celex_id
stringlengths 11
15
| lang
stringclasses 24
values | input_text
stringlengths 10
1.13M
| keyphrases
sequencelengths 2
45
|
---|---|---|---|
62012CJ0286 | hu | Keresetlevelében az Európai Bizottság annak megállapítását kéri a Bíróságtól, hogy Magyarország a bírák, ügyészek és közjegyzők szolgálati jogviszonyának 62 éves korban történő megszüntetését előíró nemzeti szabályozás elfogadásával – amely életkoron alapuló eltérő bánásmódot eredményez, anélkül hogy ezt jogszerű cél igazolná, de mindenesetre nem megfelelő és szükséges a kitűzött célok eléréséhez – nem teljesítette a foglalkoztatás és a munkavégzés során alkalmazott egyenlő bánásmód általános kereteinek létrehozásáról szóló, 2000. november 27-i 2000/78/EK tanácsi irányelv (
HL L 303., 16. o.
; magyar nyelvű különkiadás 5. fejezet, 4. kötet, 79. o.) 2. cikkéből és 6. cikkének (1) bekezdéséből eredő kötelezettségeit.
Jogi háttér
Az uniós jog
A 2000/78 irányelv 1. cikke a következőképpen rendelkezik:
„Ennek az irányelvnek a célja a valláson, meggyőződésen, fogyatékosságon, életkoron vagy szexuális irányultságon alapuló, a foglalkoztatás és munkavégzés során alkalmazott hátrányos megkülönböztetés elleni küzdelem általános kereteinek a meghatározása az egyenlő bánásmód elvének a tagállamokban történő megvalósítására tekintettel.”
Ezen irányelv 2. cikkének (1) és (2) bekezdése szerint:
„(1) Ezen irányelv alkalmazásában az »egyenlő bánásmód elve« azt jelenti, hogy az 1. cikkben említett okok alapján nem szabad semmiféle közvetlen vagy közvetett hátrányos megkülönböztetést tenni.
(2) Az (1) bekezdés alkalmazásában:
a)
közvetlen hátrányos megkülönböztetés akkor áll fenn, ha egy személy egy másikhoz képest kedvezőtlenebb elbánásban részesül, részesült vagy fog részesülni egy hasonló helyzetben az 1. cikkben hivatkozott okok bármelyike alapján;
b)
közvetett hátrányos megkülönböztetés akkor áll fenn, ha egy látszólag semleges előírás, feltétel vagy gyakorlat egy bizonyos vallású vagy meggyőződésű, egy bizonyos fogyatékosságú, egy bizonyos életkorú vagy egy bizonyos szexuális irányultságú személyt más személyekkel szemben hátrányos helyzetbe hoz, kivéve ha
i.
az előírás, feltétel vagy gyakorlat törvényes cél által objektíve igazolható, és a cél elérésére irányuló eszközök megfelelők és szükségesek; vagy ha
[…]”
Az említett irányelv 6. cikke (1) bekezdésének szövege a következő:
„A 2. cikk (2) bekezdése ellenére a tagállamok rendelkezhetnek úgy, hogy az életkoron alapuló eltérő bánásmód nem jelent hátrányos megkülönböztetést, ha – a nemzeti jog keretein belül – egy törvényes cél által objektíven és ésszerűen igazolt, beleértve a foglalkoztatáspolitikát, a munkaerő-piaci és a szakképzési célkitűzéseket, és ha a cél elérésének eszközei megfelelők és szükségesek [helyesen: ha – a nemzeti jog keretein belül – jogszerű céllal, például jogszerű foglalkoztatáspolitikai, munkaerő-piaci, vagy szakképzési céllal, objektív és ésszerű módon igazolható, valamint e cél elérésének eszközei megfelelőek és szükségesek].
Az ilyen eltérő bánásmód magában foglalhatja, többek között:
a)
a foglalkoztatáshoz és a szakképzéshez történő hozzájutás [helyesen: a munkavállalás és a szakképzésben való részvétel] külön feltételekhez kötését, külön foglalkoztatási és munkafeltételeket, beleértve az elbocsátási és javadalmazási feltételeket, a fiatalok, az idősebb munkavállalók és a tartásra kötelezett személyek szakmai beilleszkedésének elősegítése vagy védelmük biztosítása céljából;
[…]”
A magyar jog
2011. december 31-ig a bírák jogállásáról és javadalmazásáról szóló 1997. évi LXVII. törvény 57. §-ának (2) bekezdése lényegében megengedte a bíráknak, hogy a 70. életévük betöltéséig hivatalban maradjanak.
Az új Alaptörvény – amelyet 2011. április 25-én fogadtak el, és 2012. január 1-jén lépett hatályba (a továbbiakban: Alaptörvény) – 26. cikkének (2) bekezdése szerint „[a] Kúria elnöke kivételével a bíró szolgálati jogviszonya az általános öregségi nyugdíjkorhatár betöltéséig állhat fenn”.
E tekintetben az Alaptörvény átmeneti rendelkezései (a továbbiakban: átmeneti rendelkezések) 12. cikkének (1) bekezdése a következőképpen rendelkezik:
„Ha a bíró az Alaptörvény 26. cikk (2) bekezdésében meghatározott általános öregségi nyugdíjkorhatárt 2012. január 1-jét megelőzően betöltötte, szolgálati jogviszonya 2012. június 30-án szűnik meg. Ha a bíró az Alaptörvény 26. cikk (2) bekezdésében meghatározott általános öregségi nyugdíjkorhatárt a 2012. január 1. és 2012. december 31. napja közötti időszakban tölti be, szolgálati jogviszonya 2012. december 31-én szűnik meg.”
Hasonlóképpen az ügyészeket illetően az Alaptörvény 29. cikkének (3) bekezdése úgy rendelkezik, hogy „[a] legfőbb ügyész kivételével az ügyész szolgálati jogviszonya az általános öregségi nyugdíjkorhatár betöltéséig állhat fenn.”
E tekintetben az átmeneti rendelkezések 13. cikke szerint:
„Ha az ügyész az Alaptörvény 29. cikk (3) bekezdésében meghatározott általános öregségi nyugdíjkorhatárt 2012. január 1-jét megelőzően betöltötte, szolgálati jogviszonya 2012. június 30-án szűnik meg. Ha az ügyész az Alaptörvény 29. cikk (3) bekezdésében meghatározott általános öregségi nyugdíjkorhatárt a 2012. január 1. és 2012. december 31. napja közötti időszakban tölti be, szolgálati jogviszonya 2012. december 31-én szűnik meg.”
Ennek megfelelően egyrészt a bírák jogállásáról és javadalmazásáról szóló 2011. évi CLXII. törvény – amely 2012. január 1-jén lépett hatályba (a továbbiakban: a bírákról szóló 2011. évi törvény) – 90. §-ának ha) pontja értelmében a bírót fel kell menteni, „ha a rá irányadó nyugdíjkorhatárt […] – a Kúria elnöke kivételével – betöltötte”.
Másrészt a legfőbb ügyész, az ügyészek és más ügyészségi alkalmazottak jogállásáról és az ügyészi életpályáról szóló 2011. évi CLXIV. törvény 34. §-a d) pontjának megfelelően „[az] ügyész ügyészségi szolgálati jogviszonya megszűnik […] a rá irányadó öregségi nyugdíjkorhatár megszűnésével”.
Ezenfelül az egyes törvények Alaptörvénnyel összefüggő módosításáról szóló 2011. évi CCI. törvény 45. §-ának (4) bekezdése 2014. január 1-jei hatállyal módosította a közjegyzőkről szóló 1991. évi XLI. törvény 22. §-ának d) pontját. Ez utóbbi cikk az új változata szerint úgy rendelkezik, hogy „[a] közjegyzői szolgálat megszűnik […] a közjegyzőre irányadó öregségi nyugdíjkorhatár betöltésének […] napján”.
A társadalombiztosítási nyugellátásról szóló 1997. évi LXXXI. törvény (a továbbiakban: Tnytv.) 18. §-a (1) bekezdésének 2009. december 31-ig hatályban volt szövege a következőképpen rendelkezett:
„Társadalombiztosítási öregségi nyugdíjra a hatvankettedik életéve betöltésétől az jogosult, aki legalább húsz év szolgálati idővel rendelkezik.”
Ugyanezen rendelkezés a 2010. január 1-jén hatályba lépő szövege szerint a következőképpen fogalmaz:
„A társadalombiztosítási öregségi nyugdíjra jogosító öregségi nyugdíjkorhatára annak, aki
a)
1952. január 1-je előtt született, a betöltött 62. életév,
b)
1952-ben született, a 62. életév betöltését követő 183. nap,
c)
1953-ban született, a betöltött 63. életév,
d)
1954-ben született, a 63. életév betöltését követő 183. nap,
e)
1955-ben született, a betöltött 64. életév,
f)
1956-ban született, a 64. életév betöltését követő 183. nap,
g)
1957-ben vagy azt követően született, a betöltött 65. életév.”
Az említett 18. § (2) bekezdése alapján teljes öregségi nyugdíjra az jogosult, aki
„a)
a születési évének megfelelő – az (1) bekezdésben meghatározott – öregségi nyugdíjkorhatárt […] betöltötte, és
b)
legalább húsz év szolgálati idővel rendelkezik, valamint
[…]”
Végül a bírákról szóló 2011. évi törvény 230. §-a alapján a felső korhatárt 2013. január 1-jét megelőzően betöltött bírák közül azok esetében, akik 2012. január 1-jét megelőzően betöltik 62. életévüket, a bírói tisztség 2012. június 30. napjával szűnik meg, míg azok esetében, akik a 2012. január 1-je és 2012. december 31. közötti időszakban töltik be 62. életévüket, a bírói tisztség 2012. december 31. napjával szűnik meg.
Lényegében az ügyészek és más ügyészségi alkalmazottak jogállásáról és az ügyészi életpályáról szóló 2011. évi CLXIV. törvény 160. §-a is a bírákra vonatkozókhoz hasonló rendelkezéseket tartalmaz. A közjegyzőket illetően 2014. január 1-jétől a bírákra és az ügyészekre vonatkozóhoz hasonló rendszert fognak alkalmazni, ahogyan az a jelen ítélet 12. pontjában szerepel.
A pert megelőző eljárás és a Bíróság előtti eljárás
A Bizottság 2012. január 17-én felszólító levelet intézett Magyarországhoz, amelyben úgy ítélte meg, hogy e tagállam a bírákra, ügyészekre és közjegyzőkre alkalmazandó, a szolgálati jogviszonyuk kötelező megszűnésével járó korhatárra vonatkozó jogszabályi rendelkezések elfogadásával nem teljesítette a 2000/78 irányelvből eredő kötelezettségeit. Az említett tagállam 2012. február 17-i válaszában vitatta a neki felrótt kötelezettségszegést. 2012. március 7-én a Bizottság indokolással ellátott véleményt adott ki, amelyben felhívta Magyarországot, hogy a kézbesítéstől számított egy hónapos határidőn belül tegye meg a kötelezettségei teljesítéséhez szükséges intézkedéseket. E tagállam 2012. március 30-i levelében válaszolt.
Mivel a Bizottság úgy ítélte meg, hogy ez a válasz nem kielégítő, 2012. június 7-én előterjesztette a jelen keresetet.
A Bíróság Hivatalához ugyanezen a napon benyújtott külön beadványában a Bizottság az Európai Unió Bírósága alapokmányának 23a. cikke szerinti gyorsított eljárás alkalmazása iránti kérelmet terjesztett elő, amelynek a Bíróság elnöke 2012. július 13-i végzésében helyt adott.
2012. július 16-án az Alkotmánybíróság visszaható hatállyal megsemmisítette a Bizottság által kifogásolt magyar szabályozás egy részét. A Bíróság Hivatalának kérésére a Bizottság 2012. július 25-én állást foglalt e határozatról, és fenntartotta mind a keresetét, mind a gyorsított eljárás iránti kérelmét. Magyarország ezt követően, 2012. augusztus 14-én nyújtotta be ellenkérelmét, amelyben szintén állást foglalt az említett határozatnak a jelen ügyre vonatkozó következményeiről.
A keresetről
A felek érvei
A Bizottság azt állítja, hogy a vitatott rendelkezések ellentétesek a 2000/78 irányelv 2. cikkével és 6. cikkének (1) bekezdésével, mivel nem igazolható hátrányos megkülönböztetéssel járnak, de legalábbis nem megfelelőek, és nem is szükségesek a Magyarország által felhozott, állítása szerint jogszerű célok eléréséhez.
Magyarország előzetesen azzal érvel, hogy a jelen jogvita részben okafogyottá vált, mivel az Alkotmánybíróság határozatában visszaható hatállyal megsemmisítette a bírákról szóló 2011. évi törvény 90. §-ának ha) pontját és 230. §-át. Ebből következően a kereset e rendelkezésekre vonatkozó részéről már nem szükséges határozni. Ezzel szemben a Bizottság úgy véli, hogy az említett határozat semmilyen hatással nincs a keresetre.
A hátrányos megkülönböztetésről
A Bizottság szerint a szóban forgó magyar szabályozás sérti a 2000/78 irányelv 2. cikkét, mivel életkoron alapuló hátrányos megkülönböztetést eredményez az e szabályozásban a nyugdíjazáshoz előírt korhatárt elérő bírák, ügyészek és közjegyzők vonatkozásában azon kollégáikhoz képest, akik hivatalban maradhatnak. Ugyanis a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatár 70 évről 62 évre való, a bírákra, ügyészekre és közjegyzőkre alkalmazandó leszállítása az adott hivatásrendhez tartozó személyekkel szemben eltérő bánásmódot valósít meg. A Bizottság elismeri ugyan, hogy Magyarország szabadon meghatározhatja e személyek nyugdíjba vonulásának korhatárát, azzal érvel azonban, hogy az új rendszer súlyos hatással van a felek közötti munkaviszony tartamára, és így – általánosabban – az érintett személyek szakmai tevékenységének gyakorolására, mivel megakadályozza őket abban, hogy a jövőben aktív szolgálati jogviszonyban álljanak. A Bizottság e tekintetben előadja, hogy az a tény, hogy a múltban az érintett személyekre a közszférában foglalkoztatott más munkavállalókra irányadónál kedvezőbb rendszer vonatkozott, nem zárja ki, hogy az említett szabályozás hátrányos megkülönböztetést valósít meg.
Magyarország válaszként előadja, hogy a jelen ügyben nem áll fenn semmilyen hátrányos megkülönböztetés. A Bizottság ugyanis kizárólag elkülönítve vizsgálta a szóban forgó szabályozást, figyelmen kívül hagyva annak általános hátterét. Így különösen azt, hogy az érintett foglalkozási csoportokba tartozó személyek számára a szolgálati jogviszonyuk kötelező megszűnésével járó korhatár leszállítása arra irányul, hogy korrigálja azt a pozitív diszkriminációt, amelyben e személyek annyiban részesültek, hogy a közszférában foglalkoztatott összes többi munkavállalóval ellentétben ők nemcsak hivatalban maradhattak a 70. életévük betöltéséig, hanem sok esetben egyidejűleg kaphatták illetményüket, és az öregségi nyugdíjat, amelyre a nyugdíjba vonulásra vonatkozó korhatár elérésekor jogosulttá váltak. Ennek megfelelően a reform célja az, hogy egyensúlyt teremtsen a munka világára vonatkozó általános szabályozáson belül.
A hátrányos megkülönböztetés igazolásáról
A Bizottság azzal érvel, hogy az általa kifogásolt eltérő bánásmód nem igazolható a 2000/78 irányelv 6. cikke (1) bekezdésének alapján. Ugyanis a vitatott nemzeti szabályozásnak nincs jogszerű célja, de mindenesetre nem áll arányban az általa elérni kívánt célokkal. Márpedig e feltételeket nemcsak a szolgálati jogviszony kötelező megszűnését eredményező korhatár megállapításakor kell tiszteletben tartani, hanem e korhatár módosítását illetően is.
Az említett rendelkezés értelmében vett „jogszerű cél” fennállását illetően a Bizottság azzal érvel, hogy a Bíróság ítélkezési gyakorlata szerint kizárólag a szociálpolitikai célok, például a foglalkoztatáspolitikai, munkaerő-piaci vagy szakképzési célok alkalmasak az életkoron alapuló hátrányos megkülönböztetés tilalmának elvétől való eltérés igazolására. Márpedig egyrészt a szóban forgó szabályozásból egyetlen ilyen cél sem tűnik ki, és ilyen célra e szabályozás általános hátteréből sem lehet következtetni. Az ilyen jogszerű cél hiánya önmagában ellentétes a 2000/78 irányelvvel, mivel akadálya a szabályozás jogszerűsége és arányossága bármilyen bírósági felülvizsgálatának.
Másrészt a Bizottság azt állítja, hogy a közigazgatási eljárás során Magyarország lényegében két olyan célt említett, amelyek elérésére a szóban forgó szabályozás elvben irányul, nevezetesen elsődlegesen a nyugdíjra vonatkozó szabályok mindenki számára való egységessé tétele, másodlagosan pedig a fiatal jogászok bíróságokon való elhelyezkedésének megkönnyítése a „kiegyensúlyozott korstruktúra” kialakítása érdekében.
Márpedig a Bizottság úgy véli, hogy az említett célok közül az elsőt nem lehet a 2000/78 irányelv 6. cikkének (1) bekezdése értelmében vett „jogszerű” célnak tekinteni, mivel a Bíróság kizárta annak lehetőségét, hogy a hátrányos megkülönböztetést szervezeti jellegű céllal igazolják. A Bizottság Magyarország azon érvére válaszul, hogy a Bíróság a
C-159/10. és C-160/10. sz., Fuchs és Köhler egyesített ügyekben 2011. július 21-én hozott ítéletében (EBHT 2011., I-6919. o.)
ezzel ellentétes álláspontra helyezkedett – jelesül kimondta, hogy az ilyen célok jogszerűek – azt állítja, hogy az ezen ítéletben foglaltakat nem lehet a jelen ügyre alkalmazni. Ugyanis a Bíróság ebben az ítéletében nem kiterjesztette az említett rendelkezés értelmében vett „jogszerű cél” fogalmát, hanem megállapította, hogy a fiatal és az idősebb köztisztviselők közötti „kiegyensúlyozott korstruktúra”„jogszerű foglalkoztatáspolitikai és munkaerő-piaci célnak” minősülhet. Függetlenül attól, hogy e „jogszerű célnak” lehetnek „szervezeti” következményei, különösen az igazságszolgáltatás hatékonyságának fokozása tekintetében, e következményeket önmagukban nem lehet „jogszerű céloknak” minősíteni.
A második célt illetően a Bizottság arra hívja fel a figyelmet, hogy az idősebb bírák fiatalabbakkal való felváltásán és az igazságszolgáltatás minőségének ettől várt javulásán alapuló érv nem egyszerűen „puszta általánosítás”, amelyet a Bíróság a fent hivatkozott Fuchs és Köhler egyesített ügyekben hozott ítéletében már elutasított, hanem az életkoron alapuló előítélet. Márpedig a 2000/78 irányelv éppen arra irányul, hogy az embereket megvédje az ilyen előítéletektől.
A korlátozás igazolására Magyarország azzal érvel, hogy az a tény, hogy a szóban forgó szabályokat, amelyek nemcsak a bírákra, hanem az ügyészekre és a közjegyzőkre is vonatkoznak, ugyanakkor fogadták el és léptették hatályba, egyértelműen a jogalkotó azon szándékát tükrözi, hogy e foglalkozási ágakban egységesítse a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatárra vonatkozó szabályozást annak érdekében, hogy az érintett szakmákon belül „kiegyensúlyozottabb korstruktúrát” alakítson ki. Ezenfelül e célok az említett irányelv 6. cikkének (1) bekezdése értelmében vett „jogszerű célok”, ahogyan azt a Bizottság maga is elismerte.
A szóban forgó nemzeti rendelkezések megfelelő és szükséges jellegéről
A Magyarország által felhozott, a vitatott nemzeti rendelkezésekkel állítólag elérni kívánt két cél alapján a Bizottság úgy véli, hogy még ha ezeket a 2000/78 irányelv 6. cikkének (1) bekezdése értelmében vett „jogszerű céloknak” is lehet tekinteni, az említett nemzeti rendelkezések nem megfelelőek a megvalósításukhoz.
Először is az említett rendelkezésekkel nem lehet elérni a nyugdíjba vonulásra vonatkozó korhatár egységesítésére irányuló célt, elsősorban különösen azért nem, mert amíg a bírák és az ügyészek szolgálati jogviszonya a nyugdíjkorhatár elérésével megszűnik, addig a többi közszolgálati munkavállaló munkaviszonya csak akkor ér véget, ha elérik a korhatárt és megszerezték a teljes öregségi nyugdíjhoz szükséges szolgálati időt. Másodsorban továbbra is vannak kivételek a korhatár alól, mint például a Kúria elnöke, a legfőbb ügyész, az alkotmánybírák, az alügyészek és az ügyészségi fogalmazók. Harmadsorban pedig a közszférába tartozó más foglalkozási csoportokkal ellentétben a bíráknak, ügyészeknek és közjegyzőknek nincs lehetőségük annak kérelmezésére, hogy „szolgálati érdekből” a nyugdíjba vonulás korhatárának elérését követően is hivatalukban maradjanak.
Másodszor a fiatal szakemberek igazságszolgáltatási szektorban való foglalkoztatásának megkönnyítésére vonatkozó célt illetően a Bizottság úgy véli, hogy a szóban forgó rendelkezések végrehajtásának módja azt sugallja, hogy e rendelkezéseket nem az elérni kívánt cél elérését szolgáló módon alakították ki. Ezenfelül e rendelkezések nem teszik lehetővé azt, hogy az idősebbek átadják tapasztalataikat az érintett hivatás gyakorlását megkezdő fiatalabb jogászoknak. Az elérni kívánt cél megvalósításának koherensebb és fenntarthatóbb módja lett volna a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatár fokozatos leszállítása.
E tekintetben Magyarország azzal válaszol, hogy valójában a fiatalabb jogászok kinevezésének lehetővé tételével párhuzamosan e rendelkezések révén a „középgeneráció” előtt nagy számban nyílnak meg bírósági és ügyészségi vezető pozíciók. Bár a legidősebb bírák, ügyészek és közjegyzők elhagyni kényszerülnek hivatalukat, sok szakember a helyén marad. Márpedig ez utóbbiak jelenléte és a vezető pozíciókba való kerülésük lehetősége biztosítja, hogy átadják fiatalabb kollégáiknak a megszerzett tapasztalataikat.
A Bizottság úgy véli továbbá, hogy a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatár ilyen gyors és radikális leszállítása – figyelembe véve az ilyen változásból az érintett bírák, ügyészek és közjegyzők számára fakadó súlyos következményeket – túllépi a felhozott célok eléréséhez szükséges mértéket. E jogászok ugyanis arra kényszerülnek, hogy gyorsan távozzanak hivatalukból, anélkül hogy idejük lenne a jövedelmük csökkenésére való felkészüléshez szükséges, különösen pénzügyi lépések megtételére.
Ezzel szemben Magyarország álláspontja az, hogy az érintettekre vonatkozó átmeneti időszakok nem a vitatott szabályozás elfogadásakor váltak ismertté, hanem már 2011. június 20-án, amikor az Országgyűlés elfogadta az egyes jogállási törvényeknek az Alaptörvénnyel összefüggő módosításáról szóló 2011. évi LXXII. törvényt. Ugyanis e törvény 10. cikkének (1) bekezdése már tartalmazta „azokat a felmentési időszakokat, amelyeket aztán a bírákról szóló 2011. évi törvény és az átmeneti rendelkezések is átvett”. Ilyen körülmények között az érintettek a vitatott szabályozásban szereplő átmeneti időszakról már 2011 júniusában tudomást szerezhettek. Magyarország hozzáteszi, hogy a közjegyzők esetében a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatárt leszállító szabályok csak 2014. január 1-jén lépnek hatályba, így nekik még hosszabb felkészülési idő áll rendelkezésükre.
A szabályozás koherenciájáról
A Bizottság hangsúlyozza, hogy a vitatott szabályozás egyáltalán nincs összhangban a magyarországi általános nyugdíjrendszer reformjával. Szerinte „2012-ben kötelező jelleggel megszűnik a 62 és 70 év közötti életkorú bírák, ügyészek és közjegyzők szolgálati jogviszonya”, miközben „2014-től 2022-ig az általános öregségi nyugdíjkorhatár – tehát a magyar bírák, ügyészek és közjegyzők szolgálati viszonyának kötelező felső korhatára is – 62 évről fokozatosan 65 évre emelkedik”. Ennek következtében a két reform együttesen nagyon kiegyensúlyozatlan helyzethez vezet a fiatal jogászok alkalmazása és előléptetése tekintetében, amennyiben 2012-ben és 2013-ban az állam a megüresedett állások betöltésére várhatóan jogászok tömegét fogja felvenni, miközben 2014-től – a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatár felemelése miatt – e felvételi folyamat jelentősen le fog lassulni.
Magyarország szerint a Bizottság által felhozott inkoherencia csak látszólagos. Ugyanis az általános öregségi nyugdíjkorhatár emelése szinte valamennyi tagállamban megfigyelhető, ez azonban nem kérdőjelezi meg a vitatott szabályozás belső logikáját. E szabályozás éppen azért köti az érintett szakmákban a felső korhatárt az általános öregségi nyugdíjkorhatárhoz, hogy az mindenkor illeszkedjen azokhoz a gazdasági és demográfiai folyamatokhoz, amelyeket a nyugdíjrendszer és a foglalkoztatáspolitika szükségszerűen követni kénytelen. A tagállamok nyugdíjjal kapcsolatos politikája tehát azon a megfontoláson alapul, hogy a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatárnak és a nyugdíjkorhatárnak mindig együtt kell változnia, mert így biztosítható a követett foglalkoztatáspolitikai célok optimális megvalósulása.
A Bíróság álláspontja
A kereset tárgyáról
Előzetesen meg kell vizsgálni Magyarország azon érvét, amely szerint a kereset egy részéről már nem szükséges határozni, mivel az az Alkotmánybíróság határozata nyomán okafogyottá vált.
E tekintetben emlékeztetni kell arra, hogy az állandó ítélkezési gyakorlat szerint a tagállami kötelezettségszegés meglétének kérdését a tagállamban az indokolással ellátott véleményben meghatározott időtartam lejártakor fennálló helyzet figyelembevételével kell megítélni, és a későbbi változásokat a Bíróság nem veheti figyelembe (lásd többek között a Bíróság
C-209/02. sz., Bizottság kontra Ausztria ügyben 2004. január 29-én hozott ítéletének [EBHT 2002., I-1211. o.]
16. pontját és a C-565/10. sz., Bizottság kontra Olaszország ügyben 2012. július 19-én hozott ítéletének 22. pontját).
A jelen ügyben senki nem vitatja, hogy a Bizottság által az indokolással ellátott véleményben szabott határidő lejártakor a szóban forgó nemzeti rendelkezések hatályban voltak. Ezenfelül, amint azt Magyarország a tárgyaláson maga is elismerte, a hatáskörrel rendelkező nemzeti hatóság e rendelkezések alapján egyedi igazgatási határozatokat hozott az érintett személyek szolgálati jogviszonyának megszüntetéséről.
2012. július 16-án, vagyis az említett határidő 2012. április 7-i lejártát követően az Alkotmánybíróság határozatában megsemmisítette a bírákról szóló 2011. évi törvény 90. §-ának ha) pontját és 230. §-át.
Magyarország szerint, mivel e határozat az említett törvény 90. §-a ha) pontjának és 230. §-ának visszaható hatályú megsemmisítéséről rendelkezett, nem lehet úgy tekinteni, hogy e cikkek hatályban voltak az indokolással ellátott véleményben szabott határidő lejártának időpontjában.
E tekintetben azonban meg kell állapítani, hogy a jelen ítélet 41. pontjában felidézett ítélkezési gyakorlatnak megfelelően 2012. április 7-e az az időpont, amelyet a Bíróságnak figyelembe kell vennie a Magyarországnak felrótt kötelezettségszegés fennállásának megítélésekor. Ennélfogva az Alkotmánybíróság határozatának visszaható hatályú jellege nem teszi okafogyottá a jelen keresetet, mivel a bírákról szóló 2011. évi törvény 90. §-a ha) pontjának és 230. §-ának megsemmisítése egy olyan esemény következménye, amely az említett időpontot követően következett be, és amelyet így nem lehet figyelembe venni.
Mindenesetre meg kell állapítani, hogy egyrészt az említett alkotmánybírósági határozatnak semmilyen hatása nincs az átmeneti rendelkezések tekintetében, amelyekben a bírákról szóló 2011. évi törvény 90. §-ának ha) pontjában és 230. §-ában foglaltakhoz hasonló szabályok szerepelnek. Másrészt, mivel ez utóbbi rendelkezések megsemmisítése közvetlenül nincs hatással az érintett személyek szolgálati jogviszonyát megszüntető egyedi aktusok érvényességére, az említett személyek nem kerülnek vissza automatikusan hivatalukba. Éppen ellenkezőleg, az érintetteknek ehhez a szóban forgó egyedi aktusok megsemmisítése iránti keresetet kell indítaniuk, és – amint azt Magyarország a tárgyaláson maga is megerősítette – nem biztos, hogy e keresetek eredményesek lesznek.
Következésképpen a kereset egészéről határozni kell.
A kereset érdeméről
A Bizottság által Magyarországgal szemben felhozott kifogás megalapozottságának értékeléséhez emlékeztetni kell arra, hogy a 2000/78 irányelv 2. cikke (1) bekezdésének értelmében „az »egyenlő bánásmód elve« azt jelenti, hogy az [említett irányelv] 1. cikk[é]ben említett okok alapján nem szabad semmiféle közvetlen vagy közvetett hátrányos megkülönböztetést tenni”. Az említett irányelv 2. cikke (2) bekezdésének a) pontja értelmében az (1) bekezdés alkalmazásában akkor áll fenn közvetlen hátrányos megkülönböztetés, ha egy személy egy másikhoz képest kedvezőtlenebb bánásmódban részesül egy hasonló helyzetben az említett irányelv 1. cikkében hivatkozott okok egyike alapján (a
C-447/09. sz., Prigge és társai ügyben 2011. szeptember 13-án hozott ítélet [EBHT 2011., I-8003. o.]
42. pontja).
A jelen ügyben senki nem vitatja, hogy a vitatott nemzeti rendelkezések szerint az érintett bírák, ügyészek és közjegyzők szolgálati jogviszonya automatikusan megszűnik a 62. életévük betöltésével.
Az e foglalkozásokat űző és a 62. életévüket betöltő személyek az ugyanezen foglalkozásokat űző fiatalabb személyekéhez hasonló helyzetben vannak. Mindazonáltal az előbbiek szolgálati jogviszonya életkoruk miatt kötelezően és automatikusan megszűnik (lásd analógia útján a fent hivatkozott Fuchs és Köhler egyesített ügyekben hozott ítélet 34. pontját, valamint a fent hivatkozott Prigge és társai ügyben hozott ítélet 44. pontját).
Emiatt a vitatott rendelkezéseket, amelyek alkalmazása miatt a bennük megállapított nyugdíjkorhatár elérése a szolgálati jogviszony automatikus megszűnéséhez vezet, úgy kell tekinteni, hogy az ezen életkort elérő személyek vonatkozásában a hivatalban maradó összes többi személyhez képest kedvezőtlenebb bánásmódot ír elő. E rendelkezések tehát a 2000/78 irányelv 2. cikkének (1) bekezdése és (2) bekezdésének a) pontja szerinti, közvetlenül az életkoron alapuló eltérő bánásmódot eredményeznek (lásd ebben az értelemben a
C-411/05. sz. Palacios de la Villa ügyben 2007. október 16-án hozott ítélet [EBHT 2007., I-8531. o.]
51. pontját).
E tekintetben Magyarország azzal érvel, hogy e rendelkezések valójában amiatt szállítják le a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatárt, hogy véget vessenek a bírák, ügyészek és közjegyzők által a korábban hatályban volt szabályozás alapján élvezett, abban megnyilvánuló pozitív diszkriminációnak, hogy a közszolgálatban foglalkoztatott többi munkavállalóval ellentétben 70 éves korukig hivatalban maradhattak.
E körülmény azonban nem kérdőjelezi meg azt, hogy eltérően bánnak egyrészt azokkal, akiknek szolgálati jogviszonya a 62. életévük betöltése miatt kötelezően megszűnik, másrészt azokkal, akik hivatalban maradhatnak azért, mert e korhatárt még nem érték el. Ugyanis az életkoron alapuló eltérő bánásmód közvetlenül azon alapul, hogy olyan korhatár van érvényben, amelyet elérve az érintettek szolgálati jogviszonya megszűnik, és e bánásmód nem függ attól, hogy e korhatár mely életkorra vonatkozik, vagy még kevésbé attól, hogy korábban mely életkorra vonatkozott.
Következésképpen meg kell állapítani, hogy a szóban forgó rendelkezések a 2000/78 irányelvnek a 2. cikke (2) bekezdésének a) pontjával együttesen értelmezett 1. cikke értelmében vett, közvetlenül az életkoron alapuló eltérő bánásmódot valósítanak meg.
Mindazonáltal a 2000/78 irányelv 6. cikke (1) bekezdésének első albekezdéséből az következik, hogy az életkoron alapuló eltérő bánásmód nem jelent hátrányos megkülönböztetést, ha – a nemzeti jog keretein belül – jogszerű céllal, például jogszerű foglalkoztatáspolitikai, munkaerő-piaci, vagy szakképzési céllal, objektív és ésszerű módon igazolható, valamint e cél elérésének eszközei megfelelőek és szükségesek (a fent hivatkozott Prigge és társai ügyben hozott ítélet 77. pontja, valamint a C-141/11. sz. Hörnfeldt-ügyben 2012. július 5-én hozott ítélet 21. pontja).
Ennélfogva meg kell vizsgálni, hogy a vitatott rendelkezések igazolhatók-e jogszerű céllal, illetve e cél elérésének eszközei az arányosság elvével összhangban megfelelőek és szükségesek-e.
Először is az említett rendelkezésekkel elérni kívánt célt illetően már ezen a ponton meg kell állapítani, hogy nincs jelentősége a Bizottság által felhozott azon körülménynek, hogy e rendelkezésekből kifejezetten egyetlen konkrét cél sem tűnik ki.
A 2000/78 irányelv 6. cikkének (1) bekezdése alapján ugyanis nem lehet arra a következtetésre jutni, hogy a szóban forgó nemzeti szabályozásnak az elérni kívánt céllal kapcsolatos nem egyértelmű jellege automatikusan kizárja a szabályozásnak az e rendelkezés alapján való igazolhatóságát. Ezen egyértelmű jelleg hiányában fontos, hogy az érintett intézkedés általános hátteréből adódó egyéb körülmények lehetővé tegyék az intézkedés alapját képező célnak az intézkedés jogszerűségére, valamint a cél megvalósítási eszközei megfelelő és szükségszerű jellegére vonatkozó bírósági felülvizsgálat érdekében történő meghatározását (lásd a fent hivatkozott Fuchs és Köhler egyesített ügyekben hozott ítélet 39. pontját, valamint a fent hivatkozott Hörnfeldt-ügyben hozott ítélet 24. pontját).
Következésképpen meg kell vizsgálni a Magyarország által a pert megelőző eljárás keretében, valamint a beadványaiban és a tárgyaláson felhozott azon érveket, amelyek szerint a szóban forgó rendelkezések lényegében két cél megvalósítására irányulnak, nevezetesen egyrészt a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatárnak a közszolgálati hivatások tekintetében történő egységesítésére a nyugdíjrendszer életképességének, a magas szintű foglalkoztatásnak, valamint az érintett igazságszolgáltatási igazgatási tevékenységek minősége és hatékonysága növelésének egyidejű biztosítása mellett, másrészt „kiegyensúlyozottabb korstruktúra” kialakítására, amely megkönnyíti a fiatal jogászok bíróvá, ügyésszé és közjegyzővé válását, és gyorsabb előmenetelt garantál számukra.
Másodszor e célok jogszerűségét illetően emlékeztetni kell rá, hogy a Bíróság már kimondta, hogy az említett 6. cikk (1) bekezdésének első albekezdése értelmében „jogszerűnek” tekinthető, és ennek következtében az életkoron alapuló hátrányos megkülönböztetés tilalmának elvétől való eltérés igazolására alkalmas célok a szociálpolitika területére tartozó célok, mint például a foglalkoztatáspolitikával, a munkaerőpiaccal vagy a szakképzéssel kapcsolatos célok (lásd a
C-388/07. sz. Age Concern England ügyben 2009. március 5-én hozott ítélet [EBHT 2009., I-1569. o.]
46. pontját; a
C-88/08. sz. Hütter-ügyben 2009. június 18-án hozott ítélet [EBHT 2009., I-5325. o.]
41. pontját, valamint a fent hivatkozott Prigge és társai ügyben hozott ítélet 81. pontját).
A szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatár közszolgálati hivatások tekintetében történő egységesítésének célját illetően meg kell állapítani, hogy – amint azt a főtanácsnok is megjegyzi az állásfoglalása 63. pontjában – e cél jogszerű foglalkoztatáspolitikai célnak minősülhet, amennyiben annak követése lehetővé teszi az egyenlő bánásmód elvének az adott ágazat valamennyi munkavállalója számára a munkaviszonyuk lényeges eleme – például a nyugdíjba vonulás időpontja – tekintetében történő biztosítását.
A fiatal jogászok bíróvá, ügyésszé és közjegyzővé válását megkönnyítő kiegyensúlyozottabb korstruktúra kialakítására vonatkozó célt illetően elegendő megállapítani, hogy a Bíróság már kimondta, jogszerű foglalkoztatáspolitikai és munkaerő-piaci célnak lehet tekinteni a fiatal és idősebb köztisztviselők közötti kiegyensúlyozott korstruktúra annak érdekében történő kialakítására irányuló célt, hogy elősegítsék a fiatalok felvételét és előléptetését, optimalizálják a személyzeti igazgatást, és ezzel megelőzzék a munkavállalók bizonyos életkor felett történő munkavégzésre való alkalmasságára vonatkozó esetleges jogvitákat, miközben a minőségi igazságszolgáltatás biztosítására törekednek (a fenti hivatkozott Fuchs és Köhler egyesített ügyekben hozott ítélet 50. pontja).
A fentiekből az következik ugyan, hogy a vitatott rendelkezések jogszerű célokkal igazolhatók, azonban még azt is meg kell vizsgálni, hogy a szóban forgó nemzeti rendelkezések az említett két cél megvalósításának megfelelő és szükséges eszközei-e.
Ami az első célt illeti, e rendelkezések főszabály szerint megfelelő eszközei a Magyarország által elérni kívánt ezen egységesítési célnak, mivel éppen arra irányulnak, hogy az igazságszolgáltatásba tartozó közszolgálati hivatások tekintetében ha nem is megszüntessék, de legalábbis jelentősen csökkentsék a különbségeket a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatár tekintetében.
Azonban még azt is meg kell határozni, hogy az említett rendelkezések egyúttal a szóban forgó célok megvalósításának szükséges eszközei-e.
Nos, annak vizsgálata érdekében, hogy a szóban forgó rendelkezések meghaladják-e az említett cél eléréséhez szükséges mértéket, és túlzottan hátrányosan érintik-e az érintett személyek érdekeit, e rendelkezéseket a hátterüket képező szabályozási környezetbe kell helyezni, és figyelembe kell venni mind az érintett személyeknek e rendelkezésekkel esetlegesen okozott hátrányt, mind pedig azokat az előnyöket, amelyek belőlük általában véve a társadalom és az azt alkotó egyének számára fakadnak (lásd a
C-45/09. sz. Rosenbladt-ügyben 2010. október 12-én hozott ítélet [EBHT 2010., I-9391. o.]
73. pontját).
E tekintetben meg kell állapítani, hogy az említett rendelkezésekkel érintett személyek csoportjaira a rendelkezések hatálybalépéséig egy olyan kivétel vonatkozott, amely lehetővé tette számukra, hogy 70 éves korukig hivatalban maradhassanak, aminek következtében e személyek megalapozottan számítottak arra, hogy az említett korig betölthetik hivataluk.
Márpedig a szóban forgó rendelkezések hirtelen és jelentősen szállították le a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatárt, olyan átmeneti rendelkezések nélkül, amelyek biztosították volna az érintett személyek jogos bizalmának védelmét.
Tehát a szóban forgó szabályozás alapján, amely csak 2012. január 1-jén lépett hatályba, egyrészt a 62. életévüket ezen időpontot megelőzően betöltő valamennyi bírónak és ügyésznek 2012. június 30-ával, vagyis hat hónap elteltével távoznia kellett hivatalából, illetve azok szolgálati jogviszonya, akik az említett kort 2012. január 1-je és december 31. között töltik be, 2012. december 31-én, vagyis egy évet semmiképpen nem meghaladó, sőt az esetek többségében annál rövidebb időszakot követően megszűnik. Másrészt a 62. életévüket 2014. január 1-jét megelőzően betöltő közjegyzők szolgálati jogviszonya ez utóbbi időpontban, vagyis az új nyugdíjrendszer hatálybalépését követően két évvel megszűnik.
E körülmények között az érintett személyek kötelezően és véglegesen elhagyják a munkaerőpiacot, anélkül hogy idejük lett volna arra, hogy megtegyék az ennek következtében különösen arra tekintettel szükségessé váló, elsősorban gazdasági és pénzügyi lépéseket, hogy egyrészt a nyugdíjuk – amint az a tárgyaláson elhangzott – legalább 30%-kal kevesebb, mint az illetményük, másrészt a szolgálati jogviszony megszüntetése nincs tekintettel a járulékfizetési időre, így nincs garantálva a teljes nyugdíjra való jogosultság.
Meg kell állapítani, hogy Magyarország nem hivatkozott olyan körülményre, amely alapján megállapítható lenne, hogy a szóban forgó célt semmilyen más, kevésbé kényszerítő rendelkezéssel nem lehetett elérni.
Tény, hogy e tagállam azt állítja, hogy az érintett személyek 2011-től számíthattak a nyugdíjrendszer megváltozására, mivel az egyes jogállási törvényeknek az Alaptörvénnyel összefüggő módosításáról szóló 2011. évi LXXII. törvény 10. §-ának (1) bekezdésében már szerepeltek azok a „felmentési határidők”, amelyeket a bírákról szóló 2011. évi törvény és az átmeneti rendelkezések is átvettek. Mindazonáltal, még ha fel is tételezzük, hogy e határidők elegendők voltak arra, hogy az érintett személyek elkerüljenek minden hátrányt, meg kell állapítani, hogy Magyarország semmilyen módon nem jelezte, hogy a vitatott szabályozás lehetővé tette-e a bírák, ügyészek és közjegyzők számára, hogy kellő bizonyossággal előre lássák a rájuk vonatkozó nyugdíjszabályok tervezett módosítását, és megtegyék a szükséges lépéseket.
Ezenfelül Magyarország azokat az okokat sem jelölte meg, amelyek miatt egyrészt nyolc évvel leszállította a nyugdíjba vonulás korhatárát, anélkül hogy e módosítás bevezetését időben több szakaszra tagolta volna, miközben – másrészt – nem csupán szerepelt a Tnytv-ben, hogy a nyugdíjkorhatár három évvel, jelesül 62 évről 65 évre történő emelésére 2014-től kezdődően nyolc év alatt kerül sor, hanem e törvény 2010. január 1-jén lépett hatályba, vagyis négy évvel az alkalmazandóvá válását megelőzően.
Márpedig, amint arra a főtanácsnok az állásfoglalása 66. pontjában rámutat, a vitatott rendelkezések és a Tnytv. közötti eme különbségek arra utalnak, hogy a nyugdíjba vonulás korhatárának leszállítása által érintettek érdekeit nem ugyanolyan súllyal vették figyelembe, mint a közszolgálatban foglalkoztatott többi munkavállaló érdekeit, akikre vonatkozóan az említett korhatárt megemelték.
A fentiekre tekintettel meg kell állapítani, hogy a szóban forgó rendelkezések nem szükségesek a Magyarország által felhozott egységesítési cél megvalósításához.
A fiatal jogászok bíróvá, ügyésszé és közjegyzővé válását megkönnyítő és számukra gyorsabb előmenetelt biztosító kiegyensúlyozottabb korstruktúra kialakítására vonatkozó célt illetően úgy kell tekinteni, hogy – ahogyan arra Magyarország rámutat – a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatár leszállításának az a következménye, hogy sok állás megüresedik, amelyeket fiatalok foglalhatnak el, valamint az érintett szakmákban felgyorsul a személyi állomány cserélődése és megújulása.
Mindazonáltal ezek a rövid távon látszólag kedvező hatások megkérdőjelezhetik a ténylegesen kiegyensúlyozott „korstruktúra” közép- és hosszú távon való kialakításának lehetőségét.
Ugyanis míg 2012-ben jelentősen felgyorsul az érintett szakmák személyi állományának megújulása annak következtében, hogy nyolc korosztályt egyetlen korosztály vált föl, nevezetesen a 2012-ben állásba kerülők korosztálya, a cserélődés e ritmusa ugyanilyen radikálisan lassulni fog 2013-ban, amikor már csak egy korosztályt kell majd felváltani. Ezenfelül a cserélődés ritmusa még tovább fog lassulni, mivel a szolgálati jogviszony kötelező megszűnésével járó korhatárt a Tnytv. 18. §-a (1) bekezdésének megfelelően 62 évről fokozatosan 65 évre emelik, ami egyenesen nehezíteni fogja a fiatal jogászok igazságszolgáltatásban való elhelyezkedését.
Ebből következően a szóban forgó rendelkezések nem megfelelőek a kiegyensúlyozottabb „korstruktúra” kialakítására vonatkozó cél eléréséhez.
E körülmények között úgy kell tekinteni, hogy a vitatott nemzeti rendelkezések olyan eltérő bánásmódot eredményeznek, amely nem felel meg az arányosság elvének, és így a Bizottság keresetének helyt kell adni.
Mindezekre tekintettel meg kell állapítani, hogy Magyarország a bírák, ügyészek és közjegyzők szolgálati jogviszonyának 62 éves korban történő megszüntetését előíró nemzeti szabályozás elfogadásával – amely életkoron alapuló, az elérni kívánt célokkal arányban nem álló eltérő bánásmódot eredményez – nem teljesítette a 2000/78 irányelv 2. cikkéből és 6. cikkének (1) bekezdéséből eredő kötelezettségeit.
A költségekről
Az eljárási szabályzat 138. cikkének (1) bekezdése alapján a Bíróság a pervesztes felet kötelezi a költségek viselésére, ha a pernyertes fél ezt kérte. Magyarországot, mivel pervesztes lett, a Bizottság kérelmének megfelelően kötelezni kell a költségek viselésére.
A fenti indokok alapján a Bíróság (első tanács) a következőképpen határozott:
1)
Magyarország a bírák, ügyészek és közjegyzők szolgálati jogviszonyának 62 éves korban történő megszüntetését előíró nemzeti szabályozás elfogadásával – amely életkoron alapuló, az elérni kívánt célokkal arányban nem álló eltérő bánásmódot eredményez – nem teljesítette a foglalkoztatás és a munkavégzés során alkalmazott egyenlő bánásmód általános kereteinek létrehozásáról szóló, 2000. november 27-i 2000/78/EK tanácsi irányelv 2. cikkéből és 6. cikkének (1) bekezdéséből eredő kötelezettségeit.
2)
A Bíróság Magyarországot kötelezi a költségek viselésére.
Aláírások
(
*1
) Az eljárás nyelve: magyar. | [
"Tagállami kötelezettségszegés",
"Szociálpolitika",
"A foglalkoztatás és a munkavégzés során alkalmazott egyenlő bánásmód",
"2000/78/EK irányelv",
"A 2. cikk és a 6. cikk (1) bekezdése",
"A bírák, ügyészek és közjegyzők szolgálati jogviszonyának 62 éves korban történő megszüntetését előíró nemzeti szabályozás",
"A 62 évesnél fiatalabb munkavállalókhoz képest eltérő bánásmódot igazoló jogszerű célok",
"Az átmeneti időszak tartamának arányos jellege"
] |
62002TJ0144 | cs | 1.
Úředníci ─ Žaloba ─ Právo na podání žaloby ─ Osoby žádající o náhradu škody z důvodu svého zaměstnání ve společném podniku
ESAE mimo rámec pracovního řádu ostatních zaměstnanců
(Smlouva ESAE, článek 152)
2.
Úředníci ─ Žaloba ─ Lhůty ─ Osoby žádající o náhradu škody z důvodu svého zaměstnání ve společném podniku ESAE mimo rámec
pracovního řádu ostatních zaměstnanců ─ Dodržení přiměřené lhůty ─ Délka a počátek lhůty
(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád úředníků, článek 90)
3.
Úředníci ─ Dočasní zaměstnanci ─ Přijímání ─ Zaměstnanci společného podniku ESAE Joint European Torus (JET) ─ Posuzovací pravomoc
orgánů ─ Meze
(Rozhodnutí Rady 78/471)
4.
Úředníci ─ Mimosmluvní odpovědnost orgánů ─ Podmínky ─ Protiprávnost ─ Škoda ─ Příčinná souvislost ─ Pojem ─ Použití ve sporné
věci veřejné služby ─ Kritéria
1. Žaloba na náhradu škody podaná osobami, které pracovaly pro společný podnik Joint European Torus (JET), zřízený podle ustanovení
Smlouvy o ESAE, v rámci jejich poskytnutí třetími podniky smluvně zavázanými JET, jejímž cílem je získat náhradu škody vzniklou
z důvodu, že v rozporu s tím, co ukládají stanovy JET, nebyly tyto osoby přijímány jako dočasní zaměstnanci, na které by se
vztahoval pracovní řád ostatních zaměstnanců, musí být analyzována jako součást sporů mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci.
Zaprvé se totiž právní problémy, které přináší tato žaloba, vztahují, stejně jako v případě žaloby, v níž si osoba nárokuje
postavení úředníka nebo zaměstnance, k nárokům plynoucím ze stanov. Zadruhé pojem sporu mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci
je vykládán judikaturou extenzivně vzhledem k tomu, že příliš restriktivní koncepce v tomto ohledu by mohla způsobit právní
nejistotu, neboť případní žalobci by byli v nejistotě ohledně procesních prostředků, které si mají zvolit, nebo by se jim
otevírala umělá volba. Konečně zatřetí volba žalobců postupu podle článků 90 a 91 služebního řádu nebyla zpochybněna orgány,
které jsou účastníky řízení, jež uznaly, že spor a vytýkané protiprávní jednání nacházejí svůj základ v statutárních ustanoveních.
(viz body 39, 42, 43 a 47)
Odkazy: Soudní dvůr, 31 března 1965, Vandevyvere v. Parlament, 23/64, Recueil, s. 205, 214; Soudní dvůr, 11. března 1975,
Porrini a další v. ESAE a další, 65/74, Recueil, s. 319, body 3 až 13; Soudní dvůr, 5. dubna 1979, Bellintani a další v. Komise,
116/78, Recueil, s. 1585, bod 6; Soudní dvůr, 11. července 1985, Salerno a další v. Komise a Rada, 87/77, 130/77, 22/83, 9/84
a 10/84, Recueil, s. 2523, body 24 a 25; Soudní dvůr, 13. července 1989, Alexis a další v. Komise, 286/83, Recueil, s. 2445,
bod 9; Soudní dvůr, 14. února 1989, Bossi v. Komise, 346/87, Recueil, s. 303, bod 10; Soud, 12. května 1998, O’Casey v. Komise,
T‑184/94, RecueilFP, s. I‑A-183 a II‑565, body 56 až 62
2. Článek 90 odst. 1 služebního řádu nestanoví žádnou lhůtu pro podání žádosti. Dodržení přiměřené lhůty je nicméně požadováno
ve všech případech, kdy při neexistenci ustanovení v právních předpisech zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
brání tomu, aby orgány Společenství a fyzické nebo právnické osoby jednaly bez jakéhokoli časového omezení, což by mohlo ohrozit
stabilitu nabytých právních postavení. V případě žalob směřujících k uplatnění odpovědnosti, které mohou vyústit v uložení
finanční sankce Společenství je dodržení přiměřené lhůty pro předložení žádosti o náhradu škody inspirováno také snahou o
ochranu veřejných financí, která nachází svůj zvláštní výraz, pokud jde o žaloby v oblasti mimosmluvní odpovědnosti, v promlčecí
lhůtě pěti let stanovené článkem 46 Statutu Soudního dvora.
Přiměřený charakter lhůty musí být posouzen v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, zejména na významu sporu pro
dotčenou osobu, složitosti věci a chování dotčených stran.
Pokud jde o předložení žaloby o náhradu škody osobami, které pracovaly pro společný podnik Joint Europea Torus (JET) v rámci
jejich poskytnutí třetími podniky smluvně zavázanými JET z důvodu, že tyto osoby měly být přijaty jako dočasní zaměstnanci,
na něž by se vztahoval pracovní řád ostatních zaměstnanců, je nutno usoudit, že vzhledem k tomu, že určitý prvek srovnání
může být vzat z výše uvedeného článku 46, že se dotčené osoby, pokud měly za to, že jsou předmětem protiprávního diskriminačního
zacházení, měly obrátit na orgán Společenství s žádostí, aby přijal opatření k poskytnutí náhrady škody a k ukončení tohoto
stavu, v přiměřené lhůtě, která nemůže překročit pět let od okamžiku, kdy se o stavu, na který si stěžují, dozvěděly.
K určení tohoto okamžiku je namístě vzhledem k nejisté situaci zaměstnání dotčených osob vzít v úvahu uzavření každé roční
smlouvy, ať už původní, nebo v rámci obnovení.
(viz body 56, 57, 66, 68, 71, 80 a 82)
Odkazy: Soudní dvůr, 21. května 1981, Reinarz v. Komise, 29/80, Recueil, s. 1311, bod 12; Soudní dvůr, 15. října 2002, Limburgse
Vinyl Maatschaapij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99
P, Recueil, s. I‑8375, bod 187
3. Orgány Společenství zajisté mají širokou posuzovací pravomoc při výběru nejvhodnějších prostředků pro zajišťování svých potřeb,
pokud jde o personál, zvláště pokud se jedná o přijímání dočasných zaměstnanců. Je tomu tak zejména v oblasti organizace a
provozu společného podniku.
Okolnost, že stanovy společného podniku Joint European Torus (JET) stanovily, že „jiní zaměstnanci“ projektového týmu jsou
přijímáni na základě smluv dočasných zaměstnanců, neznamenala, že Komise byla povinna přikročit k takovému přijímání do zaměstnání,
neodpovídalo-li to žádné potřebě projektového týmu. Vedení společného podniku mělo tedy volnost při posuzování, jaká část
složení projektového týmu měla být tvořena každou ze dvou kategorií zaměstnanců zmíněných v článku 8.1 stanov (zaměstnanci
poskytnutí členy společného podniku a jiní zaměstnanci), přičemž jeho volba se promítla do tabulkového stavu zaměstnanců uvedeného
v ročním rozpočtu. Za účelem plnění různých úkolů nezbytných k provozu společného podniku, ale nenáležejících mezi funkce
svěřené mu v souladu se Smlouvami, tedy mezi funkce, které měl projektový tým zajišťovat v rámci pravomoci ředitele projektu,
se vedení mohlo rovněž obrátit na společnosti, které poskytují pracovníky nebo služby.
Naproti tomu vedení JET nemohlo uzavřít takové smlouvy se společnostmi, které poskytují pracovníky nebo služby se záměrem
vyhnout se použití ustanovení služebního řádu. Funkce, které svěřují Smlouvy orgánům Společenství, nemohou totiž být svěřeny
externím podnikům, ale musí být vykonávány zaměstnanci, kteří podléhají služebnímu řádu.
(viz body 113 až 115)
Odkazy: Soudní dvůr, 20. června 1985, Klein v. Komise, 123/84, Recueil, s. 1907, bod 24; Soudní dvůr, 28. února 1989, Van
der Stijl a další v. Komise, 341/85, 251/86, 258/86, 259/86, 262/86 a 266/86, 222/87 a 232/87, Recueil, s. 511, bod 11; Soudní
dvůr, 6. prosince 1989, Mulfinger a další v. Komise, C‑249/87, Recueil, s. 4127, body 13 a 14; Soud, 12. prosince 1996, Altmann
a další v. Komise, T‑177/94 a T‑377/94, Recueil, s. II‑2041, bod 154; Soud, 17. listopadu 1998, Fabert-Goossens v. Komise,
T‑217/96, RecueilFP, s. I‑A 607 a II‑1841, bod 29
4. V oblasti mimosmluvní odpovědnosti Společenství, a zejména ve sporech, které patří mezi vztahy mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci,
právo Společenství přiznává právo na náhradu škody pouze tehdy, jsou-li splněny tři podmínky, a to protiprávnost chování vytýkaného
orgánům Společenství, reálně vzniklá škoda a existence příčinné souvislosti mezi chováním a dovolávanou škodou.
Proto, aby existovala příčinná souvislost, je v zásadě třeba, aby byl prokázán přímý a jistý vztah příčiny a následku mezi
zaviněným porušením právní povinnosti, jehož se dopustil dotyčný orgán Společenství, a tvrzenou škodou.
Nicméně ve sporných věcech veřejné služby je stupeň jistoty o příčinné souvislosti vyžadovaný judikaturou dosažen, zbavilo-li
protiprávní jednání, jehož se dopustil orgán Společenství, někoho jistým způsobem, nikoli nezbytně přijetí do zaměstnání,
u kterého dotyčný nebude moci nikdy prokázat, že na ně měl právo, ale vážné šance na to, být přijat jako úředník nebo zaměstnanec,
s tím, že dotčené osobě tím vznikla škoda spočívající ve ztrátě příjmů. Jestliže se za okolností projednávaného případu jeví
vysoce pravděpodobným, že dodržení legality by vedlo dotyčný orgán Společenství k přijetí zaměstnance, teoretická nejistota,
která zůstává, pokud jde o výsledek, ke kterému by vedl řádně provedený postup přijímání, nemůže být na překážku náhradě skutečné
škody, která vznikla dotčené osobě tím, že byla zbavena práva ucházet se o zaměstnání ve statutárním rámci, u kterého měla
veškerou šanci, že je obsadí.
(viz body 99, 148 a 149)
Odkazy: Soudní dvůr, 14. května 1998, Rada v. de Nil a Impens, C‑259/96 P, Recueil, s. I‑2915, bod 23; Soud, 28. září 1999,
Hautem v. EIB, T‑140/97, RecueilFP, s. I‑A 171 a II‑897, bod 85 | [
"Zaměstnanci společného podniku JET",
"Rovné zacházení",
"Nepoužití statutu dočasného zaměstnance",
"Článek 152 ESAE",
"Přiměřená lhůta",
"Vzniklá škoda"
] |
61983CJ0134 | en | 1 BY ORDER OF 30 MAY 1983 , RECEIVED AT THE COURT ON 11 JULY 1983 , THE ARRONDISSEMENTSRECHTBANK ( DISTRICT COURT ), ARNHEM , REFERRED TO THE COURT FOR A PRELIMINARY RULING UNDER ARTICLE 177 OF THE EEC TREATY A QUESTION ON THE INTERPRETATION OF THE PROVISIONS OF THE EEC TREATY ON THE FREE MOVEMENT OF GOODS .
2 THAT QUESTION WAS RAISED IN THE COURSE OF CRIMINAL PROCEEDINGS BROUGHT AGAINST THE DEFENDANT IN THE MAIN PROCEEDINGS FOR OFFENDING AGAINST THE PROVISIONS OF NETHERLANDS LAW REGARDING THE TEMPORARY IMPORTATION OF CERTAIN MEANS OF TRANSPORT WITHIN THE COMMUNITY .
3 ACCORDING TO THE ORDER OF THE NATIONAL COURT AND THE DOCUMENTS IN THE CASE , THE OFFENCE WITH WHICH THE DEFENDANT IN THE MAIN PROCEEDINGS WAS CHARGED WAS THAT , CONTRARY TO THE PROVISIONS OF ARTICLE 25 OF THE BESCHIKKING VRIJSTELLINGEN-TARIEFBESLUIT ( TARIFF ( EXEMPTION ) ORDER ) 1960 , HE DROVE IN THE NETHERLANDS A PASSENGER CAR REGISTERED IN THE FEDERAL REPUBLIC OF GERMANY BELONGING TO HIS EMPLOYER - A FLOWER WHOLESALER ESTABLISHED IN SAARBRUCKEN - WITHOUT HAVING PAID IMPORT DUTIES ON THE CAR , ALTHOUGH HE WAS NORMALLY RESIDENT IN THE NETHERLANDS . THE CAR WAS USED FOR PURCHASING FLOWERS IN THE NETHERLANDS FOR DELIVERY IN THE FEDERAL REPUBLIC OF GERMANY .
4 BEFORE THE ARRONDISSEMENTSRECHTBANK , ARNHEM , THE DEFENDANT IN THE MAIN PROCEEDINGS RELIED ON THE PROVISIONS OF THE EEC TREATY , ARGUING THAT THE RELEVANT NATIONAL LEGISLATION MAKING IT AN OFFENCE FOR NETHERLANDS RESIDENTS TO USE A VEHICLE REGISTERED IN ANOTHER MEMBER STATE WITHOUT PROVIDING FOR ANY EXCEPTION IN CASES IN WHICH SUCH A VEHICLE IS USED FOR THE PURPOSES OF THE DRIVER ' S EMPLOYMENT WITHOUT ANY INTENTION OF EVADING TAX IS CONTRARY TO COMMUNITY LAW .
5 THE NATIONAL COURT FIRST REFERRED TO COUNCIL DIRECTIVE 83/182/EEC OF 28 MARCH 1983 ON TAX EXEMPTIONS WITHIN THE COMMUNITY FOR CERTAIN MEANS OF TRANSPORT TEMPORARILY IMPORTED INTO ONE MEMBER STATE FROM ANOTHER ( OFFICIAL JOURNAL 1983 , L 105 , P . 59 ). IT DECIDED THAT THAT DIRECTIVE WAS ADOPTED AFTER THE ALLEGED OFFENCE WAS COMMITTED AND ALSO THAT IT COULD NOT BE SUCCESSFULLY RELIED UPON BY THE DEFENDANT IN ORDER TO CLAIM EXEMPTION FROM IMPORT DUTIES .
6 THE NATIONAL COURT THEN REFERRED TO THE JUDGMENT OF 9 OCTOBER 1980 IN CASE 823/79 , CARCIATI , ( 1980 ) ECR 2773 , IN WHICH THE COURT HELD THAT THE RULES OF THE EEC TREATY RELATING TO THE FREE MOVEMENT OF GOODS DO NOT PRECLUDE THE IMPOSITION BY NATIONAL RULES ON PERSONS RESIDING IN THE TERRITORY OF A MEMBER STATE OF A PROHIBITION , SUBJECT TO CRIMINAL PENALTIES , ON THE USE OF MOTOR VEHICLES ADMITTED UNDER TEMPORARY IMPORTATION ARRANGEMENTS AND THUS EXEMPT FROM PAYMENT OF VALUE-ADDED TAX .
7 FINALLY , THE NATIONAL COURT REFERRED TO THE ANSWER GIVEN TO WRITTEN QUESTION NO 22/82 SUBMITTED ON 17 MARCH 1982 BY A MEMBER OF THE EUROPEAN PARLIAMENT ( OFFICIAL JOURNAL 1982 , C 262 , P . 1 ). IN ITS ANSWER THE COMMISSION , REFERRING TO THE COURT ' S JUDGMENT IN THE CARCIATI CASE , STATED THAT THE TEMPORARY USE OF A FOREIGN VEHICLE BY A RESIDENT OF A GIVEN COUNTRY COULD NOT BE PROHIBITED PROVIDED THAT THERE WAS NO INTENTION OF EVADING TAX .
8 TAKING THE VIEW THAT IN THIS CASE THE DEFENDANT HAD NO INTENTION OF EVADING TAX , THE ARRONDISSEMENTSRECHTBANK STAYED THE PROCEEDINGS AND REFERRED THE FOLLOWING QUESTION TO THE COURT :
' ' IN VIEW OF THE COMMISSION ' S ANSWER IS NATIONAL LEGISLATION MAKING IT A CRIMINAL OFFENCE FOR PERSONS RESIDENT IN THE TERRITORY OF A MEMBER STATE TO USE MOTOR VEHICLES COVERED BY TEMPORARY IMPORTATION RULES AND CONSEQUENTLY EXEMPT FROM IMPORT DUTY COMPATIBLE WITH THE PROVISIONS OF THE EEC TREATY ON THE FREE MOVEMENT OF GOODS IF SUCH TEMPORARY USE IS MADE WITHOUT ANY INTENTION OF EVADING TAX?
' '
9 THE NETHERLANDS GOVERNMENT SUGGESTS THAT THE COURT SHOULD FOLLOW ITS DECISION IN THE CARCIATI CASE CITED ABOVE AND GIVE AN ANSWER IN THIS CASE CONSISTENT WITH THAT DECISION WITHOUT TAKING INTO ACCOUNT SUBJECTIVE FACTORS SUCH AS WHETHER OR NOT THERE IS AN INTENTION OF EVADING TAX . NOT ONLY DID THAT DECISION CONTAIN NO PROVISO TO THAT EFFECT BUT , SINCE IT IS VIRTUALLY IMPOSSIBLE FOR THE NATIONAL AUTHORITIES OF THE IMPORTING STATE TO DETECT AN INTENTION OF EVADING TAX , SUCH AN EXCEPTION WOULD LEAD TO WIDESPREAD TAX EVASION . THEREFORE , ACCORDING TO THE NETHERLANDS GOVERNMENT , A GENERAL PROHIBITION IMPOSED ON PERSONS RESIDENT IN THE IMPORTING STATE AGAINST USING VEHICLES IMPORTED FREE OF TAX IS NECESSARY , BECAUSE IT IS IN ITSELF AN EFFECTIVE MEANS OF PREVENTING TAX EVASION .
10 AT THE HEARING THE DANISH GOVERNMENT ALSO EXPRESSED THE VIEW THAT IN PRACTICE IT WOULD BE VERY DIFFICULT TO DETERMINE WHETHER OR NOT A FOREIGN VEHICLE WAS BEING USED IN THE IMPORTING STATE WITH THE INTENTION OF EVADING TAX AND THAT IT WOULD ALSO BE DIFFICULT TO ARRIVE AT A PRECISE DEFINITION OF SUCH AN INTENTION . IT THEREFORE SUGGESTED THAT THE COURT SHOULD CONFIRM ITS DECISION IN CARCIATI BY STATING , AS IT DID IN THAT JUDGMENT , THAT NATIONAL LEGISLATION WHICH PROHIBITS RESIDENTS WITHOUT EXCEPTION FROM USING A VEHICLE REGISTERED IN ANOTHER MEMBER STATE ACCORDS WITH THE PRINCIPLE OF PROPORTIONALITY AND THAT IT IS THEREFORE COMPATIBLE WITH COMMUNITY LAW . ACCORDING TO THE DANISH GOVERNMENT , SUPPORT FOR SUCH AN INTERPRETATION IS TO BE FOUND IN THE SUBSEQUENT COUNCIL DIRECTIVE 83/182/EEC OF 28 MARCH 1983 , WHICH MAKES TAX EXEMPTIONS ON TEMPORARY IMPORTS CONDITIONAL ON THE EXEMPTED VEHICLE NOT BEING DISPOSED OF , HIRED OUT OR LENT IN THE MEMBER STATE INTO WHICH IT IS TEMPORARILY IMPORTED .
11 THE COMMISSION TAKES THE VIEW THAT NATIONAL LEGISLATION SUCH AS THAT REFERRED TO BY THE NATIONAL COURT IN THIS CASE MAY CONSTITUTE AN OBSTACLE TO THE FREE MOVEMENT OF GOODS AND WORKERS AND TO THE EXERCISE OF THE RIGHT OF ESTABLISHMENT AND THE FREEDOM TO PROVIDE SERVICES . IN ITS VIEW , THAT OBSTACLE MUST BE ACCEPTED SO FAR AS IT IS NECESSARY IN ORDER TO SATISFY ESSENTIAL REQUIREMENTS OF , IN PARTICULAR , EFFECTIVE FISCAL CONTROL OF VEHICLES IMPORTED FREE OF TAX . HOWEVER , AN ABSOLUTE PROHIBITION IMPOSED ON EVERY PERSON RESIDENT IN A MEMBER STATE AGAINST DRIVING IN THAT STATE A VEHICLE REGISTERED IN ANOTHER MEMBER STATE IS EXCESSIVE BECAUSE IT GOES FURTHER THAN IS NECESSARY FOR THAT PURPOSE AND CANNOT THEREFORE OVERRIDE THE FUNDAMENTAL FREEDOMS CONFERRED BY THE TREATY .
12 IT SHOULD FIRST BE POINTED OUT THAT THE QUESTION RAISED BY THE NATIONAL COURT ONLY CONCERNS THE PERIOD BEFORE THE ENTRY INTO FORCE OF COUNCIL DIRECTIVE 83/182/EEC OF 28 MARCH 1983 , WHICH GOVERNS THE MATTER AS FROM THAT DATE .
13 AS THE COURT STATED IN ITS JUDGMENT IN CARCIATI UNTIL THE ENTRY INTO FORCE OF THE NEW DIRECTIVE THE MEMBER STATES RETAINED BROAD POWERS TO TAKE ACTION IN RESPECT OF TEMPORARY IMPORTATION , SPECIFICALLY FOR THE PURPOSE OF PREVENTING TAX EVASION , AND , PROVIDED THAT THE MEASURES ADOPTED TO THAT END WERE NOT EXCESSIVE , THEY WERE COMPATIBLE WITH THE PRINCIPLE OF THE FREE MOVEMENT OF GOODS . IN THE SAME JUDGMENT THE COURT RECOGNIZED THAT THE PROHIBITION IMPOSED BY A MEMBER STATE ON PERSONS RESIDENT IN ITS TERRITORY ON THE USE OF VEHICLES IMPORTED TEMPORARILY TAX-FREE WAS AN EFFECTIVE WAY OF PREVENTING TAX EVASION AND OF ENSURING THAT TAXES WERE PAID IN THE GOODS ' COUNTRY OF DESTINATION . FINALLY , THE COURT STATED THAT , PROVIDED THAT THE PROVISIONS SUCH AS THOSE CONTAINED IN THE LEGISLATION IN QUESTION IN THAT CASE WERE FOUND TO BE COMPATIBLE WITH THE RULES OF THE COMMUNITY LEGAL ORDER , THERE WERE NO GROUNDS FOR CALLING IN QUESTION THE POWER OF A MEMBER STATE TO IMPOSE CRIMINAL PENALTIES FOR CONTRAVENIONS OF THE NATIONAL LEGISLATION .
14 THOSE STATEMENTS ARE NOT INVALIDATED BY THE FACT THAT THE NATIONAL LEGISLATION DOES NOT PROVIDE FOR ANY EXCEPTION IN CASES IN WHICH VEHICLES ARE USED WITHOUT THE INTENTION OF EVADING TAX . INDEED , LEGISLATION DESIGNED TO PREVENT TAX EVASION MUST INEVITABLY BE BASED ON OBJECTIVE , VERIFIABLE CRITERIA . THAT IS NOT THE CASE WITH A CRITERION BASED ON THE INTENTION OF THE PERSON CONCERNED .
15 SUCH LEGISLATION MUST NOT HOWEVER LEAD TO DOUBLE TAXATION . AS THE COURT HELD IN ITS JUDGMENT OF 5 MAY 1982 IN CASE 15/81 , SCHUL V INSPECTEUR DER INVOERRECHTEN EN ACCIJNZEN , ( 1982 ) ECR 1409 , ' ' VALUE-ADDED TAX WHICH A MEMBER STATE LEVIES ON THE IMPORTATION OF PRODUCTS FROM ANOTHER MEMBER STATE SUPPLIED BY A PRIVATE PERSON WHERE NO SUCH TAX IS LEVIED ON THE SUPPLY OF SIMILAR PRODUCTS BY A PRIVATE PERSON WITHIN THE TERRITORY OF THE MEMBER STATE OF IMPORTATION CONSTITUTES INTERNAL TAXATION IN EXCESS OF THAT IMPOSED ON SIMILAR DOMESTIC PRODUCTS WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 95 OF THE TREATY , TO THE EXTENT TO WHICH THE RESIDUAL PART OF THE VALUE-ADDED TAX PAID IN THE MEMBER STATE OF EXPORTATION WHICH IS STILL CONTAINED IN THE VALUE OF THE PRODUCT ON IMPORTATION IS NOT TAKEN INTO ACCOUNT . ' '
16 THE REPLY TO THE QUESTION PUT BY THE ARRONDISSEMENTSRECHTBANK , ARNHEM , MUST THEREFORE BE THAT THE RULES OF THE EEC TREATY RELATING TO THE FREE MOVEMENT OF GOODS DO NOT PRECLUDE NATIONAL LEGISLATION FROM IMPOSING ON PERSONS RESIDING IN THE TERRITORY OF A MEMBER STATE A PROHIBITION , SUBJECT TO CRIMINAL PENALTIES , ON THE USE OF MOTOR VEHICLES ADMITTED UNDER TEMPORARY IMPORTATION ARRANGEMENTS AND THUS EXEMPT FROM PAYMENT OF VALUE-ADDED TAX , EVEN IF THAT LEGISLATION MAKES NO EXCEPTION FOR CASES IN WHICH SUCH VEHICLES ARE USED WITHOUT ANY INTENTION OF EVADING TAX .
Decision on costs
COSTS
17 THE COSTS INCURRED BY THE NETHERLANDS GOVERNMENT , THE DANISH GOVERNMENT AND THE COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES , WHICH HAVE SUBMITTED OBSERVATIONS TO THE COURT , ARE NOT RECOVERABLE . AS THESE PROCEEDINGS ARE , IN SO FAR AS THE PARTIES TO THE MAIN PROCEEDINGS ARE CONCERNED , A STEP IN THE PROCEEDINGS BEFORE THE NATIONAL COURT , COSTS ARE A MATTER FOR THAT COURT .
Operative part
ON THOSE GROUNDS
THE COURT ( FIFTH CHAMBER )
IN ANSWER TO THE QUESTION SUBMITTED TO IT BY THE ARRONDISSEMENTSRECHTBANK , ARNHEM , BY AN ORDER DATED 30 MAY 1983 , HEREBY RULES :
THE RULES OF THE EEC TREATY RELATING TO THE FREE MOVEMENT OF GOODS DO NOT PRECLUDE NATIONAL LEGISLATION FROM IMPOSING ON PERSONS RESIDING IN THE TERRITORY OF A MEMBER STATE A PROHIBITION , SUBJECT TO CRIMINAL PENALTIES , ON THE USE OF MOTOR VEHICLES ADMITTED UNDER TEMPORARY IMPORTATION ARRANGEMENTS AND THUS EXEMPT FROM PAYMENT OF VALUE ADDED TAX , EVEN IF THAT LEGISLATION MAKES NO EXCEPTION FOR CASES IN WHICH SUCH VEHICLES ARE USED WITHOUT ANY INTENTION OF EVADING TAX . | [
"Temporary importation of motor vehicles",
"Exemption from import duty"
] |
62021CJ0702 | fr | Par son pourvoi, Laboratoire Pareva demande l’annulation de l’arrêt du Tribunal de l’Union européenne du 15 septembre 2021, Laboratoire Pareva et Biotech3D/Commission (T‑337/18 et T‑347/18, EU:T:2021:594), par lequel celui-ci a rejeté son recours tendant à l’annulation, dans l’affaire T‑337/18, de la décision d’exécution (UE) 2018/619 de la Commission, du 20 avril 2018, refusant l’approbation du PHMB (1415 ; 4.7) en tant que substance active existante destinée à être utilisée dans des produits biocides des types 1, 5 et 6 (JO 2018, L 102, p. 21, ci-après la « décision litigieuse »), et, dans l’affaire T‑347/18, du règlement d’exécution (UE) 2018/613 de la Commission, du 20 avril 2018, approuvant le PHMB (1415 ; 4.7) en tant que substance active existante destinée à être utilisée dans les produits biocides relevant des types de produits 2 et 4 (JO 2018, L 102, p. 1, ci-après le « règlement litigieux »).
Le cadre juridique
Le règlement (
CE)
n
o
1272/2008
Le chapitre 1, intitulé « Établissement d’une classification et d’un étiquetage harmonisés des substances », du titre V, intitulé « Harmonisation de la classification et de l’étiquetage des substances et inventaire des classifications et des étiquetages », du règlement (CE) n
o
1272/2008 du Parlement européen et du Conseil, du 16 décembre 2008, relatif à la classification, à l’étiquetage et à l’emballage des substances et des mélanges, modifiant et abrogeant les directives 67/548/CEE et 1999/45/CE et modifiant le règlement (CE) n
o
1907/2006 (JO 2008, L 353, p. 1), comporte l’article 36 de ce règlement, intitulé « Harmonisation de la classification et de l’étiquetage des substances », qui énonce, à son paragraphe 1 :
« Une substance qui satisfait aux critères visés à l’annexe I pour les dangers suivants fait généralement l’objet d’une classification et d’un étiquetage harmonisés conformément à l’article 37 :
[...]
c) cancérogénicité, catégorie 1A, 1B ou 2 (annexe I, section 3.6) ;
[...] »
L’article 37 de ce règlement, intitulé « Procédure d’harmonisation de la classification et de l’étiquetage des substances », dispose, à son paragraphe 1 :
« Une autorité compétente peut soumettre à l’Agence [européenne des produits chimiques] une proposition de classification et d’étiquetage harmonisés de substances et, le cas échéant, des limites de concentration spécifiques ou des facteurs M, ou une proposition en vue de leur révision.
Cette proposition respecte le format visé à l’annexe VI, partie 2 et contient les informations pertinentes prévues à l’annexe VI, partie 1. »
Le règlement (UE)
n
o
528/2012
Le chapitre II, intitulé « Approbation des substances actives », du règlement (UE) n
o
528/2012 du Parlement européen et du Conseil, du 22 mai 2012, concernant la mise à disposition sur le marché et l’utilisation des produits biocides (JO 2012, L 167, p. 1), comporte l’article 8 de ce règlement, intitulé « Évaluation des demandes », qui énonce :
« 1. Dans les 365 jours suivant la validation d’une demande, l’autorité compétente d’évaluation évalue cette demande conformément aux articles 4 et 5, y compris, le cas échéant, toute proposition d’adaptation des exigences en matière de données présentée conformément à l’article 6, paragraphe 3, et transmet à l’Agence [européenne des produits chimiques] un rapport d’évaluation et les conclusions de son évaluation.
Avant de soumettre ses conclusions à l’Agence [européenne des produits chimiques], l’autorité compétente d’évaluation donne au demandeur la possibilité de présenter par écrit des observations sur le rapport d’évaluation et les conclusions de l’évaluation dans un délai de trente jours. Elle tient dûment compte de ces observations lors de la finalisation de son évaluation.
[...]
4. Dans les 270 jours suivant la réception des conclusions de l’évaluation, l’Agence [européenne des produits chimiques] élabore, en tenant compte des conclusions de l’autorité compétente d’évaluation, un avis relatif à l’approbation de la substance active et le soumet à la Commission [européenne]. »
L’article 19 de ce règlement, intitulé « Conditions d’octroi d’une autorisation », figurant au chapitre IV de celui-ci, intitulé « Principes généraux régissant l’autorisation des produits biocides », dispose :
« 1. Un produit biocide autre qu’un des produits admissibles à la procédure d’autorisation simplifiée conformément à l’article 25 est autorisé si les conditions suivantes sont réunies :
a) les substances actives sont approuvées pour le type de produits concerné et toutes les conditions spécifiées pour ces substances actives sont remplies ;
b) il est établi, conformément aux principes communs d’évaluation des dossiers de produits biocides définis à l’annexe VI, que le produit biocide, lorsqu’il est utilisé comme le prévoit l’autorisation et en tenant compte des facteurs visés au paragraphe 2 du présent article, répond aux critères suivants :
i) le produit biocide est suffisamment efficace ;
ii) le produit biocide n’a aucun effet inacceptable sur les organismes cibles, en particulier une résistance ou une résistance croisée inacceptable, ou des souffrances et des douleurs inutiles chez les vertébrés ;
iii) le produit biocide n’a pas, lui-même ou à cause de ses résidus, d’effet inacceptable immédiat ou différé sur la santé humaine, y compris celle des groupes vulnérables, ou sur la santé animale, directement ou par l’intermédiaire de l’eau potable, des denrées alimentaires, des aliments pour animaux, de l’air ou d’autres effets indirects ;
iv) le produit biocide n’a pas lui-même, ou à cause de ses résidus, d’effet inacceptable sur l’environnement [...]
[...] »
Le règlement délégué (UE)
n
o
1062/2014
Le chapitre 2, intitulé « Procédure d’évaluation des dossiers », du règlement délégué (UE) n
o
1062/2014 de la Commission, du 4 août 2014, relatif au programme de travail pour l’examen systématique de toutes les substances actives existantes contenues dans des produits biocides visé dans le règlement (UE) n
o
528/2012 du Parlement européen et du Conseil (JO 2014, L 294, p. 1), contient l’article 6 de celui-ci, intitulé « Évaluation des demandes », qui dispose, à son paragraphe 7 :
« À l’issue de son évaluation des risques et suivant le cas, l’autorité compétente d’évaluation, sans tarder et au plus tard au moment de la présentation du rapport d’évaluation conformément au paragraphe 3 :
a) présente une proposition à l’Agence [européenne des produits chimiques] conformément à l’article 37, paragraphe 1, du règlement [n
o
1272/2008], si elle estime que l’un des critères visés à l’article 36, paragraphe 1, dudit règlement est rempli et ne fait pas l’objet d’un traitement adéquat dans l’annexe VI, partie 3, dudit règlement ;
[...] »
L’article 7 du règlement délégué n
o
1062/2014, intitulé « Avis de l’Agence [européenne des produits chimiques] », dispose, à son paragraphe 2 :
« Une fois le rapport accepté, l’Agence [européenne des produits chimiques] prépare et soumet à la Commission un avis sur l’approbation de la combinaison substance/type de produit ou sur son inscription dans les catégories 1, 2, 3, 4, 5 ou 6 à l’annexe I du règlement [n
o
528/2012], ou sur les deux, compte tenu des conclusions de l’autorité compétente d’évaluation.
L’Agence [européenne des produits chimiques] commence à préparer l’avis dans l’un des délais suivants, le délai le plus long étant retenu :
a) trois mois à compter de l’acceptation du rapport ;
b) les délais prévus à l’annexe III.
L’Agence [européenne des produits chimiques] soumet l’avis à la Commission dans un délai de 270 jours à compter du début de sa préparation. »
Les antécédents du litige
Les antécédents du litige ont été exposés aux points 13 à 31 de l’arrêt attaqué et peuvent, pour les besoins de la présente procédure, être résumés de la manière suivante.
Laboratoire Pareva est un producteur de la substance active chlorhydrate de polyhexaméthylène biguanide (ci-après le « PHMB »). Cette substance est produite à des fins biocides en tant qu’agent désinfectant et produit de protection.
Dans le cadre du programme d’évaluation des substances actives existantes mis en place par la directive 98/8/CE du Parlement européen et du Conseil, du 16 février 1998, concernant la mise sur le marché des produits biocides (JO 1998, L 123, p. 1), Laboratoire Pareva a notifié à la Commission le PHMB (1415 ; 4.7) en association avec différents types de produits, sous le numéro CAS 91403-50-8 (ci-après le « PHMB de Pareva »).
Dans le cadre du même programme d’évaluation, Lonza, non liée à Laboratoire Pareva, a notifié à la Commission le PHMB (1600 ; 1.8) en association avec différents types de produits, sous les deux numéros CAS 27083-27-8 et 32289-58-0 (ci-après le « PHMB de Lonza »).
Laboratoire Pareva et Lonza ont envisagé de présenter un dossier commun pour le PHMB. Toutefois, à la suite de diverses réunions et d’échanges de courriers, Lonza a indiqué à Laboratoire Pareva, par lettre du 12 février 2007, qu’une pleine collaboration entre eux à cet effet n’était pas possible, compte tenu de la difficulté de confirmer que les deux notifications se rapportaient exactement à la même spécification de substance.
Le 31 juillet 2007, Laboratoire Pareva a déposé un dossier, au sens de l’article 6 du règlement n
o
528/2012, relatif à la demande d’approbation du PHMB de Pareva pour les types de produits 1 (hygiène humaine), 2 (désinfectants et produits algicides non destinés à l’application directe sur des êtres humains ou des animaux), 4 (désinfectants pour les surfaces en contact avec les denrées alimentaires et les aliments pour animaux), 5 (eau potable) et 6 (protection des produits pendant le stockage) auprès du ministère de l’Écologie et du Développement durable français, en qualité d’autorité compétente d’évaluation (ci-après l’« ACE »). Laboratoire Pareva y a joint une note expliquant les raisons pour lesquelles la présentation d’un dossier commun, avec Lonza, pour le PHMB n’avait pas été possible.
Par courrier du 18 février 2008, l’ACE a informé Laboratoire Pareva que le dossier soumis par celui-ci n’avait pas été jugé suffisant pour permettre l’évaluation des dangers, des risques et de l’efficacité du PHMB de Pareva.
À la suite de plusieurs réunions et discussions entre l’ACE et Laboratoire Pareva, celui-ci a présenté des informations supplémentaires, y compris de nouveaux rapports et études pour les types de produits 1, 2, 4, 5 et 6.
Le 3 juin 2016, l’ACE a communiqué à Laboratoire Pareva un projet de rapport d’évaluation de la substance PHMB de Pareva, au sens de l’article 8, paragraphe 1, du règlement n
o
528/2012, pour ces types de produits.
Dans un document de synthèse du 4 juillet 2016, intitulé « Non-pertinence de la classification du PHMB en tant que substance “persistante” », Laboratoire Pareva a formulé des observations sur l’évaluation du caractère persistant et de la toxicité du PHMB de Pareva dans le projet de rapport d’évaluation mentionné au point précédent.
Le 13 décembre 2016, l’ACE a communiqué à l’Agence européenne des produits chimiques (ECHA) son rapport d’évaluation sur le PHMB de Pareva ainsi que les conclusions de son évaluation, conformément à l’article 8, paragraphe 1, du règlement n
o
528/2012.
Le 3 mars 2017, Laboratoire Pareva a fourni un document supplémentaire venant compléter le document de synthèse du 4 juillet 2016 mentionné au point 17 du présent arrêt.
Entre le mois de mai et le mois de septembre 2017, les groupes de travail « Efficacité », « Environnement » et « Santé humaine » du comité des produits biocides de l’ECHA (ci-après le « CPB ») se sont réunis afin d’examiner le rapport d’évaluation mentionné au point 18 du présent arrêt. Laboratoire Pareva a participé à ces réunions.
Les 3 et 4 octobre 2017, le CPB s’est réuni en présence de Laboratoire Pareva. À l’issue de cette réunion, ce comité a adopté, par voie de consensus, un avis relatif au PHMB de Pareva, au sens de l’article 8, paragraphe 4, du règlement n
o
528/2012 (ci-après l’« avis du CPB »). Il a considéré, en substance, que ce PHMB ne pouvait pas être approuvé pour ce qui concerne les types de produits 1, 5 et 6 en raison de l’identification de risques inacceptables pour la santé humaine et l’environnement. En revanche, il a estimé que cette même substance pouvait être approuvée pour les types de produits 2 et 4, moyennant certaines spécifications et conditions.
En outre, le CPB a conclu que le PHMB de Pareva était une substance préoccupante, au sens de l’article 28, paragraphe 2, du règlement n
o
528/2012, dès lors qu’elle était classée comme sensibilisant cutané de catégorie 1B, cancérogène de catégorie 2, toxique spécifique pour un organe cible à la suite d’une exposition répétée par inhalation et toxique pour les organismes aquatiques (catégorie 1). Il a également considéré qu’il s’agissait d’une substance dont la substitution était envisagée, au sens de l’article 10 de ce règlement, dès lors qu’elle s’avérait très persistante (vP) et toxique (T).
Au mois de novembre 2017, l’ACE a finalisé son rapport d’évaluation sur le PHMB de Pareva en ce qui concerne les types de produits 1, 2, 4, 5 et 6 en tenant compte du résultat des discussions relatives à cette substance au sein du CPB.
Le 20 avril 2018, la Commission a adopté la décision litigieuse. Ainsi qu’il ressort de cette décision, la Commission a considéré, conformément à l’avis du CPB, qu’il convenait de ne pas approuver le PHMB de Pareva pour les types de produits 1, 5 et 6 en raison des risques inacceptables que cette substance présentait pour la santé humaine et pour l’environnement.
Le même jour, la Commission a adopté le règlement litigieux. Ainsi qu’il ressort du considérant 5 de ce règlement, la Commission a estimé qu’il était permis d’escompter que les produits biocides des types 2 et 4 satisferaient aux exigences de l’article 19, paragraphe 1, sous b), du règlement n
o
528/2012, pour autant que certaines spécifications et conditions énoncées en annexe de ce règlement soient respectées. En outre, il ressort des considérants 7 et 8 du règlement litigieux que le PHMB de Pareva s’avérait très persistant (vP) et toxique (T), de sorte qu’il satisfaisait aux critères pour être considéré comme une substance dont la substitution était envisagée, au sens de l’article 10 du règlement n
o
528/2012, et que son approbation ne pouvait excéder sept ans.
La procédure devant le Tribunal et l’arrêt attaqué
Par requêtes déposées au greffe du Tribunal le 1
er
juin 2018, Laboratoire Pareva a introduit deux recours, enregistrés sous les numéros d’affaires T‑337/18 et T‑347/18, tendant à l’annulation, respectivement, de la décision litigieuse et du règlement litigieux (ci-après, pris ensemble, les « actes litigieux »).
Par décision du 4 février 2020, le président de la septième chambre du Tribunal, les parties entendues, a joint les affaires T‑337/18 et T‑347/18 aux fins de la phase orale de la procédure.
À l’appui de ses recours, Laboratoire Pareva invoquait quatre moyens tirés, le premier, du non-respect des étapes de la procédure requises pour adopter les actes litigieux, le deuxième, d’une erreur manifeste d’appréciation liée à la prise en compte d’éléments non pertinents, le troisième, d’une erreur manifeste d’appréciation liée à la non-prise en compte d’éléments pertinents et, le quatrième, de la violation du droit d’être entendu.
En application de l’article 68 de son règlement de procédure, le Tribunal a joint les affaires T‑337/18 et T‑347/18 aux fins de la décision mettant fin à l’instance.
Par l’arrêt attaqué, le Tribunal a rejeté lesdits recours dans leur ensemble. En premier lieu, aux points 65 à 88 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a jugé que la première branche du premier moyen, tirée de la violation de l’article 6, paragraphe 7, sous a), du règlement délégué n
o
1062/2014, devait être rejetée comme étant inopérante et, en tout état de cause, comme étant non fondée.
À cet égard, le Tribunal a jugé, aux points 65 à 70 de cet arrêt, que l’argumentation de Laboratoire Pareva, selon laquelle l’ACE avait enfreint l’article 6, paragraphe 7, sous a), du règlement délégué n
o
1062/2014, était inopérante aux fins de l’annulation des actes litigieux, dès lors que le règlement n
o
528/2012 et le règlement délégué n
o
1062/2014, d’une part, et le règlement n
o
1272/2008, d’autre part, ont pour objet des matières différentes et régissent deux procédures distinctes, chacune étant organisée selon ses propres règles. Ainsi, à supposer que l’ACE ait violé l’article 6, paragraphe 7, sous a), du règlement délégué n
o
1062/2014 en ne soumettant pas à l’ECHA une proposition de classification harmonisée du PHMB de Pareva, cette violation serait insusceptible d’entacher les actes litigieux.
Aux points 72 à 87 dudit arrêt, le Tribunal a jugé que,« en tout état de cause », même si l’ACE avait dû considérer que le critère lié à la cancérogénicité ne faisait pas l’objet d’un traitement adéquat dans l’annexe VI, partie 3, du règlement n
o
1272/2008 pour le PHMB de Pareva, ce qui aurait dû conduire cette ACE à soumettre une proposition de classification et d’étiquetage harmonisés conformément à l’article 6, paragraphe 7, sous a), du règlement délégué n
o
1062/2014, Laboratoire Pareva n’avait pas démontré que les actes litigieux auraient pu avoir un contenu différent en l’absence de non-respect de cette disposition.
En particulier, le point 81 de l’arrêt attaqué se lit comme suit :
« Ainsi que la Commission et l’ECHA l’ont précisé au cours de l’audience, sans être contredites par [Laboratoire Pareva et Biotech3D Ltd & Co. KG], l’effet tératogène a été identifié comme l’un des effets préoccupants pour la santé humaine en ce qui concerne le PHMB de Pareva. Un niveau de concentration de 12 mg/kg/jour de cette substance a été retenu à cet égard, qui constitue le niveau de concentration le plus faible parmi les niveaux de concentration auxquels les autres effets du PHMB de Pareva pourraient se manifester. Ainsi, ce niveau a été retenu comme étant la dose sans effet néfaste observé (ci-après la “NOAEL”) de référence permettant de calculer les niveaux d’exposition acceptables (ci-après les “AEL”) à cette substance pour les types de produits 1, 5 et 6, ce que [Laboratoire Pareva et Biotech3D] n’ont pas davantage contesté, ni dans leurs écritures ni au cours de l’audience. »
En second lieu, aux points 111 à 148 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a rejeté la première branche du deuxième moyen, relative aux multiples références croisées avec le PHMB de Lonza, au motif que Laboratoire Pareva n’avait pas démontré que les autorités responsables de l’évaluation du PHMB de Pareva avaient commis une erreur manifeste d’appréciation en ayant omis d’examiner avec soin et impartialité tous les éléments pertinents du cas d’espèce ou qu’elles avaient manifestement dépassé leur pouvoir d’appréciation en ayant recours à la méthode des références croisées.
Plus particulièrement, aux points 125 à 132 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a jugé que les arguments de Laboratoire Pareva selon lesquels l’ACE et l’ECHA avaient commis une erreur manifeste d’appréciation en appliquant une référence croisée avec le PHMB de Lonza quant à la détermination des valeurs afférentes à la concentration acceptable d’exposition (AEC) par inhalation étaient non fondés.
Quant aux points 133 et 134 de l’arrêt attaqué, ils sont rédigés comme suit :
« 133 En tout état de cause, ainsi qu’il ressort du point 81 [de l’arrêt attaqué], l’effet tératogène a été identifié comme l’un des effets préoccupants pour la santé humaine en ce qui concerne le PHMB de Pareva. Un niveau de concentration de 12 mg/kg/jour de cette substance a été retenu à cet égard, qui constitue le niveau de concentration le plus faible parmi les niveaux de concentration auxquels les autres effets du PHMB de Pareva pourraient se réaliser. Ainsi, ce niveau a été retenu comme NOAEL de référence permettant de calculer les AEL à cette substance, ce que [Laboratoire Pareva et Biotech3D] n’ont pas contesté, ni dans leurs écritures ni au cours de l’audience. C’est donc l’effet tératogène, et non la toxicité subaigüe par inhalation, qui constitue le facteur déterminant pour l’appréciation des risques inacceptables que présente le PHMB de Pareva pour la santé humaine.
134 Partant, même si les arguments [de Laboratoire Pareva et de Biotech3D] visant à contester le recours à la référence croisée [du PHMB de Lonza dans le cadre de l’évaluation du PHMB de Pareva en ce qui concerne la détermination des valeurs afférentes à l’AEC par inhalation] étaient fondés, ils ne seraient pas de nature à remettre en cause le résultat de l’évaluation du PHMB de Pareva, de sorte qu’ils peuvent également être écartés comme inopérants. »
Les conclusions des parties devant la Cour
Par son pourvoi, Laboratoire Pareva demande à la Cour :
– d’ordonner une mesure d’instruction, en application de l’article 64, paragraphe 2, sous b), du règlement de procédure de la Cour, aux fins de production d’une transcription écrite de l’audience qui s’est tenue devant le Tribunal ;
– d’annuler l’arrêt attaqué, et
– d’annuler les actes litigieux et de lui allouer les dépens du pourvoi et de la procédure qui s’est déroulée devant le Tribunal, ou de lui allouer les dépens du présent pourvoi et de renvoyer les affaires au Tribunal aux fins d’un réexamen.
La Commission demande à la Cour :
– de rejeter la demande de mesures d’instruction ;
– de rejeter le pourvoi, et
– de condamner Laboratoire Pareva aux dépens.
L’ECHA demande à la Cour :
– de rejeter le pourvoi comme étant non fondé et
– de condamner Laboratoire Pareva aux dépens.
Sur la demande d’ordonner une mesure d’instruction
La Cour peut, en vertu des articles 63 et 64 du règlement de procédure, décider de procéder à une mesure d’instruction. En l’espèce, la Cour, l’avocat général entendu, considère qu’elle dispose de tous les éléments nécessaires pour statuer sur le présent pourvoi. Partant, il n’y a pas lieu de procéder à la mesure d’instruction demandée par Laboratoire Pareva.
Sur le pourvoi
À l’appui de son pourvoi, Laboratoire Pareva invoque deux moyens. Le premier moyen est tiré d’une erreur de droit commise par le Tribunal en ce qu’il aurait manqué à son obligation de relever d’office un moyen tiré de l’insuffisance de la motivation des actes litigieux. Le second moyen est tiré d’une dénaturation manifeste des éléments de fait.
Sur le premier moyen
Argumentation des parties
Par son premier moyen, Laboratoire Pareva soutient, en substance, que le Tribunal a commis une erreur de droit en ne relevant pas d’office un moyen tiré de l’insuffisance de la motivation fournie dans les actes litigieux.
Plus particulièrement, Laboratoire Pareva fait valoir que, aux points 81 et 133 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a jugé, en substance, que le PHMB de Pareva avait un effet tératogène et que ce dernier constituait le « facteur déterminant » pour l’appréciation des risques inacceptables que présente cette substance pour la santé humaine. Or, cette appréciation ne serait reflétée ni dans les actes litigieux, ni dans l’avis du CPB, ni dans les rapports de l’ACE, et n’aurait été introduite dans le débat par la Commission qu’au stade de l’audience devant le Tribunal.
Si Laboratoire Pareva convient que, lors de la procédure devant le Tribunal, il n’a soulevé aucun moyen tiré du caractère insuffisant de la motivation relative à l’effet tératogène du PHMB de Pareva, il soutient qu’il incombait au Tribunal d’apprécier d’office si la motivation des actes litigieux quant à l’effet tératogène de cette substance était suffisante, ce qu’il n’aurait pas fait.
Selon Laboratoire Pareva, si le Tribunal avait relevé d’office le moyen tiré de l’insuffisance de la motivation des actes litigieux, il aurait conclu que les actes litigieux n’étaient pas dûment motivés.
Par ailleurs, la motivation des actes litigieux ne saurait être régularisée par la référence à l’un des considérants de ces actes. À cet égard, Laboratoire Pareva relève que, au point 80 de l’arrêt attaqué, le Tribunal cite le considérant 5 de la décision litigieuse et ferait référence à l’article 19, paragraphe 1, sous b), iv), du règlement n
o
528/2012 qui viserait les risques inacceptables pour la santé humaine alors que cette disposition serait relative aux risques inacceptables pour l’environnement. Dès lors, la référence à ce considérant ne saurait suffire à considérer que la motivation des actes litigieux est claire et non équivoque concernant le facteur de tératogénicité.
L’ECHA et la Commission contestent tant la recevabilité que le bien-fondé du premier moyen.
Appréciation de la Cour
En premier lieu, il convient de relever que, dans le cadre de la première branche du premier moyen de sa requête en première instance, ainsi qu’il ressort des points 60 à 63 de l’arrêt attaqué, Laboratoire Pareva reproche à l’ACE d’avoir, en violation de l’article 6, paragraphe 7, sous a), du règlement délégué n
o
1062/2014, méconnu son obligation de soumettre à l’ECHA une proposition de classification harmonisée du PHMB de Pareva en application des articles 36 et 37 du règlement n
o
1272/2008, dès lors que cette autorité a classé le PHMB de Pareva comme étant une substance cancérogène de catégorie 2.
Aux points 65 à 70 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a rejeté cette argumentation comme étant inopérante au motif que la méconnaissance de l’article 6, paragraphe 7, sous a), du règlement délégué n
o
1062/2014 ne saurait conduire à l’annulation des actes litigieux. En effet, comme l’a jugé le Tribunal aux points 65 et 69 de l’arrêt attaqué, le règlement n
o
1272/2008, d’une part, et le règlement n
o
528/2012 ainsi que le règlement délégué n
o
1062/2014, d’autre part, ont pour objet deux matières distinctes et régissent deux procédures distinctes, chacune étant organisée selon ses propres règles, le législateur de l’Union n’ayant pas entendu subordonner la procédure d’approbation d’une substance active existante à la procédure d’harmonisation de la classification et de l’étiquetage d’un telle substance.
Ce n’est qu’à titre subsidiaire que le Tribunal a considéré, aux points 72 à 84 de l’arrêt attaqué, que cette argumentation était en tout état de cause non fondée.
Il découle de ce qui précède que l’appréciation du Tribunal figurant au point 81 de l’arrêt attaqué s’inscrit dans le cadre d’une motivation surabondante du Tribunal.
Or, il ressort d’une jurisprudence constante que les griefs dirigés contre des motifs surabondants d’une décision du Tribunal ne sauraient entraîner l’annulation de cette décision et sont donc inopérants (voir, en ce sens, arrêt du 28 juin 2005, Dansk Rørindustri e.a./Commission C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P à C‑208/02 P et C‑213/02 P, EU:C:2005:408, point 148).
Dès lors, l’argumentation de Laboratoire Pareva, en ce qu’elle vise le point 81 de l’arrêt attaqué, ne peut qu’être écartée comme étant inopérante.
En second lieu, s’agissant de l’allégation de Laboratoire Pareva visant le point 133 de l’arrêt attaqué, il convient de relever que ce point s’inscrit dans le cadre de l’appréciation du Tribunal relative à la première branche du deuxième moyen de la requête en première instance, tirée d’une erreur manifeste d’appréciation en ce que l’ACE, le CPB et la Commission auraient fait de multiples références croisées avec le PHMB de Lonza dans le cadre de leur évaluation du PHMB de Pareva. Laboratoire Pareva contestait en substance que, dans le cadre de l’évaluation du PHMB de Pareva, l’ACE, le CPB et la Commission avaient erronément tiré des études effectuées pour le PHMB de Lonza l’AEC par inhalation du PHMB de Pareva alors que ces substances seraient différentes.
Aux points 125 à 132 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a jugé que les valeurs relatives à l’AEC par inhalation avaient été correctement déterminées et, partant, a rejeté l’argumentation de Laboratoire Pareva comme étant non fondée.
Plus particulièrement, au point 129 de l’arrêt attaqué, au demeurant non contesté dans le cadre du pourvoi, le Tribunal a jugé que, si le PHMB de Pareva et le PHMB de Lonza ne sont pas des substances identiques, cela n’implique pas que ces substances ne partagent pas certaines caractéristiques pertinentes et présentent un profil toxicologique similaire. Laboratoire Pareva ayant manqué d’avoir présenté une explication circonstanciée permettant de démontrer que les deux substances auraient dû avoir des valeurs d’AEC par inhalation manifestement différentes, le Tribunal en a déduit, au point 132 de l’arrêt attaqué, que l’ACE et l’ECHA n’avaient pas commis d’erreur manifeste d’appréciation en ayant recours à une référence croisée avec le PHMB de Lonza.
Ce n’est qu’à titre subsidiaire que le Tribunal a ajouté, au point 133 de l’arrêt attaqué, en faisant référence au point 81 de cet arrêt, que, en tout état de cause, c’est au regard de l’effet tératogène et non pas de la toxicité subaigüe par inhalation que les valeurs de référence du PHMB de Pareva ont été déterminées. Au point 134 de l’arrêt attaqué, au demeurant non contesté dans le cadre du pourvoi, le Tribunal en a déduit que, à supposer que l’argument visant à contester le recours à la méthode des références croisées soit fondé, cet argument ne serait pas de nature à remettre en cause le résultat de l’évaluation des risques du PHMB de Pareva.
Il découle de ce qui précède que l’appréciation du Tribunal figurant au point 133 de l’arrêt attaqué s’inscrit dans le cadre d’une motivation surabondante du Tribunal. Conformément à la jurisprudence rappelée au point 52 du présent arrêt, un grief dirigé contre un motif surabondant ne peut qu’être écarté comme étant inopérant.
Il s’ensuit que le premier moyen doit être écarté comme étant inopérant.
Sur le second moyen
Argumentation des parties
Par son second moyen, Laboratoire Pareva soutient que le Tribunal a dénaturé de manière manifeste les éléments de preuve qui lui ont été soumis.
D’une part, aux points 81 et 133 de l’arrêt attaqué, le Tribunal aurait jugé que le PHMB de Pareva avait un effet tératogène alors qu’aucun document du dossier soumis à son examen n’étayerait une telle appréciation. Celle-ci ne reposerait donc que sur l’assertion de la Commission formulée à l’audience. Or, il ressortirait du rapport d’évaluation de l’ACE que, s’agissant du PHMB de Pareva, aucun effet tératogène n’avait été observé. De même, dans l’avis du CPB, celui-ci aurait conclu que le PHMB de Pareva n’était ni génotoxique ni reprotoxique, c’est-à-dire qu’il n’aurait pas d’effet tératogène. Ce faisant, en affirmant à ces points de l’arrêt attaqué que l’effet tératogène de cette substance serait le facteur déterminant de l’évaluation des risques pour la santé humaine, le Tribunal aurait substitué sa propre motivation à celle contenue dans les actes litigieux.
D’autre part, l’appréciation du Tribunal figurant au point 81 de l’arrêt attaqué, selon laquelle Laboratoire Pareva n’aurait pas contredit la Commission, à l’audience, lorsque cette dernière a affirmé que ladite substance était tératogène, constituerait également une dénaturation. En effet, Laboratoire Pareva aurait clairement et de manière répétée contesté lors de l’audience que le PHMB de Pareva avait un effet tératogène.
La dénaturation manifeste de ces éléments de preuve aurait conduit le Tribunal à porter une appréciation erronée sur la légalité des actes litigieux et devrait emporter l’annulation de l’arrêt attaqué.
La Commission et l’ECHA concluent au rejet du second moyen comme étant dénué de tout fondement.
Appréciation de la Cour
Conformément à une jurisprudence constante, lorsqu’un requérant allègue une dénaturation d’éléments de preuve par le Tribunal, il doit, en application de l’article 256 TFUE, de l’article 58, premier alinéa, du statut de la Cour de justice de l’Union européenne et de l’article 168, paragraphe 1, sous d), du règlement de procédure, indiquer de façon précise les éléments qui auraient été dénaturés par celui-ci et démontrer les erreurs d’analyse qui, dans son appréciation, auraient conduit le Tribunal à cette dénaturation. Par ailleurs, il est également de jurisprudence constante de la Cour qu’une dénaturation doit apparaître de façon manifeste des pièces du dossier, sans qu’il soit nécessaire de procéder à une nouvelle appréciation des faits et des preuves (arrêt du 12 mai 2022, Klein/Commission, C‑430/20 P, EU:C:2022:377, point 23).
En l’occurrence, il convient de constater, premièrement, que, contrairement à ce que soutient Laboratoire Pareva, le Tribunal n’a pas jugé, aux points 81 et 133 de l’arrêt attaqué, que le PHMB de Pareva avait un effet tératogène justifiant son classement en tant que substance toxique pour la reproduction en raison d’effets tératogènes. Au contraire, à ces points de l’arrêt attaqué, le Tribunal s’est limité à relever que les effets tératogènes du PHMB de Pareva s’avéraient pertinents dans le cadre de l’évaluation des risques de cette substance pour la santé humaine, en vue de fixer la NOAEL et l’AEL de ladite substance.
Ainsi, c’est sans commettre de dénaturation des éléments de preuve soumis à son examen que le Tribunal a relevé que le niveau de concentration de 12 mg/kg/jour du PHMB de Pareva a été retenu car ce niveau constituait le niveau de concentration le plus faible parmi les niveaux de concentration auxquels les autres effets du PHMB de Pareva pourraient se manifester.
Deuxièmement, l’allégation de Laboratoire Pareva selon laquelle le Tribunal a dénaturé les propos qu’il a tenus à l’audience, dont il ressortait qu’il contestait que le PHMB de Pareva avait un effet tératogène, ne peut qu’être écartée comme procédant d’une lecture erronée de l’arrêt attaqué.
En effet, au point 81 de l’arrêt attaqué, le Tribunal a constaté que la Commission et l’ECHA ont précisé au cours de l’audience, « sans être contredits par Laboratoire Pareva, [que] l’effet tératogène a été identifié comme l’un des effets préoccupants pour la santé humaine en ce qui concerne le PHMB de Pareva ». Ce faisant, contrairement à ce qu’allègue Laboratoire Pareva, le Tribunal n’a pas entendu souligner que ce dernier n’avait pas contesté l’absence d’effet tératogène du PHMB de Pareva. Au contraire, il ressort d’une lecture d’ensemble de ce point de l’arrêt attaqué que Laboratoire Pareva n’avait pas contesté que l’effet tératogène avait été déterminant pour fixer la NOAEL et l’AEL de cette substance au regard de son effet préoccupant pour la santé humaine.
Il s’ensuit que le second moyen doit être rejeté comme étant non fondé.
Compte tenu de l’ensemble de ce qui précède, il convient de rejeter le pourvoi dans son intégralité.
Sur les dépens
En vertu de l’article 184, paragraphe 2, du règlement de procédure, lorsque le pourvoi n’est pas fondé, la Cour statue sur les dépens. L’article 138, paragraphe 1, de ce règlement, applicable à la procédure de pourvoi en vertu de l’article 184, paragraphe 1, de celui-ci, dispose que toute partie qui succombe est condamnée aux dépens, s’il est conclu en ce sens.
L’article 140, paragraphe 1, du même règlement prévoit que les États membres qui sont intervenus au litige supportent leurs propres dépens.
La Commission et l’ECHA ayant conclu à la condamnation de Laboratoire Pareva aux dépens et celui-ci ayant succombé en ses moyens, il y a lieu de le condamner aux dépens.
La République française supportera ses propres dépens.
Par ces motifs, la Cour (huitième chambre) déclare et arrête :
1)
Le pourvoi est rejeté.
2)
Laboratoire Pareva est condamné aux dépens.
3)
La République française supporte ses propres dépens.
Signatures
*
Langue de procédure : l’anglais. | [
"Pourvoi",
"Produits biocides",
"Règlement (UE) no 528/2012",
"Règlement délégué (UE) no 1062/2014",
"Substance active PHMB (1415",
"4.7)",
"Refus d’approbation en tant que substance active existante destinée à être utilisée dans des produits biocides de types 1, 5 et 6",
"Approbation en tant que substance active existante destinée à être utilisée dans des produits biocides de types 2 et 4",
"Effet tératogène",
"Évaluation des risques pour la santé humaine"
] |
61992CJ0304 | de | 1 Der Bundesfinanzhof hat mit Beschluß vom 25. Juni 1992, beim Gerichtshof eingegangen am 20. Juli 1992, gemäß Artikel 177 EWG-Vertrag eine Frage nach der Auslegung der Kategorie 161 des Anhangs II der Verordnung (EWG) Nr. 3563/84 des Rates vom 18. Dezember 1984 zur Anwendung allgemeiner Zollpräferenzen für Textilwaren mit Ursprung in Entwicklungsländern im Jahr 1985 (ABl. L 338, S. 98; im folgenden: Verordnung) zur Vorabentscheidung vorgelegt.
2 Diese Frage stellt sich in einem Rechtsstreit zwischen der Lloyd-Textil Handelsgesellschaft (im folgenden: Klägerin) und dem Hauptzollamt Bremen-Freihafen (im folgenden: Beklagter) wegen der Einfuhr eines Postens Herren-Windjacken aus Leinen aus China und aus Südkorea durch die Klägerin im Jahr 1985. Der Beklagte entschied, daß auf die Einfuhr dieser Waren Zoll zu erheben sei; dagegen wendet sich die Klägerin, indem sie geltend macht, für die eingeführten Waren müsse die nach der Verordnung zu gewährende Zollaussetzung gelten.
3 Nach Artikel 1 der Verordnung wird eine Zollaussetzung für Textilwaren aus Entwicklungsländern gewährt, die im Jahr 1985 in die Gemeinschaft eingeführt werden.
4 Die Waren, für die die Aussetzung in Anspruch genommen werden kann, sind unter der ihnen in der Zollnomenklatur der Gemeinschaft zugewiesenen Nimexe-Kennziffer in den Anhängen der Verordnung aufgeführt; für das Jahr 1985 ist diese Nomenklatur enthalten in der Verordnung (EWG) Nr. 3529/84 der Kommission vom 14. Dezember 1984 zur Änderung des Warenverzeichnisses für die Statistik des Aussenhandels der Gemeinschaft und des Handels zwischen ihren Mitgliedstaaten (Nimexe) (ABl. L 337, S. 1).
5 In der Verordnung sind diese Waren nach den zu ihrer Herstellung verwandten Materialien in zwei Gruppen eingeteilt:
° die in Anhang I der Verordnung aufgeführten Waren aus Wolle, Baumwolle oder synthetischen Fasern, für die eine Zollbefreiung bis zu einer für das jeweilige Ursprungsland festgelegten Menge in Anspruch genommen werden kann;
° die übrigen, in Anhang II der Verordnung aufgeführten Waren, für die eine Aussetzung nur bis zu einer pauschalen, für die Gesamtheit der Ursprungsländer festgelegten Menge gewährt wird.
6 Die Klägerin begehrt die Einordnung der von ihr aus China und Südkorea eingeführten Windjacken in die Kategorie 161 "Oberkleidung aus Geweben, für Männer" des Anhangs II der Verordnung.
7 Nach Ansicht des Beklagten dagegen sind die Leinen-Windjacken der Nimexe-Kennziffer 61.01-32 der Zollnomenklatur der Gemeinschaft zuzuordnen; diese Kennziffer sei weder in der von der Klägerin angeführten Kategorie 161 noch in einer anderen Kategorie des Anhangs II genannt. Die von der Klägerin eingeführten Windjacken könnten auch nicht in Anhang I eingeordnet werden, der Waren aus Wolle, Baumwolle oder synthetischen Fasern vorbehalten sei. Für die eingeführten Windjacken könne daher eine Zollaussetzung nicht gewährt werden.
8 Der Bundesfinanzhof hat dem Gerichtshof in diesem Zusammenhang folgende Frage zur Vorabentscheidung vorgelegt:
Ist die Verordnung (EWG) Nr. 3563/84 des Rates vom 18. Dezember 1984 zur Anwendung allgemeiner Zollpräferenzen für Textilwaren mit Ursprung in Entwicklungsländern im Jahr 1985 in Anhang II Kategorie 161 dahin auszulegen, daß sich diese Regelung auch auf "Herren-Windjacken aus Leinen" (Einfuhren aus China und Südkorea) erstreckt, obwohl in ihr diese Textilerzeugnisse nicht ausdrücklich erfasst werden?
9 Wegen weiterer Einzelheiten des Sachverhalts des Ausgangsverfahrens, des Verfahrensablaufs sowie der beim Gerichtshof eingereichten schriftlichen Erklärungen wird auf den Sitzungsbericht verwiesen. Der Akteninhalt ist im folgenden nur insoweit wiedergegeben, als die Begründung des Urteils dies erfordert.
10 Im Verfahren vor dem Gerichtshof ist übereinstimmend festgestellt worden, daß die von der Klägerin eingeführten Windjacken nicht in Anhang I der Verordnung eingeordnet werden können, da die Windjacken aus Leinen sind und dieser Anhang nur Waren erfasst, die aus Wolle, Baumwolle oder synthetischen Fasern hergestellt sind.
11 Wie das vorlegende Gericht, ohne daß dem vor dem Gerichtshof widersprochen worden wäre, ausgeführt hat, sind die Leinen-Windjacken der Nimexe-Kennziffer 61.01-32 der in der Gemeinschaft im Jahr 1985 geltenden Zollnomenklatur zuzuordnen. Diese Kennziffer ist, wie der Beklagte dargelegt hat, in keiner Kategorie des Anhangs II der Verordnung aufgeführt; insbesondere ist sie nicht in der Kategorie 161 enthalten, in die die Windjacken nach dem Antrag der Klägerin einzuordnen sind.
12 Nach Fußnote (a) zu den Anhängen I und II der Verordnung hängt die Zollaussetzung davon ab, daß die den eingeführten Waren zuzuordnende Nimexe-Kennziffer in einem der beiden Anhänge genannt ist. In dieser Fußnote heisst es:
"... die Bezeichnung der Waren [gilt] nur als Hinweis, während die Präferenzbehandlung durch die Kennziffern der Nimexe bestimmt wird."
13 Daraus ergibt sich, daß für Windjacken aus Leinen aus Entwicklungsländern eine Zollaussetzung grundsätzlich nicht in Anspruch genommen werden kann, da diese Waren nicht von Anhang I der Verordnung erfasst werden und ihre Kennziffer im übrigen nicht in Anhang II angeführt ist.
14 Die deutsche Regierung wendet ein, eine Zollaussetzung werde für alle Textilwaren aus Entwicklungsländern gewährt. Das Fehlen der den streitigen Waren zuzuordnenden Kennziffer in Anhang II sei nur auf ein Versehen des Rates zurückzuführen; diese Lücke müsse vom Gerichtshof ergänzt werden.
15 Nach Artikel 28 EWG-Vertrag entscheidet der Rat über alle autonomen Änderungen oder Aussetzungen der Sätze des Gemeinsamen Zolltarifs; es ist also Sache des Rates und nicht des Gerichtshofes, anhand der von ihm festgelegten Kriterien zu bestimmen, für welche Waren eine Zollaussetzung in Anspruch genommen werden kann.
16 Die deutsche Regierung macht ausserdem geltend, für in den Jahren nach 1985 eingeführte Leinen-Windjacken sei die Zollaussetzung vorgesehen; folglich habe es immer in der Absicht des Rates gelegen, die beantragte Aussetzung zu gewähren.
17 Nach der Rechtsprechung des Gerichtshofes (vgl. Urteil vom 18. März 1986 in der Rechtssache 58/85, Ethicon, Slg. 1986, 1131) bedeutet die Änderung einer Verordnungsbestimmung nicht, daß die früheren Fassungen dieser Bestimmung in einem dieser Änderung entsprechenden Sinne auszulegen sind. So hat die während mehrerer Jahre für eine bestimmte Ware gewährte Zollaussetzung nicht zur Folge, daß für diese Ware auch für das Jahr oder die Jahre davor eine Zollaussetzung zu gewähren ist.
18 Ebenso wie es Sache des Rates ist, die Waren zu bestimmen, für die eine Zollaussetzung in Anspruch genommen werden kann, obliegt es im übrigen ihm, Fehler zu berichtigen, die gegebenenfalls bei der Bestimmung dieser Waren unterlaufen sind, oder eventuelle Lücken der Verordnung auszufuellen.
19 Dazu ist festzustellen, daß zwar am 7. Mai 1985 ein Antrag auf Einbeziehung von Leinen-Windjacken in den Anhang II der Verordnung gestellt wurde, der Rat jedoch die beantragte Einbeziehung nur für die Jahre nach 1985, nicht aber für die im Verlauf dieses Jahres vorgenommenen Einfuhren gewährt hat.
20 Auf die Vorlagefrage ist daher zu antworten, daß die Verordnung (EWG) Nr. 3563/84 des Rates vom 18. Dezember 1984 zur Anwendung allgemeiner Zollpräferenzen für Textilwaren mit Ursprung in Entwicklungsländern im Jahr 1985 in Anhang II Kategorie 161 dahin auszulegen ist, daß sich diese Regelung nicht auf aus China und Südkorea eingeführte Herren-Windjacken aus Leinen erstreckt.
Kostenentscheidung
Kosten
21 Die Auslagen der deutschen Regierung und der Kommission der Europäischen Gemeinschaften, die vor dem Gerichtshof Erklärungen abgegeben haben, sind nicht erstattungsfähig. Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts.
Tenor
Aus diesen Gründen
hat
DER GERICHTSHOF (Zweite Kammer)
auf die ihm vom Bundesfinanzhof vorgelegte Frage für Recht erkannt:
Die Verordnung (EWG) Nr. 3563/84 des Rates vom 18. Dezember 1984 zur Anwendung allgemeiner Zollpräferenzen für Textilwaren mit Ursprung in Entwicklungsländern im Jahr 1985 erstreckt sich in Anhang II Kategorie 161 nicht auf aus China und Südkorea eingeführte Herren-Windjacken aus Leinen. | [
"Zollpräferenzen",
"Windjacken aus Leinen mit Herkunft aus China oder Südkorea"
] |
62005TJ0452 | nl | Voorgeschiedenis van het geding
1.
Voorwerp van het geding
Bij beschikking C(2005) 3452 van 14 september 2005 inzake een procedure op grond van artikel 81 [EG] en artikel 53 van de
EER-Overeenkomst (zaak COMP/38.337 – PO/Garen; hierna: „bestreden beschikking”), zoals gewijzigd bij beschikking C(2005) 3765
van de Commissie van 13 oktober 2005, waarvan een samenvatting is gepubliceerd in het
Publicatieblad van de Europese Unie
van 26 januari 2008 (PB C 21, blz. 10), heeft de Commissie van de Europese Gemeenschappen vastgesteld dat verzoekster, Belgian
Sewing Thread (BST) NV, in de periode van juni 1991 tot september 2001 in de Benelux en in Denemarken, Finland, Zweden en
Noorwegen (hierna: „Noordse landen”) heeft deelgenomen aan een reeks overeenkomsten en onderling afgestemde feitelijke gedragingen
op de markt voor garen voor andere industriële afnemers dan die van de automobielsector.
De Commissie heeft verzoekster een geldboete van 0,979 miljoen EUR opgelegd wegens haar deelneming aan de mededingingsregeling
op de markt voor garen voor andere industriële afnemers dan die van de automobielsector in de Benelux en de Noordse landen.
2.
Administratieve procedure
Op 7 en 8 november 2001 heeft de Commissie krachtens artikel 14, lid 3, van verordening nr. 17 van de Raad van 6 februari
1962, Eerste verordening over de toepassing van de artikelen [81 EG] en [82 EG] (PB 1962, 13, blz. 204), verificaties verricht
in de kantoren van verschillende garenproducenten, dit naar aanleiding van informatie die haar in augustus 2000 door The English
Needle & Tackle Co. was verstrekt.
Op 26 november 2001 heeft Coats Viyella plc (hierna: „Coats”) krachtens de mededeling van de Commissie betreffende het niet
opleggen of verminderen van geldboeten in zaken betreffende mededingingsregelingen (PB 1996, C 207, blz. 4; hierna: „mededeling
inzake medewerking”) een clementieverzoek ingediend. Bij dit verzoek waren stukken gevoegd die het bewijs dienden te leveren
van het bestaan van de volgende mededingingsregelingen: ten eerste, een mededingingsregeling op de markt voor garen voor de
automobielsector in de Europese Economische Ruimte (EER), ten tweede, een mededingingsregeling op de markt voor garen voor
industriële afnemers in het Verenigd Koninkrijk en, ten derde, een mededingingsregeling op de markt voor garen voor andere
industriële afnemers dan die van de automobielsector in de Benelux en de Noordse landen (hierna: „mededingingsregeling op
de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen”).
Op basis van de tijdens de inspecties gevonden documenten en de door Coats meegedeelde documenten heeft de Commissie overeenkomstig
artikel 11 van verordening nr. 17 in maart en augustus 2003 de betrokken ondernemingen om inlichtingen verzocht (bestreden
beschikking, punt 83).
Op 15 maart 2004 heeft de Commissie aan verschillende ondernemingen een mededeling van punten van bezwaar toegezonden wegens
hun deelneming aan een of meerdere van de hierboven in punt 4 bedoelde mededingingsregelingen, waaronder die op de markt voor
industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen. Alle ondernemingen hebben inzage gekregen in het onderzoeksdossier van
de Commissie via een kopie op cd-rom die hun op 7 april 2004 is toegezonden.
Alle ondernemingen die adressaat waren van de mededeling van punten van bezwaar hebben schriftelijke opmerkingen ingediend.
Op 19 en 20 juli 2004 heeft een hoorzitting plaatsgevonden.
Op 24 september 2004 werd de partijen toegang verleend tot de niet-vertrouwelijke versie van de antwoorden op de mededeling
van de punten van bezwaar en op de opmerkingen die de partijen tijdens de hoorzitting hadden gemaakt. Er werd hun tevens een
termijn verleend om verdere opmerkingen te maken.
Op 14 september 2005 heeft de Commissie de bestreden beschikking vastgesteld.
3.
Bestreden beschikking
Afbakening van de betrokken markt
In de bestreden beschikking wordt een onderscheid gemaakt tussen garen voor de automobielsector en garen voor andere industriële
afnemers dan die van de automobielsector. Voorts heeft de Commissie in deze beschikking opgemerkt dat de productmarkt waarvoor
de aan verzoekster verweten inbreuk is onderzocht, die van industrieel garen is.
De geografische markt waarop de aan verzoekster verweten inbreuk betrekking heeft, is die van de Benelux en de Noordse landen.
Omvang en structuur van de betrokken markt
De Commissie heeft in de bestreden beschikking gepreciseerd dat de omzet op de markt voor industrieel garen in de Benelux
en de Noordse landen in 2000 ongeveer 50 miljoen EUR en in 2004 ongeveer 40 miljoen EUR bedroeg.
De Commissie heeft eveneens opgemerkt dat met name verzoekster, Gütermann AG (hierna: „Gütermann”), Zwicky & Co. AG (hierna:
„Zwicky”), Amann und Söhne GmbH & Co. KG (hierna: „Amann”), Barbour Threads Ltd (hierna: „Barbour”), vóór de overname ervan
door Coats, en Coats eind jaren negentig de belangrijkste leveranciers van industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen
waren.
Beschrijving van de inbreukmakende gedragingen
De Commissie heeft in de bestreden beschikking opgemerkt dat de aan verzoekster verweten inbreuk op de markt voor industrieel
garen in de Benelux en de Noordse landen in de periode van 1990 tot 2001 is gepleegd.
Volgens de Commissie zijn de betrokken ondernemingen ten minste één keer per jaar bijeengekomen en werden deze bijeenkomsten
in twee sessies opgedeeld: één sessie gewijd aan de markt van de Benelux-landen, en één sessie gewijd aan die van de Noordse
landen. Deze bijeenkomsten hadden voornamelijk tot doel, de prijzen op elk van deze twee markten hoog te houden.
De deelnemers hebben prijslijsten uitgewisseld, alsook informatie over kortingen, over de toepassing van verhogingen van de
catalogusprijzen, over verlagingen van kortingen en over de verhoging van de speciale prijzen die golden voor bepaalde klanten.
Tevens werden overeenkomsten gesloten over de toekomstige prijslijsten, over het maximale kortingspercentage, over de verlagingen
van de kortingen en over de verhoging van de speciale prijzen die golden voor bepaalde klanten, en werd overeengekomen om
onderbieding van de prijzen van de gevestigde leverancier te voorkomen en de clientèle onder elkaar te verdelen (bestreden
beschikking, punten 99‑125).
Dispositief van de bestreden beschikking
In artikel 1, lid 1, van de bestreden beschikking heeft de Commissie vastgesteld dat acht ondernemingen, waaronder verzoekster,
artikel 81, lid 1, EG en artikel 53, lid 1, van de EER-Overeenkomst hebben geschonden door – in het geval van verzoekster
– in de periode van juni 1991 tot september 2001 deel te nemen aan een reeks overeenkomsten en onderling afgestemde feitelijke
gedragingen op de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen.
Volgens artikel 2, eerste alinea, van de bestreden beschikking zijn voor de mededingingsregeling op de markt voor industrieel
garen in de Benelux en de Noordse landen geldboeten opgelegd aan met name de volgende ondernemingen:
– aan Coats: 15,05 miljoen EUR;
– aan Amann: 13,09 miljoen EUR;
– aan verzoekster: 0,979 miljoen EUR;
– aan Gütermann: 4,021 miljoen EUR;
– aan Zwicky: 0,174 miljoen EUR.
In artikel 3 van de bestreden beschikking heeft de Commissie de betrokken ondernemingen gelast om de vastgestelde inbreuken
onmiddellijk te beëindigen, voor zover zij dat al niet hadden gedaan. Zij heeft hen tevens verboden de in artikel 1 van de
bestreden beschikking bedoelde handelingen te herhalen en hen gelast zich te onthouden van alle handelingen of gedragingen
die dezelfde of soortgelijke doelstellingen of gevolgen hebben.
4.
Procesverloop en conclusies van partijen
Bij verzoekschrift, neergelegd ter griffie van het Gerecht op 27 december 2005, heeft verzoekster het onderhavige beroep ingesteld.
Bij de wijziging van de samenstelling van de kamers van het Gerecht is de rechter-rapporteur toegevoegd aan de Vijfde kamer,
naar welke kamer de onderhavige zaak dan ook is verwezen.
Verzoekster concludeert dat het het Gerecht behage:
– artikel 1 van de bestreden beschikking nietig te verklaren, voor zover deze bepaling betrekking heeft op haar;
– artikel 2 van de bestreden beschikking nietig te verklaren, voor zover de Commissie haar een geldboete van 0,979 miljoen EUR
oplegt of, subsidiair, het bedrag van deze geldboete aanzienlijk te verlagen;
– de Commissie te veroordelen tot vergoeding van de in het verzoekschrift gepreciseerde schade;
– een deskundige aan te wijzen ter bepaling van het deel van de schade dat nog niet kan worden berekend;
– de Commissie te verwijzen in de kosten.
De Commissie concludeert dat het het Gerecht behage:
– het beroep tot nietigverklaring te verwerpen;
– het beroep tot schadevergoeding ongegrond te verklaren;
– verzoekster te verwijzen in de kosten.
In rechte
Het onderhavige beroep omvat een verzoek tot gedeeltelijke nietigverklaring van de bestreden beschikking of, subsidiair, tot
verlaging van het bedrag van de opgelegde geldboete, alsook een verzoek tot schadevergoeding.
1.
Verzoek tot nietigverklaring van artikel 1 van de bestreden beschikking voor zover deze bepaling betrekking heeft op verzoekster
Voorafgaande opmerkingen
Voorafgaandelijk zij opgemerkt dat verzoekster in het kader van het eerste middel waarop zij haar verzoek tot nietigverklaring
van artikel 1 van de bestreden beschikking baseert, stelt dat de door haar gepleegde feiten, die zij niet betwist, niet kunnen
worden gelijkgesteld met de „zeer zware” inbreuk die haar in artikel 1 van de bestreden beschikking wordt verweten. De door
haar toegegeven inbreuk moet volgens haar worden onderscheiden van de door de andere ondernemingen gepleegde inbreuken. Zij
stelt in wezen dat de door haar gepleegde inbreuk geen deel uitmaakt van de ene voortdurende inbreuk die volgens artikel 1
op de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen is gepleegd. Met deze argumenten betwist verzoekster
dus het bestaan van de haar verweten inbreuk.
Een groot deel van het door verzoekster in het kader van dit middel ontwikkelde betoog heeft evenwel betrekking op de beoordeling
door de Commissie van de zwaarte van de inbreuk en de daarmee samenhangende vaststelling van het bedrag van de geldboete,
gelet op de individuele rol die verzoekster in het kader van deze inbreuk heeft gespeeld. Dit betoog heeft dus geen betrekking
op het bestaan zelf van de inbreuk, maar is gericht tegen de geldboete en het bedrag ervan. Bijgevolg zal dit betoog worden
onderzocht in het kader van de middelen die strekken tot nietigverklaring of verlaging van de geldboete.
Argumenten van partijen
Verzoekster betwist niet de in de mededeling van de punten van bezwaar van 15 maart 2004 genoemde feiten, maar wel dat de
haar verweten feiten kunnen worden gelijkgesteld met de inbreuk die is gepleegd door de ondernemingen die deze inbreuk hebben
opgezet en georganiseerd. Dienaangaande stelt zij dat de mededingingsregeling is opgezet en georganiseerd door andere ondernemingen,
zonder dat zij daarbij betrokken was.
De Commissie verzoekt het Gerecht, dit middel af te wijzen.
Beoordeling door het Gerecht
Onderzocht dient te worden of de aan verzoekster verweten feiten, zoals zijzelf in wezen stelt, geen deel uitmaken van de
ene voortdurende inbreuk op de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen die in artikel 1 van de bestreden
beschikking is vastgesteld, en dus afzonderlijk en specifiek hadden moeten worden beoordeeld.
Om te beginnen blijkt uit de rechtspraak dat, gelet op de aard van de inbreuken op de mededingingsregels alsook op de aard
en de ernst van de daaraan verbonden sancties, de aansprakelijkheid voor het plegen van deze inbreuken een persoonlijk karakter
heeft. De in artikel 81, lid 1, EG bedoelde overeenkomsten en onderling afgestemde feitelijke gedragingen zijn immers noodzakelijkerwijs
het resultaat van een samenwerking van verscheidene ondernemingen, die alle medeplegers van de inbreuk zijn, maar waarvan
de deelname verschillende vormen kan aannemen, afhankelijk van met name de kenmerken van de betrokken markt en de positie
van elke onderneming op deze markt, de nagestreefde doelstellingen en de gekozen of voorgenomen uitvoeringsmethoden. Het loutere
feit dat elke onderneming op haar eigen wijze aan de inbreuk deelneemt, volstaat evenwel niet om haar aansprakelijkheid voor
de gehele inbreuk, daaronder begrepen gedragingen die in feite door andere deelnemende ondernemingen zijn begaan, maar die
hetzelfde mededingingbeperkende doel of gevolg hebben, uit te sluiten (arrest Hof van 8 juli 1999, Commissie/Anic Partecipazioni,
C‑49/92 P, Jurispr. blz. I‑4125, punten 78‑80).
Zo kan een onderneming, zelfs indien vaststaat dat zij slechts rechtstreeks heeft deelgenomen aan een of meerdere bestanddelen
van de mededingingsregeling, voor de gehele mededingingsregeling aansprakelijk worden gesteld wanneer zij wist of noodzakelijkerwijze
moest weten dat de heimelijke afspraken waaraan zij deelnam, inzonderheid via bijeenkomsten die jarenlang op regelmatige tijdstippen
zijn georganiseerd, deel uitmaakten van een algemeen plan om de normale werking van de mededinging te vervalsen, en dat dit
algemene plan alle bestanddelen van de mededingingsregeling omvatte (arrest Gerecht van 8 juli 2004, Corus UK/Commissie, T‑48/00,
Jurispr. blz. II‑2325, punt 176). Zo ook neemt het feit dat verschillende ondernemingen een verschillende rol hebben gespeeld
bij het nastreven van een gemeenschappelijk doel, niet weg dat er sprake is van een en hetzelfde mededingingsverstorende doel
en dus van één inbreuk, mits elke onderneming op haar eigen niveau heeft deelgenomen aan het nastreven van het gemeenschappelijke
doel (zie in die zin arrest Gerecht van 15 maart 2000, Cimenteries CBR e.a./Commissie, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95–T‑32/95,
T‑34/95–T‑39/95, T‑42/95–T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95–T‑65/95, T‑68/95–T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 en T‑104/95, Jurispr.
blz. II‑491, punt 4123).
Aangezien ten slotte de vastgestelde overeenkomsten en onderling afgestemde feitelijke gedragingen wegens hun identieke doel
systemen vormden in het kader waarvan regelmatig bijeenkomsten werden gehouden en richtprijzen en quota werden vastgesteld
en die op hun beurt pasten in het kader van een aantal door de betrokken ondernemingen ondernomen stappen die waren gericht
op één economisch doel, te weten het verstoren van de prijsontwikkeling, zou het gekunsteld zijn, deze voortgezette gedraging,
die door één enkel doel werd gekenmerkt, op te splitsen in verschillende gedragingen en als even zovele inbreuken te beschouwen,
terwijl het om één inbreuk gaat waaraan geleidelijk gestalte is gegeven door zowel overeenkomsten als onderling afgestemde
feitelijke gedragingen. Een onderneming die aan een dergelijke inbreuk heeft deelgenomen door middel van voor haar kenmerkende
gedragingen die vallen onder het begrip overeenkomst of onderling afgestemde feitelijke gedraging met een mededingingbeperkend
doel in de zin van artikel 81, lid 1, van het Verdrag en die een bijdrage aan de verwezenlijking van de inbreuk in zijn geheel
beoogden te leveren, is voor de gehele duur van haar deelneming aan deze inbreuk eveneens aansprakelijk voor de gedragingen
van andere ondernemingen in het kader van diezelfde inbreuk. Dit is namelijk het geval wanneer komt vast te staan dat de betrokken
onderneming de onrechtmatige gedragingen van de andere deelnemers kende of redelijkerwijs kon voorzien en bereid was het risico
ervan te aanvaarden. Deze conclusie is niet in strijd met het beginsel dat de aansprakelijkheid voor dergelijke inbreuken
een persoonlijk karakter heeft. Zij is immers in overeenstemming met een in de rechtsstelsels van de lidstaten wijdverbreide
opvatting over de toerekening van de aansprakelijkheid voor door meerdere personen gepleegde inbreuken naargelang van hun
deelneming aan de gehele inbreuk, wat in deze rechtsstelsels niet in strijd met het persoonlijke karakter van de aansprakelijkheid
wordt geacht (zie in die zin arrest Commissie/Anic Partecipazioni, aangehaald in punt 31, punten 82‑84).
Bijgevolg dient te worden vastgesteld of de aan verzoekster verweten feiten deel uitmaken van een algemeen plan om de normale
werking van de mededinging op de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen te vervalsen en dus onderdeel
vormen van de mededingingsregeling op deze markt, die één enkele voortgezette inbreuk vormt.
Verzoekster betwist niet dat zij heeft deelgenomen aan bijeenkomsten betreffende de markt voor industrieel garen in de Benelux
en de Noordse landen. Zij betwist evenmin dat de deelnemers tijdens deze bijeenkomsten prijslijsten hebben uitgewisseld, alsook
informatie over kortingen, over de toepassing van verhogingen van de catalogusprijzen, over verlagingen van kortingen en over
de verhoging van de speciale prijzen die golden voor bepaalde klanten, en dat zij overeenkomsten hebben gesloten over de toekomstige
prijslijsten, over het maximale kortingspercentage, over de verlagingen van de kortingen en over de verhoging van de speciale
prijzen die golden voor bepaalde klanten, teneinde onderbieding van de prijzen van de gevestigde leverancier te voorkomen
en de clientèle onder elkaar te verdelen, en dat zij contacten hebben gelegd om de leveranciers die niet aan deze bijeenkomsten
deelnamen ertoe aan te zetten dit te doen.
Voorts erkent verzoekster dat zij aan deze bijeenkomsten heeft deelgenomen in het volle besef dat de organisatoren ervan de
bedoeling hadden om haar bij mededingingsverstorende overeenkomsten te betrekken. Zij verklaart zelfs dat zij verwachtte dat
de Commissie zou vaststellen dat zij een inbreuk had gepleegd.
Bovendien volstaat het volgens de rechtspraak dat de Commissie aantoont dat de betrokken onderneming heeft deelgenomen aan
bijeenkomsten waarop mededingingsverstorende overeenkomsten zijn gesloten, en zich daar niet duidelijk tegen heeft verzet,
om de deelname van deze onderneming aan de mededingingsregeling genoegzaam te bewijzen. Wanneer de deelname aan dergelijke
bijeenkomsten is aangetoond, dient deze onderneming aanwijzingen te verstrekken waaruit blijkt dat haar deelname aan deze
bijeenkomsten geen mededingingsbeperkende bedoeling had, en wel door aan te tonen dat zij haar concurrenten duidelijk heeft
gemaakt dat zij vanuit een andere optiek dan zij aan deze bijeenkomsten deelnam (zie in die zin arrest Hof van 8 juli 1999,
Hüls/Commissie, C‑199/92 P, Jurispr. blz. I‑4287, punt 155, en arrest Commissie/Anic Partecipazioni, aangehaald in punt 31,
punt 96). Aan dit rechtsbeginsel ligt de redenering ten grondslag dat een onderneming die aan deze bijeenkomsten heeft deelgenomen
zonder zich publiekelijk van de inhoud daarvan te distantiëren, bij de andere deelnemers de indruk heeft gewekt dat zij het
eens was met het resultaat daarvan en dat zij zich daaraan zou houden. Dit geldt eveneens voor de deelname van een onderneming
aan de uitvoering van één enkele overeenkomst. Om de deelname van een onderneming aan een dergelijke overeenkomst aan te tonen,
dient de Commissie te bewijzen dat de onderneming met haar eigen gedrag heeft willen bijdragen aan het bereiken van de gemeenschappelijke
doelstellingen van alle deelnemers en dat zij de materiële gedragingen die de andere ondernemingen met het oog op die doelstellingen
planden of verrichtten, kende of redelijkerwijs kon voorzien en bereid was het risico ervan te aanvaarden (arrest Commissie/Anic
Partecipazioni, aangehaald in punt 31, punt 87).
Verzoekster heeft niet aangetoond dat zij haar concurrenten duidelijk heeft gemaakt dat zij vanuit een andere optiek dan zij
aan deze bijeenkomsten deelnam.
Uit de bovenstaande overwegingen volgt dat de Commissie terecht tot de conclusie is gekomen dat verzoekster aansprakelijk
was voor de één geheel vormende inbreuk die volgens artikel 1 van de bestreden beschikking op de markt voor industrieel garen
in de Benelux en de Noordse landen is gepleegd.
Het middel waarmee verzoekster betwist dat zij de in artikel 1 van de bestreden beschikking bedoelde inbreuk heeft gepleegd,
dient dus te worden afgewezen.
2.
Verzoek tot nietigverklaring van artikel 2 van de bestreden beschikking, voor zover deze bepaling betrekking heeft op verzoekster,
of, subsidiair, tot verlaging van het bedrag van de geldboete
Verzoekster voert in wezen vier middelen aan ter betwisting van de geldboete en het bedrag ervan. Met het eerste middel stelt
zij dat de betrokken inbreuk ten onrechte als „zeer zwaar” is aangemerkt. Met het tweede middel, dat vier grieven omvat, stelt
zij dat het uitgangsbedrag verkeerd is vastgesteld en dat zij ten onrechte in de tweede categorie is ingedeeld, doordat geen
rekening is gehouden met de omvang van de betrokken markt, met de daadwerkelijke economische macht om de mededinging schade
toe te brengen, met de situatie van verzoekster ten opzichte van de andere ondernemingen en met haar precaire financiële situatie.
Het derde middel betreft de onjuiste beoordeling van de verzachtende omstandigheden. Het vierde middel betreft de onjuiste
beoordeling van de verstrekte medewerking.
Middel inzake de onjuiste kwalificatie van de inbreuk als „zeer zwaar”
Argumenten van partijen
Verzoekster stelt dat de Commissie de haar verweten inbreuk ten onrechte als „zeer zwaar” heeft aangemerkt. Zij verwijt de
Commissie dat zij ervan is uitgegaan dat zij geen rekening hoefde te houden met de specifieke omstandigheden die enkel betrekking
hadden op haar persoonlijke rol. De Commissie heeft dus geen rekening gehouden met de specifieke rol die verzoekster heeft
gespeeld in het kader van de betrokken inbreuk en met de concrete omstandigheden waarin zij heeft deelgenomen aan de bijeenkomsten
betreffende de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen. Dienaangaande stelt verzoekster dat zij absoluut
geen enkele rol heeft gespeeld bij het opzetten en organiseren van de betrokken inbreuk, dat zij met haar deelname aan deze
bijeenkomsten niet beoogde mededingingsverstorende overeenkomsten te sluiten en dat zij de tijdens deze bijeenkomsten gesloten
overeenkomsten nooit heeft uitgevoerd.
De Commissie verzoekt om dit middel ongegrond te verklaren.
Beoordeling door het Gerecht
Om te beginnen is de Commissie er, zoals bij de behandeling van het middel ter betwisting van het bestaan van de inbreuk en
met name in punt 39 hierboven is opgemerkt, terecht van uitgegaan dat verzoekster aan de ene voortdurende inbreuk op de markt
voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen, zoals bedoeld in artikel 1 van de bestreden beschikking, heeft
deelgenomen.
Voorts hield deze ene voortgezette inbreuk op de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen voornamelijk
in dat de betrokken ondernemingen gevoelige informatie over de prijslijsten en/of de prijzen per klant uitwisselden, overleg
pleegden over prijsverhogingen en/of richtprijzen en overeenkwamen om onderbieding van de prijzen van de gevestigde leverancier
te voorkomen en de klanten onderling te verdelen (punten 99‑125 en 345 van de bestreden beschikking). Dergelijke praktijken
vormen horizontale beperkingen van het type „prijskartel” in de zin van de richtsnoeren voor de berekening van geldboeten
die uit hoofde van artikel 15, lid 2, van verordening nr. 17, respectievelijk artikel 65, lid 5, [KS] worden opgelegd (PB 1998,
C 9, blz. 3; hierna: „richtsnoeren”), en zijn dus naar hun aard „zeer zwaar”. De Commissie heeft zich dus niet vergist door
deze inbreuk als „zeer zwaar” te kwalificeren.
Ten slotte hebben de argumenten waarmee verzoekster de ernst van de haar verweten feiten betwist, betrekking op de individuele
rol die zij in het kader van de betrokken inbreuk heeft gespeeld, en kunnen zij dus niet afdoen aan de kwalificatie van deze
inbreuk als „zeer zwaar”. Deze argumenten berusten immers op een verwarring tussen de beoordeling van de zwaarte van de inbreuk
met het oog op de vaststelling van de hoogte van het uitgangsbedrag, en de beoordeling van de relatieve ernst van de deelname
van elk van de betrokken ondernemingen, die dient te worden beoordeeld in het kader van de mogelijke toepassing van verzwarende
of verzachtende omstandigheden.
Verzoeksters argument dat het algemene uitgangsbedrag van de geldboete, dat naar verhouding van de algemene zwaarte van de
inbreuk wordt vastgesteld, aan haar individuele deelname aan deze inbreuk moet worden gekoppeld, dient eveneens te worden
verworpen.
Het uitgangsbedrag van de geldboete wordt immers vastgesteld op basis van de inbreuk, de relatieve zwaarte van de inbreuk
daarentegen wordt bepaald op basis van een groot aantal andere factoren, ten aanzien waarvan de Commissie over een beoordelingsmarge
beschikt (arrest Hof van 29 juni 2006, SGL Carbon/Commissie, C‑308/04 P, Jurispr. blz. I‑5977, punt 71). Bovendien blijkt
uit de richtsnoeren dat de beoordeling van de zwaarte van de inbreuk in twee etappes geschiedt. In een eerste stadium wordt
de algemene zwaarte uitsluitend beoordeeld op basis van de specifieke kenmerken van de inbreuk, zoals de aard ervan of de
invloed ervan op de markt, en in een tweede stadium wordt de beoordeling van de relatieve zwaarte aangepast aan de specifieke
omstandigheden van de betrokken onderneming, waarbij de Commissie overigens niet alleen eventuele verzwarende omstandigheden,
maar in voorkomend geval ook verzachtende omstandigheden in aanmerking neemt. Dankzij deze aanpak kan, met name wanneer het
gaat om inbreuken waarbij verschillende ondernemingen betrokken zijn, bij de beoordeling van de zwaarte van de inbreuk rekening
worden gehouden met de verschillende rol die elke onderneming heeft gespeeld, en met haar houding tegenover de Commissie in
de loop van de procedure (arrest Gerecht van 12 juli 2001, Tate & Lyle e.a./Commissie, T‑202/98, T‑204/98 en T‑207/98, Jurispr.
blz. II‑2035, punt 109). Zo de individuele rol van verzoekster al verwaarloosbaar zou zijn, kan dit dus niet afdoen aan de
kwalificatie van de één geheel vormende inbreuk als „zeer zwaar”.
Verzoeksters argument dat zij aan de bijeenkomsten heeft deelgenomen met het oog op de verkoop van de onderneming en dat zij
geenszins de bedoeling had om tijdens deze bijeenkomsten mededingingsverstorende overeenkomsten te sluiten, kan evenmin worden
aanvaard. De mogelijkheid om een verkoop tot stand te brengen kan immers de deelname aan bijeenkomsten met een mededingingsverstorend
doel niet rechtvaardigen. Ook verzoeksters argument dat haar deelname aan de bijeenkomsten eveneens het gevolg was van de
sterke druk die andere betrokken ondernemingen op haar uitoefenden, dient te worden verworpen. Deze vermeende druk doet immers
niets af aan de zwaarte van de inbreuk waaraan verzoekster heeft deelgenomen, en ook al zou verzoekster druk hebben ondervonden,
zou zij zich niet op deze omstandigheid kunnen beroepen, aangezien zij daar bij de bevoegde autoriteiten aangifte van had
kunnen doen en bij de Commissie een klacht had kunnen indienen krachtens artikel 3 van verordening nr. 17, in plaats van aan
de betrokken activiteiten deel te nemen (zie in die zin arrest Gerecht van 29 november 2005, Union Pigments/Commissie, T‑62/02,
Jurispr. blz. II‑5057, punt 63).
Gelet op het bovenstaande dient het middel dat de inbreuk ten onrechte als „zeer zwaar” is gekwalificeerd, te worden afgewezen.
Middel inzake de onjuiste vaststelling van het uitgangsbedrag en het eindbedrag van de geldboete en inzake de onjuiste indeling
van verzoekster in de tweede categorie
Argumenten van partijen
Ter onderbouwing van het middel inzake de onjuiste vaststelling van het uitgangsbedrag en het eindbedrag van de geldboete
en inzake de onjuiste indeling van verzoekster in de tweede categorie worden vier grieven aangevoerd. Deze grieven houden
respectievelijk in dat geen rekening is gehouden met de geringe omvang van de betrokken markt, dat de daadwerkelijke economische
macht van verzoekster om de mededinging schade toe te brengen verkeerd is beoordeeld, dat het uitgangsbedrag van de aan verzoekster
opgelegde geldboete niet evenredig is aan het uitgangsbedrag van de aan andere ondernemingen opgelegde geldboeten, en dat
geen rekening is gehouden met haar deficitaire financiële situatie.
In de eerste plaats verwijt verzoekster de Commissie dat zij geen rekening heeft gehouden met de geringe omvang van de betrokken
markt en bijgevolg het uitgangsbedrag van de geldboete heeft vastgesteld op een niveau dat te hoog was in verhouding tot deze
omvang. Volgens haar heeft de Commissie rekening gehouden met de geringe omvang van de markt voor garen voor de automobielsector
in de EER door het uitgangsbedrag voor de berekening van de geldboeten vast te stellen op 5 miljoen EUR, dit voor een markt
die in 1999 werd geraamd op 20 miljoen EUR. Voor de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen, een markt
die in 2004 werd geraamd op 40 miljoen EUR, heeft de Commissie het uitgangsbedrag voor de berekening van de geldboeten evenwel
vastgesteld op 14 miljoen EUR.
Verzoekster stelt eveneens dat de Commissie de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen voor 2004 ten
onrechte heeft geraamd op 40 miljoen EUR, door geen rekening te houden met het feit dat het grootste deel van het in de EER
verkochte industriële garen is gekocht door ondernemingen die dit hebben geëxporteerd naar buiten de EER gevestigde ondernemingen.
Volgens haar had de omzet uit de export van afgewerkte producten moeten worden afgetrokken van de omzet van 40 miljoen EUR
en had de betrokken markt dus op minder dan 20 miljoen EUR moeten worden geraamd. Verzoekster concludeert dat de Commissie
de beginselen van gelijke behandeling en evenredigheid heeft geschonden door bij de vaststelling van het uitgangsbedrag voor
de berekening van de geldboeten geen rekening te houden met de geringe omvang van deze markt. Zij is bovendien van mening
dat de beschikking ontoereikend is gemotiveerd op dit punt.
In de tweede plaats verwijt verzoekster de Commissie dat zij haar daadwerkelijke economische macht om aanzienlijke schade
toe te brengen aan de andere ondernemingen en in het bijzonder aan de consumenten verkeerd heeft ingeschat. Volgens haar had
de Commissie rekening moeten houden met haar marktaandeel en met de „totale omzet die zij met de betrokken artikelen behaalt”.
Ten eerste stelt de Commissie ten onrechte dat de daadwerkelijke economische macht van de betrokken ondernemingen om de mededinging
schade toe te brengen kon worden geëvalueerd op basis van de leveringen op de betrokken markt. Volgens verzoekster heeft de
Commissie geen bewijzen aangedragen tot staving van haar stelling dat zij op de betrokken markt een marktmacht bezit die overeenstemt
met de omzet die zij in de Benelux en de Noordse landen behaalt. Volgens haar is het onmogelijk om de invloed die de betrokken
ondernemingen op de mededinging uitoefenen correct in te schatten zonder rekening te houden met de vier specifieke omstandigheden
die kenmerkend zijn voor de markt. Om te beginnen is het grootste deel van het in de Benelux en de Noordse landen verkochte
garen voor de directe export bestemd. Voorts bestaat er een intensieve handel in industrieel garen. Bovendien wordt de handel
in garen niet door technische of wettelijke normen belemmerd. Ten slotte kan garen gemakkelijk worden opgeslagen en vervoerd.
De Commissie heeft overigens het bestaan van deze omstandigheden erkend, zonder hier evenwel gevolgen aan te verbinden bij
de beoordeling van de daadwerkelijke economische macht van verzoekster om de mededinging schade toe te brengen. Ten tweede
is verzoekster van mening dat de Commissie geen rekening heeft gehouden met het marktaandeel van de betrokken ondernemingen.
Ten derde stelt verzoekster dat de Commissie evenmin rekening heeft gehouden met het feit dat verzoekster niet „verticaal
geïntegreerd” was en dus geen productiecapaciteit buiten de EER bezat. Ten vierde verwijst verzoekster naar beschikking 2002/759/EG
van de Commissie van 5 december 2001 in een procedure op grond van artikel 81 van het EG-Verdrag (zaak COMP/37800/F3 – Luxemburgse
brouwerijen) (PB 2002, L 253, blz. 21), waarin de Commissie veel lagere bedragen heeft gehanteerd.
In de derde plaats is verzoekster van mening dat het uitgangsbedrag van de geldboete die aan haar is opgelegd, veel te hoog
is in vergelijking met het uitgangsbedrag van de geldboeten die aan de andere betrokken ondernemingen zijn opgelegd, dit wegens
de verschillende rol die zij in het kader van de betrokken inbreuk heeft gespeeld, wegens de omvang van de andere betrokken
ondernemingen en wegens hun marktmacht, die groter was dan de hare. De door de Commissie toegepaste berekeningsmethode berust
op de ongegronde en ongemotiveerde hypothese dat zij een marktmacht bezat die overeenstemde met de omzet die zij op de betrokken
markt behaalde. Ook al had de Commissie zich tot deze omzet mogen beperken, heeft zij hier onevenredig veel belang aan gehecht
in verhouding tot de andere beoordelingselementen (namelijk de verticale integratie, de productiecapaciteit in de lageloonlanden
en de omvang van de import uit die landen), wat ertoe heeft geleid dat het uitgangsbedrag van de geldboete op een buitensporig
hoog niveau is vastgesteld. Verzoekster merkt ten slotte op dat de haar opgelegde geldboete zelfs na toepassing van de bovengrens
van 10 % van de omzet die elk van de ondernemingen die aan de inbreuk hebben deelgenomen, in het voorafgaande boekjaar hebben
behaald, en na de verlaging wegens medewerking, 8 % uitmaakt van haar mondiale omzet van 2004, terwijl de aan de „marktleider”
opgelegde geldboete amper 1,1 % van diens mondiale omzet bedraagt.
In de vierde plaats stelt verzoekster dat het uitgangsbedrag van de haar opgelegde geldboete duidelijk te hoog is, gelet op
haar precaire financiële situatie, die tot uiting komt in haar zeer geringe omzet.
De Commissie wijst al deze argumenten van de hand en verzoekt om het middel te verwerpen.
Beoordeling door het Gerecht
– De grief dat geen rekening is gehouden met de geringe omvang van de betrokken markt
Ten eerste stelt verzoekster in wezen dat de Commissie geen rekening heeft gehouden met de omvang van de betrokken markt en
aldus het uitgangsbedrag voor de berekening van de geldboeten op een zodanig niveau heeft vastgesteld dat het niet in een
juiste verhouding staat tot deze omvang.
Voorafgaandelijk moet worden opgemerkt dat het evenredigheidsbeginsel verlangt dat handelingen van de gemeenschapsinstellingen
niet verder gaan dan wat passend en noodzakelijk is ter bereiking van het beoogde doel. Wat de berekening van de geldboeten
betreft, moet de zwaarte van de inbreuken worden bepaald aan de hand van een groot aantal factoren en mag aan geen daarvan
een belang worden toegekend dat niet in verhouding staat tot de overige beoordelingselementen. In deze context impliceert
het evenredigheidsbeginsel dat de Commissie de geldboete moet vaststellen in verhouding tot de factoren die bij de beoordeling
van de zwaarte van de inbreuk in aanmerking zijn genomen en dat zij daarbij deze factoren op samenhangende en objectief gerechtvaardigde
wijze moet toepassen (arrest Gerecht van 27 september 2006, Jungbunzlauer/Commissie, T‑43/02, Jurispr. blz. II‑3435, punten 226‑228).
Wat het aan de Commissie gemaakte verwijt betreft dat zij de omvang van de betrokken markt niet in aanmerking heeft genomen,
zij eraan herinnerd dat de Commissie volgens artikel 15, lid 2, van verordening nr. 17 en artikel 23, lid 2, van verordening
nr. 1/2003 aan de ondernemingen geldboeten kan opleggen waarvan het bedrag niet groter is dan 10 % van de totale omzet die
elk van de bij de inbreuk betrokken ondernemingen in het voorafgaande boekjaar hebben behaald. Volgens deze bepalingen moet
bij de vaststelling van het bedrag van de geldboete binnen deze grens rekening worden gehouden met de zwaarte en de duur van
de inbreuk. Bovendien houdt de Commissie volgens de richtsnoeren bij de vaststelling van het uitgangsbedrag van de geldboete
op basis van de zwaarte van de inbreuk rekening met de eigen aard van de inbreuk, met de concrete weerslag ervan op de markt
wanneer die meetbaar is, en met de omvang van de geografische markt.
Noch in verordening nr. 17, noch in verordening nr. 1/2003, noch in de richtsnoeren is dus bepaald dat de boetebedragen rechtstreeks
op basis van de omvang van de betrokken markt dienen te worden vastgesteld; deze omvang is slechts één van de relevante factoren.
Dit rechtskader als zodanig verplicht de Commissie dus niet rekening te houden met de geringe omvang van de productmarkt (arrest
Gerecht van 27 september 2006, Roquette Frères/Commissie, T‑322/01, Jurispr. blz. II‑3137, punt 148).
Volgens de rechtspraak moet de Commissie evenwel bij de beoordeling van de zwaarte van de inbreuk rekening houden met een
groot aantal factoren die naar aard en belang variëren naargelang van de aard van de betrokken inbreuk en de bijzondere omstandigheden
waarin deze is gepleegd (arrest Hof van 7 juni 1983, Musique Diffusion française e.a./Commissie, 100/80–103/80, Jurispr. blz. 1825,
punt 120). Er kan niet worden uitgesloten dat de omvang van de betrokken productmarkt naargelang van het geval een van de
factoren kan zijn waaruit de zwaarte van de inbreuk blijkt.
Hoewel de omvang van de markt een factor kan zijn waarmee bij de vaststelling van de zwaarte van de inbreuk rekening moet
worden gehouden, varieert het belang daarvan dus naargelang van de aard van de inbreuk en de bijzondere omstandigheden waarin
deze is gepleegd.
In casu hield de inbreuk voornamelijk in dat de betrokken ondernemingen gevoelige informatie over de prijslijsten en/of de
prijzen per klant uitwisselden, overleg pleegden over prijsverhogingen en/of richtprijzen en overeenkwamen om onderbieding
van de prijzen van de gevestigde leverancier te voorkomen en de klanten onderling te verdelen (punten 99‑125 en 345 van de
bestreden beschikking). Dergelijke praktijken vormen horizontale beperkingen van het type „prijskartel” in de zin van de richtsnoeren
en zijn dus naar hun aard „zeer zwaar”. In deze context is de geringe omvang van de betrokken markt, zo die al zou vaststaan,
slechts van ondergeschikt belang in verhouding tot alle andere factoren waaruit de zwaarte van de inbreuk blijkt.
Hoe dan ook moet er rekening mee worden gehouden dat de inbreuk volgens de Commissie moest worden beschouwd als zeer zwaar
in de zin van de richtsnoeren, die voor dergelijke gevallen bepalen dat de Commissie een uitgangsbedrag van meer dan 20 miljoen
EUR kan opleggen. In casu heeft de Commissie in de bestreden beschikking de betrokken ondernemingen in verschillende categorieën
ingedeeld naargelang van hun relatieve gewicht op de betrokken markt. Uit punt 358 van de bestreden beschikking blijkt dat
de Commissie het uitgangsbedrag heeft vastgesteld op slechts 14 miljoen EUR voor de ondernemingen van de eerste categorie,
op 5,2 miljoen EUR voor die van de tweede categorie (zoals in casu verzoekster), op 2,2 miljoen EUR voor die van de derde
categorie en op 0,1 miljoen EUR voor die van de vierde categorie. Hieruit volgt dat het bedrag dat als uitgangspunt heeft
gediend voor de berekening van de aan verzoekster opgelegde geldboete veel lager was dan het bedrag dat de Commissie volgens
de richtsnoeren voor zeer zware inbreuken had kunnen opleggen. Het feit dat het uitgangsbedrag van de geldboete op een dergelijk
niveau is vastgesteld, bevestigt dat wel degelijk rekening is gehouden met de omvang van de betrokken productmarkt.
Het argument van verzoekster dat de Commissie geen rekening heeft gehouden met de omvang van de betrokken markt en aldus het
uitgangsbedrag voor de berekening van de geldboeten op een zodanig niveau heeft vastgesteld dat het niet in een juiste verhouding
staat tot deze omvang, moet dus worden verworpen.
Ten tweede stelt verzoekster ten onrechte dat de Commissie bij de vaststelling van het uitgangsbedrag van de geldboete de
beginselen van gelijke behandeling en evenredigheid heeft geschonden, doordat zij rekening heeft gehouden met de geringe omvang
van de markt voor garen voor de automobielsector in de EER en aldus een uitgangsbedrag voor de berekening van de geldboete
heeft vastgesteld dat evenredig is met de omvang van die markt, maar dit niet heeft gedaan voor de inbreuk die in casu aan
de orde is.
Volgens het beginsel van gelijke behandeling mogen immers vergelijkbare situaties niet verschillend en verschillende situaties
niet gelijk worden behandeld, tenzij zulks objectief gerechtvaardigd is. In casu vormen de mededingingsregeling op de markt
voor garen voor de automobielsector in de EER en die op de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen
twee verschillende inbreuken, die betrekking hebben op verschillende product- en geografische markten. Verzoekster bevindt
zich dus niet in dezelfde situatie als de ondernemingen die hebben deelgenomen aan de mededingingsregeling op de markt voor
garen voor de automobielsector in de EER, en kan dus in dit opzicht geen schending van het beginsel van gelijke behandeling
aanvoeren.
Ten derde kan verzoeksters argument dat de omvang van de betrokken markt na aftrek van de export van afgewerkte producten
dient te worden verminderd tot een bedrag van 20 miljoen EUR niet worden aanvaard. De transacties met de betrokken producten
die zijn verwerkt in de afgewerkte producten die buiten de betrokken markt zijn uitgevoerd, zijn immers wel degelijk op deze
markt verricht en vormen dus een integrerend deel van deze markt. Voorts heeft verzoekster geenszins aangetoond dat de betrokken
markt kleiner wordt door het feit dat afgewerkte producten die de betrokken producten omvatten die op deze markt zijn verhandeld,
buiten deze markt worden uitgevoerd.
Ook het argument inzake de schending van de motiveringsplicht dient te worden verworpen. Uit de punten 65 en 66 hierboven
volgt immers noodzakelijkerwijs dat de bestreden beschikking voldoende informatie bevat over de vaststelling van het uitgangsbedrag
van de geldboete.
Gelet op al het bovenstaande dient de grief dat geen rekening is gehouden met de geringe omvang van de betrokken markt te
worden afgewezen.
– De grief inzake de onjuiste beoordeling van de daadwerkelijke economische macht van verzoekster om de mededinging schade toe
te brengen
Verzoekster stelt in wezen – ten onrechte – dat de Commissie in strijd met haar richtsnoeren bij de vaststelling van het uitgangsbedrag
van de geldboete haar totale omzet buiten beschouwing heeft gelaten, dat zij dus geen rekening heeft gehouden met de daadwerkelijke
economische macht van de betrokken ondernemingen om de mededinging schade toe te brengen en aldus het evenredigheidsbeginsel
heeft geschonden.
Uit de bestreden beschikking blijkt dat de Commissie ter bepaling van het uitgangsbedrag van de geldboete eerst de eigen aard
van de inbreuk, de concrete weerslag ervan op de markt en de geografische omvang ervan in aanmerking heeft genomen. Gelet
op deze factoren is de Commissie tot de conclusie gekomen dat de door de betrokken ondernemingen gepleegde inbreuk „zeer zwaar”
was (punten 344‑353 van de bestreden beschikking).
Vervolgens heeft de Commissie het nodig geacht om de ondernemingen die aan de mededingingsregelingen hebben deelgenomen, verschillend
te behandelen teneinde rekening te houden met hun daadwerkelijke economische macht om de mededinging schade toe te brengen,
en de geldboete op een zodanig niveau vast te stellen dat daarvan een voldoende afschrikkende werking uitgaat. Zij heeft hieraan
toegevoegd dat rekening diende te worden gehouden met het specifieke gewicht van het onrechtmatige gedrag van elke onderneming
en dus met de reële weerslag ervan op de mededinging. Ter vergelijking van het relatieve gewicht van de betrokken ondernemingen
heeft zij zich gebaseerd op de omzet die elk van hen met het betrokken product op de markt heeft behaald. Dienovereenkomstig
heeft zij de ondernemingen in vier categorieën ingedeeld. Amann en Coats zijn gelet op hun omzet tussen 14 en 18 miljoen EUR
in de eerste categorie ingedeeld. Verzoekster is gelet op haar omzet van 6 miljoen EUR in de tweede categorie ingedeeld. Gütermann,
Barbour en Bieze Stork BV zijn gelet op hun omzet tussen 2 en 4 miljoen EUR in de derde categorie ingedeeld, en Zwicky is
gelet op haar omzet tussen 0 en 1 miljoen EUR in de vierde categorie ingedeeld. Gelet op bovenstaande overwegingen heeft de
Commissie het op basis van de zwaarte van de inbreuk bepaalde uitgangsbedrag voor Coats en Amann vastgesteld op 14 miljoen
EUR, voor verzoekster op 5,2 miljoen EUR, voor Gütermann, Barbour en Bieze Stork op 2,2 miljoen EUR en voor Zwicky op 0,1
miljoen EUR (punten 356‑358 van de bestreden beschikking).
Wat ten eerste de stelling van verzoekster betreft dat haar daadwerkelijke economische macht om de mededinging schade toe
te brengen niet louter op basis van haar omzet op de betrokken markt kan worden vastgesteld en dat haar totale omzet in aanmerking
had moeten worden genomen, dat wil zeggen haar omzet uit de wereldwijde verkoop van alle industriële garens, zij er om te
beginnen aan herinnerd dat de enige uitdrukkelijke verwijzing in artikel 15, lid 2, van verordening nr. 17 en artikel 23,
lid 2, van verordening nr. 1/2003 naar de totale omzet van een onderneming die aan de inbreuk heeft deelgenomen, de bovengrens
betreft die het bedrag van een geldboete niet mag overschrijden. Zolang de Commissie onder deze grens blijft, kan zij in beginsel
de geldboete vaststellen op basis van de door haar gekozen omzet, zowel wat het geografische gebied als de betrokken producten
betreft, zonder dat zij precies moet uitgaan van de totale omzet dan wel van de omzet op de betrokken geografische of productmarkt.
Voorts bepalen de richtsnoeren weliswaar niet dat de geldboeten op basis van een bepaalde omzet moeten worden berekend, maar
verzetten zij zich er evenmin tegen dat de Commissie bij de bepaling van het bedrag van de geldboete van de omzet van de betrokken
ondernemingen op de betrokken markt uitgaat teneinde de algemene beginselen van het recht van de Unie in acht te nemen of
wanneer de omstandigheden dit vereisen. De omzet kan aldus een rol spelen wanneer rekening wordt gehouden met de verschillende,
hierboven in punt 75 opgesomde punten die worden genoemd in punt 1 A, vierde en zesde alinea, van de richtsnoeren voor de
berekening van geldboeten (arresten Gerecht van 9 juli 2003, Cheil Jedang/Commissie, T‑220/00, Jurispr. blz. II‑2473, punt 82,
en 29 april 2004, Tokai Carbon e.a./Commissie, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01–T‑246/01, T‑251/01 en T‑252/01, Jurispr. blz. II‑1181,
punt 195).
Derhalve kan de Commissie voor de bepaling van het bedrag van de geldboete vrij de door haar gekozen omzet in aanmerking nemen,
mits deze niet onredelijk is, gelet op de omstandigheden van het geval. Ook is de Commissie bij de vaststelling van het bedrag
van de geldboeten niet verplicht om ervoor te zorgen dat, wanneer zij geldboeten oplegt aan verschillende bij eenzelfde inbreuk
betrokken ondernemingen, het definitieve bedrag van deze geldboeten elk verschil tussen de betrokken ondernemingen op het
gebied van hun totale of hun relevante omzet weerspiegelt (arrest Hof van 28 juni 2005, Dansk Rørindustri e.a./Commissie,
C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P–C‑208/02 P en C‑213/02 P, Jurispr. blz. I‑5425, punt 312; arresten Gerecht van 18 juli
2005, Scandinavian Airlines System/Commissie, T‑241/01, Jurispr. blz. II‑2917, punt 166, en 4 juli 2006, Hoek Loos/Commissie,
T‑304/02, Jurispr. blz. II‑1887, punt 84).
Wat de keuze betreft die de Commissie tussen de ene en/of de andere omzet kan maken, blijkt uit de rechtspraak dat in het
kader van de analyse van de werkelijke economische macht van de inbreukplegende ondernemingen om de mededinging schade toe
te brengen, die met het oog op de vaststelling van de geldboete wegens een inbreuk op de mededingingsregels wordt verricht
en een beoordeling impliceert van het reële gewicht van deze ondernemingen op de betrokken markt, dat wil zeggen van hun invloed
hierop, de totale omzet slechts een onvolledig beeld van de reële situatie te zien geeft. Het valt immers niet uit te sluiten
dat een sterke onderneming met een waaier van verschillende activiteiten slechts een ondergeschikte rol speelt op een specifieke
productmarkt. Het valt evenmin uit te sluiten dat een onderneming die een belangrijke positie inneemt op een geografische
markt buiten de Unie, slechts zwak staat op de markt van de Unie of de EER. In dergelijke gevallen betekent de loutere omstandigheid
dat de betrokken onderneming een belangrijke totale omzet realiseert, niet noodzakelijk dat zij een beslissende invloed op
de betrokken markt uitoefent (arrest Gerecht Cheil Jedang/Commissie, aangehaald in punt 76, punt 88, en arrest van 9 juli
2003, Archer Daniels Midland en Archer Daniels Midland Ingredients/Commissie, T‑224/00, Jurispr. blz. II‑2597, punt 194).
Daarom is de omzet van een onderneming op de betrokken markt weliswaar niet beslissend om uit te maken of deze onderneming
tot een grote economische eenheid behoort, maar wél relevant om vast te stellen welke invloed zij op de markt kon uitoefenen
(zie in die zin arrest Gerecht van 29 november 2005, SNCZ/Commissie, T‑52/02, Jurispr. blz. II‑5005, punt 65, en arrest Union
Pigments/Commissie, aangehaald in punt 49, punt 152).
Aldus kan het gedeelte van de omzet dat voortvloeit uit de verkoop van de goederen waarop de inbreuk betrekking heeft, een
juiste aanwijzing vormen voor de omvang van de inbreuk op de betrokken markt (arresten Cheil Jedang/Commissie, aangehaald
in punt 76, punt 91, en Archer Daniels Midland en Archer Daniels Midland Ingredients/Commissie, aangehaald in punt 78, punt 196).
De omzet uit de verkoop van de goederen waarop de inbreuk betrekking heeft, kan immers een juiste aanwijzing vormen voor de
aansprakelijkheid van elk van de ondernemingen op de betrokken markt, aangezien hij een objectieve maatstaf is die de schadelijkheid
van het inbreukmakende gedrag voor de normale mededinging correct weergeeft en dus een goede indicatie vormt van de macht
van elk van de betrokken ondernemingen om de mededinging schade toe te brengen. In casu was de keuze van de Commissie om ter
bepaling van de macht van elk van de betrokken ondernemingen om schade te veroorzaken, uit te gaan van de omzet op de betrokken
markt, dus logisch en objectief gerechtvaardigd.
Aan deze conclusie wordt niet afgedaan door de specifieke omstandigheden waarop verzoekster zich beroept. Om te beginnen ging
het geografisch gezien niet om een wereldwijd kartel en heeft de inbreuk slechts de mededinging op de markt voor industrieel
garen in de Benelux en de Noordse landen beperkt. Voorts toont verzoekster niet aan dat de Commissie zich heeft vergist door
ervan uit te gaan dat de omzet die de betrokken ondernemingen op de betrokken markt hebben behaald, de omzet omvat die zij
hebben behaald met de verkoop van industrieel garen dat in andere landen dan die van de Benelux en de Noordse landen is geproduceerd,
maar op de betrokken markt is verhandeld, of de omzet die zij hebben behaald met de verkoop van industrieel garen dat oorspronkelijk
in de Benelux of de Noordse landen is geproduceerd en later naar andere landen is uitgevoerd. Ten slotte is de redenering
van verzoekster tegenstrijdig, aangezien zij er enerzijds van uitgaat dat de totale omzet van de betrokken ondernemingen in
aanmerking moet worden genomen met het oog op de indeling ervan in verschillende categorieën, en anderzijds van mening is
dat het uitgangsbedrag van de geldboete voor elk van de betrokken ondernemingen dient te worden bepaald op basis van hun omzet
op de betrokken markt.
Ten tweede kan verzoekster de Commissie niet verwijten dat zij de marktaandelen van de betrokken ondernemingen niet in aanmerking
heeft genomen. Om te beginnen heeft de Commissie in punt 356 van de bestreden beschikking verklaard dat de informatie betreffende
de marktaandelen in het algemeen onvoldoende precies was om zich hierop te kunnen baseren. Ook al zou de informatie die over
verzoeksters marktaandeel in de Benelux en de Noordse landen is verstrekt voldoende precies zijn geweest om zich hierop te
kunnen baseren, zoals verzoekster zelf stelt, had deze informatie toch niet kunnen worden gebruikt, omdat er onvoldoende informatie
was over de marktaandelen van de andere deelnemers aan de mededingingsregeling. In die omstandigheden heeft de Commissie zich
terecht gebaseerd op de omzet op de betrokken markt, die het beste het relatieve gewicht van de deelnemers aan de mededingingsregeling
weerspiegelde op het ogenblik dat dit met het oog op hun indeling in verschillende groepen werd vastgesteld.
Ten derde dient verzoeksters argument te worden verworpen dat de Commissie rekening had moeten houden met het feit dat verzoekster
anders dan de andere betrokken ondernemingen niet verticaal geïntegreerd is. De Commissie mag immers bij de beoordeling van
de zwaarte van de inbreuk en bij de vaststelling van het uitgangsbedrag van de geldboete haar inschatting van de daadwerkelijke
economische macht van de ondernemingen die een inbreuk op de mededingingsregels plegen, om de mededinging schade te berokkenen,
baseren op de omzet en de marktaandelen op de betrokken markt. Bijzondere omstandigheden, zoals de kenmerken van deze markt,
kunnen evenwel de significantie van deze gegevens in belangrijke mate afzwakken en ertoe nopen, bij de beoordeling van de
invloed van de ondernemingen op de markt andere relevante factoren in aanmerking te nemen, met name de verticale integratie
en de omvang van het productassortiment (arrest Gerecht van 15 maart 2006, Daiichi Pharmaceutical/Commissie, T‑26/02, Jurispr.
blz. II‑713, punten 61 en 63). Ook al kunnen de verticale integratie en de omvang van het productassortiment in voorkomend
geval relevante factoren zijn voor de beoordeling van de invloed die een onderneming op de markt kan uitoefenen, en naast
de marktaandelen of de omzet op de betrokken markt aanvullende aanwijzingen van deze invloed opleveren (zie in die zin arrest
Hof van 14 februari 1978, United Brands en United Brands Continentaal/Commissie, 27/76, Jurispr. blz. 207, punten 67‑72 en 78‑81),
dient in casu te worden vastgesteld dat verzoeksters argumenten inzake de verticale integratie van de andere betrokken ondernemingen
niet aantonen dat deze laatste bijzondere en significante mededingingsvoordelen op de betrokken markt genoten. Voorts heeft
verzoekster, zoals hierboven in punt 80 is opgemerkt, niet aangetoond dat de omzet die de andere betrokken ondernemingen op
de betrokken markt hebben behaald, niet tevens de omzet omvatte die zij met de verkoop van industrieel garen dat in andere
landen dan die van de Benelux en de Noordse landen is geproduceerd, maar op de betrokken markt is verhandeld, alsook de omzet
die zij hebben behaald met de verkoop van industrieel garen dat oorspronkelijk in de Benelux of de Noordse landen is geproduceerd
en later naar andere landen is uitgevoerd.
Ten vierde is de vergelijking die verzoekster maakt tussen de bestreden beschikking en de beschikking „Luxemburgse brouwerijen”
(punt 55 hierboven) naast de kwestie. De Commissie heeft immers bij de vaststelling van het bedrag van de geldboete gebruik
gemaakt van haar beoordelingsmarge, dit met inachtneming van verordening nr. 17 en verordening nr. 1/2003 en de regels die
zij zichzelf in de richtsnoeren voor de berekening van geldboeten heeft opgelegd. Bovendien dient de vroegere beschikkingspraktijk
van de Commissie op zich niet als rechtskader voor geldboeten in mededingingszaken (arresten Gerecht van 20 maart 2002, LR
AF 1998/Commissie, T‑23/99, Jurispr. blz. II‑1705, punt 234, en 8 juli 2008, BPB/Commissie, T‑53/03, Jurispr. blz. II‑1333,
punt 275).
Bijgevolg dient deze grief te worden afgewezen.
– Grief inzake schending van het evenredigheidsbeginsel omdat het gehanteerde uitgangsbedrag duidelijk te hoog is ten opzichte
van het bedrag dat voor andere van de betrokken ondernemingen is gehanteerd
Ten eerste stelt verzoekster, ten onrechte, dat het uitgangsbedrag van de haar opgelegde geldboete, 5,2 miljoen EUR, niet
in een juiste verhouding staat tot de uitgangsbedragen die zijn gehanteerd voor de berekening van de geldboeten die aan andere
van de betrokken ondernemingen zijn opgelegd.
Zoals in het kader van de behandeling van de eerste grief is opgemerkt, heeft de Commissie zich in casu ter bepaling van het
relatieve gewicht van de betrokken ondernemingen op de betrokken markt terecht gebaseerd op hun omzet op deze markt.
Voorts blijkt uit de richtsnoeren voor de berekening van geldboeten dat het uitgangsbedrag voor zeer zware inbreuken minstens
20 miljoen EUR bedraagt. Aangezien de uitgangsbedragen van de geldboeten een evenredige weerspiegeling vormen van de verschillen
tussen de betrokken ondernemingen en de Commissie deze bedragen, rekening houdend met de hierboven in punt 74 genoemde elementen,
heeft vastgesteld op een duidelijk lager niveau dan het in de richtsnoeren vastgestelde minimum, kan geen schending van het
evenredigheidsbeginsel worden vastgesteld.
Ten tweede moet verzoeksters argument dat het uitgangsbedrag en het definitieve bedrag van de haar opgelegde geldboete onredelijk
hoog zijn in verhouding tot het uitgangsbedrag en het definitieve bedrag van de aan de andere betrokken ondernemingen opgelegde
geldboeten eveneens worden verworpen. Verzoekster kan immers niet met succes stellen dat sprake is van een discriminerende
of onevenredige behandeling, aangezien het gehanteerde uitgangsbedrag van de geldboete zijn rechtvaardiging vindt in het criterium
dat de Commissie heeft toegepast voor de beoordeling van het gewicht van elk van de ondernemingen op de relevante markt (zie
in die zin arrest LR AF 1998/Commissie, aangehaald in punt 83, punt 304), waarbij overigens moet worden opgemerkt dat het
gehanteerde uitgangsbedrag van 5,2 miljoen EUR ver beneden de drempel ligt die in de richtsnoeren voor „zeer zware” inbreuken
is vastgelegd.
Voorts is de Commissie, zoals hierboven in punt 77 in herinnering is gebracht, niet verplicht om ervoor te zorgen dat het
definitieve bedrag van de geldboeten die zij aan verschillende bij eenzelfde inbreuk betrokken ondernemingen oplegt, elk verschil
tussen de betrokken ondernemingen op het gebied van hun totale of hun relevante omzet weerspiegelt.
Hieraan dient te worden toegevoegd dat artikel 15, lid 2, van verordening nr. 17 en artikel 23, lid 2, van verordening nr. 1/2003
evenmin vereisen dat, ingeval geldboeten worden opgelegd aan meerdere ondernemingen die bij eenzelfde inbreuk zijn betrokken,
het bedrag van de geldboete die aan een kleine of middelgrote onderneming wordt opgelegd, niet hoger is, in procent van de
omzet, dan dat van de geldboeten die aan de grotere ondernemingen worden opgelegd. Uit deze bepalingen blijkt immers dat zowel
voor kleine of middelgrote ondernemingen als voor grote ondernemingen de zwaarte en de duur van de inbreuk in aanmerking moeten
worden genomen om het bedrag van de geldboete te bepalen. Voor zover de Commissie aan ondernemingen die bij eenzelfde inbreuk
zijn betrokken, geldboeten oplegt die voor elk van hen gerechtvaardigd zijn op grond van de zwaarte en de duur van de inbreuk,
kan haar niet worden verweten dat het bedrag van de geldboete voor sommige van deze ondernemingen hoger is, in verhouding
tot de omzet, dan voor andere ondernemingen (arrest Gerecht van 5 december 2006, Westfalen Gassen Nederland/Commissie, T‑303/02,
Jurispr. blz. II‑4567, punt 174).
Gelet op het bovenstaande kan niet worden geconcludeerd dat het uitgangsbedrag, het basisbedrag en het definitieve bedrag
van de aan verzoekster opgelegde geldboete onevenredig zijn.
Bijgevolg dient deze grief te worden afgewezen.
– Grief inzake de buitensporigheid van het vastgestelde uitgangsbedrag, gelet op de precaire financiële situatie van verzoekster
De grief van verzoekster dat het uitgangsbedrag van de haar opgelegde geldboete buitensporig is gelet op haar precaire financiële
situatie en het risico dat de geldboete tot haar verdwijning zal leiden, dient te worden verworpen.
Het uitgangsbedrag van de geldboete vormt immers slechts een tussenbedrag, dat vervolgens bij de toepassing van de in de richtsnoeren
vastgelegde methode wordt aangepast op basis van de duur van de inbreuk en de vastgestelde verzwarende of verzachtende omstandigheden
(zie in die zin arrest Cheil Jedang/Commissie, aangehaald in punt 76, punt 95). Bijgevolg kan het loutere feit dat het uitgangsbedrag
van de geldboete 32 % van de totale omzet van verzoekster in 2001 uitmaakt, niet de conclusie wettigen dat dit bedrag buitensporig
is.
Hoe dan ook is de Commissie volgens vaste rechtspraak niet verplicht om bij de bepaling van het bedrag van de geldboete rekening
te houden met de deficitaire financiële situatie van een onderneming, aangezien de erkenning van een dergelijke verplichting
zou neerkomen op het verschaffen van een ongerechtvaardigd concurrentievoordeel aan de ondernemingen die het minst zijn aangepast
aan de eisen van de markt (arresten Dansk Rørindustri e.a./Commissie, aangehaald in punt 77, punt 327, en SGL Carbon/Commissie,
aangehaald in punt 48, punt 105; zie eveneens in die zin arrest Hof van 8 november 1983, IAZ International Belgium e.a./Commissie,
96/82–102/82, 104/82, 105/82, 108/82 en 110/82, Jurispr. blz. 3369, punten 54 en 55).
Indien een maatregel van een gemeenschapsinstantie de vereffening van een onderneming meebrengt, kan deze vereffening van
de onderneming in haar huidige rechtsvorm overigens weliswaar afbreuk doen aan de financiële belangen van de eigenaren, aandeelhouders
of houders van deelbewijzen, maar dat betekent nog niet dat de personele, materiële en immateriële componenten van de onderneming
ook hun waarde zouden verliezen (arrest Tokai Carbon e.a./Commissie, aangehaald in punt 76, punt 372).
Gelet op het bovenstaande dient het middel inzake de onjuiste vaststelling van het uitgangsbedrag en het eindbedrag van de
geldboete en de onjuiste indeling van verzoekster in de tweede categorie te worden afgewezen.
Middel inzake de onjuiste beoordeling van de verzachtende omstandigheden
Argumenten van partijen
Verzoekster stelt ten eerste dat zij de tijdens de bijeenkomsten gesloten overeenkomsten nooit heeft uitgevoerd en ook nooit
die bedoeling heeft gehad.
In de eerste plaats merkt verzoekster op dat de Commissie haar individuele gedrag niet daadwerkelijk heeft beoordeeld.
In de tweede plaats betoogt verzoekster dat haar stelling dat „de inbreukmakende overeenkomsten of gedragsregels niet daadwerkelijk
zijn toegepast” wordt bevestigd door het feit dat zij niet de lijsten met haar „reële tarieven” heeft meegedeeld, maar lijsten
met „fictieve basistarieven”. Dienaangaande stelt zij dat zij slechts op individuele basis met haar afnemers prijsafspraken
maakt en dus geen beleid van kortingen op aan de klanten meegedeelde catalogusprijzen hanteert. Enkel in de betrekkingen met
de tussenpersonen waarmee zij werkt (agenten en distributeurs) worden interne prijslijsten gehanteerd en overhandigd. Uit
de vergelijking van de fictieve basisprijzen en de daadwerkelijk aan haar klanten in rekening gebrachte prijzen en de aan
haar agenten meegedeelde prijslijsten blijkt duidelijk dat deze soorten prijzen geen enkel verband met elkaar houden.
In de derde plaats betoogt verzoekster dat zij haar prijsbeleid op de markt niet heeft afgestemd op de lijsten met „fictieve
basistarieven” die zij heeft verstrekt. Zij meent aan de hand van cijfers te hebben aangetoond dat de daadwerkelijk door haar
toegepaste prijzen totaal onafhankelijk van de tijdens de bijeenkomsten verstrekte tarieven evolueerden, en dit gedurende
de gehele periode van 1994 tot 2001. Voorts merkt zij op dat de haar door de Commissie verweten poging om de prijzen voor
de leveringen aan Nederland met 3,5 % te verhogen, niet voortvloeit uit een van de overeenkomsten die tijdens de bijeenkomst
van 19 september 2000 te Boedapest zouden zijn gesloten, maar uit een desbetreffende regeling van de Belgische textielfederatie
(Febeltex). Ook heeft de in Zweden toegepaste prijsverhoging van 6 % slechts betrekking op nylondraad en is deze uitsluitend
te wijten aan de koersstijging van het Britse pond.
Ten tweede stelt verzoekster dat de Commissie, door haar geldboete slechts met 15 % te verlagen, geen rekening heeft gehouden
met het feit dat haar rol veel beperkter was in de tijd, aangezien zij pas vanaf 1997 aan de besprekingen over de Noordse
landen heeft deelgenomen. De Commissie heeft evenmin rekening gehouden met het feit dat zij als enige van de betrokken ondernemingen
niet betrokken was bij de conceptie of de organisatie van de inbreuk en dat zij pas vanaf 1991 aan de bijeenkomsten betreffende
de Benelux heeft deelgenomen. Verzoekster is dan ook verbaasd dat de geldboete van Bieze Stork met eenzelfde percentage is
verlaagd, hoewel deze vanaf het begin van de inbreuk aan de besprekingen betreffende de Benelux heeft deelgenomen. Verzoekster
beklemtoont dat zij slechts aan ongeveer 85 % van de bijeenkomsten betreffende de Benelux en aan 35 % van de bijeenkomsten
betreffende de Noordse landen heeft deelgenomen, en dat zij slechts gedurende gemiddeld 60 % van de totale duur van de betrokken
inbreuk hieraan heeft deelgenomen. Bijgevolg heeft de Commissie het beginsel van gelijke behandeling en het evenredigheidsbeginsel
geschonden.
De Commissie wijst al deze argumenten van de hand en verzoekt om het middel te verwerpen.
Beoordeling door het Gerecht
De richtsnoeren bepalen in punt 3 dat het basisbedrag van de geldboete kan worden verlaagd wegens „bijzondere verzachtende
omstandigheden”, zoals het feit dat de inbreukmakende overeenkomsten niet daadwerkelijk zijn toegepast, het feit dat de betrokken
onderneming een louter passieve rol vervulde of slechts meeloopster was bij de totstandbrenging van de inbreuk, het feit dat
zij reeds bij de eerste stappen van de Commissie de inbreuken heeft beëindigd, en andere niet uitdrukkelijk genoemde omstandigheden.
Ten eerste dient de grief te worden onderzocht dat geen rekening is gehouden met het door verzoekster aangevoerde feit dat
de inbreukmakende overeenkomsten niet daadwerkelijk zijn toegepast.
Wat in de eerste plaats verzoeksters argument betreft dat zij slechts lijsten met fictieve basistarieven aan de concurrerende
ondernemingen heeft bezorgd, zij eraan herinnerd dat zij twee reeksen prijslijsten heeft verstrekt. De eerste reeks, namelijk
die welke zij tijdens de bijeenkomsten aan de kartelleden heeft bezorgd, zou fictieve basistarieven bevatten en de tweede
reeks zou haar reële tarieven bevatten. Voorts bevatten de lijsten met de reële tarieven meerdere tarieven per soort garen,
die in acht kolommen worden genoemd, terwijl de lijsten met de basistarieven die fictief zouden zijn voor elk soort garen
slechts één basistarief bevatten, dat in de eerste kolom wordt weergegeven.
Vastgesteld moet worden dat de bedragen in de eerste kolom van de twee reeksen lijsten, respectievelijk met de reële tarieven
en de basistarieven die fictief zouden zijn, nagenoeg identiek zijn. Dienaangaande heeft verzoekster verklaard dat enkel het
in de achtste kolom genoemde reële tarief relevant is.
Zoals de Commissie opmerkt, wordt voor meerdere soorten garen in de lijsten met reële tarieven geen tarief vermeld in de achtste
kolom, maar worden hiervoor enkel basistarieven vermeld in de eerste vier kolommen. Er kan dus bezwaarlijk worden gesteld
dat enkel de tarieven in de achtste kolom relevant zijn. Bovendien blijkt uit de stukken van de Commissie dat het van de bestelde
hoeveelheden afhing welk van de verschillende tarieven van toepassing was. Zo varieerden de tarieven volgens het gewicht van
de producten (bijvoorbeeld, voor garen voor polyestertassen kwamen de tarieven in de eerste kolom overeen met een gewicht
van 10 kilo, die in de tweede kolom met een gewicht van 25 kilo, enzovoort) of volgens de verpakkingseenheid (bijvoorbeeld,
voor polyamide kwamen de tarieven in de eerste kolom overeen met een bestelling van minder dan één verpakkingseenheid, die
in de tweede kolom met een bestelling van de kleinste verpakkingseenheid, enzovoort). Uit deze vaststelling kan worden afgeleid
dat het tarief in de eerste kolom in werkelijkheid is meegedeeld als zijnde het tarief voor de categorie van de kleine aankopen
en dus geenszins fictief is. Ook al zouden de tarieven in de eerste vier kolommen van de lijsten met reële tarieven van het
jaar 2001, zoals verzoekster stelt, daarin enkel zijn opgenomen als „historische referentie”, dit neemt niet weg dat deze
tarieven niet louter fictief waren en dat niet kan worden uitgesloten dat de concurrerende ondernemingen zich aan de hand
van de basistarieven in de eerste kolom een idee konden vormen van de tarieven die golden voor grotere bestellingen. Derhalve
is de conclusie gewettigd dat de prijslijsten die verzoekster aan de concurrerende ondernemingen heeft meegedeeld, niet fictief
waren, maar enkel onnauwkeurig of onvolledig.
Kortom, de Commissie heeft in punt 170 van de bestreden beschikking terecht geconcludeerd dat verzoekster niet heeft aangetoond
dat haar in de eerste kolom genoemde basistarieven fictief zijn.
Verzoekster argument dat de aan haar klanten in rekening gebrachte prijzen lager waren dan de tijdens de bijeenkomsten besproken
prijzen, dat wordt onderbouwd door bij haar memories gevoegde studies, doet op zich niet af aan deze conclusie van de Commissie.
Deze laatste ontkent immers niet dat er een verschil is tussen de prijzen die verzoekster daadwerkelijk aan haar klanten in
rekening heeft gebracht en die welke tijdens de bijeenkomsten zijn besproken, maar zij beklemtoont terecht dat dit verschil
niet hoeft te verbazen, aangezien elke leverancier kortingen aan zijn klanten verleent.
Wat in de tweede plaats verzoeksters grief betreft dat zij de tijdens de bijeenkomsten gesloten overeenkomsten niet heeft
uitgevoerd, moet worden onderzocht of de door haar aangevoerde argumenten aantonen dat zij tijdens de periode waarin zij partij
was bij de inbreukmakende overeenkomsten, zich daadwerkelijk aan de toepassing ervan heeft onttrokken door op de markt de
concurrentie aan te gaan, of, althans, dat zij zo duidelijk en verregaand is tekortgeschoten in haar verplichting tot toepassing
van deze mededingingsregeling dat zij de werking ervan heeft verstoord (zie in die zin arrest Daiichi Pharmaceutical/Commissie,
aangehaald in punt 82, punt 113).
In casu zij er om te beginnen aan herinnerd dat de Commissie rechtens genoegzaam heeft bewezen dat verzoekster aan tal van
bijeenkomsten van het kartel heeft deelgenomen, bilaterale contacten heeft onderhouden en herhaaldelijk heeft deelgenomen
aan verschillende in de bestreden beschikking bedoelde inbreukmakende praktijken.
Wat voorts de stelling van verzoekster betreft dat zij nooit gevolg heeft gegeven aan de tijdens de gelaakte bijeenkomsten
gemaakte afspraken of deze nooit heeft uitgevoerd, blijkt uit de punten 139, sub b, en 143 van de bestreden beschikking dat
zij tweemaal prijsverhogingen heeft meegedeeld.
In punt 139, sub b, van de bestreden beschikking heeft de Commissie opgemerkt dat verzoekster tijdens de bijeenkomst te Praag
op 8 september 1998 heeft meegedeeld dat zij de prijzen die golden voor haar distributeur in Zweden met 6 % had verhoogd.
Verzoekster ontkent dat zij deze verhoging daadwerkelijk heeft doorgevoerd, maar stelt ter onderbouwing hiervan enkel dat
de daadwerkelijk in Zweden gehanteerde prijs in de periode 1997‑1998 ongewijzigd is gebleven. Een dergelijke uitleg kan niet
overtuigen, aangezien verzoekster zelf zowel in haar antwoord op de mededeling van de punten van bezwaar als in haar memories
heeft bevestigd dat de markt in de periode van 1992 tot 2002 over het algemeen een sterk dalende tendens vertoonde. De Commissie
heeft dus geen beoordelingsfout gemaakt door ervan uit te gaan dat de prijzen normalerwijze hadden moeten dalen. De stabiliteit
van de door verzoekster in Zweden gehanteerde prijzen toont bijgevolg eerder aan dat deze kunstmatig op een bepaald niveau
zijn gehouden en wettigt bij gebreke van een overtuigende verklaring van verzoekster het vermoeden dat deze bepaalde van de
gesloten overeenkomsten althans gedeeltelijk heeft uitgevoerd.
Voorts blijkt uit punt 143 van de bestreden beschikking dat tijdens de bijeenkomst van 19 september 2000 te Boedapest is overeengekomen
om de prijzen voor de leveringen aan Nederland in 2001 met 3,5 % te verhogen en dat verzoekster deze verhoging als eerste
heeft doorgevoerd. Zij betwist niet dat zij deze prijzen daadwerkelijk met 3,5 % heeft verhoogd.
Verzoekster stelt evenwel ten onrechte dat deze verhoging is doorgevoerd naar aanleiding van het in oktober 2000 door Febeltex
geformuleerde verzoek om de prijzen met 5 % te verhogen. In punt 170 van de bestreden beschikking heeft de Commissie immers
terecht overwogen dat deze rechtvaardigingsgrond niet relevant is, aangezien er voldoende overeenstemmende aanwijzingen zijn
die het tegendeel aantonen. Om te beginnen bepaalde de overeenkomst dat tussen januari en maart 2001 een prijsverhoging met
3,5 % zou worden doorgevoerd. Verzoekster betwist niet dat zij vanaf 1 januari 2001 deze verhoging heeft doorgevoerd. Voorts
vermeldt de brief van Febeltex een latere datum dan die van de overeenkomst. Ten slotte bedraagt de door verzoekster doorgevoerde
verhoging 3,5 % en niet 5 %.
Verzoekster stelt bijgevolg ten onrechte dat de Commissie een verzachtende omstandigheid in aanmerking had moeten nemen op
grond van het feit dat de „overeenkomsten niet daadwerkelijk zijn toegepast”.
Ten tweede is verzoeksters argument dat zij een louter passieve rol vervulde of slechts meeloopster was bij de totstandbrenging
van de betrokken overeenkomst ongegrond.
Een passieve rol houdt immers in dat de onderneming zich „op de achtergrond” houdt, dat wil zeggen niet actief deelneemt aan
de uitwerking van de mededingingsverstorende overeenkomst of overeenkomsten (arrest Cheil Jedang/Commissie, aangehaald in
punt 76, punt 167).
Uit de rechtspraak volgt dat als indicatie voor de passieve rol van een onderneming in een mededingingsregeling onder meer
in aanmerking kan worden genomen dat de onderneming de bijeenkomsten veel onregelmatiger heeft bijgewoond dan de gewone kartelleden,
dat zij pas later is toegetreden tot de markt waarop de inbreuk betrekking had, ongeacht de duur van haar deelneming hieraan,
of dat vertegenwoordigers van andere ondernemingen die aan de inbreuk hebben deelgenomen, uitdrukkelijke verklaringen in die
zin hebben afgelegd (arresten Cheil Jedang/Commissie, aangehaald in punt 76, punt 168; Tokai Carbon e.a./Commissie, aangehaald
in punt 76, punt 331, en Union Pigments/Commissie, aangehaald in punt 49, punt 126).
In casu heeft de Commissie juist rekening gehouden met het feit dat verzoekster en Bieze Stork de bijeenkomsten betreffende
de Noordse landen minder regelmatig hebben bijgewoond, door het basisbedrag van de geldboete voor elk van hen met 15 % te
verlagen (punt 372 van de bestreden beschikking). Verzoekster en Bieze Stork hebben namelijk pas vanaf 1997 respectievelijk
1998 aan de besprekingen over de Noordse landen deelgenomen.
In de eerste plaats stelt verzoekster ten onrechte dat het beginsel van gelijke behandeling is geschonden omdat het bedrag
van de aan Bieze Stork opgelegde geldboete met eenzelfde percentage is verlaagd, hoewel deze laatste van meet af aan heeft
deelgenomen aan de betrokken inbreuk. Verzoeksters redenering berust op een verwarring tussen de duur van de inbreuk en het
bestaan van verzachtende omstandigheden. Wat de duur van de betrokken inbreuk betreft, heeft de Commissie op het uitgangsbedrag
van de aan verzoekster en Bieze Stork opgelegde geldboeten percentages toegepast die evenredig zijn aan de duur van hun deelneming
aan deze inbreuk, namelijk 100 % voor eerstgenoemde en 115 % voor laatstgenoemde. Een reden temeer waarom verzoekster geen
schending van het beginsel van gelijke behandeling kan aanvoeren is dat haar dezelfde verlaging is verleend als aan Bieze
Stork, hoewel deze laatste een jaar later dan zijzelf heeft deelgenomen aan de besprekingen over industrieel garen in de Noordse
landen.
In de tweede plaats kan verzoekster niet met succes stellen dat het beginsel van evenredigheid van de geldboete is geschonden
omdat de wegens verzachtende omstandigheden verleende verlaging van 15 % ontoereikend was.
Om te beginnen heeft verzoekster zelf in haar memories erkend dat zij ongeveer 85 % van de bijeenkomsten betreffende de Benelux
heeft bijgewoond. Zij was dus op de meeste bijeenkomsten van het kartel aanwezig en kan dus op deze grond niet als verzachtende
omstandigheid aanvoeren dat zij een passieve rol heeft gespeeld. Hieraan wordt geenszins afgedaan door het feit dat zij slechts
35 % van de bijeenkomsten betreffende de Noordse landen heeft bijgewoond en slechts gedurende 60 % van de totale duur van
de betrokken inbreuk aan de bijeenkomsten heeft deelgenomen. De Commissie is niet verplicht, bij de toekenning van een verlaging
wegens een dergelijke verzachtende omstandigheid zuiver rekenkundig te werk te gaan door een percentage toe te passen dat
rechtstreeks evenredig is aan de mate waarin elke onderneming heeft deelgenomen aan de bijeenkomsten die in het kader van
de mededingingsregeling zijn georganiseerd. Gelet op de omstandigheden van de onderhavige zaak, lijkt de verlaging van 15 %
die aan verzoekster is verleend wegens het feit dat zij pas later aan de bijeenkomsten betreffende de Noordse landen heeft
deelgenomen, redelijk.
Voorts impliceert het feit dat verzoekster aan de betrokken inbreuk is beginnen deel te nemen nadat reeds bijeenkomsten hadden
plaatsgevonden niet dat zij niet betrokken was bij de conceptie of de organisatie van deze inbreuk. Zoals de Commissie terecht
opmerkt, is de werking van de mededingingsregeling niet uitsluitend tijdens de eerste bijeenkomsten georganiseerd en vastgelegd.
Ten slotte blijkt zowel uit punt 139, sub e, van de bestreden beschikking als uit het antwoord van verzoekster op de mededeling
van de punten van bezwaar dat zij geen louter passieve rol vervulde of slechts meeloopster was. Tijdens de bijeenkomst van
8 september 1998 te Praag is immers op verzoek van Amann overeengekomen dat verzoekster contact zou leggen met Danfield om
deze ertoe aan te zetten invloed uit te oefenen op haar enige invoerder en distributeur voor Duitsland en de Benelux, Heinke,
die zeer lage prijzen hanteerde. Verzoekster erkent dat zij niet openlijk heeft geweigerd om op dit verzoek in te gaan en
voert ter rechtvaardiging hiervan aan dat zij zich geen dergelijke weigering kon permitteren, aangezien zij zich ten opzichte
van Coats en Amann in een zwakke positie bevond. De druk die Coats en Amann op haar zouden hebben uitgeoefend kan evenwel
geenszins een rechtvaardigingsgrond vormen, aangezien zij perfect bij de bevoegde autoriteiten aangifte had kunnen doen van
deze druk en bij de Commissie een klacht had kunnen indienen krachtens artikel 3 van verordening nr. 17.
Voorts heeft de Commissie in punt 139, sub b, van de bestreden beschikking opgemerkt dat verzoekster tijdens de bijeenkomst
te Praag op 8 september 1998 de deelnemende ondernemingen heeft ingelicht over het feit dat zij in februari 1998 de prijzen
voor haar distributeur met 6 % had opgetrokken. Verzoekster betwist niet dat zij deze informatie heeft verstrekt. Zij komt
evenmin op tegen de vaststelling van de Commissie in punt 143 van de bestreden beschikking dat zij als eerste de prijs in
Denemarken en Zweden met 3,5 % heeft verhoogd.
Gepreciseerd moet worden dat het in casu irrelevant is of verzoekster daadwerkelijk contact met Danfield heeft opgenomen en
of zij daadwerkelijk haar prijzen heeft opgetrokken en dit als eerste heeft gedaan, aangezien de vraag of een onderneming
al dan niet een passieve rol heeft gespeeld louter op basis van haar gedrag tijdens de bijeenkomsten van het kartel dient
te worden beantwoord.
Het feit dat een onderneming waarvan is vastgesteld dat zij heeft deelgenomen aan een onderling afgestemde gedraging die onrechtmatig
is op grond van artikel 81, lid 1, EG, zich op de markt niet heeft gedragen op de wijze die met haar concurrenten was overeengekomen,
hoeft niet noodzakelijkerwijs in aanmerking te worden genomen. Een onderneming die, ondanks de afstemming met haar concurrenten,
een beleid voert dat afwijkt van het overeengekomen beleid, kan immers eenvoudigweg proberen om de mededingingsregeling in
haar voordeel te gebruiken (zie in die zin arrest Union Pigments/Commissie, aangehaald in punt 49, punt 130).
Bijgevolg heeft de Commissie terecht geconcludeerd dat verzoekster niet als verzachtende omstandigheid kan aanvoeren dat zij
een passieve rol heeft gespeeld of een meeloopster was in het kader van de betrokken inbreuk.
Gelet op het bovenstaande dient het onderhavige middel te worden afgewezen.
Middel inzake onjuiste beoordeling van de medewerking
Argumenten van partijen
In de eerste plaats is verzoekster van mening dat de krachtens punt D, lid 2, van de mededeling inzake medewerking verleende
verlaging van de geldboete met 20 % ontoereikend is, gelet op de elementen waarop zij zich meent te kunnen beroepen en die
volgens haar uitdrukkelijk uit de bestreden beschikking blijken. Zij stelt dat zij de feiten niet fundamenteel heeft betwist,
dat zij bewijsmateriaal heeft aangedragen dat de Commissie heeft geholpen om de inbreuk vast te stellen, dat zij een belangrijke
(soms zelfs de enige) bron was van feitelijke gegevens die in de mededeling van de punten van bezwaar zijn overgenomen, dat
zij informatie heeft verstrekt over de inhoud van tal van bijeenkomsten, onder meer over de voornaamste punten van de overeenkomst
van Zürich van 9 september 1997, en, ten slotte, dat zij als enige de prijslijsten heeft verstrekt die zij van haar concurrenten
heeft ontvangen, en aldus meer informatie heeft verschaft dan die waarom was verzocht, en belangrijk bewijsmateriaal heeft
aangedragen. Zij heeft eveneens een groot aantal gegevens verschaft die belastend waren voor haar zelf en zelfs haar jaarlijkse
budgettenboeken en volledige kostprijsstructuur en interne prijslijsten verstrekt. Haar uiterst vergaande medewerking had
dus met een verlaging van minstens 40 % moeten worden beloond.
In de tweede plaats is verzoekster van mening dat het evenredigheidsbeginsel en het beginsel van gelijke behandeling zijn
geschonden en dat de verlaging van 20 % die haar is toegekend voor haar medewerking aan het onderzoek, volkomen ontoereikend
is in vergelijking met de verlaging van 15 % die is toegekend aan Amann, Gütermann en Zwicky, ook al heeft de Commissie de
door deze drie ondernemingen verstrekte informatie als nutteloos bestempeld.
De Commissie stelt dat zij dankzij de verificaties en de medewerking van Coats reeds een vrij groot aantal belangrijke gegevens
heeft verzameld. De bijdrage van verzoekster is grotendeels toe te schrijven aan haar verplichting om de stukken over te leggen
waarom in het kader van een geldig verzoek om inlichtingen was verzocht. Voorts is de Commissie van mening dat de niet-betwisting
van de feiten die in aanmerking is genomen voor de verlaging van de geldboete, al bij al nogal beperkt was, aangezien verzoekster
haar eigen rol heeft geminimaliseerd. Ten slotte heeft verzoekster niet betwist dat de verlaging krachtens titel D van de
clementiemededeling tussen 10 en 50 % diende te bedragen, dat 20 % binnen deze marge viel en dat de verlaging met 20 % als
normaal kon worden beschouwd, gelet op het feit dat de medewerking beperkt bleef tot het beantwoorden van een geldig verzoek
om inlichtingen en het niet betwisten van de feiten.
De grief inzake schending van het evenredigheidsbeginsel en het beginsel van gelijke behandeling is volgens de Commissie evenmin
gegrond. Volgens haar lijkt de uiteenzetting van verzoekster veeleer aan te geven dat de aan de drie bovengenoemde ondernemingen
toegekende verlaging van 15 % onrechtmatig is, hoewel niemand een ten gunste van een ander begane onrechtmatigheid in zijn
voordeel kan inroepen. Zij merkt ten slotte op dat verzoekster niet zo ver gaat, haar medewerking gelijk te stellen aan die
van Coats, maar toch een vergelijkbare verlaging vordert.
Beoordeling door het Gerecht
De Commissie heeft in de mededeling inzake medewerking de voorwaarden aangegeven waaronder ondernemingen die met de Commissie
samenwerken wanneer deze een onderzoek naar een mededingingsregeling instelt, van geldboeten kunnen worden vrijgesteld of
aanspraak kunnen maken op een vermindering van de boete die hun anders zou worden opgelegd (punt A, lid 3, van de mededeling
inzake medewerking).
Punt D van de mededeling inzake medewerking bepaalt:
„1. Wanneer een onderneming haar medewerking verleent zonder dat aan alle in [de punten] B of C genoemde voorwaarden is voldaan,
komt zij in aanmerking voor een vermindering van 10 tot 50 % van de geldboete die haar zou zijn opgelegd.
2. Dit kan met name het geval zijn indien:
– een onderneming, voordat een mededeling van de punten van bezwaar is verzonden, aan de Commissie inlichtingen dan wel schriftelijke
of andere bewijsstukken verstrekt die bijdragen tot het bewijs van het bestaan van de inbreuk,
– de onderneming na ontvangst van de mededeling van de punten van bezwaar aan de Commissie mededeelt dat zij de feiten waarop
de Commissie haar beschuldigingen baseert, niet fundamenteel betwist.”
In casu is verzoekster uit hoofde van punt D van de mededeling inzake medewerking een verlaging van 20 % van het bedrag van
haar geldboete toegekend.
Ter rechtvaardiging van haar beoordeling merkt de Commissie in punt 393 van de bestreden beschikking het volgende op:
„BST heeft de Commissie bewijsmateriaal verstrekt dat de Commissie aanzienlijk heeft geholpen om de inbreuken aan te tonen.
BST wordt in de mededeling van punten van bezwaar ook aangehaald als een belangrijke bron voor de feitelijke inlichtingen
waarop de Commissie haar conclusies heeft gebaseerd. Bijlage 14 bij het antwoord van BST op het verzoek om inlichtingen van
de Commissie heeft de Commissie geholpen de inhoud van de vele bijeenkomsten vast te stellen, zoals het leeuwendeel van de
inhoud van de bijeenkomsten begin jaren negentig, de inhoud van de bijeenkomst in Wenen en de inhoud van de overeenkomst van
Zürich van 9 september 1997. BST was de enige onderneming die de Commissie de prijslijsten verstrekte die zij in de periode
van de overeenkomsten met haar concurrenten had ontvangen. Zij verstrekte de Commissie ook meer gegevens dan die waarom in
het verzoek om inlichtingen was gevraagd. In haar antwoord van 23 april 2003 op het verzoek om inlichtingen heeft BST niet
enkel feitelijke gegevens verstrekt, maar heeft zij onder punt 4.3 ‚Inhoud/besprekingen tijdens informele bijeenkomsten’ belangrijk
bewijsmateriaal aan de Commissie verstrekt.”
De Commissie heeft ook opgemerkt dat verzoekster na de ontvangst van de mededeling van punten van bezwaar haar ervan in kennis
heeft gesteld dat zij de feiten waarop zij haar beschuldigingen baseerde, niet fundamenteel betwistte (punt 392 van de bestreden
beschikking).
Voorts is de aan Amann, Gütermann en Zwicky opgelegde geldboete met 15 % verlaagd. In de punten 395 en 396 van de bestreden
beschikking heeft de Commissie twee gronden aangevoerd ter rechtvaardiging van deze verlaging. Om te beginnen hebben deze
drie ondernemingen inlichtingen, documenten en ander bewijsmateriaal verstrekt op basis waarvan het bestaan van de inbreuk
kon worden vastgesteld, met dien verstande evenwel dat de door deze ondernemingen verstrekte informatie in vergelijking met
die welke door verzoekster was verstrekt, niet als nuttig kon worden beschouwd. Voorts hebben zij de feiten waarop de Commissie
haar beschuldigingen heeft gebaseerd, niet fundamenteel betwist.
Verder kan in het kader van de beoordeling van de medewerking van de kartelleden alleen een kennelijke beoordelingsfout van
de Commissie worden veroordeeld, aangezien zij beschikt over een ruime beoordelingsmarge bij de waardering van de kwaliteit
en het nut van de door een onderneming verleende medewerking, met name in vergelijking met de bijdragen van andere ondernemingen
(arrest Hof van 10 mei 2007, SGL Carbon/Commissie, C‑328/05 P, Jurispr. blz. I‑3921, punt 88). In het kader van deze beoordeling
mag zij evenwel het beginsel van gelijke behandeling niet schenden.
Derhalve moet in het licht van deze rechtspraak worden nagegaan of de Commissie, zonder het beginsel van gelijke behandeling
te schenden en zonder haar beoordelingsmarge te buiten te gaan, verzoeksters geldboete wegens de door haar verleende medewerking
met 20 % kon verlagen.
In de eerste plaats dient te worden opgemerkt dat uit de overwegingen van de Commissie in punt 393 van de bestreden beschikking
ondubbelzinnig blijkt dat de medewerking die verzoekster tijdens de administratieve procedure heeft verleend, zeer ver ging.
Om te beginnen heeft deze medewerking de Commissie „aanzienlijk” geholpen om de inbreuken aan te tonen. Voorts erkent de Commissie
ondubbelzinnig dat verzoekster een „belangrijke” bron is geweest van de feitelijke inlichtingen waarop de Commissie haar conclusies
heeft gebaseerd, en dat zij als „enige” de tijdens de bijeenkomsten uitgewisselde prijslijsten heeft verstrekt. Dergelijke
documenten zijn vanzelfsprekend belangrijk voor het bewijs van het bestaan van een inbreuk zoals de onderhavige, die in wezen
bestaat in de uitwisseling van gevoelige informatie over de prijslijsten en/of de prijzen per klant en in overleg over prijsverhogingen
en/of richtprijzen. Ten slotte heeft de Commissie aangestipt dat verzoekster „niet enkel” feitelijke gegevens, maar ook „belangrijk
bewijsmateriaal” heeft verstrekt.
De uitleg die de Commissie geeft om het belang van de medewerking van verzoekster zoals beschreven in de bestreden beschikking,
af te zwakken kan niet echt overtuigen. Het argument dat de Commissie reeds vrij veel informatie had verzameld dankzij de
verificaties en de medewerking van Coats kan immers op zich niet afdoen aan het belang van de rol die verzoekster tijdens
de administratieve procedure heeft gespeeld. Ook al was de Commissie, zoals zij zelf stelt, reeds door Coats op de hoogte
gesteld van de inhoud van verschillende door verzoekster genoemde bijeenkomsten, dit neemt niet weg dat uit de punten 131,
133, 135, 137, 139 en 146 van de bestreden beschikking blijkt dat verzoekster vaak wordt aangehaald als bron, zelfs als enige
bron, van informatie over deze bijeenkomsten.
In haar memories tracht de Commissie eveneens de medewerking van verzoekster aan het onderzoek te minimaliseren door te stellen
dat de veelvuldige verwijzingen naar de prijslijsten de indruk wekken dat zij vaak verwijst naar de documenten van verzoekster.
Deze veelvuldige verwijzingen naar bijlage 14, die door verzoekster is overgelegd, en de uitdrukkelijke vermelding van deze
laatste in punt 393 van de bestreden beschikking tonen integendeel het belang aan dat de Commissie aan deze bewijzen heeft
gehecht. Zoals hierboven in punt 144 is opgemerkt, ligt het belang van deze bewijzen des te meer voor de hand daar de inbreuk
bestond in een prijskartel.
De stelling van de Commissie dat de bijdrage van verzoekster grotendeels is toe te schrijven aan haar verplichting om de documenten
waarom haar in het kader van een geldig verzoek om inlichtingen was verzocht over te leggen, dient eveneens te worden verworpen.
Er zij aan herinnerd dat de medewerking aan het onderzoek die niet verder gaat dan waartoe de ondernemingen krachtens artikel 11,
leden 4 en 5, van verordening nr. 17 verplicht zijn, geen verlaging van de geldboete rechtvaardigt (zie in die zin arrest
Gerecht van 10 maart 1992, Solvay/Commissie, T‑12/89, Jurispr. blz. II‑907, punten 341 en 342). Daarentegen is een dergelijke
verlaging gerechtvaardigd wanneer de onderneming veel ruimere inlichtingen heeft verstrekt dan de Commissie krachtens artikel 11
van verordening nr. 17 kan eisen (zie in die zin arresten Gerecht van 14 mei 1998, Cascades/Commissie, T‑308/94, Jurispr.
blz. II‑925, punten 260 en 262, en 9 juli 2003, Daesang en Sewon Europe/Commissie, T‑230/00, Jurispr. blz. II‑2733, punt 137).
In casu heeft de Commissie uitdrukkelijk erkend dat verzoekster niet enkel feitelijke gegevens, maar ook belangrijk bewijsmateriaal
met betrekking tot de betrokken inbreuk heeft verstrekt.
In de tweede plaats heeft de Commissie erop gewezen dat verzoekster de feiten waarop zij haar beschuldigingen heeft gebaseerd,
niet fundamenteel heeft betwist.
In de derde plaats is de medewerking van Amann, Gütermann en Zwicky in vergelijking met die van verzoekster als nutteloos
bestempeld. Bovendien hebben deze drie ondernemingen de feiten niet „substantieel” betwist.
Vastgesteld moet worden dat verzoekster voor haar extra inspanningen slechts is beloond met een verlaging die 5 % hoger is
dan die welke is toegekend aan Amann, Gütermann en Zwicky, hoewel deze ondernemingen niet dergelijke inspanningen hebben verricht
tijdens de administratieve procedure. Dit verschil tussen de aan verzoekster toegekende verlaging van de geldboete en de aan
de drie bovengenoemde ondernemingen toegekende verlaging is onredelijk klein.
Om al deze redenen dient te worden geoordeeld dat de verlaging van 20 % die aan verzoekster is toegekend wegens de door haar
verleende medewerking, ontoereikend is en dat de Commissie dus een kennelijke beoordelingsfout heeft gemaakt.
Bijgevolg dient het middel van verzoekster inzake onjuiste beoordeling van de medewerking te worden aanvaard.
Bijgevolg moet het Gerecht een passend verlagingspercentage vaststellen. Krachtens artikel 31 van verordening nr. 1/2003 heeft
het Gerecht namelijk volledige rechtsmacht in de zin van artikel 229 EG ter zake van beroepen tegen beschikkingen van de Commissie
waarin een geldboete wordt vastgesteld, en kan het de opgelegde geldboete intrekken, verlagen of verhogen. Krachtens zijn
volledige rechtsmacht acht het Gerecht het aangewezen om verzoeksters geldboete, die reeds met 20 % is verlaagd, met nog eens
10 % te verlagen wegens de door haar verleende medewerking. Bijgevolg dient het boetebedrag na toepassing van het plafond
van 10 % van de omzet, namelijk 1,224 miljoen EUR, met 30 % te worden verlaagd, zodat het definitieve bedrag van de op te
leggen geldboete dient te worden vastgesteld op 856 800 EUR.
3.
Vordering tot schadevergoeding
Argumenten van partijen
Verzoekster stelt vast dat de Commissie per vergissing interne prijslijsten openbaar heeft gemaakt die zij haar in het kader
van het onderzoek naar de mededingingsregeling op de markt voor industrieel garen in de Benelux en de Noordse landen had bezorgd.
Verzoekster is van mening dat de Europese Gemeenschap niet-contractueel aansprakelijk kan worden gesteld, aangezien is voldaan
aan de drie volgende noodzakelijke voorwaarden.
Volgens verzoekster is de eerste voorwaarde voor het ontstaan van de aansprakelijkheid, namelijk het bestaan van een niet-contractuele
fout, vervuld. Deze voorwaarde houdt immers in dat er sprake moet zijn van een voldoende gekwalificeerde schending van een
rechtsregel die ertoe strekt rechten toe te kennen aan particulieren, wat in casu het geval is.
Ten eerste strekken de regel waarvan de schending wordt aangevoerd, namelijk de in artikel 287 EG en artikel 28 van verordening
nr. 1/2003 bedoelde geheimhoudingsplicht, alsook het vertrouwensbeginsel ertoe rechten toe te kennen aan particulieren.
Ten tweede stelt verzoekster dat een dergelijke schending van deze rechtsregel op zich voldoende gekwalificeerd is. Deze regel
is immers zo duidelijk en stringent dat hij de betrokken instelling slechts een zeer beperkte of in het geheel geen beoordelingsmarge
laat.
Ten overvloede gaat verzoekster in concreto in op de fout teneinde aan te tonen dat deze „gekwalificeerd” is. Zij merkt in
de eerste plaats op dat zakengeheimen openbaar zijn gemaakt die geen enkel verband houden met de betrokken inbreuk (prijslijsten
voor de jaren 2002 en 2003 voor Ierland, Spanje, Italië en het Verenigd Koninkrijk) of niet relevant zijn voor de vaststelling
daarvan (prijslijsten voor Nederland en Zweden, met uitzondering evenwel van die voor de jaren 2000 en 2001). In de tweede
plaats is verzoekster van mening dat de Commissie niet redelijkerwijs kan beweren dat zij niet wist of niet had moeten weten
dat de het ging om uiterst gevoelige en vertrouwelijke prijsinformatie. Verzoekster verwijst dienaangaande naar punt 18 van
de mededeling van de Commissie van 13 december 2005 betreffende de regels voor toegang tot het dossier van de Commissie overeenkomstig
de artikelen 81 en 82 van het EG-Verdrag, de artikelen 53, 54 en 57 van de EER-Overeenkomst en verordening (EG) nr. 139/2004
van de Raad (PB C 325, blz. 7). Verzoekster heeft in haar brief van 18 april 2004 duidelijk gewezen op de vertrouwelijke aard
van deze informatie, wat overigens door de Commissie zelf wordt bevestigd in haar brief van 15 januari 2004. In de derde plaats
heeft de Commissie geen enkele maatregel genomen om de door verzoekster geleden schade te beperken.
Verzoekster stelt eveneens dat de openbaar gemaakte lijsten ook betrekking hadden op andere landen waarop de bijeenkomsten
betreffende de betrokken markt geen betrekking hadden en op de jaren 2002 en 2003 en dat deze lijsten veel gedetailleerder
en omvangrijker zijn. Zij wijst het argument van de Commissie dat deze lijsten mogelijkerwijs niet vertrouwelijk waren, van
de hand. Zelfs indien zij hierom was verzocht, zou zij immers nooit hebben ingestemd met de toezending van haar volledige
en gedetailleerde tariefstructuur aan haar concurrenten. Voorts is de door de Commissie geformuleerde hypothese dat zij een
bindende beslissing van de raadadviseur-auditeur had kunnen verkrijgen irrelevant, aangezien vaststaat dat de Commissie de
„Akzo-procedure” niet heeft gevolgd en de rechten en belangen van verzoekster dus op geen enkele manier in aanmerking zijn
genomen.
Wat de door haar geleden schade betreft, stelt verzoekster dat deze enerzijds bestaat in gederfde inkomsten, namelijk in het
verschil tussen de inkomsten die zij zou hebben ontvangen indien haar prijslijsten niet openbaar waren gemaakt en die welke
zij daadwerkelijk heeft ontvangen, en anderzijds in de structurele kosten die verbonden zijn aan het opvangen van de omzetdaling
die resulteert uit de inkomstenderving. Zij merkt op dat de schade die zij lijdt, zich nog niet volledig heeft gemanifesteerd,
maar dat een deel van deze schade reeds kan worden becijferd en voortvloeit uit het verlies van haar voornaamste klant, VF
Europe.
Volgens verzoekster staat het causaal verband tussen de fout van de Commissie en het verlies van haar voornaamste klant eveneens
vast. American & Efird heeft immers (rechtstreeks en via haar dochteronderneming Bieze Stork) inzage gekregen in de tariefstructuur
van verzoekster en heeft VF Europe aldus offertes kunnen doen die lager waren dan die van verzoekster. VF Europe heeft bevestigd
dat zij de offertes van verzoekster nooit aan andere garenproducenten, zoals American & Efird, heeft bezorgd.
Volgens de Commissie moet deze vordering worden afgewezen.
Beoordeling door het Gerecht
Volgens vaste rechtspraak moet voor de niet-contractuele aansprakelijkheid van de Gemeenschap in de zin van artikel 288, tweede
alinea, EG wegens een onrechtmatige gedraging van haar organen aan een aantal voorwaarden zijn voldaan: onrechtmatigheid van
de aan de instellingen verweten gedraging, het bestaan van schade en een oorzakelijk verband tussen de gedraging en de gestelde
schade (arrest Hof van 29 september 1982, Oleifici Mediterranei/EEG, 26/81, Jurispr. blz. 3057, punt 16, en arrest Gerecht
van 14 december 2005, Beamglow/Parlement e.a., T‑383/00, Jurispr. blz. II‑5459, punt 95).
Wanneer aan één van de drie voorwaarden voor niet-contractuele aansprakelijkheid van de Gemeenschap niet is voldaan, moeten
de schadevorderingen worden afgewezen zonder dat de twee andere voorwaarden hoeven te worden onderzocht (arrest Hof van 15 september
1994, KYDEP/Raad en Commissie, C‑146/91, Jurispr. blz. I‑4199, punt 81, en arrest Gerecht van 20 februari 2002, Förde-Reederei/Raad
en Commissie, T‑170/00, Jurispr. blz. II‑515, punt 37). De gemeenschapsrechter is bovendien niet verplicht de voorwaarden
in een bepaalde volgorde te onderzoeken (zie in die zin arrest Hof van 9 september 1999, Lucaccioni/Commissie, C‑257/98 P,
Jurispr. blz. I‑5251, punt 13).
Dienaangaande zij er voorafgaandelijk aan herinnerd dat, wat om te beginnen het schadevereiste betreft, de schade reëel en
zeker moet zijn (arrest Gerecht van 2 juli 2003, Hameico Stuttgart e.a./Raad en Commissie, T‑99/98, Jurispr. blz. II‑2195,
punt 67) en moet kunnen worden begroot (arrest Gerecht van 16 januari 1996, Candiotte/Raad, T‑108/94, Jurispr. blz. II‑87,
punt 54). Een zuiver hypothetische en onbepaalde schade geeft daarentegen geen recht op schadevergoeding (zie in die zin arrest
Gerecht van 11 juli 1997, Oleifici Italiani/Commissie, T‑267/94, Jurispr. blz. II‑1239, punten 72 en 73).
Wat voorts de voorwaarde van het causaal verband betreft, kan de Gemeenschap slechts aansprakelijk worden gesteld voor schade
die een voldoende rechtstreeks gevolg is van de onrechtmatige gedraging van de betrokken instelling (zie in die zin arrest
Hof van 4 oktober 1979, Dumortier Frères e.a./Raad, 64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 en 45/79, Jurispr. blz. 3091,
punt 21; arresten Gerecht van 13 februari 2003, Meyer/Commissie, T‑333/01, Jurispr. blz. II‑117, punt 32, en 27 november 2007,
Pitsiorlas/Raad en ECB, T‑3/00 en T‑337/04, Jurispr. blz. II‑4779, punt 292). Het bewijs van dit duidelijk, rechtstreeks causaal
verband tussen de door de betrokken instelling gepleegde fout en de aangevoerde schade moet worden geleverd door de verzoekende
partij (zie in die zin arresten Hof van 15 januari 1987, GAEC de la Ségaude/Raad en Commissie, 253/84, Jurispr. blz. 123,
punt 20, en 30 januari 1992, Finsider e.a./Commissie, C‑363/88 en C‑364/88, Jurispr. blz. I‑359, punt 25; arrest Gerecht van
30 september 1998, Coldiretti e.a./Raad en Commissie, T‑149/96, Jurispr. blz. II‑3841, punt 101).
Ten slotte staat het aan de partij die de Gemeenschap aansprakelijk stelt, bewijsmateriaal aan te dragen voor het bestaan
of de omvang van de door haar gestelde schade en aan te tonen dat er tussen deze schade en het gelaakte gedrag van de betrokken
instelling een voldoende rechtstreeks causaal verband bestaat (arrest Dumortier Frères e.a./Raad, aangehaald in punt 166,
punt 21, en arrest Gerecht van 24 oktober 2000, Fresh Marine/Commissie, T‑178/98, Jurispr. blz. II‑3331, punt 118).
Wanneer de waarde van gederfde inkomsten en dus noodzakelijkerwijs de waarde van hypothetische economische transacties dient
te worden bepaald, kan het voor de verzoekende partij moeilijk of zelfs onmogelijk zijn om de schade die zij stelt te hebben
geleden, exact te becijferen. In dergelijke gevallen kan de rechter genoegen nemen met schattingen op basis van gemiddelde
statistische waarden (zie in die zin arrest Hof van 27 januari 2000, Mulder e.a./Raad en Commissie, C‑104/89 en C‑37/90, Jurispr.
blz. I‑203, punten 63‑65). Dat kan verzoekster evenwel niet volledig vrijstellen van de verplichting om de aangevoerde schade
te bewijzen. De waarde van de gederfde inkomsten vormt immers weliswaar een hypothetische waarde die dient te worden geschat
voor zover zij niet met zekerheid kan worden berekend, maar dit neemt niet weg dat de gegevens waarop deze schatting is gebaseerd,
kunnen – en in de mate van het mogelijke moeten – worden bewezen door de partij die zich hierop beroept (beschikking Gerecht
van 29 augustus 2007, SELEX Sistemi Integrati/Commissie, T‑186/05, niet gepubliceerd in de Jurisprudentie, punt 27).
In het licht van deze rechtspraak dient te worden nagegaan of de Gemeenschap niet-contractueel aansprakelijk kan worden gesteld
wegens het feit dat andere prijslijsten van verzoekster dan die waarvoor zij van vertrouwelijke behandeling had afgezien,
per vergissing openbaar zijn gemaakt.
Er dient meteen te worden vastgesteld dat in casu niet is voldaan aan ten minste één van de voorwaarden voor het ontstaan
van de niet-contractuele aansprakelijkheid van de Gemeenschap.
De door verzoekster aangevoerde schade bestaat volgens haar niet alleen in een duidelijke vermindering van haar inkomsten
na het verlies van haar voornaamste klant, maar ook in andere inkomstenverliezen waarmee zij naar eigen zeggen dagelijks wordt
geconfronteerd, en in structurele kosten die verbonden zijn aan het opvangen van de omzetdaling die resulteert uit de inkomstenderving.
Wat de „andere inkomstenverliezen” en de structurele kosten betreft, legt verzoekster geen bewijzen voor aan de hand waarvan
kan worden nagegaan of deze schadeposten reëel en zeker zijn.
Het enige stuk dat verzoekster overlegt, is een tabel waaruit blijkt dat haar omzet tussen mei 2003 en januari 2004, dat wil
zeggen vóór de openbaarmaking van de vertrouwelijk geachte informatie, aanzienlijk is gedaald. Voor zover er al schade is,
kan deze in elk geval geen betrekking hebben op het in deze periode geleden inkomstenverlies.
Wat voorts de inkomstendaling na het verlies van de voornaamste klant betreft, dient in de eerste plaats te worden opgemerkt
dat de overeenkomst tussen deze laatste en een concurrent van verzoekster slechts is gesloten voor een duur van twee jaar,
namelijk voor de jaren 2005 en 2006. Niets belette verzoekster dus om deze verloren klant vanaf 2007 terug te veroveren. De
schade kan dus in elk geval niet als reëel en zeker worden beschouwd voor de periode na de jaren 2005 en 2006.
In de tweede plaats zijn de bewijzen die verzoekster aanvoert om het bestaan van de schade aan te tonen vaag. De door haar
in het verzoekschrift weergegeven tabel, die beoogt aan te tonen dat de brutomarge ten gevolge het verlies van verzoeksters
voornaamste klant is gedaald, bevat immers gegevens die door geen enkel stuk worden gestaafd. Bovendien zijn de gegevens in
deze tabel moeilijk te interpreteren.
Het is evenwel niet nodig verder in te gaan op de vraag of dit door verzoekster aangevoerde bewijs rechtens genoegzaam het
bestaan van de schade aantoont die verzoekster door het verlies van haar klant schade zou hebben geleden. Er kan meteen worden
overgegaan naar de vraag of er een causaal verband bestaat tussen de fout en deze vermeende schade. Zo de schade ten gevolge
van het verlies van VF Europe al zou vaststaan voor de jaren 2005 en 2006, blijkt immers niet dat is voldaan aan de voorwaarde
dat er een rechtstreeks causaal verband bestaat tussen deze gebeurtenis en de fout van de Commissie.
Het feit dat verzoekster haar voornaamste klant heeft verloren kan immers perfect worden verklaard door het besluit van de
groep VF Corporation USA om haar aankoopbeslissingen te centraliseren. Overigens heeft verzoekster zelf in een brief die zij
op 2 maart 2005, dus na de openbaarmaking van de prijslijsten, aan de Commissie heeft toegezonden, opgemerkt dat niet langer
VF Europe, maar VF Corporation USA besliste over haar bevoorrading en de plaatsing van de bestellingen. Zij heeft daaraan
toegevoegd dat de bevoorrading van haar voornaamste klant voortaan volledig werd toevertrouwd aan Anglo-Amerikaanse ondernemingen.
De verklaring van verzoekster in diezelfde brief dat zij haar voornaamste klant eind 2004 spontaan had voorgesteld de prijs
vanaf januari 2005 met 10 % te verlagen lijkt eveneens te bevestigen dat er geen causaal verband is tussen de aan de Commissie
verweten gedraging en het verlies van deze klant. De Commissie merkt namelijk terecht op dat indien een concurrent met zijn
prijzen onder de vorige prijzen van verzoekster had willen duiken, het aanbod van verzoekster immers nog steeds een stuk lager
zou zijn gebleven. De mogelijke kennis van de prijzen van verzoekster kan dus niet de werkelijke reden zijn voor het verlies
van haar voornaamste klant.
Hieruit volgt dat het vereiste causale verband niet bestaat.
Gelet op deze vaststellingen dient de vordering tot schadevergoeding in haar geheel te worden afgewezen.
Kosten
Ingevolge artikel 87, lid 3, van het Reglement voor de procesvoering kan het Gerecht de proceskosten over de partijen verdelen
of beslissen dat elke partij haar eigen kosten zal dragen, indien zij onderscheidenlijk op een of meer punten in het ongelijk
worden gesteld.
Aangezien het beroep gedeeltelijk wordt toegewezen, eist een billijke beoordeling van de omstandigheden van de zaak dat verzoekster
90 % van haar eigen kosten en 90 % van de kosten van de Commissie zal dragen en de Commissie 10 % van haar eigen kosten en
10 % van die van verzoekster.
HET GERECHT (Vijfde kamer),
rechtdoende, verklaart:
1)
Het bedrag van de geldboete die aan Belgian Sewing Thread (BST) NV is opgelegd bij artikel 2 van beschikking C(2005) 3452
van de Commissie van 14 september 2005 inzake een procedure op grond van artikel 81 [EG] en artikel 53 van de EER-Overeenkomst
(zaak COMP/38.337 – PO/Garen), wordt vastgesteld op 856 800 EUR.
2)
De vordering tot nietigverklaring wordt voor het overige afgewezen.
3)
Het beroep tot schadevergoeding wordt verworpen.
4)
BST zal 90 % van haar eigen kosten en 90 % van de kosten van de Europese Commissie dragen en de Commissie zal 10 % van haar
eigen kosten en 10 % van die van BST dragen.
Vilaras
Prek
Ciucă
Uitgesproken ter openbare terechtzitting te Luxemburg op 28 april 2010.
ondertekeningen
Inhoud
Voorgeschiedenis van het geding
1. Voorwerp van het geding
2. Administratieve procedure
3. Bestreden beschikking
Afbakening van de betrokken markt
Omvang en structuur van de betrokken markt
Beschrijving van de inbreukmakende gedragingen
Dispositief van de bestreden beschikking
4. Procesverloop en conclusies van partijen
In rechte
1. Verzoek tot nietigverklaring van artikel 1 van de bestreden beschikking voor zover deze bepaling betrekking heeft op verzoekster
Voorafgaande opmerkingen
Argumenten van partijen
Beoordeling door het Gerecht
2. Verzoek tot nietigverklaring van artikel 2 van de bestreden beschikking, voor zover deze bepaling betrekking heeft op
verzoekster, of, subsidiair, tot verlaging van het bedrag van de geldboete
Middel inzake de onjuiste kwalificatie van de inbreuk als „zeer zwaar”
Argumenten van partijen
Beoordeling door het Gerecht
Middel inzake de onjuiste vaststelling van het uitgangsbedrag en het eindbedrag van de geldboete en inzake de onjuiste indeling
van verzoekster in de tweede categorie
Argumenten van partijen
Beoordeling door het Gerecht
– De grief dat geen rekening is gehouden met de geringe omvang van de betrokken markt
– De grief inzake de onjuiste beoordeling van de daadwerkelijke economische macht van verzoekster om de mededinging schade
toe te brengen
– Grief inzake schending van het evenredigheidsbeginsel omdat het gehanteerde uitgangsbedrag duidelijk te hoog is ten opzichte
van het bedrag dat voor andere van de betrokken ondernemingen is gehanteerd
– Grief inzake de buitensporigheid van het vastgestelde uitgangsbedrag, gelet op de precaire financiële situatie van verzoekster
Middel inzake de onjuiste beoordeling van de verzachtende omstandigheden
Argumenten van partijen
Beoordeling door het Gerecht
Middel inzake onjuiste beoordeling van de medewerking
Argumenten van partijen
Beoordeling door het Gerecht
3. Vordering tot schadevergoeding
Argumenten van partijen
Beoordeling door het Gerecht
Kosten
*
Procestaal: Nederlands. | [
"Mededinging",
"Mededingingsregelingen",
"Europese markt voor industrieel garen",
"Beschikking tot vaststelling van inbreuk op artikel 81 EG en artikel 53 EER-Overeenkomst",
"Geldboeten",
"Zwaarte van inbreuk",
"Verzachtende omstandigheden",
"Medewerking",
"Niet-contractuele aansprakelijkheid",
"Openbaarmaking van vertrouwelijke informatie",
"Schade",
"Causaal verband"
] |
62000CJ0320 | it | Motivazione della sentenza
1 Con ordinanza 20 luglio 2000, pervenuta in cancelleria il 22 agosto successivo, la Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) ha proposto alla Corte, ai sensi dell'art. 234 CE, due questioni pregiudiziali relative all'interpretazione dell'art. 141, n. 1, CE.
2 Tali questioni sono state sollevate nell'ambito di controversie che vedono il sig. Lawrence ed altri 446 lavoratori, quasi tutti di sesso femminile (in prosieguo: i «ricorrenti nella causa principale»), contrapposti alle imprese Regent Office Care Ltd, Commercial Catering Group e Mitie Secure Services Ltd (in prosieguo: le «imprese convenute nella causa principale»), presso le quali essi sono o sono stati dipendenti, controversie relative ad una pretesa di parità di retribuzione tra lavoratori di sesso maschile e lavoratori di sesso femminile.
Controversie nella causa principale e questioni pregiudiziali
3 Sino al 1990 circa, il North Yorkshire County Council (in prosieguo: il «Council») ha gestito direttamente i compiti di pulizia e di ristorazione negli istituti scolastici dipendenti da tale ente. La responsabilità della prestazione di tali servizi è stata quindi trasferita alle imprese convenute nella causa principale nell'ambito di una gara di appalto obbligatoria imposta dal Local Government Act 1988 (legge del 1988 sull'amministrazione locale).
4 Nel corso del periodo di durata dell'appalto, talune lavoratrici hanno promosso nei confronti del Council un ricorso volto ad ottenere la parità di retribuzione, senza discriminazioni basate sul sesso, in base all'Equal Pay Act 1970 (in prosieguo: la «legge del 1970»). Le ricorrenti in tale causa hanno infine ottenuto l'accoglimento delle loro domande in forza di una sentenza della House of Lords (Regno Unito) del 6 luglio 1995 (ICR 833). Il Council aveva accettato i risultati di uno studio nazionale sulla valutazione delle mansioni del 1987, secondo cui il lavoro delle ricorrenti in detta causa era di valore identico a quello svolto dagli uomini addetti a mansioni quali il giardinaggio, la raccolta dei rifiuti e la manutenzione delle fognature. La House of Lords ha respinto la tesi secondo cui il Council, per poter competere con una società commerciale in una gara di appalto e sul mercato libero, era legittimato a corrispondere una retribuzione inferiore ai lavoratori di sesso femminile. Essa ha parimenti respinto la tesi secondo cui la disparità di retribuzione controversa era in realtà dovuta ad una ragione diversa dalla differenza di sesso. In breve, la House of Lords ha deciso che le ricorrenti in tale causa avevano il diritto, ai fini del riconoscimento della parità di retribuzione senza discriminazioni fondate sul sesso, di essere raffrontate con lavoratori di sesso maschile alle dipendenze del Council, operanti in altri settori d'attività, il cui lavoro era stato riconosciuto equivalente in base allo studio sulla valutazione delle mansioni.
5 A seguito di detta sentenza della House of Lords, le lavoratrici facenti parte del personale di ristorazione e di pulizia che si trovavano ancora alle dipendenze del Council e le cui retribuzioni erano inferiori a quelle corrispondenti al livello loro riconosciuto nello studio sulla valutazione delle mansioni sono state risarcite dal Council e le loro retribuzioni sono state parificate alle retribuzioni dei lavoratori di sesso maschile il cui lavoro era stato giudicato di valore identico.
6 Quando il Council ha concluso con le imprese convenute nella causa principale convenzioni relative a servizi di ristorazione e di pulizia, tali imprese hanno riassunto un certo numero di lavoratrici dipendenti del Council, offrendo loro retribuzioni inferiori a quelle corrisposte dal medesimo prima del trasferimento di attività. Esse hanno inoltre assunto nuove lavoratrici subordinate che non erano mai state alle dipendenze del Council, con retribuzioni inferiori a quelle versate da quest'ultimo alle proprie dipendenti prima del trasferimento.
7 I ricorrenti nella causa principale sono lavoratori che sono o sono stati alle dipendenze delle tre imprese convenute nella causa principale per la prestazione di servizi di pulizia e ristorazione in scuole dipendenti dal Council. Per la maggior parte, essi erano stati originariamente assunti dal Council per prestare gli stessi servizi nelle medesime scuole.
8 Nel dicembre 1995 i ricorrenti nella causa principale hanno promosso nei confronti delle imprese convenute nella causa principale, dinanzi all'Industrial Tribunal (England & Wales) (Regno Unito), alcuni ricorsi sulla base della legge del 1970. Essi hanno interposto contro la sentenza di questo giudice appello dinanzi all'Employment Appeal Tribunal (Regno Unito), il quale ha respinto il ricorso nel merito. Essi hanno quindi impugnato tale decisione dinanzi al giudice del rinvio sostenendo che, nelle circostanze particolari del caso di specie, l'art. 141 CE conferiva loro il diritto di rivendicare la parità di retribuzione nei confronti dei lavoratori di sesso maschile alle dipendenze del Council e considerati ai fini del raffronto, senza doversi verificare se essi fossero originariamente dipendenti del Council ovvero se lo siano attualmente.
9 Ai fini dell'udienza preliminare nella causa principale, le parti hanno convenuto di partire dal presupposto dell'esistenza di una differenza, a svantaggio dei ricorrenti nella causa principale, tra le condizioni del rapporto di lavoro di questi ultimi e quelle dei lavoratori a cui essi erano stati raffrontati. L'ordinanza di rinvio precisa che agli stessi fini le parti si sono basate sui seguenti presupposti:
«a) Si è verificato un trasferimento di impresa allorché i pertinenti contratti di ristorazione e di pulizia sono stati trasferiti alla parte convenuta;
b) Le mansioni svolte dai ricorrenti alle date del rispettivo trasferimento erano di valore pari a quelle svolte dalle persone scelte per il raffronto;
c) Alle date di presentazione dei vari ricorsi iniziali, le mansioni svolte dai ricorrenti erano ancora di valore pari a quelle delle persone scelte per il raffronto;
d) Per tutto il periodo rilevante, le persone scelte per il raffronto sono state dipendenti del Council».
10 Per decidere la causa principale, il giudice del rinvio deve stabilire se, a fondamento della loro domanda intesa ad ottenere dalle imprese convenute nella causa principale la parità di retribuzione senza discriminazioni fondate sul sesso, i ricorrenti nella causa principale abbiano diritto ad utilizzare come parametri di riferimento le condizioni generali del rapporto di lavoro di taluni dipendenti di sesso maschile del Council. Di conseguenza, la Court of Appeal (England & Wales) (Civil division) ha deciso di sospendere il giudizio e di sottoporre alla Corte di giustizia le seguenti questioni pregiudiziali:
«1) Se l'art. 141 [CE] sia direttamente applicabile nelle circostanze del caso di specie (quali esposte nella presente decisione), cosicché i ricorrenti possano fondarsi su tale norma nell'ambito di procedimenti nazionali al fine di essere posti in condizione di raffrontare il loro salario con quello di lavoratori di sesso maschile alle dipendenze del North Yorkshire County Council, i quali svolgono un lavoro di valore pari al loro.
2) Se un ricorrente che intenda fondarsi sull'effetto diretto dell'art. 141 [CE] possa farlo solo se il datore di lavoro convenuto sia in condizione di poter chiarire il motivo del trattamento salariale praticato nei confronti dei propri dipendenti dal datore di lavoro delle persone scelte per il raffronto».
Sulle questioni pregiudiziali
11 Per risolvere la prima questione occorre preliminarmente ricordare che l'art. 141, n. 1, CE enuncia il principio secondo cui uno stesso lavoro o un lavoro di pari valore dev'essere retribuito allo stesso modo, sia esso svolto da un lavoratore di sesso maschile o da un lavoratore di sesso femminile.
12 Come la Corte ha dichiarato nella sentenza 8 aprile 1976, causa 43/75, Defrenne II (Racc. pag. 455, punto 12), tale principio, che costituisce l'espressione specifica del principio generale di uguaglianza che vieta di trattare in maniera diversa situazioni analoghe, a meno che tale differenza di trattamento non sia obiettivamente giustificata, costituisce uno dei principi fondamentali della Comunità (v. sentenza 26 giugno 2001, causa C-381/99, Brunnhofer, Racc. pag. I-4961, punto 28).
13 La Corte ha riconosciuto l'effetto diretto del principio di parità di retribuzione tra lavoratori di sesso maschile e lavoratori di sesso femminile sancito dal Trattato CE. Essa ha stabilito che tale principio riguarda non solo le pubbliche autorità, ma vale del pari per tutte le convenzioni che disciplinano in modo collettivo il lavoro subordinato, come pure per i contratti fra singoli (v., in particolare, citata sentenza Defrenne II, punti 39 e 40).
14 Alla luce delle considerazioni che precedono, si deve verificare se l'art. 141, n. 1, CE, sia applicabile in circostanze come quelle della fattispecie in esame nella causa principale.
15 La peculiarità della fattispecie in esame nella causa principale risiede in tre caratteristiche. Innanzi tutto, le persone le cui retribuzioni sono oggetto di raffronto lavorano alle dipendenze di datori di lavoro diversi, ossia, da un lato, il Council e, dall'altro, le imprese convenute nella causa principale. Inoltre, i ricorrenti nella causa principale svolgono per tali imprese un lavoro identico a quello che alcuni di loro effettuavano per il Council prima del trasferimento d'impresa. Infine, questo lavoro è stato ed è tuttora riconosciuto di valore pari a quello svolto dai dipendenti del Council scelti per il raffronto.
16 Il giudice del rinvio non ha sottoposto alcuna questione in ordine alla tutela derivante, in un caso del genere, dalla direttiva del Consiglio 14 febbraio 1977, 77/187/CEE, concernente il ravvicinamento delle legislazioni degli Stati membri relative al mantenimento dei diritti dei lavoratori in caso di trasferimenti di imprese, di stabilimenti o di parti di stabilimenti (GU L 61, pag. 26). Le sue questioni riguardano solo l'art. 141, n. 1, CE.
17 Va rilevato in proposito che nella formulazione dell'art. 141, n. 1, CE nulla lascia intendere che l'applicabilità di tale disposizione sia limitata a situazioni in cui uomini e donne svolgano la propria attività lavorativa per un medesimo datore di lavoro. La Corte ha stabilito che il principio sancito da questo articolo può essere fatto valere dinanzi ai giudici nazionali, in particolare nel caso di discriminazioni che traggono direttamente origine da norme di legge o da contratti collettivi di lavoro, nonché nel caso in cui il lavoro venga svolto nella stessa azienda o nello stesso ufficio, privati o pubblici (v., in particolare, sentenze Defrenne II, citata, punto 40; 27 marzo 1980, causa 129/79, Macarthys, Racc. pag. 1275, punto 10, e 31 marzo 1981, causa 96/80, Jenkins, Racc. pag. 911, punto 17).
18 Qualora, tuttavia - come nella fattispecie in esame nella causa principale -, le differenze rilevate nelle condizioni retributive di lavoratori che svolgono uno stesso lavoro ovvero un lavoro di identico valore non possano essere ricondotte ad un'unica fonte, manca un soggetto che sia responsabile della diseguaglianza e che possa ristabilire la parità di trattamento. Una situazione di tal genere non rientra nell'ambito d'applicazione dell'art. 141, n. 1, CE. Il lavoro e la retribuzione di tali lavoratori non possono in tal caso essere raffrontati sulla base di tale disposizione.
19 Alla luce di tutte le considerazioni che precedono, si deve risolvere la prima questione nel senso che non rientra nell'ambito d'applicazione dell'art. 141, n. 1, CE, una situazione in cui, come nella fattispecie in esame nella causa principale, le differenze rilevate nelle condizioni retributive di lavoratori di sesso diverso che svolgono uno stesso lavoro ovvero un lavoro di identico valore non possono essere ricondotte ad un'unica fonte.
20 Considerata la soluzione data alla prima questione, non occorre risolvere la seconda.
Decisione relativa alle spese
Sulle spese
21 Le spese sostenute dal governo del Regno Unito e dalla Commissione, che hanno presentato osservazioni alla Corte, non possono dar luogo a rifusione. Nei confronti delle parti nella causa principale il presente procedimento costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese.
Dispositivo
Per questi motivi,
LA CORTE,
pronunciandosi sulle questioni sottopostele dalla Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) con ordinanza 20 luglio 2000, dichiara:
Non rientra nell'ambito d'applicazione dell'art. 141, n. 1, CE una situazione in cui, come nella fattispecie in esame nella causa principale, le differenze rilevate nelle condizioni retributive di lavoratori di sesso diverso che svolgono uno stesso lavoro ovvero un lavoro di identico valore non possono essere ricondotte ad un'unica fonte. | [
"Principio di parità di retribuzione tra lavoratori di sesso maschile e lavoratori di sesso femminile",
"Effetto diretto",
"Raffronto del lavoro svolto per datori di lavoro diversi"
] |
62004CJ0041 | da | 1 Anmodningen om præjudiciel afgørelse vedrører fortolkningen af artikel 2, stk. 1, artikel 5, stk. 1, artikel 6, stk. 1, og
artikel 9 i Rådets sjette direktiv 77/388/EØF af 17. maj 1977 om harmonisering af medlemsstaternes lovgivning om omsætningsafgifter
– Det fælles merværdiafgiftssystem: ensartet beregningsgrundlag (EFT L 145, s. 1, herefter »sjette direktiv«).
2 Anmodningen er blevet forelagt i en sag anlagt af Levob Verzekeringen BV og OV Bank NV (herefter »Levob«) mod Staatssecretaris
van Financïen (statssekretæren for finanser) angående betaling af merværdiafgift (herefter »moms«) af forskellige transaktioner,
herunder erhvervelse af software, den efterfølgende tilpasning heraf til Levobs behov, installering heraf og oplæring af Levobs
ansatte i brugen af softwaren.
Retsforskrifter
3 Sjette direktivs artikel 2 bestemmer:
»[Moms] pålægges:
1. Levering af goder og tjenesteydelser, som mod vederlag foretages i indlandet af en afgiftspligtig person, der optræder i denne
egenskab
2. Indførsel af goder.«
4 I henhold til sjette direktivs artikel 5, stk. 1, »[forstås] »ved levering af et gode« [...] overdragelse af retten til som
ejer at råde over et materielt gode«.
5 Direktivets artikel 6, stk. 1, foreskriver:
»Ved »tjenesteydelse« forstås enhver transaktion, der ikke er en levering af et gode i henhold til artikel 5.
[...]«
6 Sjette direktivs artikel 9 er affattet således:
»Ved leveringsstedet for en tjenesteydelse forstås det sted, hvor den, der yder tjenesten, har etableret enten hjemstedet
for sin økonomiske virksomhed eller et fast forretningssted, hvorfra tjenesteydelsen leveres [...]
2. Dog gælder følgende:
[...]
e) leveringsstedet for følgende tjenesteydelser, som præsteres for aftagere, der er etableret uden for Fællesskabet, eller for
afgiftspligtige personer, som er etableret i Fællesskabet, men uden for yderens land, er det sted, hvor aftageren har etableret
enten hjemstedet for sin erhvervsmæssige virksomhed eller et fast forretningssted, til hvilket tjenesteydelsen præsteres,
eller i mangel af et sådant hjemsted eller et sådant forretningssted hans bopæl eller hans sædvanlige opholdssted
– [...]
– [...]
– ydelser fra rådgivningsvirksomheder, ingeniører, projekteringsvirksomheder, advokater og revisorer, samt andre lignende ydelser
tillige med databehandling og meddelelse af oplysninger,
[...]«
Tvisten i hovedsagen og de præjudicielle spørgsmål
7 Levob, der er hjemmehørende i Amersfoort (Nederlandene), udøver forsikringsvirksomhed. Den 2. oktober 1997 indgik selskabet
en kontrakt (herefter »kontrakten«) med virksomheden Financial Data Planning Corporation (herefter »FDP«), der er hjemmehørende
i De Forenede Stater.
8 FDP forpligtede sig ved denne kontrakt til at levere Levob et edb-program, som selskabet markedsførte til forsikringsselskaber
i De Forenede Stater (herefter »basis-softwaren«). Levob fik en uoverdragelig, tidsubegrænset licens til denne software mod
en afgift på 713 000 USD, hvoraf 101 000 USD skulle betales ved underskriften af kontrakten, og restbeløbet med 17 månedlige
ydelser af 36 000 USD. Licensafgiften skulle faktureres særskilt fra de andre beløb, der skulle betales i henhold til kontrakten.
Kontrakten præciserede desuden, at licensen trådte i kraft i De Forenede Stater, idet Levob handlede som importør af godet
i Nederlandene.
9 Den forelæggende ret har herved anført, at de databærere, hvorpå basis-softwaren var indlagret, blev overdraget af FDP til
Levob på De Forenede Staters område, og at de efterfølgende blev indført til Nederlandene af Levobs ansatte.
10 I kontrakten bestemtes endvidere, at FDP skulle tilpasse basis-softwaren med henblik på at gøre det muligt for Levob at anvende
softwaren i forbindelse med administrationen af de forsikringer, selskabet markedsfører. Det drejede sig i det væsentlige
om at oversætte programmet til nederlandsk og at foretage ændringer, der var nødvendige, fordi der i Nederlandene anvendes
forsikringsformidlere i forbindelse med sådanne forsikringer. Prisen for denne tilpasning ville – afhængig af de endelige
specifikationer, der skulle fastsættes af parterne under gennemførelsen af kontrakten – være mindst 793 000 USD og højest
970 000 USD.
11 FDP forpligtede sig desuden til at installere basis-softwaren og tilpasningen heraf på Levobs edb-system samt til at give
Levobs ansatte fem dages oplæring, mod to betalinger på hver 7 500 USD. Endelig bestemtes det i kontrakten også, at der af
parterne skulle foretages en generel test med henblik på accept af softwaren.
12 Tilpasningen af basis-softwaren, installeringen heraf og oplæringen fandt sted i perioden 1997-1999.
13 Levob anførte ikke de beløb, der var erlagt for basis-softwaren, i sine momsangivelser. Den 25. januar 2000 anmodede Levob
afgiftsmyndighederne om at udfærdige en efterfølgende afgiftsansættelse vedrørende de beløb, der var erlagt for tilpasningen
og installeringen af softwaren og for den af FDP leverede oplæring.
14 Da afgiftsmyndighederne fandt, at de tjenesteydelser, som FDP leverede, bestod i én enkelt ydelse vedrørende den tilpassede
software, udfærdigede myndighederne en afgiftsansættelse vedrørende samtlige de beløb, Levob havde betalt i henhold til kontrakten.
15 Da afgiftsmyndighederne i den sag, Levob anlagde ved Gerechtshof te Amsterdam, blev frifundet ved dom af 31. december 2001,
iværksatte Levob kassationsappel til den forelæggende ret til prøvelse af denne dom. Levob har til støtte for appellen bl.a.
kritiseret Gerechtshof te Amsterdam for at have anset leveringen af basis-softwaren og tilpasningen heraf for at udgøre én
enkelt afgiftspligtig transaktion og for desuden at have anset transaktionen for en »tjenesteydelse«. Levob har gjort gældende,
at leveringen af basis-softwaren udgør en levering af et gode.
16 Af disse grunde har Hoge Raad der Nederlanden udsat sagen og forelagt Domstolen følgende præjudicielle spørgsmål:
»1) a) Skal sjette direktivs artikel 2, stk. 1, og artikel 5, stk. 1, sammenholdt med artikel 6, stk. 1, fortolkes således, at erhvervelse
af software, som omhandlet i denne sag og på vilkår som dem, der er tale om i sagen – hvor der er aftalt særskilte vederlag
for på den ene side den af leverandøren udviklede og markedsførte standard-software, der befinder sig på en databærer, og
på den anden side den efterfølgende tilpasning af softwaren til køberens behov – skal betragtes som udførelse af én enkelt
ydelse?
b) Såfremt dette spørgsmål besvares bekræftende, skal de nævnte bestemmelser da fortolkes således, at en sådan ydelse skal betragtes
som en tjenesteydelse (som leveringen af et gode, dvs. databæreren, indgår i)?
c) Såfremt det sidstnævnte spørgsmål besvares bekræftende, skal sjette direktivs artikel 9 (som affattet indtil den 6.5.2002)
da fortolkes således, at tjenesteydelsen udføres på det sted, der nævnes i artikel 9, stk. 1?
d) Såfremt det foregående spørgsmål bevares benægtende, hvilken del af sjette direktivs artikel 9, stk. 2, finder da anvendelse?
2) a) Såfremt spørgsmål 1a besvares benægtende, skal de bestemmelser, der er nævnt i spørgsmålet, da fortolkes således, at overlevering
af den ikke tilpassede software, der er indlagret på en databærer, skal betragtes som levering af et materielt gode, for hvilket
den aftalte særskilte pris udgør modværdien i den forstand, hvori dette udtryk er anvendt i sjette direktivs artikel 11, punkt
A, stk. 1, litra a)?
b) Såfremt dette spørgsmål besvares benægtende, skal sjette direktivs artikel 9 da fortolkes således, at tjenesteydelsen udføres
på det sted, der nævnes i artikel 9, stk. 1, eller på et af de steder, der nævnes i artikel 9, stk. 2?
c) Gælder der for den tjenesteydelse, der består i tilpasning af softwaren, det samme som for overlevering af standard-softwaren?«
Om de præjudicielle spørgsmål
Spørgsmål 1a og 1b
17 Med spørgsmål 1a og 1b, som skal behandles under et, ønsker den forlæggende ret oplyst, om leveringen af den af en leverandør
udviklede og markedsførte standard-software, der befinder sig på en databærer, og leverandørens efterfølgende tilpasning af
softwaren til køberens særlige behov mod betaling af særskilte vederlag, der foretages under omstændigheder som de i hovedsagen
foreliggende, med henblik på opkrævning af moms skal anses for to særskilte ydelser eller for én enkelt ydelse, og i sidstnævnte
tilfælde, om denne enkelte ydelse skal anses for en tjenesteydelse.
18 Det bemærkes indledningsvis, at spørgsmålet vedrørende en transaktions omfang for så vidt angår momsen har en særlig betydning,
såvel når det gælder bestemmelsen af det sted, hvor den afgiftspligtige transaktion leveres, som ved afgørelsen af, hvilken
momssats der skal anvendes, eller i givet fald når det gælder sjette direktivs bestemmelser om fritagelse (dom af 25.2.1999,
sag C-349/96, CPP, Sml. I, s. 973, præmis 27).
19 Når en transaktion – som det fremgår af Domstolens fast praksis – består af en gruppe omstændigheder og handlinger, skal der
tages hensyn til samtlige omstændigheder ved den pågældende transaktion ved afgørelsen af, dels om der foreligger to eller
flere særskilte ydelser eller én enkelt ydelse, dels om denne ydelse i sidstnævnte tilfælde må anses for en tjenesteydelse
(jf. i denne retning dom af 2.5.1996, sag C-231/94, Faaborg-Gelting Linien, Sml. I, s. 2395, præmis 12-14, og CPP-dommen,
præmis 28 og 29).
