeling. Deze autoriteiten hebben evenwel gepreciseerd dat de vertraging bij de formele implementatie van de richtlijn in geen enkel opzicht de eerbiediging van de verschillende in deze richtlijn opgelegde termijnen belemmerde. 18. Met dit antwoord niet tevreden heeft de Commissie het onderhavige beroep ingesteld. Het beroep Het eerste bezwaar: het ontbreken van mededeling van de implementatiemaatregelen Argumenten van partijen 19. De Commissie herinnert eraan dat de lidstaten overeenkomstig artikel 24 van de richtlijn de nodige wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen in werking moesten doen treden om uiterlijk op 22 december 2003 aan deze richtlijn te voldoen, en de Commissie daarvan onverwijld in kennis dienden te stellen. In haar verzoekschrift voert zij aan dat de Luxemburgse autoriteiten haar niet in kennis hebben gesteld van de vastgestelde bepalingen. 20. Met inaanmerkingneming van de informatie die de Luxemburgse regering in haar verweerschrift heeft verstrekt met betrekking tot een brief over de toepassing van artikel 3 van de richtlijn die de Permanente Vertegenwoordiging van Luxemburg bij de Europese Unie op 24 augustus 2004 (hierna: „brief van 24 augustus 2004”) aan de Commissie had doen toekomen, erkent de Commissie in haar repliek dat zij geen kennis had genomen van deze brief wegens een gebrekkige coördinatie tussen haar eigen diensten. Hoewel de Commissie erkent dat de op grond van artikel 3 vereiste mededeling daarmee is verricht, blijft zij erbij dat deze mededeling heeft plaatsgevonden na het verstrijken van de in ditzelfde artikel 3, lid 8, gestelde termijn, te weten 22 juni 2004, en bovendien na de verzending van het met redenen omkleed advies. 21. Wat de wet van 1993 betreft, die volgens het Groothertogdom Luxemburg de nationale autoriteiten van deze lidstaat voldoende bevoegdheden verleende om de verwezenlijking van de operationele doelstellingen van de richtlijn te verzekeren, en die haar voor het eerst samen met het verweerschrift is meegedeeld, beklemtoont de Commissie dat zij vóór deze mededeling nooit kennis heeft gekregen van het bestaan van deze wet noch van de inhoud ervan. Derhalve concludeert zij dat het Groothertogdom Luxemburg niet de maatregelen heeft meegedeeld die waren vastgesteld om binnen de gestelde termijn aan de richtlijn te voldoen. Beoordeling door het Hof 22. Volgens vaste rechtspraak moet het bestaan van een niet-nakoming worden beoordeeld naar de situatie waarin de betrokken lidstaat zich bevond aan het einde van de in het met redenen omkleed advies gestelde termijn, en kan het Hof geen rekening houden met sedertdien opgetreden wijzigingen (zie met name arresten van 14 september 2004, Commissie/Spanje, C‑168/03, Jurispr. blz. I‑8227, punt 24, en 12 januari 2006, Commissie/Portugal, C‑118/05, niet gepubliceerd in de Jurisprudentie, punt 7). 23. In casu moet om te beginnen erop worden gewezen dat de brief van 24 augustus 2004 is verzonden vóór het verstrijken van de in het met redenen omkleed advies van 9 juli 2004 gestelde termijn van twee maanden. Ook al hebben de Luxemburgse autoriteiten, zoals de Commissie heeft opgemerkt, tijdens de precontentieuze procedure niet naar deze brief verwezen, zijn de ter implementatie van artikel 3 van de richtlijn vastgestelde maatregelen vóór het verstrijken van deze termijn meegedeeld. 24. In die omstandigheden moet worden vastgesteld dat het eerste bezwaar van de Commissie niet gegrond is, wat de mededeling van de maatregelen tot implementatie van deze bepaling betreft. 25. Daarnaast moet met betrekking tot de mededeling van de andere bepalingen die het Groothertogdom Luxemburg ter implementatie van de richtlijn heeft vastgesteld, worden vastgesteld dat deze lidstaat voor het eerst in zijn verweerschrift een kopie van de wet van 1993 heeft meegedeeld, en daarbij heeft betoogd dat deze wet de richtlijn passend implementeerde. Zonder dat hier behoeft te worden onderzocht of deze wet een passende implementatie van de richtlijn vormt, aangezien deze vraag het voorwerp van het tweede bezwaar van de Commissie vormt, dient erop te worden gewezen dat volgens de in punt 22 van het onderhavige arrest aangehaalde rechtspraak van het Hof, een zo laat aangevoerd verweermiddel geen invloed heeft op het bezwaar inzake het ontbreken van mededeling van de vereiste informatie binnen de in het met redenen omkleed advies gestelde termijn. 26. Wat ten slotte de ter implementatie van artikel 7, lid 3, van de richtlijn vastgestelde maatregelen betreft, heeft de Commissie in haar repliek erkend dat de artikelen 18 en 19 van de wet van 1993 als een toereikende implementatie van deze bepaling kunnen worden beschouwd. Aangezien deze wet evenwel voor het eerst als bijlage bij het verweerschrift aan de Commissie is meegedeeld, dient om de in het vorige punt van het onderhavige arrest genoemde redenen te worden geoordeeld dat het bezwaar dat de Commissie met betrekking tot het verzuim van mededeling van de ter implementatie van artikel 7, lid 3, van de richtlijn vastgestelde maatregelen heeft aangevoerd, gegrond is. 27. Gelet op een en ander dient te worden geoordeeld dat het Groothertogdom Luxemburg, door aan de Commissie niet de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen ter implementatie van richtlijn 2000/60 mee te delen, behalve de bepalingen met betrekking tot artikel 3 ervan, de krachtens artikel 24 van deze richtlijn op hem rustende verplichtingen niet is nagekomen. Het tweede bezwaar: het verzuim om de nodige maatregelen ter implementatie van de richtlijn vast te stellen Argumenten van partijen 28. De Commissie betoogt dat de richtlijn eist dat de lidstaten algemene en bijzondere implementatiemaatregelen vaststellen om hun nationale rechtsorde in overeenstemming te brengen met de in de richtlijn geformuleerde doelstellingen. Zij legt de lidstaten de verplichting op om uiterlijk op 22 december 2003 kaderwetgeving op het gebied van water vast te stellen, alsook concrete acties vast te stellen die moeten worden ondernomen hetzij vóór diezelfde datum, hetzij vóór een aantal in de tijd gespreide data. Volgens de Commissie is de totstandbrenging van een nationale wettelijke regeling houdende vaststelling van een algemeen kader, de belangrijkste stap van de implementatie, aangezien daarbij de belangrijkste verplichtingen van de lidstaten worden afgebakend, en passende rechtsgrondslagen voor de vaststelling van meer specifieke maatregelen worden gelegd. 29. De Commissie betoogt subsidiair dat de bepalingen van de wet van 1993 de richtlijn niet volledig implementeren. 30. De Luxemburgse regering is van mening dat de richtlijn geen daadwerkelijke maatregelen eist om de Luxemburgse rechtsorde verenigbaar te maken met de in de richtlijn geformuleerde doelstellingen. De richtlijn legt veeleer de nadruk op de concrete acties die de nationale autoriteiten moeten ondernemen, dan op de formele harmonisering van het nationale recht met het gemeenschapsrecht. Het gaat niet om een richtlijn tot harmonisatie van de wetgeving, maar slechts om een richtlijn die een kader voor een communautair waterbeleid eist. 31. Deze regering onderstreept tevens dat voor elke van de aan de lidstaten opgelegde operationele verplichtingen een termijn tussen 2006 en 2015 geldt, en dat zij ervoor zorgt dat de aldus gedefinieerde doelstellingen binnen de in de richtlijn gestelde termijnen kunnen worden bereikt. Voor het overige is zij van mening dat de Luxemburgse wetgeving, met name de wet van 1993, de nationale autoriteiten een arsenaal van maatregelen ter beschikking stelt die toereikend zullen blijken te zijn om de operationele doelstellingen van de richtlijn te bereiken. Beoordeling door het Hof – De verplichting om kaderwetgeving vast te stellen ter implementatie van de richtlijn 32. Wat om te beginnen de vraag betreft of de richtlijn de lidstaten de verplichting oplegt, kaderwetgeving vast te stellen om de uit de richtlijn voortvloeiende verplichtingen in het nationale recht om te zetten, dient eraan te worden herinnerd dat elke lidstaat waarvoor een richtlijn is bestemd, verplicht is om in zijn nationale rechtsorde alle maatregelen te treffen die nodig zijn om de volle werking van die richtlijn overeenkomstig het ermee beoogde doel te verzekeren (zie met name arresten van 7 mei 2002, Commissie/Zweden, C‑478/99, Jurispr. blz. I‑4147, punt 15, en 26 juni 2003, Commissie/Frankrijk, C‑233/00, Jurispr. blz. I‑6625, punt 75). 33. Opgemerkt zij dat het eerste onderdeel van het tweede bezwaar van de Commissie niet betrekking heeft op de vraag of het Groothertogdom Luxemburg verplicht is, alle maatregelen te nemen die nodig zijn om de volle werking van de richtlijn te verzekeren, hetgeen het niet betwist, maar op de vraag of deze lidstaat verplicht is, een nauwkeurig bepaalde maatregel − te weten kaderwetgeving − vast te stellen om de volle werking van de richtlijn te verzekeren en te voldoen aan de verplichtingen die hem daarbij zijn opgelegd. 34. Volgens de bewoordingen van artikel 249, derde alinea, EG zijn de lidstaten bevoegd om voor de implementatie van richtlijnen de vorm en de middelen te kiezen waarmee het door deze richtlijnen nagestreefde resultaat het best kan worden bereikt. Uit deze bepaling volgt dat voor de omzetting van een richtlijn in intern recht niet noodzakelijkerwijs een wetgevend optreden in elke lidstaat is vereist. Het Hof heeft ook herhaaldelijk geoordeeld dat een formele overname van de voorschriften van een richtlijn in een uitdrukkelijke en specifieke wetsbepaling niet altijd nodig is, en dat, afhankelijk van de inhoud van de richtlijn, een algemeen rechtskader kan volstaan. Met name kan het bestaan van algemene beginselen van constitutioneel of administratief recht de implementatie door specifieke wet‑ of regelgeving overbodig maken, op voorwaarde evenwel dat deze beginselen de volledige toepassing van de richtlijn door de nationale overheid daadwerkelijk garanderen en dat, ingeval de betrokken bepaling van de richtlijn rechten voor particulieren beoogt te creëren, de rechtssituatie die uit deze beginselen voortvloeit, voldoende nauwkeurig en duidelijk is opdat de begunstigden kennis kunnen nemen van al hun rechten en deze zo nodig geldend kunnen maken voor de nationale rechterlijke instanties (zie met name arresten van 23 mei 1985, Commissie/Duitsland, 29/84, Jurispr. blz. 1661, punten 22 en 23, en 9 september 1999, Commissie/Duitsland, C‑217/97, Jurispr. blz. I‑5087, punten 31 en 32, en arrest van 26 juni 2003, Commissie/Frankrijk, reeds aangehaald, punt 76). 35. Het Hof heeft eveneens geoordeeld dat een bepaling die alleen de betrekkingen tussen de lidstaten en de Commissie betreft, in beginsel niet behoeft te worden geïmplementeerd. Daar de lidstaten evenwel de volle werking van het gemeenschapsrecht moeten verzekeren, mag de Commissie aantonen dat de naleving van een bepaling van een richtlijn die deze betrekkingen regelt, de vaststelling van specifieke implementatiemaatregelen in de nationale rechtsorde vereist (zie in die zin arresten van 24 juni 2003, Commissie/Portugal, C‑72/02, Jurispr. blz. I‑6597, punten 19 en 20, en 20 november 2003, Commissie/Frankrijk, C‑296/01, Jurispr. blz. I‑13909, punt 92). 36. Bijgevolg moet in elk concreet geval worden nagegaan van welke aard de door de richtlijn voorgeschreven bepalingen zijn waarop het niet-nakomingsberoep betrekking heeft, teneinde de omvang van de op de lidstaten rustende implementatieverplichting te bepalen. 37. De communautaire wetgevingspraktijk laat zien dat er grote verschillen kunnen bestaan tussen de soorten verplichtingen die richtlijnen de lidstaten opleggen, en derhalve tussen de resultaten die moeten worden bereikt (arrest van 18 juni 2002, Commissie/Frankrijk, C‑60/01, Jurispr. blz. I‑5679, punt 25). 38. Bepaalde richtlijnen eisen immers dat op nationaal niveau wettelijke bepalingen worden vastgesteld en dat de eerbiediging daarvan aan rechterlijk of administratief toezicht wordt onderworpen (zie in dit verband arresten van 16 november 1989, Commissie/België, C‑360/88, Jurispr. blz. 3803, en 6 december 1989, Commissie/Griekenland, C‑329/88, Jurispr. blz. 4159, en arrest van 18 juni 2002, Commissie/Frankrijk, reeds aangehaald, punt 26). 39. Andere richtlijnen dragen de lidstaten op, de maatregelen te nemen die noodzakelijk zijn opdat bepaalde, algemeen geformuleerde en niet kwantificeerbare doeleinden worden bereikt, waarbij de lidstaten een bepaalde beoordelingsruimte wordt gelaten ten aanzien van de aard van de te nemen maatregelen (zie in dit verband arrest van 9 november 1999, Commissie/Italië, „San Rocco”, C‑365/97, Jurispr. blz. I‑7773, punten 67 en 68, en arrest van 18 juni 2002, Commissie/Frankrijk, reeds aangehaald, punt 27). 40. Weer andere richtlijnen eisen dat de lidstaten binnen een bepaalde termijn zeer nauwkeurig bepaalde, concrete resultaten bereiken (zie in dit verband arresten van 14 juli 1993, Commissie/Verenigd Koninkrijk, C‑56/90, Jurispr. blz. I‑4109, punten 42‑44, en 19 maart 2002, Commissie/Nederland, C‑268/00, Jurispr. blz. I‑2995, punten 12‑14, en arrest van 18 juni 2002, Commissie/Frankrijk, reeds aangehaald, punt 28). 41. Met betrekking tot het onderhavige beroep zij eraan herinnerd dat richtlijn 2000/60 een kaderrichtlijn is die op de grondslag van artikel 175, lid 1, EG is vastgesteld. Zij voorziet in gemeenschappelijke beginselen en in een algemeen actiekader voor de bescherming van de wateren en zorgt voor het coördineren, integreren en op langere termijn verder ontwikkelen van de algemene beginselen en structuren met het oog op de bescherming en het duurzame gebruik van water in de Europese Gemeenschap. De erin vastgestelde gemeenschappelijke beginselen en het globale actiekader dienen later te worden ontwikkeld door de lidstaten, die een aantal bijzondere maatregelen moeten vaststellen binnen de in de richtlijn gestelde termijnen. De richtlijn beoogt evenwel geen volledige harmonisering van de regelingen van de lidstaten op het gebied van water. 42. Uit het onderzoek van deze richtlijn blijkt dat zij verschillende soorten bepalingen bevat waarbij verplichtingen worden opgelegd aan de lidstaten (zie bijvoorbeeld artikel 4, dat de lidstaten verplicht, de nodige maatregelen ten uitvoer te leggen ter voorkoming van de achteruitgang van de toestand van alle oppervlaktewateren en grondwater), aan de lidstaten jegens de Commissie en de Gemeenschap (zie bijvoorbeeld artikel 24, lid 2, betreffende de verplichting om de implementatiemaatregelen mee te delen), en aan de instellingen zelf (zie bijvoorbeeld de artikelen 16 en 17 van de richtlijn, waarbij de gemeenschapsinstellingen worden verzocht, communautaire maatregelen vast te stellen op het gebied van de verontreiniging van het water en het grondwater). 43. Uit een volledig onderzoek van de richtlijn blijkt dat de meeste bepalingen ervan behoren tot de categorie van bepalingen die in punt 39 van het onderhavige arrest zijn genoemd, namelijk bepalingen waarbij van de lidstaten wordt geëist, de maatregelen te nemen die noodzakelijk zijn om te waarborgen dat bepaalde − soms algemeen geformuleerde − doelstellingen worden bereikt, en waarbij aan deze staten een bepaalde beoordelingsruimte wordt gelaten ter zake van de aard van de te nemen maatregelen. 44. Deze richtlijn bevat eveneens bepalingen, zoals artikel 1, waarin eenvoudigweg de verschillende door de richtlijn beoogde doelstellingen worden genoemd, en welk artikel, zoals de Commissie ter terechtzitting zelf heeft erkend, geen implementatie behoeft. 45. In antwoord op ter terechtzitting gestelde vragen om nader aan te geven op welke concrete bepalingen van de richtlijn de verplichting is gebaseerd om kaderwetgeving vast te stellen teneinde aan de eisen van de richtlijn te voldoen, heeft de Commissie naar de artikelen 1 en 2 van de richtlijn verwezen, waarin de door de richtlijn beoogde doelstellingen en de definities waarop zij is gebaseerd, zijn geformuleerd, zonder te preciseren op welke wijze deze bepalingen de vaststelling van een dergelijke wetgeving eisen, en waarom de vaststelling van dergelijke wetgeving noodzakelijk is om de lidstaten in staat te stellen, te waarborgen dat de door de richtlijn vastgestelde doelstellingen binnen de gestelde termijnen worden bereikt. 46. Uit deze bepalingen van de richtlijn noch uit enige andere bepaling ervan blijkt evenwel dat de lidstaten verplicht zijn, dergelijke kaderwetgeving vast te stellen om de bepalingen van de richtlijn correct te implementeren. 47. Zoals de Luxemburgse regering ter terechtzitting heeft erkend, kan de vaststelling van kaderwetgeving weliswaar een geschikte − ja zelfs eenvoudiger − manier zijn om de richtlijn te implementeren, aangezien op die wijze in één tekst aan de bevoegde autoriteiten duidelijke rechtsgrondslagen kunnen worden gegeven om de verschillende maatregelen uit te werken die door de richtlijn op het gebied van water worden voorgeschreven, en waarvan de voor de uitvoering ervan gestelde termijn in de tijd is gefaseerd. De vaststelling van dergelijke kaderwetgeving kan ook het werk vergemakkelijken van de Commissie die erop moet toezien dat de krachtens deze richtlijn op de lidstaten rustende verplichtingen worden nagekomen. 48. De vaststelling van kaderwetgeving is evenwel niet de enige manier waarop de lidstaten de volle werking van de richtlijn kunnen waarborgen en kunnen voorzien in een georganiseerd en gearticuleerd systeem om de door deze richtlijn beoogde doelstellingen te bereiken. 49. Indien de communautaire wetgever zou hebben beoogd, de lidstaten de verplichting op te leggen om in hun interne rechtsorde kaderwetgeving ter implementatie van de richtlijn vast te stellen, had hij een bepaling in die zin in de tekst ervan kunnen opnemen. Dat is evenwel niet het geval. 50. Het feit zelf dat de Commissie tijdens de procedure voor het Hof heeft erkend dat het Groothertogdom Luxemburg een aantal bepalingen van de richtlijn juist heeft geïmplementeerd, met name de meeste bepalingen van artikel 3, alsook artikel 7, leden 1 en 3, van de richtlijn, en heeft erkend dat artikel 1 niet diende te worden geïmplementeerd, toont in elk geval aan dat kaderwetgeving niet onontbeerlijk is om de door deze richtlijn voorgeschreven verplichtingen te implementeren. 51. Aangezien het aan de Commissie staat om het gestelde verzuim aan te tonen door het Hof de gegevens te verschaffen die dit nodig heeft om te kunnen vaststellen of er inderdaad sprake is van een verzuim, en zij zich daarbij niet op een of ander vermoeden kan baseren (zie met name arresten van 25 mei 1982, Commissie/Nederland, 96/81, Jurispr. blz. 1791, punt 6; 26 juni 2003, Commissie/Spanje, C‑404/00, Jurispr. blz. I‑6695, punt 26; 6 november 2003, Commissie/Verenigd Koninkrijk, C‑434/01, Jurispr. blz. I‑13239, punt 21, en 29 april 2004, Commissie/Oostenrijk, C‑194/01, Jurispr. blz. I‑4579, punt 34), en de Commissie in casu noch de bepalingen van de richtlijn heeft kunnen aangeven waarbij de lidstaten de verplichting wordt opgelegd om kaderwetgeving vast te stellen, noch heeft kunnen aantonen dat een dergelijke maatregel absoluut noodzakelijk was om het door de richtlijn beoogde resultaat te waarborgen, dient te worden geoordeeld dat het eerste gedeelte van het tweede bezwaar ongegrond is. – De implementatie van de richtlijn door de wet van 1993 52. In antwoord op de argumenten die de Luxemburgse regering voor het eerst in haar verweerschrift heeft aangevoerd, heeft de Commissie subsidiair betoogd dat de wet van 1993 de bepalingen van de richtlijn niet correct implementeert. 53. In dit verband moet worden opgemerkt dat in het met redenen omkleed advies, alsook in het bij het Hof ingediende verzoekschrift waarin de Commissie het Groothertogdom Luxemburg verwijt, geen enkele voor de implementatie van de richtlijn noodzakelijke maatregel te hebben vastgesteld, de Commissie niet heeft proberen aan te tonen in welk opzicht het van kracht zijnde Luxemburgse recht niet in overeenstemming was met de bepalingen van de richtlijn. Pas in haar repliek heeft deze instelling betoogd dat de wet van 1993 de genoemde richtlijn niet passend implementeert. 54. Dit gebrek aan nauwkeurigheid in het verzoekschrift is evenwel het gevolg van het gedrag van de Luxemburgse autoriteiten, die tijdens de precontentieuze procedure de wet van 1993 niet hebben vermeld als toereikende maatregel ter implementatie van de richtlijn, en die hebben laten verstaan dat de voor de implementatie van deze richtlijn noodzakelijke bepalingen weldra zouden worden vastgesteld. 55. Net als de Luxemburgse regering de overeenstemming van de wet van 1993 met de richtlijn voor het eerst in haar verweerschrift heeft aangevoerd, heeft de Commissie op dezelfde wijze in haar repliek argumenten aangevoerd ten bewijze dat de door het Groothertogdom Luxemburg gestelde implementatie in elk geval onjuist of onvolledig is met betrekking tot een aantal bepalingen van de richtlijn, zulks om rekening te houden met de informatie die de Luxemburgse regering in haar verweerschrift laattijdig had meegedeeld. 56. Het Hof heeft in soortgelijke omstandigheden reeds geoordeeld dat, indien de precontentieuze procedure haar doel van bescherming van de rechten van de betrokken lidstaat heeft bereikt, deze lidstaat, die tijdens de precontentieuze procedure niet aan de Commissie heeft meegedeeld dat de richtlijn moet worden geacht reeds in het geldende interne recht te zijn omgezet, de Commissie niet kan verwijten dat zij het voorwerp van het beroep zoals dat in de precontentieuze procedure is afgebakend, heeft uitgebreid of gewijzigd. Volgens het Hof mag de Commissie, nadat zij een lidstaat heeft verweten een richtlijn in het geheel niet te hebben geïmplementeerd, in repliek preciseren dat de implementatie waarop de betrokken lidstaat zich voor het eerst in zijn verweerschrift beroept, in elk geval onjuist of onvolledig is met betrekking tot een aantal bepalingen van deze richtlijn, aangezien een dergelijk bezwaar noodzakelijkerwijs is begrepen in het bezwaar dat er in het geheel geen implementatie heeft plaatsgevonden, en ten opzichte daarvan subsidiair is (zie arrest van 16 juni 2005, Commissie/Italië, C‑456/03, Jurispr. blz. I‑5335, punten 23‑42, en met name punt 40). 57. In repliek heeft de Commissie aangevoerd dat het Groothertogdom Luxemburg de artikelen 1, 2, 3, lid 4, 7, leden 1 en 2, en 14, van de richtlijn niet heeft geïmplementeerd. 58. Ter terechtzitting heeft de Commissie afstand gedaan van het bezwaar betreffende artikel 7, lid 1. Bovendien heeft de Commissie, zoals uit punt 44 van het onderhavige arrest blijkt, erkend dat artikel 1 van de richtlijn niet behoefde te worden geïmplementeerd, zodat moet worden geoordeeld dat wordt afgezien van dit bezwaar. 59. De Commissie heeft ter terechtzitting eveneens betoogd dat het Groothertogdom Luxemburg de artikelen 4, 8 tot en met 11, 13, gelezen in samenhang met bijlage VI, en 24 van de richtlijn niet heeft geïmplementeerd. 60. Overeenkomstig de rechtspraak van het Hof volgens welke de betrokken lidstaat in de gelegenheid moet worden gesteld, nuttig verweer te voeren tegen de door de Commissie geformuleerde bezwaren (zie met name arrest van 29 april 2004, Commissie/Portugal, C‑117/02, Jurispr. blz. I‑5517, punt 53, en arrest van 16 juni 2005, Commissie/Italië, reeds aangehaald, punt 36), dient het tweede gedeelte van het tweede bezwaar van de Commissie evenwel te worden beperkt tot de bepalingen van de richtlijn die de Commissie in haar repliek heeft genoemd en met betrekking tot dewelke zij inmiddels geen afstand heeft gedaan van haar bezwaar (te weten de artikelen 2, 3, lid 4, 7, lid 2, en 14 van deze richtlijn), aangezien het Groothertogdom Luxemburg met betrekking tot de andere bepalingen van de richtlijn, die de Commissie voor het eerst ter terechtzitting heeft vermeld, niet de gelegenheid heeft gehad om nuttig verweer te voeren. 61. Wat in de eerste plaats artikel 2 van de richtlijn betreft, is de Commissie van mening dat de erin vervatte definities niet zijn omgezet in het nationale recht. De wet van 1993 definieert alleen de begrippen „lozing”, „verontreiniging” en „grondwater”. De Commissie verwijst met name naar de begrippen „stroomgebied”, „goed ecologisch potentieel” en „goede chemische toestand”, die, hoewel zij in artikel 2 van de richtlijn voorkomen, in de wet van 1993 ontbreken. 62. De Luxemburgse regering stelt niet dat deze wet alle in bedoeld artikel 2 neergelegde definities bevat, maar houdt staande dat deze definities alleen relevant zijn om de inhoud van de bij deze richtlijn aan de lidstaten opgelegde operationele verplichtingen te bepalen. Haars inziens moeten deze begrippen als zodanig niet worden geïmplementeerd. 63. Artikel 2 van de richtlijn, gelezen in samenhang met − bijvoorbeeld − artikel 4 ervan, legt de lidstaten nauwkeurig bepaalde verplichtingen op die binnen de gestelde termijnen moeten worden nagekomen, ter voorkoming van de achteruitgang van de toestand van alle oppervlaktewateren en grondwater. Hetzelfde geldt voor verschillende andere begrippen die in ditzelfde artikel 2, gelezen in samenhang met onder meer de artikelen 5, 6 en 8 van de richtlijn, zijn gedefinieerd. 64. De onverenigbaarheid van een nationale wettelijke regeling met de gemeenschapsbepalingen, ook al zijn deze rechtstreeks toepasselijk, kan slechts definitief worden opgeheven door middel van dwingende nationale voorschriften (zie in die zin arresten van 7 maart 1996, Commissie/Frankrijk, C‑334/94, Jurispr. blz. I‑1307, punt 30, en 13 maart 1997, Commissie/Frankrijk, C‑197/96, Jurispr. blz. I‑1489, punt 14). 65. Vastgesteld moet evenwel worden dat, door de in artikel 2 van de richtlijn opgenomen definities van begrippen en de in de artikelen 4 tot en met 6 en 8 van deze richtlijn gestelde termijnen binnen dewelke de waterkwaliteitsnormen moeten worden geëerbiedigd, van de wet van 1993 uit te sluiten, de uit dit artikel 2, gelezen in samenhang met deze laatste bepalingen, voortvloeiende verplichtingen niet met de vereiste bindende kracht zijn uitgevoerd. Derhalve moet worden geoordeeld dat het argument van de Commissie inzake schending van artikel 2 van de richtlijn, gegrond is. 66. Wat in de tweede plaats artikel 3, lid 4, van de richtlijn betreft, is de Commissie van mening dat geen enkele bepaling van de wet van 1993 deze bepaling correct implementeert. 67. Volgens deze bepaling zorgen de lidstaten ervoor dat de voorschriften van deze richtlijn voor het bereiken van de krachtens artikel 4 ervan vastgestelde milieudoelstellingen, en in het bijzonder alle maatregelenprogramma’s, voor het gehele stroomgebiedsdistrict worden gecoördineerd. Uit de bewoordingen van artikel 3, lid 4, van de richtlijn volgt evenwel dat de eruit voortvloeiende verplichtingen verschillen naargelang het betrokken stroomgebiedsdistrict nationaal of internationaal is in de zin van de richtlijn. Voor internationale stroomgebiedsdistricten dragen de betrokken lidstaten samen zorg voor deze coördinatie en zij kunnen daartoe gebruik maken van bestaande structuren die in het kader van internationale overeenkomsten gevormd zijn. 68. Luxemburg betwist niet dat artikel 3, lid 4, een coördinatieverplichting oplegt, maar betoogt dat er op zijn grondgebied geen nationale stroomgebiedsdistricten zijn. Zoals uit de brief van 24 augustus 2004 blijkt, zijn de enige twee op zijn grondgebied gelegen stroomgebiedsdistricten in de zin van de richtlijn internationale stroomgebiedsdistricten, namelijk het stroomgebiedsdistrict van de Rijn via de Moezel en het stroomgebiedsdistrict van de Maas via de Chiers. 69. Met betrekking tot het stroomgebiedsdistrict van de Rijn, heeft deze regering als bijlage bij zijn dupliek de tekst van het communiqué van de Rijnministersconferentie van de Internationale Commissie ter bescherming van de Rijn (hierna: „ICBR”) van 29 januari 2001 overgelegd. Uit dit document blijkt dat binnen de ICBR een coördineringscomité ad hoc, dat bestaat uit vertegenwoordigers van alle lidstaten van de ICBR, speciaal is opgericht om de door de richtlijn opgelegde coördinatieverplichting na te komen. 70. Wat het stroomgebiedsdistrict van de Maas betreft, blijkt uit de vierde en vijfde overweging van de considerans, alsook uit de artikelen 1, 2, 4 en 5 van het Internationale Verdrag betreffende de Maas van 3 december 2003, dat eveneens als bijlage bij de dupliek is gevoegd, dat een Internationale Commissie ter bescherming van de Maas speciaal is opgericht om met name te zorgen voor de door de richtlijn geëiste coördinatie. Het Groothertogdom Luxemburg is partij bij dit internationale verdrag, dat aangeeft dat de door de richtlijn voor het stroomgebiedsdistrict van de Maas geëiste coördinatiemaatregelen in het kader van deze internationale organisatie zullen worden vastgesteld. 71. De Commissie is niet opgekomen tegen het betoog van de Luxemburgse regering dat de enige twee op zijn grondgebied gelegen stroomgebiedsdistricten in de zin van de richtlijn internationale en geen nationale stroomgebiedsdistricten zijn. Zij heeft evenmin de door deze lidstaat verstrekte informatie betwist volgens welke twee internationale organisaties daadwerkelijk door alle betrokken lidstaten ermee zijn belast, de maatregelen tot implementatie van de richtlijn met betrekking tot deze internationale stroomgebiedsdistricten te coördineren. 72. Aangezien de Commissie derhalve niet heeft aangetoond dat het Groothertogdom Luxemburg, dat lid is van deze internationale organisaties, de krachtens artikel 3, lid 4, van de richtlijn op hem rustende verplichtingen met betrekking tot deze op zijn grondgebied gelegen internationale stroomgebiedsdistricten niet is nagekomen, dient dit argument van het tweede onderdeel van het tweede bezwaar ongegrond te worden verklaard. 73. Wat in de derde plaats artikel 7, lid 2, van de richtlijn betreft, betoogt de Commissie dat geen enkele bepaling van de wet van 1993 − ook maar ten dele − uitvoering geeft aan de uit deze bepaling voortvloeiende verplichtingen volgens welke de lidstaten gehouden zijn, de specifieke kwaliteitsnormen voor waterlichamen bestemd voor onttrekking van water voor menselijke consumptie te eerbiedigen. 74. Volgens artikel 7, lid 2, van de richtlijn dragen de lidstaten er voor elk overeenkomstig lid 1 aangewezen waterlichaam zorg voor dat niet alleen de doelstellingen van artikel 4 overeenkomstig de voorschriften van deze richtlijn voor oppervlaktewaterlichamen met inbegrip van de ingevolge artikel 16 op gemeenschapsniveau vastgestelde kwaliteitsnormen worden bereikt, maar ook dat het met de toegepaste waterbehandelingsmethode verkregen water in overeenstemming met de communautaire wetgeving voldoet aan de eisen van richtlijn 80/778/EEG, zoals gewijzigd bij richtlijn 98/83/EG. 75. Deze bepaling legt de lidstaten resultaatsverbintenissen op die op duidelijke en ondubbelzinnige wijze zijn geformuleerd, opdat watermassa’s van deze lidstaten met name zouden beantwoorden aan de in artikel 4 van de richtlijn geformuleerde doelstellingen. 76. Hieruit volgt dat het Groothertogdom Luxemburg, zoals uit de in punt 64 van het onderhavige arrest aangehaalde rechtspraak blijkt, deze bepaling uiterlijk op de in artikel 24 van de richtlijn vastgestelde datum in zijn interne rechtsorde had moeten omzetten door middel van maatregelen met bindende kracht. 77. Aangezien de Luxemburgse regering geen enkel verweermiddel heeft aangevoerd ter rechtvaardiging van het ontbreken, in de wet van 1993 of in de Luxemburgse rechtsorde, van een bepaling die overeenkomt met artikel 7, lid 2, van de richtlijn, moet worden geconcludeerd dat dit argument van het tweede onderdeel van het tweede bezwaar van de Commissie gegrond is. 78. Wat in de laatste plaats artikel 14 van de richtlijn betreft, stelt de Commissie dat de wet van 1993 noch in de voorlichting en de raadpleging van het publiek over de opstelling van de stroomgebiedsbeheersplannen noch in de actieve participatie van het publiek in de uitvoering van de richtlijn voorziet, zoals door deze bepaling wordt geëist. 79. De Luxemburgse regering betwist dat uit artikel 14 van de richtlijn, gelezen in samenhang met artikel 13 ervan, blijkt dat de termijn om aan de verplichtingen inzake de voorlichting van het publiek te voldoen, thans reeds is verstreken. Zij voert aan dat het Groothertogdom Luxemburg ervoor zal zorgen dat de bepalingen van dit artikel 14 uiterlijk op de in de richtlijn genoemde data worden geëerbiedigd. 80. In dit verband moet worden vastgesteld dat artikel 14 van de richtlijn aan particulieren en aan betrokken partijen het recht beoogt toe te kennen om actief aan de uitvoering van de richtlijn te kunnen participeren, en met name bij de opstelling, de herziening en de aanpassing van de stroomgebiedsbeheersplannen. 81. Door het ontbreken van enige implementatiemaatregel in het Luxemburgse recht is de verplichting dat de nationale implementatiemaatregelen van dien aard moeten zijn dat de bevoegde nationale autoriteiten rechtens aan de termijn van artikel 13, lid 6, van de richtlijn zijn gebonden en dat de particulieren in staat worden gesteld, ruim vooraf kennis te nemen van al hun rechten in het kader van de in artikel 14, leden 1 en 2, van de richtlijn vastgestelde procedures, hoegenaamd niet nagekomen. 82. Bijgevolg moet worden geconcludeerd dat dit argument van het tweede onderdeel van het tweede bezwaar van de Commissie, dat op het ontbreken van implementatie van artikel 14 van de richtlijn is gebaseerd, gegrond is. 83. Gelet op een ander moet worden geconcludeerd dat het Groothertogdom Luxemburg, door niet binnen de gestelde termijn de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen te hebben vastgesteld die nodig zijn om te voldoen aan de artikelen 2, 7, lid 2, en 14 van de richtlijn, de krachtens artikel 24 van deze richtlijn op hem rustende verplichtingen niet is nagekomen. Het beroep wordt verworpen voor het overige. Kosten 84. Volgens artikel 69, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering wordt de in het ongelijk gestelde partij verwezen in de kosten, voor zover dit is gevorderd. 85. Ingevolge artikel 69, lid 3, eerste alinea, van dit reglement kan het Hof de proceskosten over de partijen verdelen of beslissen dat elke partij haar eigen kosten zal dragen, met name indien zij onderscheidenlijk op een of meer punten in het ongelijk worden gesteld. 86. In casu is de Commissie in haar middelen gedeeltelijk in het ongelijk gesteld, namelijk voor zover zij wilde doen vaststellen dat het Groothertogdom Luxemburg geen kaderwet heeft vastgesteld om de richtlijn te implementeren. 87. Het Groothertogdom Luxemburg heeft van zijn kant verzuimd alle nuttige informatie te verschaffen over de bepalingen van intern recht waarmee het zijns inziens de verschillende hem bij de richtlijn opgelegde verplichtingen had vervuld. 88. In deze omstandigheden dienen de Commissie en het Groothertogdom Luxemburg te worden verwezen in hun eigen kosten. Dictum Het Hof van Justitie (Derde kamer) verklaart: 1) Door aan de Commissie van de Europese Gemeenschappen niet de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen ter implementatie van richtlijn 2000/60/EG van het Europees Parlement en de Raad van 23 oktober 2000 tot vaststelling van een kader voor communautaire maatregelen betreffende het waterbeleid mee te delen, behalve de bepalingen met betrekking tot artikel 3 van deze richtlijn, is het Groothertogdom Luxemburg de krachtens artikel 24 van diezelfde richtlijn op hem rustende verplichtingen niet nagekomen. 2) Door niet binnen de gestelde termijn de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen vast te stellen die nodig zijn om te voldoen aan de artikelen 2, 7, lid 2, en 14 van richtlijn 2000/60, is het Groothertogdom Luxemburg de krachtens artikel 24 van deze richtlijn op hem rustende verplichtingen niet nagekomen. 3) Het beroep wordt verworpen voor het overige. 4) De Commissie van de Europese Gemeenschappen en het Groothertogdom Luxemburg dragen hun eigen kosten.

62021CJ0078

it

La domanda di pronuncia pregiudiziale verte sull’interpretazione dell’articolo 63, paragrafo 1, e dell’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE, dell’allegato I della direttiva 88/361/CEE del Consiglio del 24 giugno 1988 per l’attuazione dell’articolo 67 del Trattato [CE] [(articolo abrogato dal trattato di Amsterdam)] ( GU 1988, L 178, pag. 5 ), nonché dell’articolo 1 della direttiva (UE) 2015/849 del Parlamento europeo e del Consiglio, del 20 maggio 2015, relativa alla prevenzione dell’uso del sistema finanziario a fini di riciclaggio o finanziamento del terrorismo, che modifica il regolamento (UE) n. 648/2012 del Parlamento europeo e del Consiglio e che abroga la direttiva 2005/60/CE del Parlamento europeo e del Consiglio e la direttiva 2006/70/CE della Commissione ( GU 2015, L 141, pag. 73 ). La domanda è stata presentata nell’ambito di una controversia tra, da un lato, la AS «PrivatBank», A, B e la Unimain Holdings LTD e, dall’altro, la Finanšu un kapitāla tirgus komisija (Commissione per i mercati finanziari e dei capitali, Lettonia; in prosieguo: la «FKTK») in merito alla legittimità di una sanzione e di misure amministrative imposte da quest’ultima alla PrivatBank al fine di prevenire il rischio di coinvolgimento di tale ente creditizio nel riciclaggio di denaro e nel finanziamento del terrorismo. Contesto normativo Diritto dell’Unione Direttiva 88/361 L’articolo 1, paragrafo 1, della direttiva 88/361 stabilisce quanto segue: «Gli Stati membri sopprimono le restrizioni ai movimenti di capitali effettuati tra le persone residenti negli Stati membri, fatte salve le disposizioni che seguono. Per facilitare l’applicazione della presente direttiva i movimenti di capitali sono classificati in base alla nomenclatura riportata nell’allegato I». L’introduzione dell’allegato I di tale direttiva così recita: «Nella presente nomenclatura i movimenti di capitali sono classificati secondo la natura economica delle attività e passività, espresse in moneta nazionale o in divisa estera, sulle quali essi vertono. I movimenti di capitali elencati nella presente nomenclatura comprendono: – l’insieme delle operazioni necessarie alla realizzazione dei movimenti di capitali: conclusione ed esecuzione della transazione e trasferimenti relativi. La transazione avviene di solito fra residenti di Stati membri diversi; può succedere tuttavia che taluni movimenti di capitali vengono effettuati da una sola persona per proprio conto (come nel caso, ad esempio, di trasferimenti di capitali da parte di emigranti); (...) La presente nomenclatura non è limitativa della nozione di movimenti di capitali, per cui è stata inclusa una rubrica XIII F “Altri movimenti di capitali: Diversi”. Essa non può quindi essere interpretata come una limitazione della portata del principio della completa liberalizzazione dei movimenti di capitali enunciata nell’articolo 1 della presente direttiva». I movimenti di capitali elencati in tale allegato I comprendono, alla rubrica VI, le «operazioni in conti correnti e depositi presso istituti finanziari» e, alla rubrica VIII, i «prestiti e crediti finanziari (non compresi nelle categorie I, VII e XI)». Infine, detto allegato I, nella sezione intitolata «Note esplicative», specifica che per «istituti finanziari» si intendono «[l]e banche, le casse di risparmio e gli organismi specializzati nella concessione di crediti a breve, medio e lungo termine nonché le compagnie di assicurazione, le società di prestito alla costruzione, le società di investimento e gli altri enti di natura simile» e per «[i]stituti creditizi» si intendono «[l]e banche, le casse di risparmio e gli organismi specializzati nella concessione di crediti a breve, medio e lungo termine». Direttiva 2015/849 Il considerando 1 della direttiva 2015/849 enuncia quanto segue: «I flussi di denaro illecito possono minare l’integrità, la stabilità e la reputazione del settore finanziario e costituire una minaccia per il mercato interno dell’Unione [europea] nonché per lo sviluppo internazionale. Il riciclaggio, il finanziamento del terrorismo e la criminalità organizzata continuano ad essere problemi gravi che dovrebbero essere affrontati a livello di Unione. Oltre a sviluppare ulteriormente gli strumenti di diritto penale a livello di Unione, una prevenzione mirata e proporzionata dell’uso del sistema finanziario a fini di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo è indispensabile e può permettere di ottenere risultati complementari». L’articolo 1, paragrafi 1 e 2, di tale direttiva prevede quanto segue: «1.   La presente direttiva mira a impedire l’utilizzo del sistema finanziario dell’Unione per fini di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo. 2.   Gli Stati membri provvedono affinché il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo siano vietati». L’articolo 5 della direttiva in parola così dispone: «Per impedire il riciclaggio e il finanziamento del terrorismo, gli Stati membri possono adottare o mantenere disposizioni più rigorose nel settore disciplinato dalla presente direttiva, entro i limiti del diritto dell’Unione». L’articolo 8, paragrafi 1 e 3, della direttiva 2015/849 prevede quanto segue: «1.   Gli Stati membri provvedono affinché i soggetti obbligati adottino opportune misure volte a individuare e valutare i rischi di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo, tenendo conto di fattori di rischio compresi quelli relativi ai loro clienti, paesi o aree geografiche, prodotti, servizi, operazioni o canali di distribuzione. Tali misure sono proporzionate alla natura e alle dimensioni dei soggetti obbligati. (...) 3.   Gli Stati membri provvedono affinché i soggetti obbligati pongano in essere politiche, controlli e procedure per mitigare e gestire in maniera efficace i rischi di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo individuati a livello dell’Unione, degli Stati membri e degli stessi soggetti obbligati. Tali politiche, controlli e procedure sono commisurati alla natura e alle dimensioni dei soggetti obbligati». L’articolo 11 di tale direttiva recita così: «Gli Stati membri assicurano che i soggetti obbligati applichino le misure di adeguata verifica della clientela nelle circostanze seguenti: (...) b) quando eseguono un’operazione occasionale che: i) sia d’importo pari o superiore a 15000 EUR, indipendentemente dal fatto che l’operazione sia eseguita con un’unica operazione o con diverse operazioni che appaiono collegate; (...)». L’articolo 13, paragrafo 1, della direttiva in parola dispone quanto segue: «Le misure di adeguata verifica della clientela consistono nelle attività seguenti: a) identificare il cliente e verificarne l’identità (…); (...) c) valutare e, se necessario, ottenere informazioni sullo scopo e sulla natura prevista del rapporto d’affari; d) svolgere un controllo costante del rapporto d’affari, anche esercitando una verifica sulle operazioni concluse per tutta la durata di tale rapporto, in modo da assicurare che esse siano coerenti con la conoscenza che il soggetto obbligato ha del proprio cliente, delle sue attività commerciali e del suo profilo di rischio, anche riguardo, se necessario, all’origine dei fondi, e assicurarsi che siano tenuti aggiornati i documenti, i dati o le informazioni detenute. (...)». L’articolo 59, paragrafi 1, 2 e 4, della direttiva 2015/849 così recita: «1.   Gli Stati membri assicurano che il presente articolo si applichi per lo meno alle violazioni gravi, reiterate, sistematiche, o che presentano una combinazione di tali caratteristiche, commesse dai soggetti obbligati, degli obblighi di cui: a) agli articoli da 10 a 24 (adeguata verifica della clientela); (...) 2.   Gli Stati membri provvedono affinché nei casi di cui al paragrafo 1 le sanzioni e le misure amministrative applicabili comprendano almeno quanto segue: (...) c) ove un soggetto obbligato sia soggetto ad autorizzazione, la revoca o sospensione dell’autorizzazione; (...) 4.   Gli Stati membri possono conferire alle autorità competenti la facoltà di imporre ulteriori tipi di sanzioni amministrative in aggiunta a quanto previsto al paragrafo 2, lettere da a) a d), o di imporre sanzioni amministrative pecuniarie di importo superiore a quanto previsto al paragrafo 2, lettera e) e al paragrafo 3». Diritto lettone Il Noziedzīgi iegūtu līdzekļu legalizācijas un terorisma un proliferācijas finansēšanas novēršanas likums (legge sulla prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo e della proliferazione), del 17 luglio 2008 ( Latvijas Vēstnesis , 2008, n. 116; in prosieguo: la «legge sulla prevenzione»), è stato modificato al fine, in particolare, di recepire la direttiva 2015/849 nell’ordinamento giuridico lettone. Il giudice del rinvio precisa che l’articolo 5, l’articolo 6, punto 13, e l’articolo 7, paragrafo 1, punto 3, del Finanšu un kapitāla tirgus komisijas likums (legge sulla Commissione per i mercati finanziari e dei capitali) del 1 o giugno 2000 ( Latvijas Vēstnesis , 2000, n. 230/232), l’articolo 45, paragrafo 1, punto 1, della legge sulla prevenzione, nonché l’articolo 99. e l’articolo 113, paragrafo 1, punto 4, del Kredītiestāžu likums (legge sugli enti creditizi), del 5 ottobre 1995 ( Latvijas Vēstnesis , 1995, n. 163), nella versione in vigore all’epoca dei fatti, prevedevano, in sostanza, che la FKTK vigilasse e controllasse il rispetto, da parte degli operatori dei mercati finanziari e dei capitali, dei requisiti della legge sulla prevenzione, e che tale autorità potesse imporre restrizioni ai diritti e alle attività di un ente creditizio, incluse la sospensione totale o parziale della fornitura di servizi finanziari e la restrizione relativa all’adempimento degli obblighi. Procedimento principale e questioni pregiudiziali La PrivatBank è un ente creditizio con sede in Lettonia, di cui sono azionisti A e B, cittadini ciprioti, nonché la Unimain Holdings, società con sede a Cipro. Dalla decisione di rinvio emerge che tali azionisti sono anche clienti della PrivatBank. La FKTK ha effettuato un’ispezione sulle attività della PrivatBank per verificare se tale ente creditizio rispettasse le prescrizioni normative in materia di lotta contro il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo e, in particolare, se adempisse il proprio obbligo di adeguata verifica della clientela collegata ai suoi azionisti e monitorasse le loro operazioni. Nel corso di tale ispezione, la FKTK ha riscontrato che la PrivatBank violava alcune prescrizioni relative alla prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo, stabilite, in particolare, dalla legge sulla prevenzione. Infatti, secondo la FKTK, il sistema di controllo interno della PrivatBank riguardante l’adeguata verifica della clientela e il monitoraggio delle operazioni non garantiva che detto ente creditizio gestisse efficacemente i rischi in tale settore. In particolare, la PrivatBank avrebbe creato condizioni più favorevoli per una parte dei suoi clienti, i cui titolari effettivi sono i suoi azionisti, per quanto riguarda il monitoraggio delle operazioni dei clienti esistenti e la registrazione di nuovi clienti. Con decisione del 13 settembre 2019, la FKTK ha imposto una sanzione pecuniaria alla PrivatBank e le ha inoltre applicato, in particolare, una misura amministrativa consistente, in attesa dell’attuazione di talune misure previste da tale decisione e dell’approvazione della FKTK al riguardo, nel divieto, a decorrere dall’adozione di detta decisione, di avviare rapporti d’affari, nonché nell’obbligo di porre immediatamente fine ai rapporti d’affari avviati dopo l’adozione della stessa decisione, con: – le persone fisiche che non hanno alcun legame con la Repubblica di Lettonia e che presentano un volume mensile del credito superiore a EUR 15000; – le persone giuridiche la cui attività economica non è collegata alla Repubblica di Lettonia e il cui volume mensile del credito è superiore a EUR 50000; – le persone giuridiche i cui titolari effettivi sono gli azionisti della PrivatBank e le persone ad essi collegate. Inoltre, la PrivatBank era tenuta a controllare che il volume mensile del credito sia dei clienti i cui titolari effettivi erano gli azionisti di tale ente creditizio o persone ad essi collegate, sia delle persone appartenenti alla categoria dei clienti collegati ai suddetti clienti, non superasse, secondo i dati forniti da detto ente creditizio, il volume medio mensile del credito del rispettivo cliente per l’anno 2019. La PrivatBank ha presentato un ricorso dinanzi all’Administratīvā apgabaltiesa (Corte amministrativa regionale, Lettonia), giudice del rinvio, chiedendo l’annullamento della decisione del 13 settembre 2019 nella parte in cui quest’ultima riguarda l’accertamento della violazione e l’imposizione della sanzione pecuniaria. Dal canto loro, A, B e la Unimain Holdings hanno presentato un ricorso dinanzi a tale giudice chiedendo l’annullamento della misura amministrativa prevista dalla stessa decisione. Nel loro ricorso, A, B e la Unimain Holdings sostengono che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale viola gli articoli 18 e 63 TFUE. Essi sottolineano che le restrizioni ai movimenti di capitali derivanti da tale misura non sarebbero legate allo svolgimento di attività illecite né basate sulle disposizioni in materia di prevenzione del riciclaggio di denaro in vigore all’interno dell’Unione. Tali restrizioni sarebbero state adottate e produrrebbero i loro effetti nei confronti di qualsiasi persona, fisica o giuridica, anche qualora quest’ultima operi in modo pienamente lecito. Inoltre, imponendo alla PrivatBank l’obbligo di avere rapporti d’affari unicamente con cittadini lettoni e imprese aventi sede in Lettonia, la FKTK la costringerebbe a considerare automaticamente tutte le altre persone, compresi i cittadini degli Stati membri e le imprese con sede nell’Unione, come potenzialmente ad alto rischio e pericolose. A sua difesa, la FKTK sostiene che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale non può essere considerata una restrizione alla libera circolazione dei capitali, in quanto si applica solo a un determinato ente creditizio, nel caso di specie la PrivatBank, e riguarda soltanto una categoria limitata di clienti. Pertanto, tali clienti potrebbero depositare fondi presso qualsiasi altro ente creditizio autorizzato in Lettonia. L’obiettivo di tale misura amministrativa sarebbe, in particolare, quello di far cessare le violazioni commesse dalla PrivatBank e di impedire ogni eventuale futura violazione in materia di riciclaggio di denaro. In ogni caso, detta misura amministrativa costituirebbe una restrizione giustificata e proporzionata ai sensi dell’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE. In tali circostanze l’Administratīvā apgabaltiesa (Corte amministrativa regionale) ha deciso di sospendere il procedimento e di sottoporre alla Corte le seguenti questioni pregiudiziali: «1) Se possano essere considerati movimenti di capitali ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, [TFUE] anche i prestiti e i crediti finanziari, nonché le operazioni in conti correnti e depositi presso istituti finanziari (incluse le banche), menzionati nell’allegato I alla direttiva [88/361]. 2) Se una restrizione (che non risulta direttamente dalla normativa dello Stato membro) imposta dall’autorità competente di uno Stato membro ad un determinato ente creditizio, con la quale si vieta a quest’ultimo di avviare rapporti d’affari, e lo si obbliga a porre fine a quelli già esistenti, con persone che non sono cittadini della Repubblica di Lettonia, configuri una misura adottata da uno Stato membro ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, [TFUE] e, in quanto tale, costituisca una restrizione al principio della libera circolazione dei capitali tra Stati membri, sancito in detta disposizione. 3) Se la restrizione alla libera circolazione dei capitali, garantita nell’articolo 63, paragrafo 1, [TFUE], sia giustificata dall’obiettivo di prevenire l’utilizzo del sistema finanziario dell’Unione per fini di riciclaggio e finanziamento del terrorismo, enunciato nell’articolo 1 della direttiva [2015/849]. 4) Se il mezzo scelto dallo Stato membro – ossia l’obbligo imposto ad un determinato ente creditizio di non avviare rapporti d’affari, e di porre fine a quelli già esistenti, con persone che non sono cittadini di uno specifico Stato membro (la Repubblica di Lettonia) – sia adeguato per conseguire l’obiettivo enunciato all’articolo 1 della direttiva [2015/849] e costituisca, pertanto, un’eccezione ai sensi dell’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), [TFUE]». Sulle questioni pregiudiziali Sulla prima questione Con la prima questione, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se i prestiti e i crediti finanziari, nonché le operazioni in conti correnti e depositi presso istituti finanziari, in particolare enti creditizi, costituiscano movimenti di capitali ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, TFUE. Secondo una costante giurisprudenza della Corte, l’articolo 63, paragrafo 1, TFUE vieta in via generale tutte le restrizioni ai movimenti di capitali tra Stati membri, nonché tra Stati membri e paesi terzi [sentenza del 21 dicembre 2021, Finanzamt V (Successioni – Deduzione parziale e deduzione delle quote di legittima), C‑394/20 , EU:C:2021:1044 , punto ]. In assenza, nel Trattato FUE, di una definizione della nozione di «movimenti di capitali» ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, TFUE, la Corte ha riconosciuto un valore indicativo alla nomenclatura dei movimenti di capitali di cui all’allegato I della direttiva 88/361 per la definizione di tale nozione, posto che, conformemente a quanto ricordato nell’introduzione dell’allegato in parola, tale nomenclatura non presenta un carattere esaustivo (sentenze del 15 febbraio 2017, X, C‑317/15 , EU:C:2017:119 , punto e giurisprudenza ivi citata, nonché del 16 settembre 2020, Romenergo e Aris Capital, C‑339/19 , EU:C:2020:709 , punto ). Orbene, la rubrica VI dell’allegato I menziona le «operazioni in conti correnti e depositi presso istituti finanziari» e la rubrica VIII dello stesso i «prestiti e crediti finanziari». Per di più, il medesimo allegato, nella sezione intitolata «Note esplicative», precisa che per «istituti finanziari» si intendono, in particolare, le banche. Infine, la Corte ha già dichiarato che l’attività di concessione di crediti a titolo professionale è riconducibile anche alla libera circolazione dei capitali (v., in tal senso, sentenze del 3 ottobre 2006, Fidium Finanz, C‑452/04 , EU:C:2006:631 , punto , nonché del 14 febbraio 2019, Milivojević, C‑630/17 , EU:C:2019:123 , punto e giurisprudenza ivi citata). Alla luce delle considerazioni che precedono, si deve rispondere alla prima questione dichiarando che i prestiti e i crediti finanziari, nonché le operazioni in conti correnti e depositi presso istituti finanziari, in particolare enti creditizi, costituiscono movimenti di capitali ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, TFUE. Sulla seconda questione Osservazioni preliminari Con la seconda questione, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se una misura amministrativa con cui l’autorità nazionale competente impone a un ente creditizio, da un lato, il divieto di avviare rapporti d’affari con persone che non sono cittadini lettoni e, dall’altro, l’obbligo di porre fine ai rapporti d’affari già esistenti con tali persone costituisca una restrizione ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, TFUE. Orbene, in primo luogo, occorre rilevare che il 10 marzo 2022, in risposta a una richiesta di chiarimenti della Corte, il giudice del rinvio ha precisato che l’individuazione delle persone con le quali la PrivatBank non può avviare o mantenere rapporti d’affari in forza della misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale si basa, da un lato, sul criterio del legame intercorrente tra persone fisiche o giuridiche e la Lettonia e, dall’altro, sul criterio dell’importo mensile del volume del credito. Pertanto, tale misura non riguarda necessariamente solo i rapporti tra detto ente creditizio e le persone fisiche che non hanno la cittadinanza lettone. In secondo luogo, nell’ambito di tale medesima seconda questione, il giudice del rinvio chiede alla Corte se una misura che non risulta direttamente dalla normativa nazionale, ma che è stata imposta da un’autorità competente di uno Stato membro, come la FKTK, configuri «una misura adottata da uno Stato membro ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, [TFUE] e, in quanto tale, costituisca una restrizione al principio della libera circolazione dei capitali tra Stati membri». A tal proposito, è necessario ricordare, da un lato, che spetta al giudice del rinvio valutare la conformità di una siffatta misura amministrativa alle disposizioni nazionali di rango superiore. Dall’altro lato, come sostenuto dalla Commissione europea nelle sue osservazioni scritte, l’articolo 63, paragrafo 1, TFUE mira ad eliminare, in particolare, gli ostacoli amministrativi che possono intralciare la libera circolazione dei capitali tra gli Stati membri (v., in tal senso, sentenza del 27 ottobre 2005, Trapeza tis Ellados, C‑329/03 , EU:C:2005:645 , punto e giurisprudenza ivi citata). Pertanto, una misura amministrativa contenuta in una decisione prudenziale, adottata da un’autorità pubblica come la FKTK, può costituire una restrizione ai sensi di tale disposizione. In terzo luogo, occorre rammentare che, secondo una giurisprudenza costante, per fornire una soluzione utile al giudice che le ha sottoposto una questione pregiudiziale, la Corte può essere indotta a prendere in considerazione norme di diritto dell’Unione alle quali il giudice nazionale non ha fatto riferimento nel formulare la questione [sentenza del 2 settembre 2021, LG e MH (Autoriciclaggio), C‑790/19 , EU:C:2021:661 , punto e giurisprudenza ivi citata]. Nel caso di specie, le parti nel procedimento principale, i governi italiano e lettone, nonché la Commissione hanno sostenuto, nelle loro osservazioni scritte o orali, che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale poteva essere analizzata alla luce non solo della libera circolazione dei capitali, prevista dall’articolo 63, paragrafo 1, TFUE, ma anche della libera prestazione dei servizi, garantita dall’articolo 56 TFUE. A tal proposito, dalla giurisprudenza della Corte risulta che l’attività di un ente creditizio consistente nella concessione di crediti costituisce un servizio ai sensi dell’articolo 56 TFUE (sentenza del 14 febbraio 2019, Milivojević, C‑630/17 , EU:C:2019:123 , punto e giurisprudenza ivi citata). Pertanto, tenuto altresì conto della giurisprudenza citata al punto 29 della presente sentenza, operazioni di concessione di crediti a titolo professionale sono riconducibili, in linea di principio, sia alla libera prestazione dei servizi ai sensi degli articoli 56 TFUE e seguenti, sia alla libera circolazione dei capitali ai sensi degli articoli 63 TFUE e seguenti (v., in tal senso, sentenza del 14 febbraio 2019, Milivojević, C‑630/17 , EU:C:2019:123 , punto e giurisprudenza ivi citata). Quando un provvedimento nazionale si riferisce contemporaneamente alla libera prestazione dei servizi e alla libera circolazione dei capitali, occorre esaminare in quale misura detto provvedimento incida sull’esercizio di tali libertà fondamentali e se, nel caso di specie, una di esse prevalga sull’altra. La Corte esamina il provvedimento di cui trattasi, in linea di principio, con riferimento ad una sola delle due libertà qualora risulti che, nel caso di specie, una delle due è del tutto secondaria rispetto all’altra e può esserle ricollegata (sentenza del 14 febbraio 2019, Milivojević, C‑630/17 , EU:C:2019:123 , punto e giurisprudenza ivi citata). Nel caso di specie, risulta che, come sottolineato dall’avvocato generale ai paragrafi 44 e 45 delle sue conclusioni, la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale riguarda ugualmente l’utilizzazione di servizi finanziari della PrivatBank e il flusso di movimenti di capitali in quanto tale. Infatti, sotto un primo profilo, poiché tale misura amministrativa si basa, in particolare, sul criterio dell’importo mensile del volume del credito, quest’ultima incide direttamente sulla circolazione dei capitali, indipendentemente dal fatto che il cliente interessato abbia o meno utilizzato i servizi di consulenza forniti dalla PrivatBank. Sotto un secondo profilo, una misura amministrativa che vieta l’avvio di rapporti d’affari e obbliga l’ente creditizio a porre fine ai rapporti d’affari già esistenti con determinati clienti incide sulla libera prestazione di servizi da parte di detto ente. Alla luce delle considerazioni che precedono, la seconda questione pregiudiziale deve essere riformulata nel senso che, con essa, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se l’articolo 56, primo comma, e l’articolo 63, paragrafo 1, TFUE debbano essere interpretati nel senso che una misura amministrativa con cui l’autorità competente di uno Stato membro, da un lato, vieta a un ente creditizio di avviare rapporti d’affari con qualsiasi persona fisica o giuridica la quale non abbia alcun legame con lo Stato membro in cui ha sede tale ente e la quale presenti un volume mensile del credito superiore a un determinato importo, nonché, dall’altro, obbliga detto ente a porre fine a siffatti rapporti d’affari qualora siano stati avviati dopo l’adozione di tale misura costituisce una restrizione alla libera prestazione di servizi ai sensi della prima di tali disposizioni e una restrizione ai movimenti di capitali ai sensi della seconda di dette disposizioni. Sull’esistenza di una restrizione alla libera prestazione di servizi e alla libera circolazione dei capitali In primo luogo, occorre ricordare che l’articolo 56 TFUE osta all’applicazione di qualsiasi normativa nazionale che abbia l’effetto di rendere la prestazione di servizi tra Stati membri più difficile rispetto alla prestazione di servizi puramente interna a uno Stato membro. Infatti, conformemente alla giurisprudenza della Corte, l’articolo 56 TFUE esige l’eliminazione di ogni restrizione alla libera prestazione dei servizi imposta per il fatto che il prestatore sia stabilito in uno Stato membro diverso da quello in cui sia fornita la prestazione (sentenza del 22 novembre 2018, Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank, C‑625/17 , EU:C:2018:939 , punto e giurisprudenza ivi citata). Rappresentano restrizioni alla libera prestazione dei servizi le misure nazionali che vietano, ostacolano o rendono meno attrattivo l’esercizio di tale libertà (sentenza del 22 novembre 2018, Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank, C‑625/17 , EU:C:2018:939 , punto e giurisprudenza ivi citata). Inoltre, secondo una consolidata giurisprudenza della Corte, l’articolo 56 TFUE conferisce dei diritti non soltanto al prestatore di servizi stesso, ma anche al destinatario di tali servizi (sentenza del 30 gennaio 2020, Anton van Zantbeek, C‑725/18 , EU:C:2020:54 , punto e giurisprudenza ivi citata). Nel caso di specie, dal fascicolo di cui dispone la Corte si evince che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale osta a che la PrivatBank possa, per importi superiori a quelli previsti da detta misura, offrire determinati servizi bancari relativi, ad esempio, alla concessione di crediti o alla ricezione di fondi a persone fisiche che non hanno alcun legame con la Lettonia o a persone giuridiche che non svolgono alcuna attività economica collegata a tale Stato membro. Detta misura è pertanto idonea a rendere la prestazione di servizi tra Stati membri più difficile rispetto alla prestazione di servizi puramente interna alla Repubblica di Lettonia. Perciò, in applicazione della giurisprudenza citata ai punti da 43 a 45 della presente sentenza, una misura amministrativa come quella di cui trattasi nel procedimento principale costituisce una restrizione alla libera prestazione dei servizi vietata, in linea di principio, dall’articolo 56, primo comma, TFUE. In secondo luogo, da una giurisprudenza costante della Corte risulta che la nozione di «restrizione» di cui all’articolo 63 TFUE ricomprende, in generale, qualsiasi ostacolo ai movimenti di capitali sia tra Stati membri sia tra Stati membri e paesi terzi (sentenza del 6 ottobre 2021, ECOTEX BULGARIA, C‑544/19 , EU:C:2021:803 , punto e giurisprudenza ivi citata). In particolare, detta nozione include le misure statali che sono di natura discriminatoria, nella misura in cui esse istituiscono, direttamente o indirettamente, una differenza di trattamento tra i movimenti nazionali di capitali e i movimenti transfrontalieri di capitali, che non corrisponde a una differenza oggettiva di situazioni e che sono, pertanto, idonee a dissuadere persone fisiche o giuridiche di altri Stati membri o di paesi terzi dall’effettuare movimenti transfrontalieri di capitali [sentenza del 18 giugno 2020, Commissione/Ungheria (Trasparenza associativa), C‑78/18 , EU:C:2020:476 , punto e giurisprudenza ivi citata]. Nel caso di specie, come rilevato dall’avvocato generale al paragrafo 47 delle sue conclusioni, la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale, che obbliga la PrivatBank a porre fine ai suoi rapporti d’affari con qualsiasi persona fisica che non abbia alcun legame con la Lettonia e con qualsiasi persona giuridica la cui attività economica non abbia alcun legame con tale Stato membro, e le vieta di instaurare rapporti siffatti, costituisce una discriminazione indiretta in ragione della nazionalità. Infatti, sebbene una siffatta misura amministrativa, che si limita a contemplare il criterio del legame con la Lettonia, non faccia direttamente riferimento alla nazionalità delle persone interessate, essa può tuttavia incidere in misura maggiore sui cittadini di uno Stato membro diverso dalla Repubblica di Lettonia e sulle società con sede in tale diverso Stato membro, in quanto è molto meno probabile che questi ultimi abbiano un legame con la Repubblica di Lettonia rispetto ai cittadini lettoni o alle società con sede in Lettonia. In terzo luogo, contrariamente a quanto sostenuto dal governo lettone nelle sue osservazioni scritte, il fatto che i clienti che possono essere interessati dalla misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale rimangano liberi di aprire un conto presso qualsiasi altro ente creditizio autorizzato in Lettonia e di depositarvi fondi, poiché tale misura si applica solo alla PrivatBank, o il fatto che detta misura si applichi soltanto temporaneamente non può privare tale misura del suo carattere restrittivo. A tal riguardo, da un lato, secondo una giurisprudenza costante della Corte, anche una restrizione di modesta portata o di importanza minore di una libertà fondamentale è, in linea di principio, vietata dal Trattato FUE (sentenza del 22 settembre 2022, Admiral Gaming Network e a., da C‑475/20 a C‑482/20 , EU:C:2022:71 , punto e giurisprudenza ivi citata). Dall’altro lato, come sottolineato dall’avvocato generale al paragrafo 53 delle sue conclusioni, è intrinseco alla libera prestazione di servizi e alla libera circolazione dei capitali il fatto che una persona fisica o giuridica possa decidere autonomamente con quale ente creditizio instaurare un rapporto d’affari, al fine, ad esempio, di ottenere determinate condizioni o determinati prodotti. Alla luce di tutte le considerazioni che precedono, occorre rispondere alla seconda questione dichiarando che l’articolo 56, primo comma, e l’articolo 63, paragrafo 1, TFUE devono essere interpretati nel senso che una misura amministrativa con cui l’autorità competente di uno Stato membro, da un lato, vieta a un ente creditizio di avviare rapporti d’affari con qualsiasi persona fisica o giuridica la quale non abbia alcun legame con lo Stato membro in cui ha sede tale ente e la quale presenti un volume mensile del credito superiore a un determinato importo, nonché, dall’altro, obbliga detto ente a porre fine a siffatti rapporti d’affari qualora siano stati avviati dopo l’adozione di tale misura, costituisce una restrizione alla libera prestazione di servizi ai sensi della prima di tali disposizioni e una restrizione ai movimenti di capitali ai sensi della seconda di dette disposizioni. Sulle questioni terza e quarta Con la terza e la quarta questione, che devono essere esaminate congiuntamente, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se una restrizione alla libera prestazione di servizi e alla libera circolazione dei capitali, imposta da una misura amministrativa con cui l’autorità competente di uno Stato membro, da un lato, vieta ad un ente creditizio di avviare rapporti d’affari con qualsiasi persona fisica che non abbia alcun legame con lo Stato membro in cui ha sede tale ente e presenti un volume mensile del credito superiore a EUR 15000, o con qualsiasi persona giuridica la cui attività economica non abbia alcun legame con tale Stato membro e il cui volume mensile del credito sia superiore a EUR 50000, nonché, dall’altro, obbliga detto ente a porre fine a siffatti rapporti d’affari qualora siano stati avviati dopo l’adozione di tale misura, possa essere giustificata dall’obiettivo di prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo di cui all’articolo 1 della direttiva 2015/849 e se, eventualmente, tale misura rientri nell’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE. Sull’esistenza di una giustificazione Per quanto riguarda, in primo luogo, la libera circolazione dei capitali, conformemente a una giurisprudenza costante della Corte, la stessa può essere limitata da una misura statale soltanto laddove sia giustificata da una delle ragioni menzionate all’articolo 65 TFUE o da motivi imperativi di interesse generale ai sensi della giurisprudenza della Corte, sempre che non esistano misure di armonizzazione a livello dell’Unione che garantiscano la tutela di tali interessi (v., in tal senso, sentenza del 6 ottobre 2021, ECOTEX BULGARIA, C‑544/19 , EU:C:2021:803 , punto e giurisprudenza ivi citata). Dalla decisione di rinvio risulta che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale è stata adottata al fine, sotto un primo profilo, di far cessare le violazioni della legislazione e delle regolamentazioni in materia di lotta contro il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo commesse dalla PrivatBank e, sotto un secondo profilo, di impedire in futuro la reiterazione di siffatte violazioni da parte dello stesso ente creditizio, violazioni che possono comportare non solo il coinvolgimento della PrivatBank stessa nel riciclaggio o nel tentativo di riciclaggio, nonché nell’elusione o nell’inosservanza di sanzioni internazionali, ma anche l’esposizione del settore finanziario nazionale nel suo complesso a significativi rischi per la sua reputazione a causa di siffatte violazioni. A tale proposito, anzitutto, l’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE stabilisce che le disposizioni dell’articolo 63 TFUE non pregiudicano il diritto degli Stati membri, segnatamente, di prendere tutte le misure necessarie per impedire le violazioni della legislazione e delle regolamentazioni nazionali, in particolare nel settore della vigilanza prudenziale sugli istituti finanziari, o di adottare misure giustificate da motivi di ordine pubblico o di pubblica sicurezza. La Corte ha precisato che, per poter essere considerata una «misura necessaria» ai sensi dell’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE, la misura in questione deve avere ad oggetto giustappunto di impedire le violazioni della legislazione e delle regolamentazioni in materia di vigilanza prudenziale sulle istituzioni finanziarie (v., in tal senso, sentenza del 7 giugno 2012, VBV – Vorsorgekasse, C‑39/11 , EU:C:2012:327 , punto ). Inoltre, la Corte ha già riconosciuto che la lotta contro il riciclaggio di capitali, che si ricollega all’obiettivo di tutela dell’ordine pubblico, costituisce un obiettivo legittimo tale da giustificare un ostacolo alle libertà fondamentali garantite dal Trattato (sentenza del 31 maggio 2018, Zheng, C‑190/17 , EU:C:2018:357 , punto e giurisprudenza ivi citata). Secondo una giurisprudenza costante, i motivi di ordine pubblico possono essere invocati soltanto in caso di minaccia effettiva ed abbastanza grave ad uno degli interessi fondamentali della collettività e non possono inoltre essere utilizzati a fini puramente economici (v., in tal senso, sentenza del 16 settembre 2020, Romenergo e Aris Capital, C‑339/19 , EU:C:2020:709 , punto e giurisprudenza ivi citata). Infine, come la Corte ha già rilevato, il legislatore dell’Unione ha proceduto solo a un’armonizzazione parziale delle misure volte a contrastare il riciclaggio di capitali e il finanziamento del terrorismo, cosicché gli Stati membri restano legittimati a invocare la lotta al riciclaggio e al finanziamento del terrorismo per giustificare disposizioni nazionali che limitino la libertà di circolazione dei capitali, in quanto motivi di ordine pubblico [sentenza del 18 giugno 2020, Commissione/Ungheria (Trasparenza associativa), C‑78/18 , EU:C:2020:476 , punto ]. A tal proposito, occorre ricordare, da un lato, che la direttiva 2015/849 realizza unicamente un’armonizzazione minima, in quanto il suo articolo 5 autorizza gli Stati membri ad adottare o a mantenere in vigore disposizioni più rigorose, quando tali disposizioni mirino a rafforzare la lotta contro il riciclaggio di capitali e il finanziamento del terrorismo, entro i limiti del diritto dell’Unione (sentenza del 17 novembre 2022, Rodl & Partner, C‑562/20 , EU:C:2022:883 , punto ). Dall’altro lato, ai sensi dell’articolo 59, paragrafo 4, di tale direttiva, gli Stati membri possono conferire alle autorità competenti la facoltà di imporre ulteriori tipi di sanzioni amministrative in aggiunta a quanto previsto da tale articolo, o di imporre sanzioni amministrative pecuniarie di importo superiore a quanto previsto da detto articolo. Alla luce delle considerazioni che precedono, una restrizione alla libera circolazione dei capitali introdotta da una misura amministrativa può essere giustificata, da un lato, ai sensi dell’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE, qualora tale misura sia necessaria per impedire le violazioni della legislazione e delle regolamentazioni nazionali, in particolare nel settore della vigilanza prudenziale sugli istituti finanziari. Dall’altro lato, una simile restrizione può essere giustificata anche dalla necessità di prevenire e contrastare il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo. Orbene, tenuto conto degli obiettivi così perseguiti dalla misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale, menzionati al punto 58 della presente sentenza, una misura siffatta soddisfa le condizioni contemplate al punto precedente, circostanza che spetta al giudice del rinvio verificare. Per quanto riguarda, in secondo luogo, la libera prestazione di servizi, è sufficiente rilevare che la Corte ha già riconosciuto che la lotta contro il riciclaggio di capitali, che si ricollega all’obiettivo di tutela dell’ordine pubblico, costituisce un obiettivo legittimo tale da giustificare anche un ostacolo alla libera prestazione dei servizi (sentenza del 25 aprile 2013, Jyske Bank Gibraltar, C‑212/11 , EU:C:2013:270 , punto ). Dalle considerazioni che precedono risulta che, fatte salve le verifiche che spetta al giudice del rinvio effettuare, la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale può essere giustificata sia dall’obiettivo legittimo di prevenire e contrastare il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo sia sulla base dell’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE, quando tale misura amministrativa persegua uno degli obiettivi contemplati da quest’ultima disposizione. Ciò premesso, occorre altresì che detta misura amministrativa, conformemente alla giurisprudenza costante della Corte, rispetti il principio di proporzionalità, il che implica, in particolare, che essa sia idonea a garantire, in modo coerente e sistematico, la realizzazione dell’obiettivo perseguito e non ecceda quanto necessario per conseguirlo [sentenza del 18 giugno 2020, Commissione/Ungheria (Trasparenza associativa), C‑78/18 , EU:C:2020:476 , punto e giurisprudenza ivi citata]. Sebbene spetti in ultima analisi al giudice nazionale, che è il solo competente a valutare i fatti e a interpretare il diritto nazionale, stabilire se, nel caso di specie, tali requisiti siano stati soddisfatti, la Corte, nell’ambito di un rinvio pregiudiziale, è competente, sulla base degli atti del procedimento principale nonché delle osservazioni scritte e orali sottopostele, a fornire al giudice del rinvio indicazioni utili, idonee a consentirgli di dirimere la controversia di cui è investito (sentenza del 6 ottobre 2021, ECOTEX BULGARIA, C‑544/19 , EU:C:2021:803 , punto e giurisprudenza ivi citata). Sul rispetto del principio di proporzionalità Per quanto riguarda, in primo luogo, la questione se la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale sia idonea a garantire la realizzazione dell’obiettivo perseguito, si deve ricordare che, secondo una giurisprudenza costante della Corte, una misura nazionale è idonea a garantire la realizzazione dell’obiettivo addotto solo se risponde realmente all’intento di raggiungerlo in modo coerente e sistematico (v., in tal senso, sentenza del 6 ottobre 2021, ECOTEX BULGARIA, C‑544/19 , EU:C:2021:803 , punto e giurisprudenza ivi citata). Inoltre, la Corte ha stabilito che, nel caso in cui l’obiettivo di una misura nazionale sia la prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo, tale misura deve essere considerata idonea a garantire la realizzazione dell’obiettivo in termini di prevenzione invocato qualora essa contribuisca a diminuire il rischio di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo (v., in tal senso, sentenza del 10 marzo 2016, Safe Interenvíos, C‑235/14 , EU:C:2016:154 , punto ). Nel caso di specie, dal fascicolo di cui dispone la Corte si evince che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale è stata adottata, in particolare, a seguito della violazione, da parte della PrivatBank, di talune prescrizioni in materia di prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo, previste dalla normativa nazionale. Più precisamente, come indicato al punto 18 della presente sentenza e come segnalato dalla FKTK e dal governo lettone in udienza, il sistema di controllo interno della PrivatBank riguardante l’adeguata verifica della clientela e il monitoraggio delle operazioni non è stato ritenuto idoneo a garantire che detto ente creditizio gestisse efficacemente i rischi in tale settore. In particolare, poiché la PrivatBank non era in grado di ottenere informazioni sui suoi clienti, sarebbe stato impossibile per la stessa avere conoscenza di questi ultimi e, di conseguenza, rispettare i propri obblighi di adeguata verifica. A tal proposito, occorre rammentare che le disposizioni della direttiva 2015/849, che presentano carattere preventivo, mirano a istituire, secondo un approccio basato sul rischio, un insieme di misure preventive e dissuasive che consentono di contrastare efficacemente il riciclaggio dei proventi di attività criminose e il finanziamento del terrorismo, al fine di evitare, come emerge dal considerando 1 di tale direttiva, che flussi di denaro illecito possano minare l’integrità, la stabilità e la reputazione del settore finanziario dell’Unione e costituire una minaccia per il suo mercato interno nonché per lo sviluppo internazionale (sentenza del 17 novembre 2022, Rodl & Partner, C‑562/20 , EU:C:2022:883 , punto e giurisprudenza ivi citata). Tali misure preventive e dissuasive che consentono di contrastare efficacemente il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo comprendono quelle di cui all’articolo 8, paragrafi 1 e 3, e all’articolo 11 della direttiva 2015/849, le quali stabiliscono obblighi a carico dei soggetti obbligati per quanto riguarda l’individuazione e la gestione dei rischi di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo relativi ai loro clienti e l’identificazione di questi ultimi nell’ambito dell’adozione di misure di adeguata verifica. I soggetti obbligati sono, in particolare, tenuti ad applicare le normali misure di adeguata verifica della clientela quando hanno identificato un livello di rischio normale di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo nella loro valutazione dei rischi associati ad un cliente (sentenza del 17 novembre 2022, Rodl & Partner, C‑562/20 , EU:C:2022:883 , punto ). Per quanto riguarda le misure di adeguata verifica stesse che i soggetti obbligati devono attuare, l’articolo 13, paragrafo 1, di detta direttiva ne cita alcune, tra le quali figurano l’identificazione del cliente e la verifica della sua l’identità [lettera a)], la valutazione e, se necessario, l’ottenimento di informazioni sullo scopo e sulla natura prevista del rapporto d’affari [lettera c)], oppure lo svolgimento di un controllo costante del rapporto d’affari, anche esercitando una verifica sulle operazioni concluse per tutta la durata di tale rapporto, in modo da assicurare che esse siano coerenti con la conoscenza che il soggetto obbligato ha del proprio cliente, delle sue attività commerciali e del suo profilo di rischio, anche riguardo, se necessario, all’origine dei fondi, e assicurandosi che siano tenuti aggiornati i documenti, i dati o le informazioni detenuti [lettera d)]. A tale proposito, si deve rilevare, sotto un primo profilo, che la soglia di volume mensile del credito pari a EUR 15000 fissata dalla misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale per le persone fisiche, la quale corrisponde, inoltre, alla soglia che comporta l’applicazione delle misure di adeguata verifica prevista all’articolo 11, lettera b), punto i), della direttiva 2015/849, si riferisce a una situazione in cui è legittimo ritenere che esista un rischio di riciclaggio di denaro e di finanziamento del terrorismo. Analogamente, la ragionevolezza della soglia di volume mensile del credito pari a EUR 50000 per le persone giuridiche fissata da tale misura amministrativa, la quale, secondo la FKTK, è stata determinata in conformità alla legislazione nazionale, non è stata messa in discussione nel procedimento principale. Sotto un secondo profilo, come ricordato al punto 74 della presente sentenza, dal fascicolo di cui dispone la Corte si evince che, secondo quanto ritenuto dalla FKTK, il sistema di controllo interno della PrivatBank riguardante l’adeguata verifica della clientela e il monitoraggio delle operazioni non garantiva che detto ente creditizio gestisse efficacemente i rischi in tale settore. Orbene, nel contesto della valutazione se la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale sia idonea a garantire l’obiettivo legittimo di prevenire e a contrastare il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo, occorre tenere conto di una siffatta lacuna del sistema di gestione del rischio della PrivatBank. Dalle considerazioni che precedono risulta che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale, nella parte in cui obbliga la PrivatBank a porre fine ai suoi rapporti d’affari e a non avviare rapporti siffatti, oltre un determinato importo, con qualsiasi persona, fisica o giuridica, la quale non abbia alcun legame con la Lettonia è idonea a garantire che tale ente creditizio sia in grado di rispettare i propri obblighi di identificazione nell’ambito, da un lato, della valutazione del rischio relativo al cliente e, dall’altro, dell’eventuale adozione di misure di adeguata verifica. Di conseguenza, tenuto conto della lacuna del sistema di gestione del rischio della PrivatBank, come rilevata dallo stesso giudice del rinvio e non contestata dalle parti nel procedimento principale, nonché del rischio che tale ente creditizio non sia in grado di rispettare, in particolare, i suoi obblighi di adeguata verifica della clientela che non abbia alcun legame con la Lettonia e che presenti un cospicuo volume del credito, la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale risulta idonea a diminuire, in modo coerente e sistematico, il rischio di riciclaggio di denaro e di finanziamento del terrorismo. Per quanto riguarda, in secondo luogo, il carattere necessario della misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale, si deve ricordare che le misure restrittive di una libertà fondamentale possono essere giustificate soltanto se l’obiettivo perseguito non possa essere raggiunto mediante misure meno restrittive (sentenza del 7 settembre 2022, Cilevičs e a., C‑391/20 , EU:C:2022:638 , punto ). Nel caso di specie, è pacifico che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale stabilisce un divieto di avviare rapporti d’affari e un obbligo di porre fine ai rapporti d’affari già esistenti con clienti che non abbiano legami con la Lettonia, una volta raggiunta la soglia degli importi previsti da detta misura. Spetta al giudice del rinvio stabilire se tale misura amministrativa possa essere ritenuta necessaria, tenendo conto, in particolare, del fatto che, come rilevato dall’avvocato generale al paragrafo 80 delle sue conclusioni, la condizione dell’assenza di legame con la Lettonia sembra poter riguardare, in considerazione della sua ampiezza, anche persone, fisiche o giuridiche, le quali, secondo la direttiva 2015/849, non presentano alcun rischio specifico di riciclaggio di denaro e di finanziamento del terrorismo. A tal proposito, si può tener conto delle difficoltà di detto ente creditizio nell’ottenere informazioni dai propri clienti, difficoltà che, secondo le osservazioni della FKTK all’udienza dinanzi alla Corte, sarebbero incontestabili, circostanza che spetta al giudice del rinvio verificare. In particolare, spetta a tale giudice verificare se le lacune delle misure di adeguata verifica o la loro applicazione siano state tali da rendere necessaria l’adozione di una misura di carattere ampio che introducesse una discriminazione indiretta. Inoltre, occorre tenere conto anche del fatto che, ai sensi dell’articolo 59, paragrafi 1 e 2, della direttiva 2015/849, in caso di violazioni gravi, reiterate o sistematiche degli obblighi a carico dei soggetti obbligati interessati, in particolare degli obblighi di adeguata verifica della clientela di cui agli articoli da 10 a 24 di detta direttiva, le autorità nazionali possono imporre sanzioni e misure amministrative nei confronti di tali soggetti. Tali sanzioni e misure comprendono, oltre alle sanzioni amministrative pecuniarie, ai sensi dell’articolo 59, paragrafo 2, lettera c), della direttiva 2015/849, la revoca o la sospensione dell’autorizzazione qualora il soggetto obbligato in questione sia soggetto a una siffatta autorizzazione. Inoltre, come ricordato al punto 65 della presente sentenza, l’articolo 59, paragrafo 4, della direttiva 2015/849, prevede che gli Stati membri possono conferire alle autorità competenti la facoltà di imporre ulteriori tipi di sanzioni amministrative in aggiunta a quanto previsto al paragrafo 2, lettere da a) a d), di tale articolo. Orbene, come rilevato dall’avvocato generale al paragrafo 85 delle sue conclusioni, una misura amministrativa come quella di cui trattasi nel procedimento principale appare essere, fatta salva la verifica da parte del giudice del rinvio, meno restrittiva della revoca o della sospensione dell’autorizzazione di cui all’articolo 59, paragrafo 2, lettera c), della direttiva 2015/849. Inoltre, in udienza il governo lettone ha riferito che in passato erano state imposte alla PrivatBank misure rafforzate di adeguata verifica meno pregiudizievoli per le libertà fondamentali rispetto a quelle previste dalla misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale, ma che tali misure non erano state sufficientemente efficaci per contrastare i rischi individuati. Da quanto precede si evince che, fatte salve le verifiche spettanti al giudice del rinvio, la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale appare essere quella meno restrittiva per prevenire efficacemente il rischio di riciclaggio e di finanziamento del terrorismo al quale la PrivatBank era esposta. In terzo luogo, occorre stabilire se una misura amministrativa volta a prevenire e contrastare il riciclaggio di denaro e il finanziamento del terrorismo, come quella di cui trattasi nel procedimento principale, non pregiudichi eccessivamente i diritti e gli interessi tutelati ai sensi degli articoli 56 e 63 TFUE, di cui godono l’ente creditizio in questione e i suoi clienti. A tal proposito, sotto un primo profilo, dal fascicolo di cui dispone la Corte si evince che la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale è stata prevista per essere applicata per un periodo limitato, vale a dire in attesa dell’attuazione di altre misure previste dalla decisione menzionata al punto 19 della presente sentenza e dell’approvazione di tale attuazione da parte della FKTK. Ne consegue che, come rilevato dall’avvocato generale al paragrafo 89 delle sue conclusioni, la PrivatBank stessa poteva incidere sulla cessazione delle limitazioni. Sotto un secondo profilo, come ritenuto dall’avvocato generale al paragrafo 90 delle sue conclusioni, l’intensità della misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale non sembra sproporzionata rispetto all’obiettivo legittimo perseguito, vale a dire la prevenzione e il contrasto del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo. Infatti, da un lato, poiché tale misura amministrativa è stata applicata soltanto a decorrere dall’adozione della decisione di cui trattasi nel procedimento principale, la PrivatBank è stata in grado di mantenere i rapporti d’affari avviati dalla stessa prima di tale adozione, compresi quelli con clienti privi di un legame con la Lettonia e con un volume mensile del credito superiore alle soglie fissate da tale misura. Dall’altro lato, tale ente creditizio ha potuto continuare ad avviare nuovi rapporti d’affari con clienti che non hanno alcun legame con la Lettonia, sempre che il loro volume mensile del credito sia inferiore a dette soglie. Sotto un terzo profilo, secondo la FKTK, l’adozione della misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale era necessaria a causa delle sistematiche e reiterate violazioni da parte della PrivatBank della legislazione e delle regolamentazioni nazionali in materia di prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo. Pertanto, risulta che la PrivatBank stessa ha contribuito colpevolmente a creare una situazione di rischio in tale settore rispetto alla quale l’autorità nazionale competente era tenuta ad intervenire. Sotto un quarto profilo, come evidenziato dall’avvocato generale al paragrafo 92 delle sue conclusioni, la libera circolazione dei capitali, pur implicando che il cliente possa scegliere liberamente l’ente creditizio al quale intende affidare, in particolare, la gestione dei propri conti bancari, non conferisce però alcun diritto di avviare rapporti d’affari con un determinato ente creditizio a prescindere dalle circostanze del caso, come la violazione da parte di tale ente della legislazione e delle regolamentazioni in materia di prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo. In tali circostanze, fatte salve le verifiche che spetta al giudice del rinvio effettuare, la misura amministrativa di cui trattasi nel procedimento principale non sembra pregiudicare eccessivamente i diritti e gli interessi tutelati ai sensi degli articoli 56 e 63 TFUE, di cui godono l’ente creditizio in questione e i suoi clienti. Alla luce di tutte le considerazioni che precedono, si deve rispondere alla terza e alla quarta questione dichiarando che l’articolo 56, primo comma, e l’articolo 63, paragrafo 1, TFUE devono essere interpretati nel senso che non ostano a una misura amministrativa con cui l’autorità competente di uno Stato membro, da un lato, vieta ad un ente creditizio di avviare rapporti d’affari con qualsiasi persona fisica che non abbia alcun legame con lo Stato membro in cui ha sede tale ente e presenti un volume mensile del credito superiore a EUR 15000, o con qualsiasi persona giuridica la cui attività economica non abbia alcun legame con tale Stato membro e il cui volume mensile del credito sia superiore a EUR 50000, nonché, dall’altro, obbliga detto ente a porre fine a siffatti rapporti d’affari qualora siano stati avviati dopo l’adozione di tale misura, purché detta misura amministrativa, in primo luogo, sia giustificata dall’obiettivo di prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo o in quanto misura necessaria per impedire le violazioni della legislazione e delle regolamentazioni nazionali nel settore della vigilanza prudenziale sugli istituti finanziari oppure in quanto misura giustificata da motivi di ordine pubblico di cui all’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE, in secondo luogo, sia idonea a garantire la realizzazione di tali obiettivi, in terzo luogo, non ecceda quanto necessario per conseguirli e, in quarto luogo, non pregiudichi eccessivamente i diritti e gli interessi tutelati ai sensi degli articoli 56 e 63 TFUE, di cui godono l’ente creditizio in questione e i suoi clienti. Sulle spese Nei confronti delle parti nel procedimento principale la presente causa costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese. Le spese sostenute da altri soggetti per presentare osservazioni alla Corte non possono dar luogo a rifusione. Per questi motivi, la Corte (Prima Sezione) dichiara: 1) I prestiti e i crediti finanziari, nonché le operazioni in conti correnti e depositi presso istituti finanziari, in particolare enti creditizi, costituiscono movimenti di capitali ai sensi dell’articolo 63, paragrafo 1, TFUE. 2) L’articolo 56, primo comma, e l’articolo 63, paragrafo 1, TFUE devono essere interpretati nel senso che una misura amministrativa con cui l’autorità competente di uno Stato membro, da un lato, vieta a un ente creditizio di avviare rapporti d’affari con qualsiasi persona fisica o giuridica la quale non abbia alcun legame con lo Stato membro in cui ha sede tale ente e la quale presenti un volume mensile del credito superiore a un determinato importo, nonché, dall’altro, obbliga detto ente a porre fine a siffatti rapporti d’affari qualora siano stati avviati dopo l’adozione di tale misura, costituisce una restrizione alla libera prestazione di servizi ai sensi della prima di tali disposizioni e una restrizione ai movimenti di capitali ai sensi della seconda di dette disposizioni. 3) L’articolo 56, primo comma, e l’articolo 63, paragrafo 1, TFUE devono essere interpretati nel senso che non ostano a una misura amministrativa con cui l’autorità competente di uno Stato membro, da un lato, vieta ad un ente creditizio di avviare rapporti d’affari con qualsiasi persona fisica che non abbia alcun legame con lo Stato membro in cui ha sede tale ente e presenti un volume mensile del credito superiore a EUR 15000, o con qualsiasi persona giuridica la cui attività economica non abbia alcun legame con tale Stato membro e il cui volume mensile del credito sia superiore a EUR 50000, nonché, dall’altro, obbliga detto ente a porre fine a siffatti rapporti d’affari qualora siano stati avviati dopo l’adozione di tale misura, purché detta misura amministrativa, in primo luogo, sia giustificata dall’obiettivo di prevenzione del riciclaggio di denaro e del finanziamento del terrorismo o in quanto misura necessaria per impedire le violazioni della legislazione e delle regolamentazioni nazionali nel settore della vigilanza prudenziale sugli istituti finanziari oppure in quanto misura giustificata da motivi di ordine pubblico di cui all’articolo 65, paragrafo 1, lettera b), TFUE, in secondo luogo, sia idonea a garantire la realizzazione di tali obiettivi, in terzo luogo, non ecceda quanto necessario per conseguirli e, in quarto luogo, non pregiudichi eccessivamente i diritti e gli interessi tutelati ai sensi degli articoli 56 e 63 TFUE, di cui godono l’ente creditizio in questione e i suoi clienti. Firme ( *1 ) Lingua processuale: il lettone.

62013CJ0206

mt

It-talba għal deċiżjoni preliminari tirrigwarda l-interpretazzjoni tal-Artikolu 17 tal-Karta tad-Drittijiet Fundamentali tal-Bniedem tal-Unjoni Ewropea (iktar ’il quddiem il-“Karta”) u tal-prinċipju ta’ proporzjonalità. Din it-talba tressqet fil-kuntest ta’ tilwima bejn C. Siragusa u r-Regione Sicilia — Soprintendenza Beni Culturali e Ambientali di Palermo (ir-Reġjun ta’ Sqallija — Direttorat tal-Patrimonju Kulturali u Ambjentali ta’ Palermo) dwar deċiżjoni għal restawr ta’ postijiet li jappartjenu lil C. Siragusa. Il-kuntest ġuridiku Il-qorti tar-rinviju tesponi li l-proprjetarju ta’ sit li jaqa’ taħt żona suġġetta għal servitujiet ta’ protezzjoni tal-pajsaġġ ma jistax iwettaq, fuq dan is-sit, ebda intervent mingħajr l-awtorizzazzjoni tal-amministrazzjoni kompetenti. L-Artikolu 146(1) u (2) tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42, tat-22 ta’ Jannar 2004, [Codice dei beni culturali e del paessaggio (Kodiċi tal-Patrimonju Kulturali u Ambjentali), iktar ’il quddiem id-“Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04”] fil-verżjoni tiegħu applikabbli għall-fatti tal-kawża, jipprovdi li l-proprjetarju ta’ proprjetà immobbli protetta mil-liġi ma jistax jeqred jew inkella jintroduċi tibdil li jikkawża ħsara lill-interessi tal-pajsaġġi protetti. Qabel iwettaq ebda tibdil, huwa għandu jitlob awtorizzazzjoni minn qabel. Fil-każ li huwa jwettaq it-tibdil mingħajr ma jitlob awtorizzazzjoni, l-amministrazzjoni tista’ tawtorizza dan it-tibdil bħala regolarizzazzjoni, meta x-xogħol imwettaq ikun kompatibbli mal-interessi protetti, ħlief fil-każijiet imsemmija fl-Artikolu 167(4) u (5) ta’ dan id-digriet. L-Artikolu 167 tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04 jispeċifika l-konsegwenzi għal nuqqas ta’ osservanza tal-obbligi imposti minn dan id-digriet. L-Artikolu 167(4) tiegħu jistabbilixxi li l-awtorità amministrattiva kompetenti għandha twettaq l-eżami tal-kompatibbiltà tax-xogħlijiet inkwistjoni fid-dawl tar-regoli ta’ protezzjoni tal-pajsaġġ, fil-każijiet li ġejjin: “a) xogħlijiet, li twettqu mingħajr awtorizzazzjoni jew mhux konformi mal-awtorizzazzjoni meħtieġa, li ma rriżultawx fil-ħolqien ta’ superfiċje utli jew ta’ volumi u lanqas fiż-żieda ta’ dawk li twettqu legalment”. Fil-każ fejn ix-xogħlijiet ma rriżultawx fil-ħolqien ta’ superfiċje utli jew ta’ volumi u lanqas fiż-żieda ta’ dawk li twettqu legalment, u jekk l-interventi huma meqjusa bħala kompatibbli mar-regoli ta’ protezzjoni tal-pajsaġġ, il-persuna responsabbli għall-ksur tista’ tkun meħtieġa tħallas sanzjoni pekunarja. Il-fatti fil-kawża prinċipali u d-domanda preliminari Ir-rikorrent fil-kawża prinċipali huwa l-proprjetarju ta’ proprjetà immobbli li tinsab f’żona suġġetta għal servitujiet ta’ protezzjoni tal-pajsaġġ. Fuq din il-proprjetà, huwa wettaq tibdil li ma kienx ġie awtorizzat minn qabel u talab, lill-Comune di Trabia, il-ħruġ ta’ permess għal bini għall-finijiet ta’ regolarizzazzjoni, suġġett għall-awtorizzazzjoni minn qabel tas- Soprintendenza Beni Culturali e Ambientali di Palermo. Fl-4 ta’ April 2011, din tal-aħħar adottat digriet-ordni li jordnalu r-restawr tal-postijiet billi jneħħi x-xogħlijiet kollha mwettqa b’mod abbużiv f’terminu ta’ 120 jum mill-wasla ta’ dan id-digriet. Dan tal-aħħar huwa mmotivat mill-fatt li x-xogħlijiet inkwistjoni ma jistgħu jiġu eżaminati fir-rigward tal-kompatibbiltà tagħhom mar-regoli ta’ protezzjoni tal-pajsaġġ fis-sens tal-Artikoli 167 u 181 tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/03 peress li huma kienu jirriżultaw f’żieda tal-volum. Ir-rikorrenti fil-kawża prinċipali ppreżentat quddiem il-qorti tar-rinviju rikors dirett kontra l-imsemmi digriet-ordni. Il-qorti tar-rinviju ssostni li, fid-dritt tal-Unjoni, il-protezzjoni tal-pajsaġġ la hija qasam awtonomu u lanqas kunċettwalment distint minn dak tal-protezzjoni tal-ambjent, iżda jifforma parti minnu. Hija tiċċita, f’dan ir-rigward: — l-Artikolu 2(a) tal-Konvenzjoni dwar l-aċċess għall-informazzjoni, il-parteċipazzjoni pubblika fit-teħid ta’ deċiżjonijiet u l-aċċess għall-ġustizzja fi kwistjonijiet ambjentali, ġiet iffirmata fil-25 ta’ Ġunju 1998 u approvata f’isem il-Komunità Ewropea bid-Deċiżjoni tal-Kunsill 2005/370/KE, tas-17 ta’ Frar 2005 ( ĠU L 164M, p. 17 , iktar ’il quddiem il-Konvenzjoni ta’ Aarhus”). — Ir-Regolament (KE) Nru 1367/2006 tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tas-6 ta’ Settembru 2006, dwar l-applikazzjoni għall-istituzzjonijiet u l-korpi tal-Komunità tad-disposizzjonijiet tal-Konvenzjoni ta’ Aarhus dwar l-Aċċess għall-Informazzjoni, il-Parteċipazzjoni tal-Pubbliku fit-Teħid ta’ Deċiżjonijiet u l-Aċċess għall-Ġustizzja fi Kwistjonijiet Ambjentali ( ĠU L 264, p. 13 ). — l-Artikolu 2(1)b) tad-Direttiva 2003/4/KE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tat-28 ta’ Jannar 2003, dwar l-aċċess pubbliku għat-tagħrif ambjentali u li tħassar id-Direttiva tal-Kunsill 90/313/KEE (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 15, Vol. 7, p. 375), u — l-Artikoli 1 u 3 tad-Direttiva 2011/92/UE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tat-13 ta’ Diċembru 2011, dwar l-istima tal-effetti ta’ ċerti proġetti pubbliċi u privati fuq l-ambjent ( ĠU L 26, p. 1 ). Barra minn hekk il-qorti tar-rinviju tfakkar li l-qasam tal-ambjent jaqa’ taħt il-kompetenza tal-Unjoni Ewropea fis-sens tal-Artikoli 3(3) TUE, u 21(2)(f) TUE, kif ukoll tal-Artikoli 4(2)(e) TFUE, 11 TFUE u 191 TFUE. Skont il-qorti tar-rinviju, is-sistema ta’ protezzjoni tal-pajsaġġ timplika, għall-attivitajiet privati, servitujiet li ma humiex neċessarjament servitujiet li ma humiex tal-bini. Minn dan isegwi li l-attivitajiet kollha ta’ bini, li huma wkoll mistennija iwasslu għal żieda fil-volum, ma jikkawżawx sistematikament u fi kwalunkwe każ ħsara lill-interessi protetti mil-leġiżlazzjoni inkwistjoni. Eżami, li jirriżulta fil-possibbiltà ta’ regolarizzazzjoni wara ħlas ta’ sanzjoni pekunarja, jista’ jitwettaq in concreto, jekk id-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/03 ma jipprovdix għall-preżunzjoni stretta u astratta tal-esklużjoni tax-xogħlijiet li jinvolvu l-“ħolqien ta’ superfiċje utli jew ta’ volumi jew iż-żieda ta’ dawk li twettqu legalment”. Fil-fatt, anki f’dan il-każ, il-protezzjoni tal-pajsaġġ tista’ tirriżulta, abbażi ta’ eżami konkret, kompatibbli maż-żamma tax-xogħol. Il-qorti tar-rinviju tistaqsi għaldaqstant jekk l-Artikolu 167 tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04, sa fejn jeskludi, abbażi ta’ preżunzjoni, kategorija ta’ xogħlijiet minn kwalunkwe eżami tal-kompatibbiltà tagħhom mal-protezzjoni tal-pajsaġġ billi jissanzjonaha permezz tat-twaqqigħ, jistax jikkostitwixxi ħsara inġustifikata u disproporzjonata għad-dritt ta’ proprjetà ggarantit mill-Artikolu 17 tal-Karta jekk din kellha tiġi interpretata fis-sens li r-restrizzjonijiet għad-dritt ta’ proprjetà huma suġġetti għall-verifika tal-eżistenza reali, u mhux biss astratta, ta’ interess oppost. Il-qorti tar-rinviju ssemmi wkoll il-prinċipju ta’ proporzjonalità inkwantu prinċipju ġenerali tad-dritt tal-Unjoni. F’dawn iċ-ċirkustanzi, it-Tribunale amministrativo regionale per la Puglia ddeċieda li jissospendi l-proċeduri u li jagħmel lill-Qorti tal-Ġustizzja d-domanda preliminari li ġejja: “L-Artikolu 17 tal-[Karta] u l-prinċipju ta’ proporzjonalità bħala prinċipju ġenerali tad-dritt tal-Unjoni [...], jipprekludu l-applikazzjoni ta’ dispożizzjoni nazzjonali li, bħall-Artikolu 167(4)(a) tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04, teskludi l-possibbiltà tal-ħruġ, għall-finijiet ta’ regolarizzazzjoni, tal-awtorizzazzjoni meħtieġa għall-protezzjoni tal-pajsaġġ għall-interventi kollha tal-bniedem li jinvolvu ż-żieda tas-superfiċji u l-volumi, indipendentement mill-verifika konkreta tal-kompatibbiltà ta’ dawn l-interventi mal-valuri tal-protezzjoni tal-pajsaġġ tas-sit speċifikament ikkonċernat?” Fuq il-kompetenza tal-Qorti tal-Ġustizzja Permezz tad-domanda tagħha, il-qorti tar-rinviju tistaqsi, essenzjalment, jekk l-Artikolu 17 tal-Karta u l-prinċipju ta’ proporzjonalità għandhomx jiġu interpretati fis-sens li jipprekludu dispożizzjoni ta’ leġiżlazzjoni nazzjonali bħal dik tal-Artikolu 167(4)(a) tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04. Il-persuni kkonċernati kollha li ppreżentaw osservazzjonijiet sostnew l-inkompetenza tal-Qorti tal-Ġustizzja li tirrispondi d-domanda preliminari, minħabba n-nuqqas ta’ element ta’ rabta suffiċjenti mad-dritt tal-Unjoni. Barra minn hekk huwa jfakkru li hija l-qorti tar-rinviju li għandha tispjega liema hija r-rabta bejn id-dispożizzjonijiet tad-dritt tal-Unjoni li qed tintalab l-interpretazzjoni tagħhom u l-Artikolu 167(4)(a) tad-Digriet Liġi Nru 42/04. Madankollu l-Kummissjoni eżaminat it-testi differenti msemmija mill-qorti tar-rinviju billi sostniet, fir-rigward ta’ kull wieħed minnhom, s-segwenti: — Id-Deċiżjoni 2005/370 tillimita li tintegra fl-ordinament ġuridiku tal-Unjoni l-Konvenzjoni ta’ Aarhus u tikkostitwixxi miżura tal-Unjoni li ma teħtieġx ir-regola ta’ riċezzjoni min-naħa tal-Istati Membri; — Ir-Regolament Nru 1367/2006 ma tapplikax għall-Istati Membri, iżda għall-istituzzjonijiet tal-Unjoni, u ma tippreżenta ebda rabta mal-fatti fil-kawża prinċipali u lanqas a fortiori mad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04; — Dan japplika wkoll għad-Direttiva 2003/4, dwar l-aċċess pubbliku għat-tagħrif ambjentali; — Mill-proċess ma jirriżultax li d-Direttiva 2001/92 hija rilevanti għall-finijiet tat-tilwima fil-kawża prinċipali, ix-xogħlijiet imwettqa minn C. Siragusa ma jqajmu ebda kwistjoni li tikkonċerna l-osservanza ta’ din id-direttiva minħabba assenza ta’ evalwazzjoni tal-effetti tax-xogħlijiet fuq l-ambjent; — L-Artikoli 3(3) TUE u 21(2)(f) TUE japplikaw għall-Unjoni u mhux għall-Istati Membri; — L-Artikolu 4(2)(e) TFUE jirrigwarda t-tqassim ta’ kompetenzi bejn l-Istati Membri u l-Unjoni u jinsab fil-parti ddedikata għall-prinċipji; — L-Artikolu 11 TFUE japplikaw ukoll għall-Unjoni; — L-Artikolu 114 TFUE japplika għall-istituzzjonijiet previsti fl-Unjoni u mhux għall-Istati Membri, u — Anki jekk jiġi preżunt li l-leġiżlazzjoni nazzjonali inkwistjoni fil-kawża prinċipali taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-dritt tal-Unjoni permezz ta’ riferiment magħmul fl-Artikolu 191 TFUE, il-Qorti tal-Ġustizzja diġà kellha l-okkażjoni li tispeċifika li, peress li l-Artikolu 191 TFUE huwa japplika għall-azzjonijiet tal-Unjoni, din id-dispożizzjoni ma tistax tiġi invokata bħala tali minn individwi bl-iskop li tiġi eskluża l-applikazzjoni ta’ leġiżlazzjoni nazzjonali, bħalma hija dik inkwistjoni fil-kawża prinċipali, fil-qasam tal-politika ambjentali, meta l-ebda leġiżlazzjoni Komunitarja adottata abbażi tal-Artikolu 175 KE li tkopri speċifikament is-sitwazzjoni kkonċernata ma tkun applikabbli (sentenza tad-9 ta’ Marzu 2010, ERG et, C-378/08, Ġabra p. I-1919 , punt 46). F’dan ir-rigward, għandu jitfakkar li, skont l-Artikolu 94(c) tar-Regoli tal-Proċedura tal-Qorti tal-Ġustizzja, it-talba għal deċiżjoni preliminari għandha tinkludi l-espożizzjoni tar-raġunijiet li wasslu lill-qorti tar-rinviju sabiex ikollha dubji dwar l-interpretazzjoni jew il-validità ta’ ċerti dispożizzjonijiet tad-dritt tal-Unjoni, kif ukoll ir-rabta li hija tistabbilixxi bejn dawn id-dispożizzjonijiet u l-leġiżlazzjoni nazzjonali applikabbli għall-kawża prinċipali. Din l-espożizzjoni, l-istess bħall-espożizzjoni fil-qosor tal-fatti rilevanti meħtieġa mill-Artikolu 94(a) tal-istess regoli tal-proċedura, għandha tippermetti lill-Qorti tal-Ġustizzja li tivverifika, minbarra l-ammissibbiltà tad-domanda preliminari, il-kompetenza tagħha li tirrispondi għad-domanda magħmula. L-Artikolu 51(1) tal-Karta jipprovdi li d-dispożizzjonijiet tagħha japplikaw għall-Istati Membri biss meta jkunu qed jimplimentaw il-liġi ta’ l-Unjoni. L-Artikolu 6(1) TUE, l-istess bħall-Artikolu 51(2) tal-Karta, jispeċifika li d-dispożizzjonijiet ta’ din il-karta ma għandhom bl-ebda mod jestendu l-kompetenzi tal-Unjoni kif iddefiniti mit-Trattati. B’hekk, il-Qorti tal‑Ġustizzja qed tintalab tinterpreta, fid-dawl tal-Karta, id-dritt tal‑Unjoni fil-limiti tal-kompetenzi mogħtija lilha (sentenza tal-15 ta’ Novembru 2011, Dereci et, C-256/11, Ġabra p. I-11315 , punt 71 kif ukoll il-ġurisprudenza ċċitata). Il-Qorti tal-Ġustizzja diġà fakkret li hija ma tistax tevalwa, fid-dawl tal-Karta, leġiżlazzjoni nazzjonali li ma taqax taħt il-kuntest tad-dritt tal-Unjoni. Min-naħa l-oħra, meta tali leġiżlazzjoni taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ dan id-dritt, il-Qorti tal-Ġustizzja, meta tintalab permezz ta’ domanda preliminari, għandha tagħti l-elementi kollha ta’ interpretazzjoni neċessarji għall-evalwazzjoni, mill-qorti nazzjonali, tal-konformità ta’ din il-leġiżlazzjoni mad-drittijiet fundamentali li tagħhom hija tiggarantixxi r-rispett (ara s-sentenza tad-26 ta’ Frar 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, , punt 19 u l-ġurisprudenza ċċitata). Din id-definizzjoni tal-kamp ta’ applikazzjoni tad-drittijiet fundamentali tal-Unjoni hija kkorroborata mill-ispjegazzjonijiet relattivi għall-Artikolu 51 tal-Karta, li, b’mod konformi mat-tielet subparagrafu tal-Artikolu 6(1) TUE u mal-Artikolu 52(7) tal-Karta, għandhom jittieħdu inkunsiderazzjoni għall-interpretazzjoni ta’ din tal-aħħar (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-22 ta’ Diċembru 2010, DEB, C-279/09, Ġabra p. I-13849 , punt 32). Skont l-imsemmija spjegazzjonijiet, l-obbligu li jiġu rrispettati d-drittijiet fundamentali ddefinit fil-kuntest tal-Unjoni jorbot biss lill-Istati Membri meta dawn jaġixxu fil-kamp ta’ applikazzjoni tad-dritt tal-Unjoni”. Skont id-deskrizzjoni magħmula mill-qorti tar-rinviju, il-proċedura fil-kawża prinċipali tikkonċerna digriet-ordni li jordna lil C. Siragusa sabiex iżarma xogħlijiet imwettqa bi ksur ta’ liġi fuq il-protezzjoni ta’ beni kulturali u tal-pajsaġġ. Tali proċedura tippreżenta rabta mad-dritt tal-Unjoni fil-qasam tal-ambjent, peress li l-protezzjoni tal-pajsaġġ, koperta mil-liġi nazzjonali inkwistjoni, hija parti mill-protezzjoni tal-ambjent. F’dan ir-rigward, il-qorti tar-rinviju tiċċita diversi dispożizzjonijiet tad-dritt tal-Unjoni fil-qasam tal-ambjent. Madankollu jeħtieġ li jitfakkar li l-kunċett a’ “implementazzjoni tad-dritt tal-Unjoni”, fis-sens tal-Artikolu 51 tal-Karta, jeħtieġ l-eżistenza ta’ rabta ta’ ċertu grad, li tmur lil hinn mill-affinità bejn l-oqsma meħuda inkunsiderazzjoni u l-effetti indiretti ta’ qasam fuq l-ieħor (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tad-29 ta’ Mejju 1997, Kremzow, C-299/95, Ġabra p. I-2629 , punt 16). Sabiex jiġi ddeterminat jekk leġiżlazzjoni nazzjonali taqax taħt l‑implementazzjoni tad-dritt tal-Unjoni fis-sens tal-Artikolu 51 tal-Karta, hemm lok li jiġi vverifikat, fost elementi oħra, jekk hija għandhiex bħala għan li timplementa dispożizzjoni tad-dritt tal-Unjoni, in-natura ta’ din il-leġiżlazzjoni u jekk hija ssegwix għanijiet differenti minn dawk koperti mid-dritt tal-Unjoni, anki jekk hija tista’ taffettwa indirettament lil din tal-aħħar, kif ukoll, jekk teżistix leġiżlazzjoni tad-dritt tal-Unjoni speċifika fil-qasam jew li tista’ taffettwah (ara s-sentenzi tat-18 ta’ Diċembru 1997, Annibaldi, C-309/96, Ġabra p. I-7493 , punti 21 sa 23; tat-8 ta’ Novembru 2012, Iida, C‑40/11, punt 79, kif ukoll tat-8 ta’ Mejju 2013, Ymeraga et , C‑87/12, punt 41). B’mod partikolari, il-Qorti tal-Ġustizzja ddikjarat l-inapplikabbiltà tad-drittijiet fundamentali tal-Unjoni ma’ leġiżlazzjoni nazzjonali minħabba l-fatt li d-dispożizzjonijiet tal-Unjoni fil-qasam ikkonċernat ma kinux jimponu ebda obbligu fuq l-Istati Membri fir-rigward tas-sitwazzjoni inkwistjoni fil-kawża prinċipali (ara s-sentenza tat-13 ta’ Ġunju 1996, Maurin, C-144/95, Ġabra p. I-2909 , punti 11 u 12). Kif sostnew il-persuni kkonċernati li ppreżentaw osservazzjonijiet, la d-dispożizzjonijiet tat-Trattati UE u FUE msemmija mill-qorti tar-rinviju, la l-leġiżlazzjoni li tirrigwarda l-Konvenzjoni ta’ Aarhus, u lanqas id-Direttivi 2003/4 u 2011/92 ma jimponu fuq l-Istati Membri obbligi speċifiċi sabiex jipproteġu l-pajsaġġ, kif jagħmel id-dritt Taljan. L-għanijiet ta’ dawn il-leġiżlazzjonijiet u tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04 ma humiex l-istess, anki jekk il-pajsaġġ huwa wieħed mill-elementi meħuda inkunsiderazzjoni sabiex jiġu evalwati l-effetti ta’ proġett fuq l-ambjent, skont id-Direttiva 2011/92, u jifforma parti mill-elementi meħuda inkunsiderazzjoni fl-informazzjoni ambjentali li tirreferi għaliha l-Konvenzjoni ta’ Aarhus, fir-Regolament Nru 1367/2006 u fid-Direttiva 2003/4. Il-Qorti tal-Ġustizzja ddeċidiet fis-sentenza tagħha Annibadi, iċċitata iktar ’il fuq, li għaliha jirreferu l-ispjegazzjonijiet li jirrigwardaw l-Artikolu 51 tal-Karta, li l-fatt biss li l-liġi nazzjonali tista’ taffettwa indirettament il-funzjoni ta’ organizzazzjoni tas-swieq agrikoli ma jistax jikkostitwixxi rabta suffiċjenti (sentenza Annibaldi, iċċitata iktar ’il fuq, punt 22; ara wkoll is-sentenza Kremzow, iċċitata iktar ’il fuq, punt 16). F’dan ir-rigward, ebda element ma jippermetti li jiġi konkluż li d-dispożizzjonijiet tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/03 li huma rilevanti fil-kawża prinċipali jaqgħu taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-dritt tal-Unjoni. Fil-fatt, dawn id-dispożizzjonijiet ma jikkostitwixxux l-implementazzjoni ta’ normi tad-dritt tal-Unjoni, li jiddistingwi l-kawża prinċipali suġġett ta’ dan ir-rinviju preliminari minn dik li tat lok għas-sentenza tal-15 ta’ Jannar 2013, Križan et (C‑416/10), li tirreferi għaliha l-qorti tar-rinviju. Barra minn hekk għandu jittieħed inkunsiderazzjoni l-għan tal-protezzjoni tad-drittijiet fundamentali fid-dritt tal-Unjoni, li huwa li jiżgura li dawn id-drittijiet ma jinkisrux fl-oqsma ta’ attivitajiet tal-Unjoni, kemm jekk dan iseħħ minħabba l-azzjoni tal-Unjoni, jew minħabba l-implementazzjoni tad-dritt tal-Unjoni mill-Istati Membri. Is-segwitu ta’ dan l-għan hija mmotivata min-neċessità li jiġi evitat li protezzjoni tad-drittijiet fundamentali li jistgħu jvarjaw skont id-dritt nazzjonali kkonċernat jikkawżaw ħsara lill-unità, lis-supremazija u lill-effettività tad-dritt tal-Unjoni (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tas-17 ta’ Diċembru 1970, Internationale Handelsgesellschaft, 11/70, Ġabra p. 1125 , punt 3, u tas-26 ta’ Frar 2013, Melloni, C‑399/11, punt 60). Madankollu mid-deċiżjoni tar-rinviju ma jirriżultax li tali riskju huwa preżenti fil-kawża prinċipali. Minn dawn l-elementi kollha jirriżulta li l-kompetenza tal-Qorti tal-Ġustizzja sabiex tinterpreta l-Artikolu 27 tal-Karta ma hijiex stabbilita (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-22 ta’ Diċembru 2010, Omalet, C-245/09, Ġabra p. I-13771 , punt 18; digrieti tal-1 ta’ Marzu 2011, Chartry, C-457/09, Ġabra p. I-819 , punti 25 u 26; tal-10 ta’ Mejju 2012, Corpul Naţional al Poliţiştilor, C‑134/12, punt 15; tas-7 ta’ Frar 2013, Pedone, C‑498/12, punt 15, kif ukoll tas-7 ta’ Novembru 2013, SC Schuster & Co Ecologic, C‑371/13, punt 18). Rigward tal-prinċipju ta’ proporzjonalità, huwa jifforma parti mill-prinċipji ġenerali tad-dritt tal-Unjoni li għandhom jiġu rrispettati minn leġiżlazzjoni nazzjonali li taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-dritt tal-Unjoni jew li timplementa lil dan id-dritt (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tat-18 ta’ Frar 1982, Zuckerfabrik Franken, 77/81, Ġabra p. 681 , punt 22; tas-16 ta’ Mejju 1989, Buet u EBS, 382/87, Ġabra p. 1235 , punt 11; tat-2 ta’ Ġunju 1994, Exportslachterijen van Oordegem, C-2/93, Ġabra p. I-2283 , punt 20, kif ukoll tat-2 ta’ Diċembru 2010, Vandorou et , C-422/09, C-425/09 u C-426/09, Ġabra p. I-12411 , punt 65). Peress li l-qorti tar-rinviju ma stabbilietx permezz tad-dimostrazzjoni ta’ rabta suffiċjenti, li l-Artikolu 167(4)(a) tad-Digriet Leġiżlattiv Nru 42/04 jaqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-dritt tal-Unjoni jew li jimplementa lil dan id-dritt, lanqas il-kompetenza tal-Qorti tal-Ġustizzja sabiex tinterpreta l-prinċipju ta’ proporzjonalità f’dan il-każ ma hija stabbilita. F’dawn iċ-ċirkustanzi, għandu jiġi kkonstatat li l-Qorti tal-Ġustizzja ma għandhiex il-kompetenza sabiex tirrispondi għad-domanda magħmula mit-Tribunale Amministrativo Regionale per la Sicilia. Fuq l-ispejjeż Peress li l-proċedura għandha, fir-rigward tal-partijiet fil-kawża prinċipali, in-natura ta’ kwistjoni mqajma quddiem il-qorti tar-rinviju, hija din il-qorti li tiddeċiedi fuq l-ispejjeż. L-ispejjeż sostnuti għas‑sottomissjoni tal-osservazzjonijiet lill-Qorti tal-Ġustizzja, barra dawk tal-imsemmija partijiet, ma jistgħux jitħallsu lura. Għal dawn il-motivi, Il-Qorti tal-Ġustizzja (L-Għaxar Awla) taqta’ u tiddeċiedi: Il-Qorti tal-Ġustizzja tal-Unjoni Ewropea ma għandhiex il-kompetenza sabiex tirrispondi għad-domanda magħmula mit-Tribunale Amministrativo Regionale per la Sicilia (l-Italja). Firem ( *1 ) Lingwa tal-kawża: it-Taljan.

62009CJ0493

et

Euroopa Komisjon palub oma hagiavalduses Euroopa Kohtul tuvastada, et kuna Portugali Vabariik maksustab mitteresidendist pensionifondide saadud dividende kõrgema määraga kui dividende, mida saavad Portugali territooriumil asuvad pensionifondid, on Portugali Vabariik rikkunud ELTL artiklist 63 ja 2. mail 1992 sõlmitud Euroopa Majanduspiirkonna lepingu (EÜT 1994, L 1, lk 3; ELT eriväljaanne 11/52, lk 3; edaspidi „EMP leping”) artiklist 40 tulenevaid kohustusi. Õiguslik raamistik Maksusoodustusi reguleeriva õigusakti (Estatuto dos Beneficios Fiscais, edaspidi „EBF”) artikli 16 lõike 1 kohaselt on tulu, mida saavad Portugali õiguse alusel asutatud ja tegutsevad pensionifondid ja nendega võrdsustatud üksused, ettevõtte tulumaksust (Imposto sobre o Rendimento das Pessoas Colectivas, edaspidi „IRC”) vabastatud. EBF artikli 16 lõikes 4 on sätestatud, et selle artikli lõikes 1 kehtestatud tingimuste järgimata jätmise korral ei kuulu ettenähtud soodustus asjaomasel majandusaastal kohaldamisele ning pensionifonde ja nendega võrdsustatud üksusi, sealhulgas vastastikuse abistamise ühinguid haldavad äriühingud on põhivõlgnikena vastutavad nende hallatavate fondide või varaga seotud maksuvõlgade eest ning nad peavad tasuma võlgnetava maksu ettevõtte tulumaksu seadustiku (Código do Imposto sobre o Rendimento das Pessoas Colectivas, edaspidi „CIRC”) artikli 120 lõikes 1 ette nähtud tähtaja jooksul. CIRC artikli 4 lõikes 2 on sätestatud, et selliste juriidiliste isikute ja muude üksuste puhul, mille tegelik asukoht või juhatuse tegevuskoht ei ole Portugali territooriumil, maksustatakse IRC‑ga tulu, mille nad on saanud selle riigi territooriumil. CIRC artikli 80 lõike 4 punktis c on täpsustatud, et ettevõtte tulumaks on 20%, välja arvatud juhul, kui kohaldatakse topeltmaksustamise vältimise lepingu sätteid. CIRC artikli 4 lõike 3 punkti c alapunkti 3 kohaselt kuulub kapitalipaigutusest saadav tulu, mille väljamaksja elukoht või tema tegelik asukoht või juhatuse tegevuskoht on Portugali territooriumil või mille maksmine toimub Portugalis asuva püsiva tegevuskoha kaudu, mitteresidentide tulu hulka, mida maksustatakse Portugalis. Vastavalt CIRC artikli 88 lõike 1 punktile c, lõike 3 punktile b ja lõikele 5 on IRC lõplik kinnipeetav maks. CIRC artikli 88 lõige 11 sätestab: „Eraldi maksustatakse 20% maksumääraga tulu, sh kapitalitulu, mille on maksust täielikult või osaliselt vabastatud maksukohustuslased saanud IRC maksukohustuslaseks olevalt üksuselt, kui väärtpaberid, mis olid tulu saamise aluseks, ei olnud katkematult sama maksukohustuslase omandis nende kasutamise kuupäevale eelneva aasta jooksul ning neid ei hoitud selle ajavahemiku saavutamiseks vajaliku aja jooksul.” CIRC artikli 88 lõige 12 sätestab: „Vastavalt lõikele 11 kindlaks määratud maksusummast arvatakse maha maks, mis võib olla kinni peetud, kuna kinnipeetud maksu ei saa sel juhul maha arvata artikli 90 lõike 2 alusel.” Kohtueelne menetlus Komisjon saatis 23. märtsil 2007 Portugali Vabariigile märgukirja, milles väitis, et Portugali maksusätted, mis puudutavad väljaspool Portugali territooriumi asuvate pensionifondide saadud dividendide ja intresside maksustamist, on vastuolus ELTL artikliga 63 ja EMP lepingu artikliga 40. Kuna komisjon ei jäänud Portugali Vabariigi 18. juunil 2007 saadetud vastusega rahule, saatis ta viimasele 8. mail 2008 põhjendatud arvamuse, milles palus võtta arvamuse täitmiseks vajalikud meetmed kahe kuu jooksul selle kättesaamisest. Portugali Vabariik tunnistas oma 14. augusti 2008. aasta vastuses, et kõnealune maksusüsteem kujutab endast küll kapitali vaba liikumise piirangut, kuid selline piirang on liidu õiguse kohaselt põhjendatud. Täpsemalt väidab ta, et Portugalis asuvatele pensionifondidele kehtiva soodsama maksusüsteemiga kompenseeritakse neile seadusest tulenevad spetsiifilised kohustused. Kuna komisjon ei jäänud Portugali Vabariigi selgitusega rahule, otsustas ta esitada käesoleva hagi. Menetlus Euroopa Kohtus Euroopa Kohtu kantseleisse 8. aprillil 2010 esitatud avalduses palus EFTA järelevalveasutus Euroopa Liidu Kohtu põhikirja artikli 40 kolmanda lõigu ning kodukorra artikli 93 alusel astuda käesolevas kohtuasjas menetlusse komisjoni nõuete toetuseks. Euroopa Kohtu president jättis selle taotluse 15. juuli 2010. aasta määrusega rahuldamata. Hagi Poolte argumendid Komisjon väidab, et Portugali maksusüsteem, mida kohaldatakse pensionifondidele, põhjustab nimetatud fondide erineva kohtlemise nende asukoha tõttu. Nimelt on Portugali õiguse alusel asutatud ja tegutsevatele pensionifondidele makstavad dividendid IRC‑st täielikult vabastatud, samas kui mitteresidendist pensionifondidel tuleb nimetatud maksu tasuda. Komisjoni arvates kujutab selline erinev kohtlemine endast kapitali vaba liikumise piirangut, kuna mitteresidendist pensionifondide investeeringud Portugali äriühingutesse on muudetud vähem atraktiivseks. Portugali Vabariik täpsustab esmalt, et CIRC artikli 88 lõike 11 kohaselt ei kohelda residendist ja mitteresidendist pensionifonde erinevalt, kui makstavate dividendide aluseks on väärtpaberid, mis olid dividende saava fondi omandis vähem kui ühe aasta jooksul, kuna mõlemal juhul on selline tulu IRC‑ga maksustatav. Muudel juhtude osas on Portugali Vabariik nõus, et tegu on kapitali vaba liikumise piiranguga, kuid lisab, et see on põhjendatud kahel alusel. Esiteks, pensionifondidele kohaldatav maksusüsteem on põhjendatud maksusüsteemi ühtsuse säilitamise huvides. Nii kompenseerib residendist pensionifondide tulu maksust vabastamise Portugalis elavate pensionäride vanaduspensioni maksustamine füüsilise isiku tulumaksuga. Pensionide valdkonnas on nimetatud ülekaalukast üldisest huvist tuleneva põhjuse sedavõrd lai tõlgendus vajalik, et kõrvaldada igasugune oht kahjustada sotsiaalkindlustussüsteemi rahalist tasakaalu. Portugali Vabariik väidab teiseks, et piirdumine IRC‑st vabastamisel residendist pensionifondidega tugineb maksukontrolli tõhususega seotud nõuetele. Sellist maksuvabastust võimaldavate õiguslike tingimuste kohaselt on nõutav, et Portugali maksuhaldur saaks maksust vabastatud fondi otseselt kontrollida. Nii ei ole Portugali residendist pensionifondid vastavalt Euroopa Parlamendi ja nõukogu 3. juuni 2003. aasta direktiivile 2003/41/EÜ tööandjapensioni kogumisasutuste tegevuse ja järelevalve kohta (ELT L 235, lk 10; ELT eriväljaanne 05/04, lk 350) allutatud mitte üksnes eriti rangetele hoolsusnõuetele ja investorite kaitset puudutavatele nõuetele, vaid ka Portugali õigusele omastele täiendavatele tingimustele iseäranis seoses rahalise vastutusega. Nii sätestab EBF artikli 16 lõige 4, et pensionifonde haldavad äriühingud on põhivõlgnikena vastutavad nende hallatavate fondide või varaga seotud maksuvõlgade eest. Nende asjaolude kontrollimine on aga iseäranis keerukas ning eeldab, et Portugali maksuhaldur saaks otse pöörduda nende pensionifondide poole, mis on IRC‑st vabastatud. Eeskätt juhul, kui ei järgita IRC‑st vabastamise kohta Portugali õigusnormides sätestatud nõudeid, on hädavajalik avaldada otsest survet fondile, et tagada IRC‑na võlgnetavate summade tasumine. Sellist survet oleks võimatu tagada mõnes muus liikmesriigis, seda enam EMP lepinguosaliseks olevas kolmandas riigis asuvate pensionifondide puhul, kuna liidu õigusnormid maksualase koostöö kohta ei ole selles kontekstis kohaldatavad. Komisjon leiab neile väidetele vastates esiteks, et maksusüsteemi ühtsusest tulenevat põhjendust ei saa toetada kapitali vaba liikumise piirangu puhul, mille on põhjustanud Portugali pensionifondide maksustamise süsteem. Ühest küljest ei kujuta mitteresidendist pensionifondide tulult kinnipeetav IRC sotsiaalkindlustussüsteemi otsest rahastamisallikat. Teisest küljest on IRC vabastusest tulenev maksutulude kaotuse kompenseerimine pensionifondide maksustamise teel tõhus vaid neil juhtudel, mil pensionisaajad elavad Portugalis. Teiseks leiab komisjon, et kõnealust piirangut ei saa õigustada ka maksukontrolli tõhususega seotud kaalutlused. Nimelt, esiteks ei õigusta väidetav konkurentsieelis, mis on mitteresidendist pensionifondidel seoses järgitavate nõuetega, nende vähemsoodsat maksualast kohtlemist. Teiseks, mitteresidendist pensionifondide maksualast kohtlemist ei saa käsitada nii, nagu oleks selle eesmärk kaitsta äriühinguid, millesse nad investeerivad, või Portugalis elavaid eraisikuid. Sellega püütakse vaid piirduda IRC‑st vabastamisel residendist pensionifondidega, jätmata mitteresidendist fondidele võimalust tõendada, et nad pakuvad tagatisi, mis on samaväärsed residendist fondide tagatistega. Järelikult piisab selleks, et tagada Portugali Vabariigi seatud eesmärkide saavutamine, kui nõuda mitteresidendist pensionifondidelt, et nad esitaksid tõendid oma seisundi ja õigusliku raamistiku kohta, milles nad tegutsevad, kuna liidu õigusega ja ka EMP lepingu osalisteks olevaid kolmandaid riike puudutavate mitme- ja kahepoolsete lepingutega sätestatud koostöö ja vastastikuse abi mehhanismid võimaldavad Portugali ametivõimudel viia läbi vajalikke kontrolle või nõuda sisse maksuvõlgu. Euroopa Kohtu hinnang Kapitali vaba liikumise piirang Väljakujunenud kohtupraktika kohaselt kuuluvad ELTL artikli 63 lõikega 1 keelatud meetmete hulka sellised kapitali liikumise piirangud, mis võivad pärssida mitteresidentide tahet liikmesriiki investeerida või pärssida selle liikmesriigi residentide tahet investeerida teise liikmesriiki (10. veebruari 2011. aasta otsus liidetud kohtuasjades C‑436/08 ja C‑437/08: Haribo Lakritzen Hans Riegel ja Österreichische Salinen, kohtulahendite kogumikus veel avaldamata, punkt 50). Mis puudutab küsimust, kas kõnealused siseriiklikud õigusnormid kujutavad endast kapitali vaba liikumise piirangut, siis tuleb sedastada, et selleks, et Portugali territooriumil asuvate äriühingute poolt pensionifondidele makstavad dividendid ei oleks IRC‑ga maksustatavad, peab nende dividendide puhul olema täidetud kaks tingimust. Esiteks tuleb neid maksta pensionifondidele, mis on asutatud Portugali õiguse alusel ja kes selle alusel ka tegutsevad. Teiseks, neid dividende tuleb maksta väärtpaberitelt, mis on katkematult sama pensionifondi omandis nende kasutamise kuupäevale eelnevale aastale vastava minimaalse ajavahemiku jooksul või mida hoiti selle ajavahemiku saavutamiseks vajaliku aja jooksul. Sellest nähtub, et tulenevalt kõnealuste õigusnormidega ette nähtud esimesest tingimusest, on investeering, mille võib teha Portugali äriühingusse mitteresidendist pensionifond, vähem atraktiivne kui see investeering, mida võiks teha residendist pensionifond. Nimelt, esimesel juhul maksustatakse üksnes Portugali äriühingu makstud dividendid 20% IRC määraga, isegi kui need tulenevad väärtpaberitest, mis olid selle fondi omandis kasutamise kuupäevale eelnevale aastale vastava minimaalse ajavahemiku jooksul. Selline erinev kohtlemine toob kaasa mitteresidendist pensionifondide huvi vähenemise investeerida Portugali äriühingutesse ja Portugalis elavate hoiustajate huvi vähenemise investeerida sellistesse pensionifondidesse. Nimetatud erineva kohtlemisega ei ole siiski tegu juhul, kui residendist äriühingu makstud dividendid tulenevad väärtpaberitest, mis ei olnud selle maksukohustuslase omandis kasutamise kuupäevale eelneva aasta jooksul. CIRC artikli 88 lõike 11 kohaselt ei ole EBF artikli 16 lõikes 1 ette nähtud maksuvabastus neil tingimustel kohaldatav, kuivõrd neid dividende maksustatakse IRC‑ga sõltumata sellest, milline on neid saava pensionifondi asukoht. Neil asjaoludel tuleb asuda seisukohale, et selliste dividendide maksustamise osas, mida maksavad Portugali territooriumil asuvad äriühingud väärtpaberitelt, mis on pensionifondi omandis rohkem kui ühe aasta jooksul, kujutavad vaidlusalused õigusnormid kapitali vaba liikumise piirangut, mis on ELTL artikliga 63 keelatud. Põhjused, mis võivad õigustada kõnealuseid õigusnorme Nagu tuleneb väljakujunenud kohtupraktikast, võivad kapitali vaba liikumist piiravad siseriiklikud meetmed olla õigustatud ELTL artiklis 63 nimetatud põhjustel või üldisest huvist tulenevatel ülekaalukatel põhjustel, tingimusel et need oleksid taotletava eesmärgi saavutamiseks sobivad ega läheks kaugemale sellest, mis on eesmärgi saavutamiseks vajalik (1. juuli 2010. aasta otsus kohtuasjas C‑233/09: Dijkman ja Dijkman-Lavaleije, kohtulahendite kogumikus veel avaldamata, punkt 49 ja seal viidatud kohtupraktika). Portugali Vabariigi sõnul on kõnealused õigusnormid põhjendatud vajadusega säilitada ühest küljest maksusüsteemi ühtsus ja teisest küljest selliste nõuete kontrollimise tõhusus, millele peavad vastama pensionifondid, et saada vaidlusalune ettevõtte tulumaksu vabastus. –       Eesmärk, mis on seotud vajadusega säilitada maksusüsteemi ühtsus Tuleb meenutada, et Euroopa Kohus on juba nõustunud sellega, et maksusüsteemi ühtsuse säilitamise vajadus võib õigustada EÜ asutamislepinguga tagatud põhivabaduste teostamise piirangut (27. novembri 2008. aasta otsus kohtuasjas C‑418/07: Papillon, EKL 2008, lk I‑8947, punkt 43, ning eespool viidatud kohtuotsus Dijkman ja Dijkman-Lavaleije, punkt 54). Selleks et niisugune õigustus oleks põhjendatud, peab Euroopa Kohtu arvates olema igal juhul otsene seos asjaomase maksusoodustuse ja kindla soodustust tasakaalustava maksu vahel; otsest seost tuleb hinnata asjaomaste õigusnormidega taotletavast eesmärgist lähtudes (vt eespool viidatud kohtuotsused Papillon, punkt 44, ning Dijkman ja Dijkman-Lavaleije, punkt 55). Selles osas ei ole Portugali Vabariik piisavalt tõendanud, et selline seos on olemas, kuna ta väitis pelgalt seda, et ettevõtte tulumaksu vabastus kompenseerib Portugalis asuvate pensionifondidega liitunute poolt neile makstavatelt pensionidelt tasumisele kuuluva tulumaksu ning see võimaldab vältida sellise tulu topeltmaksustamist. Lisaks tuleb sedastada, et esiteks ei nähtu kõnealustest õigusnormidest, et Portugalis elavatele isikutele mitteresidendist pensionifondide makstavat tulu ei maksustata tulumaksuga. Järelikult on sellistel asjaoludel mitteresidendist fondidele makstud dividendid ettevõtte tulumaksuga maksustatavad ja nende fondide poolt residentidele makstavad summad tulumaksuga maksustatavad. Teiseks, kui mitteresidendist isik saab residendist fondilt tulu, on saadud dividendid ettevõtte tulumaksust vabastatud, sõltumata sellest, kuidas maksustatakse tulu, mida see fond maksab tulusaaja asukohariigis. Lisaks, mis puudutab argumenti Portugali pensionisüsteemi jätkusuutlikkuse tagamise vajaduse kohta, siis Portugali Vabariik ei ole esitanud sellist teavet, mis võimaldaks kindlaks teha, millises ulatuses võib asjaolu, et mitteresidendist fondidele makstavad dividendid maksust vabastatakse, mõjutada sellise süsteemi rahastamist. Järelikult, võttes arvesse Portugali Vabariigi esitatud teavet, ei saa viimane tugineda vajadusele säilitada maksusüsteemi ühtsus, selleks et õigustada kõnealuste õigusnormidega kaasnevat kapitali vaba liikumise piirangut. –       Eesmärk, mis on seotud vajadusega tagada maksukontrolli tõhusus Väljakujunenud kohtupraktika kohaselt kujutab vajadus tagada maksukontrolli tõhusus endast sellist ülekaalukat üldist huvi, mis võib õigustada aluslepinguga tagatud liikumisvabaduste teostamise piirangut (eespool viidatud kohtuotsus Dijkman ja Dijkman-Lavaleije, punkt 58 ja seal viidatud kohtupraktika). Portugali Vabariigi sõnul on IRC‑st vabastamine tasu pensionifondidele selle eest, et nad järgivad direktiivis 2003/41 ja Portugali õigusaktides sätestatud nõudeid. Selliste tingimuste eesmärk, millele peavad vastama residendist pensionifondid, et saada IRC vabastust, on eelkõige tagada Portugali pensionisüsteemi jätkusuutlikkus, kehtestades neile fondidele eriti ranged reeglid juhtimise, toimimise, kapitaliseerimise ja finantsvastutuse valdkonnas. Seega on maksuhalduril nende nõuete kontrollimine võimalik vaid siis, kui pensionifondid asuvad Portugalis. Selle kohta tuleb aga märkida, et vaidlusalused õigusnormid välistavad põhimõtteliselt mitteresidendist pensionifondide IRC‑st vabastamise, andmata neile võimalust tõendada, et nad vastavad Portugali õigusaktides kehtestatud nõuetele. Seega ei saa Portugali Vabariik väita, et residendist ja mitteresidendist pensionifondide kohtlemise vahel täheldatud erinevus IRC‑ga maksustamisel oleks tasu esimesena nimetatud fondidele selle eest, et nad järgivad nendes õigusnormides sätestatud nõudeid. Mitteresidendist pensionifondide puhul on nimelt igal juhul maksuvabastus välistatud, isegi kui nad vastavad maksuvabastuse saamiseks esitatud nõuetele. Seega ei saa maksukontrolli tõhususe põhjendusel õigustada siseriiklikke õigusnorme, mis täielikult takistavad pensionifondil tõendi esitamise selle kohta, et ta vastab nõuetele, mis võimaldaks tal saada IRC‑st vabastust, kui ta asuks Portugalis. Nimelt ei ole võimalik välistada a priori , et teises liikmesriigis kui Portugal asuvad pensionifondid oleksid võimelised esitama asjakohaseid dokumentaalseid tõendeid, mis võimaldaks Portugali ametiasutustel kontrollida selgelt ja täpselt, kas nad vastavad oma asukohariigis Portugali seadustes ette nähtud nõuetega samaväärsetele nõuetele. Selline hinnang kehtib Euroopa Liidu liikmesriikide ja Euroopa Majanduspiirkonna (EMP) riikide puhul – millele viitas ka kohtujurist oma ettepaneku punktides 57 ja 58 – iseäranis seetõttu, et 20. jaanuari 2006. aasta dekreetseadus nr 12/2006, millele Portugali Vabariik kostja vastuses tugines, seadis eesmärgiks üle võtta direktiiv 2003/41, mille kohaldamisala laiendati EMP riikidele. Igal juhul ei saa seda, et mitteresidendist pensionifondidel on täiesti võimatu saada samasugust maksuvabastust, nagu saavad Portugali residendist pensionifondid, pidada proportsionaalseks Portugali Vabariigi väidetavate raskustega asjakohase teabe kogumisel ja maksuvõlgade sissenõudmisel. Esiteks, mõnes muus liikmesriigis kui Portugal asuvate fondide osas näevad nõukogu 19. detsembri 1977. aasta direktiiv 77/799/EMÜ liikmesriikide pädevate asutuste vastastikuse abi kohta otsese maksustamise valdkonnas (EÜT L 336, lk 15; ELT eriväljaanne 09/01, lk 63) ja nõukogu 26. mai 2008. aasta direktiiv 2008/55/EÜ vastastikuse abi kohta teatavate lõivude, tollimaksude, maksude ja muude meetmetega seotud nõuete sissenõudmisel (ELT L 150, lk 28) Portugali ametivõimudele ette nii koostöö ja abistamise raamistiku, mis võimaldab neil saada siseriiklike õigusaktidega nõutavat teavet, kui ka vahendid nõuda mitteresidendist pensionifondilt sisse võimalikud maksuvõlad. Teiseks, mis puudutab EMP riigis asuvaid pensionifonde, siis kuigi käesoleva kohtuotsuse eelnevas punktis kirjeldatud mehhanisme ei saa tõepoolest antud seisus kohaldada, tuleb siiski sedastada, et esiteks ei muuda kõnealused õigusnormid ettevõtete tulumaksuvabastuse saamist sõltuvaks Portugali Vabariigi ja EMP riikide vahelise kahepoolse abistamise lepingu olemasolust, mis võimaldaks samaväärset koostööd ja abistamist, mida rakendatakse liidu liikmesriikide vahel. Teiseks, nagu kohtujurist oma ettepaneku punktis 70 märkis, tuleks selliste maksuvõlgade sissenõudmise tagamiseks võtta kapitali vaba liikumist vähem piiravad meetmed, kui näevad ette kõnealused õigusnormid, nagu kohustus anda vajalikud finantstagatised võlgade tasumise kohta a priori . Sellest nähtub, et kapitali vaba liikumise piirang, mis tuleneb vaidlusalustest õigusnormidest, ei ole Portugali Vabariigi esitatud alustel põhjendatud. Neil asjaoludel tuleb otsustada, et kuna Portugali Vabariik võimaldab ettevõtte tulumaksu vabastust üksnes Portugali territooriumil asuvatele pensionifondidele, on Portugali Vabariik rikkunud ELTL artiklist 63 ja EMP lepingu artiklist 40 tulenevaid kohustusi. Kohtukulud Kodukorra artikli 69 lõike 2 alusel on kohtuvaidluse kaotanud pool kohustatud hüvitama kohtukulud, kui vastaspool on seda nõudnud. Kuna komisjon on kohtukulude hüvitamist nõudnud ja Portugali Vabariik on kohtuvaidluse kaotanud, tuleb kohtukulud temalt välja mõista. Esitatud põhjendustest lähtudes Euroopa Kohus (esimene koda) otsustab: 1. Kuna Portugali Vabariik võimaldab ettevõtte tulumaksu vabastust üksnes Portugali territooriumil asuvatele pensionifondidele, on Portugali Vabariik rikkunud ELTL artiklist 63 ja 2. mai 1992. aasta Euroopa Majanduspiirkonna lepingu artiklist 40 tulenevaid kohustusi. 2. Mõista kohtukulud välja Portugali Vabariigilt. Allkirjad * Kohtumenetluse keel: portugali.

61996TJ0051

en

Grounds The facts 1 The applicant is a Korean company producing a wide range of foods and chemical products, including monosodium glutamate (glutamic acid salts, hereinafter MSG). 2 On 2 March 1990 the Commission adopted Regulation (EEC) No 547/90 imposing a provisional anti-dumping duty on imports of certain glutamic acid and its salts originating in Indonesia, the Republic of Korea, Taiwan and Thailand, and accepting undertakings in connection with imports of certain glutamic acid and its salts originating in these countries (OJ 1990 L 56, p. 23), in particular the undertaking offered by the applicant. 3 On 27 June 1990 the Council adopted Regulation (EEC) No 1798/90 imposing a definitive anti-dumping duty on imports of MSG originating in Indonesia, the Republic of Korea, Taiwan and Thailand and definitively collecting the provisional anti-dumping duty imposed on such imports (OJ 1990 L 167, p. 1). That regulation was amended by Council Regulation (EEC) No 2966/92 of 12 October 1992 (OJ 1992 L 299, p. 1) and by Council Regulation (EEC) No 2455/93 of 2 September 1993 (OJ 1993 L 225, p. 1). MSG produced and exported by companies from which undertakings had been accepted by the Commission pursuant to Regulation No 547/90, Decision 92/493/EEC of 12 October 1992 accepting undertakings offered in connection with the review of anti-dumping measures applicable to certain imports of MSG originating in Indonesia and terminating the investigation (OJ 1992 L 299, p. 40) and Decision 93/479/EEC of 30 July 1993 accepting undertakings offered in connection with the review of anti-dumping measures applicable to certain imports of MSG originating in Indonesia, the Republic of Korea, Taiwan and Thailand (OJ 1993 L 225, p. 35) was exempted from definitive duties. The applicant was amongst the companies benefiting from exemption. 4 On 10 May 1994 Orsan, the sole Community producer of MSG, lodged with the Commission a request for a review under Article 14 of Council Regulation (EEC) No 2423/88 of 11 July 1988 on protection against dumped or subsidised imports from countries not members of the European Economic Community (OJ 1988 L 209, p. 1, hereinafter the basic regulation), on the ground, inter alia, that MSG had been imported into the Community at prices lower than those required by the existing price undertakings. By notice published on 9 July 1994 the Commission initiated a review of the measures concerned (OJ 1994 C 187, p. 13). 5 On 12 July 1994 the Commission sent the applicant a questionnaire, and in October 1994 it conducted a verification at the applicant's offices in Seoul. On that occasion, the applicant filed a submission with the Commission in which it stated that Orsan imported substantial quantities of MSG from Brazil at prices significantly lower than the prevailing market prices. 6 On 8 June 1995 the Commission, considering that even if the export prices, taken at their face value, did correspond to the terms of the undertakings, the level of the resale prices of the merchandise in the Community nevertheless constituted a clear indication of non-compliance with the undertakings, sent a disclosure letter to the applicant announcing its intention to withdraw the latter's price undertaking and to replace it with a provisional anti-dumping duty based on the facts established prior to acceptance of the price undertaking. 7 On 18 July 1995 the Commission adopted, pursuant to Article 10(6) of the basic regulation, Regulation (EC) No 1754/95 imposing a provisional anti-dumping duty on imports of MSG originating in Indonesia, the Republic of Korea, Taiwan and Thailand (OJ 1995 L 170, p. 4). MSG produced and exported by the applicant was subjected to a provisional duty of ECU 0.163 per kilogram. 8 On 19 January 1996 the Council adopted Regulation (EC) No 81/96 amending Regulation (EEC) No 2455/93 imposing definitive anti-dumping duties on imports of MSG originating in Indonesia, the Republic of Korea and Taiwan and collecting definitively the provisional duties imposed and terminating the proceeding with regard to Thailand (OJ 1996 L 15, p. 20, hereinafter the contested regulation). MSG produced and exported by the applicant was subjected to a definitive duty of ECU 0.286 per kilogram. 9 The recitals in the contested regulation relating to determination of the export price are worded as follows: (25) Export prices reported by all cooperating producers in Indonesia, Korea and Taiwan in their replies to the Commission's questionnaire corresponded to the price levels of the price undertakings. However, a verification of these export prices confirmed the allegation in the review application that the price undertakings had been violated and that the export prices reported were unreliable. (26) The above conclusion was reached after consideration of the following facts: the Commission requested information on resale prices for the product concerned as well as information on the costs between importation and resale from all importers having purchased monosodium glutamate from those exporters which cooperated in this review. A number of importers supplied the requested information on resale prices and costs and this information was verified at the premises of those importers which agreed to cooperate further in the investigation. It was found that these latter importers, which had sourced the product concerned from the cooperating exporters in Korea, Indonesia and Taiwan, had all sold the product concerned on the Community market at a loss during the period investigated and, in some cases, the resale price did not even cover the purchase price. This was a regular pattern of pricing behaviour, spanning the entire investigation period, for which no convincing reason could be advanced other than the existence of compensatory arrangements. In addition, clear evidence was found during the verification visits to certain importers that the undertakings accepted from Miwon Co. Ltd (Korea) and PT Indomiwon Citra Inti (Indonesia) had been violated, i.e. that the import prices were not at the level of the price undertakings as demonstrated. In the case of the Indonesian company, the violation was evidenced by the issue of credit notes relating to sales of the product concerned and, in the case of the Korean company, [by] the existence of correspondence referring to prices substantially below the undertaking price. The above facts alone show that the actual export prices for the transactions concerned were significantly lower than those reported at the undertaking price level. In the above circumstances, which strongly support the existence of compensatory arrangements and the unreliability of export prices reported, it was concluded that the export prices reported by the cooperating exporters should be reconstructed in accordance with Article 2(8)(b) of the basic regulation, i.e. on the basis of the prices at which the imported product was first sold to independent customers, allowance being made for all costs incurred between importation and resale and for a reasonable profit margin for the importers concerned. (27) Accordingly, for the cooperating exporters in Korea, Taiwan and Indonesia, the export price was constructed by deducting from the weighted average resale prices of each of the cooperating importers to the first independent customer an amount which corresponded to the importers' costs between importation and resale plus an amount for profit of 5%. This amount of profit was considered reasonable as it was in line with that considered appropriate for the product concerned in previous investigations and was not contested. An additional deduction was made for customs duty and other costs, such as ocean freight and insurance, to arrive at an ex-works level in the countries of origin. (28) For those transactions by the cooperating producers for which information on resales by importers could not be obtained, it was concluded that, in the light of the facts revealed by the verification of resale prices of monosodium glutamate exported by those producers carried out at the seven importers referred to in recital 13, the export prices submitted by exporters had to be disregarded for the above same reasons. The export price therefore had to be established, in accordance with Article 7(7)(b) of the basic regulation, on the basis of the facts available, i.e. it was considered that actual export prices in these cases were at the same level as the export prices reconstructed as described in recitals 25 to 27. Procedure and forms of order sought by the parties 10 The applicant brought the present action on 12 April 1996. 11 By application lodged on 28 August 1996, the Commission sought leave to intervene in support of the form of order sought by the Council. By order of the President of the Fifth Chamber, Extended Composition, of the Court of First Instance of 16 October 1996, the Commission was granted leave to intervene. However, the Commission has not lodged any written statement in intervention. 12 Upon hearing the report of the Judge-Rapporteur, the Court of First Instance (Third Chamber, Extended Composition) decided, first, to adopt measures of organisation of procedure pursuant to Article 64 of the Rules of Procedure, consisting of written questions to the Council, and, second, to open the oral procedure. 13 The Council replied to the written questions by letter sent by registered post on 22 April 1999. The parties presented oral argument and their replies to the Court's oral questions at the hearing on 27 April 1999. 14 The applicant claims that the Court should: - annul the contested regulation in so far as it concerns the applicant; - order the Council to pay the costs. 15 The Council contends that the Court should: - dismiss the application; - order the applicant to pay the costs. Law 16 The applicant relies on two pleas in support of its application. The first plea alleges infringement of Article 2(8) of the basic regulation. By its second plea, the applicant maintains that the Council erred in its assessment of the injury caused to the Community industry. 1. The first plea, alleging infringement of Article 2(8) of the basic regulation Arguments of the parties 17 The applicant maintains that the Commission and the Council wrongly determined the export price by reference to the export prices constructed on the basis of the resale prices charged by some of the applicant's independent importers, pursuant to Articles 2(8)(b) and 7(7)(b) of the basic regulation, instead of using the export prices actually charged by the applicant, as required by Article 2(8)(a) of the basic regulation. 18 The applicant observes, as a preliminary point, that the findings concerning the alleged unreliability of the export price were based on information obtained from the importers at whose premises verification visits took place in the autumn of 1995, whereas the Commission had already informed the applicant that it considered its export price to be unreliable in a letter of 8 June 1995. Thus, the documentary evidence on which the Commission purportedly relied was discovered several months after the Commission had made the findings in question. 19 The applicant also argues that there is nothing to justify a lowering of the standard of proof to which the institutions are subject in anti-dumping proceedings compared with that required in other fields, particularly competition cases. It observes in that connection, first, that Article 7(3)(a) of the basic regulation authorises the Commission to request Member States to supply it with information and to carry out all necessary checks and inspections, particularly amongst importers, traders and Community producers. The Commission has accused the applicant of having granted secret compensation, which is tantamount to an accusation of serious tax evasion, whereas it could have called on the Member States to carry out all necessary checks at the importers' premises. The Member States could have used all the investigative powers available to them under their domestic customs and tax legislation to determine whether secret compensation was indeed received by the importers concerned. Next, the applicant points out that the Court of Justice has stated that the institutions must be particularly scrupulous with regard to respect for fundamental rights in anti-dumping proceedings, in view of the fact that such proceedings do not provide all the procedural guarantees for the protection of the individual which may exist in certain national legal systems (judgment of the Court of Justice in Case C-49/88 Al-Jubail Fertilizer and Saudi Arabian Fertilizer v Council [1991] ECR I-3187 and point 73 of the Opinion of Advocate General Darmon in that case, at I-3221). Lastly, it recalls that one of the fundamental principles of law common to all the Member States is that guilt cannot be presumed. 20 The applicant notes that, according to Article 2(8)(a) of the basic regulation, the export price must be determined on the basis of the actual export price, that is to say, the price actually paid or payable for the product sold for export to the Community, and that recourse should be had to constructed export prices only in the three cases provided for in Article 2(8)(b), namely, where there is no export price, where it appears that there is an association or a compensatory arrangement between the exporter and the importer or a third party, or where for other reasons the price actually paid or payable for the product sold for export to the Community is unreliable. 21 The applicant puts forward seven arguments to show that the institutions' finding that the reported export prices were unreliable is flawed. 22 First, the applicant maintains that the institutions were wrong to assume that the only possible explanation for the relatively low resale prices charged by independent importers was the grant of compensation by the exporter. In its view, the premiss on which the institutions' reasoning rests, namely that each and every importer always resells every single item which it imports at a price covering its purchase costs, its selling, general and administrative expenses plus a reasonable profit margin, is incorrect. As explained by one of the applicant's independent exporters, Tang Frères, an importer may very well decide to realise a high profit on certain items and a lower one on others, and even to resell certain items at a loss for a variety of perfectly legitimate reasons, such as the level of market prices or competition from local producers or other importers. Moreover, it is apparent from the 1960 Second Report of the GATT Group of Experts on Anti-Dumping and Countervailing Duties that it is not uncommon for importers to resell at a loss and that there is no reason to assume automatically in such cases that the exporter is dumping. The applicant points out in that regard that its independent importers did not make a loss on their purchases since they resold MSG at a price higher than the purchase price. 23 The applicant also observes that the information on resale prices relied upon by the Commission relates to only 20.48% of all its sales of MSG within the Community. It asserts that the inadequacy of the Commission's investigation undermines the validity of its conclusions. 24 Second, the applicant points out that the independent importers investigated by the Commission explained that they had not been able to charge higher resale prices for MSG because of the low prices charged on the Community market by the complainant Orsan. 25 Having been able to consult the Commission's confidential file concerning two of its importers, namely Tang Frères and Scanchem UK Ltd, the applicant was able to discover that resales of MSG purchased from it accounted for only 1.39% of Scanchem's turnover in 1994 and less than 0.19% of that of Tang Frères in the same year. In view of those small percentages, the profit achieved on the resales of MSG could not have perceptibly affected the overall profitability of the importers concerned. The fact that, as pointed out by the Council, Scanchem purchased four shipments of MSG from Miwon during the investigation period is not material, since those four shipments accounted for only a minuscule fraction of its turnover. 26 Tang Frères explained to the applicant that it had purchased MSG because there was a demand on the part of some of its customers for the size of crystals produced by Miwon. The applicant has produced a written statement by Tang Frères in the following terms: It is incorrect that our resale prices for MSG purchased from Miwon would have been abnormally low ... the margin obtained by Tang Frères for Miwon MSG is of the same order as that obtained for MSG purchased from Orsan and Ajinomoto. 27 As regards the Council's statement that no reasons were given for Tang Frères' pricing behaviour, the applicant observes that there is no evidence in the file that the Commission ever requested Tang Frères to explain why it was reselling MSG at the price charged by it. The applicant requests the Court to order the Council to produce the reports of the Commission's verification visits to Tang Frères' premises, in order to establish whether the Commission's investigators specifically asked Tang Frères whether, and in what form, the latter had received compensation from Miwon. 28 Similarly, Scanchem stated, in a letter signed by Mr Currie which it sent to the applicant on 15 December 1995, that its resale prices would be low in some cases but only to get rid of the material by meeting the prices of Orsan. The applicant points out in its reply that the Council totally omits to comment on that statement by Scanchem. Orsan's sales at very low prices have never been denied by the Commission or by the Council. 29 This appears to confirm that the explanation for Scanchem's resale price level is to be found in the pressure exerted by the pricing behaviour of the complainant Orsan. The applicant likewise requests the Court to order the Council to produce the reports of the Commission's verification visits to Scanchem's premises, in order to establish whether the Commission ever asked Scanchem whether, and in what form, the latter had received compensation and what reply was given. 30 Third, the applicant maintains that the Scanchem correspondence referred to in recital 26 in the contested regulation does not in any way confirm that the actual export prices for the transactions concerned were significantly lower than those reported at the undertaking price level. 31 As regards the correspondence concerning an invoice dated 13 December 1992 (purchase order No 92785), the applicant points out, first, that that correspondence is outside the investigation period and cannot therefore constitute evidence that Miwon's export prices were unreliable. Next, the lower price referred to in the correspondence simply related to purchases of MSG for resale outside the European Community. Lastly, the Commission has found no evidence that Scanchem ever purchased MSG from the applicant at prices lower than the export prices reported. 32 As regards the correspondence relating to purchase order No 93088, invoiced by Miwon on 22 May 1993, the applicant notes, first, that that correspondence was not referred to in the Commission's disclosure letter of 8 December 1995, in which the applicant was informed by the Commission of the main facts and considerations on the basis of which the Commission intended to recommend the imposition of anti-dumping duties, and that it was invoked for the first time in the Council's defence. Consequently, the use of that evidence is questionable. Next, the applicant maintains that the support price referred to in that correspondence relates to purchases for resale outside the Community. The applicant asserts that, at the time of Scanchem's purchase, it was not yet known where the MSG forming the subject-matter of purchase order No 93088 would be sold. For that reason, the applicant's calculations were based on a world price for possible sales outside the Community. The difference between the undertaking price and the world price would have been transferred to Scanchem's account if the shipment had ultimately been sold outside the Community, but, since that did not happen, the support price was never paid. Moreover, during the verification visit to Scanchem's premises, the Commission found no trace whatsoever of any compensatory payments. According to the applicant, the documents in issue merely prove that there were two prices: the undertaking price for the Community and the world price for sales outside the Community. As regards the reference in certain faxes to inland freight from Felixstowe to Manchester, the applicant questions whether the Commission ever raised that point during the verification visit to Scanchem's premises, pointing out that, since Manchester is only 25 km from Scanchem's premises, that transportation did not necessarily mean that the MSG could not be subsequently transported to another destination, possibly outside the Community. 33 The applicant concludes from the foregoing that the Scanchem correspondence does not in any way confirm the existence of compensatory arrangements. 34 Fourth, the institutions' findings are vitiated by the same defect as that identified by the Court of Justice in Joined Cases 29/83 and 30/83 Compagnie Royale Asturienne des Mines and Rheinzink v Commission [1984] ECR 1679, paragraph 16, in that it is manifest in the present case that the grant of compensation by the applicant cannot be the only plausible explanation for the importers' pattern of resale prices. First, the importers have explained that they were unable to charge higher resale prices for MSG purchased from the applicant because of the pressure exerted on prices by, inter alia, the Community producer Orsan. Second, since MSG purchases from the applicant accounted for only a minuscule percentage of the importers' turnover, those importers were able to resell the products with reduced profit margins without jeopardising their overall profitability. 35 Fifth, the Commission found no evidence whatsoever of payment of any compensation by the applicant to its importers, or of the receipt of any compensation by the importers from the applicant, in the course of the verification visits to the importer's premises and the applicant's premises in 1994 and 1995. The applicant adds that Scanchem and Tang Frères submitted written statements in the course of the administrative proceeding (see paragraphs 26 and 28 above) confirming that they had not received any compensation, in whatever form, from Miwon with respect to MSG purchased from Miwon for importation into the EEC. 36 Sixth, the applicant asserts that, since the institutions wrongly found that the applicant had granted compensation to the independent importers who cooperated in the investigation, there was no valid basis for applying Article 7(7)(b) to the transactions which it entered into with importers who did not provide the Commission with information concerning their resales. 37 Seventh, the applicant maintains that the dumping margin calculated by the institutions is manifestly erroneous, since it is not based on the actual export prices charged by the applicant, as required by Article 2(8)(a), given that the importers are independent and there is no basis for concluding that there was a compensatory arrangement between the applicant and its exporters. 38 The Council disputes the validity of the arguments put forward by the applicant. Findings of the Court 39 The applicant argues that the institutions were wrong to conclude that the prices actually invoiced by Miwon to the independent importers were unreliable and that it was necessary to apply a constructed export price in accordance with Articles 2(8)(b) and 7(7)(b) of the basic regulation. 40 According to Article 2(8)(b) of the basic regulation, the export price should be constructed where there is no export price or where it appears that there is an association or a compensatory arrangement between the exporter and the importer or a third party, or that for other reasons the price actually paid or payable for the product sold for export to the Community is unreliable. As is apparent from that list of criteria, and in particular from the use of the words where it appears and for other reasons, the institutions have a certain latitude in deciding whether to apply Article 2(8)(b) of the basic regulation, and recourse may be had to the constructed export price not only where the institutions obtain actual evidence of the existence of a compensatory arrangement but also where such an arrangement appears to exist or the export price reported appears to be unreliable. 41 In the present case, the institutions concluded, in the third paragraph of recital 26 in the contested regulation, that the export prices should be reconstructed in accordance with Article 2(8)(b) of the basic regulation, on the ground that the circumstances of the case strongly support the existence of compensatory arrangements and the unreliability of export prices reported. 42 Moreover, consideration of the question whether or not the export prices reported by the applicant were reliable necessarily entails complex economic assessments in respect of which the institutions enjoy a wide discretion, so that the Court's power of review is restricted (Case T-97/95 Sinochem v Council [1998] ECR II-85, paragraph 51). 43 It is necessary, therefore, to consider whether the Council committed a manifest error of assessment in finding that, having regard to the matters referred to in the contested regulation, the export prices were not reliable. 44 It is apparent from recital 26 in the contested regulation (as set out in paragraph 9 above) that the institutions based their conclusions on the following three points: - as regards the importers' pricing behaviour, it was found that those who purchased MSG from the exporters (including the applicant) who agreed to cooperate had all sold the product concerned at a loss on the Community market during the investigation period and that, in certain cases, the resale price did not even cover the purchase price; - as regards the absence of any explanation other than that put forward by the institutions, there can be no convincing reason, other than the existence of compensatory arrangements, to explain that regular pattern of pricing behaviour, spanning the entire investigation period; - as regards the documentary evidence supporting the institutions' findings, the verification visits to certain importers clearly proved that the undertakings accepted from Miwon (Korea) and Indomiwon (Indonesia) had been violated. The violation was evidenced, in the case of the Indonesian company, by the issue of credit notes relating to sales of the product concerned and, in the case of the Korean company, by the existence of correspondence referring to prices substantially below the undertaking price. 45 It is therefore necessary to consider, first, whether the importers' pricing behaviour was such as to permit the institutions, in the absence of any alternative explanation, to infer the existence of compensatory arrangements, next, whether or not the applicants have provided any such alternative explanation and, finally, whether the documentary evidence confirms or reinforces the conclusions reached with respect to the first two points. The importers' pricing behaviour 46 It must be noted, first, that, although the applicant has challenged the conclusions reached by the institutions, it has not denied the findings of fact on which those conclusions were based. It has merely claimed that the independent importers suffered no losses on their purchases since they resold the MSG for more than the purchase price. That affirmation is not supported by any proof. On the contrary, in his statement of 15 December 1995, produced by the applicant itself, Mr Currie, on behalf of Scanchem, indicated that losses had been made on the sale of MSG purchased from the applicant. In any event, the applicant's assertion does not in any way disprove the institutions' finding that all the independent importers resold at a loss, since the institutions rightly considered that sales at prices which did not cover the purchase price plus a sum corresponding to selling costs, general and administrative expenses and a reasonable profit margin constituted sales at a loss. 47 The Court therefore finds it established that all of the importers who purchased MSG from the applicant resold it at a loss and that three of them even resold the product at a price lower than the purchase price. 48 Next, that pricing behaviour was adopted by all of the importers who cooperated in the investigation. The applicant's argument that it is not unusual for an importer to resell at a loss - which is, indeed, recognised by the 1960 Second Report of the GATT Group of Experts - is therefore irrelevant in the present case, since, as the defendant has asserted without being contradicted by the applicant, this was not something which happened occasionally but rather a constant, general practice followed by all the importers who cooperated in the investigation. 49 It should also be noted that, according to a further assertion by the defendant which, again, has not been contested by the applicant, that pricing behaviour relates not merely to a few isolated transactions concluded by the importers but to the overall profitability of the importation of MSG by each of them. 50 Whilst, as the defendant rightly concedes, an importer may for one reason or another decide not to make a profit on a given transaction, it would none the less be extraordinary if none of the importers who cooperated had made any profit on the imports in question and yet they all, none the less, continued to import the product throughout the investigation period. 51 Lastly, the applicant asserts that, inasmuch as the Commission's findings concerning the importers' pricing behaviour concern only 20.48% of all Miwon's sales of MSG within the Community, they are not representative, and that they therefore lend insufficient support to the conclusion that there was a breach of the undertaking. 52 It should be noted in that regard, first, that the basic regulation contains no direct or indirect requirement that the information on which the Commission or the Council bases its view that an operator has committed a breach of his undertaking must relate to a minimum percentage of his sales. On the contrary, any breach of an undertaking is sufficient to justify the withdrawal by the Commission of its acceptance of the undertaking and its replacement of that undertaking by an anti-dumping duty. The Commission has a discretion to accept or refuse a price undertaking; in particular, it may refuse such an undertaking where it considers that it would be difficult to verify its application. In the same vein, Article 10(5) of the basic regulation provides that the mere failure by a party from whom an undertaking has been accepted periodically to provide information permitting verification of pertinent data is to be regarded as a violation of the undertaking. A fortiori, therefore, where such a violation is found actually to have been committed, even if it concerns only a relatively small percentage of the turnover of the operator in question, that is sufficient to lead to a withdrawal by the Commission of the undertaking. Second, it should be noted that the Council stated in its rejoinder that the percentage of 20.48% referred to the findings giving rise to the adoption of Regulation No 1754/95, but that, in the context of the contested regulation, the Commission was able to obtain information from cooperating importers covering 30% of the applicant's total export sales during the investigation period. The determination of a value or the reaching of a finding based on sample data is normal practice and is not per se open to criticism, especially in the context of the anti-dumping rules, provided that the sample in question is sufficiently representative. However, it should also be noted in that regard that the closing words of Article 2(13) of the basic regulation provide that sampling techniques may be applied to establish export prices in cases involving a significant volume of transactions. In the present case, the Commission's analysis, which related to eight importers accounting for approximately 30% of the applicant's sales of MSG in the Community, must be regarded as representative. Third, the applicant has not cited any specific case casting doubt on the Commission's finding that the importers who agreed to cooperate made no profit on the imports of MSG supplied by the applicant. The fourth and final point to note is that the applicant has not denied that the Commission attempted to obtain information concerning resale prices from as many importers as possible. 53 It follows that, subject to any valid alternative explanation, the importers' pricing behaviour must be regarded as a relevant factor for the purposes of establishing the unreliability of the export prices reported by the applicant and/or the existence of compensatory arrangements. Alternative explanations 54 It is necessary, in accordance with the case-law concerning the indirect method of proof (see the judgments of the Court of Justice in Compagnie Royale Asturienne des Mines and Rheinzink v Commission, cited above, and in Joined Cases C-89/85, C-104/85, C-114/85, C-116/85, C-117/85 and C-125/85 to C-129/85 Ahlström Osakeyhtiö and Others v Commission [1993] ECR I-1307), to consider whether the applicant has supplied any alternative explanations which shed a different light on the facts established by the institutions by providing reasons other than compensatory arrangements to justify the importers' pricing behaviour. 55 As regards, first, the allegation that the independent importers who cooperated in the investigation were unable to charge higher resale prices for the MSG because of the pressure exerted on prices by, inter alia, the Community producer Orsan, it should be noted at the outset that the applicant has produced no real evidence to show that the Community producer actually charged low prices on the Community market. Next, the Court notes that the applicant's argument is based only on the statement made on 15 December 1995 by Mr Currie on behalf of Scanchem (see paragraph 26 above), according to which the prices would be low in some cases, but only in order to dispose of the product. That attempt to explain is not persuasive. Scanchem indicated in that statement that it had suffered losses on that market and that Orsan was fixing market prices at a level which was so low that none of the parties to the undertaking could hope to match them, yet it nevertheless purchased four shipments of MSG from the applicant during the investigation period. However, any reasonable economic operator would have stopped importing the product once it realised that it could not make any profit on it whatsoever. Lastly, no argument has been put forward to the effect that it would have been difficult for Scanchem to stop purchasing MSG from the applicant, on the grounds, for example, that it was bound by long-term contracts with Miwon or that MSG formed part of a wide range of products bought by Scanchem from the applicant. It follows that, in the absence of any evidence other than that isolated statement by Scanchem, the pressure on prices allegedly exerted by Orsan has not been proven and cannot constitute an alternative explanation for the importers' pricing behaviour. 56 As regards, second, the argument that, because the purchases of MSG made by Tang Frères and Scanchem respectively accounted for only a tiny fraction of their turnover, the resale by them of MSG purchased from the applicant could not have had any perceptible effect on the overall profitability of the importers concerned, it must be observed that, contrary to the applicant's assertion, the institutions' reasoning is based not on the inference that the resales of MSG purchased from the applicant accounted for a significant proportion of the turnover of the various importers but on the finding that the MSG which the importers who cooperated in the investigation purchased from the applicant was invariably resold by them at a loss. It would not normally be in the interests of any importer to suffer a loss on any percentage of his turnover, however small, by concluding loss-making transactions. Yet neither the applicant nor the independent importers concerned have provided any specific, credible explanation for the fact that, despite the losses made, they continued to import MSG from the applicant throughout the investigation period. 57 Third, the argument that Tang Frères purchased MSG from the applicant because there was a specific demand for the size of crystals produced by Miwon must also be rejected. Contrary to the applicant's assertion, a specific demand for a given product enables the vendor to escape the pressure of competition and thus to make a profit, which may be sizeable, on the resale of that product. Once again, the applicant has not even sought to claim that Tang Frères had any special reasons for purchasing the allegedly specific type of MSG from it, for example in order to meet the needs or demands of certain of its customers with whom it had a substantial turnover of business in other products and who might have withdrawn their custom if Tang Frères did not also supply them, at a favourable price, with MSG purchased from the applicant. On the contrary, it is apparent from the minutes of the meeting between the applicant's adviser and Tang Frères that the latter did not import from the applicant any product other than MSG. In the absence of any other consistent evidence, the alternative explanation alleging a specific demand for a certain type of crystals is unreliable and does not provide a reasonable explanation for that importer's pricing behaviour. 58 Fourth, the allegation that Tang Frères' profit margin was of the same order as that obtained for MSG purchased from Orsan and Ajinomoto must be rejected, since it has been found that all the independent importers - including, therefore, Tang Frères - made a loss on the resale of the MSG purchased from the applicant. 59 Fifth, as regards the statements of Tang Frères and Scanchem (see paragraphs 26 and 28 above) that they received no compensation, it will be noted that the wording of those statements, including the opening words, is completely identical, and Scanchem even appears simply to have signed the pre-drafted statement without going so far as to recopy it, as is shown by the fact that beneath the statement itself there appear the words [signature] and [date] and that Scanchem has added a handwritten remark. Those statements do not, therefore, emanate directly from the two importers in question, having been drafted by a third person, probably the applicant's adviser, whose fax number appears at the top of the letter. Moreover, the applicant maintains very good relations with those two importers, since they allowed it, in particular, to consult the Commission's confidential file relating to them. It follows that those statements, drawn up in tempore suspecto in order to meet the requirements of the applicant's case, lack credibility and cannot be taken into account. 60 The applicant considers that it is necessary to establish whether the Commission's investigators asked Tang Frères and Scanchem whether, and in what form, they received any compensation from Miwon. It therefore requests the Court to order the Council to produce the Commission's reports on the verification visits made to Tang Frères' premises. Since the Court already has before it written statements made in that connection by Tang Frères and Scanchem, there is no need to order the measure of inquiry applied for. 61 Sixth, the applicant is wrong in its view that the Council cannot rely on the fact that no reason has been put forward to explain Tang Frères' pricing policy, on the ground that there is no evidence on the file showing that the Commission ever requested Tang Frères to explain why it was reselling MSG at the price charged by it. Since Tang Frères remains unable to provide a cogent explanation concerning its resale pricing policy, there is nothing to be gained from establishing whether or not the officials of the Commission questioned it in that regard during the course of the investigation. In addition, the Council states in its rejoinder that the Commission officials did in fact question Tang Frères in that connection and that the latter stated, by way of justification for its purchases of MSG from the applicant, that there was a specific demand for it on the part of one of its customers. Be that as it may, that explanation is not persuasive, being based, as noted above, on the existence of a specific demand. 62 Seventh, the argument that Tang Frères suffered no loss because it resold the MSG at a price higher than the purchase price cannot constitute an alternative explanation either. As stated above (paragraph 46), the institutions rightly considered that sales at prices which did not cover the purchase price plus a sum corresponding to selling costs, general and administrative expenses and a reasonable profit margin constituted sales at a loss. In addition, the applicant has not put forward any argument showing that the proposition on which the institutions based their findings is incorrect. Lastly, it must be borne in mind that the applicant has not in any event challenged the defendant's assertion that three out of the eight independent importers who cooperated in the investigation resold MSG at a price lower than the purchase price. 63 Finally, the applicant's attempts to provide an alternative explanation for the importers' resale policy concern only two of the importers, Tang Frères and Scanchem, whereas the institutions based their findings on an analysis of the data relating to eight importers. Consequently, even if those reasons put forward by the applicant were capable of providing an explanation for the resale pricing policy of those two importers - quod non -, they are not enough in any event to entail the annulment of the contested regulation. 64 It follows that none of the alternative explanations put forward by the applicant to justify the independent importers' pricing behaviour is convincing. The documentary evidence 65 According to recital 26 in the contested regulation, the verification visits clearly showed that the undertakings given by Miwon were violated. The regulation states that the violation was evidenced, in the case of the applicant, by the existence of correspondence referring to prices substantially below the undertaking price. That correspondence relates to transaction No 92785, dated 13 December 1992, and transaction No 93088, dated 22 May 1993. - The correspondence relating to transaction No 92785 66 The applicant makes the preliminary point that that correspondence concerns a delivery made outside the investigation period, and that it cannot therefore be relied on as evidence that its export prices were unreliable. 67 That objection must be rejected. Whilst it is clear that a finding by the institutions of a breach of an undertaking can be based only on facts occurring after that undertaking was given, the basic regulation contains no provision indicating, either expressly or by implication, that, for the purposes of establishing a breach of a price undertaking, only transactions relating to the investigation period may be taken into consideration. On the contrary, Article 10(6) of the basic regulation provides that where the Commission has reason to believe that an undertaking has been violated, it may apply provisional anti-dumping duties forthwith on the basis of the facts established before the acceptance of the undertaking. Since the Commission is not even bound to initiate a fresh investigation, it cannot be required to consider only the documents relating to the investigation period. Moreover, the Commission generally refuses to accept undertakings offered by producers who have previously committed a breach of their undertaking. 68 The fact that the contested regulation was adopted in the context of a review under Article 14 of the basic regulation - and not merely on the basis of Article 10(6) - which provides, where the circumstances so require, for the reopening of an investigation in accordance with Article 7, is not such as to limit the investigation, for the purposes of verifying whether the undertaking has been violated, solely to matters arising during the investigation period. Quite apart from the reasons mentioned above, it must be borne in mind, first, that the request for a review was based, in particular, on the allegation that the price undertakings had been violated and, second, that the documents in question were not used to calculate the export price but only to determine the method to be used to calculate the export price, which was then calculated on the basis of the data relating to the investigation period, in accordance with Article 7 of the basic regulation. For the purposes of determining whether reported prices are reliable, the institutions must be able to take all the relevant circumstances into account. 69 It follows that it was legitimate for the institutions to take the correspondence in question into consideration for the purposes of determining whether the prices reported by the applicant were reliable. 70 As regards the conclusions drawn from the correspondence relating to transaction No 92785, that correspondence clearly shows a breach of the price undertaking given by the applicant. Although the official price appearing on the invoice indicates, in accordance with the undertaking, a rate of 1 515 United States dollars (USD) per tonne, a fax sent to Scanchem by its agent in Korea, Kiyu, states: Mr S H Lee asking help that although MWTS [Miwon Trading and Shipping Co.] agreed price net USD 1 290/MT CIF Manchester per MWTS fax 27.11.92, now, MWTS to do price adjust as net USD 1 310/MT, actual invoice USD 1 515 due to arised high inland charge GBP 264. Another fax from MWTS to Scanchem refers to the same shipment in the following terms: As we informed you through Mr Yung Chul Kim, the net price for this order shall be USD 1 320.-/MT due to inland freight from Felixstowe to Manchester. 71 The applicant asserts that the lower price referred to in that correspondence related to MSG purchased for resale outside the Community, which was not covered by the price undertaking. That explanation is not credible. The first fax refers to arised high inland charge, whereas the second mentions inland freight from Felixstowe to Manchester. Similarly, the invoice addressed by the applicant to Scanchem states that the product was sold for direct export to the Community market. In addition, the defendant has stated, without being contradicted by the applicant, that Scanchem's internal calculation in respect of that shipment showed that Community customs duty was in fact paid at Felixstowe following delivery. Lastly, the applicant itself has expressly confirmed in its reply that Scanchem did not sell any shipment of MSG outside the Community during the investigation period. 72 The Court finds that the documents relating to transaction No 92785 clearly mention an agreed price lower than the undertaking price and that they do not in any way contemplate a possible sale outside the Community. The explanations which the applicant attempts to provide in its reply, to the effect that the lower price referred to is that which would have been applied if the shipment had ultimately been sold outside the Community, cannot be regarded as credible. - The correspondence relating to invoice No 93088 73 It is common ground that the documents relating to this transaction were not annexed to the Commission's disclosure letter of 8 December 1995. Nevertheless, the Council considers that it is entitled to rely on them, on the grounds that the behaviour which they demonstrate does not differ from that shown by the correspondence relating to transaction No 92785 and that they merely confirm what has already been proven. The Council adds that the essential facts and findings contained in the disclosure letter of 8 December 1995 are not the documents as such but the fact that compensatory payments were agreed between Scanchem and the applicant. 74 The Council's argument cannot be accepted. Documents to which the applicant has not been given access during the administrative proceeding and which are not referred to in the contested regulation cannot be accepted as documentary evidence of the applicant's breach of its price undertaking. If the concept of the right to a fair hearing is not to be rendered meaningless, it is not enough to communicate to the operator concerned the nature of the complaints made against him; he must also be given sight of the documents which allegedly substantiate those complaints. 75 However, as is apparent from the case-file, and as the applicant confirmed at the hearing in response to a question put by the Court, the applicant, having submitted an authorisation emanating from Scanchem, was ultimately able to take copies of all the documents relating to Scanchem, at a time when it was duly able to make observations on the disclosure letter. In those circumstances, the applicant's objection concerning the use of those documents must be rejected, since it was given a proper opportunity to put forward its comments on those documents and therefore to exercise in good time its right to a fair hearing. 76 As regards the analysis of the documents relating to transaction No 93088, the Court notes, first, that those documents refer, once again, to an official invoiced price of USD 1 515 and to a support price of USD 1 260. Second, Kiyu's fax of 28 June 1993 mentions a compensation mechanism in the following terms: Your P/O No MSG 93088. Total amount of support is USD 3 226.50. Wish to do this way: MWTS wish to give you total commission USD 1 350 against your PO/No 93121. In this case, 3 226.50 minus 1 350.00 = USD 1 876.50. If you acceptable commee [sic] USD 1 350.00 against P/O No 93121, your balance total support will be USD 1 876.50 against your P/O No 93088. If you accept above, they will remit USD 1 876.50 to your account at National Westminster Bank. 77 Those documents constitute direct evidence which clearly establishes, first, a sale price lower than the undertaking price and, second, the existence of a mechanism aimed at compensating for the difference between the official price and the real price. 78 The applicant's attempts to explain and Scanchem's statement (see paragraph 28 above) are totally lacking in credibility and cannot cast any doubt on the conclusions drawn from the analysis of that direct evidence. Thus, the term support price cannot, as the applicant maintains, be interpreted as meaning price for sales outside the Community. The documents make no reference to any sale outside the Community. On the contrary, the invoices state that the product was sold for direct export to the Community market; furthermore, the customs duties were paid immediately after delivery. The allegation that the commission referred to in the document corresponds to the difference between the undertaking price and the world price which would have been paid to Scanchem if the shipment had ultimately been sold outside the Community is scarcely any more credible, and is inconsistent with the unconditional offer to pay that commission. Similarly, as the defendant points out, the calculations made by the applicant are incorrect, and the commission of USD 1 350 is not calculated by reference to transaction No 93088; instead, it relates to transaction No 93121, which concerns another of the applicant's products. Lastly, the fact that the Commission found no trace of that commission having actually been paid does not alter the fact that the applicant and Scanchem agreed compensatory arrangements. Moreover, since the documents at issue were not discovered until the end of the visit, the Commission did not have an opportunity of checking all of Scanchem's bank accounts. 79 Furthermore, the Commission also discovered certain credit notes relating to exports by Indomiwon, an Indonesian producer of MSG owned as to 50% by the applicant, which clearly show that compensatory payments were made. 80 It follows that the documents relating to transaction No 93088 in fact show that the applicant and Scanchem agreed that compensatory payments were to be made or that the prices to be charged were to be lower than the undertaking price. 81 As is apparent from the foregoing, the arguments put forward by the applicant do not provide an alternative explanation for the importers' pricing behaviour; nor do they weaken the probative value of the documents relating to transactions Nos 92785 and 93088 confirming the institutions' findings. Consequently, the contested regulation is correct in concluding that the circumstances of the case strongly support the existence of compensatory arrangements and the unreliability of export prices reported and that it was therefore appropriate to reconstruct the export prices in accordance with Article 2(8)(b) of the basic regulation. 82 In the light of that finding, it is necessary to reject the last three arguments relied on by the applicant. First, the argument based on the judgments of the Court of Justice in Compagnie Royale Asturienne des Mines and Rheinzink and in Ahlström Osakeyhtiö and Others, cited above, is unfounded, since, in contrast to those cases, neither the applicant nor its importers have succeeded, in the present case, in proving any circumstances which shed a different light on the facts established by the Commission and which thus provide a plausible explanation of the facts capable of displacing that given in the contested regulation. 83 Second, since the arguments concerning the alleged misapplication of Article 7(7)(b) of the basic regulation are founded solely on the assertion that the institutions erred in concluding that the reported export price was unreliable, they must also be rejected, for the same reasons. 84 Third, the applicant's allegation that the institutions wrongly failed to establish the export price in accordance with Article 2(8)(a) of the basic regulation, and that they therefore established an excessively high dumping margin, is likewise unfounded, since the institutions were right to reject the export price reported by the applicant as unreliable and to construct the export price in accordance with Article 2(8)(b) of the basic regulation. 85 Moreover, the applicant is wrong to state that the Commission had already concluded, before it had even obtained all the evidence, that the export price reported by the applicant was unreliable. Regulation No 1754/95, which was adopted in the context of a review of the anti-dumping measures in force, is based on Article 10(6) of the basic regulation, which expressly provides that the Commission may apply provisional anti-dumping duties forthwith where it has reason to believe that a price undertaking has been violated. The Commission's disclosure letter of 8 June 1995 dealt only with the question whether there was any reason to believe that the price undertaking had been violated. When Regulation No 1754/95 was adopted, the Commission had not yet carried out its investigations at the importers' premises, which could have revealed, by way of justification for the importers' pricing behaviour, reasons other than the existence of compensatory arrangements. However, no other reason of that kind emerged. On the contrary, the Commission discovered documentary evidence which confirmed its initial doubts and clearly proved the existence of such compensatory arrangements. 86 It follows that the first plea must be rejected. 2. The second plea, alleging that the injury was wrongly determined Arguments of the parties 87 The applicant maintains that the Council's finding that the dumped imports from the countries concerned had, taken in isolation, continued to cause material injury to the Community industry is vitiated by fundamental contradictions. 88 First, the applicant claims that the relevant factors analysed by the Council are inconsistent with a finding of injury as they indicate the existence of a positive trend as far as the Community producer is concerned. Production by the Community producer increased from an index figure of 97.58 in 1992 to 101.08 during the investigation period. In addition, the Community producer's sales volume and market share increased, rising from an index figure of 100 in 1991 to 106.12 and 102.28 respectively during the investigation period. That analysis is confirmed by the Council itself, which even observes that the Community producer's market share remained at all times substantial. Lastly, the applicant asserts that, although the Community producer's prices and profitability showed a negative trend, the Council has not proved that that trend could be attributable to the imports under investigation, since those imports declined considerably, in terms of both volume and market share, during the relevant period, decreasing from 11 228 tonnes (or 21.8%) in 1991 to 7 478 tonnes (or 14.07%) in the investigation period. 89 The applicant denies having undercut the prices charged by the Community industry, as the Council asserts. If the Council had compared the applicant's actual export prices with the Community industry's prices, rather than using constructed prices, it would have found that it was solely the Community producer, Orsan, that engaged in price undercutting. It refers in that regard to the statement made on 15 December 1995 by Mr Currie, on behalf of Scanchem, that we made losses overall on the deals. Main reason was that the competition from Orsan and Ajinomoto were too low to make any money. I remember the calculation we had to consider was delivered cost to customers of $1 775. This price was laughed at by buyers who were paying Orsan $1 625 and below. In fact to get rid of the last container 17/18 tonnes at around $1 550 to match the Orsan price, we were told. ... Orsan in our opinion were not content to compete but to create an exclusive market by making prices so low that no party to the undertaking could hope to match. 90 Lastly, the applicant considers that the Council's argument that, because of the anti-dumping measures already in place, some improvement of the unfavourable situation of the Community producer could be expected contradicts the Council's own allegations that the undertaking was violated. 91 Second, the applicant maintains that the Council failed to consider whether the injury resulted from the importation by the Community producer of MSG from Brazil. Imports from Brazil increased from 1 076 tonnes in 1991 to 4 376 tonnes during the investigation period. In addition, as shown by the applicant during the administrative proceeding, the prices concerned were very low. The Council's assertion that the Community producer imported MSG from Brazil during the investigation period in order to meet a surge in demand and to counteract the effects of industrial action (recital 50 in the contested regulation) cannot be correct, since the Community producer has imported MSG from Brazil since at least 1989. 92 The applicant notes that the Council does not dispute the substantial increase in imports from Brazil during the relevant period, and observes that that increase roughly corresponds to the decrease in imports from the countries concerned by the anti-dumping measures. The applicant denies that the imports were resold at normal market prices, and claims to have shown that the average price of imports from Brazil was almost 11% below the undertaking price between 1991 and 1993. Whilst it is true that those average prices relate to imports from Brazil in general, and not solely to those made by Orsan, nevertheless, in view of Mr Currie's statement (referred to above), the Council should have submitted some evidence to show that the Community producer did not sell MSG below normal market prices. 93 The Council disputes the validity of the arguments put forward by the applicant. Findings of the Court 94 It must be recalled, as a preliminary point, that, according to settled case-law, the question whether the Community industry has suffered injury and, if so, whether that injury is attributable to dumped imports (Case C-174/87 Ricoh v Council [1992] ECR I-1335, paragraph 56) and the question whether imports from other countries contributed to the injury suffered by the Community industry (Case T-164/94 Ferchimex v Council [1995] ECR II-2681, paragraph 131) involve the assessment of complex economic matters in respect of which the Community institutions enjoy a wide discretion. Consequently, judicial review of such an assessment must be limited to verifying whether the procedural rules have been complied with, whether the facts on which the contested choice is based have been accurately stated and whether there has been a manifest error of appraisal of those facts or a misuse of powers (Case T-155/94 Climax Paper Converters v Council [1996] ECR II-873, paragraph 98). 95 The plea alleging wrong assessment of the injury is in two parts. The applicant maintains, first, that the factors analysed in the contested regulation are inconsistent with a finding of injury and, second, that the Community producer's imports from Brazil have not been taken into account. The existence of injury 96 It must be borne in mind that the contested regulation was adopted following a review initiated under Article 14 of the basic regulation. 97 In the context of a review initiated under Article 14 of the basic regulation, no specific provisions are laid down with regard to the determination of injury; consequently, where a regulation modifies existing anti-dumping duties upon the conclusion of such a procedure, the existence of injury within the meaning of Article 4(1) of the basic regulation must be established (Joined Cases T-163/94 and T-165/94 NTN Corporation and Koyo Seiko v Council [1995] ECR II-1381, paragraph 59). 98 According to Article 4(2) of the basic regulation, an examination of injury must involve the following factors, no one or several of which can necessarily give decisive guidance: (a) the volume of the dumped imports, (b) the prices of the dumped imports and (c) the consequent impact on the industry concerned. 99 It is apparent from the contested regulation, in particular recitals 35 to 45, that the institutions carried out a detailed examination of all those factors. 100 However, the applicant claims that several factors considered in the examination of injury, namely the increase in the Community industry's production, its sales volume and its market shares, indicate the existence of a positive trend as far as the Community industry is concerned and are therefore inconsistent with a finding of injury, whereas there was a parallel decrease in the imports at issue in the present case. 101 It should be noted, first, that, save as regards the allegation of price undercutting, which is considered below, the applicant has not challenged any of the findings of fact or the figures contained in the contested regulation. As to the alleged price undercutting, it is sufficient to note that the applicant does not deny that, on the basis of the export price established by the Council, it engaged in substantial price undercutting. Since it has been found with regard to the first plea that the export price was correctly established, the applicant must be regarded as having sought to undercut the prices charged by the Community industry. 102 Second, the factors indicating, according to the applicant, a slight positive trend were taken into account in the contested regulation. However, as the Council points out, the applicant's analysis of the contested regulation is selective, since that regulation mentions a series of other factors - including, in particular, the continuing low profitability of the Community industry and the low price levels - which show, by contrast, a negative trend. 103 The applicant merely proposes that a different assessment should be applied to the data relating to the various factors, without stating the reasons for which it should be concluded that the Community industry has not suffered injury. The mere fact that the Community producer increased its sales, which rose from an index figure of 100 in 1991 to a figure of 106.12 during the investigation period, and its market share, which rose from an index figure of 100 in 1991 to 102.28 during the investigation period, does not mean that it ceased to suffer injury. The Court notes in that regard that the applicant has not disputed the assertion contained in recital 41 in the contested regulation; nor, a fortiori, has it shown that the Council committed a manifest error of assessment in finding that the Community industry's sales never reached a satisfactory level of profitability during the period under consideration despite its having reduced its production costs. In the circumstances, the applicant has not shown that the finding in recital 42 in the contested regulation that material injury persisted despite certain positive effects of the anti-dumping measures already in force is vitiated by a manifest error of assessment. 104 The applicant further denies that the negative factors established, relating to prices and lack of profitability, are attributable to the imports at issue, since those imports decreased considerably, falling, in market share terms, from 21.8% in 1991 to 14.07% during the investigation period. 105 That argument must also be rejected. It is settled case-law that a reduction in the market share of the dumped imports does not preclude a finding that significant injury has been caused by them, provided that that finding is based on various factors which Article 4(2) of the basic regulation requires to be taken into consideration (Sinochem, cited above, paragraph 108). 106 In the present case, it is apparent from the contested regulation, in particular recitals 45 to 48, that, although the market penetration of imports from the countries concerned decreased considerably, their market share remained substantial, and the institutions found that there had been price undercutting of between 9% and 26%. Given that - as stated in recital 57 in the contested regulation - MSG is a commodity the price of which is the key factor in customer choice, all customers being industrial users, the persisting low profitability of the Community industry results from the exporters' pricing behaviour. Taking those matters into consideration, the Community institutions were able to conclude, without committing a manifest error of assessment, that, despite a fall in imports from the countries concerned, those imports, which occurred at dumping price levels and which remained substantial in terms of volume, had a decisive effect on the persistently poor financial situation of the Community industry, thus causing it injury. The imports from Brazil 107 The applicant maintains that the Council failed to take into account the possibility that the very substantial imports of MSG from Brazil, at low prices, which the Community producer allegedly made may have contributed to its own injury. 108 It must be observed, first, that the applicant's complaint relates solely to the Community producer's imports from Brazil, and not to imports from Brazil generally. 109 Second, recitals 50 and 51 in the contested regulation show that, contrary to what is alleged by the applicant, the Council did in fact take account of the Community producer's imports from Brazil; however, it considered that, since they reflected only a small proportion of that producer's output, the purpose of those imports was merely to defend its competitive position and to maintain its market share. It was also found that those products were resold at normal market prices. 110 In response to written questions put by the Court, the Council stated that the Community producer's imports of MSG from Brazil represented, during the period covered by the investigation into injury, between 1.5% and 7% of its total production of MSG. It also stated that the Community producer had resold 90% of the MSG imported from Brazil at the same price as its own product, and the remaining 10% at a discount of less than 2.5%. 111 In those circumstances, the Council cannot be regarded as having committed a manifest error of assessment in finding that those imports by the Community producer were not the cause of the injury suffered by the Community industry (see, to that effect, Joined Cases 260/85 and 106/86 TEC and Others v Council [1988] ECR 5855, paragraph 47, and Case C-156/87 Gestetner Holdings v Council and Commission [1990] ECR I-781, paragraph 57). 112 It follows that the second plea must be rejected and that the action must be dismissed in its entirety. Decision on costs Costs 113 Under Article 87(2) of the Rules of Procedure of the Court of First Instance, the unsuccessful party is to be ordered to pay the costs if they have been applied for in the successful party's pleadings. Since the applicant has been unsuccessful and the Council has applied for an order that it pay the costs, the applicant must be ordered to pay, in addition to its own costs, the costs incurred by the Council. In accordance with Article 87(4) of the Rules of Procedure, the Commission, as intervener, shall bear its own costs. Operative part On those grounds, THE COURT OF FIRST INSTANCE (Third Chamber, Extended Composition) hereby: 1. Dismisses the action; 2. Orders the applicant to bear its own costs and to pay the costs of the Council; 3. Orders the Commission to bear its own costs.

62014CJ0006

da

Anmodningen om præjudiciel afgørelse vedrører fortolkningen af artikel 3, litra g), i Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EF) nr. 785/2004 af 21. april 2004 om forsikringskrav til luftfartsselskaber og luftfartøjsoperatører ( EUT L 138, s. 1 ) og artikel 17, stk. 1, i konventionen om indførelse af visse ensartede regler for international luftbefordring indgået i Montreal den 28. maj 1999, undertegnet af Det Europæiske Fællesskab den 9. december 1999 med hjemmel i artikel 300, stk. 2, EF og godkendt på Fællesskabets vegne ved Rådets beslutning 2001/539/EF af 5. april 2001 ( EFT L 194, s. 38 , herefter »Montrealkonventionen«). Anmodningen er blevet indgivet i forbindelse med en »revisionsanke« mellem på den ene side Wucher Helicopter GmbH (herefter »Wucher«), der er et østrigsk luftfartsselskab, og Euro-Aviation Versicherungs AG (herefter »Euro-Aviation«), der er et tysk forsikringsselskab, og på den anden side Fridolin Santer vedrørende en erstatning til sidstnævnte for en skade, som skete under en luftfartsulykke. Retsforskrifter International ret Montrealkonventionens artikel 3, stk. 1, 2 og 5, har følgende ordlyd: »1.   Ved transport af passagerer udstedes et enkelt eller fælles transportdokument, som angiver: a) afgangs- og bestemmelsesstedet b) mindst et aftalt mellemlandingssted, hvis afgangs- og bestemmelsesstedet ligger på den samme kontraherende stats territorium, men et eller flere mellemlandingssteder på en anden stats territorium er aftalt. 2.   Andre former for registrering af oplysningerne i stk. 1 kan træde i stedet for udstedelse af det deri nævnte dokument. Hvis sådanne andre former benyttes, skal luftfartsselskabet tilbyde passageren en skriftlig redegørelse for de således registrerede oplysninger. [...] 5.   Manglende overholdelse af bestemmelserne i de foregående stykker er uden betydning for transportkontraktens eksistens eller gyldighed, og kontrakten er under alle omstændigheder underkastet denne konventions bestemmelser, herunder bestemmelserne om begrænsning af erstatningsansvar.« Konventionens artikel 17, stk. 1, bestemmer: »Luftfartsselskabet er erstatningspligtigt ved en passagers død eller tilskadekomst, hvis den ulykke, der har forvoldt dødsfaldet eller skaden, har fundet sted om bord i flyet eller under ombord- eller frabordestigningen.« EU-retten Rådets forordning (EF) nr. 2027/97 af 9. oktober 1997 om luftfartsselskabers erstatningsansvar for så vidt angår lufttransport af passagerer og deres bagage ( EFT L 285, s. 1 ) er blevet ændret ved Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EF) nr. 889/2002 af 13. maj 2002 ( EFT L 140, s. 2 , herefter »forordning nr. 2027/97«). Følgende fremgår af ottende betragtning til forordning nr. 889/2002: »På det indre marked for luftfart skelnes der ikke længere mellem national og international transport, og det vil derfor være hensigtsmæssigt, at erstatningsansvaret i Fællesskabet er det samme i både international og national transport.« Artikel 1 i forordning nr. 2027/97 bestemmer: »Denne forordning gennemfører Montrealkonventionens bestemmelser om luftbefordring af passagerer og deres bagage og fastsætter visse supplerende bestemmelser. Den udvider også disse bestemmelsers gyldighed til at omfatte lufttransport inden for én medlemsstat.« Denne forordnings artikel 2, stk. 2, bestemmer: »Begreber i denne forordning, som ikke er defineret i stk. 1, er de samme som i Montrealkonventionen.« Nævnte forordnings artikel 3, stk. 1, bestemmer: »Fællesskabets luftfartsselskabers erstatningsansvar for passagerer og deres bagage er underlagt alle bestemmelserne i Montrealkonventionen vedrørende sådant erstatningsansvar.« Artikel 3, litra g), i forordning nr. 785/2004 har følgende ordlyd: »I denne forordning forstås ved: [...] g) »passager«: enhver person, der befinder sig om bord på et luftfartøj med luftfartsselskabets eller luftfartøjsoperatørens samtykke, bortset fra tjenestegørende flyvebesætnings- og kabinebesætningsmedlemmer [...]« Punkt 1.c i bilag IV til Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EF) nr. 216/2008 af 20. februar 2008 om fælles regler for civil luftfart og om oprettelse af et europæisk luftfartssikkerhedsagentur, og om ophævelse af Rådets direktiv 91/670/EØF, forordning (EF) nr. 1592/2002 og direktiv 2004/36/EF ( EUT L 79, s. 1 ), har følgende ordlyd: »De enkelte besætningsmedlemmers funktioner og opgaver skal være fastlagt før hver flyvning. Luftfartøjschefen har ansvaret for luftfartøjets operation og sikkerhed og for alle besætningsmedlemmers og passagerers sikkerhed samt for ombordværende fragt.« Tvisten i hovedsagen og de præjudicielle spørgsmål Den 9. februar 2009 blev Fridolin Santer under en indenrigsflyvning over gletscherområdet Sölden (Østrig) alvorligt såret som ombordværende i en helikopter, der ejes af Wucher, som havde tegnet obligatorisk ansvarsforsikring hos Euro-Aviation. Fridolin Santer, der er ansat ved Ötztaler Gletscherbahn-GmbH & Co KG (herefter »Ötztaler«), er som medlem af lavinekommissionen ansvarlig for sikkerheden i gletscherområdet og på de skipister i området, som hans arbejdsgiver driver. Fridolin Santer har bl.a. til opgave at vurdere, hvor der skal foretages lavinesprængninger. Disse sprængninger foretages fra en helikopter. Den dag, ulykken skete, fik Wucher af Ötztaler til opgave at udføre en »lavinesprængningsflyvning«. Under denne flyvning fløj piloten, der var ansat ved Wucher, sammen med Fridolin Santer og to andre personer, der ligeledes var ansat ved Ötztaler. Fridolin Santer dirigerede piloten hen til det sted, hvor sprængladningerne skulle nedkastes. Inden for rammerne af denne opgave skulle Fridolin Santer efter ordre fra piloten åbne helikopterens dør og holde den åben, således at sprængningseksperten kunne nedkaste sprængladningen. Under denne procedure greb et vindstød fat i den let åbne dør, således at den smækkede op. Da Fridolin Santer ikke var i stand til rettidigt at give slip på dørstroppen, fik han en alvorlig skade på albueleddet. Fridolin Santer anlagde sag ved en østrigsk ret i første instans mod Wucher og Euro-Aviation med påstand om betaling af erstatning. Denne ret gav i princippet Fridolin Santer medhold og fastslog, at han skulle anses for at have været om bord som passager. Nævnte ret fandt, at begrænsningen af arbejdsgiverens erstatningsansvar ikke kunne gøres gældende, og fastslog, at Wucher og Euro-Aviation var erstatningsansvarlige i henhold til national østrigsk ret. Appelretten stadfæstede førsteinstansens dom, men fandt ikke, at Fridolin Santer rejste som »passager« i konventionens forstand, idet der ikke var tale om transport fra et sted til et andet, men at den omhandlede flyvning havde som hovedformål at sprænge laviner væk ved hjælp af sprængladninger. Ifølge denne ret var forordning nr. 2027/97 ikke til hinder for anvendelsen af den østrigske luftfartslov, eftersom Montrealkonventionen, som nævnte forordning henviser til, finder anvendelse på passagerer og deres bagage. Appelretten konkluderede, at Wucher var erstatningsansvarlig for Fridolin Santers skade på grund af pilotens fejl, som kunne tilregnes Wucher, samt på grund af Wuchers egne organisationsfejl, og at Fridolin Santer havde en egen kontraktlig ret til erstatning på grundlag af den kontrakt, som forelå mellem hans arbejdsgiver og Wucher. Ifølge appelretten pålægger østrigsk ret Wucher et forhøjet civilretligt ansvar, og det er derfor udelukket at anvende begrænsningen af erstatningsansvaret. Sagsøgerne i hovedsagen har iværksat »revisionsanke« for Oberster Gerichtshof til prøvelse af denne afgørelse, eftersom det er deres opfattelse, at appelretten hverken har foretaget en korrekt fortolkning af forordning nr. 2027/97 eller anerkendt begrænsningen af arbejdsgiverens erstatningsansvar, for så vidt som Fridolin Santer ifølge sagsøgerne i hovedsagen ikke var passager, men besætningsmedlem, hvilket udelukker, at østrigsk lovgivning om almindelig socialforsikring kan finde anvendelse. Det er Oberster Gerichtshofs vurdering, at spørgsmålet om, hvorvidt Fridolin Santer skal anses for »passager«, er afgørende for, om Montrealkonventionens erstatningsansvarsordning finder anvendelse. Denne ret har anført, at der ikke findes en definition af dette begreb i hverken Montrealkonventionen eller Domstolens praksis. Oberster Gerichtshof har endvidere anført, at flere retsinstanser ikke betragter en flyvning med et specifikt formål som erhvervsmæssig transport, men som en »arbejdsflyvning«. Den forelæggende ret har imidlertid rejst tvivl om muligheden for dels at klassificere Fridolin Santer som »passager«, dels som enten »besætningsmedlem« eller »tredjepart«. Det er den forelæggende rets opfattelse, at der bør sikres en mindste forsikringsdækning med henblik på at beskytte forbrugernes rettigheder, og at det vil være hensigtsmæssigt, at begrebet »passager« undergives en ensartet fortolkning i EU-retten og Montrealkonventionen. På denne baggrund har Oberster Gerichtshof besluttet at udsætte sagen og forelægge Domstolen følgende præjudicielle spørgsmål: »1) Skal artikel 3, litra g), i [forordning nr. 785/2004] fortolkes således, at en person, der befinder sig om bord på en helikopter, som opereres af et EF-luftfartsselskab — og som ganske vist befordres på et kontraktligt grundlag (konkret: en aftale mellem luftfartsselskabet og den ombordværendes arbejdsgiver) — men hvor befordringen af den pågældende sker med henblik på en bestemt arbejdsopgave (konkret: sprængning af laviner) og — som medvirker ved denne opgave, idet han fungerer som »stedkendt guide« og efter pilotens anvisning skal åbne helikopterens dør under flyvningen og derefter holde den åben på en bestemt måde og i et bestemt stykke tid a) er »passager«? eller b) medregnes til de »tjenestegørende flyvebesætnings- og kabinebesætningsmedlemmer«? 2) Hvis spørgsmål la) besvares bekræftende: Skal artikel 17, stk. 1, i Montrealkonventionen […] fortolkes således, at begrebet »passager« under alle omstændigheder også omfatter en »passager« som omhandlet i artikel 3, litra g), i forordning […] nr. 785/2004? 3) Hvis spørgsmål 2 besvares benægtende: Skal artikel 17, stk. 1, i Montrealkonventionen fortolkes således, at en person, der befinder sig om bord på en helikopter, som opereres af et EF-luftfartsselskab, er en passager som omhandlet i denne bestemmelse under de forudsætninger, der er nævnt i spørgsmål 1?« Om de præjudicielle spørgsmål Om det første spørgsmål Med det første spørgsmål ønsker den forelæggende ret nærmere bestemt oplyst, om artikel 3, litra g), i forordning nr. 785/2004 skal fortolkes således, at en person, som befinder sig om bord på en helikopter, der ejes af et EF-luftfartsselskab, og som befordres i henhold til en kontrakt indgået mellem luftfartsselskabet og den ombordværendes arbejdsgiver med henblik på at udføre en bestemt opgave såsom den i hovedsagen omhandlede, er »passager« eller en del af de »tjenestegørende flyvebesætnings- og kabinebesætningsmedlemmer« som omhandlet i denne bestemmelse. Med henblik på at besvare dette spørgsmål bemærkes, at begrebet »passager« som omhandlet i artikel 3, litra g), i forordning nr. 785/2004 omfatter enhver person, der befinder sig om bord på et luftfartøj med luftfartsselskabets eller luftfartøjsoperatørens samtykke, bortset fra tjenestegørende flyvebesætnings- og kabinebesætningsmedlemmer. Heraf følger, at klassificeringen af en person i kategorien for flyvebesætnings- og kabinebesætningsmedlemmer udgør en undtagelse til reglen, hvorefter denne person er omfattet af passagerkategorien. Det bemærkes indledningsvis, at undtagelser ifølge fast retspraksis skal fortolkes strengt, således at generelle regler ikke udhules for deres indhold (jf. dom Kommissionen mod Det Forenede Kongerige, C-346/08, EU:C:2010:213 , præmis 39 og den deri nævnte retspraksis). Det skal følgelig undersøges, om sagsøgte i hovedsagen ikke er omfattet af kategorierne »flyvebesætningsmedlem« eller »kabinebesætningsmedlem«. Som det fremgår af de faktiske omstændigheder beskrevet af den forelæggende ret, foretog Fridolin Santer, som er ansat ved et selskab, der driver skipister, flyvningen i hovedsagen i egenskab af »stedkendt guide«, og det var hans opgave efter pilotens anvisning at åbne helikopterens dør under flyvningen og holde den åben på en bestemt måde i et bestemt stykke tid. Heraf følger, at Fridolin Santer ikke udførte opgaver til styring af luftfartøjet, og han er derfor ikke omfattet af kategorien »flyvebesætningsmedlem«. I modsætning til Wuchers argument er den omstændighed, at Fridolin Santer havde til opgave at åbne døren efter pilotens anvisning, desuden ikke tilstrækkelig til, at Fridolin Santer er omfattet af kategorien »kabinebesætningsmedlem«. Piloten har således i sin egenskab af luftfartøjschef altid beføjelse til at give anvisninger til samtlige personer, der befinder sig om bord på et luftfartøj, herunder passagererne. Heraf følger, at Fridolin Santer heller ikke er omfattet af kategorien »kabinebesætningsmedlem«. Det må følgelig fastslås, at en person som Fridolin Santer skal anses for at være en »passager« som omhandlet i forordning nr. 785/2004. Henset til de ovenstående betragtninger skal artikel 3, litra g), i forordning nr. 785/2004 fortolkes således, at en person, som befinder sig om bord på en helikopter, der ejes af et EF-luftfartsselskab, og som befordres i henhold til en kontrakt indgået mellem den ombordværendes arbejdsgiver og luftfartsselskabet med henblik på at udføre en bestemt opgave såsom den i hovedsagen omhandlede, er en »passager« som omhandlet i denne bestemmelse. Om det andet og det tredje spørgsmål Med det andet og det tredje spørgsmål, som skal behandles samlet, ønsker den forelæggende ret nærmere bestemt oplyst, om Montrealkonventionens artikel 17, stk. 1, skal fortolkes således, at en person, der er omfattet af begrebet »passager« som omhandlet i artikel 3, litra g), i forordning nr. 785/2004, også er omfattet af begrebet »passager« som omhandlet i nævnte artikel 17. I denne henseende er det ubestridt, at Montrealkonventionen udgør en integrerende del af Unionens retsorden, og at Domstolen har kompetence til at træffe præjudiciel afgørelse om fortolkningen heraf (domme IATA og ELFAA, C-344/04, EU:C:2006:10 , præmis 36 og den deri nævnte retspraksis samt præmis 40, og Walz, C-63/09, EU:C:2010:251 , præmis 20 og den deri nævnte retspraksis). Konventionen finder anvendelse på flyvninger inden for en enkelt medlemsstat i medfør af forordning nr. 2027/97, som har til formål i Den Europæiske Union at sikre samme niveau og samme karakter af erstatningsansvaret for luftfartsselskaber og EF-luftfartsselskaber for så vidt angår såvel international som national transport. Som det fremgår af forelæggelsesafgørelsen, er Wucher således omfattet af begrebet »EF-luftfartsselskab«, som forordning nr. 2027/97 finder anvendelse på, for så vidt som Wucher er et luftfartsselskab med gyldig operativ godkendelse udstedt af Republikken Østrig i overensstemmelse med bestemmelserne i Rådets forordning (EØF) nr. 2407/92 af 23. juli 1992 om udstedelse af licenser til luftfartsselskaber ( EFT L 240, s. 1 ). Det skal således efterprøves, om de andre betingelser for, at Montrealkonventionen finder anvendelse, er opfyldt i hovedsagen. I denne forbindelse skal det fastlægges, om Fridolin Santer er omfattet af begrebet »passager« som omhandlet i denne konvention, hvilket indebærer, at det skal fastlægges, om formålet med den i hovedsagen omhandlede flyvning var »transport af passagerer« som omhandlet i konventionen. Herved bemærkes, at en status af »passager« som omhandlet i Montrealkonvention ganske vist ifølge konventionens artikel 3, stk. 1 og 2, er forbundet med udstedelsen af et enkelt eller fælles transportdokument, hvis indhold er defineret i nævnte stk. 1, eller alternativt af en anden type dokument med et sådant indhold. Det fremgår imidlertid ligeledes af denne konventions artikel 3, stk. 5, at manglende overholdelse af bestemmelserne i de stykker, der går forud for stk. 5, er uden betydning for transportkontraktens eksistens eller gyldighed, og at kontrakten under alle omstændigheder er underkastet denne konventions bestemmelser, herunder bestemmelserne om begrænsning af erstatningsansvar. Såfremt der foreligger en transportkontrakt, og alle de andre betingelser for anvendelse af nævnte konvention er opfyldt, finder konventionen derfor anvendelse uanset transportkontraktens form. Det fremgår af forelæggelsesafgørelsen, at Fridolin Santer, der er ansat ved Ötztaler, som medlem af lavinekommissionen og som ansvarlig for sikkerheden i gletscherområdet og på skipisterne således udførte opgaven med lavinesprængning som en del af sit daglige arbejde. Det var desuden netop på kontraktligt grundlag, at Wucher befordrede Fridolin Santer og de andre ansatte ved Ötztaler fra helikopterens startsted til det sted, hvor der skulle foretages lavinesprængninger, for dernæst at bringe dem tilbage til helikopterens startsted. Heraf følger, at formålet med den i hovedsagen omhandlede flyvning var befordring af Ötztalers ansatte til de steder, hvor de skulle udføre deres daglige arbejde. Det følger af det ovenstående, at Montrealkonventionens artikel 17 skal fortolkes således, at en person, der er omfattet af begrebet »passager« som omhandlet i artikel 3, litra g), i forordning nr. 785/2004, også er omfattet af begrebet »passager« som omhandlet i denne konventions artikel 17, når denne person blev befordret på grundlag af en »transportkontrakt« som omhandlet i konventionens artikel 3. Sagens omkostninger Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgør et led i den sag, der verserer for den forelæggende ret, tilkommer det denne at træffe afgørelse om sagens omkostninger. Bortset fra nævnte parters udgifter kan de udgifter, som er afholdt i forbindelse med afgivelse af indlæg for Domstolen, ikke erstattes. På grundlag af disse præmisser kender Domstolen (Første Afdeling) for ret: 1) Artikel 3, litra g), i Europa-Parlamentets og Rådets forordning (EF) nr. 785/2004 af 21. april 2004 om forsikringskrav til luftfartsselskaber og luftfartøjsoperatører skal fortolkes således, at en person, som befinder sig om bord på en helikopter, der ejes af et EF-luftfartsselskab, og som befordres i henhold til en kontrakt indgået mellem den ombordværendes arbejdsgiver og luftfartsselskabet med henblik på at udføre en bestemt opgave såsom den i hovedsagen omhandlede, er en »passager« som omhandlet i denne bestemmelse. 2) Artikel 17 i konventionen om indførelse af visse ensartede regler for international luftbefordring indgået i Montreal den 28. maj 1999, undertegnet af Det Europæiske Fællesskab den 9. december 1999 med hjemmel i artikel 300, stk. 2, EF og godkendt på Fællesskabets vegne ved Rådets beslutning 2001/539/EF af 5. april 2001 skal fortolkes således, at en person, der er omfattet af begrebet »passager« som omhandlet i artikel 3, litra g), i forordning nr. 785/2004, også er omfattet af begrebet »passager« som omhandlet i denne konventions artikel 17, når denne person blev befordret på grundlag af en »transportkontrakt« som omhandlet i konventionens artikel 3. Underskrifter ( *1 ) – Processprog: tysk.

62009TJ0291

el

Ιστορικό της διαφοράς Στις 20 Ιουνίου 1994 ο νυν παρεμβαίνων Giulio Gambetolla υπέβαλε στο Oficina Española de Patentes y Marcas (ισπανικό γραφείο διπλωμάτων ευρεσιτεχνίας και εμπορικών σημάτων, στο εξής: OEPM) αίτηση καταχωρίσεως του ακόλουθου εικονιστικού ισπανικού σήματος: Το σήμα αυτό καταχωρίσθηκε στις 20 Δεκεμβρίου 1995 με αριθμό 1909496. Η Pollo Tropical, Inc., εταιρία της οποίας διάδοχος είναι η προσφεύγουσα Carrols Corp., υπέβαλε στο OEPM, την 21η Οκτωβρίου 1994, δύο αιτήσεις καταχωρίσεως, εκ των οποίων η πρώτη αφορούσε το αριθ. 1927280 λεκτικό σήμα POLLO TROPICAL και η δεύτερη το αριθ. 1927282 εικονιστικό σήμα Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL, επικαλούμενη το κάτωθι εικονιζόμενο εικονιστικό αμερικανικό σήμα, του οποίου η καταχώριση στις ΗΠΑ ζητήθηκε στις 25 Απριλίου 1994 και πραγματοποιήθηκε στις 19 Αυγούστου 1997 με αριθμό US 74516740: Το OEPM απέρριψε αυτές τις αιτήσεις καταχωρίσεως στις 22 Ιανουαρίου 1996, λόγω της ανακοπής που άσκησε ο παρεμβαίνων στηριζόμενος στο προπαρατεθέν ισπανικό σήμα αριθ. 1909496. Στις 9 Ιουνίου 2000, κατόπιν αιτήσεως της προσφεύγουσας, καταχωρίσθηκε στο Ηνωμένο Βασίλειο με αριθμό 2201552 το εικονιστικό σήμα Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL, του οποίου είχε ζητηθεί η καταχώριση στις 30 Ιουνίου 1999 για υπηρεσίες εστιάσεως της κλάσεως 42 και το οποίο έχει ως εξής: Επίσης, έγινε δεκτή η από 30 Ιουνίου 1999 αίτηση της προσφεύγουσας και καταχωρίσθηκε, στις 19 Ιουνίου 2000, με αριθμό 2201543 το λεκτικό σήμα Ηνωμένου Βασιλείου POLLO TROPICAL, για υπηρεσίες εστιάσεως της κλάσεως 42. Στις 22 Νοεμβρίου 2002 ο παρεμβαίνων υπέβαλε αίτηση καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος στο Γραφείο Εναρμονίσεως στο πλαίσιο της Εσωτερικής Αγοράς (εμπορικά σήματα, σχέδια και υποδείγματα) (ΓΕΕΑ) βάσει του κανονισμού (ΕΚ) 40/94 του Συμβουλίου, της 20ής Δεκεμβρίου 1993, για το κοινοτικό σήμα ( ΕΕ 1994, L 11, σ. 1 ), όπως έχει τροποποιηθεί [ακολούθως αντικαταστάθηκε από τον κανονισμό (ΕΚ) 207/2009 του Συμβουλίου, της 26ης Φεβρουαρίου 2009, για το κοινοτικό σήμα ( ΕΕ L 78, σ. 1 )]. Το σήμα του οποίου ζητήθηκε η καταχώριση είναι το ακόλουθο εικονιστικό σήμα: Οι υπηρεσίες και τα προϊόντα για τα οποία ζητήθηκε η καταχώριση του σήματος εμπίπτουν στις κλάσεις 25, 41 και 43 κατά την έννοια του Διακανονισμού της Νίκαιας, της 15ης Ιουνίου 1957, για τη διεθνή ταξινόμηση των προϊόντων και των υπηρεσιών με σκοπό την καταχώριση σημάτων, όπως έχει αναθεωρηθεί και τροποποιηθεί, και αντιστοιχούν, για καθεμία από τις κλάσεις αυτές, στην ακόλουθη περιγραφή: — κλάση 25: «Έτοιμα ενδύματα»· — κλάση 41: «Υπηρεσίες ντισκοτέκ»· — κλάση 43: «Υπηρεσίες εστιάσεως (παροχής διατροφής και ποτών)». Η αίτηση καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος δημοσιεύθηκε στο Δελτίο κοινοτικών σημάτων αριθ. 75/2003, της 29ης Σεπτεμβρίου 2003. Το σήμα καταχωρίσθηκε την 21η Απριλίου 2004. Στις 22 Ιανουαρίου 2007 η προσφεύγουσα υπέβαλε στο ΓΕΕΑ αίτηση κηρύξεως ακυρότητας του κοινοτικού σήματος, προβάλλοντας, αφενός, την ύπαρξη κινδύνου συγχύσεως στο Ηνωμένο Βασίλειο, όπου είναι δικαιούχος δύο προγενεστέρως καταχωρισθέντων σημάτων, βάσει του άρθρου 52, παράγραφος 1, στοιχείο αʹ, του κανονισμού 40/94 [νυν άρθρου 53, παράγραφος 1, στοιχείο αʹ, του κανονισμού 207/2009], και, αφετέρου, το γεγονός ότι ο παρεμβαίνων ζήτησε κακόπιστα την καταχώριση του σήματος, δυνάμει του άρθρου 51, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 40/94 [νυν άρθρου 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009]. Η αίτηση κηρύξεως ακυρότητας στηριζόταν, όσον αφορά τον λόγο ο οποίος βασίζεται στο άρθρο 52, παράγραφος 1, στοιχείο αʹ, του κανονισμού 40/94, στα δύο προπαρατεθέντα στις σκέψεις 5 και 6 σήματα Ηνωμένου Βασιλείου. Όσον αφορά τον λόγο ακυρότητας κατά το άρθρο 51, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 40/94, η αίτηση κηρύξεως ακυρότητας στηριζόταν μεταξύ άλλων στο καταχωρισθέν με αριθμό US 74516740 αμερικανικό εικονιστικό σήμα, το οποίο προπαρατέθηκε στη σκέψη 3. Η αίτηση κηρύξεως ακυρότητας στρεφόταν καθ’ όλων των υπηρεσιών και προϊόντων τα οποία αφορούσε το επίμαχο σήμα. Με απόφαση της 17ης Μαρτίου 2008, το τμήμα ακυρώσεων απέρριψε την αίτηση κηρύξεως ακυρότητας. Καθόσον η αίτηση στηριζόταν στο άρθρο 52, παράγραφος 1, στοιχείο αʹ, του κανονισμού 40/94, απορρίφθηκε από το τμήμα ακυρώσεων για τον λόγο ότι η προσφεύγουσα δεν προσκόμισε αποδεικτικά στοιχεία της χρήσεως σήματος όσον αφορά τα σήματα που είχαν καταχωρισθεί προγενέστερα στο Ηνωμένο Βασίλειο, κατόπιν αιτήματος περί αποδείξεως της ουσιαστικής χρήσεως του σήματος, το οποίο υπέβαλε ο παρεμβαίνων. Καθόσον η αίτηση στηριζόταν στο άρθρο 51, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του ιδίου αυτού κανονισμού, το τμήμα ακυρώσεων διαπίστωσε ότι η προσφεύγουσα δεν κατόρθωσε να αποδείξει την κακή πίστη του παρεμβαίνοντος. Το τμήμα ακυρώσεων έκρινε ότι το χρονικό διάστημα των δύο μηνών μεταξύ της ημερομηνίας υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως του αμερικανικού σήματος (25 Απριλίου 1994) και της ημερομηνίας υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως του αριθ. 1909496 ισπανικού σήματος (20 Ιουνίου 1994) απέκλειε το ενδεχόμενο κακής πίστεως. Εξάλλου, το τμήμα ακυρώσεων επισήμανε ότι υφίσταται συνέχεια ή κοινή «εμπορική διαδρομή» του ισπανικού και του κοινοτικού σήματος του παρεμβαίνοντος, λόγος για τον οποίο ελήφθη υπόψη και η ημερομηνία υποβολής της αιτήσεως για την καταχώριση του ισπανικού σήματος. Κατά το τμήμα ακυρώσεων, δεν αποδείχθηκε ότι το αμερικανικό σήμα της προσφεύγουσας είχε καταστεί παγκοίνως γνωστό στην αμερικανική αγορά, από το 1991 έως το 1994 και από το 1994 έως το 2002, ούτε ότι ο παρεμβαίνων είχε λάβει γνώση του στοιχείου αυτού. Η ηλεκτρονική αλληλογραφία μεταξύ των δύο νυν διαδίκων κατά το έτος 2006, με την οποία ο παρεμβαίνων καθόριζε την τιμή πωλήσεως του κοινοτικού σήματος, δεν αποτελεί απόδειξη της κακοπιστίας του. Τέλος, το τμήμα ακυρώσεων έκρινε ότι το πανομοιότυπο των σημάτων και το γεγονός ότι αφορούν τα ίδια προϊόντα και υπηρεσίες δεν στοιχειοθετούν κακοπιστία. Στις 17 Απριλίου 2008 η προσφεύγουσα άσκησε ενώπιον του ΓΕΕΑ προσφυγή κατά της αποφάσεως του τμήματος ακυρώσεων, βάσει των άρθρων 57 έως 62 του κανονισμού 40/94 (νυν άρθρων 58 έως 64 του κανονισμού 207/2009). Με απόφαση της 7ης Μαΐου 2009 (στο εξής: προσβαλλόμενη απόφαση), το τμήμα προσφυγών του ΓΕΕΑ απέρριψε την προσφυγή. Καταρχάς, το τμήμα προσφυγών επιβεβαίωσε την κρίση του τμήματος ακυρώσεων περί του ότι η προσφεύγουσα δεν απέδειξε τη χρήση των προγενέστερων σημάτων που είχαν καταχωρισθεί στο Ηνωμένο Βασίλειο. Εν συνεχεία, έκρινε ότι η προσφεύγουσα δεν απέδειξε την προβαλλόμενη κακή πίστη του παρεμβαίνοντος, κατά την έννοια του άρθρου 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009. Το τμήμα προσφυγών διευκρίνισε ότι έπρεπε να αποδειχθεί η ύπαρξη κακής πίστεως εκ μέρους του δικαιούχου κατά την υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος, στις 22 Νοεμβρίου 2002, οπότε η ενδεχόμενη κακοπιστία του εν λόγω δικαιούχου κατά την υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως στην Ισπανία δεν έπρεπε να ληφθεί υπόψη. Το τμήμα προσφυγών έκρινε, κατ’ ουσίαν, ότι κανένα από τα στοιχεία που προέβαλε η προσφεύγουσα δεν καθιστούσε δυνατή την απόδειξη της υπάρξεως κακής πίστεως του παρεμβαίνοντος. Επομένως, πρώτον, το τμήμα προσφυγών έκρινε ότι ουδόλως αποδείχθηκε ότι ο παρεμβαίνων γνώριζε την εμπορική δραστηριότητα της προσφεύγουσας στις ΗΠΑ. Επιπροσθέτως, το τμήμα προσφυγών έκρινε ότι η εκ μέρους του παρεμβαίνοντος υποβολή αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος αποτελούσε τη φυσική και αναμενόμενη εμπορικώς εξέλιξη της δραστηριότητάς του στον χώρο της εστιάσεως, καθόσον ο παρεμβαίνων είχε δραστηριοποιηθεί στον τομέα αυτό από τις αρχές της δεκαετίας του 1990, είχε κινήσει, το 1994, διαδικασίες ενδεικτικές της προθέσεώς του να ασκήσει εμπορική δραστηριότητα στον τομέα της εστιάσεως εντός κράτους μέλους και, έπειτα από οκτώ έτη, ζήτησε προστασία σε επίπεδο Ευρωπαϊκής Ένωσης. Ως εκ τούτου, το τμήμα προσφυγών αποφάνθηκε ότι δεν μπορούσε να δεχθεί την ύπαρξη κακής πίστεως εκ μέρους του παρεμβαίνοντος κατά την υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος, δηλαδή ότι αυτός είχε επίγνωση της ζημίας που προκαλούσε στην προσφεύγουσα. Δεύτερον, το τμήμα προσφυγών αποφάνθηκε ότι η κρίση αυτή δεν αναιρείται από το επιχείρημα ότι το σήμα Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL της προσφεύγουσας είχε καταστεί παγκοίνως γνωστό, δεδομένου ότι το στοιχείο αυτό δεν αποδείχθηκε. Επιπλέον, το τμήμα προσφυγών επισήμανε ότι η αίτηση καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος δημοσιεύθηκε στις 29 Σεπτεμβρίου 2003, το δε σήμα καταχωρίσθηκε στις 28 Ιουνίου 2004. Η προσφεύγουσα, όμως, υπέβαλε την αίτηση κηρύξεως ακυρότητας στις 22 Ιανουαρίου 2007, δηλαδή δύο και ήμισυ έτη μετά τη δημοσίευση της καταχωρίσεως, χωρίς να προσκομίσει, στα σχετικά με την προσφυγή της δικόγραφα, στοιχεία όσον αφορά τους λόγους για τους οποίους καθυστέρησε επί μακρόν πριν υποβάλει την αίτηση κηρύξεως ακυρότητας. Τρίτον, το τμήμα προσφυγών έκρινε ότι, όσον αφορά το αίτημα που υπέβαλε επανειλημμένα ο παρεμβαίνων να του καταβληθεί χρηματικό αντίτιμο ύψους έως πέντε εκατομμυρίων δολαρίων ΗΠΑ (USD), η προσφεύγουσα δεν απέδειξε ότι ο παρεμβαίνων ενήργησε κατά δόλιο και κερδοσκοπικό τρόπο υποβάλλοντας αίτηση για την καταχώριση κοινοτικού σήματος. Συναφώς, το τμήμα προσφυγών υπενθύμισε ότι, αφενός, η υποβληθείσα το 2002 αίτηση καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος ήταν απλώς η λογική σε διεθνές επίπεδο συνέχεια της χρήσεως του σήματος στην Ισπανία και ότι, αφετέρου, δεν υπήρχε άμεση ή έμμεση σχέση μεταξύ των διαδίκων η οποία να είχε ως συνέπεια τη δόλια οικειοποίηση του σήματος της προσφεύγουσας, ούτε στοιχείο που να αποδεικνύει ότι ο παρεμβαίνων είχε την πρόθεση να εκμεταλλευθεί την προβαλλόμενη φήμη του σήματος της προσφεύγουσας τον Νοέμβριο του 2002, οπότε έκρινε ότι, ελλείψει αποδείξεων περί του αντιθέτου, το χρηματικό αντίτιμο για τη μεταβίβαση του κοινοτικού σήματος εντάσσεται στο πλαίσιο της ελεύθερης αγοράς. Τέταρτον, όσον αφορά το πανομοιότυπο των επίμαχων σημείων και υπηρεσιών, που εμπίπτουν στην κλάση 42, το τμήμα προσφυγών έκρινε ότι δεν μπορούν να αποτελέσουν τεκμήριο της κακοπιστίας του παρεμβαίνοντος. Πέμπτον, όσον αφορά το επιχείρημα της προσφεύγουσας ότι ο παρεμβαίνων οικειοποιήθηκε παρανόμως το διακριτικό σημείο της, το τμήμα προσφυγών έκρινε ότι το λογικότερο θα ήταν να διεκδικεί η προσφεύγουσα την κυριότητα του κοινοτικού σήματος και όχι την κήρυξη ακυρότητας, πλην όμως η αγωγή αυτή μπορεί να ασκηθεί μόνον ενώπιον εθνικού δικαστηρίου, εκτός κι αν πρόκειται για κάποια από τις περιπτώσεις που διαλαμβάνονται στο άρθρο 18 του κανονισμού 207/2009. Αιτήματα των διαδίκων Η προσφεύγουσα ζητεί από το Γενικό Δικαστήριο: — να κηρύξει παραδεκτή την υπό κρίση προσφυγή και όσα διαλαμβάνονται στα συνημμένα σε αυτήν έγγραφα· — να ακυρώσει την προσβαλλόμενη απόφαση, καθόσον το τμήμα προσφυγών δεν κήρυξε άκυρο το επίμαχο σήμα βάσει του άρθρου 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009· — να καταδικάσει το ΓΕΕΑ στα δικαστικά έξοδα. Το ΓΕΕΑ ζητεί από το Γενικό Δικαστήριο: — να απορρίψει την προσφυγή· — να καταδικάσει την προσφεύγουσα στα δικαστικά έξοδα. Ο παρεμβαίνων ζητεί από το Γενικό Δικαστήριο: — να δεχθεί τα αιτήματα που διαλαμβάνονται στο υπόμνημά του αντικρούσεως και σε όλα τα συνημμένα σε αυτό έγγραφα, καθώς και στα αντίγραφά τους· — να δεχθεί τα προσκομισθέντα αποδεικτικά στοιχεία· — να απορρίψει την προσφυγή κατά της προσβαλλομένης αποφάσεως και να επικυρώσει την απόφαση αυτή· — να καταδικάσει την προσφεύγουσα στα δικαστικά έξοδα. Σκεπτικό Επί του παραδεκτού των συνημμένων εγγράφων που προσκόμισαν ενώπιον του Γενικού Δικαστηρίου η προσφεύγουσα και ο παρεμβαίνων Η προσφεύγουσα ζητεί από το Γενικό Δικαστήριο να κηρύξει παραδεκτά τα συνημμένα στο δικόγραφο της προσφυγής έγγραφα. Ο παρεμβαίνων, δεδομένου ότι ζητεί από το Γενικό Δικαστήριο να δεχθεί το σύνολο των συνημμένων στο υπόμνημά του αντικρούσεως εγγράφων, ζητεί επίσης, κατ’ ουσίαν, να κριθούν παραδεκτά τα έγγραφα αυτά. Ωστόσο, κατά την επ’ ακροατηρίου συζήτηση, απαντώντας σε ερώτηση του Γενικού Δικαστηρίου, τόσο το ΓΕΕΑ όσο και ο παρεμβαίνων ήγειραν ένσταση απαραδέκτου του υπ’ αριθ. 5 συνημμένου εγγράφου στο δικόγραφο της προσφυγής, το οποίο περιλαμβάνει, αφενός μεν, αντίγραφο των νέων σελίδων του ιστοτόπου του παρεμβαίνοντος, αφετέρου δε, βεβαίωση συνταχθείσα από «notario» [συμβολαιογράφο] σχετικά με την εκ μέρους του παρεμβαίνοντος χρήση του ισπανικού σήματος που καταχωρίσθηκε με αριθμό 1909496, για τον λόγο ότι το συνημμένο έγγραφο αυτό δεν προσκομίσθηκε στο πλαίσιο της διοικητικής διαδικασίας ενώπιον του ΓΕΕΑ. Πρέπει να υπομνησθεί συναφώς ότι η ασκούμενη ενώπιον του Γενικού Δικαστηρίου προσφυγή αφορά τον έλεγχο της νομιμότητας των αποφάσεων των τμημάτων προσφυγών του ΓΕΕΑ, κατά την έννοια του άρθρου 65 του κανονισμού 207/2009: Ως εκ τούτου, το Γενικό Δικαστήριο δεν είναι αρμόδιο να εξετάσει εκ νέου τα πραγματικά περιστατικά βάσει των αποδεικτικών στοιχείων που προσκομίσθηκαν για πρώτη φορά ενώπιόν του [απόφαση του Πρωτοδικείου της 6ης Μαρτίου 2003, T-128/01, DaimlerChrysler κατά ΓΕΕΑ (Calandre), Συλλογή 2003, σ. II-701 , σκέψη 18, και απόφαση του Γενικού Δικαστηρίου της 25ης Ιουνίου 2010, T-407/08, MIP Metro κατά ΓΕΕΑ - CBT Comunicación Multimedia (Metromeet), Συλλογή 2010, σ. ΙΙ-2781 , σκέψη 16· βλ. επίσης, σχετικώς, απόφαση του Δικαστηρίου της 18ης Δεκεμβρίου 2008, C-16/06 P, Les Éditions Albert René κατά ΓΕΕΑ, Συλλογή 2008, σ. I-10053 , σκέψη 144]. Από την προπαρατεθείσα στη σκέψη 30 νομολογία προκύπτει ότι παραδεκτά είναι μόνον τα αποδεικτικά στοιχεία που προσκομίσθηκαν στο πλαίσιο της διοικητικής διαδικασίας ενώπιον του ΓΕΕΑ. Δεδομένου, όμως, ότι το υπ’ αριθ. 5 συνημμένο στο δικόγραφο της προσφυγής έγγραφο, όπως δέχθηκε άλλωστε η προσφεύγουσα κατά την επ’ ακροατηρίου συζήτηση, δεν προσκομίσθηκε στο πλαίσιο της διοικητικής διαδικασίας ενώπιον του ΓΕΕΑ, πρέπει να κριθεί απαράδεκτο. Πρέπει, εξάλλου, να επισημανθεί ότι ο παρεμβαίνων παρέθεσε, στο υπ’ αριθ. 15 συνημμένο έγγραφο στο υπόμνημά του αντικρούσεως, απόφαση της Audiencia Provincial de Las Palmas de Gran Canaria (περιφερειακού δευτεροβάθμιου δικαστηρίου της Las Palmas de Gran Canaria, Ισπανία) της 18ης Σεπτεμβρίου 2009, δηλαδή μεταγενέστερη της προσβαλλομένης αποφάσεως, η οποία επικυρώνει την απόφαση του Juzgado de lo Mercantil n° 1 de Las Palmas de Gran Canaria (υπ’ αριθ. 1 εμποροδικείου της Las Palmas de Gran Canaria) της 24ης Απριλίου 2008, με την οποία απορρίφθηκε η αίτηση κηρύξεως ακυρότητας του καταχωρισθέντος με αριθμό 1909496 ισπανικού σήματος του παρεμβαίνοντος την οποία υπέβαλε η προσφεύγουσα. Κατά τη νομολογία, είναι παραδεκτή η επίκληση αποφάσεων εθνικών δικαστηρίων, μολονότι δεν υπήρξε τέτοια επίκληση κατά τη διαδικασία ενώπιον του ΓΕΕΑ [βλ. αποφάσεις του Πρωτοδικείου της 24ης Νοεμβρίου 2005, T-346/04, Sadas κατά ΓΕΕΑ - LTJ Diffusion (ARTHUR ET FELICIE), Συλλογή 2005, σ. II-4891 , σκέψη 20, της 8ης Δεκεμβρίου 2005, T-29/04, Castellblanch κατά ΓΕΕΑ - Champagne Roederer (CRISTAL CASTELLBLANCH), Συλλογή 2005, σ. II-5309 , σκέψη 16, και της 12ης Ιουλίου 2006, T-277/04, Vitakraft-Werke Wührmann κατά ΓΕΕΑ - Johnson’s Veterinary Products (VITACOAT), Συλλογή 2006, σ. II-2211 , σκέψεις 69 έως 71]. Όπως κρίθηκε με τη σκέψη 71 της προπαρατεθείσας στη σκέψη 34 αποφάσεως VITACOAT, δεν μπορεί να απαγορευθεί ούτε στους διαδίκους ούτε στο Γενικό Δικαστήριο να λάβουν υπόψη, κατά την ερμηνεία του δικαίου της Ένωσης, τη νομολογία που έχει διαμορφωθεί εντός της Ένωσης ή την εθνική και διεθνή νομολογία. Ως εκ τούτου, ένας διάδικος πρέπει να έχει τη δυνατότητα να παραπέμψει για πρώτη φορά ενώπιον του Γενικού Δικαστηρίου σε αποφάσεις εθνικών δικαστηρίων, δεδομένου ότι δεν προσάπτεται στο τμήμα προσφυγών ότι δεν έλαβε υπόψη του πραγματικά στοιχεία αντλούμενα από συγκεκριμένη απόφαση εθνικού δικαστηρίου, αλλά ότι παρέβη διάταξη του κανονισμού 207/2009, και να επικαλεσθεί τη νομολογία προς στήριξη αυτού του λόγου ακυρώσεως. Κατόπιν των ανωτέρω, το υπ’ αριθ. 15 συνημμένο έγγραφο στο υπόμνημα αντικρούσεως του παρεμβαίνοντος πρέπει να κηρυχθεί παραδεκτό. Όσον αφορά τα λοιπά συνημμένα έγγραφα που διαλαμβάνονται στη σκέψη 28 ανωτέρω, πρέπει να επισημανθεί ότι, ελλείψει επιχειρημάτων προβληθέντων από την προσφεύγουσα και από τον παρεμβαίνοντα προς στήριξη των προσκομισθέντων από αυτούς αποδεικτικών στοιχείων κατά τη διαδικασία της προσφυγής ενώπιον του Γενικού Δικαστηρίου και λαμβανομένης υπόψη της προμνημονευθείσας στη σκέψη 30 νομολογίας, πρέπει να κηρυχθούν απαράδεκτα, καθόσον δεν περιλαμβάνονται στον φάκελο της ενώπιον του ΓΕΕΑ διαδικασίας [βλ., σχετικώς, απόφαση του Πρωτοδικείου της 25ης Μαρτίου 2009, T-21/07, L’Oréal κατά ΓΕΕΑ — Spa Monopole (SPALINE), η οποία δεν έχει δημοσιευθεί στη Συλλογή, σκέψη 14]. Επί της ουσίας Η προσφεύγουσα προβάλλει έναν μόνο λόγο ακυρώσεως, ο οποίος αντλείται από παράβαση του άρθρου 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009, καθόσον ο παρεμβαίνων ενήργησε κακόπιστα κατά την υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος. Προς στήριξη του αιτήματός της ακυρώσεως της προσβαλλομένης αποφάσεως, η προσφεύγουσα διατείνεται, πρώτον, ότι κακώς έκρινε το τμήμα προσφυγών, στηριζόμενο σε τεκμήριο, ότι ήταν δικαιολογημένη η υποβολή αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος, καθόσον αποτελούσε τη «λογική συνέχεια» της επεκτάσεως των δραστηριοτήτων του παρεμβαίνοντος, δεχόμενο κατ’ αυτόν τον τρόπο ότι υπήρχε πρόθεση χρήσεως, η οποία έρχεται σε αντίθεση προς τα ακόλουθα αποδεικτικά στοιχεία: τις επανειλημμένες, από το 2005, απόπειρες του παρεμβαίνοντος να πωλήσει στην προσφεύγουσα τα δικαιώματά του έναντι υπερβολικού τιμήματος, τη λειτουργία και εκμετάλλευση μίας και μόνον πιτσαρίας σε χωριό των Καναρίων Νήσων (Ισπανία), η οποία δεν έχει ανακαινισθεί από το 1990 και λειτουργεί υπό την επωνυμία Pizzeria Giulio, την έλλειψη κατάλληλης νομικής μορφής για τη διεύρυνση των εμπορικών δραστηριοτήτων ή την άσκησή τους σε διεθνές επίπεδο, το γεγονός ότι ουδόλως λειτούργησε κάποιο υποκατάστημα σε χρονικό διάστημα είκοσι ετών και την πλασματική χρήση του σήματος Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL υπό την ονομασία διαδικτυακού τομέα «www.pollotropicaleuropa.com». Δεύτερον, η προσφεύγουσα επισημαίνει ότι η διαπίστωση περί προβαλλόμενης παραλείψεως αποδείξεως όσον αφορά την προηγούμενη γνώση του καταχωρισθέντος με αριθμό US 74516740 αμερικανικού σήματος παρακωλύει την επέκτασή της στην Ευρωπαϊκή Ένωση, υπό την έννοια ότι, μολονότι η προσφεύγουσα διαθέτει περισσότερα από εκατό καταστήματα σε περισσότερες από δέκα χώρες, η επέκταση αυτή παρεμποδίζεται εξαιτίας του αναγνωριζομένου αποκλειστικού δικαιώματος του παρεμβαίνοντος. Τρίτον, είναι ανακριβές να υποστηριχθεί, όπως δέχθηκε το τμήμα προσφυγών στη σκέψη 33 της προσβαλλομένης αποφάσεως, ότι δεν υπήρχε σχέση ανταγωνισμού μεταξύ των δύο αντιδίκων κατά τη διοικητική διαδικασία ενώπιον του ΓΕΕΑ, μολονότι τέτοιες σχέσεις υπήρχαν ήδη από το 1994, όταν απορρίφθηκαν οι υπ’ αριθ. 1927280 και 1927282 αιτήσεις καταχωρίσεως ισπανικού σήματος που είχε υποβάλει η προσφεύγουσα, εξαιτίας της αριθ. 1909496 καταχωρίσεως ισπανικού σήματος του παρεμβαίνοντος, η αίτηση για την οποία είχε υποβληθεί δύο μήνες πριν. Τέταρτον, η προσφεύγουσα φρονεί ότι είναι αναγκαίο, προκειμένου να καθορισθεί αν υφίσταται ή όχι κακοπιστία του παρεμβαίνοντος, να εξετασθούν τα εξής κριτήρια: το γεγονός ότι τα έγχρωμα μικτά σημεία είναι καθ’ όλα πανομοιότυπα, το χρονικό διάστημα μεταξύ της υποβολής της αιτήσεως στις ΗΠΑ από την προσφεύγουσα (εικονιστικό αμερικανικό σήμα καταχωρισθέν με αριθμό US 74516740, του οποίου η καταχώριση ζητήθηκε στις 25 Απριλίου 1994 και του οποίου η πρώτη χρήση ανάγεται στις 13 Σεπτεμβρίου 1991) και αυτής του εικονιστικού ισπανικού σήματος που καταχωρίσθηκε με αριθμό 1909496, αίτηση η οποία υποβλήθηκε από τον παρεμβαίνοντα στις 20 Ιουνίου 1994, το γεγονός ότι το προμνημονευθέν αμερικανικό σήμα έχει καταστεί παγκοίνως γνωστό στον χώρο της εστιάσεως, η ύπαρξη προγενέστερων σχέσεων μεταξύ της προσφεύγουσας και του παρεμβαίνοντος και η εκ μέρους του παρεμβαίνοντος απαίτηση καταβολής υπερβολικού χρηματικού αντιτίμου. Καταρχάς, πρέπει να επισημανθεί ότι το άρθρο 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009 προβλέπει ότι κοινοτικό σήμα κηρύσσεται άκυρο, κατόπιν αιτήσεως που υποβάλλεται στο ΓΕΕΑ ή κατόπιν ανταγωγής ασκηθείσας στο πλαίσιο αγωγής λόγω παραποιήσεως σήματος, σε περίπτωση κατά την οποία ο αιτών την καταχώριση σήματος ενήργησε κακόπιστα κατά την υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως σήματος. Όπως επισήμανε η γενική εισαγγελέας E. Sharpston στις προτάσεις της στην υπόθεση επί της οποίας εκδόθηκε η απόφαση του Δικαστηρίου της 11ης Ιουνίου 2009, C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli (Συλλογή 2009, σ. I-4893) , η έννοια του όρου «κακόπιστα», κατά το άρθρο 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009, δεν ορίζεται, δεν οριοθετείται και ούτε καν περιγράφεται καθ’ οιονδήποτε τρόπο στη νομοθεσία. Κατόπιν αιτήσεως για την έκδοση προδικαστικής αποφάσεως σχετικά με την ερμηνεία της διατάξεως αυτής, το Δικαστήριο, με την προπαρατεθείσα στη σκέψη 44 απόφαση Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, προέβη σε διευκρινίσεις όσον αφορά την έννοια της «κακής πίστεως». Η υπόθεση εκείνη αφορούσε αγωγή λόγω παραποιήσεως σήματος ασκηθείσα από την εδρεύουσα στην Ελβετία Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG (στο εξής: Lindt), η οποία, το 2000, είχε επιτύχει να καταχωρισθεί τρισδιάστατο σήμα που απεικόνιζε χρυσού χρώματος σοκολατένιο λαγουδάκι, το οποίο διέθετε στο εμπόριο από τη δεκαετία του 1950, στη δε Αυστρία από το 1994, κατά ανταγωνιστή της, εγκατεστημένου στην Αυστρία, ο οποίος χρησιμοποιούσε στην αγορά, από το 1962, παρόμοιο σημείο που απεικόνιζε επίσης σοκολατένιο λαγουδάκι. Ο ανταγωνιστής αυτός ζητούσε, στο πλαίσιο ανταγωγής, την κήρυξη της ακυρότητας του καταχωρισθέντος σήματος της Lindt, για τον λόγο ότι, κατά την υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος, η Lindt ενήργησε κακόπιστα. Το Δικαστήριο έκρινε επομένως ότι είχε επιληφθεί περιπτώσεως στην οποία, κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως, πλείονες παραγωγοί χρησιμοποιούν στην αγορά, για πανομοιότυπα ή παρόμοια προϊόντα, πανομοιότυπα ή παρόμοια σημεία δυνάμενα να προκαλέσουν σύγχυση με το σημείο του οποίου ζητείται η καταχώριση (προπαρατεθείσα στη σκέψη 44 απόφαση Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, σκέψη 36). Το Δικαστήριο έκρινε καταρχάς, με τη σκέψη 35 της προπαρατεθείσας στη σκέψη 44 αποφάσεως Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, ότι από το άρθρο 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009 προκύπτει ότι το χρονικό σημείο που πρέπει να ληφθεί υπόψη για να εκτιμηθεί αν υφίσταται κακοπιστία του αιτούντος είναι αυτό της υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως από τον ενδιαφερόμενο. Πρώτον, το Δικαστήριο διευκρίνισε, στη σκέψη 37 της ιδίας αυτής αποφάσεως, ότι η ύπαρξη κακοπιστίας του αιτούντος την καταχώριση, κατά την έννοια του άρθρου 52, παράγραφος 1, στοιχείο βʹ, του κανονισμού 207/2009, πρέπει να εκτιμάται συνολικά, λαμβανομένων υπόψη όλων των ασκούντων επιρροή παραγόντων της προκειμένης υποθέσεως. Δεύτερον, όσον αφορά τους παράγοντες που μνημονεύονταν στα υποβληθέντα ενώπιόν του προδικαστικά ερωτήματα, το Δικαστήριο επισήμανε, πρώτον, με τη σκέψη 39 της προπαρατεθείσας στη σκέψη 44 αποφάσεως Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, ότι το τεκμήριο περί του ότι ο αιτών την καταχώριση γνώριζε ότι ένας τρίτος χρησιμοποιεί, για πανομοιότυπο ή παρόμοιο προϊόν, πανομοιότυπο ή παρόμοιο σημείο δυνάμενο να προκαλέσει σύγχυση με το σημείο του οποίου ζητείται η καταχώριση, μπορεί να προκύπτει, μεταξύ άλλων, από γενική γνώση, στον οικείο οικονομικό τομέα, της χρήσεως αυτής, δεδομένου ότι η γνώση αυτή μπορεί να συναχθεί, μεταξύ άλλων, από τη χρονική διάρκεια αυτής της χρήσεως. Συγκεκριμένα, όσο παλαιότερη είναι η χρήση, τόσο πιθανότερο είναι να είχε λάβει γνώση της ο αιτών κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως σήματος. Δεύτερον, το Δικαστήριο προσέθεσε, με τη σκέψη 40 της προπαρατεθείσας στη σκέψη 44 αποφάσεως Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, ότι πρέπει πάντως να επισημανθεί ότι το γεγονός ότι ο αιτών την καταχώριση γνωρίζει ή οφείλει να γνωρίζει ότι τρίτος χρησιμοποιεί, σε ένα τουλάχιστον κράτος μέλος και επί μακρόν, πανομοιότυπο ή παρόμοιο σημείο για πανομοιότυπο ή παρόμοιο προϊόν, δυνάμενο να προκαλέσει σύγχυση με το σημείο του οποίου ζητείται η καταχώριση, δεν αρκεί αφεαυτού για να αποδειχθεί η κακοπιστία του αιτούντος. Συγκεκριμένα, κατά τις σκέψεις 41 και 42 της εν λόγω αποφάσεως, πρέπει να λαμβάνεται υπόψη η πρόθεση του αιτούντος κατά τον κρίσιμο χρόνο, η οποία αποτελεί υποκειμενικό στοιχείο που πρέπει να εξετάζεται σε συνάρτηση με τις αντικειμενικές περιστάσεις της προκειμένης περιπτώσεως. Επομένως, η πρόθεση να παρεμποδισθεί τρίτος να διαθέσει στο εμπόριο ένα προϊόν μπορεί, υπό ορισμένες περιστάσεις, να καταδεικνύει την κακοπιστία του αιτούντος την καταχώριση (προπαρατεθείσα στη σκέψη 44 απόφαση Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, σκέψη 43). Τούτο ισχύει ιδίως οσάκις ο αιτών ζητεί και επιτυγχάνει την καταχώριση σημείου ως κοινοτικού σήματος χωρίς να προτίθεται να το χρησιμοποιήσει, αλλά με αποκλειστικό σκοπό να παρεμποδίσει την είσοδο τρίτου στην αγορά (προπαρατεθείσα στη σκέψη 44 απόφαση Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, σκέψη 44). Τρίτον, το Δικαστήριο έκρινε ότι το γεγονός ότι τρίτος χρησιμοποιεί επί μακρόν, για πανομοιότυπο ή παρόμοιο προϊόν, σημείο δυνάμενο να προκαλέσει σύγχυση με το σήμα του οποίου ζητείται η καταχώριση και το ότι το σημείο αυτό προστατεύεται νομικώς σε ορισμένο βαθμό αποτελεί έναν από τους κρίσιμους παράγοντες για την εκτίμηση της κακοπιστίας του αιτούντος την καταχώριση (προπαρατεθείσα στη σκέψη 44 απόφαση Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, σκέψη 46). Πάντως, ακόμη και σε τέτοια περίπτωση, η καταχώριση κοινοτικού σήματος δεν έχει γίνει κατ’ ανάγκη κακόπιστα, ιδίως οσάκις ο αιτών την καταχώριση γνωρίζει, κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως, ότι τρίτος, ο οποίος έχει δραστηριοποιηθεί πρόσφατα στην αγορά, επιδιώκει να αντλήσει όφελος από το σημείο αυτό μιμούμενος τον τρόπο παρουσίασής του, στοιχείο που αναγκάζει τον αιτούντα να ζητήσει την καταχώριση του εν λόγω σημείου προκειμένου να εμποδίσει την χρήση του οικείου τρόπου παρουσιάσεως (προπαρατεθείσα στη σκέψη 44 απόφαση Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, σκέψεις 48 και 49). Τέταρτον, με τη σκέψη 51 της προπαρατεθείσας στη σκέψη 44 αποφάσεως Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, το Δικαστήριο έκρινε ότι για να εκτιμηθεί αν ο αιτών την καταχώριση ήταν κακόπιστος μπορεί να λαμβάνεται υπόψη η έκταση της φήμης της οποίας χαίρει σημείο κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεώς του ως κοινοτικού σήματος. Κατά το Δικαστήριο, αυτό το γνώρισμα της φήμης δύναται ακριβώς να δικαιολογήσει το συμφέρον του αιτούντος να να διασφαλίσει πλέον διευρυμένη νομική προστασία για το σημείο του. Η νομιμότητα της προσβαλλομένης αποφάσεως πρέπει να εξετασθεί με γνώμονα ιδίως τα ανωτέρω και στο μέτρο που αυτά έχουν εφαρμογή στην υπό κρίση υπόθεση, καθόσον το τμήμα προσφυγών έκρινε ότι ο παρεμβαίνων δεν ενήργησε κακόπιστα κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος. Πρώτον, πρέπει να ληφθεί υπόψη ότι, όπως προκύπτει από τη σκέψη 35 της προπαρατεθείσας στη σκέψη 44 αποφάσεως Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli και όπως ορθώς επισήμανε το τμήμα προσφυγών στη σκέψη 26 της προσβαλλομένης αποφάσεως, πρέπει να αποδειχθεί η ύπαρξη κακοπιστίας του παρεμβαίνοντος κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως του κοινοτικού σήματος, δηλαδή στις 22 Νοεμβρίου 2002. Εντούτοις, τα πραγματικά περιστατικά της υπό κρίση υποθέσεως οδήγησαν το τμήμα προσφυγών να εξετάσει περιστατικά προγενέστερα της ημερομηνίας αυτής, δεδομένου ότι η αίτηση καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος έπεται χρονικά της καταχωρίσεως πανομοιότυπου προγενέστερου εθνικού σήματος. Όπως ορθώς επισήμανε το τμήμα ακυρώσεων, υφίσταται συνέχεια ή «εμπορική διαδρομή» που συνδέει τα σήματα της παρεμβαίνουσας, λόγος για τον οποίον πρέπει να ληφθεί υπόψη και η ημερομηνία υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως του ισπανικού σήματος. Βεβαίως, το τμήμα προσφυγών δεν έλαβε κατά τα φαινόμενα υπόψη την ημερομηνία υποβολής της προγενέστερης αιτήσεως καταχωρίσεως εθνικού σήματος, στη σκέψη 26 της προσβαλλομένης αποφάσεως, αποφαινόμενο ότι «το τμήμα προσφυγών δεν θα προβεί σε εξέταση της κακής ή καλής πίστεως του [παρεμβαίνοντος] κατά τον χρόνο υποβολής των αιτήσεων καταχωρίσεως σήματος στην Ισπανία, όχι μόνον επειδή αυτές υποβλήθηκαν πριν οκτώ έτη, αλλά και επειδή πρόκειται για ζήτημα το οποίο υπάγεται στην αποκλειστική δικαιοδοσία των εθνικών δικαστηρίων και ειδικότερα των ισπανικών». Εντούτοις, διαπιστώνοντας, στη σκέψη 27 της προσβαλλομένης αποφάσεως, «ότι η εκ μέρους [του παρεμβαίνοντος] υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος το 2002 ήταν απλώς η φυσική και αναμενόμενη εμπορικώς εξέλιξη της δραστηριότητάς του στον χώρο της εστιάσεως», το τμήμα προσφυγών προέβη κατ’ ανάγκη σε εξέταση των προγενέστερων από την υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως του εν λόγω σήματος πραγματικών περιστατικών. Από κανένα, όμως, στοιχείο της δικογραφίας δεν τεκμαίρεται ότι ο παρεμβαίνων γνώριζε την ύπαρξη του αμερικανικού σήματος, καθόσον αφενός το σήμα αυτό δεν είχε καταχωρισθεί σε κράτος μέλος, αλλά σε τρίτη χώρα, και, αφετέρου, μεταξύ της ημερομηνίας υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως του ισπανικού σήματος, δηλαδή της 20ής Ιουνίου 1994, και αυτής του αμερικανικού σήματος, δηλαδή της 25ης Απριλίου 1994, μεσολάβησε χρονικό διάστημα μόλις δύο μηνών. Ακόμη κι αν πρέπει να ληφθεί υπόψη η ημερομηνία της πρώτης χρήσεως του αμερικανικού σήματος, δηλαδή η 13η Σεπτεμβρίου 1991, διαπιστώνεται ότι μεσολαβεί χρονικό διάστημα τριών και ήμισυ ετών, πλην όμως, εν πάση περιπτώσει, το γεγονός αυτό δεν αρκεί αφεαυτού, λαμβανομένης υπόψη της γεωγραφικής περιοχής χρήσεως του σήματος, για να γίνει δεκτό ότι ο παρεμβαίνων γνώριζε την ύπαρξη του σήματος αυτού κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως σήματος στην Ισπανία. Επομένως, η λειτουργία ενός ή πλειόνων εστιατορίων στην πολιτεία της Φλόριδας (ΗΠΑ) ή σε άλλες χώρες ευρισκόμενες στη Νότια Αμερική δεν αποδεικνύει αφεαυτής ότι ο παρεμβαίνων γνώριζε την προγενέστερη χρήση του αμερικανικού σήματος. Η προσφεύγουσα δεν προέβαλε, επομένως, το παραμικρό αποδεικτικό στοιχείο βάσει του οποίου θα τεκμαιρόταν ότι ήταν αδύνατο να αγνοεί ο παρεμβαίνων την ύπαρξη του εν λόγω σήματος. Πρέπει συνεπώς να γίνει δεκτό ότι, την 22α Νοεμβρίου 2002, το μόνο άλλο σήμα του οποίου την ύπαρξη μπορούσε να γνωρίζει ο παρεμβαίνων ήταν αυτό του οποίου δικαιούχος ήταν ο ίδιος, δηλαδή του ισπανικού σήματος που είχε καταχωρισθεί με αριθμό 1909496. Δεύτερον, η προσφεύγουσα θέτει εν αμφιβόλω τη διαπίστωση της σκέψεως 27 της προσβαλλομένης αποφάσεως περί του ότι «από τα εκτεθέντα πραγματικά περιστατικά της προκειμένης περιπτώσεως προκύπτει ότι η εκ μέρους [του παρεμβαίνοντος] υποβολή της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος το 2002 ήταν απλώς η φυσική και αναμενόμενη εμπορικώς εξέλιξη της δραστηριότητάς του στον χώρο της εστιάσεως» και ότι, «συγκεκριμένα, δεν αμφισβητείται ότι [ο παρεμβαίνων] άρχισε να ασκεί εμπορική δραστηριότητα στον χώρο της εστιάσεως στις αρχές της δεκαετίας του 1990, ότι, το 1994, κίνησε πληθώρα διαδικασιών ενδεικτικών της προθέσεώς του να ασκήσει εμπορική δραστηριότητα στον χώρο της εστιάσεως εντός κράτος μέλους και ότι, έπειτα από οκτώ έτη, ζήτησε προστασία σε κοινοτικό επίπεδο, στοιχεία που καταδεικνύουν την ουσιαστική άσκηση εμπορικής δραστηριότητας στον χώρο της εστιάσεως». Δεν αμφισβητείται, βεβαίως, ότι το 1994 κινήθηκε ενώπιον του OEPM διαδικασία κατά της αιτήσεως καταχωρίσεως των προπαρατεθέντων στη σκέψη 3 ισπανικών σημάτων που είχε υποβάλει η προσφεύγουσα, πλην όμως το ΓΕΕΑ δεν ήταν σε θέση, κατά την επ’ ακροατηρίου συζήτηση, να παράσχει διευκρινίσεις όσον αφορά τις διάφορες διαδικασίες που κίνησε το 1994 ο παρεμβαίνων καταδεικνύοντας την πρόθεσή του να ασκήσει εμπορική δραστηριότητα εντός κράτους μέλους, στις οποίες παραπέμπει κατά τα φαινόμενα η προσβαλλόμενη απόφαση. Πρέπει να επισημανθεί συναφώς ότι, ανεξαρτήτως του ότι ο παρεμβαίνων δεν προέβη σε επέκταση των εμπορικών δραστηριοτήτων του κατόπιν της καταχωρίσεως του ισπανικού σήματος στις 20 Ιουνίου 1994, από τη δικογραφία προκύπτει ότι στις 9 Ιουνίου 2006, δηλαδή πριν την υποβολή της αιτήσεως κηρύξεως ακυρότητας, στις 22 Ιανουαρίου 2007, ο παρεμβαίνων σύναψε σύμβαση με αντικείμενο την παραχώρηση αδείας χρήσεως του σήματος Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL (βλ., εξ αντιδιαστολής, προπαρατεθείσα στη σκέψη 44 απόφαση Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, σκέψη 44). Μολονότι, σύμφωνα με τις διευκρινίσεις που παρέσχε ο παρεμβαίνων κατά την επ’ ακροατηρίου συζήτηση, η σύμβαση αυτή δεν εκτελέσθηκε, μπορεί να γίνει δεκτό ότι η εν λόγω σύμβαση καταδεικνύει τη βούληση του παρεμβαίνοντος να αναπτύξει την εμπορική δραστηριότητά του. Τρίτον, όσον αφορά το αν το προγενέστερο αμερικανικό σήμα είχε καταστεί παγκοίνως γνωστό, το τμήμα προσφυγών εξέτασε το ζήτημα αυτό, στη σκέψη 28 της προσβαλλομένης αποφάσεως, με γνώμονα τα κριτήρια που έχει θέσει η νομολογία των δικαιοδοτικών οργάνων της Ένωσης όσον αφορά τη φήμη, έννοια παραπλήσια της ιδιότητας σήματος να καταστεί παγκοίνως γνωστό (απόφαση του Δικαστηρίου της 22ας Νοεμβρίου 2007, C-328/06, Nieto Nuño, Συλλογή 2007, σ. I-10093 , σκέψη 17), η οποία περιέχεται στη Σύμβαση των Παρισίων για την προστασία της βιομηχανικής ιδιοκτησίας, της 20ής Μαρτίου 1883, όπως έχει αναθεωρηθεί και τροποποιηθεί. Κατά τη νομολογία, η έννοια της «φήμης» προϋποθέτει ορισμένο βαθμό γνώσεως εκ μέρους του ενδιαφερομένου κοινού. Επιπλέον, όσον αφορά κοινοτικό σήμα, το Γενικό Δικαστήριο έχει υπενθυμίσει ότι ενδιαφερόμενο κοινό είναι εκείνο το οποίο αφορά το οικείο κοινοτικό σήμα, δηλαδή, αναλόγως του προϊόντος ή της υπηρεσίας που διατίθεται στο εμπόριο, είτε το ευρύ κοινό είτε ένα πιο εξειδικευμένο κοινό, π.χ. συγκεκριμένος επαγγελματικός κύκλος. Δεν μπορεί να απαιτηθεί να είναι το κοινοτικό σήμα γνωστό σε συγκεκριμένο ποσοστό του κοινού που έχει προσδιορισθεί κατ’ αυτόν τον τρόπο. Πρέπει να γίνεται δεκτό ότι υφίσταται ο απαιτούμενος βαθμός γνώσεως οσάκις το οικείο κοινοτικό σήμα είναι γνωστό σε σημαντικό μέρος του ενδιαφερομένου κοινού το οποίο αφορούν τα προϊόντα ή οι υπηρεσίες που προσδιορίζονται με το σήμα αυτό. Κατά την εξέταση της προϋποθέσεως αυτής πρέπει να λαμβάνονται υπόψη όλα τα στοιχεία που ασκούν επιρροή στη συγκεκριμένη υπόθεση, δηλαδή, μεταξύ άλλων, το μερίδιο αγοράς που κατέχεται από το σήμα, το πόσο εντατική είναι η χρήση του, η γεωγραφική έκταση και η διάρκεια της χρήσεώς του, καθώς και το μέγεθος των επενδύσεων στις οποίες προέβη η επιχείρηση για την προβολή του (βλ., σχετικώς, απόφαση του Δικαστηρίου της 6ης Οκτωβρίου 2009, C-301/07, PAGO International, Συλλογή 2009, σ. I-9429 , σκέψεις 21 έως 27 και παρατιθέμενη νομολογία). Εν προκειμένω, το τμήμα προσφυγών προέβη στις ακόλουθες διαπιστώσεις, στη σκέψη 28 της προσβαλλομένης αποφάσεως: «Η προηγούμενη κρίση δεν μπορεί να τεθεί εν αμφιβόλω από το προβαλλόμενο επιχείρημα ότι το σήμα “Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL” έχει καταστεί παγκοίνως γνωστό, δεδομένου ότι δεν αποδείχθηκε κάτι τέτοιο. Το γεγονός ότι υφίστανται διάφορα καταστήματα που φέρουν το σήμα αυτό, το ότι προσκομίσθηκαν έγγραφα σχετικά με στοιχειώδη διαφημιστική δραστηριότητα και σχετικά με τον κύκλο εργασιών και το γεγονός ότι οι παραπομπές στο επίμαχο σήμα μπορούν να ανευρεθούν διαδικτυακώς μέσω αναζητήσεως στο Google δεν συνεπάγεται ότι το σήμα έχει καταστεί παγκοίνως γνωστό στις μνημονευθείσες χώρες. Για παράδειγμα, δεν προσκομίσθηκε κανένα έγγραφο αποδεικνύον το μερίδιο αγοράς που κατέχει το σήμα στις χώρες όπου φέρεται ως παγκοίνως γνωστό ή το μέγεθος των επενδύσεων στις οποίες προέβη η Carrols Corporation για την προβολή του. Επίσης, δεν προσκομίσθηκε καμία βεβαίωση τρίτου περί του ότι το σήμα έχει καταστεί παγκοίνως γνωστό, κ.λπ. Επιπλέον, δεν προσκομίσθηκε κανένα έγγραφο που να αποδεικνύει ότι ο G. Gambettola γνώριζε την ύπαρξη των υπηρεσιών εστιάσεως που παρείχε η αιτούσα και το ότι αυτές ήταν παγκοίνως γνωστές.» Η προσφεύγουσα διαβίβασε αριθμητικά στοιχεία εκπεφρασμένα σε δολάρια ΗΠΑ (USD), τα οποία παρατίθενται σε ένα απλό έγγραφο χωρίς κεφαλίδα με τη μορφή καταλόγου στον οποίο μνημονεύεται η ημερομηνία της ενάρξεως λειτουργίας πλειόνων εστιατορίων, αντίγραφα διαφημιστικών καταχωρίσεων για το σήμα Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL σε διάφορες εφημερίδες, εκ των οποίων δύο ανάγονται στον Φεβρουάριο του 1997 (στην Horizonte ) και στον Μάιο του 1997 (στην El Nuevo Impacto ), ενώ οι υπόλοιπες στο 2006. Η προσφεύγουσα προσκόμισε επίσης αντίγραφα τιμοκαταλόγων (μενού), φωτογραφίες εστιατορίων και διαφημιστικό υλικό. Προσκόμισε επίσης έγγραφα συγκρίνοντα τα εστιατόρια που φέρουν το σήμα Pollo Tropical CHICKEN ON THE GRILL με άλλα είδη εστιατορίων, έγγραφα τα οποία έχουν τη μορφή απλών γραφικών παραστάσεων σε απλό χαρτί και τα οποία δεν προέρχονται από λογιστικό γραφείο ή γραφείο οικονομικού ελέγχου. Πρέπει να υπομνησθεί ότι, όσον αφορά την αποδεικτική αξία των εγγράφων που περιλαμβάνονται στον φάκελο της υποθέσεως και προέρχονται από την ίδια την επιχείρηση, το Πρωτοδικείο έχει κρίνει, στη σκέψη 42 της αποφάσεως της 7ης Ιουνίου 2005, T-303/03, Lidl Stiftung κατά ΓΕΕΑ - REWE-Zentral (Salvita) (Συλλογή 2005, σ. II-1917) , ότι, για την εκτίμηση της αποδεικτικής αξίας εγγράφου, πρέπει πρωτίστως να ελέγχεται η ακρίβεια των περιεχόμενων σ’ αυτό στοιχείων. Προσέθεσε ότι, στην περίπτωση αυτή, πρέπει να λαμβάνεται υπόψη, μεταξύ άλλων, η προέλευση του εγγράφου, οι περιστάσεις υπό τις οποίες καταρτίσθηκε και ο αποδέκτης του και να τίθεται το ερώτημα αν, βάσει του περιεχομένου του, το έγγραφο είναι εκ πρώτης όψεως λογικό και αξιόπιστο. Στην σκέψη 43 της εν λόγω αποφάσεως, το Πρωτοδικείο διαπίστωσε ότι, κατά τη διάρκεια της διαδικασίας ενώπιον του ΓΕΕΑ, δεν προσκομίσθηκαν άλλα στοιχεία που να επιβεβαιώνουν ιδίως τα αριθμητικά στοιχεία που είχαν υποβληθεί με την υπεύθυνη δήλωση και τον κατάλογο των διατιθέμενων στο εμπόριο προϊόντων. Πρέπει να υπομνησθεί συναφώς ότι, ακόμη κι αν ληφθούν υπόψη τα έγγραφα που δεν έχουν συνταχθεί στη γλώσσα διαδικασίας, ενδεχόμενο κατά του οποίου βάλλει ο παρεμβαίνων, βάσει των εγγράφων αυτών δεν μπορεί να αποδειχθεί ότι το αμερικανικό σήμα είχε καταστεί παγκοίνως γνωστό, λαμβανομένου υπόψη ότι τα μεν αριθμητικά στοιχεία παρατίθενται σε απλό χαρτί, τα δε λοιπά έγγραφα δεν είναι χρονολογημένα. Εξάλλου, η παράθεση απλώς τιμοκαταλόγων, φωτογραφιών εστιατορίων, γραφικών παραστάσεων ή διαφημιστικών φυλλαδίων που δεν προβάλλονται προς στήριξη κάποιου απτού και σαφούς ως προς τα στοιχεία και την προέλευσή του εγγράφου δεν αποδεικνύουν, αφεαυτών, το επιχείρημα ότι το αμερικανικό σήμα είχε καταστεί παγκοίνως γνωστό. Ειδικότερα, η προσφεύγουσα δεν προσκόμισε προς στήριξη της επιχειρηματολογίας της κανένα έγγραφο που να παραθέτει το μερίδιο αγοράς που κατέχει το σήμα και να αποδεικνύει το πόσο εντατική ήταν η χρήση του ή το μέγεθος των επενδύσεων, ούτε καν κάποια βεβαίωση τρίτου περί του ότι το σήμα είχε καταστεί παγκοίνως γνωστό (βλ., κατ’ αναλογία, απόφαση της 14ης Σεπτεμβρίου 1999, C-375/97, General Motors, Συλλογή 1999, σ. I-5421 , σκέψη 27). Όσον αφορά, τέλος, το ζήτημα αν πρέπει να ληφθούν υπόψη τα έγγραφα που είναι μεταγενέστερα της ημερομηνίας υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος, πρέπει να επισημανθεί ότι, ως προς οδηγία 89/104/ΕΟΚ του Συμβουλίου, της 21ης Δεκεμβρίου 1988, για την προσέγγιση των νομοθεσιών των κρατών μελών περί σημάτων ( ΕΕ 1989, L 40, σ. 1 ), το Δικαστήριο, στο πλαίσιο της αποδείξεως της ουσιαστικής χρήσεως σήματος, έκρινε, με τις σκέψεις 30 και 31 της διατάξεως της 27ης Ιανουαρίου 2004, C-259/02, La Mer Technology (Συλλογή 2004, σ. I-1159) , ότι η οδηγία αυτή εξαρτά τον χαρακτηρισμό περί «ουσιαστικής χρήσεως» του σήματος αποκλειστικώς από την εκτίμηση των περιστάσεων οι οποίες ανακύπτουν κατά το κρίσιμο για την υπόθεση χρονικό διάστημα και είναι, επομένως, προγενέστερες της υποβολής αιτήσεως περί εκπτώσεως. Πάντως, η οδηγία δεν αποκλείει ρητώς το ενδεχόμενο να ληφθούν υπόψη, κατά την εκτίμηση της ουσιαστικής χρήσεως κατά το κρίσιμο χρονικό διάστημα, τυχόν μεταγενέστερα της υποβολής αυτής πραγματικά περιστατικά. Βάσει αυτών των περιστατικών είναι δυνατό να επιβεβαιωθεί ή να εκτιμηθεί καλύτερα το εύρος της χρήσεως του σήματος κατά το κρίσιμο χρονικό διάστημα, καθώς και οι πραγματικές προθέσεις του δικαιούχου κατά το ίδιο χρονικό διάστημα. Η νομολογιακή αρχή αυτή διατυπώθηκε εκ νέου, στο πλαίσιο του κανονισμού 40/94, μεταξύ άλλων, με τη σκέψη 38 της αποφάσεως του Πρωτοδικείου της 10ης Σεπτεμβρίου 2008, T-325/06, Boston Scientific κατά ΓΕΕΑ — Terumo (CAPIO) (που δεν έχει δημοσιευθεί στη Συλλογή), πρέπει δε να τύχει εφαρμογής και στο πλαίσιο του κανονισμού 207/2009. Ως προς το ζήτημα αυτό, επιβάλλεται η διαπίστωση ότι, ακόμη και αν στο πλαίσιο της αποδείξεως του παγκοίνως γνωστού χαρακτήρα ενός σήματος επιτρέπεται να ληφθούν υπόψη προγενέστερα έγγραφα, ο παγκοίνως γνωστός χαρακτήρας του αμερικανικού σήματος δεν μπορεί να αποδειχθεί αποκλειστικώς βάσει διαφημιστικών καταχωρίσεων σε περιοδικά, καθόσον δεν είναι αφεαυτών επαρκείς και δεν ενισχύουν κανένα άλλο ουσιώδες στοιχείο. Ως εκ τούτου, πρέπει να γίνει δεκτό ότι, όπως διαπίστωσε και το τμήμα ακυρώσεων, καθώς και το τμήμα προσφυγών του ΓΕΕΑ, τα στοιχεία που προσκόμισε η προσφεύγουσα στο ΓΕΕΑ είναι ανεπαρκή για να αποδειχθεί ότι το αμερικανικό σήμα είχε καταστεί παγκοίνως γνωστό, τόσο κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως για την καταχώριση του κοινοτικού σήματος όσο και κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως για την καταχώριση του ισπανικού σήματος. Τέταρτον, από τα στοιχεία της δικογραφίας ουδόλως προκύπτει ότι ο παρεμβαίνων δεν είχε καμία πρόθεση να χρησιμοποιήσει το σήμα κατά τον χρόνο υποβολής της αιτήσεως καταχωρίσεώς του και ότι η αίτηση καταχωρίσεως κοινοτικού σήματος οφειλόταν αποκλειστικά στην πρόθεση του παρεμβαίνοντος να μην επιτρέψει στην προσφεύγουσα να διαθέσει τα προϊόντα της στο εμπόριο. Συγκεκριμένα, δεν αποδείχθηκε κατ’ ουσίαν ότι ο παρεμβαίνων δεν χρησιμοποιούσε, στην Ισπανία, το σήμα του οποίου είναι δικαιούχος και ότι προέβη σε κινήσεις προκειμένου να αναπτύξει τη χρήση του σήματος στο έδαφος της Ένωσης. Αντιθέτως, μολονότι κατόπιν αιτήσεως της προσφεύγουσας καταχωρίσθηκαν στο Ηνωμένο Βασίλειο (βλ. σκέψη 12 ανωτέρω) δύο σήματα πανομοιότυπα με το επίμαχο, δεν αμφισβητείται ότι η προσφεύγουσα δεν κατόρθωσε να αποδείξει, τόσο ενώπιον του τμήματος ακυρώσεων όσο και ενώπιον του τμήματος προσφυγών, την ουσιαστική χρήση αυτών των δύο σημάτων, διαπίστωση η οποία δεν αμφισβητήθηκε στο πλαίσιο της παρούσας διαδικασίας. Ως εκ τούτου, ορθώς έκρινε το τμήμα προσφυγών, με τη σκέψη 18 της προσβαλλομένης αποφάσεως, λαμβάνοντας υπόψη ότι δεν προσκομίσθηκε οποιοδήποτε έγγραφο σχετικό με τη χρήση των σημάτων που καταχωρίσθηκαν στο Ηνωμένο Βασίλειο κατόπιν αιτήσεως της προσφεύγουσας, ότι η προσφεύγουσα, και όχι ο παρεμβαίνων, δεν είχε την πρόθεση να χρησιμοποιήσει τα εν λόγω σήματα, παρότι αυτά είχαν καταχωρισθεί κατόπιν αιτήσεώς της. Οι εξηγήσεις τις οποίες παρέσχε συναφώς η προσφεύγουσα δεν είναι πειστικές. Συγκεκριμένα, μολονότι η προσφεύγουσα αποδίδει την παράλειψη χρήσεως των σημάτων αυτών στο Ηνωμένο Βασίλειο στο ότι ο παρεμβαίνων χρησιμοποιούσε το σήμα αυτό στην Ισπανία και στο ότι εκείνη επιθυμούσε την επίλυση της διαφοράς με τον παρεμβαίνοντα πριν αρχίσει να χρησιμοποιεί τα σήματά της, διαπιστώνεται ότι η προσφεύγουσα ζήτησε την κήρυξη της ακυρότητας του κοινοτικού σήματος του παρεμβαίνοντος μόλις στις 22 Ιανουαρίου 2007, ενώ το κοινοτικό αυτό σήμα είχε δημοσιευθεί στις 29 Σεπτεμβρίου 2003. Επιπλέον, η προσφεύγουσα δεν μπορεί, όπως επιχειρεί στο δικόγραφο της προσφυγής, να αποδώσει την παράλειψη χρήσεως των σημάτων της στο Ηνωμένο Βασίλειο στο ότι ο παρεμβαίνων, με το εθνικό σήμα, δεν επέτρεπε την επέκταση των εμπορικών δραστηριοτήτων της προσφεύγουσας, μεταξύ άλλων, στο Ηνωμένο Βασίλειο. Συγκεκριμένα, όπως επισημαίνει το ΓΕΕΑ στα υπομνήματά του, είναι αμφίβολο αν ο ιδιοκτήτης μιας μικρής πιτσαρίας σε ένα χωριό των Καναρίων Νήσων μπορεί να αναστείλει, χάρη στο εθνικό σήμα του, την επέκταση της προσφεύγουσας στην υπόλοιπη Ευρωπαϊκή Ένωση, τουλάχιστον μέχρι την υποβολή της αιτήσεως για την καταχώριση του προγενέστερου ισπανικού σήματος. Δεν μπορεί να γίνει δεκτό ότι η μη χρησιμοποίηση των σημάτων στο Ηνωμένο Βασίλειο οφείλεται στην ύπαρξη του ισπανικού σήματος. Πέμπτον, όπως προκύπτει από τη σκέψη 33 της προσβαλλομένης αποφάσεως, η προσφεύγουσα δεν απέδειξε, ούτε καν υπαινίχθηκε, την ύπαρξη, πριν την κατάθεση της αιτήσεως για την καταχώριση του επίμαχου σήματος, άμεσων ή έμμεσων σχέσεων μεταξύ των νυν διαδίκων, στοιχείο που θα μπορούσε να εξηγήσει την κακοπιστία του παρεμβαίνοντος. Βεβαίως, υπήρξαν επαφές μεταξύ της προσφεύγουσας και του παρεμβαίνοντος προ της καταχωρίσεως του κοινοτικού σήματος, πλην όμως αυτές εξηγούνται από την ανακοπή που άσκησε ο παρεμβαίνων, βάσει των δικαιωμάτων που αντλεί από το προγενέστερο ισπανικό σήμα του, κατά της καταχωρίσεως, κατόπιν αιτήσεως της προσφεύγουσας, στην Ισπανία, σημάτων πανομοιότυπων ή παρόμοιων με το δικό του, ενώ δεν στοιχειοθετούν την προβαλλόμενη κακοπιστία του παρεμβαίνοντος. Ωστόσο, δεν αποδείχθηκε και ούτε καν υποστηρίχθηκε ότι ο παρεμβαίνων είχε συνάψει σύμβαση οποιουδήποτε είδους με την προσφεύγουσα, πριν την υποβολή της αιτήσεως για την καταχώριση του ισπανικού σήματος. Έκτον, η πρόταση του παρεμβαίνοντος προς την προσφεύγουσα περί χρηματικού αντιτίμου ύψους πέντε εκατομμυρίων USD για τη μεταβίβαση του κοινοτικού σήματος, μολονότι σημαντική, δεν καταδεικνύει εν προκειμένω αφεαυτής την κακή πίστη του παρεμβαίνοντος κατά την υποβολή της αιτήσεως για την καταχώριση του επίμαχου σήματος. Συγκεκριμένα, ελλείψει οποιουδήποτε άλλου στοιχείου και μολονότι αυτή η απαίτηση αντιτίμου είναι κατά τα φαινόμενα δυσανάλογη λαμβανομένης υπόψη της χρήσεως του προγενέστερου ισπανικού σήματος, δεν είναι δυνατόν να συναχθεί από το στοιχείο αυτό ότι ο παρεμβαίνων ενήργησε κακόπιστα υποβάλλοντας την αίτηση καταχωρίσεως του κοινοτικού σήματος. Τέλος, όσον αφορά το πανομοιότυπο των επίμαχων σημείων, το στοιχείο αυτό δεν αποδεικνύει την κακή πίστη του παρεμβαίνοντος, ελλείψει οποιουδήποτε άλλου ουσιώδους στοιχείου. Κατόπιν του συνόλου των ανωτέρω, ο μοναδικός λόγος ακυρώσεως πρέπει να απορριφθεί, όπως, κατά συνέπεια, και η προσφυγή στο σύνολό της. Επί των δικαστικών εξόδων Κατά το άρθρο 87, παράγραφος 2, του Κανονισμού Διαδικασίας του Γενικού Δικαστηρίου, ο ηττηθείς διάδικος καταδικάζεται στα δικαστικά έξοδα εφόσον υπάρχει σχετικό αίτημα του νικήσαντος διαδίκου. Δεδομένου ότι η προσφεύγουσα ηττήθηκε, πρέπει να καταδικασθεί στα δικαστικά έξοδα, σύμφωνα με το σχετικό αίτημα του ΓΕΕΑ και του παρεμβαίνοντος. Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΓΕΝΙΚΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (όγδοο τμήμα) αποφασίζει: 1) Απορρίπτει την προσφυγή. 2) Καταδικάζει την Carrols Corp. στα δικαστικά έξοδα. Truchot Martins Ribeiro Kanninen Δημοσιεύθηκε σε δημόσια συνεδρίαση στο Λουξεμβούργο την 1η Φεβρουαρίου 2012. (υπογραφές) ( *1 ) Γλώσσα διαδικασίας: η ισπανική.

61985CJ0386

it

Motivazione della sentenza 1 CON RICORSO DEPOSITATO PRESSO LA CANCELLERIA DELLA CORTE IL 2 DICEMBRE 1985, LA COMMISSIONE DELLE COMUNITA EUROPEE, A NORMA DELL' ART . 169 DEL TRATTATO CEE, HA CHIESTO CHE VENGA DICHIARATO CHE LA REPUBBLICA ITALIANA, NON ADOTTANDO NEL TERMINE PRESCRITTO LE DISPOSIZIONI NECESSARIE PER CONFORMARSI ALLE DIRETTIVE 80/214, 80/1099 E 80/1100 SUGLI SCAMBI INTRACOMUNITARI DI CARNI FRESCHE E DI PRODOTTI A BASE DI CARNE, E VENUTA MENO AGLI OBBLIGHI IMPOSTILE DAL TRATTATO CEE . 2 LE DIRETTIVE IN CAUSA SONO : - DIRETTIVA DEL CONSIGLIO 22 GENNAIO 1980, 80/214, CHE MODIFICA LA DIRETTIVA 77/99 RELATIVA A PROBLEMI SANITARI IN MATERIA DI SCAMBI INTRACOMUNITARI DI PRODOTTI A BASE DI CARNE ( GU L 47, PAG . 3 ), - DIRETTIVA DEL CONSIGLIO 11 NOVEMBRE 1980, 80/1099, CHE MODIFICA LA DIRETTIVA 72/461 PER QUANTO RIGUARDA LA MALATTIA VESCICOLOSA DEI SUINI E LA PESTE SUINA CLASSICA ( GU L 325, PAG . 14 ), - DIRETTIVA DEL CONSIGLIO 11 NOVEMBRE 1980, 80/1100, CHE MODIFICA LA DIRETTIVA 80/215 PER QUANTO RIGUARDA LA MALATTIA VESCICOLOSA DEI SUINI E LA PESTE SUINA CLASSICA ( GU L 325, PAG . 16 ). 3 L' ART . 2 DELLA DIRETTIVA 80/214 DISPONE CHE GLI STATI MEMBRI METTONO IN VIGORE LE DISPOSIZIONI LEGISLATIVE, REGOLAMENTARI E AMMINISTRATIVE NECESSARIE ENTRO IL 31 DICEMBRE 1980 . LO STESSO OBBLIGO E PREVISTO DALL' ART . 2 DELLA DIRETTIVA 80/1100 E DALL' ART . 3 DELLA DIRETTIVA 80/1099 CHE STABILISCONO CHE I PROVVEDIMENTI NECESSARI DOVRANNO ESSERE ADOTTATI ENTRO IL 1* LUGLIO 1981 E CHE GLI STATI MEMBRI DOVRANNO INFORMARNE IMMEDIATAMENTE LA COMMISSIONE . 4 NON AVENDO RICEVUTO DAL GOVERNO ITALIANO ALCUNA COMUNICAZIONE IN MERITO ALLE MISURE DI ATTUAZIONE DELLE DIRETTIVE DI CUI E CAUSA, LA COMMISSIONE GLI HA INVIATO, IL 22 DICEMBRE 1983, UNA LETTERA DI MESSA IN MORA CON CUI LO INVITAVA A PRESENTARE LE PROPRIE OSSERVAZIONI . AVENDO EMESSO IL 7 GIUGNO 1985 UN PARERE MOTIVATO E DOPO ESSERE STATA INFORMATA DAL GOVERNO ITALIANO, IN DATA 23 LUGLIO 1985, CHE LE DIRETTIVE ERANO IN CORSO DI RECEPIMENTO MEDIANTE DISEGNI DI LEGGE, LA COMMISSIONE HA PROPOSTO IL PRESENTE RICORSO . 5 PER UNA PIU AMPIA ESPOSIZIONE DEI FATTI DELLA CAUSA, DELLE FASI DEL PROCEDIMENTO, E DEI MEZZI E DEGLI ARGOMENTI DELLE PARTI, SI RINVIA ALLA RELAZIONE D' UDIENZA . QUESTI ELEMENTI DEL FASCICOLO SONO MENZIONATI IN PROSIEGUO SOLO NELLA MISURA NECESSARIA PER CONSENTIRE ALLA CORTE DI ESPORRE IL SUO RAGIONAMENTO . 6 IL GOVERNO ITALIANO RICONOSCE DI ESSERE VENUTO MENO AI SUOI OBBLIGHI . IN UDIENZA HA DICHIARATO CHE IL DISEGNO DI LEGGE DESTINATO A RECEPIRE LA DIRETTIVA 80/1099 ERA IN CORSO DI ESAME DINANZI AL SENATO DELLA REPUBBLICA ITALIANA E AVREBBE POTUTO ESSERE ADOTTATO IN TEMPI RELATIVAMENTE BREVI, DATO CHE LA COMMISSIONE PARLAMENTARE AD HOC AVEVA GIA EMESSO UN PARERE FAVOREVOLE IN PROPOSITO . PER QUEL CHE RIGUARDA LE DIRETTIVE 80/1100 E 80/214, IL GOVERNO ITALIANO HA NUOVAMENTE AFFERMATO CHE LE NORME NECESSARIE ALLA LORO ATTUAZIONE ERANO ANCORA IN UNA FASE PREPARATORIA, E CHE IL RITARDO NELLA LORO ELABORAZIONE ERA DOVUTO ALLA COMPLESSITA DELLA MATERIA E ALLA NECESSITA DI STUDI APPROFONDITI . 7 VA RICORDATO CHE, SECONDO UNA GIURISPRUDENZA COSTANTE, UNO STATO MEMBRO NON PUO INVOCARE DISPOSIZIONI, PRASSI O SITUAZIONI DEL PROPRIO ORDINAMENTO GIURIDICO INTERNO PER GIUSTIFICARE IL MANCATO RISPETTO DEGLI OBBLIGHI E DEI TERMINI PREVISTI DALLE DIRETTIVE . 8 INOLTRE, COME RILEVATO DALLA CORTE NELLA SENTENZA 12 OTTOBRE 1982 ( CAUSA 136/81, COMMISSIONE / REPUBBLICA ITALIANA, RACC . PAG . 3547 ), I GOVERNI DEGLI STATI MEMBRI PARTECIPANO AI LAVORI PREPARATORI DELLE DIRETTIVE E DEBBONO, PERTANTO, ESSERE IN GRADO DI PREDISPORRE, NEL TERMINE STABILITO, I PROGETTI DI PROVVEDIMENTI DI LEGGE NECESSARI ALLA LORO ATTUAZIONE . 9 DI CONSEGUENZA, SI DEVE CONSTATARE CHE LA REPUBBLICA ITALIANA, NON ADOTTANDO NEL TERMINE PRESCRITTO LE DISPOSIZIONI NECESSARIE PER CONFORMARSI ALLA DIRETTIVA DEL CONSIGLIO 22 GENNAIO 1980, 80/214, NONCHE ALLE DIRETTIVE DEL CONSIGLIO 11 NOVEMBRE 1980, 80/1099 E 80/1100, E VENUTA MENO AGLI OBBLIGHI IMPOSTILE DAL TRATTATO CEE . Decisione relativa alle spese SULLE SPESE 10 A NORMA DELL' ART . 69, PAR 2, DEL REGOLAMENTO DI PROCEDURA, IL SOCCOMBENTE E CONDANNATO ALLE SPESE . POICHE LA CONVENUTA E RIMASTA SOCCOMBENTE, DEVE ESSERE CONDANNATA ALLE SPESE . Dispositivo PER QUESTI MOTIVI, LA CORTE DICHIARA E STATUISCE : 1 ) LA REPUBBLICA ITALIANA NON ADOTTANDO NEL TERMINE PRESCRITTO LE DISPOSIZIONI NECESSARIE PER CONFORMARSI ALLA DIRETTIVA DEL CONSIGLIO 22 GENNAIO 1980, 80/214, NONCHE ALLE DIRETTIVE DEL CONSIGLIO 11 NOVEMBRE 1980, 80/1099 E 80/1100, E VENUTA MENO AGLI OBBLIGHI IMPOSTILE DAL TRATTATO CEE . 2 ) LA REPUBBLICA ITALIANA E CONDANNATA ALLE SPESE .

62008CJ0438

lt

Šiuo ieškiniu Europos Bendrijų Komisija prašo Teisingumo Teismo konstatuoti, kad nustačiusi kitų valstybių narių įmonėms, siekiančioms Portugalijoje vykdyti transporto priemonių patikros veiklą, apribojimus laisvai steigtis, t. y. leidimai suteikiami atsižvelgiant į visuomenės interesą, reikalaujama turėti ne mažesnį kaip 100000 EUR įstatinį kapitalą, ribojamas įmonių veiklos objektas ir nustatytos narių, valdytojų ir administratorių nesuderinamumo su kita veikla taisyklės, Portugalijos Respublika neįvykdė įsipareigojimų pagal EB 43 straipsnį. Teisinis pagrindas Bendrijos teisės aktai 1996 m. gruodžio 20 d. Tarybos direktyvos 96/96/EB dėl valstybių narių įstatymų, reglamentuojančių motorinių transporto priemonių ir jų priekabų techninę apžiūrą, suderinimo ( OL 1997 L 46., p. 1 ; 2004 m. specialusis leidimas lietuvių k., 7 sk., 2 t., p. 514) 33 konstatuojamojoje dalyje nustatyta: „<…> Bendrijos priemonės, numatytos šioje direktyvoje, yra būtinos, kad būtų pasiektas techninių apžiūrų reikalavimų suderinimas, kad būtų išvengta konkurencijos iškraipymų tarp pervežimo įmonių savininkų ir būtų garantuota, kad transporto priemonės yra tinkamai tikrinamos ir prižiūrimos; <…>“. Direktyvos 96/96 1 straipsnio 1 dalyje numatyta: „Kiekvienoje valstybėje narėje registruotoms motorinėms transporto priemonėms ir jų priekaboms bei puspriekabėms turi būti periodiškai atliekama techninė apžiūra, laikantis šios direktyvos <…>“ Šios direktyvos 2 straipsnis išdėstytas taip: „Techninę apžiūrą, numatytą šioje direktyvoje, atlieka valstybė arba valstybės institucija, kurią valstybė įpareigoja atlikti šį uždavinį, arba institucijos ar įmonės, kurias skiria ir tiesiogiai prižiūri valstybė, įskaitant pagal įstatymą įgaliotas privačias įmones. Kuomet konkrečios įmonės, paskirtos būti transporto priemonių techninės apžiūros centrais, taip pat atlieka transporto priemonių remontą, valstybės narės daro visa, kas įmanoma, kad būtų užtikrintas transporto priemonių techninės apžiūros objektyvumas ir aukšta kokybė.“ Nacionalinės teisės aktai Pagal 1999 m. gruodžio 15 d. Dekreto įstatymo Nr. 550/99 dėl motorinių transporto priemonių techninės patikros veiklos (toliau – Dekretas įstatymas) 3 straipsnį: „1.   Atsižvelgiant į Generalinės kelių eismo tarnybos pasiūlymą, leidimas verstis transporto priemonių patikros veikla išduodamas Vidaus reikalų ministro sprendimu nacionaliniams ar užsienio juridiniams asmenims, jeigu pastarieji teisėtai įsteigti nacionalinėje teritorijoje. 2.   Generalinė kelių eismo tarnyba pirmesnėje dalyje nurodytą pasiūlymą gali pateikti, tik jeigu visuomenės suinteresuotumas patikros vykdymu pateisina šio leidimo išdavimą.“ Kadangi Generalinė kelių eismo tarnyba po kurio laiko buvo panaikinta, jos įgaliojimai, susiję su transporto priemonių patikra, buvo perduoti Viešajam judėjimo ir kelių transporto priemonių institutui. Dekreto įstatymo 6 straipsnyje nustatyta: „1.   Įmonės, kurios pateikia gebėjimą įgyvendinti įrodančią studiją ir kurios pateisina išteklius, būtinus užtikrinti patikros centrų atidarymą ir gerą valdymą, laikomos techniškai, ekonomiškai ir finansiškai pajėgiomis. 2.   Studijos turinys ir struktūra bei finansinio pajėgumo rodikliai, nurodyti ankstesnėje dalyje, apibrėžiami Vidaus reikalų ministro įsakymu.“ Remiantis šio straipsnio 2 dalimi buvo priimtas 2000 m. gruodžio 9 d. Įsakymas Nr. 1165/2000, kuriuo patvirtinti nuostatai dėl viešųjų pirkimų konkurso įrengiant transporto priemonių patikros centrus (toliau – Įsakymas), kurio 1 dalyje nustatyta: „Leidimas verstis transporto priemonių patikros veikla priklauso nuo techninių, ekonominių ir finansinių pajėgumų patikrinimo, numatyto 1999 m. gruodžio 15 d. Dekreto įstatymo Nr. 550/99 4 ir 6 straipsniuose, o suinteresuotasis asmuo turi pateikti šiuos dokumentus: <…> e) dokumentą, patvirtinantį, kad suinteresuotasis asmuo turi minimalų 100000 EUR dydžio įstatinį kapitalą arba jo ekvivalentą eskudais <…>.“ Dekreto įstatymo 7 straipsnyje numatyta: „Transporto priemonių patikros veikla negalima leisti verstis įmonėms, jeigu: a) jų veiklos objektas neapsiriboja transporto priemonių patikros veiklos vykdymu; b) jų nariai, valdytojai ar administratoriai užsiima transporto priemonių, jų dalių ar priedų gamyba, remontu, nuoma, importu ar prekyba arba vykdo su transportu susijusią veiklą.“ Ikiteisminė procedūra Manydama, kad nacionalinės teisės aktai, kuriais nustatomos leidimo verstis transporto priemonių patikros veikla suteikimo sąlygos, kėlė suderinamumo su EB 43 straipsnyje įtvirtintu įsisteigimo laisvės principu problemų, Komisija nusprendė pradėti EB 226 straipsnyje numatytą procedūrą ir 2005 m. spalio 18 d. laišku išsiuntė Portugalijos Respublikai oficialų pranešimą. Pratęsus atsakymo terminą iki 2006 m. vasario 18 d., Portugalijos Respublika pateikė atsakymą 2006 m. balandžio 25 d. laišku. Po šio atsakymo vis dar laikydamasi nuomonės, kad aptariami teisės aktai neatitiko EB 43 straipsnio, 2006 m. gruodžio 15 d. Komisija jai išsiuntė pagrįstą nuomonę, nurodydama per du mėnesius nuo jos gavimo imtis būtinų priemonių, kad į ją būtų tinkamai atsižvelgta. Portugalijos Respublika pirmiausia į šią pagrįstą nuomonę atsakė 2007 m. sausio 29 d. laišku, nurodydama, kad, siekiant panaikinti kritikuojamas nuostatas, buvo parengtas teisės akto, keičiančio Dekretą įstatymą, teksto projektas. 2008 m. sausio 11 d. laišku ji patvirtino, kad ši peržiūros procedūra turėjo pasibaigti 2008 m. sausio mėnesio pabaigoje, o vėliau 2008 m. gegužės 19 d. laišku – kad ši procedūra yra paskutinėje stadijoje. Negalėdama padaryti išvados, jog buvo priimtos visos priemonės, būtinos tam, kad nacionalinės teisės aktai atitiktų EB 43 straipsnį, Komisija nusprendė pareikšti šį ieškinį. Dėl ieškinio Šalių argumentai Komisija visų pirma mano, kad EB 45 straipsnio pirmoje pastraipoje įtvirtinta išimtis, kuria remiasi Portugalijos Respublika tam, kad įrodytų savo teisės aktų atitiktį EB 43 straipsniui, šioje byloje netaikoma. Viena vertus, išimtimi, susijusia su viešosios valdžios funkcijų vykdymu, gali būti remiamasi tik diskriminacinių priemonių atveju, tačiau aptariama leidimų tvarka tiesiogiai taikoma tiek nacionaliniams, tiek užsienio subjektams. Kita vertus, ši išimtis aiškinama griežtai ir ji taikoma tik veiklai, kuri per se susijusi su tiesioginiu ir konkrečiu dalyvavimu vykdant viešosios valdžios funkcijas. Portugalijos Respublika savo atsakyme į oficialų pranešimą patvirtino, kad transporto priemonių patikra yra ekonominė veikla ir kad patikros įmonių atsakomybę už per patikrą ar dėl jos padarytą žalą reglamentuoja privatinė teisė. Patikros dokumento ar vinjetės išdavimas nėra viešosios valdžios funkcijų vykdymo įrodymas. Tai, kad gali būti skiriamos sankcijos už su transporto priemonių patikra susijusių taisyklių pažeidimą, taip pat nėra svarbu. Iš tikrųjų tokias sankcijas tik gali skirti policijos ar teisminės institucijos, nes patikrą atliekančios įmonės neturi įgaliojimo naudoti prievartą. Todėl Komisija teigia, kad leidimo verstis transporto priemonių patikros veikla suteikimo sąlygos sudaro įsisteigimo laisvės apribojimą, kuris nesuderinamas su EB 43 straipsniu. Visų pirma dėl Dekreto įstatymo 3 straipsnio 2 dalyje numatyto naujų leidimų išdavimo atsižvelgiant į visuomenės interesą kitų valstybių narių juridiniai asmenys, siekiantys užsiimti šia veikla Portugalijoje, tampa priklausomi nuo kompetentingų nacionalinių valdžios institucijų diskrecijos. Taigi šie teisės aktai neatitinga sąlygų, įtvirtintų Teisingumo Teismo praktikoje, pagal kurią tam, kad išankstinio administracinio leidimo suteikimo tvarka būtų pateisinama, ji turi būti pagrįsta objektyviais, nediskriminuojančiais ir iš anksto žinomais kriterijais, užtikrinančiais, kad taip bus pakankamai apribota nacionalinių valdžios institucijų diskrecija. Be to, visuomenės intereso kriterijus negali būti pateisinamas kelių eismo saugumo apsaugos motyvais, nes Komisija šiuo atžvilgiu patikslina, kad proporcingumo sąlyga nėra tenkinama. Iš tikrųjų nagrinėjama nacionalinė tvarka nėra tinkama užtikrinti šio tikslo įgyvendinimą, nes ja neatsižvelgiama į patikros centrų veikimą. Be to, leidimo suteikimas remiantis nekonkrečiu visuomenės intereso kriterijumi viršija tai, kas būtina kelių eismo saugumo tikslui pasiekti. Antra, Komisija tvirtina, kad Dekreto įstatymo 6 straipsnio 1 dalyje, skaitomoje kartu su Įsakymo 14 straipsnio e punktu, numatytas 100000 EUR minimalaus įstatinio kapitalo reikalavimas trukdo, remiantis 2004 m. balandžio 29 d. Sprendimu Komisija prieš Portugaliją ( C-171/02, Rink. p. I-5645 , 54 punktas), Bendrijos ūkio subjektui, turinčiam mažesnį įstatinį kapitalą, įsisteigti Portugalijos teritorijoje. Be to, ji teigia, kad Portugalijos Respublikos argumentas, jog šiuo reikalavimu siekiama užtikrinti patvirtintų įmonių finansinį pajėgumą, yra nepriimtinas. Iš tikrųjų egzistuoja mažiau ribojantys būdai apsaugoti kreditorius, kaip antai garantijos ar draudimo sutarties sudarymas (minėto sprendimo Komisija prieš Portugaliją 55 punktas). Trečia, Komisijos teigimu, Dekreto įstatymo 7 straipsnio a punktas, kuriuo transporto priemonių patikrą vykdančių įmonių veiklos objektas apribojamas vien šia veikla, taip pat nėra suderinamas su EB 43 straipsniu. Iš tikrųjų ūkio subjektai teisėtai teikiantys kitas paslaugas jų įsisteigimo valstybėje narėje, tam, kad galėtų vykdyti veiklą Portugalijoje, turėtų pakeisti įmonės veiklą ar net savo vidaus struktūrą. Negalima remtis kelių eismo saugumo tikslu, nes nagrinėjama nuostata nėra tinkama šiam tikslui pasiekti, o patikrų kokybė gali būti užtikrinama taikant kokybės kontrolės procedūras. Galiausiai dėl tikslo mažinti nesąžiningas patikras Komisija pastebi, kad negalima paprasčiausia preziumuoti patikrų nesąžiningumo, kai vykdoma susijusi veikla ir kad tokių patikrų rizika neegzistuoja vykdant su transporto priemonių patikra nesusijusią veiklą. Be to, galima numatyti mažiau ribojančias priemones. Ketvirta, Komisija teigia, kad nesuderinamumo taisyklės, nustatytos transporto priemonių patikros įmonių nariams, valdytojams ir administratoriams pagal Dekreto įstatymo 7 straipsnio b punktą gali turėti panašų ribojantį poveikį, nes teisėtai kitoje valstybėje narėje jau įsisteigę ūkio subjektai, joje užsiimantys kita veikla, būtų įpareigoti pakeisti savo vidaus struktūrą, atsiskirti nuo kitų narių ar atsisakyti nesuderinamos veiklos. Be to, Komisija mano, kad tokios taisyklės nėra proporcingos nurodytiems kelių eismo saugumo, patikros objektyvumo ir nesąžiningumo prevencijos tikslams. Egzistuoja mažiau ribojantys sprendimai, kaip antai pareiga, kad transporto priemones, naudojamas įmonės narių, valdytojų ar administratorių susijusioje veikloje, patikrintų kita įmonė, arba, atvirkščiai, jei patikros rezultatai yra neigiami, pareiga, kad remontą atliktų nepriklausoma įmonė, draudimas tikrinti savo vadovų, personalo ar jų artimųjų transporto priemones, sisteminis įmonių tikrinimas arba net civilinių ar baudžiamųjų sankcijų sistemos nustatymas. Portugalijos Respublika tvirtina, kad nediskutuotina, jog transporto priemonių techninė patikra patenka į bendrojo kelių eismo saugumo intereso sritį. Ji tvirtina, viena vertus, kad ši veikla yra pačios valstybės atsakomybė, tačiau ši gali bendradarbiauti su privačiomis įmonėmis, o tai patvirtina Direktyvos 96/96 2 straipsnis. Vis dėlto įgaliojimų suteikimas tokioms įmonėms bet kuriuo atveju nėra šios valstybės funkcijos pasisavinimas. Ginčijamų kriterijų nustatymą pateisina būtinybė, jog valstybė vykdytų specialią privačių subjektų, kuriems leista šią veiklą vykdyti suteikus įgaliojimus, kontrolę. Kita vertus, šios įgaliotos privačios įmonės vykdo veiklą, susijusią su viešosios valdžios funkcijų vykdymu. Teoriškai egzistuoja dvi aptariamos veiklos vykdymo galimybės. Patikros parengiamuosius darbus atlieka privačios įmonės, o sertifikatą išduoda valdžios institucija, arba patikrą atlieka ir sertifikatą išduoda privati įmonė, prižiūrima valdžios institucijos. Pagal Portugalijos sistemą patikros procedūra, kurios funkcija yra grynai parengiamoji, užbaigiama sprendimu patvirtinti arba nepatvirtinti transportų priemonių atitiktį taikytinoms normoms nesikišant viešosios valdžios administracijai. Šie sprendimai dėl savo poveikio transporto priemonės savininko teisėms prilygsta viešosios valdžios vykdymui. Todėl Portugalijos Respublika mano, kad transporto priemonių patikros veikla yra tiesiogiai susijusi su viešosios valdžios funkcijų vykdymu. Taigi, net darant prielaidą, jog aptariamos normos yra nesuderinamos su EB 43 straipsniu, jos pateisinamos pagal EB 45 straipsnio pirmą pastraipą. Bet kuriuo atveju Portugalijos Respublika teigia, kad ji pradėjo Dekreto įstatymo peržiūros procedūrą, kuria siekiama iš esmės pakeisti išankstinio leidimo tvarką į konkurso tvarka suteikiamų koncesijų sistemą. Priėmus ir paskelbus šį naują tekstą, o tai padaryti buvo iš pradžių numatyta 2009 m. pirmojo ketvirčio pabaigoje, paskui 2009 m. liepos mėnesį, kaip matyti iš tripliko, Dekretu įstatymu nustatytos leidimo sąlygos ir galimi įsisteigimo laisvės apribojimai būtų pašalinti. Teisingumo Teismo vertinimas Dėl apribojimo buvimo Komisija iš esmės kaltina Portugalijos Respubliką, kad ši privatiems ūkio subjektams, siekiantiems jos teritorijoje vykdyti transporto priemonių patikros veiklą, nustatė EB 43 straipsnio neatitinkančias teisės verstis šia veikla taisykles. Pirmiausia reikia nurodyti, kad Direktyva 96/96, atsižvelgiant į jos 33 konstatuojamąją dalį, siekiama kad būtų pasiektas techninių apžiūrų reikalavimų suderinimas būtent, kaip nurodyta jos 1 straipsnio 2 dalyje, nustatant transporto priemonių, kurių techninę apžiūrą reikia atlikti, kategorijas, šios apžiūros periodiškumą ir privalomus apžiūros centrus. Tačiau šioje direktyvoje neįtvirtinta jokia nuostata dėl taisyklių, reglamentuojančių teisę verstis transporto priemonių patikra. Nors sektoriuje, kuris nebuvo visiškai suderintas Bendrijos lygiu, valstybės narės iš esmės išlaiko kompetenciją nustatyti veiklos vykdymo šiame sektoriuje sąlygas, įgyvendindamos savo kompetenciją jos privalo nepažeisti EB sutartimi garantuojamų pagrindinių laisvių (žr. 2007 m. lapkričio 29 d. Sprendimo Komisija prieš Austriją , C-393/05, Rink. p. I-10195, 29 punktą ir Sprendimo Komisija prieš Vokietiją , C-404/05, Rink. p. I-10239, 31 punktą bei jame nurodytą teismų praktiką). Šiuo atveju kyla klausimas, ar nacionalinės teisės aktai, kuriais nustatomos tam tikros sąlygos siekiant gauti leidimą verstis transporto priemonių patikra, būtent administracinių leidimų išdavimas atsižvelgiant į visuomenės intereso kriterijų, reikalavimas įmonėms, siekiančioms įsisteigti šioje rinkoje, turėti ne mažesnį kaip 100000 EUR įstatinį kapitalą, šių įmonių veiklos objekto apribojimas ir narių, valdytojų ir administratorių veiklos nesuderinamumo su kita veikla taisyklių nustatymas, atitinka EB 43 straipsnį. Iš nusistovėjusios teismo praktikos matyti, kad įsisteigimo laisvės apribojimais turi būti laikomos visos priemonės, kurios šios laisvės įgyvendinimą draudžia, riboja arba daro mažiau patrauklų (visų pirma žr. 2002 m. spalio 17 d. Sprendimo Payroll ir kt ., C-79/01, Rink. p. I-8923, 26 punktą; 2004 m. spalio 5d. Sprendimo CaixaBank France , C-442/02, Rink. p. I-8961, 11 punktą ir 2008 m. spalio 23 d. Sprendimo Krankenheim Ruhesitz am Wannsee-Seniorenheimstatt , C-157/07, Rink. p. I-8061, 30 punktą). Tačiau net jei Portugalijos teisės aktuose numatyti reikalavimai taikomi vienodai tiek Portugalijoje, tiek kitose valstybėse narėse įsteigtiems subjektams, jie gali sutrukdyti ūkio subjektams, neatitinkantiems juose apibrėžtų kriterijų, įsisteigti Portugalijoje siekiant vykdyti transporto priemonių patikrą. Kaip pabrėžia Komisija, visuomenės intereso kriterijus, į kurį atsižvelgiant išduodamas nagrinėjamas administracinis leidimas, būtent gali sudaryti kompetentingoms institucijoms sąlygas nepagrįstai naudotis savo diskrecija, taip suteikiant joms galimybę atsisakyti išduoti šį leidimą tam tikriems suinteresuotiesiems ūkio subjektams, nors jie ir tenkintų kitas teisės aktuose nustatytas sąlygas. Todėl ginčijamos sąlygos, Portugalijos teisės aktuose nustatytos teisei verstis transporto priemonių technine patikra, sudaro įsisteigimo laisvės kliūtį. Dėl EB 45 straipsnio pirmos pastraipos taikymo Portugalijos Respublika, kuri konkrečiai neginčija nagrinėjamų teisės aktų ribojančio pobūdžio, tvirtina, kad transporto priemonių patikra yra veikla, „susijusi su viešosios valdžios funkcijų vykdymu“ EB 45 straipsnio prasme, ir todėl nepatenka į EB 43 straipsnio taikymo sritį. Komisija šiuo atžvilgiu teigia, kad tai yra ekonominė veikla, nesusijusi su tiesioginiu ir konkrečiu dalyvavimu vykdant viešosios valdžios funkcijas, ir kad EB 45 straipsnis taikomas tik diskriminacinio pobūdžio priemonėms. Vis dėlto dėl pastarojo argumento reikia konstatuoti, kaip buvo priminta šio sprendimo 29 punkte, kad pagal nusistovėjusią teismo praktiką EB 43 straipsnis nustato ne tik diskriminacijos draudimą, bet ir bet kokių apribojimų, kurie įsisteigimo laisvės įgyvendinimą daro mažiau patrauklų, draudimą. EB 45 straipsnyje nustatyta bendroji EB 43 punkte įtvirtinto įsisteigimo laisvės principo išimtis, todėl jis neturi būti taikomas tik diskriminacinėms priemonėms. Taigi negalima sutikti su šiuo Komisijos argumentu. Tačiau reikia priminti, jog kaip nuo pagrindinės įsisteigimo laisvės taisyklės leidžiančią nukrypti nuostatą EB 45 straipsnį reikia aiškinti taip, kad jo taikymo sritis turi būti apribota tuo, kas yra būtina siekiant apsaugoti interesus, kuriuos ši nuostata leidžia saugoti valstybėms narėms (visų pirma žr. 1988 m. kovo 15 d. Sprendimo Komisija prieš Graikiją , 147/86, Rink. p. 1637, 7 punktą; 1988 m. spalio 29 d. Sprendimo Komisija prieš Ispaniją , C-114/97, Rink. p. I-6717, 34 punktą ir 2006 m. kovo 30 d. Sprendimo Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti , C-451/03, Rink. p. I-2941, 45 punktą). Be to, neginčijama, jog vertinant EB 45 straipsnyje numatytas įsisteigimo laisvės išimtis reikia atsižvelgti į šiame straipsnyje šios laisvės išimtims nustatytų Bendrijos ribojimų pobūdį (šiuo klausimu žr. 1974 m. birželio 21 d. Sprendimo Reyners , 2/74, Rink. p. 631, 50 punktą ir minėto Sprendimo Komisija prieš Graikiją 8 punktą). Taigi pagal nusistovėjusią teismo praktiką minėtame straipsnyje numatyta leidžianti nukrypti nuostata turi būti taikoma tik veiklai, kuri savaime reiškia tiesioginį ir konkretų dalyvavimą vykdant viešosios valdžios funkcijas (žr. minėto Sprendimo Reyners 45 punktą; 1993 m. liepos 13 d. Sprendimo Thijssen , C-42/92, Rink. p. I-4047, 8 punktą ir 2001 m. gegužės 31 d. Sprendimo Komisija prieš Italiją , C-283/99, Rink. p. I-4363, 20 punktą), todėl tik papildomos ar parengiamosios funkcijos, palyginti su tomis, kurias atlieka subjektas, realiai vykdantis viešosios valdžios funkcijas ir turintis galutinio sprendimo teisę, negali būti laikomos „dalyvavimu vykdant viešosios valdžios funkcijas“ minėtos nukrypti leidžiančios nuostatos prasme (minėto Sprendimo Thijssen 22 punktas; minėto Sprendimo Komisija prieš Austriją 36 punktas ir minėto Sprendimo Komisija prieš Vokietiją 38 punktas). Be to, Teisingumo Teismas išaiškino skirtumą tarp privačių įmonių veiklos, kurią sudaro papildomos ir parengiamosios funkcijos, ir tos, kurią sudaro tiesioginis ir konkretus dalyvavimas vykdant viešosios valdžios funkcijas, konstatuodamas, jog net kai privačios įmonės vykdo viešosios valdžios įgaliojimus padarydamos išvadas dėl jų atliktos patikros, EB 45 straipsniu negali būti remiamasi, jei taikytinuose teisės aktuose numatyta kompetentingos valdžios institucijos vykdoma šių privačių įmonių priežiūra (šiuo klausimu žr. minėto sprendimo Komisija prieš Austriją 41 punktą ir minėto sprendimo Komisija prieš Vokietiją 43 punktą). Teisingumo Teismas iš tikrųjų konstatavo, kad privačios įmonės, kurios vykdo savo veiklą aktyviai prižiūrimos kompetentingos viešosios valdžios institucijos, atsakingos už šių įmonių atliekamą kontrolę ir priimtus sprendimus, negali būti laikomos „tiesiogiai ir konkrečiai dalyvaujančiomis vykdant viešąsias funkcijas“ EB 45 straipsnio prasme (minėto sprendimo Komisija prieš Austriją 42 punktas ir minėto sprendimo Komisija prieš Vokietiją 38 punktas). Remiantis ieškinyje ir atsiliepime į ieškinį pateiktais paaiškinimais, transporto priemonių techninės apžiūros vykdymas Prortugalijoje yra viešosios įstaigos, t. y. Viešojo judėjimo ir kelių transporto instituto, kompetencija, kuri vis dėlto gali pasitelkti privačias įmones vykdydama šias apžiūras. Sprendimą patvirtinti arba nepatvirtinti transporto priemonių techninę atitiktį priima privati transporto priemonių patikros įmonė be jokio viešosios valdžios administracinės institucijos įsikišimo. Be to, kaip matyti iš atsiliepimo į ieškinį, transporto priemonių patikros įmonių veikla organizuojama dviem etapais. Per pirmąjį etapą atliekami techniniai vizitai, t. y. patikrinama apžiūrimų transporto priemonių atitiktis taikytinoms techninėms normoms ir surašomas vizito protokolas, kuriame smulkiai aprašomi atlikti bandymai ir gauti rezultaai. Per antrąjį etapą atlikta apžiūra patvirtinama uždedant ant transporto priemonės vinjetę arba, atvirkščiai, patvirtinti atsisakoma. Per pirmąjį etapą atliekamos funkcijos yra išimtinai techninio pobūdžio ir todėl nėra susijusios su viešosios valdžios funkcijų vykdymu (šiuo klausimu žr. 1989 m. gruodžio 5 d. Sprendimo Komisija prieš Italiją , C-3/88, Rink. p. 4035, 13 punktą). Tačiau per antrajį etapą, susijusį su techninės apžiūros patvirtinimu, vykdomi viešosios valdžios įgaliojimai, nes padaromos teisinės išvados dėl techninio vizito. Vis dėlto šiuo atžvilgiu reikia pažymėti, kad sprendimas patvirtinti arba nepatvirtinti techninę apžiūrą, kuriuo iš esmės tik konstatuojami techninio vizito rezultatai, pirma, nepasižymi sprendimo priėmimo autonomija, kuri būdinga vykdant viešosios valdžios įgaliojimus, ir, antra, jis yra priimamas valstybei vykdant tiesioginę priežiūrą. Iš tikrųjų iš Direktyvos 96/96 2 straipsnio matyti, kad kai valstybė narė techninės apžiūros įstaigų valdymą paveda privačioms įmonėms, ji ir toliau vykdo jų tiesioginę priežiūrą. Iš tikrųjų valstybė narė pagal šio straipsnio pirmą sakinį privalo skirti kompetentingas įstaigas, nustatyti įgaliojimų joms suteikimo procedūrą ir vykdyti jų tiesioginę priežiūrą. Pagal šio straipsnio antrą sakinį, kur minimos atsargos priemonės, kurių turi būti imamasi kilus interesų konfliktui tarp patikros veiklos ir transporto priemonių remonto veiklos, valstybės narės turi daryti visa, kas įmanoma, kad būtų užtikrintas transporto priemonių techninės apžiūros objektyvumas ir aukšta kokybė. Iš vartojamo žodžių junginio „visa, kas įmanoma“ matyti, kad Direktyva 96/96 siekiama, jog valstybė griežtai įgyvendintų šiuos du konkrečius kokybės tikslus, t. y. transporto priemonių techninės apžiūros objektyvumą ir aukštą lygį tuo atveju, kai kyla interesų konfliktas, tačiau a fortiori taip pat vykdydama privačių transporto priemonių patikros įmonių priežiūros užduotį, apibrėžtą Direktyvos 96/96 2 straipsnyje. Be to, kaip pastebi Komisija, o Portugalijos Respublika jai neprieštaravo, privačios transporto priemonių patikros įmonės, vykdydamos savo veiklą, neturi įgaliojimo naudoti prievartą, nes sankcijas už su transporto priemonių patikra susijusių taisyklių nesilaikymą skiria policijos ir teisminės institucijos. Todėl šioje byloje aptariama privačių transporto priemonių techninės apžiūros įmonių veikla nepatenka į EB 45 straipsnyje numatytos išimties taikymo sritį. Taigi būtina išnagrinėti, ar galima pateisinti Portugalijos Respublikos nustatytą teisės verstis transporto priemonių patikros veikla tvarką. Dėl pateisinimo buvimo Iš nusistovėjusios teismų praktikos matyti, kad laisvės teikti paslaugas apribojimas leistinas, tik jeigu jis grindžiamas privalomais bendrojo intereso pagrindais, su sąlyga, kad tokiu atveju šis apribojimas yra tinkamas siekiamam tikslui įgyvendinti ir neviršija to, kas būtina jam pasiekti (šiuo klausimu žr. 2005 m. spalio 27 d. Sprendimo Komisija prieš Ispaniją , C-158/03, 35 punktą; 2009 m. balandžio 28 d. Sprendimo Komisija prieš Italiją , C-518/06, Rink. p. I-3491 , 72 punktą ir 2009 m. gegužės 19 d. Sprendimo Komisija prieš Italiją , C-531/06, Rink. p. I-4103 , 49 punktą). Šiuo atžvilgiu kompetentingos nacionalinės valdžios institucijos turi įrodyti, pirma, kad jų teisės aktai yra būtini siekiamam tikslui įgyvendinti, ir, antra, kad šie teisės aktai atitinka proporcingumo principą (šiuo klausimu žr. 2007 m. kovo 15 d. Sprendimo Komisija prieš Suomiją , C-54/05, Rink. p. I-2473, 39 punktą ir 2007 m. rugsėjo 20 d. Sprendimo Komisiją prieš Nyderlandus , C-297/05, Rink. p. I-7467, 76 punktą). Šiuo atveju Portugalijos Respublikos per ikiteisminę procedūrą nurodytas pateisinimas susijęs su būtinybe užtikrinti kelių eismo saugumą, o tai pagal nusistovėjusią teismų praktiką yra privalomas bendrojo intereso pagrindas (žr. būtent minėto sprendimo Komisiją prieš Nyderlandus 77 punktą ir 2009 m. vasario 10 d. Sprendimo Komisija prieš Italiją , C-110/05, Rink. p. I-519 , 60 punktą). Tačiau reikia konstatuoti, kad Portugalijos Respublika nepaneigė Komisijos teiginių šiuo klausimu per ikiteisminę procedūrą ir neįrodė nei nagrinėjamų priemonių būtinybės, nei proporcingumo, palyginti su siekiamu tikslu. Todėl ginčijamų nuostatų negalima pateisinti pagrindais, susijusiais su kelio eismo saugumo apsauga. Be to, Portugalijos Respublika nurodo, kad ji pradėjo Dekreto įstatymo peržiūros procedūrą, kuri turėjo baigtis 2009 m. liepos mėnesį, tam, kad iš naujo apibrėžtų transporto priemonių patikros techninį ir teisinį pagrindą bei pašalintų iš galiojančios sistemos kylančius įsisteigimo laisvės apribojimus. Tačiau reikia priminti, kad pagal nusistovėjusią teismų praktiką nacionalinės teisės aktuose padaryti pakeitimai neturi reikšmės priimant sprendimą dėl ieškinio dėl įsipareigojimų neįvykdymo, jeigu jie nebuvo įgyvendinami prieš pasibaigiant pagrįstoje nuomonėje nustatytam terminui (visų pirma žr. 1996 m. liepos 2 d. Sprendimo Komisija prieš Belgiją , C-173/94, Rink. p. I-3265, 16 punktą ir 2008 m. lapkričio 20 d. Sprendimo Komisija prieš Airiją C-66/06, 91 punktą). Taigi Portugalijos Respublika negali remtis teisės aktų pakeitimais, kurie bus padaryti po šios datos. Šiomis aplinkybėmis Komisijos pateiktą ieškinį reikia laikyti pagrįstu. Atsižvelgiant į tai, kas buvo išdėstyta, reikia konstatuoti, jog nustačiusi kitų valstybių narių įmonėms, siekiančioms Portugalijoje vykdyti transporto priemonių patikros veiklą, apribojimus laisvai steigtis, t. y. leidimai suteikiami atsižvelgiant į visuomenės interesą, reikalaujama turėti ne mažesnį kaip 100000 EUR įstatinį kapitalą, ribojamas įmonių veiklos objektas ir nustatytos narių, valdytojų ir administratorių nesuderinamumo su kita veikla taisyklės, Portugalijos Respublika neįvykdė įsipareigojimų pagal EB 43 straipsnį. Dėl bylinėjimosi išlaidų Pagal Procedūros reglamento 69 straipsnio 2 dalį pralaimėjusiai šaliai nurodoma padengti bylinėjimosi išlaidas, jei laimėjusi šalis to reikalavo. Kadangi Komisija reikalavo priteisti bylinėjimosi išlaidas ir Portugalijos Respublika pralaimėjo bylą, pastaroji turi jas padengti. Remdamasis šiais motyvais, Teisingumo Teismas (ketvirtoji kolegija) nusprendžia: 1. Nustačiusi kitų valstybių narių įmonėms, siekiančioms Portugalijoje vykdyti transporto priemonių patikros veiklą, apribojimus laisvai steigtis, t. y. leidimai suteikiami atsižvelgiant į visuomenės interesą, reikalaujama turėti ne mažesnį kaip 100000 EUR įstatinį kapitalą, ribojamas įmonių veiklos objektas ir nustatytos narių, valdytojų ir administratorių nesuderinamumo su kita veikla taisyklės, Portugalijos Respublika neįvykdė įsipareigojimų pagal EB 43 straipsnį. 2. Priteisti iš Portugalijos Respublikos bylinėjimosi išlaidas. Parašai. ( *1 ) Proceso kalba: portugalų.

62008TJ0439

lv

Prasība atcelt, pirmkārt, EACEA 2008. gada 1. augusta lēmumu, kas attiecas uz pieteikumu ļaut piekļūt dokumentiem, kuri saistīti ar Žana Monē izcilības centra [ Centre d’Excellence Jean Monnet ] nosaukuma piešķiršanu Kipras Universitātei, un, otrkārt, Komisijas 2007. gada 8. augusta Lēmumu C(2007) 3749, kas attiecas uz individuālu lēmumu par subsīdiju piešķiršanu atbilstoši mūžizglītības programmas apakšprogrammai Jean Monnet Rezolutīvā daļa: 1) prasību noraidīt; 2) Kalliope Agapiou Joséphidès k‑dze atlīdzina tiesāšanās izdevumus.

62007TJ0190

el

Αίτημα περί ακυρώσεως της αποφάσεως Ε(2006) 465 τελικό της Επιτροπής, της 23ης Φεβρουαρίου 2006, με την οποία διατάχθηκε η επιστροφή της προκαταβολής, πλέον τόκων υπερημερίας, που καταβλήθηκε βάσει της συμβάσεως χρηματοδοτικής συνδρομής η οποία συνήφθη στο πλαίσιο του προγράμματος Prince για μια δράση υπό τον τίτλο «The EURO – Its genuine and essential impact on schoolchildren» (Eurogenesis), η οποία αφορούσε την προετοιμασία των μαθητών για την εισαγωγή του ευρώ. Διατακτικό Το Γενικό Δικαστήριο αποφασίζει: 1) Απορρίπτει την προσφυγή. 2) Καταδικάζει την KEK Δίαυλος στα δικαστικά έξοδα.

62004CJ0128

sv

Begäran om förhandsavgörande rör tolkningen av artikel 13.1 g i rådets förordning (EEG) nr 3820/85 av den 20 december 1985 om harmonisering av viss social lagstiftning om vägtransporter (EGT L 370, s. 1; svensk specialutgåva, område 7, volym 3, s. 113). Denna begäran har framställts i ett brottmålsförfarande mot bolaget Raemdonck‑Janssens BVBA (nedan kallat Raemdonck-Janssens), bildat enligt belgisk rätt, och Annick Andréa Raemdonck, verkställande direktör i nämnda bolag, angående påstått brott mot bestämmelserna i rådets förordning (EEG) nr 3821/85 av den 20 december 1985 om färdskrivare vid vägtransporter (EGT L 370, s. 8; svensk specialutgåva, område 7, volym 3, s. 120). Tillämpliga bestämmelser De gemenskapsrättsliga bestämmelserna Enligt förordning nr 3821/85 skall fordon som används för vägtransport vara utrustade med en färdskrivare. I artikel 14.2 i förordningen föreskrivs följande: ”Företaget skall förvara diagrambladen i god ordning i minst ett år efter användandet och skall överlämna kopior till de berörda förare som begär det. Bladen skall på begäran uppvisas för eller överlämnas till den behörige kontrolltjänstemannen.” I artikel 3.2 i förordning nr 3821/85 föreskrivs att medlemsstaterna får från tillämpningen av denna förordning undanta sådana fordon som avses i artikel 13.1 i förordning nr 3820/85. Medlemsstaterna skall underrätta Europeiska gemenskapernas kommission om de undantag som beslutats med stöd av denna punkt. I artikel 13.1 i förordning nr 3820/85 föreskrivs följande: ”1. Varje enskild medlemsstat får inom sitt eget territorium, eller efter överenskommelse med en annan medlemsstat inom dess territorium, medge undantag från alla bestämmelser i denna förordning om transporter som utförs med fordon av en eller flera av följande kategorier: … g) Fordon som inom en radie av 50 km från den ort där det normalt är stationerat transporterar material eller utrustning som föraren använder i sitt arbete, förutsatt att körningen av fordonet inte utgör förarens huvudsakliga uppgift och att undantaget inte allvarligt strider mot förordningens syften. Medlemsstaterna får göra sådana undantag beroende av att tillstånd ges i varje enskilt fall. … Medlemsstaterna skall informera kommissionen om undantag som har meddelats enligt denna punkt.” I artikel 1.3 i samma förordning definieras förare enligt följande: ”person som kör fordonet, även under kort tid, eller som medföljer i fordonet för att vid behov kunna köra det”. De nationella bestämmelserna Bestämmelserna i förordning nr 3821/85 genomfördes i Belgien genom kunglig förordning av den 13 juli 1984 ( Moniteur belge av den 4 oktober 1984, s. 13509), i dess lydelse enligt kunglig förordning av den 10 november 1987 ( Moniteur belge av den 19 december 1987, s. 19062). I artikel 1 andra stycket i denna förordning föreskrivs att skyldigheten att utrusta motorfordon registrerade i Belgien med färdskrivare inte omfattar de motorfordon som anges i bilaga 1 till förordningen. I bilaga 1 B punkt 8 anges ”fordon som inom en radie av 50 km från den ort där det normalt är stationerat transporterar material eller utrustning som föraren använder i sitt arbete, förutsatt att körningen av fordonet inte utgör förarens huvudsakliga uppgift”. Målet vid den nationella domstolen och tolkningsfrågan Raemdonck-Janssens verksamhet inom området för bygg, anläggning och infrastruktur består i att utföra horisontella borrningar samt anlägga kanaler, kablar och nät för telekommunikation. Bolaget använder sina egna förare, totalt fem, för att transportera nödvändigt material till byggarbetsplatserna. Den 18 oktober 2001 stoppades en av Raemdonck-Janssens tunga lastbilar i en trafikkontroll. Fordonets diagramblad visade att Willy Burm, som körde lastbilen, hade arbetat övertid. Till följd av detta konstaterande bad inspektören med ansvar för kontroll av tillämpning av den sociala lagstiftningen att få tillgång till det senaste årets diagramblad för samtliga förare anställda hos Raemdonck-Janssens. Inspektören fick till en början se Willy Burms diagramblad och individuella löneuppgifter avseende det sista kvartalet år 2001. Dessa handlingar visade att Willy Burm hade arbetat övertid utan att vare sig få övertidsersättning eller kompensationsledighet. Vidare framkom att Willy Burm, i strid med bestämmelserna om utförande av byggnadsarbete, hade arbetat på en lördag. Inspektören utfick därefter individuella löneuppgifter avseende samtliga förare som var anställda hos Raemdonck-Janssens. Enligt dessa uppgifter hade förarna i fråga aldrig fått någon övertidsersättning. Openbaar Ministerie väckte åtal mot Annic Andréa Raemdonck och Raemdonck-Janssens vid Rechtbank van eerste aanleg te Dendermonde. De tilltalade har gjort gällande att de transporter som bolaget utfört omfattas av undantaget i artikel 13.1 g i förordning nr 3280/85. Förarna var anställda för att transportera det material och den utrustning som behövdes, såsom grävmaskiner, kablar och gatsten, till byggarbetsplatserna. Byggarbetsplatserna var belägna inom en radie av 50 kilometer från den ort där bolaget var beläget. Uttrycket ”material eller utrustning” omfattar, i det sammanhang i vilket bestämmelsen ingår, byggmaterial och det material som skall anläggas, såsom kablarna. Eftersom Rechtbank van eerste aanleg te Dendermonde ansåg att det brottmålsförfarande som anhängiggjorts vid den rörde gemenskapsrättsliga frågor, beslutade den att vilandeförklara målet och hänskjuta följande fråga till domstolen för ett förhandsavgörande: ”Skall uttrycket ’material eller utrustning’ som används i artikel 13[.1]g i … förordning … nr 3820/85 … tolkas så att det endast omfattar ’redskap och verktyg’, eller omfattar detta uttryck även material som behövs för att utföra byggarbeten, såsom byggmaterial eller kablar, och som transporteras separat eller tillsammans med redskapen och verktygen?” Tolkningsfrågan Den nationella domstolen vill med sin fråga få klarhet i om uttrycket ”material eller utrustning” som används i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85, vad gäller de undantagsbestämmelser som avses i artikel 3.1 i förordning nr 3821/85, skall tolkas så att de enbart syftar på redskap och verktyg eller om det även omfattar sådana föremål som behövs för att utföra byggarbeten, såsom byggmaterial eller kablar, som kan transporteras separat eller tillsammans med redskapen och verktygen. För att kunna ge ett användbart svar på frågan skall dels villkoren för att tillämpa undantaget i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85, dels räckvidden för denna bestämmelse prövas. Såväl Förenade kungarikets regering som kommissionen tvivlar på att samtliga ovannämnda villkor är uppfyllda i målet vid den nationella domstolen. De undrar i synnerhet över vilken ställning de förare som kör fordon som transporterar material eller utrustning har och vilken typ av verksamhet de utövar. Däremot är det ostridigt att de aktuella fordonen har använts inom en radie av 50 kilometer från den plats där de normalt är stationerade. Enligt artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85 är undantaget i denna bestämmelse tillämpligt under förutsättning att körningen av fordonet inte utgör förarens huvudsakliga uppgift. Föraren skall dessutom använda materialet eller utrustningen i sitt arbete. Dessa två villkor är således förbundna med förarens arbetsuppgifter och inte det berörda bolagets verksamhet. Domstolen kan inte utifrån de uppgifter den förfogar över med säkerhet fastställa om de vid Raemdonck-Janssens anställda förarna uppfyller dessa villkor. Mot denna bakgrund ankommer det på den nationella domstol vid vilken målet anhängiggjorts och som har ansvaret för det rättsliga avgörandet att mot bakgrund av omständigheterna i förevarande fall fastställa huruvida dessa krav är uppfyllda. Förenade kungarikets regering och kommissionen har beträffande tolkningen av uttrycket ”material eller utrustning” i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85 hävdat att detta inte enbart omfattar redskap och verktyg, utan att det även kan omfatta byggmaterial och kablar. Domstolen konstaterar att en sådan tolkning överensstämmer med bestämmelsens ordalydelse, det sammanhang i vilket den ingår och ändamålen med det regelverk i vilket den ingår. Det skall påpekas att en tolkning av begreppet ”material eller utrustning” som innebär att det endast avser redskap och verktyg inte är förenlig med ordalydelsen i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85. Även om begreppet utrustning bland annat omfattar sådana redskap och verktyg som föraren transporterar i syfte att använda i sitt arbete, har begreppet material trots allt en vidare räckvidd och avser även sådant material som behövs för att utöva detta yrke. Vad sedan gäller det sammanhang i vilket uttrycket ”material eller utrustning” ingår påpekar domstolen att det skall tolkas mot bakgrund av de villkor som har fastställts i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85, i synnerhet dem som följer av satserna ”som föraren använder i sitt arbete” och ”förutsatt att körningen av fordonet inte utgör förarens huvudsakliga uppgift”. En fordonsförare, vars huvudsakliga uppgift inte är att köra fordonet i fråga, kan vid utförandet av sitt arbete bli tvungen att transportera inte bara redskap och verktyg, utan även annat material som behövs för att utföra detta arbete, såsom byggmaterial. Det finns ingenting som hindrar att även sådant material kan omfattas av denna bestämmelse. Vad slutligen gäller ändamålen med den lagstiftning som berörs i målet vid den nationella domstolen skall inte bara syftet med undantaget i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85 beaktas, utan även ändamålen med såväl denna förordning som förordning nr 3821/85. Det är ostridigt att dessa förordningar syftar till att förbättra trafiksäkerheten och arbetsvillkoren för förare. Dessa ändamål uppfylls genom skyldigheten att förse fordon för vägtransport med färdskrivare som gör det möjligt att kontrollera förarnas arbets- och vilotider. Det framgår emellertid av fjärde skälet i förordning nr 3821/85 och av artikel 13.1 i förordning nr 3820/85 att vissa fordon och vissa typer av transporter som utförs med hjälp av dessa fordon utan olägenheter kan undantas från tillämpningsområdet för de bestämmelser som har inrättats genom dessa förordningar. Varje medlemsstat får nämligen inom sitt eget territorium under vissa omständigheter och om det inte allvarligt strider mot förordningens syften medge undantag för transport med sådana fordon som avses i nämnda artikel 13.1 g. Eftersom villkoren för att tillämpa denna bestämmelse är strikta kan en tolkning av uttrycket ”material och utrustning”, enligt vilken det även omfattar föremål som behövs för att utföra byggnadsarbeten inte anses stå i strid med det eftersträvade ändamålet, som är att förbättra trafiksäkerheten och arbetsvillkoren för förare. Denna tolkning säkerställer dessutom den ändamålsenliga verkan av undantaget i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85. Mot bakgrund av det ovan anförda skall frågan besvaras enligt följande. Uttrycket ”material och utrustning” som används i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85 skall, vad gäller de undantagsbestämmelser som avses i artikel 3.1 i förordning nr 3821/85, tolkas så att de inte enbart syftar på redskap och verktyg, utan även omfattar sådana föremål som behövs för att utföra fordonsförarens huvudsakliga uppgift, såsom byggmaterial eller kablar. Rättegångskostnader Eftersom förfarandet i förhållande till parterna i målet vid den nationella domstolen utgör ett led i beredningen av samma mål, ankommer det på den domstolen att besluta om rättegångskostnaderna. De kostnader för att avge yttrande till domstolen som andra än nämnda parter har haft är inte ersättningsgilla. På dessa grunder beslutar domstolen (tredje avdelningen) följande dom: Uttrycket ”material och utrustning” i artikel 13.1 g i förordning nr 3820/85 av den 20 december 1985 om harmonisering av viss social lagstiftning om vägtransporter skall, vad gäller de undantagsbestämmelser som avses i artikel 3.1 i förordning nr 3821/85 av den 20 december 1985 om färdskrivare vid vägtransporter, tolkas så att det inte enbart syftar på redskap och verktyg, utan även omfattar sådana föremål som behövs för att utföra fordonsförarens huvudsakliga uppgift, såsom byggmaterial eller kablar. Underskrifter. – Rättegångsspråk: nederländska.

62018CJ0372

pl

Wniosek o wydanie orzeczenia w trybie prejudycjalnym dotyczy wykładni art. 3 rozporządzenia Parlamentu Europejskiego i Rady (WE) nr 883/2004 z dnia 29 kwietnia 2004 r. w sprawie koordynacji systemów zabezpieczenia społecznego ( Dz.U. 2004, L 166, s. 1 ; sprostowanie Dz.U. 2013, L 188, s. 10 ). Wniosek ten został przedstawiony w ramach sporu między ministre de l’Action et des Comptes publics (ministrem finansów, Francja) a państwem Dreyerami, francuskimi rezydentami podatkowymi należącymi do szwajcarskiego systemu zabezpieczenia społecznego (zwanym dalej „państwem Dreyerami”), dotyczącego zapłaty składek należnych za rok 2015 z tytułu dochodów kapitałowych. Ramy prawne Prawo Unii Umowa w sprawie swobodnego przepływu osób Wspólnota Europejska i jej państwa członkowskie, z jednej strony, oraz Konfederacja Szwajcarska, z drugiej strony, podpisały w dniu 21 czerwca 1999 r., siedem umów, między innymi Umowę w sprawie swobodnego przepływu osób ( Dz.U. 2002, L 114, s. 6 , zwaną dalej „umową w sprawie swobodnego przepływu osób”). Decyzją Rady i – w odniesieniu do umowy w sprawie współpracy naukowej i technologicznej – Komisji 2002/309/WE, Euratom z dnia 4 kwietnia 2002 r. w sprawie zawarcia siedmiu umów z Konfederacją Szwajcarską ( Dz.U. 2002, L 114, s. 1 ) owe siedem umów zostało zatwierdzonych w imieniu Wspólnoty Europejskiej i weszło w życie w dniu 1 czerwca 2002 r. Zgodnie z preambułą Umowy w sprawie swobodnego przepływu osób umawiające się strony są „zdecydowane wprowadzić swobodny przepływ osób między sobą na podstawie postanowień stosowanych we Wspólnocie Europejskiej”. Artykuł 8 tej umowy, zatytułowany „Koordynacja systemów zabezpieczenia społecznego”, stanowi: „Umawiające się strony uwzględniają, zgodnie z załącznikiem II, koordynację systemów zabezpieczenia społecznego, szczególnie w celu: a) zagwarantowania równości traktowania; b) określenia stosowanego [właściwego] ustawodawstwa; c) dodania, w celu nabycia i zachowania prawa do świadczenia i obliczenia takich świadczeń, wszelkich okresów branych pod uwagę przez ustawodawstwo krajowe zainteresowanych państw [sumowania wszystkich okresów uwzględnianych w prawie poszczególnych państw w celu nabycia i zachowania prawa do świadczeń oraz obliczenia wysokości świadczeń]; d) wypłacania świadczeń osobom mającym miejsce zamieszkania na terytorium umawiających się stron; e) wzmocnienia wzajemnej pomocy administracyjnej i współpracy między organami a instytucjami”. Załącznik II do tej umowy, zmieniony decyzją nr 1/2012 Wspólnego Komitetu utworzonego na podstawie tej umowy, z dnia 31 marca 2012 r. ( Dz.U. 2012, L 103, s. 51 ), zawiera art. 1, który brzmi: „1.   Umawiające się strony zgadzają się, w odniesieniu do koordynacji systemów zabezpieczenia społecznego, na stosowanie między sobą aktów prawnych Unii Europejskiej, o których mowa i które są zmieniane w sekcji A niniejszego załącznika, lub równoważnych im zasad. 2.   Określenie »państwo członkowskie (państwa członkowskie)« zawarte w aktach prawnych, o których mowa w sekcji A niniejszego załącznika, oprócz państw objętych odpowiednimi aktami prawnymi Unii Europejskiej, obejmuje również Szwajcarię”. Sekcja A omawianego załącznika odwołuje się między innymi do rozporządzenia nr 883/2004. Rozporządzenie nr 883/2004 Artykuł 3 rozporządzenia nr 883/2004 stanowi w ust. 1 i 3: „1.   Niniejsze rozporządzenie stosuje się do całego ustawodawstwa odnoszącego się do następujących działów zabezpieczenia społecznego: a) świadczeń z tytułu choroby; b) świadczeń z tytułu macierzyństwa i równoważnych świadczeń dla ojca; c) świadczeń z tytułu inwalidztwa; d) świadczeń z tytułu starości; e) rent rodzinnych; f) świadczeń z tytułu wypadków przy pracy i choroby zawodowej; g) zasiłków na wypadek śmierci; h) świadczeń dla bezrobotnych; i) świadczeń przedemerytalnych; j) świadczeń rodzinnych. […] 3.   Niniejsze rozporządzenie stosuje się także do specjalnych nieskładkowych świadczeń pieniężnych objętych art. 70”. Artykuł 11 ust. 1 tego rozporządzenia przewiduje: „Osoby, do których stosuje się niniejsze rozporządzenie, podlegają ustawodawstwu tylko jednego państwa członkowskiego. Ustawodawstwo takie określane jest zgodnie z przepisami niniejszego tytułu”. Prawo francuskie Artykuł 1600‑0 F bis code général des impôts (powszechnego kodeksu podatkowego), w brzmieniu mającym zastosowanie do okoliczności faktycznych rozpatrywanych w postępowaniu głównym, stanowił: „I. – Opłata społeczna z tytułu dochodów z posiadanego majątku jest ustalana zgodnie z przepisami art. L. 245‑14 code de la sécurité sociale (kodeksu ubezpieczeń społecznych). […]”. Artykuł L. 245‑16 kodeksu ubezpieczeń społecznych, w brzmieniu mającym zastosowanie do okoliczności faktycznych rozpatrywanych w postępowaniu głównym, stanowił: „I. – Wysokość składek na ubezpieczenie społeczne, o których mowa w art. L. 245‑14 i L. 245‑15 wynosi 4,5%. II. – Wpływy ze składek określonych w ust. I dzielone są następująco: – część odpowiadająca stawce 1,15% przypada Caisse nationale de solidarité pour l’autonomie (krajowej kasie solidarności na rzecz samowystarczalności); […]”. Artykuł L. 14‑10‑1 code de l’action sociale et des familles (kodeksu społecznego i rodzinnego) stanowi: „I. – Caisse nationale de solidarité pour l’autonomie ma następujące zadania: 1) Przyczynianie się do finansowania działań zapobiegających utracie autonomii przez osoby starsze i niepełnosprawne, w domu i w instytucjach, jak również do finansowania wsparcia dla opiekunów rodzinnych, przy jednoczesnym poszanowaniu równego traktowania zainteresowanych osób na całym terytorium; […] 10) Przyczynienie się do finansowania inwestycji mających na celu dostosowanie pomieszczeń do standardów technicznych i bezpieczeństwa, modernizację użytkowanych pomieszczeń oraz stworzenie nowych miejsc w instytucjach, usługach społecznych i medyczno-społecznych; […]”. Artykuł L. 14‑10‑4 tego kodeksu brzmi następująco: „Źródłem przychodów Caisse nationale de solidarité pour l’autonomie są: […] 2) Dopłata do opłaty społecznej, o której mowa w art. L. 245‑14 kodeksu ubezpieczeń społecznych oraz dopłata do opłaty społecznej, o której mowa w art. L. 245‑15 tego kodeksu. Wspomniane dopłaty są ustalane, kontrolowane, pobierane i wymagane na tych samych warunkach i przy zastosowaniu tych samych sankcji, które mają zastosowanie do tych opłat społecznych. Ich wysokość wynosi 0,3%; […]”. Artykuł L. 232‑1 omawianego kodeksu stanowi: „Każda osoba mająca miejsce zamieszkania we Francji, która nie jest w stanie ponosić konsekwencji braku lub utraty samowystarczalności związanych ze swoim stanem fizycznym lub psychicznym ma prawo do zasiłku dla osób starszych o ograniczonej samodzielności przeznaczonego na finansowanie opieki dostosowanej do swoich potrzeb. Wspomniany zasiłek, ustalony na warunkach identycznych na terytorium całego państwa, przeznaczony jest dla osób, które niezależnie od otrzymywanej opieki, potrzebują pomocy przy wykonywaniu podstawowych czynności życiowych, lub których stan wymaga regularnego nadzoru”. Artykuł L. 232‑2 tego samego kodeksu głosi: „Zasiłek dla osób starszych o ograniczonej samodzielności, który ma charakter świadczenia rzeczowego, przyznaje się na wniosek, w granicach taryf określonych w rozporządzeniu, osobie, która wykaże, że ma stałe i legalne miejsce zamieszkania oraz że spełnia przesłanki dotyczące wieku i utraty samowystarczalności, oceniane za pomocą wskaźników krajowych, również określonych w przepisach wykonawczych”. W myśl art. L. 232‑4 kodeksu społecznego i rodzinnego: „Zasiłek dla osób starszych o ograniczonej samodzielności jest równy kwocie części planu pomocy, z której korzysta beneficjent, pomniejszonej o udział własny. Udział własny jest obliczany i aktualizowany 1 stycznia każdego roku, na podstawie środków, którymi ta osoba dysponuje, ustalanych zgodnie z warunkami określonymi w art. L. 132‑1 i L. 132‑2 oraz wysokością planu pomocy, według skali krajowej, aktualizowanej co roku w dniu 1 stycznia na podstawie art. L 232‑3-1. […]”. Artykuł L. 245‑1 rzeczonego kodeksu brzmi następująco: „I. Każda osoba niepełnosprawna, która ma stałe i legalne miejsce zamieszkania we Francji metropolitalnej, na terytorium jednostek samorządu terytorialnego określonych w art. L. 751‑1 kodeksu ubezpieczeń społecznych albo Saint-Pierre-et-Miquelon, która nie osiągnęła wieku określonego w dekrecie, a której niepełnosprawność spełnia kryteria ustanowione przez dekret z uwzględnieniem w szczególności charakteru i wagi potrzeb wymagających wsparcia w świetle planów życiowych, przysługuje prawo do świadczenia wyrównawczego, które ma charakter świadczenia rzeczowego udzielanego, w zależności od wyboru beneficjenta, w naturze lub w formie pieniężnej. Jeżeli osoba spełnia warunki wieku uprawniające do zasiłku przewidzianego w art. L. 541‑1 kodeksu ubezpieczeń społecznych, prawo do świadczenia wyrównawczego nabywane jest na warunkach przewidzianych w art. III niniejszego artykułu. W przypadku gdy beneficjentowi świadczenia wyrównawczego przysługuje nabyte prawo podobne w ramach systemu zabezpieczenia społecznego, kwoty wypłacone z tego systemu odejmuje się od kwoty świadczenia wyrównawczego na warunkach określonych w dekrecie. […]”. Artykuł L. 245‑6 wspomnianego kodeksu stanowi: „Świadczenie wyrównawcze jest przyznawane na podstawie taryf i kwot ustalonych według rodzaju wydatków, w granicach stawki na opiekę, które mogą się różnić w zależności od środków beneficjenta. Maksymalne kwoty, taryfy i stawki świadczenia pielęgnacyjnego ustalane są w drodze rozporządzenia ministra właściwego ds. osób niepełnosprawnych. Warunki, zasady oraz okres przysługiwania tego świadczenia są określone w dekrecie. Ze środków uwzględnianych do określenia stawki świadczenia pielęgnacyjnego, o którym mowa w poprzednim akapicie, wyłączone są: – dochody uzyskiwane z działalności zawodowej zainteresowanego; – świadczenia tymczasowe, świadczenia i renty dożywotnie wypłacane ofiarom wypadków przy pracy lub osobom pozostającym na ich utrzymaniu, o których mowa w art. 81 pkt 8 powszechnego kodeksu podatkowego; – dochody zastępcze, których wykaz określa rozporządzenie; – dochody z działalności współmałżonka, partnera, osoby, z którą zainteresowana osoba zawarła cywilny pakt solidarności, opiekuna rodzinnego, który mieszkając w gospodarstwie domowym tej osoby, zapewnia skuteczną pomoc, rodziców, nawet jeżeli dana osoba wspólnie z nimi zamieszkuje; – dożywotnie renty, o których mowa w art. 199 septies ust. I pkt 2 powszechnego kodeksu podatkowego, gdy zostały one ustanowione przez osobę niepełnosprawną dla niej samej lub na jej rzecz przez jej rodziców lub przedstawiciela ustawowego, jej dziadków, jej braci i siostry lub jej dzieci; – niektóre świadczenia społeczne o specjalnym przeznaczeniu, których wykaz jest określony w rozporządzeniu”. Spór w postępowaniu głównym i pytanie prejudycjalne Państwo Dreyerowie są obywatelami francuskimi, zamieszkującymi we Francji, gdzie mają też swoją rezydencję podatkową. Pan Dreyer, obecnie na emeryturze, przez całą swą karierę zawodową pracował w Szwajcarii. On i jego małżonka należą do szwajcarskiego systemu zabezpieczenia społecznego. Decyzją z dnia 31 października 2016 r., utrzymaną w mocy decyzją z dnia 6 grudnia 2016 r., francuski organ podatkowy nałożył na państwo Dreyerów, z tytułu dochodów z posiadanego majątku uzyskanych we Francji w 2015 r. w formie dochodów kapitałowych, obowiązek zapłaty powszechnej składki na ubezpieczenie społeczne, składki na spłatę długu społecznego, opłaty społecznej, opłaty dodatkowej oraz opłaty solidarnościowej (zwanych dalej łącznie „spornymi składkami”). Składki te są przeznaczone na finansowanie trzech francuskich instytucji, mianowicie Fonds de solidarité vieillesse (funduszu solidarności z osobami starszymi, zwanego dalej „FSV”), Caisse d’amortissement de la dette sociale (kasy na rzecz redukcji zadłużenia systemu zabezpieczenia społecznego, zwanej dalej „CADES”) oraz Caisse nationale de solidarité pour l’autonomie (krajowej kasy solidarności na rzecz samowystarczalności, zwanej dalej „CNSA”). Uznawszy, że świadczenia, którymi zarządza FSV, CADES i CNSA i które są finansowane ze spornych składek, są świadczeniami z zabezpieczenia społecznego, państwo Dreyerowie zakwestionowali przed tribunal administratif de Strasbourg (sądem administracyjnym w Strasburgu, Francja) obowiązek uiszczenia wspomnianych składek, podnosząc, że byli objęci szwajcarskim systemem zabezpieczenia społecznego i na podstawie zasady objęcia ustawodawstwem jednego tylko państwa członkowskiego wynikającej z rozporządzenia nr 883/2004 nie musieli odprowadzać składek na finansowanie francuskiego systemu zabezpieczenia społecznego. Wyrokiem z dnia 11 lipca 2017 r. tribunal administratif de Strasbourg (sąd administracyjny w Strasburgu) uwzględnił skargę państwa Dreyerów i zwolnił ich z obowiązku zapłaty wszystkich spornych składek. Ministre de l’Action et des Comptes publics zaskarżył ten wyrok do sądu odsyłającego, cour administrative d’appel de Nancy (apelacyjnego sądu administracyjnego w Nancy, Francja). Sąd ten potwierdził najpierw, zgodnie z orzeczeniem tribunal administratif de Strasbourg (sądu administracyjnego w Strasburgu), że państwo Dreyerowie winni być zwolnieni z obowiązku zapłaty spornych składek na FSV i CADES, czyli powszechnej składki na ubezpieczenie społeczne, składki na spłatę długu społecznego, opłaty społecznej, opłaty dodatkowej oraz części opłaty solidarnościowej. Zdaniem sądu odsyłającego ta część spornych składek ma bezpośredni i wystarczająco istotny związek z niektórymi działami zabezpieczenia społecznego i w związku z tym podlega zasadzie objęcia ustawodawstwem jednego tylko państwa członkowskiego, przewidzianej w art. 11 ust. 1 rozporządzenia nr 883/2004. W związku z tym, skoro państwo Dreyerowie należą do szwajcarskiego systemu zabezpieczenia społecznego, nie mogą – w myśl orzecznictwa wynikającego z wyroku z dnia 26 lutego 2015 r., de Ruyter ( C‑623/13 , EU:C:2015:123 ) – podlegać we Francji obowiązkowi opłacania składek na ubezpieczenie społeczne, z których jest finansowany francuski system zabezpieczenia społecznego. Sąd odsyłający ma natomiast wątpliwości, czy część spornych składek przeznaczona na CNSA, a mianowicie część opłaty społecznej i opłaty dodatkowej, również można uznać za finansowanie świadczeń z zabezpieczenia społecznego w rozumieniu rozporządzenia nr 883/2004, a zatem za mające bezpośredni i wystarczająco istotny związek z niektórymi działami zabezpieczenia społecznego. W tym względzie sąd odsyłający przypomina, odwołując się do pkt 37 wyroku z dnia 21 lutego 2006 r., Hosse ( C‑286/03 , EU:C:2006:125 ), że zgodnie z utrwalonym orzecznictwem Trybunału dane świadczenie można uznać za „świadczenie z zabezpieczenia społecznego”, jeżeli jest ono przyznawane beneficjentowi ze względu na zaistnienie stanu faktycznego określonego w przepisach, bez przeprowadzania jakiejkolwiek indywidualnej i uznaniowej oceny jego potrzeb osobistych, oraz jeżeli dotyczy ono jednego z rodzajów ryzyka wyliczonych w art. 3 ust. 1 rozporządzenia nr 883/2004. W odniesieniu do dwóch świadczeń z CNSA finansowane z części spornych składek, a mianowicie zasiłku dla osób starszych o ograniczonej samodzielności ( allocation personnalisée d’autonomie , zwanego dalej „APA”) oraz świadczenia wyrównawczego z tytułu niepełnosprawności ( prestation compensatoire du handicap , zwanego dalej „PCH”) sąd odsyłający jest przekonany, że druga przesłanka wspomniana w poprzednim punkcie jest spełniona. Zastanawia się natomiast, czy w pełni spełniona jest również przesłanka pierwsza. Otóż, chociaż w ocenie sądu odsyłającego APA i PCH są przyznawane bez uznaniowej oceny osobistych potrzeb wnioskodawcy na podstawie prawnie określonych kryteriów, to jego zdaniem, powtarzając argument podniesiony przez ministra finansów, nie można uznać, że APA i PCH są przyznawane bez indywidualnej oceny potrzeb osobistych beneficjentów, ponieważ ostateczna ich kwota zależy od poziomu środków, jakimi dysponują owi beneficjenci, lub różni się w zależności od tych środków. W tych okolicznościach cour administrative d’appel de Nancy (apelacyjny sąd administracyjny w Nancy) postanowił zawiesić postępowanie i zwrócić się do Trybunału z następującym pytaniem prejudycjalnym: „Czy składki przeznaczone na [CNSA], które przyczyniają się do finansowania [APA i PCH], mają bezpośredni i wystarczająco istotny związek z niektórymi działami zabezpieczenia społecznego wymienionymi w art. 3 rozporządzenia [nr 883/2004], a wobec tego wchodzą w zakres stosowania tego rozporządzenia z tego tylko względu, że odnoszą się do jednego z rodzajów ryzyka wymienionych w art. 3 i są przyznawane bez jakiejkolwiek uznaniowości na podstawie prawnie określonej sytuacji?”. W przedmiocie pytania prejudycjalnego Poprzez pytanie prejudycjalne sąd odsyłający dąży w istocie do ustalenia, czy wykładni art. 3 rozporządzenia nr 883/2004 należy dokonywać w ten sposób, że świadczenia takie jak APA i PCH można, w celu uznania ich za „świadczenia z zabezpieczenia społecznego” w rozumieniu tego przepisu, uznać za przyznawane bez jakiejkolwiek indywidualnej oceny osobistych potrzeb beneficjenta, w sytuacji gdy ustalenie ich wysokości jest uzależnione od środków, jakimi dysponuje beneficjent, lub zmienia się w zależności od tych środków. Na wstępie należy zauważyć, że art. 8 umowy w sprawie swobodnego przepływu osób stanowi, iż umawiające się strony uwzględniają, zgodnie z załącznikiem II do wspomnianej umowy, koordynację systemów zabezpieczenia społecznego szczególnie w celu określenia stosowanego ustawodawstwa oraz wypłacania świadczeń osobom mającym miejsce zamieszkania na terytorium umawiających się stron. W sekcji A pkt 1 załącznika II do tej umowy przewidziano stosowanie pomiędzy umawiającymi się stronami rozporządzenia nr 883/2004. W związku z tym, skoro zgodnie z art. 1 ust. 2 załącznika II do tej umowy „określenie »państwo członkowskie (państwa członkowskie)« zawarte w aktach prawnych, o których mowa w sekcji A niniejszego załącznika, oprócz państw objętych odpowiednimi aktami prawnymi Unii Europejskiej, obejmuje również Szwajcarię”, przepisy tego rozporządzenia obejmują również Konfederację Szwajcarską (wyrok z dnia 21 marca 2018 r., Klein Schiphorst, C‑551/16 , EU:C:2018:200 , pkt ). W tych okolicznościach sytuacja skarżących w postępowaniu głównym, obywateli państwa członkowskiego, należących do szwajcarskiego systemu zabezpieczenia społecznego, jest objęta zakresem stosowania rozporządzenia nr 883/2004 (zob. analogicznie wyrok z dnia 21 marca 2018 r., Klein Schiphorst, C‑551/16 , EU:C:2018:200 , pkt ). Odnosząc się do istoty zadanego pytania, należy przypomnieć, że rozróżnienie między świadczeniami objętymi zakresem zastosowania rozporządzenia nr 883/2004 a świadczeniami wyłączonymi z tego zakresu opiera się zasadniczo na elementach składowych każdego świadczenia, w szczególności na celach i przesłankach jego przyznania, a nie na fakcie, że świadczenie zostało lub nie zostało zakwalifikowane przez prawodawstwo krajowe jako świadczenie z zabezpieczenia społecznego [zob. podobnie w szczególności wyroki: z dnia 5 marca 1998 r., Molenaar, C‑160/96 , EU:C:1998:84 , pkt ; z dnia 16 września 2015 r., Komisja/Słowacja, C‑433/13 , EU:C:2015:602 , pkt ; z dnia 25 lipca 2018 r., A (pomoc dla osoby niepełnosprawnej), C‑679/16 , EU:C:2018:601 , pkt ]. Z orzecznictwa Trybunału wynika w tym względzie, że dane świadczenie można uznać za „świadczenie z zabezpieczenia społecznego”, jeżeli jest przyznawane beneficjentowi ze względu na zaistnienie określonego w przepisach prawnych stanu faktycznego, bez przeprowadzania w konkretnym przypadku jakiejkolwiek indywidualnej i uznaniowej oceny potrzeb osobistych, oraz jeżeli dotyczy ono jednego z rodzajów ryzyka wyliczonych w art. 3 ust. 1 rozporządzenia nr 883/2004 [zob. podobnie w szczególności wyroki: z dnia 27 marca 1985 r., Hoeckx, 249/83 , EU:C:1985:139 , pkt – ; z dnia 16 września 2015 r., Komisja/Słowacja, C‑433/13 , EU:C:2015:602 , pkt ; z dnia 25 lipca 2018 r., A (pomoc dla osoby niepełnosprawnej), C‑679/16 , EU:C:2018:601 , pkt ]. Odnosząc się do pierwszej przesłanki wspomnianej w poprzednim punkcie należy przypomnieć, że jest ona spełniona, w sytuacji gdy świadczenie jest przyznawane w odniesieniu do obiektywnych kryteriów, które jeśli są spełnione, uprawniają do świadczenia, przy czym właściwy organ nie może brać pod uwagę innych okoliczności osobistych [zob. podobnie w szczególności wyroki: z dnia 16 lipca 1992 r., Hughes, C‑78/91 , EU:C:1992:331 , pkt ; z dnia 16 września 2015 r., Komisja/Słowacja, C‑433/13 , EU:C:2015:602 , pkt ; z dnia 25 lipca 2018 r., A (pomoc dla osoby niepełnosprawnej), C‑679/16 , EU:C:2018:601 , pkt ]. W tym względzie Trybunał orzekł już, w odniesieniu do świadczeń, których przyznanie lub odmowa przyznania, a także wysokość jest uzależniona od dochodów beneficjenta, że przyznawanie takich świadczeń nie zależy od indywidualnej oceny osobistych potrzeb wnioskodawcy, ponieważ chodzi o obiektywne i prawnie określone kryteria, które dają prawo do tego świadczenia, przy czym właściwy organ nie może brać pod uwagę innych okoliczności osobistych (zob. podobnie w szczególności wyroki: z dnia 2 sierpnia 1993 r., Acciardi, C‑66/92 , EU:C:1993:341 , pkt ; z dnia 18 lipca 2006 r., De Cuyper, C‑406/04 , EU:C:2006:491 , pkt ; z dnia 16 września 2015 r., Komisja/Słowacja, C‑361/13 , EU:C:2015:601 , pkt ). Trybunał wyjaśnił też, w pkt 38 wyroku z dnia 25 lipca 2018 r., A (pomoc dla osoby niepełnosprawnej) ( C‑679/16 , EU:C:2018:601 ), że aby wykluczyć spełnienie pierwszej przesłanki, o której mowa w pkt 32 niniejszego wyroku, uznaniowa ocena indywidualnych potrzeb beneficjenta rozpatrywanego świadczenia dokonywana przez właściwy organ musi odnosić się przede wszystkim do przesłanek nabycia prawa do świadczenia. Powyższe stwierdzenia pozostają prawdziwe, mutatis mutandis, odnośnie do indywidualnego charakteru dokonywanej przez właściwy organ oceny osobistych potrzeb beneficjenta danego świadczenia. Co się tyczy świadczeń rozpatrywanych w postępowaniu głównym, z akt sprawy przedłożonych Trybunałowi wynika, że prawo do APA ma każda osoba powyżej 60. roku życia, która utraciła samowystarczalność w świetle określonych kryteriów i która ma stałe i legalne miejsce zamieszkania we Francji. Jeśli chodzi o PCH, prawo do niego ma co do zasady każda osoba niepełnosprawna, która ukończyła 60 lat i która ma stałe i legalne miejsce zamieszkania we Francji, a której niepełnosprawność spełnia pewną liczbę określonych kryteriów. Nie ma wątpliwości, że uprawnienie do tych dwóch świadczeń jest niezależne od środków, jakimi dysponuje wnioskodawca. Chociaż środki te są brane pod uwagę w celu określenia rzeczywistej kwoty, która zostanie wypłacona beneficjentowi, to z art. L. 232‑4 i L. 245‑6 kodeksu społecznego i rodzinnego wynika, że kwota ta jest w istocie obliczana na podstawie obiektywnych kryteriów mających zastosowanie do wszystkich beneficjentów bez rozróżnienia w zależności od poziomu środków, jakimi dysponują. Z powyższych przepisów kodeksu społecznego i rodzinnego wynika zatem, że uwzględnienie środków beneficjenta nie dotyczy przesłanek nabycia prawa do APA i PCH, ale sposobów obliczania wysokości tych świadczeń, które są przyznawane po spełnieniu przez wnioskodawcę przesłanek nabycia prawa do tych świadczeń, niezależnie od poziomu środków, jakimi dysponuje. Z powyższych rozważań wynika, że uwzględnienie środków beneficjenta wyłącznie w celu obliczenia rzeczywistej kwoty APA lub PCH na podstawie obiektywnych i prawnie określonych kryteriów nie oznacza, że właściwy organ dokonuje indywidualnej oceny osobistych potrzeb beneficjenta. Wbrew temu, co twierdzi rząd francuski w swoich uwagach na piśmie, konieczność oceny, do celów przyznania APA i PCH, stopnia utraty samowystarczalności lub niepełnosprawności wnioskodawcy również nie oznacza indywidualnej oceny osobistych potrzeb wnioskodawcy. Z akt sprawy przedłożonych Trybunałowi wynika bowiem, że ocena „utraty samowystarczalności” (w przypadku APA) i „niepełnosprawności” (w przypadku PCH) jest przeprowadzana przez lekarza lub zespół złożony z lekarzy i pracowników socjalnych bądź też przez wielodziedzinowy zespół w oparciu o predefiniowane wskaźniki, wykazy i repozytoria, czyli, w myśl orzecznictwa przypomnianego w pkt 34 niniejszego wyroku, na podstawie obiektywnych i prawnie określonych kryteriów, które, po spełnieniu, powodują nabycie prawa do danego świadczenia. W tych okolicznościach nie można twierdzić, że przyznawanie APA i PCH zależy od indywidualnej oceny osobistych potrzeb wnioskodawcy, w rozumieniu orzecznictwa przytoczonego w pkt 32 niniejszego wyroku. Ponadto, wbrew twierdzeniom rządu francuskiego zawartym w uwagach na piśmie, APA i PCH nie można traktować jako „specjalnych nieskładkowych świadczeń pieniężnych w rozumieniu art. 3 ust. 3 rozporządzenia nr 883/2004. Jak bowiem wynika zarówno z powyższych rozważań, jak również z rozważań sądu odsyłającego przypomnianych w pkt 26 niniejszego wyroku, ponieważ dwie kumulatywne przesłanki wspomniane w pkt 32 tego wyroku są spełnione, wobec czego zarówno APA, jak i PCH należy uznać za „świadczenia z zabezpieczenia społecznego”, nie ma potrzeby badać, czy oba świadczenia można również uznawać za „specjalne nieskładkowe świadczenia pieniężne”, gdyż Trybunał orzekł już, ze obie kategorie tych świadczeń wykluczają się wzajemnie (zob. podobnie wyroki: z dnia 21 lutego 2006 r., Hosse, C‑286/03 , EU:C:2006:125 , pkt ; z dnia 16 września 2015 r., Komisja/Słowacja, C‑433/13 , EU:C:2015:602 , pkt ). W świetle powyższych rozważań na zadane pytanie należy udzielić następującej odpowiedzi: wykładni art. 3 rozporządzenia nr 883/2004 należy dokonywać w ten sposób, że świadczenia takie jak APA i PCH można, w celu uznania ich za „świadczenia z zabezpieczenia społecznego” w rozumieniu tego przepisu, uznać za przyznawane bez jakiejkolwiek indywidualnej oceny osobistych potrzeb beneficjenta, gdyż środki, jakimi ów beneficjent dysponuje, są uwzględniane wyłącznie w celu ustalenia rzeczywistej kwoty świadczenia na podstawie obiektywnych i prawnie określonych kryteriów. W przedmiocie kosztów Dla stron w postępowaniu głównym niniejsze postępowanie ma charakter incydentalny, dotyczy bowiem kwestii podniesionej przed sądem odsyłającym, do niego zatem należy rozstrzygnięcie o kosztach. Koszty poniesione w związku z przedstawieniem uwag Trybunałowi, inne niż koszty stron w postępowaniu głównym, nie podlegają zwrotowi. Z powyższych względów Trybunał (siódma izba) orzeka, co następuje: Wykładni art. 3 rozporządzenia (WE) nr 883/2004 Parlamentu Europejskiego i Rady z dnia 29 kwietnia 2004 r. w sprawie koordynacji systemów zabezpieczenia społecznego należy dokonywać w ten sposób, że świadczenia takie jak zasiłek dla osób starszych o ograniczonej samodzielności i świadczenie wyrównawcze z tytułu niepełnosprawności można, w celu uznania ich za „świadczenia z zabezpieczenia społecznego” w rozumieniu tego przepisu, uznać za przyznawane bez jakiejkolwiek indywidualnej oceny osobistych potrzeb beneficjenta, gdyż środki, jakimi ów beneficjent dysponuje, są uwzględniane wyłącznie w celu ustalenia rzeczywistej kwoty świadczenia na podstawie obiektywnych i prawnie określonych kryteriów. Podpisy ( *1 ) Język postępowania: francuski.

61993CJ0279

fr

Motifs de l'arrêt 1 Par ordonnance du 14 avril 1993, parvenue à la Cour le 14 mai suivant, le Bundesfinanzhof a posé, en application de l' article 177 du traité CEE, plusieurs questions préjudicielles relatives à l' interprétation de l' article 48 du traité CEE, afin d' être en mesure d' apprécier la compatibilité avec le droit communautaire de certaines dispositions législatives de la République fédérale d' Allemagne dans le domaine de l' impôt sur le revenu, qui prévoient que les assujettis font l' objet d' un traitement différent selon qu' ils résident ou non sur le territoire national. 2 Ces questions ont été soulevées dans le cadre d' un litige opposant le Finanzamt Koeln-Altstadt à un ressortissant belge, M. Schumacker, à propos des conditions d' assujettissement à l' impôt sur les revenus salariaux que ce dernier perçoit en Allemagne. 3 En Allemagne, l' Einkommensteuergesetz (loi allemande relative à l' impôt sur le revenu, ci-après l' "EStG") distingue les régimes d' imposition des salariés en fonction de la résidence. 4 En vertu de l' article 1er, paragraphe 1, de l' EStG, les personnes physiques qui ont leur domicile ou leur résidence habituelle en Allemagne y sont assujetties à l' impôt sur l' intégralité de leurs revenus ("assujettissement intégral"). 5 En revanche, selon le paragraphe 4 du même article, les personnes physiques qui n' ont ni domicile ni résidence habituelle en Allemagne ne sont assujetties à l' impôt que sur la partie de leurs revenus perçue en Allemagne ("assujettissement partiel"). En vertu de l' article 49, paragraphe 1, point 4, ces revenus de source allemande sont notamment ceux tirés d' une activité salariée exercée en Allemagne. 6 D' une manière générale, en Allemagne, l' impôt sur les revenus tirés d' une activité salariée est retenu à la source par l' employeur sur la rémunération des travailleurs au titre de l' impôt sur les salaires, puis il est versé à l' administration fiscale. 7 Pour l' application de la retenue sur salaire, les salariés intégralement assujettis sont répartis en plusieurs classes d' imposition (article 38b de l' EStG). Les célibataires entrent dans la classe I (tarif fiscal général). Les salariés mariés, non durablement séparés, relèvent de la classe III (tarif dit de "splitting", article 26b de l' EStG), à la condition pour les deux conjoints d' être résidents en Allemagne et intégralement assujettis. Le régime allemand du "splitting" a été institué pour atténuer la progressivité du barème de l' impôt sur le revenu. Il consiste à additionner le revenu global des conjoints pour l' imputer ensuite fictivement à chaque conjoint à hauteur de 50 % et l' imposer en conséquence. Si le revenu de l' un des époux est élevé et le revenu de l' autre faible, le "splitting" nivelle la base imposable et atténue la progressivité du barème de l' impôt sur le revenu. 8 Par ailleurs, les salariés intégralement assujettis bénéficient de la procédure de régularisation annuelle de l' impôt sur les salaires (article 42b de l' EStG). Dans le cadre de cette procédure, l' employeur est tenu de restituer au salarié une partie de l' impôt sur le revenu qu' il a perçu dans le cas où le total des sommes retenues chaque mois excède le montant résultant du barème d' imposition pour l' année, par exemple si le montant du salaire a varié suivant les mois. 9 En outre, les salariés intégralement assujettis bénéficiaient, jusqu' en 1990, de la régularisation annuelle de l' impôt sur les salaires au niveau de l' administration fiscale et, depuis lors, bénéficient de la procédure de liquidation de l' impôt par l' administration (article 46 de l' EStG). Une telle procédure rend possible la compensation des revenus salariaux par des pertes dans une autre catégorie de revenus (par exemple les dividendes). 10 Enfin, pour les personnes assujetties intégralement, l' impôt est déterminé en fonction de la capacité contributive globale, c' est-à-dire en considération de l' ensemble des autres revenus perçus par ces contribuables et de leur situation personnelle et familiale (charges de famille, dépenses de prévoyance et autres éléments ouvrant droit, en général, à des déductions et abattements fiscaux). 11 Certains de ces avantages sont refusés aux salariés partiellement assujettis. Il y a lieu de constater que la Gesetz zur einkommensteuerlichen Entlastung von Grenzpendlern und anderen beschraenkt steuerpflichtigen natuerlichen Personen und zur AEnderung anderer gesetzlicher Vorschriften (Grenzpendlergesetz) (loi allemande tendant à alléger la charge fiscale sur les revenus des transfrontaliers et d' autres personnes physiques partiellement assujetties) du 24 juin 1994, qui vise à remédier à cette situation au niveau national, est sans pertinence en l' espèce au principal, étant donné qu' elle n' était pas encore en vigueur au moment des faits du litige. 12 En application de la législation en vigueur à cette époque, les personnes partiellement assujetties entraient dans la classe I (tarif général) sans égard à leur situation de famille (article 39d de l' EStG). En conséquence, elles ne bénéficiaient pas de l' avantage fiscal du "splitting", et les salariés mariés se voyaient appliquer le même traitement que les célibataires. 13 Les assujettis partiels étaient soumis à une procédure fiscale simplifiée. Leur impôt sur le salaire était considéré comme définitivement acquitté par la retenue à la source qu' effectuait chaque mois leur employeur. Ils étaient à la fois exclus de la régularisation annuelle de l' impôt sur les salaires effectuée par l' employeur (article 50, paragraphe 5, de l' EStG) et de la liquidation annuelle de cet impôt par l' administration. Faute d' une régularisation annuelle de l' impôt sur les salaires, ils ne pouvaient bénéficier de la restitution, en fin d' année, d' un éventuel trop-perçu. 14 Enfin, contrairement aux salariés intégralement assujettis, les assujettis partiels n' avaient pas la possibilité de déduire leurs dépenses dans le domaine social (primes d' assurance vieillesse, maladie ou invalidité) qui excédaient les forfaits prévus dans le barème d' imposition. 15 Il ressort du dossier que M. Schumacker a toujours résidé en Belgique avec son épouse et leurs enfants. Employé dans un premier temps dans cet État, il a exercé une activité salariée en Allemagne du 15 mai 1988 au 31 décembre 1989, tout en continuant à résider en Belgique. Mme Schumacker, sans emploi, a perçu des allocations de chômage en Belgique au cours de l' année 1988 seulement. Depuis 1989, le salaire de M. Schumacker constitue l' intégralité du revenu du ménage. 16 En vertu de l' article 15, paragraphe 1, de la convention germano-belge du 11 avril 1967 en matière de double imposition, le droit d' imposer les revenus salariaux de M. Schumacker depuis le 15 mai 1988 revient à la République fédérale d' Allemagne, en tant qu' État où l' activité est exercée. Ces salaires ont ainsi fait l' objet, en Allemagne, d' une retenue à la source effectuée par l' employeur de M. Schumacker et calculée par application de la classe d' imposition I, en vertu des articles 1er, paragraphe 4, et 39d de l' EStG. 17 Le 6 mars 1989, M. Schumacker a demandé au Finanzamt que le montant de son impôt soit calculé en équité (article 163 de l' Abgabenordnung, le code des impôts allemand), par référence à la classe d' imposition III (s' appliquant normalement aux salariés mariés résidant en Allemagne et leur ouvrant le droit au "splitting"), et que la différence entre ce qui avait été retenu sur son salaire chaque mois, au titre de la classe d' imposition I, et ce qu' il aurait dû au titre de la classe d' imposition III, lui soit remboursée. 18 Le Finanzamt ayant rejeté sa demande par décision du 22 juin 1989, M. Schumacker a porté le litige devant le Finanzgericht Koeln. Celui-ci a fait droit aux conclusions de M. Schumacker en ce qui concerne les années 1988 et 1989 et a condamné le Finanzamt à prendre une décision en équité en application de l' article 163 du code des impôts allemand. Le Finanzamt a alors saisi le Bundesfinanzhof d' un recours en "Revision" contre l' arrêt du Finanzgericht Koeln. 19 Le Bundesfinanzhof se demande si l' article 48 du traité CEE est de nature à avoir une incidence sur la décision à prendre en l' espèce. En conséquence, il a décidé de surseoir à statuer et a invité la Cour à se prononcer à titre préjudiciel sur les questions suivantes: "1) L' article 48 du traité CEE est-il susceptible de restreindre le droit pour la République fédérale d' Allemagne de percevoir un impôt sur le revenu d' un citoyen d' un autre État membre? En cas de réponse affirmative: 2) Dans les cas où une personne physique, de nationalité belge, ayant son unique lieu de résidence en Belgique, où elle séjourne habituellement et où elle a acquis sa qualification et son expérience professionnelles, prend un emploi salarié en République fédérale d' Allemagne sans y transférer son lieu de résidence, l' article 48 du traité CEE permet-il à la République fédérale d' Allemagne d' imposer les revenus de cette personne plus lourdement que ceux d' une personne, par ailleurs comparable, ayant sa résidence en République fédérale d' Allemagne? 3) En va-t-il différemment lorsque le ressortissant belge visé dans la deuxième question tire son revenu presque exclusivement (c' est-à-dire à plus de 90 %) de son travail en République fédérale d' Allemagne et que, par ailleurs, aux termes de la convention de double imposition entre ce dernier pays et le royaume de Belgique, ledit revenu n' est imposable qu' en République fédérale d' Allemagne? 4) La République fédérale d' Allemagne commet-elle une violation de l' article 48 du traité CEE en excluant les personnes physiques n' ayant ni résidence ni lieu de séjour habituel sur son territoire, mais qui y perçoivent des ressources d' origine salariale, à la fois de la régularisation annuelle des retenues à la source au titre de l' impôt sur les salaires et de la liquidation par l' administration de l' impôt sur les revenus d' origine salariale?" Sur la première question 20 Par sa première question, la juridiction de renvoi demande en substance si l' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il est susceptible de limiter le droit, pour un État membre, de prévoir les conditions d' assujettissement et les modalités d' imposition des revenus perçus sur son territoire par un ressortissant d' un autre État membre. 21 Pour répondre à cette question, il convient de constater que si, en l' état actuel du droit communautaire, la matière des impôts directs ne relève pas en tant que telle du domaine de la compétence de la Communauté, il n' en reste pas moins que les États membres doivent exercer leurs compétences retenues dans le respect du droit communautaire (voir arrêt du 4 octobre 1991, Commission/Royaume-Uni, C-246/89, Rec. p. I-4585, point 12). 22 S' agissant plus spécialement de la libre circulation des personnes à l' intérieur de la Communauté, l' article 48, paragraphe 2, du traité implique l' abolition de toute discrimination, fondée sur la nationalité, entre les travailleurs des États membres, notamment en ce qui concerne la rémunération. 23 A cet égard, la Cour a dit pour droit, dans l' arrêt du 8 mai 1990, Biehl (C-175/88, Rec. p. I-1779, point 12), que le principe d' égalité de traitement en matière de rémunération serait privé d' effet s' il pouvait y être porté atteinte par des dispositions nationales discriminatoires en matière d' impôt sur le revenu. C' est la raison pour laquelle le Conseil a prescrit, à l' article 7 de son règlement (CEE) n 1612/68, du 15 octobre 1968, relatif à la libre circulation des travailleurs à l' intérieur de la Communauté (JO L 257, p. 2), que les travailleurs ressortissants d' un État membre doivent bénéficier, sur le territoire d' un autre État membre, des mêmes avantages fiscaux que les travailleurs nationaux. 24 Au vu de ce qui précède, il convient de répondre à la première question que l' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il est susceptible de limiter le droit pour un État membre de prévoir les conditions d' assujettissement et les modalités d' imposition des revenus perçus sur son territoire par un ressortissant d' un autre État membre, dans la mesure où cet article, en matière de perception des impôts directs, ne permet pas à un État membre de traiter un ressortissant d' un autre État membre qui, ayant fait usage de son droit de libre circulation, exerce une activité salariée sur le territoire du premier État, de façon moins favorable qu' un ressortissant national se trouvant dans la même situation. Sur les deuxième et troisième questions 25 Par ses deuxième et troisième questions, qu' il convient d' examiner ensemble, la juridiction de renvoi cherche en substance à savoir, d' une part, si l' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il s' oppose à l' application d' une réglementation d' un État membre imposant un travailleur ressortissant d' un autre État membre, qui réside dans ce dernier État et exerce un emploi sur le territoire du premier État, plus lourdement qu' un travailleur qui réside sur le territoire du premier État en y occupant le même emploi. La juridiction nationale demande, d' autre part, si la réponse à cette question est affectée par la circonstance que le ressortissant du second État membre tire son revenu totalement ou presque exclusivement du travail exercé dans le premier État membre et ne perçoit pas dans le second État des revenus suffisants pour y être soumis à une imposition permettant de prendre en compte sa situation personnelle et familiale. 26 A cet égard, il convient de rappeler d' abord que, selon une jurisprudence constante, les règles d' égalité de traitement prohibent non seulement les discriminations ostensibles fondées sur la nationalité, mais encore toutes formes dissimulées de discrimination qui, par application d' autres critères de distinction, aboutissent en fait au même résultat (arrêt du 12 février 1974, Sotgiu, 152/73, Rec. p. 153, point 11). 27 Il est vrai que la réglementation en cause dans l' affaire au principal s' applique indépendamment de la nationalité du contribuable concerné. 28 Toutefois, une réglementation nationale de ce type, qui prévoit une distinction fondée sur le critère de la résidence en ce sens qu' elle refuse aux non-résidents certains avantages en matière d' imposition accordés, en revanche, aux résidents sur le territoire national, risque de jouer principalement au détriment des ressortissants d' autres États membres. En effet, les non-résidents sont le plus souvent des non-nationaux. 29 Dans ces conditions, des avantages fiscaux réservés aux seuls résidents d' un État membre sont susceptibles de constituer une discrimination indirecte selon la nationalité. 30 Il y a lieu de relever ensuite que, en vertu d' une jurisprudence constante, une discrimination ne peut consister que dans l' application de règles différentes à des situations comparables ou bien dans l' application de la même règle à des situations différentes. 31 Or, en matière d' impôts directs, la situation des résidents et celle des non-résidents ne sont, en règle générale, pas comparables. 32 Le revenu perçu sur le territoire d' un État par un non-résident ne constitue le plus souvent qu' une partie de son revenu global, centralisé au lieu de sa résidence. Par ailleurs, la capacité contributive personnelle du non-résident, résultant de la prise en compte de l' ensemble de ses revenus et de sa situation personnelle et familiale, peut s' apprécier le plus aisément à l' endroit où il a le centre de ses intérêts personnels et patrimoniaux. Ce lieu correspond en général à la résidence habituelle de la personne concernée. Aussi le droit fiscal international, et notamment le modèle de convention de l' Organisation de coopération et de développement économiques (OCDE) en matière de double imposition, admet-il que c' est en principe à l' État de résidence qu' il incombe d' imposer le contribuable de manière globale, en prenant en considération les éléments inhérents à la situation personnelle et familiale de celui-ci. 33 La situation du résident est différente, dans la mesure où l' essentiel de ses revenus est normalement centralisé dans l' État de résidence. Par ailleurs, cet État dispose généralement de toutes les informations nécessaires pour apprécier la capacité contributive globale du contribuable, compte tenu de sa situation personnelle et familiale. 34 En conséquence, le fait pour un État membre de ne pas faire bénéficier un non-résident de certains avantages fiscaux qu' il accorde au résident n' est, en règle générale, pas discriminatoire, puisque ces deux catégories de contribuables ne se trouvent pas dans une situation comparable. 35 Dans ces conditions, l' article 48 du traité ne s' oppose pas, en principe, à l' application d' une réglementation d' un État membre qui impose le non-résident occupant un emploi salarié dans cet État plus lourdement sur ses revenus que le résident occupant le même emploi. 36 Il en va toutefois différemment dans un cas tel que celui de l' espèce au principal, où le non-résident ne perçoit pas de revenu significatif dans l' État de sa résidence et tire l' essentiel de ses ressources imposables d' une activité exercée dans l' État d' emploi, de sorte que l' État de résidence n' est pas en mesure de lui accorder les avantages résultant de la prise en compte de sa situation personnelle et familiale. 37 Il n' existe entre un tel non-résident et un résident exerçant une activité salariée comparable aucune différence de situation objective de nature à fonder une différence de traitement en ce qui concerne la prise en considération, aux fins de l' imposition, de la situation personnelle et familiale du contribuable. 38 S' agissant d' un non-résident qui perçoit, dans un État membre autre que celui de sa résidence, l' essentiel de ses revenus et la quasi-totalité de ses revenus familiaux, la discrimination consiste en ce que la situation personnelle et familiale de ce non-résident n' est prise en compte ni dans l' État de résidence ni dans l' État d' emploi. 39 Il convient encore de s' interroger sur une éventuelle justification de cette discrimination. 40 Il a été avancé, par les États membres ayant présenté des observations, que le traitement discriminatoire ° en ce qui concerne la prise en compte de la situation personnelle et familiale et l' octroi du tarif de "splitting" ° était justifié par les nécessités d' une application cohérente des régimes fiscaux aux non-résidents. Une telle justification tenant à la nécessité de préserver la cohérence du régime fiscal a été admise par la Cour dans l' arrêt du 28 janvier 1992, Bachmann (C-204/90, Rec. p. I-249, point 28). D' après ces États, il existerait un lien entre la prise en compte de la situation personnelle et familiale et le droit d' imposer les revenus mondiaux. La prise en compte de la situation personnelle et familiale incombant à l' État de résidence, qui seul dispose du droit d' imposer les revenus mondiaux, l' État sur le territoire duquel travaille le non-résident n' aurait pas à prendre en considération sa situation personnelle et familiale puisque, alors, le non-résident verrait sa situation personnelle et familiale prise en compte doublement et bénéficierait dans les deux États des avantages fiscaux y afférents. 41 Cet argument ne peut être accueilli. Dans une situation telle que celle de l' espèce au principal, l' État de résidence ne peut pas prendre en compte la situation personnelle et familiale du contribuable puisque la charge fiscale y est insuffisante pour permettre cette prise en compte. Lorsque tel est le cas, le principe communautaire de l' égalité de traitement exige que, dans l' État d' emploi, la situation personnelle et familiale de l' étranger non-résident soit prise en compte de la même manière que pour les nationaux résidents et que les mêmes avantages fiscaux lui soient accordés. 42 La distinction en cause dans l' affaire au principal ne trouve donc aucune justification dans la nécessité de garantir la cohérence du régime fiscal applicable. 43 Le Finanzamt a fait état à l' audience de difficultés d' ordre administratif qui s' opposeraient à la possibilité, pour l' État d' emploi, d' appréhender les revenus perçus, dans leur État de résidence, par les non-résidents travaillant sur son territoire. 44 Cet argument ne saurait davantage être retenu. 45 En effet, la directive 77/799/CEE du Conseil, du 19 décembre 1977, concernant l' assistance mutuelle des autorités compétentes des États membres dans le domaine des impôts directs (JO L 336, p. 15), offre des possibilités d' obtenir des informations nécessaires comparables à celles existant entre les services fiscaux sur le plan interne. Il n' existe donc pas d' obstacles d' ordre administratif à ce que soit prise en compte dans l' État où l' activité est exercée la situation personnelle et familiale du non-résident. 46 En outre, en ce qui concerne plus particulièrement la République fédérale d' Allemagne, force est de constater qu' elle accorde aux travailleurs frontaliers résidant aux Pays-Bas et exerçant une activité en Allemagne, les avantages fiscaux liés à une prise en compte de leur situation personnelle et familiale, y compris le bénéfice du tarif de "splitting". Dès lors qu' ils perçoivent 90 % au moins de leurs revenus sur le territoire allemand, ces ressortissants communautaires sont en effet assimilés aux ressortissants allemands, sur la base de l' Ausfuehrungsgesetz Grenzgaenger Niederlande du 21 octobre 1980 (loi allemande portant application du protocole additionnel du 13 mars 1980 sur la convention du 16 juin 1959 entre la République fédérale d' Allemagne et le royaume des Pays-Bas en vue d' éviter la double imposition). 47 Il convient en conséquence de répondre aux deuxième et troisième questions que l' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il s' oppose à l' application d' une réglementation d' un État membre imposant un travailleur ressortissant d' un autre État membre, qui réside dans ce dernier État et exerce une activité salariée sur le territoire du premier État, plus lourdement qu' un travailleur résidant sur le territoire du premier État et y occupant le même emploi, lorsque, comme en l' espèce au principal, le ressortissant du second État tire son revenu totalement ou presque exclusivement de l' activité exercée dans le premier État et ne perçoit pas dans le second État des revenus suffisants pour y être soumis à une imposition permettant de prendre en compte sa situation personnelle et familiale. Sur la quatrième question 48 Par sa quatrième question, la juridiction de renvoi demande en substance si l' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il fait obstacle à ce que la législation d' un État membre en matière d' impôts directs prévoie le bénéfice de procédures telles que la régularisation annuelle des retenues à la source au titre de l' impôt sur les salaires et la liquidation par l' administration de l' impôt sur les revenus d' origine salariale pour les seuls résidents, à l' exclusion des personnes physiques n' ayant ni domicile ni résidence habituelle sur son territoire, mais qui y perçoivent des ressources d' origine salariale. 49 Les réponses aux deuxième et troisième questions préjudicielles ont fait apparaître l' existence d' une discrimination sur le plan matériel entre ressortissants communautaires non-résidents et nationaux résidant en Allemagne. Il convient de rechercher si une telle discrimination existe également sur le plan procédural, l' application des procédures de régularisation susvisées étant réservée aux nationaux résidents et refusée aux ressortissants communautaires non-résidents. Le cas échéant, il convient alors d' examiner si cette discrimination est justifiée. 50 Il y a lieu de rappeler à titre liminaire que, en Allemagne, l' impôt sur les salaires retenu à la source vaut acquittement de l' impôt dû sur les revenus salariaux. 51 Il ressort de l' ordonnance de renvoi que, en raison de cet effet libératoire de la retenue à la source, les non-résidents se voient en premier lieu privés, pour des raisons de simplification administrative, de la possibilité de faire valoir, dans le cadre d' une procédure de régularisation annuelle des retenues à la source ou dans le cadre d' une liquidation par l' administration des revenus d' origine salariale, des éléments de l' assiette (tels que les frais professionnels, les dépenses exceptionnelles ou les charges dites "extraordinaires"), qui pourraient entraîner un remboursement partiel de l' impôt retenu à la source. 52 Il peut en résulter un désavantage pour les non-résidents par rapport aux résidents, pour lesquels les articles 42, 42a et 46 de l' EStG prévoient en principe une imposition prenant en compte l' ensemble des éléments de l' assiette. 53 Dans ses observations, le gouvernement allemand a insisté sur le fait qu' il existe en droit allemand une procédure permettant aux contribuables non-résidents de demander à l' administration fiscale de leur fournir une attestation fiscale mentionnant certains abattements auxquels ils ont droit, abattements que l' administration fiscale doit répartir de manière égale, a posteriori, sur l' ensemble de l' année civile (article 39d de l' EStG). L' employeur est alors en droit, selon cet article combiné avec l' article 41c de l' EStG, de rembourser, lors du prochain versement de salaire, l' impôt sur le salaire perçu jusque-là si le salarié lui présente une attestation comportant des effets rétroactifs. Si l' employeur n' utilise pas ce droit, la modification peut être effectuée par l' administration fiscale, après l' expiration de l' année civile. 54 A cet égard, il convient toutefois de relever l' absence de caractère contraignant de ces dispositions et de souligner que le Finanzamt Koeln-Altstadt comme le gouvernement allemand n' ont fait état d' aucune disposition qui imposerait à l' administration fiscale l' obligation de remédier en toute hypothèse aux conséquences discriminatoires qui résulteraient de l' application des dispositions de l' EStG en cause. 55 En second lieu, faute de bénéficier des procédures susvisées, les non-résidents ayant en cours d' année quitté leur emploi dans un État membre pour en occuper un autre sur le territoire d' un autre État membre, ou encore ayant été en chômage pendant une partie de l' année, ne peuvent se voir rembourser par leur employeur ou par l' administration fiscale un éventuel trop-perçu d' impôt. 56 Il ressort de l' ordonnance de renvoi qu' il existe en droit allemand une procédure d' équité permettant au non-résident de demander à l' administration fiscale un réexamen de sa situation et un nouveau calcul du montant imposable. Cette procédure est prévue à l' article 163 du code des impôts allemand. 57 Cependant, pour qu' il soit satisfait aux exigences de l' article 48 du traité, il ne suffit pas que le travailleur étranger soit renvoyé à des mesures d' équité prises cas par cas par l' administration fiscale. Dans l' arrêt Biehl, précité, la Cour a d' ailleurs rejeté l' argumentation présentée en ce sens par l' administration fiscale luxembourgeoise. 58 Il résulte de ce qui précède que l' article 48 du traité impose une égalité de traitement sur le plan procédural entre les ressortissants communautaires non-résidents et les nationaux résidents. Le refus d' accorder aux ressortissants communautaires non-résidents le bénéfice des procédures de régularisation annuelle qui s' appliquent aux nationaux résidents constitue une discrimination non justifiée. 59 Il convient dès lors de répondre à la juridiction nationale que l' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il fait obstacle à ce que la législation d' un État membre en matière d' impôts directs prévoie le bénéfice de procédures telles que la régularisation annuelle des retenues à la source au titre de l' impôt sur les salaires et la liquidation par l' administration de l' impôt sur les revenus d' origine salariale pour les seuls résidents, à l' exclusion des personnes physiques n' ayant ni domicile ni résidence habituelle sur son territoire, mais qui y perçoivent des ressources d' origine salariale. Décisions sur les dépenses Sur les dépens 60 Les frais exposés par les gouvernements danois, allemand, hellénique, français, néerlandais, du Royaume-Uni et par la Commission des Communautés européennes, qui ont soumis des observations à la Cour, ne peuvent faire l' objet d' un remboursement. La procédure revêtant, à l' égard des parties au principal, le caractère d' un incident soulevé devant la juridiction nationale, il appartient à celle-ci de statuer sur les dépens. Dispositif Par ces motifs, LA COUR, statuant sur les questions à elle soumises par le Bundesfinanzhof, par ordonnance du 14 avril 1993, dit pour droit: 1) L' article 48 du traité CEE doit être interprété en ce sens qu' il est susceptible de limiter le droit pour un État membre de prévoir les conditions d' assujettissement et les modalités d' imposition des revenus perçus sur son territoire par un ressortissant d' un autre État membre, dans la mesure où cet article, en matière de perception des impôts directs, ne permet pas à un État membre de traiter un ressortissant d' un autre État membre qui, ayant fait usage de son droit de libre circulation, exerce une activité salariée sur le territoire du premier État, de façon moins favorable qu' un ressortissant national se trouvant dans la même situation. 2) L' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il s' oppose à l' application d' une réglementation d' un État membre imposant un travailleur ressortissant d' un autre État membre, qui réside dans ce dernier État et exerce une activité salariée sur le territoire du premier État, plus lourdement qu' un travailleur résidant sur le territoire du premier État et y occupant le même emploi, lorsque, comme en l' espèce au principal, le ressortissant du second État tire son revenu totalement ou presque exclusivement de l' activité exercée dans le premier État et ne perçoit pas dans le second État des revenus suffisants pour y être soumis à une imposition permettant de prendre en compte sa situation personnelle et familiale. 3) L' article 48 du traité doit être interprété en ce sens qu' il fait obstacle à ce que la législation d' un État membre en matière d' impôts directs prévoie le bénéfice de procédures telles que la régularisation annuelle des retenues à la source au titre de l' impôt sur les salaires et la liquidation par l' administration de l' impôt sur les revenus d' origine salariale pour les seuls résidents, à l' exclusion des personnes physiques n' ayant ni domicile ni résidence habituelle sur son territoire, mais qui y perçoivent des ressources d' origine salariale.