20 Når henses til de to omstændigheder, dels at det følger af sjette direktivs artikel 2, stk. 1, at hver transaktion sædvanligvis
skal anses for en særskilt og uafhængig transaktion, dels at transaktionen, der i økonomisk henseende er en enkelt ydelse,
ikke kunstigt må opdeles for ikke at ændre momssystemets sammenhæng, må det således for det første undersøges, hvad der særligt
karakteriserer den pågældende transaktion, og herigennem afgøres, om den afgiftspligtige person til forbrugeren, forstået
som en gennemsnitsforbruger, leverer flere særskilte hovedydelser eller en enkelt ydelse (jf. analogt CPP-dommen, præmis 29).
21 Domstolen har herved fastslået, at der foreligger en enkelt ydelse, navnlig i det tilfælde, hvor et eller flere elementer
skal anses for at udgøre hovedleveringen, mens omvendt et eller nogle elementer skal anses for sekundære ydelser, der er afgiftsmæssigt
stillet som hovedydelsen (CPP-dommen, præmis 30, og dom af 15.5.2001, sag C-34/99, Primback, Sml. I, s. 3833, præmis 45).
22 Det forholder sig på samme måde, når to eller flere omstændigheder eller handlinger, som en afgiftspligtig person leverer
til forbrugeren, forstået som en gennemsnitsforbruger, er så nært forbundet, at de objektivt set udgør en enkel udelelig ydelse,
som det ville være kunstigt at opdele.
23 I forbindelse med det samarbejde, der er indført i henhold til artikel 234 EF, tilkommer det ganske vist de nationale retter
at afgøre, om dette er tilfældet i et specifikt tilfælde, og herved at foretage enhver endelig vurdering af de faktiske omstændigheder.
Det tilkommer imidlertid Domstolen at oplyse disse nationale retter om alle de momenter, der angår fortolkning af fællesskabsretten,
og som kan være til nytte ved afgørelsen af de sager, som verserer for disse.
24 Hvad angår tvisten i hovedsagen fremgår det, således som Gerechtshof te Amsterdam – hvis afgørelse er genstand for kassationsanken,
der verserer for den forelæggende ret – har konstateret, at en transaktion som den, der er foretaget mellem FDP og Levob,
i økonomisk henseende har til formål, at en afgiftspligtig person leverer en forbruger en anvendelig software, der specifikt
er tilpasset denne forbrugers behov. Man kan, som den nederlandske regering med rette har gjort gældende, i denne forbindelse
ikke, uden at det bliver en kunstig opdeling, anse en sådan forbruger for fra leverandøren først at have erhvervet en allerede
eksisterende software, som i uforandret stand ingen anvendelighed har for forbrugerens økonomiske virksomhed, og for først
derefter at have erhvervet tilpasningerne, som er det eneste, der er egnet til at tilføre nævnte software en sådan anvendelighed.
25 Den omstændighed, der er fremhævet i spørgsmålet, at der i kontrakten er fastsat særskilt vederlag for levering af basis-softwaren
på den ene side og for tilpasningen heraf på den anden side, er ikke i sig selv afgørende. En sådan omstændighed kan således
ikke have nogen indvirkning på den objektivt set nære forbindelse, der er fastslået mellem denne levering og denne tilpasning,
eller på, at de tilhører én enkelt økonomisk transaktion (jf. i denne retning CPP-dommen, præmis 31).
26 Det følger heraf, at sjette direktivs artikel 2 skal fortolkes således, at en levering og en efterfølgende tilpasning af en
software i princippet skal anses for at udgøre én enkelt ydelse i momsmæssig henseende.
27 Hvad angår spørgsmålet om, hvorvidt en sådan sammensat enkel ydelse på den anden side må anses for en tjenesteydelse, kræves
det, at de fremherskende omstændigheder ved ydelsen identificeres (jf. bl.a. Faaborg-Gelting Linien-dommen, præmis 14).
28 Ud over betydningen af tilpasningerne af basis-softwaren for at gøre den anvendelig for den erhvervsmæssige virksomhed, som
køberen udøver, er omfanget af, varigheden af og omkostningerne ved disse tilpasninger også forhold, der er relevante i denne
henseende.
29 På grundlag af disse forskellige kriterier fandt Gerechtshof te Amsterdam med rette, at der forelå en enkelt tjenesteydelse
i den forstand, hvori udtrykket er anvendt i sjette direktivs artikel 6, stk. 1, idet de nævnte kriterier faktisk gør det
muligt at fastslå, at sådanne tilpasninger, der langt fra er underordnede eller accessoriske, har fremherskende karakter på
grund af deres afgørende betydning for at gøre det muligt for køberen at anvende den til dennes specifikke behov tilpassede
software, som han har erhvervet.
30 Spørgsmål 1a og 1b skal derfor besvares med, at:
– sjette direktivs artikel 2, stk. 1, skal fortolkes således, at når to eller flere omstændigheder eller handlinger, som en
afgiftspligtig person leverer til en forbruger, forstået som en gennemsnitsforbruger, er så nært forbundet, at de i økonomisk
henseende objektivt set udgør et hele, som det ville være kunstigt at opdele, udgør disse omstændigheder eller handlinger
samlet én enkelt ydelse med henblik på anvendelse af momsen
– dette er tilfældet med hensyn til en transaktion, hvorved en afgiftspligtig person leverer en forbruger en forud udviklet
og markedsført standard-software, der befinder sig på en databærer, og den efterfølgende tilpasning af softwaren til denne
købers særlige behov, selv når de foretages mod betaling af særskilte vederlag
– sjette direktivs artikel 6, stk. 1, skal fortolkes således, at en sådan enkelt ydelse må anses for en »tjenesteydelse«, når
det fremgår, at den pågældende tilpasning hverken er underordnet eller accessorisk, men derimod har fremherskende karakter.
Dette er bl.a. tilfældet, når en sådan tilpasning i betragtning af forhold såsom omfanget af, omkostningerne ved og varigheden
af tilpasningen har afgørende betydning for at gøre det muligt for køberen at anvende en individuelt tilpasset software.
Spørgsmål 1c og 1b
31 Med spørgsmål 1c og 1d ønsker den forelæggende ret oplyst, hvor leveringsstedet for en enkelt tjenesteydelse som den i besvarelsen
af spørgsmål 1a og 1c omhandlede skal anses for at være beliggende.
32 Sjette direktivs artikel 9 indeholder herved regler, der bestemmer det fiskale tilknytningsmoment. Mens bestemmelsens stk. 1
indeholder hovedreglen på området, opregner bestemmelsens stk. 2 en række særlige tilknytningsmomenter. Formålet med disse
bestemmelser er dels at undgå kompetencekonflikter, der kan medføre dobbelt afgiftspåligning, dels at sikre, at alle afgiftspligtige
transaktioner beskattes (jf. bl.a. dom af 12.5.2005, sag C-452/03, RAL (Channel Islands) m.fl., endnu ikke trykt i Samling
af Afgørelser, præmis 23 og den deri nævnte retspraksis).
33 Hvad angår forholdet mellem de to første stykker i sjette direktivs artikel 9 har Domstolen allerede fastslået, at man ikke
kan tillægge artiklens stk. 1 større vægt end artiklens stk. 2. Det, der i hvert enkelt tilfælde må afgøres, er, om der foreligger
et af de tilfælde, der er angivet i artikel 9, stk. 2; hvis ikke, finder artiklens stk. 1 anvendelse (dommen i sagen RAL (Channel
Islands) m.fl., præmis 24 og den deri nævnte retspraksis).
34 Det kan derfor navnlig ikke gøres gældende, at sjette direktivs artikel 9, stk. 2, litra e), skal fortolkes strengt, idet
det er en undtagelse til hovedreglen (dom af 15.3.2001, sag C-108/00, SPI, Sml. I, s. 2361, præmis 17).
35 Det skal derfor undersøges, om en transaktion som den i hovedsagen omhandlede kan være omfattet af sjette direktivs artikel
9, stk. 2.
36 Den forelæggende ret rejser herved spørgsmålet om en eventuel anvendelse af direktivets artikel 9, stk. 2, litra e), tredje
led, der bestemmer det fiskale tilknytningsmoment for »ydelser fra rådgivningsvirksomheder, ingeniører, projekteringsvirksomheder,
advokater og revisorer, samt andre lignende ydelser tillige med databehandling og meddelelse af oplysninger«. Retten rejser
navnlig problemet, om den i hovedsagen omtvistede transaktion skal anses for »databehandling og meddelelse af oplysninger«
i denne bestemmelses forstand. Såvel den nederlandske regering som Kommissionen for De Europæiske Fællesskaber støtter i deres
indlæg for Domstolen sidstnævnte fortolkning.
37 Det bemærkes, at det følger af Domstolens faste praksis, at sjette direktivs artikel 9, stk. 2, litra e), tredje led, ikke
vedrører erhverv – som dem, der udøves af advokater, rådgivningsvirksomheder, revisorer eller ingeniører – men de ydelser,
der leveres af disse erhvervsdrivende, og lignende ydelser. Fællesskabslovgiver benytter de erhverv, der nævnes i denne bestemmelse,
som et middel til at definere de kategorier af ydelser, som bestemmelsen omfatter (dom af 16.9.1997, sag C-145/96, von Hoffmann,
Sml. I, s. 4857, præmis 15).
38 Herved bemærkes bl.a., at edb-videnskab, herunder programmering og softwareudvikling, er en vigtig del af fremtidige ingeniørers
uddannelse, og at denne videnskab endog ofte udgør en af de forskellige specialiseringsretninger, der tilbydes ingeniørerne
i løbet af denne uddannelse.
39 En ydelse såsom tilpasning af en edb-software til en forbrugers specifikke behov kan derfor foretages såvel af ingeniører
som af andre personer med en uddannelse, som gør det muligt for dem at nå de samme mål.
40 Det følger heraf, at en sådan ydelse enten er omfattet af ydelser præsteret af ingeniører eller af lignende ydelser som dem,
der præsteres i forbindelse med ingeniørvirksomhed.
41 Spørgsmål 1c og 1d skal derfor besvares med, at sjette direktivs artikel 9, stk. 2, litra e), tredje led, skal fortolkes således,
at den finder anvendelse på en enkelt tjenesteydelse som den i besvarelsen af spørgsmål 1a og 1b omhandlede, som leveres til
en afgiftspligtig person, som er etableret i Fællesskabet, men uden for tjenesteyderens land.
Det andet spørgsmål
42 Det andet spørgsmål er kun stillet for det tilfælde, at spørgsmål 1a besvares benægtende. Da dette spørgsmål besvares bekræftende,
er det ufornødent at tage stilling til det andet spørgsmål.
Sagens omkostninger
43 Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgør led i den sag, der verserer for den forelæggende ret, tilkommer
det denne at træffe afgørelse om sagens omkostninger. Bortset fra nævnte parters udgifter kan de udgifter, som er afholdt
i forbindelse med afgivelse af indlæg for Domstolen, ikke erstattes.
På grundlag af disse præmisser kender Domstolen (Første Afdeling) for ret:
1)
Artikel 2, stk. 1, i Rådets sjette direktiv 77/388/EØF af 17. maj 1977 om harmonisering af medlemsstaternes lovgivning om
omsætningsafgifter – Det fælles merværdiafgiftssystem: ensartet beregningsgrundlag, skal fortolkes således, at når to eller
flere omstændigheder eller handlinger, som en afgiftspligtig person leverer til en forbruger, forstået som en gennemsnitsforbruger,
er så nært forbundet, at de i økonomisk henseende objektivt set udgør et hele, som det ville være kunstigt at opdele, udgør
disse omstændigheder eller handlinger samlet én enkelt ydelse med henblik på anvendelse af merværdiafgiften.
2)
Dette er tilfældet med hensyn til en transaktion, hvorved en afgiftspligtig person leverer en forbruger en forud udviklet
og markedsført standard-software, der befinder sig på en databærer, og den efterfølgende tilpasning af softwaren til denne
købers særlige behov, selv når de foretages mod betaling af særskilte vederlag.
3)
Artikel 6, stk. 1, i direktiv 77/388 skal fortolkes således, at en enkelt ydelse som den, der er omhandlet i punkt 2 i denne
domskonklusion, må anses for en tjenesteydelse, når det fremgår, at den pågældende tilpasning hverken er underordnet eller
accessorisk, men derimod har fremherskende karakter. Dette er bl.a. tilfældet, når en sådan tilpasning i betragtning af forhold
såsom omfanget af, omkostningerne ved og varigheden af tilpasningen har afgørende betydning for at gøre det muligt for køberen
at anvende en individuelt tilpasset software.
4)
Artikel 9, stk. 2, litra e), tredje led, i direktiv 77/388 skal fortolkes således, at den finder anvendelse på en enkelt tjenesteydelse
som den, der er omhandlet i punkt 3 i denne domskonklusion, som leveres til en afgiftspligtig person, som er etableret i Fællesskabet,
men uden for tjenesteyderens land.
Underskrifter
*
Processprog: nederlandsk. | [
"Sjette momsdirektiv",
"artikel 2, 5, 6 og 9",
"overdragelse af software på en databærer",
"efterfølgende tilpasning af softwaren til erhververens specifikke behov",
"enkelt afgiftspligtig ydelse",
"tjenesteydelse",
"leveringssted"
] |
62007TJ0037 | bg | Искане за частична отмяна, от една страна, на Решение 2007/445/ЕО на Съвета от 28 юни 2007 година за прилагане на член 2,
параграф 3 от Регламент (ЕО) № 2580/2001 относно специалните ограничителни мерки за борба с тероризма, насочени срещу определени
лица и образувания, и за отмяна на Решения 2006/379/ЕО и 2006/1008/ЕО (ОВ L 169, стp. 58), а от друга страна, на Решение 2006/1008/ЕО
на Съвета от 21 декември 2006 година относно прилагане на член 2, параграф 3 от Регламент (ЕО) № 2580/2001 относно специалните
ограничителни мерки за борба с тероризма, насочени срещу определени лица и образувания (ОВ L 379, стр. 123) доколкото името
на жалбоподателя фигурира в списъка на лица, групи и образувания, към които са прилагат тези разпоредби
Диспозитив
1)
Отхвърля жалбите.
2)
Осъжда г-н Mohamed El Morabit да заплати както направените от него съдебни разноски, така и тези на Съвета.
3)
Комисията на Европейските общности и Кралство Нидерландия понасят направените от тях съдебни разноски. | [
"Обща външна политика и политика на сигурност",
"Ограничителни мерки в рамките на борбата с тероризма",
"Замразяване на средства",
"Списък на лица, групи и образувания",
"Жалба за отмяна"
] |
62021TJ0088 | da | )
Med sit søgsmål støttet på artikel 270 TEUF har sagsøgeren, Sandra Paesen, nedlagt påstand dels om annullation af for det første den endelige bedømmelsesrapport om sin prøvetid i en stilling med ledelsesansvar (herefter »den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden«), for det andet af afgørelsen truffet af Tjenesten for EU’s Optræden Udadtil (EU-Udenrigstjenesten) af 10. april 2020 om omplacering til en stilling uden ledelsesansvar (herefter »den første anfægtede afgørelse«), for det tredje af EU-Udenrigstjenestens afgørelse af 12. maj 2020 om afslag på sagsøgerens anmodning om bistand (herefter »den anden anfægtede afgørelse«), dels om erstatning for det økonomiske og ikke-økonomiske tab, som sagsøgeren har lidt.
Tvistens baggrund
Sagsøgeren er tjenestemand i Den Europæiske Union. Hun tiltrådte tjenesten ved Rådet for Den Europæiske Union i 2004 og blev overført til EU-Udenrigstjenesten i 2011.
Ved afgørelse truffet af Unionens højtstående repræsentant for udenrigsanliggender og sikkerhedspolitik (herefter »den højtstående repræsentant«) af 17. juli 2018 blev sagsøgeren udnævnt til chef for EU-delegationen i Republikken Malawi (herefter »delegationen i Malawi«) med virkning fra den 1. september 2018.
På samme dato blev sagsøgeren omfattet af en prøvetid i en stilling med ledelsesansvar på ni måneder i overensstemmelse med Kommissionens afgørelse C(2008) 5028/2 af 9. september 2008 om mellemledere (herefter »afgørelse 5028/2«), som i henhold til EU-Udenrigstjenestens driftsdirektørs afgørelse PROC EEAS(2011) 002 af 29. november 2011 fandt anvendelse på EU-Udenrigstjenesten.
Den 18. marts 2019 blev prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar forlænget med seks måneder fra den 1. juni 2019, henset til den foreløbige bedømmelsesrapport om prøvetiden, ifølge hvilken sagsøgerens kompetencer med hensyn til autoritet og ledelse blev anset for utilstrækkelige.
Fra den 16. til den 25. september 2019 gennemførte EU-Udenrigstjenestens kontroltjeneste en ad hoc-kontrol i delegationen.
Den 14. oktober 2019 blev ad hoc-kontrolorganets udkast til kontrolrapport (herefter »udkastet til kontrolrapport«) fremsendt til sagsøgeren med henblik på eventuelle bemærkninger. Udkastet indeholdt 12 anbefalinger vedrørende delegationens ledelse, hvoraf de 6 var rettet til sagsøgeren i dennes egenskab af delegationschef.
Den 27. november 2019 fremsendte EU-Udenrigstjenestens generalsekretær den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden til sagsøgeren, ifølge hvilken sidstnævntes kompetencer med hensyn til autoritet og ledelse blev anset for utilstrækkelige.
EU-Udenrigstjenestens generalsekretær underrettede i øvrigt ligeledes sagsøgeren om, at den højtstående repræsentant dels var af den opfattelse, at sagsøgerens indsats under prøvetiden ikke havde været tilfredsstillende, dels, at hun påtænkte at omplacere sagsøgeren til en stilling uden ledelsesansvar på EU-Udenrigstjenestens hjemsted.
Den 29. november 2019 fremsendte sagsøgeren sine bemærkninger vedrørende udkastet til kontrolrapport til EU-Udenrigstjenestens generalsekretær.
Den 12. december 2019 fremsendte sagsøgeren sine bemærkninger vedrørende den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden til EU-Udenrigstjenestens generalsekretær.
Den 18. december 2019 gentog sagsøgeren over for EU-Udenrigstjenestens generalsekretær sine bemærkninger vedrørende den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden og de vilkår, hvorunder hendes prøvetid i en stilling med ledelsesansvar var blevet afviklet, og anmodede om aktindsigt i de dokumenter, som nævnte rapport var baseret på.
Den 19. december 2019 fremsendte generaldirektøren med ansvar for Afrika (herefter »generaldirektøren for Afrika«) bemærkninger vedrørende udkastet til kontrolrapport til EU-Udenrigstjenestens kontroltjeneste.
Den 11. januar 2020 anmodede sagsøgeren den højtstående repræsentant om at bekræfte hende i stillingen som chef for delegationen i Malawi.
Den 17. januar 2020 indgav sagsøgeren i henhold til artikel 24 i vedtægten for tjenestemænd i Den Europæiske Union (herefter »vedtægten«) en anmodning om bistand (herefter »anmodningen om bistand«) til EU-Udenrigstjenestens direktør for menneskelige ressourcer med henblik på at indlede en administrativ undersøgelse med den begrundelse, at hendes overordnede, bl.a. generaldirektøren for Afrika og chefen for afdelingen for det sydlige Afrika og Det Indiske Ocean (herefter »chefen for afdelingen Afrika 2«), udsatte hende for psykisk chikane.
Den 29. januar 2020 fik sagsøgeren tilsendt den endelige udgave af kontrolrapporten fra ad hoc-kontrolorganet (herefter »den endelige kontrolrapport«).
Den 22. marts 2020 fik sagsøgeren tilladelse til at forlade sit tjenestested og vende tilbage til Belgien af helbredsmæssige og familiemæssige årsager. Fra og med denne dag var hun henholdsvis sygemeldt og på ferie indtil den 1. september 2020.
Den 30. marts 2020 fremsendte sagsøgeren yderligere oplysninger til EU-Udenrigstjenestens direktorat for menneskelige ressourcer med henblik på at supplere anmodningen om bistand.
Ved skrivelse af 10. april 2020 vedtog den højtstående repræsentant den første anfægtede afgørelse, hvorved han omplacerede sagsøgeren til en stilling uden ledelsesansvar på EU-Udenrigstjenestens hjemsted med virkning fra den 1. maj 2020.
Ved afgørelse af 30. april 2020 blev sagsøgeren tilknyttet EU-Udenrigstjenestens direktorat for økonomiske og globale anliggender med virkning fra den 1. maj 2020.
Den 12. maj 2020 vedtog EU-Udenrigstjenestens direktør for menneskelige ressourcer den anden anfægtede afgørelse, hvorved hun afslog anmodningen om bistand.
Den 10. juli 2020 indgav sagsøgeren dels en klage over den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden og ovennævnte afgørelser af 10. april, 30. april og 12. maj 2020 i henhold til vedtægtens artikel 90, stk. 2, dels et krav om erstatning på 60000 EUR for det ikke-økonomiske tab, som hun havde lidt, samt om godtgørelse af sine omkostninger og advokatsalærer.
Den 4. november 2020 afslog ansættelsesmyndigheden klagen (herefter »afgørelsen om afslag på klagen«).
Parternes påstande
Sagsøgeren har nedlagt følgende påstande:
–
De anfægtede afgørelser og subsidiært den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden samt om fornødent afgørelsen om afslag på klagen annulleres.
–
EU-Udenrigstjenesten tilpligtes at betale sagsøgeren erstatning for det økonomiske og ikke-økonomiske tab, som hun har lidt.
–
Bilag D.2, D.3 og D.4 til duplikken »fjernes fra sagen«.
–
EU-Udenrigstjenesten tilpligtes at betale sagsomkostningerne.
EU-Udenrigstjenesten har nedlagt følgende påstande:
–
EU-Udenrigstjenesten frifindes, idet sagen delvis ikke kan antages til realitetsbehandling, delvis er ugrundet.
–
Sagsøgeren tilpligtes at betale sagsomkostningerne.
Retlige bemærkninger
[
udelades
]
Påstanden om annullation af den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden
Det erindres, at formaliteten vedrørende søgsmålet er et spørgsmål om grundlæggende retsprincipper, som skal påkendes ex officio af Retten (jf. i denne retning dom af 5.3.2020, Credito Fondiario mod SRB,
C-69/19 P
,
EU:C:2020:178
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Det skal i denne forbindelse bemærkes, at forekomsten af en bebyrdende akt som omhandlet i vedtægtens artikel 90, stk. 2, og artikel 91, stk. 1, er en ufravigelig betingelse for, at et søgsmål anlagt af tjenestemænd mod deres institutioners akter kan antages til realitetsbehandling. Det fremgår af fast retspraksis, at kun foranstaltninger med bindende retsvirkninger, som kan berøre sagsøgerens interesser direkte og umiddelbart ved væsentligt at ændre hans retsstilling, kan være genstand for et annullationssøgsmål (jf. i denne retning dom af 14.12.2017, Martinez De Prins m.fl. mod EEAS,
T-575/16
,
EU:T:2017:911
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Det fremgår navnlig af fast retspraksis vedrørende annullationssøgsmåls antagelse til realitetsbehandling, at der ved kvalificeringen heraf skal lægges vægt på såvel de anfægtede retsakters indhold som deres ophavsmænds formål hermed. Sådanne anfægtelige retsakter er herved principielt foranstaltninger, som endeligt fastlægger Unionens institutioners, organers, kontorers og agenturers standpunkt ved afslutningen af en administrativ procedure, og som tilsigter at skabe bindende retsvirkninger, som kan berøre sagsøgerens interesser, i modsætning til bl.a. foreløbige foranstaltninger, der har til formål at forberede den endelige beslutning, og som ikke skaber sådanne virkninger, og retsakter, der blot bekræfter en tidligere retsakt, som ikke er blevet anfægtet inden for den foreskrevne frist (jf. dom af 25.6.2020, Satcen mod KF,
C-14/19 P
,
EU:C:2020:492
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
For det første er den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden, som sagsøgeren har påstået annulleret, i den foreliggende sag reguleret ved afgørelse 5028/2 (jf. denne doms præmis 4).
I henhold til artikel 11 i afgørelse 5028/2 er personer, der udnævnes til stillinger på mellemlederniveau for første gang, underlagt en prøvetid i en stilling med ledelsesansvar på ni måneder, som efter fem måneder giver anledning til en foreløbig bedømmelsesrapport om prøvetiden og en måned før dens udløb til en endelig bedømmelsesrapport om prøvetiden. Denne prøvetid kan under særlige omstændigheder forlænges med højst seks måneder, hvorefter der udfærdiges en endelig bedømmelsesrapport.
Det fremgår endvidere af artikel 11, stk. 4, tredje afsnit, i afgørelse 5028/2, at hvis ikke prøvetiden ved dennes udløb (dvs. efter højst 15 måneder) udmønter sig i en fastansættelse, fordi en af de bedømte kompetencer anses for at være utilstrækkelig, skal ansættelsesmyndigheden foreslå, at den pågældende ansatte omplaceres til en stilling uden ledelsesansvar.
Det følger således af ordlyden af artikel 11, stk. 4, tredje afsnit, i afgørelse 5028/2, således som EU-Udenrigstjenesten har medgivet i sit skriftlige svar på foranstaltningerne med henblik på sagens tilrettelæggelse, at en endelig bedømmelsesrapport om prøvetiden, hvori der mindst påpeges en utilstrækkelig ledelseskompetence, indebærer, at den ansættelsesmyndighed, der har udarbejdet denne rapport, vedtager – ikke en afgørelse om omplacering af den pågældende tjenestemand til en stilling uden ledelsesansvar, men udelukkende et forslag, der stilles til den højtstående repræsentant som ansættelsesmyndighed med kompetence til at omplacere den nævnte tjenestemand, også efter en forlængelse af prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar.
For det andet er det blevet fastslået, at begrundelsen for prøvetiden i henhold til vedtægtens artikel 44, stk. 2, i den affattelse, der var gældende indtil den 31. december 2013, var meget lig begrundelsen for den prøvetid, som midlertidigt ansatte havde i henhold til artikel 14 i ansættelsesvilkårene for de øvrige ansatte i Unionen i den affattelse, der var gældende indtil den 31. december 2013, således at det var muligt at tage udgangspunkt i den retspraksis, der var relevant i denne henseende (jf. i denne retning dom af 12.5.2016, FS mod EØSU,
F-50/15
,
EU:F:2016:119
, præmis
).
Begrundelsen ligner ligeledes begrundelsen for den prøvetid, som nye delegationschefer under EU-Udenrigstjenesten har i henhold til afgørelse 5028/2. En rapport såsom den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden kan således ikke sammenlignes med de årlige karriereudviklingsrapporter, som udarbejdes under hele tjenestemandens karriere, og som udgør bebyrdende retsakter (jf. i denne retning dom af 25.6.2020, XH mod Kommissionen,
T-511/18
,
EU:T:2020:291
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Udtalelserne ved prøvetidens udløb, hvis formål er at forberede administrationens afgørelse om, hvorvidt den pågældende skal fastansættes eller afskediges ved udløbet af den pågældendes prøvetid, har nemlig som eneste formål at forberede en specifik afgørelse fra myndigheden, som de således lægger sig tæt op ad, og har dermed ikke karakter af bebyrdende retsakter (jf. i denne retning dom af 25.6.2020, XH mod Kommissionen,
T-511/18
,
EU:T:2020:291
, præmis
).
På samme måde har den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden, når den er negativ, som eneste formål at forberede en specifik afgørelse fra myndigheden, nemlig afgørelsen om omplacering til en anden stilling uden ledelsesansvar, som rapporten således lægger sig tæt op ad.
For det tredje er det korrekt, således som EU-Udenrigstjenesten har fremhævet, at vedtægtens artikel 44, stk. 2, betinger den stigning til et højere løntrin, som denne bestemmelse fastsætter for tjenestemænd, der bl.a. udnævnes til kontorchef, deraf, at disse tjenestemænds indsats i de første ni måneder efter deres udnævnelse har været tilfredsstillende i den i vedtægtens artikel 43 nævnte betydning.
Det skal imidlertid bemærkes, at den ekstraordinære stigning til et højere løntrin i vedtægtens artikel 44, stk. 2, finder anvendelse på tjenestemænd, der udnævnes til kontorchef, direktør eller generaldirektør, og ikke på ansatte ved EU-Udenrigstjenesten, der – som sagsøgeren – for første gang udnævnes til en stilling som delegationschef, således som denne er defineret i artikel 5 i afgørelse 2010/427/EU af 26. juli 2010 om, hvordan Tjenesten for EU’s Optræden Udadtil skal tilrettelægges og fungere (
EUT 2010, L 201, s. 30
).
Den omstændighed, at vedtægtens artikel 44, stk. 2, henviser til vedtægtens artikel 43, ændrer følgelig ikke noget ved, at den endelige bedømmelsesrapport om EU-Udenrigstjenestens delegationschefers prøvetid har karakter af en forberedende retsakt.
For det fjerde er det ligeledes korrekt, at artikel 11, stk. 4, andet afsnit, i afgørelse 5028/2 henviser til vedtægtens artikel 43, idet bestemmelsen fastsætter, at den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden skal vedlægges den årlige karriereudviklingsrapport, der er reguleret ved sidstnævnte bestemmelse.
En bedømmelsesrapport om prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar, som ligger i en tjenestemands aktmappe, kan imidlertid i princippet ikke have nogen som helst virkninger efter den afgørelse, som er vedtaget efter afslutningen på prøvetiden, med henblik på hvilken den blev udarbejdet, og med hensyn til hvilken dens eneste formål var dens forberedelse (jf. analogt dom af 25.6.2020, XH mod Kommissionen,
T-511/18
,
EU:T:2020:291
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
En foreløbig eller endelig bedømmelsesrapport om prøvetiden, uanset om den indeholder en række bemærkninger til en tjenestemands arbejdsevne, kan dermed i princippet hverken tages i betragtning af et forfremmelsesudvalg (jf. analogt dom af 25.6.2020, XH mod Kommissionen,
T-511/18
,
EU:T:2020:291
, præmis
), af det rådgivende udnævnelsesudvalg (herefter »udnævnelsesudvalget«), som fastsat ved den højtstående repræsentants afgørelse PROC HR(2011) 005 af 9. marts 2011, som EU-Udenrigstjenesten har medgivet i retsmødet, eller af ansættelsesmyndigheden i forbindelse med en ny procedure for udvælgelse af delegationschefer.
Endelig skal det bemærkes, at det i forbindelse med et søgsmål til prøvelse af den afgørelse, der blev truffet ved afslutningen af den procedure, som prøvetid i en stilling med ledelsesansvar udgør, står sagsøgeren frit for at påberåbe sig uregelmæssigheder i tidligere retsakter, som afgørelsen har lagt sig tæt op ad, og navnlig uregelmæssigheder, der ifølge sagsøgeren har påvirket den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden (jf. i denne retning dom af 3.12.2015, Sesma Merino mod KHIM,
T-127/14 P
,
EU:T:2015:927
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Henset til samtlige ovenstående betragtninger forholder det sig således, at selv om den første anfægtede afgørelse om omplacering af sagsøgeren til en stilling uden ledelsesansvar udgør en bebyrdende retsakt for sagsøgeren, for så vidt som den endeligt fastlægger administrationens standpunkt og derved berører sagsøgerens interesser direkte og umiddelbart, er dette ikke tilfældet med den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden, som alene udgør en forberedende retsakt til denne afgørelse.
Under disse omstændigheder kan påstanden om annullation af den endelige bedømmelsesrapport ikke antages til realitetsbehandling og må forkastes.
Påstanden om annullation af den første anfægtede afgørelse
Sagsøgeren har til støtte for denne påstand i det væsentlige fremsat seks anbringender, for det første om tilsidesættelse af begrundelsespligten og af vedtægtens artikel 25, for det andet om tilsidesættelse af retten til god forvaltning og retten til at blive hørt, for det tredje om tilsidesættelse af artikel 11 i afgørelse 5028/2 og af EU-Udenrigstjenestens afgørelse af 15. november 2019 om udøvelse og videredelegering af beføjelser tildelt ansættelsesmyndigheden og kontraktindgåelsesmyndigheden, ADMIN (2019) 31 (herefter »ADMIN (2019) 31-afgørelsen«), for det fjerde om tilsidesættelse af vedtægtens artikel 26, for det femte om et åbenbart urigtigt skøn og tilsidesættelse af vedtægtens artikel 7, stk. 1, og for det sjette om magtfordrejning.
[
udelades
]
Det andet anbringende om tilsidesættelse af retten til god forvaltning og retten til at blive hørt
Sagsøgeren har i det væsentlige påberåbt sig for det første en uregelmæssighed i forbindelse med høringen af udnævnelsesudvalget, for det andet en tilsidesættelse af retten til at blive hørt og for det tredje en tilsidesættelse af retten til god forvaltning.
[
udelades
]
–
Det andet anbringendes andet led om en tilsidesættelse af retten til at blive hørt
Inden for rammerne af dette led har sagsøgeren i det væsentlige påberåbt sig følgende fire klagepunkter.
Sagsøgeren har for det første gjort gældende, at hun som svar på EU-Udenrigstjenestens generalsekretærs skrivelse af 27. november 2019, hvorved hun blev underrettet om den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden, fremsatte bemærkninger, der ikke er blevet taget i betragtning. Hun har anført, at hun ikke har været i stand til at påvirke ansættelsesmyndighedens beslutningsproces, hvilket er dokumenteret derved, at den første anfægtede afgørelse ikke vedrører de bemærkninger, som hun fremsatte den 12. december 2019 og den 30. januar 2020, og derved, at det på ingen måde fremgår af den omhandlede afgørelse, at ansættelsesmyndigheden reelt har udøvet sit skøn under hensyntagen til de bemærkninger, som hun fremsatte vedrørende den nævnte rapport.
For det andet er sagsøgeren af den opfattelse, at den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden indeholder subjektive udtalelser, som ikke er underbygget af bevisdokumenter, idet den manglende fremlæggelse af disse dokumenter uden tvivl har forhindret sagsøgeren i at kunne tage udtømmende stilling til alle de faktiske omstændigheder og dokumenter, som den første anfægtede afgørelse er baseret på.
For det tredje har sagsøgeren præciseret, at hun i overensstemmelse med ADMIN (2019) 31-afgørelsen burde have været hørt af den højtstående repræsentant.
For det fjerde har sagsøgeren gjort gældende, at hun ikke fik lejlighed til at drøfte indholdet af den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden med sine overordnede, inden hun den 27. november 2019 fik rapporten tilsendt af EU-Udenrigstjenestens generalsekretær, hvilket er i strid med vedtægtens bestemmelser og gældende interne regler.
EU-Udenrigstjenesten har bestridt sagsøgerens påstande.
I denne henseende bemærkes, at i henhold til chartrets artikel 41, stk. 2, omfatter retten til god forvaltning navnlig retten for enhver til at blive hørt, inden der træffes en individuel foranstaltning over for ham eller hende, som måtte berøre vedkommende negativt.
Retten til at blive hørt garanterer således enhver muligheden for på en hensigtsmæssig og effektiv måde at tilkendegive sit synspunkt under den administrative procedure og inden der træffes nogen afgørelse, som kan berøre vedkommendes interesser negativt (jf. dom af 21.10.2021, Parlamentet mod UZ,
C-894/19 P
,
EU:C:2021:863
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
En afgørelse om omplacering af en tjenestemand, der gør tjeneste i et tredjeland, berører navnlig den pågældendes tjenesteretlige stilling, da den ændrer hans tjenestested og vilkårene for udøvelsen af hans funktioner og disses karakter. Endvidere kan afgørelsen have betydning for tjenestemandens karriere, da den kan påvirke hans fremtidsudsigter inden for tjenesten, idet visse hverv, selv om de har samme lønmæssige indplacering, lettere kan medføre en forfremmelse end andre på grund af opgavernes karakter. Den kan i øvrigt medføre en lønnedgang (jf. i denne retning dom af 6.12.2007, Marcuccio mod Kommissionen,
C-59/06 P
,
EU:C:2007:756
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Det følger heraf, at en afgørelse om omplacering af en tjenestemand mod dennes vilje i en sammenhæng, der er kendetegnet ved utilstrækkelig udøvelse af ledelsesfunktioner som i den foreliggende sag, kræver anvendelse af princippet om overholdelse af retten til forsvar, som er et grundlæggende EU-retligt princip, selv i tilfælde, hvor der ikke foreligger regler for den pågældende procedure (jf. analogt dom af 6.12.2007, Marcuccio mod Kommissionen,
C-59/06 P
,
EU:C:2007:756
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Det er i lyset af disse principper, at anbringendet om en tilsidesættelse af retten til at blive hørt skal undersøges.
I den foreliggende sag er det for det første ubestridt, at EU-Udenrigstjenestens generalsekretær ved skrivelse af 27. november 2019 fremsendte den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden til sagsøgeren og underrettede hende om, at den højtstående repræsentant på grundlag af denne rapport påtænkte at omplacere hende til en stilling uden ledelsesansvar på EU-Udenrigstjenestens hjemsted i overensstemmelse med artikel 11, stk. 4, i afgørelse 5028/2.
Ved samme skrivelse opfordrede EU-Udenrigstjenestens generalsekretær sagsøgeren til at fremsætte hendes bemærkninger skriftligt inden for 14 dage, inden der blev truffet en endelig afgørelse.
For det andet fremgår det af proceduren, at sagsøgeren – ud over at fremsende de skriftlige bemærkninger af 12. december 2019 og 11. januar 2020 til henholdsvis EU-Udenrigstjenestens generalsekretær og den højtstående repræsentant – talte i telefon med generalsekretæren den 17. december 2019, og at sagsøgeren dagen efter fremsendte nye skriftlige bemærkninger til generalsekretæren.
Under disse omstændigheder må det fastslås, at sagsøgeren havde mulighed for på en hensigtsmæssig og effektiv måde at tilkendegive sit synspunkt, inden den første anfægtede afgørelse blev vedtaget, og for at gøre de forhold gældende, der ifølge sagsøgeren talte for, at en sådan afgørelse ikke skulle træffes. Det er således med urette, at sagsøgeren har gjort gældende, at hendes ret til at blive hørt, inden den første anfægtede afgørelse blev vedtaget, er blevet tilsidesat.
De argumenter, som sagsøgeren har fremført for Retten, kan ikke rejse tvivl om denne konklusion.
For det første kan sagsøgeren ikke med føje hævde, at ansættelsesmyndigheden burde have hørt hende, inden den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden blev vedtaget.
Det bemærkes dels, at afgørelse 5028/2 på ingen måde pålægger ansættelsesmyndigheden en sådan forpligtelse.
Dels er det korrekt, at det i præmis 75 i dom af 16. september 2013, Wurster mod EIGE (
F-20/12 og F-43/12
,
EU:F:2013:129
), i forbindelse med en bedømmelsesrapport om lederevner, der var reguleret ved de generelle gennemførelsesbestemmelser om mellemledere ved Det Europæiske Institut for Ligestilling mellem Mænd og Kvinder (EIGE), blev fastslået, at enhver, der er genstand for en bedømmelsesrapport, som kan få konsekvenser for vedkommendes karriere, skal have mulighed for at fremsætte sine bemærkninger, inden rapporten bliver endelig, også selv om der ikke findes en udtrykkelig bestemmelse herom.
Denne konklusion var imidlertid baseret på retspraksis vedrørende de årlige karriereudviklingsrapporter. Eftersom disse rapporter kan påvirke hele tjenestemandens karriere, udgør de bebyrdende retsakter (jf. denne doms præmis 46), hvilket ikke er tilfældet med den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden (jf. denne doms præmis 56 og 57).
Det samme gælder for dom af 9. oktober 2013, Wahlström mod Frontex (
F-116/12
,
EU:F:2013:143
), som sagsøgeren ligeledes har påberåbt sig til støtte for sin argumentation.
Det følger i øvrigt af den retspraksis, der er nævnt i denne doms præmis 86-88, at selv om retten til at blive hørt garanterer, at enhver, der er omfattet af en for vedkommende bebyrdende retsakt, bliver hørt forud for retsaktens vedtagelse, er denne ret imidlertid ikke garanteret, når der er tale om en forberedende retsakt (jf. dom af 22.11.2018, Brahma mod Den Europæiske Unions Domstol,
T-603/16
,
EU:T:2018:820
, præmis
(ikke trykt i Sml.) og den deri nævnte retspraksis).
I den foreliggende sag var det således tilstrækkeligt, at sagsøgeren blev hørt forud for vedtagelsen af den første anfægtede afgørelse, hvorved det blev besluttet at omplacere hende til en stilling uden ledelsesansvar, idet det ikke kan foreholdes ansættelsesmyndigheden, at den ikke hørte hende forud for vedtagelsen af den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden, som udgør en forberedende retsakt til denne afgørelse (jf. denne doms præmis 56).
En sådan konklusion understøttes af den omstændighed, der er anført i denne doms præmis 45 og 46, nemlig at begrundelsen for en prøvetid svarende til den, der pålægges nye delegationschefer som i den foreliggende sag, er meget lig begrundelsen for den prøvetid, som pålægges nye tjenestemænd, således at Retten kan tage udgangspunkt i retspraksis på dette område.
Det fremgår nemlig af denne retspraksis vedrørende prøvetidsudtalelser, der finder tilsvarende anvendelse, at overholdelsen af den afskedigede tjenestemands ret til forsvar indebærer, at sidstnævnte under den administrative procedure, der førte til afgørelsen om afskedigelse, havde mulighed for på en hensigtsmæssig måde at tilkendegive sit synspunkt vedrørende rigtigheden og relevansen af de faktiske omstændigheder, på grundlag af hvilke ansættelsesmyndigheden traf sin afgørelse. Når begrundelsen for denne afgørelse er baseret på de vurderinger, der fremgår af den pågældende tjenestemands bedømmelsesrapport, er retten til at blive hørt således garanteret, når tjenestemanden har udtalt sig om de nævnte vurderinger, og når han har haft mulighed for at tage stilling til alle de dokumenter, som institutionen har til hensigt at anvende mod ham (jf. i denne retning dom af 6.6.2019, Bonnafous mod EACEA,
T-614/17
, ikke trykt i Sml.,
EU:T:2019:381
, præmis
,
og
og den deri nævnte retspraksis).
I den foreliggende sag er begrundelsen for den første anfægtede afgørelse som anført i denne doms præmis 63 baseret på de vurderinger, der fremgår af den endelige bedømmelsesrapport om sagsøgerens prøvetid, og det er ubestridt, at sagsøgeren har udtalt sig om de nævnte vurderinger.
Under disse omstændigheder havde sagsøgeren under den administrative procedure, der førte til den første anfægtede afgørelse, mulighed for på en hensigtsmæssig måde at tilkendegive sit synspunkt vedrørende rigtigheden og relevansen af de faktiske omstændigheder, på grundlag af hvilke ansættelsesmyndigheden traf sin afgørelse.
For det andet kan sagsøgeren ikke med føje gøre gældende, at hun ikke havde mulighed for at tage stilling til dokumenter, som efter hendes opfattelse var nødvendige for at underbygge de subjektive vurderinger i den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden, når det ikke er godtgjort og ikke fremgår af sagsakterne, at sådanne dokumenter forefindes.
For det tredje kan sagsøgeren ikke med føje hævde, at hun burde have haft en samtale med den højtstående repræsentant, eftersom det fremgår af fast retspraksis, at den udveksling, hvorved den pågældende tjenestemand skal have mulighed for på en hensigtsmæssig måde at tilkendegive sit synspunkt vedrørende det udkast til afgørelse, der kan berøre hans interesser negativt, kan være mundtlig eller skriftlig (jf. i denne retning dom af 6.12.2007, Marcuccio mod Kommissionen,
C-59/06 P
,
EU:C:2007:756
, præmis
, og af 6.4.2022, FC mod EUAA,
T-634/19
, ikke trykt i Sml.,
EU:T:2022:222
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Selv om ADMIN (2019) 31-afgørelsen, der fandt anvendelse fra den 16. november 2019, fastsatte, at den højtstående repræsentant var den myndighed, der var kompetent til at træffe afgørelser om omplacering af delegationschefer i tjenestens interesse, fremgår det i øvrigt ikke af denne afgørelses ordlyd, at den forpligter EU-Udenrigstjenesten til at afholde en samtale mellem den højtstående repræsentant og en delegationschef under omstændigheder som i den foreliggende sag.
For det fjerde kan sagsøgeren ikke med føje anføre, at hendes skriftlige bemærkninger ikke er blevet taget i betragtning, at hun ikke var i stand til at påvirke ansættelsesmyndighedens beslutningsproces, og at det på ingen måde fremgår af den første anfægtede afgørelse, at ansættelsesmyndigheden reelt har udøvet sit skøn under hensyntagen til de af sagsøgeren fremsatte skriftlige bemærkninger.
Selv om overholdelsen af retten til forsvar og retten til at blive hørt kræver, at EU-institutionerne gør det muligt for de parter, der er omfattet af en bebyrdende retsakt, effektivt at give deres mening til kende, kan denne overholdelse ikke indebære en pligt for de nævnte institutioner til at tilslutte sig denne (jf. i denne retning dom af 7.7.2017, Arbuzov mod Rådet,
T-221/15
, ikke trykt i Sml.,
EU:T:2017:478
, præmis
, og af 27.9.2018, Ezz m.fl. mod Rådet,
T-288/15
,
EU:T:2018:619
, præmis
).
Desuden omhandler den første anfægtede afgørelse udtrykkeligt de bemærkninger, som sagsøgeren fremsatte i sin skrivelse af 12. december 2019. Selv om der i denne afgørelse ligeledes henvises til sagsøgerens bemærkninger af 1. januar 2020, fremgår det af proceduren, således som EU-Udenrigstjenesten har anført, at der er tale om en skrivefejl, og at den højtstående repræsentant ville henvise til sagsøgerens bemærkninger af 11. januar 2020.
Endelig kan sagsøgeren ikke med føje foreholde den højtstående repræsentant, at denne ikke i den første anfægtede afgørelse henviste til de bemærkninger af 30. januar 2020, som sagsøgeren havde sendt til den højtstående repræsentants kabinetschef som svar på den i denne doms præmis 13 nævnte skrivelse af 19. december 2019 fra generaldirektøren for Afrika. Disse bemærkninger havde nemlig ikke – i hvert fald ikke direkte – noget at gøre med den procedure, som EU-Udenrigstjenesten havde indledt med henblik på at sikre sagsøgerens ret til at blive hørt forud for vedtagelsen af den første anfægtede afgørelse.
Dette led er følgelig ugrundet og må afvises.
[
udelades
]
Det tredje anbringende om tilsidesættelse af artikel 11 i afgørelse 5028/2 og af ADMIN (2019) 31-afgørelsen
Sagsøgeren har til støtte for dette anbringende i det væsentlige fremført fem klagepunkter om for det første, at den foreløbige bedømmelsesrapport om prøvetiden var mangelfuld, for det andet, at de vilkår, hvorunder prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar var blevet afviklet, var unormale, for det tredje, at der ikke var fastsat nogen mål og indikatorer for prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar, for det fjerde, at den endelige bedømmelsesrapport om prøvetiden var mangelfuld, og for det femte, at den første anfægtede afgørelse henhørte under den højtstående repræsentants kompetence.
EU-Udenrigstjenesten har bestridt sagsøgerens påstande.
[
udelades
]
–
Det tredje anbringendes tredje klagepunkt om manglende mål og indikatorer for prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar
Sagsøgeren har klaget over sine overordnedes og direktoratet for menneskelige ressourcers manglende regelmæssige kontrol, navnlig den manglende fastsættelse af mål og etablering af et handlingsprogram, hvilket gjorde, at hun ikke havde nogen som helst indikator, der gjorde det muligt at måle hendes resultater og afhjælpe eventuelle mangler, hvilket er i strid med artikel 11, stk. 3, og artikel 11, stk. 4, andet afsnit, i afgørelse 5028/2.
Det fremgår i denne forbindelse af artikel 11, stk. 3, første afsnit, i afgørelse 5028/2, at den foreløbige bedømmelse skal foretages på grundlag af et på forhånd godkendt dokument, der indeholder utvetydige mål og resultatindikatorer for typiske ledelsesopgaver eller ‑kompetencer.
I øvrigt indebærer princippet om kontinuitet i bedømmelsen af prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar, der er nævnt i artikel 11, stk. 2, i afgørelse 5028/2, nødvendigvis, at den endelige bedømmelse foretages på grundlag af det samme dokument med utvetydige mål og resultatindikatorer som det, der blev udarbejdet til den foreløbige bedømmelse.
Det skal indledningsvis bemærkes, at EU-Udenrigstjenesten og sagsøgeren i den foreliggende sag ikke har godkendt et formelt dokument, der indeholder utvetydige mål og resultatindikatorer for typiske ledelsesopgaver eller ‑kompetencer, forud for sagsøgerens prøvetid. Der er således sket en tilsidesættelse af artikel 11, stk. 3, første afsnit, i afgørelse 5028/2.
Hvad for det første angår fastsættelsen af mål bemærkes, at det følger af retspraksis, at når der findes institutionsinterne regler, der foreskriver en fastsættelse af målene for en tjenestemand ved starten af en bedømmelsesperiode, er en tilsidesættelse af disse regler væsentlig og begrunder, at den omtvistede bedømmelse anses for fejlagtig, idet stillingsbeskrivelsen ikke var fyldestgørende hvad angår fastsættelsen af mål (jf. dom af 12.5.2016, FS mod EØSU,
F-50/15
,
EU:F:2016:119
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Den retspraksis, der er nævnt i denne doms præmis 161, og som vedrører bedømmelsen af en tjenestemand, skal imidlertid anvendes under hensyntagen til det ansvarsniveau, der er forbundet med den stilling, som vedkommende placeres i, samt til den tidligere erfaring, som den tjenestemand, der udnævnes til den pågældende stilling, er i besiddelse af. I den foreliggende sag blev sagsøgeren udnævnt til delegationschef og fik til opgave at sikre Unionens repræsentation i det land, hvor delegationen er akkrediteret, hvilket nødvendigvis indebærer dels et højt ansvarsniveau, dels solide lederevner og stor autonomi, uafhængigt af fastsættelsen af konkrete mål.
Det skal i denne forbindelse fastslås, at en delegationschefs funktioner, som er defineret i artikel 5, stk. 2-4 og 8, i afgørelse 2010/427, ikke helt kan sammenlignes med en kontorchefs funktioner på mellemlederniveau, som er beskrevet i artikel 4 i afgørelse 5028/2.
Det gælder navnlig, at i modsætning til en kontorchef repræsenterer delegationschefen Unionen i det land, hvor delegationen er akkrediteret, i forhold til såvel dette lands myndigheder som medlemsstaternes diplomatiske tjenester og internationale organisationer.
Desuden kræver den – bl.a. geografiske – adskillelse mellem EU-Udenrigstjenestens centraladministration og delegationerne nødvendigvis, at en delegationschef i højere grad er i stand til at udføre sine ledelsesfunktioner selvstændigt, sammenlignet med en kontorchef, som er underlagt sine overordnedes umiddelbare tilsyn.
I den foreliggende sag indgav sagsøgeren en ansøgning for at blive udnævnt til chef for delegationen i Malawi ud fra dels en stillingsbeskrivelse, dels et stillingsopslag, i hvilke var nævnt specifikke ledelsesmæssige mål.
Navnlig indeholdt beskrivelsen af stillingen som chef for delegationen i Malawi under afsnittet om de med stillingen forbundne funktioner et underafsnit om forvaltning af menneskelige ressourcer, som opregnede følgende opgaver: evaluering af delegationens personales individuelle resultater, fastlæggelse af personalets uddannelsesbehov, udøvelse af ledelsesansvar i forbindelse med utilstrækkelig faglig indsats, chikane og disciplinære problemer og overholdelse af de herfor gældende procedurer samt udøvelse af et socialt og etisk ansvar i forhold til personalet.
Det fremgik i øvrigt af stillingsopslaget, at stillingen som chef for delegationen i Malawi bl.a. omfattede følgende opgaver: at sikre en forsvarlig forvaltning af delegationen, herunder økonomisk forvaltning og korrekt anvendelse af gældende regler om sikkerhed for personer, løsøre og fast ejendom samt informationer, at håndtere kriser og at sikre kontinuiteten i delegationens aktiviteter, navnlig i forbindelse med tjenestens kontinuitet.
Såvel stillingsbeskrivelsen som stillingsopslaget vedrørende stillingen som chef for delegationen i Malawi indeholdt således præciseringer af de opgaver, der var forbundet med denne stilling hvad angik forvaltning af menneskelige ressourcer og ledelse.
Selv om det i denne forbindelse er korrekt, at en stillingsbeskrivelse og et stillingsopslag i princippet har et andet formål og andre kendetegn end et dokument, der fastsætter målene for en tjenestemand, kan det ikke på forhånd udelukkes, at de ledelsesmæssige mål, der kan fastsættes med henblik på at bedømme en prøvetid i en stilling med ledelsesansvar, kan være indeholdt i stillingsbeskrivelsen og stillingsopslaget vedrørende stillingen som delegationschef, som er underlagt en sådan prøvetid.
I den foreliggende sag må det således fastslås, at de ledelsesopgaver, der fremgik af stillingsbeskrivelsen og stillingsopslaget vedrørende stillingen som chef for delegationen i Malawi, var defineret tilstrækkeligt præcist heri til at udgøre specifikke mål for sagsøgerens prøvetid i en stilling med ledelsesansvar.
Eftersom sagsøgeren søgte stillingen som chef for delegationen i Malawi ud fra beskrivelsen af og opslaget om denne stilling, havde hun desuden nødvendigvis kendskab til disse mål, og hun må i lyset af sin ansøgning anses for at have godkendt dem, inden hun tiltrådte stillingen.
Det må derfor i den foreliggende sag fastslås, at de præciseringer vedrørende ledelsesopgaver, der fremgik af stillingsbeskrivelsen og stillingsopslaget vedrørende stillingen som chef for delegationen i Malawi, kunne gøre det ud for ledelsesmæssige mål som omhandlet i og med henblik på anvendelsen af afgørelse 5028/2.
Hvad for det andet angår den forudgående fastsættelse af utvetydige resultatindikatorer skal det indledningsvis bemærkes, at det fremgår af ordlyden af artikel 1, stk. 2, i afgørelsen PROC EEAS(2011) 002 af 29. november 2011, at bestemmelserne i afgørelse 5028/2 finder »tilsvarende« anvendelse på EU-Udenrigstjenestens personale.
I den foreliggende sag fremgår det for det første af de udvælgelseskriterier, der fremgår af stillingsopslaget vedrørende stillingen som chef for delegationen i Malawi, at ansøgerne til denne stilling skulle dokumentere ledelseserfaring og erfaring med holdmotivation, navnlig i et multidisciplinært og multikulturelt miljø, samt stærke kompetencer inden for ledelse, kommunikation og analyse, kombineret med en god dømmekraft.
For det andet fremgår det af sagsakterne, at EU-Udenrigstjenestens direktorat for menneskelige ressourcer på tidspunktet for udnævnelsen af sagsøgeren til chef for delegationen i Malawi havde offentliggjort et dokument, der fastsatte de krævede kompetencer for alle EU-Udenrigstjenestens ledere, og som indeholdt konkrete eksempler på situationer, med henblik på at gøre det muligt for disse ledere at vurdere, om de var i besiddelse af de 14 kompetencer, der var opregnet i dokumentet, og om de udøvede dem effektivt.
Endelig fremgår det ikke af omstændighederne i den sag, som Retten har fået forelagt, at sagsøgeren anmodede sine overordnede om at fastsætte resultatindikatorer med henblik på at bedømme sine ledelseskompetencer ved prøvetidens udløb, og dette til trods for at det i afgørelse 5028/2 bestemmes, at sådanne indikatorer skal godkendes af den tjenestemand, der er underlagt prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar.
I denne sammenhæng fremgår det, at sagsøgeren havde et tilstrækkeligt kendskab til det, der forventedes af hende ved bedømmelsen af hendes resultater under prøvetiden som chef for delegationen i Malawi.
Dette klagepunkt skal følgelig forkastes.
[
udelades
]
På grundlag af disse præmisser
udtaler og bestemmer
RETTEN (Syvende Udvidede Afdeling):
1)
Tjenesten for EU’s Optræden Udadtil frifindes (EU-Udenrigstjenesten).
2)
Sandra Paesen betaler sagsomkostningerne.
da Silva Passos
Valančius
Reine
Truchot
Sampol Pucurull
Afsagt i offentligt retsmøde i Luxembourg den 12. oktober 2022.
Underskrifter
(
*1
) – Processprog: fransk.
(
) – Der gengives kun de præmisser i nærværende dom, som Retten finder det relevant at offentliggøre. | [
"Personalesag",
"tjenestemand",
"ansatte ved EU-Udenrigstjenesten, der gør tjeneste i et tredjeland",
"delegationschef",
"prøvetid i en stilling med ledelsesansvar",
"endelig bedømmelsesrapport om prøvetiden i en stilling med ledelsesansvar",
"ikke-bebyrdende retsakt",
"afvisning",
"omplacering til en stilling uden ledelsesansvar på EU-Udenrigstjenestens hjemsted",
"begrundelsespligt",
"ret til at blive hørt",
"betingelser for anvendelse af artikel 11 i Kommissionens afgørelse C(2008) 5028/2 af 9. september 2008 om mellemledere",
"manglende tilførsel af dokumenter til den personlige aktmappe",
"tjenestens interesse",
"magtfordrejning",
"anmodning om bistand",
"afgørelse om afslag på anmodningen",
"ansvar"
] |
62008CJ0523 | sk | Nesplnenie povinnosti členským štátom – Neprijatie ustanovení potrebných na dosiahnutie súladu so smernicou Rady 2005/71/ES
z 12. októbra 2005 o osobitnom postupe prijímania štátnych príslušníkov tretích krajín na účely vedeckého výskumu (Ú. v. EÚ
L 289, s. 15) v stanovenej lehote
Výrok
1.
Španielske kráľovstvo si tým, že v stanovenej lehote neprijalo všetky zákony, iné právne predpisy a správne opatrenia potrebné
na dosiahnutie súladu so smernicou Rady 2005/71/ES z 12. októbra 2005 o osobitnom postupe prijímania štátnych príslušníkov
tretích krajín na účely vedeckého výskumu, nesplnilo povinnosti, ktoré mu vyplývajú z tejto smernice.
2.
Španielske kráľovstvo je povinné nahradiť trovy konania. | [
"Nesplnenie povinnosti členským štátom",
"Smernica 2005/71/ES",
"Osobitný postup prijímania štátnych príslušníkov tretích krajín na účely vedeckého výskumu",
"Neprebratie v stanovenej lehote"
] |
62009CJ0497 | sl | Predlogi za sprejetje predhodne odločbe se nanašajo na razlago členov 2, 5(1) in 6(1) Šeste direktive Sveta z dne 17. maja
1977 o usklajevanju zakonodaje držav članic o prometnih davkih – Skupni sistem davka na dodano vrednost: enotna osnova za
odmero (77/388/EGS) (UL L 145, str. 1), kakor je bila spremenjena z Direktivo Sveta 92/111/EGS z dne 14. decembra 1992 (UL L 384,
str. 47, v nadaljevanju: Šesta direktiva), ter pojma „živila“, ki je naveden v kategoriji 1 v Prilogi H k navedeni direktivi.
Ti predlogi so bili vloženi v okviru štirih sporov, in sicer med Finanzamt Burgdorf (davčna uprava Burgdorf) in M. Bogom (zadeva
C‑497/09), med družbo CinemaxX Entertainment GmbH & Co. KG, nekdanjo Hans‑Joachim Flebbe Filmtheater GmbH & Co. KG (v nadaljevanju: CinemaxX),
in Finanzamt Hamburg-Barmbek-Uhlenhorst (davčna uprava Hamburg-Barmbek-Uhlenhorst) (zadeva C‑499/09), med L. Lohmeyerjem in
Finanzamt Minden (davčna uprava Minden) (zadeva C‑501/09) ter med družbo Fleischerei Nier GmbH & Co. KG (v nadaljevanju: Fleischerei
Nier) in Finanzamt Detmold (davčna uprava Detmold) (zadeva C‑502/09), glede vprašanja, ali so različne dejavnosti prodaje
jedi ali živil, pripravljenih za takojšnje zaužitje, dobava blaga v smislu člena 5 Šeste direktive ali opravljanje storitev
v smislu člena 6 te direktive, in če so dobava blaga, ali je treba zanje uporabiti nižjo stopnjo davka na dodano vrednost
(v nadaljevanju: DDV), ki jo za prodajo „živil“ v smislu kategorije 1 v Prilogi H k navedeni direktivi določa nemška zakonodaja.
Pravni okvir
Pravo Unije
Člen 2, točka 1, Šeste direktive določa:
„Predmet [DDV] je naslednje:
1. dobava blaga ali storitev, ki jo davčni zavezanec, ki deluje kot tak, opravi na ozemlju države za plačilo“.
Člen 5(1) Šeste direktive določa:
„,Dobava blaga‘ pomeni prenos pravice do razpolaganja s premoženjem v stvareh kot lastnik.“
Člen 6(1) Šeste direktive določa:
„,Opravljanje storitev‘ pomeni vsako transakcijo, ki ni dobava blaga v smislu člena 5.
[…]“
Člen 12(3)(a) Šeste direktive določa:
„Splošno stopnjo [DDV] določi vsaka država članica kot odstotek od davčne osnove in je enaka za dobavo blaga in za opravljanje
storitev. […]
[…]
Države članice lahko uporabljajo eno ali dve nižji davčni stopnji. Te stopnje se določijo kot odstotek od davčne osnove, ki
ne sme biti nižji od 5 % in se uporablja samo za dobave kategorij blaga in storitev iz Priloge H.“
V Prilogi H k Šesti direktivi z naslovom „Seznam dobav blaga in storitev, za katere se lahko uporabljajo nižje stopnje DDV“
so v kategoriji 1 navedena „[ž]ivila (vključno s pijačami, razen alkoholnih pijač) za prehrano ljudi in živali; […] sestavine,
ki so običajno namenjene za pripravo živil; proizvodi, ki se običajno uporabljajo kot dodatki ali nadomestki živil“.
Direktiva Sveta 2009/47/ES z dne 5. maja 2009 o spremembah Direktive Sveta 2006/112/ES v zvezi z uporabo nižjih stopenj davka
na dodano vrednost (UL L 116, str. 18) državam članicam dovoljuje uvedbo nižje stopnje davka za „restavracijske storitve in
storitve cateringa“. Vendar ta direktiva v času dejanskega stanja, ki se obravnava v postopkih v glavni stvari, ni bila v
veljavi.
Nacionalno pravo
Člen 1(1), točka 1, zakona o davku na dodano vrednost (Umsatzsteuergesetz, v nadaljevanju: UStG) določa:
„Predmet davka na dodano vrednost so te transakcije:
(1) dobava in druge storitve, ki jih podjetnik na ozemlju države za plačilo opravi v okviru svojega podjetja.“
Člen 3(1) UStG določa, da so „dobave podjetja storitve, s katerimi podjetje ali tretja oseba v njegovem imenu omogoči stranki
ali tretji osebi v njenem imenu, da v svojem imenu razpolaga z blagom (prenos pravice do razpolaganja)“.
Člen 3(9) UStG določa:
„Druge storitve so storitve, ki niso dobava. […] Prodaja jedi in pijač za zaužitje na kraju samem je druga storitev. Jedi
in pijače se prodajajo za zaužitje na kraju samem, če so glede na okoliščine prodaje namenjene zaužitju na kraju, ki je s
krajem prodaje prostorsko povezan, in je za zaužitje na kraju samem na voljo posebna oprema.“
Iz člena 12(2), točka 1, UStG je razvidno, da se nižja stopnja DDV uporabi med drugim za dobavo „izdelkov iz mesa, rib [itd.]“,
„proizvodov iz žit, moke, škroba ali mleka [in] pekovskih proizvodov“, „proizvodov iz zelenjave, sadja [itd.]“ in „raznih
živilskih proizvodov“ (blago, ki je navedeno v točkah 28 in od 31 do 33 priloge, na katero se sklicuje ta določba).
Spori o glavni stvari in vprašanja za predhodno odločanje
Zadeva C‑497/09
M. Bog je na tedenskih tržnicah v treh enakih gostinskih vozilih prodajal pijače in jedi, pripravljene za zaužitje (predvsem
klobase in pomfrit). Ta gostinska vozila so bila opremljena s prodajnim pultom, zaščitnim steklom in s pod njim nameščeno
krožno „desko“ – iz materiala, ki se trži pod imenom „resopal“ – ki se lahko uporablja za zaužitje jedi na kraju samem. Ob
strani teh vozil je bila nad drogom nameščena oprema, opisana kot zložljiv „jezik“ in zasnovana kot miza, ki je bila na isti
višini in izdelana iz enakega materiala kot krožna „deska“. Predel, kjer se stranke lahko zadržujejo ob zaužitju hrane, je
bil s premično streho zaščiten pred dežjem.
M. Bog je v prijavi obračuna DDV za leto 2004 transakcije iz prodaje pijač opredelil kot transakcije, za katere se uporabi
splošna stopnja DDV, transakcije iz prodaje jedi pa kot transakcije, za katere se uporabi nižja stopnja DDV. V okviru posebnega
pregleda v zvezi z DDV je davčni inšpektor ugotovil, da so stranke M. Boga blago praviloma zaužile na kraju samem. Ker M. Bog
ni navedel, v kolikšnem obsegu so stranke zaužile hrano ob gostinskih vozilih, je bilo ocenjeno, da je bilo 70 % transakcij
prodaje jedi takih, ki se obdavčijo po splošni stopnji.
Na podlagi tega je davčna uprava 27. decembra 2006 izdala spremenjeno odločbo o odmeri davka za leto 2004. M. Bog je zoper
to odločbo vložil pritožbo.
Pristojno Finanzgericht (finančno sodišče), ki je v bistvenem menilo, da je za razmejitev med dobavo živil, ki je obdavčena
po splošni stopnji DDV, in tisto, ki je obdavčena po nižji stopnji, treba ugotoviti, ali elementi opravljanja storitev prevladajo
z vsebinskega vidika, je tožbi M. Boga ugodilo. Vendar naj bi šlo v obravnavani zadevi za dobavo blaga, saj naj bi tožeča
stranka v postopku v glavni stvari poleg priprave jedi dala na razpolago zgolj pokrite odlagalne površine ob svojih gostinskih
vozilih, na katerih se lahko postrežejo jedi z namenom zaužitja, in zagotovila koše za smeti. Manjkali pa naj bi drugi elementi
opravljanja storitev, ki so značilni za celostni vtis, ki ga pri obisku restavracije dajejo storitve lastnika ali zakupnika
restavracije (zlasti postrežba, sedišča, zaprti prostori z uravnavano temperaturo oziroma primerno okolje za zaužitje hrane
na prostem, garderobe, stranišča itd.).
Davčna uprava je pri Bundesfinanzhof (zvezno finančno sodišče) zoper odločbo navedenega Finanzgericht vložila zahtevo za revizijo,
v kateri je navedla, da je bila dobava živil povezana s storitvami (priprava živil za jedi in dajanje na razpolago pokrite
opreme za zaužitje hrane), ki presegajo zgolj prodajo.
Predložitveno sodišče opozarja, da je v zvezi z razlikovanjem med dobavo blaga in opravljanjem storitev na področju ponudbe
pripravljenih jedi in pijač Sodišče v sodbi z dne 2. maja 1996 v zadevi Faaborg-Gelting Linien (C‑231/94, Recueil, str. I‑2395)
opredelilo razliko med gostinskimi transakcijami in transakcijami, ki se nanašajo na hrano, ki se odnese s seboj. Tako je
za gostinske transakcije (opravljanje storitev) značilna „vrsta storitev ter postopkovnih faz, ki segajo od priprave jedi
do njihove postrežbe“, od katerih je dobava hrane le en del, storitve pa v veliki meri prevladujejo, medtem ko gre za hrano,
ki se odnese s seboj (dobava blaga), če se razen dobave hrane „ob tem ne opravljajo storitve, ki so namenjene temu, da je
takojšnje uživanje jedi prijetno in da poteka v primernem okolju“.
Poleg tega iz ustaljene sodne prakse Bundesfinanzhof izhaja, da ni odločilno to, ali elementi opravljanja storitev gostinskih
dejavnosti količinsko prevladajo v primerjavi z elementi priprave in dobave jedi, temveč to, ali ena od storitev, značilnih
za gostinsko dejavnost, pri celostni presoji prevlada v vsebinskem smislu. Količinski pristop bi zaradi raznovrstnosti dejanskih
stanj, to je raznolikosti in kompleksnosti jedi ter načina izročitve, povzročil tudi nerešljive težave v zvezi z razmejitvijo.
Bundesfinanzhof je postopek priprave jedi ali obrokov v času, ki ga določi stranka, obravnavalo kot bistven element opravljanja
storitev, ki pa skupaj z dodatnim elementom opravljanja storitev – v obravnavani zadevi na primer to, da so bile dane na razpolago
visoke mize ali druga oprema, ki olajšujejo takojšnje zaužitje hrane in pijače – omogoča presojo, da v vsebinskem smislu prevladuje
opravljanje storitev.
Glede na trenutni razvoj prava Unije na področju DDV se predložitveno sodišče vseeno sprašuje, ali transakcij ne zaznamuje
že priprava jedi ali obrokov, namenjenih za takojšnje zaužitje, tako da naj ne bi bilo pomembno, ali so k temu dodane še druge
storitve.
Če je treba prodajo jedi obravnavati kot opravljanje storitev le takrat, kadar so k temu dodane še druge storitve, pa predložitveno
sodišče poudarja, da je tožena stranka v postopku v glavni stvari predvidela dodatno opremo, ki omogoča zaužitje na kraju
samem. Toda dodaja, da je v obravnavanem primeru del strank pripravljene jedi ali obroke kupil izključno zato, da jih odnese
s seboj, in torej ni izkoristil ponujene možnosti, da jih zaužije na kraju samem.
Nazadnje predložitveno sodišče navaja, da če pripravljene jedi ali obroki niso „živila“ v smislu kategorije 1 iz Priloge H
k Šesti direktivi, države članice ne bi bile upravičene do tega, da bi za take jedi ali obroke uporabile nižjo stopnjo DDV,
čeprav bi šlo za dobavo blaga.
Bundesfinanzhof je v teh okoliščinah prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ta vprašanja:
„1. Ali se prodaja jedi ali obrokov, pripravljenih za takojšnje zaužitje, šteje za dobavo [blaga] v smislu člena 5 Šeste direktive
[…]?
2. Ali je odgovor na prvo vprašanje odvisen od tega, ali so prisotni dodatni elementi opravljanja storitev (priprava opreme za
zaužitje hrane na kraju samem)?
3. Če je odgovor na prvo vprašanje pritrdilen, ali je treba pojem ,živila‘ v kategoriji 1 iz Priloge H k Šesti direktivi razlagati
tako, da je s tem zajeta le hrana ,za s seboj‘, kot se običajno prodaja v trgovinah z živili, ali pa so s tem zajete tudi
jedi oziroma obroki, ki so bili s cvrtjem, kuhanjem ali kako drugače pripravljeni za takojšnje zaužitje?“
Zadeva C‑499/09
Družba CinemaxX upravlja kinematografe v več krajih v Nemčiji.
Poleg številnih slaščic in pijač lahko obiskovalci kinematografov v avlah kupijo tudi pokovko in koruzni čips „tortilja“ („nachos“)
v različnih mericah. Same stojnice niso opremljene s pulti za zaužitje hrane in pijače, vendar je mogoče v avlah nekaterih
kinematografov najti različno število visokih miz in barskih stolov, ponekod tudi klopi, stole, mize in stenske pulte. Vsa
navedena oprema pa ni na voljo v vseh kinematografih. V nekaterih kinodvoranah so na sedežih nameščena držala za lončke.
Pokovka se pripravi tako, da se aparat za pripravo pokovke napolni z ustreznimi količinami sladkorja, koruze, soli za pokovko
in olja. Del pripravljene pokovke se nemudoma prenese v grelnike, postavljene na prodajnem pultu. Ob naročilu se papirnate
vrečke različnih velikosti z lopatico napolnijo s pokovko iz tega grelnika in se v različnih velikosti prodajajo obiskovalcem
kinematografa. Preostali del pripravljene pokovke se hrani v velikih vrečkah ali koritih in se po potrebi naknadno preloži
v te grelnike. Koruzni čips „tortilja“ se pri dobaviteljih praviloma naroča v paketih po 500 g. Prav tako se preloži v grelnik,
v katerem koruzni čips ostane topel. Ob naročilu koruznega čipsa so na voljo tudi različne omake. Te so pogrete in razdeljene
na porcije.
Pri prijavi obračuna DDV za junij 2005 je družba CinemaxX promet, ki je bil ustvarjen s prodajo pokovke in koruznega čipsa
„tortilja“, prijavila kot transakcije, za katere se uporabi nižja stopnja DDV. Davčna uprava je izpodbijala ta obračun in
izdala odločbo, s katero je določila, da so te transakcije obdavčene po splošni stopnji.
Pritožba, ki jo je družba CinemaxX zoper to odločbo vložila pri davčni upravi, je bila zavrnjena, prav tako tožba, ki jo je
ta družba vložila pri pristojnem Finanzgericht. To je štelo, da zadevne transakcije niso bile dobava blaga, temveč „druge
storitve“ v smislu člena 3(9) UStG, ker družba CinemaxX ni prodajala hrane, ki se odnese s seboj, temveč jedi za takojšnje
zaužitje.
Družba CinemaxX je pri predložitvenem sodišču vložila zahtevo za revizijo, v kateri je navedla, da gre pri prodaji jedi in
obrokov za gostinske storitve, za katere se uporablja splošna stopnja DDV le, če je element opravljanja storitev prevladujoč.
Vzdrževanje temperature pokovke in koruznega čipsa „tortilja“ naj pri tem ne bi bilo odločilno, ker gre le za živilu primerno
hrambo oziroma za vzdrževanje temperature, optimalne za prodajo. Poleg tega naj ne bi bilo bistveno niti to, da ni na voljo
embalaža, s katero bi bilo mogoče hrano odnesti s seboj, saj naj zgolj z neobstojem embalaže ne bi bilo mogoče nadomestiti
niti elementa opravljanja storitev niti ustreznih pogojev za zaužitje. Niti čiščenje kinodvoran naj se ne bi smelo upoštevati
v škodo družbe CinemaxX. Visoke mize in barski stoli ter druga oprema naj ne bi bili namenjeni zaužitju pokovke in koruznega
čipsa „tortilja“, ker naj bi večina obiskovalcev, ki kupijo ta živila v kinematografih, ta zaužila v kinodvoranah, ne pa v
avlah. Poleg tega naj se storitve, ki jih opravi družba CinemaxX, ne bi razlikovale od storitev, opravljenih v supermarketih
ali v kioskih v zvezi s prodajo hrane. Z vidika povprečnega obiskovalca kinematografov naj bi bila ta prodaja le dodatek k
ogledu kinematografske predstave. Družba CinemaxX naj ne bi opravljala nobene gostinske storitve, kot je postrežba v kinodvorani.
Bundesfinanzhof je na podlagi ugotovitev, ki so enake tistim, ki so v zvezi z zadevo C‑497/09 navedene v točkah od 18 do 23
te sodbe, prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ta vprašanja:
„1. Ali se prodaja jedi ali obrokov, pripravljenih za takojšnje zaužitje, šteje za dobavo [blaga] v smislu člena 5 Šeste direktive
[…]?
2. Ali je odgovor na prvo vprašanje odvisen od tega, ali so prisotni dodatni elementi opravljanja storitev (prepustitev v uporabo
miz, stolov in druge opreme za zaužitje hrane, predstavitev kinematografskega dogodka)?
3. Če je odgovor na prvo vprašanje pritrdilen, ali je treba pojem ,živila‘ v kategoriji 1 iz Priloge H k Šesti direktivi razlagati
tako, da je s tem zajeta le hrana ,za s seboj‘, kot se običajno prodaja v trgovinah z živili, ali pa so s tem zajete tudi
jedi oziroma obroki, ki so bili s cvrtjem, kuhanjem ali kako drugače pripravljeni za takojšnje zaužitje?“
Zadeva C-501/09
L. Lohmeyer je od leta 1996 do leta 1999 upravljal več gostinskih stojnic in žar. Tam je prodajal gotove jedi (pečene klobase,
klobase s curryjem, hot doge, pomfrit, pečene goveje zrezke, slanino, nabodala, kotlete). Ves promet, ki ga je ustvaril s
prodajo teh jedi, je obračunal kot transakcije, za katere se uporablja nižja stopnja DDV.
Vendar je davčna uprava ugotovila, da so bile te stojnice opremljene s pulti, in je menila, da gre za posebno opremo, namenjeno
za zaužitje jedi na kraju samem, zaradi česar je treba zadevne transakcije načeloma obdavčiti po splošni stopnji DDV. Ker
ni izključila možnosti, da del kupcev teh pultov ni uporabil za zaužitje jedi, temveč je kupil jedi „za s seboj“, je ta uprava
presodila, da je treba 80 % transakcij obdavčiti po splošni stopnji DDV.
Davčna uprava je zato 28. maja 2002 sprejela spremenjene odločbe o odmeri davka za leta od 1996 do 1999. Pritožba in tožba,
ki ju je L. Lohmeyer vložil zoper to odločbo, sta bili zavrnjeni.
L. Lohmeyer je pri predložitvenem sodišču vložil zahtevo za revizijo, v kateri je v bistvu navedel, da pult, postavljen ob
stojnici, ni infrastruktura v smislu sodne prakse Sodišča.
Bundesfinanzhof je s sklicevanjem na zgoraj navedeno sodbo Faaborg‑Gelting Linien v sodbi z dne 18. decembra 2008 presodilo,
da je priprava jedi ali obroka v času, ki je določen glede na posamezno stranko, bistven element opravljanja storitve. Vendar
predložitveno sodišče ob upoštevanju kritik te sodne prakse meni, da ni dovolj gotovo, da je treba pripravo jedi v nekem trenutku
šteti za bistven element, ki bodisi sam bodisi v povezavi z nezanemarljivo dodatno storitvijo, ki se opravi v trenutku predaje
stranki, omogoča, da se šteje, da gre na splošno za opravljanje storitev.
Bundesfinanzhof je v teh okoliščinah prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ti vprašanji:
„1. Ali je treba pojem ,živila‘ iz kategorije 1 v Prilogi H k Šesti direktivi […] razlagati tako, da je s tem zajeta le hrana
,za s seboj‘, kot se običajno prodaja v trgovinah z živili, ali pa so s tem zajete tudi jedi oziroma obroki, ki so bili s
cvrtjem, kuhanjem ali kako drugače pripravljeni za takojšnje zaužitje?
2. Če so ,živila‘ v smislu kategorije 1 iz Priloge H k Šesti direktivi tudi jedi ali obroki, ki so namenjeni takojšnjemu zaužitju,
ali je treba prvi stavek člena 6(1) Šeste direktive razlagati tako, da se ta nanaša na prodajo sveže pripravljenih jedi ali
obrokov, ki jih stranka zaužije na kraju samem ob uporabi priprav za zaužitje jedi, kot so pulti, visoke mize ali podobno,
in jih ne vzame s seboj?
Zadeva C‑502/09
Družba Fleischerei Nier je komanditna družba, ki upravlja mesnico in opravlja dejavnost priprave in dostave hrane na dom (catering).
V okviru te dejavnosti je naročene jedi dostavljala v zaprtih posodah, ki ohranjajo toploto, pri čemer je glede na željo stranke
dala na razpolago tudi posodo, jedilni pribor, visoke mize in osebje.
Družba Fleischerei Nier je na računih za plačilo uporabe posode, jedilnega pribora, visokih miz in osebja uporabila splošno
stopnjo DDV, za plačilo dobave jedi pa nižjo stopnjo DDV.
Toda davčna uprava je menila, da bi bilo treba tudi za dobavo hrane uporabiti splošno stopnjo DDV, če so bili skupaj z njo
dani na razpolago posoda, jedilni pribor, visoke mize ali osebje, in je zato izdala spremenjeno odločbo o odmeri davka.
V pritožbenem postopku sta se stranki sporazumeli, da je treba za prihodke od dobave hrane uporabiti splošno stopnjo DDV,
kadar je družba Fleischerei Nier dala na voljo tudi osebje. Pritožba in tožba zoper spremenjeno odločbo o odmeri davka sta
bili zavrnjeni.
Družba Fleischerei Nier je v zahtevi za revizijo, ki jo je vložila, v bistvu navedla, da je prepustitev v uporabo posode in
jedilnega pribora dodatna storitev k dostavi hrane, ki ne upravičuje, da se celotna transakcija opredeli kot opravljanje storitve.
Za dejavnost priprave in dostave hrane je značilno, da želi stranka svoje goste pogostiti v domačih prostorih, tako da take
transakcije ni mogoče enačiti z gostinsko transakcijo.
Bundesfinanzhof se je sklicevalo na zgoraj navedeno sodbo Faaborg‑Gelting Linien in presodilo, da so storitve podjetja, ki
se ukvarja z dejavnostjo priprave in dostave hrane, enotna storitev, če so poleg dobave pripravljenih jedi dobavljeni še posoda
in pribor, ki se nato tudi pomijeta, in da je priprava jedi ali obroka v času, ki je določen glede na posamezno stranko, bistven
element opravljanja storitve. Vendar to sodišče ob upoštevanju argumentov družbe Fleischerei Nier in kritik pravnih teoretikov
meni, da ni več mogoče z dovolj gotovosti šteti, da je ta sodna praksa v skladu z načeli prava Unije.
Predložitveno sodišče meni, da podjetje, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane, opravlja enotno storitev, ne pa več samostojnih
glavnih storitev, in to neodvisno od tega, ali je bila za kupca poleg dobave jedi opravljena ena ali več dodatnih fakultativnih
storitev, kot je prepustitev na razpolago posode, jedilnega pribora, visokih miz ali osebja.
Po mnenju predložitvenega sodišča je treba razjasniti, ali je to, da se pri opredelitvi enotne storitve podjetja, ki se ukvarja
s pripravo in dostavo hrane, postopek priprave jedi iz več živil šteje za element opravljanja storitve, v skladu s pravom
Unije.
Predložitveno sodišče meni, da je treba določiti v praksi uporabljiva pravila, ki bi omogočila, da bi se pri opredelitvi teh
storitev dobili predvidljivi rezultati in da bi bila vsakemu, ki se ukvarja s tako dejavnostjo, zagotovljena pravna varnost.
Po mnenju tega sodišča ni dvoma, da je treba enotno storitev vedno obravnavati kot opravljanje storitev, če je dano na razpolago
strežno osebje, medtem ko se druge obravnavane storitve ne smejo šteti za značilne ali prevladujoče, če so njihovi dejanski
skupni stroški veliko manjši od dejanskih stroškov jedi, ki so pripravljene za postrežbo.
Vendar se predložitveno sodišče sprašuje, ali je tak pristop skladen s sodno prakso Sodišča, in navaja, da so lahko v skladu
s sodbo z dne 27. oktobra 2005 v zadevi Levob Verzekeringen in OV Bank (C‑41/04, ZOdl., str. I‑9433, točka 28) pri določitvi
prevladujočih elementov kompleksne storitve med drugim pomembni nastali stroški, da pa v skladu s sodbo z dne 29. marca 2007
v zadevi Aktiebolaget NN (C‑111/05, ZOdl., str. I‑2697, točka 37) pri opredelitvi kompleksne transakcije ne smejo biti odločilni
samo stroški .
Bundesfinanzhof je v teh okoliščinah prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ta vprašanja:
„1. Ali je treba pojem ,živila‘ iz kategorije 1 v Prilogi H k Šesti direktivi […] razlagati tako, da je s tem zajeta le hrana
,za s seboj‘, kot se običajno prodaja v trgovinah z živili, ali pa so s tem zajete tudi jedi oziroma obroki, ki so bili s
cvrtjem, kuhanjem ali kako drugače pripravljeni za takojšnje zaužitje?
2. Če so ,živila‘ v smislu kategorije 1 iz Priloge H k Šesti direktivi tudi jedi ali obroki za takojšnje zaužitje, ali je treba
postopek priprave jedi ali obrokov obravnavati kot element opravljanja storitve, če je treba odločiti, ali je treba enotno
storitev podjetja, ki se ukvarja z dejavnostjo priprave in dostave hrane za zabave in proslave (dostava gotovih jedi ali obrokov,
pripravljenih za zaužitje, in njihov prevoz ter po potrebi prepustitev v uporabo jedilnega pribora in posode in/ali visokih
miz ter odvoz v uporabo predanega blaga), opredeliti kot dobavo hrane, za katero velja davčna ugodnost (kategorija 1 iz Priloge H
k tej direktivi), ali kot opravljanje storitev, za katero davčna ugodnost ne velja (člen 6(1) te direktive)?
3. Če je treba na drugo vprašanje odgovoriti nikalno, ali je v skladu s členom 2, točka 1, v povezavi s členoma 5(1) in 6(1)
Šeste direktive, da je odločitev o tem, ali bo enotna storitev podjetja, ki se ukvarja z dejavnostjo priprave in dostave hrane,
opredeljena bodisi kot dobava blaga bodisi kot opravljanje storitev posebne vrste, odvisna samo in posebej od števila elementov,
ki imajo naravo opravljanja storitve (dveh ali več), v primerjavi z deležem dobave, ali pa je treba elemente, ki imajo naravo
opravljanja storitve, presojati neodvisno od njihovega števila, in če je odgovor pritrdilen, po katerih merilih?“
V skladu s členom 43 Poslovnika Sodišča so bile zadeve C‑497/09, C‑499/09, C‑501/09 in C‑502/09 s sklepom predsednika Sodišča
z dne 3. februarja 2010 zaradi medsebojne povezanosti združene za pisni in ustni postopek ter izdajo sodbe.
Vprašanja za predhodno odločanje
Predložitveno sodišče s prvim in drugim vprašanjem v zadevah C‑497/09 in C‑499/09, z drugim vprašanjem v zadevi C‑501/09 ter
z drugim in tretjim vprašanjem v zadevi C‑502/09, ki jih je treba obravnavati skupaj, Sodišče v bistvu sprašuje, ali so različne
dejavnosti dobave jedi in obrokov, pripravljenih za takojšnje zaužitje, ki se obravnavajo v štirih postopkih v glavni stvari,
dobava blaga v smislu člena 5 Šeste direktive ali opravljanje storitev v smislu člena 6 te direktive in kakšen vpliv imajo
lahko v zvezi s tem dodatni elementi opravljanja storitve.
Uvodne ugotovitve
Najprej je treba določiti, ali je treba z vidika DDV različne dejavnosti, ki se obravnavajo v postopkih v glavni stvari, šteti
za ločene transakcije, ki se obdavčijo ločeno, ali za enotne kompleksne transakcije, sestavljene iz več elementov.
Kot izhaja iz sodne prakse Sodišča, je treba, kadar transakcija obsega skupek elementov in dejanj, upoštevati vse okoliščine,
v katerih se opravi zadevna transakcija, da bi se ugotovilo, prvič, ali gre za dve ali več ločenih transakcij ali pa gre za
enotno transakcijo, in drugič, ali je treba v zadnjem primeru to transakcijo opredeliti kot dobavo blaga ali opravljanje storitev
(glej zgoraj navedeni sodbi Levob Verzekeringen in OV Bank, točka 19, in Aktiebolaget NN, točka 21).
Sodišče je presodilo tudi, da po eni strani iz člena 2 Šeste direktive izhaja, da je treba vsako transakcijo po navadi šteti
za ločeno in neodvisno, ter da se po drugi strani transakcija, ki z gospodarskega vidika obsega eno samo storitev, ne sme
umetno razdeliti, da se ne bi izkrivilo delovanje sistema DDV. Šteti je treba, da gre za enotno storitev, kadar sta dva ali
več elementov ali dejanj, ki jih davčni zavezanec opravi za svojo stranko, tako tesno povezana, da dejansko sestavljata eno
samo nedeljivo gospodarsko storitev, katere razdelitev bi bila umetna (zgoraj navedeni sodbi Levob Verzekeringen in OV Bank,
točki 20 in 22, in Aktiebolaget NN, točki 22 in 23).
Poleg tega gre za enotno storitev, če je treba enega ali več elementov šteti za glavno storitev, medtem ko je treba druge
elemente obravnavati kot eno ali več pomožnih storitev, ki se z davčnega vidika obravnavajo enako kot glavna storitev. Natančneje,
storitev je treba šteti za pomožno storitev glavne storitve, če sama za stranko ni cilj, temveč sredstvo, da lahko uporablja
glavno storitev ponudnika storitve pod boljšimi pogoji (glej zlasti sodbo z dne 25. februarja 1999 v zadevi CPP, C‑349/96,
Recueil, str. I‑973, točka 30; zgoraj navedeno sodbo Levob Verzekeringen in OV Bank, točka 21; ter sodbi z dne 11. junija 2009
v zadevi RLRE Tellmer Property, C‑572/07, ZOdl., str. I‑4983, točka 18, in z dne 2. decembra 2010 v zadevi Everything Everywhere,
C‑276/09, še neobjavljena v ZOdl., točki 24 in 25).
V okviru sodelovanja, vzpostavljenega na podlagi člena 267 PDEU, je v pristojnosti nacionalnih sodišč, da ugotovijo, ali gre
v posameznem primeru za tak primer, in v tem pogledu dokončno presodijo vsa dejstva (glej v tem smislu zgoraj navedeni sodbi
CPP, točka 32, in Levob Verzekeringen in OV Bank, točka 23).
V obravnavanem primeru je v vseh postopkih v glavni stvari podana kombinacija dobave blaga in različnih elementov opravljanja
storitev in predložitveno sodišče meni, da ta dobava blaga in te storitve z vidika DDV sestavljajo enotno transakcijo. Niti
iz predložitvenih odločb niti iz stališč, ki so bila predložena Sodišču, ni razvidno, da ta opredelitev ni bila opravljena
v skladu z zgoraj navedenimi merili.
V zvezi s storitvami, ki spadajo v dejavnost podjetja, ki se ukvarja z dejavnostjo priprave in dostave hrane na dom, kot je
ta iz postopka v glavni stvari v zadevi C‑502/09, je zlasti upoštevno, da obstoj enotne storitve ni odvisen od tega, ali podjetje,
ki se ukvarja z dejavnostjo priprave in dostave hrane, izda le en račun, ki se nanaša na vse elemente, ali pa za dobavo jedi
izda ločen račun (glej v tem smislu zgoraj navedene sodbe CPP, točka 31; Levob Verzekeringen in OV Bank, točka 25, in Everything
Everywhere, točka 29).
Opredelitev kot dobava blaga ali opravljanje storitev
Opozoriti je treba, da je Šesta direktiva uvedla skupni sistem DDV, ki temelji zlasti na enotni opredelitvi obdavčljivih transakcij
(glej zlasti sodbo z dne 21. februarja 2006 v zadevi Halifax in drugi, C‑255/02, ZOdl., str. I‑1609, točka 48).
Glede pojma „dobava blaga“ člen 5(1) Šeste direktive določa, da taka dobava pomeni prenos pravice do razpolaganja s premoženjem
v stvareh kot lastnik. V zvezi s tem iz sodne prakse Sodišča izhaja, da ta pojem zajema vsak prenos premoženja v stvareh ene
stranke, ki pooblasti drugo stranko, da dejansko razpolaga s to stvarjo kot lastnik (glej zlasti zgoraj navedeno sodbo Halifax
in drugi, točka 51).
Glede pojma „opravljanje storitev“ iz člena 6(1) Šeste direktive izhaja, da zajema vsako transakcijo, ki ni dobava blaga v
smislu člena 5 te direktive.
Za ugotovitev, ali je treba enotno kompleksno storitev, kot so te, ki se obravnavajo v postopkih v glavni stvari, opredeliti
kot „dobavo blaga“ ali kot „opravljanje storitve“, je treba upoštevati vse okoliščine, v katerih se opravi zadevna transakcija,
da bi se ugotovilo, kateri elementi so značilni in kateri elementi so prevladujoči (glej v tem smislu zlasti zgoraj navedene
sodbe Faaborg‑Gelting Linien, točki 12 in 14; Levob Verzekeringen in OV Bank, točka 27, in Aktiebolaget NN, točka 27, ter
sodbo z dne 11. februarja 2010 v zadevi Graphic Procédé, C‑88/09, ZOdl., str. I-1049, točka 24).
Poudariti je treba tudi, da mora biti prevladujoči element določen tako, da je utemeljen z vidika povprečnega potrošnika (glej
v tem smislu zlasti zgoraj navedeni sodbi Levob Verzekeringen in OV Bank, točka 22, in Everything Everywhere, točka 26) in
da se pri presoji celote upošteva, kako pomembni so elementi opravljanja storitve glede na elemente dobave blaga v vsebinskem,
in ne le količinskem smislu.
V zvezi s tem je treba opozoriti, da glede na to, da trženje blaga zmeraj spremlja minimalno opravljanje storitev, kot je
predstavitev izdelkov na tržnih policah ali izdaja računa, se lahko pri presoji deleža, ki ga zavzema opravljanje storitev
v celotni kompleksni transakciji, ki obsega tudi dobavo dobrine, upoštevajo samo storitve, ki se razlikujejo od storitev,
ki nujno spremljajo trženje blaga (sodba z dne 10. marca 2005 v zadevi Hermann, C‑491/03, ZOdl., str. I‑2025, točka 22).
Sodišče je v točki 14 zgoraj navedene sodbe Faaborg‑Gelting Linien podrobneje presodilo, da je za gostinsko transakcijo značilen
skupek elementov in dejanj, med katerimi je dobava hrane le eden od sestavnih delov in med katerimi storitve močno prevladujejo.
Zato jo je treba obravnavati kot storitev v smislu člena 6(1) Šeste direktive. Drugače pa je, če se transakcija nanaša na
živila, ki se odnesejo s seboj, in če se v zvezi s to transakcijo ne opravljajo storitve, ki so namenjene temu, da je uživanje
jedi na kraju samem prijetno in da poteka v primernem okolju.
V zvezi z gostinskimi storitvami, ki so se opravljale na trajektih, je Sodišče poudarilo, da je dobava gotovih jedi in pijač,
ki so pripravljene za takojšnje zaužitje, rezultat več storitev, in sicer od kuhanja jedi do njihove dejanske izročitve, in
da se pri tem stranki prepusti v uporabo potrebna organizacijska celota, ki zajema jedilnico s stranskimi prostori (garderoba
itd.), pohištvo in posodo. Fizične osebe, katerih poklicna dejavnost je opravljanje teh gostinskih storitev, po potrebi pripravijo
pogrinjke, svetujejo gostu in predstavijo ponujene jedi ali pijače, jih prinesejo in nazadnje po zaužitju pospravijo mize
(zgoraj navedena sodba Faaborg‑Gelting Linien, točka 13).
V obravnavanem primeru se glede na podatke, ki jih je navedlo predložitveno sodišče, dejavnosti, ki se obravnavajo v postopkih
v glavni stvari v zadevah C‑497/09 in C‑501/09, nanašajo na prodajo – v gostinskih vozilih ali na stojnicah – klobas, pomfrita
in drugih živil, pripravljenih, da se še topli takoj zaužijejo.
V zvezi s tem je treba najprej ugotoviti, da je prvi pogoj za prodajo takih proizvodov, da so bili ti skuhani ali pogreti,
kar je storitev, ki jo je treba upoštevati pri celostni presoji zadevne transakcije, da bi se opredelila kot dobava blaga
ali kot opravljanje storitev.
Ker pa je priprava končnega toplega proizvoda omejena v bistvu na preproste in standardizirane postopke in ker večinoma ne
poteka na podlagi naročila stranke, temveč stalno in redno v odvisnosti od predvidenega povpraševanja na splošno, ta priprava
ni prevladujoč element zadevne transakcije in samo zaradi nje te transakcije ni mogoče označiti kot opravljanje storitev.
Poleg tega je treba v zvezi z elementi opravljanja storitve, ki so značilni za gostinske transakcije, kot so razvidni iz sodne
prakse, na katero je bilo opozorjeno v točkah od 63 do 65 te sodbe, ugotoviti, da dejavnosti, ki se obravnavajo v postopkih
v glavni stvari v zadevah C‑497/09 in C‑501/09, ne vključujejo ne osebja za strežbo, ne dejanskega svetovanja strankam, ne
postrežbe v pravem pomenu besede, ki zlasti pomeni prenos naročila v kuhinjo ter poznejšo predstavitev jedi in njihovo postrežbo
strankam, ne zaprtih prostorov z uravnavano temperaturo, ki so posebej namenjeni uživanju prodajanih živil, ne garderobe,
ne stranišč, niti – kar je bistveno – ne vključujejo ne posode, ne pohištva, ne jedilnega pribora.
Elementi opravljanja storitev, ki jih je navedlo predložitveno sodišče, so namreč le osnovna oprema, in sicer preprosti jedilni
pulti brez sedišč, ki omejenemu številu strank omogočajo uživanje jedi na kraju samem na prostem. Taka osnovna oprema terja
zanemarljiv človeški vložek. V teh okoliščinah so navedeni elementi le minimalne pomožne storitve in niso take, da bi lahko
spremenile to, da je glavna storitev, to je dobava blaga, prevladujoča.
Zgoraj navedene ugotovitve veljajo tudi za dejavnosti prodaje pokovke in koruznega čipsa „tortilja“ v avlah kinematografov,
kakršne se obravnavajo v postopku v glavni stvari v zadevi C‑499/09.
Kot je razvidno iz opisa dejanskega stanja, ki ga je podalo predložitveno sodišče, sta priprava pokovke, ki sovpada z njeno
proizvodnjo, ter razdeljevanje te pokovke in koruznega čipsa „tortilja“ v embalaži sestavni del prodaje teh proizvodov in
torej nista transakciji, ki bi bili neodvisni od prodaje teh proizvodov. Poleg tega se priprava živil in njihovo vzdrževanje
na določeni temperaturi opravljata redno, ne pa na podlagi naročila posamezne stranke.
Ugotoviti je treba tudi, da je prepustitev v uporabo pohištva (visoke mize, barski stoli, stoli in klopi) – ki poleg tega
ni na voljo v vseh kinematografih – neodvisna od prodaje pokovke in koruznega čipsa „tortilja“ in da je prostor, ki je opremljen
s tem pohištvom, prav tako uporablja kot čakalnica ali mesto srečanja. Poleg tega se navedena živila v praksi zaužijejo v
kinematografskih dvoranah. V ta namen so sedeži v nekaterih kinematografskih dvoranah opremljeni z držali za lončke, katerih
namen je tudi, da se v dvoranah ohranja čistoča. Zgolj obstoja tega pohištva, ki je namenjeno – neizključno – temu, da se
olajša morebitno zaužitje teh živil, ni mogoče obravnavati kot tak element opravljanja storitve, zaradi katerega bi bilo treba
transakcijo kot celoto obravnavati kot opravljanje storitve.
Iz zgoraj navedenih ugotovitev izhaja, da je v zvezi z dejavnostmi, kakršne se obravnavajo v postopkih v glavni stvari v zadevah
C‑497/09, C‑499/09 in C‑501/09, prevladujoči element zadevnih transakcij, obravnavanih kot celota, dobava jedi ali živil,
ki so pripravljena za takojšnje zaužitje, saj je njihova preprosta in standardizirana priprava bistveno povezana s temi jedmi
ali živili, prepustitev v uporabo osnovne opreme, ki omogoča zaužitje živil na kraju samem omejenemu številu strank, pa je
povsem postranska in manj pomembna značilnost. To, ali stranke navedeno osnovno opremo uporabljajo ali ne, ni pomembno, ker
glede na to, da takojšnje zaužitje na kraju samem ni bistvena značilnost zadevne transakcije, to ne more določiti njene narave.
V zvezi z dejavnostmi podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane v okviru zabav in prireditev, kakršne se obravnavajo
v postopku v glavni stvari v zadevi C‑502/09, je najprej treba poudariti, da je – kot je razvidno iz točke 38 te sodbe – mogočih
več kombinacij transakcij, ki so odvisne od želje strank, in sicer od zgolj priprave in dostave jedi do polne storitve, ki
vključuje med drugim prepustitev v uporabo posode in pohištva (mize in stoli), oblikovanje jedi, okrasitev, prepustitev na
razpolago osebja, ki skrbi za strežbo, svetovanje pri sestavi menija ter po potrebi izbiro pijač.
Nato je treba opozoriti, da če gre za enotno storitev, je opredelitev transakcije kot dobava blaga ali kot opravljanje storitev
odvisna od vseh okoliščin dejanskega stanja, pri čemer se upoštevajo elementi, ki so z vidika potrošnika v vsebinskem smislu
prevladujoči.
V zvezi z jedmi, ki jih na dom dostavi podjetje, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane, je treba navesti, da drugače kot
jedi, ki so dobavljene na stojnicah, pri restavracijskih vozilih in v kinematografih te jedi na splošno niso rezultat zgolj
standardizirane priprave, temveč vsebujejo element opravljanja storitve, ki je veliko pomembnejši, njihova priprava pa zahteva
več dela in več znanja. Kakovost jedi, ustvarjalnost in oblikovanje so v tem primeru elementi, ki so za stranke večinoma odločilni.
Stranki pogosto ni ponujena zgolj možnost, da sama sestavi meni, temveč celo to, da se pripravijo posamezne jedi po naročilu.
Ta element storitve je viden tudi na terminološki ravni, saj se v pogovornem jeziku na splošno uporablja besedna zveza „catering
storitve“, govori pa se o jedeh, ki so bile „naročene“, in ne „kupljene“ pri podjetju, ki se ukvarja s pripravo in dostavo
hrane na dom.
To podjetje nato dostavi jedi v zaprtih posodah, ki ohranjajo toploto, ali pa jih pogreje na kraju samem. Za stranko je bistveno
tudi to, da so jedi dostavljene v točno določenem trenutku, ki ga je sama izbrala.
Poleg tega storitev podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane na dom, lahko vključuje tudi elemente, ki omogočajo
zaužitje, kot so dobava posode, pribora in celo pohištva. V zvezi s temi elementi pa je – drugače od zgolj prepustitve v uporabo
osnovne opreme v primeru stojnic, gostinskih vozil in kinematografov – potreben tudi vložek ljudi, ki to opremo prinesejo,
odnesejo in po potrebi pomijejo.
Glede na zgoraj navedene ugotovitve je treba šteti – razen če je dejavnost podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane,
omejena na dobavo standardiziranih jedi in ni drugih elementov dodatnih storitev ali če je iz drugih posebnih okoliščin razvidno,
da je dobava jedi prevladujoč element transakcije – da so dejavnosti podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane,
opravljanje storitev.
Iz zgoraj navedenega je razvidno, da je treba na prvo in drugo vprašanje v zadevah C‑497/09 in C‑499/09, na drugo vprašanje
v zadevi C‑501/09 ter na drugo in tretje vprašanje v zadevi C‑502/09 odgovoriti, da je treba člena 5 in 6 Šeste direktive
razlagati tako, da:
– je prodaja sveže pripravljenih jedi ali obrokov, ki se lahko takoj zaužijejo, na stojnicah ali v gostinskih vozilih ali avlah
kinematografov dobava blaga v smislu navedenega člena 5, če se na podlagi vsebinske preučitve celotne transakcije izkaže,
da elementi opravljanja storitev, podani pred in med dobavo blaga, niso prevladujoči;
– so dejavnosti podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane, opravljanje storitev v smislu navedenega člena 6, razen
če je dejavnost podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane, omejena na dobavo standardiziranih jedi in ni drugih
dodatnih elementov opravljanja storitev ali če je iz drugih posebnih okoliščin razvidno, da je dobava jedi prevladujoč element
transakcije.
Pojem „živila“ iz kategorije 1 v Prilogi H k Šesti direktivi
Predložitveno sodišče s tretjim vprašanjem v zadevah C‑497/09 in C‑499/09 ter s prvim vprašanjem v zadevah C‑501/09 in C‑502/09,
ki ju je treba obravnavati skupaj, Sodišče sprašuje, ali se v primeru, da so transakcije, ki se obravnavajo v različnih postopkih
v glavni stvari, dobava blaga, pojem „živil“ iz kategorije 1 v Prilogi H k Šesti direktivi nanaša tudi na jedi in obroke,
ki so bili pripravljeni za takojšnje zaužitje.
Ker v Šesti direktivi ni opredelitve pojma živil, je treba ta pojem razlagati ob upoštevanju okvira, v katerega je umeščen
v Šesti direktivi (glej po analogiji sodbi z dne 18. januarja 2001 v zadevi Komisija proti Španiji, C‑83/99, Recueil, str. I‑445,
točka 17, in z dne 18. marca 2010 v zadevi Erotic Center, C‑3/09, ZOdl., str. I-2361, točka 14).
V zvezi s tem iz člena 12(3)(a) Šeste direktive izhaja, da je uporaba ene ali dveh nižjih stopenj možnost, ki je z odstopanjem
od načela, po katerem se uporablja splošna stopnja, priznana državam članicam. Poleg tega se lahko v skladu s to določbo nižje
stopnje DDV uporabljajo samo za dobavo blaga in opravljanje storitev iz Priloge H k tej direktivi (glej zgoraj navedeni sodbi
Komisija proti Španiji, točka 18, in Erotic Center, točka 15). Vendar iz ustaljene sodne prakse izhaja, da je treba na področju
DDV določbe, ki pomenijo izjemo od nekega načela, razlagati ozko, pri tem pa paziti, da izjemi ni odvzet poln učinek (glej
zlasti sodbi z dne 30. septembra 2010 v zadevi EMI Group, C‑581/08, še neobjavljena v ZOdl., točka 20, in z dne 28. oktobra 2010
v zadevi AXA UK, C‑175/09, še neobjavljena v ZOdl., točka 25).
V zvezi s tem je treba navesti, da se zadevna določba nanaša na živila na splošno in ne določa nobenega razlikovanja ali omejitve
glede na vrsto trgovske dejavnosti, načina prodaje, pakiranja, priprave ali temperature.
Poleg tega so v tej določbi navedeni tudi „sestavine, ki so običajno namenjene za pripravo živil“, in „proizvodi, ki se običajno
uporabljajo kot dodatki ali nadomestki živil“.
Nazadnje, jedi in obroki, ki so pripravljeni za takojšnje zaužitje, so namenjeni za prehrano potrošnikov.
Zato je treba na tretje vprašanje v zadevah C‑497/09 in C‑499/09 in na prvo vprašanje v zadevah C‑501/09 in C‑502/09 odgovoriti,
da je treba v primeru dobave blaga pojem „živila“ iz kategorije 1 v Prilogi H k Šesti direktivi razlagati tako, da se nanaša
tudi na jedi in obroke, ki so bili s kuhanjem, pečenjem, cvrtjem ali kako drugače pripravljeni za takojšnje zaužitje.
Stroški
Ker je ta postopek za stranke v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči
o stroških. Stroški, priglašeni za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški omenjenih strank, se ne povrnejo.
Iz teh razlogov je Sodišče (tretji senat) razsodilo:
1.
Člena 5 in 6 Šeste direktive Sveta z dne 17. maja 1977 o usklajevanju zakonodaje držav članic o prometnih davkih – Skupni
sistem davka na dodano vrednost: enotna osnova za odmero (77/388/EGS), kakor je bila spremenjena z Direktivo Sveta 92/111/EGS
z dne 14. decembra 1992, je treba razlagati tako, da:
–
je prodaja sveže pripravljenih jedi ali obrokov, ki se lahko takoj zaužijejo, na stojnicah ali v gostinskih vozilih ali avlah
kinematografov dobava blaga v smislu navedenega člena 5, če se na podlagi vsebinske preučitve celotne transakcije izkaže,
da elementi opravljanja storitev, podani pred in med dobavo blaga, niso prevladujoči;
–
so dejavnosti podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane, opravljanje storitev v smislu navedenega člena 6, razen
če je dejavnost podjetja, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane, omejena na dobavo standardiziranih jedi in ni drugih
dodatnih elementov opravljanja storitev ali če je iz drugih posebnih okoliščin razvidno, da je dobava jedi prevladujoč element
transakcije.
2.
V primeru dobave blaga je treba pojem „živila“ iz kategorije 1 v Prilogi H k Šesti direktivi 77/388, kakor je bila spremenjena
z Direktivo 92/111, razlagati tako, da se nanaša tudi na jedi in obroke, ki so bili s kuhanjem, pečenjem, cvrtjem ali kako
drugače pripravljeni za takojšnje zaužitje.
Podpisi
*
Jezik postopka: nemščina. | [
"Obdavčenje",
"DDV",
"Šesta direktiva 77/388/EGS",
"Člena 5 in 6",
"Opredelitev gospodarske dejavnosti kot ,dobava blaga‘ ali kot ,opravljanje storitev‘",
"Prodaja jedi ali živil, pripravljenih za takojšnje zaužitje, na stojnicah ali v gostinskih vozilih",
"Prodaja pokovke in koruznega čipsa ,tortilja‘ (,nachos‘) za takojšnje zaužitje v kinematografih",
"Podjetje, ki se ukvarja s pripravo in dostavo hrane na dom",
"Priloga H, kategorija 1",
"Razlaga pojma ,živila‘"
] |
61998TJ0092 | da | Dommens præmisser
De relevante retsregler
1 Til opfølgning af bl.a. slutakten til traktaten om Den Europæiske Union, som blev undertegnet i Maastricht den 7. februar 1992, og som indeholder en erklæring (nr. 17) om retten til adgang til oplysninger, og af flere møder i Det Europæiske Råd, hvorved forpligtelsen til at gøre Fællesskabet mere åbent blev bekræftet (jf. Rettens dom af 5.3.1997, sag T-105/95, WWF UK mod Kommissionen, Sml. II, s. 313, præmis 1, 2 og 3), vedtog Kommissionen og Rådet den 6. december 1993 en adfærdskodeks for aktindsigt i Rådets og Kommissionens dokumenter (EFT L 340, s. 41, herefter »adfærdskodeksen«), som indeholdt principperne for adgang til de dokumenter, som Rådet og Kommissionen ligger inde med. I adfærdskodeksen er det fastsat:
»Kommissionen og Rådet træffer hver især de nødvendige foranstaltninger med henblik på at gennemføre disse principper inden den 2. januar 1994.«
2 For at overholde denne forpligtelse vedtog Kommissionen under henvisning til EF-traktatens artikel 162 (nu artikel 218 EF) adfærdskodeksen ved afgørelse 94/90/EKSF, EF, Euratom af 8. februar 1994 om aktindsigt i Kommissionens dokumenter (EFT L 46, s. 58), som kodeksen er optaget som bilag til (herefter »afgørelse 94/90«).
3 Adfærdskodeksen indeholder følgende generelle princip:
»Offentligheden skal have størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen og Rådet ligger inde med.
Ved dokument forstås enhver skrevet tekst, uanset medium, der indeholder oplysninger, som Rådet eller Kommissionen ligger inde med.«
4 De forhold, en institution kan påberåbe sig som begrundelse for ikke at give aktindsigt i dokumenter, er i adfærdskodeksen opregnet som følger:
»Institutionerne afslår at give aktindsigt i dokumenter, hvis offentliggørelse kunne skade
- beskyttelsen af offentlige interesser (den offentlige sikkerhed, internationale forbindelser, valutastabilitet, retlige procedurer, inspektioner og undersøgelser)
- beskyttelsen af enkeltpersoner og af privatlivets fred
- beskyttelsen af drifts- og forretningshemmeligheder
- beskyttelsen af Fællesskabets finansielle interesser
- beskyttelsen af fortrolighed på anmodning af den fysiske og juridiske person, som har givet oplysningen, eller som krævet i lovgivningen i den medlemsstat, som har givet oplysningen.
Institutionerne kan også afslå at give adgang for at sikre beskyttelsen af institutionens interesser for så vidt angår tavshedspligten om forhandlingerne.«
5 Endvidere er det i afsnittet »Behandling af de oprindelige begæringer« i adfærdskodeksen fastsat:
»Når det dokument, som institutionen ligger inde med, har en fysisk eller juridisk person, en medlemsstat, en anden EF-institution eller et EF-organ eller enhver anden national eller international organisation som ophavsmand, skal begæringen stiles direkte til dokumentets ophavsmand.«
6 Den 4. marts 1994 vedtog Kommissionen en meddelelse om øget aktindsigt i dokumenter (EFT C 67, s. 5, herefter »meddelelsen af 1994«), som indeholder en præcisering af de kriterier, der skal lægges til grund ved gennemførelsen af afgørelse 94/90. Det fremgår af meddelelsen, at »enhver [kan] bede om aktindsigt i et hvilket som helst ikke-offentliggjort kommissionsdokument, også forberedende dokumenter og andet baggrundsmateriale«. Med hensyn til de i adfærdskodeksen fastsatte undtagelser hedder det i meddelelsen, at »Kommissionen kan indtage den holdning, at aktindsigt i et dokument bør nægtes, fordi dets offentliggørelse kunne skade offentlige og private interesser og institutionens arbejde [...]«. Det understreges i denne henseende i meddelelsen, at »undtagelsesbestemmelserne ikke [har] automatisk karakter, og alle anmodninger behandles individuelt«. For så vidt angår behandlingen af bekræftende begæringer hedder det i meddelelsen af 1994:
»Hvis en ansøger, der har fået meddelelse om, at man vil nægte aktindsigt, ikke er tilfreds med begrundelsen, kan vedkommende bede Kommissionens generalsekretær tage sagen op til fornyet overvejelse og enten stadfæste eller omstøde afslaget [...]«
Faktiske omstændigheder
7 Ved import af oksekød til Fællesskabet skal der i princippet betales told samt en særlig importafgift. I henhold til den almindelige overenskomst om told og udenrigshandel (GATT) åbner Fællesskabet hvert år et såkaldt »Hilton«-kontingent. I medfør af dette kontingent kan der fra Argentina indføres nærmere angivne mængder oksekød af høj kvalitet (»Hilton beef«), uden at der skal erlægges importafgift, idet der kun skal betales told efter den i den fælles toldtarif fastsatte sats. Med henblik på at opnå afgiftsfritagelsen skal der fremlægges et ægthedscertifikat udstedt af de argentinske myndigheder.
8 Efter at Kommissionen var blevet underrettet om, at der var konstateret en række forfalskede ægthedscertifikater, indledte den i samarbejde med medlemsstaternes toldmyndigheder nærmere undersøgelser i slutningen af 1992/begyndelsen af 1993. I de tilfælde, hvor toldmyndighederne kunne fastslå, at de havde fået forelagt forfalskede ægthedscertifikater, foretog de efteropkrævninger af importafgifterne.
9 Efter afsløringen af sådanne forfalskede certifikater fremsatte de tyske toldmyndigheder over for sagsøgeren krav om efterbetaling af importafgifterne. Det sagsøgende selskab anmodede om fritagelse for importafgifterne, idet det gjorde gældende, at det havde forelagt ægthedscertifikaterne i god tro, og at de kompetente argentinske myndigheder og Kommissionen måtte være ansvarlige for, at der var visse huller i kontrolordningen.
10 Ved afgørelse af 26. januar 1996, rettet til Forbundsrepublikken Tyskland, fastslog Kommissionen, at sagsøgerens anmodning om fritagelse for importafgifterne måtte afslås.
11 Ved skrivelse af 23. februar 1996 til Kommissionens generalsekretær samt til generaldirektørerne for Generaldirektorat (herefter »GD«) I, VI og XXI begærede sagsøgerens advokat aktindsigt i visse dokumenter vedrørende kontrollen med indførslerne af oksekød (»Hilton beef«) og vedrørende de undersøgelser, der havde ført til, at de tyske myndigheder havde truffet afgørelse om at foretage efteropkrævning af importafgifterne. Begæringen omfattede ti kategorier af dokumenter, nemlig 1) medlemsstaternes erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var indført fra Argentina i perioden mellem 1985 og 1992, 2) de argentinske myndigheders erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var udført til Fællesskabet i samme periode, 3) Kommissionens interne oversigter, der var udarbejdet på grundlag af de nævnte erklæringer, 4) dokumenterne vedrørende åbningen af »Hilton«-kontingentet, 5) dokumenterne vedrørende udpegelsen af de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne, 6) dokumenterne vedrørende den aftale, der blev indgået mellem Fællesskabet og Argentina om at nedsætte kontingentet som følge af afsløringen af de forfalskede certifikater, 7) eventuelle undersøgelsesrapporter vedrørende den kontrol, Kommissionen havde foretaget i 1991 og 1992 vedrørende »Hilton«-kontingentet, 8) dokumenterne vedrørende de undersøgelser, der omhandlede eventuelle uregelmæssigheder i forbindelse med indførslerne i perioden 1985-1988, 9) udtalelserne fra GD VI og GD XXI vedrørende de afgørelser, der var truffet i andre lignende sager, og 10) referaterne af de udvalgsmøder, medlemsstaternes sagkyndige havde afholdt den 2. oktober og den 4. december 1995.
12 Ved skrivelse af 22. marts 1996 meddelte generaldirektøren for GD VI afslag på begæringen om aktindsigt, dels i brevvekslingen med de argentinske myndigheder og i referaterne af de møder, der var gået forud for indrømmelsen og åbningen af »Hilton«-kontingenterne, dels i brevvekslingen med de argentinske myndigheder efter afsløringen af de forfalskede ægthedscertifikater. Som begrundelse for afslaget henviste generaldirektøren til undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (internationale forbindelser). For så vidt angik den øvrige del af begæringen meddelte generaldirektøren også afslag på aktindsigt i de dokumenter, der hidrørte fra medlemsstaterne eller de argentinske myndigheder, idet han anførte, at sagsøgeren skulle stile begæringen direkte til dokumenternes ophavsmænd.
13 Ved skrivelse af 25. marts 1996 meddelte generaldirektøren for GD XXI afslag på begæringen om aktindsigt i den interne undersøgelsesrapport vedrørende de forfalskede certifikater, som Kommissionen havde udarbejdet, idet han påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (inspektioner og undersøgelser) og undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af enkeltpersoner og privatlivets fred. For så vidt angik udtalelserne fra GD VI og GD XXI vedrørende andre anmodninger om fritagelse for importafgifter samt referaterne af de udvalgsmøder, medlemsstaternes sagkyndige havde afholdt, meddelte generaldirektøren for GD XXI afslag på aktindsigt i de nævnte dokumenter, idet han påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af institutionens interesser for så vidt angår tavshedspligten om forhandlingerne. Med hensyn til den øvrige del af begæringen meddelte generaldirektøren også afslag på aktindsigt i de dokumenter, der hidrørte fra medlemsstaterne, idet han anførte, at sagsøgeren skulle stile begæringen direkte til dokumenternes ophavsmænd.
14 Ved skrivelse af 27. marts 1996 fremsatte sagsøgerens advokat over for Kommissionens generaldirektør en bekræftende begæring som omhandlet i adfærdskodeksen. I skrivelsen bestred han, at de hensyn, generaldirektøren for henholdsvis GD VI og GD XXI havde anført som begrundelse for at nægte aktindsigt, var holdbare.
15 Ved stævning indleveret til Rettens Justitskontor den 12. april 1996 anlagde sagsøgeren sammen med to andre tyske virksomheder sag med påstand om annullation af Kommissionens afgørelse af 26. januar 1996 (sag T-50/96).
16 Ved skrivelse af 29. maj 1996 meddelte Kommissionens generalsekretær afslag på den bekræftende begæring. Skrivelsen har følgende ordlyd:
»Efter nærmere at have overvejet Deres begæring beklager jeg at måtte meddele Dem, at jeg bekræfter den af GD VI og GD XXI trufne afgørelse og det af følgende grunde:
De dokumenter, De har begæret aktindsigt i, vedrører alle en kommissionsbeslutning af 26. januar 1996 [dok. K(96) 180 endelig udg.], som Deres mandant i mellemtiden har anlagt annullationssøgsmål til prøvelse af (sag T-50/96).
Uden at jeg herved har taget stilling til andre undtagelser, som kunne begrunde afslaget på aktindsigt i de ønskede dokumenter, finder undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer) anvendelse. Adfærdskodeksen kan ikke hjemle en pligt for Kommissionen til under en verserende sag at tilstille modparten dokumenter, der vedrører sagen.«
17 Ved processkrift indleveret til Rettens Justitskontor den 25. juni 1996 nedlagde sagsøgeren i forbindelse med behandlingen af sag T-50/96 påstand om, at Retten som led i sagens tilrettelæggelse tilpligtede Kommissionen at fremlægge de ønskede dokumenter.
18 Ved stævning indleveret til Rettens Justitskontor den 9. august 1996 anlagde sagsøgeren sag med påstand om annullation af Kommissionens afgørelse af 29. maj 1996, hvori den bekræftede sin afgørelse om ikke at give sagsøgeren aktindsigt i visse af dens dokumenter. I dom af 6. februar 1998 (sag T-124/96, Interporc mod Kommissionen, Sml. II, s. 231, herefter »Interporc I-dommen«) fastslog Retten, at begrundelsen i afgørelsen af 29. maj 1996 var utilstrækkelig, og Retten annullerede afgørelsen.
19 Som led i behandlingen af sag T-50/96 fremlagde Kommissionen i øvrigt på Rettens anmodning af 15. december 1997 en række dokumenter, som delvis er de samme, som sagsøgeren begærede fremlagt i Interporc I-sagen. For så vidt angår den foreliggende sag har sagsøgeren bekræftet, at den bekræftende begæring er blevet uden genstand for så vidt angår de dokumenter, som Kommissionen på Rettens anmodning fremlagde i sag T-50/96.
20 Til opfyldelse af Interporc I-dommen fremsendte Kommissionen en ny afgørelse, dateret den 23. april 1998, til sagsøgerens advokat. Afgørelsen vedrørte sagsøgerens bekræftende begæring af 27. marts 1996, og dens konklusion var den samme som den, der var anført i den annullerede afgørelse af 29. maj 1996, men begrundelsen var ændret (herefter »den anfægtede afgørelse«). Afgørelsen har følgende ordlyd:
»De dokumenter, De har begæret aktindsigt i, kan opdeles i følgende kategorier:
1. Dokumenter hidrørende fra medlemsstaterne og de argentinske myndigheder
- medlemsstaternes erklæringer vedrørende de mængder 'Hilton beef', der var indført fra Argentina i perioden mellem 1985 og 1992
- de argentinske myndigheders erklæringer vedrørende de mængder 'Hilton beef', der var udført til Fællesskabet i samme periode
- de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende udpegelsen af de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne
- de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende indgåelsen af en aftale om åbning af et 'Hilton'-kontingent
- medlemsstaternes standpunkter i lignende sager.
2. Dokumenter hidrørende fra Kommissionen
- de interne oversigter fra GD VI, der var udarbejdet på grundlag af erklæringerne fra medlemsstaterne og tredjelande
- Kommissionens dokumenter vedrørende de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne
- dokumenterne vedrørende den aftale, der var indgået om åbning af 'Hilton'-kontingentet, udtalelserne fra GD VI, interne udtalelser samt meddelelserne til de argentinske myndigheder
- dokumenterne vedrørende den aftale, der blev indgået mellem Fællesskabet og Argentina, om at nedsætte kontingentet som følge af afsløringen af de forfalskede certifikater, de interne udtalelser fra GD VI, den interne korrespondance mellem tjenestegrenene (GD I og GD XXI), notater fra de ansvarlige kommissærers kabinetter, notater stilet til de pågældende kabinetter, meddelelserne til Kommissionens delegation i Argentina og skrivelserne til Argentinas ambassadør ved Den Europæiske Union
- Kommissionens rapport om kontrollen vedrørende 'Hilton'-kontingentet
- udtalelsen fra GD VI og GD XXI vedrørende de afgørelser, der var truffet i andre lignende sager
- referaterne af de udvalgsmøder, medlemsstaternes sagkyndige havde afholdt den 2. oktober 1995 og den 4. december 1995.
For så vidt angår de dokumenter, der hidrører fra medlemsstaterne og fra de argentinske myndigheder, skal jeg råde Dem til straks at anmode de pågældende medlemsstater og myndigheder om en kopi. Ganske vist er det i adfærdskodeksen fastsat, at 'offentligheden skal have størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen og Rådet ligger inde med'. Imidlertid hedder det i kodeksens femte afsnit, at 'når det dokument, som institutionen ligger inde med, har en fysisk eller juridisk person, en medlemsstat, en anden EF-institution eller et EF-organ eller enhver anden national eller international organisation som ophavsmand, skal begæringen stiles direkte til dokumentets ophavsmand'. Kommissionen kan derfor ikke beskyldes for at have misbrugt sine beføjelser. Den har blot anvendt en bestemmelse i afgørelsen af 8. februar 1994 om gennemførelse af adfærdskodeksen.
Alle de øvrige dokumenter vedrører en verserende sag (sag T-50/96) og er omfattet af den i adfærdskodeksen udtrykkeligt fastsatte undtagelse med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser og navnlig af hensynet til en optimal afvikling af retslige procedurer. En offentliggørelse i medfør af bestemmelserne om aktindsigt i Kommissionens dokumenter kunne skade interesserne for parterne i en sådan procedure, navnlig retten til kontradiktion, og ville være i strid med de særlige bestemmelser, som omhandler udlevering af dokumenter i forbindelse med retssager.«
21 Ved dom af 17. september 1998 (sag T-50/96, Primex Produkte Import-Export m.fl. mod Kommissionen, Sml. II, s. 3773) annullerede Retten ovennævnte afgørelse af 26. januar 1996. Kommissionen har iværksat appel til prøvelse af dommen (sag C-417/98 P).
Retsforhandlinger og parternes påstande
22 Stævningen i den foreliggende sag er indleveret til Rettens Justitskontor den 9. juni 1998. Sagen blev oprindelig henvist til en afdeling bestående af tre dommere. Efter at have hørt parterne traf Retten den 20. april 1999 beslutning om at henvise sagen til en afdeling bestående af fem dommere.
23 På grundlag af den refererende dommers rapport har Retten (Første Udvidede Afdeling) besluttet at indlede den mundtlige forhandling uden forudgående bevisoptagelse.
24 I offentligt retsmøde den 19. maj 1999 har parterne afgivet mundtlige indlæg og besvaret Rettens spørgsmål.
25 Sagsøgeren har nedlagt følgende påstande:
- Den anfægtede afgørelse annulleres.
- Subsidiært annulleres afgørelsen, for så vidt som sagsøgeren ikke allerede som led i sag T-50/96 har fået udleveret de dokumenter, sagsøgeren har begæret aktindsigt i.
- Kommissionen tilpligtes at betale sagens omkostninger.
26 Kommissionen har nedlagt følgende påstande:
- Frifindelse.
- Sagsøgeren tilpligtes at betale sagens omkostninger.
Realiteten
27 I sin argumentation har sagsøgeren sondret mellem på den ene side de dokumenter, Kommissionen har udfærdiget, og på den anden side de dokumenter, der er udfærdiget af medlemsstaterne eller af de argentinske myndigheder.
Dokumenterne hidrørende fra Kommissionen
28 Sagsøgeren har fremført tre anbringender, hvorefter Kommissionen har tilsidesat for det første adfærdskodeksen og afgørelse 94/90, for det andet EF-traktatens artikel 176 (nu artikel 233 EF), sammenholdt med Interporc I-dommen, og for det tredje EF-traktatens artikel 190 (nu artikel 253 EF).
Anbringendet om, at adfærdskodeksen og afgørelse 94/90 er tilsidesat
- Parternes argumenter
29 Sagsøgeren har først anført, at for så vidt som undtagelsen med hensyn til beskyttelse af offentlige interesser omhandler retslige procedurer, omfatter den udelukkende dokumenter, som Kommissionen udfærdiger med henblik på retslige procedurer, men ikke dokumenter, der ikke har sammenhæng med en sådan procedure, hvilket Retten fastslog i dom af 19. marts 1998 (sag T-83/96, Van der Wal mod Kommissionen, Sml. II, s. 545, præmis 50, herefter »Van der Wal-dommen«), som Retten afsagde mere end en måned før, Kommissionen traf den anfægtede afgørelse.
30 I den foreliggende sag er der ifølge sagsøgeren ikke tvivl om, at ingen af de dokumenter, sagsøgeren har begæret aktindsigt i, er blevet udfærdiget af Kommissionen med henblik på en konkret retslig procedure. Undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser, som Kommissionen har påberåbt sig, kan derfor ikke finde anvendelse.
31 Sagsøgeren har subsidiært understreget, at Kommissionen ikke har præciseret, hvilke processuelle rettigheder der bringes i fare derved, at dokumenterne udleveres, og på hvilken måde dette er tilfældet.
32 Kommissionen har gjort gældende, at den anfægtede afgørelse er i overensstemmelse med Van der Wal-dommen, og at den pågældende dom har bestyrket den i, at den har handlet korrekt. Ifølge Kommissionen fremgår det således af Van der Wal-dommen, at Kommissionen kan påberåbe sig hensynet til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer), selv når den ikke er part i en retslig procedure.
33 Kommissionen har tilføjet, at det fremgår af udtrykket »i den forbindelse« i Van der Wal-dommens præmis 50, at kun såfremt Kommissionen ikke selv er part i en procedure, må der sondres mellem de dokumenter, som er udfærdiget alene med henblik på en konkret retslig procedure, og dem, der ikke har sammenhæng med en sådan procedure, og at undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser kun finder anvendelse på den første kategori af dokumenter.
34 I andre situationer end dem, der var omhandlet i Van der Wal-dommen, er det ifølge Kommissionen begrundet at behandle dokumenter, der ikke er blevet udfærdiget med henblik på en konkret retslig procedure, men som dog »er forbundet« med en sådan procedure, anderledes.
35 Såfremt Kommissionen var forpligtet til at give modparten aktindsigt i dokumenter, som vedrører sagsgenstanden i en verserende sag, ville det være en krænkelse af dens ret til kontradiktion, hvis overholdelse er et grundlæggende princip i fællesskabsretten (jf. dom af 18.10.1989, sag 374/87, Orkem mod Kommissionen, Sml. s. 3283, præmis 32).
36 I retsmødet præciserede Kommissionen imidlertid, at den pågældende undtagelse kun finder anvendelse, så længe den procedure, undtagelsen har til formål at beskytte, verserer.
37 Endelig har Kommissionen anført, at spørgsmålet om, hvorvidt sagsøgeren eller enhver anden kan få aktindsigt i de ønskede dokumenter, kun kan afgøres på grundlag af bestemmelserne i Fællesskabets retsinstansers procesreglementer, der finder anvendelse som lex specialis, men ikke på grundlag af adfærdskodeksen, som indeholder de generelle bestemmelser om offentlighedens adgang til dokumenter.
- Rettens bemærkninger
38 Indledningsvis bemærkes, at i henhold til adfærdskodeksens bestemmelser er der fastsat to kategorier af undtagelser fra retten til aktindsigt. Ordlyden af den første kategori er bindende, mens ordlyden af den anden kategori er fakultativ. Undtagelserne skal fortolkes indskrænkende, således at anvendelsen af det almindelige princip, hvorefter offentligheden skal have »størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen ligger inde med«, ikke bringes i fare (jf. Interporc I-dommen, præmis 49, og Rettens dom af 17.6.1998, sag T-174/95, Svenska Journalistförbundet mod Rådet, Sml. II, s. 2289, præmis 110).
39 Inden der foretages en fortolkning af den omtvistede undtagelse, må det fremhæves, at afgørelse 94/90 er truffet med henblik på at gøre Fællesskabet mere åbent, idet gennemsigtighed i beslutningsprocessen styrker institutionernes demokratiske karakter samt offentlighedens tillid til myndighederne (jf. erklæring nr. 17). Tilsvarende er det krav om åbenhed, der blev understreget på møderne i Det Europæiske Råd, og hvorefter offentligheden, således som det er fastsat som et generelt princip i adfærdskodeksen, skal have »størst mulig adgang til de dokumenter [...]«, afgørende med henblik på, at borgerne kan udøve en faktisk og effektiv kontrol med, hvorledes fællesskabsinstitutionerne udøver de beføjelser, de er tillagt, og at tilliden til myndighederne herved styrkes.
40 I lyset heraf og henset til, at undtagelsen skal fortolkes indskrænkende, må begrebet »retslige procedurer« fortolkes således, at hensynet til beskyttelsen af offentlige interesser er til hinder for en offentliggørelse af indholdet af dokumenter, som Kommissionen har udfærdiget alene med henblik på en konkret retslig procedure.
41 Udtrykket »dokumenter, som er udfærdiget alene med henblik på en konkret retslig procedure«, omfatter således ikke alene indgivne indlæg eller processkrifter og interne dokumenter, der vedrører bevisoptagelsen i relation til en verserende sag, men også meddelelser vedrørende sagen, som udveksles mellem det berørte generaldirektorat og den juridiske tjeneste eller et advokatkontor. Formålet med denne begrænsning af undtagelsens anvendelsesområde er at sikre dels beskyttelsen af det interne arbejde i Kommissionen, dels hensynet til fortrolighed og overholdelsen af princippet om, at advokater har tavshedspligt.
42 Derimod kan den undtagelse med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer), der er indeholdt i adfærdskodeksen, ikke medføre, at Kommissionen kan unddrage sig forpligtelsen til at udlevere dokumenter, der er udfærdiget som led i en rent administrativ sagsbehandling. Dette princip må overholdes, selv om fremlæggelse af sådanne dokumenter i en sag for Fællesskabets retsinstanser kan være til skade for Kommissionen. Den omstændighed, at der er anlagt annullationssøgsmål til prøvelse af den afgørelse, der træffes som afslutning på den administrative sagsbehandling, er i den forbindelse uden betydning.
43 Den af Kommissionen foreslåede fortolkning er således i strid med et af de væsentlige formål, der forfølges med afgørelse 94/90, nemlig at give borgerne mulighed for mere effektivt at kontrollere lovligheden af den offentlige myndighedsudøvelse.
44 For så vidt angår Kommissionens argumenter vedrørende anvendelsesområdet for afgørelse 94/90 bemærkes, at det fremgår af afgørelsens opbygning, at den generelt finder anvendelse på begæringer fra offentligheden om aktindsigt i dokumenter. Interporc har i sin egenskab af sagsøger i sag T-50/96 kunnet påberåbe sig procesreglementets bestemmelser vedrørende foranstaltninger med henblik på sagens tilrettelæggelse og sin ret til kontradiktion til støtte for at få udleveret en del af de dokumenter, virksomheden i henhold til den oprindelige begæring af 23. februar 1996 havde begæret aktindsigt i. Virksomheden kan alligevel sideløbende begære aktindsigt i de samme dokumenter i medfør af afgørelse 94/90. I meddelelsen af 1994 har Kommissionen i øvrigt anført, at efter at adfærdskodeksen var blevet vedtaget ved afgørelse 94/90, »kan enhver bede om aktindsigt i et hvilket som helst ikke-offentliggjort kommissionsdokument, også forberedende dokumenter og andet baggrundsmateriale«.
45 Dette synspunkt underbygges af betragtningerne til adfærdskodeksen, hvori det hedder, at »disse principper [dvs. retten til aktindsigt] ikke berører bestemmelserne for adgang til sager, som vedrører personer, der har særlig interesse heri«. Herved bekræftes det blot, at de bestemmelser om retten til adgang til oplysninger, som Kommissionen måtte udstede, ikke har betydning for spørgsmålet om anvendelse af særlige bestemmelser om adgang til sager. Dette er heller ikke til hinder for, at personer kan påberåbe sig adfærdskodeksen, selv om de også er omfattet af andre bestemmelser.
46 Endvidere kan den omstændighed, at det sagsøgende selskab som led i behandlingen af sag T-50/96 har fået adgang til en del af de dokumenter, der var omhandlet i den oprindelige begæring af 23. februar 1996, ikke fratage selskabet retten til i medfør af afgørelse 94/90 at anmode om at få udleveret de dokumenter, det ikke har fået tilstillet.
47 Den begrænsning af anvendelsesområdet for afgørelse 94/90, som Kommissionen har gjort sig til talsmand for, ville kun kunne følge af selve afgørelsen. Den indeholder imidlertid ikke sådanne bestemmelser.
48 Heraf følger, at Kommissionen har anvendt undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer) fejlagtigt, og at sagsøgeren i nærværende sag derfor kan påberåbe sig adfærdskodeksen til støtte for sin begæring om aktindsigt i dokumenter.
49 Den anfægtede afgørelse må herefter annulleres, for så vidt som sagsøgeren herved er nægtet aktindsigt i dokumenter hidrørende fra Kommissionen, og det er derfor ufornødent at tage stilling til de andre anbringender, sagsøgeren har fremført i den forbindelse.
Dokumenterne hidrørende fra medlemsstater eller fra de argentinske myndigheder
50 Sagsøgeren har fremført tre anbringender. Med det første har sagsøgeren gjort gældende, at den anfægtede afgørelse er retsstridig, for så vidt som den er baseret på forfatterreglen, med det andet, at afgørelse 94/90 og adfærdskodeksen er tilsidesat, og med det tredje, at traktatens artikel 190 er tilsidesat.
Anbringendet om, at den anfægtede afgørelse er retsstridig, for så vidt som den er baseret på forfatterreglen
- Parternes argumenter
51 Sagsøgeren har anført, at i medfør af artikel 2, stk. 2, i afgørelse 94/90 påhvilede det som følge af den bekræftende begæring af 27. marts 1996 generalsekretæren at foretage en helt ny vurdering af begæringen om aktindsigt og følgelig undersøge, om de hensyn, generaldirektørerne for GD VI og XXI havde påberåbt sig til støtte for ikke at give aktindsigt, var begrundede.
52 Da generalsekretæren i sin afgørelse af 29. maj 1996 ikke har taget stilling til den begrundelse, der var støttet på forfatterreglen, kan han ikke længere påberåbe sig den. Ifølge sagsøgeren må den anfægtede afgørelse derfor annulleres, for så vidt som den på ny er begrundet hermed.
53 Kommissionen har anført, at den fuldstændige kontrol, der skal foretages i forbindelse med behandlingen af en bekræftende begæring, skal vedrøre de dokumenter, der er begæret aktindsigt i. Generalsekretæren kan imidlertid begrunde sin afgørelse med et enkelt afgørende hensyn. Følgelig kan den anfægtede afgørelse ifølge Kommissionen være baseret på en begrundelse, der ikke er taget stilling til i afgørelsen af 29. maj 1996, som blev annulleret ved Interporc I-dommen.
- Rettens bemærkninger
54 Indledningsvis er der grund til at gentage, hvorledes den administrative procedure forløb. Ved skrivelse af 23. februar 1996 begærede sagsøgeren aktindsigt i visse dokumenter vedrørende kontrollen med indførslerne af »Hilton beef«-oksekød, herunder de i denne sag omtvistede dokumenter. Ved skrivelser af 22. og 25. marts 1996 meddelte generaldirektørerne for GD VI og XXI afslag på begæringerne om aktindsigt, idet de påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (internationale forbindelser), forfatterreglen, undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (inspektioner og undersøgelser) og undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af enkeltpersoner og privatlivets fred. Ved skrivelse af 27. marts 1996, stilet til Kommissionens generalsekretær, anfægtede sagsøgerens advokat de pågældende afslag og fremsatte en bekræftende begæring. Ved skrivelse af 29. maj 1996 meddelte generalsekretæren afslag på den bekræftende begæring, idet han påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer). I Interporc I-dommen fastslog Retten, at afgørelsen af 29. maj 1996 ikke var tilstrækkeligt begrundet, og Retten annullerede afgørelsen. Til gennemførelse af Interporc I-dommen meddelte generalsekretæren på ny afslag på den bekræftende begæring, idet han ikke alene påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer), men også forfatterreglen.
55 Det fremgår af Interporc I-dommen for det første, at generalsekretæren i henhold til traktatens artikel 176 var forpligtet til at træffe en ny afgørelse til gennemførelse af dommen, og for det andet, at afgørelsen af 29. maj 1996 må betragtes som om, den aldrig har eksisteret.
56 Det kan følgelig ikke udledes af artikel 2, stk. 2, i afgørelse 94/90 og af meddelelsen af 1994, at generalsekretæren ikke kunne påberåbe sig andre hensyn end dem, han allerede havde taget stilling til i den oprindelige afgørelse. Han kunne således foretage en helt ny vurdering af begæringerne om aktindsigt og basere den anfægtede afgørelse på forfatterreglen.
57 Sagsøgerens første anbringende må således forkastes.
Anbringendet om, at afgørelse 94/90 og adfærdskodeksen er tilsidesat
- Parternes argumenter
58 Ifølge sagsøgeren fremgår det af adfærdskodeksen og navnlig af definitionen af begrebet »dokument«, at der bør gives aktindsigt i ethvert dokument, som Kommissionen ligger inde med, uanset hvem der har forfattet det. Sagsøgeren har herved også påberåbt sig erklæring nr. 17, hvori der omtales »oplysninger, som institutionerne råder over«.
59 Sagsøgeren har nærmere anført, at forfatterreglen, hvorefter de dokumenter, som Kommissionen ikke har forfattet, ikke er omfattet af adfærdskodeksens anvendelsesområde, er ulovlig. En procedureregel kan ikke begrænse kodeksens anvendelsesområde på den måde, at visse dokumenter ikke er omfattet af den. Forfatterreglen er derfor ugyldig, idet den ifølge sagsøgeren er i strid med det princip i kodeksen, der blev vedtaget i henhold til afgørelse 94/90.
60 Under alle omstændigheder er begrundelsen i den anfægtede afgørelse, hvorved der henvises til den nævnte regel, ifølge sagsøgeren i strid med det generelle princip i adfærdskodeksen. Begrundelsen er også udtryk for misbrug af beføjelser derved, at den medfører, at de pågældende dokumenter ikke er omfattet af kodeksens anvendelsesområde.
61 Sagsøgeren har subsidiært gjort gældende, at forfatterreglen må fortolkes indskrænkende, for at den kan være forenelig med princippet om, at offentligheden skal have størst mulig adgang til dokumenter.
62 Heroverfor har Kommissionen anført, at i adfærdskodeksen efterfølges princippet om, at offentligheden skal have »størst mulig adgang til ... dokumenter«, af forfatterreglen, som derfor begrænser kodeksens anvendelsesområde. I øvrigt henvises der i adfærdskodeksen kun i vage vendinger til erklæring nr. 17, og heri anbefales det i det væsentlige blot, at Kommissionen forelægger en rapport. I retsmødet udtalte Kommissionen imidlertid, at forfatterreglen ikke bevirker, at Kommissionen ikke må give aktindsigt i de pågældende dokumenter, men kun, at den ikke har pligt til at udlevere dem. Kommissionen har ligeledes bestridt, at der findes et trinhøjere retsprincip, som sagsøgeren kan påberåbe sig til støtte for, at forfatterreglen er ugyldig.
63 Endvidere har sagsøgeren ikke godtgjort, at Kommissionen skulle have misbrugt sine beføjelser over for selskabet.
64 Endelig har Kommissionen subsidiært anført, at spørgsmålet om, hvorvidt der skal anlægges en udvidende eller indskrænkende fortolkningen af forfatterreglen, ikke opstår i den foreliggende sag. Ifølge Kommissionen forsøger sagsøgeren at påvise, at den pågældende regel overhovedet ikke kan bringes i anvendelse.
- Rettens bemærkninger
65 Med hensyn til spørgsmålet om, hvorvidt det må afvises, at forfatterreglen kan finde anvendelse, bemærkes indledningsvis, at Domstolen i dom af 30. april 1996 (sag C-58/94, Nederlandene mod Rådet, Sml. I, s. 2169, præmis 37), som omhandlede retten til aktindsigt i dokumenter, bemærkede følgende:
»Så længe fællesskabslovgiver ikke har vedtaget almindelige bestemmelser om offentlighedens ret til aktindsigt i de dokumenter, som er i fællesskabsinstitutionernes besiddelse, må det erkendes, at institutionerne skal træffe foranstaltninger om behandlingen af sådanne begæringer i medfør af deres beføjelse til at tilrettelægge den interne organisation, hvorefter de er bemyndigede til at træffe passende foranstaltninger vedrørende deres interne funktion med henblik på at sikre en hensigtsmæssig forretningsgang.«
66 I lyset af den pågældende dom må det fastslås, at så længe der ikke findes et trinhøjere retsprincip, hvorefter Kommissionen ikke var bemyndiget til i afgørelse 94/90 at undtage dokumenter, som den ikke har forfattet, fra adfærdskodeksens anvendelsesområde, kan den pågældende regel bringes i anvendelse. Den omstændighed, at der i afgørelse 94/90 henvises til generelle politiske erklæringer, nemlig erklæring nr. 17 og konklusionerne fra flere møder i Det Europæiske Råd, kan ikke ændre noget derved, idet sådanne erklæringer ikke har gyldighed som et trinhøjere retsprincip.
67 For så vidt angår fortolkningen af forfatterreglen bemærkes, at erklæring nr. 17 og adfærdskodeksen fastslår det generelle princip, at offentligheden skal have størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen og Rådet ligger inde med, og at afgørelse 94/90 er en retsakt, der tillægger borgerne ret til aktindsigt i dokumenter, som Kommissionen ligger inde med (jf. dommen i sagen WWF UK mod Kommissionen, præmis 55).
68 Endvidere bemærkes, at når der er indført et almindeligt princip og fastsat begrænsninger heraf, skal begrænsningerne fortolkes og anvendes indskrænkende, således at anvendelsen af det almindelige princip ikke bringes i fare (jf. dommen i sagen WWF UK mod Kommissionen, præmis 56, og Interporc I-dommen, præmis 49).
69 Det må herved fastslås, at uanset hvorledes forfatterreglen nærmere må kvalificeres, må det konstateres, at der herved er indført en begrænsning af det almindelige princip om åbenhed i afgørelse 94/90. Det følger heraf, at reglen skal fortolkes og anvendes indskrænkende, således at anvendelsen af det almindelige princip om åbenhed ikke bringes i fare (jf. Rettens dom af 19.7.1999, sag T-188/97, Rothmans International mod Kommissionen, Sml. II, s. 2463, præmis 53, 54 og 55).
70 I retsmødet indrømmede Kommissionen, at en anvendelse af forfatterreglen kan give anledning til problemer, såfremt der er tvivl med hensyn til, hvem der har forfattet dokumentet. Netop i sådanne tilfælde er det vigtigt, at forfatterreglen fortolkes og anvendes indskrænkende.
71 I lyset af disse bemærkninger skal der herefter tages stilling til, om forfatterreglen finder anvendelse på de fem kategorier af dokumenter, der hidrører fra medlemsstaterne eller fra de argentinske myndigheder, og som er omhandlet i den anfægtede afgørelse.
72 De fem omtvistede typer af dokumenter omfatter for det første medlemsstaternes erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var indført fra Argentina i perioden mellem 1985 og 1992, for det andet de argentinske myndigheders erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var udført til Fællesskabet i samme periode, for det tredje de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende udpegelsen af de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne, for det fjerde de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende den aftale, der blev indgået om åbningen af et »Hilton«-kontingent, og for det femte medlemsstaternes udtalelser i lignende sager.
73 En nærmere gennemgang af de nævnte fem typer af dokumenter viser, at det enten er medlemsstaterne eller de argentinske myndigheder, der har forfattet dem.
74 Heraf følger, at Kommissionen har anvendt forfatterreglen korrekt ved at antage, at den ikke var forpligtet til at give aktindsigt i de pågældende dokumenter. Kommissionen har følgelig ikke misbrugt sine beføjelser. Sagsøgerens anbringende om, at afgørelse 94/90 og adfærdskodeksen er tilsidesat, må herefter forkastes.
Anbringendet om, at traktatens artikel 190 er tilsidesat
- Parternes argumenter
75 Sagsøgeren har anført, at for så vidt angår de dokumenter, der hidrører fra medlemsstaterne eller fra de argentinske myndigheder, burde Kommissionen i den anfægtede afgørelse have forklaret, hvorfor forfatterreglen kunne begrunde et afslag på aktindsigt i de pågældende dokumenter. Kommissionen har således tilsidesat bestemmelserne i traktatens artikel 190.
76 Heroverfor har Kommissionen anført, at den omstændighed, at den i den anfægtede afgørelse har angivet, at den ikke har forfattet de dokumenter, sagsøgeren begærede aktindsigt i, er fuldt tilstrækkelig som begrundelse for, at den har bragt forfatterreglen i anvendelse.
- Rettens bemærkninger
77 Hertil bemærkes, at ifølge fast retspraksis indebærer begrundelsespligten i henhold til traktatens artikel 190, at det klart og utvetydigt skal fremgå, hvilke betragtninger den fællesskabsmyndighed, som har udstedt den anfægtede retsakt, har lagt til grund, dels for at de berørte kan gøre sig bekendt med baggrunden for den trufne foranstaltning, for at de kan forsvare deres rettigheder, dels for at Fællesskabets retsinstanser kan udøve deres legalitetskontrol (jf. dommen i sagen WWF UK mod Kommissionen, præmis 66).
78 I den foreliggende sag har Kommissionen i den anfægtede afgørelse (jf. ovenfor i præmis 20) henvist til forfatterreglen og meddelt det sagsøgende selskab, at det skulle fremsætte begæring om at få udleveret en kopi af de pågældende dokumenter over for de berørte medlemsstater eller de argentinske myndigheder. Kommissionens ræsonnement fremgår klart af denne begrundelse. Sagsøgeren har følgelig kunnet få kendskab til grundlaget for den anfægtede afgørelse, og Retten kan efterprøve afgørelsens lovlighed. Sagsøgeren kan herefter ikke med føje fastholde, at begrundelsen skulle have været mere specifik (jf. i samme retning dommen i sagen Rothmans International mod Kommissionen, præmis 37).
79 Dette anbringende må således forkastes. Den anfægtede afgørelse annulleres således ikke, for så vidt som den vedrører dokumenter hidrørende fra medlemsstaterne eller de argentinske myndigheder.
Afgørelse om sagsomkostninger
Sagens omkostninger
80 I henhold til procesreglementets artikel 87, stk. 2, pålægges det den tabende part at betale sagens omkostninger, hvis der er nedlagt påstand herom. I henhold til samme artikels stk. 3 kan Retten imidlertid fordele sagens omkostninger eller bestemme, at hver part skal bære sine egne omkostninger, hvis hver af parterne henholdsvis taber eller vinder på et eller flere punkter. Hver part har tabt sagen på et punkt og bør derfor bære sine egne omkostninger.
Afgørelse
På grundlag af disse præmisser
udtaler og bestemmer
RETTEN
(Første Udvidede Afdeling)
1) Kommissionens afgørelse af 23. april 1998 annulleres, for så vidt som der herved ikke gives aktindsigt i dokumenter hidrørende fra Kommissionen.
2) I øvrigt frifindes Kommissionen.
3) Hver part bærer sine egne omkostninger. | [
"Annullationssøgsmål",
"Åbenhed",
"Aktindsigt",
"Afgørelse 94/90/EKSF, EF, Euratom",
"Afgørelse om ikke at give aktindsigt i kommissionsdokumenter",
"Rækkevidden af undtagelsen vedrørende beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer) og af forfatterreglen",
"Begrundelse"
] |
62015TJ0095 | lt | Faktinės bylos aplinkybės
2014 m. gruodžio 10 d. sprendimu C(2014) 9295
final
dėl bylos nagrinėjimo pagal [SESV] 101 straipsnį ir EEE susitarimo 53 straipsnį (AT.39780 – Vokai) (toliau – ginčijamas sprendimas) Europos Komisija konstatavo, kad, be kita ko, ieškovės
Printeos SA
,
Tompla Sobre Exprés SL
,
Tompla Scandinavia AB
,
Tompla France SARL
ir
Tompla Druckerzeugnisse Vertriebs GmbH
pažeidė SESV 101 straipsnį ir Europos ekonominės erdvės (EEE) susitarimo 53 straipsnį, nuo 2003 m. spalio 8 d. iki 2008 m. balandžio 22 d. dalyvaudamos kartelyje, veikusiame Europos standartinių iš katalogo užsakomų ir specialiai atspausdintų vokų rinkoje, įskaitant Daniją, Vokietiją, Prancūziją, Švediją, Jungtinę Karalystę ir Norvegiją. Šiuo karteliu buvo siekiama koordinuoti pardavimo kainas, pasidalyti klientais ir keistis svarbia komercine informacija. Be ieškovių, kartelyje dalyvavo grupė
Bong
(toliau –
Bong
), grupė
GPV France SAS and Heritage Envelopes Ltd
(toliau – GPV), grupė
Holdham SA
(toliau –
Hamelin
) ir grupė
Mayer-Kuvert
(toliau –
Mayer-Kuvert
), kurioms taip pat buvo skirtas ginčijamas sprendimas.
Ginčijamas sprendimas priimtas po susitarimo procedūros pagal 2004 m. balandžio 7 d. Komisijos reglamento (EB) Nr. 773/2004 dėl bylų nagrinėjimo Komisijoje pagal [SESV 101 ir 102] straipsnius tvarkos (
OL L 123, 2004, p. 18
; 2004 m. specialusis leidimas lietuvių k., 8 sk., 3 t., p. 81) 10a straipsnį ir Komisijos pranešimą dėl susitarimo procedūros tvarkos siekiant priimti sprendimus pagal Tarybos reglamento (EB) Nr. 1/2003 7 ir 23 straipsnius kartelių bylose (
OL C 167, 2008, p. 1
, toliau – pranešimas dėl susitarimo procedūros).
Už nustatytą pažeidimą (ginčijamo sprendimo 1 straipsnio 5 dalis) Komisija ieškovėms bendrai ir solidariai skyrė 4729000 EUR baudą [ginčijamo sprendimo 2 straipsnio 1 dalies e punktas].
Administracinę procedūrą, po kurios buvo priimtas ginčijamas sprendimas, Komisija pradėjo savo iniciatyva, remdamasi informatoriaus pateikta informacija ir dokumentais. 2010 m. rugsėjo 14 d. remdamasi 2002 m. gruodžio 16 d. Tarybos reglamento (EB) Nr. 1/2003 dėl konkurencijos taisyklių, nustatytų [SESV 101 ir 102] straipsniuose, įgyvendinimo (
OL L 1, 2003, p. 1
; 2004 m. specialusis leidimas lietuvių k., 8 sk., 2 t., p. 205) 20 straipsnio 4 dalimi ji atliko patikrinimus ieškovių ir kitų su karteliu Danijoje, Ispanijoje, Prancūzijoje ir Švedijoje susijusių bendrovių patalpose. 2010 m. spalio 1 d. ir 2011 m. sausio 31 d. buvo atlikti patikrinimai Vokietijoje (ginčijamo sprendimo 16 konstatuojamoji dalis).
2010 m. spalio 22 d. ieškovės Komisijai pateikė prašymą atleisti nuo baudos ar ją sumažinti pagal Komisijos pranešimą apie atleidimą nuo baudų ir baudų sumažinimą kartelių atveju (
OL C 298, 2006, p. 17
; 2004 m. specialusis leidimas lietuvių k., 8 sk., 2 t., p. 155, toliau – pranešimas dėl bendradarbiavimo) (ginčijamo sprendimo 17 konstatuojamoji dalis); tokį patį prašymą ji pateikė ir
Comisión Nacional de la Competencia
, vėliau pervadintai
Comisión Nacional de los Mercados y la Competencia
(Konkurencijos priežiūros institucija, Ispanija, toliau – CNC).
2011 m. kovo 15 d. CNC pradėjo tyrimo procedūrą dėl SESV 101 straipsnio ir atitinkamų Ispanijos konkurencijos taisyklių pažeidimo, kurį darė, be kita ko,
Tompla Sobre Exprés
, įskaitant jos Ispanijoje esančias dukterines bendroves, tiek, kiek tai susiję su Ispanijos popierinių vokų rinka [byla
Sobres de papel
(
Popieriniai vokai
), S/0316/10]. Pasibaigus šiai procedūrai CNC 2013 m. kovo 25 d. priėmė sprendimą, kuriuo šioms bendrovėms skyrė bendrą 10141530 EUR baudą už jų dalyvavimą nuo 1977 m. iki 2010 m. karteliuose Ispanijos rinkoje dėl kainų nustatymo ir Ispanijos administracinės valdžios institucijų paskelbtų viešųjų konkursų, susijusių su iš anksto atspausdintų vokų rinkimams ir referendumams Europos, nacionaliniu ir regioniniu lygiu tiekimu, pasidalijimo, komercinės paskirties iš anksto atspausdintų vokų dideliems klientams pasiūlos pasidalijimo, neužrašytų vokų kainos nustatymo ir technologijų ribojimo.
Kadangi visos suinteresuotosios šalys išreiškė savo norą dalyvauti susitarimo diskusijose, Komisija 2013 m. gruodžio 10 d. pradėjo Reglamento Nr. 773/2004 10a straipsnyje numatytą procedūrą, per kurią suorganizavo dvišalius susitikimus su kiekviena iš šalių (ginčijamo sprendimo 19 ir 20 punktai).
Per 2014 m. sausio 21 d. susitikimą Komisija pristatė ieškovėms bendrą kartelio vaizdą, įskaitant turimų įrodymų analizę.
2014 m. vasario 24 d. ieškovės pateikė neformalų „non paper“ dokumentą, kuriame prašė, kad apskaičiuodama baudos dydį Komisija atsižvelgtų, pirma, į CNC skirtą baudą, nes jau ši bauda sudarė 10 % jų apyvartos 2012 m., antra, į tai, kad jos sudarė „vieno produkto“ grupę (t. y. gaminančią tik vieną produktą), ir, trečia, į Pagal Reglamento Nr. 1/2003 23 straipsnio 2 dalies a punktą skirtų baudų apskaičiavimo gairių (
OL C 210, 2006, p. 2
, toliau – gairės) 37 punktą, leidžiantį Komisijai atsižvelgiant į ypatingas bylos aplinkybes netaikyti bendro baudų nustatymo metodo ar ribų, įtvirtintų tų pačių gairių 21 punkte.
Vietoje antrojo susitikimo, ieškovėms sutikus, Komisija 2014 m. birželio 17 d. laiške nurodė pagrindinius kriterijus, į kuriuos reikia atsižvelgti nustatant skirtinos baudos dydį, kaip antai ieškovių pardavimų 2007 m. vertę (143316000 EUR) ir jų apyvartą 2013 m. [konfidencialu] (
), jų dalyvavimo darant pažeidimą trukmę ir kt. Ieškovės atsakė 2014 m. birželio 18 d. laišku, patvirtindamos Komisijos nurodytą pardavimų vertę ir apyvartą, ir pažymėjo neturinčios esminių pastabų šiuo klausimu.
Per 2014 m. spalio 24 d. susitikimą Komisija informavo ieškoves apie baudos apskaičiavimo metodus ir kriterijus, t. y. pirma, apie pardavimų vertės (143316000 EUR 2007 m.) dalį (15 %), naudojamą apskaičiuojant bazinį baudos dydį, antra, apie ieškovių daryto pažeidimo trukmę (ketveri metai ir šeši mėnesiai), trečia, apie papildomą 15 % dydį, ketvirta, apie sunkinančių ir lengvinančių aplinkybių nebuvimą, penkta, apie dauginimo koeficiento netaikymą, šešta, apie maksimalią leistiną [
konfidencialu
] EUR baudą (10 % bendros ieškovių apyvartos 2013 m.), septinta, apie baudos dydžio išimtinį sumažinimą pagal gairių 37 punktą dėl ypatingų bylos aplinkybių, įskaitant tai, kad visų kartelio dalyvių bazinis baudos dydis viršijo Reglamento Nr. 1/2003 23 straipsnio 2 dalyje numatytą 10 % ribą, aštunta, apie papildomą sumažinimą dėl to, kad ieškovės sudarė „vieno produkto“ grupę, devinta, apie galimybės sumažinti baudą dėl CNC paskirtos baudos nebuvimą, nes šios nagrinėtas kartelis buvo atskiras nuo Komisijos tirto kartelio, todėl už jį turi būti baudžiama atskirai, laikantis taikytinų taisyklių, kurios skiriasi nuo Komisijos taikomų taisyklių, dešimta, apie numatomą sumažinimą 50 % pagal pranešimo dėl bendradarbiavimo 24 ir 25 punktus, vienuolikta, apie numatomą 10 % sumažinimą pagal pranešimo dėl susitarimo procedūros 32 punktą ir galiausiai – apie baudos dydžio diapazoną nuo 4610000 iki 4848000 EUR, taip pat, kad ieškovės savo pasiūlyme dėl susitarimo turėtų pritarti maksimaliai sumai.
2014 m. lapkričio 7 d. ieškovės pateikė savo pasiūlymus dėl susitarimo, pritardamos Komisijos nustatytai pardavimų vertei ir apyvartai bei maksimaliam 4848000 EUR baudos dydžiui.
2014 m. lapkričio 18 d. Komisija pateikė pranešimą apie kaltinimus.
2014 m. lapkričio 20 d. ieškovės pagal pranešimo dėl susitarimo procedūros 26 punktą patvirtino, kad pranešimas apie kaltinimus atitinka jų pasiūlymo dėl susitarimo turinį ir kad jos lieka įsipareigojusios tęsti susitarimo procedūrą.
Kalbant apie skirtų baudų apskaičiavimą, pažymėtina, kad ginčijamame sprendime Komisija kiekvienai suinteresuotajai įmonei nustatė bazinius baudos dydžius, kaip apibendrinta lentelėje (ginčijamo sprendimo 71–84 konstatuojamosios dalys):
Įmonė
Pardavimo vertė EUR
Sunkumo koeficientas
Trukmė
Papildoma suma
Bazinis dydis EUR
Bong
140 000 000
15 %
4,5
15 %
115 500 000
<…> GPV
125 086 629
15 %
4,5
15 %
103 196 000
Hamelin
185 521 000
15 %
4,416
15 %
150 717 000
Mayer-Kuvert
70 023 181
15 %
4,5
15 %
57 769 000
Printeos <…>
143 316 000
15 %
4,5
15 %
118 235 000
Be to, ginčijamo sprendimo 85–87 punktuose Komisija nusprendė, kad nereikia koreguoti bazinių dydžių pagal gairių 28 ir 29 punktus, išskyrus
Mayer-Kuvert
, kuriai turėjo būti pritaikytas 10 % sumažinimas dėl riboto dalyvavimo darant pažeidimą, atvejį.
Skirsnyje „Bazinių dydžių koregavimas“ Komisija konstatavo: kadangi daugumos atitinkamų šalių pardavimai buvo vykdomi tik vienoje rinkoje, kurioje jos kelerius metus dalyvavo kartelyje, iš esmės visi baudų dydžiai gali siekti 10 % bendros apyvartos ribą ir kad šios ribos taikymas yra labiau taisyklė nei išimtis (ginčijamo sprendimo 88 konstatuojamoji dalis). Šiuo klausimu Komisija priminė Bendrojo Teismo praktiką, pažymėjusi, kad toks požiūris gali kelti abejonių, atsižvelgiant į principą, pagal kurį nuobauda turi būti glaudžiai susijusi su pažeidimu ir jo autoriumi, nes tam tikromis aplinkybėmis tai gali lemti situaciją, kai bet koks skirstymas pagal pažeidimo sunkumą ar lengvinančias aplinkybes nebegalėtų daryti poveikio baudos dydžiui (2011 m. birželio 16 d. Sprendimo Putters International / Komisija,
T‑211/08
,
EU:T:2011:289
,
punktas). Atsižvelgdama į ypatingas šios bylos aplinkybes Komisija nusprendė, kad būtų tinkama pasinaudoti savo diskrecija ir taikyti gairių 37 punktą, leidžiantį jai nukrypti nuo gairėse įtvirtintos metodikos (ginčijamo sprendimo 89 ir 90 konstatuojamosios dalys).
Ginčijamo sprendimo 91 ir 92 konstatuojamosios dalys suformuluotos taip:
„(91)
Šiuo atveju bazinis baudos dydis koreguojamas taip, kad būtų atsižvelgta į su karteliu susijusio produkto pardavimų vertę, palyginti su bendra apyvarta, ir į šalių skirtumus pagal individualų jų dalyvavimą darant pažeidimą. Apskritai nustatytos baudos bus tokio dydžio, kad būtų proporcingos pažeidimui ir turėtų pakankamą atgrasomąjį poveikį.
(92)
Todėl sumažinimas bus taikomas visoms šalims apskaičiuotoms baudoms. Dėl ypatingų šios bylos aplinkybių, atsižvelgiant į tai, kad visos šalys skirtinga apimtimi, tačiau intensyviai veikė standartinių iš katalogo užsakomų ir specialiai atspausdintų vokų rinkoje, siūloma už padarytą pažeidimą GVP skirtiną baudą sumažinti [konfidencialu] %, Tompla – [konfidencialu] %, Bong ir Mayer-Kuvert –[konfidencialu] %, o Hamelin – [konfidencialu] %.“
Šio bazinių baudų dydžių koregavimo pasekmes galima apibendrinti taip (taip pat žr. ginčijamo sprendimo 93 konstatuojamojoje dalyje pateiktą lentelę):
Įmonė
Bazinis dydis prieš koregavimą EUR
Sumažinimas
%
Bazinis dydis po koregavimo EUR
Bong
115 500 500
[konfidencialu]
[konfidencialu]
GPV
103 196 000
[konfidencialu]
[konfidencialu]
Hamelin
150 717 000
[konfidencialu]
[konfidencialu]
Mayer-Kuvert
57 769 000
[konfidencialu]
[konfidencialu]
Printeos
118 235 000
[konfidencialu]
[konfidencialu]
Be to, Komisija ieškovėms baudas papildomai sumažino 50 % pagal pranešimą dėl bendradarbiavimo ir 10 % pagal pranešimo dėl susitarimo procedūros 32 punktą (ginčijamo sprendimo 99, 102 ir 103 konstatuojamosios dalys), ir šių sumažinimų teisėtumas šioje byloje neginčijamas. Pagal atitinkamas taikytinas taisykles
Hamelin
ir
Mayer-Kuvert
baudos buvo sumažintos atitinkamai 25 % ir 10 % (už bendradarbiavimą) ir 10 % (pagal susitarimą) (ginčijamo sprendimo 100–103 konstatuojamosios dalys).
Galiausiai iš ginčijamo sprendimo 104–108 konstatuojamųjų dalių (skirsnis „Galimybės sumokėti baudą“) matyti, kad gavusi [
konfidencialu
] ir [
konfidencialu
] pagrįstus prašymus, pateiktus pagal gairių 35 punktą, Komisija šių bendrovių baudas sumažino iki atitinkamai [
konfidencialu
] EUR ir [
konfidencialu
] EUR. Ieškovės tokio prašymo Komisijai nepateikė ir joms bauda pagal minėtą punktą nebuvo sumažinta.
Procesas ir šalių reikalavimai
2015 m. vasario 20 dieną Bendrojo Teismo kanceliarija gavo šį ieškinį.
Ketvirtosios kolegijos siūlymu Bendrasis Teismas, remdamasis Procedūros reglamento 28 straipsniu, nusprendė perduoti bylą nagrinėti išplėstinei kolegijai.
Teisėjo pranešėjo siūlymu Bendrasis Teismas (ketvirtoji išplėstinė kolegija) nusprendė pradėti žodinę proceso dalį ir, taikydamas Bendrojo Teismo procedūros reglamento 89 straipsnyje numatytas proceso organizavimo priemones, pateikė šalims klausimus raštu dėl tam tikrų duomenų, išdėstytų posėdžio pranešime, konfidencialumo. Šalys atsakė į šiuos klausimus per nustatytą terminą.
Per 2016 m. liepos 4 d. posėdį buvo išklausytos šalių žodinės pastabos ir jų atsakymai į Bendrojo Teismo žodžiu pateiktus klausimus.
Ieškovės Bendrojo Teismo prašo:
—
panaikinti ginčijamo sprendimo 2 straipsnio 1 dalies e punktą,
—
nepatenkinus šio prašymo, sumažinti joms iš pradžių skirtos baudos dydį, nustatant mažiausiai 55 % mažesnę nei Reglamento Nr. 1/2003 23 straipsnio 2 dalyje nustatyta 10 % riba, arba nustatyti kitą dydį, kuris, Bendrojo Teismo nuomone, būtų tinkamas atkurti pusiausvyrą, palyginti su
Bong
ir
Hamelin
skirtomis baudomis, paskui sumažinti dar bent 33 % arba kitu dydžiu, kuris, Bendrojo Teismo nuomone, būtų tinkamas, įvertinant CNC 2013 m. kovo 25 d. sprendimu skirtą baudą,
—
priteisti iš Komisijos bylinėjimosi išlaidas.
Komisija Bendrojo Teismo prašo:
—
pripažinti trečiąjį ieškinio pagrindą nepriimtinu,
—
bet kuriuo atveju atmesti visą ieškinį kaip nepagrįstą,
—
bet kuriuo atveju priteisti iš ieškovių bylinėjimosi išlaidas.
Dėl teisės
Ieškinio dalykas ir pagrindų santrauka
Ieškovės tvirtina neginčijančios nei savo dalyvavimo darant ginčijamo sprendimo 1 straipsnyje nurodytą pažeidimą, nei šį pažeidimą sudarančių faktinių aplinkybių, nei jų teisinio kvalifikavimo. Jos tik prašo panaikinti ginčijamo sprendimo 2 straipsnio 1 dalies e punktą, nes tame punkte joms skirta bauda, kurios dydį, nustatytą prieš sumažinimus pagal pranešimą dėl bendradarbiavimo ar pranešimą dėl susitarimo procedūros, jos ginčija.
Pirmajame pagrinde ieškovės kaltina Komisiją nesilaikius savo pareigos motyvuoti, kai remdamasi gairių 37 punktu ji pakoregavo bazinį baudos dydį ir nustatė konkretų sumažinimą kiekvienai įmonei, o atsiliepime į ieškinį – piktnaudžiavus įgaliojimais.
Antrajame ieškinio pagrinde ieškovės nurodo vienodo požiūrio principo pažeidimą jų nenaudai, kai buvo taikomas išimtinis bazinio baudos dydžio koregavimas pagal gairių 37 punktą.
Trečiajame ieškinio pagrinde ieškovės tvirtina, kad Komisija pažeidė proporcingumo ir nediskriminavimo principus, nes nustatydama baudos dydį neatsižvelgė į CNC joms jau skirtą baudą.
Dėl pirmojo ieškinio pagrindo, susijusio su pareigos motyvuoti nesilaikymu koreguojant bazinius baudų dydžius pagal gairių 37 punktą ir kiekvienai įmonei nustatant konkretų baudos sumažinimą, taip pat su piktnaudžiavimu įgaliojimais
Šalių argumentai
Ieškovės mano, kad ginčijamo sprendimo 88–92 konstatuojamosiose dalyse nepateikti pakankami motyvai, kurie konkrečiai leido Komisijai nuspręsti taikyti atitinkamoms įmonėms nustatytų bazinių baudos dydžių išimtinį koregavimą pagal gairių 37 punktą, todėl pritaikyti joms skirtingo dydžio sumažinimus, atitinkamai 85 %, 88 %, 90 % ir 98 % sumažinimus. Konkrečiai kalbant, neįmanoma suprasti priežasčių, dėl kurių Komisija
Hamelin
pritaikė [
konfidencialu
] % sumažinimą. Šis nepakankamas motyvavimas ypač akivaizdus ir pareiga motyvuoti yra didesnė šiuo atveju todėl, kad Komisija nukrypo nuo bendro gairėse numatyto baudų apskaičiavimo metodo. Dublike ieškovės iš esmės patikslina, kad tik atsiliepime į ieškinį Komisija pirmą kartą paaiškino tikruosius šio bazinių baudų dydžių koregavimo motyvus. Šis vėlyvas paaiškinimas negali ištaisyti ginčijamo sprendimo nepakankamo motyvavimo, o tik įrodo, kad taip koreguodama Komisija piktnaudžiavo įgaliojimais. Atsiliepimo į ieškinį 28, 64 ir 65 punktuose Komisija nurodė, kad nors
Hamelin
nėra „vieno produkto įmonė, jos bazinis baudos dydis taip pat turėjo būti pakoreguotas pagal gairių 37 punktą ir, siekiant teisingumo, pagal tą patį metodą, kad būtų įvertintas jos dalyvavimas darant pažeidimą ir atkurta atskiroms įmonėms po minėtų koregavimų skirtų baudų pusiausvyra“. Tačiau argumentas, kad
Hamelin
skirta bauda buvo sumažinta iš tikrųjų dėl teisingumo, o ne dėl to, kad ji yra „vieno produkto“ įmonė, neišplaukia iš ginčijamo sprendimo 92 konstatuojamosios dalies.
Komisija ginčija ieškovių argumentus ir prašo atmesti šį pagrindą.
Dėl baudų dydžio apskaičiavimo ir konkrečiai dėl bazinių baudų dydžių nustatymo ginčijamame sprendime Komisija pažymi, kad šioje byloje yra išskirtinės aplinkybės dėl to, kad atitinkamos įmonės yra „vieno produkto“ įmonės, išskyrus
Hamelin
, kaip tai buvo nurodyta ginčijamo sprendimo 88–95 konstatuojamosiose dalyse. Komisijos nuomone, kadangi bazinis baudos dydis viršijo 10 % bendros apyvartos ribą, buvo „rizika, kad bauda bus skirta atsižvelgiant tik į minėtą bendrą apyvartą ir neatspindės nei pažeidimo sunkumo ir trukmės, nei bylos išskirtinumo“. Kitaip tariant, kaip nurodyta minėto sprendimo 89 konstatuojamojoje dalyje, dėl bendros apyvartos apimties koeficiento dėl sunkumo ir dauginimo koeficiento taikymas nebūtų turėjęs „jokios praktinės naudos apskaičiuojant baudą“. Komisija nagrinėjamoje byloje įvertino tai, kad atsižvelgimas į šias aplinkybes nebūtų leidęs sumažinti galutinio baudos dydžio. Taigi lengvinančios aplinkybės taikymas
Mayer-Kuvert
dėl neintensyvaus dalyvavimo darant pažeidimą (žr. ginčijamo sprendimo 87 konstatuojamąją dalį) nebūtų turėjęs jokio poveikio galutiniam baudos dydžiui, nes sumažinimas butų pritaikytas prieš pritaikant 10 % ribą. Triplike Komisija patikslino, kad prieš koreguojant bazinius badų dydžius jie minėtą ribą viršijo 38,98 %
Bong
atveju, 441,83 % GPV atveju, 30,04 %
Hamelin
atveju, 36,71 %
Mayer-Kuvert
atveju ir 97,13 % ieškovių atveju.
Taigi Komisija kiekvienai įmonei pritaikė tokius sumažinimus, kad baziniai baudų dydžiai būtų mažesni už 10 % bendros 2013 m. apyvartos ribą. Todėl baziniai baudų dydžiai buvo sumažinti proporcingai minėtų įmonių „vieno produkto“ daliai. Dėl
Hamelin
Komisija nusprendė, kad „net jei ji ir nėra vieno produkto įmonė, jos bazinis baudos dydis taip pat turėjo būti pakoreguotas pagal gairių 37 punktą ir, siekiant teisingumo, pagal tą patį metodą, kad būtų įvertintas jos dalyvavimas darant pažeidimą ir atkurta atskiroms įmonėms po minėtų koregavimų skirtų baudų pusiausvyra“. Komisija sumažinimo netaikė tiesiogiai, tačiau laikydamasi 10 % ribos ji užtikrino, kad bauda, atsižvelgiant į pažeidimo sunkumą ir trukmę, būtų pakankamai atgrasanti. Laikydamasi ginčijamo sprendimo 91 konstatuojamojoje dalyje aprašyto metodo ji pritaikė tokius bazinių baudų dydžių sumažinimus: [
konfidencialu
] %
Bong
, [
konfidencialu
] % GPV, [
konfidencialu
] % („dėl teisingumo“)
Hamelin
, [
konfidencialu
] %
Mayer-Kuvert
ir [
konfidencialu
] % ieškovėms.
Komisijos nuomone, Bendrasis Teismas turi nagrinėti klausimą dėl motyvavimo pareigos tik atsižvelgdamas į ieškoves, o ne į kitas atitinkamas įmones, kurios nepateikė ieškinio Bendrajame Teisme ir kurioms ginčijamo sprendimo motyvavimas tapo galutinis. Ieškovės negali šioje byloje remtis tariamai nepakankamu kitoms įmonėms minėto sprendimo adresatėms skirtų baudų dydžio sumažinimo motyvavimu. Bet kuriuo atveju šis motyvavimas pakankamas, nes leidžia ieškovėms suprasti skirtos baudos dydžio koregavimo priežastis, kurias jos jau žinojo anksčiau, prašydamos tokio sumažinimo, o Bendrajam Teismui – vykdyti teisminę kontrolę.
Kadangi ginčijamas sprendimas buvo priimtas po susitarimo procedūros, per kurią vykstant dvišalėms diskusijoms šalys buvo informuotos apie visus reikšmingus įrodymus, t. y. nurodytas aplinkybes, jų vertinimą, inkriminuojamo pažeidimo sunkumą ir trukmę, atsakomybės paskirstymą ir numatomas galimų baudų ribas, jo motyvavimas galėjo būti gerokai glaustesnis nei kitų sprendimų, kurie priimami pagal Reglamento Nr. 1/2003 7 ir 23 straipsnius. Nagrinėjamu atveju dvišalės Komisijos ir ieškovių diskusijos leido pastarosioms susipažinti su visais įrodymais ir numatomu taikyti baudų dydžio apskaičiavimo metodu, kad jos galėtų savarankiškai nuspręsti, ar pateikti susitarimo pasiūlymą. Tokiomis aplinkybėmis ginčijamo sprendimo motyvavimas buvo visiškai pakankamas.
Iš tikrųjų ginčijamo sprendimo tekste jau detaliai paaiškinami veiksniai, į kuriuos buvo atsižvelgta nustatant pažeidimo sunkumą ir trukmę bei apskaičiuojant bazinį baudos dydį. Minėto sprendimo 72–84 konstatuojamosiose dalyse išdėstytas šio bazinio baudos dydžio apskaičiavimo metodas, kurio ieškovės neginčija. Šiame tekste taip pat pateikiami kiti patikslinimai, kaip antai atitinkamų įmonių pardavimų apimtis, į kurią buvo atsižvelgta apskaičiuojant bazinius baudų dydžius (žr. 75 konstatuojamojoje dalyje pateiktą lentelę Nr. 1), įvairūs dauginimo koeficientai, taikytini atsižvelgiant į trukmę (žr. 81 konstatuojamojoje dalyje pateiktą lentelę Nr. 2) ir skirtingi baziniai baudų dydžiai prieš koregavimą ir po jo (žr. 84 ir 93 konstatuojamosiose dalyse pateiktas lenteles Nr. 3 ir Nr. 4). Komisija mano tenkinusi reikalavimą motyvuoti dėl informacijos, leidžiančios įvertinti pažeidimo sunkumą ir trukmę.
Be to, per 2014 m. spalio 24 d. susitikimą Komisija pateikė ieškovėms detalų paaiškinimą dėl joms numatomos baudos dydžio apskaičiavimo metodo, įskaitant informaciją apie apskaičiuojant bazinį baudos dydį naudojamą pardavimų vertę, jų dalyvavimo darant pažeidimą trukmę, papildomą sumą, pridėtiną siekiant atgrasyti (dauginimo koeficientas), sunkinančių ar lengvinančių aplinkybių nebuvimą, sumažinimus pagal pranešimus dėl susitarimo ir bendradarbiavimo ir pagal gairių 37 punktą. Ieškovės puikiai suprato šiuos paaiškinimus ir savo pasiūlyme dėl susitarimo akivaizdžiai sutiko su maksimaliu galimu joms skirtinos baudos dydžiu neperžengiant siūlomų ribų.
Dėl bazinio baudos dydžio sumažinimo pagal gairių 37 punktą Komisija tvirtina, kad ginčijamo sprendimo 88–92 konstatuojamosiose dalyse pakankamai paaiškintos priežastys, dėl kurių ji nusprendė koreguoti bazinius dydžius. Ypatingos aplinkybės, dėl kurių ieškovių bauda buvo koreguojama, jau buvo aptartos 2014 m. spalio 24 d. susitikime, t. y. prieš pateikiant pasiūlymą dėl susitarimo, prieš pranešimo apie kaltinimus išsiuntimą ir prieš ginčijamo sprendimo priėmimą. Per šį susitikimą Komisija paaiškino, kad visoms įmonėms apskaičiuoti baziniai baudų dydžiai viršijo 10 % ribą būtent dėl su pažeidimu susijusių pardavimų vertės dalies, kartelio ilgos trukmės ir įmonių „vieno produkto“ dalies (apskaičiuotos kaip santykis tarp visų vokų pardavimo apimties ir atitinkamos įmonės visų pardavimų apimties). Galiausiai, nors per 2014 m. spalio 24 d. susitikimą buvo tam tikrų neaiškumų dėl „vieno produkto“ dalimi pagrįsto sumažinimo įtakos galutiniam baudos dydžiui, šie neaiškumai buvo išsklaidyti per tą patį susitikimą, po kurio ieškovės pateikė savo pasiūlymą dėl susitarimo.
Komisija priduria, kad būtent pačios ieškovės 2014 m. vasario 24 d.„non paper“ dokumente (žr. šio sprendimo 9 punktą) prašė sumažinti joms baudą pagal gairių 37 punktą. Ieškovės paaiškino, kad, atsižvelgiant į jų grupės „vieno produkto“ pobūdį, pažeidimo trukmės ribojimas neturės reikšmės baudos, kuri joms bus skirta, dydžiui. Iš tikrųjų, atsižvelgiant į tai, kad vokų pardavimai sudarė daugiau nei 90 % jų visų pardavimų, papildomo daugiau nei 10 % dydžio taikymas siekiant atgrasyti reikštų baudą, kurį viršytų Reglamento Nr. 1/2003 23 straipsnio 2 dalyje numatytą 10 % apyvartos ribą. Atsižvelgdama į minėtą informaciją ir į ginčijamo sprendimo 91 konstatuojamojoje dalyje pateiktus analogiškus motyvus Komisija nusprendė, kad šiuo atveju detalesnis motyvavimas nėra būtinas.
Dėl kiekvienai atitinkamai įmonei pritaikyto konkretaus sumažinimo Komisija primena ginčijamo sprendimo 91 ir 92 konstatuojamąsias dalis su paaiškintais veiksniais, į kuriuos ji atsižvelgė apskaičiuodama šiuos sumažinimus, papildomai nurodydama minėto sprendimo 87 konstatuojamąją dalį, kurioje pažymima, kad
Mayer-Kuvert
darant pažeidimą vaidino kitokį vaidmenį ir jos dalyvavimas jį darant buvo neintensyvus. Ginčijamo sprendimo 84 ir 93 konstatuojamosiose dalyse pateiktose lentelėse Nr. 3 ir Nr. 4 išdėstyti kiekvienos įmonės baziniai baudų dydžiai prieš koregavimą ir po jo, todėl paprastas aritmetinis skaičiavimas leidžia nustatyti tikslų koregavimo dydį, kuris buvo pritaikytas kiekvienai baudai. Ieškovių atveju dėl jų „vieno produkto“ pobūdžio koregavimas, kurį jos pačios prašė taikyti, sudarė [
konfidencialu
] %. Be to, teismų praktikoje nemanoma, kad būtina pateikti aritmetinį apskaičiavimą ar nurodyti tiksliai visus veiksnius, kurie lėmė konkretų baudos dydį. Triplike dėl sumažinimo
Hamelin
„dėl teisingumo“ Komisija pažymėjo, kad šis sumažinimas buvo pagrįstas poreikiu įvertinti išskirtines bylos aplinkybes, kaip tai nurodyta ginčijamo sprendimo 90 konstatuojamojoje dalyje.
Pirmosios instancijos teismo vertinimas
Pirmajame ieškinio pagrinde ieškovės iš esmės nurodo ginčijamo sprendimo 88–92 konstatuojamosiose dalyse pateiktą nepakankamą motyvavimą. Jose konkrečiai nenurodyti motyvai, kuriais remdamasi Komisija išimtinai pagal gairių 37 punktą pakoregavo atitinkamoms įmonėms nustatytų baudų bazinius dydžius ir pritaikė skirtingo dydžio sumažinimus, konkrečiai
Hamelin
baudą sumažinusi [
konfidencialu
] %. Toks elgesys, jų nuomone, yra piktnaudžiavimas įgaliojimais. Konkrečiai kalbant, Komisija pirmą kartą jau vykstant procesui teisme nurodė, kad
Hamelin
nėra „vieno produkto“ įmonė ir kad jos bazinio baudos dydžio koregavimas pagal gairių 37 punktą yra pagrįstas būtent teisingumu, tačiau tokios išvados negalima daryti iš ginčijamo sprendimo 92 konstatuojamosios dalies.
Kaip pripažįstama nusistovėjusioje teismų praktikoje, SESV 296 straipsnio antroje pastraipoje numatyta pareiga motyvuoti yra esminis procedūrinis reikalavimas, kurį reikia skirti nuo motyvų pagrįstumo klausimo, susijusio su ginčijamojo akto teisėtumu iš esmės. Šiuo požiūriu reikalaujamas motyvavimas turi atitikti atitinkamo akto pobūdį ir aiškiai bei nedviprasmiškai atskleisti aktą priėmusios institucijos argumentus, kad suinteresuotieji asmenys galėtų suprasti priimtos priemonės pagrindimą, o kompetentingas teismas – vykdyti jos kontrolę. Konkrečiai dėl individualių sprendimų motyvavimo pažymėtina, kad pareiga motyvuoti tokius sprendimus siekiama ne tik sudaryti sąlygas teisminei kontrolei, bet ir suteikti suinteresuotajam asmeniui pakankamai informacijos, kuri leistų žinoti, ar sprendimas gali turėti trūkumų, dėl kurių jo galiojimą galima ginčyti (žr. 2011 m. rugsėjo 29 d. Sprendimo Elf Aquitaine / Komisija,
C‑521/09 P
,
EU:C:2011:620
,
–
punktus ir juose nurodytą teismų praktiką; 2013 m. liepos 11 d. Sprendimo Ziegler / Komisija,
C‑439/11 P
,
EU:C:2013:513
,
ir
punktus ir juose nurodytą teismų praktiką ir 2013 m. gruodžio 5 d. Sprendimo Solvay / Komisija,
C‑455/11 P
, neskelbiamas Rink.,
EU:C:2013:796
,
ir
punktus ir juose nurodytą teismų praktiką).
Be to, reikalavimas motyvuoti turi būti vertinamas atsižvelgiant į bylos aplinkybes, būtent akto turinį, pateiktų motyvų pobūdį ir akto adresatų ar kitų tiesiogiai ir konkrečiai su tuo aktu susijusių asmenų suinteresuotumą gauti paaiškinimus. Nereikalaujama motyvuojant išvardyti visų svarbių faktinių ir teisinių aplinkybių, nes klausimas, ar teisės akto motyvavimas atitinka SESV 296 straipsnio reikalavimus, turi būti nagrinėjamas atsižvelgiant ne tik į jo formuluotę, bet ir į aplinkybes bei visas atitinkamą klausimą reglamentuojančias teisės normas (2011 m. rugsėjo 29 d. Sprendimo Elf Aquitaine / Komisija,
C‑521/09 P
,
EU:C:2011:620
,
punktas; 2013 m. liepos 11 d. Sprendimo Ziegler / Komisija,
C‑439/11 P
,
EU:C:2013:513
,
punktas ir 2013 m. gruodžio 5 d. Sprendimo Solvay / Komisija,
C‑455/11 P
,
EU:C:2013:796
,
punktas).
Teismų praktikoje dar kartą patikslinta, kad apie motyvus suinteresuotajam asmeniui turi būti pranešama kartu su jam nenaudingu sprendimu. Motyvavimo nebuvimo negali ištaisyti tai, kad suinteresuotasis asmuo sprendimo motyvus sužino vykstant procesui Sąjungos teismuose (2011 m. rugsėjo 29 d. Sprendimo Elf Aquitaine / Komisija,
C‑521/09 P
,
EU:C:2011:620
,
punktas ir 2012 m. liepos 19 d. Sprendimo Alliance One International ir Standard Commercial Tobacco / Komisija,
C‑628/10 P ir C‑14/11 P
,
EU:C:2012:479
,
punktas).
Priešingai, nei nurodo Komisija, atsižvelgiant į iš Europos Sąjungos pagrindinių teisių chartijos 47 straipsnio, aiškintino atsižvelgiant į SESV 263 straipsnį bei SESV 261 straipsnį ir Reglamento Nr. 1/2003 31 straipsnį, išplaukiančius reikalavimus (šiuo klausimu žr. 2011 m. gruodžio 8 d. Sprendimo Chalkor / Komisija,
C‑386/10 P
,
EU:C:2011:815
,
–
punktus), nurodytus pranešimo dėl susitarimo procedūros 41 punkte, šie principai
mutatis mutandis
taikomi SESV 296 straipsnio antroje pastraipoje numatytai Komisijos pareigai motyvuoti po susitarimo procedūros, per kurią atitinkama įmonė gali sutikti tik su maksimalia siūloma bauda, priimtą sprendimą, kuriuo skiriamos baudos. Iš tikrųjų atsižvelgdamas į minėtas pirminės ir antrinės teisės nuostatas Teisingumo Teismas pažymėjo ypatingą Komisijos pareigos motyvuoti savo sprendimus, kuriais skiriamos baudos už konkurencijos pažeidimus, ir visų pirma paaiškinti, kokį svorį suteikė ir kaip vertino elementus, į kuriuos atsižvelgė nustatydama baudas, taip pat teismo pareigos
ex officio
patikrinti tokio motyvavimo buvimą, svarbą (šiuo klausimu žr. 2011 m. gruodžio 8 d. Sprendimo Chalkor / Komisija,
C‑386/10 P
,
EU:C:2011:815
,
punktą).
Kai Komisija nusprendžia nukrypti nuo bendro gairėse, kuriomis ji pati sau nustatė diskrecijos ribas nustatant baudas, įtvirtinto metodo remdamasi gairių 37 punktu, šie reikalavimai dėl motyvavimo taikomi dar griežčiau. Šiuo klausimu reikia priminti nusistovėjusią teismų praktiką, kurioje pripažįstama, jog gairėse nustatyta orientacinė elgesio taisyklė, nurodanti sektiną praktiką, nuo kurios konkrečiu atveju Komisija negali nukrypti, nenurodžiusi priežasčių, atitinkančių vienodo požiūrio principą (šiuo klausimu žr. 2013 m. gegužės 30 d. Sprendimo Quinn Barlo ir kt. / Komisija,
C‑70/12 P
, neskelbiamas Rink.,
EU:C:2013:351
,
punktą ir 2013 m. liepos 11 d. Sprendimo Ziegler / Komisija,
C‑439/11 P
,
EU:C:2013:513
,
punktą ir jame nurodytą teismų praktiką). Šis motyvavimas juo labiau turi būti kuo tikslesnis dėl to, kad gairių 37 punkte abstrakčiai nurodomi „tam tikros bylos ypatumai“, taigi paliekama Komisijai didelė diskrecija taikyti, kaip ir šiuo atveju, išimtinį atitinkamų įmonių bazinių baudų dydžių koregavimą. Iš tiesų tokiomis aplinkybėmis yra dar svarbiau, kad Komisija administracinėse procedūrose laikytųsi Sąjungos teisės sistemoje nustatytų garantijų, įskaitant pareigą motyvuoti (šiuo klausimu žr. 1991 m. lapkričio 21 d. Sprendimo Technische Universität München,
C‑269/90
,
EU:C:1991:438
,
punktą).
Iš to matyti, kad šiuo atveju Komisija turėjo pakankamai aiškiai ir tiksliai paaiškinti, kaip ji ketina pasinaudoti diskrecija, įskaitant teisines ir faktines aplinkybes, į kurias šiuo atveju atsižvelgė. Konkrečiai kalbant, atsižvelgiant į jos pareigą nustatant baudų dydžius laikytis vienodo požiūrio principo, kurio nesilaikymu jų nenaudai ją kaltina ieškovės (kaip jos nurodo pateikdamos antrąjį ieškinio pagrindą), ši pareiga motyvuoti apima visus reikšmingus veiksnius, į kuriuos reikia atsižvelgti norint įvertinti, ar atitinkamų įmonių, kurių baziniai baudų dydžiai buvo koreguojami, situacija buvo panaši, ar minėtos situacijos buvo vertinamos vienodai ir ar vienodas arba nevienodas minėtų situacijų vertinimas objektyviai pagrįstas (žr. 2014 m. lapkričio 12 d. Sprendimo Guardian Industries ir Guardian Europe / Komisija,
C‑580/12 P
,
EU:C:2014:2363
,
ir
punktus ir juose nurodytą teismų praktiką).
Norint patikrinti, ar Komisija laikėsi savo pareigos motyvuoti ginčijamą sprendimą, reikia priminti atskirus atitinkamos įmonėms skirtų bazinių baudų dydžių apskaičiavimo ir koregavimo etapus pagal gairių 37 punktą. Šiuo klausimu ginčijamame sprendime pateikti motyvai gali būti apibendrinti taip:
Įmonė
Pardavimų vertė EUR 2007 m.
Sunkumo koeficientas
Trukmė (metai)
Papildoma suma
Bazinis dydis EUR
Koregavimas / Sumažinimas
Pakoreguotas bazinis dydis
Bong
140 000 000
15 %
4,5
15 %
115 500 000
[konfidencialu] %
[konfidencialu]
<…> GPV
125 086 629
15 %
4,5
15 %
103 196 000
[konfidencialu] %
[konfidencialu]
Hamelin
185 521 000
15 %
4,416
15 %
150 717 000
[konfidencialu] %
[konfidencialu]
Mayer-Kuvert
70 023 181
15 %
4,5
15 %
57 769 000
[konfidencialu] %
[konfidencialu]
Printeos <…>
143 316 000
15 %
4,5
15 %
118 235 000
[konfidencialu] %
[konfidencialu]
Be to, reikia priminti, jog, pirma, ginčijamo sprendimo 88 ir 89 konstatuojamosiose dalyse Komisija iš esmės pažymėjo, kad dauguma suinteresuotųjų įmonių pardavinėjo tik vienoje rinkoje, todėl realiai visos baudos galėjo siekti Reglamento Nr. 1/2003 23 straipsnio 2 dalyje numatytą 10 % bendros apyvartos ribą, kad šios ribos taikymas buvo greičiau taisyklė nei išimtis ir kad bet koks skirstymas pagal pažeidimo sunkumą ar lengvinančias aplinkybes neturėjo įtakos baudų dydžiui (šiuo klausimu žr. 2011 m. birželio 16 d. Sprendimo Putters International / Komisija,
T‑211/08
,
EU:T:2011:289
,
punktą). Antra, ginčijamo sprendimo 90–92 konstatuojamosiose dalyse Komisija gairių 37 punkto taikymą ir bazinių baudų dydžių koregavimą „visų šalių“ naudai motyvavo darydama nuorodą į, be kita ko, „su karteliu susijusio produkto pardavimų vertę bendros apyvartos atžvilgiu ir <…> šalių skirtumus, kalbant apie jų asmeninį dalyvavimą darant pažeidimą“ ir į aplinkybę, kad „visos šalys skirtinga apimtimi, tačiau intensyviai veikė <…> vokų rinkoje“. Atsižvelgiant į ypatingas šios bylos aplinkybes ir į tai, „kad visos šalys skirtinga apimtimi, tačiau intensyviai veikė standartinių iš katalogo užsakomų ir specialiai atspausdintų vokų rinkoje [Komisija pasiūlė] <…> GVP už padarytą pažeidimą skirtiną baudos [dydį] sumažinti [
konfidencialu
] %, [ieškovėms] – [
konfidencialu
] %,
Bong
ir
Mayer-Kuvert
– [
konfidencialu
] % ir
Hamelin
– [
konfidencialu
] %“.
Pirma, kaip nurodo ieškovės, vis dėlto reikia konstatuoti, kad ginčijamame sprendime, konkrečiai jo 92 konstatuojamojoje dalyje, Komisija nenurodo priežasčių, dėl kurių taikė šiuos skirtingo dydžio sumažinimus atitinkamoms įmonėms. Konkrečiai kalbant, minėti skirtingi sumažinimų dydžiai negali būti paaiškinami tik tuo, kad remdamasi 2011 m. birželio 16 d. Sprendimo Putters International / Komisija (
T‑211/08
,
EU:T:2011:289
) 75 punktu Komisija jau tame tarpiniame baudų apskaičiavimo etape norėjo kiekvienai minėtai įmonei sumažinti bazinius baudų dydžius, kad jie neviršytų 10 % bendros apyvartos ribos, numatytos Reglamento Nr. 1/2003 23 straipsnio 2 dalyje. Iš tikrųjų, kaip antrajame ieškinio pagrinde teisingai nurodo ieškovės, šie pakoreguoti baziniai baudų dydžiai yra labai skirtingi atsižvelgiant į minėtą 10 % ribą:
Hamelin
ir
Bong
atveju jie yra atitinkamai 4,5 % ir 4,7 %, o ieškovių atveju – 9,7 %.
Komisija taip pat nepagrįstai tvirtina, kad ieškovės buvo pakankamai informuotos apie jos požiūrį per administracinę procedūrą arba žinojo jo kontekstą; šis tvirtinimas nepagrįstas jokia bylos medžiaga. Atsakydama į Bendrojo Teismo per posėdį dėl to pateiktą klausimą žodžiu Komisija pripažino ginčijamo sprendimo motyvų šiuo atžvilgiu glaustumą ir neišsamumą ir iš esmės tik nurodė, kad per susitarimo procedūrą jos pareiga motyvuoti yra mažesnė, nes šalys jau susipažinusios su bylos medžiaga, įskaitant informaciją, į kurią Komisija planuoja atsižvelgti, ir yra laisvai sutikusios dalyvauti dvišalėse diskusijose dėl susitarimo sudarymo. Be to, dėl ginčijamo sprendimo 92 konstatuojamoje dalyje nurodytų skirtingų sumažinimų dydžių Bendrasis Teismas šalims priminė savo pareigą prireikus
ex officio
patikrinti motyvų pakankamumą, kaip tai suprantama pagal SESV 296 straipsnio antrą pastraipą, ir tai patvirtino posėdžio protokole.
Antra, ginčijamo sprendimo 92 konstatuojamoje dalyje akivaizdžiai nepatikslinta tai, ką Komisija pavėluotai paaiškino (ir tai negali ištaisyti galimai nepakankamo motyvavimo ar jo nebuvimo) (žr. šio sprendimo 46 punkte nurodytą teismų praktiką) tik vykstant procesui teisme, pateikdama papildomų esminių motyvų, t. y. tai, kad, skirtingai nei kitos atitinkamos įmonės,
Hamelin
veikla nebuvo „vieno produkto“ ir jos bazinio baudos dydžio koregavimas buvo grindžiamas teisingumu ir pusiausvyros tarp atskirų baudų atkūrimu (žr. šio sprendimo 34 ir 35 punktus). Atsižvelgiant į šiuos papildomus paaiškinimus ir, priešingai, nei gali susidaryti vaizdas iš ginčijamo sprendimo 91 konstatuojamosios dalies, esminis veiksnys, į kurį atsižvelgė Komisija, koreguodama bazinius baudų dydžius, nebuvo „šalių skirtumai, kalbant apie jų asmeninį dalyvavimą darant pažeidimą“, kuris
Hamelin
atveju buvo tik šiek tiek trumpesnis, nes ji dalyvavo darant pažeidimą 4,416 metų, o kitos atitinkamos įmonės – 4,5 metų. Be to, priešingai, nei, panašu, suprato ieškovės, ši konstatuojamoji dalis taip pat negali būti susijusi tik su trumpesniu
Mayer-Kuvert
dalyvavimu darant pažeidimą, nes dėl to, kaip dėl lengvinančios aplinkybės, jau buvo pritaikytas 10 % sumažinimas pagal gairių 29 punktą (ginčijamo sprendimo 85 ir 87 konstatuojamosios dalys), t. y. dar prieš ginčijamus bazinių baudų dydžių koregavimus, nurodytus ginčijamo sprendimo 88 ir kituose punktuose.
Iš to matyti, kad toks ginčijamo sprendimo motyvavimas neleido ieškovėms veiksmingai ginčyti Komisijos vertinimo pagrįstumo atsižvelgiant į vienodo požiūrio principą, o Bendrasis Teismas negalėjo atlikti teisėtumo kontrolės dėl minėto principo laikymosi (žr. antrąjį ieškinio pagrindą). Konkrečiau kalbant, atsižvelgiant į ginčijamo sprendimo 91 ir 92 konstatuojamąsias dalis, nebuvo įmanoma suprasti ir įvertinti, ar
Hamelin
ir kitų atitinkamų įmonių situacijos buvo panašios, ar vis dėlto skirtingos ir ar Komisija jas vertino vienodai, ar skirtingai. Todėl dar sunkiau patikrinti, ar galimas vienodas skirtingų suinteresuotųjų įmonių situacijų vertinimas pagal gairių 37 punktą iš esmės pagrįstas jų „vieno produkto“ komercine veikla ir iš dalies teisingumu, arba galimas skirtingas panašių situacijų vertinimas, konkrečiai – skirtingų sumažinimų dydžių taikymas, buvo objektyviai pateisinamas. Atvirkščiai, ginčijamo sprendimo 92 konstatuojamoje dalyje pateiktas glaustas motyvavimas sukūrė klaidingą įspūdį, kad pagrindinė horizontalaus atitinkamų įmonių bazinių baudų dydžių koregavimo priežastis buvo tai, kad jų visų situacijos buvo bent jau panašios dėl komercinės veiklos, susijusios su „vienu produktu“. Tačiau taip nebuvo
Hamelin
atveju, ir Komisija tai pripažino per posėdį.
Kadangi pranešimo apie kaltinimus 84 punkte buvo pateikta dar neaiškesnė informacija dėl numatomo bazinių baudų dydžių koregavimo metodo ir dėl to koregavimo pagrindimo, Komisija taip pat negali pagrįstai tvirtinti, kad ieškovės pakankamai informacijos šiuo klausimu gavo per administracinę procedūrą ar jau turėjo pakankami žinių apie esamą situaciją. Bet kuriuo atveju byloje nėra duomenų, kurie patvirtintų, kad vis dėlto taip buvo, o Komisija negali pagrįsti aplinkybės, kad per 2014 m. spalio 24 d. susitikimą ieškovėms pateikė šią informaciją.
Atsižvelgiant į visus išdėstytus argumentus reikia konstatuoti, kad ginčijamas sprendimas yra nepakankamai motyvuotas ir kad pirmajam ieškinio pagrindui, kiek jis susijęs su SESV 296 straipsnio antroje pastraipoje įtvirtintos pareigos motyvuoti nesilaikymu, reikia pritarti.
Taigi reikia panaikinti ginčijamo sprendimo 2 straipsnio 1 dalies e punktą, nenagrinėjant kaltinimo dėl piktnaudžiavimo įgaliojimais ir antrojo bei trečiojo ieškinio pagrindų bei klausimo dėl trečiojo ieškinio pagrindo priimtinumo. Be to, nebūtina priimti sprendimo ir dėl antrojo papildomo reikalavimo.
Dėl bylinėjimosi išlaidų
Pagal Procedūros reglamento 134 straipsnio 1 dalį pralaimėjusiai šaliai nurodoma padengti bylinėjimosi išlaidas, jei laimėjusi šalis to reikalavo. Kadangi Komisija pralaimėjo bylą, iš jos priteisiamos bylinėjimosi išlaidos pagal ieškovių pateiktus reikalavimus.
Remdamasis šiais motyvais,
BENDRASIS TEISMAS (ketvirtoji išplėstinė kolegija)
nusprendžia:
1.
Panaikinti 2014 m. gruodžio 10 d. Komisijos sprendimo C(2014) 9295
final
dėl bylos nagrinėjimo pagal [SESV 101] straipsnį ir EEE susitarimo 53 straipsnį (AT.39780 – Vokai) 2 straipsnio 1 dalies e punktą.
2.
Priteisti iš Europos Komisijos bylinėjimosi išlaidas.
Prek
Labucka
Schwarcz
Tomljenović
Kreuschitz
Paskelbta 2016 m. gruodžio 13 d. viešame posėdyje Liuksemburge.
Parašai.
(
*1
) Proceso kalba: ispanų.
(
) Konfidencialūs duomenys neskelbiami. | [
"Konkurencija",
"Karteliai",
"Europos standartinių iš katalogo užsakomų ir specialiai atspausdintų vokų rinka",
"Sprendimas, kuriuo konstatuojamas SESV 101 straipsnio pažeidimas",
"Pardavimo kainų koordinavimas ir pasidalijimas klientais",
"Susitarimo procedūra",
"Baudos",
"Bazinis baudos dydis",
"Išimtinis koregavimas",
"Bendros apyvartos 10 % riba",
"Reglamento (EB) Nr. 1/2003 23 straipsnio 2 dalis",
"Pareiga motyvuoti",
"Vienodas požiūris"
] |
62005FJ0036 | lt | EUR-Lex - CELEX:62005FJ0036 - EN - EUR-Lex
×
Skip to main content
Access to European Union law
EUR-Lex Access to European Union law
English
EN
(current language)
Language
български (bg)
Español (es)
Čeština (cs)
Dansk (da)
Deutsch (de)
Eesti keel (et)
Ελληνικά (el)
English (en)
Français (fr)
Gaeilge (ga)
Hrvatski (hr)
Italiano (it)
Latviešu valoda (lv)
Lietuvių kalba (lt)
Magyar (hu)
Malti (mt)
Nederlands (nl)
Polski (pl)
Português (pt)
Română (ro)
Slovenčina (sk)
Slovenščina (sl)
Suomi (fi)
Svenska (sv)
My EUR-Lex
My EUR-Lex
Sign in
Register
My recent searches (0)
<a href="https://eur-lex.europa.eu/content/news/EF_news.html" target="_blank">More about the experimental features corner</a>
Experimental features
×
Choose the experimental features you want to try
Do you want to help improving EUR-Lex ? This is a list of experimental features that you can enable. These features are still under development; they are not fully tested, and might reduce EUR-Lex stability. Don't forget to give your feedback!
Warning! Experimental feature conflicts detected.
Replacement of CELEX identifiers by short titles - experimental feature. It replaces clickable CELEX identifiers of treaties and case-law by short titles.
Visualisation of document relationships. It displays a dynamic graph with relations between the act and related documents. It is currently only available for legal acts.
Deep linking. It enables links to other legal acts referred to within the documents. It is currently only available for documents smaller than 900 KB.
Apply
×
Select
site language
български
(bg)
Español
(es)
Čeština
(cs)
Dansk
(da)
Deutsch
(de)
Eesti keel
(et)
Ελληνικά
(el)
English
(en)
Français
(fr)
Gaeilge
(ga)
Hrvatski
(hr)
Italiano
(it)
Latviešu valoda
(lv)
Lietuvių kalba
(lt)
Magyar
(hu)
Malti
(mt)
Nederlands
(nl)
Polski
(pl)
Português
(pt)
Română
(ro)
Slovenčina
(sk)
Slovenščina
(sl)
Suomi
(fi)
Svenska
(sv)
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Menu
EU law
Treaties
Treaties currently in force
Founding treaties
Accession Treaties
Other treaties and protocols
Chronological overview
Legal acts
Consolidated texts
International agreements
Preparatory documents
EFTA documents
Lawmaking procedures
Summaries of EU legislation
Browse by EU institutions
European Parliament
European Council
Council of the European Union
European Commission
Court of Justice of the European Union
European Central Bank
European Court of Auditors
European Economic and Social Committee
European Committee of the Regions
Browse by EuroVoc
EU case-law
Case-law
Reports of cases
Directory of case-law
Official Journal
Access the Official Journal
Legally binding printed editions
Special editions
National law and case-law
National transposition
National case-law
JURE case-law
Information
News
Latest developments on EUR-Lex
Statistics
ELI register
About ELI
Technical information
ELI implementation overview
Resources for implementing ELI
ELI highlights
ELI testimonials
Legislation in schema.org
EU budget online
Quick search
Use quotation marks to search for an "exact phrase". Append an asterisk (
*
) to a search term to find variations of it (transp
*
, 32019R
*
). Use a question mark (
?
) instead of a single character in your search term to find variations of it (ca
?
e finds case, cane, care).
Search tips
Need more search options? Use the
Advanced search
You are here
EUROPA
EUR-Lex home
EUR-Lex - CELEX:62005FJ0036 - EN
Document 62005FJ0036
Help
Print this page
The requested document does not exist.
About
Site map
Help
Links
Legal notice
Cookies policy
Newsletter
Contact
Other sites managed by the Publications Office
EU Publications
data.europa.eu
Ted
Whoiswho
CORDIS
Portal of the Publications Office of the EU
N-Lex
Switch to mobile
Switch to desktop | [
"Viešoji tarnyba",
"Pareigūnai",
"Paskyrimas",
"Kandidatai, įrašyti į rezervo sąrašą prieš įsigaliojant naujiems Pareigūnų tarnybos nuostatams",
"Pereinamojo laikotarpio nuostatos dėl priskyrimo prie lygio įdarbinant",
"Pakopos suteikimas",
"Pareigūnų tarnybos nuostatų 32 straipsnis",
"Pareigūnų tarnybos nuostatų XIII priedo 2, 5 ir 12 straipsniai",
"Diskriminavimas dėl amžiaus",
"Vienodas atlygis už lygiavertį darbą",
"Gero administravimo principas",
"Rūpestingumo pareiga"
] |
62009CJ0003 | sk | Návrh na začatie prejudiciálneho konania sa týka výkladu pojmu „kino“ nachádzajúceho sa v prílohe H kategórii 7 šiestej smernice
Rady 77/388/EHS zo 17. mája 1977 o zosúladení právnych predpisov členských štátov týkajúcich sa daní z obratu – spoločný systém
dane z pridanej hodnoty: jednotný základ jej stanovenia (Ú. v. ES L 145, s. 1; Mim. vyd. 09/001, s. 23), zmenenej a doplnenej
smernicou Rady 2001/4/ES z 19. januára 2001 (Ú. v. ES L 22, s. 17; Mim. vyd. 09/001, s. 341) (ďalej len „šiesta smernica“).
Tento návrh bol podaný v rámci sporu medzi Erotic Center BVBA (ďalej len „E. Center“) a Belgickom v súvislosti s uplatňovaním
či neuplatňovaním zníženej sadzby dane z pridanej hodnoty (ďalej len „DPH“) na sumy, ktoré spoločnosť E. Center vyberala za
používanie privátnych kabínok na sledovanie filmov umiestnených v priestoroch tejto spoločnosti.
Právny rámec
Právna úprava Európskej únie
Článok 12 ods. 3 písm. a) šiestej smernice stanovuje:
„Bežnú sadzbu [DPH] stanoví každý členský štát ako percento zdaniteľného základu, ktoré je rovnaké pre dodanie tovaru a poskytovanie
služieb. …
…
Členské štáty môžu tiež použiť jednu alebo dve znížené sadzby. Tieto sadzby sa stanovia ako percento zdaňovanej čiastky, ktoré
nesmie byť menej ako 5 % a bude platiť len pre poskytovanie kategórií tovarov a služieb špecifikovaných v prílohe H.“
Príloha H šiestej smernice s názvom „Zoznam tovarov a služieb, na ktoré sa môžu použiť znížené sadzby DPH“ obsahuje výpočet
rôznych kategórií. Kategória 7 uvedenej prílohy má nasledujúce znenie:
„Vstupné [oprávnenie na vstup –
neoficiálny preklad
] na spoločenské podujatia, do divadiel, cirkusov, na veľtrhy, do zábavných parkov, na koncerty, do múzeí, do zoologických
záhrad, do kín, na výstavy a na podobné kultúrne podujatia a do podobných kultúrnych zariadení.
Príjem rozhlasového a televízneho vysielania.“
Vnútroštátna právna úprava
Článok 1 ods. 1 kráľovského nariadenia č. 20 z 20. júla 1970 o stanovovaní sadzieb dane z pridanej hodnoty a o zaradení tovarov
a služieb podľa týchto sadzieb (ďalej len „kráľovské nariadenie č. 20“) stanovuje, že znížená sadzba DPH vo výške 6 % sa uplatňuje
na tovary a služby uvedené v tabuľke A prílohy uvedeného nariadenia.
V rubrike XXVIII uvedenej tabuľky A sú spomenuté tieto služby:
„Získanie oprávnenia na vstup do kultúrnych, športových a zábavných zariadení a získanie oprávnenia na používanie týchto zariadení
s výnimkou:
a) oprávnenia používať zábavné automaty;
b) prenechania hnuteľného majetku.“
Spor vo veci samej a prejudiciálna otázka
Dňa 15. septembra 2004 vykonali daňové orgány v priestoroch E. Center daňovú kontrolu zameranú na dodržiavanie právnych predpisov
v oblasti DPH v období od 1. januára 2004 do 30. júna 2004. V nadväznosti na túto kontrolu uvedené orgány 9. novembra 2004
vyhotovili zápisnicu, v ktorej bola E. Center uložená povinnosť doplatiť daň z dôvodu, že táto spoločnosť nesprávne použila
zníženú 6‑percentnú sadzbu dane namiesto všeobecnej 21‑percentnej sadzby na príjmy z poskytovania videokabínok. Spoločnosti
E. Center bolo uložené zaplatiť údajne neodvedenú DPH vo výške 48 454,36 eura a pokutu vo výške 4 840 eur.
Po tom, ako bol 24. decembra 2004 E. Center doručený platobný rozkaz na zaplatenie uvedených súm, 22. marca 2005 táto spoločnosť
podala na rechtbank van eerste aanleg te Brugge žalobu na zrušenie tohto platobného rozkazu. Po zamietnutí uvedenej žaloby
rozsudkom z 10. septembra 2007 E. Center podala odvolanie proti tomuto rozhodnutiu na hof van beroep te Gent.
Pred týmto súdom E. Center uviedla, že dotknuté videokabínky spadajú do kategórie „kultúrnych, športových a zábavných zariadení“
v zmysle rubriky XXVIII tabuľky A prílohy kráľovského nariadenia č. 20 najmä z toho dôvodu, že tieto kabínky musia byť kvalifikované
ako „kino“ v zmysle kategórie 7 prílohy H šiestej smernice, ako už napokon rozhodli holandské súdy. Podľa E. Center sú počet
miest na sedenie, druh premietaných filmov alebo použitá technika premietania irelevantné najmä na účely takejto kvalifikácie.
Belgická vláda sa domnieva, že služby poskytované v uvedených kabínkach zodpovedajú pojmu „zábavné automaty“ v zmysle uvedenej
rubriky XXVIII, keďže k spusteniu premietania filmov dochádza vhodením mince do prístroja s možnosťou prepínať medzi filmami.
Podľa belgickej vlády nemožno tieto kabínky považovať za „kino“, keďže nepredstavujú priestory, do ktorých prichádza skupina
ľudí, aby tam spoločne sledovali jeden a ten istý film, ktorého premietanie sa začína bez akéhokoľvek pričinenia divákov,
ktorí predtým získali oprávnenie na sledovanie premietania tohto filmu.
Vnútroštátny súd uvádza, že prijatím rubriky XXVIII tabuľky A prílohy kráľovského nariadenia č. 20 belgický zákonodarca využil
možnosť priznanú článkom 12 ods. 3 písm. a) šiestej smernice v spojení s prílohou H kategóriou 7 tejto smernice, takže táto
rubrika XXVIII sa má vykladať tak, že sa vzťahuje najmä na kiná v zmysle kategórie 7. Vnútroštátny súd sa domnieva, že z nevyhnutnosti
vykladať vnútroštátny predpis spôsobom, ktorý je v súlade so šiestou smernicou a s jednotnými pojmami, ktoré používa, vyplýva,
že ak sa dotknuté kabínky majú považovať za kiná v zmysle uvedenej smernice, nie je možné ich kvalifikovať ako zábavné automaty
v zmysle uvedenej rubriky XXVIII a musí byť na ne uplatňovaná znížená 6‑percentná sadzba.
Za týchto okolností hof van beroep te Gent rozhodol prerušiť konanie a Súdnemu dvoru položil túto prejudiciálnu otázku:
„Má byť kabínka, ktorú tvorí uzamykateľný priestor, v ktorom je miesto len pre jednu osobu, ktorá tam môže za poplatok sledovať
na televíznej obrazovke filmy, pričom sama spúšťa premietanie filmu vhodením mincí, môže si voliť medzi rôznymi filmami a počas
doby, za ktorú zaplatila poplatok, môže voľbu sledovaného filmu meniť, považovaná za ‚kino‘ v zmysle prílohy H [kategórie
7] [šiestej smernice]?“
O prejudiciálnej otázke
Príloha H kategória 7 prvý odsek šiestej smernice sa, ako vyplýva z jej znenia, týka „oprávnenia na vstup“ na rôzne kultúrne
podujatia a do rôznych kultúrnych a zábavných zariadení, ktorých výpočet obsahuje (pozri rozsudok z 23. októbra 2003, Komisia/Nemecko,
C‑109/02, Zb. s. I‑12691, bod 25) a medzi ktorými sa nachádzajú najmä „kiná“.
Vzhľadom na to, že v šiestej smernici nie je definovaný pojem oprávnenia na vstup do kín uvedený v prílohe H kategórii 7,
musí sa tento pojem vykladať v kontexte, v ktorom je použitý v šiestej smernici (pozri v tomto zmysle rozsudok z 18. januára
2001, Komisia/Španielsko, C‑83/99, Zb. s. I‑445, bod 17).
V tomto smere, ako už uviedol Súdny dvor, z článku 12 ods. 3 písm. a) šiestej smernice vyplýva, že uplatnenie jednej alebo
dvoch znížených sadzieb DPH je možnosťou, ktorá je členským štátom priznaná ako výnimka zo zásady, podľa ktorej sa uplatňuje
bežná sadzba. Okrem toho podľa uvedeného ustanovenia znížené sadzby DPH môžu byť výlučne uplatňované na dodávky tovarov a poskytovanie
služieb uvedené v prílohe H tejto smernice. Z ustálenej judikatúry pritom vyplýva, že ustanovenia, ktoré majú povahu výnimky
zo zásady, musia byť vykladané doslovne (pozri najmä rozsudok Komisia/Španielsko, už citovaný, body 18 a 19 a citovanú judikatúru).
Z toho predovšetkým vyplýva, že pojem oprávnenie na vstup do kina je potrebné vykladať v súlade s obvyklým zmyslom týchto
výrazov (pozri v tomto zmysle rozsudky Komisia/Španielsko, už citovaný, bod 20, a Komisia/Nemecko, už citovaný, bod 23).
Okrem toho, ako to zdôraznili belgická vláda a Európska komisia, je potrebné poukázať na to, že rozličné podujatia a zariadenia,
ktorých výpočet je obsiahnutý v prílohe H kategórii 7 prvom odseku šiestej smernice, majú spoločné predovšetkým to, že sú
prístupné verejnosti na základe predchádzajúceho zaplatenia za oprávnenie na vstup, ktoré priznáva všetkým osobám, ktoré ho
získajú, právo spoločne využívať kultúrne a zábavné služby, ktoré sú charakteristické pre tieto podujatia a zariadenia.
Z vyššie uvedeného vyplýva, že pojem oprávnenie na vstup do kina v zmysle prílohy H kategórie 7 prvého odseku šiestej smernice
nie je možné vzhľadom na obvyklý význam tohto pojmu a v kontexte vlastnom tomuto ustanoveniu, v ktorom je uvedený, vykladať
tak, že tento pojem zahŕňa platbu vykonanú spotrebiteľom s cieľom individuálne sledovať jeden alebo viacero filmov, alebo
aj úryvky z filmov v súkromnom priestore, akým sú dotknuté kabínky v spore vo veci samej.
Na prejudiciálnu otázku je teda potrebné odpovedať tak, že pojem oprávnenie na vstup do kina uvedený v prílohe H kategórii
7 prvom odseku šiestej smernice sa má vykladať v tom zmysle, že sa nevzťahuje na platbu vykonanú spotrebiteľom s cieľom individuálne
sledovať jeden alebo viacero filmov, alebo aj úryvky z filmov v súkromnom priestore, akým sú dotknuté kabínky v spore vo veci
samej.
O trovách
Vzhľadom na to, že konanie pred Súdnym dvorom má vo vzťahu k účastníkom konania vo veci samej incidenčný charakter a bolo
začaté v súvislosti s prekážkou postupu v konaní pred vnútroštátnym súdom, o trovách konania rozhodne tento vnútroštátny súd.
Iné trovy konania, ktoré vznikli v súvislosti s predložením pripomienok Súdnemu dvoru a nie sú trovami uvedených účastníkov
konania, nemôžu byť nahradené.
Z týchto dôvodov Súdny dvor (ôsma komora) rozhodol takto:
Pojem oprávnenie na vstup do kina uvedený v prílohe H kategórii 7 prvom odseku šiestej smernice Rady 77/388/EHS zo 17. mája
1977 o zosúladení právnych predpisov členských štátov týkajúcich sa daní z obratu – spoločný systém dane z pridanej hodnoty:
jednotný základ jej stanovenia, zmenenej a doplnenej smernicou Rady 2001/4/ES z 19. januára 2001, sa má vykladať v tom zmysle,
že sa nevzťahuje na platbu vykonanú spotrebiteľom s cieľom individuálne sledovať jeden alebo viacero filmov, alebo aj úryvky
z filmov v súkromnom priestore, akým sú dotknuté kabínky v spore vo veci samej.
Podpisy
*
Jazyk konania: holandčina. | [
"Šiesta smernica o DPH",
"Článok 12 ods. 3 písm. a)",
"Príloha H",
"Znížená sadzba DPH",
"Pojem ‚oprávnenie na vstup do kina‘",
"Privátna kabínka na sledovanie filmov na základe vlastnej voľby"
] |
62013CJ0549 | de | Das Vorabentscheidungsersuchen betrifft die Auslegung von Art. 56 AEUV und Art. 3 Abs. 1 der Richtlinie 96/71/EG des Europäischen Parlaments und des Rates vom 16. Dezember 1996 über die Entsendung von Arbeitnehmern im Rahmen der Erbringung von Dienstleistungen (
ABl. 1997, L 18, S. 1
).
Dieses Ersuchen ergeht im Rahmen eines Rechtsstreits zwischen der Bundesdruckerei GmbH (im Folgenden: Bundesdruckerei) und der Stadt Dortmund (Deutschland) über die in den Verdingungsunterlagen zu einem öffentlichen Dienstleistungsauftrag der Stadt Dortmund vorgesehene Verpflichtung, den Arbeitnehmern der Nachunternehmer von Bietern die Zahlung eines in einer Regelung des Bundeslands, dem der öffentliche Auftraggeber angehört, vorgesehenen Mindestentgelts zu gewährleisten, selbst wenn der betreffende Nachunternehmer in einem anderen Mitgliedstaat ansässig ist und sämtliche Leistungen zur Ausführung des betreffenden Auftrags dort erbracht werden.
Rechtlicher Rahmen
Unionsrecht
Art. 1 („Anwendungsbereich“) der Richtlinie 96/71 sieht vor:
„(1) Diese Richtlinie gilt für Unternehmen mit Sitz in einem Mitgliedstaat, die im Rahmen der länderübergreifenden Erbringung von Dienstleistungen Arbeitnehmer gemäß Absatz 3 in das Hoheitsgebiet eines Mitgliedstaats entsenden.
…
(3) Diese Richtlinie findet Anwendung, soweit die in Absatz 1 genannten Unternehmen eine der folgenden länderübergreifenden Maßnahmen treffen:
a)
einen Arbeitnehmer in ihrem Namen und unter ihrer Leitung in das Hoheitsgebiet eines Mitgliedstaats im Rahmen eines Vertrags entsenden, der zwischen dem entsendenden Unternehmen und dem in diesem Mitgliedstaat tätigen Dienstleistungsempfänger geschlossen wurde, sofern für die Dauer der Entsendung ein Arbeitsverhältnis zwischen dem entsendenden Unternehmen und dem Arbeitnehmer besteht, oder
b)
einen Arbeitnehmer in eine Niederlassung oder ein der Unternehmensgruppe angehörendes Unternehmen im Hoheitsgebiet eines Mitgliedstaats entsenden, sofern für die Dauer der Entsendung ein Arbeitsverhältnis zwischen dem entsendenden Unternehmen und dem Arbeitnehmer besteht, oder
c)
als Leiharbeitsunternehmen oder als einen Arbeitnehmer zur Verfügung stellendes Unternehmen einen Arbeitnehmer in ein verwendendes Unternehmen entsenden, das seinen Sitz im Hoheitsgebiet eines Mitgliedstaats hat oder dort seine Tätigkeit ausübt, sofern für die Dauer der Entsendung ein Arbeitsverhältnis zwischen dem Leiharbeit[s]unternehmen oder dem einen Arbeitnehmer zur Verfügung stellenden Unternehmen und dem Arbeitnehmer besteht.
…“
Art. 3 („Arbeits‑ und Beschäftigungsbedingungen“) Abs. 1 dieser Richtlinie bestimmt:
„Die Mitgliedstaaten sorgen dafür, dass unabhängig von dem auf das jeweilige Arbeitsverhältnis anwendbaren Recht die in Artikel 1 Absatz 1 genannten Unternehmen den in ihr Hoheitsgebiet entsandten Arbeitnehmern bezüglich der nachstehenden Aspekte die Arbeits- und Beschäftigungsbedingungen garantieren, die in dem Mitgliedstaat, in dessen Hoheitsgebiet die Arbeitsleistung erbracht wird,
—
durch Rechts- oder Verwaltungsvorschriften und/oder
—
durch für allgemein verbindlich erklärte Tarifverträge oder Schiedssprüche im Sinne des Absatzes 8, sofern sie die im Anhang genannten Tätigkeiten betreffen,
festgelegt sind:
…
c)
Mindestlohnsätze einschließlich der Überstundensätze; dies gilt nicht für die zusätzlichen betrieblichen Altersversorgungssysteme;
…
Zum Zweck dieser Richtlinie wird der in Unterabsatz 1 Buchstabe c) genannte Begriff der Mindestlohnsätze durch die Rechtsvorschriften und/oder Praktiken des Mitgliedstaats bestimmt, in dessen Hoheitsgebiet der Arbeitnehmer entsandt wird.“
Art. 26 („Bedingungen für die Auftragsausführung“) der Richtlinie 2004/18/EG des Europäischen Parlaments und des Rates vom 31. März 2004 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Bauaufträge, Lieferaufträge und Dienstleistungsaufträge (
ABl. L 134, S. 114
) bestimmte vor seiner Aufhebung durch die Richtlinie 2014/24/EU des Europäischen Parlaments und des Rates vom 26. Februar 2014 über die öffentliche Auftragsvergabe und zur Aufhebung der Richtlinie 2004/18 (
ABl. L 94, S. 65
):
„Die öffentlichen Auftraggeber können zusätzliche Bedingungen für die Ausführung des Auftrags vorschreiben, sofern diese mit dem Gemeinschaftsrecht vereinbar sind und in der Bekanntmachung oder in den Verdingungsunterlagen angegeben werden. Die Bedingungen für die Ausführung eines Auftrags können insbesondere soziale und umweltbezogene Aspekte betreffen.“
Deutsches Recht
Das Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen (GWB) in der Fassung der Bekanntmachung vom 26. Juni 2013 (BGBl. I S. 1750, 3245), zuletzt geändert durch Art. 2 Abs. 78 des Gesetzes vom 7. August 2013 (BGBl. I S. 3154), enthält in seinen §§ 102 bis 124 eine Reihe von Vorschriften über Rechtsbehelfe im Bereich der Vergabe öffentlicher Aufträge. Hierzu gehören auch Vorschriften über das Nachprüfungsverfahren vor den Vergabekammern der Länder, das der Nachprüfung der Vergabe öffentlicher Aufträge durch Auftraggeber dient, die den Ländern zuzurechnen sind.
In § 4 des nordrhein-westfälischen Gesetzes über die Sicherung von Tariftreue und Sozialstandards sowie fairen Wettbewerb bei der Vergabe öffentlicher Aufträge (Tariftreue- und Vergabegesetz Nordrhein-Westfalen, im Folgenden: TVgG – NRW) vom 10. Januar 2012 heißt es:
„(1) Öffentliche Aufträge für Leistungen, deren Erbringung dem Geltungsbereich des Arbeitnehmer-Entsendegesetzes … unterfällt …
(2) Öffentliche Aufträge … im Bereich des öffentlichen Personenverkehrs auf Straße und Schiene …
(3) Öffentliche Aufträge über Leistungen, die nicht den Vorgaben der Absätze 1 und 2 unterliegen, dürfen nur an Unternehmen vergeben werden, die sich bei der Angebotsabgabe durch Erklärung gegenüber dem öffentlichen Auftraggeber schriftlich verpflichtet haben, ihren Beschäftigten … bei der Ausführung der Leistung wenigstens ein Mindeststundenentgelt von 8,62 Euro zu zahlen. Die Unternehmen müssen im Rahmen der Verpflichtungserklärung die Art der tariflichen Bindung ihres Unternehmens sowie die gezahlte Höhe der Mindeststundenentgelte für die im Rahmen der Leistungserbringung eingesetzten Beschäftigten angeben. Die Höhe des Mindeststundenentgeltes kann nach Maßgabe des § 21 durch Rechtsverordnung des für Arbeit zuständigen Ministeriums angepasst werden.“
Ausgangsverfahren und Vorlagefragen
Im Mai 2013 schrieb die Stadt Dortmund europaweit einen Auftrag zur Aktendigitalisierung und Konvertierung von Daten für das Stadtplanungs- und Bauordnungsamt der Stadt aus. Der Auftragswert belief sich auf ungefähr 300000 Euro.
Ziff. 2 der Zusätzlichen Vertragsbedingungen der Vergabeunterlagen, die die Einhaltung der Vorschriften des TVgG – NRW betraf, enthielt eine Mustererklärung, die vom Bieter zu unterzeichnen war und mit der er erklärte, seinen Beschäftigten ein Mindeststundenentgelt von 8,62 Euro zu zahlen und von seinen Nachunternehmern zu verlangen, sich ihrerseits zur Einhaltung des Mindestentgelts zu verpflichten.
Mit Schreiben vom 24. Juni 2013 unterrichtete die Bundesdruckerei die Stadt Dortmund darüber, dass die Leistungen aus dem Auftrag, sollte sie den Auftrag erhalten, ausschließlich in einem anderen Mitgliedstaat, im vorliegenden Fall Polen, durch einen in diesem Mitgliedstaat ansässigen Nachunternehmer ausgeführt würden. In diesem Schreiben wies sie darauf hin, dass der Nachunternehmer sich nicht zur Einhaltung des durch das TVgG – NRW vorgeschriebenen Mindestentgelts verpflichten könne, da ein solches Mindestentgelt nach den Tarifverträgen und Gesetzen dieses Mitgliedstaats nicht vorgesehen sei. Auch sei die Zahlung eines solchen Mindestentgelts angesichts der in diesem Mitgliedstaat bestehenden Lebensverhältnisse nicht üblich.
Unter diesen Umständen bat die Bundesdruckerei die Stadt Dortmund um eine Bestätigung, dass die in Ziff. 2 der Zusätzlichen Vertragsbedingungen der Vergabeunterlagen vorgesehenen Verpflichtungen zur Einhaltung der Vorschriften des TVgG – NRW auf den von ihr vorgesehenen Nachunternehmer keine Anwendung fänden. Des Weiteren teilte die Bundesdruckerei mit, dass diese Verpflichtungen ihrer Ansicht nach vergaberechtswidrig seien.
Mit Schreiben vom 5. August 2013 antwortete die Stadt Dortmund, dass sie der Bitte der Bundesdruckerei nicht entsprechen könne, da sie als ein dem Land Nordrhein-Westfalen zuzuordnender Auftraggeber zur Einhaltung der Vorschriften des TVgG – NRW verpflichtet sei, die ihrer Ansicht nach nicht in dem von der Bundesdruckerei befürworteten Sinne ausgelegt werden könnten.
Daraufhin stellte die Bundesdruckerei bei der Vergabekammer bei der Bezirksregierung Arnsberg einen Nachprüfungsantrag, mit dem sie u. a. begehrt, die Stadt Dortmund zu verpflichten, die Vergabeunterlagen dahin abzuändern, dass die in Ziff. 2 der Zusätzlichen Vertragsbedingungen vorgesehenen Verpflichtungen auf Nachunternehmer, die in einem anderen Mitgliedstaat ansässig seien und deren Arbeitnehmer in Ausführung des Auftrags ausschließlich in diesem Mitgliedstaat tätig würden, keine Anwendung fänden. Die Bundesdruckerei macht geltend, diese Verpflichtungen stellten eine unzulässige Beschränkung der in Art. 56 AEUV verankerten Dienstleistungsfreiheit dar, da sie eine zusätzliche wirtschaftliche Belastung bedeuteten, die geeignet sei, eine grenzüberschreitende Dienstleistungserbringung durch das betroffene Unternehmen zu behindern oder weniger attraktiv zu machen.
Die Stadt Dortmund vertritt die Auffassung, dass die Verpflichtung der Nachunternehmer zur Zahlung des in § 4 Abs. 3 TVgG – NRW vorgesehenen Mindestentgelts mit dem Unionsrecht in Einklang stehe. Im vorliegenden Fall sei nämlich den aus dem Urteil Rüffert (C‑346/06,
EU:C:2008:189
) hervorgehenden Anforderungen Genüge getan, da diese Verpflichtung auf einer gesetzlichen Grundlage, d. h. dem TVgG – NRW, beruhe. Somit könne diese Verpflichtung als zusätzliche Bedingung für die Ausführung des Auftrags gemäß Art. 26 der Richtlinie 2004/18 auferlegt werden. Außerdem sei diese gesetzliche Verpflichtung dadurch gerechtfertigt, dass sie, wie der innerstaatliche Gesetzgeber in der Gesetzesbegründung zum TVgG – NRW zum Ausdruck gebracht habe, sicherstelle, dass die bei der Ausführung öffentlicher Aufträge eingesetzten Beschäftigten angemessen entlohnt würden, was auch die Systeme der sozialen Sicherheit entlaste.
Die Vergabekammer bei der Bezirksregierung Arnsberg führt zunächst aus, dass sie als „Gericht“ im Sinne von Art. 267 AEUV zu qualifizieren sei, so dass sie für die Vorlage eines Vorabentscheidungsersuchens an den Gerichtshof zuständig sei. Sie verweist insoweit auf das Urteil Forposta (vormals Praxis) und ABC Direct Contact (C‑465/11,
EU:C:2012:801
).
Sodann stellt sie fest, es gehe aus dem Wortlaut von § 4 Abs. 3 TVgG – NRW nicht hervor, dass die in dieser Vorschrift vorgesehene Verpflichtung auf Bieter für einen öffentlichen Auftrag Anwendung finde, die beabsichtigten, die Ausführung der auftragsgegenständlichen Leistungen ausschließlich an Nachunternehmer mit Sitz in einem anderen Mitgliedstaat der Union weiter zu vergeben, denn die Vorschrift enthalte keine Angaben zu ihrem räumlichen Geltungsbereich. Allenfalls aus der Zielrichtung des TVgG – NRW, das die Zahlung eines angemessenen Entgelts an Arbeitnehmer bezwecke, die einen im Land Nordrhein-Westfalen erteilten öffentlichen Auftrag ausführten, lasse sich ableiten, dass § 4 Abs. 3 TVgG – NRW für das Gebiet der Bundesrepublik gelten solle.
Schließlich ist die Vergabekammer bei der Bezirksregierung Arnsberg der Ansicht, dass die Erstreckung dieses Mindestentgelts auf Arbeitnehmer, die außerhalb Deutschlands öffentliche Aufträge ausführten, eine Beschränkung der Dienstleistungsfreiheit und eine indirekte Diskriminierung gegenüber Bietern bedeuten würde, die ihre Leistungen in anderen Mitgliedstaaten mit erheblich unterschiedlicher Kostenstruktur erbrächten.
Eine solche Beschränkung könne auch nicht mit dem Arbeitnehmerschutz als zwingendem Grund des Gemeinwohls gerechtfertigt werden. Aufgrund der äußerst disparaten Lebenshaltungskosten in den verschiedenen Mitgliedstaaten der Union sei die Verpflichtung zur Zahlung dieses Mindestentgelts an die genannten Arbeitnehmer nicht geeignet, das legitime Ziel zu erreichen, eine angemessene Bezahlung bei der Durchführung von Aufträgen der öffentlichen Auftraggeber des Landes Nordrhein-Westfalen sicherzustellen, und insoweit auch nicht erforderlich. Der diesem Mindestentgelt entsprechende Stundensatz ginge in zahlreichen Mitgliedstaaten weit über das hinaus, was zur Gewährleistung einer angemessenen Bezahlung im Hinblick auf die in diesen Ländern bestehenden Lebenshaltungskosten notwendig sei. Zudem sei bei vollständig außerhalb Deutschlands ausgeführten öffentlichen Aufträgen nicht ausgeschlossen, dass dem Allgemeininteresse des Arbeitnehmerschutzes bereits durch die Rechtsvorschriften des Mitgliedstaats Rechnung getragen werde, in dem die Leistung erbracht werde.
Vor diesem Hintergrund hat die Vergabekammer bei der Bezirksregierung Arnsberg das Verfahren ausgesetzt und dem Gerichtshof folgende Frage zur Vorabentscheidung vorgelegt:
Stehen Art. 56 AEUV und Art. 3 Abs. 1 der Richtlinie 96/71/EG einer nationalen Rechtsvorschrift und/oder einer Vergabebedingung eines öffentlichen Auftraggebers entgegen, der zufolge ein Bieter, der einen bzw. den ausgeschriebenen öffentlichen Auftrag erhalten will, 1. sich verpflichten muss, dem zur Auftragsausführung eingesetzten Personal einen in der Rechtsvorschrift festgelegten Tarif- oder Mindestlohn zu zahlen, und 2. einem eingesetzten oder in Aussicht genommenen Nachunternehmer eine ebensolche Verpflichtung auferlegen und dem Auftraggeber eine entsprechende Verpflichtungserklärung des Nachunternehmers vorlegen muss, wenn a) die Rechtsvorschrift eine solche Verpflichtung nur für die Vergabe öffentlicher Aufträge, nicht aber auch die Erteilung privater Aufträge vorsieht, und b) der Nachunternehmer in einem anderen EU-Mitgliedstaat ansässig ist und die Arbeitnehmer des Nachunternehmers bei der Ausführung der auftragsgegenständlichen Leistungen ausschließlich in dessen Heimatland tätig werden?
Zur Vorlagefrage
Zur Zulässigkeit des Vorabentscheidungsersuchens
Zunächst ist zu prüfen, ob die Vergabekammer bei der Bezirksregierung Arnsberg ein „Gericht“ im Sinne von Art. 267 AEUV ist, und damit, ob das Vorabentscheidungsersuchen zulässig ist.
Der Gerichtshof stellt nach seiner ständigen Rechtsprechung zur Beurteilung der rein unionsrechtlichen Frage, ob es sich bei der vorlegenden Einrichtung um ein „Gericht“ im Sinne des Art. 267 AEUV handelt, auf eine Reihe von Merkmalen ab, wie z. B. gesetzliche Grundlage der Einrichtung, ständiger Charakter, obligatorische Gerichtsbarkeit, streitiges Verfahren, Anwendung von Rechtsnormen durch die Einrichtung sowie deren Unabhängigkeit (vgl. Urteile HI, C‑92/00,
EU:C:2002:379
, Rn. 25, sowie Forposta [vormals Praxis] und ABC Direct Contact,
EU:C:2012:801
, Rn. 17).
Insoweit geht aus den §§ 104 und 105 GWB, in denen die Nachprüfung im Bereich der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Aufträge vor den Vergabekammern geregelt ist, eindeutig hervor, dass diese Einrichtungen, die mit einer ausschließlichen Zuständigkeit für die erstinstanzliche Entscheidung über Rechtsstreitigkeiten zwischen Wirtschaftsteilnehmern und öffentlichen Auftraggebern ausgestattet sind, bei der Wahrnehmung dieser Zuständigkeit die in Rn. 21 des vorliegenden Urteils angeführten Kriterien erfüllen (vgl. entsprechend zu für die Überwachung des öffentlichen Beschaffungswesens zuständigen Stellen Urteile HI,
EU:C:2002:379
, Rn. 26 und 27, und Forposta [vormals Praxis] und ABC Direct Contact,
EU:C:2012:801
, Rn. 18).
Demnach ist die Vergabekammer bei der Bezirksregierung Arnsberg als „Gericht“ im Sinne von Art. 267 AEUV zu qualifizieren und ihr Vorabentscheidungsersuchen mithin zulässig.
Zur Beantwortung der Vorlagefrage
Hinsichtlich der Tragweite der Vorlagefrage ist festzustellen, dass die Richtlinie 96/71 – anders als in der Situation, die in anderen Rechtssachen in Rede stand, darunter der, in der das Urteil Rüffert (
EU:C:2008:189
) erging – im Ausgangsverfahren nicht anwendbar ist.
Es steht nämlich fest, dass der Bieter, der im Ausgangsverfahren den Antrag auf Nachprüfung gestellt hat, nicht beabsichtigt, den öffentlichen Auftrag durch Entsendung von Arbeitnehmern seines Nachunternehmers, einer 100%igen Tochtergesellschaft mit Sitz in Polen, in Deutschland auszuführen.
Vielmehr betrifft die Vorlagefrage, wie sich bereits aus ihrem Wortlaut ergibt, eine Situation, in der „der Nachunternehmer in einem anderen EU-Mitgliedstaat [als Deutschland] ansässig ist und die Arbeitnehmer des Nachunternehmers bei der Ausführung der auftragsgegenständlichen Leistungen ausschließlich in dessen Heimatland tätig werden“.
Diese Situation fällt unter keine der drei in Art. 1 Abs. 3 der Richtlinie 96/71 bezeichneten länderübergreifenden Maßnahmen, so dass diese Richtlinie auf den Ausgangsrechtsstreit keine Anwendung findet.
Selbst wenn im Übrigen der im Ausgangsverfahren in Rede stehende öffentliche Auftrag, wie die Europäische Kommission vorträgt, in Anbetracht seines Gegenstands und des Auftragsvolumens in den Geltungsbereich der Richtlinie 2004/18 zu fallen scheint und wenn man weiter davon ausginge, dass die Anforderungen nach § 4 Abs. 3 TVgG – NRW bezüglich des Mindestentgelts als „zusätzliche Bedingungen für die Ausführung des Auftrags“, insbesondere als „soziale Aspekte“, die „in der Bekanntmachung oder in den Verdingungsunterlagen angegeben“ sind, im Sinne von Art. 26 dieser Richtlinie eingestuft werden können, dürfen solche Anforderungen nach der letztgenannten Vorschrift gleichwohl nur gestellt werden, sofern sie „mit dem Gemeinschaftsrecht vereinbar“ sind.
Folglich möchte die Vergabekammer bei der Bezirksregierung Arnsberg mit ihrer Frage im Wesentlichen wissen, ob in einer Situation wie der im Ausgangsverfahren fraglichen, in der ein Bieter beabsichtigt, einen öffentlichen Auftrag ausschließlich durch Inanspruchnahme von Arbeitnehmern auszuführen, die bei einem Nachunternehmer mit Sitz in einem anderen Mitgliedstaat als dem, dem der öffentliche Auftraggeber angehört, beschäftigt sind, Art. 56 AEUV der Anwendung von Rechtsvorschriften des Mitgliedstaats, dem dieser öffentliche Auftraggeber angehört, entgegensteht, die diesen Nachunternehmer verpflichten, den genannten Arbeitnehmern ein mit diesen Rechtsvorschriften festgelegtes Mindestentgelt zu zahlen.
Der Rechtsprechung des Gerichtshofs ist insoweit zu entnehmen, dass die Verpflichtung zur Zahlung eines Mindestentgelts, die durch nationale Rechtsvorschriften den Nachunternehmern eines Bieters auferlegt wird, die in einem Mitgliedstaat ansässig sind, der nicht mit dem Mitgliedstaat identisch ist, dem der öffentliche Auftraggeber angehört, und in dem die Mindestlohnsätze niedriger sind, eine zusätzliche wirtschaftliche Belastung darstellt, die geeignet ist, die Erbringung ihrer Dienstleistungen im Aufnahmemitgliedstaat zu unterbinden, zu behindern oder weniger attraktiv zu machen. Eine Maßnahme wie die, um die es im Ausgangsverfahren geht, kann daher eine Beschränkung im Sinne von Art. 56 AEUV darstellen (vgl. in diesem Sinne Urteil Rüffert,
EU:C:2008:189
, Rn. 37).
Eine solche nationale Maßnahme kann grundsätzlich durch das Ziel des Arbeitnehmerschutzes gerechtfertigt sein, auf das sich der Gesetzgeber des Landes Nordrhein-Westfalen in dem Gesetzesentwurf, der zum Erlass des TVgG – NRW führte, ausdrücklich berufen hat, nämlich das Ziel, zu gewährleisten, dass die Beschäftigten einen angemessenen Lohn erhalten, um sowohl „Sozialdumping“ als auch eine Benachteiligung konkurrierender Unternehmen zu vermeiden, die ihren Arbeitnehmern ein angemessenes Entgelt zahlen.
Der Gerichtshof hat jedoch bereits entschieden, dass eine solche nationale Maßnahme, soweit sie nur auf öffentliche Aufträge Anwendung findet, nicht geeignet ist, das genannte Ziel zu erreichen, wenn es keine Anhaltspunkte dafür gibt, dass die auf dem privaten Markt tätigen Arbeitnehmer nicht desselben Lohnschutzes bedürfen wie die im Rahmen öffentlicher Aufträge tätigen Arbeitnehmer (vgl. in diesem Sinne Urteil Rüffert,
EU:C:2008:189
, Rn. 38 bis 40).
Jedenfalls erscheint die im Ausgangsverfahren fragliche nationale Regelung unverhältnismäßig, soweit sich ihr Geltungsbereich auf eine Situation wie die im Ausgangsverfahren fragliche erstreckt, in der Arbeitnehmer einen öffentlichen Auftrag in einem Mitgliedstaat ausführen, der nicht mit dem Mitgliedstaat identisch ist, dem der öffentliche Auftraggeber angehört, und in dem die Mindestlohnsätze niedriger sind.
Indem diese Regelung in einer solchen Situation ein festes Mindestentgelt vorgibt, das dem entspricht, das erforderlich ist, um eine angemessene Entlohnung der Arbeitnehmer des Mitgliedstaats des öffentlichen Auftraggebers im Hinblick auf die in diesem Mitgliedstaat bestehenden Lebenshaltungskosten zu gewährleisten, aber keinen Bezug zu den in dem Mitgliedstaat bestehenden Lebenshaltungskosten hat, in dem die Leistungen im Zusammenhang mit dem betreffenden öffentlichen Auftrag ausgeführt werden, und damit den in dem letztgenannten Mitgliedstaat ansässigen Nachunternehmern die Möglichkeit vorenthalten würde, aus den zwischen den jeweiligen Lohnniveaus bestehenden Unterschieden einen Wettbewerbsvorteil zu ziehen, geht sie nämlich über das hinaus, was erforderlich ist, um zu gewährleisten, dass das Ziel des Arbeitnehmerschutzes erreicht wird.
Die im Ausgangsverfahren in Rede stehende Lohnschutzregelung lässt sich auch nicht mit dem Ziel der Stabilität der Systeme der sozialen Sicherheit rechtfertigen. Es wurde nämlich nicht vorgetragen und erschiene im Übrigen auch nicht vertretbar, dass die Anwendung dieser Maßnahme auf die betreffenden polnischen Arbeitnehmer erforderlich wäre, um eine erhebliche Gefährdung des Gleichgewichts des deutschen Systems der sozialen Sicherheit zu verhindern (vgl. entsprechend Urteil Rüffert,
EU:C:2008:189
, Rn. 42). Erhielten diese Arbeitnehmer kein angemessenes Entgelt und wären sie daher gezwungen, die Sozialversicherung in Anspruch zu nehmen, um ein Mindestmaß an Kaufkraft zu gewährleisten, so hätten sie Anspruch auf polnische Sozialleistungen. Das deutsche Sozialversicherungssystem aber würde dadurch offenkundig nicht belastet.
Nach alledem ist auf die Vorlagefrage zu antworten, dass in einer Situation wie der im Ausgangsverfahren fraglichen, in der ein Bieter beabsichtigt, einen öffentlichen Auftrag ausschließlich durch Inanspruchnahme von Arbeitnehmern auszuführen, die bei einem Nachunternehmer mit Sitz in einem anderen Mitgliedstaat als dem, dem der öffentliche Auftraggeber angehört, beschäftigt sind, Art. 56 AEUV der Anwendung von Rechtsvorschriften des Mitgliedstaats, dem dieser öffentliche Auftraggeber angehört, entgegensteht, die diesen Nachunternehmer verpflichten, den genannten Arbeitnehmern ein mit diesen Rechtsvorschriften festgelegtes Mindestentgelt zu zahlen.
Kosten
Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Die Auslagen anderer Beteiligter für die Abgabe von Erklärungen vor dem Gerichtshof sind nicht erstattungsfähig.
Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Neunte Kammer) für Recht erkannt:
In einer Situation wie der im Ausgangsverfahren fraglichen, in der ein Bieter beabsichtigt, einen öffentlichen Auftrag ausschließlich durch Inanspruchnahme von Arbeitnehmern auszuführen, die bei einem Nachunternehmer mit Sitz in einem anderen Mitgliedstaat als dem, dem der öffentliche Auftraggeber angehört, beschäftigt sind, steht Art. 56 AEUV der Anwendung von Rechtsvorschriften des Mitgliedstaats, dem dieser öffentliche Auftraggeber angehört, entgegen, die diesen Nachunternehmer verpflichten, den genannten Arbeitnehmern ein mit diesen Rechtsvorschriften festgelegtes Mindestentgelt zu zahlen.
Unterschriften
(
*1
) Verfahrenssprache: Deutsch. | [
"Vorlage zur Vorabentscheidung",
"Art. 56 AEUV",
"Freier Dienstleistungsverkehr",
"Beschränkungen",
"Richtlinie 96/71/EG",
"Verfahren zur Vergabe öffentlicher Dienstleistungsaufträge",
"Nationale Rechtsvorschriften, die den Bietern und ihren Nachunternehmern vorschreiben, sich zur Zahlung eines Mindestentgelts an die Beschäftigten zu verpflichten, die die Leistungen ausführen",
"Nachunternehmer mit Sitz in einem anderen Mitgliedstaat"
] |
62022CJ0343 | sl | Predlog za sprejetje predhodne odločbe se nanaša na razlago člena 34, točka 2, Konvencije o pristojnosti in priznavanju ter izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah, podpisane 30. oktobra 2007, katere sklenitev je bila v imenu Evropske skupnosti odobrena s Sklepom Sveta 2009/430/ES z dne 27. novembra 2008 (
UL 2009, L 147, str. 1
; v nadaljevanju: Luganska konvencija II).
Ta predlog je bil vložen v okviru spora med osebo PT in osebo VB glede razglasitve izvršljivosti odločbe, ki jo je izdalo švicarsko sodišče, v Nemčiji.
Pravni okvir
Haška konvencija z dne 15. novembra 1963
Člen 5 Haaške konvencije o vročanju sodnih in zunajsodnih pisanj v civilnih ali gospodarskih zadevah z dne 15. novembra 1965 določa:
„Osrednji organ zaprošene države vroči listino ali poskrbi, da je ustrezno vročena:
(a)
na način, ki je po njenem notranjem pravu predpisan za vročanje listin osebam, ki prebivajo na njenem ozemlju, ali
(b)
na poseben način, ki ga zahteva prosilec, če ta ni v nasprotju s pravom zaprošene države.
V zvezi s pododstavkom b) prvega odstavka tega člena se lahko listina vedno vroči z dostavo naslovniku, ki jo prostovoljno sprejme.
Če je listino treba vročiti v skladu s prvim odstavkom tega člena, lahko osrednji organ zahteva, da je listina napisana v uradnem jeziku ali enem od uradnih jezikov zaprošene države ali v tak jezik prevedena.
Del zaprosila, ki vsebuje povzetek listine za vročitev po vzorcu iz priloge k tej konvenciji, se vroči skupaj z listino.“
Luganska konvencija II
Lugansko konvencijo II so podpisale Evropska skupnost, Kraljevina Danska, Republika Islandija, Kraljevina Norveška in Švicarska konfederacija.
Člen 34, točka 2, te konvencije določa:
„Sodna odločba se ne prizna:
[…]
2.
če tožencu, ki se ni spustil v postopek, ni bilo vročeno pisanje o začetku postopka [vročen začetni procesni akt] ali enakovredno pisanje [enakovredni akt] pravočasno in na tak način, da bi lahko pripravil obrambo, razen če toženec ni začel postopka za izpodbijanje sodne odločbe, čeprav je imel to možnost“.
Člen 38(1) navedene konvencije določa:
„Sodna odločba, izdana v državi, ki jo veže ta konvencija, in izvršljiva v tej državi, se izvrši v drugi državi, ki jo veže ta konvencija, ko je na zahtevo katere koli od zainteresiranih strank razglašena za izvršljivo v tej državi.“
Člen 53 te konvencije določa:
„1. Stranka, ki zahteva priznanje ali vloži zahtevo za razglasitev izvršljivosti, mora predložiti izvod sodne odločbe, ki izpolnjuje pogoje, potrebne za potrditev njegove verodostojnosti.
2. Brez poseganja v člen 55 mora stranka, ki vloži zahtevo za razglasitev izvršljivosti, predložiti tudi potrdilo iz člena 54.“
Člen 54 Luganske konvencije II določa:
„Sodišče ali pristojni organ države, ki jo veže ta konvencija, v kateri je bila izdana sodna odločba, izda na zahtevo ene od zainteresiranih strank potrdilo na standardnem obrazcu iz Priloge V k tej konvenciji.“
Člen III(1) Protokola št. 1 o nekaterih vprašanjih glede pristojnosti, postopka in izvrševanja Luganske konvencije II določa:
„Švica si pridržuje pravico, da ob ratifikaciji izjavi, da ne bo uporabljala naslednjega dela določbe člena 34[, točka 2]:
‚razen če toženec ni začel postopka za izpodbijanje sodne odločbe, čeprav je imel to možnost‘.
Če Švica poda takšno izjavo, druge pogodbenice uporabljajo isti pridržek glede sodnih odločb, ki jih izdajo švicarska sodišča.“
V skladu s tem pridržkom je Švica izjavila, da ne bo uporabljala zadevnega dela člena 34, točka 2, Luganske konvencije II.
Švicarsko pravo
Člen 38(2) zveznega zakona o izterjavi dolgov in stečaju z dne 11. aprila 1889 v različici, ki se uporablja za spor o glavni stvari (RS 281.1; v nadaljevanju: LP), določa:
„Izterjava dolga se začne z vročitvijo plačilnega naloga. Nadaljuje se z rubežem, z uresničevanjem zastavne pravice na premičninah ali s stečajem.“
Člen 67(1) tega zakona določa:
„Predlog za izterjavo se pisno ali ustno naslovi na urad. V njem se navede:
1.
ime in stalno prebivališče upnika in po potrebi njegovega pooblaščenca; stalno prebivališče v Švici, če ostane v tujini. Če je naveden pomanjkljiv opis, se šteje, da je stalno prebivališče v prostorih urada za izterjavo;
2.
ime in stalno prebivališče dolžnika in po potrebi njegovega pravnega zastopnika; v predlogih za izterjavo v zvezi z dedovanjem je treba navesti, kateremu od dedičev je treba opraviti vročanje;
3.
višina zahtevane terjatve ali zavarovanja v valuti, ki je zakonito plačilno sredstvo v Švici; če se terjatev nanaša na obresti, obrestno mero in dan, od katerega tečejo obresti;
4.
listina za izterjavo in njen datum; če te ni, razlog za terjatev.“
Člen 69 navedenega zakona določa:
„(1) Urad za izterjavo po prejemu predloga za izterjavo izda plačilni nalog.
(2) Ta akt vsebuje:
1.
podatke o predlogu za izterjavo;
2.
poziv za plačilo zneska dolga in stroškov v dvajsetih dneh ali – če je predmet izterjave zavarovanje – da se to zagotovi;
3.
obvestilo, da mora dolžnik v desetih dneh od vročitve vložiti ugovor, če namerava izpodbijati celoto ali del dolga ali pravico upnika, da začne postopek izterjave;
4.
opozorilo, da se bo postopek izterjave, če dolžnik ne izpolni plačilnega naloga ali vloži ugovora, nadaljeval.“
Člen 71(1) istega zakona določa:
„Plačilni nalog se vroči dolžniku ob prejemu predloga za izterjavo.“
Člen 74(1) LP določa:
„Dolžnik, zoper katerega poteka postopek izterjave, ki namerava vložiti ugovor, mora glede tega podati ustno ali pisno izjavo tistemu, ki mu prinese plačilni nalog, takoj ali uradu v desetih dneh od vročitve plačilnega naloga.“
V skladu s členom 78(1) tega zakona se z ugovorom postopek izterjave ustavi.
Člen 79 navedenega zakona določa:
„Upnik, zoper čigar izterjavo je bil vložen ugovor, mora priznanje svoje pravice uveljavljati v civilnem ali upravnem postopku. Postopek izterjave lahko nadaljuje le na podlagi izvršljive odločbe, s katero je ugovor izrecno zavrnjen.“
Spor o glavni stvari in vprašanje za predhodno odločanje
Urad za izterjavo v Ženevi (Švica) je 19. januarja 2013 na zahtevo osebe VB osebi PT, ki ima stalno prebivališče v Nemčiji, vročil plačilni nalog glede dolgovane najemnine. Oseba PT je 28. januarja 2013 zoper ta nalog vložila ugovor v skladu s členom 74 LP.
Oseba VB je proti osebi PT vložila tožbo pri Gericht für Pacht- und Mietsachen des Kantons Genf (sodišče za zadeve v zvezi z zakupom in najemom v kantonu Ženeva (Švica)), ne da bi predlagala odpravo ugovora. To sodišče je poskušalo tožbeno vlogo, sestavljeno v francoščini, vročiti na stalnem prebivališču osebe PT v Nemčiji. Oseba PT, ki ni obvladala francoščine, je to vročitev zavrnila, ker tožbena vloga ni bila prevedena v nemščino. Po navedbah predložitvenega sodišča oseba PT v nadaljevanju postopka ni prejela nobenih drugih informacij. Z javno vročeno sodbo z dne 30. januarja 2014 je sodišče za zadeve v zvezi z zakupom in najemom v kantonu Ženeva (Švica) osebo PT obsodilo na plačilo skupnega zneska 4120,70 švicarskega franka (CHF) (približno 4090 EUR), povečanega za obresti. Ugovor zoper plačilni nalog v tej sodbi ni bil zavrnjen.
Oseba VB je pri Landgericht (deželno sodišče, Nemčija) vložila zahtevo za razglasitev izvršljivosti sodbe z dne 30. januarja 2014 v Nemčiji v skladu s členom 38(1) in členom 53 Luganske konvencije II. Za to je predložila overjene in prevedene prepise te sodbe in potrdila iz člena 54 te konvencije. Ker je navedeno sodišče tej zahtevi ugodilo, je oseba PT zoper to odločbo vložila pritožbo pri Oberlandesgericht (višje deželno sodišče, Nemčija).
To sodišče je to pritožbo zavrnilo, ker je menilo, da člen 34, točka 2, Luganske konvencije II ne preprečuje priznanja sodbe z dne 30. januarja 2014. Po mnenju tega sodišča je treba plačilni nalog, ki je bil toženi stranki pravilno vročen 19. januarja 2013, šteti za začetni procesni akt.
Oseba PT je zoper to odločbo vložila pritožbo pri predložitvenem sodišču.
Po mnenju tega sodišča je bil plačilni nalog pravilno vročen, vendar vročitev tožbene vloge ni izpolnjevala pogojev iz člena 5(1) Haaške konvencije o vročanju sodnih in zunajsodnih pisanj v civilnih ali gospodarskih zadevah z dne 15. novembra 1965, ker ta akt ni bil preveden v nemščino. Predložitveno sodišče meni, da zaradi vročitve brez tega prevoda oseba PT ni mogla pripraviti obrambe.
Ker je po vročitvi plačilnega naloga prišlo do nepravilne vročitve tožbene vloge, je treba po mnenju predložitvenega sodišča ugotoviti, katerega od teh aktov je treba šteti za začetni procesni akt.
V teh okoliščinah je Bundesgerichtshof (zvezno vrhovno sodišče, Nemčija) prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo to vprašanje:
„Ali je treba člen 34, točka 2, Luganske konvencije II razlagati tako, da gre pri tožbeni vlogi za plačilo terjatve – ki se po predhodni izdaji švicarskega plačilnega naloga vloži, ne da bi se predlagalo, naj se ugovor, ki je bil vložen zoper ta plačilni nalog, odpravi – za začetni procesni akt?“
Vprašanje za predhodno odločanje
Predložitveno sodišče z edinim vprašanjem v bistvu sprašuje, ali je treba člen 34, točka 2, Luganske konvencije II razlagati tako, da tožbena vloga za plačilo terjatve po švicarskem pravu, vložena po izdaji švicarskega plačilnega naloga in brez zahteve za odpravo ugovora, vloženega zoper ta plačilni nalog, pomeni začetni procesni akt v smislu te določbe.
Opozoriti je treba, da je besedilo Luganske konvencije II skoraj enako besedilu ustreznih členov iz Uredbe Sveta (ES) št. 44/2001 z dne 22. decembra 2000 o pristojnosti in priznavanju ter izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 19, zvezek 4, str. 42) in da je treba zagotoviti konvergentno razlago enakovrednih določb teh instrumentov (sodba z dne 2. maja 2019, Pillar Securitisation (
C‑694/17
,
EU:C:2019:345
, točka
).
Iz sodne prakse Sodišča v zvezi s členom 34, točka 2, Uredbe št. 44/2001, ki ustreza členu 34, točka 2, Luganske konvencije II, izhaja, da mora sodišče zaprošene države članice zavrniti ali – v primeru vložitve pravnega sredstva – razveljaviti izvršljivost tuje zamudne odločbe, če začetni procesni akt ali enakovredni akt toženi stranki ni bil vročen pravočasno in tako, da bi se ta lahko branila, razen če je vložila pravno sredstvo zoper to odločbo pri sodišču države članice izvora, če je to lahko storila (sodba z dne 6. septembra 2012, Trade Agency,
C‑619/10
,
EU:C:2012:531
, točka
).