62000CJ0017

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 40 Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκε η Επιτροπή, που κατέθεσε παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (πέμπτο τμήμα), κρίνοντας επί του ερωτήματος που του υπέβαλε με διάταξη της 9ης Δεκεμβρίου 1999 το Collège juridictionnel de la Région de Bruxelles-Capitale, αποφαίνεται: Τα άρθρα 59 της Συνθήκης ΕΚ (νυν, κατόπιν τροποποιήσεως, άρθρο 49 ΕΚ), 60 και 66 της Συνθήκης ΕΚ (νυν άρθρα 50 ΕΚ και 55 ΕΚ) έχουν την έννοια ότι απαγορεύουν την εφαρμογή ενός τέλους παραβολικών κεραιών όπως αυτό το οποίο θεσπίστηκε με τα άρθρα 1 έως 3 της κανονιστικής πράξεως περί επιβολής του, που εκδόθηκε στις 24 Ιουνίου 1997 από το δημοτικό συμβούλιο του Watermael-Boitsfort.

62000CJ0057

da

Ved appelskrifter indleveret til Domstolens Justitskontor den 23. februar 2000 har først Freistaat Sachsen og derefter Volkswagen AG (herefter »Volkswagen«) og Volkswagen Sachsen GmbH (herefter »VW Sachsen«) i henhold til artikel 49 i EF-statutten for Domstolen iværksat appel af dom afsagt den 15. december 1999 af Retten i Første Instans i sagen Freistaat Sachsen m.fl. mod Kommissionen (forenede sager T-132/96 og T-143/96, Sml. II, s. 3663) (herefter »den appellerede dom«), hvorved Retten frifandt Kommissionen for sagsøgernes påstand om delvis annullation af Kommissionens beslutning 96/666/EF af 26. juni 1996 om Tysklands støtte til Volkswagen-koncernen til fabrikkerne i Mosel og Chemnitz (EFT L 308, s. 46, herefter »den anfægtede beslutning«). Ved kendelse af 18. maj 2000 har Domstolens præsident besluttet, at sagerne C-57/00 P og C-61/00 P forenes med henblik på den skriftlige forhandling, den mundtlige forhandling og domsafsigelsen. Den appellerede dom er afsagt som følge af stævninger indleveret til Rettens Justitskontor henholdsvis den 26. august og den 13. september 1996 af først Freistaat Sachsen og derefter Volkswagen og VW Sachsen, hvori de nedlagde påstand om delvis annullation af den anfægtede beslutning. Ved kendelse af 1. og 3. juli 1998 tillod Retten Forbundsrepublikken Tyskland og Det Forenede Kongerige Storbritannien og Nordirland at intervenere til støtte for henholdsvis sagsøgernes og Kommissionens påstande. Parallelt med sagerne anlagt ved Retten har Forbundsrepublikken Tyskland ved stævning indleveret til Domstolens Justitskontor den 16. september 1996 anlagt sag, der er registreret under nummer C-301/96, med påstand om delvis annullation af den anfægtede beslutning. Ved kendelse af 4. februar 1997 har Domstolen udsat denne sag indtil afsigelsen af Rettens dom. De relevante retsregler blev i den appellerede dom fremstillet således: »1 Ved skrivelse af 31. december 1988 meddelte Kommissionen medlemsstaterne, at den efter sin beslutning af 19. juli 1988 om at fastlægge almindelige EF-rammebestemmelser for statsstøtte til motorkøretøjsindustrien (herefter »EF-rammebestemmelserne«) på sit møde den 22. december 1988 i henhold til EF-traktatens artikel 93, stk. 1 (nu artikel 88, stk. 1, EF), fastlagde betingelserne for gennemførelsen af disse rammebestemmelser; betingelserne er gengivet i et bilag til skrivelsen. Kommissionen opfordrede medlemsstaterne til inden en måned at meddele Kommissionen, om de var indforstået med rammebestemmelserne. EF-rammebestemmelserne blev affattet som en meddelelse (89/C 123/03) og offentliggjort i De Europæiske Fællesskabers Tidende (EFT 1989 C 123, s. 3). Ifølge meddelelsens punkt 2.5 skulle den træde »i kraft den 1. januar 1989« og »gælde i to år«. Ifølge punkt 1, fjerde afsnit, er det bl.a. formålet med rammebestemmelserne at indføre en strengere disciplin i støtteydelsen inden for motorkøretøjsindustrien med henblik på at sikre, at EF-industriens konkurrencedygtighed ikke svækkes af illoyal konkurrence. Kommissionen understregede, at den kun kan føre en effektiv politik, hvis den sættes i stand til at tage stilling til de enkelte støttetilfælde, før støtten udbetales. EF-rammebestemmelsernes punkt 2.2, første afsnit, lyder således: »Al støtte, som ydes af de offentlige myndigheder som led i en godkendt støtteordning, til (en) virksomhed(er), der opererer i motorkøretøjssektoren som defineret ovenfor, skal, såfremt omkostningerne ved det projekt, der skal støttes, overstiger 12 mio. ECU, anmeldes på forhånd i overensstemmelse med EØF-traktatens artikel 93, stk. 3. Støtte, som ydes uden for en godkendt støtteordning, skal, uanset omkostningerne og støtteintensiteten, uden undtagelse anmeldes i overensstemmelse med EØF-traktatens artikel 93, stk. 3. Hvor støtten ikke er direkte forbundet med et særligt projekt, skal al planlagt støtte anmeldes, selv om den udbetales i henhold til ordninger, som Kommissionen allerede har godkendt. Medlemsstaterne skal underrette Kommissionen så betids om enhver påtænkt indførelse eller ændring af støtteforanstaltninger, at denne kan fremsætte sine bemærkninger hertil.« I EF-rammebestemmelsernes punkt 3, der vedrører retningslinjerne for vurdering af støttetilfælde, anførte Kommissionen bl.a. følgende: – »Regionalstøtte [...] Kommissionen erkender, at en etablering af nye produktionsfaciliteter for motorkøretøjer og komponenter og/eller udvidelse af bestående aktiviteter i ugunstigt stillede områder kan være et værdifuldt bidrag til regionaludviklingen. Af denne grund ser Kommissionen sædvanligvis positivt på investeringsstøtte, der ydes til at afhjælpe strukturelle handicaps i ugunstigt stillede områder af Fællesskabet. Sådan støtte ydes sædvanligvis automatisk i overensstemmelse med retningslinjer, som Kommissionen tidligere har godkendt. Når Kommissionen kræver forudgående anmeldelse af sådan støtte i fremtiden, er det fordi, den ønsker at få lejlighed til at vurdere fordelene heraf for regionaludviklingen (dvs. fremme af en varig udvikling af regionen gennem varig jobskabelse, sammenkobling med lokal- og EF-økonomiske målsætninger) set i forhold til eventuelle negative virkninger for sektoren som helhed (såsom skabelse af betydelig overkapacitet). Der søges ikke med en sådan vurdering at tilsidesætte den centrale betydning af regionalstøtte for skabelsen af indre sammenhæng i Fællesskabet, men snarere at sikre, at andre aspekter af Fællesskabets interesse, såsom udviklingen af Fællesskabets industri, også tages med i betragtningerne. [...]« Efter at den tyske regering havde meddelt Kommissionen, at den havde besluttet ikke at anvende EF-rammebestemmelserne, vedtog Kommissionen i henhold til traktatens artikel 93, stk. 2, beslutning 90/381/EØF af 21. februar 1990 om ændring af den tyske støtteordning for motorkøretøjsindustrien (EFT L 188, s. 55, herefter »beslutning 90/381«). Denne beslutnings artikel 1 lyder således: »1. Fra den 1. maj 1990 underretter Forbundsrepublikken Tyskland som omhandlet i EØF-traktatens artikel 93, stk. 3, Kommissionen om al støtte, der – som led i en af de i bilaget anførte støtteordninger – ydes til projekter, hvor omkostningerne overstiger 12 mio. ECU, og som er beregnet til virksomheder, der opererer i motorkøretøjssektoren som defineret i punkt 2.1 i EF-rammebestemmelserne for statsstøtte til motorkøretøjsindustrien. Sådanne anmeldelser foretages i overensstemmelse med forskrifterne i punkt 2.2 og 2.3. Endvidere indsender Forbundsrepublikken årsrapporter som fastsat i rammebestemmelserne. 2. Forpligtelsen i henhold til stk. 1 gælder ud over de støtteordninger, der er anført på listen i bilaget (denne liste er ikke udtømmende), alle andre bestående støtteordninger, som kan komme motorkøretøjsindustrien til gode. 3. Støtte til virksomheder i motorkøretøjssektoren i Berlin, der ydes som led i »Berlin Förderungsgesetz«, fritages for den i rammebestemmelserne fastsatte forpligtelse til forhåndsanmeldelse, men medtages i de deri foreskrevne årsrapporter.« Ved skrivelse af 2. oktober 1990 til den tyske regering godkendte Kommissionen regionalstøtteordningen for 1991 i henhold til det 19. rammeprogram, der blev vedtaget i henhold til den tyske lov af 6. oktober 1969 om den såkaldte »Gemeinschaftsaufgabe« (»fællesprojektet«), »forbedring af regionale økonomiske strukturer« (herefter »loven om fællesprojektet«); Kommissionen påpegede dog, at der ved gennemførelsen af de påtænkte foranstaltninger skulle tages hensyn til de EF-rammebestemmelser, der gjaldt for visse industrigrene. I det 19. rammeprogram (del I, punkt 9.3, s. 43) siges det, at Kommissionen har truffet afgørelser, hvori det forbydes at yde statsstøtte til bestemte sektorer, også selv om støtten ligger inden for godkendte ordninger, som f.eks. regionalstøtteordninger, eller hvori der stilles krav om forudgående godkendelse af de enkelte støtteprojekter [...] Sådanne regler er opstillet for følgende områder: a) [...] – motorkøretøjsindustrien, såfremt omkostningerne ved en foranstaltning, der skal støttes, overstiger 12 mio. ECU. Efter at de fem nye delstater, der var udgået fra den tidligere Tyske Demokratiske Republik, herunder Freistaat Sachsen, var blevet optaget i Forbundsrepublikken Tyskland, proklamerede man den 3. oktober 1990 Tysklands politiske genforening. Ved skrivelse af 31. december 1990 meddelte Kommissionen medlemsstaterne, at den anså det for nødvendigt at forlænge EF-rammebestemmelserne. Denne beslutning fra Kommissionen blev ligeledes offentliggjort som en meddelelse (91/C 81/05) i De Europæiske Fællesskabers Tidende (EFT 1991 C 81, s. 4). I denne meddelelse anføres bl.a. følgende: »Kommissionen [mener], det er nødvendigt at forlænge rammebestemmelserne for statsstøtte til motorkøretøjsindustrien i sin nuværende form. Den eneste ændring, Kommissionen har besluttet, er en udvidelse af den forudgående anmeldelsespligt af støtte fra Forbundsrepublikken Tyskland til også at omfatte Berlin (vest) og den tidligere Tyske Demokratiske Republiks område (artikel 1, stk. 3, i Kommissionens beslutning af 21.2.1990, som offentliggjort i EFT L 188 af 20.7.1990, er ikke længere gyldig fra den 1.1.1991). Efter to år tager Kommissionen rammebestemmelserne op til fornyet gennemgang. Hvis ændringer (eller en mulig ophævelse af rammebestemmelserne) synes nødvendige, skal disse besluttes af Kommissionen efter høring af medlemsstaterne.« Ved skrivelser af 5. december 1990 og 11. april 1991 til den tyske regering gav Kommissionen tilladelse til at anvende loven om fællesprojektet på de nye delstater, men henviste endnu en gang til, at der ved gennemførelsen af de påtænkte foranstaltninger skulle tages hensyn til de EF-rammebestemmelser, der gjaldt for visse industrigrene. Ved skrivelse af 9. januar 1991 godkendte Kommissionen ligeledes, at de bestående regionalstøtteordninger blev udvidet til også at omfatte de nye delstater, og præciserede, at EF-rammebestemmelserne skulle overholdes. Den 23. december 1992 besluttede Kommissionen »ikke at ændre rammebestemmelserne« og lade dem forblive i kraft, indtil en ny gennemgang blev arrangeret af Kommissionen. Denne beslutning blev affattet som en meddelelse (93/C 36/06) og offentliggjort i De Europæiske Fællesskabers Tidende (EFT 1993 C 36, s. 17). I dom af 29. juni 1995, Spanien mod Kommissionen (sag C-135/93, Sml. I, s. 1651, præmis 39), fastslog Domstolen, at denne beslutning skulle fortolkes således, »at den kun har forlænget rammebestemmelserne indtil en ny gennemgang, der, ligesom de foregående, skal finde sted ved udgangen af en ny gyldighedsperiode på to år«. Efter afsigelsen af denne dom meddelte Kommissionen ved skrivelse af 6. juli 1995 medlemsstaterne, at den i Fællesskabets interesse den 5. juli 1995 havde besluttet at forlænge sin beslutning af 23. december 1992 med tilbagevirkende kraft fra den 1. januar 1995, således at EF-rammebestemmelserne fandt anvendelse uden afbrydelse. Kommissionen understregede, at denne forlængelse kun skulle gælde, indtil proceduren i traktatens artikel 93, stk. 1, som Kommissionen havde besluttet at indlede samtidig, var blevet afsluttet (jf. nedenfor, præmis 15). Denne beslutning, der blev affattet som en meddelelse (95/C 284/03) og offentliggjort i De Europæiske Fællesskabers Tidende (EFT 1995 C 284, s. 3), annullerede Domstolen i sin dom af 15. april 1997, Spanien mod Kommissionen (sag C-292/95, Sml. I, s. 1931). I en anden skrivelse af 6. juli 1995 gav Kommissionen i øvrigt medlemsstaterne meddelelse om sin beslutning af 5. juli 1995, hvori den i lyset af dommen i sagen Spanien mod Kommissionen af 29. juni 1995 foreslog medlemsstaterne at genindføre EF-rammebestemmelserne for to år med visse ændringer, især den ændring, at grænsen for anmeldelsespligt sættes op til 17 mio. ECU (jf. ovennævnte meddelelse 95/C 284/03). Punkt 2.5 i den nye affattelse af EF-rammebestemmelserne, som Kommissionen foreslog, lød således: »De pågældende foranstaltninger træder i kraft, når alle medlemsstater har erklæret sig enig, dog senest den 1. januar 1996. Alle støtteprojekter, som inden da endnu ikke er blevet endelig godkendt af de kompetente offentlige myndigheder, skal anmeldes på forhånd.« Ved skrivelse af 15. august 1995 erklærede den tyske regering sig enig i denne genindførelse af EF-rammebestemmelserne.« Den appellerede dom fremstillede sagens faktiske omstændigheder på følgende måde: »16 Ikrafttrædelsen af den økonomiske, monetære og sociale union mellem Forbundsrepublikken Tyskland og Den Tyske Demokratiske Republik den 1. juli 1990 bevirkede, at efterspørgslen efter og dermed produktionen af køretøjer af mærket Trabant i Sachsen brød sammen. For at bevare automobilindustrien i denne region indledte Volkswagen AG [...] forhandlinger med Treuhandanstalt (det offentlige organ, som havde til opgave at omstrukturere virksomhederne i den tidligere Tyske Demokratiske Republik, herefter »THA«), der ledte til en principaftale i oktober 1990. Der blev bl.a. aftalt følgende: – THA og Volkswagen stifter sammen et selskab, der har til opgave at sikre arbejdspladser (såkaldt »Beschäftigungsgesellschaft«) – Sächsischer Automobilbau GmbH (herefter »SAB«). I første omgang skal THA eje 87,5% af selskabets kapital og Volkswagen 12,5%. – SAB overtager lakeringshallen (på det tidspunkt stadig under opførelse) og den eksisterende slutmontage i Mosel (herefter »Mosel I«). – Selskabet Volkswagen Sachsen GmbH, der er et helejet datterselskab af Volkswagen, overtager den eksisterende motorfabrik i Chemnitz (herefter »Chemnitz I«). – VW Sachsen overtager topstykkeproduktionen i Eisenach. – VW Sachsen etablerer en ny automobilfabrik i Mosel med fire hovedproduktionsfelter, nemlig presning, karrosseribygning, lakering og slutmontage (herefter »Mosel II«), og bygger en ny motorfabrik i Chemnitz (herefter »Chemnitz II«). Oprindeligt var overtagelsen og omstruktureringen af Mosel I og Chemnitz I tænkt som en overgangsløsning, der skulle forhindre, at de ansatte blev arbejdsløse i tiden indtil den planlagte påbegyndelse af driften i Mosel II og Chemnitz II i 1994. Ved skrivelse af 19. september 1990 anmodede Kommissionen den tyske regering om i henhold til EF-rammebestemmelserne at give Kommissionen meddelelse om statsstøtten til disse investeringsprojekter. Ved skrivelse af 14. december 1990 og 14. marts 1991 understregede Kommissionen, at støtten ikke kunne ydes, inden den var blevet anmeldt og godkendt af Kommissionen. Dette spørgsmål blev også sat på dagsordenen for to bilaterale møder, som blev afholdt i Bonn den 31. januar og den 7. februar 1991. Den 22. marts 1991 traf Økonomi- og Arbejdsministeriet i delstaten Sachsen i henhold til loven om fællesprojektet to afgørelser om ydelse af investeringstilskud til VW Sachsen for Mosel II og Chemnitz II (herefter »afgørelserne fra 1991«). Tilskuddene beløb sig til i alt 757 mio. DEM til Mosel II, fordelt over perioden 1991 til 1994, og 147 mio. DEM til Chemnitz II, fordelt over perioden 1991 til 1996. Ved afgørelse af 18. marts 1991 tildelte Finanzamt Zwickau-Land VW Sachsen skattelettelse for investeringer i henhold til den tyske lov fra 1991 om skattelettelser ved investeringer (»Investitionszulagengesetz«). Volkswagen-koncernen anmodede desuden om tilladelse til at foretage ekstraordinære afskrivninger i henhold til den tyske lov om støtteområder fra 1991 (»Fördergebietsgesetz«). Ved skrivelse af 25. marts 1991 gav de tyske myndigheder Kommissionen visse oplysninger om den støtte, der er nævnt ovenfor i præmis 19-21. De angav dog, at de endnu ikke havde nærmere informationer, og at det var påtænkt at yde støtten inden for rammerne af de støtteordninger, som Kommissionen havde godkendt for de nye delstater. Ved skrivelse af 17. april 1991 anførte Kommissionen, at de tyske myndigheders skrivelse af 25. marts 1991 udgjorde en underretning efter EF-traktatens artikel 93, stk. 3, men at det var nødvendigt at give yderligere oplysninger. Ved skrivelse af 29. maj 1991 gjorde de tyske myndigheder især gældende, at EF-rammebestemmelserne ikke gjaldt for de nye delstater i perioden fra den 1. januar til den 31. marts 1991. Da de omtvistede støtteforanstaltninger blev godkendt før den 31. marts 1991, havde Kommissionen ifølge de tyske myndigheder kun kunnet undersøge de forskellige sager herom på grundlag af regionalstøtteordningen (jf. ovenfor, præmis 7). På et bilateralt møde den 10. juli 1991 afviste Kommissionen de tyske myndigheders opfattelse, og ved skrivelse af 16. juli 1991 stillede den krav om yderligere detaljerede oplysninger. Efter at den tyske regering havde svaret den 17. september 1991, stillede Kommissionen en ny række spørgsmål ved skrivelse af 27. november 1991. I oktober og december 1991 modtog Volkswagen-koncernen investeringstilskud på 360,8 mio. DEM og skattelettelser på 10,6 mio. DEM for Mosel II og Chemnitz II. Ved beslutning af 18. december 1991 (EFT 1992 C 68, s. 14, [...]), der blev meddelt den tyske regering den 14. januar 1992, indledte Kommissionen undersøgelsesproceduren i henhold til traktatens artikel 93, stk. 2, med henblik på at fastslå, om de forskellige støtteforanstaltninger til finansiering af investeringerne i Mosel I og II, Chemnitz I og II samt i fabrikken i Eisenach er forenelige med fællesmarkedet. I denne beslutning konkluderede Kommissionen bl.a. følgende: »Den støtte, som de tyske myndigheder planlægger, giver [...] anledning til alvorlige betænkeligheder af følgende grunde: – Den er ikke blevet korrekt anmeldt til Kommissionen i henhold til proceduren i EØF-traktatens artikel 93, stk. 3. – Den tilsyneladende høje planlagte støtteintensitet til en plan, der indebærer en betydelig udvidelse af kapaciteten på det europæiske bilmarked, kan forårsage en urimelig fordrejning af konkurrencevilkårene. – De hidtil fremlagte begrundelser berettiger ikke kombinationen af den relativt høje intensitet for regionalstøtten og THA’s ydelse af indirekte investeringsstøtte samt ydelse af en midlertidig driftsstøtte ligeledes fra THA med henvisning til de strukturelle og økonomiske problemer, som [Volkswagen-koncernen] utvivlsomt står over for i de nye Länder; den globale støtteintensitet kunne tværtimod være uforholdsmæssig høj og uforenelig med kriterierne i EF’s rammebestemmelser for statsstøtte til sektoren.« Ved skrivelse af 29. januar 1992 indvilgede den tyske regering i at indstille al støttebevilling, indtil undersøgelsesproceduren var afsluttet. Ved skrivelse af 24. april 1992 anmodede Kommissionen de tyske myndigheder, THA og Volkswagen om yderligere oplysninger. Efter et møde den 28. april 1992 og efter Kommissionens skrivelser af 14. maj, 5. juni, 21. august og 17. november 1992 fremsendte de tyske myndigheder yderligere oplysninger ved skrivelser af 20. maj, 3. og 12. juni, 20. og 29. juli, 8. og 25. september, 16. og 21. oktober samt 4. og 25. november 1992, og Volkswagen fremsendte yderligere oplysninger ved skrivelser af 15. juni og 30. oktober 1992 samt af 12. og 20. juni 1993. Desuden mødtes parterne den 16. juni, 9. september, 12. og 16. oktober og 3. december 1992 samt den 8. og 11. juni 1993. Den 13. januar 1993 besluttede Volkswagen at udskyde store dele af de investeringer, der oprindeligt var planlagt i fabrikkerne i Mosel og Chemnitz. Man planlagde nu, at lakeringshallen og slutmontagen i Mosel II først skulle tages i drift i 1997, og at produktionen på motorfabrikken Chemnitz II først skulle starte i 1996. Kommissionen erklærede sig villig til at tage sin vurdering op til fornyet overvejelse på grundlag af Volkswagens nye investeringsprojekter. Den 30. marts 1993 traf Økonomi- og Arbejdsministeriet i delstaten Sachsen to nye afgørelser om ændring af afgørelserne fra 1991 (herefter »afgørelserne fra 1993«). De samlede planlagte investeringstilskud udgjorde derefter 708 mio. DEM til Mosel II, fordelt over perioden 1991 til 1997, og 195 mio. DEM til Chemnitz II, fordelt over perioden 1992 til 1997. Kommissionen fik nærmere oplysninger om Volkswagens nye investeringsplaner under et møde, der fandt sted den 5. maj 1993. Ved skrivelse af 6. juli 1993 meddelte Tyskland desuden visse oplysninger om investeringerne, og Volkswagen supplerede dem i skrivelser af 24. juni og 6. juli 1993 samt i fax af 10. november 1993. Disse nye oplysninger blev desuden undersøgt under drøftelser, der fandt sted den 18. maj, den 10. juni og den 2. samt den 22. juli 1993. Ved skrivelse af 15. februar og fax af 25. februar 1994 gav den tyske regering nye oplysninger om Volkswagens produktionskapacitetsplaner. Kommissionen fik endvidere indhentet nye oplysninger om disse planer under en besigtigelse af fabrikkerne i begyndelsen af april 1994 og under drøftelser, der fandt sted den 11. maj og den 2., 7. og 24. juni 1994. Den fik desuden udleveret visse dokumenter under disse drøftelser og modtog yderligere dokumentation fra de tyske myndigheder og fra Volkswagen den 10. maj, 30. juni og 4. og 12. juli 1994. Den 24. maj vedtog Økonomi- og Arbejdsministeriet i delstaten Sachsen to afgørelser om ændring af beslutningerne fra 1991 og 1993 (herefter »afgørelserne fra 1994’). De samlede planlagte investeringstilskud beløb sig derefter til 648 mio. DEM til Mosel II, fordelt over perioden 1991 til 1997, og til 167 mio. DEM til Chemnitz II, fordelt over perioden 1992 til 1997. Ved kontrakt af 21. juni 1994 og tillægskontrakt af 1. november 1994 erhvervede Volkswagen THA’s andel på 87,5% af SAB’s selskabskapital. Den 27. juli 1994 vedtog Kommissionen beslutning 94/1068/EF om statsstøtte til Volkswagen-koncernens investeringer i de nye delstater (EFT L 385, s. 1, herefter »Mosel I-beslutningen«). I denne beslutning konstaterede Kommissionen bl.a. følgende (afsnit IV, fjerde afsnit, i betragtningerne til beslutningen): »Ved indledningen af proceduren betragtede Kommissionen Volkswagens investeringsprojekter i Sachsen som en helhed og ville også træffe en samlet beslutning om alle støtteelementer. I 1993 stillede Volkswagen investeringerne i de nye fabrikker i bero, men anførte dog stadig, at produktionsteknikken, arbejdsindsatsen og andre afgørende størrelser ikke blev berørt heraf. Under en virksomhedsinspektion i år stod det dog klart, at denne opfattelse ikke længere kunne forsvares, hvilket blev bekræftet af eksperter. Volkswagen indrømmede da også over for Kommissionen, at de gamle planer i mellemtiden er blevet forældet, og at man arbejder på nye. De nye planer for de nye bil- og motorfabrikker Mosel II og Chemnitz II er snævert forbundet med udviklingen af Golf A4, der skal sættes i produktion, når Mosel II også begynder at producere, dvs. i 1997. De endelige planer vil først foreligge ved udgangen af 1994. Så vidt vides indeholder de nye planer væsentlige ændringer af teknikken og produktionsstrukturen. Det fremgår klart, at den oprindelige forbindelse mellem investeringerne i de gamle fabrikker under Treuhandanstalt og planerne om et særskilt nybyggeri ikke længere er til stede. Kommissionen har derfor besluttet i første omgang kun at beskæftige sig med omstruktureringsstøtten til de eksisterende fabrikker, hvor man kan danne sig et klart billede på grundlag af de foreliggende oplysninger, og først træffe en beslutning vedrørende planerne om nybyggeri, når Volkswagen og den tyske regering kan forelægge konkrete investerings- og støtteplaner.« Det fremgår af Mosel I-beslutningen, at lakeringshallen og slutmontagen i Mosel I blev moderniseret og ombygget i overensstemmelse med aftalen med THA (jf. ovenfor, præmis 16). I den første periode indtil 1992 blev Mosel I brugt til slutmontage af modellerne VW Polo og Golf A2; delene blev fremstillet på andre af Volkswagen-koncernens fabrikker og leveret til Mosel I i fuldstændig adskilt tilstand. Fra juli 1992 kunne man ved kombineret brug af lakeringshallen og slutmontagen i Mosel I, som netop var blevet ombygget, og det nye karrosserianlæg i Mosel II, der kort forinden var blevet taget i drift, begynde at producere Golf A3 i Mosel; presning blev dog foretaget et andet sted. Herefter blev logistikken flyttet fra Wolfsburg til Mosel I i januar 1993, og nye underleverandører, der kunne levere de dele, som skulle bruges på Mosel I og Chemnitz I, etablerede sig i området. Det nye presseanlæg i Mosel II, der ligger i nærheden af Mosel I, begyndte at producere i marts 1994. Det var på grundlag heraf, at Kommissionen i artikel 1 i Mosel I-beslutningen fastslog, at forskellige former for støtte, som var blevet bevilget indtil udgangen af 1993 – det tidspunkt, hvor omstruktureringen skulle være afsluttet – og som beløb sig til 487,3 mio. DEM til Mosel I og 84,8 mio. DEM til Chemnitz I, var forenelige med fællesmarkedet. Derimod anså Kommissionen forskellige former for støtte, der var blevet bevilget senere, for at være uforenelige med fællesmarkedet, især de foranstaltninger, der blev defineret som støtte til investering i genanskaffelse og modernisering; disse kunne ifølge Mosel I-beslutningen i henhold til EF-rammebestemmelserne under ingen omstændigheder godkendes (jf. Mosel I-beslutningen, afsnit IX og X). Herefter underrettede den tyske regering flere gange Kommissionen mundtligt om forsinkelser, der var indtrådt i forbindelse med opbygningen af Mosel II og Chemnitz II. I et brev af 12. april 1995 mindede Kommissionen de tyske myndigheder om, at de var forpligtet til at give den meddelelse om Volkswagens planer med disse nye fabrikker, således at den kunne efterprøve støtten hertil. Dette brev blev ikke besvaret. Ved skrivelse af 4. august 1995 anmodede Kommissionen om at få de nødvendige oplysninger tilsendt så hurtigt som muligt og truede med at udstede en foreløbig beslutning og derefter en endelig beslutning på grundlag af de oplysninger, som den havde til rådighed, hvis Tyskland ikke efterkom anmodningen. Som svar herpå meddelte den tyske regering ved brev af 22. august 1995 Kommissionen, at Volkswagens investeringsplaner endnu ikke var afsluttet. Den 31. oktober 1995 vedtog Kommissionen beslutning 96/179/EF om pålæg til den tyske regering om at fremlægge alle oplysninger om Volkswagen-koncernens investeringsprojekter i de nye tyske delstater og om støtten hertil (EFT 1996 L 53, s. 50). Efter denne beslutning fik Kommissionen under et møde den 20. november 1995 visse oplysninger om disse planer og om produktionskapaciteten. Oplysningerne blev bekræftet ved skrivelse af 13. december 1995 og forklaret nærmere under en virksomhedsinspektion den 21. og 22. december 1995. Den 15. januar 1996 stillede Kommissionen yderligere spørgsmål til de tyske myndigheder. Efter en drøftelse den 23. januar 1996 blev de fleste af de oplysninger, der manglede, tilsendt Kommissionen ved skrivelse af 1. og 12. februar 1996. Den 21. februar 1996 vedtog Økonomi- og Arbejdsministeriet i Sachsen to afgørelser om ændring af afgørelserne fra 1991, 1993 og 1994 (herefter »afgørelserne fra 1996«). De samlede planlagte investeringstilskud beløb sig nu til 499 mio. DEM til Mosel II, fordelt over perioden 1991 til 1997, og 109 mio. DEM til Chemnitz II, fordelt over perioden 1992 til 1997. Ved skrivelse af 23. februar 1996 mindede Kommissionen de tyske myndigheder om, at den endnu manglede visse oplysninger. Den fik disse på et møde den 25. marts 1996, og de blev derefter drøftet den 2. og 11. april 1996. Et nyt møde fandt sted den 29. maj 1996. Den 26. juni 1996 vedtog Kommissionen [den anfægtede] beslutning. Beslutningens konklusion lyder således: » Artikel 1 Følgende støtte, som Tyskland har planlagt at yde til Volkswagen AG’s forskellige investeringsprojekter i Sachsen, er forenelig med EF-traktatens artikel 92, stk. 3, litra c), og artikel 61, stk. 3, litra c), i [aftalen om Det Europæiske Økonomiske Samarbejdsområde af 2.5.1992 (EFT 1994 L 1, s. 3, herefter »EØS-aftalen«)]: – Tysklands støtte til [Volkswagen-koncernen] til investeringsprojekterne i Mosel (Mosel II) og Chemnitz (Chemnitz II) i form af investeringstilskud (Investitionszuschüssen) på indtil 418,7 mio. DEM ─ Tysklands støtte til [Volkswagen-koncernen] til investeringsprojekterne i Mosel (Mosel II) og Chemnitz (Chemnitz II) i form af skattelettelser (Investitionszulagen) på indtil 120,4 mio. DEM. Artikel 2 Følgende støtte, som Tyskland har planlagt at yde til Volkswagens [...] forskellige investeringsprojekter i Sachsen, er uforenelig med EF-traktatens artikel 92, stk. 3, litra c), og EØS-aftalens artikel 61, stk. 3, litra c), og må derfor ikke ydes: – den investeringsstøtte med en nominel værdi på 51,67 mio. DEM, som planlægges ydet til [Volkswagen-koncernen] til investeringsprojekterne i Mosel II og Chemnitz II i form af særafskrivninger på investeringer inden for rammerne af Fördergebietsgesetz (lov om støtteområder) ─ de 189,1 mio. DEM, som ud over det i artikel 1, første led, nævnte beløb planlægges ydet til [Volkswagen-koncernen] til investeringsprojekterne i Mosel II i form af investeringstilskud. Artikel 3 Tyskland sikrer, at kapaciteten på fabrikkerne i Mosel ikke overskrider 432 enheder pr. dag i 1997 [...] Tyskland tilsender desuden årligt Kommissionen en rapport om gennemførelsen af de støtteberettigede investeringer på 2 654,1 mio. DEM i Mosel II og Chemnitz II med forklaringer samt om den faktiske udbetaling af støtte med henblik på at sikre, at den kombinerede effektive støtteintensitet udtrykt som bruttosubventionsækvivalent ikke overstiger 22,3% for Mosel II’s vedkommende og 20,8% for Chemnitz II’s vedkommende. Artikel 4 Senest en måned efter at denne beslutning er blevet meddelt, underretter Tyskland Kommissionen om, hvilke foranstaltninger den har truffet med henblik på at efterkomme beslutningen. Artikel 5 Denne beslutning er rettet til Forbundsrepublikken Tyskland.« Efter en skrivelse af 8. juli 1996 fra Volkswagens administrerende direktør til Freistaat Sachsens ministerpræsident betalte Freistaat Sachsen i juli 1996 et beløb på 90,7 mio. DEM til Volkswagen som investeringstilskud, der [i den anfægtede beslutning] var blevet erklæret for uforenelige med fællesmarkedet.« Den appellerede dom Det fremgår af den appellerede doms præmis 97, at Retten har undersøgt appellanternes anbringender og argumenter under tre hovedgrupper, der omfatter de påståede tilsidesættelser, for det første af EF-traktatens artikel 92, stk. 2, litra c) [efter ændring nu artikel 87, stk. 2, litra c), EF], for det andet af traktatens artikel 92, stk. 3, og for det tredje af princippet om beskyttelse af den berettigede forventning. Retten besluttede endvidere, at klagepunkterne om forkert gengivelse af de faktiske omstændigheder og om manglende begrundelse for den anfægtede beslutning også kunne undersøges udtømmende, hvis de formelt henføres under en af disse tre grupper. Ved den appellerede dom frifandt Retten Kommissionen og tilpligtede appellanterne at betale sagens omkostninger. Til støtte for appellerne, der er iværksat til prøvelse af den appellerede dom, har appellanterne gjort fem anbringender gældende: Det første vedrører tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), det andet tilsidesættelse af EF-traktatens artikel 190 (nu artikel 253 EF), det tredje tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), det fjerde tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 3, og artikel 93 og det femte den af Retten fastslåede delvise hævelse af sagen. Første anbringende vedrørende tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c) Retten har i den appellerede dom fastslået følgende: »129 I henhold til traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), er »støtteforanstaltninger for økonomien i visse af Forbundsrepublikken Tysklands områder, som er påvirket af Tysklands deling, i det omfang de er nødvendige for at opveje de økonomiske ulemper, som denne deling har forårsaget«, forenelige med fællesmarkedet. Denne bestemmelse er på ingen måde stiltiende blevet ophævet efter Tysklands forening, men derimod blevet opretholdt i både Maastricht-traktaten, der blev indgået den 7. februar 1992, og Amsterdam-traktaten, der blev indgået den 2. oktober 1997. Der er desuden blevet opstillet en identisk bestemmelse i EØS-aftalens artikel 61, stk. 2, litra c). Henset til den objektive gyldighed af de fællesskabsretlige bestemmelser, hvis overholdelse og effektive virkning skal sikres, kan det ikke antages, at denne bestemmelse er blevet indholdsløs efter Tysklands forening, sådan som Kommissionen i modstrid med sin egen administrative praksis (jf. især Daimler-Benz-beslutningen og Tettau-beslutningen) har gjort gældende under retsmødet. Det skal dog understreges, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), skal fortolkes [strengt], da den er en undtagelse til det generelle princip i traktatens artikel 92, stk. 1, om, at statsstøtte er uforenelig med fællesmarkedet. Som Domstolen har fremhævet, skal der i øvrigt ved fortolkningen af en fællesskabsretlig bestemmelse ikke blot tages hensyn til ordlyden, men ligeledes til den sammenhæng, hvori den indgår, og de mål, der forfølges med den ordning, som den udgør en del af (jf. Domstolens dom af 17.11.1983, sag 292/83, Merck, Sml. s. 3781, på s. 3792, og af 21.2.1984, sag 337/82, St. Nikolaus Brennerei [und Likörfabrik], Sml. s. 1051, på s. 1062). Udtrykket »Tysklands deling« henviser i det foreliggende tilfælde historisk set til etableringen af skillelinjen mellem de to zoner i 1948. Formuleringen »de økonomiske ulemper, som denne deling har forårsaget«, kan derfor kun omfatte de økonomiske ulemper, som er forårsaget af den isolation, der opstod som følge af etableringen eller opretholdelsen af denne grænse, f.eks. indeslutningen af visse regioner (jf. Daimler-Benz-beslutningen), afbrydelse af samfærdselsårer (jf. Tettau-beslutningen), eller visse virksomheders tab af naturlige afsætningsmuligheder, som gjorde, at de for fremtiden havde brug for støtte for enten at kunne tilpasse sig de nye betingelser eller for at kunne overleve i denne vanskelige situation (jf. i samme retning, men vedrørende EKSF-traktatens artikel 70, stk. 4, [dom af 10.5.1960, forenede sager 3/58-10/58, 25/58 og 26/58], Erzbergbau m.fl. mod Den Høje Myndighed, org.ref.: Rec. 1960, s. 367, på s. 409). Sagsøgerne og den tyske regering tager imidlertid ikke i betragtning, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), har karakter af en undtagelse, og de ser bort fra den sammenhæng, bestemmelsen indgår i, og de mål, den forfølger, når de hævder, at bestemmelsen hjemler mulighed for helt at udligne den tilbagestående økonomiske situation, som de nye delstater lider under, indtil de har nået et udviklingstrin, der svarer til det i de gamle delstater. De økonomiske ulemper, som de nye delstater generelt lider under, skyldes rent faktisk ikke Tysklands deling i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c)’s forstand. Den tyske deling har som sådan kun haft perifere konsekvenser for den økonomiske udvikling i de to zoner. Delingen påvirkede zonerne ens i starten og forhindrede ikke, at de gamle delstaters økonomi efterfølgende udviklede sig godt. Det må derfor fastslås, at forskellene i udviklingen mellem de gamle og de nye delstater beror på andre forhold end Tysklands deling som sådan og især skyldes de forskellige politisk-økonomiske systemer, der blev etableret i de to stater på hver sin side af grænsen. Heraf følger ligeledes, at Kommissionen ikke begik nogen retlig fejl, da den i afsnit X, tredje afsnit, [i den anfægtede beslutning] generelt anførte, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), som undtagelsesbestemmelse ikke bør anvendes til regionalstøtte til nye investeringsprojekter, og at problemerne i de nye delstater er dækket tilstrækkeligt ind af undtagelsesbestemmelserne i traktatens artikel 92, stk. 3, litra a) og c), samt af EF-rammebestemmelserne. Det er med urette, at sagsøgerne i denne forbindelse har gjort gældende, at begrundelsen er selvmodsigende, fordi Kommissionen andre steder [i den anfægtede beslutning] har kvalificeret de omtvistede investeringer som »udvidelsesinvesteringer«. Udtrykket »regionalstøtte til nye investeringsprojekter« bruges nemlig som svar på et generelt argument fra den tyske regerings side (jf. afsnit V, første afsnit, [i den anfægtede beslutning]) og tager derfor ikke specifikt sigte på støtten til Volkswagens investeringsprojekter i Mosel II og Chemnitz II, men derimod på alle støtteforanstaltninger til fremme af den almindelige økonomiske udvikling i de nye delstater. Hvad angår spørgsmålet, om den omstridte støtte – ud over at fremme den økonomiske udvikling i Freistaat Sachsen – specifikt har til formål at opveje de økonomiske ulemper, som Tysklands deling har forårsaget, skal det desuden bemærkes, at en medlemsstat, der anmoder om tilladelse til at bevilge støtte under fravigelse af traktatens regler, skal samarbejde med Kommissionen og i denne forbindelse bl.a. forelægge alle oplysninger, der gør det muligt for Kommissionen at kontrollere, at betingelserne for den ansøgte fravigelse er opfyldt (dom [af 23.4.1993, sag C-364/90], Italien mod Kommissionen [Sml. I, s. 2097], præmis 20). De sagsakter, der er blevet forelagt for Retten, giver imidlertid ikke grundlag for at fastslå, at den tyske regering eller sagsøgerne under den administrative procedure har fremført særlige argumenter med henblik på at påvise, at der er en årsagsforbindelse mellem Tysklands deling og den situation, som automobilindustrien i Sachsen befinder sig i efter den tyske forening. Kommissionen har derfor med rette gjort gældende, at parterne ikke har fremført nogen konkrete forhold, der begrunder, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), skal anvendes i det foreliggende tilfælde. For Retten har sagsøgerne – og den tyske regering under henvisning til dens skriftlige indlæg herom i sag C-301/96 – ganske vist gjort gældende, at de økonomiske ulemper, som Sachsen har lidt som følge af Tysklands deling, kan bevises ved en sammenligning af den tyske automobilproduktion i denne region før 1939 og i 1990. Ifølge sagsøgerne skyldes den nedgang, som den saksiske automobilindustri har oplevet i forhold til bilindustrien i Vesttyskland, især delingen af det tyske marked og den saksiske bilindustris tab af de traditionelle afsætningsmarkeder i Vesttyskland som følge af delingen. I det omfang dette argument kan påberåbes ved Retten, selv om det ikke er blevet fremført under den administrative procedure (jf. Domstolens dom af 14.9.1994, forenede sager C-278/92, C-279/92 og C-280/92, Spanien mod Kommissionen, Sml. I, s. 4103, præmis 31, og Rettens dom af 25.3.1999, sag T-37/97, Forges de Clabecq mod Kommissionen, Sml. II, s. 859, præmis 93), skal det forkastes. Selv hvis det antages, at hindringerne i den indre tyske handel medførte, at den saksiske automobilindustris traditionelle afsætningsmarkeder forsvandt, ville det ikke betyde, at denne industris dårlige økonomiske situation i 1990 var en direkte følge af dette tab af afsætningsmuligheder, som påstås at være indtrådt på grund af Tysklands deling i 1948. De vanskeligheder, som sagsøgerne har gjort rede for, skyldes først og fremmest det forskellige økonomiske system i Østtyskland, og de var ikke »forårsaget« af »Tysklands deling« som omhandlet i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c). Sammenligningen af den saksiske automobilindustris stilling før 1939 med situationen i 1990 er derfor ikke i sig selv nok til at bevise, at der er en tilstrækkelig direkte forbindelse mellem de økonomiske ulemper, som denne industri led under på det tidspunkt, hvor den omtvistede støtte blev bevilget, og »Tysklands deling« i denne bestemmelses forstand. Hvad angår [Kommissionens beslutning af 11.12.1964 om støtte til den økonomiske integration af Saar-regionen i Forbundsrepublikken Tyskland ( Det Europæiske Økonomiske Fællesskabs Bulletin nr. 2-1965, s. 33, herefter »beslutningen om Saar-regionen«)] har ingen af parterne fremlagt den eller fremsat begæring herom i den foreliggende sag. Sagsøgerne har ikke påvist, at denne afgørelse afspejler, at Kommissionen havde en anden holdning tidligere, og at denne holdning – hvis den måtte blive påvist – ville anfægte gyldigheden af Kommissionens retlige bedømmelser i 1996. Sagsøgerne og intervenienterne har således ikke fremført noget forhold, der giver grundlag for at konkludere, at Kommissionen overskred grænserne for sit skøn, da den fastslog, at den omtvistede støtte ikke opfylder betingelserne for at være omfattet af undtagelsesbestemmelsen i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c).« Første led Med første led af første anbringende har appellanterne og den tyske regering anført, at den fortolkning af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), som Retten har anlagt, ikke er i overensstemmelse med bestemmelsens ordlyd, tilblivelse, effektive virkning og opbygning. Ordlyden af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c) – Parternes argumenter Vedrørende ordlyden af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), har appellanterne og den tyske regering gjort gældende, at Retten har gjort sig skyldig i en fejlagtig retsanvendelse, og at udtrykket »Tysklands deling«, som anvendes i bestemmelsen, omfatter virkningerne af den samtidige beståen af to forskellige økonomiske og politiske systemer og ikke henviser til fysiske eller transportrelaterede kriterier. Til støtte for deres argumenter har appellanterne og den tyske regering for det første gjort gældende, at Fællesskabets institutioner inden for rammerne af protokollen vedrørende den tyske indenrigshandel har anvendt udtrykket »Tysklands deling« som synonymt med differentieringen mellem to modsatte økonomiske systemer, og for det andet, at Domstolen i dom af 5. juli 1994, Anastasiou m.fl (sag C-432/92, Sml. I, s. 3087), vedrørende Cypern har anvendt ordet deling (»division«) som synonymt med ordet opdeling (»partition«) og endelig, at Fællesskabets institutioner har anvendt udtrykket »Europas deling« i forbindelse med opdelingen af Europa i to blokke i anledning af en besvarelse af skriftlig forespørgsel nr. 2654/85 fra Pordea, der var medlem af Europa-Parlamentet (EFT 1988 L 236, s. 4). Det fremgår heraf, at udtrykket »Tysklands deling« ikke henviser til den blotte fysiske etablering af en grænse mellem øst og vest, men til den politisk-økonomiske opdeling af det europæiske kontinent. Den tyske regering har tilføjet, at begrebet »Tysklands deling« i den forstand, hvori det anvendes i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), ikke blot kan tilbageføres til året 1948, således som Retten har gjort det, uden nogen begrundelse og på en måde, som ikke er historisk korrekt. Begrebet kan således alene forstås som refererende til en proces, som udvikledes og intensiveredes permanent fra 1945 til 1990. Da Retten af denne konstatering har udledt væsentlige konsekvenser for forståelsen af bestemmelsen om delingen, har den gjort sig skyldig i fejlagtig retsanvendelse, der bør føre til ophævelse af den appellerede dom. Den tyske regering har bestridt Rettens konstatering af, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), skal fortolkes strengt, for så vidt som en sådan fortolkning fører til et resultat, som er i strid med bestemmelsens ånd og ordlyd. Ifølge Kommissionen bestyrker derimod hverken den tyske, franske eller engelske version af den omhandlede bestemmelse en fortolkning, hvorefter udtrykket »deling« betegner ikke bare en deling af staten, men tillige og navnlig en deling mellem to forskellige politiske, sociale og økonomiske systemer. Argumentet om protokollen vedrørende den tyske indenrigshandel kan enten ikke antages til realitetsbehandling, idet det ikke er blevet gjort gældende over for Retten, eller skal forkastes, for så vidt som det ikke indebærer, at udtrykket »Tysklands deling« betegner delingen af et økonomisk område, der tidligere udgjorde en enhed, i to forskellige politisk-økonomiske systemer. Desuden er henvisningen til den faktiske deling af Cypern uden relevans, idet den ikke er anerkendt internationalt. Besvarelsen af Pordeas skriftlige forespørgsel er politisk og derfor uden bindende virkning. – Domstolens bemærkninger Vedrørende Kommissionens påstand i henhold til artikel 42, stk. 2, og artikel 118 i Domstolens procesreglement om afvisning af appellanternes og den tyske regerings argument på baggrund af protokollen vedrørende den tyske indenrigshandel, kan det indledningsvis fastslås, at dette argument ikke udgør et nyt anbringende, men er et argument til støtte for et anbringende, der allerede er gjort gældende i første instans. Herefter forkastes påstanden om afvisning. Vedrørende fortolkningen af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), er det med rette, at Retten i den appellerede doms præmis 134 har fastslået, at udtrykket »Tysklands deling«, som anvendes i bestemmelsen, henviser til de ulemper, som er forårsaget af den isolation, der opstod som følge af etableringen eller opretholdelsen af grænsen mellem de to Tysklande. Den af Retten anlagte fortolkning stemmer overens med den, Domstolen har anlagt i domme af 19. september 2000, Tyskland mod Kommissionen (sag C-156/98, Sml. I, s. 6857), og af 28. januar 2003, Tyskland mod Kommissionen (sag C-334/99, Sml. I, s. 1139). Efter i præmis 49 i dom af 19. september 2000 i sagen Tyskland mod Kommissionen at have bemærket, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), skal undergives en streng fortolkning, da det drejer sig om en undtagelse fra det almindelige princip om, at statsstøtte er uforenelig med fællesmarkedet, fastslog Domstolen således i præmis 52, at de økonomiske ulemper, som delingen af Tyskland har forårsaget, kun kan omfatte de økonomiske ulemper, der i visse tyske regioner blev forårsaget som en følge af den isolering, der fulgte med etableringen af en fysisk grænse, som eksempelvis afbrydelsen af samfærdselsårerne eller tab af naturlige afsætningsmuligheder efter forstyrrelser i forretningsforbindelserne mellem de to tyske områder. Bestemmelsen kan derimod ikke, som appellanterne og den tyske regering har anført, fortolkes således, at den gør det muligt helt at opveje den langsomme økonomiske udvikling, som det er ubestridt, at de nye delstater lider under, og som er resultatet af konkrete økonomisk-politiske valg truffet af Den Tyske Demokratiske Republik. Domstolen har således allerede i præmis 54 i dom af 19. september 2000 i sagen Tyskland mod Kommissionen fastslået, at de økonomiske ulemper, som de nye delstater generelt lider under, ikke direkte er forårsaget af den geografiske deling af Tyskland i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c)’s forstand, og har i samme doms præmis 55 bemærket, at udviklingsforskellene mellem de gamle og de nye delstater beror på andre forhold end den geografiske skillelinje, der følger af Tysklands deling, og navnlig skyldes de forskellige politisk-økonomiske systemer, der blev etableret i de to stater på hver sin side af grænsen. Protokollen vedrørende den tyske indenrigshandel fra 1957, som appellanterne og den tyske regering har henvist til, kan ikke ændre denne konklusion, idet den ikke havde til formål at råde bod på, at der fandtes to forskellige politisk-økonomiske systemer, men at undgå at etableringen af den ydre toldgrænse omkring Fællesskabets område uforholdsmæssigt besværliggjorde handelen mellem de to økonomiske zoner i relation til de frie varebevægelser. For så vidt angår Anastasiou m.fl.-dommen vedrørende deling af det cypriotiske område og besvarelsen af Pordeas skriftlige forespørgsel bemærkes, at disse dokumenter ikke er relevante i nærværende sag, idet de ikke indeholder en fortolkning af udtrykket »Tysklands deling«, som er anvendt i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c). Tilblivelsen og den effektive virkning af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c) – Parternes argumenter Vedrørende tilblivelsen og den effektive virkning af bestemmelserne i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), har appellanterne og den tyske regering anført, at bestemmelserne, som allerede fandtes i EØF-traktaten, er blevet opretholdt, selv efter Tysklands forening, i traktaten om Den Europæiske Union og Amsterdam-traktaten, hvilket viser, at medlemsstaterne betragtede undtagelsen som bestemt for at overvinde den særlige situation, som var resultatet af den politiske og økonomiske deling af Tyskland. I denne forbindelse er den fortolkning, Retten har anlagt i den appellerede doms præmis 134, ifølge appellanterne og den tyske regering uforenelig med, at disse bestemmelser blev opretholdt efter Tysklands forening. Bestemmelserne skal således ikke kun finde anvendelse på de ulemper, der er forårsaget af indeslutningen af visse regioner, afbrydelsen af samfærdselsårer eller tab af afsætningsmuligheder på den anden side af grænsen mellem de to Tysklande, da de i så fald ville være overflødige. Kommissionen anvendte endvidere traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), i beslutningen om Saar-regionen. I denne forbindelse finder appellanterne og den tyske regering, at den proceduremæssige indsigelse, Retten har anført i den appellerede doms præmis 147, er i strid med særligt artikel 64 i Rettens procesreglement. Ifølge appellanterne er det således først på tidspunktet for duplikken, at Kommissionen henviste til sin tidligere beslutning, ved at gøre gældende, at beslutningen om Saar-regionen var blevet vedtaget i henhold til traktatens artikel 92, stk. 2, litra b), mens Kommissionen i sit svarskrift havde medgivet, at beslutningen byggede på traktatens artikel 92, stk. 2, litra c). Det tilkom således Retten at udøve sine beføjelser i henhold til procesreglementets artikel 64 og påbyde fremlæggelse af den omhandlede beslutning. Bestemmelserne i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), har i øvrigt ikke tidligere været begrænset til at finde anvendelse på de områder, der lå i umiddelbar nærhed af grænsen, idet næsten en tredjedel af det tyske område har modtaget støtte i henhold til bestemmelsen. Ifølge appellanterne var støtte til områder, der grænsede op til Østtyskland, ikke underlagt den betingelse, at der blev ført bevis for konkrete ulemper som følge af den fysiske grænse mellem de to Tysklande, men kunne tildeles med henblik på bevarelse af sunde industrielle strukturer. I denne forbindelse har Kommissionen, selv om den har anerkendt, at bestemmelserne i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), stadig var gældende på tidspunktet for sagens faktiske omstændigheder, bestridt, at betingelserne for at anvende disse bestemmelser i nærværende sag var opfyldt. Den har endvidere henvist til, at den har anvendt de omhandlede bestemmelser i Kommissionens beslutning 92/465/EØF af 14. april 1992 om delstaten Berlins støtte til Daimler-Benz AG, Tyskland (EFT L 263, s. 15, herefter »Daimler-Benz-beslutningen«), og i beslutning af 13. april 1994 om støtte til glas- og porcelænsproducenter i Tettau (EFT C 178, s. 24, herefter »Tettau-beslutningen«), men at Kommissionen altid har afvist at anvende bestemmelserne i de nye delstater på statsstøtte, som ikke har nogen sammenhæng med grænsen mellem de to Tysklande. For så vidt angår argumentet vedrørende beslutningen om Saar-regionen kan dette for det første ikke antages til realitetsbehandling, for så vidt som appellanterne ikke har anmodet Retten om at påbyde fremlæggelse af beslutningen og heller ikke har fremsat indsigelsen rettidigt. Det bemærkes subsidiært, at selv om det antoges, at Retten har tilsidesat procesreglementets artikel 64, ville dette argument være uden relevans. Denne tilsidesættelse ville således ikke kunne føre til ophævelse af den appellerede dom, for så vidt som den påståede uregelmæssighed ikke ville have fremkaldt noget tab til skade for appellanterne. Endvidere ville det ikke have haft nogen betydning, hvis den støtte, der blev tildelt inden for rammerne af beslutningen om Saar-regionen, var blevet tildelt i henhold til traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), idet Retten i den appellerede doms præmis 147 anførte, at sagsøgerne ikke havde påvist, at denne holdning, hvis den måtte være påvist, ville anfægte gyldigheden af Kommissionens retlige bedømmelser i 1996. De har heller ikke under de af dem iværksatte appelsager ført dette bevis. Vedrørende støtte til områder, der grænsede op til Østtyskland, har Kommissionen anført, at for at kunne modtage en sådan støtte skulle de gamle delstater ikke alene kunne fremvise tilstedeværelsen af konkrete ulemper forårsaget af grænsen mellem de to Tysklande, men også at denne støtte ikke kunne komme områder til gode, der lå langt fra denne grænse. Volkswagens fabrikker i Sachsen var imidlertid placeret mere end 100 km fra grænsen. For så vidt angår opretholdelsen af bestemmelserne i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), i traktaten om Den Europæiske Union og Amsterdam-traktaten har Kommissionen anført, at det alene var på grund af reglen om enstemmighed, der gælder på området, og fordi Forbundsrepublikken Tyskland havde krævet det, at disse bestemmelser blev opretholdt. Når der findes lignende bestemmelser i EØS-aftalen, er det en følge af kravet om overholdelse af gældende fællesskabsret. – Domstolens bemærkninger Det står fast, at bestemmelserne i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), hverken er blevet ophævet ved traktaten om Den Europæiske Union eller ved Amsterdam-traktaten. Henset til den objektive rækkevidde af fællesskabsbestemmelserne, hvis autoritet og effektive virkning skal beskyttes, kan det følgelig ikke antages, at disse bestemmelser har været genstandsløse siden Tysklands forening (jf. dom af 19.9.2000 i sagen Tyskland mod Kommissionen, præmis 47 og 48). I modsætning til, hvad Retten har anført i den appellerede doms præmis 134, kan det imidlertid ikke med rette hævdes, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), er bestemt til at imødekomme den særlige situation, som var en følge af den politiske og økonomiske deling af Tyskland. En sådan fortolkning ville således have betydet, at alle de nye delstater ville kunne modtage alle former for støtte. Det bemærkes imidlertid, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c) – da man ellers ville se bort fra, at der er tale om en undtagelsesbestemmelse, eller den sammenhæng, som bestemmelsen indgår i, og de formål, som den forfølger – ikke gør det muligt helt at opveje den langsomme økonomiske udvikling, som det er ubestridt, at de nye delstater lider under (jf. nærværende doms præmis 24 og dom af 19.9.2000 i sagen Tyskland mod Kommissionen, præmis 53). Som generaladvokaten i denne forbindelse med rette har anført i punkt 46 og 47 i sit forslag til afgørelse, ville regionerne Mosel og Chemnitz kun kunne anses for at have lidt under økonomiske ulemper, som Tysklands deling har forårsaget, hvis den politisk-økonomiske grænse mellem de to dele af Tyskland havde udgjort en hindring for deres økonomiske udvikling på en måde, som havde individualiseret dem i forhold til de andre regioner i den tidligere Tyske Demokratiske Republik. Regionerne Mosel og Chemnitz ligger imidlertid mere end 100 km fra den tidligere indre tyske grænse, og som den tyske regering i øvrigt har anerkendt, oplevede disse regioner efter perioden 1945-1949 en bemærkelsesværdig genrejsning inden for rammerne af de forhold, som rådede under det kommunistiske økonomiske system. Beslutningen om Saar-regionen, som appellanterne og den tyske regering har henvist til, kan ikke ændre ved denne konstatering. Det kan i denne forbindelse indledningsvis fastslås, at Retten ikke har tilsidesat procesreglementets artikel 64, stk. 1 og 2, ved at have undladt at pålægge Kommissionen at fremlægge en kopi af beslutningen. Det tilkommer således Retten alene at bedømme, om det er nødvendigt at supplere bevismaterialet i de sager, der forelægges til afgørelse (dom af 10.7.2001, sag C-315/99 P, Ismeri Europa mod Revisionsretten, Sml. I, s. 5281, præmis 19). Desuden må det konstateres, at idet hverken appellanterne eller den tyske regering havde anmodet Retten om foranstaltninger med henblik på sagens tilrettelæggelse i form af fremlæggelse af beslutningen om Saar-regionen, må deres argument om, at Retten skulle have pålagt en sådan fremlæggelse, afvises. Det er således med rette, at Retten i den appellerede doms præmis 147 fastslog, at appellanterne og den tyske regering ikke har påvist, at den nævnte beslutning viser, at Kommissionen havde en anden holdning tidligere. Beslutningen om Saar-regionen kan under alle omstændigheder ikke føre til en anden konklusion. Det fremgår således af beslutningen, at Kommissionen enten i henhold til traktatens artikel 92, stk. 2, litra b), eller i henhold til traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), godkendte visse støtteordninger for det første til fordrevne, flygtninge, krigsofre og ofre for demontering efter krigen, for det andet til visse områder, der grænser op til den sovjetiske zone, for det tredje til delstaten Berlin på grund af dens særlige stilling og for det fjerde til Saar-regionen med henblik på at fremme denne regions integration i Forbundsrepublikken Tyskland. I modsætning til hvad den tyske regering har anført, blev denne støtte under alle omstændigheder ikke tildelt alene til gavn for Saar-regionen, og særligt er retsgrundlaget for Kommissionens godkendelse af støtten til denne delstat ikke klart præciseret. Som generaladvokaten har anført i punkt 71 i sit forslag til afgørelse, er traktatens artikel 92, stk. 2, litra b), og artikel 92, stk. 2, litra c), anført som alternativer, og da beslutningen om Saar-regionen ligeledes henviser til støtte for visse områder, der grænser op til den sovjetiske zone, og til delstaten Berlin, er det ikke muligt at udlede af henvisningen til traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), at denne henvisning kun gælder Saar-regionen, idet den kunne have været indsat alene med henblik på områder, der grænser op til den sovjetiske zone og delstaten Berlin. Det bemærkes under alle omstændigheder, at uanset hvilken fortolkning Kommissionen tidligere har givet traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), kan denne ikke anfægte rigtigheden af Kommissionens fortolkning af bestemmelsen i den anfægtede beslutning og dermed dens gyldighed. Det er således alene inden for rammerne af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), at den anfægtede beslutnings gyldighed skal vurderes og ikke i lyset af en påstået tidligere praksis. Opbygningen af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c) – Parternes argumenter Vedrørende opbygningen af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), har appellanterne og den tyske regering anført, at kompensation inden for transportsektoren, for ulemper forbundet med delingen af Tyskland er genstand for en særlig bestemmelse i traktaten, der findes i afsnit IV i tredje del vedrørende transportpolitikken, nemlig EF-traktatens artikel 82 (nu artikel 78 EF). De foranstaltninger i relation til transport, der er truffet af Tyskland for at opveje den tidligere deling, falder inden for bestemmelsens primære område. Kommissionen har anført, at henvisningen til traktatens artikel 82 ikke er relevant. Således har Retten ikke anset de ulemper, der er forårsaget af Tysklands deling, for alene at være begrænset til de følger, som påvirker samfærdselsårerne. Desuden omhandler bestemmelsen ikke statsstøtte. – ─ Domstolens bemærkninger Det er i denne forbindelse tilstrækkeligt at fastslå, at i modsætning til hvad appellanterne og den tyske regering har anført, har Retten ikke i den appellerede doms præmis 134 begrænset anvendelsen af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), til alene at vedrøre de følger, som påvirker samfærdselsårerne, der i øvrigt blot blev nævnt som eksempel, idet andre konsekvenser ligeledes blev nævnt i præmissen, såsom indeslutning af visse regioner og tab af naturlige afsætningsmuligheder. Ganske vist tillader traktatens artikel 82 de tyske myndigheder at opretholde eller indføre nationale foranstaltninger vedrørende transportpolitikken, som fraviger den fælles transportpolitik, men sådanne foranstaltninger kan derimod ikke fravige bestemmelserne vedrørende offentlig støtte til transportinfrastruktur. Herefter må første led af første anbringende forkastes. Andet led Parternes argumenter Med andet led af første anbringende har Volkswagen og VW Sachsen gjort gældende, at Retten i den appellerede doms præmis 136 har krænket traktatens princip om institutionel ligevægt, ved i relation til de økonomiske ulemper, som de nye delstater lider under, at foretage konstateringer, som var dens egne, og som Kommissionen ikke har foretaget i den anfægtede beslutning. Det tilkommer imidlertid primært Kommissionen at undersøge, om en støtte, som en medlemsstat påtænker at tildele i henhold til traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), opfylder betingelserne for anvendelse af bestemmelsen. Retten kan ikke sætte sine egne konstateringer i stedet for Kommissionens. Ved således at fastslå, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), ikke kunne anvendes, idet de økonomiske ulemper ikke skyldtes Tysklands deling, er Retten gået videre end til en fortolkning af begrebet deling i forbindelse med anvendelsen af bestemmelsen i det konkrete tilfælde. I henhold til de bestemmelser, der er fastsat i såvel denne bestemmelse som i traktatens artikel 93, er en sådan anvendelse imidlertid forbeholdt for det første medlemsstaterne og for det andet Kommissionen gennem kontrol med henblik på afsløring af eventuel misbrug. Kommissionen har anført, at den ikke forstår, hvori den appellerede dom skulle have krænket ligevægten mellem Fællesskabets institutioner på en traktatstridig måde. Kommissionen har gjort gældende, at i modsætning til hvad Volkswagen og VW Sachsen har anført, har Retten ikke suppleret den anfægtede beslutnings begrundelse, men har bekræftet den begrundelse, Kommissionen har givet. Kommissionens rolle er i denne sammenhæng ikke begrænset til at kontrollere, hvorvidt beslutninger truffet af medlemsstater inden for deres skønsmargen er udtryk for et misbrug. Domstolens bemærkninger Retten har i denne forbindelse i den appellerede doms præmis 136 indskrænket sig til at gentage et argument fremført af Kommissionen, hvorefter den generelt dårlige økonomiske situation for de nye delstater var en direkte følge ikke af Tysklands deling, men af det politiske system i Den Tyske Demokratiske Republik. Den omstændighed, at dette argument ikke på udtrykkelig måde fremgår af den anfægtede beslutning, har ikke til følge, at Retten var afskåret fra at tage stilling til sagsøgernes argument om, at konstateringen af den forsinkede økonomiske udvikling i de nye delstater var tilstrækkelig til, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), skulle finde anvendelse, ved at fastslå, at der ikke var direkte årsagsforbindelse mellem denne situation og Tysklands deling. Andet led af første anbringende kan således ikke tiltrædes. Herefter må det fastslås, at Retten ikke har gjort sig skyldig i urigtig retsanvendelse for så vidt angår fortolkningen af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), og derfor forkastes første anbringende i sin helhed. Andet anbringende vedrørende tilsidesættelse af traktatens artikel 190 Retten har fastslået følgende i den appellerede dom: »149 Hvad angår klagepunktet om manglende begrundelse skal der erindres om, at det klart og utvetydigt skal fremgå af den begrundelse, der kræves efter traktatens artikel 190 [...], hvilke betragtninger den institution, som har udstedt retsakten, har lagt til grund, således at Fællesskabets retsinstanser kan udøve deres kontrol, og de berørte kan gøre sig bekendt med baggrunden for den trufne foranstaltning (jf. f.eks. Rettens dom af 7.11.1997, sag T-84/96, Cipeke mod Kommissionen, Sml. II, s. 2081, præmis 46). [Den anfægtede beslutning] indeholder kun en kort sammenfatning af grundene til, at Kommissionen har afvist at anvende undtagelsen i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), på de faktiske omstændigheder i den foreliggende sag. Det skal dog understreges, at denne beslutning blev vedtaget i en sammenhæng, som den tyske regering og sagsøgerne kendte, og indgår i en fast beslutningspraksis, navnlig over for disse parter. En sådan beslutning kan begrundes kortfattet (Domstolens dom af 26.11.1975, sag 73/74, Papiers peints mod Kommissionen, Sml. s. 1491, præmis 31, og Rettens dom af 27.10.1994, sag T-34/92, Fiatagri og New Holland Ford mod Kommissionen, Sml. II, s. 905, præmis 35). I sin korrespondance med Kommissionen har den tyske regering siden 1990 flere gange henvist til traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), og påpeget, at denne har betydning for genopbygningen af det tidligere Østtyskland (jf. bl.a. [...] brev af 9.12.1992 fra forbundskansler Kohl til Kommissionens formand, Delors). Den tyske regerings argumenter herom har Kommissionen afvist i forskellige skrivelser og afgørelser (jf. bl.a. meddelelse i henhold til EØF-traktatens artikel 93, stk. 2, til de øvrige medlemsstater og andre interesserede parter angående den statsstøtte, som den tyske regering påtænker at yde til Opel-koncernen til fremme af dennes investeringsplaner i de nye delstater (EFT 1993 C 43, s. 14), meddelelse i henhold til EØF-traktatens artikel 93, stk. 2, til de øvrige medlemsstater og andre interesserede parter angående den støtte, som de tyske myndigheder påtænker at yde til virksomheden Rhône-Poulenc Rhotex GmbH (EFT 1993 C 210, s. 11), Kommissionens beslutning 94/266/EF af 21.12.1993 om forslaget om støtte til SST-Garngesellschaft mbH, Thüringen (EFT 1994 L 114, s. 21), Mosel I-beslutningen og Kommissionens beslutning 94/1074/EF af 5.12.1994 om Tysklands påtænkte statsstøtte til Textilwerke Deggendorf GmbH, Thüringen (EFT L 386, s. 13)). I denne forbindelse har Mosel I-beslutningen en særlig betydning. I denne beslutning fastslog Kommissionen, at visse af de omstridte støtteforanstaltninger på 125,2 mio. DEM var uforenelige med fællesmarkedet, idet den ud fra de samme grunde som [i den anfægtede beslutning] afviste, at disse støtteforanstaltninger kunne være omfattet af undtagelsesbestemmelsen i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c). Det skal i øvrigt bemærkes, at hverken sagsøgerne eller de tyske myndigheder har anlagt sag til anfægtelse af denne forudgående beslutning. Ganske vist har der i perioden mellem vedtagelsen af Mosel I-beslutningen og vedtagelsen af [den anfægtede beslutning] fundet talrige kontakter sted mellem Kommissionen, de tyske myndigheder og sagsøgerne, hvor det tydeligt er kommet frem, at parternes forskellige opfattelser med hensyn til, om traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), kan anvendes på de omtvistede støtteforanstaltninger, ikke har ændret sig (jf. afsnit V og VI [i den anfægtede beslutning]), men det må ligeledes understreges, at der i denne forbindelse ikke er blevet fremført noget særligt eller nyt argument, navnlig ikke vedrørende spørgsmålet, om der foreligger en årsagsforbindelse mellem Tysklands deling og den saksiske automobilindustris stilling efter Tysklands forening (jf. ovenfor, præmis 141). Sagsøgerne og intervenienten var følgelig tilstrækkeligt informeret om [den anfægtede beslutnings] begrundelse, og da der ikke blev fremsat mere specifikke argumenter, var Kommissionen heller ikke forpligtet til at begrunde den nærmere. Det følger i det hele af det anførte, at anbringendet om, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), er blevet tilsidesat, og at der foreligger en begrundelsesmangel, skal forkastes.’ Parternes argumenter Ifølge appellanterne og den tyske regering giver den anfægtede beslutning hverken appellanterne eller Retten mulighed for at udlede grundene til, at Kommissionen afviste at anvende traktatens artikel 92, stk. 2, litra c). Volkswagen og VW Sachsen har anført, at den omstændighed, at Retten har henvist til andre beslutninger, som ligeledes er behæftet med begrundelsesmangel, ikke kan tydeliggøre den anfægtede beslutning over for de berørte. I henhold til Domstolens praksis skal en beslutning i øvrigt være forståelig i sig selv, og der kan ikke afhjælpes på denne fejl ved at henvise til beslutninger, som ikke giver mere præcise informationer om de betragtninger, som førte Kommissionen til at afvise anvendelsen af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c). De beslutninger, Retten henviser til i den appellerede doms præmis 153, fremgår i øvrigt ikke af den anfægtede beslutning og er ikke fremsendt. Retten har i øvrigt tilsidesat traktatens artikel 190 ved ikke at tage hensyn til, at en beslutning vedtaget af Kommissionen skal være tydelig ikke alene for de berørte, men også for Retten, for at denne kan udføre sin kontrol med hensyn til overholdelsen af begrundelsespligten. Ifølge Volkswagen og VW Sachsen fremgår det af den appellerede dom, at den anfægtede beslutning ikke indeholder en begrundelse for afvisningen af at anvende traktatens artikel 92, stk. 2, litra c). Kommissionen burde imidlertid have begrundet den anfægtede beslutning særligt med hensyn til fortolkningen af denne bestemmelse, for så vidt som de tyske myndigheder og Kommissionen for det første ikke var enige om fortolkningen, og for det andet, fordi Kommissionen var fuldt underrettet om vigtigheden af dens stillingtagen på dette punkt. Kommissionen har understreget, at en appel kun kan bygges på anbringender vedrørende Rettens tilsidesættelse af fællesskabsretten. Inden for rammerne af en appelsag skal Domstolen ikke undersøge spørgsmål om faktiske omstændigheder og skal ikke foretage sine egne juridiske vurderinger af de faktiske omstændigheder. Kommissionen har anført, at spørgsmålet om, hvorvidt en begrundelse kan forstås og kontrolleres af Retten, er et spørgsmål vedrørende de faktiske omstændigheder, som den alene kan afgøre. Kommissionen har anført, at når en beslutning indgår i en særlig sammenhæng, er det tilstrækkeligt for at overholde traktatens artikel 190, at denne sammenhæng fremgår af beslutningen. Kommissionen har anført, at appellanterne deltog i den administrative procedure, der gik forud for vedtagelsen af Mosel I-beslutningen og den anfægtede beslutning, hvorfor deres argument vedrørende dette punkt må forkastes. Når Volkswagen og VW Sachsen gør gældende, at Kommissionens beslutninger, der udgør den sammenhæng, som den anfægtede beslutning indgår i, selv var utilstrækkeligt begrundede, gør de faktisk gældende, at Retten har begået en fejl ved kvalifikationen og vurderingen af en faktisk omstændighed. Dette argument bør således ikke antages til realitetsbehandling. Ifølge Kommissionen udgør de beslutninger, den har henvist til i den anfægtede beslutning, og herunder Daimler-Benz- og Tettau-beslutningerne, i nærværende sag en sammenhæng, som Retten har taget til efterretning og vurderet korrekt. For så vidt angår Mosel I-beslutningen har Kommissionen anført, at den udtrykkeligt nægtede at godkende en del af den omhandlede støtte og med hensyn til resten af støtten udtrykkeligt afviste, at traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), kunne finde anvendelse. Appellanterne har imidlertid ikke indbragt en sag til prøvelse af den omhandlede beslutning, på trods af at den gik dem imod, og at det ville have været nødvendigt at anfægte den henset til deres fortolkning af denne bestemmelse. Domstolens bemærkninger Det fremgår af fast retspraksis, at den begrundelse, som kræves i henhold til traktatens artikel 190, skal tilpasses karakteren af den pågældende retsakt og klart og utvetydigt angive de betragtninger, som den institution, der har udstedt den anfægtede retsakt, har lagt til grund, således at de berørte parter kan få kendskab til grundlaget for den trufne foranstaltning, og således at den kompetente ret kan udøve sin prøvelsesret. Det nærmere indhold af begrundelsespligten skal fastlægges i lyset af den konkrete sags omstændigheder, navnlig indholdet af den pågældende retsakt, indholdet af de anførte grunde samt den interesse, som retsaktens adressater samt andre, der må anses for umiddelbart og individuelt berørt af retsakten, kan have i begrundelsen. Det kræves ikke, at begrundelsen angiver alle de forskellige relevante faktiske og retlige momenter, da spørgsmålet, om en beslutnings begrundelse opfylder kravene efter traktatens artikel 190, ikke blot skal vurderes i forhold til ordlyden, men ligeledes til den sammenhæng, hvori den indgår, samt under hensyn til alle de retsregler, som gælder på det pågældende område (jf. bl.a. dom af 13.3.1985, forenede sager 296/82 og 318/82, Nederlandene og Leeuwarder Papierwarenfabriek mod Kommissionen, Sml. s. 809, præmis 19, og af 2.4.1998, sag C-367/95, Kommissionen mod Sytraval og Brink’s France, Sml. I, s. 1719, præmis 63). Det er således med rette, at Retten har fastslået, at den anfægtede beslutning er tilstrækkeligt begrundet. Selv om beslutningen har en kortfattet begrundelse på dette punkt, forklarer den således for det første, at den er vedtaget inden for rammerne af en velkendt sammenhæng og indgår i en fast beslutningspraksis. For det andet nævner den, at de tidligere fremførte argumenter til støtte for anvendelsen af traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), tidligere er blevet afvist ud fra enslydende grunde navnlig i Mosel I-beslutningen, som ikke er blevet bestridt af appellanterne og den tyske regering. Endelig fremgår det af den anfægtede beslutning, at til trods for kontakten mellem på den ene side den tyske regering og appellanterne og på den anden side Kommissionen, som har vist en fortsat uoverensstemmelse med hensyn til anvendelsen af denne bestemmelse, er der ikke fremført nogen specifikke argumenter under den administrative procedure (jf. dom af 19.9.2000 i sagen Tyskland mod Kommissionen, præmis 104-108). Andet anbringende må herefter forkastes som ugrundet. Tredje anbringende vedrørende tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 3, litra b) Retten har fastslået følgende i den appellerede dom: »166 I henhold til traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), kan støtte »der kan [...] afhjælpe en alvorlig forstyrrelse i en medlemsstats økonomi«, betragtes som forenelig med fællesmarkedet. Det fremgår af bestemmelsens generelle opbygning og sammenhæng, at forstyrrelsen skal påvirke hele økonomien i den pågældende medlemsstat og ikke blot i en af dennes regioner eller en del af dens territorium. Denne løsning er desuden i overensstemmelse med princippet om, at en undtagelsesbestemmelse som traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), skal fortolkes [strengt]. I øvrigt siges der i [dom af 17.9.1980, sag 730/79], Philip Morris mod Kommissionen [Sml. s. 2671], som sagsøgerne har påberåbt sig til støtte for deres anbringende, ikke noget om det punkt, der er omtvistet her. Sagsøgernes argumentation er derfor irrelevant og skal afvises, da sagsøgerne blot henviser til den økonomiske situation i Freistaat Sachsen uden overhovedet at hævde, at denne har medført en alvorlig forstyrrelse i hele Forbundsrepublikken Tysklands økonomi. I øvrigt afhænger bedømmelsen af spørgsmålet om, hvorvidt Tysklands forening har medført en alvorlig forstyrrelse i Forbundsrepublikken Tysklands økonomi, af komplicerede økonomiske og sociale vurderinger, som må foretages i en fællesskabssammenhæng. Ved disse vurderinger har Kommissionen i forbindelse med traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), vide skønsbeføjelser (jf. i denne retning Domstolens dom af 15.5.1997, sag C-355/95 P, TWD mod Kommissionen, Sml. I, s. 2549, præmis 26). Den judicielle kontrol heraf må begrænses til en efterprøvelse af, om procedure- og begrundelsesreglerne er overholdt, om de faktiske omstændigheder er materielt rigtige samt om der foreligger et åbenbart urigtigt skøn, eller om der er begået magtfordrejning. Retten kan navnlig ikke sætte sit skøn med hensyn til de økonomiske forhold i stedet for det, der er anlagt af Kommissionen (Rettens dom af 12.12.1996, sag T-380/94, AIUFFASS og AKT mod Kommissionen, Sml. II, s. 2169, præmis 56, og af 5.11.1997, sag T-149/95, Ducros mod Kommissionen, Sml. II, s. 2031, præmis 63). I den foreliggende sag har sagsøgerne ikke fremført nogen konkret omstændighed, der giver anledning til at fastslå, at Kommissionen anlagde et åbenbart urigtigt skøn, da den antog, at de uheldige virkninger, som Tysklands genforening har haft på den tyske økonomi – uanset hvor reelle de måtte være – ikke i sig selv giver grundlag for at anvende traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), på en støtteordning. Selv om begrundelsen af [den anfægtede beslutning] er kortfattet, er den tilstrækkelig i betragtning af sagens sammenhæng, de tidligere beslutninger – især Mosel I-beslutningen – og det forhold, at der ikke er blevet fremført særlige argumenter under den administrative procedure. Med hensyn hertil gælder det ovenfor anførte i præmis 140, 141 og 142 samt præmis 149-156 tilsvarende med hensyn til Kommissionens afvisning af at anvende undtagelsesbestemmelsen i traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), i den foreliggende sag. Anbringendet om, at traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), er tilsidesat, og at der foreligger en begrundelsesmangel, skal følgelig afvises.« Parternes argumenter Appellanterne har bestridt Rettens fortolkning, hvorefter traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), ikke kan finde anvendelse, medmindre hele en medlemsstats område er berørt. Hverken ordlyden af eller formålet med bestemmelsen giver grundlag for Rettens konklusion om, at sammenbruddet af den daværende socialistiske økonomi i den Tyske Demokratiske Republik efter Tysklands forening ikke kan kvalificeres som en »alvorlig forstyrrelse« i Tysklands økonomi. Udtrykket »alvorlig forstyrrelse i en medlemsstats økonomi« blev bevidst formuleret vidt af traktatens forfattere for ikke at begrænse anvendelsen af bestemmelsen til en bestemt form for alvorlig økonomisk krise. Ordlyden af traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), foregriber ikke spørgsmålet om, hvorvidt den omhandlede alvorlige økonomiske krise udspringer af en bestemt økonomisk sektors sammenbrud, af den generelle konjunktursituation eller af en økonomisk nedgang i en region, som har betydning for hele medlemsstaten. Den tyske regering har tilføjet, at i denne bestemmelses forstand er en forstyrrelse alvorlig, når den har betydning enten for den samlede økonomi eller i det mindste for flere regioner eller økonomiske områder. Den har endvidere præciseret, at indsnævres en bestemmelse som den i traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), til det yderste, overses det forhold, at til forskel fra udtrykket deling i traktatens artikel 92, stk. 2, litra c), drejer det sig ikke om en lovfæstet undtagelse, som automatisk skal finde anvendelse, når de materielle betingelser er overholdt. Traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), er en bestemmelse, hvis anvendelse afhænger af Kommissionens vurdering. Det ville imidlertid være imod bestemmelsens ånd, hvis man ved den strengest mulige fortolkning indskrænkede den handlemargen, som traktatens forfattere har tiltænkt institutionen. Appellanterne og den tyske regering har ligeledes anført, at idet Tyskland forening krævede en økonomisk genopbygning af næsten en tredjedel af det tyske område, er det umuligt at hævde, at de alvorlige økonomiske forstyrrelser, som er konstateret i de nye delstater, ikke falder ind under de betingelser, som fremgår af traktatens artikel 92, stk. 3, litra b). Fællesskabets institutioner har desuden haft kendskab til, at de økonomiske følger af foreningen ikke kunne holdes inden for disse delstaters område alene. Ved uden nogen begrundelse at fastslå, at undtagelserne skal fortolkes strengt, har Retten i øvrigt egenhændigt indskrænket den fortolkningsmargen, som traktatens forfattere ønskede at knytte til denne bestemmelse. Også ved fortolkning af undtagelser skal der tages hensyn til deres tilblivelse, såvel som deres ånd og ordlyd. Dette anbringende kan ifølge Kommissionen delvist ikke antages til realitetsbehandling, er delvist uden relevans og er i øvrigt ugrundet. For det første kan argumentet om tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), ifølge Kommissionen ikke antages til realitetsbehandling, for så vidt som Freistaat Sachsen ikke har gjort det gældende over for Retten. Derfor er den afskåret fra at gøre det gældende i henhold til artikel 42, stk. 2, og artikel 118 i Domstolens procesreglement. Endvidere er argumentet uden relevans, idet appellanterne og den tyske regering hverken har gjort gældende, at Kommissionen har begået en fejl i udøvelsen af sine skønsbeføjelser ved at anvende traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), eller at Retten har truffet en forkert beslutning i denne forbindelse. Selv hvis denne bestemmelse skulle finde anvendelse i tilfælde af forstyrrelser, som kun havde betydning for en del af en medlemsstats område, således som appellanterne og den tyske regering har anført, ville dette ikke kunne føre til ophævelse af den appellerede dom. En appel skal nemlig også forkastes, når den dom, der appelleres, er retligt berettiget ud fra andre grunde end dem, som Retten havde henvist til. Idet der ikke er påstået at foreligge noget urigtigt skøn, kan tredje anbringende i appellerne ikke føre til ophævelse af den appellerede dom. Endelig er anbringendet i øvrigt uden grundlag. Traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), angår i modsætning til bestemmelserne i samme stykkes litra a) og c) ikke en alvorlig økonomisk forstyrrelse i en »region«, men i »en medlemsstat« i sin helhed. Kommissionen har præciseret, at når appellanterne og den tyske regering supplerer deres argumentation ved at henvise til, at de økonomiske problemer i de nye delstater har krævet finansielle ofre i hele Forbundsrepublikken Tyskland, kritiseres Rettens påståede forkerte vurdering af de faktiske omstændigheder, således at dette argument ikke kan antages til realitetsbehandling. Under alle omstændigheder er det pågældende argument uden relevans, da disse ofre ikke har fremkaldt alvorlige forstyrrelser i økonomien. Domstolens bemærkninger Indledningsvis bemærkes, at i henhold til artikel 118 i Domstolens procesreglement finder samme reglements artikel 42, stk. 2, hvorefter der principielt ikke må fremsættes nye anbringender under sagens behandling, anvendelse på forhandlingerne for Domstolen i sager, der angår appel af en afgørelse fra Retten. Under en appel har Domstolen således kun kompetence til at tage stilling til Rettens bedømmelse af de anbringender, der er blevet behandlet for den (jf. dom af 1.6.1994, sag C-136/92 P, Kommissionen mod Brazzelli Lualdi m.fl., Sml. I, s. 1981, præmis 59, og af 16.5.2002, sag C-321/99 P, ARAP m.fl. mod Kommissionen, Sml. I, s. 4287, præmis 112). Det er ubestridt, at argumentet vedrørende en tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), ikke har været gjort gældende for Retten af Freistaat Sachsen (jf. navnlig den appellerede doms præmis 95). Herefter må tredje anbringende forkastes for så vidt angår Freistaat Sachsen. For så vidt angår Volkswagens og VW Sachsens argument om, at Retten med urette har fastslået, at bestemmelsen kun kunne finde anvendelse, hvis hele en medlemsstats område var berørt, bemærkes, at det klart fremgår af den appellerede doms præmis 167, at i denne forbindelse henviste Retten ikke til hele en medlemsstats område, men til hele den berørte medlemsstats økonomi. Som Kommissionen med rette har anført, stiller traktatens artikel 92, stk. 1, litra b), til forskel fra stk. 3, litra a) og c), krav om en alvorlig forstyrrelse i en medlemsstats økonomi og ikke i regionernes, for så vidt som en forstyrrelse i regionernes økonomi ikke nødvendigvis påvirker den pågældende medlemsstats økonomi. Herefter var det med rette, at Retten, idet den henviste til, at traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), i egenskab af undtagelsesbestemmelse skal fortolkes strengt, i den appellerede doms præmis 167 fastslog, at forstyrrelsen skal påvirke hele økonomien i den pågældende medlemsstat og ikke blot i en af dennes regioner eller en del af dens territorium. Vedrørende Volkswagens, VW Sachsens og den tyske regerings argument om, at hverken ordlyden af eller formålet med bestemmelsen giver grundlag for Rettens konklusion om, at sammenbruddet af den daværende socialistiske økonomi i den Tyske Demokratiske Republik efter Tysklands forening ikke kan kvalificeres som en »alvorlig forstyrrelse« i Tysklands økonomi, har Retten i den appellerede doms præmis 169 og 170 konstateret, at spørgsmålet om omfanget af de alvorlige forstyrrelser i økonomien som følge af foreningen afhænger af komplicerede økonomiske og sociale vurderinger, som hører under Kommissionens vide skønsbeføjelser, og at der ikke var fremført nogen konkret omstændighed, der giver anledning til at fastslå, at Kommissionen foretog et åbenbart urigtigt skøn i denne forbindelse. Rettens nævnte konstatering kan ikke kritiseres, hvorfor det er med urette, at den tyske regering har anført, at den blotte henvisning til reglen inden for en kendt faktisk situations sammenhæng er tilstrækkelig til at vise, at betingelserne for anvendelse af traktatens artikel 92, stk. 3, litra b), er opfyldt. Inden for rammerne af dette anbringende har Volkswagen, VW Sachsen og den tyske regering derudover begrænset sig til at rejse tvivl om Rettens vurdering af de faktiske omstændigheder, men uden at fremføre det mindste forhold til støtte for, at Retten skulle have gengivet de faktiske omstændigheder forkert. Det bemærkes imidlertid, at Rettens vurdering af de faktiske omstændigheder ikke – medmindre der foreligger en urigtig gengivelse af de for Retten fremlagte beviser – er et retsspørgsmål, der som sådant er undergivet Domstolens kontrol (jf. bl.a. dom af 15.10.2002, forenede sager C-238/99 P, C-244/99 P, C-245/99 P, C-247/99 P, C-250/99 P – C-252/99 P og C-254/99 P, Limburgse Vinyl Maatschappij m.fl. mod Kommissionen, Sml. I, s. 8375, præmis 330). Det følger af det forudgående, at tredje anbringende må forkastes, delvist fordi det ikke kan antages til realitetsbehandling, delvist fordi det er ugrundet. Fjerde anbringende vedrørende tilsidesættelse af traktatens artikel 92, stk. 3, og artikel 93 Retten har fastslået følgende i den appellerede dom: »203 I modsætning til, hvad sagsøgerne har gjort gældende, kan de omtvistede foranstaltninger ikke anses for at udgøre en del af et regionalstøtteprogram, som Kommissionen allerede havde godkendt, og dermed for at være undtaget fra pligten til forudgående anmeldelse. Ved i det 19. rammeprogram, der blev vedtaget i henhold til loven om fællesprojektet, at henvise til visse bestemte sektorer, hvor alle støtteprojekter skal godkendes forudgående af Kommissionen (jf. ovenfor, præmis 7), har Tyskland taget til efterretning, at godkendelsen af den regionalstøtte, der er omhandlet i det 19. rammeprogram, ikke omfattede de pågældende sektorer, og især ikke motorkøretøjsindustrien, såfremt omkostningerne ved en foranstaltning, der skulle støttes, oversteg 12 mio. ECU. Dette bekræftes bl.a. af Kommissionens skrivelse af 2. oktober 1990, hvori regionalstøtteprogrammet for 1991 i 19. rammeplan blev godkendt (jf. ovenfor, præmis 7), og af Kommissionens skrivelse af 5. oktober 1990, hvori anvendelsen af loven om fællesprojektet i de nye delstater blev godkendt (jf. præmis 11). I disse skrivelser henledte Kommissionen udtrykkelig den tyske regerings opmærksomhed på, at der ved gennemførelsen af de påtænkte foranstaltninger skulle tages hensyn til de EF-rammebestemmelser, der eksisterede for visse industrigrenes vedkommende. Det bekræftes endvidere af Kommissionens skrivelser af 14. december 1990 og 14. marts 1991, hvori den fastholdt, at støtten til Volkswagens nye investeringer ikke kunne ydes uden at blive anmeldt til og godkendt forudgående af Kommissionen (jf. præmis 18), samt af den omstændighed, at alle afgørelserne fra 1991 blev truffet »under forbehold af Kommissionens godkendelse«. Sagsøgerne har med urette gjort gældende, at denne henvisning er indholdsløs, idet støtten allerede var blevet godkendt som følge af godkendelsen af 19. rammeprogram. Denne godkendelse omfatter nemlig, som det netop er blevet påpeget i præmis 204, ikke motorkøretøjsindustrien. Sagsøgerne har desuden ikke ret i deres påstand om, at ovennævnte skrivelser, der er vedlagt duplikken, er blevet fremlagt for sent og skal afvises. Skrivelserne er nemlig for det første blevet nævnt i både afsnit II [i den anfægtede beslutning] og i afgørelsen om at indlede den administrative procedure. For det andet er de blevet fremlagt som svar på indsigelser, der første gang blev fremsat i replikken. Set i lyset af det ovenfor anførte ville den omstændighed, at anvendelsen af EF-rammebestemmelserne var suspenderet fra januar til april 1991 – selv hvis dette blev påvist – ikke kunne have den retsvirkning, at støtten til motorkøretøjsindustrien skulle anses for at være omfattet af godkendelsen af det 19. rammeprogram. Det må tværtimod antages, at traktatens artikel 93, stk. 3, i denne situation stadig var fuldt anvendelig på den omtvistede støtte. Det følger af ovenstående, at den omstridte støtte under alle omstændigheder var omfattet af pligten til forudgående anmeldelse over for Kommissionen, og at den ikke kunne ydes, før proceduren var afsluttet med en endelig beslutning. Spørgsmålet, om EF-rammebestemmelserne havde bindende virkning for Tyskland i marts 1991, er derimod uden betydning i den foreliggende sag. Det skal i denne forbindelse understreges, at selv om de EF-rammebestemmelser, som Kommissionen på grundlag af traktatens artikel 93, stk. 1, har foreslået medlemsstaterne som »formålstjenlige foranstaltninger«, ikke er bindende og kun skaber pligter for medlemsstaterne, hvis de har erklæret sig indforstået med dem (jf. dom af 15.4.1997 i sagen Spanien mod Kommissionen, præmis 30-33), hindrer dette ikke Kommissionen i ved udøvelsen af sine vide skønsbeføjelser i forbindelse med anvendelsen af traktatens artikel 92 og 93 at undersøge de støtteforanstaltninger, der skal anmeldes over for den, i lyset af disse regler. Det skal imidlertid tilføjes, at sagsøgernes argument om, at den undersøgelse, der i 1996 blev foretaget af spørgsmålet, om den omstridte støtte var forenelig med fællesmarkedet, kun kunne bygge på de bedømmelseselementer, der forelå i 1991, ikke på nogen måde støttes af Domstolens og Rettens praksis. Således bemærkede Domstolen i dom af 10. juli 1986, Belgien mod Kommissionen (sag 234/84, Sml. s. 2263, præmis 16) og af 26. september 1996, Frankrig mod Kommissionen (sag C-241/94, Sml. I, s. 4551, præmis 33), at retmæssigheden af en beslutning om støtte skal vurderes i forhold til de oplysninger, som Kommissionen sad inde med på det tidspunkt, da den gennemførte den. Retten har udtrykt det samme i dom af 25. juni 1998, British Airways m.fl. og British Midland Airways mod Kommissionen (forenede sager T-371/94 og T-394/94, Sml. II, s. 2405, præmis 81). I øvrigt forbyder traktatens artikel 92, stk. 1, støtte, som »fordrejer eller truer med at fordreje konkurrencevilkårene«. Heraf følger, at Kommissionen, når den undersøger, om der er tale om en støtte i denne bestemmelses forstand, ikke er strengt bundet til de konkurrencevilkår, der består på det tidspunkt, hvor beslutningen vedtages. Den skal foretage en undersøgelse, der inddrager mulige forandringer, og tage hensyn til den forventede konkurrenceudvikling og den pågældende støttes påvirkning af denne. Heraf følger, at Kommissionen ikke kan kritiseres for at have taget hensyn til omstændigheder, der er indtrådt efter vedtagelsen af en plan om indførelse eller ændring af en støtte. Det forhold, at den berørte medlemsstat har gennemført de planlagte foranstaltninger, inden undersøgelsesproceduren har ført til en endelig beslutning, og derved har tilsidesat sine forpligtelser i henhold til traktatens artikel 93, stk. 3, er i denne forbindelse uden betydning. Sagsøgernes argument om, at en sådan praksis er uforenelig med retssikkerhedsprincippet, skal afvises. Det bemærkes herved, at selv om Kommissionen under den indledende undersøgelsesprocedure i henhold til traktatens artikel 93, stk. 3, skal have en passende frist, skal den dog handle med den påkrævede hurtighed og tage hensyn til medlemsstaternes interesse i hurtigt at få klarhed i de tilfælde, hvor den nødvendige indgriben kan vise sig at haste på grund af den virkning, som disse medlemsstater forventer, at de påtænkte støtteforanstaltninger vil have. Kommissionen skal derfor tage stilling inden for en rimelig frist, som Domstolen har fastsat til to måneder (Domstolens dom af 11.12.1973, sag 120/73, Lorenz, Sml. s. 1471, præmis 4; jf. ligeledes artikel 4 i Rådets forordning (EF) nr. 659/1999 af 22.3.1999 om særlige regler om anvendelsen af EF-traktatens artikel 93, EFT L 83, s. 1). Kommissionen har i øvrigt den samme generelle pligt til at handle med den påkrævede hurtighed, når den beslutter, at den kontradiktoriske undersøgelsesprocedure i henhold til traktatens artikel 93, stk. 2, skal indledes. Forholder den sig i denne forbindelse passivt, kan Fællesskabets retsinstanser i givet fald idømme sanktioner ved en sag i henhold til EF-traktatens artikel 175 (nu artikel 232 EF). Desuden er spørgsmålet, om der eventuelt er sket en tilsidesættelse af retssikkerhedsprincippet, ikke relevant i den foreliggende sag. Den lange tid, der gik mellem det tidspunkt, hvor de første støtteafgørelser blev truffet (marts 1991), og vedtagelsen af [den anfægtede beslutning] (26.6.1996), beror for det første på, at de omtvistede foranstaltninger ikke blev anmeldt fuldstændigt, for det andet på sagsøgernes efterfølgende ændringer af støtteprojekterne, som igen medførte en ændring af støtteafgørelserne, og for det tredje på de alvorlige vanskeligheder, som Kommissionen havde med at få den tyske regering og sagsøgerne til at give den de informationer, som den skulle bruge for at kunne træffe en beslutning (jf. ovenfor, præmis 16-42). Det fremgår især af Mosel I-beslutningen, at Kommissionen i begyndelsen af 1993 var i stand til at træffe en beslutning vedrørende alle Volkswagens investeringsprojekter, sådan som de oprindelig var blevet forelagt Kommissionen. Det var på Volkswagens udtrykkelige anmodning herom den 31. januar 1993, at Kommissionen begrænsede sin bedømmelse til kun at angå støtten til Mosel I og Chemnitz I. Først da Kommissionen i 1995 truede de tyske myndigheder med at træffe en beslutning på grundlag af den ufuldstændige dokumentation, som den rådede over, fik den endelig forelagt de oplysninger, den havde brug for. Først i løbet af 1996 var Kommissionen endelig i stand til at træffe en beslutning på grundlag af fuldt kendskab til omstændighederne i sagen. I mellemtiden var sagsøgernes projekter blevet ændret tre gange, og afgørelserne fra 1991 var følgelig blevet ændret ved afgørelserne fra 1993, 1994 og 1996. Selv om parterne er uenige om, hvilket omfang disse ændringer havde, står det fast, at de i hvert fald medførte en mærkbar indskrænkning af projekterne og især bevirkede, at igangsætningen af lakeringshallen og slutmontagen i Mosel II og Chemnitz II blev udskudt i tre til fire år. Sagsøgerne har derfor ikke ret i deres påstand om, at Kommissionen var forpligtet til at bedømme planer, der blev udarbejdet i 1993, 1994 eller 1996, alene på grundlag af de forhold, den havde kendskab til i 1991. Kommissionen har ved sin bedømmelse tværtimod med rette taget hensyn til de ændringer, der indtrådte. I øvrigt ville Kommissionen, selv hvis det antages, at den i første omgang godkendte den støtte, der blev ydet ved afgørelserne fra 1991, i medfør af traktatens artikel 93, stk. 3, have haft ret til at undersøge dem på ny, efter at de var blevet ændret. I henhold til denne bestemmelse skal Kommissionen underrettes så betids om påtænkte ændringer af støtteforanstaltninger, at den kan fremsætte sine bemærkninger hertil. Selv hvis der ikke måtte have foreligget overkapacitet i motorkøretøjsindustrien i 1991, havde Kommissionen således principielt ret til at inddrage den overkapacitet, der viste sig fra 1993, i sin vurdering. Heraf følger, at sagsøgernes argumenter om på den ene side, at det er nødvendigt at foretage en undersøgelse ex ante, og på den anden side, at EF-rammebestemmelserne ikke kan anvendes, skal afvises i deres helhed.’ Parternes argumenter Ifølge appellanterne tilsidesatte Retten traktatens artikel 92, stk. 3, og artikel 93, da den fastslog, at den omtvistede støtte var underlagt en forpligtelse til særskilt anmeldelse, selv om den var del af det 19. rammeprogram, som var godkendt af Kommissionen ved skrivelse af 2. oktober 1990 til den tyske regering. Appellanterne har i denne forbindelse henvist til, at Kommissionen ved forskellige skrivelser har godkendt anvendelsen af loven om fællesprojektet og udvidelsen af de eksisterende regionalstøtteordninger til også at omfatte de nye delstater. Til trods for at Kommissionen i sine skrivelser har henvist til, at de tyske myndigheder ved gennemførelsen af støtteprogrammerne skulle tage hensyn til de fællesskabsretlige bestemmelser, der gælder i visse sektorer, herunder i motorkøretøjssektoren, har appellanterne hævdet, at EF-rammebestemmelserne fra januar til april 1991 ikke var en del af gældende fællesskabsret. EF-rammebestemmelserne gjaldt således kun i en toårsperiode, som udløb den 31. december 1990, og først i april 1991 blev bestemmelsernes forlængelse godkendt. Da der var tale om en formålstjenlig foranstaltning som omhandlet i traktatens artikel 93, stk. 1, kunne EF-rammebestemmelserne i deres affattelse efter forlængelsen ifølge appellanterne først anses for at være gyldige fra april 1991, altså efter datoen for tildeling af støtte den 22. marts 1991. Heraf følger, at den omtvistede støtte var omfattet af en af Kommissionen generelt godkendt støtteordning. Den pågældende støtte skal derfor kvalificeres som eksisterende støtte. Det følger heraf, at støtten ikke skulle anmeldes. Da der var tale om eksisterende støtte, skulle Kommissionen have begrænset sig til at kontrollere, at den individuelle støtte var omfattet af den generelle støtteordning, og at den opfyldte betingelserne i beslutningen om godkendelse af denne. Kommissionen har anført, at appellanternes argumentation delvist er uden relevans, delvist er forkert. Den har nærmere bestemt gjort gældende, at for det første var den ikke på tidspunktet for vedtagelsen af den anfægtede beslutning, den 26. juni 1996, forpligtet til at bygge på den faktiske og retlige situation i marts 1991. Selv hvis den burde have henholdt sig til denne situation, skulle den omtvistede støtte for det andet under alle omstændigheder have været anmeldt til den, og den kunne have kontrolleret støtten uden indskrænkninger. Hvis Kommissionen havde skullet lægge en dato til grund, hvor Forbundsrepublikken Tyskland endnu ikke havde accepteret anvendelsen af EF-rammebestemmelserne, ville dette for det tredje ikke have forhindret Kommissionen i at anvende disse dokumenter. Domstolens bemærkninger Appellanternes argumentation bygger på den antagelse, at eftersom EF-rammebestemmelserne ikke fandt anvendelse i perioden mellem januar og marts 1991, var der opnået godkendelse af den omtvistede støtte, der var omfattet af regionalstøtteordningen i henhold til det 19. rammeprogram. Henset til de forhold, som blev forelagt Retten, og som er nævnt i den appellerede doms præmis 204 og 205, kom den imidlertid til den konklusion, at selv hvis det antoges, at EF-rammebestemmelserne ikke fandt anvendelse, er støtte til motorkøretøjsindustrien ikke omfattet af godkendelsen af regionalstøtteordningen i henhold til det 19. rammeprogram. Som Domstolen har mindet om i nærværende doms præmis 102, udgør Rettens vurderinger af de faktiske omstændigheder ikke, medmindre de er gengivet forkert, et retsspørgsmål, der som sådant er underlagt Domstolens prøvelse. Det bemærkes, at det er uden at gengive de faktiske omstændigheder forkert, at Retten har fastslået, at den omtvistede støtte var underlagt et krav om forudgående anmeldelse til Kommissionen, således at den ikke kunne ydes, før proceduren var afsluttet med en endelig beslutning. Kommissionens godkendelse af regionalstøtteordningen i det 19. rammeprogram udelukkede under alle omstændigheder særligt støtte til motorkøretøjsindustrien fra dens anvendelsesområde. Således havde den tyske regering i øvrigt også forstået det, som det fremgår af henvisningen til det 19. rammeprogram i den appellerede doms præmis 7, der er citeret i nærværende doms præmis 6. Da godkendelsen ikke omfattede støtte til motorkøretøjsindustrien, skulle den omtvistede støtte herefter have været anmeldt enten i henhold til bestemmelserne i EF-rammebestemmelserne eller, hvis det antages, at disse ikke fandt anvendelse, i medfør af traktatens artikel 93, stk. 3. Det var således med rette, at Retten i den appellerede doms præmis 207 fandt, at den omtvistede støtte under alle omstændigheder var omfattet af pligten til forudgående anmeldelse til Kommissionen, og at den ikke kunne ydes, før proceduren var afsluttet med en endelig beslutning. Henset til, at spørgsmålet om, hvorvidt EF-rammebestemmelserne fandt anvendelse i perioden mellem januar og april 1991, ikke er relevant, og at de andre argumenter fremført af appellanterne har til formål at påvise, at disse bestemmelser ikke fandt anvendelse, skal fjerde anbringende herefter forkastes. Femte anbringende vedrørende konsekvenserne af den af Retten fastslåede delvise hævelse af sagen Retten har i den appellerede doms præmis 65 fastslået følgende: »Under retsmødet den 30. juni 1999 har [Volkswagen og VW Sachsen] nedlagt påstand om, at det fastslås, at sagen er blevet uden genstand, for så vidt den angår en påstand om annullation af artikel 2, første led, [i den anfægtede beslutning], hvori investeringsstøtten i form af særafskrivninger på investeringer erklæres for uforenelig med fællesmarkedet, og at procesreglementets artikel 87, stk. 6, i denne forbindelse finder anvendelse. Retten har ligeledes taget til efterretning, at denne begæring efter Kommissionens opfattelse skal forstås som en delvis hævelse af sagen, og at procesreglementets artikel 87, stk. 5, derfor skal anvendes.« I den appellerede doms præmis 309 bemærkede Retten: »I henhold til procesreglementets artikel 87, stk. 2, pålægges det den tabende part at betale sagens omkostninger, hvis der er nedlagt påstand herom. I henhold til procesreglementets artikel 87, stk. 5, pålægges det den part, som hæver sagen, at betale sagens omkostninger. I henhold til procesreglementets artikel 87, stk. 4, bærer medlemsstater, der er indtrådt i en sag, deres egne omkostninger. [...]« Punkt 1 i den appellerede doms konklusion lyder: »Det tages til efterretning, at [Volkswagen og VW Sachsen] har hævet sagen for så vidt angår påstanden om annullation af artikel 2, første led, [i den anfægtede beslutning].« Parternes argumenter Volkswagen og VW Sachsen har bestridt disse præmisser i den appellerede dom, da de havde anmodet Retten om at fastslå, at selv hvis de skulle vinde sagen, havde de ikke efterfølgende kunnet foretage særafskrivninger på grund af en ændring af den tyske skattelovgivning. De havde således faktisk anmodet Retten om at fastslå, at sagen bortfaldt på dette punkt, samtidig med at de begærede en afgørelse om sagens omkostninger i henhold til artikel 87, stk. 6, i Rettens procesreglement. Domstolens bemærkninger I så henseende er det tilstrækkeligt at bemærke, at når alle de øvrige anbringender under en appelsag forkastes, er det fast retspraksis, at en påstand om, at Rettens afgørelse vedrørende sagsomkostningerne er retsstridig, må afvises i medfør af artikel 51, stk. 2, i EF-statutten for Domstolen. Ifølge denne bestemmelse kan der ikke iværksættes appel alene til forandring af afgørelser om sagsomkostningerne eller disses størrelse (jf. bl.a. dom af 14.9.1995, sag C-396/93 P, Henrichs mod Kommissionen, Sml. I, s. 2611, præmis 65 og 66, og af 12.7.2001, forenede sager C-302/99 P og C-308/99 P, Kommissionen og Frankrig mod TF1, Sml. I, s. 5603, præmis 31). Herefter kan femte anbringende ikke tiltrædes. Det fremgår af ovenstående, at samtlige anbringender forkastes, hvorfor appellerne må forkastes. Sagens omkostninger I henhold til procesreglementets artikel 69, stk. 2, som ifølge procesreglementets artikel 118 finder tilsvarende anvendelse i appelsager, pålægges det den tabende part at betale sagens omkostninger, hvis der er nedlagt påstand herom. Da Kommissionen har nedlagt påstand om, at Freistaat Sachsen, Volkswagen og VW Sachsen tilpligtes at betale sagens omkostninger, og sidstnævnte parter har tabt sagen, bør det pålægges dem at betale sagens omkostninger. I henhold til procesreglementets artikel 69, stk. 4, som ifølge procesreglementets artikel 118 ligeledes finder tilsvarende anvendelse i appelsager, bærer medlemsstater og institutioner, der er indtrådt i en sag, deres egne omkostninger. I overensstemmelse hermed bør Forbundsrepublikken Tyskland bære sine egne omkostninger. På grundlag af disse præmisser DOMSTOLEN 1) Appellerne forkastes. 2) Freistaat Sachsen betaler omkostningerne i sag C-57/00 P. 3) Volkswagen AG og Volkswagen Sachsen GmbH betaler omkostningerne i sag C-61/00 P. 4) Forbundsrepublikken Tyskland bærer sine egne omkostninger. Rodríguez Iglesias Puissochet Wathelet Schintgen Timmermans Edward Jann Skouris Macken von Bahr Cunha Rodrigues Afsagt i offentligt retsmøde i Luxembourg den 30. september 2003. R. Grass G.C. Rodríguez Iglesias Justitssekretær Præsident – Processprog: tysk.

62019CJ0629

es

La petición de decisión prejudicial tiene por objeto la interpretación de los artículos 2, apartado 2, letra a), 3, punto 1, 5, apartado 1, y 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98/CE del Parlamento Europeo y del Consejo, de 19 de noviembre de 2008, sobre los residuos y por la que se derogan determinadas Directivas ( DO 2008, L 312, p. 3 ). Esta petición se ha presentado en el contexto de un litigio entre Sappi Austria Produktions-GmbH & Co. KG (en lo sucesivo, «Sappi») y la Wasserverband «Region Gratkorn-Gratwein» (Mancomunidad de Aguas de la Región de Gratkorn-Gratwein, Austria; en lo sucesivo, «Wasserverband»), por una parte, y el Landeshauptmann von Steiermark (Presidente del Land de Estiria, Austria; en lo sucesivo, «Administración regional»), por otra, en relación con una decisión de esta última por la que se declara que las modificaciones relativas a las instalaciones industriales de Sappi y de la Wasserverband, ubicadas en el mismo lugar, deben someterse a la obligación de autorización previa. Marco jurídico Derecho de la Unión La Directiva 75/442/CEE del Consejo, de 15 de julio de 1975, relativa a los residuos ( DO 1975, L 194, p. 39 ; EE 15/01, p. 129), en su versión modificada por la Directiva 91/156/CEE del Consejo, de 18 de marzo de 1991 ( DO 1991, L 78, p. 32 ) (en lo sucesivo, «Directiva 75/442»), tenía como objetivo esencial la protección de la salud del hombre y del medio ambiente contra los efectos perjudiciales causados por la recogida, el transporte, el tratamiento, el almacenamiento y el depósito de los residuos. La Directiva 75/442 fue codificada por la Directiva 2006/12/CE del Parlamento Europeo y del Consejo, de 5 de abril de 2006, relativa a los residuos ( DO 2006, L 114, p. 9 ), la cual fue, posteriormente, derogada y sustituida por la Directiva 2008/98. Los artículos 4, 8 y 9 de la Directiva 75/442 se reprodujeron, en esencia, en los artículos 13 y 36, apartado 1, y en los artículos 15 y 23 de la Directiva 2008/98. El capítulo I de la Directiva 2008/98, titulado «Objeto, ámbito de aplicación y definiciones», comprende los artículos 1 a 7 de la misma. El artículo 1 de esta Directiva tiene el siguiente tenor: «La presente Directiva establece medidas destinadas a proteger el medio ambiente y la salud humana mediante la prevención o la reducción de los impactos adversos de la generación y gestión de los residuos, la reducción de los impactos globales del uso de los recursos y la mejora de la eficacia de dicho uso.» El artículo 2, apartado 2, letra a), de dicha Directiva dispone: «Queda excluido lo siguiente del ámbito de aplicación de la presente Directiva en la medida en que ya está cubierto por otra normativa comunitaria: a) aguas residuales; […]». El artículo 3 de esa Directiva, con la rúbrica «Definiciones», establece: «A efectos de la presente Directiva se entiende por: 1) “residuo”: cualquier sustancia u objeto del cual su poseedor se desprenda o tenga la intención o la obligación de desprenderse; […] 15) “valorización”: cualquier operación cuyo resultado principal sea que el residuo sirva a una finalidad útil al sustituir a otros materiales que de otro modo se habrían utilizado para cumplir una función particular, o que el residuo sea preparado para cumplir esa función, en la instalación o en la economía en general. En el anexo II se recoge una lista no exhaustiva de operaciones de valorización; […]». El artículo 5 de la Directiva 2008/98, bajo la rúbrica «Subproductos», enuncia: «1.   Una sustancia u objeto resultante de un proceso de producción cuya finalidad primaria no sea la producción de esa sustancia u objeto puede ser considerada como subproducto y no como residuo con arreglo al artículo 3, punto 1, únicamente si se cumplen las siguientes condiciones: a) es seguro que la sustancia u objeto va a ser utilizado ulteriormente; b) la sustancia u objeto puede utilizarse directamente sin tener que someterse a una transformación ulterior distinta de la práctica industrial normal; c) la sustancia u objeto se produce como parte integrante de un proceso de producción; y d) el uso ulterior es legal, es decir la sustancia u objeto cumple todos los requisitos pertinentes para la aplicación específica relativos a los productos y a la protección del medio ambiente y de la salud, y no producirá impactos generales adversos para el medio ambiente o la salud humana. […]» Con arreglo al artículo 6 de la citada Directiva, que lleva por título «Fin de la condición de residuo»: «1.   Determinados residuos específicos dejarán de ser residuos, en el sentido en que se definen en el artículo 3, punto 1, cuando hayan sido sometidos a una operación, incluido el reciclado, de valorización y cumplan los criterios específicos que se elaboren, con arreglo a las condiciones siguientes: a) la sustancia u objeto se usa normalmente para finalidades específicas; b) existe un mercado o una demanda para dicha sustancia u objeto; c) la sustancia u objeto satisface los requisitos técnicos para las finalidades específicas, y cumple la legislación existente y las normas aplicables a los productos; y d) el uso de la sustancia u objeto no generará impactos adversos globales para el medio ambiente o la salud. Los criterios incluirán valores límite para las sustancias contaminantes cuando sea necesario y deberán tener en cuenta todo posible efecto medioambiental nocivo de la sustancia u objeto. […]» Derecho austriaco Las disposiciones pertinentes de la Abfallwirtschaftsgesetz de 2002 (Ley Federal de Gestión de Residuos de 2002; en lo sucesivo, «AWG 2002») que transponen la Directiva 2008/98 tienen el siguiente tenor: «Definiciones Artículo 2 (1): A efectos de la presente Ley, son residuos los bienes muebles: 1. de los cuales su poseedor tenga la intención de desprenderse o de los que ya se ha desprendido, o 2. cuya recogida, almacenamiento, transporte y tratamiento como residuos sean necesarios para no perjudicar el interés público (artículo 1, apartado 3). […] (3a): Una sustancia u objeto resultante de un proceso de producción cuya finalidad primaria no sea la producción de esa sustancia u objeto puede ser considerado como subproducto y no como residuo únicamente si se cumplen las siguientes condiciones: 1. es seguro que la sustancia u objeto va a ser utilizado ulteriormente; 2. la sustancia u objeto puede utilizarse directamente sin tener que someterse a una transformación ulterior distinta de la práctica industrial normal; 3. la sustancia u objeto se produce como parte integrante de un proceso de producción; y 4. el uso ulterior es legal, en particular la sustancia u objeto puede utilizarse de forma segura para los fines razonables previstos, ningún bien protegido (véase el artículo 1, apartado 3) se ve perjudicado por el uso y se cumplen todas las disposiciones legales pertinentes. […] Exclusiones del ámbito de aplicación Artículo 3 (1): No se considerarán residuos a los efectos de la presente Ley: 1. las aguas residuales, incluidas las demás aguas que se relacionan en el artículo 1, apartados 1, puntos 1 a 4 y 6, y 2, del Verordnung über die allgemeine Begrenzung von Abwasseremissionen in Fließgewässer und öffentliche Kanalisationen (Reglamento sobre la limitación general del vertido de aguas residuales en los ríos y las canalizaciones públicas; BGBl. n. o 186/1996). […] Fin de la condición de residuo Artículo 5 (1): Salvo disposición en contrario de un reglamento adoptado con arreglo al apartado 2 o de un reglamento adoptado con arreglo al artículo 6, apartado 2, de la Directiva 2008/98, se considerará que las sustancias existentes son residuos hasta que ellas mismas o las sustancias que se obtienen directamente de ellas se utilicen como sustituto de materias primas o de productos obtenidos a partir de materias primas primarias. En caso de preparación para la reutilización en el sentido del artículo 2, apartado 5, punto 6, el fin de la condición de residuo tendrá lugar cuando concluya dicha operación de valorización. […] Decisiones declarativas Artículo 6 […]: (6)   A petición de un promotor o del Umweltanwalt [(Defensor del Medio Ambiente, Austria)] o de oficio, el Landeshauptmann [(Presidente del Land)] deberá declarar en tres meses si: 1. una instalación está sometida a la obligación de obtener autorización de conformidad con el artículo 37, apartados 1 o 3, o de conformidad con el artículo 52, o bien si existe una excepción en virtud del artículo 37, apartado 2, […] 3. la modificación de una instalación de tratamiento está sometida a la obligación de obtener autorización de conformidad con el artículo 37, apartados 1 o 3, o si está sometida a la obligación de comunicación prevista en el artículo 37, apartado 4. […]» Litigio principal y cuestiones prejudiciales Sappi gestiona en Gratkorn (Austria) una gran instalación industrial de producción de papel y celulosa. En ese emplazamiento se halla también una estación depuradora, gestionada conjuntamente por Sappi y por la Wasserverband, que trata las aguas residuales procedentes de la fabricación de papel y celulosa y las aguas residuales urbanas. Con ocasión del tratamiento de esas aguas residuales, al que obliga el Derecho nacional, se producen los lodos de depuración controvertidos en el litigio principal. Por tanto, estos lodos están constituidos simultáneamente por sustancias procedentes de aguas residuales industriales y por sustancias procedentes de aguas residuales urbanas. Los lodos de depuración que se forman de este modo en la estación depuradora son incinerados después en una caldera de Sappi y en una incineradora de residuos marginales gestionada por la Wasserverband. El vapor recuperado a efectos de la valorización energética alimenta la producción del papel y de la celulosa. La Administración regional declaró, tras un procedimiento de investigación minucioso con arreglo al artículo 6, apartado 6, de la AWG 2002, que las modificaciones llevadas a cabo en la caldera de Sappi y en la incineradora de residuos marginales propiedad de la Wasserverband, también ubicada en Gratkorn, estaban sometidas a la obligación de obtener autorización. Dicha administración consideró, en efecto, que los lodos de depuración destinados a la incineración procedían en su mayor parte —concretamente en torno al 97 %— de un proceso de producción de papel, y que, para esa parte, cabe admitir que tienen la condición de «subproducto» en el sentido del artículo 2, apartado 3a, de la AWG 2002. Sin embargo, estimó que no sucede así con la parte de los lodos de depuración producidos durante el tratamiento de las aguas residuales urbanas. En su opinión, esos lodos de depuración siguen siendo residuos. Dado que, según la jurisprudencia del Verwaltungsgerichtshof (Tribunal Supremo de lo Contencioso-Administrativo, Austria), no existe umbral de minimis para calificar a una sustancia de «residuo», la Administración regional estimó que se ha de partir del principio de que todos los lodos de depuración incinerados en las instalaciones industriales de Sappi y de la Wasserverband deben calificarse de «residuo» en el sentido del artículo 2, apartado 1, de la AWG 2002. Sappi y la Wasserverband recurrieron esa decisión ante el tribunal remitente. Mediante sentencia de 19 de diciembre de 2016, dicho tribunal estimó el recurso de Sappi y de la Wasserverband. El Verwaltungsgerichtshof (Tribunal Supremo de lo Contencioso-Administrativo), ante el que se interpuso un recurso de casación contra dicha sentencia, anuló esta mediante sentencia de 27 de febrero de 2019 y devolvió el asunto al tribunal remitente. El Verwaltungsgerichtshof (Tribunal Supremo de lo Contencioso-Administrativo) observa que el artículo 2, apartado 3a, de la AWG 2002 establece, de conformidad con el artículo 5 de la Directiva 2008/98, las condiciones que se han de cumplir para que una sustancia u objeto que sea efectivamente el resultado de un proceso de fabricación, pero que no sea su objetivo principal, pueda ser calificada de «subproducto» y no de «residuo». De esta disposición se deduce que debe tratarse de una sustancia u objeto generado durante un proceso de producción. El tribunal remitente se pregunta si, como consideró el Verwaltungsgerichtshof (Tribunal Supremo de lo Contencioso-Administrativo), los lodos de depuración resultantes del tratamiento conjunto de las aguas residuales de origen industrial y municipal son «residuo» en el sentido del Derecho de la Unión. Dicho tribunal subraya que, si la depuración de las aguas residuales no se enmarcase en un proceso de producción, no se cumpliría una de las condiciones que determinan la existencia de subproductos. El tribunal remitente señala, no obstante, que el añadido de los lodos de depuración sirviéndose de un sistema automatizado cerrado tiene lugar dentro de la empresa, que los lodos de depuración se utilizan íntegramente y que dicho procedimiento no genera ningún peligro para el medio ambiente y la salud humana. Además, esta forma de proceder persigue el objetivo de prevenir la generación de residuos y sustituir el uso de materias fósiles. En estas circunstancias, el Landesverwaltungsgericht Steiermark (Tribunal Regional de lo Contencioso-Administrativo de Estiria, Austria) decidió suspender el procedimiento y plantear al Tribunal de Justicia las siguientes cuestiones prejudiciales: «1) Habida cuenta de la excepción prevista en el artículo 2, apartado 2, letra a), de la Directiva 2008/98, en relación con la Directiva 91/271/CEE del Consejo, de 21 de mayo de 1991, sobre el tratamiento de las aguas residuales urbanas ( DO 1991, L 135, p. 40 ), o con la Directiva sobre los lodos de depuración, en su versión resultante del Reglamento (CE) n. o 1137/2008 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 22 de octubre de 2008, [por el que se adaptan a la Decisión 1999/468/CE del Consejo determinados actos sujetos al procedimiento establecido en el artículo 251 del Tratado, en lo que se refiere al procedimiento de reglamentación con control — Adaptación al procedimiento de reglamentación con control — Primera parte ( DO 2008, L 311, p. 1 )], ¿deben considerarse residuos los lodos de depuración? 2) En caso de respuesta afirmativa a la primera cuestión prejudicial: ¿Permite el artículo 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98 […] clasificar una sustancia como “subproducto”, en el sentido del concepto de “residuo” con arreglo al Derecho de la Unión, cuando, por razones productivas técnicas, se añade a dicha sustancia un pequeño porcentaje de otras sustancias que, de otro modo, tendrían que considerarse residuos, si ello no tiene ningún efecto en la composición de la sustancia en su conjunto y ofrece una ventaja significativa para el medio ambiente?» Sobre la admisibilidad de las cuestiones prejudiciales En sus observaciones escritas, el Gobierno austriaco alega que la petición de decisión prejudicial es manifiestamente inadmisible. En primer término, sostiene que no es necesario responder a la primera cuestión prejudicial. El objeto del procedimiento principal es saber si los lodos de depuración son «residuos», en el sentido del artículo 3, punto 1, de la Directiva 2008/98, en su caso en relación con sus artículos 5 y 6. Pues bien, la primera cuestión prejudicial se refiere al artículo 2, apartado 2, letra a), de dicha Directiva. Dado que los lodos de depuración no son un elemento integrante de las aguas residuales, estima que es evidente que esta disposición no tiene relación alguna con el objeto del procedimiento principal y la cuestión es, por tanto, hipotética. En segundo término, los motivos por los que el tribunal remitente alberga dudas sobre la interpretación de esta disposición no se desprenden de la exposición de motivos. Considera que dicho tribunal se pregunta únicamente sobre la conformidad del artículo 2, apartados 1 y 3a, de la AWG 2002 con el Derecho de la Unión y sobre la conformidad de la interpretación que se ha hecho del mismo. Ahora bien, estas disposiciones no transponen el artículo 2, apartado 2, letra a), sino los artículos 3, punto 1, y 5 de la Directiva 2008/98. Estima que, en realidad, el tribunal remitente no solicita interpretar el artículo 6, sino el artículo 5 de la Directiva 2008/98. Sin embargo, la concurrencia de los criterios para calificar a una sustancia de «subproducto» supone que no existe ningún residuo. Por último, el citado tribunal no expresa sus dudas en cuanto a la interpretación del artículo 6 de esta Directiva, sino que se limita a criticar, genéricamente, que no se «promueva la jerarquía de los residuos» en el litigio principal y no plantea cuestiones de Derecho de la Unión que no hayan sido aún resueltas. A este respecto, es preciso recordar que, según reiterada jurisprudencia del Tribunal de Justicia, el artículo 267 TFUE confiere a los tribunales nacionales la más amplia facultad para dirigirse al Tribunal de Justicia si consideran que un asunto pendiente ante ellos plantea cuestiones que exigen la interpretación de disposiciones del Derecho de la Unión necesarias para la resolución del litigio del que conocen, y pueden ejercer dicha facultad en cualquier fase del procedimiento que estimen apropiada (sentencia de 26 de junio de 2019, Addiko Bank, C‑407/18 , EU:C:2019:537 , apartado y jurisprudencia citada). Asimismo, el Tribunal de Justicia ha recordado reiteradamente que las cuestiones prejudiciales planteadas por los tribunales nacionales que se refieran al Derecho de la Unión gozan de una presunción de pertinencia. Por tanto, el Tribunal de Justicia solo puede negarse a pronunciarse sobre tales cuestiones cuando resulte evidente que la interpretación de una norma de la Unión que se solicita carece de relación alguna con la realidad o con el objeto del litigio principal, cuando el problema sea de naturaleza hipotética o, también, cuando el Tribunal de Justicia no disponga de los elementos de hecho o de Derecho necesarios para dar una respuesta útil a las cuestiones planteadas (sentencias de 10 de diciembre de 2018, Wightman y otros, C‑621/18 , EU:C:2018:999 , apartado , y de 26 de junio de 2019, Addiko Bank, C‑407/18 , EU:C:2019:537 , apartado ). Sin embargo, no ocurre así en el caso de autos. Por una parte, procede señalar que la sustancia controvertida en el litigio principal está constituida por lodos de depuración procedentes del tratamiento de las aguas residuales de la estación depuradora gestionada por Sappi y por la Wasserverband. Sin embargo, en determinadas circunstancias, el artículo 2 de la Directiva 2008/98 excluye las aguas residuales del ámbito de aplicación de esta Directiva. Por tanto, el hecho de que el tribunal remitente pregunte al Tribunal de Justicia sobre la interpretación de dicho artículo guarda relación con el objeto del litigio principal. Por otra parte, las cuestiones prejudiciales planteadas se refieren a la calificación de tales lodos como «residuo» o «subproducto», lo que conlleva consecuencias jurídicas precisas y está claramente relacionado con el litigio principal. Pues bien, mediante su segunda cuestión prejudicial, el tribunal remitente pretende que se dilucide, en esencia, si se cumplen todas las condiciones que figuran en los artículos 5, apartado 1, o 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98. Para ello, dicho tribunal ha expuesto suficientes elementos de hecho y de Derecho como para que el Tribunal de Justicia pueda responder a esta cuestión prejudicial de manera útil. De ello resulta que la presente petición de decisión prejudicial es admisible. Sobre las cuestiones prejudiciales Mediante sus cuestiones prejudiciales, que procede examinar conjuntamente, el tribunal remitente pregunta, en esencia, si los artículos 2, apartado 2, letra a), 3, punto 1, 5, apartado 1, y 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98 deben interpretarse en el sentido de que los lodos de depuración producidos con ocasión del tratamiento conjunto, en una estación depuradora, de aguas residuales de origen industrial y residencial o municipal, incinerados en una incineradora de residuos marginales a efectos de una valorización energética mediante producción de vapor, deben calificarse de «residuos». Hay que examinar, en primer lugar, si las sustancias controvertidas en el litigio principal están comprendidas en el ámbito de aplicación de la Directiva 2008/98. El artículo 2, apartado 2, letra a), de la Directiva 2008/98 excluye de su ámbito de aplicación las aguas residuales, a excepción de los residuos líquidos, si bien siempre que dichas aguas residuales estén cubiertas por «otra normativa [del Derecho de la Unión]». El legislador de la Unión quiso así expresamente que las aguas residuales fueran calificadas de «residuos», en el sentido de dicha Directiva, pero estableciendo al mismo tiempo que, bajo determinadas condiciones, dichos residuos pudieran salir de su ámbito de aplicación y regirse por otra normativa (véase, por analogía, por lo que respecta al artículo 2, apartado 1, de la Directiva 75/442, la sentencia de 10 de mayo de 2007, Thames Water Utilities, C‑252/05 , EU:C:2007:276 , apartado ). Para poder ser considerada «otra normativa [del Derecho de la Unión]» a efectos del artículo 2, apartado 2, letra a), de la Directiva 2008/98, la normativa de que se trate no debe limitarse a regular una sustancia concreta, sino que debe contener disposiciones precisas que rijan su gestión como residuo, en el sentido del artículo 3, punto 1, de la Directiva 2008/98. En caso contrario, la gestión de los residuos de que se trate no estaría regulada ni por esta Directiva, ni por otra Directiva, ni por una legislación nacional, lo cual sería contrario tanto al tenor del artículo 2, apartado 2, de la citada Directiva como a la propia finalidad de la normativa de la Unión en materia de residuos (véase, por analogía, por lo que respecta al artículo 2, apartado 1, de la Directiva 75/442, la sentencia de 10 de mayo de 2007, Thames Water Utilities, C‑252/05 , EU:C:2007:276 , apartado y jurisprudencia citada). De lo anterior se deduce que, para poder tener la consideración de «otra normativa [del Derecho de la Unión]» a efectos del artículo 2, apartado 2, de la Directiva 2008/98, la normativa de la Unión debe contener disposiciones precisas que regulen la gestión de los residuos y garantizar un nivel de protección al menos equivalente al que exige dicha Directiva (véase, en este sentido, la sentencia de 10 de mayo de 2007, Thames Water Utilities, C‑252/05 , EU:C:2007:276 , apartado y jurisprudencia citada). Sin embargo, la Directiva 91/271 no garantiza tal nivel de protección. Si bien regula la recogida, el tratamiento y el vertido de las aguas residuales, no contiene disposiciones precisas en cuanto a la gestión de los lodos de depuración. En consecuencia, no cabe considerar que la Directiva 91/271 regule la gestión de dichos lodos y garantice un nivel de protección por lo menos equivalente al que exige la Directiva 2008/98 (véase, por analogía, la sentencia de 10 de mayo de 2007, Thames Water Utilities, C‑252/05 , EU:C:2007:276 , apartado ). Por lo que respecta a la Directiva 86/278/CEE del Consejo, de 12 de junio de 1986, relativa a la protección del medio ambiente y, en particular, de los suelos, en la utilización de los lodos de depuradora en agricultura ( DO 1986, L 181, p. 6 ), mencionada tanto por el tribunal remitente como por las partes en el litigio principal, como se desprende tanto de su propio título como de su artículo 1, regula únicamente la utilización de los lodos de depuradora en agricultura. Por tanto, esta Directiva no es pertinente para calificar los lodos de depuración incinerados en una incineradora de residuos marginales a efectos de una valorización energética mediante producción de vapor, sin relación con las actividades agrícolas. En consecuencia, hay que declarar que esas aguas residuales no están excluidas del ámbito de aplicación de la Directiva 2008/98. Lo mismo ocurre con los lodos de depuración controvertidos en el litigio principal, producidos con ocasión del tratamiento de las citadas aguas residuales, ya que los lodos de depuración no figuran entre las sustancias y objetos que cabe excluir, con arreglo al artículo 2, apartado 2, de dicha Directiva, del ámbito de aplicación de esta. En segundo lugar, hay que determinar si los lodos de depuración controvertidos en el litigio principal son un «residuo», en el sentido del artículo 3, punto 1, de la Directiva 2008/98. Procede recordar que esta disposición define el concepto de «residuo» como cualquier sustancia u objeto del cual su poseedor se desprenda o tenga la intención o la obligación de desprenderse. Conforme a reiterada jurisprudencia del Tribunal de Justicia, la calificación de «residuo» depende sobre todo del comportamiento del poseedor y del significado del término «desprenderse» (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartado y jurisprudencia citada). También cabe extraer de reiterada jurisprudencia del Tribunal de Justicia que la expresión «desprenderse» debe interpretarse teniendo en cuenta el objetivo de la Directiva 2008/98 —el cual, a tenor del considerando 6 de esta, consiste en reducir al mínimo los efectos negativos de la generación y la gestión de los residuos para la salud humana y el medio ambiente— y el artículo 191 TFUE, apartado 2, que dispone que la política de la Unión en el ámbito del medio ambiente tiene como objetivo alcanzar un nivel de protección elevado y se basa, en particular, en los principios de cautela y de acción preventiva. De ello resulta que la expresión «desprenderse» y, por tanto, el concepto de «residuo», en el sentido del artículo 3, punto 1, de la Directiva 2008/98, no pueden interpretarse de manera restrictiva (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartado y jurisprudencia citada). Además, de las disposiciones de esta Directiva se sigue que el término «desprenderse» engloba al mismo tiempo la «valorización» y la «eliminación» de una sustancia o de un objeto, en el sentido del artículo 3, puntos 15 y 19, de dicha Directiva (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartado y jurisprudencia citada). Más concretamente, la existencia de un «residuo», en el sentido de la Directiva 2008/98, debe comprobarse en función del conjunto de las circunstancias, teniendo en cuenta el objetivo de esta Directiva y garantizando que no se menoscabe su eficacia. Por lo tanto, determinadas circunstancias pueden constituir indicios de la existencia de una acción, de una intención o de una obligación de desprenderse de una sustancia o de un objeto a efectos del artículo 3, punto 1, de la Directiva 2008/98 (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartados y ). Entre las circunstancias que pueden constituir tales indicios figura el hecho de que la sustancia utilizada sea un residuo de producción o de consumo, concretamente un producto que no ha sido buscado como tal (véanse, en este sentido, las sentencias de 24 de junio de 2008, Commune de Mesquer, C‑188/07 , EU:C:2008:359 , apartado , y de 3 de octubre de 2013, Brady, C‑113/12 , EU:C:2013:627 , apartado ). A este respecto, puede constituir también un indicio de este tipo el hecho de que la sustancia considerada sea un residuo de producción cuya eventual utilización deba realizarse con especiales medidas de precaución en razón del peligro que entraña para el medio ambiente su composición (sentencia de 3 de octubre de 2013, Brady, C‑113/12 , EU:C:2013:627 , apartado y jurisprudencia citada). De la jurisprudencia del Tribunal de Justicia resulta también que el método de tratamiento o la forma de utilización de una sustancia no resultan determinantes para la calificación o no de dicha sustancia como «residuo» y que el concepto de «residuo» no excluye las sustancias ni los objetos susceptibles de reutilización económica. El sistema de vigilancia y de gestión establecido por la Directiva 2008/98 comprende todos los objetos y sustancias de los que se desprenda el propietario, aunque tengan un valor comercial y se recojan con fines comerciales a efectos de reciclado, recuperación o reutilización (véanse, en este sentido, las sentencias de 24 de junio de 2008, Commune de Mesquer, C‑188/07 , EU:C:2008:359 , apartado , y de 3 de octubre de 2013, Brady, C‑113/12 , EU:C:2013:627 , apartado y jurisprudencia citada). Debe prestarse además una especial atención a la circunstancia de que el objeto o la sustancia en cuestión no tenga o haya dejado de tener utilidad para su poseedor, de manera que constituya una carga de la que dicho poseedor procure desprenderse. Si en efecto es así, existe un riesgo de que el citado poseedor se desprenda del objeto o de la sustancia de una manera que pueda ser perjudicial para el medio ambiente, en particular procediendo a su abandono o a su vertido o eliminación de manera incontrolada. Al estar comprendido en el concepto de «residuo», en el sentido de la Directiva 2008/98, el objeto o sustancia está sometido a las disposiciones de dicha Directiva, lo que implica que deberá valorizarse o eliminarse sin poner en peligro la salud humana y sin utilizar procedimientos ni métodos que puedan perjudicar al medio ambiente (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartado ). A este respecto, el grado de probabilidad de reutilizar un bien, una sustancia o un producto sin una operación de transformación previa es un criterio pertinente a fin de apreciar si constituye o no un residuo en el sentido de la Directiva 2008/98. Si, más allá de la mera posibilidad de reutilizar el bien, la sustancia o el producto en cuestión, existe un interés económico para el poseedor en hacerlo, la probabilidad de dicha reutilización es mayor. Si así sucede, el bien, la sustancia o el producto de que se trate ya no puede ser considerado como una carga de la que el poseedor quiere «desprenderse», sino como un auténtico producto (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartado y jurisprudencia citada). Del mismo modo, en determinadas circunstancias, un bien, un material o una materia prima que resulta de un proceso de fabricación o de extracción que no está destinado principalmente a producirlo puede constituir no un residuo, sino un subproducto del que el poseedor no desea «desprenderse» en el sentido del artículo 3, punto 1, de la Directiva 2008/98, sino que tiene la intención de explotar o comercializar —incluso, en su caso, para las necesidades de otros operadores económicos distintos del que lo ha producido—, en circunstancias que le sean ventajosas, en un proceso ulterior, siempre que esta reutilización no solo sea posible, sino segura, sin transformación previa, y sin solución de continuidad del proceso de producción (sentencia de 3 de octubre de 2013, Brady, C‑113/12 , EU:C:2013:627 , apartado y jurisprudencia citada). En efecto, no estaría justificado en modo alguno someter bienes, sustancias o productos que el poseedor pretende explotar o comercializar en circunstancias ventajosas con independencia de cualquier operación de valorización a las exigencias de la Directiva 2008/98, que tienen el objetivo de garantizar que las operaciones de valorización y de eliminación de residuos se realicen sin poner en peligro la salud humana y sin utilizar procedimientos ni métodos que puedan perjudicar al medio ambiente. No obstante, habida cuenta de la obligación de proceder a una interpretación amplia del concepto de «residuo», solo cabe considerar las situaciones en las que la reutilización del bien o de la sustancia en cuestión no solo sea posible, sino segura, sin que sea necesario recurrir previamente a uno de los procedimientos de valorización de residuos previstos en el anexo II de la Directiva 2008/98, circunstancia que corresponde comprobar al órgano jurisdiccional remitente (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartado y jurisprudencia citada). Corresponde, en definitiva, al órgano jurisdiccional remitente, único competente para apreciar los hechos del litigio del que conoce, comprobar si el poseedor del objeto o la sustancia en cuestión tenía efectivamente la intención de «desprenderse» de él, teniendo en cuenta el conjunto de circunstancias del caso de autos, garantizando al mismo tiempo que se cumpla el objetivo perseguido por la Directiva 2008/98. Dicho esto, corresponde al Tribunal de Justicia facilitar a dicho órgano jurisdiccional toda indicación útil para resolver el litigio del que conoce (sentencia de 4 de julio de 2019, Tronex, C‑624/17 , EU:C:2019:564 , apartado y jurisprudencia citada). En el caso de autos, el objeto del procedimiento principal es saber si los lodos de depuración procedentes de la estación depuradora de aguas residuales gestionada conjuntamente por Sappi y por la Wasserverband deben calificarse de «residuo» y si, por lo tanto, su incineración se rige por las disposiciones aplicables a los residuos. En su caso, con arreglo al Derecho nacional, habría que someter las modificaciones llevadas a cabo en la caldera de Sappi y en la incineradora de residuos marginales que posee la Wasserverband a una obligación de autorización. Sappi sostiene que no es este el caso, ya que los lodos de depuración controvertidos en el litigio principal se componen en casi un 100 % de residuos vegetales, proceden de un proceso de producción de papel y celulosa, se integran desde el diseño de la instalación y se utilizan a efectos de la valorización energética en la producción de papel. De este modo, proporcionan una ventaja económica importante a dicha empresa. Como consecuencia del ciclo cerrado de uso, que incluye un transporte, 24 horas al día, mediante cintas transportadoras, no existe ninguna sustancia de la cual el poseedor desee desprenderse. Por otra parte, de la resolución de remisión se desprende que dichos lodos de depuración se producen con ocasión del tratamiento conjunto de las aguas residuales de origen industrial y, en una pequeña proporción, de origen residencial o municipal en la estación depuradora, y se utilizan, tras un secado mecánico, en una incineradora de residuos marginales a efectos de una valorización energética mediante producción de vapor, en el proceso de producción de Sappi. Debido a esta reintegración de los lodos de depuración en el sistema y a su incineración permanente y continua, neutra en términos de emisiones, para producir vapor en el proceso de fabricación de papel, el tribunal remitente considera que dichos lodos se reutilizan de manera constante, inmediata y segura. Como se desprende de la jurisprudencia recordada en los apartados 41 y 42 de la presente sentencia, el concepto de «residuo» se define como cualquier sustancia u objeto del cual su poseedor se desprenda o tenga la intención o la obligación de desprenderse. A este respecto, procede señalar que el hecho de que, en la estación depuradora, se añada únicamente una pequeña proporción de aguas residuales urbanas a las aguas residuales procedentes de la producción de papel y celulosa es irrelevante a efectos de determinar si los lodos de depuración resultantes del tratamiento conjunto de esas aguas residuales constituyen o no un «residuo». Esta interpretación es la única que garantiza la observancia de los objetivos de reducir al mínimo los efectos negativos de la generación y la gestión de los residuos para la salud humana y el medio ambiente a la que se refiere la Directiva 2008/98. En efecto, en tal supuesto, las aguas residuales procedentes de la producción de papel y celulosa no pueden separarse de las aguas residuales de origen residencial o municipal y únicamente pueden valorizarse o eliminarse si son también objeto de las necesarias operaciones de tratamiento exigidas por el Derecho nacional. Pues bien, es pacífico que las aguas residuales de origen residencial o municipal deben ser consideradas sustancias de las cuales su poseedor se ha desprendido. De lo anterior resulta que, sin perjuicio de las comprobaciones que corresponde efectuar al tribunal remitente, hay que considerar que las aguas residuales controvertidas en el litigio principal son sustancias de las cuales el poseedor desea desprenderse, lo que conlleva su calificación como «residuos» en el sentido de la Directiva 2008/98. Según las indicaciones que figuran en los autos remitidos al Tribunal de Justicia, la depuración de esas aguas residuales constituye un procedimiento de tratamiento impuesto por la normativa nacional en materia de gestión del agua con carácter previo al vertido de aguas residuales a los ríos, puesto que en ellos solo se pueden verter sustancias no nocivas. A este respecto, de los datos de dichos autos se desprende que, en función del tipo de aguas residuales y del proceso de tratamiento, los lodos de depuración pueden contener determinadas sustancias nocivas, como gérmenes patógenos o metales pesados, que presentan un riesgo para el medio ambiente y para la salud humana y animal. Por lo que respecta a los lodos de depuración controvertidos en el litigio principal, es pacífico que son un residuo procedente del tratamiento de aguas residuales. Este dato constituye, como se desprende de la jurisprudencia recordada en los apartados 46 y 47 de la presente sentencia, un indicio de que se mantiene la condición de residuo. No obstante, consta que el tribunal remitente considera que, antes incluso de su incineración, los lodos de depuración ya no pueden ser calificados de «residuos». Procede recordar a este respecto que el artículo 6, apartado 1, párrafo primero, de la Directiva 2008/98 establece las condiciones que deben cumplir los criterios específicos que permiten determinar qué residuos dejarán de ser «residuos», en el sentido en que se definen en el artículo 3, punto 1, de dicha Directiva, cuando hayan sido sometidos a una operación de valorización o de reciclado. En la valorización de residuos debe garantizarse un alto nivel de protección de la salud humana y del medio ambiente. En particular, la valorización de los lodos de depuración implica determinados riesgos para el medio ambiente y para la salud humana, especialmente relacionados con la presencia potencial de sustancias peligrosas (véase, en este sentido, la sentencia de 28 de marzo de 2019, Tallinna Vesi, C‑60/18 , EU:C:2019:264 , apartado ). En el caso de autos, se ha de indicar que, en el supuesto de que la incineración de los lodos de depuración consistiera en una operación de «valorización», en el sentido del artículo 3, punto 15, de la Directiva 2008/98, que tuviera por objeto operaciones relativas a residuos, esos lodos deberían seguir calificándose de «residuos» cuando se incineran. Así pues, un cambio de condición como el mencionado por el tribunal remitente conllevaría que el tratamiento efectuado con vistas a la valorización permitiera obtener lodos de depuración que respondan a un alto nivel de protección de la salud humana y del medio ambiente, como exige la Directiva 2008/98, exentos, en particular, de toda sustancia peligrosa. Para ello, hay que asegurarse de la inocuidad de los lodos de depuración controvertidos en el litigio principal. Corresponde al tribunal remitente comprobar si antes de la incineración de los lodos de depuración ya se cumplen las condiciones del artículo 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98. En particular, hay que verificar, en su caso, sobre la base de un análisis científico y técnico, que los lodos de depuración no superan los valores legales límite para las sustancias contaminantes y que su incineración no tiene impactos adversos globales para el medio ambiente o la salud. Son especialmente pertinentes en esta apreciación el hecho de que el calor producido con ocasión de la incineración de los lodos de depuración se reutilice en un proceso de producción de papel y celulosa y el hecho de que ese proceso presente una ventaja significativa para el medio ambiente como consecuencia de la utilización de materiales resultantes de la valorización en favor de la preservación de los recursos naturales y de la creación de una economía circular. Si, sobre la base de tal análisis, el tribunal remitente declarase que se cumplían las condiciones del artículo 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98 antes de la incineración de los lodos de depuración controvertidos en el litigio principal, habría que considerar que tales lodos no son residuos. En caso contrario, habría que considerar que dichos lodos de depuración siguen estando comprendidos en el concepto de «residuo» en el momento de la citada incineración. En estas circunstancias, y dado que, como se desprende del tenor del artículo 5, apartado 1, de la Directiva 2008/98, la condición de «subproducto» y la condición de «residuo» se excluyen mutuamente, no procede examinar si los lodos controvertidos en el litigio principal deben calificarse de «subproductos» en el sentido de dicha disposición. Habida cuenta de las consideraciones anteriores, procede responder a las cuestiones prejudiciales planteadas que los artículos 2, apartado 2, letra a), 3, punto 1, y 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98 deben interpretarse en el sentido de que los lodos de depuración producidos con ocasión del tratamiento conjunto, en una estación depuradora, de aguas residuales de origen industrial y residencial o municipal, incineradas en una incineradora de residuos marginales a efectos de una valorización energética mediante producción de vapor, no deben ser considerados residuos si ya se cumplen las condiciones del artículo 6, apartado 1, de dicha Directiva 2008/98 antes de su incineración. Corresponde al tribunal remitente comprobar si así ocurre en el litigio principal. Costas Dado que el procedimiento tiene, para las partes del litigio principal, el carácter de un incidente promovido ante el tribunal remitente, corresponde a este resolver sobre las costas. Los gastos efectuados por quienes, no siendo partes en el procedimiento principal, han presentado observaciones ante el Tribunal de Justicia no pueden ser objeto de reembolso. En virtud de todo lo expuesto, el Tribunal de Justicia (Sala Segunda) declara: Los artículos 2, apartado 2, letra a), 3, punto 1, y 6, apartado 1, de la Directiva 2008/98/CE del Parlamento Europeo y del Consejo, de 19 de noviembre de 2008, sobre los residuos y por la que se derogan determinadas Directivas, deben interpretarse en el sentido de que los lodos de depuración producidos con ocasión del tratamiento conjunto, en una estación depuradora, de aguas residuales de origen industrial y residencial o municipal, incineradas en una incineradora de residuos marginales a efectos de una valorización energética mediante producción de vapor, no deben ser considerados residuos si ya se cumplen las condiciones del artículo 6, apartado 1, de dicha Directiva 2008/98 antes de su incineración. Corresponde al tribunal remitente comprobar si así ocurre en el litigio principal. Firmas ( *1 ) Lengua de procedimiento: alemán.

62020CJ0030

sl

Predlog za sprejetje predhodne odločbe se nanaša na razlago člena 7, točka 2, Uredbe (EU) št. 1215/2012 Evropskega parlamenta in Sveta z dne 12. decembra 2012 o pristojnosti in priznavanju ter izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah ( UL 2012, L 351, str. 1 ). Ta predlog je bil vložen v okviru spora med družbo RH na eni strani ter družbami AB Volvo, Volvo Group Trucks Central Europe GmbH, Volvo Lastvagnar AB in Volvo Group España SA na drugi strani zaradi plačila odškodnine za škodo, ki jo je družba RH utrpela zaradi protikonkurenčnih ravnanj toženih družb v postopku v glavni stvari, ki jih je Evropska komisija sankcionirala na podlagi člena 101 PDEU in člena 53 Sporazuma o Evropskem gospodarskem prostoru z dne 2. maja 1992 (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 11, zvezek 52, str. 3; v nadaljevanju: Sporazum EGP). Pravni okvir V uvodnih izjavah 15, 16 in 34 Uredbe št. 1215/2012 je navedeno: „(15) Pravila o pristojnosti bi morala biti čim bolj predvidljiva in morajo temeljiti na načelu, da se pristojnost praviloma določa po stalnem prebivališču toženca. Pri tem bi morala taka pristojnost vedno obstajati, razen v nekaterih točno opredeljenih primerih, v katerih je zaradi predmeta spora ali avtonomije strank upravičena druga navezna okoliščina. Da bi postala skupna pravila preglednejša in da ne pride do kolizije pristojnosti, je treba stalno prebivališče pravne osebe opredeliti kot avtonomen koncept. (16) Poleg stalnega prebivališča toženca bi morala obstajati tudi alternativna podlaga pristojnosti, ki temelji na tesni povezavi med sodiščem in sporom, ali ki pripomore k pravilnemu delovanju pravosodja. Obstoj tesne povezave bi moral zagotoviti pravno varnost in preprečiti[…] možnost, da bi bil toženec tožen pred sodiščem države članice, katerega pristojnosti razumno ni bilo mogoče predvideti. To je pomembno zlasti v sporih v zvezi z nepogodbenimi obveznostmi, ki izvirajo iz kršitev zasebnosti in osebnostnih pravic, vključno z obrekovanjem. […] (34) Zagotoviti bi bilo treba kontinuiteto med konvencijo [z dne 27. septembra 1968 o pristojnosti in izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah ( UL 1972, L 299, str. 32 )], Uredbo (ES) št. 44/2001 [z dne 22. decembra 2000 o pristojnosti in priznavanju ter izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 19, zvezek 4, str. 42)] in to uredbo ter v ta namen predpisati prehodne določbe. To velja tudi za razlago [te konvencije iz leta 1968] in uredb, ki so jo nadomestile, s strani Sodišča Evropske unije.“ Poglavje II Uredbe št. 1215/2012, naslovljeno „Pristojnost“, med drugim vsebuje oddelek 1 z naslovom „Splošne določbe“ in oddelek 2 z naslovom „Posebna pristojnost“. Člen 4(1) te uredbe, ki je uvrščen v ta oddelek 1, določa: „Ob upoštevanju določb te uredbe so osebe s stalnim prebivališčem v državi članici ne glede na njihovo državljanstvo tožene pred sodišči te države članice.“ Člen 5(1) te uredbe, ki je prav tako v navedenem oddelku 1, določa: „Osebe s stalnim prebivališčem v državi članici so lahko tožene pred sodišči druge države članice samo na podlagi pravil iz oddelkov 2 do 7 tega poglavja.“ Člen 7 Uredbe št. 1215/2012, ki je uvrščen v oddelek 2 poglavja II te uredbe, določa: „Oseba s stalnim prebivališčem v državi članici je lahko tožena v drugi državi članici: 1. (a) v zadevah v zvezi s pogodbenimi razmerji pred sodiščem v kraju izpolnitve zadevne obveznosti; […] 2. v zadevah v zvezi z delikti ali kvazidelikti pred sodišči v kraju, kjer je prišlo ali lahko pride do škodnega dogodka. […]“ Spor o glavni stvari in vprašanje za predhodno odločanje RH je podjetje s sedežem v Cordobi (Španija), kjer je med letoma 2004 in 2009 kupilo pet tovornjakov od pooblaščenega prodajalca družbe Volvo Group España. Prvi od teh tovornjakov je bil sprva predmet lizinga, nato pa ga je družba RH leta 2008 odkupila. Komisija je 19. julija 2016 sprejela Sklep C(2016) 4673 final v zvezi s postopkom na podlagi člena 101 [PDEU] in člena 53 Sporazuma EGP (Zadeva AT.39824 – Tovornjaki) ( UL 2017, C 108, str. 6 ; v nadaljevanju: sklep z dne 19. julija 2016). Komisija je s tem sklepom ugotovila obstoj omejevalnega sporazuma, pri katerem je sodelovalo 15 mednarodnih proizvajalcev tovornjakov, med katerimi so bile družbe Volvo, Volvo Group Trucks Central Europe in Volvo Lastvagnar, glede dveh kategorij proizvodov, in sicer tovornjakov, težkih od 6 do 16 ton, in tistih, ki so težji od 16 ton, ne glede na to, ali gre za rigidne ali priklopne tovornjake. Komisija je menila, da je kršitev člena 101 PDEU obsegala celoten Evropski gospodarski prostor (EGP) in da je trajala od 17. januarja 1997 do 18. januarja 2011. Zato je naložila globe vsem sodelujočim subjektom, z izjemo enega subjekta, ki mu je bila po postopku prizanesljivosti priznana polna imuniteta. Družba RH je vložila odškodninsko tožbo proti družbam Volvo (Göteborg, Švedska), Volvo Group Trucks Central Europe (Ismaning, Nemčija), Volvo Lastvagnar (Göteborg) in Volvo Group España (Madrid, Španija), v utemeljitev katere trdi, da ji je nastala škoda, ker je nakup petih zgoraj navedenih vozil preplačala zaradi nedovoljenih dogovorov, ki jih je Komisija sankcionirala. Čeprav je družba RH vozila kupila v Cordobi in ima sedež v tem mestu, je vložila tožbo pri Juzgado de lo Mercantil n o 2 de Madrid (sodišče za gospodarske spore št. 2 v Madridu, Španija). Predložitveno sodišče pojasnjuje, da tožene stranke v postopku v glavni stvari niso izpodbijale njegove krajevne pristojnosti, tako da je treba na podlagi nacionalnega prava šteti, da so molče privolile v pristojnost tega sodišča. Vendar so navedene tožene stranke podale ugovor mednarodne pristojnosti, ker so menile, da je „kraj, kjer je prišlo ali lahko pride do škodnega dogodka“ iz člena 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 kraj vzročnega dogodka, v tem primeru kraj, kjer je bil sklenjen omejevalni sporazum glede tovornjakov, in ne kraj sedeža tožeče stranke v postopku v glavni stvari. Ker je bil omejevalni sporazum sklenjen v drugih državah članicah Evropske unije, te tožene stranke menijo, da špansko sodišče ni pristojno. Po mnenju predložitvenega sodišča obstajajo resni dvomi o tem, kako je treba razlagati člen 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012. V zvezi s tem predložitveno sodišče poudarja, da lahko v skladu s sodbo z dne 21. maja 2015, CDC Hydrogen Peroxide ( C‑352/13 , EU:C:2015:335 , točka ), v primeru tožbe, s katero se od toženih strank, ki imajo sedež v različnih državah članicah, zahteva odškodnina zaradi s strani Komisije ugotovljene enotne in trajajoče kršitve člena 101 PDEU in člena 53 Sporazuma EGP – ob različni krajevni in časovni udeležbi toženih strank v več državah članicah – škodni dogodek pa je nastopil glede na vsakega posameznega domnevnega oškodovanca, vsak izmed njih vloži tožbo pri sodišču kraja, kjer je bil naposled sklenjen zadevni omejevalni sporazum, oziroma, če gre za tak primer, kraja, kjer je bil sklenjen posebni dogovor, ki ga je mogoče opredeliti kot vzročni dogodek za zatrjevano škodo, ali pa pri sodišču kraja, kjer ima svoj sedež. Tožene stranke v postopku v glavni stvari naj bi bilo torej ob upoštevanju kraja sedeža družbe RH mogoče tožiti na španskem ozemlju. Predložitveno sodišče v nadaljevanju in posebej v zvezi z omejevalnim sporazumom glede tovornjakov, ki ga je Komisija sankcionirala v sklepu z dne 29. julija 2016, poudarja, da je Sodišče v sodbi z dne 29. julija 2019, Tibor-Trans ( C‑451/18 , EU:C:2019:635 , točka ), razsodilo, da kadar je trg, na katerega vpliva protikonkurenčno ravnanje, v državi članici, na ozemlju katere naj bi domnevno nastala zatrjevana škoda, je treba šteti, da je kraj nastanka škode za uporabo člena 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 v tej državi članici. Vendar se predložitveno sodišče sprašuje, ali se sodna praksa, navedena v prejšnji točki te sodbe, nanaša na mednarodno pristojnost sodišč države članice, v kateri je nastala škoda, ali pa neposredno določa tudi nacionalno krajevno pristojnost znotraj te države članice. Z drugimi besedami, ugotoviti naj bi bilo treba, ali je člen 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 pravilo, ki se nanaša izključno na mednarodno pristojnost, ali pa gre za dvojno ali mešano pravilo, ki deluje tudi kot pravilo o nacionalni krajevni pristojnosti. Po mnenju predložitvenega sodišča nacionalna sodna praksa in sodna praksa Unije ne omogočata odprave tega dvoma. V teh okoliščinah je Juzgado de lo Mercantil n o 2 de Madrid (sodišče za gospodarske spore št. 2 v Madridu) prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo to vprašanje: „Ali je treba člen 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012, ki določa, da je lahko oseba s stalnim prebivališčem v eni državi članici tožena v drugi državi članici ,v zadevah v zvezi z delikti ali kvazidelikti pred sodišči v kraju, kjer je prišlo ali lahko pride do škodnega dogodka‘, razlagati tako, da določa samo mednarodno pristojnost sodišč države članice, kjer je navedeni kraj, tako da se za konkretno določitev nacionalnega sodišča, ki je krajevno pristojno znotraj te države, uporabijo nacionalne procesne določbe, ali pa ga je treba razlagati kot mešano določbo, ki torej neposredno določa tako mednarodno pristojnost kot tudi nacionalno krajevno pristojnost, brez potrebe po uporabi nacionalne zakonodaje?“ Dopustnost Tožene stranke v postopku v glavni stvari so predlagale, naj se predlog razglasi za nedopusten, ker je odgovor na vprašanje, ki ga je postavilo predložitveno sodišče, jasen. Vendar pa v skladu z ustaljeno sodno prakso Sodišča za vprašanja v zvezi z razlago prava Unije, ki jih nacionalno sodišče postavi v pravnem in dejanskem okviru, za opredelitev katerega je odgovorno samo in katerega pravilnosti Sodišče ne preizkuša, velja domneva upoštevnosti. Sodišče lahko zavrže predlog nacionalnega sodišča samo, če je očitno, da zahtevana razlaga prava Unije nima nobene zveze z dejanskim stanjem ali predmetom spora o glavni stvari, kadar je problem hipotetičen ali kadar Sodišče nima na voljo potrebnih dejanskih in pravnih elementov, da bi lahko na postavljena vprašanja dalo koristne odgovore (sodba z dne 9. julija 2020, Verein für Konsumenteninformation, C‑343/19 , EU:C:2020:534 , točka ). Poleg tega mora predlog za sprejetje predhodne odločbe, da bi bil dopusten, poleg besedila vprašanj, predloženih v predhodno odločanje, vsebovati informacije, ki se zahtevajo v členu 94, od (a) do (c), Poslovnika Sodišča, in sicer v bistvu dejanski in pravni okvir spora o glavni stvari ter vsaj minimalno pojasnitev razlogov za izbiro določb prava Unije, katerih razlago predlaga nacionalno sodišče, in povezave, ki jo je ugotovilo med temi določbami in nacionalno zakonodajo, ki se uporablja za spor, ki mu je bil predložen (sklep z dne 16. marca 2021, DS (Podkovanje enoprstih kopitarjev) ( C‑557/20 , neobjavljen, EU:C:2021:204 ), točka in navedena sodna praksa). Tako okoliščina, da je na vprašanje predložitvenega sodišča mogoče jasno odgovoriti – tudi če bi se izkazala za resnično – nikakor ne more vplivati na dopustnost predloga za sprejetje predhodne odločbe. V obravnavanem primeru je predložitveno sodišče natančno navedlo, zakaj mora Sodišče v dejanskem in pravnem okviru spora o glavni stvari ter glede na sodno prakso Sodišča na eni strani ter Tribunal Supremo (vrhovno sodišče, Španija) na drugi strani pojasniti obseg člena 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012. Ugotoviti je torej treba, da je vprašanje za predhodno odločanje dopustno. Vprašanje za predhodno odločanje Predložitveno sodišče z vprašanjem v bistvu sprašuje, ali je treba člen 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 razlagati tako, da je na trgu, na katerega vplivajo nedovoljeni dogovori o določitvi in zvišanju cen blaga, za odločanje o odškodninski tožbi za povrnitev škode, povzročene s temi dogovori, ki so v nasprotju s členom 101 PDEU, na podlagi kraja nastanka škode mednarodno in krajevno pristojno bodisi sodišče, na območju katerega je podjetje, ki meni, da je oškodovano, kupilo blago, na katero se nanašajo navedeni dogovori, bodisi – če je to podjetje opravilo nakupe v več krajih – sodišče, na območju katerega je sedež tega podjetja. Najprej je treba opozoriti, da se – ker se z Uredbo št. 1215/2012 razveljavlja in nadomešča Uredba št. 44/2001, ki je nadomestila Konvencijo z dne 27. septembra 1968 o pristojnosti in izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah, kakor je bila spremenjena z zaporednimi konvencijami o pristopu novih držav članic k tej konvenciji – razlaga, ki jo je Sodišče podalo v zvezi z določbami teh drugih pravnih instrumentov, uporablja tudi za Uredbo št. 1215/2012, kadar je te določbe mogoče opredeliti za „enakovredne“ (glej sodbo z dne 29. julija 2019, Tibor-Trans, C‑451/18 , EU:C:2019:635 , točka in navedena sodna praksa). To velja za člen 5, točka 3, Uredbe št. 44/2001 na eni strani in člen 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 na drugi, v zvezi s katerima je Sodišče večkrat razsodilo, da se pojem „kraj, kjer je prišlo do škodnega dogodka“ v smislu teh določb nanaša tako na kraj nastanka škode kot na kraj vzročnega dogodka, zaradi katerega je ta škoda nastala, tako da je tožena stranka lahko po izbiri tožeče stranke tožena pred sodiščem enega ali drugega kraja (glej v tem smislu sodbo z dne 29. julija 2019, Tibor-Trans, C‑451/18 , EU:C:2019:635 , točka in navedena sodna praksa). Iz predložitvene odločbe je razvidno, da želi predložitveno sodišče v obravnavanem primeru opredeliti kraj nastanka škode. Iz sklepa z dne 19. julija 2016 je razvidno, da se je kršitev člena 101 PDEU, zaradi katere je nastala zatrjevana škoda, raztezala na celotni trg EGP in je torej povzročila izkrivljanje konkurence na tem trgu. V teh okoliščinah je treba ugotoviti, da je kraj nastanka te škode za namene uporabe člena 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 na navedenem trgu, katerega del je Španija (glej po analogiji sodbo z dne 29. julija 2019, Tibor-Trans, C‑451/18 , EU:C:2019:635 , točki in ). Taka določitev kraja nastanka škode je zlasti v skladu z zahtevami skladnosti, navedenimi v uvodni izjavi 7 Uredbe (ES) št. 864/2007 Evropskega parlamenta in Sveta z dne 11. julija 2007 o pravu, ki se uporablja za nepogodbene obveznosti („Rim II“) ( UL 2007, L 199, str. 40 ), saj je na podlagi člena 6(3)(a) te uredbe pravo, ki se uporablja v odškodninskih tožbah, vloženih zaradi omejevanja konkurence, pravo države, na katere trgu ima – ali bi lahko imela – taka omejitev učinek (sodba z dne 29. julija 2019, Tibor-Trans, C‑451/18 , EU:C:2019:635 , točka ). Glede vprašanja, katero sodišče znotraj tako opredeljene države članice je pristojno, je iz samega besedila člena 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 razvidno, da sta s to določbo tako mednarodna kot krajevna pristojnost neposredno dodeljeni sodišču kraja, kjer je nastala škoda. Kot je generalni pravobranilec navedel v točki 46 sklepnih predlogov, je ta analiza potrjena zlasti s poročilom P. Jenarda o Konvenciji z dne 27. septembra 1968 o pristojnosti in priznavanju ter izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah ( UL 1979, C 59, str. 1 ). To pomeni, da države članice ne morejo uporabiti meril za dodelitev pristojnosti, ki se razlikujejo od tistih, ki izhajajo iz navedenega člena 7, točka 2. Vendar je treba pojasniti, da določitev območja sodišča, na katerem je kraj nastanka škode v smislu te določbe, načeloma spada v organizacijsko pristojnost države članice, ki ji to sodišče pripada. Kot so poudarile tožene stranke v postopku v glavni stvari, španska in francoska vlada ter Komisija, ta določba ne nasprotuje temu, da se država članica odloči zaupati določeno vrsto sporov enemu samemu sodišču, ki je tako izključno pristojno ne glede na kraj nastanka škode v tej državi članici. Sodišče je namreč že pojasnilo, da je koncentracija pristojnosti pred enim samim specializiranim sodiščem lahko upravičena zaradi učinkovitega izvajanja sodne oblasti (glej v tem smislu sodbo z dne 18. decembra 2014, Sanders in Huber, C‑400/13 in C‑408/13 , EU:C:2014:2461 , točka ). Kot je navedel generalni pravobranilec v točki 128 sklepnih predlogov, lahko v okviru člena 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 tudi tehnična zapletenost pravil, ki se uporabljajo za odškodninske tožbe zaradi kršitev določb konkurenčnega prava, govori v prid koncentraciji pristojnosti. Če takega specializiranega sodišča ni, mora opredelitev kraja nastanka škode za določitev sodišča, ki je v državah članicah pristojno za odločanje o odškodninski tožbi zaradi nedovoljenih dogovorov, ki so v nasprotju s členom 101 PDEU, ustrezati ciljem bližine in predvidljivosti pravil o pristojnosti ter pravilnega delovanja pravosodja, navedenim v uvodnih izjavah 15 in 16 Uredbe št. 1215/2012 (sodba z dne 29. julija 2019, Tibor-Trans, C‑451/18 , EU:C:2019:635 , točka ). Iz sodne prakse Sodišča izhaja, da kadar gre za nakup blaga, katerega vrednost je zaradi manipulacije proizvajalca zmanjšana, je sodišče, pristojno za odločanje o tožbi za povrnitev škode, ki ustreza preplačilu, ki ga je plačal kupec, sodišče kraja pridobitve blaga (glej v tem smislu sodbo z dne 9. julija 2020, Verein für Konsumenteninformation, C‑343/19 , EU:C:2020:534 , točki in ). To rešitev je treba uporabiti tudi v okoliščinah, kot so te v postopku v glavni stvari, in to ne glede na to, ali je bilo zadevno blago kupljeno neposredno ali posredno pri toženih strankah, s takojšnjim prenosom lastninske pravice ali ob izteku pogodbe o lizingu. Vendar je treba pojasniti, da navedena rešitev pomeni, da je oškodovani kupec blago, na katero so se nanašali zadevni nedovoljeni dogovori, kupil izključno na območju pristojnosti enega sodišča. V nasprotnem primeru namreč ne bi bilo mogoče opredeliti enega samega kraja nastanka škode za oškodovanega kupca. V zvezi s tem je treba spomniti, da je Sodišče v okviru odškodninske tožbe za povrnitev škode, povzročene z dogovori, ki so v nasprotju s členom 101 PDEU, in ki zajema preplačilo, plačano zaradi umetno visoke cene, razsodilo, da je kraj nastanka škode mogoče določiti le za vsakega domnevnega oškodovanca posebej in da je to načeloma kraj njegovega sedeža (sodba z dne 21. maja 2015, CDC Hydrogen Peroxide, C‑352/13 , EU:C:2015:335 , točka ). V primeru nakupov, opravljenih v več krajih, je dodelitev pristojnosti sodišču sedeža oškodovanega podjetja v skladu z zahtevo po predvidljivosti, navedeno v točki 38 te sodbe, ker tožene stranke, ki so članice omejevalnega sporazuma, ne morejo prezreti okoliščine, da imajo kupci zadevnega blaga sedež na trgu, na katerega so vplivala nedovoljena ravnanja. Poleg tega ta dodelitev pristojnosti ustreza cilju bližine, kraj sedeža oškodovane družbe pa zagotavlja vsa jamstva za učinkovito organizacijo morebitnega postopka (glej v tem smislu sodbo z dne 21. maja 2015, CDC Hydrogen Peroxide, C‑352/13 , EU:C:2015:335 , točka ). Glede na vse zgornje preudarke je treba na postavljeno vprašanje odgovoriti, da je treba člen 7, točka 2, Uredbe št. 1215/2012 razlagati tako, da je na trgu, na katerega vplivajo nedovoljeni dogovori o določitvi in zvišanju cen blaga, za odločanje o odškodninski tožbi za povrnitev škode, povzročene s temi dogovori, ki so v nasprotju s členom 101 PDEU, na podlagi kraja nastanka škode mednarodno in krajevno pristojno bodisi sodišče, na območju katerega je podjetje, ki meni, da je oškodovano, kupilo blago, na katero se nanašajo navedeni dogovori, bodisi – če je to podjetje opravilo nakupe v več krajih – sodišče, na območju katerega je sedež tega podjetja. Stroški Ker je ta postopek za stranke v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči o stroških. Stroški za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški omenjenih strank, se ne povrnejo. Iz teh razlogov je Sodišče (prvi senat) razsodilo: Člen 7, točka 2, Uredbe (EU) št. 1215/2012 Evropskega parlamenta in Sveta z dne 12. decembra 2012 o pristojnosti in priznavanju ter izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah je treba razlagati tako, da je na trgu, na katerega vplivajo nedovoljeni dogovori o določitvi in zvišanju cen blaga, za odločanje o odškodninski tožbi za povrnitev škode, povzročene s temi dogovori, ki so v nasprotju s členom 101 PDEU, na podlagi kraja nastanka škode mednarodno in krajevno pristojno bodisi sodišče, na območju katerega je podjetje, ki meni, da je oškodovano, kupilo blago, na katero se nanašajo navedeni dogovori, bodisi – če je to podjetje opravilo nakupe v več krajih – sodišče, na območju katerega je sedež tega podjetja. Podpisi ( *1 ) Jezik postopka: španščina.