Ker je Švicarska konfederacija uradno sporočila pridržek na podlagi člena III(1) Protokola 1 k Luganski konvenciji II glede uporabe dela člena 34, točka 2, te konvencije, navedenega v točki 9 te sodbe, ki se nanaša na uveljavljanje pravnega sredstva zoper tujo zamudno sodbo, druge pogodbenice uporabljajo isti pridržek glede sodnih odločb, ki jih izdajo švicarska sodišča.
Zato je v okviru člena 34, točka 2, Luganske konvencije II in v zvezi z odnosi s Švicarsko konfederacijo zavrnitev izvršitve tuje sodne odločbe brez izjeme nujna, če začetni procesni akt ali enakovredni akt toženi stranki ni bil vročen pravočasno in tako, da bi ta lahko pripravila obrambo.
V obravnavanem primeru je po mnenju predložitvenega sodišča taka zavrnitev nujna, če se za začetni procesni akt ne šteje plačilni nalog, ki ga izda urad za izterjavo, ampak tožbena vloga, ki je bila pozneje vložena pri sodišču kantona Ženeva.
Iz sodne prakse Sodišča izhaja, da pojem začetnega procesnega akta ali enakovrednega akta pomeni akt ali akte, katerih pravilna in pravočasna vročitev toženi stranki tej omogoča uveljavljanje njenih pravic, preden je v izvorni državi izdana izvršljiva sodba (sodba z dne 13. julija 1995, Hengst Import,
C‑474/93
,
EU:C:1995:243
, točka
).
Sodišče je na podlagi te opredelitve za začetni procesni akt štelo plačilni nalog po nemškem pravu (
Zahlungsbefehl
), katerega vročitev tožeči stranki omogoča, da ob neobstoju ugovora doseže izvršljivo odločbo (sodba z dne 16. junija 1981, Klomps,
166/80
,
EU:C:1981:137
,
točka 9
), in plačilni nalog po italijanskem pravu (
decreto ingiuntivo
), vročen skupaj s tožbo
(
sodba z dne 13. julija 1995, Hengst Import,
C‑474/93
,
EU:C:1995:243
,
točki 20 in 21)
.
Sodišče pa je, nasprotno, menilo, da tej opredelitvi začetnega procesnega akta ne ustreza sklep o izvršbi po nemškem pravu (
Vollstreckungsbefehl
), ki je sam po sebi izvršljiv in je bil izdan po vročitvi plačilnega naloga
(
sodba z dne 16. junija 1981, Klomps,
166/80
,
EU:C:1981:137
,
točka 9)
.
Iz tega sledi, da v primeru sosledja dveh postopkov, ki vsakomur omogočata, da na koncu postopka doseže izvršljivo odločbo, ki se nanaša na isto obveznost, sprožitev prvega postopka lahko pomeni začetni procesni akt v drugem postopku v smislu člena 34, točka 2, Luganske konvencije II le, če med njima obstaja funkcionalna enotnost.
V obravnavanem primeru je iz predložitvene odločbe in pisnih stališč, predloženih Sodišču, razvidno, da je v švicarskem pravu postopek za izdajo plačilnega naloga pri uradu za izterjavo ločen od sodnega postopka, ki se uporablja za tožbo za plačilo terjatve.
V okviru prvega postopka lahko dolžnik v skladu s členom 74(1) LP v desetih dneh vloži ugovor zoper plačilni nalog. Ugovor povzroči ustavitev postopka pred uradom za izterjave in upnika zavezuje, da ukrepa po sodni poti. V skladu s členom 79 LP lahko upnik zahteva nadaljevanje postopka le na podlagi izvršljive odločbe, s katero je ugovor izrecno zavrnjen. Sodišče bo lahko o odpravi ugovora hkrati odločilo v okviru rednega postopka za izterjavo plačila, ki se je začel pozneje.
Drugi postopek, in sicer tožba za plačilo terjatve po sodni poti, je neodvisen od postopka za izterjavo dolgov. Namen tožbe za plačilo terjatve po sodni poti je seveda vračilo dolga, ki je v skladu s členi 38, 67 in 69 LP predmet izterjave s plačilnim nalogom. Vendar po mnenju predložitvenega sodišča namen vložitve tožbe za plačilo terjatve brez zahteve za odpravo ugovora ni končati postopek izterjave dolgov, ki je bil prekinjen z ugovorom, ki ni obvezen pogoj za tožbo za plačilo terjatve.
Ker torej v civilnem postopku za plačilo terjatve ni bila zahtevana odprava ugovora, je treba – s pridržkom preverjanj, ki jih mora opraviti predložitveno sodišče – šteti, da ne obstaja funkcionalna enotnost med postopkom izterjave in tožbo za plačilo terjatve po sodni poti, to je enotnost, na podlagi katere bi bilo mogoče plačilni nalog šteti za začetni procesni akt v smislu člena 34, točka 2, Luganske konvencije II.
Glede na zgoraj navedeno je treba na postavljeno vprašanje odgovoriti, da je treba člen 34, točka 2, Luganske konvencije II razlagati tako, da tožbena vloga za plačilo terjatve po švicarskem pravu, vložena po predhodni izdaji švicarskega plačilnega naloga in brez zahteve za odpravo ugovora, vloženega zoper ta plačilni nalog, pomeni začetni procesni akt v smislu te določbe.
Stroški
Ker je ta postopek za stranki v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči o stroških. Stroški, priglašeni za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški navedenih strank, se ne povrnejo.
Iz teh razlogov je Sodišče (osmi senat) razsodilo:
Člen 34, točka 2, Konvencije o pristojnosti in priznavanju ter izvrševanju sodnih odločb v civilnih in gospodarskih zadevah, podpisane 30. oktobra 2007, katere sklenitev je bila v imenu Evropske skupnosti odobrena s Sklepom Sveta 2009/430/ES z dne 27. novembra 2008,
je treba razlagati tako,
da tožbena vloga za plačilo terjatve po švicarskem pravu, vložena po predhodni izdaji švicarskega plačilnega naloga in brez zahteve za odpravo ugovora, vloženega zoper ta plačilni nalog, pomeni začetni procesni akt v smislu te določbe.
Podpisi
(
*1
) Jezik postopka: nemščina. | [
"Predhodno odločanje",
"Pravosodno sodelovanje v civilnih zadevah",
"Luganska konvencija II",
"Postopek za priznanje in izvršitev sodnih odločb",
"Člen 34, točka 2",
"Začetni procesni akt v izvorni državi",
"Pravilna vročitev plačilnega naloga, ki mu sledi nepravilna vročitev tožbene vloge za plačilo terjatve po švicarskem pravu"
] |
62015CJ0420 | hu | Az előzetes döntéshozatal iránti kérelem az EUMSZ 18., EUMSZ 20., EUMSZ 45., EUMSZ 49. és EUMSZ 56. cikk értelmezésére vonatkozik.
E kérelmet az U olasz állampolgár, az Európai Bizottság tisztviselője ellen amiatt indított büntetőeljárás keretében terjesztették elő, hogy egy Olaszországban nyilvántartásba vett gépjárművel közlekedett Belgiumban.
Jogi háttér
A belga jog
Az arrêté royal du 20 juillet 2001, relatif à l’immatriculation des véhicules (a járműnyilvántartásról szóló, 2001. július 20‑i királyi rendelet,
Moniteur Belge
, 2001. augusztus 8.; a továbbiakban: 2001. július 20‑i királyi rendelet) 2. cikkének 1. §‑a a következőképpen rendelkezik:
„A jármű forgalomba helyezésének feltétele, hogy azt korábban nyilvántartásba vették, és a nyilvántartásba vétel során kibocsátott rendszámtáblát azon elhelyezték.”
E cikk 2. §‑a értelmében ugyanakkor számos jármű esetén nem kötelező a nyilvántartásba vétel a járművek sajátos jellemzői miatt.
E rendelet 3. cikkének 1. §‑a a következőket írja elő:
„A Belgiumban lakóhellyel rendelkező személy köteles a Belgiumban forgalomba helyezni kívánt járművet a 6. cikk szerinti járműnyilvántartásba bejegyeztetni, akkor is, ha a jármű külföldi nyilvántartásba már be van jegyezve.
Belgiumban rendelkezik lakóhellyel az a személy, aki a következő feltételek valamelyikének megfelel:
a)
valamely belga település népesség‑nyilvántartásában szerepel;
[…]
[…]”
E cikk 2. §‑a felsorolja azokat az eseteket, amikor a Belgiumban lakóhellyel rendelkező személyek által forgalomba helyezett, külföldön nyilvántartásba vett jármű belgiumi nyilvántartásba vétele nem kötelező.
Az alapeljárás és az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdés
Az előzetes döntéshozatalra utaló határozatból kitűnik, hogy 2013. november 22‑én U az Olaszországban nyilvántartásba vett gépjárművét vezette, amikor a brüsszeli (Belgium) rendőrség ellenőrizte.
A kérdést előterjesztő bíróság rámutat arra, hogy a rendőrség által felvett jegyzőkönyv szerint U állandó lakóhelye Belgiumban található, továbbá olasz és belga vezetői engedéllyel rendelkezik.
Az említett bíróság előtt U pontosította, hogy a Bizottság tisztviselője, és megosztva tartózkodik Belgiumban és Olaszországban, amely utóbbi országba hetente hazalátogat a Pisai Egyetemen folytatott oktatói tevékenysége, valamint – többek között az édesapja betegségével összefüggő – családi okok miatt. U kifejtette, hogy két gépjármű tulajdonosa, amelyek egyikét Belgiumban, a másikat pedig Olaszországban vették nyilvántartásba, és az utóbbit elsősorban e második tagállamban való használatra szánja. Emellett kifejtette, hogy az ellenőrzés napján csak átutazóban volt Belgiumban, és előző nap még Olaszországban tartózkodott, ahonnan egy németországi előadásra tartott egy másik személlyel együtt, akit útközben, Brüsszelben vett fel. Tervei szerint az előadás befejeztével visszatért volna Olaszországba, és ott hagyta volna a járművét, majd repülővel utazott volna vissza Brüsszelbe.
A tribunal de police de Bruxelles (brüsszeli szabálysértési bíróság, Belgium) a 2014. szeptember 10‑i ítéletével pénzbírságot szabott ki U‑val szemben, többek között mivel a 2001. július 20‑i királyi rendelet rendelkezéseit megsértve egy Belgiumban nyilvántartásba nem vett gépjárművet helyezett közúti forgalomba.
A kérdést előterjesztő bíróság – amely az U által benyújtott fellebbezés tárgyában eljár – emlékeztet arra, hogy a 2001. július 20‑i királyi rendelet 2. és 3. cikkének az EUM‑Szerződés személyek szabad mozgására vonatkozó rendelkezéseivel való esetleges összeegyeztethetetlenségével kapcsolatos kérdés egyrészt a belga Conseil d’État (államtanács) 2001. június 13‑i 31.530/4. sz. véleményének, másrészt a Bíróság 2005. december 15‑iNadin és Nadin‑Lux ítéletének (
C‑151/04 és C‑152/04
,
EU:C:2005:775
) tárgyát képezte.
E körülmények között a tribunal de première instance francophone de Bruxelles (brüsszeli francia nyelvű elsőfokú bíróság, Belgium) úgy határozott, hogy az eljárást felfüggeszti, és előzetes döntéshozatal céljából a következő kérdést terjeszti a Bíróság elé:
„Ellentétes‑e a […] 2001. július 20‑i királyi rendelet 2. és 3. cikke az [EUMSZ] 18., 20., 45., 49. és 56. cikk[el] annyiban, amennyiben az Európai Unió [Belga Királyságon] kívüli másik tagállamában lakóhellyel rendelkező személy tulajdonában lévő, ez utóbbi tagállamban nyilvántartásba vett járművek Belgiumban való közlekedése – még akkor is, ha csak az országon való átutazásról van szó – a belgiumi nyilvántartásba vétel feltételéhez kötött, ha a személy Belgiumban is lakóhellyel rendelkezik?”
Az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdésről
Ami mindenekelőtt a Szerződés alapeljárásra alkalmazandó rendelkezéseit illeti, rá kell mutatni arra, hogy az U‑hoz hasonló uniós polgár, aki valamely intézmény vagy ezen intézmény szervének munkavállalója a származási tagállamán kívüli tagállamban, az EUMSZ 45. cikk hatálya alá tartozik (lásd ebben az értelemben: 2000. október 3‑iFerlini ítélet,
C‑411/98
,
EU:C:2000:530
,
42.
pont; 2004. december 16‑iMy ítélet,
C‑293/03
,
EU:C:2004:821
,
47.
pont; 2016. október 6‑iAdrien és társai ítélet,
C‑466/15
,
EU:C:2016:749
,
24.
és
25.
pont).
Ezért az alapeljárásban nem releváns az EUMSZ 49. cikk, amely tiltja a letelepedés szabadságának korlátozásait, mivel e szabadság valamely tevékenység önálló vállalkozóként történő megkezdésének és folytatásának lehetőségére vonatkozik.
Ebben az összefüggésben az EUMSZ 56. cikk sem releváns, mivel a Bíróság rendelkezésére álló ügyiratok nem tartalmaznak egyetlen olyan elemet sem, amely alapján kapcsolat lenne megállapítható az alapeljárásbeli helyzet és az ebben a cikkben foglalt szolgáltatásnyújtási szabadság gyakorlása között.
Az EUMSZ 18. cikk ugyanis csak az uniós jog által szabályozott azon esetekben alkalmazható önállóan, amelyekre a Szerződés nem tartalmaz hátrányos megkülönböztetést tiltó különös szabályt. Márpedig a munkavállalók szabad mozgásával összefüggésben az EUMSZ 45. cikk rögzíti a hátrányos megkülönböztetés tilalmának elvét (lásd ebben az értelemben: 2012. október 25‑iPrete ítélet,
C‑367/11
,
EU:C:2012:668
,
18.
és
19.
pont).
Végezetül, az EUMSZ 20. cikk, bár létrehozza az uniós polgárságot, megelégszik annak kimondásával, hogy az uniós polgárokat megilletik a Szerződés által rájuk ruházott jogok, és terhelik a Szerződésben előírt kötelezettségek. Az tehát nem alkalmazható e tekintetben önállóan, a Szerződésnek az uniós polgárok jogait és kötelezettségeit szabályozó különös rendelkezéseitől elválasztva (lásd ebben az értelemben: 2004. december 16‑iMy ítélet,
C‑293/03
,
EU:C:2004:821
,
32.
pont).
E megfontolásokra tekintettel az EUMSZ 18., EUMSZ 20., EUMSZ 49. és EUMSZ 56. cikk nem releváns az alapeljárás keretében.
Következésképpen az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdést át kell fogalmazni akként, hogy az EUMSZ 45. cikket úgy kell‑e értelmezni, hogy azzal ellentétes az olyan tagállami jogszabály, amely az ebben a tagállamban lakóhellyel rendelkező munkavállalót arra kötelezi, hogy nyilvántartásba vetessen az említett tagállamban egy, a tulajdonában lévő, valamely másik tagállamban nyilvántartásba vett járművet annak érdekében, hogy azzal az első tagállam területén – akár csak időnként is – közlekedhessen.
E tekintetben először is rá kell mutatni arra, hogy az EUMSZ 45. cikkel ellentétes bármely olyan intézkedés, amely – bár állampolgársági alapon történő hátrányos megkülönböztetés nélkül alkalmazandó – alkalmas arra, hogy megzavarja vagy kevésbé vonzóvá tegye a Szerződés által biztosított alapvető szabadságoknak az uniós polgárok általi gyakorlását (2016. október 6‑iAdrien és társai ítélet,
C‑466/15
,
EU:C:2016:749
,
26.
pont). Következésképpen az EUMSZ 45. cikk még a személyek szabad mozgásának csekély mértékű vagy kisebb jelentőségű korlátozását is tiltja (lásd ebben az értelemben: 2012. július 12‑iBizottság kontra Spanyolország ítélet,
C‑269/09
,
EU:C:2012:439
,
55.
pont, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat).
Emellett a valamely tagállamban lakóhellyel rendelkező munkavállaló számára egy más tagállamban letelepedett társaság által rendelkezésre bocsátott szolgálati jármű előbbi államban való nyilvántartásba vételének e munkavállalót terhelő kötelezettségéről a Bíróság már megállapította, hogy az a munkavállalók szabad mozgása akadályának minősül (lásd ebben az értelemben: 2005. szeptember 15‑iBizottság kontra Dánia ítélet,
C‑464/02
,
EU:C:2005:546
,
46.
és
52.
pont; 2005. december 15‑iNadin és Nadin‑Lux ítélet,
C‑151/04 és C‑152/04
,
EU:C:2005:775
,
36.
pont).
A Bíróság ezenfelül kimondta, hogy a munkavállalók szabad mozgásának akadályát képezheti az olyan szabályozás, amely – jóllehet az érintett munkavállalók állampolgárságától függetlenül alkalmazandó – nemcsak a munkaerőpiacra való bejutást, hanem a gazdasági tevékenység gyakorlásának feltételeit is befolyásolja (2005. szeptember 15‑iBizottság kontra Dánia ítélet,
C‑464/02
,
EU:C:2005:546
,
36.
és
37.
pont).
Végül a Bíróság az alapügyben szóban forgó 2001. július 20‑i királyi rendelet ugyanezen 3. cikkének alkalmazásával kapcsolatos jogvitában lényegében úgy ítélte meg, hogy a tagállamok akkor írhatnak elő az e cikkben szereplőhöz hasonló, a Belgiumban lakóhellyel rendelkező önálló vállalkozó rendelkezésére bocsátott és valamely másik tagállamban már nyilvántartásba vett szolgálati jármű nyilvántartásba vételére vonatkozó kötelezettséget, ha e járművet állandó jelleggel túlnyomórészt ezen első tagállam területén történő használatra szánják vagy ténylegesen így használják (lásd ebben az értelemben: 2005. december 15‑iNadin és Nadin‑Lux ítélet,
C‑151/04 és C‑152/04
,
EU:C:2005:775
,
–
43.
pont).
A jelen esetben az előzetes döntéshozatalra utaló határozatból kitűnik, hogy a 2001. július 20‑i királyi rendelet 2. és 3. cikke értelmében a belga hatóságok bírságot szabnak ki a lakóhellyel rendelkező azon személyekre, akik e tagállam közúti közlekedésében a tulajdonukban álló és valamely másik tagállamban nyilvántartásba vett gépjárművel vesznek részt.
Meg kell állapítani, hogy az ilyen gyakorlat akadályozza a származási tagállamát elhagyó és munkavállalóként a szabad mozgáshoz való jogával élő, Belgiumban lakóhellyel rendelkező uniós polgárt abban, hogy akárcsak elhanyagolható mértékben is igénybe vegye a belga közúti hálózatot a tulajdonában lévő és valamely másik tagállamban nyilvántartásba vett gépjárművel.
E körülmények között a 2001. július 20‑i királyi rendelet 2. és 3. cikkével megállapítotthoz hasonló nyilvántartásba vételi kötelezettség, jóllehet állampolgárság alapján történő különbségtétel nélkül alkalmazandó a Belgiumban lakóhellyel rendelkező valamennyi személyre, alkalmas arra, hogy kevésbé vonzóvá tegye az EUMSZ 45. cikkben szereplő alapszabadság gyakorlását. Következésképpen az ilyen kötelezettség akadályozza a munkavállalók szabad mozgását.
Ami az ilyen akadály lehetséges igazolását illeti, a Bíróság rendelkezésére álló információkból kitűnik, hogy az Olaszországban nyilvántartásba vett, U tulajdonában lévő járművet elsősorban az említett tagállamban való használatra szánták.
Ha a járművet valóban ilyen módon használják, aminek a vizsgálata a kérdést előterjesztő bíróság feladata, akkor nem teljesül a nyilvántartásba vételi kötelezettséget előíró tagállamhoz kapcsolásnak a jelen ítélet 23. pontjában szereplő feltétele.
Ezért az alapeljárásban szereplőhöz hasonló nemzeti szabályozás csak az EUMSZ 45. cikk (3) bekezdésében kifejezetten szabályozott eltérési lehetőségek címén, vagy akkor lenne elfogadható, ha a Szerződéssel összeegyeztethető legitim célt szolgálna és közérdeken alapuló nyomós okok igazolnák. Azonban ilyen esetben még az is szükséges, hogy e szabályozás alkalmazása az elérni kívánt célkitűzés megvalósítására alkalmas legyen, és ne lépjen túl az annak megvalósításához szükséges mértéken (2005. szeptember 15‑iBizottság kontra Dánia ítélet,
C‑464/02
,
EU:C:2005:546
,
53.
pont).
Márpedig a kérdést előterjesztő bíróság nem ad elő egyetlen olyan indokot sem, amellyel igazolható lenne a munkavállalók szabad mozgásának akadályozása, amelyet a 2001. július 20‑i királyi rendelet 2. és 3. cikke és azok belga hatóságok általi alkalmazása képez. Ehhez hasonlóan a belga kormány sem hivatkozik e rendelkezések semmilyen igazolására.
E körülmények között a feltett kérdésre azt a választ kell adni, hogy az EUMSZ 45. cikket úgy kell értelmezni, hogy azzal ellentétes az alapeljárásban szereplőhöz hasonló olyan tagállami jogszabály, amely az ebben a tagállamban lakóhellyel rendelkező munkavállalót arra kötelezi, hogy az említett tagállamban nyilvántartásba vetesse a tulajdonában lévő, valamely másik tagállamban már nyilvántartásba vett gépjárművet, amelyet elsősorban az utóbbi állam területén történő használatra szánnak.
A költségekről
Mivel ez az eljárás az alapeljárásban részt vevő felek számára a kérdést előterjesztő bíróság előtt folyamatban lévő eljárás egy szakaszát képezi, ez a bíróság dönt a költségekről. Az észrevételeknek a Bíróság elé terjesztésével kapcsolatban felmerült költségek, az említett felek költségeinek kivételével, nem téríthetők meg.
A fenti indokok alapján a Bíróság (ötödik tanács) a következőképpen határozott:
Az EUMSZ 45. cikket úgy kell értelmezni, hogy azzal ellentétes az alapeljárásban szereplőhöz hasonló olyan tagállami jogszabály, amely az ebben a tagállamban lakóhellyel rendelkező munkavállalót arra kötelezi, hogy az említett tagállamban nyilvántartásba vetesse a tulajdonában lévő, valamely másik tagállamban már nyilvántartásba vett gépjárművet, amelyet elsősorban az utóbbi állam területén történő használatra szánnak.
Aláírások
(
*1
) Az eljárás nyelve: francia. | [
"Előzetes döntéshozatal",
"EUMSZ 45. cikk",
"Munkavállalók szabad mozgása",
"Belgiumban lakóhellyel rendelkező személy olaszországi használatra szánt járművének nyilvántartásba vételére vonatkozó kötelezettség"
] |
61996CJ0181 | it | Motivazione della sentenza
1 Con ordinanza 21 marzo 1996, pervenuta in cancelleria il 29 maggio successivo, il Bundesverwaltungsgericht ha sottoposto alla Corte, ai sensi dell'art. 177 del Trattato CE, due questioni relative all'interpretazione e alla validità dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento (CEE) del Consiglio 31 marzo 1984, n. 857, che fissa le norme generali per l'applicazione del prelievo di cui all'articolo 5 quater del regolamento (CEE) n. 804/68 nel settore del latte e dei prodotti lattiero-caseari (GU L 90, pag. 13), nel testo modificato dal regolamento (CEE) del Consiglio 13 giugno 1991, n. 1639 (GU L 150, pag. 35; in prosieguo: il «regolamento n. 857/84»).
2 Tali questioni sono state sollevate nell'ambito di una controversia sorta tra il signor Wilkens, produttore di latte, e la Landwirtschaftskammer Hannover (in prosieguo: la «Camera dell'agricoltura di Hannover») in ordine all'annullamento retroattivo di una decisione di assegnazione provvisoria di un quantitativo di riferimento specifico, a seguito della revoca del premio di riconversione di cui il ricorrente nel procedimento a quo aveva fruito a norma del regolamento (CEE) del Consiglio 17 maggio 1977, n. 1078, che istituisce un regime di premi per la non commercializzazione del latte e dei prodotti lattiero-caseari e per la riconversione di mandrie bovine a orientamento lattiero (GU L 131, pag. 1).
3 In considerazione di una situazione caratterizzata da un eccesso di produzione nel settore del latte e dei prodotti lattiero-caseari, disciplinato dal regolamento (CEE) del Consiglio 27 giugno 1968, n. 804, relativo all'organizzazione comune dei mercati nel settore del latte e dei prodotti lattiero-caseari (GU L 148, pag. 13), il Consiglio adottava, il 17 maggio 1977, il regolamento n. 1078, al fine di incentivare gli agricoltori alla cessazione della produzione di latte.
4 In forza di questo regolamento, ogni imprenditore agricolo che s'impegnava, per un periodo di cinque anni, a non porre in commercio latte o prodotti lattiero-caseari oppure, per un periodo di quattro anni, a riconvertire la propria mandria bovina ad orientamento lattiero verso la produzione di carne poteva ottenere un premio di non commercializzazione o di riconversione. L'impegno scritto del produttore riguardava l'obbligo di non mettere in commercio latte o prodotti lattiero-caseari, nonché altri obblighi complementari risultanti dal regime di non commercializzazione.
5 Al fine di garantire la massima uniformità di applicazione di questo regime, la Commissione adottava il regolamento (CEE) 15 giugno 1977, n. 1307, relativo alle modalità di applicazione del regime di premi di non commercializzazione del latte e dei prodotti lattiero-caseari e di riconversione delle mandrie bovine ad orientamento lattiero (GU L 150, pag. 24).
6 Nel 1984, dato il persistente squilibrio tra l'offerta e la domanda nel settore del latte, veniva istituito un regime di prelievo supplementare con regolamento (CEE) del Consiglio 31 marzo 1984, n. 856, che modifica il regolamento (CEE) n. 804/68 (GU L 90, pag. 10), e con il regolamento n. 857/84. Ai sensi dell'art. 5 quater del regolamento n. 804/68, un prelievo supplementare dev'essere versato per quantitativi di latte eccedenti un quantitativo di riferimento, da determinarsi vuoi in base al quantitativo di latte o di equivalente latte consegnato da un produttore, vuoi in base allo stesso quantitativo acquistato da un acquirente nel corso di un anno di riferimento. In Germania, è il produttore ad essere tenuto a versare il prelievo.
7 I produttori che, in applicazione del regolamento n. 1078/77, avevano assunto un impegno di non commercializzazione o di riconversione comprendente l'anno di riferimento non potevano ottenere un quantitativo di riferimento nell'ambito del regime relativo al prelievo supplementare, come concepito inizialmente, non avendo avuto alcuna produzione di latte nel corso dello stesso anno di riferimento.
8 A seguito delle sentenze 28 aprile 1988, causa 120/86, Mulder (Racc. pag. 2321), e causa 170/86, Von Deetzen (Racc. pag. 2355), il regolamento (CEE) del Consiglio 20 marzo 1989, n. 764, recante modifica del regolamento n. 857/84 (GU L 84, pag. 2), aggiungeva un nuovo art. 3 bis nel regolamento n. 857/84, che prevedeva, a determinate condizioni, la concessione di un quantitativo di riferimento specifico a questa categoria di produttori.
9 A seguito delle sentenze 11 dicembre 1990, causa C-189/89, Spagl (Racc. pag. I-4539), e causa C-217/89, Pastätter (Racc. pag. I-4585), il n. 2 dell'art. 3 bis del regolamento n. 857/84 veniva modificato dal regolamento n. 1639/91. L'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 pertanto recita:
«Il produttore:
- il cui periodo di non commercializzazione o di riconversione, in esecuzione dell'impegno assunto ai sensi del regolamento (CEE) n. 1078/77, è scaduto nel 1983 (...)
(...)
ottiene provvisoriamente, dietro sua richiesta presentata entro il termine di tre mesi a decorrere dal 1_ luglio 1991, un quantitativo di riferimento specifico alle condizioni fissate alle lettere a), b) e d)».
10 Con provvedimento 30 giugno 1981, la Camera dell'agricoltura di Hannover accordava al ricorrente nel procedimento a quo un premio per la riconversione della propria mandria bovina ad orientamento lattiero in allevamento di capi destinati alla macellazione.
11 Nel 1983, in seguito a verifica e all'accertamento di irregolarità nell'abbattimento delle vacche da latte, il Bezirksregierung (governo della circoscrizione) di Hannover annullava il provvedimento di concessione del premio di riconversione al signor Wilkens, ingiungendogli al tempo stesso il rimborso della prima rata del medesimo, maggiorata degli interessi.
12 Il ricorso proposto dal ricorrente nel procedimento a quo avverso questa decisione veniva respinto con sentenza del Verwaltungsgericht di Hannover 11 settembre 1985, così come veniva respinto il relativo ricorso d'appello con sentenza dell'Oberverwaltungsgericht di Lüneburg 26 aprile 1990. Ambedue le sentenze sono passate in giudicato.
13 Nel giugno 1989 il ricorrente nel procedimento a quo richiedeva un quantitativo di riferimento specifico provvisorio al fine di riprendere la produzione di latte. La Camera dell'agricoltura di Hannover attestava che i requisiti di legge per la concessione di tale quantitativo di riferimento specifico erano soddisfatti, tuttavia si riservava la facoltà di revocare la propria attestazione nel caso in cui, dal procedimento allora pendente dinanzi all'Oberverwaltungsgericht di Lüneburg, fosse emersa una riduzione del premio o del quantitativo di latte preso in considerazione per il calcolo di tale premio.
14 In seguito alla sentenza dell'Oberverwaltungsgericht di Lüneburg 26 aprile 1990, che aveva confermato il provvedimento di revoca del premio di riconversione, la Camera dell'agricoltura di Hannover revocava quindi, con decisione 13 luglio 1992, il predetto attestato. Di conseguenza, nessun quantitativo di riferimento specifico poteva essere assegnato al signor Wilkens.
15 Il ricorso proposto da quest'ultimo avverso il provvedimento di revoca veniva respinto dal Verwaltungsgericht di Hannover, come pure veniva respinto il ricorso d'appello presentato dall'interessato dinanzi all'Oberverwaltungsgericht di Lüneburg.
16 Il ricorrente nel procedimento a quo adiva quindi il Bundesverwaltungsgericht con un ricorso per cassazione («Revision») contro questa sentenza.
17 Quest'ultimo, nutrendo dubbi in ordine all'interpretazione dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84, in particolare per quanto riguarda l'espressione «in esecuzione dell'impegno assunto ai sensi del regolamento (CEE) n. 1078/77», nonché sulla validità di questa disposizione, per via del fatto che la revoca del premio e il diniego della concessione di un quantitativo di riferimento specifico rischiano di costituire una duplice sanzione, sospendeva il procedimento e sottoponeva alla Corte le due questioni seguenti:
«1) Se l'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento (CEE) n. 857/84, nella versione di cui al regolamento (CEE) n. 1639/91, escluda l'attribuzione di un quantitativo di riferimento specifico provvisorio ai produttori il cui premio di non commercializzazione o di riconversione sia stato ripetuto per inadempimento dell'impegno da loro assunto.
2) In caso di soluzione affermativa, se la detta disposizione sia compatibile con i principi giuridici comunitari di tutela del legittimo affidamento e di proporzionalità».
18 Con tali due questioni, che occorre prendere in esame congiuntamente, il giudice nazionale chiede in sostanza se l'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 debba essere interpretato nel senso che un produttore di latte al quale sia stato revocato il diritto al premio di non commercializzazione o di riconversione concessogli ai sensi del regolamento n. 1078/77, per via di una presunta inosservanza del proprio impegno di non mettere in commercio latte o prodotti lattiero-caseari per un periodo di cinque anni, può ricevere un quantitativo di riferimento specifico e, in caso di risposta negativa, se tale diniego di un quantitativo di riferimento specifico sia compatibile con i principi del legittimo affidamento e di proporzionalità.
19 Deve preliminarmente richiamarsi la giurisprudenza della Corte secondo la quale una norma di diritto comunitario derivato va interpretata, nei limiti del possibile, nel senso della sua conformità con le disposizioni del Trattato e con i principi generali del diritto comunitario e più particolarmente, per quel che riguarda l'art. 3 bis del regolamento n. 857/84, con il principio del legittimo affidamento (sentenza 27 gennaio 1994, causa C-98/91, Herbrink, Racc. pag. I-223, punto 9).
20 Per quanto riguarda l'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84, dal testo di questa disposizione non può desumersi alcuna interpretazione chiara e univoca. Invero, il presupposto del compimento del periodo di riconversione «(...) in esecuzione dell'impegno ai sensi del regolamento (CEE) n. 1078/77 (...)» può essere inteso, da un lato, nel senso che il produttore interessato deve avere rispettato i vari obblighi discendenti dall'impegno assunto a norma del regime di riconversione, oppure, dall'altro, nel senso che il diritto ad un quantitativo di riferimento specifico è conferito al produttore per il solo fatto che il periodo coperto dall'impegno è giunto a termine.
21 Per quanto riguarda la finalità del regime dei premi e dei quantitativi di riferimento specifici, sia il regime istituito dal regolamento n. 1078/77 sia il regime del prelievo supplementare stabilito dal regolamento n. 857/84 mirano a ridurre le eccedenze di latte e di prodotti lattiero-caseari ed a ristabilire l'equilibrio sul mercato del latte incentivando gli agricoltori a rinunciare alla commercializzazione del latte e dei prodotti lattiero-caseari durante un periodo determinato (v., in ordine al regime dei premi, sentenze 22 settembre 1988, causa 199/87, Jensen, Racc. pag. 5045, punto 30, e 6 giugno 1996, causa C-127/94, Ecroyd, Racc. pag. I-2731, punto 47).
22 Per contro, l'art. 3 bis del regolamento n. 857/84, aggiunto dal regolamento n. 764/89 in seguito alle citate sentenze Mulder e Von Deetzen, non fa riscontro a questa finalità. Consentendo ai produttori che hanno assunto un impegno ai sensi del regolamento n. 1078/77 di riprendere la loro produzione in base al regime del prelievo supplementare, tale disposizione non contribuisce infatti alla riduzione della produzione di latte.
23 Tuttavia, il ripristino della produzione di latte ad opera di questa categoria di produttori è previsto solo nei limiti in cui la loro esclusione abbia leso il loro legittimo affidamento in ordine alla possibilità di riprendere le consegne al termine del loro impegno di non commercializzazione o di riconversione (v. citate sentenze Mulder e Von Deetzen, rispettivamente punti 26 e 15).
24 Risulta inoltre dalla giurisprudenza della Corte che soltanto il produttore che sia stato indotto, per via del regime istituito dal regolamento n. 1078/77, a sospendere lo smercio di latte per un periodo limitato e nell'interesse generale, e che per tale motivo non abbia effettuato consegne nel corso del periodo coperto dall'impegno, può far valere la tutela del suo legittimo affidamento per rivendicare la concessione di un quantitativo di riferimento specifico a norma dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 (v. citate sentenze Mulder e Von Deetzen, rispettivamente punti 24 e 13).
25 La non commercializzazione, se è quindi un requisito essenziale posto dall'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 per poter rivendicare un quantitativo di riferimento specifico, costituisce altresì il criterio fondamentale per la concessione del premio di riconversione e l'effettiva osservanza dell'impegno assunto risponde sia al criterio sia alla finalità del regime istituito dal regolamento n. 1078/77 (sentenza Ecroyd, citata, punti 48 e 49).
26 Ne consegue che la violazione dell'obbligo di non commercializzazione del latte e dei prodotti lattiero-caseari durante il periodo coperto dall'impegno, per un verso, comporta la perdita del premio concesso a norma del regolamento n. 1078/77 (sentenza Jensen, citata, punti 27 e 30) e, per l'altro, esclude l'attribuzione di un quantitativo di riferimento specifico a norma dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84.
27 Tuttavia, la perdita del premio non è sempre riconducibile alla violazione del solo obbligo di non commercializzazione durante il periodo di riconversione. Infatti, poiché mira a garantire l'effettiva applicazione del regime dei premi, la revoca di questi ultimi può essere causata non soltanto da un inadempimento dell'obbligo di non commercializzare il latte o i prodotti lattiero-caseari, ma anche dall'inesecuzione di altri obblighi derivanti dall'impegno assunto in forza di questo regime (citate sentenze Jensen, punto 30, ed Ecroyd, punto 50).
28 La violazione di uno o più di questi altri obblighi, essendo connessa al regime di non commercializzazione o di riconversione, che ha per conseguenza la perdita del premio, non può tuttavia incidere sul diritto di un produttore all'assegnazione di un quantitativo di riferimento specifico in forza dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84.
29 Se così fosse, infatti, un produttore di latte verrebbe privato della possibilità di ricevere un quantitativo di riferimento specifico anche quando abbia effettivamente sospeso lo smercio di latte e di prodotti lattiero-caseari, contribuendo in tal modo, nell'interesse generale, al conseguimento dell'obiettivo del regime dei premi consistente nella riduzione delle eccedenze.
30 Orbene, tale esclusione, dovuta alla perdita del diritto al premio conseguente alla violazione di uno o più di questi altri obblighi, sarebbe incompatibile con la finalità del regime di cui all'art. 3 bis del regolamento n. 857/84. Quest'ultimo persegue infatti l'unico scopo di consentire ad un produttore di riprendere le proprie consegne nei limiti in cui possa legittimamente farvi affidamento, avendo effettivamente sospeso la propria produzione a norma del regime di non commercializzazione o di riconversione.
31 Conseguentemente, un produttore conserva il diritto ad un quantitativo di riferimento specifico qualora, nonostante la violazione di uno o più degli altri obblighi connessi al regime di non commercializzazione o di riconversione, che comporti la perdita del premio, l'obiettivo del regime istituito dal regolamento n. 1078/77 sia stato conseguito.
32 Nella fattispecie, per quanto riguarda la natura dell'obbligo o degli obblighi rispetto ai quali il ricorrente nel procedimento a quo è stato inadempiente, il Consiglio e la Commissione hanno riscontrato una contraddizione in fatto tra la sentenza 26 aprile 1990, con la quale l'Oberverwaltungsgericht di Lüneburg ha risolto la controversia relativa alla revoca della decisione di concessione del premio, da un lato, e l'ordinanza del giudice di rinvio, dall'altro.
33 Sul punto, si deve ricordare che, in forza dell'art. 177 del Trattato, basato sulla netta separazione di funzioni tra i giudici nazionali e la Corte, questa può pronunciarsi unicamente sull'interpretazione o sulla validità di una norma comunitaria, sulla base dei fatti indicati dal giudice nazionale (v., segnatamente, sentenze 2 giugno 1994, causa C-30/93, AC-ATEL Electronics Vertriebs, Racc. pag. I-2305, punto 16, e 1_ dicembre 1998, causa C-326/96, Levez, Racc. pag. I-7835, punto 26).
34 In questo contesto non spetta alla Corte, ma al giudice nazionale, accertare i fatti che hanno dato origine alla causa e il trarne le conseguenze ai fini della sua pronuncia (v. sentenze 29 aprile 1982, causa 17/81, Pabst & Richarz, Racc. pag. 1331, punto 12, e AC-ATEL Electronics Vertriebs, citata, punto 17).
35 E' pertanto compito del giudice nazionale valutare quali siano gli obblighi derivanti dal regime di non commercializzazione e di riconversione che il ricorrente nel procedimento a quo ha effettivamente disatteso.
36 Nell'eventualità in cui solo parte del latte sia stato posto in commercio, contravvenendo all'impegno assunto ai sensi del regolamento n. 1078/77, occorre rilevare che un produttore conserva il diritto all'attribuzione di un quantitativo di riferimento specifico a norma dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 sempreché possa far valere il proprio legittimo affidamento, ossia soltanto nei limiti in cui egli abbia osservato il proprio impegno di non commercializzazione di latte o prodotti lattiero-caseari, contribuendo in tal modo al conseguimento dell'obiettivo perseguito dal programma di non commercializzazione e di riconversione.
37 Talché, a differenza del regime dei premi di riconversione nel quale una inesecuzione anche parziale dell'impegno assunto rende ingiustificati e privi di fondamento giuridico la concessione e il mantenimento del premio (sentenza Jensen, citata, punto 30), un inadempimento parziale dell'impegno di non commercializzazione non comporta l'esclusione di un produttore di latte dall'attribuzione di un quantitativo di riferimento specifico se non nei limiti dell'inadempimento stesso. Pertanto, nella misura in cui egli ha tenuto fede al proprio impegno di non commercializzazione, il produttore ha titolo per richiedere un quantitativo di riferimento specifico.
38 Come ha rilevato l'avvocato generale al paragrafo 46 delle sue conclusioni, tale diniego parziale di concessione di un quantitativo di riferimento specifico, che fa riscontro ad un inadempimento parziale dell'impegno di sospendere la commercializzazione di latte e di prodotti lattiero-caseari, non può considerarsi alla stregua di una sanzione. Esso è soltanto la conseguenza logica del regime dei quantitativi di riferimento specifici, il quale accorda il diritto ad un tale quantitativo solo nei limiti in cui il produttore possa legittimamente farvi affidamento.
39 Conseguentemente, l'argomento del ricorrente nel procedimento a quo, secondo cui egli sarebbe stato oggetto di una duplice sanzione in conseguenza dell'ingiunzione di rimborso del premio e del diniego di concessione di un quantitativo di riferimento specifico, non può essere accolto.
40 Va infine rilevato come quest'interpretazione dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 sia altresì conforme al principio di proporzionalità. Invero, l'accertamento - e la perdita eventuale - del quantitativo di riferimento specifico in funzione del quantitativo di latte messo in commercio contravvenendo all'impegno assunto dal produttore non risulta manifestamente inadeguato all'obiettivo perseguito dalla norma in questione, consistente nel permettere agli imprenditori agricoli che hanno sospeso lo smercio in esecuzione di tale impegno di riprendere la loro produzione. Del pari, la riduzione del quantitativo specifico di riferimento, essendo rigorosamente proporzionale all'entità dell'inadempimento di tale impegno, non può considerarsi atta a pregiudicare l'obiettivo summenzionato.
41 Considerato che l'interpretazione, così delineata, dell'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 riposa sull'osservanza dei principi del legittimo affidamento e di proporzionalità, è superfluo procedere all'esame del punto se il diniego di concessione di un quantitativo di riferimento specifico sia compatibile con questi principi.
42 Emerge pertanto dal complesso delle considerazioni sopra svolte che le questioni poste vanno risolte dichiarando che l'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento n. 857/84 dev'essere interpretato nel senso che un produttore al quale sia stato revocato, per via di una presunta inosservanza del suo impegno di non commercializzazione del latte o di prodotti lattiero-caseari, il diritto al premio di non commercializzazione o di riconversione concesso a norma del regolamento n. 1078/77 riceve un quantitativo di riferimento specifico proporzionale all'osservanza e all'esecuzione del detto impegno.
Decisione relativa alle spese
Sulle spese
43 Le spese sostenute dal Consiglio e dalla Commissione, che hanno presentato osservazioni alla Corte, non possono dar luogo a rifusione. Nei confronti delle parti nella causa principale il presente procedimento costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese.
Dispositivo
Per questi motivi,
LA CORTE
(Seconda Sezione),
pronunciandosi sulle questioni sottopostele dal Bundesverwaltungsgericht con ordinanza 21 marzo 1996, dichiara:
L'art. 3 bis, n. 1, secondo comma, del regolamento (CEE) del Consiglio 31 marzo 1984, n. 857, che fissa le norme generali per l'applicazione del prelievo di cui all'articolo 5 quater del regolamento (CEE) n. 804/68 nel settore del latte e dei prodotti lattiero-caseari, come modificato dal regolamento (CEE) del Consiglio 13 giugno 1991, n. 1639, dev'essere interpretato nel senso che un produttore al quale sia stato revocato, per via di una presunta inosservanza del suo impegno di non commercializzazione del latte o di prodotti lattiero-caseari, il diritto al premio di non commercializzazione o di riconversione concesso a norma del regolamento (CEE) del Consiglio 17 maggio 1977, n. 1078, che istituisce un regime di premi per la non commercializzazione del latte e dei prodotti lattiero-caseari e per la riconversione di mandrie bovine a orientamento lattiero, riceve un quantitativo di riferimento specifico proporzionale all'osservanza e all'esecuzione del detto impegno. | [
"Prelievo supplementare sul latte",
"Quantitativo di riferimento specifico",
"Impegno di non commercializzazione e di riconversione",
"Obblighi",
"Inadempimento",
"Revoca del premio di riconversione",
"Annullamento retroattivo dell'assegnazione di una quota"
] |
62008TJ0540 | bg | Обстоятелства, предхождащи спора, и обжалваното решение
Административно производство и приемане на обжалваното решение
С Решение C(2008) 5476 окончателен от 1 октомври 2008 година относно производство по член 81 [ЕО] и член 53 от Споразумението за ЕИП (преписка COMP/39.181 — Восъци за свещи) (наричано по-нататък „обжалваното решение“) Комисията на Европейските общности установява, че жалбоподателите — Esso Deutschland GmbH, Esso Société anonyme française (наричано по-нататък „Esso France“), ExxonMobil Petroleum and Chemical BVBA (наричано по-нататък „EMPC“) и Exxon Mobil Corp. (наричано по-нататък „EMC“) (наричани по-нататък заедно „ExxonMobil“ или „групата ExxonMobil“), са нарушили заедно с други предприятия член 81, параграф 1 ЕО и член 53, параграф 1 от Споразумението за Европейското икономическо пространство (ЕИП), като са участвали в картел на пазара на парафинови восъци в ЕИП и на германския пазар на суров парафин.
Освен жалбоподателите, адресати на обжалваното решение са и следните дружества: ENI SpA, H&R ChemPharm GmbH, H&R Wax Company Vertrieb GmbH и Hansen & Rosenthal KG, Tudapetrol Mineralölerzeugnisse Nils Hansen KG, MOL Nyrt., Repsol YPF Lubricantes y Especialidades SA, Repsol Petróleo SA и Repsol YPF SA (наричани по-нататък заедно „Repsol“), Sasol Wax GmbH, Sasol Wax. International AG, Sasol Holding in Germany GmbH и Sasol Ltd (наричани по-нататък заедно „Sasol“), Shell Deutschland Oil GmbH, Shell Deutschland Schmierstoff GmbH, Deutsche Shell GmbH, Shell International Petroleum Company Ltd, The Shell Petroleum Company Ltd, Shell Petroleum NV и The Shell Transport and Trading Company Ltd (наричани по-нататък заедно „Shell“), RWE Dea AG и RWE AG (наричани по-нататък заедно „RWE“), Total SA и Total France SA (наричани по-нататък заедно „Total“) (съображение 1 от обжалваното решение).
Парафиновите восъци се произвеждат от суров нефт в рафинерии. Използват се за производството на продукти като свещи, химикали, гуми за превозни средства и автомобилни продукти, както и в промишленото производство на каучук, опаковки, лепила и дъвки (съображение 4 от обжалваното решение).
Суровият парафин е суровината, необходима за производството на парафинови восъци. Произвежда се в рафинерии като вторичен продукт при производството на базови масла от суров нефт. Освен това суровият парафин се продава на крайни клиенти, като например производителите на плоскости от дървесни частици (съображение 5 от обжалваното решение).
Комисията започва своето разследване, след като с писмо от 17 март 2005 г. Shell Deutschland Schmierstoff я уведомява за съществуването на картел, като подава искане за освобождаване от глоби по смисъла на нейното Известие относно освобождаване от глоби и намаляване на глоби в случаите на картел (
ОВ C 45, 2002 г., стр. 3
) (съображение 72 от обжалваното решение)
В съответствие с член 20, параграф 4 от Регламент (ЕО) № 1/2003 на Съвета от 16 декември 2002 година относно изпълнението на правилата за конкуренция, предвидени в членове 81 [ЕО] и 82 [ЕО] (
ОВ L 1, 2003 г., стр. 1
; Специално издание на български език, 2007 г., глава 8, том 1, стр. 167), на 28 и 29 април 2005 г. Комисията извършва проверки на място в помещенията на „H&R/Tudapetrol“, ENI, MOL, както и в помещенията, принадлежащи на дружествата от групите Sasol, ExxonMobil, Repsol и Total (съображение 75 от обжалваното решение).
На 29 май 2007 г. Комисията изпраща изложение на възраженията до посочените в точка 1 по-горе дружества, сред които са и жалбоподателите (съображение 85 от обжалваното решение). С писмо от 21 август 2007 г. жалбоподателите отговарят на изложението на възраженията.
На 10 и 11 декември 2007 г. Комисията провежда устно изслушване с участието на жалбоподателите (съображение 91 от обжалваното решение).
С оглед на доказателствата, с които разполага, в обжалваното решение Комисията приема, че адресатите — представляващи по-голямата част от производителите на парафинови восъци и суров парафин в рамките на ЕИП — са участвали в извършването на едно-единствено сложно и продължено нарушение на член 81 ЕО и член 53 от Споразумението за ЕИП на територията на ЕИП. Нарушението се е изразило в споразумения или съгласувани практики за определяне на цените и за обмен и оповестяване на чувствителна от търговска гледна точка информация относно парафиновите восъци. Колкото до RWE (впоследствие Shell), ExxonMobil, MOL, Repsol, Sasol и Total, нарушението, засягащо парафиновите восъци, се е отнасяло и до разпределянето на клиенти или пазари. Освен това извършеното от RWE, ExxonMobil, Sasol и Total нарушение е засягало и суровия парафин, продаван на крайните клиенти на германския пазар (съображения 2, 95, 328 и член 1 от обжалваното решение).
Неправомерните практики са се прилагали по време на антиконкурентни срещи, наричани „технически срещи“ или понякога срещи „Blauer Salon“ от страна на участниците, и по време на „срещите за суровия парафин“, посветени конкретно на въпросите относно суровия парафин.
Наложените в разглеждания случай глоби са изчислени въз основа на Насоките относно метода за определяне на глобите, налагани по силата на член 23, параграф 2, буква а) от Регламент № 1/2003 (
ОВ C 210, 2006 г., стр. 2
; Специално издание на български език, 2007 г., глава 8, том 4, стр. 264) (наричани по-нататък „Насоките от 2006 г.“), които са в сила към момента на съобщаване на изложението на възраженията на споменатите в точка 1 по-горе дружества.
Обжалваното решение съдържа по-специално следните разпоредби:
„Член 1
Изброените по-долу предприятия са нарушили член 81, параграф 1 [ЕО] и от 1 януари 1994 г. — член 53 от Споразумението за ЕИП, като през посочените периоди са участвали в непрекъснато споразумение и/или съгласувана практика в сектора на парафиновите восъци на общия пазар, а от 1 януари 1994 г. — и в ЕИП:
[…]
Esso Deutschland GmbH: от 22 февруари 2001 г. до 20 ноември 2003 г.;
Esso Société anonyme française: от 3 септември 1992 г. до 20 ноември 2003 г.;
ExxonMobil Petroleum and Chemical BVBA: от 30 ноември 1999 г. до 20 ноември 2003 г.;
Exxon Mobi1 [Corp.]: от 30 ноември 1999 г. до 20 ноември 2003 г.;
[…]
По отношение на предприятията, изброени по-долу, за посочените периоди нарушението засяга и суровия парафин, продаван на крайни клиенти на германския пазар:
[…]
Esso Deutschland GmbH: от 22 февруари 2001 г. до 18 декември 2002 г.;
Esso Société anonyme française: от 8 март 1999 г. до 18 декември 2002 г.;
ExxonMobil Petroleum and Chemical BVBA: от 20 ноември 1999 г. до 18 декември 2002 г.;
Exxon Mobi1 [Corp.]: от 20 ноември 1999 г. до 18 декември 2002 г.;
[…]
Член 2
За посоченото в член 1 нарушение се налагат следните глоби:
ENI SpA: 29120000 EUR;
Esso Société anonyme française: 83588400 EUR,
от които поотделно и солидарно с
ExxonMobil Petroleum and Chemical BVBA и ExxonMobil [Corp.]: 34670400 EUR, от които поотделно и солидарно с Esso Deutschland GmbH: 27081600 EUR;
Tudapetrol Mineralölerzeugnisse Nils Hansen KG: 12000000 EUR;
Hansen & Rosenthal KG поотделно и солидарно с H&R Wax Company Vertrieb GmbH: 24000000 EUR,
от които поотделно и солидарно с
H&R ChemPharm GmbH: 22000000 EUR;
MOL Nyrt: 23700000 EUR;
Repsol YPF Lubricantes y Especialidades SA поотделно и солидарно с Repsol Petróleo SA и Repsol YPF SA: 19800000 EUR;
Sasol Wax GmbH: 318200000 EUR,
от които поотделно и солидарно със
Sasol Wax International AG, Sasol Holding in Germany GmbH и Sasol Limited: 250700000 EUR;
Shell Deutschland Oil GmbH, Shell Deutschland Schmierstoff GmbH, Deutsche Shell GmbH, Shell International Petroleum Company Limited, The Shell Petroleum Company Limited, Shell Petroleum NV и The Shell Transport and Trading Company Limited: 0 EUR;
RWE-Dea AG поотделно и солидарно с RWE AG: 37440000 EUR;
Total France SA поотделно и солидарно с Total SA: 128163000 EUR“. [неофициален превод]
Сливането Exxon-Mobil и вменяване на отговорността за нарушението в обжалваното решение
На 30 ноември 1999 г. Exxon Corp. придобива Mobil Corp. и впоследствие се преименува на EMC (наричано по-нататък „сливането Exxon-Mobil“). На 6 май 2003 г. Mobil Oil Française (наричано по-нататък „Mobil France“) се влива в Esso France.
Комисията описва вменяването на отговорността за антиконкурентната дейност на различните дружества от групата ExxonMobil по-специално в съображения 348—352 от обжалваното решение:
„6.2.2 Групата ExxonMobil
(348)
В раздел 4 бе установено, че през периода на участието си ExxonMobil е участвало в тайното споразумение посредством служители на Mobil [France] (и неговия [правоприемник]) и Esso Deutschland.
(349)
Mobil [France] участва в картела чрез няколко свои служители от началото на нарушението [от 3 септември 1992 г.] до деня, в който дружеството преустановява съществуването си, а именно 6 май 2003 г. Esso Deutschland участва чрез свои собствени служители поне от 22 февруари 2001 г. Комисията най-напред възнамерява да държи тези дружества отговорни за прякото им участие в картела.
[…]
(351)
Mobil [France] се влива в [Esso France на 6 май 2003 г. …]
(352)
Поради това [Esso France] трябва да се счита за отговорно за дейността [с антиконкурентен характер на Mobil France, извършвана преди 6 май 2003 г.].“ [неофициален превод]
EMPC се счита за отговорно от сливането Exxon-Mobil, тоест от 30 ноември 1999 г., тъй като е било дружество майка на Esso Deutschland и Esso France. EMC се счита за отговорно от същата дата, тъй като е било дружество майка на EMPC (съображения 535 и 354 от обжалваното решение).
Изчисляване на размера на наложената на жалбоподателите глоба
В настоящия случай при изчисляването на основния размер на глобата Комисията взема предвид дял от стойността на продажбите, реализирана от групата ExxonMobil в ЕИП, и след това умножава така получената сума по коефициент, отразяващ продължителността на участието в нарушението на всеки от жалбоподателите.
На първо място, Комисията определя годишната стойност на продажбите на парафинови восъци и на суров парафин. За парафиновите восъци Комисията използва приходите за периода от 2000 г. до 2002 г. на групата ExxonMobil като основа за изчисляване на средна годишна стойност. За суровия парафин Комисията използва приходите за периода от 2000 г. до 2001 г. на групата ExxonMobil като основа за изчисляване на средна годишна стойност. В резултат, за парафиновите восъци е получена сумата от 19790382 EUR, а за суровия парафин сумата от 1259217 EUR. Приложените към тези суми коефициенти за умножение във връзка с тежестта са 18 % за парафиновите восъци и 15 % за суровия парафин.
След това Комисията определя продължителността на участието в нарушението на жалбоподателите по отношение на парафиновите восъци и суровия парафин. В това отношение, що се отнася до парафиновите восъци, Комисията приема, че участието на Esso France е продължило през период, съответстващ на коефициент за умножение 11,5. За Esso Deutschland този коефициент е 3. За EMPC и за EMC е определен коефициент 4.
На второ място, въз основа на точка 25 на Насоките от 2006 г. Комисията добавя към тези суми допълнителната сума, наречена „входна такса“, съответстваща на 18 % и на 15 % от стойността на продажбите, съответно за парафиновите восъци и за суровия парафин.
На трето място, не е посочено нито едно смекчаващо или отегчаващо обстоятелство, което може да се отрази върху размера на глобата. Съответно размерите на глобите не са променяни на това основание.
На четвърто място, Комисията решава, че предвид големия размер на групата ExxonMobi следва да се приложи коефициент за умножение с цел постигане на възпиращ ефект. Поради това е приложен коефициент за умножение 2.
На пето място, Комисията намалява размера на глобата със 7 % предвид предоставената от жалбоподателите информация и оказаното впоследствие от тях сътрудничество в рамките на Известието относно освобождаване от глоби и намаляване на глоби в случаите на картел. В крайна сметка размерите на глобите са определени, както следва: на Esso France е наложена глоба в размер на 83588400 EUR, от които 27081600 EUR солидарно с Esso Deutschland и 34 670 400 EUR солидарно с EMPC и EMC.
Производство и искания на страните
На 12 декември 2008 г. жалбоподателите подават настоящата жалба в секретариата на Общия съд.
Въз основа на доклад на съдията докладчик Общият съд (трети състав) решава да започне устната фаза на производството. В рамките на процесуално-организационните действия, предвидени в член 64 от Процедурния правилник на Общия съд, последният приканва страните да отговорят писмено на някои въпроси и да представят определени документи. Страните изпълняват искането в определения срок.
С писмо от 10 февруари 2011 г. Комисията иска от Общия съд от материалите по делото да бъдат изключени някои откъси от отговора на жалбоподателите на писмените въпроси. Жалбоподателите възразяват срещу това искане. С определение от 3 май 2011 г. Общият съд (трети състав) решава да се произнесе по това искане с решението по същество.
Устните състезания и отговорите на страните на поставените от Общия съд въпроси са изслушани в съдебното заседание, проведено на 21 март 2011 г.
Предвид фактическите връзки с дело T‑541/08, Sasol и др./Комисия, дело T‑543/08, RWE и RWE Dea/Комисия, дело T‑544/08, Hansen & Rosenthal и H&R Wax Company Vertrieb/Комисия, дело T‑548/08, Total/Комисия, дело T‑550/08, Tudapetrol/Комисия, дело T‑551/08, H&R ChemPharm/Комисия, T‑558/08 ENI/Комисия, дело T‑562/08, Repsol YPF Lubricantes y especialidades и др./Комисия, и дело T‑566/08, Total Raffinage и Marketing/Комисия, както и с оглед на сходния характер на повдигнатите правни въпроси Общият съд решава да постанови решението си по настоящото дело едва след провеждането на съдебните заседания по посочените свързани дела, като последното от тези заседания се провежда на 3 юли 2013 г.
Жалбоподателите искат от Общия съд:
—
да отмени частично обжалваното решение,
—
да намали размера на наложената им глоба,
—
да осъди Комисията да заплати съдебните разноски.
Комисията иска от Общия съд:
—
да отхвърли жалбата,
—
да осъди жалбоподателите да заплатят съдебните разноски.
От правна страна
В подкрепа на жалбата си жалбоподателите изтъкват две правни основания. Първото правно основание е изведено от грешка при прилагане на правото при изчисляването на основния размер на наложената на Esso France глоба, тъй като не бил отразен фактът, че преди сливането Exxon не е участвало в нарушението. Второто правно основание е изведено от погрешното — според жалбоподателите — определяне на датата на прекратяване на участието им в частите от нарушението, които се отнасят до парафиновите восъци.
Общият съд счита, че е уместно разглеждането на настоящата жалба да започне от второто правно основание.
По второто правно основание, изведено от грешка при прилагане на правото, за която се твърди, че е допусната при определянето на датата на прекратяване на участието на жалбоподателите в нарушението
Предварителни бележки
Според жалбоподателите Комисията погрешно приема, че участието им в двете първи части от нарушението, които се отнасят до парафиновите восъци, е прекратено на 20 ноември 2003 г. Те подчертават, че не са взели участие в техническите срещи, проведени след тази на 27 и 28 февруари 2003 г.
По този въпрос в обжалваното решение, Комисията приема следното:
„[…]
(600)
ExxonMobil декларира, че последната среща, на която е присъствал един от неговите представители, е техническата среща на 27 и 28 февруари в Мюнхен. В отговор на поканата за срещата […] на 15 януари 2004 г. от г‑н [M.] от Sasol, г‑н [Hu.] от ExxonMobil наред с останалото отговаря следното: „Точките от дневния ред изглеждат интересни за нашето предприятие. Струва ни се обаче, че тази група от конкуренти се събира, без да има подкрепата на търговско сдружение, и съответно няма нито структура, нито устав. Това положение ни смущава и бихме искали да предложим тези срещи да бъдат провеждани под егидата на [European Wax Federation] било в рамките на техническия комитет, било като отделен подкомитет. ExxonMobil няма да участва в тази среща при липса на подкрепа от редовно търговско сдружение“. Това електронно писмо от 20 ноември 2003 г. е изпратено на г‑н [M.] от Sasol с копие до началниците на г‑н [Hu.] в ExxonMobil. Комисията няма никакви доказателства, че ExxonMobil е продължило да участва в нарушението след изпращането на посоченото електронно писмо. Комисията също така счита, че предвид изпратеното до Sasol електронно писмо (организатор на голяма част от техническите срещи) ExxonMobil публично се е разграничило от картела.
(601)
Не може обаче да се приеме твърдението, че участието на ExxonMobil в нарушението е било прекратено след техническата среща на 27 и 28 февруари 2003 г. Въздържането от присъствие на срещи не е достатъчно, за да се сложи край на съответното участие. Изискваното от съдебната практика публично разграничаване се извършва едва с електронното писмо на г‑н [Hu.] на 20 ноември 2003 г. Това, че въздържането му от участие в срещите не е било възприето от другите участници, и по-специално от Sasol като такова публично разграничаване, е видно от факта, че ExxonMobil е продължило да получава покани за техническите срещи и това в крайна сметка предизвикало изпращането на електронното писмо от г‑н [Hu.] на 20 ноември 2003 г.“. [неофициален превод]
Жалбоподателите оспорват тази преценка. Те твърдят, че нито са участвали, нито са били уведомени за резултатите от техническите срещи, проведени след срещата на 27 и 28 февруари 2003 г., по време на която представителят им на техническите срещи г‑н T. официално уведомил другите участници за предстоящото му напускане на ExxonMobil, без да посочва свой заместник. Освен това нямало никакво доказателство, от което да е видно, че след командироването и впоследствие пенсионирането на г‑н T. жалбоподателите са знаели за предходното му участие в нарушението. Напротив, наличните доказателства показвали, че г‑н T. съзнателно скрил антиконкурентния характер на техническите срещи от своето ръководство и от своите колеги.
Въз основа на това жалбоподателите твърдят, че Комисията трябвало да определи като дата на прекратяване на участието на ExxonMobil в картела 28 февруари 2003 г. — датата на последната среща, на която г‑н T. присъствал — или поне датата 31 март 2003 г., когато е командирован в Sasol, или пък 30 юни 2003 г., когато се пенсионирал.
По необходимостта от разграничаване на ExxonMobil от дейността на картела, за да се установи прекратяването на участието му в нарушението
Според жалбоподателите в разглеждания случай Комисията погрешно приела, че съдебната практика изисква разграничаване от дейността на картела, за да се докаже прекратяването на участието на ExxonMobil в картела.
Този довод обаче противоречи на съдебната практика.
Всъщност Общият съд приема, че до извода за окончателното преустановяване на принадлежността на предприятие към картела може да се стигне само ако то се е разграничило публично от съдържанието му (Решение на Общия съд от 27 септември 2006 г. по дело Archer Daniels Midland/Комисия,
T-329/01, Recueil, стр. II-3255
, точка 246 и Решение на Общия съд от 28 април 2010 г. по дело Amann & Söhne и Cousin Filterie/Комисия,
T-446/05, Сборник, стр. II-1255
, точка 241).
Следователно този довод трябва да се отхвърли.
По това как другите участници в картела възприемат твърдяното разграничаване на ExxonMobil
Трябва да се подчертае, че съгласно съдебната практика начинът, по който другите участници в даден картел възприемат намерението на съответното предприятие, има определящо значение, за да се прецени дали последното е имало намерение да се разграничи от незаконосъобразното споразумение (Решение на Съда от 19 март 2009 г. по дело Archer Daniels Midland/Комисия,
C-510/06 P, Сборник, стр. I-1843
, точка 120).
В това отношение жалбоподателите твърдят, че по време на срещата на 27 и 28 февруари 2003 г. г‑н T. е уведомил за напускането си, без да представи свой заместник за участие в следващите срещи. Жалбоподателите се позовават и на изявлението на Shell, съгласно което след напускането на г‑н T. г‑н S. от Sasol повече не е изпращал писма за ценови увеличения на ExxonMobil.
Най-напред, що се отнася до доказателствата, които могат да бъдат представени в това отношение, трябва да се припомни, че водещият принцип в правото на Съюза е принципът на свободата при събиране на доказателствата (Решение на Общия съд от 8 юли 2004 г. по дело Dalmine/Комисия,
T-50/00, Recueil, стр. II-2395
, точка 72).
Що се отнася до доказателствената стойност на отделните доказателства, единственият уместен критерий за преценката на представените доказателства е тяхната достоверност (Решение по дело Dalmine/Комисия, точка 42 по-горе, точка 72).
Съгласно общите правила за доказване, достоверността и съответно доказателствената стойност на даден документ зависят от неговия произход, от обстоятелствата по неговото изготвяне, от неговия адресат и от съдържанието му (Решение на Общия съд от 15 март 2000 г. по дело Cimenteries CBR и др./Комисия,
T-25/95, T-26/95, T-30/95-T-32/95, T-34/95-T-39/95, T-42/95-T-46/95, T-48/95, T-50/95-T-65/95, T-68/95-T-71/95, T-87/95 и T-88/95, T-103/95 и T-104/95, Recueil, стр. II-491
, точки 1053 и 1838).
Освен това трябва да се припомни, че в рамките на антиконкурентните практики и споразумения дейностите обикновено се развиват скрито, срещите се провеждат тайно, най-често в трета държава, и свързаната с тях документация е сведена до минимум, тъй като забраната за участие в антиконкурентни практики и споразумения, както и санкциите, които могат да бъдат наложени на нарушителите, са общоизвестни. Затова не може да се изисква от Комисията да представи доказателства, които изрично удостоверяват установяване на контакт между съответните оператори. Дори Комисията да открие такива доказателства, те обикновено са само фрагментарни и откъслечни, поради което често се оказва необходимо някои детайли да бъдат възстановени по дедуктивен път (Решение на Съда от 7 януари 2004 г. по дело, Aalborg Portland и др./Комисия,
C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P и C-219/00 P, Recueil, стр. I-123
, точки 55—57; вж. също Решение на Общия съд от 27 септември 2006 г. по дело Dresdner Bank и др./Комисия, T‑44/02 OP, T‑54/02 OP, T‑56/02 OP, T‑60/02 OP и T‑61/02 OP, Recueil, стр. II‑3567, точки 64 и 65).
По аналогия тази съдебна практика се прилага и за начина, по който другите участници в картела възприемат твърдяното публично разграничаване и продължаващото участие на дадено предприятие в същия картел в период, през който то не присъства на антиконкурентните срещи. Всъщност от другите участници в картела не се очаква да посочат как възприемат продължаващото участие на член на картела, чийто представител не присъства на някои антиконкурентни срещи, или да представят други доказателства от съответния период в това отношение именно защото те се опитват да избегнат каквото и да било изрично отбелязване на антиконкурентните споразумения с цел да сведат до минимум доказателствата срещу себе си. Следователно възприемането от другите участници трябва да се извежда по дедуктивен път, а ако е необходимо, от съвкупността от улики и косвени доказателства, с които Комисията и Общият съд евентуално разполагат.
В разглеждания случай, предвид съдържащите се в материалите по делото доказателства, Общият съд счита, че преди писмото му от 20 ноември 2003 г. ExxonMobil не се е разграничило публично от картела според възприятията на другите участници.
Първо, както основателно отбелязва Комисията в обжалваното решение, Sasol е продължило да изпраща поканите за техническите срещи до 20 ноември 2003 г. — датата на писмото на г‑н Hu., в което се посочва, че ExxonMobil „няма[ло] да участва в тази среща при липса на подкрепа от редовно търговско сдружение“, и която дата Комисията определя като дата на прекратяване на участието на ExxonMobil в картела. Ако Sasol считаше, че ExxonMobil вече не е част от картела след напускането на г‑н T., тъй като той не посочил свой заместник, след 31 март 2003 г. то повече нямаше да изпраща покани на ExxonMobil.
Освен това от отговора на Sasol от 18 декември 2006 г. на искане на Комисията за предоставяне на информация е видно, че заместникът на г‑н T., г‑н Hu., никога не е участвал в техническите срещи, но е имал двустранни контакти най-малкото със Sasol.
Второ, жалбоподателите нямат основание да изтъкват изявлението на Shell от 16 юни 2006 г., съгласно което след напускането на г‑н T. г‑н S. от Shell повече не е изпращал писма относно цените на ExxonMobil. Както посочва основателно Комисията, въпросното обстоятелство може да се обясни и с това, че г‑н S. не е имал доверено лице в ExxonMobil след напускането на г‑н T. Ето защо посоченото от жалбоподателите изявление не доказва настъпването на промяна в начина, по който Shell възприема продължаващото участие на ExxonMobil в картела. При всички положения това изявление по никакъв начин не засяга извода, че организаторът на техническите срещи, Sasol, е продължил да възприема ExxonMobil като член на картела, както това следва от посочените в точки 48 и 49 по-горе доказателства.
Трябва също така да се припомни, че разглежданото едно-единствено сложно и продължено нарушение се е изразило в споразумения или съгласувани практики за определяне на цените и за обмен и оповестяване на чувствителна от търговска гледна точка информация, както и в разпределянето на клиенти или пазари. Това, че ExxonMobil повече не е получавало писма относно цените от Shell, засяга само един аспект от нарушението, а именно частта относно механизма за контрол на увеличенията на цените, за които участниците многократно са се договаряли в хода на техническите срещи. Обстоятелството, че Shell повече не е съобщавало редовно на ExxonMobil новите си цени, не доказва, че според възприятията на участниците в картела ExxonMobil не се е считало обвързано с предходните ангажименти, които било поело в рамките на разглежданото едно-единствено сложно и продължено нарушение.
Трето, от клетвената декларация на г‑н Hu. е видно, че той отговоря на поканата за техническа среща, получена от г‑н M. от Sasol на 26 юни 2003 г., посочвайки, че не може да вземе участие в следващата среща поради „друго планирано мероприятие“. Освен това в отговор на поканата за срещата на 24 септември 2003 г., получена от г‑н M. на 17 юли 2003 г., той посочва, че към края на септември щял да пътува и че „техническата среща не трябва да се отлага заради [него]“.
Това поведение на г‑н Hu. също поставя под съмнение твърдението на жалбоподателите, че ExxonMobil е било възприемано като разграничило се от картела дружество след напускането на г‑н T. на 31 март 2003 г. Първо, ако другите участници възприемаха ExxonMobil така сякаш то вече не е член на картела, до неговия представител нямаше да се изпращат електронни писма относно определянето на датата на следващата техническа среща. Второ, не е логично да се приеме, че г‑н Hu. би посочил „друго планирано мероприятие“ в електронните писма, разменени с цел намиране на подходяща за всички участници дата, ако участниците в картела считаха, че ExxonMobil се е разграничило, тъй като това поведение е създавало впечатление у другите участници, че той е имал готовност участието да продължи.
Поради това трябва да се потвърди направеният от Комисията анализ, съгласно който поради липсата на публично разграничаване ExxonMobil е било възприемано от другите участниците като член на картела до 20 ноември 2003 г.
По твърдението, че служителите на ExxonMobil не знаели за участието в нарушението след напускането на г‑н T.
Според жалбоподателите от ExxonMobil не може да се изисква каквото и да било публично разграничаване, тъй като нямало никакво доказателство, че след напускането на г‑н T. ExxonMobil е знаело за предходното му участие в нарушението, като, напротив, наличните доказателства показвали, че г‑н T. съзнателно скрил антиконкурентния характер на техническите срещи от своето ръководство и от своите колеги.
– По процедурните въпроси
Трябва да се припомни, че в приложение към писмената си дуплика Комисията представя документални доказателства с цел да обори твърденията на жалбоподателите, че г‑н T. бил единственият служител на ExxonMobil, който знаел за участието на това дружество в нарушението.
В отговора си от 21 декември 2010 г. на писмените въпроси на Общия съд жалбоподателите представят подробно писмено становище по приложените към писмената дуплика доказателства, въпреки че въпросите не засягат тази тема.
На първо място, с писмо от 10 февруари 2011 г. Комисията иска от Общия съд от материалите по делото да бъдат изключени някои откъси от отговора на жалбоподателите на писмените въпроси на Общия съд, а в писмо от 11 март 2011 г. жалбоподателите възразяват срещу частичното изключване на въпросния документ от материалите по делото.
Както отбелязва Комисията, трябва да се вземе предвид, че в отговора си на писмените въпроси на Общия съд жалбоподателите не само отговарят на поставените от Общия съд въпроси и разясняват контекста на тези отговори, но също така отговарят на изтъкнатите от Комисията доводи в писмената ѝ дуплика и вземат отношение по приложените към нея доказателства.
Настина, Процедурният правилник не предвижда писмен отговор на писмената дуплика. Същевременно, тъй като преди съдебното заседание Общият съд не е имал възможността да прецени допустимостта на всяка точка от посочения отговор, жалбоподателите може да са решили, че техният отговор ще се добави към материалите по делото в своята цялост и поради това в съдебното заседание да не са възпроизвели някои откъси от него, въпреки че са имали възможност да го направят.
Освен това според Общия съд становището на жалбоподателите по приложените към писмената дуплика доказателства са от полза за разрешаването на спора. Поради това Общият съд — който в рамките на процесуално-организационно действие би могъл да прикани жалбоподателите да вземат отношение по посочените доказателства — може да реши да остави въпросното становище в материалите по делото от съображения за процесуална икономия.
Ето защо с оглед както на изискването за справедлив съдебен процес, така и с цел процесуална икономия Общият съд отхвърля искането на Комисията за изключване на документ и добавя към материалите по делото отговорите на жалбоподателите на въпросите на Общия съд в тяхната цялост.
На второ място, в посочения отговор на писмените въпроси на Общия съд жалбоподателите твърдят, че Комисията трябвало да посочи мотиви за късното представяне на приложените към писмената дуплика доказателства. При липса на такива мотиви посочените доказателства били недопустими.
Съгласно член 48, параграф 1 от Процедурния правилник страните могат да привеждат доказателства в подкрепа на своите твърдения в писмената реплика или в писмената дуплика, но трябва да посочат мотиви за късното представяне на привежданите доказателства.
В разглеждания случай трябва да се подчертае, че в писмената реплика жалбоподателите значително развиват и обосновават твърдението си, че ExxonMobil не е знаело за картела след датата на напускане на г‑н T. и че никой от служителите им не е знаел за картела след тази дата. Следователно — като се има предвид, че при представянето на доказателствата, приложени към писмената дуплика, Комисията взема отношение по тези доводи, изтъкнати в писмената реплика — причините, поради които Комисията представя въпросните доказателства за пръв път в писмената си дуплика, са ясно разбираеми. Освен това трябва да се подчертае, че в съдебното заседание Комисията допълнително поясни, че приложените към писмената дуплика доказателства са представени в отговор на доводите на жалбоподателите, изтъкнати в писмената реплика и в приложение C 1 към нея.
Поради това Общият съд счита, че Комисията е мотивирала надлежно късното представяне на доказателствата и те съответно следва да бъдат обявени за допустими.
– По същество
Жалбоподателите се позовават на клетвената декларация на г‑н Hu., служител на ExxonMobil, на който г‑н T. докладвал през съответния период. Той декларирал, че г‑н T. го уведомил за провеждането на организирани от Sasol технически срещи към края на март 2003 г., когато се готвел да напусне. Г‑н T. не споменал, че се обсъждали и въпроси относно пазара. Г‑н Hu. декларирал, че не определил никакъв заместник на г‑н T., а най-напред предвиждал самият той да участва в една от срещите, тъй като не разбирал добре в какво се изразявали провежданите в хода на тези срещи технически дискусии и искал да провери дали „си струва“ ExxonMobil да продължи да участва в тях. Г‑н Hu. подчертал факта, че по това време нямал никакво основание да подозира, че срещите са имали антиконкурентен характер или че г‑н T. е присъствал редовно на антиконкурентни срещи, от които самият той трябвало да се разграничи от името на ExxonMobil.
Трябва да се отбележи, че фактическото твърдение на жалбоподателите е в пряко противоречие със съдържащите се в материалите по делото доказателства, въпреки че с оглед на предоставените от жалбоподателите разяснения в отговора им на писмените въпроси Общият съд реши да не взема предвид някои доказателства, представени от Комисията в приложение към писмената дуплика. Всъщност от материалите по делото е видно, че г‑н Hu. (мениджър по специалните стоки за някои държави — членки на Съюза, в Mobil между 1996 г. и 2000 г., както и мениджър по продажбите на восъци и на восъчни емулсии в групата ExxonMobil на няколко континента от 2000 г. нататък), на когото г‑н T. докладвал през спорния период, е знаел за участието на ExxonMobil в нарушението.
В това отношение трябва да се припомни, че от електронно писмо на г‑н J. от Mobil от 28 юни 1999 г., изпратено да определен брой адресати, между които г‑н Hu. и г‑н P. от ExxonMobil, относно предвидена за 9 юли 1999 г. във Виена (Австрия) техническа среща е видно, че „[Sü. от Sasol] се опитва[л] да постигне съгласие между производителите с цел да предложи свиване на производствените ограничения, за да се създадат пречки за навлизането на пазара“, и че „според него [било] в интерес на Mobil по принцип да подкрепи подхода на [г-н] S[ü.]“ (съображение 154 от обжалваното решение).
Освен това с вътрешно електронно писмо от 12 септември 1997 г. г‑н Hu. уведомява адресатите му за своето намерение да приложи оповестеното от г‑н Sü. от Sasol увеличение на цените. Един от адресатите, г‑н Su. от ExxonMobil, отговаря следното:
„[Б]лагодаря, полезна информация. Бих/ме искал/и да насърча/им и другите [в] тази посока“.
В електронно писмо от 10 октомври 2000 г., изпратено от г‑н Hu. до г‑н P. и до г‑н S. от ExxonMobil, се посочва, че „пазарът се готв[ел] за увеличение на цените с 15 DEM (минимално равнище от 140 германски марки) от януари 2001 г.“. В отговора си на писмените въпроси на Общия съд жалбоподателите дават друго обяснение, според което г‑н Hu. получил информацията за предвиденото увеличение на цените не от конкуренти, а от други източници, по-специално от клиенти. Това обяснение обаче трябва да се отхвърли. Всъщност не е правдоподобно клиентите на ExxonMobil, които имат интерес от запазването на ниски цени, да са му съобщили точен размер на увеличението на цените (и минимално ценово равнище), обвързани с конкретна дата.
С електронно писмо от 13 ноември 2000 г. г‑н Hu. уведомява г‑н K. от ExxonMobil, че „общото послание на европейския пазар [било] увеличение с 15 %“.
Електронното писмо от 19 ноември 2000 г., изпратено от г‑н Hu. до г‑н P. от ExxonMobil, в чийто предмет се посочва „Увеличение на цените на восъците“, показва, че първият е знаел за обмена на ценови листи между конкурентите. Съгласно посоченото електронно писмо „[г‑н C. от ExxonMobil] отново получи[л] много информация (писма относно восъците) (EWF, [г‑н Sü], Total)“. Това електронно писмо било част от поредица електронни писма, между които едно предходно електронно писмо от г‑н C. от ExxonMobil, с което г‑н Hu. бил уведомен, че „Total и [г‑н Sü. от Sasol били] изпратили официално писмо до клиентите (вече получено от клиенти[те] [на ExxonMobil]), за да ги уведомят за предстоящото увеличение на цените на 1 януари 2001 г.“, и на което г‑н Hu. отговорил с електронно писмо следното: „Благодаря [г‑н C.], знам“.
Тези документи ясно показват, че г‑н Hu. е знаел за участието на ExxonMobil в картела, тъй като свидетелстват за получаването от г‑н Hu. на търговска информация от другите участници и за адаптирането на търговското поведение на ExxonMobil спрямо тази информация.
Общия съд счита, че клетвената декларация на г‑н Hu. от 6 август 2007 г. не може да постави под въпрос съдържащата се в точка 74 по-горе констатация. Всъщност, както посочва Комисията, този документ е бил изготвен, след като жалбоподателите са получили изложението на възраженията с цел да са защитят интересите им пред Комисията. Откритите в хода на проверките документи обаче имат по-голяма доказателствена стойност от декларациите, изготвени in tempore suspecto от представителите или бившите представители на предприятията, от които се търси отговорност, с цел смекчаване на отговорността на последните (вж. в този смисъл Решение на Общия съд от 27 септември 2006 г. по дело Archer Daniels Midland/Комисия,
T-59/02, Recueil, стр. II-3627
, точка 277 и Решение на Общия съд от 8 юли 2008 г. по дело Lafarge/Комисия, T‑54/03, непубликувано в Сборника, точка 379).
Освен това електронните писма от 10 октомври и 19 ноември 2000 г. (вж. точки 71 и 73 по-горе) свидетелстват за това, че г‑н Hu. е предоставил достатъчно информация за цените на конкурентите и тяхното търговско поведение на г‑н P. (мениджър по специалните стоки за територията на Европа, Африка и Близкия изток), така че последният да разбере, че ExxonMobil участва в антиконкурентните практики. Впрочем г‑н P. е останал служител на ExxonMobil до 2005 г.
На последно място, според жалбоподателите при преценката на законосъобразността на обжалваното решение Общият съд не трябва да взема предвид посочените в точки 69—73 по-горе документални доказателства, тъй като те били представени от Комисията в приложение към писмената ѝ дуплика, поради което били късно представени доказателства.
Този довод не може да се приеме.
Всъщност, първо, в съображение 154 от обжалваното решение Комисията се позовава на посоченият в точка 69 по-горе документ. Второ, всички посочени в точки 69—73 по-горе документи са били открити в помещенията на ExxonMobil и освен това са били в преписката, до която жалбоподателите са имали достъп по време на административното производство, поради което съдържанието на тези документи е било известно на жалбоподателите. Следователно това не е нова информация, представена от Комисията за пръв път пред Общия съд. Трето, трябва да се отбележи, че докато в отговора си на изложението на възраженията жалбоподателите се концентрират върху клетвената декларация на г‑н Hu., пред Общия съд, и по-специално в писмената реплика, те значително развиват и обосновават твърдението си, че ExxonMobil не знаело за картела след датата на напускане на г‑н T. и че никои от служителите им не знаел за картела след тази дата. Съблюдаването на правото на защита на Комисията обаче изисква да ѝ се даде възможност да опровергае изложените от жалбоподателите пред Общия съд фактически твърдения, като се позове на доказателства от административната преписка, до която жалбоподателите са имали достъп по време на производството пред Комисията.
С оглед на гореизложеното твърдението на жалбоподателите, че ExxonMobil не е знаело за своето участие в картела след напускането на г‑н T., трябва да се отхвърли.
На четвърто място, жалбоподателите твърдят, че участието на г‑н T. в технически срещи не е породило последици, които да са се запазили след последната техническа среща с негово участие, а именно тази на 27 и 28 февруари 2003 г.
Първо, предвид направените в точки 74—80 по-горе изводи изтъкнатите от жалбоподателите доводи в това отношение трябва да се отхвърлят, тъй като се основават на твърдението, че г‑н T. бил единственият служител на ExxonMobil, който знаел за участието на това дружество в картела.
Второ, съгласно съдебната практика, характерна черта за поведението на лоялния конкурент е самостоятелният начин, по който той определя политиката, която възнамерява да следва на общия пазар. Впрочем дори ако съответното предприятие не участва в дейността на картела след определена дата, може да се предположи, че то е взело предвид вече обменената с конкурентите си информация, за да определи своето поведение на пазара (вж. в този смисъл Решение на Съда от 8 юли 1999 г. по дело Комисия/Anic Partecipazioni,
C-49/92 P, Recueil, стр. I-4125
, точка 121, Решение на Съда по дело Hüls/Комисия,
C-199/92 P, Recueil, стр. I-4287
, точка 162 и Решение на Общия съд от 29 ноември 2005 г. по дело Union Pigments/Комисия,
T-62/02, Recueil, стр. II-5057
, точка 39).
Самият факт, че ExxonMobil не е участвало в техническите срещи между 28 февруари и 20 ноември 2003 г., по никакъв начин обаче не му е попречило да използва информацията за прилаганите от конкурентите му цени, която е получило по време на десетките предходни технически срещи, на които е присъствало, и да се възползва от споразуменията за разпределяне на пазарите и на клиентите, постигнати в хода на предходните технически срещи.
Следователно в обжалваното решение Комисията основателно прави извода, че жалбоподателят е участвал в картела до 20 ноември 2003 г.
С оглед на изложеното по-горе второто правно основание на жалбоподателя трябва да се отхвърли.
По първото правно основание, изведено от грешка при прилагане на правото, тъй като при изчисляването на размера на глобата не било взето предвид, че Exxon не е участвало в нарушението преди сливането
Жалбоподателите оспорват начина на изчисляване на размера на наложената на Esso France глоба, тъй като той не отразявал факта, че преди сливането Exxon-Mobil през ноември 1999, Exxon не е участвало в нарушението.
Предварителни бележки
Съгласно точка 13 от Насоките от 2006 г. при изчисляването на размера на глобата Комисията по принцип отчита стойността на продажбите на предприятието през последната пълна година на неговото участие в нарушението.
В разглеждания случай последната пълна година на нарушението е била 2004 г. за предприятията, участвали в картела до неговия край, и 2002 г., що се отнася до ExxonMobil. Същевременно поради разширяването на Съюза през 2004 г. Комисията използва като референтна година не последната пълна година на участие в картела, а осреднените последни три пълни години (съображение 634 от обжалваното решение). Комисията изчислява средната стойност на продажбите за последните три години на участие по отношение на всички участниците в картела.
Освен това Комисията отхвърля искането на жалбоподателите, направено в отговора им изложението на възраженията, да вземе предвид факта, че Exxon не е участвало в нарушението преди сливането Exxon-Mobil, посочвайки следното:
„ExxonMobil иска от Комисията да раздели периода на участие на ExxonMobil на период преди сливането и на период след сливането, както и да вземе предвид само реализираните от Mobil продажби през периода преди сливането, за да се отрази фактът, че Exxon не е участвало в нарушението. ExxonMobil твърди, че вместо 2002 г. Комисията трябвало да вземе предвид, че между 1992 г. и 2000 г. Exxon не е участвало нарушението. Комисията не споделя това виждане. Съгласно Насоките от 2006 г. […] по принцип за референтна година трябва да се използва последната пълна година на участие в нарушението, тоест 2002 г., що се отнася до ExxonMobil. ExxonMobil не изтъква нито един довод, от който да е видно защо това не трябва да е така. Като се има предвид, че Exxon и Mobil се сливат през 1999 г., Комисията не вижда никаква причина да не вземе предвид стойността на реализираните от ExxonMobil продажби през 2002 г. Видно от точка 6.2.2 [вж. съображения 348—352 от обжалваното решение], отговорността за участието на Mobil е свързана с тази на ExxonMobil и глобата се налага именно на последното дружество, поради което предвид трябва да се вземе стойността на продажбите на ExxonMobil“.
Въз основа на тези изводи, за да изчисли размера на глобата, Комисията използва средната стойност на продажбите на групата ExxonMobil в периода от 2000 г. до 2002 г. Размерът на глобата на всички жалбоподатели, включително на Esso France, е бил изчислен въз основа на тази стойност на продажбите.
По законосъобразността на обжалваното решение
Жалбоподателите твърдят, че при изчисляването на размера на наложената на Esso France глоба Комисията е допуснала грешка, като взела предвид стойността на продажбите след сливането на групата ExxonMobil (средната стойност за периода от 2000 г. до 2002 г.) и като освен това я умножила по броя на годините (от 1992 г. до 1999 г.), през които само Mobil (чрез Mobil France, което впоследствие се влива в Esso France) участвало в картела, при положение че Exxon не е било негов член.
Според жалбоподателите по тази начин Комисията наложила глоба в същия размер на Esso France, сякаш Exxon действително участвало в нарушението през периода от малко над седем години преди сливането (от 1992 г. до 1999 г.). Този подход не съответствал на направените в обжалваното решение фактически констатации. Освен това той нарушавал принципите на равно третиране и на пропорционалност, както и член 23, параграф 3 от Регламент № 1/2003 и Насоките от 2006 г.
Най-напред трябва да се отбележи, че по силата на точка 6 от Насоките от 2006 г. се счита, че комбинацията от стойността на продажбите, „с които е свързано“ нарушението, и продължителността на нарушението осигурява подходящ еквивалент за отразяване на икономическото значение на нарушението, както и относителната тежест на всяко предприятие в нарушението.
Съгласно съдебната практика, въпреки че Комисията по принцип може да използва последната година на участие в нарушението като референтен период за изчисляването на стойността на продажбите, тази възможност невинаги трябва се избира. Всъщност следва да се избере метод на изчисляване, който позволява да се вземат предвид размерът и икономическата мощ на всяко засегнато предприятие, както и обхватът на нарушението, извършено от всяко от тях, съобразно икономическата действителност, такава каквато е била към момента на извършване на нарушението (Решение на Съда от 16 ноември 2000 г. по дело Sarrió/Комисия,
C-291/98 P, Recueil, стр. I-9991
и Решение на Общия съд от 13 септември 2010 г. по дело Trioplast Industrier/Комисия,
T-40/06, Сборник, стр. II-4893
, точка 92).
Освен това, доколкото при определянето на съотношенията между подлежащите на налагане глоби за основа трябва се използва оборотът на предприятията, участващи в едно и също нарушение, периодът, който трябва да се вземе предвид, следва да се определи така, че получените стойности да бъдат максимално сравними. От това следва, че определено предприятие може да изисква по отношение на него Комисията да използва период, различен от общовъзприетия, само ако докаже, че поради присъщи за него причини оборотът, който е реализирало през този последен период, не е показателен нито за неговия действителен размер и за икономическата му мощ, нито за обхвата на извършеното от него нарушение (Решение на Общия съд от 14 май 1998 г. по дело Fiskeby Board/Комисия,
T-319/94, Recueil, стр. II-1331
, точка 42).
Жалбоподателите не оспорват, че средната стойност на реализирания от ExxonMobil оборот на засегнатия от картела пазар в периода от 2000 г. до 2002 г. отразява правилно обхвата на извършеното от него нарушение и относителната му тежест в картела, що се отнася до периода след сливането, тоест между ноември 1999 г. и ноември 2003 г. (четири години). Те обаче оспорват умножаването на основния размер, изчислен въз основа на този оборот, по 11,5 в случая на Esso France и съответно използването от Комисията на оборота на ExxonMobil след сливането по отношение на периода от септември 1992 г. до ноември 1999 г. (седем години и половина), когато Mobil участвало само в картела. Според жалбоподателите стойността на продажбите след сливането на групата ExxonMobil не отразява относителната тежест на Mobil в нарушението в периода от септември 1992 г. до ноември 1999 г.
Комисията твърди, че средният оборот на ExxonMobil между 2000 г. и 2002 г. отразява правилно относителната тежест на ExxonMobil в картела през съществена част от неговото съществуване, а именно периода след сливането, поради което тези стойности били показателни. Освен това Комисията се позовава на широкото право на преценка, с което разполага при избора на референтния период и на съдебната практика по този въпрос.
На първо място, съгласно съдебната практика посочените в член 23, параграф 3 от Регламент № 1/2003 критерии за тежест и продължителност на нарушението предоставят на Комисията широко право на преценка при изчисляването на размера на глобата, което ѝ позволява да налага санкции, като държи сметка за степента на незаконосъобразност на разглежданото поведение (Решение на Общия съд от 5 април 2006 г. по дело Degussa/Комисия,
T-279/02, Recueil, стр. II-897
, точка 76 и Решение на Общия съд от 8 октомври 2008 г. по дело Schunk и Schunk Kohlenstoff-Technik/Комисия,
T-69/04, Сборник, стр. II-2567
, точка 37).
Освен това при определянето на размера на глоби като разглежданите в случая Комисията е длъжна да съблюдава общите принципи на правото, и по-специално принципите на равно третиране и на пропорционалност (Решение по дело Degussa/Комисия, точка 99 по-горе, точки 77 и 79 и Решение по дело Schunk и Schunk Kohlenstoff-Technik/Комисия, точка 99 по-горе, точка 41).
На второ място, съгласно съдебната практика нарушение на принципа на равно третиране е налице само когато се третират по различен начин сходни положения или когато се третират еднакво различни положения, освен ако такова третиране е обективно обосновано (Решение на Съда от 13 декември 1984 г. по дело Sermide,
106/83, Recueil, стр. 4209
, точка 28 и Решение на Общия съд от 4 юли 2006 г. по дело Hoek Loos/Комисия,
T-304/02, Recueil, стр. II-1887
, точка 96).
В разглеждания случай обаче ExxonMobil е било в различно положение спрямо това на другите участващи в картела предприятия, тъй като почти половината от производството му на парафинови восъци — а именно производството на Exxon — не е било засегнато от картела преди извършеното през 1999 г. сливане Exxon-Mobil. Същевременно Комисията е третирала еднакво другите участници в картела и него, тъй като е взела предвид реализираната от ExxonMobil средна стойност на продажбите през последните три години от участието му.
Следователно Комисията е нарушила принципа за равно третиране.
На трето място, оплакванията за нарушение на член 23, параграф 3 от Регламент № 1/2003 и на принципа на пропорционалност трябва да се разгледат заедно.
Съгласно член 23, параграф 3 от Регламент № 1/2003 при определяне на размера на глобата се вземат предвид както тежестта, така и продължителността на нарушението.
Съгласно съдебната практика принципът на пропорционалност изисква актовете на институциите да не надхвърлят границите на подходящото и необходимото за постигането на легитимните цели, следвани от разглежданата правна уредба, като се има предвид, че когато съществува избор между няколко подходящи мерки, трябва да се прибегне до мярката, която създава най-малко ограничения, а породените от нея неудобства не трябва да са несъразмерни с тези цели (Решение на Съда от 13 ноември 1990 г. по дело Fedesa и др.,
C-331/88, Recueil, стр. I-4023
, точка 13 и Решение на Съда от 5 май 1998 г. по дело Обединено кралство/Комисия,
C-180/96, Recueil, стр. I-2265
, точка 96; Решение на Общия съд от 12 септември 2007 г. по дело Prym и Prym Consumer/Комисия, T‑30/05, непубликувано в Сборника, точка 223).
В рамките на образуваните от Комисията производства за санкциониране на нарушенията на правилата на конкуренцията прилагането на този принцип предполага, че глобите не трябва да са несъразмерни с оглед на преследваните цели, тоест с оглед спазването на правилата на конкуренцията, и че размерът на наложената на предприятието глоба за нарушение в областта на конкуренцията трябва да бъде пропорционален на нарушението, преценено в неговата цялост, като се държи сметка по-специално за неговата тежест и продължителност (вж. в този смисъл Решение по дело Prym и Prym Consumer/Комисия, точка 106 по-горе, точки 223, 224 и цитираната съдебна практика). По-специално принципът на пропорционалност изисква Комисията да определи размера на глобата пропорционално на взетите предвид при преценката на тежестта на нарушението фактори и в това отношение да приложи тези фактори последователно и обективно обосновано (Решение на Общия съд от 27 септември 2006 г. по дело Jungbunzlauer/Комисия,
T-43/02, Recueil, стр. II-3435
, точки 226—228 и Решение на Общия съд по дело Amann & Söhne и Cousin Filterie/Комисия, точка 38 по-горе, точка 171).
Трябва да се припомни, че съгласно точка 6 от Насоките от 2006 г. „комбинацията от стойността на продажбите, с които е свързано нарушението, и продължителността на нарушението, осигурява подходящ еквивалент за отразяване на икономическото значение на нарушението, както и относителната тежест на всяко предприятие в нарушението“. Тази разпоредба съдържа основанието за приложения от Комисията общ метод в съответствие с посочените насоки, който се изразява в умножение на определена част от реализираната през референтния период стойност на продажбите (18 % в разглеждания случай за парафиновите восъци) по броя на годините на участие в нарушението.
Това, че съгласно тази методология основният размер е аритметично пропорционален на продължителността на участие в нарушението (с изключение на по-малката част, образувана от „входната такса“), показва, че в структурата на Насоките от 2006 г. комбинацията от стойността на продажбите и продължителността трябва да бъде еквивалент по отношение на цялата продължителност на участието, а не само по отношение на последната пълна година на участие или „на съществена част“ от него. Впрочем този извод се налага с оглед на посочената в точка 95 по-горе съдебна практика, съгласно която трябва да се избере метод на изчисляване, който позволява да се вземат предвид размерът и икономическата мощ на всяко засегнато предприятие, както и обхватът на нарушението, извършено от всяко от тях, съобразно икономическата действителност, такава каквато е била към момента на извършване на нарушението.
Впрочем основният размер, изчислен въз основа на стойността на продажбите през референтния период, умножена по коефициента за продължителност, осигурява подходящ еквивалент, отразяващ икономическата действителност през цялата продължителност на нарушението, само ако съставната му част, представляваща отправната точка — а именно стойността на продажбите — е поне приблизително показателна за цялата продължителност на нарушението.
Наистина, свободата на преценка, с която разполага Комисията при изчисляването на размера на глобата, ѝ позволява при обичайни обстоятелства да вземе предвид последната година на участие в нарушението като референтен период. Всъщност такова общо правило е обосновано, тъй като посочената свобода на преценка дава възможност на Комисията да не отчита всички колебания в стойността на продажбите през годините на нарушението и тъй като определено увеличение на стойността на продажбите може де се дължи на самия картел.
Същевременно в случай на извършено сливане по време на действие на картела, в който преди сливането е участвала само една от страните, стойността на продажбите на получения в резултат на сливането субект през последната пълна година, умножена по броя на години на участие не само на получения в резултат на сливането субект, но и на страната, която преди сливането е участвала сама в картела, не може да бъде „подходящ еквивалент за отразяване на икономическото значение на нарушението, както и относителната тежест на всяко предприятие в нарушението“ за цялата продължителност на участието. Всъщност, като умножава стойността на продажбите на получения в резултат на сливането субект също и по броя на годините, през които само една от страните в сливането е участвала в нарушението, Комисията изкуствено увеличава основния размер на глобата по начин, който не отразява икономическата действителност през годините преди сливането.
Това в разглеждания случай е така, тъй като Комисията изчислява основния размер, служещ за определянето на размера на глобата на Esso France, като умножава реализираната през периода от 2000 г. до 2002 г. стойност на продажбите на групата ExxonMobil по брой години, който включва годините, през които само Mobil е участвало в картела (от 1992 г. до 1999 г.). Така полученият основен размер е непропорционален спрямо тежестта на нарушението, тъй като не отразява адекватно нито икономическото значение на извършеното от Mobil France нарушение преди сливането, нито относителната му тежест в картела.
Следователно Комисията е нарушила член 23, параграф 3 от Регламент № 1/2003 и принципа на пропорционалност.
Останалите доводи на Комисията не могат да поставят под въпрос изведените в точки 103 и 114 по-горе изводи.
На първо място, Комисията твърди, че при изчисляване на размера на глобата е взела предвид сливането Exxon-Mobil, тъй като за Esso Deutschland, EMC и EMPC били приложени коефициенти, отразяващи по-кратка продължителност.
Трябва обаче да се отбележи, че стойността на продажбите на ExxonMobil, взета предвид от Комисията при изчисляването на размера на глобата на Esso France, включва стойността на продажбите по наследената от Exxo дейност „хидроочистени восъци“, която не е била включена в картела преди сливането Exxon-Mobil.
Поради това настоящият довод трябва да се отхвърли.
На второ място, трябва да се разгледат доводите на Комисията, изведени от съдебната практика по този въпрос.
Първо, в съдебното заседание Комисията се позовава на Решение от 3 март 2011 г. по дело Siemens и VA Tech Transmission & Distribution/Комисия (
T-122/07-T-124/07, Сборник, стр. II-793
, точки 124 и 127), в което Общият съд потвърдил нейния подход на използване на стойността на продажбите на съответното предприятие — образувано от сливането на Reyrolle Ltd, Schneider Electric High Voltage SA и Nuova Magrini Galileo SpA, извършено през последната пълна финансова година на нарушението — за изчисляването на началния размер по отношение на всички посочени дружества, въпреки че сливането било извършено само две години след началото на участието им в нарушението.
В това отношение е достатъчно да се посочи, както жалбоподателите основателно отбелязват, че Reyrolle, Schneider Electric High Voltage и Nuova Magrini Galileo са участвали поотделно в картела преди сливането (Решение по дело Siemens и VA Tech Transmission & Distribution/Комисия, точка 120 по-горе, точка 19), за разлика от Exxon в разглеждания случай. Според Общия съд това обстоятелство представлява много важна фактическа разлика, поради което Комисията няма основание да изтъква посоченото решение в настоящото дело.
Второ, Комисията се позовава на Решение на Общия съд от 30 септември 2009 г. по дело Akzo Nobel и др./Комисия (T‑175/05, непубликувано в Сборника, точки 139—146), също засягащо картел, по време на действието на който жалбоподателите придобили дружество, което не било участвало в картела преди концентрацията.
Трябва да се припомни съдържанието на Решение по дело Akzo Nobel и др./Комисия, точка 122 по-горе, постановено по преписката, наречена „монохлороцетна киселина“ (наричана по-нататък „МХОК“), по която Комисията прилага Насоките относно метода за определяне на размера на глобите, налагани съгласно член 15, параграф 2 от Регламент № 17 и член 65, параграф 5 от Договора за [ВС]
ОВ C 9, 1998 г., стр. 3
; Специално издание на български език, 2007 г., глава 8, том 3, стр. 69, наричани по-нататък „Насоките от 1998 г.“).
В точка 143 от Решение по дело Akzo Nobel и др./Комисия, точка 122 по-горе, Общият съд постановява, че вземането предвид на оборота, реализиран от всяко от предприятията през референтната година, а именно последната пълна година от определения период на нарушение, позволява да се прецени размерът и икономическата мощ на всяко предприятие, както и обхватът на извършеното от всяко от тях нарушение, тъй като тези елементи са релевантни за преценката на тежестта на извършеното от всяко предприятие нарушение.
По-нататък Общият съд потвърждава анализа на Комисията, в който Akzo Nobel е класирано в първата категория нарушители, за която основният размер на глобата бил определен на 30 милиона евро, преди Hoechst, класирано във втората категория, за която основният размер на глобата бил определен на 21 милиона евро, като последното дружество било най-големият производител на МХОК през по-голямата част от периода, през който продължило участието му (от 1984 г. до 1994 г.). Всъщност Akzo участвало в картела от 1984 г. до 1999 г., но едва през 1994 г. — след сливането му с Nobel Industrier, което участвало в картела от 1993 г. — Akzo Nobel става най-големият производител на МХОК, изпреварвайки Hoechst.
В това отношение трябва да се констатира, че следваният от Комисията общ метод въз основа на Насоките от 2006 г. съществено се различава от този, който е приложен въз основа на Насоките от 1998 г.
Всъщност в Насоките от 1998 г. не е имало нито една разпоредба, която да задължава Комисията да взема предвид стойността на продажбите на съответните предприятия на засегнатия от картела пазар. Началният размер на глобата трябвало да се определя, като се вземат предвид тежестта на нарушението, „ефективният икономически капацитет на нарушителите за нанасяне на значителни вреди на други оператори“, „специфичната тежест на нарушението и поради това действителното отражение на нарушението на всяко едно от предприятията върху конкуренцията“ по начин, „който гарантира[…] сериозен възпиращ ефект“ върху съответното предприятие.
Следователно Насоките от 1998 г. са оставяли много по-голяма свобода на преценка на Комисията при определянето на началния размер на глобата, което определяне тя често извършвала, класирайки участвалите в картела предприятия в няколко категории в зависимост по-специално от съответните им пазарни дялове. От друга страна обаче, в Насоките от 2006 г. Комисията си налага метод, съгласно който основният размер трябва да бъде аритметична пропорционален на стойността на продажбите, тъй като този размер съответства на „д[ял от] стойността на продажбите, в зависимост от степента на тежестта на нарушението, умножен[…] по броя на годините на нарушението“, като в същия размер се включва сума, наречена „входна такса“, представляваща между 15 % и 25 % от стойността на продажбите, с цел възпиране не предприятията от участие в най-сериозните споразумения.
Следователно възприетото в Решение по дело Akzo Nobel и др./Комисия, точка 122 по-горе, разрешение относно прилагането на Насоките от 1998 г. не е относимо към разглеждания случай предвид разликата в приложената от Комисията методология в обжалваното решение, прието въз основа на Насоките от 2006 г.
С оглед на гореизложеното първото правно основание следва да бъде уважено и обжалваното решение да бъде отменено по отношение на Esso France в частта относно изчисляването на стойността на продажбите на парафиновите восъци, без да се разглеждат останалите оплаквания и доводи на жалбоподателите. Съответните последици от това за определянето на размера на глобата ще бъдат разгледани в точка 134 и сл. по-долу.
Жалбата трябва да бъде отхвърлена в останалата ѝ част.
По упражняването на правомощието за пълен съдебен контрол и по определянето на окончателния размер на глобата
Следва да се припомни, че контролът за законосъобразност на приетите от Комисията решения се допълва от правомощието за пълен съдебен контрол, признато на съда на Съюза в член 31 от Регламент № 1/2003 в съответствие с член 261 ДФЕС. Тази компетентност оправомощава съда да излезе от рамките на обикновения контрол за законосъобразност на санкцията и да замени преценката на Комисията със своята преценка и в резултат на това да отмени, намали или увеличи размера на наложената глоба или на периодичната имуществена санкция. Следователно в съответствие с изискванията във връзка с правото на ефективна съдебна защита, закрепено в член 47 от Хартата на основните права на Европейския съюз, предвиденият в Договорите контрол предполага съдът на Съюза да упражнява контрол както от правна, така и от фактическа страна и да има право да преценява доказателствата, да отменя обжалваното решение и да изменя размера на глобите (вж. в този смисъл Решение на Съда от 8 февруари 2007 г. по дело Groupe Danone/Комисия,
C 3/06 P, Сборник, стр. I-1331
, точки 60—62 и Решение на Общия съд от 21 октомври 2003 г. по дело General Motors Nederland и Opel Nederland/Комисия,
T-368/00, Recueil, стр. II-4491
, точка 181).
Поради това в рамките на упражняваното от него правомощие за пълен съдебен контрол Общият съд следва да прецени, към датата, на която приема решението си, дали на жалбоподателите е наложена глоба, чийто размер правилно отразява тежестта и продължителността на разглежданото нарушение, така че посочените глоби да са пропорционални спрямо критериите, предвидени в член 23, параграф 3 от Регламент № 1/2003 (вж. в този смисъл Решение на Общия съд от 11 март 1999 г. по дело Aristrain/Комисия,
T-156/94, Recueil, стр. II-645
, точки 584—586 и Решение на Общия съд от 9 юли 2003 г. по дело Cheil Jedang/Комисия,
T-220/00, Recueil, стр. II-2473
, точка 93). Важно е обаче да се подчертае, че упражняването на правомощието за пълен съдебен контрол не е равнозначно на служебен контрол, и да се припомни, че производството пред юрисдикциите на Съюза е състезателно.
За да се поправи допуснатата от Комисията незаконосъобразност, посочена в точки 103 и 114 по-горе, трябва да се използват отделни стойности на продажбите за периодите преди и след сливането Exxon-Mobil.
Що се отнася до участието на Esso France в нарушението в периода между 3 септември 1992 г. и 29 ноември 1999 г., поради липсата на налични данни за 1999 г. предвид следва да се вземе реализираната през 2000 г. стойност на продажбите на Esso France и тя да се умножи по коефициент 7,5, за да се отрази продължителността на тази част от нарушението.
Що се отнася до участието на Esso France в нарушението след сливането Exxon-Mobil в периода между 30 ноември 1999 г. и 20 ноември 2003 г., предвид следва да се вземе стойността на продажбите на групата ExxonMobil, така както е определена от Комисията в обжалваното решение, тоест реализираната в периода от 2000 г. до 2002 г. средна стойност на продажбите. Накрая тази сума трябва да се умножи по коефициент 4, за да се отчете продължителността на тази част от нарушението.
Останалите елементи от изчисляването на размера на глобата остават непроменени. Общият съд по-специално констатира, че въз основа на точка 30 от Насоките от 2006 г. с цел постигане на възпиращ ефект предвид големия размер на групата ExxonMobil Комисията е приложила коефициент за умножение 2, който е определила, вземайки предвид единствено съотношението между стойността на продажбите и общия оборот на ExxonMobil, като същевременно е осигурила пропорционалност с коефициентите за умножение, приложени към другите участващи в картела предприятия, без да определя глоба с минимален размер с цел постигане на възпиращ ефект (вж. съображения 712 и 713 от обжалваното решение). При това положение и при липса на доводи и доказателства в обратния смисъл Общия съд счита, че трябва да се постъпи по същия начин, като предвид размера на групата ExxonMobil към основния размер на наложената на Esso France глоба — така както този размер се изчислява съгласно описания в точки 135 и 136 по-горе метод — се приложи коефициент за умножение 2. В резултат размерът на глобата, наложена на Esso France в член 2 от обжалваното решение, трябва да се определи на 62712895 EUR.
При всички положения, упражнявайки правомощието си за пълен съдебен контрол, Общият съд счита, че размерът на така определената глоба е подходящ с оглед на тежестта и продължителността на извършеното от Esso France нарушение.
По съдебните разноски
Съгласно член 87, параграф 3 от Процедурния правилник Общият съд може да разпредели съдебните разноски или да реши всяка страна да понесе направените от нея съдебни разноски, ако всяка от страните е загубила по едно или няколко от предявените основания.
В разглеждания случай Общият съд уважи първото правно основание на жалбоподателите относно допуснатите от Комисията грешки при изчисляването на размера на наложената на Esso France глоба, що се отнася до периода на участие преди сливането Exxon-Mobil. Доводите в това правно основание съставляваха по-голямата част от жалбата, чийто обем впрочем бе значително по-малък от максималния брой страници на писмените становища, както е определено в точка 15 от Практическите указания към страните пред Общия съд. От друга страна обаче, напълно бяха отхвърлени доводите, изтъкнати в рамките на второто правно основание в подкрепа на искането за намаляване на размера на глобата по отношение на периода на участие в картела след сливането Exxon-Mobil. Впрочем размерът на глобата, наложена солидарно на Esso Deutschland, EMPC и EMC, има връзка единствено с този втори период. Следователно, ако се реши Комисията да понесе направените от нея съдебни разноски, както и съдебните разноски на Esso France, а Esso Deutschland, EMPC и EMC да понесат направените от тях съдебни разноски, ще се даде справедлива преценка на обстоятелствата по делото.
По изложените съображения
ОБЩИЯТ СЪД (трети състав)
реши:
1)
Определя на 62712895 EUR размера на глобата, наложена на Esso Société anonyme française в член 2 от Решение C(2008) 5476 окончателен на Комисията от 1 октомври 2008 година относно производство по член 81 [ЕО] и член 53 от Споразумението за ЕИП (преписка COMP/39.181 — Восъци за свещи).
2)
Отхвърля жалбата в останалата ѝ част.
3)
Европейската комисия понася направените от нея съдебни разноски, както и съдебните разноски на Esso Société anonyme française.
4)
Esso Deutschland GmbH, ExxonMobil Petroleum and Chemical BVBA и Exxon Mobil Corp. понасят направените от тях съдебни разноски.
Czúcz
Labucka
Gratsias
Постановено в открито съдебно заседание в Люксембург на 11 юли 2014 година.
Подписи
(
*1
) Език на производството: английски. | [
"Конкуренция",
"Картели",
"Пазар на парафинови восъци",
"Пазар на суров парафин",
"Решение, с което се установява нарушение на член 81 ЕО",
"Определяне на цените и разпределяне на пазарите",
"Насоки относно метода за определяне на размера на глобите от 2006 г.",
"Продължителност на нарушението",
"Равно третиране",
"Пропорционалност",
"Пълен съдебен контрол"
] |
62007CJ0188 | mt | It-talba għal deċiżjoni preliminari tirrigwarda l-interpretazzjoni tal-Artikoli 1 u 15 tad-Direttiva tal-Kunsill 75/442/KEE, tal-15 ta’ Lulju 1975, dwar l-iskart (
ĠU L 194, p. 39
), kif emendata bid-Deċiżjoni tal-Kummissjoni 96/350/KE, tal-24 ta’ Mejju 1996 (
ĠU L 135, p. 32
, iktar ’il quddiem id-“Direttiva 75/442”), kif ukoll l-Anness I ta’ din id-direttiva.
Din it-talba qed issir fil-kuntest ta’ kawża bejn il-Commune de Mesquer u Total France SA u Total International Ltd (iktar ’il quddiem, flimkien, il-“kumpanniji Total”) għal kumpens għad-danni kkawżati mill-iskart li nxtered fit-territorju tal-imsemmi komun wara n-nawfraġju tat-tanker taż-żejt Erika.
Il-kuntest ġuridiku
Il-leġiżlazzjoni internazzjonali
Il-Konvenzjoni Internazzjonali dwar ir-Responsabbiltà Ċivili għal Danni mit-Tniġġis biż-Żejt, adottata fi Brussell fid-29 ta’ Novembru 1969, kif emendata bil-Protokoll iffirmat f’Londra fis-27 ta’ Novembru 1992 (
ĠU 2004, L 78, p. 32
, iktar ’il quddiem il-“Konvenzjoni dwar ir-Responsabbiltà Ċivili”), tirregola r-responsabbiltà tas-sidien tal-bastimenti għad-danni li jirriżultaw mit-tixrid ta’ idrokarburi persistenti minn tankers. Hija tistabbilixxi l-prinċipju tar-responsabbiltà oġġettiva tagħhom, limitata għal ammont ikkalkolat skont it-tunnellaġġ tal-bastiment, u twaqqaf sistema ta’ assigurazzjoni obbligatorja għal responsabbiltà.
Skont l-Artikolu II(a) tal-Konvenzjoni dwar ir-Responsabbiltà Ċivili, din tapplika għad-danni minn tniġġis fit-territorju, inkluż it-territorju marittimu, ta’ Stat kontraenti u fiż-żona ekonomika esklużiva ta’ dan l-Istat, stabbilita skont id-dritt internazzjonali jew, jekk ikun il-każ, f’żona kontigwa li tinsab lil hinn mit-territorju marittimu tal-imsemmi Stat u, iddeterminata minnu skont id-dritt internazzjonali u li ma testendix għal iktar minn 200 mil nawtiku mil-linji bażi li minnhom jitqies it-territorju marittimu.
Skont l-Artikolu III(4) tal-Konvenzjoni dwar ir-Responsabbiltà Ċivili “l-ebda talba għal kumpens għal dannu minn tniġġis, irrispettivament jekk tkunx ibbażata fuq din il-Konvenzjoni jew le, ma tista’ ssir kontra […] kwalunkwe noleġġatur (irrispettivament minn kif ikun deskritt, inklużi n-noleġġaturi ta’ bastimenti mingħajr ekwipaġġ), maniġer jew operatur tal-bastiment; […] sakemm id-dannu ma jkunx ir-riżultat ta’ att jew ommissjoni tagħhom, imwettqa bl-intenzjoni li jikkawżaw dannu bħal dan, jew b’mod irresponsabbli u bl-għarfien li probabbilment jirriżulta tali dannu”.
Il-Konvenzjoni Internazzjonali dwar l-Istabbiliment ta’ Fond Internazzjonali għal Kumpens għal Danni mit-Tniġġis biż-Żejt tal-1971, adottata fi Brussell fit-18 ta’ Diċembru 1997, kif ġiet emendata bil-Protokoll iffirmat f’Londra fis-27 ta’ Novembru 1992 (
ĠU 2004, L 78, p. 40
, iktar ’il quddiem il-“Konvenzjoni dwar il-Fond”), tikkompleta l-Konvenzjoni dwar ir-Responsabbiltà Ċivili, billi tistabbilixxi skema ta’ kumpens għall-vittmi.
Il-Fond Internazzjonali għal Kumpens għal Danni mit-Tniġġis biż-Żejt (iktar ’il quddiem il-“Fond”), issupplimentat b’kontribuzzjonijiet mill-industrija tal-petrol, jista’ jkopri sa 135 miljun dritt speċjali ta’ preljev għal avveniment li seħħ qabel l-2003. Skont l-Artikolu 4 tal-Konvenzjoni dwar il-Fond, il-vittmi jistgħu jressqu talbiet għal kumpens għal dannu quddiem il-qrati tal-Istat kontraenti fejn dawn ikunu ġew ikkawżati, b’mod partikolari meta l-Konvenzjoni dwar ir-Responsabbiltà Ċivili ma tipprovdi għal ebda responsabbiltà għad-dannu inkwistjoni jew meta s-sid tal-bastiment ikun insolventi jew eżonerat mir-responsabbilità bis-saħħa tal-imsemmija konvenzjoni.
Il-Protokoll tal-2003 għall-Konvenzjoni Internazzjonali tal-1992 dwar l-Istabbiliment ta’ Fond Internazzjonali għal Kumpens għal Danni mit-Tniġġis biż-Żejt (
ĠU 2004, L 78, p. 24
) iwaqqaf fond supplementarju internazzjonali għal kumpens għal danni kkawżati mit-tniġġis biż-żejt, li jġib l-isem ta’ “Fond Supplementarju Internazzjonali tal-2003 għal Kumpens għal Danni kkawżati mit-Tniġġis biż-Żejt”, li flimkien mal-Fond ikopri sa 750 miljun ta’ unità ta’ kont għal avveniment partikolari li jkun seħħ wara l-1 ta’ Novembru 2003.
Il-leġiżlazzjoni Komunitarja
Id-Direttiva 75/442
Skont it-tielet premessa tad-Direttiva 75/442, l-għan essenzjali li kull leġiżlazzjoni li tirrigwarda r-rimi tal-iskart għandu jkollha, huwa l-protezzjoni tas-saħħa tal-bniedem u tal-ambjent kontra l-effetti ta’ ħsara kkawżati mill-ġbir, mit-trasport, mit-trattament, mill-ħżin u mid-depożitu tal-iskart.
L-Artikolu 1 tad-Direttiva 75/442 jipprovdi li:
“Għall-għanijiet ta’ din id-Direttiva:
(a)
skart
: għandu jfisser kull sustanza jew oġġett fil-kategoriji ddikjarati fl-Anness I li l-possessur [d-detentur] jarmi jew beħsiebu jew ikun imġiegħel li jarmi.
Il-Kummissjoni […] għandha tfassal […] lista ta’ l-iskartijiet li jappartj[e]nu għall-kategoriji mniżżla fil-lista fl-Anness I. […];
(b)
produttur
: għandu jfisser dawk kollha li l-attivitajiet tagħhom jipproduċu l-iskart (‘produttur oriġinali’) u/jew dawk kollha li iwettqu ħidmiet ta’ qabel l-ipproċessar, it-taħlit, jew ħidmiet oħra li jirriżultaw f’bidla fin-natura jew fil-kompożizzjoni ta’ dan l-iskart;
(ċ)
pussessur [detentur]
: għandu jfisser il-produttur ta’ l-iskart jew il-persuna naturali jew legali li tippossjedih;
[…]
(e)
rimi (ta’ l-iskart)
: għandu jfisser kull waħda mill-ħidmiet provduti fl-Anness II A;
(f)
irkupru
: għandu jfisser kull waħda mill-ħidmiet provduti fl-Anness II B;
(g)
ġbir
: għandu jfisser il-ġbir, il-għażil u/jew it-taħlit ta’ l-iskart bil-għan tal-ġarr”.
L-Artikolu 8 tad-Direttiva 75/442 jipprovdi li:
“L-Istati Membri għandhom jieħdu l-miżuri meħtieġa sabiex jiżguraw illi l-pussessur [detentur] ta’ l-iskart:
—
ikun qandlu permezz ta’ kollettur privat jew pubbliku ta’ l-iskart jew permezz ta’ impriża li twettaq ix-xogħlijiet imniżżla fil-lista fl-Annes[si] II A jew [II] B,
jew
—
ikopri jew jiddisponi minnu huwa nnifsu b’mod konformi mad-dispożizzjonijiet ta’ din id-Direttiva”.
L-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442 jipprovdi li:
“B’mod konformi mal-prinċipju ta’ ‘min iniġġes iħallas’, in-nefqa fuq r-rimi ta’ l-iskart trid tinġarr mill-:
—
pussessur [detentur] li l-iskart tiegħu jiġi mqandel minn kollettur ta’ l-iskart jew minn impriża kif irreferit fl-Artikolu 9,
u/jew
—
il-pussessuri [detenturi] ta’ qabel jew il-produttur tal-prodott li minn fejn ikun ġie [li jiġġenera] l-iskart”.
Il-kategoriji Q4, Q11, Q13 u Q16 tal-Anness I tad-Direttiva 75/442, intitolat “Il-kategoriji ta’ l-iskart”, jinkludu dan li ġej:
“Q4Il-materjali li jkunu ġew imxerrda, mitlufa jew għaddew minn xi diżgrazzja [inċident] oħra, inklużi kull materjal, tagħmir, eċċ. kkontaminat b’riżultat tad-diżgrazzja [tal-inċident]
[…]
Q11Il-fdalijiet mill-estrazzjoni tal-materji primi u mill-proċessar (p.e. fdalijiet mill-mijieri, rqajja’ ta’ l-oqsma taż-żejt, eċċ.)
[…]
Q13Kull materjal, sustanza jew prodott li l-użu tagħhom ikun ġie pprojbit bil-liġi
[…]
Q16Kull materjal, sustanza jew prodott li ma jkunux inklużi fil-katego[r]iji ta’ hawn fuq”.
L-Anness II A ta’ din id-direttiva, intitolat “Xogħlijiet ta’ rimi ta’ l-iskart”, jelenka x-xogħlijiet ta’ rimi tal-iskart li jsiru fil-prattika, filwaqt li l-Anness II B tal-imsemmija direttiva, intitolat “Xogħlijiet ta’ rkupru”, jelenka bl-istess mod ix-xogħlijiet ta’ rkupru.
Id-Direttiva 2006/12/KE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tal-5 ta’ April 2006, dwar l-iskart (
ĠU L 114, p. 9
), li tikkodifika d-Direttiva 75/442, bil-għan li tiċċaraha u tirrendiha iktar effikaċi, tirriproduċi, fl-Artikoli 1 u 15 tagħha kif ukoll fl-Annessi I, II A u II B, id-dispożizzjonijiet imsemmija iktar ’il fuq. Madankollu, id-Direttiva 2006/12 ġiet adottata biss wara li kienu seħħew il-fatti fil-kawża prinċipali, u għalhekk ma tirregolax il-kawża prinċipali.
Id-Direttiva 68/414/KEE
L-Artikolu 2 tad-Direttiva tal-Kunsill 68/414/KEE, tal-20 ta’ Diċembru 1968, li timponi obbligu fuq l-Istati Membri tal-KEE li jżommu ħażniet minimi ta’ prodotti taż-żejt mhux maħdum u/jew prodotti petroliferi (
ĠU L 308, p. 14
), kif emendata bid-Direttiva tal-Kunsill 98/93/KE, tal-14 ta’ Diċembru 1998 (
ĠU L 358, p. 100
, iktar ’il quddiem id-“Direttiva 68/414”), li jistabbilixxi tali obbligu b’mod partikolari sabiex ikun jista’ jiffaċċa skarsezzi jew kriżijiet fil-provvista, iqis li ż-żjut karburanti huma kategorija ta’ prodotti petroliferi.
Id-Direttiva 2004/35/KE
L-għaxar premessa tad-Direttiva 2004/35/KE tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tal-21 ta’ April 2004, dwar ir-responsabbiltà ambjentali f’dak li għandu x’jaqsam mal-prevenzjoni u r-rimedju għal danni ambjentali (
ĠU L 143, p. 56
), tipprovdi dan li ġej:
“Għandhom jiġu kkunsidrati t-Trattat ta’ Euratom u l-konvenzjonijiet internazzjonali relevanti u liġijiet tal-Komunità li jirregolaw b’mod aktar komprensiv jew aktar strett l-operazzjoni ta’ kull attività li taqa’ fl-ambitu ta’ din id-Direttiva. […]”.
L-Artikolu 4(2) tad-Direttiva 2004/35 jipprovdi li:
“Din id-Direttiva ma tgħoddx għal danni ambjentali jew il-periklu iminenti ta’ danni ambjentali li huma r-riżultat ta’ inċident liema inċident u r-responsabbilità u l-kumpens għalih huma regolati minn [waħda mill-]Konvenzjoni[jiet] Internazzjonali fil-lista ta’ l-Anness IV, li jinkludi emendi futuri [tagħhom], li ġie fis-seħħ fl-Istat Membru kkonċernat”.
L-Anness IV tad-Direttiva 2004/35 jipprovdi dan li ġej:
“Il-Konvenzjonijiet Internazzjonali msemmija fl-Artikolu 4(2)
(a)
il-Konvenzjoni Internazzjonali tas-27 ta’ Novembru 1992 dwar ir-Responsabbilità Ċivili għad-Danni kkawżati mit-Tinġis taż-Żejt;
(b)
il-Konvenzjoni Internazzjonali tas-27 ta’ Novembru 1992 dwar l-istabbil[i]ment ta’ Fond Internazzjonali għal Kumpens għad-Danni kkważati mit-Tinġis taż-Żejt;
[…]”
Id-Deċiżjoni 2004/246/KE
Fit-2 ta’ Marzu 2004, il-Kunsill adotta d-Deċiżjoni 2004/246/KE, tat-2 ta’ Marzu 2004, li tawtorizza lill-Istati Membri biex jiffirmaw, jirratifikaw jew jaqblu ma’, fl-interess tal-Komunità Ewropea, il-Protokoll tal-2003 għall-Konvenzjoni Internazzjonali dwar l-Istabbiliment ta’ Fond Internazzjonali għal Kumpens għal Danni mit-Tniġġi[s] [biż]-Żejt 1992, u li tawtorizza l-Awstrija u l-Lussemburgu, fl-interess tal-Komunità Ewropea, biex jaqblu ma’ l-istrumenti ta’ hawn taħt [ta’ referenza] (
ĠU L 78, p. 22
).
Ir-raba’ premessa tad-Deċiżjoni 2004/246 tipprovdi dan li ġej:
“Skond il-Protokoll tal-Fond Supplementarju, Stati sovrani biss jistgħu jagħmlu parti minnu; għalhekk ma huwiex possibli għall-Komunità li tirratifika jew taqbel mal-Protokoll, lanqas ma hemm prospett li tkun tista’ tagħmel dan fil-futur qarib”.
L-Artikoli 1(1) u 4 tad-Deċiżjoni 2004/246 jistabbilixxu dan li ġej:
“
Artikolu 1
1. L-Istati Membri huma hawnhekk awtorizzati biex jiffirmaw, jirratifikaw jew jaqblu ma’, fl-interess tal-Komunità Ewropea, il-Protokoll ta’ l-2003 għall-Konvenzjoni Internazzjonali dwar l-Istabbiliment ta’ Fond Internazzjonali għal Kumpens għal Danni mit-Tniġġi[s] [biż]-Żejt 1992, (il-Protokoll tal-Fond Supplementarju) soġġetti għall-kondizzjonijiet stabbiliti fl-Artikoli li ġejjin.
[…]
Artikolu 4
“L-Istati Membri għandhom, malajr kemm jista’ jkun, jagħmlu ħilithom biex jiżguraw li l-Protokoll tal-Fond Supplementarju, u l-istrumenti ta’ hawn taħt [ta’ referenza], huma emendati sabiex iħallu l-Komunità ssir Parti Kontraenti għalihom”.”
Il-leġiżlazzjoni nazzjonali
L-Artikolu 2 tal-Liġi Nru 75-633, tal-15 ta’ Lulju 1975, dwar ir-rimi tal-iskart u l-irkupru ta’ materjali (JORF tas-16 ta’ Lulju 1975, p. 7279), illum l-Artikolu L. 541-2 tal-Kodiċi tal-Ambjent, jipprovdi li:
“Kull persuna li tipproduċi jew iżżomm skart f’kundizzjonijiet li jkunu ta’ ħsara għall-art, għall-flora u għall-fawna, li jagħmlu ħsara lis-siti u lill-pajsaġġi, li jniġġsu l-arja jew l-ilma, li jiġġeneraw ħsejjes u rwejjaħ u, b’mod ġenerali, li jkunu ta’ ħsara għas-saħħa tal-bniedem u għall-ambjent, għandha tassigura jew tara li jiġi assigurat ir-rimi tiegħu skond id-dispożizzjonijiet ta’ dan il-kapitolu, f’kundizzjonijiet xierqa sabiex jiġu evitati dawn l-effetti.
Ir-rimi ta’ l-iskart jinvolvi xogħol ta’ ġbir, trasport, ħżin, għażla u trattament neċessarju għall-irkupru ta’ l-elementi u tal-materjali li jistgħu jintużaw mill-ġdid jew ta’ l-enerġija, kif ukoll għad-depożitu jew għar-rimi fl-ambjent naturali ta’ kull prodott ieħor f’kundizzjonijiet xierqa sabiex jiġu evitati l-inkonvenjenzi msemmija fil-paragrafu preċedenti”.
Il-kawża prinċipali u d-domandi preliminari
Fit-12 ta’ Diċembru 1999, it-tanker taż-żejt Erika, li kien itajjar il-bandiera Maltija u li kien innoleġġat minn Total International Ltd, għereq madwar 35 mil nawtiku mix-xlokk tal-ponta ta’ Penmarc’h (Finistère, Franza), u b’hekk inxterdu t-tagħbija u l-ħażniet tiegħu fil-baħar, u kkawża t-tniġġis tal-kosta Atlantika Franċiża.
Mid-deċiżjoni ta’ rinviju u mill-osservazzjonijiet ippreżentati quddiem il-Qorti tal-Ġustizzja jirriżulta li l-kumpannija Taljana ENEL ikkonkludiet kuntratt ma’ Total International Ltd għall-provvista ta’ żejt karburant tqil sabiex jintuża bħala karburant kombustibbli għall-produzzjoni tal-elettriku. Sabiex dan il-kuntratt jiġi eżegwit, Total Raffinage Distribution, li saret Total France SA, biegħet dan iż-żejt karburant tqil lil Total International Ltd, li nnoleġġat it-tanker Erika sabiex tittrasportah mill-port ta’ Dunkerque (Franza) sa dak ta’ Milazzo (l-Italja).
Fid-9 ta’ Ġunju 2000, il-Commune de Mesquer ressaq kawża kontra dawn il-kumpanniji Total quddiem it-Tribunal de commerce de Saint-Nazaire, bil-għan li jiġi ddikjarat li, skont il-Liġi Nru 75-633, dawn kellhom jassumu l-konsegwenzi tad-danni kkawżati mill-iskart imxerred fit-territorju tiegħu u li jiġu kkundannati
in solidum
għall-ħlas tal-ammonti ta’ flus li ntefqu mill-komun f’xogħlijiet ta’ tindif u ta’ tneħħija tat-tniġġis, jiġifieri EUR 69232.42.
Wara li ġie meqjus li t-talba tiegħu kienet infondata, il-Comune de Mesquer ressaq appell quddiem il-Cour d’appel de Renne, li bis-sentenza tat-13 ta’ Frar 2002 ikkonfermat id-deċiżjoni tal-ewwel istanza, billi qieset li, f’dak il-każ, iż-żejt karburant tqil ma kienx skart iżda materjal kombustibbli li jikkostitwixxi materja enerġetika magħmula għal użu partikolari. Il-Cour d’appel de Rennes irrikonoxxiet li ż-żejt karburant tqil, imxerred b’dan il-mod u ttrasformat minħabba t-taħlit tiegħu mal-ilma u mar-ramel, iġġenera skart iżda hija kkunsidrat li l-ebda dispożizzjoni ma kienet tippermetti li l-kumpanniji Total jinżammu responsabbli, peress li dawn ma setgħux jitqiesu bħala produtturi jew detenturi tal-imsemmi skart. Għalhekk, il-Commune de Mesquer appella quddiem il-Cour de cassation.
Peress li kkunsidrat li din il-kawża tqajjem diffikultà serja ta’ interpretazzjoni tad-Direttiva 75/442, il-Cour de cassation iddeċidiet li tissospendi l-proċeduri quddiemha u li tistaqsi lill-Qorti tal-Ġustizzja d-domandi preliminari li ġejjin:
“1)
Iż-żejt karburant tqil, prodott li jinkiseb minn proċess ta’ raffinar, li huwa konformi mal-ispeċifikazzjonijiet tal-utent, intiż mill-produttur sabiex jinbiegħ bħala karburant kombustibbli u msemmi fid-Direttiva 68/414/KEE […] jista’ jitqies bħala skart fis-sens tal-Artikolu 1 tad-Direttiva 75/442/KEE […] [i]kkodifikata permezz tad-Direttiva 2006/12/KE?
2)
Tagħbija ta’ żejt karburant tqil, ittrasportata minn bastiment u li waqgħet fil-baħar b’mod aċċidentali, tikkostitwixxi minnha nnifisha, jew minħabba l-fatt tat-taħlit tagħha mal-ilma u ma’ xi sedimenti, skart fis-sens tal-kategorija Q4 tal-Anness I tad-Direttiva 2006/12/KE?
3)
Fil-każ li tingħata risposta negattiva għall-ewwel domanda u risposta pożittiva għat-tieni waħda, il-produttur taż-żejt karburant tqil (Total Raffinage [Distribution]) u/jew il-bejjiegħ u noleġġatur (Total International Ltd) jistgħu jiġu kkunsidrati, fis-sens tal-Artikolu 1(b) u (ċ) tad-Direttiva 2006/12/KE u għall-applikazzjoni tal-Artikolu 15 tal-istess direttiva, bħala produtturi u/jew detenturi tal-iskart meta, fil-mument meta seħħ l-inċident li ttrasforma dan iż-żejt fi skart, il-prodott kien qiegħed jinġarr minn terza persuna?”
Fuq id-domandi preliminari
Fuq l-ammissibbiltà
Il-kumpanniji Total isostnu li dan ir-rinviju għal deċiżjoni preliminari għandu jiġi ddikjarat inammissibbli peress li l-Commune de Mesquer diġà kiseb ħlas ta’ kumpens taħt il-Fond u li, konsegwentement, huwa m’għandux interess ġuridiku. F’dawn il-kundizzjonijiet, it-talba għal deċiżjoni preliminari hija ta’ natura ipotetika.
Skont ġurisprudenza stabbilita, id-domandi dwar l-interpretazzjoni tad-dritt Komunitarju magħmula mill-qorti nazzjonali fil-kuntest legali u fattwali li tiddefinixxi taħt ir-responsabbiltà tagħha, u li l-Qorti tal-Ġustizzja mhijiex marbuta li tivverifika l-eżattezza tiegħu, huma preżunti rilevanti. Ir-rifjut tal-Qorti tal-Ġustizzja li tagħti risposta għal domanda magħmula minn qorti nazzjonali huwa possibbli biss jekk ikun jidher b’mod evidenti li l-interpretazzjoni mitluba tad-dritt Komunitarju ma jkollha l-ebda relazzjoni mar-realità u mas-suġġett tal-kawża prinċipali, meta l-problema tkun ta’ natura ipotetika jew meta l-Qorti tal-Ġustizzja ma jkollhiex l-elementi ta’ fatt u ta’ dritt neċessarji sabiex tirrispondi b’mod utli għad-domandi li jkunu sarulha (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tas-7 ta’ Ġunju 2007, van der Weerd
et
,
C-222/05 sa C-225/05, Ġabra p. I-4233
, punt 22 u l-ġurisprudenza ċċitata).
Barra minn hekk, skont ġurisprudenza stabbilita, huma l-qrati nazzjonali aditi b’kawża li għandhom jiddeterminaw il-bżonn ta’ deċiżjoni preliminari sabiex ikunu jistgħu jagħtu s-sentenza tagħhom, kif ukoll ir-rilevanza tad-domandi li jistaqsu lill-Qorti tal-Ġustizzja (sentenza tal-15 ta’ Ġunju 2006, Air Liquide Industries Belgium,
C-393/04 u C-41/05, Ġabra p. I-5293
, punt 24 u l-ġurisprudenza ċċitata).
F’dan ir-rigward, mill-proċess jirriżulta li l-Commune de Mesquer effettivament ibbenefika minn ħlasijiet taħt il-Fond, li sarulu wara t-talba għal ħlas ta’ kumpens li huwa kien għamel fir-rigward, b’mod partikolari, tal-proprjetarju tat-tanker Erika u tal-Fond. Dawn il-ħlasijiet kienu s-suġġett ta’ tranżazzjonijiet li permezz tagħhom l-imsemmi komun irrinunzja espressament għall-istanzi u l-azzjonijiet kollha, taħt piena li jħallas lura s-somom ta’ flus li jkunu sarulu.
Jidher li minkejja li l-qorti tar-rinviju kellha din l-informazzjoni, hija la kkunsidrat li l-kawża prinċipali kienet spiċċat, la li l-Comune de Mesquer ma kienx għad għandu interess ġuridiku u lanqas waqfet milli tistaqsi d-domandi preliminari tagħha lill-Qorti tal-Ġustizzja.
F’dawn iċ-ċirkustanzi jeħtieġ li tingħata risposta għad-domandi tal-Cour de cassation.
Fuq l-ewwel domanda
Permezz tal-ewwel domanda tagħha, il-qorti tar-rinviju tistaqsi jekk iż-żejt karburant tqil mibjugħ għal finijiet kombustibbli jistax jitqies bħala skart fis-sens tal-Artikolu 1(a) tad-Direttiva 75/442.
Il-kumpanniji Total, l-Istati Membri li ppreżentaw l-osservazzjonijiet tagħhom u l-Kummissjoni huma tal-fehma li r-risposta għal din id-domanda għandha tkun fin-negattiv. Huwa biss il-Commune de Mesquer li jsostni li ż-żejt karburant tqil għandu jitqies bħala skart u li, barra minn hekk, is-sustanza inkwistjoni taqa’ taħt il-kategorija ta’ prodotti perikolużi u illeċiti.
Preliminarjament, jeħtieġ li jiġi osservat li skont l-Artikolu 1(a) tad-Direttiva 75/442, kull sustanza jew oġġett fil-kategoriji li jinsabu fl-Anness I ta’ din id-direttiva, li d-detentur jarmi jew ikollu l-intenzjoni jew l-obbligu li jarmi għandha titqies bħala skart.
B’hekk, fil-kuntest ta’ din id-direttiva, il-kamp ta’ applikazzjoni tal-kunċett ta’ skart jiddependi mit-tifsira tal-kelma “jarmi” (sentenza tat-18 ta’ Diċembru 1997, Inter-Environnement Wallonie,
C-129/96, Ġabra p. I-7411
, punt 26) u, konsegwentement, skont il-ġurisprudenza tal-Qorti tal-Ġustizzja, din il-kelma għandha tiġi interpretata fid-dawl tal-għan tal-imsemmija direttiva (sentenza tal-15 ta’ Ġunju 2000, ARCO Chemie Nederland
et
,
C-418/97 u C-419/97, Ġabra p. I-4475
, punt 37), li, skont it-tielet premessa tal-imsemmija direttiva jikkonsisti fil-protezzjoni tas-saħħa tal-bniedem u tal-ambjent kontra l-effetti ta’ ħsara kkawżati mill-ġbir, mit-trasport, mit-trattament, mill-ħżin u mid-depożitu tal-iskart, tenut kont tal-Artikolu 174(2) KE, li jipprovdi li l-għan tal-politika Komunitarja fil-qasam tal-ambjent huwa li jintlaħaq livell għoli ta’ protezzjoni u hija bbażata, b’mod partikolari, fuq il-prinċipji ta’ prekawzjoni u ta’ azzjoni preventiva (ara s-sentenza tal-11 ta’ Novembru 2004, Niselli,
C-457/02, Ġabra p. I-10853
, punt 33).
Il-Qorti tal-Ġustizzja ddeċidiet ukoll li fid-dawl tal-għan tad-Direttiva 75/442, il-kunċett ta’ skart ma jistax jiġi interpretat b’mod restrittiv (ara s-sentenza ARCO Chemie Nederland
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 40).
Dan il-kunċett jista’ jkopri l-oġġetti u s-sustanzi li jarmi s-sid, anki jekk ma jkollhomx valur kummerċjali u jinġabru fuq bażi kummerċjali għall-finijiet ta’ reċiklaġġ, irkupru jew użu mill-ġdid (ara, b’mod partikolari, is-sentenza tat-18 ta’ April 2002, Palin Granit u Vehmassalon kansanterveystyön kuntayhtymän hallitus,
C-9/00, Ġabra p. I-3533
, iktar ’il quddiem is-“sentenza Palin Granit”, punt 29 u l-ġurisprudenza ċċitata).
F’dan ir-rigward, ċerti ċirkustanzi jistgħu jikkostitwixxu indizzji tal-eżistenza ta’ azzjoni, ta’ intenzjoni jew ta’ obbligu li tintrema sustanza jew oġġett fis-sens tal-Artikolu 1(a) tad-Direttiva 75/442. Dan huwa, b’mod partikolari, il-każ meta s-sustanza użata tkun residwu ta’ produzzjoni, jiġifieri prodott li ma jkunx ġie mfittex inkwantu tali (sentenza ARCO Chemie Nederland
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punti 83 u 84). Il-Qorti tal-Ġustizzja ppreċiżat li l-irmied tal-estrazzjoni minn barriera tal-granit, li mhuwiex il-produzzjoni prinċipalment imfittxiha minn min jopera l-barriera, bħala prinċipju, huwa skart (sentenza Palin Granit, punti 32 u 33).
Madankollu, oġġett, materjal jew materja prima li tirriżulta minn proċess ta’ manifattura jew ta’ estrazzjoni li mhijiex prinċipalment intiża li tipproduċieh ma jistax jikkostitwixxi residwu iżda sub-prodott, li l-impriża ma tixtieqx tarmi, iżda tixtieq tużah jew tbiegħu f’kundizzjonijiet ekonomikament vantaġġużi, fi proċess ulterjuri, mingħajr operazzjoni ta’ trasformazzjoni minn qabel (ara s-sentenza Palin Granit, punt 34, kif ukoll id-digriet tal-15 ta’ Jannar 2004, Saetti u Frediani,
C-235/02, Ġabra p. I-1005
, punt 35).
Fil-fatt, mhuwiex iġġustifikat li materjali jew materji primi li ekonomikament għandhom il-valur ta’ prodotti, indipendentement mil-leġiżlazzjoni applikabbli għal dawn il-prodotti, jiġu suġġetti għad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva 75/442 (ara s-sentenza Palin Granit, punt 35, kif ukoll id-digriet Saetti u Frediani, iċċitat iktar ’il fuq, punt 35).
Madankollu, fid-dawl tal-obbligu ta’ interpretazzjoni wiesgħa tal-kunċett ta’ skart sabiex jiġu limitati l-inkonvenjenti u d-disturbi inerenti fin-natura tiegħu, l-użu ta’ dan l-argument dwar is-sub-prodotti għandu jkun limitat għas-sitwazzjonijiet li fihom l-użu mill-ġdid ta’ oġġett, ta’ materjal jew ta’ materja prima mhuwiex biss eventwali, iżda ċert, mingħajr trasformazzjoni minn qabel, u fil-kontinwità tal-proċess ta’ produzzjoni (sentenza Palin Granit, punt 36, kif ukoll id-digriet Saetti u Frediani, iċċitat iktar ’il fuq, punt 36).
Flimkien mal-kriterju bbażat fuq in-natura jew le ta’ residwu ta’ produzzjoni ta’ sustanza, il-grad ta’ probbabiltà ta’ użu mill-ġdid ta’ din is-sustanza, mingħajr operazzjoni ta’ trasformazzjoni minn qabel, huwa għalhekk it-tieni kriterju rilevanti sabiex jiġi ddeterminat jekk hijiex skart jew le fis-sens tad-Direttiva 75/442. Jekk, apparti s-sempliċi possibbiltà ta’ użu mill-ġdid tas-sustanza, jeżisti vantaġġ ekonomiku għad-detentur li jagħmel dan, il-probabbiltà ta’ tali użu mill-ġdid tkun b’saħħitha. F’każ bħal dan, is-sustanza inkwistjoni ma tistax tiġi analizzata bħala sustanza li d-detentur ser jipprova “jarmi”, iżda għandha titqies bħala prodott awtentiku (ara s-sentenza Palin Granit, punt 37).
Fil-kawża prinċipali, jidher li s-sustanza inkwistjoni nkisbet wara l-proċess ta’ raffinar tal-petrol.
Madankollu, din is-sustanza residwa tista’ tiġi użata fuq bażi kummerċjali f’kundizzjonijiet ekonomikament vantaġġużi kif ikkonfermat mill-fatt li kienet is-suġġett ta’ tranżazzjoni kummerċjali u li hija tikkorrispondi għall-ispeċifikazzjonijiet tax-xerrej, kif huwa indikat mill-qorti tar-rinviju.
Għalhekk, ir-risposta għall-ewwel domanda għandha tkun li sustanza bħal dik inkwistjoni fil-kawża prinċipali, jiġifieri taż-żejt karburant tqil mibjugħ bħala kombustibbli, ma tikkostitwixxix skart fis-sens tad-Direttiva 75/442 peress li tintuża jew tinbiegħ f’kundizzjonijiet ekonomikament vantaġġużi u tista’ effettivament tintuża bħala kombustibbli mingħajr operazzjoni ta’ trasformazzjoni minn qabel.
Fuq it-tieni domanda
Permezz tat-tieni domanda, il-qorti tar-rinviju tistaqsi essenzjalment jekk iż-żejt karburant tqil imxerred aċċidentalment fil-baħar wara nawfraġju għandux, f’tali ċirkustanzi, jitqies bħala skart fis-sens tal-kategorija Q4 tal-Anness I tad-Direttiva 75/442.
Osservazzjonijiet ippreżentati lill-Qorti tal-Ġustizzja
Il-Commune de Mesquer, flimkien mal-Gvern Franċiż u dak Taljan kif ukoll mal-Kummissjoni, huwa tal-fehma li tali idrokarburi, peress li nxterdu fil-baħar u
a fortiori
tħalltu mal-ilma u mas-sedimenti, għandhom jitqiesu bħala skart fis-sens tad-Direttiva 75/442.
Il-kumpanniji Total iqisu li t-taħlita tal-idrokarburi mal-ilma u mas-sedimenti tal-kosta tikkostitwixxi skart fil-każ biss li jeżisti obbligu ta’ tneħħija jew ta’ rkupru tal-idrokarburi mxerrda aċċidentalment inkwantu tali u jekk dawn l-idrokarburi jkunu tħalltu b’mod li ma jkunux jistgħu jitneħħew minn ġo l-ilma u minn mas-sedimenti.
Il-Gvern Belġjan isostni li l-prodotti mxerrda fil-baħar m’għandhomx jitqiesu bħala skart fis-sens tad-Direttiva 75/442, iżda għandhom jitqiesu bħala idrokarburi tqal fis-sens tal-Konvenzjonijiet dwar ir-Responsabbiltà Ċivili u dwar il-Fond. Il-Gvern tar-Renju Unit, filwaqt li jammetti li l-idrokarburi jistgħu jitqiesu bħala skart fis-sens ta’ din id-direttiva, jikkunsidra xieraq li t-tixrid aċċidentali ta’ idrokarburi fil-baħar jaqa’ taħt il-Konvenzjonijiet dwar ir-Responsabbiltà Ċivili u dwar il-Fond u, konsegwentement, li d-Direttiva 75/442 ma tapplikax f’ċirkustanzi bħal dawn.
Risposta tal-Qorti tal-Ġustizzja
Preliminarjament, jeħtieġ li jiġi osservat li l-Anness I tad-Direttiva 75/442 jipproponi lista ta’ sustanzi u ta’ oġġetti li jistgħu jitqiesu bħala skart. Madankollu, din il-lista hija biss indikattiva, peress li l-kwalifikazzjoni tal-iskart tirriżulta qabel kollox mill-imġiba tad-detentur u mit-tifsira tal-kelma “jarmi” (ara s-sentenza tas-7 ta’ Settembru 2004, Van de Walle
et
,
C-1/03, Ġabra p. I-7613
, punt 42).
Il-fatt li l-Anness I tad-Direttiva 75/442, intitolat “Il-kategoriji ta’ l-iskart”, fil-punt tiegħu Q4 isemmi “[i]l-materjali li jkunu ġew imxerrda, mitlufa jew għaddew minn xi diżgrazzja [inċident] oħra, inklużi kull materjal, tagħmir, eċċ. kkontaminat b’riżultat tad-diżgrazzja [tal-inċident]”, għalhekk jikkostitwixxi biss indikazzjoni ta’ l-inklużjoni ta’ dawn il-materji fil-kamp ta’ applikazzjoni tal-kunċett ta’ skart. Għalhekk, hija ma tippermettix minnha nnifisha li tikkwalifika l-idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar u li kkawżaw tniġġis fl-ibħra territorjali u konsegwentement fil-kosta ta’ Stat Membru (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 43).
F’dawn iċ-ċirkustanzi jeħtieġ li jiġi eżaminat jekk tali tixrid aċċidentali ta’ idrokarburi huwiex att li permezz tiegħu d-detentur jarmihom fis-sens tal-Artikolu 1(a) tad-Direttiva 75/442 (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 44).
F’dan ir-rigward, meta s-sustanza jew l-oġġett inkwistjoni jikkostitwixxu residwu ta’ produzzjoni, jiġifieri prodott li ma jkunx ġie mfittex inkwantu tali għal użu ulterjuri u li d-detentur ma jkunx jista’ jerġa’ juża mingħajr trasformazzjoni minn qabel f’kundizzjonijiet ekonomikament vantaġġużi, huma għandhom jiġu analizzati bħala piż li d-detentur “jarmi” (ara s-sentenzi Palin Granit, punti 32 sa 37, kif ukoll Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 46).
Fir-rigward ta’ idrokarburi mxerrda aċċidentalment u li jikkawżaw tniġġis tal-art u tal-ilma taħt l-art, il-Qorti tal-Ġustizzja kellha l-okkażjoni li tikkonstata li dawn ma kinux jikkostitwixxu prodott li jintuża mill-ġdid mingħajr operazzjoni ta’ trasformazzjoni minn qabel (ara s-sentenza Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 47).
Konstatazzjoni bħal din għandha ssir ukoll għal dak li jikkonċerna idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar u li jikkawżaw tniġġis tal-ibħra territorjali u konsekuttivament tal-kosta ta’ Stat Membru.
Fil-fatt, huwa paċifiku li l-użu jew il-bejgħ ta’ tali idrokarburi, imxerrda jew emulsjonati fl-ilma jew imħallta mas-sedimenti, huwa inċert, kważi ipotetiku. Huwa paċifiku wkoll li anki jekk wieħed jammetti li dan huwa teknikament possibbli, fi kwalunkwe każ, tali użu jew bejgħ jippresupponi li jsiru operazzjonijiet ta’ trasformazzjoni minn qabel li mhux talli mhumiex ekonomikament vantaġġużi għad-detentur ta’ din is-sustanza, iżda fil-verità jikkostitwixxu piż finanzjarju sinjifikattiv. Minn dan isegwi li tali idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar għandhom jiġu kkunsidrati bħala sustanzi li d-detentur tagħhom ma kellux l-intenzjoni jipproduċi u li huwa “jarmi”, minkejja li involontarjament, fl-okkażjoni tat-trasport tagħhom u għalhekk għandhom jitqiesu bħala skart fis-sens tad-Direttiva 75/442 (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punti 47 u 50).
Barra minn hekk, l-applikabbiltà tal-imsemmija direttiva mhijiex imminata mill-fatt li t-tixrid aċċidentali tal-idrokarburi ma sarx fuq l-art fit-territorju ta’ Stat Membru, iżda fiż-żona ekonomika esklużiva tiegħu.
Fil-fatt, mingħajr mhuwa neċessarju li tiddeċiedi dwar l-applikabbiltà ta’ din id-direttiva fil-post tan-nawfraġju, huwa biżżejjed li jiġi rrilevat li l-idrokarburi mxerrda aċċidentalment infirxu ma’ tul il-kosta sakemm waslu sax-xtut, u b’hekk inferxu wkoll fuq l-art tat-territorju ta’ dan l-Istat Membru.
Minn dan jirriżulta li, f’ċirkustanzi ta’ nawfraġju ta’ tanker taż-żejt bħal dawk li jikkaratterizzaw il-kawża prinċipali, id-Direttiva 75/442 tapplika
ratione loci
.
Konsegwentement, jeħtieġ li r-risposta għat-tieni domanda tkun li l-idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar wara nawfraġju, li jitħalltu mal-ilma kif ukoll mas-sedimenti u li jinfirxu ma’ tul il-kosta ta’ Stat Membru sakemm jaslu sax-xtut, jikkostitwixxu skart fis-sens tal-Artikolu 1(a) tad-Direttiva 75/442, peress li dawn ma jistgħux iktar jintużaw jew jinbiegħu mingħajr operazzjoni ta’ trasformazzjoni minn qabel.
Fuq it-tielet domanda
Permezz tat-tielet domanda, il-qorti tar-rinviju tistaqsi jekk fiċ-ċirkustanzi tan-nawfraġju ta’ tanker taż-żejt, il-produttur taż-żejt karburant tqil imxerred fil-baħar u/jew il-bejjiegħ ta’ dan iż-żejt u noleġġatur tat-tanker li jittrasporta din is-sustanza jistgħux ikunu meħtieġa jsostnu l-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart iġġenerat b’dan il-mod, minkejja li s-sustanza mxerrda fil-baħar kienet ittrasportata minn terza persuna, f’dan il-każ, trasportatur marittimu.
Osservazzjonijiet ippreżentati lill-Qorti tal-Ġustizzja
Il-Commune de Mesquer jikkunsidra li, fil-kawża prinċipali, għall-finijiet tal-applikazzjoni tal-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442, il-produttur taż-żejt karburant tqil kif ukoll il-bejjiegħ ta’ dan iż-żejt u noleġġatur tat-tanker li kien qed jittrasporta din is-sustanza għandhom jitqiesu, fis-sens tal-Artikolu 1(b) u (ċ) ta’ din id-direttiva, bħala produtturi jew detenturi tal-iskart li jirriżulta mit-tixrid tal-imsemmija sustanza fil-baħar.
Skont il-kumpanniji Total, f’ċirkustanzi bħal dawk fil-kawża prinċipali, l-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442 la japplika għall-produttur taż-żejt karburant tqil u lanqas għall-bejjiegħ ta’ dan iż-żejt u noleġġatur tat-tanker li ttrasporta din is-sustanza peress li, fil-mument tal-inċident li ttrasforma l-imsemmija sustanza fi skart, din kienet qed tiġi ttrasportata minn terzi persuni. Barra minn hekk, din id-dispożizzjoni lanqas tapplika għall-produttur taż-żejt karburant tqil għas-sempliċi raġuni li huwa l-produttur tal-prodott li ġġenera l-iskart.
Il-Gvern Franċiż, kif ukoll dak Taljan u l-Kummissjoni, huwa tal-fehma li l-produttur taż-żejt karburant tqil u/jew il-bejjiegħ ta’ dan iż-żejt u noleġġatur tat-tanker li kien jittrasporta din is-sustanza jistgħu jitqiesu biss bħala produtturi u/jew detenturi tal-iskart li jirriżulta mit-tixrid tal-imsemmija sustanza fil-baħar jekk in-nawfraġju tat-tanker, li jittrasforma t-tagħbija ta’ żejt karburant tqil fi skart, ikun dovut għal aġir li jistgħu jinżammu responsabbli għalih. Madankollu, il-Kummissjoni żżid tgħid li l-produttur ta’ prodott bħaż-żejt karburant tqil ma jistax, sempliċement minħabba din l-attività, jitqies bħala “produttur” u/jew “detentur”, fis-sens tal-Artikolu 1(b) u (ċ) tad-Direttiva 75/442, ta’ skart iġġenerat minn dan il-prodott f’inċident li jseħħ matul it-trasport tiegħu. Madankollu, skont it-tieni inċiż tal-Artikolu 15 ta’ din id-direttiva, huwa jibqa’ responsabbli għall-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart inkwantu “produttur tal-prodott li jiġġenera l-iskart”.
Għall-Gvern Belġjan, id-Direttiva 75/442 ma tapplikax minħabba l-fatt li għandha tapplika l-Konvenzjoni dwar ir-Responsabbiltà Ċivili. Bl-istess mod, il-Gvern tar-Renju Unit iqis li l-Qorti tal-Ġustizzja m’għandhiex tirrispondi għal din id-domanda peress li l-kawża prinċipali tirrigwarda kwistjonijiet ta’ responsabbiltà minħabba tixrid ta’ żejt karburant tqil fil-baħar.
Risposta tal-Qorti tal-Ġustizzja
F’ċirkustanzi bħal dawk tal-kawża prinċipali, fid-dawl tal-għan tad-Direttiva 75/442 kif imfakkar fit-tielet premessa tagħha, it-tieni inċiż tal-Artikolu 15 ta’ din id-direttiva jipprovdi li, skont il-prinċipju li min iniġġes iħallas, l-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart għandhom ikunu sostnuti mid-detenturi ta’ qabel jew mill-produttur tal-prodott li jiġġenera l-iskart.
Bis-saħħa tal-Artikolu 8 tad-Direttiva 75/442, kull “detentur ta’ l-iskart” għandu jara li jinġabar minn kollettur privat jew pubbliku jew minn impriża li twettaq ix-xogħlijiet imsemmija fl-Annessi II A jew II B ta’ din id-direttiva, jiġifieri li jassigura huwa stess l-irkupru jew ir-rimi billi jikkonforma ruħu mad-dispożizzjonijiet tal-imsemmija direttiva (sentenza tas-26 ta’ April 2005, Il-Kummissjoni vs L-Irlanda,
C-494/01, Ġabra 2005 p. I-3331
, punt 179).
Mid-dispożizzjonijiet imsemmija iktar ’il fuq, jirriżulta li d-Direttiva 75/442 tiddistingwi t-twettiq ta’ xogħlijiet ta’ rkupru u ta’ rimi fil-prattika, li skont din id-direttiva għandhom ikunu a spejjeż ta’ kull “detentur ta’ l-iskart”, kemm jekk ikun il-produttur kif ukoll jekk ikun il-pussessur, mis-sostenn tal-ispejjeż għall-imsemmija xogħlijiet, li hija timponi, skont il-prinċipju li min iniġġes iħallas, fuq il-persuni li jikkawżaw it-tniġġis, kemm jekk ikunu detenturi, detenturi ta’ qabel jew produtturi ta’ prodotti li jiġġeneraw l-iskart (sentenza Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 58).
F’dan ir-rigward, l-applikazzjoni tal-prinċipju li min iniġġes iħallas, fis-sens tat-tieni sentenza tal-ewwel subparagrafu tal-Artikolu 174(2) KE u tal-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442, ma tirnexxix jekk tali persuni involuti fil-ġenerazzjoni tal-iskart, kellhom jevitaw l-obbligi finanzjarji tagħhom kif previsti f’din id-direttiva, meta l-oriġini tal-idrokarburi li jkunu nxterdu fil-baħar, minkejja li involontarjament, u li jkunu kkawżaw tniġġis tal-kosta territorjali ta’ Stat Membru, ikun stabbilit b’mod ċar.
— Fuq il-kunċetti ta’ “detentur” u ta’ “detenturi ta’ qabel”
Il-Qorti tal-Ġustizzja qieset, fir-rigward ta’ idrokarburi mxerrda aċċidentalment minħabba nixxija fil-ħażna ta’ stazzjon tal-petrol u li kienet inxtrat minn din tal-aħħar għall-bżonnijiet tal-użu tiegħu, li dawn l-idrokarburi kienu fil-fatt fil-pussess tal-amministratur tal-istazzjoni tal-petrol. B’hekk, il-Qorti tal-Ġustizzja qieset li f’dan il-kuntest dik il-persuna li, għall-bżonnijiet tal-attività tagħha, kienet qegħda taħżen dawn l-idrokarburi meta saru skart, tista’ titqies bħala dik li “pproduċiet” l-iskart fis-sens tal-Artikolu 1(b) tad-Direttiva 75/442. Fil-fatt, peress li fl-istess waqt huwa l-pussessur u l-produttur ta’ dan l-iskart, l-amministratur ta’ tali stazzjon tal-petrol għandu jitqies bħala d-detentur ta’ dan l-iskart, fis-sens tal-Artikolu 1(ċ) ta’ din id-direttiva (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 59).
Bl-istess mod, fil-każ ta’ idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar, jeħtieġ li jiġi rrilevat li sid il-bastiment li kien qed jittrasporta l-imsemmija idrokarburi, fil-fatt, kien fil-pussess tagħhom immedjatament qabel saru skart. F’dawn iċ-ċirkustanzi, is-sid tal-imsemmi bastiment jista’ jitqies bħala li pproduċa dan l-iskart fis-sens tal-Artikolu 1(b) tad-Direttiva 75/442 u b’dan il-mod jista’ jitqies bħala “detentur” fis-sens tal-Artikolu 1(ċ) ta’ din id-direttiva.
Madankollu, l-imsemmi direttiva ma teskludix li, f’ċerti każijiet, l-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart ikunu a karigu ta’ wieħed jew iktar detenturi ta’ qabel (sentenza Van de Walle
et
, iċċitata iktar ’il fuq, punt 57).
— Fuq id-determinazzjoni tal-persuni li għandhom isostnu l-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart
Fil-kawża prinċipali, il-kwistjoni li tqum hija dwar jekk il-persuna, li biegħet il-merkanzija lid-destinatarju finali u li għal din ir-raġuni nnoleġġat it-tanker li nqered fuq il-baħar, tistax ukoll titqies bħala “detentur”, f’dan ir-rigward “ta’ qabel”, tal-iskart imxerred. Barra minn hekk, il-qorti tar-rinviju tistaqsi jekk il-prodottur tal-prodott li jiġġenera dan l-iskart għandux ukoll ikun meħtieġ isostni l-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart iġġenerat b’dan il-mod.
F’dan ir-rigward, l-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442 jipprovdi li ċerti kategoriji ta’ persuni, f’dan il-każ, id-“detenturi ta’ qabel” jew il-“produttur tal-prodott li jiġġenera l-iskart”, jistgħu, skont il-prinċipju li min iniġġes iħallas, ikunu meħtieġa jsostnu l-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart. B’hekk, dan l-obbligu finanzjarju jaqa’ fuqhom minħabba li jkunu kkontribwixxew għall-ġenerazzjoni tal-imsemmi skart, u jekk ikun il-każ, għar-riskju tat-tniġġis li jirriżulta minnu.
Għaldaqstant, fir-rigward tal-idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar wara n-nawfraġju tat-tanker taż-żejt, il-qorti nazzjonali tista’ tikkunsidra li l-bejjiegħ ta’ dawn l-idrokaruburi u noleġġatur tat-tanker li kien qed jittrasportahom “ipproduċa l-iskart”, jekk din il-qorti, fid-dawl tal-elementi li hija biss tista’ tevalwa, tasal għall-konklużjoni li dan il-bejjiegħ-noleġġatur ikkontribwixxa għar-riskju li jkun hemm it-tniġġis ikkawżat minn dan in-nawfraġju, b’mod partikolari jekk naqas milli jieħu l-miżuri sabiex jiġi evitat avveniment bħal dan, bħal per eżempju dawk li jikkonċernaw l-għażla tat-tanker. F’ċirkustanzi bħal dawn, l-imsemmi bejjiegħ-noleġġatur jista’ jitqies bħala detentur ta’ qabel tal-iskart għall-finijiet tal-applikazzjoni tal-ewwel parti tat-tieni inċiż tal-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442.
Kif imfakkar fil-punt 69 ta’ din is-sentenza, f’ċirkustanzi bħal dawk tal-kawża prinċipali, it-tieni inċiż tal-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442 jipprovdi, permezz tal-użu tal-konġunzjoni “jew”, li l-ispejjeż għat-tneħħija tal-iskart għandhom ikunu sostnuti jew mid-“detenturi ta’ qabel”, jew mill-“produttur tal-prodott li jiġġenera” l-iskart inkwistjoni.
F’dan ir-rigward, skont l-Artikolu 249 KE, l-Istati Membri li lilhom hija indirizzata d-Direttiva 75/442, filwaqt li huma kompetenti għall-għażla tal-forma u l-metodi, huma marbuta fir-rigward tar-riżultat li jrid jintlaħaq f’dak li jirrigwarda s-sostenn tal-ispejjeż marbuta mat-tneħħija tal-iskart. Konsegwentement, huma għandhom jaraw li d-dritt nazzjonali tagħhom jippermetti li l-imsemmija spejjeż jiġu attribwiti, jew lid-detenturi ta’ qabel, jew lill-produtturi tal-prodott li jiġġenera l-iskart.
B’hekk kif issostni l-Avukat Ġenerali fil-punt 135 tal-konklużjonijiet tagħha, l-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442 ma jipprekludix lill-Istati Membri milli jipprovdu, skont impenji internazzjonali meħuda minnhom f’dan il-qasam, bħall-Konvenzjonijiet dwar ir-Responsabbiltà Ċivili u dwar il-Fond, li sid it-tanker jew n-noleġġatur ta’ dan tal-aħħar jistgħu jkunu responsabbli biss għad-danni kkawżati mit-tixrid ta’ idrokaruburi fil-baħar sa limiti ta’ ammonti kkalkolati skont it-tunnellaġġ tal-bastiment u/jew f’ċirkustanzi partikolari marbuta mal-imġiba negliġenti tagħhom. Din id-dispożizzjoni lanqas tipprekludi milli, skont l-imsemmija impenji internazzjonali, fond għal ħlas ta’ kumpens, bħalma huwa l-Fond, għar-riżorsi allokati għal kull inċident, ikopri l-ispejjeż marbuta mat-tneħħija tal-iskart riżultat ta’ idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar minflok “detenturi” fis-sens tal-Artikolu 1(ċ) tad-Direttiva 75/442.
Madankollu, jekk jirriżulta li l-ispejjeż marbuta mat-tneħħija tal-iskart iġġenerat minn tixrid aċċidentali ta’ idrokarburi fil-baħar ma jkunux koperti mill-imsemmija fondi jew ma jistgħux ikunu koperti minħabba li jkun eżawrit il-limitu ta’ kumpens previst għal dan l-inċident, u li skont dawn il-limiti u/jew eżoneri mir-responsabbiltà previsti, id-dritt nazzjonali ta’ Stat Membru inkluż dak li joħroġ minn konvenzjonijiet internazzjonali, ma jippermettix li dawn l-ispejjeż ikunu sostnuti minn sid it-tanker u/jew in-noleġġatur ta’ dan tal-aħħar, minkejja li dawn għandhom jitqiesu bħala “detenturi” fis-sens tal-Artikolu 1(ċ) tad-Direttiva 75/442, tali dritt nazzjonali għandu għalhekk jippermetti, sabiex tiġi żgurata traspożizzjoni konformi mal-Artikolu 15 ta’ din id-direttiva, li l-imsemmija spejjeż jiġu sostnuti mill-produttur tal-prodott li jiġġenera l-iskart imxerred. Madankollu, skont il-prinċipju li min iniġġes iħallas, tali produttur jista’ jkun meħtieġ isostni dawn l-ispejjeż fil-każ biss li, bl-attività tiegħu, huwa jkun ikkontribwixxa għar-riskju li jkun hemm it-tniġġis ikkawżat min-nawfraġju tat-tanker.
F’dan ir-rigward, l-obbligu ta’ Stat Membru li jieħu l-miżuri kollha neċessarji sabiex jintlaħaq ir-riżultat tad-direttiva huwa obbligu vinkolanti impost mit-tielet paragrafu tal-Artikolu 249 KE u mid-direttiva stess. Dan l-obbligu li jittieħdu l-miżuri ġenerali jew partikolari kollha huwa impost fuq l-awtoritajiet kollha tal-Istati Membri, inklużi, fil-kuntest tal-kompetenzi tagħhom, l-awtoritajiet ġudizzjarji (ara s-sentenzi tat-13 ta’ Novembru 1990, Marleasing,
C-106/89, Ġabra p. I-4135
, punt 8, u Inter-Environnement Wallonie, iċċitata iktar ’il fuq, punt 40).
Minn dan isegwi li, meta tapplika d-dritt nazzjonali, kemm jekk huma dispożizzjonijiet preċedenti jew posterjuri għad-direttiva jew jekk huma dispożizzjonijiet li joħorġu minn konvenzjonijiet internazzjonali li l-Istat Membru jkun parti fihom, il-qorti nazzjonali li tintalab tinterpretah għandha tagħmel dan, sakemm ikun possibbli, fid-dawl tat-test u tal-għan tad-direttiva sabiex jintlaħaq ir-riżultat previst minnha u b’hekk tikkonforma mat-tielet paragrafu tal-Artikolu 249 KE (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Marleasing, iċċitata iktar ’il fuq, punt 8).
Barra minn hekk, kuntrarjament għal dak li l-kumpanniji Total sostnew fis-seduta, il-Komunità mhijiex marbuta mill-Konvenzjonijiet dwar ir-Responsabbiltà Ċivili u dwar il-Fond. Fil-fatt, minn naħa, il-Komunità ma aderietx għall-imsemmija strumenti internazzjonali u, min-naħa l-oħra, la tista’ titqies li ssostitwixxiet lill-Istati Membri, peress li dawn mhumiex kollha parti f’dawn il-konvenzjonijiet (ara, b’analoġija, is-sentenzi tal-14 ta’ Lulju 1994, Peralta,
C-379/92, Ġabra p. I-3453
, punt 16, kif ukoll tat-3 ta’ Ġunju 2008, Intertanko
et
,
C-308/06, Ġabra p. I-4057
, punt 47), u lanqas li hija marbuta indirettament mill-imsemmija konvenzjonijiet minħabba l-Artikolu 235 tal-Konvenzjoni tan-Nazzjonijiet Uniti dwar il-Liġi tal-Baħar, iffirmata f’Montego Bay fl-10 ta’ Diċembru 1982, li daħlet fis-seħħ fis-16 ta’ Novembru 1994 u ġiet approvata permezz tad-Deċiżjoni tal-Kunsill 98/392/KE, tat-23 ta’ Marzu 1998 (
ĠU L 179, p. 1
), dispożizzjoni li, kif sostna l-Gvern Franċiż fis-seduta, il-paragrafu 3 tagħha jistabbilixxi biss obbligu ġenerali ta’ kooperazzjoni bejn il-partijiet tal-imsemmija konvenzjoni.
Barra minn hekk, fir-rigward tad-Deċiżjoni 2004/246 li tawtorizza lill-Istati Membri jiffirmaw jew jirratifikaw, fl-interess tal-Komunità, il-Protokoll tal-2003 għall-Konvenzjoni dwar il-Fond, jew li jaderixxu għalih, huwa biżżejjed li jiġi kkonstatat li l-imsemmija deċiżjoni u l-imsemmi Protokoll tal-2003 ma japplikawx għall-fatti inkwistjoni fil-kawża prinċipali.
Huwa minnu li d-Direttiva 2004/35 tipprovdi espressament, fl-Artikolu 4(2) tagħha, li hija la tapplika għal inċident u lanqas għal attività li fir-rigward tagħhom ir-responsabbiltà jew il-ħlas ta’ kumpens jaqgħu taħt il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ wieħed mill-istrumenti internazzjonali msemmija fl-Anness IV tagħha, li jsemmi l-Konvenzjonijiet dwar ir-Responsabbiltà Ċivili u dwar il-Fond. Fil-fatt, il-leġiżlatur Komunitarju, kif indikat fit-tieni premessa ta’ din id-direttiva, qies neċessarju li jittieħdu espressament inkunsiderazzjoni l-konvenzjonijiet internazzjonali rilevanti li jirregolaw b’mod iktar komplut u strett kull attività li taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ din id-direttiva.
Madankollu, jeħtieġ li jiġi kkonstatat li d-Direttiva 75/442 ma fiha ebda dispożizzjoni simili, inkluż fil-verżjoni kkodifikata tagħha kif tirriżulta mid-Direttiva 2006/12.
Fid-dawl tal-kunsiderazzjonijiet preċedenti, ir-risposta għat-tielet domanda għandha tkun li, għall-finijiet tal-applikazzjoni tal-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442 għat-tixrid aċċidentali ta’ idrokarburi fil-baħar li kkawża t-tniġġis tal-kosta ta’ Stat Membru:
—
il-qorti nazzjonali tista’ tikkunsidra l-bejjiegħ ta’ dawn l-idrokarburi u noleġġatur tat-tanker li kien qed jittrasportahom bħala prodottur tal-imsemmi skart, fis-sens tal-Artikolu 1(b) tad-Direttiva 75/442, u billi jagħmel dan, bħala “detentur ta’ qabel” għall-finijiet tal-applikazzjoni tal-ewwel parti tat-tieni inċiż tal-Artikolu 15 ta’ din id-direttiva, jekk din il-qorti, fid-dawl tal-elementi li hija biss tista’ tevalwa, tasal għall-konklużjoni li dan il-bejjiegħ-noleġġatur ikkontribwixxa għar-riskju li jkun hemm it-tniġġis ikkawżat minn dan in-nawfraġju, b’mod partikolari jekk naqas milli jieħu l-miżuri sabiex jiġi evitat avveniment bħal dan, bħal per eżempju dawk li jikkonċernaw l-għażla tat-tanker;
—
jekk jirriżulta li l-ispejjeż marbuta mat-tneħħija tal-iskart iġġenerat minn tixrid aċċidentali ta’ idrokarburi fil-baħar ma jkunux koperti mill-Fond jew ma jistgħux ikunu koperti minħabba li jkun eżawrit il-limitu ta’ kumpens previst għal dan l-inċident, u li skont dawn il-limiti u/jew eżoneri mir-responsabbiltà previsti, id-dritt nazzjonali ta’ Stat Membru inkluż dak li joħroġ minn konvenzjonijiet internazzjonali, ma jippermettix li dawn l-ispejjeż ikunu sostnuti minn sid it-tanker u/jew in-noleġġatur ta’ dan tal-aħħar, minkejja li dawn għandhom jitqiesu bħala “detenturi” fis-sens tal-Artikolu 1(ċ) tad-Direttiva 75/442, tali dritt nazzjonali għandu għalhekk jippermetti, sabiex tiġi żgurata traspożizzjoni konformi mal-Artikolu 15 ta’ din id-direttiva, li l-imsemmija spejjeż jiġu sostnuti mill-produttur tal-prodott li jiġġenera l-iskart imxerred. Madankollu, skont il-prinċipju li min iniġġes iħallas, tali produttur jista’ jkun meħtieġ isostni dawn l-ispejjeż fil-każ biss li, bl-attività tiegħu, huwa jkun ikkontribwixxa għar-riskju li jkun hemm it-tniġġis ikkawżat min-nawfraġju tat-tanker.
Fuq l-ispejjeż
Peress li l-proċedura għandha, fir-rigward tal-partijiet fil-kawża prinċipali, in-natura ta’ kwistjoni mqajma quddiem il-qorti tar-rinviju, hija din il-qorti li tiddeċiedi fuq l-ispejjeż. L-ispejjeż sostnuti għas-sottomissjoni tal-osservazzjonijiet lill-Qorti tal-Ġustizzja, barra dawk tal-imsemmija partijiet, ma jistgħux jitħallsu lura.
Għal dawn il-motivi, Il-Qorti tal-Ġustizzja (Awla Manja) taqta’ u tiddeċiedi:
1)
Sustanza bħal dik inkwistjoni fil-kawża prinċipali, jiġifieri taż-żejt karburant tqil mibjugħ bħala kombustibbli, ma tikkostitwixxix skart fis-sens tad-Direttiva tal-Kunsill 75/442/KEE, tal-15 ta’ Lulju 1975, dwar l-iskart, kif emendata bid-Deċiżjoni tal-Kummissjoni 96/350/KE, tal-24 ta’ Mejju 1996, meta li tintuża jew tinbiegħ f’kundizzjonijiet ekonomikament vantaġġużi u tista’ effettivament tintuża bħala kombustibbli mingħajr operazzjoni ta’ trasformazzjoni minn qabel.
2)
Idrokarburi mxerrda aċċidentalment fil-baħar wara nawfraġju, li jitħalltu mal-ilma kif ukoll mas-sedimenti u li jinfirxu ma’ tul il-kosta ta’ Stat Membru sakemm jaslu sax-xtut, jikkostitwixxu skart fis-sens tal-Artikolu 1(a) tad-Direttiva 75/442, kif emendata bid-Deċiżjoni 96/350, peress li dawn ma jistgħux iktar jintużaw jew jinbiegħu mingħajr operazzjoni ta’ trasformazzjoni minn qabel.
3)
Għall-finijiet tal-applikazzjoni tal-Artikolu 15 tad-Direttiva 75/442, kif emendata bid-Deċiżjoni 96/350, għat-tixrid inċidentali [aċċidentali] ta’ idrokarburi fil-baħar li kkawża t-tniġġis tal-kosta ta’ Stat Membru:
—
il-qorti nazzjonali tista’ tikkunsidra l-bejjiegħ ta’ dawn l-idrokarburi u noleġġatur tat-tanker li kien qed jittrasportahom bħala prodottur tal-imsemmi skart, fis-sens tal-Artikolu 1(b) tad-Direttiva 75/442, kif emendata bid-Deċiżjoni 96/350, u billi jagħmel dan, bħala “detentur ta’ qabel” għall-finijiet tal-applikazzjoni tal-ewwel parti tat-tieni inċiż tal-Artikolu 15 ta’ din id-direttiva, jekk din il-qorti, fid-dawl tal-elementi li hija biss tista’ tevalwa, tasal għall-konklużjoni li dan il-bejjiegħ-noleġġatur ikkontribwixxa għar-riskju li jkun hemm it-tniġġis ikkawżat minn dan in-nawfraġju, b’mod partikolari jekk naqas milli jieħu l-miżuri sabiex jiġi evitat avveniment bħal dan, bħal per eżempju dawk li jikkonċernaw l-għażla tat-tanker;
—
jekk jirriżulta li l-ispejjeż marbuta mat-tneħħija tal-iskart iġġenerat minn tixrid aċċidentali ta’ idrokarburi fil-baħar ma jkunux koperti mill-Fond Internazzjonali għal Kumpens għal Danni mit-Tniġġis biż-Żejt jew ma jistgħux ikunu koperti minħabba li jkun eżawrit il-limitu ta’ kumpens previst għal dan l-inċident, u jekk skont dawn il-limiti u/jew ħelsien minn responsabbiltà previsti, id-dritt nazzjonali ta’ Stat Membru inkluż dak li joħroġ minn konvenzjonijiet internazzjonali, ma jippermettix li dawn l-ispejjeż ikunu sostnuti minn sid it-tanker u/jew in-noleġġatur ta’ dan tal-aħħar, minkejja li dawn għandhom jitqiesu bħala “detenturi” fis-sens tal-Artikolu 1(ċ) tad-Direttiva 75/442, kif emendata bid-Deċiżjoni 96/350, tali dritt nazzjonali għandu għalhekk jippermetti, sabiex tiġi żgurata traspożizzjoni konformi mal-Artikolu 15 ta’ din id-direttiva, li l-imsemmija spejjeż jiġu sostnuti mill-produttur tal-prodott li jiġġenera l-iskart imxerred. Madankollu, skont il-prinċipju li min iniġġes iħallas, tali produttur jista’ jkun meħtieġ isostni dawn l-ispejjeż fil-każ biss li, bl-attività tiegħu, huwa jkun ikkontribwixxa għar-riskju li jkun hemm it-tniġġis ikkawżat min-nawfraġju tat-tanker.
Firem
(
*1
) Lingwa tal-kawża: il-Franċiż. | [
"Direttiva 75/442/KEE",
"Ġestjoni ta’ l-iskart",
"Kunċett ta’ skart",
"Prinċipju li min iniġġes iħallas",
"Detentur",
"Detenturi ta’ qabel",
"Produttur tal-prodott li jiġġenera l-iskart",
"Idrokarburi u żejt karburant tqil (heavy fuel oil)",
"Nawfraġju",
"Konvenzjoni dwar ir-Responsabbiltà Ċivili għal Danni mit-Tniġġis biż-Żejt",
"Fond Internazzjonali għal Kumpens għal Danni mit-Tniġġis biż-Żejt"
] |
62010CJ0361 | fi | Ennakkoratkaisupyyntö koskee teknisiä standardeja ja määräyksiä ja tietoyhteiskunnan palveluja koskevia määräyksiä koskevien
tietojen toimittamisessa noudatettavasta menettelystä 22.6.1998 annetun Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 98/34/EY
(EYVL L 204, s. 37), sellaisena kuin se on muutettuna 20.7.1998 annetulla Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivillä
98/48/EY (EYVL L 217, s. 18; jäljempänä direktiivi 98/34), 1 ja 8 artiklan tulkintaa.
Tämä pyyntö on esitetty asiassa, jossa kantajina ovat Intercommunale Intermosane SCRL ja voittoa tavoittelematon yhdistys
Fédération de l’industrie et du gaz ja vastaajana Belgian valtio ja joka koskee työpaikoilla olevien tiettyjen vanhojen sähkölaitteistojen
turvallisuutta koskevista vähimmäisvaatimuksista annettua säännöstöä.
Asiaa koskevat oikeussäännöt
Unionin säännöstö
Direktiivin 98/34 1 artiklassa säädetään seuraavaa:
”Tässä direktiivissä tarkoitetaan:
1) ’tuotteella’ teollisesti valmistettua tuotetta ja maataloustuotetta, mukaan lukien kalastustuotteet;
– –
3) ’teknisellä eritelmällä’ asiakirjaan sisältyvää eritelmää tuotteelta vaadittavista ominaisuuksista, kuten laadusta, käyttöominaisuuksista,
turvallisuudesta tai mitoista, mukaan lukien tuotteita koskevat myyntinimeä, termistöä, tunnuksia, kokeita ja testausmenetelmiä,
pakkaamista, merkitsemistä tai selostetta koskevat vaatimukset sekä vaatimustenmukaisuuden arvioinnin menettelyt;
– –
4) ’muulla vaatimuksella’ vaatimusta, joka ei ole tekninen eritelmä ja joka asetetaan tuotteelle erityisesti kuluttajan tai ympäristön
suojelutarkoituksessa ja joka koskee tuotteen elinkaarta markkinoille saattamisen jälkeen eli käyttöedellytyksiä, kierrätystä,
uudelleenkäyttöä tai tuotteesta huolehtimista, jos nämä edellytykset voivat vaikuttaa merkittävästi tuotteen koostumukseen
tai sen luonteeseen, taikka sen kaupan pitämiseen;
– –
11) ’teknisellä määräyksellä’ teknistä eritelmää tai muuta vaatimusta taikka palveluja koskevaa määräystä, mukaan lukien sovellettavat
hallinnolliset määräykset, jonka noudattaminen on oikeudellisesti tai tosiasiallisesti pakollista ja joka koskee kaupan pitämistä,
palvelujen tarjoamista, palvelujen tarjoajien sijoittautumista tai käyttöä jäsenvaltiossa tai suuressa osassa sen aluetta
sekä jäsenvaltioiden lakeja, asetuksia ja hallinnollisia määräyksiä, joissa kielletään tuotteen valmistus, tuonti, kaupan
pitäminen tai käyttö taikka joissa kielletään palvelujen tarjoaminen, palvelujen käyttö tai sijoittautuminen palvelujen tarjoajana,
sanotun kuitenkaan rajoittamatta 10 artiklan säännösten soveltamista.
– –
– –
Tätä direktiiviä ei sovelleta sellaisiin toimenpiteisiin, jotka jäsenvaltiot arvioivat tarpeellisiksi osana perustamissopimusta
henkilöiden ja erityisesti työntekijöiden suojelun varmistamiseksi tuotteita käytettäessä edellyttäen, että nämä toimenpiteet
eivät vaikuta tuotteisiin.”
Direktiivin 98/34 8 artiklan 1 kohdan ensimmäinen alakohta kuuluu seuraavasti:
”Jäsenvaltioiden on toimitettava komissiolle välittömästi teknisiä määräyksiä koskevat ehdotukset, paitsi kun on kyse kansainvälisen
tai eurooppalaisen standardin käyttöönotosta sellaisenaan, jolloin pelkkä tiedonanto riittää, sanotun kuitenkaan rajoittamatta
10 artiklan säännösten soveltamista. Niiden on toimitettava komissiolle myös ilmoitus niistä syistä, joiden vuoksi tällaisen
teknisen määräyksen laatiminen on tarpeen, jollei näitä syitä selvitetä jo ehdotuksessa.”
Kansallinen säännöstö
Työpaikoilla olevien tiettyjen vanhojen sähkölaitteistojen turvallisuutta koskevista vähimmäisvaatimuksista 2.6.2008 tehdyn
kuninkaan päätöksen (arrêté royal du 2 juin 2008 concernant les prescriptions minimales de sécurité de certaines anciennes
installations électriques sur lieux de travail; Moniteur belge 19.6.2008, s. 31631; jäljempänä kuninkaan asetus) 8–13 §:ssä
säädetään seuraavaa:
”8 § Sähkölaitteisto on valmistettava siten, että työntekijöitä suojellaan suoran ja epäsuoran kontaktin aiheuttamilta riskeiltä
ja puutteellisen eristyksen, käyttötoimenpiteiden sekä ilmakehän vaikutuksien aiheuttamien ylijännitteiden vaikutuksilta,
palovammoilta ja muilta terveysriskeiltä sekä muilta kuin sähköön liittyviltä riskeiltä, jotka aiheutuvat sähkön käytöstä.
Jos edellä mainittuja riskejä ei ole mahdollista poistaa suunnittelutoimenpiteillä tai kollektiivisilla suojelutoimenpiteillä,
pääsy näihin laitteistoihin on varattava yksinomaan työntekijöille, joilla on [sähkölaitteistoista annetun yleisasetuksen]
47 §:ssä säädettyjen koodien BA4 tai BA5 mukainen pätevyys.
9 § Sähkölaitteisto on valmistettava siten, että
1) vältetään valokaaret ja vaaralliset pintalämpötilat
2) vältetään ylikuumentuminen, tulipalot ja räjähdykset.
10 § 1 momentti. Jokainen virtapiiri on suojattava vähintään yhdellä suojalaitteella, joka katkaisee ylikuormitusvirran ennen
kuin eristykselle, liitännöille, johtimille tai ympäristölle vahingollinen lämpenemä ilmenee.
Jokainen virtapiiri on suojattava suojalaitteella, joka katkaisee oikosulkuvirran ennen kuin vaarallisia seurauksia ilmenee.
2 momentti. Edellä 1 momentin säännöksistä poiketen tiettyjä virtapiirejä ei ole välttämätöntä suojata ylivirralta, mikäli
[sähkölaitteistoista annetun yleisasetuksen] 119, 123 ja 126 §:ssä säädettyjä edellytyksiä ja yksityiskohtaisia soveltamissääntöjä
noudatetaan.
11 § 1 momentti. Jännitteettömiä töitä varten sähkölaitteiston tai yksittäisten virtapiirien jännitteestä erottaminen on voitava
tehdä varmalla ja luotettavalla tavalla.
2 momentti. Toiminnallinen komento on tehtävä varmalla ja luotettavalla tavalla.
3 momentti. Jännitteen alenema tai häviäminen ja sen uudelleen ilmestyminen ei saa vaarantaa työntekijöiden turvallisuutta.
12 § Sähkölaitteiston on muodostuttava sähkölaitteista, jotka on valmistettu siten, etteivät ne oikein asennettuina ja huollettuina
ja käyttötarkoituksensa mukaisesti käytettyinä aiheuta vaaraa ihmisille.
Tarvittaessa sähkölaitteiden on oltava niiden asetusten säännösten mukaiset, joilla alalla sovellettavat yhteisön direktiivit
pannaan täytäntöön.
13 § Käytettyjen sähkölaitteiden on oltava joko rakenteeltaan tai lisäsuojan antamin turvin sellaisia, että ne soveltuvat olemassa
oleviin tai kohtuudella ennakoitavissa oleviin ulkoisiin vaikutuksiin ja käyttöolosuhteisiin.”
Pääasia ja ennakkoratkaisukysymykset
Pääasian kantajat ovat ennakkoratkaisua pyytäneessä tuomioistuimessa 18.8.2008 nostamallaan kanteella vaatineet kuninkaan
päätöksen kumoamista.
Pääasian kantajat väittävät kanteensa tueksi erityisesti, että direktiiviä 98/34 on rikottu, koska kuninkaan päätös sisältää
teknisiä määräyksiä, joita koskeva ehdotus olisi tämän direktiivin 8 artiklan mukaisesti pitänyt toimittaa komissiolle.
Tässä yhteydessä Conseil d’État on päättänyt lykätä asian käsittelyä ja esittää unionin tuomioistuimelle seuraavat ennakkoratkaisukysymykset:
”1) Ovatko [kuninkaan päätöksen] 8–13 §:n kaltaiset kansalliset oikeussäännöt, joissa säädetään sähkölaitteistojen ja sähkölaitteiden
valmistusta ja niihin työntekijöiden suojaamiseksi liitetyistä suojalaitteista koskevista vaatimuksista, [direktiivin 98/34]
1 artiklan 11 alakohdassa tarkoitettuja teknisiä määräyksiä, joita koskevat ehdotukset on annettava tiedoksi kyseisen direktiivin
8 artiklan 1 kohdan ensimmäisen alakohdan nojalla?
2) Ovatko [kuninkaan päätöksen] 8–13 §:n kaltaiset kansalliset oikeussäännöt direktiivin [98/34] 1 artiklan loppuosassa tarkoitettuja
toimenpiteitä, jotka jäsenvaltiot arvioivat tarpeellisiksi henkilöiden ja erityisesti työntekijöiden suojelun varmistamiseksi
tuotteita käytettäessä ja jotka eivät vaikuta tuotteisiin?”
Ennakkoratkaisukysymysten tarkastelu
Ensimmäinen kysymys
Ensimmäisellä kysymyksellään ennakkoratkaisua pyytänyt tuomioistuin tiedustelee lähtökohtaisesti, onko direktiivin 98/34 1
artiklan 11 alakohtaa tulkittava niin, että pääasiassa kyseessä olevan kaltaiset kansalliset säännökset ovat tässä säännöksessä
tarkoitettuja teknisiä määräyksiä, joita koskevat ehdotukset on toimitettava komissiolle tämän direktiivin 8 artiklan 1 kohdan
ensimmäisessä alakohdassa tarkoitetulla tavalla.
Vakiintuneessa oikeuskäytännössä on katsottu, että direktiivillä 98/34 pyritään ennakkovalvonnan avulla suojaamaan tavaroiden
vapaata liikkuvuutta, joka on yksi Euroopan unionin perusperiaatteista, ja että tällainen valvonta on hyödyllinen siltä osin
kuin tämän direktiivin soveltamisalaan kuuluvat tekniset määräykset voisivat aiheuttaa rajoituksia jäsenvaltioiden väliselle
tavaroiden kaupalle, ja tällaiset rajoitukset voidaan hyväksyä vain, jos ne ovat tarpeellisia sellaisten pakottavien vaatimusten
täyttämiseksi, joilla pyritään yleistä etua koskevaan päämäärään (ks. asia C-194/94, CIA Security International, tuomio 30.4.1996,
Kok., s. I-2201, 40 ja 48 kohta ja asia C-303/04, Lidl Italia, tuomio 8.9.2005, Kok., s. I-7865, 22 kohta).
Tässä yhteydessä on muistutettava, että oikeuskäytännön mukaan direktiivin 98/34 1 artiklan 11 alakohdasta seuraa, että ”teknisen
määräyksen” käsite jakautuu kolmeen luokkaan eli sillä tarkoitetaan ensinnäkin tämän direktiivin 1 artiklan 3 kohdassa tarkoitettua
”teknistä eritelmää”, toiseksi mainitun direktiivin 1 artiklan 4 alakohdassa tarkoitettua ”muuta vaatimusta” ja kolmanneksi
tämän saman direktiivin 1 artiklan 11 alakohdassa tarkoitettua tuotteen valmistusta, tuontia, kaupan pitämistä tai käyttöä
koskevaa kieltoa (ks. asia C-267/03, Lindberg, tuomio 21.4.2005, Kok., s. I-3247, 54 kohta ja asia C-20/05, Schwibbert, tuomio
8.11.2007, Kok., s. I-9447, 34 kohta).
Jos pääasiassa kyseessä olevat sähkölaitteistot voidaan luokitella direktiivin 98/34 1 artiklan 1 alakohdassa tarkoitetuiksi
”tuotteiksi”, on tutkittava, kuuluvatko pääasiassa kyseessä olevat kansalliset säännökset johonkin näistä kolmesta luokasta.
Tästä riittää ensinnäkin aluksi todeta, että nämä säännökset eivät kuulu direktiivin 98/34 1 artiklan 11 alakohdassa tarkoitettuun
teknisten määräysten kolmanteen luokkaan, koska ne eivät sisällä tässä säännöksessä tarkoitettua tuotteen valmistusta, tuontia,
kaupan pitämistä tai käyttöä koskevaa kieltoa.
Toiseksi on tarkistettava, kuuluvatko pääasiassa kyseessä olevat kansalliset säännökset direktiivin 98/34 1 artiklan 11 alakohdassa
tarkoitettuun teknisten määräysten ensimmäiseen luokkaan eli käsitteeseen ”tekniset eritelmät”.
Oikeuskäytännöstä ilmenee, että tämä käsite, joka määritellään mainitun 1 artiklan 3 alakohdassa, edellyttää, että kansallisella
toimenpiteellä viitataan välttämättä tuotteeseen tai sen pakkaukseen sellaisenaan ja vahvistetaan näin ollen yksi tuotteelta
vaadittava ominaisuus (ks. em. asia Schwibbert, tuomion 35 kohta oikeuskäytäntöviittauksineen).
Pääasiassa kyseessä olevien kansallisten säännösten osalta on todettava, että näissä säännöksissä säädetyillä, tiettyjä sähkölaitteistoja
koskevilla vähimmäisvaatimuksilla on tarkoitus varmistaa näiden laitteistojen turvallisuus niitä käyttävien työntekijöiden
suojelemiseksi.
Näin ollen on todettava, että nämä vähimmäisvaatimukset sisältävät turvallisuutta ja suojelua koskevia yleisiä vaatimuksia
ja tavoitteita ja että niissä ei välttämättä viitata kyseessä olevaan tuotteeseen tai sen pakkaukseen sellaisenaan eikä niissä
näin ollen vahvisteta tämän tuotteen ominaisuuksia.
Näin ollen pääasiassa kyseessä olevat kansalliset säännökset eivät sisällä direktiivissä 98/34 tarkoitettuja teknisiä eritelmiä.
Kolmanneksi on tarkistettava, kuuluvatko nämä säännökset direktiivin 98/34 1 artiklan 11 alakohdassa tarkoitettuun teknisen
määräyksen toiseen luokkaan eli ”muihin vaatimuksiin”.
Jotta mainituilla säännöksillä säädetyt vähimmäisvaatimukset voitaisiin luokitella direktiivin 98/34 1 artiklan 4 alakohdassa
tarkoitetuiksi muiksi vaatimuksiksi, niiden on oikeuskäytännön mukaan oltava ”edellytyksiä”, jotka voivat vaikuttaa merkittävästi
kyseessä olevan tuotteen koostumukseen, luonteeseen tai sen kaupan pitämiseen (ks. vastaavasti em. asia Lindberg, tuomion
72 kohta).
Kun otetaan huomioon mainittujen vaatimusten yleinen luonne, ne eivät kuitenkaan voi olla tällaisia edellytyksiä eikä niitä
näin ollen voida luokitella mainitun 1 artiklan 4 alakohdassa tarkoitetuiksi muiksi vaatimuksiksi.
Edellä todetun perusteella ensimmäiseen kysymykseen on vastattava, että direktiivin 98/34 1 artiklan 11 alakohtaa on tulkittava
niin, että pääasiassa kyseessä olevan kaltaiset kansalliset säännökset eivät ole tässä säännöksessä tarkoitettuja teknisiä
määräyksiä, joita koskevat ehdotukset on toimitettava komissiolle tämän direktiivin 8 artiklan 1 kohdan ensimmäisessä alakohdassa
tarkoitetulla tavalla.
Toinen kysymys
Ensimmäiseen kysymykseen annetun vastauksen perusteella toiseen kysymykseen ei ole tarpeen vastata.
Oikeudenkäyntikulut
Pääasian asianosaisten osalta asian käsittely unionin tuomioistuimessa on välivaihe kansallisessa tuomioistuimessa vireillä
olevan asian käsittelyssä, minkä vuoksi kansallisen tuomioistuimen asiana on päättää oikeudenkäyntikulujen korvaamisesta.
Oikeudenkäyntikuluja, jotka ovat aiheutuneet muille kuin näille asianosaisille huomautusten esittämisestä unionin tuomioistuimille,
ei voida määrätä korvattaviksi.
Näillä perusteilla unionin tuomioistuin (seitsemäs jaosto) on ratkaissut asian seuraavasti:
Teknisiä standardeja ja määräyksiä ja tietoyhteiskunnan palveluja koskevia määräyksiä koskevien tietojen toimittamisessa noudatettavasta
menettelystä 22.6.1998 annetun Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 98/34/EY, sellaisena kuin se on muutettuna 20.7.1998
annetulla Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivillä 98/48/EY, 1 artiklan 11 alakohtaa on tulkittava niin, että pääasiassa
kyseessä olevan kaltaiset kansalliset säännökset eivät ole tässä säännöksessä tarkoitettuja teknisiä määräyksiä, joita koskevat
ehdotukset on toimitettava komissiolle tämän direktiivin 8 artiklan 1 kohdan ensimmäisessä alakohdassa tarkoitetulla tavalla.
Allekirjoitukset
*
Oikeudenkäyntikieli: ranska. | [
"Sisämarkkinat",
"Tekniset standardit ja määräykset",
"Teknisiä standardeja ja määräyksiä ja tietoyhteiskunnan palveluja koskevia määräyksiä koskevien tietojen toimittamisessa noudatettava menettely",
"Työpaikoilla olevien tiettyjen vanhojen sähkölaitteistojen turvallisuutta koskevat vähimmäisvaatimukset"
] |
61995CJ0311 | nl | Overwegingen van het arrest
1 Bij verzoekschrift, neergelegd ter griffie van het Hof op 29 september 1995, heeft de Commissie van de Europese Gemeenschappen het Hof krachtens artikel 169 EG-Verdrag verzocht vast te stellen dat de Helleense Republiek, door niet de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen vast te stellen die nodig zijn om te voldoen aan richtlijn 92/50/EEG van de Raad van 18 juni 1992 betreffende de cooerdinatie van de procedures voor het plaatsen van overheidsopdrachten voor dienstverlening (PB 1992, L 209, blz. 1; hierna: "richtlijn"), of de Commissie niet van deze bepalingen in kennis te stellen, de krachtens het EG-Verdrag op haar rustende verplichtingen niet is nagekomen.
2 Volgens artikel 44, lid 1, eerste alinea, van de richtlijn moeten de Lid-Staten de nodige wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen in werking doen treden om vóór 1 juli 1993 aan de richtlijn te voldoen, en de Commissie daarvan onverwijld in kennis stellen.
3 Daar de Commissie geen kennisgeving had ontvangen van maatregelen die de Helleense Republiek had genomen om aan de richtlijn te voldoen, maande zij op 9 augustus 1993 de Griekse regering aan om binnen een termijn van twee maanden haar opmerkingen te maken.
4 Daar zij op de aanmaningsbrief geen enkel antwoord had ontvangen, deed de Commissie de Griekse regering op 6 mei 1994 een met redenen omkleed advies toekomen met het verzoek, de nodige maatregelen te nemen om binnen een termijn van twee maanden aan dit advies te voldoen.
5 Daar dit met redenen omkleed advies onbeantwoord bleef, heeft de Commissie het onderhavige beroep ingesteld.
6 De Griekse regering betwist niet, dat zij heeft verzuimd de richtlijn binnen de gestelde termijn in nationaal recht om te zetten. Zij concludeert niettemin tot verwerping van het beroep. Dienaangaande voert zij allereerst aan, dat met het oog op de omzetting van de richtlijn bij besluit van het Ministerie van Nationale economie van november 1994 een commissie is opgericht die met de voorbereidende wetgevende arbeid is belast. Vervolgens zou het Ministerie van Leefmilieu, Ruimtelijke ordening en Openbare werken aan alle betrokken instellingen van de publieke sector de tekst van de richtlijn hebben toegezonden bij ministeriële circulaire van 27 augustus 1993, die instructies voor de voorlopige toepassing van de richtlijn bevat. Ten slotte zou datzelfde ministerie een ontwerp van presidentieel decreet hebben opgesteld, dat is bedoeld om alle bepalingen van de richtlijn in nationaal recht om te zetten.
7 Er zij aan herinnerd, dat volgens vaste rechtspraak eenvoudige administratieve praktijken, die naar hun aard volgens goeddunken van de administratie kunnen worden gewijzigd en waaraan onvoldoende bekendheid is gegeven, niet te zijn beschouwen als een correcte uitvoering van de verplichtingen van het Verdrag (zie onder meer arrest van 12 oktober 1995, zaak C-242/94, Commissie/Spanje, Jurispr. 1995, blz. I-3031, r.o. 6). Het argument van de Griekse regering betreffende de verspreiding van voormelde circulaire kan dus niet worden aanvaard.
8 Daar de omzetting van de richtlijn niet binnen de gestelde termijn heeft plaatsgevonden, moet het ter zake door de Commissie ingestelde beroep gegrond worden geacht.
9 Mitsdien moet worden vastgesteld dat de Helleense Republiek, door niet binnen de gestelde termijn de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen vast te stellen die nodig zijn om aan de richtlijn te voldoen, de krachtens artikel 44, lid 1, van deze richtlijn op haar rustende verplichtingen niet is nagekomen.
Beslissing inzake de kosten
Kosten
10 Volgens artikel 69, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering wordt de in het ongelijk gestelde partij in de kosten verwezen, voor zover zulks is gevorderd. De Commissie heeft geconcludeerd tot verwijzing van de Helleense Republiek in de kosten. Aangezien de Helleense Republiek in het ongelijk is gesteld, dient zij in de kosten te worden verwezen.
Dictum
HET HOF VAN JUSTITIE (Vijfde kamer),
rechtdoende, verstaat:
1) Door niet binnen de gestelde termijn de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen vast te stellen die nodig zijn om te voldoen aan richtlijn 92/50/EEG van de Raad van 18 juni 1992 betreffende de cooerdinatie van de procedures voor het plaatsen van overheidsopdrachten voor dienstverlening, is de Helleense Republiek de krachtens artikel 44, lid 1, van deze richtlijn op haar rustende verplichtingen niet nagekomen.
2) De Helleense Republiek wordt verwezen in de kosten. | [
"Niet-nakoming",
"Richtlijn 92/50/EEG"
] |
62007CJ0067 | fr | Par sa requête, la Commission des Communautés européennes demande à la Cour de constater que, en ne prenant pas les dispositions
législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour se conformer à la directive 2004/24/CE du Parlement européen
et du Conseil, du 31 mars 2004, modifiant, en ce qui concerne les médicaments traditionnels à base de plantes, la directive
2001/83/CE instituant un code communautaire relatif aux médicaments à usage humain (JO L 136, p. 85, ci-après la «directive»),
ou, à tout le moins, en ne lui communiquant pas lesdites dispositions, la République française a manqué aux obligations qui
lui incombent en vertu de cette directive.
L’article 2 de la directive prévoit que les États membres adoptent les dispositions législatives, réglementaires et administratives
nécessaires pour se conformer à celle-ci au plus tard le 30 octobre 2005 et qu’ils en informent immédiatement la Commission.
N’ayant pas été informée des dispositions prises par la République française pour se conformer à la directive et ne disposant
d’aucun élément d’information lui permettant de conclure que les dispositions nécessaires à la transposition de celle-ci dans
l’ordre juridique interne de cet État membre avaient été adoptées dans le délai prescrit, la Commission a engagé la procédure
en manquement prévue à l’article 226 CE.
Après avoir adressé une lettre de mise en demeure datée du 5 décembre 2005 à la République française, la Commission a émis,
le 4 juillet 2006, un avis motivé invitant cet État membre à prendre les mesures nécessaires pour s’y conformer dans un délai
de deux mois à compter de sa notification.
Considérant que la République française n’avait pas pris, dans le délai prescrit, les mesures nécessaires pour se conformer
à la directive, la Commission a décidé d’introduire le présent recours.
La République française ne conteste pas le manquement reproché. Dans son mémoire en défense, elle expose les différentes mesures
de transposition de la directive, tout en précisant que certaines d’entre elles sont encore en cours d’élaboration.
À cet égard, il suffit de rappeler que, selon une jurisprudence constante, l’existence d’un manquement doit être appréciée
en fonction de la situation de l’État membre telle qu’elle se présentait au terme du délai fixé dans l’avis motivé (voir,
notamment, arrêts du 11 octobre 2001, Commission/Autriche, C‑110/00, Rec. p. I‑7545, point 13, et du 2 juin 2005, Commission/Luxembourg,
C‑266/03, Rec. p. I‑4805, point 36).
Or, en l’espèce, il est constant que, à l’expiration du délai imparti dans l’avis motivé, la République française n’avait
pas adopté les mesures nécessaires pour assurer la transposition de la directive dans l’ordre juridique national.
Dans ces conditions, le recours introduit par la Commission doit être considéré comme fondé.
Par conséquent, il y a lieu de constater que, en ne prenant pas, dans le délai prescrit, les dispositions législatives, réglementaires
et administratives nécessaires pour se conformer à la directive, la République française a manqué aux obligations qui lui
incombent en vertu de l’article 2 de cette directive.
Sur les dépens
En vertu de l’article 69, paragraphe 2, du règlement de procédure, toute partie qui succombe est condamnée aux dépens, s’il
est conclu en ce sens. La Commission ayant conclu à la condamnation de la République française et cette dernière ayant succombé
en ses moyens, il y a lieu de la condamner aux dépens.
Par ces motifs, la Cour (cinquième chambre) déclare et arrête:
1)
En ne prenant pas, dans le délai prescrit, les dispositions législatives, réglementaires et administratives nécessaires pour
se conformer à la directive 2004/24/CE du Parlement européen et du Conseil, du 31 mars 2004, modifiant, en ce qui concerne
les médicaments traditionnels à base de plantes, la directive 2001/83/CE instituant un code communautaire relatif aux médicaments
à usage humain, la République française a manqué aux obligations qui lui incombent en vertu de l’article 2 de cette directive.
2)
La République française est condamnée aux dépens.
Signatures
*
Langue de procédure: le français. | [
"Manquement d’État",
"Directive 2004/24/CE",
"Médicaments traditionnels à base de plantes",
"Code communautaire",
"Non-transposition dans le délai prescrit"
] |
62010TJ0219(01) | cs | I.
Skutečnosti předcházející sporu
V návaznosti na několik písemných otázek, které v letech 2005 a 2006 položili Komisi Evropských společenství poslanci Evropského parlamentu, a na stížnost, kterou v roce 2007 zaslal Komisi soukromý subjekt, rozhodla Komise dne 10. října 2007 o zahájení formálního vyšetřovacího řízení stanoveného v čl. 108 odst. 2 SFEU ve vztahu k úpravě obsažené v čl. 12 odst. 5, který byl zaveden do Ley del Impuesto sobre Sociedades (španělský zákon o korporační dani) zákonem Ley 24/2001, de Medidas Fiscales, Administrativas y del Orden Social (zákon 24/2001 o přijetí daňových a správních opatření a opatření sociální povahy) ze dne 27. prosince 2001 (BOE č. 313 ze dne 31. prosince 2001, s. 50493) a převzat nařízením Real Decreto Legislativo 4/2004, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Impuesto sobre Sociedades (královské legislativní nařízení 4/2004, kterým se schvaluje přepracované znění zákona o korporační dani) ze dne 5. března 2004 (BOE č. 61 ze dne 11. března 2004, s. 10951, dále jen „sporné opatření“ nebo „sporný režim“).
Sporné opatření stanoví, že v případě, že podnik podléhající daňové povinnosti ve Španělsku nabude podíl v „zahraniční společnosti“, činí-li tento podíl alespoň 5 % a je držen nepřetržitě alespoň po dobu jednoho roku, může být z toho plynoucí goodwill (viz body 67 a 69 níže) odečten ve formě odpisu od daňového základu korporační daně, které podnik podléhá. Ve sporném opatření je uvedeno, že k tomu, aby mohla být společnost kvalifikována jako „zahraniční společnost“, musí podléhat stejné dani, jako je daň, jež se uplatní ve Španělsku, a její příjmy musí pocházet především z podnikatelské činnosti v zahraničí.
Dopisem ze dne 5. prosince 2007 obdržela Komise k rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení připomínky Španělského království (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“). Od 18. ledna do 16. června 2008 Komise rovněž obdržela připomínky třiceti dvou třetích zúčastněných stran. Dopisy ze dne 30. června 2008 a 22. dubna 2009 předložilo Španělské království své stanovisko k připomínkám třetích zúčastněných stran.
Ve dnech 18. února 2008, 12. května 2009 a 8. června 2009 se uskutečnily technické schůzky Komise se španělskými orgány. Uskutečnily se rovněž další technické schůzky s některými z 32 třetích zúčastněných stran.
Dopisem ze dne 14. července 2008 a elektronickou zprávou ze dne 16. června 2009 předložilo Španělské království Komisi dodatečné informace.
Pokud jde o nabývání podílů uvnitř Evropské unie, Komise ukončila řízení rozhodnutím 2011/5/ES ze dne 28. října 2009 o daňových odpisech finančního goodwillu vzniklého nabytím podílu v zahraničních podnicích C 45/07 (ex NN 51/07, ex CP 9/07) zavedených Španělskem (
Úř. věst. 2011, L 7, s. 48
, dále jen „napadené rozhodnutí“).
Komise prohlásila za neslučitelný s vnitřním trhem sporný režim, který spočívá v daňovém zvýhodnění, jež španělským společnostem umožňuje odepsat goodwill vzniklý nabytím podílu v nerezidentních společnostech, jestliže se použije na nabývání podílů ve společnostech usazených v Unii (čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí). Článek 4 napadeného rozhodnutí zejména ukládá, aby Španělské království získalo poskytnuté podpory nazpět.
Pokud však jde o nabývání podílů mimo Unii, Komise v řízení nadále pokračovala, neboť se španělské orgány zavázaly, že poskytnou dodatečné informace týkající se překážek přeshraničních fúzí mimo Unii, o kterých se zmínily.
Španělské království sdělilo Komisi dne 12., 16. a 20. listopadu 2009 a dne 3. ledna 2010 informace týkající se přímých investic uskutečněných španělskými společnostmi mimo Unii. Komise rovněž obdržela připomínky několika třetích zúčastněných stran.
Ve dnech 27. listopadu 2009 a 16. a 29. června 2010 se uskutečnily technické schůzky mezi Komisí a španělskými orgány.
Dne 12. ledna 2011 Komise přijala rozhodnutí 2011/282/EU o daňových odpisech finančního goodwillu vzniklého nabytím podílu v zahraničních podnicích C 45/07 (ex NN 51/07, ex CP 9/07) zavedených Španělskem (
Úř. věst. 2011, L 135, s. 1
, dále jen „rozhodnutí ze dne 12. ledna 2011“), kterým se sporný režim prohlašuje za neslučitelný s vnitřním trhem, pokud se vztahuje na nabývání podílů v podnicích usazených mimo Unii.
II.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. května 2010 podala žalobkyně World Duty Free Group, SA žalobu znějící na zrušení napadeného rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 7. listopadu 2014, Autogrill España v. Komise (
T‑219/10
,
EU:T:2014:939
), Tribunál těmto návrhovým žádáním vyhověl s odůvodněním, že Komise nesprávně použila podmínku selektivity stanovenou v čl. 107 odst. 1 SFEU.
Kromě toho Tribunál rovněž zrušil rozhodnutí ze dne 12. ledna 2011 v rozsudku ze dne 7. listopadu 2014, Banco Santander a Santusa v. Komise (
T‑399/11
,
EU:T:2014:938
).
Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 19. ledna 2015 podala Komise kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 7. listopadu 2014, Autogrill España v. Komise (
T‑219/10
,
EU:T:2014:939
). Tento kasační opravný prostředek, který byl zapsán do rejstříku pod číslem C‑20/15 P, byl spojen s kasačním opravným prostředkem zapsaným do rejstříku pod číslem C‑21/15 P, který Komise podala proti rozsudku ze dne 7. listopadu 2014, Banco Santander a Santusa v. Komise (
T‑399/11
,
EU:T:2014:938
).
Žalobkyně, podporovaná Spolkovou republikou Německo, Irskem a Španělským královstvím, navrhla zamítnutí kasačního opravného prostředku.
Rozsudkem ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15 P, dále jen „rozsudek World Duty Free,
EU:C:2016:981
), Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 7. listopadu 2014, Autogrill España v. Komise (
T‑219/10
,
EU:T:2014:939
), vrátil věc Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Soudní dvůr rovněž zrušil rozsudek ze dne 7. listopadu 2014, Banco Santander a Santusa v. Komise (
T‑399/11
,
EU:T:2014:938
).
V souladu s čl. 217 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu předložily hlavní účastnice řízení písemná vyjádření dne 2. března 2017 a Španělské království dne 3. března 2017.
V souladu s čl. 217 odst. 3 jednacího řádu předložily hlavní účastnice řízení a Španělské království doplňující písemná vyjádření dne 24. dubna 2017.
Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení.
Rozhodnutím předsedy devátého rozšířeného senátu Tribunálu ze dne 8. prosince 2017 byly po vyslechnutí účastníků řízení projednávaná věc a věc T‑399/11 RENV, Banco Santander a Santusa v. Komise, spojeny pro účely ústní části řízení v souladu s článkem 68 jednacího řádu.
Účastníci řízení přednesli řeči na jednání konaném dne 31. ledna 2018.
Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
–
zrušil čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž stanoví, že sporný režim obsahuje prvky státní podpory;
–
podpůrně, zrušil čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž stanoví, že sporný režim obsahuje prvky státní podpory, když se vztahuje na nabytí podílů, která vedou k převzetí kontroly;
–
podpůrně, zrušil článek 4 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž ukládá navrácení podpor pro transakce, ke kterým došlo před zveřejněním napadeného rozhodnutí v
Úředním věstníku Evropské unie
;
–
uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
Komise navrhuje, aby Tribunál:
–
odmítl žalobu jako nepřípustnou, nebo, nevyhoví-li tomuto návrhu, prohlásil, že již není důvodné rozhodnut ve věci samé;
–
nevyhoví-li tomuto návrhu, zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
–
uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se rovněž domáhá, aby Tribunál přijal organizační procesní opatření za účelem zpřístupnění dokumentů Komisí.
Španělské království navrhuje, aby Tribunál:
–
vyhověl žalobě na neplatnost;
–
uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
III.
Právní otázky
Komise tvrdí, že projednávaná žaloba je nepřípustná, neboť žalobkyně není dotčena sporným opatřením. Podpůrně tvrdí, že žalobkyně již nemá právní zájem na podání žaloby.
Žalobkyně tvrdí, že její žaloba je přípustná.
Je přitom třeba připomenout, že unijní soud je oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby z meritorního hlediska, aniž předtím rozhodne o její přípustnosti (v tom smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer,
C‑23/00 P
,
EU:C:2002:118
, bod
).
V projednávaném případě je odůvodněné zkoumat žalobu z meritorního hlediska a případně nerozhodnout o aktivní legitimaci žalobkyně, jakož i o jejím právním zájmu na podání žaloby.
V tomto ohledu předkládá žalobkyně na podporu žaloby tři žalobní důvody, přičemž první vychází z neselektivnosti sporného opatření, druhý vychází z pochybení při identifikaci příjemce sporného opatření a třetí vychází z porušení zásady ochrany legitimního očekávání.
A.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neselektivnosti sporného opatření
1.
Argumenty účastníků řízení
V rámci prvního žalobního důvodu vznáší žalobkyně tři výtky, z nichž první vychází z neselektivnosti
prima facie
sporného opatření, druhá vychází z pochybení při identifikaci referenčního systému (nebo referenčního rámce nebo obecného či obvyklého režimu) a třetí výtka vychází z odůvodněnosti sporného opatření s ohledem na povahu a systematiku soustavy, do které patří.
Je třeba upřesnit, že pokud jde o poslední dvě výtky, žalobkyně poznamenává, že ve své žalobě uvádí obecnou argumentaci, kterou lze uplatnit na obě tyto výtky.
V rámci první výtky žalobkyně v podstatě tvrdí, že sporný režim nemá selektivní povahu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, neboť prospěch, který stanoví, je přístupný všem podnikům. Žalobkyně uvádí, že selektivita konstatovaná v napadeném rozhodnutí se opírá o tautologickou argumentaci v kruhu, podle které pouze podniky, které jsou příjemci sporného opatření, jej mohou využít.
Žalobkyně vychází rovněž z existence statistických údajů, které umožňují podepřít skutečnost, že se sporné opatření mohlo vztahovat na podniky různých velikostí a z různých odvětví, a z nesoudržnosti Komise s ohledem na její praxi.
Žalobkyně konečně tvrdí, že napadené rozhodnutí není v tomto ohledu dostatečně odůvodněno.
V rámci druhé výtky žalobkyně tvrdí, že zatímco se španělské podniky mohou bez obtíží seskupovat s rezidentními společnostmi, což jim tak umožňuje využívat odpisu finančního goodwillu, potýkají se s problémy, které jim brání v seskupování, a tedy v tom, aby mohly využívat těchto odpisů, u transakcí, které se týkají nerezidentních společností. V závislosti na druhu dotčených transakcí se tudíž podniky nacházejí v rozdílných právních a skutkových situacích. Nelze tedy mít za to, že sporné opatření, které se vztahuje pouze na nabývání podílů v nerezidentních společnostech, zavádí odchylku od obecného či obvyklého daňového režimu, tzn. rozlišování mezi transakcemi, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný tímto režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci.
Žalobkyně se v tomto ohledu odvolává na několik rozsudků Soudního dvora.
V rámci třetí výtky žalobkyně tvrdí, že odchylka, která byla zavedena sporným opatřením, je odůvodněna logikou španělské daňové soustavy. Sporné opatření totiž umožňuje zajistit daňovou neutralitu mezi nabýváním podílů v rezidentních společnostech a nabýváním podílů v nerezidentních společnostech.
V této souvislosti žalobkyně tvrdí, že v rámci samotné Unie existují překážky pro přeshraniční kombinace. Okolnost, i kdyby byla prokázána, že takové překážky představují porušení unijního práva, však podle jejího názoru neumožňuje dospět k závěru o neexistenci překážek. Navíc ne všechny překážky představují porušení. I za předpokladu, že by dotčené překážky byly odstraněny, jejich existence v době přijetí sporného opatření by měla vést Komisi ke kvalifikaci tohoto opatření jako existující podpory.
Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno, jelikož Komise nevysvětlila, v čem neexistují překážky pro přeshraniční kombinace.
Žalobkyně rovněž kritizuje úvahy Komise, podle kterých má sporné opatření nepřiměřenou a příliš nepřesnou povahu. Žalobkyně tvrdí, že sporné opatření se správně uplatnilo, jakmile bylo dosaženo 5 % účasti. V každém případě měla Komise prohlásit, že sporné opatření není selektivní, pokud jde o nabytí většinových podílů. Napadené rozhodnutí tudíž musí být zrušeno alespoň v rozsahu, v němž prohlašuje, že uplatnění sporného opatření na nabytí většinových podílů představuje státní podporu.
V tomto ohledu odkazuje na několik rozsudků.
Žalobkyně kromě toho kritizuje některé body napadeného rozhodnutí, ve kterých Komise potvrzuje svůj přístup úvahami týkajícími se narušení vnitřního trhu v důsledku sporného opatření.
Španělské království uvádí, že cílem sporného opatření je zajistit dodržování zásady daňové neutrality. Podle této zásady musí být daňové důsledky téže investice totožné.
Španělské království má za to, že sporné opatření nemá spojitost se „zásadou konkurenceschopnosti“.
Zdůrazňuje rovněž, že výhoda poskytnutá sporným opatřením je přístupná všem podnikům bez ohledu na jejich činnost.
Dodává, že sporné opatření se omezuje na zajištění návratnosti investice tím, že umožňuje odečíst náklady na tuto investici při posouzení částky podléhající dani.
Španělské království tvrdí, že Komise nezohlednila právní a praktické překážky ztěžující přeshraniční kombinace v Unii, ačkoliv upozornilo Komisi na tyto obtíže během formálního vyšetřovacího řízení. Dodává, že dotčené překážky existovaly v okamžiku, kdy sporné opatření vstoupilo v platnost, a že nebyly odstraněny, a to i přes pozdější přijetí unijních právních předpisů v této oblasti.
Španělské království tvrdí, že Komise důkladně nepřezkoumala právní a skutkovou situaci týkající se překážek přeshraničním podnikovým kombinacím. Uvádí, že Komise měla k dispozici rozsáhlou dokumentaci, kterou jí poskytla. Člen Komise odpovědný za hospodářskou soutěž připustil existenci překážek v rámci korespondence se španělskou správou. Tyto překážky nemohou být omezeny na výslovné právní překážky.
Španělské království tvrdí, že existence právních překážek, avšak i hospodářských a praktických překážek ztěžujících přeshraniční kombinace, je prokázána.
Komise odpovídá, že analýza selektivní povahy provedená v napadeném rozhodnutí je v souladu s judikaturou, neboť tato analýza nejdříve definuje relevantní referenční rámec a poté konstatuje existenci výjimky vytvořené sporným opatřením. Komise má ve svém vyjádření k rozsudku World Duty Free za to, že její analýza byla potvrzena tímto rozsudkem.
Komise uvádí, že sporné opatření není odůvodněno logikou španělské daňové soustavy. Opírá se zejména o skutečnost, že aby bylo možné odepsat goodwill v případě vnitrostátních transakcí, musí nutně dojít k podnikové kombinaci, zatímco v případě přeshraničních transakcí se sporné opatření uplatní již na základě pouhého nabytí 5 % podílu v nerezidentním podniku.
Komise uvádí, že v napadeném rozhodnutí neuznala, že by existence překážek přeshraničním kombinacím mohla odůvodňovat sporné opatření.
Komise tvrdí, že existence takových překážek v Unii nebyla prokázána.
Komise rovněž připomíná, že v obvyklém režimu je odepsání goodwillu v případech nabytí podílu ve výši pouze 5 % možné jen tehdy, pokud po těchto akvizicích následuje podniková kombinace. To má za následek, že podnik, který nabývá podíl ve výši nejméně 5 % v rezidentní společnosti, avšak který s ní nemůže fúzovat například z toho důvodu, že nemá dostatek podílů, nebude moci využít odpisů goodwillu. Naopak podnik, který obdobným způsobem nabude podíl v nerezidentní společnosti a též s ní nemůže fúzovat, protože nemá dostatek podílů, může mít prospěch ze sporného opatření, a odepsat tak finanční goodwill.
Komise upřesňuje, že na rozdíl od toho, co je podle jejího názoru uvedeno v žalobě, ji španělské orgány nepožádaly, aby konstatovala neexistenci podpory v případech, kdy bylo sporné opatření použito na většinové podíly.
Konečně Komise odmítá argumentaci žalobkyně týkající se narušení, které by sporné opatření způsobovalo na vnitřním trhu.
2.
Závěry Tribunálu
Předně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se pro kvalifikaci vnitrostátního opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé tento zásah musí být s to ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí selektivně zvýhodňovat svého příjemce. Začtvrté musí nebo může narušovat hospodářskou soutěž (viz rozsudek World Duty Free, bod 53 a citovaná judikatura).
Pokud jde o podmínku selektivnosti zvýhodnění, která je pojmovým znakem „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že při posuzování této podmínky musí být určeno, zda v rámci daného právního režimu může předmětné vnitrostátní opatření zvýhodňovat „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ vůči ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci, a se kterými je tak odlišně zacházeno, což lze v zásadě kvalifikovat jako diskriminaci (viz rozsudek World Duty Free, bod 54 a citovaná judikatura).
Pokud je kromě toho dotčené opatření koncipováno jako režim podpory, a nikoliv jako individuální podpora, je na Komisi, aby prokázala, že ačkoliv toto opatření stanoví obecnou výhodu, přináší prospěch pouze určitým podnikům nebo určitým odvětvím činnosti (viz rozsudek World Duty Free, bod 55 a citovaná judikatura).
Co se konkrétně týče vnitrostátních opatření, která poskytují daňové zvýhodnění, je třeba připomenout, že takové opatření, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví příjemce do výhodnější situace oproti ostatním daňovým poplatníkům, může přinést příjemcům selektivní zvýhodnění, a představuje tak státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Takovou podporu ve smyslu uvedeného ustanovení naproti tomu nepředstavuje daňové zvýhodnění vyplývající z obecného opatření, které se bez rozdílu uplatní na všechny hospodářské subjekty (viz rozsudek World Duty Free, bod 56 a citovaná judikatura).
Za účelem kvalifikace vnitrostátního daňového opatření jako „selektivního“ musí Komise v této souvislosti předně identifikovat obecný nebo „obvyklý“ daňový režim uplatňovaný v dotyčném členském státě a dále prokázat, že se předmětné daňové opatření od uvedeného obecného režimu odchyluje v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl tohoto obecného režimu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci (viz rozsudek World Duty Free, bod 57 a citovaná judikatura).
Pojem „státní podpora“ se však na opatření zavádějící rozlišení mezi podniky, které se s ohledem na cíl dotčeného právního režimu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci, a tedy opatření
a priori
selektivní, nevztahuje, pokud se dotyčnému členskému státu podaří prokázat, že je toto rozlišení odůvodněné, jelikož vyplývá z povahy nebo systematiky soustavy, do níž tato opatření patří (viz rozsudek World Duty Free, bod 58 a citovaná judikatura).
Závěr, zda má vnitrostátní daňové opatření selektivní povahu, je tedy možné učinit na základě třífázové metody, jak je uvedena v bodech 63 a 64 výše.
Je třeba rovněž úvodem zopakovat odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jehož základě Komise konstatovala selektivní povahu sporného opatření.
Nejprve je třeba upřesnit, že goodwill je v napadeném rozhodnutí definován jako hodnota dobré pověsti dotyčného podniku, dobrých vztahů s klienty, kvalifikace zaměstnanců a dalších obdobných faktorů, u nichž lze očekávat, že v budoucnosti přinesou větší než zřejmý zisk (bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Goodwillem je účetní rozdíl mezi kupní cenou a tržní hodnotou předmětných aktiv, jež vytvářejí podnik, který seskupený subjekt získal nebo kterého je držitelem (bod 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud k nabytí společnosti dojde prostřednictvím akvizice jejích podílů, goodwill představuje rozdíl mezi cenou uhrazenou za nabytí podílu ve společnosti a tržní hodnotou majetku, který je součástí této společnosti, tj. rozdíl, který musí být zapsán v účetnictví nabývajícího podniku odděleně jako nehmotný majetek od okamžiku, kdy nabývající podnik převezme nad cílovým podnikem kontrolu (bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
V bodě 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí se uvádí, že podle španělských daňových zásad se s výjimkou sporného opatření může goodwill odepisovat výlučně po provedení „podnikové kombinace“, tj. v širokém smyslu tohoto výrazu jak ve formě akvizice či vkladu všech aktiv nezávislých podniků, tak po fúzi či rozdělení podniku.
Finanční goodwill je v napadeném rozhodnutí definován jako goodwill, který by byl zaúčtován, pokud by bylo provedeno spojení podniku držícího podíl a podniku, v němž byl podíl získán (cílového podniku). Podle Komise se tak výrazem finanční goodwill uvedeným ve sporném opatření zavádí do oblasti nabývání podílů pojem obecně užívaný při podnikové kombinaci (bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že relevantním referenčním rámcem nebo systémem je obecný španělský systém zdaňování příjmu právnických osob, konkrétně pak předpisy o zdaňování finančních goodwillů, které jsou v tomto daňovém systému obsaženy (bod 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise upřesnila, že „sporné opatření je nutno posoudit s přihlédnutím k obecným ustanovením předpisů o zdaňování příjmu právnických osob, která se vztahují na případy, kdy vznik goodwillu vede k daňovému zvýhodnění [, neboť má za to], že případy, kdy je možné finanční goodwill odepsat, nezahrnují všechny kategorie daňových poplatníků, kteří se nacházejí v podobné skutkové a právní situaci“ (bod 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise tak dospěla k závěru, že se referenční rámec nemohl omezit na zdaňování finančního goodwillu zavedené sporným opatřením, jelikož toto opatření se vztahuje pouze na nabytí podílů v nerezidentních společnostech, a proto je referenční rámec tvořen obecnými ustanoveními předpisů o zdaňování příjmu právnických osob týkajících se odpisu finančního goodwillu (dále jen „zdaňování finančního goodwillu“).
Komise rovněž uvedla, že tím, že je umožněno, aby goodwill, jenž by byl účtován v případě podnikové kombinace, vznikal i bez kombinace podniků, představuje sporné opatření výjimku z referenčního systému (bod 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jelikož tento systém stanoví pro účetní účely odpis goodwillu pouze v případě takové kombinace (body 19, 20 a 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Komise dodala, že sporné opatření nelze považovat za nové samostatné obecné pravidlo, neboť odpis goodwillu vzniklého pouhým nabytím podílu byl dovolen jen v případě přeshraničních akvizic, a nikoli v případě vnitrostátních akvizic. Sporné opatření tak podle Komise zavedlo rozdílné zacházení s vnitrostátními a přeshraničními transakcemi (bod 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Komise poté v bodě 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že sporné opatření nebylo vzhledem k logice daňového systému nutné. Komise dodala, že bylo rovněž nepřiměřené. Je třeba poukázat na to, že Komise již v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznila, že sporné opatření je nepřesné a neurčité, jakož i diskriminační.
Komise upřesnila, že sporné opatření vede k tomu, že podniky nacházející se ve srovnatelných situacích podléhají odlišnému zdanění jen proto, že některé podniky využijí investičních příležitostí v zahraničí (bod 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a tím, že se použije i na nabytí menšinového podílu, vede rovněž k tomu, že se s odlišnými situacemi zachází stejným způsobem (bod 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Komise dospěla k závěru, že selektivní zvýhodnění předmětného daňového režimu není možné ospravedlnit povahou daňové soustavy (bod 114 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Je třeba posoudit, zda s ohledem na každou ze tří výtek vznesených žalobkyní mohla Komise právem dospět na základě judikatury, která byla připomenuta a důvodů, které byly uvedeny, k závěru, že sporné opatření je selektivní.
a)
K neselektivnosti prima facie
V rozsudku ze dne 7. listopadu 2014, Autogrill España v. Komise (
T‑219/10
,
EU:T:2014:939
), Tribunál v podstatě učinil závěr, že nelze konstatovat, že opatření zakládající daňové zvýhodnění narušuje hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud tato výhoda byla přístupná všem podnikům povinným k dani z příjmu právnických osob v členském státě, který přijal dotčené opatření. Tribunál konstatoval, že výhoda, která plyne z obecného vnitrostátního daňového opatření, byla přístupná všem podnikům, pokud bylo nemožné identifikovat kategorii podniků, na kterou se opatření nevztahovalo, nebo v logickém důsledku kategorii podniků, kterým byl prospěch z opatření vyhrazen (body 34 až 45, 52 a 79 až 81).
Tribunál měl přitom za to, že zvýhodnění, které plyne ze sporného opatření, bylo přístupné všem podnikům povinným k dani z příjmu právnických osob ve Španělsku, které se rozhodnou nabývat podíly v nerezidentních společnostech. Tribunál totiž uvedl, že jakýkoli podnik mohl libovolně učinit tuto volbu, aniž by především odvětví činnosti nebo velikost podniku představovaly omezení v tomto ohledu, a že tentýž podnik mohl postupně nebo současně nabývat podíly v rezidentních společnostech a v nerezidentních společnostech (rozsudek ze dne 7. listopadu 2014, Autogrill España v. Komise,
T‑219/10
,
EU:T:2014:939
, body
až
).
Na základě těchto zjištění ohledně přístupnosti sporného opatření dospěl Tribunál na základě úvahy uvedené v bodě 77 výše k závěru, že se Komise za účelem konstatování, že sporné opatření je selektivní, nemohla omezit na uvedení, že toto opatření představuje výjimku z referenčního systému, že z něho mají prospěch pouze podniky uskutečňující transakce, na které se vztahuje, a že toto opatření „má […] za cíl upřednostnit vývoz kapitálu“.
Rozsudkem World Duty Free prohlásil Soudní dvůr úvahu uvedenou v bodě 77 výše za neplatnou, když konstatoval, že tato úvaha zavádí další požadavek týkající se identifikace zvláštní kategorie podniků, které mohou být odlišeny z důvodu specifických vlastností, kterou nelze dovodit z judikatury (viz body 69 až 71 a 78).
Soudní dvůr totiž rozhodl, že podmínka uplatnění daňové podpory nebo jejího využití může být důvodem její selektivnosti tehdy, pokud vede k rozlišování mezi podniky, které se s ohledem na cíl sledovaný obecným režimem, jenž slouží jako referenční rámec, nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci, a diskriminuje tak podniky, které z podpory nemohou mít prospěch (rozsudek World Duty Free, bod 86). Soudní dvůr rovněž poukázal na to, že skutečnost, že rezidentní podniky, pokud nabudou podíly ve společnostech, jež jsou daňovými rezidenty ve Španělsku, nemohou získat výhodu, kterou stanoví sporné opatření, umožňuje učinit závěr, že toto opatření má selektivní povahu (rozsudek World Duty Free, bod 87).
Konstatování selektivnosti tedy nutně nevyplývá z toho, že některé podniky nemohou využít zvýhodnění stanoveného dotčeným opatřením z důvodu právních, hospodářských či praktických omezení, která jim brání v uskutečnění transakce, která podmiňuje poskytnutí této výhody, nýbrž může vyplývat pouze ze zjištění, že existuje transakce, která – ačkoliv je srovnatelná s transakcí, která podmiňuje poskytnutí dotčené výhody – na tuto výhodu nezakládá nárok. Z toho vyplývá, že daňové opatření může být selektivní i v případě, že jakýkoli podnik si může svobodně zvolit, zda provede transakci, která podmiňuje poskytnutí výhody, kterou stanoví toto opatření.
Důraz je tak kladen na pojem „selektivita“ založený na rozlišování mezi podniky, které se rozhodnou provést některé transakce, a jinými podniky, které se rozhodnou je neprovést, a nikoliv na rozdílu mezi podniky s ohledem na jejich charakteristiky.
Přísluší tedy Tribunálu, aby tyto vývody uplatnil na sporné opatření.
Lze přitom jen konstatovat, že sporné opatření zvýhodňuje podniky podléhající daňové povinnosti ve Španělsku, které zvolily možnost nabýt podíly v nerezidentních společnostech, ve vztahu k podnikům podléhajícím daňové povinnosti ve Španělsku, které zvolily možnost nabýt podíly v rezidentních společnostech.
Podniky podléhající daňové povinnosti ve Španělsku totiž nemohou, pokud nabudou podílu v rezidentní společnosti, získat v rámci této transakce výhodu stanovenou sporným opatřením.
Pokud se tedy podnik podléhající daňové povinnosti ve Španělsku rozhodl nabýt podíly v nerezidentní společnosti, je – v rámci vymezeném touto transakcí – zvýhodněn oproti jakémukoli jinému podniku, včetně jeho samotného (viz bod 78 výše), který si zvolí nabýt podíly v rezidentní společnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že takové vnitrostátní daňové opatření, jako je sporné opatření, které přiznává zvýhodnění, jehož poskytnutí je podmíněno uskutečněním hospodářské transakce, může být selektivní i v případě, že si s ohledem na charakteristiky dotčené operace jakýkoli podnik může svobodně zvolit, zda tuto transakci provede.
První výtku uplatněnou žalobkyní, která vychází v podstatě ze skutečnosti, že jakýkoli podnik může mít prospěch ze zvýhodnění, které poskytuje sporné opatření, je tedy třeba zamítnout, aniž je třeba vyhovět návrhům na organizační procesní opatření předloženým žalobkyní v tomto ohledu, jelikož tato opatření mají umožnit prokázat, že jakýkoli podnik může mít prospěch ze zvýhodnění, které poskytuje sporné opatření.
b)
K existenci odchylky
V rámci druhé výtky žalobkyně kritizuje, jak Komise uplatnila v projednávaném případě první dvě fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, na jejichž základě lze rozhodnout, zda se jedná o odchylku od obecného či obvyklého daňového režimu, tzn. rozlišování mezi transakcemi, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný tímto režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Žalobkyně v podstatě zpochybňuje srovnávací prvky zohledněné Komisí v rámci obou těchto fází.
Tribunálu tedy přísluší posoudit, zda Komise správně provedla první dvě fáze analytické metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, a sice určení obecného vnitrostátního daňového režimu (první fáze) a zjištění odchylky od tohoto daňového režimu (druhá fáze).
1)
K první fázi
Jak bylo uvedeno v bodě 70 výše, Komise použila jako referenční rámec pro posouzení selektivity zdaňování goodwillu a neomezila tento rámec na zdaňování pouze finančního goodwillu. Měla totiž za to, že situace, ve kterých lze finanční goodwill odepisovat, nezahrnují všechny kategorie daňových poplatníků, kteří se nacházejí v podobné skutkové a právní situaci. V napadeném rozhodnutí tedy neomezila posouzení kritéria selektivity pouze na nabývání podílů v nerezidentních společnostech.
Žalobkyně však tvrdí, že zatímco se španělské podniky mohou bez obtíží seskupovat s rezidentními společnostmi, což jim umožňuje využívat odpisu finančního goodwillu, potýkají se s problémy, které jim brání v seskupování, a tedy v tom, aby mohly využívat těchto odpisů, u transakcí, které se týkají nerezidentních společností. V závislosti na druhu dotčených transakcí se tudíž podniky nacházejí v rozdílných právních a skutkových situacích, které odůvodňují rozdílné daňové zacházení. Nelze tedy mít za to, že sporné opatření, které se vztahuje pouze na nabývání podílů v nerezidentních společnostech, zavádí rozlišování mezi transakcemi, které se nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci.
Argumentace žalobkyně vede Tribunál k zamyšlení nad relevancí referenčního rámce zvoleného Komisí v projednávaném případě, který se podle žalobkyně musí omezovat z důvodu překážek ztěžujících přeshraniční kombinace na sporné opatření, které se uplatňuje pouze na nabývání podílů v nerezidentních společnostech.
Jedná se tu tedy o určení obecného vnitrostátního daňového režimu, tj. první ze tří fází metody, jejíž uplatnění Soudní dvůr stanoví pro účely posouzení selektivní povahy vnitrostátního daňového opatření (viz body 63 a 64 výše).
Zaprvé je třeba uvést, že tato první fáze je upravena v bodě 16 Sdělení Komise o použití předpisů o státní podpoře v případě opatření týkajících se přímého zdanění podnikatelské činnosti (
Úř. věst. 1998, C 384, s. 3
, dále jen „sdělení z roku 1998“). V tomto bodě se upřesňuje, že je vhodné nejprve stanovit společný použitelný daňový systém.
Ve sdělení o pojmu „státní podpora“ uvedeném v čl. 107 odst. 1 [SFEU] (
Úř. věst. 2016, C 262, s. 1
, dále jen „sdělení z roku 2016“) Komise uvádí, že referenční systém představuje měřítko, na jehož základě se posuzuje selektivnost opatření (bod 132).
Zadruhé je třeba zdůraznit, že ačkoli judikatura Soudního dvora poskytla upřesnění umožňující vymezit zeměpisný rozsah referenčního rámce ještě před analýzou vztahů, které má s opatřením považovaným za podporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise,
C‑88/03
,
EU:C:2006:511
, body
až
; viz rovněž, pokud jde o správní subjekty, které mají autonomní legislativní pravomoc ve vztahu k legislativní pravomoci dotyčného členského státu, rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck,
C‑524/14 P
,
EU:C:2016:971
, body
a
), k věcnému vymezení tohoto referenčního rámce naopak v zásadě dochází v souvislosti s tímto opatřením.
V rozsudku ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další (
C‑78/08 až C‑80/08
,
EU:C:2011:550
, bod
), Soudní dvůr rozhodl stran opatření spočívajících v osvobození od korporační daně ve prospěch výrobních a pracovních družstevních společností tak, že tato daň jako celek představuje referenční rámec vzhledem ke skutečnosti, že pro účely výpočtu daně z příjmu společností se zdanitelný základ příjemců tohoto opatření stanoví stejně jako u ostatních druhů společností, to jest podle výše čistého zisku z výkonu činnosti podniku na konci zdaňovacího období. Referenční rámec byl tedy vymezen při zohlednění účelu opatření, který vykazoval zjevnou souvislost s účelem referenčního rámce, a dále situace příjemců tohoto opatření, která byla srovnatelná se situací jiných osob, na něž se referenční rámec vztahoval.
V rozsudku ze dne 8. září 2011, Komise v. Nizozemsko (
C‑279/08 P
,
EU:C:2011:551
, bod
až
), přestože dotčené opatření vyhradilo výhodu určitým podnikům tím, že jim umožňovalo zpeněžit hospodářskou hodnotu snížení emisí oxidů dusíku, kterých dosáhly, Soudní dvůr připustil, aby byl referenční rámec vymezen především neuvedením tohoto opatření ve znění právních předpisů, které však měly obdobný environmentální účel, jako toto opatření. Komise tak poukázala na skutečnost, že tento referenční rámec je tvořen „zákony týkajícími se správy životního prostředí a znečištění ovzduší, které neobsahují dotčené opatření“.
Soudní dvůr v těchto dvou věcech konstatoval, že existuje režim, jehož účel vykazoval souvislost s účelem dotčeného opatření a který, i když byl méně příznivý než toto opatření, se přesto uplatňuje na subjekty, které se nacházejí ve srovnatelné situaci jako příjemci tohoto opatření. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další (
C‑78/08 až C‑80/08
,
EU:C:2011:550
, bod
), byly tyto subjekty ostatními společnostmi, které podléhaly korporační dani a jejichž základ daně se stanovil stejně jako u výrobních a pracovních družstevních společností. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. září 2011, Komise v. Nizozemsko (
C‑279/08 P
,
EU:C:2011:551
, bod
), se jednalo o podniky vypouštějící oxidy dusíku, na které se dotčené opatření nevztahovalo, avšak kterým byly přesto – stejně jako podnikům, na které se toto opatření vztahovalo – uloženy povinnosti v oblasti omezení nebo snížení emisí oxidů dusíku.
Z judikatury tak vyplývá, že kromě existence spojitosti mezi účelem dotčeného opatření a účelem obvyklého režimu umožňuje též zkoumání srovnatelnosti situací spadajících do tohoto opatření a situací spadajících do tohoto režimu vymezit věcnou působnost uvedeného režimu.
K závěru o existenci odchylky umožňuje ostatně rovněž dospět srovnatelnost těchto situací (viz bod 63 výše), pokud je se situacemi spadajícími do sporného opatření zacházeno odlišně od situací spadajících do obvyklého režimu, přestože jsou srovnatelné.
Společná úvaha týkající se prvních dvou fází metody uvedené v bodech 63 a 64 výše tak může v některých případech vést ke stanovení jak obvyklého režimu, tak existence odchylky.
Je však třeba upřesnit, že v rozsudku ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další (
C‑78/08 až C‑80/08
,
EU:C:2011:550
, body
až
), Soudní dvůr pokračoval v analýze tak, že zkoumal zvláštní rysy výrobních a pracovních družstevních společností a na základě této analýzy dospěl k podobnému závěru jako v průběhu druhé fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, a sice že v zásadě nelze mít za to, že tyto společnosti jsou ve srovnatelné faktické a právní situaci s obchodními společnostmi.
Zatřetí, stále podle judikatury Soudního dvora, se srovnatelnost situací, která umožňuje v rámci první fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše věcně vymezit obvyklý režim, posuzuje s ohledem na cíl sledovaný tímto režimem.
Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další (
C‑78/08 až C‑80/08
,
EU:C:2011:550
, bod
), tak Soudní dvůr dospěl k závěru o srovnatelnosti situace výrobních a pracovních družstevních společností a situace ostatních společností zkoumáním situace hospodářských subjektů z hlediska cíle korporační daně. Vzhledem totiž k tomu, že cílem této daně je zdanění zisku společností (bod 54), ke stanovení zdanitelného základu družstevních společností a zdanitelného základu ostatních společností, jež je nezbytným prvním krokem pro účely vyměření daně, dochází stejným způsobem (bod 50).
Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. září 2011, Komise v. Nizozemsko (
C‑279/08 P
,
EU:C:2011:551
, body
,
a
), byly jiným společnostem než společnostem, na které se vztahovalo sporné opatření, jež též vypouštěly oxidy dusíku, v důsledku toho uloženy „zákony týkajícími se správy životního prostředí a znečištění ovzduší“ (viz bod 100 výše) tytéž povinnosti v oblasti omezení nebo snížení emisí oxidů dusíku. Tyto jiné společnosti se tedy s ohledem na cíl ochrany životního prostředí sledovaný nejen sporným opatřením, ale především uvedenými zákony, které tvořily obvyklý režim, nacházely ve srovnatelné situaci se situací společností, na které se vztahovalo sporné opatření.
S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba určit, zda se v projednávaném případě s ohledem na cíl obvyklého režimu určeného Komisí, jehož účel musí souviset s účelem sporného opatření, podniky nabývající podíly v rezidentních společnostech a podniky nabývající podíly v nerezidentních společnostech nacházejí, jak tvrdí žalobkyně, ve skutkových a právních situacích, které nejsou srovnatelné a jsou natolik odlišné, že se měl obvyklý režim omezit na sporné opatření.
V tomto ohledu je třeba uvést, že sporné opatření umožňuje odepsat pro daňové účely goodwill vzniklý nabytím podílu v nerezidentních společnostech.
Ve španělském daňovém systému se při výpočtu daňového základu vychází z účetního výsledku, který je následně upravován v souladu se zvláštními daňovými předpisy (body 37 a 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Jedním z těchto daňových předpisů, jejichž účel souvisí s účelem sporného opatření, stanoví odpis goodwillu.
Podle tohoto předpisu je odpis goodwillu možný v případě „podnikové kombinace“, tj. v širokém smyslu tohoto výrazu jak po akvizici či vkladu všech aktiv nezávislých podniků, tak po fúzi či rozdělení podniku (body 19 a 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Je třeba upřesnit, že z ustanovení čl. 89 odst. 3 španělského zákona o korporační dani nelze vyvodit, že by podniky mohly kromě případu, v němž se uplatňuje sporné opatření, využít odpisu goodwillu v případě pouhého nabytí podílů. Jak totiž uvádí samotné Španělsko ve svém vyjádření, pokud společnost na základě těchto ustanovení získá podíl v určité společnosti, je oprávněna odepsat goodwill týkající se nabytí tohoto podílu pouze v případě, že se následně sloučí s nabytou společností. Fúze, jež je jednou z forem podnikové kombinace – ostatně jedinou, kterou Komise zohledňuje v úzkém smyslu tohoto výrazu (bod 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí), který používá, když se omezuje na případ nabývání podílů (body 20 a 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí) – je tedy podmínkou nezbytnou pro odpis goodwillu.
Z výše uvedeného vyplývá, že pouze podniková kombinace umožňuje odpis goodwillu pro daňové účely. Je třeba rovněž zdůraznit, že takové zdaňování goodwillu se uplatňuje bez ohledu na to, zda se jedná o přeshraniční transakce, nebo o vnitrostátní transakce ve Španělském království.
Zdaňování goodwillu se přitom uskutečňuje na základě kritéria vycházejícího z existence či neexistence podnikové kombinace ve vazbě na účetní logiku.
Podniková kombinace je totiž výsledkem akvizice či vkladu všech aktiv nezávislých podniků nebo fúze či rozdělení podniku (viz bod 113 výše). V důsledku těchto operací se goodwill, který je výsledkem rozdílu mezi kupní cenou a tržní hodnotou takto nabytých aktiv, uvede v účetnictví podniku odděleně jako dlouhodobý nehmotný majetek vzniklý podnikovou kombinací (body 19 a 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
S ohledem na účetní techniky a zásady, které zdaňování goodwillu musí dodržovat, je tak relevantní konstatování existence podnikové kombinace, která vede k zaúčtování tohoto goodwillu, což následně umožní jeho odepsání.
Je pravda, že podle španělských účetních zásad může být rozdíl mezi cenou uhrazenou za nabytí podílu ve společnosti a tržní hodnotou aktiv tvořících tuto společnost i v případě neexistence podnikové kombinace zapsán v účetnictví nabývajícího podniku odděleně jako dlouhodobý nehmotný majetek od okamžiku, kdy nabývající podnik převezme nad cílovým podnikem kontrolu. Jedná se tedy o to, aby se v rámci konsolidované účetní závěrky zjistila celková situace určité skupiny podniků, které podléhají kontrole stejného subjektu (body 18 a 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Skutečnost, že podnik nabyl podíl v rezidentní společnosti nebo v nerezidentní společnosti, však nesouvisí se zápisem goodwillu v účetnictví podniku, a tedy s cílem zdaňování goodwillu.
V tomto ohledu je irelevantní, že mohou existovat překážky ztěžující přeshraniční podnikovou kombinaci. Cílem zdaňování goodwillu je totiž zajistit určitou soudržnost mezi zdaňováním goodwillu a jeho účtováním, což odůvodňuje odpis goodwillu, pokud vznikl podnikovou kombinací (viz body 116 a 118 výše). Zdaňování goodwillu proto nemá za cíl vyrovnat existenci překážek ztěžujících přeshraniční podnikové kombinace nebo zajistit rovné zacházení s různými typy akvizic.
V důsledku toho se podniky, které nabývají podíly v nerezidentních společnostech, nacházejí s ohledem na cíl, který sleduje zdaňování goodwillu, ve srovnatelné skutkové a právní situaci jako podniky, které nabývají podíly v rezidentních společnostech.
Komise tedy právem v rámci první fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše neomezila posouzení kritéria selektivity jen na nabývání podílů v nerezidentních společnostech, a přijala tak jako obvyklý režim zdaňování goodwillu, a nikoli zdaňování finančního goodwillu zavedeného sporným opatřením (viz bod 70 výše).
Je třeba dodat, že sporné opatření tím, že umožňuje odpis goodwillu v případě nabytí podílů v nerezidentních společnostech, aniž dojde k podnikové kombinaci, zachází s těmito transakcemi jinak než s nabýváním podílů v rezidentních společnostech, ačkoli se tyto dva druhy transakcí nacházejí s ohledem na cíl sledovaný obvyklým režimem ve srovnatelných skutkových a právních situacích. Již v této fázi analýzy lze tedy poukázat na to, že Komise právem konstatovala v rámci druhé fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, že se sporné opatření odchyluje od obvyklého režimu (rozsudek World Duty Free, bod 57).
Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zamítnout výtku žalobkyně nejen v rozsahu, v němž se týká první fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, ale rovněž v rozsahu, v němž se týká její druhé fáze, což potvrzuje existenci vazby mezi těmito dvěma fázemi, či dokonce, jako v projednávané věci, společná úvaha (viz bod 104 výše).
Navzdory existenci daňového režimu, který souvisí se sporným opatřením a ve světle jehož cíle se transakce, na které se toto opatření nevztahuje, nacházejí ve srovnatelné situaci s transakcemi, na které se vztahuje, je nicméně třeba ještě posoudit, zda sporné opatření může s ohledem na své vlastnosti, a tedy nezávisle na všech srovnávacích analýzách, tvořit samo o sobě samostatný referenční rámec, jak tvrdí žalobkyně.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že opatření může tvořit vlastní referenční rámec, pokud zavádí jasně vymezený daňový režim, který sleduje specifické cíle, a tak se odlišuje od jakéhokoli jiného daňového režimu uplatňovaného v dotyčném členském státě. V takovém případě je pak třeba pro účely posouzení podmínky selektivnosti určit, zda jsou některé hospodářské subjekty vyloučeny z působnosti opatření, ačkoli se s ohledem na cíl, který sleduje, nacházejí ve srovnatelné faktické a právní situaci se situací hospodářských subjektů, na které se toto opatření vztahuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. března 2012, British Aggregates v. Komise,
T‑210/02 RENV
,
EU:T:2012:110
, body
,
,
a
až
).
Pokud jde o opatření, které nezavádí jasně vymezený daňový režim, ale patří do širšího právního souboru, generální advokát Warner ve svém stanovisku ve věci Itálie v. Komise (
173/73
,
EU:C:1974:52
, s. 728) poskytl upřesnění, která – přestože se týkají vnitrostátního systému sociálního zabezpečení – se mohou užitečně použít v daňové oblasti za účelem určení, zda takové opatření lze považovat samo o sobě za samostatný referenční rámec.
Podle generálního advokáta Warnera mohla všeobecná reforma systému sociálního zabezpečení v členském státě, která nepřímo vedla ke snížení sazby příspěvků zaměstnavatelů na sociální zabezpečení, jako taková nespadat do působnosti ustanovení týkajících se státních podpor. Podle jeho názoru však opatření dotčené v této věci nepředstavovalo takovou reformu ani nebylo součástí tohoto druhu reformy, nýbrž mělo pouze za cíl vyřešit konkrétní problém. Toto opatření proto spadalo do ustanovení týkajících se státních podpor, jak Soudní dvůr potvrdil v rozsudku ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise (
173/73
,
EU:C:1974:71
).
Přístup ozřejměný generálním advokátem Warnerem v jeho stanovisku předneseném ve věci Itálie v. Komise (
173/73
,
EU:C:1974:52
, s. 728) vede k tomu, že za účelem vyloučení opatření z působnosti ustanovení týkajících se státních podpor je třeba vycházet ze systematického a obecného charakteru tohoto opatření.
Vzhledem k tomu, že neexistují další upřesnění v judikatuře týkající se metody umožňující určit v rámci širšího souboru samostatný režim, který by mohl tvořit referenční rámec, je vhodné orientačně odkázat na sdělení přijatá Komisí v této oblasti.
Přístup, který je uveden v bodě 133 sdělení z roku 2016, z něhož vyplývá, že referenční systém se skládá z konzistentního souboru pravidel, která se vztahují obecně na základě objektivních kritérií na všechny podniky, jež spadají do jeho působnosti, jak je vymezena jeho cílem, je ostatně podobný přístupu generálního advokáta Warnera.
Lze ještě uvést, že bod 13 sdělení z roku 1998 stanoví za účelem rozlišení státních podpor a obecných opatření dvě obecné kategorie opatření, a sice na jedné straně „čistě technická daňová opatření (například stanovení daňové sazby, pravidla o odpisování, pravidla pro uplatnění ztráty jako odčitatelné položky, ustanovení určená k zamezení dvojího zdanění nebo k zamezení daňových úniků)“, a na druhé straně „opatření sledující cíle obecné hospodářské politiky snížením daňového zatížení spojeného s některými výrobními náklady“.
V projednávaném případě představuje sporné opatření pouze zvláštní způsob uplatnění širší daně, a sice korporační daně, a nezavádí tedy jasně vymezený daňový režim (viz bod 127 výše). Je tedy třeba uplatnit úvahy uvedené v bodech 128 až 133 výše.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že sporné opatření nezavádí, jak právem uvádí Komise v bodě 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nové samostatné obecné pravidlo pro odpis goodwillu, nýbrž výjimku z obecného pravidla, podle něhož pouze podnikové kombinace mohou vést k odpisování goodwillu, jelikož tato výjimka má podle Španělského království napravit nepříznivé účinky, které vyvolává použití obecného pravidla na nabývání podílů v nerezidentních společnostech.
Zaprvé sporné opatření vyhrazuje prospěch z odpisu goodwillu jen pro nabývání podílů v nerezidentních společnostech. Sporné opatření tedy z transakce spočívající v nabytí podílů nečiní nové obecné kritérium, které by upravovalo zdaňování goodwillu, což by mohlo vést k závěru, že sporné opatření je „čistě technickým daňovým opatřením“ ve smyslu bodu 13 sdělení z roku 1998.
Zadruhé v připomínkách uvedených v napadeném rozhodnutí Španělské království uvedlo, že sporné opatření bylo přijato z důvodu skutečnosti, že existují překážky, zejména právní překážky, které brání španělským investorům v provádění přeshraničních podnikových kombinací, a tedy využití odpisů goodwillu, které umožňuje španělské daňové právo v případě takové kombinace, ačkoli by mohly bez obtíží provést podnikové kombinace ve vnitrostátním kontextu (body 48 a 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Cílem sporného opatření je tedy podle jeho původce pouze napravit situaci, která byla považována za neuspokojivou a která vznikla v důsledku režimu zdaňování goodwillu. Toto opatření tedy nepředstavuje samostatnou reformu korporační daně ve vztahu k tomuto režimu.
Navíc v rozsahu, v němž má sporné opatření za cíl vyřešit konkrétní problém týkající se údajných účinků překážek ztěžujících přeshraniční kombinace ohledně zdaňování goodwillu, nemůže být sporné opatření považováno za opatření sledující cíle obecné hospodářské politiky ve smyslu bodu 13 sdělení z roku 1998.
V důsledku toho podle slov použitých generálním advokátem Warnerem v jeho stanovisku předneseném ve věci Itálie v. Komise (
173/73
,
EU:C:1974:52
, s. 728), není sporné opatření, které má za cíl pouze vyřešení konkrétního problému, obecnou reformou.
Z výše uvedeného vyplývá, že referenční systém se nemůže omezit pouze na sporné opatření. To potvrzuje, že zdaňování goodwillu představuje, jak právem uvedla Komise v napadeném rozhodnutí, referenční systém relevantní v projednávaném případě (viz bod 123 výše).
S ohledem na výše uvedené úvahy, a zejména ty, které jsou uvedeny v bodech 121 a 138 výše, musí být výtka žalobkyně vycházející z existence překážek ztěžujících přeshraniční podnikové kombinace zamítnuta v rozsahu, v němž zpochybňuje referenční rámec přijatý Komisí.
2)
K druhé fázi
Žalobkyně tvrdí, že Komise, která podle ní byla povinna prokázat, že nabytí podílů v rezidentních společnostech a nabytí podílů v nerezidentních společnostech jsou srovnatelná s ohledem na cíl daňové neutrality sledovaný sporným opatřením, nesplnila tuto povinnost.
Pokud jde o druhou fázi metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, i když Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke (
C‑143/99
,
EU:C:2001:598
, bod
), odkázal na cíl sledovaný „dotyčným opatřením“, následně odkázal na cíl sledovaný „právním režimem“, do kterého toto opatření zapadá (rozsudky Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, GIL Insurance a další,
C‑308/01
,
EU:C:2004:252
, bod
; ze dne 3. března 2005, Heiser,
C‑172/03
,
EU:C:2005:130
, bod
; ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise,
C‑88/03
,
EU:C:2006:511
, bod
, a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck,
C‑524/14 P
,
EU:C:2016:971
, bod
). V rozsudku velkého senátu World Duty Free Soudní dvůr ještě výslovněji odkazuje na cíl sledovaný obecným či obvyklým daňovým režimem, který se uplatňuje v dotyčném členském státě (bod 57).
Je třeba poukázat na to, že na základě této judikatury se srovnávání, které se použije pro účely provedení druhé fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, nyní do značné míry podobá srovnávání, které Soudní dvůr používá rovněž pro účely vymezení věcné působnosti referenčního rámce (viz body 102 až 108 a 125 výše).
Podle judikatury uvedené v bodě 143 výše, zejména v rozsudku World Duty Free, k němuž mohli účastníci řízení v souladu se zásadou kontradiktornosti předložit svá vyjádření, je třeba zohlednit cíl obecného režimu jako celku.
Je přitom třeba konstatovat, že cílem sledovaným obvyklým režimem není umožnit podnikům využít daňového zvýhodnění, které představuje odpis goodwillu, v případě, že čelí obtížím, které jim brání provést podnikovou kombinaci (viz body 116 až 121 výše).
Naopak sporné opatření má za cíl toto učinit odstraněním překážek ztěžujících přeshraniční podnikovou kombinaci, a tak podle Španělského království umožňuje zajistit dodržování zásady daňové neutrality (viz bod 137 výše).
Argument žalobkyně týkající se existence překážek ztěžujících přeshraniční podnikové kombinace, který je na rozdíl od toho, co tvrdí, založen na cíli sporného opatření, a nikoli na cíli obvyklého režimu, musí být tedy zamítnut jako irelevantní ve stadiu zkoumání druhé fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše. Tento argument bude naproti tomu znovu zkoumán v rámci třetí výtky, která se týká třetí fáze této metody.
Kromě toho je třeba připomenout, že obvyklý režim stanoví odpis goodwillu pouze v případě podnikové kombinace a sporné opatření tím, že toto odpisování umožňuje při nabývání podílů v nerezidentních společnostech, uplatňuje na tyto transakce rozdílné zacházení ve vztahu k zacházení, které se uplatňuje na nabývání podílů v rezidentních společnostech, přestože se tyto dva druhy transakcí nacházejí s ohledem na cíl sledovaný obvyklým režimem ve srovnatelných skutkových a právních situacích. Sporné opatření tedy zavádí odchylku od tohoto režimu, jak Komise právem konstatovala (viz bod 124 výše).