62019TJ0017

lt

I. Ginčo aplinkybės Ieškovė Giulia Moi buvo Europos Parlamento narė nuo 2014 m. iki 2019 m. 2017 m. lapkričio 22 d. du jos akredituoti Parlamento nario padėjėjai (toliau – du APNP) pateikė pagalbos prašymą pagal Europos Sąjungos pareigūnų tarnybos nuostatų (toliau – Pareigūnų tarnybos nuostatai) 24 straipsnį, nurodydami sudėtingą padėtį darbe. 2017 m. lapkričio 27 ir 28 d. minėti du APNP pateikė Komitetui dėl priekabiavimo ir jo prevencijos darbo vietoje, kuriame nagrinėjami akredituotų Parlamento narių padėjėjų skundai dėl Parlamento narių (toliau – Patariamasis komitetas), įsteigtam pagal 2014 m. balandžio 14 d. Akredituotų Parlamento narių padėjėjų skundų dėl Parlamento narių priekabiavimo nagrinėjimo ir priekabiavimo prevencijos darbo vietoje vidaus taisykles su pakeitimais, padarytais 2015 m. liepos 6 d. (toliau – 2014 m. balandžio 14 d. taisyklės su pakeitimais, padarytais 2015 m. liepos 6 d.), skundą dėl priekabiavimo. 2018 m. vasario 23 d. raštu Patariamasis komitetas informavo ieškovę apie dviejų APNP skundų turinį ir paprašė pateikti pastabas dėl jų teiginių. 2018 m. vasario 27 d. Patariamasis komitetas išklausė du APNP. 2018 m. kovo 9 d. ieškovė pateikė savo pastabas dėl dviejų APNP skundų. 2018 m. kovo 20 d. Patariamasis komitetas išklausė ieškovę. 2018 m. kovo 28 d. ieškovė pateikė Patariamajam komitetui papildomus dokumentus. 2018 m. gegužės 22 d. raštu Patariamojo komiteto pirmininkė Parlamento pirmininkui pateikė nuomonę, joje Patariamasis komitetas pripažino, kad būta priekabiavimo, kaip jis suprantamas pagal Pareigūnų tarnybos nuostatų 12a straipsnio 3 dalį. 2018 m. liepos 3 d. raštu, apie kurį buvo pranešta kitą dieną, Parlamento pirmininkas informavo ieškovę apie Patariamojo komiteto nuomonėje padarytas išvadas dėl priekabiavimo fakto ir paprašė jos pateikti pastabas dėl šių išvadų 2018 m. liepos 20 d. 2018 m. liepos 18 d. raštu, kurį Parlamentas gavo tų pačių metų liepos 20 d., ieškovė atsakė į Parlamento pirmininko prašymą; ji ginčijo priekabiavimo faktą. 2018 m. spalio 2 d. rašte Parlamento pirmininkas, išnagrinėjęs Patariamojo komiteto nuomonę ir ieškovės pastabas, informavo ją, kad „[pritaria] Patariamojo komiteto nuomonei, kurioje nustatyta, kad dviejų skundo pateikėjų nurodyta situacija [priskiriama] psichologiniam priekabiavimui, kaip tai suprantama pagal Pareigūnų tarnybos nuostatus“. Vykstant procesui Bendrajame Teisme Parlamentas šį raštą nurodė kaip „Parlamento pirmininko sprendimą dėl priekabiavimo“. Šis pavadinimas bus naudojamas ir šiame sprendime nagrinėjamam dokumentui nurodyti. Tą pačią dieną Parlamento pirmininkas ieškovei išsiuntė kitą dokumentą, pavadintą „2018 m. spalio 2 d. Pirmininko sprendimas“, jame, pirma, jis tvirtino, kad ieškovės veiksmai „pažeid[ė] principus ir vertybes, į kuriuos daroma nuoroda [Parlamento darbo tvarkos] taisyklėse, visų pirma [ESS] 2 straipsnį ir Europos Sąjungos pagrindinių teisių chartijos 1 straipsnį (pagarba žmogaus orumui) bei 31 straipsnį (teisė į darbo sąlygas, kuriomis užtikrinama darbuotojų sveikata, sauga ir orumas)“, ir, antra, nurodė, kad „nusprendė 12 dienų laikotarpiui atimti iš [ieškovės] teisę gauti dienpinigių išmoką, kaip nuobaudą už jos veiksmus [dviejų APNP] atžvilgiu, vertinamus kaip psichologinis priekabiavimas“. Vykstant procesui Parlamentas šį raštą nurodė kaip „Parlamento pirmininko sprendimą dėl nuobaudos“. Šis pavadinimas bus naudojamas ir šiame sprendime minėtam dokumentui nurodyti. Abu šio sprendimo 12 ir 13 punktuose paminėti dokumentai ieškovei buvo pateikti kartu. 2018 m. spalio 16 d. ieškovė Parlamento biurui pateikė vidaus skundą dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos, kaip tai jai buvo leidžiama daryti pagal taikytiną Parlamento darbo tvarkos taisyklių (toliau – Darbo tvarkos taisyklės) 167 straipsnį. Šiame skunde ji ginčijo tai, kad jos veiksmai dviejų APNP atžvilgiu galėjo būti pripažinti priekabiavimu, ir, nepatenkinus pirmojo reikalavimo, prašė jai skirti švelnesnę nuobaudą. 2018 m. lapkričio 12 d. sprendimu, paskelbtu tų pačių metų lapkričio 14 d. plenariniame posėdyje ir apie kurį pranešta tą pačią dieną, Parlamento biuras patvirtino Parlamento pirmininko sprendimą dėl nuobaudos (toliau – Parlamento biuro sprendimas). II. Procesas ir šalių reikalavimai 2019 m. sausio 11 d. ieškovė pareiškė šį ieškinį. Remdamasis teisėjo pranešėjo siūlymu, Bendrasis Teismas nusprendė pradėti žodinę proceso dalį ir, taikydamas Procedūros reglamento 89 straipsnyje numatytas proceso organizavimo priemones, paprašė Parlamento pateikti tam tikrus dokumentus, taip pat šalims pateikė rašytinių klausimų, į kuriuos paprašė atsakyti raštu. Šalys šiuos prašymus įvykdė per nustatytą terminą. Atsižvelgdamas į ketvirtosios kolegijos siūlymą ir remdamasis Procedūros reglamento 28 straipsniu, Bendrasis Teismas nusprendė perduoti bylą nagrinėti išplėstinei kolegijai. Šalys buvo išklausytos ir atsakė į Bendrojo Teismo pateiktus klausimus per 2020 m. liepos 10 d. posėdį. Ieškiniu ieškovė Bendrojo Teismo prašo: – visų pirma panaikinti Parlamento biuro sprendimą, Parlamento pirmininko sprendimą dėl nuobaudos ir „visus ankstesnius, vėlesnius ir su nurodyta nuobauda susijusius aktus“, – nepatenkinus pirmojo reikalavimo, „konstatuoti, kad paskirta drausminė nuobauda yra per griežta [arba] neproporcinga, ir atitinkamai ją pakeisti Darbo tvarkos taisyklių 166 straipsnio [3 dalies] a [punkte] numatyta nuobauda“, – bet kuriuo atveju priteisti iš Parlamento teisingai nustatytą žalos atlyginimą, t. y. sumokėti 50000 EUR arba bet kokią kitą didesnę ar mažesnę sumą, kuri, Teismo nuomone, yra teisinga, ir įpareigoti Parlamento pirmininką paskelbti šią informaciją viešai per Parlamento plenarinį posėdį, – priteisti iš Parlamento bylinėjimosi išlaidas. Be to, ieškovė pateikė įvairių prašymų taikyti proceso organizavimo ir tyrimo priemones bei prašymų pateikti įrodymų. Parlamentas Bendrojo Teismo prašo: – atmesti prašymą panaikinti Parlamento pirmininko sprendimą dėl nuobaudos kaip nepriimtiną, – atmesti prašymą panaikinti visus parengiamuosius, vėlesnius ar su nurodyta nuobauda susijusius aktus kaip nepriimtiną, – atmesti Bendrajam Teismui pateiktus prašymus duoti nurodymus Parlamentui ir veikti vietoje jo kaip nepriimtinus, – atmesti prašymus pateikti įrodymus ir prašymus taikyti proceso organizavimo ir tyrimo priemones kaip nepriimtinus, – atmesti prašymus atlyginti žalą kaip nepriimtinus, – atmesti ieškinį kaip iš dalies nepriimtiną ir kaip nepagrįstą dėl likusios dalies, – priteisti iš ieškovės visas bylinėjimosi išlaidas. III. Dėl teisės A. Dėl taikytinos teisės Pirmiausia reikia pažymėti, kad šioje byloje taikomos Darbo tvarkos taisyklių 11, 166 ir 167 straipsnių ir 2014 m. balandžio 14 d. taisyklių su pakeitimais, padarytais 2015 m. liepos 6 d., nuostatos. Kaip Parlamentas pripažino atsakydamas į Bendrojo Teismo jam pateiktus klausimus, sprendime dėl nuobaudos Parlamento pirmininkas klaidingai rėmėsi 2018 m. liepos 2 d. Parlamento biuro sprendimu dėl Patariamojo komiteto, atsakingo už skundų dėl Parlamento narių priekabiavimo ir procedūrų šioje srityje, veikimo. Iš tiesų, remiantis pastarojo sprendimo 15 straipsnio 1 dalimi, jis taikomas tik po 2018 m. rugsėjo 1 d. pateiktiems pagalbos prašymams. Šiuo atveju, kaip matyti iš šio sprendimo 2 punkto, pagalbos prašymus du APNP pateikė 2017 m. lapkričio 22 d. B. Dėl prašymo panaikinti 1. Dėl prašymo panaikinti priimtinumo, atsižvelgiant į Procedūros reglamento 76 straipsnį Aiškiai nenurodydamas nepriimtinumo pagrindo Parlamentas pažymi, kad, priešingai, nei reikalaujama pagal Procedūros reglamento 76 straipsnį, ieškovė savo prašyme dėl panaikinimo nenurodė aiškiai suformuluotų pagrindų. Šiuo klausimu primintina, kad pagal Europos Sąjungos Teisingumo Teismo statuto 21 straipsnio pirmą pastraipą, kuri pagal šio statuto 53 straipsnio pirmą pastraipą yra taikoma procesui Bendrajame Teisme, ir pagal Procedūros reglamento 76 straipsnio d punktą ieškinyje turi būti, be kita ko, nurodytas ginčo dalykas ir pateikta pagrindų, kuriais remiamasi, santrauka. Ši informacija turi būti pakankamai aiški ir tiksli, kad atsakovas galėtų pasirengti gynybai, o Bendrasis Teismas – atitinkamai nagrinėti ieškinį, prireikus be jokios kitos papildomos informacijos, kuria galima būtų pasiremti. Siekiant užtikrinti teisinį saugumą ir tinkamą teisingumo vykdymą, tam, kad ieškinys būtų priimtinas, svarbiausios faktinės ir teisinės aplinkybės, kuriomis jis pagrįstas, bent glaustai, tačiau nuosekliai ir suprantamai, turi būti išdėstytos pačiame ieškinio tekste (žr. 2018 m. gruodžio 12 d. Sprendimo SH / Komisija, T‑283/17 , EU:T:2018:917 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Šioje byloje tiesa, kad ieškinys nėra pagrįstas nuosekliais, vienas po kito pateiktais ir atskirai įvardytais pagrindais. Vis dėlto, kaip dublike nurodo ieškovė, jos pagrindų nurodymo būdas netrukdo Bendrajam Teismui nustatyti tris ieškinio pagrindus, kuriais siekiama pagrįsti prašymą dėl panaikinimo ir kuriuos Parlamentas, beje, ginčijo. Šie ieškinio pagrindai grindžiami, pirma, Pagrindinių teisių chartijos 41 straipsnio 2 dalies, teisės į gynybą paisymo principo, nešališkumo pareigos ir „teisės į dalyvavimą bei rungimosi principą“ pažeidimu, antra, motyvavimo stoka ir, trečia, piktnaudžiavimu įgaliojimais. Taigi turi būti pripažinta, kad ieškinys atitinka Procedūros reglamento 76 straipsnio d punkte numatytus reikalavimus. 2. Dėl prašymo panaikinti dalyko Kaip matyti iš ieškinio dalyko aprašymo ir jo reikalavimų, ieškovė prašo panaikinti Parlamento biuro sprendimą. Pirmajame ieškinio puslapyje, ieškinio dalyko apibrėžime, ieškovė taip pat prašo panaikinti Parlamento pirmininko sprendimą dėl nuobaudos. Be to, reikia pažymėti, kad, nors Parlamento pirmininko sprendimas dėl priekabiavimo nei ieškinio dalyko aprašyme, nei reikalavimuose nėra aiškiai paminėtas tarp aktų, kuriuos prašoma panaikinti, iš ieškinio pagrindų santraukos matyti, kad ieškovė aiškiai siekė šį sprendimą ginčyti. Beje, to neginčija ir Parlamentas. Kadangi Parlamentas galėjo šį prašymą identifikuoti ir į jį išsamiai atsakyti, reikia pripažinti, kad prašymas panaikinti taip pat susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl priekabiavimo, net jei šis sprendimas formaliai nėra nurodytas ieškinio dalyko aprašyme (šiuo klausimu žr. 1967 m. kovo 2 d. Sprendimo Simet ir Feram / Vyriausioji valdyba, 25/65 ir 26/65 , EU:C:1967:4 , punktą). Tai, kad prašymas panaikinti taip pat susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl priekabiavimo, patvirtina ieškinio dalyko aprašyme ir ieškinio 17 punkte pateiktas ieškovės prašymas panaikinti visus ankstesnius, vėlesnius ar su nuobauda susijusius aktus. Iš bylos medžiagos nematyti, kad pastaruoju prašymu ieškovė būtų nurodžiusi kitus sprendimus nei Parlamento pirmininko sprendimas dėl priekabiavimo. Taigi reikia manyti, kad prašymas panaikinti susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl priekabiavimo, Parlamento pirmininko sprendimu dėl nuobaudos ir Parlamento biuro sprendimu (toliau – ginčijami sprendimai). 3. Dėl prašymo panaikinti priimtinumo, kiek jis susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl nuobaudos Parlamentas mano, kad prašymas panaikinti, kiek jis susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl nuobaudos, turi būti atmestas kaip nepriimtinas dėl dviejų priežasčių, iš kurių viena nurodyta kaip pagrindinė, o kita – papildoma. Visų pirma Parlamentas teigia, kad Parlamento pirmininko sprendimas dėl nuobaudos buvo pakeistas Parlamento biuro sprendimu, kuriame išdėstyta galutinė institucijos pozicija, taigi, dėl jos ir turėjo būti pareikštas ieškinys. Šiuo klausimu svarbu pažymėti, kad Parlamento biuro sprendimas buvo priimtas po to, kai ieškovė, remdamasi Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsniu, pateikė vidaus skundą dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos. Pagal jurisprudenciją administracinės teisių gynimo priemonės dėl sprendimo egzistavimas, nesvarbu, ar ši teisių gynimo priemonė yra privalomojo ar neprivalomojo pobūdžio, neturi įtakos suinteresuotojo asmens teisei bet kada pareikšti ieškinį teisme dėl tokio sprendimo (2018 m. vasario 21 d. Sprendimo LL / Parlamentas, C‑326/16 P , EU:C:2018:83 , punktas). Taigi, be kita ko, atsižvelgiant į Pagrindinių teisių chartijos 47 straipsnyje įtvirtintą teisę į veiksmingą teisminę gynybą, negalima teigti, kad Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnyje numatytos apskundimo procedūros pradėjimas daro žalą teisei pareikšti ieškinį teisme dėl ginčijamo sprendimo (pagal analogiją žr. 2018 m. vasario 21 d. Sprendimo LL / Parlamentas, C‑326/16 P , EU:C:2018:83 , punktą). Be to, reikia priminti, kad pagal suformuotą jurisprudenciją administracinis skundas ir eksplicitinis ar implicitinis sprendimas jį atmesti yra sudėtingos procedūros dalis. Tokiomis aplinkybėmis, nors formaliai ieškinys pareiškiamas dėl skundo atmetimo, juo kreipiamasi į Sąjungos teismą dėl asmens nenaudai priimto akto, dėl kurio pateiktas skundas (2018 m. vasario 21 d. Sprendimo LL / Parlamentas, C‑326/16 P , EU:C:2018:83 , punktas ir 2018 m. rugsėjo 19 d. Sprendimo Selimovic / Parlamentas, T‑61/17 , nepaskelbtas Rink., EU:T:2018:565 , punktas). Be to, taip pat pagal suformuotą jurisprudenciją ieškinys yra priimtinas, nesvarbu, ar jis pareikštas vien dėl sprendimo, dėl kurio pateiktas skundas, dėl sprendimo, kuriuo atmestas tas skundas, ar bendrai dėl abiejų šių sprendimų, su sąlyga, kad tas skundas ir ieškinys pateikti per minėtuose straipsniuose numatytus terminus (žr. 2018 m. vasario 21 d. Sprendimo LL / Parlamentas, C‑326/16 P , EU:C:2018:83 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Iš to, kas išdėstyta, matyti, kad Parlamento biuro sprendimo priėmimas nekliudo ieškovei apskųsti Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos, net jei dėl to sprendimo buvo pateiktas skundas, pagrįstas Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsniu. Be to, Parlamentas tvirtina, kad ieškinys, kiek jis susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl nuobaudos, yra nepriimtinas, nes buvo pareikštas pasibaigus SESV 263 straipsnio šeštoje pastraipoje numatytam dviejų mėnesių terminui. Šiuo klausimu reikia priminti, kad administracine teisių gynimo priemone, neatsižvelgiant į tai, ar ji yra privaloma, ar ne, siekiama leisti ir skatinti taikiai išspręsti tarp suinteresuotojo asmens ir administracijos kilusį ginčą, kad būtų išvengta bylinėjimosi teisme (2018 m. vasario 21 d. Sprendimo LL / Parlamentas, C‑326/16 P , EU:C:2018:83 , punktas ir 2018 m. rugsėjo 19 d. Sprendimo Selimovic / Parlamentas, T‑61/17 , nepaskelbtas Rink., EU:T:2018:565 , punktas). Šiuo atveju Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnyje numatyta procedūra yra neprivaloma ikiteisminė procedūra. Ji taptų neveiksminga, jei, siekdamas taikiai išspręsti ginčą, ja pasinaudojęs Parlamento narys turėtų pareikšti ieškinį teisme prieš pasibaigiant šiai administracinei procedūrai, kad nepažeistų ieškinio dėl ginčijamo sprendimo, dėl kurio ir vyksta minėta procedūra, panaikinimo pareiškimo termino (2018 m. rugsėjo 19 d. Sprendimo Selimovic / Parlamentas, T‑61/17 , nepaskelbtas Rink., EU:T:2018:565 , punktas). Be to, reikia pažymėti, kad Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnyje numatyta, kad, jeigu Parlamento biuras nepriima sprendimo dėl vidaus skundo per šiam tikslui nustatytą keturių savaičių terminą, nuobauda laikoma niekine ir negaliojančia, todėl tokiu atveju nereikia kreiptis į teismą (2018 m. rugsėjo 19 d. Sprendimo Selimovic / Parlamentas, T‑61/17 , nepaskelbtas Rink., EU:T:2018:565 , punktas). Taigi reikia konstatuoti, kad šiame ieškinyje ieškovė galėjo prašyti panaikinti Parlamento pirmininko sprendimą dėl nuobaudos vėliausiai tą dieną, kai baigėsi ieškinio pareiškimo terminas, skaičiuojamas nuo pranešimo apie Parlamento biuro sprendimo priėmimą dienos (šiuo klausimu žr. 2018 m. rugsėjo 19 d. Sprendimo Selimovic / Parlamentas, T‑61/17 , nepaskelbtas Rink., EU:T:2018:565 , punktą; šiuo klausimu ir pagal analogiją taip pat žr. 2018 m. vasario 21 d. Sprendimo LL / Parlamentas, C‑326/16 P , EU:C:2018:83 , punktą). Šioje byloje Parlamento biuro sprendimas buvo priimtas 2018 m. lapkričio 12 d. ir apie jį ieškovei pranešta 2018 m. lapkričio 14 d. Ieškinys dėl panaikinimo buvo pareikštas 2019 m. sausio 11 d. Iš to matyti, kad ieškinys, kiek jis susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl nuobaudos, nelaikytinas pareikštu pavėluotai. 4. Dėl prašymo panaikinti priimtinumo, kiek jis susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl priekabiavimo Parlamentas taip pat mano, kad prašymas panaikinti, kiek jis susijęs su Parlamento pirmininko sprendimu dėl priekabiavimo, buvo pateiktas pasibaigus SESV 263 straipsnio šeštoje pastraipoje numatytiems terminams. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad, kaip nurodo Parlamentas, Parlamento pirmininko sprendimas dėl priekabiavimo buvo priimtas 2018 m. spalio 2 d., o šis ieškinys pareikštas 2019 m. sausio 11 d., t. y. praėjus daugiau nei dviem mėnesiams po pranešimo apie šį sprendimą. Per teismo posėdį Parlamentas nurodė, kad procedūra dėl priekabiavimo veiksmų, kuriais kaltinami Parlamento nariai, buvo organizuojama taip, kad būtų atsižvelgta į, pirma, jų ypatingą padėtį ir, antra, Parlamento biuro išreikštą pageidavimą dalyvauti tik nagrinėjant skundą dėl nuobaudos, neįtraukiant jo į tą procedūros dalį, kuri susijusi su priekabiavimo fakto nustatymu. Būtent dėl šių priežasčių buvo nustatyta dviejų dalių procedūra, o kiekvienai daliai taikyta atskira teisių gynimo priemonių tvarka, nes, priešingai nei Parlamento pirmininko sprendimo dėl priekabiavimo atveju, Parlamento nustatyta tvarka leidžia asmeniui, dėl kurio pradėtas tyrimas, pareikšti Parlamento biurui vidaus skundą dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos. Parlamento nuomone, ši tvarka pagrįsta, pirma, Darbo tvarkos taisyklių 166 ir 167 straipsniais ir, antra, 2014 m. balandžio 14 d. taisyklių su pakeitimais, padarytais 2015 m. liepos 6 d., 12 straipsniu. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad Darbo tvarkos taisyklių 166 straipsnio „Nuobaudos“ 1 dalies pirmoje pastraipoje nustatyta: „Rimto trukdymo posėdžio darbui ir sutrikimų Parlamento darbe atvejais, kai pažeidžiami 11 straipsnyje nustatyti principai, Parlamento pirmininkas priima motyvuotą sprendimą, kuriuo skiriama atitinkama nuobauda.“ Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnyje „Vidaus skundų pateikimo tvarka“ nustatyta: „Atitinkamas Parlamento narys per dvi savaites nuo pranešimo apie Parlamento pirmininko pagal 166 straipsnio 1–4 dalis paskirtą nuobaudą gali pateikti skundą Biurui. Pateikus skundą sustabdomas nuobaudos taikymas. Nedarant poveikio Parlamento nario teisėms, susijusioms su apskundimu už Parlamento ribų, ne vėliau kaip per keturias savaites nuo skundo pateikimo dienos arba, jei per tą laiką neposėdžiauja, per kitą posėdį Biuras gali panaikinti, patvirtinti arba pakeisti paskirtą nuobaudą. Jeigu per nustatytą terminą Biuras nepriima sprendimo, nuobauda laikoma niekine ir negaliojančia.“ 2014 m. balandžio 14 d. taisyklių su pakeitimais, padarytais 2015 m. liepos 6 d., 12 straipsnyje nustatyta: „1.   Atsižvelgdamas į [Patariamojo komiteto] nuomonę, Parlamento pirmininkas priima motyvuotą sprendimą dėl to, ar priekabiavimo iš tiesų būta. Jis raštu praneša komitetui apie priemones, kurių ketina imtis. Apie tai informuoja suinteresuotąsias šalis. Prieš priimdamas bet kokį sprendimą, kuriuo konstatuojama, kad būta priekabiavimo, Parlamento pirmininkas išklauso atitinkamą Parlamento narį. <…> 3.   Prireikus Parlamento pirmininkas atitinkamam Parlamento nariui skiria nuobaudą pagal [Darbo tvarkos taisyklių] 11 ir 166 straipsnius. Parlamento nario klausymas pagal 1 dalį reiškia klausymą pagal [Darbo tvarkos] taisyklių 166 straipsnio 1 dalį.“ Priešingai, nei nurodo Parlamentas, iš šių nuostatų nematyti, kad, kiek tai susiję su šios institucijos nariais, pirma, procedūros, susijusios su priekabiavimu, būtinai turi lemti atskirus sprendimus dėl priekabiavimo ir dėl nuobaudos ir, antra, šiems sprendimams turi būti taikomos skirtingos skundų nagrinėjimo tvarkos. Iš tiesų Darbo tvarkos taisyklių 166 straipsnyje ir 2014 m. balandžio 14 d. taisyklių su pakeitimais, padarytais 2015 m. liepos 6 d., 12 straipsnyje numatyta tik tai, kad motyvuotas sprendimas priimamas netinkamo elgesio atveju ir kad gali būti paskirta nuobauda, neatmetant galimybės, kad šie veiksniai, a priori neatsiejami, bus nagrinėjami tame pačiame sprendime. Tuo pačiu klausimu Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnyje tik patikslinamas skundo pateikimo termino pradžios momentas, nurodant, kad šis terminas pradedamas skaičiuoti nuo nuobaudos skyrimo, ir neatmetant galimybės, kad sprendime, kuriuo ji paskirta, taip pat gali būti nustatytas priekabiavimo faktas. Be to, Parlamento daromas skirtumas tarp sprendimo dėl nuobaudos ir sprendimo, kuriuo konstatuojamas priekabiavimo faktas, darant prielaidą, kad jis gali remtis šio sprendimo 60–62 punktuose nurodytomis nuostatomis, lemia tai, kad šie sprendimai vertinami nevienodai, kiek tai susiję su teisių gynimo galimybėmis, nors jie neatsiejamai susiję. Šiuo klausimu reikia priminti, kad, kaip savo sprendimo 4 punkte pabrėžė Parlamento biuras, teisių gynyba turi pasižymėti „veiksmingumu“. Šis reikalavimas įtvirtintas Pagrindinių teisių chartijos 47 straipsnyje, pagal kurį kiekvienas asmuo, kurio teisės ir laisvės, garantuojamos Sąjungos teisės, buvo pažeistos, turi teisę į veiksmingą jų gynybą. Kaip nurodo Parlamentas, jo nariui nepateikus vidaus skundo dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos, Sąjungos teismas, kuriam tiesiogiai pareikštas ieškinys dėl šio sprendimo, turi galimybę per tą patį teismo procesą išnagrinėti ryšį tarp nuobaudos, faktinių aplinkybių ir procedūros. Atsižvelgiant į pareigą užtikrinti veiksmingą teisinės gynybos pobūdį, jokia priežastis nepateisintų to, kad teismo vykdoma Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos kontrolė galėtų skirtis, kai Parlamento narys prieš kreipdamasis į teismą dėl šio sprendimo pateikia vidaus skundą. Iš tiesų teisinės gynybos veiksmingumas reikalauja, kad, kaip yra tuo atveju, kai dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos nepateikiama jokio vidaus skundo, Sąjungos teismas galėtų nagrinėti ir sprendimą dėl elgesio, ir sprendimą dėl nuobaudos, nes nuobauda yra teisėta tik tuo atveju, jeigu, pirma, elgesys pasitvirtino, o išvada dėl jo yra pagrįsta pakankamais įrodymais, antra, dėl šio elgesio buvo atliktas tinkamas teisinis vertinimas ir, trečia, nuobauda yra proporcinga minėto elgesio sunkumui; ir visa tai lėmė sprendimus, priimtus pasibaigus procedūrai be trūkumų. Be to, neatsiejamą ryšį tarp priekabiavimo fakto nustatymo, nuobaudos ir procedūros eigos pripažino pats Parlamento pirmininkas. Pirma, savo sprendimo dėl nuobaudos 7 punkte jis pažymėjo, kad „[s]prendimo dėl psichologinio priekabiavimo fakto nustatymo išvados ir motyvai yra šio sprendimo, susijusio su nuobaudos skyrimu, pagrindas“. Antra, to paties sprendimo 11 punkte, apibūdindamas ryšį tarp įvairių situacijos elementų, jis nurodė, kad „[a]tsižvelgiant į [ieškovės] elgesio, kuris buvo ilgalaikis, pasikartojantis ir sistemingas ir kuris rodo akivaizdžią nepagarbą [Darbo tvarkos] taisyklių 11 straipsnio 3 dalyje nustatytoms vertybėms ir principams, sunkumą“, „paskirta nuobauda <…> [buvo] tinkama ir proporcinga padarytam pažeidimui“. Šiuo atveju suprantama, kad ieškovė, norėdama apsiginti, pasinaudojo Darbo tvarkos taisyklėse numatyta galimybe pateikti vidaus skundą dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos. Vis dėlto, atsižvelgiant į būtinybę užtikrinti veiksmingą teisinės gynybos Sąjungos teisme pobūdį, ši aplinkybė negali panaikinti ieškovės teisės į teisminę kontrolę, kurią vykdant bus nagrinėjami visi ginčijamos situacijos aspektai, atsižvelgiant į juos siejančius glaudžius ryšius. Be to, jei ieškovė būtų tiesiogiai užginčijusi Parlamento pirmininko sprendimą dėl priekabiavimo Sąjungos teisme, Parlamento biuras būtų turėjęs pasirinkti vieną iš dviejų galimybių, iš kurių nė viena nebūtų priimtina dėl jų administracinių ir teisminių pasekmių. Pirmuoju atveju Biuras galėtų priimti sprendimą dėl nuobaudos nelaukdamas teismo sprendimo; tokiu atveju ieškovė būtų galėjusi pareikšti ieškinį ir dėl šio sprendimo, o tai tikriausiai būtų paskatinę teismą sujungti du ieškinius ir dėl to atidėti priekabiavimo situacijos teisėtumo nagrinėjimą. Antruoju atveju Biuras galėtų pageidauti palaukti teismo sprendimo; tokiu atveju kiltų grėsmė, kad jis negalėtų pasinaudoti įgaliojimais persvarstyti nuobaudą, nes, pirma, pagal Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnį, jeigu Biuras nepriima sprendimo per keturias savaites nuo skundo pateikimo, ginčijama Parlamento pirmininko priimta nuobauda laikoma niekine ir negaliojančia, ir, antra, iš Darbo tvarkos taisyklių nuostatų nematyti, kad Biuras, laukdamas teismo proceso pabaigos, turėtų galimybę sustabdyti savo nagrinėjamą procedūrą. Tokiomis aplinkybėmis teisė į veiksmingą teisinę gynybą ir tinkamo teisingumo vykdymo principas bendrai reikalauja, kad į teismą tuo pat metu būtų kreipiamasi dėl sprendimų, priimtų dėl vieno ir to paties ginčo, t. y. šioje byloje dėl sprendimo, kuriuo konstatuojamas priekabiavimo faktas, ir nuo jo priklausančio sprendimo dėl už tokius veiksmus skiriamos nuobaudos, teisėtumo. Taigi reikia pripažinti: kadangi Parlamento pirmininko sprendimas dėl priekabiavimo yra neatsiejamas nuo sprendimo dėl nuobaudos, ieškinio dėl pirmojo sprendimo panaikinimo pareiškimo terminas, kaip ir antrojo sprendimo atveju, pradedamas skaičiuoti tik nuo pranešimo apie Parlamento biuro sprendimą, priimtą išnagrinėjus vidaus skundą, pagrįstą Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsniu (žr. šio sprendimo 52 punktą). Reikia pažymėti, kad prašymas panaikinti Parlamento pirmininko sprendimą dėl priekabiavimo negali būti laikomas pateiktu pavėluotai, taigi jis yra priimtinas. 5. Dėl esmės Pirmajame ieškinio pagrinde ieškovė tvirtina, kad vykdant procedūrą, per kurią, pirma, jos veiksmai buvo pripažinti priekabiavimu ir, antra, paskirta nuobauda, ji neturėjo galimybės, nors ir prašė, susipažinti nei su tyrimo bylos dokumentais, nei su dviejų APNP pateiktais skundais ar jų pareiškimais, pateiktais Patariamajame komitete. Parlamentas ginčija šiuos argumentus. a) Dėl pagrindo priimtinumo Raštu pateiktu klausimu Bendrasis Teismas klausė šalių, ar šioje byloje taikytina vadinamoji skundo ir ieškinio „atitikties“ taisyklė, ir koks būtų tokio galimo taikymo poveikis, nes pagal minėtą taisyklę reikalaujama, kad Sąjungos teismui pateiktas pagrindas ar prieštaravimas jau būtų buvęs nurodytas per ikiteisminę procedūrą arba kad jis būtų glaudžiai susijęs su joje pareikšta kritika, nes priešingu atveju ieškinys būtų nepriimtinas. Parlamentas atsakė, kad jei ši taisyklė turėtų būti taikoma šioje byloje, pagrindą, susijusį su teisių į gynybą pažeidimu, reikėtų pripažinti nepriimtinu, nes ieškovė jo nenurodė savo vidaus skunde Parlamento biurui. Ieškovė ginčija Parlamento ginamą poziciją. Šiuo klausimu reikia priminti, kad ieškinys grindžiamas SESV 263 straipsniu, o ne SESV 270 straipsniu. Atitikties taisyklė buvo įtvirtinta būtent bylose, iškeltose remiantis SESV 270 straipsniu, ir dėl Pareigūnų tarnybos nuostatuose nustatyto privalomo išankstinio skundo, tačiau šiame etape Teisingumo Teismas arba Bendrasis Teismas jos neišplėtė ir netaikė ieškiniams, pareikštiems pagal SESV 263 straipsnį po prieš tai vykusios administracinės procedūros. Reikia priminti, kiek tai yra būtina, kad pagal SESV 270 straipsnį atitikties taisykle atsižvelgiama į konkretų šios nuostatos kontekstą. Remiantis ja, Europos Sąjungos Teisingumo Teismo jurisdikcijai priklauso spręsti Sąjungos ir jos tarnautojų ginčus, neperžengiant Pareigūnų tarnybos nuostatuose ir kitų tarnautojų įdarbinimo sąlygose nustatytų ribų ir laikantis juose numatytų sąlygų, pagal kurias ieškinių priimtinumas Europos Sąjungos Teisingumo Teisme aiškiai siejamas su, pirma, išankstinio skundo pateikimu ir, antra, aiškiu ar numanomu Paskyrimų tarnybos sprendimu atmesti skundą. Be to, šiuo klausimu reikia pabrėžti, kad nei Darbo tvarkos taisyklėse, nei jokioje kitoje šioje byloje taikytinoje teisės normoje Parlamento nario pareikšto ieškinio priimtinumas Sąjungos teisme nesiejamas su išankstinio skundo pateikimu Parlamente. Nesant tokios normos ir, atsižvelgiant į Pagrindinių teisių chartijos 47 straipsnyje numatytą teisę į veiksmingą teisinę gynybą, ieškovei reikia suteikti galimybę pateikti bet kokį pagrindą Sąjungos teisme, net jeigu ji to nepadarė Parlamento biure. Atitikties taisyklės taikymas šioje byloje yra dar mažiau pateisinamas dėl to, kad, kaip tai aprašė Parlamentas, Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnyje numatyta vidaus skundo procedūra gali būti siejama tik su nuobauda. Šiomis aplinkybėmis mėginimas siekti taikaus ginčo sprendimo negali paneigti nustatyto priekabiavimo fakto, kuris gali būti ginčijamas tik teisme, taigi neapima viso atitinkamo Parlamento nario ir Parlamento ginčo. Bet kuriuo atveju tai, kad ieškovė anksčiau nepateikė argumento, susijusio su teise į gynybą, neturėjo įtakos nagrinėjant vidaus skundą, nes, kaip Parlamento biuras nurodė savo sprendimo 4 ir 5 punktuose, priimdamas savo poziciją jis patikrino, ar vykdant procedūrą nebuvo padaryta jokio akivaizdaus pažeidimo, galinčio pakenkti sprendimo skirti nuobaudą teisėtumui (šiuo klausimu ir pagal analogiją žr. 2000 m. lapkričio 21 d. Sprendimo Carrasco Benítez / Komisija, T‑214/99 , EU:T:2000:272 , ir punktus). Taigi reikia manyti, kad dėl pirma nurodytų priežasčių atitikties taisyklė netaikoma tokiam ginčui, kurį ieškovė pateikė spręsti Bendrajame Teisme, todėl pirmasis ieškinio pagrindas negali būti pripažintas nepriimtinu dėl to, kad teisės į gynybą paisymo principo pažeidimas nebuvo nurodytas Parlamento biure nagrinėjant vidaus skundą, pagrįstą Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsniu. b) Dėl ieškinio pagrindo pagrįstumo Kalbant apie ieškinio pagrindo pagrįstumą, reikia priminti, kad Pagrindinių teisių chartijos 41 straipsnio 2 dalyje nustatyta, jog teisė į gerą administravimą apima, be kita ko, kiekvieno asmens teisę būti išklausytam prieš taikant bet kokią individualią jam nepalankią priemonę, kiekvieno asmens teisę susipažinti su savo byla, laikantis teisėto konfidencialumo ir profesinio bei verslo slaptumo, ir administracijos pareigą pagrįsti savo sprendimus. 2019 m. balandžio 4 d. Sprendime OZ / EIB ( C‑558/17 P , EU:C:2019:289 , punktas) Teisingumo Teismas priminė, kad šioje nuostatoje numatyta teisė būti išklausytam užtikrina kiekvieno asmens galimybę deramai ir veiksmingai pareikšti savo nuomonę per administracinę procedūrą ir iki sprendimo, galinčio neigiamai paveikti jo interesus, priėmimo. Taikydamas Pagrindinių teisių chartijos 41 straipsnio 2 dalį Teisingumo Teismas nusprendė, kad tuo atveju, kai ieškinį dėl sprendimo atmesti jo skundą panaikinimo pareiškia asmuo, prie kurio buvo priekabiauta, tyrimo komitetas, prieš pateikdamas rekomendacijas institucijos pirmininkui ir bet kuriuo atveju prieš priimdamas ieškovui nepalankų sprendimą, privalo gerbti jo, kaip skundą pateikusio asmens, teisę būti išklausytam (šiuo klausimu žr. 2019 m. balandžio 4 d. Sprendimo OZ / EIB, C‑558/17 P , EU:C:2019:289 , punktą). Taigi Teisingumo Teismas nusprendė, kad apeliantė, kaip skundą pateikęs asmuo, turėjo teisę gauti bent jau asmens, kaltinamo priekabiavimu, ir įvairių liudytojų paaiškinimų santrauką, kad galėtų veiksmingai pateikti savo pastabas, nes šiuos paaiškinimus naudojo tyrimo komitetas savo ataskaitoje, formuluodamas rekomendacijas atitinkamos institucijos pirmininkui, kuriomis pastarasis grindė ginčijamą sprendimą; pateikiant šią santrauką prireikus turi būti laikomasi teisėtų konfidencialumo reikalavimų (šiuo klausimu žr. 2019 m. balandžio 4 d. Sprendimo OZ / EIB ( C‑558/17 P , EU:C:2019:289 , punktą). Ši pozicija buvo patvirtinta 2020 m. birželio 25 d. Sprendime HF / Parlamentas ( C‑570/18 P , EU:C:2020:490 , – punktai), kuriame taikydamas tą pačią nuostatą Teisingumo Teismas, nagrinėdamas kitoje byloje atmestą skundą dėl priekabiavimo, nusprendė, kad asmuo, prie kurio buvo priekabiauta, kaip skundą pateikęs asmuo, turėjo teisę gauti bent jau Patariamojo komiteto nuomonės ir liudytojų apklausos protokolų santraukas, nes institucija, atsakinga už sprendimą dėl priekabiavimo, ginčijamą sprendimą grindė šiais dokumentais. 2020 m. birželio 25 d. Sprendimo HF / Parlamentas ( C‑570/18 P , EU:C:2020:490 ) punkte Teisingumo Teismas patikslino, kad siekiant užtikrinti parodymų konfidencialumą ir juo saugomus tikslus ir kartu tai, kad ieškovas būtų tinkamai išklausytas prieš priimant jam nepalankų sprendimą, gali būti taikomi tam tikri metodai, kaip antai anoniminimas, parodymų turinio atskleidimas pateikiant santrauką ar tam tikrų parodymų dalių nenurodymas. Bylose, kuriose priimti 2019 m. balandžio 4 d. Sprendimas OZ / EIB ( C‑558/17 P , EU:C:2019:289 , punktas) ir 2020 m. birželio 25 d. Sprendimas HF / Parlamentas ( C‑570/18 P , EU:C:2020:490 ), asmuo, prašęs suteikti teisę būti tinkamai išklausytam, kaip nurodyta šio sprendimo 93 ir 95 punktuose, buvo skundą pateikęs asmuo, kuris manė patyręs priekabiavimą. Tokia situacija skiriasi nuo situacijos šioje byloje, kurioje argumentą dėl nepakankamos galimybės susipažinti su bylos medžiaga pateikė ne skundą pateikęs asmuo, o priekabiavimu kaltinamas asmuo, kuriam dėl šio kaltinimo buvo paskirta nuobauda. Šiuo atveju taikomas visos apimties bendrasis teisės į gynybą paisymo principas, kurį ieškovė taip pat nurodė, pateikdama pirmąjį ieškinio pagrindą. Kaip matyti iš jurisprudencijos šis bendrasis principas taikytinas vykstant bet kokiai procedūrai, pradėtai asmens atžvilgiu ir galinčiai baigtis akto jo nenaudai priėmimu (šiuo klausimu žr. 2012 m. gegužės 16 d. Sprendimo Skareby / Komisija, F‑42/10 , EU:F:2012:64 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Visų pirma taip yra tuo atveju, kai procedūra gali baigtis nuobaudos paskyrimu (2010 m. rugsėjo 14 d. Sprendimo Akzo Nobel Chemicals ir Akcros Chemicals / Komisija ir kt., C‑550/07 P , EU:C:2010:512 , punktas). Šis pagrindinis Sąjungos teisės principas turi būti užtikrintas net ir nesant atitinkamą procedūrą reglamentuojančių teisės aktų (1986 m. liepos 10 d. Sprendimo Belgija / Komisija, 234/84 , EU:C:1986:302 , punktas; 2006 m. lapkričio 9 d. Sprendimo Komisija / De Bry, C‑344/05 P , EU:C:2006:710 , punktas ir 2016 m. spalio 27 d. Sprendimo ECB / Cerafogli, T‑787/14 P , EU:T:2016:633 , punktas). Remiantis suformuota jurisprudencija, teisė į gynybą, apimanti teisę būti išklausytam ir teisę susipažinti su bylos medžiaga, yra viena pagrindinių teisių, kuri yra sudėtinė Sąjungos teisinės sistemos dalis ir įtvirtinta Pagrindinių teisių chartijoje (žr. 2013 m. rugsėjo 10 d. Sprendimo G. ir R., C‑383/13 PPU , EU:C:2013:533 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Šis principas taikytinas nagrinėjamu atveju, nes dėl prieš ieškovę pradėtos procedūros Parlamento narei gali būti (ir buvo) paskirta nuobauda už priekabiavimą. Procedūroje, kuria siekiama nustatyti priekabiavimo faktą, bendrasis teisės į gynybą paisymo principas reiškia, kad laikantis galimų konfidencialumo reikalavimų priekabiavimu kaltinamam asmeniui prieš priimant sprendimą jo nenaudai turi būti pateikti visi kaltę patvirtinantys ir paneigiantys dokumentai, susiję su minėtu priekabiavimu, ir jis turi būti dėl jų išklausytas. Be to, visų bylos dokumentų pateikimas aiškiai numatytas Pareigūnų tarnybos nuostatų IX priedo 3 straipsnio 1 dalyje asmenims, kuriems taikomi šie nuostatai ir dėl kurių, Europos kovos su sukčiavimu tarnybai (OLAF) atlikus savo tyrimą, pradėtas drausminis tyrimas. Šioje byloje iš bylos medžiagos ir teismo posėdžio matyti, kad per procedūrą, per kurią nustatytas priekabiavimo faktas ir paskirta nuobauda, nors 2018 m. vasario 23 d. raštu ieškovei buvo pranešta apie dviejų APNP skundų turinį, ji negalėjo susipažinti nei su jų pareiškimais, pateiktais 2018 m. vasario 27 d. Patariamajame komitete, nei su bylos medžiaga, visų pirma elektroniniais laiškais ir tekstiniais pranešimais, nors į šią įvairią informaciją buvo atsižvelgta siekiant padaryti išvadą, kad būta priekabiavimo, ir ieškovę nubausti. Per posėdį Parlamentas teigė laikęsis teisės į gynybą paisymo principo, tačiau neprivalėjo leisti ieškovei susipažinti su visa bylos medžiaga. Bet kuriuo atveju jis visų pirma tvirtina, kad ieškovė niekada neprašė leisti susipažinti su bylos medžiaga. Be to, dėl konfidencialaus elektroninių laiškų ir tekstinių pranešimų, kuriais rėmėsi Patariamasis komitetas, o vėliau – Parlamento pirmininkas, pateikdami savo nuomones ir sprendimą, pobūdžio kiltų sunkumų juos pateikti. Galiausiai šios informacijos pateikti nereikėjo, nes ieškovė žinojo jų turinį, kadangi jie buvo jai adresuoti ar gauti iš jos. Dėl pirmojo argumento primintina, kad, priešingai, nei teigia Parlamentas, vykstant priekabiavimo nagrinėjimo procedūrai, galimybė susipažinti su bylos medžiaga negali būti susieta su atitinkamo asmens prašymu. Iš tiesų kompetentinga institucija, kuri vykdo dėl šio asmens pradėtą procedūrą, privalo paisyti visų būtinų garantijų, visų pirma susijusių su teise į gynybą, nelaukdama, kol to bus paprašyta. Kalbant apie antrąjį argumentą, reikia pažymėti, kad savo argumentuose Parlamentas bendrais bruožais nurodė būtinybę apsaugoti skundo pateikėjus, siekdamas paaiškinti, kodėl galimybė susipažinti su atitinkamais dokumentais buvo apribota vykstant aptariamai procedūrai, nenurodydamas informacijos, kuriai dėl jos ypatybių reikėjo laikytis tam tikro pobūdžio konfidencialumo, ar tai pagrindžiančių priežasčių. Bet kuriuo atveju reikia priminti, kad konfidencialumą galima užtikrinti įvairiomis techninėmis priemonėmis, pavyzdžiui, anoniminimu, bylos medžiagos turinio atskleidimu pateikiant santrauką ar tam tikrų jos turinio dalių nenurodymu (2020 m. birželio 25 d. Sprendimo HF / Parlamentas, C‑570/18 P , EU:C:2020:490 , punktas). Dėl trečiojo argumento, kuris, be kita ko, prieštarauja antrajam, reikia pažymėti, jog tam, kad priekabiavimu kaltinamas asmuo galėtų užtikrinti savo gynybą, jis turi turėti galimybę tiksliai žinoti bylos dokumentų, kuriais grindžiami su juo susijusiuose sprendimuose jam pateikti kaltinimai, turinį. Per teismo posėdį Parlamentas teigė, kad jis privalo nustatyti informaciją, kuri turi būti perduota priekabiavimu kaltinamam asmeniui, su sąlyga, kad šis prašo dokumentų, kuriais ši informacija buvo pagrįsta, jei mano, kad tai yra būtina. Šiam argumentui negalima pritarti. Vykstant priekabiavimo nagrinėjimo procedūrai, kompetentingos instancijos, laikydamosi galimų konfidencialumo reikalavimų, turi pateikti suinteresuotajam asmeniui ne tik informaciją, kuria grindžiami kaltinimai dėl priekabiavimo, bet ir šiuos kaltinimus pagrindžiančius dokumentus, pavyzdžiui, tokius, kurie prireikus leistų juos paneigti, nes suinteresuotasis asmuo turi turėti galimybę pats nuspręsti, kaip parengti ir pagrįsti savo gynybą. Taigi Parlamento pateikti argumentai dėl teisės į gynybą paisymo principo taikymo šioje byloje turi būti atmesti. Vadinasi, reikia konstatuoti, kad šioje byloje buvo pažeistas bendrasis teisės į gynybą paisymo principas. c) Dėl teisės į gynybą paisymo principo pažeidimo pasekmių Kaip matyti iš suformuotos jurisprudencijos, teisės į gynybą pažeidimas lemia pasibaigus atitinkamai administracinei procedūrai priimto sprendimo panaikinimą tik jei, nesant šio pažeidimo, šios procedūros rezultatas būtų kitoks (2019 m. balandžio 4 d. Sprendimo OZ / EIB, C‑558/17 P , EU:C:2019:289 , punktas). Teisingumo Teismo nuomone, šis reikalavimas yra įvykdytas, kai neturėdamas galimybės susipažinti su dokumentais, kurie jam turėjo būti pateikti paisant teisės į gynybą, ieškovas negalėjo tinkamai pateikti savo pastabų (šiuo klausimu žr. 2019 m. balandžio 4 d. Sprendimo OZ / EIB, C‑558/17 P , EU:C:2019:289 , ir punktus ir 2020 m. birželio 25 d. Sprendimo HF / Parlamentas, C‑570/18 P , EU:C:2020:490 , punktą), ir taip iš jo atimta galimybė, nors ir nedidelė, užtikrinti geresnę savo gynybą (šiuo klausimu žr. 2019 m. sausio 16 d. Sprendimo Komisija / United Parcel Service, C‑265/17 P , EU:C:2019:23 , punktą). Tokiu atveju bylos medžiagos, kuria rėmėsi administracija, nepateikimas iš tikrųjų neišvengiamai turi įtakos aktų, priimtų pasibaigus procedūrai, galinčiai turėti neigiamą poveikį ieškovei, teisėtumui, atsižvelgiant į teisę į gynybą (šiuo klausimu žr. 2019 m. balandžio 4 d. Sprendimo OZ / EIB, C‑558/17 P , EU:C:2019:289 , punktą ir 2020 m. birželio 25 d. Sprendimo HF / Parlamentas, C‑570/18 P , EU:C:2020:490 , punktą). Šiuo atveju iš bylos medžiagos ir teismo posėdžio matyti, kad ieškovė per su ja susijusią procedūrą negalėjo susipažinti nei su 2018 m. vasario 27 d. dviejų APNP pareiškimais, pateiktais Patariamajame komitete, nei su visa bylos medžiaga, visų pirma elektroninių laiškų ar tekstinių pranešimų, kuriais pagrįsti kaltinimai, turiniu, nors į šią informaciją buvo atsižvelgta konstatuojant priekabiavimo faktą ir skiriant nuobaudą. Šiuo klausimu reikia priminti, kad psichologinio priekabiavimo, kaip jis suprantamas pagal Pareigūnų tarnybos nuostatų 12a straipsnio 3 dalį, apibrėžtis, sutampanti su 2014 m. balandžio 14 d. taisyklių su pakeitimais, padarytais 2015 m. liepos 6 d., 3 straipsnio 1 dalyje pateikta apibrėžtimi, reiškia pareigūnų ir tarnautojų veiksmų ir elgesio vertinimą atsižvelgiant į kontekstą, net jei ne visada yra lengva tai atlikti (šiuo klausimu žr. 2018 m. liepos 13 d. Sprendimo SQ / EIB, T‑377/17 , EU:T:2018:478 , punktą ir 2018 m. liepos 13 d. Sprendimo Curto / Parlamentas, T‑275/17 , EU:T:2018:479 , punktą). Šiomis aplinkybėmis, remiantis šio sprendimo 115–117 punktuose priminta jurisprudencija, reikia pripažinti, kad, neturint galimybės susipažinti su visu bylos medžiagos turiniu, šiuo atveju ieškovei buvo atimta galimybė geriau užtikrinti savo gynybą ir kad šis pažeidimas neišvengiamai turėjo įtakos sprendimų dėl priekabiavimo fakto nustatymo ir nuobaudos skyrimo turiniui. Taigi reikia nustatyti, kiek teisės į gynybą paisymo principo pažeidimas turėjo įtakos skirtingų ginčijamų sprendimų teisėtumui. 1) Dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl priekabiavimo Parlamento pirmininko sprendimas dėl priekabiavimo yra pirmasis, priimtas pasibaigus procedūrai, kuri turėjo trūkumų dėl pirma nustatyto teisės į gynybą paisymo principo pažeidimo. Kadangi šis sprendimas buvo priimtas Parlamento pirmininkui neturint informacijos ir argumentų, kuriuos būtų galėjusi pateikti ieškovė, jei pagal šį principą jai būtų suteikta galimybė susipažinti su bylos medžiaga, kuria jis ketino remtis, šis sprendimas turėtų būti panaikintas. 2) Dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos Akivaizdu, kad Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos teisėtumui taip pat turi įtakos pirma nustatytas teisės į gynybą paisymo principo pažeidimas. Iš tiesų jis grindžiamas nurodytais priekabiavimo faktais, kurių nustatymui turėjo įtakos teisės į gynybą paisymo principo pažeidimas. Taigi Parlamento pirmininko sprendimas dėl nuobaudos turi būti panaikintas dėl teisės į gynybą paisymo principo pažeidimo. 3) Dėl Parlamento biuro sprendimo Parlamentas mano, kad jo Biuro sprendimas susijęs tik su nuobauda, todėl jam negali daryti įtakos teisės į gynybą paisymo principo pažeidimas, kuris susijęs tik su Parlamento pirmininko sprendimu dėl priekabiavimo. Reikia pabrėžti, kad Parlamento biuro sprendimu patvirtinamas Parlamento pirmininko sprendimas dėl nuobaudos ir kad jis taip pat grindžiamas nurodytais priekabiavimo faktais, kurių nustatymui turėjo įtakos teisės į gynybą paisymo principo pažeidimas. Taigi šio nustatymo neteisėtumas neišvengiamai lemia Parlamento biuro sprendimo neteisėtumą. Žinoma, savo sprendime Parlamento biuras apribojo savo atliekamas funkcijas skundo, pagrįsto Darbo tvarkos taisyklių 167 straipsniu, nagrinėjimo srityje, 4 punkte nurodydamas, kad, pirma, jis „turi kompetenciją tik persvarstyti pačią nuobaudą“ ir, antra, jis neturi kompetencijos peržiūrėti sprendimo dėl priekabiavimo „pagrįstumo“ arba „faktinių aplinkybių“, kuriomis grindžiamas sprendimas skirti nuobaudą. Vis dėlto tame pačiame savo sprendimo 4 punkte Parlamento biuras pripažino, kad patikrino procedūros, kurią užbaigus buvo priimtas sprendimas dėl priekabiavimo, teisėtumą. Taigi Parlamento biuras nurodė, jog „tam, kad teisinė gynyba būtų veiksminga, [jis nusprendė], kad yra tikslinga atlikti vertinimą, apsiribojantį patikrinimu, ar išvada dėl psichologinio priekabiavimo [buvo] nustatyta tinkamomis sąlygomis ir ar, konkrečiau kalbant, vykdyta procedūra neturėjo akivaizdžių trūkumų, kurie galėjo pakenkti sprendimo skirti nuobaudą teisėtumui“. Kartu Parlamento biuras savo sprendimo 5 punkte patvirtino, kad procedūra neturėjo trūkumų, dėl kurių būtų galima ginčyti sprendimo dėl priekabiavimo ir sprendimo dėl nuobaudos galiojimą. Iš tiesų jis nurodė, kad „[š]iuo pagrindu Biuras manė, kad Parlamento pirmininko nustatytas psichologinis priekabiavimas <…> [buvo] konstatuotas tinkamomis sąlygomis ir kad procedūra netur[ėjo] akivaizdžių trūkumų, galėjusių pakenkti sprendimo skirti nuobaudą teisėtumui“. Taigi Parlamento biuras savo sprendimą grindė vertinimu, kuris dėl šio sprendimo 91–114 punktuose nurodytų priežasčių buvo atliktas pažeidžiant teisės į gynybą paisymo principą. Vadinasi, šį sprendimą reikia panaikinti dėl minėto principo pažeidimo. 4) Išvada dėl prašymo panaikinti Atsižvelgiant į tai, kas išdėstyta, ir, nesant reikalo nagrinėti nei kitų pirmajame ieškinio pagrinde nurodytų argumentų, nei kitų ieškovės nurodytų ieškinio pagrindų, nei jos prašymų pateikti įrodymų ar prašymų taikyti proceso organizavimo ir tyrimo priemones, reikia konstatuoti, kad Parlamento pirmininko sprendimas dėl priekabiavimo, Parlamento pirmininko sprendimas dėl nuobaudos ir Parlamento biuro sprendimas turi būti panaikinti. C. Dėl prašymo paskirtą drausminę nuobaudą pakeisti Darbo tvarkos taisyklių 166 straipsnio 4 dalies a punkte numatyta nuobauda Ieškinio reikalavimuose ieškovė Bendrojo Teismo papildomai prašo „pripažinti, kad paskirta drausminė nuobauda yra per griežta ir neproporcinga“ ir „pakeisti ją Darbo tvarkos taisyklių 166 straipsnio 4 dalies a punkte numatyta nuobauda“. Šioje nuostatoje numatyta nuobauda yra papeikimas. Kadangi šio sprendimo 135 punkte nurodytas prašymas yra papildomo pobūdžio, palyginti su prašymu dėl panaikinimo, kuris buvo patenkintas, nereikia priimti sprendimo dėl prašymo pakeisti nuobaudą. D. Dėl prašymo atlyginti žalą 1. Dėl prašymo atlyginti turtinę ir neturtinę žalą Ieškiniu ieškovė prašo priteisti iš Parlamento sumokėti 50000 EUR arba didesnę ar mažesnę sumą, kurią Bendrasis Teismas nustatys kaip teisingą, už Parlamento pirmininko ir jo Biuro narių elgesį. Ieškovei paskirta nuobauda turėjo jai itin neigiamą poveikį dėl neteisingo nuobaudos pobūdžio ir dėl to, kad žiniasklaida apie ją pranešė ne tik Parlamente, bet ir valstybėse narėse. Dublike ieškovė nurodo patyrusi trijų rūšių žalą, t. y. pirma, turtinę žalą, patirtą praradus teisę 12 dienų gauti dienpinigių išmoką ir dėl to, kad ji galėjo naudotis tik vieno akredituoto Parlamento nario padėjėjo paslaugomis, antra, neturtinę žalą, patirtą dėl jos pablogėjusio įvaizdžio, nes paskirta nuobauda sulaukė itin didelio atgarsio žiniasklaidoje, ir, trečia, žalą, atsiradusią dėl jos pašalinimo iš „5 žvaigždžių judėjimo“ partijos. Parlamentas mano, kad šis prašymas turi būti atmestas kaip visų pirma nepriimtinas arba nepagrįstas. Šiuo klausimu pirmiausia reikia pažymėti, kad turtinės žalos, patirtos praradus teisę 12 dienų gauti dienpinigių išmoką, atlyginimas yra galima tolesnių veiksmų, kurių reikia imtis dėl Parlamento pirmininko sprendimo dėl nuobaudos ir Parlamento biuro sprendimo panaikinimo, pasekmė. Šiuo klausimu reikia priminti, kad pagal SESV 266 straipsnio pirmą pastraipą institucija, kurios aktas buvo pripažintas negaliojančiu, privalo imtis būtinų priemonių sprendimui dėl panaikinimo įgyvendinti. Atsižvelgiant į teisminės ir administracinės institucijos kompetencijos paskirstymą, institucija, priėmusi panaikintą aktą, privalo nustatyti, kokios priemonės yra reikalingos įgyvendinant sprendimą dėl panaikinimo (žr. 2014 m. rugsėjo 5 d. Sprendimo Éditions Odile Jacob / Komisija, T‑471/11 , EU:T:2014:739 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Be to, kalbant apie tai, kad ieškovė galėjo naudotis tik vieno akredituoto Parlamento nario padėjėjo paslaugomis, reikia pripažinti, kad institucijai nėra neteisėta imtis priemonių, siekiant atriboti asmenis, kurie skundėsi priekabiavimu, nuo priekabiavimu kaltinamo asmens. Likusiais ieškovės reikalavimais siekiama neturtinės žalos atlyginimo. Šiuo atžvilgiu pažymėtina, kad pagal suformuotą jurisprudenciją neteisėto akto panaikinimas pats savaime gali būti tinkamas ir iš esmės pakankamas bet kokios neturtinės žalos, galėjusios atsirasti dėl šio akto, atlyginimas (1987 m. liepos 9 d. Sprendimo Hochbaum ir Rawes / Komisija, 44/85, 77/85, 294/85 ir 295/85 , EU:C:1987:348 , punktas ir 2004 m. lapkričio 9 d. Sprendimo Montalto / Taryba, T‑116/03 , EU:T:2004:325 , punktas), nebent ieškovas įrodo, kad patyrė neturtinę žalą, nesusijusią su neteisėtumu, kuriuo grindžiamas akto panaikinimas, ir negalinčią būti visiškai atlygintą panaikinus šį aktą (2018 m. gegužės 31 d. Sprendimo Korwin-Mikke / Parlamentas, T‑352/17 , EU:T:2018:319 , punktas). Šioje byloje ginčijamų sprendimų panaikinimas turi būti laikomas pakankamu, juo labiau kad Bendrojo Teismo sprendimas dėl ieškinio pagrindo, susijusio su teisės į gynybą paisymo principo pažeidimu, nedaro įtakos priekabiavimo egzistavimui ar neegzistavimui. Papildomai reikia pažymėti, kad ieškovė nepateikė įrodymų, kuriais siekiama nustatyti Parlamento atsakomybę už tariamą neturtinę žalą, kaip to reikalauja procesui Bendrajame Teisme taikomos taisyklės. Remiantis suformuota jurisprudencija, tam, kad būtų tenkinami Procedūros reglamento 76 straipsnio d punkto reikalavimai, ieškinyje dėl Sąjungos institucijos tariamai padarytos žalos atlyginimo turi būti pateikti įrodymai, leidžiantys nustatyti veiksmus, kuriais ieškovas kaltina instituciją, motyvai, kodėl jis mano, jog tarp veiksmų ir tariamai patirtos žalos yra priežastinis ryšys, ir nurodyti šios žalos pobūdis ir dydis (žr. 2017 m. liepos 20 d. Sprendimo ADR Center / Komisija, T‑644/14 , EU:T:2017:533 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Šiuo atveju ieškovė ieškinyje nenurodė, ką reiškia „[Parlamento] pirmininko ir [jo] Biuro narių elgesys“, dėl kurio atsirado ši neturtinė žala, ir priežastinis ryšys tarp tokio elgesio ir šios žalos. Ieškinyje ji taip pat nepaaiškino, ką patyrė asmeniškai. Be to, Procedūros reglamento 85 straipsnio 1 dalyje nustatyta, kad „įrodymai ir pasiūlymai pateikti įrodymų pateikiami pirmą kartą pasikeičiant pareiškimais“. Šioje byloje ieškovė ieškinio priede nepateikė neturtinės žalos įrodymų, nors jie atsirado anksčiau už ieškinį. Iš tiesų įvairios publikacijos buvo paskelbtos 2018 m. spalio mėn., o sprendimas, kuriuo ji pašalinta iš jos partijos, priimtas 2018 m. gruodžio 31 d. Žinoma, remiantis Procedūros reglamento 85 straipsnio 2 dalimi, „dublike arba triplike pagrindinės šalys gali papildomai pateikti įrodymų ar pasiūlymų pateikti įrodymų, kad pagrįstų savo argumentus, su sąlyga, kad vėlavimas juos pateikti yra pagrįstas“. Vis dėlto reikia konstatuoti, kad ieškovė nenurodė priežasčių, dėl kurių jos įrodymai buvo pateikti pavėluotai. Tokiomis aplinkybėmis reikia atmesti prašymą atlyginti žalą. 2. Dėl kitų prašymų atlyginti žalą Ieškinio 63 punkte ieškovė Bendrojo Teismo prašo „įpareigoti Parlamentą imtis žalos atlyginimo priemonių, t. y. <…> pranešti apie priimtą sprendimą per Parlamento plenarinį posėdį <…> ir Parlamento atsakomybe ir lėšomis pranešti apie tai svarbiausioms naujienų tarnyboms <…>, taip pat pateikti visus rinkodaros pranešimus, galinčius atkurti deramą viešąją nuomonę apie ieškovę“. Be to, ieškinio reikalavimuose ieškovė Bendrojo Teismo prašo įpareigoti Parlamento pirmininką informaciją apie žalos atlyginimą paskelbti viešai plenariniame posėdyje. Kaip pabrėžia Parlamentas, Sąjungos teismas negali, nepasisavindamas administracinės valdžios prerogatyvų, duoti nurodymų Sąjungos institucijai ar įstaigai (šiuo klausimu žr. 2019 m. sausio 15 d. Sprendimo HJ / EMA, T‑881/16 , nepaskelbtas Rink., EU:T:2019:5 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Remiantis suformuota jurisprudencija, šis principas lemia ne tik tai, kad atmetami ieškinyje dėl panaikinimo suformuluoti reikalavimai, kuriais siekiama, kad institucija ar įstaiga atsakovė imtųsi priemonių teismo sprendimui dėl panaikinimo įgyvendinti, dėl to, kad Bendrasis Teismas tam neturi jurisdikcijos, bet iš esmės jis taip pat taikomas ir ieškiniui dėl žalos atlyginimo, kuriuo ieškovas prašo įpareigoti instituciją imtis konkrečių priemonių, siekiant atlyginti tariamą žalą (šiuo klausimu žr. 2019 m. sausio 15 d. Sprendimo HJ / EMA, T‑881/16 , nepaskelbtas Rink., EU:T:2019:5 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Taigi reikia atmesti prašymus atlyginti žalą, t. y. įpareigoti „<…> pranešti apie priimtą sprendimą per Parlamento plenarinį posėdį <…> ir Parlamento atsakomybe ir lėšomis pranešti apie tai svarbiausioms naujienų tarnyboms <…>, taip pat pateikti visus rinkodaros pranešimus, galinčiais atkurti deramą viešąją nuomonę apie ieškovę“. IV. Dėl bylinėjimosi išlaidų Pagal Procedūros reglamento 134 straipsnio 1 dalį iš pralaimėjusios šalies priteisiamos bylinėjimosi išlaidos, jei laimėjusi šalis to reikalavo. Pagal Procedūros reglamento 134 straipsnio 2 dalį, jeigu byloje yra kelios pralaimėjusios šalys, Bendrasis Teismas nusprendžia, kaip turi būti paskirstytos išlaidos. Pagal Procedūros reglamento 135 straipsnį, kai to reikalauja teisingumas, Bendrasis Teismas gali nuspręsti, kad pralaimėjusi šalis, be savo bylinėjimosi išlaidų, padengia tik dalį kitos šalies bylinėjimosi išlaidų arba kad iš pralaimėjusios šalies jos visai neturi būti priteistos. Šioje byloje teisingumas reikalauja, kad, nors ieškovės prašymas atlyginti žalą buvo atmestas, Parlamentas turi padengti visas savo ir ieškovės patirtas bylinėjimosi išlaidas, nes jis iš esmės pralaimėjo bylą. Remdamasis šiais motyvais, BENDRASIS TEISMAS (ketvirtoji išplėstinė kolegija) nusprendžia: 1. Panaikinti 2018 m. spalio 2 d. Europos Parlamento pirmininko sprendimą, kuriuo Giulia Moi veiksmai dviejų jos akredituotų Parlamento nario padėjėjų atžvilgiu buvo pripažinti psichologiniu priekabiavimu, 2018 m. spalio 2 d. Parlamento pirmininko sprendimą, kuriuo G. Moi už jos veiksmus, pripažintus psichologiniu priekabiavimu dviejų jos akredituotų Parlamento nario padėjėjų atžvilgiu, paskirta nuobauda – atimta teisė 12 dienų gauti dienpinigių išmoką, ir 2018 m. lapkričio 12 d. Parlamento biuro sprendimą dėl 2018 m. spalio 16 d. G. Moi pateikto skundo pagal Parlamento darbo tvarkos taisyklių 167 straipsnį. 2. Atmesti likusią ieškinio dalį. 3. Priteisti iš Parlamento bylinėjimosi išlaidas. Gervasoni Madise Nihoul Frendo Martín y Pérez de Nanclares Paskelbta 2021 m. vasario 3 d. viešame teismo posėdyje Liuksemburge. Parašai. ( *1 ) Proceso kalba: italų. ( i ) Remdamasis teisės aktais dėl asmens duomenų apsaugos Bendrajam Teismui vykdant teisminę veiklą teismo kancleris nusprendė įslaptinti tam tikrus duomenis viešai skelbiamoje sprendimo versijoje; šie duomenys pakeisti įrašu [ asmens duomenys ].

62011TJ0399

bg

Обстоятелства, предхождащи спора Административното производство С писмени въпроси, отправени през 2005 г. и през 2006 г. (E 4431/05, E 4772/05, E 5800/06 и P 5509/06), няколко членове на Европейския парламент се обръщат към Комисията на Европейските общности във връзка с квалифицирането като държавна помощ на разпоредбата, предвидена в член 12, параграф 5, въведен в испанския Закон за корпоративния данък с Ley 24/2001, de Medidas Fiscales, Administrativas y del Orden Social (Закон 24/2001 за приемане на данъчни, административни и социални мерки) от 27 декември 2001 г. (BOE № 313 от 31 декември 2001 г., стр. 50493) и възпроизведен в Real Decreto Legislativo 4/2004, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Impuesto sobre Sociedades (Кралски законодателен декрет 4/2004 за одобряване на изменения текст от Закона за корпоративния данък) от 5 март 2004 г. (BOE № 61, от 11 март 2004 г., стр. 10951) (наричана по-нататък „спорната схема“ или „спорната мярка“). Комисията отговаря по същество, че съгласно информацията, с която разполага, спорната схема не представлява държавна помощ. С писма от 15 януари и 26 март 2007 г. Комисията иска от испанските власти да ѝ предоставят информация, за да прецени обхвата и последиците от спорната схема. С писма от 16 февруари и 4 юни 2007 г. Кралство Испания представя на Комисията исканата информация. С факс от 28 август 2007 г. Комисията получава жалба от частен оператор, в която се твърди, че спорната схема представлява държавна помощ, несъвместима с общия пазар. С Решение от 10 октомври 2007 г. Комисията открива официалната процедура по разследване относно спорната схема. С писмо от 5 декември 2007 г. Комисията получава становището на Кралство Испания относно решението за откриване на официална процедура по разследване. В периода 18 януари—16 юни 2008 г. Комисията получава становищата и на 32 трети заинтересовани страни. С писма от 30 юни 2008 г. и 22 април 2009 г. Кралство Испания представя отговори на становищата на третите заинтересовани страни. На 18 февруари 2008 г., 12 май и 8 юни 2009 г. се провеждат технически заседания с испанските власти. Технически заседания се провеждат и с някои от 32-те трети заинтересовани страни. С писмо от 14 юли 2008 г. и с електронно писмо от 16 юни 2009 г. Кралство Испания предоставя допълнителна информация на Комисията. Комисията приключва процедурата по отношение на придобивания на дялови участия, извършвани в рамките на Европейския съюз, с Решение 2011/5/ЕО от 28 октомври 2009 година относно данъчна амортизация на финансовата репутация за придобиване на значителни дялови участия в чуждестранни дружества C 45/07 (ex NN 51/07, ex CP 9/07), приведена в действие от Испания ( ОВ L 7, 2011 г., стр. 48 ). Комисията обявява за несъвместима с общия пазар спорната схема, която се състои в данъчно предимство, позволяващо на испанските дружества да амортизират финансовата репутация, която произтича от придобиването на дялово участие от чуждестранни дружества, в случаите, когато схемата се прилага по отношение на придобивания на дялови участия в дружества, установени в рамките на Съюза. Комисията оставя отворена процедурата по отношение на придобиванията на дялови участия, извършвани извън Съюза, като испанските органи се задължават да предоставят нови данни за пречките пред трансграничните сливания, съществуващи извън Съюза. На 12, 16 и 20 ноември 2009 г. и на 3 януари 2010 г. Кралство Испания предоставя на Комисията информация относно преките инвестиции на испанските дружества извън Съюза. Комисията получава и становищата на няколко трети заинтересовани страни. На 27 ноември 2009 г., както и на 16 и 29 юни 2010 г. се провеждат технически заседания между Комисията и испанските органи. Обжалваното решение На 12 януари 2011 г. Комисията приема Решение 2011/282/ЕС относно данъчната амортизация на финансовата репутация за придобиване на дялови участия в чуждестранни дружества C 45/07 (ex NN 51/07, ex CP 9/07), приведено в действие от Испания ( ОВ L 135, стр. 1 , наричано по-нататък „обжалваното решение). На 3 март 2011 г. е приета поправка на това решение, така както е публикувано в Официален вестник на Европейския съюз . Втора поправка е публикувана в Официален вестник на 26 ноември 2011 г. Спорната мярка предвижда, че при придобиване на дялови участия в „чуждестранното дружество“ от страна на предприятие, което подлежи на данъчно облагане в Испания, ако придобиването е най-малко 5 % и е притежавано непрекъснато в продължение на най-малко една година, финансовата репутация, която произтича от това придобиване, отразена в счетоводството на предприятието като отделен нематериален актив, може да се приспадне от данъчната основа на дължимия от последното корпоративен данък под формата на амортизационни отчисления. Спорната мярка уточнява, че за да бъде квалифицирано като „чуждестранно“, съответното дружество трябва да подлежи на облагане с данък, сходен на прилагания в Испания, и приходите му трябва да са с произход главно от дейности в чужбина (съображение 30 от обжалваното решение). От обжалваното решение следва, че съгласно испанския закон обединяване на търговска дейност означава операция, при която едно или повече дружества при прекратяване без ликвидация прехвърля(т) всички свои активи и пасиви на друго съществуващо дружество или на дружество, което учредяват, срещу издаване на акционерите им на ценни книжа, представляващи капитала на това друго дружество (съображение 32 от обжалваното решение). Придобиването на дялове е определено в обжалваното решение като операция, чрез която едно дружество придобива дялово участие в капитала на друго дружество, без да придобива мажоритарно участие или контрол върху правата на глас в придобитото дружество (съображение 32 от обжалваното решение). Освен това в обжалваното решение се посочва, че съгласно спорната мярка финансовата репутация се определя, като се приспадне пазарната стойност на материалните и нематериалните активи на придобитото дружество от цената, платена за придобиване на дяловото участие. Уточнява се още, че установена в спорната мярка концепция за финансова репутация въвежда в областта на придобиването на дялове понятие, което обикновено се използва при транзакции по прехвърлянето на активи или по обединяване на търговска дейност (съображение 29 от обжалваното решение). На последно място следва да се отбележи, че съгласно испанското данъчно право придобиване на дялови участия в установено в Испания дружество от страна на предприятие, което подлежи на данъчно облагане в Испания, не позволява отделно осчетоводяване за целите на данъчното облагане на финансовата репутация, която произтича от придобиването. Това право обаче предвижда, че последната може да бъде амортизирана при обединяване на търговската дейност (съображение 28 от обжалваното решение). Обжалваното решение обявява за несъвместима с вътрешния пазар схемата за помощи, когато същата се прилага по отношение на придобивания на дялови участия в предприятия, установени извън Съюза (член 1, параграф 1 от обжалваното решение). Член 4 от това решение предвижда по-специално, че Кралство Испания пристъпва към възстановяване на отпуснатите помощи. Производство и искания на страните На 29 юли 2011 г. жалбоподателите, Banco Santander, SA и Santusa Holding, SL, подават настоящата жалба в секретариата на Общия съд. Жалбоподателите искат от Общия съд: — да отмени член 1, параграф 1 от обжалваното решение доколкото в него се обявява, че спорната схема съдържа елементи на държавна помощ, — при условията на евентуалност, да отмени член 1, параграф 1 от обжалваното решение, доколкото в него се обявява, че спорната схема съдържа елементи на държавна помощ, когато се прилага към придобивания на дялови участия, които предполагат поемане на контрол, — при условията на евентуалност, да отмени член 4 от обжалваното решение в частта, в която предвижда задължение за възстановяване на помощите, предоставени за операции отпреди публикуването на обжалваното решение в Официален вестник, — при условията на евентуалност, да отмени член 1, параграф 1 от обжалваното решение и евентуално член 4 от същото, доколкото се отнасят до операции, извършени в Съединените щати, Мексико и Бразилия, — да осъди Комисията да заплати съдебните разноски. Комисията иска от Общия съд: — да отхвърли жалбата, — да осъди жалбоподателите да заплатят съдебните разноски. От правна страна По искането за отмяна на член 1, параграф 1 от обжалваното решение В рамките на искането за отмяна на член 1, параграф 1 от обжалваното решение жалбоподателите оспорват приетата в него квалификация на спорната схема като държавна помощ от страна на Комисията. Жалбоподателите изтъкват по същество пет основания в подкрепа на настоящото искане, първото от които е грешка при прилагане на правото при преценката на Комисията на условието за селективност, второто, грешка при определянето на референтната система, третото, липса на селективност на мярката, тъй като въведената с нея диференциация произтичала от естеството или от структурата на системата, в която се вписва мярката, четвъртото, че последната не предоставяла предимство за дружествата, за които се прилага спорната схема, а петото е липса на мотиви за обжалваното решение с оглед както на критерия за селективност, така и на този за наличието на предимство. Най-напред следва да се разгледа първото основание. Жалбоподателите поддържат, че спорната схема няма селективен характер по смисъла на член 107, параграф 1 ДФЕС и че става въпрос за мярка от общ характер, която може да се приложи за всяко предприятие, което подлежи на данъчно облагане в Испания. Така Комисията била приложила неправилно разпоредбата на член 107, параграф 1 ДФЕС, като приела, че спорната мярка е селективна. Жалбоподателите добавят, че Комисията е трябвало да докаже наличието на категория предприятия, за които е предназначена спорната мярка, което тя не била направила. Комисията поддържа, че анализът на селективния характер в обжалваното решение е съобразен със съдебната практика, тъй като изхожда от определянето на относимата референтна рамка, след което установява наличието на изключение, въведено със спорната мярка. Комисията се основава също на аналогия между предимството, предоставяно при износ на капитал, какъвто бил случаят по отношение на спорната мярка, и това, което се предоставя при износ на стоки, във връзка с което вече било прието, че това предимство представлява селективна мярка. Преди да се разгледа основателността на настоящото основание с оглед на обстоятелствата на конкретния случай, следва да се уточни кои условия трябва да са изпълнени, за да може Комисията да приеме, че определена мярка е селективна, като се припомни, че селективността е един от кумулативните критерии, които позволяват квалифицирането на дадена мярка като държавна помощ. Критерии за установяване на наличие на държавна помощ Съгласно член 107, параграф 1 ДФЕС: „Освен когато е предвидено друго в Договорите, всяка помощ, предоставена от държава членка или чрез ресурси на държава членка, под каквато и да било форма, която нарушава или заплашва да наруши конкуренцията чрез поставяне в по-благоприятно положение на определени предприятия или производството на някои стоки, доколкото засяга търговията между държавите членки, е несъвместима с вътрешния пазар“. Съгласно съдебната практика квалификацията като държавна помощ изисква всички посочени в член 107, параграф 1 ДФЕС условия да са изпълнени (вж. Решение на Съда от 24 юли 2003 г. по дело Altmark Trans и Regierungspräsidium Magdeburg, C-280/00, Recueil, стр. I-7747 , точка 74 и цитираната съдебна практика). Член 107, параграф 1 ДФЕС поставя следните условия за квалифицирането на национална мярка като държавна помощ: финансирането на подобна мярка от държавата или чрез държавни средства, наличието на предимство за определено предприятие, селективният характер на посочената мярка, както и въздействието на последната върху търговията между държавите членки и произтичащото от нея нарушаване на конкуренцията (Решение на Съда от 15 юни 2006 г. по дело Air Liquide Industries Belgium, C-393/04 и C-41/05, Recueil, стр. I-5293 , точка 28). Метод за анализ, приложим за селективността в данъчната област Съгласно постоянната съдебна практика член 107, параграф 1 ДФЕС изисква да се установи дали в рамките на даден правен режим една национална мярка може да постави в по-благоприятно положение „определени предприятия или производството на някои стоки“ спрямо други, които биха се оказали, от гледна точка на преследваните от този правен режим цели, в сходно фактическо и правно положение (вж. Решение на Съда от 6 септември 2006 г. по дело Португалия/Комисия, C-88/03, Recueil, стр. I-7115 , точка 54 и цитираната съдебна практика и Решение на Съда от 15 ноември 2011 г. по дело Комисия и Испания/Government of Gibraltar и Обединено кралство, C-106/09 P и C-107/09 P, Сборник, стр. I-11113 , точка 75 и цитираната съдебна практика; Решение на Общия съд от 22 януари 2013 г. по дело Salzgitter/Комисия, T‑308/00 RENV, точка 116). Определянето на релевантния правен режим, квалифициран като „референтна рамка“, придобива по-голямо значение при данъчните мерки, тъй като самото съществуване на предимство може да бъде установено само в сравнение с едно „обичайно“ облагане (Решение по дело Португалия/Комисия, точка 33 по-горе, точка 56). Следователно, за да се прецени дали дадена данъчна мярка има селективен характер, следва да се разгледа въпросът дали с оглед на референтната рамка посочената мярка представлява предимство за някои дружества в сравнение с други, които се намират в сходно фактическо и правно положение (Решение по дело Португалия/Комисия, точка 33 по-горе, точка 56). При все това, дори когато в референтната рамка е налице такова различно третиране на сходни фактически и правни положения, съгласно постоянната съдебна практика понятието за държавна помощ не се отнася за държавните мерки, въвеждащи разграничение между предприятията и следователно поначало селективни, когато това разграничение е резултат от естеството или структурата на системата, в която те се вписват (Решение по дело Португалия/Комисия, точка 33 по-горе, точка 52). От гореизложеното следва, че за да се квалифицира национална данъчна мярка като „селективна“, най-напред, трябва да се започне с установяване и разглеждане на общия или „обичаен“ данъчен режим, приложим в съответната държава членка. Именно по отношение на този общ или „обичаен“ данъчен режим трябва, на второ място, да се прецени евентуалният селективен характер на предимството, предоставено от разглежданата данъчна мярка, за да се установи, че тя дерогира посочената обща система, доколкото въвежда диференциация между оператори, намиращи се с оглед на целта, която е определена за данъчната система на съответната държава членка, в сходно фактическо и правно положение (вж. Решение на Общия съд от 7 март 2012 г. по дело British Aggregates /Комисия, T‑210/02 RENV, точка 49). На трето място, следва да евентуално да се провери дали съответната държава членка е успяла да докаже, че мярката е обоснована от характера или структурата на системата, в която се вписва (Решение по дело Португалия/Комисия, точка 33 по-горе, точка 53). Необходимо установяване на категория предприятия, на които разглежданата мярка предоставя предимство Критерият за селективност на мярката позволява да се разграничат държавните помощи от общите мерки на данъчната или икономическата политика на държавите членки (вж. в този смисъл Решение по дело Air Liquide Industries Belgium, точка 32 по-горе, точка 32). В това отношение Съдът е постановил, че селективният характер на дадена мярка може да се приеме дори когато прилагането ѝ не е ограничено до точно определен сектор. Всъщност Съдът приема, че е налице държавна помощ в хипотеза, при която мярката е „насочена главно“ към даден сектор на дейност или когато е насочена към няколко сектора (Решение на Съда от 12 юли 1990 г. по дело COFAZ/Комисия, C-169/84, Recueil, стр. I-3083 , точки 22 и 23 и Решение на Съда от 20 ноември 2003 г. по дело GEMO, C-126/01, Recueil, стр. I-13769 , точки 37—39). Съдът е приел също, че мярка, която се прилага за предприятията, произвеждащи телесни вещи, е селективна (Решение на Съда от 8 ноември 2001 г., Adria-Wien Pipeline и Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C-143/99, Recueil, стр. I-8365 , точка 40). Освен това, Съдът е приел, че когато мярката е в полза само на предприятията, намиращи се в определен географски сектор, тя губи характера си на обща мярка на данъчната или икономическата политика (вж. в този смисъл Решение на Съда от 19 септември 2000 г. по дело Германия/Комисия, C-156/98, Recueil, стр. I-6857 , точка 23). Общият съд дори е квалифицирал като селективна мярка, която се прилага през ограничен период. Така той е постановил, че когато с оглед на краткия период, в който предприятията могат да предприемат необходимите действия, позволяващи им да изпълнят необходимите условия, за да се ползват от дадена мярка, последната всъщност е достъпна само за предприятията, които вече са започнали съответната процедурата, за предприятията, които поне планират да го направят, или за тези, които са готови да предприемат подобна инициатива в много кратък срок (вж. в този смисъл Решение на Общия съд от 4 септември 2009 г. по дело Италия/Комисия, T-211/05, Сборник, стр. II-2777 , точки 120 и 121). Когато категорията на получателите на помощта е особено широка или разнообразна, понякога не толкова определянето на последната е решаващо за преценката дали съответната мярка има селективен характер, а това кои предприятия са изключени (вж. в този смисъл Решение на Общия съд от 29 септември 2000 г. по дело CETM/Комисия, T-55/99, Recueil, стр. II-3207 , точки 39, 40 и 47). От цитираната в точки 31—44 по-горе съдебна практика следва, че определянето на категория предприятия, които единствено са поставени в по-благоприятно положение от съответната мярка, е необходимо условие, за да се приеме, че е налице държавна помощ. Това тълкуване на понятието за селективност съответства на самия текст на член 107, параграф 1 ДФЕС, който предвижда, че предимството трябва да поставя в по-благоприятно положение „определени предприятия или производството на някои стоки“. Освен това, както бе посочено в точки 33 и 37 по-горе, когато се позовава на описания в тези точки метод на анализ, Съдът припомня, че член 107, параграф 1 ДФЕС изисква да се установи дали в рамките на даден правен режим една национална мярка може да постави в по-благоприятно положение „определени предприятия или производството на някои стоки“ спрямо други, които се намират в сходно фактическо и правно положение от гледна точка на преследваната от този правен режим цел (Решение по дело Португалия/Комисия, точка 33 по-горе, точка 54). Когато обаче съответната марка може да е достъпна за всички предприятия, макар да представлява дерогация от общия или „обичаен“ данъчен режим, не може да се извърши сравнение с оглед на целите, преследвани от посочения режим, между фактическото и правно положение на предприятия, които могат да се ползват от мярката, и тези, които не могат да се ползват от същата. От гореизложеното следва, че за да е изпълнено условието за селективност, трябва във всички случаи да се установи категория предприятия, които единствено са поставени в по-благоприятно положение от съответната мярка, и че в посочената в точка 48 по-горе хипотеза селективността не може да се изведе само от констатацията, че е въведена дерогация от общия или „обичаен“ режим на данъчно облагане. Впрочем Комисията трябва да докаже, че дадена мярка въвежда разграничения между предприятия, намиращи се в сходно фактическо и правно положение от гледна точка на преследваната цел (Решение на Съда от 8 септември 2011 г. по дело Комисия/Нидерландия, C-279/08 P, Сборник, стр. I-7671 , точка 62). В Решение по дело Комисия/Нидерландия, точка 50 по-горе (точка 63), Съдът е приел, че Комисията е доказала в достатъчна степен в оспореното решение, че само специфична група от големи индустриални предприятия, които са активни в търговията между държавите членки, ползват предимство, което не е на разположение на други предприятия. Следователно в случая, който стои в основата на това съдебно решение, Комисията е успяла да докаже, че съответната мярка се прилага селективно към определени предприятия или към производството на някои стоки. По същия начин в Решение по дело Комисия и Испания/Government of Gibraltar и Обединено кралство, точка 33 по-горе (точка 96), Съдът е приел, че Комисията е доказала в достатъчна степен в оспореното решение, че някои предприятия, офшорни дружества, се ползват със селективни предимства. Ето защо в настоящия случай следва да се прецени дали мотивите, на които Комисията се основава в обжалваното решение и които възпроизвежда в хода на съдебното производство, за да приеме, че спорната мярка е селективна, позволяват да се установи селективният характер на тази мярка. На първо място, в обжалваното решение Комисията се основава главно на наличието на дерогация от референтната рамка, за да приеме спорната мярка за селективна. Всъщност Комисията посочва като референтна рамка, която приема за преценката на селективния характер на спорната мярка, „общата система за корпоративно данъчно облагане на Испания и по-точно за данъчно третиране на финансовата репутация в испанската данъчна система“ (съображение 118 от обжалваното решение). Комисията счита, „като предварителна забележка и като допълнение“, че спорната мярка представлява дерогация на испанската счетоводна система (съображение 121 от обжалваното решение). Освен това Комисията отбелязва, че спорната мярка води до прилагане на различен данъчен режим за предприятията, които подлежат на данъчно облагане в Испания и придобиват дялове в дружества, установени в чужбина, спрямо прилагания за предприятията, които подлежат на данъчно облагане в Испания и придобиват дялове в дружества, установени в Испания, въпреки че тези две категории предприятия се намират в сходно положение (съображения 122 и 136 от обжалваното решение). Като се основава на това различно третиране, Комисията приема, че спорната мярка представлява „дерогация […] от референтната система“ (съображение 125 от обжалваното решение). Следователно Комисията е приложила в обжалваното решение метода на анализ, описан в точки 33—37 по-горе Както основателно отбелязват жалбоподателите обаче, в настоящия случай описаният в точки 33—37 по-горе метод на анализ не може да доведе до установяване на селективен характер на спорната мярка. Всъщност, дори да се допусне, че е налице дерогация или изключение от референтната рамка, установена от Комисията, сама/само по себе си тази дерогация или това изключение не позволява да се установи, че спорната мярка поставя в по-благоприятно положение „определени предприятия или производството на някои стоки“ по смисъла на член 107, параграф 1 ДФЕС, доколкото тази мярка явно е достъпна за всички предприятия. Следва най-напред да се отбележи, че спорната мярка се прилага за всички придобивания на най-малко 5 % дялово участие в чуждестранно дружество, притежавани непрекъснато в продължение на най-малко една година. Следователно тази мярка не се отнася до конкретна категория предприятия или до производството на някои стоки, а до категория икономически оператори. Наистина в някои случаи определени предприятия могат да се окажат на практика изключени от приложното поле на дадена мярка, макар последната да има общ характер (вж. в този смисъл Решение на Съда от 10 декември 1969 г. по дело Комисия/Франция, 6/69 и 11/69, Recueil, стр. 523 , точки 20 и 21 и Решение по дело Комисия и Испания/Government of Gibraltar и Обединено кралство, точка 33 по-горе, точки 101 и 107). В настоящия случай, за да се ползва от спорната мярка, съответното предприятие трябва да придобие дялове в чуждестранно дружество (съображения 26 и 32 от обжалваното решение). Следва да се отбележи, че тази чисто финансова операция явно не налага на придобиващото предприятие да измени дейността си и следователно по принцип води само до ограничена отговорност на това предприятие до размера на направената инвестиция. В това отношение следва да се припомни, че мярка, която се прилага без оглед на предмета на дейност на предприятията, по принцип не е селективна (вж. в този смисъл Решение по дело Adria-Wien Pipeline и Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, точка 41 по-горе, точка 36). Освен това спорната мярка не определя минимален размер, съответстващ на минималния праг от 5 % дялово участие, посочен в точка 57 по-горе, и следователно не е запазена само за предприятията с достатъчно финансови ресурси за тази цел, за разлика от съответната мярка в случая, до който се отнася Решение на Общия съд от 9 септември 2009 г. по дело Diputación Foral de Álava и др./Комисия ( T-227/01-T-229/01, T-265/01, T-266/01 и T-270/01, Сборник, стр. II-3029 , точки 161 и 162). На последно място, спорната мярка предвижда предоставяна на данъчно предимство при условие, свързано с придобиването на особени икономически блага, а именно дялови участия в чуждестранни дружества. В Решение по дело Германия/Комисия, точка 42 по-горе (точка 22), Съдът обаче е постановил, че данъчно облекчение в полза на данъчнозадължените лица, които продават определени икономически блага и могат да приспаднат печалбата от тази продажба в случай на придобиване на дялове в капиталови дружества със седалище в определени региони, предоставя на тези лица предимство, което като обща мярка, приложима без разграничение за всички икономически оператори, не представлява помощ по смисъла на релевантните разпоредби на Договора. Следователно спорната мярка явно не изключва нито една категория предприятия от възможността да се ползват от нея. Поради това, дори да се допусне, че спорната мярка представлява дерогация от референтната рамка, установена от Комисията, във всички случаи това обстоятелство не представлява мотив, позволяващ да се установи, че спорната мярка поставя в по-благоприятно положение „определени предприятия или производството на някои стоки“ по смисъла на член 107, параграф 1 ДФЕС. На второ място, Комисията посочва, че „[спорната] мярка е избирателна, поради това че тя поставя в по-благоприятно положение само определени групи предприятия, които осъществяват определени инвестиции в чужбина“ (съображение 102 от обжалваното решение“). Комисията изтъква, че мярка, която е от полза само за предприятията, отговарящи на условията за отпускането ѝ, е селективна „по право“, без да е необходимо да се доказва, че с оглед на последиците от нея мярката е можела да предостави предимство само за някои предприятия или за производството на някои стоки. Този следващ мотив на обжалваното решение обаче също не позволява да се установи селективният характер на спорната мярка. Всъщност съгласно постоянната съдебна практика член 107, параграф 1 ДФЕС разграничава държавната намеса в зависимост от нейните последици (Решение на Съда от 2 юли 1974 г. по дело Италия/Комисия, 173/73, Recueil, стр. 709 , точка 27 и Решение на Съда от 29 април 2004 г. по дело Нидерландия/Комисия, C-159/01, Recueil, стр. I-4461 , точка 51). Следователно именно въз основа на последиците на съответната мярка следва да се преценява дали последната представлява държавна помощ, по-специално поради това, че е селективна (вж. в този смисъл Решение по дело Комисия и Испания/Government of Gibraltar и Обединено кралство, точка 33 по-горе, точки 87 и 88). Освен това в Решение от 29 март 2012 г. по дело 3M Italia (C‑417/10, точка 42), Съдът е постановил, че сам по себе си фактът, че само данъчнозадължените лица, отговарящи на условията за прилагане на мярка, до която се отнася това дело, могат да се възползват от последната, не може да ѝ придаде селективен характер. На последно място, в Решение по дело Комисия и Испания/Government of Gibraltar и Обединено кралство, точка 33 по-горе (точки 103, 104 и 107), Съдът постановява, че не всяко данъчно разграничение предполага наличието на помощ и че за да се квалифицира такова разграничение като помощ, е необходимо да може да се установи определена категория предприятия, които се отличават с оглед на специфичните им характеристики. Избраният от Комисията подход обаче може да доведе, в противоречие с посочената в точка 71 по-горе съдебна практика, до установяване на селективност за всяка данъчна мярка, която се ползва при определени условия, макар ползващите се от нея предприятия да нямат общи специфични характеристики, които да ги разграничават от другите предприятия, освен обстоятелството, че евентуално отговарят на необходимите условия, за да се ползват от мярката. На трето място, Комисията изтъква в съображение 154 от обжалваното решение, че „[п]о отношение на настоящия случай [тя] счита също така и че [спорната] мярка има за цел да насърчава износа на капитал извън територията на Испания, за да укрепи положението на испанските дружества в чужбина, като по този начин подобри конкурентоспособността на бенефициерите на схемата“. В това отношение следва да се припомни, че държавна мярка, от която се ползват без разграничение всички предприятия, намиращи се на националната територия, не може да представлява държавна помощ с оглед на критерия за селективност (Решение по дело Adria-Wien Pipeline и Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, точка 41 по-горе, точка 35). Докато преценката на закрепеното в член 107, параграф 1 ДФЕС условие относно засягането на търговията между държавите членки се изразява в проверката дали на предприятията или на производството на стоки в дадена държава членка е предоставено предимство по отношение на тези в другите държави членки, закрепеното в същия параграф на този член условие за селективност може да се преценява само на равнището на една-единствена държава членка и се свежда до анализ на разликите в третирането единствено на предприятията или на производството на стоки в тази държава (вж. в този смисъл Решение на Съда от 11 ноември 2004 г. по дело Испания/Комисия, C‑73/03, непубликувано в Recueil, точка 28). Ето защо обстоятелството, че дадена мярка поставя в по-благоприятно положение предприятията, подлежащи на данъчно облагане в една държава членка, в сравнение с тези, които подлежат на данъчно облагане в другите държави членки, по-специално като улеснява придобиването от страна на установени в дадена държава членка предприятия на дялове в капитала на предприятия, установен в чужбина, е без значение за преценката на условието за селективност. В Решение по дело Комисия/Франция, точка 58 по-горе (точка 20), Съдът действително е постановил, че предимство, предоставено „само в полза на изнасяните национални стоки с цел подпомагане на конкурентоспособността им в другите държави членки спрямо произведените в последните стоки“, представлява държавна помощ. В този случай обаче позоваването на стоки с произход от други държави членки се отнася до условието, свързано с нарушаване на конкуренцията и засягане на търговията. Това тълкуване на Решение по дело Комисия/Франция, точка 58 по-горе, се потвърждава от Решение на Съда от 7 юни 1988 г. по дело Гърция/Комисия ( 57/86, Recueil, стр. 2855 , точка 8), в което разграничението между национални стоки и стоки от други държави членки не се разглежда в рамките на преценката на критерия относно селективността. По същия начин в Решение на Съда от 15 юли 2004 г. по дело Испания/Комисия ( C-501/00, Recueil, стр. I-6717 , точка 120) разграничението между национални стоки и стоки от други държави членки не е взето предвид в рамките на проверката за селективност на мярката. От тази съдебна практика следва, че установяването на селективност на дадена мярка се основава на разлика в третирането на категории предприятия, подчинени на законодателството на една и съща държава членка, а не на различно третиране на предприятията на една държава членка в сравнение с тези на други държави членки. От гореизложеното следва, че направената в съображение 154 от обжалваното решение, цитирано в точка 73 по-горе, връзка между износа на капитал и износа на стоки, ако се приеме за установена, би позволила само да се констатира засягане на конкуренцията и на търговията, но не и селективен характер на спорната мярка, който трябва да се преценява на национално равнище. На четвърто място, от изтъкната от Комисията съдебна практика не може да се направи извод, че юрисдикциите на Съюза вече са приели за възможно квалифицирането на данъчна мярка като селективна, без да е установено, че съответната мярка поставя в по-благоприятно положение определена категория предприятия или производството на някои стоки, като изключва други предприятия и производството на други стоки. Така Съдът е постановил, че преференциален процент за ресконтиране при износ, предоставен от държавата само в полза на изнасяните национални стоки с цел подпомагане на конкурентоспособността им в другите държави членки спрямо произведените в последните стоки, представлява помощ (Решение по дело Комисия/Франция, точка 58 по-горе, точка 20) и че възстановяването на лихви върху експортните кредити (Решение по дело Гърция/Комисия, точка 78 по-горе, точка 8), както и данъчното приспадане само в полза на предприятия, които осъществяват дейности по износ и правят определени инвестиции, попадащи в обхвата на съответната мярка (Решение от 15 юли 2004 г. по дело Испания/Комисия, точка 78 по-горе, точка 120), изпълняват условието за селективност. В трите съдебни решения, посочени в точка 82 по-горе, категорията на предприятията получатели, която позволява да се приеме, че съответната мярка е селективна, е тази на предприятията износители. Трябва да се констатира обаче, че макар да е изключително широка, подобно например на категорията предприятия, произвеждащи телесни вещи (вж. точка 41 по-горе), категорията на предприятията износители включва предприятия, които могат да бъдат разграничени поради общите характеристики, свързани с дейността им по износ. Следователно посочената в точка 82 по-горе съдебна практика относно предприятията, упражняващи дейности по износ, не позволява да се заключи, че юрисдикциите на Съюза са приели за възможно квалифицирането на данъчна мярка като селективна, без да е установена особена категория предприятия или производство на някои стоки, които могат да бъдат разграничени с оглед на специфичните им характеристики. Този анализ не се поставя под въпрос от довода на Комисията, че в случая, във връзка с който е постановено Решение от 115 юли 2004 г. по дело Испания/Комисията, точка 78 по-горе, съответното данъчно предимство се е отнасяло по-конкретно до изкупуване на дялови участия на чуждестранни дружества. Всъщност, за да се ползват от съответното предимство, предприятията е трябвало да придобият дялови участия в дружества, пряко свързани с дейността по износ на стоки или услуги. Освен това приложното поле на мярката, квалифицирана от Съда като селективна по това дело, не е било ограничено до тези придобивания на дялове, а е обхващало и други дейности по износ: учредяване на филиали или постоянни формирования в чужбина, учредяване на филиали, пряко свързани с дейността по износ на стоки и услуги, както и разходи за реклама за пускането на пазара на стоки, отваряне и проучване на пазари в чужбина и участие в панаири, изложби и други сходни мероприятия. Следователно предимството, предоставено от съответната мярка в случая, който стои в основата на посоченото съдебно решение, е било запазено за определени предприятия, упражняващи дейност по износ, което явно не е така в настоящия случай. От всички изложени по-горе съображения следва, че Комисията не е установила чрез мотивите, на които се основава, че спорната мярка е селективна. Следователно, като е приела, че спорната мярка е селективна, Комисията е приложила неправилно разпоредбите на член 107, параграф 1 ДФЕС. Ето защо разглежданото основание трябва да се приеме по същество. Поради това следва да се отмени член 1, параграф 1 от обжалваното решение, без да е необходимо да се разглеждат останалите основание, изтъкнати от жалбоподателите в подкрепа на главното им искане. По искането за отмяна на член 4 от обжалваното решение Искането на жалбоподателите, което се отнася по-специално до член 4 от обжалваното решение, се основава на оспорване на установения в последното преходен режим за целите на възстановяването на разглежданата помощ. Жалбоподателите оспорват по-конкретно приетата референтна дата за определяне на подлежащите на възстановяване помощи. С това свое искане „при условията на евентуалност“, насочено срещу този член, жалбоподателите следователно целят да ограничат възможностите за възстановяване на предоставените им помощи, в случай че възстановяването на тези помощи не е отпаднало изцяло въз основа на главното им искане. Ето защо трябва да се приеме, че главното искане на жалбоподателите цели да премахне всички възможности за възстановяване на помощите и следователно че то във всички случаи включва искане за отмяна на член 4 от обжалваното решение. Освен това би било твърде формалистичен подход да се приеме, че с главното си искане жалбоподателите не целят отмяна на член 4 от обжалваното решение, който е правното основание за възстановяване на помощта, предвид че процесуалната им легитимация да обжалват това решение следва от възможността срещу тях да бъде насочена мярка за възстановяване (вж. в този смисъл Решение на Съда от 9 юни 2011 г. по дело Comitato „Venezia vuole vivere“ и др./Комисия, C-71/09 P, C-73/09 P и C-76/09 P, Сборник, стр. I-4727 , точка 56). Поради това следва да се приеме, че макар жалбоподателите да представят искане за отмяна на член 4 от обжалваното решение, който се отнася до възстановяването на помощта, само „при условията на евентуалност“, те все пак целят, включително като главно искане, отмяната на разпоредбата, представляваща правното основание за възстановяване на помощта, която са получили. Тъй като разгледаното по-горе основание относно селективния характер на спорната мярка бе прието по същество, следва да се отмени не само член 1, параграф 1 от обжалваното решение, в който се установява наличието на помощ, но и член 4 от това решение, предвиждащ възстановяването на последната. По съдебните разноски По смисъла на член 87, параграф 2 от Процедурния правилник на Общия съд загубилата делото страна се осъжда да заплати съдебните разноски, ако е направено такова искане. Тъй като Комисията е загубила делото, тя следва да бъде осъдена да заплати съдебните разноски в съответствие с исканията на жалбоподателите. По изложените съображения ОБЩИЯТ СЪД (втори разширен състав) реши: 1) Отменя член 1, параграф 1 и член 4 от Решение 2011/282/ЕС от 12 януари 2011 година относно данъчната амортизация на финансовата репутация за придобиване на дялови участия в чуждестранни дружества C 45/07 (ex NN 51/07, ex CP 9/07), приведена в действие от Испания. 2) Осъжда Европейската комисия да заплати съдебните разноски. Martins Ribeiro Forwood Bieliūnas Gervasoni Madise Постановено в открито съдебно заседание в Люксембург на 7 ноември 2014 година. Подписи ( *1 ) Език на производството: испански

62002TJ0168

sk

Právny rámec 1       Článok 255 ES stanovuje: „1. Každý občan únie a každá fyzická alebo právnická osoba s bydliskom alebo sídlom v členskom štáte má právo na prístup k dokumentom Európskeho parlamentu, Rady alebo Komisie, v závislosti na zásadách a podmienkach, ktoré sa vymedzia v súlade s odsekmi 2 a 3. 2. Všeobecné zásady a obmedzenia, ktoré vychádzajú z verejného alebo súkromného záujmu a upravujú právo na prístup k dokumentom, stanoví Rada v súlade s postupom uvedeným v článku 251, do dvoch rokov po nadobudnutí platnosti Amsterdamskej zmluvy. …“ 2       Vyhlásenie č. 35 pripojené k záverečnému aktu Amsterdamskej zmluvy (ďalej len „vyhlásenie č. 35“) upresňuje: „Konferencia sa dohodla na tom, že zásady a podmienky uvedené v článku [255] (1) Zmluvy [ES] umožnia členskému štátu požadovať, aby Komisia alebo Rada neoznámila tretím stranám dokument pochádzajúci z tohto štátu bez jeho predchádzajúceho súhlasu.“ 3       Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 z 30. mája 2001 o prístupe verejnosti k dokumentom Európskeho parlamentu, Rady a Komisie (Ú. v. ES L 145, s. 43; Mim. vyd. 01/003, s. 331, ďalej len „nariadenie“) definuje zásady, podmienky a obmedzenia práva na prístup k dokumentom týchto inštitúcií upravené v článku 255 ES. Toto nariadenie sa uplatňuje od 3. decembra 2001. 4       Článok 2 tohto nariadenia stanovuje: „1. Každý občan únie a každá fyzická alebo právnická osoba s bydliskom alebo sídlom v niektorom členskom štáte má právo na prístup k dokumentom orgánov v súlade s pravidlami, podmienkami a obmedzeniami určenými v tomto nariadení. … 3. Toto nariadenie sa vzťahuje na všetky dokumenty zo všetkých oblastí činnosti Európskej únie, ktoré niektorý z orgánov má, to znamená dokumenty, ktoré vypracoval alebo dostal a ktoré má v držbe. …“ 5       Článok 3 nariadenia stanovuje: „Na účely tohto nariadenia: a)      ‚dokumentom‘ sa rozumie akýkoľvek obsah bez ohľadu na to, aké je jeho médium (napísaný na papieri alebo uložený v elektronickej forme alebo ako zvukový, vizuálny alebo audiovizuálny záznam), týkajúci sa akejkoľvek veci vzťahujúcej sa na politiku, činnosť a rozhodnutia, ktoré spadajú do oblasti pôsobnosti príslušného orgánu; b)      ‚treťou osobou‘ sa rozumie akákoľvek fyzická alebo právnická osoba alebo akýkoľvek subjekt mimo príslušného orgánu, vrátane členských štátov, iných orgánov alebo inštitúcií patriacich do spoločenstva alebo mimo neho a tretie krajiny.“ 6       V článku 4 nariadenia, ktorý definuje výnimky z vyššie uvedeného práva na prístup, sa uvádza: „1. Orgány odmietnu prístup k dokumentu v prípade, ak by sa jeho zverejnením porušila ochrana: a) verejného záujmu týkajúceho sa: –       verejnej bezpečnosti, –       obrany a vojenských vecí, –       medzinárodných vzťahov, –       finančnej, menovej alebo hospodárskej politiky spoločenstva –       alebo niektorého členského štátu; b)      súkromia alebo bezúhonnosti jednotlivca, predovšetkým v súlade s právnymi predpismi spoločenstva týkajúcimi sa ochrany osobných údajov. 2. Orgány odmietnu prístup k dokumentu v prípade, keď by sa jeho zverejnením porušila ochrana:: –       obchodných záujmov fyzickej alebo právnickej osoby, vrátane duševného vlastníctva, –       súdneho konania a právneho poradenstva, –       účelu inšpekcií, vyšetrovania a kontroly, pokiaľ nepreváži verejný záujem na jeho zverejnení. … 4. Pokiaľ ide o dokumenty tretej osoby a nie je jasné, či dokument môže alebo nemôže byť zverejnený, orgány sa poradia s treťou osobou s cieľom posúdiť, či sa môže použiť výnimka z [podľa – neoficiálny preklad ] odseku 1 alebo 2. 5. Členský štát môže požiadať orgán, aby nezverejnil dokument pochádzajúci z daného členského štátu bez jeho predchádzajúceho súhlasu. … 7. Výnimky stanovené v odsekoch 1 až 3 sa vzťahujú iba na obdobie, v priebehu ktorého je ochrana odôvodnená na základe obsahu daného dokumentu. Výnimky môžu platiť najviac na obdobie 30 rokov. V prípade dokumentov, na ktoré sa vzťahujú výnimky týkajúce sa súkromia alebo obchodných záujmov, a v prípade citlivých dokumentov môžu výnimky, ak to je nevyhnutné, platiť aj na dlhšie obdobie.“ 7       Článok 9 nariadenia, ktorý sa týka zaobchádzania s citlivými dokumentmi, stanovuje: „1. Citlivými dokumentmi sa rozumejú dokumenty pochádzajúce z orgánov alebo z agentúr nimi založených, z členských štátov, tretích krajín alebo medzinárodných organizácií, ktoré sú v súlade s pravidlami príslušného orgánu klasifikované ako ,TRÈS SECRET/TOP SECRET‘, ,SECRET‘ alebo ,CONFIDENTIEL‘ a ktoré chránia základné záujmy Európskej únie alebo jedného alebo viacerých jej členských štátov v oblasti, na ktorú sa vzťahuje článok 4 ods. 1 písm. a), predovšetkým verejnú bezpečnosť, obranu a vojenské veci. 2. Žiadosti o prístup k citlivým dokumentom môžu v súlade s postupmi stanovenými v článkoch 7 a 8 spracovávať iba osoby, ktoré majú právo oboznamovať sa s týmito dokumentmi. Tieto osoby zároveň posúdia bez toho, aby bol dotknutý článok 11 ods. 2, ktoré odkazy na citlivé dokumenty je možné uviesť vo verejnom registri. 3. Citlivé dokumenty sa zaznamenávajú v registri alebo uvoľňujú na uverejnenie iba so súhlasom ich pôvodcu. …“ Skutkový stav 8       Žalobca je mimovládna organizácia činná v oblasti ochrany zvierat a ochrany prírody. 9       Komisia vydala 19. apríla 2000 stanovisko, ktorým povolila Spolkovej republike Nemecko vyradiť lokalitu Mühlenberger Loch (ďalej len „stanovisko“), chránené územie v súlade so smernicou Rady 92/43/EHS z 21. mája 1992 o ochrane prirodzených biotopov a voľne žijúcich živočíchov a rastlín (Ú. v. ES L 206, s. 7; Mim. vyd.15/002, s. 102). 10     Žalobca a Komisia medzi 11. májom a 7. septembrom 2001 korešpondovali o získaní prístupu k určitým dokumentom týkajúcim sa projektu v lokalite Mühlenberger Loch, ktorý pozostával z rozšírenia závodu Daimler Chrysler Aerospace Airbus GmbH a v zabratí časti ústia rieky pre predĺženie pristávacej dráhy (ďalej len „projekt“). Táto korešpondencia sa viedla v rámci pravidiel prístupu k dokumentom stanovených rozhodnutím Komisie č. 94/90/ESUO, ES, Euratom z 8. februára 1994 o prístupe verejnosti k dokumentom Komisie (Ú. v. ES L 46, s. 58) [ neoficiálny preklad ], ktoré boli v tom čase platné. 11     V rámci tejto korešpondencie Komisia poskytla žalobcovi určité dokumenty. 12     Listom z 20. decembra 2001 žiadal žalobca prístup k sérii dodatočných dokumentov s odvolaním sa na nariadenie. V prílohe III tohto listu žalobca rozdelil požadované dokumenty do troch kategórií, konkrétne kategória „A“ sa týkala listu zaslaného z generálneho riaditeľstva (GR) „Životné prostredie“ na právny servis Komisie 12. novembra 1999, kategória „B“ sa týkala dokumentov pochádzajúcich od nemeckých úradov a kategória „C“ sa týkala dokumentov pochádzajúcich od iných tretích osôb. 13     Faxom z 24. januára 2002 pán Verstrynge, generálny riaditeľ ad interim GR „Životné prostredie“ oznámil žalobcovi, že „Komisia je povinná získať súhlas nemeckých úradov pred zverejnením akýchkoľvek dokumentov, ktoré od nich dostala (pozri článok 4 ods. 5 [nariadenia]).“ 14     Žalobca odpovedal 29. januára 2002, že neakceptuje takýto výklad článku 4 ods. 5 nariadenia. Zdôraznil, že „nemecké úrady [mohli] požiadať Komisiu, aby nezverejnila dokument pochádzajúci z tohto členského štátu bez jeho predchádzajúceho súhlasu“ a že „konečné rozhodnutie o zverejnení [patrí] Komisii a [môže] byť založené na jednej z výnimiek (článok 4), ak nie je daný prevažujúci verejný záujem na zverejnení“. 15     Spolková republika Nemecko 12. februára 2002 požiadala Komisiu, aby nezverejnila korešpondenciu, ktorú viedla s mestom Hamburg o lokalite Mühlenberger Loch a projekte, ako ani korešpondenciu nemeckého kancelára. Dňa 13. februára 2002 dostal žalobca fax od pána Verstrynge, v ktorom mu bol povolený prístup k dokumentom patriacim do kategórií „A“ a „C“ (pozri bod 12 vyššie). V tom istom faxe pán Verstrynge informoval žalobcu, že dokumenty patriace do kategórie „B“, teda pochádzajúce od nemeckých úradov, mu nemôžu byť poskytnuté. 16     Dňa 6. marca 2002 podal žalobca opakovanú žiadosť na generálny sekretariát Komisie v súlade s článkom 7 ods. 2 nariadenia s cieľom prehodnotiť zamietnutie zverejnenia dokumentov kategórie „B“. Žalobca okrem iného opakovane uviedol, že nesúhlasí s výkladom článku 4 ods. 5 nariadenia, ktorý zastáva Komisia. 17     Listom z 26. marca 2002 generálny tajomník Komisie oznámil žalobcovi, že potvrdzuje rozhodnutie o zamietnutí zverejnenia dokumentov pochádzajúcich od nemeckých úradov (ďalej len „sporné rozhodnutie“). Konanie a návrhy účastníkov konania 18     Žalobca návrhom podaným do kancelárie Súdu prvého stupňa 4. júna 2002 podal žalobu, na základe ktorej sa začalo toto konanie. 19     Listami zapísanými do registra kancelárie Súdu prvého stupňa 9. septembra, 30. septembra a 2. októbra 2002 podali Holandské kráľovstvo, Švédske kráľovstvo a Dánske kráľovstvo návrh na vstup vedľajšieho účastníka do tohto konania na podporu návrhov žalobcu. 20     Listom zapísaným do registra kancelárie Súdu prvého stupňa 10. októbra 2002 podalo Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska návrh na vstup vedľajšieho účastníka do tohto konania na podporu návrhov Komisie. 21     Uznesením predsedu piatej komory Súdu prvého stupňa z 15. novembra 2002 sa po vypočutí účastníkov konania vyhovelo týmto návrhom na vstup vedľajšieho účastníka do konania. 22     Listom z 24. septembra 2003 požiadal žalobca Súd prvého stupňa na základe článku 51 ods. 1 Rokovacieho poriadku Súdu prvého stupňa, aby bola vec postúpená Súdu prvého stupňa zasadajúcemu v pléne alebo vo veľkej komore. Komisia zaujala k takémuto postúpeniu odmietajúce stanovisko. 23     Súd prvého stupňa po vypočutí vedľajších účastníkov konania rozhodnutím z 10. decembra 2003 postúpil vec piatej rozšírenej komore. 24     Na základe správy sudcu spravodajcu Súd prvého stupňa (piata rozšírená komora) rozhodol o otvorení ústnej časti konania. 25     Prednesy účastníkov konania a ich odpovede na otázky Súdu prvého stupňa boli vypočuté na pojednávaní 1. apríla 2004. 26     Žalobca za podpory Holandského kráľovstva, Švédskeho kráľovstva a Dánskeho kráľovstva navrhuje, aby Súd prvého stupňa: –       zrušil sporné rozhodnutie, –       zaviazal Komisiu na náhradu trov konania. 27     Komisia za podpory Spojeného kráľovstva Veľkej Británie a Severného Írska navrhuje, aby Súd prvého stupňa: –       zamietol žalobu ako nedôvodnú, –       zaviazal žalobcu na náhradu trov konania. Právny stav 28     Žalobca uvádza dva žalobné dôvody na podporu svojej žaloby. Prvý žalobný dôvod sa týka porušenia článku 4 nariadenia. Druhý žalobný dôvod sa týka porušenia článku 253 ES. 29     V rovine všeobecnej poznámky žalobca tvrdí, že v danom prípade je daný zjavný verejný záujem na zverejnení dokumentov vypracovaných nemeckými úradmi. Lokalita Mühlenberger Loch je prírodná rezervácia medzinárodného významu, ako aj útočisko niektorých druhov rastlín a zvierat chránených právom Spoločenstva v rámci siete Natura 2000 a medzinárodnou zmluvou. Žalobca tvrdí, že Komisia súhlasila s vyradením tohto územia výlučne s cieľom povoliť zničenie lokality Mühlenberger Loch, aby umožnila rozšíriť továreň a predĺžiť pristávaciu dráhu. Uvádza, že aj keď stanovisko povoľujúce zničenie lokality Mühlenberger Loch sa považovalo za zdôvodnené prevažujúcim verejným záujmom, podstatné informácie, na ktorých sa toto stanovisko zakladalo, majú podľa Komisie a Spolkovej republiky Nemecko zostať dôverné. 30     Komisia tvrdí, že vo veľmi veľkej miere zverejnila príslušnú dokumentáciu pochádzajúcu z jej vlastných organizačných útvarov alebo nimi prijatú. Zastáva názor, že spis poskytnutý žalobcovi uvádza veľmi detailne okolnosti prijímania rozhodnutí Spoločenstva vo veci, z ktorej vznikol tento spor. Zdôrazňuje, že tento spis obsahuje korešpondenciu, ktorú adresovala nemeckým úradom, vrátane korešpondencie, ktorú adresoval predseda Komisie nemeckému kancelárovi, a že predmetom sporu sú výlučne dokumenty pochádzajúce z dotknutého členského štátu, ktorý nedal súhlas na ich zverejnenie. O prvom žalobnom dôvode založenom na porušení článku 4 nariadenia Tvrdenia účastníkov konania 31     Žalobca, podporovaný holandskou, švédskou a dánskou vládou, po prvé tvrdí, že tvrdenie generálneho tajomníka Komisie v spornom rozhodnutí o tom, že článok 4 ods. 5 nariadenia je „kogentný“, je založené na nesprávnom výklade tohto ustanovenia. Uznáva síce, že nemecké úrady na základe článku 4 ods. 5 nariadenia môžu požiadať Komisiu, aby nezverejnila ich korešpondenciu, ale usudzuje, že výraz „požiadať“ má veľmi odlišný význam od toho, ako ho chápe Komisia. 32     Žalobca uvádza, že „žiadosť je konanie alebo skutočnosť, ktorá spočíva v požiadaní o niečo“. Z toho vyplýva, že strana, ktorá dala žiadosť, očakáva na túto žiadosť odpoveď, ako aj výkon určitej miery voľnej úvahy od strany, ktorá dáva odpoveď. Dodáva, že článok 4 ods. 5 je derogačné ustanovenie a jeho reštriktívny výklad, ktorý je potrebné použiť, vylučuje, aby sa pojem „požiadať“ chápal vo význame „prikázať“. 33     Holandská a dánska vláda tvrdia, že článok 4 ods. 5 nariadenia sa nemôže vykladať v zmysle, že poskytuje členským štátom „právo veta“. Švédska vláda tvrdí, že nariadenie zakladá zásadu, v zmysle ktorej je na držiteľovi dokumentu, aby rozhodol, či tento dokument môže byť poskytnutý alebo nie. Takisto tvrdí, že výklad článku 4 ods. 5, ktorý zastáva Komisia a ktorý predstavuje výnimku z tejto zásady, by musel vyplývať výslovne a nepochybne zo samotného znenia tohto ustanovenia. 34     Žalobca takisto tvrdí, že mu nebolo oznámené, že požadované dokumenty sú dôverné. Uvádza, že článok 9 ods. 3 nariadenia síce stanovuje, že na zverejnenie citlivých dokumentov sa vyžaduje súhlas ich pôvodcu, ale v súvislosti s dokumentmi uvedenými v článku 4 ods. 5 tomu tak nie je. Podľa holandskej vlády, ak by zákonodarca Spoločenstva bol chcel vytvoriť právo veta vo vzťahu k zverejneniu dokumentov uvedených v článku 4 ods. 5 nariadenia, ktoré nie sú citlivé, bol by zvolil formuláciu podobnú článku 9 ods. 3 nariadenia. 35     Bolo by zjavne mylné usudzovať, že dokumenty požadované v tomto prípade by sa mali považovať za také, na ktoré sa vzťahuje osobitné konanie alebo osobitný predpis z dôvodu, že v zmysle nariadenia spadajú do vnútroštátneho zákonodarstva a administratívnej praxe. V tomto ohľade žalobca odmieta tvrdenie, podľa ktorého by členské štáty požívali „privilegované postavenie“ na základe článku 4 ods. 5 nariadenia. Podľa holandskej vlády v zásade každý dokument, ktorý inštitúcie majú, musí byť prístupný verejnosti. Taký výklad článku 4 ods. 5 nariadenia, ktorý by priznával členským štátom právo veta, by predstavoval príliš veľký zásah do práva na prístup k dokumentom a nebol by zlučiteľný s účelom nariadenia. 36     Po druhé žalobca tvrdí, že článok 4 ods. 5 nariadenia sa nemôže vykladať bez zohľadnenia ostatných ustanovení tohto nariadenia. 37     Presnejšie uvádza to, že žiadosť nemeckých úradov o nezverejnenie dokumentov, ktoré vypracovali, bola podaná po tom, čo sa Komisia 5. februára 2002 poradila s týmito orgánmi. Podľa žalobcu sa táto konzultácia mohla uskutočniť iba na základe článku 4 ods. 4 nariadenia, ktorý ukladá Komisii, aby sa poradila s tretími osobami „s cieľom posúdiť, či sa môže použiť výnimka z odseku 1 alebo 2“, ak „nie je jasné, či dokument môže alebo nemôže byť zverejnený“. 38     Žalobca tvrdí, že táto konzultácia mohla mať za cieľ iba získať informácie od nemeckých úradov, aby Komisia mohla určiť, či sa na dokumenty vytvorené týmito úradmi vzťahuje niektorá z výnimiek upravených v článku 4 ods. 1 alebo 2 nariadenia. Zdôrazňuje, že podľa znenia článku 4 ods. 4 je iba vecou dotknutej inštitúcie, aby túto otázku posúdila. Osoba, s ktorou sa radila, síce môže oznámiť svoje stanovisko o uplatniteľnosti niektorej z výnimiek upravených v článku 4 ods. 1 alebo 2 nariadenia, ale nemôže túto otázku posúdiť miesto Komisie. 39     Žalobca uvádza, že článok 4 ods. 5 nariadenia zakladá konanie, ktoré umožňuje nemeckým úradom oznámiť Komisii svoje výhrady k zverejneniu dokumentov vo forme žiadosti o nezverejnenie. Zdôrazňuje, že názor nemeckých úradov pritom nie je jedinou skutočnosťou, ktorú Komisia zohľadní pri posúdení otázky a pri rozhodnutí o tom, či dokumenty vypracované týmito úradmi zverejní alebo nie. Komisia môže byť viazaná dôležitejším pravidlom, normou, alebo obmedzením, napríklad prevažujúcim verejným záujmom na zverejnení. 40     Ďalej uvádza, že výkon práva prístupu k dokumentom inštitúcií sa môže obmedziť iba zamietnutím, ktoré je zdôvodnené niektorou z výnimiek taxatívne uvedených v článku 4 ods. 1 a 2 nariadenia. Konštatuje, že v prípade, ak sú tieto výnimky uplatniteľné, je potrebné ich vykladať reštriktívne a prezieravo, ako v prípadoch, keď ide o výnimku zo základnej všeobecnej zásady [rozsudok Súdneho dvora z 11. januára 2000, Holandsko a Van der Wal/Komisia, C‑174/98 P a C‑189/98 P, Zb. s. I‑1, bod 27, a rozsudky Súdu prvého stupňa zo 14. októbra 1999, Bavarian Lager/Komisia, T‑309/97, Zb. s. II‑3217, bod 39; z 10. októbra 2001, British American Tobacco International (Investments)/Komisia, T‑111/00, Zb. s. II‑2997, bod 40, a z 11. decembra 2001, Petrie a i./Komisia, T‑191/99, Zb. s. II‑3677, bod 66]. Dodáva, že výnimky treba vykladať so zreteľom na článok 4 ods. 6 nariadenia, ktorý stanovuje, že „ak sa ktorákoľvek z výnimiek vzťahuje iba na niektoré časti požadovaného dokumentu, zostávajúce časti dokumentu sa uvoľnia na zverejnenie.“ Akýkoľvek iný výklad by bol v rozpore so znením a štruktúrou článku 4 nariadenia a nariadenia ako celku. Článok 4 ods. 5 nariadenia nepatrí do zoznamu výnimiek zo „základného práva na prístup“. Tento výklad potvrdzuje aj to, že článok 4 ods. 7 nariadenia neuvádza žiadne iné výnimky ako výnimky uvedené v odsekoch 1 až 3 toho istého článku a prípad citlivých dokumentov. 41     Žalobca tvrdí, že je v rozpore s právom Spoločenstva priznať členskému štátu právo rozhodnúť o priznaní alebo nepriznaní práva prístupu k dokumentom, ak nie je adresátom ani žiadosti o prístup, ani nariadenia. Uvádza, že žalobu je možné podať iba proti adresátovi žiadosti o prístup, ktorý zamietol zverejniť požadovaný dokument. 42     Podľa žalobcu sa Komisia v spornom rozhodnutí snaží okľukou znovu zaviesť „pravidlo autora“. Žiadatelia by si boli vedomí toho, že Komisia nemôže zamietnuť „veto členského štátu“, čo by ich nútilo adresovať svoje žiadosti priamo dotknutým členským štátom. Za týchto okolností by neexistoval jednotný prístup, keďže prístup k dokumentom niektorého členského štátu, ktoré majú význam pre rozhodovací proces v Spoločenstve, by bol odlišný v jednotlivých členských štátoch. Žalobca v tomto smere usudzuje, že tvrdenie Komisie o tom, že vnútroštátna právna úprava o transparentnosti sa uplatňuje na predmetné dokumenty, je neprijateľné, lebo by viedlo k chaotickému, nejednotnému a absurdnému výsledku. 43     Komisia, ktorú podporuje Spojené kráľovstvo, usudzuje, že článok 4 ods. 5 nariadenia vytvára v rámci úpravy prístupu k dokumentom inštitúcií v práve Spoločenstva osobitné konanie, ktoré upravuje spracovávanie žiadostí o dokumenty pochádzajúce z členského štátu. Uvádza, že prístup k týmto dokumentom upravuje vnútroštátne zákonodarstvo a prax a že zákonodarca Spoločenstva pri formulácii článku 4 ods. 5 nariadenia chcel zohľadniť túto skutočnosť, a predovšetkým vyhlásenie č. 35. 44     Komisia zastáva názor, že článok 4 ods. 4 nariadenia predvída „normálny prípad“ dokumentov pochádzajúcich od tretích osôb, pričom článok 4 ods. 5 toho istého nariadenia predstavuje „ lex specialis “, ktorý upravuje osobitný prípad „vnútroštátnych“ dokumentov pochádzajúcich z členských štátov, pričom prístup k týmto dokumentom upravuje vnútroštátna právna úprava a prax v oblasti transparentnosti. V súvislosti s obvinením, že Komisia chce znovu zaviesť právo autora (pozri bod 42 vyššie), Komisia tvrdí, že je veľmi výrazný rozdiel medzi situáciou pred uplatňovaním nariadenia a po ňom. Tvrdí, že článok 4 ods. 5 nariadenia uplatňuje povinnosti podľa článku 4 ods. 4 nariadenia na presne vymedzenú privilegovanú kategóriu tretích osôb, menovite na členské štáty, na rozdiel od všetkých tretích osôb a že dovoľuje zaobchádzanie s dokumentmi členských štátov spôsobom tam stanoveným, na rozdiel od predchádzajúcej situácie, keď sa uplatňoval všeobecný zákaz zaobchádzať s dokumentmi tretích osôb. 45     Komisia uvádza, že článok 4 ods. 4 nariadenia upravuje žiadosti o dokumentoch pochádzajúcich od všetkých tretích osôb a v podstate stanovuje, že orgán Spoločenstva je povinný poradiť sa s dotknutou treťou osobou iba v prípade, ak nie je jasné, či sa dokument môže alebo nemôže zverejniť. 46     Komisia ďalej uvádza, že na rozdiel od článku 4 ods. 2 nariadenia článok 4 ods. 5 nariadenia nepredvída zvažovanie verejného záujmu. Tvrdí, že na rozdiel od článku 4 ods. 4 nariadenia tu neexistuje povinnosť zverejniť dokument, ak nie sú pochybnosti o uplatniteľnosti článku 4 ods. 1 a 2 nariadenia. Článok 4 ods. 5 nestanovuje iba to, že Komisia sa musí poradiť s členským štátom, ale výslovne predvída právo členského štátu požiadať o to, aby sa dokument nezverejnil bez jeho súhlasu. Tvrdí, že ak bola takáto žiadosť podaná, dokument sa nemôže zverejniť. 47     Pokiaľ ide o argumentáciu žalobcu vzťahujúcu sa na článok 9 ods. 3 nariadenia, zhrnutú v bode 34 tohto rozsudku, Komisia uvádza, že znenie tohto ustanovenia a článku 4 ods. 5 nariadenia vznikalo pod vplyvom značne odlišných úvah. Článok 9 ods. 3 nariadenia stanovuje, že „citlivé dokumenty sa zaznamenávajú v registri alebo uvoľňujú na uverejnenie iba so súhlasom ich pôvodcu“. Tvrdí, že zákonodarca nemohol naformulovať toto ustanovenie, majúc pritom na mysli potrebu súhlasu pôvodcu pri zaznamenávaní dokumentov v registri, ale nie aj pri ich zverejnení. V tomto ohľade Komisia uvádza, že pojem „pôvodca“ má oveľa širší význam ako iba členské štáty a zahŕňa orgány, nimi vytvorené agentúry, členské štáty, tretie štáty a medzinárodné organizácie. Zdôrazňuje, že na tomto zozname nemôže chýbať odkaz na členské štáty. 48     Komisia tvrdí, že právo členského štátu odoprieť súhlas so zverejnením dokumentu Komisiou, ktorého pôvodcom je tento členský štát, nemá za cieľ obmedziť prístup k týmto dokumentom absolútne, ale iba v zmysle právnych predpisov Spoločenstva. Zdôrazňuje, že účelom tohto obmedzenia je zohľadniť štatút dokumentu podľa vnútroštátneho zákonodarstva a praxe a vyhnúť sa tak odlišnostiam medzi úpravou prístupu k dokumentom v Spoločenstve a v jednotlivých členských štátoch. Spochybňuje argument žalobcu, v zmysle ktorého odmietnutie zverejniť „vnútroštátny“ dokument by sa nedalo napadnúť žiadnou žalobou (pozri bod 41 vyššie). Zdôrazňuje, že nesúhlas s tým, aby zverejnila takýto dokument, nie je napadnuteľný žiadnou žalobou podľa práva Spoločenstva. Uvádza, že v opačnom prípade by sa mohol „vnútroštátny“ dokument zverejniť v rozpore s vnútroštátnym zákonodarstvom a praxou v oblasti transparentnosti. Komisia rozhodne odmieta obvinenia žalobcu zhrnuté v bode 42 vyššie, a zdôrazňuje, že právne rozdiely vznikajú z právnych dôvodov, a nie zo zemepisných faktorov alebo z „ľubovôle“ členských štátov. 49     Vláda Spojeného kráľovstva usudzuje, že ak by sa prijal žalobcov výklad nariadenia, článok 4 ods. 5 nariadenia by stratil akýkoľvek účinok, lebo toto ustanovenie by bolo úplne obsiahnuté v konaní podľa článku 4 ods. 4 nariadenia. V tomto ohľade uvádza, že ak by právo Spoločenstva prikazovalo orgánu Spoločenstva nezohľadniť skutočnosť, že súhlas členského štátu nebol daný, zákonodarca Spoločenstva by fakticky mal právomoc vylúčiť uplatnenie všetkých vnútroštátnych ustanovení, ktoré by zverejneniu bránili. Uvádza, že keďže nie sú prijaté predpisy o harmonizácii legislatívy členských štátov o prístupe k dokumentom, išlo by o porušenie zásady subsidiarity. Posúdenie Súdom prvého stupňa 50     Žalobca v podstate tvrdí, že členský štát, ktorý je pôvodcom určitého dokumentu, môže podľa článku 4 ods. 5 nariadenia požiadať orgán, ktorý tento dokument má, aby ho nezverejnil, nemá však v tejto otázke právo veta a konečné rozhodnutie prináleží dotknutej inštitúcii. 51     Toto tvrdenie je založené na nesprávnom výklade ustanovení nariadenia a nemožno ho prijať. 52     V prvom rade je potrebné zdôrazniť, že právo prístupu k dokumentom orgánov podľa článku 2 nariadenia sa vzťahuje na všetky dokumenty, ktoré má Európsky parlament, Rada a Komisia (ďalej len „orgány“) [pozri článok 1 písm. a) nariadenia], to znamená, ktoré vypracoval alebo dostal a ktoré má v držbe, podľa článku 3 toho istého nariadenia. Môže preto nastať situácia, že orgány budú musieť zverejniť dokumenty pochádzajúce od tretích osôb, medzi ktoré patria aj členské štáty v zmysle definície pojmu tretej osoby uvedenej v článku 3 písm. b) nariadenia. 53     Je potrebné pripomenúť, že pred nadobudnutím platnosti nariadenia upravovalo prístup verejnosti k dokumentom Komisie rozhodnutie č. 94/90. Článok 1 tohto rozhodnutia formálne prijal kódex správania Rady a Komisie zo 6. decembra 1993 o prístupe verejnosti k dokumentom Rady a Komisie (Ú. v. ES L 340, 1993, s. 41, ďalej len „kódex správania“), uvedený v jeho prílohe. V časti nazvanej „Spracovávanie žiadostí“ [ neoficiálny preklad ] kódex správania stanovil, že „ak je autorom dokumentu, ktorý má inštitúcia, fyzická alebo právnická osoba, členský štát, iný orgán alebo inštitúcia Spoločenstva alebo akákoľvek iná vnútroštátna alebo medzinárodná organizácia, žiadosť sa podáva priamo autorovi dokumentu“ [ neoficiálny preklad ] (ďalej len „pravidlo autora“). Preto orgán nebol oprávnený zverejniť dokumenty pochádzajúce od veľkej skupiny tretích osôb, vrátane členských štátov, a žiadateľ o prístup bol povinný v takomto prípade podať žiadosť priamo dotknutej tretej osobe. 54     Pravidlo autora nebolo prebraté do nariadenia, ktoré potvrdzuje, že v zásade každý dokument, ktorý majú orgány, musí byť prístupný verejnosti (odôvodnenie č. 11 nariadenia). 55     V súvislosti s dokumentmi pochádzajúcimi od tretích osôb však článok 4 ods. 4 nariadenia zaväzuje orgány, aby sa poradili s treťou osobou s cieľom posúdiť, či sa môže uplatniť výnimka z odseku 1 alebo 2, ak nie je jasné, či dokument môže alebo nemôže byť zverejnený. Z toho vyplýva, že orgány nie sú povinné sa poradiť s dotknutými tretími osobami, ak je zjavné, že dokument môže alebo nemôže byť zverejnený. V ostatných prípadoch sa inštitúcie musia poradiť s dotknutou treťou osobou. Preto konzultácia s tretími osobami v zásade predstavuje predchádzajúcu podmienku posúdenia toho, či sa v prípade dokumentov pochádzajúcich od tretích osôb uplatnia výnimky z prístupu uvedené v článku 4 ods. 1 a 2 nariadenia. 56     Navyše, ako správne uvádza žalobca, povinnosť Komisie poradiť sa s tretími osobami na základe článku 4 ods. 4 nariadenia nemá vplyv na jej právomoc rozhodnúť, či sa uplatní niektorá z výnimiek upravených v článku 4 ods. 1 a 2 nariadenia. 57     Naopak z článku 4 ods. 5 nariadenia vyplýva, že na členské štáty sa vzťahuje osobitný režim. Toto ustanovenie priznáva možnosť členskému štátu požiadať určitý orgán, aby nezverejnil dokument pochádzajúci z daného členského štátu bez jeho predchádzajúceho súhlasu. Je potrebné zdôrazniť, že článok 4 ods. 5 nariadenia preberá vyhlásenie č. 35, v zmysle ktorého sa konferencia dohodla na tom, že zásady a podmienky uvedené v článku 255 ES umožnia členskému štátu požadovať, aby Komisia alebo Rada neoznámila tretím osobám dokument pochádzajúci z tohto štátu bez jeho predchádzajúceho súhlasu. Táto možnosť priznaná členským štátom v článku 4 ods. 5 nariadenia je odôvodnená skutočnosťou, že nie je účelom ani účinkom tohto nariadenia, aby menil vnútroštátnu legislatívu v oblasti prístupu k dokumentom (pozri 15. odôvodnenie nariadenia a rozsudok Súdu prvého stupňa zo 17. septembra 2003, Messina/Komisia, T‑76/02, zatiaľ neuverejnený v Zbierke, body 40 a 41). 58     Článok 4 ods. 5 nariadenia stavia členské štáty do odlišnej situácie ako iné tretie osoby a predstavuje v tomto smere lex specialis . Podľa tohto ustanovenia má členský štát možnosť požiadať orgán, aby nezverejnil dokument pochádzajúci z tohto členského štátu a orgán je povinný nezverejniť takýto dokument bez jeho „predchádzajúceho súhlasu“. Táto povinnosť, ktorá je jasne uvedená v článku 4 ods. 5 nariadenia, by sa mohla stať mŕtvym písmom, ak by Komisia mohla rozhodnúť o zverejnení tohto dokumentu napriek výslovnej žiadosti dotknutého členského štátu v opačnom význame. Preto, v protiklade s tvrdením žalobcu, žiadosť členského štátu na základe tohto ustanovenia predstavuje príkaz, aby orgán nezverejnil dotknutý dokument. 59     V tomto ohľade je potrebné uviesť, že členský štát nie je povinný odôvodniť svoju žiadosť podanú na základe článku 4 ods. 5 nariadenia a že po podaní takejto žiadosti orgán nemôže skúmať, či nezverejnenie dotknutého dokumentu je zdôvodnené, predovšetkým verejným záujmom. 60     V záujme toho, aby bol výklad ustanovenia článku 4 ods. 5 nariadenia v súlade s vyhlásením č. 35 a aby sa uľahčil prístup k dotknutému dokumentu a zároveň sa umožnilo, aby členský štát prípadne dal súhlas so zverejnením tohto dokumentu, je povinnosťou orgánu, aby sa poradil s dotknutým členským štátom v prípade, ak sa žiadosť o prístup týka dokumentu pochádzajúceho z tohto členského štátu. Ak tento členský štát po konzultácii nepodá žiadosť na základe článku 4 ods. 5 nariadenia, orgán je v zmysle článku 4 ods. 4 nariadenia stále povinný posúdiť, či sa dokument má alebo nemá zverejniť. 61     Je namieste skonštatovať, ako to správne uvádza aj Komisia, že ak sa na dokument, vzhľadom na ktorý členský štát podáva žiadosť na základe článku 4 ods. 5 nariadenia, nevzťahuje nariadenie, vzťahujú sa naň príslušné predpisy dotknutého členského štátu, ktoré zostávajú nezmenené po prijatí nariadenia. Je na vnútroštátnych správnych a súdnych orgánoch, aby na základe vnútroštátneho práva posúdili, či sa má k dokumentom pochádzajúcim z členského štátu povoliť prístup, a preto žiadateľ bude mať možnosť podať žalobu podľa vnútroštátnych predpisov. 62     Čo sa týka argumentu žalobcu založeného na znení článku 9 ods. 3 nariadenia, ktorý je uvedený v bode 34 vyššie, je namieste skonštatovať, že článok 9 obsahuje osobitné pravidlá pre zaobchádzanie s dokumentmi, ktoré sa nazývajú „citlivé“ a pochádzajú od orgánov, členských štátov, tretích štátov alebo medzinárodných organizácií v oblastiach uvedených v článku 4 ods. 1 písm. a) nariadenia, osobitne v oblasti verejnej bezpečnosti, obrany a vojenských vecí. Tento článok takisto uvádza osoby, ktoré sú oprávnené na zaobchádzanie s týmito dokumentmi, a stanovuje, že citlivé dokumenty sa zaznamenávajú v registri alebo uvoľňujú na uverejnenie iba so súhlasom ich pôvodcu. Zo zreteľom na osobitosti situácie upravenej týmto článkom je zjavné, že toto ustanovenie nemá spojenie s článkom 4 ods. 5 nariadenia, a preto nedá sa platne odvolávať na znenie článku 9 ods. 3 nariadenia na účely výkladu článku 4 ods. 5. 63     Účastníci sa zhodujú v tom, že v tomto prípade dokumenty, ktoré sú predmetom konania, sú dokumentmi pochádzajúcimi z členského štátu v zmysle článku 4 ods. 5 nariadenia. Takisto nie je spochybnené, že Spolková republika Nemecko požiadala Komisiu 12. februára 2002, aby nezverejnila korešpondenciu, ktorú viedla s mestom Hamburg v súvislosti s lokalitou Mühlenberger Loch a projektom, ako ani korešpondenciu nemeckého kancelára. 64     Je preto potrebné prijať záver, že Komisia tým, že prijala sporné rozhodnutie v nadväznosti na žiadosť tohto členského štátu na základe článku 4 ods. 5 nariadenia, neporušila článok 4 nariadenia. 65     Z toho vyplýva, že prvý žalobný dôvod je nedôvodný. O druhom žalobnom dôvode založenom na porušení článku 253 ES Tvrdenia účastníkov konania 66     Žalobca tvrdí, že sporné rozhodnutie v podstate preberá stanovisko generálneho riaditeľa ad interim GR „Životné prostredie“, t. j. že nemecké úrady mohli požiadať Komisiu, aby nezverejnila dokument pochádzajúci z tohto členského štátu bez toho, aby toto zamietavé stanovisko museli odôvodniť. Uvádza, že mu nie je známe, či sporné rozhodnutie je právne odôvodnené alebo či je arbitrárne a že mu nebolo umožnené preskúmať právny základ sporného rozhodnutia (rozsudok Petrie a i./Komisia, už citovaný, bod 77, a rozsudok Súdu prvého stupňa z 12. októbra 2000, JT’s Corporation/Komisia, T‑123/99, Zb. s. II‑3269, bod 63). Žalobca tvrdí, že vie iba toľko, že nemecké úrady požiadali o nezverejnenie dotknutých dokumentov a Komisia túto žiadosť slepo nasledovala. 67     Žalobca uvádza, že sporné rozhodnutie nebolo prijaté po zvážení jeho záujmu na prístupe k dokumentom a záujmu Komisie zaobchádzať s týmito dokumentmi ako s dôvernými [rozsudok British American Tobacco International (Investments)/Komisia, už citovaný, bod 53]. V tejto súvislosti uvádza, že Komisia vedela, aké boli pre neho požadované dokumenty dôležité, ale zamietla prístup k dokumentom vypracovaným nemeckými úradmi bez toho, že by rozlišovala medzi siedmymi skupinami dokumentov, ktoré uviedol vo svojej prvej žiadosti. V tomto ohľade uvádza, že sporné rozhodnutie neozrejmuje, prečo mu bol zamietnutý čiastočný prístup k týmto dokumentom v súlade s článkom 4 ods. 6 nariadenia. 68     Komisia zdôrazňuje, že v spornom rozhodnutí bolo presne uvedené, že sa poradila s nemeckými úradmi, ktoré ju požiadali o nezverejnenie ich korešpondencie. Uvádza, že v dôsledku toho podľa článku 4 ods. 5 nariadenia nebolo možné, aby túto korešpondenciu zverejnila. 69     Uvádza, že s ohľadom na argumentáciu v súvislosti s prvým žalobným návrhom je toto odôvodnenie úplné a vyplýva z neho dôvod zamietnutia prístupu. Tvrdí, že toto odôvodnenie je v súlade so stanoviskom generálneho riaditeľa ad interim GR „Životné prostredie“ uvedeným v jeho faxe z 13. februára 2002 (pozri bod 15 vyššie). Posúdenie Súdom prvého stupňa 70     Je namieste pripomenúť, že v zmysle ustálenej judikatúry povinnosť odôvodniť rozhodnutie má za cieľ to, aby sa dotknutej osobe poskytli dostatočné informácie pre zistenie, či je rozhodnutie dôvodné alebo či má prípadne takú vadu, z dôvodu ktorej sa dá napadnúť jeho platnosť a umožniť tak sudcovi Spoločenstva, aby vykonal svoju kontrolnú právomoc nad zákonnosťou rozhodnutia. Rozsah tejto povinnosti sa odvíja od povahy napadnutého aktu a od okolností, za ktorých bol prijatý (rozsudky Súdu prvého stupňa zo 4. apríla 1996, Industrias Pesqueras Campos a i./Komisia, T‑551/93, T‑231/94 až T‑234/94, Zb. s. II‑247, bod 140; z 3. februára 2000, CCRE/Komisia, T‑46/98 a T‑151/98, Zb. s. II‑167, bod 46, a zo 14. mája 2002, Associação Comercial de Aveiro/Komisia, T‑80/00, Zb. s. II‑2465, bod 35). 71     V spornom rozhodnutí Komisia odôvodnila svoje zamietnutie zverejnenia dokumentov uvedených žalobcom v jeho liste zo 6. marca 2002 s odvolaním sa na žiadosť Spolkovej republiky Nemecko o nezverejnenie týchto dokumentov a uvedením, že v zmysle článku 4 ods. 5 nariadenia nie je oprávnená zverejniť dokument pochádzajúci z členského štátu bez jeho predchádzajúceho súhlasu. Poznamenala, že toto ustanovenie zakladalo jej povinnosť nezverejnenia a že nebola viazaná kritériom verejného záujmu. Takéto odôvodnenie je dostatočne jasné na to, aby žalobca mohol porozumieť dôvodom, pre ktoré mu Komisia neposkytla predmetné dokumenty, a aby Súd prvého stupňa mohol vykonať svoju kontrolnú právomoc nad zákonnosťou sporného rozhodnutia. 72     Okrem toho, aj keď obmedzenia prístupu k dokumentom pochádzajúcich zo Spolkovej republiky Nemecko nemali vplyv na povinnosť Komisie dostatočne odôvodniť sporné rozhodnutie, Komisia nebola povinná oznámiť žalobcovi dôvody, pre ktoré Spolková republika Nemecko podala žiadosť na základe článku 4 ods. 5 nariadenia, keďže členské štáty vôbec nie sú povinné odôvodniť takúto žiadosť na základe tohto ustanovenia (pozri bod 59 vyššie). 73     Preto je potrebné druhý žalobný dôvod zamietnuť. 74     So zreteľom na všetko, čo bolo uvedené vyššie, je namieste žalobu zamietnuť v celom rozsahu. O trovách 75     Podľa článku 87 ods. 2 rokovacieho poriadku účastník konania, ktorý vo veci nemal úspech, je povinný nahradiť trovy konania, ak to bolo v tomto zmysle navrhnuté. Keďže žalobca nemal vo veci úspech, je opodstatnené zaviazať ho, okrem vlastných trov konania na náhradu trov konania Komisie v súlade s návrhom Komisie. 76     Podľa článku 87 ods. 4 prvého pododseku rokovacieho poriadku členské štáty, ktoré vstúpili do konania, znášajú svoje trovy konania. Holandské kráľovstvo, Švédske kráľovstvo, Dánske kráľovstvo a Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska preto znášajú svoje vlastné trovy konania. Z týchto dôvodov SÚD PRVÉHO STUPŇA (piata rozšírená komora) rozhodol a vyhlásil: 1. Žaloba sa zamieta. 2. Žalobca je povinný znášať svoje vlastné trovy konania, ako aj trovy konania Komisie. 3. Holandské kráľovstvo, Švédske kráľovstvo, Dánske kráľovstvo a Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska znášajú svoje vlastné trovy konania. Lindh García-Valdecasas Cooke Mengozzi Martins Ribeiro Rozsudok bol vyhlásený na verejnom pojednávaní v Luxemburgu 30. novembra 2004. Tajomník Predsedníčka komory H. Jung P. Lindh * Jazyk konania: angličtina.

62016CJ0444

mt

It-talbiet għal deċiżjoni preliminari jirrigwardaw l-interpretazzjoni tar-Raba’ Direttiva tal-Kunsill 78/660/KEE, tal-25 ta’ Lulju 1978, ibbażata fuq l-Artikolu [50(2)(g) TFUE] dwar il-kontijiet annwali ta’ ċerti tipi ta’ kumpanniji (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 17, Vol. 1, p. 21), kif emendata bid-Direttiva 2003/51/KE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tat-18 ta’ Ġunju 2003 (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 17, Vol. 1, p. 273) (iktar ’il quddiem id-“Direttiva 78/660”). Dawn it-talbiet tressqu fil-kuntest ta’ tilwimiet bejn, minn naħa, Immo Chiaradia SPRL u, min-naħa l-oħra, Docteur De Bruyne SPRL, u l-État belge fir-rigward tat-taxxa fuq il-kumpanniji dovuta mir-rikorrenti fil-kawżi prinċipali, rispettivament, għas-snin taxxabbli 2006 u 2008. Il-kuntest ġuridiku Id-dritt tal-Unjoni It-tielet premessa tad-Direttiva 78/660 tiddisponi: “Billi huwa meħtieġ […] li jiġu stabbiliti fil-Komunità il-ħtiġijiet legali minimi u ekwivalenti dwar sa fejn għandha tkun disponibbli l-informazzjoni finanzjarja għall-pubbliku minn kumpanniji li huma f’kompetizzjoni ma’ xulxin.” Skont l-Artikolu 2(3) tad-Direttiva 78/660: “Il-kontijiet annwali għandhom jagħtu stampa vera u ġusta ta’ l-attiv, tal-passiv, tal-pożizzjoni finanzjarja u tal-qligħ jew telf tal-kumpannija.” L-Artikolu 20(1) tad-Direttiva 78/660 jipprevedi: “Disposizzjonijiet [provvedimenti] li huma intiżi sabiex ikopru passiv li n-natura tiegħu hija mfissra biċ-ċar u li fid-data li ġġib magħha l-karta ta’ bilanċ aktarx ikunu ntefqu jew żgur li kienu ntefqu imma mhux żgur fuq l-ammont jew fuq id-data ta’ meta seħħew.” L-Artikolu 31(1) tad-Direttiva 78/660 jipprevedi: “L-Istati Membri għandhom jassiguraw li l-entrati kollha murija fil-kontijiet annwali huma valutati skond il-prinċipji ġenerali li ġejjin: […] ċ) il-valutazzjoni għandha ssir fuq bażi prudenti, u b’mod partikolari: aa) profitti biss magħmula fid-data tal-karta tal-bilanċ jistgħu jkunu magħduda; bb) għandu jittieħed qies tal-passiv kollha li jinqalgħu matul is-sena finanzjarja konċernata jew is-sena ta’ qabel, ukoll jekk dawn l-passiv jiġu jidhru biss bejn id-data tal-karta ta’ bilanċ u d-data ta’ meta jinkitbu; cc) għandu jittieħed kont tad-deprezzament kollu, kemm jekk ir-riżultat tas-sena finanzjarja ikun ta’ telf u kemm jekk ikun ta’ qligħ; d) għandu jittieħed kont tad-dħul u l-ispejjeż li għandhom x’jaqsmu mas-sena finanzjarja, irrispettivament mid-data ta’ meta dawn id-dħul jew spejjeż ikunu riċevuti jew imħallsa; e) il-komponenti ta’ entrtaturi ta’ l-attiv u l-passiv għandhom jiġu valutati separatament; […]” Id-dritt Belġjan L-Artikolu 41 tal-Loi du 26 Mars 1999 relative au plan d’action belge pour l’emploi 1998 et portant des diverses dispositions (liġi tas-26 ta’ Marzu 1999 dwar il-pjan ta’ azzjoni Belġjan għall-impjieg tal-1998 u li tipprevedi diversi dispożizzjonijiet) ( Moniteur belge tal-1 ta’ April 1999, p. 10904), fil-verżjoni tagħha applikabbli għat-tilwimiet fil-kawżi prinċipali (iktar ’il quddiem il-“liġi tas-26 ta’ Marzu 1999”), jipprevedi: “Għall-finijiet ta’ din is-sub sezzjoni: 1° kumpannija tfisser: kull kumpannija Belġjana jew barranija li għandha personalità ġuridika; 2° azzjoni tfisser: kull azzjoni, sehem jew sehem mill-profitti ta’ Kumpannija; 3° opzjoni tfisser: id-dritt ta’ xiri jew ta’ sottoskrizzjoni, fil-kuntest taż-żieda fil-kapital ta’ kumpannija, ta’ numru speċifiku ta’ azzjonijiet bi prezz stabbilit jew li għandu jiġi stabbilit matul perijodu speċifiku; […] 5° borża tfisser: kull suq irregolat jew kull suq miftuħ regolarment attiv.” It-tilwimiet fil-kawżi prinċipali u d-domanda preliminari Mid-deċiżjoni ta’ rinviju fil-Kawża C‑444/16 jirriżulta li, fil-11 ta’ Frar 2002, Immo Chiaradia ħarġet, favur l-amministratur tagħha, dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet bi ħlas fir-rigward ta’ grupp ta’2 360 azzjoni ta’ impriża oħra fil-kuntest tal-liġi tas-26 ta’ Marzu 1999. Il-prezz tal-opzjoni kien jammonta għal EUR 12942 u kien jikkorrispondi għall-ammont tal-vantaġġ ta’ kull natura, kif iddeterminat f’din il-liġi, jiġifieri 20 % tal-valur tat-titoli li jammonta għal EUR 64709.36. Fis-26 ta’ Awwissu 2005, Immo Chiaradia ħarġet favur l-amministratur tagħha t-tieni dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet bi ħlas fir-rigward ta’ grupp ta’ 18423 azzjoni ta’ impriża oħra fil-kuntest tal-liġi tas-26 ta’ Marzu 1999. Il-prezz tal-opzjoni kien jammonta għal EUR 9996.35 u kien jikkorrispondi għall-ammont tal-vantaġġ ta’ kull natura, kif iddeterminat f’din il-liġi, jiġifieri 20 % tal-valur tat-titoli li jammonta għal EUR 49981.77. Il-prezz tal-opzjonijiet ġie rreġistrat f’kont ta’ regolarizzazzjoni tal-passiv ta’ Immo Chiaradia u għalhekk ma ġiex imdaħħal bħala dħul fil-kont tal-qliegħ jew telf. L-amministratur ta’ Immo Chiaradia eżerċita parzjalment it-tieni dritt ta’ opzjoni mogħti lilu matul s-sena taxxabbli 2006, li fil-kuntest tagħha Immo Chiaradia rreġistrat telf f’kapital ta’ EUR 3265. Fit-13 ta’ Novembru 2008, l-amministrazzjoni fiskali bagħtet avviż ta’ rettifika lil Immo Chiaradia, li permezz tiegħu hija avżatha bl-intenzjoni tagħha li tipproċedi bl-intaxxar immedjat bħala riżervi moħbija tal-prezzijiet tal-opzjonijiet għas-sena taxxabbli 2006 sal-ammont ta’ EUR 22708.35. Minkejja l-oppożizzjoni ta’ Immo Chiaradia, l-amministrazzjoni fiskali batitilha deċiżjoni ta’ intaxxar, li kienet tikkonferma l-intenzjoni tagħha li tintaxxa, abbażi tas-sopravalutazzjoni tal-passiv, il-prezz tal-opzjoni mħallas mill-amministratur li kien jikkostitwixxi, skontha, vantaġġ ta’ kull natura li għandu jiġi rreġistrat bħala dħul għas-sena taxxabbli 2006, bilanċ magħluq fil-31 ta’ Diċembru 2005. Għalhekk, fit-23 ta’ Diċembru 2008, l-amministrazzjoni fiskali imponiet imposta addizzjonali fuq Immo Chiaradia għas-sena taxxabbli 2006. L-ilment li Immo Chiaradia ressqet kontra din l-imposta fl-14 ta’ Jannar 2009 ġie miċħud permezz ta’ deċiżjoni tal-amministrazzjoni fiskali tal-24 ta’ Mejju 2012. Fis-6 ta’ Awwissu 2012, Immo Chiaradia ressqet rikors intiż għall-annullament tal-imposta kkontestata quddiem it-tribunal de première instance du Hainaut, division de Mons (qorti tal-prim’istanza ta’ Hainaut, diviżjoni ta’ Mons, il-Belġju), li ġie miċħud b’sentenza tat-3 ta’ April 2014. Immo Chiaradia sussegwentement appellat minn din is-sentenza quddiem il-cour d’appel de Mons (qorti tal-appell ta’ Mons), fit-30 ta’ Ġunju 2014. Permezz tal-azzjoni tagħha hija titlob l-annullament tal-imposta kkontestata minħabba li ebda dispożizzjoni legali ma tippreskrivi metodu ta’ reġistrazzjoni jew ma tistabbilixxi sistema fiskali speċifika għall-opzjoni inkwistjoni. Hija ssostni li rreġistrat it-tranżazzjoni skont l-Opinjoni 167/1 tal-Kummissjoni des Normes Comptables (CNC) (kummissjoni dwar ir-regoli tal-kontabbiltà) billi għażlet li tqis li l-prezz irċevut minn persuna li toħroġ dritt ta’ opzjoni jikkostitwixxi r-remunerazzjoni tar-riskju li l-persuna li toħroġha tassumi matul il-perijodu kollu tal-opzjoni u li, għalhekk, huwa biss meta din l-opzjoni tiskadi li l-imsemmi prezz huwa ekonomikament immeritat u għandu jiġi rreġistrat bħala qliegħ jew telf. Il-qorti tar-rinviju tosserva li, f’diversi mis-sentenzi tagħha, hija qieset li l-amministrazzjoni fiskali ma setgħetx tintaxxa l-prezz tal-opzjoni bħala riżervi moħbija. F’dawn is-sentenzi, hija osservat li, fl-assenza ta’ deroga espliċita prevista mir-regoli fiskali, il-profitti taxxabbli huma ddeterminati skont ir-regoli tal-kontabbiltà. Wara dan hija analizzat tliet opinjonijiet tas-CNC, inkluża l-Opinjoni 167/1. Fl-imsemmija sentenzi, il-qorti tar-rinviju osservat li l-Opinjoni 167/1 tipproponi żewġ approċċi għall-ipproċessar kontabbli tal-prezz irċevut bħala korrispettiv għad-dritt ta’ opzjoni maħruġ. Skont l-ewwel approċċ, il-prezz tad-dritt ta’ opzjoni jitqies immedjatament bħala qliegħ jew telf. Skont it-tieni approċċ, dan il-prezz jitqies bħala dħul iddifferit sal-iskadenza tal-opzjoni u, għalhekk, jiġi rreġistrat bħala dħul pospost. Il-qorti tar-rinviju qieset li t-tieni approċċ kien iġġustifikat, filwaqt li osservat ukoll li dan l-approċċ kien ippreferut mis-CNC b’applikazzjoni tal-prinċipju ta’ prudenza. L-État belge għandu dubji dwar kemm dan l-imsemmi tieni approċċ huwa kompatibbli mad-Direttiva 78/660. Huwa b’mod partikolari jistaqsi jekk il-fatt li kumpannija tista’ tirreġistra bħala dħul il-prezz tad-dritt ta’ opzjoni inkwistjoni matul is-sena finanzjarja li matulha l-imsemmija opzjoni tittieħed jew fi tmiem il-perijodu ta’ validità tagħha sabiex jittieħed inkunsiderazzjoni r-riskju li tassumi l-persuna li toħroġ l-opzjoni bħala riżultat tal-impenn li hija tidħol għalih u mhux matul is-sena li matulha jseħħ it-trasferiment tal-opzjoni u jitħallas definittivament il-prezz tagħha, sa fejn ir-riskju assunt mill-persuna li toħroġ l-opzjoni huwa evalwat separatament permezz tar-reġistrazzjoni ta’ provvediment, huwiex kompatibbli mal-imsemmija direttiva. Mid-deċiżjoni tar-rinviju fil-Kawża C‑445/16 jirriżulta li permezz ta’ ftehim tat-12 ta’ Diċembru 2006, Docteur De Bruyne ħarġet, favur l-amministratur tagħha, dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet bi ħlas fir-rigward ta’ 540 azzjoni ta’ impriża oħra fil-kuntest tal-liġi tas-26 ta’ Marzu 1999. Il-prezz tal-opzjoni kien jammonta għal EUR 12550.68 u kien jikkorrispondi għall-ammont tal-vantaġġ ta’ kull natura, kif iddeterminat f’din il-liġi, jiġifieri 20 % tal-valur tat-titoli li jammonta għal EUR 62753.40. Il-prezz tal-opzjoni ġie rreġistrat f’kont ta’ regolarizzazzjoni tal-passiv ta’ Docteur De Bruyne u għalhekk ma ġiex imdaħħal bħala dħul fil-kont tal-qliegħ jew telf. Fis-16 ta’ Novembru 2009, l-amministrazzjoni fiskali bagħtet avviż ta’ rettifika lil Docteur De Bruyne, li permezz tiegħu hija informatha li, f’dak li jirrigwarda s-sena taxxabbli 2008, il-prezz tal-opzjoni ta’ EUR 12550.68 kien jikkostitwixxi dħul definittiv għall-kumpannija u, bħala tali, kellu jiġi rreġistrat fil-kont tad-dħul tas-sena finanzjarja 2007. Minkejja l-oppożizzjoni ta’ Docteur De Bruyne, l-amministrazzjoni fiskali batitilha deċiżjoni ta’ intaxxar tal-21 ta’ Diċembru 2009, li kienet tikkonferma l-intenzjoni tagħha li tintaxxa l-prezz tal-opzjoni, li kien jikkostitwixxi, skontha, vantaġġ ta’ kull natura li għandu jiġi rreġistrat bħala dħul għas-sena taxxabbli 2008, bilanċ magħluq fil-31 ta’ Diċembru 2007. Għalhekk, fl-14 ta’ Jannar 2010 l-amministrazzjoni fiskali imponiet imposta addizzjonali fuq Docteur De Bruyne għas-sena taxxabbli 2008. L-ilment li Docteur De Bruyne ressqet kontra din l-imposta fil-5 ta’ Marzu 2010 ġie miċħud permezz ta’ deċiżjoni tal-amministrazzjoni fiskali tas-26 ta’ April 2012. Fit-18 ta’ Lulju 2012, Docteur De Bruyne ressqet rikors intiż għall-annullament tal-imposta kkontestata quddiem it-tribunal de première instance du Hainaut, division de Mons (qorti tal-prim’istanza ta’ Hainaut, diviżjoni ta’ Mons), li ġie miċħud b’sentenza tat-8 ta’ Mejju 2014. Docteur De Bruyne appellat minn din is-sentenza quddiem il-cour d’appel de Mons (qorti tal-appell ta’ Mons) fl-4 ta’ Lulju 2014. F’dawn iċ-ċirkustanzi, il-cour d’appel de Mons (qorti tal-appell ta’ Mons), għal raġunijiet simili fiż-żewġ kawżi, iddeċidiet li tissospendi l-proċeduri quddiemha u li tagħmel domanda preliminari lill-Qorti tal-Ġustizzja, domanda li hija identika fiż-żewġ kawżi: “Hu[m]a kompatibbli mar-regoli rigward il-karta tal-bilanċ previsti [fid-Direttiva 78/660], regoli li jipprovdu li: — il-kontijiet annwali għandhom jagħtu stampa vera tal-attiv, tal-pożizzjoni finanzjarja u tal-qligħ jew telf tal-kumpannija (Artikolu 2(3) tad-Direttiva); — il-provvedimenti għal passiv u spejjeż huma maħsuba biex ikopru telf jew djun li n-natura tagħhom hija mfissra b’mod ċar u li fid-data tal-karta tal-bilanċ jidher li jew aktarx li għandhom isiru, jew hemm ċertezza li għandhom isiru iżda mhux fir-rigward tal-ammont tagħhom jew id-data li fiha huma ser iseħħu (Artikolu 20(1) tad-Direttiva); — il-prinċipju ta’ prudenza għandu fi kwalunkwe każ jiġi osservat u b’mod partikolari: — profitti biss magħmula fid-data tal-karta tal-bilanċ jistgħu jkunu magħduda; — għandu jittieħed kont tal-passiv kollu tal-futur qrib u telf potenzjali li jinħolqu fil-kors tas-sena finanzjarja kkonċernata jew ta’ waħda ta’ qabel, anki jekk dawn il-passiv jew telf isiru evidenti biss bejn id-data tal-karta tal-bilanċ u d-data li fiha hija titfassal [Artikolu 31(1)(ċ)(aa) u (bb) tad-Direttiva 78/660]; — għandu jittieħed kont tad-dħul u l-ispejjeż li għandhom x’jaqsmu mas-sena finanzjarja, irrispettivament mid-data ta’ meta dawn id-dħul jew spejjeż ikunu riċevuti jew imħallsa [Artikolu 31(1)(d) tad-Direttiva 78/660]; — il-komponenti ta’ entraturi tal-attiv u l-passiv għandhom jiġu vvalutati separatament [Artikolu 31(1)(e) tad-Direttiva 78/660]; li kumpannija li toħroġ għażla [opzjoni] fuq l-azzjonijiet tista’ tirreġistra bħala dħul il-prezz tat-trasferiment tal-imsemmija għażla matul is-sena finanzjarja meta l-imsemmija għażla tittieħed jew fi tmiem il-perijodu ta’ validità tagħha sabiex jittieħed inkunsiderazzjoni r-riskju li ġġarrab il-persuna li toħroġ l-għażla b’riżultat tal-impenn li hija tieħu jew minflok matul is-sena finanzjarja meta t-trasferiment tal-għażla jitwettaq u l-prezz tiegħu jkun definittivament stabbilit, fejn ir-riskju mġarrab mill-persuna li toħroġ l-għażla jkun ivvalutat separatament bir-reġistrazzjoni ta’ provvediment?” Permezz ta’ deċiżjoni tal-President tal-Qorti tal-Ġustizzja tat-13 ta’ Settembru 2016, il-Kawżi C‑444/16 u C‑445/16 ġew magħqudin għall-finijiet tas-sentenza. Fuq id-domanda preliminari Fuq l-ammissibbiltà Il-kwistjoni tal-ammissibbiltà tad-domanda preliminari tqajmet kemm mir-rikorrenti fil-kawżi prinċipali kif ukoll mill-Kummissjoni Ewropea. Fl-ewwel lok, il-Kummissjoni tosserva li t-tilwimiet fil-kawżi prinċipali huma ta’ natura fiskali. Issa, id-domanda preliminari tirrigwarda l-interpretazzjoni tad-Direttiva 78/660, dwar il-kontijiet annwali ta’ ċerti tipi ta’ kumpanniji. Għalkemm huwa ċertament minnu li l-għan tad-Direttiva 78/660 ma huwiex dak li jiġu stabbiliti l-kundizzjonijiet li fihom l-imsemmija kontijiet jistgħu jew għandhom iservu bħala bażi għad-determinazzjoni, mill-awtoritajiet fiskali tal-Istati Membri, tal-bażi jew tal-ammont tat-taxxi, bħat-taxxa fuq il-kumpanniji inkwistjoni fil-kawżi prinċipali (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-3 ta’ Ottubru 2013, GIMLE, C‑322/12 , EU:C:2013:632 , punt ). Madankollu, minn din il-konstatazzjoni ma jistax jiġi dedott li d-domanda preliminari hija inammissibbli. Għandu jitfakkar li r-rifjut li tagħti risposta għal domanda magħmula minn qorti nazzjonali huwa possibbli biss jekk ikun jidher b’mod evidenti li l-interpretazzjoni mitluba tad-dritt tal-Unjoni ma għandha ebda relazzjoni mar-realtà u mas-suġġett tal-kawża prinċipali, meta l-problema tkun ta’ natura ipotetika jew inkella meta l-Qorti tal-Ġustizzja ma jkollhiex il-punti ta’ fatt u ta’ liġi neċessarji sabiex tirrispondi b’mod utli għad-domandi li jkunu sarulha (sentenza tas-17 ta’ Marzu 2016, Aspiro, C‑40/15 , EU:C:2016:172 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). F’dan ir-rigward, għandu jitfakkar li l-Qorti tal-Ġustizzja diġà rrikonoxxiet li l-kontijiet annwali tal-kumpanniji jistgħu jintużaw bħala bażi ta’ riferiment mill-Istati Membri għall-finijiet fiskali (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-3 ta’ Ottubru 2013, GIMLE, C‑322/12 , EU:C:2013:632 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). Issa, mid-deċiżjoni tar-rinviju jirriżulta li, fid-dritt Belġjan, fl-assenza ta’ deroga espliċita prevista mir-regoli fiskali, il-profitti taxxabbli huma ddeterminati skont ir-regoli tal-kontabbiltà u li l-leġiżlazzjoni Belġjana rilevanti ma tinkludi ebda dispożizzjoni dwar it-teknika ta’ reġistrazzjoni tal-prezz tal-opzjoni. F’dawn iċ-ċirkustanzi, ma jidhirx b’mod manifest li l-interpretazzjoni tad-dritt tal-Unjoni mitluba ma għandha ebda rabta mal-fatti jew mas-suġġett tat-tilwimiet fil-kawżi prinċipali. Fit-tieni lok, ir-rikorrenti fil-kawżi prinċipali essenzjalment jistaqsu jekk l-État belge jistax validament jinvoka d-Direttiva 78/660 fil-kuntest tat-tilwimiet fil-kawżi prinċipali, peress li, fl-opinjoni tagħhom, din id-direttiva ma ġietx trasposta b’mod konkret fid-dritt Belġjan. F’dan ir-rigward, għandu jiġi osservat li għalkemm id-dispożizzjonijiet tad-dritt nazzjonali inkwistjoni fil-kawżi prinċipali ma rriproduċewx b’mod letterali d-dispożizzjonijiet tad-Direttiva 78/660, huwa paċifiku li l-istabbiliment tal-kontijiet annwali tal-kumpanniji jseħħ fl-osservanza tal-għan, tal-prinċipji u tad-dispożizzjonijiet ta’ din id-direttiva, b’tali mod li l-interpretazzjoni li l-Qorti tal-Ġustizzja tagħti tad-dispożizzjonijiet tal-imsemmija direttiva tkun vinkolanti għas-soluzzjoni tal-kwistjonijiet fil-kawżi prinċipali mill-qorti tar-rinviju (ara, b’analoġija, is-sentenza tas-7 ta’ Jannar 2003, BIAO, C‑306/99 , EU:C:2003:3 , punti u ). Barra minn hekk, skont ġurisprudenza stabbilita tal-Qorti tal-Ġustizzja, f’tali ċirkustanzi, hija l-qorti tar-rinviju li għandha tinterpreta, sa fejn huwa possibbli, id-dritt nazzjonali rilevanti fid-dawl tad-dritt tal-Unjoni u, f’dan il-każ, tad-Direttiva 78/660 (ara, b’analoġija, is-sentenza tas-17 ta’ Marzu 2016, Aspiro, C‑40/15 , EU:C:2016:172 , punt ). Għaldaqstant, id-domanda preliminari għandha titqies ammissibbli. Fuq il-mertu Permezz tad-domanda tagħha, il-qorti tar-rinviju essenzjalment tistaqsi jekk, b’mod partikolari, il-prinċipji ta’ stampa vera u ta’ prudenza previsti rispettivament fl-Artikolu 2(3) u fl-Artikolu 31(1)(ċ) tad-Direttiva 78/660 għandhomx jiġu interpretati fis-sens li jipprekludu metodu ta’ reġistrazzjoni li skontu kumpannija li toħroġ dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet tirreġistra bħala dħul il-prezz tat-trasferiment ta’ din l-opzjoni matul is-sena finanzjarja li matulha l-imsemmija opzjoni tittieħed jew fi tmiem il-perijodu ta’ validità tagħha. Preliminarjament, għandu jiġi enfasizzat li d-Direttiva 78/660, skont it-tielet premessa tagħha, hija intiża biss sabiex tistabbilixxi kundizzjonijiet minimi dwar il-portata tal-informazzjoni finanzjarja li għandha tingħata lill-pubbliku (sentenza tat-3 ta’ Ottubru 2013, GIMLE, C‑322/12 , EU:C:2013:632 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). Kif jirriżulta mill-ġurisprudenza tal-Qorti tal-Ġustizzja, l-osservanza tal-prinċipju ta’ stampa vera tikkostitwixxi l-għan oriġinali tad-Direttiva 78/660. Skont dan il-prinċipju, li jinsab fl-Artikolu 2(3) ta’ din id-direttiva, il-kontijiet annwali għandhom jagħtu stampa vera tal-attiv, tal-passiv, tal-pożizzjoni finanzjarja u tal-qligħ jew telf tal-kumpannija (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-3 ta’ Ottubru 2013, GIMLE, C‑322/12 , EU:C:2013:632 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). Il-Qorti tal-Ġustizzja interpretat dan il-prinċipju b’mod flessibbli, billi qieset li dan jeżiġi, minn naħa, li l-kontijiet jirriflettu l-attivitajiet u t-tranżazzjonijiet li huma meqjusa li jiddeskrivu u, min-naħa l-oħra, li l-informazzjoni kontabbli tingħata fil-forma meqjusa l-iktar valida u l-iktar waħda xierqa biex tissodisfa l-bżonnijiet ta’ informazzjoni tat-terzi, mingħajr ma jiġu ppreġudikati l-interessi tal-kumpannija kkonċernata (sentenza tal-14 ta’ Settembru 1999, DE + ES Bauunternehmung, C‑275/97 , EU:C:1999:406 , punt ). Il-Qorti tal-Ġustizzja diġà kellha l-okkażjoni li tispeċifika li l-applikazzjoni tal-prinċipju ta’ stampa vera għandu jkun iggwidat, sa fejn dan ikun possibbli, mill-prinċipji ġenerali inklużi fl-Artikoli 31 tad-Direttiva 78/660, fosthom il-prinċipju ta’ prudenza stabbilit fl-Artikolu 31(1)(ċ) ta’ din id-direttiva li huwa ta’ importanza partikolari (sentenza tat-3 ta’ Ottubru 2013, GIMLE, C‑322/12 , EU:C:2013:632 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). Skont id-dispożizzjonijiet tal-Artikolu 31(1)(ċ) tad-Direttiva 78/660, li jistabbilixxi l-prinċipju ta’ prudenza, it-teħid inkunsiderazzjoni tal-elementi kollha – profitti magħmula, spejjeż, dħul, riskji u telf – li huma realment marbuta mas-sena inkwistjoni jippermetti li tiġi żgurata l-osservanza tal-prinċipju ta’ stampa vera (sentenza tat-3 ta’ Ottubru 2013, GIMLE, C‑322/12 , EU:C:2013:632 , punt u l-ġurisprudenza ċċitata). Fir-rigward tad-drittijiet ta’ opzjoni fuq azzjonijiet, bħal dawk inkwistjoni fil-kawżi prinċipali, l-imsemmija direttiva ma tinkludi ebda indikazzjoni speċifika dwar il-metodu li skontu l-prezz ta’ dawn l-opzjonijiet għandu jiġi rreġistrat. Kif osservat il-Kummissjoni fl-osservazzjonijiet tagħha ppreżentati quddiem il-Qorti tal-Ġustizzja, għaldaqstant, neċessarjament, jeżistu diversi metodi li huma kompatibbli mad-Direttiva 78/660 sakemm dawn josservaw il-prinċipji ġenerali stabbiliti f’din id-direttiva. F’dan ir-rigward, għandu jiġi osservat li mill-proċess ippreżentat quddiem il-Qorti tal-Ġustizzja ma jirriżultax li metodu ta’ reġistrazzjoni, bħal dak inkwistjoni fit-tilwimiet fil-kawżi prinċipali, li skontu kumpannija li toħroġ dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet tista’ tirreġistra bħala dħul il-prezz tat-trasferiment ta’ din l-opzjoni matul is-sena finanzjarja li matulha l-imsemmija opzjoni tittieħed jew fi tmiem il-perijodu ta’ validità tagħha, ma josservax l-imsemmija prinċipji. Minn naħa, il-fatt li kumpannija li toħroġ dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet tirreġistra bħala dħul il-prezz tat-trasferiment ta’ din l-opzjoni biss wara li l-opzjoni tiġi eżerċitata jew tiskadi ma jmurx kontra l-prinċipju ta’ prudenza. Fil-fatt, mid-deċiżjonijiet tar-rinviju jirriżulta li dan il-prezz jikkostitwixxi r-remunerazzjoni tar-riskju li l-kumpannija li toħroġ l-opzjoni tassumi matul il-perijodu kollu tagħha. Għalhekk huwa ġġustifikat, fid-dawl tal-prinċipju ta’ prudenza, li dan il-prezz jiġi rreġistrat bħala dħul biss ladarba jkun possibbli li jiġi ddeterminat b’mod definittiv jekk dan ir-riskju, li huwa marbut strettament miegħu, seħħx jew le. Min-naħa l-oħra, ma jistax jiġi eskluż, hekk kif r-rikorrenti fil-kawżi prinċipali jsostnu fl-osservazzjonijiet tagħhom ippreżentati quddiem il-Qorti tal-Ġustizzja, li, meta l-prezz tat-trasferiment tal-opzjoni jiġi rreġistrat bħala dħul matul is-sena li matulha d-dritt ta’ opzjoni jinħareġ u qabel ma jiġi eżerċitat jew, jekk ikun il-każ, qabel ma jiskadi, il-kontabbiltà tal-kumpannija li toħroġ l-opzjoni tirrappreżenta, fis-snin sussegwenti għall-ħruġ tad-dritt ta’ opzjoni, riskju ikbar minn dak li jkun hemm fil-każ ta’ reġistrazzjoni matul is-sena li matulha l-opzjoni tittieħed jew skadiet. Fil-fatt, ir-riskju meħud minħabba l-eventwali żieda fil-valur tat-titoli li huma s-suġġett tal-opzjonijiet jista’ fil-verità jkun imtaffi mill-ammont tal-prezz tat-trasferiment tal-opzjoni, li jikkostitwixxi remunerazzjoni għal dan ir-riskju. F’dawn iċ-ċirkustanzi, metodu ta’ reġistrazzjoni, bħal dak inkwistjoni fit-tilwimiet fil-kawżi prinċipali, ma jmurx kontra l-prinċipju ta’ stampa vera. Għandu jingħad ukoll li, għalkemm id-domanda preliminari tagħmel riferiment għall-Artikolu 20 tad-Direttiva 78/660, dan l-artikolu ma huwiex rilevanti għar-risposta li għandha tingħata lil din id-domanda li tirrigwarda, essenzjalment, ir-reġistrazzjoni tal-prezz tal-opzjoni u mhux ir-reġistrazzjoni ta’ provvediment biex ikun kopert telf jew dejn li huwa probabbli jew ċert. F’dawn iċ-ċirkustanzi, ir-risposta li għandha tingħata għad-domanda magħmula għandha tkun li l-prinċipji ta’ stampa vera u ta’ prudenza previsti rispettivament fl-Artikolu 2(3) u fl-Artikolu 31(1)(ċ) tad-Direttiva 78/660 għandhom jiġu interpretati fis-sens li ma jipprekludux metodu ta’ reġistrazzjoni li skontu kumpannija li toħroġ dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet tirreġistra bħala dħul il-prezz tat-trasferiment ta’ din l-opzjoni matul is-sena finanzjarja li matulha l-imsemmija opzjoni tittieħed jew fi tmiem il-perijodu ta’ validità tagħha. Fuq l-ispejjeż Peress li l-proċedura għandha, fir-rigward tal-partijiet fil-kawża prinċipali, in-natura ta’ kwistjoni mqajma quddiem il-qorti tar-rinviju, hija din il-qorti li tiddeċiedi fuq l-ispejjeż. L-ispejjeż sostnuti għas-sottomissjoni tal-osservazzjonijiet lill-Qorti tal-Ġustizzja, barra dawk tal-imsemmija partijiet, ma jistgħux jitħallsu lura. Għal dawn il-motivi, Il-Qorti tal-Ġustizzja (Id-Disa’ Awla) taqta’ u tiddeċiedi: Il-prinċipji ta’ stampa vera u ta’ prudenza previsti rispettivament fl-Artikolu 2(3) u fl-Artikolu 31(1)(ċ) tar-Raba’ Direttiva tal-Kunsill 78/660/KEE, tal-25 ta’ Lulju 1978, ibbażata fuq l-Artikolu [50(2)(g) TFUE] dwar il-kontijiet annwali ta’ ċerti tipi ta’ kumpanniji, kif emendata bid-Direttiva 2003/51/KE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tat-18 ta’ Ġunju 2003, għandhom jiġu interpretati fis-sens li ma jipprekludux metodu ta’ reġistrazzjoni li skontu kumpannija li toħroġ dritt ta’ opzjoni fuq l-azzjonijiet tirreġistra bħala dħul il-prezz tat-trasferiment ta’ din l-opzjoni matul is-sena finanzjarja li matulha l-imsemmija opzjoni tittieħed jew fi tmiem il-perijodu ta’ validità tagħha. Firem ( *1 ) Lingwa tal-kawża: il-Franċiż.

62015CJ0014

et

Kohtuasjades C‑14/15 ja C‑116/15 esitatud hagiavaldustes palub Euroopa Parlament esiteks tühistada nõukogu 9. oktoobri 2014. aasta otsuse 2014/731/EL sõidukite registreerimisandmetega seotud automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Maltal ( ELT 2014, L 302, lk 56 ), nõukogu 21. oktoobri 2014. aasta otsuse 2014/743/EL sõidukite registreerimisandmetega seotud automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Küprosel ( ELT 2014, L 308, lk 100 ) ja nõukogu 21. oktoobri 2014. aasta otsuse 2014/744/EL sõidukite registreerimisandmetega seotud automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Eestis ( ELT 2014, L 308, lk 102 ), ning teiseks nõukogu 4. detsembri 2014. aasta otsuse 2014/911/EL sõrmejälgede andmeid käsitleva automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Lätiga ( ELT 2014, L 360, lk 28 ) (edaspidi koos „vaidlustatud otsused“). Õiguslik raamistik Prümi leping 27. mail 2005 Prümis (Saksamaa) alla kirjutatud Belgia Kuningriigi, Saksamaa Liitvabariigi, Hispaania Kuningriigi, Prantsuse Vabariigi, Luksemburgi Suurhertsogiriigi, Madalmaade Kuningriigi ja Austria Vabariigi vaheline leping käsitleb piiriülese koostöö tõhustamist eelkõige seoses terrorismi‑, piiriülese kuritegevuse ja ebaseadusliku rände vastase võitlusega (edaspidi „Prümi leping“) ning selle artikli 34 lõige 2 on sõnastatud järgmiselt: „Lepingu kohaselt ei või isikuandmeid edastada enne, kui käesoleva peatüki sätted on jõustunud edastamises osalevate lepinguosaliste territooriumil kehtivas riigisiseses õiguses. Ministrite komitee teeb kooskõlas artikliga 43 otsuse selle kohta, kas need tingimused on täidetud.“ Selle lepingu artikli 43 lõikes 1 on ette nähtud: „Lepinguosalised loovad oma ministritest koosneva ministrite komitee. Ministrite komitee võtab vastu lepingu rakendamiseks ja kohaldamiseks vajalikud otsused. Ministrite komitee otsused võtavad lepinguosalised vastu ühehäälselt.“ Liidu õigus Otsus 2008/615/JSK Nõukogu 23. juuni 2008. aasta otsuse 2008/615/JSK piiriülese koostöö tõhustamise kohta, eelkõige seoses terrorismi‑ ja piiriülese kuritegevuse vastase võitlusega ( ELT 2008, L 210, lk 1 ) põhjendus 1 on sõnastatud järgmiselt: „Pärast [Prümi lepingu] jõustumist esitatakse […] käesolev algatus eesmärgiga inkorporeerida Prümi lepingu sätete sisu Euroopa Liidu õigusraamistikku.“ Selle otsuse artiklis 1 on sätestatud: „Käesoleva otsuse abil kavatsevad liikmesriigid tõhustada piiriülest koostööd [EL] lepingu VI jaotisega hõlmatud küsimustes, eelkõige teabevahetust kuritegude ärahoidmise ja uurimise eest vastutavate asutuste vahel. Sel eesmärgil sisaldab käesolev otsus eeskirju järgmistes valdkondades: a) sätted DNA-profiilide, sõrmejälgede andmete ja teatavate riiklike sõidukite registreerimisandmete automatiseeritud edastamise tingimuste ja korra kohta (2. peatükk); […]“ Nimetatud otsuse 6. peatükk sisaldab üldsätteid andmekaitse kohta selle otsusega sätestatud teabevahetuse raames. Otsuse 2008/615 6. peatükis paikneva artikli 25 lõiked 2 ja 3 on sõnastatud järgmiselt: „2.   Otsusekohane isikuandmete edastamine ei või toimuda enne, kui käesoleva peatüki sätted on rakendatud sellises edastamises osalevate liikmesriikide territooriumil kehtivas siseriiklikus õiguses. Nõukogu otsustab ühehäälselt, kas see tingimus on täidetud. 3.   Lõiget 2 ei kohaldata nende liikmesriikide suhtes, kus käesoleva otsuse kohane isikuandmete edastamine on juba alanud tulenevalt [Prümi lepingust].“ Otsuse artiklis 33 „Rakendusmeetmed“ on sätestatud, et nõukogu võtab kvalifitseeritud häälteenamusega ning pärast konsulteerimist Euroopa Parlamendiga vastu vajalikud meetmed käesoleva otsuse rakendamiseks liidu tasandil. Otsus 2008/616/JSK Nõukogu 23. juuni 2008. aasta otsuse 2008/616/JSK, millega rakendatakse otsust 2008/615 ( ELT 2008, L 210, lk 12 ), artikkel 20 on sõnastatud järgmiselt: „1.   Nõukogu teeb otsuse [2008/615] artikli 25 lõikes 2 nimetatud otsuse, tuginedes hindamisaruandele, mis põhineb küsimustikul. 2.   Otsuse [2008/615] 2. peatüki kohase automatiseeritud andmevahetuse osas põhineb hindamisaruanne ka hindamisvisiidil ja süsteemi katselisel kasutamisel, mis toimuvad siis, kui asjaomane liikmesriik on teavitanud peasekretariaati vastavalt otsuse [2008/615] artikli 37 lõike 2 esimesele lausele. 3.   Menetluse täiendavad üksikasjad on sätestatud käesoleva otsuse lisa 4. peatükis.“ Vaidlustatud otsused Vaidlustatud otsused, mis viitavad esiteks otsusele 2008/615 ja eelkõige selle artiklile 25 ning teiseks otsusele 2008/616 – eelkõige selle artiklile 20 ja lisa 4. peatükile –, näevad oma põhjendustes 1–3 ette järgmist: „(1) Vastavalt [EL] lepingule, [EL] toimimise lepingule ja [Euratomi] asutamislepingule lisatud protokollile üleminekusätete kohta säilib liidu institutsioonide, organite ja asutuste poolt enne Lissaboni lepingu jõustumist vastu võetud õigusaktide õiguslik toime kuni asjaomaste õigusaktide kehtetuks tunnistamise, tühiseks tunnistamise või muutmiseni aluslepingute kohaldamisel. (2) Vastavalt sellele kohaldatakse otsuse [2008/615] artiklit 25 ja nõukogu peab otsustama ühehäälselt, kas liikmesriigid on nimetatud otsuse 6. peatüki sätteid rakendanud. (3) Otsuse [2008/616] artiklis 20 on sätestatud, et otsuse [2008/615] artikli 25 lõikes 2 nimetatud otsused tuleb teha küsimustikul põhineva hindamisaruande alusel. Otsuse [2008/615] 2. peatüki kohase automatiseeritud andmevahetuse osas peab hindamisaruanne põhinema hindamisvisiidil ja süsteemi katselisel kasutamisel.“ Otsuse 2014/731 artikkel 1 näeb ette: „Sõidukite registreerimisandmete automatiseeritud otsinguks on Malta täielikult rakendanud otsuse [2008/615] 6. peatüki andmekaitset käsitlevad üldsätted ning tal on õigus saada ja edastada isikuandmeid vastavalt nimetatud otsuse artiklile 12 alates käesoleva otsuse jõustumise päevast.“ Otsuse 2014/743 artiklis 1 on sätestatud: „Sõidukite registreerimisandmete automatiseeritud otsinguks on Küpros täielikult rakendanud otsuse [2008/615] 6. peatüki andmekaitset käsitlevad üldsätted ja tal on õigus saada ja edastada isikuandmeid vastavalt nimetatud otsuse artiklile 12 alates käesoleva otsuse jõustumise päevast.“ Otsuse 2014/744 artikkel 1 näeb ette: „Sõidukite registreerimisandmete automatiseeritud otsinguks on Eesti täielikult rakendanud otsuse [2008/615] 6. peatüki andmekaitset käsitlevad üldsätted ning tal on õigus saada ja edastada isikuandmeid vastavalt nimetatud otsuse artiklile 12 alates käesoleva otsuse jõustumise päevast.“ Otsuse 2014/911 artikkel 1 on sõnastatud järgmiselt: „Läti on sõrmejälgede andmete automatiseeritud otsinguks täielikult rakendanud otsuse [2008/615] 6. peatüki andmekaitset käsitlevad üldsätted ning tal on õigus saada ja edastada isikuandmeid vastavalt nimetatud otsuse artiklile 9 alates käesoleva otsuse jõustumise päevast.“ Menetlus Euroopa Kohtus ja poolte nõuded Parlament palub Euroopa Kohtul: — tühistada vaidlustatud otsused, ja — mõista kohtukulud välja nõukogult. Nõukogu palub Euroopa Kohtul: — jätta hagid põhjendamatuse tõttu rahuldamata, niivõrd kui need on seotud esimese väitega ning teise väite esimese osa ja teise osa esimeste kahe elemendiga; teise väite teise osa kolmanda elemendi suhtes jätab nõukogu küsimuse Euroopa Kohtu otsustada; — teise võimalusena, kui vaidlustatud otsused tühistatakse, säilitada nende otsuste toime kuni nende asendamiseni uute õigusaktidega, ja — mõista kohtukulud välja parlamendilt. Euroopa Kohtu presidendi 8. aprilli 2015. aasta otsusega liideti kohtuasjad C‑14/15 ja C‑116/15 kirjalikuks ja suuliseks menetlemiseks ning kohtuotsuse tegemiseks. Euroopa Kohtu presidendi 24. juuni 2015. aasta otsustega anti Saksamaa Liitvabariigile ja Rootsi Kuningriigile luba astuda menetlusse nõukogu nõuete toetuseks kohtuasjades C‑14/15 ja C‑116/15. Saksamaa Liitvabariik käesoleva menetluse üheski staadiumis siiski ei osalenud. Hagid Parlament põhjendab oma hagisid kahe väitega, mille kohaselt on vaidlustatud otsuste valitud õiguslik alus väär või õigusvastane ning nende otsuste vastuvõtmisel on rikutud olulisi menetlusnorme. Esimene väide, et valitud õiguslik alus on väär või õigusvastane Poolte argumendid Kõigepealt väidab parlament, et protokolli (nr 36) üleminekusätete kohta (edaspidi „üleminekusätete protokoll“) artiklit 9, mis käsitleb Euroopa Liidu lepingu alusel enne Lissaboni lepingu jõustumist vastu võetud õigusakte, tuleb tõlgendada nii, et see säilitab ainult endise kolmanda samba aktide sisulise toime, mitte aga otsustusprotsessid, millele need aktid viitavad. Järelikult ei või neid menetlusi enam kasutada, sest need ei sisaldu enam aluslepingutes. Parlament märgib, et vaidlustatud otsused tuginevad otsuse 2008/615 artikli 25 lõikele 2, ja rõhutab, et seda sätet tuleb tõlgendada nii, et sellega kehtestatakse seadusandlike aktide vastuvõtmise menetlus. Ta väidab selle kohta, et nimetatud otsuse vastuvõtmise ajal nägi EL lepingu artikli 34 lõike 2 punkt c seadusandlike aktide ja rakendusmeetmete vastuvõtmiseks ette kaks eraldi menetlust, ning et ainult seadusandlike aktidega seotud menetlus nõuab nõukogu ühehäälset otsust, nagu nõutakse kõnealuse otsuse artikli 25 lõikes 2. Peale selle reguleeritakse sama otsuse rakendusmeetmete vastuvõtmist konkreetselt selle otsuse artiklis 33, mis tähendab, et otsuse 2008/615 mõne muu sätte alusel vastu võetud meetmeid ei saa kvalifitseerida rakendusmeetmeteks. Lõpetuseks, sellal kui pärast parlamendi esitatud hagi, mis viis 16. aprilli 2015. aasta otsuse tegemiseni kohtuasjas parlament vs. nõukogu ( C‑317/13 ja C‑679/13 , EU:C:2015:223 ), lisas nõukogu endisesse kolmandasse sambasse kuuluvate õigusaktide alusel vastu võetud erinevate otsuste pealkirjadesse sõna „rakendus“, ei teinud nõukogu sarnast muudatust vaidlustatud otsuste pealkirjades. Kuna liidu seadusandja ei ole kunagi kohustatud pädevust delegeerima või andma, võib teatava akti olenevalt selle seadusandja valikust mõnikord vastu võtta kas seadusandliku akti või rakendusmeetmena. Järelikult tuleb vaidlustatud otsuseid käsitada seadusandlike aktidena ja seega oleksid need pidanud tuginema samadele Lissaboni lepinguga muudetud õiguslikele alustele nagu otsus 2008/615, see tähendab ELTL artikli 82 lõike 1 punktile d ja artikli 87 lõike 2 punktile a. Teise võimalusena väidab parlament, et isegi kui Euroopa Kohus leiab, et ELTL artiklid 82 ja 87 ei ole vaidlustatud otsuste vastuvõtmiseks sobivad õiguslikud alused, tuleb nimetatud otsused ikkagi tühistada, sest otsuse 2008/615 artikli 25 lõige 2, mida nõukogu õigusliku alusena kasutas, on ab initio õigusvastane. Seoses sellega märgib parlament, et otsuse 2008/615 artikli 25 lõige 2 loob teisesest õigusest tuleneva õigusliku aluse, mis lihtsustab asjaomase valdkonna õigusaktide vastuvõtmiseks aluslepingutes kehtestatud korda, sest see säte ei näe ette liikmesriigi või Euroopa Komisjoni eelnevat algatust ega parlamendiga konsulteerimist, sellal kui nende tingimuste täitmist nõuab EL artikli 34 lõike 2 punkt c, mis oli kohaldatav otsuse 2008/615 vastuvõtmise ajal. Lisaks, kui Euroopa Kohus asub seisukohale, et vaidlustatud otsused on rakendusmeetmed, kaldub otsuse 2008/615 artikli 25 lõikes 2 kehtestatud menetlus kõrvale EL lepingust mitte ainult seoses algatuse korra ja parlamendiga konsulteerimise puudumisega, vaid ka selles osas, et see nõuab nõukogu kvalifitseeritud häälteenamusega vastuvõetud otsuse asemel selle institutsiooni ühehäälset otsust. Nõukogu leiab, et otsuse 2008/615 artikli 25 lõige 2 jätab rakenduspädevuse talle. Seega on vaidlustatud otsused rakendusmeetmed, mitte õigusaktid. Nõukogu märgib siinkohal, et parlamendi argument – mille kohaselt näitab asjaolu, et see artikkel näeb ette ühehäälse otsuse, et selle eesmärk on võtta vastu seadusandlikke akte – jätab tähelepanuta Euroopa Kohtu praktika, mille järgi määrab kasutatava menetluse kindlaks õiguslik alus, mitte vastupidi. Peale selle võimaldavad otsuse 2008/615 artikli 25 lõikes 2 kasutatud sõnastus, selle otsuse üldine ülesehitus ja asjaolu, et nimetatud sätte alusel vastu võetud aktidel puudub iseseisev eesmärk, kindlaks teha, et need aktid on nimetatud otsuse rakendusmeetmed. Otsuse 2008/615 artikli 25 lõike 2 väidetava õigusvastasuse kohta märgib nõukogu, et 16. aprilli 2015. aasta kohtuotsusest parlament vs. nõukogu ( C‑317/13 ja C‑679/13 , EU:C:2015:223 ) ja 16. aprilli 2015. aasta kohtuotsusest parlament vs. nõukogu ( C‑540/13 , EU:C:2015:224 ) tuleneb, et selles sättes ja aluslepingutes ette nähtud menetluste lahknevus ei tähenda, et kõnealune säte on õigusvastane – siinkohal tuleb pigem kasutada kooskõlalist tõlgendust. Mis puutub täpsemalt ühehäälse otsustamise nõudesse, siis leiab nõukogu, et parlamendi väide põhineb vääritimõistmisel, mis tuleneb otsuse 2008/615 artikli 25 lõike 2 ebaõnnestunud sõnastusest. Seega, sellal kui nõukogu ühehäälne otsus nähakse tavaliselt ette märkides, et „nõukogu võtab otsuse vastu ühehäälselt“, kasutab see säte palju ebamäärasemat väljendit „otsustab ühehäälselt“. Neil asjaoludel leiab nõukogu otsuse 2008/615 üldise ülesehituse ja selles kasutatud sõnastuse põhjal, et käsitletav menetlus koosneb tegelikult kahest etapist. Kõigepealt peab nõukogu faktiliselt tuvastama, et selle otsuse artikli 25 lõikes 2 nimetatud tingimus on täidetud, mis eeldab hulka kõikide liikmesriikide sõnaselgeid või vaikivaid kokkuleppeid. See etapp on nõutav tegeliku vajaduse tõttu tagada liikmesriikidevahelise andmevahetuse süsteemi terviklus ja turvalisus. Teises etapis teeb nõukogu kvalifitseeritud häälteenamusega otsuse, millega kinnitatakse andmete edastamise alguskuupäev. Sarnane süsteem, mida iseloomustab kombinatsioon olemasoleva võrgu nõuetekohase toimimise konsensusliku kontrollimise etapist ja nõukogu formaalse otsustamise etapist selle kontrollimise järel, eelneb erinevate õigusaktide vastuvõtmisele. Otsuse 2008/615 vastuvõtmise ajaloolise tausta, see tähendab Prümi lepinguga kehtestatud mehhanismi integreerimise tõttu liidu õiguslikku raamistikku ei ole liidu seadusandja kõnealuse otsuse puhul neid kahte menetlusetappi piisavalt eristanud ning on ühendanud esimese etapi konsensuse ja teise etapi kvalifitseeritud häälteenamuse üheksainsaks nõudeks, täpsemalt ühehäälsuse nõudeks eelneva konsensusliku etapi puhul. Euroopa Kohtu hinnang Kõigepealt tuleb märkida, et vaidlustatud otsuste tekstist ilmneb selgelt, et need otsused põhinevad otsuse 2008/615 artiklil 25 ja otsuse 2008/616 artiklil 20 (vt analoogia alusel kohtuotsused, 16.4.2015, parlament vs. nõukogu, C‑317/13 ja C‑679/13 , EU:C:2015:223 , punktid – , ja 10.9.2015, parlament vs. nõukogu, C‑363/14 , EU:C:2015:579 , punktid – ), kusjuures viimati nimetatud artikkel pealegi pelgalt täpsustab otsuse 2008/615 artiklis 25 nimetatud otsuste vastuvõtmise tingimusi. Euroopa Kohtu väljakujunenud praktika kohaselt peab liidu õigusakti õigusliku aluse valik põhinema objektiivsetel asjaoludel, mis on kohtulikult kontrollitavad ning mille hulka kuuluvad õigusakti eesmärk ja sisu (kohtuotsus, 6.5.2014, komisjon vs. parlament ja nõukogu, C‑43/12 , EU:C:2014:298 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Pooltel ei ole küll lahkarvamusi otsuse 2008/615 artikli 25 lõike 2 ning vaidlustatud otsuste eesmärgi ja sisu vahelise suhte osas. Seevastu väidab parlament esiteks, et pärast Lissaboni lepingu jõustumist ei või see säte enam olla uute aktide vastuvõtmise alus, ja teiseks, et igal juhul on nimetatud säte õigusvastane. Seoses parlamendi argumendiga, et otsuse 2008/615 artikli 25 lõiget 2 ei saa pärast Lissaboni lepingu jõustumist enam kohaldada, tuleb meenutada, et üleminekusätete protokoll sisaldab sätteid, mis käsitlevad konkreetselt seda õiguslikku korda, mida pärast Lissaboni lepingu jõustumist kohaldatakse aktide suhtes, mis on enne eelnimetatud kuupäeva EL lepingu alusel vastu võetud (kohtuotsus, 10.9.2015, parlament vs. nõukogu, C‑363/14 , EU:C:2015:579 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Nii on protokolli artiklis 9 sätestatud, et selliste aktide õiguslik toime säilib kuni asjaomaste õigusaktide kehtetuks tunnistamise, tühiseks tunnistamise või muutmiseni aluslepingute kohaldamisel. Euroopa Kohus on aga sedastanud, et nimetatud artiklit tuleb tõlgendada nii, et enne Lissaboni lepingu jõustumist EL lepingu alusel nõuetekohaselt vastu võetud akti säte, mis kehtestab teiste meetmete vastuvõtmise korra, säilitab oma õigusliku toime, kuni seda ei ole kehtetuks tunnistatud, tühiseks tunnistatud või muudetud, ja võimaldab vastavalt selles sättes kindlaks määratud menetlusele neid meetmeid vastu võtta (vt selle kohta kohtuotsused, 16.4.2015, parlament vs. nõukogu, C‑540/13 , EU:C:2015:224 , punkt , ja 10.9.2015, parlament vs. nõukogu, C‑363/14 , EU:C:2015:579 , punkt ). Sellest järeldub, et Lissaboni lepingu jõustumine kui selline ei välista niisuguste aktide nagu vaidlustatud otsused vastuvõtmist otsuse 2008/615 artiklis 25 määratletud menetluse raames. Seega ei saa nõustuda parlamendi argumendiga, et niisugused aktid peavad tingimata põhinema ELTL artikli 82 lõike 1 punktil d ja artikli 87 lõike 2 punktil a. Järelikult saab parlamendi poolt oma hagide toetuseks esitatud esimese väitega nõustuda üksnes siis, kui on tuvastatud otsuse 2008/615 artikli 25 lõike 2 õigusvastasus. Parlament väidab, et käesolevas asjas on see nii, sest kõnealusest artiklist nähtub, et vastuvõtmise kord, mille see kehtestab niisuguste meetmete tarbeks nagu vaidlustatud otsused, erineb aluselepingutes selleks ette nähtud menetlusest tulenevast korrast. Euroopa Kohtu praktikast tuleneb, et kuna liidu institutsioonide tahte formuleerumist puudutavad eeskirjad kehtestatakse aluslepingutega, mitte liikmesriikide või institutsioonide endi poolt, siis saavad üksnes aluslepingud anda erijuhtudel institutsioonile pädevuse muuta nendes ette nähtud otsustamismenetlust. Seega, kui tunnustada institutsiooni võimalust kehtestada seadusandlike aktide või rakendusmeetmete vastuvõtmist võimaldavaid teisesest õigusest tulenevaid õiguslikke aluseid – kas akti vastuvõtmise korra rangemaks muutmise või lihtsustamise suunas –, tähendaks see talle suurema seadusandliku pädevuse andmist kui see, mis on aluslepingutega ette nähtud (kohtuotsus, 10.9.2015, parlament vs. nõukogu, C‑363/14 , EU:C:2015:579 , punkt ja seal viidatud kohtupraktika). Võttes arvesse, et liidu akti õiguspärasust tuleb analüüsida selle akti vastuvõtmise ajal olemas olnud faktiliste ja õiguslike asjaolude alusel, tuleb otsuse 2008/615 artikli 25 lõike 2 õiguspärasuse hindamisel võtta arvesse sätteid, mis käsitlesid selle otsuse vastuvõtmise ajal niisuguste otsuste nagu vaidlustatud otsused vastuvõtmist, täpsemalt EL artikli 34 lõike 2 punkti c ja artikli 39 lõiget 1 (vt selle kohta kohtuotsused, 16.4.2015, parlament vs. nõukogu, C‑540/13 , EU:C:2015:224 , punkt , ja 10.9.2015, parlament vs. nõukogu, C‑363/14 , EU:C:2015:579 , punkt ). Nendest sätetest ilmneb, et nõukogu võib liikmesriigi või komisjoni algatusel võtta ühehäälselt vastu õigusakte, mis on kooskõlas EL lepingu VI jaotise eesmärkidega – välja arvatud siiski EL artikli 34 lõike 2 punktides a ja b viidatud valdkondade eesmärgid – ning häälteenamusega, võtab ta vastu meetmed nende aktide rakendamiseks liidu tasandil (vt selle kohta kohtuotsus, 10.9.2015, parlament vs. nõukogu, C‑363/14 , EU:C:2015:579 , punktid – ). Mõlemal juhul võib kõnealuseid meetmeid vastu võtta alles pärast parlamendiga konsulteerimist (vt selle kohta kohtuotsus, 16.4.2015, parlament vs. nõukogu, C‑540/13 , EU:C:2015:224 , punkt ). Eeltoodust tuleneb, et esmase õigusega kehtestatud menetlus, millele peab vastama otsuse 2008/615 artikli 25 lõikes 2 ette nähtud menetlus, on erinev, olenevalt sellest, kas nimetatud sätte alusel vastu võetud akte tuleb käsitada seadusandlike aktide või rakendusmeetmetena. Neil asjaoludel on oluline märkida, et parlament ei vaidlusta, et liidu seadusandjal oli võimalus näha ette, et selliseid akte nagu vaidlustatud otsused võetakse vastu rakendusmeetmetena. Samas väidab parlament, et seadusandja on teinud valiku seda võimalust mitte kasutada ning otsustanud hoopis vastupidi jätta endale võimaluse sellised aktid ise vastu võtta. Seega ei saa vastupidi nõukogu väitele lükata parlamendi asjaomast väidet tagasi üksnes seetõttu, et võidi tuvastada, et otsuse 2008/615 artikli 25 lõikes 2 viidatud aktide eesmärgist ja sisust tuleneb, et nende vastuvõtmise võib delegeerida rakendusasutusele, kui need aktid ei kehtesta alusakti olulisi elemente, mille vastuvõtmiseks on vaja teha üksnes liidu seadusandja vastutusalasse kuuluvaid poliitilisi valikuid. Pooltevahelised erimeelsused ei puuduta aga seda aspekti, vaid pigem küsimust, kas otsuse 2008/615 artikli 25 lõiget 2 vastu võttes otsustas liidu seadusandja anda nõukogule tuletatud seadusandliku pädevuse või pelga rakendamisvolituse. Sellega seoses tuleb tõdeda, et nimetatud säte ei määratle sõnaselgelt akte, mille vastuvõtmist see võimaldab. Asjaomase sätte sõnastusest ilmneb siiski, et selles raamistikus nõukogu vastu võetud akti eesmärk on ainult tagada, et otsuse 2008/615 6. peatükk, mis kehtestab üldsätted andmekaitse kohta, on liikmesriigi territooriumil rakendatud, võimaldamaks selles otsuses ette nähtud isikuandmete edastamist sellele liikmesriigile. Sellest järeldub, et nii akti vastuvõtmise tingimustest kui ka selle toimest tuleneb, et seadusandja soovis piirata kõnealuse akti eesmärgi rangelt otsusega 2008/615 kehtestatud raamistiku rakendamisega, andmata nõukogule ülesannet teha sama akti vastuvõtmisel olulisi poliitilisi valikuid. Seda järeldust kinnitab nimetatud otsuse artikli 25 lõike 2 kontekst, mida tuleb selle sätte tõlgendamisel arvesse võtta (vt selle kohta kohtuotsus, 18.12.2014, M’Bodj, C‑542/13 , EU:C:2014:2452 , punkt ). Kõnealune säte paikneb otsuse peatükis, mille ese on täpsustada tingimusi, mis võimaldavad selle otsusega kehtestatud teabevahetusmehhanismide rakendamist muudes liikmesriikides kui otsuse artikli 25 lõikes 3 viidatud liikmesriigid. Ühtlasi tuleb märkida, et otsuse 2008/616 artiklist 20 ja otsuse lisa 4. peatükist, millele eelnimetatud artikkel viitab, nähtub, et niisugused aktid nagu vaidlustatud otsused tuleb vastu võtta pärast sisuliselt tehnilist laadi hindamismenetlust, mille viivad läbi nõukogu töögrupp ja ekspertide rühm. Need erinevad elemendid üheskoos asjaoluga, et otsuses 2008/615 ei ole mingit viidet seadusandliku akti vastuvõtmisele või liidu seadusandja võimalikule tahtele jätta selle valdkonna reguleerimise pädevus endale, näitavad, et võttes vastu selle otsuse artikli 25 lõike 2, otsustas seadusandja usaldada nõukogule ülesande võtta vastu vajalikud meetmed, et rakendada see otsus liidu tasandil. Seda analüüsi ei saa kahtluse alla seada parlamendi esitatud väited. Esiteks ei ole asjaolu, et otsuse 2008/615 artikli 25 lõikes 2 on märgitud, et nõukogu „otsustab ühehäälselt“, piisav tõendamaks, et seadusandja soovis sel moel viidata EL artikli 34 lõike 2 punktis c ette nähtud menetlusele seadusandlike aktide vastuvõtmiseks. Kuigi see menetlus nõuab tõepoolest nõukogu ühehäälset otsust, ei saa selle üheainsa hääletusreegli mainimist, ilma teisi kõnealuse menetluse nõudeid – st liikmesriigi või komisjoni algatus ja parlamendiga konsulteerimine – nimetamata, käsitada nii, et see väljendab selgelt liidu seadusandja tahet sätestada selle menetluse kohaldamine. Seda analüüsi toetab otsuse 2008/615 vastuvõtmise ajalooline taust. Nagu rõhutab nimetatud otsuse põhjendus 1, on otsuse eesmärk inkorporeerida Prümi lepingu sätete sisu liidu õigusraamistikku. Prümi lepingu artikli 34 lõige 2 nägi aga ette eelnimetatud otsuse artikli 25 lõikes 2 kehtestatuga sarnase mehhanismi, mis eeldas eelkõige vastavalt lepingu artikli 43 lõikele 1 lepinguosaliste riikide ministrite ühehäälset otsust. Teiseks ei saa määrav olla asjaolu, et otsuse 2008/615 artikkel 33 annab nõukogule pädevuse võtta vastu selle otsuse rakendusmeetmeid. Selle otsuse artiklil 33 ja artikli 25 lõikel 2 on nimelt ilmselgelt väga erinevad ülesanded. Kui esimene artikkel, mis kajastab lihtsalt EL artikli 34 lõike 2 punktiga c nõukogule antud pädevust, viitab üldiselt selle otsuse rakendusmeetmete vastuvõtmisele, siis teine artikkel näeb ette erimeetmete vastuvõtmise liidu seadusandja poolt konkreetselt kehtestatud menetluses, selleks et lubada edastada isikuandmeid muudesse liikmesriikidesse kui sama otsuse artikli 25 lõikes 3 nimetatud riigid. Järelikult ei saa see, et liidu seadusandja otsustas pühendada otsuse 2008/615 artikli 33 selle otsuse rakendusmeetmetele, tähendada, et sama otsuse artikli 25 lõike 2 alusel vastu võetud akte ei saa enam kvalifitseerida „rakendusmeetmeteks“ ja neid tuleb pidada seadusandlikeks aktideks. Kolmandaks ei saa parlamendi väidete toetuseks tõhusalt tugineda asjaolule, et nõukogu tegi valiku mitte nimetada tegelikult sel alusel vastu võetud akte „rakendusotsusteks“, võttes arvesse tõika, et niisugusel valikul puuduvad õiguslikud tagajärjed, ning samuti selle valiku tegemise kuupäeva. Järelikult tuleb otsuse 2008/615 artikli 25 lõiget 2 tõlgendada nii, et selles sätestatakse, et nõukogu otsustab ühehäälselt selle otsuse rakendusmeetmete vastuvõtmise. Seoses sellega tuleb märkida, et nõukogu väide, mille kohaselt tuleb seda sätet mõista nii, et see kehtestab kaheetapilise menetluse, mis hõlmab konsensuslikku otsust ja sellele järgnevat kvalifitseeritud häälteenamusega tehtavat otsust, on vastuolus nimetatud sätte selge sõnastusega, mille järgi „nõukogu otsustab ühehäälselt“, ja pealegi ei toeta seda otsuse 2008/615 muud osad. Neil asjaoludel ei võimalda see, et liidu muud õigusaktid võivad ette näha seda laadi menetluse või et niisugust menetlust põhjendavad kaalukad poliitilised põhjused – eeldusel, et need on tõendamist leidnud –, mingil juhul nõustuda nõukogu pakutud tõlgendusega asjaomase otsuse artikli 25 lõikele 2. Kõigist eeltoodud kaalutlustest tuleneb, et sätestades nõude, mille kohaselt peab liidu tasandil otsuse 2008/615 rakendamiseks vajalikud meetmed vastu võtma nõukogu otsustades ühehäälselt, sellal kui EL artikli 34 lõike 2 punkt c nägi ette, et sellised meetmed peab nõukogu võtma vastu kvalifitseeritud häälteenamusega, kehtestab selle otsuse artikli 25 lõige 2 ebaseaduslikult niisuguste meetmete nagu vaidlustatud otsused vastuvõtmise korra, mis on rangem kui aluslepingutes selleks ette nähtud menetlus. Sellest tuleneb, et parlamendi esimene väide on põhjendatud ning vaidlustatud otsused tuleb seetõttu tühistada. Teine väide, et rikuti olulisi menetlusnorme Kuna parlamendi esimese väitega on nõustutud ning vaidlustatud otsused tuleb seetõttu tühistada, ei ole parlamendi hagide toetuseks esitatud teist väidet vaja uurida. Taotlus säilitada vaidlustatud otsuste õiguslik toime Nõukogu palub Euroopa Kohtul juhul, kui ta vaidlustatud otsused tühistab, säilitada nende otsuste õiguslik toime kuni nende asendamiseni uute õigusaktidega. Parlament märgib, et tal ei ole sellele nõudele vastuväiteid. Sellega seoses tuleb meenutada, et vastavalt ELTL artikli 264 teisele lõigule võib Euroopa Kohus juhul, kui ta seda vajalikuks peab, märkida, milliseid tühistatud õigusakti tagajärgi loetakse kehtivaks. Käesoleval juhul kahjustaks vaidlustatud otsuste tühistamine nende õigusliku toime säilitamiseta liikmesriikide pädevate asutuste vahelise teabevahetuse – mille eesmärk on avastada ja uurida kuritegusid – tõhusust, ning seega avaliku korra ja avaliku julgeoleku kaitset. Ehkki parlament palub need otsused tühistada põhjusel, et nõukogu kasutas õigusvastast õiguslikku alust, ei vaidlusta ta nende eesmärki ega sisu. Seetõttu tuleb säilitada vaidlustatud otsuste toime kuni neid asendavate uute õigusaktide jõustumiseni. Kohtukulud Euroopa Kohtu kodukorra artikli 138 lõike 1 alusel on kohtuvaidluse kaotanud pool kohustatud hüvitama kohtukulud, kui vastaspool on seda nõudnud. Kuna parlament on nõukogult kohtukulude hüvitamist nõudnud ja nõukogu on kohtuvaidluse kaotanud, tuleb kohtukulud välja mõista nõukogult. Kodukorra artikli 140 lõike 1 kohaselt kannavad Saksamaa Liitvabariik ja Rootsi Kuningriik oma kohtukulud ise. Esitatud põhjendustest lähtudes Euroopa Kohus (kolmas koda) otsustab: 1. Tühistada nõukogu 9. oktoobri 2014. aasta otsus 2014/731/EL sõidukite registreerimisandmetega seotud automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Maltal, nõukogu 21. oktoobri 2014. aasta otsus 2014/743/EL sõidukite registreerimisandmetega seotud automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Küprosel, nõukogu 21. oktoobri 2014. aasta otsus 2014/744/EL sõidukite registreerimisandmetega seotud automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Eestis, ja nõukogu 4. detsembri 2014. aasta otsus 2014/911/EL sõrmejälgede andmeid käsitleva automatiseeritud andmevahetuse alustamise kohta Lätiga. 2. Säilitada otsuste 2014/731, 2014/743, 2014/744 ja 2014/911 õiguslik toime kuni neid asendavate uute õigusaktide jõustumiseni. 3. Mõista kohtukulud välja Euroopa Liidu Nõukogult. 4. Jätta Saksamaa Liitvabariigi ja Rootsi Kuningriigi kohtukulud nende endi kanda. Allkirjad ( *1 ) Kohtumenetluse keel: prantsuse.