Výtku žalobkyně je tedy třeba zamítnout.
Závěr uvedený v bodě 150 výše nemůže být zpochybněn judikaturou uplatněnou žalobkyní.
Zaprvé, pokud jde o rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (
C‑524/14 P
,
EU:C:2016:971
, body
a
), nařízení o letištních poplatcích dotčené v této věci bylo totiž přijato letištěm v rámci jeho autonomní regulační pravomoci, a proto nebylo možné nahlížet na něj tak, že představuje odchylku od režimu použitelného na všechny letiště. Kontext věci, v níž byl vydán tento rozsudek, tedy nijak nesouvisí s kontextem projednávané věci.
Zadruhé ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. ledna 2015, Eventech (
C‑518/13
,
EU:C:2015:9
), poskytnutá výhoda spočívala v preferenčním přístupu do jízdních pruhů vyhrazených pro autobusy, kterých využívala vozidla taxislužby, a nikoli vozidla poskytující smluvní přepravu osob (bod 63). S ohledem na cíl dotčeného opatření, jímž je zajistit bezpečný a efektivní systém dopravy (bod 50), skutečnost, že pouze vozidla taxislužby se mohla ucházet o cestující nebo čekat na ně bez předchozí objednávky (bod 5) a že některé povinnosti, zejména skutečnost, že musí být rozpoznatelná a musí být schopná přepravovat cestující na invalidním vozíku (bod 60), byly uloženy jen jim, umožnila Soudnímu dvoru dospět k závěru, že vozidla taxi se nenacházela ve srovnatelné situaci jako vozidla poskytující smluvní přepravu osob (bod 61).
Stejně tak, pokud jde o rozsudek ze dne 29. března 2012, 3M Italia (
C‑417/10
,
EU:C:2012:184
), opatření dotčené v této věci se vztahovalo na některé daňové poplatníky, kteří se z hlediska cíle sledovaného tímto opatřením, jež bylo zavedeno za účelem vyřízení nejstarších daňových soudních sporů při dodržení zásady přiměřené lhůty, nenacházeli ve stejné situaci jako jiní daňoví poplatníci, kteří byli účastníky novějších řízení s daňovou správou (body 40 až 42).
Je pravda, že v těchto dvou rozsudcích zohlednil Soudní dvůr cíl opatření, které mělo poskytnout dotčenou výhodu, a nikoli v širším kontextu cíl režimu, do kterého toto opatření zapadalo, přestože Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. ledna 2015, Eventech (
C‑518/13
,
EU:C:2015:9
, bod
), připomněl, že z ustálené judikatury vyplývá, že čl. 107 odst. 1 SFEU ukládá povinnost určit, zda v rámci daného právního režimu může předmětné vnitrostátní opatření zvýhodňovat „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ vůči ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci.
V nedávné judikatuře nicméně Soudní dvůr upřesnil, že je třeba zohlednit cíl režimu, jehož součástí je opatření, které poskytuje výhodu, a nikoli cíl tohoto opatření (viz bod 143 výše).
Zatřetí v rozsudku ze dne 9. prosince 1997, Tiercé Ladbroke v. Komise (
C‑353/95 P
,
EU:C:1997:596
), Soudní dvůr konstatoval, že vnitrostátní zákonodárce zacházel odlišně se sázkami organizovanými ve Francii na francouzské dostihy ve vztahu k sázkám organizovaným ve Francii na zahraniční dostihy tím, že stanovil, že posledně uvedené sázky podléhaly zákonným a daňovým srážkám platným ve státech, kde byly tyto dostihy organizovány (body 2, 3 a 36).
Soudní dvůr zajisté podotkl, že tyto dvě kategorie sázek nejsou totožné (rozsudek ze dne 9. prosince 1997, Tiercé Ladbroke v. Komise,
C‑353/95 P
,
EU:C:1997:596
, bod
), což může odkazovat na úvahu týkající se druhé fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše.
Za účelem odůvodnění tohoto konstatování nicméně Soudní dvůr zejména zdůraznil, že sdružená sázka se vyznačovala skutečností, že vklady tvořily společný balík, který se po odečtení různých poplatků rozdělil mezi výherce rovným dílem bez ohledu na původ sázek, což znamenalo, že část vkladů vyhrazená pro výherce se nemohla měnit v závislosti na státech, v nichž se sázky uskutečnily. Soudní dvůr tedy učinil závěr, že řádné fungování takového systému mohlo být zajištěno pouze tehdy, byla-li úroveň poplatků, jejichž předmětem mohla být částka vsazená na daný dostih, úrovní poplatků uplatňovanou ve státě, ve kterém se konaly dostihy (bod 34).
Soudní dvůr v této věci proto přijal přístup, který ve skutečnosti spadá do třetí fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše, která spočívá ve zkoumání odůvodnění konstatovaného rozdílného zacházení.
Rozsudku ze dne 9. prosince 1997, Tiercé Ladbroke v. Komise (
C‑353/95 P
,
EU:C:1997:596
), se tedy nelze účinně dovolávat za účelem zpochybnění způsobu, jakým Komise v projednávané věci postupovala, pokud jde o první dvě fáze metody uvedené v bodech 63 a 64 výše.
Kromě toho se okolnosti věci, v níž byl vydán tento rozsudek, liší od okolností věci dotčené v projednávané věci. Nelze tak bez dalšího vysvětlení ze strany žalobkyně ze skutečnosti, že Soudní dvůr uznal rozdíl v situaci mezi sázkami organizovanými ve Francii na belgické dostihy a sázkami ve Francii na francouzské dostihy (viz bod 158 výše), vyvodit existenci rozdílu v situaci mezi nabytím podílů v rezidentních společnostech a nabytím podílů v nerezidentních společnostech.
V každém případě se závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodě 150 výše, opírá o nedávnou judikaturu Soudního dvora uvedenou v bodě 143 výše.
Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba tuto výtku zamítnout.
c)
K odůvodněnosti sporného opatření s ohledem na povahu a systematiku soustavy, do které patří (třetí fáze)
Žalobkyně tvrdí, že odchylka zavedená sporným opatřením je odůvodněna s ohledem na povahu a systematiku soustavy, do které patří. Odkazuje tak na třetí fázi analytické metody uvedené v bodech 63 a 64 výše.
Jak bylo připomenuto v bodě 64 výše, Soudní dvůr rozhodl, že v rámci třetí fáze analytické metody uvedené v bodech 63 a 64 výše se pojem „státní podpora“ na opatření zavádějící rozlišení mezi podniky, které se s ohledem na cíl obvyklého režimu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci, a tedy opatření
a priori
selektivní, nevztahuje, pokud se dotyčnému členskému státu podaří prokázat, že je toto rozlišení odůvodněné, jelikož vyplývá z povahy nebo systematiky soustavy, do níž tato opatření patří.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že je nutno rozlišit mezi na jedné straně cíli stanovenými pro určité daňové opatření či určitý daňový režim, které jim nejsou vlastní, a na druhé straně mechanismy vlastními samotné daňové soustavě, které jsou nezbytné k uskutečnění takových cílů. Daňová osvobození, jež vyplývají z cíle, který není vlastní daňové soustavě, do níž patří, tedy nemohou uniknout požadavkům plynoucím z čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další,
C‑78/08 až C‑80/08
,
EU:C:2011:550
, body
a
).
V bodě 138 sdělení z roku 2016 Komise ostatně odkazuje na základní nebo řídicí principy dotčené daňové soustavy nebo mechanismy vlastní soustavě, které jsou nezbytné pro fungování této soustavy a její účinnost, které jediné mohou odůvodnit odchylku.
V projednávaném případě rozdílné zacházení mezi nabytím podílů v rezidentních společnostech a nabytím podílů v nerezidentních společnostech, které zavádí sporné opatření, umožňuje podle názoru Španělského království neutralizovat rozdílné zacházení, které zavádí španělský režim zdaňování goodwillu ve prospěch prvně uvedených a na úkor druhých uvedených.
Rozlišení zavedené sporným opatřením je tedy podle názoru Španělského království odůvodněno, jelikož vyplývá ze zásady daňové neutrality.
Zásada neutrality, jež je ve španělském daňovém právu uznána (bod 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přitom patří mezi mechanismy vlastní daňové soustavě, jak ostatně vyplývá z bodu 139 sdělení z roku 2016, podle něhož zásada daňové neutrality může představovat možné odůvodnění odchylky od obvyklého režimu.
Španělské království tedy může užitečně vycházet ze zásady daňové neutrality za účelem odůvodnění rozlišování, které zavádí sporné opatření.
Je třeba uvést, že jen v takovém konkrétním případě, jako je projednávaný případ, se lze užitečně dovolávat cíle sledovaného dotčeným opatřením ve třetí fázi analytické metody uvedené v bodech 63 a 64 výše.
Vzhledem k tomu, že byla uznána relevantnost odůvodnění uvedeného Španělským královstvím v souvislosti s rozlišováním zavedeným sporným opatřením, a sice zásada daňové neutrality, zbývá ještě určit, zda je sporné opatření skutečně s to zajistit daňovou neutralitu.
Podle ustálené judikatury čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje státní zásahy podle důvodů nebo cílů, ale definuje je podle jejich účinků (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království,
C‑106/09 P a C‑107/09 P
,
EU:C:2011:732
, bod
a citovaná judikatura).
Zaprvé je třeba připomenout, že pokud Komise zjistí odchylku, dotyčnému členskému státu přísluší prokázat, že tato odchylka je odůvodněna, jelikož vyplývá z povahy nebo systematiky soustavy, do které patří (viz bod 64 výše).
Je tedy třeba určit, zda jsou v projednávaném případě skutečnosti předložené Španělským královstvím, na které se odvolává žalobkyně, dostatečné k tomu, aby na rozdíl od závěru Komise odůvodnily odchylku konstatovanou v bodě 149 výše.
Žalobkyně se opírá o skutečnost, že podle Španělského království je cílem sporného opatření obnovení stavu daňové neutrality ukončením neodůvodněného rozdílného zacházení mezi na jedné straně podniky, které mohou bez obtíží provést s rezidentní společností fúzi, která jim umožňuje využívat odpisu goodwillu, a na druhé straně podniky, které čelí obtížím právní povahy, jež jim brání ve fúzi s nerezidentní společností, a tedy ve využití odpisu goodwillu.
Je třeba poukázat na to, že sporné opatření poskytuje za účelem odstranění neodůvodněného rozdílného zacházení, které tak vyplývá z obvyklého režimu, prospěch z odpisu goodwillu podnikům, které nabývají podíly v nerezidentních společnostech.
Sporné opatření je tak nutně založeno na předpokladu, že podniky, které hodlají provádět přeshraniční fúze, a nemohou tak činit z důvodu zejména právních překážek ztěžujících podnikovou kombinaci, automaticky nabývají podíly v nerezidentních společnostech nebo si přinejmenším zachovávají podíly, které již vlastní.
V případě neexistence takového předpokladu by totiž nebylo možné nahlížet na sporné opatření tak, že z něho mají prospěch podniky, které jsou podle Španělského království předmětem neodůvodněného nepříznivého zacházení vyplývajícího z uplatňování obvyklého režimu. Sporné opatření by tedy nemohlo mít neutralizační účinek.
Předpoklad uvedený v bodě 180 výše přitom není prokázán.
Žalobkyně sice tvrdí, že pokud jsou přeshraniční fúze z důvodu překážek kladených právními předpisy a správními postupy dotčených států nemožné, tyto transakce musí být v naprosté většině případů prováděny prostřednictvím nabytí podílů v zahraničních společnostech.
Nabytí podílu však na rozdíl od fúze nevede ke zrušení nabyté společnosti. S ohledem na tento rozdíl a na jeho právní a hospodářské důsledky není zjevné, že tyto dva druhy transakcí sledují dosažení stejných cílů nebo že odpovídají totožným hospodářským strategiím. To platí tím spíše u nabytí menšinových podílů přesto spadajících do působnosti sporného opatření, když dosáhnou prahové hodnoty 5 %. V důsledku toho nelze předpokládat, že podnik, který nemůže provést fúzi s určitou společností, automaticky nabude podíly v této společnosti.
Je dokonce pravděpodobné, že podniky, které hodlají provést fúzi s nerezidentní společností a nacházejí se v situaci, kdy tak nemohou učinit z důvodu zejména právních překážek ztěžujících podnikovou kombinaci, se vzdají nabytí nebo zachování podílů v dotčené společnosti. Tyto podniky, které jsou právě těmi, které mohou být předmětem nepříznivého zacházení, tedy nepožívají výhody poskytnuté sporným opatřením.
Z písemností ve spise přitom nevyplývá, že Španělské království, jemuž přísluší, aby prokázalo, že odchylka je odůvodněná (viz bod 176 výše), prokázalo, že podniky, které hodlají provádět přeshraniční fúze, a nemohou tak činit z důvodu zejména právních překážek ztěžujících podnikovou kombinaci, automaticky nabývají podíly v nerezidentních společnostech nebo si přinejmenším zachovávají podíly, které již vlastní.
Ostatně ani žalobkyně takový důkaz nepředložila.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo prokázáno, že z výhody vyplývající ze sporného opatření mají prospěch podniky, které jsou předmětem rozdílného zacházení, jež má toto opatření odstranit. Neutralizační účinky sporného opatření tedy nebyly prokázány.
V tomto ohledu lze poukázat na to, že Komise v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že sporné opatření je příliš nepřesné a neurčité, neboť jeho uplatňování není podmíněno existencí zvláštních a právně vymezených situací, jež by rozdílný daňový režim opodstatňovaly.
Zadruhé i za předpokladu, že by sporné opatření mělo za následek neutralizaci údajných penalizujících účinků obvyklého režimu, což není prokázáno, je nepřiměřené, a tedy neodůvodněné, jak správně uvedla Komise (body 111 až 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Všechny podniky, které nabývají nejméně 5% podíl v rezidentních společnostech, nutně nehodlají provést fúzi s těmito společnostmi, a získat tak prospěch z odpisu goodwillu.
Zaprvé taková fúze není vždy možná. Tak je tomu například v případě, když dotčený podnik nemá takový podíl, jaký by mu svěřoval kontrolu nad společností, se kterou hodlá fúzovat, a když ostatní akcionáři této společnosti se seskupením nesouhlasí.
Navíc i za předpokladu, že by taková fúze byla možná, z odpisu goodwillu by měly prospěch pouze podniky, které hodlají takovou transakci provést. Není přitom jisté, že všechny podniky, které nabyly podíly, a to i většinové, v rezidentní společnosti, hodlají provést fúzi s touto společností, a to zejména vzhledem k tomu, že není zjevné, že nabytí podílu a fúze sledují dosažení stejných cílů nebo že odpovídají totožným hospodářským strategiím (viz bod 184 výše).
A přesto všechny podniky, které nabudou podíly v nerezidentních společnostech, přestože nutně není jejich cílem provést fúzi, budou mít prospěch z odpisu goodwillu.
V této souvislosti Komise v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně uvedla, že se sporné opatření „diskriminačně […] vztahuje na obsáhlou kategorii transakcí (přičemž tento odpočet nelze opodstatnit existencí objektivních rozdílů mezi daňovými poplatníky)“.
Dále je třeba zdůraznit, že okolnost, že podniky, které nabývají podíly v rezidentních společnostech, mohou, pokud si to přejí, snadněji využít odpisu goodwillu při provedení fúze, nestaví tyto podniky do stejně výhodné situace jako podniky, které nabývají podíly v nerezidentních společnostech, a které mají z tohoto důvodu automaticky prospěch z odpisu goodwillu.
Z výše uvedeného vyplývá, že uplatnění sporného opatření vede k rozdílnému zacházení s podniky, které se však nacházejí ve srovnatelných situacích.
I za předpokladu, že by sporné opatření umožňovalo obnovení určité daňové neutrality narušené obvyklým režimem, což není prokázáno (viz bod 188 výše), účinky, které vyvolává, tak mají v každém případě za následek, že jej nelze považovat za odůvodněné s ohledem na zásadu daňové neutrality, jak Komise právem konstatovala v napadeném rozhodnutí (viz bod 190 výše).
Na závěr, jak vyplývá z každého ze dvou samostatných odůvodnění uvedených v úvahách v bodech 176 až 198 výše, z písemností ve spise nevyplývá, že odchylka, kterou zavádí sporné opatření, je odůvodněna s ohledem na zásadu daňové neutrality.
Vzhledem k tomu, že referenčním systémem, který je třeba použít pro posouzení selektivní povahy sporného opatření, je zdaňování goodwillu (viz bod 140 výše) a že sporné opatření zavádí odchylku od tohoto systému (viz bod 149 výše), případná existence překážek pro přeshraniční fúze není s ohledem na výše uvedené s to odůvodnit odchylku, kterou zavádí sporné opatření.
Tvrzení žalobkyně, podle něhož je sporné opatření odůvodněno s ohledem na cíl daňové neutrality, tudíž musí být odmítnuto, aniž je nezbytné zabývat se její argumentací týkající se existence překážek, které znemožňují či ztěžují přeshraniční fúze.
V důsledku toho není ani důvodné vyhovět návrhům na organizační procesní opatření předloženým v této souvislosti žalobkyní, jelikož tato opatření mají umožnit stanovení existence překážek, které znemožňují či ztěžují přeshraniční fúze.
Závěr uvedený v bodě 201 výše nemůže být zpochybněn dalšími argumenty uplatněnými žalobkyní.
Na prvním místě podle žalobkyně měla Komise rozlišovat mezi nabytími podílů v nerezidentních společnostech, která vedla k převzetí kontroly, a ostatními akvizicemi pro účely prohlášení, že uplatnění sporného opatření na prvně uvedené akvizice nevedlo ke kvalifikaci jako státní podpory.
Nicméně, jak bylo uvedeno v bodě 193 výše, některé podniky nabývají většinové podíly v rezidentních společnostech, aniž by však hodlaly fúzovat. Tyto podniky jsou tedy v důsledku sporného opatření předmětem nepříznivého zacházení ve srovnání s podniky nabývajícími podíly v nerezidentních společnostech, ačkoli se ve vztahu k nim nacházejí ve srovnatelné situaci. Toto nepříznivé zacházení odhaluje nesoudržnost, kterou zavádí sporné opatření ve zdaňování goodwillu a kterou by zavádělo i tehdy, kdyby z něho plynula výhoda jen pro nabytí většinových podílů v nerezidentních společnostech.
Jen pro úplnost, i za předpokladu, že by sporné opatření mohlo být považováno za odůvodněné pro nabývání většinových podílů, je třeba konstatovat, že Komisi každopádně nenáleželo, aby v rámci napadeného rozhodnutí stanovila podmínky pro použití sporného opatření, které by jí v určitých případech umožnily vyloučit kvalifikaci opatření jako státní podpory. Taková otázka má být totiž řešena v rámci dialogu mezi španělskými orgány a Komisí v rámci oznámení dotčeného režimu, ke kterému mělo dojít před jeho zavedením (rozsudek ze dne 9. září 2009, Diputación Foral de Álava a další v. Komise,
T‑227/01 až T‑229/01, T‑265/01, T‑266/01 a T‑270/01
,
EU:T:2009:315
, bod
).
Je třeba dodat, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se Komise v případě režimu podpor může za účelem ověření, zda tento režim obsahuje prvky podpory, omezit na přezkum obecných charakteristických znaků dotčeného režimu, aniž je povinna přezkoumat každý konkrétní případ použití (rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Řecko v. Komise,
C‑278/00
,
EU:C:2004:239
, bod
; ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise,
C‑66/02
,
EU:C:2005:768
, bod
, a ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království,
C‑106/09 P a C‑107/09 P
,
EU:C:2011:732
, bod
).
Žalobkyně se v tomto ohledu odvolává na rozsudek ze dne 22. listopadu 2001, Mitteldeutsche Erdöl-Raffinerie v. Komise (
T‑9/98
,
EU:T:2001:271
, bod
). I když je pravda, že Tribunál v této věci rozhodl, že se Komise nemohla omezit na obecné a abstraktní posouzení opatření dotčeného v daném případě, ale měla rovněž zkoumat specifický případ žalobkyně dotčené v této věci, bylo toto řešení přijato za velmi zvláštních okolností, které se liší od okolností projednávaného sporu, neboť zaprvé přijetí dotčeného opatření bylo odůvodněno zejména zvláštnostmi situace žalobkyně, zadruhé tato zvláštní situace byla během správního řízení předmětem nejen písemných připomínek německé vlády a mateřské společnosti žalobkyně dotčené v této věci, nýbrž i podrobných diskusí mezi touto vládou a Komisí a zatřetí německá vláda Komisi navrhla, že uplatní dotčené opatření jen na žalobkyni dotčenou v této věci a individuálně oznámí všechny ostatní eventuální případy uplatnění tohoto opatření (body 80 až 82).
Pokud jde o odkaz na rozsudek ze dne 9. června 2011, Comitato Venezia vuole vivere a další v. Komise (
C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P
,
EU:C:2011:368
), je třeba uvést, že tento rozsudek předchází rozsudku ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (
C‑106/09 P a C‑107/09 P
,
EU:C:2011:732
), který potvrdil judikaturu, podle které se Komise v případě režimu podpor může za účelem ověření, zda tento režim obsahuje prvky podpory, omezit na přezkum obecných charakteristických znaků dotčeného režimu, aniž je povinna přezkoumat každý konkrétní případ použití (viz bod 207 výše).
Navíc ve věcech, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 9. června 2011, ComitatoVenezia vuole vivere a další v. Komise (
C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 P
,
EU:C:2011:368
), a rozsudek ze dne 28. listopadu 2008, Hotel Cipriani a další v. Komise (
T‑254/00, T‑270/00 a T‑277/00
,
EU:T:2008:537
), který byl rovněž žalobkyní citován, bylo uplatňováno porušení zásady zákazu diskriminace, jelikož Komise v souvislosti s režimem podpory zkoumala individuální situaci některých podniků, konkrétně obecních podniků, aniž postupovala stejně v případě soukromých podniků nacházejících se v obdobných situacích. Žalobkyně přitom neuplatňuje porušení zásady zákazu diskriminace vycházející z toho, že situace některých podniků byla předmětem individuálního zkoumání. Řešení přijaté Tribunálem (a potvrzené Soudním dvorem v bodech 128 a 160 jeho rozsudku), podle kterého Komise nebyla při neexistenci specifických informací ohledně žalujících podniků a odvětví, ve kterých jsou tyto podniky činné, povinna na základě zásady zákazu diskriminace změnit svůj přístup založený na přezkumu dotčeného režimu podpor podle jeho obecných charakteristik a provést analýzu jejich individuální situace, proto není v projednávaném případě relevantní.
Především judikatura uvedená v bodech 208 až 210 výše není relevantní, neboť v projednávané věci se nejedná o vymezení podniků, ve vztahu ke kterým se nemůže uplatnit kvalifikace jako státní podpora, podle odvětví, nýbrž o určení podniků, ve vztahu ke kterým se tato kvalifikace nemůže uplatnit, podle hospodářských transakcí, na které se vztahuje dotčené zvýhodnění. Kdyby Komisi byla uložena povinnost přezkumu jednotlivých hospodářských transakcí, na které se předmětné zvýhodnění může právoplatně použít bez konstatování existence podpory, vedlo by jí to ke změně obsahu nebo podmínek použití zkoumaného opatření, a nikoli pouze k vymezení jeho zeměpisného nebo odvětvového rozsahu. Taková povinnost by přitom Komisi vedla k překročení rámce pravomocí, které jí svěřují ustanovení Smlouvy o FEU a nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (
Úř. věst. 1999, L 83, s. 1
; Zvl. vyd. 08/01, s. 339).
Navíc, co se týče odůvodněnosti rozlišování provedeného v dotčeném opatření, je třeba připomenout, že prokázat odůvodněnost tohoto rozlišování přísluší dotyčnému členskému státu (viz body 64 a 176 výše). Tomuto státu tudíž rovněž přísluší přizpůsobit obsah nebo podmínky pro použití tohoto opatření, pokud se ukáže, že je odůvodnitelné pouze částečně.
Konečně vzhledem ke znalosti povahy a systematiky soustavy, do níž dotčené opatření patří, má členský stát rovněž nejlepší předpoklady k tomu, aby určil obsah nebo podmínky pro použití opatření, zejména pokud je jako v projednávané věci posouzení účinků tohoto opatření, které mají odůvodnit jím zaváděnou odchylku, komplexní (viz body 178 až 198 výše).
I za předpokladu, že by v rámci formálního vyšetřovacího řízení bylo zkoumání Komise týkající se nabytí většinových podílů předmětem specifických diskusí mezi Komisí a Španělským královstvím na základě jím předložených podložených žádostí, tak z úvah uvedených v bodech 204 až 213 výše vyplývá, že tuto výtku je každopádně nutno zamítnout i ve vztahu k nabytí většinových podílů, aniž je nezbytné se zabývat argumentací týkající se existence překážek, které znemožňují či ztěžují přeshraniční fúze.
V důsledku toho není ani důvodné vyhovět návrhům na organizační procesní opatření předloženým v této souvislosti žalobkyní, jelikož tato opatření mají umožnit stanovení existence překážek, které znemožňují či ztěžují přeshraniční fúze.
Kromě toho žalobkyně tvrdí, že se Komise opírala rovněž o odůvodnění, podle něhož je sporné opatření nepřiměřené, neboť se vztahuje i na nabytí menšinových podílů, které neznamenají převzetí kontroly. Na základě této kritiky lze mít za to, že žalobkyně podpůrně navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje, že uplatnění sporného opatření na nabytí většinových podílů je protiprávní.
Tento návrh je třeba zamítnout.
Zaprvé totiž Komise mohla právem konstatovat, že Španělské království neprokázalo odůvodněnost sporného opatření, aniž vycházela z jeho nepřiměřenosti (viz body 176 až 188 výše).
Navíc, i kdyby výhoda ze sporného opatření plynula pouze pro nabytí většinových podílů v nerezidentních společnostech, sporné opatření by zavádělo nesoudržnost ve zdaňování goodwillu zpochybňující jeho odůvodněnost zásadou daňové neutrality (viz bod 205 výše).
Zadruhé, s ohledem na úvahy uvedené v bodech 206 až 213 výše, nebyla Komise povinna konstatovat, že v případě nabytí většinových podílů se nejednalo o podporu, i když ji o to podle žalobkyně Španělské království požádalo.
Konečně zatřetí je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou je částečné zrušení unijního aktu možné, pouze pokud části, jejichž zrušení je požadováno, jsou oddělitelné od zbývající části aktu (viz rozsudek ze dne 24. května 2005, Francie v. Parlament a Rada,
C‑244/03
,
EU:C:2005:299
, bod
a citovaná judikatura). Tento požadavek oddělitelnosti není splněn, pokud by částečné zrušení aktu způsobilo změnu jeho podstaty (rozsudek ze dne 24. května 2005, Francie v. Parlament a Rada,
C‑244/03
,
EU:C:2005:299
, bod
). V projednávaném případě by přitom zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje existenci státní podpory, a to i co se týče nabytí většinových podílů, vedlo ke změně podstaty uvedeného rozhodnutí.
Je tedy třeba odmítnout argument uvedený v bodě 216 výše a zamítnout z něho vycházející podpůrná návrhová žádání.
Na druhém místě, pokud jde o odvolání se na rozhodovací praxi Komise, tento argument je třeba odmítnout.
K tomu je třeba uvést, že v souladu s judikaturou musí být povaha určitého opatření jakožto státní podpory posouzena pouze v rámci čl. 107 odst. 1 SFEU, a nikoliv na základě údajné předchozí rozhodovací praxe Komise (rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království,
C‑106/09 P a C‑107/09 P
,
EU:C:2011:732
, bod
).
Z výše uvedeného vyplývá, že je každopádně třeba (viz bod 201 výše) zamítnout tuto výtku vycházející z odůvodněnosti sporného opatření s ohledem na povahu a systematiku soustavy, do které patří.
Kromě toho argument vycházející z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o konstatování selektivní povahy sporného opatření, nemůže být přijat. Jak totiž vyplývá z úvah uvedených v bodech 65 až 75 výše, Komise dostatečně odůvodnila své rozhodnutí v souvislosti s konstatováním selektivní povahy sporného opatření.
Konečně, pokud jde o údajné účinky sporného opatření na vnitřním trhu a o argumentaci, kterou uvedla žalobkyně v této souvislosti, stačí uvést, že napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje, že sporné opatření je selektivní, nevychází z existence takových narušení. I za předpokladu, že by tomu tak bylo, ze všech předcházejících úvah vyplývá, že Komise mohla právem konstatovat, že sporné opatření je selektivní, aniž by za účelem takového konstatování musela nutně vycházet z případných rušivých účinků sporného opatření na vnitřním trhu.
Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že první žalobní důvod vycházející z neselektivnosti sporného opatření musí být v plném rozsahu zamítnut.
B.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z pochybení při identifikaci příjemce sporného opatření
1.
Argumenty účastníků řízení
Žalobkyně v podstatě zpochybňuje skutečnost, že z výhody poskytnuté prostřednictvím sporného opatření mají prospěch podniky, které podléhají daňové povinnosti ve Španělsku a nabývají podíly v nerezidentních společnostech. Příjemci sporného opatření jsou ve skutečnosti tyto společnosti a jejich akcionáři, kteří mohou prodat své podíly za lepší cenu.
Žalobkyně tvrdí, že Komise poskytla v napadeném rozhodnutí nesoudržnou a nesprávnou odpověď na argument některých zúčastněných stran, který vychází ze skutečnosti, že skutečnými příjemci podpory jsou akcionáři nerezidentních společností, kteří prodávají své akcie podnikům podléhajícím daňové povinnosti ve Španělsku.
Žalobkyně se rovněž dovolává předchozí praxe Komise.
Komise tvrdí, že nesoudržnost, jíž se dovolává žalobkyně, neexistuje.
V každém případě mají podle Komise podniky, na které se vztahuje sporné opatření, prospěch z výhody.
2.
Závěry Tribunálu
Nejprve je třeba připomenout, že v důsledku sporného opatření mohou podniky, které podléhají daňové povinnosti ve Španělsku a nabývají podíly v nerezidentních společnostech, v případě, že splňují i ostatní podmínky stanovené opatřením, snížit základ korporační daně, kterou jsou povinny odvést.
Žalobkyně je toho názoru, že výhoda poskytnutá sporným opatřením, jíž jsou podniky, které nabývají podíly v nerezidentních společnostech, bezprostředními příjemci, se ve skutečnosti přenáší na prodejní cenu akcií. Ze sporného opatření proto nemají prospěch tyto podniky, nýbrž prodejci dotčených podílů.
Takový argument musí být odmítnut na základě každého ze tří dále uvedených samostatných důvodů.
Zaprvé nelze předpokládat, že se výhoda poskytnutá sporným opatřením nutně přenáší na prodejní cenu akcií nabytých společností. Tato okolnost přitom není v projednávaném případě prokázána. V důsledku toho není tento argument skutkově podložený.
Zadruhé i za předpokladu, že by podniky podléhající daňové povinnosti ve Španělsku, které hodlají nakupovat akcie nerezidentních společností, navyšovaly nabízenou cenu s přihlédnutím ke snížení základu korporační daně, ze kterého mají prospěch v rámci tohoto nabytí, zvyšuje to pravděpodobnost uskutečnění dotčených transakcí. Tyto podniky tak mají podle formulace použité Soudním dvorem v rozsudku ze dne 11. července 1996, SFEI a dalšíhospodářskou výhodu, kterou by nezískaly za obvyklých podmínek na trhu (
C‑39/94
,
EU:C:1996:285
, bod
).
Situace zkoumaná v projednávané věci se tedy liší od situace, v níž je příjemce výhody povinen bez protiplnění převést tuto výhodu na třetí osobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 2003, Belgie v. Komise,
C‑457/00
,
EU:C:2003:387
, bod
). Nabývajícím podnikům se totiž i za předpokladu, že plně přenesou daňové zvýhodnění vyplývající ze sporného opatření na kupní cenu akcií nabytých společností, zlepšuje vyjednávací pozice jako kupujícím, což samo o sobě představuje zjevnou výhodu, jak Komise správně zdůrazňuje.
Zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že okolnost, že přínos dosažený využitím výhody, zejména daňové výhody, se neshoduje s touto výhodou, nebo se dokonce ukáže, že není vůbec žádný, nemá vliv na navrácení podpory příjemci této výhody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity,
C‑164/15 P a C‑165/15 P
,
EU:C:2016:990
, body
,
,
a
).
Taková okolnost proto nemá vliv ani na postavení příjemců dotčené výhody jako příjemců podpory.
Kdyby se totiž za takové okolnosti připustilo, že příjemci zvýhodnění, které stanoví opatření, nejsou skutečnými příjemci tohoto opatření, mělo by to za následek, že by vůči nim bylo zabráněno jakémukoli opatření k navrácení podpory, což by bylo v rozporu s řešením přijatým Soudním dvorem.
V projednávaném případě se žalobkyně dovolává v podstatě snížení, či dokonce neexistence prospěchu dosaženého využitím výhody, kterou jí poskytuje sporné opatření.
Podle judikatury citované v bodě 240 výše, jak je vykládána v bodě 241 výše, neumožňuje okolnost, i kdyby byla prokázána, že je daňové zvýhodnění vyplývající ze sporného opatření v projednávaném případě zcela přeneseno nabývajícími podniky na ceny akcií nabytých společností a že se ukáže, že prospěch vyplývající ze sporného opatření dosažený nabývajícími podniky při koupi není z tohoto důvodu vůbec žádný, dospět k závěru, že tyto podniky nemají ze sporného opatření prospěch.
Z každého ze tří důvodů uvedených v bodech 237 až 244 výše vyplývá, že podniky, které podléhají daňové povinnosti ve Španělsku a nabývají podíly v nerezidentních společnostech, nejsou jen bezprostředními příjemci dotčené podpory, avšak i jejími skutečnými příjemci.
Právě to jednoznačně uvádí Komise v napadeném rozhodnutí, jehož odůvodnění, které je v tomto bodě dostatečně podrobné, není nijak nekonsistentní.
V tomto ohledu lze poznamenat, že Komise v bodě 105 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že má za to, že příjemci podpory jsou podniky, které mohou využít daňového odpisu goodwillu. Komise zejména uvedla, že neexistuje žádný mechanismus, který by převod veškerého či částečného zvýhodnění na prodávající dotyčných podílů zaručoval, a že i kdyby tomu tak bylo, nabyvatel by byl díky spornému opatření schopen nabídnout vyšší cenu, „která je v transakci z hlediska hospodářské soutěže nanejvýš důležitým faktorem“.
Kromě toho musí být odmítnut argument žalobkyně vycházející z údajně nesoudržné praxe Komise při identifikaci příjemce dotčené podpory.
V souladu s judikaturou musí být totiž povaha daného opatření jakožto státní podpory posouzena pouze v rámci čl. 107 odst. 1 SFEU, a nikoliv na základě údajné předchozí rozhodovací praxe Komise (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království,
C‑106/09 P a C‑107/09 P
,
EU:C:2011:732
, bod
a citovaná judikatura). Určení příjemce podpory je přitom jednou ze složek konstatování její existence, která odpovídá objektivní situaci a nemůže záviset na jednání orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další,
C‑272/12 P
,
EU:C:2013:812
, bod
).
Z výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut.
C.
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání
1.
Argumenty účastníků řízení
Žalobkyně se v podstatě dovolává nesprávného právního posouzení při stanovení referenčního data, které Komise zohlednila pro účely stanovení podpor, které musí být předmětem vymáhání. Komise porušila zásadu ochrany legitimního očekávání tím, že za referenční datum nepovažovala datum zveřejnění napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se opírá zejména o judikaturu unijního soudu, jakož i o rozhodovací praxi Komise, na jejímž základě se dovolává porušení zásady rovného zacházení.
Žalobkyně zpochybňuje tvrzení Komise, podle něhož se po zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení měl subjekt postupující s řádnou péčí zdržet uplatňování sporného opatření až do vydání konečného rozhodnutí.
Žalobkyně se rovněž dovolává toho, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno.
Komise tvrdí, že vzhledem k judikatuře nebyla zásada ochrany legitimního očekávání porušena.
Komise rovněž tvrdí, že argument vycházející z její předchozí praxe je irelevantní a v každém případě neopodstatněný.
2.
Závěry Tribunálu
Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání předpokládá současné splnění tří podmínek. Zaprvé je třeba, aby byla zúčastněné osobě administrativou poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění vyplývající z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé musí být tato ujištění schopna vyvolat legitimní očekávání u toho, komu jsou určena. Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s platnými normami [viz rozsudky ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise,
C‑47/07 P
,
EU:C:2008:726
, bod
a citovaná judikatura, a ze dne 23. února 2006, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise,
T‑282/02
,
EU:T:2006:64
, bod
a citovaná judikatura].
Rovněž je třeba připomenout, že žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady ochrany legitimního očekávání se nelze účinně dovolávat za účelem zpochybnění rozhodnutí Komise, které kvalifikuje vnitrostátní opatření jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jelikož pojem „státní podpora“ odpovídá objektivní situaci a nemůže záviset na jednání nebo prohlášení orgánů (rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další,
C‑272/12 P
,
EU:C:2013:812
, bod
). Pokud tak vnitrostátní opatření může být právem kvalifikováno jako státní podpora, nemohou být dřívější ujištění o tom, že toto opatření nepředstavuje podporu, v souladu s čl. 107 odst. 1 SFEU. Jelikož třetí podmínka uvedená v bodě 257 výše není splněna, dovolávat se porušení zásady ochrany legitimního očekávání vůči rozhodnutí Komise, které kvalifikuje opatření jako státní podporu, je vyloučeno.
Žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání však lze účinně předložit proti rozhodnutí, kterým Komise na základě čl. 108 odst. 2 SFEU rozhodne, že dotyčný členský stát musí zrušit vnitrostátní opatření, nebo jej změnit ve lhůtě, kterou stanoví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další,
C‑272/12 P
,
EU:C:2013:812
, bod
).
Může se například jednat o povinnost uloženou Komisí dotyčnému členskému státu, aby postupně ukončil existující režim podpory, který se stal neslučitelný s vnitřním trhem (viz rozhodnutí dotčené v rozsudku ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise,
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
), nebo o nařízení navrátit novou podporu vyplacenou bez předchozího oznámení Komisi, kterou Komise považuje za neslučitelnou s vnitřním trhem.
Pokud jde o posledně uvedený příklad, který je dotčen v projednávané věci, je třeba zdůraznit, že kdyby existovalo pravidlo nebo zásada, podle níž je Komise povinna nařídit navrácení každé podpory, která je protiprávní a neslučitelná s vnitřním trhem, ujištění poskytnutá bez vymáhání takové podpory, která mohou vyplývat z ujištění o neexistenci kvalifikace dotčeného opatření jako podpory, by nutně byla v rozporu s touto zásadou nebo tímto pravidlem.
Třetí kumulativní podmínka pro uplatnění zásady ochrany legitimního očekávání (viz bod 257 výše) týkající se skutečnosti, že poskytnutá ujištění musí být v souladu s platnými normami (rozsudky ze dne 16. listopadu 1983, Thyssen v. Komise,
188/82
,
EU:C:1983:329
, bod
; ze dne 6. února 1986, Vlachou v. Účetní dvůr,
162/84
,
EU:C:1986:56
, bod
; ze dne 27. března 1990, Chomel v. Komise,
T‑123/89
,
EU:T:1990:24
, bod
; ze dne 6. července 1999, Forvass v. Komise,
T‑203/97
,
EU:T:1999:135
, bod
; ze dne 18. června 2014, Španělsko v. Komise,
T‑260/11
,
EU:T:2014:555
, bod
, a ze dne 22. dubna 2016, Irsko a Aughinish Alumina v. Komise,
T‑50/06 RENV II a T‑69/06 RENV II
,
EU:T:2016:227
, bod
), tak nemůže být nikdy splněna.
V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise (
C‑142/87
,
EU:C:1990:125
, bod
), rozhodl, že zrušení protiprávní podpory neslučitelné s vnitřním trhem prostřednictvím jejího navrácení je logickým důsledkem konstatování její protiprávnosti.
Logická souvislost takto stanovená v judikatuře Soudního dvora mezi protiprávností podpory a jejím navrácením však nezakládá povinnost Komise nařídit navrácení každé protiprávní podpory, která je neslučitelná s vnitřním trhem.
Jak totiž Komise připomněla v oznámení z roku 2007 nazvaném „Cesta k účinnému provádění rozhodnutí Komise, jimiž se členským státům nařizuje zajistit navrácení protiprávní a neslučitelné podpory“ (
Úř. věst. 2007, C 272, s. 4
), teprve ve druhé polovině 80. let a v 90. letech začala Komise systematičtěji nařizovat navrácení podpor, které jsou protiprávní a neslučitelné s vnitřním trhem, a až přijetím nařízení č. 659/1999 se „ukládá Komisi povinnost vyžadovat navrácení [tohoto druhu] podpory“.
Tato povinnost vyplývá z první věty čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999, která stanoví, že je-li v případech protiprávní podpory přijato záporné rozhodnutí, Komise „rozhodne, že dotyčný členský stát učiní všechna nezbytná opatření, aby příjemce podporu navrátil“.
I přes přijetí takového ustanovení, které patrně ukládá Komisi, aby nařídila navrácení každé protiprávní podpory neslučitelné s vnitřním trhem, lze žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání nadále účinně uplatnit proti rozhodnutí, kterým se nařizuje navrácení nové podpory vyplacené bez předchozího oznámení Komisi, jíž Komise považuje za neslučitelnou s vnitřním trhem.
Zaprvé výjimka z povinnosti nařídit navrácení podpory, která je protiprávní a neslučitelná s vnitřním trhem, je totiž upravena již v druhé větě čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999, která stanoví, že Komise nebude vyžadovat navrácení podpory, pokud by to bylo v rozporu s obecnými zásadami unijního práva.
Zásada ochrany legitimního očekávání je přitom uznána za obecnou zásadu unijního práva (rozsudek ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise,
C‑104/89 a C‑37/90
,
EU:C:1992:217
, bod
; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 28. dubna 1988, Mulder,
120/86
,
EU:C:1988:213
, body
a
).
Zadruhé čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999 a zejména jeho první větu nelze vykládat tak, že jeho účinkem je zabránit splnění třetí z kumulativních podmínek pro uplatnění zásady ochrany legitimního očekávání, a tedy vést k tomu, aby uplatnění této zásady bylo vyloučeno (viz body 257, 261 a 262 výše).
Cílem druhé věty čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999 je totiž právě zajištění ochrany legitimního očekávání, jak vyplývá z prohlášení 29/99 vloženého do zápisu ze zasedání Rady, na kterém došlo k formálnímu přijetí uvedeného nařízení (měsíční přehled aktů Rady, březen 1999), tj. prohlášení, že „Komise je stále vázána obecnými zásadami práva [Unie], a zejména zásadou legitimního očekávání, která má přednost před sekundárním právem“.
Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně může pro účely zpochybnění legality napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž stanoví navrácení poskytnuté podpory, účinně uplatnit u Tribunálu žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání a dovolávat se v tomto ohledu ujištění, která jí mohla poskytnout Komise ohledně neexistence kvalifikace sporného opatření jako podpory, z čehož nutně vyplývalo, že výhoda, kterou poskytuje toto opatření, nebude předmětem vymáhání (viz bod 261 výše) nebo jen vymáhání respektujícího tato ujištění.
Je tudíž třeba zkoumat, zda je žalobní důvod uváděný žalobkyní opodstatněný.
Žalobkyně zpochybňuje přechodný režim uplatněný Komisí v rozsahu, v němž za referenční datum zvolila datum zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení. Žalobkyně je toho názoru, že Komise měla zohlednit datum zveřejnění napadeného rozhodnutí.
Úvodem je třeba poukázat na to, že Komise v bodě 154 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že sporné opatření je protiprávní státní podporou, tj. novou podporou provedenou v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU.
Je nesporné, že Španělské království neoznámilo sporný režim Komisi podle čl. 108 odst. 3 SFEU.
Žalobkyně sice tvrdí, že opatření se stává selektivním v Unii až v důsledku odstranění překážek přeshraničním fúzím, které podle žalobkyně nelze konstatovat před vstupem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností (
Úř. věst. 2005, L 310, s. 1
) v platnost. Sporné opatření tedy nepředstavovalo podporu v okamžiku svého vstupu v platnost, a tudíž ho lze považovat za existující podporu ve smyslu ustanovení čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení Rady č. 659/1999.
Těmito úvahami však žalobkyně vychází z předpokladu, že existence překážek ztěžujících přeshraniční podnikové kombinace umožňuje, aby se toto opatření nepovažovalo za selektivní.
Irelevance takového předpokladu přitom byla konstatována zejména v bodech 200, 201 a 214 výše.
Lze proto učinit závěr, že žalobkyně neprokázala, že sporné opatření představuje existující státní podporu. Komise jej tedy právem kvalifikovala jako protiprávní podporu.
Je-li přitom podpora poskytnuta bez předchozího oznámení Komisi, takže je podle čl. 108 odst. 3 SFEU protiprávní, nemůže mít příjemce podpory v tomto okamžiku legitimní očekávání, že byla při poskytování podpory zachována pravidla, s výjimkou existence mimořádných okolností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1987, RSV v. Komise,
223/85
,
EU:C:1987:502
, body
a
; ze dne 20. září 1990, Komise v. Německo,
C‑5/89
,
EU:C:1990:320
, body
a
; ze dne 13. června 2013, HGA a další v. Komise,
C‑630/11 P až C‑633/11 P
,
EU:C:2013:387
, bod
; ze dne 27. ledna 1998, Ladbroke Racing v. Komise,
T‑67/94
,
EU:T:1998:7
, bod
; ze dne 16. října 2014, Alcoa Trasformazioni v. Komise,
T‑177/10
,
EU:T:2014:897
, bod
, a ze dne 22. dubna 2016, Irsko a Aughinish Alumina v. Komise,
T‑50/06 RENV II a T‑69/06 RENV II
,
EU:T:2016:227
, bod
).
Vzhledem k tomu, že se Komise v napadeném rozhodnutí domnívala, že jsou dány takové okolnosti (body 29 a 175 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nenařídila navrácení dotčené podpory, právě co se týče příjemců sporného opatření, kteří nabyli podíly v zahraniční společnosti do 21. prosince 2007, tj. data zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení.
Uplatnění takového přechodného režimu bylo podle Komise odůvodněno skutečností, že tato poskytla konkrétní, nepodmíněné a shodující se záruky takové povahy, že v příjemcích sporného opatření vyvolaly odůvodněná očekávání, že je režim odpisů goodwillu legální, neboť nespadá do oblasti působnosti pravidel pro státní podporu, a že tudíž žádná z výhod plynoucích z dotčeného režimu nemůže být předmětem následného řízení o navrácení (bod 166 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Dne 19. ledna 2006 v odpovědi na otázku poslance Parlamentu člen Komise jejím jménem uvedl následující:
„Komise nemůže potvrdit, zda jsou vysoké nabídky španělských podniků způsobeny španělskými daňovými předpisy, které podnikům umožňují rychlejší odpis finančního goodwillu, než je tomu u jejich francouzských nebo italských protějšků. Komise může nicméně potvrdit, že takové vnitrostátní právní předpisy nespadají do oblasti působnosti pravidel pro státní podporu, ale tvoří spíše součást obecných pravidel pro snižování hodnoty vztahujících se na všechny podniky ve Španělsku.“
Obdobně dne 17. února 2006 v odpovědi na otázku poslankyně Parlamentu člen Komise stále jménem tohoto orgánu uvedl následující:
„Podle informací, které má nyní Komise k dispozici, se zdá, že se španělské daňové zákony o odpisech goodwillu vztahují na všechny podniky ve Španělsku, nezávisle na jejich velikosti, odvětví, právní formě či na tom, zda se nacházejí v soukromém nebo veřejném vlastnictví, neboť jsou součástí pravidel pro obecné odpisy. Zdá se, že tudíž nespadají do oblasti působnosti pravidel pro státní podporu.“
I když odpovědi Komise nebyly zveřejněny v
Úředním věstníku Evropské unie
v úplném znění, číslo otázek, jejich autor, jejich předmět, orgán, jemuž jsou určeny, jakož i údaj o existenci a datu odpovědí byly zveřejněny (
Úř. věst. 2006, C 327, s. 164
a 192).
V projednávaném případě není zpochybňováno, že skutečnosti uvedené v předchozích bodech mohly v žalobkyni vyvolat legitimní očekávání.
Rozdílné názory účastníků řízení se týkají důsledků, které je třeba vyvodit z přijetí rozhodnutí o zahájení řízení dne 10. října 2007, které bylo zveřejněno spolu s jeho shrnutím v
Úředním věstníku Evropské unie
dne 21. prosince 2007 (viz bod 274 výše).
V tomto ohledu judikatura Soudního dvora, která vychází ze znění čl. 108 odst. 3 SFEU, stanoví, že v případě, že Komise zahájila formální vyšetřovací řízení, poslední věta čl. 108 odst. 3 SFEU zakazuje dotyčnému členskému státu, aby prováděl zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí. Nové podpory tedy podléhají preventivní kontrole prováděné Komisí a dotyčný členský stát je nemůže v zásadě provést, dokud je tento orgán neprohlásil za slučitelné se Smlouvou (rozsudek ze dne 30. června 1992, Španělsko v. Komise,
C‑312/90
,
EU:C:1992:282
, bod
).
Soudní dvůr navíc rozhodl, že pokud Komise zahájila formální vyšetřovací řízení ohledně nového vnitrostátního opatření, které je prováděno, odkladný účinek takového rozhodnutí platí i pro vnitrostátní soudy, jimž mohla být věc předložena, jež jsou povinny případně přijmout všechna nezbytná opatření za účelem vyvození důsledků z případného porušení povinnosti pozastavit provádění uvedeného opatření (rozsudek ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa,
C‑284/12
,
EU:C:2013:755
, bod
).
Konečně, pokud jde o rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve vztahu k opatření, které je prováděno a je Komisí kvalifikováno jako nová podpora, bylo rozhodnuto, že po přijetí tohoto rozhodnutí existuje přinejmenším významná pochybnost o legalitě dotčeného opatření, která – aniž je dotčena možnost podat u soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních návrh na předběžná opatření – musí vést členský stát k tomu, aby pozastavil provádění uvedeného opatření, neboť zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU vylučuje vydání okamžitého rozhodnutí o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem, které by umožnilo uvedené opatření oprávněně provádět. Tato pochybnost o legalitě dotčeného opatření musí rovněž vést podniky, které jsou příjemci daného opatření, k tomu, aby každopádně odmítly přijetí dalších plateb nebo aby předvídaly částky potřebné pro případné pozdější vrácení (rozsudek ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise,
C‑400/99
,
EU:C:2001:528
, bod
).
Vzhledem k odkladnému účinku rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení přijatého ve vztahu k novému vnitrostátnímu opatření, které je prováděno, nejsou příjemci tohoto opatření oprávněni, jak je tomu v projednávaném případě, odvolávat se na mimořádné okolnosti, které by mohly odůvodňovat zachování legitimního očekávání po přijetí tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2016, Francie v. Komise,
T‑56/06 RENV II
,
EU:T:2016:228
, body
až
).
Kromě toho přechodný režim přijatý Komisí umožnil příjemcům podpory, kteří nabyli podíly, nebo se neodvolatelně zavázali k nabytí podílů ke dni zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení, aby se na ně nadále uplatňovalo toto opatření po celé stanovené období odpisování. Dotčené podniky tedy mohly po tomto datu okamžitě přizpůsobit své chování tak, že se nezavázaly k nabytí podílu v zahraniční společnosti, pokud měly za to, že takový závazek nepředstavuje dostatečný hospodářský zájem vzhledem k riziku, že nebudou moci posléze využívat daňového zvýhodnění stanoveného sporným opatřením.
Konečně je třeba dodat, že ve shrnutí rozhodnutí o zahájení řízení zveřejněném spolu s tímto rozhodnutím v
Úředním věstníku Evropské unie
ze dne 21. prosince 2007 Komise uvedla, že má za to, že dotčený daňový režim zřejmě naplňuje všechna platná kritéria, aby byl považován za státní podporu. Komise rovněž upřesnila následující:
„Opatření zřejmě představuje odchylku ze španělského daňového systému v tom smyslu, že finanční goodwill je předmětem odpisování i v případě, že není zapsán v účetnictví nabývající společnosti, neboť nedošlo k podnikové kombinaci mezi nabývající společností a nabytou společností. Poskytuje proto hospodářskou výhodu spočívající ve snížení daňového zatížení společností, které nabývají významné podíly v zahraničních společnostech. Toto opatření patrně využívá státní prostředky a je specifické, jelikož zvýhodňuje podniky, které uskutečňují určité druhy investic.
Opatření má patrně vliv na obchod mezi členskými státy, jelikož posiluje postavení jeho příjemců, kteří provádějí některé činnosti holdingu, a může narušit hospodářskou soutěž v rozsahu, v němž dotováním španělských společností, které nabývají společnosti v zahraničí, znevýhodňuje nešpanělské konkurenty, kteří na dotčených trzích předkládají srovnatelné nabídky.
Žádná z výjimek stanovených v čl. [10]7 odst. 2 a 3 se patrně nepoužije a podpora se jeví jako neslučitelná s [vnitřním] trhem. Komise tedy konstatuje, že je možné, že španělské orgány tím, že provedly dotčené opatření, poskytly státní podporu ve smyslu čl. [10]7 odst. 1 Smlouvy.“
Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v bodě 294 výše se k datu zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení mohly podniky, na které se vztahoval nebo se mohl vztahovat sporný režim, seznámit s konkrétními důvody, pro které Komise měla za to, že opatření stanovená tímto režimem mohla naplňovat každou z podmínek požadovaných článkem 107 SFEU a mohla být považována za neslučitelná s vnitřním trhem.
Navíc ze shrnutí rozhodnutí o zahájení řízení nebo časové posloupnosti uvedené v bodech 1 až 7 odůvodnění tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by se sporný režim mohl vztahovat na existující podporu. Dotčené podniky mohly zejména pochopit, že tento režim, který byl zaveden před zahájením formálního vyšetřovacího řízení, Komise nepovolila.
Z výše uvedeného vyplývá, že přijetí rozhodnutí o zahájení řízení postačovalo v projednávaném případě ke skončení legitimního očekávání, které mohla u příjemců sporného opatření vyvolat prohlášení citovaná v bodech 284 a 285 výše.
Ostatní argumenty žalobkyně nemohou tento závěr zpochybnit.
Zaprvé ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 24. listopadu 1987, RSV v. Komise (
223/85
,
EU:C:1987:502
, bod
), byla nová podpora vyplacena před jejím oznámením Komisi.
Částky, jejichž navrácení Komise požadovala, však byly poskytnuty před přijetím jakéhokoli rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení (v tomto ohledu viz zpráva k jednání zveřejněná ve Sbírce rozhodnutí, s. 4621 a 4622).
Řešení přijaté v rozsudku ze dne 24. listopadu 1987, RSV v. Komise (
223/85
,
EU:C:1987:502
), není použitelné, jelikož v projednávaném případě podpora, jejíž navrácení Komise nařídila, ještě nebyla poskytnuta ke dni zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení, a dokonce se týkala zvýhodnění poskytnutého na základě chování příjemců podpory po zveřejnění tohoto rozhodnutí (viz bod 293 výše).
Zadruhé se žalobkyně odvolává na rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
), týkající se belgického daňového režimu koordinačních center.
Existují však zásadní rozdíly mezi kontextem projednávané věci a kontextem věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
).
Zaprvé totiž Komise v této věci dvěma po sobě jdoucími rozhodnutími (bod 16) konstatovala, že dotčený režim neobsahuje prvky podpory. Jednalo se tedy o existující režim podpory, na nějž se judikatura týkající se navracení protiprávních podpor neslučitelných s vnitřním trhem, která uznává porušení zásady ochrany legitimního očekávání jen za mimořádných okolností (viz bod 281 výše), neuplatňovala.
Stejně tak se neuplatňovala ustanovení Smlouvy týkající se účinků přijetí rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení a judikatura, která vyvozuje důsledky z uplatňování těchto ustanovení v případě, že podpora byla vyplacena protiprávně (viz body 289 až 292 výše), tj. ustanovení, která rovněž omezují uplatnění zásady ochrany legitimního očekávání.
Generální advokát Léger ve svém stanovisku ve spojených věcech Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:89
, body
a
) ostatně zdůraznil specifičnost situace, v níž očekávání vzniklo přijetím dřívějších rozhodnutí Komise, a proto muselo být předmětem zvláštní ochrany.
V takovém případě totiž rozhodnutí Komise, kterými se konstatuje neexistence prvku podpory, posilují právní postavení osob, na které se vztahuje dotčené opatření, tím, že připouštějí jeho soulad s ustanoveními článku 107 SFEU až do přijetí případného rozhodnutí v opačném smyslu.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že aktům unijních orgánů v zásadě svědčí presumpce legality, dokud nejsou vzaty zpět nebo zrušeny (rozsudek ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další,
C‑137/92 P
,
EU:C:1994:247
, bod
).
Zadruhé se ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
), jednalo o možnost či nemožnost prodloužit období uplatňování režimu podpor na příjemce tohoto režimu.
V této věci bylo využití dotčeného režimu podmíněno získáním schválení poskytovaného na deset let, které bylo možné opětovně udělit. Napadené rozhodnutí stanovilo, že od data jeho oznámení nemohli příjemci takového schválení v okamžiku uplynutí jeho platnosti získat prodloužení platnosti tohoto schválení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise,
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
, body
až
).
Soudní dvůr rozhodl, že doba přibližně osmi měsíců, která uplynula mezi zveřejněním rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení a napadeným rozhodnutím, nebyla dostatečná k tomu, aby příjemci podpory mohli zohlednit případné rozhodnutí o ukončení dotčeného režimu. Opíral se zejména o skutečnost, že tento režim zahrnoval účetní opatření a finanční a hospodářská rozhodnutí, která nemůže informovaný hospodářský subjekt přijmout v tak krátké době (rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise,
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
, bod
).
V rozsudku ze dne 17. září 2009, Komise v. Koninklijke FrieslandCampina (
C‑519/07 P
,
EU:C:2009:556
), Soudní dvůr zdůraznil, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
), příjemci schválení, kteří nemohli získat prodloužení jeho platnosti z důvodu rozhodnutí Komise, uskutečnili v důsledku tohoto schválení značné investice a dlouhodobé závazky (bod 91).
Ve svém stanovisku ve spojených věcech Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:89
, bod
) generální advokát Léger poznamenal, že režim dotčený v této věci představuje daňový režim, který se odchyluje od obecného práva a obsahuje vícero osvobození od daně a zvláštní způsob určení základu daně, a že možnost zrušení opatření tohoto druhu je pro podnik mnohem obtížněji zohlednitelná než možnost zrušení dotace, neboť vyžadovala nejen zohlednění hospodářských důsledků takového zrušení, nýbrž i provedení významné reorganizace, zejména z hlediska účetnictví.
Naproti tomu v projednávané věci, jak bylo rozhodnuto v bodě 293 výše, byly podniky, na které se vztahoval nebo se mohl vztahovat sporný režim, s to ode dne zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení okamžitě přizpůsobit své chování tak, aby se nezavázaly k nabytí podílu v zahraniční společnosti, kdyby měly za to, že takový závazek nepředstavuje vzhledem k riziku, že nebudou moci posléze využívat daňového zvýhodnění stanoveného sporným opatřením, dostatečný hospodářský zájem.
Okolnosti vlastní věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
), které byly uvedeny v bodech 302 až 314 výše, se proto nenacházejí v projednávaném případě, ať už se jedná o skutečnost, že podpora dotčená v této věci byla existující podporou, nebo o skutečnost, že příjemci této podpory museli po jejím zákazu přijmout určitá opatření, která nemohla být přijata v krátké době. V důsledku toho se žalobkyně nemůže dovolávat tohoto rozsudku.
Zatřetí se žalobkyně dovolává porušení zásady rovného zacházení. Odvolává se na rozhodnutí Komise přijatá v souvislosti s daňovými režimy, které – jak uvádí sama žalobkyně – vykazují podobné rysy s belgickým daňovým režimem koordinačních center, tj. režimem zkoumaným ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (
C‑182/03 a C‑217/03
,
EU:C:2006:416
, bod
). Jak bylo rozhodnuto v bodě 315 výše, charakteristické rysy tohoto režimu se přitom liší od rysů sporného režimu.
Situace, na které se v tomto ohledu odvolává žalobkyně, tedy nejsou srovnatelné se situací v projednávané věci.
Kromě toho v rozsahu, v němž žalobkyně odkazuje jak na rozhodnutí Komise přijatá v souvislosti s daňovými režimy, které podle ní vykazují podobné rysy s belgickým daňovým režimem koordinačních center, tak na několik jiných rozhodnutí Komise týkajících se daňových opatření, neprokazuje, že by jim Komise přiznala prospěch z legitimního očekávání v kontextu, který se vyznačuje poskytnutím výhody vyplývající z nové podpory, která nebyla oznámena Komisi, i po rozhodnutí o zahájení řízení.
Není ani prokázáno, a dokonce ani tvrzeno, že příjemci výhod dotčených v rozhodnutích, na která se odvolává žalobkyně, mohli okamžitě přizpůsobit své chování (viz bod 314 výše).
Vzhledem k neprokázání a a
fortiori
neuvedení okolností, které by mohly případně odůvodňovat přiznání přechodného režimu, jehož účinky by byly zachovány i po dni zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení, musí být argument žalobkyně založený na rozhodovací praxi Komise v oblasti ochrany legitimního očekávání odmítnut.
Pokud jde o rozhodnutí Komise ze dne 31. října 2000 týkající se španělských zákonů o dani z příjmů právnických osob (
Úř. věst. 2001, L 60, s. 57
), jež je jediným rozhodnutím vycházejícím z rozhodovací praxe Komise uváděným žalobkyní, v souvislosti s kterým žalobkyně předkládá dostatek důkazů k tomu, aby bylo umožněno Tribunálu podrobně zkoumat, zda je kontext této věci srovnatelný s kontextem projednávané věci, jedná se, jak správně zdůrazňuje Komise, o rozhodnutí přijaté podle Smlouvy o ESUO, v jejímž případě podmínky pro kontrolu podpor nebyly srovnatelné s podmínkami stanovenými ve Smlouvě o ES a poté ve Smlouvě o FEU. Ve Smlouvě o ESUO zejména neexistovala podobná ustanovení jako v čl. 108 odst. 3 SFEU, z něhož vychází judikatura uvedená v bodě 289 výše.
Navíc toto rozhodnutí předchází rozsudku ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise (
C‑400/99
,
EU:C:2001:528
), citovanému v bodě 291 výše, podle něhož po přijetí rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení existuje přinejmenším významná pochybnost o slučitelnosti dotčeného opatření s pravidly Unie v oblasti státní podpory.
Takové rozhodnutí tedy nemůže vést k závěru o existenci legitimního očekávání, jehož je žalobkyně oprávněna se dovolávat.
Z výše uvedeného vyplývá, že i za předpokladu, že by argument vycházející z předchozí rozhodovací praxe Komise, pokud jde o způsoby navracení podpory a o to, zda tyto způsoby zasahují či nezasahují do zásady ochrany legitimního očekávání, byl relevantní pro účely uplatnění této zásady, je takový argument v každém případě neopodstatněný.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být žalobní důvod uplatněný žalobkyní zamítnut.
Co se týče nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, i za předpokladu, že by se žalobkyně takového nedostatku dovolávala, je třeba konstatovat, jak to vyplývá z věcné analýzy, kterou byl Tribunál s to provést v předcházejících úvahách, že Komise v napadeném rozhodnutí dostatečně přesně a koherentně vysvětlila a odůvodnila způsoby navrácení podpory, aby umožnila žalobkyni zpochybnit platnost tohoto rozhodnutí a unijnímu soudu vykonat přezkum jeho legality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. září 1995, Tiercé Ladbroke v. Komise,
T‑471/93
,
EU:T:1995:167
, bod
). V této souvislosti lze odkázat zejména na body 275 a 283 výše, ve kterých se výslovně odkazuje na některé části napadeného rozhodnutí.
I za předpokladu, že by třetí žalobní důvod směřoval rovněž ke zpochybnění formální legality napadeného rozhodnutí, je tedy třeba jej zamítnout jako každopádně neopodstatněný.
Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že všechny žalobní důvody předložené na podporu této žaloby musí být zamítnuty.
Žalobu je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu, aniž je třeba rozhodnout o argumentech týkajících se nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a jejího právního zájmu na podání žaloby, které předložila Komise.
IV.
K nákladům řízení
Podle článku 219 jednacího řádu Tribunál v rozhodnutích vydaných po zrušení jeho rozhodnutí a vrácení věci rozhoduje o nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním a s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. Vzhledem k tomu, že v rozsudku World Duty Free Soudní dvůr rozhodl, že o nákladech řízení žalobkyně a Komise bude rozhodnuto později, přísluší Tribunálu, aby v tomto rozsudku rozhodl i o jejich nákladech řízení souvisejících s řízením o kasačním opravném prostředku ve věci C‑20/15 P (viz bod 15 výše).
Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, posledně uvedená ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Pokud jde o vedlejší účastníky řízení, vzhledem k tomu, že v rozsudku World Duty Free Soudní dvůr rozhodl o jejich nákladech řízení, je třeba rozhodnout jen o jejich nákladech řízení souvisejících s tímto řízením.
Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, který stanoví, že členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení, je třeba rozhodnout, že Spolková republika Německo, Irsko a Španělské království ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1)
Žaloba se zamítá.
2)
World Duty Free Group, SA ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3)
Spolková republika Německo, Irsko a Španělské království ponesou vlastní náklady řízení.
Gervasoni
Madise
da Silva Passos
Kowalik-Bańczyk
Mac Eochaidh
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. listopadu 2018.
Podpisy.
Obsah
I. Skutečnosti předcházející sporu
II. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
III. Právní otázky
A. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neselektivnosti sporného opatření
1. Argumenty účastníků řízení
2. Závěry Tribunálu
a) K neselektivnosti prima facie
b) K existenci odchylky
1) K první fázi
2) K druhé fázi
c) K odůvodněnosti sporného opatření s ohledem na povahu a systematiku soustavy, do které patří (třetí fáze)
B. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z pochybení při identifikaci příjemce sporného opatření
1. Argumenty účastníků řízení
2. Závěry Tribunálu
C. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání
1. Argumenty účastníků řízení
2. Závěry Tribunálu
IV. K nákladům řízení
(
*1
) – Jednací jazyk: španělština. | [
"Státní podpory",
"Ustanovení týkající se korporační daně umožňující podnikům, které jsou daňovými rezidenty ve Španělsku, odepsat goodwill vzniklý nabytím podílu ve společnostech, které jsou daňovými rezidenty v zahraničí",
"Rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za neslučitelnou s vnitřním trhem a nařizuje se její navrácení",
"Pojem ‚státní podpora‘",
"Selektivnost",
"Referenční systém",
"Odchylka",
"Rozdílné zacházení",
"Odůvodnění rozdílného zacházení",
"Podniky, které mají z opatření prospěch",
"Legitimní očekávání"
] |
62002TJ0117 | en | Background to the dispute
On 18 December 1998, Mr Debuschewitz (hereinafter ‘the other party before the Office’) filed an application for a Community
trade mark at the Office for Harmonisation in the Internal Market (Trade Marks and Designs) (OHIM) (‘the Office’) under Council
Regulation (EC) No 40/94 of 20 December 1993 on the Community trade mark (OJ 1994 L 11, p. 1), as amended.
The trade mark in respect of which registration was sought is the sign ‘CHUFAFIT’.
The goods in respect of which the registration was sought come within Classes 29 and 31 of the Nice Agreement concerning the
International Classification of Goods and Services for the Purposes of the Registration of Marks of 15 June 1957, as revised
and amended, and correspond to the following descriptions for each Class:
–
Class 29: ‘Processed nuts’;
–
Class 31: ‘Fresh nuts’.
That application was published in
Community Trade Marks Bulletin
No 69/1999 of 30 August 1999.
On 29 November 1999, the company Grupo El Prado Cervera, SL (formerly Compañia Derivados de Alimentación, SL), the applicant
before the Court, gave notice of opposition, pursuant to Article 42 of Regulation No 40/94. The opposition was against the
registration of the mark applied for, in respect of all the goods covered by the trade mark application. The ground relied
on in support of the opposition was a likelihood of confusion under Article 8(1)(b) of Regulation No 40/94. The opposition
was based on the existence of two earlier national trade marks registered in Spain. The first mark, registered on 4 February
1994 under No 1 778 419, is the word mark ‘CHUFI’ designating a range of goods in Class 29, namely ‘meat, fish and game; meat
extracts; preserved, dried and cooked fruits and vegetables; jellies, jams, fruit sauces; eggs, milk and milk products; edible
oils and fats’. The second trade mark, which was registered in Spain under No 2 063 328 on 5 May 1997, is the following figurative
mark:
That mark covers a range of goods in Class 31, namely ‘agricultural, horticultural and forestry products and grains not included
in other classes; live animals; fresh fruits and vegetables; seeds, natural plants and flowers; foodstuffs for animals, malt’.
By decision of 11 July 2001, the Office’s Opposition Division rejected the opposition in its entirety on the ground that,
although the goods covered by the mark applied for were identical to those protected by the applicant’s earlier national marks,
there were visual, phonetic and conceptual differences between the sign which was the subject of the Community trade mark
application and the applicant’s earlier national marks, enabling any likelihood of confusion on the part of the Spanish public
to be excluded.
On 31 August 2001 the applicant filed at the Office notice of appeal under Article 59 of Regulation No 40/94, against the
Opposition Division’s decision.
By decision of 12 February 2002 (hereinafter ‘the contested decision’), the Office’s First Board of Appeal dismissed the appeal
and upheld the Opposition Division’s decision on the same grounds.
In essence, the Board of Appeal held that, despite the goods being identical, the trade marks were neither identical nor so
similar as to give rise to a likelihood of confusion between them. The Board of Appeal held, first, that although the competing
signs shared the syllable ‘chu’, they were visually and phonetically different as regards the number of syllables and their
pronunciation (paragraph 18 of the contested decision). Secondly, as regards conceptual comparison the Board of Appeal held
that the common element ‘chuf’, which evokes in Spain the word ‘chufa’, meaning tiger (or rush) nut from which the drink ‘horchata’
(tiger nut cordial) is made, was directly related to the tiger nut and did not, in itself, enable either the signs to be distinguished
as marks or the marks to be distinguished from each other. By contrast, the Board of Appeal held that, in the global comparison
of the marks, it was the final elements of the competing signs which distinguished them, in the consumer’s mind, as trade
marks. In the Board of Appeal’s view, since those elements are sufficiently different, they will prevent any confusion arising,
even on the part of the inattentive consumer (paragraphs 19 and 20 of the contested decision).
Procedure and forms of order sought by the parties
By application in Spanish lodged at the Court Registry on 15 April 2002, the applicant brought this action.
By letter of 3 May 2002, the other parties before the Office objected, within the meaning of the first subparagraph of Article
131(2) of the Rules of Procedure of the Court of First Instance, to Spanish being the language of the case before the Court
and requested that German be the language of the case.
Pursuant to the third subparagraph of Article 131(2) of the Rules of Procedure, the Court designated German as the language
of the case, on the ground that the other party before the Office had filed the contested trade mark application, under Article
115(1) of Regulation No 40/94, in that language.
The Office lodged its response at the Court Registry on 7 October 2002, the other parties before the Office having lodged
their response on 16 September 2002.
Upon hearing the report of the Judge-Rapporteur, the Court of First Instance (First Chamber) decided to open the oral procedure.
The parties presented oral argument and replied to the oral questions put by the Court at the hearing on 9 March 2004, apart
from the other parties before the Office who did not appear.
The applicant claims that the Court should:
–
declare the contested decision incompatible with Article 8(1)(b) of Regulation No 40/94 and annul that decision;
–
declare that there is a likelihood of confusion between the Community trade mark application ‘CHUFAFIT’, in respect of Classes
29 and 31 and, first, Spanish trade mark No 1 778 419, ‘CHUFI’, which protects goods in Class 29, and, second, figurative
Spanish trade mark No 2 063 328, ‘CHUFI’, which protects goods in Class 31;
–
refuse Community trade mark application No 1 021 229, ‘CHUFAFIT’, in respect of Classes 29 and 31;
–
order the Office and, if appropriate, the other parties before the Office to pay the costs.
The Office contends that the Court should:
–
dismiss the action;
–
order the applicant to pay the costs.
The other parties before the Office contend that the Court should:
–
dismiss the action;
–
order the applicant to pay the costs.
Law
By its action, the applicant requests the Court, first, to refuse the registration of the Community trade mark applied for
and, second, to annul the contested decision.
The application for refusal of the registration of the Community trade mark applied for
By its third head of claim, the applicant in essence requests the Court to order the Office to refuse registration of the
mark applied for.
In that regard, it is appropriate to recall that, under Article 63(6) of Regulation No 40/94, the Office is required to take
the measures necessary to comply with the judgment of the Community judicature. Accordingly, it is not for the Court of First
Instance to issue orders to the Office. It is for the latter to draw the appropriate inferences from the operative part and
the grounds of the Court’s judgments (Case T‑331/99
Mitsubishi HiTec Paper Bielefeld
v
OHIM (Giroform)
[2001] ECR II-433, paragraph 33; Case T-34/00
Eurocool Logistik
v
OHIM (EUROCOOL)
[2002] ECR II-683, paragraph 12; and Case T-129/01
José Alejandro
v
OHIM
–
Anheuser-Busch (BUDMEN)
[2003] ECR II-0000, paragraph 22). The applicant’s third head of claim is therefore inadmissible.
The application for annulment of the contested decision
By its first and second heads of claim, the applicant seeks, in essence, annulment of the contested decision. In support of
its action, it relies on a single plea in law alleging infringement of Article 8(1)(b) of Regulation No 40/94. That plea in
law is in two parts. The first part is based on the alleged failure of the contested decision to take proper account of the
renown and/or reputation of the Spanish trade mark ‘CHUFI’ and its highly distinctive character. The second part is based
on alleged errors regarding the assessment of the lack of a likelihood of confusion between the competing signs.
As a preliminary point, it should be noted that, at the hearing, and as a result of the Office’s plea of inadmissibility in
its written pleadings, the applicant abandoned the first part of its single plea in law, of which the Court took formal notice
in the minutes of the hearing.
It follows that the single plea in law is limited to requesting the Court to review whether, by the contested decision, the
Office’s First Board of Appeal wrongly concluded that there was no likelihood of confusion between the competing signs.
Arguments of the parties
The applicant submits that the two competing signs present visual, phonetic and conceptual similarities which should have
led the First Board of Appeal to find a likelihood of confusion.
First of all, as regards the visual similarity of the competing signs, the applicant claims that the mark ‘CHUFI’ is practically
identical to the first part of the mark ‘CHUFAFIT’ and that, since the public is attracted principally by the first part of
a word mark, the two trade marks are, as a result, visually similar. The applicant points out also that the consumer may even
more readily associate the origin of the two competing marks with the same undertaking because owners of well-known trade
marks in the foodstuffs sector use the first part of their marks to conceive other marks containing that same part.
The applicant submits next that the Community trade mark applied for, ‘CHUFAFIT’, does not present any phonetic difference
from the mark ‘CHUFI’, since the latter is wholly reproduced within it. According to the applicant, the Board of Appeal, in
considering the syllabic structure of the two signs, overlooked the fact that the mark ‘CHUFI’ is wholly included in the sign
‘CHUFAFIT’. It adds that such reproduction of the earlier mark in the sign applied for increases the likelihood of association.
Finally, on the conceptual level, the applicant submits that, if it is the case that the marks ‘CHUFI’ and ‘CHUFAFIT’ evoke
the word ‘chufa’, that is to say the ingredient from which tiger nut cordial is made, that fact should have led the Board
of Appeal, because of the common element ‘chuf’, to find that there was a likelihood of confusion between those two marks.
In addition, the applicant points out that the contested decision is inconsistent with the Office’s decision in
FLEXICON
v
FLEXON
(R 183/2002-3), in which the Third Board of Appeal found that there was conceptual similarity, because the two competing
marks alluded to the same meaning and were close to the Spanish word ‘flexion’.
For the sake of completeness, the applicant submits that the contested decision did not take account of the reference consumer’s
low level of attention, a factor which should have been taken into consideration in deciding whether the similarity between
the two marks was such as to give rise to a likelihood of confusion. According to the applicant, faced with trade marks serving
to distinguish foodstuffs or major consumer goods, it is appropriate to take as a reference the average consumer characterised
by inattentive behaviour. In this case, at the time that that type of consumer makes his purchases, he will be likely, according
to the applicant, to associate the mark applied for with the earlier mark ‘CHUFI’, the trade mark of the best-selling tiger
nut cordial in Spain, which is entirely contained in the sign ‘CHUFAFIT’ and the first phonemes of which are the same as that
sign.
The Office notes that the Board of Appeal’s assessment as to the identical nature of the goods covered by the two marks is
not challenged by the applicant and contends that the contested decision correctly rejected the opposition as a result of
the visual, phonetic and conceptual comparison of the competing signs. In essence, the Office contends, first, that the competing
signs are visually and phonetically dissimilar, in particular because of their different syllabic structure. Secondly, on
the conceptual level, the Office maintains that the element ‘chuf’, which evokes, on the part of the Spanish public, the ingredient
‘chufa’, is descriptive of the goods protected by the two marks. Hence, according to the Office, the distinctive character
of the competing signs cannot be based on the prefix ‘chuf’, but is, on the contrary, based on the final parts of the two
fanciful signs: on the one hand, for the sign ‘CHUFI’, the addition of an ‘i’, on the other hand, for the sign ‘CHUFAFIT’,
the addition of ‘afit’. It is also because of the descriptive nature of the element ‘chuf’ that, the Office submits, the applicant
cannot have a monopoly over such an element in respect of the goods at issue in this case and oppose an application for registration
of a Community trade mark including such an element.
As regards the argument concerning the Third Board of Appeal’s decision in
FLEXICON
v
FLEXON
, the Office accepts that, at first sight, the positions of the two Boards of Appeal vary. None the less, while following
the Community case-law, the issue of a likelihood of confusion must be resolved on a case-by-case basis. In that regard, the
Office draws attention to an important difference between
FLEXICON
v
FLEXON
and this case: whereas in the former case the first parts (‘flex’) and the final parts (‘on’) were identical, in this case
only the first part, ‘chuf’, is common.
Finally, the Office rejects the applicant’s assertion that the goods in question (fresh nuts, processed nuts and tiger nut
cordial) are major consumer goods or, at least, are comparable to beer, wine or other alcoholic drinks. According to the Office,
the consumer will not find a specialised line for the goods in question. In any event, the Office maintains that the average
reasonably observant and circumspect consumer, having taken the decision to buy the goods in question, will be able to distinguish
between the two marks. Faced with those two weak marks, the consumer will associate the element ‘chuf’ with the ingredient
‘chufa’, rather than with one of the two marks. According to the Office, to assert the contrary is tantamount to granting
the owner of a trade mark such as ‘CHUFI’, which is descriptive of the product ‘chufa’, and which enjoys only the minimum
of distinctiveness required to overcome the examination of the absolute grounds for refusal, a monopoly over any other mark
containing the element ‘chuf’, designating the ingredient ‘chufa’.
The other parties before the Office raise doubts as to the identical nature of the goods in question. On the other hand, they
refer to the entirety of the Office’s arguments as regards the comparison of the competing signs.
Findings of the Court
It must first of all be recalled that, under Article 8(1)(b) of Regulation No 40/94, upon opposition by the proprietor of
an earlier trade mark, the trade mark applied for is not to be registered ‘if because of its identity with or similarity to
the earlier trade mark and the identity or similarity of the goods or services covered by the trade marks there exists a likelihood
of confusion on the part of the public in the territory in which the earlier trade mark is protected’. It is also stated that
‘the likelihood of confusion includes the likelihood of association with the earlier trade mark’.
In this case, it is common ground that the earlier trade marks are registered in Spain. Accordingly, it is appropriate to
take into account, for the purposes of assessing the conditions set forth in the preceding paragraph, the point of view of
the public in that Member State. Therefore, the relevant public is, essentially, Spanish speaking.
It is also important to make clear that, according to the case-law of the Court of Justice concerning the interpretation of
Council Directive 89/104/EEC of 21 December 1988 to approximate the laws of the Member States relating to trade marks (OJ
1989 L 40, p. 1) and that of the Court of First Instance on Regulation No 40/94, the risk that the public might believe that
the goods or services in question come from the same undertaking or, as the case may be, from economically-linked undertakings,
constitutes a likelihood of confusion (Case C‑39/97
Canon
[1998] ECR I-5507, paragraph 29; Case C-342/97
Lloyd
Schuhfabrik
Meyer
[1999] ECR I-3819, paragraph 17; Case T-104/01
Oberhauser
v
OHIM
–
Petit
Liberto
(
Fifties
) [2002] ECR II-4359, paragraph 25; and Case T-311/01
Éditions Albert René
v
OHIM
–
Trucco (Starix)
[2003] ECR II-0000, paragraph 39).
The likelihood of confusion on the part of the public must be appreciated globally, taking into account all factors relevant
to the circumstances of the case (Case C‑251/95
SABEL
[1997] ECR I-6191, paragraph 22;
Canon
, cited above, paragraph 16;
Lloyd Schuhfabrik Meyer
, cited above, paragraph 18; Case C‑425/98
Marca Mode
[2000] ECR I-4861, paragraph 40;
Fifties
, cited above, paragraph 26; and
Starix
, cited above, paragraph 40).
This global assessment implies some interdependence between the relevant factors and, in particular, between the similarity
between the trade marks and the similarity between the goods or services concerned. Accordingly, a lesser degree of similarity
between those goods or services may be offset by a greater degree of similarity between the marks, and vice versa. The interdependence
of these factors is expressly referred to in the seventh recital in the preamble to Regulation No 40/94, according to which
the concept of similarity is to be interpreted in relation to the likelihood of confusion, the assessment of which depends
on a variety of factors which include recognition of the trade mark on the market, the association which may be made of it
with the sign as used or registered, and the degree of similarity between the mark and the sign and between the goods or services
identified (
Starix
, paragraph 41).
Finally, the perception of marks in the mind of the average consumer of the goods or services in question plays a decisive
role in the global appreciation of the likelihood of confusion. The average consumer normally perceives a mark as a whole
and does not proceed to analyse its various details (
SABEL
, cited above, paragraph 23, and
Lloyd Schuhfabrik Meyer
, paragraph 25). For the purposes of that global appreciation, the average consumer of the goods concerned is deemed to be
reasonably well-informed and reasonably observant and circumspect. In addition, account should be taken of the fact that the
average consumer only rarely has the chance to make a direct comparison between the different marks but must place his trust
in the imperfect picture of them that he has kept in his mind. It should also be borne in mind that the average consumer’s
level of attention is likely to vary according to the category of goods or services in question (
Lloyd Schuhfabrik Meyer
, paragraph 26).
As regards the reference consumer, since the goods covered by the Community trade mark applied for are foodstuffs of daily
consumption, in particular the essential ingredient of tiger nut cordial (‘horchata’ in Spanish), and since the applicant’s
earlier marks are protected in Spain, the target public by reference to which the likelihood of confusion must be analysed
consists of average consumers in that Member State.
In that regard, the Court cannot agree with the applicant’s complaint that the Board of Appeal did not, in the contested decision,
take account of the reference consumer’s low level of attention. Even if the Board of Appeal did not state whether the goods
in question belonged to the category of major consumer goods, as the applicant maintains, it none the less found, in paragraph
20 of the contested decision, that the signs were sufficiently different so as to prevent any confusion arising, even in the
mind of the inattentive consumer. Accordingly, in its global examination of the likelihood of confusion between the competing
signs, the Board of Appeal did refer to the consumer with a low level of attention in order to determine whether there could
exist a likelihood of confusion in the mind of such a consumer.
So far as concerns the comparison of the goods, it is necessary to state that, in this case, the goods covered by the mark
applied for, namely ‘processed nuts’ and ‘fresh nuts’, which come respectively within Classes 29 and 31, form part of the
wider category of goods covered by the earlier marks and coming within the same classes. In addition, the applicant does not
dispute the Board of Appeal’s assessment (in paragraphs 12 and 13 of the contested decision) as regards the identical nature
of the goods covered by the Community trade mark application and of the goods protected by the earlier marks. It must therefore
be held that the goods in question are identical.
As regards the comparison of the competing signs, it is clear from the case-law of the Court of Justice and of the Court of
First Instance that the global assessment of the likelihood of confusion, as far as the visual, aural or conceptual similarity
of the marks in question is concerned, must be based on the overall impression given by the marks, bearing in mind, inter
alia, their distinctive and dominant components (
SABEL
, paragraph 23;
Lloyd Schuhfabrik Meyer
, paragraph 25; and Case T‑292/01
Philips-Van Heusen
v
OHIM
–
Pash Textilvertrieb und Einzelhandel (BASS)
[2003] ECR II-0000, paragraph 47).
In this case, the Board of Appeal compared the word mark applied for with the applicant’s earlier word mark registered under
No 1 778 419 and limited its examination of the likelihood of confusion between the word mark applied for and the applicant’s
figurative mark (registered under No 2 063 328) to the word element of that mark. That approach is correct. The word element
of the applicant’s earlier figurative mark appears as the dominant element of that sign, likely, by itself, to give the image
of that mark which the target public keeps in mind, with the result that the other components of the mark, that is to say,
in this case, the representation of a tall glass in the middle of the letter ‘u’ in the figurative mark, are negligible within
the overall impression created by it (Case T-6/01
Matratzen Concord
v
OHIM
–
Hukla Germany (MATRATZEN)
[2002] ECR II‑4335, paragraph 33). It must also be pointed out that neither the applicant nor the other parties before the
Office have challenged the approach adopted by the Board of Appeal.
That being the case, it is appropriate to consider whether the Board of Appeal was right to exclude any likelihood of confusion
between the marks in question, by making a visual, phonetic and conceptual comparison of the competing signs.
The Board of Appeal carried out the visual and phonetic comparison of the competing signs concurrently. It stated:
‘[W]hilst it is true that visually and phonetically they share a common first syllable “CHU”, the marks “CHUFI” and “CHUFAFIT”
overall are visually dissimilar: they are spelt differently: the opposing mark has two syllables whilst the mark applied for
has three. They have a quite different pronunciation, the opposing mark being shorter, and overall softer in sound – with
the two vowels “U-I” dominating –, than the mark applied for, which begins softly but ends quite abruptly with “FIT” and which
extends over three vowels producing broadly the sound “U-A-I”.’
As regards the visual comparison, it must be stated that the competing signs share not only the prefix ‘chuf’, but also a
common letter, ‘i’. Those signs have, therefore, five letters in common, four of which form their initial part. However, the
competing signs present several visual differences on which the consumer’s attention may focus just as much as on the initial
part, in view of the limited length of those signs. The signs are spelt differently and are composed of a different number
of letters, namely five letters for the applicant’s earlier marks and eight letters for the Community mark applied for, and
thus have a different syllabic structure, the structure of the applicant’s earlier marks being particularly short. In addition,
the central position of the combination of the letters ‘f’, ‘a’ and ‘f’ in the Community mark applied for, ‘CHUFAFIT’, and
the presence of the final letter ‘t’ contribute to producing a different visual impression of the mark applied for in comparison
with the applicant’s earlier marks. Therefore, in the overall visual assessment of the signs, those differences, although
slight, are none the less sufficient to rule out any visual similarity between the competing signs.
As regards the phonetic comparison, the Board of Appeal’s analysis is correct. Admittedly, it must be noted that the competing
signs possess first an identical syllable, ‘chu’, and second a fairly similar suffix, namely ‘fi’ for the earlier marks, and
‘fit’ for the sign ‘CHUFAFIT’. However, it is important to observe that the syllabic structure of the competing signs is different,
the earlier marks having two syllables (‘chu’ and ‘fi’) and the Community mark applied for having three (‘chu’, ‘fa’ and ‘fit’).
According to the rules of accentuation particular to the Spanish language, as the Board of Appeal and the Office have pointed
out, the last syllable ‘fit’ of the mark applied for ends abruptly with the letter ‘t’, which forms part of that accented
syllable and receives, as a result, all the force of the tonic accent. That accentuation thus leads to a pronounced phonetic
difference in comparison with the last syllable ‘fi’ of the earlier marks. Furthermore, while the sign ‘CHUFI’ is completely
included in the sign ‘CHUFAFIT’, that reproduction is however truncated, since the two syllables making up the earlier mark
‘CHUFI’ are separated, in the sign ‘CHUFAFIT’, by the letters ‘f’ and ‘a’. The interpolation of those letters between the
first common syllable and the suffixes of the competing signs leads to a different phonetic impression from that of the earlier
marks. It follows from all of those phonetic differences that the truncated reproduction of the sign ‘CHUFI’ in the sign which
is the subject of the trade mark application does not mean that the competing signs are phonetically similar.
As regards the conceptual comparison, the Board of Appeal held, in essence, that the element ‘chuf’, common to the competing
signs, which evokes the tiger nut (‘chufa’ in Spanish), is descriptive of the product from which the drink ‘horchata’ (tiger
nut syrup) is made and cannot therefore serve to distinguish the marks. The Board of Appeal accepted that that was a weakness
common to the two marks and held that, in the overall comparison of the competing signs, the initial part of the marks was
therefore less important than their final parts, which will enable the consumer to perceive that those terms are trade marks
and not descriptive words.
The Court notes in that regard that the target public will not generally consider a descriptive element forming part of a
complex mark as the distinctive and dominant element of the overall impression conveyed by that mark (see, to that effect,
BUDMEN
, cited above, paragraph 53; see, also, Case T-10/03
Koubi
v
OHIM
–
Flabesa (CONFORFLEX)
[2004] ECR II‑0000, paragraph 60).
In this case, while in its written pleadings the applicant accepted that its ‘CHUFI’ marks conceptually evoked the tiger nut
(‘chufa’ in Spanish), it none the less maintained that its marks were able to have distinctive character because of the alleged
reputation and/or alleged renown which they have acquired in Spain. However, as stated in paragraph 24 above, the applicant
abandoned, at the hearing, any reliance on the alleged reputation and/or the alleged renown of its trade marks.
The Court finds that the prefix ‘chuf’, which is common to the competing signs, designates the tiger nut (or rush nut), whose
Spanish name is ‘chufa’ and which, in this case, is used to make the popular drink known under the name ‘horchata’ (tiger
nut cordial) which is particularly marketed in Spain by the applicant. Consequently, in the overall impression conveyed by
the competing signs, the target public will perceive the element ‘chuf’ as a descriptive element of the goods designated by
the competing signs and not as an element enabling the commercial origin of those goods to be distinguished. The element ‘chuf’
is therefore devoid of distinctive character and cannot be regarded as the dominant element of the overall impression conveyed
by the competing signs.
On the other hand, as the Office has correctly observed, in the global impression conveyed by the competing signs, it is the
final parts of those signs which will enable the target public to perceive the signs as imaginary words and not as words which
are solely descriptive. However, it is important to note that, from the conceptual point of view, neither the suffix ‘fit’,
so far as the Community mark applied for is concerned, nor the letter ‘i’, as regards the applicant’s earlier marks, has any
particular meaning in Spanish. On the conceptual level, the comparison of those elements is therefore irrelevant. The fact
remains that the visual and phonetic differences between those elements are sufficient to enable, in the overall assessment
of the competing signs, any likelihood of confusion between those signs to be ruled out on the part of the target public.
Furthermore, even supposing, as the applicant argued for the first time at the hearing, that the suffix ‘fit’ of the mark
applied for refers to the word ‘fit’ in English, one of the various meanings of which evokes a person in good physical shape,
and that a significant part of the target public has sufficient knowledge of English to understand such an evocation, which
has moreover not been demonstrated by the applicant, the Court considers that such evocation is not necessarily descriptive
of a characteristic of the goods covered by the trade mark applied for and that, besides, it is only likely to rule out further
any likelihood of confusion between the competing signs. In any event, such an argument, which seeks to deny the distinctive
character of the Community trade mark applied for, does not form part of the subject-matter of these proceedings, which, as
follows from the findings in paragraphs 22 and 23 to 25 above, relate solely to the existence of a relative ground for refusal,
namely the likelihood of confusion between the competing signs.
The Board of Appeal therefore correctly found that, in the overall assessment of the competing signs, the differences between
those signs were sufficient to rule out any likelihood of confusion on the part of the target public.
That conclusion cannot be gainsaid by the various arguments deployed by the applicant.
As regards, first, the Office’s allegedly divergent practice in decisions and the references to Spanish national decisions
concerning signs and national registrations other than those in this case, it must be observed, first, that the legality of
decisions of the Boards of Appeal is to be assessed purely by reference to Regulation No 40/94, as interpreted by the Community
judicature, and not the Office’s practice in its earlier decisions (Case T-32/00
Messe München
v
OHIM (electronica)
[2000] ECR II‑3829, paragraph 47; Case T-130/01
Sykes Enterprises
v
OHIM (REAL PEOPLE, REAL SOLUTIONS)
[2002] ECR II-5179, paragraph 31; and
BUDMEN
, paragraph 61). Accordingly, the argument alleging the possible inconsistency of the contested decision with the decision
of the Office’s Third Board of Appeal in
FLEXICON
v
FLEXON
cannot be upheld. Second, so far as the references to Spanish national decisions are concerned, an identical conclusion is
inescapable (Case T-162/01
Laboratorios RTB
v
OHIM
–
Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS)
[2003] ECR II-0000, paragraph 53, and Case T-85/02
Díaz
v
OHIM
–
Granjas Castelló (CASTILLO)
[2003] ECR II-0000, paragraph 37).
Secondly, it is also necessary to reject the applicant’s argument based on the trade practice of proprietors of well-known
marks, according to which they use the first parts of their trade marks to conceive derived marks containing those same parts.
First, the applicant cannot invoke the alleged renown of its earlier marks, reliance upon which it abandoned at the hearing,
as stated in paragraph 24 above. Second, as the Office has argued, the applicant cannot claim to oppose the use by the other
parties before the Office of the element ‘chuf’ for the goods within the relevant territory, since, as has already been held
in paragraph 54 above, that element cannot be perceived by the target public as enabling the commercial origin of the goods
protected by the applicant’s earlier marks to be distinguished.
Finally, as regards the applicant’s remarks concerning the likelihood of association between the competing signs because of
the use of a common prefix ‘chuf’, it should be noted that that likelihood is a specific case of the likelihood of confusion,
which is characterised by the fact that the marks in question, whilst not likely to be directly confused by the target public,
could be perceived as being two marks belonging to the same holder (Case T-224/01
Durferrit
v
OHIM
–
Kolene (NU-TRIDE)
[2003] ECR II‑1589, paragraph 60, and the case-law cited). While that may be the case, in particular, where the two marks
appear to belong to a series of marks based on a common core element (
NU-TRIDE
, cited above, paragraph 61), it must be stated that that cannot be the case here, since the prefix ‘chuf’ has a descriptive
character which, as a result, is not apt to create, on the part of the target public, a likelihood of association between
the competing signs.
It follows from the foregoing that, even if, in this case, the goods covered by the competing signs are identical, the differences
between those signs are sufficient to rule out the existence of a likelihood of confusion in the target public’s perception.
Consequently, the single plea in law alleging infringement of Article 8(1)(b) of Regulation No 40/94 must be rejected and
the application must be dismissed in its entirety.
Costs
Under Article 87(2) of the Rules of Procedure, the unsuccessful party is to be ordered to pay the costs if they have been
applied for in the successful party’s pleadings. Since the applicant has been unsuccessful, and the Office and the other parties
before the Office have applied for costs, the applicant must be ordered to pay the costs.
On those grounds,
THE COURT OF FIRST INSTANCE (First Chamber)
hereby:
1.
Dismisses the application;
2.
Orders the applicant to pay the costs.
Vesterdorf
Mengozzi
Martins Ribeiro
Delivered in open court in Luxembourg on 6 July 2004.
H. Jung
B. Vesterdorf
Registrar
President
–
Language of the case: German. | [
"Community trade mark",
"Opposition proceedings",
"Application for Community word mark \"CHUFAFIT'",
"Earlier national word and figurative marks \"CHUFI'",
"Likelihood of confusion",
"Likelihood of association",
"Article 8(1)(b) of Regulation (EC) No 40/94"
] |
62006TJ0277 | sv | Tillämpliga bestämmelser
Artikel 78.1–5 i rådets förordning (EG) nr 40/94 av den 20 december 1993 om gemenskapsvarumärken (
EGT L 11, 1994, s. 1
; svensk specialutgåva, område 17, volym 2, s. 3), i dess ändrade lydelse, föreskriver:
”1. En sökande eller innehavare av ett gemenskapsvarumärke eller annan part i ett förfarande vid byrån som, trots att han har iakttagit all omsorg som har betingats av omständigheterna, inte har kunnat iaktta en frist i förhållande till byrån, skall på ansökan därom få sin rätt återställd, om underlåtenheten enligt denna förordning har haft till omedelbar följd att en rättighet eller rätt att överklaga gått förlorad.
2. Ansökan skall ges in skriftligen inom två månader från det förfallet upphörde. Den åtgärd som försummats måste vidtas inom denna frist. Ansökan får inte göras senare än ett år från utgången av den frist som inte iakttagits. Har förnyelse av registrering inte gjorts eller förnyelseavgift inte betalats skall den ytterligare frist om sex månader som anges i artikel 47.3, tredje meningen, inräknas i fristen på ett år.
3. I ansökan skall anges grunderna för denna och de omständigheter som åberopas till stöd för densamma. Den skall inte anses ingiven förrän avgiften för återställande av försutten tid har betalats.
4. Beslut om ansökan ankommer på den enhet som är behörig att besluta i anledning av underlåtenheten.
5. Denna artikel skall inte gälla i fråga om de tidsfrister som anges i punkt 2 i denna artikel eller artikel 42.1 och 42.3 eller artikel 78a.”
Artikel 78a i förordning nr 40/94 har följande lydelse:
”1. Sökanden eller innehavaren av ett gemenskapsvarumärke eller varje annan part i ett förfarande vid byrån som har underlåtit att iaktta en tidsfrist gentemot byrån, kan på begäran få till stånd en fortsatt behandling av ärendet, under förutsättning att den åtgärd som tidsfristen avsåg har vidtagits när begäran görs. En ansökan om fortsatt behandling får inte göras senare än två månader från utgången av den tidsfrist som inte iakttagits. Ansökan skall inte anses ingiven förrän avgiften för fortsatt behandling har betalats.
2. Denna artikel är inte tillämplig på de tidsfrister som anges i artikel 25.3, artikel 27, artiklarna 29.1, 33.1 och 36.2, artiklarna 42 och 43, artikel 47.3, artiklarna 59 och 60a, artikel 63.5 samt artiklarna 78 och 108 eller de som föreskrivs i denna artikel eller de tidsfrister som anges i de tillämpningsföreskrifter som avses i artikel 157.1 för yrkande om prioritet enligt artikel 30, utställningsprioritet enligt artikel 33 eller företräde enligt artikel 34 efter det att ansökan ingetts.
3. Den enhet som är behörig att fatta beslut på grund av underlåtenheten, skall fatta beslut om ansökan.
4. Om byrån bifaller begäran skall följderna av att tidsfristen inte iakttagits inte anses ha inträffat.
5. Om byrån avvisar begäran återbetalas avgiften.”
Bakgrund till tvisten
Sökanden, Omnicare, Inc., ingav den 26 juni 1996 en ansökan om registrering av ordmärket OMNICARE för varor och tjänster som omfattas av klasserna 16 och 42 i Niceöverenskommelsen om internationell klassificering av varor och tjänster vid varumärkesregistrering av den , med ändringar och tillägg.
Ansökan offentliggjordes i
Bulletinen för gemenskapsvarumärken
nr 90/1999 av den 15 november 1999.
Yamanouchi Pharma GmbH – vars rättigheter övertogs av Astellas Pharma GmbH, intervenient vid förstainstansrätten – framställde den 3 februari 2000 en invändning med stöd av artikel 42 i förordning nr 40/94 mot registrering av det sökta varumärket, på grundval av det tyska figurmärket nr 39401348, registrerat den för tjänster i klasserna 35, 41 och 42 i Niceöverenskommelsen
.
Detta figurmärke återges nedan:
Invändningen grundade sig på samtliga tjänster som omfattas av den äldre registreringen och framställdes mot samtliga varor och tjänster som ansökan avsåg.
Invändningen grundade sig på risken för förväxling mellan det sökta varumärket och det äldre varumärket på det sätt som anges i artikel 8.1 b i förordning nr 40/94.
Genom beslut av den 30 november 2005 avslog invändningsenheten registreringsansökan i dess helhet och förpliktade sökanden att ersätta kostnaderna för förfarandet.
Beslutet av den 30 november 2005 delgavs parterna samma dag.
Sökanden inkom den 23 mars 2006 med en inlaga innehållande grunderna för det överklagande av invändningsenhetens beslut som den hade framställt hos harmoniseringsbyrån, med stöd av artikel 57–62 i förordning nr 40/94. Sökanden hänvisade härvid till den överklagandeskrift som den sade sig ha inkommit med redan den med anledning av sagda beslut.
Den 27 mars 2006 informerade överklagandenämndens kansli sökanden om att överklagandet aldrig hade mottagits.
Den 30 mars 2006 inkom sökanden med överklagandet och, på nytt, med inlagan innehållande grunderna för överklagandet.
Den 12 maj 2006 informerade överklagandenämndens kansli sökanden om att överklagandet sannolikt inte skulle kunna tas upp till sakprövning eftersom det inte hade inkommit inom två månader från den dag då sökanden delgavs invändningsenhetens beslut. Sökanden bereddes tillfälle att inom två månader inkomma med såväl synpunkter som bevisning till stöd för dessa.
Den 30 maj 2006 inkom sökanden med en ansökan om återställande av försutten tid i enlighet med artikel 78 i förordning nr 40/94.
Till stöd för sin ansökan om återställande av försutten tid inkom sökanden med kopior av det överklagande som denne uppgav hade skickats per fax till harmoniseringsbyrån den 30 januari 2006 och av den inlaga innehållande grunderna för överklagandet som hade ingivits den . Sökanden erinrade även om att den, efter att den ha underrättats om att harmoniseringsbyrån aldrig hade mottagit överklagandet, den på nytt hade skickat in denna skrivelse, tillsammans med inlagan innehållande grunderna för överklagandet.
I övrigt förklarade sökanden att underlåtenheten att inkomma med överklagandet inom fristen berodde på den mänskliga faktorn och/eller ett tekniskt fel vid sändandet av dokumentet per fax. Sökanden bifogade två vittnesutsagor till stöd för detta påstående.
Harmoniseringsbyråns andra överklagandenämnd avslog ansökan om återställande av försutten tid genom beslut av den 24 juli 2006 (nedan kallat det angripna beslutet).
Överklagandenämnden gjorde härvid följande bedömning:
”20.
Sökanden har vidgått att harmoniseringsbyrån den 27 mars 2006 informerade bolaget om att harmoniseringsbyrån inte hade mottagit det överklagande som påstods ha skickats per fax den , det vill säga den sista dagen i fristen för ingivande av överklagandet. Efter erforderliga kontroller gavs överklagandet in på nytt den , vilket betyder att sökanden måste ha känt till det försummade överklagandet före detta datum.
21.
Ansökan om återställande av försutten tid gavs in den 30 maj 2006, således inom två månader från det att förfallet hade upphört (det vill säga ovetskapen om att överföringen av överklagandet per fax den hade misslyckats). Ansökan kan således tas upp till sakprövning.
…
24.
Det framgår nämligen av artikel 78.5 i förordning nr 40/94, i dess ändrade lydelse, i förening med artikel 78a i samma förordning, införd genom rådets förordning (EG) nr 422/2004, och särskilt av punkt 2 i denna artikel, att en ansökan om återställande av försutten tid inte kan beviljas i fall då den frist som inte iakttagits avser fristen för överklagande enligt artikel 59 i förordning nr 40/94. Det förefaller som om lagstiftaren, genom införandet av de nya bestämmelserna, önskade rätta till en brist i artikel 78.5 som enligt sin tidigare lydelse uteslöt möjligheten till återställande av försutten tid enbart när den frist som inte iakttagits avsåg fristen för att framställa en invändning enligt artikel 42 i förordning nr 40/94 (se besluten av den 22 maj 2003 i de förenade ärendena R-388/2002-2 och R-393/2002-2, CosmoOne Hellas MarketSite mot Cosmopolitan Television m.fl.). Såväl fristen för framställande av en invändning (med stöd av artikel 42 i förordning nr 40/94) som fristen för överklagande (med stöd av artikel 59 i samma förordning) är slutgiltiga och fastställs i förordning nr 40/94. Det tidigare systemet, som uteslöt möjligheten till återställande av försutten tid i det första fallet men inte i det andra, föreföll emellertid sakna logik och hade ifrågasatts inom nämnderna (se beslutet av den i ärende R-194/2003-2, Met-L-Check mot Met-L-Check, och beslutet av den i ärende R-937/2002-2, Paragon mot Paragon). Denna inkonsekvens korrigerades av lagstiftaren genom förordning nr 422/2004, i vilken det fastställs både direkt genom artikel 78.5 i dess ändrade lydelse och indirekt genom hänvisning till bestämmelserna i den nya artikel 78a i förordning nr 40/94, vilka av de fastställda fristerna i förordning nr 40/94 som är slutgiltiga och för vilka bestämmelserna om återställande av försutten tid inte är tillämpliga. Härvid likställdes i detta avseende fristen för framställande av en invändning och fristen för överklagande.
25.
Det följer av ovannämnda bestämmelser, i ändrad lydelse eller införda genom förordning nr 422/2004, som trädde i kraft den 25 juli 2005, att återställande av försutten tid inte kan beviljas när den frist som inte iakttagits är fristen för överklagande enligt artikel 59 i förordning nr 40/94.
26.
Ansökan om återställande av försutten tid ska således avslås såvitt avser det för sent ingivna överklagandet.”
Förfarandet och parternas yrkanden
Sökanden har yrkat att förstainstansrätten ska
—
ogiltigförklara det angripna beslutet i dess helhet,
—
återförvisa ansökan om återställande av försutten tid till överklagandenämnden, och
—
förplikta harmoniseringsbyrån att ersätta rättegångskostnaderna.
Harmoniseringsbyrån, som överlämnar frågan till förstainstansrättens bedömning, yrkar att rätten ska,
—
för det fall den skulle finna att överklagandenämndens tolkning av artikel 78 inte är felaktig,
—
ogilla talan, och
—
förplikta sökanden att ersätta rättegångskostnaderna,
—
för det fall den skulle finna att överklagandenämndens tolkning av artikel 78 är felaktig,
—
ogiltigförklara det angripna beslutet, och
—
förplikta vardera parten att bära sin rättegångskostnad.
Intervenienten har yrkat att förstainstansrätten ska ogilla talan och förplikta sökanden att ersätta rättegångskostnaderna.
Ingen av parterna inställde sig till förhandlingen den 13 januari 2009, varför förstainstansrätten, efter att ha inlett det muntliga förfarandet, beslutade att det inte fanns anledning att öppna någon förhandling i enlighet med artikel 56 i förstainstansrättens rättegångsregler och därvid avslutades det muntliga förfarandet.
Rättslig bedömning
Parternas argument
Sökanden har gjort gällande att överklagandenämnden har åsidosatt artikel 78.5 i förordning nr 40/94.
Sökanden anser nämligen att artikel 78.5 i förordning nr 40/94, som, i sin ändrade lydelse, föreskriver att ”[d]enna artikel … inte [skall] gälla i fråga om de tidsfrister som anges i punkt 2 i denna artikel eller artikel 42.1 och 42.3 eller artikel 78a” innebär att en ansökan om återställande av försutten tid inte kan framställas om den avser en frist som föreskrivs i någon av dessa bestämmelser.
Enligt sökanden föreskrivs det däremot inte i artikel 78.5 i förordning nr 40/94 att bestämmelserna i denna artikel inte är tillämpliga på de frister som föreskrivs i de bestämmelser som det hänvisas till i, i synnerhet, artikel 78a i samma förordning.
Likväl drog överklagandenämnden denna felaktiga slutsats.
Enligt sökanden fann överklagandenämnden att artikel 78.5 i förordning nr 40/94 är tillämplig inte bara på de frister som uttryckligen anges i de fyra bestämmelser som räknas upp i artikeln, utan även på alla de andra frister som nämns indirekt i var och en av de artiklar som det hänvisas till i dessa fyra bestämmelser.
Sökanden anser emellertid att artikel 78.5 i förordning nr 40/94 enligt sin lydelse är tillämplig endast på frister som ”anges” i de fyra bestämmelser som nämns i denna artikel och inte på frister som nämns indirekt i var och en av dessa fyra bestämmelser.
Eftersom fristen för att framställa ett överklagande inte anges i artikel 78a i förordning nr 40/94 utan endast i artikel 59 i samma förordning, undantas den inte i fråga om möjligheten till beviljande av återställande av försutten tid.
Harmoniseringsbyrån har i huvudsak anfört att denna analys av artikel 78.5 i förordning nr 40/94 inte är utan grund.
Harmoniseringsbyrån har preciserat att artikel 78 i förordning nr 40/94 behandlar återställande av rättigheter efter en situation som kan likställas med force majeur och att artikel 78a i denna förordning avser fortsatt behandling i ett förfarande.
Enligt harmoniseringsbyrån är det följdriktigt att dessa två situationer, fastän de har gemensamma drag, varken kan eller bör behandlas identiskt.
Även om det står klart att underlåtenhet att framställa en invändning inom de föreskrivna fristerna inte kan repareras, såsom uttryckligen anges i artikel 78.5 i förordning nr 40/94, så är det enligt harmoniseringsbyrån likväl inte lika uppenbart att detsamma gäller för ett för sent ingivet överklagande.
Harmoniseringsbyrån har gjort gällande att det är så gott som säkert att det var lagstiftarens avsikt att de talrika bestämmelser till vilka det hänvisas i artikel 78a.2 i förordning nr 40/94 alla tar sikte på de fall då en fortsatt behandling inte kan ske. Däremot är det långt ifrån lika säkert att dessa bestämmelser också förutsattes omfatta återställande av försutten tid. Harmoniseringsbyrån har i detta hänseende anfört att om lagstiftaren hade velat utesluta möjligheten till beviljande av återställande av försutten tid, så skulle detta troligen ha angetts på ett klart sätt, såsom det gjorts beträffande invändningsärenden, och sålunda skulle det inte ha lämnats något utrymme för tvivel beträffande vilken ståndpunkt som ska antas i de situationer som anges i denna bestämmelse.
Harmoniseringsbyrån har framhållit att denna tolkning dessutom förefaller vara i linje med meddelande nr 6/05 av den 16 september 2005 från harmoniseringsbyråns ordförande om återställande av rättigheter i fall av underlåtenhet att iaktta frister (publicerat i harmoniseringsbyråns officiella tidning, 2005, s. 1402). I detta meddelande framhålls följande:
”Genom att hänvisa till artikel 78a, utesluter artikel 78.5 fristen för ingivande av en ansökan om fortsatt behandling samt för betalning av den korresponderande avgiften. Denna bestämmelse syftar endast till att undvika förekomsten av en dubbel möjlighet till återställande av samma frist, och syftar således inte till att utesluta de frister som inte omfattas av artikel 78a.”
Följaktligen anser harmoniseringsbyrån att det finns skäl att ifrågasätta lagenligheten av den ståndpunkt som den andra överklagandenämnden antog.
Harmoniseringsbyrån har även understrukit att, i ärende R 628/2006-2, Sidescan, fann en annan överklagandenämnd, i beslut av den 13 september 2006 om ett för sent ingivet överklagande, att sökanden hade rätt till återställande av försutten tid.
Slutligen har harmoniseringsbyrån konstaterat att förstainstansrätten i ett flertal domar, såsom i den av den 17 september 2003 i mål
T-71/02, Classen Holding mot harmoniseringsbyrån – International Paper (BECKETT EXPRESSION) (REG 2003, s. II-3181)
, i enlighet med de tidigare gällande bestämmelserna, har prövat frågan vilka formkrav som gäller för ingivande av en inlaga innehållande grunderna för ett överklagande och fristen för ingivande av en ansökan om återställande av försutten tid.
Intervenienten har i huvudsak anfört att överklagandenämnden gjorde en riktig bedömning när den avslog ansökan om återställande av försutten tid och att det till skillnad mot vad sökanden har gjort gällande inte ska göras någon åtskillnad mellan de frister som anges direkt i artikel 78.5 i förordning nr 40/94 och de som där anges indirekt.
Intervenienten anser följaktligen att artikel 59 omfattas av artikel 78.5 i förordning nr 40/94.
Intervenienten har dessutom påpekat att ansökan om återställande av försutten tid inte skulle ha tagits upp till sakprövning, eftersom den inte uppfyllde villkoren i artikel 78.2 i förordning nr 40/94, där det föreskrivs att ansökan ska ges in skriftligen inom två månader efter det att förfallet upphörde.
Intervenienten erinrar härvidlag om att harmoniseringsbyrån kontaktade sökanden per telefon den 27 mars 2006 för att informera denne om att överklagandeskrivelsen inte hade mottagits. Följaktligen var den den sista dagen för ingivande av en ansökan om återställande av försutten tid. Eftersom den inföll en lördag så gick tvåmånadersfristen ut den . Ansökan gavs in den , det vill säga efter utgången av den föreskrivna fristen.
Förstainstansrättens bedömning
I artikel 78.5 i förordning nr 40/94, i dess lydelse enligt rådets förordning (EG) nr 422/2004 av den 19 februari 2004 (
EUT L 70, s. 1
), föreskrivs att ”denna artikel … inte [skall] gälla i fråga om de tidsfrister som anges i punkt 2 i denna artikel eller artikel 42.1 och 42.3 eller artikel 78a”.
Det ska påpekas att det varken i skälen i förordning nr 422/2004 eller i förarbetena till denna förordning bringas någon klarhet i lagstiftarens avsikt.
Formuleringen ”i fråga om de tidsfrister som anges i … artikel 78a” i artikel 78.5 i förordning nr 40/94, i dess ändrade lydelse, kan emellertid inte tolkas så, att de frister som föreskrivs i de bestämmelser som det hänvisas till i artikel 78a.2 i förordning nr 40/94 även undantas från tillämpningsområdet för artikel 78 i samma förordning. Dessa frister ”anges” nämligen inte i artikel 78a i förordning nr 40/94.
Överklagandenämnden gjorde således en felaktig bedömning när den slog fast att den slutgiltiga fristen för framställande av en invändning och fristen för framställande av ett överklagande har likställts och att båda dessa frister ska undantas från tillämpningsområdet för återställande av försutten tid.
Överklagandenämndens resonemang, enligt vilket lagstiftaren år 2004 ämnade klargöra att artikel 59 i förordning nr 40/94 faller utanför tillämpningsområdet för bestämmelserna om återställande av försutten tid, motsägs nämligen framför allt av det faktum att artikel 59 inte nämns uttryckligen i förteckningen över undantag. Om lagstiftaren hade önskat reda ut en oklarhet på detta område är det rimligt att anta att den hade gjort så på ett tydligt sätt, även om den, förvisso, ändrade artikel 78.5 i förordning nr 40/94.
Dessutom kan överklagandenämndens resonemang, som grundar sig på förekomsten av en kedjemekanism vad gäller undantag, ifrågasättas av den anledningen att även artikel 42 i förordning nr 40/94 finns bland de bestämmelser som anges i artikel 78a i samma förordning. Om överklagandenämndens resonemang hade varit korrekt så skulle hänvisningarna till artikel 42.1 och 42.3 i förordning nr 40/94 logiskt sett ha strukits från artikel 78.5 i samma förordning. Detta är dock uppenbarligen inte fallet, vilket ger tyngd åt argumentet att de inskränkningar som fastställs i artikel 78.5 i förordning nr 40/94 inte berör artikel 59 i denna förordning.
Det ska slutligen påpekas att artikel 78.5 i förordning nr 40/94 ska tolkas restriktivt, eftersom den innebär en begränsning av de processuella rättigheter som tillerkänns parterna. Den tolkning som överklagandenämnden har gjort går i stället tvärtemot denna princip och ska således inte följas.
Det angripna beslutet ska följaktligen ogiltigförklaras.
Vad gäller frågan huruvida ansökan om återställande av försutten tid inkommit för sent, vilket hävdats av intervenienten, ska det erinras om att enligt artikel 134.3 första stycket i rättegångsreglerna kan en intervenient i sin svarsinlaga framställa yrkanden om upphävande eller ändring av överklagandenämndens beslut med avseende på en punkt som inte är omnämnd i ansökan och åberopa grunder som inte är nämnda i ansökan.
Det ska emellertid påpekas att intervenienten har yrkat att talan ska ogillas och inte att det angripna beslutet ska ändras.
I övrigt ska det noteras att parterna i sina skriftliga inlagor inte behandlade frågan huruvida ansökan om återställande av försutten tid kunde prövas i sak liksom att förstainstansrätten inte kunde bereda intervenienten och sökanden möjlighet att debattera denna problematik i rätten, eftersom de hade uppgett att de inte önskade delta vid förhandlingen.
Mot bakgrund av det som har anförts konstaterar förstainstansrätten att talan ska bifallas och att ansökan om återställande av försutten tid ska återförvisas till harmoniseringsbyrån för prövning.
Rättegångskostnader
Enligt artikel 87.2 i rättegångsreglerna ska tappande part förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna, om detta har yrkats.
Sökanden har yrkat att harmoniseringsbyrån ska förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna. Eftersom harmoniseringsbyrån har tappat målet, ska harmoniseringsbyrån förpliktas att ersätta sökandens rättegångskostnad.
Intervenienten ska bära sin rättegångskostnad.
Mot denna bakgrund beslutar
FÖRSTAINSTANSRÄTTEN (tredje avdelningen)
följande:
1)
Det beslut som fattats av andra överklagandenämnden vid Byrån för harmonisering inom den inre marknaden (varumärken, mönster och modeller) (harmoniseringsbyrån) den 24 juli 2006 (ärende R 446/2006-2) ogiltigförklaras.
2)
Harmoniseringsbyrån ska bära sin rättegångskostnad och ersätta Omnicare, Inc.:s rättegångskostnad.
3)
Astellas Pharma GmbH ska bära sin rättegångskostnad.
Avkunnad vid offentligt sammanträde i Luxemburg den 7 maj 2009.
Underskrifter
(
*1
) Rättegångsspråk: engelska. | [
"Gemenskapsvarumärke",
"Invändningsförfarande",
"Ansökan om registrering som gemenskapsvarumärke av ordmärket OMNICARE",
"Det äldre nationella figurmärket OMNICARE",
"Avslag på en ansökan om återställande av försutten tid"
] |
62008TJ0110 | mt | Appell mid-deċiżjoni tal-Ewwel Bord tal-Appell tal-UASI, tal-20 ta’ Novembru 2007 (Każ R 104/2001-1), dwar applikazzjoni għar-reġistrazzjoni
tas-sinjal li jirrappreżenta flixkun bl-iżmerill iswed matt bħala trade mark Komunitarja.
Informazzjoni dwar il-kawża
Applikant għat-trade mark Komunitarja:
Freixenet SA
Trade mark Komunitarja kkonċernata:
Trade mark tridimensjonali fil-forma ta’ flixkun bl-iżmerill iswed matt għal prodotti fil-klassi 33 –Applikazzjoni Nru 32540
Deċiżjoni tal-eżaminatur:
Reġistrazzjoni rrifjutata
Deċiżjoni tal-Bord tal-Appell:
Appell miċħud
Dispożittiv
1) L-appell huwa miċħud.
2) Freixenet SA hija kkundannata għall-ispejjeż. | [
"Trade mark Komunitarja",
"Applikazzjoni għal trade mark Komunitarja li tirrapreżenta flixkun iswed matt miksi bl-iżmerill",
"Raġuni assoluta għal rifjut",
"Nuqqas ta' karattru distintiv",
"Nuqqas ta' karattru distintiv akkwistat permezz tal-użu",
"Artikolu 7(1) (b) u (3) tar-Regolament (KE) Nru 40/94 [li sar Artikolu 7(1)(b) u (3) tar-Regolament (KE) Nru 207/2009]",
"Obbligu ta' motivazzjoni",
"Drittijiet tad-difiża",
"Artikolu 73 tar-Regolament Nru 40/94 (li sar Artikolu 75 tar-Regolament Nru 207/2009)"
] |
62014FJ0116 | mt | Permezz ta’ rikors li wasal fir-Reġistru tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku fit‑23 ta’ Ottubru 2014, S. Murariu ppreżentat dan ir-rikors intiż essenzjalment, minn naħa, għall-annullament tad-deċiżjoni tal-24 ta’ Frar 2014, li permezz tagħha, fl-opinjoni tagħha, id-Direttur Eżekuttiv tal-Awtorità Ewropea tal‑Assigurazzjoni u l-Pensjonijiet tax-Xogħol (EIOPA jew iktar ’il quddiem l‑“Awtorità”) irtira d-deċiżjoni tiegħu tas-7 ta’ Novembru 2013 li jinnominaha, b’mod provviżorju, f’pożizzjoni li kienet is-suġġett ta’ avviż ta’ pożizzjoni vakanti kif ukoll għall-annullament tad-deċiżjoni tal-24 ta’ Lulju 2014 li ċaħdet l-ilment tagħha u, min-naħa l-oħra, sabiex l-EIOPA tiġi kkundannata għall-ħlas tad-danni materjali u morali li hija tikkunsidra li sofriet.
Il-kuntest ġuridiku
Ir-Regolamenti tal-Persunal
L-Artikolu 7(2) tar-Regolamenti tal-Persunal għall-Uffiċjali tal-Unjoni Ewropea, fil-verżjoni fis-seħħ sal-31 ta’ Diċembru 2013 (iktar ’il quddiem ir-“Regolamenti tal-Persunal”), applikabbli għall-kawża, jipprevedi:
“Uffiċjal jista’ jissejjaħ biex jieħu posizzjoni temporanjament fi grad fil-grupp tal‑funzjoni tiegħu li huwa ogħla mill-grad sostantiv tiegħu. Mill-bidu tar-raba’ xahar tat-tali posizzjoni temporanja, huwa għandu jirċievi benefiċċju tad‑differenza li huwa daqs id-differenza bejn ir-remunerazzjoni konnessa mal‑grad u l-iskala sostantivi tiegħu, u r-remunerazzjoni li kieku jirċievi fl-iskala li kien ikun ikklassifikat jekk jinħatar għall-grad tal-posizzjoni temporanja tiegħu.
It-tul ta’ żmien tal-posizzjoni temporanja m’għandux jaqbeż is-sena, ħlief fejn, direttament jew indirettament, il-posizzjoni hija biex jinbidel uffiċjal li huwa sekondat għal posizzjoni oħra fl-interessi tas-servizz, imsejjaħ għal servizz militari jew assenti fuq vakanzi ta’ mard fit-tul.”
L-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal-Persunal jipprevedi:
“1. Id-disposizzjonijiet ġenerali biex idaħħlu fis-seħħ dawn ir-Regolamenti tal‑Persunal, għandhom ikunu adottati minn kull istituzzjoni, wara li jkunu kkonsultati l-Kumitat tal-Persunal u l-Kumitat tar-Regolamenti tal-Persunal tagħhom. L-aġenziji għandhom jadottaw ir-regoli xierqa ta’ l-implimentazzjoni biex idaħħlu fis-seħħ dawn ir-Regolamenti tat-Persunal, wara konsultazzjoni mal‑Kumitat relevanti tal-Persunal u bil-ftehim mal-Kummissjoni [Ewropea].
[…]
3. It-tali disposizzjonijiet ġenerali u r-regoli kollha adottati bi ftehim bejn l‑istituzzjonijiet għandhom jinġiebu għall-attenzjoni tal-persunal.
[…]”
Il-Kondizzjonijiet tal-impjieg
Fir-rigward tal-membri tal-persunal temporanju, l-Artikolu 10 tar-Regolamenti applikabbli għal impjegati oħra tal-Unjoni Ewropea, fil-verżjoni fis-seħħ sal-31 ta’ Diċembru 2013 (iktar ’il quddiem il-“Kondizzjonijiet tal-impjieg”), applikabbli għall-kawża, jipprevedi:
“1. [...] l-Artikolu 7 tar-Regolamenti tal-Persunal [...] [japplika] b’analoġija.
2. Il-grad u l-iskala li fihom se jkun ingaġġat il-persunal temporanju għandhom jingħadu fil-kuntratt tagħhom.
3. L-assenjament ta’ persunal temporanju għal posizzjoni li ġġorr grad ogħla minn dak li kienu ngaġġati fih għandu jkun irreġistrat fil-ftehim supplimentari mal-kuntratt tas-servizz tagħhom.
[…]”
L-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg jipprevedi b’mod partikolari, li “[M]embru tal-persunal temporanju jista’ jkun meħtieġ iservi perjodu ta’ prova li ma jaqbiżx is-sitt xhur” u li “[m]embru tal-persunal temporanju li x-xogħol tiegħu ma kienx tajjeb biex jiġġustifika li jinżamm fil-posizzjoni tiegħu għandu jitkeċċa”. Fil-verżjoni fis-seħħ mill-1 ta’ Jannar 2014 u li tirriżulta mir-Regolament (EU, Euratom) Nru 1023/2013 tal‑Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tat-22 ta’ Ottubru 2013, li jemenda r‑Regolamenti tal-Persunal […] u l-[Kondizzjonijiet tal-impjieg] (
ĠU L 287, p. 15
), din id-dispożizzjoni tipprevedi issa li tali perijodu ta’ prova huwa mandatorju.
L-Artikolu 15(1) tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg jipprevedi li:
“Persunnal temporanju għandu fil-bidu ikun ikklassifikat skond l-Artikolu 32 tar-Regolamenti tal-Persunal
Meta membru tal-persunal temporanju huwa assenjat għal posizzjoni li tikkorrospondi ma’ grad ogħla, kif ipprovdut fit-tielet paragrafu ta’ l-Artikolu, 10, [tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg] il-klassifikazzjoni tiegħu għandha tkun stabbilita skond l-Artikolu 46 tar-Regolamenti tal-Persunal”.
Ir-Regolament Nru 1094/2010
Mill-Artikolu 6 tar-Regolament (UE) Nru 1094/2010 tal-Parlament Ewropew u tal-Kunsill, tal-24 ta’ Novembru 2010, li jistabbilixxi Awtorità Superviżorja Ewropea (EIOPA), u li jemenda d-Deċiżjoni Nru 716/2009/KE u li jħassar id‑Deċiżjoni tal-Kummissjoni 2009/79/KE [li tistabbilixxi l-Kumitat tas‑Superviżuri Ewropej tal-Assigurazzjonijiet u l-Pensjonijiet tax-Xogħol (CEIOPS)] (
ĠU L 331, p. 48
) jirriżulta li l-Awtorità hija komposta, b’mod partikolari, minn, “Bord tas‑Superviżuri, li għandu jwettaq il-kompiti stipulati fl-Artikolu 43”; “Bord Maniġerjali, li għandu jwettaq il-kompiti stipulati fl-Artikolu 47”; “President, li għandu jwettaq il-kompiti stipulati fl-Artikolu 48”, u “Direttur Eżekuttiv, li għandu jwettaq il-kompiti stipulati fl-Artikolu 53”.
Skont l-Artikolu 40 tar-Regolament Nru 1094/2010, “[i]l-Bord tas-Superviżuri għandu jkun magħmul mi[ll-] President, li m’għandux ikollu vot; […] il-kapijiet tal-awtorità pubblika nazzjonali, kompetenti għas-superviżjoni tal-istituzzjonijiet finanzjarji f’kull Stat Membru, li għandhom jiltaqgħu personalment tal-inqas darbtejn fis-sena; […] rappreżentant wieħed tal-Kummissjoni [Ewropea], li m’għandux ikollu vot; […] rappreżentant wieħed tal-B[ord Ewropew dwar ir‑riskju sistemiku] li m’għandux ikollu vot; [u] rappreżentant wieħed ta’ kull waħda miż-żewġ Awtoritajiet Superviżorji Ewropej l-oħra, li m’għandux ikollhom vot”. L-ewwel subparagrafu tal-Artikolu 45(1) jipprevedi, minn naħa tiegħu, li “l‑Bord Maniġerjali għandu jkun magħmul mill-President u sitt membri oħrajn tal-Bord tas-Superviżuri, eletti mill-membri votanti tal-Bord tas-Superviżuri u minn fosthom stess”.
L-Artikolu 68, intitolat “Persunal”, tar-Regolament Nru 1094/2010 jipprevedi:
“1. Ir-Regolamenti dwar il-Persunal, [il-Kondizzjonijiet tal-impjieg] u r-regoli adottati b’mod konġunt mill-istituzzjonijiet tal-Unjoni għall-fini li dawn jiġu applikati, għandhom japplikaw għall-persunal tal-Awtorità, inkluż id-Direttur Eżekuttiv tagħha u l-President tagħha.
2. Il-Bord Maniġerjali, bi qbil mal-Kummissjoni [Ewropea], għandu jadotta l‑miżuri implimentattivi meħtieġa, skont l-arranġamenti previsti fl-Artikolu 110 tar-Regolamenti dwar il-Persunal […].
[…]”
L-Artikolu 77, intitolat “Dispożizzjonijiet tranżitorji dwar il-persunal”, tar‑Regolament Nru 1094/2010 jipprevedi:
“1. B’deroga mill-Artikolu 68, il-kuntratti ta’ impjieg u l-ftehimiet ta’ ssekondar kollha konklużi mis-CEIOPS jew mis-Segretarjat tiegħu u fis-seħħ fl-1 ta’ Jannar 2011 għandhom jiġu onorati sad-data ta’ skadenza tagħhom. […]
2. Il-membri kollha tal-persunal taħt kuntratti msemmija fil-paragrafu 1 għandhom jiġu offruti l-possibbiltà li jikkonkludu kuntratti ta’ aġenti temporanji [membri tal-persunal temporanju] skont l-Artikolu 2(a) tal-[Kondizzjonijiet tal-impjieg] fil-gradi varji, hekk kif stabbilit fil-pjan ta’ stabbiliment tal-Awtorità.
Għandha ssir għażla interna limitata għal persunal li għandu kuntratti mas‑CEIOPS jew is-Segretarjat tiegħu, wara d-dħul fis-seħħ ta’ dan ir-Regolament mill-awtorità awtorizzata sabiex tikkonkludi kuntratti sabiex tiġi ċċekkjata l-abbiltà, l-effiċjenza u l-integrità ta’ dawk li jkunu ser jiġu reklutati. […]
3. Skont it-tip u l-livell ta’ funzjonijiet li għandhom jitwettqu, l-applikanti li jintgħażlu jiġu offruti kuntratti ta’ aġenti temporanji applikabbli għal tul ta’ żmien li mill-inqas jikkorrespondi għaż-żmien li jkun għad baqa’ taħt il-kuntratt preċedenti.
[…]”
Skont l-Artikolu 47(2) u l-Artikolu 53(3) tar-Regolament Nru 1094/2010 rispettivament, “[i]l-Bord Maniġerjali [tal-Awtorità] għandu jipproponi, għall‑adozzjoni mill-Bord tas-Superviżuri [tal-Awtorità], programm ta’ ħidma annwali u multiannwali” filwaqt li “d-Direttur Eżekuttiv [tal-Awtorità] għandu jieħu l-miżuri meħtieġa, b’mod partikolari l-adozzjoni ta’ struzzjonijiet amministrattivi interni u l-pubblikazzjoni ta’ avviżi, sabiex jiżgura l-operat tal‑Awtorità, skont dan ir-Regolament.”
Id-deċiżjoni tat-30 ta
’ Ġunju 2011
Fit-30 ta’ Ġunju 2011 id-Direttur Eżekuttiv tal-EIOPA (iktar ’il quddiem id‑“direttur eżekuttiv”) adotta deċiżjoni dwar il-proċedura ta’ ġestjoni ta’ kuntratti f’każ ta’ suċċess fi proċedura ta’ reklutaġġ interna (“Decision on Contract Management – Handling of successful internal recruitment […]”, iktar ’il quddiem id-“deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011”), li taqra kif ġej:
“Bħalissa teżisti lakuna fir-Regolamenti […] u fir-regoli ta’ implementazzjoni mill-[…] EIOPA għall-ġestjoni ta’ kuntratti meta kandidat intern jikseb suċċess fi [proċedura] ta’ reklutaġġ.
Sabiex jiġi solvut l-ewwel każ [li bih hija affaċjata l-Aġenzija] u sakemm tiġi implementata politika [tal-Awtorità] [dwar dan is-suġġett], għandhom jiġu applikati l-kriterji li ġejjin, li għandhom iservu bħala bażi għall-prassi futura fuq din il-kwistjoni:
1.
Dan huwa applikabbli għall-kandidati interni li kisbu suċċess [fi proċedura] ta’ reklutaġġ [għal pożizzjoni oħra] bl-istess funzjonijiet.
2.
Dan jimplika ftehim supplimentari mal-kuntratt oriġinali f’dak li jirrigwarda, skont il-każ, l-isem tal-impjieg, il-grad u l-iskala.
3.
In-nomina ssir fl-iskala 1 jew 2 (tal-grad) skont l-iskala preċedenti [tal-persuna kkonċernata].
4.
Ma jsir l-ebda bdil fil-kuntratt oriġinali f’dak li jirrigwarda d-data tad-dħul fis-seħħ tal-perijodu ta’ tiġdid tal-kuntratt.
5.
Obbligu li jsir perijodu ta’ [sitt] xhur ta’ assenjazzjoni provviżorja [fil-funzjonijiet il-ġodda].
6.
Fi tmiem il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja fil-pożizzjoni b’suċċess, il-membru tal-persunal jiġi kkonfermat fl-impjieg il-ġdid u s-salarju [tiegħu] jiżdied retroattivament [skont il-grad propost fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti tal-impjieg inkwistjoni].
Dawn il-kriterji ġew diskussi mal-Kumitat tal-Persunal.” [traduzzjoni mhux uffiċjali]
Id-DĠI
“Reklutaġġ
”
Fl-10 ta’ Jannar 2011, waqt l-ewwel laqgħa tal-Bord Maniġerjali (“Management Board”) tal-EIOPA, id-Direttur Eżekuttiv temporanju spjega lill-membri tal-Bord Maniġerjali li l-modalitajiet ta’ implementazzjoni tar-Regolamenti tal-Persunal u tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg għall-persuna tal-Awtorità kellhom qabel xejn jiġu approvati mill-Kummissjoni Ewropea qabel ma jkunu jistgħu jiġu adottati mill‑“Board” tal-EIOPA (“before there can be a final approval by the Board of EIOPA”).
Waqt laqgħa li saret fil-15 ta’ Novembru 2012, il-Bord Maniġerjali tal-EIOPA adotta d-dispożizzjonijiet ġenerali ta’ implementazzjoni skont l-Artikolu 110 tar‑Regolamenti tal-Persunal (iktar ’il quddiem id-“DĠI”) dwar il-proċedura ta’ reklutaġġ u ta’ appell tal-membri tal-persunal temporanju (iktar ’il quddiem id‑“DĠI ‘Reklutaġġ'”). L-Artikolu 7, intitolat “Klassifikazzjoni tal-membri tal‑persunal temporanji” tad-DĠI “Reklutaġġ” jipprevedi li n-numru minimu ta’ snin ta’ esperjenza professjonali sabiex tkun tista’ tiġi reklutat f’impjieg ta’ grad AD 8 huwa ta’ disa’ snin.
Id-DĠI
“Miżuri Tranżitorji
”
Waqt laqgħa tal-15 ta’ Novembru 2012, il-Bord Maniġerjali tal-EIOPA adotta wkoll id-DĠI dwar il-proċedura ta’ selezzjoni interna prevista mid-dispożizzjonijiet tranżitorji dwar il-persunal li jinsabu fl-Artikolu 77 tar-Regolament Nru 1094/2010.
Il-verżjoni inizjali tal-minuti tal-laqgħa tal-Bord Maniġerjali tal-15 ta
’ Novembru 2012
Mill-verżjoni inizjali tal-minuti tal-laqgħa tal-15 ta’ Novembru 2012 jirriżulta li l‑Bord Maniġerjali tal-EIOPA ddeċieda li jitlob lill-membri tal-Bord tas‑Superviżuri (“Board of Supervisors”) japprovaw permezz ta’ proċedura bil‑miktub il-modalitajiet ta’ implementazzjoni tar-Regolamenti tal-Persunal u tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg, imsejħa wkoll id-DĠI skont l-Artikolu 110 tar‑Regolamenti tal-Persunal, li kienu diġà ġew approvati mill-Kummissjoni.
Il-fatti li wasslu għall-kawża
Ir-rikorrenti ġiet impjegata mis-CEIOPS bħala membru tal-persunal temporanju. Fl-1 ta’ Jannar 2011, meta l-EIOPA daħlet flok is-CEIOPS, din ikkonkludiet kuntratt mar-rikorrenti li permezz tiegħu hija ġiet ingaġġata mill-EIOPA bħala membru tal-persunal temporanju, fis-sens l-Artikolu 2(a) tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg, għal żmien indeterminat.
Għalhekk, fl-1 ta’ Jannar 2011, ir-rikorrenti bdiet taqdi l-funzjonijiet tagħha bħala espert tal-grupp tal‑funzjonijiet ta’ amministraturi (AD) tal-grad AD 5 fi ħdan l-EIOPA. Skont l-Artikolu 5 tal-kuntratt ta’ impjieg tagħha, hija għamlet stage ta’ sitt xhur, kif previst mill-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg.
Wara proċedura ta’ selezzjoni interna għal pożizzjoni ta’ espert dwar l-atturi fis‑suq (“expert on stakeholders”, iktar ’il quddiem l-“‘expert on stakeholders’”) fil-grad AD 6 li fi tmiemha l-applikazzjoni tagħha ġiet milqugħa, ir-rikorrenti ġiet assenjata b’mod provviżorju f’din il-pożizzjoni għal perijodu ta’ sitt xhur b’effett mis-16 ta’ Ottubru 2011. Il-dħul tagħha f’dawn il-funzjonijiet il-ġodda ġie rregolat bil-kriterji stabbiliti fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011.
Fid-19 ta’ Lulju 2012, jiġifieri fi tmiem il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja ta’ sitt xhur li matulu hija kompliet titħallas fil-grad ta’ AD 5 li jirrifletti l-impjieg tagħha msemmi fil-punt 18 ta’ din is-sentenza, ir-rikorrenti ġiet ikkonfermata fil‑funzjonijiet il-ġodda tagħha ta’ “expert on stakeholders”, konferma li kienet akkumpanjata minn klassifikazzjoni fil-grad AD 6, u bbenefikat b’mod retroattiv mill-klassifikazzjoni f’dan il-grad u, konsegwentement, mis-salarju korrispondenti, għall-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja ta’ sitt xhur, filwaqt li żammet il-benefiċċju tal-impjieg tagħha għal żmien indeterminat fi ħdan l-Awtorità.
Fl-24 ta’ Mejju 2013, l-EIOPA ppubblikat l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti Nru 1327TAAD08 (iktar ’il quddiem l-“avviż ta’ pożizzjoni vakanti”) għall-impjieg ta’ espert anzjan fil-pensjonijiet tax‑xogħol (“senior expert on personal pensions”) fil-grad AD 8 (iktar ’il quddiem l-“impjieg ta’ espert anzjan”) li permezz tiegħu l-kandidat magħżul kien ser jiġi offrut kuntratt ta’ membru tal‑persunal temporanju, skont l-Artikolu 2(a) tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, ta’ perijodu inizjali ta’ tliet snin. Fir-rigward tal-kriterji li kellhom jiġu ssodisfatti mill-kandidati, l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti kien jipprevedi b’mod partikolari li dawn kellu “jkollhom, [fl-iskadenza tat-terminu li fih kellhom jissottomettu l-applikazzjoni tagħhom, jiġifieri s-16 ta’ Ġunju 2013,] tal-inqas [tmien] snin ta’ esperjenza professjonali full-time stabbilita f’qasam rilevanti għall-impjieg vakanti”.
Ir-rikorrenti ppreżentat il-kandidatura tagħha għall-avviż ta’ pożizzjoni vakanti. Fis-17 ta’ Lulju 2013, l-EIOPA informatha permezz ta’ posta elettronika li hija kienet ġiet magħżula għall-pożizzjoni u talbitha tikkonferma l-interess tagħha għal dan l-impjieg. Fil-posta elettronika kien spjegat ukoll li, jekk ir-rikorrenti “taċċetta l-offerta, hija tkun assenjata b’mod provviżorju f’dan il-grad il-ġdid għal perijodu ta’ sitt xhur [u li, jekk fi tmiem dan il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja, hija tkun sodisfaċenti, [hija] tiġi kkonfermata f’dan il-grad il-ġdid” (“In case you accept it, you will be on provisional assignment on that new level for the period of [six] month[s]. If you passed it, you will be confirmed on that new level”). L-għada, ir‑rikorrenti kkonfermat li kienet qed taċċetta l-pożizzjoni li kienet offruta lilha.
Permezz ta’ nota tas-7 ta’ Novembru 2013, u skont il-proċedura deskritta fid‑deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, li kienet diġà ġiet segwita bl-ingaġġ tagħha fl-impjieg ta’ “expert on stakeholders”, ir-rikorrenti ġiet assenjata, għal darb’oħra b’mod provviżorju għal perijodu ta’ sitt xhur, fil-pożizzjoni ta’ espert anzjan b’effett mis-16 ta’ Settembru 2013 (iktar ’il quddiem id-“deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013”). Mill-proċess jirriżulta li, matul il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja, ir-rikorrenti kompliet titħallas fil-grad AD 6 relatat mal-impjieg preċedenti tagħha ta’ “expert on stakeholders” u li bis-saħħa tiegħu hija baqgħet tibbenefika mill-kuntratt bħala membru tal-persunal temporanju ingaġġat għal żmien indeterminat.
Fi tmiem il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja ta’ sitt xhur, li kellu jiskadi fil-15 ta’ Marzu 2014, kien previst li r-rikorrenti, sakemm il-prestazzjonijiet tagħha matul dan il-perijodu kienu sodisfaċenti għall-Awtorità, setgħet tiġi kkonfermata fil‑funzjonijiet il-ġodda tagħha u, għalhekk, tibbenefika minn klassifikazzjoni fil‑grad AD 8, prevista fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti għall-impjieg ta’ espert anzjan, li kellha tiġi applikata fil-konfront tagħha b’mod retroattiv fis-16 ta’ Settembru 2013 skont id-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, filwaqt li żżomm il-benefiċċju ta’ impjieg għal żmien indeterminat, indipendentament mill-fatt li l-impjieg offrut mill-avviż ta’ pożizzjoni vakanti kien jirrigwarda biss ingaġġ għal żmien determinat ta’ tliet snin.
Fil-kuntest tal-politika tagħha ta’ stħarriġ intern annwali, l-EIOPA sabet żball fl‑avviż ta’ pożizzjoni vakanti. Fil-fatt, kif espost fil-punt 21 ta’ din is-sentenza, dan kien jirrikjedi kandidati li jkollhom esperjenza professjonali ta’ mill-inqas tmien snin, filwaqt li skont id-DĠI “Reklutaġġ”, ir-reklutaġġ f’impjieg ta’ grad AD 8 fi ħdan l-Awtorità kien miftuħ biss għal kandidati li jkollhom esperjenza professjonali rilevanti ta’ mill-inqas disa’ snin. Konsegwentement, fit-3 ta’ Frar 2014 uffiċjal mit-tim tar-riżorsi umani talab lir-rikorrenti tipprova li kellha, fid-data tal-iskadenza tat-terminu tas-sottomissjoni tal-kandidaturi, jiġifieri fis-16 ta’ Ġunju 2013, disa’ snin ta’ esperjenza professjonali sabiex tkun intitolata għall-impjieg ta’ espert anzjan.
Permezz ta’ posta elettronika tal-10 ta’ Frar 2014, is-superjur ġerarkiku tar-rikorrenti talabha tgħaddilu ċerta informazzjoni sabiex ikun jista’ jiffinalizza r-rapport ta’ evalwazzjoni tagħha għas-sena 2013. F’din l-okkażjoni, ir-rikorrenti ġiet informata li kienet “temmet b’suċċess il-perijodu ta’ prova”.
Matul laqgħa mad-Direttur tad-Direttorat “Regolamenti” li saret fil-11 ta’ Frar 2014 (iktar ’il quddiem il-“laqgħa tal-11 ta’ Frar 2014”), ir-rikorrenti ġiet informata li l-Awtorità kellha, fir-rigward tad-DĠI “Reklutaġġ”, xi mistoqsijiet dwar it-tul tal-esperjenza professjonali rilevanti tagħha qabel ma bdiet il‑funzjonijiet tagħha bħala espert anzjan.
Fit-12 ta’ Frar 2014, ir-rikorrenti ppruvat, mingħajr suċċess, tikseb aċċess għat-test tad-DĠI “Reklutaġġ”, sabiex tieħu konoxxenza effettiva tagħhom.
Fit-13 ta’ Frar 2014, ir-rapport ta’ evalwazzjoni tar-rikorrenti għas-sena 2013 ġie ffinalizzat. Minnu kien jirriżulta li hija kienet sodisfaċenti fiż-żewġ pożizzjonijiet li hija kienet okkupat fis-sena kkonċernata. Din l-evalwazzjoni pożittiva kienet konformi mal-evalwazzjonijiet tagħha għas-sentejn preċedenti.
Fid-19 ta’ Frar 2014, ir-rikorrenti, skont kif qalet hi, finalment kisbet aċċess għad-DĠI “Reklutaġġ”. Madankollu hija tistqarr li sabet żewġ verżjonijiet differenti ta’ dawn id-DĠI.
Permezz ta’ ittra tal-24 ta’ Frar 2014, intitolata “Riżultat tal-proċedura ta’ reklutaġġ [għall-pożizzjoni ta’ espert anzjan]”, id-Direttur Eżekuttiv informa lir‑rikorrenti li l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti kien fih żball, peress li, kuntrarjament għal dak li kienu jitolbu d-DĠI “Reklutaġġ”, jiġifieri li mill-inqas disa’ snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti huma meħtieġa sabiex tkun tista’ tokkupa pożizzjoni ta’ grad AD 8 fi ħdan l-Awtorità, l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti kien indika b’mod żbaljat rekwiżit ta’ tmien snin. Id-Direttur Eżekuttiv sussegwentement spjega li, wara li ġie kkonstatat li r-rikorrenti ma kellhiex, fid-data tal-iskadenza tat-terminu previst għas-sottomissjoni tal-kandidaturi, disa’ snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti, l-ewwel nett, huwa kien obbligat jirrifjuta l-kandidatura tagħha għall-pożizzjoni ta’ espert anzjan u, it-tieni nett, anke jekk, kif enfasizza, id-deċiżjoni tiegħu ngħatat fi tmiem il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja ta’ sitt xhur f’pożizzjoni ta’ grad AD 8, li kien beda fis‑16 ta’ Settembru 2013 u li, skont l-informazzjoni tiegħu, kien sodisfaċenti, huwa ma setax jikkonfermaha f’dan il-grad. Konsegwentement, il-klassifikazzjoni tar-rikorrenti nżammet fil-grad AD 6, jiġifieri l-grad li hija kellha minħabba l-impjieg ta’ “expert on stakeholders”, inkluż għall-perijodu maħdum mis-16 ta’ Settembru 2013 fil-kuntest tal-funzjonijiet ta’ espert anzjan, u dan skont ir-regoli stabbiliti fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 (iktar ’il quddiem id-“deċiżjoni kkontestata”).
Fit-12 ta’ Marzu 2014, saret laqgħa bejn ir-rikorrenti, id-diretturi tad-Direttorat “Regolamenti” u tad-Direttorat “Operazzjonijiet” u l-Kap tal-Unità “Politika” sabiex jiġi stabbilit kif setgħet jew kif kellha tkun issa l-pożizzjoni ta’ impjieg tar‑rikorrenti fi ħdan l-Awtorità, peress li essenzjalment mill-fajl kien jirriżulta li hija kellha status ta’ membru tal-persunal temporanju ingaġġat għal żmien indeterminat fil-grad AD 6 bis-saħħa tal-impjieg ta’ “expert on stakeholders” li hija kienet tokkupa qabel l-assenjazzjoni provviżorja fil-pożizzjoni ta’ espert anzjan.
Fil-25 ta’ Marzu 2014, ir-rikorrenti ppreżentat ilment kontra d-deċiżjoni kkontestata. F’dan l-ilment, hija talbet lid-Direttur Eżekuttiv, minn naħa, jadotta deċiżjoni ġdida li tikkonferma formalment l-eliġibbiltà tagħha għall-pożizzjoni ta’ espert anzjan u, min-naħa l-oħra, sabiex jagħti istruzzjonijiet ċari sabiex jipproċedu bil-pagament retroattiv favur tagħha ta’ remunerazzjoni li tikkorrispondi għall-grad AD 8 mis-16 ta’ Settembru 2013, data li fiha hija ġiet assenjata provviżorjament fil-pożizzjoni inkwistjoni.
Insostenn tal-ilment tagħha, ir-rikorrenti essenzjalment sostniet li, kuntrarjament għal dak li sostna d-Direttur Eżekuttiv fid-deċiżjoni kkontestata, id-DĠI “Reklutaġġ” ma kienu bl-ebda mod fis-seħħ jew applikabbli fil-każ tagħha peress li dawn la kienu ġew adottati regolarment, la ppubblikati u lanqas b’xi mod ieħor miġjuba għall-konoxxenza tal-persunal tal-Awtorità jew tal-kandidati u li l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti fil-verità kien jagħmel riferiment għal gwida għall-użu tal-kandidati u għall-Kondizzjonijiet tal-impjieg, iżda ma kien bl-ebda mod isemmi d-DĠI “Reklutaġġ”. Ir-rikorrenti enfasizzat b’mod partikolari li d-Direttur Eżekuttiv innifsu kien irrikonoxxa li l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti kien fih żball f’dak li jirrigwarda l-perijodu minimu ta’ esperjenza professjonali rilevanti meħtieġa għall‑pożizzjoni ta’ espert anzjan.
Barra minn hekk, f’dak li jirrigwarda l-proċedura ta’ adozzjoni tad-DĠI tar‑Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, fis-sens tal‑Artikolu 101 tar-Regolamenti tal-Persunal, ir-rikorrenti rrilevat li l-Bord Maniġerjali tal-Awtorità, f’Jannar 2011, kien indika li dawn kellhom jiġu approvati minn qabel mill-Kummissjoni, ħaġa li din tal-aħħar għamlet fit-3 ta’ April 2012, qabel ma l-verżjoni finali tagħhom ma ntbagħtet lill-“Board” tal‑Awtorità għall-adozzjoni. Madankollu, matul il-laqgħa tagħha tal-15 ta’ Novembru 2012 u kif ħareġ mill-minuti ta’ din il-laqgħa, id-DĠI tar‑Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg ġew għal darb’oħra sottomessi lill‑Bord Maniġerjali, li kien indika, fl-imsemmija minuti, li “l-membri tal-Bord tas‑Superviżuri kienu mitluba japprovaw id-dokumenti relatati mad-[DĠI tar‑Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg] permezz ta’ proċedura bil-miktub” (“The BoS Members will be asked to approve the HR implementing Rules documents by written procedure”). Issa, ir-rikorrenti enfasizzat, peress li din l-adozzjoni bi proċedura bil-miktub mill-Bord tas‑Superviżuri ma seħħitx, id-DĠI tar-Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg ma setgħux jiġu adottati mill-Bord Maniġerjali, b’tali mod li r-rekwiżit ta’ esperjenza professjonali rilevanti minima ta’ disa’ snin sabiex tkun tista’ tokkupa impjieg ta’ grad AD 8, li kien jinsab f’dak li kien biss, konsegwentement, abbozz ta’ DĠI li ma kienx għadu ġie adottat, ma setax jiġi applikat fil-każ tagħha minflok ir-rekwiżit ta’ tmien snin li kien previst, min-naħa tiegħu, espliċitament fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti.
Fl-10 ta’ April 2014, id-Direttur Eżekuttiv talab lir-rikorrenti sabiex tikkonferma jekk xtaqitx tibqa’ taħdem fi ħdan l-EIOPA f’impjieg ta’ grad AD 6 disponibbli f’dipartiment ieħor bis-saħħa tal-mobiltà interna. Fl-14 ta’ April 2014, ir-rikorrenti rrispondiet, b’mod partikolari, li kien b’dispjaċir għaliha li ma setgħetx tokkupa mill-ġdid il-pożizzjoni oriġinali tagħha fit-tim tar-relazzjonijiet esterni tal-Unità “Politika”. Sussegwentement, id-Direttur Eżekuttiv iddeċieda, fit-22 ta’ Mejju 2014 u skont ix-xewqa tagħha, li jerġa’ jassenja lir-rikorrenti fi ħdan it-tim tar-relazzjonijiet esterni tal-Unità “Politika”.
Permezz ta’ deċiżjoni tal-24 ta’ Lulju 2014, innotifikata lir-rikorrenti fl-istess jum, id-Direttur Eżekuttiv, bħala awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-EIOPA, ċaħad l-ilment tar‑rikorrenti tal-25 ta’ Marzu 2014 (iktar ’il quddiem id-“deċiżjoni li tiċħad l‑ilment”).
Qabel xejn, l‑awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal‑Awtorità kkontestat in-nuqqas ta’ adozzjoni tad-DĠI tar-Regolamenti tal‑Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg mill-Bord Maniġerjali waqt il-laqgħa tiegħu tal-15 ta’ Novembru 2012. Fil-fatt, fl-opinjoni tagħha, ir-rekwiżiti legali għall-adozzjoni ta’ tali DĠI kienu ssodisfatti, inkluż f’dak li jirrigwarda l-entitajiet awtorizzati jew obbligati legalment li jadottawh, peress li tali DĠI għandhom jiġu adottati mill-Bord Maniġerjali, wara approvazzjoni mill-Kummissjoni u konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal, li kien il-każ f’din il-kawża. Fil-fatt, ir‑riferiment, fil-minuti tal-laqgħa tal-Bord Maniġerjali tal-15 ta’ Novembru 2012, għal sottomissjoni ta’ test lill-membri tal-Bord tas-Superviżuri sabiex japprovawh fi tmiem proċedura bil-miktub kien biss żball materjali ta’ redazzjoni, peress li l-Bord Maniġerjali ma kienx obbligat jissottometti dan it-test lill-Bord ta’ Superviżuri u li dan la kien il-każ u lanqas l-intenzjoni tal-Bord Maniġerjali.
Għalhekk, skont l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-Awtorità, l-adozzjoni u d-dħul fis-seħħ tad-DĠI tar-Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-Impjieg ma kinux jiddependu fuq intervent tal-Bord tas-Superviżuri, b’tali mod li d-DĠI, li kienu nġabu għall-konoxxenza tal-persunal, setgħu jiġu applikati f’dan il-każ. Barra minn hekk, ir-rikorrenti kienet informata dwar il-fatt li l-Bord Maniġerjali kien sadattant adotta, fit-22 ta’ Lulju 2014, rettifika tal‑minuti tal-laqgħa tiegħu tal-15 ta’ Novembru2012 sabiex jippreċiża li l‑proċedura li kienet ġiet effettivament segwita mill-Bord Maniġerjali sabiex jadotta d-DĠI “Reklutaġġ” kienet tabilħaqq dik preskritta fl-Artikolu 68(2) tar‑Regolament Nru 1094/2010, moqri flimkien mal-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal-Persunal (iktar ’il quddiem ir-“rettifika”).
It-talbiet tal-partijiet u l-proċedura
Ir-rikorrenti essenzjalment titlob li t-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jogħġbu:
—
jannulla d-deċiżjoni kkontestata;
—
jannulla d-deċiżjoni li tiċħad l-ilment;
—
jikkundanna l-EIOPA tikkumpensa d-dannu materjali, evalwat skont id‑differenza ta’ remunerazzjoni bejn ir-remunerazzjoni ta’ pożizzjoni fi grad AD 6 u r-remunerazzjoni ta’ pożizzjoni fi grad AD 8, flimkien mal-interessi moratorji kkalkolati bir-rata tal-Bank Ċentrali Ewropew (BĊE) miżjuda b’żewġ punti, prinċipalment, mis-16 ta’ Settembru 2013 u, sussidjarjament, għall‑perijodu bejn is-16 ta’ Settembru 2013 u l-24 ta’ Frar 2014;
—
fi kwalunkwe każ, li jingħatalha kumpens għad-dannu morali subit bl-għoti ta’ ammont evalwat
ex aequo et bono
għal EUR 20000;
—
jikkundanna lill-EIOPA għall-ispejjeż.
L-EIOPA essenzjalment titlob li t-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jogħġbu:
—
jiddikjara r-rikors infondat;
—
jikkundanna lir-rikorrent għall-ispejjeż kollha.
Permezz ta’ posta elettronika tar-Reġistratur tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku tal-14 ta’ Jannar 2015, l-Imħallef Relatur ta’ din il-kawża, permezz ta’ miżuri ta’ organizzazzjoni tal-proċedura, għamel mistoqsijiet lill-Awtorità, li għalihom din irrispondiet fil-qafas tar-risposta tagħha.
L-Awtorità indikat b’mod partikolari li ebda kandidat ieħor tal-lista ta’ riżerva stabbilita fi tmiem il-proċedura ta’ reklutaġġ miftuħa bl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti ma kien ġie nnominat għall-pożizzjoni ta’ espert anzjan u li barra minn hekk hija lanqas ma kienet ippubblikat avviż ta’ pożizzjoni vakanti ġdid sabiex timla dan l-impjieg, għaliex, fil-kuntest tat-tnaqqis baġitarju ta’ 7.5 % għas-sena finanzjarja 2015, din il-pożizzjoni ma baqgħetx disponibbli fi ħdan l-EIOPA sabiex jiġu koperti bżonnijiet oħra.
Fir-rigward tal-modalità ta’ komunikazzjoni lill-persunal tagħha tad-DĠI tar‑Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, l-Awtorità spjegat li, fl-ewwel lok, matul sessjoni ta’ informazzjoni ġenerali li saret fit-12 ta’ Novembru 2012, il-persunal kien ġie informat bl-adozzjoni imminenti tad-DĠI “Reklutaġġ” mill-Bord Maniġerjali. L-aġenda ta’ din il-laqgħa ta’ informazzjoni, li kienet tqassmet lill-membri kollha tal-persunal, kien fiha f’dan ir-rigward punt intitolat “Implementazzjoni […] tad-DĠI [tar-Regolamenti tal‑Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg]”. Barra minn hekk, l-Awtorità spjegat li, fit-18 ta’ Diċembru 2012, id-DĠI “Reklutaġġ” inġabu għall‑konoxxenza tal-persunal permezz ta’ pubblikazzjoni fuq is-sit intranet imsejjaħ “Allegro” tal-EIOPA, li fi ħdan l-Awtorità kien magħruf li l-persunal kellu aċċess permezz tal-Firefox u mhux permezz tal-Internet Explorer. L-Awtorità spjegat li l-abbozz tad-DĠI “Reklutaġġ” kien ukoll tpoġġa għad-dispożizzjoni tal-persunal fis-sit intranet Allegro. L-Awtorità kkonċediet li l-abbozz tad-DĠI “Reklutaġġ” u d-DĠI “Reklutaġġ” finali kellhom xi differenzi. Għaldaqstant, hija fakkret li, fi kwalunkwe każ, iż-żewġ testi kienu jipprevedu bl-istess mod li kien hemm bżonn li persuna jkollha disa’ snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti sabiex tkun tista’ tiġi ngaġġata f’impjieg ta’ grad AD 8.
Fid-dawl tas-seduta, il-partijiet ġew mistiedna, fir-rapport preparatorju tas-seduta, jirrispondu bil-miktub għal miżuri ta’ organizzazzjoni tal-proċedura. Il-partijiet għamlu dan fit-terminu mogħti u, min-naħa tagħha, l-EIOPA ppreżentat osservazzjonijiet bil-miktub għar-risposti tar-rikorrenti għall-miżuri ta’ organizzazzjoni tal-proċedura hawn fuq imsemmija. Minn naħa tagħha, ir-rikorrenti, matul is-seduta, ippreżentat l-osservazzjonijiet tagħha fuq ir-risposti bil-miktub tal-EIOPA għall-miżuri ta’ organizzazzjoni tal-proċedura.
F’dan il-kuntest, l-Awtorità kkonfermat li l-ebda ftehim supplimentari ma kien ġie formalment konkluż mar-rikorrenti b’rabta mal-pożizzjoni ta’ espert anzjan, għaliex, bis-saħħa tad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, l-iffirmar ta’ tali ftehim supplimentari mal-kuntratt ta’ ingaġġar jitqies bħala li jkun seħħ biss wara l-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja ta’ sitt xhur fl-impjieg il-ġdid. Għalhekk, il-kuntratt preċedenti tar-rikorrenti fl-ebda mument ma ġie emendat. Barra minn hekk, l-Awtorità indikat lit-Tribunal għas-Servizz Pubbliku li r-rikorrenti kienet, fuq talba tagħha, kisbet leave għal raġunijiet personali għal perijodu ta’ sena sabiex tieħu impjieg f’awtorità pubblika nazzjonali ta’ sorveljanza ta’ stabbilimenti finanzjarji u, f’dan ir-rigward, l-EIOPA spjegat li r-rikorrenti setgħet tibbenefika minn tali leave unikament minħabba l‑pożizzjoni tagħha ta’ membru tal-persunal temporanju għal żmien indeterminat li kienet għadha tgawdi minnha bis-saħħa tad-dispożittiv implementat permezz tad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 u li tagħha issa hija qed tikkontesta l‑validità. Fil-fatt, fin-nuqqas ta’ tali dispożittiv, ir-rikorrenti kienet tkun ingaġġata bħala membru tal-persunal temporanju għal żmien determinat fl-impjieg ta’ grad AD 8 mis-16 ta’ Settembru 2013 u għalhekk kienet tkun tista’ tikseb leave għal raġunijiet personali biss għal perijodu massimu ta’ tliet xhur, li kien jikkostrinġiha, li kieku xtaqet taċċetta l-offerta ta’ impjieg ta’ sena tal-awtorità pubblika nazzjonali ta’ sorveljanza hawn fuq imsemmi, sabiex tirriżenja mill-EIOPA.
Finalment, peress li waqt is-seduta, l-EIOPA ma setgħetx tirrispondi għal mistoqsija magħmula minn membru Tribunal għas-Servizz Pubbliku li xtaq ikun jaf jekk il-Kumitat tal-Persunal kienx ġie kkonsultat mhux biss dwar l-ewwel verżjoni tad-DĠI “Reklutaġġ”, iżda wkoll, wara l-parir tal-Kummissjoni, dwar it‑tieni verżjoni tal-imsemmija DĠI, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku ddeċieda li ma jagħlaqx il-proċedura orali fi tmiem is-seduta sabiex l-EIOPA tingħata l-opportunità tipproduċi provi insostenn tal-pożizzjoni tagħha, ħaġa li għamlet fit-12 ta’ Mejju 2015. Minn naħa tagħha, ir-rikorrenti ssottomettiet, fit-22 ta’ Mejju 2015, osservazzjonijiet dwar ir-risposta u l-provi prodotti f’dan il-kuntest mill-EIOPA.
It-Tribunal għas-Servizz Pubbliku għalaq il-proċedura orali fis-27 ta’ Mejju 2015.
Id-dritt
Fuq is-suġġett tar-rikors
Għandu jitfakkar li, skont il-prinċipju ta’ ekonomija tal-proċedura, il-qorti tal‑Unjoni tista’ tiddeċiedi li ma hemmx lok li tingħata deċiżjoni speċifikament dwar it-talbiet kontra d-deċiżjoni li tiċħad l-ilment jekk tikkonstata li dawn huma nieqsa minn kontenut indipendenti u jingħaqdu, fil-fatt, mat-talbiet kontra d-deċiżjoni li kontriha jkun sar l-ilment. Dan jista’, b’mod partikolari, ikun il-każ jekk jiġi kkonstatat li d-deċiżjoni li tiċħad l-ilment hija purament konfermatorja tad-deċiżjoni li kontriha sar l-ilment u li, għalhekk, l-effett tal-annullament tagħha fuq is-sitwazzjoni ġuridika tal-persuna kkonċernata ma jkunx differenti minn dak li jirriżulta mill-annullament tagħha (sentenzi tal‑21 ta’ Settembru 2011, Adjemian
et
vs Il-Kummissjoni, T‑325/09 P,
EU:T:2011:506
, punt 33, u tad-19 ta’ Novembru 2014, EH vs Il-Kummissjoni, F‑42/14,
EU:F:2014:250
, punt 85).
F’dan il-każ, anki jekk id-deċiżjoni dwar l-ilment tikkonferma d-deċiżjoni kkontestata u għalhekk ma hemmx lok li tingħata deċiżjoni speċifikament fuq it‑talbiet għall-annullament tad-deċiżjoni li tiċħad l-ilment, il-motivazzjoni li tinstab f’din id-deċiżjoni tippreċiża ċerti aspetti tad-deċiżjoni kkontestata. Konsegwentement, fid-dawl tan-natura evoluttiva tal-proċedura prekontenzjuża, din il-motivazzjoni għandha wkoll tittieħed inkunsiderazzjoni fl-analiżi tal-legalità tad-deċiżjoni kkontestata, peress li din il-motivazzjoni hija meqjusa tikkoinċidi ma’ dan l-aħħar att (ara s-sentenza tad-19 ta’ Novembru 2014, EH vs Il‑Kummissjoni, F‑42/14,
EU:F:2014:250
, punt 86, u l-ġurisprudenza ċċitata.)
Fuq it-talbiet għal annullament
Insostenn tat-talbiet tagħha għal annullament, ir-rikorrenti tinvoka essenzjalment ħames motivi, ibbażati rispettivament:
—
l-ewwel, fuq ksur tal-prinċipji ta’ legalità u ta’ ċertezza legali;
—
it-tieni, fuq ksur tal-prinċipju ta’ aspettattivi leġittimi;
—
it-tielet, fuq l-illegalità tad-DĠI “Reklutaġġ” minħabba nuqqas ta’ konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal;
—
ir-raba’, fuq ksur ta’ drittijiet tad-difiża u tal-Artikolu 41 tal-Karta tad‑Drittijiet Fundamentali tal-Unjoni Ewropea;
—
il-ħames, prinċipalment, fuq l-illegalità tar-regoli li jinsabu fid‑deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 u, sussidjarjament, fuq interpretazzjoni żbaljata tal‑kamp ta’ applikazzjoni tal-istess deċiżjoni.
Fuq l-ammissibbiltà ta’ ċerti motivi
L-Awtorità inizjalment eċċepixxiet, fid-dawl tar-regola ta’ konkordanza bejn l‑ilment u r-rikors, l-inammissibbiltà tat-tieni, tar-raba’ u tal-ħames motivi, qabel ma rrinunzjat, waqt is-seduta, li tikkontesta l-ammissibbiltà tar-raba’ motiv.
L-Awtorità ssostni li t-tieni u l-ħames motivi huma inammissibbli għaliex fl‑ilment tagħha r-rikorrenti la qajmet il-kwistjoni ta’ ksur tal-prinċipju ta’ aspettattivi leġittimi u lanqas dik tal-legalità tar-regoli previsti fid-deċiżjoni tat‑30 ta’ Ġunju 2011, u lanqas ma żviluppat argumenti marbuta strettament ma’ dawn il-kwistjonijiet.
F’dan ir-rigward, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jfakkar, minn naħa, li, peress li l-proċedura prekontenzjuża għandha natura informali u li f’dan l-istadju l-persuni kkonċernati ġeneralment jaġixxu, bħal ma kien il-każ f’din il-kawża, mingħajr l-għajnuna ta’ avukat, l-amministrazzjoni ma għandhiex tinterpreta l‑ilmenti b’mod ristrettiv, iżda għandha, għall-kuntrarju teżaminahom b’moħħ miftuħ. Min-naħa l-oħra, l-għan tal-Artikolu 91 tar-Regolamenti tal-Persunal ma huwiex dak li jorbot, b’mod strett u assolut, il-fażi kontenzjuża eventwali, peress li r-rikors kontenzjuż la jbiddel il-kawża u lanqas is-suġġett tal-ilment (sentenza tal-25 ta’ Ottubru 2013, Il-Kummissjoni vs Moschonaki, T‑476/11 P,
EU:T:2013:557
, punt 76).
Issa, mill-ilment jirriżulta li r-rikorrenti kienet osservat li, abbażi tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti u tal-gwida għall-użu tal-kandidati, jiġifieri dokument ta’ spjega tal-EIOPA mqiegħed għad-dispożizzjoni kemm tal-kandidati interni kif ukoll esterni, hija ma stennietx li fil-kuntest tal-proċedura ta’ selezzjoni kkonċernata jkunu applikabbli regoli oħra minbarra dawk li jidhru fil‑Kondizzjonijiet tal-impjieg. F’dawn iċ-ċirkustanzi, l-Awtorità ma tistax tippretendi b’mod raġonevoli, fl-istadju kontenzjuż, li hija ma kinitx tinstab f’pożizzjoni li tifhem bi preċiżjoni suffiċjenti, fl-istadju tal-ilment, li l-persuna kkonċernata kellha l-ħsieb li tinvoka l-prinċipju ta’ aspettattivi leġittimi (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tal‑25 ta’ Ottubru 2013, Il-Kummissjoni vs Moschoaki, T‑476/11 P,
EU:T:2013:557
, punt 78).
Għalhekk, l-eċċezzjoni ta’ inammissibbiltà li tikkonċerna t-tieni motiv, minħabba ksur tar-regola ta’ konkordanza, għandha tiġi miċħuda.
Fir-rigward tal-ħames motiv, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jikkonstata li dan il-punt ta’ kontestazzjoni effettivament ma kienx invokat b’mod espliċitu fl‑ilment, minkejja li r-regola ta’ konkordanza bejn l-ilment u r-rikors teżiġi, bħala prinċipju, taħt piena ta’ inammissibbiltà, li l-motiv imqajjem quddiem il-qorti tal‑Unjoni kien diġà tqajjem fil-kuntest tal-proċedura prekontenzjuża, sabiex l‑amministrazzjoni tkun f’pożizzjoni li tkun taf il-kritika li l-persuna kkonċernata fformulat fir-rigward tad-deċiżjoni kkontestata (ara s-sentenza tal-25 ta’ Ottubru 2013, Il-Kummissjoni vs Moschonaki, T‑476/11 P,
EU:T:2013:557
, punt 71).
Madankollu, minn naħa, f’dak li jikkonċerna l-ħames motiv, li, prinċipalment, huwa bbażat fuq l-illegalità tad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis li, anki jekk ir-rikorrenti ammettiet li aċċettat li tkun sottomessa għall-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja fil-qafas tal-proċedura ta’ ngaġġar għall-pożizzjoni ta’ espert anzjan, hija talbet, fl-ilment tagħha, li matul dan il-perijodu titħallas tal-grad AD 8, li jammonta għal kontestazzjoni tal-possibbiltà, prevista fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, li tali ħlas isir wara l-konferma tal-persuna kkonċernata fil-funzjonijiet il-ġodda tagħha fi tmiem il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja u li tali ħlas isir biss b’mod retroattiv.
Min-naħa l-oħra u fi kwalunkwe każ, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku diġà ddeċieda li rikorrent jista’ jifformula eċċezzjoni ta’ illegalità għall-ewwel darba fi stadju kontenzjuż, minkejja r-regola ta’ konkordanza (ara s-sentenzi tat-12 ta’ Marzu 2014, CR vs Il-Parlament, F‑128/12,
EU:F:2014:38
, punt 32, u tat-18 ta’ Settembru 2014, Cerafogli vs BĊE, F‑26/12,
EU:F:2014:218
, punt 39, li kienet is‑suġġett ta’ appell quddiem il-Qorti Ġenerali tal-Unjoni Ewropea, Kawża T‑787/14 P). Għalhekk, b’mod definittiv u skont ġurisprudenza stabbilita, eċċezzjoni ta’ illegalità tirrikjedi biss, sabiex tkun ammissibbli, li l-att ġenerali li tiegħu titqajjem l‑illegalità, ikun applikabbli, direttament jew indirettament, għall-kawża li hija s-suġġett tar-rikors u li jkun hemm rabta ġuridika diretta bejn id‑deċiżjoni individwali kkontestata u l-att ġenerali li tiegħu titqajjem l-illegalità (ara s-sentenzi tas-6 ta’ Ġunju 2007, Walderdorff vs Il-Kummissjoni, T‑442/04,
EU:T:2007:161
, punt 47, u l-ġurisprudenza ċċitata, kif ukoll tal-11 ta’ Lulju 2007, Wils vs Il-Parlament, F‑105/05,
EU:F:2007:128
, punt 36).
Peress li ż-żewġ kundizzjonijiet imsemmija fil-punt preċedenti kienu ssodisfatti f’din il-kawża kemm fir-rigward tad-DĠI “Reklutaġġ” kif ukoll tad-deċiżjoni tat‑30 ta’ Ġunju 2011, anki l-eċċezzjonijiet ta’ illegalità li jirrigwardaw rispettivament kull wieħed minn dawn iż-żewġ atti ġenerali għandhom konsegwentement, fi kwalunkwe każ u għal din l-aħħar raġuni, jiġu ddikjarati ammissibbli.
Finalment, anki jekk l-ammissibbiltà ta’ dan il-motiv ma ġietx ikkontestata mill‑Awtorità, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jikkonstata li, fid-dawl tal‑ġurisprudenza msemmija fil-punt 59 ta’ din is-sentenza, it-tielet motiv, li jirrigwarda l-illegalità tad-DĠI “Reklutaġġ” minħabba nuqqas ta’ konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal, aspett li ma kienx ġie invokat fl-ilment, huwa ammissibbli.
Fuq l-ewwel motiv, ibbażat fuq ksur tal-prinċipji ta’ legalità u ta’ ċertezza legali
– L-argumenti tal-partijiet
L-ewwel nett, fir-rigward tal-prinċipju ta’ legalità, ir-rikorrenti ssostni li, sa fejn il-Bord tas-Superviżuri ma kienx approva d-DĠI “Reklutaġġ”, skont dak li kien ġie deċiż mill-Bord Maniġerjali tal-EIOPA fil-laqgħa tal-15 ta’ Novembru 2012, dawn l-aħħar dispożizzjonijiet ma setgħux jikkostitwixxu bażi ġuridika li tippermetti li titwarrab il-kundizzjoni tal-esperjenza professjonali rilevanti ta’ mill-inqas tmien snin li kienet tidher fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti u, għalhekk, tiġġustifika d-deċiżjoni kkontestata. F’dan ir-rigward, ir-rikorrenti tippreċiża li, bid-deċiżjoni li tintalab l-approvazzjoni tal-Bord tas-Superviżuri, il-Bord Maniġerjali madankollu ma kisirx ir-Regolament Nru 1094/2010.
Il-fatt li l-Bord Maniġerjali qies neċessarju li jikkoreġi l-minuti tal-laqgħa tiegħu tal-15 ta’ Novembru 2012 sabiex jippreċiża li d-DĠI “Reklutaġġ” kienu ġew adottati b’mod leġittimu tikkostitwixxi l-prova ta’ approċċ inkoerenti. Għalhekk, skont ir-rikorrenti, għall-perijodu ta’ bejn il-15 ta’ Novembru 2012, id-data tal-laqgħa tal-Bord Maniġerjali msemmija hawn fuq, u t-22 ta’ Lulju 2014, id-data tal-adozzjoni tar-rettifika, id-DĠI “Reklutaġġ” kienu għadhom iridu jiġu approvati mill-Bord tas-Superviżuri sabiex ikunu jistgħu jiġu adottati u għalhekk jidħlu fis-seħħ. Fi kwalunkwe każ, ir‑rikorrenti tikkontesta “l-legalità u l-eżistenza tar-rettifika”.
It-tieni nett, fir-rigward tal-prinċipju ta’ ċertezza legali, ir-rikorrenti tirrileva li, minn naħa, l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, li jikkostitwixxi l-qafas ġuridiku vinkolanti għall-Awtorità u li bis-saħħa tiegħu hija kienet issottomettiet il‑kandidatura tagħha, ma kien jagħmel l-ebda riferiment għad-DĠI “Reklutaġġ”. Min-naħa l-oħra, peress li l-Awtorità ma kinitx ġabithom għall-konoxxenza tal‑persunal tagħha skont l-Artikolu 110(3) tar-Regolamenti tal-Persunal, mill-inqas fid-data tan-notifika tad-deċiżjoni kkontestata, id-DĠI “Reklutaġġ” ma setgħux, fl-opinjoni tagħha, jiġu applikati jew infurzati fil-konfront tagħha.
L-EIOPA titlob li l-ewwel motiv jiġi miċħud billi ssostni, b’mod partikolari, li r‑riferiment għall-approvazzjoni tad-DĠI “Reklutaġġ” mill-Bord tas-Superviżuri fil-minuti tal-laqgħa tal-Bord Maniġerjali tal-15 ta’ Novembru 2012 kien sempliċement żball materjali ta’ redazzjoni u li, barra minn hekk dan kien ġie kkorreġut permezz ta’ rettifika, kif kien ġie spjegat lir-rikorrenti fid-deċiżjoni li tiċħad l-ilment.
– Il-kunsiderazzjonijiet tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku
Fir-rigward, fl-ewwel lok, tal-prinċipju ta’ legalità, għandu jiġi ppreċiżat li, skont l-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal-Persunal, moqri flimkien mal-Artikolu 68(2) tar-Regolament Nru 1094/2010, il-modalitajiet ta’ implementazzjoni tar‑Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, bħad-DĠI “Reklutaġġ”, għandhom jiġu adottati mill-Bord Maniġerjali, wara konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal u bi ftehim mal-Kummissjoni, u li għandhom jinġabu għall‑konoxxenza tal-persunal.
Huwa stabbilit li, fit-3 ta’ April 2012, il-Kummissjoni approvat formalment l‑abbozz tad-DĠI “Reklutaġġ”. Indipendament mill-kwistjoni dwar jekk il-Kumitat tal-Persunal kienx ġie kkonsultat jew le, kwistjoni li ser tiġi kkunsidrata fil-qafas tal-eżami tat-tielet motiv, għandu jiġi vverifikat, fil-kuntest ta’ dan il‑motiv, jekk il-Bord Maniġerjali kellux l-awtorità li jadotta d-DĠI “Reklutaġġ” u, b’mod partikolari, jekk setax jagħmel dan mingħajr l-intervent tal‑Bord tas-Superviżuri.
F’dan ir-rigward, mill-Artikolu 68(2) tar-Regolament Nru 1094/2010 joħroġ ċar li d-DĠI “Reklutaġġ”, li huma l-modalitajiet ta’ implementazzjoni tar-Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg għall-persunal tal-Awtorità, jaqgħu taħt il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ din id-dispożizzjoni. Issa, l-Artikolu 68(2) tar-Regolament Nru 1094/2010 jistipula li l-adozzjoni ta’ tali DĠI taqa’ taħt il-kompetenza tal-Bord Maniġerjali.
Ir-rikorrenti tidher qed tikkontesta li bis-sempliċi firma tal‑President tal-Bord Maniġerjali fuq verżjoni tad-DĠI “Reklutaġġ” jista’ jiġi dedott li l‑Bord Maniġerjali effettivament approva din il-verżjoni. F’dan ir-rigward, kif essenzjalment tenfasizza l-Awtorità, il-firma f’dan il-każ ma sservix ħlief biex tawtentika d-DĠI bħala att adottat mill-Bord Maniġerjali. Madankollu, dan ma jfissirx li dawn ġew adottati mill-President tal-Awtorità fil-kapaċità individwali tiegħu.
Fir-rigward tal-indikazzjoni fil-minuti tal-laqgħa tal-Bord Maniġerjali tal-15 ta’ Novembru 2012, li matulha d-DĠI “Reklutaġġ” kienu ġew approvati, li l-adozzjoni tagħhom kienet suġġetta għall-approvazzjoni tal-membri tal-Bord tas-Superviżuri u mhux biss tal-Bord Maniġerjali, din la għandha taffettwa l-konstatazzjoni li d-DĠI “Reklutaġġ” ġew adottati mill-Bord Maniġerjali fl-imsemmija laqgħa, u lanqas il-legalità tagħhom jew tal‑applikabbiltà tagħhom f’dan ir-rigward. Fil-fatt, il-Bord Maniġerjali kien, fi kwalunkwe każ, bis-saħħa tat-testi applikabbli għall‑Awtorità, f’dan il-każ ir-Regolament Nru 1094/2010 u speċjalment l‑Artikolu 68(2) ta’ dan ir-regolament, l-uniku organu kompetenti sabiex jadottahom u, f’dan ir-rigward, ir-rikorrenti baqgħet ma pproduċietx prova li d-DĠI “Reklutaġġ” kienu jaqgħu wkoll jew jaffettwaw il-prerogattivi deċiżjonali tal‑Bord tas-Superviżuri. Barra minn hekk, ebda element fil-fajl sottomess lit‑Tribunal għas-Servizz Pubbliku ma jista’ jikkontradixxi jew joħloq dubju fl‑ispjegazzjoni mogħtija mill-Awtorità, li tgħid li dan ir-riferiment għall-approvazzjoni mill-Bord tas-Superviżuri fil-minuti tal-laqgħa tal-15 ta’ Novembru 2012 kien sempliċi żball materjali fir-redazzjoni tal‑imsemmija minuti.
Dejjem dwar din il-kwistjoni, jekk il-minuti tal-ewwel laqgħa tal-Bord Maniġerjali li saret fl-10 ta’ Jannar 2011 jinqraw fit-totalità tagħhom, dan jikkonfermaw li, malli dan iddeċieda u ppreżenta l-proċedura li huwa kien ser isegwi f’dan ir-rigward, il-Bord Maniġerjali ma kellux l-intenzjoni u lanqas ikkunsidra li jissuġġetta l-adozzjoni effettiva d-DĠI “Reklutaġġ” għall-approvazzjoni tal-membri tal-Bord tas-Superviżuri. Fil-fatt, filwaqt li l‑abbrevjazzjoni “BoS” tirreferi għall-Bord tas-Superviżuri (“Board of Supervisors”), huwa ċar li, kif issostni l-EIOPA, ir-riferiment magħmul fil-punt 7 tal-minuti hawn fuq imsemmija għal approvazzjoni mill-“Board” tal-EIOPA, u mhux mill-“BoS”, huwa riferiment għall-Bord Maniġerjali tal-EIOPA u mhux għall-Bord tas-Superviżuri. Għalhekk, il-kontenut tal-imsemmija minuti jikkonferma li, sussegwentement, l-indikazzjoni fil-minuti tal-laqgħa tal‑Bord Maniġerjali tal-15 ta’ Novembru 2012 dwar l-intervent tal-membri tal-Bord tas-Superviżuri kienet żball materjali u ma jista’ bl-ebda mod jiġi raġonevolment interpretat, f’dan il-kuntest, bħala manifestazzjoni għall-arrieda tal-volontà intenzjonali tal-Bord Maniġerjali li jissuġġetta l-adozzjoni tat-test tad-DĠI tar‑Regolamenti tal-Persunal u tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg għall-approvazzjoni minn qabel tal-Bord tas-Superviżuri.
F’dawn iċ-ċirkustanzi, l-argument tar-rikorrenti, li jgħid li, meta kkorreġiet il-minuti tal‑15 ta’ Novembru 2012, l-Awtorità adottat approċċ inkoerenti li jwassal sabiex id-DĠI “Reklutaġġ” ikunu inapplikabbli f’dan il-każ, għandu jiġi miċħud. Fil-fatt, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis li, bir-rettifika tiegħu, il-Bord Maniġerjali llimita ruħu li jikkoreġi żball materjali ta’ redazzjoni sabiex il-kontenut tal-minuti tal-laqgħa tal-15 ta’ Novembru 2012 jirrifletti r‑realtà tal-proċedura li huwa kien effettivament segwa sabiex jadotta d-DĠI “Reklutaġġ”, jiġifieri dik prevista fl-Artikolu 110(1) tar-Regolamenti tal-Persunal, moqri flimkien mal-Artikolu 69 tar-Regolament Nru 1094/2010, u li ma kinitx tinvolvi l-intervent tal-Bord tas-Superviżuri.
Fir-rigward, fit-tieni lok, tal-prinċipju ta’ ċertezza legali, għandu jitfakkar li, skont ġurisprudenza stabbilita, l-imsemmi prinċipju jitlob li l-amministrazzjoni tqiegħed lill-persuni kkonċernati f’pożizzjoni li jkunu jafu, bl-eżatt, il-portata tal‑obbligi tagħhom jew tad-drittijiet li għandhom (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tal-21 ta’ Ġunju 2007, ROM-projecten, C‑158/06,
EU:C:2007:370
, punt 25; tal-11 ta’ Diċembru 2007, Skoma-Lux, C‑161/06,
EU:C:2007:773
, punt 28, u tal-10 ta’ Marzu 2009, Heinrich, C‑345/06,
EU:C:2009:140
, punt 44). Sussegwentement, u skont ġurisprudenza daqstant stabbilita, il-prinċipju ta’ ċertezza legali jirrikjedi li r-regola stabbilita mill-amministrazzjoni u li tistabbilixxi drittijiet u obbligi għall-membri tal-persunal tagħha tingħata l-pubbliċità adegwata skont il‑modalitajiet u l-forom li l-amministrazzjoni għandha tistabbilixxi (sentenzi tat‑30 ta’ Novembru 2009, Wenig vs Il-Kummissjoni, F‑80/08,
EU:F:2009:160
, punt 90; tal-14 ta’ April 2011, Šimonis vs Il-Kummissjoni, F‑113/07,
EU:F:2011:44
, punt 73, u tal-15 ta’ Ottubru 2014, Moschonaki vs Il‑Kummissjoni, F‑55/10 RENV,
EU:F:2014:235
, punt 41).
Fir-rigward, b’mod partikolari, tar-regoli dwar ir-reklutaġġ ta’ membri tal-persunal temporanju, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ ta’ istituzzjoni jew ta’ aġenzija hija obbligata tindika b’mod l-iktar eżatt possibbli fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti l-kundizzjonijiet meħtieġa sabiex timtela’ l-pożizzjoni kkonċernata, bil-għan li l-persuni jitpoġġew f’pożizzjoni li jevalwaw jekk hemmx lok li jitfgħu l-kandidatura tagħhom (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tat-30 ta’ Ottubru 1974, Grassi vs Il-Kunsill, 188/73,
EU:C:1974:112
, punt 40, u tat-2 ta’ Ottubru 1996, Vecchi vs Il-Kummissjoni,
EU:T:1996:136
, punt 50). Ċertament, l‑awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ ma hijiex obbligata li tfakkar il-kundizzjonijiet espressament previsti mir-Regolamenti tal‑Persunal, peress li huwa preżunt li l-kandidati jkunu jafu dwarhom, iżda avviż ta’ pożizzjoni vakanti jiġi mċaħħad mill-għan tiegħu, li huwa dak li jinforma lill-kandidati bil‑kundizzjonijiet li jridu jiġu ssodisfatti biex timtela’ l-pożizzjoni, jekk l‑amministrazzjoni tista’ twarrab kandidat minħabba raġuni li ma tidhirx espressament fl-imsemmi avviż jew fir-Regolamenti tal-Persunal, jew li ma kinitx preċedentement ippubblikata b’mod aċċessibbli jew magħruf mill-kandidat ikkonċernat (ara s-sentenzi tal-14 ta’ April 2011, Šimonis vs Il-Kummissjoni, F‑113/07,
EU:F:2011:44
, punt 74, u tal-15 ta’ Ottubru 2014, Moschonaki vs Il‑Kummissjoni, F‑55/10 RENV,
EU:F:2014:235
, punt 42).
F’dan il-każ, ir-raġuni li għaliha r-rikorrenti ma setgħetx tiġi kkonfermata fi tmiem il-perijodu tal-assenjazzjoni provviżorja fil-pożizzjoni li kienet is-suġġett tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, jiġifieri li hija ma kellhiex it-tul tal‑esperjenza professjonali rilevanti rikjesta ta’ mill-inqas disa’ snin sabiex tokkupa tali impjieg ta’ grad AD 8, ċertament ma kinitx fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti għaliex dan kien issemmi, b’mod żbaljata, rekwiżit minimu ta’ tmien snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti. It-Tribunal għas-Servizz Pubbliku madankollu jqis li, fid-dawl tal-ġurisprudenza msemmija fil-punt preċedenti ta’ din is-sentenza, istituzzjoni jew aġenzija għandha, bħala prinċipju, il‑possibbiltà, jekk mhux saħansitra, bil-għan li tiġi żgurata l-osservanza tal-prinċipju ta’ ugwaljanza fit-trattament fit-tmexxija tad-diversi proċeduri ta’ selezzjoni għal pożizzjonijiet tal-istess grad, l-obbligu li kandidat jitwarrab minħabba n-nuqqas ta’ osservanza ta’ kundizzjoni li, minħabba żball materjali ta’ redazzjoni, ma tidhirx bħala tali f’wieħed mill-avviżi ta’ pożizzjoni vakanti tagħha, imma li, bħal f’dan il-każ, toħroġ b’mod ċar u inekwivoku mid-DĠI tar-Regolamenti tal‑Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg adottati mill-imsemmija istituzzjoni jew aġenzija u li kienu ppubbliċizzati b’mod adegwat u li, għalhekk, huma meqjusa magħrufa minn kandidat normalment diliġenti li jifforma parti mill-persunal tal-istituzzjoni jew tal-aġenzija inkwistjoni.
Issa, f’dan ir-rigward, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jikkonstata li d-DĠI “Reklutaġġ”, fil-verżjoni finali tagħhom, inġiebu għall-konoxxenza tal-persunal tal-Awtorità fit-18 ta’ Diċembru 2012, permezz ta’ pubblikazzjoni fis-sit intranet Allegro, u dan, fuq kollox, wara li saret laqgħa ta’ informazzjoni għall‑persunal fit-12 ta’ Novembru 2012. Dan il-mod ta’ pubblikazzjoni jirrispetta r-rekwiżit tal-Artikolu 110(3) tar-Regolamenti tal-Persunal li jagħti lill‑amministrazzjoni diskrezzjoni wiesgħa fir-rigward tal-għażla tal-metodu ta’ komunikazzjoni tal-informazzjoni msemmija fl-Artikolu 110 tar‑Regolamenti tal-Persunal (ara, dwar l-unika komunikazzjoni mal-Kumitat tal-Persunal, is‑sentenza tal-25 ta’ Novembru 1976, Küster vs Il‑Parlament, 123/75,
EU:C:1976:162
, punt 7).
Għandu jintqal ukoll li, waqt is-seduta, ir-rikorrenti ma kinitx f’pożizzjoni li tispjega b’mod konvinċenti għal-liema raġuni hija ma setgħetx taċċessa, fit-12 ta’ Frar 2014 jew qabel, id-DĠI “Reklutaġġ” billi tidħol fuq is-sit intranet Allegro li, kif enfasizzat l-Awtorità, ma jinfetaħx fuq Internet Explorer, iżda jirrikjedi l-użu ta’ navigatur ieħor, fatt li, kif kompliet tenfażizza wkoll l-Awtorità mingħajr ma ġiet kontradetta fuq dan il-punt mir-rikorrenti, il-persunal kollu tal-Awtorità kellu jkun jaf. Barra minn hekk, ir-rikorrenti ma tikkontestax li kull deċiżjoni suġġetta, bħad-DĠI “Reklutaġġ”, għall-adozzjoni mill-Bord Maniġerjali hija rreġistrata fuq server informatiku kondiviż fi ħdan l-Awtorità u aċċessibbli dejjem għall-persunal kollu. Hija lanqas ma tikkontesta li ż-żewġ verżjonijiet tad-DĠI “Reklutaġġ”, li għalihom allegatament hija kellha aċċess għall-ewwel darba biss fid-19 ta’ Frar 2014, kienu identiċi f’dak li jikkonċerna r-rekwiżit ta’ minimu ta’ disa’ snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti sabiex tkun tista’ tokkupa pożizzjoni ta’ grad AD 8 fi ħdan l-Awtorità.
Minn dan isegwi li l-ewwel motiv għandu jiġi miċħud bħala infondat.
Fuq it-tielet motiv, ibbażat fuq l-illegalità tal-DĠI “Reklutaġġ” minħabba nuqqas ta’ konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal
– L-argumenti tal-partijiet
Bl-argument li l-Kumitat tal-Persunal kien ġie stabbilit fi ħdan l-Awtorità biss b’deċiżjoni tal-15 ta’ Novembru 2012, ir-rikorrenti ssostni insostenn tat-tielet motiv tagħha, li għandu jiġi eżaminat qabel it-tieni wieħed, li, f’tali ċirkustanzi fejn ma kien hemm l-ebda Kumitat tal-Persunal, huwa evidenti li, bi ksur tal‑Artikolu 110(1) tar-Regolamenti tal-Persunal, dan il-kumitat ma setax kien ikkonsultat qabel il-laqgħa tal-15 ta’ Novembru 2012, li matulha l-Bord Maniġerjali allegatament, kif issostni l-Awtorità, adotta d-DĠI “Reklutaġġ”.
Skont l-EIOPA, il-Kumitat tal-Persunal kien ġie debitament ikkonsultat dwar it‑test tad-DĠI “Reklutaġġ”, approvat mill-Kummissjoni u sussegwentement adottat mill-Bord Maniġerjali tal-Awtorità.
– Il-kunsiderazzjonijiet tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku
L-ewwel nett, mill-fajl jidher ċar li, kuntrarjament għal dak li qed issostni r‑rikorrenti, il-Kumitat tal-Persunal kien ġie stabbilit qabel id-data tal-15 ta’ Novembru 2012. Fil-fatt, ir-riżultati tal-ewwel elezzjoni tat-tliet membri tal‑Kumitat tal-Persunal tħabbru fit-13 ta’ April 2011.
Fir-rigward tal-osservanza tar-rekwiżit, applikabbli b’analoġija għall-aġenzija bħall-EIOPA u li jinsab fl-Artikolu 110(1) tar-Regolamenti tal-Persunal, li d-DĠI huma stabbiliti mill-Awtorità tal-Ħatra jew mill-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ ta’ kull istituzzjoni jew aġenzija wara konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal, mid-dokumenti prodotti mill-Awtorità annessi mar-risposta tagħha jirriżulta li fid-19 ta’ Settembru 2011, saret laqgħa bejn il-Kumitat tal-Persunal u l-management tal-EIOPA u li, matulha, kien miftiehem li l-Kumitat tal-Persunal kellu jibgħat il-proposti tiegħu għal emendi fir-rigward tat-tliet settijiet ta’ DĠI, relatati, rispettivament, mal-membri tal-persunal temporanju, mal-membri tal-persunal bil-kuntratt u mal-management intermedjarju. F’dan ir-rigward, fl-14 ta’ Ottubru 2011, il-koordinatur tar-Riżorsi Umani bagħat posta elettronika lill-Kumitat tal-Persunal li fiha talbu jagħti l‑kummenti tiegħu dwar id-DĠI hawn fuq imsemmija, filwaqt li, fl-14 ta’ Novembru 2011, il-Kumitat tal-Persunal irrisponda li ma kellux kummenti x’jagħti dwar id-diversi DĠI sottomessi għall-eżami tiegħu.
Huwa għalhekk korrett li t-test tal-preambolu tal-DĠI “Reklutaġġ” jirreferi b’termini mhux ekwivoċi għall-fatt li l-korp ta’ rappreżentazzjoni tal-persunal kien ġie effettivament ikkonsultat, billi jindika li, “l-[Bord Maniġerjali] tal-EIOPA [adotta d-DĠI ‘Reklutaġġ’] skont l-[A]rtikolu 110 tar-Regolamenti tal‑Persunal u wara konsultazzjoni mal-[k]umitat tal-[p]ersunal tal-EIOPA”.
It-tieni nett, anki jekk, insostenn għat-tielet motiv tagħha, ir-rikorrenti invokat biss argument wieħed, jiġifieri l-assenza ta’ stabbiliment tal-Kumitat tal-Persunal qabel il-15 ta’ Novembru 2012, argument miċħud bħala manifestament infondat, l-argumenti waqt is-seduta kienu jirrigwardaw ukoll il-kwistjoni, imqajma minn membru tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku, dwar jekk il-Kumitat tal-Persunal kienx reġa’ ġie kkonsultat dwar l-abbozz DĠI “Reklutaġġ” kif emendat wara l‑formulazzjoni, mill-Kummissjoni, ta’ osservazzjonijiet li jissuġġettaw l‑approvazzjoni tat-test tagħhom fis-sens tal-Artikolu 68(2) tar-Regolament Nru 1094/2010.
F’dan ir-rigward, kif tfakkar fil-punt 66 ta’ din is-sentenza, l-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal-Persunal jipprevedi li l-aġenziji għandhom jadottaw id-DĠI wara konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal tagħhom u bi ftehim mal‑Kummissjoni, filwaqt li l-Artikolu 68(2) tar-Regolament Nru 1094/2010, li jirreferi għall-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal-Persunal, jippreċiża li d-DĠI tar‑Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg għandhom ikunu adottati mill-“Bord Maniġerjali [tal-EIOPA], bi qbil mal-Kummissjoni”.
Għalkemm id-DĠI tal-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal-Persunal ma jistgħux ikunu adottati minn aġenzija mingħajr il-ftehim tal-Kummissjoni, u għalhekk jagħtu lil din tal-aħħar ċertu setgħa ta’ tutela, min-naħa l-oħra hija prevista biss konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal, jiġifieri forma modesta ta’ parteċipazzjoni f’teħid ta’ deċiżjoni, li bl-ebda mod ma timplika l-obbligu għall-amministrazzjoni li ssegwi l-osservazzjonijiet magħmula mill-Kumitat tal-Persunal fil-kuntest tal‑konsultazzjoni ta’ dan tal-aħħar. Dan espost, l-amministrazzjoni għandha tosserva dan l-obbligu kull darba li l-konsultazzjoni tal-Kumitat tal‑Persunal hija tali li tista’ teżerċita influwenza fuq il-kontenut tal-att li għandu jiġi adottat u jekk ma jkunx hekk ikun hemm preġudizzju għall-effettività tal-obbligu ta’ konsultazzjoni, (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tal-20 ta’ Novembru 2003, Cerafogli u Poloni vs BĊE, T‑63/02,
EU:T:2003:308
, punt 23, u l-ġurisprudenza ċċitata).
Id-dispożizzjonijiet iċċitati iktar ’il fuq tal-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal‑Persunal ma jistabbilixxux b’mod kronoloġiku l-istadji tal-proċedura ta’ adozzjoni tad-DĠI minn aġenzija, b’mod partikolari dwar il-kwistjoni jekk il‑Kumitat tal-Persunal tagħha jistax jew għandux jinstema’ qabel jew wara l-qbil tal-Kummissjoni. F’dan ir-rigward, it-Tribunal għas-Servizzi Pubblika madankollu jirrileva li, fil-kuntest leġiżlattiv inkwistjoni f’dan il-każ, il-poter ta’ adozzjoni tad-DĠI formalment mogħti lill-Bord Maniġerjali tal-Awtorità huwa suġġett għall-kundizzjoni tal-qbil tal-Kummissjoni, minkejja li, fir-realtà, kemm l‑Awtorità kif ukoll il-Kummissjoni għandhom is-setgħa deċiżjonali f’din il‑materja. Għalhekk, hemm lok li jitqies li l-Kumitat tal-Persunal ta’ aġenzija jista’, bħal f’dan il-każ, jiġi kkonsultat qabel l-approvazzjoni ta’ abbozz ta’ DĠI mill-Kummissjoni, sakemm it-test sussegwentement adottat, formalment, mill-aġenzija ma jkunx sostanzjalment differenti, minħabba l-emendi magħmula fuq talba tal-Kummissjoni, mit-test inizjalment sottomess lill-Kumitat tal‑Persunal.
Għalhekk, fiċ-ċirkustanzi ta’ dan il-każ, l-Awtorità kienet obbligata li tikkonsulta mill-ġdid lill-Kumitat tal-Persunal qabel l-adozzjoni tad-DĠI “Reklutaġġ” biss jekk kienet iddeċidiet li taċċetta emendi, mitluba mill‑Kummissjoni, għall-proposta inizjali tagħha u li kienu jaffettwaw b’mod sostanzjali l-istruttura ta’ din il-proposta. Tali obbligu huwa min-naħa l-oħra eskluż għal emendi speċifiċi u b’effett limitat, peress li għandu jitfakkar li n-natura sostanzjali ta’ emenda għandha tiġi evalwata mill-perspettiva tas-suġġett u tal‑pożizzjoni tad-dispożizzjonijiet emendati fid-dispożittiv inġenerali, u mhux mill-perspettiva tal-konsegwenzi individwali li dawn jista’ jkollhom fuq l-uffiċjali jew il-membri tal-persunal ikkonċernati (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-22 ta’ Diċembru 2008, Centeno Mediavilla
et
vs Il-Kummissjoni, C‑443/07 P,
EU:C:2008:767
, punt 52).
Issa, f’dan ir-rigward, it-Tribunal għas-Servizzi Pubbliku jikkonstata li, bid‑Deċiżjoni C(2012) 2272 finali tat-3 ta’ April 2012, il-Kummissjoni approvat id-DĠI tar-Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg stabbiliti minn diversi aġenziji, fosthom id-DĠI “Reklutaġġ” tal-EIOPA. Madankollu, għandu jiġi kkonstatat li mit-test ta’ din id-deċiżjoni, prodott mill-Awtorità, ma jirriżultax li l-Kummissjoni talbet xi emenda, speċifika jew sostanzjali, tat-test tad‑DĠI “Reklutaġġ” li ġie sottomess għall-approvazzjoni tagħha. Għall-kuntrarju, fid-deċiżjoni ta’ approvazzjoni msemmija hawn fuq, il-Kummissjoni kkonstatat, fir-raba’ premessa, li “eżami ddetalljat kien wassal għall-konklużjoni li l-abbozzi tad-[DĠI] kienu segwew, fil-parti l-kbira tagħhom, id-dispożizzjonijiet rilevanti adottati mill-Kummissjoni għall-persunal proprju tagħha [u li ]d-diverġenzi meta mqabbla mad-dispożizzjonijiet tal-Kummissjoni [kienu] limitati għal partikolaritajiet ta[l] [a]ġenziji [inkwistjoni]”.
Għaldaqstant, skont il-prinċipji stabbiliti fil-punti 87 u 88 ta’ din is-sentenza, ma kien jeżisti
a priori
l-ebda obbligu għall-EIOPA li tikkonsulta mill-ġdid mal‑Kumitat tal-Persunal dwar l-abbozz tad-DĠI “Reklutaġġ” wara li ngħatat id‑deċiżjoni tal-approvazzjoni tal-Kummissjoni.
Barra minn hekk, mill-proċess jirriżulta li, fil-kuntest tal-proċedura segwita għall‑adozzjoni tad-DĠI tar-Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg mill-Awtorità, kienu ġew sottomessi diversi testi ta’ DĠI, flimkien, lill-Kumitat tal-Persunal u lill-Kummissjoni. F’dan ir-rigward, fid-9 ta’ Novembru 2012, il-koordinatur tar-Riżorsi Umani bagħat posta elettronika lill‑Kumitat tal-Persunal li fiha huwa semma diskussjonijiet ma’ dan tal-aħħar dwar l-abbozzi tad-DĠI tar-Regolamenti tal-Persunal u tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg, inkluż id-DĠI “Reklutaġġ”, diġà approvati mill-Kummissjoni u li kellhom jiġu sottomessi għall-adozzjoni lill-Bord Maniġerjali waqt il-laqgħa tal-15 ta’ Novembru 2012. Issa, minn din il-posta elettronika jirriżulta wkoll li test wieħed biss kien għadu ma ġiex sottomess, fid‑9 ta’ Novembru 2012, lill-Kumitat tal-Persunal u li dan tal-aħħar kien indika espressament, b’posta elettronika tal-14 ta’ Novembru 2012, li huwa ma kellux kummenti x’jagħmel fir‑rigward tal-imsemmi test.
Għalhekk, il-konstatazzjonijiet fattwali preċedenti, minn naħa jikkonfermaw li l-ebda bidla sostanzjali ma kienet saret fl-abbozzi tad-DĠI li dwarhom il-Kumitat tal-Persunal kien diġà ġie kkonsultat. Min-naħa l-oħra u fi kwalunkwe każ, huma jikkonfermaw li dan tal-aħħar kien involut sostanzjalment fil-proċedura ta’ adozzjoni tad-diversi DĠI tal-Artikolu 110 tar-Regolamenti tal‑Persunal u li huwa ma xtaqx iżid osservazzjonijiet fuq it-test tad-DĠI “Reklutaġġ” li t-trażmissjoni tiegħu lill-Bord Maniġerjali kienet ġiet mgħarrfa lilu bil-posta elettronika tad-9 ta’ Novembru 2012 imsemmija hawn fuq u li tiegħu huwa kien jaf il-kontenut, li, li kieku kellu jkun differenti mill-kontenut tal‑abbozz tad-DĠI “Reklutaġġ” li kien inizjalment sottomess lilu, ma setax ikollu ħlief emendi speċifiċi u limitati fis-sens tal-ġurisprudenza msemmija fil-punt 88 ta’ din is-sentenza.
Mill-kunsiderazzjonijiet preċedenti jirriżulta li l-eċċezzjoni ta’ illegalità tad-DĠI “Reklutaġġ” minħabba nuqqas ta’ konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal għandha tiġi miċħuda bħala infondata.
Fuq it-tieni motiv, ibbażat fuq ksur tal-prinċipju ta’ aspettattivi leġittimi
– L-argumenti tal-partijiet
Ir-rikorrenti ssostni, l-ewwel nett, li, bid-deċiżjoni kkontestata, l-Awtorità ċaħdet, b’mod retroattiv, il-kandidatura tagħha fil-proċedura ta’ reklutaġġ miftuħa mill-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, u, b’mod partikolari, li hija neħħitilha drittijiet suġġettivi li d-deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013 kienet tatha meta ħatritha fil-pożizzjoni kkonċernata b’effett mis-16 ta’ Settembru 2013. B’dan l-aġir, l-Awtorità ma rrispettatx l-aspettattiva leġittima tagħha fil-legalità tal‑ingaġġar tagħha li seħħ fis-7 ta’ Novembru 2013. Skont ir-rikorrenti, l-ebda ċirkustanza oġġettiva ma setgħet twassalha sabiex tinduna bl-iżball fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti jew, ukoll, b’elementi ta’ natura li jikkonfutaw il-legalità tad-deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013.
It-tieni nett, ir-rikorrenti ssostni li l-Awtorità aġixxiet f’termini manifestament irraġonevoli jekk jittieħed inkunsiderazzjoni l-fatt li d-deċiżjoni kkontestata ngħatat, rispettivament, seba’ xhur wara li aċċettat il-pożizzjoni ta’ espert anzjan, fit-18 ta’ Lulju 2013, u disa’ xhur wara l-pubblikazzjoni, fl-24 ta’ Mejju 2013, tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti.
L-Awtorità titlob li t-tieni motiv jiġi miċħud billi ssostni li ma huwiex possibbli li r-rikorrenti ma kinitx konxja bl-illegalità li taffettwa r-reklutaġġ tagħha, għaliex id-DĠI “Reklutaġġ” kienu ġew ippubblikati fuq is-sit intranet tal-EIOPA. Barra minn hekk, fil-qafas ta’ erbatax‑il proċedura ta’ reklutaġġ organizzati bejn l-1 ta’ Jannar 2011 u l-24 ta’ Mejju 2013, id-data tal-pubblikazzjoni tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, il‑kundizzjoni li persuna jkollha minn tal-inqas disa’ snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti sabiex tkun tista’ tokkupa pożizzjonijiet ta’ grad AD 8 kienet rikjesta f’kollha, u ma huwiex possibbli li, fid-dawl tad-daqs żgħir tal-EIOPA, ir-rikorrenti ma kinitx raġonevolment taf b’dan.
– Il-kunsiderazzjonijiet tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku
Preliminarjament, skont ġurisprudenza stabbilita, il-prinċipju ta’ protezzjoni tal‑aspettattivi leġittimi, li huwa fost il-prinċipji fundamentali tad-dritt tal-Unjoni (ara, b’mod partikolari, is-sentenza tal-5 ta’ Mejju 1981, Dürbeck, 112/80,
EU:C:1981:94
, punt 48), jimplika li kull uffiċjal jew membru tal-persunal għandu d-dritt li jinvoka dan il-prinċipju meta huwa jsib ruħu f’sitwazzjoni li minnha jirriżulta li l-amministrazzjoni tal-Unjoni, billi tatu assigurazzjonijiet speċifiċi, tat lok għall-ħolqien, fir-rigward tiegħu, ta’ aspettattivi fondati. Barra minn hekk, l-assigurazzjonijiet mogħtija għandhom ikunu konformi mar-regoli applikabbli (sentenza tat-18 ta’ Lulju 2007, AER vs Karatzoglou, C‑213/06 P,
EU:C:2007:453
, punt 33, u l-ġurisprudenza ċċitata).
Anki jekk il-prinċipju ta’ protezzjoni tal-aspettattivi leġittimi jista’ jillimita d-dritt tal-amministrazzjoni li tirtira, b’effett retroattiv, att ivvizzjat b’illegalità fil-każ li d-destinatarju tal-att seta’ jibbaża ruħu fuq l-apparenza ta’ legalità tiegħu, din il‑kundizzjoni ma hijiex meqjusa ssodisfatta meta jkun hemm ċirkustanzi oġġettivi li kellhom iwasslu sabiex il-persuna kkonċernata tinduna bl-iżball inkwistjoni jew, fi kliem ieħor, fil-preżenza ta’ elementi ta’ natura tali li joħolqu dubji dwar il-legalità tal-att. Għalhekk l-persuna kkonċernata ma tistax tibbaża ruħha fuq l-apparenza ta’ legalità tal-att irtirat b’mod partikolari meta l-imsemmi att huwa nieqes minn bażi legali jew ġie adottat bi ksur evidenti tar-regoli ta’ dritt applikabbli (sentenza tat-12 ta’ Mejju 2010, Bui Van vs Il‑Kummissjoni, T‑491/08 P,
EU:T:2010:191
, punt 44, u l-ġurisprudenza ċċitata).
F’dan il-każ, l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti ċertament ma kienx jinkludi l-ebda riferiment għad-DĠI “Reklutaġġ”, u għalhekk
a fortiori
l-ebda riferiment għall‑Artikolu 7 tal-imsemmija DĠI li jeżiġi esperjenza professjonali rilevanti ta’ mill-inqas disa’ snin sabiex tkun okkupata pożizzjoni ta’ grad AD 8. Madankollu, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis li, fiċ-ċirkustanzi ta’ dan il-każ, ir‑rikorrenti ma setgħetx b’mod raġonevoli ma tkunx taf li dawn id-DĠI ma kinux neċessarjament japplikaw fil-każ tagħha.
Fil-fatt, ma huwiex irraġonevoli li jitqies li membru tal-persunal temporanju esperjenzat, bħar-rikorrenti, li kienet tokkupa diġà pożizzjoni ta’ grad AD 6 fi ħdan l-Awtorità, kellu jistaqsi lilu nnifsu dwar it-tul minimu tal‑esperjenza professjonali neċessarja sabiex ikun jista’ jiġi ngaġġat u/jew ikklassifikat f’imjieg ta’ grad AD 8 bħal dak imsemmi fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti. Dan japplika iktar u iktar f’dan il-każ peress li, minn naħa, il-kisba tal-pożizzjoni ta’ espert anzjan kienet timplika, fil-każ tar-rikorrenti, progressjoni ta’ żewġ gradi meta mqabbla mal-klassifikazzjoni tagħha fil-grad AD 6 fl-impjieg tagħha ta’ “expert on stakeholders”. Min-naħa l-oħra, huwa neċessarju li jittieħed inkunsiderazzjoni l-kuntest partikolari li fih ġeneralment joperaw l-aġenziji tal-Unjoni, li huwa kkaratterizzat b’mod partikolari mill-fatt li għandhom numru limitat ta’ persunal u minn limitazzjonijiet operazzjonali partikolari (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tal-4 ta’ Diċembru 2013, ETF vs Schuerings, T‑107/11 P,
EU:T:2013:624
, punti 97 u 100, kif ukoll tal-10 ta’ Settembru 2014, Tzikas vs AFE, F‑120/13,
EU:F:2014:197
, punt 93). Issa, qabel ma mliet il-pożizzjoni ta’ espert anzjan, l-Awtorità, entità amministrattiva ta’ daqs żgħir li kellha biss 13–il pożizzjoni tal-grupp tal‑funzjonijiet ta’ assistenti u 70 pożizzjoni tal-grupp tal-funzjonijiet ta’ amministraturi, u minnhom 11-il pożizzjoni biss ta’ grad AD 8, kienet ippubblikat mhux inqas minn erbatax-il avviż ta’ pożizzjoni vakanti sabiex jimtlew pożizzjonijiet ta’ grad AD 8 u, għal kull waħda minn dawn il-pożizzjonijiet, intalab b’mod sistematiku li l-kandidati jkollhom minimu ta’ disa’ snin ta’ esperjenza professjonali.
Għaldaqstant, għandu jerġa’ jitfakkar li, skont ġurisprudenza stabbilita wkoll, il‑bażi tar-relazzjoni ta’ impjieg ta’ membru tal-persunal temporanju mal‑istituzzjoni jew mal-aġenzija kkonċernata huwa kuntratt ta’ ngaġġar (sentenzi tat-18 ta’ Ottubru 1977, Schertzer vs Il-Parlament, 25/68,
EU:C:1977:158
, punt 40, u tad-19 ta’ Ġunju 1992, V. vs Il-Parlament, C‑18/91 P,
EU:C:1992:269
, punt 39). Għalhekk, f’dak li jirrigwarda l-possibbiltà li tintemm relazzjoni kuntrattwali, ladarba jkun hemm qbil reċiproku bejn il‑partijiet, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ ma toperax b’mod unilaterali bl-istess mod bħal Awtorità tal-Ħatra, iżda hija marbuta bid-dispożizzjonijiet kuntrattwali rilevanti li jorbtuha mal-membru tal-persunal tagħha u, fi kwalunkwe każ, bl-osservanza tad-dispożizzjonijiet tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg, b’mod partikolari tal-Artikoli 14 u 47 tagħhom.
F’dan ir-rigward, f’ċirkustanzi bħal dawk f’dan il-każ, fejn l-EIOPA kkonfermat b’mod espliċitu fir-risposti miktuba u orali tagħha li hija ma kellha l-ebda intenzjoni li tuża xi waħda mid-dispożizzjonijiet imsemmija hawn fuq, iżda li tibbaża ruħha biss fuq id-deċiżjoni tagħha tat-30 ta’ Ġunju 2011, it-Tribunal għas‑Servizz Pubbliku jqis li, indipendentament mill-kunsiderazzjonijiet marbuta mal-osservanza tal-prinċipju ta’ aspettattivi leġittimi, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-Awtorità ma setgħetx tiddeċiedi b’mod unilaterali li tirtira l-proposta ta’ impjieg, irregolata mill‑kundizzjonijiet imsemmija fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, kif kien imfakkar fil-posta elettronika tas-17 ta’ Lulju 2013 li fformalizzat din l-offerta, u tiċħad b’mod retroattiv il-kandidatura tar-rikorrenti.
Fil-fatt, għalkemm ebda dispożizzjoni tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg ma tipprojbixxi lill-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ, permezz ta’ dispożizzjonijiet kuntrattwali iktar favorevoli għall-membri tal-persunal, milli tillimita, fl-interess tal-imsemmija membri tal-persunal, is-setgħa tagħha, ibbażata fuq l-Artikolu 47 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, li xxolji kuntratti ta’ impjieg konklużi b’mod validu (sentenzi tat-30 ta’ Novembru 1994, Düchs vs Il‑Kummissjoni, T‑558/93,
EU:T:1994:279
, punt 43, u tas-7 ta’ Lulju 2004, Schmitt vs AER, T‑175/03,
EU:T:2004:214
, punt 53), hija ma tistax madankollu, minbarra fill-każijiet imsemmija fil-Kondizzjonijiet tal-impjieg, ixxolji ruħha b’mod unilaterali mill-impenji kuntrattwali tagħha mal-membru tal-persunal ikkonċernat. B’mod partikolari, offerta ta’ impjieg magħmula lil kandidat sabiex jiġi ngaġġat bħala membru tal-persunal temporanju ċertament tikkostitwixxi sempliċi intenzjoni u, għalhekk, att preparatorju, li ma joħloqx drittijiet, li jista’ jiġi irtirat, pereżempju meta l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tiskopri, wara li tkun saret l-offerta ta’ impjieg, li waħda mill‑kundizzjonijiet tal-ingaġġar previsti mill-Kondizzjonijiet tal-impjieg, mill‑avviż ta’ pożizzjoni vakanti jew mir-regoli interni ma hijiex issodisfatta mill‑persuna kkonċernata (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-23 ta’ Ottubru 2012, Eklund vs Il-Kummissjoni, F‑57/11,
EU:F:2012:145
, punt 66, u d-digriet tal-10 ta’ Lulju 2014, Mészáros vs Il-Kummissjoni, F‑22/13,
EU:F:2014:189
, punt 73). Madankollu, is-sitwazzjoni hija differenti meta tali offerta tkun ġiet aċċettata, kemm meta dan iseħħ permezz ta’ deċiżjoni tal-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ, bħal dik tas-7 ta’ Novembru 2013, u kemm jekk ir-relazzjoni kuntrattwali ġdida, fil-fatt, tkun diġà bdiet tiġi eżegwita. Fil-fatt, f’sitwazzjoni tali, il-qbil reċiproku bejn il-partijiet kontraenti jagħti bidu għal obbligi ġodda ta’ natura kuntrattwali li jillimitaw is-setgħa tal-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ li taġixxi b’mod unilaterali lil hinn mill‑każijiet espressament previsti mill-Kondizzjonijiet tal-impjieg, bħal dawk imsemmija fl-Artikolu 47 tagħhom, u, fi kwalunkwe każ, li taġixxi b’mod retroattiv.
Issa, f’dan il-każ, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva l-ewwel nett, li r‑rikorrenti kienet espressament aċċettat, fit-18 ta’ Lulju 2013, l-offerta ta’ impjieg magħmula l-ġurnata ta’ qabel mill-Awtorità skont il-posta elettronika tagħha tas‑17 ta’ Lulju 2013 indirizzata lir-rikorrenti. F’dan ir-rigward, mill-kontenut tal‑posta elettronika jirriżulta li kien fiha żewġ aspetti: l-ewwel offerta formali ta’ “assenjazzjoni provviżorja” li saret lir-rikorrenti, li baqgħet iżżomm il-benefiċċju tal-ingaġġar tagħha għal żmien indeterminat fil-grad AD 6, filwaqt li saritilha t-tieni offerta li, min-naħa tagħha, kienet suġġetta għall-kwalità tas-servizzi li kienet ser tintwera mill-persuna kkonċernata matul il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja. Għalhekk, din il-posta elettronika ma kienx fiha offerta ta’ ngaġġar immedjata skont il-kundizzjonijiet tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, li kien jirreferi biss għal impjieg ta’ membru tal-persunal temporanju għal żmien determinat ta’ tliet snin skont l-Artikolu 9 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg. It-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva, it-tieni nett, li l-offerta vinkolanti ta’ “assenjazzjoni provviżorja” immaterjalizzat ruħha, f’dan il-każ, bid-deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013, anki jekk, formalment, ma kinitx hemm ftehim supplimentari għall-kuntratt ta’ ngaġġar iffirmat miż-żewġ partijiet. It-tielet nett, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jikkonstata li r-rikorrenti effettivament eżerċitat il-funzjonijiet tagħha bħala espert anzjan għal kważi sitt xhur u li, ir‑raba’ nett, l-EIOPA indikat, waqt is-seduta, li l-bażi ġuridika tad-deċiżjoni kkontestata ma kinitx dispożizzjoni tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg iżda d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, li kienet ġiet adottata mid-Direttur Eżekuttiv tal-Awtorità bil-għan li timtela lakuna fir-Regolamenti tal-Persunal u fil‑Kondizzjonijiet tal-impjieg.
F’tali ċirkustanzi, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-Awtorità ma setgħetx tiddeċiedi, fl-24 ta’ Frar 2014, b’mod unilaterali, b’effett retroattiv u bla bażi ġuridika tanġibbli, li tiċħad il-kandidatura tar-rikorrenti fl‑impjieg ta’ espert anzjan, li jammonta, fi kliem ieħor, għall-irtirar tal-offerta tal‑impjieg tagħha tas-17 ta’ Lulju 2013, fil-parti vinkolanti tagħha relatata ma’ assenjazzjoni provviżorja, li kienet diġà ġiet aċċettata mir-rikorrenti u li kienet għalhekk eżawriet l-effetti tagħha. Dan japplika wkoll anki jekk din kienet biss offerta ta’ assenjazzjoni provviżorja għal perijodu ta’ sitt xhur flimkien mal-possibbiltà għar-rikorrenti, billi taċċetta t-tieni offerta jekk din tikkonkretizza ruħha, li testendi r-relazzjoni ta’ impjieg tagħha għal żmien indeterminat, li tirriżulta mill-kuntratt fis-seħħ fil-grad AD 6, għall-impjieg ta’ espert anzjan li normalment kien jimtela’ biss għal żmien determinat ta’ tliet snin.
Għalhekk għandu jiġi kkonstatat li, inkwantu tirrifjuta b’mod retroattiv il‑kandidatura tar-rikorrenti għall-impjieg ta’ espert anzjan, id-deċiżjoni kkontestata hija illegali.
Dwar il-kwistjoni ta’ jekk, kif issostni r-rikorrenti, b’mod partikolari fil‑formulazzjoni tat-talba tagħha, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-Awtorità effettivament irtiratx id-deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013, li tassenja lir-rikorrenti fuq perijodu ta’ prova fl-impjieg ta’ espert anzjan, għandu jiġi kkonstatat li d-deċiżjoni kkontestata ma ssemmix espressament l-irtirar ta’ din id-deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013. Issa, it‑Tribunal għas-Servizz Pubbliku jikkonstata li din l-aħħar deċiżjoni kienet tipprevedi biss assenjazzjoni provviżorja tar-rikorrenti b’effett mis-16 ta’ Settembru 2013 u kienet tipprevedi, f’każ ta’ konferma fil-funzjonijiet il-ġodda hekk okkupati, deċiżjoni futura tal-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ, f’dan il-każ offerta ta’ assenjazzjoni definittiva, li tikkonfermaha fi grad AD 8 previst għall-impjieg ta’ espert anzjan, u dan b’mod retroattiv mid-data tas‑16 ta’ Settembru 2013. Finalment, peress li kien tabilħaqq bl-eżekuzzjoni ta’ din id‑deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013 li r-rikorrenti ġiet rimunerata fil-grad AD 6 matul il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja u peress li ma bbenefikatx, minħabba r-rifjut sussegwenti tal-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-Awtorità li tikkonfermaha fil-funzjonijiet tagħha, minn remunerazzjoni retroattiva mis-16 ta’ Settembru 2013 fi grad AD 8, għandu jitqies li d-deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013 ma ġietx irtirata jew posposta mod ieħor mid-deċiżjoni kkontestata peress li, għall-kuntrarju, din kienet eżawriet l-effetti kollha tagħha.
Fid-dawl tal-kunsiderazzjonijiet preċedenti, it-tieni motiv għandu jintlaqa’ parzjalment billi tiġi kkonstatata l-illegalità tad-deċiżjoni kkontestata inkwantu, bi ksur, fil-kuntest ta’ relazzjoni kuntrattwali, tad-drittijiet kweżiti u tat-termini kuntrattwali, hija tiċħad b’mod retroattiv il-kandidatura tar-rikorrenti fl-impjieg ta’ espert anzjan u tirtira b’mod impliċitu l-offerta ta’ impjieg, diġà aċċettata mir‑rikorrenti, li kienet saret fis-17 ta’ Lulju 2013.
Fuq ir-raba’ motiv, ibbażat fuq ksur tad-drittijiet tad-difiża tal-Artikolu 41 tal‑Karta
– L-argumenti tal-partijiet
Ir-rikorrenti ssostni li, billi ma ngħatatx il-possibbiltà li tressaq b’mod effettiv l‑osservazzjonijiet tagħha qabel l-adozzjoni tad-deċiżjoni kkontestata, l-Awtorità kisret id-dritt għal smigħ tagħha qabel l-adozzjoni ta’ deċiżjoni li kkawżatilha preġudizzju. Issa, hija ssostni li, li kieku ngħatat l-opportunità li tagħti l‑perspettiva tagħha dwar il-kwistjoni ta’ jekk l-Awtorità kellhiex id-dritt li tadotta l‑imsemmija deċiżjoni, hija setgħet tinfluwenza l-kontenut ta’ din tal-aħħar.
L-EIOPA titlob li dan il-motiv jiġi miċħud billi tosserva, b’mod partikolari, li r-rikorrenti nstemgħet fil-kuntest ta’ laqgħat li hija kellha fit-3 u fil-11 ta’ Frar 2014 ma’ membru tat-tim tar-Riżorsi Umani u mad-direttur tad‑Direttorat “Regolamenti”, rispettivament.
– Il-kunsiderazzjonijiet tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku
Fir-rigward tal-kwistjoni dwar jekk l-Awtorità, f’dan il-każ, osservatx b’mod sħiħ id-dritt għal smigħ tar-rikorrenti fir-rigward tal-kwistjoni dwar jekk din kellhiex mill-inqas disa’ snin esperjenza professjonali rilevanti minn meta hija kienet ippreżentat il-kandidatura tagħha għall-pożizzjoni ta’ espert anzjan, mill-proċess u mill-argumenti matul is-seduta jirriżulta li, minn naħa, ir-rikorrenti kienet ġiet informata, waqt il-laqgħa li hija kellha, fit-3 ta’ Frar 2014, ma’ membru tat‑tim tar-Riżorsi Umani, li l-Awtorità kienet f’dak iż-żmien fil-fażi li tivverifika jekk hija kinitx tissodisfa l-kundizzjoni ta’ minimu ta’ disa’ snin esperjenza professjonali rikjesta sabiex tkun tista’ tokkupa impjieg ta’ grad AD 8, u min-naħa l-oħra, li, matul il-laqgħa tal-11 ta’ Frar 2014 mad-direttur tad-Direttorat “Regolamenti”, it-tnejn ippruvaw jistabbilixxu jekk, b’mod konkret, hija kinitx tissodisfa jew le l-kundizzjoni msemmija hawn fuq ta’ minimu ta’ disa’ snin ta’ esperjenza professjonali.
Mill-proċess jirriżulta wkoll b’mod partikolari li, matul il-laqgħa tal-11 ta’ Frar 2014, id-direttur tad-Direttorat “Regolamenti” kien ta lir-rikorrenti l‑possibbiltà li tikkontesta l-kalkolu, magħmul mill-amministrazzjoni, tan-numru ta’ snin ta’ esperjenza professjonali favur tagħha. Għalhekk, għal dak li jirrigwarda l-istatus tal-esperjenza professjonali preċedenti tagħha, ir-rikorrenti kellha l‑possibbiltà li effettivament issostni l-perspettiva tagħha mal-imsemmi direttur qabel ma ġiet adottata d-deċiżjoni kkontestata mid-Direttur Eżekuttiv.
Minbarra l-fatt li r-rikorrenti kienet instemgħet fil-kuntest tal-verifika tal‑perijodu tal-esperjenza professjonali tagħha, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku iqis, fil-kuntest fattwali li għadu kif ġie deskritt, li, mhux biss talli r-rikorrenti ma setgħetx tinjora l-importanza li l-Awtorità rabtet mal-kwistjoni dwar jekk hija kellhiex mill-inqas disa’ snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti sabiex tkun tista’ tokkupa pożizzjoni ta’ grad AD 8, iżda talli r-rikorrenti kienet ġiet informata li, b’dispjaċir għall-Awtorità, hija ma setgħetx tistenna li tkun ikkonfermata fil-pożizzjoni ta’ espert anzjan fi grad AD 8 jekk ma tipprovax li kellha, fid-data prevista fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, mill-inqas disa’ snin esperjenza professjonali rilevanti.
Barra minn hekk, ir-rikorrenti kellha wkoll il-possibbiltà li tikkompleta l‑pożizzjoni tagħha dwar il-mod tal-kalkolu tal-esperjenza professjonali tagħha u dwar il-konsegwenzi ġuridiċi li joħorġu minnha matul it-tlettax–il jum li kien hemm bejn il-laqgħa tal-11 ta’ Frar 2014 u l-għoti, fl-24 ta’ Frar 2014, tad‑deċiżjoni kkontestata (ara s-sentenza tal-10 ta’ Settembru 2014, Tzikas vs AFE, F‑120/13,
EU:F:2014:197
, punt 59).
F’dawn iċ-ċirkustanzi, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jikkonstata li, qabel iddeċidiet, permezz tad-deċiżjoni kkontestata, li ma tikkonfermax lir-rikorrenti fil‑pożizzjoni ta’ espert anzjan, l-Awtorità osservat id-dritt għal smigħ tar‑rikorrenti skont l-Artikolu 41(2)(a) tal-Karta.
Fid-dawl tal-kunsiderazzjonijiet preċedenti, ir-raba’ motiv għandu jiġi miċħud.
Fuq il-ħames motiv, ibbażat, prinċipalment, fuq l-illegalità tar-regoli li jinsabu fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 u, sussidjarjament, fuq ksur tal-kamp ta’ applikazzjoni ta’ din l-istess deċiżjoni
– L-argumenti tal-partijiet
Ir-rikorrenti ssostni, essenzjalment, li d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 hija illegali għal erba’ raġunijiet
L-ewwel nett, id-Direttur Eżekuttiv ma kienx kompetenti li jadotta d-deċiżjoni tat‑30 ta’ Ġunju 2011 peress li, skont l-opinjoni tar-rikorrenti, din il-kompetenza hija tal-Bord Maniġerjali li seta’ jadotta test analogu billi jibbaża ruħu fuq l‑Artikolu 47(2) tar-Regolament Nru 1094/2010. F’dan ir-rigward, ir-rikorrenti tikkontesta essenzjalment li d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 tista’ tikkostitwixxi “istruzzjoni amministrattiva” fis-sens tal-Artikolu 53(3) ta’ dan ir-regolament.
It-tieni nett, ir-rikorrenti tikkontesta l-legalità tal-motiv li wassal għall-adozzjoni tad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, jiġifieri l-eżistenza ta’ lakuna ġuridiku li jeħtieġ timtela’ bejn ir-Regolamenti tal-Persunal u d-DĠI tar-Regolamenti tal‑Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg stabbiliti mill-Awtorità għall-każijiet ta’ assenjazzjoni mill-ġdid, f’pożizzjonijiet ta’ membri tal-persunal temporanju, ta’ membri tal-persunal diġà impjegati mill-Awtorità taħt l-istess skema, anki jekk fi grad iżgħar. Ir-rikorrenti tqis li, f’każ ta’ assenjazzjonijiet suċċessivi tal‑istess membru tal-persunal f’impjiegi differenti fi ħdan l-Awtorità u taħt l‑istess status ta’ membru tal-persunal temporanju, huwa biss l-ewwel impjieg li għandu jagħti lok għal perijodu ta’ prova taħt forma ta’ stage kif previst fl‑Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg. Fil-fatt, il-Kondizzjonijiet tal‑impjieg ma jipprevedux, fis-sitwazzjoni ta’ membru tal-persunal temporanju li diġà ġie kkonfermat fil-funzjonijiet tiegħu fi ħdan aġenzija fi tmiem tal-perijodu ta’ prova msemmi f’din id-dispożizzjoni, li dan il-membru tal-persunal jista’ jiġi suġġett għal obbligu li jidħol f’perijodu ta’ prova ġdid meta huwa jkun ser jiġi assenjat f’impjieg ieħor ta’ membru tal-persunal temporanju fi ħdan l-istess aġenzija, u dan anki jekk jintalab jeżerċita funzjonijiet oħra jew li jagħmel dan fi grad ogħla.
It-tielet nett, ir-rikorrenti ssostni li d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 tista’ twassal għal sitwazzjoni abbużiva meta, bħal f’dan il-każ, l-istess membru tal-persunal temporanju jibqa’ 18–il xahar f’“perijodu ta’ prova”, u dan, f’dan il-każ, fil-kuntest ta’ relazzjoni ta’ impjieg ta’ tliet snin biss.
Ir-raba’ nett, ir-rikorrenti ssostni li l-Awtorità kellha tħassar id-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, għaliex l-għan tagħha kien biss li tieħu ħsieb l-ewwel każ ta’ assenjazzjonijiet suċċessivi ta’ membru tal-persunal temporanju, u dan sakemm tiġi implementata politika ta’ ġestjoni ta’ kuntratti ta’ membri tal-persunal temporanju. Issa, peress li d-DĠI “Reklutaġġ” kienu ġew adottati, id-deċiżjoni tat‑30 ta’ Ġunju 2011 ma kinitx iktar applikabbli f’dan il-każ.
Sussidjarjament, ir-rikorrenti ssostni li d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 kienet applikata b’mod żbaljat fir-rigward tagħha. B’mod partikolari, ir-rikorrenti ssostni li l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti la kien isemmi perijodu ta’ prova u lanqas l‑eżistenza tad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011. Ir-rikorrenti madankollu rrikonoxxiet, matul is-seduta, li, meta hija aċċettat l-offerta tal-impjieg ta’ espert anzjan fit-18 ta’ Lulju 2013, hija kienet aċċettat li tiġi suġġetta għall-iskema ta’ assenjazzjoni provviżorja prevista fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011.
L-Awtorità titlob li l-ħames motiv jiġi miċħud billi targumenta li d-deċiżjoni tat‑30 ta’ Ġunju 2011 hija “istruzzjoni amministrattiva interna” li d-Direttur Eżekuttiv seta’ jadotta billi jibbaża ruħu fuq il-kompetenza mogħtija lilu f’dan ir‑rigward mill-Artikolu 53(3) tar-Regolament Nru 1094/2010. Dwar l-għan tagħha, l-Awtorità tispjega li din id-deċiżjoni, li ġiet adottata għall‑benefiċċju tal-persunal, hija intiża sabiex tagħti l-possibbiltà lill-kandidati interni tal-EIOPA li jibdew jaħdmu f’pożizzjoni ta’ grad ogħla mingħajr ma jitilfu l-benefiċċju tal-kuntratt preċedenti tagħhom, konkluż għal żmien determinat jew indeterminat, li finalment, jibqa’ dejjem attiv u ma jintemmx jew jiskadi minħabba l-assenjazzjoni provviżorja f’impjieg ta’ grad ogħla.
– Il-kunsiderazzjonijiet tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku
Permezz tal-ħames motiv tagħha, ir-rikorrenti fil-verità trid teċepixxi l-illegalità tad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011. F’dan ir-rigward, ir-rikorrenti ma kkontestatx b’mod espliċitu, fl-ilment tagħha, il-legalità ta’ din id-deċiżjoni, u lanqas b’mod partikolari, il-prinċipju stess li tkun suġġetta għal darb’oħra għall‑obbligu li ttemm b’suċċess perijodu ta’ prova, analogu għall-obbligu ta’ perijodu ta’ prova previst fl-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg. Madankollu, kif ġie espost fil-punti 58 sa 60 ta’ din is-sentenza, din l-eċċezzjoni ta’ illegalità għandha tiġi ddikjarata ammissibbli.
F’dak li jikkonċerna l-kompetenza
ratione personae
tad-Direttur Eżekuttiv sabiex jadotta d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, għandu jiġi kkonstatat li din id-deċiżjoni tista’ taqa’ fil-kategorija ta’ “istruzzjonijiet amministrattivi interni”, li l-adozzjoni tagħhom hija, skont l-Artikolu 53(3) tar-Regolament Nru 1094/2010, fil-kompetenza tad-Direttur Eżekuttiv. Għaldaqstant, l-eċċezzjoni tal-illegalità tad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 għandha tiġi miċħuda inkwantu tirrigwarda vizzju ta’ inkompetenza
ratione personae
.
F’dak li jikkonċerna nuqqas ta’ inkompetenza
ratione materiae
, huwa neċessarju li jiġi eżaminat qabel xejn jekk, kif sostna d-Direttur Eżekuttiv fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, f’din id-data kienx hemm effettivament “lakuna ġuridika” bejn ir-Regolamenti tal-Persunal u l-Kondizzjonijiet tal-impjieg u r-regoli interni tal-Awtorità li jimplementawhom li tiġġustifika li jkun hemm prassi amministrattiva derogatorja f’dak li jikkonċerna l-ingaġġar f’impjieg ta’ membru tal-persunal temporanju għal żmien determinat, li kien is-suġġett ta’ avviż ta’ pożizzjoni vakanti ppubblikat esternament u fi ħdan l-Awtorità, ta’ membru tal-persunal diġà impjegat għal żmien indeterminat mill-Awtorità fl-istess kwalità ta’ membru tal-persunal temporanju, iżda fi grad inqas minn dak tal-impjieg li jrid jimtela’.
Qabel xejn, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis li d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 tipprevedi, fattwalment u taħt l-isem “assenjazzjoni provviżorja” (“provisional assignment”), li l-ingaġġar, imsejjaħ ukoll assenjazzjoni definittiva, tal-persuna kkonċernata f’pożizzjoni ta’ grad ogħla jkun suġġett u pospost sa ma tingħata prova, fi tmiem ta’ perijodu ta’ prova ta’ sitt xhur magħmula taħt forma ta’ assenjazzjoni provviżorja, tal-kwalità tas-servizzi fil-funzjonijiet il-ġodda, li konsegwentement kienu qed jiġu okkupati b’mod temporanju. Dan id‑dispożittiv ta’ “assenjazzjoni provviżorja” essenzjalment huwa intiż sabiex tintuża l-possibbiltà għal membru tal-persunal temporanju li jokkupa b’mod provviżorju impjieg ta’ grad ogħla, kif previst fl-Artikolu 7(2) tar-Regolamenti tal-Persunal, applikabbli b’analoġija skont l-Artikolu 10 tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg, filwaqt li jimponi fuqu perijodu ta’ prova, analogu fil-għan tiegħu għall-istage previst fl-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg. Fil-fatt, f’tali dispożittiv, li ma huwiex previst mir-Regolamenti tal-Persunal jew mill‑Kondizzjonijiet tal-impjieg, li lanqas ma jirreferi għall-Artikolu 14 tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg u li għalhekk jidher bħala dispożittiv
sui generis
, l‑ingaġġar jew l-assenjazzjoni l-ġdida ssir definittiva biss wara perijodu ta’ prova li matulu l-membru tal-persunal temporanju, li għandu kuntratt li jirrigwarda pożizzjoni oħra u fi grad inqas, jiġi assenjat biss b’mod temporanju fl-impjieg ta’ grad ogħla li għandu jimtela u li huwa s-suġġett ta’ avviż ta’ pożizzjoni vakanti.
F’dan ir-rigward, l-Artikolu 10(3) tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg jimponi ċertament f’każ ta’ “assenjazzjoni” ġdida, anki “provviżorja”, terminoloġija użata fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, il-konklużjoni ta’ ftehim supplimentari għall-kuntratt tal‑impjieg li l-konklużjoni tiegħu għandha tkun kontemporanja għall-bidla tal‑assenjazzjoni. Madankollu, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis, f’dan ir-rigward, minn naħa, li l-Awtorità u r-rikorrenti, permezz tal-posta elettronika rispettiva tagħhom tas-17 u tat-18 ta’ Ġunju 2013, li kienet tirrigwarda rispettivament l-offerta u l-aċċettazzjoni tal-impjieg suġġett tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, iddeċidew kuntrattwalment dwar assenjazzjoni provviżorja, mingħajr madankollu ma ħasbu dwar ir-realtà ta’ assenjazzjoni definittiva, u li din il-posta elettronika għandha titqies li hija, kumplessivament, ftehim supplimentari għall‑kuntratt tal-impjieg fis-sens tal-Artikolu 10(3) tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg. It‑Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis, min-naħa l-oħra, li l-konklużjoni ta’ tali ftehim supplimentari ma ċaħħditx lil awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-Awtorità mill-possibbiltà li tiddeċiedi, fi tmiem perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja tar-rikorrenti, li tikkonkludi ftehim supplimentari ġdid li bih jiġi deċiż li tkun assenjata b’mod definittiv fil-funzjonijiet il-ġodda u fil-grad il-ġdid.
Wara dawn il-konstatazzjonijiet, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva li ebda dispożizzjoni tar-Regolamenti tal-Persunal jew tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg ma tindika speċifikament jekk, fatt li huwa kkontestat mir-rikorrenti, l‑amministrazzjoni tistax, taħt il-forma ta’ assenjazzjoni provviżorja, timponi perijodu ġdid ta’ prova fuq membru tal-persunal temporanju, f’dan il-każ b’kuntratt għal żmien indeterminat, li kien diġà ġie kkonfermat fil-funzjonijiet tiegħu skont l-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, meta hija tixtieq, fi tmiemu, li tassenjaha jew tingaġġaha b’mod permanenti f’impjieg ieħor fi grad ogħla.
Fil-fatt, l-iktar l-iktar, l-Artikolu 10(3) tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg jipprevedi li “[l-]assenjament ta’ persunal temporanju għal posizzjoni li ġġorr grad ogħla minn dak li kienu ngaġġati fih għandu jkun irreġistrat fil-ftehim supplimentari mal-kuntratt tas-servizz tagħhom”. Madankollu mill-kliem jew mill-istruttura tal-Artikoli 10 u 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg ma jirriżultax li jipprekludu lill-amministrazzjoni milli tkun tista’ teżiġi mill-membru tal-persunal ikkonċernat li huwa jwettaq perijodu ta’ prova ġdid fis-sens tal‑Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg jew kwalunkwe forma oħra ta’ perijodu ta’ prova rikjesta minn din l-assenjazzjoni ġdida.
Għalhekk, meta tingaġġa f’waħda minn dawn il-pożizzjonijiet l-oħra lil xi membru tal-persunal tagħha diġà kkonfermat, taħt kuntratt għal żmien determinat jew indeterminat, fil-funzjonijiet preċedenti tiegħu fi tmiem perijodu ta’ prova fis-sens tal-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, l-awtorità li għandha s‑setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tista’ tiddeċiedi li tiddispensa lill‑persuna kkonċernata milli twettaq perijodu ta’ prova ġdid meta tqis li hija qed tkompli, f’din il-kwalità ta’ membru tal-persunal temporanju, ir-relazzjoni ta’ xogħol mal‑persuna li timpjegaha, u dan anki fil-każ fejn il-kontinwazzjoni tar-relazzjoni ta’ impjieg issir flimkien ma’ avvanz fill-grad jew ma’ żvilupp fil-funzjonijiet eżerċitati u fejn l-avviż ta’ pożizzjoni vakanti marbut mal-impjieg il-ġdid mogħti jkun isemmi biss reklutaġġ għal żmien determinat.
Min-naħa l-oħra, meta l-kuntratt il-ġdid ta’ impjieg mal-istess awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ ikun jirrigwarda kategorija oħra ta’ impjieg jew iwassal għal ksur fil-karriera tal-membru tal-persunal temporanju diġà kkonfermat b’perijodu ta’ prova skont l-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal‑impjieg, li jirriżulta, pereżempju, minn bidla sostanzjali fin-natura tal-funzjonijiet eżerċitati mill-membru tal-persunal ikkonċernat jew inkella, bħal f’dan il-każ, b’differenza ta’ żewġ gradi, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tista’, fl-eżerċizzju tas-setgħa diskrezzjonali tagħha u fl-organizzazzjoni tad-dipartimenti tagħha, tiddeċiedi li tqis, għall-finijiet tal-Artikolu 14 tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg, li l-kuntratt ta’ impjieg tal-persuna kkonċernata, anki jekk ikun sar permezz ta’ ftehim supplimentari għall-kuntratt preċedenti, jirrigwarda impjieg differenti li jimplika li l-persuna kkonċernata, bħall-kandidati esterni għall-istituzzjoni jew mill‑aġenzija, bħal membri tal-persunal temporanju ta’ istituzzjonijiet jew aġenziji oħra jew inkella individwi li ma jaħdmux mal-Unjoni, jagħtu prova tal‑kwalitajiet professjonali suffiċjenti għall-funzjonijiet il-ġodda, li jiġġustifikaw għalhekk konferma f’dawn il-funzjonijiet u klassifikazzjoni fi grad ogħla minn dak ta’ qabel.
Konsegwentement, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis li l-Awtorità setgħet tipprevedi, fid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, li kandidat għal impjieg li għandu jimtela fi ħdan l-Awtorità, diġà fis-servizz tal-Awtorità bħala membru tal-persunal temporanju kkonfermat iżda fi grad iżgħar għal dak tal-impjieg inkwistjoni, jista’ jiġi suġġett, l-istess bħal kandidat estern tal-Awtorità suġġett, minn naħa tiegħu, għal perijodu ta’ prova fis-sens tal-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg fil‑pożizzjoni inkwistjoni, għal forma ġdida ta’ perijodu ta’ prova ta’ sitt xhur, li r‑riżultati tiegħu ser jiddeterminaw jekk ulterjorment ikunx hemm ingaġġar formali fil-funzjonijiet il-ġodda u fi grad ġdid ogħla permezz ta’ ftehim supplimentari għall-kuntratt tiegħu li jipprevedi l-assenjazzjoni mill-ġdid tiegħu b’mod permanenti fil‑pożizzjoni kkonċernata. Interpretazzjoni simili, ispirata minn applikazzjoni b’analoġija tal-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg għal membru tal-persunal temporanju li ma ġiex ingaġġat mill-ġdid minn istituzzjoni jew aġenzija, iżda li jibbenefika diġà minn impjieg għal żmien determinat jew indeterminat fi ħdanha miksub fi tmiem perijodu ta’ prova fis-sens tal-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, jippermetti wkoll li l-membri tal-persunal temporanju li huma diġà kkonfermati fi ħdan aġenzija ma jkunux ippenalizzati, għaliex, f’dan il-każ, l-aġenzija tista’ tasal sabiex tagħti preferenza lir-reklutaġġ ta’ kandidati li fir-rigward tagħhom hija tista’ teżiġi evalwazzjoni tas-servizzi fi tmiem il‑perijodu ta’ prova, f’dan il-każ skont il-kundizzjonijiet tal-Artikolu 14 tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg, b’dannu preċiżament għall-kandidati interni tal‑aġenzija li għalihom perijodu ta’ prova ġdida ma jkunx previst.
Issa huwa neċessarju li jiġi eżaminat jekk, kif issostni r-rikorrenti, l-Awtorità setgħetx tikkundizzjona r-remunerazzjoni tagħha fi grad AD 8 għall-fatt li ttemm b’suċċess il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja.
F’dan ir-rigward, fiċ-ċirkustanzi tal-każ li jikkonċernaw l-ingaġġar ta’ membri tal‑persunal temporanju skont l-Artikolu 2(a) tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jikkonstata qabel xejn li, bħala prinċipju, kull kandidat magħżul fi tmiem ta’ proċedura ta’ selezzjoni għandu jkun ingaġġat għat-tul u fil-grad previsti mill-avviż tal-pożizzjoni vakanti, li jikkorrispondi, f’dan il-każ, għall-grad AD 8 għal żmien determinat ta’ tliet snin. F’dan ir‑rigward, l-Awtorità kkonfermat li kull kandidat estern kien jiġi ngaġġat f’tali grad u għal tali perijodu, irrispettivament mill-kwistjoni dwar jekk qabel kienx membru tal-persunal temporanju, li kienx diġà ġie suġġett jew le għal perijodu ta’ prova skont l-Artikolu 14 tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg, f’istituzzjoni jew aġenzija oħra. It-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva madankollu li, f’din il‑kawża, ir-rikorrenti tixtieq tkompli l-impjieg tagħha għal żmien indeterminat, li fil-kuntest tiegħu hija kienet tokkupa, qabel ma ġiet assenjata b’mod provviżorju f’dak ta’ espert anzjan, l-impjieg ta’ “expert on stakeholders”.
Barra minn hekk, l-Artikolu 7(2) tar-Regolamenti tal-Persunal, applikabbli b’analoġija għall-membri tal-persunal temporanju bis-saħħa tal-Artikolu 10(1) tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg jipprevedi l-possibbiltà li uffiċjal jew membru tal‑persunal, mitlub iwettaq
ad interim
, f’perijodu massimu ta’ sena, funzjonijiet li normalment jitolbu klassifikazzjoni ogħla minn dak tal-impjieg oriġinali tiegħu, ma jiġix immedjatament rimunerat fi grad ogħla. Dan l-artikolu jipprevedi għalhekk il‑possibbiltà ta’ assenjazzjoni provviżorja, li huwa jillimita madankollu għal perijodu massimu ta’ erba’ xhur, li fi tmiemu l-persuna kkonċernata għandha essenzjalment titħallas fi grad ogħla. F’dan il-każ, u indipendament mill-fatt li l‑Awtorità ma kinitx użat din id-dispożizzjoni, il-perijodu massimu ta’ erba’ xhur kien inqabeż b’mod ċar.
Wara dawn il-kunsiderazzjonijiet, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva li d‑dispożittiv implementat bid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011 ma huwiex previst b’mod espliċitu la mill-Kondizzjonijiet tal-impjieg u lanqas mir-Regolamenti tal‑Persunal, applikabbli b’analoġija. Dan id-dispożittiv jippermetti b’mod konkret lill-Awtorità toffri l-possibbiltà lil wieħed mill-membri tal-persunal temporanju tagħha li jikseb, fi żmien medju, mingħajr ma jitlef il-benefiċċju tal-impjieg preċedenti tiegħu, għal żmien determinat jew indeterminat, il-grad ogħla previst għall‑impjieg li għalih huwa kien kandidat, u li fih huma jiġi assenjat b’mod definittiv biss fi tmiem tal-perijodu ta’ prova ta’ sitt xhur imwettaq taħt forma ta’ assenjazzjoni provviżorja msemmija hawn fuq. Dan id‑dispożittiv jidher partikolarment favorevoli fil-prinċipju tiegħu, b’mod partikolari f’sitwazzjoni bħal dik tar-rikorrenti, għaliex jista’ jippermetti li l-persuni kkonċernati jiksbu diversi gradi f’termini ta’ klassifikazzjoni mingħajr ma jkunu esposti għall-obbligu ta’ rexissjoni tal-kuntratt preċedenti, obbligu li, min-naħa l‑oħra, huwa impost fuq kandidat li ma għandux impjieg fi ħdan l-Awtorità.
F’din il-perspettiva, l-Awtorità riedet, min-naħa, tiżgura ruħha li l-membru tal‑persunal ikkonċernat juri l-kwalitajiet professjonali suffiċjenti sabiex jiġi kkonfermat u assenjat b’mod permanenti u definittiv fl-impjieg il-ġdid tiegħu li kien is-suġġett ta’ avviż ta’ pożizzjoni vakanti ppubblikat u biex jibbenefika b’mod retroattiv, fi tmiem il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja, mis-salarju ta’ grad ogħla previst għall-eżerċizzju tal-funzjonijiet il-ġodda. Min-naħa l-oħra, l‑Awtorità xtaqet tiżgura ċerta protezzjoni lill-membri tal-persunal temporanju li huma diġà kkonfermati fil-funzjonijiet tagħhom fi ħdanha, f’dan il-każ mingħajr ma timponi fuqhom ir-rexissjoni tal-kuntratt preċedenti tagħhom, eventwalment għal żmien indeterminat, biex għalhekk tippermettilhom, b’differenza minn membri tal-persunal temporanju ġejjin minn aġenziji jew istituzzjonijiet oħra, li ma jispiċċawx mingħajr impjieg fil-każ fejn, fi tmiem il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorju, huma ma jkunux taw prova ta’ kwalitajiet professjonali suffiċjenti, evalwati fid-dawl tal-funzjonijiet il-ġodda.
Għalhekk, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis li l-kandidati interni tal‑Awtorità, li jiġu assenjati f’impjieg ta’ grad ogħla skont il-kundizzjonijiet previsti mid-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, huma mitluba jeżerċitaw il-funzjonijiet relatati mal-imsemmi impjieg. Għalhekk, f’sitwazzjoni bħal dik f’dan il-każ, fejn l-amministrazzjoni la kellha l-intenzjoni li tuża l‑Artikolu 7(2) tar-Regolamenti tal-Persunal dwar l-eżerċizzju
ad interim
ta’ funzjonijiet fi grad ogħla, u lanqas a
fortiori
l-possibbiltà li membru tal-persunal jiġi provviżorjament assenjat għal erba’ xhur, f’impjieg ta’ grad ogħla filwaqt li jirċievi s-salarju tal-impjieg oriġinali tiegħu, fi grad iżgħar, jidher li l-ebda raġuni oġġettiva u ġuridika ma tippermetti li jkun iġġustifikat li r-rikorrenti, bħala kandidata interna tal-Awtorità, ma setgħetx tibbenefika b’mod immedjat mis‑salarju marbut mal-grad imħabbar għall-impjieg imsemmi fl-avviż tal‑pożizzjoni vakanti li għalih hija kienet kandidata u li hija kienet okkupat permezz ta’ assenjazzjoni provviżorja.
Mill-kunsiderazzjonijiet preċedenti jirriżulta li d-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, sa fejn tipprovdi, fil-punt 6 tagħha, li l-membru tal-persunal temporanju, assenjat b’mod provviżorju f’impjieg li għalih hija normalment prevista klassifikazzjoni ogħla mill-impjieg tiegħu kurrenti, ma jiġix immedjatament ikklassifikat fil-grad imsemmi fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, iżda li dan isir b’mod retroattiv fi tmiem perijodu ta’ prova ta’ sitt xhur, hija invalida, għaliex din twassal, f’każijiet bħal dawk tar-rikorrenti, sabiex kandidat intern fl-Awtorità jiġi assenjat b’mod provviżorju f’impjieg li kien is-suġġett ta’ proċedura ta’ selezzjoni b’pubblikazzjoni mingħajr ma tingħatalu l-klassifikazzjoni prevista għall-impjieg imsemmi fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, u dan minkejja li l-persuna kkonċernata tintalab teżerċita b’mod sħiħ il-funzjonijiet relatati mal-impjieg inkwistjoni għal perijodu ta’ iktar minn erba’ xhur.
Għalhekk, l-eċċezzjoni tal-illegalità għandha tiġi parzjalment milqugħa u d‑deċiżjoni kkontestata annullata sa fejn din ittellef lir-rikorrenti mill-benefiċċju ta’ salarju li jikkorrispondi mal-grad AD 8 matul il-perijodu ta’ prova ta’ eżerċizzju ta’ funzjonijiet taħt il-forma ta’ assenjazzjoni provviżorja, mis-16 ta’ Settembru 2013 sal-24 ta’ Frar 2014.
Fuq it-talbiet għad-danni
L-argumenti tal-partijiet
Ir-rikorrenti ssostni li, fid-dawl tan-natura illegali tad-deċiżjoni kkontestata, hija kellha tiġi ngaġġata mill-Aġenzija fil-grad AD 8 mis-16 ta’ Settembru 2013. Għalhekk, hija titlob, prinċipalment, il-ħlas tad-differenza fis-salarju ta’ bejn il-gradi AD 6 u AD 8 minn din id-data jew, sussidjarjament, għall-perijodu ta’ bejn is-16 ta’ Settembru 2013 u l-24 ta’ Frar 2014. Barra minn hekk, hija tqis li sofriet dannu morali. Fil-fatt, fid-dawl tal-kwalità tas-servizzi tagħha kif ukoll tal‑livell ta’ professjonalità u ta’ impenn tagħha fl-attivitajiet tal-Aġenzija, hija sofriet inġustizzja enormi f’dan il-każ li tiġġustifika l-ħlas ta’ ammont ta’ EUR 20000 bħala kumpens għal dan id-dannu morali.
L-Awtorità ssostni li, peress li ma ġietx ippreżentata fl-ilment, it-talba għad‑danni, mill-inqas għad-dannu morali allegatament subit, għandha tiġi miċħuda bħala inammissibbli. Fi kwalunkwe każ, it-talbiet għad-danni relatati mad-dannu kemm materjali kif ukoll morali għandhom jiġu miċħuda bħala infondati.
Il-kunsiderazzjonijiet tat-Tribunal għas-Servizz Pubbliku
Fir-rigward tal-ammissibbiltà tat-talbiet għad-danni, hija ġurisprudenza stabbilita li, meta teżisti, bħal f’dan il-każ, rabta diretta bejn rikors għal annullament u rikors għad-danni, din tal-aħħar hija ammissibbli inkwantu aċċessorja għar-rikors għal annullament, mingħajr il-bżonn li tiġi preċeduta minn talba lill‑amministrazzjoni għall-kumpens tad-danni allegatament subiti u minn ilment li jikkontesta l-fondatezza taċ-ċaħda impliċita jew espliċita tat-talba (sentenza tat-28 ta’ April 2009, Violetti
et
vs Il-Kummissjoni, F‑5/05 u F‑7/05,
EU:F:2009:39
, punt 120, u l-ġurisprudenza ċċitata). Fi kwalunkwe każ, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva li, f’dan il-każ, ir-rikorrenti kienet, fl-ilment tagħha, mhux biss talbet li tiġi kkonfermata fil-funzjonijiet tagħha ta’ espert anzjan, iżda talbet ukoll sabiex l-Awtorità tordna l-pagament, fil-każ tagħha, ta’ salarju li jikkorrispondi għal grad AD 8 b’effett mis-16 ta’ Settembru 2013. Tali talba għandha natura ta’ talba għad-danni.
Fuq il-mertu, fir-rigward tad-dannu materjali allegat mir-rikorrenti, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jqis li, f’dak li jirrigwarda l-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja effettivament maħdum mir-rikorrenti, jiġifieri dak inkluż bejn is-16 ta’ Settembru 2013 u l-24 ta’ Frar 2014, mill-motivi ta’ din is-sentenza, li jsostnu l-annullament tad-deċiżjoni kkontestata, jirriżulta li r-rikorrenti ġarrbet dannu materjali ċert u reali matul dan il-perijodu peress li, bla ħsara għall-perijodu ta’ erba’ xhur imsemmi fl-Artikolu 7(2) tar-Regolamenti tal‑Persunal applikabbli f’każ ta’ eżerċizzju
ad interim
ta’ funzjonijiet ta’ grad ogħla, hija kellha titħallas fil-grad AD 8 u mhux fil-grad AD 6. Għalhekk, it-talbiet għad-danni tagħha għandhom jintlaqgħu sa fejn dawn huma intiżi għall-ksib ta’ kumpens għad-dannu materjali subit matul il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja, għandha wkoll tintlaqa’ t-talba tagħha sabiex dan l-ammont ta’ kumpens jiżdied b’interessi moratorji ffissati bir-rata ta’ finanzjament tal-BĊE, miżjuda b’żewġ punti.
Min-naħa l-oħra, fir-rigward tal-perijodu ta’ wara l-24 ta’ Frar 2014, data tad‑deċiżjoni kkontestata u li minnha r-rikorrenti ma eżerċitatx iktar il-funzjonijiet ta’ espert anzjan, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva li, jekk, kif titlob hi, ir-rikorrenti kienet ingaġġata, b’mod immedjat u definittiv, fl-impjieg ta’ espert anzjan, hija bħala prinċipju kellha tkun ingaġġata skont il-kundizzjonijiet tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti, jiġifieri ċertament, fil-grad AD 8, iżda għal żmien determinat ta’ tliet snin. Fil-fatt, f’tali sitwazzjoni, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ setgħet teżiġi r-rexissjoni tal-impjieg preċedenti minħabba n-natura sostanzjalment differenti tal-funzjonijiet u tal-grad ogħla previst għall-impjieg il-ġdid inkwistjoni.
Madankollu, mill-proċess jirriżulta, b’mod partikolari mill-posta elettronika rispettiva tal-Awtorità u tar-rikorrenti tas-17 u tat-18 ta’ Lulju 2013, li tgħodd bħala ftehim supplimentari għall-kuntratt tal-impjieg li kien fis-seħħ, ftehim supplimentari li kien ifformalizzat bid-deċiżjoni tas-7 ta’ Novembru 2013, li l-partijiet kienu ddeċidew biss kuntrattwalment, għall-bidu, dwar l-“assenjazzjoni provviżorja” tar‑rikorrenti fl‑impjieg ta’ espert anzjan u mhux dwar assenjazzjoni permanenti. F’tali ċirkustanzi, kif korrettament sostniet l-Awtorità, l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ setgħet tipposponi, għal data wara l-eżerċizzju tal-funzjonijiet ikkonċernati taħt il-forma ta’ assenjazzjoni provviżorja, il‑konklużjoni u l-iffirmar ta’ ftehim supplimentari ġdid li jipprevedi, iktar tard, assenjazzjoni ġdida, din id-darba deċiża b’mod definittiv, tar-rikorrenti u li tissostitwixxi, kuntrattwalment, dik li kellha qabel, jiġifieri “expert on stakeholders”.
F’dan il-każ, minn dan isegwi li l-awtorità li għandha s-setgħa tikkonkludi kuntratti ta’ reklutaġġ tal-Awtorità setgħet, bid-deċiżjoni kkontestata, tirrifjuta li tikkonferma lir-rikorrenti fil-funzjonijiet tagħha ta’ espert anzjan, li kien iwassal, b’mod definittiv, li tirrinunzja li tipproponilha ftehim supplimentari ġdida għall-kuntratt tagħha li jinkludi offerta ta’ assenjazzjoni permanenti u definittiva fil-funzjonijiet ta’ espert anzjan, u dan minħabba r-raġuni leġittima li ma kinitx issodisfat il-kundizzjoni ta’ minimu ta’ disa’ snin ta’ esperjenza professjonali rilevanti fis-16 ta’ Ġunju 2013, kif kien previst mid-DĠI “Reklutaġġ”, bil-konsegwenza li madankollu hija setgħet terġa’ tieħu lura l-funzjonijiet ta’ “expert on stakeholders” jew funzjonijiet oħra li fil-konfront tagħhom hija kienet baqgħet ingaġġata mal-Awtorità, f’dan il-każ għal żmien indeterminat, jiġifieri funzjonijiet li jikkorrispondu mal-grad AD 6.
Għaldaqstant, sa fejn jirrigwardaw dannu materjali li seħħ wara l-24 ta’ Frar 2014 u li jirriżulta minn differenza fis-salarju bejn il-gradi AD 6 u AD 8, it-talbiet għad‑danni għandhom jiġu miċħuda.
Fir-rigward tad-dannu morali allegat, hemm lok li jitfakkar li, skont ġurisprudenza stabbilita, l-annullament ta’ att ivvizzjat b’illegalità, bħad-deċiżjoni kkontestata, fih innifsu jikkostitwixxi l-kumpens adegwat u, bħala prinċipju, suffiċjenti għal kull dannu morali li dan l-att seta’ kkawża, ħlief meta r-rikorrenti turi li sofriet dannu morali separabbli mill-illegalità li wasslet għall-annullament u li ma jistax jiġi kkumpensat b’mod sħiħ b’dan l-annullament (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tas‑6 ta’ Ġunju 2006, Girardot vs Il-Kummissjoni, T‑10/02,
EU:T:2006:148
, punt 131, u tad-19 ta’ Novembru 2009, Michail vs Il-Kummissjoni, T‑49/08 P,
EU:T:2009:456
, punt 88).
F’dan il-każ, ir-rikorrenti essenzjalment invokat il-kondotta tagħha, l-effiċjenza u l-kwalità tas-servizzi professjonali tagħha sabiex turi li hija kienet sofriet dannu morali li kien jikkonsisti f’sentiment ta’ inġustizzja u ta’ nuqqas ta’ rikonoxximent tal‑valur ġust ta’ xogħolha, kif ukoll l-impressjoni, jekk mhux saħansitra l-konvinzjoni, li hija kienet sofriet tnaqqis fil-grad.
Mill-ġurisprudenza jirriżulta li s-sentiment ta’ inġustizzja u l-anzjetajiet li jirriżultaw mill-fatt, li persuna, ikollha tiftaħ proċedura prekontenzjuża, imbagħad kontenzjuża, bil-għan li tara d-drittijiet tagħha rrikonoxxuti jista’, f’ċerti ċirkustanzi, jikkostitwixxi dannu li jista’ jirriżulta mill-uniku fatt li l-amministrazzjoni tkun wettqet illegalità (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tas-7 ta’ Frar 1990, Culin vs Il‑Kummissjoni, C‑343/87,
EU:C:1990:49
, punti 27 u 28).
F’dan ir-rigward, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jirrileva li l-iskema speċifika ta’ assenjazzjoni provviżorja f’pożizzjoni ta’ grad ogħla, stabbilita mill-Awtorità fil-forma ta’ “istruzzjoni amministrattiva” bħad-deċiżjoni tat-30 ta’ Ġunju 2011, ċertament ma kinitx, kuntrarju għal dak li kien il-każ tad-DĠI tar-Regolamenti tal-Persunal u tal-Kondizzjonijiet tal-impjieg meħuda mill‑Awtorità, ġiet adottata bi qbil reċiproku mal-istituzzjoni ta’ tutela tal-EIOPA, jiġifieri l‑Kummissjoni, u, għar-raġunijiet esposti preċedentement, ma tidhirx li hija kompletament konformi mar-rekwiżiti tar-Regolamenti tal-Persunal u tal‑Kondizzjonijiet tal-impjieg.
Għalhekk, jidher li din l-iskema speċifika kienet ġiet maħsuba sabiex il-membri tal-persunal temporanju li kienu diġà ġew ikkonfermati fil‑funzjonijiet tagħhom fi ħdan l-Awtorità, bħar-rikorrenti, jibbenefikaw minn mod ta’ aċċess rapidu għal impjiegi ta’ gradi ogħla, mingħajr ma jitilfu l-benefiċċju tal-impjieg inizjali tagħhom, fil-każ fejn, fi tmiem perijodu ta’ prova ta’ sitt xhur li matulu l‑funzjonijiet l-ġodda jiġu eżerċitati fil-kuntest ta’ assenjazzjoni provviżorja, huma ma jurux li jistgħu jwettqu l-funzjonijiet l-ġodda b’mod sodisfaċenti, u għalhekk l-impjieg inizjali jerġa’ jidħol fis-seħħ, mingħajr ma jkun skada.
Għalhekk, fiċ-ċirkustanzi speċifiċi ta’ din il-kawża, jidher li l-vantaġġ li minnu bbenefikat ir-rikorrenti, b’mod definittiv, mill-iskema speċifika ta’ assenjazzjoni provviżorja maħluqa mill-EIOPA fir-rigward tal-impjieg ta’ “expert on stakeholders” u ta’ dak ta’ espert anzjan kien daqs l-iżvantaġġ, fir-rigward ta’ dan l-aħħar impjieg, li hija sofriet minħabba l‑inkonvenjenzi tal-imsemmija skema. Din l-iskema ppermettitilha b’mod partikolari, kuntrarjament għall-kandidati esterni mill-Awtorità li x’aktarx kien ikollhom jirriżenjaw mill-funzjonijiet tagħhom sabiex jokkupaw l-impjieg ta’ espert anzjan, li żżomm il-benefiċċju tal-impjieg tagħha għal żmien indeterminat fil-grad AD 6. F’dawn iċ-ċirkustanzi, irrispettivament mill-merti tal‑persuna kkonċernata fit-twettiq tal-funzjonijiet tagħha, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku ma jqisx li r-rikorrenti wriet l-eżistenza ta’ dannu morali separabbli mill-illegalità li wasslet għall-annullament tad-deċiżjoni kkontestata u li ma jistax jiġi kkumpensat b’mod sħiħ b’dan l-annullament.
Mill-kunsiderazzjonijiet preċedenti kollha jirriżulta li:
—
id-deċiżjoni kkontestata għandha tiġi annullata sa fejn:
—
meta tinjora, f’relazzjoni kuntrattwali, id-drittijiet kweżiti u t-termini kuntrattwali, hija tiċħad retroattivament il-kandidatura tar-rikorrenti għall-impjieg ta’ espert anzjan u tirtira impliċitament l-offerta ta’ impjieg, taħt skema ta’ assenjazzjoni provviżorja, diġà aċċettata mir-rikorrenti, li kienet saritilha fis‑17 ta’ Lulju 2013;
—
hija ċċaħħad lir-rikorrenti mill-benefiċċju ta’ salarju li jikkorrispondi għall-grad AD 8 matul il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja mis‑16 ta’ Settembru 2013 sal-24 ta’ Frar 2014;
—
il-kumplament tat-talbiet għal annullament għandhom jiġu miċħuda;
—
l-EIOPA għandha tiġi kkundannata li tikkumpensa d-dannu materjali tar‑rikorrenti, li sofriet bejn is-16 ta’ Settembru 2013 u l-24 ta’ Frar 2014, f’ammont li jikkorrispondi għad-differenza fir-remunerazzjoni bejn il-gradi AD 6 u AD 8, miżjuda b’interessi moratorji, mis-16 ta’ Settembru 2013, bir‑rata stabbilita mill-BĊE għat-tranżazzjonijiet prinċipali ta’ finanzjament mill-ġdid matul il-perijodu kkonċernat u miżjuda b’żewġ punti;
—
il-kumplament tat-talbiet għad-danni għandhom jiġu miċħuda.
Fuq l-ispejjeż
Skont l-Artikolu 101 tar-Regoli tal-Proċedura, bla ħsara għad-dispożizzjonijiet l‑oħra tat-Tmien Kapitolu tat-Tieni Titolu tal-imsemmija regoli, il-parti li titlef għandha tbati l-ispejjeż tagħha u għandha tiġi kkundannata għall-ispejjeż sostnuti mill-parti l-oħra, jekk dawn ikunu ntalbu. Skont l-Artikolu 102(1) tal-istess Regoli, it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku jista’ jiddeċiedi, fejn ikun meħtieġ għal raġunijiet ta’ ekwità, li parti li titlef għandha tbati l-ispejjeż tagħha, iżda li għandha tiġi kkundannata biss parzjalment għall-ispejjeż sostnuti mill-parti l‑oħra, jew saħansitra li ma tiġix ikkundannata f’dan ir-rigward.
Mill-motivi msemmija f’din is-sentenza jirriżulta li l-Awtorità hija l-parti li għandha tiġi kkunsidrata bħala li tilfet parzjalment. Barra minn hekk, fit-talbiet tagħha, ir-rikorrenti talbet espressament li l-EIOPA tiġi kkundannata għall-ispejjeż. Barra minn hekk, iċ-ċirkustanzi tal-każ, b’mod partikolari l-fatt li s‑sitwazzjoni tar-rikorrenti hija parzjalment dovuta għal żball materjali fir‑redazzjoni tal-avviż ta’ pożizzjoni vakanti u li, konsegwentement, l-Awtorità bi żball għamlitilha offerta ta’ impjieg li hija sussegwentement illegalment irtirat fi tmiem il-perijodu ta’ prova, jiġġustifikaw li, u fi kwalunkwe każ, skont l-Artikolu 102(2) tar-Regoli tal-Proċedura, l-EIOPA tbati l-ispejjeż tagħha stess u li hija tiġi kkundannata għall-ispejjeż kollha tar-rikorrenti, anki jekk it-Tribunal għas-Servizz Pubbliku laqa’ ir-rikors biss parzjalment.
Għal dawn il-motivi,
IT-TRIBUNAL GĦAS-SERVIZZ PUBBLIKU GĦAS-SERVIZZ PUBBLIKU (L-Ewwel Awla)
jaqta’ u jiddeċiedi:
1)
Id-deċiżjoni tal-24 ta’ Frar 2014 tal-Awtorità Ewropea tal‑Assigurazzjoni u l-Pensjonijiet tax-Xogħol hija annullata sa fejn:
—
meta tinjora, f’relazzjoni kuntrattwali, id-drittijiet kweżiti u t‑termini kuntrattwali, hija tiċħad retroattivament il-kandidatura ta’ S. Murariu għall-impjieg ta’ espert anzjan fil-pensjonijiet tax‑xogħol (“senior expert on personal pensions”) u tirtira impliċitament l-offerta ta’ impjieg, taħt skema ta’ assenjazzjoni provviżorja, diġà aċċettata minn S. Murariu, li kienet saritilha fis‑17 ta’ Lulju 2013;
—
hija ċċaħħad lil S. Murariu mill-benefiċċju ta’ salarju li jikkorrispondi għall-grad AD 8 matul il-perijodu ta’ assenjazzjoni provviżorja mis-16 ta’ Settembru 2013 sal-24 ta’ Frar 2014.
2)
Il-bqija tat-talbiet għal annullament huma miċħuda.
3)
L-Awtorità Ewropea tal-Assigurazzjoni u l-Pensjonijiet tax-Xogħol hija kkundannata li tikkumpensa d-dannu materjali lil S. Murariu, li sofriet bejn is-16 ta’ Settembru 2013 u l-24 ta’ Frar 2014, f’ammont li jikkorrispondi għad-differenza fir-remunerazzjoni bejn il-gradi AD 6 u AD 8, miżjud bl-interessi moratorji, mis-16 ta’ Settembru 2013, bir-rata stabbilita mill-Bank Ċentrali Ewropew għat-tranżazzjonijiet prinċipali ta’ rifinanzjament matul il-perijodu kkonċernat u miżjuda b’żewġ punti.
4)
Il-kumplament tat-talbiet għad-danni huma miċħuda.
5)
L-Awtorità Ewropea tal-Assigurazzjoni u l-Pensjonijiet tax-Xogħol għandha tbati l-ispejjeż tagħha u hija kkundannata għall-ispejjeż sostnuti minn S. Murariu.
Barents
Perillo
Svenningsen
Mogħtija f’qorti bil-miftuħ fil-Lussemburgu, fis-16 ta’ Lulju 2015.
W. Hakenberg
Reġistratur
R. Barents
President
(
*1
) Lingwa tal-kawża: il-Franċiż. | [
"Servizz pubbliku",
"Persunal tal-EIOPA",
"Membru tal-persunal temporanju",
"Avviż ta’ pożizzjoni vakanti",
"Rekwiżit ta’ esperjenza professjonali minima ta’ tmien snin",
"Kandidat intern li diġà ġie kkonfermat fil-funzjonijiet tiegħu ta’ membru tal-persunal temporanju fi tmiem perijodu ta’ prova",
"Assenjazzjoni provviżorja għall-impjieg il-ġdid li tfisser klassifikazzjoni fi grad ogħla",
"Żball materjali li jinsab fl-avviż ta’ pożizzjoni vakanti",
"Irtirar tal-offerta ta’ impjieg",
"Applikabbiltà tad-DĠI",
"Konsultazzjoni tal-Kumitat tal-Persunal",
"Aspettattivi leġittimi"
] |
62014TJ0449 | de | I.
Vorgeschichte des Rechtsstreits
A.
Klägerinnen und betroffene Branche
Bei den Klägerinnen, Nexans France SAS und deren Muttergesellschaft Nexans SA, handelt es sich um französische Gesellschaften, die in der Herstellung und Lieferung von unter der Erde sowie unter Wasser verlegten Stromkabeln (im Folgenden: Erd- und Unterwasserkabel) tätig sind.
Erd- und Unterwasserkabel werden zur unterirdischen bzw. unterseeischen Übertragung und Verteilung von Strom verwendet. Sie werden in drei Kategorien eingeordnet: Niederspannung, Mittelspannung und Hoch- bzw. Höchstspannung. Hoch- und Höchstspannungskabel werden vorwiegend im Rahmen von Projekten verkauft, die sowohl die Lieferung des Stromkabels nebst Zusatzausrüstung als auch die Verlegung und die weiteren erforderlichen Dienstleistungen beinhalten. Die Kabel werden weltweit an große nationale Netzbetreiber und andere Stromversorgungsunternehmen verkauft, meist im Rahmen von Ausschreibungen.
B.
Verwaltungsverfahren
Mit Schreiben vom 17. Oktober 2008 übermittelte die schwedische Gesellschaft ABB AB der Kommission der Europäischen Gemeinschaften eine Reihe von Erklärungen und Unterlagen über wettbewerbsbeschränkende Geschäftspraktiken in der Branche der Herstellung und Lieferung von Erd- und Unterwasserkabeln. Diese Erklärungen und Unterlagen wurden im Rahmen eines Antrags auf Erlass der Geldbußen im Sinne der Mitteilung der Kommission über den Erlass und die Ermäßigung von Geldbußen in Kartellsachen (
ABl. 2006, C 298, S. 17
, im Folgenden: Kronzeugenregelung) eingereicht.
Vom 28. Januar bis zum 3. Februar 2009 nahm die Kommission infolge der Erklärungen von ABB Nachprüfungen in den Räumlichkeiten der Prysmian SpA, der Prysmian Cavi e Sistemi Energia Srl und der Klägerinnen vor.
Am 2. Februar 2009 stellten die japanischen Gesellschaften Sumitomo Electric Industries Ltd, Hitachi Cable Ltd und J‑Power Systems Corp. einen gemeinsamen Antrag auf Erlass der Geldbuße nach Rn. 14 der Kronzeugenregelung, hilfsweise auf Herabsetzung der Geldbuße nach Rn. 27 dieser Regelung. In der Folge gaben sie gegenüber der Kommission weitere mündliche Erklärungen ab und übermittelten ihr weitere Unterlagen.
Im Laufe der Untersuchung sandte die Kommission mehrere Auskunftsverlangen nach Art. 18 der Verordnung (EG) Nr. 1/2003 des Rates vom 16. Dezember 2002 zur Durchführung der in den Artikeln [101] und [102 AEUV] niedergelegten Wettbewerbsregeln (
ABl. 2003, L 1, S. 1
) und Rn. 12 der Kronzeugenregelung an Unternehmen der Branche der Herstellung und Lieferung von Erd- und Unterwasserkabeln.
Am 30. Juni 2011 leitete die Kommission ein Verfahren ein und nahm eine Mitteilung der Beschwerdepunkte an, die an folgende Rechtssubjekte gerichtet war: Pirelli & C. SpA, Prysmian Cavi e Sistemi Energia, Prysmian, The Goldman Sachs Group, Inc., Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable, J‑Power Systems, Furukawa Electric Co. Ltd, Fujikura Ltd, Viscas Corp., SWCC Showa Holdings Co. Ltd, Mitsubishi Cable Industries Ltd, Exsym Corp., ABB, ABB Ltd, Brugg Kabel AG, Kabelwerke Brugg AG Holding, nkt cables GmbH, NKT Holding A/S, Silec Cable SAS, Grupo General Cable Sistemas, SA, Safran SA, General Cable Corp., LS Cable & System Ltd, Taihan Electric Wire Co. Ltd und die Klägerinnen.
Vom 11. bis 18. Juni 2012 nahmen alle Adressaten der Mitteilung der Beschwerdepunkte, mit Ausnahme von Furukawa Electric, an einer Verwaltungsanhörung vor der Kommission teil.
Mit Urteilen vom 14. November 2012, Nexans France und Nexans/Kommission (
T‑135/09
,
EU:T:2012:596
), und vom 14. November 2012, Prysmian und Prysmian Cavi e Sistemi Energia/Kommission (
T‑140/09
, nicht veröffentlicht,
EU:T:2012:597
), erklärte das Gericht die zum einen an die Klägerinnen, zum anderen an Prysmian und Prysmian Cavi e Sistemi Energia gerichteten Nachprüfungsentscheidungen teilweise für nichtig, soweit sie andere Stromkabel als Hochspannungsunterwasser- und ‑erdkabel und das zu diesen anderen Kabeln gehörende Material betrafen; im Übrigen wurden die Klagen abgewiesen. Am 24. Januar 2013 legten die Klägerinnen ein Rechtsmittel gegen das erstgenannte Urteil ein. Mit Urteil vom 25. Juni 2014, Nexans und Nexans France/Kommission (
C‑37/13 P
,
EU:C:2014:2030
), wies der Gerichtshof dieses Rechtsmittel zurück.
Am 2. April 2014 erließ die Kommission den Beschluss C(2014) 2139 final in einem Verfahren nach Artikel 101 [AEUV] sowie nach Artikel 53 EWR-Abkommen (Sache AT.39610 – Stromkabel) (im Folgenden: angefochtener Beschluss).
C.
Angefochtener Beschluss
1.
In Rede stehende Zuwiderhandlung
Nach Art. 1 des angefochtenen Beschlusses haben sich mehrere Unternehmen in unterschiedlichen Zeiträumen an einer einzigen und fortdauernden Zuwiderhandlung gegen Art. 101 AEUV „in Bezug auf Erd- und/oder Unterwasserkabel für Hoch- und Höchstspannung“ beteiligt. Im Wesentlichen hat die Kommission festgestellt, die führenden europäischen, japanischen und südkoreanischen Hersteller von Unterwasser- und Erdkabeln hätten sich von Februar 1999 bis Ende Januar 2009 an einem Netz zwei- und mehrseitiger Zusammenkünfte beteiligt und Kontakte hergestellt, die darauf abgezielt hätten, bei Projekten im Zusammenhang mit Hoch- und Höchstspannungserd- und ‑unterwasserkabeln in bestimmten Gebieten den Wettbewerb einzuschränken, indem sie sich auf die Aufteilung von Märkten und Kunden verständigt und damit den normalen Wettbewerbsprozess verfälscht hätten (Erwägungsgründe 10 bis 13 und 66 des angefochtenen Beschlusses).
Das Kartell habe aus zwei Hauptkonfigurationen bestanden, die ein Gesamtkartell gebildet hätten. Konkreter habe das Kartell aus zwei Teilen bestanden:
–
der „A/R-Kartellkonfiguration“, zu der die im Allgemeinen als „R‑Mitglieder“ bezeichneten europäischen Unternehmen, die als „A‑Mitglieder“ bezeichneten japanischen Unternehmen und die als „K‑Mitglieder“ bezeichneten südkoreanischen Unternehmen gehört hätten. Diese Konfiguration habe dem Ziel gedient, Gebiete und Kunden unter den europäischen, japanischen und südkoreanischen Herstellern aufzuteilen. Die Aufteilung sei gemäß einer Absprache über das „Heimatgebiet“ erfolgt, nach der die japanischen und die südkoreanischen Hersteller bei Projekten im „Heimatgebiet“ der europäischen Hersteller von Geboten abgesehen hätten, während letztere Hersteller auf den japanischen und den südkoreanischen Markt verzichtet hätten. Hinzugekommen sei die Aufteilung von Projekten in den „Ausfuhrgebieten“ – d. h. der restlichen Welt mit Ausnahme namentlich der Vereinigten Staaten –, für die über einen bestimmten Zeitraum eine „60/40‑Quote“ gegolten habe, was bedeutet habe, dass 60 % der Projekte den europäischen Herstellern und die übrigen 40 % den asiatischen Herstellern vorbehalten worden seien;
–
der „europäischen Kartellkonfiguration“, die die Aufteilung von Gebieten und Kunden durch die europäischen Hersteller bei Projekten im europäischen „Heimatgebiet“ bzw. bei den europäischen Herstellern zugeteilten Projekten vorgesehen habe (vgl. Abschnitt 3.3 des angefochtenen Beschlusses, insbesondere dessen Erwägungsgründe 73 und 74).
Die Kartellteilnehmer hätten sich zum Austausch von Informationen verpflichtet, um die Einhaltung der Aufteilungsvereinbarungen überwachen zu können (Erwägungsgründe 94 bis 106 und 111 bis 115 des angefochtenen Beschlusses).
Mit Rücksicht auf ihre jeweilige Rolle bei der Verwirklichung des Kartells teilte die Kommission die verschiedenen Kartellteilnehmer in drei Gruppen ein. Zunächst definierte sie die Kerngruppe des Kartells, zu der zum einen die europäischen Unternehmen Nexans France, die nacheinander am Kartell beteiligten Tochterunternehmen von Pirelli & C., vormals Pirelli SpA (im Folgenden: Pirelli), und Prysmian Cavi e Sistemi Energia, zum anderen die japanischen Unternehmen Furukawa Electric, Fujikura und ihr Gemeinschaftsunternehmen Viscas sowie Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und ihr Gemeinschaftsunternehmen J‑Power Systems gehört hätten (Erwägungsgründe 545 bis 561 des angefochtenen Beschlusses). Sodann bezeichnete die Kommission eine Gruppe von Unternehmen, die nicht zur Kerngruppe gehört hätten, aber auch nicht als Randbeteiligte des Kartells angesehen werden könnten; hierzu zählte sie ABB, Exsym, Brugg Kabel und das von der Sagem SA, Safran und Silec Cable gebildete Konsortium (Erwägungsgründe 562 bis 575 des angefochtenen Beschlusses). Schließlich betrachtete die Kommission Mitsubishi Cable Industries, SWCC Showa Holdings, LS Cable & System, Taihan Electric Wire und nkt cables als Randbeteiligte des Kartells (Erwägungsgründe 576 bis 594 des angefochtenen Beschlusses).
2.
Verantwortlichkeit der Klägerinnen
Nexans France wurde für die unmittelbare Beteiligung an der Zuwiderhandlung im Zeitraum vom 13. November 2000 bis zum 28. Januar 2009 verantwortlich gemacht. Nexans wurde für haftbar erklärt, weil sie vom 12. Juni 2001 bis zum 28. Januar 2009 die Muttergesellschaft von Nexans France gewesen sei (Erwägungsgründe 712 und 714 des angefochtenen Beschlusses).
3.
Verhängte Geldbußen
In Art. 2 Buchst. c und d des angefochtenen Beschlusses wird gegen Nexans France (für den Zeitraum vom 13. November 2000 bis zum 11. Juni 2001) eine Geldbuße von 4903000 Euro sowie „gesamtschuldnerisch“ gegen Nexans France und Nexans (für den Zeitraum vom 12. Juni 2001 bis zum 28. Januar 2009) eine Geldbuße von 65767000 Euro verhängt.
Zur Bemessung der Höhe der Geldbußen wandte die Kommission Art. 23 Abs. 2 Buchst. a der Verordnung Nr. 1/2003 und die in den Leitlinien für das Verfahren zur Festsetzung von Geldbußen gemäß [dieser Vorschrift] (
ABl. 2006, C 210, S. 2
, im Folgenden: Leitlinien von 2006 für die Festsetzung von Geldbußen) dargelegte Methode an.
Was erstens den Grundbetrag der Geldbußen anging, ermittelte die Kommission zunächst nach Ziff. 18 der Leitlinien von 2006 für die Festsetzung von Geldbußen den angemessenen Umsatz (Erwägungsgründe 963 bis 994 des angefochtenen Beschlusses) und setzte dann gemäß den Ziff. 22 und 23 dieser Leitlinien den die Schwere der Zuwiderhandlung widerspiegelnden Anteil an diesem Umsatz fest. Insoweit war sie der Auffassung, dass die Zuwiderhandlung ihrer Art nach zu den schwerwiegendsten Wettbewerbsverstößen gehöre, weshalb für ihre Schwere ein Prozentsatz von 15 % angemessen sei. Zudem erhöhte sie den schwerebezogenen Prozentsatz aufgrund des kumulierten Marktanteils und der fast weltweiten, u. a. den gesamten Europäischen Wirtschaftsraum (EWR) umfassenden Ausdehnung des Kartells für alle Adressaten um 2 %. Im Übrigen ging sie davon aus, dass das Verhalten der europäischen Unternehmen für den Wettbewerb schädlicher gewesen sei als dasjenige der anderen Unternehmen, da die europäischen Unternehmen über ihre Beteiligung an der „A/R‑ Kartellkonfiguration“ hinaus auch im Rahmen der „europäischen Kartellkonfiguration“ Kabelprojekte unter sich aufgeteilt hätten. Daher setzte sie den aufgrund der Schwere der Zuwiderhandlung zu berücksichtigenden Umsatzanteil für die europäischen Unternehmen auf 19 % und für die anderen Unternehmen auf 17 % fest (Erwägungsgründe 997 bis 1010 des angefochtenen Beschlusses).
Als Multiplikator für die Dauer der Zuwiderhandlung legte die Kommission in Bezug auf Nexans France für den Zeitraum vom 13. November 2000 bis zum 28. Januar 2009 die Zahl 8,16 und in Bezug auf Nexans für den Zeitraum vom 12. Juni 2001 bis zum 28. Januar 2009 die Zahl 7,58 zugrunde. Außerdem rechnete sie für Nexans France zum Grundbetrag der Geldbußen einen zusätzlichen Betrag („Eintrittsgebühr“) in Höhe von 19 % des Umsatzes hinzu. Der so errechnete Betrag belief sich auf 70670000 Euro (Erwägungsgründe 1011 bis 1016 des angefochtenen Beschlusses).
Was zweitens die Anpassungen des Grundbetrags der Geldbußen anging, stellte die Kommission außer im Fall von ABB keine erschwerenden Umstände fest, die den Grundbetrag der gegen die Kartellteilnehmer jeweils festgesetzten Geldbuße hätten beeinflussen können. Im Bereich der mildernden Umstände entschied sie hingegen, die jeweilige Rolle der verschiedenen Unternehmen bei der Verwirklichung des Kartells in die Höhe der Geldbußen einfließen zu lassen. So verringerte sie den Grundbetrag der Geldbuße gegen die Randbeteiligten des Kartells um 10 % und den Grundbetrag der Geldbuße gegen die Unternehmen, die sich in mittlerem Ausmaß am Kartell beteiligt hatten, um 5 %. Ferner gewährte sie Mitsubishi Cable Industries und SWCC Showa Holdings – für den Zeitraum vor der Gründung von Exsym – sowie LS Cable & System und Taihan Electric Wire eine zusätzliche Ermäßigung in Höhe von 1 %, da sie von bestimmten Teilen der einzigen und fortdauernden Zuwiderhandlung keine Kenntnis gehabt hätten und dafür nicht verantwortlich seien. Den zur Kerngruppe des Kartells gehörenden Unternehmen, einschließlich der Klägerinnen, wurde hingegen keinerlei Verringerung des Grundbetrags der Geldbuße gewährt (Erwägungsgründe 1017 bis 1020 und 1033 des angefochtenen Beschlusses). Überdies gewährte die Kommission Mitsubishi Cable Industries in Anwendung der Leitlinien von 2006 für die Festsetzung von Geldbußen eine zusätzliche Ermäßigung in Höhe von 3 % der gegen sie verhängten Geldbuße wegen wirksamer Mitarbeit außerhalb des Anwendungsbereichs der Kronzeugenregelung (1041. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses).
II.
Verfahren und Anträge der Parteien
Die Klägerinnen haben mit Klageschrift, die am 17. Juni 2014 bei der Kanzlei des Gerichts eingegangen ist, die vorliegende Klage erhoben.
Im Rahmen prozessleitender Maßnahmen nach Art. 89 seiner Verfahrensordnung hat das Gericht (Achte Kammer) den Parteien Fragen zur schriftlichen Beantwortung gestellt und die Kommission zur Vorlage bestimmter Schriftstücke aufgefordert.
Im Zuge einer Änderung der Besetzung der Kammern des Gerichts gemäß Art. 27 Abs. 5 der Verfahrensordnung ist die Berichterstatterin der Achten Kammer (neue Besetzung) zugeteilt worden, der die vorliegende Rechtssache deshalb zugewiesen worden ist.
Die Parteien haben die Fragen des Gerichts fristgerecht beantwortet. Die Kommission hat eines der erbetenen Schriftstücke vorgelegt und beantragt, ihr die Vorlage der anderen vom Gericht erbetenen Schriftstücke – nämlich der Abschriften der mündlichen Erklärungen, die J‑Power Systems im Rahmen ihres zusammen mit Hitachi Cable und Sumitomo Electric Industries gestellten gemeinsamen Antrags auf Erlass der Geldbußen abgegeben hatte – im Wege einer Beweiserhebung aufzugeben. Mit Beweisbeschluss vom 17. Januar 2017 hat der Präsident der Achten Kammer des Gerichts der Kommission aufgegeben, die betreffenden Abschriften vorzulegen. Die Kommission ist diesem Beweisbeschluss am 24. Januar 2017 nachgekommen.
Das Gericht hat auf Bericht der Berichterstatterin beschlossen, die mündliche Verhandlung zu eröffnen. In der Sitzung vom 21. März 2017 haben die Parteien mündlich verhandelt und Fragen des Gerichts beantwortet.
Die Klägerinnen beantragen,
–
den angefochtenen Beschluss für nichtig zu erklären, soweit er auf bei Nexans France widerrechtlich in Besitz genommene Schriftstücke gestützt ist;
–
den angefochtenen Beschluss für nichtig zu erklären, soweit darin festgestellt wird, dass Nexans France vor dem 22. Februar 2001 an einer Zuwiderhandlung teilgenommen habe;
–
die gegen sie verhängten Geldbußen auf einen Betrag herabzusetzen, der einer kürzeren Dauer und einem geringeren Schweregrad der Zuwiderhandlung entspricht;
–
der Kommission die Kosten aufzuerlegen.
Die Kommission beantragt,
–
die Klage abzuweisen;
–
den Klägerinnen die Kosten aufzuerlegen.
III.
Entscheidungsgründe
Die Klägerinnen beantragen sowohl die Nichtigerklärung des angefochtenen Beschlusses als auch die Herabsetzung der gegen sie verhängten Geldbußen.
Mit ihren Anträgen auf Nichtigerklärung begehren sie die vollständige oder teilweise Aufhebung des angefochtenen Beschlusses, soweit dieser zum einen auf Schriftstücken beruht, die bei Nexans France widerrechtlich in Besitz genommen worden seien, und zum anderen die Feststellung enthält, dass Nexans France vor dem 22. Februar 2001 an einer Zuwiderhandlung teilgenommen habe.
Die Klägerinnen stützen ihre Nichtigkeitsanträge auf zwei Klagegründe. Mit dem ersten rügen sie einen Verstoß gegen Art. 20 Abs. 2 bis 4 der Verordnung Nr. 1/2003, eine Verletzung der Entscheidung der Kommission vom 9. Januar 2009 (im Folgenden: Nachprüfungsentscheidung) und der Verteidigungsrechte sowie einen Verstoß gegen Art. 7 der Charta der Grundrechte der Europäischen Union (im Folgenden: Charta); mit dem zweiten machen sie einen Beurteilungsfehler bei der Festsetzung des Zeitpunkts geltend, von dem an sich Nexans France am Kartell beteiligt habe.
Mit ihrem Antrag auf Herabsetzung der ihnen auferlegten Geldbußen wollen sie erreichen, dass das Gericht die Beurteilung der Kommission durch seine eigene ersetzt, um die Fehler zu berücksichtigen, die Letzterer bei der Bemessung dieser Geldbußen in Bezug auf die Dauer der Beteiligung von Nexans France an der Zuwiderhandlung und auf deren Schweregrad unterlaufen seien.
Zur Begründung ihres Antrags auf Herabsetzung der ihnen auferlegten Geldbußen machen die Klägerinnen außer dem im Rahmen des zweiten Klagegrundes gerügten Fehler der Kommission hinsichtlich der Dauer der Zuwiderhandlung einen speziellen Klagegrund geltend, mit dem sie einen offensichtlichen Beurteilungsfehler sowie Verletzungen der Begründungspflicht und des Gleichbehandlungsgrundsatzes bei der Bestimmung des Schweregrades zur Berechnung der Geldbußen rügen.
A.
Zu den Anträgen auf Nichtigerklärung
1.
Zum ersten Klagegrund: Fehlen einer Rechtsgrundlage, Verletzung der Nachprüfungsentscheidung und der Verteidigungsrechte sowie Verstoß gegen Art. 20 Abs. 2 bis 4 der Verordnung Nr. 1/2003 und gegen Art. 7 der Charta
Die Klägerinnen tragen vor, dass bestimmte Maßnahmen der Kommission anlässlich der unangekündigten Nachprüfung, die sie vom 28. bis zum 30. Januar und am 3. Februar 2009 aufgrund der Nachprüfungsentscheidung hätten dulden müssen, rechtswidrig seien und dass die Informationen, die die Kommission in diesem Rahmen erlangt habe, im Verwaltungsverfahren nicht hätten zugelassen und im angefochtenen Beschluss nicht hätten berücksichtigt werden dürfen.
Die Klägerinnen werfen den Inspektoren der Kommission in diesem Kontext vor, Kopien mehrerer Zusammenstellungen von E‑Mails, die auf den Computern von Herrn J. und Herrn R. entdeckt worden seien, sowie eine Kopie der gesamten Festplatte des Computers von Herrn J. angefertigt und diese Kopien mitgenommen zu haben, um sie später in den Räumlichkeiten der Kommission in Brüssel (Belgien) auf für die Untersuchung relevante Angaben zu durchsuchen (im Folgenden: streitige Maßnahmen).
Erstens hätten die Bediensteten der Kommission damit die ihnen nach Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 1/2003 zustehenden Befugnisse überschritten. Diese Bediensteten dürften nach Art. 20 Abs. 2 Buchst. c dieser Verordnung keine Schriftstücke beschlagnahmen oder kopieren, wenn sie diese nicht zuvor geprüft hätten. Andernfalls könnte die Kommission eine Nachprüfung darauf beschränken, einfach das gesamte EDV-System eines Unternehmens samt zahlreicher für die Untersuchung völlig irrelevanter Dokumente zu kopieren, um diese Kopie in ihren Räumlichkeiten in Brüssel nach Belieben zu prüfen.
Zweitens habe sich die Kommission dadurch, dass sie diese Daten kopiert habe, um sie später in ihren eigenen Räumlichkeiten in Brüssel zu prüfen, über die Voraussetzungen der Nachprüfungsentscheidung hinweggesetzt, die den räumlichen Geltungsbereich der Nachprüfung auf die Geschäftsräume von Nexans beschränkt habe.
Drittens seien die Verteidigungsrechte der Klägerinnen durch die streitigen Maßnahmen insofern verletzt worden, als diese sie bei der Wahrnehmung ihrer Interessen beeinträchtigt hätten. Durch die Verlängerung der Nachprüfung um anderthalb Monate seien sie nämlich daran gehindert worden, ernsthaft zu prüfen, ob es angezeigt sei, einen Antrag auf Erlass der Geldbußen zu stellen, da es ihnen in diesem Zeitraum nicht möglich gewesen sei, zu beurteilen, welchen „erheblichen Mehrwert“ sie gegenüber den bereits im Besitz der Kommission befindlichen Beweismitteln beibringen könnten.
Viertens hätte die Kommission, da die Nachprüfung vorliegend zwar in Frankreich begonnen, aber in Belgien fortgeführt worden sei, die belgische Wettbewerbsbehörde gemäß Art. 20 Abs. 3 und 4 der Verordnung Nr. 1/2003 von der Fortsetzung der Nachprüfung in diesem Land unterrichten müssen.
Fünftens gehöre das massenhafte Kopieren von Daten, in die die Kommission zuvor keinen Einblick genommen habe, nicht zu deren Befugnissen nach der Verordnung Nr. 1/2003 und stelle daher einen willkürlichen und unverhältnismäßigen Eingriff in die durch Art. 7 der Charta geschützte Privatsphäre dar.
Die Kommission tritt dem Vorbringen der Klägerinnen entgegen.
Vor einer Prüfung des Vorbringens der Parteien ist kurz auf den Verlauf der von den Kommissionsbediensteten in den Geschäftsräumen der Klägerinnen durchgeführten Nachprüfung einzugehen.
a)
Zum Verlauf der Nachprüfung
Wie aus dem Urteil vom 14. November 2012, Nexans France und Nexans/Kommission (
T‑135/09
,
EU:T:2012:596
), hervorgeht, begaben sich die Inspektoren der Kommission in Begleitung der französischen Wettbewerbsbehörde am 28. Januar 2009 in die Geschäftsräume von Nexans France in Clichy (Frankreich), um eine Nachprüfung nach Art. 20 Abs. 4 der Verordnung Nr. 1/2003 durchzuführen. Sie hatten dem Unternehmen die an „Nexans und alle von ihr unmittelbar oder mittelbar kontrollierten Unternehmen, einschließlich Nexans France“ gerichtete Nachprüfungsentscheidung sowie die Erläuterungen zu den Nachprüfungen mitgeteilt.
Die Inspektoren baten darum, die Unterlagen und Computer bestimmter Mitarbeiter von Nexans France prüfen zu dürfen. Dabei handelte es sich um Herrn R. (stellvertretender Generaldirektor und Marketingleiter – Abteilung Hochspannung), Herrn B. (Generaldirektor – Abteilung Hochspannung) und Herrn J. (Verkaufs- und Marketingleiter im Geschäftsbereich Hochspannung terrestrisch). Den Inspektoren wurde mitgeteilt, dass sich Herr J. im Urlaub befinde und seinen Computer mitgenommen habe und erst am 30. Januar 2009 zurückkehre.
Die Inspektoren prüften zunächst in Papierform vorliegende Unterlagen in den Büros der Herren R., B. und J. sowie im Büro von deren gemeinsamer Assistentin. Anschließend brachten sie die Computer der Herren R., B. und D. (Projektleiter – Abteilung Hochspannung) in den ihnen zur Verfügung gestellten Besprechungsraum. Mit Hilfe forensischer Informationstechnologie (im Folgenden: FIT) erstellten sie Bildkopien von den Festplatten dieser Computer und bereiteten sie für eine Indexierung vor, die am nächsten Tag abgeschlossen werden sollte. Am Ende des ersten Tages der Nachprüfung wurden das Büro von Herrn J. und der den Inspektoren zur Verfügung gestellte Besprechungsraum versiegelt. Am zweiten Tag der Nachprüfung wurde die Suche nach Informationen in diesen Kopien fortgesetzt. Am Ende des Tages wurde der ihnen zur Verfügung gestellte Besprechungsraum erneut versiegelt.
Am dritten Tag der Nachprüfung konnten die Inspektoren den Laptop von Herrn J. nach dessen Rückkehr ins Büro untersuchen. Am Anfang konnte der Inhalt dieses Computers nicht visualisiert werden, jedoch war es mit Hilfe der FIT möglich, die Dateien, Dokumente und E‑Mails einzusehen, die auf seiner Festplatte gelöscht worden waren, und festzustellen, dass sie für die Untersuchung erheblich waren. Die Inspektoren beschlossen, von dieser Festplatte eine Bildkopie herzustellen. In diesem Stadium der Untersuchung hatten sie aber nicht mehr genügend Zeit, um eine solche Kopie anzufertigen. Sie beschlossen daher, ausgewählte Daten auf Datenaufzeichnungsgeräte zu kopieren, die sie nach Brüssel mitnehmen wollten. Es handelte sich um zwei Zusammenstellungen von E‑Mails, die auf dem Laptop von Herrn J. vorgefunden worden waren und die auf den Datenaufzeichnungsgeräten mit der Bezeichnung JABR 12 und JABR 13 gespeichert wurden. Sie kopierten auch eine Zusammenstellung von auf dem Computer von Herrn R. entdeckten E‑Mails auf zwei Datenaufzeichnungsgeräte mit der Bezeichnung JABR 14 und JABR 15. Diese vier Datenaufzeichnungsgeräte wurden in versiegelte Umschläge gesteckt, die anschließend von einem Vertreter der Klägerinnen unterzeichnet wurden. Die versiegelten Umschläge wurden in die Büros der Kommission in Brüssel gebracht. Der Computer von Herrn J. sowie ein in dessen Büro vorgefundenes Datenaufzeichnungsgerät, das durch ein Passwort gesicherte Dokumente enthielt, wurden in einem Schrank aufbewahrt, der von den Inspektoren versiegelt wurde. Der Inhalt der Festplatten der für die Recherchen verwendeten Computer der Kommission wurde sodann gelöscht, so dass diese Festplatten anschließend keine der während der Nachprüfung verwendeten Dateien mehr enthielten. Die Inspektoren teilten den Klägerinnen mit, dass sie sie über den Zeitpunkt informieren würden, an dem die Nachprüfung fortgesetzt werde. Die Klägerinnen wiesen darauf hin, dass sie es vorzögen, wenn eine etwaige Prüfung der Festplatte des Computers von Herrn J. in den Geschäftsräumen von Nexans France und nicht in den Büros der Kommission stattfände.
Die Inspektoren kehrten am Dienstag, dem 3. Februar 2009, in die Geschäftsräume von Nexans France zurück. Sie öffneten den versiegelten Schrank mit dem im Büro von Herrn J. gefundenen Datenaufzeichnungsgerät sowie dem Computer von Herrn J. Sie untersuchten das Datenaufzeichnungsgerät vor Ort, druckten zwei Dokumente aus dem Datenaufzeichnungsgerät aus und behielten diese, woraufhin sie das Datenaufzeichnungsgerät an die Vertreter der Klägerinnen zurückgaben. Anschließend fertigten sie drei Bildkopien von der Festplatte des Computers von Herrn J. an, die sie auf drei Datenaufzeichnungsgeräten speicherten. Die Inspektoren gaben den Vertretern der Klägerinnen eines der drei Datenaufzeichnungsgeräte zurück und legten die beiden anderen in versiegelte Umschläge, die sie nach Brüssel brachten, nachdem sie zur Kenntnis genommen hatten, dass die Klägerinnen die Rechtmäßigkeit dieses Verfahrens beanstandeten. Die Inspektoren wiesen darauf hin, dass die versiegelten Umschläge nur in den Räumlichkeiten der Kommission in Anwesenheit der Vertreter der Klägerinnen geöffnet würden.
Am 2. März 2009 wurden die versiegelten Umschläge, die die von der Kommission mitgenommenen Datenaufzeichnungsgeräte enthielten, in Anwesenheit der Anwälte der Klägerinnen in den Büros der Kommission in Brüssel geöffnet. Die in diesen Datenaufzeichnungsgeräten gespeicherten Dokumente wurden geprüft, und die Inspektoren druckten diejenigen Dokumente auf Papier aus, die sie als für die Untersuchung relevant ansahen. Eine zweite Papierkopie dieser Dokumente sowie eine Liste der Dokumente wurde den Anwälten der Klägerinnen übergeben. Die Prüfung aller auf den fraglichen Datenaufzeichnungsgeräten gespeicherten Daten dauerte acht Arbeitstage und wurde am 11. März 2009 abgeschlossen. Das Büro, in dem die Dokumente und die Datenaufzeichnungsgeräte geprüft wurden, wurde in Anwesenheit der Anwälte der Klägerinnen am Ende jedes Arbeitstags versiegelt und am nächsten Tag – ebenfalls in ihrer Anwesenheit – wieder geöffnet. Nach Abschluss dieser Vorgänge wurde der Inhalt der Festplatten der Computer, an denen die Inspektoren der Kommission gearbeitet hatten, gelöscht.
b)
Zum angeblichen Fehlen einer Rechtsgrundlage für die streitigen Maßnahmen
Die Klägerinnen machen im Wesentlichen geltend, die Bediensteten der Kommission hätten die dieser nach Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 1/2003 zustehenden Befugnisse überschritten, als sie eine Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. sowie der auf diesem Computer und dem Computer von Herrn R. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails hergestellt hätten, um diese später in den Räumlichkeiten der Kommission in Brüssel nach für die Untersuchung relevanten Dokumenten zu durchsuchen.
Zunächst ist darauf hinzuweisen, dass die Kommission nach Art. 4 der Verordnung Nr. 1/2003 „[z]ur Anwendung der Artikel [101] und [102] des Vertrags … über die in dieser Verordnung vorgesehenen Befugnisse [verfügt]“.
Gemäß Art. 20 Abs. 1 der Verordnung Nr. 1/2003 kann die Kommission zur Erfüllung der ihr durch diese Verordnung übertragenen Aufgaben bei Unternehmen und Unternehmensvereinigungen alle erforderlichen Nachprüfungen vornehmen.
Die Befugnisse der Kommission bei Nachprüfungen sind in Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 1/2003 namentlich wie folgt geregelt:
„Die mit den Nachprüfungen beauftragten Bediensteten der Kommission und die anderen von ihr ermächtigten Begleitpersonen sind befugt,
…
b)
die Bücher und sonstigen Geschäftsunterlagen, unabhängig davon, in welcher Form sie vorliegen, zu prüfen;
c)
Kopien oder Auszüge gleich welcher Art aus diesen Büchern und Unterlagen anzufertigen oder zu erlangen;
d)
betriebliche Räumlichkeiten und Bücher oder Unterlagen jeder Art für die Dauer und in dem Ausmaß zu versiegeln, wie es für die Nachprüfung erforderlich ist;
…“
Im vorliegenden Fall ist festzustellen, dass die Bediensteten der Kommission bei der Verwendung der FIT im Rahmen von Nachprüfungen eine Bildkopie der Festplatte eines Computers oder eine Kopie der auf einem digitalen Datenträger gespeicherten Daten anfertigen. Wie die Kommission nämlich in ihren Schriftsätzen ohne Widerspruch seitens der Klägerinnen darlegt, besteht die Verwendung dieser Technologie darin, dass auf der Festplatte eines Computers oder auf einem anderen digitalen Datenträger mit Hilfe einer besonderen Software anhand von Stichworten nach den für den Gegenstand der Nachprüfung relevanten Informationen gesucht wird. Für diese Recherche muss zunächst eine sogenannte „Indexierung“ vorgenommen werden, wobei die Software sämtliche Buchstaben und Wörter auf der Festplatte eines Computers oder auf einem anderen digitalen Datenträger, der Gegenstand der Nachprüfung ist, in einen Katalog aufnimmt. Die Dauer der Indexierung hängt vom Umfang des betreffenden digitalen Datenträgers ab, dies nimmt jedoch im Allgemeinen viel Zeit in Anspruch. Die Bediensteten der Kommission fertigen deshalb normalerweise eine Kopie der Daten an, die sich auf dem digitalen Datenträger des der Nachprüfung unterworfenen Unternehmens befinden, um die dort gespeicherten Daten zu indexieren. Bei der Festplatte eines Computers kann diese Kopie die Form einer Bildkopie annehmen. Mit Hilfe dieser Bildkopie lässt sich eine exakte Kopie des Inhalts der der Nachprüfung unterzogenen Festplatte mit allen Daten herstellen, die sich beim Kopiervorgang auf dieser Festplatte befinden, einschließlich der scheinbar gelöschten Dateien.
In diesem Zusammenhang ist erstens festzustellen, dass die Herstellung einer Kopie der Daten, die auf einem digitalen Datenträger des der Nachprüfung unterzogenen Unternehmens gespeichert sind, zu den der Kommission nach Art. 20 Abs. 2 Buchst. b und c der Verordnung Nr. 1/2003 zustehenden Befugnissen gehört, da diese Kopie, wie oben in Rn. 52 dargelegt, zum Zweck der Indexierung angefertigt wird und mit Hilfe dieser Indexierung anschließend nach für die Untersuchung relevanten Daten gesucht werden soll.
Entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen ist Art. 20 Abs. 2 Buchst. b und c der Verordnung Nr. 1/2003 nämlich nicht zu entnehmen, dass die Befugnis der Kommission, Kopien oder Auszüge aus den Büchern und Geschäftsunterlagen eines überprüften Unternehmens anzufertigen oder zu erlangen, auf die von ihr bereits kontrollierten Bücher und Geschäftsunterlagen beschränkt wäre.
Außerdem könnte eine solche Auslegung die praktische Wirksamkeit von Art. 20 Abs. 2 Buchst. b dieser Verordnung beeinträchtigen, da die Kontrolle der Bücher und Geschäftsunterlagen des überprüften Unternehmens unter bestimmten Umständen die vorherige Anfertigung von Kopien dieser Bücher oder Unterlagen erforderlich machen oder wie im vorliegenden Fall durch eine solche Anfertigung erleichtert werden kann.
Es ist daher festzustellen, dass die Bediensteten der Kommission die Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. sowie Kopien der auf diesem Computer und auf dem Computer von Herrn R. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails bei ihrer Anwendung der FIT angefertigt haben, mit deren Hilfe nach den für die Untersuchung relevanten Informationen gesucht werden sollte, so dass die Anfertigung dieser Kopien von den Befugnissen nach Art. 20 Abs. 2 Buchst. b und c der Verordnung Nr. 1/2003 gedeckt war.
Soweit die Argumentation der Klägerinnen zweitens dahin verstanden werden sollte, dass sie den Bediensteten der Kommission den Vorwurf machen, diese hätten die Kopien der auf dem Computer von Herrn R. und dem Computer von Herrn J. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails sowie die Bildkopie der Festplatte des letzteren Computers zu den Ermittlungsakten genommen, ohne zuvor sicherzustellen, dass die in diesen Kopien enthaltenen Dokumente für den Gegenstand der Nachprüfung relevant waren, kann diese Argumentation keinen Erfolg haben.
Wie aus den vorstehenden Rn. 42 bis 47 nämlich hervorgeht, haben die Kommissionsbediensteten, erst nachdem sie bei der in den Räumlichkeiten der Kommission in Brüssel in Anwesenheit der Vertreter der Klägerinnen erfolgten Kontrolle der Dokumente in den Kopien der auf dem Computer von Herrn R. und dem Computer von Herrn J. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails sowie in der Bildkopie der Festplatte des letzteren Computers festgestellt hatten, dass einige dieser Dokumente
prima facie
für den Gegenstand der Nachprüfung relevant waren, eine Papierkopie der betreffenden Dokumente in die Ermittlungsakten aufgenommen.
Die Kommissionsbediensteten haben somit entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen die Dokumente in den Kopien der auf dem Computer von Herrn R. und dem Computer von Herrn J. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails sowie in der Bildkopie der Festplatte des letzteren Computers nicht unmittelbar und ohne vorherige Prüfung ihrer Relevanz für den Gegenstand der Nachprüfung in die Ermittlungsakten aufgenommen.
Soweit die Klägerinnen drittens geltend machen, die Kommissionsbediensteten seien nicht befugt gewesen, die Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. sowie die Kopien der auf diesem Computer und dem Computer von Herrn R. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails in den Räumlichkeiten der Kommission nach für die Untersuchung relevanten Informationen zu durchforsten, ist darauf hinzuweisen, dass Art. 20 Abs. 2 Buchst. b der Verordnung Nr. 1/2003, anders als die Klägerinnen geltend machen, nicht die Regelung enthält, dass die Prüfung der Bücher und sonstigen Geschäftsunterlagen der einer Nachprüfung unterzogenen Unternehmen ausschließlich in deren Räumlichkeiten zu erfolgen hat, wenn diese Nachprüfung wie im vorliegenden Fall nicht in der ursprünglich dafür vorgesehenen Zeitspanne abgeschlossen werden konnte. Nach dieser Bestimmung muss die Kommission bei der Prüfung der Dokumente in ihren Räumlichkeiten den überprüften Unternehmen nur dieselben Garantien gewährleisten, die sie bei einer Prüfung vor Ort zu beachten hat.
In der mündlichen Verhandlung haben die Klägerinnen auf eine Frage des Gerichts eingeräumt, dass sie der Kommission nicht vorwerfen, bei der in ihren Räumlichkeiten in Brüssel vorgenommenen Prüfung der Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. sowie der Kopien der auf diesem Computer und dem Computer von Herrn R. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails anders gehandelt zu haben, als wenn sie diese Prüfung in den Räumlichkeiten der Klägerinnen durchgeführt hätte. Die Klägerinnen haben lediglich beklagt, dass sie deshalb, weil diese Prüfung in den Räumlichkeiten der Kommission stattgefunden habe, nicht von ihren Fachkräften unterstützt worden seien, die der Kommission Erklärungen zu den bei dieser Gelegenheit überprüften Dokumenten hätten liefern können.
Insoweit genügt der Hinweis, dass die Klägerinnen nicht behaupten, die Kommission habe sich einer Unterstützung ihrer Vertreter durch bestimmte Mitarbeiter bei der Prüfung der betreffenden Kopien in den Räumlichkeiten der Kommission widersetzt.
Jedenfalls ist daran zu erinnern, dass – wie sich aus der Schilderung des Sachverhalts in den vorstehenden Rn. 46 und 47 ergibt – die fraglichen Kopien in versiegelten Umschlägen nach Brüssel gebracht wurden, dass die Öffnung der Umschläge mit diesen Kopien und deren Prüfung zu dem mit den Klägerinnen vereinbarten Zeitpunkt und in Anwesenheit von deren Vertretern erfolgte, dass die Räumlichkeiten der Kommission, in denen diese Prüfung stattfand, durch die Anbringung von Siegeln ordnungsgemäß geschützt waren, dass die aus den Daten erstellten Dokumente, deren Aufnahme in die Ermittlungsakten von der Kommission beschlossen worden war, ausgedruckt und aufgelistet wurden, dass den Klägerinnen eine Kopie dieser Dokumente übergeben wurde und dass die Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. sowie die Kopien der auf diesem Computer und dem Computer von Herrn R. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails nach Abschluss der Prüfung endgültig gelöscht wurden.
In Anbetracht dessen ist festzustellen, dass die Kommission bei der Nachprüfung ihre Befugnisse nach Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 1/2003 nicht überschritten hat. Die dahin gehende Rüge der Klägerinnen ist folglich zurückzuweisen.
c)
Zur angeblichen Verletzung der Nachprüfungsentscheidung
Soweit die Klägerinnen im Kern geltend machen, die Bediensteten der Kommission hätten dadurch, dass sie die Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. sowie die Kopien der auf diesem Computer und dem Computer von Herrn R. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails in den Räumlichkeiten der Kommission nach für die Untersuchung relevanten Informationen durchsucht hätten, den Geltungsbereich der Nachprüfungsentscheidung verletzt, ist darauf hinzuweisen, dass nach der Rechtsprechung des Gerichtshofs die Begründung dieser Entscheidung die den Kommissionsbediensteten durch Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 1/2003 verliehenen Befugnisse eingrenzt (Urteil vom 18. Juni 2015, Deutsche Bahn u. a./Kommission,
C‑583/13 P
,
EU:C:2015:404
, Rn.
).
Im vorliegenden Fall heißt es in Art. 1 Abs. 2 der Nachprüfungsentscheidung zu deren räumlicher Geltung:
„Die Nachprüfung kann an allen Orten, die vom Unternehmen kontrolliert werden, stattfinden, insbesondere in den Büros mit folgender Adresse: 4-10 Rue Mozart, 92110 Clichy, Frankreich.“
Aus der Nachprüfungsentscheidung geht somit hervor, dass die Nachprüfung „an allen Orten, die [von den Klägerinnen] kontrolliert w[u]rden“, stattfinden „[konnte]“, insbesondere in ihren Büros in Clichy, nicht aber, wie die Klägerinnen behaupten, dass sie ausschließlich in ihren Räumlichkeiten erfolgen durfte. Die Nachprüfungsentscheidung machte es der Kommission daher nicht unmöglich, die Nachprüfung in Brüssel fortzusetzen.
Zur zeitlichen Geltung der Nachprüfungsentscheidung war in deren Art. 2 der Zeitpunkt festgelegt, an dem die Nachprüfung beginnen konnte, nicht aber der Zeitpunkt, zu dem sie abgeschlossen werden musste.
Der Umstand, dass kein Enddatum für die Nachprüfung festgelegt wurde, bedeutet zwar nicht, dass diese unbegrenzt lange andauern konnte, denn die Kommission musste insoweit nach Art. 41 Abs. 1 der Charta eine angemessene Frist einhalten.
Die Klägerinnen machen im Rahmen des vorliegenden Klagegrundes jedoch nicht geltend, dass der Zeitraum von einem Monat zwischen der in ihren Räumlichkeiten durchgeführten Nachprüfung und deren Fortsetzung in Brüssel unangemessen gewesen wäre.
Hieraus folgt, dass die Nachprüfungsentscheidung entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen die Bediensteten der Kommission nicht daran gehindert hat, in deren Räumlichkeiten in Brüssel die Suche nach für die Untersuchung relevanten Daten in den Bildkopien der Festplatten der Computer bestimmter Mitarbeiter von Nexans France fortzusetzen.
Angesichts dessen ist festzustellen, dass die Kommission durch den Erlass der streitigen Maßnahmen während der Nachprüfung auch nicht den Geltungsbereich der Nachprüfungsentscheidung verletzt hat. Somit sind die dahin gehenden Rügen der Klägerinnen zurückzuweisen.
d)
Zur angeblichen Verletzung der Verteidigungsrechte
Die Klägerinnen tragen vor, die Auswahl der für den Gegenstand der Nachprüfung relevanten Dokumente sei zwischen dem 3. Februar und dem 2. März 2009, dem Tag der Öffnung der versiegelten Umschläge mit den Datenaufzeichnungsgeräten, auf die die Zusammenstellungen von E‑Mails bestimmter Mitarbeiter von Nexans France und die Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. kopiert worden seien, unterbrochen worden, wodurch sie daran gehindert worden seien, ernsthaft zu prüfen, ob es angezeigt sei, einen Antrag auf Erlass der Geldbußen zu stellen, da es ihnen in diesem Zeitraum nicht möglich gewesen sei, den Mehrwert der anderen Informationen zu bestimmen, über die sie verfügt hätten. Dadurch habe die Kommission ihre Verteidigungsrechte verletzt.
In diesem Zusammenhang ist zu beachten, dass nach Rn. 10 der Kronzeugenregelung ein Erlass der Geldbuße „nur dann gewährt [wird], wenn die Kommission zum Zeitpunkt der Vorlage [der Informationen und Beweismittel] nicht bereits über ausreichende Beweismittel verfügte, um eine Nachprüfung im Zusammenhang mit dem mutmaßlichen Kartell anzuordnen oder eine solche Nachprüfung bereits durchgeführt hatte“.
Wie das Gericht in Rn. 93 des Urteils vom 14. November 2012, Nexans France und Nexans/Kommission (
T‑135/09
,
EU:T:2012:596
), bestätigt hat, verfügte die Kommission im vorliegenden Fall über hinreichende Beweismittel, um die in den Räumlichkeiten von Nexans durchgeführte Nachprüfung über Hochspannungsunterwasser- und ‑erdkabel anzuordnen. Den Klägerinnen hätten somit nach der Kronzeugenregelung ihre Geldbußen nicht erlassen werden können.
Zwar kann einem Unternehmen, das seine Beteiligung an einem mutmaßlichen, die Union betreffenden Kartell offenlegt und das die Voraussetzungen für den Erlass der Geldbuße nicht erfüllt, nach Rn. 23 der Kronzeugenregelung eine Ermäßigung der Geldbuße gewährt werden, die andernfalls verhängt worden wäre. Um für eine Ermäßigung der Geldbuße in Betracht zu kommen, muss das Unternehmen gemäß Rn. 24 der Kronzeugenregelung der Kommission Beweismittel für die mutmaßliche Zuwiderhandlung vorlegen, die gegenüber den bereits im Besitz der Kommission befindlichen Beweismitteln einen erheblichen Mehrwert darstellen.
Es ist jedoch darauf hinzuweisen, dass die von den Bediensteten der Kommission kopierten Daten sich weiterhin im Besitz der Klägerinnen befanden. Diese waren somit durchaus in der Lage, herauszufinden, welche Informationen sich nicht auf diesen digitalen Kopien befanden und im Hinblick auf den Gegenstand der Nachprüfung gegenüber den bereits im Besitz der Kommission befindlichen Beweismitteln möglicherweise einen erheblichen Mehrwert darstellten.
Auch wenn die Kommission, wie die Klägerinnen im Wesentlichen geltend machen, bereits über Computer-Festplatten mit Informationen verfügte, die sie in ihrem Antrag auf Erlass eines Teils der Geldbußen hätten anführen können, ist erneut darauf hinzuweisen, dass der Umstand, dass die Kommission die Zusammenstellungen von E‑Mails bestimmter Mitarbeiter von Nexans France kopiert und eine Bildkopie von der Festplatte des Computers von Herrn J. angefertigt hat, nicht bedeutet, dass sie diese Kopien geprüft und bereits Zugang zu den darin enthaltenen Informationen gehabt hätte. Eine solche Prüfung wurde nämlich erst fortgeführt, nachdem die betreffenden Kopien den versiegelten Umschlägen in Brüssel entnommen worden waren. In diesem Kontext hatten die Klägerinnen immer noch die Möglichkeit, den Inhalt der betreffenden Festplatte und E‑Mails zu prüfen und die Kommission über die Dokumente oder die darin enthaltenen Beweismittel zu unterrichten, die gegenüber den von der Kommission im Rahmen der Untersuchung bereits gesammelten übrigen Beweismitteln einen Mehrwert hätten darstellen können.
Die Kommission hat daher die Klägerinnen entgegen deren Vorbringen nicht daran gehindert, zu beurteilen, ob sie einen Antrag auf Erlass eines Teils ihrer Geldbußen stellen sollten.
Soweit die Klägerinnen eine Verletzung ihrer Verteidigungsrechte rügen, ist zu beachten, dass die von der Kommission im Abschnitt der Voruntersuchung ergriffenen Ermittlungsmaßnahmen, insbesondere die Nachprüfungsmaßnahmen und Auskunftsverlangen, naturgemäß implizieren, dass die Kommission den Verdacht einer Zuwiderhandlung hegt, und erhebliche Auswirkungen auf die Situation der unter Verdacht stehenden Unternehmen haben können. Folglich muss verhindert werden, dass die Verteidigungsrechte in diesem Abschnitt des Verwaltungsverfahrens in nicht wiedergutzumachender Weise beeinträchtigt werden können, da die getroffenen Ermittlungsmaßnahmen für die Erbringung von Beweisen für rechtswidrige Verhaltensweisen von Unternehmen, die geeignet sind, deren Haftung auszulösen, von entscheidender Bedeutung sein können (vgl. Urteil vom 25. November 2014, Orange/Kommission,
T‑402/13
,
EU:T:2014:991
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung).
Im vorliegenden Fall hat der Umstand, dass die fraglichen elektronischen Daten nicht in den Räumlichkeiten von Nexans France in Clichy, sondern in den Räumlichkeiten der Kommission in Brüssel geprüft wurden, jedoch keine Konsequenzen für die Beachtung der Verteidigungsrechte der Klägerinnen, da es feststeht, dass die Datenaufzeichnungsgeräte mit den darauf gespeicherten Kopien dieser Daten in versiegelten Umschlägen nach Brüssel gebracht worden sind, dass die Kommission den Klägerinnen eine Kopie dieser Daten übergeben hat, dass die Öffnung der Umschläge, in denen die Datenaufzeichnungsgeräte mit diesen Daten enthalten waren, und deren weitere Prüfung zu dem mit den Klägerinnen vereinbarten Zeitpunkt und in Anwesenheit von deren Vertretern vorgenommen worden sind, dass die Räumlichkeiten der Kommission, in denen diese Prüfung stattfand, durch die Anbringung von Siegeln ordnungsgemäß geschützt waren, dass die aus diesen Daten erstellten Dokumente, deren Aufnahme in die Ermittlungsakten von der Kommission beschlossen worden ist, ausgedruckt und aufgelistet worden sind, dass den Klägerinnen eine Kopie dieser Dokumente übergeben worden ist und dass der Inhalt sämtlicher Datenaufzeichnungsgeräte sowie der für ihre Prüfung verwendeten Computer nach Abschluss der Prüfung endgültig gelöscht worden ist.
Der Vorwurf der Klägerinnen, ihre Verteidigungsrechte seien verletzt worden, ist deshalb als unbegründet zurückzuweisen.
e)
Zum angeblichen Verstoß gegen Art. 20 Abs. 3 und 4 der Verordnung Nr. 1/2003
Die Klägerinnen werfen der Kommission vor, die Prüfung der Kopie der Zusammenstellungen von E‑Mails bestimmter Mitarbeiter von Nexans France und der Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. in ihren Räumlichkeiten in Brüssel fortgesetzt zu haben, ohne zuvor die belgische Wettbewerbsbehörde davon zu unterrichten.
In diesem Zusammenhang ist darauf hinzuweisen, dass die Kommission nach Art. 20 Abs. 4 der Verordnung Nr. 1/2003 eine Nachprüfungsentscheidung „nach Anhörung der Wettbewerbsbehörde des Mitgliedstaats [erlässt], in dessen Hoheitsgebiet die Nachprüfung vorgenommen werden soll“, und nach Art. 20 Abs. 3 dieser Verordnung „die Wettbewerbsbehörde des Mitgliedstaats, in dessen Hoheitsgebiet die Nachprüfung vorgenommen werden soll, über die Nachprüfung rechtzeitig vor deren Beginn [unterrichtet]“.
Nach der im 24. Erwägungsgrund der Verordnung Nr. 1/2003 dargelegten
ratio legis
von Art. 20 Abs. 3 und 4 dieser Verordnung sollen die Wettbewerbsbehörden der Mitgliedstaaten in die Lage versetzt werden, bei der Ausübung der Nachprüfungsbefugnisse, die der Kommission nach Art. 20 Abs. 1 der Verordnung zustehen, aktiv mitzuwirken.
In diesem Sinne sieht Art. 20 Abs. 5 der Verordnung Nr. 1/2003 vor, dass „[d]ie Bediensteten der Wettbewerbsbehörde des Mitgliedstaats, in dessen Hoheitsgebiet die Nachprüfung vorgenommen werden soll, oder von dieser Behörde entsprechend ermächtigte oder benannte Personen … auf Ersuchen dieser Behörde oder der Kommission die Bediensteten der Kommission und die anderen von ihr ermächtigten Begleitpersonen aktiv [unterstützen]“ und dass „[s]ie … hierzu über die in Absatz 2 genannten Befugnisse [verfügen]“.
Im vorliegenden Fall ist es unbestritten, dass die Kommission die Autorité de la concurrence (Wettbewerbsbehörde, Frankreich) vor Erlass der Nachprüfungsentscheidung angehört hat. Ebenso wenig ist bestritten, dass die Kommission diese Behörde rechtzeitig vor der Nachprüfung in den Räumlichkeiten von Nexans France unterrichtet hat. Außerdem steht fest, dass die Inspektoren der Kommission die Nachprüfung in den Räumlichkeiten von Nexans France in Begleitung von Vertretern dieser Behörde vorgenommen haben.
Es ist somit festzustellen, dass die Kommission im vorliegenden Fall die Vorschriften von Art. 20 Abs. 3 und 4 der Verordnung Nr. 1/2003 beachtet hat.
Die Argumentation der Klägerinnen kann an dieser Feststellung nichts ändern.
Aus Art. 20 Abs. 3 und 4 der Verordnung Nr. 1/2003 ergibt sich nämlich entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen nicht, dass die Kommission im vorliegenden Fall verpflichtet gewesen wäre, die belgische Wettbewerbsbehörde „anzuhören“ oder „rechtzeitig zu unterrichten“, als sie aus praktischen Erwägungen beschloss, die im Rahmen einer Nachprüfung gemäß Art. 20 der Verordnung Nr. 1/2003 im Hoheitsgebiet eines anderen Mitgliedstaats begonnene Prüfung von Dokumenten in ihren Räumlichkeiten in Brüssel fortzusetzen. Eine solche Verpflichtung besteht nur, wenn die Kommission eine Nachprüfung in den Räumlichkeiten eines in Belgien ansässigen Unternehmens durchführen will.
Der Vorwurf der Klägerinnen, die Kommission habe gegen Art. 20 Abs. 3 und 4 der Verordnung Nr. 1/2003 verstoßen, ist somit als unbegründet zurückzuweisen.
f)
Zum angeblichen Verstoß gegen Art. 7 der Charta
Die Klägerinnen tragen im Wesentlichen vor, da die Kommission mit den streitigen Maßnahmen die ihr nach der Verordnung Nr. 1/2003 zustehenden Befugnisse überschritten habe, hätten diese Maßnahmen auch gegen das Gebot verstoßen, wonach Schutz gegen willkürliche und unverhältnismäßige hoheitliche Eingriffe in die Privatsphäre einer natürlichen oder juristischen Person zu gewähren sei.
Wie in der vorstehenden Rn. 64 festgestellt wurde, hat die Kommission mit den streitigen Maßnahmen jedoch nicht ihre Befugnisse nach der Verordnung Nr. 1/2003 überschritten. Soweit die Klägerinnen die Rüge eines Verstoßes gegen Art. 7 der Charta an die vorherige Feststellung eines Verstoßes gegen Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 1/2003 koppeln, ist diese Rüge folglich als unbegründet zurückzuweisen.
Im Übrigen beruht, falls in dem Vorwurf eines Verstoßes gegen Art. 7 der Charta eine eigenständige Rüge zu sehen sein sollte, die entsprechende Argumentation der Klägerinnen auf derselben Prämisse wie ihr Vorbringen zur Rüge eines Verstoßes gegen Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 1/2003, dass nämlich die Kommissionsbediensteten eine Kopie der auf den Computern von Herrn R. und Herrn J. entdeckten Zusammenstellungen von E‑Mails sowie eine Bildkopie der Festplatte des Computers von Herrn J. angefertigt und diese Kopien ohne vorherige Prüfung der Relevanz der darin enthaltenen Dokumente für den Gegenstand der Nachprüfung unmittelbar zu den Ermittlungsakten genommen hätten.
Diese Prämisse trifft jedoch, wie oben in den Rn. 48 bis 72 bereits festgestellt wurde, nicht zu, so dass die Argumentation der Klägerinnen zum Verstoß gegen Art. 7 der Charta unbegründet ist.
Das Vorbringen der Klägerinnen, die bei der Nachprüfung in ihren Räumlichkeiten von der Kommission beschlagnahmten Dokumente dürften zur Begründung des angefochtenen Beschlusses nicht verwendet werden, da sie widerrechtlich erlangt worden seien, ist daher zurückzuweisen.
Zurückzuweisen ist auch das Vorbringen, mit dem die Klägerinnen geltend machen, der angefochtene Beschluss könne deshalb nicht auf die Dokumente gestützt werden, die bei der von der Kommission in den Räumlichkeiten von Prysmian durchgeführten Nachprüfung beschlagnahmt worden seien, weil die Kommission dieselbe Methode zur Erfassung dieser Dokumente wie bei ihrer Nachprüfung in den Räumlichkeiten der Klägerinnen angewandt habe. Selbst wenn nämlich die Dokumente am Ende der Nachprüfung in den Räumlichkeiten von Prysmian nach derselben Methode wie in der vorliegenden Rechtssache in die Akten aufgenommen worden sein sollten, worauf sich die Argumentation der Klägerinnen beschränkt, genügt der Hinweis, dass das Vorbringen der Klägerinnen zur Rechtswidrigkeit dieser Methode vom Gericht als unbegründet zurückgewiesen wurde.
Nach alledem wurden die Kopien der in Rede stehenden elektronischen Daten nicht widerrechtlich erlangt, so dass die Kommission ihre Schlussfolgerungen zum Vorliegen der im angefochtenen Beschluss festgestellten Zuwiderhandlung entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen auf diese Daten stützen durfte.
Folglich ist der erste Klagegrund als unbegründet zurückzuweisen.
2.
Zum zweiten Klagegrund: Beurteilungsfehler bei der Bestimmung des Beginns der Beteiligung der Klägerinnen an der Zuwiderhandlung
Nach Ansicht der Klägerinnen hat die Kommission zu Unrecht angenommen, dass Nexans France ab dem 13. November 2000 an der Zuwiderhandlung beteiligt gewesen sei. Diese Beteiligung habe erst am 22. Februar 2001 begonnen, als einige Mitarbeiter von Nexans, nämlich Herr R. und Herr J., in London (Vereinigtes Königreich) an einem A/R‑Treffen über die Zuteilung von Projekten im Bereich der Erd- und Unterwasserkabel teilgenommen hätten.
Durch die in den Akten enthaltenen Beweise werde bei gesamtheitlicher Betrachtung rechtlich nicht hinreichend belegt, dass Mitarbeiter von Nexans France an dem A/R‑Treffen vom 29. November 2000 in Kuala Lumpur (Malaysia) teilgenommen hätten.
Obwohl die Kommission den Klägerinnen zu Recht keine Zuwiderhandlung vor dem 13. November 2000 zur Last lege, leite sie ihre Beteiligung an der nach diesem Zeitpunkt begangenen Zuwiderhandlung daraus her, dass diese bereits seit dem 18. Februar 1999 bestanden habe. Entgegen den Ausführungen im 1064. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses sei aber rechtlich nicht hinreichend dargetan, dass diese Zuwiderhandlung zumindest seit diesem Zeitpunkt begangen worden sei.
Die Kommission habe sich insoweit nur auf die von einigen Kronzeugen, nämlich Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems, beigebrachten Beweismittel gestützt, bei denen es sich um bloße Beweise vom Hörensagen handle, deren Glaubwürdigkeit selbst die Kommission in Zweifel ziehe. Ebenso wenig glaubwürdig seien die von der Kommission angeführten Erklärungen, die ABB im Rahmen ihres Antrags auf Erlass der Geldbuße abgegeben habe.
Anders als aus dem angefochtenen Beschluss hervorgehe, bestätigten die der Kommission vorliegenden Kronzeugenerklärungen, dass das Kartell im Jahr 1999 und bis Anfang des Jahres 2001 noch nicht bestanden habe. Die in den Akten enthaltenen Beweise, die von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems stammten, belegten nur, dass sich einige Hersteller von Stromkabeln getroffen hätten, wobei es aber nicht zum Abschluss einer Vereinbarung gekommen sei. Die von ABB herrührenden Beweise bezeugten lediglich, dass im Rahmen eines rechtmäßigen Konsortiums der Versuch einer legitimen und wettbewerbsfördernden Zusammenarbeit unternommen worden sei.
Schließlich stellen die Klägerinnen die Beweiskraft der direkten Beweise in Frage, die im angefochtenen Beschluss angeführt würden, um zu belegen, dass die Zuwiderhandlung seit dem 18. Februar 1999 begangen worden sei. Bei der Mehrzahl dieser Beweise handle es sich um Notizen in Terminkalendern, die allgemein und wenig verständlich formuliert seien und die keine Informationen über den Inhalt etwaiger Treffen, geschweige denn über deren Teilnehmer enthielten.
Die Kommission tritt dem Vorbringen der Klägerinnen entgegen.
Was den Zeitpunkt betrifft, ab dem Nexans France nach Ansicht der Kommission an der Zuwiderhandlung teilgenommen hat, ist festzustellen, dass sowohl Nexans France als auch Nexans aus der Stromkabelsparte der [
vertraulich
] (
)-Gruppe und deren Tochtergesellschaften hervorgegangen sind.
So übertrug eine Tochtergesellschaft von [
vertraulich
], nämlich die [
vertraulich
], am 13. November 2000 ihr Erdkabelgeschäft zum größten Teil auf eine ihrer Tochtergesellschaften mit der Bezeichnung Vivalec, die anschließend auf den Namen Nexans France umfirmierte. Dieser Geschäftsübergang beinhaltete auch die Übertragung verschiedener Mitarbeiter, u. a. die von Herrn B., Herrn R. und Herrn J. In den folgenden Monaten wurde die verbliebene Geschäftstätigkeit im Stromkabelbereich der verschiedenen Tochtergesellschaften von [
vertraulich
] auf deren 100%ige Tochtergesellschaft mit der Bezeichnung [
vertraulich
] übertragen. Später, jedoch vor dem 12. Juni 2001, wurden Nexans France und [
vertraulich
] an Nexans, eine neu gegründete Tochtergesellschaft von [
vertraulich
], veräußert. Am 12. Juni 2001 veräußerte [
vertraulich
] infolge eines Börsengangs etwa 80 % ihrer Beteiligung an Nexans, die dadurch von der [
vertraulich
]-Gruppe unabhängig wurde. Anschließend stieß [
vertraulich
] ihre gesamten Anteile an Nexans ab, die daraufhin zur Muttergesellschaft der Nexans-Gruppe wurde (Erwägungsgründe 709 und 711 des angefochtenen Beschlusses).
Die Kommission hat im angefochtenen Beschluss erklärt, die Beweise zeigten, dass sich Mitarbeiter von [
vertraulich
], die am 13. November 2000 auf Vivalec, die spätere Nexans France, übertragen worden seien, im Zeitraum vom 18. Februar 1999 bis zum 28. Januar 2009 unmittelbar an der Zuwiderhandlung beteiligt hätten. Sie habe beschlossen, die Mitteilung der Beschwerdepunkte nicht an die Unternehmen der aus [
vertraulich
] und deren Tochtergesellschaften bestehenden Gruppe zu richten. Sie habe auch nicht dazu Stellung genommen, ob Nexans France als Rechtsnachfolgerin von [
vertraulich
] für die Beteiligung an der Zuwiderhandlung vor dem 13. November 2000 hafte. Hingegen habe sie entschieden, dass Nexans France sich ab diesem Tag an der Zuwiderhandlung beteiligt habe. Nexans hafte als Muttergesellschaft für das Verhalten von Nexans France erst ab dem 12. Juni 2001 (Erwägungsgründe 710, 711 und 912 des angefochtenen Beschlusses).
Daraus folgt, dass es sich beim 13. November 2000, an dem Nexans France nach Auffassung der Kommission begonnen hat, an der Zuwiderhandlung teilzunehmen, in Wirklichkeit nur um den Tag handelt, an dem die durch eine nach Ansicht der Kommission bereits bestehende Zuwiderhandlung betroffene Geschäftstätigkeit von [
vertraulich
] auf Vivalec, die spätere Nexans France, übertragen wurde, wobei auch die in die wettbewerbswidrigen Praktiken verwickelten wichtigsten Mitarbeiter dieser Gesellschaften, nämlich Herr B., Herr R. und Herr J., mit übertragen wurden.
Die Prüfung der Begründetheit des vorliegenden Klagegrundes hat sich somit darauf zu konzentrieren, ob die nach Ansicht der Kommission einzige und fortdauernde Zuwiderhandlung, die Gegenstand des angefochtenen Beschlusses ist, schon am 13. November 2000 bestand und ob die betroffenen [
vertraulich
]-Mitarbeiter, die auf Vivalec, die spätere Nexans France, übertragen wurden, bereits vor diesem Datum an deren Durchführung mitgewirkt hatten, so dass in ihrer Teilnahme an dem A/R‑ Treffen vom 22. Februar 2001 in London nur eine Fortsetzung ihrer früheren wettbewerbswidrigen Tätigkeiten gesehen werden kann. Dabei braucht nicht geprüft zu werden, ob die Kommission den Beginn der im angefochtenen Beschluss festgestellten Zuwiderhandlung zu Recht auf den 18. Februar 1999 festgelegt hat. Denn im vorliegenden Fall kommt es nicht darauf an, ob mit dieser Zuwiderhandlung am 18. Februar 1999 begonnen wurde, sondern darauf, ob sie jedenfalls schon am 13. November 2000 bestand und ob die in Rede stehenden Mitarbeiter vor diesem Treffen in die betreffende Zuwiderhandlung involviert waren.
Was zunächst die Existenz der Zuwiderhandlung vor dem 13. November 2000 anbelangt, ergibt sich aus den Erwägungsgründen 137 bis 157 des angefochtenen Beschlusses, in denen auf die Erklärungen von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems im Rahmen ihres gemeinsamen Antrags auf Erlass der Geldbußen sowie auf die von ihnen im Rahmen dieses Antrags vorgelegten Schriftstücke aus der betreffenden Zeit verwiesen wird, dass die Vertreter von [
vertraulich
], insbesondere Herr J. und Herr R., zwischen dem 18. Februar 1999 und dem 22. Februar 2001 an mehreren Treffen teilgenommen haben, bei denen Regeln über die Aufteilung von Unterwasser- und Erdkabel-Projekten in verschiedenen Regionen der Welt ausgearbeitet oder diese Projekte den Kartellmitgliedern zugeteilt werden sollten. Es handelt sich um die A/R‑Treffen vom 18. Februar 1999 in Zürich (Schweiz), vom 24. März 1999 in Kuala Lumpur, vom 3. und 4. Juni 1999 in Tokyo (Japan), vom 26. Juli 1999 in London und vom 19. Oktober 1999 in Kuala Lumpur. Für das Jahr 2000 erwähnte die Kommission die Veranstaltung von mindestens vier Treffen am 1. und 2. März, am 11. Mai, im Juli und am 29. November (146. Erwägungsgrund und Anhang I des angefochtenen Beschlusses). Sie stellte auch fest, dass nach den Notizen in dem von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems vorgelegten Terminkalender Herr R. und Herr J. an diesen Treffen im Namen von [
vertraulich
] teilgenommen hatten.
Was den Inhalt dieser Treffen betrifft, deuten die von der Kommission im angefochtenen Beschluss angeführten Beweise, vor allem die dort wiedergegebenen Gesprächsnotizen, darauf hin, dass die Ausarbeitung einer Vereinbarung über die Aufteilung der Märkte, namentlich die Einführung einer Vereinbarung über das „Heimatgebiet“ und einer Vereinbarung über die Aufteilung der „Ausfuhrgebiete“ anhand einer zuvor festgelegten Quote, erörtert wurde. Die Kommission beruft sich weiter auf Beweise, die bestätigen, dass Projekte auch schon seit 1999 zugeteilt wurden. Dazu hat sie im angefochtenen Beschluss das Muster eines Positionsblatts reproduziert, d. h. eines Dokuments, anhand dessen die Zuteilungen der Stromkabelprojekte an die verschiedenen Kartellmitglieder vermerkt und gesteuert werden konnten. Der Kommission zufolge wurde bei den erwähnten Treffen auch die Möglichkeit, europäische Unternehmen wie ABB, Brugg Kabel und Sagem in diese Vereinbarungen einzubeziehen, sowie die Notwendigkeit erörtert, einen japanischen Koordinator zu benennen, um eine gute Verständigung zwischen den beiden Seiten des Kartells sicherzustellen.
Die Kommission stellt außerdem fest, dass die von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems im Rahmen ihres gemeinsamen Antrags auf Erlass der Geldbußen vorgelegten Beweise, auf die sie sich stützt, um zu belegen, dass das Kartell vor dem 13. November 2000 bestanden hat, durch die mündlichen Erklärungen von ABB im Rahmen von deren Antrag auf Erlass ihrer Geldbuße sowie durch die von ABB im Rahmen dieses Antrags vorgelegten Schriftstücke aus der betreffenden Zeit bestätigt werden. Sie bezieht sich nämlich in den Erwägungsgründen 149 und 150 des angefochtenen Beschlusses auf die Erklärungen von ABB zu einem Treffen zwischen einem ABB-Mitarbeiter und einem [
vertraulich
]-Mitarbeiter vom April 2000 und zu Vergeltungsmaßnahmen durch Pirelli, denen sich ABB im Mai 2000 ausgesetzt sah, da sie den Zuschlag für ein Projekt in Italien, dem für Pirelli reservierten Gebiet, erhalten hatte. Auch gibt sie im 151. Erwägungsgrund dieses Beschlusses den Inhalt einer E‑Mail und interner Vermerke wieder, durch die bestätigt wird, dass ABB schon im April 2000 in die „Vereinbarung über das Heimatgebiet“ und in die darauffolgende Aufteilung der europäischen Projekte unter den R‑Kartellmitgliedern einbezogen war.
Die von der Kommission angeführten Beweismittel bestätigen auch, dass die Mitarbeiter von [
vertraulich
] eine bedeutende Rolle bei der Ausarbeitung und für das Funktionieren der Vereinbarungen gespielt haben, aus denen die im angefochtenen Beschluss festgestellte Zuwiderhandlung besteht. Sie waren nicht nur seit dem Treffen vom 18. Februar 1999 in Zürich im Rahmen des Kartells aktiv, sondern verpflichteten sich dazu, wie aus den im 141. Erwägungsgrund dieses Beschlusses wiedergegebenen Gesprächsnotizen zum Treffen vom 26. Juli 1999 in London hervorgeht, andere europäische Unternehmen in das Kartell einzubeziehen. Außerdem können die mündlichen Erklärungen von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems, wie die Kommission im 154. Erwägungsgrund dieses Beschlusses dargelegt hat, als Bestätigung dafür dienen, dass Herr J., ein Mitarbeiter von [
vertraulich
], der Verfasser des ersten, im September 2000 erstellten Positionsblatts war, auf das sich die Kommission im angefochtenen Beschluss berufen hat.
Dass die Geschäftstätigkeit von [
vertraulich
] im November 2000 von Vivalec, der späteren Nexans France, übernommen wurde, änderte nichts an der Funktionsweise des Kartells. Das Unternehmen wurde nämlich bei den Kartelltreffen weiterhin von denselben Personen vertreten, wobei diese im Rahmen der Zuwiderhandlung dieselbe Rolle spielten. Vor allem war Herr J. nach November 2000 wie bisher für die Erstellung und Aktualisierung der Positionsblätter verantwortlich sowie als Sekretär der „R‑Gruppe“ für die Kontakte mit der „A‑Seite“ des Kartells zuständig (vgl. u. a. Erwägungsgründe 94, 96, 99 und 211 des angefochtenen Beschlusses).
Schließlich ist darauf hinzuweisen, dass das Kartell eine einzige und fortdauernde Zuwiderhandlung darstellt und dass die von der Kommission zusammengetragenen Beweismittel keinen Hinweis auf eine Unterbrechung der Kartelltätigkeit in der Zeit zwischen Anfang 1999 und Anfang 2001 enthalten. Aus dem angefochtenen Beschluss geht auch hervor, dass die Mitarbeiter von [
vertraulich
], Herr R. und Herr J., sowohl 1999 als auch 2000 bei den Kartelltreffen anwesend waren, obwohl sie möglicherweise, wie die Kommission im 146. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses bemerkt, nicht an allen Treffen des Jahres 2000 teilgenommen hatten.
Der Umstand, dass einige Mitglieder des Personals von [
vertraulich
] bei einem der Treffen des Jahres 2000 möglicherweise gefehlt haben, kann keinen Zweifel daran begründen, dass das betroffene Unternehmen ununterbrochen am Kartell beteiligt war, vor allem angesichts des Inhalts der Notizen zum A/R‑Treffen vom 22. Februar 2001 in London, das den Klägerinnen zufolge die Beteiligung von Nexans France am Kartell einleitete. Diese Notizen enthalten eine Anwesenheitsliste, in der neben den Namen der Mitarbeiter von Nexans France, Herrn J. und Herrn R., das Wort „[
vertraulich
]“ steht, womit darauf hingewiesen wird, dass es sich um ehemalige Mitarbeiter von [
vertraulich
] handelt. Aus diesen Notizen geht überdies hervor, dass Nexans France ihre Geschäftstätigkeit aufgenommen hatte, dass der Börsengang von Nexans verschoben, aber bestätigt worden war und dass [
vertraulich
] künftig ein Telekommunikationsunternehmen sein würde. Die Notizen zu diesem Treffen bestätigen somit entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen, dass die Teilnahme von Nexans France an diesem Treffen nur eine Folge der früheren Kartelltätigkeiten von Herrn J. und Herrn R. war, nachdem die Stromkabelproduktion innerhalb der aus [
vertraulich
] und ihren Tochtergesellschaften bestehenden Gruppe umstrukturiert worden war.
Daraus folgt, dass das von der Kommission im angefochtenen Beschluss festgestellte Kartell spätestens Mitte 2000 bereits installiert und dass [
vertraulich
], vertreten u. a. durch Herrn R. und Herrn J., eines der Gründungsmitglieder dieses Kartells war. Infolgedessen ist die Kommission zu Recht davon ausgegangen, dass die Beteiligung von Nexans France am Kartell nur eine Fortsetzung der Aktivitäten war, die die Mitarbeiter von [
vertraulich
] seit Anfang des Jahres 1999 wahrgenommen hatten. Die Kommission konnte somit, ohne einen Fehler zu begehen, feststellen, dass die Beteiligung von Nexans France an dem Kartell am 13. November 2000 begonnen hatte, als Vivalec, die spätere Nexans France, die Geschäftstätigkeit von [
vertraulich
] im Bereich der Erdkabel, einschließlich der unmittelbar in das Kartell involvierten Mitarbeiter, übernahm.
Die Klägerinnen können dieses Ergebnis mit ihrem Vorbringen nicht in Frage stellen.
Die Klägerinnen versuchen erstens die Beweiskraft der von der Kommission beschafften Beweismittel zu erschüttern, indem sie diese jeweils isoliert erörtern und analysieren. Sie prüfen getrennt die Erklärungen der Kronzeugen und die aus der betreffenden Zeit stammenden Beweismittel, die von diesen im Rahmen ihrer Anträge auf Erlass der Geldbußen vorgelegt wurden.
In diesem Zusammenhang ist zu beachten, dass die Kommission zwar aussagekräftige und übereinstimmende Beweise beizubringen hat, um das Vorliegen einer Zuwiderhandlung gegen Art. 101 Abs. 1 AEUV nachzuweisen, dass jedoch nicht jeder der von ihr vorgelegten Beweise diese Kriterien notwendigerweise hinsichtlich jedes Merkmals der Zuwiderhandlung erfüllen muss. Es reicht aus, dass das von der Kommission angeführte Bündel von Indizien bei einer Gesamtwürdigung dieser Anforderung genügt. Daher sind die Indizien, die die Kommission im angefochtenen Beschluss anführt, um einen Verstoß eines Unternehmens gegen diese Bestimmung zu beweisen, nicht einzeln, sondern in ihrer Gesamtheit zu würdigen (vgl. Urteile vom 17. Mai 2013, Trelleborg Industrie und Trelleborg/Kommission,
T‑147/09 und T‑148/09
,
EU:T:2013:259
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung, und vom 12. Dezember 2014, Repsol Lubricantes y Especialidades u. a./Kommission,
T‑562/08
, nicht veröffentlicht,
EU:T:2014:1078
, Rn.
und
sowie die dort angeführte Rechtsprechung). Außerdem muss eine wettbewerbswidrige Verhaltensweise oder Vereinbarung in den meisten Fällen aus einer Reihe von Koinzidenzen und Indizien abgeleitet werden, die bei einer Gesamtbetrachtung mangels einer anderen schlüssigen Erklärung den Beweis für eine Verletzung der Wettbewerbsregeln darstellen können (vgl. Urteil vom 17. September 2015, Total Marketing Services/Kommission,
C‑634/13 P
,
EU:C:2015:614
, Rn.
).
Im vorliegenden Fall belegen die von der Kommission im angefochtenen Beschluss angeführten Beweise, wie in den vorstehenden Rn. 112 bis 115 dargelegt, dass zwischen den europäischen und den japanischen Herstellern von Unterwasser- und Erdkabeln unerlaubte Kontakte stattfanden, dass eine komplexe Vereinbarung über die Aufteilung der Märkte unter ihnen ausgearbeitet worden war und dass diese Vereinbarung seit Anfang 1999 umgesetzt wurde. Diese Beweise belegen auch, dass die Mitarbeiter von [
vertraulich
], die zu Vivalec und dann zu Nexans France wurde, bei diesen Kontakten eine Schlüsselrolle spielten.
Zweitens beruhen die Feststellungen der Kommission zum Vorliegen der Zuwiderhandlung während des Zeitraums von Anfang 1999 bis Anfang 2001 entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen nicht ausschließlich auf den Beweismitteln, die Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems ihr im Rahmen ihres gemeinsamen Antrags auf Erlass ihrer Geldbußen übermittelt haben. Die Kommission stützt ihre Darlegungen zwar meistens auf diese Beweismittel, beruft sich aber auch auf die von ABB vorgelegten Beweismittel, in denen ausdrücklich auf die Beteiligung von [
vertraulich
] an der Zuwiderhandlung verwiesen wird.
Soweit die Klägerinnen meinen, die Kommission habe selbst bestätigt, dass sie sich nur auf die Erklärungen von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems gestützt habe, um das Vorliegen der Zuwiderhandlung in deren Anfangsphase festzustellen, missverstehen sie die Bedeutung des 1064. Erwägungsgrundes des angefochtenen Beschlusses. Dieser Erwägungsgrund findet sich im Abschnitt über die zwecks Festsetzung der Geldbuße vorgenommene Beurteilung der gemeinsamen Kooperation, die Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems als zweite Kronzeugen geleistet haben, und die Kommission hat darin nur festgestellt, dass die von diesen Unternehmen übermittelten Informationen zwingende Beweise im Sinne von Rn. 26 der Kronzeugenregelung, d. h. solche mit einem hohen Beweiswert, darstellten. Die Kommission hat auch erklärt, sie habe aufgrund allein dieser Informationen das Vorliegen der Zuwiderhandlung für den Zeitraum vom 18. Februar 1999 bis zum 1. März 2001 beweisen können, was an sich nicht ausschließt, dass sie auch über andere diesen Zeitraum betreffende Beweismittel verfügte, vor allem solche, die sie von ABB erhalten hatte, dem Unternehmen, das sie als erstes kontaktiert und damit begonnen hatte, mit ihr im Rahmen der Kronzeugenregelung zu kooperieren.
Drittens besteht entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen kein Anlass, den Wahrheitsgehalt und die Glaubwürdigkeit der Erklärungen von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems oder von ABB in Zweifel zu ziehen.
Denn nach der Rechtsprechung gibt es keine Bestimmung und keinen allgemeinen Grundsatz des Unionsrechts, die es der Kommission verbieten, sich gegenüber einem Unternehmen auf die Aussagen anderer beschuldigter Unternehmen zu berufen. Andernfalls wäre die der Kommission obliegende Beweislast für Verhaltensweisen, die gegen Art. 101 AEUV verstoßen, nicht tragbar und mit der ihr durch den AEU-Vertrag übertragenen Aufgabe, die ordnungsgemäße Anwendung dieser Bestimmung zu überwachen, nicht zu vereinbaren (vgl. Urteil vom 25. Oktober 2005, Groupe Danone/Kommission,
T‑38/02
,
EU:T:2005:367
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung).
Auch wenn gegenüber den freiwilligen Angaben der Hauptteilnehmer an einem rechtswidrigen Kartell im Allgemeinen ein gewisses Misstrauen angebracht ist, da die Möglichkeit besteht, dass diese Teilnehmer die Neigung haben, möglichst viel Belastungsmaterial zur Tätigkeit ihrer Wettbewerber zu liefern, so ändert dies nichts daran, dass ein Antrag auf Anwendung der Kronzeugenregelung, um einen Erlass oder eine Herabsetzung der Geldbuße zu erreichen, nicht zwangsläufig einen Anreiz schafft, verfälschte Beweise für die Beteiligung der übrigen Mitglieder des Kartells vorzulegen. Denn jeder Versuch einer Irreführung der Kommission könnte die Aufrichtigkeit und Vollständigkeit der Kooperation des Antragstellers in Frage stellen und damit die für ihn bestehende Möglichkeit gefährden, ungeschmälert in den Genuss der Kronzeugenregelung zu gelangen (Urteil vom 12. Juli 2011, Toshiba/Kommission,
T‑113/07
,
EU:T:2011:343
, Rn.
).
Im vorliegenden Fall hat die Kommission zwar die Glaubwürdigkeit der Erklärungen von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems in deren gemeinsamem Antrag auf Erlass der Geldbußen angezweifelt und die Ermäßigung der gegen diese Unternehmen zu verhängenden Geldbußen von 50 % auf 45 % gesenkt. Die Zweifel der Kommission betrafen jedoch nicht den Beginn der Zuwiderhandlung, sondern nur den Zeitpunkt, zu dem J‑Power Systems sich angeblich vom Kartell zurückgezogen hatte, da die Kronzeugen insoweit unterschiedliche Daten nannten. Zur Anfangsphase des Kartells hat die Kommission hingegen im 1064. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses erklärt, dass die von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems vorgelegten Beweise stichhaltig gewesen seien.
Ferner können die Erklärungen von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen nicht als bloße Beweise vom „Hörensagen“ betrachtet werden. Es handelt sich nämlich um Erklärungen der gesetzlichen Vertreter dieser Unternehmen, die im Zusammenhang mit aus der betreffenden Zeit stammenden Beweismitteln wie etwa Auszügen aus Terminkalendern und Notizen zu den Treffen zu sehen sind. Die von Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und J‑Power Systems herrührenden Beweise werden im Übrigen durch die Beweise bekräftigt, die ABB im Rahmen ihres eigenen Antrags auf Erlass der Geldbuße vorgelegt hat (vgl. oben, Rn. 114).
Soweit die Klägerinnen sich außerdem darauf berufen, dass ABB im Rahmen ihrer unter dem Az. T‑445/14 in das Register eingetragenen Klage gegen den angefochtenen Beschluss offensichtlich den Zeitpunkt beanstande, ab dem sie sich nach der Auffassung der Kommission am Kartell beteiligt habe, ist dieses Argument als ins Leere gehend zurückzuweisen, da es keine Bedeutung für den Wert der von diesem Unternehmen mit seinem Antrag auf Erlass der Geldbuße vorgelegten Beweise hat, die bestätigen, dass das Kartell seit Mitte 2000 bestand.
Viertens genügt zum Vorbringen der Klägerinnen, ausweislich der Erklärungen der Kronzeugen habe das Kartell in den Jahren 1999 und 2000 noch nicht bestanden, der Hinweis, dass nach der Rechtsprechung eine Vereinbarung im Sinne von Art. 101 Abs. 1 AEUV schon dann vorliegt, wenn die betreffenden Unternehmen ihren gemeinsamen Willen zum Ausdruck gebracht haben, sich auf dem Markt in einer bestimmten Weise zu verhalten. Eine Vereinbarung im Sinne von Art. 101 Abs. 1 AEUV kann als geschlossen betrachtet werden, wenn eine grundsätzliche Willensübereinstimmung hinsichtlich einer Wettbewerbsbeschränkung vorliegt, selbst wenn über die spezifischen Elemente der vorgesehenen Beschränkungen noch verhandelt wird (vgl. Urteil vom 16. Juni 2011, Solvay/Kommission,
T‑186/06
,
EU:T:2011:276
, Rn.
und
sowie die dort angeführte Rechtsprechung).
Aus der Rechtsprechung ergibt sich im Übrigen, dass jeder Unternehmer nach dem Grundgedanken der Wettbewerbsvorschriften des Vertrags selbständig zu bestimmen hat, welche Politik er auf dem Markt zu betreiben gedenkt. Dieses Selbständigkeitspostulat nimmt den Unternehmen zwar nicht das Recht, sich dem festgestellten oder erwarteten Verhalten ihrer Konkurrenten auf intelligente Weise anzupassen; es steht jedoch streng jeder unmittelbaren oder mittelbaren Fühlungnahme zwischen Unternehmen entgegen, durch die entweder das Marktverhalten eines tatsächlichen oder potenziellen Wettbewerbers beeinflusst oder ein solcher Wettbewerber über das Marktverhalten, zu dem man selbst entschlossen ist oder das man in Erwägung zieht, ins Bild gesetzt wird, wenn die Fühlungnahme bezweckt oder bewirkt, dass Wettbewerbsbedingungen entstehen, die im Hinblick auf die Art der Waren oder erbrachten Dienstleistungen sowie die Bedeutung und Zahl der beteiligten Unternehmen nicht den normalen Marktbedingungen entsprechen (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 8. Juli 1999, Kommission/Anic Partecipazioni,
C‑49/92 P
,
EU:C:1999:356
, Rn.
bis
sowie die dort angeführte Rechtsprechung).
Wie sich aus den vorstehenden Rn. 111 bis 134 ergibt, steht im vorliegenden Fall fest, dass die Vertreter der wichtigsten japanischen und europäischen Hersteller von Unterwasser- und Erdkabeln, einschließlich Nexans France, in den Jahren 1999 und 2000 Treffen veranstaltet haben, um Regeln über die Aufteilung von Unterwasser- und Erdkabel-Projekten in verschiedenen Regionen der Welt auszuarbeiten oder diese Projekte den Kartellmitgliedern zuzuteilen. Auch wenn die Verhandlungen über diese Regeln längere Zeit in Anspruch nahmen, besteht doch kein Zweifel daran, dass es der gemeinsame Wille der Vertreter der an diesen Treffen beteiligten Unternehmen war, die Aufträge für Unterwasser- und Erdkabel-Projekte untereinander aufzuteilen, und dass sie somit eine wettbewerbsbeschränkende Vereinbarung im Sinne von Art. 101 Abs. 1 AEUV geschlossen hatten.
Nach alledem ist der zweite Klagegrund zurückzuweisen.
Es ist deshalb festzustellen, dass es den Klägerinnen nicht gelungen ist, ein rechtswidriges oder fehlerhaftes Verhalten der Kommission nachzuweisen, das es rechtfertigen würde, den angefochtenen Beschluss in vollem Umfang oder teilweise für nichtig zu erklären.
Die Anträge auf Nichtigerklärung sind damit zurückzuweisen.
B.
Zu den Anträgen auf Herabsetzung der verhängten Geldbußen
Vor einer Prüfung der verschiedenen Anträge der Klägerinnen auf Herabsetzung der gegen sie verhängten Geldbußen ist darauf hinzuweisen, dass die Rechtmäßigkeitskontrolle durch die dem Unionsrichter durch Art. 31 der Verordnung Nr. 1/2003 gemäß Art. 261 AEUV eingeräumte Befugnis zu unbeschränkter Nachprüfung ergänzt wird. Diese Befugnis ermächtigt den Richter über die reine Kontrolle der Rechtmäßigkeit der Sanktion hinaus dazu, die Beurteilung der Kommission durch seine eigene Beurteilung zu ersetzen und demgemäß die verhängte Geldbuße oder das verhängte Zwangsgeld aufzuheben, herabzusetzen oder zu erhöhen. Es ist jedoch darauf hinzuweisen, dass die Ausübung der Befugnis zu unbeschränkter Nachprüfung nicht einer Prüfung von Amts wegen entspricht und dass das Verfahren vor den Gerichten der Union ein streitiges Verfahren ist. Mit Ausnahme der Gründe zwingenden Rechts, die der Richter von Amts wegen zu berücksichtigen hat, wie etwa das Fehlen einer Begründung der angefochtenen Entscheidung, ist es Sache des Klägers, gegen die Entscheidung Klagegründe vorzubringen und für diese Beweise beizubringen (Urteil vom 8. Dezember 2011, KME Germany u. a./Kommission,
C‑389/10 P
,
EU:C:2011:816
, Rn.
und
).
Die Klägerinnen beantragen eine Herabsetzung der gegen sie verhängten Geldbußen, weil zum einen der Fehler der Kommission in Bezug auf die Dauer der Beteiligung von Nexans France an der Zuwiderhandlung und zum anderen die Fehler der Kommission bei der Bestimmung des sie betreffenden Schweregrades berücksichtigt werden müssten.
1.
Zum Fehler der Kommission in Bezug auf die Dauer der Beteiligung von Nexans France an der Zuwiderhandlung
Es ist darauf hinzuweisen, dass die Dauer der Beteiligung von Nexans France am Kartell zu den Tatbestandsmerkmalen der Zuwiderhandlung gehört, die die Kommission im angefochtenen Beschluss festgestellt hat, und daher nicht auf der Grundlage von Art. 31 der Verordnung Nr. 1/2003 vom Unionsrichter nachgeprüft werden kann (Urteil vom 21. Januar 2016, Galp Energía España u. a./Kommission,
C‑603/13 P
,
EU:C:2016:38
, Rn.
). Soweit der entsprechende Antrag der Klägerinnen dahin zu verstehen ist, dass das Gericht die Beurteilung der Kommission hinsichtlich des zur Bemessung der Geldbußen der Klägerinnen verwendeten Multiplikators für die Dauer durch seine eigene Beurteilung ersetzen möge, ist im Übrigen festzustellen, dass dieser Antrag nur auf dem Argument beruht, die Kommission habe dadurch einen Fehler begangen, dass sie den 13. November 2000 als Anfangsdatum für die Beteiligung von Nexans France an der Zuwiderhandlung angesehen habe. Dieses Argument geht jedoch in Bezug auf die gegen die Klägerinnen durch Art. 2 Buchst. d des angefochtenen Beschlusses verhängte Geldbuße ins Leere, da ihnen diese Geldbuße wegen der zwischen dem 12. Juni 2001 und dem 28. Januar 2009 festgestellten Beteiligung des von ihnen im Sinne von Art. 101 AEUV gebildeten Unternehmens an der Zuwiderhandlung auferlegt wurde. Zudem hat die Prüfung des zur Stützung der Nichtigkeitsanträge vorgebrachten zweiten Klagegrundes nicht ergeben, dass der Kommission ein Fehler unterlaufen wäre, als sie feststellte, dass Nexans France ab dem 13. November 2000 an der Zuwiderhandlung beteiligt war. Da die Klägerinnen sonst nichts vorgebracht haben, was im vorliegenden Fall eine Änderung der Multiplikatoren rechtfertigen könnte, die die Kommission bei der Errechnung des Grundbetrags der ihnen durch den angefochtenen Beschluss auferlegten Geldbußen angewandt hat, ist der Antrag, mit dem sie wegen des angeblichen Fehlers der Kommission in Bezug auf die Dauer der Beteiligung von Nexans France an der Zuwiderhandlung eine Herabsetzung dieser Geldbußen begehren, zurückzuweisen.
2.
Zum dritten Klagegrund: offensichtlicher Beurteilungsfehler sowie Verletzung der Begründungspflicht und des Gleichbehandlungsgrundsatzes bei der Bestimmung des Schweregrades im Rahmen der Bemessung der Geldbußen
Der vorliegende Klagegrund besteht aus drei Teilen. Im Rahmen des ersten Teils werfen die Klägerinnen der Kommission vor, dadurch einen offensichtlichen Beurteilungsfehler begangen und ihre Begründungspflicht verletzt zu haben, dass sie angesichts der Beweise für die nur teilweise, begrenzte und weitgehend ineffiziente Durchführung des Kartells nicht von einem geringeren Schweregrad ausgegangen sei. Mit dem zweiten Teil tragen sie vor, die Kommission habe diesen Schweregrad zu Unrecht angehoben, um den kumulierten Marktanteil der Parteien zu berücksichtigen. Im Rahmen des dritten Teils machen sie geltend, indem die Kommission ihnen gegenüber einen solchen Schweregrad angewandt habe, habe sie den Gleichbehandlungsgrundsatz verletzt.
Vor einer Prüfung der drei Teile dieses Klagegrundes ist darauf hinzuweisen, dass die Kommission nach Art. 23 Abs. 2 und 3 der Verordnung Nr. 1/2003 gegen Unternehmen, die vorsätzlich oder fahrlässig gegen Art. 101 Abs. 1 AEUV verstoßen haben, durch Entscheidung Geldbußen verhängen kann, deren Höhe u. a. unter Berücksichtigung der Schwere der Zuwiderhandlung sowie deren Dauer festzusetzen ist.
Nach den Ziff. 19 bis 22 der Leitlinien von 2006 für die Festsetzung von Geldbußen ist einer der beiden Faktoren, anhand deren der Grundbetrag der Geldbuße bestimmt wird, der Anteil am relevanten Umsatz, der sich nach der Schwere des Verstoßes richtet. Die Schwere der Zuwiderhandlung wird in jedem Einzelfall unter Berücksichtigung aller relevanten Umstände beurteilt. Bei der Bestimmung des genauen Umsatzanteils berücksichtigt die Kommission mehrere Umstände, u. a. die Art der Zuwiderhandlung, den kumulierten Marktanteil sämtlicher beteiligten Unternehmen, den Umfang des von der Zuwiderhandlung betroffenen räumlichen Marktes und die etwaige Umsetzung der Zuwiderhandlung in der Praxis.
Die Kommission verfügt bei der Festsetzung der Geldbußen über ein Ermessen, um die Unternehmen dazu anhalten zu können, die Wettbewerbsregeln einzuhalten (vgl. Urteile vom 12. Dezember 2012, Novácke chemické závody/Kommission,
T‑352/09
,
EU:T:2012:673
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung, und vom 14. März 2013, Dole Food und Dole Germany/Kommission,
T‑588/08
,
EU:T:2013:130
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung). Jedoch kann der Richter bei der Kontrolle der Höhe der Geldbuße weder hinsichtlich der Wahl der Aspekte, die bei der Anwendung der in den Leitlinien von 2006 für die Festsetzung von Geldbußen genannten Kriterien berücksichtigt wurden, noch hinsichtlich der Bewertung dieser Aspekte auf den Ermessensspielraum der Kommission verweisen, um auf eine gründliche sowohl rechtliche als auch tatsächliche Kontrolle zu verzichten (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 8. Dezember 2011, KME Germany u. a./Kommission,
C‑272/09 P
,
EU:C:2011:810
, Rn.
). Außerdem muss die Kommission, wenn sie beschließt, Geldbußen nach dem Wettbewerbsrecht zu verhängen, stets die allgemeinen Rechtsgrundsätze berücksichtigen, zu denen die Grundsätze der Gleichbehandlung und der Verhältnismäßigkeit in ihrer Auslegung durch die Unionsgerichte gehören (Urteil vom 12. Dezember 2012, Novácke chemické závody/Kommission,
T‑352/09
,
EU:T:2012:673
, Rn.
).
Im vorliegenden Fall hat die Kommission im angefochtenen Beschluss, insbesondere in dessen Erwägungsgründen 997 bis 1010, zum Grundbetrag der Geldbuße und zur Beurteilung der Schwere ausgeführt, die Zuwiderhandlung gehöre ihrer Art nach zu den schwerwiegendsten Wettbewerbsverstößen, was die Anwendung eines Prozentsatzes von 15 % rechtfertige. Zudem hat sie diesen Prozentsatz aufgrund des kumulierten Marktanteils und der fast weltweiten, u. a. den gesamten EWR umfassenden geografischen Ausdehnung des Kartells für alle Adressaten um 2 % erhöht. Im Übrigen ist sie davon ausgegangen, dass das Verhalten der europäischen Unternehmen, einschließlich der Klägerinnen, für den Wettbewerb schädlicher gewesen sei als dasjenige der anderen Unternehmen, da die europäischen Unternehmen über ihre Beteiligung an der „A/R‑Kartellkonfiguration“ hinaus auch im Rahmen der „europäischen Kartellkonfiguration“ dieses Kartells Kabelprojekte unter sich aufgeteilt hätten. Daher hat sie den aufgrund der Schwere der Zuwiderhandlung zu berücksichtigenden Umsatzanteil für die europäischen Unternehmen auf 19 % und für die anderen Unternehmen auf 17 % festgesetzt.
Die drei von den Klägerinnen angeführten Teile sind unter Berücksichtigung dieser Ausführungen zu prüfen.
a)
Zum ersten Teil des dritten Klagegrundes
Die Klägerinnen tragen vor, sie hätten im Verwaltungsverfahren Argumente vorgebracht, aus denen sich ergebe, dass die meisten Umsätze mit Stromkabeln durch die im angefochtenen Beschluss festgestellte Zuwiderhandlung unberührt geblieben seien. Mit ihrer Weigerung, den Anteil am relevanten Umsatz herabzusetzen, um diesem nur teilweisen und weitgehend ineffizienten Vollzug der Zuwiderhandlung Rechnung zu tragen, habe die Kommission einen offensichtlichen Beurteilungsfehler begangen und den angefochtenen Beschluss hinsichtlich des von ihnen gestellten Antrags auf Milderung des Schweregrades unzureichend begründet.
Erstens machen die Klägerinnen geltend, die Vereinbarung über das „Heimatgebiet“ habe sich auf den europäischen Markt nicht auswirken können, da die japanischen Unternehmen aus technologischen und logistischen Gründen keine wirkliche Bedrohung für die europäischen Hersteller auf diesem Markt gewesen seien. Daher hätten die im angefochtenen Beschluss erwähnten europäischen Ausschreibungen, auch wenn es die Vereinbarung nicht gegeben hätte, zu keinem anderen Ergebnis geführt.
Zweitens habe das Kartell nur einen sehr kleinen Teil des Umsatzes mit Stromkabeln in Europa betroffen. Die Klägerinnen hätten im fraglichen Zeitraum mehr als 4000 Verkäufe von unter die Zuwiderhandlung fallenden Stromkabeln in Europa getätigt. In der Mitteilung der Beschwerdepunkte sei aber nur von weniger als 100 Fällen die Rede gewesen, in denen Ausschreibungen manipuliert worden seien. Es gebe keinen einheitlichen europäischen Markt für Unterwasser- und Erdkabel, auf dem alle Verkäufe in derselben Weise und unter denselben Wettbewerbsbedingungen abgewickelt würden. Deshalb könne die Kommission keine Extrapolation einiger weniger Stromkabelprojekte, insbesondere solcher für Betreiber von Übertragungsnetzen, vornehmen, um so das Vorliegen einer Zuwiderhandlung auf einem großen Markt darzutun. Die Kommission habe auch nicht nachgewiesen, dass die Zuwiderhandlung Auswirkungen auf die den Kunden in Rechnung gestellten Preise oder auf die von den Verbrauchern gezahlten Preise gehabt hätte.
Drittens fehle es hinsichtlich der meisten Stromkabelverkäufe, die in den Anwendungsbereich des angefochtenen Beschlusses fielen, an Beweisen für einen Verstoß gegen Art. 101 Abs. 1 AEUV.
Viertens behaupten die Klägerinnen, selbst wenn es Beweise für eine Vereinbarung zwischen den Konkurrenten über den Verkauf von Stromkabeln geben sollte, habe diese Vereinbarung in den meisten Fällen nicht umgesetzt werden können. Unter den mit Beispielen verdeutlichten Gründen für die gescheiterte Umsetzung der Vereinbarung nennen sie den Fall eines Projekts, das wegen der Annullierung der im Rahmen des Kartells besprochenen Ausschreibung nicht realisiert worden sei, den Fall einer zulässigen Zusammenarbeit zwischen den Stromkabelproduzenten, den Fall eines Kunden, der u. a. an einer patentierten Technologie eines bestimmten Herstellers interessiert gewesen sei und deshalb keine Konkurrenzangebote habe einholen wollen sowie den Fall, in dem ein kartellfremdes Unternehmen den Zuschlag für ein Projekt erhalten habe, obwohl dieses Projekt zwischen den Kartellmitgliedern erörtert worden sei. Sie meinen auch, ihre interne Struktur habe die Umsetzung der Vereinbarung verhindert, da ihre Mitarbeiter, die an den Kartelltreffen teilgenommen hätten, häufig keinen Kontakt zu den Teams gehabt hätten, von denen die Angebote vorbereitet worden seien. Zudem seien die ursprünglichen Kontakte zwischen den Konkurrenten wegen der sehr langen Vorbereitungszeit für Stromkabelprojekte sowie der Änderungen der Kunden und Angebotsspezifikationen unwirksam geblieben.
Die Kommission tritt dem Vorbringen der Klägerinnen entgegen.
1)
Zum angeblichen Beurteilungsfehler
Mit ihrem Vorbringen werfen die Klägerinnen der Kommission im Kern vor, bei der Bemessung der Geldbußen außer Acht gelassen zu haben, dass die Zuwiderhandlung nur begrenzte oder gar überhaupt keine realen Auswirkungen auf den relevanten Markt gehabt habe. Sie machen namentlich geltend, dass die Zuwiderhandlung die meisten der in der Mitteilung der Beschwerdepunkte angeführten Umsätze mit Stromkabeln „unberührt“ gelassen habe oder dass die Vereinbarung sich nicht „auf die Kunden habe auswirken können“, vor allem nicht auf die ihnen in Rechnung gestellten Preise. Schließlich hätten kartellfremde tatsächliche Umstände die Auswirkungen des Kartells abgeschwächt.
Mit einigen Argumenten machen die Klägerinnen auch geltend, das Vorliegen der Vereinbarung sei nicht bewiesen. In ihrer Antwort auf diese Argumente nimmt die Kommission ebenfalls zur Beweisführung für das Vorliegen eines Verstoßes gegen Art. 101 Abs. 1 AEUV Stellung, insbesondere zu der Frage, ob die Auswirkungen einer Zuwiderhandlung dargetan werden müssen, die in einer Marktaufteilung besteht und somit als bezweckter Verstoß qualifiziert werden kann. Die Kommission vertritt im Wesentlichen die Ansicht, da es sich bei der im angefochtenen Beschluss festgestellten Zuwiderhandlung um einen bezweckten Verstoß handle, habe sie im Einklang mit der ständigen Rechtsprechung (vgl. Urteil vom 13. Dezember 2012, Expedia,
C‑226/11
,
EU:C:2012:795
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung) deren Auswirkungen nicht nachweisen müssen. Sie verweist zudem auf die Rechtsprechung, wonach auch eine teilweise Umsetzung einer wettbewerbswidrigen Zwecken dienenden Vereinbarung genügt, um auszuschließen, dass diese Vereinbarung sich nicht auf den Markt ausgewirkt hat (Urteil vom 25. Oktober 2005, Groupe Danone/Kommission,
T‑38/02
,
EU:T:2005:367
, Rn.
).
In der Erwiderung haben die Klägerinnen ihr Vorbringen dahin gehend klargestellt, dass ihre Argumente zur begrenzten Umsetzung der Zuwiderhandlung und zur fehlenden Auswirkung der Zuwiderhandlung auf die Preise die Schwere der Zuwiderhandlung, nicht aber die Feststellung ihres Vorliegens beträfen. Eine wettbewerbswidrige Vereinbarung, die nicht vollständig umgesetzt worden sei und jedenfalls keinen Einfluss auf die von den Kunden gezahlten Preise habe, müsse als weniger gravierend angesehen werden als eine Vereinbarung, die vollständig umgesetzt worden sei und den Kunden wegen der dadurch verursachten Preissteigerungen einen Schaden zufüge.
Dazu ist festzustellen, dass die meisten der in den vorstehenden Rn. 153 bis 155 wiedergegebenen Argumente der Klägerinnen auf einer Verwechslung zwischen dem Begriff „Umsetzung“ der Zuwiderhandlung in Ziff. 22 der Leitlinien von 2006 für die Festsetzung von Geldbußen und dem Ausdruck „konkrete Auswirkungen auf den Markt“ beruhen, die von der Kommission, sofern sie messbar waren, bei der Bemessung der Geldbuße nach den Leitlinien für das Verfahren zur Festsetzung von Geldbußen, die gemäß Artikel 15 Absatz 2 der Verordnung Nr. 17 und gemäß Artikel 65 Absatz 5 [KS] festgesetzt werden (
ABl. 1998, C 9, S. 3
, im Folgenden: Leitlinien von 1998 für die Festsetzung von Geldbußen), berücksichtigt werden konnten. Nach dem Wortlaut von Ziff. 22 der auf den Sachverhalt des vorliegenden Falles anwendbaren Leitlinien von 2006 für die Festsetzung von Geldbußen ist die Kommission nicht unbedingt verpflichtet, die konkrete Auswirkung auf den Markt bzw. das Fehlen einer solchen Auswirkung als erschwerenden oder mildernden Faktor bei der Beurteilung der Schwere der Zuwiderhandlung im Rahmen der Bemessung der Geldbuße zu berücksichtigen. Es genügt, dass die von der Kommission festgelegte Höhe des zu berücksichtigenden Umsatzanteils wie im vorliegenden Fall durch andere Umstände gerechtfertigt wird, die für die Bestimmung der Schwere nach dieser Vorschrift relevant sein können, wie etwa die Art der Zuwiderhandlung, den kumulierten Marktanteil sämtlicher beteiligten Unternehmen und den Umfang des räumlichen Marktes.
Das Vorbringen der Klägerinnen, das Kartell habe aus von den Kartellmitgliedern nicht zu vertretenden Gründen seine Wirkungen nicht entfalten bzw. die erhofften Ergebnisse nicht erbringen können, ist daher zurückzuweisen.
Soweit die Argumentation der Klägerinnen dahin zu verstehen sein sollte, dass sie meinen, die Kommission habe die Umsetzung der Zuwiderhandlung nicht dargetan, kann auch dieses Vorbringen nicht durchgreifen.
Das einzige Argument der Klägerinnen, das die Umsetzung der Zuwiderhandlung zu betreffen scheint, besteht nämlich in der Behauptung, dass Nexans France wegen ihrer internen Organisation die Vereinbarungen nicht habe umsetzen können, da die Mitarbeiter, die an den Kartelltreffen teilgenommen hätten, keinen Kontakt zu den Teams gehabt hätten, von denen die Angebote vorbereitet worden seien. Dieses Argument kann jedoch keinen Erfolg haben, da die angebliche Unmöglichkeit einer Umsetzung der mit den fraglichen Vereinbarungen verbundenen Verhaltensmaßregeln nicht genügt, um die – auf die im angefochtenen Beschluss angeführten und von den Klägerinnen nicht bestrittenen Beweise gestützte – Feststellung der Kommission zu widerlegen, wonach Nexans France ebenso wie die anderen Kartellmitglieder die Vereinbarung über das „Heimatgebiet“ im Allgemeinen beachtet und sich daran beteiligt hat, die in den „Ausfuhrgebieten“ zu realisierenden Stromkabelprojekte zwischen den asiatischen und den europäischen Herstellern aufzuteilen und die in den „Ausfuhrgebieten“ zu realisierenden Stromkabelprojekte, die den europäischen Herstellern zugeteilt worden waren, unter Letzteren aufzuteilen sowie eine Aufteilung der im „Heimatgebiet“ der europäischen Hersteller zu realisierenden Stromkabelprojekte vorzunehmen.
2)
Zur angeblichen Verletzung der Begründungspflicht
Was den gerügten Begründungsmangel anbelangt, ist darauf hinzuweisen, dass die nach Art. 296 AEUV erforderliche Begründung der Natur des betreffenden Rechtsakts angepasst sein und die Überlegungen des Organs, das den Rechtsakt erlassen hat, so klar und unmissverständlich zum Ausdruck bringen muss, dass die Betroffenen ihr die Gründe für die erlassene Maßnahme entnehmen können und das zuständige Gericht seine Kontrollaufgabe wahrnehmen kann (Urteil vom 29. September 2011, Elf Aquitaine/Kommission,
C‑521/09 P
,
EU:C:2011:620
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung).
Im vorliegenden Fall hat die Kommission entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen im 1007. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses in Erwiderung auf die von den Klägerinnen im Verwaltungsverfahren vorgebrachten Argumente dargelegt, aus welchem Grund die einzige und fortdauernde Zuwiderhandlung ihres Erachtens vollständig umgesetzt worden war. Die Kommission hat nämlich ausgeführt, die Unionsgerichte hätten bestätigt, dass „eine unvollständige Umsetzung von Kartellvereinbarungen nicht bedeutet, dass die kollusiven Vereinbarungen tatsächlich nicht umgesetzt wurden“, und dass der Umstand, dass „die Kommission keine Beweise für die Kollusion in Bezug auf jeden von dem Kartell erfassten Mitgliedstaat oder jede von dem Kartell erfasste Vertragspartei hat, [nicht] bedeutet …, dass die Vereinbarung nicht umgesetzt wurde“.
Des Weiteren hat die Kommission im 1006. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses in Erwiderung auf das von den Klägerinnen ebenfalls im Verwaltungsverfahren vorgebrachte Argument, wonach sich die Zuwiderhandlung nicht auf den Wettbewerb im EWR ausgewirkt habe, ausgeführt, dass es für die Verhängung der Geldbußen nicht erforderlich war, die Auswirkungen der durch den angefochtenen Beschluss geahndeten Absprachen zu beweisen oder das Ausmaß ihrer Auswirkungen auf den Markt oder den Wettbewerb zu berücksichtigen, da diese Absprachen eine Zuwiderhandlung gegen Art. 101 Abs. 1 AEUV darstellten.
Der Umstand, dass die Rechtsprechung irrelevant ist, auf die die Kommission in Fn. 1413 die Erläuterung im 1006. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses gestützt hat, und dass diese Erläuterung keine geeignete Rechtfertigung für die Weigerung darstellt, bei der Beurteilung der Schwere der Zuwiderhandlung darauf Rücksicht zu nehmen, dass diese sich im EWR angeblich nicht ausgewirkt hat (siehe oben, Rn. 156), ist gegenstandslos, soweit die vorliegende Rüge darauf gestützt ist.
Bei der Begründungspflicht handelt es sich nämlich nach ständiger Rechtsprechung um ein wesentliches Formerfordernis, das von der Stichhaltigkeit der Begründung zu unterscheiden ist, die zur materiellen Rechtmäßigkeit des streitigen Rechtsakts gehört. Rügen und Argumente, die sich gegen die materielle Rechtmäßigkeit dieses Aktes richten, gehen folglich im Rahmen eines Klagegrundes, mit dem eine fehlende oder unzureichende Begründung gerügt wird, ins Leere (vgl. in diesem Sinne Urteile vom 22. März 2001, Frankreich/Kommission,
C‑17/99
,
EU:C:2001:178
, Rn.
bis
, und vom 15. Juni 2005, Corsica Ferries France/Kommission,
T‑349/03
,
EU:T:2005:221
, Rn.
und
).
Der erste Teil des dritten Klagegrundes ist somit zurückzuweisen.
b)
Zum zweiten Teil des dritten Klagegrundes
Die Klägerinnen tragen vor, aus den Erwägungsgründen 998 bis 1010 des angefochtenen Beschlusses ergebe sich, dass die Kommission wegen der Größe des kumulierten Marktanteils aller Unternehmen und wegen der räumlichen Ausdehnung der Zuwiderhandlung bei allen Unternehmen den Umsatzanteil um 2 % heraufgesetzt habe. Die Erhöhung wegen der Größe des kumulierten Marktanteils sei nicht gerechtfertigt, da eine Reihe von Teilnehmern im Verlauf der Zuwiderhandlung gewechselt habe und insbesondere bestimmte Unternehmen die Zuwiderhandlung erst lange nach dem 18. Februar 1999 begangen und davon bereits vor dem Enddatum des 28. Januar 2009 Abstand genommen hätten.
Die Kommission tritt dem Vorbringen der Klägerinnen entgegen.
Dazu ist festzustellen, dass das Kartell – obwohl sich, wie die Klägerinnen bemerken, nicht alle Kartellunternehmen während des gesamten relevanten Zeitraums an der Kartelltätigkeit beteiligt haben – während des größten Teils seines Bestehens die wichtigsten europäischen und japanischen Hersteller von Unterwasser- und Erdkabeln für Hoch- und Höchstspannung umfasste. Außerdem wurde das Kartell von Ende 2001 bis 2006 durch die Teilnahme kleinerer europäischer Lieferanten wie Brugg Kabel, nkt cables, Safran und Silec Cable sowie von Ende 2002 bis Mitte 2005 durch die Teilnahme der südkoreanischen Lieferanten verstärkt. Überdies ist, wie die Kommission ohne Widerspruch seitens der Klägerinnen erklärt, die Zahl der auf dem relevanten Markt tätigen Unternehmen, an die der angefochtene Beschluss nicht adressiert war, sehr gering. Unter diesen Umständen ist nach eingehender Prüfung festzustellen, dass die Kommission, ohne einen Fehler zu begehen, zu der Einschätzung kommen durfte, dass alle Adressaten des angefochtenen Beschlusses zusammen genommen fast die Gesamtheit der auf dem EWR-Markt der Unterwasser- und Erdkabel für Hoch- und Höchstspannung tätigen Unternehmen darstellten. Die Kommission konnte auch zu Recht davon ausgehen, dass dieser Umstand sowie die von den Klägerinnen unbestrittene nahezu weltweite räumliche Ausdehnung des Kartells die Zuwiderhandlung gravierender machten und folglich den zu berücksichtigenden Umsatzanteil um 2 % erhöhten.
Der zweite Teil des dritten Klagegrundes ist somit zurückzuweisen.
c)
Zum dritten Teil des dritten Klagegrundes
Die Klägerinnen sind der Ansicht, die von der Kommission vorgenommene Unterscheidung zwischen den europäischen und den japanischen Unternehmen hinsichtlich des für die Schwere der Zuwiderhandlung berücksichtigten Umsatzanteils verletze den Gleichbehandlungsgrundsatz.
Der Umsatzanteil, den die Kommission auf die europäischen Unternehmen angewandt habe, sei 2 % höher als der Umsatzanteil gewesen, den sie auf die anderen Unternehmen angewandt habe. Zur Begründung dieser Unterscheidung habe die Kommission im 999. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses ausgeführt, dass zusätzlich zu den Aufteilungsmechanismen der „A/R‑Kartellkonfiguration“„bei EWR-Projekten eine weitere Aufteilung unter den europäischen Herstellern nach der europäischen Kartellkonfiguration statt[fand]“. Nach Auffassung der Kommission habe „[d]ieser Teil des Kartells, an dem ausschließlich die europäischen Hersteller beteiligt waren, … zusätzlich zu der Marktaufteilungsvereinbarung der europäischen, japanischen und koreanischen Hersteller zu einer weiteren Beschränkung des Wettbewerbs [geführt] und … somit die Schwere der Zuwiderhandlung [erhöht]“, so dass „[w]egen der durch die europäische Kartellkonfiguration verursachten zusätzlichen Wettbewerbsverzerrung … der schwerebezogene Prozentsatz bei den Unternehmen, die an diesem Teil des Kartells beteiligt waren, um 2 % erhöht werden [sollte]“.
Die Klägerinnen beanstanden diese Unterscheidung zum einen deshalb, weil die „europäische Kartellkonfiguration“ nicht allein von den europäischen Unternehmen umgesetzt worden sei. Aus dem angefochtenen Beschluss gehe nämlich hervor, dass sich die japanischen und die südkoreanischen Unternehmen an Diskussionen über bestimmte Projekte europäischer Kunden beteiligt hätten. Zum anderen habe die Kommission nicht dargetan, auf welche Weise diese Konfiguration „zu einer weiteren Beschränkung des Wettbewerbs geführt“ habe und welche „zusätzliche Wettbewerbsverzerrung“ durch diese Konfiguration verursacht worden sei.
Die Kommission tritt dem Vorbringen der Klägerinnen entgegen.
In diesem Zusammenhang ist zu beachten, dass die Kommission nach ständiger Rechtsprechung in jedem Einzelfall, wenn sie die Festsetzung von Geldbußen nach dem Wettbewerbsrecht beschließt, die allgemeinen Rechtsgrundsätze einhalten muss, zu denen der Grundsatz der Gleichbehandlung in seiner Auslegung durch die Unionsgerichte gehört. Dieser Grundsatz besagt, dass vergleichbare Sachverhalte nicht unterschiedlich und unterschiedliche Sachverhalte nicht gleichbehandelt werden dürfen, es sei denn, dass eine solche Behandlung objektiv gerechtfertigt ist (vgl. Urteile vom 27. Juni 2012, Bolloré/Kommission,
T‑372/10
,
EU:T:2012:325
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung, sowie vom 19. Januar 2016, Mitsubishi Electric/Kommission,
T‑409/12
,
EU:T:2016:17
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung).
Was die Beurteilung der Schwere des Verhaltens der europäischen Unternehmen im Vergleich zum Verhalten der asiatischen, insbesondere der japanischen, Unternehmen betrifft, ist daran zu erinnern, dass die Kommission das im angefochtenen Beschluss behandelte Kartell als eine aus zwei Konfigurationen, nämlich der „A/R‑Kartellkonfiguration“ und der „europäischen Kartellkonfiguration“, bestehende einzige und fortdauernde Zuwiderhandlung qualifiziert hat. Die erste dieser Konfigurationen beinhaltete eine Absprache über das „Heimatgebiet“, wonach sich die japanischen und die südkoreanischen Unternehmen verpflichteten, das für die R‑Mitglieder des Kartells reservierte europäische „Heimatgebiet“ zu verlassen, und Letztere sich im Gegenzug verpflichteten, dem japanischen und südkoreanischen „Heimatgebiet“ fernzubleiben, sowie eine Aufteilung der Projekte im größten Teil der restlichen Welt, d. h. in den sogenannten „Ausfuhrgebieten“. Ausweislich der vorstehenden Rn. 12 sollten im Rahmen der zweiten dieser Konfigurationen die Projekte im europäischen „Heimatgebiet“ und die Projekte, die in den „Ausfuhrgebieten“ der europäischen Seite zugeteilt worden waren, zwischen den europäischen Unternehmen aufgeteilt werden.
Die Gründe, aus denen die Kommission der Auffassung war, die beiden Kartellkonfigurationen stellten eine einzige Zuwiderhandlung dar, finden sich in den Erwägungsgründen 527 bis 619 des angefochtenen Beschlusses. In diesem Rahmen stellte die Kommission zu der Voraussetzung, wonach ein einziges einheitliches Ziel verfolgt wurde, das diese Kartellkonfigurationen miteinander verband, im 534. Erwägungsgrund dieses Beschlusses Folgendes fest:
„Die europäische Kartellkonfiguration (wie auch die Aufteilung zwischen den asiatischen Unternehmen) war der allgemeinen nahezu weltweiten Absprache untergeordnet und diente zu ihrer Umsetzung. In diesen europäischen R‑Treffen berichtete der europäische Koordinator über die Inhalte der in den A/R‑Treffen geführten Gespräche … Dazu organisierten die Parteien kurz nach den A/R‑Treffen häufig R‑Treffen … In den Treffen … der R‑Seite … bekundeten die Parteien ihr Interesse an Projekten in den Ausfuhrgebieten, die dann in den A/R‑Treffen diskutiert wurden. Entsprechend wurden auch die Parteien der A/R‑Treffen über die wichtigsten Diskussionen in der europäischen Kartellkonfiguration unterrichtet … Die europäische Kartellkonfiguration und die Absprachen waren insoweit ein wesentlicher Bestandteil des Gesamtplans.“
Die Kommission machte die meisten japanischen und südkoreanischen Unternehmen dafür verantwortlich, sich an dem Gesamtkartell, einschließlich seiner europäischen Konfiguration, beteiligt zu haben. Sie stellte vor allem fest, dass die in der Kerngruppe des Kartells organisierten japanischen Unternehmen, d. h. Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable und ihr Gemeinschaftsunternehmen J‑Power Systems sowie Furukawa Electric, Fujikura und ihr Gemeinschaftsunternehmen Viscas, für dieses Kartell in vollem Umfang verantwortlich waren.
Im 537. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses differenzierte die Kommission jedoch hinsichtlich des Umfangs, in dem die verschiedenen Unternehmen am Kartell mitgewirkt hatten. Sie führte nämlich aus:
„Die Kerngruppe der beteiligten Unternehmen (Nexans, Pirelli/Prysmian, Furukawa [Electric], Fujikura und Viscas, Sumitomo [Electric Industries], Hitachi [Cable] und [J‑Power Systems]) war bei Unterwasserkabel- und Erdkabel-Projekten identisch, und diese Kerngruppe befolgte den Grundsatz des Heimatgebiets und die Absprache über die Aufteilung von Projekten in den Ausfuhrgebieten gleichermaßen. Während die japanischen und koreanischen Unternehmen aus offensichtlichen Gründen nicht in der europäischen Kartellkonfiguration involviert waren, waren Nexans und Pirelli/Prysmian in beiden Konfigurationen aktiv.“
Aus dieser Feststellung zog die Kommission im von den Klägerinnen beanstandeten 999. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses den Schluss, die von den europäischen Unternehmen begangene Zuwiderhandlung müsse als gravierender gewertet werden als die von den japanischen Unternehmen begangene, weshalb der für die Berechnung des Grundbetrags der Geldbuße verwendete Umsatzanteil bei den europäischen Unternehmen wegen deren Verwicklung in die „europäische Kartellkonfiguration“ um 2 % zu erhöhen sei.
Selbst wenn jedoch das Vorbringen der Klägerinnen, die japanischen Unternehmen seien in gleicher Weise wie die europäischen Unternehmen an der „europäischen Kartellkonfiguration“ beteiligt gewesen, zutreffen sollte, könnte dadurch nicht die Schlussfolgerung der Kommission in Frage gestellt werden, wonach die Aufteilung der Projekte innerhalb des EWR ein weiterer Umstand war, der es verdiente, durch einen die Schwere der Zuwiderhandlung widerspiegelnden zusätzlichen Prozentsatz geahndet zu werden.
Zusätzlich zu der „A/R‑Kartellkonfiguration“, innerhalb deren die europäischen und die asiatischen Unternehmen u. a. vereinbarten, dem jeweils anderen „Heimatgebiet“ fernzubleiben, teilten die europäischen Hersteller, einschließlich der Klägerinnen, die verschiedenen den R‑Mitgliedern des Kartells zugewiesenen Stromkabelprojekte untereinander auf. Eine solche Aufteilung betraf insbesondere, wie aus dem 73. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses hervorgeht, sowohl die im Rahmen dieser Konfiguration vorgenommene Zuteilung der Projekte in den „Ausfuhrgebieten“ als auch die Zuteilung der den R‑Mitgliedern nach der Vereinbarung über das „Heimatgebiet“ vorbehaltenen Projekte, d. h. der Projekte, die sich im „Heimatgebiet“ der europäischen Hersteller befanden. Obwohl die Aufteilung der Projekte innerhalb dieser Konfiguration und die Aufteilung der Projekte innerhalb der „europäischen Kartellkonfiguration“ eng miteinander verbunden waren, wie die Kommission im 534. Erwägungsgrund des angefochtenen Beschlusses dargelegt hat, beinhaltete die „europäische Kartellkonfiguration“ eine zusätzliche Absprache über die Aufteilung der Projekte, die über die Aufteilungsregeln innerhalb der „A/R‑Kartellkonfiguration“ hinausging.
Zudem steht es entgegen dem Vorbringen der Klägerinnen außer Zweifel, dass durch die Aufteilung der Projekte für Erd- und Unterwasser-Hochspannungskabel innerhalb der „europäischen Kartellkonfiguration“ die durch die „A/R‑Kartellkonfiguration“ im EWR verursachte Beeinträchtigung des Wettbewerbs verstärkt wurde.
Es war daher gerechtfertigt, wie die Kommission vorträgt, dass bei der Beurteilung der Schwere des Verhaltens der Hersteller, die an der „europäischen Kartellkonfiguration“ beteiligt waren, insbesondere der europäischen Hersteller, der dem Wettbewerb innerhalb des EWR zugefügte zusätzliche Schaden berücksichtigt wurde.
Soweit die Klägerinnen der Kommission im Kern vorwerfen, einen Beurteilungsfehler begangen zu haben, weil sie angenommen habe, dass die japanischen Unternehmen sich an der „europäischen Kartellkonfiguration“ nicht in gleichem Umfang wie die europäischen Unternehmen beteiligt hätten, hat dieses Vorbringen somit keine Bedeutung für die Frage, ob der Gleichbehandlungsgrundsatz den Klägerinnen gegenüber verletzt wurde.
Ein solches Vorbringen könnte nämlich, sofern es begründet wäre, nur eine Erhöhung des für die japanischen Unternehmen festgesetzten Umsatzanteils rechtfertigen.
Dagegen ist dieser Umstand in Bezug auf den Umsatzanteil irrelevant, der für die Klägerinnen festgesetzt wurde, um die Schwere ihrer Verhaltensweise zu berücksichtigen, denn der Gleichbehandlungsgrundsatz begründet keinen Anspruch auf die diskriminierungsfreie Anwendung einer rechtswidrigen Behandlung (Urteil vom 11. September 2002, Pfizer Animal Health/Rat,
T‑13/99
,
EU:T:2002:209
, Rn.
).
Folglich ist der dritte Teil des dritten Klagegrundes und damit dieser Klagegrund insgesamt zurückzuweisen.
Da die von den Klägerinnen zur Stützung ihrer Abänderungsanträge vorgebrachten Klagegründe und Argumente zurückgewiesen worden sind und da nichts ersichtlich ist, was im vorliegenden Fall eine Herabsetzung der Geldbußen rechtfertigen könnte, sind die auf eine solche Herabsetzung gerichteten Anträge abzuweisen.
Nach alledem ist die Klage in vollem Umfang abzuweisen.
IV.
Kosten
Nach Art.134 Abs. 1 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei auf Antrag zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da die Klägerinnen unterlegen sind, sind ihnen gemäß dem Antrag der Kommission die Kosten aufzuerlegen.
Aus diesen Gründen hat
DAS GERICHT (Achte Kammer)
für Recht erkannt und entschieden:
1.
Die Klage wird abgewiesen.
2.
Die Nexans France SAS und die Nexans SA tragen die Kosten.
Collins
Kancheva
Barents
Verkündet in öffentlicher Sitzung in Luxemburg am 12. Juli 2018.
Unterschriften
Inhaltsverzeichnis
I. Vorgeschichte des Rechtsstreits
A. Klägerinnen und betroffene Branche
B. Verwaltungsverfahren
C. Angefochtener Beschluss
1. In Rede stehende Zuwiderhandlung
2. Verantwortlichkeit der Klägerinnen
3. Verhängte Geldbußen
II. Verfahren und Anträge der Parteien
III. Entscheidungsgründe
A. Zu den Anträgen auf Nichtigerklärung
1. Zum ersten Klagegrund: Fehlen einer Rechtsgrundlage, Verletzung der Nachprüfungsentscheidung und der Verteidigungsrechte sowie Verstoß gegen Art. 20 Abs. 2 bis 4 der Verordnung Nr. 1/2003 und gegen Art. 7 der Charta
a) Zum Verlauf der Nachprüfung
b) Zum angeblichen Fehlen einer Rechtsgrundlage für die streitigen Maßnahmen
c) Zur angeblichen Verletzung der Nachprüfungsentscheidung
d) Zur angeblichen Verletzung der Verteidigungsrechte
e) Zum angeblichen Verstoß gegen Art. 20 Abs. 3 und 4 der Verordnung Nr. 1/2003
f) Zum angeblichen Verstoß gegen Art. 7 der Charta
2. Zum zweiten Klagegrund: Beurteilungsfehler bei der Bestimmung des Beginns der Beteiligung der Klägerinnen an der Zuwiderhandlung
B. Zu den Anträgen auf Herabsetzung der verhängten Geldbußen
1. Zum Fehler der Kommission in Bezug auf die Dauer der Beteiligung von Nexans France an der Zuwiderhandlung
2. Zum dritten Klagegrund: offensichtlicher Beurteilungsfehler sowie Verletzung der Begründungspflicht und des Gleichbehandlungsgrundsatzes bei der Bestimmung des Schweregrades im Rahmen der Bemessung der Geldbußen
a) Zum ersten Teil des dritten Klagegrundes
1) Zum angeblichen Beurteilungsfehler
2) Zur angeblichen Verletzung der Begründungspflicht
b) Zum zweiten Teil des dritten Klagegrundes
c) Zum dritten Teil des dritten Klagegrundes
IV. Kosten
(
*1
) Verfahrenssprache: Englisch.
(
) Die vorliegende Sprachfassung ist in Rn. 20 gegenüber der ursprünglich online gestellten Fassung geändert worden.
(
) Nicht wiedergegebene vertrauliche Daten. | [
"Wettbewerb",
"Kartelle",
"Europäischer Markt für Stromkabel",
"Beschluss, mit dem eine Zuwiderhandlung gegen Art. 101 AEUV festgestellt wird",
"Einheitliche und fortgesetzte Zuwiderhandlung",
"Rechtswidrigkeit der Nachprüfungsentscheidung",
"Angemessene Frist",
"Grundsatz der ordnungsgemäßen Verwaltung",
"Grundsatz der persönlichen Verantwortlichkeit",
"Gesamtschuldnerische Haftung für die Zahlung der Geldbuße",
"Hinreichender Beweis für die Zuwiderhandlung",
"Dauer der Zuwiderhandlung",
"Geldbußen",
"Verhältnismäßigkeit",
"Gleichbehandlung",
"Befugnis zu unbeschränkter Nachprüfung"
] |
62009TJ0433 | sl | Tožba zoper odločbo drugega odbora za pritožbe UUNT z dne 20. avgusta 2009 (zadeva R 1538/2008-2) v zvezi s postopkom z ugovorom
med Carmen March Juan in družbo TTNB.
Podatki o zadevi
Prijavitelj znamke Skupnosti:
Tamara Taichman, katere pravna naslednica je tožeča stranka, družba TTNB
Zadevna znamka Skupnosti:
besedna znamka Tila March za proizvode iz razredov 3, 18 in 25 – zahteva za registracijo št. 5402722
Imetnik znamke ali znaka, navajanega v postopku z ugovorom:
Carmen March Juan
Znamka ali znak, navajan v postopku z ugovorom:
španska besedna znamka CARMEN MARCH za proizvode in storitve iz razredov 3, 18, 24, 25, 35 in 38, ugovor se je nanašal na
registracijo za proizvode iz razredov 3, 18 in 25
Odločba oddelka za ugovore:
zavrnitev ugovora
Odločba odbora za pritožbe:
razveljavitev odločbe oddelka za ugovore
Izrek
1.
Tožba se zavrne.
2.
TTNB se naloži plačilo stroškov. | [
"Znamka Skupnosti",
"Postopek z ugovorom",
"Prijava besedne znamke Skupnosti Tila March",
"Prejšnja figurativna nacionalna znamka CARMEN MARCH",
"Relativni razlog za zavrnitev",
"Verjetnost zmede",
"Člen 8(1)(b) Uredbe (ES) št 207/2009"
] |
61981CJ0294 | it | 1 CON ATTO DEPOSITATO NELLA CANCELLERIA DELLA CORTE IL 23 NOVEMBRE 1981 , LA SOCIETA CONTROL DATA BELGIUM NV SA HA PROPOSTO , AI SENSI DELL ' ART . 173 , 2* COMMA , DEL TRATTATO CEE , UN RICORSO VOLTO ALL ' ANNULLAMENTO DELLA DECISIONE DELLA COMMISSIONE 10 AGOSTO 1981 , N . 692 , CHE STABILISCE CHE L ' IMPORTAZIONE DEGLI APPARECCHI ( ELABORATORI ELETTRONICI ) DENOMINATI ' CONTROL DATA-CYBER 170-720 ; CYBER 170-750 ' NON PUO AVVENIRE IN FRANCHIGIA DAI DAZI DELLA TARIFFA DOGANALE COMUNE ( GU L 252 , PAG . 36 ).
2 TALE DECISIONE E STATA ADOTTATA NELL ' AMBITO DEL REGOLAMENTO DEL CONSIGLIO 10 LUGLIO 1975 , N . 1798 , RELATIVO ALL ' IMPORTAZIONE IN FRANGHIGIA DAI DAZI DELLA TARIFFA DOGANALE COMUNE DEGLI OGGETTI DI CARATTERE EDUCATIVO , SCIENTIFICO O CULTURALE ( GU L 184 , PAG . 1 ), EMENDATO DAL REGOLAMENTO DEL CONSIGLIO 8 MAGGIO 1979 , N . 1027 ( GU L 134 , PAG . 1 ) E DEL REGOLAMENTO DELLA COMMISSIONE 12 DICEMBRE 1979 , N . 2784 , CHE FISSA LE DISPOSIZIONI D ' ATTUAZIONE DEL REGOLAMENTO N . 1798 ( GU L 318 , PAG . 32 ). DETTI REGOLAMENTI MIRANO A GARANTIRE L ' APPLICAZIONE , NELLA COMUNITA , DELL ' ACCORDO PER L ' IMPORTAZIONE DI OGGETTI DI CARATTERE EDUCATIVO , SCIENTIFICO O CULTURALE , ELABORATO SU INIZIATIVA DELL ' UNESCO ED ADOTTATO A FIRENZE NEL LUGLIO DEL 1950 ( RACC . DEI TRATTATI , VOL . 131 , PAG . 25 ), COMPLETATO DAL PROTOCOLLO DI NAIROBI , ADOTTATO IL 26 NOVEMBRE 1976 ED APPROVATO CON DECISIONE DEL CONSIGLIO 8 MAGGIO 1979 , N . 505 ( GU L 134 , PAG . 13 ).
3 IL SUMMENZIONATO REGOLAMENTO DEL CONSIGLIO N . 1798/75 DISPONE ALL ' ART . 3 , NELLA VERSIONE MODIFICATA DAL REGOLAMENTO N . 1027/79 , CHE , A CERTE CONDIZIONI , ' GLI STRUMENTI E APPARECCHI SCIENTIFICI ' SONO AMMESSI AL BENEFICIO DELLA FRANCHIGIA DAI DAZI DELLA TARIFFA DOGANALE COMUNE QUANDO SONO IMPORTATI ESCLUSIVAMENTE PER SCOPI NON COMMERCIALI . SECONDO IL N . 3 DELLO STESSO ARTICOLO , CON LA SUDDETTA ESPRESSIONE SI INTENDE ' UNO STRUMENTO O UN APPARECCHIO CHE , A MOTIVO DELLE SUE CARATTERISTICHE TECNICHE OGGETTIVE E DEI RISULTATI CHE PERMETTE DI OTTENERE , E ESCLUSIVAMENTE O PRINCIPALMENTE ATTO ALLA REALIZZAZIONE DI ATTIVITA SCIENTIFICHE ' .
4 NELLO STABILIRE LE DISPOSIZIONI D ' ATTUAZIONE DEL SUDDETTO REGOLAMENTO DEL CONSIGLIO , LA COMMISSIONE COL SUMMENZIONATO REGOLAMENTO N . 2784/79 HA ULTERIORMENTE PRECISATO I CRITERI SOPRA INDICATI . AI SENSI DELL ' ART . 5 DI QUESTO ' SI INTENDONO PER ' ' CARATTERISTICHE TECNICHE OBIETTIVE ' ' DI UNO STRUMENTO O APPARECCHIO SCIENTIFICO QUELLE CHE RISULTANDO DALLA FABBRICAZIONE DI TALE STRUMENTO O APPARECCHIO O DAGLI ADATTAMENTI CHE AD ESSO SONO STATI APPORTATI RISPETTO AD UNO STRUMENTO O APPARECCHIO DI TIPO CORRENTE , GLI CONSENTONO DI REALIZZARE PRESTAZIONI DI ALTO LIVELLO CHE NON SONO RICHIESTE PER L ' ESECUZIONE DI ATTIVITA INDUSTRIALI O COMMERCIALI ' . QUALORA , IN BASE ALLE SUE CARATTERISTICHE TECNICHE OBIETTIVE , NON SIA POSSIBILE DETERMINARE CON CERTEZZA IL CARATTERE DI UNO STRUMENTO O DI UN APPARECCHIO L ' ARTICOLO DISPONE DI ESAMINARE A QUALI FINI SIANO GENERALMENTE UTILIZZATI NELLA COMUNITA GLI STRUMENTI O APPARECCHI DEL GENERE . SE DA TALE VERIFICA RISULTA CHE LO STRUMENTO O APPARECCHIO PER CUI E CHIESTA LA FRANCHIGIA E DESTINATO PRINCIPALMENTE ALLA REALIZZAZIONE DI ATTIVITA SCIENTIFICHE , GLI VIENE RICONOSCIUTO IL CARATTERE SCIENTIFICO .
5 SECONDO L ' ART . 7 DEL REGOLAMENTO D ' ATTUAZIONE , LA DECISIONE DI CONCEDERE LA FRANCHIGIA E ADOTTATA DALL ' AUTORITA NAZIONALE COMPETENTE , SE QUESTA DISPONE DI TUTTI GLI ELEMENTI D ' INFORMAZIONE PER VALUTARE SE LO STRUMENTO O L ' APPARECCHIO VADA CONSIDERATO SCIENTIFICO . ALTRIMENTI , LA DOMANDA VIENE TRASMESSA ALLA COMMISSIONE , LA QUALE RICHIEDE IL PARERE DEGLI STATI MEMBRI E , IN CASO DI RISPOSTA NEGATIVA , CONVOCA , AL FINE D ' ESAMINARE LA DOMANDA , UN GRUPPO DI ESPERTI COMPOSTO DA RAPPRESENTANTI DEGLI STATI MEMBRI , CHE SI RIUNISCE NELL ' AMBITO DEL COMITATO PER LE FRANCHIGIE DOGANALI . IN SEGUITO A TALE ESAME , LA COMMISSIONE ADOTTA UNA DECISIONE CHE DEVE ESSERE NOTIFICATA A TUTTI GLI STATI MEMBRI .
6 RISULTA DAL FASCICOLO CHE LE DUE UNIVERSITA LIBERE DI BRUXELLES STIPULAVANO UN CONTRATTO DI LEASING CON LA RICORRENTE PER DUE ELABORATORI DEI TIPI CYBER 170-720 E CYBER 170-750 , ENTRAMBI PRODOTTI NEGLI STATI UNITI . AL FINE D ' OTTENERE L ' IMPORTAZIONE IN FRANCHIGIA DEGLI ELABORATORI , LA RICORRENTE , AGENDO IN NOME DELLE UNIVERSITA , PROPONEVA , IL 6 AGOSTO 1980 , APPOSITA DOMANDA ALLE AUTORITA DOGANALI BELGHE . ESSA VI UNIVA UN ESAURIENTE FASCICOLO , COMPLETATO DOPO I COLLOQUI CON LE AUTORITA .
7 A NORMA DELL ' ART . 7 DEL SUMMENZIONATO REGOLAMENTO N . 2784/79 , LE AUTORITA BELGHE TRASMETTEVANO LA DOMANDA , IN UNA COL FASCICOLO , ALLA COMMISSIONE . POICHE TRE STATI MEMBRI CONTESTAVANO IL CARATTERE SCIENTIFICO DEI DUE ELABORATORI , LA COMMISSIONE CONVOCAVA IL COMITATO PER LE FRANCHIGIE DOGANALI E , IN CONFORMITA AL PARERE DELLO STESSO , ADOTTAVA LA DECISIONE DI CUI E CAUSA .
8 TALE DECISIONE E BASATA ESCLUSIVAMENTE SUL CARATTERE NON SCIENTIFICO DEI DUE ELABORATORI . IL PUNTO DECISIVO DELLA MOTIVAZIONE IN PROPOSITO E DEL SEGUENTE TENORE :
' CONSIDERANDO CHE DA TALE ESAME RISULTA CHE GLI APPARECCHI IN QUESTIONE SONO DEGLI ELABORATORI ELETTRONICI ;
CHE ESSI NON POSSIEDONO CARATTERISTICHE OGGETTIVE CHE LI RENDANO SPECIALMENTE ATTI ALLA RICERCA SCIENTIFICA ; CHE , DEL RESTO , GLI APPARECCHI DEL GENERE SONO PRINCIPALMENTE UTILIZZATI PER ATTIVITA NON SCIENTIFICHE ; CHE L ' UTILIZZAZIONE DI TALI APPARECCHI NEL CASO SPECIFICO NON PUO , DA SOLA , CONFERIR LORO IL CARATTERE DI APPARECCHI SCIENTIFICI ; CHE , PERTANTO , ESSI NON POSSONO ESSERE CONSIDERATI APPARECCHI SCIENTIFICI ; CHE DI CONSEGUENZA NON E GIUSTIFICATO AMMETTERE IN FRANCHIGIA GLI APPARECCHI DI CUI SOPRA . '
SULLA RICEVIBILITA DEL RICORSO
9 LA COMMISSIONE SOLLEVA L ' ECCEZIONE D ' IRRICEVIBILITA ASSUMENDO CHE LA DECISIONE , RIVOLTA AGLI STATI MEMBRI , NON RIGUARDA LA RICORRENTE INDIVIDUALMENTE AI SENSI DELL ' ART . 173 , 2* COMMA , DEL TRATTATO . IN PROPOSITO , ESSA SOTTOLINEA IL CARATTERE GENERALE DELLA DECISIONE . QUESTA NON RIGUARDEREBBE SOLO L ' IMPORTAZIONE NEL BELGIO DEI DUE ELABORATORI DI CUI E CAUSA ; SI RIFERIREBBE A TUTTI GLI ELABORATORI DEI DUE MODELLI NELL ' INTERA COMUNITA . SOLO IL PRODUTTORE DEGLI ELABORATORI O IL ' CONTROL DATA GROUP ' , QUALE IMPORTATORE ESCLUSIVO NELLA COMUNITA , SAREBBERO QUINDI LEGITTIMATI A PROPORRE RICORSO AI SENSI DELL ' ART . 173 , 2* COMMA . NESSUN SINGOLO MEMBRO DEL GRUPPO DISPORREBBE DEL DIRITTO D ' IMPUGNAZIONE .
10 QUESTA ECCEZIONE NON PUO ESSERE ACCOLTA . LA RICORRENTE E UN ' AFFILIATA AL CENTO PER CENTO DELLA SOCIETA PRODUTTRICE , CONTROL DATA CORPORATION DI MINNEAPOLIS ; ESSA E L ' IMPORTATRICE ESCLUSIVA PER IL BELGIO ED E ESSA QUELLA CHE HA PRESENTATO LA DOMANDA CHE HA PORTATO ALLA DECISIONE DI CUI TRATTASI . STANDO COSI LE COSE , SAREBBE DAR PROVA DI ECCESSIVO FORMALISMO IL PRETENDERE CHE L ' AZIONE SIA ESPERITA DINANZI ALLA CORTE DALLA SOCIETA MADRE O CHE LA RICORRENTE AGISCA CONGIUNTAMENTE ALLE ALTRE AFFILIATE IMPORTATRICI DELLA COMUNITA .
NEL MERITO
11 LA RICORRENTE DEDUCE , ESSENZIALMENTE , DUE MEZZI :
A ) INOSSERVANZA DI FORME SOSTANZIALI ;
B ) TRASGRESSIONE DELLE NORME COMUNITARIE CHE DEFINISCONO IL CARATTERE SCIENTIFICO DI UNO STRUMENTO O DI UN APPARECCHIO .
A ) INOSSERVANZA DI FORME SOSTANZIALI
12 ANZITUTTO LA RICORRENTE ASSUME CHE LA DECISIONE NON E SUFFICIENTEMENTE MOTIVATA . IL SUCCITATO CONSIDERANDO CONTERREBBE SOLO UNA FORMULA STEREOTIPATA USATA IN TUTTE LE DECISIONI RELATIVE AD ELABORATORI ADOTTATE DALLA COMMISSIONE DALL ' ENTRATA IN VIGORE DEI REGOLAMENTI DEL 1979 . TALE SUCCINTA MOTIVAZIONE PRESCINDEREBBE COMPLETAMENTE DALLE CARATTERISTICHE SPECIFICHE DEGLI ELABORATORI DI CUI E CAUSA , IN MERITO ALLE QUALI LA RICORRENTE AVEVA DEPOSITATO UN FASCICOLO ESAURIENTE ED AMPIAMENTE BASATO SU ESAMI TECNICI .
13 LA COMMISSIONE AMMETTE CHE LA MOTIVAZIONE DATA NEI CONSIDERANDI DELLA DECISIONE E BREVE , MA LA CONSIDERA SUFFICIENTE . I DESTINATARI DELLA DECISIONE , CIOE GLI STATI MEMBRI , AVREBBERO PRESO PARTE ALLA PROCEDURA E SAREBBERO PIENAMENTE INFORMATI DELLE RAGIONI DELL ' ATTEGGIAMENTO DELLA COMMISSIONE . QUANTO ALLA RICORRENTE , DALLE SUE STESSE OSSERVAZIONI RISULTEREBBE CHE ESSA E PERFETTAMENTE AL CORRENTE DELLA POLITICA DELLA COMMISSIONE , PUR RITENENDO CHE I SUOI ELABORATORI NON VADANO TRATTATI COME ORDINATORI NORMALI .
14 IN PROPOSITO VA RICORDATO , COME HA GIA PIU VOLTE FATTO LA CORTE CHE L ' OBBLIGO DI MOTIVARE I SUOI PROVVEDIMENTI , CHE L ' ART . 109 IMPONE ALLA COMMISSIONE , NON TRAE ORIGINE DA CONSIDERAZIONI DI PURA FORMA , MA E INTESO A DARE ALLE PARTI LA POSSIBILITA DI TUTELARE I LORO DIRITTI , ALLA CORTE DI ESERCITARE IL SUO SINDACATO ED AGLI STATI MEMBRI , COME A QUALSIASI ALTRO INTERESSATO , DI SAPERE COME LA COMMISSIONE ABBIA APPLICATO IL TRATTATO .
15 PERTANTO NON BASTA CHE GLI STATI MEMBRI , QUALI DESTINATARI DELLA DECISIONE , SIANO INFORMATI DELLE RAGIONI DELLA STESSA PER AVER PARTECIPATO ALLA PROCEDURA PRELIMINARE E CHE LA RICORRENTE , IN QUANTO PERSONA DIRETTAMENTE ED INDIVIDUALMENTE INTERESSATA , SIA IN GRADO DI DESUMERLE RAFFRONTANDO LA DECISIONE DI CUI E CAUSA CON LE PRECEDENTI DECISIONI ANALOGHE . OCCORRE INOLTRE CHE LA RICORRENTE SIA EFFETTIVAMENTE POSTA IN CONDIZIONE DI DIFENDERE I SUOI DIRITTI E CHE LA CORTE POSSA SVOLGERE UN EFFICACE CONTROLLO IN BASE ALLA MOTIVAZIONE . LA QUESTIONE SE LA MOTIVAZIONE SIA SUFFICIENTE SOTTO QUESTI RIGUARDI SI PUO , NELLA PRESENTE CAUSA , ESAMINARE UTILMENTE IN UNA COL MEZZO SUB B ).
16 IN SECONDO LUOGO , LA RICORRENTE SOSTIENE CHE , SOPRATTUTTO TENENDO CONTO DELLE MOTIVAZIONE STEREOTIPATE USATE DALLA COMMISSIONE , LA PRASSI PROCEDURALE DELLA STESSA IN QUESTO SETTORE E DEL TUTTO INSUFFICIENTE IN QUANTO NON CONSENTE SCAMBI D ' OPINIONI , NE LA POSSIBILITA , PER LE PARTI INTERESSATE , DI ESSERE SENTITE SUGLI EVENTUALI PUNTI CONTROVERSI , E NEPPURE LA POSSIBILITA PER LE STESSE DI FORNIRE ULTERIORI SPIEGAZIONI PRIMA CHE SIA ADOTTATA LA DECISIONE .
17 QUESTA PARTE DEL PRIMO MEZZO NON PUO ESSERE ACCOLTA . COME AMMETTE LA STESSA RICORRENTE , LA COMMISSIONE HA SEGUITO LA PROCEDURA STABILITA DALLA NORMATIVA COMUNITARIA . E ALTRESI ASSODATO CHE QUESTA PROCEDURA HA CONSENTITO ALLA RICORRENTE DI ESPORRE , NEL FASCICOLO DEPOSITATO PRESSO LE AUTORITA BELGHE , TUTTI I SUOI ARGOMENTI SUL CARATTERE SCIENTIFICO DEGLI ELABORATORI E CHE TALE FASCICOLO E STATO A DISPOSIZIONE TANTO DEL COMITATO PER LE FRANCHIGIE DOGANALI , QUANTO DELLA COMMISSIONE .
B ) TRASGRESSIONE DELLE NORME COMUNITARIE CHE DEFINISCONO IL CARATTERE SCIENTIFICO DI UNO STRUMENTO O DI UN APPARECCHIO
18 SU QUESTO PUNTO , LA RICORRENTE SOSTIENE CHE LA COMMISSIONE HA COMPLETAMENTE TRAVISATO LE CARATTERISTICHE SPECIFICHE DEI DUE ELABORATORI , CARATTERISTICHE CHE GIUSTIFICHEREBBERO PIENAMENTE LA QUALIFICA DI STRUMENTO O D ' APPARECCHIO SCIENTIFICO AI SENSI DELLA NORMATIVA COMUNITARIA . ESSA CHIEDE QUINDI ALLA CORTE NON SOLO D ' ANNULLARE LA DECISIONE DI CUI E CAUSA , MA ANCHE DI ACCERTARE IL CARATTERE SCIENTIFICO DEGLI ELABORATORI DI CUI TRATTASI .
19 BENCHE NON SPETTI ALLA CORTE , NELL ' AMBITO DI UN RICORSO D ' ANNULLAMENTO , EFFETTUARE UN ACCERTAMENTO DEL GENERE , LE SPETTA , IN COMPENSO , CONTROLLARE SE I CRITERI APPLICATI DALLA COMMISSIONE SIANO CONFORMI ALLA NORMATIVA COMUNITARIA E SE , APPLICANDO TALI CRITERI , LA COMMISSIONE ABBIA TENUTO CONTO DELLE CARATTERISTICHE OBIETTIVE DEGLI ELABORATORI CONSIDERATI DALLA DECISIONE . VANNO QUINDI ESAMINATI I CRITERI CHE VUOI EMERGONO DALLA DECISIONE STESSA , VUOI SONO STATI ESPOSTI DALLA COMMISSIONE NELLA PROCEDURA DINANZI ALLA CORTE .
20 DOPO AVER CONSTATATO CHE GLI APPARECCHI DI CUI TRATTASI SONO ELABORATORI , LA DECISIONE DICHIARA CHE ESSI NON POSSIEDONO CARATTERISTICHE OBIETTIVE CHE LI RENDANO PARTICOLARMENTE ADATTI ALLA RICERCA SCIENTIFICA E CHE APPARECCHI DEL GENERE VENGONO USATI SPECIALMENTE PER ATTIVITA NON SCIENTIFICHE . DALLA DECISIONE NON EMERGE CHIARAMENTE SE TALI INDICAZIONI SI RIFERISCANO AGLI ELABORATORI IN GENERALE OVVERO RIGUARDINO SPECIFICAMENTE I DUE MODELLI D ' ELABORATORI DI CUI E CAUSA . ORA , NEL PROCEDIMENTO DINANZI ALLA CORTE , LA COMMISSIONE HA SOSTENUTO CHE ALMENO L ' ULTIMA DELLE DUE AFFERMAZIONI RIGUARDAVA GLI ELABORATORI IN GENERALE E CHE , A SUO PARERE , NESSUN ELABORATORE PUO ESSERE CONSIDERATO DI CARATTERE SCIENTIFICO , A MENO CHE NON SIA INCORPORATO IN UN COMPLESSO CHE , CONSIDERATO GLOBALMENTE , HA TALE CARATTERE .
21 LA COMMISSIONE HA PRECISATO CHE UN ELABORATORE NON E UNO ' STRUMENTO ' SCIENTIFICO PERCHE NON PUO MISURARE , RILEVARE , TRASFORMARE O TRATTARE UNA QUALSIASI DIMENSIONE O CARATTERISTICA FISICA . NON LO SI POTREBBE NEPPURE QUALIFICARE STRUMENTO O APPARECCHIO ' SCIENTIFICO ' , POICHE IL CALCOLO NON COSTITUIREBBE , DI PER SE , UN ' ATTIVITA SCIENTIFICA .
22 LA RICORRENTE CONSIDERA QUESTA DEFINIZIONE DEL TUTTO SUPERATA DALLA SCIENZA MODERNA . IN VARI SETTORI , SPECIALMENTE QUELLI DELLA FISICA E DELLA CHIMICA TEORICA , L ' ELABORATORE COSTITUIREBBE EFFETTIVAMENTE IL SOLO ATTREZZO DI LAVORO DEL RICERCATORE E LE EQUAZIONI ESTREMAMENTE COMPLESSE CHE SOLO L ' ELABORATORE CONSENTE DI RISOLVERE IN TEMPI ACCETTABILI SAREBBERO LA BASE DEI RISULTATI DELLA RICERCA .
23 QUESTI ARGOMENTI DELLA RICORRENTE VANNO ACCOLTI . LA LETTERA DELLE SURRIPORTATE DISPOSIZIONI DELLA NORMATIVA COMUNITARIA NON CORROBORA L ' INTERPRETAZIONE RESTRITTIVA PROPOSTA DALLA COMMISSIONE . INFATTI , NE L ' ETIMOLOGIA DEI VOCABOLI ' STRUMENTO ' O ' APPARECCHIO ' , NE L ' USO DEGLI STESSI NEL LINGUAGGIO CORRENTE GIUSTIFICANO LE DEFINIZIONI RIGOROSE ADOTTATE DALLA COMMISSIONE .
24 LA COMMISSIONE SOSTIENE , INOLTRE , CHE UN ELABORATORE PUO ESSERE UN APPARECCHIO SCIENTIFICO SOLO PER IL SUO ' SOFTWARE D ' APPLICAZIONE ' E NON PER LA SUA CONCEZIONE FISICA ( LO ' HARDWARE ' ) O PER IL SUO ' SOFTWARE DI SISTEMA ' . ESSA FA IL CONFRONTO CON UN MISSILE . UN MISSILE VUOTO NON POTREBBE MAI ESSERE CONSIDERATO UN APPARECCHIO SCIENTIFICO . SOLO METTENDO STRUMENTI SCIENTIFICI NEL MISSILE QUESTO RICEVEREBBE UNA DESTINAZIONE SCIENTIFICA . ORA , IL SOFTWARE D ' APPLICAZIONE SAREBBE INTERCAMBIABILE , COME GLI STRUMENTI NEL MISSILE . ANCHE PER QUESTO MOTIVO UN ELABORATORE NON POTREBBE MAI ESSERE CONSIDERATO , DI PER SE , COME UN APPARECCHIO SCIENTIFICO .
25 LA RICORRENTE RIBATTE CHE , PROPRIO A CAUSA DELLA LORO CONCEZIONE FISICA GLI ELABORATORI CYBER SONO DESTINATI AD USI SCIENTIFICI . ESSI SAREBBERO COSTRUITI AL FINE DI RISOLVERE EQUAZIONI MATEMATICHE MOLTO COMPLESSE , CON UNA PRECISIONE ED UNA RAPIDITA DI CUI NON SI AVREBBE MAI BISOGNO NELL ' USO COMMERCIALE TIPICO . IN COMPENSO , TALI ELABORATORI SAREBBERO CONCEPITI IN MODO DA ESSERE PARTICOLARMENTE INIDONEI ALL ' ELABORAZIONE ED AL CONFRONTO DI UN VASTO NUMERO DI DATI REGISTRATI , CIOE ALLE PRESTAZIONI IL PIU DELLE VOLTE NECESSARIE NELL ' USO COMMERCIALE . PER QUANTO RIGUARDA IL SOFTWARE D ' APPLICAZIONE , GLI ELABORATORI CYBER SAREBBERO AMPIAMENTE COMPATIBILI COL PRINCIPALE LINGUAGGIO DI PROGRAMMAZIONE SCIENTIFICA , CIOE IL ' FORTRAN ' ( FORMULA TRANSLATION ). UNA PARTE DI CIASCUN ELABORATORE SAREBBE PERSINO RISERVATA ESCLUSIVAMENTE A PROGRAMMI DEL GENERE . IN COMPENSO , QUESTI ELABORATORI SAREBBERO AMPIAMENTE INCOMPATIBILI COL PRINCIPALE LINGUAGGIO DI PROGRAMMAZIONE COMMERCIALE , CIOE IL ' COBOL ' ( COMMON BUSINESS ORIENTED LANGUAGE ). GLI ELABORATORI CYBER , INFINE , SAREBBERO COSTRUITI IN MODO DA ESCLUDERE L ' INTERRUZIONE DEL PROGRAMMA IN CORSO PER FAR REGISTRARE NUOVI DATI , POSSIBILITA CHE SAREBBE IMPORTANTE PER L ' USO COMMERCIALE . PER TUTTI QUESTI MOTIVI , LA RICORRENTE CONTESTA LA TESI DELLA COMMISSIONE SECONDO CUI SOLO IL SOFTWARE D ' APPLICAZIONE PUO DARE A QUESTI ELABORATORI DESTINAZIONE SCIENTIFICA .
26 DI FRONTE A QUESTI PUNTI DI VISTA OPPOSTI , LA CORTE NON SI SENTE IN GRADO D ' ESCLUDERE LA POSSIBILITA CHE UN CRITERIO BASATO SULLA DIFFERENZA FRA LA CONCEZIONE FISICA ( LO ' HARDWARE ' ) E IL ' SOFTWARE ' DI UN ELABORATORE SIA CONFORME ALLA NORMATIVA COMUNITARIA SULL ' AMMISSIONE IN FRANCHIGIA DEGLI STRUMENTI ED APPARECCHI SCIENTIFICI . ORA , NE LA MOTIVAZIONE DELLA DECISIONE DI CUI E CAUSA , NE IL PROCEDIMENTO DINANZI ALLA CORTE HANNO CONSENTITO DI ACCERTARE CHE UN CRITERIO PRECISO DEL GENERE SIA STATO EFFETTIVAMENTE SEGUITO DALLA COMMISSIONE PER ADOTTARE TALE DECISIONE . INOLTRE , NULLA CONSENTE DI DIMOSTRARE CHE LA COMMISSIONE , VALENDOSI EVENTUALMENTE DI DETTO CRITERIO , ABBIA TENUTO ADEGUATAMENTE CONTO DELLE CARATTERISTICHE OBIETTIVE DEI DUE ELABORATORI , PER QUANTO RIGUARDA TANTO LA CONCEZIONE FISICA , QUANTO IL SOFTWARE DI SISTEMA .
27 PER IL CASO IN CUI LA CORTE AMMETTESSE CHE UN ELABORATORE E ATTO , DI PER SE , AD ESSERE CONSIDERATO UNO STRUMENTO OD APPARECCHIO SCIENTIFICO , LA COMMISSIONE SOSTIENE CHE LE CARATTERISTICHE SPECIFICHE DEGLI ELABORATORI CYBER NON SONO IN TAL SENSO SUFFICIENTI . IN VIA GENERALE , GLI ELABORATORI SAREBBERO MACCHINE A FINI MULTIPLI . ESSI SI PRESTEREBBERO SIA AD USI COMMERCIALI , SIA A LAVORI DI CARATTERE SCIENTIFICO E , IN PRATICA , SAREBBERO PRINCIPALMENTE USATI PER SCOPI COMMERCIALI . IN CONSIDERAZIONE DELLA LORO CAPACITA DI PROCEDERE A CALCOLI COMPLESSI , PRECISI E RAPIDI , GLI ELABORATORI CYBER SAREBBERO CERTAMENTE MOLTO ADATTI AI CALCOLI SCIENTIFICI , MA SI PRESTEREBBERO ALTRETTANTO BENE A SCOPI COMMERCIALI , IN PARTICOLARE NEL CAMPO DELL ' ALTA TECNOLOGIA . BENCHE SI PRESTINO MENO BENE A LAVORI COMMERCIALI DI CARATTERE AMMINISTRATIVO , SAREBBERO TUTTAVIA IN GRADO DI SVOLGERE TALI LAVORI E RESTEREBBERO QUINDI MACCHINE A FINI MULTIPLI .
28 SECONDO LA COMMISSIONE , QUESTO ASSUNTO E CONFERMATO DAL FATTO CHE GLI ELABORATORI IMPORTATI PER LE ESIGENZE DELLE UNIVERSITA LIBERE DI BRUXELLES SONO STATI USATI ANCHE PER SCOPI AMMINISTRATIVI . INOLTRE , DEI 13 ELABORATORI CYBER IMPORTATI FINORA IN FRANCIA , SOLO QUATTRO SAREBBERO ESSENZIALMENTE USATI PER LA RICERCA , SEI VERREBBERO USATI PER L ' AMMINISTRAZIONE TECNICA NONCHE PER CALCOLI SCIENTIFICI E TRE SERVIREBBERO AD USI VARI , FRA CUI LA CONTABILITA , LA FATTURAZIONE E LA RETRIBUZIONE DEL PERSONALE .
29 AL FINE DI VALUTARE QUESTI ULTERIORI ARGOMENTI DELLA COMMISSIONE , OCCORRE RICHIAMARE LE SUMMENZIONATE DISPOSIZIONI COMUNITARIE IN MATERIA . TRALASCIANDO LA DISTINZIONE FRA RICERCA SCIENTIFICA ED ATTIVITA NELL ' AMBITO DELL ' ALTA TECNOLOGIA CHE LA COMMISSIONE HA POSTULATO , MA NON HA IN ALCUN MODO PRECISATO , NON SEMBRA CHE TALI ARGOMENTI IMPEDISCANO DI CONSIDERARE GLI ELABORATORI DI CUI E CAUSA COME APPARECCHI ' PRINCIPALMENTE ATTI ALLA REALIZZAZIONE DI ATTIVITA SCIENTIFICHE ' ( ART . 3 DEL REGOLAMENTO N . 1798/75 ) O CHE CONSENTONO ' DI REALIZZARE PRESTAZIONI DI ALTO LIVELLO CHE NON SONO RICHIESTE PER L ' ESECUZIONE DI ATTIVITA INDUSTRIALI O COMMERCIALI ' ( ART . 5 DEL REGOLAMENTO N . 2784/79 ).
30 PER QUANTO RIGUARDA L ' ESAME DEGLI SCOPI PER I QUALI APPARECCHI DEL GENERE SONO GENERALMENTE USATI , PRESCRITTO DALL ' ART . 5 DEL REGOLAMENTO N . 2784/79 NEL CASO IN CUI LE CARATTERISTICHE TECNICHE OBIETTIVE DELL ' APPARECCHIO IMPORTATO NON BASTINO A DETERMINARNE CON CERTEZZA IL CARATTERE , VA RICORDATO CHE DETTO ESAME DEVE COMPRENDERE L ' INTERA COMUNITA E NON UN SOLO STATO MEMBRO . INOLTRE , A NORMA DELLO STESSO ARTICOLO , BASTA , PERCHE SI ABBIA IL CARATTERE SCIENTIFICO , CHE DALL ' ESAME RISULTI ' CHE DETTO STRUMENTO O APPARECCHIO E DESTINATO PRINCIPALMENTE ALLA REALIZZAZIONE DI ATTIVITA SCIENTIFICHE ' .
31 SI DEVE QUINDI CONCLUDERE CHE NE LA MOTIVAZIONE DELLA DECISIONE DI CUI E CAUSA , NE LE ALLEGAZIONI DELLA COMMISSIONE NEL PROCEDIMENTO DINANZI ALLA CORTE HANNO CONSENTITO A QUESTA DI ACCERTARE SE LA COMMISSIONE , ADOTTANDO LA DECISIONE , ABBIA SEGUITO CRITERI PRECISI CONFORMI ALLA NORMATIVA COMUNITARIA E , NEL FARE CIO , ABBIA TENUTO ADEGUATAMENTE CONTO DELLE CARATTERISTICHE OBIETTIVE PARTICOLARI DEI DUE ELABORATORI DI CUI E CAUSA .
32 PER QUESTO MOTIVO , LA DECISIONE VA ANNULLATA E LA PRATICA VA RIMESSA ALLA COMMISSIONE PER UN NUOVO ESAME .
Decisione relativa alle spese
SULLE SPESE
33 A NORMA DELL ' ART . 69 , PAR 2 , DEL REGOLAMENTO DI PROCEDURA LA PARTE SOCCOMBENTE E CONDANNATA ALLE SPESE . LA CONVENUTA E RIMASTA SOCCOMBENTE ;
LE SPESE VANNO QUINDI POSTE A SUO CARICO .
Dispositivo
PER QUESTI MOTIVI ,
LA CORTE ( SECONDA SEZIONE )
DICHIARA E STATUISCE :
1* E ANNULLATA LA DECISIONE DELLA COMMISSIONE 10 AGOSTO 1981 , N . 692 CHE STABILISCE CHE L ' IMPORTAZIONE DEGLI APPARECCHI DENOMINATI ' CONTROL DATA - CYBER 170-720 ; CYBER 170-750 ' NON PUO AVVENIRE IN FRANCHIGIA DAI DAZI DELLA TARIFFA DOGANALE COMUNE ( GU L 252 , PAG . 36 ).
2*LA COMMISSIONE E CONDANNATA ALLE SPESE . | [
"TDC",
"franchigia per apparecchi scientifici"
] |
62010CJ0625 | bg | С иска си Европейската комисия иска от Съда да установи, че:
—
като не е приела необходимите мерки, за да гарантира, че образуванието, на което е възложено упражняването на съществените функции, посочени в член 6, параграф 3 и в приложение II към Директива 91/440/ЕИО на Съвета от 29 юли 1991 година относно развитието на железниците в Общността (
ОВ L 237, стр. 25
; Специално издание на български език, 2007 г., глава 7, том 2, стр. 86), изменена с Директива 2001/12/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 26 февруари 2001 година (
ОВ L 75, стр. 1
; Специално издание на български език, 2007 г., глава 7, том 8, стр. 38, наричана по-нататък „Директива 91/440“), както и в член 14, параграф 2 от Директива 2001/14/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 26 февруари 2001 година за разпределяне капацитета на железопътната инфраструктура и събиране на такси за ползване на железопътна инфраструктура и за сертифициране за безопасност (
ОВ L 75, стр. 29
; Специално издание на български език, 2007 г., глава 7, том 8, стр. 66), изменена с Директива 2007/58/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 23 октомври 2007 г. (
ОВ L 315, стр. 44
, наричана по-нататък „Директива 2001/14“), е независимо от предприятието, което предоставя железопътните транспортни услуги,
—
като не е приела система за подобряване на ефективността в съответствие с член 11 от Директива 2001/14 и
—
като се е въздържала да въведе механизъм за стимулиране като предвидения в член 6, параграфи 2—5 от Директива 2001/14,
Френската република не е изпълнила задълженията си по тези разпоредби.
Правна уредба
Право на Съюза
През 2001 г. са приети три директиви на Европейския парламент и на Съвета на Европейския съюз с оглед на съживяване на железопътния транспорт чрез постепенното му отваряне за конкуренцията на европейско равнище, а именно Директива 2001/12, Директива 2001/13/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 26 февруари 2001 година, която изменя Директива 95/18/ЕО на Съвета относно лицензиране на железопътните предприятия (
ОВ L 75, стр. 26
; Специално издание на български език, 2007 г., глава 7, том 8, стр. 63), и Директива 2001/14 (наричани по-нататък заедно, „първи пакет от мерки за железопътния транспорт“).
Директива 91/440
Член 6, параграф 3, първа алинея от Директива 91/440 предвижда:
„Държавите членки предприемат необходимите мерки, за да гарантират, че функциите, определящи справедлив и недискриминационен достъп до инфраструктурата, изброени в приложение II, се възлагат на органи и[ли предприятия], които самите не предоставят никакви железопътни транспортни услуги. Постигането на тази цел следва да е видно, независимо от организационните структури“.
В приложение II към тази директива се съдържа списък на съществените функции, посочени в нейния член 6, параграф 3:
„–
подготовка и взимане на решения във връзка с лицензиране на железопътни предприятия, включващо предоставяне на индивидуални лицензии,
–
взимане на решения във връзка с [раз]пределяне на маршрут, включващо както определянето, така и оценка на наличността и [предостав]яне на индивидуални влакови маршрути,
–
взимане на решения във връзка с таксуване на инфраструктурата,
–
мониторинг на спазването на задълженията за публични услуги, изисквани при предоставянето на определени услуги“.
Директива 2001/14
Съображения 11 и 40 от Директива 2001/14 гласят следното:
„(11)
Схемите за таксуване и за разпределяне на капацитет следва да позволят равен и недискриминационен достъп за всички предприятия и да се стремят да задоволят, доколкото е възможно, нуждите на всички потребители и видове превози по един справедлив и недискриминационен начин.
[…]
(40)
Една железопътна инфраструктура представлява естествен монопол. Поради това е необходимо да се осигурят стимули за управителите на инфраструктурата, за да намаляват разходите си и да управляват ефективно инфраструктурите си“.
Член 3, параграф 1 от директивата гласи:
„След като се консултира със заинтересованите страни, управителят на инфраструктурата разработва и издава референтен документ за мрежата, който може да се придобие срещу заплащане на такса, която не може да надвишава стойността на издаването на документа“.
Съгласно член 6 от директивата:
„1. Държавите членки определят условия, включително авансови плащания, където е необходимо, с цел осигуряване при нормални условия на работа и през един разумен период от време изравняването на баланса на управителя на инфраструктурата, като приходите от таксите за инфраструктурата, печалбата от други търговски дейности и държавното финансиране от една страна, покриват разходите по инфраструктурата от друга.
Без да се засяга възможната дългосрочна цел за покриване на всички разходи по инфраструктурата от потребителя за всички видове транспорт на базата на лоялна недискриминационна конкуренция между отделните видове, в случаите, когато железопътният транспорт е в състояние да се конкурира с другите видове транспорт, в рамките на таксуването по членове 7 и 8, държавата членка може да изисква управителя на инфраструктурата да изравнява счетоводния си баланс без държавно финансиране.
2. Съобразявайки се с безопасността и поддържането и подобряването на качеството на инфраструктурното обслужване, на управителите на инфраструктурата следва да се осигурят стимули за намаляване на разходите за предоставяне на инфраструктура, както и на равнището на таксите за достъп.
3. Държавите членки осигуряват прилагането на разпоредбата на параграф 2 или посредством договорно споразумение между компетентен орган и управителя на инфраструктурата за период, не по-малък от три години, при държавно финансиране, или посредством предприемането на подходящи регулаторни мерки [, предвиждащи необходимите правомощия].
4. В случаите на договорно споразумение, условията на договора и уговорената структура на плащанията за обезпечаване на финансиране на управителя на инфраструктурата се договарят предварително, така че да покриват целия период на действие на договора.
5. Установява се метод на разпределяне на разходите. Държавите членки могат да изискват предварително одобряване. Този метод се актуализира от време на време в съответствие с най-добрата международна практика“.
Член 7, параграф 3 от Директива 2001/14 гласи:
„Без да се засягат разпоредбите на параграфи 4 или 5 или на член 8, таксите за минималния пакет достъп и релсов достъп до обслужващите съоръжения се определят от размера на разходите, произтекли директно вследствие на извършването на влаковата услуга“.
Съгласно член 8, параграф 1 от тази директива:
„С оглед постигане на пълно възстановяване на причинените от управителя на инфраструктурата разходи, държавата членка може, доколкото пазарът е в състояние да го понесе, да начисли надбавки на базата на ефективни, прозрачни и недискриминационни принципи, като при това гарантира оптимална конкурентоспособност по-специално на международните железопътни товарни превози. Системата за таксуване отчита увеличенията на производителността, постигнати от железопътните предприятия.
Размерът на таксите обаче не следва да изключва използването на инфраструктурата от пазарни сегменти, които могат да покриват поне разходите, настъпили директно вследствие извършване на железопътната услуга плюс определен процент печалба, който пазарът може да понесе“.
Член 11 от директивата гласи:
„1. Чрез [система за подобряване на ефективността], схемите за определяне [на] таксите за ползване на инфраструктурите насърчават железопътните предприятия и управителите на инфраструктурата да минимизират прекъсванията и да подобрят [ефективността] на мрежата. Тя може да включва санкции за действия, които разстройват работата на мрежата, компенсации за предприятия, които са потърпевши от прекъсването и бонуси [като награда за постигането на ефективност, която е] по-добр[а] от планиран[ата].
2. Основните принципи на [системата за подобряване на ефективността] се прилагат за цялата мрежа“.
Член 14, параграфи 1 и 2 от същата директива предвижда:
„1. Държавите членки могат да създадат рамка за разпределянето на капацитета на инфраструктурата, като при това се съобразяват с независимостта на управителите на инфраструктура, посочена в Директива [91/440], член 4. Създават се специфични правила за разпределяне на капацитета. Управителят на инфраструктурата осъществява процесите на разпределяне на капацитет. По-специално, управителят на инфраструктурата осигурява разпределянето на капацитета да става на справедлива и недискриминационна основа и в съответствие със законодателството на Общността.
2. В случаите, когато по отношение на юридическата си форма, организация или функции за вземане на решения, управителят на инфраструктурата не е независим от което и да е железопътно предприятие, функциите, предвидени в параграф 1 и описани в тази глава, се изпълняват от разпределящ орган, който по отношение на юридическата си форма, организация или вземането на решения е независим от което и да е железопътно предприятие“.
Френско право
Закон № 97-135 от 13 февруари 1997 г. за създаване на публичноправния субект „Réseau ferré de France“ с цел обновяване на железопътния транспорт [loi n
o
97 135 du 13 février 1997 portant création de l’établissement public „Réseau ferré de France“ en vue du renouveau du transport ferroviaire] (JORF от 15 февруари 1997 г., стр. 2592) в редакцията му, приложима към фактите, след изменения, въведени последно със Закон № 2009-1503 от 8 декември 2009 г. за организацията и управлението на железопътния транспорт и относно някои разпоредби в областта на транспорта [loi n
o
2009 1503 du 8 décembre 2009 relative à l’organisation et à la régulation des transports ferroviaires et portant diverses dispositions relatives aux transports] (JORF от 9 декември 2009 г., стр. 21226, наричан по-нататък „Закон № 97-135“) предвижда, че управител на френската железопътна инфраструктура е Réseau ferré de France (наричан по-нататък „RFF“).
Член 1, втора алинея от този закон гласи:
„Предвид изискванията за безопасност и непрекъснатост в предоставянето на обществените услуги, управлението на транспорта и движението по националната железопътна мрежа, както и функционирането и поддръжката на техническите и обезопасителните съоръжения в тази мрежа се осигуряват от Société nationale des chemins de fer français (наричано по-нататък „SNCF“), действащо от името и в съответствие с определените от [RFF] цели и принципи на управление. Последният му дължи заплащане за това. […]“.
Член 17, първа алинея от Декрет № 2003-194 от 7 март 2003 г. относно ползването на националната железопътна мрежа [décret n
o
2003-194 du 7 mars 2003 relatif à l’utilisation du réseau ferré national] (JORF от 8 март 2003 г., стр. 4063) предвижда изготвянето на референтния документ за мрежата, посочен в член 3, параграф 1 от Директива 2011/14 (наричан по-нататък „референтният документ“), както следва:
„[RFF] изготвя референтен документ за националната железопътна мрежа, който съдържа цялата информация, необходима за упражняване на посочените в глава I права за достъп до националната железопътна мрежа. […]“.
Член 18 от този декрет предвижда:
„[RFF] отговаря за разпределянето на инфраструктурния капацитет на националната железопътна мрежа по управляваните от него инфраструктури или за които управителят на инфраструктура е сключил договор за партньорство на основание членове 1-1 и 1-2 от Закон [№ 97-135] съгласно условията, определени в членове 18—27 от настоящия декрет. […]“.
Член 21 от посочения декрет е изменен с Декрет № 2011/891 от 26 юли 2011 г. (JORF от 28 юли 2011 г., стр. 12885). Въпреки това предвид датата, която съответства на изтичането на определения в мотивираното становище срок, по настоящото дело се прилага този член, но в редакцията му преди изменението. Той гласи следното:
„Заявките за влакови маршрути се изпращат до [RFF] в съответствие с условията и по начина, предвидени в референтния документ за мрежата или в разпоредбите на рамковото споразумение, ако има такова.
[…]
[RFF] поверява извършването на техническите проучвания за изпълнимост, необходими за разглеждане на заявките за влакови маршрути, на [SNCF], което от негово име управлява транспорта и движението по националната железопътна мрежа. За извършването на тези проучвания заявителят дължи заплащане на възнаграждение, равно на разходите, които са пряко свързани с реализирането им.
Под контрола на [RFF] [SNCF] взема необходимите мерки за осигуряване на функционалната независимост на службата, която изготвя техническите доклади, за да се гарантира недопускането на каквато и да било дискриминация при изпълнението на посочените функции. Тази служба спазва изискванията за поверителност на информацията с търговски характер, която ѝ е била предоставена за целите на тези доклади.
[…]“.
Референтният документ за националната железопътна мрежа за 2011 г. и 2012 г. предвижда по-специално в неговия член 6.4, озаглавен „Система за подобряване на ефективността с железопътните предприятия“:
„В рамките на член 11 от посочената по-горе Директива [2001/14] установената от [RFF] система за подобряване на ефективността с цел оптимизиране на ефективността на железопътната мрежа и предоставяне на висококачествена услуга на железопътните предприятия се изразява в специфично таксуване, приложимо към таксата за резервация на товарни влакови маршрути, чиято обща дължина е по-голяма от 300 км и чиято скорост е по-голяма или равна на 70 км/час, с изключение на спирките, предоставени в резултат на заявка на ползващия се от резервацията на влаковия маршрут.
[RFF] е готов да води договори с всяко железопътно предприятие, което желае това, за споразумение от типа „режим на ефективност“, като се вземат предвид общите разпоредби, определени в европейските професионални организации, чиито основни принципи биха се приложили към цялата мрежа“.
На 3 ноември 2008 г. между френската държава и RFF се сключва договор за изпълнение, обхващащ периода 2008—2012 г. (наричан по-нататък „договорът за изпълнение“).
Към референтния документ са приложени общите условия, приложими към договора за ползване на инфраструктурата на националната железопътна мрежа и към договора за предоставяне на влакови маршрути по националната железопътна мрежа (наричани по-нататък „общите условия на RFF“). Тези общи условия съдържат член 18, озаглавен „Отговорност в случай на злополуки или вреди“, който уточнява обхвата на съответната отговорност на железопътното предприятие и на RFF в случай на злополука или вреди, както и член 20, който е озаглавен „Последици относно обезщетяването на отмяната на влакови маршрути от RFF“, който разглежда вредоносните последици от отмяната на влаковите маршрути през дните, предоставени от RFF на железопътните предприятия.
Член 24, III от Закон № 82-1153 от 30 декември 1982 г. за насоките във вътрешния транспорт [loi n
o
82-1153 du 30 décembre 1982 d’orientation des transports intérieurs] (JORF от 31 декември 2011 г., стр. 4004), изменен със Закон № 2009-1503, посочва:
„В рамките на [SNCF] специализирана служба упражнява, считано от 1 януари 2010 г., от името и в съответствие с определените от [RFF] цели и принципи на управление посочените в член 1 от Закон № 97 135 задачи по управление на транспорта и движението по националната железопътна мрежа […], при условия, които осигуряват независимостта на изпълняваните по този начин съществени функции, гарантирайки свободна и честна конкуренция и недопускане на каквато и да било дискриминация.
[…]
Службата по управление на транспорта и движението разполага със собствен бюджет, чието финансиране е осигурено от [RFF] в рамките на споразумение, сключено със [SNCF], подписано и от директора на службата по управление. Споразумението определя в съответствие с член 1 от Закон № 97-135 […] условията за изпълнение и заплащане на задачите, упражнявани от службата, по-специално що се отнася до техническите проучвания за изпълнимост, необходими за разглеждане на заявките за влакови маршрути, и до оперативното управление на транспорта.
[…]“.
Досъдебна процедура и производство пред Съда
С официалното уведомително писмо от 27 юни 2008 г. Комисията предупреждава Френската република, че трябва да се съобрази с директивите от първия пакет от мерки за железопътния транспорт. Френската република отговаря на официалното уведомително писмо с писма от 9 септември 2008 г. и 14 юли 2009 г.
С писмо от 9 октомври 2009 г. Комисията изпраща на Френската република мотивирано становище, в което посочва, че приетите мерки, за да се гарантира транспонирането на член 6, параграф 3 и на приложение II към Директива 91/440, както и на член 4, параграф 2 и член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, са недостатъчни по отношение на независимостта на съществените функции. В мотивираното си становище Комисията твърди също, че тази държава членка не е взела необходимите мерки, за да се съобрази със задълженията си в областта на определяне на таксите за достъп до железопътната инфраструктура, посочени в член 4, параграфи 1 и 11 и член 6, параграф 2 от Директива 2001/14, както и в член 10, параграф 7 от Директива 91/440. Френската република не изпълнила също задълженията за държавите членки по силата на член 30, параграф 1 и параграфи 3—5 от Директива 2001/14 по отношение на контролния железопътен орган. Ето защо Комисията приканва Френската република да вземе изискуемите мерки, за да се съобрази с мотивираното становище в срок от два месеца, считано от приемането му.
С писмо от 10 декември 2009 г. Френската република отговаря на мотивираното становище на Комисията, като уведомява последната за приемането и обнародването на Закон № 2009-1503, като освен това посочва, че според нея изтъкнатите от тази институция твърдения за нарушения са неоснователни. На 30 юли 2010 г. Френската република предоставя на Комисията допълнителна информация относно прилагането на първия пакет от мерки за железопътния транспорт.
Тъй като не е удовлетворена от отговора на Френската република, Комисията решава да предяви настоящия иск. Предвид промените в националната регулаторна уредба след изпращането на мотивираното становище, Комисията все пак ограничава обхвата на настоящия иск за установяване на неизпълнение на задължения до член 6, параграф 3 и приложение II към Директива 91/440, както и до член 6, параграфи 2—5, член 11 и член 14, параграф 2 от Директива 2001/14.
С Определение на председателя на Съда от 30 юни 2011 г. Кралство Испания е допуснато да встъпи в производството в подкрепа на исканията на Френската република.
По иска
По първото твърдение за нарушение относно независимостта на функцията за предоставяне на влакови маршрути
Доводи на страните
Комисията твърди, че тъй като предоставянето на влаковите маршрути е съществена функция за гарантирането на справедлив и недискриминационен достъп до инфраструктурата — която функция е посочена в приложение II към Директива 91/440 и за която се прилага изискването за независимост, — съгласно член 6, параграф 3 от Директива 91/440 образувание или създаден в това образувание административен отдел, което/който предоставя услуги за железопътен транспорт, не може да изпълнява съществени функции, свързани с предоставяне на влакови маршрути. Тази институция смята също, че в съответствие с член 14, параграф 2 от Директива 2001/14 разпределянето на капацитета на инфраструктурата трябва да се извършва от независим разпределящ орган.
Според Комисията, въпреки че RFF — който отговаря за управлението на инфраструктурата — е независим орган от SNCF, което от своя страна осигурява предлагането на железопътните услуги, последното все пак изпълнява някои съществени функции, свързани с предоставянето на влаковите маршрути. В това отношение Комисията приема, че макар тези съществени функции да са предоставени на специализирана служба вътре в SNCF, а именно Дирекцията за железопътно движение [Direction des Circulations Ferroviaires] (наричана по-нататък „DCF“), последната не е независима от SNCF нито от правна страна, нито по отношение на организацията или вземането на решения.
Според Комисията възложените на DCF задачи са свързани с изпълнението на съществените функции, посочени в приложение II към Директива 91/440. SNCF отговаряло за важни елементи в процедурата по предоставяне на капацитет по смисъла на приложение II към посочената директива, като например техническите проучвания за изпълнимост или предоставянето на влакови маршрути в последния момент. Според Комисията, макар RFF да отговаря за предоставянето на индивидуални влакови маршрути, възложените на SNCF проучвания са част от съществените функции. Тези функции били част от функциите, посочени в член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, и поради това извършването им непременно трябвало да се управлява от независим орган.
Комисията твърди, че член 6, параграф 3 от Директива 91/440 и член 14, параграф 2 от Директива 2001/14 трябва да се разглеждат във връзка един с друг и взаимно се допълват. Всъщност изискването за независимост при изпълнението на съществените функции, посочени най-общо в член 6, параграф 3 от Директива 91/440, било доуточнено и описано подробно в член 14, параграф 2 от Директива 2001/14 по отношение на разпределянето на влаковите маршрути.
Комисията смята, че Директива 2001/14 не предвижда възможност съществените функции да се изпълняват от железопътно предприятие под „надзора“ на независим от правна страна, по отношение на организацията или вземането на решения орган, а изисква тези функции да се „поемат“ от такъв независим орган.
Целта на член 14, параграф 2 от Директива 2001/14 била железопътните предприятия да не упражняват никакви правомощия, свързани с разпределянето на влаковите маршрути, за да се гарантира справедливо и недискриминационно третиране на железопътните предприятия.
Що се отнася до независимостта на DCF от правна страна, Комисията счита, че това е специализирана служба на SNCF и следователно не е независима от правна страна по смисъла на член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, тъй като DCF е структура, която е част от SNCF и не разполага с правосубектност, различна от неговата.
Комисията поддържа също, че когато управителят на железопътната инфраструктура, в случая RFF, делегира съществени функции на друг орган, какъвто в настоящия случай е DCF, този орган трябва да отговаря на същите изисквания за независимост, които са наложени на управителя на тази инфраструктура. По този начин изискването за независимост „следвало“ упражняването на съществени функции. В противен случай изискването на независимост загубвало всякакво полезно действие.
Що се отнася до независимостта на DCF по отношение на организацията и вземането на решения, Комисията посочва, че независимостта не е била осигурена в достатъчна степен. Всъщност спазването на задълженията за независимост трябвало да бъде предмет на контрол от страна на независим орган — функция, която в конкретния случай би могла да се поеме от Органа за управление на железопътните дейности. Освен това железопътните предприятия, конкуренти на SNCF, нямали възможност да прибягнат до друг орган при неспазване на изискването на независимост, тъй като Органът за управление на железопътните дейности одобрявал не назначаването на директор на DCF, а единствено освобождаването му от длъжност, преместването на персонал от DCF към други служби на SNCF не било контролирано в достатъчна степен и накрая, гаранцията, че DCF разполага със собствен персонал, отделни помещения и защитена информационна система, все още не била осигурена.
Накрая, в репликата си Комисията смята, че макар перспективата от приемането на нов декрет от Френската република, който междувременно е Декрет № 2011-891 от 26 юли относно службата за управление на транспорта и движението и относно някои разпоредби в областта на железопътния транспорт [décret n
o
2011-891 relatif au service gestionnaire du trafic et des circulations et portant diverses dispositions en matière ferroviaire] (JORF № 0173 от 28 юли 2011 г., стр. 12885), да допринася за подобряването на съществуващото положение, новият декрет не осигурява на DCF независимост в необходимата степен по отношение на организацията и вземането на решения, а още по-малко от правна страна.
Френското правителство твърди, че независимостта на DCF е осигурена, тъй като предоставените ѝ съществени функции се ръководят от RFF. DCF участвала в изпълнението на съществените функции, но не ги управлявала, тъй като само RFF отговарял за предоставянето на влаковите маршрути. Така, RFF определял процесите, както и оперативните способи за обработване на заявките, които препраща на DCF и фиксирал приоритетните правила. Що се отнася до влаковите маршрути в последния момент, предоставянето им от DCF се обосновавало с неотложност и във всеки случай се определяло според реда на постъпване на заявките. Освен това френското правителство изтъква, че изискването за независимост на DCF от правна страна не налага последната да разполага с правосубектност, различна от тази на SNCF.
Това правителство също така счита, че положението на Франция не попада в приложното поле на член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, тъй като тази разпоредба се прилага само ако управителят на инфраструктурата не е независим. Управителят на инфраструктурата, а именно RFF, обаче бил независим, поради което посоченият член бил неприложим за дейностите на DCF.
Френското правителство твърди, че макар DCF да е неразделна част от правен субект, който сам е доставчик на услуги за железопътен транспорт, във функционално отношение тя си остава независим орган. Поради това не можело да се приеме, че DCF, въпреки че е част от SNCF, представлявал орган, който предоставя услуги за железопътен транспорт по смисъла на член 6, параграф 3 от Директива 91/440.
Френското правителство отхвърля и доводите на Комисията относно липсата на независимост по отношение на организацията и вземането на решения на DCF, по-специално по отношение на назначаването на директора ѝ, преместването на директора и служителите в други служби на SNCF и гаранцията, че DCF разполага с отделни помещения, че е самостоятелен правен субект, както и че разполага със защитена информационна система.
В дупликата си френското правителство твърди, че транспонирането на член 6, параграф 3 и на приложение II към Директива 91/440 било напълно завършено с приемането на Декрет № 2011-891 в приложение на Закон № 2009-1503.
Съображения на Съда
В първото си твърдение за нарушение Комисията упреква Френската република, че не е изпълнила задълженията си по член 6, параграф 3 от Директива 91/440 във връзка с приложение II към нея и по член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, доколкото във Франция, въпреки че управителят на железопътната инфраструктура, RFF, е независим от SNCF орган, което от своя страна осигурява предоставянето на железопътните услуги, SNCF все пак изпълнява някои съществени функции, свързани с предоставянето на влаковите маршрути, като се има предвид, че извършването на техническите проучвания за изпълнимост, необходими за разглеждане на заявките за влакови маршрути и за предоставянето на влакови маршрути в последния момент, е възложено на специализирана служба вътре в SNCF, а именно DCF, която не е независима от него от правна страна, по отношение на организацията или вземането на решения.
В началото следва да се напомни, че Френската република твърди, че транспонирането на член 6, параграф 3 от Директива 91/440 и на приложение II към нея е напълно завършено с приемането на Декрет № 2011-891.
Според постоянната съдебна практика обаче наличието на неизпълнение на задължения от държава членка трябва да се преценява с оглед на положението на държавата членка към момента на изтичането на срока, даден в мотивираното становище, като последващи промени не могат да се вземат предвид от Съда (вж. по-специално Решение от 27 септември 2007 г. по дело Комисия/Франция, C-9/07, точка 8 и Решение от 18 ноември 2010 г. по дело Комисия/Испания, C-48/10, точка 30).
Следователно Декрет № 2011-891, който е приет след срока, даден от Комисията в мотивираното ѝ становище от 9 октомври 2009 г., не може да се вземе предвид в рамките на изследването на основателността на настоящия иск за неизпълнение на задължения от Съда.
По същество следва да се напомни, че с Директива 91/440 започва либерализирането на железопътния транспорт с цел гарантиране на справедлив и недискриминационен достъп на железопътните предприятия до инфраструктурата. За да се гарантира такъв достъп, член 6, параграф 3, първа алинея от Директива 91/440 установява, че държавите членки трябва да предприемат необходимите мерки, за да гарантират, че съществените функции, изброени в приложение II към тази директива, се възлагат на органи или предприятия, които самите не предоставят железопътни транспортни услуги, като постигането на тази цел следва да е видно, независимо от предвидените организационни структури.
Съгласно приложение II към Директива 91/440 за съществени функции по смисъла на член 6, параграф 3 от нея се смятат подготовката и взимането на решения във връзка с лицензиране на железопътни предприятия, взимането на решения във връзка с разпределяне на влаковите маршрутите, включващо както определянето, така и оценка на наличността и предоставяне на индивидуални влакови маршрути, взимането на решения във връзка с таксуване на инфраструктурата и мониторинга на спазването на задълженията за публични услуги, изисквани при предоставянето на определени услуги.
От това изброяване следва, че не може да се предостави на железопътно предприятие извършването на техническите проучвания за изпълнимост, необходими за разглеждане на заявките за влакови маршрути преди вземането на решение, както и за предоставянето на влакови маршрути в последния момент, тъй като, от една страна, тези проучвания участват в определянето и оценката на наличността на влаковите маршрути, а от друга страна, предоставянето на влакови маршрути в последния момент представлява предоставяне на индивидуални влакови маршрути, предвидено в приложение II към Директива 91/440, поради което тези функции трябва да се предоставят на независим орган.
Всъщност следва да се напомни, че член 14, параграф 2 от Директива 2001/14 предвижда, че образуванията, натоварени с функциите по разпределяне, са независими от правна страна, по отношение на организацията или вземането на решения от което и да е транспортно предприятие.
В това отношение не може да се приеме доводът на Френската република, че член 14, параграф 2 от Директива 2001/14 не се прилага, тъй като съществува независим управител на инфраструктурата, RFF, който отговаря за съществените функции по разпределяне и предоставяне на индивидуални влакови маршрути. Всъщност, противно на твърдяното от тази държава членка, предвидената в член 14, параграф 2 от Директива 2001/14 независимост, която трябва да притежава управителят на железопътната инфраструктура, трябва да бъде предмет на проверка дори когато този управител е независим от предприятията за железопътен транспорт, при положение че съществените функции остават възложени на железопътно предприятие. По този начин, както поддържа генералният адвокат в точка 41 от заключението си, DCF остава подчинена на изискванията на член 6, параграф 3 от Директива 91/440 и на член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, които не могат да се разделят. В противен случай държавите членки биха могли да избегнат разпоредбите на тези директиви, създавайки управител на инфраструктура, който, въпреки че е независим, би делегирал съществени функции на железопътно предприятие, което би противоречало на целта, припомнена в съображение 11 от Директива 2001/14, която е да позволи на всяко железопътно предприятие равни и недискриминационни условия на достъп до железопътната инфраструктура.
В настоящия случай DCF, въпреки че е под надзора на RFF — независим управител на инфраструктура, е натоварена съгласно член 24 от Закон № 82-1153, изменен със Закон № 2009-1503, и член 21 от Декрет № 2003-194 със съществени функции по смисъла на член 6, параграф 3 от Директива 91/440 и е част от железопътното предприятие, а именно SNCF. Следователно, за да може да упражнява функции по разпределяне, DCF трябва да е също независима от SNCF от правна страна, по отношение на организацията или вземането на решения.
Така, от правна страна DCF трябва да разполага с правосубектност, различна от тази на SNCF, а от друга страна, със собствени органи и средства, които също да са различни от тези на SNCF.
Налага се обаче констатацията, че във Франция DCF не разполага с правосубектност, различна от тази на SNCF, което не е оспорено от Френската република. По този начин юридическата самостоятелност, предвидена в член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, не съществува между DCF и SNCF.
Тъй като критерият за юридическа самостоятелност не е изпълнен, няма нужда да се разглеждат критериите за независимост по отношение на организацията и вземането на решения, тъй като тези три критерия трябва да са налице едновременно, като липсата на един от тях по отношение на DCF е достатъчна, за да се установи нарушение на член 6, параграф 3 и на приложение II към Директива 91/440, както и на член 14, параграф 2 от Директива 2001/14.
От предходните съображения следва, че първото твърдение за нарушение, изтъкнато от Комисията в подкрепа на иска ѝ, трябва да бъде прието.
По второто твърдение за нарушение относно събирането на такси за достъп до инфраструктурата
Доводи на страните
Комисията твърди в първата част от второто твърдение за нарушение, че Френската република не е изпълнила задълженията си по член 11 от Директива 2001/14, тъй като понастоящем френската правна уредба не предвижда система за подобряване на ефективността в съответствие с този член. Посочените от държавата членка мерки не съставлявали такава система.
Всъщност член 6.4 от референтния документ, който предвижда специфично таксуване, приложимо към таксата за резервация на товарни влакови маршрути, чиято обща дължина е по-голяма от 300 км и чиято скорост е по-голяма от 70 км/час, не можел да представлява система за подобряване на ефективността по смисъла на член 11 от Директива 2001/14, тъй като не съдържал нито за операторите, нито за управителя задължения и/или стимули за подобряване на ефективността.
Освен това другите документи, посочени от френските власти, а именно общите условия, приложими към договорите за ползване на инфраструктурата, и договорът за изпълнение, не отговаряли на задълженията, предвидени в член 11 от Директива 2001/14.
Комисията смята също във втората част от второто твърдение за нарушение, че Френската република не е изпълнила задълженията си по тези разпоредби, тъй като не е въвела механизъм за стимулиране като предвидения в член 6, параграфи 2—5 от Директива 2001/14.
Що се отнася до мерките за стимулиране с цел намаляване на разходите за предоставяне на инфраструктурата, Комисията поддържа, че приетите от френските власти мерки не са придружени от система за стимулиране, позволяваща управителят на железопътната инфраструктура да бъде насърчен в значителна степен да постигане целите, които са му поставени.
По отношение на намаляването на таксите за достъп до инфраструктурата Комисията изтъква, че договорът за изпълнение не съдържа никаква цел.
Френското правителство твърди, че в договора за изпълнение се определят целите, свързани с модернизацията на инфраструктурата, и условията за разгръщане на нов начин за търговско предлагане на железопътната мрежа с цел подобряване на качеството, услугите и безопасността. Поради това посоченият договор съдържал разпоредби, насърчаващи управителя на инфраструктурата да намалява неизправностите и да подобрява ефективността на железопътната мрежа.
То твърди също, че общите условия, приложими към договорите за ползване на инфраструктурата, съдържат разпоредби с цел стимулиране както на железопътните предприятия, така и на управителя на инфраструктурата да намаляват неизправностите и да подобряват ефективността на железопътната мрежа, тъй като предвиждат обезщетения при неизпълнение.
По отношение на мерките за стимулиране с цел намаляване на разходите за предоставяне на инфраструктурата, френските власти твърдят, че са въвели система на бонуси за персонала, която била пряко свързана с намаляването на разходите, и че следователно са приели мерки за стимулиране в това отношение.
Що се отнася до целта за намаляване на размера на таксите за достъп до железопътната инфраструктура, френското правителство счита, че намаляването на таксите за ползване на железопътната инфраструктура в никакъв случай не може да бъде основна цел на Директива 2001/14.
Испанското правителство смята, че директивата нито определя, нито налага критерии с цел въвеждането на система за подобряване на ефективността, а само посочва целта на тази система.
По този начин Комисията не била доказала, че схемата за таксуване за ползването на френската инфраструктура не насърчава минимизирането на неизправностите и подобряването на ефективността на железопътната мрежа. Всъщност позоваването на действащите разпоредби и частичното тълкуване на някои договори или на някои разпоредби не било достатъчно, за да се докаже това, тъй като разпоредбите трябва да се разглеждат в тяхната цялост.
Що се отнася до мерките за намаляване на таксите за достъп, испанското правителство подчертава, че събирането на тези такси се вписва в перспективата за въвеждането на модерна и конкурентноспособна европейска железопътна система в съответствие с целта, посочена в Директива 2001/14, която цел, според това правителство, не е постигната до този момент. Ето защо не било разумно, без преди това да се модернизира железопътната мрежа, да се намалят едновременно таксите за достъп и разходите за поддръжка. Това обстоятелство от самото начало изключвало наличието на каквото и да било нарушение на посочените по-горе разпоредби.
Съображения на Съда
В първата част от второто твърдение за нарушение по същество Комисията упреква Френската република, че не е въвела в националната си правна уредба система за подобряване на ефективността като предвидената в член 11 от Директива 2001/14.
Съгласно член 11, параграф 1 от Директива 2001/14 схемите за определяне на таксите за ползване на инфраструктурите насърчават железопътните предприятия и управителите на инфраструктурата да минимизират прекъсванията и да подобрят работата на мрежата посредством въвеждането на система за подобряване на ефективността. Според тази разпоредба системата може да включва санкции, компенсации и бонуси.
От това следва, от една страна, че държавите членки трябва да включат в схемите за определяне на таксите за ползване на инфраструктурата система за подобряване на ефективността, която трябва да насърчава и железопътните предприятия, и управителя на инфраструктурата да подобряват ефективността на мрежата. От друга страна, що се отнася до вида стимулиращи мерки, които държавите членки могат да приведат в действие, последните запазват свободата да изберат конкретните мерки, които са част от посочената система, при условие че тези мерки представляват една съгласувана и прозрачна цялост, която може да бъде квалифицирана като „система за подобряване на ефективността“ (вж. Решение от 28 февруари 2013 г. по дело Комисия/Испания, C-483/10, точка 64).
Ето защо, за да се прецени дали тази първа част е основателна, трябва да се провери дали мерките, които съдържа френското законодателство в това отношение, отговарят на изискванията на член 11 от Директива 2001/14.
Що се отнася до член 6.4 от референтния документ, се налага констатацията, че тази разпоредба предвижда единствено специфично таксуване, приложимо към таксата за резервация на товарни влакови маршрути, при условие че общата дължина е по-голяма от 300 км, а скоростта е по-голяма от 70 км/час, без обаче тази система да съставлява съгласувана и прозрачна цялост, която може да се квалифицира като система за подобряване на ефективността по смисъла на член 11 от Директива 2001/14. Както обаче бе припомнено в точка 70 от настоящото решение, всъщност последният член изисква държавите членки действително да създадат система за подобряване на ефективността, която да е част от схемата за таксуване.
Що се отнася до общите условия на RFF, същите съдържат разпоредби за обезщетяване на управителя на инфраструктурата в случай на неизползване на влаков маршрут по вина на железопътното предприятие и разпоредби за обезщетяване на железопътното предприятие в резултат на отмяна на влакови маршрути поради действие на управителя. Следва да се отбележи, че тези разпоредби не представляват система за подобряване на ефективността, тъй като член 18 от общите условия съдържа единствено клаузи за отговорност в случай на вреди, а член 20 от посочените общи условия предвижда единствено последици относно обезщетяване в случай на отмяна на влаковите маршрути от RFF.
По отношение най-накрая на експерименталното въвеждане на специфичен механизъм за подобряване на ефективността, предвиден в договора за изпълнение, се налага констатацията, че този механизъм е единствено в тежест на RFF. По този начин договорът за изпълнение не представлява система за подобряване на ефективността, която би насърчила не само управителя на инфраструктурата, но и железопътните предприятия. Освен това съгласно член 11, параграф 2 от Директива 2001/14 основните принципи на системата за подобряване на ефективността се прилагат за цялата мрежа. Разпоредбите на договора за изпълнение обаче са ограничени до товарната мрежа.
С оглед на предходните съображения първата част от второто твърдение за нарушение, изложено от Комисията в подкрепа на иска ѝ, трябва да бъде приета.
Във втората част от второто твърдение за нарушение по същество Комисията упреква Френската република, че не е предвидила механизми, стимулиращи управителя на инфраструктурата да ограничи разходите за услугата по предоставяне на инфраструктура или да намали размера на таксите за достъп.
Следва да се напомни, че съгласно член 6, параграф 1 от Директива 2001/14 държавите членки трябва да определят условия, с цел осигуряване при нормални условия на работа и през един разумен период от време на баланс между приходите и разходите на посочения управител, като приходите от таксите, печалбата от други търговски дейности и държавното финансиране, от една страна, покриват разходите по инфраструктурата, от друга. Съгласно член 6, параграф 2 от тази директива на управителите на железопътната инфраструктура следва да се осигурят стимули за намаляване на разходите за предоставяне на инфраструктура, както и на равнището на таксите за достъп.
В това отношение член 6, параграф 3 от Директива 2001/14 предвижда, че задължението, което произтича от член 6, параграф 2, трябва да бъде изпълнено или посредством предвиждащо държавно финансиране многогодишно договорно споразумение, сключено между компетентния орган и управителя на инфраструктурата, или посредством предприемането на подходящи регулаторни мерки, предвиждащи необходимите правомощия. Следователно държавите членки могат да приведат в действие стимулите или в рамките на многогодишен договор, или чрез регулаторни мерки.
В настоящия случай на 6 юни 2009 г. между председателя на RFF и представителите на персонала му е сключено споразумение за стимулиране в рамките на прилагането на договора за изпълнение. Подобно споразумение представлява стимулиращ механизъм, подобен на многогодишното споразумение, предвидено в член 6, параграф 3 от Директива 2001/14.
Всъщност споразумението за стимулиране въвежда бонус за персонала, който е от естество да стимулира управителя на железопътната инфраструктура да намали разходите, доколкото споразумението предвижда по-специално на основание на критерий, който може да доведе до бонус за стимулиране в полза на целия персонал на RFF, намаляване на себестойността на единица извършена работа, отразяваща дейностите по пълното подновяване на километър железопътен път. Следването на този разход всъщност позволява да се установи представителен показател за развитието на единичните разходи по подновяване на железопътната инфраструктура — показател, който, както посочва генералният адвокат в точка 66 от заключението си, въвежда система на бонуси за персонала, пряко свързана с намаляването на разходите за предоставяне на инфраструктурата. Освен това бонусът, който се предоставя на основание на споразумението за стимулиране, се изплаща само ако установените разходи съответстват на договора за изпълнение.
По този начин тези мерки стимулират управителя на инфраструктурата да намали разходите за предоставяне на железопътна инфраструктура, а индиректно — да намали размера на таксите за достъп до нея.
Що се отнася до довода на Комисията, че член 6, параграф 2 от Директива 2001/14 задължава държавите членки да предвидят стимули за намаляване на таксите за достъп, отделни от стимулите за намаляване на разходите, трябва да се приеме за установено, че съгласно съображение 40 от тази директива железопътната инфраструктура представлява естествен монопол и че поради това е необходимо да се осигурят стимули за управителите на инфраструктурата, за да намаляват разходите си и да управляват ефективно своята инфраструктура. В това съображение са споменати не таксите, а само разходите (вж. Решение от 28 февруари 2013 г. по дело Комисия/Германия C-556/10, точка 106).
Действително съгласно член 6, параграф 2 от Директива 2001/14 трябва да бъдат приети стимулиращи мерки, за да се намалят разходите и таксите за достъп. Същата разпоредба обаче изобщо не предвижда, че тези мерки трябва да бъдат приети отделно (вж. Решение по дело Комисия/Германия, посочено по-горе, точка 107).
Да се приеме позицията на Комисията, всъщност би означавало да се признае задължението за съответната държава членка да насърчи управителя на инфраструктурата чрез намаляване на таксите да прехвърли на ползвателите на мрежата част от излишъка, получен в резултат от увеличената му ефективност, въпреки че може да не е в състояние да си възстанови всички разходи за предоставяне на инфраструктурата. Това тълкуване би задължило държавата членка, в замяна на прехвърлянето на излишъка, да финансира инфраструктурата. Налага се изводът, че такова тълкуване би било в противоречие с член 6, параграф 1, втора алинея от Директива 2001/14, съгласно който в рамките на таксуването по членове 7 и 8 държава членка може да изисква от управителя на инфраструктурата да балансира своите приходи и разходи без държавно финансиране (вж. Решение по дело Комисия/Германия, посочено по-горе, точка 108).
Ето защо следва да се приеме, че задължението за насърчаване на управителя на инфраструктурата чрез стимули да намали разходите за предоставяне на железопътната инфраструктура и размера на таксите за достъп, е изпълнено в настоящия случай с мерките за намаляване на разходите за предоставяне на тази инфраструктура, защото тези мерки имат отражение, както бе посочено в точки 79—81 от настоящото решение, и върху намаляването на таксите.
Освен това следва да се приеме за установено, че стимулите за намаляване на разходите за предоставяне на инфраструктура могат да доведат само до намаляване на размера на таксите за достъп, независимо дали тези такси се определят въз основа на член 7, параграф 3 от Директива 2001/14 или на член 8, параграф 1 от същата директива.
С оглед на предходните съображения втората част от второто твърдение на Комисията за нарушение, свързано със стимулите за намаляване на разходите, следва да бъде отхвърлено.
От всички изложени по-горе съображения следва, че като не е приела необходимите мерки, за да гарантира, че образуванието, на което е възложено упражняването на съществените функции, изброени в приложение II към Директива 91/440, е независимо от предприятието, което предоставя железопътните транспортни услуги в съответствие с член 6, параграф 3 и приложение II към тази директива, както и с член 14, параграф 2 от Директива 2001/14, и като не е приела в предписания срок всички законови, подзаконови и административни разпоредби, необходими за съобразяване с член 11 от Директива 2001/14, Френската република не е изпълнила задълженията си по тези разпоредби.
Искът се отхвърля в останалата му част.
По съдебните разноски
Съгласно член 138, параграф 3 от Процедурния правилник, ако всяка от страните е загубила по едно или няколко от предявените основания, всяка страна понася направените от нея съдебни разноски. Тъй като Комисията и Френската република са загубили съответно по едно или няколко от основанията на иска, всяка страна понася направените от нея съдебни разноски.
В приложение на член 140, параграф 1 от Процедурния правилник Кралство Испания следва да понесе направените от него съдебни разноски.
По изложените съображения Съдът (първи състав) реши:
1)
Като не е приела необходимите мерки, за да гарантира, че образуванието, на което е възложено упражняването на съществените функции, изброени в приложение II към Директива 91/440/ЕИО на Съвета от 29 юли 1991 година на Съвета от 29 юли 1991 година относно развитието на железниците в Общността, изменена с Директива 2001/12/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 26 февруари 2001 година, е независимо от предприятието, което предоставя железопътните транспортни услуги в съответствие с член 6, параграф 3 и приложение II към тази директива, както и с член 14, параграф 2 от Директива 2001/14/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 26 февруари 2001 година за разпределяне капацитета на железопътната инфраструктура и събиране на такси за ползване на железопътна инфраструктура и за сертифициране за безопасност, изменена с Директива 2007/58/ЕО на Европейския парламент и на Съвета от 23 октомври 2007 г., и като не е приела в предписания срок всички законови, подзаконови и административни разпоредби, необходими за съобразяване с член 11 от Директива 2001/14, Френската република не е изпълнила задълженията си по тези разпоредби.
2)
Отхвърля иска в останалата му част.
3)
Европейската комисия и Френската република понасят направените от тях съдебни разноски.
4)
Кралство Испания понася направените от него съдебни разноски.
Подписи
(
*1
) Език на производството: френски. | [
"Неизпълнение на задължения от държава членка",
"Транспорт",
"Развитие на железниците в Общността",
"Директива 91/440/ЕИО",
"Член 6, параграф 3 и приложение II",
"Директива 2001/14/ЕО",
"Член 14, параграф 2",
"Липса на юридическа самостоятелност на управителя на железопътната инфраструктура",
"Член 11",
"Липса на система за подобряване на ефективността",
"Непълно транспониране"
] |
62009CJ0383 | ro | Prin cererea introductivă, Comisia Europeană solicită Curții să constate că, prin neintroducerea unui program de măsuri care
să permită o protecție riguroasă a speciei
Cricetus cricetus
(hârciogul comun), Republica Franceză nu și‑a îndeplinit obligațiile care îi revin în temeiul articolului 12 alineatul (1)
litera (d) din Directiva 92/43/CEE a Consiliului din 21 mai 1992 privind conservarea habitatelor naturale și a speciilor de
faună și floră sălbatică (JO L 206, p. 7, Ediție specială, 15/vol. 2, p. 109), astfel cum a fost modificată prin Directiva
2006/105/CE a Consiliului din 20 noiembrie 2006 (JO L 363, p. 368, Ediție specială, 15/vol. 18, p. 147, denumită în continuare
„Directiva habitate”).
Cadrul juridic
Directiva habitate are drept scop principal, astfel cum se arată în al treilea considerent al acesteia, promovarea menținerii
biodiversității.
Articolul 1 literele (a)-(i) din directiva menționată prevede:
„În sensul prezentei directive:
(a) conservare înseamnă o serie de măsuri necesare pentru a menține sau a readuce un habitat natural și populațiile de faună și
floră sălbatică la un stadiu corespunzător, în conformitate cu definițiile de la literele (e) și (i);
[…]
(g) specii de importanță comunitară înseamnă speciile care, pe teritoriul prevăzut la articolul 2, sunt:
(i) amenințate cu dispariția, cu excepția acelor specii a căror arie de extindere naturală este doar marginală în cadrul respectivului
teritoriu și care nu sunt în pericol sau vulnerabile în regiunea palearctică occidentală;
sau
(ii) vulnerabile, adică specii care vor trece, foarte probabil, într‑un viitor apropiat, în categoria speciilor amenințate dacă
factorii care le amenință continuă să acționeze;
sau
(iii) rare, adică au populații mici care nu sunt deocamdată amenințate sau vulnerabile, dar riscă să ajungă în această situație.
Speciile respective trăiesc pe arii geografice reduse sau sunt răspândite în număr mic pe suprafețe întinse;
sau
(iv) endemice și au nevoie de o atenție deosebită prin natura specială a habitatului lor și/sau prin impactul potențial al exploatării
lor asupra habitatului propriu și/sau prin impactul potențial al exploatării lor asupra stadiului de conservare a speciei.
Aceste specii sunt sau ar putea fi enumerate în anexa II și/sau în anexele IV sau V;
[…]
(i) stadiul de conservare a unei specii înseamnă efectul unui ansamblu de factori care influențează specia respectivă, putând
afecta aria de extindere naturală pe termen lung a speciei și abundența populației acesteia pe teritoriul prevăzut la articolul
2.
Stadiul de conservare este considerat «corespunzător» dacă:
– datele de dinamică a populației pentru specia respectivă indică faptul că specia se menține pe termen lung ca element viabil
al habitatelor sale naturale,
– aria de extindere naturală a speciei nu se reduce și nici nu amenință să se reducă în viitorul apropiat și
– specia dispune și este foarte probabil că va continua să dispună de un habitat suficient de extins pentru a‑și menține populația
pe termen lung.”
Articolul 2 alineatul (2) din Directiva habitate prevede că măsurile adoptate de aceasta urmăresc să asigure menținerea sau
readucerea la un stadiu corespunzător de conservare a habitatelor naturale și a speciilor de floră și faună sălbatică de importanță
comunitară.
Hârciogul comun face parte din speciile înscrise la litera (a) din anexa IV la Directiva habitate. Această anexă privește
în special speciile de animale „de importanță comunitară care au nevoie de o protecție riguroasă”.
Articolul 12 alineatul (1) din Directiva habitate prevede:
„Statele membre iau măsurile necesare pentru a institui un sistem de protecție riguroasă a speciilor de animale enumerate
în anexa IV litera (a) în aria lor de extindere, interzicând:
(a) orice formă de capturare sau ucidere deliberată a specimenelor din aceste specii în natură;
(b) perturbarea deliberată a speciilor respective, în special în timpul perioadei de reproducere, cuibărire, hibernare și migrare;
(c) distrugerea deliberată sau culegerea ouălor din natură;
(d) deteriorarea sau distrugerea ariilor de reproducere sau de odihnă.”
Situația de fapt și procedura precontencioasă
Comisiei i s‑a atras atenția asupra stadiului de conservare a hârciogului comun în Alsacia printr‑o plângere, cu privire la
care a informat autoritățile franceze în cursul unei întâlniri care a avut loc la 15 ianuarie 2007.
Acestea din urmă și‑au transmis observațiile în această privință prin notele din 15 februarie și din 14 septembrie 2007, prin
care au informat Comisia cu privire la măsurile adoptate în cadrul planului de acțiune pentru conservarea speciei în cauză
pentru perioada 2007-2011.
Prin scrisoarea de punere în întârziere din 23 octombrie 2007, Comisia a arătat, pe de o parte, că recensământul hârciogului
comun a pus în evidență împrejurarea că specia era amenințată cu dispariția completă în foarte scurt timp și, pe de altă parte,
a solicitat Republicii Franceze să își prezinte observațiile în această privință.
Prin scrisorile din 24 decembrie 2007 și din 11 martie 2008, autoritățile franceze au expus măsurile de protecție deja adoptate,
precum și pe cele prevăzute în vederea salvării speciei menționate.
Prin scrisoarea din 5 iunie 2008, Comisia a adresat Republicii Franceze un aviz motivat, în care susținea că, prin neadoptarea
unui program de măsuri care să permită protecția riguroasă a hârciogului comun, acest stat membru nu și‑a îndeplinit obligațiile
care îi revin în temeiul articolului 12 alineatul (1) litera (d) din Directiva habitate. Prin urmare, Comisia solicita Republicii
Franceze să adopte măsurile necesare pentru a se conforma aceluiași aviz motivat într‑un termen de două luni de la notificarea
acestuia.
Republica Franceză a răspuns la avizul motivat amintind constrângerile de ordin geografic care limitează posibilitățile de
protecție a hârciogului comun, dar arătând totodată că în anul 2008 a fost observată într‑o parte a teritoriului Alsaciei
o încetare a scăderii efectivelor acestei specii. În plus, acest stat membru a informat Comisia cu privire la stadiul de avansare
a măsurilor puse în aplicare în cadrul planului de acțiune pentru anii 2007-2011 în vederea conservării acestei specii.
Considerând că modalitățile de conservare a speciei menționate puse în aplicare de Republica Franceză rămâneau insuficiente,
Comisia a formulat prezenta acțiune.
Cu privire la acțiune
Argumentele părților
Comisia susține că, în Alsacia, specia hârciogului comun este amenințată cu dispariția. Astfel, recensământul ar scoate în
evidență o scădere importantă a efectivelor între anii 2001 și 2007. Cauzele acestei deteriorări ar fi urbanizarea și evoluția
practicilor agricole.
Or, măsurile adoptate de Republica Franceză ar fi insuficiente și nu ar fi interzis deteriorarea ariilor de reproducere și
de odihnă ale speciei menționate. Unul dintre motivele esențiale ale acestei insuficiențe, care ar privi atât măsurile referitoare
la urbanism, cât și măsurile agricole, ar fi caracterul prea limitat al teritoriului, în special al zonelor de acțiune prioritară
(denumite în continuare „ZAP”) și al „ariei de reintroducere” care fac obiectul acestor măsuri. În plus, acestea din urmă
ar fi la rândul lor insuficiente. Astfel, obiectivul care urmărește existența în ZAP a 22 % culturi favorabile hârciogului
comun nu ar fi fost atins decât în una dintre cele trei ZAP existente. Pe de altă parte, programul de acțiune privind limitarea
poluării cu nitrați în perioada 2008-2010 ar fi insuficient. În sfârșit, posibilitățile de urbanizare în „aria de reintroducere”
nu ar fi suficient de limitate.
Republica Franceză răspunde că măsurile pe care le‑a adoptat constituie un ansamblu coerent, proporționat și adaptat obiectivului
protecției riguroase a hârciogului comun, în conformitate cu cerințele Directivei habitate. În special, programul de acțiuni
pentru perioada 2007-2011 ar fi permis să se procedeze la definirea precisă a mediului propriu acestei specii și să se determine
trei teritorii de acțiune distincte, și anume cele trei ZAP, în care s‑ar fi renunțat la toate schimbările în utilizarea solului,
cu excepția celor legate de agricultură, „aria de reintroducere”, în care pentru orice proiect cu o întindere de peste un
hectar trebuie să se dovedească inocuitatea acestuia pentru specie printr‑un studiu specific, și aria de extindere tradițională,
în cadrul căreia toate localitățile trebuie să prevadă, cu ocazia reînnoirii documentului de planificare urbanistică, un studiu
specific consacrat hârciogului comun.
Republica Franceză arată că, de la punerea în aplicare a programului de acțiune menționat, evoluția indicelui de abundență
a efectivelor speciei în cauză în „zonele‑nucleu” este de natură să pună în evidență o încetare a scăderii efectivelor acestei
specii, dacă nu chiar o ușoară creștere a acestora. Cu toate acestea, ar trebui să treacă mai mulți ani pentru a se putea
evalua, cu un grad suficient de certitudine, impactul măsurilor adoptate de autoritățile franceze asupra stadiului de conservare
a populației speciei menționate. În orice caz, Comisia nu ar dovedi că habitatul acestei specii s‑ar fi deteriorat în continuare
în ZAP după 2007 și nici nu ar demonstra că poluarea cu nitrați este dăunătoare acesteia. În sfârșit, Republica Franceză susține
că, în „aria de reintroducere”, obligația de a supune orice proiect unei verificări privind impactul asupra specimenelor și
a ariilor de reproducere sau de odihnă ale hârciogului comun cuprinde în plus necesitatea efectuării unui studiu special,
care trebuie să fie realizat pentru toate proiectele care privesc o suprafață mai mare de un hectar, în vederea verificării
eventualelor prejudicii cauzate speciei respective printr‑un astfel de proiect.
Aprecierea Curții
Trebuie amintit că articolul 12 alineatul (1) litera (d) din Directiva habitate impune statelor membre să adopte măsurile
necesare pentru a institui un sistem de protecție riguroasă a speciilor de animale enumerate la litera (a) din anexa IV la
aceeași directivă, în aria lor de extindere, interzicând deteriorarea sau distrugerea ariilor de reproducere sau de odihnă.
Transpunerea acestei dispoziții impune statelor membre nu numai să creeze un cadru legislativ complet, ci și să pună în aplicare
măsuri concrete și specifice de protecție (Hotărârea din 11 ianuarie 2007, Comisia/Irlanda, C‑183/05, Rep., p. I‑137, punctul
29).
Tot astfel, sistemul de protecție riguroasă presupune adoptarea de măsuri coerente și coordonate, cu caracter preventiv (Hotărârea
din 16 martie 2006, Comisia/Grecia, C‑518/04, punctul 16, și Hotărârea Comisia/Irlanda, citată anterior, punctul 30).
Un astfel sistem de protecție riguroasă trebuie să permită, așadar, să se evite deteriorarea sau distrugerea ariilor de reproducere
sau de odihnă ale speciilor animale enumerate la litera (a) din anexa IV la Directiva habitate (a se vedea în acest sens Hotărârea
din 30 ianuarie 2002, Comisia/Grecia, C‑103/00, Rec., p. I‑1147, punctul 39).
În sfârșit, trebuie amintit că, potrivit unei jurisprudențe constante, existența unei neîndepliniri a obligațiilor trebuie
apreciată în funcție de situația din statul membru astfel cum aceasta se prezenta la momentul expirării termenului stabilit
în avizul motivat, schimbările intervenite ulterior neputând fi luate în considerare de către Curte (a se vedea printre altele
Hotărârea din 30 ianuarie 2002, Comisia/Grecia, citată anterior, punctul 23, și Hotărârea din 19 mai 2009, Comisia/Italia,
C‑531/06, Rep., p. I‑4103, punctul 98).
Este cert că termenul de două luni stabilit de Comisie în avizul motivat pentru a permite Republicii Franceze să se conformeze
acestuia a expirat la 5 august 2008.
În această privință, din înscrisurile de la dosar rezultă că, între 2001 și 2007, numărul vizuinilor de hârciog comun în „zonele‑nucleu”
care au servit drept referință pentru observarea populației acestei specii a scăzut de la mai mult de 1 160 la mai puțin de
180. În plus, potrivit recensământului pentru anul 2009, întocmit de Office national de la chasse et de la faune sauvage (Oficiul
Național pentru Vânătoare și Faună Sălbatică) și al cărui conținut nu este contestat de Republica Franceză, nicio populație
din specia menționată nu a atins în Alsacia pragul minim de populație viabilă, care este estimat la 1 500 de exemplare răspândite
într‑o zonă nefragmentată cu sol favorabil de 600 de hectare.
Într‑o scrisoare din 28 august 2009, adresată de secretarul de stat cu atribuții în domeniul ecologiei prefectului regiunii
Alsacia (denumită în continuare „scrisoarea din 28 august 2009”), se arată că „[î]n pofida aplicării măsurilor consemnate
în programul de refacere în favoarea [hârciogului comun] (2007-2011) și a angajamentelor luate de fiecare dintre părțile interesate
de salvarea speciei, rezultatele biologice obținute până în acest moment sunt insuficiente pentru salvarea acestei specii
în Franța” și că, prin urmare, „este necesar ca dispozitivul în favoarea hârciogului comun să fie îmbunătățit în mod substanțial
și în scurt timp, astfel încât să se obțină în termen scurt rezultate biologice care să dovedească refacerea speciei”.
Republica Franceză recunoaște că dezvoltarea culturii porumbului, care se produce în detrimentul diversității culturilor,
a fost nefastă hârciogului comun, care este dependent de pășunile artificiale, în special de cele plantate cu lucernă, și
a constituit unul dintre factorii importanți care au condus la scăderea efectivelor populației acestei specii. Este cert că,
chiar și în cursul ultimilor ani, o astfel de dezvoltare nu a fost complet oprită în Alsacia, care în Franța este singura
regiune în care este prezentă această specie.
Printre măsurile care urmăresc îmbunătățirea acestei situații se numără în special crearea a trei ZAP, care sunt zone în care
s‑a renunțat la orice modificări în utilizarea solului, cu excepția celor legate de agricultură, și pentru care s‑a stabilit
un obiectiv de 22 % culturi favorabile hârciogului comun, și anume 2 % lucernă și 20 % cereale păioase, în vederea ajungerii,
la un moment dat, la o populație viabilă de circa 1 200-1 500 de exemplare în fiecare zonă.
În această privință, trebuie precizat că, potrivit datelor științifice utilizate pentru definirea obiectivului de 22 % culturi
favorabile în ZAP, date pe care Republica Franceză le‑a depus la dosar, „[c]u ocazia unui studiu întreprins în anul 1997 de
[Office national de la chasse et de la faune sauvage], pe 12 suprafețe reprezentative situate în teren de tip loes, […] s‑a
observat că pe cele trei suprafețe care erau cultivate cu lucernă în proporție de peste 2-4 %, precum și cu cereale păioase
în proporție de 20-30 % se găseau populațiile de hârciog comun cele mai numeroase. S‑a remarcat o creștere a numărului de
vizuini între primăvară și vară, ceea ce conduce la presupunerea că este un mediu favorabil conservării și reproducerii speciei.
Nu aceasta era situația celorlalte nouă suprafețe rămase, în care cultura lucernei era nesemnificativă sau inexistentă, iar
cerealele păioase erau în mod evident minoritare”.
Or, deși Comisia nu contestă că măsurile numite de agromediu adoptate în vederea atingerii obiectivului de culturi favorabile
speciei în cauză în proporție de 22 %, în special suportul financiar acordat agricultorilor pentru ca aceștia să privilegieze
cultura lucernei și a cerealelor de iarnă, sunt de natură să orienteze practicile agricole într‑un sens favorabil acestei
specii, din cuprinsul dosarului rezultă că, la data de 5 august 2008, acest obiectiv constând în 22 % culturi favorabile speciei
menționate nu fusese atins decât în una dintre cele trei ZAP, care nu reprezintă, de altfel, decât 2 % din ansamblul terenurilor
propice pentru hârciogul comun.
În această privință trebuie precizat, de altfel, că autoritățile franceze erau conștiente de caracterul insuficient al acestor
măsuri, întrucât, pe de o parte, în scrisoarea din 28 august 2009, secretarul de stat cu atribuții în domeniul ecologiei a
solicitat prefectului regiunii Alsacia să elaboreze, pentru luna septembrie a acelui an, o propunere de modificare a perimetrelor
ZAP, în special pentru a se acoperi sectoarele situate în vecinătatea acestora și în care se găseau hârciogi.
Pe de o parte, în ceea ce privește „aria de reintroducere”, autoritățile franceze au arătat, în scrisorile adresate Comisiei
după notificarea avizului motivat, că dinamica adaptării practicilor agricole, care a contribuit la stabilizarea definitivă
a efectivelor hârciogului comun în localitățile în care, în mod tradițional, această specie este prezentă din abundență, urma
să fie extinsă și amplificată, în special prin punerea în aplicare a măsurilor de agromediu adaptate teritoriului vizând ajungerea,
în cursul anului 2011, la o proporție de 22 % culturi favorabile acestei specii din totalitatea spațiului vital al acesteia.
Republica Franceză recunoaște de asemenea că dezvoltarea urbanizării și a infrastructurilor inerente acesteia, contribuind
la dispariția și fragmentarea terenurilor agricole, a constituit un alt factor determinant care a condus la scăderea efectivelor
populației de hârciog comun.
În ceea ce privește măsurile adoptate de acest stat membru în domeniul urbanismului în vederea opririi deteriorării sau a
distrugerii ariilor de reproducere sau de odihnă ale speciei menționate, trebuie constatat, în primul rând, că interzicerea
oricăror noi acțiuni de urbanizare în ZAP, chiar presupunând că are un caracter cu adevărat obligatoriu, nu privește, astfel
cum s‑a arătat la punctul 29 din prezenta hotărâre, decât 2 % din terenurile propice pentru hârciogul comun.
Trebuie precizat în al doilea rând că, deși în „aria de reintroducere”, care include, potrivit afirmațiilor Republicii Franceze,
49 % din aceste terenuri propice pentru specia menționată, orice proiect de urbanizare cu o întindere de cel puțin un hectar
trebuie să facă dovada inocuității asupra acestei specii printr‑un studiu specific și, în cazul în care nu este adusă această
dovadă, nu poate fi realizat decât cu condiția de a se fi obținut o derogare din partea ministerului, nu este mai puțin adevărat
că înscrisurile de la dosar nu au putut contrazice afirmațiile Comisiei potrivit cărora, pe de o parte, condițiile de acordare
a unei derogări nu sunt stabilite cu precizie și, pe de altă parte, nu este cerută nicio altă măsură compensatorie în cazul
în care este acordată o astfel de derogare.
În al treilea rând, este cert că proiectele de urbanizare cu o întindere de mai puțin de un hectar nu erau supuse, la data
de 5 august 2008, niciunei formalități care să permită să se verifice lipsa lor de impact asupra conservării speciei în cauză.
De altfel, din scrisoarea din 28 august 2009 rezultă că secretarul de stat cu atribuții în domeniul ecologiei a solicitat
prefectului regiunii Alsacia să instituie un dispozitiv care să permită monitorizarea exhaustivă a acestor proiecte și analiza
acestora cu scopul de a se confirma că nu prezintă un astfel de impact. Acesta a cerut de asemenea să fie amintit faptul că
includerea hârciogilor în cadrul acestor proiecte „justifică acțiuni de evitare sau o cerere de derogare”, și aceasta indiferent
care este întinderea proiectului.
Pe de altă parte, în scrisoarea menționată se arăta că un decret complementar referitor la condițiile de depunere a unei cereri
de derogare de la protecția riguroasă a hârciogului comun, care preia termenii acordului‑cadru cu privire la administrarea
mediului propriu speciei, era în curs de finalizare, urmând să fie publicat în luna septembrie a anului 2009.
Din cele expuse mai sus rezultă că măsurile puse în aplicare la expirarea termenului stabilit în avizul motivat nu erau suficiente
pentru a se evita în mod efectiv deteriorarea sau distrugerea ariilor de reproducere sau de odihnă ale hârciogului comun.
Pe de altă parte, în ceea ce privește pretinsul caracter insuficient al programului de acțiuni pentru perioada 2008-2010 vizând
limitarea poluării cu nitrați, în orice caz Comisia nu a demonstrat corespunzător cerințelor legale existența unei legături
între utilizarea nitraților în agricultură și deteriorarea sau distrugerea ariilor de reproducere sau de odihnă ale speciei
în cauză.
Ținând seama de cele expuse anterior, trebuie să se admită acțiunea Comisiei, sub rezerva celor expuse la punctul precedent
din prezenta hotărâre.
Prin urmare, trebuie constatat că, prin neintroducerea unui program de măsuri care să permită o protecție riguroasă a speciei
hârciogului comun, Republica Franceză nu și‑a îndeplinit obligațiile care îi revin în temeiul articolului 12 alineatul (1)
litera (d) din Directiva habitate.
Cu privire la cheltuielile de judecată
Potrivit articolului 69 alineatul (2) din Regulamentul de procedură, partea care cade în pretenții este obligată, la cerere,
la plata cheltuielilor de judecată. Întrucât Comisia a solicitat obligarea Republicii Franceze la plata cheltuielilor de judecată,
iar apărările esențiale invocate de Republica Franceză au fost respinse, se impune obligarea acesteia la plata cheltuielilor
de judecată.
Pentru aceste motive, Curtea (Camera a patra) declară și hotărăște:
1)
Prin neintroducerea unui program de măsuri care să permită o protecție riguroasă a speciei hârciogului comun (
Cricetus cricetus
), Republica Franceză nu și‑a îndeplinit obligațiile care îi revin în temeiul articolului 12 alineatul (1) litera (d) din
Directiva 92/43/CEE a Consiliului din 21 mai 1992 privind conservarea habitatelor naturale și a speciilor de faună și floră
sălbatică, astfel cum a fost modificată prin Directiva 2006/105/CE a Consiliului din 20 noiembrie 2006.
2)
Obligă Republica Franceză la plata cheltuielilor de judecată.
Semnături
*
* Limba de procedură: franceza. | [
"Neîndeplinirea obligațiilor de către un stat membru",
"Directiva habitate",
"Insuficiența măsurilor adoptate pentru a proteja specia Cricetus cricetus (hârciogul comun)",
"Deteriorarea habitatelor"
] |
62011CJ0415 | ro | Cererea de decizie preliminară privește interpretarea Directivei 93/13/CEE a Consiliului din 5 aprilie 1993 privind clauzele abuzive în contractele încheiate cu consumatorii (
JO L 95, p. 29
, Ediție specială, 15/vol. 2, p. 273, denumită în continuare „directiva”).
Această cerere a fost formulată în cadrul unui litigiu între domnul Aziz, pe de o parte, și Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa) (denumită în continuare „Catalunyacaixa”), pe de altă parte, privind validitatea anumitor clauze dintr-un contract de împrumut ipotecar încheiat de aceste părți.
Cadrul juridic
Dreptul Uniunii
Al șaisprezecelea considerent al directivei are următorul cuprins:
„întrucât condiția de bună-credință poate fi îndeplinită de vânzător sau furnizor atunci când acesta acționează în mod corect și echitabil față de cealaltă parte de ale cărei interese legitime trebuie să țină seama [...]”
Articolul 3 din directivă prevede:
„(1) O clauză contractuală care nu s-a negociat individual se consideră ca fiind abuzivă în cazul în care, în contradicție cu cerința de bună-credință, provoacă un dezechilibru semnificativ între drepturile și obligațiile părților care decurg din contract, în detrimentul consumatorului.
(2) Se consideră întotdeauna că o clauză nu s-a negociat individual atunci când a fost redactată în prealabil, iar, din acest motiv, consumatorul nu a avut posibilitatea de a influența conținutul clauzei, în special în cazul unui contract de adeziune.
[...]
(3) Anexa conține o listă orientativă și neexhaustivă a clauzelor care pot fi considerate abuzive.”
Potrivit articolului 4 alineatul (1) din aceeași directivă:
„Fără să aducă atingere articolului 7, caracterul abuziv al unei clauze contractuale se apreciază luând în considerare natura bunurilor sau a serviciilor pentru care s-a încheiat contractul și raportându-se, în momentul încheierii contractului, la toate circumstanțele care însoțesc încheierea contractului și la toate clauzele contractului sau ale unui alt contract de care acesta depinde.”
Articolul 6 alineatul (1) din directivă are următorul cuprins:
„Statele membre stabilesc că clauzele abuzive utilizate într-un contract încheiat cu un consumator de către un vânzător sau un furnizor, în conformitate cu legislația internă, nu creează obligații pentru consumator, iar contractul continuă să angajeze părțile prin aceste clauze [a se citi «potrivit dispozițiilor sale»], în cazul în care poate continua să existe fără clauzele abuzive.”
Articolul 7 alineatul (1) din directivă prevede:
„Statele membre se asigură că, în interesul consumatorilor și al concurenților, există mijloace adecvate și eficace pentru a preveni utilizarea în continuare a clauzelor abuzive în contractele încheiate cu consumatorii de către vânzători sau furnizori.”
Anexa la directivă enumeră, la punctul 1, clauzele vizate la articolul 3 alineatul (3) din aceasta din urmă. Ea cuprinde, printre altele, următoarele clauze:
„1. Clauzele care au ca obiect sau ca efect:
[...]
(e)
solicitarea de la orice consumator care nu și-a îndeplinit obligația să plătească o sumă disproporționat de mare drept compensație;
[...]
(q)
excluderea sau obstrucționarea dreptului consumatorului de a introduce acțiuni în justiție sau de a exercita orice altă cale de atac, în special prin solicitarea consumatorului să sesizeze exclusiv o curte de arbitraj care nu este reglementată de dispozițiile legale, restricționând în mod nejustificat dovezile aflate la dispoziția lui sau impunându-i sarcina probei care, în conformitate cu legislația aplicabilă, trebuie să îi revină altei părți la contract.”
Dreptul spaniol
În dreptul spaniol, protecția consumatorilor împotriva clauzelor abuzive a fost asigurată inițial prin Legea generală 26/1984 privind protecția consumatorilor și a utilizatorilor (Ley General 26/1984 de la Defensa de los Consumidores y Usuarios) din 19 iulie 1984 (BOE nr. 176 din 24 iulie 1984, p. 21686).
Legea generală 26/1984 a fost ulterior modificată prin Legea 7/1998 privind condițiile generale ale contractelor (Ley 7/1998 sobre condiciones generales de la contratación) din 13 aprilie 1998 (BOE nr. 89 din 14 aprilie 1998, p. 12304), prin care directiva a fost transpusă în dreptul intern spaniol.
În sfârșit, prin Decretul regal legislativ 1/2007 de aprobare a formei modificate a Legii generale privind protecția consumatorilor și a utilizatorilor și a altor legi complementare (Real Decreto Legislativo 1/2007 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios y otras leyes complementarias) din 16 noiembrie 2007 (BOE nr. 287 din 30 noiembrie 2007, p. 49181), s-a adoptat textul codificat al Legii 26/1984, cu modificările ulterioare.
Potrivit articolului 82 din Decretul regal legislativ 1/2007:
„1. Se consideră abuzivă orice clauză care nu a fost negociată în mod individual și orice practică neconsimțită în mod expres care, contrar bunei-credințe, provoacă un dezechilibru semnificativ între drepturile și obligațiile părților care decurg din contract, în detrimentul consumatorului și al utilizatorului.
[...]
3. Caracterul abuziv al unei clauze se apreciază luând în considerare natura bunurilor sau a serviciilor pentru care s-a încheiat contractul și prin raportare la momentul și la toate circumstanțele care însoțesc încheierea contractului și la toate celelalte clauze ale contractului sau ale unui alt contract de care acesta depinde.
4. Fără a se aduce atingere dispozițiilor alineatelor anterioare, se consideră a fi abuzive în orice caz clauzele care, potrivit prevederilor articolelor 85-90:
a)
supun contractul voinței vânzătorului sau a furnizorului,
b)
limitează drepturile consumatorului și ale utilizatorului,
c)
determină o lipsă de reciprocitate în contract,
d)
impun consumatorului și utilizatorului garanții disproporționate sau le impun acestora în mod necorespunzător sarcina probei,
e)
sunt disproporționate prin raportare la încheierea și la executarea contractului sau
f)
contravin normelor referitoare la competență și la dreptul aplicabil.”
În ceea ce privește procedura somației de plată, Codul de procedură civilă (Ley de Enjuiciamiento Civil), în versiunea acestuia în vigoare la data la care a fost inițiată procedura care a dat naștere litigiului principal, reglementează în capitolul V, intitulat „Particularitățile executării bunurilor ipotecate și gajate”, din titlul IV din cartea a III-a a acestuia, în special la articolele 681-698, procedura de executare ipotecară, care reprezintă problema centrală în litigiul principal.
Articolul 695 din Codul de procedură civilă prevede:
„1. În procedurile reglementate de prezentul capitol, contestația la executare formulată de debitorul urmărit nu este admisibilă decât dacă se întemeiază pe următoarele motive:
1)
încetarea garanției sau stingerea obligației garantate, cu condiția prezentării unui certificat eliberat de Registru în care să se menționeze anularea ipotecii sau, dacă este cazul, a gajului fără deposedare ori a unui act autentic care atestă încasarea plății sau anularea garanției;
2)
o eroare în stabilirea sumei exigibile, atunci când datoria garantată constă în soldul care determină închiderea unui cont între creditorul urmăritor și debitorul urmărit. Debitorul urmărit va trebui să prezinte propriul exemplar al extrasului de cont, iar contestația va fi admisă doar când soldul care figurează în extrasul menționat este diferit de cel care rezultă din extrasul de cont prezentat de creditorul urmăritor.
[...]
3)
[...] existența altor drepturi de gaj [sau] de ipotecă [...] înregistrate anterior sarcinii care stă la baza declanșării procedurii, care trebuie să fie dovedită prin certificatul de înregistrare corespunzător.
2. După formularea contestației prevăzute la alineatul anterior, grefierul suspendă executarea și citează părțile pentru a compărea în fața instanței care a pronunțat ordonanța de începere a executării, trebuind să acorde în acest scop un termen de cel puțin patru zile de la citare; în cadrul ședinței, instanța ascultă părțile, se pronunță cu privire la administrarea înscrisurilor care i se prezintă în acest sens și decide pe cale de ordonanță, până la sfârșitul zilei următoare [...]”
Articolul 698 din Codul de procedură civilă prevede:
„1. Orice acțiuni care pot fi formulate de debitor, de terțul detentor și de orice altă persoană interesată și care nu sunt reglementate la articolele precedente, inclusiv cele care privesc nulitatea titlului executoriu ori scadența, caracterul cert, stingerea sau cuantumul datoriei, se soluționează în cadrul unei proceduri corespunzătoare acelor motive, fără a avea drept efect suspendarea sau împiedicarea procedurii prevăzute de acest articol.
[...]
2. La formularea acțiunii menționate la alineatul 1 sau în cursul procedurii căreia aceasta îi dă naștere se poate solicita garantarea eficacității hotărârii care urmează să se pronunțe în respectiva procedură prin indisponibilizarea în totalitate sau în parte a sumei care, conform procedurii reglementate de prezentul capitol, ar trebui eliberată creditorului.
În cazul în care consideră că motivele invocate sunt suficiente, instanța, pe baza înscrisurilor prezentate, dispune indisponibilizarea pe cale de ordonanță. În cazul în care solicitantul nu este în mod neechivoc și suficient solvabil, instanța va trebui să îi solicite să prezinte în prealabil o garanție adecvată pentru a acoperi dobânzile de întârziere și pentru a repara orice alte prejudicii care i-ar putea fi cauzate creditorului.
3. În cazul în care creditorul aduce o garanție considerată de instanță suficientă prin raportare la suma indisponibilizată în urma procedurii prevăzute la alineatul 1, indisponibilizarea se ridică.”
Articolul 131 din Legea privind contractul de ipotecă (Ley Hipotecaria), în vigoare la data faptelor din litigiul principal, al cărui text codificat a fost aprobat prin Decretul din 8 februarie 1946 (BOE nr. 58 din 27 februarie 1946, p. 1518), prevede:
„Notarea preventivă a litigiului având ca obiect anularea unui contract de ipotecă sau alte înscrieri care nu sunt întemeiate pe unul dintre cazurile care pot determina suspendarea executării se anulează în temeiul ordonanței de anulare prevăzute la articolul 133, cu condiția ca ele să fie ulterioare notei marginale prin care se constată eliberarea certificatului de sarcini. Actul privind dovada de plată a sumei garantate prin contractul de ipotecă nu poate face obiectul unei înregistrări atâta vreme cât nota marginală menționată nu va fi fost anulată în prealabil, în temeiul unei ordonanțe judecătorești pronunțate în acest scop.”
Potrivit articolului 153 bis Legea privind contractul de ipotecă:
„[...] Părțile pot conveni ca, în caz de executare, suma exigibilă să fie cea rezultând din calculul efectuat de instituția financiară de credit în modalitatea stabilită de părțile la contract.
La scadența convenită de părți sau la sfârșitul oricăruia dintre termenele de prorogare stabilite în acest sens, se poate efectua executarea ipotecară conform articolelor 129 și 153 din prezenta lege și dispozițiilor analoage din Codul de procedură civilă.”
Litigiul principal și întrebările preliminare
La 19 iulie 2007, domnul Aziz, resortisant marocan care lucra în Spania din luna decembrie 1993, a încheiat cu Catalunyacaixa, prin act notarial, un contract de împrumut cu garanție ipotecară. Imobilul care făcea obiectul garanției era domiciliul familiei domnului Aziz, al cărui proprietar era acesta din 2003.
Capitalul împrumutat de către Catalunyacaixa era de 138000 de euro și trebuia să fie rambursat în 33 de ani, în 396 de rate lunare, începând cu 1 august 2007.
Astfel cum reiese din dosarul transmis Curții, acest contract de împrumut încheiat cu Catalunyacaixa prevedea, în clauza 6 din acesta, dobânzi de întârziere anuale de 18,75 %, aplicabile în mod automat sumelor neplătite la scadență, fără a fi necesară vreo solicitare în acest sens.
În plus, clauza 6 bis din contractul menționat conferea Catalunyacaixa posibilitatea de a declara exigibil întregul împrumut în cazul în care expira unul dintre termenele stabilite, iar debitorul nu își îndeplinise obligația de plată a unei părți din capital sau din dobânzile împrumutului.
În sfârșit, clauza 15 din același contract, care reglementa acordul privind cuantificarea datoriei restante, prevedea în favoarea Catalunyacaixa posibilitatea nu numai de a recurge la executarea ipotecară pentru recuperarea unei eventuale datorii, ci și de a prezenta direct, în acest scop, cuantumul datoriei restante prin intermediul unui certificat adecvat în care să se indice suma solicitată.
Domnul Aziz a plătit conform contractului ratele aferente perioadei cuprinse între luna iulie 2007 și luna mai 2008, însă a încetat să mai efectueze plăți începând cu luna iunie 2008. În aceste condiții, la 28 octombrie 2008, Catalunyacaixa a făcut apel la un notar pentru a obține un act de stabilire a datoriei. Notarul a certificat faptul că din documentele prezentate și din conținutul contractului de împrumut reieșea că cuantumul datoriei restante era de 139764,76 euro, ceea ce corespundea ratelor lunare neplătite, majorate cu dobânzi contractuale și cu dobânzi de întârziere.
După ce l-a somat, fără succes, pe domnul Aziz să plătească, Catalunyacaixa a sesizat, la 11 martie 2009, Juzgado de Primera Instancia n
o
5 de Martorell cu o procedură de executare împotriva domnului Aziz, solicitându-i sumele de 139674,02 euro cu titlu de creanță principală, de 90,74 euro cu titlu de dobânzi scadente și de 41902,21 euro cu titlu de despăgubiri și cheltuieli.
Întrucât domnul Aziz nu s-a prezentat în fața instanței, la 15 decembrie 2009, aceasta a dispus începerea executării. Astfel, domnului Aziz i-a fost adresată o somație de plată, la care acesta nici nu s-a conformat, nici nu s-a opus.