62020CJ0077

hr

Zahtjev za prethodnu odluku odnosi se na tumačenje načela proporcionalnosti, članka 49. stavka 3. Povelje Europske unije o temeljnim pravima (u daljnjem tekstu: Povelja) te članaka 89. i 90. Uredbe Vijeća (EZ) br. 1224/2009 od 20. studenoga 2009. o uspostavi sustava kontrole Zajednice za osiguranje sukladnosti s pravilima zajedničke ribarstvene politike, o izmjeni uredbi (EZ) br. 847/96, (EZ) br. 2371/2002, (EZ) br. 811/2004, (EZ) br. 768/2005, (EZ) br. 2115/2005, (EZ) br. 2166/2005, (EZ) br. 388/2006, (EZ) br. 509/2007, (EZ) br. 676/2007, (EZ) br. 1098/2007, (EZ) br. 1300/2008, (EZ) br. 1342/2008 i stavljanju izvan snage uredbi (EEZ) br. 2847/93, (EZ) br. 1627/94 i (EZ) br. 1966/2006 ( SL 2009., L 343, str. 1 .) (SL, posebno izdanje na hrvatskom jeziku, poglavlje 4., svezak 1., str. 113. i ispravak SL 2015., L 149, str. 23 .). Zahtjev je upućen u okviru kaznenog postupka protiv osobe K. M., zapovjednika ribarskog plovila, zbog držanja na brodu uređaja koji omogućuje automatsko razvrstavanje po veličini sleđeva, skuša i šnjureva, a da ta oprema nije bila ugrađena ili smještena na način da bi se osiguralo neposredno zamrzavanje i sprječavanje vraćanja morskih organizama u more. Pravni okvir Pravo Unije Uredba (EZ) br. 850/98 U skladu s člankom 19.a Uredbe Vijeća (EZ) br. 850/98 od 30. ožujka 1998. o očuvanju ribolovnih resursa putem tehničkih mjera za zaštitu nedoraslih morskih organizama ( SL 1998., L 125, str. 1 .) (SL, posebno izdanje na hrvatskom jeziku, poglavlje 4., svezak 2., str. 50.), kako je izmijenjena Uredbom (EU) br. 227/2013 Europskog parlamenta i Vijeća od 13. ožujka 2013. ( SL 2013., L 78, str. 1 .) (SL, posebno izdanje na hrvatskom jeziku, poglavlje 4., svezak 8., str. 335.), (u daljnjem tekstu: Uredba br. 850/98), naslovljenim „Zabrana selektivnog ribolova samo najboljih primjeraka”: „1.   Unutar regija 1, 2, 3 i 4 za vrijeme ribolovnih operacija zabranjuje se odbacivanje onih vrsta koje podliježu kvotama i koje se zakonito smiju iskrcati. 2.   Odredbe iz stavka 1. ne dovode u pitanje obveze utvrđene u ovoj Uredbi ili bilo kojem drugom pravnom aktu Unije iz područja ribarstva.” Članak 32. te uredbe, naslovljen „Ograničenja u vezi s uporabom opreme za automatsko sortiranje” predviđa: „1.   Zabranjeno je držati ili upotrebljavati na plovilu opremu kojom se sleđevi ili skuše ili šnjurevi mogu automatski sortirati po veličini ili spolu. 2.   Međutim, držanje i uporaba takve opreme dopušta se uz uvjet: (a) da se na plovilu istodobno ne drži ili upotrebljava ribolovni alat na vuču s okom mrežnog tega manjim od 70 milimetara ili jedna ili više okružujućih mreža plivarica ili slični ribolovni alat; ili (b) i. da se cijeli ulov koji se zakonski može zadržati na plovilu uskladišti u smrznutom stanju, da se sortirana riba zamrzne odmah nakon sortiranja te da se sortirana riba ne vraća u more, osim u slučaju predviđenom člankom 19.; i ii. da je oprema ugrađena i smještena na plovilu tako da omogući neposredno zamrzavanje i ne dopusti vraćanje morskih organizama u more. 3.   Na svakom plovilu kojemu je dopušteno ribariti u Baltičkom moru, Beltsu ili Soundu smije se u Kattegatu držati oprema za automatsko sortiranje, uz uvjet da mu je u tu svrhu izdana posebna dozvola za ribolov. Posebnom dozvolom za ribolov utvrđuju se vrste, područja, vremenska razdoblja i svi ostali propisani uvjeti u vezi s uporabom opreme za sortiranje i njezinim držanjem na plovilu.” Uredba (EZ) br. 1005/2008 U skladu s člankom 3. Uredbe Vijeća (EZ) br. 1005/2008 od 29. rujna 2008. o uspostavi sustava Zajednice za sprečavanje nezakonitog, neprijavljenog i nereguliranog ribolova, odvraćanje od njega i njegovo zaustavljanje, o izmjeni uredaba (EEZ) br. 2847/93, (EZ) br. 1936/2001 i (EZ) br. 601/2004 i o stavljanju izvan snage uredaba (EZ) br. 1093/94 i (EZ) br. 1447/1999 ( SL 2008., L 286, str. 1 .) (SL, posebno izdanje na hrvatskom jeziku, poglavlje 4., svezak 7., str. 130. i ispravak SL 2016., L 189, str. 61 .), naslovljenim „Ribarska plovila koja obavljaju ribolov [nezakonit, neprijavljen i nereguliran]”: „1.   Smatra se da se ribarsko plovilo bavi ribolovom [nezakonit, neprijavljen i nereguliran] ako se dokaže da je, suprotno mjerama za očuvanje i upravljanje koje se primjenjuju na dotičnom ribolovnom području: […] (e) koristilo zabranjeni ribolovni alat ili alat koji ne ispunjava propisane zahtjeve; ili […] 2.   Aktivnosti navedene u [stavku 1.] smatraju se teškim prekršajima u skladu s člankom 42., ovisno o težini dotičnog prekršaja koju određuje nadležno tijelo države članice uzimajući u obzir kriterije kao što su počinjena šteta, njezina vrijednost, opseg prekršaja ili njegovo ponavljanje.” Članak 42. Uredbe br. 1005/2008, naslovljen „Teški prekršaji” glasi: „1.   Za potrebe ove Uredbe, teški prekršaj znači: (a) aktivnosti koje se smatraju ribolovom [nezakonit, neprijavljen i nereguliran] u skladu s kriterijima navedenima u članku 3.; […] 2.   O težini prekršaja odlučuje nadležno tijelo države članice uzimajući u obzir kriterije navedene u članku 3. stavku 2.” Članak 44. te uredbe naslovljen „Sankcije za teške prekršaje” predviđa: „1.   Države članice osiguravaju da fizička osoba koja je počinila teški prekršaj ili pravna osoba koja se smatra odgovornom za teški prekršaj bude kažnjena učinkovitim, razmjernim i odvraćajućim upravnim sankcijama. 2.   Države članice izriču maksimalnu sankciju u visini peterostruke vrijednosti proizvoda ribarstva dobivenih počinjenjem teškog prekršaja. Ako se u razdoblju od pet godina teški prekršaj ponovi, države članice izriču maksimalnu sankciju u visini od najmanje osmerostruke vrijednosti proizvoda ribarstva dobivenih počinjenjem teškog prekršaja. Pri određivanju ovih sankcija države članice uzimaju u obzir i vrijednost štete koja je učinjena dotičnim ribolovnim resursima i morskom okolišu. 3.   Države članice se, osim toga ili umjesto toga, mogu koristiti učinkovitim, razmjernim i odvraćajućim kaznenim sankcijama.” Članak 45. točka 3. navedene uredbe, naslovljen „Popratne sankcije” predviđa: „Sankcije predviđene u ovom poglavlju mogu biti popraćene ostalim sankcijama ili mjerama, a to su posebno: […] 3. zapljena zabranjenih ribolovnih alata, ulova ili proizvoda ribarstva; […]” Uredba br. 1224/2009 Uvodne izjave 2., 38. i 39. Uredbe br. 1224/2009 glase: „(2) Budući da uspjeh zajedničke ribarstvene politike ovisi o provedbi učinkovitog sustava kontrole, cilj mjera predviđenih ovom Uredbom je uspostava sustava Zajednice za kontrolu, inspekciju i izvršenje, koji će kroz sveobuhvatni i integrirani pristup u skladu s načelom proporcionalnosti te obuhvaćajući sve aspekte te politike osigurati sukladnost sa svim pravilima zajedničke ribarstvene politike, a time i održivo iskorištavanje živih vodenih resursa. […] (38) Državljane država članica trebalo bi odvraćati od kršenja pravila zajedničke ribarstvene politike. Budući da se mjere koje se poduzimaju nakon kršenja tih pravila znatno razlikuju od jedne do druge države članice, što dovodi do diskriminacije i nepoštenih pravila tržišnog natjecanja za ribare, i s obzirom na to da nedostatak odvraćajućih, razmjernih i učinkovitih sankcija u nekim državama članicama smanjuje učinkovitost kontrola, treba uvesti upravne sankcije koje će u kombinaciji sa sustavom kaznenih bodova za teške prekršaje osigurati stvarni odvraćajući učinak. (39) Postojanost velikog broja teških prekršaja kojima su povrijeđena pravila zajedničke ribarstvene politike u vodama Zajednice ili od strane gospodarskih subjekata iz Zajednice može se u velikoj mjeri pripisati činjenici da sankcije koje su nacionalnim zakonodavstvima propisane za teške prekršaje kojima su povrijeđena ta pravila nemaju odvraćajući učinak. Taj je nedostatak dodatno pogoršan zbog velike razlike u visinama sankcija koje se primjenjuju u različitim državama članicama, što gospodarske subjekte koji se bave nezakonitim radnjama potiče na djelovanje u vodama ili na područjima onih država članica u kojima su sankcije blaže. Stoga je, zajedno s maksimalnim visinama sankcija za teška kršenja pravila zajedničke ribarstvene politike koje su predviđene člankom 44. Uredbe (EZ) br. 1005/2008, potrebno utvrditi i odvraćajuće sankcije uzimajući u obzir vrstu štete, vrijednost proizvoda ribarstva dobivenih pri počinjenju teškog prekršaja, ekonomsku situaciju počinitelja prekršaja i moguće ponovne prekršaje. Trebalo bi utvrditi i neposredne izvršne mjere te dopunske mjere.” Članak 1. te uredbe propisuje da se njome „uspostavlja sustav Zajednice za kontrolu, inspekciju i izvršenje […], kako bi se osigurala sukladnost s pravilima zajedničke ribarstvene politike.” U skladu s člankom 89. stavcima 1. do 3. Uredbe br. 1224/2009, naslovljenim „Mjere za osiguranje sukladnosti s pravilima”: „1.   Države članice osiguravaju sustavno poduzimanje odgovarajućih mjera, između ostalog i upravnih i kaznenih postupaka u skladu s nacionalnim pravom, protiv fizičkih ili pravnih osoba za koje se sumnja da su prekršile neko od pravila zajedničke ribarstvene politike. 2.   Ukupna visina sankcija i prateće sankcije određuju se u skladu s odgovarajućim odredbama nacionalnoga prava, i to tako da osiguraju da osobama odgovornim za prekršaj bude uskraćena ekonomsku korist koja proizlazi iz prekršaja ne dovodeći pri tom u pitanje njihovo legitimno pravo obavljanja svoje profesije. Te sankcije moraju biti i takve da njihov učinak bude razmjeran težini prekršaja te da tako odvraćaju od ponovnog počinjenja prekršaja iste vrste. 3.   Države članice mogu primjenjivati sustav po kojem je kazna razmjerna prihodu pravne osobe ili ostvarenoj ili predviđenoj financijskoj koristi od počinjena prekršaja.” Članak 90. te uredbe naslovljen „Sankcije za teške prekršaje” predviđa: „1.   Osim aktivnosti iz članka 42. Uredbe (EZ) br. 1005/2008, za potrebe ove Uredbe i sljedeće se aktivnosti smatraju teškim prekršajima […]: […] (c) neiskrcavanje vrsta koje su obuhvaćene kvotom i ulovljene su tijekom ribolovne operacije, osim ako bi taj iskrcaj bio u suprotnosti s obvezama koje su pravilima zajedničke ribarstvene politike predviđene za ribolov ili ribolovne zone na koje se ta pravila primjenjuju. 2.   Države članice osiguravaju da fizička osoba koja je počinila teški prekršaj ili pravna osoba koja se smatra odgovornom za teški prekršaj bude kažnjena učinkovitim, razmjernim i odvraćajućim upravnim sankcijama u skladu s različitim sankcijama i mjerama koje su predviđene poglavljem IX. Uredbe (EZ) br. 1005/2008. 3.   Ne dovodeći u pitanje članak 44. stavak 2. Uredbe (EZ) br. 1005/2008, države članice izriču sankciju koja ima stvarni odvraćajući učinak i koja je, prema potrebi, određena prema vrijednosti proizvoda ribarstva dobivenih počinjenjem teškog prekršaja. 4.   Pri određivanju sankcije države članice uzimaju u obzir i vrijednost štete koja je učinjena dotičnim ribolovnim resursima i morskom okolišu. 5.   Države članice se, osim toga ili umjesto toga, mogu koristiti učinkovitim, proporcionalnim i odvraćajućim kaznenim sankcijama. 6.   Osim sankcija predviđenih ovim poglavljem mogu se donijeti i druge sankcije ili mjere, posebno one koje su opisane u članku 45. Uredbe (EZ) br. 1005/2008.” Irsko pravo U skladu s člankom 14. stavkom 3. Sea Fisheries and Maritime Jurisdiction Acta 2006 (Zakon iz 2006. o morskom ribarstvu i o pomorskoj nadležnosti; u daljnjem tekstu: Zakon iz 2006.), u slučaju povrede propisa donesenih na temelju tog članka u vezi s morskim ribarskim plovilom ili ribolovnim alatom ili opremom koja se nalazi na brodu, može se kazneno goniti zapovjednika broda. Članak 14. stavak 4. Zakona iz 2006. predviđa da je na okrivljeniku teret dokazivanja postojanja bilo kakvih izuzeća na koja se poziva. Članak 28. Zakona iz 2006. odnosi se na novčane kazne za određena kažnjiva djela. Te novčane kazne ovise o prirodi kažnjivog djela i o tome hoće li se progon odvijati po skraćenom postupku ili na temelju optužnice. Skraćeni kazneni postupak u irskom pravnom sustavu postupak je bez porote koji se odvija pred sucem pojedincem. Taj se postupak koristi za lakša kaznena djela. Za najteža kaznena djela sudi se po optužnici, a u postupku sudjeluje porota. U slučaju da je nakon podnošenja optužnice utvrđena krivnja, u članku 28. stavku 1. Zakona iz 2006. i u tablici 1. koja se u njemu nalazi određuje se najviša novčana kazna, ali sud može izreći blažu novčanu kaznu. Najviša novčana kazna utvrđuje se s obzirom na veličinu predmetnog plovila. Novčana kazna izrečena na temelju tog članka neće biti popraćena upravnom sankcijom ili kaznom zatvora. U članku 28. stavku 5. Zakona iz 2006. predviđeno je da, kada je osoba u skladu s optužnicom proglašena krivom za kažnjivo djelo utvrđeno tim zakonom, kao pravna posljedica osude mogu se zaplijeniti ulovi i zabranjeni ribolovni alat ili alat koji ne ispunjava propisane zahtjeve, a koji se nalaze na predmetnom plovilu. U skladu s člankom 28. stavkom 5. točkom (b) navedenog zakona, to je oduzimanje obvezno u slučaju osude za većinu kažnjivih djela utvrđenih Zakonom iz 2006., među kojima je i kažnjivo djelo za koje je tužitelj iz glavnog postupka proglašen krivim. Sud može, međutim, odlučiti da neće naložiti oduzimanje u slučaju osude zbog povrede članaka 8. ili 9. tog zakona, koji se odnose na nezakonitu prisutnost plovila u isključivom gospodarskom pojasu Irske. U članku 28. stavku 6. Zakona iz 2006. navode se pravila o oduzimanju u slučaju osude nakon skraćenog postupka. Sud ima diskrecijsku ovlast u pogledu oduzimanja kad je riječ o prvom kažnjivom djelu i u slučaju osude zbog povrede članka 8. ili 9. tog zakona. Nasuprot tomu, ono je obvezujuće u slučaju druge osude ili kasnije osude, osim u slučaju osude zbog povrede tih članaka. Člankom 28. stavkom 7. Zakona iz 2006. predviđeno je da povrh novčane kazne i oduzimanja sud može opozvati ili suspendirati dozvolu za predmetno plovilo. Glavni postupak i prethodno pitanje U isključivom gospodarskom pojasu Irske, dana 11. veljače 2015., plovilo irske mornarice koje je patroliralo u okviru svojih ovlasti zaštite morskog ribarstva presrelo je ribarsko plovilo registrirano u Ujedinjenoj Kraljevini, čiji je zapovjednik bila osoba K. M. Nakon inspekcije ribarskog plovila, utvrđeno je da se uređaj koji omogućuje razvrstavanje po veličini sleđeva, skuša i šnjureva nalazi na plovilu, a da nije bio ugrađen ili smješten na način da bi se osiguralo neposredno zamrzavanje i sprječavanje vraćanja morskih organizama u more. Irska mornarica smatrala je da način na koji je taj uređaj ugrađen izaziva sumnju da je predmetno plovilo bilo uključeno u nezakonitu ribolovnu aktivnost, nazvanu „selektivni ribolov samo najboljih primjeraka”, koji se sastoji od odabira najbolje ribe iz ulova i odbacivanja ostatka natrag u more. Budući da je držanje na plovilu i uporaba takve vrste uređaja zabranjeno kako člankom 32. stavkom 1. Uredbe br. 850/98 tako i irskim zakonom, odnosno Sea Fisheries (Technical Measures) Regulationsom 2013 (Uredba iz 2013. u području pomorskog ribolova (tehničke mjere)) i člankom 14. Zakona iz 2006., osobu K. M. je 27. srpnja 2015. osudio Cork Circuit Criminal Court (Okružni kazneni sud u Corku, Irska) nakon što ju je proglasio krivom za držanje predmetnog uređaja, odlukom koju je donijela porota 16. lipnja 2015., u skladu s optužnicom Director of Public Prosecutionsa (predsjednik Državnog odvjetništva, Irska). Izrečena joj je novčana kazna u iznosu od 500 eura, uz oduzimanje ulova procijenjenog na 344000 eura, i oduzimanje zabranjenog ribolovnog alata procijenjenog na 55000 eura. Osoba K. M. žalila se na tu presudu pred sudom koji je uputio zahtjev osporavajući težinu primijenjene sankcije, osobito u pogledu oduzimanja ulova i zabranjenog ribolovnog alata. Sud koji je uputio zahtjev nastoji doznati je li nacionalna odredba kojom se za teško kršenje pravila o zajedničkoj ribarstvenoj politici, poput onog o kojem je riječ u glavnom postupku, predviđa sankcija obveznog oduzimanja ulova i zabranjenog ili neusklađenog ribolovnog alata pronađenog na plovilu, u skladu s Uredbom br. 1224/2009 i načelom proporcionalnosti iz članka 49. stavka 3. Povelje. U tim je okolnostima Court of Appeal (Žalbeni sud) odlučio prekinuti postupak i uputiti Sudu sljedeće prethodno pitanje: „Je li, u okviru provedbe zajedničke ribarstvene politike i odredbi članka 32. Uredbe […] br. 850/98 i u okviru kaznenog progona pokrenutog radi primjene njezinih odredbi, nacionalna odredba koja, nakon osude na temelju optužnice, uz novčanu kaznu predviđa obvezno oduzimanje sve ribe i sveg ribolovnog alata pronađenog na plovilu na koje se odnosi prekršaj, u skladu s odredbama Uredbe […] br. 1224/2009, posebice njezinim člancima 89. i 90. i s načelom proporcionalnosti iz Ugovorâ […] i članka 49. stavka 3. [Povelje]?” O prethodnom pitanju Svojim pitanjem sud koji je uputio zahtjev u biti pita treba li članke 89. i 90. Uredbe br. 1224/2009, u vezi s načelom proporcionalnosti propisanim člankom 49. stavkom 3. Povelje, tumačiti na način da im se protivi nacionalna odredba kojom se, kako bi se sankcionirala povreda članka 32. Uredbe br. 850/98, ne predviđa samo izricanje novčane kazne, nego i obvezno oduzimanje ulova i zabranjenog ili neusklađenog ribolovnog alata pronađenog na predmetnom plovilu. Najprije valja utvrditi da je Uredba br. 850/98 na koju se poziva u odluci kojom se upućuje prethodno pitanje stavljena izvan snage od 14. kolovoza 2019. Uredbom (EU) 2019/1241 Europskog parlamenta i Vijeća od 20. lipnja 2019. o očuvanju ribolovnih resursa i zaštiti morskih ekosustava putem tehničkih mjera, o izmjeni uredbi Vijeća (EZ) br. 1967/2006, (EZ) br. 1224/2009 i uredbi (EU) br. 1380/2013, (EU) 2016/1139, (EU) 2018/973, (EU) 2019/472 i (EU) 2019/1022 Europskog parlamenta i Vijeća te o stavljanju izvan snage uredbi Vijeća (EZ) br. 894/97, (EZ) br. 850/98, (EZ) br. 2549/2000, (EZ) br. 254/2002, (EZ) br. 812/2004 i (EZ) br. 2187/2005 ( SL 2019., L 198, str. 105 .). Međutim, budući da je Uredba br. 850/98 bila na snazi u vrijeme nastanka činjenica iz glavnog postupka, ona je stoga primjenjiva na glavni postupak. Iz članka 1. Uredbe br. 1224/2009, u vezi s njezinom 2. uvodnom izjavom proizlazi da, uzimajući u obzir činjenicu da se uspjeh zajedničke ribarstvene politike temelji na provedbi učinkovitog sustava kontrole, ta uredba ima za cilj uspostaviti sustav kontrole, inspekcije i izvršenja koji ima globalni i integrirani pristup u skladu s načelom proporcionalnosti, na način da se osigura poštovanje svih pravila zajedničke ribarstvene politike i time omogući održivo iskorištavanje živih vodenih bogatstava pokrivajući sve aspekte te politike. U tom pogledu uvodna izjava 38. navedene uredbe pojašnjava da nedostatak učinkovitih, razmjernih i odvraćajućih sankcija u nekim državama članicama smanjuje učinkovitost kontrola. Naime, obveza država članica da osiguraju da se povrede pravila zajedničke ribarstvene politike kažnjavaju učinkovitim, razmjernim i odvraćajućim sankcijama, ima ključnu važnost (vidjeti u tom smislu presudu od 29. listopada 2009., Komisija/Italija, C‑249/08, neobjavljenu, EU:C:2009:672 , t. 71. i navedenu sudsku praksu ). U tom su kontekstu države članice, u skladu s člancima 89. i 90. Uredbe br. 1224/2009, dužne osigurati poduzimanje odgovarajućih mjera za kažnjavanje povreda pravila zajedničke ribarstvene politike. Tim se člancima ne utvrđuju sankcije, nego kriteriji o kojima su države članice dužne voditi računa i načelo u skladu s kojim te sankcije moraju biti učinkovite, razmjerne i odvraćajuće. Konkretno, članak 89. stavak 1. navedene uredbe predviđa obvezu za države članice da sustavno poduzimaju odgovarajuće mjere, između ostalog i pokretanje upravnih i kaznenih postupaka u skladu s nacionalnim pravom, protiv fizičkih ili pravnih osoba za koje se sumnja da su prekršile neko od pravila zajedničke ribarstvene politike. Članak 89. stavak 2. Uredbe br. 1224/2009 pojašnjava da se ukupna visina sankcija i prateće sankcije određuju u skladu s odgovarajućim odredbama nacionalnoga prava, i to tako da osiguraju da osobama odgovornima za kažnjivo djelo bude uskraćena ekonomska korist koja proizlazi iz prekršaja ne dovodeći pritom u pitanje njihovo legitimno pravo obavljanja profesije, te one moraju biti i takve da njihov učinak bude razmjeran težini prekršaja te da tako odvraćaju od ponovnog počinjenja prekršaja iste vrste. Kao što to proizlazi iz članka 89. stavka 3. te uredbe, radi utvrđivanja proporcionalnosti novčane kazne, države članice mogu primjenjivati sustav po kojem je kazna razmjerna prihodu pravne osobe ili ostvarenoj ili predviđenoj financijskoj koristi od počinjenja prekršaja. Članak 90. Uredbe br. 1224/2009 odnosi se na slučajeve teških prekršaja. Na temelju članka 90. stavka 1. te uredbe, u vezi s njezinom uvodnom izjavom 39., kako bi se utvrdila težina prekršaja, nadležno tijelo države članice uzima u obzir kriterije kao što su vrsta štete, njezina vrijednost, ekonomski položaj počinitelja prekršaja i opseg prekršaja ili njegova ponavljanja. Ta odredba također upućuje na aktivnosti iz članka 42. Uredbe br. 1005/2008, u vezi s člankom 3. te uredbe, koje mogu predstavljati teške prekršaje i među kojima se nalazi korištenje zabranjenog ribolovnog alata ili alata koji ne ispunjava propisane zahtjeve, poput onog o kojem je riječ u glavnom postupku. Kada je riječ o sankcijama, iz članka 90. stavka 3. Uredbe br. 1224/2009 proizlazi da države članice izriču sankciju koja ima stvarni odvraćajući učinak i koja je, prema potrebi, određena prema vrijednosti proizvoda ribarstva dobivenih počinjenjem teškog prekršaja. U tom pogledu, članak 90. stavak 4. te uredbe pojašnjava da pri određivanju sankcije države članice uzimaju u obzir i vrijednost štete koja je učinjena dotičnim ribolovnim resursima i morskom okolišu. Osim toga, u skladu s člankom 90. stavkom 5. navedene uredbe države članice se, osim toga ili umjesto toga, mogu koristiti učinkovitim, proporcionalnim i odvraćajućim kaznenim sankcijama. Iz toga slijedi da je, uz poštovanje tih ograničenja, kako proizlaze iz članaka 89. i 90. Uredbe br. 1224/2009, izbor sankcija prepušten diskrecijskoj odluci država članica. U tom pogledu valja podsjetiti da su, prema ustaljenoj sudskoj praksi, u nedostatku usklađenosti propisa Unije u području primjenjivih sankcija, države članice ovlaštene odabrati sankcije koje smatraju primjerenima. Ipak, one su dužne izvršavati svoju nadležnost poštujući pravo Unije i njegova opća načela te, u skladu s time, i načelo proporcionalnosti (presuda od 16. srpnja 2015., Chmielewski, C‑255/14 , EU:C:2015:475 , t. 21. i navedena sudska praksa). Točnije, upravne ili represivne mjere koje dopušta nacionalno zakonodavstvo ne smiju prelaziti granice onoga što je nužno za postizanje ciljeva kojima to zakonodavstvo legitimno teži (presuda od 16. srpnja 2015., Chmielewski, C‑255/14 , EU:C:2015:475 , t. 22. i navedena sudska praksa). Usto, strogost sankcija mora odgovarati težini povreda koje te sankcije suzbijaju i posebno osigurati stvarno odvraćajući učinak, poštujući opće načelo proporcionalnosti (presuda od 16. srpnja 2015., Chmielewski, C‑255/14 , EU:C:2015:475 , t. 23. i navedena sudska praksa). Iako je na sudu koji je uputio zahtjev da ocijeni je li u ovom slučaju, s obzirom na kažnjivo djelo koje je počinila osoba K. M., obvezno oduzimanje ulova i ribolovnih alata koji su zabranjeni ili neusklađeni, uz novčanu kaznu, proporcionalno ostvarenju legitimnog cilja koji se želi postići zabranom koja se odnosi na opremu za sortiranje iz članka 32. stavka 1. Uredbe br. 850/98, Sud mu ipak može pružiti sve elemente tumačenja koji se odnose na pravo Unije koji mu mogu omogućiti da utvrdi je li to slučaj (vidjeti u tom smislu presudu od 28. siječnja 2016., Laezza, C‑375/14 , EU:C:2016:60 , t. 37. i navedenu sudsku praksu). U tom pogledu valja ispitati prelazi li strogost sankcije predviđene nacionalnim propisom granice onoga što je prikladno i nužno za ostvarenje legitimnih ciljeva predmetnog zakonodavstva (vidjeti u tom smislu presudu od 9. ožujka 2010., ERG i dr., C‑379/08 i C‑380/08 , EU:C:2010:127 , t. 86. i navedenu sudsku praksu). Osim toga, kao što je to Sud već presudio, valja osobito provjeriti jesu li osobe koje obavljaju ribolovnu djelatnost ili povezanu aktivnost u ozbiljnom riziku da budu otkrivene i propisno kažnjene u slučaju kršenja pravila zajedničke ribarstvene politike (vidjeti u tom smislu presudu od 12. srpnja 2005., Komisija/Francuska, C‑304/02 , EU:C:2005:444 , t. 37. ). Što se tiče cilja koji se želi postići zabranom koja se odnosi na opremu za sortiranje, predviđenom u članku 32. Uredbe br. 850/98, valja istaknuti da ta odredba, koja se odnosi na očuvanje ribolovnih resursa tehničkim mjerama za zaštitu nedoraslih morskih organizama, zabranjuje držanje ili uporabu na plovilu takve opreme, osim ako garantira neposredno zamrzavanje ulova i sprječava vraćanje morskih organizama u more. Zabrana predviđena navedenom odredbom osobito ima za cilj spriječiti praksu zadržavanja najprofitabilnijih vrsta i vraćanja drugih vrsta u more s ciljem povećanja vrijednosti ulova, što je zabranjeno člankom 19.a te uredbe. Na taj način, člankom 32. Uredbe br. 850/98 također se nastoji postići cilj koji se sastoji, s jedne strane, u sprečavanju rizika neprijavljivanja određenih količina ribe koje su vraćene i uginule i koje se stoga ne uzimaju u obzir u iskorištenosti kvota, što se odražava u riziku prekomjernog ribolova i, s druge strane, postupnom uklanjanju vraćanja u more neželjenog ulova kako bi se dugoročno osigurala održivost ribolovnih aktivnosti s ekološkog stajališta. Međutim, obvezno oduzimanje ulova i ribolovnih alata koji su zabranjeni ili neusklađeni takve je naravi da odvraća dotične osobe od kršenja zabrane koja se odnosi na opremu za sortiranje, predviđenu u članku 32. stavku 1. Uredbe br. 850/98, time što im se oduzima nezakonito stečena dobit koju bi inače mogli uživati, te odvraća od mogućnosti da nastave koristiti takve alate. Naime, što se tiče oduzimanja ulova, kao što je to Europska komisija istaknula u svojim očitovanjima, njezin učinak je uskraćivanje počiniteljima kažnjivog djela neopravdanih ekonomskih koristi koje proizlaze iz počinjene povrede, što sama novčana kazna ne može osigurati. Što se tiče oduzimanja zabranjenog ili neusklađenog ribolovnog alata koji se nalazi na ribarskom plovilu radi počinjenja nezakonite aktivnosti, kao što je to alat zabranjen člankom 32. stavkom 1. Uredbe br. 850/98, valja utvrditi da je to obvezno oduzimanje učinkovita sankcija, proporcionalna cilju povrijeđenog propisa. U tom pogledu valja istaknuti da članak 90. stavak 6. Uredbe br. 1224/2009 određuje da se osim sankcija koje su njime predviđene mogu donijeti i druge sankcije ili mjere, posebno one koje su opisane u članku 45. Uredbe br. 1005/2008. Međutim, potonjim člankom u točki 3. predviđa se upravo dodatna sankcija kao što je zapljena zabranjenih ribolovnih alata, ulova ili proizvoda ribarstva. U ovom slučaju iz zahtjeva za prethodnu odluku proizlazi da novčana kazna koja je izrečena osobi K. M. iznosi 500 eura, dok su ulovi na ribarskom plovilu imali vrijednost od 344000 eura, a zabranjeni ribolovni alat procijenjen je na 55000 eura. Iz pisanih očitovanja Irske također proizlazi da najviši iznos novčanih kazni koje sudovi mogu izreći u okviru kažnjivog djela poput onog o kojem je riječ u glavnom postupku, u skladu s irskim pravom, iznosi 10000 eura, 20000 eura ili 35000 eura, ovisno o veličini predmetnog plovila. Međutim, ako bi se te novčane kazne izrekle kao jedina sankcija za tu vrstu kažnjivog djela, njima se počiniteljima kažnjivog djela zapravo ne bi uskratile ekonomske koristi koje proizlaze iz kažnjivih djela koja su počinili. Stoga takva sankcija ne bi bila ni učinkovita ni odvraćajuća. Kako bi se ocijenila proporcionalnost sankcije, u obzir valja također uzeti odnos između iznosa novčane kazne koji se može izreći i ekonomske koristi koja proizlazi iz počinjenog kažnjivog djela, kako bi se odvratili počinitelji kažnjivog djela od počinjenja takvog prijestupa, kao i, u skladu s člankom 90. stavkom 3. Uredbe br. 1224/2009, vrijednost proizvoda ribarstva stečenih u okviru počinjenja teškog prekršaja. Osim toga, ako se, kao što je to slučaj u glavnom postupku, novčana kazna izrekne zapovjedniku ribarskog plovila, koji nije njegov vlasnik, na potonjeg to, s jedne strane, ne bi imalo nikakav odvraćajući učinak koji proizlazi iz te sankcije i, s druge strane, nastavio bi ostvarivati ekonomsku korist od ulova stečenih protivno članku 32. Uredbe br. 850/98 i držati, u svrhu njegove moguće uporabe, alat zabranjen tom odredbom. Isto tako, podložno provjerama koje treba izvršiti sud koji je uputio zahtjev, u skladu s člankom 28. Zakona iz 2006., sankcija ovisi o težini povrede, kako su je odredila irska tijela. Naime, kao što to Irska objašnjava u svojim očitovanjima, sankcije ovise o prirodi povrede i o tome je li riječ o skraćenom postupku , postupku bez porote, pred sucem pojedincem, za lakša kaznena djela, ili postupku s porotom, na temelju optužnice za teže prekršaje. Kada je osoba proglašena krivom, oduzimanje ulova i ribolovnih alata koji su zabranjeni ili neusklađeni obvezno je za određena kažnjiva djela utvrđena navedenim zakonom, pri čemu sud ipak može odlučiti ne naložiti oduzimanje za neke od tih prekršaja ili u slučaju počinjenja prvog kažnjivog djela. Sud također može primijeniti strožu sankciju i opozvati ili suspendirati dozvolu za predmetno plovilo. Stoga, uzimajući u obzir težinu kažnjivog djela i cilj koji se nastoji postići člankom 32. Uredbe br. 850/98, te podložno provjerama suda koji je uputio zahtjev, u vezi s ukupnim razinama sankcija i pratećih sankcija na temelju irskog prava, obvezno oduzimanje ulova i ribolovnih alata koji su zabranjeni ili neusklađeni nužno je kako bi se počiniteljima povrede oduzele ekonomske koristi koje proizlaze iz kažnjivog djela. Također je očito da imaju odvraćajući učinak. Slijedom navedenog, takva je sankcija u skladu s kriterijima određenima u članku 89. stavku 2. Uredbe br. 1224/2009, prema kojima počinitelji povrede moraju stvarno biti lišeni ekonomskih koristi koje proizlaze iz povreda koje su počinili, a sankcije moraju omogućiti stvaranje učinaka koji su razmjerni težini povreda, kako bi se učinkovito odvratilo svaku osobu od počinjenja povreda iste naravi. Osim toga, nacionalni sud mora ocijeniti moguće posljedice sankcije na počinitelja kažnjivog djela u pogledu njegova legitimnog prava na obavljanje profesije u skladu s člankom 89. stavkom 2. Uredbe br. 1224/2009. U tom pogledu osoba K. M. u svojim pisanim očitovanjima pred Sudom tvrdi da oduzimanje ulova i ribolovnih alata koji su zabranjeni ili neusklađeni ima vrlo teške posljedice za njegov ugled i profesionalnu budućnost, da nije namjeravao povrijediti pravila o kojima je riječ kako bi od toga ostvario korist i da ranije nije počinio druga kažnjiva djela. Međutim, na nacionalnom je sudu da ispita te elemente. Osim toga, valja podsjetiti da, iako se u članku 90. stavku 1. Uredbe br. 1224/2009 navode određeni kriteriji koje nadležna tijela države članice mogu uzeti u obzir pri ocjeni težine povrede, tu odredbu treba tumačiti zajedno s uvodnom izjavom 39. te uredbe, koja pojašnjava da je cilj tih kriterija određivanje sankcija odvraćajućeg karaktera. S druge strane, s obzirom na vrstu sankcija o kojima je riječ i u nedostatku uputa u tu svrhu u tekstu navedene uredbe, valja podsjetiti da uvjet proporcionalnosti koji moraju ispuniti sankcije koje države članice propišu ne zahtijeva da prilikom provedbe navedenog članka 90. stavka 1. ta tijela moraju voditi računa o konkretnim i posebnim okolnostima svakog slučaja niti da nužno moraju uzeti u obzir namjeru ili ponavljanje djela (vidjeti po analogiji presudu od 16. srpnja 2015., Chmielewski, C‑255/14 , EU:C:2015:475 , t. 28. i 29. ). S obzirom na prethodno navedeno, na postavljeno pitanje valja odgovoriti tako da članke 89. i 90. Uredbe br. 1224/2009, u vezi s načelom proporcionalnosti propisanim člankom 49. stavkom 3. Povelje, treba tumačiti na način da se, podložno provjerama koje treba izvršiti sud koji je uputio zahtjev, njima ne protivi nacionalna odredba koja, kako bi sankcionirala povredu članka 32. Uredbe br. 850/98, uz izricanje novčane kazne predviđa i obvezno oduzimanje ulova i zabranjenog ili neusklađenog ribolovnog alata koji se nalazio na plovilu o kojem je riječ. Troškovi Budući da ovaj postupak ima značaj prethodnog pitanja za stranke glavnog postupka pred sudom koji je uputio zahtjev, na tom je sudu da odluči o troškovima postupka. Troškovi podnošenja očitovanja Sudu, koji nisu troškovi spomenutih stranaka, ne nadoknađuju se. Slijedom navedenoga, Sud (šesto vijeće) odlučuje: Članke 89. i 90. Uredbe Vijeća (EZ) br. 1224/2009 od 20. studenoga 2009. o uspostavi sustava kontrole Zajednice za osiguranje sukladnosti s pravilima zajedničke ribarstvene politike, o izmjeni uredbi (EZ) br. 847/96, (EZ) br. 2371/2002, (EZ) br. 811/2004, (EZ) br. 768/2005, (EZ) br. 2115/2005, (EZ) br. 2166/2005, (EZ) br. 388/2006, (EZ) br. 509/2007, (EZ) br. 676/2007, (EZ) br. 1098/2007, (EZ) br. 1300/2008, (EZ) br. 1342/2008 i stavljanju izvan snage uredbi (EEZ) br. 2847/93, (EZ) br. 1627/94 i (EZ) br. 1966/2006, u vezi s načelom proporcionalnosti propisanim člankom 49. stavkom 3. Povelje, treba tumačiti na način da se, podložno provjerama koje treba izvršiti sud koji je uputio zahtjev, njima ne protivi nacionalna odredba koja, kako bi sankcionirala povredu članka 32. Uredbe br. 850/98 od 30. ožujka 1998. o očuvanju ribolovnih resursa putem tehničkih mjera za zaštitu nedoraslih morskih organizama, kako je izmijenjena Uredbom (EU) br. 227/2013 Europskog parlamenta i Vijeća od 13. ožujka 2013., uz izricanje novčane kazne predviđa i obvezno oduzimanje ulova i zabranjenog ili neusklađenog ribolovnog alata koji se nalazio na plovilu o kojem je riječ. Potpisi ( *1 ) Jezik postupka: engleski

62013CJ0567

mt

It-talba għal deċiżjoni preliminari tirrigwarda l-interpretazzjoni tad-Direttiva tal-Kunsill 93/13 KEE, tal-5 ta’ April 1993, dwar klawżoli inġusti f’kuntratti mal-konsumatur (ĠU Edizzjoni Speċjali bil-Malti, Kapitolu 15, Vol. 2, p. 288). Din it-talba tressqet fil-kuntest ta’ kawża bejn, minn naħa, N. Baczó u J. I. Vizsnyiczai, u, min-naħa l-oħra, Raiffeisen Bank Zrt, dwar talba intiża sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità ta’ kuntratt ta’ kreditu immobiljari u tal-klawżola ta’ arbitraġġ li tinsab fl-imsemmi kuntratt. Il-kuntest ġuridiku Id-dritt tal-Unjoni Skont l-Artikolu 1(1) tad-Direttiva 93/13: “L-għan ta’ din id-Direttiva huwa li japprossima l-liġijiet, ir-regolamenti u d-disposizzjonijiet amministrattivi ta’ l-Istati Membri relatati ma’ klawżoli inġusti f’kuntratti konklużi bejn bejjiegħ jew fornitur u konsumatur.” L-Artikolu 3(1) ta’ din id-direttiva huwa redatt kif ġej: “Klawżola kuntrattwali li ma tkunx ġiet negozjata individwalment għandha titqies inġusta jekk, kontra l-ħtieġa ta’ buona fede , tkun tikkawża żbilanċ sinifikanti fid-drittijiet u l-obbligi tal-partijiet li joħorġu mill-kuntratt, bi ħsara għall-konsumatur.” L-Artikolu 6(1) tal-imsemmija direttiva jipprovdi: “L-Istati Membri għandhom jistabbilixxu li klawżoli inġusti użati f’kuntratt konkluż ma konsumatur minn bejjiegħ jew fornitur għandhom, kif previst fil-liġi nazzjonali tagħhom, ma jkunux jorbtu lill-konsumatur u li l-kuntratt għandu jkompli jorbot lill-partijiet fuq dawn il-klawżoli jekk dan ikun kapaċi jkompli jeżisti mingħajr il-klawżoli inġusti.” Skont l-Artikolu 7(1) tal-istess direttiva: “L-Istati Membri għandhom jiżguraw li, fl-interessi tal-konsumaturi u l-kompetituri, jeżistu mezzi adegwati u effettivi biex jipprevjenu li jibqgħu jintużaw klawżoli inġusti f’kuntratti konklużi mal-konsumaturi mill-bejjiegħa jew fornituri.” Id-dritt Ungeriż Id-dritt sostantiv L-Artikolu 200 tal-Liġi Nru IV tal-1959 li tistabbilixxi l-Kodiċi Ċivili (a Polgári Törvénykönyvről szóló 1959. évi IV. törvény, iktar ’il quddiem il-“Kodiċi Ċivili”), fil-verżjoni tagħha fis-seħħ fid-data tal-konklużjoni tal-kuntratt inkwistjoni fil-kawża prinċipali, jipprovdi: “(1)   Il-partijiet għandhom jiddefinixxu b’mod liberu l-kontenut ta’ kuntratt. Huma jistgħu jidderogaw bi ftehim komuni mir-regoli li jirregolaw il-kuntratti jekk ebda dispożizzjoni legali ma tkun tipprekludi dan. (2)   Huwa null kuntratt li jikser jew jevadi dispożizzjoni legali, sakemm l-imsemmija dispożizzjoni ma tkunx tipprevedi konsegwenza legali oħra. Ikun ukoll null kuntratt li manifestament ikun imur kontra l-moralità.” Skont l-Artikolu 209(1) ta’ dan il-kodiċi, “hija inġusta kundizzjoni kuntrattwali ġenerali jew klawżola ta’ kuntratt ta’ konsum li ma tkunx ġiet innegozjata b’mod individwali sakemm, bi ksur tal-obbligi ta’ bona fide u ta’ lealtà, hija tkun tistabbilixxi d-drittijiet u l-obbligi tal-partijiet li jirriżultaw mill-kuntratt b’mod unilaterali u mhux motivat għad-detriment tal-parti kontraenti li ma tkunx l-awtur tal-klawżola”. L-Artikolu 209/A(1) tal-imsemmi kodiċi jipprovdi li l-parti leża tista’ tikkontesta klawżola kuntrattwali inġusta. Skont il-paragrafu (2) ta’ dan l-artikolu, tali klawżoli huma nulli. L-Artikolu 227(2) tal-istess kodiċi jipprovdi li “kull kuntratt li bħala suġġett għandu prestazzjoni impossibbli huwa null”. Skont l-Artikolu 239/A(1) tal-Kodiċi Ċivili, parti tista’ titlob lill-qorti, minn naħa, sabiex tikkonstata l-invalidità tal-kuntratt jew ta’ wħud mill-klawżoli tiegħu (invalidità parzjali) u, min-naħa l-oħra, sabiex ma tiddeċidix dwar il-konsegwenzi legali li din l-invalidità tikkawża. Skont l-Artikolu 213(1) tal-Liġi Nru CXII tal-1996 dwar l-Istabbilimenti ta’ Kreditu u l-Impriżi Finanzjarji (hitelintézetekről és a pénzügyi vállalkozásokról szóló 1996. évi CXII. törvény), fil-verżjoni tagħha fis-seħħ fid-data tal-konklużjoni tal-kuntratt inkwistjoni fil-kawża prinċipali, kull kuntratt ta’ kreditu għall-konsum u ta’ kreditu immobiljari li jonqos milli jsemmi l-klawżoli elenkati fl-imsemmija dispożizzjoni, fosthom b’mod partikolari s-suġġett tal-kuntratt, ir-rata ta’ imposta perċentwali fis-sena jew l-ammont globali tal-ispejjeż marbuta mal-kuntratt, huwa null. Id-dritt proċedurali Skont l-Artikolu 3(2) tal-Liġi Nru III tal-1952 li tistabbilixxi l-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili (a polgári perrendtartásról szóló 1952. évi III. törveny, iktar ’il quddiem il-“Kodiċi tal-Proċedura Ċivili”), il-qorti, fl-assenza ta’ dispożizzjoni legali kuntrarja, hija marbuta mit-talbiet u mill-argumenti legali ppreżentati mill-partijiet. Il-qorti ma għandhiex tieħu inkunsiderazzjoni t-talbiet u l-argumenti legali ppreżentati mill-partijiet skont id-denominazzjoni formali tagħhom, iżda skont il-kontenut tagħhom. Skont l-Artikolu 22(1) ta’ dan il-kodiċi, il-qorti lokali, sew járásbíróság (qorti lokali), jew kerületi bíróság (qorti distrettwali), għandha tkun il-qorti ta’ dritt komuni. Konsegwentement, jaqgħu fil-ġurisdizzjoni tagħha l-kawżi kollha li l-liġi ma tirriżervax għat-törvényszék (qorti provinċjali). Skont l-Artikolu 23(1)(k) tal-imsemmi kodiċi, it-törvényszék għandha ġurisdizzjoni sabiex tiddeċiedi kawżi li bħala suġġett ikollhom il-konstatazzjoni tal-invalidità ta’ klawżoli kuntrattwali inġusti taħt, b’mod partikolari, l-Artikolu 209/A tal-Kodiċi Ċivili. L-avviż 2/2010/VI.28 tal-Kulleġġ tal-Qrati Ċivili tal-Kúria (Qorti Suprema) dwar ċerti kwistjonijiet ta’ proċedura dwar l-azzjonijiet għal konstatazzjoni ta’ nullità jistabbilixxi li l-qorti għandha l-obbligu tikkonstata ex officio raġuni ta’ nullità manifesta li tista’ tiġi stabbilita b’mod ċar abbażi tal-provi disponibbli. L-avviż 2/2011/XII.12 tal-Kulleġġ tal-Qrati Ċivili tal-Kúria dwar ċerti kwistjonijiet marbuta mal-validità tal-kuntratti ta’ konsum jippreċiża li l-qorti lokali hija marbuta, fil-kuntest tal-eżami tar-rikors dwar il-mertu, teżamina n-natura inġusta ta’ klawżola kuntrattwali jew abbażi ta’ eċċezzjoni fformulata mill-konvenut, jew inkella ex officio . Skont l-Artikolu 24(1) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili, il-valur tat-tilwima jiġi ddeterminat skont l-ammont tad-dejn jew tal-valur ta’ kwalunkwe dritt ieħor invokati fir-rikors. F’dak li jikkonċerna l-kalkolu tat-taxxa dovuta għall-preżentata ta’ rikors ċivili kontenzjuż, l-Artikolu 39(1) tal-Liġi Nru XCIII tal-1990 dwar id-Drittijiet u dwar it-Taxxi (1990. évi XCIII. tv. az illetékekről, iktar ’il quddiem il-“Liġi dwar id-Drittijiet u dwar it-Taxxi”) jipprevedi li l-bażi ta’ din it-taxxa għandha tikkorrispondi, ħlief għal dispożizzjoni kuntrarja fl-imsemmija liġi, għall-valur tas-suġġett tat-tilwima fid-data tal-preżentata tar-rikors. L-Artikolu 39(3) tal-Liġi dwar id-Drittijiet u dwar it-Taxxi madankollu jipprovdi: “Meta l-valur tas-suġġett tat-tilwima ma jkunx jista’ jiġi stabbilit b’applikazzjoni tad-dispożizzjonijiet tal-paragrafu (1) hawn fuq, [...] il-bażi tat-taxxa għandha tkun kif ġej: a) quddiem il-qorti lokali 350000 forint Ungeriż (HUF) fil-kuntest tal-proċeduri kontenzjużi [...] b) quddiem it-törvényszék: — jekk din tiddeċiedi bħala qorti tal-ewwel istanza: 600000 HUF fil-kuntest tal-proċeduri kontenzjużi [...]” Il-kawża prinċipali u d-domandi preliminari Fit-13 ta’ Settembru 2007, ir-rikorrenti fil-kawża prinċipali, N. Baczó u J. I. Vizsnyiczai, ikkonkludew kuntratt ta’ kreditu immobiljari ggarantit b’ipoteka ma’ Raiffeisen Bank Zrt, stabbiliment bankarju rregolat mid-dritt Ungeriż. Dan il-kuntratt kien fih klawżola ta’ arbitraġġ, li skontha t-tilwimiet li jqumu mill-kuntratt ta’ kreditu, minbarra dawk relatati mad-djun pekunjarji, jaqgħu taħt il-ġurisdizzjoni ta’ qorti ta’ arbitraġġ. Fis-26 ta’ Frar 2013, ir-rikorrenti fil-kawża prinċipali ppreżentaw, quddiem il-Pesti Központi Kerületi Bíróság (qorti ċentrali distrettwali ta’ Pest), rikors intiż sabiex tiġi kkonstatata n-nullità tal-imsemmi kuntratt. Insostenn tar-rikors tagħhom, ir-rikorrenti fil-kawża prinċipali sostnew, abbażi tal-Artikoli 239/A, 200(2) u 227(2) tal-Kodiċi Ċivili, li l-kuntratt ta’ kreditu immobiljari li huma kienu ffirmaw kien manifestament illegali, kontra l-moralità u kellu bħala suġġett prestazzjoni impossibbli. Huma invokaw ukoll il-fatt li dan il-kuntratt kien jissodisfa xi raġunijiet ta’ nullità previsti fl-Artikolu 213(1) tal-Liġi Nru CXII tal-1996 dwar l-Istabbilimenti ta’ Kreditu u l-Impriżi Finanzjarji. Wara talba għal informazzjoni addizzjonali mibgħuta mill-Pesti Központi Kerületi Bíróság, ir-rikorrenti fil-kawża prinċipali talbu wkoll li tiġi kkonstatata n-nullità tal-klawżola ta’ arbitraġġ li tinsab fl-imsemmi kuntratt, b’applikazzjoni tad-Direttiva 93/13, tal-Artikolu 209(2) tal-Kodiċi Ċivili u tal-Avviż 2/2011/XII.12 tal-Kúria. B’teħid inkunsiderazzjoni ta’ din l-aħħar talba u wara li kklassifikat il-kuntratt ta’ kreditu bħala “kuntratt standard imfassal minn qabel”, il-Pesti Központi Kerületi Bíróság, permezz ta’ digriet tas-6 ta’ Mejju 2013, irrinvijat il-kawża lill-Fővárosi Törvényszék (qorti ta’ Budapest), b’applikazzjoni tal-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili, li jgħid li t-tilwimiet li s-suġġett tagħhom ikun il-konstatazzjoni tal-invalidità ta’ klawżoli kuntrattwali inġusti jaqgħu fil-ġurisdizzjoni tal-qorti provinċjali. Ir-rikorrenti fil-kawża prinċipali appellaw minn dan id-digriet, u talbu li dan jinbidel u li l-qorti lokali tiġi ddikjarata li għandha ġurisdizzjoni. F’dan ir-rigward, mid-deċiżjoni tar-rinviju jirriżulta li, insostenn tar-rikors tagħhom, ir-rikorrenti fil-kawża prinċipali jikkontestaw li talbu, minn naħa, il-konstatazzjoni tan-natura inġusta ta’ klawżola tal-kuntratt ta’ kreditu immobiljari tagħhom u, min-naħa l-oħra, li l-kawża tagħhom tiġi rrinvijata lill-qorti provinċjali. Il-qorti tar-rinviju tippreċiża li, skont l-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili, il-konsumatur jista’ jitlob il-konstatazzjoni tan-natura inġusta ta’ klawżola li tkun tinsab f’kuntratt standard imfassal minn qabel, bħal dak inkwistjoni fil-kawża prinċipali, biss quddiem qorti provinċjali, filwaqt li dan l-istess konsumatur, f’pożizzjoni ta’ konvenut fil-kuntest ta’ azzjoni mibdija mill-bejjiegħ jew fornitur quddiem qorti lokali, jista’ jinvoka eċċezzjoni intiża sabiex tiġi kkonstatata n-natura inġusta tal-imsemmija klawżola. Skont il-livelli applikabbli billi wieħed isegwi l-valur tat-tilwima, proċedura mibdija mill-konsumatur għall-finijiet tal-konstatazzjoni, għal raġunijiet oħra, tal-invalidità tal-kuntratt standard imfassal minn qabel tista’ madankollu taqa’ taħt il-ġurisdizzjoni tal-qorti lokali. Skont il-qorti tar-rinviju, ikun għaqli li l-qorti lokali tkun tista’ tiddeċiedi anki dwar it-talba intiża sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità tal-klawżoli inġusti tal-istess kuntratt. Fl-aħħar nett, l-imsemmija qorti tqis li r-rinviju tal-konsumatur quddiem il-qorti provinċjali tista’ tqiegħdu f’sitwazzjoni żvantaġġuża, b’mod partikolari peress li r-regola li tinsab fl-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili twassal għal spejjeż proċedurali iktar għoljin. Tali sitwazzjoni tista’ twassal sabiex jiġi kompromess it-twettiq tal-għanijiet imfittxija mid-Direttiva 93/13. Huwa f’dawn iċ-ċirkustanzi li l-Fővárosi Törvényszék iddeċidiet li tissospendi l-proċeduri quddiemha u li tagħmel id-domandi preliminari li ġejjin lill-Qorti tal-Ġustizzja: “1) Il-proċedura għandha tiġi kkunsidrata bħala żvataġġuża għall-konsumatur meta dan ma jistax, fir-rikors promotur ta’ proċeduri quddiem il-qorti lokali għall-finijiet tal-konstatazzjoni tal-invalidità ta’ kuntratt (kundizzjonijiet ġenerali tal-kuntratt), jitlob ukoll li waħda mill-klawżoli ta’ dan l-istess kuntratt tiġi ddikjarata inġusta mingħajr ma dan jimplika kompetenza tal-qorti provinċjali (törvényszék)? Fil-fatt, fil-proċeduri mibdija mill-parti kontraenti tiegħu fil-kuntratt, il-konsumatur jista’ jeċċepixxi n-natura inġusta ta’ klawżola kuntrattwali quddiem il-qorti lokali, u r-rinviju tal-kawża quddiem il-qorti provinċjali jimplika li għandu jħallas taxxa ogħla. 2) Is-sitwazzjoni tal-konsumatur terġa’ tkun ibbilanċjata jekk huwa jkollu l-possibbiltà, fil-kuntest ta’ proċeduri mibdija minnu quddiem il-qorti lokali għall-finijiet tal-konstatazzjoni tal-invalidità ta’ kuntratt, li jinvoka wkoll in-natura inġusta ta’ ċerti klawżoli ta’ dan il-kuntratt, bil-konsegwenza li din l-istess qorti lokali jkollha kompetenza li tieħu konjizzjoni tagħha?” Fuq id-domandi preliminari Osservazzjonijiet preliminari Minn qari flimkien tad-domandi preliminari u tar-raġunijiet esposti mill-qorti tar-rinviju jirriżulta li din qiegħda titlob lill-Qorti tal-Ġustizzja sabiex tagħti deċiżjoni dwar il-kompatibbiltà ta’ leġiżlazzjoni proċedurali nazzjonali mad-dritt tal-Unjoni, b’mod partikolari mad-Direttiva 93/13. F’dan ir-rigward, għandu jitfakkar li, għalkemm ma hijiex il-Qorti tal-Ġustizzja li għandha tiddeċiedi, fil-kuntest ta’ talba għal deċiżjoni preliminari, dwar il-kompatibbiltà ta’ dispożizzjonijiet ta’ dritt nazzjonali jew ta’ prassi nazzjonali mad-dispożizzjonijiet legali tal-Unjoni, hija ripetutament iddeċidiet li għandha ġurisdizzjoni sabiex tagħti lill-qorti tar-rinviju l-elementi ta’ interpretazzjoni kollha li jikkonċernaw dan id-dritt u li jistgħu jippermettulha tevalwa tali konformità għall-finijiet tas-sentenza fil-kawża li hija jkollha quddiemha (ara s-sentenza Pannon Gép Centrum, C‑368/09, EU:C:2010, punt 28 u l-ġurisprudenza ċċitata). F’dawn il-kundizzjonijiet, u sa fejn id-dubji tal-qorti tar-rinviju jirrigwardaw il-possibbiltà ta’ żvantaġġ li l-applikazzjoni tal-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili toħloq għall-konsumatur li jinvoka d-drittijiet tiegħu ibbażati fuq id-Direttiva 93/13, għandu jiġi kkunsidrat li d-domandi preliminari jirrigwardaw l-interpretazzjoni ta’ din id-direttiva, b’mod partikolari l-Artikolu 7(1) tagħha. Fuq il-mertu Permezz tad-domandi tagħha, li għandhom jiġu eżaminati flimkien, il-qorti tar-rinviju essenzjalment tistaqsi jekk l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva 93/13 għandux jiġi interpretat fis-sens li huwa jipprekludi regola proċedurali nazzjonali li skontha qorti lokali li għandha ġurisdizzjoni sabiex tagħti deċiżjoni dwar ir-rikors ta’ konsumatur intiż sabiex tiġi ddikjarata l-invalidità ta’ kuntratt standard imfassal minn qabel ma jkollhiex ġurisdizzjoni sabiex tieħu konjizzjoni tat-talba tal-imsemmi konsumatur intiża sabiex tiġi kkonstatata n-natura inġusta ta’ klawżoli kuntrattwali li jinsabu f’dan l-istess kuntratt. F’dan ir-rigward għandu qabelxejn jitfakkar li l-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili wassal għat-talba għal deċiżjoni preliminari fil-kawża li wasslet għas-sentenza Jőrös (C‑397/11, EU:C:2013:340 ). Fl-imsemmija kawża, il-qorti tar-rinviju kienet staqsiet lill-Qorti tal-Ġustizzja, fost oħrajn, dwar jekk id-Direttiva 93/13 kellhiex tiġi interpretata fis-sens li l-qorti nazzjonali, adita b’tilwima dwar il-validità ta’ klawżoli ta’ kuntratt ta’ konsum, setgħetx teżamina ex officio n-natura inġusta tal-klawżoli inkwistjoni u eventwalment tiddeċiedi sabiex il-kuntratt jiġi annullat, anki jekk il-ġurisdizzjoni sabiex tiddikjara l-invalidità ta’ klawżoli kuntrattwali inġusti kienet mogħtija, skont il-leġiżlazzjoni nazzjonali, lil korp ġudizzjarju ieħor. Fil-punt 53 tas-sentenza Jőrös ( EU:C:2013:340 ), il-Qorti tal-Ġustizzja ddeċidiet li d-Direttiva 93/13 għandha tiġi interpretata fis-sens li l-qorti nazzjonali li tkun ikkonstatat ex officio n-natura inġusta ta’ klawżola kuntrattwali għandha, sa fejn possibbli, tapplika r-regoli proċedurali interni tagħha b’tali mod li jkunu jistgħu jinsiltu l-konsegwenzi kollha li, skont id-dritt nazzjonali, jirriżultaw mill-konstatazzjoni tan-natura inġusta tal-klawżola inkwistjoni bl-għan li tiżgura ruħha li l-konsumatur ma jkunx marbut b’din tal-aħħar. Madankollu, għandu jiġi ppreċiżat li din il-kawża tiddistingwi ruħha minn dik li wasslet għas-sentenza Jőrös ( EU:C:2013:340 ) minħabba l-fatt li hija tqajjem il-kwistjoni ta’ jekk il-konsumatur, bħala rikorrent, għandux ikollu l-possibbiltà li huwa stess isostni, minbarra l-invalidità ta’ kuntratt li jaqa’ fil-kamp ta’ applikazzjoni tad-Direttiva 93/13, in-natura inġusta ta’ klawżoli kuntrattwali li huwa jkun fih, minkejja regola ta’ ġurisdizzjoni li tkun tobbliga lil dan il-konsumatur sabiex iressaq tali talba quddiem qorti nazzjonali oħra. L-Artikolu 7(1) tad-Direttiva 93/13 jimponi fuq l-Istati Membri l-obbligu li jiżguraw li, fl-ordinamenti ġuridiċi nazzjonali tagħhom, ikunu jeżistu l-mezzi adegwati u effikaċi sabiex jitwaqqaf l-użu ta’ klawżoli inġusti fil-kuntratti konklużi mal-konsumaturi minn bejjiegħ jew fornitur. Għall-kuntrarju, id-Direttiva 93/13 ma fiha ebda dispożizzjoni espressa li tiddetermina l-qorti li għandha ġurisdizzjoni sabiex tieħu konjizzjoni tar-rikorsi tal-konsumaturi intiżi sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità ta’ tali klawżoli inġusti. Skont ġurisprudenza stabbilita tal-Qorti tal-Ġustizzja, fl-assenza ta’ leġiżlazzjoni tal-Unjoni fil-qasam, huwa l-ordinament ġuridiku intern ta’ kull wieħed mill-Istati Membri, taħt il-prinċipju ta’ awtonomija proċedurali ta’ dawn tal-aħħar, li għandu jindika l-qrati li għandhom ġurisdizzjoni u li għandu jistipula l-modalitajiet proċedurali tar-rikorsi intiżi sabiex jiżguraw il-protezzjoni tad-drittijiet li l-individwi jgawdu bis-saħħa tad-dritt tal-Unjoni (sentenza Agrokonsulting-04, C‑93/12, EU:C:2013:432 , punt 35 u l-ġurisprudenza ċċitata). Għal dan l-għan, minn ġurisprudenza stabbilita sew tal-Qorti tal-Ġustizzja jirriżulta wkoll li l-modalitajiet proċedurali tar-rikorsi intiżi sabiex jiżguraw il-protezzjoni tad-drittijiet li l-individwi jgawdu bis-saħħa tad-dritt tal-Unjoni ma għandhomx ikunu inqas favorevoli minn dawk li jirrigwardaw rimedji simili previsti mid-dritt intern (prinċipju ta’ ekwivalenza) u ma għandhomx jirrendu prattikament impossibbli jew eċċessivament diffiċli l-eżerċizzju tad-drittijiet mogħtija mill-ordinament ġuridiku tal-Unjoni Ewropea (prinċipju ta’ effettività) (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi Impact, C‑268/06, EU:C:2008:223 , punt 46 u l-ġurisprudenza ċċitata, kif ukoll Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León, C‑413/12, EU:C:2013:800 , punt 30). Fir-rigward, fl-ewwel lok, tal-prinċipju ta’ ekwivalenza, għandu jiġi rrilevat li, fl-osservazzjonijiet bil-miktub tagħha u matul is-seduta, il-Kummissjoni Ewropea wriet dubji fir-rigward tal-konformità ma’ dan il-prinċipju ta’ regola proċedurali nazzjonali, bħall-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili, li tagħti lill-qorti provinċjali ġurisdizzjoni esklużiva sabiex tiddeċiedi dwar ir-rikorsi tal-konsumaturi intiżi sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità ta’ klawżoli kuntrattwali inġusti. Għal dan l-għan, il-Kummissjoni tagħmel paragun bejn l-imsemmija rimedji u dawk użati minn dawn il-konsumaturi għall-finijiet tal-konstatazzjoni, għal raġunijiet oħra, tal-invalidità ta’ klawżoli kuntrattwali, sa fejn dawn tal-aħħar jistgħu, skont il-livelli applikabbli jekk wieħed isegwi l-valur tas-suġġett tat-tilwima, jaqgħu fil-ġurisdizzjoni tal-qorti lokali. Madankollu, għandu jiġi enfasizzat li hija biss il-qorti nazzjonali, li għandha għarfien dirett tal-modalitajiet proċedurali applikabbli, li għandha tivverifika x-xebh tar-rimedji kkonċernati mill-perspettiva tas-suġġett tagħhom, tal-kawża tagħhom u tal-elementi essenzjali tagħhom (ara s-sentenzi Asturcom Telecomunicaciones, EU:C:2009:615 , punt 50, u Agrokonsulting‑04, EU:C:2013:432 , punt 39). Fil-każ li jitqies li r-rikorsi tal-konsumaturi intiżi sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità ta’ klawżoli kuntrattwali għal raġunijiet ibbażati b’mod partikolari jew esklużivament fuq regoli li joħorġu mid-Direttiva 93/13, minn naħa, u r-rikorsi tal-konsumaturi intiżi sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità ta’ klawżoli kuntrattwali għal raġunijiet ibbażati esklużivament fuq id-dritt nazzjonali, min-naħa l-oħra, jixxiebhu, ikollu jiġi eżaminat jekk il-modalitajiet proċedurali tal-imsemmija rikorsi bbażati fuq id-dritt tal-Unjoni humiex inqas favorevoli minn dawk tar-rikorsi bbażati esklużivament fuq id-dritt nazzjonali. F’dan ir-rigward għandu jitqies li l-ġurisdizzjoni tal-qrati provinċjali sabiex jieħdu konjizzjoni tar-rikorsi li jiġu ppreżentati għal raġunijiet ibbażati fuq id-dritt tal-Unjoni ma tikkostitwixxix neċessarjament modalità proċedurali li tista’ tiġi kklassifikata bħala “sfavorevoli”. Fil-fatt, l-indikazzjoni ta’ dawn il-qrati, li huma inqas numerużi u ta’ livell iktar għoli mill-qrati lokali, tista’ tkun ta’ natura li tiffavorixxi amministrazzjoni tal-ġustizzja iktar omoġenja u speċjalizzata fil-kawżi li jirrigwardaw ir-regoli li jirriżultaw mid-Direttiva 93/13. Fir-rigward tal-ispejjeż ġudizzjarji iktar għoljin li r-rikorrent jista’ jsostni quddiem il-qrati provinċjali, minn dan is-sempliċi fatt ma jistax jiġi dedott li l-eżami ta’ kawża bħal dik inkwistjoni fil-kawża prinċipali quddiem tali qrati jippreġudika l-prinċipju ta’ ekwivalenza. Fil-fatt, tali interpretazzjoni twassal sabiex l-ekwivalenza bejn il-protezzjoni tad-drittijiet li l-individwi jgawdu bis-saħħa tad-dritt tal-Unjoni, minn naħa, u l-protezzjoni tad-drittijiet li l-individwi jgawdu bis-saħħa tad-dritt nazzjonali, min-naħa l-oħra, titkejjel mill-perspettiva tal-ispejjeż biss, u dan billi indebitament ma jittieħdux inkunsiderazzjoni l-vantaġġi possibbli tal-proċedura li hija prevista għar-rikorsi bbażati fuq id-dritt tal-Unjoni, bħal dawk imsemmija fil-punt ta’ qabel dan. Minn dak li ntqal iktar ’il fuq jirriżulta li ma jistax jitqies li l-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili jikser il-prinċipju ta’ ekwivalenza. F’dak li jikkonċerna, fit-tieni lok, il-prinċipju ta’ effettività, mill-ġurisprudenza stabbilita tal-Qorti tal-Ġustizzja jirriżulta li kull każ fejn tqum il-kwistjoni ta’ jekk dispożizzjoni proċedurali nazzjonali tirrendix impossibbli jew eċċessivament diffiċli l-applikazzjoni tad-dritt tal-Unjoni għandu jiġi analizzat billi jittieħdu inkunsiderazzjoni l-kuntest ta’ din id-dispożizzjoni fil-proċedura kollha, l-iżvolġiment tagħha u l-karatteristiċi partikolari tagħha quddiem il-varji istanzi nazzjonali (sentenza Pohotovost’, C‑470/12, EU:C:2014:101 , punt 51). F’dak li jikkonċerna r-rikors inkwistjoni fil-kawża prinċipali, mid-deċiżjoni tar-rinviju jirriżulta li l-astensjoni tal-qorti lokali favur il-qorti provinċjali tista’ twassal għal spejjeż addizzjonali għall-konsumaturi, bħala rikorrenti. F’dan ir-rigward, għandu jitfakkar li r-regoli proċedurali dwar l-istruttura tar-rimedji interni, li jsegwu interess ġenerali ta’ amministrazzjoni tajba tal-ġustizzja u ta’ prevedibbiltà, għandhom jipprevalu fuq l-interessi partikolari, fis-sens li huma ma jistgħux ikunu jiddependu mis-sitwazzjoni ekonomika partikolari ta’ parti (sentenza Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León, EU:C:2013:800 , punt 38). Sabiex jiġi osservat il-prinċipju ta’ effettività, l-organizzazzjoni tar-rimedji interni madankollu ma għandhiex tirrendi impossibbli jew eċċessivament diffiċli l-eżerċizzju tad-drittijiet li l-individwi jgawdu bis-saħħa tad-dritt tal-Unjoni (sentenza Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León, EU:C:2013:800 , punt 39). F’dan il-każ, l-ewwel nett għandu jiġi osservat li mill-proċess ippreżentat lill-Qorti tal-Ġustizzja jirriżulta li huwa biss f’sitwazzjoni partikolari u ftit li xejn frekwenti li l-ġurisdizzjoni materjali esklużiva mogħtija lill-qorti provinċjali bl-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili tista’ timplika għall-konsumatur, bħala rikorrent, il-ħlas ta’ taxxa iktar għolja. Fil-fatt, bla ħsara għall-verifiki li għandhom isiru mill-qorti tar-rinviju f’dan ir-rigward, dan ikun il-każ biss meta l-valur tas-suġġett tat-tilwima ma jkunx jista’ jiġi stabbilit, b’tali mod li, skont l-Artikolu 39(3)(b) tal-Liġi dwar id-Dazji u dwar it-Taxxi, it-taxxa dovuta għal rikors ippreżentat quddiem il-qorti provinċjali f’dak il-każ tkun tikkorrispondi għal somma fissa. It-tieni nett, mill-proċess ippreżentat lill-Qorti tal-Ġustizzja jirriżulta wkoll li r-rikorsi ppreżentati quddiem qorti provinċjali, inklużi dawk intiżi sabiex tiġi kkonstatata n-natura inġusta ta’ klawżoli kuntrattwali, jimplikaw l-assistenza ta’ avukat. Madankollu, għandhom jittieħdu inkunsiderazzjoni l-mekkaniżmi previsti bil-leġiżlazzjoni proċedurali nazzjonali intiża sabiex tikkumpensa għall-eventwali diffikultajiet finanzjarji tal-konsumatur, bħall-kisba ta’ għajnuna legali, li tista’ tippermetti li jiġu kkumpensati l-ispejjeż addizzjonali f’termini ta’ spejjeż tal-proċedura li tista’ timplika l-astensjoni tal-qorti lokali favur il-qorti provinċjali u marbuta kemm mal-impożizzjoni ta’ taxxa iktar għolja kif ukoll mal-ħtieġa li jitqabbad avukat (ara s-sentenza Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León, EU:C:2013:800 , punt 42 u l-ġurisprudenza ċċitata). It-tielet nett, il-Kummissjoni ssostni li d-distanza ġeografika possibbli tal-qorti provinċjali meta mqabbla mar-residenza tal-konsumatur tista’ tikkostitwixxi xkiel għall-eżerċizzju tad-dritt għal azzjoni legali tiegħu. Madankollu, għandu jiġi kkonstatat li l-proċess ippreżentat lill-Qorti tal-Ġustizzja ma jippermettix li jiġi kkonstatat, bla ħsara għal verifiki li għandha twettaq il-qorti tar-rinviju, li l-iżvolġiment xieraq tal-kawża jkun jeħtieġ li l-konsumatur jidher, bħala rikorrent, fl-istadji kollha tagħha (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León, EU:C:2013:800 , punt 41). Ir-raba’ nett, fl-aħħar nett, għandu jiġi enfasizzat li, kif sostna l-Gvern Ungeriż fl-osservazzjonijiet tiegħu, l-għan tal-Artikolu 23(1)(k) tal-Kodiċi tal-Proċedura Ċivili huwa li jafda l-kawżi dwar il-klawżoli kuntrattwali inġusti lill-imħallfin tal-qorti provinċjali, li jkollhom esperjenza professjonali ikbar, u li b’hekk jiżgura prassi uniformi kif ukoll protezzjoni iktar effettiva tad-drittijiet tal-konsumaturi. Konsegwentement, ir-risposta għad-domandi magħmula għandha tkun li l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva 93/13 għandu jiġi interpretat fis-sens li dan ma jipprekludix regola proċedurali nazzjonali li skontha qorti lokali li għandha ġurisdizzjoni sabiex tiddeċiedi dwar ir-rikors ta’ konsumatur intiż sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità ta’ kuntratt standard imfassal minn qabel ma jkollhiex ġurisdizzjoni sabiex tisma’ t-talba tal-imsemmi konsumatur intiża sabiex tiġi kkonstatata n-natura inġusta ta’ klawżoli kuntrattwali li jinsabu f’dan l-istess kuntratt, ħlief jekk jirriżulta li l-astensjoni tal-qorti nazzjonali toħloq xi inkonvenjenzi proċedurali ta’ natura li jirrendu eċċessivament diffiċli l-eżerċizzju tad-drittijiet mogħtija lill-konsumatur mill-ordinament ġuridiku tal-Unjoni. Hija l-qorti nazzjonali li għandha tagħmel il-verifiki neċessarji f’dan ir-rigward. Fuq l-ispejjeż Peress li l-proċedura għandha, fir-rigward tal-partijiet fil-kawża prinċipali, in-natura ta’ kwistjoni mqajma quddiem il-qorti tar-rinviju, hija din il-qorti li tiddeċiedi fuq l-ispejjeż. L-ispejjeż sostnuti għas-sottomissjoni tal-osservazzjonijiet lill-Qorti tal-Ġustizzja, barra dawk tal-imsemmija partijiet, ma jistgħux jitħallsu lura. Għal dawn il-motivi, Il-Qorti tal-Ġustizzja (It-Tielet Awla) taqta’ u tiddeċiedi: L-Artikolu 7(1) tad-Direttiva tal-Kunsill 93/13 KEE, tal-5 ta’ April 1993, dwar klawżoli inġusti f’kuntratti mal-konsumatur, għandu jiġi interpretat fis-sens li dan ma jipprekludix regola proċedurali nazzjonali li skontha qorti lokali li għandha ġurisdizzjoni sabiex tiddeċiedi dwar ir-rikors ta’ konsumatur intiż sabiex tiġi kkonstatata l-invalidità ta’ kuntratt standard imfassal minn qabel ma jkollhiex ġurisdizzjoni sabiex tisma’ t-talba tal-imsemmi konsumatur intiża sabiex tiġi kkonstatata n-natura inġusta ta’ klawżoli kuntrattwali li jinsabu f’dan l-istess kuntratt, ħlief jekk jirriżulta li l-astensjoni tal-qorti nazzjonali toħloq xi inkonvenjenzi proċedurali ta’ natura li jirrendu eċċessivament diffiċli l-eżerċizzju tad-drittijiet mogħtija lill-konsumatur mill-ordinament ġuridiku tal-Unjoni Ewropea. Hija l-qorti nazzjonali li għandha tagħmel il-verifiki neċessarji f’dan ir-rigward. Firem ( *1 ) Lingwa tal-kawża: l-Ungeriż.

62019CJ0184

fr

La demande de décision préjudicielle porte sur l’interprétation des articles 7, 11 et 15 de la directive 92/83/CEE du Conseil, du 19 octobre 1992, concernant l’harmonisation des structures des droits d’accises sur l’alcool et les boissons alcooliques ( JO 1992, L 316, p. 21 ), de l’article 5 de la directive 92/84/CEE du Conseil, du 19 octobre 1992, concernant le rapprochement des taux d’accises sur l’alcool et les boissons alcoolisées ( JO 1992, L 316, p. 29 ), ainsi que des principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime. Cette demande a été présentée dans le cadre d’un litige opposant Hecta Viticol SRL à l’Agenţia Naţională de Administrare Fiscală – Direcţia Generală de Soluţionare a Contestaţiilor (agence nationale de l’administration fiscale – direction générale du traitement des réclamations, Roumanie) (ci-après l’« ANAF »), au Biroul Vamal de Interior Buzău (bureau de douane intérieur de Buzău, Roumanie) et à la Direcţia Generală Regională a Finanţelor Publice Galaţi (direction générale régionale des finances publiques de Galaţi, Roumanie) au sujet d’un avis d’imposition fixant les droits d’accises dus par SC Principal Company SA, société aux droits de laquelle est venue Hecta Viticol. Le cadre juridique Le droit de l’Union La directive 92/83 Aux termes du troisième considérant de la directive 92/83, « il convient, pour le bon fonctionnement du marché intérieur, d’établir des définitions communes pour tous les produits concernés [par cette directive] ». Le dixième considérant de ladite directive énonce « que, en principe, il convient que les États membres appliquent un taux unique par hectolitre de produit fini à tous les vins tranquilles et autres boissons fermentées non mousseuses et un taux unique d’accise par hectolitre de produit fini à tous les vins mousseux et boissons fermentées mousseuses ». À cet égard, la directive 92/83 identifie cinq catégories de produits pour chacune desquelles s’appliquent les dispositions, respectivement, de la section I de cette directive, s’agissant de la « bière », de la section II de celle-ci, s’agissant des « vins », de la section III de ladite directive, s’agissant des « boissons fermentées autres que le vin ou la bière », de la section IV de cette dernière, s’agissant des « produits intermédiaires », et de la section V de la même directive, s’agissant de l’« alcool éthylique ». Les articles 7 et 9 de la directive 92/83 s’inscrivent dans la section II de celle-ci, intitulée « vins ». L’article 7 de cette directive dispose : « 1.   Les États membres appliquent une accise au vin conformément à la présente directive. 2.   Les États membres fixent leurs taux d’accises conformément à la directive 92/84/CEE. » Selon l’article 8 de la directive 92/83, il y a lieu de distinguer, en ce qui concerne le vin, d’une part, le « vin tranquille » et, d’autre part, le « vin mousseux ». L’article 9, paragraphe 2, de cette directive énonce : « Sous réserve des paragraphes 3 et 4, les États membres prélèvent des accises au même taux sur tous les produits soumis à l’accise sur le vin tranquille. De même, ils prélèvent des accises au même taux sur tous les produits soumis à l’accise sur le vin mousseux. Ils peuvent appliquer le même taux d’accise au vin tranquille et au vin mousseux. » Les articles 11, 13 et 15 de ladite directive figurent dans la section III de celle-ci, portant sur les « boissons fermentées autres que le vin ou la bière ». L’article 11 de la même directive est libellé comme suit : « 1.   Les États membres appliquent une accise aux boissons fermentées autres que le vin ou la bière (autres boissons fermentées) conformément à la présente directive. 2.   Les États membres fixent leurs taux d’accises conformément à la directive 92/84/CEE. » Selon l’article 12 de la directive 92/83, il y a lieu de distinguer, en ce qui concerne les boissons fermentées autres que le vin ou la bière, d’une part, les « autres boissons fermentées non mousseuses » et, d’autre part, les « autres boissons fermentées mousseuses ». L’article 13, paragraphe 2, de cette directive précise : « Sous réserve du paragraphe 3, les États membres prélèvent des accises au même taux sur tous les produits soumis à l’accise sur les autres boissons fermentées non mousseuses. De même, ils prélèvent des accises au même taux sur tous les produits soumis à l’accise sur les autres boissons fermentées mousseuses. Ils peuvent appliquer le même taux d’accise aux autres boissons fermentées mousseuses et aux autres boissons fermentées non mousseuses. » L’article 15 de la directive 92/83 prévoit : « Aux fins de l’application de la directive 92/84/CEE et de la directive 92/12/CEE [du Conseil, du 25 février 1992, relative au régime général, à la détention, à la circulation et aux contrôles des produits soumis à accise ( JO 1992, L 76, p. 1 )], les références au terme “vins” sont réputées s’appliquer de la même manière aux autres boissons fermentées telles qu’elles sont définies dans la présente section. » La directive 92/84 L’article 5 de la directive 92/84 dispose : « À partir du 1 er janvier 1993, le taux minimal de l’accise sur le vin est fixé à : – 0 [euro] en ce qui concerne le vin tranquille et – 0 [euro] en ce qui concerne le vin mousseux, par hectolitre de produit. » Le droit roumain La Legea nr. 571/2003, privind Codul fiscal (loi n o 571/2003, portant code des impôts), du 22 décembre 2003 ( Monitorul Oficial al României , partie I, n o 927 du 23 décembre 2003), dans sa version applicable au litige au principal (ci-après le « code des impôts »), dispose, à son article 206 undecies, relatif aux « vins » : « 1.   Aux fins du présent chapitre, on entend par “vins” : a) les vins tranquilles, comprenant tous les produits relevant des codes NC 2204 et 2205, à l’exception du vin mousseux tel que défini au point b), et qui : 1. ont un titre alcoométrique acquis excédant 1,2 % vol, mais n’excédant pas 15 % vol, pour autant que l’alcool contenu dans le produit fini résulte entièrement d’une fermentation ; ou 2. ont un titre alcoométrique acquis excédant 15 % vol, mais n’excédant pas 18 % vol, pour autant qu’il ait été obtenu sans aucun enrichissement et que l’alcool contenu dans le produit fini résulte entièrement d’une fermentation ; b) les vins mousseux, comprenant tous les produits relevant des codes NC 220410, 22042110, 22042910 et 2205, et qui : 1. sont présentés dans des bouteilles fermées par un bouchon “champignon” maintenu à l’aide d’attaches ou de liens ou ont une surpression due à l’anhydride carbonique en solution égale ou supérieure à 3 bars ; 2. ont un titre alcoométrique acquis excédant 1,2 % vol, mais n’excédant pas 15 % vol, pour autant que l’alcool contenu dans le produit fini résulte entièrement d’une fermentation. [...] » L’article 206 duodecies du code des impôts, relatif aux « boissons fermentées autres que la bière et le vin », précise : « 1.   Aux fins du présent chapitre, les boissons fermentées autres que la bière et le vin sont : a) les boissons fermentées non mousseuses, relevant des codes NC 2204 et 2205 et qui ne sont pas visées à l’article 206undecies, ainsi que tous les produits relevant du code NC 220600, à l’exception des autres boissons fermentées mousseuses au sens du point b), et de tout produit couvert par l’article 206 decies, ayant : 1. un titre alcoométrique acquis excédant 1,2 % vol, mais n’excédant pas 10 % vol ; ou 2. un titre alcoométrique acquis excédant 10 % vol, mais n’excédant pas 15 % vol, pour autant que l’alcool contenu dans le produit résulte entièrement d’une fermentation ; b) les boissons fermentées mousseuses relevant des codes NC 22060031, 22060039, 220410, 22042110, 22042910 et 2205, non visées à l’article 206 undecies et qui sont présentées dans des bouteilles fermées par un bouchon “champignon” maintenu à l’aide d’attaches ou de liens ou ont une surpression due à l’anhydride carbonique en solution égale ou supérieure à 3 bars et qui : 1. ont un titre alcoométrique acquis excédant 1,2 % vol, mais n’excédant pas 13 % vol ; ou 2. ont un titre alcoométrique acquis excédant 13 % vol, mais n’excédant pas 15 % vol, pour autant que l’alcool contenu dans le produit résulte entièrement d’une fermentation. [...] » Aux termes de l’article 206 quinquinquagies, paragraphe 1, du code des impôts : « Il incombe à tout assujetti aux droits d’accises de calculer correctement et de verser les accises au Trésor dans le délai prévu par la loi ainsi que de déposer les déclarations d’accises auprès de l’autorité compétente dans le délai prévu par la loi, conformément aux dispositions du présent chapitre et de la législation douanière en vigueur. » Dans sa version antérieure au 1 er juillet 2010, l’annexe I du titre VII du code des impôts fixait au sous point 3.1., pour les boissons « tranquilles » de la catégorie des « Boissons fermentées autres que la bière et le vin », un taux d’accise de zéro. L’article I, point 21 de l’Ordonanţa de urgenţă a Guvernului nr. 54/2010, privind unele măsuri pentru combaterea evaziunii fiscale (ordonnance d’urgence du gouvernement n o 54/2010, portant mesures de lutte contre la fraude fiscale), du 23 juin 2010 ( Monitorul Oficial al României , partie I, n o 421 du 23 juin 2010, ci-après l’« OUG n o 54/2010 »), fixe le taux d’accise sur les boissons fermentées non mousseuses autres que le vin ou la bière à 100 euros par hectolitre de produit. L’article IV, paragraphe 1, de l’OUG n o 54/2010 précise que cette disposition entre en vigueur à partir du 1 er juillet 2010. Le litige au principal et les questions préjudicielles À la suite d’un contrôle fiscal, il a été constaté, le 29 avril 2011, que SC Principal Company avait vendu 13929342 litres de boissons fermentées non mousseuses autres que du vin ou de la bière depuis le 1 er juillet 2010. Cette société ayant appliqué sur cette quantité un taux d’accise de zéro, les autorités fiscales ont émis, le 3 mai 2011, sur le fondement du taux d’accise défini à l’article I, point 21, de l’OUG n o 54/2010, un avis d’imposition pour un montant de 59461575 lei roumains (RON) (environ 12339419 euros). SC Principal Company a introduit une réclamation contre cet avis qui a été rejetée par décision de l’ANAF du 25 juillet 2017, après que la Curtea Constituţională (Cour constitutionnelle, Roumanie) a confirmé la constitutionnalité de l’OUG n o 54/2010. Hecta Viticol, qui est venue aux droits de SC Principal Company à partir du 14 juin 2013, a saisi la juridiction de renvoi afin qu’elle annule cette décision de l’ANAF, l’avis d’imposition du 3 mai 2011 et le rapport de contrôle du 29 avril 2011. Hecta Viticol souligne que, jusqu’au 1 er juillet 2010, le vin tranquille et les boissons fermentées non mousseuses autres que le vin ou la bière étaient soumis à un taux d’accise de zéro. À partir de cette date, seules les boissons fermentées non mousseuses autres que le vin ou la bière ont été soumises à un taux d’accise de 100 euros par hectolitre de produit. Or, le traitement différencié ainsi instauré serait en contradiction avec les dispositions des directives 92/83 et 92/84. En outre, la juridiction de renvoi indique que le code des impôts consacre les principes de neutralité fiscale, de certitude de l’imposition et de sécurité juridique. Or, l’absence de régime de transition et l’entrée en vigueur de l’OUG n o 54/2010 huit jours après sa publication seraient susceptibles d’être en contradiction avec ces principes. Dans ces conditions, la Curtea de Apel Bucureşti (cour d’appel de Bucarest, Roumanie) a décidé de surseoir à statuer et de poser à la Cour les questions préjudicielles suivantes : « 1) Les articles 7, 11 et 15 de la directive 92/83 [...] et l’article 5 de la directive 92/84 [...] s’opposent-ils à l’article I, point 21, et à l’article IV, paragraphe 1, de l’[OUG n o 54/2010] ? 2) Les principes de sécurité juridique et de protection [de la confiance] légitime s’opposent-ils à l’article I, point 21, et à l’article IV, paragraphe 1, de l’[OUG n o 54/2010] en ce qu’ils ont modifié le taux d’accise sur les boissons fermentées non mousseuses autres que la bière et le vin ? » Sur la compétence de la Cour Le gouvernement roumain fait valoir, d’une part, que la Cour n’est pas compétente pour apprécier la compatibilité du droit national avec le droit de l’Union et, d’autre part, que les dispositions du droit de l’Union n’encadrent pas les modalités procédurales de modification des taux d’accises sur les boissons alcoolisées, de telle sorte que les États membres sont seuls compétents pour les fixer. À cet égard, en premier lieu, il faut rappeler que si, dans le cadre d’une procédure introduite en vertu de l’article 267 TFUE, la Cour n’est pas compétente pour statuer sur la compatibilité d’une mesure nationale avec le droit de l’Union, elle peut cependant dégager du libellé des questions formulées par le juge national, eu égard aux données exposées par celui-ci, les éléments relevant de l’interprétation du droit de l’Union en vue de lui permettre de résoudre le problème juridique dont il se trouve saisi (arrêt du 17 juillet 2008, ASM Brescia, C‑347/06 , EU:C:2008:416 , point ). La décision de renvoi contient des indications suffisantes de nature à répondre à ces exigences, la juridiction de renvoi ayant indiqué que l’interprétation des articles 7, 11 et 15 de la directive 92/83, de l’article 5 de la directive 92/84 ainsi que des principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime lui est nécessaire pour se prononcer sur la conformité au droit de l’Union de l’article I, point 21, et de l’article IV, paragraphe 1, de l’OUG n o 54/2010. En second lieu, les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime font partie de l’ordre juridique de l’Union européenne. À ce titre, ils doivent être respectés non seulement par les institutions de l’Union, mais également par les États membres dans l’exercice des pouvoirs que leur confèrent les directives de l’Union (arrêt du 9 juin 2016, Wolfgang und Dr. Wilfried Rey Grundstücksgemeinschaft, C‑332/14 , EU:C:2016:417 , point et jurisprudence citée). Par conséquent, et dès lors que la juridiction de renvoi exprime des doutes quant à la compatibilité des dispositions nationales en cause au principal avec les dispositions des directives 92/83 et 92/84 ainsi qu’avec les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime, il appartient à la Cour d’interpréter ces dispositions et ces principes, afin de lui donner une réponse utile lui permettant de résoudre le litige qui lui est soumis. Partant, la Cour est compétente pour répondre aux questions posées par la juridiction de renvoi. Sur les questions préjudicielles Sur la première question Par sa première question, la juridiction de renvoi demande, en substance, si les articles 7, 11 et 15 de la directive 92/83 et l’article 5 de la directive 92/84 doivent être interprétés en ce sens qu’ils imposent la fixation de taux d’accises identiques sur les boissons alcooliques relevant de la catégorie des « vins », au sens de la directive 92/83, et sur celles relevant de la catégorie des « boissons fermentées autres que le vin ou la bière », au sens de cette directive. À titre liminaire, il convient de rappeler que la directive 92/83 a pour objet d’harmoniser les structures des droits d’accises sur l’alcool et les boissons alcooliques. À cette fin, conformément au troisième considérant de la directive 92/83, celle-ci établit des définitions communes pour ces produits. Cette directive distingue, à cet effet, différentes catégories d’alcool et de boissons alcooliques, en se référant aux codes de la nomenclature combinée, y compris, à sa section II, les « vins » et, à sa section III, les « boissons fermentées autres que le vin ou la bière ». En vertu de l’article 9, paragraphe 2, de la directive 92/83, un taux d’accise unique doit être appliqué à tous les produits relevant de la sous-catégorie « vin tranquille », de même qu’un taux d’accise unique doit être appliqué à tous les produits relevant de la sous-catégorie « vin mousseux », bien que les États membres puissent appliquer le même taux pour ces deux sous-catégories. L’article 13, paragraphe 2, de la directive 92/83 dispose, quant à lui, qu’un taux d’accise unique doit être appliqué à tous les produits relevant de la sous-catégorie « autres boissons fermentées non mousseuses », de même qu’un taux d’accise unique doit être appliqué à tous les produits relevant de la sous-catégorie « autres boissons fermentées mousseuses », bien que les États membres puissent appliquer le même taux pour ces deux sous-catégories. Il en résulte que le législateur de l’Union a entendu nettement distinguer les catégories « vins » et « autres boissons fermentées », imposant, certes, aux États membres de prélever, en principe, un taux d’accise identique au sein de chaque sous-catégorie desdites catégories, sans pour autant qu’il leur incombe d’appliquer un taux identique aux boissons relevant de ces catégories. Une telle interprétation, qui ressort du libellé même de ces dispositions de la directive 92/83, ne saurait être remise en cause par la lecture qu’effectue Hecta Viticol de l’article 15 de cette directive, lu en combinaison avec l’article 5, premier tiret, de la directive 92/84. En effet, si l’article 15 de la directive 92/83 précise que les dispositions se référant au terme « vin » sont réputées s’appliquer de la même manière aux boissons fermentées relevant de la section III de cette directive, aux fins, notamment, de l’application de la directive 92/84 et de la directive 92/12, une telle simplification sémantique doit être comprise comme s’appliquant uniquement dans le contexte de ces directives dans la mesure où elles ne déterminent pas de règles spécifiques pour les boissons fermentées autres que le vin ou la bière. C’est en particulier le cas, s’agissant de l’article 5, premier tiret, de la directive 92/84 qui fixe, d’une part, un taux d’accise minimal sur le vin tranquille de zéro et, d’autre part, un taux d’accise minimal sur le vin mousseux de zéro, sans que soit spécifié un taux d’accise minimal sur les boissons fermentées autres que le vin ou la bière. Toutefois, cette disposition se limitant à fixer un taux d’accise minimal, elle ne prescrit pas d’obligation de soumettre au même taux le vin et les boissons fermentées autres que le vin ou la bière. L’interprétation visée au point 41 du présent arrêt n’est pas non plus remise en cause par le fait que, selon le dixième considérant de la directive 92/83, les États membres appliquent, en principe, un taux unique d’accise à tous les vins tranquilles et les autres boissons fermentées non mousseuses et un taux unique d’accise à tous les vins mousseux et les boissons fermentées mousseuses. En effet, il ne ressort pas de ce considérant que les États membres seraient empêchés d’appliquer des taux différents à cet égard. Par ailleurs, l’arrêt du 4 mars 1986, Commission/Danemark ( 106/84 , EU:C:1986:99 ), invoqué par Hecta Viticol ne saurait non plus contredire cette interprétation. En effet, il convient de rappeler que, dans l’affaire ayant donné lieu audit arrêt, le recours en manquement introduit par la Commission européenne contre le Royaume de Danemark se fondait sur la violation de l’article 95 du traité CEE, consacrant l’interdiction faite aux États membres de taxer les produits importés plus lourdement que les produits nationaux similaires. Dans ce contexte, la Cour a indiqué, au point 20 de l’arrêt du 4 mars 1986, Commission/Danemark ( 106/84 , EU:C:1986:99 ), que les États membres étaient en principe libres d’établir un système de taxation différenciée pour certains produits, même similaires, en fonction de critères objectifs. Il résulte des considérations qui précèdent qu’il convient de répondre à la première question que les articles 7, 11 et 15 de la directive 92/83 et l’article 5 de la directive 92/84 doivent être interprétés en ce sens qu’ils n’imposent pas la fixation de taux d’accises identiques sur les boissons alcooliques relevant de la catégorie des « vins », au sens de la directive 92/83, et sur celles relevant de la catégorie des « boissons fermentées autres que le vin ou la bière », au sens de cette directive. Sur la seconde question Par sa seconde question, la juridiction de renvoi demande, en substance, si les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime doivent être interprétés en ce sens qu’ils s’opposent à une législation nationale modifiant le taux d’accise sur les boissons fermentées autres que le vin ou la bière sans prévoir de régime transitoire, lorsqu’une telle modification entre en vigueur huit jours après la publication de l’acte qui en est à l’origine. À titre liminaire, il convient de rappeler que les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime exigent, d’une part, que les règles de droit soient claires et précises et, d’autre part, que leur application soit prévisible pour les justiciables (voir, en ce sens, arrêt du 11 septembre 2019, Călin, C‑676/17 , EU:C:2019:700 , point et jurisprudence citée). De même, dans les domaines couverts par le droit de l’Union, les règles du droit des États membres doivent être formulées d’une manière non équivoque qui permette aux personnes concernées de connaître leurs droits et obligations d’une manière claire et précise et aux juridictions nationales d’en assurer le respect (arrêt du 9 juillet 2015, Salomie et Oltean, C‑183/14 , EU:C:2015:454 , point ainsi que jurisprudence citée). En outre, il importe de rappeler qu’est, en principe, compatible avec le droit de l’Union une règle de droit nouvelle s’appliquant à compter de l’entrée en vigueur de l’acte qui l’instaure, de telle sorte que les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime ne s’opposent pas, en principe, à ce qu’un État membre puisse modifier une loi ancienne avec effet immédiat, sans prévoir de régime transitoire (arrêt du 9 juin 2016, Wolfgang und Dr. Wilfried Rey Grundstücksgemeinschaft, C‑332/14 , EU:C:2016:417 , point ). Cela étant, dans des situations particulières où les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime l’exigent, l’introduction d’un tel régime adapté aux circonstances peut s’imposer. Ainsi, un législateur national est susceptible de violer les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime lorsqu’il adopte, de manière soudaine et imprévisible, une loi nouvelle qui supprime un droit dont bénéficiaient jusqu’alors les assujettis, sans laisser à ces derniers le temps nécessaire pour s’adapter, et ce alors que le but à atteindre ne l’exigeait pas (arrêt du 9 juin 2016, Wolfgang und Dr. Wilfried Rey Grundstücksgemeinschaft, C‑332/14 , EU:C:2016:417 , point ). En particulier, les assujettis doivent disposer d’un temps d’adaptation lorsque la suppression du droit dont ils bénéficiaient jusqu’alors les oblige à procéder à des ajustements économiques conséquents (arrêt du 9 juin 2016, Wolfgang und Dr. Wilfried Rey Grundstücksgemeinschaft, C‑332/14 , EU:C:2016:417 , point ). Or, même à supposer que l’augmentation du taux d’accise sur les boissons fermentées non mousseuses autres que le vin ou la bière de 100 euros par hectolitre par l’OUG n o 54/2010, qui est entrée en vigueur huit jours après la publication de cet acte au Monitorul Oficial al României (journal officiel roumain) du 23 juin 2010, puisse être considérée comme soudaine et imprévisible, il n’apparaît pas que les conditions justifiant l’adoption d’un régime transitoire adapté, rappelées aux deux points précédents, soient réunies dans des circonstances telles que celles en cause au principal. D’une part, l’augmentation du taux d’accise en cause ne saurait être considérée, en l’occurrence, comme la suppression d’un droit à bénéficier d’un taux nul. D’autre part, il ne semble pas qu’une telle augmentation implique en elle-même que les assujettis procèdent à des ajustements économiques conséquents, ce qu’il incombe toutefois à la juridiction de renvoi de vérifier. Il résulte des considérations qui précèdent qu’il convient de répondre à la seconde question que les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime doivent être interprétés en ce sens qu’ils ne s’opposent pas à une législation nationale modifiant le taux d’accise sur les boissons fermentées autres que le vin ou la bière sans prévoir de régime transitoire, lorsqu’une telle modification entre en vigueur huit jours après la publication de l’acte qui en est à l’origine et qu’elle n’implique pas que les assujettis procèdent à des ajustements économiques conséquents, ce qu’il incombe à la juridiction de renvoi de vérifier. Sur les dépens La procédure revêtant, à l’égard des parties au principal, le caractère d’un incident soulevé devant la juridiction de renvoi, il appartient à celle-ci de statuer sur les dépens. Les frais exposés pour soumettre des observations à la Cour, autres que ceux desdites parties, ne peuvent faire l’objet d’un remboursement. Par ces motifs, la Cour (septième chambre) dit pour droit : 1) Les articles 7, 11 et 15 de la directive 92/83/CEE du Conseil, du 19 octobre 1992, concernant l’harmonisation des structures des droits d’accises sur l’alcool et les boissons alcooliques, et l’article 5 de la directive 92/84/CEE du Conseil, du 19 octobre 1992, concernant le rapprochement des taux d’accises sur l’alcool et les boissons alcoolisées, doivent être interprétés en ce sens qu’ils n’imposent pas la fixation de taux d’accises identiques sur les boissons alcooliques relevant de la catégorie des « vins », au sens de la directive 92/83, et sur celles relevant de la catégorie des « boissons fermentées autres que le vin ou la bière », au sens de cette directive. 2) Les principes de sécurité juridique et de protection de la confiance légitime doivent être interprétés en ce sens qu’ils ne s’opposent pas à une législation nationale modifiant le taux d’accise sur les boissons fermentées autres que le vin ou la bière sans prévoir de régime transitoire, lorsqu’une telle modification entre en vigueur huit jours après la publication de l’acte qui en est à l’origine et qu’elle n’implique pas que les assujettis procèdent à des ajustements économiques conséquents, ce qu’il incombe à la juridiction de renvoi de vérifier. Signatures ( *1 ) Langue de procédure : le roumain.

62002TJ0063

nl

Rechtskader Op basis van artikel 36, lid 1, van het Protocol betreffende de statuten van het Europees Stelsel van Centrale Banken (ESCB) en van de Europese Centrale Bank (ECB), dat aan het EG-Verdrag is gehecht, heeft de raad van bestuur de Conditions of Employment for Staff of the European Central Bank (arbeidsvoorwaarden voor het personeel van de Europese Centrale Bank; hierna: arbeidsvoorwaarden) vastgesteld (PB 1999, L 125, blz. 32). In de op de feiten van het hoofdgeding toepasselijke versie van deze arbeidsvoorwaarden is met name bepaald: 13. Op voorstel van de directie stelt de raad van bestuur de algemene salarisaanpassingen vast die elk jaar per 1 juli van kracht worden. [...] 42. Na uitputting van alle beschikbare interne procedures is het Hof van Justitie van de Europese Gemeenschappen bevoegd om uitspraak te doen in elk geschil tussen de ECB en een personeelslid of gewezen personeelslid op wie de onderhavige arbeidsvoorwaarden van toepassing zijn. Deze bevoegdheid is beperkt tot een toetsing van de wettigheid van de maatregel of het besluit, behalve indien het geschil van geldelijke aard is, in welk geval het Hof van Justitie over volledige rechtsmacht beschikt. [...] 45. Een personeelscomité, waarvan de leden bij geheime stemming worden verkozen, behartigt de algemene belangen van alle personeelsleden op het gebied van arbeidsovereenkomsten, op het personeel toepasselijke regelingen en bezoldigingen, arbeidsvoorwaarden, werk-, gezondheids- en veiligheidsomstandigheden bij de ECB, sociale zekerheid en pensioenstelsels. 46. Het personeelscomité wordt geraadpleegd voorafgaand aan elke wijziging van deze arbeidsvoorwaarden, de op het personeel toepasselijke regels of met betrekking tot alle hiermee verband houdende vragen, zoals genoemd in artikel 45 hierboven. Feiten Verzoekers hebben met de ECB arbeidsovereenkomsten voor onbepaalde tijd gesloten in de loop van 1998. In deze overeenkomsten is onder meer bepaald dat de arbeidsvoorwaarden en de wijzigingen hiervan integraal deel uitmaken van de overeenkomst. De directie van de ECB heeft op basis van artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden een methode ontwikkeld voor de doorvoering van de algemene salarisaanpassingen voor 1999 tot en met 2001 (hierna: berekeningsmethode). Nadat de directie van de ECB het personeelscomité had geraadpleegd heeft de raad van bestuur van de ECB, op voorstel van de directie, op 20 juni 1999 de berekeningsmethode vastgesteld. Bij nota van 14 juli 1999 heeft de vice-president van de ECB, de heer Noyer, de personeelsleden van de ECB ingelicht over de vaststelling en de inhoud van de berekeningsmethode. De door de raad van bestuur vastgestelde berekeningsmethode voorzag erin dat de jaarlijkse aanpassingen van de bezoldigingen van het personeel van de ECB gebaseerd zouden worden op de gemiddelde ontwikkeling van de door de nationale centrale banken van de vijftien lidstaten en de Bank voor Internationale Betalingen (BIB) (hierna: referentiebanken) betaalde salarissen. De ECB diende zich in dit verband te baseren op de door deze referentiebanken aangeleverde gegevens met betrekking tot de salarisaanpassingen die gedurende het lopende jaar waren doorgevoerd. De salarisaanpassingen die deze referentiebanken gedurende het lopende jaar hadden doorgevoerd, zouden moeten worden gewogen naar gelang van het aantal medewerkers van elk van deze banken. Indien toepassing van deze methode tot een nominale verlaging van de salarissen zou leiden, kon de raad van bestuur hiervan afwijken. In zijn schrijven van 14 juli 1999 aan de personeelsleden heeft de heer Noyer gepreciseerd dat, ingeval de gegevens van het lopende jaar niet beschikbaar mochten zijn, de gegevens van het voorgaande jaar zouden worden gebruikt. Bij schrijven van 11 juli 2001 heeft de heer Noyer de personeelsleden en het personeelscomité van de ECB ingelicht over de vaststelling, door de raad van bestuur, van de salarisaanpassing voor het jaar 2001 op 2,2 %, met ingang van 1 juli 2001 (hierna: salarisaanpassing voor 2001). Op 13 juli 2001 heeft de bevoegde directie van de ECB aan verzoekers de betrokken salarisafrekeningen verstrekt, waarin een salarisverhoging van 2,2 % was toegepast. Verzoekers hebben naar aanleiding van deze salarisafrekeningen verzocht om een toetsing door de administratie ( administrative review), welk verzoek op 5 oktober 2001 is afgewezen, en vervolgens klachten ingediend ( grievance procedure), die op 3 januari 2002 eveneens zijn afgewezen. Procesverloop en conclusies Bij verzoekschrift neergelegd ter griffie van het Gerecht op 4 maart 2002 hebben verzoekers het onderhavige beroep ingesteld. Verzoekers concluderen dat het het Gerecht behage: ─ nietig te verklaren de besluiten vervat in de salarisafrekeningen die verzoekers zijn toegestuurd voor de maand juli 2001, voorzover deze zijn vastgesteld op basis van een salarisverhoging, voor het jaar 2001, van 2,2 %; nietig te verklaren de besluiten vervat in de salarisafrekeningen die verzoekers zijn toegestuurd voor de maand juli 2001, voorzover deze zijn vastgesteld op basis van een salarisverhoging, voor het jaar 2001, van 2,2 %; ─ de ECB te gelasten om verzoekers salarisafrekeningen voor de maand juli 2001 toe te sturen die zijn vastgesteld op basis van een jaarlijkse salarisaanpassing van ten minste 2,7 % of op de salarisaanpassing die het Gerecht in de onderhavige zaak zal vermenen te behoren; de ECB te gelasten om verzoekers salarisafrekeningen voor de maand juli 2001 toe te sturen die zijn vastgesteld op basis van een jaarlijkse salarisaanpassing van ten minste 2,7 % of op de salarisaanpassing die het Gerecht in de onderhavige zaak zal vermenen te behoren; ─ de ECB te veroordelen om aan verzoekers het verschil te betalen tussen de bezoldiging als vastgesteld op basis van de in de voorgaande vordering aangegeven modaliteiten en de daadwerkelijk betaalde bezoldiging; de ECB te veroordelen om aan verzoekers het verschil te betalen tussen de bezoldiging als vastgesteld op basis van de in de voorgaande vordering aangegeven modaliteiten en de daadwerkelijk betaalde bezoldiging; ─ de ECB in de kosten te verwijzen. de ECB in de kosten te verwijzen. Verweerster concludeert dat het het Gerecht behage: ─ het beroep te verwerpen; het beroep te verwerpen; ─ kosten rechtens. kosten rechtens. Het verzoek tot nietigverklaring Verzoekers brengen twee middelen naar voren, in de eerste plaats dat de ECB heeft nagelaten het personeelscomité over de salarisaanpassing voor 2001 te raadplegen, en in de tweede plaats dat de ECB met de voor datzelfde jaar toegepaste berekeningsmethode artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden heeft geschonden. Het Gerecht dient zich derhalve uit te spreken over twee excepties van onwettigheid, die zijn opgeworpen met betrekking tot de rechtsgrondslag van de individuele besluiten die in de betrokken salarisafrekeningen zijn vervat. Deze excepties hebben betrekking op, wat het eerste middel betreft, de voor de salarisaanpassing voor 2001 gevolgde procedure en, wat het tweede middel betreft, de toegepaste berekeningsmethode. Deze excepties zijn ontvankelijk, aangezien er een rechtstreeks juridisch verband bestaat tussen deze handelingen van algemene aard en de in de betrokken salarisafrekeningen vervatte individuele besluiten, dat wil zeggen de in casu aangevochten handelingen, voor de vaststelling waarvan de ECB voor het eerst de salarisaanpassing voor 2001 heeft toegepast, die op basis van de berekeningsmethode is vastgesteld op + 2,2 %. Het niet raadplegen van het personeelscomité over de salarisaanpassing voor het jaar 2001 Argumenten van partijen Volgens verzoekers was de ECB krachtens de artikelen 45 en 46 van de arbeidsvoorwaarden niet alleen gehouden om het personeelscomité te raadplegen vóór de vaststelling, in 1999, van de berekeningsmethode, maar tevens vóór de vaststelling van de salarisaanpassing voor het jaar 2001, op basis waarvan de salarissen van verzoekers zijn berekend. Volgens hen hing de salarisaanpassing voor het jaar 2001 samen met de in de artikelen 45 en 46 van de arbeidsvoorwaarden bedoelde bezoldiging, waarover het personeelscomité vooraf diende te worden geraadpleegd. Bovendien betwisten verzoekers dat de salarisaanpassing voor het jaar 2001 enkel heeft bestaan in een toepassing van de berekeningsmethode. Volgens hen bestond er een daadwerkelijke noodzaak tot raadpleging van de medewerkers van de ECB door tussenkomst van het personeelscomité, voordat over deze aanpassing kon worden beslist. Verweerster betwist dat zij ingevolge de artikelen 45 en 46 van de arbeidsvoorwaarden het personeelscomité moet raadplegen vóór elke toepassing van de berekeningsmethode, dus in casu dat zij daartoe was gehouden voor de salarisaanpassing voor het jaar 2001. Volgens haar verplicht het enkele feit dat de salarisaanpassingen betrekking hebben op de bezoldiging, waarnaar de artikelen 45 en 46 van de arbeidsvoorwaarden verwijzen, in het geheel niet tot deze raadpleging. Integendeel, uit de bewoordingen van die bepalingen volgt dat de hiermee verband houdende vragen ( related matters), zoals genoemd in artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden, verwijzen naar de arbeidsvoorwaarden en de op het personeel toepasselijke regels. Bijgevolg zouden deze hiermee verband houdende vragen enkel betrekking hebben op handelingen van regelgevende aard. Deze uitlegging vindt bevestiging in de strekking van deze bepalingen. De bestaansreden van de verplichting tot raadpleging is dat de wetgever voor de uitvaardiging van algemene normen over een ruime discretionaire bevoegdheid beschikt. Anders dan verzoekers stellen, is volgens verweerster bij de toepassing van de berekeningsmethode echter in het geheel geen sprake van een beoordelingsvrijheid en is daarbij geen enkele uitlegging noodzakelijk. De ECB is ingevolge de berekeningsmethode gebonden aan de statistische gegevens die de referentiebanken hebben doorgegeven en zij beperkt zich tot een wiskundige toepassing van de berekeningsmethode. Beoordeling door het Gerecht Onderzocht dient te worden of de ECB, zoals verzoekers stellen, krachtens de artikelen 45 en 46 van de arbeidsvoorwaarden het personeelscomité niet alleen had moeten raadplegen vóór de vaststelling, in 1999, van de berekeningsmethode, maar ook vóór de vaststelling ─ op basis van deze methode ─ van de salarisaanpassing voor het jaar 2001, of dat zij overeenkomstig de stelling van verweerster met betrekking tot de salarisaanpassing voor het jaar 2001 niet tot een dergelijke raadpleging verplicht was. ─ Uitlegging van artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden Ingevolge artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden dient het personeelscomité te worden geraadpleegd voorafgaand aan elke wijziging van deze arbeidsvoorwaarden, de op het personeel toepasselijke regels of met betrekking tot alle hiermee verband houdende vragen, zoals genoemd in artikel 45 [van die arbeidsvoorwaarden], waaronder vragen met betrekking tot de bezoldiging. Anders dan verweerster stelt, volgt uit de door de regelgever gekozen bewoordingen dat de in artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden neergelegde verplichting om het personeelscomité te raadplegen, niet enkel geldt voor de wijziging van handelingen van regelgevende aard, maar voor elke handeling die, behalve op de regelgeving inzake het eigenlijke werk, betrekking heeft op aanverwante vragen en verband houdt met een van de gebieden waarop artikel 45 van de arbeidsvoorwaarden ziet, waaronder de bezoldiging van het personeel. Voorts volgt uit een systematische en teleologische uitlegging van artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden, zoals verweerster terecht stelt, dat de verplichting tot raadpleging slechts geldt voor de wijziging van handelingen van algemene strekking. Blijkens artikel 45 van de arbeidsvoorwaarden is het personeelscomité immers ingesteld voor de vertegenwoordiging van de algemene belangen van het gehele personeel. Bovendien moet er in deze zelfde context rekening mee worden gehouden dat de raadpleging van het personeelscomité slechts bestaat in een recht om te worden gehoord. Bijgevolg gaat het om een van de meest beperkte vormen van deelneming aan de besluitvorming, in die zin dat de administratie geenszins verplicht is om gevolg te geven aan de opmerkingen die het personeelscomité heeft ingediend nadat het is geraadpleegd. Evenwel dient de administratie, opdat aan het nuttig effect van de verplichting tot raadpleging geen afbreuk wordt gedaan, deze verplichting te eerbiedigen in gevallen waarin de raadpleging van dien aard is dat zij de inhoud van de handeling kan beïnvloeden (zie in die zin arrest Gerecht van 6 maart 2001, Dunnett e.a./EIB, T-192/99, Jurispr. blz. II-813, punt 90). Overigens dient de strekking van de verplichting tot raadpleging van het personeelscomité, zoals de wetgever deze heeft ingevoerd, te worden beoordeeld met inachtneming van de doelstellingen ervan. Enerzijds wordt met deze raadpleging beoogd om alle personeelsleden, door tussenkomst van het comité als vertegenwoordiger van hun gemeenschappelijke belangen, de mogelijkheid te bieden om vóór de vaststelling of wijziging van hun betreffende handelingen van algemene strekking te worden gehoord. Anderzijds is het zowel in het belang van de verschillende personeelsleden als van het bestuur dat deze verplichting wordt geëerbiedigd, in die zin dat daarmee kan worden voorkomen dat ieder personeelslid het bestaan van eventuele vergissingen kenbaar moet maken door middel van een individuele administratieve procedure. Hierdoor is een dergelijke raadpleging, waardoor wordt voorkomen dat reeksen individuele verzoeken worden ingediend die alle betrekking hebben op dezelfde grief, tevens in het belang van een goed bestuur. ─ Toepassing op het onderhavige geding In het onderhavige geding vormde de salarisaanpassing voor het jaar 2001 een handeling van algemene strekking, die gevolgen had voor de bezoldiging van het voltallige personeel van de ECB. Volgens de expliciete bewoordingen van artikel 45 van de arbeidsvoorwaarden is de bezoldiging van het personeel een van de aangelegenheden waarvoor het personeelscomité is ingesteld om het algemene belang van het voltallige personeel te vertegenwoordigen. Derhalve ging het hier duidelijk om een aan de regels betreffende de tewerkstelling bij de ECB aanverwante vraag in de zin van artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden, dat betrekking heeft op de verplichting tot voorafgaande raadpleging van het comité. Voorts dient te worden vastgesteld dat de salarisaanpassing voor het jaar 2001 een wijziging inhield van de bezoldiging van het voltallige personeel van de ECB in die zin, dat zij een wijziging van het salarisniveau van het voltallige personeel met zich meebracht. Verweerster stelt ten onrechte dat de ten aanzien van deze wijziging in acht te nemen regels bij de salarisaanpassing voor het jaar 2001 bij voorbaat in vergaande mate waren vastgelegd in de berekeningsmethode, zodat een raadpleging voor elke toepassing van de berekeningsmethode niet was vereist. Gelet op het doel van de verplichting tot raadpleging als bedoeld in artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden (zie punten 23 en 24 hierboven) heeft het personeel, vertegenwoordigd door het personeelscomité, er belang bij om voorafgaand aan elke algemene toepassing van de methode te worden geraadpleegd, om er zeker van te kunnen zijn dat geen fout wordt gemaakt die de belangen van het personeel op het gebied van de bezoldiging kan schaden, of het nu gaat om een fout bij de inachtneming van de voor de berekening relevante gegevens of om een rekenfout in eigenlijke zin. Overigens heeft, zoals verweerster ter terechtzitting naar aanleiding van mondelinge vragen van het Gerecht heeft erkend, de jaarlijkse toepassing van de berekeningsmethode niet bestaan in een louter wiskundige berekening. Uit de door de referentiebanken aangeleverde statistische gegevens volgt juist dat van enkele van deze banken het bedrag van de door hen gedurende het lopende jaar doorgevoerde salarisaanpassingen niet beschikbaar was. In die gevallen zijn verschillende statistische methoden gebruikt om de hoogte van die aanpassingen te berekenen. Bijgevolg heeft de toepassing van de berekeningsmethode, wat betreft de te gebruiken statistische gegevens, in zekere zin genoodzaakt tot het maken van een voorafgaande keuze met betrekking tot de te gebruiken statistische gegevens. Deze keuze heeft het resultaat van die toepassingen kunnen beïnvloeden. Anders dan de ECB ter terechtzitting heeft gesteld, dient het in dit verband door de leden van de raad van bestuur uitgevoerde onderzoek, hoe belangrijk ook, in een ander functioneel kader te worden geplaatst. Dit onderzoek heeft uitsluitend betrekking op de bevoegdheden en doelstellingen van dit orgaan, maar kan niet in de plaats treden van een onderzoek door het personeelscomité, dat de belangen van het voltallige personeel vertegenwoordigt. In een dergelijke situatie kan niet worden uitgesloten dat de raadpleging van het personeelscomité de salarisaanpassing voor het jaar 2001 zou hebben kunnen beïnvloeden. Om deze redenen dient artikel 46 van de arbeidsvoorwaarden te worden uitgelegd ten gunste van de onderliggende doelstelling hiervan, dat wil zeggen de deelneming, op basis van het recht om te worden geraadpleegd, van de vertegenwoordigers van het personeel aan de behartiging van de belangen van het personeel, in het bijzonder op het gebied van de bezoldiging. Derhalve moet het middel ontleend aan de niet-raadpleging van het personeelscomité over de salarisaanpassing voor het jaar 2001 ontvankelijk worden verklaard, zonder dat uitspraak hoeft te worden gedaan over de vraag of het personeelscomité bij de vaststelling van de berekeningsmethode in 1999 in voldoende mate is geraadpleegd. Evenwel acht het Gerecht het in het kader van zijn toezichthoudende bevoegdheid nuttig om, in het belang van het recht, de gegrondheid van het tweede middel, ontleend aan schending van artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden, te onderzoeken. De schending van artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden Argumenten van partijen Verzoekers menen dat de berekeningsmethode op basis waarvan de salarisaanpassing voor het jaar 2001 is vastgesteld, niet in overeenstemming is met artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden. Volgens hen volgt uit de uitlegging van deze bepaling dat de salarisaanpassing niet, zoals voorzien in de berekeningsmethode, kan geschieden op basis van de gemiddelde ontwikkeling van de door de referentiebanken betaalde salarissen, maar daarentegen dient te worden vastgesteld op basis van de toename van de kosten voor levensonderhoud in Frankfurt-am-Main (Duitsland), waar de ECB haar zetel heeft, of, meer in het algemeen, in het Land Hessen (Duitsland). Aangezien artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden voor de salarisaanpassing geen criteria bevat, dienen krachtens artikel 9, sub c, van de arbeidsvoorwaarden aanvullend de desbetreffende bepalingen van het Statuut van de ambtenaren van de Europese Gemeenschappen (hierna: Statuut) te weten de artikelen 64 en 65 hiervan, te worden toegepast. Verzoekers wijzen erop dat artikel 64, eerste alinea, van het Statuut bepaalt dat op de bezoldiging van de ambtenaar [...] een aanpassingscoëfficiënt van meer dan, minder dan of gelijk aan 100 % wordt toegepast, naar gelang van de levensomstandigheden in de verschillende plaatsen van tewerkstelling. Derhalve dient, naar analogie van de aanpassingscoëfficiënt die in dit artikel wordt genoemd voor de bezoldiging, voor de salarisaanpassing bij de ECB rekening te worden gehouden met een voor een bepaalde geografische regio geldend prijsindexcijfer, met bepaalde aspecten van het sociale en economische beleid alsmede met de vereisten die met de aanwerving van ambtenaren verband houden. Deze uitlegging wordt bevestigd door de bewoordingen van artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden ( algemene salarisaanpassingen), waaruit volgt dat de bezoldiging van de personeelsleden van de ECB volgens een bepaalde maatstaf ( an eine gegebene Gröβe) moet worden aangepast. Deze aanpassing, die bovendien ten aanzien van het voltallige personeel moet worden toegepast, kan niet voortvloeien uit op een door de partijen bij de arbeidsovereenkomst vrij te bepalen parameter, maar moet worden vastgesteld aan de hand van een objectief criterium, te weten de in het voorgaande punt genoemde criteria. Volgens verzoekers wordt hun uitlegging van artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden bevestigd door de strekking van deze bepaling, namelijk te waarborgen dat de ECB hoog gekwalificeerd personeel kan blijven aantrekken. Hieraan zou afbreuk worden gedaan indien de aanpassingen van de bezoldiging achterbleven bij de ontwikkeling van de kosten van levensonderhoud, in welk geval deze aanpassingen tot een verlies aan reële koopkracht van het personeel van de ECB zouden leiden. Derhalve moet artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden aldus worden uitgelegd dat dit artikel op zijn minst verplicht tot instandhouding van de koopkracht van het personeel van de ECB. De kosten van levensonderhoud en bijgevolg de koopkracht zijn plaatsgebonden. De personeelsleden van de ECB wonen te Frankfurt-am-Main, waar de ECB haar zetel heeft, of in de omgeving daarvan, te weten het Land Hessen. Daarentegen is in Frankfurt-am-Main slechts één van de referentiebanken gevestigd, te weten de Duitse centrale bank. Bovendien geeft de loonontwikkeling binnen die bank niet noodzakelijkerwijs de toename van de kosten van levensonderhoud in het Land Hessen weer. Verzoekers wijzen erop dat de kosten van levensonderhoud in het Land Hessen tussen juni 2000 en juni 2001 met ongeveer 2,7 % zijn gestegen. Derhalve is de salarisaanpassing van de ECB voor het jaar 2001 achtergebleven bij de toename van de kosten van levensonderhoud, hetgeen zich uit in een verlies aan effectieve koopkracht voor haar personeelsleden. Voorts stellen verzoekers in repliek, dat het buiten beschouwing laten van de kosten van levensonderhoud in Frankfurt-am-Main ertoe leidt dat het personeel van de ECB in Frankfurt-am-Main wordt gediscrimineerd ten opzichte van het personeel van de ECB dat in Washington tewerk is gesteld. Verzoekers stellen dat de ECB, anders dan in de berekeningsmethode is voorzien, wat betreft de bezoldiging van haar in Washington tewerkgesteld personeel wel rekening houdt met de koopkrachtontwikkeling. Verweerster betwist deze argumenten. Beoordeling door het Gerecht Beoordeeld dient te worden of de salarisaanpassing ingevolge artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden kon geschieden, zoals voorzien in de berekeningsmethode, op basis van de gemiddelde ontwikkeling van de door de referentiebanken betaalde salarissen, of dat deze aanpassing, zoals verzoekers stellen, moest worden vastgesteld op basis van de kosten van levensonderhoud in Frankfurt-am-Main, waar de ECB haar zetel heeft, of in het Land Hessen. Allereerst zij eraan herinnerd dat artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden bepaalt dat de raad van bestuur, op voorstel van de directie, de algemene salarisaanpassingen vaststelt die elk jaar per 1 juli van kracht worden. Bijgevolg geeft, zoals verweerster terecht benadrukt, artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden geen enkel criterium om de salarisaanpassingen uit te voeren en bepaalt het met name niet, dat deze aanpassingen dienen te geschieden met inachtneming van de ontwikkeling van de kosten van levensonderhoud in het Land Hessen of in Frankfurt-am-Main. Derhalve heeft artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden aan de raad van bestuur een ruime beoordelingsvrijheid gelaten, zodat het Gerecht zich over de wijze waarop van deze beoordelingsvrijheid gebruik is gemaakt slechts kan uitspreken indien sprake is van een kennelijke fout of van misbruik van bevoegdheid (zie in die zin arrest Gerecht van 7 december 1995, Abello e.a./Commissie, T-544/93 en T-566/93, JurAmbt. blz. I-A-271 en II-815, punt 56). Door er met de berekeningsmethode in te voorzien dat de salarisaanpassing plaatsvindt op basis van de gemiddelde ontwikkeling van de door de referentiebanken betaalde salarissen, heeft de raad van bestuur objectieve criteria vastgesteld, waarvan de juistheid niet door de communautaire rechter in twijfel kan worden getrokken. Overeenkomstig artikel 107, lid 1, EG vormen de nationale centrale banken samen met de ECB immers het ESCB en heeft de BIB, overeenkomstig artikel 3 van het statuut van de BIB van 20 januari 1930, zoals gewijzigd op 8 januari 2001, als voornaamste taak, de samenwerking tussen de nationale centrale banken te waarborgen. Hoewel artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden geen criteria voor salarisaanpassing bevat, zijn er evenwel, anders dan verzoekers stellen (zie punt 36 hierboven), geen termen aanwezig om de artikelen 64 en 65 van het Ambtenarenstatuut bij wijze van aanvullend recht toe te passen. Krachtens artikel 9, sub c, van de arbeidsvoorwaarden moeten in dergelijke omstandigheden de algemene rechtsbeginselen die de lidstaten gemeen hebben, de algemene beginselen van gemeenschapsrecht en de regels van tot de lidstaten gerichte verordeningen en richtlijnen op het gebied van de sociale politiek worden toegepast. Evenwel stellen verzoekers zelfs niet dat de artikelen 64 en 65 van het Statuut onder een van de in artikel 9, sub c, van de arbeidsvoorwaarden genoemde categorieën vallen. Voorzover voor de uitlegging van artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden al met de artikelen 64 en 65 van het Statuut te rade zou moeten worden gegaan, zij eraan herinnerd dat het Statuut, wat de bezoldigingen van de ambtenaren betreft, met name tot doel heeft te waarborgen dat alle ambtenaren overeenkomstig het beginsel van gelijke behandeling dezelfde koopkracht hebben, ongeacht hun plaats van tewerkstelling (arrest Abello e.a./Commissie, aangehaald in punt 48). Anders dan het geval is met de communautaire instellingen en organen waarop het Statuut van toepassing is, zijn thans nagenoeg alle personeelsleden van de ECB tewerkgesteld te Frankfurt-am-Main, de plaats waar deze instelling zetelt. Daarenboven wordt in de berekeningsmethode, zoals verweerster terecht aangeeft, in zekere mate rekening gehouden met het criterium van de ontwikkeling van de kosten van levensonderhoud, ook al gebeurt dit op een grotere geografische schaal en meer indirect doordat met de salarisaanpassing binnen de referentiebanken rekening wordt gehouden. Derhalve dient, zonder dat de argumenten van partijen met betrekking tot de keuze van de basisgegevens inzake de ontwikkeling van de kosten van levensonderhoud in het Land Hessen hoeven te worden onderzocht, het middel ontleend aan schending van artikel 13 van de arbeidsvoorwaarden te worden afgewezen. Voorzover verzoekers in het kader van dit middel hebben gesteld dat de ECB haar personeelsleden die tewerk zijn gesteld in Washington ─ waar op een bijkantoor van de ECB drie personeelsleden werkzaam zijn in vaste dienst ─ anders behandelt dan haar medewerkers die in haar plaats van vestiging zijn tewerkgesteld, zij eraan herinnerd dat ingevolge artikel 48, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering van het Gerecht nieuwe middelen in de loop van het geding niet mogen worden voorgedragen, tenzij zij steunen op gegevens, rechtens of feitelijk, waarvan eerst in de loop van de behandeling is gebleken. Aangezien verzoekers zelfs niet hebben gesteld dat zij zich, door zich in wezen op schending van het non-discriminatiebeginsel te beroepen, hebben gebaseerd op gegevens, rechtens of feitelijk, waarvan eerst in de loop van de behandeling is gebleken, kan dit middel niet worden aanvaard. De overige vorderingen De tweede en de derde vordering van verzoekers (zie hierboven punt 10) strekken ertoe dat het Gerecht verweerster gelast, verzoekers salarisafrekeningen voor de maand juli 2001 toe te sturen die zijn vastgesteld op basis van een jaarlijkse salarisaanpassing van ten minste 2,7 % of op de salarisaanpassing die het Gerecht in de onderhavige zaak zal vermenen te behoren, respectievelijk aan verzoekers het verschil te betalen tussen de bezoldiging als vastgesteld op basis van de in de tweede vordering aangegeven modaliteiten en de daadwerkelijk betaalde bezoldiging. Dienaangaande volgt uit artikel 42, tweede alinea, van de arbeidsvoorwaarden dat de bevoegdheid van het Gerecht in het kader van geschillen tussen de ECB en haar personeelsleden zich enkel uitstrekt tot het onderzoek naar de rechtmatigheid van de maatregel of het besluit, behalve indien het geschil van geldelijke aard is, in welk geval het Gerecht over volledige rechtsmacht beschikt. Daarentegen is het Gerecht niet bevoegd om vaststellingen te doen of bevelen tot de ECB te richten (beschikking Gerecht van 24 oktober 2000, Personeelscomité van de ECB e.a./ECB, T-27/00, JurAmbt. blz. I-A-217 en II-987, punt 37; beschikking van de president van de Derde kamer van het Gerecht van 28 juni 2001, Cerafogli e.a./ECB, T-20/01, JurAmbt. blz. I-A-147 en II-675, punten 80 en 81; arrest Gerecht van 18 oktober 2001, X/ECB, T-333/99, Jurispr. blz. II-3021, punt 48). Ook al zijn de vorderingen geformuleerd als verzoeken die ertoe strekken dat het Gerecht bevelen tot verweerster richt, in casu kunnen deze aldus worden opgevat dat verzoekers het Gerecht vragen om zijn volledige rechtsmacht aan te wenden in dier voege, dat het verweerster veroordeelt tot betaling aan verzoekers van de bedragen voortvloeiend uit zijn beoordeling in het kader van het onderzoek van het beroep tot nietigverklaring. Aangezien het tweede middel, ontleend aan onwettigheid van de methode zelf, moet worden afgewezen, moeten ook de onderhavige vorderingen worden afgewezen. Gelet op het voorgaande dienen de aan verzoekers voor de maand juli 2001 toegestuurde salarisafrekeningen nietig te worden verklaard voorzover deze een salarisaanpassing voor het jaar 2001 inhouden, nu de ECB heeft nagelaten het personeelscomité bij de vaststelling van deze aanpassing te raadplegen. Kosten Krachtens artikel 87, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering moet de in het ongelijk gestelde partij in de kosten worden verwezen, indien zulks is gevorderd. Aangezien verweerster in het ongelijk is gesteld, moet zij overeenkomstig de vordering van verzoekers in de kosten worden verwezen. HET GERECHT VAN EERSTE AANLEG (Derde kamer), rechtdoende: 1) Verklaart de op 13 juli 2001 aan verzoekers, personeelsleden van de Europese Centrale Bank (ECB), toegestuurde salarisafrekeningen voor de maand juli 2001 nietig voorzover de ECB heeft nagelaten het personeelscomité bij de vaststelling van de salarisaanpassing voor het jaar 2001 te raadplegen. 2) Verwerpt het beroep voor het overige. 3) Verwijst de Europese Centrale Bank in de kosten. Azizi Jaeger Forwood Uitgesproken ter openbare terechtzitting te Luxemburg op 20 november 2003. De griffier De president van de Derde kamer H. Jung J. Azizi – Procestaal: Duits.

61997CJ0310

fi

Tuomion perustelut 1 Euroopan yhteisöjen komissio on 4.9.1997 yhteisöjen tuomioistuimeen toimittamallaan valituksella hakenut muutosta EY:n tuomioistuimen perussäännön 49 artiklan nojalla ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimen asiassa T-227/95, AssiDomän Kraft Products ym. vastaan komissio, 10.7.1997 antamaan tuomioon (Kok. 1997, s. II-1185; jäljempänä valituksen kohteena oleva tuomio), jolla kumottiin komission päätös, joka sisältyy sen 4.10.1995 päivättyyn kirjeeseen (jäljempänä 4.10.1995 tehty päätös) ja jolla hylättiin AssiDomän Kraft Products ym:n 24.11.1993 tekemä vaatimus siitä, että ETY:n perustamissopimuksen 85 artiklan soveltamisesta 19 päivänä joulukuuta 1984 tehtyä komission päätöstä 85/202/ETY (IV/29.725 - Sellu) (EYVL 1985, L 68, s. 1; jäljempänä sellupäätös) on tarkasteltava uudelleen yhdistetyissä asioissa C-89/85, C-104/85, C-114/85, C-116/85, C-117/85 ja C-125/85-C-129/85, Ahlström Osakeyhtiö ym. vastaan komissio, 31.3.1993 annetun yhteisöjen tuomioistuimen tuomion (jäljempänä sellutuomio) valossa. Tosiseikat, jotka on esitetty ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa 2 Valituksen taustalla olevat tosiseikat ilmenevät valituksen kohteena olevasta tuomiosta seuraavasti. 3 Sellupäätöksessään komissio totesi, että jotkut niistä 43:sta, joille päätös on osoitettu, olivat rikkoneet ETY:n perustamissopimuksen 85 artiklan 1 kohtaa (josta on tullut EY:n perustamissopimuksen 85 artiklan 1 kohta, josta puolestaan on tullut EY 81 artiklan 1 kohta) muun muassa siten, että ne olivat yhdenmukaistaneet valkaistun sulfaattisellun hinnat. 4 Sellupäätöksen 1 artiklassa luetellaan ne menettelyt, joilla komissio on katsonut 85 artiklaa rikotun, yksilöidään kuhunkin tällaiseen menettelyyn osallistuneet niistä, joille päätös on osoitettu, ja todetaan merkitykselliset ajanjaksot. 5 Komissio toteaa sellupäätöksen 1 artiklan 1 kohdassa, että ruotsalaiset tuottajat, lukuun ottamatta Billerud-Uddeholmia ja Uddeholm AB:tä, sekä muut tuottajat, jotka olivat suomalaisia, amerikkalaisia, kanadalaisia ja norjalaisia, olivat yhdenmukaistaneet "Euroopan talousyhteisöön myytävän valkaistun sulfaattisellun hintoja" joko koko ajan tai osan aikaa vuodesta 1975 vuoteen 1981. Tämän artiklan 2 kohdan mukaan kaikki ruotsalaiset tuottajat olivat rikkoneet perustamissopimuksen 85 artiklaa yhdenmukaistamalla liiketoimien todelliset hinnat, joita ne sovelsivat yhteisössä ainakin Belgiassa, Ranskassa, Saksassa, Alankomaissa ja Yhdistyneessä kuningaskunnassa toimiville asiakkaille myytävään valkaistuun sulfaattiselluun. 6 Sellupäätöksen 3 artiklassa komissio määräsi 50 000-500 000 ecun suuruisia sakkoja lähes kaikille niille, joille päätös oli osoitettu, ja näiden joukossa oli ruotsalaisista adressaateista yhdeksän. 7 Viimeksi mainitut yritykset päättivät olla nostamatta kumoamiskannetta sellupäätöstä vastaan ja maksoivat niille määrätyt sakot. Sitä vastoin 26 muuta tuottajaa tai niiden seuraajaa niistä 43:sta, joille päätös oli alun perin osoitettu, nostivat ETY:n perustamissopimuksen 173 artiklan (josta on muutettuna tullut EY:n perustamissopimuksen 173 artikla, josta puolestaan on muutettuna tullut EY 230 artikla) nojalla kumoamiskanteen. 8 Yhteisöjen tuomioistuin kumosi sellupäätöksen 1 artiklan 1 ja 2 kohdan, joissa perustamissopimuksen 85 artiklan 1 kohdan rikkomiset oli todettu. Yhteisöjen tuomioistuin poisti kanteen nostaneille yrityksille määrätyt sakot tai alensi niiden määrää. 9 Tämän asian kannalta merkityksellinen osa sellutuomion tuomiolauselmasta kuuluu seuraavasti: "1) Perustamissopimuksen 85 artiklan soveltamisesta 19 päivänä joulukuuta 1984 tehdyn komission päätöksen 85/202/ETY 1 artiklan 1 kohta kumotaan. 2) Edellä mainitun päätöksen 1 artiklan 2 kohta kumotaan. - - 7) Kantajille määrätyt sakot poistetaan lukuun ottamatta Finncelliä ja lukuun ottamatta Canforia, MacMillania, St Annea ja Westaria, joille määrätyt sakot alennetaan 20 000 ecuun. - - " 10 AssiDomän Kraft Products ym., jotka eivät olleet nostaneet kannetta sellupäätöksen kumoamiseksi, vaativat 24.11.1993 päivätyllä kirjeellä komissiota tarkastelemaan uudelleen niiden oikeusasemaa tuomion valossa, vaikka tuomio ei koskenut niitä, ja palauttamaan niiden maksamista sakoista sen osuuden, joka ylitti 20 000 ecua, mitä summaa yhteisöjen tuomioistuin oli pitänyt tiettyjen kantajien kohdalla oikeana määränä niistä kilpailusääntöjen rikkomisista, joiden osalta sellupäätöstä ei kumottu. Ne väittivät muun muassa, että ne olivat samassa asemassa muiden tuottajien kanssa sellutuomion tuomiolauselman 1 ja 2 kohdan osalta ja että yhteisöjen tuomioistuimen päätöstä torjua komission päätöksessään omaksuma kanta, jonka mukaan ne, joille sellupäätös oli osoitettu, olisivat yhdenmukaistaneet valkaistun sulfaattisellun hinnat sekä yhteisössä toteuttamiensa liiketoimien hinnat, olisi pitänyt soveltaa myös niihin. 11 Asiassa käydyn kirjeenvaihdon jälkeen, jossa ruotsalaiset yritykset ja komissio olivat esittäneet yksityiskohtaisesti kantansa siitä, voidaanko sellutuomio ulottaa koskemaan myös niitä, joille sellupäätös oli ollut osoitettu mutta jotka eivät olleet riitauttaneet sitä määräajassa, kilpailuasioista vastaava komission jäsen ilmoitti 4.10.1995 päivätyllä kirjeellä hylänneensä yritysten esittämän palauttamisvaatimuksen seuraavasti: "I do not see any possibility to accept your request. Article 3 of the decision imposed a fine on each of the producers on an individual basis. Consequently, in point 7 of the operative part of its judgment, the Court annulled or reduced the fines imposed on each of the undertakings who were applicants before it. In the absence of an application of annulment on behalf of your clients, the Court did not and indeed could not annul the parts of Article 3 imposing a fine on them. It follows that the obligation of the Commission to comply with the judgment of the Court has been fulfilled in its entirety by the Commission reimbursing the fines paid by the successful applicants. As the judgment does not affect the decision with regard to your clients, the Commission was neither obliged nor indeed entitled to reimburse the fines paid by your clients. As your clients' payment is based on a decision which still stands with regard to them, and which is binding not only on your clients but also on the Commission, your request for reimbursement cannot be granted." ["En voi mitenkään hyväksyä pyyntöänne. Päätöksen 3 artiklassa määrättiin sakot kullekin tuottajalle erikseen. Tästä syystä yhteisöjen tuomioistuin poisti sakot tai alensi niitä tuomionsa tuomiolauselman 7 kohdassa kunkin kantajana olleen yrityksen osalta. Koska päämiehenne eivät olleet nostaneet kumoamiskannetta, yhteisöjen tuomioistuin ei kumonnut 3 artiklan niitä osia, joissa päämiehillenne oli määrätty sakkoja, eikä se olisi voinutkaan kumota niitä. Tästä seuraa, että komissio on kokonaisuudessaan täyttänyt velvollisuutensa noudattaa yhteisöjen tuomioistuimen tuomiota, kun se on palauttanut asian voittaneiden kantajien maksamat sakot. Koska tuomio ei koske päätöstä päämiestenne osalta, komissio ei ole velvollinen palauttamaan päämiestenne maksamia sakkoja eikä sillä ole oikeuttakaan tehdä sitä. Koska päämiestenne maksamat sakot perustuvat päätökseen, joka on edelleen voimassa heitä kohtaan ja joka sitoo sekä päämiehiänne että komissiota, palauttamispyyntöönne ei voida suostua."] 12 Valitusasian vastaajat vaativat 4.10.1995 tehdyn komission päätöksen kumoamista ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimeen 15.12.1995 toimittamallaan kanteella. Kanteen käsittely ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa 13 Valitusasian vastaajien ainoa kanneperuste oli se, että komissio on 4.10.1995 tekemällään päätöksellä jättänyt noudattamatta sellutuomiosta johtuvia oikeudellisia seurauksia. 14 Kanneperusteen ensimmäisessä osassa valitusasian vastaajat totesivat, ettei komissio ollut noudattanut sitä yhteisön oikeuden periaatetta, jonka mukaan kumoamistuomio tekee kanteen kohteena olleen toimen pätemättömäksi kaikkia kohtaan (erga omnes) takautuvasti (ex tunc). 15 Kanneperusteensa toisessa osassa valitusasian vastaajat vetosivat siihen, että komissio oli rikkonut EY:n perustamissopimuksen 176 artiklan 1 kohtaa (josta on tullut EY 233 artiklan 1 kohta), jonka mukaan "toimielimen, jonka säädös on julistettu mitättömäksi tai jonka laiminlyönti on julistettu tämän sopimuksen vastaiseksi, on toteutettava yhteisön tuomioistuimen tuomion täytäntöön panemiseksi tarvittavat toimenpiteet". 16 Valitusasian vastaajien mukaan tämä sopimusmääräys velvoitti komission toteuttamaan kyseiset toimenpiteet sekä asian asianosaisiin että muihin oikeusalamaisiin nähden. Komission olisi pitänyt tällä perusteella tarkastella vastaavat tapaukset uudelleen sellutuomion ja erityisesti sen perustelujen kannalta. Väitteensä tueksi valitusasian vastaajat vetosivat yhdistetyissä asioissa 97/86, 193/86, 99/86 ja 215/86, Asteris ym. vastaan komissio, 26.4.1988 annettuun tuomioon (Kok. 1988, s. 2181). Valituksen kohteena oleva tuomio 17 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin hylkäsi kanneperusteen ensimmäisen osan. 18 Se totesi aluksi, tuomionsa 56 ja 57 kohdassa, että vaikka sellupäätös onkin yhden ainoan päätöksen muotoon laadittu ja siinä muodossa julkaistu, sitä on tarkasteltava nippuna yksittäistapauksissa tehtyjä päätöksiä, joissa todetaan, millä tavalla kunkin yrityksen, jolle päätös on osoitettu, on katsottu rikkoneen kilpailusääntöjä, ja määrätään mahdollisesti sakko, kuten päätöksen päätösosassa ja erityisesti sen 1 ja 3 artiklassa nimenomaisesti todetaan. 19 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin totesi tuomionsa 58 kohdassa, että jos joku, jolle sellupäätös on osoitettu, ei ole nostanut päätöksestä 173 artiklan mukaista kumoamiskannetta itseään koskevilta osin, päätös pysyy voimassa sen osalta ja velvoittaa sitä kaikilta osin (ks. vastaavasti asia C-188/92, TWD Textilwerke Deggendorf, tuomio 9.3.1994, Kok. 1994, s. I-833, 13 kohta). 20 Tuomionsa 60 kohdassa ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin totesi lisäksi, että yhteisöjen tuomioistuin tai ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin voi ratkaista kumoamiskannetta käsittelevässä oikeudenkäynnissä vain asianosaisten sen tutkittavaksi saattaman oikeudenkäynnin kohteen, minkä vuoksi sellupäätöksen kaltainen päätös voidaan kumota vain niiden adressaattien osalta, jotka olivat valittaneet päätöksestä yhteisöjen tuomioistuimeen. 21 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin katsoo tämän vuoksi tuomionsa 61 kohdassa, että yhteisöjen tuomioistuimen tuomion tuomiolauselman 1 ja 2 kohtaa on tulkittava siten, että sellupäätöksen 1 artiklan kaksi ensimmäistä kohtaa on kumottu vain niiltä osin, kuin ne koskevat yhteisöjen tuomioistuimessa asian voittaneita asianosaisia. Tätä käsitystä tukee sen mukaan myös sellutuomion tuomiolauselman 7 kohta, jossa todetaan, että ainoastaan "kantajille määrätyt sakot" poistetaan tai niitä alennetaan. 22 Sitä vastoin ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin hyväksyi kanneperusteen toisen osan. 23 Tuomionsa 69 kohdassa se totesi, että perustamissopimuksen 176 artikla ei sulje pois sitä, että kumoamistuomiosta on tehtävä päätelmiä muiden kuin kanteen nostaneiden yksityisten osalta. 24 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin perusteli tämän kantansa yhdistetyissä asioissa 42/59 ja 49/59, Snupat vastaan korkea viranomainen, 22.3.1961 annetun tuomion 70 kohdalla (Kok. 1961, s. 99 ja 159-161; Kok. Ep. I, s. 95). 25 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin katsoi tuomionsa 71 ja 72 kohdassa, että tätä oikeuskäytäntöä voitiin soveltaa esillä olevaan asiaan seuraavien kolmen seikan vuoksi. 26 Ensinnäkin yhteisöjen tuomioistuimen kumoamat yksittäispäätökset ja ne päätökset, joita ei ole riitautettu oikeusteitse, on tehty yhden ja saman hallinnollisen menettelyn päätteeksi. 27 Toiseksi on todettava, että valitusasian vastaajille määrättiin sakkoja sillä perusteella, että niiden katsottiin rikkoneen perustamissopimuksen 85 artiklaa; tämän saman rikkomisen osalta sellutuomiossa päätös kumottiin niiden adressaattien osalta, jotka olivat nostaneet perustamissopimuksen 173 artiklan nojalla kanteen. 28 Kolmanneksi on vielä todettava, että valitusasian vastaajiin kohdistuvat yksittäispäätökset perustuvat niiden mukaan samoihin tosiasioita koskeviin toteamuksiin ja samoihin taloudellisiin ja oikeudellisiin arviointeihin, joiden osalta päätös kumottiin sellutuomiossa. 29 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin katsoi näin ollen tuomionsa 72 kohdassa laillisuusperiaatteeseen viitaten, että asianomainen toimielin voi olla perustamissopimuksen 176 artiklan perusteella velvollinen tutkimaan kohtuullisen ajan kuluessa tehdystä vaatimuksesta, onko sen ryhdyttävä toimenpiteisiin asian voittaneiden asianosaisten lisäksi niitä kohtaan, joille kumottu toimi on osoitettu, mutta jotka eivät ole nostaneet siitä kumoamiskannetta. 30 Tämän jälkeen se totesi 73 kohdassa, että oli määriteltävä, mitä velvollisuuksia sellutuomiosta johtuu, ja selvitettävä edellä esitettyjen periaatteiden perusteella, missä määrin tuomio velvoitti komission tarkastelemaan uudelleen ruotsalaisten adressaattien oikeusasemaa sellupäätöksen kannalta, minkä vuoksi sekä tuomiolauselma että tuomion perustelut oli tutkittava. 31 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin totesi tältä osin tuomionsa 74 kohdassa, että komission on noudatettava tuomion tuomiolauselman lisäksi tuomion perusteluja, sillä perusteluissa yksilöidään täsmällisesti se kohta, joka on katsottu lainvastaiseksi, ja nimenomaan niistä käyvät ilmi tarkasti ne syyt, joiden vuoksi tuomiolauselmassa mainittu kohta on katsottu lainvastaiseksi (em. asiassa Asteris ym. v. komissio annetun tuomion 27 kohta). 32 Todeten, että vaikka katsottaisiinkin, että tiettyjä asiakirjoja voitaisiin pitää perusteena sille, että sellupäätöksen päätösosan kaikki toteamukset tai osa niistä olisivat perusteltuja ruotsalaisia adressaatteja kohtaan (ks. tältä osin 31.3.1993 annettuun tuomioon liittyvän julkisasiamies Darmonin ratkaisuehdotuksen 464-476 kohta), yhteisöjen tuomioistuin on kuitenkin hylännyt komission tärkeimmän todisteen, jota se on käyttänyt kaikkia niitä vastaan, joille sellupäätös on osoitettu, näyttääkseen toteen hintojen yhdenmukaistamisen ja siis perustamissopimuksen 85 artiklan rikkomisen, minkä vuoksi ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin päätyi tuomionsa 84 kohdassa siihen, että tuomio selvästikin vaikuttaa ruotsalaisia adressaatteja kohtaan tehtyihin toteamuksiin. 33 Näiden seikkojen perusteella ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin totesi tuomionsa 85 kohdassa, että komission oli perustamissopimuksen 176 artiklan ja hyvän hallintotavan mukaisesti tarkasteltava uudelleen sellutuomion perustelujen valossa sellupäätöksen laillisuutta ruotsalaisia adressaatteja koskevilta osin ja arvioitava, oliko tarkastelun perusteella syytä palauttaa maksetut sakot. 34 Lisäksi ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin katsoi tuomionsa 86 ja 87 kohdassa, että edellä mainitussa asiassa TWD Textilwerke Deggendorf annettu tuomio ei ole tällaisen johtopäätöksen esteenä, koska valitusasian vastaajille ei annettu mahdollisuutta kiertää kanteen nostamisen määräaikoja eikä niin ollen myöskään sellupäätöksen lopullisuutta niitä kohtaan. Toisin kuin edellä mainitussa asiassa TWD Textilwerke Deggendorf, jossa kyseessä ollut yritys yritti vedota ennakkoratkaisumenettelyssä sellaisen päätöksen lainvastaisuuteen, josta se ei ollut nostanut kannetta 173 artiklassa olevassa määräajassa, nyt esillä olevassa tapauksessa tuomioistuinvalvonta ei kohdistu alkuperäiseen päätökseen eli sellupäätökseen, vaan uuteen, perustamissopimuksen 176 artiklan nojalla tehtyyn päätökseen. Tätä vastaan nostettu kanne voitiin siis tutkia. 35 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin katsoi tuomionsa 92 kohdassa, että siltä osin kuin komissio päätyisi sellutuomion perustelujen valossa tapahtuvan sellupäätöksen uudelleentarkastelun perusteella siihen, että tietyt toteamukset, joiden mukaan ruotsalaiset adressaatit olivat osallistuneet perustamissopimuksen 85 artiklan vastaisiin menettelyihin, olisivat lainvastaisia, sillä olisi oikeus palauttaa näiden toteamusten perusteella maksetut sakot. Tässä tapauksessa komission myös täytyisi laillisuusperiaatteen ja hyvän hallintotavan mukaisesti palauttaa vailla oikeudellista perustaa olevat sakot, koska muuten perustamissopimuksen 176 artiklan tehokas vaikutus estettäisiin kokonaan. 36 Koska komission 4.10.1995 tekemässä päätöksessä on oikeudellinen virhe siltä osin, kuin siinä todetaan, ettei komissiolla ollut velvollisuutta eikä oikeutta palauttaa valitusasian vastaajien maksamia sakkoja, ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin kumosi sen. Muutoksenhaku 37 Muutoksenhaussaan komissio vetoaa kolmeen valitusperusteeseen, eli perustamissopimuksen 176 artiklan rikkomiseen, perustamissopimuksen 173 ja EY:n perustamissopimuksen 189 artiklan (josta on tullut EY 249 artikla) väärään soveltamiseen sekä valituksen kohteena olevan tuomion tuomiolauselman perustelujen ristiriitaisuuteen. 38 Komissio toteaa ensimmäisenä valitusperusteenaan, että ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin on omaksunut liian laajan tulkinnan perustamissopimuksen 176 artiklassa tarkoitetuista, yhteisöjen tuomioistuimen tuomion täytäntöönpanoa koskevista toimenpiteistä velvoittamalla komission tarkastelemaan tilannetta uudelleen ja palauttamaan niiden adressaattien maksamat sakot, jotka eivät olleet riitauttaneet päätöstä oikeusteitse määräajassa. 39 Kuten ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin itse on valituksen kohteena olevan tuomion 56 kohdassa korostanut, "sellupäätöstä, vaikka se onkin yhden ainoan päätöksen muotoon laadittu ja siinä muodossa julkaistu, on tarkasteltava nippuna yksittäistapauksissa tehtyjä päätöksiä, joissa todetaan, millä tavalla kunkin yrityksen, jolle päätös on osoitettu, on katsottu rikkoneen kilpailusääntöjä, ja määrätään mahdollisesti sakko." Valituksen kohteena olevan tuomion 60 kohdan mukaan tällainen päätös voidaan kumota vain siltä osin kuin se koskee yhteisöjen tuomioistuimessa asiansa voittaneita adressaatteja ja 58 kohdan mukaan päätös pysyy voimassa ja on velvoittava niiden adressaattien osalta, jotka eivät ole nostaneet kumoamiskannetta. 40 Komission mukaan tästä seuraa välttämättä, että perustamissopimuksen 176 artiklassa tarkoitettujen "yhteisön tuomioistuimen tuomion täytäntöön panemiseksi tarvittavien toimenpiteiden" toteuttaminen merkitsee vain niiden sakkojen palauttamista, jotka on määrätty yhteisöjen tuomioistuimessa asian voittaneille. Komissiolla ei näin enää ole velvollisuutta tarkastella päätöksiä uudelleen niiden adressaattien osalta, jotka eivät olleet nostaneet kumoamiskannetta, koska yhteisöjen tuomioistuimen tuomio ei koske näitä päätöksiä. 41 Perustamissopimuksen 176 artiklan muunlainen tulkinta loukkaisi yhdenvertaisen kohtelun periaatetta, koska valitusasian vastaajat saisivat perusteetonta etua suhteessa niihin yrityksiin, jotka vastaajista poiketen ovat ottaneet kumoamiskanteen nostamisesta aiheutuvan, erityisesti taloudellisen riskin. Komissio korostaa tässä, että "elleivät ne olisi voittaneet asiaa, valitusasian vastaajat eivät varmastikaan olisi ehdottaneet osallistuvansa kanteen nostaneiden kulujen korvaamiseen, mutta koska ne voittivat asian, ne haluavat ilmaislipun matkalle, jonka muut ovat kustantaneet". 42 Toisessa valitusperusteessaan komissio väittää, että ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin on rikkonut perustamissopimuksen 173 artiklaa kahdella eri tavalla ja perustamissopimuksen 189 artiklaa. 43 Viitaten edellä mainitussa asiassa TWD Textilwerke Deggendorf annettuun tuomioon komissio toteaa yhtäältä, että kun se, jolle päätös on osoitettu, ei ole nostanut kannetta perustamissopimuksen 173 artiklassa määrätyssä määräajassa, kyseinen päätös tulee sen osalta lopulliseksi. 44 Valituksen kohteena oleva tuomio mahdollistaa komission mukaan kuitenkin sen, että se, jolle päätös on osoitettu ja jolle se on vastainen, voi siitä huolimatta, ettei se ollut tätä riitauttanut, asettaa päätöksen kyseenalaiseksi useiden vuosien kuluttua sellaisen tuomion perusteella, jolla kumotaan vastaava päätös, joka on annettu yhteisessä menettelyssä. Näin perustamissopimuksen 173 artiklassa asetetulla kahden kuukauden määräajalla ei olisi enää mitään asiallista merkitystä. 45 Toisaalta valituksen kohteena olevassa tuomiossa sovelletaan väärin perustamissopimuksen 173 artiklassa implisiittisesti vahvistettua periaatetta, jonka mukaan kukaan ei voi nostaa kannetta toisen puolesta. Tässä artiklassa määrätään nimittäin, että luonnollinen henkilö tai oikeushenkilö voi nostaa kanteen ainoastaan sille osoitetusta tai sitä suoraan tai erikseen koskevasta päätöksestä. 46 Lisäksi valituksen kohteena olevassa tuomiossa ei komission mukaan oteta huomioon päätösten luonnetta yksittäistapauksina, joten siinä rikotaan näin perustamissopimuksen 189 artiklaa. Kun asetuksella on oikeusvaikutuksia yhteisöjen tuomioistuimessa käsiteltävän asian asianosaisten lisäksi kaikkiin niihin, joihin sitä voidaan soveltaa, yksittäisinä hallinnollisina toimina pidettävien päätösten vaikutukset eivät kuitenkaan ulotu näin laajalle. Jos se, jolle päätös on osoitettu, riitauttaa päätöksen ja saa sen kumotuksi, tämä vaikuttaa vain sen oikeusasemaan, jolle päätös oli osoitettu. 47 Komission kolmannessa valitusperusteessa väitetään, että valituksen kohteena olevan tuomion 55-63 kohdassa esitetyt perustelut ovat ristiriidassa 64-95 kohdassa esitettyjen perustelujen kanssa. 48 Komission mukaan on ristiriitaista väittää, että yhtäältä päätökset, joilla ruotsalaisille adressaateille määrätään sakkoja, jätetään kumoamatta sellutuomiossa, joten ne pysyvät voimassa ja velvoittavat, kun taas toisaalta tuomion julistamisen jälkeen päätöksillä ei katsota olevan oikeudellista perustaa, joten päätösten adressaattien maksamat sakot on palautettava. Yhteisöjen tuomioistuimen arviointi asiasta 49 Valitus koskee pääasiallisesti sitä, onko silloin kun yhteisessä menettelyssä on annettu useita samanlaisia yksittäispäätöksiä, joilla määrätään sakkoja, ja kun vain jotkut niistä, joille päätökset on osoitettu, ovat nostaneet näistä päätöksistä kanteen ja saaneet ne kumotuksi tuomioistuimen päätöksellä, toimielimen, joka on tehnyt päätökset, muiden adressaattien vaatimuksesta tarkasteltava uudelleen kumoamistuomion valossa niiden päätösten lainmukaisuus, joista ei ole nostettu kannetta, ja arvioitava, onko tämän tarkastelun perusteella syytä palauttaa maksetut sakot. 50 Ensiksi on todettava, että perustamissopimuksen 176 artiklassa eli ainoassa sopimusmääräyksessä, johon valitusasian vastaajat vetosivat ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa, velvoitetaan toimielin, joka oli päättänyt sittemmin kumotusta toimesta, toteuttamaan ainoastaan kumoamistuomion täytäntöönpanon edellyttämät toimet. 51 Tätä velvollisuutta on kuitenkin rajoitettu kahdella tavalla. 52 Yhtäältä kun yhteisöjen tuomioistuin päättää toimivallan ylitystä koskevasta asiasta, se ei voi lausua kanteen ulkopuolisesta seikasta (ks. yhdistetyt asiat 46/59 ja 47/59, Meroni v. korkea viranomainen, tuomio 14.12.1962, Kok. 1962, s. 783, 801 ja asia 37/71, Jamet v. komissio, tuomio 28.6.1972, Kok. 1972, s. 483, 12 kohta), minkä vuoksi kumoavassa tuomiossa ei voida ylittää sitä, mitä kantaja on vaatinut. 53 Jos siis se, jolle tietty päätös on osoitettu, päättää nostaa tästä päätöksestä kumoamiskanteen, yhteisöjen tuomioistuimen käsiteltäväksi on saatettu vain ne päätöksen osat, jotka koskevat tätä adressaattia. Sitä vastoin osat, jotka koskevat muita adressaatteja ja joista ei ole valitettu, eivät ole sen asian kohteena, joka on saatettu yhteisöjen tuomioistuimen ratkaistavaksi. 54 Toisaalta vaikka yhteisöjen tuomioistuinten antamalla kumoamistuomiolla on ehdoton oikeusvoima (ks. mm. asia 1/54, Ranska v. korkea viranomainen, tuomio 21.12.1954, Kok. 1954, s. 7, 34; asia 2/54, Italia v. korkea viranomainen, tuomio 21.12.1954, Kok. 1954, s. 73, 104 ja asia 3/54, Assider v. korkea viranomainen, tuomio 11.2.1955, Kok. 1955, s. 123) sekä tuomion tuomiolauselman että niiden perustelujen osalta, jotka ovat tuomiolauselman välttämätön tuki, tämä oikeusvoima ei voi aiheuttaa sellaisen vastaavasta syystä lainvastaisen toimen kumoamista, jota ei ole saatettu yhteisöjen tuomioistuimen arvioitavaksi. 55 Niiden perustelujen huomioon ottamisella, joista ilmenee yhteisöjen tuomioistuimen toteaman lainvastaisuuden täsmälliset syyt (ks. mm. asia C-415/96, Espanja v. komissio, tuomio 12.11.1998, Kok. 1998, s. I-6993, 31 kohta), pyritään ainoastaan määrittämään tuomiolauselmassa esitettyjen toteamusten täsmällinen merkitys. Kumoamistuomiossa esitetyn perustelun oikeusvoima ei voi ulottua niiden henkilöiden tilanteeseen, jotka eivät ole olleet asianosaisina oikeudenkäynnissä ja joihin nähden tuomiossa ei siis ole voitu ratkaista mitään. 56 Näin ollen vaikka perustamissopimuksen 176 artiklassa asianomainen yhteisöjen toimielin velvoitetaankin huolehtimaan siitä, ettei toimea, jolla kumottu toimi korvataan, rasita kumoamistuomiossa todettu lainvastaisuus, määräys ei kuitenkaan merkitse sitä, että toisin kuin ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin on tuomionsa 69, 72 ja 85 kohdassa todennut, yhteisöjen toimielimen on niiden pyynnöstä, joita asia koskee, tarkasteltava uudelleen samanlaiset tai vastaavanlaiset päätökset, joiden väitetään olevan samalla tavoin lainvastaisia ja jotka on osoitettu muille kuin kantajalle. 57 Lisäksi on muistettava, että vakiintuneen oikeuskäytännön mukaan kun se, jolle päätös on osoitettu, ei ole nostanut kannetta perustamissopimuksen 173 artiklassa määrätyssä määräajassa, kyseinen päätös tulee sen osalta lopulliseksi (ks. mm. asia 20/65, Collotti v. yhteisöjen tuomioistuin, tuomio 17.11.1965, Kok. 1965, s. 1045 ja em. asia TWD Textilwerke Deggendorf, 13 kohta). 58 Tätä periaatetta soveltaen yhteisöjen tuomioistuin on useasti todennut, että jäsenvaltio, joka on antanut kumoamiskanteen nostamiselle asetetun määräajan päättyä, ei näin ollen komission nostaman jäsenyysvelvoitteiden laiminlyöntiä koskevan kanteen yhteydessä voi enää EY:n perustamissopimuksen 184 artiklan (josta on tullut EY 241 artikla) nojalla asettaa sille tämän perustamissopimuksen 93 artiklan 2 kohdan (josta on tullut EY 88 artiklan 2 kohta) perusteella osoitettua päätöstä kyseenalaiseksi (ks. vastaavasti asia 156/77, komissio v. Belgia, tuomio 12.10.1978, Kok. 1978, s. 1881, 20 kohta ja asia C-183/91, komissio v. Kreikka, tuomio 10.6.1993, Kok. 1993, s. I-3131, 10 kohta). 59 Vastaavasti yhteisöjen tuomioistuin on todennut, että vaikka asianosainen voikin nostaa vahingonkorvauskanteen ilman, että se on velvollinen minkään säännöksen tai määräyksen perusteella vaatimaan vahinkoa aiheuttaneen lainvastaisen toimen kumoamista, kantaja ei tällä keinolla voi kiertää sitä, ettei kumoamiskannetta, joka koskee samaa lainvastaisuutta ja samaa rahallista vaatimusta, voida tutkia (ks. mm. asia 543/79, Birke v. komissio ja neuvosto, tuomio 12.11.1981, Kok. 1981, s. 2669, 28 kohta; asia 799/79, Bruckner v. komissio ja neuvosto, tuomio 12.11.1981, Kok. 1981, s. 2697, 19 kohta ja asia 175/84, Krohn v. komissio, tuomio 26.2.1986, Kok. 1986, s. 753, 33 kohta). 60 Tämän lisäksi edellä mainitussa asiassa TWD Textilwerke Deggendorf annetussa tuomiossa yhteisöjen tuomioistuin totesi, että perustamissopimuksen 173 artikla estää sen, että valtiontuen saaja, jolla oli oikeus riitauttaa komission päätös, jolla tuki oli todettu lainvastaiseksi ja yhteismarkkinoille soveltumattomaksi, nostamalla kumoamiskanne perustamissopimuksen 173 artiklan viidennessä kohdassa määrätyssä määräajassa, mutta joka ei ollut tällaista kannetta nostanut, riitauttaa kansallisessa tuomioistuimessa kyseisen päätöksen täytäntöönpanon vedoten päätöksen lainvastaisuuteen. Toisenlainen kanta johtaisi siihen, että tuensaajalle annettaisiin mahdollisuus kiertää siihen nähden lopullinen päätös muutoksenhaulle asetetun määräajan päättymisen jälkeen. 61 Tämä oikeuskäytäntö perustuu muun muassa siihen, että kanteen nostamiselle varatuilla määräajoilla pyritään oikeusvarmuuden turvaamiseen estämällä se, että sellaisista yhteisön toimista, joilla on oikeusvaikutuksia, voitaisiin rajoittamattoman ajan nostaa kanteita, sekä hyvän oikeudenhoidon ja prosessiekonomian asettamiin vaatimuksiin. 62 Tässä yhteydessä on vielä syytä muistaa, että vakiintuneen oikeuskäytännön mukaan yhteisöjen tuomioistuimen tai ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimen kumoamistuomio ei ole sellainen uusi seikka, jonka perusteella muutoksenhakua koskevan määräajan voitaisiin katsoa alkavan uudelleen yhtäältä muiden kuin oikeudenkäynnin asianosaisten osalta ja toisaalta niiden henkilöiden osalta, joita kumottu toimi koskee suoraan (asia 43/64, Müller v. ETY:n, Euratomin ja EHTY:n neuvostot, tuomio 17.6.1965, Kok. 1965, s. 499, 515; asia 52/64, Pfloeschner v. komissio, tuomio 14.12.1965, Kok. 1965, s. 1211, 1219; yhdistetyt asiat 15/73-33/73, 52/73, 57/73-109/73, 116/73, 117/73, 123/73, 132/73 ja 135/73-137/73, Kortner ym. v. neuvosto, komissio ja parlamentti, tuomio 21.2.1974, Kok.1974, s. 177, 38 kohta ja asia 125/87, Brown v. yhteisöjen tuomioistuin, tuomio 8.3.1988, Kok. 1988, s. 1619, 13 kohta). 63 Oikeusvarmuuden periaate, joka on 57-62 kohdassa mainittujen ratkaisujen taustalla, estää siis sen, että kun useat samanlaiset yksittäispäätökset, joilla määrätään sakkoja, on tehty yhteisessä menettelyssä ja kun vain jotkut niistä, joille päätökset on osoitettu, ovat vaatineet oikeusteitse niiden kumoamista ja saaneet ne kumotuksi, toimista päättäneen toimielimen on muiden adressaattien vaatimuksesta tarkasteltava uudelleen kumoamiskanteen perustelukohtien valossa niiden päätösten laillisuus, joista ei ole nostettu kannetta, ja arvioitava tämän tarkastelun perusteella, onko maksetut sakot syytä palauttaa. 64 Valitusasian vastaajat katsovat kuitenkin, että ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin on soveltanut täsmällisesti edellä mainituissa asioissa Snupat vastaan korkea viranomainen ja Asteris ym. vastaan komissio 22.3.1961 antamissaan tuomioissa vahvistettuja periaatteita. 65 Näissä asioissa Snupat vastaan korkea viranomainen ja Asteris ym. vastaan komissio oli kuitenkin kyse eri tilanteista kuin nyt esillä olevassa pääasiassa. 66 Edellä mainitussa asiassa Snupat vastaan korkea viranomainen 22.3.1961 annetussa tuomiossa oli kyse hyvin erityisistä olosuhteista, minkä vuoksi yhteisöjen tuomioistuin tulkitsi yhdistetyissä asioissa 32/58 ja 33/58 Snupat vastaan korkea viranomainen 17.7.1959 annetun tuomion (Kok. 1959, s. 275) johdosta korkealle viranomaiselle kuuluvia velvollisuuksia erittäin laajasti. 67 Yhtäältä Snupat oli turvautunut järjestelmällisesti kaikkiin mahdollisiin oikeussuojakeinoihin, toisin kuin valitusasian vastaajat, jotka ovat antaneet perustamissopimuksen 173 artiklan viidennessä kohdassa määrätyn kahden kuukauden määräajan päättyä. Snupat oli ensin pyytänyt saada poiketa sille asetetusta velvollisuudesta suorittaa maksuosuutensa tasoituskassaan perustaen pyyntönsä poikkeuksiin, jotka korkea viranomainen oli myöntänyt kahdelle muulle tuottajalle, ja nostanut sitten kumoamiskanteen tämän kielteistä päätöstä vastaan. Sen jälkeen kun yhteisöjen tuomioistuin oli hylännyt kanteen edellä mainituissa yhdistetyissä asioissa 32/58 ja 33/58, Snupat vastaan korkea viranomainen, 17.7.1959 antamallaan tuomiolla (Kok. 1959, s. 275), Snupat vaati korkeaa viranomaista peruuttamaan takautuvasti kahdelle muulle tuottajalle myönnetyt poikkeukset ja nosti sitten uuden kanteen yhteisöjen tuomioistuimessa korkean viranomaisen päätöksestä olla suostumatta tähän toiseen vaatimukseen, ja yhteisöjen tuomioistuin hyväksyi kanteen. 68 Toisaalta kahdelle muulle tuottajalle myönnetyt poikkeukset aiheuttivat Snupatille välitöntä vahinkoa voimassa olleen tasausjärjestelmän vuoksi siitä syystä, että poikkeusten vuoksi näiden tuottajien tuotantokustannukset laskivat ja Snupatin tuotantokustannukset nousivat, kun otetaan huomioon, että tämän maksuosuus arvioitiin uudelleen. Näin ei kuitenkaan käy niille eri tahoille, joille sellupäätös on osoitettu määrättyjen sakkojen suuruuden osalta, sillä joidenkin sakkojen kumoaminen ei vaikuta millään tavoin niiden sakkojen suuruuteen, joita ei ole riitautettu. 69 Valittajat eivät voi menestyksellisesti myöskään vedota edellä mainitussa asiassa Asteris ym. vastaan komissio annettuun tuomioon, jossa yhteisöjen tuomioistuin totesi, että sellaisen aikaisemmin annetun tuomion johdosta, jolla kumottiin tiettyä markkinointivuotta koskeva maatalousasetus, asianomaisella toimielimellä oli velvollisuus poistaa niistä säädöksistä, jotka oli jo annettu viimeisen tuomion antamisen ajankohtana ja joilla säänneltiin myöhempiä markkinointivuosia, ne säännökset, jotka olivat sisällöltään samat kuin lainvastaiseksi todetun asetuksen säännökset. 70 Asia koski nimittäin ajallisesti perättäisten asetusten kumoamista siten, että aikaisemman asetuksen kumoaminen velvoitti väistämättä asetuksen antanutta toimielintä ottamaan huomioon myöhempiä asetuksia laatiessaan yhteisöjen tuomioistuimen antaman tuomion. 71 Ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin on näin ollen tehnyt oikeudellisen virheen todetessaan, että perustamissopimuksen 176 artiklassa komissiolle asetetaan velvollisuus tarkastella niiden pyynnöstä, joita asia koskee, uudelleen sellupäätöstä sellutuomion perustelukohtien valossa siltä osin kuin se koskee näitä, ja arvioida tämän tarkastelun perusteella, oliko suoritetut sakot syytä palauttaa. Valituksen kohteena oleva tuomio on näin ollen kumottava. 72 EY:n tuomioistuimen perussäännön 54 artiklan ensimmäisen kohdan toisen virkkeen mukaan, kun kyseessä on ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimen tuomion kumoaminen, yhteisöjen tuomioistuin voi ratkaista asian lopullisesti itse, jos asia on ratkaisukelpoinen. Yhteisöjen tuomioistuin katsoo, että asia on näin. Kumoamiskanne, joka on esitetty ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa 4.10.1995 tehtyä päätöstä vastaan 73 Kumoamiskanteessaan valitusasian vastaajat vetosivat yhteen kanneperusteeseen, joka perustui siihen, että komissio oli 4.10.1995 tekemällään päätöksellä jättänyt noudattamatta sellutuomiosta johtuvia oikeudellisia seurauksia. 74 Tämän kanneperusteen ensimmäisessä osassa valitusasian vastaajat toteavat, ettei komissio ole noudattanut sitä yhteisön oikeuden periaatetta, jonka mukaan kumoamistuomio tekee kanteen kohteena olleen toimen pätemättömäksi kaikkia kohtaan (erga omnes) takautuvasti (ex tunc). 75 Kanneperusteen toisessa osassa valitusasian vastaajat väittävät, että komissio on rikkonut perustamissopimuksen 176 artiklan 1 kohtaa, jonka mukaan "toimielimen, jonka säädös on julistettu mitättömäksi tai jonka laiminlyönti on julistettu tämän sopimuksen vastaiseksi, on toteutettava yhteisön tuomioistuimen tuomion täytäntöön panemiseksi tarvittavat toimenpiteet." 76 Koska kanneperusteen ensimmäinen osa ei ole perusteltu syistä, jotka on esitetty tämän tuomion 19, 20, 54 ja 55 kohdassa, ja toinen osa syistä, jotka on esitetty tämän tuomion 50-56 kohdassa, valitusasian vastaajien ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa 15.12.1995 nostama kumoamiskanne, joka koski 4.10.1995 tehtyä päätöstä, jolla niiden vaatimus saada asia uudelleen tarkasteltavaksi sellutuomion valossa hylättiin, on hylättävä perusteettomana. Päätökset oikeudenkäyntikuluista Oikeudenkäyntikulut 77 Yhteisöjen tuomioistuimen työjärjestyksen 122 artiklan ensimmäisen kohdan mukaan silloin, kun valitus on perusteltu ja yhteisöjen tuomioistuin ratkaisee itse riidan lopullisesti, se päättää oikeudenkäyntikuluista. Saman työjärjestyksen 69 artiklan 2 kohdan mukaan, jota sovelletaan 118 artiklan nojalla muutoksenhakumenettelyyn, asianosainen, joka häviää asian, velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut, jos vastapuoli on sitä vaatinut. 78 Koska valitus oli perusteltu ja valitusasian vastaajien nostama kanne perusteeton, nämä velvoitetaan vastaamaan kaikista ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa ja yhteisöjen tuomioistuimessa aiheutuneista oikeudenkäyntikuluista. Päätöksen päätösosa Näillä perusteilla YHTEISÖJEN TUOMIOISTUIN on antanut seuraavan tuomiolauselman: 1) Asiassa T-227/95, AssiDomän Kraft Products ym. vastaan komissio, 10.7.1997 annettu yhteisöjen ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimen tuomio kumotaan. 2) AssiDomän Kraft Products AB ym:n 15.12.1995 ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa nostama kumoamiskanne hylätään. 3) AssiDomän Kraft Products AB ym. velvoitetaan vastaamaan kaikista ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimessa ja yhteisöjen tuomioistuimessa aiheutuneista oikeudenkäyntikuluista.

62017CJ0136

lt

Prašymas priimti prejudicinį sprendimą pateiktas dėl 1995 m. spalio 24 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 95/46/EB dėl asmenų apsaugos tvarkant asmens duomenis ir dėl laisvo tokių duomenų judėjimo ( OL L 281, 1995, p. 31 ; 2004 m. specialusis leidimas lietuvių k., 13 sk., 15 t., p. 355) išaiškinimo. Šis prašymas pateiktas nagrinėjant GC, AF, BH ir ED ginčą su Commission nationale de l’informatique et des libertés (Nacionalinė informatikos ir laisvių komisija, CNIL) (Prancūzija) dėl jos keturių sprendimų, kuriais atsisakyta nurodyti Google Inc ., tapusiai Google LLC , pašalinti įvairias nuorodas, esančias rezultatų sąraše, rodomame atlikus paiešką pagal jų asmenvardžius, į trečiųjų asmenų skelbiamus tinklalapius. Teisinis pagrindas Sąjungos teisė Direktyva 95/46 Direktyva 95/46, kaip nurodyta jos 1 straipsnio 1 dalyje, siekiama apsaugoti fizinių asmenų pagrindines teises ir laisves, visų pirma jų teisę į privatų gyvenimą tvarkant asmens duomenis ir pašalinti laisvo šių duomenų judėjimo kliūtis. Direktyvos 95/46 33 ir 34 konstatuojamosiose dalyse nustatyta: „(33) kadangi duomenys, kurie dėl savo pobūdžio gali pažeisti pagrindines asmens laisves ar privatumo teisę [teisę į privatų gyvenimą], neturėtų būti tvarkomi, nebent duomenų subjektas duotų aiškų sutikimą; kadangi vis dėlto turi būti aiškiai numatyta, kad šio draudimo nesilaikoma atsiradus specifinėms reikmėms <…> (34) kadangi valstybės narės taip pat turi gauti leidimą, kai tai pateisinama dėl svarbių visuomenės interesų, nesilaikyti draudimo tvarkyti ypatingų [specialių] kategorijų duomenis <…>; kadangi valstybės narės yra įpareigotos parūpinti specifines ir tinkamas apsaugos priemones, kad būtų apsaugotos pagrindinės asmenų laisvės ir privatumo teisė [teisė į privatų gyvenimą];“ Šios direktyvos 2 straipsnyje nustatyta: „Šioje direktyvoje: a) „asmens duomenys“ reiškia bet kurią informaciją, susijusią su [fiziniu] asmeniu (duomenų subjektu), kurio tapatybė yra nustatyta arba gali būti nustatyta; <…> b) „asmens duomenų tvarkymas“ (tvarkymas) reiškia bet kurią operaciją ar operacijų rinkinį, automatiniais arba neautomatiniais būdais atliekamus su asmens duomenimis, kaip antai: rinkimas, užrašymas [įrašymas], rūšiavimas, saugojimas, adaptavimas ar keitimas, atgaminimas [išgava], paieška [susipažinimas], naudojimas, atskleidimas perduodant [persiunčiant], platinant ar kitu būdu padarant juos prieinamus, išdėstymas reikiama tvarka [sugretinimas] ar sujungimas derinant [sujungimas su kitais duomenimis], blokavimas, trynimas ar naikinimas; <…> d) „duomenų valdytojas“ reiškia tokį fizinį ar juridinį asmenį, valstybės valdžios instituciją, agentūrą ar bet kurį kitą organą, kuris vienas ar drauge su kitais nustato asmens duomenų tvarkymo tikslus ir būdus; <…> <…> h) „duomenų subjekto sutikimas“ reiškia bet kurį savanoriškai ir žinomai duotą konkretų duomenų subjekto pareiškimą [valios išreiškimą pareiškimu], kuriuo duomenų subjektas nurodo savo sutikimą, kad būtų tvarkomi su juo susiję [jo asmens] duomenys.“ Šios direktyvos II skyriaus I skirsnyje „Duomenų kokybės principai“ esantis 6 straipsnis suformuluotas taip: „1.   Valstybės narės numato, kad asmens duomenys turi būti: a) tvarkomi teisingai ir teisėtai; b) surinkti įvard[y]tais, aiškiai apibrėžtais ir teisėtais tikslais, o po to [ne]tvarkomi su šiais tikslais [ne]suderintais būdais. <…> c) adekvatūs, susiję ir savo apimtimi neviršijantys tikslų, kuriems jie renkami ir (arba) vėliau tvarkomi; d) tikslūs ir, jei būtina, nuolat atnaujinami; turi būti imtasi visų reikalingų priemonių, kad duomenys, kurie yra netikslūs ar neišsamūs, palyginti su tikslais, dėl kurių jie buvo surinkti ar po to tvarkomi, būtų ištrinti arba ištaisyti; e) laikomi tokio pavidalo, kad duomenų subjektų tapatybes būtų galima nustatyti ne ilgiau, nei tai yra reikalinga tais tikslais, dėl kurių duomenys buvo surinkti arba po to tvarkomi. Valstybės narės išdėsto asmens duomenų, ilgesnį laiką saugomų dėl istorinės, statistinės ar mokslinės paskirties, atitinkamas apsaugos priemones. 2.   Duomenų valdytojo pareiga užtikrinti, kad būtų laikomasi šio straipsnio 1 dalies.“ Direktyvos 95/46 II skyriaus II skirsnyje „Duomenų tvarkymo teisėtumo kriterijai“ esančiame 7 straipsnyje nurodyta: „Valstybės narės numato, kad asmens duomenis galima tvarkyti tik tuo atveju, jeigu: <…> f) tvarkyti reikia dėl teisėtų interesų, kurių siekia duomenų valdytojas arba trečioji šalis (šalys), kurioms atskleidžiami duomenys, išskyrus atvejus, kai duomenų subjekto, kuriam pagal 1 straipsnio 1 dalį reikalinga apsauga, teisės ir laisvės yra viršesnės nei šie interesai.“ Minėtos direktyvos II skyriaus III skirsnyje „Ypatingos [specialios] tvarkymo kategorijos“ yra 8 ir 9 straipsniai. 8 straipsnyje „Ypatingų [specialių] duomenų kategorijų tvarkymas“ numatyta: „1.   Valstybės narės uždraudžia tvarkyti asmens duomenis, kurie atskleidžia rasinę ar etninę kilmę, politines, religines ar filosofines pažiūras, priklausymą profesinėms sąjungoms, taip pat tvarkyti duomenis apie asmens sveikatą ar intymų gyvenimą. 2.   Šio straipsnio 1 dalis netaikoma, kai: a) duomenų subjektas davė aiškų sutikimą tvarkyti tokius duomenis, išskyrus, kai valstybės narės įstatymai numato, kad 1 dalyje nurodyto draudimo negalima panaikinti duomenų subjekto duotu sutikimu; arba <…> e) tvarkomi tokie duomenys, kuriuos duomenų subjektas yra akivaizdžiai paskelbęs viešai arba kurie yra reikalingi nustatyti [pareikšti], įvykdyti ar apginti teisinius ieškinius [reikalavimus]. <…> 4.   Dėl svarbių visuomenės interesų valstybės narės greta šio straipsnio 2 dalyje išdėstytų išimčių nacionaliniais įstatymais ar priežiūros institucijų sprendimais gali numatyti kitas išimtis, bet turi užtikrinti tinkamas apsaugos priemones. 5.   Duomenys, susiję su nusikaltimais [nusikalstamomis veikomis], nuteisimais [apkaltinamaisiais nuosprendžiais] ar valstybės saugumo [kardomosiomis] priemonėmis, gali būti tvarkomi tik tuo atveju, jeigu tai kontroliuoja oficiali valdžios institucija arba jeigu nacionaliniai įstatymai užtikrina tinkamas [ir konkrečias] saugumo priemones, bet galioja išimtys, kurias valstybė narė gali leisti pagal nacionalines nuostatas, numatančias tinkamas konkrečias apsaugos priemones. Vis dėlto išsamus nuteisimų [apkaltinamųjų nuosprendžių] registras gali būti vedamas tik kontroliuojant oficialiai valdžios institucijai. Valstybės narės gali numatyti, kad duomenys, susiję su administracinėmis sankcijomis ar teismo sprendimais civilinėse bylose, taip pat turi būti tvarkomi kontroliuojant oficialiai valdžios institucijai. <…>“ Direktyvos 95/46 9 straipsnyje „Asmens duomenų tvarkymas ir laisvė reikšti savo mintis ir įsitikinimus“ nustatyta: „Valstybės narės numato išimtis ir nukrypimus nuo šio skyriaus bei IV ir VI skyriaus, kai asmens duomenys tvarkomi tik žurnalistiniais sumetimais arba meninės ar literatūrinės raiškos tikslais, bet tiktai tuomet, jeigu šios išimtys reikalingos, norint privatumo teisę [teisę į privatų gyvenimą] suderinti su laisv[ę] reikšti savo mintis ir įsitikinimus reglamentuojančiomis taisyklėmis.“ Šios direktyvos 12 straipsnyje „Teisė gauti informaciją“ numatyta: „Valstybės narės garantuoja kiekvienam duomenų subjektui teisę reikalauti, kad duomenų valdytojas: <…> b) [ati]tinkamai ištaisytų, ištrintų arba blokuotų duomenis, kurie tvarkomi nesilaikant šios direktyvos nuostatų, o ypač, kai tie duomenys yra neišsamūs ar netikslūs; <…>“ Minėtos direktyvos 14 straipsnyje „Duomenų subjekto teisė prieštarauti“ nurodyta: „Valstybės narės suteikia duomenų subjektui teisę: a) bent 7 straipsnio e ir f punktuose nurodytais atvejais [remiantis] privalomu [svariu] teisėtu pagrindu, susijusiu su jo konkrečia padėtimi, prieštarauti duomenų apie jį tvarkymui, išskyrus, kai nacionaliniai įstatymai nustato kitaip. Kai prieštaraujama pagrįstai, tvarkant duomenų valdytojo iniciatyva, tokie duomenys nebegali būti toliau tvarkomi; <…>“ Tos pačios direktyvos 28 straipsnis „Priežiūros institucija“ suformuluotas taip: „1.   Kiekviena valstybė narė numato, kad viena ar daugiau valdžios institucijų privalo kontroliuoti, kaip jos teritorijoje yra taikomos pagal šią direktyvą valstybių narių priimtos nuostatos. <…> 3.   Kiekvienai valdžios institucijai suteikiami: – įgaliojimai tirti, kaip antai: įgaliojimai sužinoti tvarkymo operacijų turinį ar įgaliojimai surinkti visą informaciją, reikalingą priežiūros funkcijoms atlikti, – įgaliojimai veiksmingai įsikišti, pavyzdžiui, <…> įgaliojimai nurodyti blokuoti, ištrinti arba sunaikinti duomenis, laikinai arba visiškai uždrausti tvarkyti duomenis <…>, – <…> Priežiūros institucijų priimti sprendimai, sukėlę nusiskundimų [kurie yra nepalankūs], gali būti skundžiami teismuose. 4.   Kiekviena priežiūros institucija nagrinėja bet kurio asmens ar tam asmeniui atstovaujančios asociacijos iškeltus ieškinius [pateiktus skundus] dėl jo teisių ir laisvių apsaugos tvarkant asmens duomenis. Suinteresuotam asmeniui pranešama apie ieškinio [skundo] baigtį. <…> 6.   Kad ir kokie nacionaliniai įstatymai būtų taikomi tvarkant aptariamus duomenis, kiekviena priežiūros institucija yra kompetentinga savo valstybės narės teritorijoje naudotis pagal šio straipsnio 3 dalį jai suteiktais įgaliojimais. Kiekviena valdžios institucija gali būti kitos valstybės narės valdžios institucijos paprašyta pasinaudoti savo įgaliojimais. Priežiūros institucijos tarpusavyje bendradarbiauja tiek, kiek tai reikalinga jų pareigoms vykdyti, ypač keisdamosi visa naudinga informacija. <…>“ Reglamentas (ES) 2016/679 2016 m. balandžio 27 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (ES) 2016/679 dėl fizinių asmenų apsaugos tvarkant asmens duomenis ir dėl laisvo tokių duomenų judėjimo ir kuriuo panaikinama Direktyva 95/46/EB (Bendrasis duomenų apsaugos reglamentas) ( OL L 119, 2016, p. 1 ir klaidų ištaisymas OL L 127, 2018, p. 2 ) taikomas nuo 2018 m. gegužės 25 d., kaip numatyta jo 99 straipsnio 2 dalyje. Šio reglamento 94 straipsnio 1 dalyje nustatyta, kad nuo tos pačios dienos panaikinama Direktyva 95/46. Minėto reglamento 1, 4, 51, 52 ir 65 konstatuojamosiose dalyse nustatyta: „(1) fizinių asmenų apsauga tvarkant asmens duomenis yra pagrindinė teisė. Europos Sąjungos pagrindinių teisių chartijos (toliau – Chartija) 8 straipsnio 1 dalyje ir [SESV] 16 straipsnio 1 dalyje numatyta, kad kiekvienas asmuo turi teisę į savo asmens duomenų apsaugą; <…> (4) asmens duomenys turėtų būti tvarkomi taip, kad tai pasitarnautų žmonijai. Teisė į asmens duomenų apsaugą nėra absoliuti; ji turi būti vertinama atsižvelgiant į jos visuomeninę paskirtį ir derėti su kitomis pagrindinėmis teisėmis, remiantis proporcingumo principu. Šiuo reglamentu paisoma visų Chartijoje pripažintų ir Sutartyse įtvirtintų pagrindinių teisių ir laisvių bei principų, visų pirma teisės į privatų ir šeimos gyvenimą, <…> teisės į asmens duomenų apsaugą, minties, sąžinės ir religijos laisvės, saviraiškos ir informacijos laisvės, laisvės užsiimti verslu <…>; <…> (51) asmens duomenims, kurie pagal savo pobūdį yra ypač neskelbtini [ypač jautrūs] pagrindinių teisių ir laisvių atžvilgiu, turi būti užtikrinta ypatinga apsauga, kadangi atsižvelgiant į jų tvarkymo kontekstą galėtų kilti didelis pavojus pagrindinėms teisėms ir laisvėms. <…> (52) nukrypti nuo draudimo tvarkyti neskelbtinų [specialių] kategorijų asmens duomenis turėtų būti leidžiama ir tais atvejais, kai tai numatoma Sąjungos ar valstybėje narėje [valstybės narės] teisėje ir laikantis tinkamų apsaugos priemonių, kad būtų apsaugoti asmens duomenys ir kitos pagrindinės teisės <…>. <…> (65) duomenų subjektas turėtų turėti <…> teisę būti pamirštam, kai tokių duomenų saugojimas pažeidžia šį reglamentą arba Sąjungos ar valstybės narės teisę, kuri taikoma duomenų valdytojui. <…> Tačiau turėtų būti teisėta toliau saugoti asmens duomenis, jei tai būtina naudojim[ui]si teise į saviraiškos ir informacijos laisvę <…>“ Reglamento 2016/679 4 straipsnio 11 punkte „duomenų subjekto sutikimas“ apibrėžiamas kaip „bet koks laisva valia duotas, konkretus ir nedviprasmiškas tinkamai informuoto duomenų subjekto valios išreiškimas pareiškimu arba vienareikšmiais veiksmais, kuriais jis sutinka, kad būtų tvarkomi su juo susiję asmens duomenys“. Šio reglamento 5 straipsnio „Su asmens duomenų tvarkymu susiję principai“ 1 dalies c–e punktuose nurodyta, kad: „Asmens duomenys turi būti: <…> c) adekvatūs, tinkami ir tik tokie, kurių reikia siekiant tikslų, dėl kurių jie tvarkomi (duomenų kiekio mažinimo principas); d) tikslūs ir prireikus atnaujinami; turi būti imamasi visų pagrįstų priemonių užtikrinti, kad asmens duomenys, kurie nėra tikslūs, atsižvelgiant į jų tvarkymo tikslus, būtų nedelsiant ištrinami arba ištaisomi (tikslumo principas); e) laikomi tokia forma, kad duomenų subjektų tapatybę būtų galima nustatyti ne ilgiau, nei tai yra būtina tais tikslais, kuriais asmens duomenys yra tvarkomi; <…> (saugojimo trukmės apribojimo principas).“ Minėto reglamento 9 straipsnyje „Specialių kategorijų asmens duomenų tvarkymas“ nustatyta: „1.   Draudžiama tvarkyti asmens duomenis, atskleidžiančius rasinę ar etninę kilmę, politines pažiūras, religinius ar filosofinius įsitikinimus ar narystę profesinėse sąjungose, taip pat tvarkyti genetinius duomenis, biometrinius duomenis, siekiant konkrečiai nustatyti fizinio asmens tapatybę, sveikatos duomenis arba duomenis apie fizinio asmens lytinį gyvenimą ir lytinę orientaciją. 2.   1 dalis netaikoma, jei taikoma viena iš toliau nurodytų sąlygų: a) duomenų subjektas aiškiai sutiko, kad tokie asmens duomenys būtų tvarkomi vienu ar keliais nurodytais tikslais, išskyrus atvejus, kai Sąjungos arba valstybės narės teisėje numatyta, kad 1 dalyje nurodyto draudimo duomenų subjektas negali panaikinti; <…> e) tvarkomi asmens duomenys, kuriuos duomenų subjektas yra akivaizdžiai paskelbęs viešai; <…> g) tvarkyti duomenis būtina dėl svarbaus viešojo intereso priežasčių, remiantis Sąjungos arba valstybės narės teise, kurie [kuri] turi būti proporcingi [proporcinga] tikslui, kurio siekiama, nepažeisti esminių teisės į duomenų apsaugą nuostatų ir kuriuose [kurioje] turi būti numatytos tinkamos ir konkrečios duomenų subjekto pagrindinių teisių ir interesų apsaugos priemonės; <…>“ To paties reglamento 10 straipsnyje „Asmens duomenų apie apkaltinamuosius nuosprendžius ir nusikalstamas veikas tvarkymas“ nurodyta: „Asmens duomenys apie apkaltinamuosius nuosprendžius ir nusikalstamas veikas arba susijusias saugumo [kardomąsias] priemones remiantis 6 straipsnio 1 dalimi tvarkomi tik prižiūrint valdžios institucijai arba kai duomenų tvarkymas leidžiamas Sąjungos arba valstybės narės teise, kurioje nustatytos tinkamos duomenų subjektų teisių ir laisvių apsaugos priemonės. Bet kuris išsamus apkaltinamųjų nuosprendžių duomenų registras tvarkomas tik prižiūrint valdžios institucijai.“ Reglamento 2016/679 17 straipsnis „Teisė reikalauti ištrinti duomenis („teisė būti pamirštam“)“ suformuluotas taip: „1.   Duomenų subjektas turi teisę reikalauti, kad duomenų valdytojas nepagrįstai nedelsdamas ištrintų su juo susijusius asmens duomenis, o duomenų valdytojas yra įpareigotas nepagrįstai nedelsdamas ištrinti asmens duomenis, jei tai galima pagrįsti viena iš šių priežasčių: a) asmens duomenys nebėra reikalingi, kad būtų pasiekti tikslai, kuriais jie buvo renkami arba kitaip tvarkomi; b) asmens duomenų subjektas atšaukia sutikimą, kuriuo pagal 6 straipsnio 1 dalies a punktą arba 9 straipsnio 2 dalies a punktą grindžiamas duomenų tvarkymas, ir nėra jokio kito teisinio pagrindo tvarkyti duomenis; c) asmens duomenų subjektas nesutinka su duomenų tvarkymu pagal 21 straipsnio 1 dalį ir nėra viršesnių teisėtų priežasčių tvarkyti duomenis arba duomenų subjektas nesutinka su duomenų tvarkymu pagal 21 straipsnio 2 dalį; d) asmens duomenys buvo tvarkomi neteisėtai; e) asmens duomenys turi būti ištrinti laikantis Sąjungos arba valstybės narės teisėje, kuri taikoma duomenų valdytojui, nustatytos teisinės prievolės; f) asmens duomenys buvo surinkti 8 straipsnio 1 dalyje nurodyto informacinės visuomenės paslaugų siūlymo kontekste. 2.   Kai duomenų valdytojas viešai paskelbė asmens duomenis ir pagal 1 dalį privalo asmens duomenis ištrinti, duomenų valdytojas, atsižvelgdamas į turimas technologijas ir įgyvendinimo sąnaudas, imasi pagrįstų veiksmų, įskaitant technines priemones, kad informuotų duomenis tvarkančius duomenų valdytojus, jog duomenų subjektas paprašė, kad tokie duomenų valdytojai ištrintų visas nuorodas į tuos asmens duomenis arba jų kopijas ar dublikatus. 3.   1 ir 2 dalys netaikomos, jeigu duomenų tvarkymas yra būtinas: a) siekiant pasinaudoti teise į saviraiškos ir informacijos laisvę; <…>“ Šio reglamento 21 straipsnio „Teisė nesutikti“ 1 dalyje numatyta: „Duomenų subjektas turi teisę dėl su jo konkrečiu atveju susijusių priežasčių bet kuriuo metu nesutikti, kad su juo susiję asmens duomenys būtų tvarkomi, kai toks duomenų tvarkymas vykdomas pagal 6 straipsnio 1 dalies e arba f punktus, įskaitant profiliavimą remiantis tomis nuostatomis. Duomenų valdytojas nebetvarko asmens duomenų, išskyrus atvejus, kai duomenų valdytojas įrodo, kad duomenys tvarkomi dėl įtikinamų teisėtų priežasčių, kurios yra viršesnės už duomenų subjekto interesus, teises ir laisves, arba siekiant pareikšti, vykdyti ar apginti teisinius reikalavimus.“ Minėto reglamento 85 straipsnyje „Duomenų tvarkymas ir saviraiškos ir informacijos laisvė“ nurodyta: „1.   Valstybės narės teisėje teisė į asmens duomenų apsaugą pagal šį reglamentą turi būti suderinta su teise į saviraiškos ir informacijos laisvę, įskaitant duomenų tvarkymą žurnalistikos tikslais ir akademinės, meninės ar literatūrinės saviraiškos tikslais. 2.   Duomenų tvarkymui žurnalistikos arba akademinės, meninės ar literatūrinės saviraiškos tikslais valstybės narės numato II skyriaus (principai), III skyriaus (duomenų subjekto teisės), IV skyriaus (duomenų valdytojas ir duomenų tvarkytojas), V skyriaus (asmens duomenų perdavimas į trečiąsias valstybes arba tarptautinėms organizacijoms), VI skyriaus (nepriklausomos priežiūros institucijos), VII skyriaus (bendradarbiavimas ir nuoseklumas) ir IX skyriaus (specialūs duomenų tvarkymo atvejai) išimtis arba nuo jų nukrypti leidžiančias nuostatas, jei jos yra būtinos, kad teisė į asmens duomenų apsaugą būtų suderinta su saviraiškos ir informacijos laisve. <…>“ Prancūzijos teisė Direktyva 95/46 Prancūzijos teisėje įgyvendinta pagrindinės bylos aplinkybėms taikytinos redakcijos Loi no 78-17, du 6 janvier 1978, relative à l’informatique, aux fichiers et aux libertés (1978 m. sausio 6 d. Informatikos, rinkmenų ir laisvių įstatymas Nr. 78-17). Kaip nurodyta šio įstatymo 11 straipsnyje, CNIL, be kita ko, užtikrina, kad asmens duomenys būtų tvarkomi laikantis minėto įstatymo nuostatų; šiuo pagrindu ji priima reikalavimus, peticijas ir skundus dėl asmens duomenų tvarkymo vykdymo ir informuoja juos pateikusius asmenis apie tolesnius veiksmus, kurių dėl jų imtasi. Pagrindinės bylos ir prejudiciniai klausimai GC, AF, BH ir ED paprašė Google iš rezultatų sąrašo, kurį rodo šios bendrovės eksploatuojama paieškos sistema atlikus paiešką pagal atitinkamų asmenų asmenvardžius, panaikinti įvairias nuorodas į trečiųjų asmenų skelbiamus tinklalapius, tačiau minėta bendrovė atsisakė tai padaryti. Kalbant konkrečiau, GC paprašė panaikinti nuorodą į satyrinį fotomontažą internete, kurį pseudonimu pasivadinęs asmuo 2011 m. vasario 18 d. paskelbė Youtube kanale ir kuriame ji rodoma šalia savivaldybės mero, kurio kabineto vadovė ji buvo, ir daroma aiški užuomina į juos tariamai siejančius intymius ryšius ir į šių ryšių įtaką jos politinei karjerai. Šis fotomontažas buvo paskelbtas internete vykstant kantono rinkimų, kuriuose GC tuo metu kandidatavo, kampanijai. Atsisakymo patenkinti jos prašymą panaikinti nuorodą dieną ji nebuvo nei išrinkta, nei kandidatavo, siekdama gauti mandatą vietos rinkimuose, ir nebevykdė savivaldybės mero kabineto vadovės pareigų. AF paprašė panaikinti nuorodas į 2008 m. rugsėjo 9 d. dienraščio Libération straipsnį, perspausdintą Centre contre les manipulations mentales (Kovos su psichinėmis manipuliacijomis centras, CCMM) (Prancūzija) svetainėje, apie Scientologijos bažnyčios nario savižudybę 2006 m. gruodžio mėn. Šiame straipsnyje AF minimas kaip už Scientologijos bažnyčios viešuosius ryšius atsakingas asmuo – šias pareigas jis baigė eiti nuo minėtos datos. Be to, minėto straipsnio autorius nurodo, kad susisiekė su AF, norėdamas gauti jo įvykių interpretaciją, ir atskleidžia šia proga surinktą informaciją. BH prašė panaikinti nuorodas į straipsnius (daugiausia spaudos) apie 1995 m. birželio mėn. pradėtą ikiteisminį tyrimą, susijusį su Respublikonų partijos (RP) finansavimu, per kurį buvo tiriama jo ir kelių verslininkų bei politikų veikla. Jam iškelta byla buvo baigta 2010 m. vasario 26 d., priėmus nutartį nutraukti bylą. Dauguma nuorodų, dėl kurių vyksta ginčas, nurodo straipsnius, paskelbtus tuo metu, kai buvo pradėtas tyrimas, taigi juose neaptariama bylos baigtis. ED prašė panaikinti nuorodas į du Nice Matin ir Le Figaro paskelbtus straipsnius, pasakojančius apie baudžiamosios bylos posėdį, kuriame jis dėl seksualinio smurto prieš penkiolikos metų nepilnamečius buvo nuteistas septynerių metų laisvės atėmimo bausme ir papildoma dešimties metų bausme – socialinės ir teisminės stebėsenos vykdymu. Be to, vienoje iš šių teismo kronikų minimos įvairios su ED susijusios intymios detalės, atskleistos vykstant procesui. Google atsisakius patenkinti jų prašymus panaikinti nuorodas, pareiškėjai pagrindinėje byloje kreipėsi su skundais į CNIL, kad šiai bendrovei būtų nurodyta jas pašalinti. Atitinkamai 2015 m. balandžio 24 d., 2015 m. rugpjūčio 28 d., 2016 m. kovo 21 d. ir 2016 m. gegužės 9 d. raštuose CNIL pirmininkė informavo pareiškėjus pagrindinėje byloje, kad jų skundai baigti nagrinėti. Tuomet pareiškėjai pagrindinėje byloje pateikė skundus prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikusiam teismui – Conseil d’État (Valstybės Taryba, Prancūzija) dėl CNIL atsisakymo nurodyti Google pašalinti prašomas nuorodas. Prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas šiuos skundus sujungė. Konstatavusi, kad nagrinėjant minėtus skundus kyla įvairių rimtų sunkumų aiškinant Direktyvą 95/46, Conseil d’État nusprendė sustabdyti bylos nagrinėjimą ir pateikti Teisingumo Teismui šiuos prejudicinius klausimus: „1. Ar, atsižvelgiant į paieškos sistemos eksploatuotojo konkrečią atsakomybę, kompetenciją ir galimybes, kitiems duomenų valdytojams nustatytas draudimas tvarkyti Direktyvos [95/46] 8 straipsnio 1 ir 5 dalyse nurodytus duomenis, laikantis šiame dokumente numatytų išimčių, taip pat taikytinas ir paieškos sistemos eksploatuotojui, kaip šios sistemos duomenų valdytojui? 2. Jeigu į [pirmąjį klausimą] būtų atsakyta teigiamai: [a)] ar Direktyvos [95/46] 8 straipsnio 1 ir 5 dalių nuostatos turi būti aiškinamos taip: dėl paieškos sistemos eksploatuotojui nustatyto tokio draudimo tvarkyti duomenis, kurie patenka į šių nuostatų taikymo sritį, laikantis šioje direktyvoje numatytų išimčių, šis eksploatuotojas privalo sistemingai patenkinti prašymus panaikinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose tokie duomenys tvarkomi? [b)] Atsižvelgiant į tai, kaip reikia aiškinti išimtis, numatytas Direktyvos [95/46] 8 straipsnio 2 dalies a ir e punktuose, kai jos taikomos paieškos sistemos eksploatuotojui, turint galvoje jo konkrečią atsakomybę, kompetenciją ir galimybes? Visų pirma, ar toks eksploatuotojas gali atsisakyti patenkinti prašymą pašalinti nuorodą, kai nustato, kad ji nukreipia į turinį, kuris, nors jame ir yra duomenų, patenkančių į 8 straipsnio 1 dalyje išvardytas kategorijas, taip pat patenka į to paties straipsnio 2 dalyje, būtent [a ir e punktuose], numatytų išimčių taikymo sritį? [c)] Taip pat, ar Direktyvos [95/46] nuostatos turi būti aiškinamos taip: kai nuorodos, kurias prašoma pašalinti, nurodo asmens duomenis, tvarkomus tik žurnalistiniais sumetimais arba meninės ar literatūrinės raiškos tikslais, ir šiuo pagrindu pagal Direktyvos [95/46] 9 straipsnį gali būti renkami ir tvarkomi duomenys, patenkantys į šios direktyvos 8 straipsnio 1 ir 5 dalyse nurodytas kategorijas, paieškos sistemos eksploatuotojas dėl šios priežasties gali atsisakyti patenkinti prašymą pašalinti nuorodą? 3. Jeigu į [pirmąjį klausimą] būtų atsakyta neigiamai: [a)] kokius konkrečius Direktyvos [95/46] reikalavimus turi atitikti paieškos sistemos eksploatuotojas, atsižvelgiant į jo atsakomybę, kompetenciją ir galimybes? [b)] Ar nustačius, kad tinklalapiuose, į kuriuos daromos nuorodos, kurias prašoma pašalinti, yra neteisėtai paskelbtų duomenų, Direktyvos [95/46] nuostatos turi būti aiškinamos taip: – pagal jas paieškos sistemos eksploatuotojas privalo pašalinti šias nuorodas iš rezultatų, rodomų atlikus paiešką pagal pareiškėjo asmenvardį, sąrašo, – ar pagal jas tik reikia atsižvelgti į šią aplinkybę siekiant įvertinti prašymo panaikinti nuorodą pagrįstumą, – o gal ši aplinkybė neturi poveikio vertinimui, kurį jis turi atlikti? Be to, jeigu ši aplinkybė nėra nereikšminga bylos nagrinėjimui, kaip vertinti ginčijamų duomenų, kurių tvarkymas nepatenka į Direktyvos [95/46], taigi ir į ją įgyvendinančių nacionalinės teisės aktų teritorinę taikymo sritį, skelbimo tinklalapiuose teisėtumą? 4. Nepriklausomai nuo to, kaip bus atsakyta į [pirmąjį klausimą]: [a)] neatsižvelgiant į asmens duomenų skelbimo tinklalapyje, į kurį daroma ginčijama nuoroda, teisėtumą, ar Direktyvos [95/46] nuostatos turi būti aiškinamos taip: – paieškos sistemos eksploatuotojas privalo patenkinti atitinkamą prašymą pašalinti nuorodą, kai pareiškėjas nustato, kad šie duomenys tapo neišsamūs ar netikslūs arba nebėra atnaujinti, – konkrečiau kalbant, kai pareiškėjas įrodo, kad atsižvelgiant į teismo proceso eigą informacija apie proceso ankstesnį etapą nebeatitinka tikros dabartinės jo padėties, ar paieškos sistemos eksploatuotojas privalo pašalinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose yra tokios informacijos? [b)] Ar Direktyvos [95/46] 8 straipsnio 5 dalies nuostatos turi būti aiškinamos taip: informacija, susijusi su ikiteisminio tyrimo pradėjimu prieš asmenį, arba informacija apie procesą ir po jo priimtą nuosprendį yra su nusikalstamomis veikomis ir apkaltinamaisiais nuosprendžiais susiję duomenys? Apskritai, ar tuo atveju, kai tinklalapyje yra duomenų apie nuosprendžius, priimtus dėl fizinio asmens, arba dėl šio asmens vykdytus teismo procesus, tinklalapis patenka į šių nuostatų taikymo sritį?“ Dėl prejudicinių klausimų Klausimai pateikti dėl Direktyvos 95/46, taikytos prašymo priimti prejudicinį sprendimą pateikimo dieną, išaiškinimo. Ši direktyva buvo panaikinta nuo 2018 m. gegužės 25 d., t. y. nuo dienos, kai pradedamas taikyti Reglamentas 2016/679. Užduotus klausimus Teisingumo Teismas nagrinės remdamasis Direktyva 95/46, tačiau kartu atsižvelgdamas ir į Reglamentą 2016/679, siekdamas užtikrinti, kad jo atsakymai bet kuriuo atveju būtų naudingi prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikusiam teismui. Dėl pirmojo klausimo Pirmuoju klausimu prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas iš esmės siekia sužinoti, ar Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad draudimas arba ribojimai tvarkyti šiose nuostatose numatytų specialių kategorijų asmens duomenis, laikantis šioje direktyvoje numatytų išimčių, taikomi ir paieškos sistemos eksploatuotojui kaip duomenų valdytojui, tvarkančiam duomenis šios sistemos veikimo tikslais, atsižvelgiant į jo atsakomybę, kompetenciją ir galimybes. Šiuo klausimu primintina, kad viena vertus, paieškos sistemos veikimo operacijos, kurias sudaro internete trečiųjų asmenų paskelbtos ar jau esančios informacijos suradimas, automatiniu būdu atliekamas jos indeksavimas, laikinas laikymas ir galiausiai padarymas prieinamos interneto vartotojams tam tikra pasirinkta tvarka, laikytinos „asmens duomenų tvarkymu“, kaip jis suprantamas pagal Direktyvos 95/46 2 straipsnio b punktą, jei ši informacija apima asmens duomenis, ir, kita vertus, tokios paieškos sistemos eksploatuotojas laikytinas tokių duomenų „valdytoju“, kaip jis suprantamas pagal minėto 2 straipsnio d punktą (2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google, C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktas). Asmens duomenų tvarkymas, atliekamas kaip paieškos sistemos veikimo operacija, skiriasi nuo interneto svetainių rengėjų vykdomo tvarkymo, kurį sudaro šių duomenų dėjimas į tinklalapį, ir jį papildo, o tokia veikimo operacija turi lemiamą reikšmę šių duomenų visuotinei sklaidai, nes padaro juos prieinamus visiems paiešką pagal duomenų subjekto asmenvardį atlikusiems internautams, įskaitant tuos, kurie kitaip nebūtų radę šiuos duomenis skelbiančio tinklalapio. Be to, paieškos sistemų atliekamas internete paskelbtos informacijos rūšiavimas ir kaupimas siekiant palengvinti jų naudotojų prieigą prie tokios informacijos gali lemti tai, kad, šiems naudotojams atlikus paiešką pagal fizinio asmens vardą, kartu su rezultatų sąrašu jiems bus pateikta sustruktūrinta su šiuo asmeniu susijusios informacijos, kurią galima rasti internete, apžvalga, leidžianti sudaryti daugiau ar mažiau išsamų duomenų subjekto profilį (2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google, C‑131/12 , EU:C:2014:317 , – punktai). Taigi, kadangi paieškos sistemos veikimas gali daryti didelį neigiamą poveikį pagrindinėms teisėms į privatų gyvenimą ir asmens duomenų apsaugą ir šis poveikis yra papildomas, palyginti su tuo, kurį daro tinklalapių rengėjai, šios paieškos sistemos eksploatuotojas, kaip asmuo, kuris nustato šios veiklos tikslus ir būdus, turi užtikrinti, kiek tai patenka į jo atsakomybės, kompetencijos ir galimybių sritį, kad ši veikla atitiktų Direktyvos 95/46 reikalavimus ir joje numatytos garantijos galėtų tapti visiškai veiksmingos, o veiksminga ir visapusė duomenų subjektų, visų pirma jų teisės į privataus gyvenimo gerbimą, apsauga – iš tiesų įgyvendinta (2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google, C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktas). Pirmuoju prejudiciniu klausimu siekiama nustatyti, ar paieškos sistemos eksploatuotojas, atsižvelgiant į jo atsakomybę, kompetenciją ir galimybes, taip pat turi tenkinti reikalavimus, kuriuos Direktyva 95/46 nustato specialių kategorijų asmens duomenims, numatytoms jos 8 straipsnio 1 ir 5 dalyse, kai tokie duomenys nurodomi informacijoje, kurią internete paskelbė ar patalpino tretieji asmenys, ir juos tvarko šis eksploatuotojas paieškos sistemos veikimo tikslais. Dėl šių specialių kategorijų asmens duomenų Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 dalyje nurodyta, kad valstybės narės uždraudžia tvarkyti asmens duomenis, kurie atskleidžia rasinę ar etninę kilmę, politines, religines ar filosofines pažiūras, priklausymą profesinėms sąjungoms, taip pat tvarkyti duomenis apie asmens sveikatą ar intymų gyvenimą. Kai kurios šio draudimo išimtys ir nukrypti leidžiančios nuostatos numatytos, be kita ko, 8 straipsnio 2 dalyje. Direktyvos 95/46 8 straipsnio 5 dalyje teigiama, kad duomenys, susiję su nusikalstamomis veikomis, apkaltinamaisiais nuosprendžiais ar kardomosiomis priemonėmis, gali būti tvarkomi tik tuo atveju, jeigu tai kontroliuoja valdžios institucija arba jeigu nacionaliniai įstatymai užtikrina tinkamas ir konkrečias garantijas, bet galioja išimtys, kurias valstybė narė gali leisti pagal nacionalines nuostatas, numatančias tinkamas ir konkrečias garantijas. Vis dėlto išsamus apkaltinamųjų nuosprendžių registras gali būti vedamas tik kontroliuojant valdžios institucijai. Valstybės narės gali numatyti, kad duomenys, susiję su administracinėmis sankcijomis ar teismo sprendimais civilinėse bylose, taip pat turi būti tvarkomi kontroliuojant valdžios institucijai. Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių turinys su tam tikrais pakeitimais pakartotas Reglamento 2016/679 9 straipsnio 1 dalyje ir 10 straipsnyje. Pirmiausia konstatuotina, kad, kaip matyti iš šių Direktyvos 95/46 ir Reglamento 2016/679 nuostatų formuluočių, jose nustatytas draudimas ir apribojimai taikomi, išskyrus šioje direktyvoje ir šiame reglamente numatytas išimtis, bet kokiam minėtose nuostatose numatytų specialių kategorijų duomenų tvarkymui ir visiems tokių duomenų valdytojams. Toliau pažymėtina, kad jokia kita minėtos direktyvos ar minėto reglamento nuostata nenumato bendrosios tokio duomenų tvarkymo, koks atliekamas eksploatuojant paieškos sistemą, draudimo ar šių apribojimų išimties. Priešingai, kaip jau matyti iš šio sprendimo 37 punkto, iš šių tekstų sistemos išplaukia, kad tokios paieškos sistemos eksploatuotojas, kaip ir bet koks kitas duomenų valdytojas, turi užtikrinti pagal savo atsakomybę, kompetenciją ir galimybes, kad jo atliekamas asmens duomenų tvarkymas atitiktų atitinkamai Direktyvos 95/46 arba Reglamento 2016/679 reikalavimus. Galiausiai pažymėtina, kad toks Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių arba Reglamento 2016/679 9 straipsnio 1 dalies ir 10 straipsnio aiškinimas, pagal kurį a priori ir bendrai paieškos sistemos veikimo operacijoms nebūtų taikomi specifiniai reikalavimai, kuriuos šios nuostatos numato specialių kategorijų duomenims tvarkyti, prieštarautų minėtų nuostatų tikslams – užtikrinti, kad būtų labiau apsaugotas toks tvarkymas, kuris dėl ypatingo šių duomenų jautrumo gali, kaip taip pat matyti iš šios direktyvos 33 konstatuojamosios dalies ir iš šio reglamento 51 konstatuojamosios dalies, labai stipriai suvaržyti Chartijos 7 ir 8 straipsniuose garantuojamas pagrindines teises į privataus gyvenimo gerbimą ir asmens duomenų apsaugą. Nors, priešingai, nei teigia visų pirma Google , paieškos sistemos eksploatuotojo atliekamo duomenų tvarkymo jam vykdant savo veiklą ypatumai negali pateisinti to eksploatuotojo atleidimo nuo pareigos laikytis Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių ir Reglamento 2016/679 9 straipsnio 1 dalies ir 10 straipsnio, vis dėlto tie ypatumai gali turi įtakos minėto eksploatuotojo atsakomybės ir konkrečių pareigų apimčiai atsižvelgiant į šias nuostatas. Šiuo aspektu pažymėtina, kad, kaip pabrėžia Europos Komisija, paieškos sistemos eksploatuotojas yra atsakingas ne dėl to, kad minėtose nuostatose numatyti asmens duomenys nurodomi trečiųjų asmenų paskelbtame tinklalapyje, o dėl nuorodos į šį puslapį teikimo, ypač dėl to, kad atlikus paiešką pagal fizinio asmens asmenvardį internautams pateikiamame rezultatų sąraše paskelbiama nuoroda į šį puslapį, nes toks aptariamos nuorodos paskelbimas minėtame sąraše gali smarkiai pakenkti atitinkamo asmens pagrindinėms teisėms į privataus gyvenimo gerbimą ir su juo susijusių asmens duomenų apsaugą (šiuo klausimu žr. 2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google, C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktą). Šiomis aplinkybėmis, atsižvelgiant į paieškos sistemos eksploatuotojo, kaip duomenų valdytojo, tvarkančio duomenis eksploatuojant šią sistemą, atsakomybę, kompetenciją ir galimybes, Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalyse ir Reglamento 2016/679 9 straipsnio 1 dalyje ir 10 straipsnyje numatyti draudimai ir apribojimai gali, kaip nurodė generalinis advokatas išvados 56 punkte ir kaip iš esmės pažymi visi šiuo klausimu savo poziciją išdėstę suinteresuotieji asmenys, būti taikomi šiam eksploatuotojui vien dėl šio nuorodos teikimo ir todėl įgyvendinami pagal duomenų subjekto pateiktą prašymą atliekant patikrinimą, prižiūrimą kompetentingų nacionalinių institucijų. Iš to, kas išdėstyta, išplaukia, kad į pirmąjį klausimą atsakytina: Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad draudimas ar apribojimai, susiję su šiose nuostatose numatytų specialių kategorijų asmens duomenų tvarkymu, taikomi, laikantis toje direktyvoje numatytų išimčių, ir paieškos sistemos eksploatuotojui, kaip duomenų valdytojui, tvarkančiam duomenis, kai eksploatuoja šią sistemą, atsižvelgiant į jo atsakomybę, kompetenciją ir galimybes, kai šis eksploatuotojas, gavęs duomenų subjekto prašymą, atlieka patikrinimą prižiūrint kompetentingoms nacionalinėms institucijoms. Dėl antrojo klausimo Antruoju klausimu, kurį sudaro trys dalys, prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas iš esmės siekia išsiaiškinti: – ar Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad pagal jas paieškos sistemos eksploatuotojas privalo, laikydamasis šioje direktyvoje numatytų išimčių, patenkinti prašymus panaikinti nuorodas į tinklalapius su tokiais asmens duomenimis, kurie priskiriami prie tose nuostatose numatytų specialių kategorijų, – ar Direktyvos 95/46 8 straipsnio 2 dalies a ir e punktai turi būti aiškinami taip, kad pagal šį straipsnį paieškos sistemos eksploatuotojas gali netenkinti prašymo pašalinti nuorodą, kai nustato, kad ši nuoroda nukreipia į turinį, kuriame yra asmens duomenų, priskiriamų prie šio 8 straipsnio 1 dalyje numatytų specialių kategorijų, tačiau juos tvarkant taikoma viena iš minėto 8 straipsnio 2 dalies a ir e punktuose numatytų išimčių, ir – ar Direktyvos 95/46 nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad paieškos sistemos eksploatuotojas taip pat gali netenkinti prašymo pašalinti nuorodą, motyvuodamas tuo, kad nuorodos, kurias prašoma pašalinti, nukreipia į tinklalapius, kuriuose asmens duomenys, priskiriami prie šios direktyvos 8 straipsnio 1 arba 5 dalyse numatytų specialių kategorijų, skelbiami tik žurnalistiniais sumetimais arba meninės ar literatūrinės raiškos tikslais, todėl tokiam paskelbimui taikoma minėtos direktyvos 9 straipsnyje numatyta išimtis. Pirmiausia pažymėtina, kad pagal Direktyvą 95/46 prašymų pašalinti nuorodas, kaip antai nagrinėjamų pagrindinėje byloje, pagrindas yra, be kita ko, jos 12 straipsnio b punktas, pagal kurį valstybės narės garantuoja kiekvienam duomenų subjektui teisę reikalauti, kad duomenų valdytojas ištrintų duomenis, kurie tvarkomi nesilaikant šios direktyvos nuostatų. Be to, pagal Direktyvos 95/46 14 straipsnio pirmos pastraipos a punktą valstybės narės suteikia duomenų subjektui teisę bent 7 straipsnio e ir f punktuose nurodytais atvejais bet kada prieštarauti dėl duomenų apie jį tvarkymo remiantis svariu ir teisėtu pagrindu, susijusiu su jo konkrečia padėtimi, išskyrus atvejus, kai nacionalinės teisės aktai nustato kitaip. Šiuo klausimu primintina, kad Teisingumo Teismas jau yra nusprendęs, kad Direktyvos 95/46 12 straipsnio b punktas ir 14 straipsnio pirmos pastraipos a punktas aiškintini taip, jog tam, kad būtų užtikrintos šiose nuostatose nurodytos teisės, ir jeigu iš tiesų įvykdytos jose numatytos sąlygos, paieškos sistemos eksploatuotojas privalo iš rezultatų sąrašo, rodomo atlikus paiešką pagal asmenvardį, pašalinti nuorodas į trečiųjų asmenų paskelbtus tinklalapius, kuriuose yra informacijos apie šį asmenį, taip pat tais atvejais, kai šis asmenvardis arba ši informacija nėra prieš tai ištrinti arba tuo pat metu ištrinami iš šių tinklalapių, ir tai padaryti, net jei atitinkami duomenys šiuose tinklalapiuose paskelbti teisėtai (2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google, C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktas). Be to, Teisingumo Teismas patikslino, kad vertinant, ar įvykdytos šių nuostatų taikymo sąlygos, reikia, be kita ko, išnagrinėti, ar duomenų subjektas turi teisę į tai, kad atitinkama su juo susijusi informacija šiuo metu sudaromuose rezultatų, rodomų atlikus paiešką pagal jo asmenvardį, sąrašuose nebebūtų siejama su jo asmenvardžiu, nors tokios teisės konstatavimas ir nesiejamas su nustatymu, kad atitinkamos informacijos įtraukimas į rezultatų sąrašą sukelia duomenų subjektui neigiamų padarinių. Kadangi duomenų subjektas, atsižvelgiant į Chartijos 7 ir 8 straipsnių jam suteiktas pagrindines teises, gali prašyti, kad atitinkama informacija nebebūtų pateikiama plačiajai visuomenei įtraukiant šią informaciją į tokį rezultatų sąrašą, šios teisės iš principo yra viršesnės ne tik už paieškos sistemos eksploatuotojo ekonominį interesą, bet ir už šios visuomenės interesą turėti prieigą prie šios informacijos atlikus paiešką pagal šio subjekto asmenvardį. Tačiau taip nebūtų tuo atveju, kai dėl konkrečių aplinkybių, kaip antai šio subjekto padėties viešajame gyvenime, paaiškėtų, kad šių pagrindinių teisių apribojimą pateisina viršesnis šios visuomenės interesas turėti dėl įtraukimo į atitinkamus sąrašus suteiktą prieigą prie atitinkamos informacijos (2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google, C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktas). Reglamente 2016/679, tiksliau jo 17 straipsnyje, Europos Sąjungos teisės aktų leidėjas numatė nuostatą, kuri konkrečiai reglamentuoja „teisę reikalauti ištrinti duomenis“, šio straipsnio antraštėje dar įvardytą kaip „teisė būti pamirštam“. Pagal šio 17 straipsnio 1 dalį duomenų subjektas turi teisę reikalauti, kad duomenų valdytojas nepagrįstai nedelsdamas ištrintų su juo susijusius asmens duomenis, o duomenų valdytojas yra įpareigotas nepagrįstai nedelsdamas ištrinti asmens duomenis, jei tai galima pagrįsti viena iš šioje nuostatoje išvardytų priežasčių. Tarp šių priežasčių minėtoje nuostatoje nurodyta aplinkybė, kad duomenys nebereikalingi, kad būtų pasiekti tikslai, kuriais jie buvo tvarkomi, kad asmens duomenų subjektas atšaukia sutikimą, kuriuo grindžiamas duomenų tvarkymas, ir nėra kito teisinio pagrindo tvarkyti duomenis, kad duomenų subjektas nesutinka su duomenų tvarkymu pagal Reglamento 2016/679 21 straipsnio (kuris pakeičia Direktyvos 95/46 14 straipsnį) 1 arba 2 dalį, kad duomenys buvo tvarkomi neteisėtai, kad jie turi būti ištrinti siekiant įvykdyti teisinę pareigą arba kad buvo surinkti informacinės visuomenės paslaugų siūlymo vaikams kontekste. Vis dėlto Reglamento 2016/679 17 straipsnio 3 dalyje patikslinta, kad šio reglamento 17 straipsnio 1 dalis netaikoma, jeigu toks duomenų tvarkymas yra būtinas dėl kurios nors iš pirmoje nuostatoje išvardytų priežasčių. Tarp šių priežasčių minėto reglamento 17 straipsnio 3 dalies a punkte nurodytas, teisės, be kita ko, į informacijos laisvę įgyvendinimas. Tai, kad Reglamento 2016/679 17 straipsnio 3 dalies a punkte nuo šiol aiškiai numatyta, kad duomenų subjekto teisė reikalauti ištrinti duomenis netaikoma, kai juos tvarkyti būtina įgyvendinat teisę, be kita ko, į informacijos laisvę, garantuojamą pagal Chartijos 11 straipsnį, parodo, kad teisė į asmens duomenų apsaugą nėra absoliuti ir, kaip pabrėžta šio reglamento 4 konstatuojamojoje dalyje, turi būti vertinama atsižvelgiant į jos visuomeninę paskirtį ir derėti su kitomis pagrindinėmis teisėmis, remiantis proporcingumo principu (taip pat žr. 2010 m. lapkričio 9 d. Sprendimo Volker und Markus Schecke ir Eifert, C‑92/09 ir C‑93/09 , EU:C:2010:662 , punktą ir 2017 m. liepos 26 d. Nuomonės 1/15 (ES ir Kanados susitarimas dėl PNR), EU:C:2017:592 , punktą). Šiuo klausimu svarbu priminti, kad Chartijos 52 straipsnio 1 dalyje numatyta galimybė apriboti naudojimąsi teisėmis, pavyzdžiui, įtvirtintomis šios Chartijos 7 ir 8 straipsniuose, jei šie apribojimai numatyti įstatymo, nekeičia minėtų teisių ir laisvių esmės, taip pat, remiantis proporcingumo principu, yra būtini ir tikrai atitinka Sąjungos pripažintus bendruosius interesus arba reikalingi kitų teisėms ir laisvėms apsaugoti (2010 m. lapkričio 9 d. Sprendimo Volker und Markus Schecke ir Eifert, C‑92/09 ir C‑93/09 , EU:C:2010:662 , punktas). Taigi Reglamente 2016/679, konkrečiai – jo 17 straipsnio 3 dalies a punkte, aiškiai įtvirtintas reikalavimas užtikrinti pusiausvyrą tarp, pirma, Chartijos 7 ir 8 straipsniuose numatytų pagrindinių teisių į privataus gyvenimo gerbimą ir į asmens duomenų apsaugą ir, antra, pagal Chartijos 11 straipsnį garantuojamos pagrindinės teisės į informacijos laisvę. Būtent atsižvelgiant į šiuos aspektus reikia patikrinti, kokiomis aplinkybėmis paieškos sistemos eksploatuotojas privalo patenkinti prašymą pašalinti nuorodas iš rezultatų sąrašo, rodomo atlikus paiešką pagal duomenų subjektų asmenvardį, ir ištrinti nuorodą į tinklalapį, kuriame yra asmens duomenų, priskiriamų prie Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalyse numatytų specialių kategorijų. Šiuo klausimu pirmiausia konstatuotina, kad paieškos sistemos eksploatuotojo atliekamam specialių kategorijų duomenų, numatytų Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 dalyje, tvarkymui iš principo gali būti taikomos išimtys, numatytos jos 8 straipsnio 2 dalies a ir e punktuose, kuriais remiasi prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas ir kuriuose numatyta, kad draudimas tvarkyti tokių specialių kategorijų duomenis netaikomas, kai duomenų subjektas yra aiškiai sutikęs, kad duomenys būtų tvarkomi, nebent pagal atitinkamos valstybės narės teisę toks sutikimas draudžiamas, arba kai tvarkomi visų pirma duomenys, kuriuos tas asmuo yra akivaizdžiai paskelbęs viešai. Nuo šiol tokios išimtys įtvirtintos Reglamento 2016/679 9 straipsnio 2 dalies a ir e punktuose. Be to, pagal 9 straipsnio 2 dalies g punktą, kuris iš esmės pakartoja Direktyvos 95/46 8 straipsnio 4 dalį, leidžiama tvarkyti minėtų kategorijų duomenis, kai tai būtina dėl svarbių viešojo intereso priežasčių, remiantis Sąjungos arba valstybės narės teise, kuri turi būti proporcinga siekiamam tikslui, paisyti teisės į duomenų apsaugą esmės ir numatyti tinkamas ir konkrečias priemones duomenų subjekto pagrindinėms teisėms ir interesams apsaugoti. Kiek tai susiję su Direktyvos 95/46 8 straipsnio 2 dalies a punkte ir Reglamento 2016/679 9 straipsnio 2 dalies a punkte numatyta išimtimi, iš sąvokos „sutikimas“ apibrėžties, pateiktos šios direktyvos 2 straipsnio h punkte ir šio reglamento 4 straipsnio 11 punkte, matyti, kad toks sutikimas turi būti „konkretus“, taigi duotas konkrečiai dėl duomenų tvarkymo, atliekamo eksploatuojant paieškos sistemą, ir turint galvoje, kad šis tvarkymas leidžia tretiesiems asmens atlikus paiešką pagal to asmens asmenvardį gauti rezultatų sąrašą su nuorodomis į tinklalapius, kuriuose yra su tuo asmeniu susijusių jautrių duomenų. Praktiškai sunku numatyti ir, beje, iš Teisingumo Teismui pateiktos šios bylos medžiagos nematyti, kad paieškos sistemos eksploatuotojas aiškiai prašytų duomenų subjektų sutikimo, siekdamas nuorodų teikimo tikslais tvarkyti jų asmens duomenis. Bet kuriuo atveju, kaip pažymėjo, be kita ko, Prancūzijos ir Lenkijos vyriausybės ir Komisija, pats faktas, kad asmuo suformuluoja prašymą pašalinti nuorodas, iš esmės rodo, kad bent jau šio prašymo pateikimo momentu jis nebesutinka, kad paieškos sistemos eksploatuotojas tvarkytų duomenis. Šiomis aplinkybėmis taip pat primintina, kad minėto reglamento 17 straipsnio 1 dalies b punkte tarp priežasčių, pateisiančių „teisę būti pamirštam“, numatyta aplinkybė, kad duomenų subjektas atšaukia sutikimą, kuriuo pagal to reglamento 9 straipsnio 2 dalies a punktą grindžiamas duomenų tvarkymas, ir nėra jokio kito teisinio pagrindo tvarkyti duomenis. Vis dėlto Direktyvos 95/46 8 straipsnio 2 dalies e punkte ir Reglamento 2016/679 9 straipsnio 2 dalies e punkte numatyta aplinkybė, kad duomenų subjektas yra akivaizdžiai paviešinęs konkrečius duomenis, gali būti visiškai taikoma tiek paieškos sistemos eksploatuotojui, tiek konkretaus tinklalapio rengėjui, kaip tai pažymėjo visi šiuo klausimu savo nuomones pareiškę suinteresuotieji asmenys. Taigi, net jeigu tokiu atveju tinklalapyje, į kurį daroma nuoroda, yra asmens duomenų, priskiriamų prie Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 dalyje ir Reglamento 2016/679 9 straipsnio 1 dalyje numatytų specialių kategorijų, jų tvarkymas, kurį atlieka paieškos sistemos eksploatuotojas vykdydamas savo veiklą, atitinka šiuos tekstus su sąlyga, kad jis tenkina ir kitas teisėtumo sąlygas, nustatytas, be kita ko, šios direktyvos 6 straipsnyje arba šio reglamento 5 straipsnyje (šiuo klausimu žr. 2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google ( C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktą). Vis dėlto net tuo atveju duomenų subjektas pagal Direktyvos 95/46 14 straipsnio pirmos pastraipos a punktą arba Reglamento 2016/679 17 straipsnio 1 dalies c punktą ir 21 straipsnio 1 dalį gali turėti teisę reikalauti pašalinti konkrečią nuorodą dėl priežasčių, susijusių su konkrečia jo padėtimi. Bet kuriuo atveju paieškos sistemos eksploatuojas, gavęs prašymą pašalinti nuorodą, atsižvelgdamas į Direktyvos 95/46 8 straipsnio 4 dalyje arba Reglamento 2016/679 9 straipsnio 2 dalies g punkte numatytas svarbias viešojo intereso priežastis ir laikydamasis tose nuostatose numatytų sąlygų, turi patikrinti, ar nuorodos į konkretų tinklalapį įtraukimas į sąrašą, rodomą atlikus paiešką pagal duomenų subjekto asmenvardį, yra būtinas siekiant internautams, potencialiai suinteresuotiems atlikus tokią paiešką gauti prieigą prie šio tinklalapio, pasinaudoti teise į Chartijos 11 straipsnyje saugomą informacijos laisvę. Nors Chartijos 7 ir 8 straipsniuose įtvirtintos duomenų subjekto teisės paprastai yra viršesnės už internautų informacijos laisvę, ši pusiausvyra konkrečiais atvejais gali priklausyti nuo atitinkamos informacijos pobūdžio ir jos jautrumo, galinčio turėti įtakos duomenų subjekto privačiam gyvenimui, taip pat nuo visuomenės intereso susipažinti su šia informacija, kuris gali skirtis, nelygu, koks šio asmens vaidmuo viešajame gyvenime (šiuo klausimu žr. 2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google ( C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktą). Be to, tuomet, kai tvarkomi Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalyse arba Reglamento 2016/679 9 straipsnio 1 dalyje arba 10 straipsnyje numatytų specialių kategorijų duomenys, duomenų subjekto pagrindinės teisės į privataus gyvenimo gerbimą ir į asmens duomenų apsaugą gali būti labai stipriai suvaržytos, kaip nurodyta šio sprendimo 44 punkte, dėl šių duomenų jautrumo. Taigi, kai paieškos sistemos eksploatuotojas gauna prašymą panaikinti nuorodą į tinklalapį, kuriame yra paskelbti tokie jautrūs duomenys, toks eksploatuotojas, atsižvelgdamas į duomenų subjekto pagrindinių teisių į privataus gyvenimo gerbimą ir į asmens duomenų apsaugą, įtvirtintų Chartijos 7 ir 8 straipsnyje, suvaržymo laipsnį ir remdamasis visomis reikšmingomis konkretaus atvejo aplinkybėmis ir Direktyvos 95/46 8 straipsnio 4 dalyje arba Reglamento 2016/679 9 straipsnio 2 dalies g punkte numatytomis svarbiomis viešojo intereso priežastimis, taip pat paisydamas tose nuostatose numatytų sąlygų, turi patikrinti, ar šios nuorodos įtraukimas į rezultatų sąrašą, rodomą atlikus paiešką pagal to asmens asmenvardį, yra neišvengiamai būtinas siekiant apsaugoti internautų, potencialiai suinteresuotų atlikus tokią paiešką gauti prieigą prie šio tinklalapio, informacijos laisvę, saugomą pagal Chartijos 11 straipsnį. Iš visų pateiktų argumentų išplaukia, kad į antrąjį klausimą reikia atsakyti: – Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad pagal jas paieškos sistemos eksploatuotojas iš principo privalo, išskyrus šioje direktyvoje numatytas išimtis, patenkinti prašymus panaikinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose nurodomi asmens duomenys, priskiriami prie tose nuostatose numatytų specialių kategorijų, – Direktyvos 95/46 8 straipsnio 2 dalies e punktas turi būti aiškinamas taip, kad pagal jį toks eksploatuotojas gali netenkinti prašymo pašalinti nuorodą, kai nustato, kad ši nuoroda nukreipia į turinį, kuriame yra asmens duomenų, priskiriamų prie šio 8 straipsnio 1 dalyje numatytų specialių kategorijų, tačiau jiems tvarkyti taikoma minėto 8 straipsnio 2 dalies e punkte numatyta išimtis, su sąlyga, kad toks tvarkymas atitinka visas kitas šioje direktyvoje nustatytas teisėtumo sąlygas, nebent duomenų subjektas pagal minėtos direktyvos 14 straipsnio pirmos pastraipos a punktą dėl svarių ir teisėtų priežasčių, susijusių su jo konkrečia padėtimi, turi teisę prieštarauti minėtam tvarkymui, – Direktyvos 95/46 nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad paieškos sistemos eksploatuotojas, gavęs prašymą pašalinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose skelbiami asmens duomenys, priskiriami prie šios direktyvos 8 straipsnio 1 arba 5 dalyje numatytų specialių kategorijų, atsižvelgdamas į duomenų subjekto pagrindinių teisių į privataus gyvenimo gerbimą ir į asmens duomenų apsaugą, įtvirtintų Chartijos 7 ir 8 straipsnyje, suvaržymo laipsnį ir remdamasis visomis reikšmingomis konkretaus atvejo aplinkybėmis ir Direktyvos 95/46 8 straipsnio 4 dalyje arba Reglamento 2016/679 9 straipsnio 2 dalies g punkte numatytomis svarbiomis viešojo intereso priežastimis, taip pat paisydamas tose nuostatose numatytų sąlygų, turi patikrinti, ar šios nuorodos įtraukimas į rezultatų sąrašą, rodomą atlikus paiešką pagal to asmens asmenvardį, yra neišvengiamai būtinas siekiant apsaugoti internautų, potencialiai suinteresuotų atlikus tokią paiešką gauti prieigą prie šio tinklalapio, informacijos laisvę, saugomą pagal Chartijos 11 straipsnį. Dėl trečiojo klausimo Kadangi šis klausimas pateiktas tik tuo atveju, jeigu į pirmąjį klausimą būtų atsakyta neigiamai, į jį atsakyti nereikia, nes į pirmąjį klausimą atsakyta teigiamai. Dėl ketvirtojo klausimo Ketvirtuoju klausimu prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas iš esmės siekia sužinoti, ar Direktyvos 95/46 nuostatos turi būti aiškinamos taip: – pirma, informacija, susijusi su teismo procesu, pradėtu prieš fizinį asmenį, arba tinkamais atvejais informacija apie nuosprendį, priimtą po proceso, yra su „nusikalstamomis veikomis“ ir „apkaltinamaisiais nuosprendžiais“ susiję duomenys, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 95/46 8 straipsnio 5 dalį, ir, – antra, kad paieškos sistemos eksploatuotojas privalo patenkinti prašymą panaikinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose yra tokios informacijos, kai ta informacija susijusi su konkretaus teismo proceso ankstesniu etapu ir, atsižvelgiant į jo eigą, nebeatitinka tikrosios padėties. Šiuo klausimu konstatuotina, kaip generalinis advokatas pažymėjo savo išvados 100 punkte ir kaip teigė visų pirma Prancūzijos vyriausybė, Airija, Italijos ir Lenkijos vyriausybės ir Komisija, informacija apie teismo procesą, pradėtą prieš fizinį asmenį, kaip antai informacija apie ikiteisminį tyrimą arba procesą, o tinkamais atvejais – po jo priimtą nuosprendį, yra su „nusikalstamomis veikomis“ ir „apkaltinamaisiais nuosprendžiais“ susiję duomenys, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 95/46 8 straipsnio 5 dalies pirmą pastraipą ir Reglamento 2016/679 10 straipsnį, neatsižvelgiant į tai, ar per teismo procesą buvo faktiškai įrodytas pažeidimas, dėl kurio asmuo buvo patrauktas atsakomybėn. Taigi, į rezultatų sąrašą, rodomą atlikus paiešką pagal duomenų subjekto asmenvardį, įtraukdamas nuorodas į tinklalapius, kuriuose tokie duomenys skelbiami, paieškos sistemos eksploatuotojas atlieka duomenų tvarkymą, kuriam pagal Direktyvos 95/46 8 straipsnio 5 dalies pirmą pastraipą ir Reglamento 2016/679 10 straipsnį taikomi specialūs apribojimai. Kaip pažymėjo Komisija, toks tvarkymas pagal tas nuostatas ir laikantis kitų šioje direktyvoje ir šiame reglamente nustatytų teisėtumo sąlygų gali būti teisėtas, jeigu nacionalinėje teisėje yra numatytos tinkamos ir specialios garantijos, o taip gali būti tuomet, kai tokią informaciją viešai paskleidė valdžios institucijos, laikydamosi taikytinos nacionalinės teisės. Dėl kitų teisėtumo sąlygų primintina, kad iš Direktyvos 95/46 6 straipsnio 1 dalies c–e punktuose, kurie dabar pakartoti Reglamento 2016/679 5 straipsnio 1 dalies c–e punktuose, numatytų reikalavimų matyti, kad net iš pradžių teisėtas tikslių duomenų tvarkymas, praėjus tam tikram laikui, gali nebeatitikti šios direktyvos ar šio reglamento, jei duomenys nebereikalingi tais tikslais, dėl kurių buvo surinkti arba tvarkomi. Taip, be kita ko, yra tuo atveju, kai jie atrodo neadekvatūs, nereikšmingi ar nebereikšmingi arba pertekliniai atsižvelgiant į tuos tikslus ir praėjusį laiką (2014 m. gegužės 13 d. Sprendimo Google Spain ir Google, C‑131/12 , EU:C:2014:317 , punktas). Vis dėlto, kaip buvo konstatuota šio sprendimo 66 punkte, net jeigu Direktyvos 95/46 8 straipsnio 5 dalyje ir Reglamento 2016/679 10 straipsnyje numatytų duomenų tvarkymas atliekamas, nepaisant šiose nuostatose numatytų apribojimų arba kitų teisėtumo sąlygų, kaip antai nustatytų šios direktyvos 6 straipsnio 1 dalies c–e punktuose ir šio reglamento 5 straipsnio 1 dalies c–e punktuose, paieškos sistemos eksploatuojas, atsižvelgdamas į minėtos direktyvos 8 straipsnio 4 dalyje arba minėto reglamento 9 straipsnio 2 dalies g punkte numatytas svarbias viešojo intereso priežastis ir laikydamasis tose nuostatose numatytų sąlygų, turi dar patikrinti, ar nuorodos į konkretų tinklalapį įtraukimas į sąrašą, rodomą atlikus paiešką pagal duomenų subjekto asmenvardį, yra būtinas siekiant internautams, potencialiai suinteresuotiems atlikus tokią paiešką gauti prieigą prie šio tinklalapio, leisti pasinaudoti teise į Chartijos 11 straipsnyje saugomą informacijos laisvę. Šiuo aspektu pažymėtina, kad iš Europos Žmogaus Teisių Teismo jurisprudencijos matyti, jog duomenų subjektams pateikus prašymus dėl draudimo pagal 1950 m. lapkričio 4 d. Romoje pasirašytos Europos žmogaus teisių ir pagrindinių laisvių apsaugos konvencijos 8 straipsnį įvairiais žiniasklaidos kanalais internete skelbti senus reportažus apie baudžiamąjį procesą prieš tuos asmenis reikia įvertinti, ar buvo užtikrinta tinkama pusiausvyra tarp minėtų asmenų teisės į privataus gyvenimo gerbimą ir visų pirma visuomenės informacijos laisvės. Ieškant tos tinkamos pusiausvyros reikia atsižvelgti į esminį žiniasklaidos vaidmenį demokratinėje visuomenėje, kuris apima teismo procesų protokolų ir komentarų apie juos rengimą. Be to, greta žiniasklaidos paskirties skleisti tokią informaciją ir idėjas egzistuoja ir visuomenės teisė ją gauti. Europos Žmogaus Teisių Teismas šiame kontekste pripažino, kad visuomenė buvo suinteresuota ne tik būti informuota apie aktualų įvykį, bet ir turėti galimybę ieškoti informacijos apie praeities įvykius, nes visuomenės suinteresuotumo baudžiamaisiais procesais laipsnis bet kuriuo atveju yra nepastovus ir gali kisti laikui bėgant, atsižvelgiant, be kita ko, į bylos aplinkybes (2018 m. birželio 28 d. EŽTT sprendimo M.L. ir W.W. prieš Vokietiją , CE:ECHR:2018:0628JUD006079810, 89 ir 100–102 punktai). Taigi paieškos sistemos eksploatuotojas, nagrinėdamas prašymą panaikinti nuorodas į tinklalapius su paskelbta informacija apie baudžiamąjį teismo procesą prieš duomenų subjektą, kuri susijusi su ankstesniu šio proceso etapu ir nebeatitinka tikrosios padėties, turi įvertinti, ar atsižvelgiant į visas bylos aplinkybes, kaip antai konkretaus pažeidimo pobūdį ir sunkumo laipsnį, minėto proceso eigą ir baigtį, praėjusį laiką, to asmens vaidmenį viešajame gyvenime ir jo elgesį praeityje, visuomenės suinteresuotumą prašymo pateikimo momentu, publikacijos turinį ir formą ir jos poveikį minėtam asmeniui, tas asmuo turi teisę reikalauti, kad aptariama informacija šiuo metu nebebūtų siejama su jo vardu rezultatų sąraše, rodomame atlikus paiešką pagal jo asmenvardį. Vis dėlto pridurtina, kad net jeigu paieškos sistemos eksploatuotojui tektų konstatuoti, jog taip nėra dėl to, kad konkrečios nuorodos įtraukimas yra neišvengiamai būtinas siekiant teisę į duomenų subjekto privataus gyvenimo gerbimą ir į asmens duomenų apsaugą suderinti su potencialiai suinteresuotų internautų informacijos laisve, toks eksploatuotojas bet kuriuo atveju privalo ne vėliau kaip gavęs prašymą pašalinti nuorodas pakeisti rezultatų sąrašą taip, kad pagal jį sudarytas bendras vaizdas internautams parodytų aktualią teisminę padėtį, o tam reikia, be kita ko, kad nuorodos į tinklalapius su informacija tuo klausimu atsirastų pirmoje šio sąrašo vietoje. Atsižvelgiant į tai, kas išdėstyta, į ketvirtąjį klausimą reikia atsakyti, kad Direktyvos 95/46 nuostatos turi būti aiškinamos taip: – pirma, informacija, susijusi su teismo procesu, pradėtu prieš fizinį asmenį, arba tinkamais atvejais informacija apie nuosprendį, priimtą po proceso, yra su „nusikalstamomis veikomis“ ir „apkaltinamaisiais nuosprendžiais“ susiję duomenys, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 95/46 8 straipsnio 5 dalį, ir, – antra, paieškos sistemos eksploatuotojas privalo patenkinti prašymą panaikinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose yra tokios informacijos, kai ta informacija susijusi su konkretaus teismo proceso ankstesniu etapu ir, atsižvelgiant į jo eigą, nebeatitinka tikrosios padėties, jeigu vertinant minėtos direktyvos 8 straipsnio 4 dalyje numatytas svarbias viešojo intereso priežastis buvo konstatuota, kad, atsižvelgiant į visas konkretaus atvejo aplinkybes, duomenų subjekto pagrindinės teisės, užtikrinamos pagal Chartijos 7 ir 8 straipsnius, yra viršesnės už potencialiai suinteresuotų internautų pagrindines teises, saugomas pagal Chartijos 11 straipsnį. Dėl bylinėjimosi išlaidų Kadangi šis procesas pagrindinės bylos šalims yra vienas iš etapų prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikusio teismo nagrinėjamoje byloje, bylinėjimosi išlaidų klausimą turi spręsti šis teismas. Išlaidos, susijusios su pastabų pateikimu Teisingumo Teismui, išskyrus tas, kurias patyrė minėtos šalys, nėra atlygintinos. Remdamasis šiais motyvais, Teisingumo Teismas (didžioji kolegija) nusprendžia: 1. 1995 m. spalio 24 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 95/46/EB dėl asmenų apsaugos tvarkant asmens duomenis ir dėl laisvo tokių duomenų judėjimo 8 straipsnio 1 ir 5 dalių nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad draudimas ar apribojimai, susiję su šiose nuostatose numatytų specialių kategorijų asmens duomenų tvarkymu, taikomi, laikantis toje direktyvoje numatytų išimčių, ir paieškos sistemos eksploatuotojui, kaip duomenų valdytojui, tvarkančiam duomenis, kai eksploatuoja šią sistemą, atsižvelgiant į jo atsakomybę, kompetenciją ir galimybes, kai šis eksploatuotojas, gavęs duomenų subjekto prašymą, atlieka patikrinimą prižiūrint kompetentingoms nacionalinėms institucijoms. 2. Direktyvos 95/46 8 straipsnio 1 ir 5 dalių nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad pagal jas paieškos sistemos eksploatuotojas iš principo privalo, laikydamasis šioje direktyvoje numatytų išimčių, patenkinti prašymus panaikinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose nurodomi asmens duomenys, priskiriami prie tose nuostatose numatytų specialių kategorijų. Direktyvos 95/46 8 straipsnio 2 dalies e punktas turi būti aiškinamas taip, kad pagal jį toks eksploatuotojas gali netenkinti prašymo pašalinti nuorodą, kai nustato, kad ši nuoroda nukreipia į turinį, kuriame yra asmens duomenų, priskiriamų prie šio 8 straipsnio 1 dalyje numatytų specialių kategorijų, tačiau jiems tvarkyti taikoma minėto 8 straipsnio 2 dalies e punkte numatyta išimtis, su sąlyga, kad toks tvarkymas atitinka visas kitas šioje direktyvoje nustatytas teisėtumo sąlygas, nebent duomenų subjektas pagal minėtos direktyvos 14 straipsnio pirmos pastraipos a punktą dėl svarių ir teisėtų priežasčių, susijusių su jo konkrečia padėtimi, turi teisę prieštarauti dėl minėto tvarkymo. Direktyvos 95/46 nuostatos turi būti aiškinamos taip, kad paieškos sistemos eksploatuotojas, gavęs prašymą pašalinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose skelbiami asmens duomenys, priskiriami prie šios direktyvos 8 straipsnio 1 arba 5 dalyje numatytų specialių kategorijų, atsižvelgdamas į duomenų subjekto pagrindinių teisių į privataus gyvenimo gerbimą ir į asmens duomenų apsaugą, įtvirtintų Europos Sąjungos pagrindinių teisių chartijos 7 ir 8 straipsnyje, suvaržymo laipsnį ir remdamasis visomis reikšmingomis konkretaus atvejo aplinkybėmis ir Direktyvos 95/46 8 straipsnio 4 dalyje numatytomis svarbiomis viešojo intereso priežastimis, taip pat paisydamas tose nuostatose numatytų sąlygų, turi patikrinti, ar šios nuorodos įtraukimas į rezultatų sąrašą, rodomą atlikus paiešką pagal to asmens asmenvardį, yra neišvengiamai būtinas siekiant apsaugoti internautų, potencialiai suinteresuotų atlikus tokią paiešką gauti prieigą prie šio tinklalapio, informacijos laisvę, saugomą pagal šios Chartijos 11 straipsnį. 3. Direktyvos 95/46 nuostatos turi būti aiškinamos taip: – pirma, informacija, susijusi su teismo procesu, pradėtu prieš fizinį asmenį, arba tinkamais atvejais informacija apie nuosprendį, priimtą po proceso, yra su „nusikalstamomis veikomis“ ir „apkaltinamaisiais nuosprendžiais“ susiję duomenys, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 95/46 8 straipsnio 5 dalį, ir, – antra, paieškos sistemos eksploatuotojas privalo patenkinti prašymą panaikinti nuorodas į tinklalapius, kuriuose yra tokios informacijos, kai ta informacija susijusi su konkretaus teismo proceso ankstesniu etapu ir, atsižvelgiant į jo eigą, nebeatitinka tikrosios padėties, jeigu vertinant minėtos direktyvos 8 straipsnio 4 dalyje numatytas svarbias viešojo intereso priežastis buvo konstatuota, kad, atsižvelgiant į visas konkretaus atvejo aplinkybes, duomenų subjekto pagrindinės teisės, užtikrinamos pagal Europos Sąjungos pagrindinių teisių chartijos 7 ir 8 straipsnius, yra viršesnės už potencialiai suinteresuotų internautų pagrindines teises, saugomas pagal šios Chartijos 11 straipsnį. Parašai. ( *1 ) Proceso kalba: prancūzų.

62002CJ0167

fr

Par requête déposée au greffe de la Cour le 3 mai 2002, M. Rothley et 70 autres membres du Parlement européen (ci-après les «requérants») ont, en vertu de l’article 49 du statut CE de la Cour de justice, formé un pourvoi contre l’arrêt du Tribunal de première instance du 26 février 2002, Rothley e.a./Parlement (T‑17/00, Rec. p. II-579, ci-après l’«arrêt attaqué»), par lequel celui-ci a déclaré irrecevable leur recours tendant à l’annulation de la décision du Parlement, du 18 novembre 1999, relative à la modification de son règlement (ci-après l’«acte attaqué»), à la suite de l’adoption de l’accord interinstitutionnel du 25 mai 1999, entre le Parlement européen, le Conseil de l’Union européenne et la Commission des Communautés européennes, relatif aux enquêtes internes effectuées par l’Office européen de lutte antifraude (OLAF) (JO L 136, p. 15, ci-après l’«accord interinstitutionnel»). Le cadre juridique Le 28 avril 1999, la Commission a adopté la décision 1999/352/CE, CECA, Euratom instituant l’Office européen de lutte antifraude (OLAF) (JO L 136, p. 20). L’article 1 er , paragraphe 3, du règlement (CE) n° 1073/1999 du Parlement européen et du Conseil, du 25 mai 1999, relatif aux enquêtes effectuées par l’Office européen de lutte antifraude (OLAF) (JO L 136, p. 1), dispose: «À l’intérieur des institutions, organes et organismes institués par les traités ou sur la base de ceux-ci […], l’[OLAF] effectue les enquêtes administratives destinées à: – lutter contre la fraude, la corruption et contre toute autre activité illégale portant atteinte aux intérêts financiers de la Communauté européenne, – y rechercher à cet effet les faits graves, liés à l’exercice d’activités professionnelles, pouvant constituer un manquement aux obligations des fonctionnaires et agents des Communautés, susceptible de poursuites disciplinaires et le cas échéant, pénales, ou un manquement aux obligations analogues des membres des institutions et organes, des dirigeants des organismes ou des membres du personnel des institutions, organes et organismes non soumis au statut.» L’article 4 du règlement n° 1073/1999 prévoit: «1. Dans les domaines visés à l’article 1 er , l’[OLAF] effectue les enquêtes administratives à l’intérieur des institutions, organes et organismes, […] dénommées ‘enquêtes internes’ [par le présent règlement]. Ces enquêtes internes sont exécutées dans le respect des règles des traités, notamment du protocole sur les privilèges et immunités, ainsi que du statut, dans les conditions et selon les modalités prévues par le présent règlement et par des décisions que chaque institution, organe et organisme adopte. Les institutions se concertent sur le régime à établir par une telle décision. 2. Pour autant que les dispositions mentionnées au paragraphe 1 soient respectées: – l’[OLAF] a accès sans préavis et sans délai à toute information détenue par les institutions, organes et organismes ainsi qu’aux locaux de ceux-ci. L’[OLAF] a la faculté de contrôler la comptabilité des institutions, organes et organismes. L’[OLAF] peut prendre copie et obtenir des extraits de tout document et du contenu de tout support d’information que les institutions, organes et organismes détiennent et, en cas de besoin, s’assurer de ces documents ou informations pour éviter tout risque de disparition, – l’[OLAF] peut demander des informations orales aux membres des institutions et organes, aux dirigeants des organismes ainsi qu’aux membres du personnel des institutions, organes et organismes. [...] 6. Sans préjudice des règles des traités, notamment du protocole sur les privilèges et immunités, ainsi que des dispositions du statut, la décision qu’adopte chaque institution, organe et organisme, prévue au paragraphe 1, comprend notamment des règles relatives: a) à l’obligation pour les membres, fonctionnaires et agents des institutions et organes ainsi que pour les dirigeants, fonctionnaires et agents des organismes de coopérer avec les agents de l’[OLAF] et de les informer; b) aux procédures à observer par les agents de l’[OLAF] lors de l’exécution des enquêtes internes, ainsi qu’aux garanties des droits des personnes concernées par une enquête interne.» L’article 6, paragraphe 6, dudit règlement énonce: «[…] Les institutions et organes veillent à ce que leurs membres et leur personnel […] prêtent le concours nécessaire aux agents de l’[OLAF] pour l’accomplissement de leur mission.» L’article 9 du même règlement est libellé comme suit: «1. À l’issue d’une enquête effectuée par l’[OLAF], celui-ci établit sous l’autorité du directeur un rapport qui comporte notamment les faits constatés, le cas échéant le préjudice financier et les conclusions de l’enquête, y compris les recommandations du directeur de l’[OLAF] sur les suites qu’il convient de donner. [...] 4. Le rapport établi à la suite d’une enquête interne et tout document utile y afférent sont transmis à l’institution, à l’organe ou à l’organisme concerné. Les institutions, organes et organismes donnent aux enquêtes internes les suites, notamment disciplinaires et judiciaires, que leurs résultats appellent et informent le directeur de l’[OLAF], dans un délai que celui-ci aura fixé dans les conclusions de son rapport, des suites données aux enquêtes.» Aux termes de l’article 10, paragraphes 2 et 3, du règlement n° 1073/1999: «2. Sans préjudice des articles 8, 9 et 11 du présent règlement, le directeur de l’[OLAF] transmet aux autorités judiciaires de l’État membre concerné les informations obtenues par l’[OLAF] lors d’enquêtes internes sur des faits susceptibles de poursuites pénales. Sous réserve des nécessités de l’enquête, il en informe simultanément l’État membre concerné. 3. Sans préjudice des articles 8 et 9 du présent règlement, l’[OLAF] peut transmettre à tout moment à l’institution, organe ou organisme concerné des informations obtenues au cours d’enquêtes internes.» Par l’accord interinstitutionnel, le Parlement, le Conseil et la Commission sont convenus «d’adopter un régime commun comportant les mesures d’exécution nécessaires pour faciliter le bon déroulement des enquêtes menées par l’[OLAF] en leur sein» ainsi que «d’établir un tel régime et de le rendre immédiatement applicable en adoptant une décision interne conformément au modèle annexé au présent accord, et de ne s’en écarter que lorsque des exigences particulières, qui leur sont propres, en imposent la nécessité technique». L’acte attaqué porte approbation de la décision du Parlement relative aux conditions et modalités des enquêtes internes en matière de lutte contre la fraude, la corruption et toute activité illégale préjudiciable aux intérêts des Communautés (ci-après la «décision du Parlement relative aux conditions et aux modalités des enquêtes internes»), et modifie, en conséquence, le règlement du Parlement. Ladite décision, qui figure à l’annexe XI de ce règlement, reproduit le modèle de décision annexé à l’accord interinstitutionnel, en y apportant certains ajustements. L’article 1 er , second alinéa, de la décision du Parlement relative aux conditions et aux modalités des enquêtes internes dispose: «Sans préjudice des dispositions pertinentes des traités instituant les Communautés européennes, notamment du protocole sur les privilèges et immunités, ainsi que des textes pris pour leur application, les députés coopèrent pleinement avec l’[OLAF].» Aux termes de l’article 2, quatrième et cinquième alinéas, de ladite décision: «Les députés qui acquièrent la connaissance de faits visés au premier alinéa [connaissance d’éléments de fait laissant présumer l’existence d’éventuels cas de fraude, de corruption ou toute autre activité illégale portant atteinte aux intérêts des Communautés, ou de faits graves, liés à l’exercice d’activités professionnelles, pouvant constituer un manquement aux obligations des fonctionnaires et des agents des Communautés ou du personnel non soumis au statut, susceptible de poursuites disciplinaires et, le cas échéant, pénales], en informent le Président du Parlement européen ou, s’ils l’estiment utile, l’[OLAF] directement. Le présent article s’applique sans préjudice des exigences de confidentialité prévues par la législation ou par le règlement du Parlement européen.» L’article 3 de la même décision énonce que, «[s]ur demande du directeur de l’[OLAF], le bureau de sécurité du Parlement européen assiste les agents de l’[OLAF] dans l’exécution matérielle des enquêtes». L’article 4 de la décision du Parlement relative aux conditions et aux modalités des enquêtes internes prévoit que «[l]es règles relatives à l’immunité parlementaire et au droit des députés de refuser de témoigner restent inchangées». L’article 5 de ladite décision est rédigé comme suit: «Dans le cas où apparaît la possibilité d’une implication personnelle d’un député [...], l’intéressé doit en être informé rapidement lorsque cela ne risque pas de nuire à l’enquête. En tout état de cause, des conclusions visant nominativement un député [...] ne peuvent être tirées à l’issue de l’enquête sans que l’intéressé ait été mis à même de s’exprimer sur tous les faits qui le concernent. Dans les cas nécessitant le maintien d’un secret absolu aux fins de l’enquête et exigeant le recours à des moyens d’investigation relevant de la compétence d’une autorité judiciaire nationale, l’obligation d’inviter le député [...] à s’exprimer peut être différée en accord avec le président [...]» L’arrêt attaqué Par requête déposée au greffe du Tribunal le 21 janvier 2000, les requérants ont introduit, sur le fondement de l’article 230, quatrième alinéa, CE, un recours visant à l’annulation de l’acte attaqué. Par l’arrêt attaqué, le Tribunal a déclaré ce recours irrecevable au motif que les requérants ne sont pas individuellement concernés par l’acte attaqué au sens de ladite disposition du traité CE. En premier lieu, le Tribunal a exposé les raisons pour lesquelles il a considéré que l’acte attaqué constitue une mesure de portée générale. À cet égard, au point 61 de l’arrêt attaqué, il a notamment relevé: «[…] l’acte attaqué a pour objet général de préciser les conditions dans lesquelles le Parlement coopère avec l’OLAF afin de faciliter le bon déroulement des enquêtes au sein de cette institution. Conformément à cet objet, il envisage la situation des membres du Parlement en tant que titulaires de droits et sujets d’obligations et comporte à leur égard des dispositions particulières dans l’hypothèse, notamment, où ils viendraient à être impliqués dans une enquête diligentée par l’OLAF ou à acquérir la connaissance d’éléments de fait laissant présumer l’existence d’éventuels cas de fraude, de corruption ou de toute autre activité illégale portant atteinte aux intérêts des Communautés, ou de faits graves, liés à l’exercice d’activités professionnelles pouvant constituer un manquement susceptible de poursuites disciplinaires ou pénales. L’acte attaqué vise indistinctement les membres du Parlement siégeant lors de son entrée en vigueur ainsi que toute autre personne ultérieurement amenée ﾠ exercer les mêmes fonctions. Ainsi, il s’applique, sans limitation dans le temps, à des situations déterminées objectivement et produit ses effets juridiques à l’égard de catégories de personnes envisagées de manière générale et abstraite.» En second lieu, aux points 63 à 74 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a jugé ce qui suit: «63 Toutefois, la jurisprudence a précisé que, dans certaines circonstances, une disposition d’un acte de portée générale peut concerner individuellement certains particuliers intéressés (arrêts de la Cour du 16 mai 1991, Extramet Industrie/Conseil, C‑358/89, Rec. p. I-2501, point 13, et du 18 mai 1994, Codorniu/Conseil, C‑309/89, Rec. p. I-1853, point 19). Dans une telle hypothèse, un acte communautaire peut à la fois revêtir un caractère normatif et, à l’égard de certains particuliers intéressés, un caractère décisionnel (arrêt du Tribunal du 13 décembre 1995, Exporteurs in Levende Varkens e.a./Commission, T‑481/93 et T‑484/93, Rec. p. II-2941, point 50). Tel est le cas si l’acte en cause atteint une personne physique ou morale en raison de certaines qualités qui lui sont particulières ou d’une situation de fait qui la caractérise par rapport à toute autre personne (arrêt Codorniu/Conseil, précité, point 20). À la lumière de cette jurisprudence, il y a lieu de vérifier si de telles circonstances existent en l’espèce et permettent d’individualiser les requérants d’une manière analogue à celle dont le destinataire d’une décision le serait. À cet égard, les requérants ont excipé de leur qualité de membres du Parlement siégeant au moment de l’adoption de l’acte attaqué pour soutenir qu’ils appartiennent à un ensemble restreint de personnes nominativement identifiables. Toutefois, le seul fait qu’il soit possible de déterminer le nombre et l’identité des sujets de droit auxquels s’applique une mesure n’implique nullement que ces sujets doivent être considérés comme individuellement concernés par cette mesure, dès lors que celle-ci s’applique à eux en raison d’une situation objective de droit ou de fait définie par l’acte en cause (voir, par exemple, arrêt de la Cour du 11 juillet 1968, Zuckerfabrik Watenstedt/Conseil, 6/68, Rec. p. 595, 605 et 606, ainsi que les ordonnances de la Cour du 23 novembre 1995, Asocarne/Conseil, C-10/95 P, Rec. p. I‑4149, point 30, et [du 24 avril 1996,] CNPAAP/Conseil, [C-87/95 P, Rec. p. I-2003], point 34). Or, ainsi qu’il a été précédemment exposé, l’acte attaqué n’affecte les requérants qu’en raison de leur appartenance à une catégorie de personnes définie de manière générale et abstraite. L’acte attaqué ne procède pas de la volonté du Parlement de répondre à un cas particulier qui serait propre aux requérants. Ces derniers n’ont d’ailleurs pas soutenu ni apporté d’éléments permettant de penser que l’adoption de l’acte attaqué modifie leur situation juridique et les affecte d’une manière particulière par rapport aux autres membres du Parlement. De même, le fait d’appartenir à l’une des deux catégories de personnes auxquelles s’adresse l’acte attaqué – à savoir, d’une part, l’ensemble du personnel statutaire ou non du Parlement et, d’autre part, ses membres – ne suffit pas à individualiser les requérants, puisque ces deux catégories sont définies de manière générale et abstraite. […] […] Au surplus, il convient d’examiner si est applicable en l’espèce la jurisprudence en vertu de laquelle sont recevables des recours en annulation introduits à l’encontre d’un acte à caractère normatif dans la mesure où une disposition de droit supérieur imposait à son auteur de tenir compte de la situation particulière des parties requérantes (voir, en ce sens, arrêts de la Cour du 17 janvier 1985, Piraiki-Patraiki e.a./Commission, 11/82, Rec. p. 207, points 11 à 32; du 26 juin 1990, Sofrimport/Commission, C-152/88, Rec. p. I‑2477, points 11 à 13; du 11 février 1999, Antillean Rice Mills e.a./Commission, C-390/95 P, Rec. p. I-769, points 25 à 30, et du Tribunal du 17 juin 1998, UEAPME/Conseil, T-135/96, Rec. p. II‑2335, point 90). En l’espèce, les requérants ont soutenu, au fond, que l’acte attaqué porte atteinte à leur indépendance ainsi qu’à l’immunité que leur confère le protocole sur les privilèges et immunités des Communautés européennes, précité. Cependant, ce protocole ne vise les membres du Parlement que d’une manière générale et ne contient aucune disposition régissant expressément les enquêtes internes au Parlement. […] Ainsi que le juge des référés a pu le souligner au point 107 de l’ordonnance [du 2 mai 2000,] Rothley e.a./Parlement [T‑17/00 R, Rec. p. II-2085], ne saurait être exclu a priori le risque que l’OLAF effectue, dans le cadre d’une enquête, un acte qui porte atteinte à l’immunité dont bénéficie tout membre du Parlement. Cependant, à supposer qu’une telle circonstance survienne, tout membre du Parlement confronté à un acte de cette nature, dont il estimerait qu’il lui fait grief, disposerait alors de la protection juridictionnelle et des voies de recours instaurées par le traité. En tout état de cause, l’existence d’un tel risque ne saurait autoriser une modification du système des voies de recours et des procédures établi par les articles 230 CE, 234 CE et 235 CE et destiné à confier aux juridictions communautaires le contrôle de la légalité des actes des institutions. En aucun cas, elle ne permet de déclarer recevable un recours en annulation formé par une ou des personnes physiques ou morales qui ne satisfont pas aux conditions posées par l’article 230, quatrième alinéa, CE (ordonnances Asocarne/Conseil, précitée, point 26, et CNPAAP/Conseil, précitée, point 38).» Sur le pourvoi Les requérants demandent à la Cour d’annuler l’arrêt attaqué, de faire droit à leurs conclusions présentées en première instance ou, à défaut, de renvoyer l’affaire devant le Tribunal et de condamner le Parlement aux dépens des deux instances. Ils invoquent deux moyens à l’appui de leur pourvoi. Le Tribunal aurait, d’une part, méconnu l’article 230, quatrième alinéa, CE, en déclarant leur recours irrecevable au motif qu’ils n’auraient pas été individuellement concernés par l’acte attaqué, et, d’autre part, violé le principe du droit à un recours effectif. Le Parlement, le royaume des Pays-Bas, le Conseil et la Commission concluent au rejet du pourvoi ainsi qu’à la condamnation des requérants aux dépens. Sur le premier moyen Le premier moyen invoqué par les requérants comporte trois branches. Par la première branche de ce moyen, les requérants soutiennent que le Tribunal aurait considéré à tort que la recevabilité de leur recours était subordonnée à la condition qu’ils soient individuellement concernés par l’acte attaqué. Selon eux, il se déduit en effet des points 67 à 69 de l’ordonnance du président du Tribunal du 25 novembre 1999, Martinez et de Gaulle/Parlement (T-222/99 R, Rec. p. II-3397), que, en présence d’une décision du Parlement qui, à l’instar de l’acte attaqué, dépasse le cadre de la seule organisation interne de cette institution et a des effets directs à l’égard des membres de celle-ci, ces derniers seraient recevables à agir sans qu’il y ait lieu de s’interroger sur la question de savoir s’ils sont individuellement concernés par l’acte en cause. À cet égard, il suffit de rappeler que, ainsi qu’il ressort du libellé même de l’article 230, quatrième alinéa, CE, ainsi que d’une jurisprudence constante, une personne physique ou morale n’est recevable à poursuivre l’annulation d’un acte qui ne constitue pas une décision dont elle est le destinataire que si elle est concernée non seulement directement mais également individuellement par un tel acte (voir, notamment, arrêt Piraiki-Patraiki e.a./Commission, précité, point 5), en sorte que l’interprétation de ladite disposition ne saurait aboutir à écarter cette dernière condition, qui est expressément prévue par le traité, sans excéder les compétences attribuées par celui-ci aux juridictions communautaires (voir, notamment, arrêt du 25 juillet 2002, Unión de Pequeños Agricultores/Conseil, C‑50/00 P, Rec. p. I-6677, point 44). Par la deuxième branche de leur premier moyen, les requérants soutiennent que le Tribunal a commis une erreur de droit en jugeant, aux points 66 et 67 de l’arrêt attaqué, que la circonstance qu’ils appartiennent à un ensemble restreint et exclusif de personnes nommément identifiables en leur qualité de membres du Parlement siégeant au moment de l’adoption de l’acte attaqué ne permet pas de conclure qu’ils sont individuellement concernés par celui-ci au sens de l’article 230, quatrième alinéa, CE. À cet égard, il convient de rappeler que, au terme d’une jurisprudence constante, la portée générale et, partant, la nature normative d’un acte n’est pas mise en cause par la possibilité de déterminer avec plus ou moins de précision le nombre ou même l’identité des sujets de droit auxquels il s’applique à un moment donné, tant qu’il est constant que cette application s’effectue en vertu d’une situation objective de droit ou de fait définie par l’acte en relation avec la finalité de ce dernier (voir, notamment, arrêts du 24 février 1987, Deutz und Geldermann/Conseil, 26/86, Rec. p. 941, point 8, et Codorniu/Conseil, précité, point 18). Pour que ces sujets puissent être considérés comme individuellement concernés par un tel acte, il faut qu’ils soient atteints dans leur position juridique en raison de certaines qualités qui leur sont particulières ou d’une situation de fait qui les caractérise par rapport à toute autre personne et, de ce fait, les individualise d’une manière analogue à celle d’un destinataire (voir, notamment, arrêts précités Deutz und Geldermann/Conseil, point 9, et Unión de Pequeños Agricultores/Conseil, point 36). Or, le Tribunal a relevé, au point 61 de l’arrêt attaqué, que l’acte attaqué a pour objet général de préciser les conditions dans lesquelles le Parlement coopère avec l’OLAF et que, conformément à cet objet, il envisage la situation des membres du Parlement en tant que titulaires de droits et sujets d’obligations, visant à cet égard indistinctement les membres du Parlement siégeant lors de l’entrée en vigueur de cet acte ainsi que toute autre personne ultérieurement amenée à exercer les mêmes fonctions. Il en a conclu à bon droit que ledit acte s’applique, sans limitation dans le temps, à des situations déterminées objectivement et qu’il produit ses effets juridiques à l’égard de catégories de personnes envisagées de manière générale et abstraite. Il résulte de tout ce qui précède que, en jugeant au point 66 de l’arrêt attaqué, lequel doit être lu notamment à la lumière du point 61 de celui-ci, que l’acte attaqué n’affecte les requérants qu’en raison de leur appartenance à une catégorie de personnes définie de manière générale et abstraite, sans que ceux-ci se trouvent affectés d’une manière particulière par rapport aux autres membres du Parlement, le Tribunal n’a commis aucune erreur de droit. Par la troisième branche de leur premier moyen, les requérants soutiennent que le Tribunal a commis une erreur de droit en jugeant, aux points 72 à 74 de l’arrêt attaqué, qu’il n’y avait pas lieu, en l’occurrence, de faire application de la jurisprudence, mentionnée au point 71 dudit arrêt, selon laquelle un recours contre un acte de caractère général serait ouvert lorsqu’une disposition de droit supérieur impose à son auteur de tenir compte de la situation particulière d’un requérant. Selon les requérants, l’indépendance des membres du Parlement dans l’exercice de leur mandat, l’immunité et l’obligation de secret s’imposant à ces derniers en leur qualité de membres d’une commission d’enquête constitueraient autant de droits dont ils se trouvent investis par des dispositions de rang constitutionnel. Or, dans la mesure où ces droits d’origine supérieure seraient méconnus à des titres divers par l’acte attaqué, les requérants estiment qu’ils devraient être admis à contester la légalité de cet acte. À cet égard, il convient de souligner d’emblée que les arrêts de la Cour mentionnés au point 71 de l’arrêt attaqué, dont les requérants allèguent la méconnaissance par le Tribunal, n’ont aucunement entendu remettre en cause l’interprétation de l’article 230, quatrième alinéa, CE rappelée au point 28 du présent arrêt. C’est ainsi que, aux points 5, 11 et 19 de l’arrêt Piraiki-Patraiki e.a./Commission, précité, la Cour n’a admis la recevabilité du recours dont elle était saisie qu’après avoir rappelé ladite interprétation et avoir constaté, notamment, que le fait pour les requérantes d’avoir conclu, avant l’adoption de la décision litigieuse, des contrats dont la mise en œuvre était prévue pour les mois couverts par celle-ci constituait une situation de fait qui les caractérisait par rapport à toute autre personne concernée par cette décision, en ce que l’exécution de leurs contrats avait été empêchée, en tout ou en partie, par l’adoption de cette décision. De même, ayant constaté que la législation communautaire imposait à la Commission de tenir compte, lors de l’adoption de la mesure litigieuse, de la situation particulière des produits en cours d’acheminement vers la Communauté, la Cour a souligné, au point 11 de l’arrêt Sofrimport/Commission, précité, que seuls certains importateurs de pommes en provenance du Chili se trouvaient dans cette situation, en sorte qu’ils constituaient un cercle restreint, suffisamment caractérisé par rapport à tout autre importateur de telles pommes, et qui ne pouvait pas être élargi après l’entrée en vigueur des mesures de suspension contestées. Enfin, au point 28 de l’arrêt Antillean Rice Mills e.a./Commission, précité, la Cour a notamment rappelé que la protection juridictionnelle dont bénéficie un particulier sous l’égide de l’article 173, quatrième alinéa, du traité CE (devenu article 230, quatrième alinéa, CE) doit être établie sur la base de la spécificité de la situation de ce particulier par rapport à toute autre personne concernée. Or, à cet égard, force est de constater que, au vu notamment des considérations figurant aux points 29 et 30 du présent arrêt, les requérants ne se trouvent pas, y compris sous l’angle des droits et des devoirs caractérisant leur statut et dont ils se prévalent, dans une situation particulière qui permettrait de les distinguer des autres personnes concernées par l’acte attaqué, celui-ci ne les visant et ne les atteignant qu’en raison de leur appartenance à une catégorie de personnes définie de manière générale et abstraite, à savoir les membres, présents ou futurs, du Parlement. Contrairement à ce que soutiennent également lesdits requérants et ainsi que le Tribunal l’a jugé à bon droit au point 67 de l’arrêt attaqué, une telle conclusion n’est aucunement infirmée par la circonstance que, en l’occurrence, l’acte attaqué s’applique également à d’autres catégories de personnes définies de manière générale et abstraite, tel l’ensemble du personnel statutaire ou non du Parlement. Il s’ensuit que, en jugeant qu’il n’y avait pas lieu, en l’occurrence, de faire application de la jurisprudence mentionnée au point 71 de l’arrêt attaqué, le Tribunal n’a pas commis d’erreur de droit. N’étant dès lors fondé dans aucune de ses trois branches, le premier moyen doit être rejeté. Sur le second moyen Arguments des requérants Par leur second moyen, les requérants soutiennent que, en déclarant leur recours irrecevable, le Tribunal a méconnu le principe du droit à une protection juridictionnelle effective. En particulier, le Tribunal aurait à tort considéré, au point 73 de l’arrêt attaqué, que, en cas d’atteinte portée par un acte de l’OLAF à l’immunité individuelle d’un membre du Parlement, celui-ci disposerait de la protection juridictionnelle et des voies de recours instaurées par le traité. À cet égard, ils font valoir, en premier lieu, que les obligations des membres du Parlement d’informer l’OLAF et de coopérer avec celui-ci, ainsi que celle les contraignant à tolérer l’intervention de l’OLAF, obligations qui découlent de l’acte attaqué s’imposeraient directement à eux, sans qu’un acte d’exécution susceptible de recours soit nécessaire. En deuxième lieu, les pouvoirs d’enquête de l’OLAF s’exerceraient directement sur le fondement de l’article 4, paragraphe 2, du règlement n° 1073/1999, sans que soit requise l’adoption d’actes susceptibles de faire l’objet d’un recours. La transmission des résultats des enquêtes réalisées par l’OLAF serait de même effectuée directement, en vertu des dispositions des articles 9 et 10 du règlement n° 1073/1999, sans qu’il existe aucune possibilité de recours. En outre, l’OLAF étant totalement indépendant de la Commission, cette dernière ne saurait, selon les requérants, adopter un acte concernant l’activité de cet office de nature à faire l’objet d’un recours en annulation. En troisième lieu, les vices éventuels affectant les mesures adoptées par l’OLAF ne seraient pas davantage susceptibles d’être ultérieurement mis en cause dans le cadre d’une procédure nationale faisant suite à une enquête de ce dernier, dans la mesure où les autorités judiciaires nationales seraient dépourvues de toute compétence pour contrôler de telles mesures, même à l’occasion du contrôle des décisions prises par les autorités nationales. Au demeurant, ces dernières n’auraient pas compétence pour adopter des actes relatifs à l’activité de l’OLAF et ne seraient pas non plus appelées à adopter des mesures fondées sur des normes communautaires concernant cette activité. Selon les requérants, la circonstance qu’ils se trouvent ainsi dépourvus de toute possibilité de faire valoir l’invalidité de l’acte attaqué, que ce soit de manière incidente devant le juge communautaire, en vertu de l’article 241 CE, ou devant les juridictions nationales, en amenant celles-ci à interroger la Cour à cet égard par la voie de questions préjudicielles, aurait dû conduire le Tribunal à déclarer leur recours recevable. Ce faisant, ce dernier n’aurait pas, contrairement à ce qui est affirmé au point 74 de l’arrêt attaqué, opéré une modification des voies de recours prévues par le traité, mais simplement correctement interprété l’article 230, quatrième alinéa, CE à la lumière du principe de protection juridictionnelle effective (voir arrêt Unión de Pequeños Agricultores/Conseil, précité, points 40 et 44). Plus précisément, les requérants soutiennent que, aux fins de prendre en compte les exigences dudit principe, le Tribunal aurait dû élargir l’interprétation actuelle de la condition posée à l’article 230, quatrième alinéa, CE, en considérant qu’une personne est individuellement concernée par une mesure communautaire générale soit lorsque, en raison de sa situation, cette mesure nuit ou est susceptible de nuire à ses intérêts de manière substantielle, soit lorsque cette mesure l’affecte incontestablement et actuellement, en restreignant ses droits ou en lui imposant des obligations. Appréciation de la Cour Il convient de rappeler, à titre liminaire, que, par ses articles 230 CE et 241 CE, d’une part, et par son article 234 CE, d’autre part, le traité a établi un système complet de voies de recours et de procédures destiné à assurer le contrôle de la légalité des actes des institutions, en le confiant au juge communautaire. Dans ce système, des personnes physiques ou morales ne pouvant pas, en raison des conditions de recevabilité visées à l’article 230, quatrième alinéa, CE, attaquer directement des actes communautaires de portée générale ont la possibilité, selon les cas, de faire valoir l’invalidité de tels actes soit de manière incidente, en vertu de l’article 241 CE, devant le juge communautaire, soit devant les juridictions nationales et d’amener celles-ci, qui ne sont pas compétentes pour constater elles-mêmes l’invalidité desdits actes, à interroger à cet égard la Cour par la voie de questions préjudicielles (arrêt Unión de Pequeños Agricultores/Conseil, précité, point 40, et la jurisprudence citée). Ainsi qu’il est rappelé au point 25 du présent arrêt, la Cour a également jugé que, selon le système de contrôle de la légalité mis en place par le traité, une personne physique ou morale ne peut former un recours contre un règlement que si elle est concernée non seulement directement mais également individuellement. S’il est vrai que cette dernière condition doit être interprétée à la lumière du principe d’une protection juridictionnelle effective en tenant compte des diverses circonstances qui sont de nature à individualiser un requérant, une telle interprétation ne saurait aboutir à écarter la condition en cause, qui est expressément prévue par le traité, sans excéder les compétences attribuées par celui-ci aux juridictions communautaires (arrêt Unión de Pequeños Agricultores/Conseil, précité, point 44, et la jurisprudence citée). S’agissant du cas d’espèce, il convient de relever que rien ne permet de considérer que les requérants seraient dépourvus de protection juridictionnelle effective à défaut d’être admis à saisir le juge communautaire d’un recours en annulation de l’acte attaqué. D’une part, en effet, il y a lieu de relever que, comme l’ont fait valoir le Parlement et la Commission, ainsi que M. l’avocat général au point 56 de ses conclusions, les dispositions de l’acte attaqué relatives à la coopération avec l’OLAF ou à l’information de celui-ci visent, quelle qu’en soit la portée exacte, à imposer des obligations aux membres du Parlement, en sorte que c’est à ces derniers qu’il appartient, au premier chef, dans chaque cas particulier, soit de donner effet à de telles obligations, soit de ne pas se soumettre à celles-ci s’ils ont la conviction qu’il leur est loisible de le faire sans méconnaître le droit communautaire. Si, dans un cas concret, l’un des membres du Parlement adopte cette dernière attitude, les éventuels actes ultérieurs qui seraient pris par le Parlement à l’égard de ce membre et qui lui feraient grief, pourront, en principe, faire l’objet d’un contrôle juridictionnel. D’autre part, s’agissant des diverses mesures que l’OLAF pourrait être amené à adopter dans l’exercice de ses pouvoirs d’enquête, rien ne permet de considérer, contrairement à ce que soutiennent les requérants, que, lorsque de telles mesures affectent, en particulier, l’un ou l’autre des membres du Parlement, ces derniers seraient dépourvus de toute protection juridictionnelle effective vis-à-vis desdites mesures. À cet égard, il n’apparaît ni possible ni nécessaire, dans le cadre de la présente affaire, de se livrer à l’examen de tous les cas de figure susceptibles de se présenter. Toutefois, il convient de rappeler que, ainsi que l’a relevé à juste titre M. l’avocat général au point 62 de ses conclusions, les règles qui déterminent la compétence des juridictions communautaires, qu’il s’agisse de l’introduction de recours directs devant celles-ci ou de la saisine de la Cour par la voie d’une demande de décision préjudicielle à l’initiative d’une juridiction nationale, doivent être interprétées notamment à la lumière du principe d’une protection juridictionnelle effective (arrêt Unión de Pequeños Agricultores/Conseil, précité, points 41, 42 et 44). En tout état de cause, la circonstance qu’un tel contrôle juridictionnel intervient a posteriori n’est pas de nature à remettre en cause les constatations effectuées, aux points 73 et 74 de l’arrêt attaqué, par le Tribunal. En effet, ainsi que ce dernier l’a constaté, le risque que l’OLAF effectue, dans le cadre d’une enquête, un acte qui porte atteinte à l’immunité dont bénéficie tout membre du Parlement, ne saurait autoriser une modification du système des voies de recours et des procédures établi par le traité et destiné à confier aux juridictions communautaires le contrôle de la légalité des actes des institutions. Il résulte de l’ensemble des considérations qui précèdent que le Tribunal a pu, sans méconnaître le principe d’une protection juridictionnelle effective, déclarer le recours irrecevable au motif que les requérants ne sont pas concernés individuellement par l’acte attaqué au sens de l’article 230, quatrième alinéa, CE. Il s’ensuit que le second moyen ne saurait être accueilli. Les deux moyens invoqués par les requérants au soutien de leur pourvoi étant non fondés, celui-ci doit être rejeté dans son ensemble. Sur les dépens L’article 122, premier alinéa, du règlement de procédure prévoit que, lorsque le pourvoi n’est pas fondé, la Cour statue sur les dépens. Aux termes de l’article 69, paragraphe 2, du même règlement, applicable à la procédure de pourvoi en vertu de l’article 118 de celui-ci, toute partie qui succombe est condamnée aux dépens, s’il est conclu en ce sens. Quant au paragraphe 4, premier alinéa, dudit article 69, il énonce que les États membres et les institutions qui sont intervenus au litige supportent leurs propres dépens. Le pourvoi étant rejeté, il y a lieu de condamner les requérants à supporter leurs propres dépens ainsi que ceux exposés par le Parlement, conformément aux conclusions en ce sens de ce dernier. Il convient par ailleurs de décider que le royaume des Pays-Bas, le Conseil et la Commission supportent leurs propres dépens. Par ces motifs, LA COUR (assemblée plénière) déclare et arrête: 1) Le pourvoi est rejeté. 2) Les requérants supportent leurs propres dépens ainsi que ceux exposés par le Parlement européen. 3) Le royaume des Pays-Bas, le Conseil de l’Union européenne et la Commission des Communautés européennes supportent leurs propres dépens. Skouris Jann Gulmann Cunha Rodrigues Rosas La Pergola Puissochet Schintgen Macken Colneric von Bahr Ainsi prononcé en audience publique à Luxembourg, le 30 mars 2004. Le greffier Le président R. Grass V. Skouris – Langue de procédure: l'allemand.

62020CJ0066

ro

Cererea de decizie preliminară privește interpretarea articolului 2 litera (c) punctul (ii) din Directiva 2014/41/UE a Parlamentului European și a Consiliului din 3 aprilie 2014 privind ordinul european de anchetă în materie penală ( JO 2014, L 130, p. 1 ). Această cerere a fost formulată în cadrul unei cereri de executare, în Italia, a unui ordin european de anchetă emis de Finanzamt für Steuerstrafsachen und Steuerfahndung Münster (Serviciul pentru Afaceri Fiscale Penale și Anchete Fiscale din Münster, Germania) (denumit în continuare „Serviciul pentru Afaceri Fiscale Penale din Münster”) privind XK. Cadrul juridic Dreptul Uniunii Considerentul (34) al Directivei 2014/41 are următorul cuprins: „Având în vedere domeniul său de aplicare, prezenta directivă se referă la măsuri provizorii numai în vederea strângerii de probe. În această privință, ar trebui subliniat că orice element, inclusiv activele financiare, poate face obiectul unor diferite măsuri provizorii în cadrul procedurilor penale, nu numai în scopul strângerii de probe, ci și în vederea confiscării. Distincția dintre cele două obiective ale măsurilor provizorii nu este întotdeauna evidentă și scopul măsurii provizorii se poate schimba pe parcursul anchetei. Din acest motiv, este esențial să se mențină o legătură facilă între diferitele instrumente aplicabile în acest domeniu. În plus, din același motiv, decizia utilizării sau nu a unui element ca probă și, prin urmare, să facă obiectul unui ordin european de anchetă ar trebui lăsate în sarcina autorității emitente.” Articolul 1 din această directivă, intitulat „Ordinul european de anchetă și obligația de executare a acestuia”, prevede la alineatele (1) și (2): „(1)   Ordinul european de anchetă reprezintă o decizie judiciară emisă sau validată de o autoritate judiciară a unui stat membru (denumit în continuare «statul emitent») pentru a pune în aplicare una sau mai multe măsuri de investigare specifice într‑un alt stat membru (denumit în continuare «statul executant») în vederea obținerii de probe în conformitate cu prezenta directivă. […] (2)   Statele membre execută ordinul european de anchetă pe baza principiului recunoașterii reciproce și în conformitate cu prezenta directivă.” Articolul 2 din directiva menționată, intitulat „Definiții”, prevede: „În sensul prezentei directive, se aplică următoarele definiții: […] (c) «autoritate emitentă» înseamnă: (i) un judecător, o instanță judecătorească, un judecător de instrucție sau un procuror competent pentru cauza vizată sau (ii) orice altă autoritate competentă, astfel cum este definită de către statul emitent, care acționează, în cazul respectiv, în calitate de autoritate de anchetă în cadrul procedurilor penale, care are competența să dispună strângerea de probe în conformitate cu dreptul intern. În plus, înainte de a fi transmis autorității executante, ordinul european de anchetă este validat, după examinarea conformității sale cu condițiile pentru emiterea unui ordin european de anchetă în temeiul prezentei directive, în special condițiile prevăzute la articolul 6 alineatul (1), de către un judecător, o instanță judecătorească, un judecător de instrucție sau un procuror din statul emitent. În cazul în care ordinul european de anchetă a fost validat de o autoritate judiciară, autoritatea respectivă poate fi considerată, de asemenea, autoritate emitentă în sensul transmiterii ordinului european de anchetă; (d) «autoritate executantă» înseamnă o autoritate care are competența de a recunoaște un ordin european de anchetă și de a asigura executarea acestuia în conformitate cu prezenta directivă și cu procedurile aplicabile într‑o cauză internă similară. Astfel de proceduri pot necesita o autorizare din partea unei instanțe din statul executant, atunci când dreptul intern al acestuia prevede acest lucru.” Articolul 5 din aceeași directivă, intitulat „Conținutul și forma ordinului european de anchetă”, prevede la alineatul (1): „Ordinul european de anchetă prezentat în formularul prevăzut în anexa A se completează, se semnează și conținutul său se certifică pentru conformitate și corectitudine de către autoritatea emitentă. Ordinul european de anchetă cuprinde în special următoarele informații: (a) date referitoare la autoritatea emitentă și, după caz, la autoritatea de validare; […]” Articolul 6 din Directiva 2014/41, intitulat „Condițiile pentru emiterea și transmiterea unui ordin european de anchetă”, prevede: „(1)   Autoritatea emitentă poate emite un ordin european de anchetă numai dacă sunt îndeplinite următoarele condiții: (a) emiterea ordinului european de anchetă este necesară și proporțională față de scopul procedurilor menționate la articolul 4, ținând cont de drepturile persoanei suspectate sau acuzate; și (b) măsura sau măsurile de investigare indicate în ordinul european de anchetă ar putea fi dispuse în același condiții într‑o cauză internă similară. (2)   Condițiile menționate la alineatul (1) sunt evaluate, în fiecare caz, de către autoritatea emitentă. (3)   În cazul în care o autoritate executantă are motive să creadă că nu au fost îndeplinite condițiile prevăzute la alineatul (1), aceasta poate consulta autoritatea emitentă cu privire la importanța executării ordinului european de anchetă. După această consultare, autoritatea emitentă poate decide să retragă ordinul european de anchetă.” Articolul 9 din această directivă, intitulat „Recunoașterea și executarea”, prevede la alineatele (1)-(3): „(1)   Autoritatea executantă recunoaște un ordin european de anchetă, transmis în conformitate cu prezenta directivă, fără a fi necesară nicio altă formalitate, și asigură executarea sa în același mod și cu aceleași mijloace ca în situația în care măsura de anchetă în cauză ar fi fost dispusă de către o autoritate a statului executant, cu excepția cazului în care această autoritate hotărăște să invoce unul dintre motivele de nerecunoaștere sau de neexecutare sau unul dintre motivele de amânare prevăzute în prezenta directivă. (2)   Autoritatea executantă respectă formalitățile și procedurile indicate în mod expres de autoritatea emitentă, cu excepția cazului în care se prevede altfel în prezenta directivă și cu condiția ca aceste formalități și proceduri să nu contravină principiilor fundamentale de drept ale statului executant. (3)   Atunci când o autoritate executantă primește un ordin european de anchetă care nu a fost emis de o autoritate judiciară, astfel cum este specificat la articolul 2 litera (c), autoritatea executantă returnează ordinul european de anchetă statului emitent.” Articolul 11 din directiva menționată, intitulat „Motive de nerecunoaștere sau de neexecutare”, enumeră, la alineatul (1), motivele de nerecunoaștere sau de neexecutare a ordinului european de anchetă în statul executant. Formularul privind ordinul european de anchetă, care figurează în anexa A la aceeași directivă, conține printre altele o secțiune L, în care trebuie indicate, în măsura în care este necesar, datele de contact ale autorității judiciare care a validat ordinul european de anchetă. Dreptul german Articolul 386 din Abgabenordnung (Codul fiscal), în versiunea aplicabilă faptelor din litigiul principal, prevede: „(1)   În cazul unei suspiciuni privind încălcarea obligațiilor fiscale, urmărirea penală revine în sarcina autorității fiscale. În sensul prezentei secțiuni, autoritate fiscală înseamnă «Hauptzollamt» (Biroul Vamal Principal), «Finanzamt» (Administrația fiscală), «Bundeszentralamt für Steuern» (Oficiul Federal Central pentru Impozite) și «Familienkasse» (Casa de Alocații Familiale). (2)   Autoritatea fiscală efectuează urmărirea penală în mod independent, în limitele articolului 399 alineatul (1) și ale articolelor 400 și 401, în cazul în care situația de fapt: 1. constituie în mod exclusiv o infracțiune fiscală sau 2. încalcă de asemenea alte legi penale, iar această încălcare afectează impozitele ecleziastice sau alte impozite legale referitoare la bazele de impozitare, la bazele de impozitare pentru terenuri și clădiri sau la cuantumurile impozitelor. (3)   Alineatul (2) nu se aplică în cazul în care persoana acuzată a făcut obiectul unui mandat de arestare sau al unei hotărâri de condamnare la pedeapsa închisorii. (4)   Autoritatea fiscală poate să transfere oricând procedura penală Ministerului Public, iar Ministerul Public poate prelua cauza în orice moment. În ambele situații, Ministerul Public poate, de comun acord cu autoritatea fiscală, să îi returneze cauza.” Articolul 399 alineatul (1) din acest cod are următorul cuprins: „În cazul în care procedura de anchetă este desfășurată în mod independent de autoritatea fiscală în temeiul articolului 386 alineatul (2), aceasta exercită drepturile și obligațiile Ministerului Public în cadrul procedurii de anchetă.” În temeiul articolului 400 din codul menționat: „În cazul în care, în cursul anchetelor, sunt întrunite suficiente elemente de probă pentru trimiterea în judecată, autoritatea fiscală solicită instanței să emită o ordonanță penală sumară în cazul în care cauza penală poate face obiectul unei proceduri de emitere a unei ordonanțe penale sumare; în caz contrar, autoritatea fiscală transmite dosarul Ministerului Public.” Dreptul italian Codul de procedură penală Articolul 257 alineatul 1 din codice di procedura penale (Codul de procedură penală) are următorul cuprins: „În conformitate cu articolul 324, persoana acuzată, persoana ale cărei bunuri au fost sechestrate și persoana care ar avea dreptul la restituirea acestora pot introduce [împotriva] deciziei de punere sub sechestru o cerere de reexaminare, inclusiv pe fond.” Decretul legislativ nr. 108/17 Directiva 2014/41 a fost transpusă în dreptul italian prin decreto legislativo n. 108 – Norme di attuazione della direttiva 2014/41/UE del Parlamento europeo e del Consiglio, del 3 aprile 2014, relativa all’ordine europeo di indagine penale (Decretul legislativ nr. 108 privind dispozițiile de transpunere a Directivei 2014/41/UE a Parlamentului European și a Consiliului din 3 aprilie 2014 privind ordinul european de anchetă în materie penală) din 21 iunie 2017 (GURI nr. 162 din 13 iulie 2017, denumit în continuare „Decretul legislativ nr. 108/17”). Articolul 4 alineatele 1-4 din Decretul legislativ nr. 108/17 prevede: „1.   Procurorul Republicii de pe lângă tribunalul din centrul administrativ al circumscripției în care trebuie îndeplinite actele solicitate recunoaște, prin decret motivat, ordinul de anchetă în termen de 30 de zile de la primirea acestuia sau în alt termen indicat de autoritatea emitentă, însă, în orice caz, nu mai târziu de 60 de zile. Procurorul Republicii informează procuratore nazionale antimafia e antiterrorismo (Procurorul Direcției Naționale Antimafia și Antiterorism) cu privire la primirea ordinului de anchetă în vederea coordonării anchetelor, în cazul anchetelor privind infracțiunile prevăzute la articolul 51 alineatele 3 bis și 3 quater din Codul de procedură penală. În orice caz, o copie a ordinului de anchetă primit este transmisă Ministerului Justiției. 2.   Se execută în termen de 90 de zile, potrivit unor condiții de formă solicitate în mod expres de autoritatea emitentă, cu condiția ca acestea să nu contravină principiilor ordinii juridice a statului. Îndeplinirea actelor prevăzute la articolele 21 și 22 este, în orice caz, guvernată de dreptul italian. 3.   În cazul în care există motive de urgență sau în caz de necesitate, se procedează la recunoașterea și executarea în termenul cel mai scurt indicat de autoritatea emitentă. 4.   Decizia de recunoaștere este comunicată de secretariatul Ministerului Public avocatului persoanei suspectate în termenul stabilit pentru notificarea la care aceasta are dreptul, în temeiul legii italiene, în vederea îndeplinirii actului. În cazul în care legea italiană prevede numai dreptul avocatului de a asista la îndeplinirea actului fără notificare prealabilă, decizia de recunoaștere este notificată chiar în momentul îndeplinirii actului sau imediat după aceasta.” Articolul 5 alineatele 1 și 2 din acest decret legislativ are următorul cuprins: „1.   În cazul în care autoritatea emitentă solicită ca actul să fie îndeplinit de instanță sau atunci când, potrivit dreptului italian, actul solicitat trebuie îndeplinit de instanță, Procurorul Republicii recunoaște ordinul de anchetă și adresează o cerere de executare judecătorului de instrucție. 2.   După primirea cererii, instanța autorizează executarea după verificarea condițiilor de recunoaștere a ordinului de anchetă.” Articolul 13 din decretul legislativ menționat prevede: „1.   În termen de cinci zile de la notificarea prevăzută la articolul 4 alineatul 4, persoana suspectată și avocatul său pot formula opoziție împotriva deciziei de recunoaștere în fața judecătorului de instrucție. 2.   Judecătorul de instrucție decide prin ordonanță, după ascultarea Procurorului Republicii. Ordonanța se comunică Procurorului Republicii și se notifică persoanei interesate. 3.   Procurorul Republicii informează de îndată autoritatea emitentă despre decizie. În cazul admiterii opoziției, decizia de recunoaștere este anulată. 4.   Opoziția nu are efect suspensiv asupra executării ordinului de anchetă și asupra transmiterii rezultatelor activităților desfășurate. În orice caz, Procurorul Republicii poate să nu transmită rezultatele activităților exercitate dacă există riscul de a se cauza un prejudiciu grav și ireparabil persoanei suspectate, persoanei acuzate sau persoanei vizate, pe de altă parte, prin executarea actului. 5.   Atunci când motivele de refuz prevăzute la articolul 10 sunt întrunite, judecătorul de instrucție, în cazul în care este sesizat cu executarea ordinului de anchetă în temeiul articolului 5, dispune, și la cererea părților, anularea deciziei de recunoaștere emise de Procurorul Republicii. 6.   În cazul anulării deciziei de recunoaștere, nu se execută ordinul de anchetă. 7.   Persoana suspectată sau acuzată, avocatul acesteia, persoana care a făcut obiectul unei înghețări a elementelor de probă sau a bunurilor, precum și persoana care ar avea dreptul la restituirea acestora pot formula de asemenea opoziție împotriva deciziei de recunoaștere a ordinului de anchetă privind înghețarea elementelor de probă. Instanța hotărăște în camera de consiliu în sensul articolului 127 din Codul de procedură penală. În acest caz, hotărârea instanței poate fi atacată cu recurs de Ministerul Public și de persoanele interesate pentru încălcarea legii, în termen de 10 de zile de la data notificării sau a comunicării acesteia. Curtea de Casație decide în camera de consiliu în termen de 30 de zile de la data recursului. Recursul nu are efect suspensiv.” Litigiul principal și întrebarea preliminară La 14 noiembrie 2019, Procura della Repubblica di Trento (Parchetul Republicii din Trento, Italia) (denumit în continuare „Parchetul din Trento”) a primit un ordin european de anchetă emis în aceeași zi de Serviciul pentru Afaceri Fiscale Penale din Münster, prin care se solicita percheziția spațiilor comerciale ale XK în cadrul unei anchete pentru evaziune fiscală în materie de impozit pe venit, efectuată în temeiul dispozițiilor Codului fiscal. Secțiunea L din acest ordin european de anchetă, în care trebuie să figureze, în măsura în care este necesar, datele de contact ale autorității judiciare care a validat ordinul de anchetă menționat, nu era completată. Printr‑o scrisoare din 20 decembrie 2019, Parchetul din Trento a solicitat Serviciului pentru Afaceri Fiscale Penale din Münster să îi transmită o copie a ordinului european de anchetă validat de o autoritate judiciară. Printr‑un e‑mail din 8 ianuarie 2020, Serviciul pentru Afaceri Fiscale Penale din Münster a informat Parchetul din Trento că ordinul european de anchetă nu trebuia validat de o autoritate judiciară. Astfel, acesta a explicat că, întrucât exercita, în temeiul articolului 399 alineatul (1) din Codul fiscal, atribuțiile Ministerului Public în procedurile privind infracțiunile fiscale, trebuia să fie considerat el însuși o autoritate judiciară, în sensul articolului 2 litera (c) din Directiva 2014/41. În decizia sa de trimitere, Parchetul din Trento arată că ordinul european de anchetă trebuie să fie în mod necesar o decizie judiciară, în sensul că, în conformitate cu articolul 2 litera (c) din Directiva 2014/41, acesta trebuie să fie adoptat de o autoritate judiciară sau de o autoritate administrativă și validat de o autoritate judiciară. Astfel, după cum ar reieși prin analogie din Hotărârea din 10 noiembrie 2016, Özçelik ( C‑453/16 PPU , EU:C:2016:860 ), care privea mandatul european de arestare reglementat de Decizia‑cadru 2002/584/JAI a Consiliului din 13 iunie 2002 privind mandatul european de arestare și procedurile de predare între statele membre ( JO 2002, L 190, p. 1 , Ediție specială, 19/vol. 6, p. 3), gradul ridicat de încredere între statele membre ar implica intervenția unei autorități judiciare în adoptarea unui ordin european de anchetă. Or, în speță, Serviciul pentru Afaceri Fiscale Penale din Münster, care este o autoritate administrativă, susține că poate emite un ordin european de anchetă, semnat de directorul său administrativ, fără ca acest ordin să trebuiască să fie validat de o instanță sau de un procuror, pentru motivul că ar fi abilitat să exercite aceleași drepturi și aceleași responsabilități ca Ministerul Public german, în temeiul articolului 399 alineatul (1) din Codul fiscal german. Astfel, Parchetul din Trento subliniază că litigiul principal ridică problema dacă și în ce măsură articolul 2 litera (c) din Directiva 2014/41 permite unui stat membru să transmită un ordin european de anchetă emis de o autoritate administrativă atunci când acesta nu a fost validat de o autoritate judiciară. În această privință, Parchetul din Trento apreciază că considerațiile formulate de Curte în Hotărârea din 27 mai 2019, OG și PI (Parchetele din Lübeck și Zwickau) ( C‑508/18 și C‑82/19 PPU , EU:C:2019:456 , punctele și ), în care era în discuție Decizia‑cadru 2002/584, sunt aplicabile în contextul Directivei 2014/41, întrucât un ordin european de anchetă, deși lipsit de efect asupra libertății individuale, constituie o măsură foarte intruzivă. Pe de altă parte, Parchetul din Trento consideră că este abilitat să sesizeze Curtea cu titlu preliminar, în pofida împrejurării că o trimitere preliminară nu poate emana, potrivit termenilor articolului 267 TFUE, decât de la o „instanță dintr‑un stat membru”. Desigur, Curtea ar fi statuat deja, în Hotărârea din 12 decembrie 1996, X ( C‑74/95 și C‑129/95 , EU:C:1996:491 ), că Ministerul Public italian nu era abilitat să o sesizeze cu o trimitere preliminară. Totuși, această hotărâre nu ar fi relevantă în speță, întrucât cauza în care s‑a pronunțat hotărârea menționată privea o procedură penală inițiată în fața acestui minister public, care nu avea misiunea de a soluționa în deplină independență un litigiu, ci de a‑l supune, dacă era cazul, atenției instanței competente. Or, Parchetul din Trento arată că nu este parte la procedura de anchetă desfășurată în Germania de Serviciul pentru Afaceri Fiscale Penale din Münster. În plus, acesta nu ar putea exercita nicio acțiune penală în Italia pentru faptele vizate de ordinul european de anchetă în discuție în litigiul principal și nici nu ar putea supune aprecierii unei instanțe acest ordin european de anchetă, dat fiind că, în dreptul italian, revine Ministerului Public, iar nu judecătorilor, sarcina de a recunoaște un ordin european de anchetă și, în consecință, de a‑l executa sau, după caz, de a refuza recunoașterea acestuia. Prin urmare, nicio instanță nu ar participa la procedura de recunoaștere a unei asemenea decizii. Astfel, în cadrul procedurii de executare a ordinului european de anchetă, Ministerul Public italian ar trebui să fie calificat drept organ care are ca misiune „soluționarea în deplină independență a unui litigiu” și, așadar, drept „instanță” în sensul articolului 267 TFUE. În aceste condiții, Parchetul din Trento a hotărât să sesizeze Curtea cu următoarea întrebare preliminară: „[Articolul 2 litera (c) punctul (ii)] din Directiva [2014/41], în măsura în care prevede că poate fi de asemenea considerată autoritate emitentă «orice altă autoritate competentă, astfel cum este definită de către statul emitent, care acționează, în cazul respectiv, în calitate de autoritate de anchetă în cadrul procedurilor penale, care are competența să dispună strângerea de probe în conformitate cu dreptul intern», prevăzând însă că, în acest caz, «înainte de a fi transmis autorității executante, ordinul european de anchetă este validat, după examinarea conformității sale cu condițiile pentru emiterea unui ordin european de anchetă în temeiul prezentei directive, în special condițiile prevăzute la articolul 6 alineatul (1), de către un judecător, o instanță judecătorească, un judecător de instrucție sau un procuror din statul emitent», trebuie interpretat în sensul că permite unui stat membru să scutească o autoritate administrativă de obligația de a obține validarea ordinului european de anchetă calificând‑o drept «autoritate judiciară» în sensul articolului 2 din directivă?” Cu privire la admisibilitatea cererii de decizie preliminară În observațiile scrise prezentate Curții, guvernul german și Comisia au exprimat îndoieli cu privire la aspectul dacă Parchetul din Trento dispune de calitatea de „instanță” în sensul articolului 267 TFUE. Potrivit unei jurisprudențe constante a Curții, pentru a aprecia dacă organul de trimitere are caracterul unei „instanțe” în sensul articolului 267 TFUE, aspect care ține exclusiv de dreptul Uniunii, Curtea ia în considerare un ansamblu de elemente precum originea legală a acestui organ, caracterul său permanent, caracterul obligatoriu al competenței sale, natura contradictorie a procedurii, aplicarea de către organ a normelor de drept, precum și independența acestuia (Hotărârea din 21 ianuarie 2020, Banco de Santander, C‑274/14 , EU:C:2020:17 , punctul și jurisprudența citată). În ceea ce privește criteriile care se raportează la originea legală a organului de trimitere, la caracterul său permanent, la caracterul obligatoriu al competenței sale, la independența sa, precum și la aplicarea de către acest organ a normelor de drept, dosarul de care dispune Curtea nu conține niciun element care să poată dovedi că Parchetul din Trento nu ar îndeplini aceste criterii. Cu toate acestea, este necesar să se examineze de asemenea dacă, în cadrul procedurii care l‑a determinat să sesizeze Curtea, Parchetul din Trento acționează în exercitarea unei activități jurisdicționale, în sensul articolului 267 TFUE. În această privință, reiese dintr‑o jurisprudență constantă a Curții că, deși articolul 267 TFUE nu condiționează sesizarea Curții de caracterul contradictoriu al procedurii în cursul căreia instanța națională formulează o întrebare preliminară, instanțele naționale nu pot sesiza Curtea decât dacă un litigiu este pendinte în fața lor și dacă sunt chemate să se pronunțe în cadrul unei proceduri destinate să se finalizeze printr‑o decizie cu caracter jurisdicțional (Hotărârea din 28 februarie 2019, Gradbeništvo Korana, C‑579/17 , EU:C:2019:162 , punctul și jurisprudența citată). Or, atunci când acționează în calitate de autoritate executantă a unui ordin european de anchetă, în sensul articolului 2 litera (d) din Directiva 2014/41, un parchet italian, precum Parchetul din Trento, nu este chemat să soluționeze un litigiu și, în consecință, nu se poate consideră că exercită o funcție jurisdicțională. Astfel, articolul 1 alineatul (1) din această directivă definește ordinul european de anchetă drept o decizie judiciară emisă sau validată de o autoritate judiciară a unui stat membru pentru a pune în aplicare una sau mai multe măsuri de investigare specifice într‑un alt stat membru în vederea obținerii de probe în conformitate cu directiva menționată, inclusiv de probe care se află deja în posesia autorităților competente ale acestui stat membru. Potrivit articolului 1 alineatul (2) din Directiva 2014/41, statele membre execută ordinul european de anchetă pe baza principiului recunoașterii reciproce și în conformitate cu dispozițiile acestei directive. În temeiul articolului 9 alineatul (1) din aceeași directivă, autoritatea executantă recunoaște un ordin european de anchetă, fără a fi necesară nicio altă formalitate și asigură executarea sa în același mod și cu aceleași mijloace ca în situația în care măsura de anchetă în cauză ar fi fost dispusă de către o autoritate a statului executant. În temeiul aceleiași dispoziții, această autoritate poate decide să nu execute un ordin european de anchetă invocând unul dintre motivele de nerecunoaștere sau de neexecutare sau unul dintre motivele de amânare prevăzute în aceeași directivă. În plus, articolul 9 alineatul (3) din Directiva 2014/41 prevede că, atunci când o autoritate executantă primește un ordin european de anchetă care nu a fost emis de o autoritate emitentă, în sensul articolului 2 litera (c) din această directivă, autoritatea executantă returnează acest ordin statului emitent [a se vedea în acest sens Hotărârea din 8 decembrie 2020, Staatsanwaltschaft Wien (Ordine de plată falsificate), C‑584/19 , EU:C:2020:1002 , punctele - ]. Astfel cum reiese din considerentul (34) al Directivei 2014/41, măsurile de investigare prevăzute de un ordin european de anchetă prezintă un caracter provizoriu prin natura lor. Executarea lor are ca unică finalitate strângerea de probe și, dacă sunt îndeplinite condițiile necesare în acest scop, transmiterea acestora autorității emitente, prevăzută la articolul 2 litera (c) din această directivă. În aceste condiții, nu se poate considera că autoritatea executantă, în sensul articolului 2 litera (d) din directiva menționată, care recunoaște și execută un ordin european de anchetă, are sarcina de a „pronunța o hotărâre” în sensul articolului 267 TFUE. În această privință, revine exclusiv autorităților judiciare competente ale statului membru emitent sarcina de a se pronunța definitiv cu privire la aceste probe în cadrul procedurii penale deschise în acesta. Prin urmare, atunci când acționează în calitate de autoritate executantă, în sensul articolului 2 litera (d) din Directiva 2014/41, un parchet italian, precum Parchetul din Trento, nu acționează în cadrul unei proceduri destinate să se finalizeze printr‑o decizie cu caracter jurisdicțional, în sensul jurisprudenței Curții amintite la punctul 37 din prezenta hotărâre. Această constatare nu este repusă în discuție de împrejurarea, evocată de organul de trimitere, precum și de guvernul italian în observațiile sale și în răspunsurile sale prezentate Curții, potrivit căreia Decretul legislativ nr. 108/17 nu a prevăzut niciun control jurisdicțional al deciziei Ministerului Public de a nu recunoaște un ordin european de anchetă. Astfel, o asemenea împrejurare, care de altfel se limitează doar la ipoteza nerecunoașterii unui ordin european de anchetă, este lipsită de relevanță pentru a se stabili dacă un parchet italian, precum Parchetul din Trento, exercită o activitate jurisdicțională, în sensul articolului 267 TFUE, atunci când este chemat să adopte o decizie privind recunoașterea și executarea unui atare ordin european de anchetă. În special, această împrejurare nu afectează constatarea care figurează la punctele 41 și 42 din prezenta hotărâre, potrivit căreia măsurile de investigare prevăzute de un ordin european de anchetă prezintă un caracter provizoriu prin natura lor, iar deciziile privind recunoașterea și executarea unui astfel de ordin european de anchetă nu sunt similare, așadar, deciziilor cu caracter jurisdicțional. Având în vedere ansamblul considerațiilor care precedă, trebuie să se constate că cererea de decizie preliminară formulată de Parchetul din Trento este inadmisibilă. Cu privire la cheltuielile de judecată Întrucât, în privința părților din litigiul principal, procedura are caracterul unui incident survenit la organul de trimitere, este de competența acestuia să se pronunțe cu privire la cheltuielile de judecată. Cheltuielile efectuate pentru a prezenta observații Curții, altele decât cele ale părților menționate, nu pot face obiectul unei rambursări. Pentru aceste motive, Curtea (Camera a patra) declară: Cererea de decizie preliminară formulată de Procura della Repubblica di Trento (Parchetul Republicii din Trento, Italia) prin decizia din 15 ianuarie 2020 este inadmisibilă. Semnături ( *1 ) Limba de procedură: italiana.

61983CJ0185

el

Περιστατικά Τα πραγματικά περιστατικά της υποθέσεως, η εξέλιξη της διαδικασίας και οι παρατηρήσεις που κατατέθηκαν δυνάμει του άρθρου 20 του πρωτοκόλλου περί του οργανισμού του Δικαστηρίου της ΕΟΚ συνοψίζονται ως εξής: Ι — Νομικό πλαίσιο της διαφοράς και ιστορικό 1. Νομικό πλαίσιο Η διαφορά στην κύρια δίκη αφορά τη χορήγηση δασμολογικής ατελειας για συσκευή με την ονομασία «JEOL-Electron Microscope, model JEM-2000 CX», εισαγόμενη στην Κοινότητα από την Ιαπωνία και χαρακτηριζόμενη ως επιστημονικό όργανο ή συσκευή. Η εισαγωγή επιστημονικών οργάνων και συσκευών με δασμολογική ατέλεια στηρίζεται νομικά στον κανονισμό 1798/75 του Συμβουλίου, της 10ης Ιουλίου 1975, περί της ατελούς, ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου, εισαγωγής αντικειμένων εκπαιδευτικού, επιστημονικού ή μορφωτικού χαρακτήρα (ΕΕ ειδ. έκδ. 02/002, σ. 87), ο οποίος τροποποιήθηκε από τον κανονισμό 1027/79 του Συμβουλίου, της 8ης Μαΐου 1979 (ΕΕ ειδ. έκδ. 02/007, σ. 223) καθώς και από τον κανονισμό 2784/79 της Επιτροπής, της 12ης Δεκεμβρίου 1979, περί καθορισμού των διατάξεων εφαρμογής του κανονισμού (ΕΟΚ) αριθ. 1798/75 του Συμβουλίου «περί της ατελούς ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου εισαγωγής αντικειμένων εκπαιδευτικού, επιστημονικού ή μορφωτικού χαρακτήρα» (ΕΕ ειδ. έκδ. 02/008, σ. 8). Οι κανονισμοί αυτοί αποσκοπούν στη διασφάλιση της εφαρμογής από την Κοινότητα της Συμφωνίας της Φλωρεντίας που καταρτίστηκε υπό την αιγίδα της UNESCO. Κατά το πρώτο άρθρο της Συμφωνίας, το οποίο τέθηκε σε ισχύ το 1952, «Τα συμβαλλόμενα κράτη αναλαμβάνουν την υποχρέωση να μη επιβάλλουν τελωνειακούς δασμούς ή άλλες φορολογικές επιβαρύνσεις κατά την εισαγωγή ή επ' ευκαιρία της εισαγωγής: ... 6) αντικειμένων επιστημονικού χαρακτήρα στα οποία αφορούν τα παραρτήματα ... Δ...». Το παράρτημα Δ της Συμφωνίας αυτής περιλαμβάνει, υπό ορισμένες επιφυλάξεις, τα «επιστημονικά όργανα και συσκευές που προορίζονται αποκλειστικά για την εκπαίδευση ή για την αμιγή επιστημονική έρευνα». Κατά συνέπεια, για να διευκολύνει την ελεύθερη κυκλοφορία των ιδεών και την επιστημονική έρευνα εντός της Κοινότητας, το Συμβούλιο θέσπισε τον κανονισμό 1798/75, ο οποίος προβλέπει τη δυνατότητα εισαγωγής στην Κοινότητα, ατελώς, ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου, για ορισμένα αντικείμενα εκπαιδευτικού, επιστημονικού ή μορφωτικού χαρακτήρα. Ενώ σύμφωνα με τους όρους του άρθρου 1 του κανονισμού 1798/75, ορισμένα από τα αντικείμενα αυτά εισάγονται ατελώς, ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου, οποιαδήποτε και αν είναι η χρήση για την οποία προορίζονται, και κατά το άρθρο 2 του ιδίου κανονισμού, άλλα αντικείμενα πρέπει να προορίζονται για δημόσιους ή κοινής ωφελείας οργανισμούς ή ιδρύματα είτε για ορισμένα ιδρύματα ή οργανισμούς στους οποίους έχει αναγνωριστεί το δικαίωμα αυτό, κατά το άρθρο 3, παράγραφος 1, του κανονισμού 1798/75, που τροποποιήθηκε από το άρθρο 1 του κανονισμού (ΕΟΚ) 1027/79, αναγνωρίζεται το δικαίωμα να εισάγονται ατελώς επιστημονικά όργανα και συσκευές μιας τρίτης κατηγορίας που δεν προβλέπονται στα άρθρα 1 και 2 του κανονισμού 1798/75, υπό τον όρο τα αντικείμενα αυτά να εισάγονται αποκλειστικά για την εκπαίδευση ή την αμιγή επιστημονική έρευνα. Η διάταξη αυτή προβλέπει ότι πρόκειται περί οργάνων και συσκευών που «α) προορίζονται: — είτε για δημόσια ιδρύματα ή ιδρύματα δημοσίας ωφελείας που έχουν σαν κύρια δραστηριότητα την εκπαίδευση ή την επιστημονική έρευνα, καθώς επίσης και για υπηρεσίες που εξαρτώνται από δημόσιο ίδρυμα ή ίδρυμα δημοσίας ωφελείας και έχουν σαν κύρια δραστηριότητα την εκπαίδευση ή την επιστημονική έρευνα, — είτε για ιδρύματα ιδιωτικού χαρακτήρα, που έχουν σαν κύρια δραστηριότητα την εκπαίδευση ή την επιστημονική έρευνα και είναι εξουσιοδοτημένα από τις αρμόδιες αρχές των κρατών μελών να παραλαμβάνουν ατελώς τα αντικείμενα αυτά». Για να επιτύχει τη δασμολογική ατέλεια βάσει των διατάξεων του άρθρου 3, παράγραφος 1, του κανονισμού 1798/75, ο παραλήπτης οργανισμός ή ίδρυμα πρέπει, κατά συνέπεια, να αποδείξει ότι πρόκειται περί επιστημονικού οργάνου ή συσκευής που προορίζεται αποκλειστικά για την εκπαίδευση ή την αμιγή επιστημονική έρευνα. Κατά το άρθρο 7, παράγραφος 1, του κανονισμού 2784/79 της Επιτροπής, η αρμόδια εθνική αρχή αποφασίζει απευθείας επί της αιτήσεως χορηγήσεως ατελειας σε όλες τις περιπτώσεις που τα στοιχεία πληροφοριών που διαθέτει, ενδεχομένως μετά από συνεννόηση με τους ενδιαφερόμενους οικονομικούς κύκλους, της επιτρέπουν να εκτιμήσει αν το όργανο ή η συσκευή πρέπει να θεωρηθεί ή όχι ως επιστημονική και αν υπάρχουν ή όχι όργανα ή συσκευές με ισοδύναμη επιστημονική αξία, που κατασκευάζονται επί του παρόντος στην Κοινότητα. Αν δεν συμβαίνει αυτό, η αίτηση διαβιβάζεται στην Επιτροπή, η οποία ζητεί τη γνώμη των κρατών μελών και, σε περίπτωση αρνητικής απαντήσεως, υποβάλλει το ζήτημα σε ομάδα εμπειρογνωμόνων για να εξετασθεί η συγκεκριμένη περίπτωση. Όταν, από την εξέταση στην οποία προβαίνει η Επιτροπή, προκύψει ότι ισοδύναμες συσκευές κατασκευάζονται στην Κοινότητα, η Επιτροπή εκδίδει απόφαση, η οποία διαπιστώνει ότι το συγκεκριμένο όργανο δεν συγκεντρώνει τις προϋποθέσεις που απαιτούνται προκειμένου να εισαχθεί ατελώς. Στην αντίθετη περίπτωση, εκδίδει απόφαση που ορίζει ότι οι εν λόγω προϋποθέσεις πληρούνται. Κοινοποίηση των αποφάσεων της Επιτροπής γίνεται προς όλα τα κράτη μέλη εντός προθεσμίας δύο εβδομάδων. 2. Πραγματικά περιοτανικά και διαδικασία ενώπιον τον εθνικού δικαιοδοτικού οργάνου Το προσφεύγον στην κύρια δίκη, Interfacultair Instituut Electronenmicroscopic der Rijksuniversiteit του Groningen (στο εξής: το προσφεύγον) υπέβαλε, στις 20 Αυγούστου 1980, στον Inspecteur der Invoerrechten en Accijnzen του Groningen (στο εξής: τον καθού) αίτηση εισαγωγής με δασμολογική ατέλεια συσκευής με την ονομασία «JEOL-Electron Microscope, model JEM-200 CX» με εξαρτήματα. Η συσκευή αυτή κατασκευάστηκε από την εταιρία JEOL Ltd. στην Ιαπωνία. II τιμή της συσκευής ανήλθε περίπου σε 510000 φιορίνια. Προοριζόταν, κατά το προσφεύγον, για «επιστημονική έρευνα επί μετάλλων και άλλων υλικών από μέταλλο», καθώς και για την «εκπαίδευση των φοιτητών στην τεχνική φυσική και παρεμπιπτόντως στην πειραματική φυσική». Στην απάντηση του στο ενδέκατο ερώτημα του εντύπου της αιτήσεως, το προσφεύγον ονόμασε την Philips Nederland BV (Eindhoven) ως κοινοτική επιχείρηση στην οποία έγιναν ενέργειες για την παράδοση οργάνου ή συσκευής ισοδύναμης επιστημονικής αξίας προς την αξία της συσκευής ή του οργάνου για το οποίο ζητείται η δασμολογική ατέλεια. Όσον αφορά το αποτέλεσμα των ενεργειών αυτών και τους λόγους για τους οποίους μία συσκευή ή ένα όργανο που μπορούν να αποκτηθούν εντός της Κοινότητος δεν μπορεί να χρησιμοποιηθεί για την αντιμετωπιζόμενη έρευνα, το προσφεύγον δήλωσε ότι «συγκριτική μελέτη που πραγματοποιήθηκε στα εργαστήρια εφαρμογής της Philips στο Eindhoven και της JEOL στο Λονδίνο απέδειξε τη σαφή υπεροχή του JEM-200 CX της JEOL έναντι του EM 400 της Philips. Αποδείχτηκε ότι η υπεροχή αυτή οφειλόταν κυρίως στην τάση επιταχύνσεως, η οποία για μεν το JEM-200 CX ανέρχεται σε 200 kV, για δε το EM 400 σε 120 kV. Όσον αφορά τον τομέα της σκοπούμενης εφαρμογής τη μελέτη δηλαδή μετάλλων και κραμάτων, προκύπτει ότι μία μόνον είναι η σωστή επιλογή: το JEM-200 CX. Επαφές με τη Philips που αφορούσαν την ενδεχόμενη πιθανότητα παραδόσεως ενός EM 400 που να παράγει 200 kV οδήγησαν τη Philips στο συμπέρασμα ότι αυτό δεν ήταν δυνατόν.» Εντούτοις, ο καθού, κρίνοντας ότι συσκευή ισοδύναμης επιστημονικής αξίας κατασκευαζόταν εντός της Κοινότητας, απέρριψε την αίτηση ατέλειας με απόφαση της 28ης Οκτωβρίου 1980. Κατά της αποφάσεως αυτής το προσφεύγον υπέβαλε, στις 6 Νοεμβρίου 1980, ένσταση αναφερόμενο ειδικώς στο γεγονός ότι ο Inspecteur der Invoerrechten en Accijnzen του Enschede είχε χορηγήσει δασμολογική ατέλεια για την εισαγωγή όμοιας συσκευής στο μηχανολογικό τμήμα της ανώτατης τεχνικής σχολής του Twente κατά την άνοιξη 1980. Στην απόφαση του της 26ης Νοεμβρίου 1980, που εξέδωσε επί της ενστάσεως, ο καθού διατήρησε την άποψη του, στηριζόμενος ιδίως στην απόφαση 80/772/ΕΟΚ της Επιτροπής, της 18ης Ιουλίου 1980 (ΕΕ ειδ. έκδ., τόμ. 02/009 σ. 68), που εξεδόθη κατόπιν αιτήσεως της γαλλικής κυβερνήσεως και απευθύνεται στα κράτη μέλη της Κοινότητας. Στην απόφαση αυτή, η Επιτροπή αναγνωρίζει τον επιστημονικό χαρακτήρα της συσκευής JEM-200CX, αλλά πάντως αρνείται τη χορήγηση δασμολογικής ατέλειας διότι δεν πληρούνται οι απαιτούμενοι όροι. Πράγματι, συσκευές ισοδύναμης επιστημονικής αξίας και ικανές να χρησιμοποιηθούν για την ίδια χρήση κατασκευάζονται εντός της Κοινότητας, δηλαδή η συσκευή EM 400 την οποία κατασκευάζει η SA Philips Industrielle et Commerciale (Bobigny, Γαλλία). Στις 23 Ιανουαρίου 1981, το προσφεύγον άσκησε προσφυγή ενώπιον του Tariefcommissie με την οποία ζητεί την ακύρωση της αποφάσεως του καθού της 26ης Νοεμβρίου 1980. Στις 3 Απριλίου 1981, η ολλανδική κυβέρνηση, κατόπιν διαβουλεύσεως με το προσφεύγον, ζήτησε από την Επιτροπή, ειδικώς ενόψει της εισαγωγής της συσκευής JEM-200 CX, την επανεξέταση του ζητήματος αν συσκευή ισοδύναμης αξίας με την εισαχθείσα κατασκευάζεται εντός της Κοινότητας. Στις 25 Μαΐου 1981, η Επιτροπή εξέδωσε, τη φορά αυτή κατόπιν αιτήσεως του Βελγίου, την απόφαση 81/415/ΕΟΚ ( ΕΕ L 158, σ. 24 ) με την οποία απέρριψε τη χορήγηση δασμολογικής ατέλειας για την εν λόγω συσκευή για τους ίδιους λόγους στους οποίους εστήριξε την απόφασή της της 18ης Ιουλίου 1980. Στις 8 Οκτωβρίου 1981, η Επιτροπή εξέδωσε την ένδικη απόφαση αναφέροντας στο άρθρο της 1 ότι η εισαγωγή της εν λόγω συσκευής δεν μπορούσε να γίνει ατελώς για τους ίδιους λόγους που αναφέρονται στις δύο προηγούμενες αποφάσεις. Βάσει της αποφάσεως αυτής της Επιτροπής, ο καθού κατέληξε στο συμπέρασμα ότι η αίτηση χορηγήσεως ατέλειας ορθώς είχε τότε απορριφθεί και ότι η τελωνειακή αρχή δεσμευόταν από τις προαναφερθείσες αποφάσεις της Επιτροπής. Αντιθέτως, το προσφεύγον προσκόμισε αποδείξεις για να καταλήξει ότι η συσκευή EM 400 που κατασκευάζεται εντός της Κοινότητας δεν έχει επιστημονική αξία ισοδύναμη με εκείνη της εισαγόμενης συσκευής. Ισχυρίζεται ότι συγκριτικές δοκιμές απέδειξαν ότι η ιαπωνική συσκευή είναι ανώτερη της συσκευής της Philips και ότι η τελευταία είναι μάλιστα ανεπαρκής για την έρευνα που έπρεπε να πραγματοποιηθεί στο Ινστιτούτο του Groningen, κυρίως λόγω της διαφοράς της τάσεως επιταχύνσεως μεταξύ των δύο συσκευών. Προς υποστήριξη της απόψεως του, το προσφεύγον προσκόμισε φωτογραφίες και εκθέσεις συναδέλφων και βέλγων και ολλανδών ερευνητών. Επιπλέον, το προσφεύγον διαπίστωσε ότι οι σκέψεις στις οποίες στηρίχτηκε η αρνητική απόφαση της Επιτροπής δεν του κοινοποιήθηκαν. Εντούτοις, προκύπτει από έγγραφο του διευθυντού τελωνείων του ολλανδικού υπουργείου οικονομικών, που απευθύνεται στο διευθυντή του Κέντρου Ιατρικής Ηλεκτρονικής Μικροσκοπίας στο Groningen ότι η απόφαση της ομάδας εμπειρογνωμόνων στηριζόταν μεταξύ άλλων, όσον αφορά την τεχνική όψη του ζητήματος, επί στοιχείων που είχαν δοθεί από την Philips Nederland BV. Τέλος, το προσφεύγον βεβαίωσε ότι το Κέντρο Ερευνών της Ispra είχε και εκείνο αποκτήσει συσκευή τύπου JEÓL JEM-200. Το Tariefcommissie, με διάταξη της 31ης Δεκεμβρίου 1982, ανέβαλε την έκδοση της οριστικής της αποφάσεως και αποφάσισε να υποβάλει στο Δικαστήριο το ακόλουθο προδικαστικό ερώτημα: «Ορθώς ερμήνευσε και εφάρμοσε η Επιτροπή με την απόφαση της της 8ης Οκτωβρίου 1981 (81/843/ΕΟΚ) τον όρο “ισοδύναμη επιστημονική αξία”, όπως αυτός αναφέρεται στο άρθρο 3 του κανονισμού (ΕΟΚ) 1798/75;» II — Έγγραφη διαδικασία ενώπιον του Δικαστηρίου Η διάταξη περί παραπομπής πρωτοκολλήθηκε στη γραμματεία του Δικαστηρίου στις 31 Αυγούστου 1983. Στις σκέψεις της διατάξεώς του, το Tariefcommissie παραπέμπει, μεταξύ άλλων, στο γεγονός ότι το προσφεύγον ισχυρίστηκε, χωρίς να αντικρουστεί από τον καθού, ότι η έρευνα που διενεργείται στο Ινστιτούτο του απαιτεί ηλεκτρονικό μικροσκόπιο που να διαθέτει τάση επιταχύνσεως 200 kV, όρο που δεν συγκεντρώνει η συσκευή Philips. Παρατήρησε επίσης ότι η εκτίμηση της Επιτροπής, την οποία αμφισβητεί το προσφεύγον, δεν αποτελεί αντικείμενο ευρύτερης αιτιολογίας στην απόφαση, ενώ ο καθού θεώρησε ότι είχε μόνον την υποχρέωση να εκτελέσει την απόφαση. Σύμφωνα με το άρθρο 20 του Πρωτοκόλλου περί του Οργανισμού του Δικαστηρίου (ΕΟΚ), κατέθεσαν γραπτές παρατηρήσεις το προσφεύγον στην κύρια δίκη, εκπροσωπούμενο από τον Β. Boom, γραμματέα του Interfacultair Instituut Electronenmicroscopie der Rijksuniversiteit του Groningen, η ιταλική κυβέρνηση, εκπροσωπούμενη από τον P. G. Ferri, avvocato dello Stato, η ολλανδική κυβέρνηση, εκπροσωπούμενη από τον Ι. Verkade, γενικό γραμματέα του υπουργείου εξωτερικών, και η Επιτροπή, εκπροσωπούμενη από τον Α. Haagsma, μέλος της νομικής της υπηρεσίας. Κατόπιν εκθέσεως του εισηγητή δικαστή και μετά από ακρόαση του γενικού εισαγγελέα το Δικαστήριο αποφάσισε την έναρξη της προφορικής διαδικασίας χωρίς προηγούμενη διεξαγωγή αποδείξεων. Πάντως, το Δικαστήριο κάλεσε την Επιτροπή να απαντήσει εγγράφως πριν από τις 15 Μαρτίου 1984 στο ακόλουθο ερώτημα: «Κατά ποίο τρόπο ελήφθη υπόψη η προβλεπόμενη από το Πανεπιστήμιο του Groningen ειδική χρήση κατά την εξέταση της ισοδυναμίας των εν λόγω δύο συσκευών;» Με διάταξη της 29ης Φεβρουαρίου 1984, το Δικαστήριο ανέθεσε την υπόθεση στο δεύτερο τμήμα. III — Γραπτές παρατηρήσεις Το προσφεύγον στην κύρια δίκη περιορίζεται στο να τονίσει τη σημασία των εγγράφων που υπέβαλε το Tariefcommissie στο Δικαστήριο και να προσκομίσει σειρά συμπληρωματικών εγγράφων, τα οποία αφορούν τα τεχνικά χαρακτηριστικά των δύο εν λόγω συσκευών και το ζήτημα της επιστημονικής τους ισοδυναμίας. Η ολλανδική κυβέρνηση υπενθυμίζει ότι, όπως προκύπτει από την εξέταση που διενήργησε η ομάδα των εμπειρογνωμόνων στο πλαίσιο της προβλεπόμενης από το άρθρο 7 του κανονισμού 2784/79 διαδικασίας, ηλεκτρονικά μικροσκόπια ισοδύναμης επιστημονικής αξίας κατασκευάζονται στην Κοινότητα, συγκεκριμένα από την επιχείρηση Philips Nederland BV. Λαμβανομένου υπόψη του φάσματος των τεχνικών δυνατοτήτων της, η επιστημονική συσκευή μπορεί να χρησιμοποιηθεί για τους ίδιους επιστημονικούς σκοπούς για τους οποίους μπορεί να χρησιμοποιηθεί και η εισαγόμενη συσκευή και μπορεί να προσφέρει όμοιες υπηρεσίες. Κατά συνέπεια, η ολλανδική κυβέρνηση προτείνει να δοθεί καταφατική απάντηση στο προδικαστικό ερώτημα. Η ιταλική κυβέρνηση διαπιστώνει ότι τα αρμόδια εθνικά όργανα συναντούν αβεβαιότητα ως προς την ερμηνεία του άρθρου 3 των κανονισμών 1798/75 και 1027/79, όσον αφορά το ζήτημα της ισοδυναμίας των επιστημονικών οργάνων που κατασκευάζονται στην Κοινότητα και ότι η αβεβαιότητα αυτή αποπροσανατολίζει επίσης τα ιταλικά ινστιτούτα ερευνών. Θα ήταν, επομένως, ευκταίο το Δικαστήριο να αναπτύξει με τις σκέψεις της αποφάσεως του σαφή και όχι διφορούμενα κριτήρια. Επί της ουσίας, η ιταλική κυβέρνηση είναι της γνώμης ότι η απόφαση της Επιτροπής περί επιστημονικής ισοδυναμίας εκπληρώνει διπλό σκοπό. Αφενός, χρησιμεύει για να διασφαλίζει την ομοιόμορφη μεταχείριση σε όλα τα κράτη μέλη της Κοινότητας και για όλα τα ενδιαφερόμενα επιστημονικά ιδρύματα έχει, επομένως, κατευθυντήριο σκοπό έναντι των αρμόδιων αρχών των κρατών μελών (στα οποία κοινοποιείται η απόφαση) και των ενδιαφερομένων επιστημονικών ιδρυμάτων. Αφετέρου, χρησιμεύει στην επίλυση συγκεκριμένης περιπτώσεως και δεσμεύει τις αρμόδιες αρχές του αιτούντος κράτους μέλους. Η απόφαση, επομένως, πρέπει να παρέχει επαρκείς πληροφορίες ως προς τους λόγους της αποδοχής ή της απορρίψεως, που, αφενός, να είναι ικανές να αποτελέσουν προσανατολισμό που θα ισχύει για άλλες ανάλογες περιπτώσεις, και, που να επιτρέπουν, αφετέρου, να ελέγχονται, για κάθε λυόμενη συγκεκριμένη περίπτωση, οι αιτιολογικές σκέψεις της αποφάσεως. Κατά την ιταλική κυβέρνηση, η ισοδύναμη επιστημονική αξία πρέπει να νοείται κατά αντικειμενική έννοια, η οποία όμως δεν έχει απόλυτη και γενική αξία. Δεν πρόκειται περί αφηρημένης συγκρίσεως των τεχνικών ικανοτήτων των συσκευών, αλλά περί εκτιμήσεως των ικανοτήτων των συσκευών εν σχέσει με τα πειράματα για τα οποία τα προορίζει ο χειριστής του. Παρόλον ότι η Επιτροπή διαθέτει ορισμένη εξουσία εκτιμήσεως, η εξουσία αυτή δεν έχει παρά χαρακτήρα καθαρώς τεχνικό και επιστημονικό. Πράγματι, η Επιτροπή οφείλει να συγκρίνει τα ουσιώδη τεχνικά χαρακτηριστικά, τα οποία είναι ίδια του οργάνου ή της συσκευής που αποτελεί το αντικείμενο της συγκρίσεως, δηλαδή εκείνα που είναι ικανά να έχουν καθοριστική επιρροή επί των αποτελεσμάτων των ειδικών εργασιών που πρόκειται να εκτελεστούν. Η γνώμη περί ισοδυναμίας επί της οποίας πρέπει να στηρίζεται η άρνηση χορηγήσεως της ατέλειας, δεν μπορεί να εξαιρείται της δυνατότητας να προβεί σε διαφορετική τεχνική εκτίμηση και, κατά συνέπεια, να παράσχει προς το σκοπό αυτό ειδική αιτιολογία, πάντοτε τεχνικού χαρακτήρα. Στην προκειμένη περίπτωση, η ιταλική κυβέρνηση καταλήγει στο συμπέρασμα ότι το προσφεύγον όφειλε να αποδείξει ότι η συσκευή που κατασκευάζεται στην Κοινότητα είναι πράγματι ανεπαρκής για τις μελετώμενες αναλύσεις' αντιστρόφως, η απόφαση όφειλε να είναι αιτιολογημένη υπό την έννοια ότι έπρεπε να επισημαίνεται ότι η υποτιθέμενη διαφορά δεν υφίσταται ή ότι στερείται σημασίας για το σκοπό της έρευνας που αναφέρει το προσφεύγον ινστιτούτο. Η Επιτροπή θεωρεί, καταρχάς, ότι το υποβληθέν ερώτημα στην προκειμένη περίπτωση δεν αφορά τον ορθό ή εσφαλμένο χαρακτήρα της ερμηνείας ή της εφαρμογής του άρθρου 3 του κανονισμού 1798/75, αλλά το κύρος της εν λόγω αποφάσεως, λαμβανομένου υπόψη του τρόπου κατά τον οποίον ερμηνεύθηκε και εφαρμόστηκε η έννοια της «ισοδύναμης επιστημονικής αξίας». Η απάντηση στο ερώτημα αυτό δεν μπορεί να είναι αφηρημένη, αλλά εξαρτάται, κατά το άρθρο 3, παράγραφος 3, του κανονισμού 1798/75, από την εκτίμηση αν ναι ή όχι το όργανο ή η συσκευή που κατασκευάζεται εντός της Κοινότητας μπορεί να χρησιμοποιηθεί για τους ίδιους ειδικούς σκοπούς για τους οποίους προτίθεται να τη χρησιμοποιήσει το Ινστιτούτο και αν μπορεί να προσφέρει όμοιες υπηρεσίες. Το άρθρο 5, παράγραφος 2, του κανονισμού 2784/79 διευκρινίζει ότι, για την πραγματοποίηση της συγκρίσεως, δεν πρέπει να λαμβάνονται υπόψη παρά μόνο τα τεχνικά χαρακτηριστικά τα οποία δύνανται να ασκήσουν αποφασιστική επιρροή στο αποτέλεσμα των προς πραγματοποίηση ειδικών εργασιών. Το θέμα της ισοδυναμίας πρέπει, επομένως, να εξεταστεί συγκεκριμένα και λαμβάνοντας υπόψη τις εργασίες για τις οποίες ζητείται η απόκτηση της συσκευής. Πάντως, το γεγονός ότι ένα όργανο ή συσκευή δύναται να πραγματοποιήσει επιδόσεις ανώτερες από εκείνες που είναι αναγκαίες για την καλή εκτέλεση των προς πραγματοποίηση ειδικών εργασιών δεν λαμβάνεται υπόψη. Περαιτέρω, όσον αφορά την προκειμένη περίπτωση, η Επιτροπή παραπέμπει στην εξέταση που διενήργησαν οι εθνικοί εμπειρογνώμονες που συνήλθαν στο πλαίσιο της επιτροπής δασμολογικών ατελειών κατά τη διάρκεια της 77ης συνεδριάσεως της 9ης και 10ης Ιουλίου 1981 (απόσπασμα των πρακτικών της οποίας προσήρτησε στις παρατηρήσεις της). Η εξέταση αφορούσε το αν η κοινοτική συσκευή μπορούσε να χρησιμοποιηθεί για τους ίδιους ειδικούς σκοπούς για τους οποίους χρησιμοποιείται η εισαγόμενη συσκευή και αν ήταν ικανή να προσφέρει όμοιες υπηρεσίες. Κατά τη διάρκεια της συναντήσεως, ο ολλανδός πραγματογνώμονας παρέπεμψε σε έκθεση που έχει συντάξει επί του σημείου αυτού η Philips. Η επιτροπή εμπειρογνωμόνων απέδειξε περαιτέρω βάσει τόσο των στοιχείων που περιέχονται στην έκθεση αυτή όσο και των στοιχείων που προσκόμισε το προσφεύγον, ότι η συσκευή EM 400 της Philips ήταν πράγματι δυνατό να χρησιμοποιηθεί για τους σκοπούς για τους οποίους το προσφεύγον ήθελε να αποκτήσει ένα ηλεκτρονικό μικροσκόπιο και ότι μπορούσε να προσφέρει όμοιες υπηρεσίες με εκείνες του JEM-200 CX. Η Επιτροπή εξέδωσε την ένδικη απόφαση βάσει των πορισμάτων της επιτροπής των εμπειρογνωμόνων. Αντιστρόφως, δεν μπορούσε να αναφερθεί στις προηγούμενες αποφάσεις, εφόσον επρόκειτο με τη βοήθεια της εν λόγω συσκευής να πραγματοποιηθούν άλλου είδους εργασίες. Όσον αφορά την υποτιθέμενη ανωτερότητα της εισαγόμενης συσκευής σε σχέση με την κοινοτική συσκευή όσον αφορά την τάση επιταχύνσεως, η Επιτροπή υπενθυμίζει ότι κατά την απόφαση της 27ης Σεπτεμβρίου 1983 (Universität Hamburg, 216/82, Συλλογή 1983, σ. 2771 ) το Δικαστήριο δεν μπορεί να ελέγχει το περιεχόμενο αποφάσεως που έχει εκδοθεί από την Επιτροπή σύμφωνα με τη γνώμη της επιτροπής εμπειρογνωμόνων, παρά μόνον σε περίπτωση προφανούς πραγματικής ή νομικής πλάνης ή καταχρήσεως εξουσίας. Θεωρεί ότι αυτό δεν συμβαίνει στην προκειμένη υπόθεση, εφόσον η εξέταση της ισοδυναμίας δεν πραγματοποιήθηκε αφηρημένα, αλλά μόνο λαμβανομένης υπόψη της προς διενέργεια έρευνας. Επί του σημείου αυτού, η εξέταση που πραγματοποιήθηκε στην προκειμένη περίπτωση αποκάλυψε ότι μία τάση επιταχύνσεως 200 kV δεν είναι καθόλου αναγκαία για τις προς πραγματοποίηση από το προσφεύγον εργασίες και ότι οι εργασίες αυτές μπορούσαν κάλλιστα να πραγματοποιηθούν με τάση επιταχύνσεως 120 kV. Επιπλέον, το προσφεύγον επικαλέστηκε την υποτιθέμενη ανωτερότητα του JEM-200CX αναφερόμενο σε ορισμένο αριθμό ερευνών που δεν θα διενεργήσει με τη βοήθεια του μικροσκοπίου, όπως λόγου χάριν είναι η έρευνα επί του διαχωρισμού των μονοκρυστάλλων του πυριτίου. Κατά συνέπεια, η Επιτροπή προτείνει στο Δικαστήριο να δοθεί στο υποβληθέν ερώτημα η ακόλουθη απάντηση: «Από την εξέταση, που έγινε συνεπεία του υποβληθέντος από το Tariefcommissie ερωτήματος, δεν ανέκυψαν στοιχεία ικανά να θίξουν το κύρος της αποφάσεως 81/843/ΕΟΚ της Επιτροπής, της 8ης Οκτωβρίου 1981.» IV — Απάντηση της Επιτροπής σε ερώτηση που έθεσε το Δικαστήριο Απαντώντας στην ερώτηση που έθεσε το Δικαστήριο, η Επιτροπή δήλωσε ότι η εξέταση της ισοδυναμίας στηρίχτηκε στον ειδικό προορισμό της συσκευής που προσδιορίζεται στην αίτηση για χορήγηση ατελειας ως προς τους εισαγωγικούς δασμούς, την οποία υπέβαλε το πανεπιστήμιο του Groningen (βλέπε πιο πάνω σ. 3627). Υπενθυμίζει επίσης το γεγονός ότι οι ολλανδικές αρχές ήσαν εκείνες που, κατά τη διάρκεια της εξετάσεως του φακέλου, αποτάθηκαν στο ειδικευμένο εργαστήριο της Philips Nederland BV και που, στη συνέχεια, παρέπεμψαν την υπόθεση στην Επιτροπή με έγγραφο της 3ης Απριλίου 1981, που είναι συνημμένο στην απάντηση. Ενόψει του γεγονότος ότι ένα παρόμοιο πρόβλημα βρισκόταν ήδη υπό συζήτηση κατά το χρόνο εκείνο στην επιτροπή δασμολογικών ατελειών βάσει αιτήσεως για τη χορήγηση ατελειας που είχε υποβληθεί στο Βέλγιο, οι ολλανδικές αρχές ζήτησαν να αναβληθεί η κρίση επί της αιτήσεώς τους έως ότου γνωσθεί το πόρισμα επί της άλλης υποθέσεως που αφορούσε επίσης την εισαγωγή ηλεκτρονικού μικροσκοπίου JEOL JEM-200 CX και του οποίου προορισμός ήταν ο ίδιος. Κατά συνέπεια, τα αιτούντα στις δύο υποθέσεις, το Rijksuniversiteit του Groningen και το Katholieke Universiteit του Leuven συνέταξαν, από κοινού με ορισμένους άλλους, ένα «κοινό υπόμνημα για την αίτηση χορηγήσεως ατελειας ως προς τους εισαγωγικούς δασμούς», το οποίο είναι συνημμένο στις παρατηρήσεις του προσφεύγοντος στην κύρια δίκη. Για την εξέταση της αιτήσεώς τους από την επιτροπή δασμολογικών ατελειών, οι ολλανδικές αρχές ζήτησαν από τη Philips Nederland BV να πραγματοποιήσει μια συμπληρωματική μελέτη για το ισοδύναμο των δύο υπό εξέταση ηλεκτρονικών μικροσκοπίων υπό το πρίσμα της καταλληλότητάς τους για τις σκοπούμενες δραστηριότητες στο Groningen. Κατά τη συνεδρίαση της 9ης Ιουλίου 1981 της εν λόγω επιτροπής, η ολλανδική αντιπροσωπεία αναφέρθηκε στα πορίσματα της πραγματογνωμοσύνης αυτής, τα οποία κοινοποιήθηκαν στη συνέχεια σε όλα τα μέλη της επιτροπής. Η Επιτροπή παρατηρεί εξάλλου ότι η υπό κρίση υπόθεση είναι η τρίτη που αφορά αίτηση χορηγήσεως ατελείας ως προς τους εισαγωγικούς δασμούς για συσκευή JEM-200 CX. Οι επιγενόμενες αποφάσεις δεν παρέπεμπαν απλώς στις προηγηθείσες αποφάσεις' αυτό ίσχυε μεν ως προς τον προσδιορισμό του επιστημονικού χαρακτήρα, σε κάθε περίπτωση όμως εξεταζόταν αν υπήρχαν στην Κοινότητα συσκευές ισοδύναμες από επιστημονική άποψη για την πραγματοποίηση της έρευνας, περί της οποίας επρόκειτο. Από αυτό μπορεί να συναχθεί ότι, στην κάθε μια από τις περιπτώσεις αυτές, ελήφθησαν υπόψη τα ειδικά χαρακτηριστικά, τα αναφερόμενα δηλαδή στο είδος της σκοπούμενης έρευνας. Το συμπέρασμα αυτό ενισχύεται ακόμη από το γεγονός ότι, ακόμη και στη βελγική και την ολλανδική υπόθεση, οι οποίες ρητώς εξομοιώθηκαν μεταξύ τους, τόσο από την ολλανδική αντιπροσωπεία, όσο και από τα αιτούντα με τη σύνταξη κοινού υπομνήματος, πραγματοποιήθηκαν ξεχωριστές εξετάσεις. Καθίσταται προφανές από τη συμπληρωματική έκθεση που κατάρτισε η Philips και την κατέθεσε στη φάση εκείνη, ότι η εξέταση στηρίχτηκε στον ειδικό σκοπό, για τον οποίο το Ινστιτούτο ήθελε να αποκτήσει το ηλεκτρονικό μικροσκόπιο. Τα εργαστήρια της Philips δεν εξέτασαν μόνο αν το όργανο ή η συσκευή μπορεί να χρησιμοποιηθεί για τους ίδιους επιστημονικούς σκοπούς και αν μπορεί να προσφέρει ανάλογες υπηρεσίες, αλλά και απέκρουσαν τους ισχυρισμούς περί των δήθεν ανωτέρων επιδόσεων του JEM-200CX σε σύγκριση με το EM 400. Έπραξαν, επομένως, περισσότερα από ό,τι επιβάλλουν οι κοινοτικοί κανόνες εν προκειμένω. Τέλος, η Επιτροπή τονίζει ότι η ύπαρξη επιστημονικής ισοδυναμίας μεταξύ των δύο οργάνων για τη σκοπούμενη έρευνα δεν έγινε δεκτή αποκλειστικά και αυτόματα βάσει της πραγματογνωμοσύνης που διεξήγαγε το εργαστήριο της Philips κατ' αίτηση των ολλανδικών αρχών. Τα πορίσματα της πραγματογνωμοσύνης αυτής ανακοινώθηκαν σε όλα τα μέλη της επιτροπής δασμολογικών ατελειών καθώς και στις αρμόδιες υπηρεσίες της Επιτροπής, και τα πορίσματα αυτά ελέγχθηκαν, για παράδειγμα, από το Κοινό Κέντρο Ερευνών της Ispra, το οποίο τα επιβεβαίωσε. Στη συνέχεια η επιτροπή ατελειών και η Επιτροπή συμφώνησαν με τα πορίσματα αυτά. V — Προφορική διαδικασία Κατά τη συνεδρίαση της 5ης Απριλίου 1984, το προσφεύγον στην κύρια δίκη, εκπροσωπούμενο από τον G. Boom, η ιταλική κυβέρνηση, εκπροσωπούμενη από τον P. G. Ferri, avvocato dello Stato, και η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων, εκπροσωπούμενη από τον Α. Haagsma, μέλος της νομικής της υπηρεσίας, ανέπτυξαν προφορικά τις παρατηρήσεις τους και απάντησαν στις ερωτήσεις που έδεσε το Δικαστήριο. Ο γενικός εισαγγελέας ανέπτυξε τις προτάσεις του κατά τη συνεδρίαση της 30ής Μαΐου 1984. Σκεπτικό Με διάταξη της 31ης Δεκεμβρίου 1982, που περιήλθε στο Δικαστήριο στις 31 Αυγούστου 1983, το ολλανδικό Tariefcommissie υπέβαλε, δυνάμει του άρθρου 177 της Συνθήκης ΕΟΚ, προδικαστικό ερώτημα ως προς το κύρος της αποφάσεως 81/843 της Επιτροπής, της 8ης Οκτωβρίου 1981, περί διαπιστώσεως ότι η εισαγωγή της συσκευής με την ονομασία «JEOL-Electron Microscope, model JEM-200 CX» δεν δύναται να πραγματοποιηθεί ατελώς ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου ( ΕΕ L 314, σ. 15 ). Το ερώτημα αυτό ανέκυψε στα πλαίσια προσφυγής που άσκησε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου το Interfacultair Instituut Electronenmicroscopie der Rijksuniversiteit του Groningen (στο εξής το προσφεύγον στην κύρια δίκη), με την οποία ζητεί την ακύρωση της αποφάσεως του Inspecteur der Invoerrechten en Accijnzen του Groningen (στο εξής ο καθού στην κύρια δίκη) της 26ης Νοεμβρίου 1980, περί αρνήσεως χορηγήσεως δασμολογικής ατέλειας κατά την εισαγωγή της προαναφερθείσας συσκευής με τα εξαρτήματά της, προελεύσεως Ιαπωνίας, με την αιτιολογία ότι συσκευή ισοδύναμης επιστημονικής αξίας κατασκευαζόταν στην Κοινότητα. Όπως προκύπτει από τη δικογραφία, το προσφεύγον στην κύρια δίκη υπέβαλε, στις 20 Αυγούστου 1980, αίτηση ατελούς εισαγωγής ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου ενός ηλεκτρονικού μικροσκοπίου, που κατασκευάζεται από την ιαπωνική εταιρία JEOL Ltd. και το οποίο, κατά την αίτηση του, προοριζόταν για την «επιστημονική έρευνα επί μετάλλων και άλλων υλικών από μέταλλο» και για την «εκπαίδευση των φοιτητών στην τεχνική φυσική και παρεμπιπτόντως στην πειραματική φυσική». Στην αίτηση του, το προσφεύγον στην κύρια δίκη ανέφερε επίσης ότι είχαν πραγματοποιηθεί συγκριτικές μελέτες στα εργαστήρια εφαρμογής της εταιρίας Philips Nederland BV στο Eindhoven και της εταιρίας JEOL Ltd. στο Λονδίνο, οι οποίες απέδειξαν τη «σαφή υπεροχή» του JEM-200 CX της JEOL σε σχέση με το EM 400 της Philips. Η υπεροχή αυτή ήταν κυρίως συνέπεια της τάσεως επιταχύνσεως, η οποία ανερχόταν για το JEM-200 CX σε 200 kV έναντι 120 kV του EM 400. Η Philips του είχε δηλώσει ότι η παράδοση EM 400 που να παράγει 200 kV δεν ήταν δυνατή. Κατά συνέπεια, το προσφεύγον στην κύρια δίκη θεώρησε ότι για το σκοπούμενο τομέα εφαρμογής, μία ήταν η σωστή επιλογή, δηλαδή το JEM-200 CX. Ο καθού στην κύρια δίκη αρνήθηκε τη χορήγηση ατέλειας επικαλούμενος την απόφαση 80/772 της Επιτροπής, της 18ης Ιουλίου 1980 (ΕΕ ειδ. έκδ. 02/009, σ. 68) που εκδόθηκε κατόπιν αιτήσεως της γαλλικής κυβερνήσεως σύμφωνα με τη διαδικασία του άρθρου 7 του κανονισμού 2784/79 της Επιτροπής, της 12ης Δεκεμβρίου 1979 (ΕΕ ειδ. έκδ. 02/008, σ. 8). Ο κανονισμός αυτός καθορίζει τις διατάξεις εφαρμογής του κανονισμού 1798/75 του Συμβουλίου, της 10ης Ιουλίου 1975, περί της ατελούς ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου εισαγωγής αντικειμένων εκπαιδευτικού, επιστημονικού ή μορφωτικού χαρακτήρα (ΕΕ ειδ. έκδ. 02/002, σ. 87), όπως τροποποιήθηκε από τον κανονισμό 1027/79 (ΕΕ ειδ. έκδ. 02/007, σ. 223). Με την προαναφερθείσα απόφαση, που αφορά ακριβώς τη χρήση της συσκευής JEM-200 CX στον τομέα της έρευνας της σχετικής με τη μελέτη των μετάλλων και των κραμάτων, η Επιτροπή διαπίστωσε ότι συσκευές ισοδύναμης επιστημονικής αξίας, κατάλληλες να χρησιμοποιηθούν για τις ίδιες χρήσεις κατασκευάζονταν τώρα στην Κοινότητα· αυτό ίσχυε ιδίως για τη συσκευή EM 400, που κατασκευάζεται από την εταιρία SA Philips industrielle et commerciale (Γαλλία). Κατά συνέπεια, θεώρησε ότι δεν συνέτρεχαν οι όροι που απαιτούνται για την παροχή ατέλειας ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου στην εν λόγω συσκευή. Ωστόσο, μετά την άσκηση της προσφυγής ενώπιον του παραπέμποντος δικαστηρίου, η ολλανδική κυβέρνηση ζήτησε από την Επιτροπή να κινήσει εκ νέου τη διαδικασία του άρθρου 7 του κανονισμού 2784/79 προκειμένου να προσδιοριστεί «αν η εν λόγω συσκευή, η οποία προορίζεται να χρησιμοποιηθεί στην έρευνα της μικροδομής των μεταβολών και των παραμορφώσεων των μεταλλικών υλικών, πρέπει να θεωρηθεί ή όχι ως επιστημονική και, σε περίπτωση καταφατικής απαντήσεως, αν συσκευές με ισοδύναμη επιστημονική αξία κατασκευάζονται τώρα στην Κοινότητα». Με την επίδικη απόφαση, την οποία εξέδωσε επί της αιτήσεως αυτής, η Επιτροπή κρίνει ότι η εισαγωγή της συσκευής JEM-200 CX δεν δύναται να πραγματοποιηθεί ατελώς ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου. Με την τέταρτη αιτιολογική σκέψη, η απόφαση αιτιολογείται με το : «ότι ... βάσει των πληροφοριών που έχουν συγκεντρωθεί από τα κράτη μέλη, συσκευές ισοδύναμης επιστημονικής αξίας με την εν λόγω συσκευή, κατάλληλες να χρησιμοποιηθούν για τις ίδιες χρήσεις, κατασκευάζονται επί του παρόντος [τώρα] στην Κοινότητα· ότι τέτοια είναι ειδικότερα η συσκευή “EM 400”, που κατασκευάζεται από την εταιρία Philips Nederland BV, Boschdijk 525, Eindhoven/Nederland». Το παραπέμπον δικαστήριο, θεωρώντας ότι δεσμεύεται από την απόφαση αυτή, υπέβαλε στο Δικαστήριο το ακόλουθο ερώτημα: «Ορθώς ερμήνευσε και εφάρμοσε η Επιτροπή, με την απόφαση της 8ης Οκτωβρίου 1981 (81/843/ΕΟΚ) τον όρο “ισοδύναμη επιστημονική αξία”, που μνημονεύεται στο άρθρο 3 του κανονισμού (ΕΟΚ) 1798/75;» Όπως προκύπτει από το όλο περιεχόμενό του, το υποβληθέν ερώτημα αφορά στην πραγματικότητα όχι την ερμηνεία του κανονισμού 1798/75, αλλά το κύρος της αποφάσεως της Επιτροπής της 8ης Οκτωβρίου 1981. Πράγματι, στο σκεπτικό της διατάξεως του, το παραπέμπον δικαστήριο θέτει εν αμφιβόλω το κύρος της αποφάσεως όταν αναφέρεται στο γεγονός ότι το προσφεύγον στην κύρια δίκη αμφισβήτησε το ισοδύναμο των δύο συσκευών, λόγω του ότι η έρευνα που πραγματοποιείται στο Ινστιτούτο του απαιτεί ηλεκτρονικό μικροσκόπιο που να διαθέτει τάση επιταχύνσεως 200 kV, όρος που συντρέχει στη συσκευή JEM-200 CX, ενώ η τάση της συσκευής EM 400 φτάνει μόλις τα 120 kV. Εξάλλου, η Επιτροπή δεν αιτιολόγησε εκτενέστερα την απόφαση της, κατά την οποία οι δύο συσκευές έχουν ισοδύναμη επιστημονική αξία και είναι ικανές να χρησιμοποιηθούν για τις ίδιες χρήσεις. Το προσφεύγον στην κύρια δίκη αρνείται, επίσης, με τις γραπτές παρατηρήσεις που υπέβαλε στο Δικαστήριο, την ύπαρξη επιστημονικής ισοδυναμίας των δύο συσκευών, αναφερόμενο, μεταξύ άλλων, στο «κοινό υπόμνημα για την αίτηση χορηγήσεως ατέλειας ως προς τους εισαγωγικούς δασμούς», το οποίο κατάρτισε από κοινού με το «Katholieke Universiteit» του Leuven και που είναι συνημμένο στην προσφυγή την οποία άσκησε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου. Πρέπει κατ' αρχάς να υπομνηστεί η νομολογία του Δικαστηρίου, κατά την οποία τα πρόσωπα που αφορά απόφαση, την οποία εξέδωσε η Επιτροπή 6άσει της σχετικής κοινοτικής ρυθμίσεως, «μπορούν να προβάλουν την έλλειψη νομιμότητας της αποφάσεως ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου στο πλαίσιο προσφυγής κατά του καθορισμού τελωνειακού δασμού, με συνέπεια να μπορεί το θέμα του κύρους της αποφάσεως να παραπεμφθεί στο Δικαστήριο στο πλαίσιο της διαδικασίας εκδόσεως προδικαστικής αποφάσεως» (απόφαση της 28. 9. 1983, Universität Hamburg, 216/82, Συλλογή 1983, σ. 2771 ). Όπως προκύπτει, ωστόσο, από την ίδια αυτή απόφαση, το Δικαστήριο διαθέτει περιορισμένη μόνο εξουσία ελέγχου κατά την εξέταση του κύρους τέτοιας αποφάσεως, διότι «δοθέντος του τεχνικού χαρακτήρα της εξετάσεως [που αποσκοπεί στη διαπίστωση της υπάρξεως ή μη ισοδυναμίας], το Δικαστήριο δεν μπορεί να αμφισβητήσει το περιεχόμενο μιας αποφάσεως που έλαβε η Επιτροπή σύμφωνα με τη γνώμη της επιτροπής δασμολογικών ατελειών, παρά μόνο σε περίπτωση πρόδηλης πλάνης περί τα πράγματα ή το δίκαιο ή σε περίπτωση καταχρήσεως εξουσίας». Επομένως, δεν ανήκει στην αρμοδιότητα του Δικαστηρίου η εκ νέου εξέταση του αν πράγματι υφίσταται ισοδυναμία των οικείων συσκευών, αλλά η εξέταση απλώς του ζητήματος μήπως η επίδικη απόφαση εκδόθηκε κατά πρόδηλη πλάνη περί τα πράγματα ή περί το δίκαιο, ή κατά κατάχρηση εξουσίας, που εμφιλοχώρησε κατά την εφαρμογή της διαδικασίας του άρθρου 7 του κανονισμού 2784/79, δηλαδή επί της ουσίας. Επί της εξελίξεως της διαδικασίας του άρθρου 7 του κανονισμού 2784/79 Ως προς τη διαδικασία, σύμφωνα με το άρθρο 7, παράγραφος 1, του κανονισμού 2784/79, που εκδόθηκε κατ' εφαρμογή των άρθρων 4 και 9 του κανονισμού 1798/75, η αρμόδια εθνική αρχή αποφαίνεται απευΜας επί της αιτήσεως σ' όλες τις περιπτώσεις που τα στοιχεία πληροφοριών που διαθέτει της επιτρέπουν να εκτιμήσει αν υπάρχουν ή όχι συσκευές με ισοδύναμη επιστημονική αξία, που κατασκευάζονται τώρα στην Κοινότητα. Επομένως, μόνον αν η εθνική αρχή κρίνει ότι δεν έχει τη δυνατότητα να εκτιμήσει το ζήτημα αυτό, υποχρεούται να το υποβάλει στην κρίση της Επιτροπής. Κατά την παράγραφο 3 του ίδιου άρθρου, η Επιτροπή κοινοποιεί αντίγραφο της αιτήσεως στα κράτη μέλη μαζί με τα σχετικά έγγραφα κατά την παράγραφο 5, αν κράτος μέλος απευθύνει προς την Επιτροπή αντιρρήσεις όσον αφορά την ατελή εισαγωγή του οικείου οργάνου ή συσκευής, η Επιτροπή συγκαλεί ομάδα εμπειρογνωμόνων από εκπροσώπους όλων των κρατών μελών, η οποία συνέρχεται στα πλαίσια της επιτροπής δασμολογικών ατελειών για να εξετάσει την προκειμένη περίπτωση. Κατά την παράγραφο 6 του άρθρου 7, η Επιτροπή, σύμφωνα με το πόρισμα της εξετάσεως της ομάδας εμπειρογνωμόνων, εκδίδει απόφαση, με την οποία ορίζει αν το συγκεκριμένο όργανο ή η συσκευή συγκεντρώνει ή όχι τις προϋποθέσεις που απαιτούνται προκειμένου να εισαχθεί ατελώς. Όσον αφορά τον τρόπο με τον οποίο εφαρμόστηκε στην υπό κρίση περίπτωση η διαδικασία αυτή, από την πρώτη και τη δεύτερη αιτιολογική σκέψη της επίδικης αποφάσεως προκύπτει ότι η Επιτροπή την κίνησε κατόπιν αιτήσεως των Κάτω Χωρών και ότι ομάδα εμπειρογνωμόνων, αποτελούμενη από εκπροσώπους όλων των κρατών μελών, συνήλθε στις 9 Ιουλίου 1981 στο πλαίσιο της επιτροπής δασμολογικών ατελειών με σκοπό την εξέταση της προκειμένης περιπτώσεως. Ωστόσο, το προσφεύγον στην κύρια δίκη ισχυρίστηκε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου ότι οι σκέψεις στις οποίες στήριξε την απορριπτική της απόφαση η Επιτροπή δεν του γνωστοποιήθηκαν. Επ' αυτού πρέπει να παρατηρηθεί ότι οι διατάξεις του κανονισμού εφαρμογής 2784/79 της Επιτροπής δεν προβλέπουν ούτε τη συμμετοχή του αιτούντος τη χορήγηση ατελείας στην εξέταση του ισοδυνάμου, στην οποία προβαίνει η επιτροπή δασμολογικών ατελειών, και η οποία έγκειται ουσιαστικά σε απλή ανταλλαγή απόψεων μεταξύ των εμπειρογνωμόνων των κρατών μελών, ούτε δικαίωμα ακροάσεως του αιτούντος πριν εκδώσει η Επιτροπή την απόφαση, με την οποία δέχεται ότι το όργανο ή η συσκευή συγκεντρώνει ή όχι τις προϋποθέσεις που απαιτούνται για να εισαχθεί ατελώς. Πράγματι, η απόφαση αυτή απευθύνεται μόνο στα κράτη μέλη και, δυνάμει του άρθρου 191 της Συνθήκης, κοινοποιείται μόνο στα κράτη αυτά και αποκτά ενέργεια με την κοινοποίηση της. Αντιθέτως, δεν κοινοποιείται στον αιτούντα η χορήγηση ατέλειας και δεν συγκαταλέγεται μεταξύ των πράξεων, των οποίων η Συνθήκη επιβάλλει τη δημοσίευση. Έστω και αν, στην πράξη, η απόφαση δημοσιεύεται πράγματι στην Επίσημη Εφημερίδα των Κοινοτήτων, η διατύπωση της δεν επιτρέπει στον αιτούντα να συναγάγει ότι εκδόθηκε οπωσδήποτε επ' αφορμή της διαδικασίας την οποία κίνησε αυτός. Απ' αυτό προκύπτει ότι το προσφεύγον στην κύρια δίκη δεν μπορεί να προβάλλει αξίωση να του γνωστοποιήσει η Επιτροπή στοιχεία στα οποία στήριξε την απόφαση της. Κατά την επ' ακροατηρίου συζήτηση, το προσφεύγον στην κύρια δίκη ισχυρίστηκε επίσης ότι η επιχείρηση που κατάρτισε τη συμπληρωματική μελέτη, την οποία ανέφερε η ολλανδική κυβέρνηση κατά τη συνεδρίαση της ομάδας εμπειρογνωμόνων, ήτοι η εταιρία Philips Nederland BV, δεν είχε την ιδιότητα του ανεξαρτήτου εμπειρογνώμονος, δεδομένου ότι είναι ο κατασκευαστής της συσκευής, το ισοδύναμο της οποίας προς την εισαχθείσα συσκευή αποτελούσε το αντικείμενο της εξετάσεως. Επί του σημείου αυτού, πρέπει να υπομνηστεί ότι η διαδικασία που προβλέπεται στο άρθρο 7, παράγραφος 5, του κανονισμού 2784/79 επιβάλλει να είναι αιτιολογημένες οι αντιρρήσεις κράτους μέλους, όσον αφορά την ατελή εισαγωγή του οικείου οργάνου ή συσκευής, και στην αιτιολογία αυτή να αναγράφεται ο ακριβής τύπος του ή των οργάνων ή συσκευών που κατασκευάζονται στην Κοινότητα και θεωρούνται ότι έχουν επιστημονική αξία ισοδύναμη με εκείνη για την οποία ζητείται η απαλλαγή, καθώς και το όνομα ή η εταιρική επωνυμία και η διεύθυνση της ή των κοινοτικών επιχειρήσεων που είναι σε θέση να τα προμηθεύσουν. Στην τελευταία περίπτωση, το ενδιαφερόμενο κράτος μέλος οφείλει να διαβιβάσει στην Επιτροπή τεχνικά έγγραφα σχετικά με τα όργανα και τις συσκευές που κατασκευάζονται στην Κοινότητα. Αντιθέτως, οι διατάξεις αυτές δεν επιβάλλουν να είναι συντάκτης των σχετικών εγγράφων «ανεξάρτητος εμπειρογνώμων». Απεναντίας, στο οικείο κράτος μέλος εναπόκειται να υποβάλει στην Επιτροπή έγγραφα της επιλογής του χωρίς να υπόκειται σε οιεσδήποτε πρόσθετες προϋποθέσεις όσον αφορά το συντάκτη ή το περιεχόμενο των εγγράφων αυτών. Από τα προηγηθέντα προκύπτει ότι δεν μπορεί να διαμφισβητηθεί ο τρόπος με τον οποίο εφάρμοσε η Επιτροπή τη διαδικασία που ορίζεται με τις προαναφερθείσες διατάξεις. Επί της εφαρμογής των κριτηρίων ουσίας Ως προς την ουσία, το άρθρο 3, παράγραφος 1, στοιχείο 6, του κανονισμού 1798/75, όπως τροποποιήθηκε από το άρθρο 1, παράγραφος 1, του κανονισμού 1027/79, ορίζει ότι τα επιστημονικά όργανα και οι επιστημονικές συσκευές που δεν αναφέρονται στο άρθρο 2 και που εισάγονται αποκλειστικά για μη εμπορικούς σκοπούς, εισάγονται με το ευεργέτημα της ατέλειας ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου, «εφ' όσον όργανα ή συσκευές ισοδύναμης επιστημονικής αξίας δεν κατασκευάζονται επί του παρόντος [τώρα] στην Κοινότητα», Προς εφαρμογή της διατάξεως αυτής, η ισοδυναμία της επιστημονικής αξίας εκτιμάται, σύμφωνα με το άρθρο 3, παράγραφος 3, τρίτη περίπτωση, του ίδιου κανονισμού, «με τη σύγκριση των κυρίως [ουσιωδών ] τεχνικών χαρακτηριστικών του οργάνου ή της συσκευής, που αποτελεί αντικείμενο της αιτήσεως που προβλέπεται στο άρθρο 4 και εκείνων του αντιστοίχου οργάνου ή συσκευής, που κατασκευάζεται στην Κοινότητα, προκειμένου να προσδιοριστεί εάν αυτό το τελευταίο δύναται να χρησιμοποιηθεί για τους ίδιους επιστημονικούς σκοπούς με εκείνους για τους οποίους προορίζεται το όργανο ή η συσκευή που αποτελεί αντικείμενο της αιτήσεως ατέλειας και εάν αυτό δύναται να προσφέρει παρόμοιες υπηρεσίες». Περαιτέρω, το άρθρο 5, παράγραφος 2, του κανονισμού εφαρμογής 2784/79 της Επιτροπής ορίζει ότι: «για την πραγματοποίηση της προβλεπόμενης στο άρθρο 3, παράγραφος 3, τρίτη παύλα, του κανονισμού (ΕΟΚ) αριθ. 1798/75 συγκρίσεως, θεωρούνται ως “ουσιώδη” μόνο τα τεχνικά χαρακτηριστικά τα οποία δύνανται να ασκήσουν αποφασιστική επιρροή στο αποτέλεσμα των προς πραγματοποίηση ειδικών εργασιών». Για τη σύγκριση αυτή δεν λαμβάνεται, μεταξύ άλλων, υπόψη «το γεγονός ότι ένα όργανο ή συσκευή δύναται να πραγματοποιήσει επιδόσεις ανώτερες από εκείνες που είναι αναγκαίες για την καλή εκτέλεση των ειδικών εργασιών για τις οποίες προορίζεται». Κατά τη νομολογία του Δικαστηρίου, η ισοδυναμία των υπό κρίση συσκευών δεν πρέπει να κριθεί μόνο βάσει των τεχνικών προδιαγραφών των συσκευών αυτών, τις οποίες ο χειριστής τους χαρακτήρισε, στην αίτηση του, ως αναγκαίες για την έρευνά του, αλλά, κατά κύριο λόγο, βάσει αντικειμενικής εκτιμήσεως της καταλληλότητας των συσκευών για την πραγματοποίηση πειραμάτων, για τα οποία ο χειριστής προορίζει την εισαγόμενη συσκευή. Σχετικώς η επίδικη απόφαση περιορίζεται στη διαπίστωση ότι συσκευές ισοδύναμης επιστημονικής αξίας με εκείνη της JEM-200 CX, κατάλληλες να χρησιμοποιηθούν για τις ίδιες χρήσεις, κατασκευάζονται τώρα στην Κοινότητα και παραθέτει το όνομα και τη διεύθυνση της επιχείρησης που είναι σε θέση να τις προμηθεύσει. Ωστόσο, η Επιτροπή επεσήμανε με τις γραπτές παρατηρήσεις της ότι ακριβώς βάσει των προαναφερθέντων κριτηρίων εξέτασε, σε συμφωνία με τους εθνικούς εμπειρογνώμονες που συνήλθαν στα πλαίσια της επιτροπής δασμολογικών ατελειών κατά την 77η συνεδρίαση της που διεξήχθη στις Βρυξέλλες στις 9 και 10 Ιουλίου 1981, το ισοδύναμο των δύο υπό κρίση συσκευών. Ειδικότερα, η σύγκριση που έγινε για να προσδιοριστεί το ισοδύναμο ή μη δεν πραγματοποιήθηκε αφηρημένα βάσει ορισμένων χαρακτηριστικών των οικείων συσκευών, αλλά αποκλειστικά ενόψει της προς πραγματοποίηση έρευνας και των ειδικών σκοπών για τους οποίους το αιτούν ήθελε να χρησιμοποιήσει το μικροσκόπιο, τη δε σχετική δήλωση η Επιτροπή επιβεβαίωσε με την απάντηση της στο ερώτημα που έθεσε το Δικαστήριο. Κατά τη διάρκεια της διαδικασίας ενώπιον του Δικαστηρίου, δεν προέκυψε κανένα στοιχείο ικανό να θέσει εν αμφιβόλω τις δηλώσεις της Επιτροπής. Ορθώς επίσης η Επιτροπή και η ομάδα εμπειρογνωμόνων στηρίχτηκαν, κατά την εξέταση του ισοδυνάμου των δύο υπό κρίση συσκευών, στην περιγραφή των πειραμάτων που περιεχόταν στην αίτηση ατελούς εισαγωγής ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου, η δε διατύπωση που περιέχεται στην πρώτη αιτιολογική σκέψη της επίδικης απόφασης απλώς ορίζει με λίγο μεγαλύτερη ακρίβεια ποιοι πρέπει να θεωρούνται ως οι ίδιοι επιστημονικοί σκοποί. Δεδομένου ότι η σύγκριση πρέπει να στηρίζεται στις πληροφορίες που δόθηκαν σχετικά από τον αιτούντα κατά το χρόνο της αιτήσεως, η διαφορετική περιγραφή του σχεδίου έρευνας, την οποία υπέβαλε το προσφεύγον στην κύρια δίκη κατά την επ' ακροατηρίου συζήτηση, δεν μπορεί να ληφθεί υπόψη. Όσον αφορά την άποψη του προσφεύγοντος στην κύρια δίκη, ότι συγκριτικές εξετάσεις μεταξύ των δύο υπό κρίση συσκευών απέδειξαν ότι η εισαγόμενη συσκευή υπερείχε έναντι εκείνης που κατασκευάζεται στην Κοινότητα, πρέπει να γίνει παραπομπή, όπως ορθώς έπραξε η Επιτροπή, στις διατάξεις του άρθρου 5, παράγραφος 2, του κανονισμού 2784/79, κατά τις οποίες επιδόσεις ανώτερες από εκείνες που είναι αναγκαίες για την καλή εκτέλεση των προς πραγματοποίηση ειδικών εργασιών δεν μπορούν να ληφθούν υπόψη. Από τα προηγηθέντα προκύπτει ότι από την εξέταση των πραγματικών περιστατικών που εκτέθηκαν ενώπιον του Δικαστηρίου σχετικά με την εξέταση του ισοδυνάμου των δύο υπό κρίση συσκευών, δεν προέκυψαν στοιχεία αποδεικνύοντα την ύπαρξη πρόδηλης πλάνης ή καταχρήσεως εξουσίας που να θίγουν το κύρος της επίδικης απόφασης. Επί της ανεπαρκείας της αιτιολογίας Το εθνικό δικαστήριο καθώς και το προσφεύγον στην κύρια δίκη παρατηρούν ότι η επίδικη απόφαση δεν είναι σύμφωνη με την υποχρέωση αιτιολογίας δεδομένου ότι η κρίση της Επιτροπής δεν αιτιολογείται εκτενέστερα. Η ιταλική κυβέρνηση τονίζει με τις παρατηρήσεις της τη σημασία που έχουν οι αποφάσεις της Επιτροπής για όλα τα κράτη μέλη' πράγματι, εξυπηρετούν όχι μόνο την επίλυση ενός συγκεκριμένου προβλήματος, αλλά και την εξασφάλιση του ενιαίου της μεταχειρίσεως σε όλα τα κράτη μέλη της Κοινότητας. Συνεπώς, πρέπει να παρέχουν επαρκή στοιχεία για τους λόγους της χορηγήσεως ή μη ατέλειας. Εν προκειμένω, η απόφαση έπρεπε να διαλαμβάνει μεταξύ άλλων ότι η διαφορά μεταξύ των δύο συσκευών, την οποία προβάλλει το προσφεύγον στην κύρια δίκη, είτε δεν υφίσταται είτε είναι άνευ σημασίας για τη σκοπούμενη ερευνητική δραστηριότητα. Μολονότι είναι αλήθεια ότι, κατά την πάγια νομολογία του Δικαστηρίου, από την αιτιολογία, την οποία επιβάλλει το άρθρο 190 της Συνθήκης, πρέπει να προκύπτει, κατά τρόπο σαφή και μη αμφιλεγόμενο, ο συλλογισμός της κοινοτικής αρχής, η οποία εξέδωσε την αμφισβητούμενη πράξη, κατά τρόπον ώστε να επιτρέπει στους μεν ενδιαφερόμενους να γνωρίζουν τη δικαιολογητική βάση του ληφθέντος μέτρου για να υπερασπίσουν τα δικαιώματα τους, στο δε Δικαστήριο να ασκήσει τον έλεγχό του, ωστόσο η αιτιολογία δεν απαιτείται να εξειδικεύει όλα τα ποικίλα ουσιώδη πραγματικά και νομικά στοιχεία. Πράγματι, το ζήτημα κατά πόσον η αιτιολογία μιας αποφάσεως είναι σύμφωνη με τις επιταγές αυτές πρέπει να κριθεί όχι μόνο βάσει της διατυπώσεώς της, αλλά και των συμφραζομένων, καθώς και του συνόλου των κανόνων δικαίου που διέπουν το σχετικό θέμα. Στην υπό κρίση περίπτωση, το Δικαστήριο, τονίζοντας το λακωνικό χαρακτήρα της αιτιολογίας της επίδικης απόφασης, κρίνει ωστόσο ότι η αιτιολογία ανταποκρίνεται στις ελάχιστες απαιτήσεις του άρθρου 190 της Συνθήκης, λαμβάνοντας υπόψη το γεγονός ότι η απόφαση απευθύνεται στα κράτη μέλη που έχουν μετάσχει στις συνεδριάσεις της ομάδας εμπειρογνωμόνων και γνωρίζουν επαρκώς τις λεπτομέρειες της υποθέσεως, ώστε να είναι σε θέση να εκτιμήσουν το περιεχόμενο της απόφασης, και ότι η εν λόγω απόφαση περιέχει επίσης τα στοιχεία που είναι απαραίτητα για να μπορέσει το ενδιαφερόμενο επιστημονικό ίδρυμα να εκτιμήσει αν η απόφαση πάσχει ελάττωμα λόγω πρόδηλης πλάνης ή καταχρήσεως εξουσίας. Εξάλλου, αν το ενδιαφερόμενο επιστημονικό ίδρυμα αποφασίσει να προσφύγει στην κρίση εθνικού δικαστηρίου, τούτο μπορεί πάντα να διατάξει τη διεξαγωγή αποδείξεων περί της ενδεχομένης συνδρομής πρόδηλης πλάνης ή καταχρήσεως εξουσίας και, στην περίπτωση που κρίνει ότι οι αποδείξεις αυτές ενισχύουν την άποψη του ιδρύματος, να υποβάλει στο Δικαστήριο σχετικό προδικαστικό ερώτημα. Λαμβάνοντας υπόψη τις προηγηθείσες σκέψεις, πρέπει στο εθνικό δικαστήριο να δοθεί η απάντηση ότι από την εξέταση του υποβληθέντος ερωτήματος δεν προέκυψαν στοιχεία ικανά να επηρεάσουν το κύρος της αποφάσεως 81/843 της Επιτροπής, της 8ης Οκτωβρίου 1981. Επί των δικαστικών εξόδων Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν η ολλανδική και η ιταλική κυβέρνηση καθώς και η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων, οι οποίες κατέθεσαν παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης το χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Για τους λόγους αυτούς ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (δεύτερο τμήμα) κρίνοντας επί του ερωτήματος που του υπέθαλε το Tariefcommissie, με διάταξη της 31ης Δεκεμβρίου 1982, αποφαίνεται: Από την εξέταση του υποβληθέντος ερωτήματος δεν προέκυψαν στοιχεία ικανά να επηρεάσουν το κύρος της αποφάσεως 81/843 της Επιτροπής, της 8ης Οκτωβρίου 1981. Due Pescatore Bahlmann Δημοσιεύτηκε σε δημόσια συνεδρίαση στο Λουξεμβούργο στις 25 Οκτωβρίου 1984. Κατ' εντολή του γραμματέα Η. Α. Rühi Κύριος υπάλληλος διοικήσεως Ο πρόεδρος του δευτέρου τμήματος Ο. Due

62006CJ0427

fi

Ennakkoratkaisupyyntö koskee EY 13 artiklan, yhdenvertaista kohtelua työssä ja ammatissa koskevista yleisistä puitteista 27.11.2000 annetun neuvoston direktiivin 2000/78/EY ( EYVL L 303, s. 16 ) ja yhteisön oikeuden yleisten periaatteiden tulkintaa. Tämä pyyntö on esitetty asiassa, jossa ovat vastakkain Bartsch ja ammatillista lisäeläkejärjestelmää hoitava eläkekassa Bosch und Siemens Hausgeräte (BSH) Altersfürsorge GmbH (jäljempänä BSH Altersfürsorge) ja jossa on kyse siitä, että viimeksi mainittu on evännyt Bartschilta leskeneläkkeen. Asiaa koskevat oikeussäännöt Yhteisön säännöstö Direktiivin 2000/78 1 artiklassa säädetään seuraavaa: ”Tämän direktiivin tarkoituksena on luoda yleiset puitteet uskontoon tai vakaumukseen, vammaisuuteen, ikään tai sukupuoliseen suuntautumiseen perustuvan syrjinnän torjumiselle työssä ja ammatissa yhdenvertaisen kohtelun periaatteen toteuttamiseksi jäsenvaltioissa.” Saman direktiivin 6 artiklassa säädetään seuraavaa: ”1.   Sen estämättä, mitä 2 artiklan 2 kohdassa säädetään, jäsenvaltiot voivat säätää, että ikään perustuvaa erilaista kohtelua ei pidetä syrjintänä, jos sillä on kansallisen lainsäädännön puitteissa objektiivisesti ja asianmukaisesti perusteltu, erityisesti työllisyyspoliittinen, työmarkkinoita tai ammatillista koulutusta koskeva oikeutettu tavoite, ja jos tämän tavoitteen toteuttamiskeinot ovat asianmukaiset ja tarpeen. Tällaista erilaista kohtelua voi olla erityisesti: a) erityisten työhönpääsyä ja ammatillista koulutusta koskevien ehtojen sekä työehtojen, myös irtisanomis- ja palkkaehtojen, käyttöön ottaminen nuorille ja ikääntyville työntekijöille sekä työntekijöille, joilla on huollettavia, heidän työelämään pääsynsä tukemiseksi tai heidän suojelunsa varmistamiseksi, b) ikään, ammatilliseen kokemukseen tai palveluajan pituuteen liittyvien vähimmäisehtojen asettaminen työhönpääsylle tai tiettyjen työhön liittyvien etujen saami[selle], c) enimmäisiän vahvistaminen työhönoton edellytykseksi kyseisen toimen koulutusvaatimusten perusteella tai jotta työ voisi kestää kohtuullisen ajan ennen eläkkeelle siirtymistä. 2.   Sen estämättä, mitä 2 artiklan 2 kohdassa säädetään, jäsenvaltiot voivat säätää, että ikään perustuvana syrjintänä ei pidetä eri ikärajojen vahvistamista ammatillisten sosiaaliturvajärjestelmien eläke- tai työkyvyttömyysetuuksien saamisen edellytykseksi myöskään siinä tapauksessa, että näissä järjestelmissä eri työntekijöille tai työntekijäryhmille vahvistetaan eri ikärajoja, eikä ikäkriteerien käyttämistä näitä järjestelmiä koskevissa vakuutusmatemaattisissa laskelmissa, edellyttäen, että tästä ei aiheudu sukupuoleen perustuvaa syrjintää.” Direktiivin 18 artiklan ensimmäisen kohdan mukaan tämä direktiivi oli saatettava osaksi jäsenvaltioiden oikeusjärjestystä viimeistään 2.12.2003. Saman artiklan toisessa kohdassa säädetään kuitenkin seuraavaa: ”Jäsenvaltiot voivat tarvittaessa erityisolosuhteiden huomioon ottamiseksi hyödyntää 2 joulukuuta 2003 alkavaa kolmen vuoden lisäaikaa ikään tai vammaisuuteen perustuvaan syrjintään liittyvien tämän direktiivin säännösten täytäntöönpanemiseksi, jolloin yhteenlaskettu määräaika on enintään kuusi vuotta. Tässä tapauksessa niiden on ilmoitettava tästä komissiolle viipymättä. – –” Saksan liittotasavalta käytti tätä mahdollisuutta, joten ikään tai vammaisuuteen perustuvaa syrjintää koskevat direktiivin 2000/78 säännökset oli pantava tässä jäsenvaltiossa täytäntöön viimeistään 2.12.2006. BSH Altersfürsorgen hoitamaa lisäeläkejärjestelmää koskevat suuntaviivat BSH Altersfürsorgen 1.1.1984 antamien, sen hoitamaa lisäeläkejärjestelmää koskevien suuntaviivojen, sellaisina kuin niitä on sovellettu 1.4.1992 alkaen (jäljempänä suuntaviivat), 6 kohdan 4 alakohdassa määrätään seuraavaa: ” Eläkkeen edellytys – – (4)   Eläkettä (5 kohdan 1 alakohdan b alakohta) maksetaan työsuhteensa aikana – – kuolleen ja odotusajan (2 kohta) täyttäneen työntekijän leskelle, jos ja niin kauan kuin saajalla on oikeus jälkeenjääneen eläkkeeseen (leskeneläke) Saksan lakisääteisen eläkevakuutuksen nojalla. Sama pätee eläkkeensaajan leskeen. Oikeutta etuuksiin ei ole, jos a) leski on yli 15 vuotta nuorempi kuin entinen työntekijä, – –” Pääasia ja ennakkoratkaisukysymykset Ennakkoratkaisupyynnöstä ilmenee, että vuonna 1965 syntynyt Birgit Bartsch solmi vuonna 1986 avioliiton vuonna 1944 syntyneen ja 5.5.2004 kuolleen Max Hubert Bartschin kanssa. Tämä oli 23.2.1988 tekemänsä työsopimuksen perusteella tullut 1.3.1988 Bosch-Siemens Hausgeräte GmbH:n (jäljempänä BSH) palvelukseen, ja hän työskenteli tässä yhtiössä myyjänä kuolemaansa saakka. BSH:n perustamalla BSH Altersfürsorgella oli Birgit Bartschiin nähden velvollisuus täyttää kuolleen Max Hubert Bartschin ammatillisesta lisäeläkkeestä mahdollisesti johtuvat BSH:n velvoitteet. Ennakkoratkaisupyynnöstä ilmenee lisäksi, että Max Hubert Bartschin ja BSH:n väliseen työsuhteeseen sovellettiin suuntaviivoja, muun muassa niiden 6 kohtaa. Pääasian tosiseikat kuuluvat suuntaviivojen 6 kohdan 4 alakohdan toisen alakohdan a alakohdan soveltamisalaan, koska Birgit Bartsch on kuollutta aviomiestään yli 15 vuotta nuorempi. Aviomiehensä kuoleman jälkeen Bartsch haki BSH Altersfürsorgelta leskeneläkettä suuntaviivojen perusteella. BSH Altersfürsorge hylkäsi Bartschin hakemuksen, minkä jälkeen tämä nosti kanteen Arbeitsgerichtissa sen toteamiseksi, että BSH Altersfürsorge on velvollinen maksamaan hänelle eläkettä suuntaviivojen mukaisesti. Koska Arbeitsgericht hylkäsi Bartschin kanteen, tämä valitti Landesarbeitsgerichtiin, joka pysytti ensimmäisessä oikeusasteessa annetun tuomion. Bartsch haki Landesarbeitsgerichtin tuomioon muutosta (Revision) Bundesarbeitsgerichtilta, joka on päättänyt lykätä asian käsittelyä ja esittää yhteisöjen tuomioistuimelle seuraavat ennakkoratkaisukysymykset: ”1) a) Sisältyykö Euroopan yhteisön primaarioikeuteen sellainen ikään perustuvan syrjinnän kielto, jonka antama suoja jäsenvaltioiden tuomioistuinten on taattava myös silloin, kun mahdollisella syrjivällä kohtelulla ei ole mitään liittymäkohtaa yhteisön oikeuteen? b) Jos ensimmäisen kysymyksen a kohtaan vastataan kieltävästi: syntyykö tällainen liittymäkohta yhteisön oikeuteen EY 13 artiklan kautta tai, jo ennen täytäntöönpanoajan päättymistä, – – direktiivin 2000/78 kautta? 2) Onko ensimmäiseen kysymykseen annettavasta vastauksesta mahdollisesti seuraava, yhteisön oikeuteen sisältyvä, ikään perustuvan syrjinnän kielto sovellettavissa myös yhtäältä yksityisen työnantajan ja toisaalta tämän palveluksessa olevan työntekijän tai kyseisen työnantajan myöntämän eläkkeen saajan tai tämän lesken välillä? 3) Jos toiseen kysymykseen vastataan myöntävästi: a) kuuluuko tällaisen ikään perustuvan syrjinnän kiellon piiriin sellainen ammatillinen lisäeläkejärjestelmä, jonka mukaan leskelle ei myönnetä leskeneläkettä, jos hän on yli 15 vuotta nuorempi kuin kuollut entinen työntekijä? b) jos kolmannen kysymyksen a kohtaan vastataan myöntävästi: voiko tällaisen järjestelmän oikeuttamisperusteena olla se, että työnantajalla on intressi rajoittaa ammatillisesta lisäeläkejärjestelmästä seuraavia riskejä? c) jos kolmannen kysymyksen b kohtaan vastataan kieltävästi: onko mahdollisella ikään perustuvan syrjinnän kiellolla ammatillisia lisäeläkkeitä koskevalla oikeudenalalla rajoittamaton taannehtiva vaikutus vai onko se menneisyyden osalta rajallinen, ja jos näin on, millä tavoin?” Ennakkoratkaisukysymysten tarkastelu Ensimmäinen kysymys Ennakkoratkaisua pyytänyt tuomioistuin tiedustelee ensimmäisen kysymyksensä kahdessa osassa, jotka on tutkittava yhdessä, sisältyykö yhteisön oikeuteen sellainen ikään perustuvan syrjinnän kielto, jonka antama suoja jäsenvaltioiden tuomioistuinten on taattava myös silloin, kun mahdollisella syrjivällä kohtelulla ei ole mitään liittymäkohtaa yhteisön oikeuteen. Jos tähän kysymykseen vastataan kieltävästi, kyseinen tuomioistuin kysyy, syntyykö tällainen liittymäkohta yhteisön oikeuteen pääasiassa kyseessä olevan kaltaisissa olosuhteissa EY 13 artiklan kautta tai direktiivin 2000/78 kautta jo ennen sen määräajan päättymistä, jossa kyseessä olevan jäsenvaltion oli pantava tämä direktiivi täytäntöön. Yhteisöjen tuomioistuimen oikeuskäytännöstä ilmenee, että kun kansallinen säännöstö kuuluu yhteisön oikeuden soveltamisalaan, yhteisöjen tuomioistuimen, jonka käsiteltäväksi on saatettu ennakkoratkaisupyyntö, on annettava kansalliselle tuomioistuimelle kaikki tarvittavat tulkinta-ainekset, jotta tämä voi arvioida kyseisen säännöstön yhteensopivuutta yhteisön oikeuden yleisten periaatteiden kanssa (ks. vastaavasti asia C-144/04, Mangold, tuomio 22.11.2005, Kok. 2005, s. I-9981 , 75 kohta). Direktiivi 2000/78 taikka EY 13 artikla eivät kuitenkaan voi luoda liittymäkohtaa yhteisön oikeuden soveltamisalan ja pääasiassa kyseessä olevan kaltaisen tilanteen välille. Yhtäältä on todettava, että direktiiviä 2000/78 ei pantu täytäntöön suuntaviivoilla, ja toisaalta Max Hubert Bartsch kuoli ennen kuin se määräaika päättyi, jossa tämä direktiivi oli pantava täytäntöön kyseessä olevassa jäsenvaltiossa. EY 13 artiklalla, jonka nojalla Euroopan unionin neuvosto voi EY:n perustamissopimuksessa annetun toimivallan rajoissa toteuttaa tarvittavat toimenpiteet ikään perustuvan syrjinnän torjumiseksi, ei voida sellaisenaan saattaa yhteisön oikeuden soveltamisalaan ikään perustuvan syrjinnän kieltämiseksi sellaisia pääasiassa kyseessä olevan kaltaisia tilanteita, joihin ei sovelleta kyseisen artiklan perusteella annettuja toimia eikä etenkään direktiiviä 2000/78 ennen tämän direktiivin täytäntöönpanolle tässä direktiivissä säädetyn määräajan päättymistä. Toisin kuin komissio väittää, asiassa C-122/96, Saldanha ja MTS, 2.10.1997 annetulla tuomiolla (Kok. 1997, s. I-5325 ) ei voida tukea päätelmää, joka olisi vastakkainen edellisessä kohdassa esitetylle päätelmälle. Kyseinen tuomio koski EY:n perustamissopimuksen 6 artiklan (josta on muutettuna tullut EY 12 artikla) soveltamista, ja tässä artiklassa annetaan suoraan oikeus olla joutumatta kansalaisuuteen perustuvan syrjinnän kohteeksi (ks. erityisesti yhdistetyt asiat C-92/92 ja C-326/92, Phil Collins ym., tuomio 20.10.1993, Kok. 1993, s. I-5145 , Kok. Ep. XIV, s. I-385, 34 kohta) perustamissopimuksen soveltamisalalla. Tämän osalta yhteisöjen tuomioistuin totesi edellä mainitussa asiassa Saldanha ja MTS antamansa tuomion 22 kohdassa, että pääasian oikeudenkäynnissä oli kysymys sellaisesta etujen suojelemisesta, johon jäsenvaltion kansalaisuuden omaava osakkeenomistaja vetoaa toiseen jäsenvaltioon sijoittautunutta yhtiötä vastaan. Saman tuomion 23 kohdassa yhteisöjen tuomioistuin huomautti siitä, että EY:n perustamissopimuksen 54 artiklan 3 kohdan g alakohdassa (josta on muutettuna tullut EY 44 artiklan 2 kohdan g alakohta) neuvostolle ja komissiolle annetaan toimivalta toteuttaa sijoittautumisvapaus sovittamalla tarpeen mukaan yhteen ja pyrkimällä tekemään samanvertaisiksi ne takeet, joita jäsenvaltioissa edellytetään EY:n perustamissopimuksen 58 artiklan toisessa kohdassa (josta on tullut EY 48 artiklan toinen kohta) tarkoitetuilta yhtiöiltä niin yhtiön jäsenten kuin ulkopuolisten etujen turvaamiseksi. Yhteisöjen tuomioistuin päätteli tästä kyseisessä 23 kohdassa, että sellaiset yhtiöoikeudelliset säännöt, joilla pyritään suojelemaan osakkeenomistajien etuja, kuuluvat ”perustamissopimuksen soveltamisalaan” tämän sopimuksen 6 artiklan ensimmäisessä kohdassa tarkoitetulla tavalla ja että näillä säännöillä ei siis saada millään tavoin syrjiä kansalaisuuden perusteella. Yhteisön oikeuden sovellettavuus edellä mainitussa asiassa Saldanha ja MTS ei siis johtunut pelkästään siitä, että kyse oli kansalaisuuteen perustuvasta syrjinnästä, vaan se perustui toteamukseen, jonka mukaan kyseessä ollut kansallinen säännöstö kuului perustamissopimuksen soveltamisalaan. Tämä viimeksi mainittu seikka erottaa lisäksi pääasiassa kyseessä olevan asian edellä mainitusta asiasta Mangold. On nimittäin huomattava, että tässä viimeksi mainitussa asiassa kyseessä olleella kansallisella säännöstöllä pantiin täytäntöön yhteisön direktiivi eli Euroopan ammatillisen yhteisjärjestön (EAY), Euroopan teollisuuden ja työnantajain keskusjärjestön (UNICE) ja julkisten yritysten Euroopan keskuksen (CEEP) tekemästä määräaikaista työtä koskevasta puitesopimuksesta 28.6.1999 annettu neuvoston direktiivi 1999/70/EY ( EYVL L 175, s. 43 ), jonka kautta kyseinen säännöstö oli siis tullut yhteisön oikeuden soveltamisalaan (ks. em. asia Mangold, tuomion 75 kohta). Pääasiassa kyseessä olevilla suuntaviivoilla sitä vastoin ei panna täytäntöön yhteisön säännöksiä tai määräyksiä. Ensimmäiseen kysymykseen on vastattava edellä esitetyn perusteella, että yhteisön oikeuteen ei sisälly sellaista ikään perustuvan syrjinnän kieltoa, jonka antama suoja jäsenvaltioiden tuomioistuinten olisi taattava silloin, kun mahdollisella syrjivällä kohtelulla ei ole mitään liittymäkohtaa yhteisön oikeuteen. Tällainen liittymäkohta ei synny EY 13 artiklan kautta eikä pääasiassa kyseessä olevan kaltaisissa olosuhteissa myöskään direktiivin 2000/78 kautta ennen sen määräajan päättymistä, jossa kyseessä olevan jäsenvaltion oli pantava tämä direktiivi täytäntöön. Toinen ja kolmas kysymys Kun ensimmäiseen kysymykseen annettu vastaus otetaan huomioon, toiseen ja kolmanteen kysymykseen ei ole tarpeen vastata. Oikeudenkäyntikulut Pääasian asianosaisten osalta asian käsittely yhteisöjen tuomioistuimessa on välivaihe kansallisessa tuomioistuimessa vireillä olevan asian käsittelyssä, minkä vuoksi kansallisen tuomioistuimen asiana on päättää oikeudenkäyntikulujen korvaamisesta. Oikeudenkäyntikuluja, jotka ovat aiheutuneet muille kuin näille asianosaisille huomautusten esittämisestä yhteisöjen tuomioistuimelle, ei voida määrätä korvattaviksi. Näillä perusteilla yhteisöjen tuomioistuin (suuri jaosto) on ratkaissut asian seuraavasti: Yhteisön oikeuteen ei sisälly sellaista ikään perustuvan syrjinnän kieltoa, jonka antama suoja jäsenvaltioiden tuomioistuinten olisi taattava silloin, kun mahdollisella syrjivällä kohtelulla ei ole mitään liittymäkohtaa yhteisön oikeuteen. Tällainen liittymäkohta ei synny EY 13 artiklan kautta eikä pääasiassa kyseessä olevan kaltaisissa olosuhteissa myöskään yhdenvertaista kohtelua työssä ja ammatissa koskevista yleisistä puitteista 27.11.2000 annetun neuvoston direktiivin 2000/78/EY kautta ennen sen määräajan päättymistä, jossa kyseessä olevan jäsenvaltion oli pantava tämä direktiivi täytäntöön. Allekirjoitukset ( *1 ) Oikeudenkäyntikieli: saksa.

62009CJ0154

el

Παράβαση κράτους μέλους – Παράβαση των άρθρων 3, παράγραφος 2, και 8, παράγραφος 2, της οδηγίας 2002/22/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 7ης Μαρτίου 2002, για την καθολική υπηρεσία και τα δικαιώματα των χρηστών όσον αφορά δίκτυα και υπηρεσίες ηλεκτρονικών επικοινωνιών (οδηγία καθολικής υπηρεσίας) (ΕΕ L 108, σ. 51) – Καθορισμός των επιχειρήσεων στις οποίες ανατίθενται υποχρεώσεις καθολικής υπηρεσίας Διατακτικό Το Δικαστήριο αποφασίζει: 1) Η Πορτογαλική Δημοκρατία, μη μεταφέροντας προσηκόντως στο εθνικό δίκαιο τις διατάξεις του δικαίου της Ένωσης που ρυθμίζουν τον καθορισμό του φορέα ή των φορέων παροχής της καθολικής υπηρεσίας και μη εξασφαλίζοντας την εφαρμογή στην πράξη των διατάξεων αυτών, παρέβη τις υποχρεώσεις που υπέχει από τα άρθρα 3, παράγραφος 2, και 8, παράγραφος 2, της οδηγίας 2002/22/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 7ης Μαρτίου 2002, για την καθολική υπηρεσία και τα δικαιώματα των χρηστών όσον αφορά δίκτυα και υπηρεσίες ηλεκτρονικών επικοινωνιών (οδηγία καθολικής υπηρεσίας). 2) Καταδικάζει την Πορτογαλική Δημοκρατία στα δικαστικά έξοδα.