În acest context, s-a organizat vânzarea la licitație publică a imobilului pentru data de 20 iulie 2010, fără să se fi făcut vreo ofertă de cumpărare. În consecință, în conformitate cu dispozițiile Codului de procedură civilă, Juzgado de Primera Instancia n
o
5 de Martorell a admis ca acest bun să fie adjudecat la 50 % din valoarea sa. De asemenea, instanța menționată a stabilit data de 20 ianuarie 2011 ca dată la care trebuia să aibă loc transmiterea posesiei imobilului către adjudecatar. Domnul Aziz a fost evacuat, în consecință, din domiciliul său.
Puțin înainte de acest eveniment, la 11 ianuarie 2011, domnul Aziz a introdus totuși o cerere de pronunțare a unei hotărâri declarative la Juzgado de lo Mercantil n
o
3 de Barcelona prin care a solicitat anularea clauzei 15 din contractul de împrumut ipotecar, considerând că ea prezenta un caracter abuziv, și, pe cale de consecință, anularea procedurii de executare.
În acest context, Juzgado de lo Mercantil n
o
3 de Barcelona și-a exprimat îndoielile cu privire conformitatea cu dreptul spaniol a cadrului juridic stabilit prin directivă.
În special, a subliniat că, dacă creditorul alege, pentru executarea silită, procedura de executare ipotecară, posibilitățile acestuia de invocare a caracterului abuziv al uneia dintre clauzele unui contract de împrumut sunt foarte limitate, el putându-le utiliza doar într-o procedură de fond ulterioară, care nu are efect suspensiv. Instanța de trimitere a considerat că, în aceste condiții, este extrem de dificil pentru instanțele spaniole să asigure o protecție eficientă a consumatorului în cadrul procedurii de executare ipotecară menționate, precum și în cadrul procedurii de fond corespunzătoare.
În plus, Juzgado de lo Mercantil n
o
3 de Barcelona a considerat că soluționarea cauzei principale ridică și alte probleme referitoare printre altele la interpretarea noțiunii „clauze care au ca obiect sau ca efect solicitarea de la orice consumator care nu și-a îndeplinit obligația să plătească o sumă disproporționat de mare drept compensație”, prevăzută la punctul 1 litera (e) din anexa la directivă, precum și a noțiunii „clauze care au ca obiect sau ca efect excluderea sau obstrucționarea dreptului consumatorului de a introduce acțiuni în justiție sau de a exercita orice altă cale de atac”, prevăzută la punctul 1 litera (q) din anexa menționată. Nu este clară compatibilitatea cu dispozițiile din anexa la directivă a clauzelor privind exigibilitatea anticipată care figurează în contractele de lungă durată, a celor privind stabilirea de dobânzi de întârziere, precum și a celor privind stabilirea unilaterală de către creditor a mecanismelor de cuantificare a întregii datorii restante.
În aceste condiții, Juzgado de lo Mercantil n
o
3 de Barcelona, care are îndoieli cu privire la interpretarea corectă a dreptului Uniunii, a hotărât să suspende judecarea cauzei și să adreseze Curții următoarele întrebări preliminare:
„1)
Sistemul de executare silită a titlurilor judiciare privind bunurile ipotecate sau gajate prevăzut la articolul 695 și următoarele din Codul de procedură civilă, cu limitările acestuia referitoare la motivele de contestare a executării, prevăzute de dreptul procedural spaniol, reprezintă o limitare clară a protecției consumatorului, întrucât presupune, la nivel formal și material, un obstacol clar în calea introducerii de către consumator a acțiunilor în justiție sau a exercitării oricăror alte căi de atac care garantează o protecție efectivă a drepturilor sale?
2)
Se solicită Curții de Justiție a Uniunii Europene să definească noțiunea de disproporție în raport cu:
a)
posibilitatea exigibilității anticipate în contractele cu durată lungă – în acest caz 33 de ani – ca urmare a încălcării unor obligații aferente unei perioade concrete foarte scurte;
b)
stabilirea unor dobânzi de întârziere – în acest caz mai mari de 18 % – care nu corespund criteriilor de stabilire a dobânzilor moratorii în alte contracte încheiate cu consumatorii (credite de consum), care în alte domenii ale contractelor încheiate cu consumatorii ar putea fi considerate abuzive și care totuși în contractele de împrumut cu garanție imobiliară nu prezintă o limită legală clară, chiar și în cazurile în care aceste dobânzi trebuie aplicate atât pentru ratele scadente, cât și pentru totalitatea ratelor corespunzătoare exigibilității anticipate;
c)
prevederea unor mecanisme de cuantificare a datoriei restante și de stabilire a dobânzilor variabile – atât cele obișnuite, cât și cele moratorii – realizate unilateral de împrumutător, legate de posibilitatea executării silite imobiliare, care nu permit debitorului urmărit să conteste cuantumul datoriei în procedura de executare propriu-zisă, ci îi impun acestuia formularea unei acțiuni în realizare, iar până la judecarea acesteia prin hotărâre definitivă executarea va fi finalizată sau, cel puțin, debitorul va fi pierdut bunul ipotecat sau dat în garanție, chestiune de o importanță deosebită atunci când creditul este solicitat pentru achiziționarea unei locuințe, iar executarea determină evacuarea din imobil?”
Cu privire la întrebările preliminare
Cu privire la admisibilitate
Catalunyacaixa și Regatul Spaniei au îndoieli cu privire la admisibilitatea primei întrebări, pentru motivul că ea nu ar fi utilă instanței de trimitere pentru soluționarea litigiului cu care este sesizată. În această privință, ele susțin că acest litigiu se desfășoară în cadrul unei proceduri de fond autonome și distincte față de executarea ipotecară și nu privește decât nulitatea clauzei 15 din contractul de împrumut în discuție în litigiul principal prin raportare la reglementarea privind protecția consumatorilor. În consecință, un răspuns referitor la compatibilitatea procedurii de executare ipotecară cu directiva nu este necesar și nici pertinent pentru soluționarea litigiului.
Din aceeași perspectivă, Regatul Spaniei și Catalunyacaixa contestă și admisibilitatea celei de a doua întrebări, în măsura în care prin aceasta se urmărește obținerea interpretării noțiunii de disproporție, în sensul dispozițiilor relevante din directivă, prin raportare la clauzele referitoare la exigibilitatea anticipată în contractele de lungă durată și la stabilirea unor dobânzi de întârziere. Astfel, ele susțin că aceste clauze nu prezintă nicio legătură cu obiectul litigiului principal și nici nu pot fi utile pentru aprecierea caracterului abuziv al clauzei 15 din contractul de împrumut în discuție în litigiul principal.
În această privință, trebuie amintit încă de la început că, în temeiul unei jurisprudențe constante, în cadrul procedurii prevăzute la articolul 267 TFUE, care este întemeiată pe o separare clară a funcțiilor între instanțele naționale și Curte, numai instanța națională este competentă să constate și să aprecieze situația de fapt din litigiul principal, precum și să interpreteze și să aplice dreptul național. De asemenea, este numai de competența instanței naționale sesizate cu soluționarea litigiului și care trebuie să își asume răspunderea pentru hotărârea judecătorească ce urmează a fi pronunțată să aprecieze, luând în considerare particularitățile cauzei, atât necesitatea, cât și pertinența întrebărilor pe care le adresează Curții. În consecință, întrucât întrebările adresate au ca obiect interpretarea dreptului Uniunii, Curtea este, în principiu, obligată să se pronunțe (Hotărârea din 14 iunie 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, punctul 76 și jurisprudența citată).
Astfel, Curtea nu poate respinge o cerere de decizie preliminară formulată de o instanță națională decât atunci când este evident că interpretarea dreptului Uniunii solicitată nu are nicio legătură cu realitatea sau cu obiectul acțiunii principale, atunci când problema este de natură ipotetică sau atunci când Curtea nu dispune de elementele de fapt și de drept necesare pentru a răspunde în mod util întrebărilor care îi sunt adresate (Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 77 și jurisprudența citată).
Or, nu aceasta este situația în prezenta cauză.
Astfel, trebuie arătat că, în temeiul sistemului procedural spaniol, în cadrul procedurii de executare ipotecară inițiate de Catalunyacaixa împotriva domnului Aziz, acesta din urmă a avut posibilitatea să conteste caracterul abuziv al unei clauze din contractul încheiat de el cu instituția de credit, care se află la originea începerii procedurii de executare, nu în fața Juzgado de Primera Instancia n
o
5 de Martorell, instanța de executare, ci în fața Juzgado de lo Mercantil n
o
3 de Barcelona, instanța de fond.
În acest context, astfel cum arată în mod întemeiat Comisia Europeană, prima întrebare adresată de Juzgado de lo Mercantil n
o
3 de Barcelona trebuie înțeleasă într-un sens larg, și anume în sensul că vizează să se aprecieze, în esență, având în vedere limitarea motivelor de contestație admise în cadrul procedurii de executare ipotecară, compatibilitatea cu directiva a puterilor recunoscute instanței de fond, competentă să aprecieze caracterul abuziv al clauzelor care figurează în contractul în discuție în litigiul principal, din care rezultă datoria solicitată în temeiul procedurii de executare menționate.
În aceste condiții și ținând seama de faptul că Curtea are sarcina de a da instanței de trimitere un răspuns util care să îi permită să soluționeze litigiul cu care este sesizată (a se vedea Hotărârea din 28 noiembrie 2000, Roquette Frères,
C-88/99, Rec., p. I-10465
, punctul 18, și Hotărârea din 11 martie 2010, Attanasio Group,
C-384/08, Rep., p. I-2055
, punctul 19), trebuie să se constate că nu este evident că interpretarea dreptului Uniunii solicitată prin intermediul primei întrebări este lipsită de orice legătură cu realitatea sau cu obiectul litigiului principal.
De asemenea, nu se poate exclude ca interpretarea noțiunii de disproporție, în sensul dispozițiilor relevante din directivă, vizată prin cea de a doua întrebare, să poată fi utilă pentru soluționarea litigiului cu care este sesizat Juzgado de lo Mercantil nr. 3 de Barcelona.
Astfel, după cum subliniază și avocatul general la punctele 62 și 63 din concluzii, deși cererea de anulare depusă de domnul Aziz în litigiul principal nu se referă decât la validitatea clauzei 15 din contractul de împrumut, este suficient să se constate că, pe de o parte, conform articolului 4 alineatul (1) din directivă, o viziune globală a celorlalte clauze ale contractului vizate de întrebarea menționată poate să aibă efecte asupra examinării celei contestate în acest litigiu, iar pe de altă parte, instanța națională este obligată, în temeiul jurisprudenței Curții, să aprecieze din oficiu caracterul abuziv al tuturor clauzelor contractuale care intră în domeniul de aplicare al directivei, chiar și în absența unei cereri exprese în acest sens, de îndată ce dispune de elementele de drept și de fapt necesare în acest scop (a se vedea în acest sens Hotărârea din 4 iunie 2009, Pannon GSM,
C-243/08, Rep., p. I-4713
, punctele 31 și 32, precum și Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 43).
În consecință, întrebările preliminare sunt admisibile în ansamblul lor.
Cu privire la fond
Cu privire la prima întrebare
Prin intermediul primei întrebări, instanța de trimitere solicită, în esență, să se stabilească dacă directiva trebuie interpretată în sensul că se opune reglementării unui stat membru, precum cea în discuție în litigiul principal, care, în condițiile în care nu prevede, în cadrul unei proceduri de executare ipotecară, motive de contestație întemeiate pe caracterul abuziv al unei clauze cuprinse într-un contract încheiat între un vânzător sau un furnizor și un consumator, nu permite instanței sesizate cu o procedură de fond, competentă să aprecieze caracterul abuziv al unei asemenea clauze, să adopte măsuri provizorii care să garanteze deplina eficacitate a deciziei sale finale.
Pentru a răspunde la această întrebare, trebuie amintit, de la bun început, că sistemul de protecție pus în aplicare prin directivă se întemeiază pe ideea că un consumator se găsește într-o situație de inferioritate față de un vânzător sau un furnizor în ceea ce privește atât puterea de negociere, cât și nivelul de informare (Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 39).
Având în vedere o astfel de situație de inferioritate, articolul 6 alineatul (1) din directivă prevede că o clauză abuzivă nu creează obligații pentru consumator. Astfel cum reiese din jurisprudență, este vorba despre o dispoziție imperativă care urmărește să substituie echilibrul formal pe care îl instituie contractul între drepturile și obligațiile cocontractanților printr-un echilibru real, de natură să restabilească egalitatea dintre aceste părți (Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 40 și jurisprudența citată).
În acest context, Curtea a subliniat deja de mai multe ori că instanța națională este obligată să analizeze din oficiu caracterul abuziv al unei clauze contractuale care se încadrează în domeniul de aplicare al directivei și, prin aceasta, să suplinească dezechilibrul existent între consumator sau vânzător și furnizor, de îndată ce dispune de elementele de drept și de fapt necesare în acest scop (Hotărârile citate anterior Pannon GSM, punctele 31 și 32, precum și Banco Español de Crédito, punctele 42 și 43).
Astfel, statuând cu privire la o cerere de decizie preliminară introdusă de o instanță națională sesizată în cadrul unei proceduri contradictorii inițiate în urma opoziției formulate de un consumator împotriva unei somații de plată, Curtea a stabilit că această instanță trebuie să dispună din oficiu măsuri de cercetare judecătorească pentru a stabili dacă o clauză prin care se atribuie competență jurisdicțională teritorială exclusivă, care figurează într-un contract încheiat între un vânzător sau un furnizor și un consumator, intră în domeniul de aplicare al directivei și, în caz afirmativ, trebuie să aprecieze din oficiu eventualul caracter abuziv al unei astfel de clauze (Hotărârea din 9 noiembrie 2010, VB Pénzügyi Lízing,
C-137/08, Rep., p. I-10847
, punctul 56).
De asemenea, Curtea a precizat că directiva se opune reglementării unui stat membru care nu permite instanței sesizate cu o cerere de somație de plată să aprecieze din oficiu,
in limine litis
sau într-o altă etapă a procedurii, deși dispune de elementele de drept și de fapt necesare în acest scop, caracterul abuziv al unei clauze privind dobânda moratorie cuprinse într-un contract încheiat între un vânzător sau un furnizor și un consumator, în lipsa unei opoziții formulate de acesta din urmă (Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 57).
Cu toate acestea, cauza în discuție în litigiul principal este diferită de cele în care s-au pronunțat Hotărârile citate anterior VB Pénzügyi Lízing și Banco Español de Crédito prin faptul că ea privește definirea atribuțiilor care îi revin instanței sesizate cu o procedură de fond care are legătură cu o procedură de executare ipotecară, pentru a se garanta, dacă ar fi cazul, efectul util al deciziei pe fond prin care se declară caracterul abuziv al clauzei contractuale care constituie temeiul titlului executoriu și, prin urmare, al începerii procedurii de executare menționate.
În această privință, trebuie să se constate că, în lipsa armonizării mecanismelor naționale de executare silită, modalitățile de punere în aplicare a motivelor de contestație admisibile în cadrul unei proceduri de executare ipotecară și a puterilor conferite instanței de fond, competentă să analizeze legalitatea clauzelor contractuale în temeiul cărora a fost stabilit titlul executoriu, sunt reglementate de ordinea juridică internă a statelor membre în temeiul principiului autonomiei procedurale a acestora din urmă, cu condiția însă ca acestea să nu fie mai puțin favorabile decât cele aplicabile unor situații similare supuse dreptului intern (principiul echivalenței) și să nu facă imposibilă în practică sau excesiv de dificilă exercitarea drepturilor conferite consumatorilor de dreptul Uniunii (principiul efectivității) (a se vedea în acest sens Hotărârea din 26 octombrie 2006, Mostaza Claro,
C-168/05, Rec., p. I-10421
, punctul 24, și Hotărârea din 6 octombrie 2009, Asturcom Telecomunicaciones,
C-40/08, Rep., p. I-9579
, punctul 38).
În ceea ce privește principiul echivalenței, trebuie să se constate că Curtea nu dispune de niciun element de natură să dea naștere unor îndoieli în legătură cu conformitatea reglementării în discuție în acțiunea principală cu acesta.
Astfel, reiese din dosar că sistemul procedural spaniol nu permite instanței sesizate cu o procedură de fond, care are legătură cu o procedură de executare ipotecară, să adopte măsuri provizorii care să garanteze deplina eficacitate a deciziei sale finale nu numai atunci când apreciază caracterul abuziv, în raport cu articolul 6 din directivă, al unei clauze care figurează într-un contract încheiat între un vânzător sau un furnizor și un consumator, ci și atunci când verifică aspectul dacă o astfel de clauză este contrară normelor naționale de ordine publică, fapt care trebuie totuși verificat de instanța de trimitere (a se vedea în acest sens Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 48).
În ceea ce privește principiul efectivității, trebuie amintit că, potrivit unei jurisprudențe constante a Curții, fiecare caz în care se ridică problema dacă o prevedere procedurală internă face imposibilă sau excesiv de dificilă aplicarea dreptului Uniunii trebuie analizat ținând cont de locul pe care respectiva prevedere îl ocupă în cadrul procedurii în ansamblul său, de modul în care se derulează și de particularitățile acesteia în fața diverselor instanțe naționale (Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 49).
În speță, reiese din dosarul prezentat Curții că, în sensul articolului 695 din Codul de procedură civilă, în procedurile de executare ipotecară, contestația debitorului urmărit nu este admisibilă decât dacă se întemeiază pe încetarea garanției sau stingerea obligației de garantare, pe o eroare săvârșită cu ocazia determinării sumei exigibile, atunci când creanța garantată constă în soldul care determină închiderea unui cont între creditorul urmăritor și debitorul urmărit, ori pe existența unei alte ipoteci sau a altor drepturi de gaj înscrise anterior sarcinii care stă la baza declanșării procedurii.
Conform articolului 698 din Codul de procedură civilă, orice alte acțiuni care pot fi formulate de debitor, inclusiv cele care privesc anularea titlului executoriu ori scadența, caracterul cert, stingerea sau cuantumul datoriei, se soluționează în cadrul unei proceduri corespunzătoare acelor motive, fără a avea drept efect suspendarea sau împiedicarea procedurii de executare prevăzute de capitolul respectiv.
În plus, în temeiul articolului 131 din Legea privind contractul de ipotecă, notarea preventivă a litigiului având ca obiect anularea unui contract de ipotecă sau alte înscrieri care nu sunt întemeiate pe unul dintre cazurile care pot determina suspendarea executării se anulează în temeiul ordonanței de anulare prevăzute la articolul 133 din legea menționată, cu condiția ca ele să fie ulterioare notei marginale prin care se constată eliberarea certificatului de sarcini.
Or, din aceste indicații reiese că, în sistemul procedural spaniol, adjudecarea finală a unui imobil ipotecat de către un terț dobândește întotdeauna un caracter ireversibil, chiar în cazul în care caracterul abuziv al clauzei atacate de consumator în fața instanței de fond determină nulitatea procedurii de executare ipotecară, cu excepția ipotezei în care consumatorul menționat a efectuat o înscriere preventivă a cererii de anulare a ipotecii înainte efectuării notei marginale menționate.
În această privință, este important totuși să se constate că, ținând seama de desfășurarea și de particularitățile procedurii de executare ipotecară în discuție în litigiul principal, o asemenea ipoteză trebuie considerată ca fiind îndepărtată, întrucât există riscul deloc neglijabil ca consumatorul vizat să nu efectueze înscrierea preventivă menționată în termenele prevăzute în acest sens, fie din cauza caracterului extrem de rapid al procedurii de executare în discuție, fie pentru că nu își cunoaște drepturile sau nu sesizează exact conținutul acestora (a se vedea în acest sens Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 54).
Trebuie să se constate, așadar, că un asemenea regim procedural, întrucât instituie imposibilitatea instanței de fond, în fața căreia consumatorul a introdus o cerere în care invocă caracterul abuziv al unei clauze contractuale care constituie temeiul titlului executoriu, de a adopta măsuri provizorii care să poată să suspende sau să împiedice procedura de executare ipotecară, atunci când adoptarea unor asemenea măsuri se dovedește necesară pentru garantarea deplinei eficacități a deciziei sale finale, este de natură să aducă atingere efectivității protecției urmărite de directivă (a se vedea în acest sens Hotărârea din 13 martie 2007, Unibet,
C-432/05, Rep., p. I-2271
, punctul 77).
Astfel, după cum a subliniat și avocatul general la punctul 50 din concluzii, în lipsa acestei posibilități, în toate cazurile în care, precum în cauza principală, executarea imobiliară a bunului ipotecat se efectuează înaintea pronunțării deciziei instanței de fond prin care se declară caracterul abuziv al clauzei contractuale aflate la originea ipotecii și, prin urmare, nulitatea procedurii de executare, această decizie nu ar permite să garanteze consumatorului respectiv decât o protecție
a posteriori
, de natură exclusiv financiară, care s-ar dovedi incompletă și insuficientă și nu ar constitui un mijloc nici adecvat, nici eficient pentru a preveni utilizarea acestor clauze în continuare, contrar prevederilor articolului 7 alineatul (1) din Directiva 93/13.
Situația este aceeași
a fortiori
atunci când, precum în cauza principală, bunul care face obiectul garanției ipotecare este locuința consumatorului prejudiciat și a familiei sale, întrucât acest mecanism de protecție a consumatorilor limitat la plata unor despăgubiri nu permite împiedicarea pierderii definitive și ireversibile a locuinței respective.
Astfel cum a subliniat și instanța de trimitere, ar fi suficient ca vânzătorii sau furnizorii să inițieze, dacă sunt îndeplinite condițiile în acest sens, o asemenea procedură de executare ipotecară pentru a-i lipsi, în esență, pe consumatori de posibilitatea de a beneficia de protecția pe care directiva urmărește să o asigure, ceea ce ar fi contrar și jurisprudenței Curții potrivit căreia specificitatea procedurilor jurisdicționale care se desfășoară în cadrul dreptului național între vânzători sau furnizori și consumatori nu poate constitui un element de natură să afecteze protecția juridică de care trebuie să beneficieze aceștia din urmă în temeiul dispozițiilor acestei directive (a se vedea în acest sens Hotărârea Banco Español de Crédito, citată anterior, punctul 55).
În aceste condiții, trebuie să se constate că reglementarea spaniolă în discuție în litigiul principal nu este conformă cu principiul efectivității, întrucât face imposibilă sau excesiv de dificilă, în cadrul procedurilor de executare ipotecară inițiate de vânzători sau de furnizori în care consumatorii sunt debitori urmăriți, aplicarea protecției pe care directiva urmărește să o confere acestora din urmă.
În lumina acestor considerații, trebuie să se răspundă la prima întrebare că directiva trebuie interpretată în sensul că se opune reglementării unui stat membru, precum cea în discuție în litigiul principal, care, în condițiile în care nu prevede, în cadrul unei proceduri de executare ipotecară, motive de contestație întemeiate pe caracterul abuziv al unei clauze contractuale care constituie temeiul titlului executoriu, nu permite instanței sesizate cu procedura de fond, competentă să aprecieze caracterul abuziv al unei asemenea clauze, să adopte măsuri provizorii, printre care în special suspendarea procedurii de executare menționate, atunci când adoptarea acestor măsuri este necesară pentru garantarea deplinei eficacități a deciziei sale finale.
Cu privire la a doua întrebare
Prin intermediul celei de a doua întrebări, instanța de trimitere urmărește, în esență, să obțină precizări referitoare la elementele constitutive ale noțiunii „clauză abuzivă”, din perspectiva articolului 3 alineatele (1) și (3) din directivă, precum și a anexei la aceasta, pentru a aprecia caracterul abuziv sau neabuziv al clauzelor care fac obiectul litigiului principal și care se referă la exigibilitatea anticipată în contractele de lungă durată, precum și la acordul privind cuantificarea datoriei restante.
În această privință, trebuie precizat că, potrivit unei jurisprudențe constante, competența Curții în materie privește interpretarea noțiunii „clauză abuzivă”, menționată la articolul 3 alineatul (1) din directivă și în anexa la aceasta, precum și criteriile pe care instanța națională poate sau trebuie să le aplice la examinarea unei clauze contractuale în raport cu dispozițiile directivei, avându-se în vedere că este de competența instanței menționate să se pronunțe, ținând cont de aceste criterii, asupra calificării concrete a unei clauze contractuale specifice în funcție de împrejurările proprii fiecărei spețe. Rezultă că Curtea trebuie să se limiteze la a oferi instanței de trimitere indicații de care aceasta din urmă trebuie să țină seama pentru a aprecia caracterul abuziv al clauzei în discuție (a se vedea Hotărârea din 26 aprilie 2012, Invitel, C-472/10, punctul 22 și jurisprudența citată).
În aceste condiții, este important să se arate că, referindu-se la noțiunile de bună-credință și de dezechilibru semnificativ între drepturile și obligațiile părților care decurg din contract, în detrimentul consumatorului, articolul 3 alineatul (1) din directiva menționată nu definește decât în mod abstract elementele care conferă caracter abuziv unei clauze contractuale care nu a făcut obiectul unei negocieri individuale (a se vedea Hotărârea din 1 aprilie 2004, Freiburger Kommunalbauten,
C-237/02, Rec., p. I-3403
, punctul 19, și Hotărârea Pannon GSM, citată anterior, punctul 37).
Or, astfel cum a arătat avocatul general la punctul 71 din concluzii, pentru a ști dacă o clauză provoacă un „dezechilibru semnificativ” între drepturile și obligațiile părților care decurg din contract, în detrimentul consumatorului, trebuie să se țină seama în special de normele aplicabile în dreptul național în lipsa unui acord între părți în acest sens. Instanța națională va putea evalua, prin intermediul unei asemenea analize comparative, dacă și, eventual, în ce măsură contractul îl plasează pe consumator într-o situație juridică mai puțin favorabilă în raport cu cea prevăzută de dreptul național în vigoare. De asemenea, este relevant în acest scop să se procedeze la o examinare a situației juridice în care se găsește consumatorul menționat având în vedere mijloacele de care dispune, potrivit reglementării naționale, pentru a face să înceteze utilizarea clauzelor abuzive.
În ceea ce privește împrejurările în care un asemenea dezechilibru este creat „în contradicție cu cerința de bună-credință”, este important să se constate că, având în vedere al șaisprezecelea considerent al directivei și astfel cum a subliniat, în esență, avocatul general la punctul 74 din concluzii, instanța națională trebuie să verifice în acest scop dacă vânzătorul sau furnizorul, acționând în mod corect și echitabil față de consumator, se putea aștepta în mod rezonabil ca acesta din urmă să accepte o asemenea clauză în urma unei negocieri individuale.
În acest sens, trebuie amintit că anexa la care face trimitere articolul 3 alineatul (3) din directivă nu conține decât o listă orientativă și neexhaustivă a clauzelor care pot fi considerate abuzive (a se vedea Hotărârea Invitel, citată anterior, punctul 25 și jurisprudența citată).
În plus, potrivit articolului 4 alineatul (1) din directivă, caracterul abuziv al unei clauze contractuale trebuie apreciat luându-se în considerare natura bunurilor sau a serviciilor pentru care s-a încheiat contractul și raportându-se, în momentul încheierii contractului, la toate circumstanțele care însoțesc încheierea contractului (Hotărârile citate anterior Pannon GSM, punctul 39, și VB Pénzügyi Lízing, punctul 42). Din această perspectivă, rezultă că trebuie apreciate și consecințele pe care clauza menționată le poate avea în cadrul dreptului aplicabil contractului, ceea ce implică o examinare a sistemului juridic național (a se vedea Hotărârea Freiburger Kommunalbauten, citată anterior, punctul 21, și Ordonanța din 16 noiembrie 2010, Pohotovosť,
C-76/10, Rep., p. I-11557
, punctul 59).
Juzgado Mercantil de lo n
o
3 de Barcelona are sarcina să aprecieze în lumina acestor criterii caracterul abuziv al clauzelor la care se referă cea de a doua întrebare adresată.
Mai precis, în ceea ce privește, mai întâi, clauza referitoare la exigibilitatea anticipată în contractele de lungă durată pentru încălcarea de către debitor a obligațiilor sale pe o perioadă limitată, instanța de trimitere are sarcina de a verifica în special, astfel cum a arătat avocatul general la punctele 77 și 78 din concluzii, dacă posibilitatea vânzătorului sau a furnizorului de a declara exigibil tot împrumutul depinde de neexecutarea de către consumator a unei obligații care prezintă un caracter esențial în cadrul raportului contractual în cauză, dacă această posibilitate este prevăzută pentru situațiile în care o asemenea neexecutare prezintă un caracter suficient de grav în raport cu durata și cu suma împrumutată, dacă posibilitatea respectivă derogă de la normele aplicabile în materie și dacă dreptul național prevede mijloace adecvate și eficiente care să permită consumatorului supus aplicării unei asemenea clauze să remedieze efectele respectivei exigibilități a împrumutului.
Apoi, în ceea ce privește clauza referitoare la stabilirea unor dobânzi de întârziere, trebuie amintit că, în lumina punctului 1 litera (e) din anexa la directivă coroborat cu dispozițiile articolului 3 alineatul (1) și ale articolului 4 alineatul (1) din directivă, instanța de trimitere va trebui să verifice în special, astfel cum a subliniat avocatul general la punctele 85-87 din concluzii, pe de o parte, normele naționale care sunt aplicabile între părți, în ipoteza în care nu a fost convenit niciun acord în acest sens în contractul în cauză sau în diferite contracte de acest tip încheiate cu consumatorii, și, pe de altă parte, nivelul ratei dobânzii de întârziere stabilit, prin raportare la rata dobânzii legale, pentru a verifica dacă el este de natură să garanteze realizarea obiectivelor pe care le urmărește în statul membru vizat și nu depășește ceea ce este necesar pentru a le atinge.
În sfârșit, în ceea ce privește clauza referitoare la stabilirea unilaterală de către împrumutător a cuantumului datoriei neplătite, legată de posibilitatea de începere a procedurii de executare ipotecară, este necesar să se constate că, ținând seama de punctul 1 litera (q) din anexa la directivă, precum și de criteriile care figurează la articolul 3 alineatul (1) și la articolul 4 alineatul (1) din aceasta, instanța de trimitere va trebui în special să aprecieze dacă și, eventual, în ce măsură clauza în discuție derogă de la normele aplicabile în lipsa unui acord între părți, în așa fel încât să facă mai dificile pentru consumator, având în vedere mijloacele procedurale de care dispune, accesul la justiție și exercitarea dreptului său la apărare.
În lumina celor care precedă, trebuie să se răspundă la a doua întrebare că:
—
Articolul 3 alineatul (1) din directivă trebuie interpretat în sensul că:
—
noțiunea „dezechilibru semnificativ” în detrimentul consumatorului trebuie apreciată prin intermediul unei analize a normelor naționale aplicabile în lipsa unui acord între părți, pentru a evalua dacă și, eventual, în ce măsură contractul îl plasează pe consumator într-o situație juridică mai puțin favorabilă în raport cu cea prevăzută de dreptul național în vigoare. De asemenea, este relevant în acest scop să se procedeze la o examinare a situației juridice în care se găsește consumatorul menționat având în vedere mijloacele de care dispune, potrivit reglementării naționale, pentru a face să înceteze utilizarea clauzelor abuzive;
—
pentru a ști dacă dezechilibrul este creat „în contradicție cu cerința de bună-credință”, este important să se verifice dacă vânzătorul sau furnizorul, acționând în mod corect și echitabil față de consumator, se putea aștepta în mod rezonabil ca acesta din urmă să accepte clauza în discuție în urma unei negocieri individuale.
—
Articolul 3 alineatul (3) din directivă trebuie interpretat în sensul că anexa la care face trimitere această dispoziție nu conține decât o listă orientativă și neexhaustivă a clauzelor care pot fi considerate abuzive.
Cu privire la cheltuielile de judecată
Întrucât, în privința părților din litigiul principal, procedura are caracterul unui incident survenit la instanța de trimitere, este de competența acesteia să se pronunțe cu privire la cheltuielile de judecată. Cheltuielile efectuate pentru a prezenta observații Curții, altele decât cele ale părților menționate, nu pot face obiectul unei rambursări.
Pentru aceste motive, Curtea (Camera întâi) declară:
1)
Directiva 93/13/CEE a Consiliului din 5 aprilie 1993 privind clauzele abuzive în contractele încheiate cu consumatorii trebuie interpretată în sensul că se opune reglementării unui stat membru, precum cea în discuție în litigiul principal, care, în condițiile în care nu prevede, în cadrul unei proceduri de executare ipotecară, motive de contestație întemeiate pe caracterul abuziv al unei clauze contractuale care constituie temeiul titlului executoriu, nu permite instanței sesizate cu procedura de fond, competentă să aprecieze caracterul abuziv al unei asemenea clauze, să adopte măsuri provizorii, printre care în special suspendarea procedurii de executare menționate, atunci când adoptarea acestor măsuri este necesară pentru garantarea deplinei eficacități a deciziei sale finale.
2)
Articolul 3 alineatul (1) din Directiva 93/13 trebuie interpretat în sensul că:
—
noțiunea „dezechilibru semnificativ” în detrimentul consumatorului trebuie apreciată prin intermediul unei analize a normelor naționale aplicabile în lipsa unui acord între părți, pentru a evalua dacă și, eventual, în ce măsură contractul îl plasează pe consumator într-o situație juridică mai puțin favorabilă în raport cu cea prevăzută de dreptul național în vigoare. De asemenea, este relevant în acest scop să se procedeze la o examinare a situației juridice în care se găsește consumatorul menționat având în vedere mijloacele de care dispune, potrivit reglementării naționale, pentru a face să înceteze utilizarea clauzelor abuzive;
—
pentru a ști dacă dezechilibrul este creat „în contradicție cu cerința de bună-credință”, este important să se verifice dacă vânzătorul sau furnizorul, acționând în mod corect și echitabil față de consumator, se putea aștepta în mod rezonabil ca acesta din urmă să accepte clauza în discuție în urma unei negocieri individuale.
Articolul 3 alineatul (3) din Directiva 93/13 trebuie interpretat în sensul că anexa la care face trimitere această dispoziție nu conține decât o listă orientativă și neexhaustivă a clauzelor care pot fi considerate abuzive.
Semnături
(
*1
) Limba de procedură: spaniola. | [
"Directiva 93/13/CEE",
"Contracte încheiate cu consumatorii",
"Contract de împrumut ipotecar",
"Procedură de executare ipotecară",
"Competențele instanței naționale de fond",
"Clauze abuzive",
"Criterii de apreciere"
] |
61983CJ0152 | pt | Fundamentação jurídica do acórdão
1 Por decisão de 6 de Julho de 1983, entrada no Tribunal em 26 de Julho seguinte, o tribunal de grande instance de Colmar apresentou, ao abrigo do artigo 177.° do Tratado CEE, uma questão prejudicial relativa à interpretação do acordo-tipo interserviços de 17 de Dezembro de 1953 e do acordo complementar de 16 de Outubro de 1972, celebrados entre os serviços nacionais dos seguradores automóveis e relativos ao seguro de responsabilidade civil resultante da circulação de veículos automóveis.
2 Essa questão foi suscitada no quadro de um litígio que opõe as partes no processo principal quanto à competência do tribunal de reenvio para se pronunciar sobre a imputabilidade final do ressarcimento devido à vítima de um acidente de viação, tendo em conta as cláusulas compromissórias incluídas nos acordos acima referidos.
O enquadramento jurídico
3 Na Comunidade, o seguro de responsabilidade civil resultante da circulação de veículos automóveis que têm o seu estacionamento habitual noutro Estado é objecto de convenções de direito privado e de actos comunitários.
4 O primeiro acordo desse género, designado por "acordo-tipo interserviços" assinado em 17 de Dezembro de 1953 entre os serviços centrais dos países membros, instituiu um sistema de cooperação, conhecido como "sistema da carta verde", que tem como base uma carta verde de seguro estandardizada. De acordo com este sistema, cada serviço central nacional, associação composta pela totalidade ou pela maioria das companhias de seguros, compromete-se, por um lado, a pagar no seu próprio país os prejuízos causados pelos veículos matriculados nos outros países membros, munidos da carta verde e, por outro, a reembolsar os serviços estrangeiros que pagaram os prejuízos provocados por veículos segurados no seu próprio país.
5 O artigo 13.° do referido acordo dispõe que "... os diferendos entre serviços quanto à interpretação e efeitos do presente acordo serão submetidos a árbitros..." e que "a decisão dos árbitros será definitiva e vinculará os serviços ..." (tradução provisória).
6 Com a finalidade de facilitar mais o trânsito de viajantes entre os Estados-membros, a Directiva 72/166 do Conselho, de 24 de Abril de 1972, relativa à aproximação das legislações dos Estados-membros respeitantes ao seguro de responsabilidade civil que resulta da circulação de veículos automóveis e à fiscalização do cumprimento da obrigação de segurar esta responsabilidade (JO L 103, p. 1; EE 13 F2 p. 113), instituiu um sistema que se baseia nos seguintes pontos: previsão, na legislação de todos os Estados-membros, do seguro obrigatório de responsabilidade civil resultante dos veículos automóveis (artigo 3.°), e, portanto, a presunção de que qualquer veículo automóvel comunitário que circule no território da Comunidade está coberto por um seguro; supressão da fiscalização da carta verde, na passagem das fronteiras intracomunitárias, para os veículos que tenham o seu estacionamento habitual num Estado-membro (n.° 1 do artigo 2.°).
7 O funcionamento do referido sistema pressupunha que cada serviço nacional garantiria a indemnização dos danos ressarcíveis causados no seu território por um veículo, segurado ou não, que tivesse o seu estacionamento habitual num Estado-membro e disporia de direito de regresso contra o serviço do país do estacionamento habitual do veículo ou contra o segurador. Em função desta necessidade, o n.° 2 do artigo 2.° da directiva dispõe o seguinte:
"No que respeita aos veículos que tenham o seu estacionamento habitual no território de um dos Estados-membros, as disposições da presente directiva, com excepção do previsto nos artigos 3.° e 4.°, produzem os seus efeitos:
- a partir do momento em que tenha sido concluído um acordo entre os seus serviços nacionais de seguros, nos termos do qual cada serviço nacional se responsabiliza pela regularização, nas condições fixadas pela respectiva legislação nacional do seguro obrigatório, dos sinistros ocorridos no seu território e provocados pela circulação de veículos que tenham o seu estacionamento habitual no território de um outro Estado-membro, estejam ou não seguros;
- a partir da data fixada pela Comissão, após esta ter verificado, em estreita colaboração com os Estados-membros a existência do referido acordo;
- pelo período de duração do mesmo acordo."
8 Tendo em conta a referida directiva, os serviços nacionais dos Estados-membros, bem como de dois países terceiros, celebraram em 16 de Outubro de 1972 um acordo complementar ao de 1953 que entraria em vigor "na data prevista no segundo travessão do n.° 2 do artigo 2.° da directiva...", ou seja, na data fixada pela Comissão. A alínea c) do artigo 1.° do acordo em questão declara que as partes contratantes se fundamentam na directiva, e a alínea d) do mesmo artigo prevê que "os diferendos entre serviços relativos à interpretação do conceito de estacionamento habitual que não se encontre acima definido serão submetidos a um colectivo de três árbitros..."
9 Pela Recomendação 73/185, de 13 de Maio de 1973 (JO L 194 p. 13), a Comissão declarou, com fundamento no segundo travessão do n.° 2 do artigo 2.° da directiva do Conselho já referida, que o referido acordo complementar preenchia as condições previstas no primeiro travessão da mesma disposição, e fixou a data a partir da qual os Estados-membros se deviam abster de efectuar, na fronteira, a fiscalização do seguro de responsabilidade civil para veículos com o seu estacionamento habitual no território de outro Estado-membro.
10 Na sequência da adesão posterior de países terceiros ao sistema acima referido, pela celebração de novos acordos complementares entre serviços nacionais, a Comissão actuou sempre através da adopção de decisões com a mesma base legal e com a mesma formulação da sua primeira recomendação, fixando de cada vez a data a partir da qual deveria ser suprimida a fiscalização na fronteira. Um dos acordos complementares,o de 12 de Dezembro de 1973, foi anexado à Decisão 74/167 da Comissão, de 6 de Fevereiro de 1974 (JO L 87, p. 14; EE 13 F3 p. 211), e publicado no Jornal Oficial.
O litígio no processo principal
11 O litígio no processo principal teve origem num acidente de viação ocorrido em França em Agosto de 1973, no qual M. Demouche, cidadão francês, foi ferido por um veículo matriculado na República Federal da Alemanha, segurado por uma companhia de seguros alemã, e cujo condutor não era titular de carta de condução.
12 O Serviço Central francês, chamado ao processo para indemnizar a vítima, chamou à autoria a companhia de seguros alemã e o Serviço Central alemão. Este arguiu a incompetência do tribunal francês baseando-se na cláusula compromissória do artigo 13.° do acordo interserviços, de 17 de Dezembro de 1953, já mencionado, nos termos da qual "os diferendos entre serviços quanto à interpretação e efeitos do presente acordo serão submetidos a árbitros...". O Serviço Central francês sustentou que esta cláusula foi alterada pelo acordo complementar interserviços de 16 de Outubro de 1972 ((alínea c) do artigo 2.°)) já referido, que teve como efeito limitar para o futuro a aplicação da cláusula compromissória apenas ao caso de o diferendo incidir sobre a interpretação do conceito de "estacionamento habitual".
13 O tribunal de grande instance de Colmar suspendeu a instância quanto à intervenção provocada e submeteu ao Tribunal a questão de saber
"se o acordo complementar de 16 de Outubro de 1972 limitou a aplicação da cláusula compromissória, que o acordo de 17 de Dezembro de 1953 tinha previsto como geral, apenas ao caso de existir um diferendo entre serviços quanto à interpretação do conceito de estacionamento habitual".
14 Para uma mais ampla exposição dos factos e do enquadramento jurídico bem como da tramitação do processo e das observações apresentadas ao Tribunal, remete-se para o relatório para audiência. Esses elementos do processo apenas serão retomados adiante na medida do necessário à fundamentação do Tribunal.
Quanto à competência do Tribunal
15 O Serviço Central francês, demandado no processo principal, o Governo do Reino Unido, o Governo dinamarquês e a Comissão sustentam nas suas observações escritas que o Tribunal de Justiça é incompetente para interpretar as disposições a que se refere a questão submetida pelo tribunal nacional, pelo facto de os acordos entre serviços centrais, sendo celebrados entre organismos de direito privado, terem a natureza de acordos privados, não sendo, pois, actos adoptados pelas instituições da Comunidade, na acepção do artigo 177.° do Tratado CEE.
16 O Serviço Central alemão "HUK-Verband", demandante, sustenta, pelo contrário, que o Tribunal de Justiça é competente para interpretar os acordos em questão, opinião a que o Serviço Central francês veio a aderir na audiência. Segundo eles, a Directiva 72/166 faz depender a sua entrada em vigor da celebração de um acordo complementar, entre serviços centrais dos Estados-membros, cuja duração condiciona a duração da aplicabilidade da directiva; assim, a finalidade dessa directiva não poderia ser atingida sem a ajuda do acordo em questão. Além disso, o facto de o acordo complementar de 1973 ter sido anexado à Decisão 74/167 da Comissão, já referida, provaria a ligação dos acordos em questão aos actos comunitários que regulam essa matéria.
17 É de notar neste contexto que, por força do artigo 177.°, "o Tribunal de Justiça é competente para decidir, a título prejudicial,... b) sobre a validade e interpretação dos actos adoptados pelas instituições da Comunidade...". Por isso, há que examinar se o acordo complementar de 16 de Outubro de 1972, cuja interpretação é solicitada pelo tribunal nacional, deve ser considerado como um acto adoptado por uma instituição da Comunidade, na acepção daquela disposição.
18 Não se contesta que o acordo complementar foi elaborado e celebrado por associações nacionais de seguradores, que são organismos regidos pelo direito privado, actuando no âmbito da missão que lhes é conferida pelos seus estatutos e pela legislação nacional a que estão sujeitos.
19 O acordo não poderá, por conseguinte, ser considerado um acto adoptado por uma instituição comunitária, uma vez que nenhuma instituição ou órgão comunitário participou na aprovação desse acto. O facto de a celebração desse acordo ter sido prevista como condição para a entrada em vigor da Directiva 72/166 do Conselho e de a duração da aplicabilidade da referida directiva ser condicionada pela duração do acordo complementar em nada altera a natureza do acordo como acto emanado de associações privadas.
20 Esta consideração não poderia ser prejudicada pelo facto de a Comissão, através de uma recomendação e de decisões sucessivas, ter declarado a conformidade dos acordos complementares em causa com as exigências da directiva, nem pelo facto de um desses acordos (já referidos) ter sido anexado a uma dessas decisões da Comissão e publicada com ela no Jornal Oficial. Trata-se aí apenas de uma declaração da Comissão de que a condição prevista no n.° 2 do artigo 2.° da directiva do Conselho estava preenchida, declaração que de forma alguma equivale à integração do acordo no texto da decisão nem à sua conversão em acto comunitário.
21 Tendo em conta as considerações que antecedem, há que declarar que o Tribunal não tem competência para decidir, a título prejudicial, sobre a questão submetida pelo tribunal nacional.
Decisão sobre as despesas
Quanto às despesas
22 As despesas efectuadas pelo Governo do Reino Unido, pelo Governo dinamarquês e pela Comissão das Comunidades Europeias, que apresentaram observações ao Tribunal, não podem ser reembolsadas. Tendo o processo, em relação às partes no processo principal, o carácter de incidente suscitado perante o tribunal nacional, compete a este decidir quanto às despesas.
Parte decisória
Pelos fundamentos expostos,
O TRIBUNAL (Quarta Secção),
decidindo sobre a questão que lhe foi submetida pelo tribunal de grande instance de Colmar, por decisão de 6 de Julho de 1983, declara:
O Tribunal não é competente para decidir sobre a questão submetida pelo tribunal nacional. | [
"Seguro automóvel",
"Acordos de direito privado entre associações de seguradores"
] |
61982CJ0186 | en | 1 BY TWO ORDERS OF 18 JUNE 1982 RECEIVED AT THE COURT OF JUSTICE ON 23 JULY 1982 THE CORTE D ' APPELLO , CATANIA , REFERRED TO THE COURT FOR A PRELIMINARY RULING PURSUANT TO ARTICLE 177 OF THE EEC TREATY A QUESTION CONCERNING THE CONCEPT OF FORCE MAJEURE FOR THE PURPOSES OF COMMUNITY CUSTOMS LAW .
2 THE QUESTION WAS RAISED IN THE CONTEXT OF SEPARATE PROCEEDINGS BETWEEN THE MINISTERO DELLE FINANZE AND TWO UNDERTAKINGS , ESERCIZIO MAGAZZINI GENERALI SPA AND MELLINA AGOSTA SRL . IT APPEARS FROM THE DOCUMENTS BEFORE THE COURT THAT IN 1978 A QUANTITY OF FOREIGN MANUFACTURED TOBACCO AND WHISKY BELONGING TO MELLINA AGOSTA WAS STOLEN FROM THE CUSTOMS WAREHOUSE MANAGED IN THE PORT OF CATANIA BY ESERCIZIO MAGAZZINI GENERALI . IN ORDER TO CARRY OUT THE THEFT , THE THIEVES FORCED A METAL SLIDING DOOR FITTED WITH TWO LOCKS . THE KEY TO ONE OF THE LOCKS WAS KEPT BY ESERCIZIO MAGAZZINI GENERALI , WHILST THE KEY TO THE OTHER WAS HELD BY THE PORT CUSTOMS OFFICE . THE CUSTOMS AUTHORITIES OF CATANIA REQUESTED BOTH ESERCIZIO MAGAZZINI GENERALI AND MELLINA AGOSTA TO PAY APPROXIMATELY LIT 78 000 000 AS CUSTOMS DUTY AND VALUE-ADDED TAX ON THE STOLEN GOODS TOGETHER WITH THE LEGALLY PRESCRIBED INTEREST AND COSTS .
3 IN JUNE 1979 THE CUSTOMS AUTHORITIES SERVED AN ORDER ON THE TWO UNDERTAKINGS REQUIRING PAYMENT OF THE ABOVE-MENTIONED SUM . THE UNDERTAKINGS CONTESTED THAT ORDER BEFORE THE TRIBUNALE DI CATANIA WHICH RULED THAT THE SUM WAS NOT PAYABLE . THE ADMINISTRATION APPEALED AGAINST THAT JUDGMENT .
4 ITALIAN LEGISLATION PROVIDES THAT IN THE CASE OF GOODS ON WHICH CUSTOMS DUTY IS PAYABLE THE EVENT GIVING RISE TO THE FISCAL OBLIGATION IS CONSTITUTED BY THEIR RELEASE FOR CONSUMPTION IN THE CUSTOMS TERRITORY . GOODS ARE REGARDED AS HAVING BEEN DEFINITIVELY RELEASED FOR CONSUMPTION IF THEY HAVE BEEN UNLAWFULLY REMOVED WITHOUT COMPLIANCE WITH THE CUSTOMS OBLIGATIONS . HOWEVER , THE EVENT GIVING RISE TO THE OBLIGATION IS DEEMED NOT TO HAVE OCCURRED WHEN THE THE TAXABLE PERSON ESTABLISHES THAT THE FAILURE TO FULFIL HIS CUSTOMS OBLIGATIONS OR THE FAILURE TO PRESENT THE GOODS IS DUE TO THE LOSS OR DESTRUCTION OF THE GOODS THROUGH UNFORESEEABLE CIRCUMSTANCES OR THROUGH FORCE MAJEURE OR AS THE RESULT OF EVENTS ATTRIBUTABLE TO THE MINOR NEGLIGENCE OF A THIRD PARTY OR THE TAXABLE PERSON HIMSELF .
5 AS A RESULT OF CERTAIN DECISIONS OF THE ITALIAN COURTS CONCERNING THE WORD ' ' LOSS ' ' USED IN THE LEGISLATION , THE ITALIAN LEGISLATURE ADOPTED LAW NO 891 OF 22 DECEMBER 1980 WHICH GIVES AN AUTHORITATIVE INTERPRETATION OF THAT TERM . THE LAW PROVIDES THAT THE WORD MUST BE INTERPRETED AS MEANING THE ' ' DISPERSION ' ' ( DISPERSIONE ), AND NOT THE REMOVAL OF THE PRODUCT . THE CORTE D ' APPELLO THEREFORE CONSIDERED THAT REMOVAL OF THE PRODUCT ( THAT IS TO SAY , THEFT ) DID NOT FALL WITHIN THE SITUATIONS REFERRED TO BY THE NATIONAL LAW , AND ACCORDINGLY IT HELD THAT THE CONDITION FOR EXEMPTION FROM THE FISCAL OBLIGATION WAS NOT SATISFIED .
6 NEVERTHELESS THE RESPONDENTS TOOK THE VIEW THAT THE POSITION WAS DIFFERENT IN COMMUNITY LAW . THE COMMUNITY PROVISIONS PROVIDE FOR EXEMPTION FROM THE PAYMENT OF CUSTOMS DUTIES AND OTHER CHARGES WHEN GOODS HAVE BEEN DESTROYED AS A RESULT OF FORCE MAJEURE OR UNFORESEEABLE CIRCUMSTANCES . IN THE CIRCUMSTANCES OF THE CASE , THE THEFT OF THE GOODS WAS COMMITTED IN CONDITIONS WHICH WERE SUCH AS TO CONSTITUTE A CASE OF FORCE MAJEURE WITHIN THE MEANING OF COMMUNITY LAW .
7 IN THOSE CIRCUMSTANCES THE CORTE D ' APPELLO STAYED THE PROCEEDINGS IN THE TWO CASES AND , BY THE ABOVE-MENTIONED ORDERS , REFERRED THE FOLLOWING QUESTION TO THE COURT OF JUSTICE FOR A PRELIMINARY RULING :
' ' MAY THE REMOVAL OF GOODS SUBJECT TO CUSTOMS DUTIES , CARRIED OUT IN THE MANNER INDICATED ABOVE OR , IN MORE GENERAL AND ABSTRACT TERMS , BY METHODS WHICH , IN VIEW OF THE FOREGOING ARGUMENTS , ASSIMILATE SUCH REMOVAL TO A CASE OF FORCE MAJEURE BY VIRTUE OF ORDINARY LEGAL PRINCIPLES , FALL WITHIN THE CONCEPT OF FORCE MAJEURE AS FORMULATED IN THE COMMUNITY CUSTOMS PROVISIONS?
' '
8 COUNCIL DIRECTIVE 69/74/EEC OF 4 MARCH 1969 ON THE HARMONIZATION OF PROVISIONS LAID DOWN BY LAW , REGULATION OR ADMINISTRATIVE ACTION RELATING TO CUSTOMS WAREHOUSING PROCEDURE ( OFFICIAL JOURNAL , ENGLISH SPECIAL EDITION 1969 ( I ), P . 82 ) PRESCRIBES THE RULES WHICH MUST BE INCLUDED IN THE PROVISIONS OF MEMBER STATES LAID DOWN BY LAW , REGULATION AND ADMINISTRATIVE ACTION RELATING TO THAT PROCEDURE . ACCORDING TO ARTICLE 2 THEREOF , THE EFFECT OF THE SYSTEM OF CUSTOMS WAREHOUSES IS THAT CUSTOMS DUTIES , CHARGES HAVING EQUIVALENT EFFECT AND AGRICULTURAL LEVIES ARE NOT COLLECTED DURING THE PERIOD OF STORAGE OF GOODS .
9 ACCORDING TO ARTICLE 11 ( 1 ) OF THE DIRECTIVE , THE DEPOSITOR AND THE WAREHOUSE-KEEPER MUST BE ABLE TO ENJOY COMPLETE EXEMPTION FROM CUSTOMS DUTIES , CHARGES HAVING EQUIVALENT EFFECT AND AGRICULTURAL LEVIES IN RESPECT OF LOSSES OCCURRING DURING THE STORAGE PERIOD AND ATTRIBUTABLE TO UNFORESEEABLE CIRCUMSTANCES , FORCE MAJEURE OR CAUSES INHERENT IN THE NATURE OF THE GOODS .
10 ARTICLE 11 ( 3 ) PROVIDES THAT IN CASES OF UNAUTHORIZED REMOVAL OF GOODS , CUSTOMS DUTIES , CHARGES HAVING EQUIVALENT EFFECT AND AGRICULTURAL LEVIES SHALL BE COLLECTED ON THE GOODS REMOVED ON THE BASIS OF THE RATES AND AMOUNTS APPLICABLE ON THE DATE OF REMOVAL .
11 COUNCIL DIRECTIVE 79/623/EEC OF 25 JUNE 1979 ON THE HARMONIZATION OF PROVISIONS LAID DOWN BY LAW , REGULATION OR ADMINISTRATIVE ACTION RELATING TO CUSTOMS DEBT ( OFFICIAL JOURNAL , L 179 , P . 31 ) DETERMINES THE RULES WHICH MUST BE INCORPORATED IN THE MEMBER STATES ' PROVISIONS LAID DOWN BY LAW , REGULATION OR ADMINISTRATIVE ACTION CONCERNING , INTER ALIA , THE CREATION OF A CUSTOMS DEBT .
12 ARTICLE 2 THEREOF PROVIDES THAT A CUSTOMS DEBT ON IMPORTATION IS INCURRED BY :
. . .
( C ) THE REMOVAL OF GOODS LIABLE TO IMPORT DUTIES FROM THE CUSTOMS SUPERVISION INVOLVED IN THE TEMPORARY STORAGE OF THE GOODS OR THEIR BEING PLACED UNDER THE CUSTOMS REGIME WHICH INVOLVES SUCH SUPERVISION .
13 ARTICLE 4 OF THE DIRECTIVE STIPULATES THAT BY WAY OF DEROGATION FROM ARTICLE 2 NO CUSTOMS DEBT ON IMPORTATION IS DEEMED TO BE INCURRED IN RESPECT OF SPECIFIC GOODS :
( A ) WHERE THE PERSON CONCERNED PROVES TO THE SATISFACTION OF THE COMPETENT AUTHORITIES THAT THE NON-FULFILMENT OF THE OBLIGATIONS WHICH ARISE FROM :
- THE PROVISIONS ADOPTED IN APPLICATION OF ARTICLE 2 OF DIRECTIVE 68/312/EEC , OR
-KEEPING THE GOODS IN QUESTION IN TEMPORARY STORAGE , OR
-THE USE OF THE CUSTOMS REGIME UNDER WHICH THE SAID GOODS HAVE BEEN PLACED ,
RESULTS FROM THE TOTAL DESTRUCTION OF IRRETRIEVABLE LOSS OF THE SAID GOODS BY REASON OF THE NATURE OF THE GOODS THEMSELVES OR BECAUSE OF UNFORESEEABLE CIRCUMSTANCES OR FORCE MAJEURE .
14 IT APPEARS FROM THE ABOVE-MENTIONED ARTICLE TOGETHER WITH THE NINTH RECITAL OF THE PREAMBLE TO THE DIRECTIVE THAT THE REASONS FOR THE EXTINCTION MUST BE BASED ON THE FACT THAT THE GOODS HAVE NOT BEEN USED FOR THE ECONOMIC PURPOSE WHICH JUSTIFIED THE APPLICATION OF IMPORT DUTIES . IN THE CASE OF THEFT , IT MAY BE ASSUMED THAT THE GOODS PASS INTO THE COMMUNITY COMMERCIAL CIRCUIT . IT FOLLOWS THAT ' ' LOSS ' ' OF THE GOODS FOR THE PURPOSES OF THE DIRECTIVE DOES NOT EMBRACE THE CONCEPT OF THEFT , REGARDLESS OF THE CIRCUMSTANCES IN WHICH IT HAS BEEN COMMITTED .
15 IN REPLY TO THE QUESTION SUBMITTED BY THE CORTE D ' APPELLO , CATANIA , IT SHOULD THEREFORE BE STATED THAT ACCORDING TO THE EXISTING COMMUNITY CUSTOMS PROVISIONS THE REMOVAL BY THIRD PARTIES OF GOODS SUBJECT TO CUSTOMS DUTY , EVEN THROUGH NO FAULT OF THE TAXABLE PERSON , DOES NOT EXTINGUISH THE OBLIGATION TO PAY DUTY ON THEM .
Decision on costs
COSTS
16 THE COSTS INCURRED BY THE ITALIAN REPUBLIC AND BY THE COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES , WHICH HAVE SUBMITTED OBSERVATIONS TO THE COURT , ARE NOT RECOVERABLE ; AS THESE PROCEEDINGS ARE , IN SO FAR AS THE PARTIES TO THE MAIN PROCEEDINGS ARE CONCERNED , IN THE NATURE OF A STEP IN THE PROCEEDINGS PENDING BEFORE THE CORTE D ' APPELLO , CATANIA , THE DECISION ON COSTS IS A MATTER FOR THAT COURT .
Operative part
ON THOSE GROUNDS ,
THE COURT ( FOURTH CHAMBER )
IN ANSWER TO THE QUESTION REFERRED TO IT BY THE CORTE D ' APPELLO , CATANIA , BY ORDER OF 18 JUNE 1982 , HEREBY RULES :
ACCORDING TO THE EXISTING COMMUNITY CUSTOMS PROVISIONS THE REMOVAL BY THIRD PARTIES OF GOODS SUBJECT TO CUSTOMS DUTY , EVEN THROUGH NO FAULT OF THE TAXABLE PERSON , DOES NOT EXTINGUISH THE OBLIGATION TO PAY DUTY ON THEM . | [
"Payment of customs duties",
"Exemption"
] |
62008TJ0492 | el | του τμήματος προσφυγών:
Ακύρωση της αποφάσεως του τμήματος ανακοπών και απόρριψη της ανακοπής
Διατακτικό
Το Γενικό Δικαστήριο αποφασίζει:
1)
Ακυρώνει την απόφαση του τετάρτου τμήματος προσφυγών του Γραφείου Εναρμονίσεως στο πλαίσιο της Εσωτερικής Αγοράς (εμπορικά
σήματα, σχέδια και υποδείγματα) (ΓΕΕΑ) της 17ης Σεπτεμβρίου 2008 (υπόθεση R 1408/2007-4).
2)
Η Greinwald GmbH φέρει τα δικαστικά της έξοδα καθώς και το ένα τρίτο των δικαστικών εξόδων του Nicolas Wessang.
3)
Ο Nicolas Wessang φέρει τα δύο τρίτα των δικαστικών του εξόδων.
4)
Το ΓΕΕΑ φέρει τα δικαστικά του έξοδα. | [
"Κοινοτικό σήμα",
"Διαδικασία ανακοπής",
"Αίτηση καταχωρίσεως του εικονιστικού κοινοτικού σήματος star foods",
"Προγενέστερα εικονιστικά και λεκτικά κοινοτικά σήματα STAR SNACKS",
"Σχετικός λόγος απαραδέκτου",
"Κίνδυνος συγχύσεως",
"Άρθρο 8, παράγραφος 1, στοιχείο β΄, του κανονισμού (ΕΚ) 40/94 [νυν άρθρο 8, παράγραφος 1, στοιχείο β΄, του κανονισμού (ΕΚ) 207/2009]"
] |
62015CJ0283 | it | La domanda di pronuncia pregiudiziale verte sull’interpretazione delle «disposizioni del Trattato FUE sulla libera circolazione».
Tale domanda è stata presentata nell’ambito di una controversia pendente tra X e lo Staatssecretaris van Financiën (Segretario di Stato alle finanze) in merito al diniego della deducibilità dei «redditi negativi» provenienti da un’abitazione di proprietà sita in Spagna, opposto a X dall’amministrazione fiscale olandese.
Contesto normativo
L’articolo 2.3 del Wet Inkomstenbelasting 2001 (legge relativa all’imposta sui redditi del 2001; in prosieguo: la «legge del 2001») così dispone:
«L’imposta sui redditi riguarda i seguenti redditi, percepiti dal soggetto passivo nel corso dell’anno civile in questione:
a)
redditi imponibili da lavoro o da abitazione,
b)
redditi imponibili derivanti da partecipazioni significative e
c)
redditi imponibili da risparmio e investimenti».
L’articolo 2.4 della legge del 2001 prevede quanto segue:
«1. I redditi imponibili da lavoro o da abitazione sono determinati:
a)
per i soggetti passivi nazionali: secondo le disposizioni del capitolo 3,
b)
per i soggetti passivi stranieri: secondo le disposizioni della sezione 7.2 (…)».
Ai sensi dell’articolo 2.5 della legge del 2001:
«1. Il soggetto passivo nazionale che risiede nei Paesi Bassi soltanto per una parte dell’anno civile e il soggetto passivo straniero residente in un altro Stato membro dell’Unione europea o nel territorio di un’altra potenza designata con decreto ministeriale con la quale i Paesi Bassi hanno concluso un accordo per evitare la doppia imposizione e incentivare lo scambio di informazioni, e che è assoggettato a imposta in detto Stato membro o nel territorio di tale potenza, può optare per il regime fiscale previsto dalla presente legge per i soggetti passivi nazionali (…)
(…)».
In forza dell’articolo 3.120, paragrafo 1, della legge del 2001, una persona residente nei Paesi Bassi ha diritto di dedurre i «redditi negativi» provenienti da un’abitazione di proprietà sita nei Paesi Bassi.
Ai sensi dell’articolo 7.1, lettera a), della legge del 2001, l’imposta è prelevata sui redditi imponibili derivanti dal lavoro e dall’abitazione nei Paesi Bassi, percepiti nel corso dell’anno civile.
In forza dell’articolo 7.2, paragrafo 2, lettere b) e f), della legge del 2001, fanno parte dei redditi imponibili derivanti dal lavoro e dall’abitazione la retribuzione imponibile relativa ad un’attività lavorativa svolta nei Paesi Bassi e, se del caso, i redditi imponibili provenienti da un’abitazione di proprietà posseduta nei Paesi Bassi.
Procedimento principale e questioni pregiudiziali
In forza della legge del 2001, l’imposta sui redditi delle persone fisiche nei Paesi Bassi grava non solo sui redditi da lavoro, ma anche su quelli «da abitazione». Nei casi in cui quest’ultima è «di proprietà», si ritiene che essa procuri «agevolazioni» calcolate in percentuale sul valore dell’immobile. A tali «agevolazioni» vengono imputati gli oneri deducibili, tra i quali gli interessi e le spese relativi ai debiti contratti per l’acquisto dell’immobile. Qualora l’importo di tali spese sia superiore a quello delle «agevolazioni», il soggetto passivo si trova in una situazione di «redditi negativi».
È quanto è avvenuto nel 2007 a X, cittadino olandese, con riguardo alla sua abitazione sita in Spagna.
Nel corso dello stesso anno d’imposta, i redditi derivanti dall’attività professionale di X sono consistiti in somme versate da due società, aventi sede, rispettivamente, nei Paesi Bassi e in Svizzera, nelle quali lo stesso deteneva partecipazioni maggioritarie. I redditi di origine olandese hanno rappresentato il 60% del suo reddito complessivo imponibile e quelli di origine svizzera il 40% dello stesso. Nessun reddito è stato percepito in Spagna né nel 2007 né nei quattro anni successivi, al termine dei quali X ha cessato di essere residente spagnolo.
In forza della convenzione fiscale bilaterale applicabile, i redditi di origine svizzera sono stati assoggettati a imposta in Svizzera e quelli di origine olandese nei Paesi Bassi.
Per quanto riguarda il suo assoggettamento a imposta in quest’ultimo Stato membro, X ha optato, in un primo tempo, per l’assimilazione ai soggetti passivi residenti prevista dall’articolo 2.5 della legge del 2001, motivo per cui è stato assoggettato a un obbligo fiscale illimitato nei Paesi Bassi. In forza di ciò, l’amministrazione fiscale olandese ha preso in considerazione i «redditi negativi» relativi all’abitazione sita in Spagna.
Orbene, il totale dell’imposta in tal modo calcolata era superiore a quello che X avrebbe dovuto pagare se non avesse esercitato l’opzione di assimilazione ai soggetti passivi residenti, con la conseguenza che egli avrebbe dovuto pagare imposte in Svizzera per i redditi percepiti in tale Stato, ossia il 40% del totale dei propri redditi, e se fosse stato inoltre autorizzato a dedurre integralmente i «redditi negativi» derivanti dall’abitazione di proprietà sita in Spagna.
Riconsiderando la propria domanda di opzione, egli ha contestato l’avviso di accertamento dinanzi ai giudici olandesi, sostenendo che le disposizioni del diritto dell’Unione sulla libera circolazione dovevano essere interpretate nel senso che esse consentono ai soggetti passivi non residenti di ottenere la deduzione dei «redditi negativi» relativi alla loro abitazione di proprietà senza che, per questo motivo, essi debbano necessariamente optare per l’assimilazione ai soggetti passivi residenti.
Il Rechtbank te Haarlem (Tribunale di Haarlem, Paesi Bassi) e il Gerechtshof Amsterdam (Corte d’appello di Amsterdam, Paesi Bassi) hanno respinto i suoi ricorsi. In seguito, X ha quindi proposto un ricorso per cassazione dinanzi allo Hoge Raad der Nederlanden (Corte suprema dei Paesi Bassi).
Il giudice del rinvio nutre dubbi riguardo alla portata della giurisprudenza scaturita dalla sentenza del 14 febbraio 1995, Schumacker (
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
), alla luce della circostanza che, contrariamente al contesto fattuale nella causa definita con tale sentenza, X non percepisce tutto, o quasi tutto, il proprio reddito familiare in un unico Stato membro, diverso da quello in cui risiede, competente a tassare tale reddito e che, di conseguenza, potrebbe tener conto della sua situazione personale e familiare. Infatti, la situazione di X è caratterizzata dalla circostanza che, alla data da prendere in considerazione per il calcolo della sua imposta sul reddito, egli risiedeva in Spagna dove non percepiva redditi. Egli percepiva i propri redditi in parte nei Paesi Bassi, per il 60%, e in parte in Svizzera, per il 40%.
Secondo il giudice del rinvio, le sentenze del 14 settembre 1999, Gschwind (
C‑391/97
,
EU:C:1999:409
), del 12 dicembre 2002, de Groot (
C‑385/00
,
EU:C:2002:750
), e del 10 maggio 2012, Commissione/Estonia (
C‑39/10
,
EU:C:2012:282
), potrebbero essere intese nel senso che lo Stato membro in cui viene svolta l’attività deve sempre tener conto della situazione personale e familiare dell’interessato qualora lo Stato membro di residenza non sia in grado di farlo. Orbene, tale ipotesi ricorre nel procedimento principale, dal momento che X non disponeva di alcun reddito in Spagna nell’anno d’imposta in questione.
In tali circostanze, lo Hoge Raad der Nederlanden (Corte suprema dei Paesi Bassi) ha deciso di sospendere il procedimento e di sottoporre alla Corte le seguenti questioni pregiudiziali:
«1)
Se le disposizioni del Trattato FUE sulla libera circolazione debbano essere interpretate nel senso che esse ostano a una disciplina nazionale in forza della quale un cittadino dell’Unione, residente in Spagna e i cui redditi da lavoro sono soggetti a imposizione per circa il 60% da parte dei Paesi Bassi e per circa il 40% da parte della Svizzera, non può dedurre dai suoi redditi da lavoro soggetti a imposizione nei Paesi Bassi i suoi redditi negativi derivanti dalla propria abitazione, sita in Spagna e da lui usata personalmente, neppure se egli in Spagna – quale suo Stato di residenza – gode di un reddito tanto basso che nell’anno in parola i menzionati redditi negativi non possono comportare una riduzione dell’imposizione nello Stato di residenza.
2)
a)
In caso di risposta affermativa alla prima questione, se ogni Stato membro nel quale un cittadino dell’Unione percepisce una parte dei suoi redditi debba tenere conto dell’importo totale dei menzionati redditi negativi. Oppure se detto obbligo valga solo per uno degli Stati di occupazione interessati, e in tal caso per quale, o se ciascuno degli Stati di occupazione (diversi dallo Stato di residenza) debba consentire la deduzione di una parte di tali redditi negativi. In quest’ultimo caso, come debba essere stabilita la parte da prendere in considerazione.
b)
Se a questo riguardo sia determinante in quale Stato membro il lavoro viene concretamente svolto, o se sia determinante quale Stato membro sia competente ad assoggettare a imposizione i redditi in tal modo percepiti.
3)
Se la risposta alla seconda questione sia diversa se uno degli Stati in cui il cittadino dell’Unione acquisisce i suoi redditi è la Confederazione svizzera, che non è uno Stato membro dell’Unione e non fa neppure parte dello Spazio economico europeo.
4)
Quanto incida al riguardo la circostanza che la normativa dello Stato di residenza del soggetto passivo (nella fattispecie il Regno di Spagna) preveda una possibilità di dedurre interessi passivi per mutui ipotecari pagati dal soggetto passivo per la propria abitazione ed una possibilità di compensare le perdite fiscali derivanti dall’abitazione nell’anno in parola con eventuali redditi acquisiti in tale paese in anni successivi».
Sulle questioni pregiudiziali
Sulla libertà di circolazione applicabile
In limine va rilevato che il giudice del rinvio non precisa la libertà di circolazione alla luce della quale dovrebbe essere esaminata una normativa nazionale come quella di cui trattasi nel procedimento principale.
Dagli atti del fascicolo presentato alla Corte risulta tuttavia che X controlla e dirige, tramite partecipazioni maggioritarie, l’attività delle società con sede nei Paesi Bassi e in Svizzera ai cui utili egli intende imputare i «redditi negativi» relativi alla sua abitazione di proprietà in Spagna.
Orbene, da una giurisprudenza costante risulta che la libertà applicabile a un residente di uno Stato membro, a prescindere dalla sua cittadinanza, che detenga nel capitale di una società stabilita in un altro Stato membro una partecipazione tale da conferirgli una sicura influenza sulle decisioni della società e da consentirgli di indirizzarne le attività, è la libertà di stabilimento (sentenza del 18 dicembre 2014, X,
C‑87/13
,
EU:C:2014:2459
, punto
).
La normativa nazionale oggetto del procedimento principale deve essere dunque esaminata alla luce delle disposizioni dell’articolo 49 TFUE.
Sulla prima questione
Con la sua prima questione, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se l’articolo 49 TFUE debba essere interpretato nel senso che esso osta a che uno Stato membro la cui normativa tributaria consente la deduzione di «redditi negativi» relativi a un’abitazione neghi il beneficio di tale deduzione a un lavoratore autonomo non residente nel caso in cui quest’ultimo percepisca, nel territorio di tale Stato membro, il 60% del totale dei propri redditi e non percepisca, nel territorio dello Stato membro in cui si trova la sua abitazione, redditi che gli consentano di far valere un pari diritto alla deduzione.
Per rispondere a tale questione, si deve ricordare, in limine, che le norme tributarie nazionali devono rispettare il diritto dell’Unione e, in particolare, le libertà garantite dai Trattati, tra le quali la libertà di stabilimento sancita dall’articolo 49 TFUE (v., per analogia, sentenza del 10 maggio 2012, Commissione/Estonia,
C‑39/10
,
EU:C:2012:282
, punto
).
La presa in considerazione dei «redditi negativi» relativi a un bene immobile situato nel territorio dello Stato membro in cui un soggetto passivo ha eletto domicilio costituisce un’agevolazione fiscale connessa alla sua situazione personale, la quale è utilizzata per valutare la sua capacità contributiva complessiva (v., in tal senso, sentenza del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
e giurisprudenza ivi citata).
Pertanto, poiché priva i soggetti passivi non residenti della possibilità, concessa ai soggetti passivi residenti, di dedurre siffatti «redditi negativi», la normativa di uno Stato membro riserva ai primi un trattamento meno favorevole rispetto ai secondi.
Occorre quindi verificare se il criterio della residenza previsto dalla normativa oggetto del procedimento principale configuri una discriminazione.
A tal riguardo occorre ricordare che una discriminazione può risultare solo dall’applicazione di norme diverse a situazioni analoghe oppure dall’applicazione della stessa norma a situazioni diverse (v., in particolare, sentenze del 14 febbraio 1995, Schumacker,
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
, punto
, e del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
In materia di imposte dirette, i residenti e i non residenti non si trovano, di regola, in situazioni analoghe, in quanto il reddito percepito nel territorio di uno Stato membro da un soggetto non residente costituisce il più delle volte solo una parte del suo reddito complessivo, concentrato nel luogo della sua residenza, e in quanto la capacità contributiva personale del non residente, derivante dalla presa in considerazione dell’insieme dei suoi redditi e della sua situazione personale e familiare, può essere valutata più agevolmente nel luogo in cui egli ha il centro dei propri interessi personali ed economici, che corrisponde in genere alla sua residenza abituale (v., in particolare, sentenze del 14 febbraio 1995, Schumacker,
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
, punti
e
, nonché del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
Pertanto, la Corte, al punto 34 della sentenza del 14 febbraio 1995, Schumacker (
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
), ha dichiarato che il fatto che uno Stato membro privi un soggetto non residente di talune agevolazioni fiscali che concede al residente non è di regola discriminatorio, tenuto conto delle differenze obiettive tra la situazione dei residenti e quella dei non residenti per quanto attiene sia alla fonte dei redditi sia alla capacità contributiva personale sia, inoltre, alla situazione personale e familiare (v., parimenti, sentenza del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
Potrebbe sussistere discriminazione ai sensi del Trattato FUE tra residenti e non residenti solo se, nonostante la loro residenza in Stati membri differenti, fosse accertato che, tenuto conto dell’oggetto e del contenuto delle disposizioni nazionali pertinenti, le due categorie di soggetti passivi si trovano in una situazione analoga (v. sentenza del 14 settembre 1999, Gschwind,
C‑391/97
,
EU:C:1999:409
, punto
).
È quanto avviene, in particolare, nel caso in cui un soggetto passivo non residente non percepisca redditi significativi nel territorio dello Stato membro di residenza e tragga la parte essenziale delle sue risorse imponibili da un’attività svolta in un altro Stato membro, ragion per cui lo Stato membro di residenza non è in grado di concedergli le agevolazioni derivanti dalla presa in considerazione della sua situazione personale e familiare (v., in particolare, sentenze del 14 febbraio 1995, Schumacker,
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
, punto
; del 16 ottobre 2008, Renneberg,
C‑527/06
,
EU:C:2008:566
, punto
, e del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
In tale circostanza, la discriminazione consiste nel fatto che la situazione personale e familiare di un non residente che percepisce, in uno Stato membro diverso da quello in cui risiede, la parte essenziale dei suoi redditi e la quasi totalità dei suoi redditi familiari, non è presa in considerazione né nello Stato membro di residenza né nello Stato membro di occupazione (sentenze del 14 febbraio 1995, Schumacker,
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
, punto
; del 18 luglio 2007, Lakebrink e Peters-Lakebrink,
C‑182/06
,
EU:C:2007:452
, punto
, nonché del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
Al punto 34 della sentenza Lakebrink e Peters-Lakebrink (
C‑182/06
,
EU:C:2007:452
), la Corte ha precisato che la portata della giurisprudenza citata supra ai punti da 27 a 32 della presente sentenza si estende a tutte le agevolazioni fiscali collegate alla capacità contributiva del non residente che non siano concesse né nello Stato membro di residenza né nello Stato membro di occupazione di un lavoratore (sentenza del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
Una siffatta portata è applicabile, nel contesto della libertà di stabilimento, alle agevolazioni fiscali collegate alla capacità contributiva che non possono essere concesse né nello Stato membro in cui un lavoratore autonomo risiede né nello Stato membro in cui quest’ultimo svolge l’attività (v., sull’applicabilità alla libertà di stabilimento della giurisprudenza scaturita dalla sentenza del 14 febbraio 1995, Schumacker,
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
, inizialmente elaborata in materia di libera circolazione dei lavoratori, sentenze dell’11 agosto 1995, Wielockx,
C‑80/94
,
EU:C:1995:271
; del 27 giugno 1996, Asscher,
C‑107/94
,
EU:C:1996:251
, e del 28 febbraio 2013, Ettwein,
C‑425/11
,
EU:C:2013:121
).
Pertanto, alla luce di tali agevolazioni fiscali destinate, in base alle disposizioni della normativa nazionale in questione, a determinare la capacità contributiva del soggetto passivo interessato, quali le norme di cui trattasi nel procedimento principale che tassano il reddito fittizio derivante da un’abitazione di proprietà e consentono correlativamente la deduzione degli oneri ad essa relativi, la sola circostanza che un soggetto non residente abbia percepito redditi, nel territorio dello Stato membro in cui esercita la propria attività, in condizioni più o meno simili a quelle dei residenti di tale Stato non basta a rendere la sua situazione oggettivamente analoga a quella di questi ultimi.
Infatti, occorre altresì dimostrare, per poter constatare una tale analogia oggettiva, che, poiché tale soggetto non residente ha percepito la parte essenziale dei suoi redditi fuori dal territorio dello Stato membro di residenza, tale Stato non è in grado di concedergli le agevolazioni derivanti dalla presa in considerazione dell’insieme dei suoi redditi e della sua situazione personale e familiare (v., per analogia, sentenza del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
Quando il soggetto non residente percepisce, nel territorio di uno Stato membro nel quale svolge una parte delle sue attività, il 60% del totale del suo reddito ovunque prodotto, nulla consente di considerare che, per ciò solo, lo Stato membro in cui risiede non sia in grado di prendere in considerazione l’insieme dei suoi redditi e la sua situazione personale e familiare. Diverso sarebbe soltanto qualora risultasse che l’interessato, nel territorio dello Stato membro in cui risiede, non ha percepito alcun reddito o ha percepito redditi talmente bassi da non consentire a tale Stato di concedergli le agevolazioni derivanti dalla presa in considerazione dell’insieme dei suoi redditi e della sua situazione personale e familiare.
Orbene, sembra essere questa l’ipotesi che ricorre nel caso di X, dal momento che dai documenti del fascicolo presentato alla Corte risulta che quest’ultimo, nel corso dell’esercizio fiscale oggetto del procedimento principale, non ha percepito alcun reddito nel territorio dello Stato membro in cui risiede, ossia il Regno di Spagna.
Poiché X non può ottenere che la propria situazione personale e familiare venga presa in considerazione né da tale Stato membro né da quello nel cui territorio egli percepisce il 60% del totale dei propri redditi da lavoro, ossia il Regno dei Paesi Bassi, occorre constatare, a suo danno, l’esistenza di una discriminazione ai sensi della giurisprudenza menzionata ai punti da 27 a 32 della presente sentenza.
Tale conclusione non può essere inficiata dalla circostanza che X ha inoltre percepito i restanti redditi relativi allo stesso anno nel territorio di uno Stato diverso dal Regno dei Paesi Bassi e dal Regno di Spagna. Come rilevato dall’avvocato generale ai paragrafi da 47 a 53 delle sue conclusioni, il fatto che un soggetto passivo percepisca la parte essenziale dei propri redditi nel territorio non di uno, ma di vari Stati diversi da quello in cui risiede non influisce sull’applicazione dei principi enunciati nella sentenza del 14 febbraio 1995, Schumacker (
C‑279/93
,
EU:C:1995:31
). Il criterio determinante resta infatti quello dell’impossibilità, per uno Stato membro, di tener conto a fini fiscali della situazione personale e familiare del soggetto passivo, in assenza di redditi imponibili sufficienti, mentre una tale presa in considerazione è possibile altrove, in virtù di redditi sufficienti.
Alla luce dell’insieme delle considerazioni sin qui svolte, occorre rispondere alla prima questione dichiarando che l’articolo 49 TFUE deve essere interpretato nel senso che esso osta a che uno Stato membro, la cui normativa tributaria consente la deduzione di «redditi negativi» relativi a un’abitazione, neghi il beneficio di tale deduzione a un lavoratore autonomo non residente nel caso in cui quest’ultimo percepisca, nel territorio di tale Stato membro, il 60% del totale dei propri redditi e non percepisca, nel territorio dello Stato membro in cui si trova la propria abitazione, un reddito che gli consenta di far valere un pari diritto alla deduzione.
Sulla seconda questione
Con la sua seconda questione, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se il divieto derivante dalla risposta alla prima questione riguardi soltanto lo Stato membro nel cui territorio è percepito il 60% del totale dei redditi, oppure se esso è comune a qualsiasi altro Stato membro nel cui territorio il soggetto passivo non residente avrebbe percepito redditi imponibili che gli consentano di far valere in detto Stato un pari diritto alla deduzione, e in base a quale criterio di ripartizione. Esso si chiede inoltre se la nozione di «Stato membro di attività» rinvii a uno Stato membro nel cui territorio è concretamente svolta un’attività, oppure a uno Stato membro che dispone del potere di assoggettare a imposta i redditi derivanti da un’attività.
Per rispondere alla seconda parte della seconda questione è sufficiente ricordare che la finalità sottesa alla giurisprudenza richiamata nell’ambito della risposta alla prima questione consiste nel tener conto della situazione personale e familiare del soggetto passivo mediante un’agevolazione fiscale, ossia una minore imposizione. Di conseguenza, la nozione di «Stato membro di attività», come considerata nella presente sentenza, può essere intesa solo nel senso che indica uno Stato membro competente a imporre, in tutto o in parte, i redditi da lavoro di un soggetto passivo, a prescindere dal luogo in cui è svolta concretamente l’attività che genera tali redditi.
Per quanto riguarda la prima parte della seconda questione, relativa alla ripartizione, tra diversi Stati membri di attività, dell’onere derivante dalla presa in considerazione della situazione personale e familiare del soggetto passivo, essa deve essere esaminata facendo riferimento alla costante giurisprudenza della Corte in materia di ripartizione tra gli Stati membri del loro potere impositivo (v., in particolare, sentenza del 12 dicembre 2002, de Groot,
C‑385/00
,
EU:C:2002:750
, punto
e giurisprudenza ivi citata).
Ne consegue, in particolare, che la libertà degli Stati membri, in mancanza di misure di unificazione o di armonizzazione fornite dal diritto dell’Unione, di ripartirsi l’esercizio delle loro competenze in materia tributaria, segnatamente per evitare il cumulo di agevolazioni fiscali, deve conciliarsi con la necessità di garantire ai soggetti passivi degli Stati membri interessati che, globalmente, l’insieme della loro situazione personale e familiare sarà debitamente preso in considerazione, quale che sia il modo in cui gli Stati membri interessati si sono ripartiti tale obbligo. Infatti, in mancanza di una tale conciliazione, la libera ripartizione del potere impositivo tra Stati membri rischierebbe di determinare disparità di trattamento tra i soggetti passivi interessati, le quali, qualora non derivassero da disparità esistenti tra le normative tributarie nazionali, sarebbero incompatibili con la libertà di stabilimento (v., in tal senso, sentenza del 12 dicembre 2013, Imfeld e Garcet,
C‑303/12
,
EU:C:2013:822
, punti
e
).
Nel caso in cui un lavoratore autonomo percepisca i propri redditi nel territorio di più Stati membri, diversi da quello in cui risiede, tale conciliazione può essere ottenuta soltanto consentendogli di far valere il suo diritto a dedurre i «redditi negativi» in ciascuno degli Stati membri di attività che concedono tale tipo di agevolazione fiscale, proporzionalmente alla quota dei suoi redditi percepiti nel territorio di ciascuno Stato membro, e con l’onere a suo carico di fornire alle amministrazioni nazionali competenti ogni informazione sui propri redditi ovunque prodotti che consenta loro di determinare tale proporzione.
Occorre di conseguenza rispondere alla seconda questione dichiarando che il divieto che deriva dalla risposta alla prima questione riguarda qualsiasi Stato membro di attività nel cui territorio un lavoratore autonomo percepisce redditi che gli consentono di far valere in detto Stato un pari diritto alla deduzione, in proporzione alla quota di detti redditi percepiti nel territorio di ciascuno degli Stati membri di attività. A tal riguardo, è uno «Stato membro di attività» qualsiasi Stato membro che abbia il potere di assoggettare a imposta i redditi da lavoro di un soggetto non residente percepiti nel suo territorio, a prescindere dal luogo in cui è svolta concretamente tale attività.
Sulla terza questione
Con la sua terza questione, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se la circostanza che il soggetto passivo non residente di cui trattasi percepisca una parte dei suoi redditi imponibili non già nel territorio di uno Stato membro, bensì in quello di uno Stato terzo, incida sulla risposta fornita alla seconda questione.
A tal riguardo si deve ricordare che l’interpretazione da dare alle disposizioni del Trattato FUE relative alla libertà di stabilimento, alla luce dell’obbligo che ne deriva di non discriminare un lavoratore autonomo che svolge un’attività lavorativa nel territorio di uno Stato membro diverso da quello in cui risiede, si impone a ogni Stato membro. La stessa conclusione vale in una situazione come quella di cui trattasi nel procedimento principale, con riferimento a uno Stato membro nel cui territorio un lavoratore autonomo residente nel territorio di un altro Stato membro ha svolto una parte della sua attività, pur svolgendo la restante attività nel territorio di un terzo Stato, quand’anche quest’ultimo non fosse uno Stato membro, ma uno Stato terzo (v., per analogia, sentenza del 18 giugno 2015, Kieback,
C‑9/14
,
EU:C:2015:406
, punto
).
Si deve dunque rispondere alla terza questione dichiarando che la circostanza che il soggetto passivo non residente di cui trattasi percepisca una parte dei suoi redditi imponibili non già nel territorio di uno Stato membro, bensì in quello di uno Stato terzo, non incide sulla risposta fornita alla seconda questione.
Sulla quarta questione
Con la sua quarta questione, il giudice del rinvio chiede se la risposta da fornire alle questioni precedenti sia diversa qualora la normativa nazionale dello Stato membro in cui risiede il lavoratore autonomo consenta a quest’ultimo di dedurre, a titolo dell’imposta dovuta in tale medesimo Stato membro, gli interessi passivi per mutui ipotecari relativi alla sua abitazione e di compensare le perdite fiscali che ne derivano con i redditi dei vari esercizi fiscali futuri.
Dagli atti del fascicolo presentato alla Corte, confermati sul punto dalle osservazioni orali presentate da X in udienza, risulta che quest’ultimo non ha percepito redditi in Spagna né nel 2007 né nel corso degli esercizi successivi. Pertanto, in assenza di reddito imponibile nel territorio dello Stato membro in cui risiedeva in tali anni, X in ogni caso non ha potuto far valere dinanzi alle autorità fiscali spagnole il diritto alla deduzione per la presa in considerazione della sua situazione personale e familiare.
La quarta questione si configura pertanto come ipotetica ed è quindi irricevibile (v. sentenza del 29 gennaio 2013, Radu,
C‑396/11
,
EU:C:2013:39
, punto
).
Sulle spese
Nei confronti delle parti nel procedimento principale la presente causa costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese. Le spese sostenute da altri soggetti per presentare osservazioni alla Corte non possono dar luogo a rifusione.
Per questi motivi, la Corte (Prima Sezione) dichiara:
1)
L’articolo 49 TFUE deve essere interpretato nel senso che esso osta a che uno Stato membro, la cui normativa tributaria consente la deduzione di «redditi negativi» relativi a un’abitazione, neghi il beneficio di tale deduzione a un lavoratore autonomo non residente nel caso in cui quest’ultimo percepisca, nel territorio di tale Stato membro, il 60% del totale dei propri redditi e non percepisca, nel territorio dello Stato membro in cui si trova la propria abitazione, un reddito che gli consenta di far valere un pari diritto alla deduzione.
2)
Il divieto che deriva dalla risposta alla prima questione riguarda qualsiasi Stato membro di attività nel cui territorio un lavoratore autonomo percepisce redditi che gli consentono di far valere in detto Stato un pari diritto alla deduzione, in proporzione alla quota di detti redditi percepiti nel territorio di ciascuno degli Stati membri di attività. A tal riguardo, è uno «Stato membro di attività» qualsiasi Stato membro che abbia il potere di assoggettare a imposta i redditi da lavoro di un soggetto non residente percepiti nel suo territorio, a prescindere dal luogo in cui è svolta concretamente tale attività.
3)
La circostanza che il soggetto passivo non residente di cui trattasi percepisca una parte dei suoi redditi imponibili non già nel territorio di uno Stato membro, bensì in quello di uno Stato terzo, non incide sulla risposta fornita alla seconda questione.
Firme
(
*1
) * Lingua processuale: il francese. | [
"Rinvio pregiudiziale",
"Normativa tributaria",
"Imposta sul reddito",
"Cittadino di uno Stato membro che percepisce redditi nel territorio di tale Stato membro e in quello di uno Stato terzo e che risiede nel territorio di un altro Stato membro",
"Agevolazione fiscale che tiene conto della sua situazione personale e familiare"
] |
61998CJ0400 | it | Motivazione della sentenza
1 Con ordinanza 27 agosto 1988, pervenuta alla Corte il 9 novembre seguente, il Bundesfinanzhof ha sottoposto, ai sensi dell'art. 177 del Trattato CE (divenuto art. 234 CE), due questioni pregiudiziali relative all'interpretazione degli artt. 4, 17 e 28 della sesta direttiva del Consiglio 17 maggio 1977, 77/388/CEE in materia di armonizzazione delle legislazioni degli Stati Membri relative alle imposte sulla cifra di affari - Sistema comune di imposta sul valore aggiunto: base imponibile uniforme (GU L 145, pag. 1; in prosieguo: la «sesta direttiva»).
2 Tali questioni sono state sollevate nell'ambito di una controversia tra la signora Breitsohl ed il Finanzamt Goslar circa la deduzione da questa operata dell'imposta sul valore aggiunto (in prosieguo: l'«IVA») che essa aveva versato su operazioni effettuate al fine della realizzazione di un progetto di attività economica.
La sesta direttiva
3 L'art. 4 della sesta direttiva dispone:
«1. Si considera soggetto passivo chiunque esercita in modo indipendente e in qualsiasi luogo una delle attività economiche di cui al paragrafo 2, indipendentemente dallo scopo o dai risultati di detta attività.
2. Le attività economiche di cui al paragrafo 1 sono tutte le attività di produttore, di commerciante o di prestatore di servizi, comprese le attività estrattive, agricole, nonché quelle delle professioni liberali o assimilate. Si considera in particolare attività economica un'operazione che comporti lo sfruttamento di un bene materiale o immateriale per ricavarne introiti aventi un certo carattere di stabilità.
3. Gli Stati membri possono considerare soggetti passivi anche chiunque effettui a titolo occasionale un'operazione relativa alle attività di cui al paragrafo 2 e in particolare una delle operazioni seguenti:
a) la cessione, effettuata anteriormente alla prima occupazione, di un fabbricato o di una frazione di fabbricato e del suolo attiguo; gli Stati membri possono determinare le modalità di applicazione di questo criterio alla trasformazione di edifici nonché il concetto di suolo attiguo.
Gli Stati membri possono applicare criteri diversi dalla prima occupazione, quali ad esempio il criterio del periodo che intercorre tra la data di completamento dell'edificio e la data di prima consegna, oppure del periodo che intercorre tra la data di prima occupazione e la data della successiva consegna, purché tali periodi non superino cinque e due anni rispettivamente.
Si considera fabbricato qualsiasi costruzione incorporata al suolo;
b) la cessione di un terreno edificabile.
Si considerano terreni edificabili i terreni, attrezzati o no, definiti tal dagli Stati membri.
(...)».
4 L'art. 13 della sesta direttiva prevede:
«(...)
B. Altre esenzioni
Fatte salve le altre disposizioni comunitarie, gli Stati membri esonerano, alle condizioni da esse stabilite per assicurare la corretta e semplice applicazione delle esenzioni sottoelencate e per prevenire ogni possibile frode, evasione ed abuso:
(...)
g) le cessioni di fabbricati o di una frazione di fabbricato e del suolo ad essi attiguo diversi da quelli di cui all'art. 4, paragrafo 3, lett. a);
(...)
C. Opzioni
Gli Stati membri possono accordare ai loro soggetti passivi il diritto di optare per l'imposizione in caso di:
(...)
b) operazioni di cui al punto B, lett. d), g) e h).
Gli Stati membri possono restringere la portata del diritto di opzione e ne stabiliscono le modalità di esercizio».
5 Ai sensi dell'art. 17 della sesta direttiva:
«1. Il diritto a deduzione nasce quando l'imposta deducibile diventa esigibile.
2. Nella misura in cui beni e servizi sono impiegati ai fini di sue operazioni soggette ad imposta, il soggetto passivo è autorizzato a dedurre dall'imposta di cui è debitore:
a) L'imposta sul valore aggiunto dovuto o sorta per le merci che gli sono o gli saranno fornite e per i servizi che gli sono o gli saranno prestati da un altro soggetto passivo;
(...)».
6 L'art. 20 della sesta direttiva prevede:
«1. La rettifica della deduzione iniziale è effettuata secondo le modalità fissate dagli Stati membri, in particolare:
a) quando la deduzione è superiore o inferiore a quella cui il soggetto passivo ha diritto;
b) quando, successivamente alla dichiarazione, sono mutati gli elementi presi in considerazione per determinare l'importo delle deduzioni, in particolare in caso di annullamento di acquisti o qualora si siano ottenute riduzioni di prezzo; tuttavia, la rettifica non è richiesta in caso di operazioni totalmente o parzialmente non retribuite, in caso di distribuzione, perdita o furto dei beni, debitamente provati e confermati (...)
2. Per quanto riguarda i beni d'investimento, la rettifica deve essere ripartita su cinque anni, compreso l'anno in cui i beni sono stati acquistati o fabbricati. Ogni anno tale rettifica è effettuata solo per un quinto dell'imposta che grava sui beni in questione. Essa è eseguita secondo le variazioni del diritto a deduzione che hanno avuto luogo negli anni successivi rispetto all'anno in cui i beni sono stati acquistati o fabbricati.
(...)
3. In caso di cessione durante il periodo di rettifica, il bene d'investimento è considerato come se fosse sempre stato adibito ad un'attività economica del soggetto passivo fino alla scadenza del periodo di rettifica. Si presume che tale attività economica sia interamente soggetta all'imposta quando la cessione del bene di cui trattasi è soggetta all'imposta, si presume che essa se interamente esente qualora la cessione sia esente. La rettifica è effettuata una tantum per tutto il restante periodo di rettifica.
4. Ai fini dell'applicazione dei paragrafi 2 e 3, gli Stati membri possono:
- definire il concetto di beni d'investimento;
- indicare l'ammontare di imposta che deve essere presa in considerazione per la rettifica;
- adottare tutte le opportune disposizioni per evitare che la rettifica procuri un vantaggio ingiustificato;
- consentire semplificazioni amministrative.
(...)».
7 L'art. 28, n. 3, della sesta direttiva precisa:
«Durante il periodo transitorio di cui al paragrafo 4, gli Stati membri possono :
(...)
b) continuare ad esentare le operazioni elencate nell'allegato F alle condizioni esistenti nello Stato membro interessato;
c) riconoscere ai soggetti passivi la facoltà di optare per l'imposizione delle operazioni esenti alle condizioni stabilite nell'allegato G;
(...)».
8 L'allegato F della sesta direttiva, intitolato «Elenco delle operazioni di cui all'art. 28, paragrafo 3, lett. b)», menziona al punto 16:
«cessioni di edifici e di terreni, di cui all'allegato 4, paragrafo 3».
9 L'allegato G della sesta direttiva, intitolato, «Diritto d'opzione» prevede:
«1; Il diritto di opzione di cui all'art. 28, paragrafo 3, lett c), può essere accordato:
(...)
b) se si tratta di operazioni considerate nell'allegato F;
(...)».
La normativa nazionale in materia di IVA
10 L'art. 2, n. 1, dell'Umsatzsteuergesetz 1980 (legge relativa all'imposta sulla cifra d'affari; in prosieguo: l'«UStG») stabilisce:
«Si considera imprenditore colui che esercita in maniera indipendente un'attività industriale, commerciale o professionale. L'impresa comprende l'insieme dell'attività industriale, commerciale o professionale dell'imprenditore. S'intende per attività industriale, commerciale o professionale qualsiasi attività permanente esercitata per ricavarne un reddito, anche se manca l'intento di lucro o un'associazione di persone esercita la sua attività solo nei confronti dei membri».
11 L'art. 4 dell'UStG prevede:
«Sono esentate dalle imposte le operazioni seguenti tra quelle previste all'art. 1, n. 1, punti 1-3:
(...)
9.a) le operazioni disciplinate dalla legge relativa all'imposta sugli acquisti immobiliari (...)».
12 L'art. 9, n. 1, dell'UStG precisa tuttavia:
«L'imprenditore può considerare imponibile un'operazione esentata in forza dell'art. 4, punto (...) 9, allorché quest'operazione è effettuata a favore di un altro capo di impresa e per l'impresa di quest'ultima».
13 L'art. 15, n. 1, dell'UStG stabilisce:
«L'imprenditore può dedurre le imposte seguenti:
l'imposta menzionata separatamente nelle fatture ai sensi dell'art. 14, relativa alle forniture o altre prestazioni effettuate per la sua impresa da altre imprese (...)».
La causa dinanzi al giudice a quo e le questioni pregiudiziali
14 Nel 1989, la signora Breitsohl ha chiesto un contratto di concessione presso un costruttore di automobili. Con lettera 14 aprile dello stesso anno, quest'ultimo le ha comunicato che accettava la sua richiesta a talune condizioni.
15 Nel febbraio 1990, la signora Breitsohl ha dichiarato ai servizi del comune competente uno stabilimento industriale e commerciale di vendita e di riparazione di veicoli a motore e ha acquistato, per la somma di 62 670 DEM esonerata dall'IVA, un suolo non edificato che doveva essere il sito dell'attività dichiarata. Nell'aprile 1990, essa ha incaricato un imprenditore di costruire un'officina per la riparazione delle automobili sul suolo. I lavoro di sterro sono cominciati nel corso dello stesso mese. Verso la metà di maggio 1990, questi lavori erano completati, le fondazioni erette e la pavimentazione in parte terminata. L'insieme di questi lavori rappresentava un importo di 173 655,50 DEM.
16 Quando è risultato che era prevedibile un aumento di 230 000 DEM del costo globale dei lavori di costruzione, la Banca ha rifiutato di finanziare questi costi aggiuntivi. Il 22 maggio l'impresa edile ha interrotto i lavori a causa dell'incertezza relativa al finanziamento di questi ultimi.
17 Ritenendo di non essere più in grado di realizzare l'insieme dei lavori previsti sul suolo né di avviare la sua attività, la signora Breitsohl si è impegnata, con un concordato concluso il 22 novembre 1990, a versare un importo totale di 100 000 DEM all'impresa edile ed a cedere i lavori già realizzati ad un terzo per il prezzo di 50 000 DEM, ossia 43 859,65 DEM maggiorati di 6 140,35 DEM a titolo dell'IVA. Il 21 dicembre 1990 essa ha venduto il suolo a questa stessa persona per la somma di 61 905 DEM, senza menzione dell'IVA.
18 Nella sua dichiarazione annuale dell'IVA per il 1990, la signora Breitsohl ha dichiarato, a titolo delle suo operazioni imponibili, 43 859 DEM provenienti dalla vendita delle frazioni di fabbricato e, a titolo degli importi deducibili, 13 900,11 DEM corrispondenti agli onorari del notaio e del consulente fiscale, nonché alle detrazioni dei lavori di costruzione. Ne é risultata un'eccedenza di 7 759,90 DEM a suo favore. Nelle sue dichiarazioni fiscali provvisorie, la signora Breitsohl non aveva fatto valere questi importi.
19 Nel suo avviso d'imposta del 15 luglio 1992 relativo al 1990, il Finanzamt di Goslar ha ammesso solo un importo deducibile di 95,20 DM per il motivo che le prestazioni di cui trattasi erano state utilizzate per effettuare una cessione di beni immobili esentata. L'IVA dovuta è stata allora fissata a 6 045 DEM.
20 Il 14 agosto 1992 la signora Breitsohl ha presentato un reclamo contro questo avviso d'imposta. Con decisione 11 gennaio 1995 il Finanzamt ha ritenuto che la signora Breitsohl non avesse acquisito la qualità di imprenditore poiché non aveva effettuato operazioni aventi un carattere permanente e non aveva quindi il diritto di operare deduzione. Per contro esso ha ritenuto che la signora Breitsohl è debitrice dell'imposta chiaramente menzionata nella fattura relativa alla vendita delle costruzioni ad un terzo, ossia un importo di 6 140,35 DEM.
21 Il 13 febbraio 1995 la signora Breitsohl ha presentato un ricorso contro queste decisioni dinanzi al Niedersächsiches Finanzgericht. Con sentenza 5 dicembre 1996, questo giudice ha accolto essenzialmente il ricorso. Facendo riferimento alla sentenza 29 febbraio 1996, causa C-110/94, INZO (Racc. pag. I-857), il Finanzgericht ha dichiarato che l'attività imprenditoriale era iniziata fin dagli atti preparatori effettuati dalla signora Breitsohl e quest'ultima aveva quindi il diritto di dedurre gli importi dell'IVA corrispondente alle fatture dell'impresa edile. Esso ha ritenuto inoltre che la signora aveva potuto giustamente rinunciare all'esenzione della cessione del bene immobile, limitando alla parte delle costruzioni effettuate questa rinuncia e pertanto escludendo il suolo da quest'ultima. Secondo il Finanzgericht occorreva rifiutare la deduzione dell'imposta solo per gli onorari del notaio relativi all'operazione di vendita del suolo.
22 Il 4 marzo 1997 il Finanzamt di Goslar ha presentato un ricorso per «Revision» (Cassazione) dinanzi al Bundesfinanzhof contro la sentenza del Finanzgericht. Nel suo ricorso il Finanzamt ha fatto valere in sostanza che l'art. 9, n. 1, dell'UStG non consente di limitare ai soli fabbricati la rinuncia all'esenzione della cessione di un bene immobile. La giurisprudenza recente del Bundesfinanzhof basato sulla giurisprudenza della Corte ammetterebbe che la rinuncia all'esenzione di cui all'art. 9 dell'UStG sia limitata a talune frazioni di edificio, a condizione che la cessione di queste frazioni sia accompagnata dalla cessione delle parti del suolo attiguo. La stessa interpretazione risulterebbe dal combinato disposto della lett. B), sub. g) e lett. C), primo comma, dell'art. 13 della sesta direttiva, le quali menzionano le cessioni di fabbricati o di una frazione di fabbricato e del suolo ad essi attiguo, senza introdurre una possibilità di opzione distinta per quanto riguarda i fabbricati, da un lato, ed il suolo, dall'altro.
23 Il Bundesfinanzhof si chiede se i principi enunciati nella sentenza INZO sopra menzionata si applichino solo nei casi in cui l'amministrazione fiscale abbia già riconosciuto, in un avviso di liquidazione, la qualità di soggetto passivo sulla base dell'intento dichiarato dell'imprenditore di effettuare operazioni imponibili o se l'amministrazione debba in ogni caso basare l'imposizione sull'intento di effettuare operazioni imponibili, anche quando è dimostrato, fin dal primo esame del fascicolo, che l'attività economica prevista non viene svolta.
24 Il Bundesfinanzhof rileva innanzi tutto che, se occorresse, conformemente al punto 23 della sentenza INZO, sopramenzionato, richiedere che l'intenzione dichiarata di avviare un'attività economica che da luogo ad operazioni imponibili debba essere confermata da elementi oggettivi, qualora già risulti, al momento della decisione sul diritto alla deduzione, che le operazioni imponibili progettate non saranno effettivamente eseguite, l'amministrazione finanziaria dovrebbe trattare sul piano fiscale pure intenzioni come imprese e, eventualmente, prenderle in considerazione nel procedimento di rettifica previsto all'art. 20 della sesta direttiva. Il giudice nazionale si chiede anche se la cessione, nel 1990, del suolo e delle costruzioni iniziate possa ancora, in quanto cessione di un bene d'investimento nel corso del periodo di rettifica, portare ad una rettifica della deduzione alle condizioni previste all'art. 20, n. 3, della sesta direttiva.
25 Il Bundesfinanzhof fa valere poi che, nel diritto tedesco l'esenzione o, eventualmente, l'opzione per l'imposizione devono riguardare gli elementi essenziali del bene immobile, cioè non solo il suolo, ma anche gli elementi incorporati a quest'ultimo, in particolare i fabbricati. Esso dubita che il diritto comunitario autorizzi, nel caso di una cessione di un suolo edificato, l'opzione a favore dell'imposizione per i soli fabbricati. Esso fa presente al riguardo che, conformemente al combinato disposto dell'art. 28, n. 3, lett. c) e degli allegati G, punto 1, lett. b) e f), punto 16, della sesta direttiva, gli Stati membri possono, in via transitoria, concedere ai soggetti passivi la facoltà di optare per l'imposizione delle cessioni di fabbricati e di terreni. Poiché il legislatore tedesco non ha escluso la cessione di beni immobili edificati dall'esenzione, sarebbe così possibile rinunciare all'esenzione.
26 In base alle disposizioni della sesta direttiva ed alla giurisprudenza della Corte, i fabbricati o frazioni di fabbricati ed il suolo attiguo costituirebbero globalmente oggetto di una cessione. In conformità alla sentenza 4 ottobre 1995, causa C-291/92, Armbrecht (Racc. pag. I-2775, punto 21), il regime di imposizione di un immobile edificato potrebbe essere diverso a seconda che sia o meno destinato all'impresa, il che consentirebbe al soggetto passivo di optare per l'imposizione per quanto riguarda la parte dell'immobile utilizzata dall'impresa e di non esercitare una tale opzione per la parte destinata ad uso privato. La ripartizione tra queste due parti dovrebbe essere effettuata sulla base delle proporzioni di uso professionale e di uso privato durante l'anno di acquisto e non in base alla ripartizione geografica. Infatti, una ripartizione sulla base di una divisione geografica accertata del bene immobile edificato potrebbe dar luogo a una doppia imposizione in caso di modifica dell'uso dello spazio.
27 Il Bundesfinanzhof rileva infine che, nella presente causa, una imposizione in eccesso potrebbe derivare dal trattamento globale del suolo e dei fabbricati edificati su di esso, dato che il terreno non edificato è stato acquistato in regime di esenzione e vi sono state incorporate prestazioni di costruzione assoggettate all'IVA. Infatti o la cessione del terreno edificato è esonerata nel suo insieme e non vi potrebbe essere diritto a deduzione, anche per i lavori di edilizia, in quanto questi ultimi non sono stati effettuati per le necessità di operazioni assoggettate ad imposta, o la cessione del terreno edificato costituisce oggetto di una rinuncia all'esenzione nel suo insieme e la signora Breitsohl beneficierebbe della deduzione per quanto riguarda i lavori di edilizia ma sarebbe debitrice dell'IVA sull'insieme della cessione, mentre essa non ha potuto dedurre alcuna imposta all'atto dell'acquisto del terreno non edificato.
28 In tale situazione, nutrendo dubbi sull'interpretazione che occorre dare alle disposizioni della sesta direttiva che si applicano alla controversia ad essa sottoposta, il Bundesfinanzhof ha deciso di sospendere il procedimento e di sottoporre alla Corte le seguenti questioni pregiudiziali:
«1) Secondo la giurisprudenza della Corte di giustizia delle Comunità europee (sentenza 29 febbraio 1996, causa C-110/94, INZO), anche le prime spese di investimento effettuate a fini imprenditoriali possono essere considerate attività economiche ai sensi dell'art. 4 della direttiva 77/388/CEE. Le autorità competenti devono tenere in considerazione, in questo contesto, il progetto dell'imprenditore. La qualifica di soggetto passivo così riconosciuta non può, in via di principio, venire revocata in un momento successivo a seconda del verificarsi o meno di determinati eventi (principio della certezza del diritto). Ciò vale anche per la deduzione degli acconti d'imposta dagli investimenti.
Se, in base a tali principi, debba essere riconosciuto il diritto alla deduzione degli acconti d'imposta (art. 17 della direttiva 77/388/CEE) dai c.d. investimenti di avviamento, in base all'intenzione di intraprendere attività economiche che conducono a operazioni imponibili, anche nel caso in cui all'amministrazione finanziaria sia già noto, dal primo avviso di accertamento, che la progettata attività economica che conduce ad operazioni imponibili non è stata effettivamente intrapresa.
In caso di soluzione affermativa alla prima questione:
2) Se, in caso di cessione di fabbricati o di frazioni di fabbricati e del suolo ad essi attiguo, possa limitarsi ai soli fabbricati o frazioni di fabbricati la facoltà di optare per l'imposizione».
Sulla prima questione
29 Con la prima questione il giudice nazionale chiede in sostanza se gli artt. 4 e 17 della sesta direttiva debbano essere interpretati nel senso che il diritto a dedurre l'IVA versata sulle operazioni effettuate al fine della realizzazione di un progetto di attività economica sussista anche allorché l'amministrazione fiscale è a conoscenza, fin dalla prima liquidazione dell'imposta, del fatto che l'attività economica prevista, che doveva dar luogo ad operazioni assoggettate ad imposta, non sarà esercitata.
30 I governi tedesco ed ellenico fanno valere che i principi della tutela del legittimo affidamento e della certezza del diritto sui quali si basa la sentenza INZO sopra menzionata non si applicano alla causa principale. Infatti, in quest'ultima e contrariamente alla causa che ha dato luogo a tale sentenza, l'amministrazione fiscale non aveva ancora riconosciuto la qualità di soggetto passivo della signora Breitsohl quando questa ha presentato la sua dichiarazione a titolo dell'IVA. La signora Breitsohl non potrebbe pertanto far valere la tutela del legittimo affidamento ed avvalersi della convinzione che essa aveva di poter dedurre l'IVA.
31 Questi governi aggiungono che il principio della neutralità dell'IVA non sarebbe violato nella causa a qua poiché la signora Breitsohl non ha realizzato attività economiche assoggettate ad imposta e la sua qualità di soggetto passivo non è stata riconosciuta.
32 Il governo tedesco fa presente che, in conformità agli artt. 4, n. 1, e 17, n. 2, della sesta direttiva, un soggetto passivo ha diritto alla deduzione dell'IVA solo se i beni e servizi sui quali quest'ultima è stata versata vengono utilizzati per realizzare operazioni assoggettate ad imposta. Pertanto, una decisione definitiva circa il diritto a deduzione potrebbe essere adottata solo allorché sono conosciute le operazioni per le quali tali beni e servizi sono stati effettivamente utilizzati. Atti preparatori conferirebbero a colui che li compie solo una qualità di imprenditore e un diritto a deduzione provvisori, subordinati alla condizione sospensiva della realizzazione di operazioni assoggettate all'imposta. Se tali operazioni non succedono agli atti preparatori e non possono più essere previste, l'amministrazione fiscale dovrebbe rifiutare subito sia la qualità di imprenditore sia la deduzione dell'IVA.
33 Il governo tedesco sostiene che, se la sola intenzione di un «imprenditore» di effettuare operazioni assoggettate ad imposta gli conferisse il diritto di essere riconosciuto come un soggetto passivo e, di conseguenza, un diritto a deduzione, l'amministrazione fiscale dovrebbe pronunciarsi sulla base di una dichiarazione di intenti puramente soggettiva e non sul fondamento di dati effettivi obiettivamente controllabili. Una tale situazione costituirebbe un incentivo diretto all'abuso.
34 A tal riguardo, occorre ricordare che chi ha l'intenzione, confermata da elementi obiettivi, di iniziare in modo autonomo un'attività economica ai sensi dell'art. 4 della sesta direttiva ed effettua a tal fine le prime spese di investimento deve essere considerato come soggetto passivo. In quanto agisca come tale, egli ha quindi, conformemente agli artt. 17 e ss. della sesta direttiva, il diritto di detrarre immediatamente l'IVA dovuta o pagata sulle spese d'investimento sostenute in vista delle operazioni che intende effettuare e che danno diritto alla detrazione, senza dover aspettare l'inizio dell'esercizio effettivo della sua impresa (sentenze 15 gennaio 1998, causa C-37/85, Ghent Coal Terminal, Racc. pag. I-1, punto 17, e 21 marzo 2000, cause C-110/98 - C-147/98, Gabalfrisa e a., Racc. pag. I-0000, punto 47).
35 Occorre rilevare che è l'acquisto di beni od servizi da parte di un soggetto passivo che agisce come tale a determinare l'applicazione del sistema dell'IVA e, quindi, del sistema della deduzione. L'impiego del bene, reale o previsto, determina solo l'entità della deduzione iniziale alla quale il soggetto passivo ha diritto in virtù dell'art. 17 della sesta direttiva e l'entità delle eventuali rettifiche durante i periodi successivi, le quali devono essere effettuate alle condizioni previste all'art. 20 di tale direttiva (sentenza 11 luglio 1991, causa C-97/90, Lennarts, Racc. pag. I-3795, punto 15).
36 Quest'interpretazione è confermata dalla formulazione dell'art. 17, n. 1, della sesta direttiva, in base al quale il diritto a deduzione nasce quando l'imposta deducibile diventa esigibile. Ai sensi dell'art. 10, n. 2, di questa direttiva, questo avviene all'atto della cessione di beni o della prestazione di servizi al soggetto passivo che ha diritto a deduzione.
37 Inoltre, qualsiasi altra interpretazione dell'art. 4 della sesta direttiva sarebbe incompatibile con il principio di neutralità dell'IVA in quanto porrebbe a carico dell'operatore, nell'esercizio della sua attività economica, l'onere dell'IVA senza dargli la possibilità di effettuarne la detrazione in conformità all'art. 17, e si risolverebbe in un'arbitraria distinzione tra le spese d'investimento effettuate prima dell'effettivo esercizio dell'impresa e quelle effettuate durante il detto esercizio (sentenza 14 febbraio 1985, causa 268/83, Rompelman, Racc. pag. 655, punto 23; INZO, sopra menzionata, punto 16, e Gabalfrisa e a., sopra menzionata, punto 45).
38 La nascita del diritto a deduzione dell'IVA versata sulle prime spese d'investimento non è quindi affatto subordinata ad un riconoscimento formale della qualità di soggetto passivo da parte dell'Amministrazione fiscale. Questo riconoscimento ha per effetto solo che una tale qualità, una volta riconosciuta, non può più essere ritirata con effetto retroattivo al soggetto passivo, al di fuori di situazioni fraudolenti o abusive, senza violare i principi della tutela del legittimo affidamento e della certezza del diritto.
39 Per quanto riguarda il rischio di abusi fatto valere dal governo tedesco, occorre ricordare che l'art. 4 della sesta direttiva non osta a che l'amministrazione finanziaria esiga che la dichiarata intenzione di avviare un'attività economica che dà luogo ad operazioni imponibili venga confermata da elementi oggettivi. In tale contesto occorre sottolineare che la qualità di soggetto passivo è definitivamente acquisita solo se la dichiarazione dell'intenzione di avviare l'attività economica programmata sia stata effettuata in buona fede dall'interessato. Nelle situazioni fraudolenti o abusive in cui, ad esempio, quest'ultimo ha finto di voler avviare un'attività economica specifica, ma ha in realtà cercato di far entrare nel suo patrimonio privato beni che possono essere oggetto di una detrazione, l'amministrazione finanziaria può chiedere, con effetto retroattivo, il rimborso delle somme detratte poiché queste detrazioni sono state concesse sulla base di false dichiarazioni (sentenze sopra citate Rompelmann, punto 24, INZO, punti 23 e 24, e Gabalfrisa e a., punto 46).
40 Alla luce di queste considerazioni, spetta al giudice nazionale verificare se, tenuto conto delle circostanze della causa a qua ed in particolare dello stato di avanzamento dei lavori di costruzione alla metà di maggio 1990, la dichiarazione dell'intenzione di avviare un'attività economica che dà luogo ad operazioni assoggettate ad imposta sia stata fatta in buona fede e sia confermata da elementi oggettivi.
41 In assenza di circostanze fraudolente o abusive e con riserva di eventuali rettifiche in conformità alle condizioni previste all'art. 20 della sesta direttiva, il principio di neutralità dell'IVA richiede, come è stato indicato al punto 36 della presente sentenza, che il diritto a deduzione, una volta sorto, rimane acquisito anche quando l'amministrazione fiscale è a conoscenza, fin dalla prima liquidazione dell'imposta, del fatto che l'attività economica prevista, che doveva dar luogo ad operazioni assoggettate ad imposta, non sarà esercitata.
42 Occorre pertanto risolvere la prima questione nel senso che gli artt. 4 e 17 della sesta direttiva devono essere interpretati nel senso che il diritto di dedurre l'IVA versata sulle operazioni effettuate al fine della realizzazione di un progetto di attività economica sussiste anche quando l'amministrazione fiscale è a conoscenza, fin dalla prima liquidazione dell'imposta, del fatto che l'attività economica prevista, che doveva dar luogo ad operazioni assoggettate ad imposta, non sarà esercitata.
Sulla seconda questione
43 Con la seconda questione il giudice nazionale chiede in sostanza se l'art. 4, n. 3, lett. a), della sesta direttiva debba essere interpretato nel senso che l'opzione a favore dell'imposizione esercitata all'atto della cessione di fabbricati o di frazione di fabbricato e del suolo attiguo debba riguardare, in maniera indissociabile, i fabbricati o frazioni di fabbricato ed il suo attiguo o se essa possa essere limitata ai fabbricati o frazioni di fabbricato.
44 Il governo tedesco fa valere che la Repubblica federale di Germania ha fatto uso della facoltà che l'art. 13, C, della sesta direttiva le conferisce concedendo ai suoi contribuenti il diritto di optare per l'assoggettamento all'IVA in caso di cessione di edifici e del suolo attiguo.
45 Questo governo ritiene che, poiché l'art. 13, C, della sesta direttiva consente esplicitamente agli Stati membri di limitare la portata del diritto di opzione e di determinare le modalità del suo esercizio, la questione se il soggetto passivo possa esercitare il suo diritto di opzione unicamente per i fabbricati, ad esclusione del suolo attiguo, è una questione che rientra nel diritto nazionale. Tale disposizione non si opporrebbe né ad una normativa nazionale che autorizza l'esercizio del diritto di opzioni unicamente per i fabbricati o unicamente per il suolo, né ad una normativa nazionale che impone l'esercizio del diritto di opzione per la totalità del suolo edificato.
46 Occorre constatare innanzi tutto che, nella causa a qua, trattandosi di una cessione di un fabbricato o di una frazione di fabbricato e del suolo attiguo effettuato «anteriormente alla prima occupazione» come prevista all'art. 4, n. 3, lett. a), della sesta direttiva, l'esenzione concessa dal diritto tedesco non può essere basata sull'art. 13, B, lett. g), della sesta direttiva né, pertanto, il diritto di optare per l'imposizione sull'art. 13, C, di tale direttiva.
47 Come sostengono il giudice nazionale e la Commissione, l'esenzione e il diritto di opzione concessi dalle disposizioni dell'UStG di cui trattasi nella causa a qua sono fondati sul combinato disposto dell'art. 28, n. 3, lett. b), e c), della sesta direttiva e dei suoi allegati F, punto 16, e G, punto 1, lett. b), i quali autorizzano gli Stati membri, nel corso del periodo transitorio che non si è ancora esaurito, a continuare ad esentare la cessione di un fabbricato o di una frazione di fabbricato e del suolo attiguo effettuata anteriormente alla prima occupazione nonché a concedere ai soggetti passivi la facoltà di optare per l'imposizione di una tale cessione.
48 Occorre rilevare poi che, salva la facoltà che l'art. 4, n. 3, lett. a), prima frase della sesta direttiva conferisce agli Stati membri di definire le espressioni «suolo attiguo», la nozione di «cessione di un fabbricato o di una frazione di fabbricato e del suolo attiguo» non può essere definita facendo riferimento al diritto nazionale che si applica alla causa a qua, tenuto conto della finalità della sesta direttiva, la quale mira a determinare in maniera uniforme e secondo norme comunitarie la base imponibile dell'IVA. Una tale nozione, che contribuisce a determinare le persone che possono essere considerate dagli Stati membri come soggetti passivi in forza dell'art. 4, n. 3, lett. a) di questa direttiva, deve pertanto essere interpretata in maniera uniforme in tutti gli Stati membri.
49 Occorre constatare a tal riguardo che l'art. 4, n. 3, della sesta direttiva distingue da un lato la cessione di terreni edificabili, descritti come «i terreni, attrezzati o no, definiti tali dagli Stati membri» e, dall'altro, la cessione di fabbricati o di frazione di fabbricato e del suolo attiguo effettuata anteriormente alla prima occupazione, in quanto qualsiasi costruzione incorporata al suolo è considerata come un fabbricato in base a questa disposizione.
50 Da questa distinzione nonché dalla formulazione dell'art. 4, n. 3, lett. a), della sesta direttiva, la quale riguarda «la cessione di un fabbricato o di una frazione di fabbricato e del suolo attiguo» risulta che, ai fini dell'IVA, i fabbricati o frazione di fabbricati e del suolo attiguo non possono essere dissociati.
51 Alla luce di queste considerazioni, l'esenzione e il diritto di opzione di cui all'art. 28, n. 3, lett. b), e c), della sesta direttiva considerato unitamente ai suoi allegati F, punto 16, e G, punto 1, lett. b), devono riguardare, in maniera indissociabile, i fabbricati o frazioni di fabbricato ed il suolo attiguo.
52 Pertanto un soggetto che cede fabbricati ed il suolo attiguo può o avvalersi dell'esenzione dall'IVA per fabbricati ed il suolo attiguo considerati globalmente oppure optare per l'imposizione del tutto. Nella prima ipotesi, la convenuta nella causa principale dovrebbe procedere alla rettifica delle sue deduzioni ai sensi dell'art. 20, n. 3, della sesta direttiva. Nella seconda ipotesi, essa potrebbe dedurre l'IVA relativa ai lavori di costruzione per i quali ha fatto valere il suo diritto a deduzione, ma dovrebbe, in compenso, assoggettare a tale imposta anche la somma ottenuta per la vendita del suolo.
53 Certo, l'impossibilità di dissociare i fabbricati ed il suolo attiguo per quanto riguarda l'esenzione o l'esercizio del diritto di opzione per l'imposizione può comportare un rischio di imposizione in eccesso di questi elementi, così come fa valere giustamente il giudice nazionale. Tuttavia, come rileva l'avvocato generale ai paragrafi 107 e 108 delle sue conclusioni, un tale rischio è inerente a un sistema, quale quello istituito in via transitoria dall'art. 28, n. 3, lett. b), e c), della sesta direttiva, in cui esenzioni dall'IVA sono autorizzate in una fase precedente a quella del consumatore finale, ed è limitato al periodo transitorio, alla scadenza del quale gli Stati membri dovranno cessare di esonerare le cessioni di fabbricati o frazioni di fabbricato e del suolo attiguo.
54 Inoltre, poiché, come risulta dall'ordinanza di rinvio e a differenza della situazione analizzata al punto 21 della sentenza Armbrecht, sopra menzionata, le frazioni di fabbricato ed il suolo attiguo di cui trattasi nella causa a qua erano destinati ad essere utilizzati per fini professionali, non occorre operare, per quanto riguarda il diritto di opzione, una ripartizione tra la parte dei fabbricati o frazione di fabbricato e del suolo attiguo destinata all'esercizio dell'attività professionale e quella riservata all'uso privato del soggetto passivo.
55 Alla luce di queste considerazioni occorre risolvere la seconda questione nel senso che l'art. 4, n. 3, lett. a), della sesta direttiva deve essere interpretata nel senso che l'opzione a favore dell'imposizione esercitata all'atto della cessione di fabbricati o di frazioni di fabbricati e del suolo attiguo deve riguardare in maniera indissociabile i fabbricati o frazioni di fabbricato e del suolo attiguo.
Decisione relativa alle spese
Sulle spese
56 Le spese sostenute dai governi tedesco ed ellenico, nonché dalla Commissione, che hanno presentato osservazioni alla Corte, non possono dar luogo a rifusione. Nei confronti delle parti nella causa principale il presente procedimento costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese.
Dispositivo
Per questi motivi,
LA CORTE
(Sesta Sezione),
pronunciandosi sulle questioni sottopostele dal Bundesfinanzhof con ordinanza 27 agosto 1998, dichiara:
1) Gli artt. 4 e 17 della sesta direttiva del Consiglio 17 maggio 1977, 77/388/CEE in materia di armonizzazione delle legislazioni degli Stati membri relative all'imposta sulla cifra d'affari - Sistema comune dell'imposta sul valore aggiunto: base imponibile uniforme devono essere interpretati nel senso che il diritto a dedurre l'imposta sul valore aggiunto versata sulle operazioni effettuate al fine della realizzazione di un progetto di attività economica sussiste anche quando l'amministrazione fiscale è a conoscenza, fin dalla prima liquidazione dell'imposta, del fatto che l'attività economica prevista, che doveva dar luogo ad operazioni assoggettate ad imposta, non sarà esercitata.
2) L'art. 4, n. 3, lett. a), della direttiva 77/388 deve essere interpretata nel senso che l'opzione a favore dell'imposizione esercitata all'atto della cessione di fabbricati o di frazioni di fabbricati e del suolo attiguo deve riguardare, in maniera indissociabile, i fabbricati o frazioni di fabbricato ed il suolo attiguo. | [
"Imposte sulla cifra d'affari",
"Sistema comune d'imposta sul valore aggiunto",
"Artt. 4, 17 e 28 della sesta direttiva 77/388/CEE",
"Qualità di soggetto passivo ed esercizio del diritto a deduzione in caso di insuccesso dell'attività economica prevista, precedente alla prima fissazione dell'IVA",
"Cessioni di fabbricati e del suolo attiguo",
"Possibilità di limitare l'opzione per l'imposizione ai soli fabbricati ad esclusione del suolo"
] |
61999CJ0117 | el | για τα δικαστικά έξοδα
Επί των δικαστικών εξόδων
29 Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν η Γαλλική Κυβέρνηση και η Επιτροπή, που κατέθεσαν παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων.
Διατακτικό
Για τους λόγους αυτούς,
ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (πέμπτο τμήμα)
κρίνοντας επί του ερωτήματος που του υπέβαλε με απόφαση της 6ης Απριλίου 1999 το Cour de cassation, αποφαίνεται:
Το άρθρο 15β, παράγραφος 8, του κανονισμού (ΕΟΚ) 1035/72 του Συμβουλίου, της 18ης Μα_ου 1972, περί κοινής οργανώσεως αγοράς στον τομέα των οπωροκηπευτικών, όπως τροποποιήθηκε με τον κανονισμό (ΕΟΚ) 3284/83 του Συμβουλίου, της 14ης Νοεμβρίου 1983, έχει την έννοια ότι, όταν ένα κράτος μέλος εφαρμόζει την παράγραφο 1 της διατάξεως αυτής, δηλαδή έχει καταστήσει ορισμένους κανόνες παραγωγής και εμπορίας, τους οποίους έχει θέσει οργάνωση παραγωγών, υποχρεωτικούς για τους εγκατεστημένους στην οικεία περιφέρεια παραγωγούς που δεν είναι μέλη της ως άνω οργανώσεως, μπορεί να μην επιβάλλει, για συγκεκριμένο προϊόν, σε ορισμένους από τους παραγωγούς αυτούς που δεν είναι μέλη της ως άνω οργανώσεως, την υποχρέωση καταβολής εισφορών, εφόσον η παραγωγή τους δεν προορίζεται για την αγορά νωπών προϊόντων αλλά για τη βιομηχανική μεταποίηση. | [
"Γεωργία",
"Κοινή οργάνωση αγορών",
"Οπωροκηπευτικά",
"Οργανώσεις παραγωγών",
"Επιßολή της υποχρεώσεως καταßολής εισφορών σε παραγωγούς νωπών προϊόντων οι οποίοι δεν είναι μέλη τους",
"Απαλλαγή από την υποχρέωση αυτή των παραγωγών προϊόντων που προορίζονται προς μεταποίηση όταν αυτοί δεν είναι μέλη των οργανώσεων",
"Νομιμότητα της απαλλαγής"
] |
62021CJ0403 | el | Η αίτηση προδικαστικής αποφάσεως αφορά την ερμηνεία των άρθρων 58 και 63 της οδηγίας 2014/24/ΕΕ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 26ης Φεβρουαρίου 2014, σχετικά με τις δημόσιες προμήθειες και την κατάργηση της οδηγίας 2004/18/ΕΚ (ΕΕ 2014, L 94, σ. 65), καθώς και των αρχών της αναλογικότητας, της ευθύνης και της διαφάνειας.
Η αίτηση αυτή υποβλήθηκε στο πλαίσιο ένδικης διαφοράς μεταξύ της SC NV Construct SRL και της Judeţul Timiş (Επαρχίας του Timiș, Ρουμανία) σχετικά με τη σύναψη δημόσιας σύμβασης για την εκτίμηση του εφικτού της κατασκευής μιας οδού.
Το νομικό πλαίσιο
Το δίκαιο της Ένωσης
Η οδηγία 89/665/ΕΟΚ
Επιγραφόμενο «Απαιτήσεις για τις διαδικασίες προσφυγής», το άρθρο 2 της οδηγίας 89/665/ΕΟΚ του Συμβουλίου, της 21ης Δεκεμβρίου 1989, για το συντονισμό των νομοθετικών, κανονιστικών και διοικητικών διατάξεων περί της εφαρμογής των διαδικασιών προσφυγής στον τομέα της σύναψης συμβάσεων κρατικών προμηθειών και δημοσίων έργων (ΕΕ 1989, L 395, σ. 33), όπως έχει τροποποιηθεί με την οδηγία 2007/66/ΕΚ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 11ης Δεκεμβρίου 2007 (ΕΕ 2007, L 335, σ. 31, στο εξής: οδηγία 89/665), προβλέπει στην παράγραφο 9 τα ακόλουθα:
«Όταν τα υπεύθυνα για τις διαδικασίες προσφυγής όργανα δεν είναι δικαστικά, οι αποφάσεις τους πρέπει πάντα να αιτιολογούνται γραπτώς. Στην περίπτωση αυτή, πρέπει επίσης να θεσπίζονται διατάξεις που να εγγυώνται την ύπαρξη διαδικασιών με τις οποίες κάθε μέτρο του οργάνου προσφυγής που εικάζεται ότι είναι παράνομο, ή κάθε εικαζόμενη παράλειψή του κατά την άσκηση των εξουσιών που του έχουν ανατεθεί, να μπορεί να αποτελέσει αντικείμενο δικαστικής προσφυγής ή προσφυγής ενώπιον άλλου οργάνου, το οποίο θεωρείται δικαιοδοτικό κατά την έννοια του άρθρου 234 της συνθήκης και είναι ανεξάρτητο και από την αναθέτουσα αρχή και από το όργανο προσφυγής.
Ο διορισμός και η λήξη της θητείας των μελών του ανεξαρτήτου αυτού οργάνου πρέπει να υπόκειται στους ίδιους όρους οι οποίοι εφαρμόζονται στους δικαστές όσον αφορά την υπεύθυνη για το διορισμό τους αρχή, τη διάρκεια της θητείας τους, και την ανάκλησή τους. Τουλάχιστον ο πρόεδρος του ανεξαρτήτου οργάνου πρέπει να έχει ίδια νομικά και επαγγελματικά προσόντα με τους δικαστές. Το ανεξάρτητο όργανο λαμβάνει τις αποφάσεις του μετά τη διεξαγωγή διαδικασίας κατ’ αντιμωλίαν, οι δε αποφάσεις αυτές έχουν, με τα μέσα που καθορίζει κάθε κράτος μέλος, δεσμευτικά νομικά αποτελέσματα.»
Η οδηγία 2014/24
Το άρθρο 18 της οδηγίας 2014/24, το οποίο φέρει τον τίτλο «Αρχές εφαρμοζόμενες στις διαδικασίες σύναψης συμβάσεων», προβλέπει στην παράγραφο 1 τα εξής:
«Οι αναθέτουσες αρχές αντιμετωπίζουν τους οικονομικούς φορείς ισότιμα και χωρίς διακρίσεις και ενεργούν με διαφανή και αναλογικό τρόπο.
Ο σχεδιασμός των διαδικασιών σύναψης συμβάσεων δεν γίνεται με σκοπό τον αποκλεισμό [τους] από το πεδίο εφαρμογής της παρούσας οδηγίας ή τον τεχνητό περιορισμό του ανταγωνισμού. Ο ανταγωνισμός θεωρείται ότι περιορίζεται τεχνητά όταν οι διαδικασίες σύναψης συμβάσεων έχουν σχεδιαστεί με σκοπό την αδικαιολόγητα ευνοϊκή ή δυσμενή μεταχείριση ορισμένων οικονομικών φορέων.»
Το άρθρο 42 της οδηγίας αυτής αφορά τις «[τ]εχνικές προδιαγραφές».
Το άρθρο 58 της εν λόγω οδηγίας, το οποίο φέρει τον τίτλο «Κριτήρια επιλογής», έχει ως εξής:
«1. Τα κριτήρια επιλογής μπορεί να αφορούν:
α) την καταλληλότητα για την άσκηση της επαγγελματικής δραστηριότητας·
β) την οικονομική και χρηματοοικονομική επάρκεια·
γ) την τεχνική και επαγγελματική ικανότητα.
Οι αναθέτουσες αρχές μπορούν να επιβάλλουν στους οικονομικούς φορείς ως απαιτήσεις συμμετοχής μόνο τα κριτήρια που αναφέρονται στις παραγράφους 2, 3 και 4. Οι αναθέτουσες αρχές περιορίζουν τις όποιες προϋποθέσεις συμμετοχής σε εκείνες που είναι απαραίτητες ώστε να εξασφαλίζεται ότι ένας υποψήφιος ή προσφέρων διαθέτει τις νομικές και χρηματοοικονομικές δυνατότητες και την τεχνική και επαγγελματική ικανότητα για την εκτέλεση της προς ανάθεση σύμβασης. Όλες οι απαιτήσεις σχετίζονται και είναι ανάλογες με το αντικείμενο της σύμβασης.
2. Όσον αφορά την καταλληλότητα για την άσκηση της επαγγελματικής δραστηριότητας, οι αναθέτουσες αρχές μπορούν να απαιτούν από τους οικονομικούς φορείς να είναι εγγεγραμμένοι σε ένα από τα επαγγελματικά ή εμπορικά μητρώα που τηρούνται στο κράτος μέλος εγκατάστασής τους, όπως περιγράφεται στο παράρτημα XI ή να ικανοποιούν οποιαδήποτε άλλη απαίτηση ορίζεται στο παράρτημα αυτό.
Στις διαδικασίες σύναψης συμβάσεων υπηρεσιών, εφόσον οι οικονομικοί φορείς πρέπει να διαθέτουν ειδική έγκριση ή να είναι μέλη συγκεκριμένου οργανισμού για να μπορούν να παράσχουν τη σχετική υπηρεσία στη χώρα καταγωγής τους, η αναθέτουσα αρχή μπορεί να τους ζητεί να αποδείξουν ότι διαθέτουν την έγκριση αυτή ή ότι είναι μέλη του εν λόγω οργανισμού.
[...]
4. Όσον αφορά την τεχνική και επαγγελματική ικανότητα, οι αναθέτουσες αρχές μπορούν να επιβάλλουν υποχρεώσεις που να εξασφαλίζουν ότι οι οικονομικοί φορείς διαθέτουν τους αναγκαίους ανθρώπινους και τεχνικούς πόρους και την πείρα για την εκτέλεση της σύμβασης σε κατάλληλο επίπεδο ποιότητας.
Οι αναθέτουσες αρχές μπορεί να απαιτούν, ειδικότερα, από τους οικονομικούς φορείς να διαθέτουν ικανοποιητικό επίπεδο εμπειριών, αποδεικνυόμενο με κατάλληλες συστάσεις από συμβάσεις που έχουν εκτελεστεί κατά το παρελθόν. [...]
[...]
5. Οι αναθέτουσες αρχές αναφέρουν τις απαιτούμενες προϋποθέσεις συμμετοχής που μπορεί να εκφράζονται ως ελάχιστα επίπεδα ικανότητας, καθώς και τα κατάλληλα αποδεικτικά μέσα, στην προκήρυξη σύμβασης ή στην πρόσκληση επιβεβαίωσης ενδιαφέροντος.»
Το άρθρο 63 της ίδιας οδηγίας, το οποίο επιγράφεται «Στήριξη στις ικανότητες άλλων φορέων», προβλέπει στην παράγραφο 1 τα εξής:
«Όσον αφορά τα κριτήρια της οικονομικής και χρηματοοικονομικής επάρκειας που προβλέπονται στο άρθρο 58 παράγραφος 3 και τα κριτήρια σχετικά με την τεχνική και επαγγελματική ικανότητα που προβλέπονται στο άρθρο 58 παράγραφος 4, ένας οικονομικός φορέας μπορεί, εφόσον συντρέχει περίπτωση και για συγκεκριμένη σύμβαση, να στηρίζεται στις ικανότητες άλλων φορέων, ασχέτως της νομικής φύσης των δεσμών του με αυτούς. Όσον αφορά τα κριτήρια που σχετίζονται με τους τίτλους σπουδών και τα επαγγελματικά προσόντα που ορίζονται στο παράρτημα XII μέρος II στοιχείο στ) ή με τη σχετική επαγγελματική πείρα, οι οικονομικοί φορείς μπορούν, ωστόσο, να βασίζονται στις ικανότητες άλλων φορέων μόνο εάν αυτοί θα εκτελέσουν τις εργασίες ή τις υπηρεσίες για τις οποίες απαιτούνται οι συγκεκριμένες ικανότητες. Σε περίπτωση που οικονομικός φορέας επιθυμεί να στηριχθεί στις ικανότητες άλλων φορέων, αποδεικνύει στην αναθέτουσα αρχή ότι θα έχει στη διάθεσή του τους αναγκαίους πόρους, παραδείγματος χάριν, με την προσκόμιση της σχετικής δέσμευσης των φορέων αυτών για τον σκοπό αυτό.
Η αναθέτουσα αρχή ελέγχει, σύμφωνα με τα άρθρα 59, 60 και 61, αν πληρούν τα σχετικά κριτήρια επιλογής οι φορείς στις ικανότητες των οποίων ο οικονομικός φορέας προτίθεται να στηριχθεί και αν συντρέχουν λόγοι αποκλεισμού σύμφωνα με το άρθρο 57. Η αναθέτουσα αρχή απαιτεί από τον οικονομικό φορέα να αντικαταστήσει ένα φορέα που δεν πληροί σχετικό κριτήριο επιλογής ή για την οποία συντρέχουν υποχρεωτικοί λόγοι αποκλεισμού. Η αναθέτουσα αρχή μπορεί να απαιτήσει από τον οικονομικό φορέα, ή δύναται να υποχρεωθεί σχετικώς από το κράτος μέλος, να αντικαταστήσει φορέα έναντι του οποίου δεν συντρέχουν μη υποχρεωτικοί λόγοι αποκλεισμού.
Όταν οικονομικός φορέας στηρίζεται στις ικανότητες άλλων φορέων όσον αφορά τα κριτήρια που σχετίζονται με την οικονομική και χρηματοοικονομική επάρκεια, η αναθέτουσα αρχή μπορεί να ζητά από τον οικονομικό φορέα και τους φορείς αυτούς να είναι από κοινού υπεύθυνοι για την εκτέλεση της σύμβασης.
Υπό τους ιδίους όρους, ένας όμιλος οικονομικών φορέων, όπως αναφέρεται στο άρθρο 19 παράγραφος 2, μπορεί να στηρίζεται στις ικανότητες των συμμετεχόντων στον όμιλο ή άλλων φορέων.»
Το άρθρο 67 της οδηγίας 2014/24, το οποίο φέρει τον τίτλο «Κριτήρια ανάθεσης των συμβάσεων», ορίζει στην παράγραφο 3 τα εξής:
«Τα κριτήρια ανάθεσης θεωρούνται ότι συνδέονται με το αντικείμενο της δημόσιας σύμβασης εφόσον συνδέονται με τα έργα, τις προμήθειες ή τις υπηρεσίες που θα παρασχεθούν στο πλαίσιο της σύμβασης σε σχέση με οποιαδήποτε πτυχή της και σε οποιοδήποτε από τα στάδια του κύκλου ζωής της, περιλαμβανομένων και των παραγόντων που εμπλέκονται:
α) στη συγκεκριμένη διαδικασία παραγωγής, διάθεσης ή εμπορίας των εν λόγω έργων, αγαθών ή υπηρεσιών, ή
β) στη συγκεκριμένη διαδικασία άλλου σταδίου του κύκλου ζωής της,
έστω και αν οι εν λόγω παράγοντες δεν αποτελούν μέρος της υλικής υπόστασής της.»
Το άρθρο 70 της οδηγίας αυτής, το οποίο φέρει τον τίτλο «Όροι εκτέλεσης της σύμβασης», ορίζει τα εξής:
«Οι αναθέτουσες αρχές μπορούν να επιβάλλουν ειδικούς όρους σχετικά με την εκτέλεση της σύμβασης, υπό την προϋπόθεση ότι συνδέονται με το αντικείμενο της σύμβασης κατά την έννοια του άρθρου 67 παράγραφος 3 και επισημαίνονται στην προκήρυξη διαγωνισμού ή στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης. Οι εν λόγω όροι μπορούν να περιλαμβάνουν οικονομικές, περιβαλλοντικές, κοινωνικές παραμέτρους ή παραμέτρους που αφορούν την καινοτομία και την απασχόληση.»
Το ρουμανικό δίκαιο
Ο νόμος 101/2016
Ο Legea nr. 101/2016 privind remediile și căile de atac în materie de atribuire a contractelor de achiziție publică, a contractelor sectoriale și a contractelor de concesiune de lucrări și concesiune de servicii, precum și pentru organizarea și funcționarea Consiliului Național de Soluționare a Contestațiilor (νόμος 101/2016 περί ενδίκων βοηθημάτων και προσφυγών στον τομέα της σύναψης δημόσιων συμβάσεων, τομεακών συμβάσεων και συμβάσεων παραχώρησης έργων και παραχώρησης υπηρεσιών, καθώς και περί οργανώσεως και λειτουργίας του εθνικού συμβουλίου επίλυσης διαφορών), της 19ης Μαΐου 2016 (
Monitorul Oficial al României,
μέρος I, αριθ. 393 της 23ης Μαΐου 2016), όπως ίσχυε κατά τον χρόνο των πραγματικών περιστατικών της κύριας δίκης (στο εξής: νόμος 101/2016), ορίζει στο άρθρο 2, παράγραφος 1, τα εξής:
«Κάθε πρόσωπο το οποίο θεωρεί ότι πράξη ή παράλειψη αναθέτουσας αρχής να αποφανθεί επί αιτήματος εντός της προβλεπόμενης από τον νόμο προθεσμίας προσβάλλει δικαίωμα ή θίγει έννομο συμφέρον του δύναται να ζητήσει την ακύρωση της πράξης, την επιβολή στην αναθέτουσα αρχή υποχρέωσης να εκδώσει πράξη ή να λάβει διορθωτικά μέτρα ή ακόμη την αναγνώριση του προβαλλόμενου δικαιώματος ή του εννόμου συμφέροντος διά της διοικητικής ή της δικαστικής οδού.»
Το άρθρο 4, παράγραφος 1, του εν λόγω νόμου έχει ως εξής:
«Για την επίλυση της διαφοράς, το πρόσωπο που θεωρεί ότι ζημιώθηκε μπορεί να απευθυνθεί:
α) είτε, διά της διοικητικής και δικαστικής οδού, στο εθνικό συμβούλιο επίλυσης διαφορών·
β) είτε, διά της δικαστικής οδού, ενώπιον δικαστηρίου.»
Το άρθρο 15, παράγραφος 1, του εν λόγω νόμου ορίζει τα εξής:
«Η διαδικασία επίλυσης διαφορών τηρεί τις αρχές της νομιμότητας, της ταχύτητας, της εκατέρωθεν ακρόασης, της κατοχύρωσης των δικαιωμάτων άμυνας, της αμεροληψίας και της ανεξαρτησίας της διοικητικής και δικαστικής δραστηριότητας.»
Κατά το άρθρο 28, παράγραφος 1, του ίδιου νόμου:
«Η απόφαση του συμβουλίου είναι δεσμευτική για τους διαδίκους.»
Το άρθρο 37 του νόμου 101/2016 προβλέπει τα εξής:
«1. Το εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών [...] είναι ανεξάρτητο όργανο με διοικητική και δικαιοδοτική δραστηριότητα.
[...]
3. Στο πλαίσιο της δραστηριότητάς του, το συμβούλιο υπόκειται μόνο στον νόμο και οι συνεδριάσεις της ολομέλειας του συμβουλίου συγκροτούνται νομίμως παρουσία της πλειονότητας των μελών του.
4. Όσον αφορά τις αποφάσεις του, το συμβούλιο είναι ανεξάρτητο και δεν υπόκειται σε καμία δημόσια αρχή ή όργανο.»
Από το άρθρο 44, παράγραφος 4, του νόμου αυτού προκύπτουν τα εξής:
«Το συμβούλιο ασκεί τις αρμοδιότητές του τηρώντας τις αρχές της ανεξαρτησίας και της μονιμότητας των μελών του.»
Κατά το άρθρο 45 του εν λόγω νόμου:
«1. Τα μέλη του συμβουλίου επιλέγονται κατόπιν διαγωνισμού και διορίζονται με απόφαση του πρωθυπουργού, υπό τους όρους που προβλέπει ο νόμος.
2. Τα μέλη του συμβουλίου επιλέγονται με βάση την επαγγελματική ικανότητα και την ακεραιότητά τους. Οι υποψήφιοι πρέπει να έχουν [πραγματοποιήσει] πανεπιστημιακές σπουδές, δέκα έτη επαγγελματικής πείρας στον νομικό, οικονομικό ή τεχνικό τομέα, καθώς και πείρα τουλάχιστον τριών ετών στον τομέα των δημοσίων συμβάσεων.
[...]
4. Ο πρόεδρος του συμβουλίου υποβάλλει στον πρωθυπουργό τις προτάσεις διορισμού των μελών του συμβουλίου για τους υποψηφίους που επιτράπηκε η συμμετοχή τους στον διαγωνισμό.»
Το άρθρο 47 του ίδιου νόμου προβλέπει στις παραγράφους 1 έως 3 τα εξής:
«1. Απαγορεύεται στα μέλη του συμβουλίου:
α) η άσκηση εμπορικών δραστηριοτήτων, απευθείας ή μέσω διαμεσολαβητών,
β) να είναι εταίροι ή μέλη των διοικητικών, διαχειριστικών ή εποπτικών οργάνων αστικών εταιριών, εταιριών που διέπονται από τον Legea societăților 31/1990 [(αναδημοσιευθέντα νόμο 31/1990 περί εταιριών)], όπως τροποποιήθηκε και συμπληρώθηκε, συμπεριλαμβανομένων των τραπεζών ή άλλων πιστωτικών ιδρυμάτων, των ασφαλιστικών εταιριών ή των χρηματοοικονομικών εταιριών, των εθνικών εταιριών ή των αυτόνομων τοπικών φορέων·
γ) να είναι μέλη ομίλου οικονομικού σκοπού·
δ) να είναι μέλη πολιτικού κόμματος και να ασκούν δραστηριότητες πολιτικής φύσεως ή να συμμετέχουν σε τέτοιες δραστηριότητες·
ε) να ασκούν οποιοδήποτε δημόσιο ή ιδιωτικό λειτούργημα/δραστηριότητα, εξαιρουμένων των διδακτικών καθηκόντων στην τριτοβάθμια εκπαίδευση και της λογοτεχνικής-καλλιτεχνικής δημιουργίας·
στ) να ασκούν οποιαδήποτε άλλη επαγγελματική ή συμβουλευτική δραστηριότητα.
2. Τα μέλη του συμβουλίου υποχρεούνται να υποβάλλουν δηλώσεις περιουσιακών στοιχείων και τόκων [...]
3. Δεν επιτρέπεται στα μέλη του Συμβουλίου να συμμετέχουν στην επίλυση μιας διαφοράς αν τελούν σε μία από τις περιπτώσεις που προβλέπονται κατωτέρω, επί ποινή ακυρότητας της εκδοθείσας αποφάσεως:
α) εάν οι ίδιοι, οι σύζυγοί τους, οι ανιόντες ή οι κατιόντες τους έχουν συμφέρον για την έκβαση της διαφοράς ή εφόσον είναι σύζυγοι, γονείς ή συγγενείς μέχρι και τετάρτου βαθμού του ενός των διαδίκων·
β) εάν έχει ασκηθεί ποινική δίωξη στην οποία είναι αντίδικοι με έναν από τους διαδίκους έως και πέντε έτη πριν από την επίλυση της διαφοράς·
γ) εάν έχουν λάβει δημοσίως θέση επί της διαφοράς επί της οποίας αποφαίνονται·
δ) εάν αποδειχθεί ότι έχουν λάβει υλικά αγαθά ή υποσχέσεις για υλικά αγαθά ή άλλα οφέλη από έναν διάδικο.»
Το άρθρο 48a του νόμου 101/2016 ορίζει τα εξής:
«1. Η διαπίστωση των πειθαρχικών παραπτωμάτων των μελών του συμβουλίου εμπίπτει στην αρμοδιότητα της πειθαρχικής επιτροπής που θα συσταθεί στο πλαίσιο του συμβουλίου.
2. Η πειθαρχική επιτροπή αποτελείται από τρία μέλη, ένα εκ των οποίων διορίζεται από τον πρόεδρο του συμβουλίου, ένα εκλέγεται από τα μέλη του συμβουλίου με απλή πλειοψηφία και ένα είναι εκπρόσωπος της εθνικής υπηρεσίας δημοσίων υπαλλήλων.
3. Κατόπιν προτάσεως της πειθαρχικής επιτροπής, οι πειθαρχικές κυρώσεις επιβάλλονται από τον πρόεδρο του συμβουλίου, με εξαίρεση την παύση από το δημόσιο αξίωμα, η οποία επιβάλλεται από το πρόσωπο που έχει τη νόμιμη αρμοδιότητα διορισμού στην εν λόγω θέση.»
Ο εσωτερικός κανονισμός του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών, Ρουμανία)
Το άρθρο 39, παράγραφος 1, του εσωτερικού κανονισμού του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών) ορίζει τις πειθαρχικές κυρώσεις που μπορούν να επιβληθούν όταν υπάλληλος υποπίπτει σε πειθαρχικό παράπτωμα, σύμφωνα, μεταξύ άλλων, με το Ordonanța de urgență a Guvernului nr. 57/2019 privind Codul administrativ (νομοθετικό διάταγμα 57/2019 περί διοικητικού κώδικα), της 3ης Ιουλίου 2019 (
Monitorul Oficial al României,
μέρος I, αριθ. 555 της 5ης Ιουλίου 2019, στο εξής: διοικητικός κώδικας).
Ο διοικητικός κώδικας
Το άρθρο 492 του διοικητικού κώδικα, με τίτλο «Πειθαρχική διοικητική ευθύνη», ορίζει τα εξής:
«1. Η υπαίτια παράβαση, εκ μέρους των δημοσίων υπαλλήλων, των καθηκόντων που αντιστοιχούν στο δημόσιο αξίωμα που κατέχουν και των κανόνων επαγγελματικής και πολιτικής συμπεριφοράς που προβλέπει ο νόμος συνιστά πειθαρχικό παράπτωμα και συνεπάγεται την πειθαρχική διοικητική ευθύνη τους.
2. Τα ακόλουθα περιστατικά συνιστούν πειθαρχικά παραπτώματα:
a) η συστηματική καθυστέρηση κατά την εκτέλεση της εργασίας·
b) οι επανειλημμένες αμέλειες κατά την εκτέλεση της εργασίας·
c) η αδικαιολόγητη απουσία από την εργασία·
d) η μη τήρηση των ωραρίων εργασίας·
e) οι παρεμβάσεις ή η επιμονή στη διεκπεραίωση αιτήσεων εκτός του νομικού πλαισίου·
f) η μη τήρηση του επαγγελματικού απορρήτου ή του εμπιστευτικού χαρακτήρα εργασίας αυτού του είδους·
g) οι εκδηλώσεις που θίγουν το κύρος της αρχής ή του δημόσιου οργανισμού στο οποίο ο δημόσιος υπάλληλος ασκεί τη δραστηριότητά του·
h) η άσκηση δραστηριοτήτων πολιτικού χαρακτήρα κατά τη διάρκεια του ωραρίου εργασίας·
i) η αδικαιολόγητη άρνηση άσκησης των επαγγελματικών καθηκόντων·
j) η αδικαιολόγητη άρνηση υποβολής στους υγειονομικούς ελέγχους της εργασίας και στις ιατρικές εξετάσεις κατά τις συστάσεις του ιατρού εργασίας, σύμφωνα με τις διατάξεις του νόμου·
k) η παράβαση των διατάξεων περί των καθηκόντων και των απαγορεύσεων που προβλέπει ο νόμος για τους δημοσίους υπαλλήλους, πλην εκείνων που αφορούν τη σύγκρουση συμφερόντων και το ασυμβίβαστο·
l) η παράβαση των διατάξεων περί ασυμβιβάστου αν ο δημόσιος υπάλληλος δεν ενεργήσει για να θέσει τέρμα σ’ αυτήν εντός προθεσμίας δεκαπέντε ημερολογιακών ημερών από την ημερομηνία της επέλευσης του ασυμβιβάστου·
m) η παράβαση των διατάξεων περί συγκρούσεως συμφερόντων·
n) τα λοιπά περιστατικά που προβλέπονται ως πειθαρχικά παραπτώματα στις κανονιστικές πράξεις που αφορούν τη δημόσια διοίκηση και τους δημοσίους υπαλλήλους ή έχουν εφαρμογή επ’ αυτών.
3. Οι πειθαρχικές κυρώσεις είναι οι εξής:
[...]
f) η απόλυση από τη δημόσια διοίκηση.
4. Τα πειθαρχικά παραπτώματα που αναφέρονται στην παράγραφο 2 επισύρουν τις ακόλουθες πειθαρχικές κυρώσεις:
a) μία από τις πειθαρχικές κυρώσεις που προβλέπονται στην παράγραφο 3, στοιχεία a ή b, για τα πειθαρχικά παραπτώματα της παραγράφου 2, στοιχεία a, b και d·
b) μία από τις πειθαρχικές κυρώσεις που προβλέπονται στην παράγραφο 3, στοιχεία b έως f, για τα πειθαρχικά παραπτώματα της παραγράφου 2, στοιχείο c·
c) μία από τις πειθαρχικές κυρώσεις που προβλέπονται στην παράγραφο 3, στοιχεία c έως f, για τα πειθαρχικά παραπτώματα της παραγράφου 2, στοιχεία e έως h·
d) μία από τις πειθαρχικές κυρώσεις που προβλέπονται στην παράγραφο 3 για τα πειθαρχικά παραπτώματα της παραγράφου 2, στοιχεία i έως k και m·
e) την πειθαρχική κύρωση που προβλέπεται στην παράγραφο 3, στοιχείο f, υπό τις προϋποθέσεις που προβλέπονται στο άρθρο 520, για τα πειθαρχικά παραπτώματα που προβλέπονται στην παράγραφο 2, στοιχείο l·
f) μία από τις πειθαρχικές κυρώσεις που προβλέπονται στην παράγραφο 3 για τα πειθαρχικά πταίσματα της παραγράφου 2, στοιχείο n.
[...]
6. Κατά την εξατομίκευση της πειθαρχικής κύρωσης, σύμφωνα με τις διατάξεις της παραγράφου 4, λαμβάνονται υπόψη οι αιτίες και η σοβαρότητα του πειθαρχικού παραπτώματος, οι περιστάσεις υπό τις οποίες διαπράχθηκε το παράπτωμα, ο βαθμός υπαιτιότητας και οι συνέπειες του παραπτώματος, η γενική συμπεριφορά του δημοσίου υπαλλήλου κατά τη διάρκεια της υπηρεσίας, καθώς και η ύπαρξη, στο παρελθόν, άλλων πειθαρχικών κυρώσεων που δεν έχουν διαγραφεί υπό τις προϋποθέσεις που προβλέπει ο παρών κώδικας.
[...]»
Από το άρθρο 568, παράγραφος 2, του κώδικα αυτού προκύπτουν τα εξής:
«Η πειθαρχική διοικητική ευθύνη στοιχειοθετείται τηρουμένης της αρχής της εκατέρωθεν ακροάσεως και των δικαιωμάτων άμυνας και υπόκειται στον έλεγχο των διοικητικών δικαστηρίων, υπό τις προϋποθέσεις που προβλέπει ο νόμος.»
Ο νόμος περί δημοσίων συμβάσεων
Το άρθρο 3 του Legea nr. 98/2016 privind achiziţiile publice (νόμου 98/2016 περί δημοσίων συμβάσεων), της 19ης Μαΐου 2016 (
Monitorul Oficial al României,
μέρος I, αριθ. 390 της 23ης Μαΐου 2016, στο εξής: νόμος περί δημοσίων συμβάσεων), ορίζει στα σημεία του w και yy τα εξής:
«w) προμηθευτής – φορέας ο οποίος θέτει στη διάθεση ενός συμβαλλομένου προϊόντα, συμπεριλαμβανομένων, ενδεχομένως, των υπηρεσιών εγκατάστασης ή τοποθέτησής τους, ή παρέχει υπηρεσίες σε αυτόν και δεν έχει την ιδιότητα του υπεργολάβου·
[...]
yy) υπεργολάβος – κάθε οικονομικός φορέας που δεν μετέχει σε δημόσια σύμβαση και ο οποίος εκτελεί ή/και παρέχει ορισμένα μέρη ή τμήματα των εργασιών ή της κατασκευής ή ασκεί δραστηριότητες που αποτελούν μέρος της δημόσιας σύμβασης, έχοντας την ευθύνη έναντι του αντισυμβαλλομένου για την οργάνωση και διεξαγωγή όλων των αναγκαίων για τον σκοπό αυτό σταδίων».
Η διαφορά της κύριας δίκης και τα προδικαστικά ερωτήματα
Στις 6 Απριλίου 2021, στο πλαίσιο ανοικτού διαγωνισμού που διοργανώθηκε για την ανάθεση σύμβασης με αντικείμενο την «προετοιμασία της τεχνικοοικονομικής τεκμηρίωσης –μελέτη σκοπιμότητας και στάδια τεχνικού έργου– σχετικά με την επένδυση: κατασκευή επαρχιακής οδού που συνδέει το διεθνές αεροδρόμιο “Traian Vuia” της Τιμισοάρα με τον αυτοκινητόδρομο Al», η Επαρχία Timiș, ως αναθέτουσα αρχή, κατέταξε την NV Construct στην τέταρτη θέση.
Στις 16 Απριλίου 2021, η NV Construct προσέφυγε στο Consiliul Național de Soluționare a Contestațiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών), το οποίο είναι το αιτούν όργανο, ζητώντας τον αποκλεισμό των τριών προσφερόντων που κατετάγησαν σε καλύτερη θέση από την NV Contruct, καθώς και νέα εκτίμηση των προσφορών τους.
Η NV Construct υποστηρίζει, κατ’ ουσίαν, ότι οι τρεις αυτοί προσφέροντες δεν τήρησαν τις προδιαγραφές που δεν περιλαμβάνονταν στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης, αλλά απαιτούνταν βάσει ειδικών νόμων που διέπουν διάφορες δραστηριότητες που πρέπει να πραγματοποιηθούν ή ενδέχεται να πραγματοποιηθούν κατά την εκτέλεση της σύμβασης. Ως εκ τούτου, η αναθέτουσα αρχή όφειλε να εξακριβώσει ότι οι προσφέροντες ή οι υπεργολάβοι τους ήταν αδειοδοτημένοι και εγκεκριμένοι από την Autoritatea Feroviară Română (ρουμανική σιδηροδρομική αρχή, Ρουμανία). Επιπλέον, εφόσον ο ανάδοχος είχε την πρόθεση να χρησιμοποιήσει το δυναμικό τρίτων φορέων για την εκτέλεση της σύμβασης, θα έπρεπε οπωσδήποτε, προκειμένου να συμμορφωθεί προς το άρθρο 3, παράγραφος 1, στοιχείο yy, του νόμου περί δημοσίων συμβάσεων, να στηριχθεί σε υπεργολάβους, αποκλειομένης κάθε άλλης μορφής συνεργασίας. Τέλος, θα έπρεπε να είχε οριστεί υπεργολάβος για τη δραστηριότητα «Υπηρεσίες για την προετοιμασία της τεχνικοοικονομικής τεκμηρίωσης για τη δήλωση και την έγκριση της [παύσης καλλιέργειας] των απαλλοτριωμένων γαιών και της αλλαγής κατηγορίας χρήσης», έστω και αν δεν είναι βέβαιο ότι θα χρησιμοποιηθούν οι υπηρεσίες αυτές, δεδομένου ότι στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης διευκρινίζεται ότι η δραστηριότητα αυτή θα ασκηθεί «μόνο εάν είναι απαραίτητο».
Η αναθέτουσα αρχή και ο ανάδοχος υποστηρίζουν, από την πλευρά τους, ότι τα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης δεν περιέχουν καμία μνεία σχετικά με την ανάγκη να μνημονεύονται στην προσφορά μόνον οι φορείς που έχουν εγκριθεί από τη ρουμανική σιδηροδρομική αρχή και από την Asociația Națională a Evaluatorilor Autorizați din România (εθνική ένωση εγκεκριμένων αξιολογητών της Ρουμανίας). Επιπλέον, σύμφωνα με την αναθέτουσα αρχή, είναι αδύνατο να διαπιστωθεί, κατά τον χρόνο της υποβολής των προσφορών, αν θα καταστεί αναγκαία η χρήση υπηρεσιών προετοιμασίας της τεχνικοοικονομικής τεκμηρίωσης για την παύση καλλιέργειας των απαλλοτριωμένων γαιών και να εκπονηθεί εδαφολογική μελέτη. Αυτός είναι ο λόγος για τον οποίο ο ανάδοχος επισήμανε στην προσφορά του ότι θα αναλάμβανε, ο ίδιος και «μόνο εάν είναι απαραίτητο», προετοιμάσει την τεχνικοοικονομική τεκμηρίωση. Εξάλλου, το γεγονός ότι ο ανάδοχος δεν ανέφερε εξαρχής την πρόθεσή του να αναθέσει τις υπηρεσίες αυτές σε υπεργολάβο δεν δημιουργεί προβλήματα, δεδομένου ότι θα μπορούσε να ορίσει νέους υπεργολάβους μετά την υπογραφή της σύμβασης. Επιπλέον, ορίστηκαν εμπειρογνώμονες από την εθνική ένωση εγκεκριμένων αξιολογητών οι οποίοι υπέβαλαν δηλώσεις διαθεσιμότητας.
Προκαταρκτικώς, το αιτούν όργανο επισημαίνει ότι η αξία της προς ανάθεση σύμβασης υπηρεσιών εκτιμάται σε 1 970 967 ρουμανικά λέι (RON) (περίπου 421 553 ευρώ), οπότε υπερβαίνει το κατώτατο όριο εφαρμογής της οδηγίας 2014/24.
Το εν λόγω όργανο υπογραμμίζει ότι τα ρουμανικά δικαστήρια διίστανται ως προς το ζήτημα αν η αναθέτουσα αρχή μπορεί να αποκλείσει οικονομικό φορέα του οποίου η προσφορά δεν τηρεί υποχρέωση απορρέουσα από την εφαρμοστέα σε ορισμένο επάγγελμα νομοθεσία, χωρίς καν να του παράσχει τη δυνατότητα να διορθώσει την προσφορά του και ενώ η υποχρέωση αυτή δεν μνημονευόταν ρητώς στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της επίμαχης σύμβασης.
Επομένως, η υπό κρίση υπόθεση παρέχει την ευκαιρία να διευκρινιστεί, αφενός, αν οι ειδικές ρυθμίσεις σχετικά με κάθε δραστηριότητα την οποία αφορά η σύμβαση, ανεξαρτήτως του πόσο σημαντικές είναι οι δραστηριότητες αυτές στο πλαίσιο της σύμβασης, πρέπει να θεωρηθούν ότι συμπληρώνουν τα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης και, αφετέρου, αν οι προσφέροντες είναι υποχρεωμένοι να ορίσουν στην προσφορά τους, προκειμένου αυτή να μην απορριφθεί, τους υπεργολάβους στους οποίους θα αναθέσουν τις δραστηριότητες που δεν είναι ιδιαίτερα σημαντικές στο πλαίσιο της εν λόγω σύμβασης.
Το Consiliul Național de Soluționare a Contestațiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) επισημαίνει ότι από την απόφαση της 2ας Ιουνίου 2016, Pizzo (C‑27/15, EU:C:2016:404), προκύπτει, μεταξύ άλλων, ότι ο οικονομικός φορέας δεν μπορεί να αποκλειστεί από τη διαδικασία για τον λόγο ότι δεν τήρησε απαιτήσεις που δεν προβλέπονται στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης.
Στην υπόθεση της κύριας δίκης, ο ανάδοχος υπόκειται στους κανόνες σχετικά με τις δραστηριότητες κατασκευής, εκσυγχρονισμού, συντήρησης και επισκευής της σιδηροδρομικής υποδομής, οι οποίοι δεν περιλαμβάνονταν στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης, μόνο κατά το στάδιο της εκτέλεσης της επίμαχης σύμβασης. Επιπλέον, ο αριθμός των εγκεκριμένων οικονομικών φορέων για ορισμένες δραστηριότητες της εν λόγω σύμβασης είναι περιορισμένος. Ως εκ τούτου, η υποχρέωση ορισμού των εν λόγω οικονομικών φορέων ως υπεργολάβων μειώνει δραστικά τον ανταγωνισμό, αυξάνοντας παράλληλα τη διοικητική επιβάρυνση των μετεχόντων στον επίμαχο στην υπόθεση της κύριας δίκης διαγωνισμό, πράγμα που μπορεί να είναι αντίθετο προς την αρχή της αναλογικότητας. Κατά συνέπεια, το αιτούν όργανο διερωτάται αν είναι αναγκαίο να απαιτείται συστηματικά από τους προσφέροντες να ορίζουν τους ενδεχόμενους υπεργολάβους τους κατά τον χρόνο υποβολής της προσφοράς, ανεξαρτήτως του πόσο σημαντικές είναι οι δραστηριότητες που θα τους ανατεθούν στο πλαίσιο της εν λόγω σύμβασης, του χρονικού σημείου κατά το οποίο οι εν λόγω υπεργολάβοι θα παρέμβουν κατά την εκτέλεση της σύμβασης ή ακόμη της πιθανότητας να ζητηθεί η συνδρομή τους.
Εξάλλου, κατά το εν λόγω όργανο, τα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης δεν μπορούν να συμπληρώνονται από κριτήρια των οποίων ο δεσμευτικός χαρακτήρας απορρέει από ειδικούς νόμους μη σχετιζόμενους με τον τομέα των δημοσίων συμβάσεων. Συγκεκριμένα, αν τα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης μπορούν να συμπληρωθούν αυτοδικαίως με τέτοια κριτήρια, τούτο θα αντέβαινε στην αρχή της αναλογικότητας και θα έθετε υπό αμφισβήτηση το περιθώριο εκτιμήσεως που αναγνωρίζει το άρθρο 58, παράγραφος 1, δεύτερο εδάφιο, της οδηγίας 2014/24 στην αναθέτουσα αρχή όσον αφορά τον καθορισμό των κριτηρίων επιλογής.
Ομοίως, στο πλαίσιο των ενδεχόμενων προσφυγών τους, οι θιγόμενοι οικονομικοί φορείς μπορούν να αμφισβητήσουν μόνον τα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης τα οποία θεωρούν υπερβολικά περιοριστικά, χωρίς να μπορούν να υποστηρίξουν ότι τα έγγραφα αυτά είναι υπερβολικά ελαστικά και ότι πρέπει να περιλαμβάνουν πρόσθετα κριτήρια ικανά να περιορίσουν την πρόσβαση άλλων οικονομικών φορέων στην επίμαχη διαδικασία.
Επιπλέον, οι οικονομικοί φορείς με χαμηλότερη κατάταξη δεν μπορούν να θέσουν υπό αμφισβήτηση αξιολόγηση των προσφορών η οποία πραγματοποιείται σύμφωνα με τις απαιτήσεις των εγγράφων της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης. Αντιθέτως, οφείλουν να αποδείξουν ότι η αξιολόγηση αυτή δεν έγινε σύμφωνα με τα εν λόγω έγγραφα και επομένως αντιβαίνει στην αρχή της διαφάνειας.
Τέλος, η επιβολή της υπεργολαβίας ως μοναδικής μορφής άσκησης μιας δραστηριότητας της σύμβασης θα αντέβαινε στην ελευθερία των συμβάσεων, στο δικαίωμα οργάνωσης των οικονομικών φορέων και στο άρθρο 63 της οδηγίας 2014/24. Συγκεκριμένα, στο μέτρο που από το άρθρο 63 προκύπτει ότι η προσκόμιση δέσμευσης αρκεί για να αποδειχθεί η συμμόρφωση με τα κριτήρια επιλογής, μια απλή δήλωση διαθεσιμότητας θα πρέπει να αρκεί a fortiori όταν, στην περίπτωση δραστηριοτήτων ήσσονος σημασίας για τη σύμβαση, δεν απαιτείται η συμμόρφωση με τα κριτήρια αυτά.
Υπό τις συνθήκες αυτές, το Consiliul Național de Soluționare a Contestațiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) αποφάσισε να αναστείλει την ενώπιόν του διαδικασία και να υποβάλει στο Δικαστήριο τα ακόλουθα προδικαστικά ερωτήματα:
«1) Έχουν οι διατάξεις του άρθρου 58 της οδηγίας [2014/24], η αρχή της αναλογικότητας και η αρχή της ευθύνης την έννοια ότι η αναθέτουσα αρχή έχει δικαίωμα να καθορίσει τα κριτήρια τεχνικής ικανότητας, δηλαδή να αξιολογήσει εάν είναι αναγκαίο να συμπεριληφθούν στα έγγραφα της προμήθειας κριτήρια τεχνικής και επαγγελματικής ικανότητας και η ικανότητα ασκήσεως τεχνικής και επαγγελματικής δραστηριότητας που απορρέει από ειδικές νομοθετικές διατάξεις, σε σχέση με ήσσονος σημασίας δραστηριότητες στο πλαίσιο της συμβάσεως;
2) Αντιτίθεται στις αρχές της διαφάνειας και της αναλογικότητας η αυτοδίκαιη συμπλήρωση των εγγράφων της προμήθειας με κριτήρια προεπιλογής, που απορρέουν από ειδικούς νόμους που ισχύουν για τις σχετικές με την προς ανάθεση σύμβαση δραστηριότητες, τα οποία δεν προβλέφθηκαν με τα έγγραφα της προμήθειας και τα οποία η αναθέτουσα αρχή αποφάσισε να μην επιβάλει στους οικονομικούς φορείς;
3) α) Αντιβαίνει στο άρθρο 63 της οδηγίας [2014/24] και στην αρχή της αναλογικότητας ο αποκλεισμός από τη διαδικασία προκήρυξης διαγωνισμού προσφέροντα, ο οποίος δεν έχει διορίσει ονομαστικώς έναν φορέα ως υπεργολάβο προκειμένου να αποδείξει ότι πληρούνται ορισμένα κριτήρια σχετικά με την τεχνική και επαγγελματική ικανότητα και την ικανότητα ασκήσεως τεχνικής και επαγγελματικής δραστηριότητας τα οποία απορρέουν από τις διατάξεις ειδικών νόμων που δεν προβλέπονται στα έγγραφα της προμήθειας, στην περίπτωση που ο συγκεκριμένος προσφέρων έχει επιλέξει άλλον τύπο συμβάσεως για τη συμμετοχή εμπειρογνωμόνων στη σύναψη της δημόσιας συμβάσεως, και συγκεκριμένα δημόσιας συμβάσεως προμήθειας/παροχής υπηρεσιών, ή ο οποίος υπέβαλε δήλωση περί διαθεσιμότητας εκ μέρους τους;
β) Έχει ο οικονομικός φορέας το δικαίωμα να καθορίζει την οργάνωσή του και τις συμβατικές σχέσεις εντός του ομίλου, και υφίσταται η δυνατότητα να συμμετέχουν στη δημόσια σύμβαση και ορισμένοι πάροχοι/προμηθευτές, στο μέτρο που ο εν λόγω πάροχος δεν καταλέγεται μεταξύ των φορέων, στην ικανότητα των οποίων ο προσφέρων προτίθεται να βασιστεί, προκειμένου να αποδείξει την τήρηση των σχετικών κριτηρίων;»
Επί του παραδεκτού της αιτήσεως προδικαστικής αποφάσεως
Προκαταρκτικώς, πρέπει να εξακριβωθεί αν το Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) μπορεί να χαρακτηριστεί ως «δικαστήριο κράτους μέλους», κατά την έννοια του άρθρου 267 ΣΛΕΕ.
Πράγματι, μολονότι το αιτούν όργανο εκτιμά ότι, με τη διάταξη της 17ης Οκτωβρίου 2018, Beny Alex (C‑353/18, μη δημοσιευθείσα, EU:C:2018:829), το Δικαστήριο αναγνώρισε ότι το αιτούν όργανο αποτελεί «δικαστήριο κράτους μέλους», εντούτοις με την εν λόγω διάταξη το Δικαστήριο απλώς απέρριψε την αίτηση προδικαστικής αποφάσεως που του είχε υποβάλει το αιτούν όργανο ως προδήλως απαράδεκτη, κατά την έννοια του άρθρου 53, παράγραφος 2, του Κανονισμού Διαδικασίας του Δικαστηρίου, χωρίς να χαρακτηρίσει το εν λόγω όργανο ως «δικαστήριο κράτους μέλους», κατά την έννοια του άρθρου 267 ΣΛΕΕ.
Κατά πάγια νομολογία, το Δικαστήριο, προκειμένου να εκτιμήσει αν το αιτούν όργανο είναι «δικαστήριο» κατά την έννοια του άρθρου 267 ΣΛΕΕ, ζήτημα που εμπίπτει αποκλειστικά στο δίκαιο της Ένωσης, λαμβάνει υπόψη μια σειρά στοιχείων, όπως είναι η ίδρυση του οργάνου αυτού με νόμο, η μονιμότητά του, ο δεσμευτικός χαρακτήρας της δικαιοδοσίας του, ο κατ’ αντιμωλίαν χαρακτήρας της ενώπιόν του διαδικασίας, η εκ μέρους του οργάνου αυτού εφαρμογή κανόνων δικαίου, καθώς και η ανεξαρτησία του (πρβλ. αποφάσεις της 30ής Ιουνίου 1966, Vaassen-Göbbels, 61/65, EU:C:1966:39, σ. 395, και της 21ης Ιανουαρίου 2020, Banco de Santander, C‑274/14, EU:C:2020:17, σκέψη 51).
Λαμβανομένων υπόψη των πληροφοριών που παρέσχε το Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) στο Δικαστήριο στις 6 Ιουλίου 2022, σε απάντηση αιτήματος που του απηύθυνε το Δικαστήριο στις 16 Μαΐου 2022, δεν υπάρχει λόγος αμφιβολίας ως προς το αν το όργανο αυτό πληροί τα κριτήρια που αφορούν την ίδρυσή του, τη μονιμότητά του, την κατ’ αντιμωλίαν φύση της ενώπιόν του διαδικασίας και την εκ μέρους του εν λόγω οργάνου εφαρμογή κανόνων δικαίου. Αντιθέτως, τίθεται το ζήτημα αν το ίδιο όργανο ανταποκρίνεται, αφενός, στο κριτήριο του δεσμευτικού χαρακτήρα της δικαιοδοσίας του και, αφετέρου, στο κριτήριο της ανεξαρτησίας.
Όσον αφορά, πρώτον, τον δεσμευτικό χαρακτήρα της δικαιοδοσίας του αιτούντος οργάνου, από το άρθρο 4, παράγραφος 1, του νόμου 101/2016, σε συνδυασμό με το άρθρο του 2, παράγραφος 1, προκύπτει βεβαίως ότι κάθε πρόσωπο το οποίο θεωρεί ότι ένα από τα δικαιώματα ή τα έννομα συμφέροντά του έχει θιγεί από πράξη ή παράλειψη αναθέτουσας αρχής μπορεί να επιλέξει να προσφύγει είτε, διά της διοικητικής και δικαστικής οδού, στο Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) είτε, διά της δικαστικής οδού, σε δικαστήριο διοικητικών διαφορών. Από τη δικογραφία που έχει στη διάθεσή του το Δικαστήριο προκύπτει ότι ο Ρουμάνος νομοθέτης, προκειμένου να μεταφέρει στο εσωτερικό δίκαιο το άρθρο 2, παράγραφος 9, της οδηγίας 89/665, όπως τροποποιήθηκε με την οδηγία 2007/66, επέλεξε να αναθέσει ταυτόχρονα την αρμοδιότητα εκδικάσεως διαφορών αυτού του είδους, αφενός, στο αιτούν όργανο και, αφετέρου, στα δικαστήρια διοικητικών διαφορών.
Ωστόσο, επισημαίνεται ότι οι αποφάσεις του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών), του οποίου η αρμοδιότητα δεν εξαρτάται από τη συμφωνία των διαδίκων, είναι δεσμευτικές γι’ αυτούς (βλ., κατ’ αναλογίαν, απόφαση της 6ης Οκτωβρίου 2015, Consorci Sanitari del Maresme, C‑203/14, EU:C:2015:664, σκέψη 23).
Υπό τις συνθήκες αυτές, το Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) πληροί το κριτήριο του δεσμευτικού χαρακτήρα της δικαιοδοσίας του.
Δεύτερον, όσον αφορά το κριτήριο της ανεξαρτησίας, η εξωτερική πτυχή της εν λόγω αρχής της ανεξαρτησίας των εθνικών δικαστηρίων επιτάσσει το οικείο όργανο να ασκεί τα καθήκοντά του με πλήρη αυτονομία, χωρίς να τελεί σε οποιαδήποτε ιεραρχική σχέση ή σχέση υπαγωγής προς οποιονδήποτε και χωρίς να λαμβάνει εντολές ή οδηγίες οποιασδήποτε προελεύσεως. Συναφώς, είναι ζωτικής σημασίας να διασφαλίζεται η ισοβιότητα των μελών του συγκεκριμένου οργάνου, οπότε οι περιπτώσεις παύσης των μελών του εν λόγω οργάνου πρέπει να καθορίζονται με ειδική ρύθμιση, μέσω ρητών νομοθετικών διατάξεων που παρέχουν εγγυήσεις οι οποίες υπερβαίνουν τις προβλεπόμενες από τους γενικούς κανόνες του διοικητικού και του εργατικού δικαίου που εφαρμόζονται σε περίπτωση καταχρηστικής παύσης (πρβλ. απόφαση της 21ης Ιανουαρίου 2020, Banco de Santander, C‑274/14, EU:C:2020:17, σκέψεις 56 έως 60).
Όσον αφορά την εσωτερική πτυχή της αρχής της ανεξαρτησίας των εθνικών δικαστηρίων, αυτή αντιστοιχεί στην έννοια της «αμεροληψίας» και αποσκοπεί στην τήρηση ίσων αποστάσεων ως προς τους διαδίκους και τα συμφέροντα εκάστου εξ αυτών σε σχέση με το αντικείμενο της διαφοράς. Επομένως, η έννοια της «ανεξαρτησίας» προϋποθέτει πρωτίστως ότι το οικείο όργανο έχει την ιδιότητα τρίτου έναντι της αρχής που έχει εκδώσει την προσβαλλόμενη με την προσφυγή απόφαση (πρβλ. απόφαση της 21ης Ιανουαρίου 2020, Banco de Santander, C‑274/14, EU:C:2020:17, σκέψεις 61 και 62).
Αυτές οι εγγυήσεις ανεξαρτησίας και αμεροληψίας απαιτούν την ύπαρξη κανόνων, ιδίως όσον αφορά τη σύνθεση του οργάνου, τον διορισμό των μελών του, τη διάρκεια της θητείας τους και τους λόγους εξαιρέσεως ή παύσεώς τους, ώστε οι πολίτες να μην έχουν καμία εύλογη αμφιβολία ως προς τη θωράκιση του εν λόγω οργάνου έναντι εξωτερικών στοιχείων και ως προς την ουδετερότητά του έναντι των αντιμαχόμενων συμφερόντων (απόφαση της 21ης Ιανουαρίου 2020, Banco de Santander, C‑274/14, EU:C:2020:17, σκέψη 63).
Εν προκειμένω, όπως προκύπτει από τα στοιχεία που έχει στη διάθεσή του το Δικαστήριο, ο νόμος 101/2016 υπογραμμίζει επανειλημμένως την εξωτερική πτυχή της ανεξαρτησίας του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών). Συγκεκριμένα, οι παράγραφοι 1, 3 και 4 του άρθρου 37 του νόμου αυτού προβλέπουν, αντιστοίχως, ότι το συμβούλιο αυτό «είναι ανεξάρτητο όργανο με διοικητική και δικαιοδοτική δραστηριότητα», ότι «υπόκειται μόνο στον νόμο» και ότι «είναι ανεξάρτητο και δεν εξαρτάται από καμία δημόσια αρχή ή όργανο». Από το άρθρο 15, παράγραφος 1, του εν λόγω νόμου προκύπτει επίσης ότι η διαδικασία επίλυσης των διαφορών συνάδει, μεταξύ άλλων, με την αρχή της ανεξαρτησίας της διοικητικής και δικαστικής δραστηριότητας. Το άρθρο 44, παράγραφος 4, του ίδιου νόμου ορίζει, στο ίδιο πνεύμα, ότι το Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) «ασκεί τις αρμοδιότητές του τηρώντας τις αρχές της ανεξαρτησίας και της μονιμότητας των μελών του».
Όσον αφορά τον διορισμό των μελών του οργανισμού αυτού, από το άρθρο 45 του νόμου 101/2016 προκύπτει ότι τα μέλη αυτά επιλέγονται κατόπιν διαγωνισμού, βάσει της επαγγελματικής τους ικανότητας και της εντιμότητάς τους, μεταξύ των υποψηφίων που έχουν πανεπιστημιακή κατάρτιση και επαγγελματική πείρα δεκαετούς διάρκειας στους τομείς τους οποίους αφορά το άρθρο αυτό, καθώς και τουλάχιστον τριετή πείρα στον τομέα των δημοσίων συμβάσεων. Τα μέλη διορίζονται με απόφαση του Πρωθυπουργού, κατόπιν προτάσεως του προέδρου του εν λόγω οργάνου, για τους υποψηφίους στους οποίους έχει επιτραπεί η συμμετοχή τους στον διαγωνισμό.
Εξάλλου, από το άρθρο 48a του νόμου 101/2016 προκύπτει ότι τα πειθαρχικά παραπτώματα στα οποία υποπίπτουν τα μέλη του αιτούντος οργάνου μπορούν να διαπιστωθούν μόνον από πειθαρχική επιτροπή συσταθείσα εντός του οργάνου αυτού. Κατόπιν προτάσεως της ως άνω επιτροπής, οι πειθαρχικές κυρώσεις επιβάλλονται από τον πρόεδρο του εν λόγω οργάνου, εκτός από την παύση από το δημόσιο αξίωμα, η οποία μπορεί να επιβληθεί μόνον από την αρχή διορισμού των μελών του εν λόγω οργάνου, δηλαδή από τον Πρωθυπουργό της Ρουμανίας.
Επιπλέον, το άρθρο 39, παράγραφος 1, του εσωτερικού κανονισμού του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών) προβλέπει κλίμακα αναλογικών κυρώσεων, σύμφωνα με το άρθρο 492, παράγραφος 6, του διοικητικού κώδικα.
Τέλος, το γεγονός ότι το εν λόγω άρθρο 39 παραπέμπει στον διοικητικό κώδικα για να προσδιορίσει τις περιπτώσεις στις οποίες επιβάλλεται σε βάρος μέλους του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών) η κύρωση της παύσης από το δημόσιο αξίωμα είναι ικανό να εγγυηθεί την ασφάλεια δικαίου.
Συγκεκριμένα, η κύρωση αυτή μπορεί, μεταξύ άλλων, να επιβληθεί σε μέλος του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών) το οποίο αδυνατεί να δικαιολογήσει την απουσία του από την εργασία του ή το οποίο δεν τήρησε τους κανόνες περί επαγγελματικού απορρήτου ή συγκρούσεως συμφερόντων. Οι περιπτώσεις αυτές, που διαλαμβάνονται στο άρθρο 492, παράγραφος 2, του διοικητικού κώδικα, σε συνδυασμό με την παράγραφό του 4, αντιστοιχούν σε ορισμένες εξαιρετικές περιπτώσεις που απηχούν θεμιτούς και επιτακτικούς λόγους οι οποίοι δικαιολογούν τη λήψη τέτοιου μέτρου, τηρουμένης της αρχής της αναλογικότητας και των προσηκουσών διαδικασιών (βλ., κατ’ αναλογίαν, απόφαση της 21ης Ιανουαρίου 2020, Banco de Santander, C‑274/14, EU:C:2020:17, σκέψεις 59, 60 και 67). Επομένως, για τα μέλη του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών) ισχύει εγγύηση ισοβιότητας κατά τη διάρκεια της θητείας τους, από την οποία χωρεί παρέκκλιση μόνο για τους λόγους που απαριθμούνται ρητώς στον νόμο (βλ., κατ’ αναλογίαν, απόφαση της 21ης Ιανουαρίου 2020, Banco de Santander, C‑274/14, EU:C:2020:17, σκέψη 70).
Διευκρινίζεται, ωστόσο, ότι η αρχή της μονιμότητας που ισχύει, δυνάμει του άρθρου 44, παράγραφος 4, του νόμου 101/2016, για τα μέλη του Consiliul Național de Soluționare a Contestațiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών), πρέπει να ερμηνεύεται σύμφωνα με το κριτήριο της ανεξαρτησίας, όπως αυτό ορίζεται στη σκέψη 44 της παρούσας αποφάσεως, το οποίο πρέπει να πληροί κάθε εθνικό όργανο για να μπορεί να χαρακτηριστεί ως «δικαστήριο κράτους μέλους», κατά την έννοια του άρθρου 267 ΣΛΕΕ, ώστε να συμπίπτει με την αρχή της ισοβιότητας.
Επισημαίνεται, περαιτέρω, ότι, με την απάντηση που μνημονεύεται στη σκέψη 40 της παρούσας αποφάσεως, το Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) υπογράμμισε ότι τα μέλη του υπόκεινται σε ασυμβίβαστα και απαγορεύσεις ανάλογες με εκείνες που επιβάλλονται στους δικαστικούς λειτουργούς και ότι η παύση των μελών του επέρχεται μόνο σε περίπτωση σοβαρού πειθαρχικού παραπτώματος. Εξάλλου, στην περίπτωση κατά την οποία μια τέτοια κύρωση επιβάλλεται κατά ενός από τα μέλη αυτά, το εν λόγω μέλος έχει δικαίωμα προσφυγής ενώπιον των διοικητικών δικαστηρίων, δυνάμει του άρθρου 568, παράγραφος 2, του διοικητικού κώδικα.
Το αιτούν όργανο επισήμανε εξάλλου ότι, στην πράξη, κανένας σύμβουλος δεν έχει παυθεί από της συστάσεως του οργάνου αυτού το 2006.
Όσον αφορά την εσωτερική πτυχή της αρχής της ανεξαρτησίας των «δικαστηρίων κράτους μέλους», κατά την έννοια του άρθρου 267 ΣΛΕΕ, αυτή διασφαλίζεται από το άρθρο 47 του νόμου 101/2016, σκοπός του οποίου είναι η αποφυγή καταστάσεων που μπορούν να προκαλέσουν σύγκρουση συμφερόντων. Συγκεκριμένα, τα μέλη του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών) δεν πρέπει να είναι μέλη του οργάνου λήψεως αποφάσεων οικονομικού φορέα, να συμμετέχουν σε πολιτικές δραστηριότητες ή να ασκούν δημόσια ή ιδιωτική δραστηριότητα, με εξαίρεση τα διδακτικά καθήκοντα στην ανώτατη εκπαίδευση. Τα ασυμβίβαστα αυτά είναι εξάλλου τα ίδια με εκείνα στα οποία υπόκεινται οι δικαστές δυνάμει του ρουμανικού δικαίου. Περαιτέρω, τα μέλη του Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικού συμβουλίου για την επίλυση των διαφορών) υπόκεινται σε κανόνες σχετικούς με τους λόγους εξαίρεσης που προβλέπονται στο άρθρο 47, παράγραφος 3, του εν λόγω νόμου, δυνάμει των οποίων δεν επιτρέπεται σε αυτά να μετέχουν στην επίλυση διαφοράς, επί ποινή ακυρότητας της αποφάσεως που θα εκδοθεί, όταν εμπίπτουν σε κάποια από τις περιπτώσεις που απαριθμούνται στη διάταξη αυτή.
Επιπλέον, από το άρθρο 15, παράγραφος 1, του ως άνω νόμου προκύπτει ότι η διαδικασία επίλυσης των διαφορών ενώπιον του αιτούντος οργάνου τηρεί, μεταξύ άλλων, τις αρχές της εκατέρωθεν ακροάσεως, της διασφάλισης των δικαιωμάτων άμυνας και της αμεροληψίας.
Κατόπιν όλων των ανωτέρω σκέψεων, διαπιστώνεται ότι το Consiliul Naţional de Soluţionare a Contestaţiilor (εθνικό συμβούλιο για την επίλυση των διαφορών) μπορεί να χαρακτηριστεί ως «δικαστήριο κράτους μέλους», κατά την έννοια του άρθρου 267 ΣΛΕΕ, και ότι, κατά συνέπεια, η υπό κρίση αίτηση προδικαστικής αποφάσεως είναι παραδεκτή.
Επί των προδικαστικών ερωτημάτων
Επί του πρώτου
προδικαστικού
ερωτήματος
Με το πρώτο ερώτημά του, το αιτούν δικαστήριο ζητεί, κατ’ ουσίαν, να διευκρινιστεί αν το άρθρο 58 της οδηγίας 2014/24, σε συνδυασμό με τις αρχές της αναλογικότητας και της διαφάνειας που κατοχυρώνονται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, πρώτο εδάφιο, της οδηγίας αυτής, έχει την έννοια ότι η αναθέτουσα αρχή έχει τη δυνατότητα να επιβάλει ως κριτήρια επιλογής υποχρεώσεις που απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν σε δραστηριότητες που ενδέχεται να πραγματοποιηθούν στο πλαίσιο της εκτέλεσης δημόσιας σύμβασης και οι οποίες δεν είναι ιδιαίτερα σημαντικές.
Δεδομένου ότι η αναθέτουσα αρχή είναι σε θέση να αξιολογήσει καλύτερα τις δικές της ανάγκες, ο νομοθέτης της Ευρωπαϊκής Ένωσης της παραχώρησε ευρεία διακριτική ευχέρεια όσον αφορά τον καθορισμό των κριτηρίων επιλογής, όπως αποδεικνύεται ιδίως από την επαναλαμβανόμενη χρήση του ρήματος «μπορεί» στο άρθρο 58 της οδηγίας 2014/24. Ειδικότερα, σύμφωνα με την παράγραφο 1 του ως άνω άρθρου, η αναθέτουσα αρχή διαθέτει ορισμένη ευχέρεια για τον καθορισμό των όρων συμμετοχής σε διαδικασία σύναψης σύμβασης, τους οποίους θεωρεί ότι σχετίζονται και είναι ανάλογοι με το αντικείμενο της σύμβασης και κατάλληλοι για να διασφαλίσουν ότι ο υποψήφιος ή προσφέρων διαθέτει τις εκ του νόμου απαιτούμενες προϋποθέσεις, τις χρηματοοικονομικές δυνατότητες και την τεχνική και επαγγελματική ικανότητα για την εκτέλεση της προς ανάθεση σύμβασης. Ειδικότερα, κατά την παράγραφο 4 του εν λόγω άρθρου, η αναθέτουσα αρχή εκτιμά ελεύθερα τις προϋποθέσεις συμμετοχής που κρίνει κατάλληλες, κατά την άποψή της, για να εξασφαλίζουν, μεταξύ άλλων, την εκτέλεση της σύμβασης σε κατάλληλο επίπεδο ποιότητας (απόφαση της 31ης Μαρτίου 2022, Smetna palata na Republika Bulgaria, C‑195/21, EU:C:2022:239, σκέψη 50).
Κατά την άσκηση της ευρείας αυτής διακριτικής ευχέρειας, η αναθέτουσα αρχή μπορεί να αποφασίσει να περιλάβει, μεταξύ των κριτηρίων επιλογής που μνημονεύονται σε προκήρυξη διαγωνισμού ή σε συγγραφή υποχρεώσεων, υποχρεώσεις απορρέουσες από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν σε δραστηριότητες οι οποίες ενδέχεται να πραγματοποιηθούν στο πλαίσιο της εκτέλεσης δημόσιας σύμβασης και οι οποίες δεν είναι ιδιαίτερα σημαντικές.
Αντιστρόφως, η αναθέτουσα αρχή μπορεί κάλλιστα να κάνει χρήση αυτής της ευρείας διακριτικής ευχέρειας προκειμένου να θεωρήσει ότι οι εν λόγω υποχρεώσεις δεν πρέπει να περιλαμβάνονται στα κριτήρια επιλογής. Μια τέτοια επιλογή μπορεί ιδίως να εξηγηθεί από το γεγονός ότι οι υποχρεώσεις αυτές δεν είναι ιδιαίτερα σημαντικές ή από τον ενδεχόμενο χαρακτήρα της πραγματοποίησης των δραστηριοτήτων επί των οποίων έχουν εφαρμογή οι εν λόγω υποχρεώσεις. Η αναθέτουσα αρχή μπορεί επίσης να προτιμήσει να μνημονεύσει τις ίδιες υποχρεώσεις ως όρους εκτέλεσης της σύμβασης, έτσι ώστε μόνον ο ανάδοχος να υποχρεούται να τις τηρήσει (βλ., κατ’ αναλογίαν, απόφαση της 7ης Σεπτεμβρίου 2021, Klaipėdos regiono atliekų tvarkymo centras, C‑927/19, EU:C:2021:700, σκέψεις 88 και 89).
Πράγματι, η οδηγία 2014/24 δεν αποκλείει το ενδεχόμενο οι τεχνικές απαιτήσεις να θεωρούνται ταυτοχρόνως ως κριτήρια επιλογής που αφορούν την τεχνική και επαγγελματική ικανότητα, ως τεχνικές προδιαγραφές ή/και ως όροι εκτέλεσης της σύμβασης, κατά την έννοια, αντιστοίχως, του άρθρου 58, παράγραφος 4, και των άρθρων 42 και 70 της οδηγίας αυτής (απόφαση της 7ης Σεπτεμβρίου 2021, Klaipėdos regiono atliekų tvarkymo centras, C‑927/19, EU:C:2021:700, σκέψη 84). Αντιστοίχως, η αναθέτουσα αρχή μπορεί να αποφασίσει να επιλέξει ένα μόνον από τα ανωτέρω προσόντα.
Συναφώς, η αναθέτουσα αρχή μπορεί, δυνάμει του άρθρου 70 της οδηγίας 2014/24, να προβλέπει ειδικούς όρους σχετικά με την εκτέλεση μιας σύμβασης, εφόσον συνδέονται με το αντικείμενο της σύμβασης, κατά την έννοια του άρθρου 67, παράγραφος 3, της οδηγίας αυτής, και επισημαίνονται στην προκήρυξη διαγωνισμού ή στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης.
Επιπλέον, η επιβολή στους προσφέροντες της υποχρέωσης να πληρούν όλους τους όρους εκτέλεσης της σύμβασης ήδη από την υποβολή της προσφοράς τους συνιστά υπέρμετρη απαίτηση η οποία ενέχει τον κίνδυνο αποθαρρύνσεως των φορέων αυτών από τη συμμετοχή στις διαδικασίες σύναψης δημοσίων συμβάσεων και, συνεπώς, αντιβαίνει στις αρχές της αναλογικότητας και της διαφάνειας που κατοχυρώνονται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, της εν λόγω οδηγίας (απόφαση της 8ης Ιουλίου 2021, Sanresa, C‑295/20, EU:C:2021:556, σκέψη 62).
Επομένως, στο πρώτο προδικαστικό ερώτημα πρέπει να δοθεί η απάντηση ότι το άρθρο 58 της οδηγίας 2014/24, σε συνδυασμό με τις αρχές της αναλογικότητας και της διαφάνειας που κατοχυρώνονται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, πρώτο εδάφιο, της οδηγίας αυτής, έχει την έννοια ότι η αναθέτουσα αρχή έχει τη δυνατότητα να επιβάλει ως κριτήρια επιλογής υποχρεώσεις οι οποίες απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν σε δραστηριότητες που ενδέχεται να πραγματοποιηθούν στο πλαίσιο της εκτέλεσης δημόσιας σύμβασης και οι οποίες δεν είναι ιδιαίτερα σημαντικές.
Επί του δεύτερου προδικαστικού ερωτήματος
Με το δεύτερο ερώτημά του, το αιτούν δικαστήριο ζητεί, κατ’ ουσίαν, να διευκρινιστεί αν οι αρχές της αναλογικότητας και της διαφάνειας που κατοχυρώνονται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, πρώτο εδάφιο, της οδηγίας 2014/24 έχουν την έννοια ότι αντιτίθενται στην αυτοδίκαιη συμπλήρωση των εγγράφων της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης με κριτήρια προεπιλογής τα οποία απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την προς ανάθεση σύμβαση δραστηριότητες και δεν προβλέπονται στα έγγραφα αυτά και τα οποία η αναθέτουσα αρχή δεν είχε τη βούληση να επιβάλει στους συγκεκριμένους οικονομικούς φορείς.
Όπως προκύπτει από την απάντηση που δόθηκε στο πρώτο προδικαστικό ερώτημα, οι υποχρεώσεις που απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την προς ανάθεση δημόσια σύμβαση δραστηριότητες δεν μπορούν αυτοδικαίως να προστεθούν ως κριτήρια επιλογής στα κριτήρια που διαλαμβάνονται ρητώς στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της εν λόγω σύμβασης, διότι διαφορετικά η ευρεία διακριτική ευχέρεια που διαθέτει η αναθέτουσα αρχή για τον καθορισμό των κριτηρίων επιλογής που προτίθεται να επιβάλει στους οικονομικούς φορείς ως όρους συμμετοχής σε μια διαδικασία σύναψης σύμβασης θα καθίστατο κενή περιεχομένου.
Επομένως, στο δεύτερο προδικαστικό ερώτημα πρέπει να δοθεί η απάντηση ότι οι αρχές της αναλογικότητας και της διαφάνειας οι οποίες κατοχυρώνονται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, πρώτο εδάφιο, της οδηγίας 2014/24 έχουν την έννοια ότι αντιτίθενται στην αυτοδίκαιη συμπλήρωση των εγγράφων της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης με κριτήρια προεπιλογής τα οποία απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την προς ανάθεση σύμβαση δραστηριότητες και δεν προβλέπονται στα έγγραφα αυτά και τα οποία η αναθέτουσα αρχή δεν είχε τη βούληση να επιβάλει στους συγκεκριμένους οικονομικούς φορείς.
Επί του τρίτου
προδικαστικού
ερωτήματος
, σκέλος α
ʹ
Με το σκέλος αʹ του τρίτου ερωτήματός του, το αιτούν δικαστήριο ζητεί, κατ’ ουσίαν, να διευκρινιστεί αν το άρθρο 63, παράγραφος 1, της οδηγίας 2014/24 έχει την έννοια ότι αντιτίθεται στον αποκλεισμό προσφέροντος από διαδικασία σύναψης σύμβασης για τον λόγο ότι δεν έχει ορίσει τον υπεργολάβο στον οποίο προτίθεται να αναθέσει την εκτέλεση υποχρεώσεων που απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την επίμαχη σύμβαση δραστηριότητες και δεν προβλέπονται στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης, όταν ο εν λόγω προσφέρων διευκρίνισε στην προσφορά του ότι θα εκπληρώσει τις εν λόγω υποχρεώσεις στηριζόμενος στις δυνατότητες άλλου φορέα, χωρίς ωστόσο να συνδέεται με τον φορέα αυτόν με σύμβαση υπεργολαβίας.
Όπως προκύπτει από τη σκέψη 62 της παρούσας αποφάσεως, αν οι υποχρεώσεις οι οποίες απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την επίμαχη σύμβαση δραστηριότητες και οι οποίες δεν προβλέπονται, ως κριτήριο επιλογής, στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης είχαν χαρακτηριστεί ως όρος εκτέλεσης της σύμβασης και ο ανάδοχος δεν πληρούσε τις υποχρεώσεις αυτές όταν του ανατέθηκε η σύμβαση, η μη τήρηση των υποχρεώσεων αυτών δεν ασκεί επιρροή στο ζήτημα του κατά πόσον η ανάθεση της σύμβασης συνάδει με τις διατάξεις της οδηγίας 2014/24 (πρβλ. απόφαση της 7ης Σεπτεμβρίου 2021, Klaipėdos regiono atliekų tvarkymo centras, C‑927/19, EU:C:2021:700, σκέψη 89).
Στην περίπτωση που οι υποχρεώσεις που απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την επίμαχη σύμβαση δραστηριότητες και οι οποίες δεν προβλέπονται στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης αποτελούν πράγματι κριτήρια επιλογής κατά την έννοια του άρθρου 58 της οδηγίας 2014/24, υπενθυμίζεται ότι το άρθρο 63, παράγραφος 1, της οδηγίας 2014/24 προβλέπει το δικαίωμα κάθε οικονομικού φορέα να στηριχθεί, ως προς συγκεκριμένη δημόσια σύμβαση, στις ικανότητες άλλων φορέων, ασχέτως της νομικής φύσης των μεταξύ τους δεσμών, προκειμένου να πληροί τις διάφορες κατηγορίες κριτηρίων επιλογής που απαριθμούνται στο άρθρο 58, παράγραφος 1, της εν λόγω οδηγίας και καθορίζονται στις παραγράφους 2 έως 4 του ίδιου άρθρου (πρβλ. αποφάσεις της 10ης Οκτωβρίου 2013, Swm Costruzioni 2 και Mannocchi Luigino, C‑94/12, EU:C:2013:646, σκέψεις 29 και 33, και της 7ης Σεπτεμβρίου 2021, Klaipėdos regiono atliekų tvarkymo centras, C‑927/19, EU:C:2021:700, σκέψη 150).
Εξάλλου, από την τελευταία περίοδο του άρθρου 63, παράγραφος 1, της οδηγίας 2014/24 προκύπτει σαφώς ότι, όταν ένας οικονομικός φορέας επιθυμεί να στηριχθεί στις ικανότητες άλλων φορέων, αρκεί να προσκομίσει στην αναθέτουσα αρχή την απόδειξη ότι θα έχει στη διάθεσή του τους αναγκαίους πόρους, παραδείγματος χάριν, προσκομίζοντας τη σχετική δέσμευση των φορέων αυτών.
Κατά συνέπεια, είναι πρόδηλο ότι η υπεργολαβία αποτελεί απλώς έναν από τους τρόπους με τους οποίους ένας οικονομικός φορέας μπορεί να στηριχθεί στις ικανότητες άλλων φορέων και, ως εκ τούτου, δεν μπορεί να του επιβληθεί από την αναθέτουσα αρχή.
Κατόπιν των ανωτέρω σκέψεων, στο σκέλος αʹ του τρίτου προδικαστικού ερωτήματος πρέπει να δοθεί η απάντηση ότι το άρθρο 63, παράγραφος 1, της οδηγίας 2014/24 έχει την έννοια ότι αντιτίθεται στον αποκλεισμό προσφέροντος από διαδικασία σύναψης σύμβασης για τον λόγο ότι δεν έχει ορίσει τον υπεργολάβο στον οποίο προτίθεται να αναθέσει την εκτέλεση υποχρεώσεων που απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την επίμαχη σύμβαση δραστηριότητες και δεν προβλέπονται στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης, όταν ο εν λόγω προσφέρων διευκρίνισε στην προσφορά του ότι θα εκπληρώσει τις εν λόγω υποχρεώσεις στηριζόμενος στις δυνατότητες άλλου φορέα, χωρίς ωστόσο να συνδέεται με τον φορέα αυτόν με σύμβαση υπεργολαβίας.
Επί του τρίτου
προδικαστικού
ερωτήματος
, σκέλος β
ʹ
Με το σκέλος βʹ του τρίτου ερωτήματός του, το αιτούν δικαστήριο ζητεί, κατ’ ουσίαν, να διευκρινιστεί αν το άρθρο 63, παράγραφος 1, της οδηγίας 2014/24, σε συνδυασμό με την αρχή της αναλογικότητας που διατυπώνεται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, πρώτο εδάφιο, της οδηγίας αυτής, έχει την έννοια ότι ο οικονομικός φορέας έχει το δικαίωμα να καθορίζει την οργάνωση και τις συμβατικές σχέσεις εντός του ομίλου και ότι ο οικονομικός φορέας δύναται επίσης να ζητήσει να μετάσχουν στην εκτέλεση της σύμβασης και ορισμένοι πάροχοι ή προμηθευτές, σε περίπτωση που ο συγκεκριμένος πάροχος δεν συγκαταλέγεται στους φορείς στην ικανότητα των οποίων ο προσφέρων προτίθεται να βασιστεί για να αποδείξει την τήρηση των σχετικών κριτηρίων.
Συναφώς, υπενθυμίζεται ότι, κατά πάγια νομολογία του Δικαστηρίου, τα σχετικά με την ερμηνεία του δικαίου της Ένωσης ερωτήματα που υποβάλλει το εθνικό δικαστήριο, εντός του νομοθετικού και πραγματικού πλαισίου το οποίο αυτό προσδιορίζει με δική του ευθύνη και την ακρίβεια του οποίου δεν οφείλει να ελέγξει το Δικαστήριο, τεκμαίρονται λυσιτελή (πρβλ. αποφάσεις της 7ης Σεπτεμβρίου 1999, Beck και Bergdorf, C‑355/97, EU:C:1999:391, σκέψη 22, και της 26ης Μαρτίου 2020, Miasto Łowicz και Prokurator Generalny, C‑558/18 και C‑563/18, EU:C:2020:234, σκέψη 43).
Ωστόσο, κατά πάγια επίσης νομολογία, η διαδικασία του άρθρου 267 ΣΛΕΕ αποτελεί μέσο συνεργασίας μεταξύ του Δικαστηρίου και των εθνικών δικαστηρίων, με την οποία το Δικαστήριο παρέχει στα εθνικά δικαστήρια τα στοιχεία ερμηνείας του δικαίου της Ένωσης που τους είναι αναγκαία για την επίλυση της διαφοράς επί της οποίας καλούνται να αποφανθούν, οπότε ο δικαιολογητικός λόγος της προδικαστικής παραπομπής δεν έγκειται στη διατύπωση συμβουλευτικής γνώμης επί γενικών ή υποθετικών ζητημάτων, αλλά σε αντικειμενική ανάγκη συνυφασμένη με την επίλυση μιας διαφοράς (πρβλ. αποφάσεις της 16ης Δεκεμβρίου 1981, Foglia, 244/80, EU:C:1981:302, σκέψη 18, και της 26ης Μαρτίου 2020, Miasto Łowicz και Prokurator Generalny, C‑558/18 και C‑563/18, EU:C:2020:234, σκέψη 44).
Στο πλαίσιο αυτό και δεδομένου ότι η αίτηση προδικαστικής αποφάσεως αποτελεί τη βάση της διαδικασίας που διεξάγεται ενώπιον του Δικαστηρίου, είναι απολύτως αναγκαίο ο εθνικός δικαστής να εξειδικεύει στην εν λόγω αίτηση το πραγματικό και νομικό πλαίσιο της διαφοράς της κύριας δίκης, ιδιαιτέρως σε ορισμένους τομείς που χαρακτηρίζονται από σύνθετες πραγματικές και νομικές καταστάσεις, όπως είναι οι δημόσιες συμβάσεις (πρβλ. απόφαση της 26ης Ιανουαρίου 1993, Telemarsicabruzzo κ.λπ., C‑320/90 έως C‑322/90, EU:C:1993:26, σκέψεις 6 και 7, και διάταξη της 25ης Απριλίου 2018, Secretaria Regional de Saúde dos Açores, C‑102/17, EU:C:2018:294, σκέψεις 28 και 29).
Εν προκειμένω, διαπιστώνεται ότι η απόφαση περί παραπομπής δεν περιέχει επαρκή περιγραφή του πραγματικού και κανονιστικού πλαισίου της διαφοράς της κύριας δίκης ώστε να παράσχει στο Δικαστήριο τη δυνατότητα να δώσει χρήσιμη απάντηση στο σκέλος βʹ του τρίτου προδικαστικού ερωτήματος.
Κατά συνέπεια, το σκέλος βʹ του τρίτου προδικαστικού ερωτήματος πρέπει να κριθεί απαράδεκτο.
Επί των δικαστικών εξόδων
Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του αιτούντος δικαστηρίου, σ’ αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν όσοι υπέβαλαν παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, πλην των ως άνω διαδίκων, δεν αποδίδονται.
Για τους λόγους αυτούς, το Δικαστήριο (τρίτο τμήμα) αποφαίνεται:
1)
Το άρθρο 58 της οδηγίας 2014/24/ΕΕ του Ευρωπαϊκού Κοινοβουλίου και του Συμβουλίου, της 26ης Φεβρουαρίου 2014, σχετικά με τις δημόσιες προμήθειες και την κατάργηση της οδηγίας 2004/18/ΕΚ, σε συνδυασμό με τις αρχές της αναλογικότητας και της διαφάνειας που κατοχυρώνονται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, πρώτο εδάφιο, της οδηγίας αυτής,
έχει την έννοια ότι:
η αναθέτουσα αρχή έχει τη δυνατότητα να επιβάλει ως κριτήρια επιλογής υποχρεώσεις οι οποίες απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν σε δραστηριότητες που ενδέχεται να πραγματοποιηθούν στο πλαίσιο της εκτέλεσης δημόσιας σύμβασης και οι οποίες δεν είναι ιδιαίτερα σημαντικές.
2)
Οι αρχές της αναλογικότητας και της διαφάνειας που κατοχυρώνονται στο άρθρο 18, παράγραφος 1, πρώτο εδάφιο, της οδηγίας 2014/24
έχουν την έννοια ότι:
αντιτίθενται στην αυτοδίκαιη συμπλήρωση των εγγράφων της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης με κριτήρια προεπιλογής τα οποία απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την προς ανάθεση σύμβαση δραστηριότητες και δεν προβλέπονται στα έγγραφα αυτά και τα οποία η αναθέτουσα αρχή δεν είχε τη βούληση να επιβάλει στους συγκεκριμένους οικονομικούς φορείς.
3)
Το άρθρο 63, παράγραφος 1, της οδηγίας 2014/24
έχει την έννοια ότι:
αντιτίθεται στον αποκλεισμό προσφέροντος από διαδικασία σύναψης σύμβασης για τον λόγο ότι δεν έχει ορίσει τον υπεργολάβο στον οποίο προτίθεται να αναθέσει την εκτέλεση υποχρεώσεων που απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με την επίμαχη σύμβαση δραστηριότητες και δεν προβλέπονται στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης, όταν ο εν λόγω προσφέρων διευκρίνισε στην προσφορά του ότι θα εκπληρώσει τις εν λόγω υποχρεώσεις στηριζόμενος στις δυνατότητες άλλου φορέα, χωρίς ωστόσο να συνδέεται με τον φορέα αυτόν με σύμβαση υπεργολαβίας.
(υπογραφές)
*
Γλώσσα διαδικασίας: η ρουμανική. | [
"Προδικαστική παραπομπή",
"Άρθρο 267 ΣΛΕΕ",
"Έννοια του όρου “δικαστήριο κράτους μέλους”",
"Κριτήρια",
"Ανεξαρτησία και δεσμευτικός χαρακτήρας της δικαιοδοσίας του συγκεκριμένου εθνικού οργάνου",
"Μονιμότητα των μελών του οργάνου αυτού",
"Οδηγία 2014/24/ΕE",
"Διαδικασίες σύναψης δημοσίων συμβάσεων",
"Άρθρο 58",
"Κριτήρια επιλογής",
"Δυνατότητα συμπερίληψης στα κριτήρια αυτά υποχρεώσεων που απορρέουν από ειδικές ρυθμίσεις που ισχύουν για τις σχετικές με τη σύμβαση δραστηριότητες και δεν προβλέπονται ως κριτήρια επιλογής στα έγγραφα της διαδικασίας σύναψης της σύμβασης",
"Άρθρο 63, παράγραφος 1",
"Προσφέρων στηριζόμενος στις δυνατότητες άλλου φορέα για την εκπλήρωση των απαιτήσεων της αναθέτουσας αρχής",
"Δεν επιτρέπεται να επιβληθεί η χρήση υπεργολαβίας"
] |
62019CJ0128 | sk | Návrh na začatie prejudiciálneho konania sa týka výkladu článkov 107 a 108 ZFEÚ.
Tento návrh bol podaný v rámci sporu medzi Azienda Sanitaria Provinciale di Catania (Úrad verejného zdravotníctva provincie Katánia, Taliansko) (ďalej len „ASPC“) a Assessorato della Salute della Regione Siciliana (Riaditeľstvo regiónu Sicília pre zdravotníctvo, Taliansko) vo veci návrhu na uloženie povinnosti prvému uvedenému orgánu zaplatiť náhradu škody v prospech AU, chovateľa, ktorý bol nútený poraziť zvieratá nakazené infekčnými chorobami.
Právny rámec
Právo Únie
Nariadenie (ES) č. 659/1999
Nariadenie Rady (ES) č. 659/1999 z 22. marca 1999 ustanovujúce podrobné pravidlá na uplatňovanie článku [108 ZFEÚ] (
Ú. v. ES L 83, 1999, s. 1
; Mim. vyd. 08/001, s. 339) v článku 1 písm. b) bode ii) a článku 1 písm. c) stanovuje:
„Na účely tohto nariadenia:
…
b)
‚existujúca pomoc‘ bude znamenať:
…
ii)
autorizovanú pomoc, to znamená schémy pomoci a individuálnu pomoc, ktoré boli schválené Komisiou alebo Radou;
…
c)
‚nová pomoc‘ bude znamenať všetku pomoc, to znamená schémy pomoci a individuálnu pomoc, ktorá nie je existujúcou pomocou vrátane úprav existujúcej pomoci.“
Nariadenie (ES) č. 794/2004
Článok 4 nariadenia Komisie (ES) č. 794/2004 z 21. apríla 2004, ktorým sa vykonáva nariadenie č. 659/1999 (
Ú. v. EÚ L 140, 2004, s. 1
; Mim. vyd. 08/004, s. 3), nazvaný „Zjednodušený postup pre niektoré zmeny existujúcej pomoci“, znie takto:
„1. Na účely článku 1 písm. c) nariadenia [č. 659/1999] zmena existujúcej pomoci bude znamenať každú zmenu, okrem zmien čisto formálneho alebo administratívneho charakteru, ktoré nemôžu ovplyvniť posúdenie zlučiteľnosti opatrenia pomoci [s vnútorným] trhom. Zvýšenie pôvodného rozpočtu existujúcej schémy pomoci najviac o 20 % nebude považované za zmenu existujúcej pomoci.
2. Nasledujúce zmeny existujúcej pomoci budú oznámené (predložené žiadosťou o schválenie poskytnutia štátnej pomoci) na zjednodušenom oznamovacom formulári, upravenom v prílohe II:
a)
zvýšenia rozpočtu schválenej schémy pomoci, presahujúce 20 %;
b)
predĺženie existujúcej schválenej schémy pomoci najviac o šesť rokov, so zvýšením alebo bez zvýšenia rozpočtu;
…“
Nariadenie (EÚ) č. 1408/2013
Podľa článku 3 ods. 1 a 2 nariadenia Komisie (EÚ) č. 1408/2013 z 18. decembra 2013 o uplatňovaní článkov 107 a 108 [ZFEÚ] na pomoc
de minimis
v sektore poľnohospodárstva (
Ú. v. EÚ L 352, 2013, s. 9
) platí, že:
„1. Opatrenia pomoci sa považujú za opatrenia, ktoré nespĺňajú všetky kritériá v článku 107 ods. 1 [ZFEÚ], a preto sú oslobodené od notifikačnej povinnosti stanovenej v článku 108 ods. 3 [ZFEÚ] v prípade, že spĺňajú podmienky stanovené v tomto nariadení.
2. Celková výška pomoci
de minimis
, ktorú členský štát poskytuje jedinému podniku, nepresahuje 15000 [eur] v priebehu obdobia troch fiškálnych rokov.“
Článok 7 tohto nariadenia, nazvaný „Prechodné ustanovenia“, v odseku 1 stanovuje:
„Toto nariadenie sa vzťahuje na pomoc poskytnutú pred nadobudnutím jeho účinnosti, ak pomoc spĺňa podmienky stanovené v tomto nariadení. Pomoc, ktorá tieto podmienky nespĺňa, posúdi Komisia v súlade s príslušnými rámcami, usmerneniami a oznámeniami.“
Nariadenie (ES) č. 702/2014
Článok 2 nariadenia Komisie (EÚ) č. 702/2014 z 25. júna 2014, ktorým sa určité kategórie pomoci v odvetví poľnohospodárstva a lesného hospodárstva a vo vidieckych oblastiach vyhlasujú za zlučiteľné s vnútorným trhom pri uplatňovaní článkov 107 a 108 [ZFEÚ] (
Ú. v. EÚ L 193, 2014, s. 1
), ktorý nadobudol účinnosť 1. júla 2014, v bodoch 12 a 29 stanovuje tieto vymedzenia pojmov:
„12.
‚individuálna pomoc‘ je
…
b)
individuálna pomoc poskytnutá na základe danej schémy pomoci;
…
29.
‚dátum poskytnutia pomoci‘ je dátum, kedy je príjemcovi priznané zákonné právo prijať pomoc v súlade s uplatniteľným vnútroštátnym právnym poriadkom;“
Článok 3 tohto nariadenia, nazvaný „Podmienky oslobodenia od notifikačnej povinnosti“, stanovuje:
„Schémy pomoci, individuálna pomoc poskytnutá podľa schém pomoci a pomoc
ad hoc
sú zlučiteľné s vnútorným trhom v zmysle článku 107 ods. 2 alebo ods. 3 [ZFEÚ] a sú oslobodené od notifikačnej povinnosti podľa článku 108 ods. 3 [ZFEÚ], ak takáto pomoc spĺňa všetky podmienky stanovené v kapitole I tohto nariadenia, ako aj osobitné podmienky týkajúce sa predmetnej kategórie pomoci stanovené v kapitole III tohto nariadenia.“
Pokiaľ ide o podmienky stanovené v kapitole I nariadenia č. 702/2014, jeho článok 4 pomocou ekvivalentu hrubého grantu stanovuje stropy, nad rámec ktorých sa toto nariadenie neuplatňuje na individuálnu pomoc, zatiaľ čo články 5 a 6 uvedeného nariadenia podmieňujú jeho uplatnenie podmienkami transparentnosti a stimulačného účinku pomoci. Články 9 a 10 toho istého nariadenia sa týkajú uverejňovania a informácií, ako aj predchádzania duplicitnému uverejňovaniu.
Pokiaľ ide o podmienky stanovené v kapitole III nariadenia č. 702/2014, jeho článok 26 v odsekoch 1 a 6 stanovuje:
„1. Pomoc [malým a stredným podnikom (MSP)] pôsobiacim v poľnohospodárskej prvovýrobe na prevenciu, kontrolu a eradikáciu chorôb zvierat a škodcov rastlín a pomoc na náhradu strát takýchto podnikov spôsobených chorobami zvierat a škodcami rastlín je zlučiteľná s vnútorným trhom v zmysle článku 107 ods. 3 písm. c) [ZFEÚ] a je oslobodená od notifikačnej povinnosti stanovenej v jej článku 108 ods. 3, pokiaľ spĺňa podmienky stanovené v odsekoch 2 až 13 tohto článku a v kapitole I.
…
6. Schémy pomoci sa zavádzajú do troch rokov odo dňa vzniku nákladov alebo strát spôsobených chorobou zvierat alebo škodcami rastlín.
Pomoc sa vypláca do štyroch rokov od daného dátumu.“
Článok 51 nariadenia č. 702/2014 s názvom „Prechodné ustanovenia“ v odseku 1 stanovuje, že „toto nariadenie sa uplatňuje na individuálnu pomoc poskytnutú pred dátumom nadobudnutia účinnosti tohto nariadenia, ak daná individuálna pomoc spĺňa podmienky stanovené v tomto nariadení, a to s výnimkou článkov 9 a 10“.
Talianske právo
Regionálny zákon č. 12/1989
Článok 1 Legge Regione Sicila n. 12 – Interventi per favorire il risanamento e il reintegro degli allevamenti zootecnici colpiti dalla tubercolosi, dalla brucellosi e da altre malattie infettive e diffusive e contributi alle associazioni degli allevatori (zákon regiónu Sicília č. 12, ktorý stanovuje opatrenia na podporu sanácie a obnovenia chovov hospodárskych zvierat postihnutých tuberkulózou, brucelózou a inými infekčnými alebo nákazlivými chorobami a príspevky pre združenia chovateľov) z 5. júna 1989 (
Gazzetta ufficiale della Regione Sicilia
č. 28 zo 7. júna 1989) (ďalej len „regionálny zákon č. 12/1989“), znie takto:
„1. Na účel sanácie chovov hovädzieho dobytka nakazených tuberkulózou, brucelózou a leukózou, ako aj chovov kôz a oviec nakazených brucelózou, v súlade s [legge 9 giugno 1964, n. 615, (zákon č. 615 z 9. júna 1964)] a [leggi 23 gennaio 1968, n. 33 e n. 34 (zákon č. 33 z 23. januára 1968 a zákon č. 34 z 23. januára 1968)], v znení neskorších zmien a doplnení, bude vlastníkom hovädzieho dobytka porazeného a/alebo utrateného z dôvodu nákazy tuberkulózou, brucelózou a leukózou, ako aj vlastníkom kôz a oviec porazených alebo utratených z dôvodu nákazy brucelózou, priznaná náhrada nad rámec náhrady stanovenej v platných vnútroštátnych právnych predpisoch, a to vo výške uvedenej v tabuľke pripojenej k tomuto zákonu.
2. Assessore regionale per la sanità [(regionálny poradca pre verejné zdravotníctvo)] je povinný každoročne dekrétom upraviť výšku dodatočnej náhrady škody stanovenej regionálnym zákonom č. 12/1989… v pomere k ročnému zvýšeniu súm poskytnutých štátom v tejto oblasti v rámci rozpočtových prostriedkov stanovených týmto zákonom.
…
4. Na rovnaké účely, ako sú účely uvedené v predchádzajúcich odsekoch, a na uľahčenie vykonávania sanačných opatrení v chovoch hovädzieho dobytka bude veterinárom vykonávajúcim činnosť ako slobodné povolanie, oprávneným vykonávať činnosti uvedené v ministerských vyhláškach z 1. júna 1968 a 3. júna 1968, za každý prehliadnutý kus dobytka nad rámec odmeny stanovenej v platných právnych predpisoch vyplatená odmena vo výške 2000 talianskych lír (ITL) [(približne 1,03 eura)]. V žiadnom prípade nesmie celková náhrada prekročiť sumu 3000 ITL [(približne 1,55 eura)].
5. Na účely tohto článku sa schvaľujú výdavky vo výške 7 miliárd ITL [(približne 3615000 eur)] pre aktuálny rozpočtový rok a 6 miliárd ITL [(približne 3099000 eur)] pre každý z rozpočtových rokov 1990 a 1991.“
Regionálny zákon č. 40/1997
Podľa článku 11 Legge Regione Sicilia n. 40 – Variazioni al bilancio della Regione ed al bilancio dell’Azienda delle foreste demaniali della regione siciliana per l’anno finanziario 1997 – Assestamento. Modifica dell’articolo 49 della legge regionale 7 agosto 1997, n. 30 (zákon regiónu Sicília č. 40, ktorým sa mení regionálny rozpočet a rozpočet Regionálnej agentúry Sicílie pre verejné lesy na rozpočtový rok 1997 – Zmena článku 49 regionálneho zákona č. 30 zo 7. augusta 1997) zo 7. novembra 1997, (
Gazzetta ufficiale della Regione Sicilia
č. 62 z 12. novembra 1997) (ďalej len „regionálny zákon č. 40/1997“), platí, že:
„Na realizáciu cieľov uvedených v článku 1 [regionálneho zákona č. 12/1989] v znení neskorších zmien sa schvaľujú výdavky vo výške 16 miliárd ITL [(približne 8263310 eur)] na účely platby súm, ktoré miestny úrad verejného zdravotníctva regiónu Sicília dlhuje vlastníkom zvierat porazených z dôvodu postihnutia tuberkulózou, brucelózou, leukózou a inými infekčnými chorobami v rokoch 1993, 1994, 1995, 1996 a 1997, ako aj na účely zaplatenia odmeny za uvedené obdobie veterinárnym lekárom vykonávajúcim slobodné povolanie, ktorých služby sa využili pri sanácii.“
Regionálny zákon č. 22/1999
Článok 7 Legge Regione Sicilia, n. 22 – Interventi urgenti per il settore agricolo (zákon regiónu Sicília č. 22, ktorý stanovuje naliehavé opatrenia v sektore poľnohospodárstva) z 28. septembra 1999 (
Gazzetta ufficiale della Regione Sicilia
č. 47 z 1. októbra 1999) (ďalej len „regionálny zákon č. 22/1999“) povolil „na rozpočtový rok 1999 výdavky vo výške 20 miliárd ITL [(približne 10329138 eur)] na účely uvedené v článku 11 zákona regiónu Sicília č. 40/1997“.
Regionálny zákon č. 19/2005
Podľa článku 25 ods. 16 legge Regione Sicilia, n. 19 – Misure finanziarie urgenti e variazioni al bilancio della Regione per l’esercizio finanziario 2005. Disposizioni varie (zákon regiónu Sicília č. 19, ktorý stanovuje naliehavé finančné opatrenia a mení rozpočet regiónu na rozpočtový rok 2005. Rôzne ustanovenia) z 22. decembra 2005 (
Gazetta ufficiale della Regione Sicilia
č. 56 z 23. decembra 2005, ďalej len „opatrenie z roku 2005“), platí, že:
„Na realizáciu cieľov uvedených v článku 1 [regionálneho zákona č. 12/1989], v súlade s ustanovením článku 134 [la legge regionale della Sicilia n. 32 (zákon regiónu Sicília č. 32)] z 23. decembra 2000, sa schvaľujú výdavky vo výške 20000000 eur na účely platby súm, ktoré miestne úrady verejného zdravotníctva regiónu Sicília dlhujú vlastníkom zvierat porazených z dôvodu infekčných chorôb rozšírených v období rokov 2000 a 2006, ako aj na účely zaplatenia odmeny za uvedené obdobie veterinárnym lekárom vykonávajúcim slobodné povolanie, ktorých služby sa využili pri sanácii. Na účely podľa tohto odseku sa na finančný rok 2005 schvaľujú výdavky vo výške 10000000 eur [základná rozpočtová jednotka (ZRJ) 10.3.1.3.2, kapitola 417702]. Pre ďalšie rozpočtové roky sa prostriedky pridelia podľa článku 3 ods. 2 písm. i) regionálneho zákona č. 10 z 27. apríla 1999 v znení neskorších predpisov.“
Spor vo veci samej a prejudiciálne otázky
AU podal návrh na Tribunale di Catania (Súd pre Katániu, Taliansko), aby uložil ASPC povinnosť zaplatiť mu sumu vo výške 11930,08 eura ako náhradu škody stanovenú v článku 1 regionálneho zákona č. 12/1989. Táto náhrada škody sa financuje podľa článku 25 ods. 16 regionálneho zákona č. 19/2005, a to v prospech chovateľov, ktorí sú nútení poraziť dobytok nakazený infekčnými chorobami (ďalej len „náhrada škody, o ktorú ide vo veci samej“). Tento súd uznesením č. 81/08 vyhovel tomuto návrhu.
ASPC však navrhlo a dosiahlo zrušenie tohto uznesenia rozsudkom vydaným tým istým súdom.
Rozsudkom z 24. júla 2013 Corte d’appello di Catania (Odvolací súd pre Katániu, Taliansko) vyhovel odvolaniu, ktoré podal AU, a zmenil tento rozsudok.
Tento súd zamietol tvrdenie ASPC, podľa ktorého opatrenie stanovené v článku 25 ods. 16 regionálneho zákona č. 19/2005 (ďalej len „opatrenie z roku 2005“) predstavuje štátnu pomoc, ktorú nebolo možné vykonať predtým, ako ju Komisia vyhlásila za zlučiteľnú s vnútorným trhom.
Uvedený súd uviedol, že Komisia rozhodnutím z 11. decembra 2002 o štátnej pomoci NN 37/98 (ex N 808/97) a NN 138/02 – Taliansko (Sicília) – Pomoc v prípade epizootických chorôb: článok 11 regionálneho zákona č. 40/1997 „Zmeny účtovnej súvahy regiónu a účtovnej súvahy Štátnej lesnej agentúry na rozpočtový rok 1997 – Zmena článku 49 regionálneho zákona č. 30 zo 7. augusta 1997“ (pomoc NN 37/98) a článku 7 regionálneho zákona č. 22/1999 „Naliehavé opatrenia v sektore poľnohospodárstva“ (pomoc N 138/02) [C(2002) 4786] (ďalej len „rozhodnutie z roku 2002“) už schválila ustanovenia regionálnych zákonov, ktoré do roku 1997 upravovali financovanie náhrady škody, o ktorú ide vo veci samej, teda článok 11 regionálneho zákona č. 40/1997 a článok 7 regionálneho zákona č. 22/1999 (ďalej len „opatrenia z rokov 1997 a 1999“) ako opatrenia štátnej pomoci zlučiteľné s vnútorným trhom. Corte d’appello di Catania (Odvolací súd pre Katániu, Taliansko) sa domnieval, že konštatovanie Komisie v rozhodnutí z roku 2002, podľa ktorého boli opatrenia z rokov 1997 a 1999 zlučiteľné s vnútorným trhom, sa vzťahovalo na opatrenie z roku 2005, ktoré tiež financovalo túto náhradu škody.
Vnútroštátny súd, ktorý podal návrh na začatie prejudiciálneho konania, t. j. Corte suprema di cassazione (Najvyšší kasačný súd, Taliansko), ktorý rozhoduje o dovolaní, ktorý ASPC podal proti rozsudku Corte d’appello di Catania (Odvolací súd pre Katániu), sa pýta, či opatrenie z roku 2005 predstavuje štátnu pomoc v zmysle článku 107 ods. 1 ZFEÚ, a ak áno, či je toto opatrenie zlučiteľné s článkami 107 a 108 ZFEÚ.
Za týchto podmienok Corte suprema di cassazione (Najvyšší kasačný súd) rozhodol prerušiť konanie a položiť Súdnemu dvoru nasledujúce prejudiciálne otázky:
„1.
Predstavuje ustanovenie článku 25 ods. 16 [regionálneho zákona č. 19/2005], v ktorom sa uvádza, že ‚na realizáciu cieľov uvedených v článku 1 [regionálneho zákona č. 12/1989], v súlade s ustanovením článku 134 regionálneho zákona č. 32 z 23. decembra 2000, sa schvaľujú výdavky vo výške 20000000 eur na účely platby súm, ktoré [regionálne úrady verejného zdravotníctva regiónu Sicília] dlhujú vlastníkom zvierat porazených z dôvodu infekčných chorôb rozšírených v období rokov 2000 a 2006, ako aj na účely zaplatenia odmeny za uvedené obdobie veterinárnym lekárom vykonávajúcim slobodné povolanie, ktorých služby sa využili pri sanácii. Na účely podľa tohto odseku sa na finančný rok 2005 schvaľujú výdavky vo výške 10000000 eur [základná rozpočtová jednotka (ZRJ) 10.3.1.3.2, kapitola 417702]. Na ďalšie rozpočtové roky sa prostriedky pridelia podľa článku 3 ods. 2 písm. i) regionálneho zákona č. 10 z 27. apríla 1999 v znení neskorších predpisov‘, s ohľadom na [články 107 a 108 ZFEÚ] – a na ‚usmernenia Spoločenstva o štátnej pomoci v sektore poľnohospodárstva‘ [(
Ú. v. ES C 28, 2000, s. 2
)] pomoc poskytovanú štátom, ktorá tým, že uprednostňuje určitých podnikateľov alebo výrobu určitých druhov tovaru, narúša hospodársku súťaž alebo hrozí narušením hospodárskej súťaže?
2.
Možno ustanovenie článku 25 ods. 16 [regionálneho zákona č. 19/2005]… napriek tomu, že v zásade môže ísť o pomoc poskytovanú štátom, ktorá tým, že uprednostňuje určitých podnikateľov alebo výrobu určitých druhov tovaru narúša hospodársku súťaž, alebo hrozí narušením hospodárskej súťaže, v každom prípade považovať za zlučiteľné s [článkami 107 a 108 ZFEÚ], a to vzhľadom na dôvody, ktoré viedli [Komisiu] k tomu, aby v [rozhodnutí z roku 2002] konštatovala, že za podmienok uvedených v ‚usmerneniach Spoločenstva o štátnej pomoci v sektore poľnohospodárstva‘ boli ustanovenia s obdobným obsahom, uvedené v článku 11 [regionálneho zákona č. 40/1997] a v článku 7 [regionálneho zákona č. 22/1999], zlučiteľné s článkami [107 a 108 ZFEÚ]?“
Konanie na Súdnom dvore
Z dôvodu rizík súvisiacich s pandémiou koronavírusu bolo pojednávanie naplánované na 30. apríla 2020 zrušené.
V dôsledku toho boli rozhodnutím zo 6. apríla 2020 otázky na ústne zodpovedanie zaslané účastníkom konania pred pojednávaním zmenené na otázky na písomné zodpovedanie adresované oprávneným subjektom uvedeným v článku 23 Štatútu Súdneho dvora Európskej únie. Okrem toho bola Talianska republika v rámci opatrení na zabezpečenie priebehu konania stanovených v článku 62 ods. 1 Rokovacieho poriadku Súdneho dvora požiadaná o zodpovedanie doplňujúcich otázok.
ASPC, Talianska vláda a Komisia odpovedali na otázky v lehotách stanovených Súdnym dvorom.
O prejudiciálnych otázkach
O druhej otázke
Pokiaľ ide o druhú otázku, ktorú treba preskúmať ako prvú, Komisia vo svojich písomných pripomienkach pripomína, že posúdenie zlučiteľnosti opatrení pomoci s vnútorným trhom patrí do jej výlučnej právomoci vykonávanej pod dohľadom súdu Únie, a domnieva sa, že táto otázka, ktorá sa týka zlučiteľnosti opatrenia z roku 2005 s článkom 107 ods. 2 a 3 ZFEÚ, sa preto musí vyhlásiť za neprípustnú.
V tejto súvislosti treba uviesť, že v uvedenej otázke vnútroštátny súd odkazuje aj na rozhodnutie z roku 2002, ktorým Komisia schválila opatrenia, ktoré možno považovať za podobné opatreniu z roku 2005. Navyše samotný vnútroštátny súd uznáva, že pokiaľ ide o zlučiteľnosť náhrady škody, o ktorú ide vo veci samej, s vnútorným trhom, vnútroštátny súd nemá právomoc o nej rozhodovať.
Vnútroštátnemu súdu však prináleží zabezpečiť, aby práva osôb podliehajúcich súdnej právomoci boli chránené pred prípadným porušením povinností uvedených v článku 108 ods. 3 ZFEÚ zo strany štátnych orgánov až do prijatia konečného rozhodnutia Komisie. Keď sa na takéto porušenie odvolávajú jednotlivci a konštatujú ho vnútroštátne súdy, tieto súdy musia vyvodiť všetky možné dôsledky v súlade s ich vnútroštátnym právom, ale bez toho, aby ich rozhodnutia obsahovali posúdenie zlučiteľnosti pomoci s vnútorným trhom, ktoré patrí do výlučnej právomoci Komisie a podlieha preskúmaniu zo strany Súdneho dvora (rozsudok z 2. mája 2019, A‑Fonds
C‑598/17
,
EU:C:2019:352
, bod
). V tomto kontexte môže vnútroštátny súd požiadať Súdny dvor podľa článku 267 ZFEÚ o výklad prvkov práva Únie, ktoré potrebuje na vyriešenie sporu, o ktorom má rozhodnúť.
Svojou druhou otázkou sa vnútroštátny súd v podstate pýta, či sa má článok 108 ods. 3 ZFEÚ vykladať v tom zmysle, že opatrenie zavedené členským štátom, ktorého cieľom je sumou vo výške 20 miliónov eur počas obdobia niekoľkých rokov financovať jednak náhradu škody v prospech chovateľov, ktorí boli nútení poraziť zvieratá nakazené infekčnými chorobami, a jednak odmeny pre veterinárnych lekárov vykonávajúcich slobodné povolanie, ktorých služby sa pri sanácii využili, sa má podrobiť predbežnej kontrole stanovenej v tomto ustanovení, a to vrátane prípadu, keď Komisia už schválila podobné opatrenia.
Na úvod treba pripomenúť, že článok 108 ZFEÚ zavádza rozdielne konania podľa toho, či ide o existujúcu alebo novú štátnu pomoc. Zatiaľ čo článok 108 ods. 1 ZFEÚ umožňuje, aby existujúca pomoc bola naďalej poskytovaná dovtedy, kým Komisia nerozhodne o jej nezlučiteľnosti, článok 108 ods. 3 ZFEÚ stanovuje, že zámery v súvislosti so zavedením novej pomoci alebo zmenou existujúcej pomoci treba včas oznámiť Komisii, pričom nemôžu byť vykonané, pokiaľ sa vo veci nerozhodlo s konečnou platnosťou (pozri v tomto zmysle rozsudok z 20. septembra 2018, Carrefour Hypermarchés a i.,
C‑510/16
,
EU:C:2018:751
, bod
, ako aj citovanú judikatúru).
Treba preto preskúmať, či opatrenie, o ktoré ide vo veci samej, možno kvalifikovať ako „existujúcu pomoc“.
Podľa článku 1 písm. b) bodu ii) nariadenia č. 659/1999 pojem „existujúca pomoc“ zahŕňa „autorizovanú pomoc, to znamená schémy pomoci a individuálnu pomoc, ktoré boli schválené Komisiou alebo Radou“, zatiaľ čo podľa článku 1 písm. c) tohto nariadenia „nová pomoc“ predstavuje „všetku pomoc, to znamená schémy pomoci a individuálnu pomoc, ktorá nie je existujúcou pomocou vrátane úprav existujúcej pomoci“.
Článok 4 ods. 1 prvá veta nariadenia č. 794/2004 navyše stanovuje, že „na účely článku 1 písm. c) nariadenia [č. 659/1999] zmena existujúcej pomoci bude znamenať každú zmenu, okrem zmien čisto formálneho alebo administratívneho charakteru, ktoré nemôžu ovplyvniť posúdenie zlučiteľnosti opatrenia pomoci [s vnútorným] trhom“.
V prejednávanej veci je nesporné, že opatrenia z rokov 1997 a 1999, ktorých cieľom bolo financovať náhradu škody, o ktorú ide vo veci samej, a ktorými sa na obdobie rokov 1993 až 1997 na tento účel schválili sumy vo výške 16 miliárd ITL (približne 8263310 eur) a 20 miliárd ITL (približne 10329138 eur), schválila Komisia v rozhodnutí z roku 2002. Ako uviedol generálny advokát v bode 48 svojich návrhov, tieto opatrenia teda predstavujú schválenú schému pomoci, a teda „existujúcu pomoc“ v zmysle článku 1 písm. b) bodu ii) nariadenia č. 659/1999.
Pokiaľ ide o opatrenie z roku 2005, hoci sa jeho cieľ zhoduje s cieľom opatrení z rokov 1997 a 1999, ktorým je refinancovanie náhrady škody upravenej v článku 1 regionálneho zákona č. 12/1989, toto opatrenie stanovuje súčasne zvýšenie rozpočtu určeného na schému pomoci, ktorú Komisia schválila v rozhodnutí z roku 2002, o 20 miliónov eur, a súčasne predlžuje obdobie refinancovania o obdobie od roku 2000 do rok 2006, ako uviedol generálny advokát v bode 53 svojich návrhov.
Takéto zmeny v schválenej schéme pomoci však nemožno považovať za zmeny čisto formálneho alebo administratívneho charakteru v zmysle článku 4 ods. 1 prvej vety nariadenia č. 794/2004. Predstavujú naopak zmenu existujúcej pomoci v zmysle článku 1 písm. c) nariadenia č. 659/1999.
Z judikatúry Súdneho dvora totiž vyplýva, že predĺženie obdobia uplatňovania už schválenej schémy pomoci, či už je, alebo nie je spojené s navýšením rozpočtu schváleného pre túto schému, predstavuje novú pomoc, ktorá sa odlišuje od schválenej schémy (pozri v tomto zmysle rozsudky z 20. mája 2010, Todaro Nunziatina & C.,
C‑138/09
,
EU:C:2010:291
, body
a
; zo 4. decembra 2013, Komisia/Rada,
C‑111/10
,
EU:C:2013:785
, bod
; zo 4. decembra 2013, Komisia/Rada,
C‑121/10
,
EU:C:2013:784
, bod
, ako aj z 26. októbra 2016, DEI a Komisia/Alouminion tis Ellados,
C‑590/14 P
,
EU:C:2016:797
, body
,
a
).
Rovnako článok 4 ods. 2 písm. b) nariadenia č. 794/2004 uvádza „predĺženie existujúcej schválenej schémy pomoci najviac o šesť rokov, so zvýšením alebo bez zvýšenia rozpočtu“ medzi zmenami existujúcej pomoci, ktoré sa v zásade musia oznámiť Komisii prostredníctvom zjednodušeného oznamovacieho formulára.
Za týchto podmienok treba opatrenie, ktorým sa stanovuje súčasne predĺženie schválenej schémy pomoci od roku 2000 do roku 2006, a zvýšenie rozpočtu vyčleneného na túto schému o 20 miliónov eur, považovať za opatrenie, ktorým sa zavádza nová pomoc v zmysle článku 1 písm. c) nariadenia č. 659/1999.
Členský štát, ktorý zamýšľa poskytnúť takúto pomoc, je teda v zásade povinný dodržať povinnosť oznámiť túto pomoc včas Komisii a povinnosť zdržať sa jej vykonania, pokiaľ sa vo veci nerozhodlo s konečnou platnosťou podľa článku 108 ods. 3 ZFEÚ.
Treba však preskúmať, či môže byť opatrenie z roku 2005 vyňaté z tejto notifikačnej povinnosti podľa článkov 3 a 26 nariadenia č. 702/2014, ako tvrdí talianska vláda vo svojich písomných pripomienkach.
Nariadenie č. 702/2014, ktoré bolo prijaté na základe článku 108 ods. 4 ZFEÚ, v článku 3 stanovuje, že bez ohľadu na všeobecnú notifikačnú povinnosť v zmysle článku 108 ods. 3 ZFEÚ, ktorá predstavuje jeden zo základných prvkov systému kontroly štátnej pomoci a ktorá sa týka každého opatrenia smerujúceho k zavedeniu alebo zmene novej pomoci, sa členský štát môže dovolávať výnimky z tejto povinnosti podľa tohto nariadenia, ak opatrenie pomoci, ktoré prijal alebo zamýšľa prijať, spĺňa podmienky, ktoré sú v ňom stanovené. Tieto podmienky treba ako zmiernenie uvedenej všeobecnej povinnosti vykladať reštriktívne. Naopak, štátna pomoc, na ktorú sa nariadenie č. 702/2014 nevzťahuje, podlieha notifikačnej povinnosti a povinnosti zdržania sa, pokiaľ ide o vykonanie opatrenia, ktoré sú stanovené v článku 108 ods. 3 ZFEÚ (pozri analogicky rozsudok z 5. marca 2019, Eesti Pagar,
C‑349/17
,
EU:C:2019:172
, body
,
a
, ako aj citovanú judikatúru).
V prvom rade, pokiaľ ide o uplatniteľnosť nariadenia č. 702/2014 na spor vo veci samej z hľadiska časovej pôsobnosti, článok 51 tohto nariadenia s názvom „Prechodné ustanovenia“ v odseku 1 stanovuje, že toto nariadenie sa uplatňuje na individuálnu pomoc poskytnutú pred dátumom nadobudnutia účinnosti tohto nariadenia, ak daná individuálna pomoc spĺňa podmienky stanovené v tomto nariadení, a to s výnimkou článkov 9 a 10.
Podľa článku 2 bodu 12 písm. b) nariadenia č. 702/2014 pojem „individuálna pomoc“ v zmysle tohto nariadenia zahŕňa každú pomoc poskytnutú jednotlivým príjemcom na základe schémy pomoci. Navyše „dátum poskytnutia pomoci“ je v článku 2 bode 29 uvedeného nariadenia vymedzený ako dátum, kedy je príjemcovi priznané zákonné právo prijať pomoc v súlade s uplatniteľným vnútroštátnym právnym poriadkom.
Hoci nariadenie č. 702/2014 nevymedzuje pojem „poskytnutá“, uvedený v článku 51 ods. 1 tohto nariadenia, z judikatúry Súdneho dvora vyplýva, že od okamihu, keď bolo podľa vnútroštátnej právnej úpravy príjemcovi priznané právo na získanie pomoci poskytnutej zo štátnych prostriedkov, sa štátna pomoc musí považovať za priznanú, takže skutočný prevod predmetných prostriedkov nie je rozhodujúci (pozri v tomto zmysle rozsudky z 21. marca 2013, Magdeburger Mühlenwerke,
C‑129/12
,
EU:C:2013:200
, bod
, ako aj z 19. decembra 2019, Arriva Italia a i.,
C‑385/18
,
EU:C:2019:1121
, bod
).
Z toho vyplýva, že „individuálna pomoc“ v zmysle článku 2 bodu 12 nariadenia č. 702/2014, poskytnutá pred 1. júlom 2014, na základe schémy pomoci, akou je opatrenie z roku 2005, patrí do časovej pôsobnosti tohto nariadenia.
V druhom rade, pokiaľ ide o podmienky, ktorých splnením nariadenie č. 702/2014 podmieňuje uplatnenie výnimky zo všeobecnej notifikačnej povinnosti, z článku 3 tohto nariadenia vyplýva, že na to, aby bola individuálna pomoc poskytnutá na základe schém pomoci oslobodená od tejto povinnosti, musí spĺňať všetky podmienky stanovené v kapitole I tohto nariadenia, ako aj osobitné podmienky uplatniteľné na dotknutú kategóriu pomoci stanovené v kapitole III uvedeného nariadenia.
Pokiaľ ide o podmienky stanovené v kapitole I nariadenia č. 702/2014, článok 4 tohto nariadenia pomocou ekvivalentu hrubého grantu stanovuje stropy, nad rámec ktorých sa toto nariadenie neuplatňuje na individuálnu pomoc, zatiaľ čo články 5 a 6 uvedeného nariadenia podmieňujú uplatnenie tohto nariadenia podmienkami transparentnosti a stimulačného účinku pomoci. Články 7 a 8 nariadenia č. 702/2014 sa týkajú intenzity pomoci a oprávnených nákladov, ako aj pravidiel kumulácie. Pokiaľ ide o články 9 a 10 tohto nariadenia týkajúce sa uverejňovania a informácií, ako aj predchádzania duplicitnému uverejňovaniu, z článku 51 ods. 1 uvedeného nariadenia vyplýva, že podmienky, ktoré sú stanovené v uvedených článkoch 9 a 10, musia byť splnené len v prípade inej pomoci než individuálnej pomoci poskytnutej pred nadobudnutím účinnosti toho istého nariadenia.
Pokiaľ ide o osobitné podmienky stanovené v kapitole III nariadenia č. 702/2014, článok 26 tohto nariadenia sa týka najmä pomoci na náklady na prevenciu, kontrolu a eradikáciu chorôb zvierat a pomoci na nápravu škôd spôsobených týmito chorobami.
Podľa článku 26 ods. 1 nariadenia č. 702/2014 pomoc v prospech malých a stredných podnikov pôsobiacich v poľnohospodárskej prvovýrobe, okrem iného na prevenciu a eradikáciou chorôb zvierat, a pomoc na náhradu strát takýchto podnikov spôsobených okrem iného chorobami zvierat je oslobodená od notifikačnej povinnosti stanovenej v článku 108 ods. 3 ZFEÚ, pokiaľ spĺňa podmienky stanovené v odsekoch 2 až 13 uvedeného článku 26 a kapitoly I nariadenia č. 702/2014. Spomedzi týchto podmienok odsek 6 druhý pododsek toho istého článku 26 stanovuje, že takáto pomoc sa vypláca do štyroch rokov odo dňa vzniku nákladov alebo strát spôsobených chorobou zvierat.
Pokiaľ ide napokon o otázku, ktorú položila Komisia vo svojej odpovedi na otázky položené Súdnym dvorom, či náhrada škody, ktorú požadoval AU na základe opatrenia z roku 2005, predstavuje pomoc
de minimis
v zmysle nariadenia č. 1408/2013, ktoré nadobudlo účinnosť 1. januára 2014, treba uviesť, že podľa článku 7 ods. 1 tohto nariadenia, ktorého znenie je analogické so znením článku 51 ods. 1 nariadenia č. 702/2014, sa nariadenie č. 1408/2013 uplatňuje na pomoc poskytnutú pred nadobudnutím jeho účinnosti, ak pomoc spĺňa podmienky stanovené v tomto nariadení.
Okrem toho podľa článku 3 ods. 1 tohto nariadenia sa opatrenia pomoci považujú za opatrenia, ktoré nespĺňajú všetky kritériá v článku 107 ods. 1 ZFEÚ, a preto sú oslobodené od notifikačnej povinnosti stanovenej v článku 108 ods. 3 ZFEÚ, v prípade, že spĺňajú všetky podmienky stanovené v uvedenom nariadení, medzi ktoré patrí podmienka stanovená v článku 3 ods. 2 toho istého nariadenia, ktorú generálny advokát uviedol v bode 85 svojich návrhov a podľa ktorej celková výška pomoci
de minimis
, ktorú členský štát poskytuje jedinému podniku, nepresahuje 15000 eur v priebehu obdobia troch fiškálnych rokov.
Zo všetkých predchádzajúcich úvah vyplýva, že článok 108 ods. 3 ZFEÚ sa má vykladať v tom zmysle, že opatrenie zavedené členským štátom, ktorého cieľom je sumou vo výške 20 miliónov eur počas obdobia niekoľkých rokov financovať jednak náhradu škody v prospech chovateľov, ktorí boli nútení poraziť zvieratá nakazené infekčnými chorobami, a jednak odmeny pre veterinárnych lekárov vykonávajúcich slobodné povolanie, ktorých služby sa pri sanácii využili, sa má podrobiť predbežnej kontrole stanovenej v tomto ustanovení, ak sa na toto opatrenie nevzťahuje schvaľujúce rozhodnutie Komisie, okrem prípadu, že toto opatrenie spĺňa podmienky stanovené v nariadení č. 702/2014, alebo podmienky stanovené v nariadení č. 1408/2013.
O prvej otázke
Vzhľadom na odpoveď na druhú otázku nie je potrebné preskúmať prvú otázku.
O trovách
Vzhľadom na to, že konanie pred Súdnym dvorom má vo vzťahu k účastníkom konania vo veci samej incidenčný charakter a bolo začaté v súvislosti s prekážkou postupu v konaní pred vnútroštátnym súdom, o trovách konania rozhodne tento vnútroštátny súd. Iné trovy konania, ktoré vznikli v súvislosti s predložením pripomienok Súdnemu dvoru a nie sú trovami uvedených účastníkov konania, nemôžu byť nahradené.
Z týchto dôvodov Súdny dvor (štvrtá komora) rozhodol takto:
Článok 108 ods. 3 ZFEÚ sa má vykladať v tom zmysle, že opatrenie zavedené členským štátom, ktorého cieľom je sumou vo výške 20 miliónov eur počas obdobia niekoľkých rokov financovať jednak náhradu škody v prospech chovateľov, ktorí boli nútení poraziť zvieratá nakazené infekčnými chorobami, a jednak odmeny pre veterinárnych lekárov vykonávajúcich slobodné povolanie, ktorých služby sa pri sanácii využili, sa má podrobiť predbežnej kontrole stanovenej v tomto ustanovení, ak sa na toto opatrenie nevzťahuje schvaľujúce rozhodnutie Európskej komisie, okrem prípadu, že toto opatrenie spĺňa podmienky stanovené v nariadení Komisie (EÚ) č. 702/2014 z 25. júna 2014, ktorým sa určité kategórie pomoci v odvetví poľnohospodárstva a lesného hospodárstva a vo vidieckych oblastiach vyhlasujú za zlučiteľné s vnútorným trhom pri uplatňovaní článkov 107 a 108 [ZFEÚ], alebo podmienky stanovené v nariadení Komisie (EÚ) č. 1408/2013 z 18. decembra 2013 o uplatňovaní článkov 107 a 108 [ZFEÚ] na pomoc
de minimis
v sektore poľnohospodárstva.
Podpisy
(
*1
) Jazyk konania: taliančina. | [
"Návrh na začatie prejudiciálneho konania",
"Štátna pomoc",
"Odvetvie poľnohospodárstva",
"Porážka zvierat nakazených infekčnými chorobami",
"Náhrada škody v prospech chovateľov",
"Notifikačná povinnosť a povinnosť standstill",
"Článok 108 ods. 3 ZFEÚ",
"Pojmy ‚existujúca pomoc‘ a ‚nová pomoc‘",
"Nariadenie (ES) č. 659/1999",
"Výnimky podľa kategórií pomoci",
"Nariadenie (EÚ) č. 702/2014",
"Pomoc de minimis",
"Nariadenie (EÚ) č. 1408/2013"
] |
62010CJ0559 | de | Das Vorabentscheidungsersuchen betrifft die Auslegung der Kombinierten Nomenklatur in Anhang I der Verordnung (EWG) Nr. 2658/87
des Rates vom 23. Juli 1987 über die zolltarifliche und statistische Nomenklatur sowie den Gemeinsamen Zolltarif (ABl. L 256,
S. 1) in der durch die Verordnung (EG) Nr. 1549/2006 der Kommission vom 17. Oktober 2006 (ABl. L 301, S. 1) geänderten Fassung
(im Folgenden: KN), insbesondere der Unterpositionen 0208 90 40 und 0208 90 95.
Dieses Ersuchen ergeht im Rahmen eines Rechtsstreits zwischen der Deli Ostrich NV (im Folgenden: Deli Ostrich) und dem belgischen
Staat, vertreten durch den Federale Overheidsdienst Financiën, Douane en Accijnzen (föderale Finanzbehörde), über die Tarifierung
von gefrorenem Kamelfleisch aus Australien.
Rechtlicher Rahmen
Die KN
Die Tarifierung von Waren, die in die Europäische Union eingeführt werden, unterliegt der KN in Anhang I der Verordnung (EWG)
Nr. 2658/87. Die zu der im Ausgangsverfahren maßgeblichen Zeit geltende Fassung der KN ist die sich aus der Verordnung Nr.
1549/2006 ergebende.
Die KN beruht auf dem Harmonisierten System zur Bezeichnung und Codierung der Waren, das vom Rat für die Zusammenarbeit auf
dem Gebiet des Zollwesens, jetzt Weltzollorganisation, ausgearbeitet und mit dem am 14. Juni 1983 in Brüssel geschlossenen
Internationalen Übereinkommen über das Harmonisierte System zur Bezeichnung und Codierung der Waren eingeführt wurde, das
mit dem dazugehörenden Änderungsprotokoll vom 24. Juni 1986 im Namen der Europäischen Wirtschaftsgemeinschaft durch den Beschluss
87/369/EWG des Rates vom 7. April 1987 (ABl. L 198, S. 1) genehmigt wurde.
Teil I der KN enthält eine Reihe einführender Vorschriften. Dort heißt es in Titel I („Allgemeine Vorschriften“) Abschnitt
A („Allgemeine Vorschriften für die Auslegung der [KN]“):
„Für die Einreihung von Waren in die [KN] gelten folgende Grundsätze:
1. Die Überschriften der Abschnitte, Kapitel und Teilkapitel sind nur Hinweise. Maßgebend für die Einreihung sind der Wortlaut
der Positionen und der Anmerkungen zu den Abschnitten oder Kapiteln und – soweit in den Positionen oder in den Anmerkungen
zu den Abschnitten oder Kapiteln nichts anderes bestimmt ist – die nachstehenden Allgemeinen Vorschriften.
…
6. Maßgebend für die Einreihung von Waren in die Unterpositionen einer Position sind der Wortlaut dieser Unterpositionen, die
Anmerkungen zu den Unterpositionen und – sinngemäß – die vorstehenden Allgemeinen Vorschriften. Einander vergleichbar sind
dabei nur Unterpositionen der gleichen Gliederungsstufe. Soweit nichts anderes bestimmt ist, gelten bei Anwendung dieser Allgemeinen
Vorschrift auch die Anmerkungen zu den Abschnitten und Kapiteln.“
Teil II der KN enthält eine Einreihung der Waren in Abschnitte, Kapitel, Positionen und Unterpositionen.
Teil II Abschnitt I („Lebende Tiere und Waren tierischen Ursprungs“) der KN enthält ein Kapitel 2 („Fleisch und genießbare
Schlachtnebenerzeugnisse“), in dem die Position 0208 lautet:
„0208 Anderes Fleisch und andere genießbare Schlachtnebenerzeugnisse, frisch, gekühlt oder gefroren
…
0208 90 - andere:
0208 90 10 - - von Haustauben
- - von Wild (ausgenommen von Kaninchen und Hasen):
0208 90 20 - - - von Wachteln
0208 90 40 - - - andere
0208 90 55 - - Robbenfleisch
0208 90 60 - - von Rentieren
0208 90 70 - - Froschschenkel
0208 90 95 - - andere“.
Nach Art. 9 Abs. 1 Buchst. a zweiter Gedankenstrich und Art. 10 der Verordnung Nr. 2658/87 erlässt die Europäische Kommission
die Erläuterungen zur KN, die im
Amtsblatt der Europäischen Union
veröffentlicht werden.
Die zu der im Ausgangsverfahren maßgeblichen Zeit geltenden Erläuterungen wurden am 28. Februar 2006 im
Amtsblatt der Europäischen Union
veröffentlicht (ABl. C 50, S. 1). Zur Unterposition 0208 90 40 heißt es darin:
„Hierher gehören insbesondere Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse von:
1. Haarwild: Hirsche, Damhirsche, Rehe, Gämsen (Rupicapra rupicapra), Elche, Antilopenziegen, Antilopen, Gazellen, Bären und
Kängurus;
2. Federwild: Wildtauben, Wildgänse, Wildenten, Rebhühner, Fasane, Schnepfen (z. B. Sumpf- oder Moorschnepfen), Birkhühner, Fettammern
und Strauße.
Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse von Tieren, die üblicherweise gejagt werden (Fasane, Strauße, Damhirsche,
usw.), werden auch dann als Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse von Wild eingereiht, wenn die Tiere in Gefangenschaft
gehalten worden sind.
Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse von Rentieren sind von dieser Unterposition ausgenommen (Unterposition 0208 90 60).
Jedoch bleiben Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse bestimmter Rentierarten (z. B. Karibus) in dieser Unterposition,
sofern nachgewiesen wird, dass das Fleisch und die genießbaren Schlachtnebenerzeugnisse von Tieren stammen, die in freier
Wildbahn gelebt haben und auf der Jagd erlegt worden sind.
Nicht hierher gehören Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse von Wildkaninchen (Oryctolagus cuniculus) und von Hasen
(Unterposition 0208 10 90).“
Ausgangsverfahren und Vorlagefrage
Am 22. Oktober 2007 meldete die DHL Global Forwarding NV (im Folgenden: DHL) beim Kantoor der douane en accijnzen te Antwerpen
(Zoll- und Verbrauchsteueramt Antwerpen) 660 in Kartons verpackte Dosen mit gefrorenem Kamelfleisch ohne Knochen zur Abfertigung
zum freien Verkehr an. Als Empfängerin der Ware wurde in der Anmeldung Deli Ostrich angegeben. Dieses Kamelfleisch wurde in
der Unterposition 0208 90 95 der KN angemeldet.
DHL hatte der Anmeldung eine tierärztliche Bescheinigung der zuständigen australischen Behörde vom 10. September 2007 beigefügt,
der zufolge das Kamelfleisch von wildlebenden Tieren stammt, die erlegt worden seien.