61989TJ0006

es

Motivación de la sentencia Hechos que originaron el recurso 1 El presente asunto se refiere a una Decisión de la Comisión por la que se impuso a quince productores de polipropileno una multa por infracción del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. El producto al que se refiere la Decisión impugnada (en lo sucesivo, "Decisión") es uno de los principales polímeros termoplásticos brutos. El polipropileno es vendido por los productores a los transformadores, que lo convierten en productos acabados o semiacabados. Los principales productores de polipropileno tienen una gama de más de cien calidades diferentes, que engloban un amplio abanico de utilizaciones finales. Los tipos básicos principales de polipropileno se denominan rafia, homopolímero para moldeo por inyección, copolímero para moldeo por inyección, copolímero "high impact" y laminer. Las empresas destinatarias de la Decisión son todas importantes fabricantes de productos petroquímicos. 2 El mercado del polipropileno en Europa occidental es abastecido casi exclusivamente a partir de centros de producción instalados en Europa. Antes de 1977, eran diez productores los que abastecían el mercado, a saber, Montedison (que se transformó en Montepolimeri SpA, la cual a su vez se transformó más tarde en Montedipe SpA), Hoechst AG, Imperial Chemical Industries plc y Shell International Chemical Company Ltd (en lo sucesivo, "cuatro grandes"), que representaban en conjunto el 64 % del mercado, Enichem Anic SpA en Italia, Rhône-Poulenc SA en Francia, Alcudia en España, Chemische Werke Huels y BASF AG en Alemania, y Chemie Linz AG en Austria. Tras la expiración de las patentes de control propiedad de Montedison, en 1977 aparecieron siete nuevos productores en Europa occidental: Amoco y Hercules Chemicals NV en Bélgica, ATO Chimie SA y Solvay et Cie SA en Francia, SIR en Italia, DSM NV en los Países Bajos, y Taqsa en España. Saga Petrokjemi AS & Co., productor noruego, dio comienzo a sus actividades a mediados de 1978 y Petrofina SA en 1980. Esta llegada de nuevos productores con una capacidad nominal de alrededor de 480.000 toneladas supuso un aumento sustancial de la capacidad de producción en Europa occidental, que durante varios años no se vio acompañada por un aumento paralelo de la demanda, lo que produjo como resultado una escasa utilización de la capacidad de producción; sin embargo, la tasa de utilización fue aumentando progresivamente entre 1977 y 1983, pasando de un 60 a un 90 %. Según la Decisión, la oferta y la demanda volvieron a quedar más o menos equilibradas a partir de 1982. No obstante, durante la mayor parte del período de referencia (1977-1983), el mercado del polipropileno se caracterizó por su escasa rentabilidad o por sus grandes pérdidas, debido, sobre todo, a la importancia de los costes fijos y al aumento del precio de la materia prima, el propileno. Según la Decisión (apartado 8), en 1983 Montepolimeri SpA cubría el 18 % del mercado europeo del polipropileno; Imperial Chemical Industries plc, Shell International Chemical Company Ltd y Hoechst AG un 11 % cada una; Hercules Chemicals NV un poco menos del 6 %; ATO Chimie SA, BASF AG, DSM NV, Chemische Werke Huels, Chemie Linz AG, Solvay et Cie SA y Saga Petrokjemi AS & Co., de un 3 a un 5 % cada una, y Petrofina SA alrededor de un 2 %. Existía una vasta corriente de intercambios de polipropileno entre los Estados miembros, porque cada uno de los productores establecidos en la Comunidad en aquella época vendía en todos los Estados miembros, o en casi todos. 3 Enichem Anic SpA (en lo sucesivo, "Anic") formaba parte de los productores que abastecían el mercado antes de 1977. Su posición en el mercado del polipropileno era la de un productor medio, con una cuota de mercado comprendida entre el 2,7 y el 4,2 %. Abandonó el mercado en la primavera de 1983, tras haber cedido su sección de polipropileno a Montepolimeri SpA a finales de octubre de 1982. 4 Los días 13 y 14 de octubre de 1983, funcionarios de la Comisión, que actuaban en virtud del apartado 3 del artículo 14 del Reglamento nº 17 del Consejo, de 6 de febrero de 1962, Primer Reglamento de aplicación de los artículos 85 y 86 del Tratado (DO 1962, 13, p. 204; EE 08/01, p. 22; en lo sucesivo, "Reglamento nº 17"), procedieron a realizar visitas de inspección simultáneas en las siguientes empresas, todas ellas productoras de polipropileno y suministradoras del mercado comunitario; - ATO Chimie SA, hoy Atochem (en lo sucesivo, "ATO"); - BASF AG (en lo sucesivo, "BASF"); - DSM NV (en lo sucesivo, "DSM"); - Hercules Chemicals NV (en lo sucesivo, "Hercules"); - Hoechst AG (en lo sucesivo, "Hoechst"); - Chemische Werke Huels (en lo sucesivo, "Huels"); - Imperial Chemical Industries plc (en lo sucesivo, "ICI"); - Montepolimeri SpA, hoy Montedipe (en lo sucesivo, "Monte"); - Shell International Chemical Company Ltd (en lo sucesivo, "Shell"); - Solvay et Cie SA (en lo sucesivo, "Solvay"); - BP Chimie (en lo sucesivo, "BP"). No se efectuaron visitas de inspección en Rhône-Poulenc SA (en lo sucesivo, "Rhône-Poulenc") ni en Enichem Anic SpA. 5 Como consecuencia de estas visitas de inspección, la Comisión dirigió solicitudes de información, en virtud del artículo 11 del Reglamento nº 17 (en lo sucesivo, "solicitudes de información"), no sólo a las empresas citadas, sino también a las siguientes empresas: - Amoco; - Chemie Linz AG (en lo sucesivo, "Linz"); - Saga Petrokjemi AS & Co., que hoy es parte de Statoil (en lo sucesivo, "Statoil"); - Petrofina SA (en lo sucesivo, "Petrofina"); - Enichem Anic SpA (en lo sucesivo, "Anic"). Linz, empresa con domicilio social en Austria, impugnó la competencia de la Comisión y se negó a responder a la solicitud. Con arreglo a lo establecido en el apartado 2 del artículo 14 del Reglamento antes citado, los funcionarios de la Comisión procedieron a continuación a realizar investigaciones en Anic y en Saga Petrochemicals UK Ltd, filial inglesa de Saga, así como en agencias de ventas de Linz en la República Federal de Alemania y en el Reino Unido. No se envió ninguna solicitud de información a Rhône-Poulenc. 6 Los datos obtenidos en el marco de estas investigaciones y solicitudes de información llevaron a la Comisión a concluir que, entre 1977 y 1983, los productores de que se trata, infringiendo el artículo 85 del Tratado CEE, habían establecido con carácter regular, mediante una serie de iniciativas sobre precios, unos objetivos sobre precios y organizado un sistema de control anual del volumen de ventas con vistas a repartirse el mercado existente según unas cantidades de toneladas o porcentajes convenidos de antemano. Así pues, el 30 de abril de 1984 la Comisión decidió incoar el procedimiento previsto en el apartado 1 del artículo 3 del Reglamento nº 17 y, a lo largo del mes de mayo de 1984, comunicó por escrito el pliego de cargos a las empresas antes citadas, con excepción de Anic y Rhône-Poulenc. Todos los destinatarios respondieron por escrito al pliego de cargos. 7 El 24 de octubre de 1984, el Consejero-Auditor designado por la Comisión reunió a los Abogados de los destinatarios del pliego de cargos para convenir determinadas medidas de procedimiento para la audiencia prevista en el marco del procedimiento administrativo, que debía comenzar el 12 de noviembre de 1984. En dicha reunión, la Comisión anunció, por su parte, que, ante los argumentos que presentaban las empresas en sus respuestas al pliego de cargos, enviaría de inmediato a éstas las pruebas que completaban las que ya obraban en su poder, en lo referente a la aplicación de las iniciativas sobre precios. Así pues, el 31 de octubre de 1984 la Comisión envió a los Abogados de las empresas una carpeta de documentos en la que figuraban copias de las instrucciones sobre precios dadas por los productores a sus oficinas de ventas, así como cuadros sinópticos de dichos documentos. Con el fin de garantizar el respeto del secreto comercial, la Comisión estableció ciertas condiciones al enviar esta comunicación, especialmente la de no dar a conocer los documentos a los servicios comerciales de las empresas. Los Abogados de varias empresas se negaron a aceptar tales condiciones y devolvieron la documentación antes de la audiencia. 8 A la vista de la información contenida en las respuestas escritas al pliego de cargos, la Comisión decidió hacer extensivo el procedimiento a Anic y a Rhône-Poulenc. A estos efectos, el 25 de octubre de 1984 les envió un pliego de cargos semejante al dirigido a las otras quince empresas. 9 La primera serie de audiencias se celebró del 12 al 20 de noviembre de 1984. Durante la misma fueron oídas todas las empresas, con excepción de Shell (que se había negado a comparecer en audiencia alguna), Anic, ICI y Rhône-Poulenc (que alegaban no haber podido preparar su intervención). 10 En el curso de estas audiencias, varias empresas se negaron a abordar los puntos mencionados en la documentación que se les había enviado el 31 de octubre de 1984, alegando que la Comisión había cambiado radicalmente la orientación de sus argumentos y que se les debía permitir, como mínimo, presentar observaciones escritas. Otras empresas sostuvieron que no habían dispuesto de tiempo suficiente para estudiar los referidos documentos antes de la audiencia. El 28 de noviembre de 1984, los Abogados de BASF, DSM, Hercules, Hoechst, ICI, Linz, Monte, Petrofina y Solvay enviaron a la Comisión un escrito conjunto en este sentido. Mediante escrito de 4 de diciembre de 1984, Huels declaró que compartía el punto de vista expresado por aquéllas. 11 Fue por estas razones por lo que el 29 de marzo de 1985 la Comisión transmitió a las empresas una nueva serie de documentos, que reproducían las instrucciones sobre precios dadas por los productores a sus oficinas de ventas, acompañados de unos cuadros de precios, así como un resumen de las pruebas correspondientes a cada una de las iniciativas sobre precios sobre las que se disponía de documentos. En dicha comunicación la Comisión invitaba a las empresas a contestarle, tanto por escrito como durante una nueva serie de audiencias, y precisaba que había decidido suprimir las restricciones establecidas inicialmente sobre la transmisión de la información a los servicios comerciales. 12 Mediante otro escrito del mismo día, la Comisión respondió a los argumentos esbozados por los Abogados, según los cuales no había dado una definición jurídica precisa de la práctica colusoria de que les acusaba, con arreglo al apartado 1 del artículo 85 del Tratado, e instó a las empresas a presentarle sus observaciones escritas y orales. 13 La segunda serie de audiencias se celebró del 8 al 11 de julio de 1985, y el 25 de julio de 1985. Anic, ICI y Rhône-Poulenc expusieron en ellas sus observaciones, y las restantes empresas (con excepción de Shell) comentaron los puntos mencionados en los dos escritos de la Comisión de fecha 29 de marzo de 1985. 14 El borrador de acta de las audiencias, acompañado de la documentación oportuna, fue transmitido a los miembros del Comité Consultivo en materia de prácticas restrictivas y de posiciones dominantes (en lo sucesivo, "Comité Consultivo") el 19 de noviembre de 1985 y fue enviado a las empresas el 25 de noviembre de 1985. El Comité Consultivo emitió su dictamen en el curso de su 170.ª reunión, celebrada los días 5 y 6 de diciembre de 1985. 15 Al término de este procedimiento, la Comisión adoptó la Decisión de 23 de abril de 1986 objeto del litigio, cuya parte dispositiva está redactada así: "Artículo 1 Anic SpA, ATO Chemie SA (actualmente Atochem), BASF AG, DSM NV, Hercules Chemicals NV, Hoechst AG, Chemische Werke Huels (actualmente Huels AG), ICI plc, Chemische Werke Linz, Montepolimeri SpA (actualmente Montedipe), Petrofina SA, Rhône-Poulenc SA, Shell International Chemical Co. Ltd, Solvay et Cie y Saga Petrokjemi AG & Co. (actualmente fusionada con Statoil) han infringido lo dispuesto en el apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, al participar: - en el caso de Anic, a partir de alrededor de noviembre de 1977 hasta finales de 1982 o principios de 1983; - en el caso de Rhône-Poulenc, de aproximadamente noviembre de 1977 hasta finales de 1980; - en el caso de Petrofina, de 1980 hasta al menos noviembre de 1983; - en el caso de Hoechst, ICI, Montepolimeri y Shell, desde mediados del año 1977 hasta al menos noviembre de 1983; - en el caso de Hercules, Linz, Saga y Solvay, desde aproximadamente noviembre de 1977 hasta al menos noviembre de 1983; - en el caso de ATO, como mínimo desde 1978 hasta al menos noviembre de 1983; - en el caso de BASF, DSM y Huels, desde una fecha indeterminada entre 1977 y 1979 hasta al menos noviembre de 1983; en un acuerdo y práctica concertada, cuyo origen se sitúa a mediados de 1977, en virtud de los cuales los productores que abastecían de polipropileno el territorio del mercado común: a) se contactaron mutuamente y se encontraron de forma regular (desde principios de 1981, dos veces al mes) en una serie de reuniones secretas para examinar y definir sus políticas comerciales; b) fijaron de vez en cuando precios 'objetivo' (o mínimos) para la venta del producto en cada uno de los Estados miembros de la Comunidad; c) convinieron diversas medidas tendentes a facilitar la aplicación de tales objetivos de precios, incluidas (esencialmente) limitaciones temporales de la producción, el intercambio de informaciones detalladas sobre sus entregas, la celebración de reuniones locales y, a partir de finales de 1982, un sistema de 'account management' con el objetivo de aplicar las alzas de los precios a clientes particulares; d) introdujeron aumentos simultáneos de precios para aplicar dichos objetivos; e) se repartieron el mercado atribuyendo a cada productor un objetivo o una 'cuota' anual de ventas (1979, 1980 y durante una parte al menos de 1983) o, a falta de un acuerdo definitivo para todo el año, pidiendo los productores limitar sus ventas mensuales con referencia a un período anterior (1981, 1982). Artículo 2 Las empresas mencionadas en el artículo 1 pondrán fin de forma inmediata a las infracciones antes citadas (si todavía no lo han hecho) y se abstendrán en el futuro, y con relación a sus actividades en el sector del polipropileno, de cualquier acuerdo o práctica concertada que pueda tener un objeto o efecto idéntico o similar, incluido cualquier intercambio de informaciones del tipo generalmente cubierto por el secreto comercial, mediante el que los participantes sean informados directa o indirectamente de la producción, de los suministros, del nivel de las existencias, de los precios de venta, de los costos, o de los planes de inversión de otros productores individualizados, o que les permita controlar la ejecución de cualquier acuerdo expreso o tácito o de cualquier práctica concertada en relación con los precios o el reparto de mercados en la Comunidad. Cualquier sistema de intercambio de datos generales al que los productores estuvieran suscritos (como el FIDES) se aplicará de forma que se excluya cualquier dato que permita identificar el comportamiento de productores determinados; las empresas se abstendrán en concreto de intercambiar entre ellas cualquier información suplementaria relativa a la competencia y no cubierta por un tal sistema. Artículo 3 Se imponen las siguientes multas a las empresas mencionadas por la presente Decisión, debido a la infracción que se ha hecho constar en el artículo 1: i) Anic SpA, una multa de 750.000 ECU, o sea 1.103.692.500 LIT; ii) Atochem, una multa de 1.750.000 ECU, o sea 11.973.325 FF; iii) BASF AG, una multa de 2.500.000 ECU, o sea 5.362.225 DM; iv) DSM NV, una multa de 2.750.000 ECU, o sea 6.657.640 HFL; v) Hercules Chemicals NV, una multa de 2.750.000 ECU, o sea 120.569.620 BFR; vi) Hoechst AG, una multa de 9.000.000 ECU, o sea 19.304.010 DM; vii) Huels AG, una multa de 2.750.000 ECU, o sea 5.898.447,50 DM; viii) ICI plc, una multa de 10.000.000 ECU, o sea 6.447.970 UKL; ix) Chemische Werke Linz, una multa de 1.000.000 ECU, o sea 1.471.590.000 LIT; x) Montedipe, una multa de 11.000.000 ECU, o sea 16.187.490.000 LIT; xi) Petrofina SA, una multa de 600.000 ECU, o sea 26.306.100 BFR; xii) Rhône-Poulenc SA, una multa de 500.000 ECU, o sea 3.420.950 FF; xiii) Shell International Chemical Co. Ltd, una multa de 9.000.000 ECU, o sea 5.803.173 UKL; xiv) Solvay et Cie, una multa de 2.500.000 ECU, o sea 109.608.750 BFR; xv) Statoil Den Norske Stats Oljeselskap AS ((que engloba hoy a Saga Petrokjemi)), una multa de 1.000.000 ECU, o sea 644.797 UKL. Artículos 4 y 5 (omissis)" 16 El 8 de julio de 1986 se envió a las empresas el acta definitiva de las audiencias, en la que se incluían las correcciones, añadidos y supresiones solicitados por éstas. Procedimiento 17 En este contexto, la demandante, mediante escrito presentado en la Secretaría del Tribunal de Justicia el 31 de julio de 1986, interpuso su recurso en el que solicitaba la anulación de la Decisión. Trece de los catorce destinatarios restantes de la Decisión interpusieron también recurso solicitando la anulación de la misma (asuntos T-1/89 a T-4/89 y T-7/89 a T-15/89). 18 La fase escrita del procedimiento se desarrolló en su totalidad ante el Tribunal de Justicia. 19 Mediante auto de 15 de noviembre de 1989, el Tribunal de Justicia atribuyó el presente asunto, así como los otros trece, al Tribunal de Primera Instancia, con arreglo a lo dispuesto en el artículo 14 de la Decisión del Consejo de 24 de octubre de 1988 por la que se crea un Tribunal de Primera Instancia de las Comunidades Europeas (en lo sucesivo, "Decisión del Consejo de 24 de octubre de 1988"). 20 De conformidad con lo dispuesto en el apartado 3 del artículo 2 de la Decisión del Consejo de 24 de octubre de 1988, el Presidente del Tribunal de Primera Instancia designó un Abogado General. 21 Mediante escrito de 3 de mayo de 1990, el Secretario del Tribunal de Primera Instancia convocó a las partes a participar en una reunión informal para determinar el modo de organizar la fase oral del procedimiento. Dicha reunión tuvo lugar el 28 de junio de 1990. 22 Mediante escrito de 9 de julio de 1990, el Secretario del Tribunal de Primera Instancia pidió a las partes que presentaran sus observaciones sobre una posible acumulación de los asuntos T-1/89 a T-4/89 y T-6/89 a T-15/89 a efectos de la fase oral del procedimiento. Ninguna de las partes formuló objeciones al respecto. 23 Mediante auto de 25 de septiembre de 1990, el Tribunal de Primera Instancia acordó la acumulación de los citados asuntos a efectos de la fase oral del procedimiento por razón de conexión, con arreglo a lo dispuesto en el artículo 43 del Reglamento de Procedimiento del Tribunal de Justicia, en aquel momento aplicable mutatis mutandis al procedimiento ante el Tribunal de Primera Instancia en virtud de lo establecido en el párrafo tercero del artículo 11 de la Decisión del Consejo de 24 de octubre de 1988. 24 Mediante auto de 15 de noviembre de 1990, el Tribunal de Primera Instancia se pronunció sobre las peticiones de tratamiento confidencial presentadas por las partes demandantes en los asuntos T-2/89, T-3/89, T-9/89, T-11/89, T-12/89 y T-13/89, y las acogió en parte. 25 Mediante escritos presentados en la Secretaría del Tribunal de Primera Instancia entre el 9 de octubre y el 29 de noviembre de 1990, las partes respondieron a las preguntas que el Tribunal de Primera Instancia les había dirigido mediante los correspondientes escritos del Secretario de fecha 19 de julio. 26 Habiendo considerado las respuestas dadas a sus preguntas y el informe del Juez Ponente, y oído el Abogado General, el Tribunal de Primera Instancia decidió iniciar la fase oral del procedimiento sin previo recibimiento a prueba. 27 En la vista celebrada del 10 al 15 de diciembre de 1990 se oyeron los informes orales de las partes así como sus respuestas a las preguntas formuladas por el Tribunal de Primera Instancia. 28 El Abogado General presentó sus conclusiones en audiencia pública el 10 de julio de 1991. Pretensiones de las partes 29 La sociedad Enichem Anic solicita al Tribunal de Primera Instancia que: 1) Anule total o parcialmente la Decisión de la Comisión de 23 de abril de 1986 (IV/31.149-Polipropileno), en la medida en que afecta a la demandante. 2) Con carácter subsidiario, anule o reduzca la cuantía de la multa que se impuso a la demandante. 3) Condene a la Comsión al pago de las costas, gastos y honorarios. La Comisión, por su parte, solicita al Tribunal de Primera Instancia que: - Desestime el recurso. - Condene en costas a la demandante. Fondo del asunto 30 Procede examinar, en primer lugar, las imputaciones de la demandante relativas a la violación del derecho de defensa cometida, a su juicio, por la Comisión al no haber formulado ésta en el pliego de cargos todos los cargos incluidos más tarde en la Decisión, y al haber imputado, de este modo, una responsabilidad colectiva a la demandante (1), al no haber dado traslado del acta definitiva de las audiencias ni a los miembros de la Comisión ni a los del Comité Consultivo (2), al no haber dado a conocer a la demandante el informe del Consejero-Auditor (3) y al no haber tenido en cuenta la especial situación de la demandante en el curso del procedimiento administrativo (4); en segundo lugar, sus imputaciones relativas a la prueba de la existencia de infracción, que se refieren, por una parte, a la determinación de los hechos efectuada por la Comisión (1) y, por otra parte, a la aplicación del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE a estos hechos (2), al efectuar la cual la Comisión, según la demandante, no calificó correctamente la infracción (A), no valoró correctamente el efecto restrictivo sobre la competencia (B) y no valoró correctamente la incidencia sobre el comercio entre los Estados miembros (C); en tercer lugar, las imputaciones relativas a la imputabilidad de la infracción a la demandante; en cuarto lugar, las imputaciones relativas a la motivación de la Decisión; en quinto lugar, las imputaciones relativas a la determinación del importe de la multa, que según la demandante ha prescrito en parte (1) y no se corresponde ni con la duración (2) ni con la gravedad (3) de la infracción que se le imputa. El derecho de defensa 1. Nuevos cargos y responsabilidad colectiva 31 La demandante sostiene que la Comisión incluyó en la Decisión cargos en su contra que no habían sido formulados en el pliego de cargos específico, en particular los que se recogen en la letra c) del artículo 1 de la Decisión. Según ella, no es lícito atribuirle una responsabilidad genérica por haber participado en la práctica colusoria y, en consecuencia, extender indirectamente su responsabilidad a los comportamientos a través de los cuales se manifestó la práctica colusoria, pero que no son directamente imputables a la demandante, tal como pretende hacer la Comisión. Así pues, no puede ser considerada responsable de los comportamientos descritos en la letra c) del artículo 1 de la Decisión que, como reconoce la propia Comisión, no le son directamente imputables. 32 Precisamente por esta razón la responsabilidad que se atribuye a la demandante no se corresponde ni con los hechos probados por lo que a ella respecta ni con los cargos formulados en el pliego de cargos, ni siquiera teniendo en cuenta la parte general de dicho pliego de cargos, dado que esta parte, que pretende determinar el marco en el que se sitúa el comportamiento de cada una de las empresas, sólo puede considerarse especialmente dirigida a Anic cuando efectivamente se nombra a esta empresa, con exclusión de los pasajes en los que únicamente se hace referencia a otros productores. 33 La demandante añade que, aunque la Comisión lo niegue, la Decisión sugiere e implica que Anic participó en todas las acciones descritas en el artículo 1, del mismo modo que todas las demás empresas que en él se mencionan. 34 La Comisión señala que este argumento se basa en una lectura deliberadamente incorrecta del artículo 1 de la Decisión. En dicha disposición la Comisión no afirmó que la demandante participara en todas las acciones que en ella se indican, sino solamente que participó en una práctica colusoria entre productores de polipropileno que se concretó mediante tales acciones. Según la Comisión, la Decisión atribuye a la demandante, así como a las demás empresas, la responsabilidad no de un conjunto de infracciones distintas, sino de una única infracción, a saber, la participación en un acuerdo y una práctica concertada dirigida a sostener los precios del polipropileno, que se tradujo en una serie de medidas que, consideradas en conjunto, constituyen una sola infracción. 35 Según la Comisión, una vez comprobada la participación en la práctica colusoria, la responsabilidad que de ella se deriva sólo puede referirse a la práctica colusoria en su totalidad. La Comisión considera que la responsabilidad de una empresa comprometida en la práctica colusoria no depende de las pruebas de su participación material en cada acción aislada que se realizara para alcanzar el objetivo común. Precisamente por esta razón, la Comisión considera que resultaba inútil precisar en el artículo 1, además de la duración de la participación de cada empresa en la práctica colusoria, su grado de participación material en las diferentes iniciativas que se adoptaron en aplicación de la misma. 36 Este Tribunal hace constar que todos los cargos incluidos en la letra c) del artículo 1 de la Decisión fueron mencionados en los pliegos de cargos general o especial. Así, los apartados 67 y 79 del pliego general de cargos se refieren a las limitaciones temporales de la producción, los apartados 97 y 101 de éste al intercambio de informaciones detalladas sobre las ventas, la letra b) del apartado 2 del pliego de cargos especial a la participación en las reuniones locales y, por último, los apartados 85 a 89 del pliego de cargos general se refieren al sistema de "account management". 37 Se debe considerar que el contenido del pliego de cargos general es oponible individualmente a todos los destinatarios, entre los cuales figura la demandante, a menos que se indique expresamente lo contrario o en dicho pliego de cargos o en el pliego de cargos especial. Ahora bien, debe hacerse constar que no es éste el caso de la demandante en relación con los cargos que ahora se examinan. 38 Por lo demás, es lícito subrayar que el propio texto del pliego general de cargos -principalmente su apartados 1 y 5- indica que en él se reprochan todas las actuaciones que allí se describen a todas las empresas destinatarias de dicho pliego de cargos. 39 De ello se deduce que los cargos incluidos en la letra c) del artículo 1 de la Decisión fueron comunicados de modo apropiado a la demandante y que, por consiguiente, no se trata de nuevos cargos. 40 La cuestión de si la Comisión mantuvo estos cargos contra la demandante en la Decisión y, en caso de respuesta afirmativa, la de si demostró suficientemente con arreglo a Derecho los hechos en los que se basaban tales imputaciones, será tratada cuando este Tribunal examine la validez de la prueba de la existencia de infracción. Lo mismo puede decirse del motivo de recurso que la demandante extrae de la responsabilidad colectiva que, según ella, le imputa la Decisión. 2. Acta de las audiencias que no se dio a conocer 41 La demandante ve un vicio de procedimiento en el hecho de que ni los miembros del Comité Consultivo ni el miembro de la Comisión encargado de los asuntos de la competencia ni los demás miembros de la Comisión dispusieran del acta definitiva de las audiencias antes de pronunciarse. 42 La Comisión indica que los miembros del Comité Consultivo, así como los de la Comisión, disponían del acta provisional de las audiencias, y que el texto definitivo no se separa de manera sustancial de aquélla. 43 Añade que no está obligada a dirigir el acta a los miembros del Comité Consultivo y que, por otra parte, a las audiencias asistieron representantes de los Estados miembros, excepto en el caso de Grecia y de Luxemburgo, que no estaban representados en la segunda serie de audiencias organizada por la Comisión. Por consiguiente, según la Comisión, el acta sólo podía servir de recordatorio a los miembros del Comité Consultivo. En cuanto a los miembros de la Comisión, disponían no sólo del acta provisional sino también de las observaciones de las empresas sobre dicha acta. 44 La Comisión señala, además, que, dado que los miembros de la Comisión y los del Comité Consultivo pudieron pronunciarse con pleno conocimiento de causa, la Decisión no habría sido diferente si no se hubiera producido la pretendida irregularidad y que, por consiguiente, ésta es de importancia secundaria (sentencia del Tribunal de Justicia de 10 de julio de 1980, Distillers Company/Comisión, 30/78, Rec. p. 2229, apartado 26, y conclusiones, p. 2290). 45 Este Tribunal hace constar que de la jurisprudencia del Tribunal de Justicia se deduce que el carácter provisional del acta de la audiencia presentada al Comité Consultivo y a la Comisión sólo puede constituir un vicio del procedimiento administrativo, capaz de acarrear la ilegalidad de la Decisión que pone fin al mismo, si el texto de que se trate estuviera redactado de manera tal que indujera a error a sus destinatarios sobre un punto esencial (sentencia de 15 de julio de 1970, Buchler/Comisión, 44/69, Rec. p. 733, apartado 17). 46 En lo que respecta al acta transmitida a la Comisión, se debe indicar que esta última recibió, junto con el acta provisional, los comentarios y observaciones sobre dicha acta realizados por las empresas, y que se debe considerar, por tanto, que los miembros de la Comisión fueron informados de todos los datos pertinentes antes de adoptar la Decisión. 47 Por lo que se refiere al acta provisional transmitida al Comité Consultivo, es preciso subrayar que la demandante no ha indicado en qué dicha acta no reproducía de manera leal y exacta el contenido de las audiencias y que, en consecuencia, no ha aportado pruebas de que el texto de que se trate estuviera redactado de manera que indujera a error sobre un punto esencial a los miembros del Comité Consultivo. 48 De ello se sigue que debe desestimarse este motivo. 3. Informe del Consejero-Auditor que no se dio a conocer 49 La demandante sostiene que el respeto del derecho de defensa exigía que se le hubiera dado a conocer el dictamen que, en virtud de su mandato, el Consejero-Auditor debe presentar al Director General de la Competencia. 50 La Comisión considera que el informe que el Consejero-Auditor presenta al Director General de la Competencia, informe que procede de un funcionario de la Comisión, y que por lo general se efectúa verbalmente, pertenece al proceso de toma de decisión interno de la Comisión y que no puede por consiguiente ser comunicado a las empresas. 51 La Comisión indica, además, que el mandato del Consejero-Auditor no prevé publicidad alguna para el informe de éste. 52 Subraya por último que la franqueza y la independencia del Consejero-Auditor se verían en peligro si sus intervenciones no conservaran el carácter de confidenciales. A su juicio, el auto del Tribunal de Justicia de 11 de diciembre de 1986 (ICI/Comisión, 212/86 R, no publicado en la Recopilación, apartados 5 a 8), según el cual el informe del Consejero-Auditor no debe ser tomado en cuenta por el Tribunal a efectos de realizar su control jurisdiccional, confirma este punto de vista. 53 Este Tribunal señala que el derecho de defensa no exige que las empresas que intervienen en un procedimiento basado en el apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE puedan comentar el informe del Consejero-Auditor, que constituye un documento puramente interno de la Comisión. A este respecto, el Tribunal de Justicia ha declarado que este informe tiene el valor de un dictamen para la Comisión, que ésta no está en absoluto obligada a ceñirse al mismo y que, en consecuencia, el informe no presenta ningún aspecto decisivo que el juez comunitario esté obligado a tener en cuenta para ejercitar su control (auto de 11 de diciembre de 1986, 212/86 R, antes citado, apartados 5 a 8). En efecto, el respeto del derecho de defensa queda garantizado suficientemente con arreglo a Derecho cuando las diferentes instancias que participan en la elaboración de la Decisión final han sido correctamente informadas de los argumentos formulados por las empresas, en respuesta a los cargos que les comunicó la Comisión y a las pruebas que presentó la Comisión en apoyo de estos cargos (sentencia del Tribunal de Justicia de 9 de noviembre de 1983, Nederlandsche Banden-Industrie-Michelin/Comisión, 322/81, Rec. p. 3461, apartado 7). 54 A este respecto, es importante subrayar que el informe del Consejero-Auditor no tiene por objeto completar o corregir la argumentación de las empresas, ni formular nuevos cargos o aportar nuevas pruebas en contra de aquéllas. 55 De ello se sigue que las empresas no tienen derecho a exigir, invocando el respeto del derecho de defensa, que se les dé a conocer el informe del Consejero-Auditor para poder comentarlo (véase la sentencia del Tribunal de Justicia de 17 de enero de 1984, VBVB y VBBB/Comisión, asuntos acumulados 43/82 y 63/82, Rec. p. 19, apartado 25). 56 Por consiguiente, debe desestimarse este motivo. 4. La especial posición de la demandante en el procedimiento administrativo 57 La demandante subraya que se vio implicada en el procedimiento administrativo después de que éste hubiera comenzado a tramitarse. Se encontró así en una situación especial, lo que produjo como consecuencia que no tuviera un conocimiento completo del debate contradictorio que se había ido desarrollando hasta ese momento. 58 Este Tribunal hace constar que la demandante no ha indicado de qué manera su posición especial en el procedimiento administrativo le privó de la posibilidad de alegar del modo que le pareciera más conveniente su punto de vista sobre la totalidad de los cargos formulados en su contra por la Comisión en los pliegos de cargos que se le dirigieron, así como sobre las pruebas destinadas a fundamentar dichos cargos y que la Comisión mencionó en sus pliegos de cargos o adjuntó a éstos. 59 El hecho de que la demandante no participara en la primera serie de audiencias no le impidió pronunciarse de manera pertinente sobre los cargos que se dirigían contra ella y no puede, por tanto, prevalerse del hecho de que no se le informara del debate contradictorio entre la Comisión y otras empresas que ya había tenido lugar. 60 De ello se deduce que la especial posición de la demandante en el procedimiento administrativo no condujo a una violación del derecho de defensa y que debe, por tanto, desestimarse este motivo. Prueba de la existencia de infracción 61 Según la Decisión (párrafo primero del apartado 80), a partir de 1977, los productores de polipropileno que abastecían a la Comunidad participaron en todo un conjunto de planes, dispositivos y medidas adoptados en el marco de un sistema de reuniones periódicas y de contactos permanentes. La Decisión (párrafo segundo del apartado 80) añade que el plan de conjunto de los productores estaba dirigido a organizar encuentros para alcanzar acuerdos expresos sobre algunos puntos específicos. 62 Procede pues verificar, en primer lugar, si la Comisión demostró de forma suficiente con arreglo a Derecho su determinación de los hechos relativa, por una parte, al período comprendido entre noviembre de 1977 y finales de 1978 o principios de 1979 (I) y, por otra, al período comprendido entre finales de 1978 o principios de 1979 y finales de 1982 o principios de 1983 (II), en lo referente al sistema de reuniones periódicas (A), a las iniciativas sobre precios (B), a las medidas destinadas a facilitar la aplicación de las iniciativas sobre precios (C) y a la determinación de las cantidades de toneladas "objetivo" y de las cuotas (D), dando cuenta del acto que se impugna (a) y de las alegaciones de las partes (b), antes de pasar a valorarlas (c); a continuación, procede someter a examen la aplicación del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE a estos hechos. 1. Determinación de los hechos I. Período comprendido entre noviembre de 1977 y finales de 1978 o principios de 1979 A. Acto que se impugna 63 La Decisión (párrafo cuarto del apartado 78) afirma que el sistema de reuniones periódicas de productores de polipropileno comenzó aproximadamente a finales de 1977, pero que no es posible precisar la fecha en la que cada productor comenzó a asistir a las reuniones. E indica que Anic, que figura entre los productores cuyo "apoyo" a la iniciativa de diciembre de 1977 no ha quedado demostrado, admite haber participado en las reuniones desde el principio. 64 Sin embargo, la Decisión (párrafos primero y segundo del apartado 105) indica que la fecha precisa en la que cada productor comenzó a asistir a las sesiones plenarias periódicas no puede establecerse con certeza. Según ella, la fecha en la que Anic, ATO, BASF, DSM y Huels comenzaron a participar en los acuerdos no puede haber sido posterior a 1979, ya que se ha demostrado que estos cinco productores participaron todos en el reparto del mercado o en el sistema de cuotas que se estableció por vez primera vez en dicho año. B. Alegaciones de las partes 65 La demandante alega que la Decisión yerra al hacer remontar su participación en las reuniones a noviembre de 1977. En efecto, según ella, la Comisión interpretó mal la respuesta de Anic a la solicitud de información ((anexo 27 al pliego de cargos especial dirigido a Monte (en lo sucesivo, "p.c. Monte") al que se hace referencia en el pliego de cargos especial dirigido a Anic (en lo sucesivo, "p.c. Anic") )) en la que ésta había declarado, por una parte, que las reuniones comenzaron "en los años setenta, hacia finales de este período" y, por otra parte, que "la participación de Anic puede situarse en una época cercana al comienzo de las reuniones de que se trata". Al no disponer ya de documentos relativos a este período, la demandante estimó de buena fe que el inicio de su participación, que ella sitúa en 1979, estaba próximo al comienzo de las reuniones de productores, que ella situaba hacia 1979, es decir, a finales de los años setenta. 66 Anic indica, además, que la Decisión es contradictoria en cuanto al comienzo de su participación. En efecto, en su apartado 105, ésta coloca a Anic al mismo nivel que ATO, BASF, DSM y Huels, reconociendo, al mismo tiempo, que no tiene pruebas de la participación de Anic antes de 1979. En cambio, la parte dispositiva de la Decisión acusa a Anic de haber participado en la infracción desde noviembre de 1977, mientras que acusa a ATO de haber tomado parte en la misma desde 1978, y a BASF, DSM y Huels desde una fecha indeterminada comprendida entre 1977 y 1979. 67 Por su parte, la Comisión indica que se deduce de la clara confesión contenida en la respuesta de Anic a la solicitud de información que ésta comenzó a participar en las reuniones de productores aproximadamente en noviembre de 1977. 68 La Comisión afirma que Anic no puede modificar ahora dicha confesión, tanto más cuanto que, en su réplica, Anic justifica este viraje por el hecho de que, en el momento en que respondió a la solicitud de información, los documentos de la Comisión no obraban en su poder, lo que revela que la demandante adaptó sus respuestas a las pruebas con las que contaba la Comisión. C. Apreciación del Tribunal 69 Este Tribunal hace constar que, tal como lo reconoció en la vista la Comisión, la única prueba con la que ésta cuenta para demostrar la participación de la demandante en las reuniones durante el período que se discute es la respuesta de ésta a la solicitud de información (p.c. Monte, anexo 27), en la que se puede leer lo siguiente: "Incontri fra i produttori europei di polipropilene sono iniziati negli anni 70 intorno al termine di quel periodo. Non siamo in grado di stabilire con precisione la data in cui è iniziata la partecipazione dell' Anic, ma riteniamo si collochi in un momento prossimo all' inizio degli incontri stessi." ("Los encuentros entre los productores europeos de polipropileno comenzaron en los años setenta, hacia finales de aquel período. No estamos en condiciones de determinar con precisión la fecha en la que comenzó la participación de Anic, pero creemos que se sitúa en un momento cercano al comienzo de dichos encuentros.") 70 A este respecto, es preciso indicar que la respuesta de la demandante no puede considerarse una confesión clara de participación en las reuniones desde noviembre de 1977. En efecto, la demandante ofrece una interpretación literal y contextual de su respuesta perfectamente plausible, que resulta corroborada por la respuesta de ICI a la solicitud de información (p.c.g., anexo 8), la cual, tras indicar que las reuniones de "jefes" y de "expertos" comenzaron a finales de 1978 o a principios de 1979, señala que Anic participó regularmente en estas reuniones durante el período en el que estaba presente en el mercado del polipropileno entre 1979 y 1983, es decir, después del período que se examina. 71 Por otra parte, es importante subrayar que también vienen a apoyar la interpretación que la demandante hace de su respuesta a la solicitud de información las dudas que la propia Comisión expresó en la Decisión (párrafo segundo del apartado 105) al afirmar que la fecha en la que Anic, ATO, BASF, DSM y Huels comenzaron a participar en los acuerdos no puede haber sido posterior a 1979. 72 Es oportuno señalar que las mismas dudas pueden descubrirse también en el pliego de cargos especial dirigido a la demandante, en el que la Comisión se limitó a reproducir la respuesta de Anic a la solicitud de información sin indicar la interpretación que pretendía darle en cuanto a la determinación exacta del comienzo de la participación de Anic en las reuniones, así como en el pliego de cargos general, en el cual la Comisión no mencionó el nombre de la demandante al referirse a las reuniones celebradas antes de 1979. 73 De lo anterior se deduce que, al no poder presentar ninguna prueba capaz de demostrar la existencia de una participación de cualquier tipo de Anic en la infracción antes de finales de 1978 o de principios de 1979, la Comisión no ha demostrado suficientemente con arreglo a Derecho dicha participación. II. Período comprendido entre finales de 1978 o principios de 1979 y finales de 1982 o principios de 1983 A. El sistema de reuniones periódicas a) Acto que se impugna 74 La Decisión (párrafo tercero del apartado 18, párrafo cuarto del apartado 78 y párrafo segundo del apartado 105) imputa a la demandante haber participado en el sistema de reuniones periódicas de productores de polipropileno al haber asistido regularmente a las reuniones hasta mediados o finales de 1982 (párrafo primero del apartado 19 y párrafo séptimo del apartado 78), momento en el que dejó de participar en ellas, a raíz de la reorganización de la industria petroquímica italiana y del traspaso a Monte de su sección de polipropileno. 75 La Decisión (apartado 21) afirma que estas reuniones periódicas tenían por objeto, principalmente, establecer objetivos sobre precios y volúmenes de ventas y controlar el respeto de los objetivos por parte de los productores. b) Alegaciones de las partes 76 Aunque admite haber comenzado a participar en las reuniones hacia 1979, la demandante indica que la única reunión en la que la Comisión ha probado que participara es una reunión de enero de 1981 (p.c.g., anexo 17) y que su participación en las reuniones cesó seguramente a principios del año 1982 debido a la situación de la industria química italiana, como lo prueban diversos informes de reuniones celebradas en 1982. A este respecto, se puede leer en el informe de una reunión de 13 de mayo 1982 (p.c.g., anexo 24) que Anic/SIR no vienen ya, mientras que de otros productores se dice simplemente que están ausentes. El informe de una reunión de 2 de septiembre de 1982 (p.c.g., anexo 30) indica también, según la demandante, que Anic no estaba ya presente y que era considerada como un elemento perturbador, cosa que también confirma el informe de una reunión de 2 de noviembre de 1982 (p.c.g., anexo 32). En su respuesta a la solicitud de información (p.c. Monte, anexo 27), Anic había creído poder afirmar que había participado en una reunión en octubre de 1982, pero se trataba de un error. Por otra parte, en el cuerpo de la Decisión, la propia Comisión reconoce que Anic no participó más en las reuniones "a partir de mediados o finales de 1982" (apartado 19 de la Decisión). 77 La demandante afirma que el hecho de que se mencione su nombre en unos cuadros y listas adjuntos a los informes de las reuniones no constituye una prueba concluyente de su presencia en las mismas. En efecto, al comparar todas estas referencias incluidas en los cuadros resulta claro, según la demandante, que dichas referencias son las mismas tanto para el período en el que Anic parece haber estado presente en las reuniones como para el período en el cual Anic ciertamente no estuvo presente. 78 Añade que en muchos de estos cuadros se hace una referencia conjunta a Anic y a SIR, como si formaran una sola empresa, cuando en realidad existía una competencia encarnizada entre ambas empresas y Anic no habría aceptado nunca que se diera la impresión de que ambas formaban una sola empresa. 79 Por otra parte, la demandante sostiene que su participación en las reuniones durante el período de que se trata fue puramente pasiva y recuerda que los documentos presentados por la Comisión para probar lo contrario, a saber, unos cuadros y listas adjuntos a los informes de las reuniones de productores y que mencionan conjuntamente a Anic y a SIR, no tienen fuerza probatoria. 80 Alega, además, que, en los informes de la reuniones, como los correspondientes a las reuniones de 21 de septiembre o de 2 de noviembre de 1982 (p.c.g., anexos 30 y 32), se presentaba a Anic como un problema o un elemento perturbador sobre el que era preciso ejercer presiones. Ello prueba, en su opinión, que tuvo un comportamiento competitivo e independiente en el mercado. 81 La demandante afirma que su participación en las reuniones fue puramente esporádica, mientras que la imputación que formula la Comisión exigiría probar una presencia regular en las reuniones como elemento constitutivo de la infracción. Señala a este respecto que la Decisión es doblemente contradictoria, por una parte, al afirmar en su apartado 18 que Anic participaba regularmente en las reuniones, mientras en el párrafo segundo del apartado 37 la excluye de la lista de participantes regulares en las reuniones, y, por otra parte, al mencionar la presencia de Anic solamente en dos reuniones de enero de 1981 (párrafo tercero del apartado 33), mientras afirma que entre septiembre de 1979 y septiembre de 1983 se celebraron 55 reuniones (cuadro nº 3 de la Decisión). 82 La Comisión, por su parte, considera que Anic cesó de participar en las reuniones a mediados o a finales de 1982. Esta afirmación se basa en la respuesta de Anic a la solicitud de información, en la que se puede leer: "Ci risulta che l' ultima partecipazione dell' Anic a una riunione di quel tipo dati al mese di ottobre 1982 a Zurigo." ("De ello se deduce que la última participación de Anic en una reunión de este tipo data del mes de octubre de 1982, en Zúrich.") Esta confesión resulta corroborada, según la Comisión, por el hecho de que Anic participara en septiembre de 1982 en el establecimiento de las cuotas para 1983, tal como indican dos documentos encontrados en los locales de ICI (p.c.g., anexos 73 y 76). 83 La Comisión añade que los informes de las reuniones de 13 de mayo, 21 de septiembre y 2 de noviembre de 1982 (p.c.g., anexos 24, 30 y 32), citados por la demandante, en los que puede leerse "Anic/SIR no longer come" ("Anic/SIR no vienen ya"), que "Anic were seen as a problem" ("se consideraba que Anic era un problema"), "pressure was needed" ("era necesario presionar") a Anic y "Anic were alleged to be a nuisance" ("se decía que Anic era una fuente de problemas"), no pueden exculpar a la demandante, en la medida en que no se debe confundir el participar en una práctica colusoria y el respetar lo acordado en ella y en que estos informes se refieren a un período en el cual la demandante comenzó a dejar de participar en las reuniones. 84 La Comisión afirma que quien participa en unas reuniones que tienen por objeto el establecimiento de objetivos sobre precios o de cuotas no puede defenderse sosteniendo haber adoptado una actitud puramente pasiva en las reuniones. Según ella, no resulta pertinente distinguir entre la simple presencia en las reuniones y la aceptación de las decisiones adoptadas en dichas reuniones. En efecto, la participación, incluso pasiva, en las reuniones es suficiente para hacer creer a los competidores que el participante se ha comprometido a seguir la línea decidida en común y para exponerlo a las críticas de éstos cuando se desvía de dicha línea común. 85 La Comisión alega, además, que el carácter esporádico de la participación de Anic en las reuniones resulta desmentido por la respuesta de ICI a la solicitud de información (p.c.g., anexo 8) en la cual se incluye a la demandante entre los participantes regulares en las reuniones. La Comisión considera que la presencia material de Anic en las reuniones no perdió su carácter de regularidad sino a partir de mediados de 1982 y no a principios de ese año. Señala que, si no pudo establecer con precisión la lista de las reuniones en las que participó Anic, ello se debió a que, a diferencia de otros productores, ésta no conservaba ya las órdenes de misión de los empleados que enviaba a las reuniones. 86 La Comisión precisa, además, en aras de la exhaustividad, que, en contra de lo que afirma la demandante, en numerosos documentos los nombres de Anic y de SIR no están unidos. c) Apreciación del Tribunal 87 Este Tribunal hace constar que de la respuesta de la demandante a la solicitud de información (p.c. Monte, anexo 27), puesta en relación con la respuesta de ICI a la misma solicitud (p.c.g., anexo 8), se deduce que la Comisión ha demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho que Anic participó en las reuniones periódicas de productores de polipropileno a partir de finales del año 1978 o de principios del año 1979. LOS FUNDAMENTOS SIGUEN EN EL NUM.DOC : 689A0006.1 88 Por lo que respecta al comienzo de la participación de Anic en las reuniones, procede subrayar que la respuesta de ICI a la solicitud de información sitúa a la demandante, a diferencia de otros dos productores, entre los participantes regulares en las reuniones de "jefes" y de "expertos" a partir de 1979. Esta respuesta debe interpretarse en el sentido de que la participación de la demandante se remonta a la época en que comenzó el sistema de reuniones de "jefes" y de "expertos", creado a finales de 1978 o a comienzos de 1979. 89 La respuesta de ICI a la solicitud de información se ve confirmada en este punto por la interpretación que la demandante ha dado, en los escritos de alegaciones que presentó ante el Tribunal, de su propia respuesta a la solicitud de información, remitiéndose al párrafo segundo del apartado 105 de la Decisión. En efecto, la demandante ha indicado que la única fecha segura relativa al comienzo de su presunta participación en las reuniones continúa siendo el año 1979. 90 Por lo que se refiere al final de la participación de Anic en las reuniones, este Tribunal hace constar que la Comisión reconoció en la Decisión (párrafo primero del apartado 19 y párrafo séptimo del apartado 78) que continúa existiendo una duda sobre la fecha exacta y que admitió en los escritos de alegaciones que presentó ante el Tribunal que la presencia de la demandante en las reuniones dejó de ser regular a partir de mayo de 1982. Asimismo, reconoció en la vista que en el mes de septiembre de 1982 no se daba ya una participación efectiva de Anic en las reuniones. 91 Por otra parte, del informe de la reunión de 13 de mayo de 1982 (p.c.g., anexo 24) se deduce que en dicha reunión se afirmó que Anic no venía ya. Esta afirmación resulta corroborada por los informes de las reuniones posteriores, en los cuales no figura ya el nombre de Anic en calidad de participante, si se exceptúa el informe de la reunión de 9 de junio de 1982 (p.c.g., anexo 25), del que se deduce que la demandante proporcionó al autor de dicho informe cifras concretas sobre las ventas realizadas por ella en los meses de abril y de mayo de 1982. 92 Por lo que respecta a la participación de la demandante en una reunión en octubre de 1982, este Tribunal hace constar que, tras haber indicado en su respuesta a la solicitud de información que creía haber participado en dicha reunión, la demandante afirma ahora que esta información es seguramente errónea, afirmación que ya había formulado en su respuesta al pliego de cargos. 93 A este respecto, el propio texto del informe de la reunión de que se trata (p.c.g., anexo 31) muestra que, del mismo modo que los productores españoles, Hercules, Amoco y BP, tampoco Anic proporcionó en dicha reunión los datos relativos a sus ventas del mes de septiembre de 1982, al contrario de lo que había hecho en la reunión de 9 de junio de 1982, puesto que al lado de sus cifras y de las de los productores antes mencionados figura la indicación "est." que significa, evidentemente, "estimación". 94 Por consiguiente, procede hacer constar que la demandante se equivocó al indicar en su respuesta a la solicitud de información que había participado en la reunión de 6 de octubre de 1982. 95 Por lo que respecta a la regularidad de la participación de la demandante en el sistema de reuniones periódicas, este Tribunal considera que la Comisión dedujo acertadamente de la respuesta de ICI a la solicitud de información que la participación de Anic tuvo un carácter regular entre finales de 1978 o principios de 1979 y mediados de 1982. 96 También obró con acierto la Comisión al estimar, basándose en los datos proporcionados por ICI en su respuesta a la solicitud de información y confirmados por numerosos informes de reuniones, que en la época en que la demandante estaba presente en el mercado las reuniones tenían por objeto, principalmente, establecer los objetivos sobre precios y sobre volúmenes de ventas. En efecto, se lee en esta respuesta que "' Target prices' for the basic grade of each principal category of polypropylene as proposed by producers from time to time since 1 January 1979 are set forth in Schedule ((...))", y también que "A number of proposals for the volume of individual producers were discussed at meetings" ("Los 'precios objetivo' propuestos periódicamente por los productores desde el 1 de enero de 1979 para las calidades de base de cada una de las principales categorías de polipropileno figuran en el anexo ((...))", y "Durante las reuniones se discutieron cierto número de propuestas relativas al volumen de ventas de los distintos productores"). 97 Además, al informar sobre la organización, junto a las reuniones de "jefes", de reuniones de "expertos" en marketing a partir de finales de 1978 o de principios de 1979, la respuesta de ICI a la solicitud de información revela que las discusiones relativas al establecimiento de objetivos sobre precios y sobre volúmenes de ventas se hacían cada vez más concretas y precisas, mientras que en 1978 los "jefes" se habían limitado a desarrollar el concepto mismo de precios "objetivo". 98 Es preciso añadir que la Comisión obró una vez más con acierto al deducir de la respuesta de ICI a la solicitud de información, en la que se lee: "Only 'Bosses' and 'Experts' meetings came to be held on a monthly basis ((...)) By late 1978/early 1979 it was determined that the ad hoc meetings of Senior Managers should be supplemented by meetings of lower level managers with more marketing knowledge" ("Sólo las reuniones de 'jefes' y de 'expertos' llegaron a celebrarse con carácter mensual ((...)) A finales de 1978 o comienzos de 1979 se decidió que las reuniones ad hoc de altos cargos directivos se completarían mediante reuniones de directivos de categoría inferior con mayores conocimientos de marketing"), así como del hecho de que las reuniones tuvieran una naturaleza y un objeto idénticos, que éstas se inscribían en el marco de un sistema de reuniones periódicas. 99 Resulta importante subrayar, por otra parte, que el carácter pasivo de la participación de Anic en las reuniones resulta desmentido por el hecho de que ésta suministrara información sobre la cantidad de toneladas que vendía cada mes, como por ejemplo en la reunión de 9 de junio de 1982 (p.c.g., anexo 25), y por la mención de su nombre en diferentes cuadros (p.c.g., anexos 55 a 62), cuyo contenido debió suministrar entre otros la demandante, en el marco de las reuniones en las que participaba. En efecto, la mayoría de los demandantes han reconocido en sus respuestas a una pregunta por escrito que les dirigió este Tribunal que habría resultado imposible elaborar los cuadros descubiertos en los locales de ICI, ATO y Hercules basándose en las estadísticas del sistema Fides de intercambio de datos, e ICI declaró en su respuesta a la solicitud de información a propósito de uno de estos cuadros: "The source of information for actual historic figures in this table would have been the producers themselves" ("La fuente de información para las cifras reales correspondientes al pasado que figuran en el cuadro debieron ser los propios productores"). 100 De las consideraciones precedentes se deduce que la Comisión demostró suficientemente con arreglo a Derecho que la demandante participó de manera regular en las reuniones periódicas de productores de polipropileno celebradas entre finales de 1978 o principios de 1979 y mediados de 1982; que dichas reuniones tenían por objeto, principalmente, el establecimiento de objetivos sobre precios y sobre volúmenes de ventas, que se inscribían en el marco de un sistema, y que la participación de la demandante en las mismas no fue meramente pasiva. Sin embargo, la Comisión no ha demostrado suficientemente con arreglo a Derecho que dicha participación prosiguiera más allá de mediados de 1982. B. Las iniciativas sobre precios a) Acto que se impugna 101 Según la Decisión (apartados 28 a 46), el sistema de establecimiento de objetivos sobre precios se aplicó a través de unas iniciativas sobre precios, de las cuales en el período que se examina se han podido identificar cinco. La primera se extendió de julio a diciembre de 1979, la segunda de enero a mayo de 1981, la tercera de agosto a diciembre de 1981, la cuarta de junio a julio de 1982 y la quinta de septiembre a noviembre de 1982. 102 A este respecto, la Decisión (apartado 33) sólo cita por su nombre a la demandante para afirmar que ésta participó en enero de 1981 en dos reuniones, en las cuales se reconoció la necesidad de proceder a un aumento de precios acordado en diciembre de 1980, centrado en un precio de 1,75 DM/kg para la rafia para el 1 de febrero de 1981. El aumento se aplicaría en dos etapas: para el 1 de febrero continuaría vigente el aumento inicialmente previsto y a partir del 1 de marzo se establecería un nuevo aumento, "sin excepciones". 103 La Decisión (párrafo segundo del apartado 77) reconoce que la demandante no presentó ninguna instrucción sobre precios, pero afirma que los informes de las reuniones y otros documentos demuestran, sin embargo, que Anic participó regularmente en las reuniones en las que se discutieron y acordaron las iniciativas sobre precios. b) Alegaciones de las partes 104 Sin negar toda participación en las iniciativas sobre precios, la demandante sostiene que la Comisión no ha aportado la prueba de que ella participara en tales iniciativas. Indica que la Comisión no ha logrado probar su participación en reuniones concretas y que no ha podido descubrir ninguna instrucción de precios que la demandante hubiera enviado a sus oficinas de ventas. 105 Alega que los precios que aplicó fueron siempre diferentes de los precios objetivo, que nunca tuvo un baremo de precios para el polipropileno y que los precios aplicados por sus oficinas de ventas eran el resultado de una valoración autónoma de la situación del mercado, que respetaba las normas sobre la competencia. 106 La Comisión, por su parte, deduce la participación de la demandante en las iniciativas sobre precios de su participación en reuniones en las que se trataba sobre todo del establecimiento de objetivos sobre precios. 107 Añade que, si no ha podido conseguir más pruebas, ello se debe a que Anic no ha conservado documento alguno relativo a dicho período. La Comisión considera que Anic no puede eludir sus responsabilidades simplemente negando que exista huella escrita alguna de instrucciones sobre precios, mientras que no niega haber participado en las reuniones de productores. 108 La Comisión sostiene que el hecho de que estas reuniones fueran seguidas de instrucciones sobre precios análogas procedentes de los diversos productores demuestra que no se trataba de reuniones meramente informativas, sino, que por el contrario, tenían por objeto coordinar el comportamiento en el mercado de los productores en materia de precios. c) Apreciación del Tribunal 109 Este Tribunal hace constar que los informes de las reuniones periódicas de productores de polipropileno muestran que los productores que participaron en dichas reuniones acordaron en ellas las iniciativas sobre precios que la Decisión menciona. Así, se puede leer lo siguiente en el informe de dos reuniones de enero de 1981 (p.c.g., anexo 17): "Whilst all the evidence pointed to actual prices not reaching the previous target levels in February it was agreed that the DM 1.75 target should remain and that DM 2.00 should be introduced without exception in March" ("A pesar de que todos los indicios indicaban que los precios reales no alcanzarían en febrero los objetivos previamente marcados, se acordó mantener el objetivo de 1,75 DM y adoptar el de 2,00 DM sin excepciones en marzo"). 110 Una vez que se ha demostrado de manera jurídicamente satisfactoria que la demandante participó con regularidad en dichas reuniones a partir de finales de 1978 o principios de 1979 y hasta mediados de 1982, ésta no puede afirmar que no se adhirió a las iniciativas sobre precios que en ellas se decidieron, organizaron y controlaron, sin proporcionar indicios, que puedan corroborar esa afirmación. En efecto, a falta de tales indicios no hay razón alguna para creer que la demandante no se adhirió a dichas iniciativas, a diferencia de los demás participantes en las reuniones. 111 A este respecto, procede señalar que la demandante presenta dos argumentos para demostrar que no suscribió las iniciativas sobre precios acordadas. Indica, en primer lugar, que su participación en las reuniones fue meramente pasiva y, en segundo lugar, que no tuvo en cuenta en lo más mínimo los resultados de las reuniones para determinar su comportamiento en el mercado en materia de precios y que, si se ha podido detectar cierto paralelismo de reacciones en el comportamiento de Anic comparado con el de otros productores, ello se debió a la evolución de los precios de la materia prima y a que ése es el comportamiento que cabe esperar de un pequeño productor en un mercado dominado por los "cuatro grandes". 112 Ninguno de ambos argumentos puede aceptarse como indicio que corrobore la afirmación de la demandante según la cual ella no se adhirió a las iniciativas sobre precios acordadas. En efecto, este Tribunal recuerda que la Comisión demostró de manera jurídicamente suficiente que la participación de la demandante en las reuniones no fue meramente pasiva, de modo que el primer argumento de la demandante no encuentra apoyo en los hechos del caso. Por lo que respecta al segundo argumento, es preciso señalar, de entrada, que, incluso si contara con hechos en su apoyo, no serviría para desmentir la participación de la demandante en el establecimiento de objetivos sobre precios en estas reuniones, sino que, como máximo, contribuiría a demostrar que la demandante no aplicó los resultados de las reuniones. Por otra parte, la Decisión no afirma, en absoluto, que la demandante aplicara precios que se ajustaban siempre a los objetivos sobre precios establecidos en las reuniones, y esto revela que el acto que se impugna, para demostrar la participación de la demandante en el establecimiento de dichos objetivos sobre precios, no se basa tampoco en el hehco de que la demandante aplicara los resultados de las reuniones. 113 Procede señalar, además, que, aunque la Comisión no haya podido obtener instrucciones sobre precios procedentes de la demandante y no contara, por tanto, con la prueba de que ésta aplicase las iniciativas sobre precios de que se trata o de un comportamiento paralelo, ello no desvirtúa en absoluto el reconocimiento de la participación de la demandante en dichas iniciativas. 114 Se debe añadir, también, que la Comisión dedujo acertadamente de la respuesta de ICI a la solicitud de información (p.c.g., anexo 8), en la que se lee lo siguiente: "' Target prices' for the basic grade of each principal category of polypropylene as proposed by producers from time to time since 1 January 1979 are set forth in Schedule ((...))" ("Los 'precios objetivo' propuestos periódicamente por los productores desde el 1 de enero de 1979 para las calidades de base de cada una de las principales categorías de polipropileno figuran en el anexo ((...))"), que estas iniciativas se inscribían en el marco de un sistema de establecimiento de objetivos sobre precios. 115 Se deduce, pues, de las consideraciones precedentes que la Comisión ha demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho que la demandante formaba parte del grupo de productores de polipropileno entre los cuales se produjeron unos concursos de voluntades relativos a las iniciativas sobre precios mencionadas en los apartados 29 a 39 de la Decisión y que dichas iniciativas se enmarcaban dentro de un sistema. Sin embargo, al no haber demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho la participación de la demandante en las reuniones periódicas durante la segunda mitad del año 1982, la Comisión no ha demostrado de manera suficiente con arreglo a Derecho la participación de la demandante en la iniciativa sobre precios mencionada en los apartados 40 a 46 de la Decisión. C. Las medidas destinadas a facilitar la aplicación de las iniciativas sobre precios a) Acto que se impugna 116 La Decisión ((letra c) del artículo 1 y apartado 27; véase también el apartado 42)) imputa a la demandante el haber convenido con los demás productores diversas medidas tendentes a facilitar la aplicación de los objetivos sobre precios, como limitaciones temporales de la producción, intercambio de informaciones detalladas sobre sus ventas, celebración de reuniones locales y, a partir de septiembre de 1982, un sistema de "account management" destinado a aplicar las subidas de precios a algunos clientes concretos. 117 Por lo que respecta al sistema de "account management" -cuya forma final y más elaborada, que se remonta a diciembre de 1982, es conocida bajo el nombre de "account leadership"-, la demandante, como todos los productores, indica la Decisión, fue nombrada coordinadora o "leader" de como mínimo un gran cliente, recibiendo el encargo de coordinar en secreto las relaciones de éste con sus proveedores. En aplicación de este sistema, se seleccionaron varios clientes en Bélgica, en Italia, en Alemania y en el Reino Unido y se nombró a un "coordinador" para cada uno de ellos. En diciembre de 1982 se propuso una versión más generalizada de dicho sistema, que preveía el nombramiento de un jefe de grupo ("leader") encargado de orientar, negociar y organizar los movimientos de precios. A los demás productores que trataban regularmente con el cliente se les denominaba "contenders" y cooperaban con el "account leader" al hacer sus ofertas al cliente de referencia. Para "proteger" al "account leader" y a los "contenders", cualquier otro productor al que se dirigiera el cliente estaba obligado, según la Decisión, a hacer ofertas a precios superiores al objetivo marcado. A pesar de las afirmaciones de ICI, en el sentido de que el plan se hundió tras solamente unos pocos meses de aplicación parcial e ineficaz, la Decisión sostiene que el informe de la reunión celebrada el 3 de mayo de 1983 indica que en aquella época se examinaron minuciosamente los casos de diversos clientes, así como los precios ofrecidos o que ofrecería cada productor a dichos clientes y las cantidades entregadas o encargadas. b) Alegaciones de las partes 118 La demandante sostiene que resulta difícil comprender a qué se refiere la Comisión cuando le reprocha haber participado en limitaciones temporales de la producción, en intercambios de informaciones detalladas sobre sus ventas y en la organización de reuniones locales. Afirma que la Comisión no cuenta con prueba alguna de su participación en estas diferentes actividades. En efecto, ella produjo siempre al máximo de su capacidad efectiva, sin perjuicio de las reducciones causadas por unas huelgas en 1980 y 1981 y por unas averías en sus instalaciones en 1980 y 1981; en los informes de las reuniones redactados por un empleado de ICI no se hace ninguna referencia a informaciones relativas a las ventas de Anic, pues la única referencia existente es la relativa a las cuotas de mercado, que casi siempre era una referencia conjunta a Anic y a SIR; por último, la Decisión no menciona en ningún momento que ella participara en reuniones locales, ni siquiera que existieran unas reuniones locales relativas a Italia. 119 Por lo que se refiere a su participación en el sistema de "account management", la demandante alega que este sistema fue elaborado en un período en el que ella ya no participaba en las reuniones. 120 Por su parte, la Comisión alega que las imputaciones de limitación temporal de la producción y de celebración de reuniones locales se mencionan en los apartados 71 y 43 del pliego de cargos general y que se alude a los intercambios de información detallada sobre las ventas en los apartados 56 a 59 de la Decisión, referidos a las medidas temporales de limitación de los volúmenes de ventas en 1981 y 1982. En cuanto al sistema de "account management", la Comisión declara que nunca ha pretendido afirmar la responsabilidad de la demandante y que ésta es la razón por la cual el pliego general de cargos no lo menciona. c) Apreciación del Tribunal 121 Este Tribunal considera que el apartado 27 de la Decisión debe ser interpretado a la luz del párrafo segundo del apartado 26, en el sentido de que no imputa a cada uno de los productores el haber asumido un compromiso individual de adoptar todas las medidas que en él se mencionan, sino que lo que en realidad imputa a cada uno de estos productores es el haber adoptado con los demás productores en diversos momentos durante las reuniones un conjunto de medidas, que la Decisión menciona, destinadas a crear unas condiciones favorables a un aumento de precios, en particular mediante la reducción artificial de la oferta de polipropileno; la ejecución de dicho conjunto, en las diferentes medidas que lo integraban, se repartía de común acuerdo entre los diferentes productores en función de su situación específica. 122 Debe hacerse constar que la Comisión no ha podido demostrar de manera suficiente con arreglo a Derecho que la demandante participara en las reuniones en las cuales se adoptó este conjunto de medidas ((principalmente las de 13 de mayo, 2 y 21 de septiembre y 2 de diciembre de 1982 (p.c.g., anexos 24, 29, 30 y 33) )) y que, por consiguiente, no ha demostrado tampoco de manera suficiente con arreglo a Derecho que la demandante se adhiriera a este conjunto de medidas. 123 De ello se deduce, en primer lugar, que no se ha demostrado de manera suficiente con arreglo a Derecho la participación de la demandante en el sistema de "account management". A este respecto, la Comisión afirmó en su escrito de contestación que nunca pretendió afirmar la existencia de una responsabilidad de Anic en este tema. Este Tribunal hace constar, sin embargo, que ni de la Decisión ni de los pliegos de cargos se deduce la existencia de tal limitación de las imputaciones formuladas contra la demandante. En efecto, en la Decisión (párrafo primero del apartado 19 y párrafo séptimo del apartado 78), la Comisión dejó abierta la posibilidad de que la demandante hubiera participado en las reuniones durante la segunda mitad del año 1982, lo que implica que debió considerar también que, si ese fuera el caso, Anic habría participado en las medidas descritas en el apartado 27, que se habían adoptado en dichas reuniones y que se reprochaban, sin excepción alguna, a todos los productores que participaron en las reuniones periódicas. En particular, el apartado 85 del pliego de cargos general indica que "los productores prepararon un sistema destinado a aplicar cliente por cliente los aumentos de precios previstos" sin que dicho pliego de cargos ni el pliego de cargos especial dirigido a la demandante contenga la menor limitación de esta imputación por lo que a ella respecta. 124 En segundo lugar, de ello se deduce que tampoco se ha demostrado de manera suficiente con arreglo a Derecho la participación de la demandante en unas medidas de limitación de la producción. En su escrito de contestación, la Comisión mantuvo esta imputación contra la demandante remitiéndose al apartado 71 del pliego de cargos general (en realidad, se trata de los apartados 67 y 79), mientras que en la vista indicó que nunca había reprochado a la demandante el haber participado de una manera directa en dicho comportamiento en el mercado. 125 Por otra parte, la Comisión afirmó que su imputación relativa a los intercambios de información sobre las ventas, mencionada también en el apartado 27 de la Decisión, se confundía en realidad con su imputación relativa a las cuotas para los años 1981 y 1982 ((letra e) del artículo 1 de la Decisión)), por lo cual ambas deben examinarse conjuntamente. 126 Por lo que respecta a la participación de la demandante en reuniones locales, la Comisión afirmó en la vista que no había reprochado esto a la demandante. En efecto, el apartado 20 de la Decisión enumera los productores contra los cuales se formuló esta imputación y la demandante no figura entre ellos. Por consiguiente, se debe hacer constar que en el acto impugnado no se formula esta imputación contra la demandante. 127 Se deduce, pues, de las consideraciones precedentes que la Comisión no ha demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho que la demandante formara parte del grupo de productores de polipropileno entre los cuales se produjeron unos concursos de voluntades sobre las medidas destinadas a facilitar la aplicación de las iniciativas sobre precios, en la medida en que la Decisión le reprochara haber participado en ellas. D. Cantidades de toneladas "objetivo" y cuotas a) Acto que se impugna 128 Según la Decisión (párrafo tercero del apartado 31), "se reconoció que era esencial un estricto sistema de cuotas" en la reunión de 26 y 27 de septiembre de 1979, en cuyo informe correspondiente se menciona un proyecto presentado o acordado en Zúrich con vistas a limitar las ventas mensuales a un 80 % de la media alcanzada en los ocho primeros meses del año. 129 La Decisión (apartado 52) destaca, además, que antes de agosto de 1982 se habían aplicado ya varios proyectos de reparto del mercado. Aunque a cada productor se le había asignado un porcentaje del volumen global estimado de pedidos, no existía, sin embargo, ninguna limitación sistemática preestablecida de la producción global. Por esta razón, señala la Decisión, se revisaban regularmente las estimaciones sobre el volumen global del mercado y se ajustaban las ventas de cada productor, medidas en toneladas, para que correspondieran al porcentaje autorizado. 130 Según la Decisión (apartado 54), para el año 1979 se fijaron unos objetivos sobre volúmenes de ventas (expresados en toneladas), que se basaban, al menos en parte, en las ventas realizadas a lo largo de los tres años anteriores. Unos cuadros numéricos descubiertos en los locales de ICI indicaban el "objetivo revisado" por productor para 1979, comparándolo con la cantidad de toneladas realmente vendida en ese período en Europa occidental. 131 A finales de febrero de 1980, los productores acordaron unos objetivos sobre volúmenes de ventas para 1980, expresados de nuevo en toneladas, partiendo de la base de un mercado anual total estimado en 1.390.000 toneladas. En los locales de ATO y de ICI se descubrieron unos cuadros que indicaban los "objetivos concertados" que correspondían a cada productor para 1980 (apartado 55 de la Decisión). Al revelarse excesivamente optimista esta primera estimación del mercado en su conjunto, fue preciso revisar a la baja la cuota de cada productor para que correspondiera a un consumo total para aquel año de sólo 1.200.000 toneladas. Las ventas que realizaron los diferentes productores correspondieron grosso modo a sus objetivos, excepto en los casos de ICI y DSM. 132 Según la Decisión (apartado 56), el reparto del mercado para 1981 exigió unas negociaciones largas y complejas. En unas reuniones de enero de 1981 se había acordado, como medida provisional, que para ayudar a hacer realidad la iniciativa sobre precios de febrero/marzo, cada productor reduciría sus ventas mensuales a 1/12 del 85 % de su "objetivo" en 1980. Mientras se esperaba la puesta a punto de un plan más permanente, cada productor comunicó en la reunión la cantidad de toneladas que esperaba vender en 1981. Sin embargo, la suma de estas "aspiraciones" superaba en mucho las previsiones sobre la demanda total. A pesar de que ICI y Shell propusieron varias fórmulas de compromiso, no pudo alcanzarse ningún acuerdo definitivo sobre cuotas para 1981. Como medida provisional, los productores se asignaron, para cada uno, la misma cuota teórica que el año anterior y comunicaron cada mes en la reunión las ventas realizadas. En consecuencia, según la Decisión, las ventas realizadas se controlaban partiendo de un reparto teórico del mercado disponible basado en la cuota de 1980 (apartado 57 de la Decisión). 133 La Decisión (apartado 58) indica que para 1982 los productores presentaron unas propuestas de cuotas complejas, en las que trataban de conciliar varios factores divergentes, como sus resultados anteriores, sus aspiraciones en el mercado y las capacidades disponibles. Se calculó que el mercado total que se debían repartir era de 1.450.000 toneladas. Algunos productores propusieron planes detallados de reparto del mercado, otros se contentaron con comunicar la cantidad de toneladas que aspiraban a vender. En la reunión de 10 de marzo de 1982, Monte e ICI intentaron que se llegara a un acuerdo. La Decisión (último párrafo del apartado 58) subraya que, sin embargo, como en 1981, no se pudo alcanzar un acuerdo definitivo, y que durante el primer semestre del año las ventas mensuales de cada productor se comunicaban en las reuniones y se comparaban con el porcentaje alcanzado el año anterior. Según la Decisión (apartado 59), en la reunión de agosto de 1982 prosiguieron las conversaciones para llegar a un acuerdo sobre las cuotas para 1983 e ICI mantuvo discusiones bilaterales sobre el nuevo sistema con cada uno de los productores. Sin embargo, mientras se esperaba el establecimiento de este sistema de cuotas, se pidió a los productores que limitaran sus ventas mensuales durante el segundo semestre de 1982 al porcentaje del mercado global que hubiera alcanzado cada uno de ellos durante los seis primeros meses de 1982. De este modo, señala la Decisión, en 1982 las cuotas de mercado alcanzaron un cierto equilibrio y permanecieron estables, en comparación con los años precedentes, para la mayor parte de los productores. 134 Según la Decisión (apartado 60), para 1983 ICI pidió a cada productor que comunicara sus aspiraciones individuales y sus opiniones sobre el porcentaje del mercado que se debería atribuir a cada uno de los otros. Así, Monte, Anic, ATO, DSM, Linz, Saga, Solvay, y los tres productores alemanes a través de BASF, presentaron varias propuestas detalladas. A continuación, las diferentes propuestas fueron procesadas por ordenador para obtener una media, que se comparó con las aspiraciones de cada productor. Estas operaciones permitieron a ICI proponer las líneas esenciales de un nuevo acuerdo-marco para 1983. Dichas propuestas se discutieron en las reuniones de noviembre y diciembre de 1982. En la reunión de 2 de diciembre de 1982 se discutió una propuesta limitada, en un primer momento, al primer trimestre del año. El informe de esta reunión elaborado por ICI indica que ATO, DSM, Hoechst, Huels, ICI, Monte, Solvay, así como Hercules, consideraron "aceptable" la cuota que se les asignaba (apartado 63 de la Decisión). Estas informaciones se ven corroboradas, según la Comisión, por el resumen de una conversación telefónica de ICI con Hercules de fecha 3 de diciembre de 1982. 135 La Decisión (párrafo segundo del apartado 77, in fine) concluye afirmando que los documentos relativos a los compromisos en materia de cuotas indican que la demandante participó plenamente en estos proyectos durante todo el tiempo que estuvo presente en el mercado del polipropileno y que continuó implicada en los acuerdos de cuotas que cubrían, por lo menos, el primer trimestre de 1983 (párrafo séptimo del apartado 78). b) Alegaciones de las partes 136 Para los años 1979 a 1982, la demandante alega que los cuadros que la Comisión menciona (p.c.g., anexos 55 a 62) fueron redactados por terceras personas y no por ella misma y que, como tales, sólo pueden reflejar el pensamiento de quien los redactó, sin constituir, en absoluto, una prueba concluyente ni de la participación de Anic en su redacción ni de que el escrito se ajuste efectivamente a la realidad de los hechos. 137 Anic considera que la mención de su nombre en estos distintos cuadros no tiene valor probatorio por dos razones: por una parte, porque nada prueba que dichos cuadros fueran el resultado de discusiones entre los productores y, por otra parte, porque en ellos se menciona a Anic conjuntamente con SIR, tanto en lo relativo a sus cifras de ventas como a su cuota, cosa que Anic nunca habría podido aceptar, dadas las relaciones de competencia encarnizada que existían entre las dos empresas. 138 La demandante indica, además, que su participación en el sistema de cuotas resulta desmentida por el hecho de que sus instalaciones productivas se utilizaron siempre al máximo de su capacidad, con la salvedad de las huelgas y las averías de 1980 y 1981. 139 Para 1983, la demandante sostiene que no resulta plausible que ella hubiera podido participar en unos acuerdos sobre cuotas comunicando sus aspiraciones a ICI, puesto que no asistía ya a las reuniones en las cuales se dice que se celebraron estos acuerdos, y que no está en absoluto demostrado que hubiera contactos al respecto entre ella y otros productores fuera de las reuniones. Para afirmar lo contrario, la Comisión se basa, según ella, en suposiciones que no encuentran ningún apoyo en la realidad de los hechos, y contribuye, de este modo, a invertir la carga de la prueba. 140 Además, la supuesta comunicación de sus aspiraciones contenida en un documento de fecha 28 de octubre de 1982 (p.c.g., anexo 76) no puede considerarse una prueba, puesto que se refiere al año 1983 y Anic había cedido sus actividades en el sector del polipropileno a Monte desde mediados de 1982. En efecto, ella había dejado de participar en las reuniones desde mediados de 1982 y resulta ilógico que participase a finales de 1982 en la negociación de un acuerdo sobre cuotas para 1983 en un mercado que había abandonado. Esta es la razón por la que niega todo valor probatorio al documento de que se trata, del que afirma que no puede proceder de ella. 141 Por su parte, la Comisión considera que la participación de Anic en los acuerdos sobre cuotas se deduce de la mención de su nombre en diferentes cuadros (p.c.g., anexos 55 a 62) que recogen las cifras de ventas de cada uno de los productores de polipropileno de Europa occidental en diferentes años, así como unos "revised targets" ("objetivos revisados") o unas "quotas" ("cuotas"), unas "aspirations" ("aspiraciones") o incluso unos "agreed targets" ("objetivos concertados"). Dichos cuadros se elaboraron en su mayoría entre 1979 y 1982 y se refieren a los volúmenes de ventas en esos años. Fueron descubiertos en los locales de ICI y de ATO principalmente y proceden, según la Comisión, de diferentes productores. La Comisión añade a estos diferentes cuadros el informe de dos reuniones de enero de 1981 (p.c.g., anexo 17) que contiene como anexo un cuadro en el que se comparan los "targets" y las cifras que reflejan las ventas "actual" (ventas "reales"). 142 La Comisión indica que, en contra de lo que afirma Anic, no todos estos documentos proceden de ICI y que, en la mayoría de ellos, se mencionan separadamente las cifras relativas a Anic y las relativas a SIR. 143 La Comisión alega, además, que estos diversos documentos contienen cifras que debieron ser comunicadas necesariamente por la propia Anic. 144 Sostiene, además, que Anic participó en los acuerdos sobre cuotas relativos al año 1983. La Comisión basa su convicción en dos documentos puestos en relación (p.c.g., anexos 73 y 76). El primero, que describe esquemáticamente el sistema de cuotas para el año 1983, fue descubierto en los locales de ICI y muestra que esta última pidió a los productores que formularan individualmente sus propias aspiraciones en materia de cuotas, y así lo hicieron, como lo muestran diferentes documentos (p.c.g., anexos 74 a 77). Según la Comisión, el segundo documento recoge las aspiraciones de Anic. Todas las aspiraciones fueron recogidas en un documento de síntesis informático elaborado por ICI (p.c.g., anexo 85). 145 La Comisión señala a este respecto que, aunque Anic no asistiera ya a las reuniones que se celebraban en aquella época, continuaba participando en los acuerdos sobre cuotas. Según ella, la práctica colusoria no se reducía a la presencia en las reuniones y no es posible deducir de la ausencia de la demandante en una o varias reuniones que ésta hubiera cesado de adherirse a la práctica colusoria, pues dicha ausencia no implicaba en sí misma ni desconocimiento de los resultados de las reuniones ni falta de adhesión a dichos resultados, como lo muestran, por una parte, el documento de fecha 28 de octubre de 1982 que contiene las aspiraciones de Anic (p.c.g, anexos 76) y, por otra parte, la respuesta de ICI a la solicitud de información (p.c.g., anexo 8), que indica que se mantenían contactos con los productores ausentes de las reuniones. 146 La Comisión añade que, en contra de lo que afirma la demandante, resulta perfectamente plausible que ésta continuara participando en tales acuerdos en 1983, en la medida en que continuó presente en el mercado hasta abril de 1983, aunque hubiera cedido sus actividades a Monte a finales de 1982. La Comisión basa esta afirmación en los anexos a la respuesta de Anic a la solicitud de información, en los que figuran las cifras de producción de Anic en el sector del polipropileno. Ahora bien, Anic proporcionó unas cifras que iban hasta finales de abril de 1983. La Comisión considera, por consiguiente, que no era totalmente ilógico que Anic participara en octubre de 1982 en unas negociaciones para celebrar un acuerdo sobre cuotas para 1983. c) Apreciación del Tribunal 147 Procede recordar que la demandante participó regularmente, a partir de finales de 1978 o principios de 1979 y hasta mediados de 1982, en las reuniones periódicas de productores de polipropileno en las que los distintos productores discutieron sobre volúmenes de ventas e intercambiaron información a este respecto. 148 Se debe subrayar que, paralelamente a la participación de Anic en las reuniones, su nombre figura en diferentes cuadros (p.c.g., anexos 55 y ss.) cuyo contenido indica claramente que estaban destinados a determinar los objetivos sobre volúmenes de ventas. Ahora bien, la mayor parte de los demandantes han reconocido en sus respuestas a una pregunta por escrito que les dirigió este Tribunal que no habría sido posible elaborar los cuadros descubiertos en los locales de ICI, ATO y Hercules basándose en las estadísticas del sistema Fides. Por otra parte, ICI ha declarado a propósito de uno de estos cuadros en su respuesta a la solicitud de información (p.c.g., anexo 8): "The source of information for actual historic figures in this table would have been the producers themselves" ("La fuente de información para las cifras reales correspondientes al pasado que figuran en el cuadro debieron ser los propios productores"). La Comisión consideró, pues, acertadamente que el contenido de estos cuadros lo había proporcionado Anic en el marco de las reuniones en las que participaba. 149 La terminología utilizada en los diferentes documentos relativos a los años 1979 y 1980 aportados por la Comsión ((como "revised target" ("objetivo revisado"), "opening suggestions" ("propuestas iniciales"), "proposed adjustments" ("revisiones propuestas"), "agreed targets" ("objetivos concertados") )) permite concluir que se produjeron concursos de voluntades entre los productores. 150 Por lo que respecta más concretamente al año 1979, se debe subrayar, basándose en el informe de la reunión de 26 y 27 de septiembre de 1979 en su conjunto (p.c.g., anexo 12) y en el cuadro sin fecha encontrado en los locales de ICI (p.c.g., anexo 55) con el título de "Producers' Sales to West Europe" ("Ventas de los productores en Europa occidental"), que recoge las cifras de ventas en miles de toneladas de cada uno de los productores de polipropileno de Europa occidental en 1976, 1977 y 1978, así como otras cifras agrupadas bajo los encabezamientos "79 actual" ("cifras reales de 1979"), "revised target" y "1979", que en la mencionada reunión se reconoció la necesidad de hacer más riguroso para los tres últimos meses de 1979 el sistema de cuotas acordado para dicho año. En efecto, el término "tight" ("estricto"), puesto en relación con la limitación a un 80 % de la doceava parte de las ventas anuales previstas, indica que el régimen previsto inicialmente para el año 1979 debía pasar a ser más riguroso en estos tres últimos meses. Tal interpretación del informe viene corroborada por el cuadro antes mencionado, porque este último contiene, bajo el encabezamiento "79", en la última columna a la derecha de la columna encabezada "revised target", unas cifras que deben corresponder a las cuotas fijadas inicialmente. Estas últimas debieron ser revisadas más rigurosamente porque habían sido establecidas basándose en un mercado cuyo volumen se calculó de manera excesivamente optimista, como ocurrió también en 1980. Las afirmaciones precedentes no resultan desvirtuadas por la referencia que hace el párrafo tercero del apartado 31 de la Decisión a un plan "propuesto o acordado en Zúrich para limitar mensualmente las ventas al 80 % de la media conseguida durante los ocho primeros meses del año". En efecto, dicha referencia, puesta en relación con el apartado 54 de la Decisión, debe entenderse en el sentido de que los objetivos sobre volúmenes de ventas para las ventas mensuales de los ocho primeros meses de 1979 ya se habían establecido inicialmente. 151 Por lo que se refiere al año 1980, este Tribunal hace constar que el establecimiento de unos objetivos sobre volúmenes de ventas para el conjunto del año se deduce del cuadro de fecha 26 de febrero de 1980, descubierto en los locales de ATO (p.c.g., anexo 60), que incluye una columna encabezada "agreed targets 1980" ("objetivos acordados 1980"), y del informe correspondiente a las reuniones de enero de 1981 (p.c.g., anexo 17), en el curso de las cuales unos productores, entre los que figura la demandante, compararon las cantidades realmente vendidas ("Actual kt") con los objetivos establecidos ("Target kt"). Además, estos documentos están confirmados por un cuadro de fecha 8 de octubre de 1980 (p.c.g., anexo 57), en el que se comparan dos columnas, de las cuales una recoge la "1980 Nameplate Capacity" ("Capacidad nominal 1980") y otra la "1980 Quota" de los diferentes productores. 152 Para el año 1981, este Tribunal subraya que lo que se imputó a los productores es haber participado en negociaciones destinadas a alcanzar un acuerdo sobre cuotas para ese año, haber comunicado, en este contexto, sus "aspiraciones" y, a la espera de dicho acuerdo, haber acordado, como medida provisional, reducir sus ventas mensuales a 1/12 del 85 % del "objetivo" acordado para 1980 durante los meses de febrero y marzo de 1981; haberse asignado, para el resto del año, la misma cuota teórica que el año anterior; haber dado a conocer sus cifras de ventas cada mes en las reuniones, y, por último, haber verificado si sus ventas respetaban la cuota teórica asignada. 153 La existencia de negociaciones entre los productores encaminadas a establecer un régimen de cuotas y la comunicación de sus "aspiraciones" en el curso de dichas negociaciones están acreditadas por diferentes pruebas, como unos cuadros que recogen, para cada productor, sus cifras "actual" y sus "targets" para los años 1979 y 1980, así como sus "aspirations" para 1981 (p.c.g., anexos 59 y 61); un cuadro redactado en italiano (p.c.g., anexo 62) que recoge, para cada productor, su cuota para 1980, las propuestas de otros productores sobre la cuota que se le debe atribuir para 1981 y sus propias "aspiraciones" para 1981; y una nota interna de ICI (p.c.g., anexo 63) que describe la marcha de las negociaciones y en la que se lee: "Taking the various alternatives discussed at yesterday' s meeting we would prefer to limit the volume to be shared to no more than the market is expected to reach in 1981, say 1.35 million tonnes. Although there has been no further discussion with Shell, the four majors could set the lead by accepting a reduction in their 1980 target market share of about 0.35 % provided the more ambitious smaller producers such as Solvay, Saga, DSM, Chemie Linz, Anic/SIR also tempered their demands. Provided the majors are in agreement the anomalies could probably be best handled by individual discussions at Senior level, if possible before the meeting in Zurich." ("Considerando las distintas posibilidades que se discutieron en la reunión de ayer, nosotros preferiríamos limitar el volumen a repartir a una cantidad que no supere lo que se espera que alcance el mercado en 1981, es decir, 1,35 millones de toneladas. Aunque no ha habido nuevas conversaciones con Shell, los cuatro grandes podrían dar ejemplo aceptando una reducción de alrededor de un 0,35 % en la cuota de mercado que tienen como objetivo para 1980, a condición de que los pequeños productores más ambiciosos, como Solvay, Saga, DSM, Chemie Linz, Anic/SIR suavicen, también sus exigencias. Siempre que los grandes estén de acuerdo, la mejor forma de tratar las anomalías sería sin duda la de discutirlas individualmente a máximo nivel, si es posible antes de la reunión de Zúrich.") Acompaña a este documento una propuesta de compromiso en cifras, que compara el resultado obtenido para cada uno con el de 1980 ("% of 1980 target"). 154 La adopción de medidas transitorias consistentes en una reducción de las ventas mensuales durante los meses de febrero y marzo de 1981 a 1/12 del 85 % del "objetivo" acordado el año anterior se deduce del informe de las reuniones de enero de 1981, en el que se lee: "In the meantime ((February-March)) monthly volume would be restricted to 1/12 of 85 % of the 1980 target with a freeze on customers." ("Durante este intervalo ((febrero-marzo)) el volumen mensual se reduciría a 1/12 del 85 % del objetivo 1980 con una congelación de clientes.") 155 El hecho de que los productores se asignaran, para el resto del año, la misma cuota teórica que el año anterior, y verificaran si las ventas respetaban dicha cuota teórica intercambiándose cada mes sus cifras de ventas, queda demostrado al poner en relación tres documentos. El primero de ellos es un cuadro de fecha 21 de diciembre de 1981 (p.c.g., anexo 67), que recoge las ventas agrupadas por meses de cada productor, y cuyas tres últimas columnas relativas a los meses de noviembre y de diciembre y al total anual están añadidas a mano. El segundo es un cuadro sin fecha, redactado en italiano, con el título "Scarti per società" ("Desviaciones por empresa"), descubierto en los locales de ICI (p.c.g., anexo 65), que compara para cada productor las cifras de ventas "actual" ("real") con las cifras "theoretic" ("teóricas") para el período enero-diciembre de 1981. El último es un cuadro sin fecha descubierto en los locales de ICI (p.c.g., anexo 68), que, para cada productor y para el período enero-noviembre de 1981, compara las cifras de ventas y las cuotas de mercado con las de 1979 y 1980, mediante una proyección hasta el final del año. 156 En efecto, el primer cuadro muestra que los productores intercambiaron sus cifras de ventas mensuales. Al ponerlo en relación con las comparaciones entre dichas cifras y las cifras alcanzadas en 1980 -comparaciones recogidas en los otros dos cuadros, que se refieren al mismo período-, semejante intercambio de informaciones, que un operador independiente preserva celosamente como secreto comercial, corrobora las conclusiones a las que llegó la Decisión. 157 La participación de la demandante en estas diferentes actividades se deduce, por una parte, de su participación en las reuniones en las que dichas acciones tuvieron lugar y especialmente en las reuniones de enero de 1981 y, por otra parte, de la mención de su nombre en los diferentes documentos a que se ha aludido. En dichos documentos aparecen, además, unas cifras de las que es preciso recordar que, según declaró ICI en su respuesta a una pregunta por escrito que le dirigió este Tribunal -a la que otros demandantes hacen referencia en sus propias respuestas-, no habría sido posible determinarlas basándose en las estadísticas del sistema Fides. 158 Para el año 1982, este Tribunal subraya que lo que se imputó a los productores es haber participado en negociaciones destinadas a alcanzar un acuerdo sobre cuotas para dicho año; haber comunicado, en este contexto, la cantidad de toneladas que aspiraban a vender; a falta de un acuerdo definitivo, haber comunicado en el curso de las reuniones durante el primer semestre del año sus cifras de ventas mensuales, comparándolas con el porcentaje alcanzado el año anterior, y haberse esforzado en limitar sus ventas mensuales, durante el segundo semestre, al porcentaje del mercado global que hubieran alcanzado durante el primer semestre de este año. 159 La existencia de negociaciones entre los productores encaminadas a establecer un régimen de cuotas y el hecho de haberse comunicado, en este contexto, sus aspiraciones, están acreditados, en primer lugar, por un documento titulado "Scheme for discussions 'quota system 1982' " ("Sistema de cuotas 1982: base de discusión") (p.c.g., anexo 69), en el que figuran, para el conjunto de destinatarios de la Decisión, con excepción de Hercules, la cantidad de toneladas a la que cada uno consideraba tener derecho y, además, en el caso de algunos de ellos (todos excepto Anic, Linz, Petrofina, Shell y Solvay), la cantidad de toneladas que a su juicio debía asignarse a los demás productores; en segundo lugar, por una nota de ICI titulada "Polypropylene 1982, Guidelines" ("Polipropileno 1982, criterios básicos") (p.c.g., anexo 70, a), en la que ICI analiza las negociaciones en curso; en tercer lugar, por un cuadro con fecha 17 de febrero de 1982 (p.c.g., anexo 70, b), en el que se comparan diferentes propuestas de reparto de las ventas -una de las cuales, titulada "ICI Original Scheme" ("Proyecto inicial de ICI"), es modificada ligeramente por Monte en otro cuadro, manuscrito (p.c.g., anexo 70, c), en una columna encabezada por las palabras "Milliavacca 27/1/82" (apellido de un empleado de Monte)-, y, en último lugar, por un cuadro redactado en italiano (p.c.g., anexo 71) que constituye una propuesta compleja (descrita en el párrafo tercero in fine del apartado 58 de la Decisión). 160 Las medidas que se adoptaron para el primer semestre están probadas por el informe de la reunión de 13 de mayo de 1982 (p.c.g., anexo 24); allí se lee, entre otras cosas, lo siguiente: "To support the move a number of other actions are needed a) limit sales volume to some agreed prop. of normal sales." (("Para apoyar esta iniciativa son necesarias algunas medidas: a) limitar el volumen de ventas a la prop.((orción)) de las ventas normales que se acuerde.") La aplicación de estas medidas está acreditada por el informe de la reunión de 9 de junio de 1982 (p.c.g., anexo 25), que incluye en anexo un cuadro que recoge la cifra "actual" ("real") de ventas de cada productor en los meses de enero a abril de 1982, comparada con una cifra "theoretical based on 1981 av((erage)) market share" ("teórica basada en la cuota de mercado media de 1981"), así como por el informe de la reunión de 20 y 21 de julio de 1982 (p.c.g., anexo 26) en lo referente al período enero-mayo de 1982 y por el de 20 de agosto de 1982 (p.c.g., anexo 28) en lo que respecta al período enero-julio de 1982. LOS FUNDAMENTOS SIGUEN EN EL NUM.DOC : 689A0006.2 161 Este Tribunal sostiene que, por lo que respecta al año 1981 y al primer semestre del año 1982, la Comisión dedujo acertadamente de la vigilancia mutua a que se sometía, en unas reuniones periódicas, la aplicación de un sistema de limitación de las ventas mensuales en relación con un período anterior, que los participantes en las reuniones habían adoptado dicho sistema. 162 Se debe añadir que, dada la identidad de objetivos entre las diferentes medidas de limitación de los volúmenes de ventas -a saber, disminuir la presión que el exceso de oferta ejercía sobre los precios-, la Comisión pudo deducir acertadamente que éstas se inscribían en el marco de un sistema de cuotas. 163 La alegaciones que presenta la demandante no pueden desvirtuar los hechos que la Comisión consideró acreditados en lo referente a la participación de aquélla en las diferentes medidas de limitación de los volúmenes de ventas para los años 1979, 1980, 1981 y el primer semestre del año 1982. 164 En primer lugar, en efecto, la alegación de la demandante basada en que los documentos aportados por la Comisión proceden de terceros y no son el resultado de discusiones entre los productores resulta desmentida por el contenido de los informes de las reuniones (p.c.g., anexos 12, 17, 23 y 25), que indican que éstas trataban principalmente del establecimiento de objetivos sobre volúmenes de ventas y que los productores comunicaban en ellas sus propias cifras. 165 En segundo lugar, aunque se hubiera demostrado que la demandante utilizó sus capacidades de producción al máximo, tal hecho no puede desmentir que los productores se hubieran repartido unos volúmenes de ventas. Todo lo que permitiría eventualmente demostrar es que la demandante no respetó lo que había acordado. 166 En tercer lugar, por último, la referencia conjunta a Anic/SIR en numerosos documentos no puede tampoco desvirtuar el valor probatorio de los documentos en los que aparece. En efecto, sólo aparece en documentos posteriores a noviembre de 1980, mientras que en los documentos anteriores (p.c.g., anexos 55 a 58) Anic y SIR se veían atribuir cifras diferentes. Esto se explica por el hecho de que, a partir del 28 de noviembre de 1980, en virtud del artículo 2 de la Ley nº 784, de 28 de noviembre de 1980, ENI, sociedad a la que pertenecía Anic, fue autorizada "ad assumere il mandato per la gestione della predetta società" ("a aceptar el mandato para la gestión de dicha sociedad") y que, a partir de entonces, ambas sociedades dejaron de ser competidoras. 167 En cambio, este Tribunal hace constar que la Comisión no ha demostrado de manera suficiente con arreglo a Derecho que la demandante tomara parte en las medidas de limitación de los volúmenes de ventas para el segundo semestre del año 1982, puesto que Anic había dejado de participar en las reuniones desde mediados de 1982 y que la limitación de las ventas mensuales al porcentaje del volumen global del mercado conseguido durante el primer semestre de dicho año era indisociable del control de la correspondencia entre la cifras realmente alcanzadas en un mes determinado y las que en teoría habrían debido alcanzarse, control que efectuaban a posteriori los productores en sus reuniones. 168 Esta afirmación resulta corroborada por el hecho de que los informes de las reuniones en las cuales se controlaba la aplicación de la limitación de las ventas mensuales (las de 6 de octubre y 2 de diciembre de 1982, p.c.g., anexos 29 y 33) indican que la demandante no tomó parte en dicho control proporcionando sus cifras de ventas, puesto que se puede leer en los cuadros adjuntos a dichos informes, al lado del nombre de Anic, bien una cifra seguida de "est." (por "estimation", es decir, "estimación"), bien la letras "N.A." (por "not available", es decir,"no disponibles") y una cifra estimada. 169 Este Tribunal declara, por último, que se ha imputado a la demandante el continuar "implicada en los acuerdos de cuotas que cubrían por lo menos el primer trimestre de 1983" (párrafo séptimo del apartado 78 de la Decisión), aunque hubiera dejado de participar en las reuniones hacia mediados o finales de 1982. 170 Al leer la parte dispositiva de la Decisión a luz de sus fundamentos de derecho (apartados 19, 60, párrafo segundo del 77, párrafo séptimo del 78 y párrafo segundo del 96) y el pliego de cargos especial dirigido a la demandante, se llega a la conclusión de que lo que en realidad se imputa a Anic es haber participado durante el último trimestre de 1982 en las negociaciones destinadas a establecer las cuotas para el primer trimestre de 1983. 171 La demandante responde a esta imputación alegando que resulta inverosímil que participara a finales de 1982 en la negociación de acuerdo de cuotas para 1983, ya que en ese momento ella había salido del mercado del polipropileno. 172 A este respecto, procede indicar que la Comisión actuó acertadamente al deducir de los anexos a la respuesta de la demandante a la solicitud de información, donde aparecían sus propias cifras de ventas hasta abril de 1983, que Anic continuó presente en el mercado del polipropileno hasta el mes de abril de 1983. 173 En el curso de la vista se reveló que el Decreto-Ley relativo a la transferencia de actividades de Anic a Monte databa de julio de 1982, pero que en ese momento no se conocía exactamente el importe de la transacción. La formalización del acuerdo y la determinación del precio no se produjeron hasta el 29 de octubre de 1982. 174 De estos datos se deduce que no resulta inverosímil que la demandante transmitiera a finales de 1982 a los demás productores sus aspiraciones con vistas al establecimiento de cuotas para el primer trimestre de 1983. Procede, por tanto, examinar si la Comisión demostró de forma suficiente con arreglo a Derecho que la demandante hubiera dado a conocer sus aspiraciones. 175 Sobre este punto, la prueba central que propone la Comisión consiste en una nota manuscrita, redactada por un empleado de ICI y fechada el 28 de octubre de 1982 (p.c.g., anexo 76), la cual expresa las "aspiraciones" de la demandante en materia de volúmenes de ventas y sus propuestas sobre las cuotas que convenía asignar a los demás productores, según indica un cuadro resumen informático descubierto en los locales de ICI (p.c.g., anexo 85, p. 2). 176 Ahora bien, debe considerarse que el simple hecho de comunicar sus "aspiraciones" en materia de volúmenes de ventas así como sus propuestas en cuanto a los cuotas que conviene asignar a los demás productores, respondiendo a la petición de un empleado de una empresa competidora que preside unas reuniones cuyo objeto es principalmente el establecimiento de objetivos sobre volúmenes de ventas, constituye una participación puntual en las negociaciones destinadas a establecer las cuotas para el primer trimestre de 1983. En efecto, aunque no se ha demostrado que la demandante participara en aquella época en las reuniones o que continuase en contacto permanente con los demás productores, cabe sin embargo suponer que, al comunicar sus aspiraciones, la demandante intentó aumentar el valor de sus activos en la rama del polipropileno antes de venderlos a Monte, incorporando a los mismos una "aspiración" más importante en materia de volúmenes de ventas. 177 Por consiguiente, este Tribunal hace constar que la demandante comunicó a ICI sus aspiraciones en materia de volúmenes de ventas a finales de octubre de 1982 con vistas a establecer las cuotas para el primer trimestre de 1983, aunque hubiera dejado de participar en el sistema de reuniones periódicas a mediados de 1982. 178 Procede pues concluir, a la vista de las consideraciones precedentes, que la Comisión ha demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho, por una parte, que la demandante figuraba entre los productores de polipropileno entre los cuales se produjeron unos concursos de voluntades mencionados en la Decisión, relativos a los objetivos sobre volúmenes de ventas para los años 1979 y 1980 y a la limitación de sus ventas mensuales en relación con un período anterior para el año 1981 y el primer semestre del año 1982, y que se inscribían en el marco de un sistema de cuotas, y, por otra parte, que a finales de octubre de 1982 la demandante comunicó a ICI sus aspiraciones en materia de volúmenes de ventas para el primer trimestre del año 1983. Por el contrario, la Comisión no ha demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho que la demandante figurase entre los productores de polipropileno entre los cuales se produjeron unos concursos de voluntades relativos a la limitación de sus ventas mensuales en relación con un período anterior para el segundo semestre del año 1982. 2. La aplicación del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE A. Calificación jurídica a) Acto que se impugna 179 Según la Decisión (párrafo primero del apartado 81), todo el conjunto de planes y de compromisos adoptado en el marco del sistema de reuniones periódicas e institucionalizadas ha constituido un "acuerdo" único y continuado a efectos del apartado 1 del artículo 85. 180 En el caso de autos, los productores, al adherirse a un plan común de regulación de los precios y de la oferta en el mercado del polipropileno, participaron en un acuerdo-marco que se tradujo en una serie de subacuerdos más detallados, elaborados a intervalos periódicos (párrafo tercero del apartado 81 de la Decisión). 181 La Decisión prosigue afirmando (párrafo primero del apartado 82) que, en la ejecución detallada del plan de conjunto, se establecieron acuerdos expresos sobre numerosos puntos, como las iniciativas individuales en materia de precios y los planes anuales sobre cuotas. A veces, sin duda, los productores no llegaron a ponerse de acuerdo sobre un proyecto definitivo, como en el caso de las cuotas para 1981 y 1982. Sin embargo, el hecho de que adoptasen medidas destinadas a colmar ese vacío, entre ellas el intercambio de informaciones y la comparación de las ventas mensuales con los resultados alcanzados en un período de referencia anterior, no sólo supone, indica la Decisión, un acuerdo expreso sobre la elaboración y la aplicación de tales medidas, sino que revela también la existencia de un acuerdo implícito para mantener, en la medida de lo posible, las posiciones respectivas de los productores. 182 La conclusión de que existía un solo acuerdo permanente no resulta afectada en absoluto, a juicio de la Comisión, por el hecho de que algunos productores, inevitablemente, no asistieran a todas las reuniones. El estudio y la puesta en práctica de una "iniciativa" requerían varios meses, y una ausencia ocasional no impedía en absoluto a un productor participar en ella (párrafo primero del apartado 83 de la Decisión). 183 Según la Decisión (párrafo primero del apartado 86), la aplicación de la colusión, dado que se basaba en un plan conjunto y detallado, constituyó un "acuerdo" a efectos del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. 184 La Decisión (párrafo segundo del apartado 86) afirma que el concepto de "acuerdo" y el de "práctica concertada" son distintos, pero que puede ocurrir que la conducta colusoria presente elementos de una y otra forma de cooperación ilícita. 185 El concepto de "práctica concertada" se refiere, a su parecer, a una forma de coordinación entre empresas que, sin llevar la coordinación hasta el punto de concertar un acuerdo propiamente dicho, sustituyen conscientemente los riesgos de la competencia por una cooperación práctica entre ellas (párrafo tercero del apartado 86 de la Decisión). 186 Según la Decisión (párrafo primero del apartado 87), al desarrollar un concepto distinto de "práctica concertada", el Tratado pretendía impedir que las empresas eludieran la aplicación del apartado 1 del artículo 85 llegando a un entendimiento entre sí sobre ciertos modos de actuar contrarios a la competencia y no asimilables a un acuerdo definitivo, por ejemplo, informarse mutuamente por adelantado de la actitud que pensaba adoptar cada uno, para poder así organizar su comportamiento comercial sabiendo que los competidores actuarán de la misma manera (véase la sentencia del Tribunal de Justicia de 14 de julio de 1972, ICI/Comisión, 48/69, Rec. p. 619). 187 La Decisión señala que el Tribunal de Justicia, en su sentencia de 16 de diciembre de 1975, Suiker Unie (asuntos acumulados 40/73 a 48/73, 50/73, 54/73 a 56/73, 111/73, 113/73 y 114/73, Rec. p. 1663), señaló que los criterios de cooperación y de coordinación asentados por la jurisprudencia del propio Tribunal, lejos de exigir la elaboración de un auténtico "plan", deben interpretarse a la luz de la lógica inherente a las normas sobre la competencia contenidas en el Tratado, según la cual todo agente económico debe determinar de modo autónomo la política que desea aplicar en el mercado común. Dicho requisito de autonomía, si bien es cierto que no excluye el derecho de las empresas a adaptarse con habilidad al comportamiento conocido o previsto de sus competidores, se opone, sin embargo, de modo riguroso a toda toma de contacto directo o indirecto entre ellas que tenga por objeto, bien influir sobre el comportamiento en el mercado de un competidor actual o potencial, bien revelar a dicho competidor el comportamiento que uno mismo ha decidido o proyecta adoptar en el mercado (párrafo segundo del apartado 87 de la Decisión). Según la Decisión, a un comportamiento como éste se le puede aplicar la prohibición del apartado 1 del artículo 85, en tanto que "práctica concertada", incluso en el caso de que las partes no se pongan previamente de acuerdo sobre un plan común que regule su actuación en el mercado, sino que adopten o se sumen a unos mecanismos colusorios que faciliten la coordinación del comportamiento comercial de las mismas (primera frase del párrafo tercero del apartado 87 de la Decisión). 188 Además, la Decisión subraya, en la tercera frase del párrafo tercero de su apartado 87, que, en una práctica colusoria compleja, cabe la posibilidad de que algunos productores no hayan expresado en todo momento su aprobación formal a una conducta adoptada por los otros, sin dejar por ello de expresar, al mismo tiempo, su apoyo global al plan de que se trate y de obrar en consecuencia. Así pues, desde ciertos puntos de vista, la cooperación y la colusión continuadas de los productores a lo largo de la ejecución de un acuerdo global pueden presentar, a su juicio, algunas de las características propias de una práctica concertada (quinta frase del párrafo tercero del apartado 87 de la Decisión). 189 Así pues, según la Decisión (párrafo cuarto del apartado 87), la importancia del concepto de práctica concertada se deriva no tanto de la distinción entre dicha práctica y un "acuerdo" como de la distinción entre una conducta colusoria comprendida dentro del apartado 1 del artículo 85 y un simple comportamiento paralelo, sin elemento alguno de concertación. Poco importa, pues, la forma concreta que adoptó la conducta colusoria en el caso de autos. 190 La Decisión (párrafos primero y segundo del apartado 88) afirma que la mayor parte de los productores alegaron en el curso del procedimiento administrativo que su comportamiento en el marco de las pretendidas "iniciativas sobre precios" no resultaba de ningún "acuerdo" a efectos del artículo 85 (véase el apartado 82 de la Decisión) y que tampoco era prueba de la existencia de una práctica concertada, pues este concepto implica "actos manifestados" en el mercado; ahora bien, éstos faltan totalmente en el caso de autos, pues en ningún momento se comunicó a los clientes ni lista de precios ni "precio objetivo" alguno. La Decisión rechaza este argumento porque, si fuera necesario en el caso de autos basarse en la existencia de una práctica concertada, el hecho de que los participantes estaban obligados a adoptar determinadas medidas para alcanzar su objetivo común está, a su parecer, plenamente demostrado. Las diversas iniciativas en materia de precios están recogidas en los documentos. No cabe duda, además, de que los distintos productores actuaron paralelamente para aplicar tales iniciativas. Las medidas adoptadas por los productores, tanto individual como colectivamente, se deducen de los documentos: informes de reuniones, notas internas, instrucciones y circulares a las oficinas de ventas y cartas a los clientes. Poco importa que hayan "publicado" o no listas de precios. Las instrucciones sobre precios, concluye la Comisión, proporcionan por sí mismas no sólo la mejor prueba posible de las acciones realizadas por cada productor para alcanzar el objetivo común sino también, por su contenido y su cronología, la prueba de una conducta colusoria. b) Alegaciones de las partes 191 La demandante admite que la diferencia entre acuerdo y práctica concertada puede no ser importante, dado que es precisamente el compromiso contrario a la competencia en todas sus formas lo que se prohíbe en el apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. En cambio, cuando se trata no ya de demostrar la existencia de una infracción a esta disposición, sino de determinar el tipo de infracción y el grado de responsabilidad que se deriva de ella, es preciso distinguir, según la demandante, entre acuerdo y práctica concertada. 192 En el caso del acuerdo, una vez que se ha probado la adhesión de los participantes al plan general que es objeto del acuerdo, puede admitirse que existe una responsabilidad, incluso por las actividades en las que algunos de los participantes en el acuerdo no participaron directa y necesariamente. 193 En cambio, sostiene la demandante, en el caso de la práctica concertada, al faltar precisamente la prueba de la adhesión al plan general, la práctica concertada sólo puede probarse a través de las acciones y los comportamientos de los que se demuestre que son el resultado de una concertación. Así pues, es precisamente dentro de los límites de estas acciones o comportamientos donde se hace realidad la propia práctica concertada. Por consiguiente, según ella, en el caso de una práctica concertada no es posible atribuir a los participantes una responsabilidad que vaya más allá de las acciones y de los comportamientos que estén directa y realmente probados y que puedan atribuirse a una concertación. 194 Por su parte, la Comisión señala, a propósito de las consecuencias que la demandante quiere extraer de la calificación de acuerdo o de práctica concertada, que ésta pretende fragmentar una infracción única, a saber, la práctica colusoria destinada a sostener los precios del polipropileno, en una serie de infracciones distintas a fin de limitar su responsabilidad. Así, la demandante intenta disociar artificiosamente las diferentes acciones emprendidas en el marco de la práctica colusoria, mientras que dichas acciones forman un todo. Según la Comisión, el hecho de haberse adherido a la práctica colusoria -a través de la participación en las reuniones a las que se refiere la acusación- significa que Anic comparte necesariamente las responsabilidades que se deriven del conjunto de acciones emprendidas. 195 La Comisión indica, por otra parte, que la práctica concertada no exige necesariamente la prueba de un comportamiento en el mercado. El simple hecho de participar en unos contactos, en la medida en que éstos tengan por objeto restringir la autonomía de las empresas, basta para que exista una infracción del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. c) Apreciación del Tribunal 196 Procede hacer constar que, en contra de lo que sostiene la demandante, la Comisión calificó cada elemento de hecho utilizado contra la demandante o bien de acuerdo o bien de práctica concertada, a efectos del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. En efecto, de la lectura del párrafo segundo del apartado 80, en relación con el párrafo tercero del apartado 81 y el párrafo primero del apartado 82 de la Decisión, se deduce que la Comisión calificó, con carácter principal, de "acuerdo" cada uno de estos diferentes elementos. 197 Del mismo modo, de la lectura de los párrafos segundo y tercero del apartado 86, en relación con el párrafo tercero del apartado 87 y con el apartado 88 de la Decisión, se deduce que la Comisión calificó, con carácter subsidiario, de "prácticas concertadas" los elementos de hecho de la infracción cuando éstos, o bien no permitían llegar a la conclusión de que las partes se hubieran puesto de acuerdo previamente sobre un plan común que regulara su actuación en el mercado, pero éstas habían adoptado o se habían adherido a unos mecanismos colusorios que facilitaban la coordinación de sus políticas comerciales, o bien no permitían demostrar, debido a la complejidad de la práctica colusoria, que algunos productores hubieran expresado su aprobación formal a una conducta adoptada por los otros, sin que dejaran por ello de expresar, al mismo tiempo, su apoyo global al plan de que se trataba y de obrar en consecuencia. Así pues, la Decisión concluye que, desde ciertos puntos de vista, la cooperación y la colusión continuadas de los productores a lo largo de la ejecución de un acuerdo global pueden presentar algunas de las características propias de una práctica concertada. 198 Este Tribunal hace constar que, dado que de la jurisprudencia del Tribunal de Justicia se deduce que, para que exista acuerdo a efectos del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, basta con que las empresas de que se trate hayan expresado su voluntad común de comportarse de una determinada manera en el mercado (véanse las sentencias de 15 de julio de 1970, ACF Chemiefarma/Comisión, 41/69, Rec. p. 661, apartado 112, y de 29 de octubre de 1980, Heintz van Landewyck/Comisión, asuntos acumulados 209/78 a 215/78 y 218/78, Rec. p. 3125, apartado 86), la Comisión estaba facultada para calificar de acuerdos a efectos del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE los concursos de voluntades alcanzados entre la demandante y otros productores de polipropileno que dicha Institución ha demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho y que se referían a iniciativas sobre precios, a objetivos sobre volúmenes de ventas para los años 1979 y 1980 y a medidas de limitación de las ventas mensuales en relación con un período anterior para el año 1981 y el primer semestre de 1982. 199 Con vistas a definir el concepto de práctica concertada, es preciso acudir, en primer lugar, a la jurisprudencia del Tribunal de Justicia, que ha establecido que los criterios de cooperación y de coordinación asentados previamente por ella deben interpretarse a la luz de la lógica inherente a las normas sobre la competencia del Tratado CEE, según la cual todo agente económico debe determinar de modo autónomo la política que desea aplicar en el mercado común. Dicho requisito de autonomía, si bien es cierto que no excluye el derecho de los agentes económicos a adaptarse con habilidad al comportamiento que han comprobado o prevén que seguirán sus competidores, se opone, sin embargo, de modo riguroso a toda toma de contacto directo o indirecto entre dichos operadores que tenga por objeto o por efecto bien influir sobre el comportamiento en el mercado de un competidor actual o potencial, bien revelar a dicho competidor el comportamiento que uno mismo ha decidido o se propone adoptar en el mercado (sentencia de 16 de diciembre de 1975, asuntos acumulados 40/73 a 48/73, 50/73, 54/73 a 56/73, 111/73, 113/73 y 114/73, antes citada, apartados 173 y 174). 200 En el caso de autos, la demandante participó en reuniones que tenían por objeto el establecimiento de objetivos sobre precios y sobre volúmenes de ventas, reuniones en las cuales los competidores intercambiaban información sobre los precios que deseaban que se practicasen en el mercado, sobre los precios que pensaban aplicar, sobre su umbral de rentabilidad, sobre las limitaciones de los volúmenes de venta que consideraban necesarias o sobre sus cifras de ventas. Al participar en estas reuniones, tomó parte, junto con sus competidores, en una concertación que tenía por objeto influir en el comportamiento de unos y otros en el mercado y revelar el comportamiento que cada productor se proponía adoptar por su parte en el mercado. 201 Así pues, la demandante no sólo ha perseguido el objetivo de eliminar por adelantado la incertidumbre sobre el comportamiento futuro de sus competidores, sino que también ha debido necesariamente tener en cuenta, de modo directo o indirecto, la información obtenida en dichas reuniones para decidir la política que ella misma deseaba aplicar en el mercado. Igualmente, sus competidores han debido necesariamente tener en cuenta, de modo directo o indirecto, para decidir la política que se proponían aplicar en el mercado, la información que les reveló la demandante sobre el comportamiento que había decidido o deseaba adoptar ella misma en el mercado. 202 Se deduce de lo anterior que la Comisión actuó acertadamente al calificar, con carácter subsidiario, de prácticas concertadas a efectos del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, en razón de su objeto, las reuniones periódicas de productores de polipropileno en las que participó la demandante entre finales de 1978 o principios de 1979 y mediados de 1982, así como el hecho de que la demandante comunicara a ICI a finales de octubre de 1982 sus aspiraciones en términos de volúmenes de ventas para el primer trimestre de 1983. 203 En cuanto a la cuestión de si la Comisión estaba facultada para concluir que existía una única infracción, calificada en el artículo 1 de la Decisión de "un acuerdo y una práctica concertada", este Tribunal recuerda que las diferentes prácticas concertadas observadas y los diferentes acuerdos celebrados se inscribían, en razón de su identidad de objeto, en el marco de unos sistemas de reuniones periódicas, de establecimiento de objetivos sobre precios y sobre cuotas. 204 Es preciso subrayar que dichos sistemas se inscribían en el marco de una serie de esfuerzos de las empresas de que se trata que perseguían un único objetivo económico, a saber, falsear la evolución normal de los precios en el mercado del polipropileno. Por tanto, resultaría artificioso subdividir dicho comportamiento continuado, caracterizado por una única finalidad, para ver en él varias infracciones distintas. En efecto, la demandante ha participado -durante varios años- en un conjunto integrado de sistemas que constituían una única infracción que se fue concretando progresivamente a través tanto de unos acuerdos como de unas prácticas concertadas ilícitas. 205 Es importante destacar que la Comisión estaba facultada, además, para calificar dicha infracción única de "un acuerdo y una práctica concertada", en la medida en que tal infracción estaba compuesta a la vez por unos elementos que debían calificarse de "acuerdos" y por unos elementos que debían calificarse de "prácticas concertadas". En efecto, ante una infracción compleja, la doble calificación que realizó la Comisión en el artículo 1 de la Decisión debe entenderse, no como una calificación que exige la prueba simultánea y cumulativa de que cada uno de los elementos de hecho presenta los rasgos constitutivos de un acuerdo y de una práctica concertada, sino, más correctamente, como un modo de designar un todo complejo que incluye unos elementos de hecho de entre los cuales algunos se han calificado de acuerdos y otros de prácticas concertadas a efectos del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, el cual no prevé una calificación específica para este tipo de infracción compleja. 206 Por otra parte, de las apreciaciones de este Tribunal relativas a la determinación de los hechos que realizó la Comisión se deduce que ésta aportó pruebas suficientes con arreglo a Derecho de que en el caso de la demandante se reunían todos y cada uno de los elementos constitutivos de dicha infracción mientras duró su participación en las reuniones periódicas de productores de polipropileno y que, por tanto, la Comisión no le imputó la responsabilidad del comportamiento de otros productores. 207 A la luz de las consideraciones precedentes, procede concluir que debe desestimarse este motivo. B. Efecto restrictivo sobre la competencia a) Acto que se impugna 208 La Decisión (párrafos primero y segundo del apartado 90) subraya que, para que el apartado 1 del artículo 85 se aplique al acuerdo, no es estrictamente necesario, habida cuenta de su objeto manifiestamente contrario a la competencia, demostrar la existencia de un efecto contrario a la misma. Sin embargo, en el caso de autos todo indica que el acuerdo ha tenido realmente un sensible efecto sobre las condiciones de la competencia. b) Alegaciones de la partes 209 La demandante alega que su política comercial, tanto en lo relativo a los precios como a los volúmenes de ventas, fue totalmente independiente del contenido de las reuniones en las que participó. A este respecto, señala que los demás productores la consideraban como un problema o un elemento perturbador y que se consideraba necesario ejercer presiones sobre ella. 210 Anic indica que la Comisión reconoció que, en su caso, no fue posible obtener ninguna instrucción sobre precios dirigida a las oficinas de ventas. Sin embargo, la demandante afirma que ella proporcionó a la Comisión informaciones relativas a su sistema de formación de precios y a la política de precios que había seguido. De este modo demostró, según ella, que los precios que aplicó fueron siempre diferentes de los "objetivos sobre precios", que nunca tuvo un baremo de precios para el polipropileno y que siempre produjo al máximo de su capacidad de producción efectiva. 211 La demandante alega, además, que su supuesta participación en la práctica colusoria era tan insignificante, en razón de su escasa cuota de mercado, que no podía producir un efecto restrictivo sobre la competencia si se la compara con la presencia predominante de los "cuatro grandes", que por sí solos controlaban más del 50 % del mercado. Indica que, con una cuota de mercado inferior al 3 %, le era absolutamente imposible oponerse al comportamiento de los grandes o ejercer cualquier tipo de influencia sobre aquél. 212 Por su parte, la Comisión expone que ya ha respondido en lo esencial a los argumentos de la demandante. Rechaza, sin embargo, categóricamente el motivo que la demandante basa en la insignificancia de su cuota de mercado, deduciendo de ésta que su participación no puede ciertamente haber provocado un efecto restrictivo sobre la competencia. La Comisión replica que los efectos restrictivos necesarios para aplicar el artículo 85 son los que pueden atribuirse a la práctica colusoria considerada en su totalidad y no los que puedan atribuirse a la participación de una sola empresa. Si no fuera éste el caso, en un mercado integrado por un gran número de pequeñas empresas, un "cartel" que incluyera el 100 % de los productores debería quedar excluido de la prohibición, habida cuenta de la insignificante aportación de cada participante considerado individualmente. c) Apreciación del Tribunal 213 Este Tribunal hace constar que la argumentación de la demandante tiende a demostrar que su participación en las reuniones periódicas de productores de polipropileno no estaba comprendida dentro de la prohibición del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, en la medida en que su comportamiento competitivo en el mercado atestigua que la mencionada participación carecía tanto de objeto como de efecto contrarios a la competencia. 214 El apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE prohíbe, considerándolos incompatibles con el mercado común, todos los acuerdos entre empresas o prácticas concertadas que puedan afectar al comercio entre los Estados miembros y que tengan por objeto o por efecto impedir, restringir o falsear el juego de la competencia dentro del mercado común, y, en particular, los que consistan en fijar de modo directo o indirecto los precios de compra o de venta u otras condiciones de transacción y en repartirse los mercados o las fuentes de abastecimiento. 215 Este Tribunal recuerda que de sus apreciaciones relativas a la determinación de los hechos efectuada por la Comisión se sigue que las reuniones periódicas con sus competidores en las que participó la demandante tenían por objeto restringir la competencia dentro del mercado común, en particular mediante el establecimiento de objetivos sobre precios y sobre volúmenes de ventas y que, en consecuencia, su participación en dichas reuniones no carecía de objeto contrario a la competencia a efectos del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. 216 Por otra parte, se debe rechazar la alegación de la demandante, que pretende demostrar que sus actividades propias no podían restringir la competencia, en la medida en que la cuestión pertinente no es la de si la participación individual de la demandante en la infracción pudo restringir la competencia, sino la de si la infracción en la que ella participó con otros pudo restringirla. A este respecto, es preciso subrayar que las empresas que participaron en la infracción descrita en la Decisión controlan la práctica totalidad de este mercado, lo que indica de manera evidente que la infracción que cometieron juntas pudo restringir la competencia. 217 De lo anterior se deduce que debe rechazarse este motivo. C. Incidencia sobre el comercio entre Estados miembros a) Acto que se impugna 218 La Decisión afirma (párrafo primero del apartado 93) que el acuerdo entre los productores podía tener un sensible efecto sobre los intercambios entre los Estados miembros. 219 En el caso de autos, el carácter universal de los compromisos colusorios, que cubrían virtualmente la totalidad de las ventas de un producto industrial de primera importancia en toda la Comunidad (y en otros países de Europa occidental), podía por sí solo desviar la corriente de intercambios de los circuitos que se habrían formado de no existir un acuerdo semejante (párrafo tercero del apartado 93 de la Decisión). Según la Decisión (párrafo cuarto del apartado 93), el hecho de fijar mediante acuerdos los precios a un nivel artificial, en vez de dejar al mercado que encontrara por sí solo su propio equilibrio, alteró la estructura de la competencia en el conjunto de la Comunidad. Las empresas se liberaron así de la necesidad imperiosa de reaccionar ante las fuerzas del mercado y de enfrentarse al problema del exceso de capacidad, de cuya existencia eran conscientes. 220 La Decisión (apartado 94) subraya que los precios objetivos que se establecieron para cada Estado miembro, que se discutían a fondo en las reuniones nacionales aunque fuera necesario tener en cuenta en alguna medida la situación local, alteraron necesariamente el modelo de intercambios y redujeron las diferencias de precios derivadas de la mayor o menor eficacia de los productores. El sistema de "account leadership", que orientaba a los clientes hacia productores concretos designados por sus nombres, agravó aún más el efecto de los compromisos en materia de precios. La Comisión reconoce que, al establecer las cuotas o los objetivos, los productores no repartieron por Estados miembros o por regiones los volúmenes asignados. Sin embargo, a su parecer, la mera existencia de una cuota o de un objetivo contribuía a restringir las posibilidades abiertas para un productor cualquiera. b) Alegaciones de las partes 221 La demandante repite a este respecto que, dada su insignificante dimensión en el mercado, su participación en la supuesta práctica colusoria no podía afectar al comercio entre los Estados miembros. 222 La Comisión recuerda que este argumento es inaceptable, pues lo que debe poder afectar al comercio entre Estados miembros no es la participación de la demandante, sino la práctica colusoria en su totalidad. c) Apreciación del Tribunal 223 Se debe destacar que la Comisión no tenía la obligación de demostrar que la participación de la demandante en un acuerdo y una práctica concertada había producido un sensible efecto sobre los intercambios entre los Estados miembros. En efecto, el apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE requiere solamente que los acuerdos y las prácticas concertadas restrictivas de la competencia puedan afectar al comercio entre los Estados miembros. A este respecto, es preciso consignar que las restricciones de la competencia que han quedado probadas podían desviar las corrientes comerciales de la orientación que de otro modo habrían seguido (sentencia de 29 de octubre de 1980, asuntos acumulados 209/78 a 215/78 y 218/78, antes citada, apartado 172). 224 Por otra parte, procede recordar aquí que la demandante no puede prevalerse de su pequeño tamaño en el mercado para alegar que sus actividades propias no podían ejercer una influencia sobre el comercio entre los Estados miembros, puesto que la infracción que cometió conjuntamente con otros sí podía afectar al comercio entre Estados miembros. 225 De ello se sigue que la Comisión demostró de forma suficiente con arreglo a Derecho, en los apartados 93 y 94 de su Decisión, que la infracción en la que participó la demandante podía afectar al comercio entre los Estados miembros, sin que fuera necesario que demostrase que la participación individual de la demandante afectó a los intercambios entre los Estados miembros. 226 En consecuencia, debe desestimarse este motivo. 3. Conclusión 227 De todo lo anterior se deduce, en primer lugar, que al no haber demostrado la Comisión de forma suficiente con arreglo a Derecho la determinación de los hechos realizada en contra de la demandante para el período anterior a finales del año 1978 o a principios del año 1979, así como para el período posterior a finales del mes de octubre de 1982, debe anularse el artículo 1 de la Decisión en la parte en la que afirma que la demandante participó en la infracción en dichos períodos. En segundo lugar, al no haber demostrado la Comisión de forma suficiente con arreglo a Derecho la determinación de los hechos realizada en contra la demandante para el período posterior a mediados de 1982 en lo relativo a la participación de aquélla en el sistema de reuniones periódicas de productores de polipropileno, en las iniciativas sobre precios y en la limitación de las ventas mensuales en relación con un período anterior, debe anularse el artículo 1 de la Decisión en la parte en la que afirma que se dio dicha participación; en tercer lugar, al no haber demostrado la Comisión de forma suficiente con arreglo a Derecho la determinación de los hechos realizada contra la demandante en lo relativo a las medidas destinadas a facilitar la aplicación de las iniciativas sobre precios, debe anularse el artículo 1 de la Decisión en la parte en la que afirma que la demandante participó en dichas medidas. En todo lo demás, procede desestimar los restantes motivos de la demandante relativos a la determinación de los hechos y a la aplicación del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE que realizó la Comisión en el acto que se impugna. Sobre la imputabilidad de la infracción a la demandante 228 La demandante sostiene que la Comisión le imputó erróneamente la infracción, en la medida en que ésta debería haber sido imputada en parte a SIR y en parte a Monte. Anic comienza describiendo la evolución del sector del polipropileno en Italia, en el cual tres productores italianos -Monte, Anic y SIR- competían duramente entre sí hasta principios de 1982. A continuación se produjeron dos reestructuraciones sucesivas del sector. En primer lugar, el 9 de diciembre de 1981 se transfirieron a SIL, sociedad propiedad en un 100 % de Anic, las instalaciones de SIR. En junio de 1982, las acciones de SIL fueron "girate per procura" a Enoxy Chimica, y más tarde, el 31 de diciembre de 1982, transferidas a esta sociedad. En esta fecha, todo el sector del polipropileno en Italia pasó a manos de Monte. Anic abandonó entonces definitivamente el sector. Habida cuenta de esta evolución, es importante, según la demandante, determinar con precisión a quién deben imputarse las infracciones de que se trata. 229 La demandante señala que la Comisión partió en su Decisión del principio de que, al aplicar las normas comunitarias sobre la competencia, los sujetos de Derecho son las empresas. La Comisión afirmaba que este concepto de empresa no se confunde con el de personalidad jurídica utilizado en el derecho de sociedades y en el derecho fiscal. Anic reconoce la validez de este principio que, según ella, es conforme a la jurisprudencia del Tribunal de Justicia y que fue aplicado por la Comisión en la Decisión a las empresas noruegas Saga Petrokjemi y Statoil (apartados 97 y siguientes). 230 La demandante sostiene que en el caso de las empresas italianas no se aplicó correctamente este principio. Por una parte, no es a Anic, sino a SIR, a quien la Comisión habría debido imputar los hechos relativos a esta sociedad que todavía existe, aunque se encuentre en liquidación. Ahora bien, según la demandante, la Comisión ha dado pruebas de confundir constantemente, de manera incorrecta, estas dos sociedades, permitiendo así a SIR eludir cualquier procedimiento en su contra. Por otra parte, esta solución está en contradicción con la que adoptó la Decisión en lo referente a la transferencia a Monte de la empresa de polipropileno de Anic. En efecto, la Comisión consideró que, dado que Anic continuaba existiendo como entidad diferenciada, era ella la responsable de las infracciones cometidas por la empresa de polipropileno de la que era titular antes de cederla a Monte. Según la demandante, la Comisión, al actuar así, recurrió al concepto de empresa como entidad que ostenta la personalidad jurídica y no como entidad económica en funcionamiento. 231 Anic alega que esta distinción, hecha posible porque el cedente continuó existiendo después de la cesión de la empresa, desemboca en consecuencias absurdas y arbitrarias. Así, la responsabilidad del cedente por las infracciones cometidas por la empresa cedida dependería exclusivamente de si el cedente tiene otras actividades empresariales y de cómo se organicen dichas actividades. Así pues, le habría bastado a Anic, para eludir toda responsabilidad, ceder sus actividades en los demás sectores a otras sociedades, tras haber cedido a Monte sus actividades en el sector del polipropileno. 232 Para justificar la solución diferente que adoptó en el caso de las empresas noruegas, la Comisión alega que, en el caso noruego, la "envoltura jurídica" había desaparecido, mientras que en el caso de Anic continuaba existiendo. La demandante refuta este argumento y sostiene que la cuestión es la de qué elemento debe prevalecer: la empresa o la "envoltura jurídica". Una vez resuelta esta cuestión, se debe aplicar de manera constante la solución a la que se haya llegado. Para la demandante resulta igualmente inaceptable el argumento de la Comisión según el cual, en el caso de Anic, no existió transmisión de empresa porque el concepto de empresa no coincide con el de producto o sector de actividad. En efecto, según la demandante, el sector del polipropileno constituía por sí solo una unidad económica en el interior de Anic. Y es precisamente dicha unidad económica, y por tanto la empresa correspondiente con todos sus activos materiales e inmateriales, lo que se transmitió. 233 Por último, la demandante indica que el hecho de no imputar a la propia SIR los actos que esta última cometió puede constituir una contradicción en la Decisión. En efecto, en todas las ocasiones en que la Comisión encontró en los documentos una referencia conjunta a Anic-SIR, atribuyó el comportamiento que allí se mencionaba a la demandante. Ahora bien, resulta igualmente plausible que en algunos casos fuera SIR y no Anic la responsable de un comportamiento determinado. Por consiguiente, según la demandante, la Comisión, al menos para determinar el importe de la multa, habría debido tener en cuenta la posibilidad de que no todos los comportamientos que resultaban de documentos en los que aparecía una referencia conjunta a Anic-SIR fueran imputables a la demandante. 234 Por su parte, la Comisión considera que el caso noruego es diferente del de Anic. En el caso noruego, la "envoltura jurídica" de la empresa había desaparecido, mientras que ésta continuaba existiendo bajo una forma diferente, pero con unas características económicas y de funcionamiento que eran esencialmente las mismas. Según la Comisión, el error de la demandante estriba en creer que en el caso noruego la Comisión partió de la idea de que el concepto de empresa coincide con el de producto o de sector de actividad. El concepto de empresa es, por el contrario, un concepto complejo que implica unos elementos humanos y materiales, agrupados para ejercer una actividad económica unitaria que la opinión de los competidores y de los clientes puede ayudar a identificar. Tanto la empresa noruega como Anic se ajustan a este concepto. Anic, en efecto, no está constituida por varias empresas, una por sector productivo. Tiene, como empresa, un objetivo único. Esta es la razón por la cual ha continuado siendo siempre la misma empresa antes y después de transmitir sus actividades de producción de polipropileno. A juicio de la Comisión, no existe pues razón alguna para no imputar la infracción a la persona jurídica que corresponde a dicha empresa. 235 Este Tribunal considera que el apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, al prohibir especialmente a las empresas la celebración de acuerdos o la participación en prácticas concertadas que puedan afectar al comercio entre los Estados miembros y que tengan por objeto o efecto impedir, restringir o falsear el juego de la competencia dentro del mercado común, se dirige a unas entidades económicas constituidas por un conjunto de elementos materiales y humanos, que pueden participar en la comisión de una infracción contemplada por dicha disposición. 236 Cuando la existencia de una infracción de estas características ha quedado probada, se debe determinar la persona física o jurídica que era responsable de la explotación de la empresa en el momento en que se cometió la infracción, para que responda de ella. 237 Sin embargo, cuando entre el momento en que se cometió la infracción y el momento en que la empresa en cuestión debe responder de la misma, la persona responsable de la explotación de la empresa ha cesado de existir jurídicamente, es preciso localizar, en un primer tiempo, el conjunto de elementos materiales y humanos que participaron en la comisión de la infracción para, en un segundo tiempo, identificar a la persona que ha pasado a ser responsable de la explotación de dicho conjunto, con el fin de impedir que la empresa pueda evitar responder de la infracción a consecuencia de la desaparición de la persona responsable de la explotación de la misma en el momento en que se cometió la infracción. 238 En el caso de la demandante, la persona jurídica responsable de la explotación de la empresa en el momento en que se cometió la infracción continuó existiendo hasta la adopción de la Decisión. De ello se sigue que la Comisión actuó acertadamente al imputarle la infracción. 239 Procede añadir que el caso de Saga Petrokjemi es diferente, puesto que la persona jurídica responsable de la explotación de la empresa en el momento en que se cometió la infracción cesó de existir a raíz de la fusión con Statoil. 240 Por otra parte, este Tribunal considera que no resulta necesario, en el caso de autos, responder a la pregunta de qué ocurriría si la empresa que cometió la infracción desapareciese en tanto que entidad económica constituida por un conjunto de elementos materiales y humanos, ni a la pregunta de qué sociedad debe responder de una infracción cometida por una empresa que pertenece a un grupo de sociedades. 241 En lo referente a la supuesta imputación a la demandante de actos cometidos por SIR, de las apreciaciones del Tribunal relativas a la determinación de los hechos realizada por la Comisión se deduce que la infracción cometida por la demandante quedó demostrada basándose exclusivamente en la actuación de ésta. 242 Por otra parte, es importante subrayar que la Comisión declaró ante este Tribunal que una eventual infracción cometida por SIR habría debido ser imputada, precisamente, a dicha empresa, en la medida en que la persona jurídica responsable de la explotación de dicha empresa en el momento de la comisión de la eventual infracción continúa existiendo, aunque se encuentre en liquidación, pero que no incoó un procedimiento contra dicha empresa movida por razones de oportunidad. 243 Por consiguiente, debe desestimarse este motivo. Sobre la motivación 244 La demandante sostiene que la Decisión adolece de infracción del artículo 190 del Tratado CEE por no contener referencia alguna al dictamen que, en virtud de su mandato, el Consejero-Auditor debe dirigir al Director General de la Competencia. 245 Anic considera que nada apoya la tesis de la Comisión según la cual el artículo 190 sólo se refiere a los dictámenes emitidos por órganos diferentes del órgano de decisión. 246 La Comisión considera que el artículo 190 no puede ser aplicado al informe que el Consejero-Auditor dirige al Director General de la Competencia, dado que dicho informe, procedente de un funcionario de la Comisión, se presenta por lo general verbalmente, se inscribe dentro del proceso de toma de decisión interno de la Comisión y no puede ser asimilado a un dictamen y aún menos a un dictamen obligatorio. 247 Según la Comisión, el artículo 190 del Tratado CEE tiene por objeto únicamente garantizar el control de la regularidad del procedimiento, permitiendo verificar, en los casos en que el Tratado requiere la participación en el proceso de decisión de órganos distintos del órgano que ostenta la facultad de decisión, si efectivamente se ha dado dicha participación. 248 Este Tribunal indica, con carácter preliminar, que las disposiciones pertinentes del mandato conferido al Consejero-Auditor, que se publicaron como anexo al decimotercer informe sobre la política de competencia, son las siguientes: "Artículo 2 El Consejero-Auditor tendrá por misión garantizar la buena marcha de la audiencia y contribuir de este modo a la objetividad de la propia audiencia y de la eventual Decisión ulterior. Velará especialmente por que, en la elaboración de los proyectos de Decisión de la Comisión en materia de competencia, se tomen debidamente en cuenta todos los datos pertinentes, ya sean favorables o desfavorables a los interesados. En el ejercicio de sus funciones, velará por el respeto del derecho de defensa, teniendo en cuenta al mismo tiempo la necesidad de aplicar eficazmente las normas en materia de competencia, de conformidad con la normativa en vigor y con los principios establecidos por el Tribunal de Justicia. Artículo 5 El Consejero-Auditor informará al Director General de Competencia sobre el desarrollo de la audiencia y sobre las conclusiones que extraiga de ella. Formulará sus observaciones sobre el curso que debe seguir el procedimiento. Dichas observaciones pueden referirse, entre otras cosas, a la necesidad de información adicional, al abandono de determinados cargos o a la comunicación de nuevos cargos. Artículo 6 En el ejercicio de sus funciones, definidas en el artículo 2 anterior, el Consejero-Auditor podrá, si lo estima necesario, comunicar directamente sus observaciones al miembro de la Comisión encargado de los asuntos de la competencia, cuando se someta a este último el anteproyecto de Decisión destinado al Comité Consultivo en materia de prácticas restrictivas y de posiciones dominantes. Artículo 7 Llegado el caso, el miembro de la Comisión encargado de los asuntos de la competencia podrá decidir, a petición del Consejero-Auditor, adjuntar el dictamen final emitido por éste al proyecto de Decisión sometido a la Comisión, con el fin de garantizar que esta última, cuando se pronuncie sobre un asunto individual en su calidad de órgano decisorio, esté plenamente informada de todos los elementos del asunto" (traducción no oficial). 249 De los propios términos del mandato conferido al Consejero-Auditor se deduce que no existe obligación de dar traslado de su informe ni al Comité Consultivo ni a la Comisión. En efecto, ninguna disposición prevé la transmisión de dicho informe al Comité Consultivo. Aunque es cierto que el Consejero-Auditor debe elevar su informe al Director General de la Competencia (artículo 5) y que está facultado para, si lo estima oportuno, someter directamente sus observaciones al miembro de la Comisión encargado de los asuntos de la competencia (artículo 6), el cual a su vez tiene la facultad de adjuntar, a petición del Consejero-Auditor, el dictamen final de este último al proyecto de Decisión sometido a la Comisión (artículo 7), no existe sin embargo disposición alguna que obligue al Consejero-Auditor, al Director General de la Competencia o al miembro de la Comisión encargado de los asuntos de la competencia a transmitir a la Comisión el informe del Consejero-Auditor. 250 De ello se sigue que este informe no constituye un dictamen que deba obligatoriamente recabar la Comisión en tanto que órgano decisorio. 251 Por consiguiente, el motivo basado en la infracción del artículo 190 del Tratado CEE debe desestimarse. Sobre la multa 252 La demandante imputa a la Decisión haber infringido el artículo 15 del Reglamento nº 17 al no haber valorado adecuadamente la duración ni la gravedad de la infracción que se le atribuye. 1. La prescripción 253 La demandante sostiene que los comportamientos anteriores al 5 de diciembre de 1978 están cubiertos por la prescripción. En efecto, habida cuenta de la inexistencia de "vínculo factual y circunstancial" entre los diferentes acuerdos o prácticas concertadas a que se refiere la Decisión, la prescripción de cinco años que establece el Reglamento (CEE) nº 2988/74 del Consejo, de 26 de noviembre de 1974, relativo a la prescripción en materia de actuaciones y de ejecución en los ámbitos del derecho de transportes y de la competencia de la Comunidad Económica Europea (DO L 319, p. 1; EE 08/02, p. 41; en lo sucesivo, "Reglamento nº 2988/74"), debe aplicarse, según ella, a los comportamientos antes indicados, puesto que el primer acto de interrupción de la prescripción lo constituyó la solicitud de información, notificada a la demandante el 5 de diciembre de 1983. 254 La Comisión señala que la infracción que se imputa a Anic es una infracción única que se extendió desde noviembre de 1977 hasta finales del año 1982 o comienzos de 1983. Por tanto, no se había producido aún la prescripción en la fecha del primer acto de interrupción de la prescripción, es decir, la solicitud de información fechada el 29 de noviembre de 1983. 255 Este Tribunal hace constar que, dado que ha declarado ya que la Comisión no había demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho la participación de la demandante en la infracción para el período anterior a finales de 1978 o principios de 1979, la alegación de la demandante ha quedado sin objeto. 2. La duración de la infracción 256 La demandante alega que la Comisión calculó incorrectamente la duración de su participación en la infracción, al considerar que ésta comenzó en noviembre de 1977 y que finalizó a finales de 1982 o a comienzos de 1983. 257 Considera, además, que la referencia a finales de 1982-principios de 1983 constituye una referencia demasiado imprecisa. 258 Por su parte, la Comisión señala que calculó correctamente la duración de la participación de Anic en la infracción y que la diferencia entre finales de 1982 y principios de 1983 constituye una imprecisión de solamente unos pocos días. 259 Este Tribunal hace constar que de sus apreciaciones relativas a la prueba de la existencia de infracción se deduce que la duración de la infracción que se ha podido acreditar en el caso de la demandante ha sido más corta que la duración indicada en la Decisión, puesto que, por una parte, la infracción comenzó a partir de finales del año 1978 o de principios de 1979 y no a partir de noviembre de 1977 aproximadamente y que, por otra parte, cesó a finales del mes de octubre de 1982 y no a finales de 1982 o a principios de 1983. 260 Procede añadir, a este respecto, que de estas mismas apreciaciones se deduce que, desde mediados de 1982, la demandante dejó de participar en las reuniones periódicas de productores de polipropileno, así como en los concursos de voluntades que se producían en ellas. 261 De ello se deduce que, por esta razón, debe reducirse el importe de la multa impuesta a la demandante. 3. La gravedad de la infracción A. El papel limitado de la demandante 262 La demandante alega que, en contra de lo que afirma el apartado 109 de la Decisión, no resulta verosímil que la Comisión haya tenido en cuenta el papel que desempeñaron las diversas empresas para determinar la cuantía de la multa que se debía imponer a cada una de ellas. En efecto, mientras que la Decisión se refiere continuamente a proposiciones, iniciativas o planes, no se atribuye en ella ninguna iniciativa a Anic. Por otra parte, la Comisión omitió el tener en cuenta el carácter irregular de la presencia de Anic en las reuniones y la falta de pruebas de las imputaciones distintas de la mera presencia en las reuniones. Concluye afirmando que su comportamiento no constituye una infracción premeditada del artículo 85 del Tratado CEE. 263 La Comisión responde que tuvo adecuadamente en cuenta el papel que desempeñaron las diversas empresas y que es por esta razón por lo que las multas que se han impuesto a los "cuatro grandes" fueron mucho más elevadas. Añade que la demandante no exlica por qué razón su comportamiento no constituye una infracción deliberada del artículo 85 del Tratado CEE. 264 Este Tribunal declara que de sus apreciaciones relativas a la prueba de la existencia de la infracción se deduce que la Comisión demostró adecuadamente el papel desempeñado por la demandante en la infracción durante el tiempo que duró su participación en la misma y que, por tanto, la Comisión se basó acertadamente en dicho papel para calcular la multa que se impondría a la demandante. 265 Además, este Tribunal hace constar que los hechos que se han declarado probados revelan, por su gravedad intrínseca -en particular, el establecimiento de objetivos sobre precios y sobre volúmenes de ventas-, que la demandante no actuó por imprudencia, ni siquiera por negligencia, sino que actuó de manera deliberada. 266 Por consiguiente, debe desestimarse este motivo. B. El tamaño de la demandante en el mercado del polipropileno 267 La demandante afirma que la Comisión no tuvo adecuadamente en cuenta el tamaño de la misma en el mercado del polipropileno, en particular al atribuir a Anic la cuota de mercado de SIR. En efecto, en la Decisión y en los cuadros nº 1 y nº 8 que acompañan a la misma, la Comisión trata conjuntamente las cuotas de mercado de Anic y de SIR. Según la demandante, esta mezcla resulta incorrecta, dada la competencia que se hacían entre sí ambas empresas, y puede viciar la Decisión, puesto que las cuotas de mercado que la Comisión indica en su cuadro nº 1 sirvieron de base a las valoraciones que éste realizó para determinar, por una parte, el efecto sobre el mercado de las infracciones reprochadas a Anic, y, por otra parte, el importe de la multa. 268 La Comisión responde que si indicó en la Decisión una sola cifra para las dos empresas, mencionando los dos nombres (Anic/SIR), es porque las informaciones se presentaban de esta manera en los documentos aprehendidos. Pero no se puede deducir de ello que la Comisión atribuyera a Anic las cuotas de mercado de SIR para determinar el efecto que las infracciones reprochadas a Anic pudieron tener en el mercado. Entre los criterios que se tomaron en consideración para determinar las multas figuraban las cuotas de mercado de 1982: la Comisión, afirma, sólo tuvo en cuenta la de Anic, y por lo demás la de SIR era insignificante. 269 Este Tribunal considera que, para apreciar este motivo, es preciso analizar el modo en que la Comisión determinó el importe de la multa impuesta a la demandante. La Comisión fijó, por una parte, los criterios que se utilizarían para determinar el nivel general de la multas impuestas a las empresas destinatarias de la Decisión (apartado 108 de la Decisión) y, por otra, los criterios que se utilizarían para ponderar equitativamente las multas impuestas a cada una de estas empresas (apartado 109 de la Decisión). 270 Este Tribunal considera que los criterios recogidos en el apartado 108 de la Decisión justifican sobradamente el nivel general de las multas impuestas a las empresas destinatarias de la Decisión. A este respecto, procede subrayar especialmente que la infracción del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, y en particular de las letras a), b) y c) del mismo, resultaba evidente, como bien sabían los productores de polipropileno, que obraban dentro del mayor secreto. 271 Este Tribunal considera igualmente que los cuatro criterios mencionados en el apartado 109 de la Decisión son pertinentes y bastan por sí solos para llegar a una ponderación equitativa de las multas impuestas a cada una de las empresas. 272 A este respecto, es preciso rechazar, en primer lugar, la alegación de la demandante según la cual el cuadro nº 1 adjunto a la Decisión sirvió de base para el cálculo del importe de la multa impuesta a la demandante. En efecto, ni el apartado 108 ni el apartado 109 de la Decisión se refieren a las "cuotas de mercado en Europa occidental (por productor)". Sólo se hace referencia a dicho cuadro en el apartado 8 de la Decisión, que forma parte de la descripción del mercado del polipropileno en Europa occidental. 273 Este Tribunal hace constar que, para determinar el importe de la multa que se impondría a cada una de las empresas, la Comisión se refirió en el punto 109 de la Decisión al tamaño de éstas en el mercado comunitario del polipropileno, al mencionar entre los criterios destinados a ponderar equitativamente la multa que se impondría a cada una de las empresas sus ventas respectivas de polipropileno en la Comunidad. 274 Es importante subrayar que, aunque ciertamente habría sido preferible que la Comisión mencionara en la Decisión las cifras que tuvo en cuenta a este respecto, el hecho de que no mencionara tales cifras no pudo viciar la Decisión de una ilegalidad del tipo que fuera por lo que respecta a la demandante, en la medida en que, en el curso del procedimiento ante este Tribunal, la Comisión presentó las cifras pertinentes sin que la demandante impugnara la exactitud de las mismas. 275 De ello se deduce que para calcular el importe de la multa que se impondría a la demandante, la Comisión valoró correctamente el tamaño de la demandante en el mercado comunitario del polipropileno y que, por tanto, debe desestimarse este motivo. C. La toma en consideración de los efectos de la infracción 276 La demandante sostiene que la Comisión habría debido tener en cuenta el comportamiento real en el mercado de Anic, tanto en lo referente a los precios como a los volúmenes de ventas, comportamiento que, según ella, puede ser explicado con independencia de toda participación en acuerdos o prácticas concertadas. 277 Con carácter subsidiario, Anic alega que su eventual participación en acuerdos o prácticas concertadas no produjo efectos sobre la competencia o sobre los intercambios entre los Estados miembros. 278 La Comisión replica que consideró como circunstancia atenuante el hecho de que, por regla general, las iniciativas sobre precios no alcanzaran plenamente sus objetivos; en cuanto al resto de la argumentación, se remite a la determinación de los hechos que realizó y a su argumentación relativa al efecto de la infracción sobre la competencia y a su incidencia sobre el comercio entre Estados miembros. 279 Este Tribunal hace constar que la Comisión distinguió dos tipos de efectos de la infracción. El primero es el hecho de que, tras haber acordado unos precios objetivo en sus reuniones, todos los productores indicaron a sus departamentos comerciales que aplicaran este nivel de precios, de modo que los "objetivos" se utilizaban como base en la negociación de precios con los clientes. Esto permitió a la Comisión llegar a la conclusión de que, en el caso de autos, todo indica que el acuerdo produjo realmente un sensible efecto sobre la competencia (párrafo segundo del apartado 74 de la Decisión, que remite al apartado 90). El segundo es el hecho de que la evolución de los precios facturados a los diferentes clientes, comparada con los objetivos sobre precios establecidos en el marco de algunas iniciativas sobre precios concretas, concuerda con la valoración de la aplicación de las iniciativas sobre precios que se deduce de los documentos descubiertos en los locales de ICI y de otros productores (párrafo sexto del apartado 74 de la Decisión). 280 Se debe subrayar que la Comisión demostró de forma suficiente con arreglo a Derecho el primer tipo de efectos, partiendo de las numerosas instrucciones de precios dictadas por los diferentes productores, instrucciones que concuerdan entre sí y también con los objetivos sobre precios establecidos en las reuniones, y que estaban claramente destinadas a ser utilizadas como base para negociar los precios con los clientes. El hecho de que la Comisión no haya podido encontrar instrucciones sobre precios procedentes de la demandante no puede desvirtuar dicha afirmación, puesto que los efectos que tomó en consideración la Comisión para determinar el nivel general de las multas no son los que resultan del comportamiento efectivo que pretende haber seguido una empresa determinada, sino, en realidad, los que resultan del conjunto de la infracción en la que la empresa participó junto con otros. 281 Por lo que respecta al segundo tipo de efectos, se debe subrayar que la Comisión indicó en el último guión del apartado 108 de la Decisión que, para moderar el importe de las sanciones, se había basado en el hecho de que, por regla general, las iniciativas sobre precios no habían alcanzado plenamente sus objetivos y de que, en definitiva, no existía ninguna medida coactiva capaz de asegurar que se respetasen las cuotas y los demás compromisos. 282 Dado que los fundamentos jurídicos de Decisión relativos a la determinación de la cuantía de la multa deben ser leídos a la luz de los restantes fundamentos de la Decisión, se debe llegar a la conclusión de que la Comisión, obrando con acierto, tuvo plenamente en cuenta el primer tipo de efectos, y de que tuvo en cuenta el carácter limitado del segundo tipo de efectos. A este respecto, se debe subrayar que la demandante no ha indicado en qué medida fue insuficiente esta toma en consideración del carácter limitado del segundo tipo de efectos a la hora de moderar la cuantía de las multas. 283 Este Tribunal recuerda que ya rechazó la alegación de la demandante, que pretende demostrar que ella no podía ejercer una influencia sobre el mercado y sobre el comercio entre Estados miembros a causa de su pequeño tamaño en el mercado del polipropileno. 284 De ello se deduce que debe desestimarse el motivo de la demandante. D. La toma en consideración de la situación deficitaria del mercado 285 La demandante indica que la multa que se le ha impuesto es mucho más elevada que las multas que impuso la Comisión en su Decisión de 8 de agosto de 1984, Zinc Producer Group (DO L 220, p. 27), en la cual la Comisión tuvo en cuenta la difícil situación del sector. Deduce de ello que, en el caso de autos, la Comisión no ha tenido en cuenta la situación de crisis en la que se encontraban los productores de polipropileno. 286 La demandante alega, además, que la multa es también excesiva comparada con las multas impuestas por la Comisión en su Decisión de 23 de noviembre de 1984, Peroxígenos (DO L 35, p. 1), en la medida en que, por una parte, las empresas afectadas en aquella época no se encontraban en absoluto en una situación de crisis y el único objetivo de los comportamientos que le reprochaba la Comisión sólo podía ser el aumento de sus beneficios, y en la medida en que, por otra parte, se les impusieron unas multas mucho más leves, a pesar de que dicha Decisión se produjo después del endurecimiento de la política de la Comisión en materia de multas. 287 La Comisión indica que al imponer las multas en el presente asunto actuó conforme a una política propia bien consolidada y a los principios establecidos por el Tribunal de Justicia en materia de multas. Subraya que, desde 1979, está siguiendo una política consistente en hacer respetar las normas en materia de la competencia mediante una imposición de sanciones más duras, en particular, cuando se trata de infracciones de tipos bien consolidados en Derecho de la competencia y de infracciones especialmente graves, como es la del caso de autos, buscando sobre todo acrecentar el efecto disuasorio de las sanciones. Esta política, alega, ha sido aprobada por el Tribunal de Justicia (sentencia de 7 de junio de 1983, Pioneer/Comisión, asuntos acumulados 100/80 a 103/80, Rec. p. 1825, apartados 106 y 109), que ha admitido también, en reiteradas ocasiones, que la determinación del importe de las multas supone valorar un complejo conjunto de factores (sentencias de 7 de junio de 1983, asuntos acumulados 100/80 a 103/80, antes citada, apartado 120, y de 8 de noviembre de 1983, IAZ/Comisión, asuntos acumulados 96/82 a 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 y 110/82, Rec. p. 3369, apartado 52). 288 La Comisión está especialmente cualificada, a su parecer, para realizar dicha valoración, que sólo puede ser objeto de sanción en caso de error significativo de hecho o de Derecho. Además, el Tribunal de Justicia ha confirmado que, según los asuntos de que se trate, la Comisión puede expresar juicios diferentes sobre las sanciones que estime necesarias, aunque dichos asuntos supongan situaciones comparables (sentencias de 12 de julio de 1979, BMW Belgium/Comisión, asuntos acumulados 32/78, 36/78 a 82/78, Rec. p. 2435, apartado 53, y de 9 de noviembre de 1983, 322/81, antes citada, apartados 111 y ss.). 289 La Comisión subraya, por último, que ya reconoció, para moderar el importe de las multas, que las empresas afectadas habían sufrido pérdidas sustanciales en la explotación del sector del polipropileno durante un período muy largo (apartado 108 de la Decisión), aunque considera que no está obligada a tener en cuenta las condiciones económicas desfavorables de un sector a la hora de determinar el importe de unas multas por infracción de las normas sobre la competencia. 290 Este Tribunal hace constar que, en contra de lo que afirma la demandante, la Comisión indicó explícitamente en el último guión del apartado 108 de la Decisión que tuvo en cuenta el hecho de que las empresas habían sufrido pérdidas sustanciales en la explotación de sus actividades en el sector del polipropileno durante un período muy largo, lo que demuestra no sólo que la Comisión tuvo en cuenta las pérdidas, sino también que tuvo en cuenta, por esto mismo, las condiciones económicas desfavorables del sector (sentencia del Tribunal de Justicia 9 de noviembre de 1983, 322/81, antes citada, apartados 111 y ss.) con vistas a determinar el nivel general de las multas que se impondrían a las empresas infractoras, teniendo en cuenta, igualmente, los demás criterios mencionados en el apartado 108. 291 Por otra parte, el hecho de que, en algunos asuntos anteriores, la Comisión hubiera considerado, a la vista de las circunstancias de hecho, que era preciso tener en cuenta la situación de crisis en la que se encontraba el sector económico de que se tratase, no puede obligarla a tener en cuenta, igualmente, una situación de ese tipo en el caso de autos, puesto que se ha demostrado de forma suficiente con arreglo a Derecho que las empresas destinatarias de la Decisión cometieron una infracción particularmente grave de las disposiciones del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. 292 De ello se sigue que debe desestimarse este motivo. E. La inexistencia de infracción anterior 293 La demandante reprocha a la Comisión no haber tenido en cuenta el hecho de que, en el pasado, nunca se reprochó a Anic una infracción de las normas comunitarias sobre la competencia, al contrario que a otros productores. 294 La Comisión subraya que no está obligada jurídicamente a imponer multas más importantes a las empresas contra las cuales se incoaron procedimientos en el pasado por infracción de las normas sobre la competencia. 295 Este Tribunal considera que el hecho de que la Comisión hubiera comprobado, en el pasado, que una empresa había infringido las normas sobre la competencia y, en su caso, la hubiera sancionado por este motivo, puede ser utilizado como circunstancia agravante contra dicha empresa, pero que la inexistencia de infracción anterior es una circunstancia normal, que la Comisión no está obligada a considerar circunstancia atenuante, tanto más cuanto que en el caso de autos se está en presencia de una infracción particularmente evidente del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE. 296 De ello se sigue que debe desestimarse este motivo. F. El acuerdo o la práctica concertada 297 La demandante recuerda que el interés de la distinción entre los conceptos de "acuerdo" y de "práctica concertada" estriba no sólo en el tipo de responsabilidad, sino también en el grado de responsabilidad que se deriva de una infracción del apartado 1 del artículo 85 del Tratado CEE, puesto que en el caso de la práctica concertada no existe, según ella, prueba del compromiso colusorio en tanto que tal. 298 La Comisión, por su parte, no admite que el interés de la distinción entre ambas nociones esté en el tema del grado de responsabilidad. 299 Este Tribunal recuerda que de sus apreciaciones relativas a la prueba de la existencia de infracción se deduce que consideró que la Comisión había calificado acertadamente la infracción comprobada a la vez de acuerdo y de práctica concertada, en la medida en que los elementos de hecho acreditados revelaron que los diferentes acuerdos celebrados y las diferentes prácticas concertadas observadas se inscribían en el marco de un único plan, al que la demandante se adhirió a través de su participación en dichos acuerdos y prácticas concertadas. De ello se sigue que la Comisión partió de esta calificación correcta de la infracción para calcular el importe de la multa que se impondría a la demandante. 300 Por consiguiente, no cabe admitir este motivo. 301 Se deduce de todas las consideraciones precedentes que la multa impuesta a la demandante es adecuada a la gravedad de la infracción de las normas sobre la competencia comunitarias que, según consta, cometió la demandante, pero que debe reducirse en razón de la menor duración de la infracción. 302 Este Tribunal declara al efecto, en primer lugar, que se ha reducido en catorce meses sobre sesenta y dos la duración de la infracción, puesto que la Comisión no demostró que la demandante participara en la infracción durante el período comprendido entre noviembre de 1977, aproximadamente, y finales del año 1978 o principios del año 1979. Sin embargo, la Comisión tuvo ya en cuenta, para determinar el importe de las multas, el hecho de que el mecanismo de aplicación de la infracción sólo estuvo enteramente elaborado hacia principios del año 1979 (último párrafo del apartado 105 de la Decisión). 303 Este Tribunal declara, en segundo lugar, que se ha reducido en dos meses la duración de la infracción porque no se ha demostrado de manera suficiente con arreglo a Derecho la existencia de infracción para el período comprendido entre finales del mes octubre de 1982 y finales del año 1982 o principios del año 1983. A este respecto, procede subrayar la especial gravedad de la infracción durante estos dos meses. 304 Este Tribunal declara, en tercer lugar, que la Comisión no ha demostrado que la demandante participara en alguno de los elementos constitutivos de la infracción con posterioridad a mediados de 1982, salvo en lo relativo a la comunicación de la demandante a ICI a finales de octubre de 1982 informándole de sus aspiraciones en materia de volúmenes de ventas para el primer trimestre del año 1983. 305 Este Tribunal declara, en cuarto lugar, que la demandante no participó en las medidas destinadas a facilitar la aplicación de las iniciativas sobre precios, ni siquiera en las que se adoptaron durante el período anterior a mediados de 1982. 306 Se deduce de todas las consideraciones precedentes que el importe de la multa impuesta a la demandante debe reducirse en un 40 %. Decisión sobre las costas Costas 307 A tenor del apartado 2 del artículo 87 del Reglamento de Procedimiento del Tribunal de Primera Instancia, la parte que pierda el proceso será condenada en costas, si así se hubiere solicitado. Sin embargo, según el apartado 3 del mismo artículo, cuando se estimen parcialmente las pretensiones de una y otra parte, el Tribunal podrá repartir las costas o decidir que cada parte abone sus propias costas. Al haber sido estimado en parte el recurso y al haber solicitado ambas partes la condena en costas de la otra, cada parte cargará con sus propias costas. Parte dispositiva En virtud de todo lo expuesto, EL TRIBUNAL DE PRIMERA INSTANCIA (Sala Primera) decide: 1) Anular el artículo 1 de la Decisión de la Comisión de 23 de abril de 1986 (IV/31.149-Polipropileno, DO L 230, p. 1), en la medida en que declara que Anic participó: - en la infracción con anterioridad a finales de 1978 o principios de 1979 y con posterioridad a finales del mes de octubre de 1982; - en el sistema de reuniones periódicas de productores de polipropileno, en las iniciativas sobre precios y en la limitación de las ventas mensuales con referencia a un período anterior con posterioridad a mediados de 1982; - en unas medidas destinadas a facilitar la aplicación de las iniciativas sobre precios. 2) Fijar como importe de la multa impuesta a la demandante en el artículo 3 de esta Decisión la cantidad de 450.000 ECU o sea 662.215.500 LIT. 3) Desestimar el recurso en todo lo demás. 4) Cada parte cargará con sus propias costas.