Am 12. Dezember 2007 beantragte DHL auf Weisung von Deli Ostrich die Erstattung eines bestimmten Einfuhrabgabenbetrags, da
die Ware in der Unterposition 0208 90 40 der KN hätte angemeldet werden müssen. Nachdem dieser Antrag und die von Deli Ostrich
eingelegte Verwaltungsbeschwerde zurückgewiesen worden waren, erhob Letztere Klage bei der Rechtbank van eerste aanleg te
Antwerpen (Gericht erster Instanz Antwerpen).
Das vorlegende Gericht weist darauf hin, dass zwischen den Parteien des Ausgangsverfahrens nicht streitig sei, dass das in
Rede stehende Fleisch von Tieren stammte, die keine Zuchtkamele seien. Deli Ostrich macht jedoch geltend, dass es sich dabei
um Wildtiere handele, während es für die Federale Overheidsdienst Financiën, Douane en Accijnzen bei der zolltariflichen Einreihung
entscheidend darauf ankommt, ob es sich um Tiere handele, die üblicherweise gejagt würden, was bei Kamelen nicht der Fall
sei.
Da die Rechtbank van eerste aanleg te Antwerpen der Ansicht ist, dass die Entscheidung des bei ihr anhängigen Rechtsstreits
von der Auslegung der Vorschriften der KN über Waren tierischen Ursprungs abhänge, hat sie das Verfahren ausgesetzt und dem
Gerichtshof folgende Frage zur Vorabentscheidung vorgelegt:
In welchen zum Zeitpunkt der Anmeldung vom 22. Oktober 2007 geltenden KN-Code ist Fleisch von – im vorliegenden Fall unstreitig
nicht in Gefangenschaft gezüchteten – Kamelen einzureihen?
Zur Vorlagefrage
Zur Zulässigkeit
Deli Ostrich stellt in ihren schriftlichen Erklärungen die Zulässigkeit des Vorabentscheidungsersuchens in Frage. Ihrer Ansicht
nach bezieht sich die Vorlagefrage nicht auf die Auslegung des Unionsrechts, sondern auf eine Würdigung des Sachverhalts des
Ausgangsrechtsstreits, die das nationale Gericht vorzunehmen habe.
Insoweit ist darauf hinzuweisen, dass das Verfahren nach Art. 267 AEUV auf einer klaren Aufgabentrennung zwischen den nationalen
Gerichten und dem Gerichtshof beruht. Es ist allein Sache des nationalen Gerichts, das mit dem Rechtsstreit befasst ist und
in dessen Verantwortungsbereich die zu erlassende gerichtliche Entscheidung fällt, im Hinblick auf die Besonderheiten der
Rechtssache sowohl die Erforderlichkeit einer Vorabentscheidung für den Erlass seines Urteils als auch die Erheblichkeit der
dem Gerichtshof vorzulegenden Fragen zu beurteilen. Daher ist der Gerichtshof grundsätzlich gehalten, über die ihm vorgelegte
Frage zu befinden, wenn diese die Auslegung des Gemeinschaftsrechts betrifft (vgl. Urteil vom 5. Oktober 2006, Nádasdi und
Németh, C‑290/05 und C‑333/05, Slg. 2006, I‑10115, Randnr. 28 und die dort angeführte Rechtsprechung).
In einem Vorabentscheidungsverfahren auf dem Gebiet der zolltariflichen Einreihung ist es Aufgabe des Gerichtshofs, dem nationalen
Gericht die Kriterien aufzuzeigen, anhand deren es die betreffenden Waren richtig in die KN einreihen kann, nicht aber, diese
Einreihung selbst vorzunehmen, zumal er nicht immer über die hierfür erforderlichen Angaben verfügt (vgl. Urteile vom 16.
Juli 2009, Pärlitigu, C‑56/08, Slg. 2009, I‑6719, Randnr. 23, und vom 20. Mai 2010, Data I/O, C‑370/08, Slg. 2010, I‑0000,
Randnr. 24).
Wie sich im vorliegenden Fall aus den Akten ergibt, begehrt das vorlegende Gericht mit seiner Frage eine Auslegung der KN
und insbesondere Aufschluss über die Kriterien für die Einreihung einer Ware in eine der Unterpositionen zur Position 0208
der KN, um den bei ihm anhängigen Rechtsstreit zu entscheiden.
Das Vorabentscheidungsersuchen ist daher als zulässig anzusehen.
Zur Begründetheit
Mit seiner Frage möchte das vorlegende Gericht im Wesentlichen wissen, ob das Fleisch von nicht in Gefangenschaft gezüchteten
Kamelen in die Unterposition 0208 90 40 der KN (andere [Wildfleischarten]) oder in die Unterposition 0208 90 95 der KN (andere)
einzureihen ist.
Nach Ansicht von Deli Ostrich und der Kommission ist die KN dahin auszulegen, dass das in Rede stehende Kamelfleisch in die
Unterposition 0208 90 40 der KN (andere [Wildfleischarten]) einzureihen ist. Die belgische Regierung macht in ihren schriftlichen
Erklärungen hingegen geltend, dass dieses Fleisch in die Unterposition 0208 90 95 der KN einzureihen sei.
Insoweit ist darauf hinzuweisen, dass nach ständiger Rechtsprechung des Gerichtshofs im Interesse der Rechtssicherheit und
der leichten Nachprüfbarkeit das entscheidende Kriterium für die zollrechtliche Tarifierung von Waren allgemein in deren objektiven
Merkmalen und Eigenschaften zu suchen ist, wie sie im Wortlaut der KN-Positionen und der Anmerkungen zu den Abschnitten oder
Kapiteln festgelegt sind (vgl. Urteil vom 14. Juli 2011, Paderborner Brauerei Haus Cramer, C‑196/10, Slg. 2011, I‑0000, Randnr.
31 und die dort angeführte Rechtsprechung).
Die in Bezug auf die KN von der Kommission ausgearbeiteten Erläuterungen sind ein wichtiges, wenn auch nicht rechtsverbindliches
Hilfsmittel für die Auslegung der Tragweite der einzelnen Tarifpositionen (vgl. Urteile vom 29. April 2010, Roeckl Sporthandschuhe,
C‑123/09, Slg. 2010, I‑4065, Randnr. 37, und vom 28. Oktober 2010, X, C‑423/09, Slg. 2010, I‑0000, Randnr. 16).
Dagegen hat ein Schreiben eines Referatsleiters der Kommission, wie das Antwortschreiben des Leiters der Generaldirektion
„Zoll und indirekte Steuern“ (GD XXI) der Kommission vom 29. April 1997 auf eine Frage des Federale Overheidsdienst Financiën,
Douane en Accijnzen zur Tarifierung von Kamelfleisch, auf das sich die belgische Regierung in ihren schriftlichen Erklärungen
beruft, nicht die Bedeutung, die Erläuterungen zukommt.
Im vorliegenden Fall ist festzustellen, dass Kamelfleisch weder in den Positionen und Unterpositionen der KN noch in den Anmerkungen
zu ihren Abschnitten oder Kapiteln und auch nicht in den Erläuterungen zur Unterposition 0208 90 40 der KN ausdrücklich erwähnt
ist.
In diesen Erläuterungen heißt es nämlich, dass „Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse von Tieren, die üblicherweise
gejagt werden …, auch dann als Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse von Wild eingereiht [werden], wenn die Tiere
in Gefangenschaft gehalten worden sind“. Daraus geht jedoch nicht hervor, dass nur Fleisch und genießbare Schlachtnebenerzeugnisse
von Tieren, die üblicherweise gejagt werden, in diese Unterposition eingereiht werden können.
Der Gerichtshof hat in Randnr. 3 des Urteils vom 12. Dezember 1973, Witt (149/73, Slg. 1973, 1587), in Bezug auf Rentierfleisch,
das von Wild- oder Zuchttieren stammen kann, festgestellt, dass der Begriff „Wild“ nach dem üblichen Wortsinn die Tierarten
erfasst, die in freier Wildbahn leben und gejagt werden.
In derselben Randnummer des Urteils Witt hat der Gerichtshof im Wesentlichen ausgeführt, dass die Zollbehörden schlüssige
Beweise für den Wildcharakter der Tiere, deren Fleisch vom Einführer unter der Unterposition für andere Wildfleischarten angemeldet
wird, verlangen dürfen, damit Fleisch von Wildtieren und Fleisch von Zuchttieren derselben Art unterschiedlich eingereiht
werden kann.
Was die objektiven Merkmale und Eigenschaften betrifft, aufgrund deren Kamelfleisch als „andere [Wildfleischarten]“ in die
Unterposition 0208 90 40 der KN eingereiht werden kann, ist das maßgebliche Kriterium daher, ob das Fleisch, um dessen Einreihung
es geht, von Tieren stammt, die in freier Wildbahn lebten und gejagt wurden, was das mit dem Rechtsstreit befasste nationale
Gericht zu prüfen hat.
Im vorliegenden Fall ergibt sich aus der Vorlageentscheidung, dass zwischen den Parteien des Ausgangsverfahrens unstreitig
ist, dass das in Rede stehende Fleisch von Kamelen stammt, die keine Zuchtkamele sind. Darüber hinaus hat die Kommission in
ihren schriftlichen Erklärungen Angaben zum Sachverhalt gemacht, die bestätigen, dass ein beträchtlicher Teil des Kamelbestands
in Australien verwildert und tatsächlich von regelmäßigen Entnahmen, insbesondere zum Zweck der Verarbeitung zu Nahrungsmitteln,
betroffen ist, woraus sich gegebenenfalls ableiten lässt, dass das in Rede stehende Fleisch von Kamelen stammt, die gejagt
worden sind.
Auf die Vorlagefrage ist daher zu antworten, dass die KN dahin auszulegen ist, dass Kamelfleisch als „andere [Wildfleischarten]“
in die Unterposition 0208 90 40 einzureihen ist, wenn die Kamele, von denen dieses Fleisch stammt, in freier Wildbahn lebten
und gejagt wurden.
Kosten
Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen
Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Die Auslagen anderer Beteiligter für die Abgabe von
Erklärungen vor dem Gerichtshof sind nicht erstattungsfähig.
Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Achte Kammer) für Recht erkannt:
Die Kombinierte Nomenklatur, die den Anhang I der Verordnung (EWG) Nr. 2658/87 des Rates vom 23. Juli 1987 über die zolltarifliche
und statistische Nomenklatur sowie den Gemeinsamen Zolltarif in der durch die Verordnung (EG) Nr. 1549/2006 der Kommission
vom 17. Oktober 2006 geänderten Fassung bildet, ist dahin auszulegen, dass Kamelfleisch als „andere [Wildfleischarten]“ in
die Unterposition 0208 90 40 einzureihen ist, wenn die Kamele, von denen dieses Fleisch stammt, in freier Wildbahn lebten
und gejagt wurden.
Unterschriften
*
Verfahrenssprache: Niederländisch. | [
"Gemeinsamer Zolltarif",
"Kombinierte Nomenklatur",
"Tarifierung",
"Gefrorenes Kamelfleisch, das nicht aus einer Zucht stammt",
"Einreihung in die Unterposition 0208 90 40 (andere [Wildfleischarten]) oder 0208 90 95 (andere)"
] |
62008TJ0508 | pt | Antecedentes do litígio
Em 17 de Setembro de 2003, a recorrente, Bang & Olufsen A/S, apresentou um pedido de marca comunitária no Instituto de Harmonização
do Mercado Interno (marcas, desenhos e modelos) (IHMI), nos termos do Regulamento (CE) n.° 40/94 do Conselho, de 20 de Dezembro
de 1993, sobre a marca comunitária (JO 1994, L 11, p. 1), conforme alterado [substituído pelo Regulamento (CE) n.° 207/2009
do Conselho, de 26 de Fevereiro de 2009, sobre a marca comunitária (JO L 78, p. 1)].
A marca cujo registo foi pedido é o sinal tridimensional a seguir reproduzido:
Os produtos para os quais foi pedido o registo da marca pertencem às classes 9 e 20, na acepção do Acordo de Nice relativo
à Classificação Internacional dos Produtos e dos Serviços para o registo de marcas, de 15 de Junho de 1957, conforme revisto
e alterado, e correspondem, em relação a cada uma dessas classes, à seguinte descrição:
– classe 9: «aparelhos e instrumentos eléctricos e electrónicos para a recepção analógica, digital ou óptica, o tratamento,
a reprodução, a regulação ou a distribuição de sinais sonoros, altifalantes»;
– classe 20: «Móveis hi‑fi».
Por decisão de 1 de Março de 2005, o examinador indeferiu o pedido de registo relativamente ao conjunto dos produtos enumerados
no número precedente, em aplicação do artigo 38.° do Regulamento n.° 40/94 (actual artigo 37.° do Regulamento n.° 207/2009),
por considerar que a marca pedida estava abrangida pelo motivo de recusa visado no artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento
n.° 40/94 [actual artigo7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 207/2009]. Essencialmente, entendeu que a marca pedida era
desprovida de carácter distintivo e não tinha adquirido carácter distintivo pelo uso, em conformidade com o artigo 7.°, n.° 3,
do Regulamento n.° 40/94 (actual artigo 7.°, n.° 3, do Regulamento n.° 207/2009).
Em 27 de Abril de 2005, a recorrente interpôs recurso no IHMI contra a decisão do examinador, nos termos dos artigos 57.°
a 62.° do Regulamento n.° 40/94 (actuais artigos 58.° a 64.° do Regulamento n.° 207/2009).
Por decisão de 22 de Setembro de 2005, a Primeira Câmara de Recurso do IHMI negou provimento a esse recurso invocando que
o artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94 constituía obstáculo ao registo do sinal em causa, uma vez que este
último era desprovido de carácter distintivo intrínseco. A Câmara de Recurso considerou que, embora a forma do produto que
constitui a marca pedida e se inspira essencialmente em considerações estéticas apresentasse características invulgares, a
recorrente não tinha demonstrado que era distintiva e preenchia, assim, a função de uma marca no espírito dos consumidores
a que se destina.
Por petição apresentada na Secretaria do Tribunal Geral em 29 de Dezembro de 2005, a recorrente interpôs um recurso, registado
com a referência T‑460/05, para anulação da referida decisão e assente em dois fundamentos, relativos, respectivamente, à
violação do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), e do artigo 7.°, n.° 3, do Regulamento n.° 40/94. A recorrente realçava, nomeadamente,
que a Câmara de Recurso não tinha examinado o seu pedido à luz desta última disposição.
Por decisão de 24 de Fevereiro de 2006, a Câmara de Recurso rectificou a sua decisão de 22 de Setembro de 2005 através de
uma corrigenda. Indicou que tinha cometido um erro manifesto e que não examinara o pedido de registo à luz do disposto no
artigo 7.°, n.° 3, do Regulamento n.° 40/94. Considerou que tal erro caía no âmbito de aplicação da regra 53 do Regulamento
(CE) n.° 2868/95 da Comissão, de 13 de Dezembro de 1995, relativo à execução do Regulamento n.° 40/94 (JO L 303, p. 1), e
examinou o referido pedido de acordo com essa regra. Consequentemente, a Câmara de Recurso rectificou a sua decisão de 22
de Setembro de 2005, especificando que o pedido de registo ao abrigo do artigo 7.°, n.° 3, do Regulamento n.° 40/94 era também
indeferido, pela razão de as provas fornecidas pela recorrente não serem suficientes para demonstrar o carácter distintivo
adquirido pelo uso da marca pedida.
A recorrente apresentou as suas observações sobre o conteúdo da corrigenda por articulado apresentado na Secretaria do Tribunal
Geral em 3 de Maio de 2006.
Por acórdão de 10 de Outubro de 2007, Bang & Olufsen/IHMI (Forma de um altifalante) (T‑460/05, Colect., p. II‑4207), o Tribunal
julgou procedente o recurso da recorrente com base no fundamento relativo à violação do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento
n.° 40/94.
Num primeiro momento, o Tribunal recordou os argumentos desenvolvidos por cada uma das partes e, nesse quadro, realçou, no
n.° 24 do seu acórdão, que o IHMI considerava não haver a certeza de que a posição adoptada pela Câmara de Recurso fosse correcta
e que, a esse respeito, tinha solicitado ao Tribunal que determinasse se uma forma essencialmente inspirada por considerações
estéticas, mas que não confere um valor substancial ao produto na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento
n.° 40/94 [actual artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 207/2009], e que diverge de maneira significativa
de uma forma vulgarmente utilizada no comércio, pode desempenhar uma função de marca.
Num segundo momento, na fase da sua apreciação, o Tribunal considerou, nos n.
os
40 a 45 do seu acórdão, o seguinte:
«40 O exame do conjunto dos elementos de apresentação acima referidos, que constitui a marca pedida, permite concluir que a forma
da marca é verdadeiramente específica e não poderá ser considerada inteiramente comum. Assim, o corpo do altifalante é formado
por um cone que se assemelha a um lápis ou a um tubo de órgão cuja parte pontiaguda toca uma base quadrada. Além disso, um
longo painel rectangular é fixado de um só lado desse cone e acentua a impressão de que o peso desse conjunto assenta somente
na ponta que quase não toca a base quadrada. Dessa maneira, esse conjunto forma um desenho raro e facilmente memorizável.
41 Todas essas características afastam a marca pedida das formas vulgares dos produtos incluídos na mesma categoria que se encontram
vulgarmente no comércio e que comportam geralmente linhas regulares em ângulo recto. A esse propósito, é, aliás, afirmado
no n.° 14 da [decisão de 22 de Setembro de 2005] que‘não há dúvida de que a marca pedida é rara em certos aspectos’. Nela
se especifica a seguir:
‘[…] em relação a um altifalante normal, é excessivamente alta e estreita. Além disso, o centro do altifalante consiste, o
que é invulgar, num tubo que se junta a um cone invertido. O vértice do cone está ligado a uma base quadrada.’
42 Por isso, deve reconhecer‑se que a marca pedida diverge, de maneira significativa, dos hábitos do sector. Com efeito, apresenta
características suficientemente específicas e artificiais susceptíveis de reter a atenção do consumidor médio e de permitir
a este ser sensível à forma dos produtos da recorrente. Assim, não se trata de uma das formas vulgares dos produtos do sector
em causa ou mesmo de uma simples variante delas, mas de uma forma com um aspecto exterior particular que, tendo em conta igualmente
o resultado estético de conjunto, pode reter a atenção do público interessado e permitir‑lhe distinguir os produtos visados
pelo pedido de registo dos que têm outra origem comercial […]
43 Com efeito, mesmo que a existência de características particulares originais não constitua uma condição
sine qua non
do registo, não é menos verdade que a sua presença pode, pelo contrário, conferir o grau requerido de distintividade a uma
marca que, de outra forma, seria dela desprovida.
44 Quanto à argumentação da Câmara de Recurso segundo a qual a forma do produto que constitui a marca pedida não poderá desempenhar
a função de marca no espírito dos consumidores em causa, pelo facto de a marca se inspirar essencialmente em considerações
estéticas […], basta observar que, na medida em que o público pertinente apreende o sinal como uma indicação da origem comercial
do produto ou do serviço, o facto de esse sinal desempenhar ou não, em simultâneo, outra função que não a de indicador da
origem comercial é irrelevante no que respeita ao seu carácter distintivo […]
45 À luz do conjunto das considerações que precedem, há que concluir que, ao considerar que a marca pedida era desprovida de
carácter distintivo, a Câmara de Recurso violou os termos do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, do qual
decorre que basta um mínimo de carácter distintivo para que o motivo de recusa definido nesse artigo não seja aplicável […]»
Em 19 de Novembro de 2007, o
Presidium
das Câmaras de Recurso do IHMI atribuiu de novo o processo à Primeira Câmara de Recurso.
Por comunicações de 26 de Fevereiro e 22 de Abril de 2008, a Câmara de Recurso convidou a recorrente a apresentar as suas
observações sobre a aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94, esclarecendo que a forma visada
no pedido podia ser considerada um sinal que consiste exclusivamente na forma que confere um valor substancial ao produto.
Por cartas de 31 de Março e 28 de Maio de 2008, a recorrente apresentou as suas observações, concluindo que a Câmara de Recurso
não era competente para examinar novos motivos absolutos de recusa, posto que o processo lhe tinha sido remetido pelo Tribunal
Geral. Concluiu ainda que o artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 se aplicava unicamente nos casos
em que a forma do produto determina exclusivamente o seu valor, e não quando é essencialmente vista como um indicador da origem
ou simplesmente como uma das numerosas características que podem influenciar a escolha do consumidor.
Por decisão de 10 de Setembro de 2008 (a seguir «decisão impugnada»), a Primeira Câmara de Recurso do IHMI anulou a decisão
de 1 de Março de 2005 do examinador, na medida em que concluía que a marca pedida era desprovida de carácter distintivo na
acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94. Em contrapartida, por um lado, considerou que era competente
para examinar o pedido de registo do sinal em causa com base noutros motivos absolutos de recusa diversos do previsto no artigo
7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94 e, por outro, recusou o referido pedido, concluindo que o sinal em causa era
exclusivamente constituído pela forma que confere um valor substancial ao produto na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea e),
iii), do Regulamento n.° 40/94.
Pedidos das partes e tramitação processual
A recorrente conclui pedindo que o Tribunal se digne:
– anular o n.° 2 do dispositivo da decisão impugnada;
– condenar o IHMI nas despesas.
O IHMI conclui pedindo que o Tribunal se digne:
– negar provimento ao recurso;
– condenar a recorrente nas despesas.
Na audiência de 7 de Abril de 2011, a recorrente comunicou as decisões tomadas pelo IHMI em três processos, das quais duas
já tinham sido mencionadas na petição inicial e respeitam a pedidos de registo de marca comunitária referentes a sinais tridimensionais.
A recorrente indicou pretender invocar estas decisões para ilustrar a sua argumentação. Comunicou igualmente um extracto de
um estudo, elaborado por um instituto, relativo ao direito das marcas comunitárias. Convidado a pronunciar‑se sobre a comunicação
destes documentos, o IHMI indicou, na audiência, não se opor à sua junção aos presentes autos.
Questão de direito
A título preliminar, cabe realçar que o extracto do estudo do instituto apresentado pela primeira vez no Tribunal pela recorrente,
como indicado no n.° 19
supra
, contém propostas formuladas pelo referido instituto para que, no futuro, seja introduzida uma alteração ao artigo 7.°, n.° 1,
alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94. Sem ser necessário decidir da admissibilidade de tal documento, basta constatar
que é desprovido da mínima pertinência para os efeitos do presente processo.
Além disso, o IHMI alegou que o anexo A 4 da petição inicial, um parecer jurídico sobre a aplicação do artigo 7.°, n.° 1,
alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 elaborado por um terceiro para efeitos do presente processo, é inadmissível, posto
que não foi apresentado anteriormente na Câmara de Recurso.
Este documento, apresentado pela primeira vez no Tribunal Geral, não pode ser tomado em consideração. Com efeito, o recurso
para o Tribunal Geral visa a fiscalização da legalidade das decisões das câmaras de recurso do IHMI, nos termos do artigo
63.° do Regulamento n.° 40/94 (actual artigo 65.° do Regulamento n.° 207/2009), pelo que a função do Tribunal Geral não consiste
em reexaminar as circunstâncias de facto à luz de documentos que lhe são apresentados pela primeira vez. Logo, a junção do
referido documento é inadmissível e este não pode ser tido em conta, não sendo por isso necessário analisar o seu valor probatório
[v., neste sentido, acórdão do Tribunal Geral de 24 de Novembro de 2005, Sadas/IHMI – LTJ Diffusion (ARTHUR ET FELICIE), T‑346/04,
Colect., p. II‑4891, n.° 19 e jurisprudência referida].
Na petição inicial, a recorrente invoca dois fundamentos, relativos, respectivamente, à violação do artigo 63.°, n.° 6, do
Regulamento n.° 40/94 (actual artigo 65.°, n.° 6, do Regulamento n.° 207/2009) e à violação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e),
iii), do Regulamento n.° 40/94.
Quanto ao fundamento relativo à violação do artigo 63.°, n.° 6, do Regulamento n.° 40/94
Argumentos das partes
A recorrente sustenta que, nas decisões de 1 de Março de 2005 do examinador e de 22 de Setembro de 2005 da Câmara de Recurso,
bem como no acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
, já foi decidido que o artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 não era aplicável à marca pedida. A este
respeito, considera, nomeadamente, que, no referido acórdão, o Tribunal concluiu que as considerações estéticas eram irrelevantes
para o carácter distintivo da marca pedida. A recorrente alega igualmente que, no decurso do processo que conduziu ao acórdão
Forma de um altifalante, já referido, o IHMI sustentou claramente que o sinal em causa era constituído por uma forma essencialmente
inspirada por considerações estéticas, mas que não conferia um valor substancial ao produto na acepção do artigo 7.°, n.° 1,
alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94. A Câmara de Recurso não podia, pois, proceder a um novo exame à luz de tal disposição.
Além disso, a recorrente alega que o IHMI já autorizou o registo, como marcas comunitárias, de sinais tridimensionais com
um determinado desenho.
A título subsidiário, para o caso de vir a ser considerado que nem o IHMI nem o Tribunal Geral já se pronunciaram sobre a
aplicabilidade do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 ao presente caso, a recorrente entende que
a Câmara de Recurso devia dar execução ao acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
, procedendo unicamente ao registo da marca pedida, sem ter a possibilidade de suscitar outro motivo absoluto de recusa. Não
há qualquer disposição regulamentar que preveja que, num caso como o do presente processo, o pedido de registo da marca possa
ser examinado novamente pela Câmara de Recurso com base em novos motivos absolutos de recusa. Tal exame também não é possível
à luz da jurisprudência, uma vez que a que foi citada na decisão impugnada não diz respeito à aplicação do artigo 63.°, n.° 6,
do Regulamento n.° 40/94. O motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94
deveria ter sido invocado desde o início do processo, como todos os outros motivos absolutos de recusa. Para alicerçar a sua
argumentação, a recorrente também se apoia no artigo 1.°‑D, n.° 1, do Regulamento (CE) n.° 216/96 da Comissão, de 5 de Fevereiro
de 1996, que estabelece o regulamento processual das câmaras de recurso do IHMI (JO L 28, p. 11), conforme alterado pelo Regulamento
(CE) n.° 2082/2004 da Comissão, de 6 de Dezembro de 2004 (JO L 360, p. 8).
Por último, invocando os acórdãos do Tribunal de Justiça de 18 de Junho de 2002, Philips (C‑299/99, Colect., p. I‑5475), e
de 8 de Abril de 2003, Linde e o. (C‑53/01 a C‑55/01, Colect., p. I‑3161), a recorrente acrescenta que, uma vez que o motivo
previsto no artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 constitui um obstáculo preliminar susceptível de
impedir o registo de um sinal e não foi invocado previamente ao exame do motivo previsto no artigo 7.°, n.° 1, alínea b),
do mesmo regulamento para o pedido de registo de uma marca, já não pode ser examinado e oposto a este pedido de registo.
O IHMI contesta a justeza do fundamento invocado pela recorrente.
Apreciação do Tribunal Geral
Importa, desde logo, realçar que nem o examinador, na sua decisão de 1 de Março de 2005, nem a Câmara de Recurso, na sua decisão
de 22 de Setembro de 2005, se pronunciaram sobre a aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94
à marca pedida. De igual modo, com o seu acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
, e designadamente nos seus n.
os
40 a 45, o Tribunal Geral julgou unicamente do carácter distintivo do sinal em causa na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea
b), do Regulamento n.° 40/94. O Tribunal não se pronunciou sobre a aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento
n.° 40/94 ao referido sinal.
O argumento da recorrente segundo o qual a Câmara de Recurso não podia examinar a marca pedida à luz de tal disposição, devido
ao referido acórdão já ter decidido da questão da aplicação desta disposição à referida marca, é, pois, infundado.
Cabe lembrar que, no quadro de um recurso interposto da decisão de uma Câmara de Recurso do IHMI para o juiz da União Europeia,
o IHMI deve, por força do artigo 233.° CE e do artigo 63.°, n.° 6, do Regulamento n.° 40/94, tomar as medidas necessárias
à execução de um eventual acórdão de anulação do juiz da União.
Segundo jurisprudência assente, não cabe ao Tribunal Geral dirigir injunções ao IHMI e é a este que incumbe, se for esse o
caso, extrair as consequências do dispositivo e dos fundamentos dos acórdãos do Tribunal [acórdãos do Tribunal Geral de 31
de Janeiro de 2001, Mitsubishi HiTec Paper Bielefeld/IHMI (Giroform), T‑331/99, Colect., p. II‑433, n.° 33, e de 13 de Junho
de 2007, IVG Immobilien/IHMI (I), T‑441/05, Colect., p. II‑1937, n.° 13].
Neste quadro, o artigo 1.°‑D, n.° 1, do Regulamento n.° 216/96, conforme alterado, prevê, no que concerne ao reenvio de um
processo na sequência de um acórdão dos órgãos jurisdicionais da União, que, nos termos do n.° 6 do artigo 63.° do Regulamento
n.° 40/94, se as medidas necessárias à execução de um acórdão dos órgãos jurisdicionais da União que anule total ou parcialmente
a decisão de uma Câmara de Recurso ou da Grande Câmara do IHMI incluírem uma nova apreciação do processo objecto dessa decisão
pelas câmaras de recurso, o
Presidium
decide se o processo é remetido à câmara que tomou a decisão, a outra câmara ou à Grande Câmara.
A este respeito, supondo que, contrariamente ao que foi decidido pelo IHMI, o Tribunal Geral considera que um sinal, objecto
de um pedido de marca comunitária, não cai na alçada de um dos motivos absolutos de recusa do registo visados no artigo 7.°,
n.° 1, do Regulamento n.° 40/94, a anulação pelo Tribunal da decisão do IHMI que recusa o registo da referida marca conduziria
necessariamente o IHMI, ao qual incumbe extrair as consequências do dispositivo e dos fundamentos do acórdão do Tribunal Geral,
a reabrir o processo de exame do pedido de marca em questão e a recusá‑lo se considerasse que o sinal em causa cai na alçada
de outro motivo absoluto de recusa visado pela mesma disposição [v., neste sentido, acórdão do Tribunal Geral de 18 de Outubro
de 2007, Ekabe International/IHMI – Ebro Puleva (OMEGA3), T‑28/05, Colect., p. II‑4307, n.° 50].
Com efeito, por força do artigo 74.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94 (actual artigo 76.°, n.° 1, do Regulamento n.° 207/2009),
no exame dos motivos absolutos de recusa, o IHMI tem de apreciar oficiosamente os factos relevantes que poderão conduzir à
aplicação de um motivo absoluto de recusa. Se o IHMI verificar a existência de factos que justifiquem a aplicação de um motivo
absoluto de recusa, tem a obrigação de informar o requerente desse facto e permitir que este último retire ou modifique o
seu pedido ou apresente as suas observações ao abrigo do disposto no artigo 38.°, n.° 3, do Regulamento n.° 40/94 (actual
artigo 37.°, n.° 3, do Regulamento n.° 207/2009) [acórdãos do Tribunal Geral de 15 de Março de 2006, Develey/IHMI (Forma de
uma garrafa de plástico), T‑129/04, Colect., p. II‑811, n.
os
16 e 17, e de 9 de Julho de 2008, Hartmann/IHMI (E), T‑302/06, não publicado na Colectânea, n.° 42].
Cabe acrescentar que resulta de jurisprudência assente que basta aplicar um dos motivos absolutos de recusa enumerados no
artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94 para que o sinal em causa não possa ser registado como marca comunitária [v. acórdãos
do Tribunal de Justiça de 19 de Setembro de 2002, DKV/IHMI, C‑104/00 P, Colect., p. I‑7561, n.° 29, e do Tribunal Geral de
6 de Novembro de 2007, RheinfelsQuellen H. Hövelmann/IHMI (VOM URSPRUNG HER VOLLKOMMEN), T‑28/06, Colect., p. II‑4413, n.° 43
e a jurisprudência referida].
No caso em apreço, com o acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
, o Tribunal Geral anulou a decisão de 22 de Setembro de 2005 pelos motivos expostos no n.° 12 do presente acórdão. Extraindo
as consequências deste acórdão, no ponto 1 do dispositivo da decisão impugnada, a Câmara de Recurso anulou a decisão de 1
de Março de 2005 do examinador, na medida em que este último tinha concluído que a marca pedida era desprovida de carácter
distintivo na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94.
Além disso, por entender que podia haver o risco de o pedido de registo de marca apresentado pela recorrente cair na alçada
de outro motivo absoluto de recusa enumerado no artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94, a Câmara de Recurso procedeu
acertadamente a um novo exame deste pedido.
A recorrente sustenta, porém, que o motivo absoluto de recusa relativo ao artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento
n.° 40/94 já não podia ser aplicado no quadro do novo exame efectuado pelo IHMI, na medida em que, em seu entender, este motivo
devia ser examinado logo a partir do início do processo, previamente ao exame do motivo visado no artigo 7.°, n.° 1, alínea b),
do Regulamento n.° 40/94.
A este propósito, importa salientar que o artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94 enumera os vários motivos absolutos
de recusa que podem ser opostos ao registo de um pedido de marca, sem, porém, precisar a ordem segundo a qual estes motivos
deverão ser examinados.
Além disso, contrariamente ao que a recorrente sustenta, não decorre dos acórdãos Philips e Linde e o., n.° 26
supra
, que o motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 constitui um motivo
de recusa que deva ser examinado previamente ao motivo enunciado no artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do mesmo regulamento.
No acórdão Linde e o., n.° 26
supra
(n.° 67), o Tribunal de Justiça salientou, designadamente, que decorre claramente do artigo 3.°, n.° 1, da Primeira Directiva
89/104/CEE do Conselho, de 21 de Dezembro de 1988, que harmoniza as legislações dos Estados‑Membros em matéria de marcas (JO 1989
L 40, p. 1, disposição essencialmente idêntica à do artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94), que cada um dos motivos
de recusa de registo mencionados nessa disposição é independente dos demais, exigindo em exame separado.
Nos acórdãos Philips e Linde e o., n.° 26
supra
, o Tribunal de Justiça declarou que, sendo o artigo 3.°, n.° 1, alínea e), da Directiva 89/104 um obstáculo preliminar capaz
de impedir que um sinal constituído exclusivamente pela forma de um produto possa ser registado, daqui resulta que, se um
único dos critérios mencionados nesta disposição estiver preenchido, tal sinal não pode ser registado enquanto marca (acórdão
Linde e o., já referido, n.° 44). Acrescentou que o referido sinal nunca poderá adquirir carácter distintivo pelo uso que
dele tenha sido feito nos termos do n.° 3 da referida disposição (acórdão Philips, n.° 26
supra
, n.
os
74 a 76, e acórdão Linde e o., n.° 26
supra
, n.° 44).
Sendo o artigo 3.°, n.
os
1, alínea e), e 3, da Directiva 89/104 substancialmente idêntico ao artigo 7.°, n.
os
1, alínea e), e 3, do Regulamento n.° 40/94, resulta dos acórdãos Philips e Linde e o., n.° 26
supra
, que um sinal que caia na alçada do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), do Regulamento n.° 40/94 nunca poderá adquirir carácter
distintivo, na acepção do artigo 7.°, n.° 3, do mesmo regulamento, pelo uso que dele tenha sido feito, ao passo que, nos termos
desta última disposição, essa possibilidade existe para os sinais visados pelos motivos de recusa previstos no artigo 7.°,
n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94 e no artigo 7.°, n.° 1, alíneas c) e d), do referido regulamento (actual artigo
7.°, n.° 1, alíneas c) e d), do Regulamento n.° 207/2009).
Consequentemente, se o exame de um sinal à luz do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), do Regulamento n.° 40/94, conduzir a que se
conclua que um dos critérios mencionados nesta disposição está preenchido, dispensa o exame do mesmo sinal à luz do artigo
7.°, n.° 3, do mesmo regulamento, uma vez que, nesta hipótese, a impossibilidade de registo deste sinal é caracterizada (v.,
neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de 20 de Setembro de 2007, Benetton Group, C‑371/06, Colect., p. I‑7709, n.° 26).
Esta dispensa explica o interesse em proceder a um exame prévio do sinal à luz do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), do Regulamento
n.° 40/94 na hipótese em que seja possível aplicar vários dos motivos absolutos de recusa previstos ao referido n.° 1, sem
que, contudo, tal dispensa possa ser interpretada no sentido de que implica a obrigação de um exame prévio do mesmo sinal
à luz do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), do Regulamento n.° 40/94.
Ora, no caso vertente, a questão de saber se a forma do altifalante em causa poderia adquirir carácter distintivo pelo uso
que dela foi feito, embora tenha sido debatida na fase da decisão de 22 de Setembro de 2005 e do processo que conduziu ao
acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
, no quadro do exame da aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, não é discutida no presente processo.
Não existe, nestas circunstâncias, qualquer razão que impeça que o exame do motivo previsto no artigo 7.°, n.° 1, alínea e),
iii), do Regulamento n.° 40/94 possa ser efectuado pela Câmara de Recurso posteriormente ao exame do motivo previsto no artigo
7.°, n.° 1, alínea b), do mesmo regulamento, cabendo ainda lembrar que este novo exame nada tem a ver com a questão de saber
se a forma do altifalante em causa pode adquirir carácter distintivo pelo uso que dela tenha sido feito.
Assim, a Câmara de Recurso não cometeu qualquer erro de direito no caso vertente, ao proceder ao exame do sinal à luz do motivo
previsto no artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94, após ter entendido que um novo motivo absoluto de
recusa se poderia aplicar no presente caso.
No tocante ao argumento da recorrente segundo o qual o IHMI já autorizou o registo, como marcas comunitárias, de sinais tridimensionais
com um certo desenho, a recorrente comunicou determinadas decisões tomadas pelo IHMI, como se indicou no n.° 19
supra
, mas o seu argumento não pode prosperar.
Com efeito, há que recordar que as decisões sobre o registo de um sinal como marca comunitária que as câmaras de recurso são
levadas a tomar por força do Regulamento n.° 40/94 fazem parte de uma competência vinculada e não de um poder discricionário.
Por conseguinte, a viabilidade do registo de um sinal como marca comunitária só deve ser apreciada com base nesse regulamento,
tal como interpretado pelo juiz da União, e não com base na prática anterior do IHMI [v. acórdão do Tribunal Geral de 9 de
Julho de 2008, Reber/IHMI – Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli (Mozart), T‑304/06, Colect., p. II‑1927, n.° 45 e jurisprudência
referida].
Por último, quanto ao argumento segundo o qual o IHMI já reconheceu, no Tribunal Geral, no quadro do processo que conduziu
ao acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
, que o sinal em causa no caso vertente não podia cair no âmbito de aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento
n.° 40/94, há que recordar que, atenta a independência do presidente e dos membros das câmaras de recurso do IHMI, consagrada
no artigo 131.°, n.° 4, do Regulamento n.° 40/94 (actual artigo 136.°, n.° 4, do Regulamento n.° 207/2009), estes não estão
vinculados pela posição adoptada pelo IHMI num litígio perante os órgãos jurisdicionais da União [acórdão do Tribunal Geral
de 25 de Março de 2009, Kaul/IHMI – Bayer (ARCOL), T‑402/07, Colect., p. II‑737, n.° 99].
Por conseguinte, a Câmara de Recurso não estava vinculada pela posição assumida pelo IHMI no Tribunal Geral a respeito do
carácter estético da forma em causa no presente caso, como foi realçado no n.° 24 do acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
. A Câmara de Recurso não tinha, pois, de expor, na decisão impugnada, os fundamentos pelos quais se afastou da referida posição
(v., por analogia, acórdão ARCOL, n.° 50
supra
, n.° 100).
Resulta das precedentes considerações que o fundamento assente na violação do artigo 63.°, n.° 6, do Regulamento n.° 40/94
deve ser julgado improcedente.
Quanto ao fundamento relativo à violação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94
Argumentos das partes
A recorrente lembra a génese do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), do Regulamento n.° 40/94 e a jurisprudência do Tribunal de Justiça
nos termos da qual a
ratio
dos motivos de recusa do registo previstos nesta disposição consiste em evitar que a protecção do direito da marca leve a
conferir ao seu titular um monopólio sobre soluções técnicas ou características utilitárias de um produto que possam ser procuradas
pelo utilizador nos produtos dos concorrentes (acórdão Philips, n.° 26
supra
, n.° 78). Em seu entender, esta jurisprudência não visa as formas que caiem na alçada do âmbito de aplicação do artigo 7.°,
n.° 1, alínea e), iii), do referido regulamento.
A recorrente sustenta que a referida disposição deve ser interpretada de modo estrito, pois utiliza a palavra «exclusivamente».
Considera que o valor substancial do produto deve resultar de todos os elementos da sua forma e, se o valor do produto decorrer
de outros elementos diversos da forma, estes elementos devem ser levados em conta. O facto de a referida forma apresentar
uma aparência distinta, especial, que contribui eventualmente para tornar o produto mais atraente e com maior valor aos olhos
do consumidor, não basta para a aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94.
No tocante ao valor do produto em causa, a recorrente começa por sustentar que, no seu ramo de actividade, elementos diversos
da forma são levados em conta pelo consumidor, a saber, as características funcionais do produto, a sua marca e a sua promoção
comercial. Contesta, a este respeito, a decisão impugnada, na medida em que, nos seus n.
os
27 e 28, a Câmara de Recurso concluiu que não é, designadamente, determinante conhecer a qualidade do som do altifalante
em causa, o seu modo de comercialização ou a imagem do fabricante.
Seguidamente, o valor do produto não deve visar todas as formas que tenham um desenho notável, que atraiam o olhar ou sejam
ditadas por considerações estéticas, porquanto, em semelhante caso, só poderiam ser registados como marca comunitária produtos
de formas banais. O artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 visa as formas como as jóias, as esculturas
ou outras obras de arte a respeito das quais é natural que o valor do produto dependa, em grande medida, da sua forma.
Por fim, o simples facto de a forma de um produto, como uma coluna acústica, ter sido registada num ou vários Estados‑Membros
como desenho e poder estar protegida na União pelo direito de autor é irrelevante para a questão de saber se esta forma pode
igualmente ser protegida como marca.
No que concerne a forma do produto em causa no caso vertente, a recorrente sustenta que o consumidor a que se destina será
guiado pelo funcionamento ou as prestações do produto, a saber, as qualidades técnicas das colunas acústicas, o prestígio
e o carácter luxuoso da marca Bang & Olufsen, a promoção comercial do produto, bem como o seu desenho.
O IHMI contesta a procedência do fundamento da recorrente.
Apreciação do Tribunal Geral
A forma de um produto figura entre os sinais susceptíveis de constituir uma marca. No que se refere à marca comunitária, tal
decorre do artigo 4.° do Regulamento n.° 40/94 (actual artigo 4.° do Regulamento n.° 207/2009), segundo o qual podem constituir
marcas comunitárias todos os sinais susceptíveis de representação gráfica, nomeadamente palavras, desenhos, a forma do produto
e o seu acondicionamento, desde que esses sinais sejam adequados para distinguir os produtos ou os serviços de uma empresa
dos de outras empresas (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 14 de Setembro de 2010, Lego Juris/IHMI, C‑48/09 P, ainda não
publicado na Colectânea, n.° 39 e jurisprudência referida).
Todavia, por força do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), do Regulamento n.° 40/94, será recusado o registo de sinais exclusivamente
compostos pela forma imposta pela própria natureza do produto ou pela forma do produto necessária à obtenção de um resultado
técnico ou pela forma que confere um valor substancial ao produto.
Segundo a jurisprudência, cada um dos motivos de recusa de registo enumerados no artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94
deve ser interpretado à luz do interesse geral subjacente (v. acórdão Lego Juris/IHMI, n.° 60
supra
, n.° 43 e jurisprudência referida).
Assim, para determinados sinais tridimensionais constituídos pela forma de um produto e que caiem na alçada do artigo 7.°,
n.° 1, alínea e), ii), do Regulamento n.° 40/94 [actual artigo 7.°, n.° 1, alínea e), ii), do Regulamento n.° 207/2009], o
juiz da União já salientou que a
ratio
dos motivos de recusa do registo previstos nessa disposição consiste em evitar que a protecção do direito da marca leve a
conferir ao seu titular um monopólio sobre soluções técnicas ou características utilitárias de um produto, que possam ser
procuradas pelo utilizador nos produtos dos concorrentes. (acórdãos Philips, n.° 26
supra
, n.° 78; Linde e o., n.° 26
supra
, n.° 72; e Lego Juris/IHMI, n.° 60
supra
, n.° 43), sendo precisado que o registo das formas em causa é susceptível de permitir ao titular da marca proibir às outras
empresas, não só a utilização da mesma forma, mas também a utilização de formas semelhantes (v., neste sentido, acórdão Lego
Juris/IHMI, já referido, n.° 56).
Em primeiro lugar, a recorrente alega que esta
ratio
não visa as formas que caiem na alçada do âmbito de aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94.
Porém, nada permite considerar que a
ratio
do motivo de recusa do registo visado por esta última disposição seja de natureza diferente da enunciada pela jurisprudência
a respeito do motivo de recusa visado no n.° 1, alínea e), ii), do mesmo artigo 7.°, contrariamente ao que sustenta a recorrente.
A este respeito, como realçou o advogado‑geral Ruiz‑Jarabo Colomer nos n.
os
30 e 31 das suas conclusões apresentadas no processo que conduziu ao acórdão Philips, n.° 26
supra
(Colect., p. I‑5478), relativo ao artigo 3.°, n.° 1, alínea e), da Directiva 89/104, o qual é substancialmente idêntico ao
artigo 7.°, n.° 1, alínea e), do Regulamento n.° 40/94, o objectivo imediato da recusa de registar formas meramente funcionais
ou que conferem um valor substancial ao produto é evitar que o direito exclusivo e permanente atribuído por uma marca possa
servir para perpetuar outros direitos que o legislador pretendeu submeter a «prazos de caducidade».
À semelhança do motivo de recusa do registo que respeita às formas dos produtos necessárias à obtenção de um resultado técnico,
aquele que visa a recusa de registo dos sinais constituídos exclusivamente por formas que conferem um valor substancial aos
produtos consiste em evitar conferir um monopólio sobre tais formas.
Em segundo lugar, a recorrente sustenta que a forma em causa não podia cair na alçada do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii),
do Regulamento n.° 40/94.
Ora, por um lado, o sinal em causa é, de facto, constituído exclusivamente pela forma tal como foi reproduzida no n.° 2 do
presente acórdão.
Como já se constatou no n.° 40 do acórdão Forma de um altifalante, n.° 10
supra
, o qual não é contestado, a referida forma representa o corpo de um altifalante, constituído por um cone que se assemelha
a um lápis ou a um tubo de órgão, cuja parte pontiaguda toca uma base quadrada, e por um longo painel rectangular que está
fixado num só lado desse cone e que acentua a impressão de que o peso desse conjunto assenta somente na ponta que quase não
toca a base quadrada, pelo que este conjunto forma um desenho raro e facilmente memorizável.
Por outro lado, quanto ao argumento segundo o qual a Câmara de Recurso deveria ter levado em conta outros elementos diversos
da forma, designadamente as qualidades técnicas do produto em causa, e constatar que a forma não confere um valor substancial
a este produto, importa desde já realçar que o Tribunal de Justiça já se pronunciou sobre a tomada em conta da percepção do
público a que o produto se destina, no caso de um processo respeitante à aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), ii), do
Regulamento n.° 40/94.
A este respeito, o Tribunal de Justiça declarou que, contrariamente ao que se verifica na hipótese visada pelo artigo 7.°,
n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, em que a percepção do público‑alvo deve ser imperativamente tida em conta, porque
é essencial para determinar se o sinal apresentado para registo como marca permite distinguir os produtos ou os serviços em
causa como provenientes de determinada empresa, tal obrigação não pode ser imposta no âmbito do n.° 1, alínea e), do referido
artigo (v. acórdão Lego Juris/IHMI, n.° 60
supra
, n.° 75 e jurisprudência referida).
O Tribunal de Justiça considerou que a percepção presumida do sinal pelo consumidor médio não é um elemento decisivo na aplicação
do motivo de recusa enunciado no artigo 7.°, n.° 1, alínea e), ii), do Regulamento n.° 40/94, podendo, quando muito, constituir
um elemento de apreciação útil para a autoridade competente, quando esta identifica as características essenciais do sinal
(acórdão Lego Juris/IHMI, n.° 60
supra
, n.° 76).
No caso vertente, no tocante à aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94, cabe realçar que,
relativamente ao produto em causa, o desenho constitui um elemento que será muito importante na escolha do consumidor, ainda
que o consumidor também leve em consideração outras características do produto em causa.
Com efeito, a forma para a qual o registo foi pedido corresponde a um desenho muito especial e a própria recorrente admite,
nomeadamente no n.° 92 da petição, que este desenho é um elemento essencial da sua estratégia de marca e que aumenta a atracção
do produto em causa, isto é, o seu valor.
Acresce que resulta dos elementos citados no n.° 33 da decisão impugnada, a saber, dos extractos de
sites
na Internet de distribuidores, de leilões ou de venda de produtos usados, que as características estéticas desta forma são
as primeiras a ser realçadas e que a referida forma é apercebida como um género de escultura pura, esguia e intemporal para
a reprodução de música, o que faz dela um elemento substancial como argumento de promoção das vendas.
Consequentemente, não se verifica que, no presente caso, a Câmara de Recurso tenha cometido qualquer erro quando considerou
que, independentemente das outras características do produto em causa, a forma para a qual o registo foi pedido confere um
valor substancial ao referido produto.
Cabe ainda acrescentar que o facto de se considerar que a forma confere um valor substancial ao produto não exclui que outras
características do produto, tais como as qualidades técnicas no caso concreto, possam igualmente conferir um valor importante
ao produto em causa.
Por conseguinte, a Câmara de Recurso pôde concluir acertadamente que o sinal em causa caía na alçada do âmbito de aplicação
do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94.
Consequentenmente, o fundamento relativo à violação do artigo 7.°, n.° 1, alínea e), iii), do Regulamento n.° 40/94 deve ser
julgado improcedente.
Visto o conjunto das considerações precedentes, há que negar provimento ao recurso.
Quanto às despesas
Nos termos do artigo 87.°, n.° 2, do Regulamento de Processo do Tribunal Geral, a parte vencida é condenada nas despesas se
a parte vencedora o tiver requerido. Tendo a recorrente sido vencida, há que condená‑la nas despesas, em conformidade com
o pedido do IHMI.
Pelos fundamentos expostos,
O TRIBUNAL DE PRIMEIRA INSTÂNCIA (Oitava Secção)
decide:
1)
É negado provimento ao recurso.
2)
A Bang & Olufsen A/S é condenada nas despesas.
Truchot
Martins Ribeiro
Kanninen
Proferido em audiência pública no Luxemburgo, em 6 de Outubro de 2011.
Assinaturas
*
Língua do processo: inglês. | [
"Marca comunitária",
"Pedido de marca tridimensional comunitária",
"Representação de um altifalante",
"Execução pelo IHMI de um acórdão de anulação de uma decisão das suas câmaras de recurso",
"Artigo 63.º, n.º 6, do Regulamento (CE) n.º 40/94 [actual artigo 65.º, n.º 6, do Regulamento (CE) n.º 207/2009]",
"Motivo absoluto de recusa",
"Sinal constituído exclusivamente pela forma que confere valor substancial ao produto",
"Artigo 7.º, n.º 1, alínea e), iii), do Regulamento (CE) n.º 40/94 [actual artigo 7.º, n.º 1, alínea e), iii), do Regulamento n.º 207/2009]"
] |
62020TJ0540 | sv | )
Sökanden, Jushi Egypt for Fiberglass Industry SAE (nedan kallat Jushi eller bolaget), har väckt talan med stöd av artikel 263 FEUF och yrkat att tribunalen ska ogiltigförklara kommissionens genomförandeförordning (EU) 2020/870 av den 24 juni 2020 om införande av en slutgiltig utjämningstull och slutgiltigt uttag av den provisoriska utjämningstull som införts på import av produkter av ändlösa glasfiberfilament med ursprung i Egypten och om uttag av den slutgiltiga utjämningstullen på registrerad import av produkter av ändlösa glasfiberfilament med ursprung i Egypten (
EUT L 201, 2020, s. 10
) (nedan kallad den angripna genomförandeförordningen).
I.
Bakgrund till tvisten
Jushi är ett bolag som bildats i enlighet med Arabrepubliken Egyptens lagstiftning, vars aktieägare är kinesiska enheter. Jushis verksamhet består i tillverkning och export av vissa vävda eller sydda glasfibertyger (nedan kallade glasfibermaterial) och av parallella, kontinuerliga, icke tvinnade knippen av glasfiber (nedan kallade glasfiberroving), som är den huvudsakliga råvara som används för att tillverka glasfibermaterial. Dessa produkter säljs bland annat inom Europeiska unionen.
A.
Samarbetszonen för ekonomi och handel mellan Kina och Egypten i Suez
Jushi är etablerat i samarbetszonen för ekonomi och handel mellan Kina och Egypten i Suez (Egypten) (nedan kallad SETC‑zonen). SETC‑zonen har inrättats gemensamt av Arabrepubliken Egypten och Folkrepubliken Kina. Dess ursprung går tillbaka till 1990-talet. År 1997 undertecknade Kinas och Egyptens premiärministrar ett samförståndsavtal i vilket de båda länderna kom överens om att ”samarbeta för att utveckla en fri ekonomisk zon i norra Suezviken”.
År 2002 klassificerade den egyptiska regeringen ett geografiskt område på över 20 km
, som omfattade SETC‑zonen, som särskild ekonomisk zon och gjorde således den egyptiska lagen nr 83/2002 om särskilda ekonomiska zoner tillämplig på SETC‑zonen (nedan kallad lag nr 83/2002).
Därefter bildades företaget Egypt TEDA Investment Co. (nedan kallat Egypt TEDA) av kinesiska och egyptiska statsägda företag. Egypt TEDA ägs till 80 procent av kinesiska staten och till resterande 20 procent av egyptiska staten.
När den egyptiska presidenten besökte Kina år 2012 uttalade han att SETC‑zonen var ett centralt projekt för det bilaterala samarbetet mellan de båda länderna. Han uttryckte även en önskan om att allt fler kinesiska företag skulle investera i SETC‑zonen och således delta i Egyptens program för ekonomisk återhämtning.
År 2013 utvidgades SETC‑zonen med 6 km
enligt ett avtal mellan Egypt TEDA och egyptiska staten. Från och med samma år utvecklades SETC‑zonen inom ramen för det kinesiska initiativet ”One Belt, One Road” (Ett bälte, en väg) (nedan kallat OBOR-initiativet). Enligt riktlinjerna från den kinesiska statens råd för frågor om främjande av internationellt samarbete i fråga om produktionskapacitet och tillverkning av utrustning av den 13 maj 2015 omfattar OBOR-initiativet möjligheten för företag som ”etablerar sig utomlands” att åtnjuta olika former av fördelar. Dessa omfattar finans- och skattestödspolitik, subventionerade lån, finansiellt stöd genom syndikerade lån, exportkrediter och projektfinansiering, investeringar i eget kapital samt exportkreditförsäkringar.
År 2015 integrerades den ovan i punkt 4 nämnda särskilda ekonomiska zonen, som SETC‑zonen ingick i, officiellt med Suezkanalens ekonomiska zon (Suez Canal Economic Zone) (nedan kallad SCZONE). SCZONE är större och omfattar det angränsande området kring Suezkanalen som regleras av lag nr 83/2002, inom ramen för den ”utvecklingsplan för Suezkanal-korridoren” som lanserats av Egypten.
År 2016 invigde Kinas respektive Egyptens president officiellt projektet att utvidga SETC‑zonen med 6 km
och undertecknade den 21 januari 2016 ett avtal mellan kinesiska staten och egyptiska staten (nedan kallat 2016 års samarbetsavtal), i vilket SETC‑zonens storlek och rättsliga ställning preciserades.
Enligt 2016 års samarbetsavtal ska de båda staterna gemensamt utveckla SETC‑zonen. Detta ska ske i enlighet med Kinas och Egyptens respektive nationella strategier, det vill säga OBOR-initiativet för Kinas del och utvecklingsplanen för Suezkanal-korridoren för Egyptens del. I detta syfte ska egyptiska staten tillhandahålla mark, arbetskraft och vissa skattelättnader, medan de kinesiska företagen som verkar i området ska driva produktionsanläggningen med sina tillgångar och företagsledare. För att uppväga bristen på egyptiska medel ska kinesiska staten även stödja projektet genom att ge Egypt TEDA och de kinesiska företag som är verksamma i SETC‑zonen de medel som de behöver.
B.
Förfarandet som ledde till antagandet av den angripna genomförandeförordningen
Den 24 april 2019 mottog kommissionen ett klagomål från intervenienten, European Glass Fibre Producers Association (APFE), såsom företrädare för glasfiberproducenter som står för 71 procent av EU:s sammanlagda produktion. I klagomålet angav APFE att importen av glasfiberroving från Egypten hade subventionerats och skadat unionsindustrin.
Med anledning av detta klagomål inledde kommissionen den 7 juni 2019 en antisubventionsundersökning med stöd av artikel 10 i Europaparlamentets och rådets förordning (EU) 2016/1037 av den 8 juni 2016 om skydd mot subventionerad import från länder som inte är medlemmar i Europeiska unionen (
EUT L 176, 2016, s. 55
) (nedan kallad antisubventionsgrundförordningen). Undersökningen avsåg importen av glasfiberroving, som i punkt 2 i tillkännagivandet av undersökningen definierades som huggen glasfiber i längder om högst 50 mm, dock inte impregnerad och ytskiktsbehandlad glasfiberroving med en glödgningsförlust på mer än 3 procent (enligt ISO-standard 1887), och mattor av glasfiberfilament, dock inte mattor av glasull.
Undersökningen avseende subventionering och skada omfattade perioden 1 april 2018–31 mars 2019, medan undersökningen av de utvecklingstendenser som var relevanta för skadebedömningen omfattade perioden från och med den 1 januari 2016 till och med utgången av undersökningsperioden.
Under undersökningsperioden sålde Jushi glasfiberroving till oberoende kunder, både i Egypten och i utlandet. Bolaget sålde även glasfiberroving till tre närstående kunder i EU, nämligen Jushi Spain SA, Jushi France SAS och Jushi ltalia Srl, samt till Hengshi Egypt Fiberglass Fabrics SAE (nedan kallat Hengshi), som också finns i SETC‑zonen.
Jushi inkom med yttrande till kommissionen över frågan om subventioner och skada den 24 juni 2019 och med sitt svar på antisubventionsfrågeformuläret i juli 2019. Kommissionen gjorde även ett kontrollbesök i Jushis lokaler.
Den 7 augusti 2019 inkom även den egyptiska regeringen med sitt svar på antisubventionsfrågeformuläret.
Den 12 februari 2020 ändrade kommissionen tillkännagivandet om inledande av ett antisubventionsförfarande av den 7 juni 2019, eftersom den hade upptäckt ytterligare bevisning avseende subventioner som skulle beaktas inom ramen för antisubventionsundersökningen, nämligen de förmånliga lån som påstods ha beviljats av statliga eller statskontrollerade kinesiska banker, och ansåg att det fanns skäl att inkludera dessa subventioner i den pågående undersökningen, i enlighet med artikel 10.7 i antisubventionsgrundförordningen. Kommissionen tillade att den dessutom skulle undersöka huruvida samarbetet mellan egyptiska staten och kinesiska staten hade påverkat andra subventionsprogram.
Efter att ha ändrat nämnda tillkännagivande skickade kommissionen den 12 februari 2020 en begäran om upplysningar till Jushi och till den egyptiska regeringen angående de ytterligare subventionsprogram som omfattades av undersökningen.
Den 14 februari 2020 översände kommissionen sitt dokument med förhandsinformation, i vilket Jushi informerades om kommissionens avsikt att införa provisoriska utjämningsåtgärder på import av glasfiberroving. Samma dag offentliggjorde kommissionen även genomförandeförordning (EU) 2020/199 av den 13 februari 2020 om registrering av import av ändlösa glasfiberfilament med ursprung i Egypten (
EUT L 42, 2020, s. 10
). Den 19 februari 2020 inkom Jushi med yttrande över dokumentet med förhandsinformation.
Den 17 februari 2020 inkom den egyptiska regeringen med yttrande över kommissionens begäran om upplysningar, i vilket de begärde att begäran skulle dras tillbaka, eftersom Egypten inte hade någon laglig befogenhet att samordna svaret från kinesiska organ belägna utanför deras suveräna territorium. Den 20 februari 2020 besvarade kommissionen skrivelsen från den egyptiska regeringen och framhöll att de begärda upplysningarna kunde lämnas av de egyptiska myndigheterna själva eller tillsammans med de kinesiska myndigheterna. Den 27 februari 2020 skickade den egyptiska regeringen ytterligare en skrivelse i vilken den upprepade sin begäran om att kommissionen skulle återkalla sin begäran om upplysningar med motiveringen att kinesiska organs agerande inte lagligen kunde tillskrivas egyptiska staten och att kommissionen hade åsidosatt statens rätt till försvar. I denna skrivelse begärde Egypten även att få bli hörd av förhörsombudet, vilket sedan skedde den 1 april 2020.
Den egyptiska regeringen, liksom Jushi, inkom slutligen med sina svar på kommissionens begäran om upplysningar den 5 mars 2020.
Den 4 mars 2020 skickade kommissionen sin förhandsinformation till Jushi. Dagen därpå antog kommissionen genomförandeförordning (EU) 2020/379 av den 5 mars 2020 om införande av en provisorisk utjämningstull på import av produkter av ändlösa glasfiberfilament med ursprung i Egypten (
EUT L 69, 2020, s. 14
) (nedan kallad den provisoriska genomförandeförordningen). Den provisoriska genomförandeförordningen offentliggjordes den 6 mars 2020 i
Europeiska unionens officiella tidning
och genom den infördes en provisorisk utjämningstull på 8,7 procent för Jushi.
Genom skrivelse av den 18 mars 2020 underrättade kommissionen Jushi om att den, på grundval av bolagets svar på begäran om upplysningar, hade för avsikt att tillämpa bestämmelserna i artikel 28 i antisubventionsgrundförordningen beträffande vissa av de begärda upplysningarna. Jushi svarade på denna skrivelse den 20 mars 2020.
Jushi inkom, även det den 18 mars 2020, med yttrande över den provisoriska genomförandeförordningen och ett muntligt hörande om denna genomförandeförordning ägde därefter rum med kommissionen.
Den 29 april 2020 skickade kommissionen sin slutliga information till Jushi, över vilken Jushi yttrade sig den 9 maj 2020. Ett muntligt hörande om den slutliga informationen hölls därefter med kommissionen.
Den 24 juni 2020 antog kommissionen den angripna genomförandeförordningen. Genom den infördes en slutgiltig utjämnningstull på 13,1 procent på Jushis import av glasfibermaterial till EU.
II.
Parternas yrkanden
Jushi har yrkat att tribunalen ska
–
ogiltigförklara den angripna genomförandeförordningen i den del den berör Jushi,
–
förplikta kommissionen att ersätta rättegångskostnaderna, och
–
besluta att intervenienten ska bära sina rättegångskostnader.
Kommissionen och intervenienten har yrkat att tribunalen ska
–
ogilla talan, och
–
förplikta Jushi att ersätta rättegångskostnaderna.
III.
Rättslig bedömning
[
utelämnas
]
A.
Den första grunden: Åsidosättande av artiklarna 2 a och b, 3.1 a, 4.2 och 4.3 samt 28.1 i antisubventionsgrundförordningen
[
utelämnas
]
1.
Den första grundens andra del: Åsidosättande av artiklarna 2 a och b samt 3.1 a i antisubventionsgrundförordningen
Jushi har anfört tre huvudsakliga argument till utveckling av den första grundens andra del. För det första anser bolaget att kommissionens tolkning av artikel 3.1 a i antisubventionsgrundförordningen saknar stöd i unionsrätten. För det andra saknas det grund för att, som kommissionen har gjort, åberopa regelverket inom Världshandelsorganisationens (WTO) (nedan kallat WTO-rätten) vid tolkningen av artikel 3.1 a i denna förordning. För det tredje är kommissionens tolkning av artikel 1.1 a 1) i WTO-avtalet om subventioner och utjämningsåtgärder (nedan kallat SCM-avtalet) oförenlig med WTO:s rättspraxis och folkrätten.
Vad gäller det första argumentet har Jushi anfört följande. Artikel 3.1 a i antisubventionsgrundförordningen har en klar och precis ordalydelse och den behöver således inte i övrigt tolkas mot bakgrund av Wienkonventionen om traktaträtten av den 23 maj 1969 (nedan kallad Wienkonventionen) och utkastet till artiklar om staters ansvar för folkrättsstridiga handlingar, vilket antogs av Förenta Nationernas folkrättskommission (ILC) år 2001 (nedan kallade ILC‑artiklarna). Det framgår av en bokstavstolkning av denna bestämmelse att inte bara de offentliga myndigheter som lämnar det finansiella bidraget, utan även själva det finansiella bidraget, måste gå att hänföra till ursprungslandet eller exportlandet. Denna tolkning stöds av antisubventionsförordningens allmänna sammanhang, bland annat artiklarna 10.7 och 13.1 i förordningen.
Vad gäller det andra argumentet har Jushi anfört följande. Kommissionen gjorde en felaktig tolkning av artikel 3.1 a i antisubventionsgrundförordningen mot bakgrund av WTO-rätten. Unionsdomstolen får visserligen enligt rättspraxis pröva lagenligheten av en unionsakt mot bakgrund av WTO:s regler när EU avser att fullgöra en särskild förpliktelse som den åtagit sig inom ramen för WTO. I det nu aktuella fallet kan dock en tolkning mot bakgrund av WTO-rätten inte åberopas med avseende på de bestämmelser i antisubventionsgrundförordningen som skiljer sig från bestämmelserna i SCM-avtalet. Det är uppenbart att SCM-avtalets lydelse skiljer sig från förordningens lydelse i fråga om definitionen av begreppet ”subvention”.
Vad gäller det tredje argumentet har Jushi anfört följande. Även om det anses att WTO-rätten ska beaktas vid tolkningen av uttrycket ”offentliga myndigheter” i antisubventionsgrundförordningen, är kommissionens tolkning av artikel 1.1 a 1) i SCM-avtalet felaktig, eftersom den strider mot artikel 31.1 och 31.3 i Wienkonventionen. Det framgår nämligen klart av denna artikel i SCM-avtalet att åtgärder som vidtas av offentliga myndigheter i tredjeland inte kan tillskrivas de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet. Denna tolkning bekräftas av andra bestämmelser i SCM-avtalet, såsom artiklarna 13.1, 13.2 och 13.4 samt 18.1 a.
Härtill kommer att artikel 11 i ILC‑artiklarna inte är en ”relevant” folkrättslig regel i den mening som avses i artikel 31.3 c i Wienkonventionen vid tolkningen av uttrycket ”offentliga myndigheter” i artikel 1.1 a 1) i SCM-avtalet. WTO:s överprövningsorgan gjorde inte någon annan bedömning i ärendet ”Förenta staterna – Slutgiltiga antidumpningstullar och utjämningstullar på import av vissa produkter från Kina (WT/DS 379/AB/R). I repliken har Jushi tillagt att om det hade varit SMC‑avtalet i stället för antisubventionsgrundförordningen som var tillämplig i den aktuella undersökningen, skulle kommissionen ha kunnat anse att de finansiella bidrag som kinesiska organ beviljat Jushi utgjorde subventioner i den mening som avses i artikel 1.1 i SCM-avtalet, utan att behöva ”tillskriva” egyptiska staten dessa finansiella bidrag på grundval av artikel 11 i ILC‑artiklarna. Artikel 11 i ILC‑artiklarna är enligt Jushi under alla omständigheter inte tillämplig i förevarande fall, eftersom den är avsedd att reglera det fallet att en stat har uppgått i en annan stat till följd av förvärv av territorium och den förstnämnda statens beteende kan tillskrivas den sistnämnda staten, eller det fallet att en stat senare antar en rättsstridig enskild handling som har begåtts eller håller på att begås som sin egen handling. Det är nämligen artiklarna 16–18 i ILC‑artiklarna som reglerar en stats ansvar för en annan stats handlande, och inte artikel 11 i dessa artiklar.
Kommissionen, med stöd av intervenienten, har bestritt vad Jushi har anfört i denna del.
Tribunalen gör följande bedömning. Såsom framgår av punkt 39 ovan anser Jushi att kommissionens tolkning av artikel 3.1 a i antisubventionsgrundförordningen, bland annat av begreppet ”offentliga myndigheter” i ursprungslandet eller exportlandet, saknar stöd i unionsrätten.
Vid prövningen av det påståendet ska det erinras om att det följer av rättspraxis att varje bestämmelse i unionsrätten måste sättas i sitt sammanhang och tolkas mot bakgrund av samtliga bestämmelser i unionsrätten samt att tolkningen ska ske utifrån ändamålen med bestämmelserna och hur de ser ut vid den tidpunkt då den aktuella bestämmelsen ska tillämpas (se, för ett liknande resonemang, dom av den 28 juli 2016, Association France Nature Environnement,
C‑379/15
,
EU:C:2016:603
, punkt
och där angiven rättspraxis).
I detta avseende ska det för det första erinras om att det framgår av artikel 3 i antisubventionsgrundförordningen att en subvention ska anses föreligga om de villkor som anges i artikel 3.1 och 3.2 i förordningen är uppfyllda, det vill säga om det finns ett ”finansiellt bidrag” från de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet och om en ”förmån” därmed beviljas.
Enligt artikel 2 b i nämnda förordning avses med ”offentliga myndigheter” varje offentligt organ inom ursprungslandets eller exportlandets territorium.
Definitionen av begreppet ”offentliga myndigheter” i denna bestämmelse innebär att begreppet ”offentliga myndigheter” endast tolkas på så sätt att det omfattar offentliga organ i ursprungslandet eller exportlandet. Bestämmelsen utesluter emellertid inte att ett ekonomiskt bidrag kan tillskrivas de offentliga myndigheterna i den berörda produktens ursprungsland eller exportland, på grundval av tillgänglig specifik bevisning.
Det ska för det andra påpekas att det i skäl 5 i antisubventionsgrundförordningen anges att ”[n]är förekomsten av en subvention fastställs är det nödvändigt att visa att ett finansiellt bidrag har beviljats av en offentlig myndighet eller annat offentligt organ inom ett lands territorium, eller att någon annan form av inkomst- eller prisstöd enligt artikel XVI i Gatt 1994 har förelegat och att ett mottagande företag härigenom har beviljats en förmån”.
Uttrycket ”inom ett lands territorium”, som används i detta skäl, innebär emellertid inte att det finansiella bidraget måste komma direkt från de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet. Användningen av detta uttryck innebär tvärtom – såsom kommissionen har påpekat – att det är möjligt att anse att finansiella bidrag kan tillskrivas de offentliga myndigheterna i den berörda produktens ursprungsland eller exportland.
Antisubventionsgrundförordningen utesluter således inte att ett finansiellt bidrag kan tillskrivas de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet, även om bidraget inte kommer direkt från dem.
Det nu sagda blir än mer relevant när det specifikt gäller sammanhanget kring SETC‑zonen, där Jushi är etablerat.
Det kan här inledningsvis konstateras att kommissionen, i skäl 78 i den angripna genomförandeförordningen, tog hänsyn till två uttalanden från två egyptiska presidenter angående SETC‑zonen. I det första uttalandet, från år 2012, kvalificerades SETC‑zonen som ett centralt projekt för det bilaterala samarbetet mellan Egypten och Kina. Det andra uttalandet, från år 2014, gällde OBOR-initiativet och där angav Egyptens president bland annat att detta initiativ utgjorde en viktig möjlighet för återhämtningen av den egyptiska ekonomin och att Egypten var berett att aktivt delta i och ge sitt stöd till initiativet. Egypten ville samarbeta med Kina för att utveckla bland annat projekten avseende Suezkanal-korridoren och SETC‑zonen samt uppmuntra kinesiska företag att investera i Egypten.
I detta avseende anges i skäl 79 i den angripna genomförandeförordningen att OBOR-initiativets egenskaper är kända och att det framgår av det kinesiska statsrådets vägledande yttranden om främjande av samarbete inom internationell produktionskapacitet och tillverkning av utrustning av den 13 maj 2015 att de stödåtgärder som kan bli aktuella för företag som ”etablerar sig utomlands” bland annat omfattar finanspolitiskt och skattemässigt stöd, subventionerade lån, finansiellt stöd via syndikerade lån, exportkrediter och projektfinansiering, investeringar i eget kapital och exportkreditförsäkring.
Vidare kan det konstateras att kommissionen, i skäl 81 i den angripna genomförandeförordningen, beaktade den omständigheten att SETC‑zonen omfattades av 2016 års avtal om samarbete mellan Kina och Egypten. I artikel 1 i detta avtal föreskrivs bland annat att Folkrepubliken Kina ska ges möjlighet att tillämpa vissa av landets lagar inom SETC‑zonen. I artikel 4.1 i avtalet föreskrivs att ”[d]en kinesiska regeringen betraktar [SETC‑zonen] som Kinas zon för ekonomiskt och samarbete och handelssamarbete i utlandet” och att ”samarbetszonen i samband med uppbyggnaden, företagsetableringen och driften har rätt till lämpligt politiskt stöd och underlättande åtgärder från de kinesiska myndigheterna för utrikes zoner för ekonomiskt samarbete och handelssamarbete”. I artikel 5 i avtalet föreskrivs även att de kinesiska myndigheterna ska stödja samarbetszonen genom att ”uppmuntra lämpliga finansinstitut att tillhandahålla finansieringsmekanismer för … investeringsprojekt belägna inom samarbetszonen, under förutsättning att lånevillkoren och låneanvändningskraven är uppfyllda”.
Härtill kommer att det i skäl 48 i den angripna genomförandeförordningen anges att de kinesiska och egyptiska myndigheterna, för att säkerställa genomförandet av 2016 års samarbetsavtal, införde en samrådsmekanism med tre nivåer. Denna bestod bland annat i att inrätta en administrationskommitté (enligt ett samarbetsavtal) och en förvaltningskommitté för SETC‑zonen. Man kom även överens om att Egypt TEDA och de berörda egyptiska motparterna skulle rapportera om eventuella problem och svårigheter. Det framgår för övrigt av skäl 40 i förordningen att Egypt TEDA ägs till 80 procent av kinesiska staten och till 20 procent av egyptiska staten och att detta företag bildades för att driva på utvecklingen av SETC‑zonen i Egypten.
Till sist kan det konstateras att det framgår av skäl 173 i den angripna genomförandeförordningen att det finansiella stöd som beviljades Jushi var särskilt betydande.
Av det nyss anförda framgår att kinesiska staten och egyptiska staten, i nära samarbete, inrättade SETC‑zonen som en zon som regleras av särskilda rättsliga och ekonomiska villkor, vilket möjliggjorde för kinesiska staten att direkt erbjuda kinesiska företag etablerade i SETC‑zonen att ta del av alla de underlättande åtgärder som fanns i OBOR-initiativet.
Vid sådana förhållanden finner tribunalen att det inte kan godtas att en ekonomisk och rättslig konstruktion av sådan omfattning som SETC‑zonen, som utformats i nära samarbete mellan kinesiska staten och egyptiska staten på högsta nivå, undantas från antisubventionsgrundförordningens tillämpningsområde, eftersom förordningens ändamålsenliga verkan eller syfte och målsättningar annars skulle undergrävas.
För det tredje ska det påpekas att det, i motsats till vad Jushi har påstått, inte är så, att kommissionens tolkning av artikel 3.1 a i antisubventionsgrundförordningen strider mot artiklarna 10.7 och 13.1 i förordningen. Vad gäller artikel 10.7 kan det nämligen konstateras att antisubventionsgrundförordningen inte utesluter att de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet kan konsulteras om finansiella bidrag som kan tillskrivas dem. Vad beträffar det nu aktuella fallet framgår det för övrigt av handlingarna i målet att kommissionen faktiskt uppmanade de egyptiska myndigheterna att inleda samråd om frågor som till exempel de förmånliga lån som beviljats av kinesiska enheter.
Vad gäller artikel 13.1 i förordningen kan det konstateras att den bland annat innebär att ursprungslandet eller exportlandet kan undanröja eller begränsa subventionen eller vidta andra åtgärder med avseende på dess verkningar och att denna möjlighet gäller även i fall där det finansiella bidraget kan tillskrivas de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet. I förevarande fall hade egyptiska staten nämligen möjlighet att avbryta det nära samarbetet med kinesiska staten vad gäller de finansiella bidragen eller att föreslå åtgärder för att begränsa verkningarna av de aktuella subventionerna.
Mot bakgrund av det ovan anförda finner tribunalen följande. Varken artikel 3.1 a i antisubventionsgrundförordningen eller den allmänna systematiken i denna förordning utesluter att ett finansiellt bidrag som beviljats av de offentliga myndigheterna i ett tredjeland kan tillskrivas de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet i ett fall som det nu aktuella, med beaktande den specifika bevisning som föreligger (se punkterna 53–58 ovan).
I motsats till vad Jushi har gjort gällande finner denna bedömning dessutom stöd i bestämmelserna i artikel 1 i SCM-avtalet, mot bakgrund av vilken antisubventionsgrundförordningen ska tolkas. I detta avseende följer av rättspraxis att om EU har avsett att fullgöra en särskild förpliktelse som den har åtagit sig inom ramen för WTO, eller om en EU-rättsakt innehåller en uttrycklig hänvisning till vissa bestämmelser i WTO-avtalen, så ankommer det på EU-domstolen att pröva den berörda rättsaktens lagenlighet mot bakgrund av WTO:s regler (se, analogt, dom av den 14 juli 2021, Interpipe Niko Tube och Interpipe Nizhnedneprovsky Tube Rolling Plant/kommissionen,
T‑716/19
,
EU:T:2021:457
, punkt
och där angiven rättspraxis).
Det framgår av skäl 3 i antisubventionsgrundförordningen att förordningen bland annat har till syfte att bestämmelserna i SCM-avtalet ”i möjligaste mån” ska ”återspeglas” i EU-lagstiftningen.
Härtill kommer att det följer av rättspraxis att artikel 3 i antisubventionsgrundförordningen, med rubriken ”Definition av en subvention”, och artikel 1 i SCM-avtalet till övervägande del är identiska vad gäller deras lydelse och helt identiska vad gäller deras innehåll (se, för ett liknande resonemang, dom av den 10 april 2019, Jindal Saw och Jindal Saw Italia/kommissionen,
T‑300/16
,
EU:T:2019:235
, punkt
).
Det framgår inte heller av skälen i antisubventionsgrundförordningen att unionslagstiftaren har haft för avsikt att avvika från innehållet i artikel 1.1 a 1) i SCM-avtalet. Tvärtom framgår av skäl 3 i förordningen (se punkt 64 ovan) att lagstiftaren har haft för avsikt att fullgöra en särskild förpliktelse som EU åtagit sig inom ramen för SCM-avtalet, i den mening som avses i den rättspraxis som anges ovan i punkt 63.
Det nu sagda innebär, i motsats till vad Jushi har hävdat, att bestämmelserna i antisubventionsgrundförordningen i möjligaste mån ska tolkas mot bakgrund av motsvarande bestämmelser i SCM-avtalet (dom av den 10 april 2019, Jindal Saw och Jindal Saw Italia/kommissionen,
T‑300/16
,
EU:T:2019:235
, punkt
). Detsamma gäller artikel 3 i förordningen, som syftar till att genomföra innehållet i artikel 1 i SCM-avtalet (dom av den 10 april 2019, Jindal Saw och Jindal Saw Italia/kommissionen,
T‑300/16
,
EU:T:2019:235
, punkt
).
Vad gäller artikel 1.1 a 1) i SCM-avtalet ska inledningsvis följande påpekas. Enligt SCM-avtalet avses med subvention ett finansiellt bidrag från offentliga myndigheter eller offentliga organ inom ”en” WTO-medlems territorium. Denna formulering utesluter således inte möjligheten att ett finansiellt bidrag som beviljas av ett tredjeland kan tillskrivas de offentliga myndigheterna i ursprungslandet eller exportlandet, eftersom det räcker att ett finansiellt bidrag från offentliga myndigheter eller offentliga organ omfattas av ”en” WTO-medlems territorium.
Vidare kan det konstateras att artiklarna 13 och 18 i SMC‑avtalet, som avser samråd respektive åtaganden, inte föranleder någon annan bedömning. Ordalydelsen i och syftet med dessa bestämmelser utesluter nämligen inte situationer där det finansiella bidraget tillskrivs en WTO-medlem, dels eftersom medlemmar vars produkter kan bli föremål för undersökning kan konsulteras om finansiella bidrag som kan tillskrivas dem, dels eftersom medlemmar vars produkter kan bli föremål för undersökning kan lägga begränsningar på subventioner som de kan tillskrivas.
Mot bakgrund av det ovan anförda finner tribunalen att kommissionen gjorde en korrekt tolkning av antisubventionsgrundförordningen mot bakgrund av SCM-avtalet och att det därmed saknar betydelse huruvida den beaktade artikel 11 i ILC‑artiklarna eller inte. Tribunalen finner att det saknas fog för vad Jushi anfört i nu aktuellt avseende och att inget av det som anförts till utveckling av den första grundens andra del därmed kan leda till bifall av talan.
[
utelämnas
]
Mot denna bakgrund beslutar
TRIBUNALEN (första avdelningen i utökad sammansättning)
följande:
1)
Talan ogillas.
2)
Jushi Egypt for Fiberglass Industry SAE ska bära sina rättegångskostnader och ersätta Europeiska kommissionens rättegångskostnader.
3)
European Glass Fibre Producers Association (APFE) ska bära sina rättegångskostnader.
Kanninen
Jaeger
Półtorak
Porchia
Stancu
Avkunnad vid offentligt sammanträde i Luxemburg den 1 mars 2023.
Underskrifter
(
*1
) Rättegångsspråk: engelska.
(
) Nedan återges endast de punkter i denna dom som tribunalen anser bör publiceras. | [
"Subventioner",
"Import av produkter av ändlösa glasfiberfilament med ursprung i Egypten",
"Genomförandeförordning (EU) 2020/870",
"Slutgiltig utjämningstull och slutgiltigt uttag av den provisoriska utjämningstullen",
"Rätten till försvar",
"Tillskrivande av subventioner",
"Uppenbart oriktig bedömning",
"System med tullrestitution vid import",
"Skattemässig behandling av valutakursförluster",
"Beräkning av underskridandemarginalen"
] |
62008CJ0052 | fi | Euroopan komissio vaatii kanteellaan unionin tuomioistuinta toteamaan, että Portugalin tasavalta ei ole noudattanut ammattipätevyyden
tunnustamisesta 7.9.2005 annetun Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin 2005/36/EY (EUVL L 255, s. 22) mukaisia velvoitteitaan,
koska se ei ole antanut kyseisen direktiivin noudattamisen edellyttämiä lakeja, asetuksia ja hallinnollisia määräyksiä.
Asiaa koskevat oikeussäännöt
Unionin oikeus
Direktiivin 2005/36 johdanto-osan yhdeksännessä perustelukappaleessa todetaan, että ”sijoittautumisvapautta koskevat periaatteet
ja takeet, jotka ovat perustana erilaisille voimassa oleville tunnustamisjärjestelmille, säilytetään, mutta kyseisiä tunnustamisjärjestelmiä
koskevia sääntöjä olisi parannettava saadun kokemuksen perusteella”.
Kyseisen direktiivin johdanto-osan 14 perustelukappaleen mukaan ”[vähintään kolmivuotisesta ammatillisesta korkeammasta koulutuksesta
annettujen tutkintotodistusten tunnustamista koskevasta yleisestä järjestelmästä 21.12.1988 annetussa neuvoston direktiivissä
89/48/ETY (EYVL 1989, L 19, s. 16)] vahvistet[tu] tunnustamisjärjestelm[ä] e[i] muutu”.
Direktiivin 2005/36 johdanto-osan 41 perustelukappaleen mukaan direktiivin soveltaminen ”ei rajoita [EY] 39 artiklan 4 kohdan
eikä [EY] 45 artiklan soveltamista etenkään notaarien osalta”.
Direktiivin 2005/36 2 artiklan 3 kohdan sanamuoto on seuraava:
”Jos muussa yhteisön oikeuden säädöksessä vahvistetaan järjestelyjä, jotka suoraan koskevat ammattipätevyyden tunnustamista
tietyn säännellyn ammatin osalta, tämän direktiivin vastaavia säännöksiä ei sovelleta.”
Notaarin ammatista ei ole annettu mainitussa 2 artiklan 3 kohdassa tarkoitetun kaltaista muuta unionin oikeuden säädöstä.
Direktiivin 2005/36 62 artiklalla kumottiin direktiivi 89/48 20.10.2007 alkaen.
Kansallinen säännöstö
Notaarit hoitavat tehtäviään Portugalin oikeusjärjestyksessä vapaan ammatin harjoittajina. Notaarin ammatin järjestämistä
koskevat säännökset ovat notaarikunnan perussäännön vahvistamisesta 4.2.2004 annetussa asetuksessa (Decreto-Lei) nro 26/2004
(Diário da República I, A-sarja, nro 29, 4.2.2004; jäljempänä notaarikunnan perussääntö).
Notaarikunnan perussäännön 1 §:n 1 ja 2 momentissa säädetään seuraavaa:
”1. Notaari on lakimies, jonka tehtäviään hoitaessaan laatimat asiakirjat ovat julkisesti luotettavia.
2. Notaari on samanaikaisesti julkista tehtävää hoitava henkilö, joka varmentaa asiakirjat ja huolehtii niiden arkistoinnista,
ja vapaan ammatin harjoittaja, joka toimii riippumattomasti ja puolueettomasti ja jonka asianosaiset voivat vapaasti valita.”
Perussäännön 4 §:n 1 momentissa säädetään, että ”notaarin yleisenä tehtävänä on laatia asianosaisten tahtoa vastaava julkinen
asiakirja, jonka lainmukaisuuden hän takaa tutkimuksillaan ja tulkinnallaan, ja hän ilmoittaa mainituille asianosaisille sen
arvosta ja sen ulottuvuudesta”.
Saman perussäännön 4 §:n 2 momentissa täsmennetään, että notaari on muun muassa toimivaltainen laatimaan testamentteja ja
muita julkisia asiakirjoja, varmentamaan tai tunnustamaan kirjelmiä tai allekirjoituksia, antamaan todistuksia, vahvistamaan
käännöksiä, antamaan virallisia otteita tai jäljennöksiä, laatimaan kokouksista pöytäkirjoja ja säilyttämään asiakirjoja.
Notaarikunnan perussäännön 25 §:n mukaan notaarin ammattiin pääsemiseksi seuraavien edellytysten on täytyttävä samanaikaisesti:
– asianomainen henkilö ei ole esteellinen hoitamaan julkisia tehtäviä, eikä häntä ole kielletty hoitamasta notaarin tehtävää
– asianomaisella henkilöllä on Portugalin lainsäädännössä tunnustettu oikeustieteellinen tutkinto
– asianomainen henkilö on suorittanut notaariharjoittelun ja
– asianomainen henkilö on suorittanut notaarilautakunnan (Conselho do Notariado) järjestämän valintakokeen.
Asetuksella nro 27/2004, joka annettiin 4.2.2004 (Diário da República I, A-sarja, nro 29, 4.2.2004), perustettiin notaariliitto.
Notaarin ammattinimikkeen myöntämistä säännellään puolestaan 21.4.2004 annetulla oikeusministerin päätöksellä nro 398/2004.
Asetuksen nro 76-A/2006, joka on annettu 29.3.2006 (Diário da República I, A-sarja, nro 63, 29.3.2006), 38 §:n mukaan asiakirjojen
varmentamista, vahvistamista ja tunnustamista koskeva toimivalta on annettu myös rekisteröintiviranomaisten rekisterinpitäjille,
tunnustetuille kauppa- tai teollisuuskamareille sekä asianajajille (advogados) ja toimistoasianajajille (solicitadores). Tällaisen
varmentamisen, vahvistamisen ja tunnustamisen vuoksi kyseisellä asiakirjalla on sama todistusvoima kuin jos se olisi laadittu
notaarin luona.
Kuten Portugalin tasavalta on suullisessa käsittelyssä selittänyt, Portugalin lainsäädännössä on asteittain luovuttu siitä,
että notaarin on varmennettava asiakirja, ja tämä koskee lähes kaikkia sellaisia asiakirjoja, joilta tällaista varmentamista
aikaisemmin edellytettiin.
Oikeudenkäyntiä edeltänyt menettely
Komissiolle tehtiin kantelu, jonka mukaan direktiiviä 89/48 ei ole pantu täytäntöön Portugalissa notaarin ammatin osalta.
Kantelua tutkittuaan komissio kehotti 20.12.2001 päivätyllä virallisella huomautuksella Portugalin tasavaltaa esittämään sille
kahden kuukauden määräajassa huomautuksensa kyseisen direktiivin väitetystä täytäntöön panematta jättämisestä.
Portugalin tasavalta ilmoitti komissiolle 17.6.2002 päivätyssä vastauksessaan viralliseen huomautukseen, että notaarin ammattiin
pääsyä koskevaa lainsäädäntöä oltiin parhaillaan uudistamassa.
Komissio lähetti 18.10.2006 kyseiselle jäsenvaltiolle perustellun lausunnon, jossa se totesi, ettei tämä ollut noudattanut
direktiivin 89/48 mukaisia velvoitteitaan. Komissio kehotti Portugalin tasavaltaa toteuttamaan perustellun lausunnon noudattamisen
edellyttämät toimenpiteet kahden kuukauden kuluessa lausunnon vastaanottamisesta.
Portugalin tasavalta esitti 24.1.2007 päivätyllä kirjeellä perustelut, joiden nojalla se katsoi, ettei komission näkemys ollut
perusteltu.
Komissio päätti tässä tilanteessa nostaa nyt käsiteltävän kanteen.
Kanne
Asianosaisten ja muiden osapuolten lausumat
Komissio väittää ensinnäkin, että notaarit eivät osallistu EY 45 artiklan ensimmäisessä kohdassa tarkoitetulla tavalla julkisen
vallan käyttöön. Se huomauttaa tässä yhteydessä, että koska kyseisessä artiklassa määrätään poikkeuksesta sijoittautumisvapauteen
julkisen vallan käyttöön liittyvän toiminnan osalta, sitä on tulkittava suppeasti (asia C-2/74, Reyners, tuomio 21.6.1974,
Kok., s. 631, Kok. Ep. II, s. 311, 43 kohta).
Mainitun poikkeuksen soveltamisala olisi lisäksi rajoitettava koskemaan toimintoja, joihin sellaisenaan kuuluu välitön ja
nimenomainen osallistuminen julkisen vallan käyttöön (em. asia Reyners, tuomion 44 ja 45 kohta). Komission mukaan julkisen
vallan käsite edellyttää sellaisen erityisen päätöksentekovallan käyttöä, joka poikkeaa yleisesti sovellettavasta lainsäädännöstä
ja joka ilmenee kykynä toimia muiden oikeussubjektien tahdosta riippumatta tai jopa kyseisen tahdon vastaisesti. Julkinen
valta ilmenee unionin tuomioistuimen oikeuskäytännön mukaan erityisesti oikeutena käyttää voimakeinoja (asia C-114/97, komissio
v. Espanja, tuomio 29.10.1998, Kok., s. I-6717, 37 kohta).
EY 45 artiklan ensimmäisen kohdan soveltamisalan piiriin eivät siis kuulu toiminnot, jotka muodostuvat viranomaisen toiminnan
avustamisesta tai yhteistyöstä viranomaisen toiminnan kanssa (ks. vastaavasti asia C-42/92, Thijssen, tuomio 13.7.1993, Kok.,
s. I-4047, 22 kohta).
Komission sekä Ison-Britannian ja Pohjois-Irlannin yhdistyneen kuningaskunnan mielestä julkisen vallan käyttöön liittyvät
toiminnot on erotettava yleisen edun nimissä harjoitetuista toiminnoista. Eri ammateille myönnetään näet erityisiä valtuuksia
yleisen edun nimissä ilman, että ne liittyisivät julkisen vallan käyttöön.
Portugalin lainsäädännössä ei anneta päätöksentekovaltaa notaareille, jotka eivät siis osallistu julkisen vallan käyttöön.
Toiseksi komissio tarkastelee direktiivin 2005/36 vaatimuksien kannalta edellytyksiä, jotka on asetettu notaarin ammattiin
pääsylle Portugalissa.
Komissio huomauttaa Yhdistyneen kuningaskunnan tavoin, että kyseisen direktiivin johdanto-osan 41 perustelukappaleessa notaarin
ammattia ei suljeta pois direktiivin soveltamisalasta. Kyseistä perustelukappaletta olisi tulkittava siten, että EY 45 artiklan
ensimmäistä kohtaa sovelletaan notaarin ammattiin siltä osin kuin notaarit osallistuvat julkisen vallan käyttöön. Notaari
ei kuitenkaan Portugalin oikeusjärjestyksessä osallistu julkisen vallan käyttöön, joten häneen on komission mukaan sovellettava
direktiiviä 2005/36.
Komissio toteaa tästä, että notaarin ammatin harjoittamiseksi Portugalissa on täytettävä viisi edellytystä. Ensinnäkin hakijoilla
on oltava portugalilaisen yliopiston myöntämä oikeustieteellinen tutkinto tai Portugalin lainsäädännön mukaan vastaava yliopistollinen
tutkintotodistus. Toiseksi hakijoiden on pitänyt suorittaa valintakoe, jonka perusteella notaarin ammattinimike on mahdollista
saada. Kolmanneksi heidän on suoritettava harjoittelu, jonka päätteeksi notaarina toimiva henkilö antaa lausunnon harjoittelijan
kelpoisuudesta ammatin harjoittamiseen. Neljänneksi hakijoiden on harjoittelun suoritettuaan läpäistävä toinen valintakoe,
jonka perusteella he voivat harjoittaa ammattia. Viidenneksi hakijat ottavat toimensa vastaan vannomalla valan oikeusministerin
ja notaariliiton puheenjohtajan edessä.
Komission mielestä kolme ensimmäistä edellisessä kohdassa mainittua edellytystä eivät ole yhteensoveltuvia direktiivin 2005/36
vaatimusten kanssa. Ensimmäinen edellytys on ristiriidassa kyseisen direktiivin 13 artiklan 1 kohdan ja 14 artiklan 3 kohdan
kanssa, koska siinä kielletään muiden jäsenvaltioiden yliopistojen myöntämien oikeustieteellisten tutkintojen tai muiden yliopistollisten
tutkintotodistusten, joita ei pidetä vastaavina, haltijoita harjoittamasta notaarin ammattia Portugalissa. Toinen edellytys
on ristiriidassa muun muassa mainitun direktiivin 14 artiklan 3 kohdan kanssa, koska valintakoe, jonka perusteella notaarin
ammattinimike on mahdollista saada, koskee laajaa kirjoa aiheita, eikä siinä oteta huomioon aiheita jotka jo sisältyvät hakijan
tutkintotodistukseen tai koulutuksesta saatuun muodolliseen asiakirjaan. Kolmannesta edellytyksestä komissio huomauttaa, että
harjoittelua ei voida pitää pelkästään sopeutumisaikana vaan se on samanaikaisesti myös kelpoisuuskoe, vaikka direktiivin
2005/36 14 artiklan 3 kohdassa kielletään yhtäältä sopeutumisajan ja toisaalta kelpoisuuskokeen samanaikainen soveltaminen.
Portugalin tasavalta väittää Liettuan tasavallan, Slovenian tasavallan ja Slovakian tasavallan tukemana ensinnäkin, että notaari
osallistuu unionin lainsäädännön ja unionin tuomioistuimen oikeuskäytännön mukaisesti EY 45 artiklan ensimmäisessä kohdassa
tarkoitetulla tavalla julkisen vallan käyttöön.
Yhteisöjen tuomioistuin on näet asiassa C-405/01, Colegio de Oficiales de la Marina Mercante Española, 30.9.2003 antamassaan
tuomiossa (Kok., s. I-10391, 42 kohta) vahvistanut, että testamenttien toimeenpanoa koskevat notaarin toiminnot merkitsevät
osallistumista julkisen vallan käyttöön liittyvien tehtävien hoitamiseen.
Myös Euroopan parlamentti on todennut, että EY 45 artiklan ensimmäistä kohtaa voidaan soveltaa notaarin ammattiin, notaarilaitoksen
tilanteesta ja järjestämisestä yhteisön kahdessatoista jäsenvaltiossa 18.1.1994 esittämässään päätöslauselmassa (EYVL C 44,
s. 36) sekä oikeudellisen alan ammateista ja yleisestä edusta oikeusjärjestelmien toiminnassa 23.3.2006 esittämässään päätöslauselmassa
(EUVL C 292 E, s. 105).
Samoin tietoyhteiskunnan palveluja, erityisesti sähköistä kaupankäyntiä, sisämarkkinoilla koskevista tietyistä oikeudellisista
näkökohdista 8.6.2000 annetussa Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivissä 2000/31/EY (”Direktiivi sähköisestä kaupankäynnistä”)
(EYVL L 178, s. 1) sekä palveluista sisämarkkinoilla 12.12.2006 annetussa Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivissä
2006/123/EY (EUVL L 376, s. 36) notaarin toiminnot on jätetty niiden soveltamisalan ulkopuolelle.
Tietyt notaarin asemaa koskevat näkökohdat – muun muassa notaarin asema julkista tehtävää hoitavana henkilönä, notaarien lukumäärän
rajoittamista (numerus clausus) koskeva järjestelmä, valan vannominen sekä laissa säädetyt esteellisyyssäännöt – ovat samalla
tavalla osoitus notaarien osallistumisesta julkisen vallan käyttöön.
Toiseksi Portugalin tasavalta, Liettuan tasavalta ja Slovenian tasavalta väittävät direktiivin 2005/36 väitetystä täytäntöön
panematta jättämisestä, että kyseisen direktiivin johdanto-osan 41 perustelukappaleessa todetaan nimenomaisesti, että direktiivin
soveltaminen ”ei rajoita [EY] 39 artiklan 4 kohdan eikä [EY] 45 artiklan soveltamista etenkään notaarien osalta”. Tämä varaus
vahvistaa sen, että notaarin ammatti ei kuulu direktiivin 2005/36 soveltamisalaan. Samankaltainen varaus on esitetty direktiivin
89/48 johdanto-osan 12 perustelukappaleessa.
Portugalin tasavalta vetoaa direktiivin 2005/36 valmisteluasiakirjoihin ja etenkin Euroopan parlamentin ensimmäisessä käsittelyssä
11.2.2004 vahvistamaan lainsäädäntöpäätöslauselmaan ehdotuksesta Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiiviksi ammattipätevyyden
tunnustamisesta (EUVL 2004, C 97 E, s. 230) ja päättelee, että unionin lainsäätäjä on jättänyt notaarin ammatin mainitun direktiivin
soveltamisalan ulkopuolelle.
Tšekin tasavallan mielestä on niin, että siltä osin kuin notaarin ammatin harjoittaminen edellyttää yksityiskohtaisia tietoja
vastaanottavan jäsenvaltion kansallisesta lainsäädännöstä, vaatimus kyseisen jäsenvaltion kansallista oikeutta koskevia kysymyksiä
käsittelevästä kelpoisuuskokeesta on yhteensoveltuva direktiivin 2005/36 3 artiklan 1 kohdan h alakohdassa tarkoitettujen
edellytysten kanssa.
Slovenian tasavalta väittää, että unionin tuomioistuimen olisi viran puolesta hylättävä nyt käsiteltävä kanne siitä syystä,
että oikeudenkäyntiä edeltäneen menettelyn kohteena oli direktiivin 89/48 väitetty täytäntöön panematta jättäminen, kun taas
nyt käsiteltävässä kanteessa Portugalin tasavaltaa moititaan siitä, ettei se ole noudattanut direktiivin 2005/36 mukaisia
velvoitteitaan.
Unionin tuomioistuimen arviointi asiasta
Kanteen tutkittavaksi ottaminen
Komission kannekirjelmästä ilmenee, että nyt käsiteltävä kanne koskee direktiivin 2005/36 väitettyä täytäntöön panematta jättämistä.
On kuitenkin huomautettava, että komission viralliset huomautukset ja perusteltu lausunto koskevat direktiiviä 89/48. Kysymystä
nyt käsiteltävän kanteen tutkittavaksi ottamisesta on siis tarkasteltava viran puolesta.
Unionin tuomioistuin voi näet oikeuskäytäntönsä nojalla tutkia viran puolesta, ovatko EY 226 artiklassa määrätyt edellytykset
jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta jättämistä koskevan kanteen nostamiselle täyttyneet (asia C-362/90, komissio v. Italia,
tuomio 31.3.1992, Kok., s. I-2353, 8 kohta ja asia C-417/02, komissio v. Kreikka, tuomio 9.9.2004, Kok., s. I-7973, 16 kohta).
Vakiintuneessa oikeuskäytännössä on todettu, että EY 226 artiklaan perustuvan kanteen yhteydessä jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta
jättämistä on arvioitava sellaisen unionin lainsäädännön perusteella, joka oli voimassa komission kyseiselle jäsenvaltiolle
perustellun lausunnon noudattamista varten asettaman määräajan päättyessä (ks. mm. asia C-61/94, komissio v. Saksa, tuomio
10.9.1996, Kok., s. I-3989, 42 kohta; asia C-377/03, komissio v. Belgia, tuomio 5.10.2006, Kok., s. I-9733, 33 kohta ja asia
C-416/07, komissio v. Kreikka, tuomio 10.9.2009, Kok., s. I-7883, 27 kohta). On kuitenkin todettava, että direktiivi 89/48
kumottiin direktiivillä 2005/36 20.10.2007 alkaen eli perustellussa lausunnossa asetetun määräajan päättymisen jälkeen.
Vaikka kannekirjelmässä ei lähtökohtaisesti voida vaatia jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta jättämisen toteamista laajemmin
kuin perustellun lausunnon lausunto-osassa ja virallisessa huomautuksessa, on kuitenkin niin, kuten unionin tuomioistuin on
jo todennut, että komissiolla on oikeus vaatia sellaisten jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta jättämisen toteamista, jotka
perustuvat unionin toimen alkuperäiseen mutta myöhemmin muutettuun tai kumottuun versioon ja jotka on sisällytetty myös uuden
unionin toimen säännöksiin tai määräyksiin. Kanteen kohdetta ei sen sijaan voida laajentaa sellaisiin uusista säännöksistä
tai määräyksistä johtuviin velvoitteisiin, joita vastaavia velvoitteita ei ole kyseisen toimen alkuperäisessä versiossa, sillä
muutoin rikotaan jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta jättämistä koskevan menettelyn sääntöjenmukaisuutta koskevia olennaisia
menettelymääräyksiä (ks. tästä asia C-365/97, komissio v. Italia, tuomio 9.11.1999, Kok., s. I-7773, 36 kohta; asia C-363/00,
komissio v. Italia, tuomio 12.6.2003, Kok., s. I-5767, 22 kohta ja em. asia komissio v. Kreikka, tuomio 10.9.2009, 28 kohta).
Komission kannekirjelmään sisältyvät vaatimukset sen toteamiseksi, että Portugalin tasavalta ei ole noudattanut direktiivin
2005/36 mukaisia velvoitteitaan, on siten lähtökohtaisesti otettava tutkittaviksi, jos kyseisestä direktiivistä johtuvat velvoitteet
vastaavat direktiivistä 89/48 johtuvia velvoitteita (ks. analogisesti em. asia komissio v. Kreikka, tuomio 10.9.2009, 29 kohta).
Kuten direktiivin 2005/36 johdanto-osan yhdeksännestä perustelukappaleesta ilmenee, samalla kun kyseisellä direktiivillä pyritään
parantamaan, järjestelemään uudelleen ja järkeistämään voimassa olevia säännöksiä yhdenmukaistamalla sovellettavat periaatteet,
sillä säilytetään sijoittautumisvapautta koskevat periaatteet ja takeet, jotka ovat perustana erilaisille voimassa oleville
direktiivillä 89/48 käyttöön otetun kaltaisille tunnustamisjärjestelmille.
Direktiivin 2005/36 johdanto-osan 14 perustelukappaleessa todetaan myös, että muun muassa direktiivissä 89/48 vahvistettu
tunnustamisjärjestelmä ei muutu.
Tässä tapauksessa komission Portugalin tasavaltaan kohdistamassa, notaarin ammattia koskevassa arvostelussa ei ole kyse siitä,
ettei jotain tiettyä direktiivin 2005/36 säännöstä olisi pantu täytäntöön, vaan siitä, ettei kyseistä direktiiviä ole kokonaisuudessaan
pantu täytäntöön.
Tämän perusteella on todettava, että väitetty velvoite panna direktiivi 2005/36 täytäntöön notaarin ammatin osalta on vastaava
kuin direktiivistä 89/48 johtuva velvoite, koska yhtäältä viimeksi mainitulla direktiivillä vahvistetun tunnustamisjärjestelmän
perustana olevat periaatteet ja takeet on pidetty voimassa ensin mainitulla direktiivillä ja koska toisaalta kyseinen järjestelmä
ei ole muuttunut direktiivin 2005/36 antamisen jälkeen.
Kanne voidaan siis ottaa tutkittavaksi.
Asiakysymys
Komissio moittii Portugalin tasavaltaa siitä, ettei se ole pannut direktiiviä 2005/36 täytäntöön notaarin ammatin osalta.
On siis tutkittava, onko mainittua direktiiviä tarkoitus soveltaa kyseiseen ammattiin.
Tässä on otettava huomioon lainsäädännöllinen asiayhteys, johon direktiivi 2005/36 kuuluu.
On siten huomautettava, että lainsäätäjä on direktiiviä 2005/36 edeltäneen direktiivin 89/48 johdanto-osan 12 perustelukappaleessa
nimenomaisesti todennut, että korkeammasta koulutuksesta annettujen tutkintotodistusten tunnustamista koskeva yleinen järjestelmä,
joka on otettu käyttöön direktiivillä 89/48, ”ei estä [EY 45] artiklan – – soveltamista”. Näin esitetty varaus ilmaisee lainsäätäjän
halua jättää EY 45 artiklan ensimmäisen kohdan soveltamisalaan kuuluvat toiminnot direktiivin 89/48 soveltamisalan ulkopuolelle.
Unionin tuomioistuimella ei kuitenkaan ollut vielä direktiiviä 89/48 annettaessa ollut tilaisuutta ottaa kantaa siihen, kuuluvatko
notaarin toiminnot EY 45 artiklan ensimmäisen kohdan soveltamisalaan.
Parlamentti on lisäksi direktiivin 89/48 antamista seuranneiden vuosien kuluessa vahvistanut tämän tuomion 32 kohdassa mainituissa
vuosien 1994 ja 2006 päätöslauselmissaan yhtäältä, että EY 45 artiklan ensimmäistä kohtaa on sovellettava kokonaisuudessaan
notaarin ammattiin sellaisenaan, mutta toisaalta se on esittänyt toiveensa siitä, että kansalaisuusedellytys kyseiseen ammattiin
pääsemiseksi poistettaisiin.
Unionin lainsäätäjä on lisäksi antaessaan direktiivin 89/48 korvannutta direktiiviä 2005/36 ottanut asiakseen täsmentää sen
johdanto-osan 41 perustelukappaleessa, että direktiivin soveltaminen ei rajoita EY 45 artiklan soveltamista ”etenkään notaarien
osalta”. Unionin lainsäätäjä ei kuitenkaan ottanut kantaa EY 45 artiklan ensimmäisen kohdan ja näin ollen direktiivin 2005/36
sovellettavuuteen notaarin toimintoihin esittäessään kyseisen varauksen.
Tästä ovat osoituksena muun muassa viimeksi mainitun direktiivin valmisteluasiakirjat. Parlamentti näet ehdotti tämän tuomion
36 kohdassa mainitussa lainsäädäntöpäätöslauselmassaan, että direktiivin 2005/36 tekstissä todettaisiin nimenomaisesti, ettei
direktiiviä sovelleta notaareihin. Vaikka tätä ehdotusta ei hyväksyttykään muutetussa ehdotuksessa Euroopan parlamentin ja
neuvoston direktiiviksi ammattipätevyyden tunnustamisesta (KOM(2004) 317 lopullinen) eikä neuvoston 21.12.2004 Euroopan yhteisön
perustamissopimuksen 251 artiklassa tarkoitettua menettelyä noudattaen vahvistamassa yhteisessä kannassa (EY) N:o 10/2005
Euroopan parlamentin ja neuvoston direktiivin antamiseksi ammattipätevyyden tunnustamisesta (EUVL 2005, C 58 E, s. 1), näin
ei tehty sillä perusteella, että direktiiviä oli tarkoitus soveltaa notaarin ammattiin, vaan muun muassa sillä perusteella,
että ”sijoittautumisvapauden ja palvelujen vapaan tarjoamisen vapautta koskevasta periaatteesta poikkeamisesta niiden toimintojen
kohdalla, joissa käytetään suoraa ja nimenomaista viranomaisvaltaa, [määrätään] EY 45 artikla[n ensimmäisessä kohdassa]”.
Kun tässä yhteydessä otetaan huomioon lainsäädäntöprosessiin liittyneet erityiset olosuhteet ja niistä seurannut epävarmuus,
kuten edellä esitetystä lainsäädännöllisestä asiayhteydestä ilmenee, ei ole mahdollista todeta, että perustellussa lausunnossa
asetetun määräajan päättyessä jäsenvaltioilla olisi ollut riittävän selvä velvoite panna direktiivi 2005/36 täytäntöön notaarin
ammatin osalta.
Kanne on siis hylättävä.
Oikeudenkäyntikulut
Unionin tuomioistuimen työjärjestyksen 69 artiklan 2 kohdan mukaan asianosainen, joka häviää asian, velvoitetaan korvaamaan
oikeudenkäyntikulut, jos vastapuoli on sitä vaatinut. Koska Portugalin tasavalta on vaatinut, että komissio velvoitetaan korvaamaan
oikeudenkäyntikulut, ja koska komissio on hävinnyt asian, komissio on velvoitettava korvaamaan oikeudenkäyntikulut.
Työjärjestyksen 69 artiklan 4 kohdan ensimmäisen alakohdan mukaan jäsenvaltiot, jotka ovat asiassa väliintulijoina, vastaavat
omista oikeudenkäyntikuluistaan. Tšekin tasavalta, Liettuan tasavalta, Slovenian tasavalta, Slovakian tasavalta ja Yhdistynyt
kuningaskunta vastaavat siis omista oikeudenkäyntikuluistaan.
Näillä perusteilla unionin tuomioistuin (suuri jaosto) on ratkaissut asian seuraavasti:
1)
Kanne hylätään.
2)
Euroopan komissio velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut.
3)
Tšekin tasavalta, Liettuan tasavalta, Slovenian tasavalta, Slovakian tasavalta sekä Ison-Britannian ja Pohjois-Irlannin yhdistynyt
kuningaskunta vastaavat omista oikeudenkäyntikuluistaan.
Allekirjoitukset
*
Oikeudenkäyntikieli: portugali. | [
"Jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta jättäminen",
"Direktiivi 2005/36/CE"
] |
62008CJ0298 | ro | Neîndeplinirea obligațiilor de către un stat membru – Neadoptarea în termenul prevăzut a actelor necesare pentru a se conforma
Directivei 2006/22/CE a Parlamentului European și a Consiliului din 15 martie 2006 privind condițiile minime pentru punerea
în aplicare a Regulamentelor (CEE) nr. 3820/85 și (CEE) nr. 3821/85 ale Consiliului privind legislația socială referitoare
la activitățile de transport rutier și de abrogare a Directivei 88/599/CEE a Consiliului (JO L 102, p. 35, Ediție specială,
07/vol. 15, p. 187)
Dispozitivul
1)
Prin neadoptarea actelor cu putere de lege și a actelor administrative necesare pentru a se conforma Directivei 2006/22/CE
a Parlamentului European și a Consiliului din 15 martie 2006 privind condițiile minime pentru punerea în aplicare a Regulamentelor
(CEE) nr. 3820/85 și (CEE) nr. 3821/85 ale Consiliului privind legislația socială referitoare la activitățile de transport
rutier și de abrogare a Directivei 88/599/CEE a Consiliului, Republica Elenă nu și‑a îndeplinit obligațiile care îi revin
în temeiul Directivei 2006/22.
2)
Obligă Republica Elenă la plata cheltuielilor de judecată. | [
"Neîndeplinirea obligațiilor de către un stat membru",
"Directiva 2006/22/CE",
"Apropierea legislațiilor",
"Legislație socială referitoare la activitățile de transport rutier",
"Netranspunere în termenul prevăzut"
] |
62010CJ0093 | it | La domanda di pronuncia pregiudiziale verte sull’interpretazione degli artt. 2, punto 1, 4, 11, parte A, n. 1, lett. a), nonché
13, parte B, lett. d), punti 2 e 3, della sesta direttiva del Consiglio 17 maggio 1977, 77/388/CEE, in materia di armonizzazione
delle legislazioni degli Stati membri relative alle imposte sulla cifra di affari – Sistema comune di imposta sul valore aggiunto:
base imponibile uniforme (GU L 145, pag. 1; in prosieguo: la «sesta direttiva»).
Tale domanda è stata proposta nell’ambito di una controversia tra il Finanzamt Essen-NordOst (in prosieguo: il «Finanzamt»)
e la GFKL Financial Services AG (in prosieguo: la «GFKL») in merito all’assoggettamento all’imposta sul valore aggiunto (in
prosieguo: l’«IVA») dell’acquisto, da parte di una delle controllate della GFKL stessa, di crediti risultanti da 70 contratti
di mutuo disdetti e dichiarati risolti.
Contesto normativo
L’art. 2, punto 1, della sesta direttiva così recita:
«Sono soggette all’[IVA]:
1. le cessioni di beni e le prestazioni di servizi, effettuate a titolo oneroso all’interno del paese da un soggetto passivo
che agisce in quanto tale».
Il successivo art. 4, nn. 1 e 2, dispone quanto segue:
«1. Si considera soggetto passivo chiunque esercita in modo indipendente e in qualsiasi luogo una delle attività economiche
di cui al paragrafo 2, indipendentemente dallo scopo o dai risultati di detta attività.
2. Le attività economiche di cui al paragrafo 1 sono tutte le attività di produttore, di commerciante o di prestatore di servizi,
comprese le attività estrattive, agricole, nonché quelle delle professioni liberali o assimilate. Si considera in particolare
attività economica un’operazione che comporti lo sfruttamento di un bene materiale o immateriale per ricavarne introiti aventi
un certo carattere di stabilità».
Causa principale e questioni pregiudiziali
La GFKL è socio unico e società madre di una società di diritto tedesco la quale, in data 26 ottobre 2004, acquistava da una
banca diritti di ipoteca e crediti relativi a 70 contratti di mutuo disdetti e risolti.
Alla data di riferimento del 29 aprile 2004, il valore nominale di tali crediti ammontava a EUR 15 500 915,16.
Il contratto di cessione dei crediti prevedeva, in particolare, che, a decorrere da tale data di riferimento, detti diritti
e crediti si consideravano gestiti ovvero detenuti per conto ed a rischio del cessionario, che i pagamenti ad essi inerenti
sarebbero spettati a quest’ultimo e che restava esclusa la responsabilità del cedente quanto al recupero dei crediti medesimi.
Tuttavia, a seguito della comunicazione del Ministero federale delle Finanze 3 giugno 2004, relativa all’attuazione della
sentenza della Corte 26 giugno 2003, causa C‑305/01, MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring (Racc. pag. I‑6729), le parti del contratto
di cessione ritenevano che, alla luce dell’entità della sofferenza di tali crediti, la parte recuperabile dei medesimi fosse
ben inferiore al loro valore nominale e ne fissavano il valore economico in EUR 8 956 101.
Considerato, peraltro, che il recupero di detti crediti si sarebbe esteso su un periodo di circa tre anni, le parti convenivano
che con l’operazione di cui trattasi veniva realizzata un’anticipazione da parte del cessionario a favore del cedente comprensiva,
sulla base di un tasso di interesse fissato di comune accordo al 5,97%, dell’importo di EUR 556 293 a titolo di interessi,
ragion per cui il valore economico di detti crediti, al netto degli interessi stessi, ammontava a EUR 8 399 808.
Il prezzo di acquisto definitivo dei crediti in questione veniva infine fissato a EUR 8 034 883 ed il contratto di cessione
non prevedeva la possibilità di ulteriore revisione di tale prezzo.
Le parti ritenevano inoltre che, con l’acquisto dei crediti, il cessionario non fornisse al cedente una prestazione imponibile,
convenendo tuttavia, nell’ipotesi in cui l’amministrazione finanziaria non avesse condiviso tale impostazione, che il corrispettivo
di tale prestazione sarebbe stato costituito dalla differenza, pari a EUR 364 925, tra il valore economico al netto degli
interessi ed il prezzo di acquisto definitivo dei crediti.
Dopo aver presentato una dichiarazione IVA provvisoria in cui era indicato che tale differenza costituiva il corrispettivo
della prestazione imponibile fornita al cedente dei crediti in questione, la GFKL proponeva reclamo contro la propria dichiarazione
provvisoria che il Finanzamt respingeva in quanto infondato.
La GFKL proponeva quindi ricorso dinanzi al Finanzgericht il quale accoglieva la domanda sulla base del rilievo che, diversamente
dal factoring vero e proprio, il trasferimento di crediti in sofferenza non configurava una prestazione di servizi al cedente,
imponibile ai fini dell’imposta sul valore aggiunto.
Avverso la decisione del Finanzgericht il Finanzamt proponeva ricorso dinanzi al giudice del rinvio.
Ciò premesso, il Bundesfinanzhof decideva di sospendere il procedimento e di sottoporre alla Corte le seguenti questioni pregiudiziali:
«1) Sull’interpretazione dell’art. 2, punto 1, e dell’art. 4 della sesta direttiva (...):
se si configuri una prestazione a titolo oneroso ed un’attività di tipo economico del cessionario del credito nella vendita
(acquisto) di crediti in sofferenza sulla base dell’assunzione dell’attività di recupero crediti e del rischio di insolvenza
anche qualora il prezzo di acquisto
– non sia calcolato secondo il valore nominale dei crediti con previa riduzione forfettaria, convenuta contestualmente per l’assunzione
del recupero credito e del rischio di insolvenza, bensì
– sia determinato in base al rischio di inadempimento stimato per ciascun credito e si attribuisca all’attività di recupero
dei crediti solo un rilievo secondario rispetto alla riduzione relativa al rischio di insolvenza.
2) In caso di soluzione positiva della prima questione, sull’interpretazione dell’art. 13, parte B, lett. d), punti 2 e 3, della
sesta direttiva (...):
a) se l’assunzione del rischio di insolvenza da parte del cessionario del credito nell’acquisto di crediti in sofferenza ad un
prezzo significativamente al di sotto del valore nominale dei crediti sia esente da imposta, in quanto altra garanzia o fideiussione;
b) qualora si configuri un’assunzione di rischio fiscalmente esente, se il ricupero crediti sia esente da imposta in quanto parte
di una prestazione unitaria o come prestazione accessoria, ovvero se sia imponibile in quanto prestazione autonoma.
3) In caso di soluzione positiva della prima questione e qualora non si configuri alcuna prestazione esente da imposta, sull’interpretazione
dell’art. 11, parte A, [n. 1], lett. a), della sesta direttiva (...):
se il corrispettivo per la prestazione imponibile debba essere determinato in base ai costi della riscossione presunti dalle
parti ovvero in base a quelli effettivi».
Sulle questioni pregiudiziali
Sulla prima questione
Con la prima questione il giudice del rinvio chiede, sostanzialmente, se gli artt. 2, punto 1, e 4 della sesta direttiva debbano
esser interpretati nel senso che un operatore che acquisti, a proprio rischio, crediti in sofferenza ad un prezzo inferiore
al loro valore nominale, effettui una prestazione di servizi a titolo oneroso e compia un’attività economica.
Si deve ricordare, in limine, che, nell’ambito del sistema dell’IVA, le operazioni imponibili presuppongono l’esistenza di
un negozio giuridico tra le parti implicante la stipulazione di un prezzo o di un controvalore. Conseguentemente, qualora
l’attività di un prestatore consista nel fornire esclusivamente prestazioni senza corrispettivo diretto, non vi è base imponibile
e tali prestazioni non sono, quindi, soggette all’IVA (v. sentenza 29 ottobre 2009, causa C‑246/08, Commissione/Finlandia,
Racc. pag. I‑10605, punto 43).
Ciò premesso, una prestazione di servizi viene effettuata «a titolo oneroso», ai sensi dell’art. 2, n. 1, della sesta direttiva,
e configura, pertanto, un’operazione imponibile soltanto quando tra il prestatore e l’utente intercorra un rapporto giuridico
nell’ambito del quale avvenga uno scambio di reciproche prestazioni, nel quale il compenso ricevuto dal prestatore costituisca
il controvalore effettivo del servizio prestato all’utente (sentenza MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring, cit., punto 47).
A tal riguardo, secondo costante giurisprudenza, la nozione di «prestazione di servizi effettuata a titolo oneroso», ai sensi
del menzionato art. 2, punto 1, presuppone la sussistenza di un nesso diretto tra il servizio prestato ed il controvalore
ricevuto (sentenza 29 luglio 2010, causa C‑40/09, Astra Zeneca UK, Racc. pag. I‑7505, punto 27, e giurisprudenza ivi richiamata).
Nella citata sentenza MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring, la Corte ha affermato che il fatto che il factor garantisca al cliente
il pagamento dei crediti assumendo il rischio di insolvenza dei debitori deve considerarsi come sfruttamento del bene in questione
per ricavarne introiti aventi un certo carattere di stabilità, ai sensi dell’art. 4, n. 2, della sesta direttiva, dato che
detta operazione è effettuata, tramite remunerazione, per un periodo determinato (v. sentenza MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring,
cit., punto 50).
A tal riguardo, si deve ricordare che, nell’ambito dell’operazione di cessione dei crediti oggetto della causa da cui è scaturita
detta sentenza, il cessionario dei crediti si impegnava a fornire al cedente servizi di factoring, in contropartita dei quali
riceveva una remunerazione, vale a dire una commissione di factoring ed un premio di star del credere.
Orbene, per quanto attiene alla causa principale, si deve rilevare che, diversamente dalla fattispecie oggetto della causa
da cui è scaturita la citata sentenza MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring, il cessionario dei crediti non riceve alcun corrispettivo
da parte del cedente, ragion per cui non compie un’attività economica ai sensi dell’art. 4 della sesta direttiva, né fornisce
una prestazione di servizi ai sensi dell’art. 2, punto 1, della direttiva stessa.
Esiste certamente una differenza tra il valore nominale dei crediti ceduti ed il loro prezzo di acquisto.
Tuttavia, diversamente dalla commissione di factoring e dal premio di star del credere che, nell’ambito della causa da cui
è scaturita la citata sentenza MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring, venivano versati al factor, nella causa principale detta differenza
non costituisce un compenso diretto a retribuire direttamente un servizio fornito dall’acquirente dei crediti ceduti.
Infatti, la differenza tra il valore nominale dei crediti ceduti ed il prezzo di acquisto dei medesimi non costituisce il
corrispettivo di tale servizio, bensì riflette il valore economico effettivo di tali crediti al momento della loro cessione,
su cui incide lo stato di sofferenza dei crediti stessi e l’accresciuto rischio di insolvenza dei debitori.
Ciò premesso, la prima questione dev’essere risolta dichiarando che gli artt. 2, punto 1, e 4 della sesta direttiva devono
essere interpretati nel senso che un operatore che acquisti, a proprio rischio, crediti in sofferenza ad un prezzo inferiore
al loro valore nominale non effettua una prestazione di servizi a titolo oneroso, ai sensi di detto art. 2, punto 1, e non
compie un’attività economica che ricade nella sfera di applicazione di tale direttiva qualora la differenza tra il valore
nominale dei crediti ed il loro prezzo di acquisto rifletta il valore economico effettivo dei crediti medesimi al momento
della loro cessione.
Sulle questioni seconda e terza
Alla luce della soluzione fornita alla prima questione, non occorre procedere alla soluzione della seconda e della terza questione.
Sulle spese
Nei confronti delle parti nella causa principale il presente procedimento costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice
nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese. Le spese sostenute da altri soggetti per presentare osservazioni alla Corte
non possono dar luogo a rifusione.
Per questi motivi, la Corte (Terza Sezione) dichiara:
Gli artt. 2, punto 1, e 4 della sesta direttiva del Consiglio 17 maggio 1977, 77/388/CEE, in materia di armonizzazione delle
legislazioni degli Stati membri relative alle imposte sulla cifra di affari – Sistema comune di imposta sul valore aggiunto:
base imponibile uniforme, devono essere interpretati nel senso che un operatore che acquisti, a proprio rischio, crediti in
sofferenza ad un prezzo inferiore al loro valore nominale non effettua una prestazione di servizi a titolo oneroso, ai sensi
di detto art. 2, punto 1, e non compie un’attività economica che ricade nella sfera di applicazione di tale direttiva qualora
la differenza tra il valore nominale dei crediti ed il loro prezzo di acquisto rifletta il valore economico effettivo dei
crediti medesimi al momento della loro cessione.
Firme
*
Lingua processuale: il tedesco. | [
"Sesta direttiva IVA",
"Artt. 2, punto 1, e 4",
"Ambito di applicazione",
"Nozioni di \"prestazioni di servizi effettuate a titolo oneroso\" e di \"attività economica\"",
"Cessione di crediti in sofferenza",
"Prezzo della cessione inferiore al valore nominale dei crediti",
"Accollo da parte del cessionario delle azioni di recupero dei crediti e del rischio di insolvenza dei debitori"
] |
62015CJ0429 | da | Anmodningen om en præjudiciel afgørelse vedrører fortolkningen af ækvivalensprincippet.
Anmodningen er blevet indgivet under en sag mellem på den ene side Evelyn Danqua, der er ghanesisk statsborger, og på den anden side Minister for Justice and Equality (justits- og ligestillingsminister, Irland) (herefter »ministeren«), Irland og Attorney General vedrørende ministerens afslag på at behandle den pågældende persons ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus.
Retsforskrifter
Direktiv 2004/83/EF
Artikel 2, litra a), e) og f), i Rådets direktiv 2004/83/EF af 29. april 2004 om fastsættelse af minimumsstandarder for anerkendelse af tredjelandsstatsborgere eller statsløse som flygtninge eller som personer, der af anden grund behøver international beskyttelse, og indholdet af en sådan beskyttelse (
EUT 2004, L 304, s. 12
), fastsatte følgende definitioner:
»a)
»international beskyttelse«: flygtningestatus og subsidiær beskyttelsesstatus som defineret i litra d) og f)
[...]
e)
»person, der er berettiget til subsidiær beskyttelse«: en tredjelandsstatsborger [...], der ikke anerkendes som flygtning, men for hvem der er alvorlig grund til at antage, at vedkommende, hvis han eller hun sendes tilbage til sit hjemland [...], vil løbe en reel risiko for at lide alvorlig overlast som defineret i artikel 15 [...]
f)
»subsidiær beskyttelsesstatus«: en medlemsstats anerkendelse af en tredjelandsstatsborger [...] som værende berettiget til subsidiær beskyttelse.«
Direktivets artikel 18 havde følgende ordlyd:
»Medlemsstaterne tildeler tredjelandsstatsborgere [...], der er berettiget til subsidiær beskyttelse i medfør af kapitel II og V, subsidiær beskyttelsesstatus.«
Direktiv 2005/85/EF
Rådets direktiv 2005/85/EF af 1. december 2005 om minimumsstandarder for procedurer for tildeling og fratagelse af flygtningestatus i medlemsstaterne (
EUT 2005, L 326, s. 13
) fastsætter bl.a. asylansøgeres rettigheder.
Direktivet finder i medfør af artikel 3, stk. 1, anvendelse på alle asylansøgninger, der indgives på medlemsstaternes område.
Direktivets artikel 3, stk. 3, bestemmer:
»Hvis medlemsstaterne anvender eller indfører en procedure, hvorefter asylansøgninger både behandles som ansøgninger på grundlag af [konventionen om flygtninges retsstilling, undertegnet i Genève den 28. juli 1951 (
United Nations Treaty Series
, bind 189, s. 150, nr. 2545 (1954))], og som ansøgninger om andre former for international beskyttelse, der ydes under omstændigheder som defineret i artikel 15 i direktiv [2004/83], anvender de dette direktiv under hele deres procedure.«
Tvisten i hovedsagen og de præjudicielle spørgsmål
Det fremgår af de sagsakter, som Domstolen råder over, at Evelyn Danqua, der er ghanesisk statsborger, den 13. april 2010 indgav en ansøgning om tildeling af flygtningestatus i Irland, idet denne ansøgning var begrundet i den pågældendes frygt for at blive udsat for
trokosi
, som er en form for rituelt slaveri, der praktiseres i Ghana, som fortrinsvis kvinder udsættes for.
Refugee Applications Commissionner (kontoret for asylansøgninger, Irland) fremsatte i en rapport af 16. juni 2010 en negativ henstilling vedrørende denne ansøgning som følge af dens manglende troværdighed. Denne henstilling blev efter appel opretholdt af Refugee Appeals Tribunal (appeldomstol i sager om asyl, Irland) ved afgørelse af 13. januar 2011.
Den 9. februar 2011 meddelte ministeren Evelyn Danqua afslag på hendes asylansøgning, samt at ministeren havde til hensigt at beordre hendes tilbageførsel til grænsen (
proposal to deport
), idet Evelyn Danqua herved bl.a. blev meddelt, at hun inden for en frist på 15 arbejdsdage fra modtagelsen af nævnte meddelelse kunne indgive en ansøgning om subsidiær beskyttelse.
Efter denne afgørelse meddelte Refugee Legal Service (retshjælpskontor for flygtninge, Irland) Evelyn Danqua, at hun som følge af afslaget ikke ville modtage bistand til udarbejdelsen af en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelse.
Refugee Legal Service indgav dog en ansøgning om humanitær opholdstilladelse på vegne af Evelyn Danqua.
Ved skrivelse af 23. september 2013 meddelte ministeren Evelyn Danqua, at denne ansøgning var blevet afvist, og at der den 17. september 2013 var blevet truffet afgørelse om hendes tilbageførsel til grænsen.
Den 8. oktober 2013 indgav Evelyn Danqua en ansøgning om subsidiær beskyttelse.
Ved skrivelse af 5. november 2013 meddelte ministeren Evelyn Danqua, at hendes ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus ikke kunne imødekommes, idet den ikke var blevet indgivet inden for den frist på 15 arbejdsdage, der fremgik af meddelelsen om ministerens afgørelse af 9. februar 2011, hvorved hun fik afslag på sin asylansøgning.
Evelyn Danqua indbragte denne afgørelse for High Court (ret i første instans, Irland) og nedlagde herved bl.a. påstand om tilsidesættelse af ækvivalensprincippet som følge af den forpligtelse, der påhviler en ansøger om subsidiær beskyttelse til at overholde en frist som den i hovedsagen omhandlede med hensyn til indgivelsen af en ansøgning om subsidiær beskyttelse, mens en tilsvarende frist ikke kræves i forbindelse med indgivelse af en asylansøgning.
Ved dom af 16. oktober 2014 fik Evelyn Danqua ikke medhold ved High Court (ret i første instans), idet retten navnlig fandt, at ækvivalensprincippet ikke fandt anvendelse i den foreliggende sag, eftersom Evelyn Danqua sammenlignede to procedureregler, der var baseret på EU-retten.
Evelyn Danqua iværksatte den 13. november 2014 appel af denne dom for Court of appeal (appeldomstol). Hun har for denne ret gentaget sin argumentation om, at den forpligtelse, der påhviler en ansøger om subsidiær beskyttelse til at overholde en frist som den i hovedsagen omhandlede, tilsidesætter ækvivalensprincippet, eftersom der ikke findes en tilsvarende frist, der finder anvendelse på de personer, der indgiver en ansøgning om tildeling af flygtningestatus.
Court of appeal (appeldomstol) har rejst tvivl om ækvivalensprincippets relevans i den foreliggende sag, men er imidlertid af den opfattelse, at en asylansøgning kan udgøre et passende sammenligningsgrundlag med henblik på at sikre overholdelsen af ækvivalensprincippet.
Den forelæggende ret har i denne forbindelse anført, at selv om størstedelen af asylansøgningerne behandles i henhold til den ordning, der blev indført med direktiv 2004/83, så kan medlemsstaterne i det mindste rent teoretisk stadig meddele asyl i henhold til deres nationale ret. I denne forstand kan asylansøgninger være omfattet dels af EU-retten, dels af national ret.
Hvad angår forpligtelsen for en ansøger om subsidiær beskyttelse til at overholde en frist som den i hovedsagen omhandlede med hensyn til indgivelsen af en ansøgning om subsidiær beskyttelse er det den forelæggende rets opfattelse, at denne frist er begrundet i objektive hensyn. Den nationale lovgivning, der var i kraft inden afsigelsen af dom af 8. maj 2014, N. (
C-604/12
,
EU:C:2014:302
), var således kendetegnet ved, at der med henblik på behandlingen af henholdsvis asylansøgninger og ansøgninger om subsidiær beskyttelse fandtes to særskilte og på hinanden følgende procedurer, hvorefter behandlingen af en ansøgning om subsidiær beskyttelse var underlagt et krav om, at der forinden var blevet givet afslag på en ansøgning om tildeling af flygtningestatus.
Ifølge den forelæggende ret havde den lovgivning, der var gældende på tidspunktet for de faktiske omstændigheder i hovedsagen, til formål at sikre, at ansøgninger om international beskyttelse blev behandlet inden for en rimelig frist.
På denne baggrund har Court of appeal (appeldomstol) besluttet at udsætte sagen og forelægge Domstolen følgende præjudicielle spørgsmål:
»1)
Kan en asylansøgning, der reguleres af national lovgivning, som afspejler en medlemsstats forpligtelser i henhold til [direktiv 2004/83], i lyset af ækvivalensprincippet anses for et egnet sammenligningsgrundlag i forhold til en ansøgning om subsidiær beskyttelse?
2)
Såfremt det første spørgsmål besvares bekræftende, er det da i denne sammenhæng relevant, at den frist, der gælder for ansøgninger om subsidiær beskyttelse, tjener det vigtige hensyn at sikre, at ansøgninger om international beskyttelse behandles inden for en rimelig frist?«
Om de præjudicielle spørgsmål
Med de to spørgsmål, som skal behandles samlet, ønsker den forelæggende ret nærmere bestemt oplyst, om ækvivalensprincippet skal fortolkes således, at det er til hinder for en national procedureregel som den i hovedsagen omhandlede, der kræver, at en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus skal være indgivet inden for en præklusiv frist på 15 arbejdsdage fra den kompetente myndigheds meddelelse om, at den afviste asylansøger har mulighed for at indgive en sådan ansøgning.
Indledningsvis bemærkes, at direktiv 2004/83 ikke indeholdt nogen procedureregler, som fandt anvendelse på behandlingen af en ansøgning om international beskyttelse.
Direktiv 2005/85 fastsætter minimumsstandarderne for procedurer for behandling af ansøgninger om international beskyttelse og præciserer asylansøgernes rettigheder. Direktivets artikel 3, stk. 1 og 3, præciserer, at direktivet finder anvendelse på asylansøgninger, der behandles som ansøgninger på grundlag af konventionen om flygtninges retsstilling, undertegnet i Genève den 28. juli 1951, og som ansøgninger om andre former for international beskyttelse, der ydes under omstændigheder som defineret i artikel 15 i direktiv 2004/83.
Domstolen har følgelig udtalt, at direktiv 2005/85 kun finder anvendelse på ansøgninger om subsidiær beskyttelse, når en medlemsstat har indført én enkelt procedure, inden for rammerne af hvilken den behandler en ansøgning i lyset af de to former for international beskyttelse, dvs. den, der angår flygtningestatus, og den, der angår subsidiær beskyttelse (dom af 8.5.2014, N.,
C-604/14
,
EU:C:2014:302
, præmis
).
Det fremgår imidlertid af sagens akter, at dette ikke var tilfældet i Irland på tidspunktet for de faktiske omstændigheder i hovedsagen.
Det følger heraf, at det i mangel af EU-retlige regler om procedureregler for indgivelse og behandling af en ansøgning om subsidiær beskyttelse, der finder anvendelse i Irland, tilkommer hver enkelt medlemsstat i sin interne retsorden at fastsætte sådanne regler, idet disse regler dels ikke må være mindre gunstige end dem, der gælder for tilsvarende situationer i henhold til national ret (ækvivalensprincippet), dels ikke i praksis må gøre det umuligt eller uforholdsmæssigt vanskeligt at udøve de rettigheder, der tillægges i henhold til Unionens retsorden (effektivitetsprincippet) (jf. i denne retning dom af 8.5.2014, N.,
C-604/14
,
EU:C:2014:302
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Hvad angår ækvivalensprincippet bemærkes, at overholdelsen af dette princip forudsætter, at en national regel finder anvendelse uden forskel på procedurer, der vedrører tilsidesættelse af EU-retten, og procedurer, der vedrører tilsidesættelse af national ret (jf. i denne retning dom af 28.1.2015, ÖBB Personenverkehr,
C-417/13
,
EU:C:2015:38
, præmis
).
Den forelæggende ret har rejst tvivl med hensyn til, om en ansøgning om tildeling af flygtningestatus udgør et passende grundlag for sammenligning med en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus med henblik på at sikre overholdelsen af dette princip.
Som generaladvokaten har anført i punkt 54-58 i forslaget til afgørelse, vedrører den i hovedsagen omhandlede situation imidlertid to ansøgninger baseret på EU-retten, nemlig den pågældendes ansøgning om flygtningestatus og den pågældendes ansøgning om subsidiær beskyttelsesstatus.
Det skal desuden fremhæves, at det følger af selve ordlyden af det første spørgsmål, at den nationale lovgivning, som regulerer behandlingen af asylansøgninger, »afspejler« medlemsstaternes forpligtelser i henhold til direktiv 2004/83.
Det fremgår endvidere ikke af de oplysninger, som Domstolen råder over, at irsk asylret omfattede materielle nationale regler, som supplerede EU-retten.
Henset til ovenstående betragtninger bemærkes, at en påberåbelse af ækvivalensprincippet er uden relevans i en situation, som vedrører to typer ansøgninger, der begge er baseret på EU-retten.
Ifølge fast retspraksis tilkommer det imidlertid Domstolen inden for rammerne af den samarbejdsprocedure mellem de nationale retter og Domstolen, som er indført ved artikel 267 TEUF, at give den forelæggende ret et hensigtsmæssigt svar, som sætter den i stand til at afgøre den tvist, der verserer for den. Ud fra dette synspunkt påhviler det i givet fald Domstolen at omformulere de spørgsmål, den har fået forelagt (dom af 28.4.2016, Oniors Bio,
C-233/15
,
EU:C:2016:305
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Det påhviler desuden Domstolen at forsyne den nationale ret med alle de elementer til fortolkning af EU-retten, som kan være til nytte ved pådømmelsen af den sag, der er indbragt for den, uanset om den forelæggende ret har henvist hertil ved affattelsen af sit spørgsmål (jf. i denne retning dom af 21.2.2006, Ritter-Coulais,
C-152/03
,
EU:C:2006:123
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
Med henblik herpå skal de to spørgsmål, som den forelæggende ret har forelagt, i det foreliggende tilfælde forstås således, at det ønskes oplyst, om effektivitetsprincippet skal fortolkes således, at det er til hinder for en national procedureregel som den i hovedsagen omhandlede, der kræver, at en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus skal være indgivet inden for en præklusiv frist på 15 arbejdsdage fra den kompetente myndigheds meddelelse om, at den afviste asylansøger har mulighed for at indgive en sådan ansøgning.
Hvad angår dette princip må en national procedureregel som den i hovedsagen omhandlede ikke i praksis gøre det umuligt eller uforholdsmæssigt vanskeligt at udøve de rettigheder, der tillægges i henhold til Unionens retsorden, således som det er anført i nærværende doms præmis 29. En sådan regel skal derfor i det foreliggende tilfælde sikre de personer, der ansøger om subsidiær beskyttelse, en effektiv adgang til de rettigheder, som er tillagt dem ved direktiv 2004/83.
Det skal derfor undersøges, om en person som Evelyn Danqua, der har ansøgt om subsidiær beskyttelse, konkret er i stand til at gøre de rettigheder gældende, som hun er tillagt ved direktiv 2004/83, dvs. i det foreliggende tilfælde retten til at indgive en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelse, og – såfremt de betingelser, der kræves for at kunne opnå en sådan beskyttelse, er opfyldt – retten til at blive tildelt den status, som følger heraf.
Det fremgår af såvel forelæggelsesafgørelsen som de sagsakter, Domstolen råder over, at en ansøger om subsidiær beskyttelse ifølge den i hovedsagen omhandlede nationale procedureregel i princippet ikke længere kan indgive en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus efter udløbet af en frist på 15 arbejdsdage fra meddelelsen af afslaget på den pågældendes ansøgning om flygtningestatus.
I denne henseende bemærkes, at Domstolen allerede har fastslået, at hvert enkelt tilfælde, hvor der opstår spørgsmål om, hvorvidt en national procedurebestemmelse gør det umuligt eller uforholdsmæssigt vanskeligt at anvende EU-retten, skal bedømmes, under hensyn til hvilken stilling bestemmelsen indtager i den samlede procedure, herunder dens forløb og dens særlige kendetegn, for de forskellige nationale instanser. I denne forbindelse skal der i givet fald bl.a. tages hensyn til beskyttelsen af retten til forsvar, retssikkerhedsprincippet og princippet om en hensigtsmæssig gennemførelse af proceduren (jf. i denne retning dom af 11.11.2015, Klausner Holz Niedersachsen,
C-505/14
,
EU:C:2015:742
, præmis
og den deri nævnte retspraksis).
I det foreliggende tilfælde skal det nærmere bestemt undersøges, om en præklusiv frist som den i hovedsagen omhandlede kan begrundes i hensynet til at sikre den hensigtsmæssige gennemførelse af proceduren for behandling af en ansøgning om subsidiær beskyttelse, henset til de konsekvenser, som følger heraf for anvendelsen af EU-retten (jf. analogt dom af 3.9.2009, Fallimento Olimpiclub,
C-2/08
,
EU:C:2009:506
, præmis
).
For så vidt angår præklusive frister har Domstolen fastslået, at det tilkommer medlemsstaterne at fastsætte frister for de nationale bestemmelser, der henhører under EU-rettens anvendelsesområde, i forhold til bl.a. hvor afgørende den beslutning, der skal træffes, er for de berørte, kompleksiteten af de procedurer og den lovgivning, der finder anvendelse, antallet af personer, der kan være berørt, og andre offentlige eller private hensyn, hvortil der skal tages hensyn (jf. i denne retning dom af 29.10.2009, Pontin,
C-63/08
,
EU:C:2009:666
, præmis
).
Hvad angår den i hovedsagen omhandlede lovgivning bemærkes imidlertid, således som generaladvokaten har anført i punkt 75-78 i forslaget til afgørelse, at proceduren for behandling af ansøgninger om subsidiær beskyttelse har en særlig betydning, for så vidt som den gør det muligt for de ansøgere, som søger international beskyttelse, at bevare deres væsentligste rettigheder ved tildeling af en sådan beskyttelse.
Henset til de vanskeligheder, som sådanne ansøgere kan blive stillet over for, navnlig som følge af den vanskelige humanitære og materielle situation, som de kan befinde sig i, må det i denne sammenhæng fastslås, at en præklusiv frist som den i hovedsagen omhandlede synes særligt kort og ikke i praksis sikrer alle disse ansøgere en effektiv mulighed for at indgive en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelse og i givet fald at opnå tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus. En sådan frist kan derfor ikke med rimelighed begrundes i hensynet til at sikre en hensigtsmæssig gennemførelse af proceduren for behandling af ansøgninger om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus.
Denne konklusion berøres i øvrigt ikke af nødvendigheden af at sikre effektiviteten af tilbagesendelsesprocedurer, for så vidt som den i hovedsagen omhandlede procedure ikke er direkte forbundet med tilbagesendelsesproceduren, men med afslaget på tildeling af flygtningestatus.
Det skal derfor fastslås, at en national procedureregel som den i hovedsagen omhandlede kan bringe den effektive adgang for ansøgere om subsidiær beskyttelse til de rettigheder, som er tillagt dem ved direktiv 2004/83, i fare.
Henset til ovenstående betragtninger skal de forelagte spørgsmål besvares med, at effektivitetsprincippet skal fortolkes således, at det er til hinder for en national procedureregel som den i hovedsagen omhandlede, der kræver, at en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus skal være indgivet inden for en præklusiv frist på 15 arbejdsdage fra den kompetente myndigheds meddelelse om, at den afviste asylansøger har mulighed for at indgive en sådan ansøgning.
Sagens omkostninger
Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgør et led i den sag, der verserer for den forelæggende ret, tilkommer det denne at træffe afgørelse om sagens omkostninger. Bortset fra nævnte parters udgifter kan de udgifter, som er afholdt i forbindelse med afgivelse af indlæg for Domstolen, ikke erstattes.
På grundlag af disse præmisser kender Domstolen (Tredje Afdeling) for ret:
Effektivitetsprincippet skal fortolkes således, at det er til hinder for en national procedureregel som den i hovedsagen omhandlede, der kræver, at en ansøgning om tildeling af subsidiær beskyttelsesstatus skal være indgivet inden for en præklusiv frist på 15 arbejdsdage fra den kompetente myndigheds meddelelse om, at den afviste asylansøger har mulighed for at indgive en sådan ansøgning.
Underskrifter
(
*1
) – Processprog: engelsk. | [
"Præjudiciel forelæggelse",
"direktiv 2004/83/EF",
"minimumsstandarder for anerkendelse af flygtningestatus eller subsidiær beskyttelsesstatus",
"national procedureregel, der fastsætter fristen for at indgive en ansøgning om subsidiær beskyttelsesstatus til 15 arbejdsdage efter modtagelsen af afslaget på asylansøgningen",
"medlemsstaternes procesautonomi",
"ækvivalensprincippet",
"effektivitetsprincippet",
"hensigtsmæssig gennemførelse af proceduren for behandling af ansøgningen om subsidiær beskyttelse",
"hensigtsmæssig gennemførelse af tilbagesendelsesproceduren",
"uforenelighed"
] |
61999CJ0177 | da | Dommens præmisser
1 Ved afgørelser af 3. december 1998 og 11. maj 1999, indgået til Domstolen henholdsvis den 14. og 17. maj 1999, har Tribunal administratif de Melun (sag C-181/99) og Tribunal administratif de Nantes (sag C-177/99) i medfør af EF-traktatens artikel 177 (nu artikel 234 EF) begge forelagt et præjudicielt spørgsmål vedrørende gyldigheden af Rådets beslutning 89/487/EØF af 28. juli 1989 om bemyndigelse til Den Franske Republik til at anvende en foranstaltning, som fraviger artikel 17, stk. 6, andet afsnit, i sjette direktiv 77/388/EØF om harmonisering af medlemsstaternes lovgivning om omsætningsafgifter (EFT L 239, s. 21).
2 Spørgsmålene er blevet rejst under to sager mellem dels Ampafrance SA (herefter »Ampafrance«) (sag C-177/99), og dels Sanofi Winthrop SA, der efter en virksomhedsovertagelse og fusion blev benævnt Sanofi den 12. maj 1998, og dernæst den 18. maj 1999 Sanofi Synthelabo (herefter »Sanofi«) (sag C-181/99), mod skattemyndighederne vedrørende afgiftsberigtigelser over for selskaberne, hvorved der ikke blev givet dem ret til fradrag af merværdiafgiften (herefter »moms«) for udgifter til logi, repræsentation, restaurationsbesøg og underholdning.
Retsforskrifter
Fællesskabsbestemmelserne
3 Artikel 2, stk. 2, i Rådets første direktiv 67/227/EØF af 11. april 1967 om harmonisering af medlemsstaternes lovgivning om omsætningsafgifter (EFT 1967, s. 12, herefter »første direktiv«) bestemmer:
»Ved enhver omsætning svares en merværdiafgift, der beregnes af tingens eller tjenesteydelsens pris med anvendelse af den afgiftssats, som gælder for tingen eller tjenesteydelsen med fradrag af det merværdiafgiftsbeløb, der umiddelbart har belastet de forskellige omkostningselementer.«
4 Artikel 17 i Rådets sjette direktiv 77/388/EØF af 17. maj 1977 om harmonisering af medlemsstaternes lovgivning om omsætningsafgifter - Det fælles merværdiafgiftssystem: ensartet beregningsgrundlag (EFT L 145, s. 1, herefter »sjette direktiv«), som regulerer retten for afgiftspligtige til fradrag af indgående moms, bestemmer i stk. 2, litra a):
»I det omfang goder og tjenesteydelser anvendes i forbindelse med den afgiftspligtige persons transaktioner, er han berettiget til i den afgift, der påhviler ham, at fradrage følgende beløb:
a) den merværdiafgift, som skyldes eller er erlagt for goder, der er eller vil blive leveret ham, og for tjenesteydelser, der er eller vil blive udført for ham af en anden afgiftspligtig person.«
5 Sjette direktivs artikel 17, stk. 6, indeholder en fastfrysningsklausul (eller »standstill-klausul«), hvorefter medlemsstaterne kan opretholde nationale udelukkelser af retten til momsfradrag, som var gældende inden det sjette direktivs ikrafttrædelse, altså inden den 1. januar 1979. Bestemmelsen lyder således:
»Senest inden udløbet af en periode på fire år fra datoen for dette direktivs ikrafttræden fastsætter Rådet med enstemmighed på forslag af Kommissionen de udgifter, der ikke giver ret til fradrag af merværdiafgiften. Under alle omstændigheder giver udgifter, der ikke er af streng, erhvervsmæssig karakter, som f.eks. udgifter til luksusforbrug, underholdning eller repræsentation, ikke adgang til fradrag.
Indtil de ovenfor omhandlede regler træder i kraft, kan medlemsstaterne opretholde alle de undtagelser, som på tidspunktet for dette direktivs ikrafttræden var gældende i henhold til deres nationale lovgivning.«
6 De nævnte fællesskabsbestemmelser i sjette direktivs artikel 17, stk. 6, første afsnit, er endnu ikke blevet vedtaget på grund af en uenighed i Rådet vedrørende de udgifter, der eventuelt ikke skal give ret til fradrag af moms.
7 Sjette direktivs artikel 27 bestemmer:
»1. Rådet kan med enstemmighed på forslag af Kommissionen give en medlemsstat tilladelse til at indføre særlige foranstaltninger, der fraviger bestemmelserne i dette direktiv, for at forenkle afgiftsopkrævningen eller for at undgå visse former for svig eller unddragelse. Foranstaltninger til forenkling af afgiftsopkrævningen må ikke eller kun i ubetydelig grad påvirke størrelsen af den skyldige afgift ved det endelige forbrug.
2. Den medlemsstat, der ønsker at indføre de i stk. 1 omhandlede foranstaltninger, forelægger sagen for Kommissionen med de oplysninger, der er nødvendige til at foretage en vurdering.
3. Kommissionen underretter de øvrige medlemsstater herom inden for en frist på en måned.
4. Rådets samtykke anses for opnået, såfremt hverken Kommissionen eller en af medlemsstaterne inden for en frist på to måneder fra den i stk. 3 nævnte underretning har anmodet om, at sagen forelægges Rådet.
5. ...«
Nationale bestemmelser
8 I Frankrig blev udelukkelsen af retten til fradrag af moms for udgifter til logi, repræsentation, restaurationsbesøg og underholdning gradvis indført mellem 1967 og 1979.
9 Bestemmelserne, hvorefter der ikke bestod ret til fradrag for visse goder og tjenesteydelser, og som var gældende inden den 1. januar 1979, tidspunktet for sjette direktivs ikrafttrædelse, indeholdtes i artikel 7 og 11 i dekret nr. 67-604 af 27. juli 1967 (JORF af 28.7.1967, s. 7541, herefter »dekret nr. 67-604«).
10 Dekretets artikel 7 bestemte:
»Afgift, der påhviler udgifter, der afholdes til virksomhedslederes eller ansattes bolig eller logi, er ikke fradragsberettiget.
Dette gælder dog ikke for afgift, der pålægges udgifter afholdt i forbindelse med, at der gratis stilles logi til rådighed på byggepladser eller i en virksomheds lokaler for sikkerheds- eller overvågningspersonale.«
11 Artikel 11 i dekret nr. 67-604 bestemte:
»Afgiften, der pålægges udgifter, der afholdes med henblik på tilfredsstillelse af virksomhedslederes eller de ansattes personlige behov, bl.a. afgiften på udgifter til repræsentation, restaurationsbesøg og underholdning, er ikke fradragsberettiget.
Dette gælder dog ikke for følgende udgifter:
Udgifter afholdt for goder, som udgør faste anlæg, og som særligt oprettes på selve arbejdsstedet til gavn for alle ansatte.
Udgifter til arbejds- eller beskyttelsesbeklædning, som en virksomhed stiller til rådighed for sine ansatte.«
12 Ved artikel 25 i dekret nr. 79-1163 af 29. december 1979 (JORF af 31.12.1979, s. 3333, herefter »dekret nr. 79-1163«), som blev vedtaget efter sjette direktivs ikrafttrædelse, blev artikel 236 i bilag II i code général des impôts erstattet af følgende bestemmelse:
»Afgiften på goder eller tjenesteydelser, der benyttes af tredjemænd, af virksomhedsledere eller ansatte, såsom logi eller bolig, udgifter til restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning eller enhver anden udgift, som direkte eller indirekte er forbundet med rejse eller bopæl, er ikke fradragsberettiget.
Dette gælder dog ikke for arbejds- eller beskyttelsesbeklædning, lokaler og materiel, som stilles til rådighed for de ansatte på arbejdsstedet, eller for udgifter afholdt i forbindelse med, at der på arbejdsstedet stilles gratis logi til rådighed for sikkerheds- eller overvågningspersonale.«
13 Conseil d'État fastslog i sin dom af 3. februar 1989, Compagnie Alitalia (herefter »Alitalia-dommen«), at artikel 25 i dekret nr. 79-1163 var ugyldig, idet den udelukkede retten til fradrag af moms for udgifter i forbindelser med goder og tjenesteydelser, anvendt af tredjemænd, »hvorved bestemmelsen var i strid med det i sjette direktivs artikel 17, stk. 6, angivne mål om ikke at udvide området for gældende undtagelser«.
14 Efter Alitalia-dommen anmodede Den Franske Republik ved skrivelse af 13. april 1989 Rådet om bemyndigelse i henhold til sjette direktivs artikel 27, stk. 1, til »indtil ikrafttrædelsen af de endelige bestemmelser i henhold til sjette direktivs artikel 17, stk. 6, at indføre en undtagelse fra artikel 17, stk. 6, med henblik på i fransk lovgivning at vedtage en bestemmelse, som udelukker fradrag for udgifter til logi, repræsentation, restaurationsbesøg og underholdning«.
15 Den franske regering anførte herved følgende:
»Formålet med denne særforanstaltning er at forhindre svig og afgiftsunddragelser, som følger af fradrag af afgift for udgifter, der efter deres karakter udgør et endeligt forbrug. Risikoen for svig og afgiftsunddragelser er stor, eftersom virksomhederne tilskyndes til i form af naturalydelser eller gaver at afholde udgifter, der vedrører endeligt forbrug, med fradrag af afgift, samt til ikke korrekt at sondre mellem udgifter til virksomhedsledere eller ansatte og udgifterne til tredjemænd.
Udelukkelsen gælder dog ikke for:
- udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig i forbindelse med, at denne mod vederlag stiller logi, måltider, levnedsmidler eller drikkevarer til rådighed
- udgifter afholdt i forbindelse med, at der gratis stilles logi til rådighed på byggepladser og lignende eller i en virksomheds lokaler for sikkerheds- eller overvågningspersonale
- udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig på grund af ikrafttrædelsen af et kontraktligt eller legalt ansvar over for vedkommendes kunder (f.eks. udgifter til logi og levnedsmidler, der afholdes af et luftfartsselskab til dets passagerer som følge af et forlænget ophold i lufthavn).«
16 Rådet vedtog den 28. juli 1989 beslutning 89/487. I beslutningens anden og tredje betragtning anføres følgende:
»... ved skrivelse registreret i Kommissionen den 17. april 1989 har Den Franske Republik anmodet om bemyndigelse til at indføre en særlig foranstaltning, som fraviger bestemmelserne i artikel 17, stk. 6, andet afsnit, i nævnte direktiv; ... visse leverancer og ydelser til en afgiftspligtig, især vedrørende dennes repræsentationsudgifter, er ikke fradragsberettigede i Frankrig i overensstemmelse med artikel 17, stk. 6, andet afsnit, i sjette direktiv; ... nævnte foranstaltning tager med henblik på at forhindre svig og afgiftsunddragelse sigte på at udelukke fradragsretten for merværdiafgift for andre udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning; ... udelukkelsen vil ikke berøre udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig i forbindelse med, at denne mod vederlag stiller logi, måltider, levnedsmidler eller drikkevarer til rådighed, eller udgifter afholdt i forbindelse med, at der gratis stilles logi til rådighed på byggepladser og lignende eller i en virksomheds lokaler for sikkerheds- eller overvågningspersonale, og heller ikke udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig på grund af ikrafttrædelsen af et kontraktligt eller legalt ansvar over for vedkommendes kunder«.
17 Artikel 1 i beslutning 89/487 bestemmer:
»1. Som fravigelse af bestemmelserne i artikel 17, stk. 6, andet afsnit, i sjette direktiv, bemyndiges Den Franske Republik til midlertidigt og senest indtil ikrafttrædelsen af fællesskabsbestemmelser, hvorved det fastsættes, hvorledes de udgifter, der er nævnt i første afsnit af nævnte stk., skal behandles, at udelukke fradragsretten for merværdiafgiften på udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning.
2. Den i stk. 1 omhandlede udelukkelse gælder ikke for:
- udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig i forbindelse med, at han mod vederlag stiller logi, måltider, levnedsmidler eller drikkevarer til rådighed
- udgifter afholdt i forbindelse med, at der gratis stilles logi til rådighed på byggepladser og lignende eller i en virksomheds lokaler for sikkerheds- eller overvågningspersonale
- udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig på grund af ikrafttrædelsen af et kontraktligt eller legalt ansvar for den pågældendes kunder.«
18 Efter beslutning 89/487 ændrede den franske regering ved artikel 4 i dekret nr. 89-885 af 14. december 1989 (JORF af 15.12.1989, s. 15578) artikel 236 i bilag II til code général des impôts. Bestemmelsen blev affattet således:
»... Fradragsretten for merværdiafgiften for udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning udelukkes midlertidigt.
Denne udelukkelse gælder dog ikke for:
1. udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig i forbindelse med, at han mod vederlag stiller logi, måltider, levnedsmidler eller drikkevarer til rådighed
2. udgifter afholdt i forbindelse med, at der gratis stilles logi til rådighed på byggepladser og lignende eller i en virksomheds lokaler for sikkerheds- eller overvågningspersonale
3. udgifter, der afholdes af en afgiftspligtig på grund af ikrafttrædelsen af et kontraktligt og legalt ansvar over for den pågældendes kunder«.
Tvisterne i hovedsagerne
Sag C-177/99
19 Ampafrance afholder ved udøvelsen af sin erhvervsvirksomhed visse udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning. Selskabet fratrak momsen på udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, som det havde afholdt såvel for dets ansatte som for tredjemænd i juni 1993.
20 Den 30. november 1993 tilstillede skattemyndigheden Ampafrance en efteropkrævning på 252 086 FRF, som udgjorde fratrukket moms for nævnte udgifter. Denne afgiftsberigtigelse var baseret på artikel 236 i bilag II til code général des impôts, som indarbejdede beslutning 89/487 i fransk lovgivning, og som udelukkede fradragsret for moms for udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning.
21 Efter at Ampafrance's klage over denne afgørelse var blevet afvist af skattemyndighederne i Maine-et-Loire, anlagde selskabet sag til prøvelse heraf ved Tribunal administratif de Nantes.
22 Ampafrance har her nedlagt påstand om tilbagebetaling af de beløb, det havde erlagt i moms for transaktionerne i juni 1993, og subsidiært om, at spørgsmålet om gyldigheden af beslutning 89/487 forelægges Domstolen med henblik på en præjudiciel afgørelse.
Sag C-181/99
23 I 1995 tilstillede skattemyndighederne - også under henvisning til artikel 236 i bilag II til code général des impôts - laboratorierne Choay, Millot Solac og Clin Midy efteropkrævningsafgørelser på henholdsvis 260 524 FRF for Choay's vedkommende, 661 796 FRF for Millot Solac's vedkommende og 635 422 FRF for Clin Midy's vedkommende, som udgjorde disse laboratoriers fradrag af moms for udgifter til repræsentation, som de havde afholdt for leverandører og kunder i november/december 1993.
24 Da de klager, som laboratorierne havde indgivet over disse efteropkrævningsafgørelser, var blevet afvist af direktøren for skattemyndighederne i Val-de-Marne, anlagde Sanofi, som var indtrådt i laboratorierne Choay, Millot Solac og Clin Midy's rettigheder og forpligtelser, sag til prøvelse heraf ved Tribunal administratif de Paris. Efter oprettelsen af Tribunal administratif de Melun blev sagen overført til denne retsinstans, der havde stedlig kompetence.
25 Sanofi gjorde for Tribunal administratif de Melun bl.a. gældende, at beslutning 89/487, som var hjemmel for artikel 236 i bilag II til code général des impôts, var ugyldig. Selskabet fremførte fem ugyldighedsgrunde, hvoraf de fire blev forkastet af nævnte retsinstans. Sanofi fremførte under sit femte anbringende, at beslutning 89/487 tilsidesatte det fællesskabsretlige proportionalitetsprincip.
De præjudicielle spørgsmål
26 I sag C-177/99 besluttede Tribunal administratif de Nantes at udsætte sagen og forelægge Domstolen følgende spørgsmål:
»Sagens afgørelse afhænger af, om bestemmelserne i Rådets beslutning af 28. juli 1989 om bemyndigelsen til Den Franske Republik til at fravige den fastfrysning af fravigelser, som indførtes ved Rådets sjette direktiv 77/388/EØF af 17. maj 1977, og til at lade tredjemænd være omfattet af udelukkelserne fra fradragsretten for merværdiafgiften på udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, dels er forenelige med målene med sjette direktiv, bl.a. artikel 27, hvorefter Rådet med enstemmighed på forslag af Kommissionen kan give medlemsstaterne tilladelse til at indføre særlige foranstaltninger, der fraviger bestemmelserne i dette direktiv, for at forenkle afgiftsopkrævningen eller for at undgå visse former for svig eller unddragelse, og dels med princippet om proportionalitet mellem det forfulgte afgiftsformål og de hertil anvendte midler. Retten finder, at besvarelsen af dette spørgsmål, hvis løsning ikke er åbenbar, alene vil gøre det muligt at vurdere, om sagsøgerens søgsmål er begrundet.«
27 I sag C-181/99 fastslog Tribunal administratif de Melun følgende:
»Det er åbenbart, at den midlertidige tilladelse til at udelukke fradragsretten for merværdiafgiften på udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, som en afgiftspligtig har afholdt, ikke beror på, at der er konstateret systematisk svig eller afgiftsunddragelse, som sådanne udgifter har givet anledning til, men ud fra en formodning om, at der er tale om udgifter, som let kan misbruges som følge af deres blandede karakter. For så vidt som forvaltningen imidlertid begrunder denne systematiske udelukkelsesforanstaltning i vanskeligheden med at gennemføre en effektiv kontrol med disse udgifters erhvervsmæssige karakter, bemærkes, at fradrag af disse udgifter i selskabers skattepligtige indtægter eller i indkomstbeskatningen, som er hjemlet i artikel 39.5.b og f i code général des impôts, er genstand for en sådan kontrol, der gennemføres på grundlag af dokumenter eller ved inspektion på stedet af skattemyndighederne under skatteretternes prøvelse, og at disse kontrolforanstaltninger klart ville kunne anvendes på ovennævnte merværdiafgiftsfradrag trods forskellen i registreringsbetingelserne og afgiftsopkrævningen. Det forfulgte mål kan også nås ved en fast grænse for de tilladte fradragsbeløb. Herved og under hensyn til, at ovennævnte fravigelsesforanstaltning - som er absolut og generel - er til hinder for fradrag af afgift, som står i forbindelse med udgifter, hvis erhvervsmæssige karakter ikke kan bestrides, finder nærværende ret, at der består alvorlig tvivl om, hvorvidt denne foranstaltning er strengt nødvendig og står i rimeligt forhold til de mål, som forfølges med den fritagelse, der blev givet Den Franske Republik [ved beslutning 89/487].«
28 Den nationale ret besluttede derfor
»at udsætte sagen om fritagelse for de omtvistede afgifter, indtil De Europæiske Fællesskabers Domstol har truffet afgørelse om gyldigheden af beslutning [89/487] ud fra proportionalitetsprincippet«.
29 Ved kendelse afsagt af formanden for Femte Afdeling den 18. november 1989 er de to sager blevet forenet med henblik på den mundtlige forhandling og domsafsigelsen.
Præjudicielle spørgsmål
30 De to nationale retsinstansers præjudicielle spørgsmål drejer sig hovedsagelig om gyldigheden af beslutning 89/487.
31 Inden spørgsmålet om gyldigheden af beslutning 89/487 behandles, skal dens rækkevidde nærmere fastsættes.
Rækkevidden af beslutning 89/487
32 Sagsøgerne i hovedsagerne mener, at det fremgår af selve ordlyden af beslutning 89/487, som gengiver den franske regerings anmodning om fravigelse, at rækkevidden af den indrømmede fravigelse er generel og omfatter alle udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, og at der ikke sondres mellem, om udgifterne er afholdt til fordel for virksomhedsledere eller personale eller til fordel for tredjemænd, eller om de er blevet afholdt med henblik på erhvervsformål eller for at tilfredsstille personlige behov. Hvis Domstolen følgelig fastslår, at beslutning 89/487 er ugyldig, bliver ordningen med udelukkelse af fradragsretten for moms for sådanne udgifter generelt afskaffet i Frankrig.
33 Den franske regering og Kommissionen har anført, at selv om beslutning 89/487, som gengiver den franske regerings anmodning om fravigelse, generelt omfatter udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, er dens rækkevidde rent faktisk begrænset, idet beslutningen kun omfatter udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, der afholdes til fordel for tredjemænd. Denne snævre fortolkning støttes på Alitalia-dommen, hvori Conseil d'État alene fastslog, at artikel 25 i dekret nr. 79-1163 var i strid med artikel 17, stk. 6, i sjette direktiv, fordi bestemmelsen udelukkede fradragsretten for moms for udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, der var afholdt til fordel for tredjemænd.
34 Det bemærkes, at det er et grundlæggende princip i momssystemet, jf. herved artikel 2 i det første og det sjette direktiv, at der skal pålægges moms i alle fremstillings- eller omsætningsled, med fradrag af den moms, der umiddelbart har ramt de tidligere led (dom af 6.7.1995, sag C-62/93, BP Supergaz, Sml. I, s. 1883, præmis 16). I henhold til fast retspraksis udgør fradragsretten i henhold til sjette direktivs artikel 17 ff. en integrerende del af momsordningen og kan som udgangspunkt ikke begrænses. Denne ret omfatter umiddelbart hele det afgiftsbeløb, der er blevet betalt i forbindelse med transaktioner i et tidligere omsætningsled (jf. bl.a. BP Supergaz-dommen, præmis 18, og dom af 21.3.2000, forenede sager C-110/98 - C-147/98, Gabalfrisa m.fl., Sml. I, s. 1577, præmis 43). Enhver begrænsning af fradragsretten har betydning for afgiftsbyrdens størrelse og må finde ensartet anvendelse i samtlige medlemsstater. Undtagelser er derfor kun lovlige i de tilfælde, som direktivet udtrykkeligt indeholder bestemmelse om (BP Supergaz-dommen, præmis 18).
35 Det er inden for disse rammer, at rækkevidden af beslutning 89/487 må vurderes. Beslutningen er vedtaget i henhold til sjette direktivs artikel 27, hvorefter en medlemsstat kan opnå tilladelse til at indføre særlige foranstaltninger, der fraviger bestemmelserne i sjette direktiv for at forenkle afgiftsopkrævningen eller for at undgå visse former for svig eller unddragelse.
36 Beslutningen bemyndiger Den Franske Republik til at fravige bestemmelserne i sjette direktiv med hensyn til det generelle princip om ret til fradrag af moms i direktivets artikel 17.
37 For så vidt som beslutningen er vedtaget i henhold til sjette direktivs artikel 27, må det fastslås, at beslutning 89/487 trods den generelle ordlyd af den fravigelse, der blev indrømmet Den Franske Republik, bemyndiger denne til i sin nationale retsorden med hensyn til udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning at indføre udelukkelser fra ret til fradrag af moms, som ikke indeholdtes i dens lovgivning på tidspunktet for sjette direktivs ikrafttrædelse.
38 Denne fortolkning er baseret på ordlyden af sjette direktivs artikel 27, hvori anvendes udtrykket »indføres«, og som set i sammenhæng med direktivets artikel 17, stk. 6, andet afsnit, hvorefter medlemsstaterne kan opretholde alle de undtagelser fra fradragsretten, som på tidspunktet for direktivets ikrafttræden var gældende i henhold til deres nationale lovgivning.
39 Det bemærkes herved, at de udelukkelser af ret til fradrag af moms, som gjaldt inden ikrafttrædelsen af sjette direktiv, senere er blevet opretholdt uændret i den franske lovgivning, og at udelukkelsen af ret til fradrag desuden i denne lovgivning er blevet udvidet til også at omfatte andre forhold. Under disse omstændigheder må de udgifter, som allerede ikke gav ret til fradrag af moms i henhold til dekret nr. 67-604, anses for at være omfattet af »fastfrysnings-klausulen« i sjette direktivs artikel 17, stk. 6, andet afsnit.
40 Fravigelsen i beslutning 89/487 omhandler altså reelt dels udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, der afholdes til fordel for tredjemænd, og som ikke var omfattet af dekret nr. 67-604, og dels udgifter af samme karakter, som var afholdt til fordel for virksomhedsledere eller ansatte, og som ikke var omfattet af udelukkelsen i henhold til dekret nr. 67-604. Det bemærkes herved, at dekret nr. 67-604 ikke hjemlede ret til fradrag af moms for udgifter, der var afholdt for virksomhedslederes eller ansattes logi, og at der i dekretet ikke sondredes mellem udgifter, der var blevet afholdt med henblik på erhvervsformål eller for at opfylde personlige behov og udgifter til repræsentation, restaurationsbesøg og underholdning, der var afholdt for at opfylde virksomhedslederes eller ansattes individuelle behov.
41 Efter at rækkevidden af fravigelsen i beslutning 89/487 således er blevet fastlagt, skal de nationale retsinstansers spørgsmål om gyldigheden af beslutningen i forhold til proportionalitetsprincippet behandles.
Gyldigheden af beslutning 89/487
42 Det bemærkes indledningsvis, at proportionalitetsprincippet efter Domstolens faste praksis hører til fællesskabsrettens almindelige grundsætninger (jf. bl.a. dom af 11.7.1989, sag 265/87, Schräder, Sml. s. 2237, præmis 21), hvorfor spørgsmålet om gyldigheden af fællesskabsinstitutionernes retsakter kan efterprøves på grundlag af denne almindelige retsgrundsætning (dom af 15.4.1997, sag C-27/95, Bakers of Nailsea, Sml. I, s. 1847, præmis 17).
43 Med henblik herpå må det undersøges, om bestemmelserne i beslutning 89/487 er egnede til og nødvendige for at nå det særlige mål, de forfølger, og om de i mindst mulig grad påvirker sjette direktivs mål og principper.
44 Ampafrance og Sanofi, som har nedlagt påstand om, at beslutning 89/487 kendes ugyldig, har først anført, at der i beslutningen anvendes uforholdsmæssige midler til bekæmpelse af svig og afgiftsunddragelser, for så vidt som beslutningen indfører en generel og systematisk udelukkelse af ret til fradrag af moms, der er baseret på en formodning om risiko for svig eller afgiftsunddragelse på grund af den blandede (private og erhvervsmæssige) karakter af de pågældende udgifter. De har anført, at det er urimeligt at udelukke ret til fradrag af visse udgifter under henvisning til bekæmpelse af afgiftsunddragelser, uden at det kræves bevist, at der reelt består en risiko for svig eller afgiftsunddragelser, og den afgiftspligtige ikke har mulighed for at godtgøre, at der ikke foreligger svig eller afgiftsunddragelser ved at påvise, at de afholdte udgifter korrekt er blevet anvendt til erhvervsformål.
45 Ampafrance har tilføjet, at i henhold til dom af 29. maj 1997 (sag C-63/96, Skripalle, Sml. I, s. 2847, præmis 30) kunne Rådet ikke bemyndige til indførelse af nationale fravigelser, der tilsigtede gennemførelse af andre mål end dem, der var udtømmende opregnet i sjette direktivs artikel 27. Ampafrance har anført, at de franske myndigheder, da de anmodede Rådet om bemyndigelse til at fravige sjette direktivs regler, ikke søgte at bekæmpe risikoen for svig og afgiftsunddragelse, men ønskede at etablere en ordning, der fritog dem for at kontrollere, om visse udgifter har erhvervsmæssig karakter.
46 Ampafrance og Sanofi har dernæst anført, at beslutning 89/487 strider mod proportionalitetsprincippet, fordi det mål, beslutningen forfølger, kunne være nået ved andre midler, der i mindre grad skadede sjette direktivs principper og mål. Der foreligger i fransk lovgivning andre foranstaltninger, som gør det muligt for skattemyndighederne effektivt at bekæmpe svig og afgiftsunddragelse, og som er mindre restriktive for de afgiftspligtige end en generel og systematisk udelukkelse af ret til fradrag af moms for de omstridte udgifter.
47 Sagsøgerne i hovedsagerne har herved først anført, at fransk lovgivning allerede indeholdt en bestemmelse, hvorefter der ikke var ret til fradrag af moms for udgift afholdt af afgiftspligtige til private formål. Artikel 230, stk. 1, i bilag II til code général des impôts bestemmer således, at moms, der påhviler goder og tjenesteydelser, som de afgiftspligtige erhverver eller udtager til eget brug, kun kan fradrages, såfremt goderne og tjenesteydelserne er »nødvendige« for deres erhvervsvirksomhed.
48 Ampafrance har dernæst anført, at fransk lovgivning indeholder en effektiv kontrolordning af de pågældende udgifter, idet de erhvervsdrivende er forpligtet til at fremlægge en detaljeret oversigt over generalomkostninger (formular nr. 2067), der vedlægges den årlige resultatopgørelse. Denne oversigt omhandler fem grupper af generalomkostninger, herunder udgifter til restaurationsbesøg og underholdning.
49 Endvidere har sagsøgerne i hovedsagerne anført, at i henhold til de franske lovbestemmelser vedrørende selskabsbeskatning (artikel 39.1.1 i code général des impôts) kan udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning af erhvervsmæssig karakter fradrages i selskabernes skattepligtige overskud, såfremt det påvises, at de er afholdt i virksomhedens interesse. Det fremgår af forelæggelsesafgørelsen i sag C-181/99, at det med henblik på fradrag af sådanne udgifter i skattepligtigt overskud kontrolleres, om de har erhvervsmæssig karakter, og at kontrollen gennemføres på grundlag af dokumenter eller på stedet af skattemyndighederne under kontrol af skatteretterne.
50 Sanofi har endelig anført, at det fremgår af fjerde betragtning til beslutning 89/487, at bemyndigelsen til Den Franske Republik til at anvende foranstaltninger, som fraviger sjette direktivs bestemmelser vedrørende ret til fradrag af moms, kun kunne indrømmes midlertidigt og senest indtil ikrafttrædelsen af fællesskabsbestemmelser, hvorved det fastsættes, hvilke udgifter der ikke giver ret til fradrag af moms. Den omstændighed, at Rådet ikke har været i stand til at vedtage bestemmelserne i sjette direktivs artikel 17, stk. 6, første afsnit, indebærer, at denne midlertidige situation fortsat består, hvorfor fravigelsen uundgåeligt er blevet uforholdsmæssig i forhold til det mål, den forfølger.
51 Den franske regering, Rådet og Kommissionen har bestridt disse argumenter.
52 Rådet og den franske regering har først anført, at beslutning 89/487 er begrundet, uanset om der konstateres et forsæt til eller fastslås at foreligge svig eller systematiske afgiftsunddragelser. Udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning kan efter deres karakter udnyttes til svig og afgiftsunddragelse på grund af risikoen for endeligt afgiftsfrit forbrug, der vanskeligt kan kontrolleres af myndighederne, idet det er vanskeligt at afgøre, om udgifterne er afholdt med henblik på opfyldelse af erhvervsmæssige eller private behov. De har herved henvist til, at sjette direktivs artikel 17, stk. 6, første afsnit, bestemmer, at det i de fællesskabsbestemmelser, der skal vedtages, vil blive fastsat, at udgifter, der ikke er af streng, erhvervsmæssig karakter, som f.eks. udgifter til luksusforbrug, underholdning eller repræsentation, under alle omstændigheder ikke vil give adgang til fradrag.
53 For det andet har den franske regering, Rådet og Kommissionen anført, at udelukkelsen af ret til fradrag af moms for udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning ikke er et uforholdsmæssigt middel i forhold til målet om bekæmpelse af svig og afgiftsunddragelse, som er fastsat i sjette direktivs artikel 27, idet udelukkelsen af ret til fradrag i denne sag udtrykkeligt er begrænset til tilfælde, hvor der foreligger reel risiko for svig og afgiftsunddragelser, og som netop er tilfælde, hvor det et umuligt at afgøre, om der er tale om erhvervsmæssige eller private udgifter.
54 Den franske regering og Kommissionen har herved anført, at de franske myndigheder i deres anmodning om fravigelse begrænsede udelukkelsen af ret til fradrag af moms til udgifter, for hvilke der består en alvorlig risiko for svig og afgiftsunddragelse, idet de franske myndigheder anmodede om, at tilladelsen til udelukkelse af fradragsretten ikke finder anvendelse i tre tilfælde, hvor der ikke består tilsvarende risiko for svig eller afgiftsunddragelser. Rådet har under henvisning til de samme argumenter anført, at beslutning 89/487, som ordret gengiver den franske regerings anmodning, opfylder de krav, som Domstolen har stillet med hensyn til forholdsmæssighed mellem de anvendte midler og de tilsigtede mål.
55 Endelig har Rådet og den franske regering anført, at udelukkelsen af ret til fradrag for de udgifter, der omhandles i beslutning 89/487, udgør et nødvendigt middel til effektivt at nå det tilsigtede mål. Rådet har erkendt, at man kunne forestille sig andre foranstaltninger såsom en fast begrænsning af det tilladte fradragsbeløb. Denne foranstaltning finder Rådet dog ikke effektiv, idet foranstaltningen enten ville have minimal betydning for de afgiftspligtiges situation, såfremt det faste beløb blev fastsat for lavt, eller man ville ikke hermed nå det tilsigtede mål, såfremt det faste beløb modsat var for højt. Den franske regering har anført, at udelukkelsen af ret til fradrag af moms for udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning er nødvendig for at nå målet om bekæmpelse af svig og afgiftsunddragelser, som er fastsat i sjette direktivs artikel 27, for så vidt som der ikke foreligger andre midler, der i tilstrækkelig grad gør det muligt at efterprøve karakteren af de pågældende udgifter.
56 Med hensyn til argumentet om, at udelukkelsen af ret til fradrag er begrundet i, at det er umuligt effektivt at kontrollere, om de omstridte udgifter er erhvervsmæssige, og udelukkelsen altså tilgodeser målet om bekæmpelse af svig og afgiftsunddragelse, bemærkes, at det kan være vanskeligt at foretage en sondring mellem den private og erhvervsmæssige del af visse udgifter, som f.eks. udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, også selv om disse afholdes som led i en virksomheds normale drift. Det er ubestridt, at der kan foreligge en risiko for svig eller afgiftsunddragelse, der kan begrunde de særforanstaltninger, som kan indføres i henhold til direktivets artikel 27. Denne risiko foreligger dog ikke, når det af objektive oplysninger fremgår, at afgifterne er blevet afholdt til strengt erhvervsmæssige formål.
57 De argumenter, der er fremført af den franske regering, Rådet og Kommissionen, og som er gengivet i præmis 53 og 54 i nærværende dom, kan derfor ikke tiltrædes. Det må fastslås, at trods de tre undtagelser fra udelukkelsen, der er angivet i artikel 1, stk. 2, i beslutning 89/487, bemyndiger beslutningen Den Franske Republik til at udelukke erhvervsdrivendes ret til fradrag af moms for udgifter, selv om disse kan godtgøre udgifternes strengt erhvervsmæssige karakter.
58 Heraf følger, at anvendelsen af den ordning om udelukkelse af ret til fradrag, som beslutning 89/487 giver bemyndigelse til, kan føre til forbud mod fradrag af moms for virksomheders erhvervsmæssige udgifter og altså indebære, at visse former for forbrug, der ikke er endeligt, undergives moms, hvilket strider mod princippet om ret til fradrag af moms, der garanterer afgiftens neutralitet.
59 Hvad angår spørgsmålet om nødvendigheden af den ønskede udelukkelse af fradragsretten bemærkes for det første, at beslutning 89/487 ikke angiver, hvorfor den af den franske regering ønskede undtagelse var nødvendig for at undgå visse former for svig eller afgiftsunddragelse.
60 For det andet bemærkes, at for at en fællesskabsretsakt om merværdiafgiftssystemet kan anses for at være forenelig med proportionalitetsprincippet, skal dens bestemmelser være nødvendige for gennemførelsen af det særlige formål, der forfølges hermed, og mindst muligt påvirke sjette direktivs mål og principper.
61 Det bemærkes imidlertid, at en foranstaltning, hvorved alle udgifter til logi, repræsentation, restaurationsbesøg og underholdning udelukkes fra fradrag af moms, hvilket er et grundlæggende princip i merværdiafgiftssystemet i sjette direktiv, når mere egnede midler, der i mindre grad tilsidesætter dette princip end en udelukkelse af ret til fradrag med hensyn til visse udgifter, kan anvendes eller allerede foreligger i den nationale lovgivning, ikke forekommer nødvendigt for at bekæmpe svig og afgiftsunddragelse.
62 Uden at Domstolen skal udtale sig om muligheden for at anvende andre midler til bekæmpelse af svig og afgiftsunddragelser, som f.eks. en fast begrænsning af det tilladte fradragsbeløb eller en tilsvarende kontrol som den, der foretages ved indkomstbeskatning eller selskabsbeskatning, bemærkes, at på fællesskabsrettens nuværende stade udgør en national lovgivning, hvorefter udgifter til logi, repræsentation, restaurationsbesøg og underholdning ikke giver ret til fradrag af moms, selv om den afgiftspligtige med henblik på at opnå fradragsretten kan godtgøre, at der ikke foreligger svig eller afgiftsunddragelse, ikke et forholdsmæssigt middel i forhold til målet om at bekæmpe svig og afgiftsunddragelse og påvirker i urimelig grad sjette direktivs mål og principper.
63 Følgelig må de præjudicielle spørgsmål fra Tribunal administratif de Nantes og Tribunal administratif de Melun besvares med, at beslutning 89/487 er ugyldig.
Den tidsmæssige begrænsning af dommens retsvirkninger
64 Den franske regering har under retsmødet anført, at Domstolen, såfremt den kender beslutning 89/487 i strid med proportionalitetsprincippet, tidsmæssigt vil kunne begrænse dommens retsvirkninger.
65 Den franske regering har til støtte herfor henvist til beskyttelsen af den berettigede forventning, den nærede vedrørende foreneligheden med fællesskabsretten af beslutning 89/487. Den franske regering anfører herved, at den havde overholdt sjette direktivs artikel 27 med henblik på først at opnå Kommissionens støtte og dernæst havde opnået en beslutning fra Rådet, som bemyndigede de franske myndigheder til midlertidigt og indtil indførelsen af en harmoniseret ordning om udelukkelse af ret til fradrag af moms at udelukke ret til fradrag for udgifter til logi, restaurationsbesøg, repræsentation og underholdning, der var afholdt til fordel for tredjemænd. Kommissionens støtte og Rådets beslutning havde bibragt den franske regering ubegrundede forhåbninger om beslutning 89/487's forenelighed med fællesskabsretten.
66 Det bemærkes, at Domstolen kun undtagelsesvis under anvendelse af et almindeligt retssikkerhedsprincip, der er knæsat i Fællesskabets retsorden, vil finde anledning til at begrænse borgernes mulighed for at påberåbe sig den således fortolkede bestemmelse med henblik på anfægtelse af tidligere i god tro stiftede retsforhold. Denne begrænsning kan i henhold til Domstolens faste praksis kun foretages i selve den dom, hvori der træffes afgørelse om den anmodede fortolkning. Ved afgørelsen af, om en doms tidsmæssige virkning skal begrænses, skal der lægges vægt på, at selv om de praktiske følger af enhver retsafgørelse omhyggeligt må vurderes, kan man dog ikke gå så langt som til at gribe ind i rettens objektivitet og bringe dens fremtidige anvendelse i fare, blot fordi en retsafgørelse kan få virkninger for fortiden (dom af 2.2.1988, sag 24/86, Blaizot, Sml. s. 379, præmis 28 og 30, og af 16.7.1992, sag C-163/90, Legros m.fl., Sml. I, s. 4625, præmis 30).
67 Det bemærkes med hensyn til nærværende præjudicielle sag, at det er første gang, at princippet om den berettigede forventning påberåbes af en regering til støtte for en påstand om begrænsning af en doms tidsmæssige virkning. Dette princip, som følger af retssikkerhedsprincippet (dom af 15.2.1996, sag C-63/93, Duff m.fl., Sml. I, s. 569, præmis 20, og af 18.5.2000, sag C-107/97, Rombi og Arkopharma, Sml. I, s.. 3367, præmis 66), er en generel regel, der kan påberåbes af borgerne (erhvervsdrivende), der har en berettiget forventning, som er skabt af de offentlige myndigheder (jf. f.eks. Duff-dommen, præmis 22, og den deri angivne retspraksis). Som generaladvokaten har fremført i punkt 83 i forslaget til afgørelse, kan princippet om den berettigede forventning ikke påberåbes af en regering for at undgå virkningerne af en afgørelse fra Domstolen, hvori en fællesskabsretsakts ugyldighed fastslås, idet dette vil indebære, at borgerne ikke ville være beskyttet mod en adfærd fra offentlige myndigheder, som er baseret på retsstridige bestemmelser.
68 Selv om Kommissionen og Rådet i denne sag imødekom de franske myndigheders anmodning om at fravige sjette direktivs artikel 17 for at undgå svig og afgiftsunddragelse, fremgår det under alle omstændigheder af Domstolens praksis, at den afledte ret skal overholde de generelle retsprincipper og bl.a. proportionalitetsprincippet (jf. herved dom af 5.7.1977, sag 114/76, Bela-Mühle, Sml. s. 1211, præmis 7, og af 11.6.1998, sag C-361/96, Grandes sources d'eaux minérales françaises, Sml. I, s. 3496, præmis 30). Domstolen har allerede fastslået, at en foranstaltning baseret på sjette direktivs artikel 27, som tilsigtede at hindre svig eller afgiftsunddragelser, kun kunne fravige et princip i sjette direktiv inden for de grænser, der var strengt nødvendige for at nå dette mål (jf. herved dom af 10.4.1984, sag 324/82, Kommissionen mod Belgien, Sml. s. 1861, præmis 29), og altså skulle overholde proportionalitetsprincippet.
69 De franske myndigheder har i denne sag i høj grad medvirket ved fastlæggelsen af indholdet af beslutning 89/487, som ordret gengiver ordlyden af deres anmodning om fravigelse (punkt 9 og 10 i skrivelse af 13.4.1989), der resulterede i, at Den Franske Republik som en midlertidig foranstaltning for at hindre svig og afgiftsunddragelse blev bemyndiget til at udelukke ret til fradrag af indgående moms, også selv om det drejer sig om udgifter, hvis strengt erhvervsmæssige karakter kan godtgøres. De franske myndigheder kunne under disse omstændigheder ikke være uvidende om, at beslutning 89/487 på grund af sit indhold ikke var forenelig med proportionalitetsprincippet og kan derfor ikke hævde, at de med føje kunne anse nævnte beslutning for gyldig.
70 Under disse omstændigheder findes der ikke grundlag for at begrænse dommens tidsmæssige virkninger.
Afgørelse om sagsomkostninger
Sagsomkostningerne
71 De udgifter, der er afholdt af den franske regering, af Rådet og af Kommissionen, som har afgivet indlæg for Domstolen, kan ikke erstattes. Da sagens behandling i forhold til hovedsagernes parter udgør et led i de sager, der verserer for de nationale retter, tilkommer det disse at træffe afgørelse om sagsomkostningerne.
Afgørelse
På grundlag af disse præmisser
kender
DOMSTOLEN (Femte Afdeling)
vedrørende de spørgsmål, der er forelagt af Tribunal administratif de Melun ved afgørelse af 3. december 1998 og af Tribunal administratif de Nantes ved afgørelse af 11. maj 1999, for ret:
Rådets beslutning 89/487/EØF af 28. juli 1989 om bemyndigelse til Den Franske Republik til at anvende en foranstaltning, som fraviger artikel 17, stk. 6, andet afsnit, i sjette direktiv 77/388/EØF om harmonisering af medlemsstaternes lovgivning om omsætningsafgifter, er ugyldig. | [
"Merværdiafgift",
"Fradrag af afgiften",
"Udelukkelse af fradragsretten",
"Udgifter til repræsentation",
"Forholdsmæssighed"
] |
62004TJ0262 | et | Vaidluse taust
Hageja esitas 5. juulil 2000 Siseturu Ühtlustamise Ametile (kaubamärgid ja tööstusdisainilahendused) (edaspidi „ühtlustamisamet”)
nõukogu 20. detsembri 1993. aasta määruse (EÜ) nr 40/94 ühenduse kaubamärgi kohta (EÜT 1994, L 11, lk 1; ELT eriväljaanne
17/01, lk 146) (muudetud kujul) alusel ühenduse kaubamärgi registreerimistaotluse.
Kaubamärk, mille registreerimist taotleti, on alljärgnev ruumiline kaubamärk:
Kaubad, mille jaoks registreerimist taotleti, kuuluvad märkide registreerimisel kasutatava 15. juuni 1957. aasta kaupade ja
teenuste rahvusvahelise klassifikatsiooni Nizza kokkuleppe (uuesti läbi vaadatud ja parandatud kujul) klassi 34 ning vastavad
kirjeldusele: „Tubakas, suitsetamistarbed, tulemasinad, tikud”. Taotlusest ei tulene mingit nõuet värvi osas.
Kontrollija lükkas 5. juunil 2003 registreerimistaotluse tagasi kaupade „suitsetamistarbed, tulemasinad” osas põhjusel, et
asjaomasel tähisel puudub eristusvõime.
Hageja esitas ühtlustamisametile 29. juulil 2003 kaebuse kontrollija otsuse peale määruse nr 40/94 artiklite 57–62 alusel.
Neljanda apellatsioonikoja 6. aprilli 2004. aasta otsusega (edaspidi „vaidlustatud otsus”) jäeti kaebus rahuldamata. Apellatsioonikoda
leidis sisuliselt, et taotletaval kaubamärgil puudub määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b tähenduses eristusvõime ning
et esitatud tõenditele tuginedes ei ole võimalik tuvastada, et nimetatud kaubamärk on kasutamise käigus omandanud eristusvõime.
Poolte nõuded
Hageja palub Esimese Astme Kohtul:
– tühistada vaidlustatud otsus;
– mõista kohtukulud välja ühtlustamisametilt.
Ühtlustamisamet palub Esimese Astme Kohtul:
– jätta hagi rahuldamata;
– mõista kohtukulud välja hagejalt juhul, kui hagi jäetakse täielikult rahuldamata;
– mõista hageja kohtukulud välja temalt endalt juhul, kui vaidlustatud otsus tühistatakse ainult osaliselt.
Õiguslik käsitlus
Hageja esitab oma hagi toetuseks kaks väidet vastavalt määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b ja artikli 7 lõike 3 rikkumise
kohta.
Esimene väide määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b rikkumise kohta
Poolte argumendid
Hageja sõnul ei ole kahtlust, et tema tulemasina, mille turuosa Euroopas on 44%, kujul on eristusvõime, kui seda võrrelda
teiste turul enam esindatud tulemasinate kujudega. Eristusvõime hindamisel tuleb arvesse võtta järgmisi tulemasinaid: CRICKET
(turuosa 16%), TOKAÏ (turuosa 16%), TOM FLAME, BAÏDE ja PROF (kolm Aasia tulemasinate kaubamärki turuosaga 23%), CLIPPER ja
BRIO (turuosa 1%).
Hageja väidab, et nende tulemasinatega võrreldes on tema tulemasina kuju väga omapärane, eristudes seega samal turul esinevate
teiste kaupade tüüpilistest kujudest.
Ühtlustamisameti arutluskäik on vastuoluline, kuna ta väidab, et taotletavat kaubamärki moodustavad kujunduselemendid on turul
tavalised, kuid samas leiab ta, et nimetatud elemendid eristuvad teiste tulemasinate omadest, olgugi et see erinevus on „vähe
tajutav” või „vähe eristatav”.
Lisaks võib ühtlustamisameti otsusest järeldada, et Euroopa tulemasinaturg põhineb ühetaolisel kaubal, millel on kõikide tootjate
puhul samasugused omadused, samas kui kontrollija tõdes, et turul esinevad tooted on mitmekesised.
Veel leiab hageja, et ühtlustamisameti järelduse puhul, mis tugineb asjaomase kujunduse fragmentaarsele analüüsile, mis lähtus
iga elemendi võrdlusest turul esinevate tulemasinate erinevate mudelite osadega nende osade asetusele tähelepanu pööramata,
on tegemist veaga määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b kohaldamisel.
Sellega seoses märgib hageja, et mitte ühegi turul pakutava tulemasina kujul ei ole olemas kõiki taotletava kaubamärgiga tähistatud
tulemasina omadusi, nimelt sirgkülgse ja ovaalse põhjaga mahuti, trapetsikujulise katte ning poolovaalse kujuga vajutusklahvi
kombinatsiooni. Kuigi taotletavat kaubamärki moodustava kuju omadused ei eristu piisavalt teiste tulemasinate kujude osadest
nii, et igal osal oleks eristusvõime, leiab hageja, et nende kombinatsioon on ikkagi eriline ning sellest tuleneb terviku
eristusvõime, mis on vajalik selle kuju kaubamärgina registreerimiseks. Juhul kui teatavad tulemasinad sarnanevad mingi osa
poolest kõnealuse kujuga, siis on tegemist kõigest ühe omaduse, mitte terviku imitatsiooniga.
Lisaks leiab hageja, et tulemasina kuju ei tulene kauba olemusest või otstarbest ning et ei ole tõendatud, et ruumilise kaubamärgi
taotluse esitamise ajal oli tulemasina kuju kauba vältimatult vajalik kuju ja seetõttu ei saanud sel kujul olla kaubamärgi
eristusvõimet
Seega tuleb hageja väitel ühtlustamisameti otsus tühistada, kuna ühtlustamisamet leidis, et taotletaval kaubamärgil puudub
prima facie
eristusvõime.
Ühtlustamisamet leiab, et apellatsioonikoda leidis põhjendatult, et taotletaval kaubamärgil puudub asjaomase avalikkuse seisukohast
tähistatavate kaupade osas eristusvõime.
Esimese Astme Kohtu hinnang
Vastavalt määruse nr 40/94 artiklile 4 võib kauba kuju moodustada ühenduse kaubamärgi, kui selle põhjal on võimalik eristada
ühe ettevõtja kaupu teiste ettevõtjate omadest. Lisaks ei registreerita sama määruse artikli 7 lõike 1 punkti b kohaselt „kaubamärke,
millel puudub eristusvõime”.
Ennekõike tuleb meenutada, et kohtupraktika kohaselt on määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punktiga b hõlmatud kaubamärgid
eelkõige sellised, mida asjaomase avalikkuse seisukohalt vaadatuna kasutatakse kaubanduses tavaliselt asjaomaste kaupade või
teenuste esitamiseks, või sellised, mille puhul vähemalt esinevad kindlad tunnused järeldamaks, et neid on võimalik selliselt
kasutada. Selle sättega hõlmatud tähised ei suuda täita kaubamärgi peamist ülesannet, st eristada kauba või teenuse päritolu,
mis võimaldaks tarbijal, kes ostab kaubamärgiga tähistatud kauba või teenuse, teha hilisemal ostmisel sama valik juhul, kui
kogemus osutus positiivseks või teha teistsugune valik, kui kogemus osutus negatiivseks (Esimese Astme Kohtu 3. detsembri
2003. aasta otsus kohtuasjas T‑305/02: Nestlé Waters France
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (pudeli kuju), EKL 2003, lk II‑5207, punkt 28; 31. märtsi 2004. aasta otsus kohtuasjas T‑216/02:
Fieldturf
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (LOOKS LIKE GRASS… FEELS LIKE GRASS... PLAYS LIKE GRASS), EKL 2004, lk II‑1023, punktid 23 ja
24, ning 24. novembri 2004. aasta otsus kohtuasjas T‑393/02: Henkel
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (valge ja läbipaistva pudeli kuju), EKL 2004, lk II‑4115, punkt 30).
Seega tuleb kaubamärgi eristusvõimet hinnata ühest küljest seoses kaupade ja teenustega, mille jaoks registreerimist taotletakse,
ning teisest küljest seoses asjaomase avalikkuse tajuga (Euroopa Kohtu 29. aprilli 2004. aasta otsus liidetud kohtuasjades
C‑468/01 P – C‑472/01 P: Procter & Gamble
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet, EKL 2004, lk I‑5141, punkt 33; Esimese Astme Kohtu 30. aprilli 2003. aasta otsus liidetud kohtuasjades
T‑324/01 ja T‑110/02: Axions et Belce
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (pruuni sigari kuju ja kuldse toru kuju), EKL 2003, lk II‑1897, punkt 30; eespool punktis 20
viidatud kohtuotsus pudeli kuju kohta, punkt 29, ja eespool punktis 20 viidatud kohtuotsus valge ja läbipaistva pudeli kuju
kohta, punkt 32).
Mis puudutab taotletava kaubamärgiga tähistatud kaupu, siis tuleb meenutada, et taotletav tähis koosneb kauba kujust, täpsemalt
sellise tulekiviga tulemasina kujust, millel on sirgkülgne ja ovaalse põhjaga mahuti, trapetsikujuline kate ning poolovaalse
kujuga vajutusklahv, mistõttu on kaubad, mida tuleb arvesse võtta taotletava kaubamärgi eristusvõime hindamisel, tulekiviga
tulemasinad.
Seoses asjaomase avalikkusega tuleb arvestada sellega, et tulekiviga tulemasinad on kõikidele tarbijatele kasutuseks mõeldud
laiatarbekaubad. Järelikult tuleb taotletava kaubamärgi eristusvõimet hinnata arvestades piisavalt informeeritud, mõistlikult
tähelepaneliku ja aruka keskmise tarbija eeldatava ootusega (eespool punktis 21 viidatud kohtuotsus Procter & Gamble
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet, punkt 33, eespool punktis 21 viidatud kohtuotsus pruuni sigari kuju ja kuldse toru kuju kohta,
punkt 31, eespool punktis 20 viidatud kohtuotsus pudeli kuju kohta, punkt 33, ja eespool punktis 20 viidatud kohtuotsus valge
ja läbipaistva pudeli kuju kohta, punkt 33; vt samuti analoogia alusel Euroopa Kohtu 12. veebruari 2004. aasta otsus kohtuasjas
C‑363/99: Koninklijke KPN Nederland, EKL 2004, lk I‑1619).
Teiseks tuleb meenutada, et vastavalt väljakujunenud kohtupraktikale ei erine kauba enda kujust koosnevate ruumiliste kaubamärkide
hindamiskriteeriumid nendest, mida kohaldatakse teiste kaubamärgiliikide suhtes (eespool punktis 21 viidatud kohtuotsus pruuni
sigari kuju ja kuldse toru kuju kohta, punkt 32, ja eespool punktis 20 viidatud kohtuotsus pudeli kuju kohta, punkt 35; vt
samuti analoogia alusel Euroopa Kohtu 18. juuni 2002. aasta otsus kohtuasjas C‑299/99: Philips, EKL 2002, lk I‑5475, punkt
48, ja 8. aprilli 2003. aasta otsus liidetud kohtuasjades C‑53/01–C‑55/01: Linde jt, EKL 2003, lk I‑3161, punktid 42 ja 46).
Sellegipoolest tuleb nimetatud kriteeriumide kohaldamisel arvestada asjaoluga, et asjaomase avalikkuse taju ei pruugi kauba
enda kujust koosneva ruumilise kaubamärgi puhul olla sama kui sõna- või kujutismärgi puhul, mis koosneb tähisest, mis ei ole
seotud sellega tähistatavate kaupade välimusega. Keskmised tarbijad ei ole harjunud graafiliste ja tekstiosade puudumisel
tegema oletusi kaupade päritolu kohta tuginedes kas kaupade või nende pakendi kujule ning seega võib eristusvõime hindamine
osutuda sellise ruumilise kaubamärgi puhul palju keerulisemaks kui sõna- või kujutismärgi puhul (Euroopa Kohtu 29. aprilli
2004. aasta otsus liidetud kohtuasjades C‑456/01 P ja C‑457/01 P: Henkel
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet, EKL 2004, lk I‑5089, punkt 38).
Neil asjaoludel on seda tõenäolisem, et kujul puudub eristusvõime määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b tähenduses,
mida enam see kuju, mille registreerimist taotletakse, meenutab kuju, mis on asjaomase kauba puhul kõige tõenäolisem. Ainult
asjaomase sektori normidest või tavadest oluliselt erinev ja seega edukalt päritolutähisena oma peamist ülesannet täitev kaubamärk
omab selle sätte tähenduses eristusvõimet (eespool punktis 21 viidatud kohtuotsus Procter & Gamble
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet, punkt 37).
Siinkohal tuleb meenutada, et kaubamärgi tajumist asjaomase avalikkuse, käesoleval juhul keskmise tarbija poolt mõjutab avalikkuse
tähelepanu tase, mis võib erinevate asjaomaste kaupade või teenuste puhul olla erinev (Esimese Astme Kohtu 5. märtsi 2003. aasta
otsus kohtuasjas T‑194/01: Unilever
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (munakujuline tablett), EKL 2003, lk II‑383, punkt 42 ja eespool punktis 20 viidatud kohtuotsus
pudeli kuju kohta, punkt 34).
Sellega seoses tuleb mainida, et apellatsioonikoda leidis põhjendatult, et tulemasin on väike ese, mistõttu on tema osad raskesti
nähtavad. Mis puudutab tarbekaupu, siis tulemasina kuju puhul ei ole keskmise tarbija tähelepanu tase kõrge.
Kolmandaks tuleb meenutada, et vastavalt kohtupraktikale peab asjaolu, kas avalikkus võib asjaomase kauba kuju tajuda päritolutähisena,
hindamisel uurima sellest kujust jäävat tervikmuljet (vt selle kohta Euroopa Kohtu 19. septembri 2002. aasta otsus kohtuasjas
C‑104/00 P: DKV
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet, EKL 2002, lk I‑7561, punkt 24). See ei takista siiski erinevate kasutatud esituselementide ükshaaval
uurimist (eespool punktis 21 viidatud kohtuotsus Procter & Gamble
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet, punkt 45, ja eespool punktis 27 viidatud kohtuotsus munakujulise tableti kohta, punkt 54).
Sellega seoses leiab Esimese Astme Kohus, nagu põhjendatult mainis apellatsioonikoda vaidlustatud otsuse punktis 11, et mahuti
piklik ja sirgkülgne kuju on loomulik eseme puhul, mis on ette nähtud käes hoidmiseks ning samuti on see väga tavaline tulemasina
puhul. See erineb väga vähe selliste mudelite kujust, mis on alt kergelt laienevad. Seoses taotletava kaubamärgi mahuti ovaalse
kujuga tõdeb Esimese Astme Kohus, et see kuju ei erine peaaegu üldse ümarate külgedega tavapärastest mudelitest.
Seoses trapetsikujulise kattega tuleb mainida, nagu leidis ka apellatsioonikoda vaidlustatud otsuse punktis 12, et sellise
kujuga kate erineb väga vähe turul esinevate teiste tulemasinate ristküliku- ja ruudukujulistest katetest ning et need on
kõik nelinurksed, mis muudabki vähetõenäoliseks taotletava kaubamärgi eristamise tarbija poolt.
Seoses taotletava kaubamärgi poolovaalse vajutusklahviga leidis apellatsioonikoda õigesti, et see erineb vähe turul esinevate
teiste tulekiviga tulemasinate vajutusklahvi tavalisest kujust (poolring või ruut) (vaidlustatud otsuse punkt 13).
Lisaks leiab Esimese Astme Kohus, et ükskõik millise kujuga on tulekiviga tulemasin, koosneb tulesüütamise süsteem rattakesest,
kattest ja vajutusklahvist, mis asuvad mahuti ülemises osas.
Eeltoodut arvesse võttes tuleb tõdeda, et taotletav ruumiline kaubamärk koosneb selliste esituselementide kombinatsioonist,
mis on asjaomase kauba puhul meenuvad loomulikult ja on selle puhul tüüpilised. Kõnealune kuju ei erine oluliselt kaubanduses
tavaliselt kasutatavate asjaomaste kaupade teatavatest peamistest kujudest, vaid on pigem üks nende variantidest. Järelikult
ei ole mitte ühelgi nimetatud kaubamärgi osal ei eraldi ega koos teiste osadega eristusvõimet, nagu põhjendatult leidis apellatsioonikoda.
Kuna keskmine tarbija pöörab üldiselt vähe tähelepanu tulemasina kuju osadele ning omab sellest ainult üldist ettekujutust,
siis ei võimalda asjaomane kuju asjaomasel avalikkusel viivitamata ja kindlalt eristada hageja tulekiviga tulemasinaid muu
kaubandusliku päritoluga tulekiviga tulemasinatest. Järelikult puudub sellel kujul nende kaupade suhtes eristusvõime.
Kõikidest eeltoodud põhjendustest tuleneb, et apellatsioonikoda otsustas õigesti, et taotletaval kaubamärgil puudub eristusvõime
määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b tähenduses.
Järelikult tuleb tagasi lükata väide määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b rikkumise kohta.
Teine väide määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 3 rikkumise kohta
Poolte argumendid
Hageja väidab, et antud asjas on täidetud kõik Euroopa Kohtu 4. mai 1999. aasta otsuses liidetud kohtuasjades C‑108/97 ja
C‑109/97: Windsurfing Chiemsee (EKL 1999, lk I‑2779, punktid 51 ja 53) osundatud kriteeriumid selle hindamiseks, kas kaubamärk
on kasutamise käigus omandanud eristusvõime. Mis puudutab turuosa, siis aastal 2002 kuulus hagejale 44% Euroopa tulemasinate
turust. Seoses kasutamise intensiivsusega väidab hageja, et ta müüs enam kui kolmandiku oma tulemasinatest Euroopa Liidu liikmesriikides.
Seoses kasutamise geograafilise ulatusega viitab hageja kahele vaidluses esitatud arvamusuuringule, mis näitavad, et suur
osa asjaomasest avalikkusest seostab tulemasina kuju, mis moodustab kaubamärgi, mille registreerimist taotletakse, hagejaga.
Lisaks viitab hageja sellele, et ta on üheteistkümnes Euroopa Liidu liikmesriigis saavutanud oma tulemasina kuju kaubamärgina
registreerimise
prima facie
, st ilma et tal oleks vaja olnud esitada tõendeid oma kaubamärgi kasutamise kohta.
Seoses kasutamise kestusega märgib hageja, et tema esimene tulekiviga tulemasin toodi turule Prantsusmaal 1973. aastal.
Veel väidab hageja, et tema aastane käive oli enam kui 350 miljonit eurot, mille saavutamist toetasid reklaamiga ja tutvustamistegevusega
seotud investeeringud, mis alates 1993. aastast ei ole olnud väiksemad kui 55 miljonit eurot. Hageja tõdeb, et need investeeringud
näitavad, et kuna sellist liiki kauba tarbijad on seda kaupa näinud reklaamides, meedias ja müügipunktides, siis on nad võimelised
selle ära tundma ja eeldama, et see kaup pärineb hagejalt.
Seoses avalikkuse osaga, kes eristab kaupa teatavalt ettevõtjalt pärinevana, kinnitab hageja, et suitsetajad on tema poolt
turustatavate tulemasinate peamine sihtrühm ning et peaaegu kõik seostavad hagejaga kuju, mis moodustab taotletava kaubamärgi.
Lisaks väidab ta, et tema tulemasin on aastate jooksul muutunud 20. sajandi vältimatuks esemeks, millel on tugev identiteet,
mis muudab selle eristusvõimeliseks. Selle argumendi toetuseks esitab hageja väljavõtted prantsuskeelsetest raamatutest ja
ajakirjadest.
Lisaks tunnistavad hageja edasimüüjad, kellest enamiku asukoht on Euroopa Liidu liikmesriikides, et BIC tulemasinad moodustavad
olulise osa nende tegevusest ning need tulemasinad on tarbijate hulgas laialt tuntud.
Hageja heidab apellatsioonikojale ette, et viimane järeldas, et hageja poolt esitatud tõendid ei võimalda tuvastada, et taotletav
kaubamärk on kasutamise käigus omandanud eristusvõime, kuna nimetatud tõendite ja kõnealuse kaubamärgi vaheline seos ei olnud
piisavalt tõendatud ja kuna seda seost ei olnud tuvastatud taotluse esitamise kuupäeval.
Tõendite ja taotletava kaubamärgi vahelise seose kohta väidab hageja esiteks, et apellatsioonikoda leidis ekslikult, et hageja
poolt investeeringute olulisuse tõendamise eesmärgil esitatud andmetel puudub taotletava kaubamärgiga piisav seos, kuna need
andmed ei puuduta mitte ainult tulemasinaid, vaid ka terapardleid ja pastapliiatseid. Seoses sellega viitas hageja, et tal
oli keeruline esitada ainult tulemasinaid puudutavaid andmeid, kuna 30 aastat on hageja spetsialiseerunud kolme samalaadse
kauba, nimelt pastapliiatsite, tulemasinate ja terapardlite, mis on ühekordseks kasutamiseks mõeldud kaubad, tootmisele ja
turustamisele. Selle asjaolu tõttu tuleb väiksemgi reklaami ja tutvustamistegevusega seotud investeering, mis on suunatud
ühele kolmest kaubast, paratamatult kasuks kahele teisele kaubale.
Hageja lisab, et kuigi ta ei esitanud konkreetselt tulemasinate kohta käivate investeeringute andmeid, esitas ta siiski tõendeid
investeeringute kasutamise kohta, esitades mitmeid väljalõikeid rahvusvahelise levikuga ajalehtedest ja ajakirjadest, erinevaid
televisioonis ja kinodes näidatavaid reklaame ning näiteid ülemaailmsest koostööst.
Hageja rõhutab, et pärast vaidlustatud otsust on ta igatahes 1998. aastale järgnevate aastate osas tutvustamistegevuse ja
reklaamiga seotud investeeringutest toonud eraldi välja tulemasinatele eraldatud investeeringud. Mis puudutab 1998. aastale
eelnenud aastaid, siis olid hageja tehtud investeeringud sarnased või isegi palju suuremad, kuna need aastad olid otsustavad
kauba turule toomisel.
Seoses apellatsioonikoja väitega, mille kohaselt ei võimaldanud enamik esitatud tõenditest kindlaks teha, kas need puudutavad
taotletavat kaubamärki või mitte, mainib hageja esiteks, et apellatsioonikoda leidis ekslikult ja põhjendamatult, et müügimahtude
tabel oli asjakohatu. Seoses sellega leidis apellatsioonikoda, et mitte ühegi tõendi puhul ei ole võimalik kindlaks teha,
kas need puudutavad tulemasinat, mis vastab taotletavat kaubamärki moodustavale kujule ning et hageja väide, et ta turustas
ainult kahte tüüpi tulemasinat, ei olnud piisav. Siinkohal täpsustab hageja, et kontrollija otsuse peale esitatud kaebuse
raames hageja poolt esitatud andmed puudutavad ainult tulekiviga tulemasinaid.
Teiseks väidab hageja, et apellatsioonikoda leidis ekslikult, et seos taotletavat kaubamärki moodustava kuju ja edasimüüjate
poolt „BIC classic tulemasinate” müügi kohta esitatud avalduste vahel ei ole tõendatud. Ta meenutab, et tulekiviga tulemasin
loodi 1973. aastal, samas kui elektrooniline tulemasin ilmus 1991. aastal. Järelikult on loomulik ja selge, et nimetust „BIC
classic” kasutati eristamaks avalikkuse jaoks juba tavalisi ja tuttavaid tulekiviga tulemasinaid elektroonilistest tulemasinatest.
Hageja sõnul oli samuti ebaõige see, et apellatsioonikoda leidis, et edasimüüjate avaldusi on raske lubatavaks pidada, kuna
neil on hagejaga ühised huvid. Selle kohta väidab hageja, et kuigi kaubanduslikku seost tema ja edasimüüjate vahel ei saa
eitada, ei oleks edasimüüjatel mingisugust huvi tunnistada asjaomase kuju märkimisväärset edu juhul, kui nad ei oleks selles
veendunud, sest vastasel korral teostaksid nad oma huvisid paratamatult teise kauba edasimüügi teel.
Seoses apellatsioonikoja väitega, mille kohaselt on raske kindlaks määrata neid osi, tänu millele tunneb avalikkus ära kauba
päritolu, nendib hageja, et apellatsioonikoda ei oleks tohtinud järeldada, et tähis, mille registreerimist taotleti, on varustatud
eriti eristuvate värvidega, logoga ja sõnamärgiga, mille tõttu oleks keeruline kindlaks teha, milline on see osa või osad,
tänu millele tunneb avalikkus ära kauba pärinemise hagejalt. Hageja sõnul on hageja logo ja kaubamärk BIC tulemasinal paiknedes
vähenähtavad ja värv on vaid teisejärguline.
Teiseks on hageja arvates täiesti asjakohatud vaidlustatud otsuse põhjendused, mille kohaselt ei saa arvesse võtta kahte hageja
arvamusuuringut, mis on läbi viidud vastavalt Hispaanias ning Prantsusmaal, Itaalias, Iirimaal, Kreekas, Rootsis ja Portugalis,
kuna need arvamusuuringud viidi läbi registreerimistaotluse esitamise kuupäevast hiljem (2002. aasta juulis ja novembris).
Hageja meenutab, et esitatud arvamusuuringute tulemused näitavad, et taotletava kaubamärgi moodustav kuju on Euroopa Liidu
territooriumil kasutamise käigus vaieldamatult omandanud eristusvõime. Hageja kinnitab, et see on olnud võimalik seetõttu,
et kõnealust kuju on Euroopa Liidu territooriumil intensiivselt turustatud 30 aastat ning et läbiviidud arvamusuuringutega
tõestas hageja, et taotletav kaubamärk on omandanud eristusvõime. Ta väidab, et arvamusuuringute tulemused oleksid kahtlemata
olnud märkimisväärselt samasugused ka siis, kui need oleksid läbi viidud enne registreerimistaotluse esitamist.
Hageja järelduse kohaselt tõendavad kõik esitatud tõendid, et taotletavat kaubamärki moodustav kuju on kasutamise käigus omandanud
eristusvõime enne taotluse esitamist.
Ühtlustamisamet väidab, et apellatsioonikoja järeldus, et kaubamärk ei ole kasutamise käigus omandanud eristusvõimet, on kooskõlas
nõukogu 21. detsembri 1988. aasta esimese direktiivi 89/104/EMÜ kaubamärke käsitlevate liikmesriikide õigusaktide ühtlustamise
kohta (EÜT 1989, L 40, lk 1; ELT eriväljaanne 17/01, lk 92) artikli 3 lõikega 3, mille valguses tuleb Esimese Astme Kohtu
kohtupraktika kohaselt tõlgendada määruse nr 40/94 artikli 7 lõiget 3.
Ühtlustamisameti sõnul tuleneb seoses geograafilise ulatusega määruse nr 40/94 artikli 7 lõigetest 2 ja 3 loetuina koos, et
eristusvõime omandamist tuleb tõendada seoses selle ühenduse osaga, kus selline eristusvõime puudus.
Ühtlustamisamet leiab, et määruse nr 40/94 artikli 7 lõikes 3 sätestatud geograafiline tingimus on täidetud, juhul kui eristavaks
muutumine on tõendatud erinevates ühenduse „piirkondades” ehk teisisõnu erinevates ühisturu „osades” (keskosas, idas, läänes,
lõunas ja põhjas).
Antud juhul puudub igasugune viide kaubamärgi tajumise kohta ühenduse keskosas (Saksamaal ja Austrias) ja territooriumi ning
rahvaarvu poolest suures ühenduse lääneosa liikmesriigis (Ühendkuningriigis).
Eeltoodust järeldab ühtlustamisamet, et kaubamärgi registreerimistaotluse tagasilükkamine on põhjendatud.
Esimese Astme Kohtu hinnang
Vastavalt määruse nr 40/94 artikli 7 lõikele 3 ei kohaldata kaubamärgi registreerimise suhtes sama määruse artikli 7 lõike 1
punktides b–d sätestatud absoluutseid keeldumispõhjuseid, kui kaubamärk on kasutamise käigus omandanud eristusvõime nende
kaupade osas, mille jaoks registreerimist taotletakse.
Esiteks tuleneb kohtupraktikast, et kaubamärgi kasutamise käigus eristusvõime omandamise tingimuseks on vähemalt see, et oluline
osa asjaomasest avalikkusest identifitseerib tänu kaubamärgile asjaomased kaubad või teenused kindlalt ettevõtjalt pärinevatena
(Esimese Astme Kohtu 29. aprilli 2004. aasta otsus kohtuasjas T‑399/02: Eurocermex
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (õllepudeli kuju), EKL 2004, lk II‑1391, punkt 42; vt samuti analoogia alusel eespool punktis
38 viidatud kohtuotsus Windsurfing Chiemsee, punkt 52, ja eespool punktis 24 viidatud kohtuotsus Philips, punktid 61 ja 62).
Teiseks tuleb kaubamärgi registreerimiseks määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 3 alusel tõendada selle kaubamärgi eristusvõime
omandamist kasutamise käigus selles ühenduse olulises osas, mille puhul puudus eristusvõime sama määruse artikli 7 lõike 1
punktide b–d tähenduses (eespool punktis 61 viidatud Esimese Astme Kohtu otsus õllepudeli kuju kohta, punkt 43; 5. märtsi
2003. aasta otsus kohtuasjas T‑237/01: Alcon s
v
. Siseturu Ühtlustamise Amet – Dr. Robert Winzer Pharma (BSS), EKL 2003, lk II‑411, punkt 52; vt samuti selle kohta Esimese
Astme Kohtu 30. märtsi 2000. aasta otsus kohtuasjas T‑91/99: Ford Motor
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (OPTIONS), EKL 2000, lk II‑1925, punktid 26 ja 27).
Kolmandaks tuleb meenutada, et eespool punktis 38 viidatud kohtuotsuses Windsurfing Chiemsee (punkt 49) osundas Euroopa Kohus,
et „selleks, et teha kindlaks, kas kaubamärk on kasutamise käigus omandanud eristusvõime, tuleb pädeval asutusel igakülgselt
hinnata kõiki asjaolusid, mis võivad tõendada, et kaubamärk on muutunud võimeliseks identifitseerima asjaomast kaupa ühelt
kindlalt ettevõtjalt pärinevana ning seega eristab seda teiste ettevõtjate kaupadest”.
Sellega seoses tuleb eelkõige arvestada kaubamärgi turuosaga, kaubamärgi kasutamise intensiivsusega, geograafilise ulatuse
ja kestusega, ettevõtja poolt kaubamärgi tutvustamiseks tehtud investeeringute mahuga, suhtelise osaga asjaomasest avalikkusest,
kes kaubamärgi põhjal eristab kaupa ühelt kindlalt ettevõtjalt pärinevana, kaubandus- ja tööstuskodade ja teiste erialaliitude
seisukohtadega ning arvamusuuringutega (vt selle kohta eespool punktis 61 viidatud kohtuotsus õllepudeli kuju kohta, punkt
44; vt samuti analoogia alusel eespool punktis 38 viidatud kohtuotsus Windsurfing Chiemsee, punkt 51, ja eespool punktis 24
viidatud kohtuotsus Philips, punkt 60).
Neljandaks tuleb kaubamärgi eristusvõimet, sh kasutamise käigus omandatud eristusvõimet, hinnata lähtuvalt kaupadest, mille
jaoks kaubamärgi registreerimist taotletakse ning võttes arvesse asjaomaste kaupade sellise keskmise tarbija eeldatavat taju,
kes on piisavalt informeeritud, mõistlikult tähelepanelik ja arukas (vt analoogia alusel eespool punktis 24 viidatud kohtuotsus
Philips, punktid 59 ja 63).
Lõpuks peab kaubamärk olema kasutamise käigus omandanud eristusvõime enne kaubamärgitaotluse esitamist (vt Esimese Astme Kohtu
12. detsembri 2002. aasta otsus kohtuasjas T‑247/01: eCopy
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet (ECOPY), EKL 2002, lk II‑5301, punkt 36; vt selle kohta samuti Esimese Astme Kohtu 13. detsembri
2004. aasta otsus kohtuasjas T‑8/03: El Corte Inglés
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet – Pucci (EMILIO PUCCI), EKL 2004, lk II‑4297, punktid 71 ja 72).
Neid kaalutlusi silmas pidades tuleb uurida, kas käesolevas asjas kohaldas apellatsioonikoda õigust vääralt, kui ta lükkas
tagasi hageja väited, mille kohaselt oleks pidanud määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 3 alusel taotletava kaubamärgi seoses
asjaomaste kaupadega registreerima.
Vaidlustatud otsuses ei olnud ühtegi väidet seoses selle ühenduse osaga, kus määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkti b tähenduses
puudus eristusvõime. Ometi tuleb selliste kaubamärkide puhul, millega on tegemist käesolevas asjas ja mis ei ole sõnamärgid,
eeldada vähemalt seni, kuni ei ole ilmnenud vastupidiseid kindlaid asjaolusid, et nende eristusvõime on terves ühenduses ühesugune.
Seoses tõenditega kasutamise käigus eristusvõime omandamise kohta märgib Esimese Astme Kohus, et antud asjas tuleb need tõendid
esitada olulise ühenduse osa kohta.
Seega tuleb uurida tõendeid, mille hageja on sellega seoses esitanud.
Esiteks leidis apellatsioonikoda seoses taotletava kaubamärgi reklaami ja tutvustamistegevusega seotud investeeringuid kajastavate
tabelitega õigesti, et tõendid nende investeeringute kohta ei ole piisavad. Tegelikult on reklaami ja tutvustamistegevusega
seotud investeeringute kohta käivad andmed esitatud kõikide kaubaliikide kohta koos ning seega ei puuduta need andmed ainult
tulekiviga tulemasinaid, mille kuju moodustab taotletava kaubamärgi. Sellega seoses väidab hageja, et ta ei ole esitanud andmeid,
mis puudutavad ainult tulemasinatega seotud investeeringuid. Järelikult on võimatu tuvastada seost tabelites esinevate andmete
ja taotletava kaubamärgi vahel.
Seoses tabeliga, mis puudutab andmeid tulemasinatele suunatud tutvustamistegevuse ja reklaamiga seotud investeeringute kohta,
mis tehti pärast 1998. aastat ning New Yorgi kaasaegse kunsti muuseumi kuraatori 15. aprilli 2004. aasta kirja, tuleb mainida,
et need tõendid esitas hageja hagi lisas. Apellatsioonikoda peab tõendiga, mis on seotud kasutamise käigus omandatud eristusvõime
hindamisega, arvestama ainult juhul, kui kaubamärgi taotleja on selle esitanud ühtlustamisameti haldusmenetluses (eespool
punktis 66 viidatud kohtuotsus ECOPY, punkt 48). Järelikult ei sea antud asjas vaidlustatud otsuse õiguspärasust kahtluse
alla need dokumendid, mida ei esitatud ühtlustamisameti haldusmenetluses.
Samuti on ebapiisavad tabel tulemasinate BIC müügimahtude kohta aastatel 1972–2002 ning tabel BIC tulemasinate turuosa kohta,
kuna nendes äratoodud andmed puudutavad BIC tulemasinaid ega sisalda ühtegi konkreetset vihjet taotletava kaubamärgi kohta.
Mitte ühegi täiendava tõendi põhjal ei ole võimalik kindlaks teha, kas need puudutavad tulemasinat, mis vastab kujule, mis
moodustab taotletava kaubamärgi.
Seoses tabeliga tulemasina BIC müügimahtude kohta aastatel 1997–2003 tuleb märkida, et selles sisalduvad andmed puudutavad
nii kogu ühendust sellel ajal olnud ulatuses kui ka Norrat, Poolat ja Šveitsi. Kuna tabel viitab müügimahtudele eeltoodud
riikides üldiselt ega tee vahet erinevate riikide turgude vahel, siis ei saa seda tabelit arvesse võtta kaubamärgi kasutamise
käigus omandatud eristusvõime hindamisel.
Seoses liikmesriikides saavutatud taotletava kaubamärgi moodustava kuju registreeringutega märgib Esimese Astme Kohus, et
hageja väitis apellatsioonikojas, et nimetatud registreeringud on saavutatud kaubamärgi kasutamise käigus omandatud eristusvõimet
tõendamata ja et see näitab, et tähisel on eriomane eristusvõime. Järelikult ei saanud apellatsioonikoda nimetatud registreeringutega
määruse nr 40/94 artikli 7 lõike 3 kohaldamisel arvestada.
Seoses Prantsuse pressis ilmunud artiklitega ja väljavõttega Prantsuse kirjastuse SCALA poolt välja antud raamatust „Le Design”,
mis määratlevad BIC tulemasinat disaini- või moeesemena, tuleb mainida, et need puudutavad ainult seda, kuidas Prantsuse avalikkus
BIC tulemasinat tajub, mistõttu need ei tõenda taotletavat kaubamärki moodustav kuju on kasutamise käigus omandanud eristusvõime
ühenduse olulises osas.
Hageja esitatud reklaammaterjaliga seoses ei ole võimalik väita mitte midagi kindlat eespool punktis 64 mainitud asjaolude
kohta. Seega ei saa reklaammaterjali puhul olla tegemist tõendiga kaubamärgi kasutamise kohta sellisena, nagu tema registreerimist
taotletakse, kuna kõikide esitatud kujutiste puhul kaasnevad taotletava kujuga sõna- ja kujutisosa. Järelikult ei saa reklaammaterjali
käsitleda tõendina selle kohta, et asjaomane avalikkus tajub taotletavat kaubamärki sellisena, nagu see on, tänu tema kujule
ja sõltumata BIC logost, kui viidet asjaomaste kaupade kaubanduslikule päritolule (vt selle kohta eespool punktis 61 viidatud
kohtuotsus õllepudeli kuju kohta, punkt 51).
Seoses hageja poolt vaidluse käigus esitatud edasimüüjate avaldustega tuleb meenutada, et dokumendi tõendusjõu hindamiseks
tuleb kõigepealt teha kindlaks selle sisu tõenäosus ja õigsus. Seejuures tuleb eriti arvesse võtta dokumendi päritolu, dokumendi
koostamise asjaolusid, dokumendi adressaati ja seda, kas dokumendi sisu arvestades näib see mõistlik ja usutav (vt Esimese
Astme Kohtu 7. juuni 2005. aasta otsus kohtuasjas T‑303/03: Lidl Stiftung
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet – REWE-Zentral (Salvita), EKL 2005, lk II‑1917, punkt 42).
Esiteks väidab Esimese Astme Kohus, et osad avaldused pärinevad sellistelt edasimüüjatelt nagu BIC Belgium SPRL, BIC Netherlands
BV, BIC UK Ltd, BIC Violex SA, kes vastavalt 2002. aasta aruandele on hageja tütarettevõtjad, kus hageja osalus on vähemalt
99% (väljaarvatud BIC Violex, kus hageja osalus on 50,5% ja BIC Ballograf AB, kus hageja osalus on 16%). Kohtuistungil hageja
sellele vastu ei vaielnud. Arvestades hageja ja tema tütarettevõtjate vahelist olulist seost, tuleb mainida, et need avaldused
ei saa iseenesest olla piisavaks tõendiks taotletava kaubamärgi kasutamise käigus omandatud eristusvõime kohta. Need sisaldavad
ainult selliseid asjaolusid, mida tuleb teiste veenvate tõenditega toetada. Teiseks märgib Esimese Astme Kohus, et kõik avaldused,
sealhulgas ka need, mille on esitanud teised edasimüüjad, kes ei ole hageja osalusega tütarettevõtjad või äriühingud, tunduvad
olevat hageja poolt ette kirjutatud, kuna need on sisu poolest identsed. Tegelikult tundub, et kõik avaldused sisaldavad varem
ettevalmistatud teksti, mis on sõna-sõnalt tõlgitud paljudesse teistesse keeltesse ja mis mõnel juhul on lihtsalt fotokoopiad,
milles on lüngad, mille on hiljem täitnud edasimüüjad. Kolmandaks mainib Esimese Astme Kohus, et nendes avaldustes ei sisaldu
ühtegi vihjet asjaomast territooriumit puudutavate müügimahtude andmete kohta ja need sisaldavad asjaomaste tulemasinate müügimahtude
osas üksnes ülistavaid väiteid.
Lisaks tuleb väita, et nende avalduste põhjal on kõige rohkem võimalik tuvastada ainult asjaomaste kaupade edasimüüki riikides,
kus edasimüüjad asuvad, mistõttu annavad need avaldused tunnistust ainult taotletava kaubamärgiga tähistatud kaupade edasimüügi
geograafilise ulatuse kohta, mille puhul on tegemist kõigest ühe asjaoluga, mida tuleb ainult tulemasina kujust moodustuva
taotletava kaubamärgi kasutamise käigus omandatud eristusvõime hindamisel arvesse võtta.
Eeltoodut arvesse võttes tuleb mainida, et hageja esitatud edasimüüjate avaldustel puudub piisav tõendusjõud.
Lõpuks tuleb seoses hageja poolt pärast kaubamärgi registreerimistaotluse esitamist, kuid samas haldusmenetluse ajal, nimelt
2002. aasta juulis ja novembris, läbiviidud kahe arvamusuuringuga tõdeda, et vastavalt Euroopa Kohtu praktikale saab kaubamärgi
kasutamise kohta käivate tõenditega, mis on saadud pärast registreerimistaotluse esitamise kuupäeva, arvestada ainult juhul,
kui nende puhul on võimalik teha järeldusi kaubamärgi kasutamise kohta sama kuupäeva seisuga (vt selle kohta Euroopa Kohtu
27. jaanuari 2004. aasta määrus kohtuasjas C‑259/02: La Mer Technology, EKL 2004, lk I-1159, punkt 31, ja 5. oktoobri 2004. aasta
määrus kohtuasjas C‑192/03 P: Alcon
vs
. Siseturu Ühtlustamise Amet, EKL 2004, lk I‑8993, punkt 41).
Käesolevas asjas leiab Esimese Astme Kohus, et kahele arvamusuuringule tuginedes ei ole võimalik tuvastada, et asjaomane avalikkus
eristaks kaubamärki moodustava kuju põhjal asjaomast kaupa äriühingult BIC ja mitte mõnelt teiselt äriühingult pärinevana.
Seoses arvamusuuringuga, mis viidi läbi Prantsusmaa, Itaalia, Iirimaa, Kreeka, Rootsi ja Portugali suitsetajate seas 2002. aasta
novembris, väidab Esimese Astme Kohus, et küsitletud isikutele näidati ainult BIC tulemasinate joonistust või fotot, kus puudusid
sõna- ja kujutisosad, ning neile esitati küsimus, millise kaubamärgiga nad seostavad neid tulemasinaid kõige enam. Seega ei
saa järeldada, et arvamusuuring näitas, et oluline osa Prantsuse, Itaalia, Iirimaa, Kreeka, Rootsi ja Portugali tarbijatest
eristab taotletava kaubamärgi alusel asjaomast kaupa äriühingult BIC, mitte mõnelt teiselt äriühingult pärinevana. Teisiti
oleks olnud siis, kui vaid taotletavat kaubamärki moodustava ainsa kuju näitamise asemel oleks näidatud erinevaid tulemasinakujusid.
Sellisel juhul oleks saanud arvesse võtta nende isikute osakaalu, kes spontaanselt ja ilma igasuguste mõjutusteta seostavad
asjaomase kuju pildi äriühinguga BIC.
Lisaks tuleb mainida, et juhul, kui küsitletud isikud ei osanud sellele küsimusele vastata, anti neile sõnamärkide (BIC, CLIPPER,
TOKAÏ, CRICKET jt) nimekiri, et nad saaksid valida vastuse.
On tõsi, nagu väidab hageja, et BIC oli 1973. aastal ühekordselt kasutatavate tulekiviga tulemasinate turu rajaja ja et ta
on „tulemasinate turu liider”, mistõttu on loogiline ja etteaimatav, et esimene kaubamärk, mis küsitletud isikutele näidatud
kujust sõltumata meelde tuleb, on kaubamärk BIC. Selle äratundmise veelgi olulisem põhjus oli see, et esitatud küsimus sisaldas
sõnamärkide nimekirja, millega võis näidatud kuju seostada. Sellega seoses tuleb mainida, et hageja ise tõdes kohtuistungil,
et viimasel juhul võis vastus esitatud küsimusele olla mõjutatud.
Samad põhjendused kehtivad ka Hispaanias 2002. aastal tehtud arvamusuuringu kohta, mis samuti viidi läbi suitsetajate seas.
Selles arvamusuuringus näidati küsitletud isikutele samaaegselt pilti tulemasina MiniBIC J5 kujust, mis on taotletavat kaubamärki
moodustava kuju väiksem versioon, ja erinevate sõnamärkide (BIC, CLIPPER, BRIO või TOKAÏ) nimekirja, et saada teada, millise
kaubamärgiga nad näidatud pilti seostavad. Seega ei saa järeldada, et arvamusuuring näitas, et Hispaania tarbijate oluline
osa identifitseerib asjaomase kauba äriühingult BIC pärinevana ning eristab seda kaupa teiste ettevõtjate kaupadest.
Lisaks väidab Esimese Astme Kohus, et küsitletud Hispaania suitsetajatele näidati tulemasina kujutist otsevaates ja mitte
perspektiivvaates nii, et küsitletud isikud ei saanud ära tunda mahuti ovaalset kuju, mis vastavalt hageja väidetele on üks
omadustest, mis eristab turul BIC tulemasinaid teistest tulemasinatest.
Kõikidest eeltoodud põhjendustest järeldub, et apellatsioonikoda leidis õigesti, et antud juhul ei tõendanud hageja, et taotletav
kaubamärk on kasutamise käigus omandanud eristusvõime ühenduse olulises osas.
Järelikult tuleb lükata tagasi ka teine väide ja seega jätta hagi täies ulatuses rahuldamata.
Kohtukulud
Esimese Astme Kohtu kodukorra artikli 87 lõike 2 alusel on kohtuvaidluse kaotanud pool kohustatud hüvitama kohtukulud, kui
vastaspool on seda nõudnud. Kuna hageja on kohtuvaidluse kaotanud, mõistetakse kohtukulud vastavalt ühtlustamisameti nõudele
välja hagejalt.
Esitatud põhjendustest lähtudes
ESIMESE ASTME KOHUS (kolmas koda)
otsustab:
1.
Jätta hagi rahuldamata.
2.
Mõista kohtukulud välja hagejalt.
Jaeger
Azizi
Cremona
Kuulutatud avalikul kohtuistungil 15. detsembril 2005 Luxembourgis.
Kohtusekretär
Koja esimees
E. Coulon
M. Jaeger
*
Kohtumenetluse keel: prantsuse. | [
"Ühenduse kaubamärk",
"Tulekiviga tulemasina kujuline ruumiline kaubamärk",
"Absoluutne keeldumispõhjus",
"Eristusvõime",
"Määruse nr (EÜ) nr 40/94 artikli 7 lõike 1 punkt b",
"Kasutamise käigus omandatud eristusvõime",
"Määruse (EÜ) nr 40/94 artikli 7 lõige 3"
] |
62003CJ0402 | hu | Az előzetes döntéshozatal iránti kérelem tárgya a hibás termékekért való felelősségre vonatkozó tagállami törvényi, rendeleti
és közigazgatási rendelkezések közelítéséről szóló, 1985. július 25‑i 85/374/EGK tanácsi irányelv (HL 1985. L 210., 29. o.;
magyar nyelvű különkiadás 15. fejezet, 1. kötet, 257. o., a továbbiakban: irányelv) értelmezése.
A kérelmet egyrészt J. Mikkelsen és M. Due Nielsen (a továbbiakban: károsultak), illetve a Bilka Lavprisvarehus A/S (a továbbiakban:
Bilka), másrészt a Bilka és a Skov Æg (a továbbiakban: Skov) közötti jogvitában terjesztették elő, amelynek tárgya a károsultak
által elszenvedett kár megtérítése iránti kérelem, miután azok elfogyasztották a Skov által termelt és a Bilka által forgalomba
hozott tojásokat.
Jogi háttér
A közösségi szabályozás
Az irányelv első preambulumbekezdéséből következően az irányelv elfogadásának alapja, hogy „közelíteni kell a tagállamok azon
jogszabályait, amelyek a hibás és ebből kifolyólag kárt okozó termékek gyártóinak felelősségét szabályozzák, mivel ezek eltérése
a verseny torzulását eredményezheti, hatással lehet az áruknak a közös piacon belüli szabad mozgására, és a fogyasztók eltérő
szintű védelmét eredményezheti”.
Az irányelv második preambulumbekezdéséből következően az irányelv által kialakított felelősségi rendszer alapja az a megállapítás,
hogy „egyedül a gyártó objektív felelőssége jelenti – tekintettel a technika korunkban egyre növekvő fontosságára – a modern
műszaki termelésből eredő kockázatok méltányos megosztása problémájának megfelelő megoldását”.
Az irányelv 1. cikke értelmében:
„A termék gyártója felel a termék hibája által okozott kárért.”
Az irányelv 3. cikke értelmében:
„1. A »gyártó« a végtermék, az alapanyag, a résztermék előállítója, valamint az, aki önmagát a termék gyártójaként adja meg nevének,
védjegyének vagy egyéb megkülönböztető jelzésének a terméken történő feltüntetésével.
2. A gyártó felelősségének sérelme nélkül minden személyt, aki üzleti tevékenysége körében eladás, bérlet, lízing vagy az értékesítés
bármely formája céljából terméket a Közösségbe importál, ezen irányelv alkalmazása szempontjából gyártónak kell tekinteni,
és gyártóként felel.
3. Ha a termék gyártója nem állapítható meg, a termék minden szállítója gyártónak tekintendő, kivéve ha ésszerű időn belül tájékoztatja
a károsultat a gyártónak vagy annak a személyéről, akinek a terméket szállította [helyesen: a gyártónak vagy annak a személyéről,
aki neki a terméket szállította]. Ugyanez vonatkozik az importált termékekre, ha ezek tekintetében a (2) bekezdés szerinti
importőr nem állapítható meg, abban az esetben is, ha a gyártó neve fel van tüntetve.”
A gyártó felelősségének megállapításával kapcsolatban az irányelv 4. cikke kimondja, hogy „[a] kárt, a hibát és a hiba és
a kár közötti okozati összefüggést a károsult bizonyítja”. A 7. cikk felsorolja azokat az eseteket, amikor a gyártó nem felelős,
többek között akkor, ha a terméket nem ő hozta forgalomba, ha a hiba a termék forgalomba hozatalának időpontjában nem állt
fenn, ha a terméket nem értékesítés céljából gyártotta, ha a hiba a hatóságok által hozott, kötelező érvényű szabályoknak
való megfelelésből ered, valamint ha a hiba a termék forgalomba hozatalának időpontjában meglévő ismeretek szerint nem volt
felismerhető.
Az irányelvben előírt felelősségi rendszer és a nemzeti jogokban meghatározott felelősség közötti kapcsolatra vonatkozóan
az irányelv 13. cikke kimondja:
„Ez az irányelv nem érinti a károsultnak a szerződéses vagy szerződésen kívüli vagy egy, az ezen irányelvről szóló értesítés
időpontjában fennálló különös felelősségi rendelkezések alapján fennálló igényét.”
A nemzeti szabályozás
A dán kormány által előadott magyarázatból következik, hogy az irányelv elfogadása előtt mind a gyártó, mind a szállító hibás
termékekért való felelősségét Dániában az ítélkezési gyakorlat szabályozta. Dániában a hibás termékekért való felelősség a
felróhatóság fogalma alapján az általános polgári jogi felelősség alapján került megítélésre. Az ítélkezési gyakorlat fejlődése
bizonyos esetekben ugyanakkor oda vezetett, hogy a gyártó felelőssége még felróhatóság hiányában is megállapításra került.
A szállító viszont felel a termelési és értékesítési láncban lejjebb lévő gazdasági szereplők felelősségéért.
Az irányelvet a dán jogba a hibás termékekért való felelősségről szóló, 2000. november 28‑i 1041‑es törvénnyel módosított
1989. június 7‑i 371. sz. törvény (a továbbiakban: 371. sz. törvény) ültette át. A dán kormány kifejtette, hogy e törvény
egyrészt a hibás termékekért való felelősségnek az irányelvben előírt rendszerét a gyártóra hárította, másrészt kimondta azt
az – ítélkezési gyakorlat alapján már létező – szabályt, hogy az egyes közvetítő gazdasági szereplők felelősségéért a szállító
köteles felelni. Az ítélkezési gyakorlatban egyebekben kialakított szabályok továbbra is alkalmazásban maradnak.
A 371. sz. törvény 4. cikke a „gyártó” és a „szállító” fogalmát a következőképpen határozza meg:
„1. Gyártónak minősül egy végtermék, résztermék vagy alapanyag előállítója, egy termény előállítója vagy begyűjtője, valamint
az, aki önmagát a termék gyártójaként adja meg nevének, védjegyének vagy egyéb megkülönböztető jelzésének a terméken történő
feltüntetésével.
2. Gyártónak minősül az a személy is, aki üzleti tevékenysége körében eladás, bérlet, lízing vagy az értékesítés bármely formája
céljából terméket a Közösségbe importál.
3. Az, aki a terméket üzleti tevékenysége körében anélkül hozza forgalomba, hogy gyártónak kellene tekinteni, szállítónak tekintendő.
[…]”
Ugyanezen törvény 6. cikke meghatározza a gyártó termékfelelősségének elvét. E törvény 10. cikke értelmében:
„A hibás termékért a károsultakkal és az értékesítés láncban előtte szereplő szállítókkal szemben a szállító közvetlenül felel.”
A 371. sz. törvény 11. cikkének (3) bekezdése értelmében az a szállító, aki a hibás termék által okozott kárt megtérítette
a károsultnak, jogátruházással a károsult helyébe lép a termelési és értékesítési láncban előtte szereplő gazdasági szereplőkkel
szemben.
Az alapeljárás és az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdések
A károsultak, miután elfogyasztották az általuk a Bilka egy üzletében vásárolt tojásokat – amelyeket a Bilka saját maga szerzett
be az azokat termelő Skovtól –, szalmonellafertőzést kaptak.
A károsultak beperelték a szállító Bilkát, amely azonban a gyártó Skovra hárította a felelősséget.
2002. január 22‑i ítéletében az Aalborg Byret kimondta, hogy a tojások hibásak voltak, a hiba és az elszenvedett kár között
létezett okozati összefüggés, és hogy a károsultaknak semmilyen mulasztás nem róható fel. A Bilka tehát köteles volt kártérítést
fizetni a károsultaknak, a Skov pedig köteles volt e kártérítést a Bilka részére megtéríteni.
E körülmények között – a Bilka és a Skov fellebbezése alapján – a Vestre Landsret úgy határozott, hogy felfüggeszti az eljárást,
és előzetes döntéshozatal céljából a következő kérdéseket terjeszti a Bíróság elé:
„1) Ellentétes‑e az irányelvvel […] egy olyan jogi rendszer, amelyben a szállító – az irányelv alapján – anélkül felel, hogy korlátozná
a gyártó felelősségét?
2) Ellentétes‑e az irányelvvel […] egy olyan rendszer, amelyben a szállító az ítélkezési gyakorlattal összhangban köteles – az
ítélkezési gyakorlat alapján – a gyártó vétkességen alapuló felelősségével korlátlanul felel a termék által a fogyasztó személyében
vagy javaiban okozott kárért?
3) Hivatkozással:
– a Miniszterek Tanácsának [1025.] ülésén [1985. július 25‑én] készült jegyzőkönyvre, annak 2. pontja értelmében:
„a 3. és a 1[3]. cikk értelmezésével kapcsolatban a Tanács és a Bizottság egyetért abban, hogy semmi sem tiltja azt, hogy
egy tagállam nemzeti jogalkotása a közvetítők felelősségére vonatkozó szabályokat fogadjon el, mivel azok felelősségére az
irányelv nem terjed ki. Abban is egyetértés van, hogy az irányelv értelmében a tagállamok határozhatják meg a felelősség – több
felelős gyártó (lásd 3. cikk) és a közvetítők közötti – megosztásának szabályait”
– az irányelv 13. cikkére […]
az a kérdés, hogy az irányelv tiltja‑e, hogy egy tagállami szabályozás értelmében jogilag a szállító felelős a termékért,
feltéve hogy a szállító – a [371. sz.] törvény [4.] cikke (3) bekezdésének első mondatában meghatározott fogalma alapján –
az a személy, aki a terméket üzleti tevékenysége körében anélkül hozza forgalomba, hogy a termékfelelősségről szóló irányelv
3. cikkének meghatározása értelmében gyártónak kellene tekinteni.
4) Tiltja‑e […] az irányelv, hogy a tagállamok a termékfelelősséggel kapcsolatban olyan jogi szabályozást vezessenek be, amelynek
értelmében a szállító – aki saját maga nem a gyártó, és az irányelv 3. cikkének megfelelően nem is tekinthető gyártónak –
köteles felelni:
– az irányelv értelmében a gyártó felelősségével?
– az ítélkezési gyakorlat alapján a fogyasztók személyében vagy javaiban okozott kárért való termékfelelősséggel összefüggésben
a gyártó vétkességen alapuló felelősségével?
A szóban forgó jogszabály értelmében:
a) a szállító az, aki a terméket üzleti tevékenysége körében anélkül hozza forgalomba, hogy gyártónak kellene tekinteni (a [371‑es]
törvény [4.] cikke (3) bekezdésének első mondata);
b) a gyártó felelősségre vonható, és a szállító csak ennek hiányában köteles felelni (a [371‑es] törvény 10. cikke);
c) a szállító a gyártóval szemben visszkeresettel élhet (a [371‑es] törvény 11. cikkének (3) bekezdése).
5) Tiltja‑e az irányelv […] azt, hogy egy tagállam olyan, jogszabályban nem rögzített, de az ítélkezési gyakorlattal az irányelvet
megelőzően kialakított szabályt tartson hatályban, amelynek értelmében a szállító – aki saját maga nem a gyártó, és az irányelv
3. cikkének megfelelően nem is minősül gyártónak – köteles felelni:
– az irányelv értelmében a gyártó felelősségével?
– az ítélkezési gyakorlat alapján a fogyasztók személyében vagy javaiban okozott kárért való termékfelelősséggel összefüggésben
a gyártó vétkességen alapuló felelősségével?
– A szóban forgó ítélkezési gyakorlattal kialakított szabály értelmében:
a) a szállító az, aki a terméket üzleti tevékenysége körében anélkül hozza forgalomba, hogy gyártónak kellene tekinteni (a [371‑es]
törvény [4.] cikke (3) bekezdésének első mondata);
b) a gyártó felelősségre vonható, és a szállító csak ennek hiányában köteles felelni (a [371‑es] törvény 10. cikke);
c) a szállító a gyártóval szemben visszkeresettel élhet (a [371‑es] törvény 11. cikkének (3) bekezdése).”
Az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdésekről
Kérdéseivel – amelyeket érdemes együttesen vizsgálni – a kérdést előterjesztő bíróság lényegében arra keres választ, hogy
tiltja‑e az irányelv, hogy egy tagállam úgy szabályozza a szállító felelősségét, hogy az a gyártó felelősségével köteles helytállni.
Ezzel kapcsolatban emlékeztetni kell arra, hogy az irányelv felelősségi rendszere, amely az 1. cikk értelmében a gyártót terheli,
objektív felelősség. Ezt az irányelv második preambulumbekezdése kifejezetten is alátámasztja. Ugyanez következik a károsult
által bizonyítandó elemeknek az irányelv 4. cikkében található felsorolásából, valamint azon, az irányelv 7. cikkében előírt
esetekből, amelyekben kizárt a gyártó felelőssége.
A kérdést előterjesztő bíróság azt kívánja megtudni, hogy ellentétes‑e az irányelv egyrészt azzal a nemzeti szabályozással,
amelynek értelmében az irányelv által előírt és a gyártót terhelő objektív felelősség a szállítóra száll át, másrészt azzal
a nemzeti szabályozással, amely a gyártó vétkességen alapuló felelősségéért a szállítót teszi felelőssé.
A kérdések megválaszolásához bevezetésképpen meg kell határozni az irányelvben alkalmazott harmonizáció mértékét.
Az irányelvben alkalmazott harmonizáció mértékéről
A C‑52/00. sz., Bizottság kontra Franciaország ügyben (EBHT 2002., I‑3879. o., 12. pont), a C‑154/00. sz., Bizottság kontra
Görögország ügyben (EBHT 2002., I‑3879. o., 12. pont) és a C‑183/00. sz., González Sánchez ügyben (EBHT 2002., I‑3901. o.,
25. pont) 2002. április 25‑én hozott ítéletben a Bíróság megállapította, hogy a tagállamoknak a hibás termékért való felelősség
szabályozásra rendelkezésére álló mérlegelési lehetőségét teljes mértékben maga az irányelv szabályozza, ezért azt annak szövegéből,
céljából és szerkezetéből kell levezetni.
E szempontok vizsgálatát követően a Bíróság megállapította, hogy az irányelv által szabályozott kérdésekben annak célja teljes
körűen harmonizálni a tagállamok törvényi, rendeleti és közigazgatási rendelkezéseit (a fent hivatkozott Bizottság kontra
Franciaország ügyben hozott ítélet 24. pontja, valamint a fent hivatkozott Bizottság kontra Görögország ügyben hozott ítélet
20. pontja).
A jelen eljárásban a károsultak és a dán kormány arra hivatkoznak, hogy az irányelv nem harmonizálja teljes mértékben a hibás
termékekért való felelősséget, hanem csak a gyártó hibás termékekért való felelősségét. Az irányelv 1. és 3. cikkének megfogalmazása
alapján arra hivatkoznak, hogy az irányelv nem szabályozza a szállító felelősségét, és a tagállamok mérlegelésére bízza a
felelősök körének meghatározását.
Az irányelv 1. cikke meghatározza a termék hibája által okozott kárért való felelősséget, amely a szóban forgó termék gyártóját
terheli.
Az irányelv 9., 6. és 2. cikke külön‑külön meghatározza a „kár”, a „hiba” és a „termék” fogalmát. A „gyártó” fogalmát az irányelv
3. cikke határozza meg. Ez utóbbi rendelkezés (1) bekezdése értelmében e fogalom a termék előállítóját jelöli. Ugyanezen rendelkezés
(2) bekezdése értelmében a „gyártó” fogalmába beletartozik az is, aki a terméket a Közösségbe importálja. Az irányelv 3. cikkének
(3) bekezdése alkalmazásával – ha a gyártó nem állapítható meg – a szállító tekintendő gyártónak, kivéve ha az ésszerű időn
belül tájékoztatja a károsultat azon szállító személyéről, akitől a terméket beszerezte.
Az irányelvre irányuló javaslat indokolása [COM (76) 372 végleges dokumentum, HL C 241., 9. o.] – amelyre a dán kormány hivatkozik –
1. cikkének e) pontjában felsorolja azokat az indokokat, amelyek miatt megfelelőnek tűnt a gyártó felelősségének meghatározása.
Az indokolás – amely az említett javaslat 1. és 2. cikkére hivatkozik, amelyekből lényeges módosítás nélkül az irányelv 1.
és 3. cikke lett – a következőképpen foglalható össze.
Elismerve annak lehetőségét, hogy a szállítónak a hibás termékért – az irányelvben előírt szabályok alapján – fennálló felelőssége
megkönnyítené a károsult által kezdeményezett bíróság előtti eljárást, meg kell állapítani, hogy e könnyebbségnek az volna
az ára, hogy valamennyi szállító köteles volna magát biztosítani e felelősséggel szemben, ez pedig a termékek jelentős drágulásához
vezetne. Egyebekben e lehetőség keresetek megsokszorozódásához is vezetne, amelynek során minden szállító az ő saját szállítóját
perelné, míg végül eljutnak a gyártóhoz. Tekintettel arra, hogy az esetek túlnyomó többségében a szállító a terméket úgy adja
újból el, ahogy megvette, és – mivel a termék minőségét csak a gyártó befolyásolhatja –, megfelelőnek tűnik a hibás termékekért
való felelősséget a gyártóra hárítani.
E megállapításokból következően – a gyártási és értékesítési lánc egyes gazdasági szereplői eltérő szerepének mérlegelését
követően – esett a választás arra, hogy a hibás termékek által okozott kárért való felelősség viselése tekintetében az irányelvben
előírt jogi szabályozás alapján fő szabály szerint a gyártó a felelős, az importőr és a szállító pedig csak konkrétan meghatározott
esetekben felel.
A károsultak és a dán kormány által előadott elemzéssel ellentétben az irányelv 1. és 3. cikke nem korlátozódik a gyártó hibás
termékért való felelősségének szabályozására, hanem meghatározza, hogy a gyártásban és az értékesítésben részt vettek közül
kinek kell viselni az irányelvben meghatározott felelősséget.
Az objektív felelősségnek az irányelv értelmében a szállítóról a gyártóra való átszállásáról
Kérdései első részével a kérdést előterjesztő bíróság azt kívánja megtudni, hogy az irányelvet úgy kell‑e értelmezni, hogy
az ellentétes az olyan nemzeti szabállyal, amelynek értelmében a szállító az irányelvben előírt, a gyártót terhelő és rá telepített
objektív felelősséggel korlátlanul felel.
E tekintetben meg kell állapítani, hogy az irányelv 1. és 3. cikke meghatározza azoknak a felelősöknek a körét, akikkel szemben
a károsult az irányelvben előírt felelősségi rendszer alapján keresetindítási joga van (lásd jelen ítélet 29. és 30. pontját).
Mivel az irányelv célja – mint az jelen ítélet 23. pontjában is kifejtésre került – teljes körűen harmonizálni az általa szabályozott
kérdéseket, a felelősöknek az irányelv 1. és 3. cikkében meghatározott körét kimerítő felsorolásnak kell tekinteni.
Az irányelv 3. cikkének (3) bekezdése csak abban az esetben írja elő a szállító felelősségét, ha a gyártó személye nem állapítható
meg. A dán jogalkotó – a 371. sz. törvény 10. cikkében annak előírásával, hogy a hibás termékért a szállító közvetlenül köteles
felelni a károsultakkal szemben – szélesebb körben határozta meg azon felelősök körét, akikkel szemben a károsultnak az irányelvben
előírt felelősségi rendszer alapján keresetindítási joga van, mint amit az irányelv előír.
A dán kormány arra hivatkozik, hogy a nemzeti jogszabályok alapján a szállítóra nem tartozik önálló felelősséggel, mivel ő
a károsultakkal szemben csak akkor köteles felelni, ha a gyártó – akivel szemben visszkeresetet indíthat – felelősségre vonható.
A szállító helyzete tehát az egyetemleges felelősségen alapuló kezességhez hasonló.
Ez az elem nem meghatározó. Azonkívül, hogy az említett nemzeti szabályozás rendszere a szállítóra a közösségi jogalkotó által
indokolatlannak tartott terhet is ró (lásd a jelen ítélet 28. pontját), egyúttal eljárások számát is megsokszorozza, miközben
a károsult által a gyártó ellen – az irányelv 3. cikkében előírt esetekben – benyújtható közvetlen kereset célja pontosan
ezek elkerülése (lásd a fent hivatkozott Bizottság kontra Franciaország ügyben hozott ítélet 40. pontját, illetve a jelen
ítélet 28. pontját).
Mindebből következően az irányelvet úgy kell értelmezni, hogy az ellentétes az olyan nemzeti szabályozással, amelynek értelmében
a szállító korlátlanul köteles felelni az irányelvben előírt és a gyártót terhelő felelősségéért.
A dán kormány álláspontja szerint ugyanakkor az irányelv 13. cikke – amelynek értelmében az irányelv nem érinti a károsultnak
a szerződéses vagy szerződésen kívüli felelősség alapján fennálló igényét – jogalapot képezhet az irányelv rendszerében a
gyártónak felróható felelősségnek a szállítóra történő kiterjesztéséhez.
Ezzel kapcsolatban emlékeztetni kell arra, hogy a fent hivatkozott Bizottság kontra Franciaország ügy 21. pontjában, a fent
hivatkozott Bizottság kontra Görögország ügy 17. pontjában, valamint a fent hivatkozott González Sánchez ügy 30. pontjában
a Bíróság az irányelv szövegének, céljának és szerkezetének elemzését követően kimondta, hogy annak 13. cikke nem értelmezhető
úgy, hogy a tagállamoknak lehetőségük van fenntartani az említett irányelvben előírttól eltérő, a hibás termékekért való általános
felelősségi rendszert.
A dán kormány ezen ítélkezési gyakorlatnak a fent hivatkozott, a Miniszterek Tanácsának 1985. július 25‑i ülésén készült jegyzőkönyv
2. pontjában tett, a 3. és 1[3]. cikkre vonatkozó nyilatkozat alapján történő felülvizsgálatát kéri, amelynek értelmében e
rendelkezések nem tiltják, hogy a tagállamok nemzeti jogalkotása a közvetítők felelősségére vonatkozó szabályokat fogadjon
el.
Az irányelv hatálybalépése előtt az ítélkezési gyakorlat által kialakított és az irányelvet átültető törvényben megerősített,
a szállítónak a gyártó felelősségével való helytállását kimondó nemzeti szabály fenntartásának érdekében a dán kormány az
említett jegyzőkönyv 16. pontjában szereplő nyilatkozatra is hivatkozik, amelyben a Tanács kifejezte „akaratát, hogy a tagállamok
– amelyek a fogyasztóvédelem terén jelenleg az irányelvben előírtnál kedvezőbb rendelkezéseket alkalmaznak – a védelem e szintjének
csökkentése céljából ne hivatkozhassanak az irányelv által kínált lehetőségekre.”
E tekintetben elsőként emlékeztetni kell arra, hogy ha egy tanácsi jegyzőkönyvben szereplő nyilatkozat semmilyen formában
nem jelenik meg a másodlagos jog rendelkezésének szövegében, akkor az az említett rendelkezés értelmezéséhez sem használható
fel (lásd különösen a C‑292/89. sz. Antonissen‑ügyben 1991. február 26‑án hozott ítélet [EBHT 1991., I‑745. o.] 18. pontját
és a C‑375/98. sz., Epson Europe ügyben 2000. június 8‑án hozott ítélet [EBHT 2000., I‑4243. o.] 26. pontját).
Másodsorban a dán kormány által hivatkozott két nyilatkozat – ellentétben a szöveg megfogalmazásával és szerkezetével – nem
igazolja felelősök irányelvben előírt körének módosítását. Azokra különösen nem lehet hivatkozni annak engedélyezéséhez, hogy
a tagállamok az irányelv 3. cikkének (3) bekezdésében kimerítően felsorolt eseteken kívül a szállítóra hárítsák az irányelvben
előírt és annak értelmében a gyártót terhelő felelősséget.
A dán kormány azon érvelését illetően, hogy az irányelv ilyenfajta értelmezése alapján Dániában a fogyasztóvédelem szintjének
csökkenését vonná maga után, meg kell állapítani, hogy az irányelvben előírt felelősségnek a szállítókra való kiterjesztése
a közösségi jogalkotó hatáskörébe tartozik, amelynél adott esetben Dánia kezdeményezheti az érintett rendelkezések módosítását.
E körülmények alapján tehát a kérdést előterjesztő bíróság által feltett kérdések első részére azt a választ kell adni, hogy
az irányelvet úgy kell értelmezni, hogy azzal ellentétes az olyan nemzeti szabály, amelynek értelmében a szállító – az irányelv
3. cikkének (3) bekezdésében kimerítően felsorolt eseteken kívül – ezen irányelvben előírt és a gyártót terhelő objektív felelősséggel
felel.
A gyártó vétkességen alapuló felelősségének szállítóra való átruházása
Kérdéseinek második részében a kérdést előterjesztő bíróság lényegében azt kérdezi, hogy ellentétes‑e az irányelvvel egy olyan
nemzeti szabály, amelynek értelmében a szállító köteles korlátlanul felelni a gyártónak a hibás termék által okozott kárért
való felelősségéért.
Ezzel kapcsolatban emlékeztetni kell a fent hivatkozott, Bizottság kontra Franciaország ügyben hozott ítélet 22. pontjára,
a fent hivatkozott, Bizottság kontra Görögország ügyben hozott ítélet 18. pontjára, valamint a González Sánchez ügyben hozott
ítélet 31. pontjára, amelyekben a Bíróság kimondta, hogy az irányelv 13. pontja úgy értelmezendő, hogy az abban létrehozott
rendszer nem zárja ki a károsultnak a szerződéses vagy szerződésen kívüli felelősségi rendszer alkalmazását, ha azok jogalapja
különböző, mint például a rejtett gyártási hibákért vagy meghibásodásért való kellékszavatosság.