62018CJ0808

lt

Savo ieškiniu Europos Komisija prašo Teisingumo Teismo konstatuoti, kad Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 2013/32/ES dėl tarptautinės apsaugos suteikimo ir panaikinimo bendros tvarkos ( OL L 180, 2013, p. 60 ) 3 ir 6 straipsnius, 24 straipsnio 3 dalį, 43 straipsnį ir 46 straipsnio 5 ir 6 dalis, 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 2013/33/ES, kuria nustatomos normos dėl tarptautinės apsaugos prašytojų priėmimo ( OL L 180, 2013, p. 96 ), 2 straipsnio h punktą, 8, 9 ir 11 straipsnius ir 2008 m. gruodžio 16 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 2008/115/EB dėl bendrų nelegaliai esančių trečiųjų šalių piliečių grąžinimo standartų ir tvarkos valstybėse narėse ( OL L 348, 2008, p. 98 ) 5 straipsnį, 6 straipsnio 1 dalį, 12 straipsnio 1 dalį ir 13 straipsnį, siejamus su Europos Sąjungos pagrindinių teisių chartijos (toliau – Chartija) 6, 18 ir 47 straipsniais, nes: – nustatė, kad prieglobsčio prašymas turi būti asmeniškai pateiktas kompetentingai institucijai ir tik tranzito zonose, į kurias patekti ji leidžia tik nedideliam asmenų skaičiui, – taikė specialiąją procedūrą kaip bendrąją taisyklę ir per ją neužtikrinusi Direktyvoje 2013/32 nustatytų garantijų, – nustatė, kad visiems prieglobsčio prašytojams (išskyrus jaunesnius nei 14 m. nelydimus nepilnamečius) turi būti taikoma procedūra, dėl kurios šie prieglobsčio prašytojai turi būti laikomi sulaikyti per visą prieglobsčio procedūros trukmę tranzito zonos patalpose, iš kurių jie gali išvykti tik į Serbiją, ir netaikiusi su šiuo sulaikymu susijusių Direktyvoje 2013/33 numatytų garantijų, – nesilaikė Direktyvos 2008/115 5 straipsnyje, 6 straipsnio 1 dalyje, 12 straipsnio 1 dalyje ir 13 straipsnio 1 dalyje nustatytų procedūrų ir garantijų palydint anapus sienos neteisėtai Vengrijoje esančius trečiųjų šalių piliečius, – neperkėlė Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalies į nacionalinę teisę ir priėmusi nuostatas, kuriomis nukrypstama nuo bendros taisyklės dėl tarptautinės apsaugos prašytojų pateiktų skundų automatinio stabdomojo poveikio tais atvejais, kuriems netaikoma tos pačios direktyvos 46 straipsnio 6 dalis. Teisinis pagrindas Sąjungos teisė Direktyva 2008/115 Direktyvos 2008/115 2 straipsnyje numatyta: „1.   Ši direktyva taikoma trečiųjų šalių piliečiams, neteisėtai esantiems valstybės narės teritorijoje. 2.   Valstybės narės gali nuspręsti netaikyti šios direktyvos trečiųjų šalių piliečiams: a) kuriems atsisakyta leisti atvykti pagal [2006 m. kovo 15 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamento (EB) Nr. 562/2006, nustatančio taisyklių, reglamentuojančių asmenų judėjimą per sienas, Bendrijos kodeksą (Šengeno sienų kodeksas) ( OL L 105, 2006, p. 1 )], 13 straipsnį arba kuriuos kompetentingos institucijos sulaikė ar suėmė dėl neteisėto valstybės narės išorės sienos kirtimo sausuma, jūra ar oru, ir kurie po to nėra gavę leidimo ar teisės būti toje valstybėje narėje; <…>“ Šios direktyvos 3 straipsnyje nustatyta: „Šioje direktyvoje vartojamos šios sąvokų apibrėžtys: <…> 2. „neteisėtas buvimas“ – trečiosios šalies piliečio, kuris, neatitinka arba nebeatitinka Šengeno sienų kodekso 5 straipsnyje nustatytų atvykimo sąlygų ar kitų atvykimo, buvimo ar gyvenimo toje valstybėje narėje sąlygų, buvimas valstybės narės teritorijoje; <…>“ Minėtos direktyvos 5 straipsnyje nurodyta: „Valstybės narės, įgyvendindamos šią direktyvą, tinkamai atsižvelgia į: a) vaiko interesus, b) šeimos gyvenimą, c) atitinkamo trečiosios šalies piliečio sveikatos būklę, ir laikosi negrąžinimo principo.“ Tos pačios direktyvos 6 straipsnio 1 ir 2 dalyse numatyta: „1.   Valstybės narės priima sprendimą grąžinti kiekvieno trečiosios šalies piliečio, neteisėtai esančio jų teritorijoje, atžvilgiu, nepažeisdamos 2–5 dalyse nurodytų išimčių. 2.   Reikalaujama, kad neteisėtai valstybės narės teritorijoje esantys trečiosios šalies piliečiai, kurie turi kitos valstybės narės išduotą galiojantį leidimą gyventi ar kitą teisę joje būti suteikiantį leidimą, nedelsdami vyktų į tos kitos valstybės narės teritoriją. Kai suinteresuotas trečiosios šalies pilietis nesilaiko šio reikalavimo arba kai trečiosios šalies piliečio neatidėliotinas išvykimas yra būtinas viešosios tvarkos ar nacionalinio saugumo sumetimais, taikoma 1 dalis.“ Direktyvos 2008/115 12 straipsnio 1 dalyje įtvirtina: „Sprendimai grąžinti ir, jei tokie priimti, sprendimai uždrausti atvykti bei sprendimai dėl išsiuntimo priimami raštu pateikiant faktines ir teisines priežastis, taip pat informaciją apie galimas teisines teisių gynimo priemones. Informacija apie faktines priežastis gali būti apribota, kai pagal nacionalinę teisę leidžiama riboti teisę gauti informaciją, pirmiausia nacionalinio saugumo, gynybos, visuomenės saugumo ir nusikalstamų veikų prevencijos, tyrimo, nustatymo ir persekiojimo tikslais.“ Šios direktyvos 13 straipsnio 1 dalyje nustatyta: „Atitinkamam trečiosios šalies piliečiui suteikiama veiksminga teisių gynimo priemonė siekiant apskųsti ar peržiūrėti sprendimus, susijusius su grąžinimu, kaip nurodyta 12 straipsnio 1 dalyje, kompetentingame teisme arba kitoje administracinėje institucijoje ar kompetentingoje įstaigoje, sudarytoje iš narių, kurie yra nešališki ir naudojasi nepriklausomumo apsaugos priemonėmis.“ Tos pačios direktyvos 18 straipsnyje nurodyta: „1.   Tais atvejais, kai dėl išskirtinai didelio trečiosios šalies piliečių, kurie turi būti grąžinti, skaičiaus atsiranda nenumatyta didelė našta valstybės narės sulaikymo centrams arba jos administracinių ar teisminių institucijų darbuotojams, tokia valstybė narė, kol tęsiasi išskirtinė padėtis, gali nuspręsti, kad būtų numatyti ilgesni negu 15 straipsnio 2 dalies trečioje pastraipoje nustatyti teisminės peržiūros laikotarpiai ir būtų imamasi skubių priemonių dėl sulaikymo sąlygų, nukrypstančių nuo 16 straipsnio 1 dalyje ir 17 straipsnio 2 dalyje nustatytų sąlygų. 2.   Jei atitinkama valstybė narė imasi tokių išskirtinių priemonių, ji apie tai informuoja Komisiją. Ji taip pat informuoja Komisiją, kai tik nebelieka priežasčių taikyti šias išskirtines priemones. 3.   Šio straipsnio nuostatos nesuteikia galimybės valstybėms narėms nukrypti nuo jų bendros pareigos imtis visų būtinų bendro ar specialaus pobūdžio priemonių, kad būtų užtikrintas pagal šią direktyvą numatytas jų pareigų vykdymas.“ Direktyva 2013/32 Direktyvos 2013/32 29 konstatuojamoji dalis suformuluota taip: „[K]ai kuriems prašytojams gali reikėti specialių procesinių garantijų, inter alia , dėl jų amžiaus, lyties, lytinės orientacijos, lytinės tapatybės, neįgalumo, sunkios ligos, psichikos sutrikimų arba kankinimo, žaginimo ar kitokio rimto pobūdžio psichologinio, fizinio ar seksualinio smurto pasekmių. Valstybės narės turėtų stengtis, kad prieš priimant pirmosios instancijos sprendimą būtų nustatyti prašytojai, kuriems reikia specialių procesinių garantijų. Tiems prašytojams turėtų būti suteikta tinkama parama, be kita ko, skirta pakankamai laiko, kad jiems būtų sudarytos sąlygos, būtinos, kad jie galėtų veiksmingai naudotis procedūromis ir pateikti reikiamą informaciją jų tarptautinės apsaugos prašymui pagrįsti[.]“ Šios direktyvos 2 straipsnyje nustatyta: „Šioje direktyvoje: <…> c) prašytojas – tarptautinės apsaugos paprašęs trečiosios šalies pilietis arba asmuo be pilietybės, dėl kurio dar nepriimtas galutinis sprendimas; d) prašytojas, kuriam reikia specialių procesinių garantijų – prašytojas, kurio galimybės naudotis teisėmis ir vykdyti pareigas, numatytas šioje direktyvoje, yra ribotos dėl asmeninių aplinkybių; e) galutinis sprendimas – sprendimas dėl to, ar pagal [2011 m. gruodžio 13 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvą 2011/95/ES dėl trečiųjų šalių piliečių ar asmenų be pilietybės priskyrimo prie tarptautinės apsaugos gavėjų, vienodo statuso pabėgėliams arba papildomą apsaugą galintiems gauti asmenims ir suteikiamos apsaugos pobūdžio ( OL L 337, 2011, p. 9 )] pabėgėlio arba papildomos apsaugos statusas bus suteiktas trečiosios šalies piliečiui ar asmeniui be pilietybės, kuriam daugiau netaikomos teisių gynimo priemonės pagal šios direktyvos V skyrių, nepriklausomai nuo to, ar dėl tokios teisių gynimo priemonės poveikio prašytojams leidžiama likti atitinkamose valstybėse narėse, laukiant rezultato; <…> p) likti valstybėje narėje – likti valstybės narės, kurioje buvo paprašyta tarptautinės apsaugos arba kurioje prašymas yra nagrinėjamas, teritorijoje, įskaitant pasienį ar tranzito zonas; <…>“ Minėtos direktyvos 3 straipsnio 1 dalyje numatyta: „Ši direktyva taikoma visiems tarptautinės apsaugos prašymams, pateiktiems valstybių narių teritorijoje, įskaitant pasienį, teritorinius vandenis arba tranzito zonas, ir tarptautinės apsaugos panaikinimui.“ Tos pačios direktyvos 6 straipsnyje nustatyta: „1.   Asmeniui paprašius tarptautinės apsaugos kompetentingos pagal nacionalinę teisę tokius prašymus registruoti institucijos, registracija atliekama ne vėliau kaip per tris darbo dienas nuo prašymo dienos. Jeigu tarptautinės apsaugos prašoma kitų institucijų, kurios, tikėtina, gali gauti tokių prašymų, tačiau nėra kompetentingos juos registruoti pagal nacionalinę teisę, valstybės narės užtikrina, kad tokiu atveju registracija būtų vykdoma [atlikta] ne vėliau kaip per šešias [darbo] dienas nuo prašymo [pateikimo] dienos. Valstybės narės užtikrina, kad tos kitos institucijos, kurių, tikėtina, gali būti prašoma tarptautinės apsaugos, kaip antai policija, sienos apsaugos tarnyba, imigracijos tarnybos ir sulaikymo įstaigos darbuotojai, gautų atitinkamą informaciją ir jiems būtų teikiamas reikiamo lygio mokymas, atitinkantis jų užduotis bei pareigas, ir jiems būtų nurodyta informuoti prašytojus, kam ir kaip pateikti tarptautinės apsaugos prašymus. 2.   Valstybės narės užtikrina, kad tarptautinės apsaugos paprašęs asmuo turėtų veiksmingą galimybę prašymą pateikti kuo greičiau. Kai prašytojas nepateikia savo prašymo, valstybės narės gali atitinkamai taikyti 28 straipsnį. 3.   Nedarant poveikio 2 daliai, valstybės narės gali reikalauti, kad tarptautinės apsaugos prašymai būtų pateikti asmeniškai ir (arba) nurodytoje vietoje. 4.   Nepaisant 3 dalies, laikoma, kad tarptautinės apsaugos prašymas yra pateiktas, kai atitinkamos valstybės narės kompetentingos institucijos gauna prašytojo pateiktą blanką arba oficialų pranešimą, kai tai numatyta nacionalinėje teisėje. 5.   Jeigu dėl vienu metu didelio trečiosios šalies piliečių arba asmenų be pilietybės [dėl didelio trečiosios šalies piliečių arba asmenų be pilietybės vienu metu] prašomos tarptautinės apsaugos skaičiaus praktiškai labai sunku laikytis 1 dalyje nustatyto termino, valstybės narės gali numatyti, kad tas terminas pratęsiamas iki 10 darbo dienų.“ Direktyvos 2013/32 7 straipsnyje nurodyta: „1.   Valstybės narės užtikrina, kad kiekvienas veiksnus suaugęs asmuo turėtų teisę prašyti tarptautinės apsaugos savo vardu. <…> 3.   Valstybės narės užtikrina, kad nepilnametis turėtų teisę prašyti tarptautinės apsaugos savo vardu, jeigu pagal atitinkamos valstybės narės teisę jis turi procesinį veiksnumą, arba per savo tėvus ar kitus suaugusius šeimos narius, arba pagal atitinkamos valstybės narės teisę arba praktiką už jį atsakingą suaugusį asmenį, arba per atstovą.“ Šios direktyvos 8 straipsnio 1 dalyje numatyta: „Esant požymiams, kad trečiosios šalies piliečiai ar asmenys be pilietybės, laikomi sulaikymo patalpose ar sienos perėjimo punktuose, įskaitant tranzito zonas prie išorės sienų, gali pageidauti prašyti tarptautinės apsaugos, valstybės narės jiems suteikia informaciją, kaip tai padaryti. Tose sulaikymo patalpose ir perėjimo punktuose valstybės narės užtikrina vertimą žodžiu, jeigu jo reikia siekiant sudaryti sąlygas naudotis prieglobsčio procedūra.“ Minėtos direktyvos 24 straipsnio 3 dalyje nurodyta: „Valstybės narės užtikrina, kad nustačius, jog prašytojams reikia specialių procesinių garantijų, jiems būtų suteikta tinkama parama, kad visą prieglobsčio procedūros laikotarpį jie galėtų naudotis šioje direktyvoje nustatytomis teisėmis ir vykdyti joje nustatytas pareigas. Kai tokios tinkamos paramos negalima suteikti pagal 31 straipsnio 8 dalyje ir 43 straipsnyje nurodytas procedūras, visų pirma tais atvejais, kai valstybės narės mano, kad prašytojui reikia specialių procesinių garantijų dėl to, kad jis patyrė kankinimą, žaginimą ar kitų sunkių formų psichologinį, fizinį ar seksualinį smurtą, valstybės narės netaiko 31 straipsnio 8 dalies ir 43 straipsnio arba baigia juos taikyti. Kai valstybės narės taiko 46 straipsnio 8 dalį prašytojams, kuriems pagal šią pastraipą negalima taikyti 31 straipsnio 6 dalies ir 43 straipsnio, valstybės narės suteikia bent 46 straipsnio 7 dalyje numatytas garantijas.“ Šios direktyvos 26 straipsnyje numatyta: „1.   Valstybės narės nesulaiko asmens tik dėl priežasties, kad jis yra prašytojas. Sulaikymo priežastys ir sąlygos bei garantijos, kuriomis gali naudotis sulaikyti prašytojai, turi atitikti Direktyvą [2013/33]. 2.   Kai prašytojas yra sulaikomas, valstybės narės pagal Direktyvą [2013/33] užtikrina greito teisminio svarstymo galimybę.“ Direktyvos 2013/32 28 straipsnio 1 dalyje nustatyta: „Kai yra pagrįsta priežastis manyti, kad prašytojas netiesiogiai atsiėmė savo tarptautinės apsaugos prašymą arba jo atsisakė, valstybės narės užtikrina, kad sprendžiančioji institucija priimtų sprendimą nutraukti nagrinėjimą arba, jeigu tinkamai išnagrinėjusi prašymo esmę pagal Direktyvos [2011/95] 4 straipsnį ji mano, kad prašymas yra nepagrįstas, atmesti prašymą.“ Šios direktyvos 31 straipsnio 8 dalyje numatyta: „Valstybės narės gali nustatyti, kad nagrinėjimo procedūra pagal II skyriaus pagrindinius principus ir garantijas gali būti paspartinta ir (arba) pagal 43 straipsnį vykdoma pasienyje arba tranzito zonose, jeigu: a) prašytojas, pateikdamas savo prašymą ir nurodydamas faktus, iškėlė tik tokius klausimus, kurie nėra svarbūs nagrinėjant, ar jis priskirtinas prie tarptautinės apsaugos gavėjų remiantis Direktyva [2011/95]; arba b) prašytojas atvyko iš saugios kilmės šalies, kaip apibrėžta šioje direktyvoje; arba c) prašytojas suklaidino institucijas, pateikdamas klaidingą informaciją ar netikrus dokumentus arba nepateikdamas svarbios informacijos ar dokumentų apie savo tapatybę ir (arba) pilietybę, kurie galėjo neigiamai paveikti sprendimą; arba d) tikėtina, kad prašytojas iš nesąžiningų paskatų sunaikino ar išmetė tapatybės ar kelionės dokumentą, kuris būtų padėjęs nustatyti jo tapatybę arba pilietybę; arba e) prašytojas pateikė akivaizdžiai nenuoseklius ir prieštaringus, akivaizdžiai klaidingus ar neįtikimus nusiskundimus, kurie prieštarauja tinkamai patikrintai informacijai apie kilmės šalį, todėl jo reikalavimai tampa akivaizdžiai neįtikinami, kiek tai susiję su jo priskyrimu prie tarptautinės apsaugos gavėjų remiantis Direktyva [2011/95]; arba f) prašytojas pateikė paskesnį tarptautinės apsaugos prašymą, kuris nėra nepriimtinas pagal 40 straipsnio 5 dalį; arba g) prašytojas prašo apsaugos tik siekdamas atidėti arba sužlugdyti anksčiau priimto sprendimo arba sprendimo, kuris bus priimtas artimiausiu laiku, vykdymą, kuriuo remiantis jis būtų išsiųstas iš šalies; arba h) prašytojas neteisėtai atvyko į valstybės narės teritoriją arba neteisėtai joje išbuvo ilgesnį laiką ir be rimtos priežasties nepranešė apie save institucijoms arba neatidėliodamas nepaprašė tarptautinės apsaugos, esant tokioms jo atvykimo aplinkybėms; arba i) prašytojas atsisako vykdyti pareigą leisti paimti jo pirštų atspaudus <…>, arba j) prašytojas dėl rimtų priežasčių gali būti laikomas keliančiu grėsmę valstybės narės nacionaliniam saugumui arba viešajai tvarkai, arba jis pagal nacionalinės teisės aktus buvo prievarta išsiųstas dėl rimtų priežasčių, susijusių su visuomenės saugumu arba viešąja tvarka.“ Tos direktyvos 33 straipsnio 2 dalyje nustatyta: „Valstybės narės gali laikyti tarptautinės apsaugos prašymą nepriimtinu, tik jeigu: a) tarptautinę apsaugą suteikė kita valstybė narė; b) pagal 35 straipsnį šalis, kuri nėra valstybė narė, yra laikoma prašytojo pirmąja prieglobsčio šalimi; c) pagal 38 straipsnį šalis, kuri nėra valstybė narė, laikoma prašytojui saugia trečiąja šalimi; d) prašymas yra paskesnis prašymas, kai neatsirado naujos informacijos arba duomenų, susijusių su nagrinėjimu, ar prašytojas priskirtinas prie tarptautinės apsaugos gavėjų pagal Direktyvą 2011/95 arba prašytojas jų nepateikė; arba e) prašytojo išlaikomas asmuo pateikia prašymą po to, kai pagal 7 straipsnio 2 dalį jis davė sutikimą, kad jo byla būtų jo vardu pateikto prašymo dalimi, ir nėra faktų, susijusių su išlaikomo asmens padėtimi, dėl kurių būtų pateisinamas atskiras prašymas.“ Tos pačios direktyvos 39 straipsnio 1 dalyje nurodyta: „Valstybės narės gali numatyti, kad tarptautinės apsaugos prašymo ir prašytojo saugumo jo konkrečiomis aplinkybėmis nagrinėjimas, kaip aprašyta II skyriuje, nevykdomas arba vykdomas iš dalies tais atvejais, kai kompetentinga institucija remdamasi faktais nusprendžia, kad prašytojas siekia atvykti arba neteisėtai atvyko į jos teritoriją iš saugios trečiosios šalies pagal 2 dalį.“ Direktyvos 2013/32 41 straipsnio 1 dalyje nustatyta: „Valstybės narės teisei pasilikti teritorijoje gali taikyti išimtį, kai asmuo: a) yra pateikęs pirmą paskesnį prašymą, kuris nėra toliau nagrinėtas pagal 40 straipsnio 5 dalį, tik siekdamas atidėti arba sužlugdyti anksčiau priimto sprendimo vykdymą, kuriuo remiantis jis būtų artimiausiu metu išsiųstas iš tos valstybės narės; arba b) po galutinio sprendimo laikyti pirmą paskesnį prašymą nepriimtinu pagal 40 straipsnio 5 dalį arba po galutinio sprendimo atmesti tą prašymą kaip nepagrįstą, toje pačioje valstybėje narėje pateikia kitą paskesnį prašymą. Valstybės narės gali tokią išimtį taikyti tik tuo atveju, kai sprendžiančioji institucija mano, kad dėl sprendimo dėl grąžinimo asmuo nebus tiesiogiai arba netiesiogiai grąžinamas pažeidžiant tos valstybės narės tarptautinius ir Sąjungos įsipareigojimus.“ Šios direktyvos 43 straipsnyje „Pasienio procedūros“ nurodyta: „1.   Pagal II skyriaus pagrindinius principus ir garantijas valstybės narės gali numatyti procedūras, siekdamos priimti sprendimus valstybių narių pasienyje arba tranzito zonose dėl: a) tokiose vietose pateikto prašymo priimtinumo pagal 33 straipsnį; ir (arba) b) prašymo esmės vykdant procedūrą pagal 31 straipsnio 8 dalį. 2.   Valstybės narės užtikrina, kad sprendimas pagal 1 dalyje numatytas procedūras būtų priimtas per pagrįstą laikotarpį. Jeigu sprendimas nebuvo priimtas per keturias savaites, prašytojui turi būti leista atvykti į valstybės narės teritoriją, kad jo prašymas galėtų būtų nagrinėjamas pagal kitas šios direktyvos nuostatas. 3.   Kai atvyksta didelė trečiosios šalies piliečių arba asmenų be pilietybės grupė ir pateikia tarptautinės apsaugos prašymus pasienyje arba tranzito zonoje, ir dėl to 1 dalies nuostatų taikymas tampa praktiškai neįmanomas, tos procedūros gali taip pat būti taikomos tuo atveju ir iki to laiko, kol šie trečiosios šalies piliečiai arba asmenys be pilietybės yra normaliai apgyvendinti vietovėse, esančiose arti pasienio arba tranzito zonos.“ Minėtos direktyvos 46 straipsnyje numatyta: „<…> 5.   Nedarydamos poveikio 6 daliai, valstybės narės leidžia prašytojams likti jų teritorijoje, kol baigiasi laikotarpis, per kurį jie gali pasinaudoti teise į veiksmingą teisių gynimo priemonę, ir, kai tokia teise per tą laikotarpį buvo pasinaudota – kol laukiama priemonės rezultato. 6.   Kai [priimamas] sprendimas: a) laikyti prašymą akivaizdžiai nepagrįstu pagal 32 straipsnio 2 dalį arba nepagrįstu išnagrinėjus pagal 31 straipsnio 8 dalį, išskyrus atvejus, kai šie sprendimai pagrįsti 31 straipsnio 8 dalies h punkte nurodytomis aplinkybėmis; b) prašymą laikyti nepriimtinu pagal 33 straipsnio 2 dalies a, b arba d punktą; c) atsisakyti dar kartą pradėti nagrinėti prašytojo bylą po to, kai ji buvo nutraukta pagal 28 straipsnį; arba d) nenagrinėti arba išsamiai nenagrinėti prašymo pagal 39 straipsnį, atitinkamo prašytojo prašymu arba ex officio teismas turi įgaliojimus priimti sprendimą, ar prašytojas gali likti valstybės narės teritorijoje, jeigu tokiu sprendimu panaikinama prašytojo teisė likti valstybėje narėje ir kai nacionalinėje teisėje nenumatyta teisė likti valstybėje narėje, kol laukiama teisių gynimo priemonės rezultato. <…> 8.   Valstybės narės leidžia prašytojui likti teritorijoje, kol laukiama 6 ir 7 dalyse nurodytos procedūros siekiant priimti sprendimą, ar prašytojas gali likti teritorijoje, rezultato. <…>“ Direktyva 2013/33 Direktyvos 2013/33 17 konstatuojamojoje dalyje numatyta: „[Š]ioje direktyvoje nustatytos sulaikymo priežastys neturi poveikio kitoms sulaikymo priežastims, be kita ko, sulaikymo priežastims pagal baudžiamojo proceso sistemą, kurios yra taikomos pagal nacionalinę teisę ir yra nesusijusios su trečiosios šalies piliečio arba asmens be pilietybės tarptautinės apsaugos prašymu[.]“ Šios direktyvos 2 straipsnyje nustatyta: „Šioje direktyvoje: <…> b) prašytojas – tarptautinės apsaugos pasiprašęs trečiosios šalies pilietis arba asmuo be pilietybės, dėl kurio dar nepriimtas galutinis sprendimas; <…> h) sulaikymas – kai valstybė narė izoliuotai laiko prašytoją tam tikroje vietoje, kur prašytojo judėjimo laisvė yra atimta; <…>“ Minėtos direktyvos 3 straipsnio 1 dalyje nustatyta: „Ši direktyva taikoma visiems trečiųjų šalių piliečiams ir asmenims be pilietybės, pasiprašiusiems tarptautinės apsaugos valstybės narės teritorijoje, įskaitant pasienį, teritorinius vandenis arba tranzito zonas, tol, kol jiems leidžiama likti teritorijoje kaip prašytojams, taip pat jų šeimos nariams, jei pagal nacionalinę teisę jie įtraukiami į tokį tarptautinės apsaugos prašymą.“ Tos pačios direktyvos 7 straipsnyje numatyta: „1.   Prašytojai gali laisvai judėti priimančiosios valstybės narės teritorijoje arba tam tikroje valstybės narės jiems nustatytoje vietoje. Nustatyta vieta negali turėti poveikio nedalomai privataus gyvenimo sferai bei turi garantuoti pakankamai galimybių naudotis visa pagal šią direktyvą teikiama parama. 2.   Valstybės narės gali nuspręsti dėl prašytojo gyvenamosios vietos, remdamosi visuomenės interesais, viešosios tvarkos sumetimais arba, jei reikalinga, siekdamos paspartinti su tarptautinės apsaugos prašymu susijusį procesą ir jo veiksmingą stebėseną. 3.   Valstybės narės gali nustatyti, kad materialinės priėmimo sąlygos bus užtikrintos tik tuo atveju, jeigu prašytojai faktiškai gyvens valstybių narių nurodytoje konkrečioje vietoje. Toks, galintis būti bendrojo pobūdžio, sprendimas kiekvienu atveju priimamas individualiai pagal nacionalinę teisę. <…>“ Direktyvos 2013/33 8 straipsnyje nurodyta: „1.   Valstybės narės negali sulaikyti asmens vien dėl to, kad jis yra prašytojas pagal [Direktyvą 2013/32]. 2.   Įrodžiusios, kad tai būtina, ir kiekvieną atvejį vertindamos individualiai, valstybės narės gali sulaikyti prašytoją, jeigu neįmanoma veiksmingai taikyti kitų švelnesnių alternatyvių priemonių. 3.   Prašytoją galima sulaikyti tik šiais atvejais: a) siekiant nustatyti arba patikrinti jo tapatybę arba pilietybę; b) siekiant nustatyti tuos elementus, kuriais grindžiamas jo tarptautinės apsaugos prašymas, kurie asmens nesulaikius negalėtų būti gauti, ypač jei yra pavojus, kad prašytojas pasislėps; c) siekiant procedūros metu priimti sprendimą dėl prašytojo teisės atvykti į teritoriją; d) jei jis sulaikytas [kai jis sulaikomas] taikant grąžinimo procedūrą pagal [Direktyvą 2008/115] <…> siekiant parengti grąžinimą ir (arba) įvykdyti išsiuntimo procesą [įvykdyti išsiuntimą], ir atitinkama valstybė narė gali pagrįsti [remdamasi] objektyviais kriterijais, be kita ko, [tuo,] kad jis jau turėjo galimybę pasinaudoti prieglobsčio suteikimo procedūra, kad yra rimtų priežasčių manyti, jog jis prašosi tarptautinės apsaugos tik siekdamas, kad būtų atidėtas arba sutrukdytas sprendimo grąžinti vykdymas; e) kai tai būtina nacionaliniam saugumui arba viešajai tvarkai užtikrinti; f) pagal 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamento (ES) Nr. 604/2013, kuriuo išdėstomi valstybės narės, atsakingos už trečiosios šalies piliečio arba asmens be pilietybės vienoje iš valstybių narių pateikto tarptautinės apsaugos prašymo nagrinėjimą, nustatymo kriterijai ir mechanizmai [( OL L 180, 2013, p. 31 )], 28 straipsnį. Sulaikymo pagrindai nustatomi nacionalinėje teisėje. 4.   Valstybės narės užtikrina, kad nacionalinėje teisėje būtų nustatytos sulaikymui alternatyvias priemones reglamentuojančios normos, pavyzdžiui, įpareigojimas reguliariai prisistatyti į atitinkamas institucijas, užstatas finansinės garantijos pavidalu arba pareiga neišvykti iš nustatytos vietos.“ Šios direktyvos 9 straipsnio 2 dalyje numatyta: „Įsakymą sulaikyti prašytoją raštu parengia teisminės arba administracinės institucijos. Įsakyme sulaikyti nurodomos faktinės ir teisinės sulaikymo priežastys, kuriomis grindžiamas sulaikymas.“ Minėtos direktyvos 10 straipsnio 1 dalyje nurodyta: „Sulaikyti prašytojai paprastai laikomi specialiuose sulaikymo centruose. Jeigu valstybė narė neturi galimybių apgyvendinti tokius asmenis specialiame sulaikymo centre ir turi naudotis įkalinimo įstaigų patalpomis, sulaikytas prašytojas atskiriamas nuo kalinių, ir taikomos šioje direktyvoje numatytos sulaikymo sąlygos. <…>“ Tos pačios direktyvos 11 straipsnyje numatyta: „1.   Sulaikytų prašytojų, kurie yra pažeidžiami asmenys, sveikatai, įskaitant psichinę sveikatą, nacionalinės valdžios institucijos turi skirti išskirtinį dėmesį. Jeigu sulaikomi pažeidžiami asmenys, valstybės narės užtikrina nuolatinę stebėseną ir tinkamą paramą, atsižvelgiant į jų ypatingą padėtį, įskaitant jų sveikatą. 2.   Nepilnamečiai sulaikomi tik kraštutiniu atveju bei nustačius, kad negalima veiksmingai taikyti kitų švelnesnių alternatyvių priemonių. Toks sulaikymas trunka trumpiausią laikotarpį ir dedamos visos pastangos, kad sulaikyti nepilnamečiai būtų paleisti ir apgyvendinti nepilnamečiams tinkamuose būstuose. Valstybės narės visų pirma rūpinasi nepilnamečio interesais, kaip nustatyta 23 straipsnio 2 dalyje. Sulaikytiems nepilnamečiams sudaromos sąlygos užsiimti laisvalaikio veikla, įskaitant pagal amžių jiems tinkamus žaidimus ir pramogas. 3.   Nelydimi nepilnamečiai sulaikomi tik išimtinėmis aplinkybėmis. Dedamos visos pastangos, kad sulaikyti nelydimi nepilnamečiai būtų kuo greičiau paleisti. Nelydimi nepilnamečiai niekuomet nelaikomi įkalinimo įstaigose. Kiek tai įmanoma, nelydimi nepilnamečiai apgyvendinami įstaigose, kurių darbuotojai ir patalpos yra tinkami, atsižvelgiant į jų amžiaus asmenų poreikius. Jeigu sulaikomi nelydimi nepilnamečiai, valstybės narės užtikrina, kad jie būtų apgyvendinti atskirai nuo suaugusių asmenų. <…>“ Direktyvos 2013/33 18 straipsnio 9 dalyje nustatyta: „Tinkamai pagrįstais atvejais valstybės narės ypatinga tvarka kuo trumpesniam laikotarpiui materialinėms priėmimo sąlygoms gali nustatyti kitokius reikalavimus, nei numatyta šiame straipsnyje, kai: a) reikia atlikti prašytojų specialių poreikių įvertinimą pagal 22 straipsnį; b) paprastai turimos apgyvendinimo galimybės yra laikinai išnaudotos. Tokios kitokios sąlygos bet kuriuo atveju turi patenkinti pagrindinius poreikius.“ Šios direktyvos 21 straipsnyje numatyta: „Valstybės narės atsižvelgia į specifinius pažeidžiamų asmenų, pavyzdžiui, nepilnamečių, nelydimų nepilnamečių, žmonių su negalia, vyresnio amžiaus žmonių, nėščių moterų, nepilnamečius vaikus turinčių vienišų tėvų, prekybos žmonėmis aukų, sunkiai sergančių, psichikos sutrikimų turinčių asmenų, taip pat asmenų, kurie patyrė kankinimus, išprievartavimą arba kitokias sunkaus psichologinio, fizinio arba seksualinio smurto formas, pavyzdžiui, moterų lyties organų žalojimo aukų, poreikius nacionalinės teisės aktuose, kuriais įgyvendinama ši direktyva.“ Tos pačios direktyvos 22 straipsnio 1 dalies trečioje pastraipoje numatyta: „Valstybės narės užtikrina, kad specialių priėmimo poreikių turintiems prašytojams teikiant pagalbą pagal šią direktyvą būtų atsižvelgiama į jų specialius priėmimo poreikius per visą prieglobsčio procedūrą ir būtų tinkamai stebima jų padėtis.“ Vengrijos teisė Įstatymas dėl teisės į prieglobstį Menedékjogról szóló 2007. évi LXXX. törvény (2007 m. Įstatymas LXXX dėl teisės į prieglobstį) ( Magyar Közlöny , 2007/83, toliau – Įstatymas dėl teisės į prieglobstį) 4 straipsnio 3 dalyje numatyta: „Asmenims, kuriems reikia taikyti specialų režimą, šio įstatymo nuostatos turi būti taikomos atsižvelgiant į specifinius poreikius, kuriuos lemia jų situacija.“ Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalyje nustatyta: „Prieglobsčio prašytojas turi teisę: a) pagal šiame įstatyme numatytas sąlygas gyventi Vengrijos teritorijoje ir pagal specialius teisės aktus gauti leidimą gyventi Vengrijos teritorijoje; b) pagal šiame įstatyme numatytas sąlygas ir specialius teisės aktus gauti paslaugas, pagalbą ir būti apgyvendintas; c) per devynis mėnesius nuo prašymo suteikti prieglobstį pateikimo dienos įsidarbinti toje vietovėje, kurioje įsteigtas priėmimo centras arba viešojo sektoriaus darbdavio nustatytoje darbo vietoje, o pasibaigus šiam terminui – pagal bendras užsieniečiams taikomas taisykles.“ Šio įstatymo 29 straipsnyje nurodyta: „Priėmimo sąlygos turi būti taikomos atsižvelgiant į specifinius asmenų, kuriems reikia taikyti specialų režimą, poreikius.“ Minėto įstatymo 30 straipsnio 3 dalyje numatyta: „Sprendime apriboti ar panaikinti materialinių priėmimo sąlygų įgyvendinimą a) kompetentinga prieglobsčio institucija turi atsižvelgti į individualią prieglobsčio prašytojo, pirmiausiai į asmenų, kuriems reikia taikyti specialų režimą, padėtį, ir b) apribojimas ar panaikinimas turi būti proporcingas padarytai nusikaltimai veikai.“ To paties įstatymo 31/A straipsnyje nustatyta: „1.   Kompetentinga prieglobsčio institucija, vykdydama prieglobsčio procedūrą arba užtikrindama perdavimą pagal Reglamentą [Nr. 604/2013], gali, atsižvelgdama į 31/B straipsnyje numatytus apribojimus, sulaikyti prieglobsčio prašytojus, kurių leidimas gyventi pagrįstas tik prieglobsčio prašymu: a) siekdama nustatyti suinteresuotojo asmens tapatybę ar pilietybę, kai tai nėra aišku; b) kai suinteresuotam asmeniui taikoma grąžinimo procedūra ir yra objektyvių aplinkybių, pavyzdžiui, tai, kad jis jau turėjo galimybę pasinaudoti tarptautine apsaugos procedūra, kurios leidžia įrodyti, arba kitų svarių priežasčių, kurios leidžia manyti, kad jis savo tarptautinės apsaugos prašymą pateikė tik dėl to, kad būtų atidėtas sprendimas dėl grąžinimo arba užkirstas kelias jį vykdyti; c) siekdama nustatyti prieglobsčio prašymą pagrindžiančius faktus ir aplinkybes, kurie, asmens nesulaikius, negalėtų būti gauti, ypač jei yra rizika, kad suinteresuotasis asmuo pasislėps; d) kai tai būtina nacionaliniam saugumui arba viešajai tvarkai užtikrinti; e) kai prašymas buvo pateiktas tarptautinėje oro uosto zonoje; f) arba kai sulaikymas būtinas norint užtikrinti perdavimo procedūras pagal Reglamentą [Nr. 604/2013] ir yra rimta rizika, kad suinteresuotasis asmuo gali pasislėpti. <…> 2.   Nurodyti sulaikyti prieglobsčio prašytoją galima tik atskirai įvertinus konkretų atvejį ir tik tada, jei siekiamo tikslo negalima pasiekti priemone, užtikrinančia, kad jis liktų valdžios institucijų žinioje. <…> 5.   Prieglobsčio prašytojus nurodoma sulaikyti priimant sprendimą, kuris vykdytinas nuo pranešimo apie jį momento. <…>“ Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 31/B straipsnyje numatyta: „1.   Sulaikymo negalima taikyti motyvuojant vien tuo, kad buvo pateiktas prieglobsčio prašymas. 2.   Sulaikymo neleidžiama taikyti prieglobsčio prašytojui, kuris yra nelydimas nepilnametis. 3.   Sulaikymas šeimoms su nepilnamečiais vaikais gali būti taikomas tik kaip kraštutinė priemonė, visų pirma atsižvelgiant į vaikų interesą. <…>“ Šio įstatymo 32/D straipsnio 1 dalyje nustatyta: „Prašymas yra šalies pateikta deklaracija, kurios pagrindu kompetentinga prieglobsčio institucija pradeda administracinę procedūrą.“ Minėto įstatymo 35 straipsnyje nurodyta: „1.   Prieglobsčio procedūra prasideda prieglobsčio prašymą pateikus kompetentingai prieglobsčio institucijai. Prieglobsčio prašytojui prieglobsčio procedūra taikoma: a) nuo jo tarptautinės apsaugos prašymo asmeniškai pateikimo kompetentingai prieglobsčio institucijai dienos arba b) kai jis pateikė tarptautinės apsaugos prašymą kitai institucijai, nuo tos dienos, kai jį įregistravo kompetentinga prieglobsčio institucija, iki pranešimo apie pasibaigus procedūrai priimtą neskundžiamą sprendimą. <…>“ To paties įstatymo 51 straipsnyje nustatyta: „1.   Jeigu reglamentų [Nr. 604/2013 ir Nr. 118/2014] taikymo sąlygos neįvykdytos, kompetentinga prieglobsčio institucija priima sprendimą dėl prašymo priimtinumo ir dėl to, ar įvykdytos sąlygos priimti sprendimą dėl prašymo dalyko pagal pagreitintą procedūrą. 2.   Prašymas yra nepriimtinas: <…> e) jei yra trečioji šalis, kuri gali būti laikoma prašytojui saugia trečiąja šalimi. <…> 7.   Prašymas gali būti išnagrinėtas pagal pagreitintą procedūrą, jeigu prašytojas: <…> h) neteisėtai atvyko į Vengrijos teritoriją arba neteisėtai pratęsė savo buvimą ir per pagrįstą laikotarpį nepateikė prieglobsčio prašymo, nors turėjo galimybę jį pateikti anksčiau, ir negalėjo nurodyti jokios šį vėlavimą pateisinančios priežasties; <…>“ Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnyje numatyta: „1.   Kompetentinga prieglobsčio institucija priima sprendimą atmesti prašymą, jeigu nustato, kad yra viena iš 51 straipsnio 2 dalyje nurodytų sąlygų. 2.   Sprendimas atmesti prašymą, pagrįstas prašymo nepriimtinumu arba priimtas taikant pagreitintą procedūrą, gali būti apskųstas administracinės teisenos tvarka per tris dienas. <…> 6.   Vykstant administraciniam procesui, skundo pateikimas nesustabdo sprendimo vykdymo, išskyrus sprendimus prieglobsčio srityje, priimtus pagal 51 straipsnio 2 dalies e punktą ir 7 dalies h punktą.“ 2015 m. rugsėjo 15 d. įsigaliojo egyes törvényeknek a tömeges bevándorlás kezelésével összefüggő módosításáról szóló 2015. évi CXL. törvény (2015 m. Įstatymas Nr. CXL, kuriuo masinės imigracijos valdymo tikslais iš dalies keičiami tam tikri įstatymai) ( Magyar Közlöny , 2015/124, toliau – Masinės imigracijos valdymo įstatymas). Į Masinės imigracijos valdymo įstatymą, kuriuo iš dalies pakeistas, be kita ko, Įstatymas dėl teisės į prieglobstį, įtrauktos sąvokos „krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos“ ir „pasienio procedūra“. Be to, joje numatytas tranzito zonų, kuriose taikomos prieglobsčio procedūros, sukūrimas. Pagal Masinės imigracijos valdymo įstatymą esant „krizei, susidariusiai dėl masinės imigracijos“, pasienyje esančiose tranzito zonose pateikti prašymai nagrinėjami laikantis pasienio procedūros taisyklių. Šiuo klausimu Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 71/A straipsnyje, įterptame Masinės imigracijos valdymo įstatymu, nustatyta: „1.   Jeigu užsienio pilietis pateikia prašymą tranzito zonoje: a) prieš atvykdamas į Vengrijos teritoriją arba b) po to, kai jį sulaikius Vengrijos teritorijoje, išsidėsčiusioje aštuonių kilometrų spinduliu nuo išorės sienos, kaip ji apibrėžta 2016 m. kovo 9 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamento (ES) 2016/399 dėl taisyklių, reglamentuojančių asmenų judėjimą per sienas, Sąjungos kodekso (Šengeno sienų kodeksas) [ OL L 77, 2016, p. 1 ] 2 straipsnio antroje pastraipoje, arba nuo sienos demarkacijos ženklų, jis buvo palydėtas iki punkto, skirto tvarkai pasienyje saugoti, kaip numatyta az államhatárról szóló 2007. évi LXXXIX. Törvény (2007 m. Įstatymas Nr. LXXXIX dėl valstybės sienų), šio skyriaus nuostatos taikomos atsižvelgiant į šiame straipsnyje numatytas išimtis. 2.   Vykstant pasienio procedūrai prieglobsčio prašytojai neturi 5 straipsnio 1 dalies a ir c punktuose nurodytų teisių. 3.   Prieglobsčio srityje kompetentinga institucija pirmenybės tvarka priima sprendimą dėl prieglobsčio prašymo priimtinumo ne vėliau kaip per aštuonias dienas nuo jo pateikimo. Ji nedelsdama praneša apie savo sprendimą. 4.   Jeigu nuo prašymo pateikimo praėjo keturios savaitės, užsieniečių kontrolės institucija leidžia asmeniui atvykti į Vengrijos teritoriją, kaip tai numatyta įstatyme. 5.   Jeigu prašymas nėra nepriimtinas, užsieniečių kontrolės institucija leidžia atvykti į Vengrijos teritoriją, kaip tai numatyta įstatyme. 6.   Jeigu prašytojui buvo leista atvykti į Vengrijos teritoriją, prieglobsčio srityje kompetentinga institucija vykdo procedūrą pagal bendrąsias taisykles. 7.   Taisyklės, kuriomis reglamentuojama pasienio procedūra, netaikytinos asmenims, kuriems taikomas specialus režimas. <…>“ Hatįrőrizeti területen lefolytatott eljįrįs szigorítįsįval kapcsolatos egyes törvények módosítįsįról szóló 2017. évi XX.törvény (2017 m. Įstatymas Nr. XX, kuriuo iš dalies keičiami tam tikri įstatymai, susiję su prižiūrimoje pasienio zonoje taikomos procedūros sugriežtinimu) ( Magyar Közlöny , 2017/39, toliau – 2017 m. Įstatymas Nr. XX) išplėtė atvejus, kai vyriausybė gali paskelbti „krizę, susidariusią dėl masinės imigracijos“, kaip tai suprantama pagal Įstatymą dėl teisės į prieglobstį, ir iš dalies pakeitė nuostatas, leidžiančias tokioje situacijoje nukrypti nuo šio įstatymo bendrųjų nuostatų. Įsigaliojus 2017 m. Įstatymui Nr. XX, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/A straipsnyje numatyta: „1.   Krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, gali būti pripažinta: a) jeigu į Vengriją atvykstančių prieglobsčio prašytojų skaičius vidutiniškai viršija: aa) 500 asmenų per dieną skaičiuojant vieną mėnesį; ab) 750 asmenų per dieną skaičiuojant dvi paeiliui einančias savaites; arba ac) 800 asmenų per dieną skaičiuojant vieną savaitę; b) jeigu Vengrijos tranzito zonose esančių asmenų, išskyrus tuos, kurie teikia pagalbą užsienio piliečiams, skaičius vidutiniškai viršija: ba) 1000 asmenų per dieną skaičiuojant vieną mėnesį; bb) 1500 asmenų per dieną skaičiuojant dvi paeiliui einančias savaites; arba bc) 1600 asmenų per dieną skaičiuojant per savaitę; c) jei, be a ir b punktuose nurodytų atvejų, susiklosto su tokia migracijos krize susijusi aplinkybė, kai: ca) kyla tiesioginis pavojus Vengrijos išorės sienos saugumui, kaip apibrėžta Šengeno sienų kodekso 2 straipsnio 2 dalyje; cb) Vengrijos teritorijos juostoje, išsidėsčiusioje 60 m spinduliu nuo Vengrijos išorės sienos, kaip ji apibrėžta Šengeno sienų kodekso 2 straipsnio 2 dalyje, arba nuo sienos demarkacijos ženklų, arba bet kurioje Vengrijos teritorijoje esančioje vietovėje kyla tiesioginis pavojus visuomenės saugumui, viešajai tvarkai arba visuomenės sveikatai, pirmiausia tais atvejais, kai konfliktai kyla ar smurto veiksmai vykdomi taip apribotoje zonoje arba minėtoje vietovėje ir jos apylinkėse esančių užsieniečių priėmimo ar apgyvendinimo centruose. 2.   Nacionalinės policijos vadovo ir už prieglobstį atsakingos institucijos vadovo iniciatyva ir kompetentingo ministro siūlymu vyriausybė gali dekretu paskelbti apie krizę, susidariusią dėl masinės imigracijos. Ji gali apimti visą Vengrijos teritoriją ar jos dalį. <…> 4.   2 dalyje nurodytas vyriausybės dekretas galioja ne ilgiau kaip šešis mėnesius, nebent vyriausybė pratęstų jo galiojimą. Vyriausybė gali pratęsti 2 dalyje minimo dekreto galiojimą, jei pratęsimo metu įvykdytos krizės, susidariusios dėl masinės imigracijos, paskelbimo sąlygos. <…> 6.   Esant krizei, susidariusiai dėl masinės imigracijos, 80/B–80/G straipsnių nuostatas reikia taikyti tik teritorijoje, apibrėžtoje 2 dalyje nurodytame vyriausybės dekrete, ir tik tiek, kiek reikia išsamiai išnagrinėti tokios situacijos priežastis ir ją valdyti.“ Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/H straipsnyje nustatyta: „Susiklosčius masinės imigracijos sukeltai krizinei situacijai turi būti taikomos I–IV ir V/A–VIII skyrių nuostatos kartu su 80/I–80/K straipsniuose numatytomis leidžiančiomis nukrypti nuostatomis.“ Šio įstatymo 80/I straipsnyje numatyta: „Šios nuostatos netaikomos: <…> b) 35 straipsnio 1 ir 6 dalys; <…> i) 71/A–72 straipsniai.“ Minėto įstatymo 80/J straipsnyje nustatyta: „1.   Prieglobsčio prašymas turi būti asmeniškai pateiktas kompetentingai nacionalinei institucijai ir tik tranzito zonoje, išskyrus atvejus, kai: a) prieglobsčio prašytojui taikoma prievartos priemonė, asmens laisvės apribojimo priemonė arba nuosprendis, kuriuo apribojama asmens laisvė; b) prieglobsčio prašytojui taikoma sulaikymo priemonė, kurią nustato prieglobsčio srityje kompetentinga institucija; c) prieglobsčio prašytojas teisėtai yra Vengrijos teritorijoje ir neprašo būti apgyvendintas priėmimo centre. 2.   Prieglobsčio procedūra prieglobsčio prašytojui taikoma nuo tarptautinės apsaugos prašymo pateikimo kompetentingoje institucijoje dienos, iki tol, kol jam pranešama apie pasibaigus procedūrai priimtą neskundžiamą sprendimą. 3.   Policija palydi užsienio pilietį, neteisėtai esantį Vengrijos teritorijoje, deklaruojantį apie ketinimą pateikti prašymą suteikti prieglobstį, už užkardos, pastatytos tvarkai pasienyje saugoti, kaip numatyta az įllamhatįrról szóló 2007. évi LXXXIX. törvény (2007 m. Įstatymas Nr. LXXXIX dėl valstybės sienų). Atitinkamas asmuo gali pateikti prieglobsčio prašymą pagal šio straipsnio 1 dalį. 4.   Vykstant pasienio procedūrai, prieglobsčio prašytojai neturi 5 straipsnio 1 dalies a ir c punktuose nurodytų teisių. 5.   Prieglobsčio srityje kompetentinga institucija nustato prieglobsčio prašytojo gyvenamąją vietą tranzito zonoje, kol taps vykdytinas sprendimas dėl perkėlimo pagal Reglamentą [Nr. 604/2013] arba sprendimas, kurio nebegalima apskųsti. Prieglobsčio prašytojas gali išvykti iš tranzito zonos per jos išėjimo punktą. 6.   Jeigu prieglobsčio prašytojas yra jaunesnis nei 14 m. nelydimas nepilnametis, prieglobsčio srityje kompetentinga institucija po nepilnamečio atvykimo į Vengrijos teritoriją vykdo prieglobsčio procedūrą, remdamasi bendrosiomis taisyklėmis. Ši institucija turi nedelsdama surasti jam laikiną būstą ir kartu paprašyti globos srityje kompetentingos institucijos paskirti globėją, kuris būtų atsakingas už šio nepilnamečio apsaugą ir atstovavimą jam. Globėjas turi būti paskirtas per aštuonias dienas nuo tos dienos, kai prieglobsčio srityje kompetentinga institucija gauna prašymą. Globos srityje kompetentinga institucija nedelsdama praneša nelydimam nepilnamečiui ir prieglobsčio srityje kompetentingai institucijai, kas yra paskirtas globėjas.“ To paties įstatymo 80/K straipsnyje nustatyta: „1.   Sprendimas atmesti prašymą, pagrįstas prašymo nepriimtinumu arba priimtas taikant pagreitintą procedūrą, gali būti apskųstas per tris dienas. Prieglobsčio srityje kompetentinga institucija per tris dienas perduoda teismui skundą kartu su bylos dokumentais ir atsiliepimu į skundą. 2.   Prieglobsčio srityje kompetentinga institucija priima sprendimą, remdamasi turima informacija, arba užbaigia procedūrą, jeigu prieglobsčio prašytojas: <…> d) išvyksta iš tranzito zonos. <…> 4.   Sprendimas užbaigti procedūrą pagal šio straipsnio 2 dalį negali būti ginčijamas administracinės teisenos tvarka. <…> 7.   Apie sprendimus išvykę iš tranzito zonos prieglobsčio prašytojai informuojami siunčiant pranešimus. <…> <…> 10.   Gavęs pranešimą apie neskundžiamą sprendimą, prieglobsčio prašytojas išvyksta iš tranzito zonos. 11.   Prieglobsčio prašytojui pateikus naują prašymą, jei dėl ankstesnio prašymo buvo priimtas galutinis sprendimas užbaigti procedūrą arba atmesti prašymą, jis netenka 5 straipsnio 1 dalies a–c punktuose numatytų teisių.“ Valstybės sienų įstatymas Az államhatárról szóló 2007. évi LXXXIX. törvény (2007 m. Įstatymas Nr. LXXXIX dėl valstybės sienų) ( Magyar Közlöny , 2007/88, toliau – Valstybės sienų įstatymas) 5 straipsnyje nustatyta: „1.   Pagal šį įstatymą Vengrijos teritorijos ruože, išsidėsčiusiame 60 m spinduliu nuo Vengrijos išorės sienos, kaip ji apibrėžta Šengeno sienų kodekso 2 straipsnio 2 dalyje, arba nuo sienos demarkacijos ženklų, galima pastatyti, įrengti ir eksploatuoti įrenginius, skirtus saugoti tvarkai pasienyje, įskaitant nurodytuosius 15/A straipsnyje, ir vykdyti užduotis, susijusias su krašto apsauga ir saugumu, nelaimių valdymu, sienų stebėjimu, prieglobsčiu ir migracijos kontrole. 1a.   Policija gali sulaikyti neteisėtai Vengrijos teritorijoje, ruože, išsidėsčiusiame 8 km spinduliu nuo Vengrijos išorės sienos, kaip ji apibrėžta Šengeno sienų kodekso 2 straipsnio 2 dalyje, arba nuo sienos demarkacijos ženklų, esančius užsieniečius ir juos palydėti už 1 dalyje nurodytame ruože pastatytos artimiausios užkardos, išskyrus atvejus, kai kyla įtarimų dėl padarytos nusikalstamos veikos. 1b.   Kilus krizei, susidariusiai dėl masinės imigracijos, policija Vengrijos teritorijoje gali sulaikyti neteisėtai Vengrijos teritorijoje esančius užsieniečius ir juos palydėti už 1 dalyje nurodytame ruože pastatytos užkardos, išskyrus atvejus, kai kyla įtarimų dėl padarytos nusikalstamos veikos. <…>“ Šio įstatymo 15/A straipsnyje numatyta: „1.   5 straipsnio 1 dalyje nurodytoje zonoje gali būti įsteigta tranzito zona, kad joje laikinai gyventų asmenys, prašantys suteikti prieglobstį ar papildomą apsaugą, <…> ir būtų galima vykdyti prieglobsčio ir migracijos kontrolės procedūras ir joje būtų tam tikslui įrengtos patalpos. 2.   Tranzito zonoje esantis tarptautinės apsaugos prašytojas gali atvykti į Vengrijos teritoriją: a) jeigu prieglobsčio srityje kompetentinga institucija priima sprendimą suteikti jam tarptautinę apsaugą; b) jeigu yra įvykdytos prieglobsčio procedūros vykdymo pagal bendrąsias taisykles sąlygos; arba c) jeigu turi būti taikomos Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 71/A straipsnio 4 ir 5 dalių nuostatos. 2a.   Susiklosčius masinės imigracijos sukeltai krizinei situacijai tranzito zonoje esančiam tarptautinės apsaugos prašytojui atvykti į Vengrijos teritoriją gali būti leidžiama šio straipsnio 2 dalies a ir b punktuose nurodytais atvejais. 3.   Tranzito zonoje viešosios valdžios institucijos atlieka savo funkcijas ir vykdo įgaliojimus pagal joms taikomus teisės aktus. 4.   Nepaisant 1 dalies nuostatų, esant krizei, susidariusiai dėl masinės imigracijos, patalpa, esanti kitoje vietoje, nei nurodyta 5 straipsnio 1 dalyje, taip pat gali būti priskirta prie tranzito zonos.“ Administracinio proceso kodeksas Közigazgatįsi perrendtartįsról szóló 2017. évi I. törvény (2017 m. Įstatymas Nr. I dėl administracinio proceso kodekso) ( Magyar Közlöny , 2017/30, toliau – Administracinio proceso kodeksas) 39 straipsnio 6 dalyje nustatyta: „Jei šiame įstatyme nenumatyta kitaip, prašymas nesustabdo administracinio akto įsigaliojimo.“ Administracinio proceso kodekso 50 straipsnyje nurodyta: „1.   Bet kuris asmuo, kurio teisė ar teisėtas interesas buvo pažeistas administracijos veiksmais arba išlaikant dėl šių veiksmų susidariusią padėtį, bet kurioje procedūros stadijoje gali kreiptis į kompetentingą teismą su prašymu nedelsiant pasinaudoti teismine gynyba, siekdamas išvengti gresiančios žalos, kad būtų priimtas laikinas sprendimas dėl ginčijamų teisinių santykių, arba siekdamas išvengti situacijos, dėl kurios kilo ginčas, išlaikymo. 2.   Nagrinėjant prašymą dėl neatidėliotinos apsaugos galima prašyti: a) pripažinti stabdomąjį poveikį; <…>“ Vyriausybės nutarimas 301/2007 A Menedékjogról szóló 2007. évi LXXX. törvény végrehajtįsįról szóló, 301/2007. (XI. 9.) Korm. rendelet (Vyriausybės nutarimas 301/2007. (XI. 9.), kuriuo įgyvendinamas Įstatymas dėl prieglobsčio teisės) ( Magyar Közlöny , 2007/151) 33 straipsnyje numatyta: „1.   Jei tai pateisinama atsižvelgiant į individualią prieglobsčio prašytojo, kuriam taikomas specialus režimas, situaciją, kompetentinga prieglobsčio institucija turi užtikrinti, kad prieglobsčio prašytojas priėmimo centre būtų apgyvendintas atskirai. 2.   Kiek įmanoma, šeimos vientisumas turėtų būti apsaugotas ir tuo atveju, kai asmuo, kuriam taikomas specialus režimas, turi teisę į apgyvendinimą atskirai.“ Šio nutarimo 34 straipsnio 1 dalyje nustatyta: „Be 26 ir 27 straipsnių nuostatų, prieglobsčio prašytojai, kuriems taikomas specialus režimas, kiek tai būtina, atsižvelgiant į jų individualią situaciją ir remiantis medicinine ekspertize, turi teisę nemokamai gauti sveikatos priežiūros paslaugas, pateisinamas atsižvelgiant į jų sveikatos būklę, reabilitacijos priemones, psichologinę pagalbą, įskaitant klinikinės psichologijos priežiūrą, ir psichoterapinį gydymą.“ Ikiteisminė procedūra 2015 m. gruodžio 11 d. Komisija išsiuntė Vengrijai oficialų pranešimą, jame kaltino šią valstybę narę pažeidus, be kita ko, Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 1, 3, 5 ir 6 dalis. Vengrija atsakė į šį oficialų pranešimą ir nurodė, kad jos teisės aktai atitinka Sąjungos teisę. 2017 m. kovo 7 d. Vengrija priėmė 2017 m. Įstatymą Nr. XX. Komisija manė, kad dėl šio įstatymo gali kilti papildomų problemų, palyginti su tomis, kurios jau buvo nurodytos minėtame oficialiame pranešime. Taigi 2017 m. gegužės 18 d. Komisija išsiuntė Vengrijai papildomą oficialų pranešimą; jame ji Vengriją kaltino nesilaikius įpareigojimų pagal Direktyvos 2008/115 5 straipsnį, 6 straipsnio 1 dalį, 12 straipsnio 1 dalį ir 13 straipsnio 1 dalį, Direktyvos 2013/32 3, 6 ir 7 straipsnius, 24 straipsnio 3 dalį, 31 straipsnio 8 dalį, 33, 38, 43 straipsnius, 46 straipsnio 1, 3, 5 ir 6 dalis, taip pat Direktyvos 2013/33 2, 8, 9, 11 straipsnius ir 17 straipsnio 2 dalį, aiškinamus kartu su šios direktyvos 2 straipsnio g punktu ir 17 straipsnio 3 ir 4 dalimis, ir galiausiai pagal Chartijos 6, 18 ir 47 straipsnius. 2017 m. liepos 18 d. raštu Vengrija atsakė į šį papildomą oficialų pranešimą, paskui 2017 m. spalio 2 d. ir lapkričio 20 d. papildė savo atsakymą. Nors ši valstybė narė nurodė, kad jos teisės aktai atitinka Sąjungos teisę, ji tam tikrais konkrečiais klausimais iš dalies juos pakeitė. 2017 m. gruodžio 8 d. Komisija Vengrijai išsiuntė pagrįstą nuomonę ir apie ją jai pranešė tą pačią dieną; šioje nuomonėje ji pareiškė, kad ši valstybė narė nesilaikė įpareigojimų, tenkančių jai pagal Direktyvos 2008/115 5 straipsnį, 6 straipsnio 1 dalį, 12 straipsnio 1 dalį ir 13 straipsnio 1 dalį, taip pat Direktyvos 2013/32 3 bei 6 straipsnius, 24 straipsnio 3 dalį, 43 straipsnį ir 46 straipsnio 3, 5 ir 6 dalis, galiausiai pagal Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą bei 8, 9 ir 11 straipsnius, siejamus su Chartijos 6, 18 ir 47 straipsniais, nes: – per skundo dėl sprendimo atmesti tarptautinės apsaugos prašymą procedūrą apribojo Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 3 dalyje nurodytą nagrinėjimą tik fakto ir teisės klausimais, kurie buvo nagrinėti priimant sprendimą, – neperkėlė Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalies į nacionalinę teisę ir priėmė nuostatas, kuriomis nukrypstama nuo bendros taisyklės dėl automatinio stabdomojo poveikio tais atvejais, kuriems netaikoma tos pačios direktyvos 46 straipsnio 6 dalis, – nesilaikė Direktyvos 2008/115 5 straipsnyje, 6 straipsnio 1 dalyje, 12 straipsnio 1 dalyje ir 13 straipsnio 1 dalyje nustatytų procedūrų ir garantijų priverstinai palydint anapus sienos neteisėtai Vengrijoje esančius trečiųjų šalių piliečius, – nustatė, kad prieglobsčio prašymas turi būti asmeniškai pateiktas kompetentingai institucijai ir tik tranzito zonoje, – nustatė, kad visiems prieglobsčio prašytojams (išskyrus jaunesnius nei 14 m. nelydimus nepilnamečius) turi būti taikoma procedūra, dėl kurios šie prieglobsčio prašytojai turi būti laikomi sulaikyti per visą prieglobsčio procedūros trukmę tranzito zonos patalpose, iš kurių jie gali išvykti į Serbiją, ir netaikė atitinkamų šio sulaikymo garantijų, – nuo aštuonių iki trijų dienų sutrumpino terminą, per kurį galima pateikti prašymą peržiūrėti pirmojo lygmens sprendimus, kuriais atmetamas prieglobsčio prašymas. 2018 m. vasario 8 d. Vengrija atsakė į Komisijos pagrįstą nuomonę ir dar kartą patvirtino mananti, kad jos teisės aktai atitinka Sąjungos teisę. Kadangi 2018 m. gruodžio 21 d. Vengrijos pateiktos pastabos Komisijos neįtikino, ji nusprendė pareikšti šį ieškinį. Dėl ieškinio Pirminės pastabos Pagal Teisingumo Teismo suformuotą jurisprudenciją įsipareigojimų neįvykdymas turi būti vertinamas atsižvelgiant į padėtį valstybėje narėje pasibaigus pagrįstoje nuomonėje nustatytam terminui (2020 m. sausio 28 d. Sprendimo Komisija / Italija, C‑122/18 , EU:C:2020:41 , punktas ir jame nurodyta jurisprudencija). Todėl tariamo įsipareigojimų neįvykdymo buvimą ar nebuvimą reikia vertinti atsižvelgiant į tą dieną galiojusius vidaus teisės aktus (šiuo klausimu žr. 2019 m. liepos 8 d. Sprendimo Komisija / Belgija (SESV 260 straipsnio 3 dalis – Plačiajuosčio ryšio tinklai), C‑543/17 , EU:C:2019:573 , ir punktus). Per teismo posėdį Vengrija patvirtino, kad pasibaigus Komisijos jai atsiųstoje pagrįstoje nuomonėje nustatytam terminui, būtent 2018 m. vasario 8 d., 2017 m. Įstatymo Nr. XX nuostatos buvo taikomos visoje Vengrijos teritorijoje, nes vyriausybės nutarimo, kuriuo visoje jos teritorijoje buvo pripažinta „krizė, susidarius dėl masinės imigracijos“, kaip tai suprantama pagal Įstatymą dėl teisės į prieglobstį, taikymas buvo pratęstas bent jau iki šios datos. Darytina išvada, kad nagrinėdamas Vengrijos teisės aktų atitiktį Sąjungos teisės nuostatoms, kurias, Komisijos nuomone, Vengrija pažeidė, Teisingumo Teismas turi atsižvelgti į šių teisės aktų pakeitimus, padarytus 2017 m. Įstatymu Nr. XX. Dėl pirmojo kaltinimo, susijusio su galimybe pasinaudoti tarptautinės apsaugos procedūra Šalių argumentai Komisija mano, kad Vengrija pažeidė Direktyvos 2013/32 3 ir 6 straipsnius, nes reikalavo, kad prieglobsčio prašymas būtų pateiktas asmeniškai ir išimtinai Roskės (Vengrija) ir Tompos (Vengrija) tranzito zonose, o Vengrijos valdžios institucijos labai apribojo galimybę į jas patekti. Šiuo klausimu, pirma, Komisija pažymi, kad, paskelbus krizę dėl masinės imigracijos, pagal 2017 m. Įstatymu Nr. XX į Įstatymą dėl teisės į prieglobstį įterpto 80/J straipsnio 1 dalį iš esmės reikalaujama, kad visi prieglobsčio prašymai būtų asmeniškai pateikti prie Serbijos ir Vengrijos sienos, Roskės ir Tompos tranzito zonose. Be to, Komisija teigia, kad Vengrijos valdžios institucijos į kiekvieną iš šių tranzito zonų kiekvieną dieną leidžia patekti tik labai nedaug asmenų. Pavyzdžiui, nustatyta, kad nuo 2018 m. sausio 23 d. tik vienas asmuo per dieną gali patekti į kurią nors iš minėtų tranzito zonų, dėl to susidaro kelių mėnesių laukimo terminas prieš patenkant į vieną iš jų, kad ten būtų galima pateikti tarptautinės apsaugos prašymą. Priėmimas į Roskės ir Tompos tranzito zonas vykdomas remiantis neoficialiu laukimo sąrašu, kurį „bendruomenės vadovai“ perduoda Vengrijos valdžios institucijoms. Šioje teritorijos juostoje nėra jokios infrastruktūros, skiriančios Serbijos ir Vengrijos sieną nuo šių tranzito zonų, todėl tik nedaug asmenų laukia prie įėjimo į tranzito zonas galimybės į jas patekti, o dauguma jų gyvena aplinkiniuose Serbijos kaimuose. Antra, Komisija pažymi, jog iš Direktyvos 2013/32 3 ir 6 straipsnių darytina išvada, jog valstybės narės privalo užtikrinti, kad kiekvienas asmuo, pageidaujantis gauti tarptautinę apsaugą, galėtų pateikti prašymą valstybės narės teritorijoje ir atvykęs į jos teritoriją pasinaudoti šios apsaugos suteikimo procedūra. Šis reikalavimas taikomas neatsižvelgiant į tai, per kurios trečiosios šalies teritoriją prašytojas atvyksta prie valstybės narės sienos. Leidusi pateikti tarptautinės apsaugos prašymą tik Roskės ir Tompos tranzito zonose esantiems asmenims ir registravusi tik šių asmenų pateikiamus tarptautinės apsaugos prašymus, taip pat ypač griežtai ribojusi galimybę patekti į šias zonas, Vengrija nesuteikė jos pasienyje esantiems asmenims galimybės pateikti prašymus ir neužtikrino, kad jie būtų užregistruoti per Direktyvoje 2013/32 numatytą terminą. Komisijos teigimu, neatsižvelgiant į tikslų laukiančių asmenų skaičių, sistema, pagal kurią Direktyvos 2013/32 6 straipsnyje įtvirtintai teisei į registravimą nustatoma sąlyga pateikti prašymą konkrečioje vietoje, į kurią patekti tenka laukti ilgą laiką, neatitinka tame straipsnyje nustatyto reikalavimo, kad galimybė pasinaudoti procedūra turi būti užtikrinama laiku. Vengrija visų pirma atsako, kad tarptautinės apsaugos prašytojai neturi teisės pasirinkti prieglobsčio šalies ir kad dalis prie jos sienų atvykstančių asmenų nebėga dėl tiesiogiai jiems gresiančių persekiojimų. Be to, reikia atsižvelgti ne tik į Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 1 dalį, bet ir į šio straipsnio 2 ir 3 dalis, iš kurių matyti, kad Sąjungos teisės aktų leidėjas leidžia valstybėms narėms reikalauti, kad tarptautinės apsaugos prašytojas asmeniškai pateiktų prašymą nurodytoje vietoje, o tai neišvengiamai reiškia, kad tuo pačiu metu gali būti neįmanoma pateikti labai daug prašymų. Direktyvoje 2013/32 nenustatytas vietų, kuriose kiekviena valstybė narė turi užtikrinti galimybę pateikti prieglobsčio prašymus, skaičius. Vengrijos teigimu, pagrįstoje nuomonėje nustatyto termino pabaigoje jos teritorijoje tarptautinės apsaugos prašytojų maršrute buvo dvi tranzito zonos, atitinkamai Roskės ir Tompos, kuriose buvo galima pateikti tokius prašymus. Be to, dauguma neteisėtai į Vengriją atvykstančių asmenų bando kirsti Serbijos ir Vengrijos sieną netoli šių tranzito zonų, todėl buvo galima pagrįstai tikėtis, kad šie asmenys pateiks prašymą minėtose tranzito zonose. Sąjungos teisė nedraudžia Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 1 dalies, kuri, beje, taikoma tik paskelbus „krizę, susidariusią dėl masinės imigracijos“. Vengrija taip pat pažymi, kad tokia krizė gali būti paskelbta, be kita ko, dėl to, kad tai pateisina su viešąja tvarka ir vidaus saugumu susiję nacionaliniai reikalavimai. Nagrinėjamu atveju Vengrijoje 2018 m. buvo padaryta daugiau nei 17000 pažeidimų, susijusių su neteisėta imigracija. Taigi dėl pareigos pateikti tarptautinės apsaugos prašymą tranzito zonose a kova su prekyba žmonėmis tampa veiksmingesnė ir tenkina Šengeno erdvės sienų apsaugos reikalavimą. Be to, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 1 dalyje numatytos pareigos pateikti prieglobsčio prašymą šiose tranzito zonose išimtys. Teisėtai Vengrijos teritorijoje gyvenantys asmenys gali pateikti prašymus bet kurioje šios teritorijos vietoje. Pateikus prašymą atitinkamoje tranzito zonoje, procedūra pradedama pagal bendrąsias taisykles. Pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 32/D straipsnį užtikrinama, kad pateikus prieglobsčio prašymą kompetentinga prieglobsčio institucija nedelsdama pradeda šią procedūrą. Todėl ši paraiška įregistruojama iš karto po to, kai ji buvo pateikta atitinkamoje tranzito zonoje, arba bet kuriuo atveju ne vėliau kaip per 24 valandas, kaip tai numatyta Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 1 dalyje. Antra, Vengrija ginčija tai, kad buvo apribota galimybė patekti į tranzito zonas. Be to, nors Vengrijos valdžios institucijoms yra žinoma praktika, kai prieglobsčio prašytojai, kurie pradeda prieglobsčio procedūrą Serbijoje arba pasinaudoja pagalba šioje trečiojoje valstybėje, atvyksta į tranzito zonas pagal jų pačių, Serbijos valdžios institucijų arba tam tikrų organizacijų sudarytą sąrašą, Vengrijos valdžios institucijos neturi jokios įtakos taip nustatytai tvarkai ir visiškai nedalyvauja sudarant arba naudojant tokius sąrašus. Galiausiai, priešingai, nei teigia Komisija, tai, kad nėra ilgų laukiančiųjų eilių prie įėjimo į Roskės ir Tompos tranzito zonas, paaiškinama tuo, kad prieglobsčio procedūra dėl atitinkamų asmenų yra arba jau buvo įvykdyta Serbijoje ir pagalba jiems teikiama toje trečiojoje valstybėje. Teisingumo Teismo vertinimas Pirmuoju kaltinimu Komisija iš esmės kaltina Vengriją pažeidus Direktyvos 2013/32 3 ir 6 straipsnius, nes ji leido tik labai mažai asmenų kasdien iš Serbijos patekti į Roskės ir Tompos tranzito zonas, esančias šalia Serbijos ir Vengrijos sienos, kai tarptautinės apsaugos prašymai galėjo būti pateikti tik asmeniškai ir tik šiose tranzito zonose. Pirma, svarbu priminti, kad pagal Direktyvos 2013/32 3 straipsnio 1 dalį ši direktyva taikoma visiems tarptautinės apsaugos prašymams, pateiktiems valstybių narių teritorijose, įskaitant pasienį, teritorinius vandenis ir šių teritorijų tranzito zonas. Antra, minėtos direktyvos 6 straipsnio „Galimybė naudotis procedūra“ 1 dalies pirmoje pastraipoje numatyta, kad, asmeniui paprašius tarptautinės apsaugos pagal nacionalinę teisę, tokius prašymus kompetentingos registruoti institucijos registraciją atlieka ne vėliau kaip per tris darbo dienas nuo prašymo pateikimo. Tos pačios direktyvos 6 straipsnio 1 dalies antroje pastraipoje nurodyta, kad, jeigu tarptautinės apsaugos prašoma kitų institucijų, kurios gali gauti tokių prašymų, tačiau nėra kompetentingos juos registruoti pagal nacionalinę teisę, valstybės narės turi užtikrinti, kad tokiu atveju registracija būtų atlikta ne vėliau kaip per šešias darbo dienas nuo prašymo pateikimo dienos. Taip Sąjungos teisės aktų leidėjas pasirinko plačią valdžios institucijų, kurios, nors ir nėra kompetentingos registruoti tarptautinės apsaugos prašymus, vis dėlto gali gauti tokių prašymų, kaip apibrėžta Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 1 dalies antroje pastraipoje, sampratą. Taigi nacionalinė institucija iš esmės turi būti laikoma tokia, jei tikėtina, kad trečiosios šalies pilietis arba asmuo be pilietybės jai pateiks tarptautinės apsaugos prašymą (šiuo klausimu žr. 2020 m. birželio 25 d. Sprendimo Ministerio Fiscal (Institucija, galinti gauti tarptautinės apsaugos prašymą), C‑36/20 PPU , EU:C:2020:495 , – punktus). Be to, šios direktyvos 6 straipsnio 1 dalies trečioje pastraipoje kaip tokios institucijos aiškiai minimos policija, sienos apsaugos tarnyba, imigracijos tarnybos ir sulaikymo įstaigų tarnautojai. Trečia, kai dėl didelio trečiųjų šalių piliečių arba asmenų be pilietybės, vienu metu prašančių tarptautinės apsaugos, skaičiaus praktiškai labai sunku laikytis minėtos direktyvos 6 straipsnio 1 dalyje nustatytų terminų, tos pačios direktyvos 6 straipsnio 5 dalyje išimties tvarka valstybėms narėms leidžiama užregistruoti tarptautinės apsaugos prašymus per 10 darbo dienų nuo jų pateikimo. Ketvirta, reikia pridurti, kad pagal Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 2 ir 3 dalis tarptautinės apsaugos prašymą pateikę asmenys turi turėti veiksmingą galimybę jį pateikti kuo greičiau, turint omenyje, kad nepažeisdamos tokios teisės valstybės narės gali reikalauti, kad toks prašymas būtų pateiktas asmeniškai ir (arba) šiuo tikslu nurodytoje vietoje. Taigi iš to, kas išdėstyta, darytina išvada, kad valstybės narės apskritai privalo per Direktyvos 2013/32 6 straipsnyje nustatytą terminą užregistruoti bet kokį į šios direktyvos taikymo sritį patenkantį tarptautinės apsaugos prašymą, kurį nacionalinėms institucijoms pareiškė trečiosios šalies pilietis ar asmuo be pilietybės, ir vėliau jos turi užtikrinti, kad atitinkami asmenys turėtų veiksmingą galimybę jų prašymus pateikti kuo greičiau (šiuo klausimu žr. 2018 m. sausio 25 d. Sprendimo Hasan, C‑360/16 , EU:C:2018:35 , punktą). Antra, reikia pabrėžti, kad, kaip per teismo posėdį patvirtino Komisija, jos pirmasis kaltinimas susijęs ne su pačia tarptautinės apsaugos prašymo įregistravimo ar pateikimo procedūra, bet su tvarka, pagal kurią tokį prašymą prieš tai turi būti galima pateikti Vengrijos valdžios institucijoms. Šiuo klausimu svarbu pažymėti, kad, pirma, iš Direktyvos 2013/32 7 straipsnio matyti, jog valstybės narės privalo užtikrinti kiekvieno trečiosios šalies piliečio arba asmens be pilietybės teisę savo vardu arba tarpininkaujant trečiajam asmeniui pateikti tarptautinės apsaugos prašymą. Taigi šiuo 7 straipsniu, siejamu su šios direktyvos 3 straipsnio 1 dalimi, kiekvienam trečiosios šalies piliečiui arba asmeniui be pilietybės suteikiama teisė pateikti tarptautinės apsaugos prašymą, įskaitant prie valstybės narės sienų arba jos tranzito zonų. Šiuo klausimu, nors, kaip pažymi Vengrija, pagal minėtos direktyvos 6 straipsnio 3 dalį valstybėms narėms leidžiama reikalauti, kad tarptautinės apsaugos prašymai būtų pateikti nurodytoje vietoje, reikia pažymėti, kad jokioje tos pačios direktyvos nuostatoje nenumatyta panašios taisyklės dėl tarptautinės apsaugos prašymų pateikimo. Be to, laikoma, kad toks prašymas pateiktas po to, kai atitinkamas asmuo vienai iš Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 1 dalyje nurodytų institucijų pareiškia norą pasinaudoti tarptautine apsauga, ir šio noro pareiškimui negali būti taikomi jokie administraciniai formalumai (šiuo klausimu žr. 2020 m. birželio 25 d. Sprendimo Ministerio Fiscal (Institucija, galinti gauti tarptautinės apsaugos prašymą), C‑36/20 PPU , EU:C:2020:495 , ir punktus). Taigi iš Direktyvos 2013/32 6 straipsnio matyti, kad kiekvienas trečiosios šalies pilietis arba asmuo be pilietybės turi teisę pateikti tarptautinės apsaugos prašymą vienai iš tame straipsnyje nurodytų institucijų, taip joms pareikšdamas savo norą gauti tarptautinę apsaugą. Antra, reikia pabrėžti, kad tarptautinės apsaugos prašymo pateikimas vienai iš Direktyvos 2013/33 6 straipsnyje nurodytų institucijų yra esminis tarptautinės apsaugos suteikimo procedūros etapas. Iš tiesų trečiosios šalies pilietis arba asmuo be pilietybės įgyja tarptautinės apsaugos prašytojo, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/32 2 straipsnio c punktą, statusą, kai tik pateikia tokį prašymą (2020 m. birželio 25 d. Sprendimo Ministerio Fiscal (Institucija, galinti gauti tarptautinės apsaugos prašymą), C‑36/20 PPU , EU:C:2020:495 , punktas). Be to, būtent nuo tarptautinės apsaugos prašymo pateikimo dienos pradedamas skaičiuoti terminas, per kurį šis prašymas turi būti įregistruotas pagal šios direktyvos 6 straipsnio 1 dalį, o prašytojui turi būti suteikta galimybė kuo greičiau pateikti tarptautinės apsaugos prašymą, kaip reikalaujama pagal minėtos direktyvos 6 straipsnio 2 dalį. Taip pat reikia pabrėžti, kad nuo šio prašymo pateikimo dienos pradedamas skaičiuoti terminas, per kurį sprendžiančioji institucija pagal tos pačios direktyvos 31 straipsnį iš principo turi priimti sprendimą dėl tarptautinės apsaugos prašymo. Taigi teisė pateikti tokį prašymą lemia tai, jog veiksmingai teisių paisoma tik tada, kai šis prašymas pateikiamas, įregistruojamas ir išnagrinėjamas per Direktyvoje 2013/32 nustatytus terminus, ir galiausiai ta teisė yra veiksmingos teisės į prieglobstį, garantuojamos Chartijos 18 straipsnyje, sąlyga. Taigi valstybė narė negali nepagrįstai atidėlioti momento, kai atitinkamas asmuo gali pateikti tarptautinės apsaugos prašymą, nes priešingu atveju būtų pažeistas šios direktyvos 6 straipsnio veiksmingumas. Trečia, reikia priminti, kad pats minėtos direktyvos, ypač jos 6 straipsnio 1 dalies, tikslas yra užtikrinti veiksmingą, lengvą ir greitą galimybę dalyvauti tarptautinės apsaugos procedūroje (2020 m. birželio 25 d. Sprendimo Ministerio Fiscal (Institucija, galinti gauti tarptautinės apsaugos prašymą), C‑36/20 PPU , EU:C:2020:495 , punktas). Be to, tos pačios direktyvos 8 straipsnio 1 dalis patvirtina tokį tikslą. Iš tiesų šios nuostatos tikslas – palengvinti tarptautinės apsaugos prašymų pateikimą, be kita ko, įpareigojant valstybes nares informuoti apie galimybę pateikti tokį prašymą kiekvieną trečiosios šalies pilietį arba asmenį be pilietybės sienos perėjimo punkte, įskaitant išorės sienų tranzito zoną, jei yra duomenų, leidžiančių manyti, kad šis asmuo gali pageidauti pateikti tokį prašymą. Iš viso to, kas išdėstyta, matyti, kad pagal Direktyvos 2013/32 6 straipsnį valstybės narės įpareigojamos užtikrinti, kad atitinkami asmenys galėtų veiksmingai pasinaudoti teise pateikti tarptautinės apsaugos prašymą, įskaitant teisę pateikti tarptautinės apsaugos prašymą prie jų sienų, kai tik išreiškia savo valią, kad šis prašymas būtų įregistruotas ir galėtų būti pateiktas bei nagrinėjamas veiksmingai laikantis šioje direktyvoje nustatytų terminų. Reikia išnagrinėti, ar šiuo atveju Vengrija įvykdė šį reikalavimą. Šiuo klausimu ši valstybė narė patvirtina, kad pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnį trečiųjų šalių piliečiai arba asmenys be pilietybės, kurie, atvykę iš Serbijos, nori Vengrijoje pasinaudoti tarptautinės apsaugos procedūra, privalo ne tik pateikti tarptautinės apsaugos prašymus, bet ir padaryti tai vienoje iš dviejų – Roskės arba Tompos – tranzito zonų. Savo pastabose Vengrija patikslino, kad Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 1 dalyje nustatytas tarptautinės apsaugos prašymo įregistravimo terminas negali būti pradedamas skaičiuoti, kol tarptautinės apsaugos prašytojai neatvyko į vieną iš šių tranzito zonų. Darytina išvada, kad jų prašymai gali būti pateikti tik minėtose zonose, ir Vengrija tai patvirtino per teismo posėdį. Atsižvelgiant į šį pirminį patikslinimą, reikia išnagrinėti, ar, kaip teigia Komisija, Vengrijos valdžios institucijos drastiškai apribojo asmenų, kuriems faktiškai leidžiama kiekvieną dieną patekti į šias tranzito zonas, kad galėtų jose pateikti tarptautinės apsaugos prašymą, skaičių. Šiuo klausimu pirmiausia reikia priminti, kad dėl administracinės praktikos gali būti pareikštas ieškinys dėl įsipareigojimų neįvykdymo, jeigu ji yra gana pastovi ir bendra (žr., be kita ko, 1985 m. gegužės 9 d. Sprendimo Komisija / Prancūzija, 21/84 , EU:C:1985:184 , punktą ir 2019 m. rugsėjo 5 d. Sprendimo Komisija / Italija(Bakterijos Xylella fastidiosa), C‑443/18 , EU:C:2019:676 , punktą). Be to, Komisija turi įrodyti, kad atitinkami įsipareigojimai neįvykdyti, ir Teisingumo Teismui pateikti reikalingus įrodymus, kad šis galėtų patikrinti šio įsipareigojimo neįvykdymo buvimą, ir ji negali remtis jokiomis prielaidomis (žr., be kita ko, 2006 m. balandžio 27 d. Sprendimo Komisija / Vokietija, C‑441/02 , EU:C:2006:253 , punktą ir 2019 m. gegužės 2 d. Sprendimo Komisija / Kroatija(Biljane Donje sąvartynas), C‑250/18 , nepaskelbtas Rink., EU:C:2019:343 , punktą). Tik jei Komisija pateikia pakankamai įrodymų, patvirtinančių tam tikras faktines aplinkybes, susiklosčiusias valstybės narės atsakovės teritorijoje, ši turi iš esmės ir išsamiai ginčyti pateiktus duomenis ir iš jų išplaukiančias pasekmes (žr., be kita ko, 2005 m. balandžio 26 d. Sprendimo Komisija / Airija, C‑494/01 , EU:C:2005:250 , punktą ir 2019 m. kovo 28 d. Sprendimo Komisija / Airija(Nuotekų surinkimo ir valymo sistema), C‑427/17 , nepaskelbtas Rink., EU:C:2019:269 , punktą). Konkrečiai, kiek tai susiję su kaltinimu dėl nacionalinės nuostatos įgyvendinimo, Teisingumo Teismas nusprendė, kad norint įrodyti valstybės įsipareigojimų neįvykdymą, reikia pateikti tam tikro pobūdžio įrodymų, palyginti su tais, į kuriuos paprastai atsižvelgiama nagrinėjant ieškinį dėl įsipareigojimų neįvykdymo, pateiktą tik dėl nacionalinės nuostatos turinio, ir kad šiomis sąlygomis įsipareigojimų neįvykdymas gali būti konstatuotas tik pateikus pakankamai dokumentais pagrįstą ir išsamų veiksmų, kuriais kaltinamos nacionalinės administracinės institucijos ir (arba) teismai ir kurie priskirtini atitinkamai valstybei narei, įrodymą (2006 m. balandžio 27 d. Sprendimo Komisija / Vokietija, C‑441/02 , EU:C:2006:253 , punktas ir 2015 m. liepos 9 d. Sprendimo Komisija / Airija, C‑87/14 , EU:C:2015:449 , punktas). Nagrinėjamu atveju, kaip savo išvados 59 punkte pažymėjo generalinis advokatas, Komisija prie savo ieškinio pridėjo kelias ataskaitas, pagrindžiančias jos teiginį, kad trečiųjų šalių piliečiams arba asmenims be pilietybės, norintiems pateikti tarptautinės apsaugos prašymą oficialioms valdžios institucijoms Roskės ir Tompos tranzito zonose, tekdavo laukti kelis mėnesius dėl nusistovėjusios ir bendros Vengrijos valdžios institucijų praktikos, kuri vis dar buvo taikoma pasibaigus pagrįstoje nuomonėje nustatytam terminui, būtent 2018 m. vasario 8 d., ir kurią sudarė leidimų įvažiuoti į šias dvi tranzito zonas ribojimas iki ypač mažo į jas patenkančių žmonių skaičiaus per dieną. Taigi, remiantis viena iš trijų prie Komisijos ieškinio pridėtų Jungtinių Tautų vyriausiojo pabėgėlių reikalų komisaro biuro (JTVPK) ataskaitų, nuo 2015 m. spalio mėn. Vengrijos valdžios institucijos nusprendė apriboti kasdienių leidimų į Roskės ir Tompos tranzito zonas skaičių. Iš šių trijų ataskaitų taip pat matyti, kad kasdienių atvykimų į šias tranzito zonas skaičius mažėjo palaipsniui ir nuolat; 2018 m. tik dviem asmenims per dieną buvo leidžiama patekti į kiekvieną iš šių tranzito zonų. Šiuo klausimu reikia pridurti, kad minėtos ataskaitos turi ypatingą reikšmę, atsižvelgiant į 1951 m. liepos 28 d. Ženevoje pasirašytoje Konvencijoje dėl pabėgėlių statuso (Jungtinių Tautų sutarčių rinkinys, 189 t., p. 137, Nr. 2545 (1954)), į kurią atsižvelgiant turi būti aiškinamos prieglobstį reglamentuojančios Sąjungos teisės normos, JTVPK suteiktą vaidmenį (šiuo klausimu žr. 2019 m. gegužės 23 d. Sprendimo Bilali, C‑720/17 , EU:C:2019:448 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Be to, tose pačiose ataskaitose esantys duomenys iš esmės sutampa su dviejose prie ieškinio pridėtose 2017 m. ataskaitose, kurias pateikė Europos Tarybos Generalinio sekretoriaus specialusis atstovas migracijos ir pabėgėlių klausimais, ir Europos komiteto prieš kankinimą ir kitokį žiaurų, nežmonišką ar žeminamą elgesį pateiktomis pastabomis, kuriomis Komisija taip pat remiasi. Be to, iš prie ieškinio pridėtų JTVPK ataskaitų matyti, kad dėl to, jog Vengrijos valdžios institucijos nustatė didžiausią leidžiamo kasdienio atvykimo į Roskės ir Tompos tranzito zonas skaičių, trečiųjų šalių piliečiams ar asmenims be pilietybės, esantiems Serbijoje, netoli Serbijos ir Vengrijos sienos ir norintiems pateikti tarptautinės apsaugos prašymą Vengrijoje, laukimo laikotarpis nuolat ilgėjo ir 2018 m. vasario mėn. buvo ilgesnis nei 11 mėnesių. Darytina išvada, kad Komisija pateikė pakankamai dokumentinių įrodymų ir išsamiai įrodė, kad, pasibaigus pagrįstoje nuomonėje nustatytam terminui, t. y. 2018 m. vasario 8 d., dėl Vengrijos valdžios institucijų nusistovėjusios bendros administracinės praktikos, kuria buvo siekiama sistemingai ir net drastiškai apriboti galimybę patekti į Roskės ir Tompos tranzito zonas, iš Serbijos atvykusiems trečiųjų šalių piliečiams arba asmenims be pilietybės, norėjusiems Vengrijoje pradėti tarptautinės apsaugos procedūrą, tapo praktiškai neįmanoma Vengrijoje pateikti tarptautinės apsaugos prašymą. Tokia administracinė praktika nesuderinama su Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 1 dalies reikalavimais. Nė vienas Vengrijos argumentas neleidžia suabejoti šia išvada. Šiuo klausimu pirmiausia reikia pažymėti, kad ši valstybė narė, žinoma, ginčija tai, kad administraciniais nurodymais buvo siekiama apriboti kasdienį tarptautinės apsaugos prašymų, kurie gali būti pateikti Roskės ir Tompos tranzito zonose, skaičių. Vis dėlto, be to, kad šį teiginį formaliai paneigia šio sprendimo 115 ir 116 punktuose nurodytos ataskaitos, Vengrija teisiniu požiūriu nepakankamai paaiškino, kodėl, darant prielaidą, kad tokių nurodymų nebuvo duota, buvo parengti laukimo sąrašai (jų egzistavimą ji pripažino), nustatantys tvarką, pagal kurią Serbijoje, arti Roskės ir Tompos tranzito zonų esantys asmenys, siekiantys pateikti tarptautinės apsaugos prašymus, galėtų į jas patekti. Nors Vengrijos valdžios institucijos, kaip teigia Vengrija, nedalyvavo rengiant šiuos sąrašus ir nedarė poveikio juose nustatytai galimybės patekti į tranzito zoną tvarkai, vis dėlto pats šių zonų egzistavimas turi būti vertinamas kaip neišvengiama šio sprendimo 118 punkte konstatuotos praktikos pasekmė. Be to, negalima pritarti ir Vengrijos argumentui, kad laipsniškas didelių laukimo eilių prie įėjimo į minėtas tranzito zonas nykimas įrodo, jog nėra jokių apribojimų atvykti į pačias tranzito zonas. Neginčijama, kad žemės ruože, skiriančiame Serbijos ir Vengrijos sieną nuo įėjimo į Roskės ir Tompos tranzito zonas punktų, nėra jokios infrastruktūros, todėl yra labai sunku ilgą laiką ten likti. Be to, kaip teisingai pažymėjo Komisija, iš prie jos ieškinio pridėtų ataskaitų galima daryti išvadą, kad laukimo eilės prie įėjimo į kiekvieną tranzito zoną sumažėjo nuo datos, kai atsirado šio sprendimo 122 punkte minėti laukimo sąrašai, nes tik tinkamai į šiuos sąrašus įtrauktiems asmenims Serbijos valdžios institucijos leisdavo vykti į teritoriją, skiriančią Serbijos ir Vengrijos sieną nuo atitinkamos tranzito zonos įėjimo punkto, datos, kai buvo numatyta, kad šie asmenys galės patekti į šią tranzito zoną, išvakarėse. Darytina išvada, kad didelių laukimo eilių prie įėjimo į Roskės ir Tompos tranzito zonas išnykimas negali paneigti išvados, kad Vengrijos valdžios institucijos nusprendė drastiškai apriboti galimybę patekti į šias zonas. Galiausiai, nors, kaip primena Vengrija, valstybės narės pagal Reglamentą 2016/399 turi užtikrinti, be kita ko, kad išorės sienos būtų kertamos teisėtai, vis dėlto tokios pareigos vykdymas negali pateisinti to, kad valstybės narės pažeidžia Direktyvos 2013/32 6 straipsnį. Iš viso to, kas išdėstyta, matyti, kad numačiusi, jog tarptautinės apsaugos prašymus trečiųjų šalių piliečiai arba asmenys be pilietybės, kurie, atvykę iš Serbijos, nori pradėti tarptautinės apsaugos procedūrą Vengrijoje, gali teikti tik Roskės ir Tompos tranzito zonose, taip pat taikiusi nusistovėjusią ir bendrą administracinę praktiką, kuria drastiškai ribojamas prašytojų, kuriems leidžiama kasdien patekti į šias zonas, skaičius, Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 6 straipsnį, siejamą su jos 3 straipsniu. Dėl antrojo ir trečiojo kaltinimų, susijusių su tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymu Šalių argumentai – Dėl antrojo kaltinimo Pateikdama antrąjį kaltinimą Komisija kaltina Vengriją pažeidus Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį ir 43 straipsnį. Pirma, Komisija pabrėžia, kad Direktyvos 2013/32 26 straipsnyje kaip principas įtvirtinta taisyklė, pagal kurią tarptautinės apsaugos prašytojas negali būti sulaikytas vien dėl to, kad pateikė tarptautinės apsaugos prašymą. Nors pagal šios direktyvos 43 straipsnį valstybėms narėms leidžiama šiuo klausimu taikyti specialias taisykles, kai jos nustato pasienio procedūras, vis dėlto tokiu atveju jos privalo laikytis šiame 43 straipsnyje numatytų reikalavimų. Tačiau į 2017 m. Įstatymą Nr. XX buvo įtrauktos naujos nuostatos, neatitinkančios minėto 43 straipsnio. Pirma, pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalį visa tarptautinės apsaugos prašymo nagrinėjimo procedūra turi būti vykdoma tranzito zonoje, priešingai, nei reikalaujama minėtame 43 straipsnyje. Be to, pagal šio 80/J straipsnio 5 dalį procedūros trukmė neribojama iki keturių savaičių, kaip to reikalaujama pagal Direktyvos 2013/32 43 straipsnį. Antra, Komisija mano, kad taip pat nesilaikoma Direktyvos 2013/32 II skyriuje numatytų specialiųjų procedūrinių garantijų. Taigi „tinkama parama“, pagal šios direktyvos 24 straipsnio 3 dalį privaloma suteikta asmenims, kuriems reikia šių specialių procesinių garantijų, nebūtų užtikrinta per Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnyje numatytą procedūrą, nes 2017 m. Įstatymu Nr. XX dėl masinės imigracijos kilusios krizės buvo sustabdytas Įstatymo dėl teisės į prieglobstį nuostatų, pagal kurias pasienio procedūros netaikomos prašytojams, kuriems reikia tokių specialių procedūrinių garantijų, taikymas. Komisijos teigimu, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalimi, pažeidžiant Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį ir 43 straipsnį, prašytojai įpareigojami likti atitinkamoje tranzito zonoje ilgiau nei keturias savaites, kad jų prašymai būtų išsamiai išnagrinėti; šiuo nagrinėjimu nesiekiama tik nustatyti, ar yra šios direktyvos 33 straipsnyje numatytų nepriimtinumo pagrindų arba prašymus nagrinėti iš esmės šios direktyvos 31 straipsnio 8 dalyje numatytais atvejais, ir asmenims, kuriems reikia specialių Direktyvos 2013/32 II skyriuje įtvirtintų procesinių garantijų, nesuteikiama „tinkama parama“. Antra, Komisija mano, kad pagal SESV 72 straipsnį valstybėms narėms neleidžiama atsisakyti taikyti Sąjungos teisės tiesiog bendrai remiantis viešosios tvarkos ir vidaus saugumo sumetimais. Šiuo klausimu Komisija pažymi, kad neatrodo, jog krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, Vengrijos teritorijoje būtų paskelbta pereinamajam laikotarpiui. Be to, atvejį, kai tuo pačiu metu tarptautinės apsaugos prašo daug trečiųjų šalių piliečių arba asmenų be pilietybės, Sąjungos teisės aktų leidėjas numatė, be kita ko, Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 5 dalyje, 14 straipsnio 1 dalyje, 31 straipsnio 3 dalies b punkte ir 43 straipsnio 3 dalyje, Direktyvos 2013/33 10 straipsnio 1 dalyje ir 18 straipsnio 9 dalyje, taip pat Direktyvos 2008/115 18 straipsnyje. Šiomis taisyklėmis valstybėms narėms siekiama leisti skubos atveju pasirinkti lanksčius sprendimus ir tam tikru mastu nukrypti nuo bendrai taikomų taisyklių. Todėl krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, kuria remiasi Vengrija, gali ir turi būti išspręsta remiantis Sąjungos teise. Vengrija atsikerta, pirma, kad tranzito zonose procedūros vykdomos pagal Direktyvoje 2013/32 numatytas bendras taisykles, todėl šios procedūros neturi atitikti šios direktyvos 43 straipsnio, susijusio su pasienio procedūromis. Remiantis pagrįstoje nuomonėje nustatyto termino pabaigoje galiojusiais teisės aktais, Roskės ir Tompos tranzito zonos iš esmės yra netoli Serbijos ir Vengrijos sienos esantys atviri priėmimo centrai, kur vykdoma visa prieglobsčio prašymų nagrinėjimo procedūra. Antra, dėl Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalies laikymosi Vengrija teigia, kad Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 4 straipsnio 3 dalyje įtvirtintas principas, pagal kurį šio įstatymo nuostatos turi būti taikomos atsižvelgiant į specifinius prašytojų, kuriems taikomas specialus režimas, poreikius. Todėl kompetentinga prieglobsčio institucija per visą procedūrą turi nuolat atidžiai atsižvelgti į specialius šių prašytojų poreikius. Į specialius minėtų prašytojų poreikius taip pat labiau atsižvelgiama kitose nuostatose. Trečia, pagal SESV 72 straipsnį bet kuriuo atveju Vengrijai leidžiama paskelbti krizę, susidariusią dėl masinės imigracijos, ir, esant tokiai situacijai, taikyti nukrypti leidžiančias procedūros taisykles. Šiuo klausimu ši valstybė narė mano, kad Komisijos nurodytų antrinės teisės nuostatų nepakako, kad jomis remiantis būtų galima tinkamai valdyti po 2015 m. krizės susidariusią situaciją. – Dėl trečiojo kaltinimo Komisija kaltina Vengriją neįvykdžius įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą ir 8, 9 ir 11 straipsnius, nes ji sulaikė visus tarptautinės apsaugos prašytojus, išskyrus nelydimus nepilnamečius iki 14 metų, per visą jų prašymo nagrinėjimo procedūrą, ir nepaisė šiuo klausimu numatytų garantijų. Komisija pažymi, pirma, kad privalomas buvimas Roskės arba Tompos tranzito zonose reiškia tokio masto asmens laisvės ribojimą, kad jis turi būti prilyginamas sulaikymui, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą. Iš tiesų šios tranzito zonos yra uždaros vietos, iš kurių prašytojai gali išvykti tik Serbijos kryptimi. Pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/K straipsnio 2 dalies d punktą, prieglobsčio srityje kompetentinga institucija gali nutraukti procedūrą, jeigu prašytojas išvyksta iš atitinkamos tranzito zonos. Taigi minėtas prašytojas iš tikrųjų nėra laisvas išvykti iš šios teritorijos, nes taip kiltų rizika, kad jo prašymo nagrinėjimas būtų nutrauktas ir taip jis prarastų galimybę gauti tarptautinę apsaugą. Be to, Komisija pažymi, kad prieglobsčio prašytojų tranzito zonose buvimo trukmė yra svarbus veiksnys nustatant, ar buvimas šiose zonose gali būti pripažįstamas sulaikymu. Komisijos atstovai atvykę į vietą nustatė, kad kai kurie prašytojai šiose zonose gyvena daugiau kaip keturiolika mėnesių. Antra, Komisija teigia, kad toks sulaikymas nesuderinamas su Direktyvos 2013/32 26 straipsniu ir Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 2 ir 3 dalimis, 9 straipsniu ir 11 straipsnio 2 dalimi, nes jis taikomas kaip bendra taisyklė, sistemingai, neatlikus individualaus vertinimo, nepriėmus rašytinio motyvuoto sprendimo, taip pat jis taikomas nepilnamečiams, išskyrus jaunesnius nei 14 m. nelydimus nepilnamečius. Nors Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/I straipsnis nedraudžia, esant krizinei situacijai dėl masinės imigracijos, taikyti nacionalinių nuostatų, kuriomis į vidaus teisę buvo perkeltos Sąjungos teisės nuostatos dėl tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo, Komisija vis dėlto mano, kad šios nacionalinės nuostatos nėra reikšmingos esant tokiai situacijai, nes tokiu atveju visi prašytojai privalėtų būti vienoje iš dviejų tranzito zonų, kaip tai numatyta šio įstatymo 80/J straipsnio 5 dalyje. Vengrija atsikerta, kad šios tranzito zonos yra ne sulaikymo vietos, o iš esmės prie Šengeno erdvės išorės sienos jos teritorijoje esantys priėmimo centrai, įkurti kaip vietos, kuriose pagal Sąjungos teisę vykdoma prieglobsčio procedūra. Ši valstybė narė tvirtina, kad asmuo, norintis atvykti į jos teritoriją, gali kirsti sieną per pasienio punktą ir nevykti į vieną iš minėtų tranzito zonų, jei turi galiojančius dokumentus. Be to, šios tranzito zonos uždarytos tik iš Vengrijos pusės, siekiant apsaugoti Šengeno erdvės išorės sieną, tačiau jų gyventojai gali iš jų išvykti į Serbiją. Be to, siekiant nustatyti, ar gyvenimas šiame centre gali būti prilygintas sulaikymui, neturi būti atsižvelgiama nei į gyvenimo priėmimo centre trukmę, nei į jame sudarytų sąlygų kokybę. Be to, iš tranzito zonos išvykstantiems prašytojams nebūtinai kyla nepalankios pasekmės. Iš tiesų Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/K straipsnio 2 dalies d punkte numatyta, kad tokiu atveju prieglobsčio srityje kompetentinga institucija priima sprendimą, remdamasi turima informacija, arba užbaigia procedūrą. Taigi ši institucija gali priimti sprendimą dėl tarptautinės apsaugos prašymo net ir nesant prašytojo, o prireikus – jį patenkinti. Prieglobsčio prašymo pateikimas automatiškai nelemia sistemingo laisvės atėmimo, nes pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 1 dalies c punktą Vengrijos teritorijoje teisėtai gyvenantis asmuo gali pateikti prašymą bet kurioje vietoje, taigi neprivalo nei atvykti į tranzito zoną, nei likti joje. Taip pat reikia atsižvelgti į Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 1 dalies b punktą, kuris konkrečiai susijęs su sulaikytų asmenų pateikiamais prieglobsčio prašymais. Specialios taisyklės dėl sulaikymo skyrimo ir pratęsimo numatytos šio įstatymo 31/A–31/I straipsniuose ir jomis visiškai užtikrinama, kad būtų laikomasi atitinkamų Direktyvos 2013/33 nuostatų dėl sulaikymo. Dėl Komisijos atstovų apsilankymo Vengrija, be kita ko, pabrėžia, kad jis buvo susijęs tik su Roskės tranzito zona ir kad negalima atmesti galimybės, jog asmenys, kuriuos tuo metu apklausė Komisijos atstovai, buvo ne tarptautinės apsaugos prašytojai, o asmenys, kurių atžvilgiu vykdoma užsieniečių kontrolės procedūra. Galiausiai Vengrija teigia, kad prieglobsčio srityje kompetentinga institucija visais atvejais priima sprendimą dėl apgyvendinimo atitinkamoje tranzito zonoje, kaip per procedūrą suinteresuotajam asmeniui nurodytoje gyvenamojoje vietoje, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/33 7 straipsnio 2 dalį, ir kad toks sprendimas gali būti skundžiamas. Be to, suinteresuotojo asmens individualizuotas apgyvendinimo ir priežiūros paslaugų teikimo pobūdis pasireiškia, be kita ko, prašytojų grupavimu į būstus pagal pilietybę, specialaus mitybos režimo pasiūla, taip pat baldų ir sveikatos priežiūros paslaugų, visų pirma psichologo paslaugų, teikimu. Teisingumo Teismo vertinimas Antruoju ir trečiuoju kaltinimais, kuriuos reikia nagrinėti kartu, Komisija iš esmės kaltina Vengriją pažeidus Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį ir 43 straipsnį, taip pat Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą ir 8, 9 ir 11 straipsnius, nes ji nustatė bendrą tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo Roskės ir Tompos tranzito zonose sistemą, nepaisydama iš šiose nuostatose numatytų sąlygų ir garantijų. Pirmiausia reikia pažymėti, kad, priešingai, nei teigia Vengrija, šių dviejų tranzito zonų uždarymas priėmus 2020 m. gegužės 14 d. Sprendimą Orszįgos Idegenrendészeti Főigazgatósįg Dél-alföldi Regionįlis Igazgatósįg ( C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 ) neturi reikšmės nagrinėjant šį ieškinį. Iš tiesų, kaip buvo priminta šio sprendimo 68 punkte, įsipareigojimų neįvykdymas turi būti vertinamas atsižvelgiant į valstybės narės padėtį Komisijos pateiktoje pagrįstoje nuomonėje nustatyto termino pabaigoje, t. y. šiuo atveju 2018 m. vasario 8 d. – Dėl sulaikymo Roskės ir Tompos tranzito zonose Iš Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 1, 5 ir 6 dalių matyti, kad bet kuris tarptautinės apsaugos prašytojas, kuris dar neturi leidimo gyventi Vengrijos teritorijoje, turi likti vienoje iš dviejų – Roskės ar Tompos – tranzito zonų, kol jo prašymas nagrinėjamas, taip pat prireikus – kol vyksta teismo procesas dėl skundo, kuriuo ginčijamas galimas sprendimas atmesti tarptautinės apsaugos prašymą, nebent suinteresuotasis asmuo yra jaunesnis nei 14 metų nelydimas nepilnametis arba jam jau taikoma sulaikymo arba laisvės apribojimo priemonė, kaip tai suprantama pagal šio įstatymo 80/J straipsnio 1 dalį. Vengrija nesutinka su Komisijos teiginiu, kad pareiga likti vienoje iš šių tranzito zonų yra sulaikymas, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad tarptautinės apsaugos prašytojo sulaikymas, kaip jis suprantamas pagal šią nuostatą, yra savarankiška Sąjungos teisės sąvoka, apimanti bet kokią prievartos priemonę, kuria šis prašytojas netenka judėjimo laisvės ir jis atskiriamas nuo likusių gyventojų, įpareigojant jį nuolat likti ribotoje ir uždaroje teritorijoje (šiuo klausimu žr. 2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Orszįgos Idegenrendészeti Főigazgatósįg Dél-alföldi Regionįlis Igazgatósįg, C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , punktą). Nagrinėjamu atveju iš ieškinio ir prie jo pridėtų dokumentų matyti, kad tarptautinės apsaugos prašytojai, kurių buvimo vieta yra Roskės arba Tompos tranzito zona, privalo nuolat gyventi atitinkamoje tranzito zonoje, aptvertoje aukšta siena su spygliuota viela. Šie prašytojai apgyvendinti konteineriuose, kurių plotas neviršija 13 m . Jie negali susitikti su šioje tranzito zonoje negyvenančiais asmenimis, išskyrus jų teisinius atstovus, o jų judėjimas yra ribojamas ir kontroliuojamas nuolat šioje zonoje ir jos prieigose budinčių viešosios tvarkos pareigūnų. Vengrija šių aplinkybių neginčija. Darytina išvada, kad, kaip savo išvados 134 punkte iš esmės pažymėjo generalinis advokatas, tarptautinės apsaugos prašytojų apgyvendinimas Roskės ir Tompos tranzito zonose nesiskiria nuo sulaikymo sistemos. Vengrijos argumentai, kad šie prašytojai gali laisvai išvykti iš atitinkamos tranzito zonos Serbijos kryptimi, negali paneigti tokio vertinimo. Iš tiesų, viena vertus, nors šioje byloje Teisingumo Teismas neturi nuspręsti dėl Serbijos institucijų elgesio atitikties Europos bendrijos ir Serbijos Respublikos susitarimui dėl neteisėtai šalyje esančių asmenų readmisijos, pridėtam prie 2007 m. lapkričio 8 d. Tarybos sprendimo 2007/819/EB ( OL L 334, 2007, p. 45 ), reikia pažymėti, kad galimas šių tarptautinės apsaugos prašytojų atvykimas į Serbiją tikriausiai šios trečiosios valstybės būtų laikomas neteisėtu, todėl jiems grėstų sankcijos. Vadinasi, Roskės ir Tompos tranzito zonose apgyvendinti tarptautinės apsaugos prašytojai pirmiausia dėl šios priežasties negali būti laikomi turinčiais realią galimybę išvykti iš šių tranzito zonų (šiuo klausimu žr. 2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , punktą). Kita vertus, išvykę iš Vengrijos teritorijos šie prašytojai gali prarasti bet kokią galimybę gauti pabėgėlio statusą Vengrijoje. Iš tiesų pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 1 dalį naujus prieglobsčio prašymus jie gali pateikti tik vienoje iš dviejų tranzito zonų. Be to, iš šio įstatymo 80/K straipsnio 1 ir 4 dalių matyti, kad prieglobsčio srityje kompetentinga institucija gali nuspręsti nutraukti tarptautinės apsaugos procedūrą, jeigu prašytojas išvyksta iš vienos iš šių dviejų zonų, ir šis sprendimas negali būti ginčijamas administracinės teisenos tvarka (2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , punktas). Darytina išvada, kad tarptautinės apsaugos prašytojų pareiga gyventi Roskės ir Tompos tranzito zonose, išplaukianti iš Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalies, turi būti laikoma sulaikymu, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą. – Dėl sulaikymo Roskės ir Tompos tranzito zonose atitikties direktyvose 2013/32 ir 2013/33 numatytiems reikalavimams Pirma, Komisija kaltina Vengriją nustačius tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo Roskės ir Tompos tranzito zonose sistemą, kuri neatitinka Direktyvos 2013/32 43 straipsnyje numatytų sąlygų ir kuri nėra pateisinama nė vienu iš Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmoje pastraipoje nurodytų pagrindų. Pagal suformuotą jurisprudenciją Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmoje pastraipoje pateiktas baigtinis sąrašas įvairių pagrindų, galinčių pateisinti tarptautinės apsaugos prašytojo sulaikymą. Kiekvienas iš šių pagrindų atitinka konkretų poreikį ir yra savarankiškas (2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , punktas ir jame nurodyta jurisprudencija). Nors, kaip nurodyta šios direktyvos 17 konstatuojamojoje dalyje, pagal ją valstybėms narėms nedraudžiama nustatyti kitų sulaikymo pagrindų, be kita ko, pagal baudžiamojo proceso teisę, nes jie nepriklauso nuo tarptautinės apsaugos prašytojo statuso, nagrinėjamu atveju reikia pažymėti, kad Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalyje nustatyta tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo sistema nėra grindžiama nuo pastarųjų statuso nepriklausančiu pagrindu. Taigi reikia išnagrinėti, ar šio sprendimo 157 punkte nurodytų tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymas Roskės ir Tompos tranzito zonose nuo jų atvykimo į Vengrijos teritoriją priskirtinas prie bent vieno iš Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmoje pastraipoje išvardyto atvejo. Šiuo klausimu, pirma, reikia atmesti galimybę, kad toks sulaikymas gali būti pateisinamas vienu iš 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos d–f punktuose nurodytų pagrindų. Dėl Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos e punkte numatyto sulaikymo pagrindo neginčijama, kad šio sprendimo 157 punkte nurodyti tarptautinės apsaugos prašytojai Roskės ir Tompos tranzito zonose sulaikyti prieš tai nenustačius, kad jų asmeninis elgesys kelia tikrą, esamą ir pakankamai rimtą grėsmę vienam iš pagrindinių visuomenės interesų arba Vengrijos vidaus ar išorės saugumui (šiuo klausimu žr. 2016 m. vasario 15 d. Sprendimo N., C‑601/15 PPU , EU:C:2016:84 , punktą). Be to, dėl Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos d ir f punktuose išvardytų sulaikymo pagrindų neginčijama, kad šie prašytojai turi likti Roskės arba Tompos tranzito zonose, nors jiems dar nebuvo taikyta sulaikymo priemonė pagal Direktyvos 2008/115 15 straipsnį vykdant grąžinimo procedūrą, ir nepaisant to, kad nepriimtas sprendimas pagal Reglamento Nr. 604/2013 28 straipsnį. Antra, pagal Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos a ir b punktus tarptautinės apsaugos prašytojas gali būti sulaikytas, be kita ko, netoli valstybės narės sienų, siekiant nustatyti arba patikrinti jo tapatybę ar pilietybę arba nustatyti aplinkybes, kuriomis grindžiamas jo tarptautinės apsaugos prašymas ir kurių nebūtų galima sužinoti jo nesulaikius. Nors siekiant gero bendros Europos prieglobsčio sistemos veikimo reikalaujama, kad nacionalinės institucijos turėtų patikimą informaciją apie tarptautinės apsaugos prašytojo tapatybę arba pilietybę ir informaciją, kuria grindžiamas jo prašymas, šiuo tikslu negalima pateisinti tokių sulaikymo priemonių, dėl kurių šios nacionalinės institucijos priima sprendimus kiekvienu konkrečiu atveju nepatikrinusios, ar jos proporcingos siekiamiems tikslams; tokio patikrinimo visų pirma reikia siekiant užtikrinti, kad sulaikymas būtų naudojamas tik kaip kraštutinė priemonė (šiuo klausimu žr. 2017 m. rugsėjo 14 d. Sprendimo K., C‑18/16 , EU:C:2017:680 , punktą). Vengrija neginčija, kad pagal Prieglobsčio įstatymo 80/J straipsnio 5 dalyje nustatytą tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo sistemą nenumatytas atskiras šių prašytojų sulaikymo proporcingumo nagrinėjimas atsižvelgiant į siekiamą tikslą patikrinti jų tapatybę arba pilietybę arba informaciją, kuria grindžiamas jų prašymas. Taigi lieka išnagrinėti, trečia, ar Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalyje nustatyta sulaikymo sistema gali būti pateisinama pagal Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos c punktą, pagal kurį valstybė narė gali sulaikyti tarptautinės apsaugos prašytoją, kad per procedūrą priimtų sprendimą dėl šio prašytojo teisės atvykti į savo teritoriją. Šiuo klausimu pirmiausia reikia pažymėti, kad minėto 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos c punkte numatyta situacija apima sulaikymo sistemą; ją valstybės narės gali nustatyti, kai nusprendžia taikyti pasienio procedūras, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/32 43 straipsnį (šiuo klausimu žr. 2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , ir punktus). Pagal šį 43 straipsnį valstybėms narėms iš tiesų leidžiama šiame straipsnyje nustatytomis sąlygomis siekiant užtikrinti tame pačiame straipsnyje numatytų procedūrų veiksmingumą „sulaikyti“, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą, prie jų sienų atvykusius tarptautinės apsaugos prašytojus prieš suteikiant jiems teisę atvykti į jų teritoriją (šiuo klausimu žr. 2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , ir punktus). Taigi, nors Vengrija formaliai ginčija tai, kad tarptautinės apsaugos prašymų nagrinėjimo procedūros Roskės ir Tompos tranzito zonose pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnį yra pasienio procedūros, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/32 43 straipsnį, ši aplinkybė neatleidžia Teisingumo Teismo nuo pareigos atsižvelgti į tai, ar pastarojo straipsnio laikomasi, nagrinėjant Vengrijos teisės aktų atitiktį Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos c punktui, nes jokiu kitu šioje nuostatoje išvardytu pagrindu negalima pateisinti šio įstatymo 80/J straipsnio 5 dalimi įtvirtintos sulaikymo sistemos. Be to, reikia pažymėti, kad pagal Direktyvos 2013/32 43 straipsnio 2 dalį reikalaujama, kad tarptautinės apsaugos prašytojo sulaikymo trukmė pagal šį straipsnį neviršytų keturių savaičių nuo tarptautinės apsaugos prašymo pateikimo dienos, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/32 6 straipsnio 2 dalį, o šio 43 straipsnio 3 dalyje tik nurodyta, kad valstybėms narėms leidžiama joje numatytomis aplinkybėmis toliau vykdyti pasienio procedūras pasibaigus šiam keturių savaičių laikotarpiui, kol šie prašytojai pasibaigus šiam terminui yra normaliai apgyvendinti vietovėse, esančiose arti pasienio arba tranzito zonos, ir tai reiškia, kad jie negali būti sulaikyti (šiuo klausimu žr. 2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU et C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , – punktus). Vis dėlto iš jokios reikšmingos Vengrijos teisės aktų nuostatos nematyti, kad būtų nustatytas keturių savaičių tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo Roskės ir Tompos tranzito zonose terminas, skaičiuojamas nuo jų prašymų pateikimo dienos. Be to, iš Direktyvos 2013/32 43 straipsnio 1 dalies matyti, kad šia nuostata grindžiamas sulaikymas yra pateisinamas tik tuo, kad prieš pripažindama tarptautinės apsaugos prašytojui teisę atvykti į jos teritoriją atitinkama valstybė narė galėtų išnagrinėti, ar jo prašymas nėra nepriimtinas pagal Direktyvos 2013/32 33 straipsnį arba ar jis negali būti atmestas kaip nepagrįstas dėl kurios nors iš šios direktyvos 31 straipsnio 8 dalyje išvardytų pagrindų. Kaip pažymėta šio sprendimo 157 punkte, tarptautinės apsaugos prašytojai privalo likti Roskės ir Tompos tranzito zonose per visą jų prašymų nagrinėjimą ir net teismui nagrinėjant dėl sprendimo atmesti prašymą pateiktą skundą, o ne tik siekiant patikrinti, ar jų prašymai gali būti atmesti dėl vieno iš pirmesniame punkte nurodytų pagrindų. Darytina išvada, kad Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalyje nustatyta tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo sistema neatitinka Direktyvos 2013/32 43 straipsnyje numatytų sąlygų, todėl nagrinėjamu atveju negali būti pateisinama remiantis Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos c punktu. Iš to, kas išdėstyta, matyti, kad pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalį tarptautinės apsaugos prašytojai sulaikomi, nepaisant Direktyvos 2013/32 43 straipsnyje numatytų sąlygų ir neatsižvelgiant į išsamiai išvardytus atvejus, kada toks sulaikymas leidžiamas pagal Direktyvos 2013/33 8 straipsnį. Antra, Komisija kaltina Vengriją pažeidus Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį dėl to, kad „tinkama parama“, kaip ji suprantama pagal šią nuostatą, privaloma teikti tarptautinės apsaugos prašytojams, kuriems reikia specialių procesinių garantijų, nėra užtikrinama per Roskės ir Tompos tranzito zonose vykdomą procedūrą. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad pagal Direktyvos 2013/32 2 straipsnio d punktą „prašytoju, kuriam reikia specialių procesinių garantijų“ laikomas prašytojas, kurio galimybės naudotis teisėmis ir vykdyti pareigas, numatytas šioje direktyvoje, yra ribotos dėl asmeninių aplinkybių. Iš minėtos direktyvos 29 konstatuojamosios dalies matyti, kad tokiomis aplinkybėmis pripažįstami suinteresuotojo asmens amžius, lytis, lytinė orientacija ir lytinė tapatybė, neįgalumas, sunki liga, psichikos sutrikimai arba kankinimų, žaginimo ar kitokio rimto pobūdžio psichologinio, fizinio ar seksualinio smurto pasekmės. Kaip išplaukia iš Direktyvos 2013/33 21 ir 22 straipsnių, atsižvelgiant į šių prašytojų pažeidžiamumą, valstybės narės per visą prieglobsčio procedūrą turi jiems skirti ypatingą dėmesį, ypač kiek tai susiję su jų priėmimo atitinkamos valstybės narės teritorijoje per šią procedūrą sąlygomis. Konkrečiau kalbant, iš šios direktyvos 11 straipsnio matyti, kad jei iš principo neatmetama, jog prašytojams, kuriems taikomos specialios procedūrinės garantijos, gali būti taikomas sulaikymas, jų sveikatos būklė, įskaitant psichinės sveikatos būklę, kai jiems taikomas sulaikymas, turi tapti pagrindiniu valstybių narių, kurios turi užtikrinti nuolatinę šių asmenų priežiūrą ir „tinkamą paramą“, atsižvelgdamos į konkrečią jų padėtį, rūpesčiu. Atsižvelgiant į tai, Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalies antroje pastraipoje numatyta, kad jeigu per pasienio procedūrą, kaip tai suprantama pagal šios direktyvos 43 straipsnį, prašytojams, kuriems reikia specialių procesinių garantijų, negali būti suteikta tinkama parama, valstybės narės šios procedūros netaiko arba nutraukia jos taikymą. Taigi nacionalinės valdžios institucijos, atlikusios individualų nagrinėjimą, turi užtikrinti, kad tarptautinės apsaugos prašytojo, kuriam reikia specialių procesinių garantijų, sulaikymas pagal Direktyvos 2013/32 43 straipsnį neatimtų iš jo „tinkamos paramos“, kurią jis turi teisę gauti nagrinėjant jo prašymą. Nagrinėjamu atveju reikia pažymėti, kad, kaip tvirtina Vengrija, keliomis reikšmingomis Vengrijos teisės aktų nuostatomis siekiama atsižvelgti į specifinius visų tarptautinės apsaugos prašytojų, kuriems reikia specialių procesinių garantijų, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį, poreikius. Pavyzdžiui, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 4 straipsnio 3 dalyje nustatyta, kad valdžios institucijos privalo taikyti šio įstatymo nuostatas prašytojams, kuriems reikia taikyti specialų režimą, atsižvelgdamos į jų specifinius poreikius. Be to, minėto įstatymo 29 ir 30 straipsniuose numatyta, kad šių prašytojų priėmimo sąlygos turi būti užtikrintos atsižvelgiant į specifinius jų poreikius; į tokius poreikius taip pat reikia atsižvelgti, kai kompetentinga institucija apriboja arba panaikina teisę į materialines priėmimo sąlygas. Iš Vyriausybės nutarimo 301/2007 33 straipsnio 1 ir 2 dalių taip pat matyti, kad kompetentinga prieglobsčio institucija turi užtikrinti, jog prašytojas, kuriam reikia specialių procesinių garantijų, priėmimo centre būtų apgyvendintas atskirai, kiek įmanoma išsaugant jo šeimos vientisumą. Pagal šio nutarimo 34 straipsnį šis prašytojas turi teisę nemokamai naudotis sveikatos priežiūros paslaugomis, įskaitant psichologinę pagalbą, kai to reikia. Vis dėlto Vengrija pripažįsta, kad, įsigaliojus Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 daliai, visi tarptautinės apsaugos prašytojai, kuriems reikia specialių procesinių garantijų, išskyrus jaunesnius nei 14 metų nelydimus nepilnamečius ir tuos, kurie jau turi leidimą gyventi Vengrijos teritorijoje, arba kuriems taikoma kita sulaikymo ar asmeninės laisvės apribojimo priemonė, turi gyventi Roskės ir Tompos tranzito zonose per visą jų tarptautinės apsaugos prašymų nagrinėjimo procedūrą ir prireikus net teismui nagrinėjant dėl sprendimo atmesti šį prašymą pateiktą skundą. Be to, nė iš vienos šios valstybės narės nurodytos nacionalinės teisės nuostatos nematyti, kad kompetentingos Vengrijos valdžios institucijos turi išnagrinėti, ar toks sulaikymas yra suderinamas su būtinybe tuo laikotarpiu suteikti šiems pažeidžiamiems prašytojams „tinkamą paramą“, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį. Tokia sulaikymo sistema nesuderinama su Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalyje nustatytu reikalavimu atsižvelgti į specialius šių kategorijų prašytojų poreikius. Iš tiesų, kaip buvo pažymėta šio sprendimo 191 ir 192 punktuose, pagal Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalies antrą pastraipą draudžiama, kad tarptautinės apsaugos prašytojas, kuriam reikia specialių procesinių garantijų, automatiškai būtų sulaikytas pagal Direktyvos 2013/32 43 straipsnį, prieš tai nepatikrinus, ar dėl šio sulaikymo iš jo neatimama „tinkama parama“, į kurią jis turi teisę. Šiomis aplinkybėmis, kadangi, kaip nurodyta šio sprendimo 181–185 punktuose, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalyje nustatyta sulaikymo sistema viršija Direktyvos 2013/32 43 straipsnyje numatytus tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo apribojimus, tai juo labiau reiškia, kad tokios sulaikymo sistemos taikymas visiems prašytojams, kuriems reikia specialių procedūrinių garantijų, išskyrus jaunesnius nei 14 metų nelydimus nepilnamečius ir tuos, kurie jau turi leidimą gyventi Vengrijos teritorijoje, arba kuriems taikoma kita sulaikymo ar asmeninės laisvės apribojimo priemonė, nepatikrinus, ar šių prašytojų sulaikymas suderinamas su jų specifiniais poreikiais, negali būti pripažintas atitinkančiu Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį. Trečia, Komisija kaltina Vengriją tuo, kad nustačiusi, jog visiems nepilnamečiams tarptautinės apsaugos prašytojams, išskyrus jaunesnius nei 14 metų nelydimus nepilnamečius, būtų taikomas sulaikymas Roskės ir Tompos tranzito zonose per visą jų prašymų nagrinėjimo procedūrą, ji pažeidė Direktyvos 2013/33 11 straipsnį. Direktyvos 2013/33 11 straipsnio 2 dalyje nurodyta, be kita ko, kad nepilnamečiai gali būti sulaikyti tik kraštutiniu atveju ir nustačius, kad negalima veiksmingai taikyti kitų švelnesnių alternatyvių priemonių. Apsauga, kuri konkrečiai suteikiama nepilnamečiams, papildo šiame 11 straipsnyje bendrai pripažintas garantijas visiems prašytojams, kuriems reikia specialių priėmimo sąlygų. Vengrija neginčija, kad visi nepilnamečiai tarptautinės apsaugos prašytojai, išskyrus jaunesnius nei 14 metų nelydimus nepilnamečius, privalo likti vienoje iš dviejų, Roskės arba Tompos, tranzito zonų, kol bus išnagrinėti jų prašymai, o prireikus net kol teismas išnagrinės dėl sprendimo atmesti šį prašymą pateiktą skundą, nebent šiems asmenims taikoma kita sulaikymo arba jų laisvės apribojimo priemonė arba jie jau turi leidimą gyventi Vengrijos teritorijoje, o tai yra nesuderinama su Direktyvos 2013/33 11 straipsnio 2 dalyje įtvirtintomis specialiomis garantijomis. Ketvirta, Komisija kaltina Vengriją pažeidus Direktyvos 2013/33 9 straipsnį, nes tarptautinės apsaugos prašytojams Roskės ir Tompos tranzito zonose sulaikymas taikomas nenurodžius raštu, dėl ko tie prašytojai negali sužinoti faktinių ir teisinių priežasčių, kuriomis grindžiamas šis sulaikymas. Pagal Direktyvos 2013/33 9 straipsnio 2 dalį tarptautinės apsaugos prašytojas sulaikomas, kai teisminė arba administracinė institucija raštu nurodo jį sulaikyti, ir šiame sprendime dėl sulaikymo, be kita ko, turi būti nurodyti faktiniai ir teisiniai pagrindai, kuriais jis pagrįstas. Vengrija teigia, kad kompetentinga prieglobsčio institucija visais atvejais priima sprendimą dėl apgyvendinimo atitinkamoje tranzito zonoje, kaip tarptautinės apsaugos prašytojui skirtos buvimo vietos, kol nagrinėjamas jo prašymas. Vis dėlto šis teiginys nėra pagrįstas jokia nuoroda į reikšmingą nacionalinės teisės akto nuostatą. Be to, nors tiesa, kad pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalį kompetentinga prieglobsčio institucija prieglobsčio prašytojui nurodo atitinkamą tranzito zoną kaip jo buvimo vietą, iš šios nuostatos nematyti, kad toks nurodymas turi būti rašytinis dokumentas, kurio motyvai atitiktų Direktyvos 2013/33 9 straipsnio 2 dalyje įtvirtintus reikalavimus. Darytina išvada, kad Komisija teisiniu požiūriu įrodė, jog Vengrija neįvykdė Direktyvos 2013/33 9 straipsnio reikalavimų. Iš viso to, kas išdėstyta, matyti, kad Vengrija nesilaikė įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį ir 43 straipsnį, taip pat pagal Direktyvos 2013/33 8, 9 ir 11 straipsnius. O Komisija nenurodė priežasčių, dėl kurių teigia, kad Vengrija pažeidė Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punktą, kuriame tik apibrėžta sąvoka „sulaikymas“, kaip ji suprantama pagal šią direktyvą. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad aplinkybės, jog Vengrija Roskės ir Tompos tranzito zonose nustatė sulaikymo sistemą, pagal kurią numatė daugiau tarptautinės apsaugos prašytojo sulaikymo atvejų, nei nustatyta pagal Sąjungos teisę, ir nesuteikė tokiam sulaikymui pagal šią teisę nustatytų garantijų, nepakanka įrodyti, kad ši valstybė narė neperkėlė arba neteisingai perkėlė į nacionalinę teisę pačią Direktyvos 2013/33 2 straipsnio h punkte įtvirtintą „sulaikymo“ sąvoką. – Dėl SESV 72 straipsnio Pagal SESV 72 straipsnį ESV sutarties V antraštinės dalies, susijusios su saugumo, laisvės ir teisingumo erdve, nuostatos neatleidžia valstybių narių nuo pareigos palaikyti viešąją tvarką ir užtikrinti vidaus saugumą. Kaip nurodyta šio sprendimo 141 punkte, Vengrija teigia, kad pagal SESV 72 straipsnį valstybėms narėms leidžiama nukrypti nuo pagal SESV 78 straipsnį priimtų Sąjungos taisyklių dėl prieglobsčio, papildomos apsaugos ir laikinos apsaugos, jeigu paisant šių taisyklių valstybėms narėms būtų neįmanoma tinkamai valdyti nepaprastąją padėtį, susidariusią dėl masinio tarptautinės apsaugos prašytojų antplūdžio. Konkrečiau kalbant, šioje byloje tai reikštų, kad nacionalinėmis taisyklėmis, reglamentuojančiomis Roskės ir Tompos tranzito zonose vykdomas procedūras, galima nukrypti nuo Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalies ir 43 straipsnio. Šiuo klausimu reikia priminti, kad nors valstybės narės turi teisę priimti priemones, tinkamas jų teritorijoje viešajai tvarkai ir vidaus bei išorės saugumui užtikrinti, tai nereiškia, kad tokioms priemonėms visiškai netaikoma Sąjungos teisė. Kaip Teisingumo Teismas jau yra konstatavęs, ESV sutartyje aiškios nukrypti leidžiančios nuostatos, taikytinos esant viešajai tvarkai ar visuomenės saugumui galinčioms pakenkti aplinkybėms, numatytos tik 36, 45, 52, 65, 72, 346 ir 347 straipsniuose, reglamentuojančiuose išskirtinius ir aiškiai apibrėžtus atvejus. Iš to negalima daryti išvados, kad ESV sutartyje įtvirtinta bendra išimtis, pagal kurią visos viešajai tvarkai ar visuomenės saugumui užtikrinti skirtos priemonės nepatenka į Sąjungos teisės taikymo sritį. Tokios išimties pripažinimas, neatsižvelgiant į šioje sutartyje nustatytas konkrečias sąlygas, gali susilpninti privalomąjį Sąjungos teisės pobūdį ir jos vienodą taikymą (2020 m. balandžio 2 d. Sprendimo Komisija / Lenkija, Vengrija ir Čekijos Respublika (Laikinas tarptautinės apsaugos prašytojų perkėlimo mechanizmas), C‑715/17, C‑718/17 ir C‑719/17 , EU:C:2020:257 , punktas ir jame nurodyta jurisprudencija). Be to, SESV 72 straipsnyje įtvirtinta leidžianti nukrypti nuostata, kaip numatyta suformuotoje jurisprudencijoje, dėl, be kita ko, SESV 346 ir 347 straipsniuose numatytų leidžiančių nukrypti nuostatų, turi būti aiškinama griežtai. Iš to išplaukia, kad 72 straipsnis negali būti aiškinamas kaip suteikiantis valstybėms narėms teisę nukrypti nuo Sąjungos teisės nuostatų paprasčiausiai pasiremiant joms tenkančia atsakomybe už viešosios tvarkos palaikymą ir vidaus saugumo užtikrinimą (šiuo klausimu žr. 2020 m. balandžio 2 d. Sprendimo Komisija / Lenkija, Vengrija ir Čekijos Respublika (Laikinas tarptautinės apsaugos prašytojų perkėlimo mechanizmas), C‑715/17, C‑718/17 ir C‑719/17 , EU:C:2020:257 , ir punktus ir juose nurodytą jurisprudenciją). Kiekviena valstybė narė be Sąjungos institucijų kontrolės negali vienašališkai nustatyti viešosios tvarkos ir nacionalinio saugumo reikalavimų aprėpties. Todėl valstybė narė, nurodanti, jog taikytinas SESV 72 straipsnis, turi įrodyti būtinybę pasinaudoti šiame straipsnyje numatyta leidžiančia nukrypti nuostata, siekdama vykdyti atsakomybę už viešosios tvarkos palaikymą ir vidaus saugumo užtikrinimą (2020 m. balandžio 2 d. Sprendimo Komisija / Lenkija, Vengrija ir Čekijos Respublika (Laikinas tarptautinės apsaugos prašytojų perkėlimo mechanizmas), C‑715/17, C‑718/17 ir C‑719/17 , EU:C:2020:257 , ir punktai). Reikia pažymėti, pirma, kad šiame ieškinyje Vengrija tik bendrais bruožais nurodė viešosios tvarkos ir vidaus saugumo sutrikimų riziką, kurią gali sukelti masinis tarptautinės apsaugos prašytojų antplūdis, tačiau teisiškai neįrodė būtinybės nukrypti būtent nuo Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalies ir 43 straipsnio, atsižvelgiant į situaciją jos teritorijoje pasibaigus pagrįstoje nuomonėje nustatytam terminui – 2018 m. vasario 8 d. Taigi, nors ši valstybė narė, grįsdama savo gynybos argumentus dėl pirmojo kaltinimo, nurodė daug 2018 m. padarytų pažeidimų, kuriuos laikė susijusiais su neteisėta imigracija, vis dėlto ji nepatikslino, kokį poveikį šie pažeidimai galėjo turėti viešosios tvarkos palaikymui ir vidaus saugumo užtikrinimui jos teritorijoje iki 2018 m. vasario 8 d. Vengrija taip pat nepaaiškino, kodėl, atsižvelgiant į tokį pažeidimų skaičių, reikėjo nukrypti nuo Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalies ir 43 straipsnio, siekiant užtikrinti viešąją tvarką ir vidaus saugumą. Atvirkščiai, reikia pažymėti, kad, remiantis pačios šios valstybės narės teiginiais, dauguma jos nurodytų pažeidimų buvo susijusios su neteisėtu atvykimu į jos teritoriją ir apsigyvenimu joje. Tačiau pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalį reikalaujama sulaikyti tarptautinės apsaugos prašytojus, kurie nesiekė neteisėtai atvykti į Vengriją ir kurie dėl šio tarptautinės apsaugos prašytojo statuso negali būti laikomi esantys neteisėtai šios valstybės narės teritorijoje. Darytina išvada, kad Vengrija neįrodė, kad dėl nurodomų pažeidimų, siekiant užtikrinti viešąją tvarką ir vidaus saugumą, reikėjo nukrypti nuo Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalyje ir 43 straipsnyje nustatytų garantijų, susijusių su tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymu, šiame 80/J straipsnio 5 dalyje numatytu būdu. Antra, reikia pažymėti, kad Sąjungos teisės aktų leidėjas tinkamai atsižvelgė į valstybėms narėms pagal SESV 72 straipsnį tenkančias pareigas, todėl leido joms pagal Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmos pastraipos e punktą sulaikyti bet kurį tarptautinės apsaugos prašytoją, kai to reikia dėl nacionalinio saugumo ar viešosios tvarkos apsaugos; kaip priminta šio sprendimo 172 punkte, vis dėlto tam reikia įrodyti, kad asmeninis atitinkamo tarptautinės apsaugos prašytojo elgesys kelia tikrą, esamą ir pakankamai rimtą grėsmę kuriam nors iš pagrindinių atitinkamos valstybės narės visuomenės interesų arba jos vidaus ar išorės saugumui. Be to, kaip pabrėžia Komisija, priimdamas direktyvas 2013/32 ir 2013/33 Sąjungos teisės aktų leidėjas taip pat siekė atsižvelgti į situaciją, kai valstybė narė turėtų susidurti su ypač išaugusiu tarptautinės apsaugos prašymų skaičiumi. Taigi, be kita ko, pagal Direktyvos 2013/33 10 straipsnio 1 dalį ir 18 straipsnio 9 dalį leidžiama iš dalies nukrypti nuo šios direktyvos nuostatų, kai išnaudojamos apgyvendinimo sulaikymo centruose arba apgyvendinimo priėmimo centruose galimybės. Taip pat reikia pažymėti, kad Direktyvos 2013/32 43 straipsnio 3 dalyje tarptautinės apsaugos prašytojų masinio antplūdžio prie valstybės narės sienų ar jos tranzito zonose atveju leidžiama tęsti šiame 43 straipsnyje numatytas procedūras prie sienos pasibaigus šio straipsnio 2 dalyje numatytam keturių savaičių terminui, kartu apribojant šių prašytojų judėjimo laisvę zonoje, esančioje netoli šios valstybės narės sienų ar tranzito zonų, kaip numatyta Direktyvos 2013/33 7 straipsnyje (šiuo klausimu žr. 2020 m. gegužės 14 d. Sprendimo Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU ir C‑925/19 PPU , EU:C:2020:367 , punktą). Darytina išvada, kad nagrinėjamu atveju Vengrija negali pagrįstai remtis SESV 72 straipsniu, kad pateisintų įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį ir 43 straipsnį neįvykdymą. Iš viso to, kas išdėstyta, matyti, kad nustačiusi bendrą tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo Roskės ir Tompos tranzito zonose sistemą ir nesuteikusi šiose nuostatose numatytų garantijų, Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalį ir 43 straipsnį, taip pat pagal Direktyvos 2013/33 8, 9 ir 11 straipsnius. Dėl ketvirtojo kaltinimo, susijusio su neteisėtai šalyje esančių trečiųjų šalių piliečių išsiuntimu Šalių argumentai Komisija kaltina Vengriją tuo, kad ši pagal Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalį leido per krizę, susidariusią dėl masinės imigracijos, neteisėtai jos teritorijoje esančius trečiųjų šalių piliečius prievarta palydėti iki teritorijos tarp Vengrijos teritorijoje pasienio ruože esančios užkardos ir pačios Serbijos ir Vengrijos sienos, kur nėra jokios infrastruktūros, nesilaikant Direktyvos 2008/115 5 straipsnio, 6 straipsnio 1 dalyje, 12 straipsnio 1 dalyje ir 13 straipsnio 1 dalyje nustatytų procedūrų ir garantijų. Pirma, Komisija pažymi, kad Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalis taikoma vietoj šio įstatymo 5 straipsnio 1a dalies, kai paskelbiama krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, ir ji taikoma visiems neteisėtai Vengrijos teritorijoje esantiems trečiųjų šalių piliečiams. Todėl Vengrija negali remtis Direktyvos 2008/115 2 straipsnio 2 dalies a punkte numatyta jos taikymo srities išimtimi. Antra, net jei trečiosios šalies pilietis lydimas ne iki pačios sienos, o iki siauro Vengrijos teritorijos pasienio ruožo, kuriame nėra jokios infrastruktūros ir iš kurio nėra kaip patekti į kitą Vengrijos teritorijos dalį, išskyrus Roskės ir Tompos tranzito zonas, jis praktiškai neturi kito pasirinkimo, tik išvykti iš šios teritorijos, turint omeny, kad reikia ilgai laukti, norint patekti į vieną iš šių tranzito zonų. Taigi Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalyje numatyta priemonė atitinka sąvoką „išsiuntimas“, kaip ji apibrėžta Direktyvos 2008/115 3 straipsnio 5 punkte, net jei fiziškai nėra išvežama už atitinkamos valstybės narės teritorijos ribų. Neteisėtai šalyje esančių trečiųjų šalių piliečių išsiuntimas vykdomas nepriėmus sprendimo dėl jų grąžinimo, neatsižvelgus į individualias aplinkybes, vaiko interesus, šeimos gyvenimą ir suinteresuotojo asmens sveikatos būklę, be to, nepaisant negrąžinimo principo. Nepateikiama jokio rašytinio pagrindimo ir, nesant sprendimo dėl grąžinimo, suinteresuotasis asmuo negali pasinaudoti jokia teisių gynimo priemone. Trečia, Komisija mano, kad tokia esminė, bendra ir ilgai galiojanti nuo Direktyvos 2008/115 nuostatų leidžianti nukrypti nuostata negali būti pateisinama pagal SESV 72 straipsnį. Sąjungos teisės aktų leidėjas laikėsi šios pirminės teisės nuostatos, Direktyvos 2008/115 18 straipsnyje numatydamas specialias taisykles, skirtas taikyti esant nepaprastai padėčiai, susidariusiai dėl nepaprastai didelio trečiųjų šalių piliečių, kuriems taikoma prievolė grįžti, skaičiaus. Pirmiausia Vengrija teigia, kad Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1a dalis yra pateisinama remiantis Direktyvos 2008/115 2 straipsnio 2 dalies a punkte numatyta leidžiančia nukrypti nuostata. Dėl to paties įstatymo 5 straipsnio 1b dalies ši valstybė narė teigia, kad ji gali būti taikoma tik esant krizei, susidariusiai dėl masinės imigracijos. Pagal SESV 72 straipsnį, siejamą su ESS 4 straipsnio 2 dalimi, valstybėms narėms leidžiama priimti ir taikyti taisykles, susijusias su viešosios tvarkos palaikymu ir vidaus saugumo užtikrinimu, kuriomis nukrypstama nuo Sąjungos teisės nuostatų. Šiuo klausimu, net pačios Komisijos nuomone, antrinėje teisėje masinės imigracijos sukeltoms krizinėms situacijoms valdyti numatytas teisinis pagrindas nėra pakankamas, nes Komisija, padariusi iš to išvadas, 2016 m. pateikė daug pasiūlymų dėl esminės reformos, susijusios su direktyvomis 2013/32 ir 2008/115. Taigi, esant tokiai kritinei situacijai, kokia yra Vengrijoje, Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalimi galima nukrypti nuo Direktyvos 2008/115 nuostatų, kurias, Komisijos nuomone, pažeidė ši valstybė narė. Antra, Vengrija tvirtina, kad bet kuriuo atveju pagal šio 5 straipsnio 1b dalį policijos tarnybos turi teisę Vengrijos teritorijoje sulaikytus neteisėtai esančius trečiųjų šalių piliečius priversti kirsti ne Serbijos ir Vengrijos sieną, o tik Vengrijoje esančią Vengrijos pasienio užkardą, nedideliu atstumu nutolusią nuo šios sienos, net jei nėra jokios infrastruktūros zonoje, skiriančioje šią užkardą nuo minėtos sienos siaurąja prasme. Taigi trečiųjų šalių piliečiai nėra išsiunčiami į Serbiją. Nesant faktinio grąžinimo, iš esmės negalima taikyti Direktyvos 2008/115, nes valstybė narė negali vykdyti išsiuntimo priemonės savo pačios teritorijoje. Perdavimo, atliekamo pagal Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalį, tikslas iš tikrųjų yra leisti šiems piliečiams kuo greičiau pateikti tarptautinės apsaugos prašymą Roskės ir Tompos tranzito zonose. Be to, Sąjungos teisėje nenurodyta vieta, kur turėtų būti palydimi neteisėtai šalyje esantys asmenys, ir neįpareigojama jais pasirūpinti. Trečia, Vengrija pabrėžia, kad tai, kaip trečiųjų šalių piliečiams praktiškai taikomos policijos priemonės, priimtos remiantis Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalimi, atitinka Direktyvos 2008/115 3 straipsnio 5 punkte numatytus reikalavimus. Bendrosios garantijos, susijusios su policijos priemonėmis, visų pirma proporcingumo reikalavimas, nustatytos Rendőrségről szóló 1994. évi XXXIV. törvény (1994 m. Policijos įstatymas Nr. XXXIV) ( Magyar Közlöny , 1994/41). Asmuo, kuriam taikomos prievartos priemonės, taip pat turi teisę pateikti skundą pagal šio įstatymo 92 straipsnį. Galiausiai minėto įstatymo 33 straipsnyje išsamiai apibrėžti reikalavimai, kurių turi būti laikomasi taikant policijos priemonę pagal Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalį. Teisingumo Teismo vertinimas Pateikdama ketvirtąjį kaltinimą Komisija iš esmės kaltina Vengriją neįvykdžius įsipareigojimų pagal Direktyvos 2008/115 5 straipsnį, 6 straipsnio 1 dalį, 12 straipsnio 1 dalį ir 13 straipsnio 1 dalį, nes ji leido Vengrijos teritorijoje sulaikytus neteisėtai esančius trečiųjų šalių piliečius priverstinai palydėti už šioje teritorijoje, tik už kelių metrų nuo Serbijos ir Vengrijos sienos, esančios pasienio užkardos, nesilaikant šiose nuostatose numatytų procedūrų ir garantijų. Pirmiausia reikia pabrėžti, kad pagal Direktyvos 2008/115 2 straipsnio 1 dalį ši direktyva taikoma trečiųjų šalių piliečiams, neteisėtai esantiems valstybės narės teritorijoje. Sąvoka „neteisėtas buvimas [šalyje]“ šios direktyvos 3 straipsnio 2 dalyje apibrėžiama kaip trečiosios šalies piliečio, kuris neatitinka arba nebeatitinka Šengeno sienų kodekso 6 straipsnyje nustatytų atvykimo sąlygų ar kitų atvykimo, buvimo ar gyvenimo toje valstybėje narėje sąlygų, buvimas valstybės narės teritorijoje. Iš šios apibrėžties matyti, kad bet kuris trečiosios šalies pilietis, kuris yra valstybės narės teritorijoje, bet neatitinka atvykimo į ją, buvimo ar gyvenimo joje sąlygų, vien dėl šios aplinkybės joje yra neteisėtai, ir tokiam buvimui netaikoma minimalios trukmės ar ketinimo pasilikti šioje teritorijoje sąlyga (2016 m. birželio 7 d. Sprendimo Affum, C‑47/15 , EU:C:2016:408 , punktas). Nagrinėjamu atveju neginčijama, kad pagal Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalį leidžiama taikyti priverstinio palydėjimo už pasienio užkardos priemonę neteisėtai Vengrijos teritorijoje esantiems trečiųjų šalių piliečiams, kaip tai suprantama pagal Direktyvos 2008/115 3 straipsnio 2 punktą, išskyrus atvejus, kai šie piliečiai įtariami padarę pažeidimą. Antra, reikia pažymėti, kad šios direktyvos 2 straipsnio 2 dalyje išvardyti pagrindai, dėl kurių valstybės narės gali nuspręsti netaikyti šios direktyvos neteisėtai šalyje esančiam trečiosios šalies piliečiui, kaip tai suprantama pagal šio 3 straipsnio 2 punktą. Neginčijama, kad Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalies taikymo sritį patenka ne tik neteisėtai šalyje esančių trečiųjų šalių piliečių, dėl kurių pagal Direktyvos 2008/115 2 straipsnio 2 dalį valstybėms narėms leidžiama nukrypti nuo šios direktyvos, kategorijos. Be to, Vengrija netvirtina, kad šiam 5 straipsnio 1b daliai taikoma viena iš šio 2 straipsnio 2 dalyje numatytų išimčių. Trečia, kai trečiosios šalies pilietis patenka į Direktyvos 2008/115 taikymo sritį, jam iš principo turi būti taikomi joje numatyti bendri standartai ir procedūros siekiant jį išsiųsti, išskyrus tam tikrus atvejus, kai buvimas šalyje tampa teisėtas (šiuo klausimu žr. 2016 m. birželio 7 d. Sprendimo Affum, C‑47/15 , EU:C:2016:408 , punktą ir 2019 m. kovo 19 d. Sprendimo Arib ir kt., C‑444/17 , EU:C:2019:220 , punktą). Pagal šias normas ir procedūras neteisėtai šalyje esančiam trečiosios šalies piliečiui turi būti taikoma grąžinimo procedūra su įgyvendinimo etapų tvarka, atitinkančia priemones, kurių reikia imtis siekiant įvykdyti iš esmės dėl jo priimtą sprendimą grąžinti, kad jis būtų žmoniškai repatrijuotas ir visiškai gerbiant jo pagrindines teises ir orumą (šiuo klausimu žr. 2016 m. birželio 7 d. Sprendimo Affum, C‑47/15 , EU:C:2016:408 , punktą ir 2018 m. gegužės 8 d. Sprendimo K. A. ir kt. (Šeimos susijungimas Belgijoje), C‑82/16 , EU:C:2018:308 , punktą ir jame nurodytą jurisprudenciją). Taigi konstatavusios neteisėtą buvimą kompetentingos nacionalinės institucijos pagal Direktyvos 2008/115 6 straipsnio 1 dalį, nepažeisdamos jos 6 straipsnio 2–5 dalyse numatytų išimčių, turi priimti sprendimą grąžinti (2014 m. gruodžio 11 d. Sprendimo Boudjlida, C‑249/13 , EU:C:2014:2431 , punktas ir jame nurodyta jurisprudencija). Iš Direktyvos 2008/115 6 konstatuojamosios dalies taip pat matyti, kad šis sprendimas grąžinti turi būti priimtas laikantis teisingos ir skaidrios procedūros. Konkrečiau kalbant, šios direktyvos 5 straipsnyje numatyta, kad kompetentinga nacionalinė institucija, ketinanti priimti sprendimą grąžinti, turi, pirma, laikytis negrąžinimo principo ir tinkamai atsižvelgti į vaiko interesus, atitinkamo trečiosios šalies piliečio šeimos gyvenimą ir sveikatos būklę ir, antra, išklausyti suinteresuotąjį asmenį šiuo klausimu (šiuo klausimu žr. 2018 m. gegužės 8 d. Sprendimo K. A. ir kt. (Šeimos susijungimas Belgijoje), C‑82/16 , EU:C:2018:308 , – punktus). Taip pat Direktyvoje 2008/115 nustatyti formalūs reikalavimai, taikomi sprendimams grąžinti. Pagal jos 12 straipsnio 1 dalį šie sprendimai turi būti išdėstyti raštu ir nurodyti juos pagrindžiantys motyvai. Pagal jos 13 straipsnio 1 dalį valstybės narės taip pat įpareigotos nustatyti veiksmingas teisių gynimo priemones dėl šių sprendimų (šiuo klausimu žr. 2014 m. lapkričio 5 d. Sprendimo Mukarubega, C‑166/13 , EU:C:2014:2336 , punktą). Priėmus sprendimą grąžinti trečiosios šalies piliečiui, dėl kurio jis priimtas, pagal minėtos direktyvos 7 straipsnį dar turi būti nustatytas tam tikras terminas savanoriškai išvykti iš atitinkamos valstybės narės teritorijos. Pagal tos pačios direktyvos 8 straipsnį priverstinis išsiuntimas galimas tik kraštutiniu atveju, nepažeidžiant jos 9 straipsnio, pagal kurį valstybės narės įpareigojamos atidėti išsiuntimą jame nurodytais atvejais. Darytina išvada, kad, nepažeisdamos Direktyvos 2008/115 6 straipsnio 2–5 dalyse numatytų išimčių, prieš nuspręsdamos išsiųsti trečiųjų šalių piliečius iš šalies valstybės narės turi priimti sprendimą grąžinti trečiųjų šalių piliečius, neteisėtai esančius jų teritorijoje ir patenkančius į šios direktyvos taikymo sritį, laikydamosi joje nustatytų materialinių ir procedūrinių garantijų. Nagrinėjamu atveju, pirma, nurodytina, kad Vengrija neginčija, jog pagal Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalį jos teritorijoje neteisėtai esantys trečiųjų šalių piliečiai gali būti priverstinai palydėti už pasienio užkardos, prieš tai netaikius Direktyvos 2008/115 5 straipsnyje, 6 straipsnio 1 dalyje, 12 straipsnio 1 dalyje ir 13 straipsnio 1 dalyje numatytų procedūrų ir garantijų. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad akivaizdu, jog su policijos tarnybų dalyvavimu susijusios garantijos, kurias nurodė Vengrija ir kurios apibendrintos šio sprendimo 240 punkte, negali būti laikomos atitinkančiomis Direktyvoje 2008/115 numatytas garantijas. Antra, priešingai, nei teigia Vengrija, neteisėtai šalyje esančio trečiosios šalies piliečio priverstinį palydėjimą už jos teritorijoje esančios pasienio užkardos reikia prilyginti išsiuntimui iš šios teritorijos. Iš tiesų, nors pagal Direktyvos 2008/115 3 straipsnio 5 punktą išsiuntimas suprantamas kaip fizinis išvežimas iš valstybės narės įvykdant prievolę grįžti, vis dėlto garantijos, susijusios su šioje direktyvoje numatytomis grąžinimo ir išsiuntimo procedūromis, prarastų savo veiksmingumą, jeigu valstybė narė galėtų nuo jų nukrypti, kai priverstinai palydi trečiosios šalies pilietį, o tai praktiškai prilygsta jo fiziniam išvežimui už jos teritorijos ribų. Vengrija pripažįsta, kad erdvė tarp pasienio užkardos, už kurios neteisėtai šalyje esantys trečiųjų šalių piliečiai gali būti priverstinai palydėti, ir Serbijos su Vengrija sienos yra tik siauras žemės ruožas, kuriame nėra jokios infrastruktūros. Vengrijos policijos institucijų priverstinai palydėtas į šį siaurą žemės ruožą trečiosios šalies pilietis neturi kito pasirinkimo, tik išvykti iš Vengrijos teritorijos ir atvykti į Serbiją, kad galėtų apsigyventi ir maitintis. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad, priešingai, nei teigia Vengrija, šis pilietis neturi realios galimybės iš šios vietos patekti į vieną iš dviejų, Roskės ir Tompos, tranzito zonų, kad jose pateiktų tarptautinės apsaugos prašymą. Kaip pažymėta šio sprendimo 128 punkte, iš tiesų bent iki Komisijos Vengrijai pateiktoje pagrįstoje nuomonėje nustatyto termino pabaigos egzistavo nusistovėjusi ir bendra Vengrijos valdžios institucijų praktika drastiškai sumažinti patekimą į šias tranzito zonas, todėl buvo visiškai nerealu, kad priverstinai už pasienio užkardos palydėtas neteisėtai šalyje esantis trečiosios šalies pilietis netrukus atvyktų į vieną iš minėtų tranzito zonų. Prie Komisijos ieškinio pridėtose ataskaitose Europos Tarybos Generalinio sekretoriaus specialusis atstovas migracijos ir pabėgėlių klausimais ir Europos komitetas prieš kankinimą ir kitokį žiaurų, nežmonišką ar žeminamą elgesį iš esmės padarė tokią pačią išvadą. Galiausiai reikia atmesti Vengrijos argumentą, kad Valstybės sienų įstatymo 5 straipsnio 1b dalis pateisinama pagal SESV 72 straipsnį, siejamą su ESS 4 straipsnio 2 dalimi, dėl tų pačių priežasčių, kaip nurodytosios šio sprendimo 216 ir 217 punktuose, nes ši valstybė narė šiuo klausimu tik bendrais bruožais nurodė grėsmę, kad bus sutrikdyta viešoji tvarka ir nacionalinis saugumas, tačiau pakankamai teisiškai neįrodė, kad jai kilo būtinybė nukrypti būtent nuo Direktyvos 2008/115, atsižvelgiant į 2018 m. vasario 8 d. jos teritorijoje buvusią situaciją (pagal analogiją žr. 2020 m. liepos 2 d. Sprendimo Stadt Frankfurt am Main, C‑18/19 , EU:C:2020:511 , – punktus ir juose nurodytą jurisprudenciją). Kalbant konkrečiau apie ESS 4 straipsnio 2 dalį, reikia pažymėti, kad Vengrija neįrodė, jog, atsižvelgiant į šią situaciją, veiksmingai išsaugoti šioje nuostatoje nurodytas esmines valstybės funkcijas, pavyzdžiui, užtikrinti nacionalinį saugumą, būtų galima tik nukrypstant nuo Direktyvos 2008/115 (pagal analogiją žr. 2020 m. balandžio 2 d. Sprendimo Komisija / Lenkija, Vengrija ir Čekijos Respublika (Laikinas tarptautinės apsaugos prašytojų perkėlimo mechanizmas), C‑715/17, C‑718/17 ir C‑719/17 , EU:C:2020:257 , punktą). Taip pat reikia pažymėti, kad priimdamas, be kita ko, Direktyvos 2008/115 6 straipsnio 2 dalį, 7 straipsnio 4 dalį, 11 straipsnio 2 ir 3 dalis ir 12 straipsnio 1 dalies antrą pastraipą Sąjungos teisės aktų leidėjas tinkamai atsižvelgė į valstybėms narėms pagal SESV 72 straipsnį tenkančių pareigų vykdymą. Iš tiesų šios nuostatos leidžia šioms valstybėms nukrypti nuo kelių šioje direktyvoje nustatytų taisyklių, kai to reikia siekiant užtikrinti viešąją tvarką ar visuomenės ar nacionalinį saugumą. Be to, kaip teigia Komisija, Direktyvos 2008/115 18 straipsnis, kuriuo Vengrija nesirėmė, aiškiai skirtas nepaprastosioms padėtims, galinčioms susiklostyti valstybėje narėje, kai dėl išskirtinai didelio trečiųjų šalių piliečių, kuriems taikoma pareiga grįžti, skaičiaus atsiranda nenumatyta didelė našta valstybės narės sulaikymo centrams arba jos administracinių ar teisminių institucijų darbuotojams. Pagal šį 18 straipsnį valstybės narės, kurios turi reaguoti į tokią situaciją, gali nukrypti nuo tam tikrų taisyklių, susijusių su neteisėtai šalyje esančių trečiųjų šalių piliečių sulaikymu ir jo pratęsimu, tačiau nepažeisdamos jų bendros pareigos imtis visų tinkamų priemonių, kad būtų užtikrintas jų įsipareigojimų pagal Direktyvą 2008/115 vykdymas. Galiausiai, priešingai, nei teigia Vengrija, vien aplinkybės, kad numatyta peržiūrėti Direktyvą 2008/115, nepakanka siekiant įrodyti, kad šiuo metu galiojančiose šios direktyvos nuostatose nebuvo tinkamai atsižvelgta į valstybėms narėms tenkančią atsakomybę SESV 72 straipsnyje nurodytose srityse. Iš viso to, kas išdėstyta, matyti, kad leidusi išsiųsti visus valstybės teritorijoje neteisėtai esančius trečiųjų šalių piliečius, išskyrus tuos, kurie įtariami padarę pažeidimą, ir netaikiusi Direktyvos 2008/115 5 straipsnyje, 6 straipsnio 1 dalyje, 12 straipsnio 1 dalyje ir 13 straipsnio 1 dalyje numatytų procedūrų ir garantijų Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal šias nuostatas. Dėl penktojo kaltinimo, susijusio su teise likti atitinkamos valstybės narės teritorijoje Šalių argumentai Komisija mano, pirma, kad Vengrija netinkamai perkėlė Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalį, kuria užtikrinama tarptautinės apsaugos prašytojo teisė likti atitinkamos valstybės narės teritorijoje, laukiant, kol teisme bus išnagrinėtas skundas, pateiktas dėl pirmojo sprendimo atmesti jo prašymą. Šiuo klausimu ji pažymi, kad pagal Vengrijos teisę skundo dėl administracinio sprendimo pateikimas iš principo neturi stabdomojo poveikio, nes Administracinio proceso kodekso 50 straipsnyje numatyta tik galimybė teismui nuspręsti dėl tokio poveikio, jei tenkinamos tam tikros sąlygos. Įstatyme dėl teisės į prieglobstį kaip lex specialis nustatytos administracinio proceso taisyklės, taikytinos sprendimų dėl prieglobsčio kontrolei. Masinės imigracijos valdymo įstatymu, įsigaliojusiu 2015 m. rugpjūčio 1 d., buvo panaikintos Įstatymo dėl teisės į prieglobstį nuostatos, kuriomis aiškiai užtikrinamas skundo dėl sprendimų atmesti tarptautinės apsaugos prašymą stabdomasis poveikis. Panaikintos nuostatos netaikomos net ir nesant krizės, susidariusios dėl masinės imigracijos. Tiesa, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalies a punkte prašytojui pripažįstama teisė gyventi šalyje. Vis dėlto pagal šią nuostatą tokiai teisei taikomos papildomos sąlygos, kurios nėra konkrečiai išdėstytos. Be kita ko, įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalis, taikoma esant krizei, susidariusiai dėl masinės imigracijos, negarantuoja tinkamo Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalies perkėlimo į nacionalinę teisę. Iš tiesų gyvenimas tranzito zonoje, nustatytas šio 80/J straipsnio 5 dalyje, turėtų būti laikomas sulaikymu, neatitinkančiu šios direktyvos 46 straipsnio reikalavimų. Antra, kalbant apie Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalyje numatytą sprendimų atmesti prieglobsčio prašymą kaip nepriimtiną teisminę kontrolę, pažymėtina, kad Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnio 6 dalyje numatyta, jog skundo pateikimas šiuo tikslu iš esmės neturi stabdomojo poveikio, o tai neatitinka šio 46 straipsnio 6 dalies, pagal kurią valstybės narės turi užtikrinti arba automatinį skundų dėl sprendimų dėl nepriimtinumo stabdomąjį poveikį, arba tai, kad teismas priimtų sprendimą dėl tokio stabdomojo poveikio. Be to, Įstatyme dėl teisės į prieglobstį aiškiai nenurodyta, ar Administracinio proceso kodekso 50 straipsnis taikomas teismo procesams, patenkantiems į Įstatymo dėl prieglobsčio teisės taikymo sritį. Trečia, dėl Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalies a ir b punktuose numatytų atvejų, kuriems taikoma šios direktyvos 46 straipsnio 5 dalyje nustatyta taisyklė, Komisija sutinka, kad jie numatyti Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 51 straipsnio 2 dalies e punkte ir 7 dalies h punkte ir kad šio įstatymo 53 straipsnio 6 dalyje nustatyta, jog pateikus skundą ginčijamo sprendimo vykdymas nesustabdomas, išskyrus prieglobsčio srityje priimtus sprendimus, priimtus pagal šio 51 straipsnio 2 dalies e punktą ir 7 dalies h punktą. Vis dėlto Įstatyme dėl teisės į prieglobstį aiškiai nenumatyta, kad, pateikus skundą dėl pagal minėto 51 straipsnio 2 dalies e punktą ir 7 dalies h punktą priimtų sprendimų, jų vykdymas sustabdomas. Tik a contrario argumentacija leidžia daryti išvadą, kad taikytina ne stabdomojo poveikio neturėjimo, bet kita taisyklė. Bet kuriuo atveju Įstatymo dėl teisės į prieglobstį tekste nepatikslinta, ar ta kita taisyklė reiškia automatinį stabdomąjį poveikį, kaip to reikalaujama Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalyje ir 6 dalies a ir b punktuose. Vengrija atsikerta, kad jos teisės aktai tinkamai užtikrina tarptautinės apsaugos prašytojų galimybę likti jos teritorijoje pagal Direktyvos 2013/32 46 straipsnį, net jei šis straipsnis nebuvo pažodžiui perkeltas į jos nacionalinę teisę. Pirma, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalyje numatyta, kad prašytojas turi teisę gyventi Vengrijos teritorijoje šiame įstatyme nustatytomis sąlygomis. Ši teisė turi būti užtikrinta kiekvienam prašytojui, kuriam taikoma prieglobsčio procedūra, o tai pagal minėto įstatymo 35 straipsnio 1 dalį reiškia, kad jis ja naudojasi iki pranešimo apie sprendimą, priimtą pasibaigus prieglobsčio procedūrai, t. y. sprendimo, kuris prireikus atitinka teismo sprendimą, priimtą išnagrinėjus skundą dėl sprendimo atmesti tarptautinės apsaugos prašymą, dienos. Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalyje pateikta nuoroda į įstatyme numatytas sąlygas reiškia, kad trečiosios šalies pilietis turi atitikti įstatyme apibrėžtą prašytojo statusą. Kita sąlyga galėtų būti prašytojo pareiga gyventi kompetentingos prieglobsčio institucijos nurodytoje vietoje. Tokio pobūdžio taisyklė numatyta Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalyje. Galiausiai pagal šias sąlygas taip pat nesuteikiama teisė gyventi šalyje tarptautinės apsaugos prašytojui, pateikiančiam pakartotinį tarptautinės apsaugos prašymą pagal šio įstatymo 80/K straipsnio 11 dalį. Be to, pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalį, jei paskelbiama krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, prašytojas turi teisę gyventi atitinkamoje tranzito zonoje, taigi, Vengrijos teritorijoje, iki pranešimo apie galutinį sprendimą pagal šio įstatymo 80/J straipsnio 2 dalį. Antra, kalbant apie Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalyje numatytus atvejus, pažymėtina, kad pagal Administracinio proceso kodekso 50 straipsnį prašytojas gali prašyti teismo taikyti laikinąją apsaugos priemonę, dėl kurios galėtų būti pripažintas stabdomasis poveikis, taigi, ir galimybė likti Vengrijos teritorijoje. Trečia, kadangi Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalies a ir b punktuose numatytus atvejus, kuriems taikoma 46 straipsnio 5 dalis, apima Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 51 straipsnio 2 dalies e punktas ir 7 dalies h punktas, teisė likti šalies teritorijoje savaime užtikrinama abiem šiais atvejais. Teisingumo Teismo vertinimas Pateikdama penktąjį kaltinimą Komisija iš esmės kaltina Vengriją neįvykdžius įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 ir 6 dalis, nes ši valstybė narė šiose nuostatose numatytomis sąlygomis neužtikrino tarptautinės apsaugos prašytojų teisės likti jos teritorijoje, kol bus baigtas skundo dėl pirmojo sprendimo atmesti jų prašymą nagrinėjimo procesas. – Dėl penktojo kaltinimo pirmos dalies, susijusios su Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalimi Pirma, reikia pažymėti, kad pagal Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalį tarptautinės apsaugos prašytojams leidžiama, išskyrus šios direktyvos 41 straipsnio 1 dalyje ir 46 straipsnio 6 dalyje numatytus atvejus, likti atitinkamos valstybės narės teritorijoje, kol pasibaigs terminas, per kurį jie gali pasinaudoti teise į veiksmingą teisių gynimo priemonę dėl šio 46 straipsnio 1 dalyje nurodytų sprendimų, o jei šia teise per nustatytą terminą buvo pasinaudota, – kol laukiama priemonės rezultato. Pagal Direktyvos 2013/32 2 straipsnio p punktą sąvoka „likti valstybėje narėje“ reiškia pasilikimą valstybės narės, kurioje buvo paprašyta tarptautinės apsaugos arba kurioje prašymas yra nagrinėjamas, teritorijoje, įskaitant pasienį ar tranzito zonas. Antra, reikia pažymėti, kad trečiosios šalies piliečiui arba asmeniui be pilietybės, kurio tarptautinės apsaugos prašymą sprendžiančioji institucija, kaip pirmo lygmens institucija, atmetė, pagal Direktyvos 2013/33 3 straipsnio 1 dalį, siejamą su jos 2 straipsnio b punktu, šioje direktyvoje numatytos priėmimo sąlygos taikomos ir toliau, kol jam leidžiama būti šalyje pagal Direktyvos 2013/32 46 straipsnį, siekiant užginčyti tokį sprendimą dėl prašymo atmetimo. Direktyvos 2013/33 3 straipsnio 1 dalyje numatyta, kad tarptautinės apsaugos prašytojui taikomos šioje direktyvoje nustatytos priėmimo sąlygos, kol jam, kaip prašytojui, leidžiama likti atitinkamos valstybės narės teritorijoje, o pagal šios direktyvos 2 straipsnio b punktą trečiosios šalies pilietis arba asmuo be pilietybės turi būti laikomas tarptautinės apsaugos prašytoju, kaip tai suprantama pagal tą pačią direktyvą, kol priimamas galutinis sprendimas dėl jo prašymo. Atsižvelgiant į glaudų ryšį tarp Direktyvos 2013/32 ir Direktyvos 2013/33 taikymo sričių, taikant Direktyvos 2013/33 2 straipsnio b punktą reikia remtis ta pačia galutinio sprendimo apibrėžtimi, kokia įtvirtinta Direktyvos 2013/32 2 straipsnio e punkte, t. y. bet kuris sprendimas dėl to, ar pabėgėlio arba papildomos apsaugos statusas bus suteiktas trečiosios šalies piliečiui ar asmeniui be pilietybės, kuriam daugiau netaikomos teisių gynimo priemonės pagal šios direktyvos V skyrių, nepriklausomai nuo to, ar dėl tokios teisių gynimo priemonės poveikio tarptautinės apsaugos prašytojams laukiant rezultato leidžiama likti atitinkamose valstybėse narėse, siekiant nustatyti pastarosios direktyvos taikymo sritį. Darytina išvada, kad, pirma, nors Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalyje tarptautinės apsaugos prašytojui, patenkančiam į jos taikymo sritį, tik suteikiama teisė likti atitinkamos valstybės narės teritorijoje, vis dėlto ši teisės įtvirtinta kaip besąlyginė, nebent būtų taikomos šios direktyvos 41 straipsnio 1 dalyje ir 46 straipsnio 6 dalyje numatytos išimtys, ir, antra, kad valstybė narė gali nustatyti tokios teisės įgyvendinimo tvarką tik tiek, kiek ji atitinka, be kita ko, direktyvas 2013/32 ir 2013/33. Trečia, reikia priminti, kad pagal Teisingumo Teismo suformuotą jurisprudenciją direktyvos nuostatos turi būti įgyvendintos neginčijamai privalomą galią turinčiais aktais konkrečiai, tiksliai ir aiškiai, kad būtų įvykdytas teisinio saugumo reikalavimas, pagal kurį tuo atveju, kai direktyva siekiama suteikti teisių privatiems asmenims, šie asmenys turi turėti galimybę sužinoti visas savo teises (1999 m. liepos 8 d. Sprendimo Komisija / Prancūzija, C‑354/98 , EU:C:1999:386 , punktas; 2006 m. kovo 14 d. Sprendimo Komisija / Prancūzija, C‑177/04 , EU:C:2006:173 , punktas ir 2018 m. spalio 4 d. Sprendimo Komisija / Ispanija, C‑599/17 , nepaskelbtas Rink., EU:C:2018:813 , punktas ir jame nurodyta jurisprudencija). Tuo remiantis darytina išvada, kad kai valstybė narė nusprendžia nustatyti Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalyje įtvirtintos teisės likti savo teritorijoje įgyvendinimo tvarką, ji turi būti apibrėžta pakankamai aiškiai ir tiksliai, kad tarptautinės apsaugos prašytojas galėtų žinoti tikslią tokios teisės apimtį ir kad būtų galima įvertinti, ar tokia tvarka atitinka, be kita ko, direktyvas 2013/32 ir 2013/33. Atsižvelgiant į šias pastabas, šioje byloje reikia pažymėti, kad, pirma, neginčijama, jog, kai paskelbiama krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalį, nukrypstant nuo šio įstatymo 5 straipsnio 1 dalies a punkto, prašytojai privalo likti Roskės ir Tompos tranzito zonose, kol bus išnagrinėtas skundas dėl prieglobsčio srityje kompetentingos institucijos sprendimo atmesti prieglobsčio prašymą. Šio 80/J straipsnio 5 dalyje užtikrinama, kad prašytojai turi teisę likti Vengrijos teritorijoje tol, kol teisme nagrinėjamas skundas dėl sprendimo atmesti jų prašymą. Kaip buvo nurodyta šio sprendimo 226 punkte, per šį laikotarpį šiose tranzito zonose jiems taikoma bendra sulaikymo sistema, nesuderinama su teisėmis, pripažįstamomis jiems Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalyje ir 43 straipsnyje bei Direktyvos 2013/33 8, 9 ir 11 straipsniuose. Šiuo klausimu konkrečiai reikia pažymėti, kad, atsižvelgiant į šiame kaltinime nagrinėjamą situaciją, nė vienas iš Direktyvos 2013/33 8 straipsnio 3 dalies pirmoje pastraipoje išvardytų sulaikymo pagrindų nėra susijęs su atveju, kai tarptautinės apsaugos prašytojas, kurio prašymą sprendžiančioji institucija, kaip pirmo lygmens institucija, atmetė, vis dar turi laiko apskųsti šį sprendimą arba tokį skundą jau pateikė. Kaip matyti iš šio sprendimo 287 punkto, valstybė narė negali nustatyti Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalyje garantuojamos teisės likti savo teritorijoje įgyvendinimo tvarkos, kuria būtų pažeistos direktyvomis 2013/32 ir 2013/33 užtikrinamos tarptautinės apsaugos prašytojų teisės. Darytina išvada, kad paskelbus krizę, susidariusią dėl masinės imigracijos, tarptautinės apsaugos prašytojams, kurių prašymą sprendžiančioji institucija atmetė kaip pirmo lygmens institucija, leidusi likti jos teritorijoje tik su sąlyga, kad jiems, pažeidžiant direktyvas 2013/32 ir 2013/33, taikomas sulaikymas, Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalį. Antra, neginčijama, kad kai krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, nepaskelbiama, Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalies a punkte, kuris nebuvo panaikintas 2017 m. Įstatymu Nr. XX, numatyta, kad prieglobsčio prašytojas turi teisę gyventi Vengrijos teritorijoje pagal šiame įstatyme nustatytas sąlygas, atsižvelgiant į tai, kad tokia teisė pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 35 straipsnio 1 dalį egzistuoja iki pranešimo apie pasibaigus prieglobsčio procedūrai priimtą neskundžiamą sprendimą. Vis dėlto Komisija mano, kad šiais teisės aktais tarptautinės apsaugos prašytojui neužtikrinama teisė likti Vengrijos teritorijoje Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalyje numatytomis sąlygomis, nes pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalį šiai teisei taikomos neapibrėžtos sąlygos. Procesiniuose dokumentuose ir per teismo posėdį Vengrija pabrėžė, kad sąlygos, į kurias daroma nuoroda šio 5 straipsnio 1 dalyje, yra, pirma, kad suinteresuotasis asmuo atitiktų teisės aktuose nustatytą prašytojo statusą, be to, laikytųsi jam nustatytos pareigos prireikus gyventi nurodytoje vietoje, kuri paskelbus krizę, susidariusią dėl masinės imigracijos, pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalį gali būti viena iš dviejų, Roskės ar Tompos, tranzito zonų. Antra, šios valstybės narės teigimu, šiomis sąlygomis taip pat siekiama, kad, remiantis šio įstatymo 80/K straipsnio 11 dalimi, iš prašytojo, pateikusio naują prieglobsčio prašymą, būtų atimta teisė likti Vengrijos teritorijoje, kai priimamas galutinis sprendimas užbaigti jo pirmojo prašymo nagrinėjimą arba jį atmesti. Šiuo klausimu, pirma, pažymėtina, kad pagal Direktyvos 2013/33 7 straipsnį valstybės narės gali tam tikromis sąlygomis nurodyti tarptautinės apsaugos prašytojams gyvenamąją vietą, taip pat ir po to, kai sprendžiančioji institucija atmeta jų prašymą kaip pirmo lygmens institucija. Taigi negalima konstatuoti, kad su Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalimi nesuderinama tai, jog teisei likti valstybės narės teritorijoje nustatyta tokia gyvenamosios vietos sąlyga, jeigu šia sąlyga paisoma Direktyvos 2013/33 7 straipsnyje numatytų garantijų. Tačiau Vengrija nenurodo Įstatymo dėl teisės į prieglobstį nuostatos, kurioje konkrečiai būtų numatyta tokia sąlyga. Antra, reikia pažymėti, kad Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalis ir 80/K straipsnio 11 dalis gali būti taikomos tik tada, kai paskelbta krizė, susidariusi dėl masinės imigracijos, ir, kaip per posėdį pripažino Vengrija, tokiu atveju Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalies a punktas netaikomas. Todėl ši valstybė narė negali pati sau neprieštaraudama tvirtinti, kad Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 80/J straipsnio 5 dalyje ir 80/K straipsnio 11 dalyje nustatytos sąlygos, kuriomis taikoma šio įstatymo 5 straipsnio 1 dalis. Galiausiai, trečia, reikia pažymėti, kad sąlyga, pagal kurią reikalaujama paisyti įstatyme nustatyto tarptautinės apsaugos prašytojo statuso ir kuri, kaip teigia pati Vengrija, taip pat taikoma iš Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 5 straipsnio 1 dalies a punkto išplaukiančiai teisei gyventi šalyje, gali būti aiškinama įvairiai, darant nuorodas į kitas sąlygas, kurių ši valstybė narė nenurodė. Kaip nurodyta šio sprendimo 289 punkte, kai valstybė narė nustato Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalyje garantuojamos teisės likti jos teritorijoje įgyvendinimo tvarką, ši tvarka turi būti pakankamai aiški ir tiksli, kad tarptautinės apsaugos prašytojas galėtų žinoti tikslią tokios teisės apimtį ir būtų galima įvertinti, ar ji atitinka, be kita ko, direktyvas 2013/32 ir 2013/33. Iš viso to, kas išdėstyta, matyti, kad Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalį. – Dėl penktojo kaltinimo antros dalies, susijusios su Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalimi Nukrypstant nuo Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalies, šios direktyvos 46 straipsnio 6 dalyje valstybėms narėms leidžiama šioje nuostatoje numatytais atvejais, be kita ko, kai sprendimas atmesti tarptautinės apsaugos prašymą grindžiamas tam tikrais nepriimtinumo pagrindais, automatiškai nesuteikti teisės likti jų teritorijoje, kol bus išnagrinėtas prašytojo pateiktas skundas, jeigu teismas turi jurisdikciją spręsti, ar suinteresuotasis asmuo gali likti atitinkamos valstybės narės teritorijoje, nepaisant dėl jo priimto pirmojo sprendimo. Komisijos teigimu, Vengrija netinkamai perkėlė minėtą nuostatą dėl to, kad, pirma, pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnio 6 dalį skundo dėl sprendimo atmesti tarptautinės apsaugos prašymą kaip nepriimtiną pateikimas nesustabdo sprendimo vykdymo, ir, antra, šiame įstatyme aiškiai nenurodyta, ar Administracinio proceso kodekso 50 straipsnis, pagal kurį leidžiama prašyti jurisdikciją turinčio teismo, kuriam pateiktas skundas, sustabdyti ginčijamo administracinio sprendimo vykdymą, taikomas teismo procesams, susijusiems su Įstatymu dėl teisės į prieglobstį. Darytina išvada, kad Komisija iš esmės kaltina Vengriją tuo, kad ši nepakankamai aiškiai ir tiksliai perkėlė Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalį, nes Vengrijos teisės aktuose aiškiai nenurodyta, kad Administracinio proceso kodekso 50 straipsnis taikomas sprendimams atmesti tarptautinės apsaugos prašymą kaip nepriimtiną. Vis dėlto tokie argumentai nepagrįsti. Iš tiesų, kaip savo išvados 207 punkte iš esmės pažymėjo generalinis advokatas, vien to, kad Administracinio proceso kodekso 50 straipsnis yra visuotinai taikomas, o Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnio 6 dalyje nepatikslinama, jog šis 50 straipsnis taikomas byloms, patenkančioms į šio įstatymo taikymo sritį, nepakanka, kad būtų galima manyti, jog Vengrija nepakankamai tiksliai ir aiškiai perkėlė Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalį. Šiuo klausimu reikia pabrėžti, kad pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnio 6 dalį nedraudžiama taikyti 50 straipsnio ir joje nenustatyta pastarojo straipsnio neatitinkančių taisyklių. Be to, Komisija nepateikė jokių įrodymų, kurie leistų suabejoti Vengrijos teismų galimybe taikyti Administracinio proceso kodekso 50 straipsnį teisme nagrinėjant skundą dėl sprendimo atmesti tarptautinės apsaugos prašymą kaip nepriimtiną. Darytina išvada, kad penktojo kaltinimo antra dalis turi būti atmesta kaip nepagrįsta, nesant reikalo papildomai nagrinėti, ar Administracinio proceso kodekso 50 straipsniu visiškai ir teisingai perkeliama Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalies paskutinė pastraipa. – Dėl penktojo kaltinimo trečios dalies, susijusios su Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalies a ir b punktais Nukrypstant nuo Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalyje nustatytos taisyklės, iš šios nuostatos a ir b punktų matyti, kad, kai tarptautinės apsaugos prašymas atmetamas kaip nepagrįstas dėl šios direktyvos 31 straipsnio 8 dalies h punkte nurodytų aplinkybių arba kaip nepriimtinas pagal jos 33 straipsnio 2 dalies c ir e punktus, teisė likti valstybės narės teritorijoje turi būti suteikta ne laikantis 46 straipsnio 6 dalies paskutinėje pastraipoje numatytų sąlygų, bet pagal šios direktyvos 46 straipsnio 5 dalies sąlygas. Komisija kaltina Vengriją tuo, kad ši nepakankamai aiškiai ir tiksliai perkėlė šią nukrypti leidžiančią nuostatą, nes iš Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnio 6 dalies aiškiai nematyti, kad skundo pateikimas turi sustabdomąjį poveikį, kai juo siekiama užginčyti sprendimą, priimtą remiantis Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 51 straipsnio 2 dalies e punktu ir 7 dalies h punktu. Vis dėlto tokius argumentus reikia atmesti kaip nepagrįstus. Iš tiesų, kaip savo išvados 211 punkte iš esmės pažymėjo generalinis advokatas, iš pačios Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnio 6 dalies formuluotės aiškiai matyti, kad skundai dėl sprendimų, priimtų pagal Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 51 straipsnio 2 dalies e punktą ir 7 dalies h punktą, turi automatinį stabdomąjį poveikį. Taigi penktojo kaltinimo trečia dalis taip pat turi būti atmesta kaip nepagrįsta, nesant reikalo nagrinėti, ar Įstatymo dėl teisės į prieglobstį 53 straipsnio 6 dalimi visiškai ir teisingai perkelti Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 6 dalies a ir b punktai. Darytina išvada, kad Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalį, kai tarptautinės apsaugos prašytojų, kurie patenka į šios nuostatos taikymo sritį, teisę likti jos teritorijoje susiejo su Sąjungos teisei prieštaraujančiomis sąlygomis. Atsižvelgiant į visa tai, kas išdėstyta, reikia konstatuoti, kad Vengrija neįvykdė įpareigojimų pagal Direktyvos 2008/115 5 straipsnį, 6 straipsnio 1 dalį, 12 straipsnio 1 dalį ir 13 straipsnio 1 dalį, Direktyvos 2013/32 6 straipsnį, 24 straipsnio 3 dalį, 43 straipsnį ir 46 straipsnio 5 dalį, taip pat Direktyvos 2013/33 8, 9 ir 11 straipsnius, kai: – numatė, jog tarptautinės apsaugos prašymai, pateikti trečiųjų šalių piliečių arba asmenų be pilietybės, kurie, atvykę iš Serbijos, nori pradėti tarptautinės apsaugos procedūrą Vengrijos teritorijoje, gali būti pateikiami tik Roskės ir Tompos tranzito zonose, taip pat taikė nusistovėjusią ir bendrą administracinę praktiką, drastiškai ribojančią šių prašytojų, kuriems leidžiama kasdien patekti į šias zonas, skaičių, – nustatė bendrą tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo sistemą Roskės ir Tompos tranzito zonose ir nepaisė Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalyje ir 43 straipsnyje bei Direktyvos 2013/33 8, 9 ir 11 straipsniuose numatytų garantijų, – leido išsiųsti visus neteisėtai jos teritorijoje esančius trečiųjų šalių piliečius, išskyrus tuos, kurie įtariami padarę pažeidimą, ir netaikė Direktyvos 2008/115 5 straipsnyje, 6 straipsnio 1 dalyje, 12 straipsnio 1 dalyje ir 13 straipsnio 1 dalyje numatytų procedūrų ir garantijų, – susiejo tarptautinės apsaugos prašytojų, patenkančių į Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalies taikymo sritį, teisę likti jos teritorijoje su Sąjungos teisei prieštaraujančiomis sąlygomis. Atmesti likusią ieškinio dalį. Dėl bylinėjimosi išlaidų Pagal Teisingumo Teismo procedūros reglamento 138 straipsnio 1 dalį pralaimėjusiai šaliai nurodoma padengti bylinėjimosi išlaidas, jeigu laimėjusi šalis to reikalavo. Pagal šio reglamento 138 straipsnio 3 dalį, jeigu kiekvienos šalies dalis reikalavimų patenkinama, o dalis atmetama, kiekviena šalis padengia savo bylinėjimosi išlaidas. Tačiau Teisingumo Teismas gali nuspręsti, kad, be savo bylinėjimosi išlaidų, šalis padengia dalį kitos šalies bylinėjimosi išlaidų, jeigu tai pateisinama atsižvelgiant į nagrinėjamos bylos aplinkybes. Kadangi Komisija prašė priteisti bylinėjimosi išlaidas ir Vengrija iš esmės pralaimėjo bylą, pastaroji, atsižvelgiant į šios bylos aplinkybes, turi padengti ne tik savo bylinėjimosi išlaidas, bet ir keturis penktadalius Komisijos bylinėjimosi išlaidų. Komisija padengia vieną penktadalį savo bylinėjimosi išlaidų. Remdamasis šiais motyvais, Teisingumo Teismas (didžioji kolegija) nusprendžia: 1. Vengrija neįvykdė įsipareigojimų pagal 2008 m. gruodžio 16 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 2008/115/EB dėl bendrų nelegaliai esančių trečiųjų šalių piliečių grąžinimo standartų ir tvarkos valstybėse narėse 5 straipsnį, 6 straipsnio 1 dalį, 12 straipsnio 1 dalį ir 13 straipsnio 1 dalį, 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 2013/32/ES dėl tarptautinės apsaugos suteikimo ir panaikinimo bendros tvarkos 6 straipsnį, 24 straipsnio 3 dalį, 43 straipsnį ir 46 straipsnio 5 dalį, 2013 m. birželio 26 d. Europos Parlamento ir Tarybos direktyvos 2013/33/ES, kuria nustatomos normos dėl tarptautinės apsaugos prašytojų priėmimo, 8, 9 ir 11 straipsnius, kai: – numatė, jog tarptautinės apsaugos prašymai, pateikti trečiųjų šalių piliečių arba asmenų be pilietybės, kurie, atvykę iš Serbijos, nori pradėti tarptautinės apsaugos procedūrą Vengrijos teritorijoje, gali būti pateikiami tik Roskės (Vengrija) ir Tompos (Vengrija) tranzito zonose, taip pat taikė nusistovėjusią ir bendrą administracinę praktiką, drastiškai ribojančią šių prašytojų, kuriems leidžiama kasdien patekti į šias zonas, skaičių, – nustatė bendrą tarptautinės apsaugos prašytojų sulaikymo sistemą Roskės ir Tompos tranzito zonose ir nepaisė Direktyvos 2013/32 24 straipsnio 3 dalyje ir 43 straipsnyje bei Direktyvos 2013/33 8, 9 ir 11 straipsniuose numatytų garantijų, – leido išsiųsti visus neteisėtai jos teritorijoje esančius trečiųjų šalių piliečius, išskyrus tuos, kurie įtariami padarę pažeidimą, ir netaikė Direktyvos 2008/115 5 straipsnyje, 6 straipsnio 1 dalyje, 12 straipsnio 1 dalyje ir 13 straipsnio 1 dalyje numatytų procedūrų ir garantijų, – susiejo tarptautinės apsaugos prašytojų, patenkančių į Direktyvos 2013/32 46 straipsnio 5 dalies taikymo sritį, teisę likti jos teritorijoje su Sąjungos teisei prieštaraujančiomis sąlygomis. 2. Atmesti likusią ieškinio dalį. 3. Vengrija padengia savo ir keturis penktadalius Europos Komisijos bylinėjimosi išlaidų. 4. Europos Komisija padengia vieną penktadalį savo bylinėjimosi išlaidų. Parašai. ( *1 ) Proceso kalba: vengrų.

62016TJ0585

sk

Okolnosti predchádzajúce sporu Žalobkyňa, pani Carina Skarebyová, je úradníčkou Európskej služby pre vonkajšiu činnosť (ESVČ). Listom z 19. mája 2015 žalobkyňa prostredníctvom svojich právnych poradcov informovala ESVČ na základe článku 17a Služobného poriadku úradníkov Európskej únie (ďalej len „služobný poriadok“) o svojom zámere uverejniť v časopise Politico článok s názvom „Otvorený list občanovi Hermanovi“, ktorý pozostáva z otvoreného listu bývalému predsedovi Európskej rady, pánovi Hermanovi Van Rompuymu, ktorým chcela upriamiť pozornosť na problém obťažovania v európskych inštitúciách (ďalej len „sporný text“). Oznámením z 5. júna 2015 odpovedal zamestnanec poverený vedením odboru práv a povinností riaditeľstva ľudských zdrojov generálneho riaditeľstva pre správu a financie ESVČ, že dva odseky článku podliehajúce povoleniu sú v rozpore s „povinnosťou lojálnosti a nestrannosti“, ktorú musí žalobkyňa ako úradníčka Európskej únie dodržať vo vzťahu k inštitúciám z dôvodu, že žalobkyňa priamo a bez akéhokoľvek dôkazu pripísala riaditeľstvu ESVČ správanie, ktoré predstavuje porušenie služobného poriadku. Následne požadoval od žalobkyne, aby predložila zmenený text, v ktorom by zohľadnila tieto námietky s tým, že bez tejto zmeny sa nemôže povoliť uverejnenie (ďalej len „rozhodnutie o zamietnutí uverejnenia“). Dotknuté odseky sporného textu, v tomto prípade piaty a osemnásty (ďalej spolu len „sporné odseky“), boli formulované takto: „ Modus operandi hierarchie európskych inštitúcií, ako môžem byť svedkom, je presvedčiť každého, kto má názor na spôsob, akým sú inštitúcie vedené, že on alebo ona urobia lepšie, keď zmenia prácu, odídu do predčasného dôchodku alebo invalidného dôchodku. Nechaj to tak. Zabudni. Takto môžu nadriadení pokračovať v obťažovaní určitých podriadených a zvýhodňovať iných: nemusí ísť o plánovanú stratégiu – ale napriek tomu môže byť systematická. … ESVČ musí byť vzorom vo vnútornom uplatňovaní práv, organizačnej transparentnosti a právneho štátu – inak stratíme dôveryhodnosť na medzinárodnej scéne.“ Listom z 1. júla 2015 požadovala žalobkyňa prostredníctvom svojich právnych poradcov o vysvetlenie rozhodnutia o zamietnutí uverejnenia, najmä z dôvodu, aby sa vysvetlilo, ako boli sporné vyššie uvedené odseky pri údajnom porušení povinnosti lojality a nestrannosti spôsobilé „vážne poškodiť legitímne záujmy Únie“ v zmysle článku 17a služobného poriadku. Listom z 24. júla 2015 odpovedal hlavný právnik odboru o právach a povinnostiach takto: „V [rozhodnutí o zamietnutí uverejnenia] sme neuviedli, že vec [bola] spôsobilá ‚vážne poškodiť legitímne záujmy Únie‘. Avšak je potrebné zopakovať, že ESVČ nepovoľuje uverejnenie [sporného textu] ako takého, keďže to považujeme za porušenie povinnosti lojality a nestrannosti. Uverejnenie podlieha povoleniu v zmysle článku 17 ods. 1 služobného poriadku… Vašej klientke dôrazne odporúčame nekonať vo veci uverejnenia bez nášho povolenia.“ Listom zo 4. septembra 2015 podala žalobkyňa prostredníctvom svojich právnych poradcov sťažnosť proti zamietnutiu uverejnenia v súlade s článkom 90 ods. 2 služobného poriadku. V tejto sťažnosti v podstate tvrdí, že po prvé ESVČ porušila článok 17a služobného poriadku, pretože nepreukázala, že by bolo uverejnenie sporného textu spôsobilé „vážne poškodiť legitímne záujmy Únie“, a po druhé, že by v dôsledku toho bolo porušené právo na slobodu prejavu, ktorú žalobkyni garantuje článok 10 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd podpísaného v Ríme 4. novembra 1950 (ďalej len „EDĽP“) a článok 11 Charty základných práv Európskej únie. Rozhodnutím z 18. decembra 2015 menovací orgán ESVČ zamietol sťažnosť, ktorú podala žalobkyňa (ďalej len „rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti“). Rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti v podstate uvádza, že článok 17a služobného poriadku vyjadruje myšlienku trvalej potreby spravodlivej rovnováhy medzi garanciou výkonu slobody prejavu úradníkov Únie a ochranou legitímneho cieľa všeobecného záujmu, najmä ochrany legitímnych záujmov Únie. V tejto súvislosti rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti najprv spresňuje, že predmet sporného textu sa týka činnosti Únie, ďalej že text je spôsobilý porušiť „povinnosť lojality a nestrannosti“ a nakoniec, že toto porušenie samo osebe predstavuje reálne riziko vážneho poškodenia záujmov Únie v zmysle článku 17a služobného poriadku. Rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti zdôrazňuje, že uverejnenie sporného textu by vážne ohrozilo legitímne záujmy Únie, pretože jednak sporný text neposkytuje žiadny dôkaz, ktorý by potvrdzoval tvrdenia o obťažovaní úradníkov, a jednak sporné odseky sa nemôžu vnímať ako odlišný názor od názoru ESVČ, ale naznačujú, že existuje neriešený rozšírený problém obťažovania v inštitúciách Únie, čo z pohľadu priemerného čitateľa môže byť vnímané ako skutočnosť, že inštitúcie nevykonávajú politiku, ktorá by adekvátne riešila obťažovanie. Okrem toho rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti zdôrazňuje, že iné komentáre mohli byť formulované k množstvu častí sporného textu, avšak ESVČ komentovala iba dva odseky, čo dokazuje, že je rozhodnutie o zamietnutí primerané a obmedzuje sa na úzko nevyhnutný rozsah. Konanie a návrhy účastníkov konania Žalobkyňa návrhom podaným do kancelárie Súdu pre verejnú službu 15. marca 2016 podala túto žalobu. Táto žaloba bola zapísaná do registra pod číslom F‑15/16. Vyjadrenie ESVČ k žalobe bolo doručené do kancelárie Súdu pre verejnú službu 10. júna 2016. Podľa článku 3 nariadenia Európskeho parlamentu a Rady (EÚ, Euratom) 2016/1992 zo 6. júla 2016 o prenesení právomoci rozhodovať v prvom stupni v sporoch medzi Európskou úniou a jej zamestnancami na Všeobecný súd ( Ú. v. EÚ L 200, 2016, s. 137 ) bola táto vec postúpená na Všeobecný súd v stave, v akom sa nachádzala k 31. augustu 2016. Do registra bola zapísaná pod číslom T‑585/16 a bola pridelená druhej komore. Vzhľadom na to, že ku skončeniu písomnej časti konania došlo pred postúpením prejednávanej veci na Všeobecný súd, Všeobecný súd sa listami kancelárie z 9. novembra 2016 opýtal účastníkov konania na potrebu nariadenia pojednávania. Prednesy účastníkov konania boli vypočuté na pojednávaní 3. mája 2017. Žalobkyňa navrhuje, aby Všeobecný súd: – vyhlásil jej žalobu za prípustnú, – zrušil rozhodnutie o zamietnutí uverejnenia a „v rozsahu, v akom je to potrebné“ rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti, – zaviazal ESVČ na náhradu trov konania. ESVČ navrhuje, aby Všeobecný súd: – vyhlásil žalobu za nedôvodnú, – zaviazal žalobkyňu na náhradu trov konania. Právny stav Úvodné pripomienky o predmete žaloby Je potrebné zdôrazniť, že žalobkyňa podala túto žalobu proti rozhodnutiu o zamietnutí udeliť povolenie na uverejnenie a „v rozsahu, v akom je to potrebné“ proti rozhodnutiu o zamietnutí sťažnosti. V tomto ohľade je potrebné pripomenúť, že administratívna sťažnosť a jej explicitné alebo implicitné zamietnutie tvorí neoddeliteľnú súčasť komplexného konania a sú iba jedným z predpokladov, ktoré musia byť splnené pred podaním žaloby. Za týchto podmienok sa žalobou, aj keď formálne smerujúcou proti zamietnutiu sťažnosti, predkladá súdu na posúdenie akt spôsobujúci ujmu, proti ktorému sa sťažnosť podala, okrem prípadu, keď je dosah zamietnutia sťažnosti odlišný od dosahu aktu napadnutého touto sťažnosťou. Výslovné rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti totiž nemusí vzhľadom na svoj obsah potvrdzovať akt napadnutý žalobkyňou. To platí v prípade, ak rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti obsahuje opakovaný prieskum situácie žalobkyne podľa nových právnych a skutkových okolností alebo ak mení alebo dopĺňa pôvodné rozhodnutie. V týchto prípadoch predstavuje zamietnutie sťažnosti akt podliehajúci preskúmaniu súdom, ktorý naň prihliada pri posúdení zákonnosti napadnutého aktu, alebo ho dokonca považuje za akt spôsobujúci ujmu nahrádzajúci pôvodný akt (pozri rozsudok Všeobecného súdu z 21. mája 2014, Mocová/Komisia, T‑347/12 P , EU:T:2014:268 , bod a citovanú judikatúru). Toto poňatie podporuje aj úvaha, podľa ktorej je doplnenie odôvodnenia v štádiu rozhodnutia o zamietnutí sťažnosti v súlade s účelom článku 90 ods. 2 služobného poriadku, podľa ktorého je samotné rozhodnutie o sťažnosti tiež odôvodnené. Toto ustanovenie totiž nevyhnutne predpokladá, že orgán, ktorý má rozhodnúť o sťažnosti, nebude viazaný samotným odôvodnením rozhodnutia, ktoré je prípadne nedostatočné, niekedy dokonca neexistujúce v prípade implicitného rozhodnutia o zamietnutí (pozri rozsudky z 21. mája 2014, Mocová/Komisia, T‑347/12 P , EU:T:2014:268 , bod a citovanú judikatúru, a zo 17. januára 2017, LP/Europol, T‑719/15 P , neuverejnený, EU:T:2017:7 , bod a citovanú judikatúru). V prejednávanom prípade, ako tiež vyplýva z bodov 3, 8 a 9 vyššie, nemení rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti ani zmysel a ani rozsah rozhodnutia o zamietnutí uverejnenia. Rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti totiž jednak potvrdzuje zamietnutie uverejnenia sporného textu a jednak obmedzuje požiadavku predchádzajúcej zmeny sporného textu na dva odseky, ktoré boli identifikované v rozhodnutí uverejnenia. Odôvodnenie rozhodnutia o zamietnutí sťažnosti sa však čiastočne odlišuje od odôvodnenia rozhodnutia o zamietnutí uverejnenia. V rozhodnutí o zamietnutí sťažnosti bolo totiž uverejnenie sporného textu zamietnuté vzhľadom na porušenie „povinnosti lojality a nestrannosti“, pretože žalobkyňa priamo a bez akéhokoľvek dôkazu pripísala riaditeľstvu ESVČ konanie, ktoré je v rozpore so služobným poriadkom. Rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti sa v podstate zakladá na existencii reálneho rizika vážneho poškodenia záujmov Únie v zmysle článku 17a služobného poriadku. Presnejšie sa domnieva, že po prvé samotné porušenie „povinnosti lojality a nestrannosti“ predstavuje samo osebe reálne riziko vážneho poškodenia týchto záujmov, po druhé, že sporný text neobsahuje žiadny dôkaz preukazujúci tam uvedené tvrdenia a po tretie, že sporné odseky popierajú existenciu politiky boja proti obťažovaniu v inštitúciách Únie. Je však potrebné konštatovať, že rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti obsahuje doplnenie odôvodnenia, ktoré spresňuje a rozvíja odôvodnenie aktu, proti ktorému táto sťažnosť smeruje, v prejednávanom prípade rozhodnutiu o zamietnutí uverejnenia. Keďže toto odôvodnenie spresňuje a dopĺňa odôvodnenie rozhodnutia o zamietnutí uverejnenia a vzhľadom na evolutívny charakter postupu pred začatím súdneho konania, musí sa na účely preskúmania zákonnosti rozhodnutia o zamietnutí uverejnenia zohľadniť odôvodnenie rozhodnutia o zamietnutí sťažnosti. O veci samej Na podporu svojej žaloby na zrušenie žalobkyňa uvádza dva žalobné dôvody. Prvý žalobný dôvod je založený na porušení práva na slobodu prejavu. Druhý žalobný dôvod je založený na nesprávnom posúdení, pokiaľ ide o porušenie „povinnosti lojality a nestrannosti“. Všeobecný súd považuje za vhodné zaoberať sa najskôr druhým žalobným dôvodom. O druhom žalobnom dôvode založenom na nesprávnom posúdení, pokiaľ ide o porušenie povinnosti lojality V rámci druhého žalobného dôvodu žalobkyňa zdôrazňuje v prvej výhrade, podľa ktorej menovací orgán nesprávne posúdil, že prvý, štvrtý až siedmy, trinásty a devätnásty odsek sporného textu popiera existenciu politiky ESVČ a Únie smerujúcu k boju proti obťažovaniu. Žalobkyňa tvrdí, že v týchto odsekoch iba vyjadrila myšlienku, podľa ktorej je jednak obťažovanie jav široko rozšírený a jednak, že táto situácia môže ohroziť autoritu ESVČ a následne Únie na medzinárodnej scéne. V spornom texte však žalobkyňa netvrdí, že došlo k obťažovaniu, ktoré „ohrozuje riadne fungovanie služieb“, ani že „neexistovala žiadna dostupná náprava“. V každom prípade sporný text nemôže predstavovať „správanie útočiace na dôstojnosť a rešpekt inštitúcie“ v zmysle uplatniteľnej judikatúry. V rámci druhej výhrady žalobkyňa zdôrazňuje, že menovací orgán sa dopustil „zjavného“ nesprávneho posúdenia, keď sa domnieval, že v druhom a šiestom odseku sporných textov ona považuje svojho zamestnávateľa za nepriateľa a existuje medzi nimi dlhodobo nedôvera. Žalobkyňa tvrdí, že ak predmetné odseky odkazujú na „vojnu“, ide o „vojnu v rámci európskych inštitúcií“ a nie proti nim. Treťou výhradou žalobkyňa tvrdí, že menovací orgán nesprávne usúdil, že z tretieho a pätnásteho odseku sporného textu vyplýva, že „široko rozšírené obťažovanie viedlo množstvo úradníkov k čerpaniu práceneschopnosti na dlhú dobu alebo k invalidite“. V tejto súvislosti žalobkyňa zdôrazňuje, že nikdy neuvádzala počet osôb, ktoré sa nachádzali na dlhodobej práceneschopnosti alebo na invalidnom dôchodku a že, následne, nie je možné zo sporného textu vyvodiť, že ich bolo veľa. Navyše, hoci vyjadrila názor, že obťažovanie je jav široko rozšírený a že množstvo kolegov bolo práceneschopných po dlhú dobu alebo boli na invalidite, menovací orgán sa dopustil omylu tým, že sa domnieval, že toto stanovisko považoval za správanie útočiace na dôstojnosť a rešpekt voči inštitúcii. V rámci štvrtej výhrady žalobkyňa zdôrazňuje, že menovací orgán sa dopustil nesprávneho výkladu tým, že sa domnieval, že osemnásty odsek sporného textu potvrdzuje, že ESVČ a Únia „nejdú príkladom“ svojou politikou zaobchádzania s problematikou obťažovania v rámci svojich oddelení. Podľa žalobkyne predmetný odsek iba potvrdil, že ESVČ by mala byť príkladom, a nie že ním nebola, avšak iba naznačuje, že môže urobiť viac. V rámci piatej výhrady žalobkyňa tvrdí, že sporné odseky neobsahujú žiadnu urážku, ani nevyjadrujú žiadny nedostatok rešpektu, agresivitu alebo inú formu zlého úmyslu a že zodpovedajú iba vyjadreniu jej slobody prejavu, ktorá zahŕňa vyjadrenie nesúhlasných alebo menšinových názorov vo vzťahu k tým, ktoré zastáva inštitúcia, ktorá ju zamestnáva, hoci tieto názory môžu niekoho zraňovať, šokovať alebo znepokojovať. V rámci šiestej výhrady žalobkyňa zdôrazňuje, že menovací orgán sa dopustil „zjavného“ nesprávneho posúdenia tým, že sa domnieval, že vyššie uvedené odseky boli v rozpore s „povinnosťou lojality a nestrannosti“, ktorú bola povinná dodržať ako úradníčka vo vzťahu k inštitúcii. ESVČ s týmito argumentmi žalobkyne nesúhlasí. Na úvod je potrebné zdôrazniť, že z bodov 3, 4, 8 a 9 vyššie vyplýva, že jednak rozhodnutie o zamietnutí uverejnenia sa obmedzuje na uvedenie iba dvoch odsekov textu, teda piateho a osemnásteho odseku, sporného textu, ktoré boli v rozpore s „povinnosťou lojality a nestrannosti“, ktoré bola žalobkyňa povinná dodržať ako úradník Únie, a jednak, že toto obmedzenie sa na dva odseky bolo potvrdené v rozhodnutí o zamietnutí sťažnosti. Preto hoci rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti obsahuje komentáre k iným odsekom sporného textu, tieto komentáre môžu byť považované iba za obiter dicta . Z toho vyplýva, že výhrady týkajúce sa iných odsekov sporného textu, než sú piaty a osemnásty odsek, sú pri zohľadnení neúčinné, keďže nemajú žiadny praktický účinok na zákonnosť rozhodnutia o zamietnutí uverejnenia. Je potrebné rozhodnúť, jednak, že prvá námietka je čiastočne neúčinná v rozsahu, v akom sa týka prvého, štvrtého, šiesteho, siedmeho, trinásteho a devätnásteho odseku sporného textu, a jednak, že druhá a tretia námietka sú neúčinné v celom rozsahu. Následne je potrebné preskúmať výlučne prvú a štvrtú až šiestu výhradu v rozsahu, v akom sa týkajú sporných odsekov. Prvou a štvrtou výhradou žalobkyňa tvrdí, že menovací orgán nesprávne usúdil, že sporné odseky jednak popierajú existenciu politiky ESVČ a Únie smerujúcej k boju proti obťažovaniu a jednak, že ESVČ a Únia „nejdú príkladom“ so svojimi politikami vo veci obťažovania v rámci ich oddelení. V tejto súvislosti je potrebné pripomenúť text sporných odsekov: „ Modus operandi hierarchie európskych inštitúcií, ako môžem byť svedkom, je presvedčiť každého, kto má názor na spôsob, akým sú inštitúcie vedené, že on alebo ona urobia lepšie, keď zmenia prácu, odídu do predčasného dôchodku alebo invalidného dôchodku. Nechaj to tak. Zabudni. Takto môžu nadriadení pokračovať v obťažovaní určitých podriadených a zvýhodňovať iných: nemusí ísť o plánovanú stratégiu – ale napriek tomu môže byť systematická. … ESVČ musí byť vzorom vo vnútornom uplatňovaní práv, organizačnej transparentnosti a právneho štátu – inak stratíme dôveryhodnosť na medzinárodnej scéne.“ Taktiež je potrebné pripomenúť, že tieto sporné odseky sú zahrnuté do textu, ktorý sa týka problému obťažovania v rámci európskych inštitúcií. Piaty odsek sporného textu presnejšie opisuje „ modus operandi hierarchie európskych inštitúcií“ a pridáva, že „nadriadení môžu pokračovať s obťažovaním určitých podriadených a zvýhodňovať iných“„systematicky“. V tomto kontexte toto tvrdenie, s použitím slov „ modus operandi “ a „systematicky“ označuje, že obťažovanie je rozšíreným javom zo strany hierarchie európskych inštitúcií. Okrem toho osemnásty odsek sporného textu potvrdzuje, že ESVČ „musí ísť príkladom pri vnútornom uplatňovaní práv, organizačnej transparentnosti a právneho štátu“. Z toho vyplýva, že ESVČ nekoná „príkladne“ v boji proti obťažovaniu. Inak povedané, táto inštitúcia neposkytla „príklad“ svojou politikou riešenia obťažovania v rámci svojich oddelení. Okrem toho osemnásty odsek sporného textu preberá myšlienku, ktorá už vyplynula z jeho piateho odseku, že v rámci ESVČ a v širšom zmysle v inštitúciách Únie neexistuje účinná politika boja proti obťažovaniu. Tieto závery sú navyše potvrdené samotnou žalobkyňou v žalobe. Žalobkyňa v bode 44 žaloby pripúšťa, že v spornom texte „vyjadrila názor, že obťažovanie [je] jav široko rozšírený a tiež vyjadrila svoje znepokojenie, že táto situácia by mohla podkopať autoritu ESVČ a následne Únie na medzinárodnej scéne“. Z toho vyplýva, že menovací orgán sa nedopustil nesprávneho posúdenia vo svojom výklade sporných odsekov. Preto sa prvá a štvrtá výhrada musia zamietnuť ako nedôvodné. Piatou výhradou žalobkyňa tvrdí, že sporné odseky neobsahujú žiadnu urážku, ani nevyjadrujú žiadny nedostatok rešpektu, agresivitu alebo inú formu zlého úmyslu a že iba predstavujú realizáciu jej slobody prejavu. Ako však vyplýva z bodov 3 a 9 vyššie, rozhodnutie o zamietnutí uverejnenia nebolo prijaté z dôvodu, že by sporný text obsahoval urážky alebo vyjadrenie akéhokoľvek nedostatku rešpektu, agresivitu alebo inú formu zlého úmyslu. Odôvodnenie rozhodnutia o zamietnutí udeliť povolenie na uverejnenie totiž uvádza, že pokiaľ ide o sporné odseky, tie sú v rozpore s „povinnosťou lojality a nestrannosti“, ktoré je úradník Únie povinný zachovať vo vzťahu k inštitúcii. Následne vzhľadom na to, že menovací orgán nedospel k záveru, že sporné odseky obsahujú urážky, ani že vyjadrujú akýkoľvek nedostatok rešpektu, agresivitu alebo inú formu zlého úmyslu, je potrebné zamietnuť piatu výhradu ako nedôvodnú. Svojou šiestou výhradou žalobkyňa tvrdí, že sa menovací orgán dopustil „zjavného“ nesprávneho posúdenia, keď sa domnieval, že sporné odseky sú v rozpore s „povinnosťou lojality a nestrannosti“, ktoré je povinná zachovať ako úradník Únie vo vzťahu k inštitúciám. V tejto súvislosti je potrebné si pripomenúť zásady vyplývajúce z ustanovení, ktorými sa riadia vzťahy medzi Úniou a jej úradníkmi a zamestnancami. Podľa článku 11 prvého odseku služobného poriadku úradník vykonáva svoje povinnosti a správa sa výlučne v súlade so záujmami Únie. Toto isté ustanovenie zaväzuje úradníka, aby si zverené povinnosti plnil vecne, nestranne a so zreteľom na svoju povinnosť lojality voči Únii. Podľa článku 12 služobného poriadku sa úradník zdrží každého konania alebo správania, ktoré by mohlo nepriaznivo ovplyvniť dôstojnosť jeho postavenia. Okrem toho podľa článku 12c ods. 1 je úradník povinný požiadať menovací orgán o povolenie na vykonávanie externej činnosti, či už platenej alebo neplatenej. Okrem toho, podľa článku 17a ods. 1 služobného poriadku má úradník právo na slobodu vyjadrovania sa pri riadnom rešpektovaní zásad lojálnosti a nestrannosti. Tento článok predstavuje, tak ako aj články 11, 12 a 12b, osobitný výraz povinnosti lojality, ktorú je povinný zachovať každý úradník. V zmysle tejto povinnosti sa musí úradník zdržať najmä konania spôsobilého narušiť dôstojnosť funkcie a preukazovať úctu voči inštitúcii a jej orgánom (pozri, pokiaľ ide o povinnosť lojality v rámci článku 17a služobného poriadku, rozsudok z 23. októbra 2013, Gomes Moreira/ECDC, F‑80/11 , EU:F:2013:159 , bod a citovanú judikatúru). Okrem toho je povinné zdôrazniť, že z judikatúry vyplýva, že úradník by verbálnym alebo písomným vyjadrením či akýmkoľvek iným konaním nemal konať v rozpore so svojimi služobnými povinnosťami, ktoré mu vyplývajú najmä z článkov 11, 12, 12b a 17a služobného poriadku voči Únii, ktorej má slúžiť, čím by narušil vzťah dôvery, ktorý existuje medzi ním a Úniou, a v konečnom dôsledku sťažil, ba priam znemožnil, splnenie úloh, ktorými je Únia poverená v spolupráci s ním (rozsudok zo 6. marca 2001, Connolly/Komisia, C‑274/99 P , EU:C:2001:127 , bod ). Okrem toho je taktiež potrebné spresniť, ako vyplýva najmä z odkazov článku 11 prvého odseku služobného poriadku na „svoje povinnosti“ a na „svoje správanie“, článku 12 služobného poriadku na „každé konanie“ a článku 12b na „externú činnosť“, že zachovanie vzťahu dôvery sa netýka iba realizácie osobitných úloh zverených úradníkovi, ale sa rozšírili na všetky oblasti vzťahov existujúcich medzi úradníkmi a Úniou (rozsudok z 23. októbra 2013, Gomes Moreira/ECDC, F‑80/11 , EU:F:2013:159 , bod ; pozri taktiež v tomto zmysle rozsudok z 26. novembra 1991, Williams/Dvor audítorov, T‑146/89 , EU:T:1991:61 , bod ). Na úvod je potrebné uviesť, že rozhodnutie o zamietnutí udeliť povolenie na uverejnenie obsahovalo záver, že sporné odseky boli v rozpore s „povinnosťou lojality a nestrannosti“. Z tohto rozhodnutia však jasne vyplýva, že sa v skutočnosti týka porušenia povinnosti lojality a že povinnosť nestrannosti sa tam uvádza bez toho, že by existovala nejaká súvislosť s prejednávanou vecou. Preto je potrebné preskúmať iba vo svetle tejto povinnosti lojálnosti nesprávne posúdenie, ktoré namieta žalobkyňa. V prejednávanom prípade je potrebné konštatovať, že sporné odseky obsahujú znevažujúce tvrdenia, poškodzujúce česť všetkých ľudí, ktorí sú zamestnaní v hierarchickom postavení v európskych inštitúciách. V rozpore s tým, čo tvrdí žalobkyňa, tvrdenia, podľa ktorých jednak existoval „ modus operandi európskych inštitúcií“ alebo „systematická prax“, ktorá by umožnila nadriadeným „pokračovať v obťažovaní voči niektorým podriadeným a v zvýhodňovaní iných“ a jednak, že ESVČ si nesplní svoju povinnosť „byť príkladom pri vnútornom uplatňovaní práv, organizačnej transparentnosti a právneho štátu“ nemôžu byť považované za obyčajné nesúhlasné alebo menšinové názory. Tieto tvrdenia sa musia samy osebe považovať za spôsobilé poškodiť česť všetkých osôb, ktoré zastávajú hierarchickú pozíciu v európskych inštitúciách a následne v samotných inštitúciách. Ako to tiež tvrdí ESVČ, obťažovanie predstavuje nezákonné správanie, ktoré ohrozuje fungovanie inštitúcie, ak je navyše, ako potvrdzuje sporný text, rozšírené. Tvrdenia naznačujúce jednak, že takéto konania, ktoré závažne porušujú zákony zo strany hierarchie európskych inštitúcií, ako je obťažovanie, a jednak absencia vhodných opatrení inštitúcií na nápravu, sú spôsobilé ovplyvniť vnímanie, česť a požadovaný rešpekt voči všetkým osobám, ktoré zastávajú hierarchickú pozíciu v inštitúciách, a teda v samotných inštitúciách a osobitne v ESVČ. Tieto tvrdenia preto predstavujú porušenie povinnosti lojality. Z toho vyplýva, že menovací orgán sa správne domnieval, že tvrdenia vyplývajúce zo sporných odsekov sú v rozpore s povinnosťou lojality, ktorú má žalobkyňa ako úradníčka. Túto poslednú výhradu nie je preto možné prijať. V zmysle toho, čo bolo uvedené vyššie, sa druhý žalobný dôvod musí zamietnuť v celom rozsahu ako čiastočne neúčinný a čiastočne nedôvodný. O prvom žalobnom dôvode založenom na porušení práva na slobodu prejavu V rámci svojho prvého žalobného dôvodu žalobkyňa v podstate tvrdí, že nepreukázaním, že sporný text je spôsobilý spôsobiť vážnu ujmu legitímnym záujmom Únie a tým, že jej bolo zamietnuté povolenie uverejniť sporný text, menovací orgán porušil článok 17a služobného poriadku a následne slobodu prejavu, ktorú jej garantuje článok 10 EDĽP a článok 11 Charty základných práv. V tejto súvislosti rozdelila žalobkyňa tento žalobný dôvod na tri časti. Prvá časť namieta, že porušenie „povinnosti lojality a nestrannosti“ predstavuje reálne riziko vážneho poškodenia legitímnych záujmov Únie, druhá časť spochybňuje požiadavku, podľa ktorej úradník, ktorý chce uverejniť článok v tlači, musí mať dôkazy potvrdzujúce jeho tvrdenia a tretia časť spochybňuje tvrdenie, podľa ktorého sporné odseky popierajú existenciu politiky smerujúcej k riešeniu obťažovania v inštitúciách Únie. – O prvej časti smerujúcej k námietke, že porušenie povinnosti lojality a nestrannosti predstavuje reálne riziko vážneho poškodenia legitímnych záujmov Únie Po prvé žalobkyňa zdôrazňuje, že rozsudok z 23. októbra 2013, Gomes Moreira/ECDC ( F‑80/11 , EU:F:2013:159 ), z ktorého vychádza menovací orgán na účely podpory svojho tvrdenia, že porušenie „povinnosti lojality a nestrannosti“ predstavuje samo osebe riziko vážneho poškodenia všeobecného verejného záujmu, nie je v prejednávanom prípade použiteľný. Podľa žalobkyne totiž skutočnosti, ktoré boli prednesené vo veci, v ktorej bol vyhlásený tento rozsudok, nie sú porovnateľné s tými, o ktoré ide v tejto veci, pretože tento rozsudok nebol prijatý v kontexte žiadosti o uverejnenie, ale v rámci ukončenia pracovnej zmluvy. ESVČ s prvým tvrdením žalobkyne nesúhlasí. V tejto súvislosti je potrebné konštatovať, že rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti odkazuje v bodoch 62 a 64 na rozsudok z 23. októbra 2013, Gomes Moreira/ECDC ( F‑80/11 , EU:F:2013:159 ), aby sa podporil záver, podľa ktorého „porušenie povinnosti lojality a nestrannosti predstavuje samo osebe riziko vážneho poškodenia všeobecného verejného záujmu“. Odkaz na rozsudok z 23. októbra 2013, Gomes Moreira/ECDC ( F‑80/11 , EU:F:2013:159 ), však nepredstavuje osobitný základ pre rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti. Rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti je odôvodnené tým, že „porušenie povinnosti lojality a nestrannosti predstavuje samo osebe riziko vážneho poškodenia všeobecného verejného záujmu“, a nie samotnú citáciu rozsudku z 23. októbra 2013, Gomes Moreira/ECDC ( F‑80/11 , EU:F:2013:159 ). Preto nie je možné spochybniť zákonnosť rozhodnutia o zamietnutí sťažnosti prípadným omylom týkajúcim sa odkazov na súdne rozhodnutia uvedené na podporu uvedeného rozhodnutia. Je preto potrebné dospieť k záveru, že prvé tvrdenie je neúčinné. Po druhé žalobkyňa v podstate tvrdí, že menovací orgán odkazuje na riziko vážneho poškodenia „všeobecného verejného záujmu“, zatiaľ čo článok 17a služobného poriadku uvádza iba riziko poškodenia „legitímnych záujmov Únie“. Tieto dva pojmy si nemožno pliesť a nie sú zameniteľné. ESVČ s druhým tvrdením žalobkyne nesúhlasí. V tejto súvislosti postačuje poznamenať, že v rozpore s tým, čo tvrdí žalobkyňa, rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti nespôsobuje žiadny rozpor medzi dvoma pojmami „všeobecný verejný záujem“ a „legitímne záujmy Únie“. Ako vyplýva z úryvku citovaného nižšie, rozhodnutie o zamietnutí sťažnosti uvádza iba to, že ochrana „záujmov Únie“ predstavuje okrem iného jeden z cieľov „verejného záujmu“: „Ako rozhodol Súdny dvor, článok 17a služobného poriadku vyjadruje myšlienku neustálej potreby spravodlivej rovnováhy medzi zárukou výkonu takejto základnej slobody, ako je sloboda prejavu a ochranou legitímneho cieľa verejného záujmu, ako je nebezpečenstvo zásahu do záujmov Únie prameniace zo zverejnenia textu (rozsudky z 13. decembra 2001, Komisia/Cwik, C‑340/00 P , EU:C:2001:701 , bod , a zo 14. júla 2000, Cwik/Komisia, T‑82/99 , EU:T:2000:193 , bod ).“ Druhé tvrdenie sa musí preto zamietnuť. Po tretie žalobkyňa tvrdí, že z judikatúry nemožno vyvodiť domnienku, ktorej sa dovoláva menovací orgán, podľa ktorej predstavuje porušenie „povinnosti lojality a nestrannosti“ nebezpečenstvo vážneho poškodenia legitímnych záujmov Únie. Podľa žalobkyne, aj keby sa hypoteticky pripustilo, že takéto porušenie by zo sporných textov vyplývalo, neumožňovalo by to vyvodiť ipso facto , že uverejnenie sporného textu predstavuje skutočné riziko vážneho poškodenia záujmov Únie. ESVČ s tretím tvrdením žalobkyne nesúhlasí. V tejto súvislosti je potrebné pripomenúť, že podľa ustálenej judikatúry majú úradníci a zamestnanci Únie právo na slobodu prejavu vrátane oblastí, v ktorých je inštitúcia Únie činná. Táto sloboda zahŕňa slobodu verbálneho alebo písomného vyjadrenia nesúhlasných alebo menšinových názorov oproti názorom zastávaným inštitúciou, ktorá ich zamestnáva (pozri rozsudok zo 6. marca 2001, Connolly/Komisia, C‑274/99 P , EU:C:2001:127 , bod a citovanú judikatúru). No aj slobodu prejavu je podľa ustálenej judikatúry možné obmedziť na základe článku 10 ods. 2 EDĽP, podľa ktorého môže výkon tejto slobody, pretože obsahuje aj povinnosti a zodpovednosť, podliehať formalitám, podmienkam, obmedzeniam alebo sankciám, ktoré stanovuje zákon a ktoré sú nevyhnutné v demokratickej spoločnosti (pozri rozsudok z 13. decembra 2012, Strack/Komisia, T‑199/11 P , EU:T:2012:691 , bod a citovanú judikatúru). Najmä je legitímne, aby úradníci z dôvodu svojho služobného postavenia podliehali takým povinnostiam, aké sú povinnosti uvedené v článkoch 11, 12 a 17a služobného poriadku. Uvedené povinnosti, ktoré predstavujú isté obmedzenie výkonu slobody prejavu, smerujú k zachovaniu vzťahu dôvery, ktorý musí existovať medzi inštitúciou a jej úradníkmi a je možné ho odôvodniť cieľom ochrany práv iných v zmysle článku 10 ods. 2 EDĽP (rozsudky zo 6. marca 2001, Connolly/Komisia, C‑274/99 P , EU:C:2001:127 , bod , a z 13. decembra 2012, Strack/Komisia, T‑199/11 P , EU:T:2012:691 , bod ). Okrem toho je potrebné pripomenúť, že z článku 17a ods. 2 služobného poriadku vyplýva, že úradník sám alebo v spolupráci nesmie uverejniť ani nechať uverejniť text týkajúci sa čohokoľvek, čo sa týka Únie, bez súhlasu menovacieho orgánu. Povolenie sa zamietne len v prípade, ak je pravdepodobné, že plánované uverejnenie by mohlo „vážne poškodiť záujmy Únie“. V tomto ohľade judikatúra spresňuje, že článok 17a ods. 2 služobného poriadku stanovuje zásadu vydania povolenia, ktoré je možné odoprieť vo výnimočných prípadoch. Vzhľadom na skutočnosť, že uvedené ustanovenie umožňuje orgánom zamietnuť povolenie na uverejnenie a tak prípadne vážne zasiahnuť do slobody prejavu, ktorá je jedným zo základných pilierov demokratickej spoločnosti, sa má vykladať obmedzujúcim spôsobom tak, že je povolenie možné zamietnuť len v prípade, ak by mohlo spôsobiť vážne poškodenie záujmov Únie (pozri rozsudok z 13. decembra 2001, Komisia/Cwik, C‑340/00 P , EU:C:2001:701 , body a a citovanú judikatúru). Takýto systém odráža vzťah dôvery, ktorý musí existovať medzi zamestnávateľom a jeho zamestnancami, a jeho uskutočnenie môže byť posudzované iba vo svetle všetkých okolností prejednávaného prípadu a ich dosahu na výkon verejnej služby (rozsudok zo 6. marca 2001, Connolly/Komisia, C‑274/99 P , EU:C:2001:127 , bod ). Z uvedeného vyplýva, že súd Únie musí v rámci preskúmania overiť v súvislosti so všetkými okolnosťami prejednávaného prípadu, či sa dodržala spravodlivá rovnováha medzi základným právom jednotlivca na slobodu prejavu a oprávneným záujmom inštitúcie dohliadnuť na to, že jej úradníci a zamestnanci pri práci rešpektujú svoje povinnosti a zodpovednosť, ktorá je spojená s ich funkciou (rozsudok zo 6. marca 2001, Connolly/Komisia, C‑274/99 P , EU:C:2001:127 , bod ). V prejednávanej veci je potrebné pripomenúť, že, ako už bolo uvedené v bodoch 50 až 60 vyššie, menovací orgán sa nedopustil nesprávneho posúdenia, keď sa domnieval, že sú sporné odseky v rozpore s povinnosťou lojality, ktorá sa na žalobkyňu ako úradníka vzťahuje. Ako už bolo ukázané v bodoch 39 až 43 vyššie, vyplýva zo sporných odsekov, jednak že existuje rozšírený jav obťažovania zo strany osôb, ktoré zastávajú hierarchické pozície v európskych inštitúciách, a jednak, že inštitúcie nemajú účinnú politiku pre nápravu tohto vážneho problému. Za týchto okolností, ako bolo tiež ukázané v bodoch 58 až 60 vyššie, uverejnenie textu úradníkom obsahujúceho odseky, ako sú sporné odseky, predstavuje porušenie povinnosti lojality dotknutého úradníka, pretože je toto uverejnenie spôsobilé vážnym spôsobom vyvolať negatívny obraz a poškodiť česť osôb, ktoré zastávajú hierarchickú pozíciu v inštitúciách Únie, ako aj inštitúcií vo všeobecnosti a ESVČ osobitne. V tejto súvislosti je potrebné pripomenúť, že podľa článku 17a ods. 1 služobného poriadku má úradník právo na slobodu prejavu pri zachovaní najmä zásady lojality a nestrannosti (pozri bod 54 vyššie). Okrem toho ochrana európskych inštitúcií voči tvrdeniam, ktoré môžu ovplyvniť vážnym spôsobom negatívne ich obraz, predstavuje sama osebe cieľ všeobecného záujmu a presnejšie legitímny záujem Únie. Následne vzhľadom na to, že sporné odseky sú spôsobilé vážne ovplyvniť vnímanie a dôstojnosť európskych inštitúcií, je uverejnenie sporného textu spôsobilé vážne poškodiť legitímne záujmy Únie. V každom prípade je potrebné zdôrazniť, že rovnováha medzi zárukou práva na slobodu prejavu a ochranou legitímnych záujmov Únie bola v tomto prípade zachovaná. Obmedzenie slobody prejavu predstavované rozhodnutím o zamietnutí uverejnenia sa totiž týkalo iba dvoch odsekov z dvadsiatich štyroch odsekov sporného textu, čo žalobkyni poskytlo široké možnosti predložiť zmenený text. Z uvedeného vyplýva, že menovací orgán správne dospel k záveru, že uverejnenie textu obsahujúceho také odseky, ako sú sporné odseky, môže vážne poškodiť legitímne záujmy Únie v zmysle článku 17a ods. 2 služobného poriadku. Preto sa prvá časť prvého žalobného dôvodu musí zamietnuť ako čiastočne neúčinná a čiastočne nedôvodná. – O druhej časti smerujúcej k spochybneniu požiadavky, podľa ktorej úradník, ktorý si želá uverejniť článok, musí mať dôkazy preukazujúce jeho vyhlásenia Žalobkyňa po prvé v podstate tvrdí, že požiadavka menovacieho orgánu, podľa ktorej musí úradník, ktorý chce poskytnúť článok na uverejnenie, disponovať dôkazmi preukazujúcimi jeho tvrdenia, predstavuje obmedzenie výkonu slobody prejavu, po druhé, že toto obmedzenie nie je upravené zákonom a po tretie, že aj keby takéto ustanovenie existovalo, nebola by požiadavka primeraná. ESVČ s týmito tvrdeniami žalobkyne nesúhlasí. V tomto smere je potrebné zdôrazniť, že tvrdenia obsiahnuté v sporných odsekoch, ktoré sa týkajú údajne rozšíreného javu obťažovania zo strany hierarchie európskych inštitúcií a údajnej neexistencie politiky vedúcej k náprave, sú uvedené neurčite a všeobecne bez poskytnutia akejkoľvek konkrétnej informácie, ktorá by ich preukazovala. Okrem toho je potrebné upozorniť na vážnu povahu týchto tvrdení, keďže naznačujú existenciu údajne rozšíreného a osobitne zavrhnutiahodného, či dokonca protiprávneho konania zo strany osôb v hierarchickej pozícii v inštitúciách. Nakoniec je potrebné uviesť, že tieto tvrdenia sú spôsobilé negatívne ovplyvniť vnímanie a dôstojnosť samotných inštitúcií, a teda vážne poškodiť legitímne záujmy Únie. V prejednávanom prípade na rozdiel od názoru žalobkyne nejde o požiadavku, aby úradník, ktorý chce poskytnúť článok na uverejnenie, disponoval „dôkazmi preukazujúcimi jeho tvrdenie“. Ide naopak o požiadavku, aby tvrdenia, ktoré môžu charakterizovať správanie osobitne zavrhnutiahodnej povahy, či dokonca protiprávne konanie neurčitého počtu ľudí v rámci hierarchie inštitúcií, boli podložené a konkrétne. Druhá časť prvého žalobného dôvodu preto musí byť zamietnutá ako nedôvodná. – O tretej časti vyjadrujúcej nesúhlas s tvrdením, že sporné odseky popierajú existenciu politiky smerujúcej k boju proti obťažovaniu v inštitúciách Únie Žalobkyňa uvádza, že tvrdenie menovacieho orgánu, podľa ktorého sporné odseky popierajú existenciu politiky smerujúcej k boju proti obťažovaniu v inštitúciách Únie, nie je potvrdené skutkovými okolnosťami. Zdôrazňuje, že sa sporný text týka obťažovania v inštitúciách Únie, ktoré sa považuje za rozšírený jav, avšak nikdy netvrdila, že neexistuje politika riešenia tohto problému. Prípadná negácia existencie politiky riešenia obťažovania sa musí v každom prípade vnímať iba ako nesúhlasný či menšinový názor oproti názoru, ktorý má inštitúcia a ktorý nepredstavuje reálne riziko poškodenia legitímnych záujmov Únie. ESVČ s tvrdením žalobkyne nesúhlasí. V tomto smere stačí pripomenúť, že z dôvodov už uvedených v bodoch 58 a 59 vyššie nie je možné sporné odseky vnímať iba ako nesúhlasné či menšinové názory oproti názorom zastávaným inštitúciami, ale musia byť považované za také, ktoré samy osebe môžu vážne poškodiť dôstojnosť dotknutých inštitúcií. Tretia časť prvého žalobného dôvodu preto musí byť zamietnutá ako nedôvodná. Vzhľadom na vyššie uvedené úvahy je potrebné dospieť k záveru, že na rozdiel od toho, čo tvrdí žalobkyňa, menovací orgán prijatím rozhodnutia o zamietnutí udeliť povolenie na uverejnenie neporušil článok 17a služobného poriadku a neporušil tak ani jej slobodu prejavu. Preto je potrebné prvý žalobný dôvod zamietnuť ako čiastočne neúčinný a čiastočne nedôvodný a v dôsledku toho zamietnuť žalobu ako celok. O trovách Podľa článku 134 ods. 1 Rokovacieho poriadku Všeobecného súdu účastník konania, ktorý nemal vo veci úspech, je povinný nahradiť trovy konania, ak to bolo v tomto zmysle navrhnuté. Keďže žalobkyňa nemala vo veci úspech, je opodstatnené uložiť jej povinnosť nahradiť trovy konania v súlade s návrhom Rady. Z týchto dôvodov VŠEOBECNÝ SÚD (druhá komora) rozhodol a vyhlásil: 1. Žaloba sa zamieta. 2. Pani Carina Skareby je povinná nahradiť trovy konania. Prek Schalin Costeira Rozsudok bol vyhlásený na verejnom pojednávaní v Luxemburgu 15. septembra 2017. Podpisy ( *1 ) Jazyk konania: angličtina.