E körülmények alapján a kérdést előterjesztő bíróság által feltett kérdések második részére azt a választ kell adni, hogy
az irányelvet úgy kell értelmezni, hogy azzal nem ellentétes egy olyan nemzeti szabály, amelynek értelmében a szállító a gyártónál
felmerülő hiba miatt korlátlanul köteles felelni.
Az ítélet időbeli hatályának korlátozásáról
A károsultak és a dán kormány – amennyiben a Bíróság nem fogadná el az irányelvnek az általuk szorgalmazott értelmezését –
azt kérik a Bíróságtól, hogy korlátozza ítéletének időbeli hatályát. Kérelmük alátámasztására elsősorban azt hozzák fel, hogy
az ítélet súlyos következményekkel járna a jogbiztonságra, és jelentős pénzügyi hatást gyakorolna az irányelv hatálybalépése
óta lezárt nagy számú, hibás termékekért való felelősséggel kapcsolatos jogvita károsultjaira nézve.
Az állandó ítélkezési gyakorlat szerint azon értelmezés, amelyet a Bíróság valamely közösségi jogszabály kapcsán fejt ki az
EK 234. cikkben ráruházott hatáskör gyakorlása során, szükség esetén magyarázza és pontosítja e szabály jelentőségét és terjedelmét,
amely szerint azt hatálybalépésének időpontjától értelmezni és alkalmazni kell, illetőleg értelmezni és alkalmazni kellett
volna. Ebből következik, hogy az így értelmezett szabályt a bíróság alkalmazhatja és alkalmaznia kell az értelmezés iránti
kérelemről határozó ítélet előtt keletkezett és létrejött jogviszonyokkal kapcsolatban, ha egyebekben adottak a feltételek
az említett szabály alkalmazásával kapcsolatos pernek a hatáskörrel rendelkező bíróság előtti megindításához (lásd különösen
a 24/86. sz. Blaizot‑ügyben 1988. február 2‑án hozott ítélet [EBHT 1988., 379. o.] 27. pontját és a C‑415/93. sz. Bosman‑ügyben
1995. december 15‑én hozott ítélet [EBHT 1995., I‑4921. o.] 141. pontját).
Ezzel kapcsolatban emlékeztetni kell arra, hogy a Bíróság csakis kivételes esetben, a jogbiztonság közösségi jogrendhez tartozó
elvének alkalmazásánál folyamodhat ahhoz, hogy korlátozza valamennyi érdekelt lehetőségét egy olyan rendelkezésre történő
hivatkozásra, amelyet a Bíróság a jóhiszeműen létrehozott jogviszonyok vitatása vonatkozásában értelmezett. Egy ilyen korlátozásról
való döntéshez két alapvető feltételnek kell teljesülnie, amelyek az érdekeltek jóhiszeműsége és a súlyos zavarok veszélye
(lásd különösen a C‑57/93. sz. Vroege‑ügyben 1994. szeptember 28‑án hozott ítélet [EBHT 1994., I‑4541. o.] 21. pontját és
a C‑372/98. sz. Cooke‑ügyben 2000. október 12‑én hozott ítélet [EBHT 2000., I‑8683. o.] 42. pontját).
Meg kell ugyanakkor említeni, hogy a 371. sz. törvény 11. cikkének (3) bekezdése értelmében a dán jogalkotónak lehetősége
volt egy – a legtöbb jogrendszerben ismert – visszkereset intézménye kialakítására, amelyben előírta, hogy az a szállító,
aki a hibás termék által okozott kárt megtérítette a károsultnak, jogutódlással a gyártó helyébe lép. Meg kell tehát állapítani,
hogy fő szabály szerint a károsulttal szemben felelős szállító kárát a gyártó a jogbiztonságot garantáló feltételek mellett
megtérítheti.
E körülmények alapján annak vizsgálata nélkül, hogy a szállító indíthat‑e korábban már kártérítésben részesült károsult ellen
keresetet, illetve az érdekeltek jóhiszeműségének mérlegelése nélkül is megállapítható, hogy a károsultak és a dán kormány
kérelme nem fogadható el, mivel semmilyen elemet nem hoztak fel azon érvelés alátámasztására, hogy jelen ítélet – amennyiben
joghatása időben nem volna korlátozott – súlyos zavarokhoz vezetne.
A költségekről
Mivel ez az eljárás az alapeljárásban részt vevő felek számára a kérdést előterjesztő bíróság előtt folyamatban lévő eljárás
egy szakaszát képezi, ez a bíróság dönt a költségekről. Az észrevételeknek a Bíróság elé terjesztésével kapcsolatban felmerült
költségek, az említett felek költségeinek kivételével, nem téríthetők meg.
A fenti indokok alapján a Bíróság (nagytanács) a következőképpen határozott:
A hibás termékekért való felelősségre vonatkozó tagállami törvényi, rendeleti és közigazgatási rendelkezések közelítéséről
szóló, 1985. július 25‑i 85/374/EGK tanácsi irányelv úgy értelmezendő, hogy:
–
azzal ellentétes egy olyan nemzeti szabály, amelynek értelmében a szállító – az irányelv 3. cikkének (3) bekezdésében kimerítően
felsorolt eseteken kívül – az irányelvben előírt és a gyártót terhelő objektív felelősséggel felel;
–
az nem ellentétes olyan nemzeti szabályozással, amelynek értelmében a szállító a gyártó vétkességen alapuló felelősségével
korlátlanul köteles felelni.
Aláírások
*
Az eljárás nyelve: dán. | [
"85/374/EGK irányelv",
"Hibás termékekért való felelősség",
"A hibás termék szállítójának felelőssége"
] |
62016CJ0519 | de | Das Vorabentscheidungsersuchen betrifft die Auslegung der Art. 26 und 27 der Verordnung (EG) Nr. 882/2004 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 29. April 2004 über amtliche Kontrollen zur Überprüfung der Einhaltung des Lebensmittel- und Futtermittelrechts sowie der Bestimmungen über Tiergesundheit und Tierschutz (
ABl. 2004, L 165, S. 1
, berichtigt im
ABl. 2004, L 191, S. 1
) in der durch die Verordnung (EU) Nr. 652/2014 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 15. Mai 2014 (
ABl. 2014, L 189, S. 1
) geänderten Fassung (im Folgenden: Verordnung Nr. 882/2004) sowie der Art. 107 und 108 AEUV und der Grundsätze der Gleichbehandlung, der Nichtdiskriminierung, des freien Wettbewerbs und der unternehmerischen Freiheit.
Dieses Ersuchen ergeht im Rahmen eines Rechtsstreits zwischen der Superfoz – Supermercados Lda (im Folgenden: Superfoz) und der Fazenda Pública (Staatskasse, Portugal) wegen der Entrichtung eines Kostenbeitrags zur Finanzierung der Kosten der Durchführung amtlicher Kontrollen in den Bereichen Lebensmittelsicherheit, Tierschutz und ‑gesundheit sowie Pflanzenschutz und ‑gesundheit.
Rechtlicher Rahmen
Unionsrecht
Verordnung (EG) Nr. 178/2002
Die Verordnung (EG) Nr. 178/2002 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 28. Januar 2002 zur Festlegung der allgemeinen Grundsätze und Anforderungen des Lebensmittelrechts, zur Errichtung der Europäischen Behörde für Lebensmittelsicherheit und zur Festlegung von Verfahren zur Lebensmittelsicherheit (
ABl. 2002, L 31, S. 1
) in der durch die Verordnung Nr. 652/2014 geänderten Fassung (im Folgenden: Verordnung Nr. 178/2002) schafft die Grundlage für ein hohes Schutzniveau für die Gesundheit des Menschen und die Verbraucherinteressen bei Lebensmitteln unter besonderer Berücksichtigung der Vielfalt des Nahrungsmittelangebots.
Wie sich aus ihrem Art. 1 Abs. 1 ergibt, soll diese Verordnung einheitliche Grundsätze und Zuständigkeiten, die Voraussetzungen für die Schaffung eines tragfähigen wissenschaftlichen Fundaments und effiziente organisatorische Strukturen und Verfahren zur Untermauerung der Entscheidungsfindung in Fragen der Lebensmittel- und Futtermittelsicherheit festlegen.
Verordnung Nr. 882/2004
In den Erwägungsgründen 11 und 32 der Verordnung Nr. 882/2004 heißt es:
„(11)
Die für amtliche Kontrollen zuständigen Behörden sollten eine Reihe operationeller Kriterien erfüllen, damit ihre Unparteilichkeit und Effizienz gewährleistet ist. So sollten sie über ausreichendes und entsprechend qualifiziertes und erfahrenes Personal sowie über adäquate Einrichtungen und Ausrüstungen zur ordnungsgemäßen Wahrnehmung ihrer Aufgaben verfügen.
…
(32)
Für die Durchführung amtlicher Kontrollen sollten ausreichende Finanzmittel bereitgestellt werden. Daher sollten die zuständigen Behörden der Mitgliedstaaten Gebühren oder Kostenbeiträge zur Deckung der Kosten erheben können, die durch die amtlichen Kontrollen entstehen. Dabei steht es den zuständigen Behörden der Mitgliedstaaten frei, die Gebühren und Kostenbeiträge auf der Grundlage der entstandenen Kosten und unter Berücksichtigung der betrieblichen Gegebenheiten als Pauschalbeträge festzulegen. …“
Art. 1 („Gegenstand und Anwendungsbereich“) der Verordnung sieht in seinen Abs. 1 und 4 vor:
„(1) In dieser Verordnung werden allgemeine Regeln für die Durchführung amtlicher Kontrollen festgelegt, mit denen überprüft werden soll, ob Bestimmungen eingehalten werden, die insbesondere darauf abzielen,
a)
unmittelbar oder über die Umwelt auftretende Risiken für Mensch und Tier zu vermeiden, zu beseitigen oder auf ein annehmbares Maß zu senken
und
b)
lautere Gepflogenheiten im Futtermittel- und Lebensmittelhandel zu gewährleisten und den Verbraucherschutz, einschließlich der Kennzeichnung von Futtermitteln und Lebensmitteln und sonstiger Formen der Verbraucherinformation, sicherzustellen.
…
(4) Die Durchführung der amtlichen Kontrollen gemäß dieser Verordnung erfolgt unbeschadet der primären rechtlichen Verantwortung der Futtermittel- und Lebensmittelunternehmer für die Gewährleistung der Futtermittel- und Lebensmittelsicherheit nach der [Verordnung Nr. 178/2002] und unbeschadet der zivil- oder strafrechtlichen Haftung aufgrund eines Verstoßes gegen ihre Pflichten.“
Art. 2 Nr. 1 der Verordnung Nr. 882/2004 definiert „amtliche Kontrolle“ als „jede Form der Kontrolle, die von der zuständigen Behörde oder der Gemeinschaft zur Verifizierung der Einhaltung des Futtermittel- und Lebensmittelrechts sowie der Bestimmungen über Tiergesundheit und Tierschutz durchgeführt wird“.
Art. 3 dieser Verordnung hat die Überschrift „Allgemeine Verpflichtungen hinsichtlich der Organisation amtlicher Kontrollen“. Sein Abs. 3 bestimmt:
„Amtliche Kontrollen werden auf jeder Stufe der Produktion, der Verarbeitung und des Vertriebs von Futtermitteln oder Lebensmitteln, Tieren und tierischen Erzeugnissen durchgeführt. Dazu gehören Kontrollen der Futtermittel- und Lebensmittelunternehmen, der Verwendung von Futtermitteln und Lebensmitteln, der Lagerung von Futtermitteln und Lebensmitteln, aller Prozesse, Materialien, Substanzen, Tätigkeiten oder Vorgänge – einschließlich Transport – im Zusammenhang mit Futtermitteln oder Lebensmitteln sowie lebender Tiere und Pflanzen im Hinblick auf die Erreichung der Ziele dieser Verordnung.“
Die Verordnung Nr. 882/2004 enthält ein Kapitel VI über die „Finanzierung amtlicher Kontrollen“, zu dem u. a. die Art. 26 und 27 gehören. Art. 26 („Allgemeiner Grundsatz“) der Verordnung lautet:
„Die Mitgliedstaaten sorgen dafür, dass angemessene finanzielle Mittel für die amtlichen Kontrollen verfügbar sind, und zwar aus beliebigen Mitteln, die sie für angemessen halten, einschließlich einer allgemeinen Besteuerung oder der Einführung von Gebühren oder Kostenbeiträgen, damit die erforderlichen personellen und sonstigen Mittel bereitgestellt werden können.“
In Art. 27 („Gebühren oder Kostenbeiträge“) Abs. 1 bis 4 und 10 der Verordnung heißt es:
„(1) Die Mitgliedstaaten können Gebühren oder Kostenbeiträge zur Deckung der Kosten erheben, die durch die amtlichen Kontrollen entstehen.
(2) Allerdings sorgen die Mitgliedstaaten bezüglich der in Anhang IV Abschnitt A und Anhang V Abschnitt A genannten Tätigkeiten dafür, dass eine Gebühr erhoben wird.
(3) Unbeschadet der Absätze 4 und 6 dürfen die Gebühren, die in Verbindung mit den in Anhang IV Abschnitt A und Anhang V Abschnitt A genannten konkreten Tätigkeiten erhoben werden, nicht niedriger sein als die in Anhang IV Abschnitt B und Anhang V Abschnitt B angegebenen Mindestbeträge. …
…
(4) Die gemäß Absatz 1 oder 2 zum Zwecke von amtlichen Kontrollen erhobenen Gebühren:
a)
dürfen nicht höher sein als die von den zuständigen Behörden getragenen Kosten in Bezug auf die Ausgaben gemäß Anhang VI
und
b)
können auf der Grundlage der von den zuständigen Behörden während eines bestimmten Zeitraums getragenen Kosten als Pauschale festgesetzt werden oder gegebenenfalls den in Anhang IV Abschnitt B bzw. Anhang V Abschnitt B festgelegten Beträgen entsprechen.
…
(10) Abgesehen von den Kosten, die im Zuge der in Artikel 28 genannten Ausgaben anfallen, erheben die Mitgliedstaaten neben den in diesem Artikel genannten Gebühren oder Kostenbeiträgen keine sonstigen Gebühren für die Durchführung dieser Verordnung.“
Portugiesisches Recht
Der Kostenbeitrag für die Lebensmittelsicherheit Plus (Taxa de Segurança Alimentar Mais, im Folgenden: TSAM) wurde durch das Decreto-Lei Nr. 119/2012 vom 15. Juni 2012 eingeführt.
In der Präambel dieses Decreto-Lei heißt es, dass das Unionsrecht die Pflicht zur Finanzierung der Kosten im Zusammenhang mit der Durchführung amtlicher Kontrollen durch die Mitgliedstaaten vorsieht, und Letzteren die Möglichkeit einräumt, die angemessenen finanziellen Mittel durch eine allgemeine Besteuerung oder die Einführung spezieller Gebühren oder Kostenbeiträge zulasten der Wirtschaftsteilnehmer aufzubringen, und dass in Anwendung dieser Bestimmungen bereits verschiedene Kostenbeiträge eingeführt wurden, die dazu bestimmt sind, die Maßnahmen zur Überprüfung und Kontrolle zu finanzieren, deren Bezugspunkte die Kosten und Ausgaben für das Personal, d. h. Bezüge, Einrichtungen, Instrumente, Ausrüstungen, Ausbildungsmaßnahmen, Dienstreisen und damit verbundene Ausgaben, einschließlich für Entnahme und Versand der Proben sowie für Laboruntersuchungen, sind.
Art. 9 dieses Decreto-Lei sieht vor:
„(1) Als Gegenleistung für die Gewährleistung der Lebensmittelsicherheit und ‑qualität haben Lebensmittelgeschäfte, in denen Waren tierischen und pflanzlichen Ursprungs – frisch oder gefroren, roh oder verarbeitet, offen oder vorverpackt – verkauft werden, einen jährlichen Kostenbeitrag zu entrichten, dessen Betrag zwischen 5 und 8 Euro je Quadratmeter der Verkaufsfläche des Geschäfts liegt und der durch eine Verordnung der für Finanzen und Landwirtschaft zuständigen Mitglieder der Regierung festgelegt wird.
(2) Geschäfte, die über eine Verkaufsfläche von weniger als 2000 m
verfügen oder Kleinstunternehmen gehören, sind von der Zahlung des Kostenbeitrags nach Abs. 1 befreit, sofern sie a) nicht einem Unternehmen gehören, das ein oder mehrere Firmenzeichen verwendet und auf nationaler Ebene über eine Gesamtverkaufsfläche von 6000 m
oder mehr verfügt, b) nicht Teil einer Gruppe sind, die auf nationaler Ebene über eine Gesamtverkaufsfläche von 6000 m
oder mehr verfügt.
(3) Für die Zwecke dieses Gesetzes bezeichnet der Ausdruck ‚Geschäft‘ einen Ort, an dem eine Tätigkeit im Bereich des Lebensmitteleinzelhandels ausgeübt wird, einschließlich Gemischtwarengeschäfte gemäß Art. 4 Abs. 1 des Decreto-Lei Nr. 21/2009 vom 19. Januar [2009].“
Die Verordnung Nr. 215/2012 vom 17. Juli 2012 regelt den TSAM. Gemäß Art. 3 Abs. 3 Buchst. b dieser Verordnung sind die vom nationalen Recht vorgesehenen Befreiungen von diesem Kostenbeitrag nicht anwendbar auf Geschäfte, die Teil einer Gruppe sind, die auf nationaler Ebene über eine Gesamtverkaufsfläche von 6000 m
oder mehr verfügt. Nach Art. 3 Abs. 5 dieser Verordnung ist für die Zwecke der Anwendung des Abs. 3 Buchst. b als „Gruppe“ eine Gesamtheit von Unternehmen anzusehen, die zwar rechtlich voneinander getrennt sind, jedoch durch Verhältnisse gegenseitiger Abhängigkeit oder Unterordnung miteinander verbunden sind, die sich aus der Verwendung desselben Firmenzeichens oder aus Rechten oder Befugnissen gemäß Art. 4 Buchst. o des Decreto-Lei Nr. 21/2009 vom 19. Januar 2009 ergeben.
Ausgangsverfahren und Vorlagefragen
Superfoz ist eine Gesellschaft, deren Tätigkeit im gewerblichen Betrieb von Supermärkten, dem Vertrieb von Lebensmitteln und nicht zum Verzehr bestimmten Waren sowie dem Betrieb von Tankstellen und Einkaufszentren besteht.
Superfoz verwendet das Firmenzeichen „Intermarché“. In der Vorlageentscheidung heißt es jedoch, dass diese Gesellschaft eine sowohl von ihrer Franchisegeberin, der ITMI Portugal – Sociedade de Desenvolvimento e Investimento SA, als auch von anderen Franchisenehmerinnen der ITMI, die dieses Firmenzeichen verwenden, unabhängige juristische Person sei. Die Franchisegeberin halte keine Beteiligung am Gesellschaftskapital von Superfoz, die ihr Leitungs‑, Führungs‑ oder Verwaltungsbefugnisse einräumen würde.
Die Direção Geral de Alimentação e Veterinária (Generaldirektion für Ernährung und Tiermedizin, Portugal) teilte der Superfoz mit Schreiben vom 1. Juli 2014 mit, dass sie für das Jahr 2014 TSAM in Höhe von 10274,25 Euro zu entrichten habe. Diese Direktion führte aus, dass sich dieser Betrag nach nationalem Recht aus der Anwendung des auf 7 Euro je Quadratmeter festgesetzten Kostenbeitrags auf die Verkaufsfläche des Geschäfts von Superfoz, nämlich 1467,75 m
, ergebe.
Vor dem vorlegenden Gericht wendet sich Superfoz gegen die Rechtmäßigkeit der Bescheide, mit denen sie zur Entrichtung des TSAM herangezogen wurde.
Das vorlegende Gericht weist in Bezug auf den TSAM darauf hin, dass dieser Kostenbeitrag Teil einer Politik des Schutzes der Lebensmittelkette und der Gesundheit der Verbraucher sei, die auf dem Grundsatz der Verantwortlichkeit der im Bereich Lebensmittelsicherheit und ‑qualität tätigen Wirtschaftsteilnehmer basiere. Mit dieser Steuer solle der mit dem Decreto-Lei Nr. 119/2012 geschaffene Fonds für Gesundheit und Lebensmittelsicherheit Plus (Fundo Sanitário e de Segurança Alimentar Mais) finanziert werden. Dieser Fonds sei jedoch nicht für die Durchführung anderer, nicht in der Verordnung Nr. 882/2004 vorgesehener Kontrollen zuständig.
Ferner sei der TSAM ein jährlicher Kostenbeitrag, der eine Gegenleistung für die Gewährleistung der Lebensmittelsicherheit und ‑qualität darstelle. Die Inhaber der Lebensmittelgeschäfte, in denen Waren tierischen und pflanzlichen Ursprungs verkauft würden, seien zur Zahlung dieses Kostenbeitrags verpflichtet, und dieser werde durch die Anwendung eines einheitlichen Betrags, der zwischen 5 und 8 Euro je Quadratmeter der Verkaufsfläche des Geschäfts festgelegt werde, berechnet.
Das nationale Recht sehe allerdings in Bezug auf Geschäfte, die über eine Verkaufsfläche von weniger als 2000 m
verfügten oder Kleinstunternehmen gehörten, eine Ausnahmeregelung vor, sofern sie nicht einem Unternehmen gehörten, das ein oder mehrere Firmenzeichen verwende und auf nationaler Ebene über eine Gesamtverkaufsfläche von 6000 m
oder mehr verfüge, und sofern sie nicht Teil einer Gruppe seien, die auf nationaler Ebene über eine Gesamtverkaufsfläche von 6000 m
oder mehr verfüge. Das Tribunal Constitucional (Verfassungsgericht, Portugal) habe dazu befunden, dass diese Ausnahme nicht gegen den verfassungsrechtlichen Gleichheitsbegriff verstoße.
Das vorlegende Gericht möchte wissen, ob der TSAM mit den Bestimmungen der Verordnung Nr. 882/2004 und den Grundsätzen des Unionsrechts, insbesondere mit den Grundsätzen der Gleichbehandlung, der Nichtdiskriminierung und des freien Wettbewerbs vereinbar ist.
Erstens fragt sich dieses Gericht, ob dieser Kostenbeitrag mit Art. 27 Abs. 10 der Verordnung Nr. 882/2004 in Einklang steht, da zum einen die Ausgaben für die von dieser Verordnung vorgesehenen Kontrollen von anderen Kostenbeiträgen abgedeckt sind und zum anderen der TSAM nur die Lebensmittelgeschäfte betrifft, denen die in den Bestimmungen der Verordnungen Nr. 178/2002 und Nr. 882/2004 vorgesehenen Verantwortlichkeiten und Aufgaben obliegen.
Zweitens hat das vorlegende Gericht Zweifel hinsichtlich der Vereinbarkeit des TSAM mit dem Grundsatz der Gleichbehandlung, da dieser Kostenbeitrag nur von bestimmten Lebensmittelgeschäften zu zahlen ist.
Drittens ist dieses Gericht der Ansicht, dass der von der Verordnung Nr. 882/2004 vorgesehene Äquivalenzgrundsatz verlange, dass ein Kostenbeitrag wie der TSAM zur Finanzierung einer Verwaltungsleistung verwendet werde, für die der Beitragspflichtige unmittelbar ursächlich sei oder die ihm unmittelbar zugutekomme, was hinsichtlich des TSAM nicht der Fall sei. Steuertatbestand sei hier nämlich die Inhaberschaft eines nicht beitragsbefreiten Lebensmittelgeschäfts.
Viertens hat das vorlegende Gericht Zweifel, ob der TSAM die unternehmerische Freiheit und die Pflicht der Mitgliedstaaten zur wirtschaftlichen Neutralität verletzt, da dieser Kostenbeitrag den Wettbewerb im Lebensmittelhandel verzerren könnte, u. a. durch die finanzielle Begünstigung von Unternehmen, die diesen Kostenbeitrag nicht entrichten.
Unter diesen Umständen hat das Tribunal Administrativo e Fiscal de Coimbra (Verwaltungs- und Finanzgericht Coimbra, Portugal) beschlossen, das Verfahren auszusetzen und dem Gerichtshof folgende Fragen zur Vorabentscheidung vorzulegen:
1.
Kann Art. 27 Abs. 10 der Verordnung Nr. 882/2004 oder eine andere Vorschrift oder ein anderer allgemeiner Grundsatz des Unionsrechts, die der Gerichtshof der Europäischen Union für anwendbar hält, dahin ausgelegt werden, dass damit eine nationale Rechtsvorschrift unvereinbar ist, mit der ein Kostenbeitrag zur Finanzierung amtlicher Kontrollen im Bereich der Lebensmittelsicherheit eingeführt wird, der nur von Inhabern von Lebensmittel- oder Gemischtwareneinzelhandelsgeschäften zu zahlen ist, ohne dass sich dieser Beitrag auf eine spezifische amtliche Kontrolle bezieht, für die diese Beitragspflichtigen ursächlich sind oder die ihnen zugutekommt?
2.
Würde die Antwort anders lauten, wenn statt eines Kostenbeitrags ein finanzieller Beitrag zugunsten einer öffentlichen Stelle eingeführt würde, der von denselben Beitragspflichtigen zu leisten und dazu bestimmt wäre, Aufwendungen im Zusammenhang mit Lebensmittelqualitätskontrollen zu decken, jedoch mit dem einzigen Ziel, die Verantwortung für die Finanzierung dieser Kontrollen auf alle an der Lebensmittelkette beteiligten Wirtschaftsteilnehmer zu erstrecken?
3.
Stellt die Befreiung bestimmter Wirtschaftsteilnehmer von dem TSAM, der lediglich von bestimmten Lebensmittel- oder Gemischtwareneinzelhandelsgeschäften (insbesondere von den großen Lebensmitteleinzelhandelsunternehmen) zu zahlen und dazu bestimmt ist, die Kosten der Durchführung amtlicher Kontrollen in den Bereichen Lebensmittelsicherheit, Tierschutz und ‑gesundheit sowie Pflanzenschutz und ‑gesundheit zu finanzieren, insoweit eine nach Art. 107 Abs. 1 AEUV mit dem Binnenmarkt unvereinbare staatliche Beihilfe dar, als sie durch die Begünstigung bestimmter Unternehmen oder Produktionszweige den Wettbewerb verfälscht oder zu verfälschen droht, oder ist die Befreiung von diesem Kostenbeitrag nicht zumindest Bestandteil einer der Europäischen Kommission gemäß Art. 108 Abs. 3 AEUV mitzuteilenden staatlichen Beihilfe?
4.
Stehen die Grundsätze des Unionsrechts, insbesondere die Grundsätze der Gleichheit, der Nichtdiskriminierung, des Wettbewerbs (einschließlich des Verbots einer umgekehrten Diskriminierung) und der unternehmerischen Freiheit einer nationalen Vorschrift entgegen, die
a)
lediglich große Lebensmitteleinzelhandelsunternehmen zur Zahlung des Kostenbeitrags verpflichtet,
b)
vom Anwendungsbereich des Kostenbeitrags Geschäfte oder Kleinstunternehmen mit einer Verkaufsfläche von weniger als 2000 m
ausschließt, die nicht Teil einer Gruppe sind oder einem Unternehmen gehören, das ein oder mehrere Firmenzeichen verwendet und auf nationaler Ebene über eine Gesamtverkaufsfläche von 6000 m
oder mehr verfügt?
Zu den Vorlagefragen
Zur ersten und zur zweiten Frage
Nach ständiger Rechtsprechung des Gerichtshofs hindert der Umstand, dass das vorlegende Gericht eine Frage unter Bezugnahme nur auf bestimmte Vorschriften des Unionsrechts formuliert hat, den Gerichtshof nicht daran, diesem Gericht unabhängig davon, worauf es in seinen Fragen Bezug genommen hat, alle Auslegungshinweise zu geben, die ihm bei der Entscheidung der bei ihm anhängigen Rechtssache von Nutzen sein können. Der Gerichtshof hat insoweit aus dem gesamten vom einzelstaatlichen Gericht vorgelegten Material, insbesondere der Begründung der Vorlageentscheidung, diejenigen Elemente des Unionsrechts herauszuarbeiten, die unter Berücksichtigung des Gegenstands des Rechtsstreits einer Auslegung bedürfen (vgl. u. a. Urteil vom 7. März 2017, X und X,
C‑638/16 PPU
,
EU:C:2017:173
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung).
Unter diesen Umständen ist davon auszugehen, dass das vorlegende Gericht mit seiner ersten und seiner zweiten Frage, die zusammen zu behandeln sind, wissen möchte, ob die Art. 26 und 27 der Verordnung Nr. 882/2004 dahin auszulegen sind, dass sie dem entgegenstehen, einen Kostenbeitrag wie den im Ausgangsverfahren fraglichen lediglich von Lebensmitteleinzelhandelsgeschäften zu erheben, ohne dass der Erlös dieses Beitrags speziell der Finanzierung amtlicher Kontrollen dient, für die diese Beitragspflichtigen ursächlich sind oder die ihnen zugutekommen.
Gemäß Art. 3 Abs. 3 der Verordnung Nr. 882/2004 werden diese amtlichen Kontrollen auf jeder Stufe der Produktion, der Verarbeitung und des Vertriebs der betroffenen Lebensmittel durchgeführt. Dazu gehören u. a. auch Kontrollen der Lebensmittelunternehmen, die im Hinblick auf die Erreichung der Ziele dieser Verordnung erforderlich sind.
Aus den Erwägungsgründen 11 und 32 dieser Verordnung geht hervor, dass die zuständigen Behörden der Mitgliedstaaten über ausreichendes und entsprechend qualifiziertes und erfahrenes Personal sowie über adäquate Einrichtungen und Ausrüstungen zur ordnungsgemäßen Wahrnehmung ihrer Aufgaben verfügen müssen. Zu diesem Zweck müssen die Mitgliedstaaten für die Durchführung der Kontrollen ausreichende Finanzmittel bereitstellen.
Art. 26 der Verordnung Nr. 882/2004 sieht daher vor, dass die Mitgliedstaaten dafür sorgen, dass angemessene finanzielle Mittel für die amtlichen Kontrollen verfügbar sind, und zwar aus beliebigen Mitteln, die sie für angemessen halten, einschließlich einer allgemeinen Besteuerung oder der Einführung von Gebühren oder Kostenbeiträgen, damit die für die amtlichen Kontrollen erforderlichen personellen und sonstigen Mittel bereitgestellt werden können.
Art. 27 dieser Verordnung betrifft speziell Gebühren und Kostenbeiträge. Gemäß Art. 27 Abs. 1 können die Mitgliedstaaten Gebühren oder Kostenbeiträge ausschließlich zu dem Zweck der „Deckung der Kosten …, die durch die amtlichen Kontrollen entstehen“, erheben. Die in diesem Artikel vorgesehenen Gebühren oder Kostenbeiträge dürfen daher nur dazu bestimmt sein, die Kosten zu decken, die den Mitgliedstaaten aus der Durchführung der Kontrollen in den Unternehmen des Lebensmittelsektors tatsächlich entstehen (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 17. März 2016, Kødbranchens Fællesråd,
C‑112/15
,
EU:C:2016:185
, Rn.
).
Nach dem Wortlaut des Art. 26 in Verbindung mit dem 32. Erwägungsgrund der Verordnung Nr. 882/2004 verfügen die Mitgliedstaaten über einen großen Ermessensspielraum, um – u. a. im Rahmen ihrer allgemeinen Besteuerung – angemessene Finanzmittel zur Verfügung zu stellen, damit die personellen und sonstigen Mittel für die amtlichen Kontrollen bereitgestellt werden können. Dieser Spielraum wird jedoch durch die in Art. 27 der Verordnung Nr. 882/2004 vorgesehenen harmonisierten Vorschriften beschränkt, wenn die Mitgliedstaaten beschließen, die in diesem Artikel vorgesehenen Gebühren oder Kostenbeiträge von den Wirtschaftsteilnehmern zu erheben (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 17. März 2016, Kødbranchens Fællesråd,
C‑112/15
,
EU:C:2016:185
, Rn.
und
).
Zur Einstufung des TSAM geht im Hinblick auf die Art. 26 und 27 der Verordnung Nr. 882/2004 aus den dem Gerichtshof vorliegenden Angaben vorbehaltlich der vom vorlegenden Gericht vorzunehmenden Prüfung hervor, dass dieser Kostenbeitrag nicht als Gebühr bzw. Kostenbeitrag im Rahmen der Anwendung von Art. 27 dieser Verordnung konzipiert wurde, sondern unter die anderen finanziellen Mittel fällt, die die Mitgliedstaaten gemäß Art. 26 dieser Verordnung bereitstellen können.
Wie die Kommission in ihren Erklärungen ausgeführt hat, knüpft dieser Kostenbeitrag nämlich an die Inhaberschaft eines Geschäfts mit einer bestimmten Fläche an, und nicht, wie dies bei einer Gebühr bzw. einem Kostenbeitrag im Sinne von Art. 27 der Verordnung Nr. 882/2004 der Fall wäre, an die Durchführung von amtlichen Kontrollen speziell der Lebensmittelgeschäfte, die zur Zahlung dieses Beitrags verpflichtet sind.
Insoweit ist der TSAM nach Art. 9 des Decreto-Lei Nr. 119/2012 eine „Gegenleistung für die Gewährleistung der Lebensmittelsicherheit und ‑qualität“. Ferner geht aus den dem Gerichtshof vom vorlegenden Gericht übermittelten Angaben hervor, dass dieser Kostenbeitrag den Zweck hat, Lebensmittelgeschäften die allgemeinen, mit der Durchführung der amtlichen Kontrollen verbundenen Kosten aufzuerlegen, da diese Geschäfte von den in der Lebensmittelkette durchgeführten Kontrollen profitieren.
Ferner soll mit dem Erlös des TSAM der Fonds für Gesundheit und Lebensmittelsicherheit Plus finanziert werden, der alle Einnahmen zusammenfasst, die der Finanzierung der Kosten für die Durchführung amtlicher Kontrollen im Bereich der Lebensmittelsicherheit dienen. Es besteht somit kein direkter Zusammenhang zwischen diesem Kostenbeitrag und den Kosten, die er decken soll.
Nach alledem hindert die Verordnung Nr. 882/2004 einen Mitgliedstaat nicht daran, im Einklang mit Art. 26 dieser Verordnung einen Kostenbeitrag wie den TSAM einzuführen, mit dessen Erlös die mit der Durchführung amtlicher Kontrollen verbundenen allgemeinen Kosten gedeckt werden sollen, und nicht die Kosten, die durch amtliche Kontrollen, denen die beitragspflichtigen Lebensmittelgeschäfte unterworfen sind bzw. die ihnen zugutekommen, tatsächlich entstehen.
Dieses Ergebnis wird nicht durch das Vorbringen in Frage gestellt, dass die Lebensmittelunternehmer in Anwendung der Verordnung Nr. 178/2002 der Pflicht der Eigenkontrolle unterliegen.
Art. 1 Abs. 4 der Verordnung Nr. 882/2004 sieht nämlich vor, dass die Durchführung der amtlichen Kontrollen gemäß dieser Verordnung unbeschadet der primären rechtlichen Verantwortung der Futtermittel- und Lebensmittelunternehmer für die Gewährleistung der Futtermittel- und Lebensmittelsicherheit nach der Verordnung Nr. 178/2002 und unbeschadet der zivil- oder strafrechtlichen Haftung aufgrund eines Verstoßes gegen ihre Pflichten erfolgt.
Daraus ergibt sich, dass nach Auffassung des Unionsgesetzgebers neben den aus der Verantwortung der Unternehmer resultierenden Kontrollen amtliche Kontrollen notwendig sind, um die Ziele der Verordnung Nr. 882/2004 zu erreichen.
Nach alledem ist auf die erste und die zweite Frage zu antworten, dass die Art. 26 und 27 der Verordnung Nr. 882/2004 dahin auszulegen sind, dass sie nicht dem entgegenstehen, einen Kostenbeitrag wie den im Ausgangsverfahren fraglichen lediglich von Lebensmitteleinzelhandelsgeschäften zu erheben, ohne dass der Erlös dieses Beitrags speziell der Finanzierung amtlicher Kontrollen dient, für die diese Beitragspflichtigen ursächlich sind oder die ihnen zugutekommen.
Zur dritten und zur vierten Frage
Nach ständiger Rechtsprechung des Gerichtshofs gebietet im Rahmen der Zusammenarbeit zwischen dem Gerichtshof und den nationalen Gerichten nach Art. 267 AEUV die Notwendigkeit, zu einer für das vorlegende Gericht zweckdienlichen Auslegung des Unionsrechts zu gelangen, dass dieses Gericht den tatsächlichen und rechtlichen Rahmen umreißt, in den sich die gestellten Fragen einfügen, oder dass es zumindest die von ihm angenommenen tatsächlichen Umstände erläutert, auf denen diese Fragen beruhen. Der Gerichtshof ist nämlich nur befugt, sich auf der Grundlage des ihm vom nationalen Gericht unterbreiteten Sachverhalts zur Auslegung einer Unionsvorschrift zu äußern (Beschluss vom 4. Mai 2017, Svobodová,
C‑653/16
, nicht veröffentlicht,
EU:C:2017:371
, Rn.
und die dort angeführte Rechtsprechung).
Diese Anforderungen an den Inhalt eines Vorabentscheidungsersuchens sind in Art. 94 der Verfahrensordnung des Gerichtshofs ausdrücklich aufgeführt, wonach ein Vorabentscheidungsersuchen u. a. „eine kurze Darstellung des Streitgegenstands und des maßgeblichen Sachverhalts, wie er vom vorlegenden Gericht festgestellt worden ist, oder zumindest eine Darstellung der tatsächlichen Umstände, auf denen die Vorlagefragen beruhen“, sowie „eine Darstellung der Gründe, aus denen das vorlegende Gericht Zweifel bezüglich der Auslegung oder der Gültigkeit bestimmter Vorschriften des Unionsrechts hat, und den Zusammenhang, den es zwischen diesen Vorschriften und dem auf den Ausgangsrechtsstreit anwendbaren nationalen Recht herstellt“, enthält.
Erstens möchte das vorlegende Gericht mit seiner dritten Frage wissen, ob Art. 107 Abs. 1 und Art. 108 Abs. 3 AEUV dahin auszulegen sind, dass sie der Erhebung eines Kostenbeitrags wie des TSAM, von dem Lebensmitteleinzelhandelsgeschäfte mit kleiner Verkaufsfläche befreit sind, entgegenstehen.
Selbst unter der Annahme, dass eine Steuerbefreiung zugunsten bestimmter Unternehmen eine Beihilfemaßnahme im Sinne von Art. 107 Abs. 1 AEUV darstellt, könnte die etwaige Rechtswidrigkeit der Beihilfe die Rechtmäßigkeit der Steuer, von der diese Unternehmen befreit sind, nicht berühren. Hierzu hat der Gerichtshof entschieden, dass die Schuldner einer Abgabe sich nicht darauf berufen können, dass die Befreiung anderer Unternehmen eine staatliche Beihilfe darstelle, um sich der Zahlung dieser Abgabe zu entziehen (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 27. Oktober 2005, Distribution Casino France u. a.,
C‑266/04 bis C‑270/04, C‑276/04 und C‑321/04 bis C‑325/04
,
EU:C:2005:657
, Rn.
und
und die dort angeführte Rechtsprechung).
Zudem enthält die Vorlageentscheidung keinen Anhaltspunkt, aus dem geschlossen werden könnte, dass – obwohl Superfoz keinen Nutzen aus einer etwaigen Verletzung der Art. 107 und 108 Abs. 3 AEUV ziehen könnte – die Beantwortung der dritten Vorlagefrage für das vorlegende Gericht dennoch erforderlich wäre, um den bei ihm anhängigen Rechtsstreit zu entscheiden.
Unter diesen Umständen steht die dritte Vorlagefrage in keinem Zusammenhang mit dem Gegenstand des Ausgangsrechtsstreits.
Zweitens betrifft die vierte Frage die Grundsätze der Gleichbehandlung, der Nichtdiskriminierung, des freien Wettbewerbs und der unternehmerischen Freiheit.
Das vorlegende Gericht beschränkt sich jedoch auf den Hinweis, dass an der Vereinbarkeit des TSAM mit diesen Grundsätzen Zweifel bestehen könnten, ohne dass Gründe für derartige Zweifel genannt würden. Insbesondere enthält die Vorlageentscheidung keine Angaben, die eine Bewertung der Vergleichbarkeit der Lage der Wirtschaftsteilnehmer, die den TSAM zahlen müssen, mit der Lage derjenigen, die von diesem Kostenbeitrag befreit sind, ermöglicht. Außerdem kann eine eventuelle unterschiedliche Behandlung durch in der Rechtsprechung des Gerichtshofs anerkannte angemessene Gründe gerechtfertigt werden, aber auch hierzu enthält die Vorlageentscheidung keinerlei Angaben. Somit ist festzustellen, dass die Vorlageentscheidung offensichtlich nicht den in Rn. 45 des vorliegenden Urteils dargestellten Anforderungen entspricht.
Folglich sind die dritte und die vierte Frage unzulässig.
Kosten
Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem beim vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Die Auslagen anderer Beteiligter für die Abgabe von Erklärungen vor dem Gerichtshof sind nicht erstattungsfähig.
Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Neunte Kammer) für Recht erkannt:
Die Art. 26 und 27 der Verordnung (EG) Nr. 882/2004 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 29. April 2004 über amtliche Kontrollen zur Überprüfung der Einhaltung des Lebensmittel- und Futtermittelrechts sowie der Bestimmungen über Tiergesundheit und Tierschutz in der durch die Verordnung (EG) Nr. 652/2014 des Europäischen Parlaments und des Rates vom 15. Mai 2014 geänderten Fassung sind dahin auszulegen, dass sie nicht dem entgegenstehen, einen Kostenbeitrag wie den im Ausgangsverfahren fraglichen lediglich von Lebensmitteleinzelhandelsgeschäften zu erheben, ohne dass der Erlös dieses Beitrags speziell der Finanzierung amtlicher Kontrollen dient, für die diese Beitragspflichtigen ursächlich sind oder die ihnen zugutekommen.
Unterschriften
(
*1
) Verfahrenssprache: Portugiesisch. | [
"Vorlage zur Vorabentscheidung",
"Rechtsangleichung",
"Verordnung (EG) Nr. 882/2004",
"Amtliche Kontrollen von Futter- und Lebensmitteln",
"Finanzierung amtlicher Kontrollen",
"Art. 26 und 27",
"Allgemeine Besteuerung",
"Gebühren oder Kostenbeiträge",
"Lebensmittelgeschäften auferlegter Kostenbeitrag"
] |
62011CJ0138 | sk | Návrh na začatie prejudiciálneho konania sa týka výkladu článku 102 ZFEÚ.
Tento návrh bol podaný v rámci sporu medzi Compass-Datenbank GmbH (ďalej len „Compass-Datenbank“) a Rakúskou republikou vo veci poskytovania údajov z obchodného registra (ďalej len „Firmenbuch“) uložených v databáze.
Právny rámec
Právo Únie
V článku 2 prvej smernice Rady 68/151/EHS z 9. marca 1968 o koordinácii ochranných opatrení, ktoré členské štáty vyžadujú od obchodných spoločností na ochranu záujmov spoločníkov a tretích osôb v zmysle druhého odseku článku 58 zmluvy s cieľom zabezpečiť rovnocennosť týchto ochranných opatrení v rámci celého spoločenstva (
Ú. v. ES L 65, s. 8
; Mim. vyd. 17/001, s. 3), zmenenej a doplnenej smernicou Európskeho parlamentu a Rady 2003/58/ES z 15. júla 2003 (
Ú. v. EÚ L 221, s. 13
; Mim. vyd. 17/001, s. 304), sú uvedené doklady a údaje, ktoré sú spoločnosti povinné zverejniť.
Článok 3 smernice 68/151, zmenenej a doplnenej smernicou 2003/58, stanovuje:
„1. V každom členskom štáte sa v centrálnom registri, obchodnom registri alebo v registri spoločností založí spis pre každú spoločnosť v ňom zapísanú.
2. Všetky doklady a údaje, ktoré sa musia zverejniť podľa článku 2, sa uchovajú v spise alebo sa vložia do registra; predmet zápisu do registra… v každom prípade musí byť zrejmý zo spisu.
…
3. Kópia všetkých dokladov alebo údajov, alebo ich častí uvedená v článku 2 musí byť obdržateľná na základe podania žiadosti. Najneskôr od 1. januára 2007 sa žiadosti môžu predkladať do registra v papierovej podobe alebo elektronicky podľa voľby žiadateľa.
…
Cena za získanie kópie všetkých dokladov alebo údajov, alebo ich častí uvedených v článku 2, v papierovej podobe alebo elektronicky, nepresiahne administratívne náklady na jej zhotovenie.
…“
V súlade s článkom 7 ods. 1 smernice Európskeho parlamentu a Rady 96/9/ES z 11. marca 1996 o právnej ochrane databáz (
Ú. v. ES L 77, s. 20
; Mim. vyd. 13/015, s. 459) členské štáty ustanovia pre „zostavovateľa databázy, ktorá vykazuje kvalitatívne alebo kvantitatívne podstatný vklad do získania, overenia, alebo prezentácie jej obsahu“, právo „
sui generis
“„zamedziť konaniam spočívajúcim extrakcii alebo reutilizácii [v extrakcii alebo opakovanom použití –
neoficiálny preklad
] celého obsahu databázy alebo kvalitatívne či kvantitatívne vyhodnotenej podstatnej časti z nej“.
Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2003/98/ES zo 17. novembra 2003 o opakovanom použití informácií verejného sektora (
Ú. v. EÚ L 345, s. 90
; Mim. vyd. 13/032, s. 701, ďalej len „smernica IVS“) vo svojom odôvodnení 5 stanovuje:
„Jedným z hlavných cieľov vytvorenia vnútorného trhu je vytvorenie podmienok napomáhajúcich rozvoju služieb v rámci celého [S]poločenstva. Informácie verejného sektora sú významným primárnym materiálom pre produkty digitálneho obsahu a služieb a s rozvojom bezdrôtových služieb obsahu sa stanú dokonca ešte významnejším zdrojom obsahu. V tejto súvislosti bude dôležité aj široké cezhraničné geografické pokrytie. Rozšírené možnosti opakovaného použitia informácií verejného sektora by okrem iného malo umožniť európskym spoločnostiam využiť ich potenciál a prispieť k hospodárskemu rastu a tvorbe pracovných miest.“
Podľa odôvodnenia 9 smernice IVS:
„Táto smernica neobsahuje záväzok umožniť opakované použitie dokumentov. Rozhodnutie o tom, či sa povolí alebo nepovolí opakované použite zostáva na členských štátoch alebo príslušnom subjekte verejného sektora. Táto smernica by sa mala uplatňovať na dokumenty, ktoré sa sprístupnili na opakované použitie v prípadoch, keď subjekty verejného sektora licencujú, predávajú, šíria, vymieňajú alebo vydávajú informácie. …“
Článok 1 ods. 1 smernice IVS znie:
„Táto smernica stanovuje minimálny súbor pravidiel a praktické prostriedky, ktorými sa riadi a uľahčuje ďalšie použitie existujúcich dokumentov v držbe subjektami verejného sektora členských štátov.“
Článok 2 bod 4 smernice IVS vymedzuje opakované použitie dokumentov verejného sektora ako „použitie dokumentov, ktoré majú v držbe subjekty verejného sektora, osobami alebo právnymi subjektami na komerčné alebo nekomerčné účely iné, než je pôvodný účel v rámci verejných úloh, pre ktoré bol dokument zhotovený“.
Rakúske právo
V súlade s § 1 zákona o obchodnom registri (Firmenbuchgesetz, ďalej len „FBG“) Firmenbuch slúži na zapisovanie a zverejňovanie skutočností, ktoré musia byť zapísané podľa uvedeného zákona alebo iných právnych predpisov. Povinnosť zápisu majú všetky právne subjekty uvedené v § 2 FBG, a to podnikatelia, ktorí sú fyzickými osobami, a rôzne formy spoločností, ktorých výpočet obsahuje toto ustanovenie.
Všetky tieto právne subjekty sú povinné zapisovať určité skutočnosti, ktoré sú uvedené v § 3 FBG, a to svoje obchodné meno, právnu formu, sídlo, stručný opis predmetu činnosti, existujúce pobočky, meno a dátum narodenia osôb, ktoré majú oprávnenie na zastupovanie, dátum vzniku oprávnenia na zastupovanie a jeho povahu, ako aj vstup do likvidácie alebo začatie konkurzného konania.
§ 4 až 7 FBG upravujú osobitné požiadavky zápisu. Zmena zapísaných skutočností musí byť v súlade s § 10 tohto zákona tiež oznámená bez zbytočného odkladu. Podľa § 24 uvedeného zákona môžu byť na účely zabezpečenia úplného a včasného oznámenia skutočností, ktoré podliehajú oznamovacej povinnosti, uložené správne pokuty.
Podľa § 34 FBG má každý právo na rýchly prístup k informáciám obsiahnutým vo Firmenbuch prostredníctvom elektronického prenosu v rozsahu, v akom to umožňujú technické prostriedky a dostupnosť personálu.
Z pripomienok Európskej komisie vyplýva, že v súlade s ustanoveniami zákona o zodpovednosti orgánov verejnej moci (Amtshaftungsgesetz) je Rakúska republika zodpovedná za správnosť informácií, ktoré sú oznamované v rámci uplatňovania FBG.
Poplatky za rýchlu možnosť nahliadnutia a nahliadnutie vo všeobecnosti sú stanovené v nariadení o databáze obchodného registra (Firmenbuchdatenbankverordnung, ďalej len „FBDV“). Poplatky, ktoré vyberajú sprostredkovateľské agentúry a sú odvádzané v prospech Rakúskej republiky, sa v podstate vypočítavajú na základe povahy sprístupňovaných informácií.
§ 4 ods. 2 FBDV stanovuje, že povolenie nahliadnuť do Firmenbuch podľa § 34 a nasl. FBG nezahrnuje, s výnimkou sprístupnenia údajov, právo na ich využívanie. Ako autorovi databázy prináleží toto právo Rakúskej republike, a to v súlade s ustanoveniami § 76c a nasl. zákona o autorskom práve (Urheberrechtsgesetz, ďalej len „UrhG“) prijatými v rámci prebratia smernice 96/9. V súlade s § 4 ods. 1 FBDV je databáza Firmenbuch chránenou databázou v zmysle § 76c UrhG. Majiteľom práv k tejto databáze je v zmysle § 76d UrhG Rakúska republika.
Spolkový zákon o opakovanom použití informácií vedených orgánmi verejnej moci (Bundesgesetz über die Weiterverwendung von Informationen öffentlicher Stellen, ďalej len „IWG“) bol prijatý na účely prebratia smernice IVS. IWG upravuje možnosť uplatniť právo na opakované použitie dokumentov voči orgánom verejnej správy na základe súkromného práva, pokiaľ tieto orgány poskytnú dokumenty, ktoré môžu byť opakovane použité. Tento zákon navyše stanovuje kritériá na určenie poplatkov, ktorých zaplatenie sa môže na tieto účely požadovať. Tento zákon sa však neuplatní na prístup k údajom, ktoré obsahuje Firmenbuch.
Spor vo veci samej a prejudiciálne otázky
Compass-Datenbank je spoločnosťou s ručením obmedzeným založenou podľa rakúskeho práva, ktorá spravuje hospodársku databázu na účely poskytovania informačných služieb. V roku 1984 začala s vytváraním elektronickej verzie tejto databázy, pričom základom bol súbor, ktorého obsah bol overený, opravený a doplnený po nahliadnutí do Firmenbuch. Do roku 2001 ako vydavateľka
Zentralblatt für Eintragungen in das Firmenbuch der Republik Österreich
(Ústredný vestník pre zápisy do obchodného registra Rakúskej republiky) získavala Compas-Datenbank predmetné údaje od Spolkového úradu pre spracovávanie údajov bez akéhokoľvek obmedzenia, pokiaľ ide o ich využitie. Tieto údaje tiež využívala najmä na tvorbu vlastnej databázy.
Aby Compass-Datenbank mohla poskytovať svoje informačné služby, potrebuje každodenný a aktualizovaný prístup k výpisom z Firmenbuch týkajúcim sa podnikov, ktoré podali návrhy na vykonanie zápisov alebo výmazov. Základom takto poskytovaných informačných služieb sú informácie nachádzajúce sa vo Firmenbuch, ktoré dopĺňajú informácie vyplývajúce z prieskumov uskutočnených vlastnými redakčnými útvarmi spoločnosti Compass-Datenbank, ako aj ďalšie informácie, ktoré pochádzajú napríklad od obchodných komôr.
V nadväznosti na verejné obstarávanie Rakúska republika, ktorá spravuje Firmenbuch, pridelila počas roka 1999 viacerým podnikom zákazku na zriadenie sprostredkovateľských agentúr na účely poskytovania údajov z Firmenbuch za poplatok (ďalej len „sprostredkovateľské agentúry“). Tieto podniky zabezpečujú spojenie medzi konečným zákazníkom a databázou Firmenbuch, pričom vyberajú poplatky, ktoré sa odvádzajú v prospech Rakúskej republiky. Podľa Komisie ako odmenu za svoju činnosť môžu tieto agentúry popri týchto poplatkoch účtovať konečnému zákazníkovi primeranú prirážku. Sprostredkovateľské agentúry a ich koneční zákazníci nemôžu vytvárať vlastné zbierky, ktoré preberajú údaje z Firmenbuch, samostatne ponúkať uvedené údaje alebo pridávať k ich obsahu alebo prezentácii reklamu.
V roku 2001 Rakúska republika podala na Handelsgericht Wien (Obchodný súd vo Viedni) žalobu, prostredníctvom ktorej sa najmä domáhala, aby bol spoločnosti Compass-Datenbank uložený zákaz používania údajov z Firmenbuch vrátane ich ukladania, rozmnožovania alebo poskytovania tretím osobám. Spor medzi Rakúskou republikou a spoločnosťou Compass-Datenbank bol ukončený rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Najvyšší súd) z 9. apríla 2002, v ktorom bola tomuto podniku uložená povinnosť, aby sa dočasne zdržal používania údajov z Firmenbuch na účely aktualizácie vlastnej databázy, a to predovšetkým na účely ukladania alebo rozmnožovania akýmkoľvek iným spôsobom údajov, ktoré obsahuje, s cieľom poskytnúť alebo sprístupniť tieto údaje tretím osobám, alebo získavania informácií z Firmenbuch určených tretím osobám, pokiaľ za uvedené údaje nebol zaplatený poplatok v prospech Rakúskej republiky.
V návrhu na začatie prejudiciálneho konania sa neuvádza, či rakúske súdne orgány následne rozhodli spor vo veci samej.
Ďalšie súdne konanie, ktoré sa začalo na návrh spoločnosti Compass-Datenbank a ktoré viedlo k sporu vo veci samej, o ktorom rozhoduje Oberster Gerichtshof, nie je v návrhu na začatie prejudiciálneho konania opísané, avšak Rakúska republika uvádza vo svojich pripomienkach rôzne fázy tohto konania.
Compass-Datenbank tak 21. decembra 2006 podala na Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Krajský súd pre občianskoprávne veci vo Viedni) žalobu smerujúcu proti Rakúskej republike, v ktorej sa domáhala toho, aby jej Rakúska republika v súlade s IWG a za primeraný poplatok sprístupnila určité dokumenty z Firmenbuch. Konkrétne žiadala o prístup k výpisom z Firmenbuch obsahujúcim aktualizované údaje týkajúce sa právnych subjektov, ktoré sú v ňom zapísané a v súvislosti s ktorými boli v deň pred sprístupnením vykonané zápisy alebo výmazy, ako aj k výpisom z Firmenbuch obsahujúcim historické údaje.
Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien zamietol tvrdenia spoločnosti Campass-Datenbank rozhodnutím z 22. januára 2008. Toto zamietnutie potvrdil Oberlandesgericht Wien (Krajský vyšší súd vo Viedni) rozsudkom z 19. decembra 2008.
Oberster Gerichtshof, na ktorý bolo podané odvolanie, sa v rozhodnutí zo 14. júla 2009 takisto domnieval, že Compass-Datenbank nemohla uplatniť na základe IWG nijaké právo. Domnieval sa však, že dôkazy uvedené týmto podnikom v rámci jeho tvrdení umožnili dospieť k záveru, že tento podnik sa mohol oprieť o ustanovenia práva hospodárskej súťaže, keď analogicky uplatnil ustanovenia IWG týkajúce sa poplatkov. Z tohto dôvodu zrušil predchádzajúce rozhodnutia a poveril Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien tým, aby požiadal spoločnosť Compass-Datenbank o uvedenie, či v rámci predmetného konania uplatnila práva podľa IWG, alebo podľa práva hospodárskej súťaže.
Compass-Datenbank, ktorej bola v tejto súvislosti položená otázka, pred Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien vyhlásila, že sa výslovne domáhala ustanovení práva hospodárskej súťaže tým, že analogicky uplatnila pravidlá IWG týkajúce sa poplatkov a v tomto zmysle zmenila svoje návrhy. Rozhodnutím zo 17. septembra 2009 tento súdny orgán vyhlásil, že nemá dostatok právomoci, a vrátil vec Oberlandesgericht Wien, t. j. súdu, ktorý má právomoc rozhodovať vo veciach hospodárskej súťaže.
V konaní pred Oberlandesgericht Wien spoločnosť Compass-Datenbank v podstate navrhovala, aby bola Rakúskej republike uložená povinnosť sprístupniť v prospech tejto spoločnosti aktuálne dokumenty pochádzajúce z Firmenbuch, ktoré obsahujú všetky výpisy z tohto registra týkajúce sa podnikov, v súvislosti s ktorými boli vykonané zápisy alebo výmazy v deň, ktorý predchádzal tomuto sprístupneniu, a to za „primeranú odmenu“. Návrh spoločnosti Compass-Datenbank sa v podstate zakladal na tvrdení, podľa ktorého mala Rakúska republika ako podnik s dominantným postavením na trhu v zmysle článku 102 ZFEÚ povinnosť oznámiť jej údaje z Firmenbuch na základe doktríny „dôležitých zariadení“.
Oberlandesgericht Wien zamietol žalobu spoločnosti Compass-Datenbank rozhodnutím z 8. marca 2010. Tento podnik podal proti tomuto rozhodnutiu odvolanie na Oberster Gerichtshof. Posledný menovaný vnútroštátny súd v návrhu na začatie prejudiciálneho konania uvádza, že zákaz zneužívania dominantného postavenia upravený v článku 102 ZFEÚ sa vzťahuje na podniky vrátane verejnoprávnych podnikov, pokiaľ vykonávajú hospodársku činnosť. Uvádza, že podľa rozsudkov zo 16. júna 1987, Komisia/Taliansko (
118/85, Zb. s. 2599
, bod 7), ako aj zo 16. marca 2004, AOK-Bundesverband a i. (
C-264/01, C-306/01, C-354/01 a C-355/01, Zb. s. I-2493
, bod 58), sa právny subjekt môže považovať za podnik iba vzhľadom na jednu časť svojej činnosti v prípade, že táto činnosť môže byť posúdená ako hospodárska činnosť, avšak podľa rozsudku z 18. marca 1997, Diego Calì & Figli (
C-343/95, Zb. s. I-1547
), pokiaľ ide o štátne orgány, treba povahu podniku vylúčiť, ak konajú v postavení orgánov verejnej moci.
Vnútroštátny súd konštatuje, že prvá otázka, ktorá sa kladie v rámci sporu vo veci samej, je či v prípade, že orgán verejnej moci „monopolizuje“ údaje, ktoré musia byť zaregistrované a uverejnené na základe zákona, tým, že ich zhromažďuje v databáze chránenej
lex specialis
, vykonáva tento orgán činnosť patriacu do výkonu verejnej moci. Skutočnosť, že Rakúska republika sa tým, že sa odvoláva na ochranu predmetnej databázy podľa práva duševného vlastníctva, domáha ustanovení, ktoré nepatria do oblasti verejného práva, ale patria do súkromného práva, by bola v rozpore s kvalifikáciou jej činnosti ako činnosti patriacej do výkonu verejnej moci. Uvedený súd poukazuje na to, že Rakúska republika nekoná ani vo všeobecnom záujme, ktorý podľa tohto súdu spočíva v možnosti získať vďaka hospodárskej súťaži pestrú a nie nákladnú ponuku informačných služieb.
Vnútroštátny súd uvádza, že podľa odôvodnení 5 a 9 smernice IVS sú verejné údaje významným primárnym materiálom pri výrobkoch a službách digitálneho obsahu a že treba umožniť európskym podnikom, aby využívali ich potenciál, čo v tomto prípade svedčí v prospech uplatnenia práva hospodárskej súťaže, aj keď uvedená smernica neupravuje nijakú povinnosť povoliť opakované použitie údajov, ale necháva toto rozhodnutie na členské štáty.
Tento súd uvádza, že ak by činnosť Rakúskej republiky, o ktorú ide vo veci samej, mala byť posúdená ako hospodárska činnosť, potom sa kladie otázka, či zásady vyplývajúce z rozsudkov zo 6. apríla 1995, RTE a ITP/Komisia, (
C-241/91 P a C-242/91 P, Zb. s. I-743
), ako aj z 29. apríla 2004, IMS Health (
C-418/01, Zb. s. I-5039
) (teória dôležitých zariadení), musia byť takisto uplatnené, hoci neexistuje „dodávateľský trh“, a to v rozsahu, v akom sú predmetné údaje zhromažďované a ukladané v rámci výkonu verejnej moci. Uvedený súd uvádza tvrdenia tak v prospech, ako aj v neprospech uplatnenia tejto teórie v rámci sporu vo veci samej.
Za týchto podmienok Oberster Gerichtshof rozhodol prerušiť konanie a položiť Súdnemu dvoru tieto prejudiciálne otázky:
„1.
Má sa článok 102 ZFEÚ vykladať v tom zmysle, že verejný orgán podniká, ak ukladá do databázy (Firmenbuch – obchodný register) údaje poskytnuté podnikmi na základe zákonnej oznamovacej povinnosti a za poplatok umožňuje nahliadnuť do nej a/alebo vyhotovovať z nej výpisy, ale zakazuje iné formy jej využitia?
2.
V prípade zápornej odpovede na prvú otázku:
Ide o podnikateľskú činnosť, ak verejný orgán pri odvolaní sa na právo
sui generis
na ochranu zakazuje ako autor databázy spôsob jej využitia, ktorý ide nad rámec nahliadania do nej a vyhotovovania výpisov z nej?
3.
V prípade kladnej odpovede na prvú alebo druhú otázku:
Má sa článok 102 ZFEÚ vykladať v tom zmysle, že zásady obsiahnuté v [už citovaných] rozsudkoch [RTE a ITP/Komisia, ako aj IMS Health] (‚teória dôležitých zariadení‘) sa uplatnia aj v prípade, keď neexistuje ‚dodávateľský trh‘, pretože chránené údaje sa zbierajú a ukladajú do databázy (Firmenbuch – obchodný register) v rámci výkonu verejnej moci?“
O prejudiciálnych otázkach
O prvej a druhej otázke
Svojou prvou a druhou otázkou, ktoré treba skúmať spoločne, sa vnútroštátny súd v podstate pýta, či činnosť orgánu verejnej moci spočívajúca jednak v ukladaní údajov, ktoré sú podniky povinné oznamovať na základe zákonnej povinnosti, do databázy, a jednak v umožnení záujemcom nahliadnuť do nej a/alebo vyhotovovať z nej výpisy za poplatok, pričom je stanovený zákaz iných foriem jej využitia, a tento orgán sa odvoláva najmä na ochranu
sui generis
, ktorá sa mu priznáva ako autorovi predmetnej databázy, je hospodárskou činnosťou, takže uvedený orgán verejnej moci sa musí v rámci tejto činnosti považovať za podnik v zmysle článku 102 ZFEÚ.
V tejto súvislosti z judikatúry vyplýva, že podnikom je na účely uplatnenia ustanovení práva hospodárskej súťaže Únie každý subjekt vykonávajúci hospodársku činnosť bez ohľadu na jeho právne postavenie a spôsob financovania (rozsudky z 23. apríla 1991, Höfner a Elser,
C-41/90, Zb. s. I-1979
, bod 21, ako aj zo 17. februára 1993, Poucet a Pistre,
C-159/91 a C-160/91, Zb. s. I-637
, bod 17). Treba pripomenúť, že podľa ustálenej judikatúry je hospodárskou činnosťou akákoľvek činnosť pozostávajúca z ponúkania tovarov alebo služieb na danom trhu (rozsudky z 24. októbra 2002, Aéroports de Paris/Komisia,
C-82/01 P, Zb. s. I-9297
, bod 79; z 1. júla 2008, MOTOE,
C-49/07, Zb. s. I-4863
, bod 22, a z 3. marca 2011, AG2R Prévoyance,
C-437/09, Zb. s. I-973
, bod 42). Sám štát alebo štátny subjekt tak môže konať ako podnik (pozri v tomto zmysle rozsudok z 20. marca 1985, Taliansko/Komisia,
41/83, Zb. s. 873
, body 16 až 20).
Naopak, činnosti, ktoré sa viažu na výkon verejnej moci, nemajú hospodársku povahu odôvodňujúcu uplatnenie pravidiel Zmluvy FEÚ v oblasti hospodárskej súťaže (pozri v tomto zmysle rozsudky z 11. júla 1985, Komisia/Nemecko,
107/84, Zb. s. 2655
, body 14 a 15; z 19. januára 1994, SAT Fluggesellschaft,
C-364/92, Zb. s. I-43
, bod 30, ako aj MOTOE, už citovaný, bod 24).
Okrem toho právny subjekt, a najmä verejný subjekt, sa môže považovať za podnik výlučne vtedy, pokiaľ ide o časť jeho činností v prípade, že tieto činnosti musia byť posúdené ako hospodárske činnosti (rozsudky Aéroports de Paris/Komisia, už citovaný, bod 74, a MOTOE, už citovaný, bod 25).
V rozsahu, v akom totiž verejný subjekt vykonáva hospodársku činnosť, ktorá môže byť oddelená od jeho výkonu verejnej moci, koná, pokiaľ ide o túto činnosť, ako podnik, zatiaľ čo v prípade, že uvedená hospodárska činnosť je neoddeliteľná od výkonu verejnej moci, si všetky činnosti, ktoré tento subjekt vykonáva, zachovávajú povahu činností, ktoré sa viažu k výkonu tejto moci (pozri v tomto zmysle rozsudok z 26. marca 2009, SELEX Sistemi Integrati/Komisia,
C-113/07 P, Zb. s. I-2207
, body 72 a nasl.).
Navyše samotná okolnosť, že za výrobok alebo službu, ktoré poskytol verejný subjekt v rámci výkonu svojej verejnej moci, sa platí poplatok, ktorý nie je stanovený, či už priamo, alebo nepriamo, týmto subjektom, ale zákonom, nestačí na to, aby vykonávaná činnosť bola posúdená ako hospodárska činnosť a subjekt, ktorý ju vykonáva, ako podnik (pozri v tomto zmysle rozsudky SAT Fluggesellschaft, už citovaný, bod 28 a nasl., ako aj Diego Calì & Figli, už citovaný, body 22 až 25).
Vzhľadom na všetku uvedenú judikatúru treba poznamenať, že činnosť spočívajúca v zhromažďovaní údajov týkajúcich sa podnikov na základe zákonnej oznamovacej povinnosti, ktorú tieto podniky majú, a súvisiacej donucovacej moci patrí do výkonu verejnej moci. Preto táto činnosť nie je hospodárskou činnosťou.
Rovnako činnosť spočívajúca v správe a sprístupňovaní verejnosti takto zhromaždených údajov, a to buď prostredníctvom jednoduchého nahliadnutia, alebo poskytnutia výpisu v súlade s uplatniteľnými vnútroštátnymi predpismi, nie je ani hospodárskou činnosťou, pretože správa databázy obsahujúcej také údaje a jej sprístupňovanie verejnosti sú činnosťami, ktoré sú neoddeliteľné od činnosti spočívajúcej v zhromažďovaní týchto údajov. Zhromažďovanie uvedených údajov by totiž stratilo význam v prípade neexistencie správy databázy, v ktorej sú zaregistrované údaje na účely nahliadnutia verejnosťou.
Pokiaľ ide o skutočnosť, že za poskytnutie údajov nachádzajúcich sa v takej databáze záujemcom sa platí poplatok, je potrebné uviesť, že v súlade s judikatúrou citovanou v bodoch 38 a 39 tohto rozsudku možno výber takého poplatku považovať za neoddeliteľný od tohto poskytnutia v prípade, že poplatky za poskytnutie predmetných informácií verejnosti nestanovuje, či už priamo, alebo nepriamo, predmetný subjekt, ale zákon. Výber poplatkov za poskytnutie uvedených informácií verejnosti Rakúskou republikou nemôže zmeniť právne posúdenie tejto činnosti, takže táto činnosť nemá hospodársku povahu.
V tejto súvislosti treba uviesť, že v súlade s informáciami nachádzajúcimi sa v návrhu na začatie prejudiciálneho konania, správcom Firmenbuch, ako aj jeho databázy, je Rakúska republika, zatiaľ čo sprostredkovateľské agentúry vybraté v rámci verejného obstarávania zabezpečujú spojenie medzi konečným zákazníkom a uvedenou databázou, pričom vyberajú poplatky stanovené v FBDV, ktoré odvádzajú v prospech Rakúskej republiky. Podľa Komisie ako odmenu za svoju činnosť môžu tieto agentúry popri týchto poplatkoch účtovať konečnému zákazníkovi prirážku v primeranej výške.
Za týchto podmienok je potrebné, ako zdôraznil generálny advokát v bode 29 svojich návrhov, aby sa nezamieňali samotné činnosti Rakúskej republiky s činnosťami sprostredkovateľských agentúr. V konaní vo veci samej totiž ide o činnosti Rakúskej republiky a nie o činnosti sprostredkovateľských agentúr.
Rakúska republika počas pojednávania uviedla, že výber sprostredkovateľských agentúr sa uskutočňuje výlučne na základe kvalitatívnych kritérií a nie na základe finančnej ponuky a že ich počet nie je obmedzený. Ak by išlo o taký prípad, čo prislúcha overiť vnútroštátnemu súdu, jediné plnenie, ktoré orgány verejnej moci vyberajú prostredníctvom sprostredkovateľských agentúr za správu a sprístupňovanie informácií obsiahnutých v databáze, o ktorú ide vo veci samej, sa skladá z poplatkov stanovených v FBDV.
Vnútroštátny súd sa Súdneho dvora takisto pýta na činnosť orgánu verejnej moci spočívajúcu v uložení zákazu sprostredkovateľským agentúram a ich konečným zákazníkom opakovane používať na účely poskytovania ich vlastných informačných služieb informácie, ktoré tento orgán zhromaždil a uložil do databázy takého verejného registra, akým je Firmenbuch. Predovšetkým sa pýta, či skutočnosť, že uvedený orgán verejnej moci sa odvoláva na ochranu
sui generis
, ktorá sa mu priznáva ako autorovi databázy v súlade s článkom 7 smernice 96/9, predstavuje výkon hospodárskej činnosti.
V tejto súvislosti sa treba domnievať, že verejný subjekt, ktorý vytvorí databázu a následne uplatňuje práva duševného vlastníctva, najmä uvedené právo
sui generis
, s cieľom chrániť údaje uložené v tejto databáze, nekoná z dôvodu tejto samotnej skutočnosti ako podnik. Taký subjekt nemá povinnosť povoliť voľné používanie údajov, ktoré zhromažďuje a sprístupňuje verejnosti. Ako uvádza Rakúska republika, orgán verejnej moci sa môže legitímne domnievať, že je nevyhnutnosťou, ba dokonca povinnosťou vzhľadom na ustanovenia jeho vnútroštátneho práva, zakázať opakované použitie údajov nachádzajúcich sa v takej databáze, o ktorú ide v konaní vo veci samej, z dôvodu, aby bol rešpektovaný záujem spoločností a ďalších právnych subjektov, ktoré vypĺňajú zákonom stanovené vyhlásenia, na tom, aby sa informácie, ktoré sa ich týkajú, opakovane nepoužívali mimo tejto databázy.
V tejto súvislosti z návrhu na začatie prejudiciálneho konania vyplýva, že zákonné obmedzenie opakovaného použitia údajov z Firmenbuch v rakúskom práve existuje, pričom § 4 ods. 2 FBDV stanovuje, že povolenie nahliadnuť do Firmenbuch podľa § 34 a nasl. FBG nezahrnuje, s výnimkou sprístupnenia údajov, právo na ich využívanie.
Okolnosť, že za poskytovanie údajov z databázy sa platí poplatok, nemá vplyv na povahu, či už hospodársku, alebo akúkoľvek inú, zákazu opakovaného použitia týchto údajov pod podmienkou, že tento poplatok sám osebe neodôvodňuje, aby predmetná činnosť bola posúdená ako hospodárska činnosť v súlade s úvahami uvedenými v bodoch 39 a 42 tohto rozsudku. Pokiaľ je poplatok za poskytnutie údajov obmedzený a považuje sa za neoddeliteľný od tohto poskytnutia, nemožno uplatňovanie práv duševného vlastníctva s cieľom chrániť tieto údaje, a konkrétne zabrániť ich opakovanému používaniu, považovať za hospodársku činnosť. Také uplatnenie práv je za týchto okolností neoddeliteľné od poskytnutia uvedených údajov.
Napokon, keďže sa vnútroštátny súd pýta, či smernica IVS môže mať vplyv na odpoveď na prvú a druhú otázku, treba konštatovať, že táto smernica v súlade s tým, čo upravuje vo svojom odôvodnení 9, neobsahuje nijakú povinnosť povoliť opakované použitie dokumentov. Navyše na prístup k údajom z Firmenbuch sa nevzťahuje IWG, t. j. zákon, ktorým Rakúska republika prebrala smernicu IVS. Z toho vyplýva, že táto smernica je irelevantná na účely určenia toho, či odmietnutie udeliť povolenie na opakované použitie údajov v kontexte konania vo veci samej má, alebo nemá hospodársku povahu.
Vzhľadom na uvedené úvahy treba na prvú a druhú otázku odpovedať tak, že činnosť orgánu verejnej moci spočívajúca jednak v ukladaní údajov, ktoré sú podniky povinné oznamovať na základe zákonnej povinnosti, do databázy a jednak v umožnení záujemcom nahliadnuť do nej a/alebo vyhotovovať z nej výpisy, nie je hospodárskou činnosťou, a preto tento orgán verejnej moci nemožno v rámci tejto činnosti považovať za podnik v zmysle článku 102 ZFEÚ. Skutočnosť, že nahliadnutie a/alebo vyhotovenie výpisov sa uskutočňuje za poplatok, ktorý je stanovený zákonom a neurčuje ho, či už priamo, alebo nepriamo, predmetný subjekt, nemôže viesť k zmene právneho posúdenia uvedenej činnosti. Navyše taký orgán verejnej moci nevykonáva hospodársku činnosť ani v prípade, že zakáže akékoľvek iné použitie takto zhromaždených a uverejnených údajov s odvolaním sa na ochranu
sui generis
, ktorá sa mu ako autorovi predmetnej databázy priznáva na základe článku 7 smernice 96/9, alebo na akékoľvek iné právo duševného vlastníctva, a nemožno ho teda v rámci tejto činnosti považovať za podnik v zmysle článku 102 ZFEÚ.
O tretej otázke
Vzhľadom na odpoveď na prvú a druhú otázku a subsidiárnu povahu tretej otázky nie je potrebné odpovedať na túto otázku.
O trovách
Vzhľadom na to, že konanie pred Súdnym dvorom má vo vzťahu k účastníkom konania vo veci samej incidenčný charakter a bolo začaté v súvislosti s prekážkou postupu v konaní pred vnútroštátnym súdom, o trovách konania rozhodne tento vnútroštátny súd. Iné trovy konania, ktoré vznikli v súvislosti s predložením pripomienok Súdnemu dvoru a nie sú trovami uvedených účastníkov konania, nemôžu byť nahradené.
Z týchto dôvodov Súdny dvor (tretia komora) rozhodol takto:
Činnosť orgánu verejnej moci spočívajúca jednak v ukladaní údajov, ktoré sú podniky povinné oznamovať na základe zákonnej povinnosti, do databázy a jednak v umožnení záujemcom nahliadnuť do nej a/alebo vyhotovovať z nej výpisy, nie je hospodárskou činnosťou, a preto tento orgán verejnej moci nemožno v rámci tejto činnosti považovať za podnik v zmysle článku 102 ZFEÚ. Skutočnosť, že nahliadnutie a/alebo vyhotovenie výpisov sa uskutočňuje za poplatok, ktorý je stanovený zákonom a neurčuje ho, či už priamo, alebo nepriamo, predmetný subjekt, nemôže viesť k zmene právneho posúdenia uvedenej činnosti. Navyše taký orgán verejnej moci nevykonáva hospodársku činnosť ani v prípade, že zakáže akékoľvek iné použitie takto zhromaždených a uverejnených údajov s odvolaním sa na ochranu
sui generis
, ktorá sa mu ako autorovi predmetnej databázy priznáva na základe článku 7 smernice Európskeho parlamentu a Rady 96/9/ES z 11. marca 1996 o právnej ochrane databáz, alebo na akékoľvek iné právo duševného vlastníctva, a nemožno ho teda v rámci tejto činnosti považovať za podnik v zmysle článku 102 ZFEÚ.
Podpisy
(
*1
) Jazyk konania: nemčina. | [
"Hospodárska súťaž",
"Článok 102 ZFEÚ",
"Pojem ‚podnik‘",
"Údaje z obchodného registra uložené v databáze",
"Zhromažďovanie a poskytovanie týchto údajov za poplatok",
"Dôsledok nepovolenia opakovaného použitia uvedených údajov zo strany orgánov verejnej moci",
"Právo ‚sui generis‘ stanovené v článku 7 smernice 96/9/ES"
] |
62005CJ0287 | lt | Prašymas priimti prejudicinį sprendimą susijęs su 1971 m. birželio 14 d. Tarybos reglamento (EEB) Nr. 1408/71 dėl socialinės
apsaugos sistemų taikymo pagal darbo sutartį dirbantiems asmenims, savarankiškai dirbantiems asmenims ir jų šeimos nariams,
judantiems Bendrijoje, iš dalies pakeisto ir atnaujinto 1996 m. gruodžio 2 d. Tarybos reglamentu (EB) Nr. 118/97 (OL L 28,
1997, p. 1), iš dalies pakeistu 1998 m. birželio 4 d. Tarybos reglamentu (EB) Nr. 1223/98 (OL L 168, 1998, p. 1, toliau −
Reglamentas Nr. 1408/71), 4 straipsnio 2a dalies aiškinimu bei EB 12, 18, 39 straipsnių ir 1968 m. spalio 15 d. Tarybos reglamento (EEB)
Nr. 1612/68 dėl laisvo darbuotojų judėjimo Bendrijoje (OL L 257, 1968, p. 2) 7 straipsnio 1 dalies taikymo sritimi.
Šis prašymas buvo pateiktas nagrinėjant bylą
D. P. W. Hendrix prieš Raad van Bestuur van het Uitvoeringsinstituut Werknemersverzekeringen
(Pagal darbo sutartį dirbančių asmenų draudimo valdymo instituto valdyba, toliau – UWV). Ieškovas pagrindinėje byloje ginčija
UWV atsisakymą jam skirti išmoką, numatytą 1997 m. balandžio 24 d. Įstatyme dėl jaunų neįgalių asmenų draudimo nuo nedarbingumo
(Wet arbeidsongeschiktheidsvoorziening jonggehandicapten) (Stb., Nr. 177, 1997, toliau –
Wajong
), motyvuojamą tuo, jog jis negyvena Nyderlanduose.
Teisinis pagrindas
Bendrijos teisės aktai
Reglamento Nr. 1408/71 2 straipsnio, išvardijančio asmenis, kuriems taikomas šis reglamentas, 1 dalis numato:
„Šis reglamentas taikomas pagal darbo sutartį dirbantiems asmenims ar savarankiškai dirbantiems asmenims ar studentams, kuriems
yra taikomi ar buvo taikomi vienos ar daugiau valstybių narių teisės aktai ir kurie yra vienos iš valstybių narių piliečiai
<...>, bei jų šeimos nariams ir maitintojo netekusiems asmenims.“
Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnis „Taikymo sritys“ numato:
„1.Šis reglamentas taikomas visiems teisės aktams, kurie apima šias socialinės apsaugos sritis:
a) ligos ir motinystės išmokas;
b) invalidumo išmokas, įskaitant tas, kurios skirtos darbingumui išsaugoti ar atgauti;
<...>
2a. Šis reglamentas taip pat taikomas specialioms neįmokinėms išmokoms, kurios mokamos pagal teisės aktus ar kitas sistemas nei
tos, kurios nurodytos 1 dalyje arba neįtraukiamos pagal 4 dalies nuostatas, jeigu tokios išmokos yra numatytos:
a) teikti papildomą, pakeičiantį ar pagalbinį draudimą nuo rizikos, kurią apima 1 dalies nuo a iki h punktuose nurodytos socialinės
apsaugos sritys;
b) tik kaip speciali neįgaliųjų asmenų apsauga.
<…>
4. Šis reglamentas netaikomas socialinei <…> paramai <…>.“ (Pataisytas vertimas)
Dėl Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 2a dalyje numatytų specialių neįmokinių išmokų šio reglamento 10a straipsnio 1 dalis
numato:
„Nepaisant 10 straipsnio ir III antraštinės dalies nuostatų, asmenims, kuriems taikomas šis reglamentas, 4 straipsnio 2a dalyje
nurodytos specialios neįmokinės išmokos pinigais mokamos tiktai valstybės narės, kurioje jie gyvena, teritorijoje pagal tos
valstybės teisės aktus su sąlyga, kad tokios išmokos yra išvardytos IIa priede. Tokias išmokas moka ir jų išlaidas padengia
gyvenamosios vietos įstaiga.“
Reglamento Nr. 1408/71 IIa priedo J punkte išmokos, kurios Nyderlanduose suteikiamos pagal
Wajong
, laikomos specialiomis neįmokinėmis išmokomis.
Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnis, skirtas įgyvendinti EB sutarties nuostatas, susijusias su laisvu darbuotojų judėjimu,
numato:
„1. Darbuotojui, jei jis yra valstybės narės pilietis, turi būti sudarytos tos pačios įdarbinimo ir darbo sąlygos, kaip ir piliečiui
tos valstybės narės, kurioje jis dirba, nepaisant jo pilietybės, ypač nustatant atlyginimą ir atleidžiant iš darbo, o nedarbo
atveju – grąžinant arba vėl priimant į darbą.
2. Jis naudojasi tomis pačiomis socialinėmis ir mokesčių lengvatomis kaip ir vietiniai darbuotojai.
<…>“
Nacionalinės teisės aktai
1966 m. vasario 18 d. Įstatymas dėl draudimo nuo nedarbingumo (Wet op de arbeidsongeschiktheidsverzerkering, Stb., Nr. 84,
1966, toliau − WAO) apdraudžia darbuotojus nuo atlyginimo netekimo dėl nedarbingumo rizikos. Šis draudimas finansuojamas iš
darbdavio privalomųjų įmokų nuo atlyginimo, kurį jis moka savo darbuotojams. Kad būtų galima gauti išmoką remiantis WAO, reikia
būti apdraustam, kai tampama nedarbingu.
Iki 1998 m. 1975 m. gruodžio 11 d. Įstatymas dėl bendrojo draudimo nuo nedarbingumo nustatymo (Algemene Arbeidsongeschiktheidswet,
Stb., Nr. 674, 1975, toliau − AAW) įtvirtino visuotinį bendrą privalomąjį draudimą nuo ilgalaikio nedarbingumo finansinių
pasekmių.
AAW buvo iš dalies pakeistas, pirma, 1997 m. balandžio 24 d. Įstatymu dėl savarankiškai dirbančių asmenų draudimo nuo nedarbingumo
(Wet arbeidsongeschiktheids‑verzekering zelfstandigen, Stb., Nr. 176, 1997), taikomu savarankiškai dirbantiems asmenimis,
ir, antra,
Wajong
, kuriuo siekiama apsaugoti jaunus neįgalius asmenis nuo ilgalaikio nedarbingumo finansinių pasekmių.
Wajong
numato minimalaus dydžio išmokos mokėjimą jauniems asmenims, kurie yra visiškai arba iš dalies ilgą laiką nedarbingi prieš
jiems patenkant į darbo rinką. Jaunais neįgaliais asmenimis laikomi rezidentai, kurie sulaukę septyniolikos metų jau buvo
nedarbingi arba kurie nedarbingais tapo vėliau ir mokėsi mažiausia 6 mėnesius iki dienos, kai jie tapo nedarbingais. Išmoka
negali būti išmokėta anksčiau, nei sukanka aštuoniolika metų.
Pagal
Wajong
suteiktos išmokos suma priklauso nuo nedarbingumo laipsnio (nustatyta 25 % minimali riba) ir visiško nedarbingumo atveju
siekia 70 % įstatymais nustatyto minimalaus atlyginimo. Teisė į šią išmoką nesusijusi nei su draudimo premijos arba įmokos
mokėjimu, nei su nuosavų lėšų buvimu arba jų neturėjimu. Išmoka vis dėlto gali būti sumažinama, kai teisę į ją turintis asmuo
gauna pajamas iš darbo arba kai ši išmoka mokama kartu su kitomis nedarbingumo išmokomis.
Wajong
numatytą išmoką išmoka Nedarbingų jaunų neįgalių asmenų fondas (Arbeidsongeschiktheidsfonds jonggehandicapten) ir ji finansuojama
iš valstybės iždo (
Wajong
64 straipsnio a punktas).
Skirtingai nuo AAW, kuris šiuo atveju nenumato jokių apribojimų,
Wajong
numatyta išmoka negali būti išmokėta, jeigu teisę į išmoką turintis asmuo negyvena Nyderlanduose.
Wajong
17 straipsnio 1 dalis iš tikrųjų numato, kad „teisė į nedarbingumo išmoką baigiasi <...> pirmą mėnesio, einančio po mėnesio,
per kurį jaunas neįgalus asmuo apsigyveno už Nyderlandų teritorijos ribų, dieną.“
Vis dėlto galima nuo šios taisyklės nukrypti, kai teisės į išmoką praradimas sukelia „didelės neteisybės“ situaciją (
Wajong
17 straipsnio 7 dalis).
2003 m. balandžio 29 d. Sprendime UWV patikslino, kad „didelė neteisybė“ yra, kai jaunas neįgalus asmuo turi dėl imperatyvių
priežasčių persikelti gyventi už Nyderlandų teritorijos ribų ir kai reikia manyti, kad nutraukus šios išmokos mokėjimą jam
labai pakenkiama. Imperatyviomis priežastimis laikoma būtent tai, kad tam tikrą laiką reikia gydytis, priimamas darbo, kuris
suteikia tam tikrą reintegracijos perspektyvą, pasiūlymas arba reikia išvykti kartu su asmenimis, nuo kurių priklauso jaunas
neįgalus asmuo, kai šie asmenys priversti palikti Nyderlandus.
Pagrindinė byla ir prejudiciniai klausimai
D. P. W. Hendrix gimė 1975 m. rugsėjo 26 d. ir yra Nyderlandų pilietis. Jis turi lengvą protinę negalią. 1993 m. rugsėjo 26 d.
jam suteikta išmoka pagal AAW, kuri 1998 m. sausio 1 d. tapo išmoka pagal
Wajong
. D. P. W. Hendrix yra laikomas nuolatos nedarbingu nuo 80 % iki 100 %, laisvoje darbo rinkoje nėra pakankamai darbų, kurie,
objektyviai žvelgiant, būtų pritaikyti prie jo kompetencijos ir gebėjimų.
Nuo 1994 m. vasario 1 d. D. P. W. Hendrix dirbo pritaikytame darbe –
Formido Bouwmarkt
atlyginimų skyriuje Mastrichte (Nyderlandai). Už šią veiklą jam buvo atlyginama, bet ir toliau jis gavo išmoką pagal
Wajong
, sumažintą atsižvelgiant į darbo uždarbį. Jis nevykdė jokios profesinės veiklos už Nyderlandų teritorijos ribų.
1999 m. birželio 1 d. D. P. W. Hendrix persikėlė gyventi į Belgiją, bet ir toliau dirbo Nyderlanduose. Dėl to 1999 m. birželio
28 d. Sprendimu UWV nusprendė nuo 1999 m. liepos 1 d. nutraukti D. P. W. Hendrix pagal
Wajong
mokamos išmokos mokėjimą, taikydama šio įstatymo 17 straipsnio 1 dalies pradžią ir c punktą, numatantį, kad išmoka nebemokama
nuo pirmos pirmojo mėnesio, einančio po mėnesio, per kurį jaunas neįgalus asmuo apsigyveno už Nyderlandų teritorijos ribų,
dienos.
1999 m. rugsėjo 17 d. Sprendimu UWV pripažino nepagrįstą D. P. W. Hendrix pateiktą skundą dėl 1999 m. birželio 28 d. Sprendimo.
2001 m. kovo 16 d. Sprendimu
Rechtbank Amsterdam
pripažino nepagrįstą D. P. W. Hendrix pareikštą ieškinį dėl 1999 m. rugsėjo 17 d. Sprendimo. D. P. W. Hendrix apskundė šį
sprendimą apeliacine tvarka
Centrale Raad van Beroep
.
Atsižvelgdamas į tai, kad ginčo sprendimas reikalauja Bendrijos teisės išaiškinimo,
Centrale Raad van Beroep
nusprendė sustabdyti bylos nagrinėjimą ir pateikti Teisingumo Teismui šiuos prejudicinius klausimus:
„1. Ar Reglamento Nr. 1408/71 IIa priede nurodyta ir
Wajong
pagrindu mokama išmoka turi būti laikoma specialia neįmokine išmoka to paties reglamento 4 straipsnio 2a dalies prasme, dėl
ko tokiems asmenims, kaip antai apeliantui pagrindinėje byloje, taikytina tik jo 10a straipsnyje įtvirtinta koordinavimo taisyklė?
Ar atsakant į šį klausimą yra svarbu tai, kad suinteresuotasis asmuo iš pradžių gaudavo neįgalių jaunų asmenų išmoką pagal
AAW, kuri nuo 1998 m. sausio 1 d. buvo visiškai pakeista išmoka, mokama pagal
Wajong
?
2. Jei atsakymas į pirmąjį klausimą būtų teigiamas, ar darbuotojas gali remtis EB 39 straipsniu, kurį įgyvendino Reglamento Nr. 1612/68
7 straipsnis, prieš valstybę narę, kurios pilietis jis yra, jeigu dirbo tik šioje valstybėje narėje, bet gyvena kitos valstybės
narės teritorijoje?
3. Jei į pirmąjį ir antrąjį klausimus būtų atsakyta teigiamai, ar EB 39 straipsnis tiek, kiek jis yra įgyvendintas Reglamento
Nr. 1612/68 7 straipsnio 2 dalimi, turi būti aiškinamas kaip reiškiantis, kad su pastarąja nuostata visuomet yra suderinama
teisės akto nuostata, išmokos suteikimą ar mokėjimo tęsimą sąlygojanti suinteresuotojo asmens gyvenimo valstybės narės, kurios
teisės sistema yra taikytina, teritorijoje, kai ši sistema numato neįmokinę išmoką Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 2a dalies
prasme bei yra nurodyta šio reglamento IIa priede?
4. Jei į pirmąjį ir antrąjį klausimus būtų atsakyta teigiamai, tačiau atsakymas į trečiąjį klausimą būtų neigiamas, ar Bendrijos
teisė (įskaitant Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnio 2 dalį ir EB 39 straipsnį, taip pat EB 12 ir 18 straipsnius) turi būti
aiškinama kaip reiškianti, kad
Wajong
pobūdis gali pakankamai pateisinti tai, jog Sąjungos piliečiui, kuris visą darbo dieną dirba Nyderlanduose ir dėl to jam
taikomi tik Nyderlandų teisės aktai, keliama gyvenamosios vietos sąlyga?“
Dėl pirmojo klausimo
Pirmuoju klausimu prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas iš esmės nori sužinoti, ar pagal
Wajong
mokama išmoka yra speciali neįmokinė išmoka, kuriai bendrai taikomos Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 2a dalies ir 10a straipsnio
nuostatos; iš to išplauktų, kad jos mokėjimas teisėtai galėtų būti sąlygotas gyvenamosios vietos. Taip pat jis abejoja, ar
būtų naudinga atsižvelgti į ieškovo pagrindinėje byloje ankstesnę situaciją.
Teisingumo Teismui pateiktos pastabos
Ieškovas pagrindinėje byloje pirmiausia tvirtina, kad tik išmokos, kurioms netaikoma Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 1 dalis,
gali būti laikomos specialiomis neįmokinėmis išmokomis.
Antra, jis teigia, kad išmoka, suteikta dėl poreikio, yra speciali išmoka. Taip pat jis teigia, kad
Wajong
numatyta išmoka yra skirta kompensuoti pajamų sumažėjimą esant vienam iš Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 1 dalyje numatytų
rizikos atvejų.
Ieškovas pagrindinėje byloje priduria, kad minėta išmoka pakeitė kitą išmoką, mokamą pagal AAW, kuri galėjo būti eksportuojama.
Jis iš to daro išvadą, kad gali remtis 1992 m. balandžio 30 d. Tarybos reglamento (EEB) Nr. 1247/92, iš dalies keičiančio
Reglamentą Nr. 1408/71 (OL L 136, 1992, p. 1), 2 straipsnyje numatytomis pereinamojo laikotarpio nuostatomis ir prašyti eksportuoti
išmoką.
Atsakovė pagrindinėje byloje mano, kad
Wajong
numatyta išmoka yra speciali išmoka, nes ji kompensuoja ne prarastas pajamas (tokiu atveju, tai būtų socialinės apsaugos
išmoka), bet preziumuojamas prarastas pajamas, nes jauni neįgalūs asmenys nėra prilyginami darbuotojams.
Nyderlandų vyriausybė mano, kad minėta išmoka yra kompensacinė išmoka, skirta asmenims, kurie neatitinka draudimo sąlygų įprastai
invalidumo išmokai gauti.
Europos Bendrijų Komisija mano, kad
Wajong
numatyta išmoka yra mišri išmoka, priskirtina socialinei apsaugai ir socialinei paramai.
Minėta išmoka yra speciali išmoka, nes nors ir apima tą pačią riziką, ji taikoma asmenims, kurie dėl to, kad oficialiai nedirbo,
niekada nebuvo ir, beje, niekada negalėjo būti apdrausti taikant WAO arba 1997 m. balandžio 24 d. Įstatymą dėl savarankiškai
dirbančių darbuotojų draudimo nuo nedarbingumo.
Galiausiai atsakovė pagrindinėje byloje, Nyderlandų vyriausybė ir Komisija mano, kad tai, jog D. P. W. Hendrix gavo panašią
kitu teisės aktu prieš priimant
Wajong
pagrįstą išmoką, yra nesvarbu.
Jungtinės Karalystės vyriausybė tvirtina, jog tam, kad pagal
Wajong
numatytą išmoką būtų galima laikyti specialia neįmokine išmoka, ji turi atitikti esmines sąlygas, t. y. ji turi būti ir speciali,
ir neįmokinė išmoka, be to, nurodyta Reglamento Nr. 1408/71 IIa priede esančiame sąraše.
Dėl neįmokinio išmokos pobūdžio Jungtinės Karalystės vyriausybė mano, kad
Wajong
numatyta išmoka jį turi, nes yra finansuojama iš valstybės lėšų.
Dėl antros klausimo dalies Jungtinės Karalystės vyriausybė mano, jog yra nesvarbu, kad ieškovas pagrindinėje byloje iš pradžių
gavo kitokią, bet panašią išmoką, nes ši situacija nekeičia prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikusio teismo klausimo
esmės.
Teisingumo Teismo atsakymas
– Dėl pirmos klausimo dalies
2006 m. liepos 6 d. Sprendime
Kersbergen-Lap ir Dams-Schipper
(C‑154/05, Rink. p. I‑6249) Teisingumo Teismas nusprendė, kad pagal
Wajong
suteikta išmoka turi būti laikoma specialia neįmokine išmoka Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 2a dalies prasme.
– Dėl antros klausimo dalies
Teisingumo Teismas minėtame sprendime
Kersbergen-Lap ir Dams-Schipper
(43 punktas) nusprendė, kad asmuo, esantis tokioje situacijoje, kaip antai ieškovas pagrindinėje byloje, negali remtis jokia
prieš priimant
Wajong
pagal AAW įgytos lengvatos išsaugojimo teise. Todėl teisinės pasekmės (pagal
Wajong
suteiktos eksportuojamos ar neeksportuojamos išmokos), atsiradusios dėl gyvenamosios vietos perkėlimo už Nyderlandų teritorijos
ribų, turi būti nagrinėjamos atsižvelgiant į normas, taikomas šio naujo įsikūrimo momentu, t. y. atsižvelgiant į naująsias
nuostatas.
Be to, dėl ieškovo pagrindinėje byloje Reglamento Nr. 1247/92 2 straipsniu grindžiamo argumento, kad nors asmenys, kurie anksčiau
nei 1992 m. birželio 1 d., t. y. šio reglamento įsigaliojimo dieną, gaudavo AAW numatytą išmoką arba atitiko sąlygas, kad
ją gautų, gali pagal minėtą 2 straipsnį ir toliau remtis Reglamento Nr. 1408/71 10 straipsnyje numatytu gyvenamosios vietos
sąlygos netaikymo principu, pažymėtina, kad asmenų, kaip antai ieškovas pagrindinėje byloje, kurie įvykdė šias sąlygas tik
po minėtos dienos, situacija yra reglamentuojama šio reglamento 10a straipsniu (šiuo klausimu žr. 1998 m. birželio 11 d. Sprendimo
Partridge
, C‑297/96, Rink. p. I‑3467, 39 punktą).
Atsižvelgiant į tai, kas pasakyta, prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikusiam teismui reikia atsakyti, jog tokia išmoka,
kokia suteikta pagal
Wajong
, turi būti laikoma specialia neįmokine išmoka Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 2 dalies prasme, todėl tik koordinavimo
taisyklė, numatyta šio reglamento 10a straipsnyje, turi būti taikoma asmenims, esantiems tokioje situacijoje, kaip antai ieškovas
pagrindinėje byloje, ir ši išmoka gali būti pagrįstai mokama tik asmenims, kurie gyvena valstybės narės, suteikiančios šią
išmoką, teritorijoje. Tai, kad suinteresuotasis asmuo anksčiau gaudavo jauniems neįgaliems asmenims skirtą eksportuojamą išmoką
neturi reikšmės minėtų nuostatų taikymui.
Dėl antrojo ir trečiojo klausimų
Antruoju ir trečiuoju klausimais prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas iš esmės nori sužinoti, ar ieškovas
pagrindinėje byloje gali remtis EB 39 straipsniu tiek, kiek jį įgyvendino Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnis, ir, jei taip,
ar šioms nuostatoms jo situacijoje prieštarauja tai, kad pagal
Wajong
suteiktos išmokos mokėjimas buvo nutrauktas dėl to, kad jis persikėlė gyventi už Nyderlandų teritorijos ribų.
Teisingumo Teismui pateiktos pastabos
Ieškovas pagrindinėje byloje mano, kad jis turi būti laikomas darbuotoju, kuris pasinaudojo laisvo judėjimo teise pagal Bendrijos
teisę. Jis remiasi būtent byla
Terhoeve
(1999 m. sausio 26 d. Sprendimas C‑18/95, Rink. p. I‑345), kurioje Teisingumo Teismas nusprendė, kad į Reglamento Nr. 1612/68
taikymo sritį patenka bet kuris Bendrijos pilietis, kuris naudojasi savo teise į laisvą darbuotojų judėjimą ir verčiasi profesine
veikla kitoje valstybėje narėje, neatsižvelgiant į jo gyvenamąją vietą ir pilietybę. Jis taip pat pabrėžia, kad byloje
Meints
(1997 m. lapkričio 27 d. Sprendimas C‑57/96, Rink. p. I‑6689) Teisingumo Teismas nusprendė, jog Reglamentas Nr. 1612/68 neleidžia
socialinės lengvatos suteikimo sąlygoti jos gavėjo gyvenimu valstybės narės, kuri jam turi suteikti išmoką, teritorijoje.
Atsakovė pagrindinėje byloje pripažįsta, kad asmuo taip pat gali remtis EB 39 straipsniu prieš valstybę narę, kurios pilietis
jis yra, jei pasinaudojo laisvo judėjimo teisėmis (žr., be kita ko, minėto sprendimo
Terhoeve
27 ir 28 punktus). Vis dėlto ji teigia, kad šios teisės gali būti įgyvendinamos išvykstant gyventi į kitą valstybę narę su
tikslu vykdyti ar tęsti ekonominę veiklą arba bent jau esant ryšiui su būsima arba esama profesine veikla.
D. P. W. Hendrix situacija yra kitokia. Jis, be abejo, išvyko iš savo kilmės valstybės, bet tik tam, kad gyventų kitoje valstybėje
narėje, o ne tam, kad joje verstųsi profesine veikla. Kadangi jis niekada nedirbo už Nyderlandų teritorijos ribų, niekada
nepasinaudojo ir laisvo judėjimo teisėmis. Atsakovė pagrindinėje byloje mano, kad EB 39 straipsniui reikia taikyti Teisingumo
Teismo aiškinimą įsisteigimo laisvės srityje, pateiktą 1993 m. sausio 26 d. Sprendime
Werner
(C‑112/91, Rink. p. I‑429). Teisingumo Teismas šiame sprendime nusprendė, jog tai, kad asmuo paprasčiausia gyvena valstybėje
narėje joje neįsikurdamas, nėra pakankamas užsienio elementas, kad būtų galima remtis EB 43 straipsniu.
Nyderlandų vyriausybė ir Komisija iš esmės pateikė tuos pačius argumentus kaip ir atsakovė pagrindinėje byloje.
Jungtinės Karalystės vyriausybė taip pat nurodo, kad minėtame
Terhoeve
sprendime pateiktas aiškinimas netaikytinas pagrindinėje byloje. Ji mano, kad D. P. W. Hendrix negali būti laikomas darbuotoju,
pasinaudojusiu laisvo judėjimo teise, ir, be sprendimo minėtoje byloje
Werner
, papildomai remiasi generalinio advokato F. G. Jacobs išvados byloje
Hoever ir Zachow
(1996 m. spalio 10 d. Sprendimas C‑245/94 ir C‑312/94, Rink. p. I‑4895) 93–97 punktais. Jos teigimu, Reglamentas Nr. 1612/68
taikomas tik darbuotojams, kurie yra vienos valstybės narės piliečiai, o dirba kitoje valstybėje narėje. Todėl, atsižvelgiant
į D. P. W. Hendrix situaciją, negalima jo laikyti darbuotoju, pasinaudojusiu laisvo judėjimo teise ir dėl to galinčiu remtis
Reglamento Nr. 1612/68 nuostatomis.
Teisingumo Teismo atsakymas
Pagrindinėje byloje nuo 1994 m. vasario 1 d. D. P. W. Hendrix buvo įdarbintas „Pasidaryk pats“ parduotuvėje Nyderlanduose.
1999 m. birželio 1 d. D. P. W. Hendrix persikėlė gyventi į Belgiją, bet išsaugojo darbo vietą Nyderlanduose, pirmiausia toje
pačioje parduotuvėje, kurioje gaudavo mažesnį nei įstatymais nustatytas minimalus darbo užmokestis atlyginimą. Šį atlyginimą
papildė pagal
Wajong
suteikta išmoka. Kadangi 1999 m. birželio 28 d. Sprendimu UWV nutraukė išmokų pagal
Wajong
mokėjimą nuo 1999 m. liepos 1 d. ir darbdavys atsisakė padidinti atlyginimą, šie darbo santykiai pasibaigė. Vis dėlto nuo
1999 m. liepos 5 d. D. P. W. Hendrix buvo įdarbintas kitoje „Pasidaryk pats“ parduotuvėje, kurioje gavo įstatymais nustatytą
minimalų darbo užmokestį. 2001 m. D. P. W. Hendrix sugrįžo gyventi į Nyderlandus.
Taigi pagrindinėje byloje nagrinėjama situacija asmens, kuris savo kilmės valstybėje išsaugodamas apmokamą samdomą darbą,
perkėlė savo gyvenamąją vietą į kitą valstybę narę, paskui susirado kitą apmokamą samdomą darbą savo kilmės valstybėje. Tai,
kad D. P. W. Hendrix po įsikūrimo Belgijoje ir toliau dirbo Nyderlanduose, paskui toje pačioje valstybėje pakeitė darbdavį,
jam suteikia darbuotojo migranto statusą ir leidžia patekti per visą pagrindinėje byloje nagrinėjamą laikotarpį, t. y. nuo
1999 m. birželio mėnesio iki 2001 m., į Bendrijos teisės taikymo sritį, būtent į nuostatų, susijusių su laisvu darbuotojų
judėjimu, taikymo sritį (2006 m. vasario 21 d. Sprendimo
Ritter-Coulais
, C‑152/03, Rink. p. I‑1711, 31 ir 32 punktai ir 2007 m. liepos 18 d. Sprendimo
Hartmann
, C‑212/05, Rink. p. I‑0000, 17 punktas).
Pagal Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnį darbuotojas migrantas naudojasi tomis pačiomis socialinėmis lengvatomis kaip ir suteikiamos
vietiniams darbuotojams. Pagal nusistovėjusią teismo praktiką šioje nuostatoje nurodyta „darbuotojo“ sąvoka apima pasienio
darbuotojus, kurie gali remtis šia nuostata kaip ir bet kuris kitas darbuotojas, kuriam ji taikoma (šiuo klausimu žr. minėto
sprendimo
Meints
50 punktą; 1999 m. birželio 8 d. Sprendimo
Meeusen
, C‑337/97, Rink. p. I‑3289, 21 punktą ir sprendimo
Hartmann
24 punktą).
Kalbant apie „socialinės lengvatos“ sąvoką, kurią nurodo Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnio 2 dalis, reikia pažymėti, kad
ji apima visas – tiek su darbo sutartimi susijusias, tiek su ja nesusijusias lengvatas, kurios paprastai suteikiamos vietiniams
darbuotojams vien dėl to, kad jie yra darbuotojai, arba dėl to, kad turi įprastą gyvenamąją vietą nacionalinėje teritorijoje,
ir kurių taikymas taip pat darbuotojams migrantams dėl to, atrodo, palengvina jų judėjimą Bendrijos viduje (1985 m. kovo 27 d.
Sprendimo
Hoeckx
, 249/83, Rink. p. 973, 20 punktas ir 1998 m. gegužės 12 d. Sprendimo
Martínez Sala
, C‑85/96, Rink. p. I‑2691, 25 punktas).
Pagal
Wajong
suteikta išmoka yra lengvata, kuri suteikiama darbuotojams, dėl ligos ar negalios negalintiems uždirbti tiek, kiek geros
sveikatos tą patį išsilavinimą ir patirtį turintis asmuo paprastai uždirba. Todėl, kaip mano prašymą priimti prejudicinį sprendimą
pateikęs teismas, nagrinėjama išmoka yra socialinė lengvata Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnio 2 dalies prasme.
Teisingumo Teismas nusprendė, kad valstybė narė negali socialinės lengvatos minėto 7 straipsnio prasme suteikimo sąlygoti
lengvatos gavėjų gyvenimu šios valstybės narės nacionalinėje teritorijoje (minėtų sprendimų
Meints
51 punktas ir
Meeusen
21 punktas).
Tiesa, kad pagal
Wajong
suteikta išmoka yra viena iš specialių neįmokinių Reglamento Nr. 1408/71 4 straipsnio 2a dalies ir 10a straipsnio nuostatose
numatytų išmokų, kuri teisėtai gali būti suteikiama tik asmenims, gyvenantiems valstybės narės, kurios teisės aktai ją numato,
teritorijoje, ir kad Reglamento Nr. 1612/68 42 straipsnio 2 dalis numato, jog ji „neturi įtakos priemonėms, kurių imamasi
pagal Sutarties 51 straipsnį (po pakeitimo – EB 42 straipsnis)“, o tai yra koordinavimo reglamento, koks yra Reglamentas Nr. 1408/71,
atvejis.
Vis dėlto, kaip Teisingumo Teismas ne kartą buvo nusprendęs, Reglamento Nr. 1408/71 nuostatos, priimtos remiantis EB 42 straipsniu,
turi būti aiškinamos atsižvelgiant į šio straipsnio tikslą, t. y. prisidėti prie kuo didesnės darbuotojų migrantų judėjimo
laisvės užtikrinimo (2001 m. kovo 8 d. Sprendimo
Jauch
, C‑215/99, Rink. p. I‑1901, 20 punktas).
Šiuo atžvilgiu Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnio 2 dalis yra speciali EB 39 straipsnio 2 dalyje įtvirtintos vienodo vertinimo
taisyklės išraiška specifinėje socialinių lengvatų srityje ir turi būti aiškinama taip pat kaip ir ši nuostata (žr. 2006 m.
vasario 23 d. Sprendimo
Komisija prieš Ispaniją
, C‑205/04, Rink. p. I‑31, 15 punktą).
Iš to išplaukia, kad gyvenamosios vietos sąlyga pagal
Wajong
numatytai išmokai gauti gali būti taikoma asmeniui, esančiam tokioje situacijoje, kaip antai D. P. W. Hendrix, tik jeigu
ji yra objektyviai pateisinama ir proporcinga siekiamam tikslui.
Kaip Teisingumo Teismas nusprendė minėto sprendimo
Kersbergen-Lap ir Dams-Schipper
33 punkte, pagal
Wajong
suteikta išmoka yra glaudžiai susijusi su socialine ir ekonomine situacija atitinkamoje valstybėje narėje, nes ji susijusi
su minimaliu atlyginimu ir pragyvenimo lygiu Nyderlanduose. Be to, ši išmoka yra viena iš specialių neįmokinių ir Reglamento
Nr. 1408/71 4 straipsnio 2a dalies ir 10a straipsnio nuostatose numatytų išmokų, kurias gauna į šio reglamento taikymo sritį
patenkantys asmenys tik valstybės narės, kurioje jie gyvena, teritorijoje ir pagal šios valstybės narės teisės aktus. Iš to
išplaukia, kad tokia nacionalinės teisės aktais numatyta gyvenamosios vietos sąlyga yra objektyviai pateisinama.
Be to, reikia, kad minėtos sąlygos taikymas nepažeistų asmens, esančio tokioje situacijoje, kaip antai D. P. W. Hendrix, iš
laisvo darbuotojų judėjimo išplaukiančių teisių daugiau, negu reikia nacionalinės teisės aktų teisėtiems tikslams pasiekti.
Šiuo klausimu reikėtų pažymėti, kad nacionalinės teisės aktai, kaip buvo nurodyta šio sprendimo 15 punkte, aiškiai numato,
jog nuo gyvenamosios vietos sąlygos galima nukrypti, kai dėl jos atsiranda „didelė neteisybė“. Pagal nusistovėjusią teismo
praktiką nacionaliniai teismai kiek įmanoma turi aiškinti nacionalinę teisę tokia prasme, kad ji būtų suderinama su Bendrijos
teisės reikalavimais (1990 m. lapkričio 13 d. Sprendimo
Marleasing
, C‑106/89, Rink. p. I‑4135, 8 punktas ir 2004 m. spalio 5 d. Sprendimo
Pfeiffer ir kt
., C‑397/01–C‑403/01, Rink. p. I‑8835, 113 punktas). Taigi prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas turi įsitikinti,
kad šios bylos aplinkybėmis reikalavimas gyventi nacionalinėje teritorijoje nesukelia tokios neteisybės, atsižvelgdamas į
tai, kad D. P. W. Hendrix įgyvendino savo teisę į laisvą darbuotojų judėjimą ir kad jis išsaugojo ekonominius bei socialinius
ryšius su Nyderlandais.
Atsižvelgiant į tai, kas išdėstyta, prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikusiam teismui reikia atsakyti, kad EB 39 straipsnis
ir Reglamento Nr. 1612/68 7 straipsnis turi būti aiškinami taip: jie nedraudžia nacionalinės teisės aktų, įgyvendinančių Reglamento
Nr. 1408/71 4 straipsnio 2a dalį ir 10a straipsnį bei įtvirtinančių, kad šio reglamento IIa priede numatyta speciali neįmokinė
išmoka gali būti suteikta tik asmenims, kurie gyvena nacionalinėje teritorijoje. Vis dėlto šių teisės aktų įgyvendinimas negali
pažeisti asmens, kuris yra tokioje situacijoje, kaip antai ieškovas pagrindinėje byloje, teisių daugiau, negu reikia nacionalinės
teisės akto teisėtiems tikslams pasiekti. Nacionalinis teismas, kuris turi pateikti nacionalinio teisės akto išaiškinimą kiek
įmanoma suderintą su Bendrijos teise, privalo visų pirma atsižvelgti į tai, kad nagrinėjamas darbuotojas išsaugojo visus savo
ekonominius bei socialinius ryšius su kilmės valstybe nare.
Dėl ketvirtojo klausimo
Šiuo klausimu prašymą priimti prejudicinį sprendimą pateikęs teismas nori sužinoti, ar normomis, susijusiomis, be kita ko,
su Europos pilietybe, galima remtis, kad būtų užginčyta taisyklė, pagal kurią tokia speciali neįmokinė išmoka, kuri numatyta
Wajong
, negali būti eksportuojama.
Kaip buvo nustatyta atsakant į ankstesnius klausimus, valstybės narės pilietis, esantis tokioje situacijoje, kaip antai D. P. W. Hendrix,
patenka į Sutarties nuostatų, susijusių su laisvu darbuotojų judėjimu, taikymo sritį.
Pagal nusistovėjusią teismo praktiką EB 18 straipsnis tik bendrai nustato teisę kiekvienam Sąjungos piliečiui laisvai judėti
ir apsigyventi valstybių narių teritorijoje, o EB 39 straipsnyje įtvirtinta konkreti jo išraiška, susijusi su darbuotojų judėjimo
laisve (žr. 2002 m. lapkričio 26 d. Sprendimo
Oteiza Olazabal
, C‑100/01, Rink. p. I‑10981, 26 punktą ir 2007 m. balandžio 26 d. Sprendimo
Alevizos
, C‑392/05, Rink. p. I‑0000, 66 punktą).
Kadangi pagrindinėje byloje gali būti taikomas EB 39 straipsnis, nereikia nagrinėti klausimo dėl EB 18 straipsnio išaiškinimo
(šiuo klausimu žr. minėtų sprendimų
Oteiza Olazabal
26 punktą ir
Alevizos
80 punktą) ir atsakyti į ketvirtąjį klausimą.
Dėl bylinėjimosi išlaidų
Kadangi šis procesas pagrindinės bylos šalims yra vienas iš etapų prašymą dėl prejudicinio sprendimo pateikusio teismo nagrinėjamoje
byloje, bylinėjimosi išlaidų klausimą turi spręsti šis teismas. Išlaidos, susijusios su pastabų pateikimu Teisingumo Teismui,
išskyrus tas, kurias patyrė minėtos šalys, nėra atlygintinos.
Remdamasis šiais motyvais, Teisingumo Teismas (didžioji kolegija) nusprendžia:
1.
Tokia išmoka, kaip antai suteikta pagal 1997 m. balandžio 24 d. Įstatymą dėl jaunų neįgalių asmenų draudimo nuo nedarbingumo
(Wet arbeidsongeschiktheidsvoorziening jonggehandicapten), turi būti laikoma specialia neįmokine išmoka 1971 m. birželio 14 d.
Tarybos reglamento (EEB) Nr. 1408/71 dėl socialinės apsaugos sistemų taikymo pagal darbo sutartį dirbantiems asmenims, savarankiškai
dirbantiems asmenims ir jų šeimos nariams, judantiems Bendrijoje, iš dalies pakeisto ir atnaujinto 1996 m. gruodžio 2 d. Tarybos
reglamentu (EB) Nr. 118/97, iš dalies pakeistu 1998 m. birželio 4 d. Tarybos reglamentu (EB) Nr. 1223/98, 4 straipsnio 2 dalies
prasme, todėl tik koordinavimo taisyklė, numatyta šio reglamento 10a straipsnyje, turi būti taikoma asmenims, esantiems tokioje
situacijoje, kaip antai ieškovas pagrindinėje byloje, ir ši išmoka gali būti pagrįstai mokama tik asmenims, gyvenantiems valstybės
narės, kuri suteikia šią išmoką, teritorijoje. Tai, kad suinteresuotasis asmuo anksčiau gaudavo jauniems neįgaliems asmenims
skirtą eksportuojamą išmoką, neturi reikšmės minėtų nuostatų taikymui.
2.
EB 39 straipsnis ir 1968 m. spalio 15 d. Tarybos reglamento (EEB) Nr. 1612/68 dėl laisvo darbuotojų judėjimo Bendrijoje 7 straipsnis
turi būti aiškinami taip: jie nedraudžia nacionalinės teisės aktų, įgyvendinančių Reglamento Nr. 1408/71, iš dalies pakeisto
ir atnaujinto Reglamentu Nr. 118/97, iš dalies pakeistu Reglamentu Nr. 1223/98, 4 straipsnio 2a dalį ir 10a straipsnį bei
įtvirtinančių, kad šio reglamento IIa priede numatyta speciali neįmokinė išmoka gali būti suteikta tik asmenims, kurie gyvena
nacionalinėje teritorijoje. Vis dėlto šių teisės aktų įgyvendinimas negali pažeisti asmens, kuris yra tokioje situacijoje,
kaip antai ieškovas pagrindinėje byloje, teisių daugiau, negu reikia nacionalinės teisės akto teisėtiems tikslams pasiekti.
Nacionalinis teismas, kuris turi pateikti nacionalinės teisės akto išaiškinimą kiek įmanoma suderintą su Bendrijos teise,
privalo visų pirma atsižvelgti į tai, kad nagrinėjamu atveju darbuotojas išsaugojo visus savo ekonominius bei socialinius
ryšius su kilmės valstybe nare.
Parašai.
*
Proceso kalba: olandų. | [
"Darbuotojų migrantų socialinė apsauga",
"EB 12, 17,18 ir 39 straipsniai",
"Reglamentas (EEB) Nr. 1408/71",
"4 straipsnio 2a ir 10a dalis bei IIa priedas",
"Reglamentas (EEB) Nr. 1612/68",
"7 straipsnio 1 dalis",
"Socialinės specialios neįmokinės išmokos",
"Nyderlandų išmokos jauniems neįgaliems asmenims",
"Išmoka, kurios mokėjimo negalima pervesti"
] |
62010TJ0232 | pt | Antecedentes do litígio
Em 22 de Dezembro de 2006, a recorrente, Couture Tech Ltd, apresentou um pedido de registo de marca comunitária no Instituto de Harmonização do Mercado Interno (marcas, desenhos e modelos) (IHMI), ao abrigo do Regulamento (CE) n.
o
40/94 do Conselho, de 20 de Dezembro de 1993, sobre a marca comunitária (
JO 1994, L 11, p. 1
), conforme alterado [substituído pelo Regulamento (CE) n.
o
207/2009 do Conselho, de 26 de Fevereiro de 2009, sobre a marca comunitária (
JO L 78, p. 1
)].
A marca cujo registo foi pedido é o sinal figurativo a seguir reproduzido:
Os produtos e os serviços para os quais o registo foi pedido pertencem às classes 3, 14, 18, 23, 26 e 43, na acepção do Acordo de Nice relativo à Classificação Internacional dos Produtos e dos Serviços para o registo de marcas, de 15 de Junho de 1957, conforme revisto e alterado.
Por decisão de 27 de Agosto de 2008, o examinador indeferiu o pedido de registo com o fundamento de que a marca pedida era contrária à ordem pública ou aos bons costumes na acepção do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
40/94 [actual artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009], lido em conjugação com o artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
40/94 [actual artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009].
Em 20 de Outubro de 2008, a recorrente interpôs recurso da decisão do examinador.
Por decisão de 5 de Março de 2010 (a seguir «decisão impugnada»), a Segunda Câmara de Recurso do IHMI negou provimento ao recurso. A Câmara de Recurso constatou, a título liminar, que a marca pedida consistia na representação exacta do emblema da antiga União das Repúblicas Socialistas Soviéticas (URSS). Tendo por fundamento a legislação e a prática administrativa na Hungria, na Letónia e na República Checa, a Câmara de Recurso considerou que os símbolos ligados à antiga URSS iam ser apreendidos como contrários à ordem pública e aos bons costumes por uma parte substancial do público em questão, a saber, o público em geral, que vive na parte da União Europeia que foi sujeita ao regime soviético. A Câmara de Recurso deduziu que a marca pedida era contrária ao artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009, pelo menos no que respeita ao território da Hungria e da Letónia. Ora, segundo a Câmara de Recurso, decorre do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 que basta que um sinal seja julgado contrário à ordem pública ou aos bons costumes num único Estado-Membro para que lhe seja recusado o registo. Nestas circunstâncias, a Câmara de Recurso concluiu que devia ser recusado o registo da marca por força do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009.
Pedidos das partes
A recorrente conclui pedindo que o Tribunal se digne:
—
julgar o recurso admissível;
—
anular a decisão impugnada;
—
condenar o IHMI nas despesas.
O IHMI conclui pedindo que o Tribunal se digne:
—
negar provimento ao recurso;
—
condenar a recorrente nas despesas.
Questão de direito
A recorrente invoca dois fundamentos. O primeiro fundamento é baseado numa violação do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 e o segundo fundamento é baseado numa violação dos princípios da protecção da confiança legítima e da segurança jurídica.
Quanto ao primeiro fundamento, baseado numa violação do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009
O primeiro fundamento está dividido em duas partes. A primeira parte é relativa a um erro de direito na interpretação do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 por parte da Câmara de Recurso. A segunda parte deste fundamento é relativa a um erro manifesto de apreciação por parte da Câmara de Recurso ao aplicar estas mesmas disposições à marca pedida.
Quanto à primeira parte, relativa a um erro de direito na interpretação do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009
— Argumentos das partes
Em primeiro lugar, a recorrente defende que, contrariamente ao sustentado pela Câmara de Recurso, não decorre do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 que deve ser recusado o registo de um sinal se o mesmo for abrangido por um motivo absoluto de recusa, previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, do mesmo regulamento, apenas numa parte da União.
Com efeito, segundo a recorrente, o artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 tem outra finalidade. Esta disposição é aplicável quando certos direitos nacionais não prevêem disposições que correspondam a cada um dos motivos absolutos de recusa previstos no artigo 7.
o
, n.
o
1, do Regulamento n.
o
207/2009, ou quando prevêem motivos absolutos de recusa suplementares aos previstos na referida disposição. A sua aplicação tem como consequência que, independentemente dos motivos absolutos de recusa previstos nos diferentes Estados-Membros, no âmbito do processo de registo de uma marca comunitária, só são relevantes os enumerados no artigo 7.
o
, n.
o
1, do Regulamento n.
o
207/2009.
A recorrente considera que a sua posição é corroborada pela utilização dos termos «mesmo que» no artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009. Com efeito, a interpretação desta disposição defendida pela Câmara de Recurso pressupõe que estes termos são entendidos no sentido de «quando», «se» ou «basta que», repousando assim numa leitura errónea.
A recorrente acrescenta que, apesar de o artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 abranger todos os motivos absolutos de recusa previstos no artigo 7.
o
, n.
o
1, do mesmo regulamento, a interpretação da Câmara de Recurso não pode ser aplicada a cada um dos referidos motivos e, em particular, ao previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea b), do regulamento acima mencionado.
Em segundo lugar, apoiando-se na sua interpretação do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009, a recorrente alega que, contrariamente ao entendimento da Câmara de Recurso, os conceitos de «ordem pública» e de «bons costumes» que figuram no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do mesmo regulamento devem ser interpretados no sentido de que visam a ordem pública e os bons costumes da União. Assim, o conteúdo desses conceitos deve ser analisado tendo como referência o direito da União, os objectivos e os princípios fundamentais nos quais assenta e nos quais todos os Estados-Membros participam, bem como as convenções internacionais como a Convenção Europeia para a Protecção dos Direitos do Homem e das Liberdades Fundamentais, assinada em Roma, em 4 de Novembro de 1950 (a seguir «CEDH»). Em contrapartida, são irrelevantes a legislação, a ordem pública e os bons costumes dos diferentes Estados-Membros, que podem divergir dos existentes ao nível da União.
A este respeito, a recorrente alega que, ao invés das marcas nacionais, o papel da marca comunitária é participar no desenvolvimento da actividade económica no interior do mercado comum. Por conseguinte, por força, nomeadamente, dos considerandos 2 a 4 do Regulamento n.
o
207/2009, a marca comunitária rege-se por um direito da União único, gozando de uma protecção uniforme e produzindo os seus efeitos em todo o território da União.
Do mesmo modo, nos termos do considerando 12 do Regulamento n.
o
207/2009, o IHMI é um órgão independente que opera no âmbito do direito da União. Nestas circunstâncias, a recorrente entende que tanto o IHMI como o juiz da União devem aplicar o dito regulamento com base numa política independente da de cada Estado-Membro individualmente considerado.
Além disso, a abordagem que consiste em tomar em consideração a ordem pública e os bons costumes dos diferentes Estados-Membros torna o processo de registo de uma marca comunitária excessivamente pesado, em detrimento do requerente. Obriga igualmente o requerente de uma marca, que só é contrária à ordem pública ou aos bons costumes num dos 27 Estados-Membros da União, a obter e manter 26 registos nacionais. Esta circunstância é ainda mais marcante se tivermos em conta que o artigo 110.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 prevê que o uso de uma marca comunitária pode ser proibido num Estado-Membro, nomeadamente com base no seu direito penal, sem que tal justifique a perda de direitos do titular da marca comunitária.
A recorrente considera que a sua posição é corroborada pela jurisprudência segundo a qual o regime comunitário das marcas constitui um sistema autónomo cuja aplicação é independente de qualquer sistema nacional. Com efeito, esta jurisprudência implica que não se devem tomar em consideração os elementos provenientes dos Estados-Membros nem a compatibilidade da utilização da marca comunitária com o direito penal desses mesmos Estados.
A título subsidiário, caso o Tribunal Geral entenda que devem ser tidos em conta a ordem pública e os bons costumes nos Estados-Membros, individualmente considerados, a recorrente alega que o exame efectuado pelo IHMI deve levar em conta o conjunto dos Estados-Membros ou certos grupos de Estados, e não apenas aqueles que escolher indicar. Em particular, há que proceder a um «exercício de equilíbrio», não devendo o ponto de vista de um Estado-Membro ou de um grupo de Estados-Membros impor-se a toda a União.
O IHMI contesta a justeza dos argumentos da recorrente.
— Apreciação do Tribunal
Em primeiro lugar, segundo a jurisprudência, o artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 deve ser interpretado no sentido de que deve ser recusado o registo de uma marca se a mesma for abrangida por um motivo de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, do mesmo regulamento numa parte da União. Essa parte pode ser eventualmente constituída por um só Estado-Membro (v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de 22 de Junho de 2006, Storck/IHMI,
C-25/05 P, Colect., p. I-5719
, n.
os
81 e 83).
Quanto aos argumentos da recorrente que contrariam esta interpretação, importa antes de mais observar que a mesma não é contrária à letra do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009. Com efeito, a utilização dos termos «mesmo que» nesta disposição implica que o facto de um sinal só ser abrangido por um motivo absoluto de recusa numa parte da União não impede a aplicação do artigo 7.
o
, n.
o
1, do Regulamento n.
o
207/2009. Assim, segundo uma leitura combinada dos n.
os
1 e 2 do artigo 7.
o
do referido regulamento, o registo de uma marca deve ser recusado quando a mesma é abrangida por um motivo absoluto de recusa em todo o território da União ou, se for caso disso, apenas numa parte deste território.
Em seguida, apesar de o artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 ter uma formulação geral, não decorre todavia da sua letra que a regra que prevê deva necessariamente ser aplicada a cada um dos motivos de recusa enumerados no artigo 7.
o
, n.
o
1, do dito regulamento. De resto, tratando-se de um motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea b), do Regulamento n.
o
207/2009, especificamente realçado pela recorrente, é perfeitamente possível que um sinal apenas seja desprovido de carácter distintivo numa parte da União, nomeadamente, devido ao facto de apenas ter um significado semântico em algumas línguas ou devido a práticas divergentes relacionadas com a comercialização dos produtos ou serviços em causa.
Por fim, importa realçar que, apesar de os motivos de recusa previstos no artigo 7.
o
, n.
o
1, do Regulamento n.
o
207/2009 serem os únicos relevantes no âmbito do processo de registo de uma marca comunitária, independentemente dos motivos absolutos de recusa previstos no direito dos Estados-Membros, tal decorre da natureza do regulamento enquanto acto obrigatório em todos os seus elementos e directamente aplicável em todos os Estados-Membros. A este respeito, a letra da referida disposição prevê uma lista exaustiva dos motivos absolutos de recusa que não faz referência aos previstos pelos direitos dos Estados-Membros. Do mesmo modo, o artigo 1.
o
, n.
o
1, do Regulamento n.
o
207/2009 precisa que as marcas comunitárias são registadas nas condições e segundo as modalidades previstas no dito regulamento. Por conseguinte, não pode ser acolhida a interpretação do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 proposta pela recorrente, na medida em que priva o referido n.
o
2 de efeito útil.
Nestas circunstâncias, deve concluir-se que, como constatou a Câmara de Recurso, decorre do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 que deve ser recusado o registo de uma marca quando esta é contrária à ordem pública ou aos bons costumes numa parte da União, podendo esta parte ser composta, sendo caso disso, por um único Estado-Membro.
Em segundo lugar, importa realçar, no que respeita à questão de saber se os conceitos de «ordem pública» e de «bons costumes» devem ser interpretados fazendo unicamente referência às circunstâncias comuns a todos os Estados-Membros ou se devem igualmente tomar-se em consideração as circunstâncias particulares aos Estados-Membros individualmente considerados, que, segundo a jurisprudência, a função essencial da marca é identificar a origem comercial do produto ou do serviço a fim de assim permitir ao consumidor que adquire o produto ou o serviço designado pela marca fazer, aquando de uma ulterior aquisição, a mesma escolha se a experiência se revelar positiva ou fazer outra escolha se se revelar negativa [acórdão do Tribunal Geral de 27 de Fevereiro de 2002, Eurocool Logistik/IHMI (EUROCOOL),
T-34/00, Colect., p. II-683
, n.
o
37].
Assim, uma marca destina-se a ser utilizada junto do público composto por consumidores dos produtos e serviços que ela designa.
O interesse geral subjacente ao motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009 é o de evitar o registo de sinais que são contrários à ordem pública ou aos bons costumes quando da sua utilização no território da União.
Nestas circunstâncias, a existência de um motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009 deve ser apreciada tendo como referência a percepção dos produtos e serviços para os quais o registo é pedido por parte do consumidor médio situado no território da União.
Ora, por um lado, por definição, os consumidores situados no território da União estão situados no território de um Estado-Membro.
Por outro lado, os sinais susceptíveis de serem apreendidos pelo público relevante como contrários à ordem pública ou aos bons costumes não são os mesmos em todos os Estados-Membros, nomeadamente, por razões linguísticas, históricas, sociais ou culturais.
Por conseguinte, a percepção de uma marca como sendo ou não contrária à ordem pública ou aos bons costumes é influenciada por circunstâncias próprias do Estado-Membro no qual se situam os consumidores que fazem parte do público relevante.
Por conseguinte, deve considerar-se que, em aplicação do motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009, há que ter em consideração não apenas as circunstâncias comuns a todos os Estados-Membros da União mas igualmente as circunstâncias particulares de cada Estado-Membro, individualmente considerado, susceptíveis de influenciar a percepção do público relevante situado no seu território.
Esta conclusão não é contrariada pelos argumentos da recorrente.
Assim, em primeiro lugar, é certo que o regime comunitário das marcas constitui um sistema autónomo cuja aplicação é independente de qualquer sistema nacional [v. acórdão do Tribunal Geral de 13 de Setembro de 2005, Sportwetten/IHMI — Intertops Sportwetten (INTERTOPS),
T-140/02, Colect., p. II-3247
, n.
o
31 e jurisprudência referida]. Esta circunstância implica, nomeadamente, que a existência de um motivo absoluto de recusa previsto pelo artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009 deve, em todos os casos, ser apreciada segundo o critério previsto nesta disposição, interpretado com referência à percepção do público relevante situado no território da União ou numa parte deste território. Em contrapartida, o carácter autónomo do regime comunitário das marcas não se opõe a que sejam tomadas em consideração as circunstâncias particulares dos Estados-Membros susceptíveis de influenciar esta percepção.
Neste contexto, tratando-se da legislação e da prática administrativa de certos Estados-Membros, invocadas pela Câmara de Recurso na decisão impugnada, importa realçar que estes elementos foram tidos em consideração não em razão do seu valor normativo, mas enquanto indícios factuais que permitem apreciar a percepção dos símbolos relacionados com a antiga URSS por parte do público relevante situado nos Estados-Membros em causa. Nestas circunstâncias, não se pode criticar a Câmara de Recurso por violação do carácter autónomo do regime comunitário das marcas.
Em segundo lugar, o objectivo de desenvolvimento do mercado comum não justifica que a ordem pública ou os bons costumes sejam ameaçados numa parte desse mercado.
Em terceiro lugar, não se pode considerar que a interpretação acima exposta no n.
o
34 dificulta excessivamente o processo de registo em detrimento do requerente, na medida em que o artigo 76.
o
, n.
o
1, do Regulamento n.
o
207/2009 prevê que o IHMI procede ao exame oficioso dos factos. Com efeito, compete ao IHMI verificar a existência de motivos absolutos de recusa em todas as partes da União. Em seguida, compete ao requerente apresentar as suas observações a respeito das objecções concretamente invocadas pelo examinador no fim do seu exame.
Em quarto lugar, a necessidade de obter e de manter os registos nacionais quando a marca é abrangida por um motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, do Regulamento n.
o
207/2009 apenas numa parte da União é uma consequência directa do carácter unitário da marca comunitária, consagrado no considerando 3 do Regulamento n.
o
207/2009 e no seu artigo 1.
o
, n.
o
2. Por conseguinte, esta circunstância é inerente à economia do referido regulamento.
Em quinto lugar, o artigo 110.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 tem por objectivo a proibição do uso de uma marca comunitária que foi objecto de registo. Por conseguinte, esta disposição não pode ser invocada no âmbito da análise da existência do motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009, que precede o registo da marca.
Em face do exposto, deve concluir-se que a Câmara de Recurso não cometeu um erro de direito ao considerar, por um lado, que, por força do artigo 7.
o
, n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009, deve ser recusado o registo de um sinal se o mesmo for abrangido pelo motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do mesmo regulamento apenas numa parte da União, e, sendo caso disso, num único Estado-Membro, e, por outro, que, para a interpretação dos conceitos de «ordem pública» e de «bons costumes», devem ter-se em consideração os elementos particulares de cada Estado-Membro individualmente considerado.
Por conseguinte, deve julgar-se improcedente a primeira parte do primeiro fundamento.
Quanto à segunda parte, relativa a um erro de apreciação na aplicação do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 à marca pedida
— Argumentos das partes
Apoiando-se numa interpretação do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009 exposta no âmbito da primeira parte, a recorrente alega que a marca pedida não é contrária à ordem pública ou aos bons costumes da União e que, por conseguinte, não devia ter sido recusado o seu registo.
A recorrente alega, a este respeito, que, ao contrário da cruz suástica, a conotação política do emblema da antiga URSS foi diluída e transformada numa conotação provocante, ligada ao conceito de «avant-garde», de modo que a marca pedida adquiriu um «novo carácter distintivo».
A recorrente acrescenta que o emblema que compõe a marca pedida não foi proibido em nenhum Estado-Membro da União, tendo além do mais a Comissão, em 2005, recusado um pedido de proibição geral dos símbolos comunistas. O facto de certas utilizações desses símbolos serem eventualmente proibidas na Hungria e na Letónia é irrelevante no âmbito do processo de registo.
Por fim, a recorrente alega que não é de excluir que as proibições de utilização de símbolos como o da marca pedida, previstas pelo direito húngaro e letão, sejam contrárias à CEDH.
O IHMI contesta a justeza dos argumentos da recorrente.
— Apreciação do Tribunal
Nos termos do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009, é recusado o registo às marcas que são contrárias à ordem pública ou aos bons costumes.
Decorre do exposto no âmbito da primeira parte do presente fundamento que a análise da contrariedade de um sinal à ordem pública ou aos bons costumes deve ser feita com referência à percepção desse sinal por parte público relevante situado na União, ou numa parte desta, quando da sua utilização enquanto marca. A referida parte pode ser constituída, eventualmente, por um único Estado-Membro.
No caso em apreço, a título liminar, é pacífico que o público relevante é o grande público. Por conseguinte, como acertadamente realçou a Câmara de Recurso no n.
o
37 da decisão impugnada, deve tomar-se em consideração a percepção do consumidor que faz parte deste público, o qual possui limiares normais de sensibilidade e de tolerância.
A conclusão da Câmara de Recurso, nos termos da qual a marca pedida é contrária à ordem pública ou aos bons costumes, é baseada, nomeadamente, na análise dos elementos relativos à situação na Hungria, devido à influência determinante da antiga URSS na história recente desse Estado-Membro.
A Câmara de Recurso referiu-se, em primeiro lugar, ao artigo 269.
o
B da
1978. évi IV. törvény a Büntetö Törvénykönyvröl
(Lei n.
o
IV de 1978 que aprova o Código Penal, a seguir «Código Penal húngaro»), intitulado «Utilização de símbolos de despotismo». Esta disposição prevê o seguinte:
«(1) Quem:
a)
distribuir,
b)
utilizar perante um grande público,
c)
exibir em público
uma cruz suástica, uma insígnia das SS, uma cruz com braços em flecha, uma foice e um martelo, uma estrela vermelha de cinco pontas ou um símbolo em que figure um destes sinais, se não se verificar uma infracção de maior gravidade, comete um crime punível com multa.
(2) Não é punível a prática do acto definido no n.
o
1 quando obedeceu a finalidades de difusão dos conhecimentos, educativas, científicas, artísticas ou de informação sobre acontecimentos históricos ou contemporâneos.
(3) As disposições dos n.
os
1 e 2 não se aplicam aos emblemas oficiais actuais dos Estados.»
A Câmara de Recurso precisou que, segundo os comentários ao Código Penal húngaro, um símbolo designa uma ideia, uma pessoa ou um acontecimento e é composto por uma insígnia ou uma imagem concebida para estabelecer um nexo entre o referido sinal e a ideia, a pessoa ou o acontecimento em causa. Além disso, a utilização em público abrange um sinal que, enquanto marca, figura num produto que é distribuído no mercado.
Em segundo lugar, a Câmara de Recurso referiu-se às orientações do Magyar Szabadalmi Hivatal (Serviço de Patentes húngaro), actual, desde 1 de Janeiro de 2011, Szellemi Tulajdon Nemzeti Hivatala (Serviço da propriedade intelectual húngaro), nos termos das quais os sinais que contenham «símbolos de despotismo» são considerados contrários à ordem pública.
Tendo em conta estes elementos, a Câmara de Recurso considerou que a marca pedida seria entendida como contrária à ordem pública ou aos bons costumes pelo público relevante situado na Hungria pelo facto de simbolizar a antiga URSS.
No que diz respeito à justeza desta constatação, deve observar-se, a título liminar, que, no âmbito da apreciação da existência do motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009, os elementos de direito nacional, como os analisados pela Câmara de Recurso no caso em apreço, não são aplicáveis devido ao seu valor normativo e, por conseguinte, não são regras que vinculam o IHMI. Com efeito, como acima recordado no n.
o
36, o regime comunitário das marcas constitui um sistema autónomo cuja aplicação é independente de qualquer sistema nacional.
Contudo, estes elementos são indícios factuais que permitem apreciar a percepção de certas categorias de sinais pelo público relevante situado no Estado-Membro em causa.
Assim, no caso em apreço, decorre do artigo 269.
o
-B do Código Penal húngaro, como interpretado pela doutrina e aplicado na prática administrativa, que o legislador húngaro considerou necessário proibir certas utilizações de «símbolos de despotismo», nomeadamente, a foice e o martelo e a estrela vermelha de cinco pontas. Esta proibição, que visa igualmente a utilização dos sinais em causa enquanto marcas, é acompanhada de sanções penais.
Ora, a recorrente não contesta a conclusão da Câmara de Recurso segundo a qual a proibição da utilização de «símbolos de despotismo» enquanto marca implica que esses símbolos possam ser entendidos como contrários à ordem pública ou aos bons costumes na Hungria.
Também é pacífico que a marca pedida é uma reprodução do emblema da antiga URSS e que a mesma inclui, nomeadamente, uma foice e um martelo e uma estrela vermelha de cinco pontas.
Nestas circunstâncias, deve considerar-se que a Câmara de Recurso não cometeu um erro de apreciação ao declarar que a utilização, enquanto marca, da marca pedida é apreendida por uma parte substancial do público relevante situado na Hungria como contrária à ordem pública ou aos bons costumes na acepção do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009.
Os argumentos da recorrente não são susceptíveis de contrariar esta conclusão.
Assim, decorre do exposto que, no que respeita à Hungria, o conteúdo semântico do emblema da antiga URSS não foi diluído ou transformado ao ponto de este último já não ser apreendido como símbolo político. Com efeito, como evocou a Câmara de Recurso, uma parte substancial do público relevante situado na Hungria viveu o período de influência determinante da antiga URSS.
A tal acresce o facto de a marca pedida se limitar a reproduzir o emblema da antiga URSS e de assim não conter elementos adicionais susceptíveis de diluir ou transformar o conteúdo semântico deste símbolo.
No caso em apreço, é irrelevante a circunstância de certas utilizações de «símbolos de despotismo» não serem proibidas pelo direito húngaro. Com efeito, decorre dos n.
os
27 a 29 e 50
supra
que a análise da existência do motivo absoluto de recusa previsto no artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), do Regulamento n.
o
207/2009 deve ser feita com referência ao modo como este sinal é apreendido enquanto marca.
Em último lugar, o Tribunal Geral não é competente para apreciar a compatibilidade do artigo 269.
o
B do Código Penal húngaro com a CEDH. De qualquer modo, esta circunstância é irrelevante no caso em apreço na medida em que decorre dos n.
os
57 e 58
supra
que a referida disposição deve ser tomada em consideração não em razão do seu valor normativo, mas enquanto indício factual que permite apreciar a percepção do público relevante situado na Hungria.
Em contrapartida, nos termos do artigo 6.
o
, n.
o
3, TUE, os direitos fundamentais, como garantidos pela CEDH e como resultam das tradições constitucionais comuns aos Estados-Membros, fazem parte do direito da União enquanto princípios gerais. Por conseguinte, o respeito destes direitos fundamentais é um requisito da legalidade dos actos da União, como é o caso da decisão impugnada, devendo o juiz da União garantir o seu cumprimento.
A este propósito, nos termos do artigo 10.
o
, n.
o
1, da CEDH, qualquer pessoa tem direito à liberdade de expressão, a qual abrange, nomeadamente, a liberdade de receber ou de transmitir informações ou ideias sem que possa haver ingerência de quaisquer autoridades públicas.
Nos termos do artigo 10.
o
, n.
o
2, da CEDH, o exercício da liberdade de expressão pode ser sujeito a restrições previstas na lei, que constituam providências necessárias, numa sociedade democrática, nomeadamente para a segurança nacional, a integridade territorial ou a segurança pública, a defesa da ordem e a prevenção do crime ou a protecção da moral.
Ora, a recorrente não apresentou nenhum argumento que demonstre que a recusa de registo da marca pedida constitui uma ingerência no exercício da liberdade garantida pelo artigo 10.
o
, n.
o
1, da CEDH que não preenche os requisitos do n.
o
2 do mesmo artigo. De qualquer modo, a recorrente não pode validamente invocar a CEDH no âmbito do presente litígio.
Em face do exposto, há que concluir que a Câmara de Recurso não cometeu um erro de apreciação ao declarar que a marca pedida era contrária à ordem pública ou aos bons costumes na percepção do público relevante situado na Hungria e que, por conseguinte, devia ser recusado o seu registo ao abrigo do artigo 7.
o
, n.
o
1, alínea f), e n.
o
2, do Regulamento n.
o
207/2009.
Por conseguinte, deve julgar-se improcedente a segunda parte do primeiro fundamento, sem que seja necessário apreciar os demais elementos examinados pela Câmara de Recurso, relativos à percepção do público relevante situado na Letónia e na República Checa.
Tendo sido rejeitadas as duas partes do primeiro fundamento, há que julgar este fundamento improcedente.
Quanto ao segundo fundamento, baseado numa violação dos princípios da protecção da confiança legítima e da segurança jurídica
Argumentos das partes
A recorrente sustenta que a Câmara de Recurso violou os princípios da confiança legítima e da segurança jurídica na medida em que recusou o registo da marca pedida, apesar de o IHMI ter aceitado o registo da sua marca n.
o
3958154, que diz respeito ao mesmo símbolo e examinada nas mesmas condições que a marca pedida. Com efeito, ao proceder ao registo da marca n.
o
3958154, o IHMI forneceu à recorrente garantias implícitas, precisas e incondicionais sobre o carácter registável do sinal em causa.
Neste contexto, a recorrente contesta o argumento da Câmara de Recurso nos termos do qual o registo da marca n.
o
3958154 é resultado de um erro. Com efeito, não cabe ao requerente determinar se o resultado do exame é fiável. Compete, pelo contrário, ao IHMI levar a cabo uma análise profunda e adequada e aplicar o Regulamento n.
o
207/2009 de forma clara e certa.
A recorrente acrescenta que, tanto quanto lhe é dado saber, o processo de exame da marca n.
o
3958154 não padece de nenhum erro.
O IHMI contesta a justeza dos argumentos da recorrente.
Apreciação do Tribunal
Segundo a jurisprudência, a legalidade das decisões das Câmaras de Recurso deve ser apreciada unicamente com base no Regulamento n.
o
207/2009, tal como interpretado pelo juiz da União, e não com base na prática decisória anterior do IHMI [v., neste sentido, acórdão do Tribunal Geral de 27 de Fevereiro de 2002, Streamserve/IHMI (STREAMSERVE),
T-106/00, Colect., p. II-723
, n.
o
66].
Por conseguinte, a recorrente não pode alegar, com razão, que, ao registar a marca n.
o
3958154, o IHMI lhe deu garantias quanto ao carácter registável da marca pedida.
A fortiori
, a recorrente não pode invocar validamente uma violação do princípio da segurança jurídica a este respeito.
De resto, independentemente da questão de saber se o registo da marca n.
o
3958154 é resultado de um erro, a análise do primeiro fundamento não permitiu concluir que a decisão impugnada, que é a única decisão visada pelo presente recurso, viola o Regulamento n.
o
207/2009.
Nestas circunstâncias, deve julgar-se improcedente o segundo fundamento e, assim, negar provimento ao recurso na sua totalidade.
Quanto às despesas
Por força do disposto no artigo 87.
o
, n.
o
2, do Regulamento de Processo do Tribunal Geral, a parte vencida é condenada nas despesas se a parte vencedora o tiver requerido. Tendo a recorrente sido vencida, há que condená-la nas despesas, em conformidade com os pedidos do IHMI.
Pelos fundamentos expostos,
O TRIBUNAL GERAL (Quarta Secção)
decide:
1)
É negado provimento ao recurso.
2)
A Couture Tech Ltd é condenada nas despesas.
Pelikánová
Jürimäe
Van der Woude
Proferido em audiência pública no Luxemburgo, em 20 de Setembro de 2011.
Assinaturas
(
*1
) Língua do processo: inglês. | [
"Marca comunitária",
"Pedido de marca figurativa comunitária que representa o emblema soviético",
"Motivo absoluto de recusa",
"Contrariedade à ordem pública ou aos bons costumes",
"Artigo 7.º, n.º 1, alínea f), do Regulamento (CE) n.º 207/2009"
] |
61989TJ0054 | it | Motivazione della sentenza
Antefatti
1 La ricorrente è stata assunta il 10 luglio 1981 come agente temporaneo di grado C1 presso il gruppo del partito popolare europeo ( in prosieguo : il "gruppo PPE ") del Parlamento europeo ( in prosieguo : il "Parlamento "). Durante gli anni successivi le sue assenze per malattia hanno superato complessivamente i dodici mesi nell' arco di tre anni . Secondo la ricorrente tali assenze sono state provocate, in un primo tempo, da una ptosi renale che si manifestava con improvvisi dolori lancinanti e da uno stato di prostrazione fisica alla quale ha fatto seguito una depressione nervosa . Per alcune di queste assenze la ricorrente ha prodotto un certificato medico .
2 A norma dell' art . 59, n . 1, quarto comma, dello Statuto del personale delle Comunità europee ( in prosieguo : lo "Statuto "), che si applica ai dipendenti temporanei in forza dell' art . 16 del regime applicabile agli altri agenti delle Comunità europee ( in prosieguo : il "RAA "), nei confronti della ricorrente è stato instaurato un primo procedimento per accertare se fosse eventualmente invalida . La commissione d' invalidità, riunita il 20 novembre 1986, concludeva che la ricorrente non era colpita da invalidità totale che le impedisse di svolgere mansioni corrispondenti ad un impiego della sua carriera e che, per questo motivo, doveva riprendere il lavoro . Il membro della commissione d' invalidità designato dalla ricorrente, il dott . Boccardo, si dissociava però da queste conclusioni . La ricorrente veniva informata del parere della commissione con lettera 5 dicembre 1986 a firma del direttore generale del personale, del bilancio e delle finanze ( in prosieguo : il "direttore generale ") che le ingiungeva di riprendere il lavoro . La ricorrente riprendeva il lavoro il 6 gennaio 1987 .
3 Dopo altre numerose assenze, su richiesta del medico di fiducia del Parlamento, la ricorrente veniva esaminata dal dott . Van Roost, nefrologo di Bruxelles, il quale constatava che :
"i dati dell' esame clinico e l' accurato studio di tutti i documenti prodotti dalla sig.ra V . non consentono di accertare l' esistenza di un' invalidità permanente totale, che le impedisca assolutamente di svolgere il proprio lavoro di segretaria ".
4 Dopo ulteriori ripetute assenze della ricorrente, l' autorità che ha il potere di nomina ( in prosieguo : l' "APN ") il 14 luglio 1987 decideva di sottoporre la pratica ad una nuova commissione d' invalidità . La ricorrente designava il dott . Boccardo e il Parlamento il dott . Di Paolantonio, come rispettivi medici di parte . I due medici nominati dalle parti non si accordavano però sulla designazione del terzo membro della commissione, nonché sull' obbligo dell' amministrazione di trasmettere copia dell' intero fascicolo sanitario della ricorrente al dott . Boccardo .
5 Con lettera 6 ottobre 1987 il dott . Di Paolantonio scriveva al dott . Boccardo quanto segue :
"Le esigenze avanzate dalla sig.ra V . circa la scelta del terzo medico ( cultura e mentalità italiana, distanza dal luogo di lavoro dell' interessata ) sono riunite nel medico da essa scelto per rappresentarla, però il terzo medico, secondo lo Statuto, dev' essere scelto di comune accordo tra gli altri due medici della commissione d' invalidità .
Le confermo che non mi è possibile accettare i nominativi dei medici che lei mi propone nelle lettere del 26 agosto e del 19 settembre 1987 e mi dispiace che lei non abbia potuto accettare le candidature proposte nella mia lettera dell' 11 settembre 1987 . Di conseguenza, Le propongo come terzo medico il prof . Alexandre, specialista in nefrologia di fama mondiale, che lavora presso la clinica universitaria Saint-Luc a Bruxelles .
Per quanto riguarda il fascicolo della sig.ra V . (...). Nel marzo 1984 la signora si è fatta visitare da lei nel quadro della visita annua . Tutti gli elementi medici posteriori a tale data ci sono stati trasmessi dall' interessata e da lei stesso e non ritengo che sia necessario farLe pervenire 'una copia di queste copie' ".
6 Con lettera 17 ottobre 1987 il dott . Boccardo rispondeva al dott . Di Paolantonio :
"Posso confermarle quanto già espresso a lei telefonicamente il 12 ottobre 1987 : che non abbiamo nulla in contrario ad accettare come terzo medico in seno alla commissione d' invalidità il prof . Alexandre dell' università di Bruxelles .
Devo comunque evidenziare alcune condizioni che vorrei fossero accettate in via pregiudiziale al definitivo accordo sul nominativo da lei proposto :
1 ) essendo questa la seconda volta che la nostra parte accetta i nominativi da lei proposti, qualora il prof . Alexandre non dovesse accettare l' incarico, l' eventuale prossima scelta avverrà fra più nominativi di nostra proposta; al limite con l' esclusione di quelli da lei in precedenza già ricusati, pur senza precisa motivazione;
2 ) non ritenendo sufficiente la sua relazione riassuntiva del fascicolo medico della sig.ra V ., la commissione d' invalidità sarà convocata solo dopo che il sottoscritto avrà avuto in copia tutto il carteggio riguardante la mia assistita ( visite fiscali, interventi di assistenza durante il lavoro, terapie, ecc .), nonché ogni altro documento che non sia già in mie mani, in quanto presentato da noi al servizio medico del Parlamento ".
7 Il 26 ottobre 1987 il Parlamento, ritenendo che fossero inaccettabili le condizioni proposte dal dott . Boccardo, chiedeva al presidente della Corte di giustizia, conformemente all' art . 7, terzo comma, dell' allegato II dello Statuto, di designare d' ufficio il terzo membro della commissione d' invalidità . Veniva designato il dott . Pouthier, del servizio di nefrologia del centro ospedaliero di Lussemburgo, e il dott . Boccardo ne veniva informato con lettera 12 novembre 1987 a firma del direttore generale .
8 Il 26 gennaio 1988 la commissione d' invalidità si riuniva per cinque ore e quaranta minuti . Durante detta riunione sono stati discussi tutti i problemi medici, fisici e psicologici della ricorrente . Il dott . Di Paolantonio e il dott . Pouthier rifiutavano di firmare un progetto di 98 pagine redatto dal dott . Boccardo con il quale si proponeva di dichiarare invalida la ricorrente .
9 Il dott . Pouthier inoltre rifiutava di firmare qualsiasi documento nel corso della riunione, in quanto desiderava un complemento d' informazioni . Dichiarava che avrebbe presentato le sue conclusioni entro breve termine . Non si è redatto il processo verbale della riunione della commissione .
10 Il 27 gennaio 1988 il dott . Di Paolantonio redigeva una relazione medica di quattro pagine e un progetto di conclusioni che presentava ai due colleghi . Il 1° febbraio 1988, rispettando il termine che si era autoimposto, il dott . Pouthier concludeva associandosi al parere del dott . Di Paolantonio e firmava la proposta di conclusioni presentata da quest' ultimo . L' 8 febbraio 1988 il dott . Boccardo informava i due colleghi che rifiutava di firmare dette conclusioni e richiedeva una nuova riunione della commissione d' invalidità .
11 Il 19 febbraio 1988 il dott . Di Paolantonio riferiva al direttore generale sullo svolgimento della riunione e gli trasmetteva copia delle conclusioni alle quali era giunta la commissione d' invalidità .
12 Il 24 febbraio 1988, mediante lettera contrassegnata col numero 05170, il direttore generale informava il dott . Boccardo che, dal momento che due medici erano giunti a conclusioni concordanti, queste costituivano, a suo giudizio, il parere della maggioranza della commissione d' invalidità, i cui lavori dovevano pertanto considerarsi conclusi . Con lettera di pari data e recante il numero 05169, il direttore generale inviava alla ricorrente, senza commenti, le conclusioni della commissione d' invalidità .
13 Con lettera di pari data, il presidente del gruppo PPE, in veste di APN, comunicava alla ricorrente la risoluzione del contratto di lavoro conformemente alle disposizioni dell' art . 47, n . 2, lett . a ), del RAA . Precisava che il termine di preavviso sarebbe decorso dal 1° marzo 1988 e sarebbe scaduto il 31 maggio 1988 .
14 Nel frattempo la ricorrente aveva trasmesso all' amministrazione un certificato d' interruzione di lavoro per un periodo di due mesi, datato 23 febbraio 1988 e firmato dal dott . Verreydt . Con lettera 26 febbraio 1988, contrassegnata col numero 05531, il direttore generale informava la ricorrente che "detto certificato era stato rifiutato dall' istituzione, date le conclusioni della commissione d' invalidità incaricata di esaminare la sua pratica (...) e su proposta del nostro medico di fiducia" e le ingiungeva di riprendere immediatamente il lavoro . Il certificato in questione non menzionava le cause di natura clinica che giustificavano l' interruzione del lavoro . La ricorrente ha dichiarato di essere stata ricoverata per una lavanda gastrica .
15 La ricorrente presentava allora un secondo certificato, datato 1° marzo 1988, pure firmato dal dott . Verreydt, che pronosticava un' incapacità lavorativa dal 1° marzo al 1° giugno 1988 .
16 Il 7 marzo 1988 il dott . Vandenitte, medico di fiducia del Parlamento, dopo un colloquio telefonico con il medico curante della ricorrente, effettuava una visita di controllo al domicilio della ricorrente . Egli riteneva che l' interessata in quel momento fosse in grado di prestare servizio .
17 Con nota 3 maggio 1988, registrata nella segreteria del Parlamento il 24 maggio 1988, la ricorrente presentava reclamo avverso la decisione del presidente del gruppo PPE in data 24 febbraio 1988 e avverso la decisione n . 05531 del direttore generale del 26 febbraio 1988, che rifiutava il certificato medico del 23 febbraio 1988 .
18 Con una successiva nota del 16 maggio 1988, registrata il 24 maggio 1988, la ricorrente chiedeva, da un lato, l' annullamento della decisione n . 05169 del 24 febbraio 1988 del direttore generale, che si conformava alla conclusioni della commissione d' invalidità e, dall' altro, il proseguimento della procedura per la dichiarazione d' invalidità .
19 Il 22 agosto 1988 l' APN respingeva espressamente i due reclami .
Procedimento
20 Così stando le cose, con atto introduttivo depositato nella cancelleria della Corte il 21 novembre 1988, la ricorrente proponeva il presente ricorso avverso il Parlamento, ricorso registrato col numero 336/88 .
21 La fase scritta si è svolta interamente dinanzi alla Corte che, con ordinanza 15 novembre 1989, applicando l' art . 14 della decisione del Consiglio 24 ottobre 1988, che istituisce un Tribunale di primo grado delle Comunità europee, ha trasmesso la causa al Tribunale, presso il quale è stata registrata col numero T-54/89 .
22 Su relazione del giudice relatore, il Tribunale ( Quarta Sezione ) ha deciso di passare alla fase orale senza procedere ad istruttoria .
23 Dopo due rinvii, la trattazione orale della causa si è infine svolta il 4 luglio 1990 . I patroni di parte hanno presentato le loro difese e hanno risposto alle domande loro rivolte dal Tribunale .
24 La ricorrente conclude che il Tribunale voglia :
1 ) annullare i seguenti atti del Parlamento :
a ) il rapporto della commissione medica così come inviato alla ricorrente in data 24 febbraio 1988 concernente l' esistenza di uno stato d' invalidità a carico della ricorrente;
b ) la decisione n . 05169 del direttore del personale del Parlamento, nella misura in cui implicitamente accetta e fa proprio il rapporto della commissione medica e nega l' accesso al trattamento d' invalidità alla ricorrente;
c ) la decisione n . 5531 del direttore del personale del Parlamento in data 26 febbraio 1988 di rifiutare il certificato medico d' interruzione d' attività a causa di malattia presentato dalla ricorrente e di intimare la ripresa dell' attività lavorativa;
d ) la decisione del presidente del gruppo del partito popolare europeo - nella qualità di autorità investita del potere di nomina - di porre fine al contratto di lavoro della ricorrente come agente temporaneo del Parlamento di grado C1/5 in servizio presso il gruppo del partito popolare europeo;
e ) la decisione adottata dal presidente del gruppo del partito popolare europeo - nella qualità di autorità investita del potere di nomina - in quanto costituisce rigetto del reclamo formulato in data 16 maggio 1988 dalla ricorrente, ai sensi dell' art . 90, n . 2, dello Statuto del personale, avverso la decisione n . 05169 del direttore del personale;
f ) la decisione adottata dal presidente del gruppo del partito popolare europeo - nella qualità di autorità investita del potere di nomina - in quanto costituisce rigetto del reclamo formulato in data 3 maggio 1988 dalla ricorrente, ai sensi dell' art . 90, n . 2, dello Statuto del personale, avverso la decisione dell' APN di porre fine al rapporto di lavoro;
2 ) l' accertamento del diritto della ricorrente ad essere sottoposta a nuovo esame medico per accertare la sussistenza delle condizioni d' invalidità;
3 ) la condanna della resistente :
a ) al pagamento di quanto dovuto alla ricorrente a titolo di remunerazione, ivi comprese le indennità speciali o ordinarie, nella qualità di agente temporaneo di grado C1/5, addizionato degli interessi di mora al tasso corrente a partire dal 31 maggio 1988;
b ) al pagamento delle spese di giudizio .
25 Il Parlamento conclude che il Tribunale voglia :
1 ) respingere il ricorso;
2 ) pronunciarsi sulle spese secondo le vigenti norme dello Statuto .
Nel merito
26 A sostegno delle sue conclusioni, la ricorrente ha dedotto nelle memorie scritte vari mezzi che, durante l' udienza, sono stati riassunti dal patrono della ricorrente come segue :
- la commissione d' invalidità è stata costituita in modo irregolare, giacché il terzo membro di detta commissione è stato designato dal presidente della Corte di giustizia su richiesta del Parlamento, mentre le parti si erano già accordate sul nome del prof . Alexandre;
-i lavori di detta commissione non si sono svolti in modo collegiale conformemente ai criteri definiti dalla Corte nella sentenza 10 dicembre 1987, Jaensch / Commissione ( causa 277/84, Racc . pag . 4923 );
- i lavori di detta commissione sono stati viziati da un difetto sostanziale di procedura, non essendo stato redatto processo verbale;
- la decisione di non riconoscere l' invalidità della ricorrente è irregolare, giacché è stata adottata da una persona incompetente, che non aveva la qualifica di APN, ed è priva di qualsiasi motivazione;
- la decisione di licenziare la ricorrente è illegittima, in quanto è stata presa prima della notifica della decisione relativa alla sua richiesta di dichiarazione d' invalidità, vale a dire prima che fosse terminata la procedura d' invalidità e prima che le fosse ritualmente notificata la decisione dell' APN;
- la decisione di licenziare la ricorrente è del pari illegittima, in quanto è stata adottata in un momento in cui l' interessata era regolarmente in congedo di malattia, poiché a sua volta era illegittima la decisione di rifiutare i certificati redatti il 23 febbraio e il 1° marzo 1988 dal dott . Verreydt .
27 E' d' uopo esaminare detti mezzi sotto due aspetti, vale a dire, da un lato, quello della regolarità della costituzione e dei lavori della commissione d' invalidità e, dall' altro, quello delle decisioni adottate alla fine del mese di febbraio e all' inizio del mese di marzo 1988 .
Sulla costituzione e sui lavori della commissione d' invalidità
28 In primo luogo, la ricorrente osserva che il dott . Boccardo e il dott . Di Paolantonio erano giunti ad un accordo sulla designazione del prof . Alexandre come terzo membro della commissione d' invalidità . In tali circostanze, il Parlamento non aveva motivo per chiedere al presidente della Corte di giustizia di completare la composizione della commissione, giacché questo procedimento è eccezionale e va seguito solo nei casi di disaccordo assoluto e costante tra i due medici designati dalle parti . Così stando le cose, il dott . Pouthier non sarebbe stato designato conformemente alle norme dello Statuto e tutti i lavori successivi della commissione sarebbero quindi inevitabilmente viziati da nullità .
29 In secondo luogo, la ricorrente sostiene che i lavori della commissione si sono svolti in spregio del principio della collegialità, come è stato sancito dalla Corte nella sentenza 10 dicembre 1987, Jaensch ( causa 277/84, citata ). A suo parere, il rapporto sanitario e le conclusioni redatte dal dott . Di Paolantonio, dopo la prima riunione, avrebbero dovuto costituire oggetto, insieme al rapporto del dott . Boccardo, di un esame in contraddittorio effettuato dai membri della commissione nel corso di una seconda riunione . La ricorrente sostiene che è solo in esito a detto esame che la commissione avrebbe potuto trarre conclusioni valide .
30 In terzo luogo, la ricorrente sostiene che l' inesistenza di processo verbale rappresenta un vizio procedurale sostanziale che implica la nullità dei lavori della commissione d' invalidità . Nonostante la Corte, nella sentenza 10 dicembre 1987, Jaensch ( causa 277/84, citata ), abbia ritenuto che l' esistenza di un processo verbale non è condizione essenziale per la validità delle deliberazioni di una commissione d' invalidità, il Tribunale non dovrebbe condividere ora questo orientamento .
31 Il Parlamento obietta che il presunto accordo dato dal dott . Boccardo circa la designazione del prof . Alexandre non era definitivo, in quanto era subordinato a condizioni inaccettabili . Il ricorso al procedimento eccezionale di cui all' art . 7, terzo comma, dell' allegato II dello Statuto, non può considerarsi prematuro, poiché è stato effettuato solo tre mesi dopo la decisione di investire della pratica una nuova commissione .
32 Quanto alla presunta violazione del principio della collegialità, secondo il Parlamento tale principio non implica che i medici debbano redigere collegialmente le loro conclusioni . Nella fattispecie essi avrebbero tenuto una lunga riunione durante la quale ciascuno dei membri avrebbe potuto prendere note in base alle quali poteva proporre un progetto di conclusioni . Il fatto che il dott . Di Paolantonio abbia presentato un progetto di conclusioni ai propri colleghi non ha affatto inficiato la collegialità dei lavori della commissione . Le conclusioni della maggioranza sarebbero valide, anche se non sono firmate dal medico rimasto in minoranza . Il Parlamento si richiama a questo proposito alle sentenza della Corte 12 marzo 1975, Gigante / Commissione ( causa 31/71, Racc . pag . 337 ) e 9 luglio 1975, Vellozzi / Commissione ( cause riunite 42/74 e 62/74, Racc . pag . 871 ). Quanto all' insussistenza del processo verbale, esso rinvia alla sentenza della Corte 10 dicembre 1987, Jaensch ( causa 277/84, citata ).
33 Il Tribunale ritiene che il tenore della lettera del 17 ottobre 1987 del dott . Boccardo interpretato alla luce della lettera del 6 ottobre 1987 del dott . Di Paolantonio ( v . i punti 5 e 6 supra ) non lascia dubbi sulla natura delle condizioni alle quali era subordinato l' accordo dato dal dott . Boccardo alla designazione del prof . Alexandre come terzo membro della commissione d' invalidità . Queste condizioni, che non erano puramente formali, erano espressamente definite presupposti per "un accordo definitivo", sul quale esercitavano quindi un effetto sospensivo . La ricorrente non può perciò sostenere che il dott . Boccardo e il dott . Di Paolantonio fossero giunti ad un accordo . Ne consegue che il mezzo tratto da un presunto vizio di procedura nella costituzione della commissione d' invalidità va respinto .
34 Sulla collegialità dei lavori della commissione, il Tribunale ritiene che, allorché come nella fattispecie si è svolta una riunione di cinque ore e quaranta minuti durante la quale è stato discusso un progetto di 98 pagine, non si può criticare il susseguente scambio di opinioni effettuato per iscritto . Nessun elemento consente di concludere che la procedura seguita dal dott . Di Paolantonio abbia impedito agli altri membri della commissione di esprimere liberamente la loro opinione . Nemmeno vi sono elementi che facciano pensare che i due altri medici non fossero sufficientemente informati circa l' orientamento del dott . Boccardo . Infine, il Tribunale non dispone di alcun indizio per ritenere che il dott . Pouthier sia stato indotto a firmare i documenti preparati dal dott . Di Paolantonio in condizioni che escludessero la piena libertà e l' assoluta obiettività di giudizio . Così stando le cose, il Tribunale ritiene che i criteri sanciti dalla Corte nella sentenza 10 dicembre 1987, Jaensch ( causa 277/84, citata ) siano pienamente rispettati .
35 Quanto alla mancanza di un processo verbale, il Tribunale ritiene che, come ha già dichiarato la Corte nella sentenza 10 dicembre 1987, Jaensch ( causa 277/84, citata ), l' esistenza di un processo verbale non è condizione essenziale per la validità delle deliberazioni di una commissione . Nella fattispecie, l' assenza di processo verbale non ha avuto incidenza né sulla prosecuzione dei lavori della commissione d' invalidità né sull' esercizio del sindacato giurisdizionale al quale detti lavori sono attualmente soggetti .
36 Da dette considerazioni consegue che lo svolgimento dei lavori della commissione d' invalidità non è stato inficiato da alcun vizio sostanziale tale da pregiudicarne la regolarità . Detto mezzo va perciò respinto .
Sulla regolarità delle decisioni adottate alla fine del mese di febbraio e all' inizio del mese di marzo 1988
37 La ricorrente deduce diversi mezzi ed argomenti miranti a comprovare l' illegittimità di tutte le decisioni adottate nei suoi confronti dall' APN alla fine del mese di febbraio e all' inizio del mese di marzo 1988 . In particolare essa sostiene, in primo luogo, che la decisione recante rifiuto di riconoscere la sua invalidità è illegittima per incompetenza e difetto di motivazione . In secondo luogo, essa sostiene che la decisione con la quale è stato risolto il suo contratto di lavoro temporaneo è del pari illegittima, poiché è stata adottata in un momento in cui non solo il procedimento di accertamento dell' invalidità era ancora pendente, ma per di più in un momento in cui essa stessa era assente per una malattia debitamente certificata . Onde ottenere la dichiarazione d' illegittimità di queste due decisioni, la ricorrente ritiene necessario impugnare prima la "decisione" n . 05169 del 24 febbraio 1988 del direttore generale nei punti in cui accetta e si conforma alla relazione della commissione d' invalidità e rifiuta di riconoscere la sua invalidità, poi la "decisione" n . 05531 del 26 febbraio 1988 del direttore generale che rifiuta il certificato medico redatto dal dott . Verreydt il 23 febbraio 1988 . Essa ne deduce che la decisione del presidente del gruppo PPE, in veste di APN, di risolvere il suo contratto di lavoro era del pari illegittima e ciò tanto più che al momento in cui il preavviso doveva cominciare a decorrere il dott . Verreydt aveva nuovamente confermato la sua incapacità lavorativa . Infine, per le stesse ragioni, essa sostiene che le decisioni che respingono i suoi reclami sono anche esse inficiate di illegittimità .
38 Quanto alla lettera del 24 febbraio 1988, n . 05169, la ricorrente sostiene che l' APN avrebbe dovuto adottare una decisione motivata sull' esito del procedimento d' accertamento dell' invalidità, indipendentemente dalla relazione della commissione d' invalidità . La lettera n . 05169 sarebbe stata solo una semplice lettera di trasmissione delle conclusioni della commissione d' invalidità, firmata da una persona - vale a dire il direttore generale - che non aveva la qualità di APN e che per questo motivo non aveva competenza ad adottare la decisione che rifiutava alla ricorrente il riconoscimento dello stato d' invalidità . Secondo la ricorrente, detta lettera non ha quindi posto fine al procedimento di accertamento dell' invalidità, che è continuato .
39 Il Parlamento ammette che, per semplificare l' iter amministrativo, le conclusioni della commissione d' invalidità sono state trasmesse alla ricorrente dal direttore generale competente per il personale . Tuttavia, esso sostiene che siffatta trasmissione, in forma di lettera raccomandata inviata al dipendente, è innegabilmente una notifica e costituisce atto arrecante pregiudizio ai sensi dell' art . 90, n . 2, dello Statuto . In ogni caso il Parlamento sostiene che l' APN, dopo aver respinto il reclamo della ricorrente fondato su detta presunta irregolarità di procedura, ha confermato la notifica contenuta nella lettera n . 05169 .
40 Quanto ai certificati medici redatti dal dott . Verreydt, la ricorrente sottolinea che la decisione di reiezione del certificato del 23 febbraio 1988 è stata adottata, secondo lo stesso tenore della lettera n . 05531 del direttore generale, del 26 febbraio 1988, con la quale ne è stata informata, ispirandosi alle conclusioni della commissione d' invalidità . Invocando la sentenza della Corte 27 aprile 1989, Fedeli / Parlamento ( causa 271/87, Racc . pag . 993 ), la ricorrente sostiene che dette conclusioni non avevano nulla a che vedere con la valutazione dell' irregolarità di un' assenza temporanea per indisposizione giacché si trattava di due cose diverse . Per di più, detto certificato sarebbe stato respinto senza visita di controllo . Il successivo certificato, datato 1° marzo 1988, ha dato origine ad una visita di controllo, effettuata però solo il 7 marzo 1988, vale a dire allorché il termine di preavviso già aveva preso a decorrere .
41 Il Parlamento ribatte che il primo certificato, quello del 23 febbraio 1988, non menzionava i motivi clinici che giustificavano l' interruzione dell' attività, mentre il secondo era fondato sulla stessa diagnosi che già era stata sottoposta alle due commissioni d' invalidità, successivamente costituite . Il lungo periodo d' assenza contemplato dai due certificati avrebbe costituito un elemento di valutazione rilevante al momento dell' adozione di detta decisione . Il fatto che il medico di fiducia dell' istituzione abbia constatato che la ricorrente era idonea al lavoro, rispettivamente quindici giorni dopo la prescrizione di una sospensione dell' attività lavorativa di due mesi e sei giorni dopo quella di una sospensione dell' attività lavorativa di tre mesi, confermerebbe che l' APN a ragion veduta ha respinto il primo certificato medico e non ha preso in considerazione il secondo .
42 Quanto alla decisione di licenziamento comunicata mediante lettera del presidente del gruppo PPE in data 24 febbraio 1988, la ricorrente non contesta che detta decisione sia stata adottata dall' APN . Ma essa sostiene che l' APN non poteva adottare questa decisione allorché la procedura di accertamento d' invalidità era ancora in corso e prima che fosse respinto il certificato medico del 23 febbraio 1988 . La ricorrente sostiene che, scegliendo la data del 1° marzo 1988 come termine a quo per il preavviso, la convenuta ha commesso uno sviamento di potere onde assicurarsi che la reiezione del certificato medico fosse stata debitamente comunicata alla ricorrente .
43 Il Parlamento ribatte fondandosi sugli artt . 47 e 48 del RAA nonché sulla sentenza della Corte 18 ottobre 1977, Schertzer / Parlamento ( causa 25/68, Racc . pag . 1729 ), che mettono in evidenza la precarietà della posizione di un agente temporaneo, come era la ricorrente, il cui contratto di lavoro può venire risolto senza fornirne la motivazione . Il Parlamento contesta che la decisione di licenziamento sia stata adottata dopo la produzione del certificato medico del 23 febbraio 1988 . Ritiene che gli elementi di fatto, emersi nella fattispecie, consentono di concludere che la ricorrente non era colpita da incapacità lavorativa e quindi non si trovava in congedo di malattia né al momento in cui la decisione di licenziamento è stata adottata né al momento in cui ha cominciato a decorrere il termine di preavviso .
44 Per quanto riguarda anzitutto la lettera del 24 febbraio 1988, n . 05169, del direttore generale, il Tribunale constata che non si tratta di una decisione dell' APN impugnabile mediante ricorso per annullamento . Questa lettera costituisce infatti l' atto di notifica delle conclusioni della commissione d' invalidità, contemplato dall' art . 9, n . 2, dell' allegato II, dello Statuto ai termini del quale :
"Le conclusioni della commissione sono trasmesse all' autorità che ha il potere di nomina e all' interessato ".
Di conseguenza, il capo di domanda della ricorrente relativo all' annullamento di questa lettera non può venire accolto .
45 In quanto l' argomento della ricorrente presuppone che il procedimento di accertamento dell' invalidità doveva necessariamente concludersi con una decisione adottata dall' APN, si deve osservare che, per gli agenti temporanei, l' art . 33, n . 2, del RAA dispone espressamente che :
"Lo stato d' invalidità è determinato dalla commissione d' invalidità prevista all' art . 9 dello Statuto ".
Ne consegue che, nell' ipotesi in cui la commissione d' invalidità sia giunta alla conclusione che un agente non è colpito da invalidità, l' APN non può prendere una decisione di contenuto diverso . Non spetta quindi all' APN adottare una decisione che ponga termine alla procedura . Ci si deve però chiedere se la legittimità della decisione di licenziare la ricorrente abbia potuto venir inficiata dal fatto che detta decisione è stata adottata prima che la ricorrente avesse ricevuto la notifica delle conclusioni della commissione . Il Tribunale affronterà questo punto nell' ambito dell' esame della legittimità della decisione di licenziamento .
46 Quanto ai certificati medici redatti dal dott . Verreydt, sta di fatto che la Corte nella sentenza 27 aprile 1989, Fedeli ( causa 271/87, citata ), ha dichiarato che la finalità della relazione elaborata da una commissione d' invalidità nell' ambito di una procedura di accertamento dell' invalidità è quella di "stabilire se un dipendente sia idoneo o meno a svolgere permanentemente le funzioni inerenti ad un impiego della sua carriera e non già quella di valutare se l' assenza temporanea di detta dipendente può considerarsi clinicamente giustificata ". La Corte ne ha dedotto che "le conclusioni della commissione d' invalidità che ha ritenuto, nell' ambito del procedimento di accertamento d' invalidità della ricorrente, che le condizioni di detta dichiarazione d' invalidità non fossero soddisfatte, non potevano costituire una prova dell' idoneità fisica di detta dipendente a svolgere le proprie mansioni in un determinato momento, tenuto conto della diversa natura delle valutazioni da esprimere nell' uno e nell' altro caso ". La Corte ha pure precisato in quest' occasione che se l' istituzione convenuta "continuava a nutrire dubbi sull' attendibilità dei certificati medici prodotti dalla ricorrente e quindi sulla regolarità delle sue assenze, avrebbe dovuto seguire la procedura contemplata ad hoc dallo Statuto, facendo effettuare i controlli di cui all' art . 59 dello stesso Statuto ". Emerge tuttavia alla lettura della versione integrale della sentenza, della relazione d' udienza e delle conclusioni dell' avvocato generale che le circostanze da cui è scaturita la causa Fedeli erano molto particolari, giacché il Parlamento aveva preteso, dopo aver preso atto delle conclusioni di una commissione d' invalidità, di respingere alcuni certificati medici debitamente motivati, pur se era già stato indotto a modificare la sua posizione per quanto riguarda taluni certificati precedenti e a riconoscerne l' attendibilità in esito per l' appunto alle constatazioni effettuate in occasione di una visita di controllo . Il Tribunale ritiene quindi che la citata sentenza non può considerarsi come elemento a suffragio dell' orientamento della ricorrente nella presente causa, vale a dire che la sola produzione di un certificato medico, per di più privo di motivazione, farebbe sorgere in ogni caso, ex nunc, il diritto ad un congedo di malattia che potrebbe venir meno solo in esito ad una visita di controllo che constati l' idoneità a lavorare .
47 Nella fattispecie, il primo certificato del dott . Verreydt del 23 febbraio 1988 non citava i motivi clinici che giustificavano un' interruzione del lavoro, ma prevedeva comunque un' interruzione dell' attività lavorativa per ben due mesi . Il Tribunale ritiene che, tenuto conto delle circostanze specifiche della fattispecie e considerate in particolare la lunga cronistoria della pratica, le conclusioni della commissione d' invalidità e la proposta del medico di fiducia, il Parlamento aveva buoni motivi per respingere detto certificato . La ricorrente non aveva dunque fornito la prova che la sua assenza in quel momento fosse clinicamente giustificata e che quindi le spettasse un congedo di malattia . Essa poteva però ancora porre rimedio al difetto di motivazione del primo certificato producendo un certificato più esplicito, come ha fatto producendo il secondo certificato del dott . Verreydt datato 1° marzo 1988 . Tuttavia, secondo le affermazioni del Parlamento, non contestate dalla ricorrente, questo secondo certificato ribadiva soltanto la diagnosi che per l' appunto era stata disattesa dalla commissione d' invalidità . Inoltre, il 7 marzo 1988, una visita di controllo ha consentito al medico di fiducia dell' istituzione di constatare l' idoneità della ricorrente a lavorare a quella data, il che smentiva recisamente il tenore dei due certificati redatti dal dott . Verreydt, che prevedevano un' assenza di due o tre mesi . Così stando le cose, il certificato del 1° marzo 1988 non può ritenersi abbia sanato ex post la carenza di motivazione che viziava il certificato precedente del 23 febbraio 1988 . Ne consegue che la ricorrente non ha, in alcun momento durante il periodo in esame, dimostrato che le spettasse un congedo di malattia .
48 Quanto alla decisione di licenziamento è d' uopo rilevare che le disposizioni degli artt . 47 e 48 del RAA non ostano alla denuncia unilaterale senza motivazione del contratto di lavoro a durata indeterminata di un agente temporaneo ( sentenza 18 ottobre 1977, Schertzer, causa 25/68, citata ). Questo principio vale anche durante un congedo di malattia, alla sola condizione che, se il contratto contiene la clausola del preavviso, il termine di preavviso non può cominciare a decorrere durante la durata del congedo, purché questo non superi il periodo di tre mesi . Nessuna norma stabilisce che l' instaurazione di un procedimento di accertamento dell' invalidità ha l' effetto di sospendere il diritto dell' APN di risolvere il contratto di un agente finché le conclusioni della commissione d' invalidità non le sono state trasmesse . Il solo fatto che la decisione di licenziamento è stata adottata prima che la ricorrente abbia avuto conoscenza delle conclusioni della commissione d' invalidità non consente al Tribunale di concludere che sia stato commesso uno sviamento di potere . Ne consegue che tutti i mezzi tratti dalla presunta illegittimità della decisione adottata nei confronti della ricorrente durante i mesi di febbraio e di marzo 1988 vanno disattesi .
49 Dalle considerazioni che precedono emerge che il ricorso va respinto nel suo complesso .
Decisione relativa alle spese
Sulle spese
50 A norma dell' art . 69, n . 3, del regolamento di procedura della Corte, applicabile mutatis mutandis al Tribunale in forza dell' art . 11, terzo comma, della decisione del Consiglio 24 ottobre 1988, già ricordata, le spese sono poste a carico della parte rimasta soccombente se ne è fatta domanda . Tuttavia, a norma dell' art . 70 di detto regolamento le spese sostenute dalle istituzioni nei ricorsi dei dipendenti della Comunità restano a carico delle stesse .
Dispositivo
Per questi motivi,
IL TRIBUNALE ( Quarta Sezione )
dichiara e statuisce :
1 ) Il ricorso è respinto .
2 ) Ciascuna delle parti sopporterà le rispettive
spese . | [
"Dipendente",
"Agente temporaneo",
"Presupposti per il riconoscimento d'invalidità",
"Commissione di invalidità"
] |
62006CJ0275 | nl | Het verzoek om een prejudiciële beslissing betreft de uitlegging van richtlijn 2000/31/EG van het Europees Parlement en de Raad van 8 juni 2000 betreffende bepaalde juridische aspecten van de diensten van de informatiemaatschappij, met name de elektronische handel, in de interne markt („richtlijn inzake elektronische handel”) (
PB L 178, blz. 1
), van richtlijn 2001/29/EG van het Europees Parlement en de Raad van 22 mei 2001 betreffende de harmonisatie van bepaalde aspecten van het auteursrecht en de naburige rechten in de informatiemaatschappij (
PB L 167, blz. 10
) en van richtlijn 2004/48/EG van het Europees Parlement en de Raad van 29 april 2004 betreffende de handhaving van intellectuele-eigendomsrechten (
PB L 157, blz. 45
, en — rectificatie —
PB 2004, L 195, blz. 16
), alsook van de artikelen 17, lid 2, en 47 van het Handvest van de grondrechten van de Europese Unie, afgekondigd te Nice op 7 december 2000 (
PB C 364, blz. 1
; hierna: „Handvest”).
Dit verzoek is ingediend in een geding tussen de vereniging zonder winstoogmerk Productores de Música de España (Promusicae) (hierna: „Promusicae”) en Telefónica de España SAU (hierna: „Telefónica”), betreffende de weigering van deze laatste om Promusicae, die optreedt voor rekening van de bij haar aangesloten houders van intellectuele-eigendomsrechten, persoonsgegevens te verstrekken betreffende het internetgebruik via de door Telefónica ter beschikking gestelde aansluitingen.
Toepasselijke bepalingen
Internationaal recht
Deel III van de Overeenkomst inzake de handelsaspecten van de intellectuele eigendom (hierna: „TRIPs-overeenkomst”), opgenomen in bijlage I C bij de Overeenkomst tot oprichting van de Wereldhandelsorganisatie (WTO), die op 15 april 1994 te Marrakesh is ondertekend en is goedgekeurd bij besluit 94/800/EG van de Raad van 22 december 1994 betreffende de sluiting, namens de Europese Gemeenschap voor wat betreft de onder haar bevoegdheid vallende aangelegenheden, van de uit de multilaterale handelsbesprekingen in het kader van de Uruguayronde (1986-1994) voortvloeiende overeenkomsten (
PB L 336, blz. 1
), heeft als titel „Handhaving van de rechten uit hoofde van de intellectuele eigendom”. Dit deel omvat onder meer artikel 41, waarvan de leden 1 en 2 luiden als volgt:
„1. De leden zien erop toe dat in hun nationale wetgeving is voorzien in procedures voor de handhaving, zoals bedoeld in dit deel, opdat doeltreffend kan worden opgetreden tegen elke inbreuk op onder deze Overeenkomst vallende rechten uit hoofde van de intellectuele eigendom, met inbegrip van snelle middelen om inbreuken te voorkomen en middelen die verdere inbreuken tegengaan. Deze procedures dienen zodanig te worden toegepast dat het scheppen van belemmeringen voor legitiem handelsverkeer wordt vermeden en dat wordt voorzien in waarborgen tegen misbruik van deze procedures.
2. Procedures betreffende de handhaving van rechten uit hoofde van de intellectuele eigendom dienen eerlijk en billijk te zijn. Zij mogen niet onnodig ingewikkeld of kostbaar zijn of onredelijke termijnen of nodeloze vertragingen inhouden.”
Titel 2 van deel III, „Civiele en administratieve procedures en corrigerende maatregelen”, omvat onder meer artikel 42, „Eerlijke en billijke procedures”, dat luidt als volgt:
„De leden bieden houders van rechten de mogelijkheid tot het voeren van civiele gerechtelijke procedures betreffende de handhaving van onder deze Overeenkomst vallende rechten uit hoofde van de intellectuele eigendom […]”
Artikel 47 van de TRIPs-overeenkomst, „Recht op informatie”, bepaalt:
„De leden kunnen bepalen dat de rechterlijke autoriteiten de bevoegdheid hebben, tenzij dit niet in verhouding zou staan tot de ernst van de inbreuk, om de inbreukmaker te gelasten de houder van het recht in kennis te stellen van de identiteit van derden die betrokken zijn bij de productie en distributie van de inbreukmakende goederen of diensten en van hun distributiekanalen.”
Gemeenschapsrecht
Bepalingen betreffende de informatiemaatschappij en de bescherming van de intellectuele eigendom, met name van het auteursrecht
— Richtlijn 2000/31
Artikel 1 van richtlijn 2000/31 bepaalt:
„1. Deze richtlijn heeft tot doel bij te dragen aan de goede werking van de interne markt door het vrije verkeer van de diensten van de informatiemaatschappij tussen lidstaten te waarborgen.
2. Voor zover voor de verwezenlijking van de in lid 1 genoemde doelstelling nodig, worden met deze richtlijn bepaalde nationale bepalingen nader tot elkaar gebracht die van toepassing zijn op de diensten van de informatiemaatschappij en betrekking hebben op de interne markt, de vestiging van de dienstverleners, de commerciële communicatie, langs elektronische weg gesloten contracten, de aansprakelijkheid van tussenpersonen, gedragscodes, de buitengerechtelijke geschillenregeling, rechtsgedingen en de samenwerking tussen lidstaten.
3. Deze richtlijn vormt een aanvulling op het communautaire recht dat van toepassing is op de diensten van de informatiemaatschappij en doet niet af aan het in de communautaire besluiten en nationale wetgeving ter uitvoering daarvan vastgelegde niveau van bescherming, inzonderheid van de volksgezondheid en de consumentenbelangen, voor zover de vrijheid om diensten van de informatiemaatschappij te verlenen daardoor niet beperkt wordt.
[…]
5. Deze richtlijn is niet van toepassing op:
[…]
b)
kwesties in verband met diensten van de informatiemaatschappij die onder richtlijn 95/46/EG en richtlijn 97/66/EG vallen;
[…]”
Artikel 15 van richtlijn 2000/31 luidt als volgt:
„1. Met betrekking tot de levering van de in de artikelen 12, 13 en 14 bedoelde diensten leggen de lidstaten de dienstverleners geen algemene verplichting op om toe te zien op de informatie die zij doorgeven of opslaan, noch om actief te zoeken naar feiten of omstandigheden die op onwettige activiteiten duiden.
2. De lidstaten kunnen voorschrijven dat dienstverleners de bevoegde autoriteiten onverwijld in kennis dienen te stellen van vermeende onwettige activiteiten of informatie door afnemers van hun dienst, alsook dat zij de bevoegde autoriteiten op hun verzoek informatie dienen te verstrekken waarmee de afnemers van hun dienst met wie zij opslagovereenkomsten hebben gesloten, kunnen worden geïdentificeerd.”
Artikel 18 van richtlijn 2000/31 bepaalt:
„1. De lidstaten zorgen ervoor dat hun nationale wetgeving op het gebied van diensten van de informatiemaatschappij voorziet in rechtsgedingen waarbij snel maatregelen kunnen worden getroffen — met inbegrip van voorlopige maatregelen — om de vermeende inbreuk te doen eindigen en om te verhinderen dat de betrokken belangen verder worden geschaad.
[…]”
— Richtlijn 2001/29
Richtlijn 2001/29 heeft volgens artikel 1, lid 1, ervan betrekking op de rechtsbescherming van het auteursrecht en de naburige rechten in het kader van de interne markt, met bijzondere klemtoon op de informatiemaatschappij.
Artikel 8 van richtlijn 2001/29 bepaalt:
„1. De lidstaten voorzien in passende sancties en rechtsmiddelen met betrekking tot inbreuken op de in deze richtlijn omschreven rechten en verplichtingen en dragen er zorg voor, dat deze sancties en rechtsmiddelen daadwerkelijk worden toegepast. De aldus vastgestelde sancties moeten doeltreffend en evenredig zijn en bijzonder preventieve werking hebben.
2. Elke lidstaat draagt er zorg voor, dat rechthebbenden wier belangen worden geschaad door een inbreukmakende handeling die op zijn grondgebied plaatsvindt, een vordering tot schadevergoeding en/of beëindiging van de inbreuk en in voorkomend geval een vordering tot inbeslagneming van het inbreukmakende materiaal en de in artikel 6, lid 2, bedoelde inrichtingen, producten of onderdelen kunnen instellen.
3. De lidstaten zorgen ervoor dat de rechthebbenden kunnen verzoeken om een verbod ten aanzien van tussenpersonen wier diensten door een derde worden gebruikt om inbreuk te maken op een auteursrecht of naburige rechten.”
Artikel 9 van richtlijn 2001/29 luidt als volgt:
„Deze richtlijn doet geen afbreuk aan bepalingen betreffende met name octrooirechten, handelsmerken, rechten inzake tekeningen of modellen, gebruiksmodellen, topografieën van halfgeleiderproducten, lettertypes, voorwaardelijke toegang, toegang tot de kabel van omroepdiensten, de bescherming van nationaal bezit, vereisten inzake wettelijk depot, beperkende praktijken en oneerlijke concurrentie, handelsgeheimen, veiligheid, vertrouwelijkheid, gegevensbescherming en persoonlijke levenssfeer, toegang tot overheidsdocumenten en het overeenkomstenrecht.”
— Richtlijn 2004/48
Artikel 1 van richtlijn 2004/48 bepaalt:
„Deze richtlijn betreft de maatregelen, procedures en rechtsmiddelen die noodzakelijk zijn om de handhaving van intellectuele-eigendomsrechten te waarborgen. […]”
Artikel 2 van richtlijn 2004/48 luidt als volgt:
„[…]
3. Deze richtlijn doet geen afbreuk aan:
a)
de communautaire bepalingen betreffende het materiële recht inzake de intellectuele eigendom, richtlijn 95/46/EG, richtlijn 1999/93/EG, of richtlijn 2000/31/EG in het algemeen en de artikelen 12 tot en met 15 daarvan in het bijzonder;
b)
internationale verplichtingen van de lidstaten en met name de TRIPs-overeenkomst, waaronder de verplichtingen met betrekking tot strafprocedures en straffen;
c)
enige nationale bepaling in de lidstaten met betrekking tot strafprocedures en straffen in verband met inbreuk op intellectuele-eigendomsrechten.”
Artikel 3 van richtlijn 2004/48 bepaalt:
„1. De lidstaten stellen de maatregelen, procedures en rechtsmiddelen vast die nodig zijn om de handhaving van de in deze richtlijn bedoelde intellectuele-eigendomsrechten te waarborgen. Deze maatregelen, procedures en rechtsmiddelen dienen eerlijk en billijk te zijn, mogen niet onnodig ingewikkeld of kostbaar zijn en mogen geen onredelijke termijnen inhouden of nodeloze vertragingen inhouden.
2. De maatregelen, procedures en rechtsmiddelen moeten tevens doeltreffend, evenredig en afschrikkend zijn; zij worden zodanig toegepast dat het scheppen van belemmeringen voor legitiem handelsverkeer wordt vermeden en dat wordt voorzien in waarborgen tegen misbruik van deze procedures.”
Artikel 8 van richtlijn 2004/48 luidt als volgt:
„1. De lidstaten dragen er zorg voor dat de bevoegde rechterlijke instanties tijdens een gerechtelijke procedure wegens inbreuk op een intellectuele-eigendomsrecht, op gerechtvaardigd en redelijk verzoek van de eiser kunnen gelasten dat informatie over de herkomst en de distributiekanalen van de goederen of diensten die inbreuk maken op een intellectuele-eigendomsrecht, wordt verstrekt door de inbreukmaker en/of door een andere persoon die:
a)
de inbreukmakende goederen op commerciële schaal in zijn bezit blijkt te hebben;
b)
de inbreukmakende diensten op commerciële schaal blijkt te gebruiken;
c)
op commerciële schaal diensten die bij inbreukmakende handelingen worden gebruikt, blijkt te verlenen;
of
d)
door een sub a, b of c bedoelde persoon is aangewezen als zijnde betrokken bij de productie, de fabricage of de distributie van deze goederen of bij het verlenen van deze diensten.
2. De in lid 1 bedoelde informatie omvat naargelang passend is:
a)
de naam en het adres van de producenten, fabrikanten, distributeurs, leveranciers en andere eerdere bezitters van de goederen of diensten, alsmede van de beoogde groot- en kleinhandelaren;
b)
inlichtingen over de geproduceerde, gefabriceerde, geleverde, ontvangen of bestelde hoeveelheden, alsmede over de voor de desbetreffende goederen of diensten verkregen prijs.
3. De leden 1 en 2 gelden onverminderd andere regelgeving waarbij:
a)
de rechthebbende ruimere rechten op informatie worden toegekend;
b)
het gebruik van de krachtens dit artikel medegedeelde informatie in burgerlijke of strafzaken wordt geregeld;
c)
de aansprakelijkheid wegens misbruik van het recht op informatie wordt geregeld;
d)
de mogelijkheid wordt geboden te weigeren gegevens te verstrekken die de in lid 1 bedoelde persoon zouden dwingen deelname door hemzelf of door naaste verwanten aan een inbreuk op een intellectuele-eigendomsrecht toe te geven;
of
e)
de bescherming van de vertrouwelijkheid van informatiebronnen of de verwerking van persoonsgegevens wordt geregeld.”
Bepalingen betreffende de bescherming van persoonsgegevens
— Richtlijn 95/46/EG
Artikel 2 van richtlijn 95/46/EG van het Europees Parlement en de Raad van 24 oktober 1995 betreffende de bescherming van natuurlijke personen in verband met de verwerking van persoonsgegevens en betreffende het vrije verkeer van die gegevens (
PB L 281, blz. 31
), bepaalt:
„In de zin van deze richtlijn wordt verstaan onder:
a)
‚persoonsgegevens’, iedere informatie betreffende een geïdentificeerde of identificeerbare natuurlijke persoon, hierna ‚betrokkene’ te noemen; als identificeerbaar wordt beschouwd een persoon die direct of indirect kan worden geïdentificeerd, met name aan de hand van een identificatienummer of van een of meer specifieke elementen die kenmerkend zijn voor zijn of haar fysieke, fysiologische, psychische, economische, culturele of sociale identiteit;
b)
‚verwerking van persoonsgegevens’, hierna ‚verwerking’ te noemen, elke bewerking of elk geheel van bewerkingen met betrekking tot persoonsgegevens, al dan niet uitgevoerd met behulp van geautomatiseerde procedés, zoals het verzamelen, vastleggen, ordenen, bewaren, bijwerken, wijzigen, opvragen, raadplegen, gebruiken, verstrekken door middel van doorzending, verspreiden of op enigerlei andere wijze ter beschikking stellen, samenbrengen, met elkaar in verband brengen, alsmede het afschermen, uitwissen of vernietigen van gegevens;
[…]”
Artikel 3 van richtlijn 95/46 luidt als volgt:
„1. De bepalingen van deze richtlijn zijn van toepassing op de geheel of gedeeltelijk geautomatiseerde verwerking van persoonsgegevens, alsmede op de niet-geautomatiseerde verwerking van persoonsgegevens die in een bestand zijn opgenomen of die bestemd zijn om daarin te worden opgenomen.
[…]”
Artikel 7 van richtlijn 95/46 bepaalt:
„De lidstaten bepalen dat de verwerking van persoonsgegevens slechts mag geschieden indien:
[…]
f)
de verwerking noodzakelijk is voor de behartiging van het gerechtvaardigde belang van de voor de verwerking verantwoordelijke of van de derde(n) aan wie de gegevens worden verstrekt, mits het belang of de fundamentele rechten en vrijheden van de betrokkene die aanspraak maakt op bescherming uit hoofde van artikel 1, lid 1, van deze richtlijn, niet prevaleren.”
Artikel 8 van richtlijn 95/46 luidt als volgt:
„1. De lidstaten verbieden de verwerking van persoonlijke gegevens waaruit de raciale of etnische afkomst, de politieke opvattingen, de godsdienstige of levensbeschouwelijke overtuiging, of het lidmaatschap van een vakvereniging blijkt, alsook de verwerking van gegevens die de gezondheid of het seksuele leven betreffen.
2. Lid 1 is niet van toepassing wanneer:
[…]
c)
de verwerking noodzakelijk is ter verdediging van de vitale belangen van de betrokkene of van een andere persoon indien deze lichamelijk of juridisch niet in staat is van zijn instemming te getuigen;
[…]”
Artikel 13 van richtlijn 95/46 bepaalt:
„1. De lidstaten kunnen wettelijke maatregelen treffen ter beperking van de reikwijdte van de in artikel 6, lid 1, artikel 10, artikel 11, lid 1, artikel 12 en artikel 21 bedoelde rechten en plichten indien dit noodzakelijk is ter vrijwaring van
a)
de veiligheid van de staat;
b)
de landsverdediging;
c)
de openbare veiligheid;
d)
het voorkomen, het onderzoeken, opsporen en vervolgen van strafbare feiten of schendingen van de beroepscodes voor gereglementeerde beroepen;
e)
een belangrijk economisch en financieel belang van een lidstaat of van de Europese Unie, met inbegrip van monetaire, budgettaire en fiscale aangelegenheden;
f)
een taak op het gebied van controle, inspectie of regelgeving, verbonden, ook al is dit incidenteel, met de uitoefening van het openbaar gezag in de sub c, d en e bedoelde gevallen;
g)
de bescherming van de betrokkene of van de rechten en vrijheden van anderen.
[…]”
— Richtlijn 2002/58/EG
Artikel 1 van richtlijn 2002/58/EG van het Europees Parlement en de Raad van 12 juli 2002 betreffende de verwerking van persoonsgegevens en de bescherming van de persoonlijke levenssfeer in de sector elektronische communicatie (
PB L 201, blz. 37
), bepaalt:
„1. Deze richtlijn harmoniseert de regelgeving van de lidstaten die nodig is om een gelijk niveau van bescherming van fundamentele rechten en vrijheden — met name het recht op een persoonlijke levenssfeer — bij de verwerking van persoonsgegevens in de sector elektronische communicatie te waarborgen en om te zorgen voor het vrij verkeer van dergelijke gegevens en van elektronischecommunicatieapparatuur en -diensten in de Gemeenschap.
2. Voor de doelstellingen van lid 1 vormen de bepalingen van deze richtlijn een specificatie van en een aanvulling op richtlijn 95/46/EG. […]
3. Deze richtlijn is niet van toepassing op activiteiten die niet onder het EG-Verdrag vallen, zoals die bedoeld in de titels V en VI van het Verdrag betreffende de Europese Unie, en in geen geval op activiteiten die verband houden met de openbare veiligheid, defensie, staatsveiligheid (met inbegrip van het economische welzijn van de staat wanneer de activiteit verband houdt met de staatsveiligheid) en de activiteiten van de staat op strafrechtelijk gebied.”
Artikel 2 van richtlijn 2002/58 luidt als volgt:
„Tenzij anders is bepaald, zijn de definities van richtlijn 95/46/EG en richtlijn 2002/21/EG van het Europees Parlement en de Raad van 7 maart 2002 inzake een gemeenschappelijk regelgevingskader voor elektronische-communicatienetwerken en -diensten (kaderrichtlijn) […] van toepassing.
Daarnaast wordt in deze richtlijn verstaan onder:
[…]
b)
‚verkeersgegevens’: gegevens die worden verwerkt voor het overbrengen van communicatie over een elektronischecommunicatienetwerk of voor de facturering ervan;
[…]
d)
‚communicatie’: informatie die wordt uitgewisseld of overgebracht tussen een eindig aantal partijen door middel van een openbare elektronischecommunicatiedienst. Dit omvat niet de informatie die via een omroepdienst over een elektronischecommunicatienetwerk wordt overgebracht, behalve wanneer de informatie kan worden gerelateerd aan de identificeerbare abonnee of gebruiker die de informatie ontvangt;
[…]”
Artikel 3 van richtlijn 2002/58 bepaalt:
„1. Deze richtlijn is van toepassing op de verwerking van persoonsgegevens in verband met de levering van openbare elektronischecommunicatiediensten over openbare communicatienetwerken in de Gemeenschap.
[…]”
Artikel 5 van richtlijn 2002/58 luidt als volgt:
„1. De lidstaten garanderen via nationale wetgeving het vertrouwelijke karakter van de communicatie en de daarmee verband houdende verkeersgegevens via openbare communicatienetwerken en via openbare elektronischecommunicatiediensten. Zij verbieden met name het afluisteren, aftappen, opslaan of anderszins onderscheppen of controleren van de communicatie en de daarmee verband houdende verkeersgegevens door anderen dan de gebruikers, indien de betrokken gebruikers daarin niet hebben toegestemd, tenzij dat bij wet is toegestaan overeenkomstig artikel 15, lid 1. Dit lid laat de technische opslag die nodig is voor het overbrengen van informatie onverlet, onverminderd het vertrouwelijkheidsbeginsel.
[…]”
Artikel 6 van richtlijn 2002/58 bepaalt:
„1. Verkeersgegevens met betrekking tot abonnees en gebruikers die worden verwerkt en opgeslagen door de aanbieder van een openbaar elektronischecommunicatienetwerk of -dienst, moeten, wanneer ze niet langer nodig zijn voor het doel van de transmissie van communicatie, worden gewist of anoniem gemaakt, onverminderd de leden 2, 3 en 5, alsmede artikel 15, lid 1.
2. Verkeersgegevens die noodzakelijk zijn ten behoeve van de facturering van abonnees en interconnectiebetalingen mogen worden verwerkt. Die verwerking is slechts toegestaan tot aan het einde van de termijn waarbinnen de rekening in rechte kan worden aangevochten of de betaling kan worden afgedwongen.
3. De aanbieder van een openbare elektronischecommunicatiedienst mag ten behoeve van de marketing van elektronischecommunicatiediensten of voor de levering van diensten met toegevoegde waarde de in lid 1 bedoelde gegevens verwerken voor zover en voor zolang dat nodig is voor dergelijke diensten of marketing, indien de abonnee of de gebruiker waarop de gegevens betrekking hebben daartoe zijn toestemming heeft gegeven. Gebruikers of abonnees kunnen hun toestemming voor de verwerking van verkeersgegevens te allen tijde intrekken.
[…]
5. De verwerking van verkeersgegevens overeenkomstig de leden 1 tot en met 4 mag alleen worden uitgevoerd door personen die werkzaam zijn onder het gezag van de aanbieders van de openbare communicatienetwerken of -diensten voor facturering of verkeersbeheer, behandeling van verzoeken om inlichtingen van klanten, opsporing van fraude en marketing van elektronischecommunicatiediensten van de aanbieder of de levering van diensten met toegevoegde waarde, en moet beperkt blijven tot hetgeen noodzakelijk is om die activiteiten te kunnen uitvoeren.
6. De leden 1, 2, 3 en 5 zijn van toepassing onverminderd de mogelijkheid voor de bevoegde organen om overeenkomstig de toepasselijke wetgeving in kennis te worden gesteld van verkeersgegevens met het oog op het beslechten van geschillen, in het bijzonder met betrekking tot interconnectie en facturering.”
Artikel 15 van richtlijn 2002/58 bepaalt:
„1. De lidstaten kunnen wettelijke maatregelen treffen ter beperking van de reikwijdte van de in de artikelen 5 en 6, artikel 8, leden 1, 2, 3 en 4, en artikel 9 van deze richtlijn bedoelde rechten en plichten, indien dat in een democratische samenleving noodzakelijk, redelijk en proportioneel is ter waarborging van de nationale, dat wil zeggen de staatsveiligheid, de landsverdediging, de openbare veiligheid, of het voorkomen, onderzoeken, opsporen en vervolgen van strafbare feiten of van onbevoegd gebruik van het elektronischecommunicatiesysteem als bedoeld in artikel 13, lid 1, van richtlijn 95/46/EG. Daartoe kunnen de lidstaten onder andere wetgevingsmaatregelen treffen om gegevens gedurende een beperkte periode te bewaren om de redenen die in dit lid worden genoemd. Alle in dit lid bedoelde maatregelen dienen in overeenstemming te zijn met de algemene beginselen van het gemeenschapsrecht, met inbegrip van de beginselen als bedoeld in artikel 6, leden 1 en 2, van het Verdrag betreffende de Europese Unie.
[…]”
Artikel 19 van richtlijn 2002/58 luidt als volgt:
„Richtlijn 97/66/EG wordt ingetrokken met ingang van de in artikel 17, lid 1, bedoelde datum.
Verwijzingen naar de ingetrokken richtlijn 97/66/EG gelden als verwijzingen naar de onderhavige richtlijn.”
Nationaal recht
Artikel 12 van Ley 34/2002 de servicios de la sociedad de la información y de comercio electrónico (wet 34/2002 inzake de diensten van de informatiemaatschappij en de elektronische handel) van 11 juli 2002 (BOE nr. 166 van 12 juli 2002, blz. 25388; hierna: „LSSI”), met als titel „Verplichting tot bewaring van verkeersgegevens betreffende elektronische communicaties”, luidt als volgt:
„1. De operatoren van elektronischecommunicatienetwerken en -diensten, de telecomproviders en de hostingproviders bewaren gedurende een periode van maximaal twaalf maanden de verbindings- en verkeersgegevens betreffende communicaties die tijdens de verstrekking van een dienst van de informatiemaatschappij tot stand zijn gebracht, onder de voorwaarden die zijn vastgesteld in dit artikel en de uitvoeringsbepalingen daarvan.
2. […] De in dit artikel genoemde operatoren van elektronischecommunicatienetwerken en -diensten en serviceproviders mogen de bewaarde gegevens niet gebruiken voor andere dan de in het volgende lid genoemde of de wettelijk toegelaten doeleinden en nemen passende beveiligingsmaatregelen om het verlies of de wijziging van dergelijke gegevens of de niet-geautoriseerde toegang daartoe te voorkomen.
3. De gegevens worden bewaard met het oog op het gebruik ervan in het kader van een strafrechtelijk onderzoek of ter waarborging van de openbare veiligheid en de landsverdediging en worden op desbetreffend verzoek ter beschikking gesteld van de rechters of de rechterlijke instanties of van het openbaar ministerie. De mededeling van deze gegevens aan de veiligheidsdiensten is onderworpen aan de regels inzake bescherming van persoonsgegevens.
[…]”
Hoofdgeding en prejudiciële vraag
Promusicae is een vereniging zonder winstoogmerk waarvan de leden producenten en uitgevers van muzikale en audiovisuele opnamen zijn. Bij brief van 28 november 2005 heeft zij bij de Juzgado de lo Mercantil n
o
5 de Madrid een verzoek ingediend om voorlopige maatregelen te gelasten tegen Telefónica, een handelsvennootschap die met name actief is als internetprovider.
Promusicae heeft verzocht om Telefónica te gelasten, de identiteit en het adres te verstrekken van bepaalde personen aan wie zij internettoegang verschaft en van wie het „IP-adres” en de datum en het uur waarop zij met internet verbonden zijn geweest, bekend is. Volgens Promusicae gebruiken deze personen het zogenaamde „peer-to-peer”- of „p2p”-programma „KaZaA”, dat dient voor het uitwisselen van bestanden, en verlenen zij via de gedeelde map van hun personal computer toegang tot muzieknummers waarvan de exploitatierechten toebehoren aan de leden van Promusicae.
Promusicae heeft voor de verwijzende rechter gesteld dat de gebruikers van KaZaA zich schuldig maken aan oneerlijke mededinging en de intellectuele-eigendomsrechten schenden. Zij heeft dus de mededeling van bovengenoemde gegevens gevorderd om tegen de betrokkenen civiele procedures te kunnen instellen.
Bij beschikking van 21 december 2005 heeft de Juzgado de lo Mercantil n
o
5 de Madrid het verzoek om voorlopige maatregelen van Promusicae ingewilligd.
Telefónica heeft tegen deze beschikking verzet aangetekend. Zij stelt dat volgens de LSSI de door Promusicae gevraagde gegevens slechts mogen worden verstrekt in het kader van een strafrechtelijk onderzoek of wanneer dit nodig is ter waarborging van de openbare veiligheid en de landsverdediging, maar niet in het kader van een civiele procedure of als voorlopige maatregel voorafgaand aan een dergelijke procedure. Volgens Promusicae daarentegen dient artikel 12 LSSI in overeenstemming met verschillende bepalingen van de richtlijnen 2000/31, 2001/29 en 2004/48 en met de artikelen 17, lid 2, en 47 van het Handvest te worden uitgelegd, die de lidstaten niet de mogelijkheid bieden om de verplichting tot verstrekking van de betrokken gegevens te beperken tot de in deze wet met name genoemde gevallen.
In deze omstandigheden heeft de Juzgado de lo Mercantil n
o
5 de Madrid de behandeling van de zaak geschorst en het Hof de volgende prejudiciële vraag gesteld:
„Kunnen de lidstaten volgens het gemeenschapsrecht en meer in het bijzonder de artikelen 15, lid 2, en 18 van richtlijn [2000/31], artikel 8, leden 1 en 2, van [richtlijn 2001/29], artikel 8 van richtlijn [2004/48] en de artikelen 17, lid 2, en 47 van het Handvest van de grondrechten van de Europese Unie bepalen dat operatoren van elektronischecommunicatienetwerken en -diensten, telecomproviders en hostingproviders de verbindings- en verkeersgegevens betreffende elektronische communicaties die tijdens de verstrekking van een dienst van de informatiemaatschappij tot stand zijn gebracht, slechts ten behoeve van een strafrechtelijk onderzoek of ter waarborging van de openbare veiligheid en de landsverdediging, en dus niet ten behoeve van civiele procedures, dienen te bewaren en ter beschikking te stellen?”
Ontvankelijkheid van de vraag
De Italiaanse regering stelt in haar schriftelijke opmerkingen dat uit de overwegingen in punt 11 van de verwijzingsbeslissing blijkt dat de gestelde vraag slechts gerechtvaardigd zou zijn indien de in het hoofdgeding aan de orde zijnde regeling aldus diende te worden uitgelegd dat de verplichting om persoonsgegevens vrij te geven slechts geldt in het kader van strafrechtelijke onderzoeken of ter waarborging van de openbare veiligheid en de landsverdediging. Aangezien de verwijzende rechter niet uitsluit dat deze regeling ook aldus zou kunnen worden uitgelegd dat zij een dergelijke beperking niet bevat, is deze vraag volgens de Italiaanse regering hypothetisch en dus niet-ontvankelijk.
Dienaangaande dient eraan te worden herinnerd dat in het kader van de samenwerking tussen het Hof van Justitie en de nationale rechterlijke instanties waarin artikel 234 EG voorziet, het uitsluitend een zaak is van de nationale rechter aan wie het geschil is voorgelegd en die de verantwoordelijkheid draagt voor de te geven rechterlijke beslissing, om, gelet op de bijzonderheden van het aan hem voorgelegde geval, zowel de noodzaak van een prejudiciële beslissing voor het doen van zijn uitspraak te beoordelen, als de relevantie van de vragen die hij aan het Hof voorlegt (arrest van 14 december 2006, Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio,
C-217/05, Jurispr. blz. I-11987
, punt 16 en aldaar aangehaalde rechtspraak).
Wanneer de door de nationale rechters gestelde vragen betrekking hebben op de uitlegging van een bepaling van gemeenschapsrecht, is het Hof dus in beginsel verplicht uitspraak te doen, tenzij duidelijk blijkt dat de prejudiciële vraag in werkelijkheid ertoe strekt via een kunstmatig geschil een uitspraak van het Hof uit te lokken of het Hof adviezen te doen geven over algemene of hypothetische vragen of dat de gevraagde uitlegging van het gemeenschapsrecht geen verband houdt met een reëel geschil of met het voorwerp van het hoofdgeding, of wanneer het Hof niet beschikt over de gegevens, feitelijk en rechtens, die nodig zijn om een nuttig antwoord te geven op de gestelde vragen (zie arrest Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio, reeds aangehaald, punt 17).
Wat de verdeling van de verantwoordelijkheden in het kader van het bij artikel 234 EG ingevoerde stelsel van samenwerking betreft, is het juist dat de uitlegging van nationale bepalingen een zaak is van de nationale rechter en niet van het Hof, en het Hof is in het kader van een procedure krachtens dat artikel niet bevoegd om uitspraak te doen over de verenigbaarheid van nationale bepalingen met bepalingen van gemeenschapsrecht. Het Hof is daarentegen wel bevoegd om de nationale rechter alle gegevens over de uitlegging van het gemeenschapsrecht te verschaffen die deze rechter in staat stellen te beoordelen of nationale bepalingen verenigbaar zijn met de gemeenschapsregeling (zie in die zin arresten van 19 september 2006, Wilson,
C-506/04, Jurispr. blz. I-8613
, punten 34 en 35, en 6 maart 2007, Placanica e.a.,
C-338/04, C-359/04 en 360/04, Jurispr. blz. I-1891
, punt 36).
Wat het onderhavige verzoek om een prejudiciële beslissing betreft, blijkt evenwel duidelijk uit de motivering van de verwijzingsbeslissing in haar geheel dat de verwijzende rechter van oordeel is dat de uitlegging van artikel 12 LSSI afhangt van de verenigbaarheid van deze norm met de in aanmerking te nemen bepalingen van gemeenschapsrecht en dus van de aan het Hof gevraagde uitlegging van deze bepalingen. Aangezien de uitkomst van het hoofdgeding dus afhangt van deze uitlegging, is de gestelde vraag kennelijk niet hypothetisch, zodat de door de Italiaanse regering aangevoerde exceptie van niet-ontvankelijkheid niet kan worden aanvaard.
Het verzoek om een prejudiciële beslissing is dus ontvankelijk.
Beoordeling van de prejudiciële vraag
Met zijn vraag wenst de verwijzende rechter in wezen te vernemen of het gemeenschapsrecht — in het bijzonder de richtlijnen 2000/31, 2001/29 en 2004/48 — mede beschouwd in het licht van de artikelen 17 en 47 van het Handvest, aldus dient te worden uitgelegd dat de lidstaten ter verzekering van de doeltreffende bescherming van het auteursrecht de verplichting moeten opleggen om persoonsgegevens in het kader van een civiele procedure mee te delen.
Inleidende opmerkingen
Dat de verwijzende rechter zijn vraag formeel heeft beperkt tot de uitlegging van de richtlijnen 2000/31, 2001/29 en 2004/48 en van het Handvest, belet het Hof niet om hem alle uitleggingsgegevens met betrekking tot het gemeenschapsrecht te verschaffen die van nut kunnen zijn voor de beslechting van de bij hem aanhangige zaak, ongeacht of deze in zijn vraag worden genoemd (zie arrest van 26 april 2007, Alevizos,
C-392/05, Jurispr. blz. I-3505
, punt 64 en aldaar aangehaalde rechtspraak).
Om te beginnen dient te worden opgemerkt dat de in de vraag genoemde bepalingen van gemeenschapsrecht tot doel hebben dat de lidstaten met name in het kader van de informatiemaatschappij zorgen voor de doeltreffende bescherming van de intellectuele eigendom, in het bijzonder van het auteursrecht, waarop Promusicae in het hoofdgeding aanspraak maakt. De verwijzende rechter gaat er evenwel van uit dat de gemeenschapsrechtelijke verplichtingen die deze bescherming meebrengt, in het kader van het nationale recht door artikel 12 LSSI kunnen worden uitgehold.
Deze wet heeft weliswaar in 2002 de bepalingen van richtlijn 2000/31 in het nationale recht omgezet, maar het staat vast dat artikel 12 van deze wet dient ter uitvoering van de regels inzake bescherming van de persoonlijke levenssfeer, die overigens ook worden opgelegd door het gemeenschapsrecht, meer bepaald door de richtlijnen 95/46 en 2002/58. Laatstgenoemde richtlijn betreft de verwerking van persoonsgegevens en de bescherming van de persoonlijke levenssfeer in de in het hoofdgeding relevante sector van de elektronische communicatie.
Verder wordt niet betwist dat de door Promusicae gevorderde mededeling van de naam en het adres van bepaalde gebruikers van KaZaA impliceert dat persoonsgegevens ter beschikking worden gesteld, dat wil zeggen — volgens de definitie van artikel 2, sub a, van richtlijn 95/46 — informatie betreffende geïdentificeerde of identificeerbare natuurlijke personen (zie in die zin arrest van 6 november 2003, Lindqvist,
C-101/01, Jurispr. blz. I-12971, punt 24
). Deze verstrekking van informatie die volgens Promusicae door Telefónica wordt opgeslagen — wat deze laatste niet betwist — vormt een verwerking van persoonsgegevens in de zin van artikel 2, eerste alinea, van richtlijn 2002/58, gelezen in samenhang met artikel 2, sub b, van richtlijn 95/46. Vastgesteld dient dus te worden dat deze informatieverstrekking binnen de werkingssfeer van richtlijn 2002/58 valt, met dien verstande dat de verenigbaarheid van de opslag zelf van de gegevens met de vereisten van de richtlijn in het hoofdgeding niet aan de orde is.
In deze omstandigheden dient eerst te worden nagegaan of richtlijn 2002/58 uitsluit dat de lidstaten ter verzekering van de doeltreffende bescherming van het auteursrecht de verplichting opleggen om persoonsgegevens mee te delen teneinde de houder van het auteursrecht in staat te stellen op grond van dit recht een civiele procedure in te stellen. In geval van ontkennend antwoord dient vervolgens te worden onderzocht of de drie door de verwijzende rechter uitdrukkelijk genoemde richtlijnen rechtstreeks tot gevolg hebben dat de lidstaten een dergelijke verplichting moeten opleggen. Indien ook deze vraag ontkennend dient te worden beantwoord, dient ten slotte, om de verwijzende rechter een nuttig antwoord te verschaffen, uitgaande van het door hem aangehaalde Handvest te worden nagegaan of in een situatie als die van het hoofdgeding andere normen van gemeenschapsrecht zouden kunnen nopen tot een andere lezing van deze drie richtlijnen.
Richtlijn 2002/58
Artikel 5, lid 1, van richtlijn 2002/58 bepaalt dat de lidstaten het vertrouwelijke karakter van de communicatie en de daarmee verband houdende verkeersgegevens via openbare communicatienetwerken en via openbare elektronischecommunicatiediensten moeten garanderen en met name in beginsel het opslaan van deze gegevens door anderen dan de gebruikers moeten verbieden, indien de betrokken gebruikers daarin niet hebben toegestemd. Deze bepaling maakt slechts een uitzondering voor personen die overeenkomstig artikel 15, lid 1, de wettelijke toelating hebben gekregen, en de technische opslag die nodig is voor het overbrengen van informatie. Verder bepaalt artikel 6, lid 1, van richtlijn 2002/58 dat opgeslagen verkeersgegevens moeten worden gewist of anoniem gemaakt wanneer zij niet langer nodig zijn voor het doel van de transmissie van communicatie, onverminderd de leden 2, 3 en 5, alsmede artikel 15, lid 1, van deze richtlijn.
De leden 2, 3 en 5 van artikel 6 hebben betrekking op de verwerking van verkeersgegevens die nodig zijn voor de facturering of de marketing van de betrokken diensten of voor de levering van diensten met toegevoegde waarde, maar niet op de mededeling van deze gegevens aan andere personen dan die welke werkzaam zijn onder het gezag van de aanbieders van openbare communicatienetwerken en openbare elektronischecommunicatiediensten. Artikel 6, lid 6, van richtlijn 2002/58 heeft enkel betrekking op geschillen tussen aanbieders en gebruikers die verband houden met de redenen waarom de gegevens in het kader van de in de andere leden van dit artikel bedoelde activiteiten worden opgeslagen. Deze bepaling heeft dus duidelijk geen betrekking op een situatie als die waarin Promusicae zich in het hoofdgeding bevindt, en kan dus bij de beoordeling van deze situatie niet in aanmerking worden genomen.
Verder bepaalt artikel 15, lid 1, van richtlijn 2002/58 dat de lidstaten wettelijke maatregelen kunnen treffen ter beperking van de reikwijdte van met name de verplichting om het vertrouwelijke karakter van de verkeersgegevens te garanderen, indien dat in een democratische samenleving noodzakelijk, redelijk en proportioneel is ter waarborging van de nationale veiligheid, dat wil zeggen de staatsveiligheid, de landsverdediging, de openbare veiligheid, of het voorkomen, onderzoeken, opsporen en vervolgen van strafbare feiten of van onbevoegd gebruik van het elektronische-communicatiesysteem als bedoeld in artikel 13, lid 1, van richtlijn 95/46.
Artikel 15, lid 1, van richtlijn 2002/58 biedt de lidstaten dus de mogelijkheid om uitzonderingen vast te stellen op de krachtens artikel 5 van deze richtlijn op hen rustende principiële verplichting om het vertrouwelijke karakter van persoonsgegevens te garanderen.
Geen van deze uitzonderingen lijkt evenwel betrekking te hebben op situaties waarin civiele procedures dienen te worden ingesteld. Zij betreffen immers enerzijds de nationale veiligheid, de landsverdediging en de openbare veiligheid, die behoren tot het specifieke activiteitendomein van de staten of de overheidsdiensten, dat met de activiteiten van particulieren niets van doen heeft (zie in die zin arrest Lindqvist, reeds aangehaald, punt 43), en anderzijds de vervolging van strafrechtelijke inbreuken.
Verder heeft de uitzondering betreffende het onbevoegde gebruik van het elektronischecommunicatiesysteem kennelijk betrekking op vormen van gebruik die de goede werking of de veiligheid zelf van het systeem aantasten, zoals met name in het in artikel 5, lid 1, van richtlijn 2002/58 bedoelde geval dat de communicatie zonder toestemming van de betrokken gebruikers wordt afgetapt of gecontroleerd. Dergelijke vormen van gebruik, waartegen de lidstaten volgens dit artikel dienen op te treden, houden evenmin verband met situaties die aanleiding kunnen geven tot civiele procedures.
Evenwel dient te worden vastgesteld dat artikel 15, lid 1, van richtlijn 2002/58 de opsomming van bovengenoemde uitzonderingen afsluit met een uitdrukkelijke verwijzing naar artikel 13, lid 1, van richtlijn 95/46. Volgens deze bepaling kunnen de lidstaten wettelijke maatregelen treffen ter beperking van de verplichting om persoonsgegevens vertrouwelijk te behandelen, indien dit noodzakelijk is voor de bescherming van de rechten en vrijheden van anderen. Aangezien artikel 15, lid 1, van richtlijn 2002/58 niet preciseert om welke rechten en vrijheden het gaat, moet deze bepaling aldus worden uitgelegd dat hieruit de wil van de wetgever blijkt om noch de bescherming van het eigendomsrecht, noch gevallen waarin de houders van auteursrechten ter bescherming van dit eigendomsrecht een civiele procedure instellen, van de werkingssfeer ervan uit te sluiten.
Vastgesteld dient dus te worden dat richtlijn 2002/58 niet uitsluit dat de lidstaten de verplichting opleggen om in het kader van een civiele procedure persoonsgegevens mee te delen.
Artikel 15, lid 1, van deze richtlijn kan evenwel niet aldus worden uitgelegd dat het de lidstaten dwingt om in de daarin genoemde gevallen een dergelijke verplichting op te leggen.
Bijgevolg dient te worden nagegaan of de lidstaten krachtens de drie door de verwijzende rechter genoemde richtlijnen gehouden zijn om ter verzekering van de doeltreffende bescherming van het auteursrecht deze verplichting op te leggen.
De drie door de verwijzende rechter genoemde richtlijnen
Zoals reeds gezegd in punt 43 van het onderhavige arrest, hebben de door de verwijzende rechter genoemde richtlijnen tot doel dat de lidstaten met name in het kader van de informatiemaatschappij de doeltreffende bescherming van de intellectuele eigendom en in het bijzonder van het auteursrecht verzekeren. Uit artikel 1, lid 5, sub, van richtlijn 2000/31, artikel 9 van richtlijn 2001/29 en artikel 8, lid 3, sub e, van richtlijn 2004/48 blijkt evenwel dat een dergelijke bescherming geen afbreuk mag doen aan de vereisten inzake de bescherming van persoonsgegevens.
Artikel 8, lid 1, van richtlijn 2004/48 bepaalt weliswaar dat de lidstaten er zorg voor moeten dragen dat de bevoegde rechterlijke instanties tijdens een gerechtelijke procedure wegens inbreuk op een intellectuele-eigendomsrecht, op gerechtvaardigd en redelijk verzoek van de eiser kunnen gelasten dat informatie wordt verstrekt over de herkomst en de distributiekanalen van de goederen of diensten die inbreuk maken op een intellectuele-eigendomsrecht, maar uit deze bepaling, die dient te worden gelezen in samenhang met lid 3, sub e, van hetzelfde artikel, blijkt niet dat de lidstaten ter verzekering van de doeltreffende bescherming van het auteursrecht de verplichting moeten opleggen om in het kader van een civiele procedure persoonsgegevens te verstrekken.
De artikelen 15, lid 2, en 18 van richtlijn 2000/31 en artikel 8, leden 1 en 2, van richtlijn 2001/29 vereisen evenmin dat de lidstaten een dergelijke verplichting opleggen.
De artikelen 41, 42 en 47 van de TRIPs-overeenkomst, waarop Promusicae zich beroept en in het licht waarvan het gemeenschapsrecht dat een gebied regelt waarop deze overeenkomst van toepassing is, zoals het geval is met de in het onderhavige prejudiciële verzoek genoemde bepalingen, voor zover mogelijk dient te worden uitgelegd (zie in die zin arresten van 14 december 2000, Dior e.a., GEN
De grondrechten
De verwijzende rechter verwijst in zijn verzoek om een prejudiciële beslissing naar de artikelen 17 en 47 van het Handvest, die respectievelijk betrekking hebben op de bescherming van het eigendomsrecht, in het bijzonder van de intellectuele eigendom, en op het recht op een doeltreffend beroep. Aldus wenst de verwijzende rechter te vernemen of de uitlegging van de drie genoemde richtlijnen volgens welke de lidstaten niet gehouden zijn om ter verzekering van de doeltreffende bescherming van het auteursrecht de verplichting op te leggen om in het kader van een civiele procedure persoonsgegevens te verstrekken, geen schending inhoudt van het fundamentele eigendomsrecht en het fundamentele recht op effectieve rechterlijke bescherming.
Het fundamentele eigendomsrecht, waarvan de intellectuele-eigendomsrechten, zoals het auteursrecht, deel uitmaken (zie in die zin arrest van 12 september 2006, Laserdisken,
C-479/04, Jurispr. blz. I-8089
, punt 65), en het fundamentele recht op effectieve rechterlijke bescherming vormen algemene beginselen van gemeenschapsrecht (zie in die zin respectievelijk arrest van 12 juli 2005, Alliance for Natural Health e.a.,
C-154/04 en C-155/04, Jurispr. blz. I-6451
, punt 126 en aldaar aangehaalde rechtspraak, en arrest van 13 maart 2007, Unibet,
C-432/05, Jurispr. blz. I-2271
, punt 37 en aldaar aangehaalde rechtspraak).
Evenwel dient te worden vastgesteld dat in de context waarin de verwijzende rechter deze vraag stelt, naast deze twee rechten nog een ander fundamenteel recht aan de orde is, namelijk het recht op bescherming van persoonsgegevens en dus van de persoonlijke levenssfeer.
Volgens overweging 2 van de considerans van richtlijn 2002/58 strekt deze richtlijn tot eerbiediging van de grondrechten en beginselen die tot uitdrukking zijn gebracht in met name het Handvest. In het bijzonder strekt deze richtlijn tot volledige eerbiediging van de in de artikelen 7 en 8 van het Handvest bedoelde rechten. Artikel 7 neemt artikel 8 van het op 4 november 1950 te Rome ondertekende Europees Verdrag tot bescherming van de rechten van de mens en de fundamentele vrijheden grotendeels over, dat het recht op eerbiediging van het privéleven garandeert, en artikel 8 van het Handvest voorziet uitdrukkelijk in het recht op bescherming van de persoonsgegevens.
Het onderhavige verzoek om een prejudiciële beslissing werpt aldus de vraag op hoe de vereisten inzake de bescherming van verschillende grondrechten, namelijk enerzijds het recht op eerbiediging van de persoonlijke levenssfeer en anderzijds het recht op bescherming van de eigendom en het recht op een doeltreffend beroep, met elkaar kunnen worden verzoend.
De regeling die het mogelijk maakt om een juist evenwicht te vinden tussen deze verschillende rechten en belangen, is vervat in richtlijn 2002/58 zelf, die immers regels bevat die bepalen in welke situaties en in hoeverre de verwerking van persoonsgegevens geoorloofd is en welke beschermingsmaatregelen dienen te worden genomen, alsook in de drie door de verwijzende rechter genoemde richtlijnen, die een voorbehoud maken voor het geval dat de maatregelen die zijn vastgesteld ter bescherming van de hierin vastgestelde rechten, afbreuk zouden doen aan de bescherming van persoonsgegevens. Verder dient deze regeling voort te vloeien uit de nationale bepalingen die de lidstaten ter omzetting van deze richtlijnen vaststellen, en uit de toepassing ervan door de nationale autoriteiten (zie in die zin met betrekking tot richtlijn 95/46 arrest Lindqvist, reeds aangehaald, punt 82).
De bepalingen van bovengenoemde richtlijnen zijn vrij algemeen, aangezien zij voor een groot aantal uiteenlopende situaties in alle lidstaten moeten gelden. De hierin vervatte regels laten de lidstaten dus logischerwijs een — noodzakelijke — beoordelingsmarge om uitvoeringsmaatregelen vast te stellen die kunnen worden aangepast aan de verschillende denkbare situaties (zie in die zin arrest Lindqvist, reeds aangehaald, punt 84).
Bij de omzetting van bovengenoemde richtlijnen moeten de lidstaten niettemin erop toezien dat zij zich baseren op een uitlegging daarvan die het mogelijk maakt een juist evenwicht tussen de verschillende door de communautaire rechtsorde beschermde grondrechten te verzekeren. Bij de tenuitvoerlegging van de maatregelen ter omzetting van deze richtlijnen moeten de autoriteiten en de rechterlijke instanties van de lidstaten vervolgens niet alleen hun nationale recht conform deze richtlijnen uitleggen, maar er ook op toezien dat zij zich niet baseren op een uitlegging van deze richtlijnen die in conflict zou komen met deze grondrechten of de andere algemene beginselen van gemeenschapsrecht, zoals het evenredigheidsbeginsel (zie in die zin arrest Lindqvist, reeds aangehaald, punt 87, en arrest van 26 juni 2007, Ordre des barreaux francophones et germanophone e.a., C-305/05, Jurispr. blz. I-5305, punt 28).
Dienaangaande dient er verder aan te worden herinnerd dat de gemeenschapswetgever in artikel 15, lid 1, van richtlijn 2002/58 uitdrukkelijk heeft bepaald dat de in dit lid bedoelde maatregelen door de lidstaten dienen te worden vastgesteld met inachtneming van de algemene beginselen van gemeenschapsrecht, met inbegrip van de beginselen als bedoeld in artikel 6, leden 1 en 2, EU.
Gelet op een en ander dient op de gestelde vraag te worden geantwoord dat de lidstaten volgens de richtlijnen 2000/31, 2001/29, 2004/48 en 2002/58 niet gehouden zijn, in een situatie als die van het hoofdgeding de verplichting op te leggen om ter verzekering van de doeltreffende bescherming van het auteursrecht in het kader van een civiele procedure persoonsgegevens te verstrekken. De lidstaten dienen er krachtens het gemeenschapsrecht bij de omzetting van deze richtlijnen wel acht op te slaan dat zij zich baseren op een uitlegging daarvan die het mogelijk maakt een juist evenwicht tussen de verschillende door de communautaire rechtsorde beschermde grondrechten te verzekeren. Bij de tenuitvoerlegging van de maatregelen ter omzetting van deze richtlijnen moeten de autoriteiten en de rechterlijke instanties van de lidstaten vervolgens niet alleen hun nationale recht conform deze richtlijnen uitleggen, maar er ook acht op slaan dat zij zich niet baseren op een uitlegging van deze richtlijnen die in conflict zou komen met deze grondrechten of de andere algemene beginselen van gemeenschapsrecht, zoals het evenredigheidsbeginsel.
Kosten
Ten aanzien van de partijen in het hoofdgeding is de procedure als een aldaar gerezen incident te beschouwen, zodat de nationale rechterlijke instantie over de kosten heeft te beslissen. De door anderen wegens indiening van hun opmerkingen bij het Hof gemaakte kosten komen niet voor vergoeding in aanmerking.
Het Hof van Justitie (Grote kamer) verklaart voor recht:
De lidstaten zijn volgens richtlijn 2000/31/EG van het Europees Parlement en de Raad van 8 juni 2000 betreffende bepaalde juridische aspecten van de diensten van de informatiemaatschappij, met name de elektronische handel, in de interne markt („richtlijn inzake elektronische handel”), richtlijn 2001/29/EG van het Europees Parlement en de Raad van 22 mei 2001 betreffende de harmonisatie van bepaalde aspecten van het auteursrecht en de naburige rechten in de informatiemaatschappij, richtlijn 2004/48/EG van het Europees Parlement en de Raad van 29 april 2004 betreffende de handhaving van intellectuele-eigendomsrechten, en richtlijn 2002/58/EG van het Europees Parlement en de Raad van 12 juli 2002 betreffende de verwerking van persoonsgegevens en de bescherming van de persoonlijke levenssfeer in de sector elektronische communicatie (richtlijn betreffende privacy en elektronische communicatie), niet gehouden, in een situatie als die van het hoofdgeding de verplichting op te leggen om ter verzekering van de doeltreffende bescherming van het auteursrecht in het kader van een civiele procedure persoonsgegevens te verstrekken. De lidstaten dienen er krachtens het gemeenschapsrecht bij de omzetting van deze richtlijnen wel acht op te slaan dat zij zich baseren op een uitlegging daarvan die het mogelijk maakt een juist evenwicht tussen de verschillende door de communautaire rechtsorde beschermde grondrechten te verzekeren. Bij de tenuitvoerlegging van de maatregelen ter omzetting van deze richtlijnen moeten de autoriteiten en de rechterlijke instanties van de lidstaten vervolgens niet alleen hun nationale recht conform deze richtlijnen uitleggen, maar er ook acht op slaan dat zij zich niet baseren op een uitlegging van deze richtlijnen die in conflict zou komen met deze grondrechten of de andere algemene beginselen van gemeenschapsrecht, zoals het evenredigheidsbeginsel.
ondertekeningen
(
*1
) Procestaal: Spaans. | [
"Informatiemaatschappij",
"Verplichtingen van serviceproviders",
"Bewaring en bekendmaking van bepaalde verkeersgegevens",
"Verplichting tot bekendmaking",
"Grenzen",
"Bescherming van vertrouwelijkheid van elektronische communicaties",
"Verenigbaarheid met bescherming van auteursrecht en naburige rechten",
"Recht op doeltreffende bescherming van intellectuele eigendom"
] |
62018TJ0235 | et | Qualcomm Inc. palub oma ELTL artikli 263 alusel esitatud hagiga tühistada komisjoni 24. jaanuari 2018. aasta otsus C(2018) 240 (final) [ELTL] artiklis 102 ja [EMP] lepingu artiklis 54 sätestatud menetluse kohta (juhtum AT.40220 – Qualcomm (ainuõiguse maksed)), millega komisjon tuvastas, et Qualcomm kuritarvitas oma turgu valitsevat seisundit 25. veebruarist 2011 kuni 16. septembrini 2016 (edaspidi „kõnesolev ajavahemik“), ning määras talle 997439000 euro suuruse trahvi (edaspidi „vaidlustatud otsus“).
I.
Vaidluse taust
A.
Hageja
Hageja on 1985. aastal asutatud Ameerika Ühendriikide äriühing, kes tegutseb mobiilside‑ ja traadita tehnoloogiate valdkonnas. Ta arendab välja ja pakub müügiks kiipe ja tarkvarasid, mida kasutatakse kõne‑ ja andmesides. Hageja kiipe müüakse ning tema süsteemitarkvara tehakse kättesaadavaks litsentsi alusel ettevõtjatele, kes kasutavad neid mobiiltelefonides, tahvel‑ ja sülearvutites, andmemoodulites ja muudes elektroonilistes tarbekaupades. Hageja pakub muu hulgas põhiriba kiibistikke (edaspidi „kiibistikud“).
Kiibistikud võimaldavad nutitelefonidel ja tahvelarvutitel olla ühenduses mobiilsidevõrkudega ning neid kasutatakse nii kõne kui ka andmete edastuseks. Kiibistik koosneb kolme elemendi kombinatsioonist, täpsemalt põhiriba protsessorist, raadiosageduslikest integraallülitustest ja toitekiibist, mis asuvad tavaliselt eraldi kiipides või harvemini samas kiibis. Peale põhiriba protsessori on teatavatel seadmetel vaja rakendusprotsessorit, mis võib olla integreeritud samasse kiipi põhiriba protsessoriga või paikneda eraldi kiibis. Kiibistik võib seega olla kas „integreeritud“ või „autonoomne“ (mida nimetatakse ka „õhukeseks“), olenevalt sellest, kas sellesse on integreeritud rakendusprotsessor või mitte. Kiibistik võib vastata ühele või mitmele niisugusele mobiilsidestandardile nagu GSM‑standard (
Global System for Mobile Communications
), UMTS‑standard (
Universal Mobile Telecommunications System
) või LTE‑standard (
Long Term Evolution
). Kiibistikke müüakse sellistele algseadmete tootjatele (edaspidi „tootjad“) nagu Apple Inc. (Apple), HTC Corporation (HTC), Huawei Technologies Co. Ltd (Huawei), LG Corp. (LG), Samsung Group (Samsung) ja ZTE Corporation (ZTE), kes lisavad need oma seadmetesse.
Käesolev kohtuasi puudutab konkreetsemalt LTE‑standardile ning UTMS‑ ja GSM‑standardile vastavate kiibistike pakkumist (edaspidi „LTE‑kiibistikud“) hageja poolt Apple’ile ajavahemikul 2011–2016.
B.
Haldusmenetlus
1.
Menetlus hagejaga
Euroopa Komisjon alustas 2014. aasta augustis uurimist lepingute kohta, mis puudutasid hageja kiibistike ostu ja kasutamist.
Komisjon saatis alates 13. oktoobrist 2014 kuni 14. jaanuarini 2015 hagejale nõukogu 16. detsembri 2002. määruse (EÜ) nr 1/2003 [ELTL] artiklites [101] ja [102] sätestatud konkurentsieeskirjade rakendamise kohta (
EÜT 2003, L 1, lk 1
; ELT eriväljaanne 08/02, lk 205) artikli 18 lõigete 2 ja 3 alusel teabenõuded.
Komisjon alustas 16. juulil 2015 hageja suhtes menetlust, et teha määruse nr 1/2003 III peatüki alusel otsus.
Komisjon saatis 8. detsembril 2015 hagejale vastuväiteteatise, millele hageja vastas 27. juunil 2016. 27. juulil 2016 täiendas hageja seda vastust.
Komisjon saatis alates 22. novembrist 2016 kuni 5. maini 2017 hagejale veel teabenõudeid.
Komisjon saatis 10. veebruaril 2017 hagejale faktiliste asjaolude kirjelduse, millele hageja vastas 13. märtsil 2017.
Hageja esitas 29. mail 2017 tõenditejärgseid seisukohti tõendite kohta, mis esitati toimikusse pärast vastuväiteteatist.
Haldusmenetluse jooksul võtsid hagejat mitu korda vastu komisjoni talitused, mõnel korral koos peaökonomisti meeskonnaga.
Komisjon tegi 24. jaanuaril 2018 vaidlustatud otsuse.
2.
Teised ettevõtjad ja asjast huvitatud isikud
Enne kui komisjon alustas eespool, punktis 5 nimetatud uurimist, toimus tal kolmandast isikust rikkumisest teavitajaga – kes nõudis, et ta võiks jääda anonüümseks, – (edaspidi „kolmandast isikust teavitaja“) koosolek, mis korraldati viimase palvel.
Ajavahemikul 12. augustist 2014 kuni 23. juulini 2015 esitas komisjon hageja teatavatele klientidele ja konkurentidele teabenõuded.
Pärast vastuväiteteatise saatmist hagejale pidas komisjon koosolekud ja konverentskõned kolmandate isikutega.
Komisjon lubas Apple’il ja Nvidial kui asjast huvitatud kolmandatel isikutel 7. aprilli 2004. aasta määruse (EÜ) nr 773/2004, mis käsitleb [ELTL] artiklite [101] ja [102] kohaste menetluste teostamist komisjonis (
ELT 2004, L 123, lk 18
; ELT eriväljaanne 08/03, lk 81) artikli 13 lõike 1 tähenduses menetlusse astuda. Apple on ettevõtja, kes on hageja klient ning ostab kiibistikke, sh LTE‑kiibistikke. Nvidia on hagejaga konkureeriv ettevõtja, kes pakub teatavat liiki kiibistikke.
Komisjon edastas 15. märtsil 2016 Apple’ile vastuväiteteatise mittekonfidentsiaalse versiooni. Apple edastas oma seisukoha vastuväiteteatise kohta 2. mail 2016.
Komisjon edastas 31. märtsil 2016 Nvidiale vastuväiteteatise mittekonfidentsiaalse versiooni. Nvidia edastas oma seisukoha vastuväiteteatise kohta 31. mail 2016.
Komisjon edastas 19. oktoobril 2016 Apple’ile hageja poolt vastuväiteteatisele esitatud vastuse mittekonfidentsiaalse versiooni. Apple edastas oma seisukoha vastuväiteteatisele antud vastuse kohta 21. novembril 2016.
Ajavahemikul 22. novembrist 2016 kuni 5. maini 2017 esitas komisjon teabenõuded Apple’ile ja hageja konkurentidele.
3.
Tutvumine toimikuga
Komisjon andis 21. detsembril 2015 pärast vastuväiteteatist hagejale võimaluse tutvuda juhtumi toimikuga (CD‑ROM‑il). Komisjon edastas hagejale tema palvete peale mittekonfidentsiaalsed versioonid teatavatest muudest dokumentidest, mida ei olnud veel talle edastanud, ning vähem redigeeritud mittekonfidentsiaalsed versioonid teatavatest muudest dokumentidest, mille oli talle juba edastanud.
Ärakuulamise eest vastutav ametnik korraldas 23. ja 24. mail 2016 hageja välistele nõustajatele menetluse, mille käigus oli neile tagatud ligipääs esimesele andmeruumile, mis oli seotud teatavate dokumentidega. 1. juunil 2016 korraldas ärakuulamise eest vastutav ametnik hageja välistele nõustajatele menetluse, mille käigus oli neile tagatud ligipääs teisele andmeruumile, mis oli seotud teatavate muude dokumentidega. 28. ja 30. juunil 2016 said hageja välised nõustajad ligipääsu kolmandale andmeruumile, mille eesmärk oli võimaldada neil esitada konfidentsiaalseid sisulisi seisukohti dokumentide kohta, mis neile esimeses ja teises andmeruumis kättesaadavaks tehti.
Pärast faktiliste asjaolude kirjeldust andis komisjon 13. veebruaril 2017 hagejale uuesti võimaluse tutvuda juhtumi toimikuga (CD‑ROM‑il) osas, mis puudutab pärast vastuväiteteatist kogutud dokumente. 17. veebruaril 2017 korraldas ärakuulamise eest vastutav ametnik hageja välistele nõustajatele menetluse, mille käigus oli neile tagatud ligipääs neljandale andmeruumile, mis oli seotud teatavate dokumentidega nende hulgast.
Hageja palus 25. jaanuaril 2018, pärast vaidlustatud otsuse tegemist komisjonil esitada talle loetelu koosolekustest või vestlustest, mis korraldati kolmandate isikutega, keda uurimise ese puudutas. Komisjon vastas 2. märtsil 2018, et olid toimunud teatavad koosolekud ja konverentskõned kolmandate isikutega, ning esitas vastavad märkmed.
C.
Vaidlustatud otsus
Vaidlustatud otsuses on neliteist jagu, milleks on vastavalt sissejuhatus (1. jagu) ning jaod, mis käsitlevad asjaomaseid ettevõtjaid (2. jagu), menetlust (3. jagu), hageja menetluslikke vastuväiteid (4. jagu), standardeid (5. jagu), tehnoloogiat ja asjaomaseid tooteid (6. jagu), hageja tegevusi seoses kiibistikega (7. jagu), hageja lepinguid Apple’iga (8. jagu), turu määratlust (9. jagu), turgu valitsevat seisundit (10. jagu), turgu valitseva seisundi kuritarvitamist (11. jagu), jurisdiktsiooni (12. jagu), mõju liikmesriikidevahelisele kaubandusele (13. jagu) ning parandusmeetmeid ja trahvi (14. jagu).
1.
Lepingud hageja ja Apple’i vahel
Vaidlustatud otsuse 8. jaos märkis komisjon, et 25. veebruaril 2011 sõlmis hageja lepingu Apple’iga (edaspidi „üleminekuleping“), mis käsitleb kiibistike tarnet, ning et seda lepingut muudeti 28. veebruaril 2013 järgmise lepinguga (edaspidi „üleminekulepingu esimene muudatus“), mis jõustus tagasiulatuvalt alates 1. jaanuarist 2013 (edaspidi koos „kõnesolevad lepingud“).
Komisjon täpsustas, et kõnesolevates lepingutes oli nähtud ette, et hageja teeb Apple’ile ergutusmakseid tingimusel, et Apple rahuldab kõik oma LTE‑kiibistike vajadused hangetega hagejalt (edaspidi „kõnesolevad maksed“). Viimases küsimuses täpsustas komisjon, et vaidlustatud otsuses hõlmavad LTE‑kiibistikud kiibistikke, mis vastavad LTE‑standardile ning GSM‑ ja UMTS‑standardile.
Komisjon märkis, et ajavahemikul 2011–2015 ostis Apple LTE‑kiibistikke üksnes hagejalt ning et hageja maksis Apple’ile 2–3 miljardi Ameerika Ühendriikide dollari (USD) suuruse summa.
Komisjon lisas, et ehkki kõnesolevad lepingud pidid lõppema 31. detsembril 2016, lõppesid need pärast seda, kui Apple lasi 16. septembril 2016 turule Intel LTE‑kiibistikke sisaldavad iPhone 7 seadmed.
2.
Turu määratlus
Vaidlustatud otsuse 9. jaos järeldas komisjon, et turg, mida tuleb arvesse võtta, on LTE‑kiibistike vabaturg ning et see turg on ülemaailmse ulatusega (edaspidi „asjaomane turg“). Konkreetselt leidis komisjon, et asjaomane turg hõlmab autonoomseid LTE‑kiibistikke ja integreeritud LTE‑kiibistikke, kuid et välja jääb nende kiibistike tootmisharusisene tootmine. Selles küsimuses asus komisjon seisukohale, et LTE‑kiibistikud ei ole asendatavad kiibistikega, mis ühilduvad GSM‑standardiga, ega kiibistikega, mis ühilduvad UMTS‑standardiga (edaspidi „UMTS‑kiibistikud“).
3.
Turgu valitsev seisund
Vaidlustatud otsuse 10. jaos leidis komisjon, et hageja oli olnud alates 1. jaanuarist 2011 kuni 31. detsembrini 2016 asjaomasel turul valitsevas seisundis. Komisjon märkis seejuures, et hagejale kuulusid alates 2010. aastast asjaomasel turul suured turuosad, et seda turgu iseloomustab mitme sisenemis- ja laienemistõkke olemasolu ning et kiibistikke ostvate hageja klientide turujõud ei suuda tema valitsevat seisundit mõjutada.
4.
Turgu valitseva seisundi kuritarvitamine
Vaidlustatud otsuse 11. jaos järeldas komisjon, et hageja oli oma turgu valitsevat seisundit asjaomasel turul kõnesolevate maksete tegemisega kuritarvitanud. Komisjon märkis, et asjaomased maksed olid ainuõiguse maksed, et need maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, et hageja esitatud kriitilise marginaali analüüs ei mõjuta tema järeldust ning et hageja ei ole tõendanud, et neid makseid oleks tasakaalustanud või üles kaalunud eelised, näiteks tõhusus, millest saab kasu ka tarbija.
Komisjon märkis, et hagejapoolne kuritarvitamine leidis aset kõnesoleval ajavahemikul.
5.
Trahv
Komisjon leidis, et hagejale tuleb määrata trahv, ning järeldas arvutuse tulemusel, et selle summaks tuleb määrata 997439000 eurot.
6.
Resolutsioon
Vaidlustatud otsuse resolutsioon on järgmine:
„
Artikkel 1
Qualcomm Inc. on rikkunud [Euroopa Liidu toimimise] lepingu artiklit 102 ja Euroopa Majanduspiirkonna lepingu artiklit 54, tehes Apple Inc.‑le makseid tingimusel, et Apple tellib kõik vajalikud põhiriba kiibistikud, mis vastavad LTE (
Long-Term Evolution
) standardile ning mobiilsidesüsteemi (
Global System for Mobile Communications
) ja universaalse mobiilsidesüsteemi (
Universal Mobile Telecommunications System
) standarditele, Qualcommilt.
Rikkumine kestis 25. veebruarist 2011 kuni 16. septembrini 2016.
Artikkel 2
Artiklis 1 nimetatud rikkumise eest määratakse Qualcomm Inc.‑le trahv 997439000 eurot.
[…]
Artikkel 3
Qualcomm Inc. on kohustatud hoiduma artiklis 1 nimetatud tegudest või tegevusest või mis tahes tegudest või tegevusest, millel on sama või samaväärne ese või toime.
Artikkel 4
Käesolev otsus on adresseeritud Qualcomm Inc.‑le. […]“ [Siin ja edaspidi on osundatud otsuse tõlkimata osi tsiteeritud mitteametlikus tõlkes.]
II.
Menetlus ja menetlusosaliste nõuded
A.
Peamised menetluslikud asjaolud
1.
Menetluse kirjalik osa
Hageja esitas 6. aprillil 2018 Üldkohtu kantseleisse saabunud hagiavaldusega selle hagi.
Komisjon palus 5. juunil 2018 kostja vastuse esitamise tähtaega pikendada, võttes arvesse hagiavalduse pikkust ja lisatud dokumentide arvu. Tähtaega pikendati.
Komisjon esitas 14. septembril 2018 Üldkohtu kantseleisse kostja vastuse.
Hageja palus 5. oktoobril 2018 repliigi esitamise tähtaega pikendada, võttes arvesse kostja vastuse pikkust ja lisatud dokumentide arvu. Tähtaega pikendati.
Hageja esitas 4. jaanuaril 2019 Üldkohtu kantseleisse repliigi.
Komisjon palus 12. veebruaril 2019 vasturepliigi esitamise tähtaega pikendada, võttes arvesse repliigi pikkust ja lisatud dokumentide arvu. Tähtaega pikendati.
Komisjon esitas 8. mail 2019 Üldkohtu kantseleisse vasturepliigi.
Menetluse kirjalik osa lõpetati 20. mail 2019.
Hageja palus 7. juunil 2019, et ta kuulataks ära kohtuistungil.
2.
Apple’i menetlusse astumise avaldus
Apple esitas 16. juulil 2018 Üldkohtu kantseleisse avalduse menetlusse astumiseks käesolevas menetluses komisjoni nõuete toetuseks.
See menetlusse astumise avaldus toimetati vastavalt Üldkohtu kodukorra artikli 144 lõikele 1 põhimenetlusosalistele kätte.
Komisjon märkis Üldkohtu kantseleisse 17. septembril 2018 esitatud dokumendiga, et tal ei ole seisukohti Apple’i menetlusse astumise avalduse kohta.
Hageja palus Üldkohtu kantseleisse 17. septembril 2018 esitatud dokumendiga, et Üldkohus jätaks menetlusse astumise avalduse rahuldamata ja mõistaks kohtukulud välja Apple’ilt.
Hageja ja komisjon palusid 16. novembril ja 14. detsembril 2018 ning 13. veebruaril 2019, et juhul, kui Apple’il lubatakse menetlusse astuda, käsitletaks teatavat teavet menetlusdokumentides ja nende lisades tema suhtes konfidentsiaalsena.
Apple teatas Üldkohtu kantseleisse 17. aprillil 2019 esitatud dokumendiga Üldkohtule, et vastavalt kodukorra artikli 144 lõikele 8 võtab ta oma menetlusse astumise avalduse käesolevas kohtuasjas tagasi.
Üldkohtu seitsmenda koja president määras 5. juunil 2019, et Apple kustutataks käesolevast kohtuasjast kui menetlusse astumise taotleja ning et menetlusosalised kannavad oma selle menetlusse astumise avaldusega seotud kohtukulud ise.
3.
Menetlust korraldavate meetmete või menetlustoimingute taotlus
Hageja palus Üldkohtu kantseleisse 16. jaanuaril 2019 esitatud eraldi dokumendiga võtta menetlust korraldav meede või teha menetlustoiming, et ta võiks saada esiteks kolmandate isikute teatavate dokumentide täielikud, st „redigeerimata“ versioonid ning teiseks need kaks dokumenti, mis sisaldavad „konfidentsiaalseid sisulisi seisukohti“, mis esitati 28. juuni 2016. aasta kolmanda andmeruumi käigus.
4.
Pärast menetluse kirjaliku osa lõpetamist esitatud täiendavad tõendid
Komisjon esitas 28. mail 2019, s.o pärast menetluse kirjaliku osa lõpetamist Üldkohtu kantseleisse esitatud dokumendiga kodukorra artikli 85 lõike 3 alusel täiendava tõendi, mis oli United States District Court for the Northern District of California (Põhja-California ringkonna föderaalkohus, Ameerika Ühendriigid; edaspidi „District Court“) 21. mai 2019. aasta 233‑leheküljeline kohtuotsus kohtuasjas Federal Trade Commission
vs
. Qualcomm Incorporated.
Hageja esitas Üldkohtu kantseleisse 20. juunil 2019 esitatud dokumendiga oma seisukohad komisjoni täiendava tõendi kohta.
Hageja esitas Üldkohtu kantseleisse 26. juulil 2019 esitatud dokumendiga kodukorra artikli 85 lõike 3 alusel täiendavaid tõendeid, milleks olid 62‑leheküljeline seisukoht koos suure hulga Ameerika Ühendriikides läbi viidud menetlustest pärinevate dokumentidega (edaspidi „26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid“).
Võttes arvesse 26. juuli 2019. aasta täiendavatele tõenditele lisatud dokumentide suurt arvu, palus komisjon Üldkohtu kantseleisse 14. augustil 2019 esitatud dokumendiga pikendada nende kohta seisukohtade esitamise tähtaega. Tähtaega pikendati.
Komisjon esitas Üldkohtu kantseleisse 30. oktoobril 2019 esitatud dokumendiga oma seisukohad 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite kohta, milleks oli 63‑leheküljeline seisukoht koos lisadega, ning vaidles eelkõige vastu nende vastuvõetavusele.
Hageja esitas Üldkohtu kantseleisse 20. mail 2020 esitatud dokumendiga oma seisukohad komisjoni 30. oktoobri 2019. aasta seisukohtade kohta. Üldkohtu kuuenda koja president otsustas 3. juunil 2020 jätta see dokument kohtuasja toimikusse lisamata, teatades samas hagejale, et tal on võimalus esitada oma vastavad argumendid menetluse suulise osa käigus.
Hageja esitas Üldkohtu kantseleisse 25. augustil 2020 esitatud dokumendiga kodukorra artikli 85 lõike 3 alusel täiendava tõendi, milleks oli United States Court of Appeals for the Ninth Circuiti (üheksanda ringkonna föderaalne apellatsioonikohus, Ameerika Ühendriigid) 11. augusti 2020. aasta 56-leheküljeline kohtuotsus kohtuasjas Federal Trade Commission
vs
. Qualcomm Incorporated, millega eespool, punktis 54 viidatud District Courti kohtuotsus ära muudeti.
Komisjon esitas Üldkohtu kantseleisse 11. septembril 2020 esitatud dokumendiga oma seisukohad täiendava tõendi kohta, mille hageja oli esitanud 25. augustil 2020.
Hageja esitas Üldkohtu kantseleisse 9. novembril 2020 esitatud dokumendiga kodukorra artikli 85 lõike 3 alusel täiendava tõendi, milleks oli United States Court of Appeals for the Ninth Circuiti (üheksanda ringkonna föderaalne apellatsioonikohus) 28. oktoobri 2020. aasta 2-leheküljeline kohtumäärus kohtuasjas Federal Trade Commission
vs
. Qualcomm Incorporated, millega jäeti rahuldamata taotlus korraldada eespool, punktis 60 nimetatud kohtuotsuse tegemise raames uus ärakuulamine.
Komisjon esitas Üldkohtu kantseleisse 20. novembril 2020 esitatud dokumendiga oma seisukohad täiendava tõendi kohta, mille hageja oli esitanud 9. novembril 2020.
5.
Taotlused jätta teatavad andmed üldsusele edastamisel välja
Hageja palus Üldkohtu kantseleisse 31. mail 2019 esitatud dokumendiga kodukorra artikli 66 alusel, et teatud menetlusdokumendid ja vastavad lisad, mis on esitatud kuni selle taotluse kuupäevani ja ka pärast seda, jäetaks üldsusele juurdepääsetavatest dokumentidest välja.
Hageja palus Üldkohtu kantseleisse 6. augustil 2019 esitatud dokumendiga kodukorra artikli 66 alusel jätta 26. juuli 2019. aasta täiendavaid tõendeid puudutavad teatavad andmed välja üldsusele juurdepääsetavatest dokumentidest.
Üldkohus (kuues koda) esitas 28. mail 2020 ettekandja-kohtuniku ettepanekul kodukorra artiklis 89 ette nähtud menetlust korraldavate meetmete raames hagejale küsimusi kirjalikuks vastamiseks, paludes tal täpselt ära näidata andmed teatavates menetlusdokumentides ja vaidlustatud otsuses, mida puudutas tema andmete väljajätmise taotlus vastavalt kodukorra praktiliste rakendussätete punktile 75.
Hageja palus 15. juunil 2020 pikendada Üldkohtu 28. mai 2020. aasta küsimustele vastamise tähtaega. Tähtaega pikendati.
Komisjon edastas Üldkohtu kantseleisse 8. juunil 2020 esitatud dokumendiga Üldkohtule vaidlustatud otsuse mittekonfidentsiaalse versiooni koopia, mis avaldati samal päeval tema veebisaidil. 16. juunil 2020 otsustas Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus president lisada see dokument kohtuasja toimikusse.
Hageja palus 10. septembril 2020 uuesti pikendada Üldkohtu 28. mai 2020. aasta küsimustele vastamise tähtaega. Tähtaega pikendati viimast korda.
Hageja vastas Üldkohtu kantseleisse 30. oktoobril 2020 esitatud dokumendiga menetlust korraldavale meetmele.
6.
Ettekandja-kohtuniku määramine kuuendasse kotta
Kuna Üldkohtu kodade koosseisu muudeti kodukorra artikli 27 lõike 5 alusel, määrati ettekandja-kohtunik kuuendasse kotta ning seetõttu anti käesolev kohtuasi lahendamiseks kuuendale kojale.
7.
Asja suunamine laiendatud koosseisule
Üldkohus otsustas 11. juunil 2020 kodukorra artikli 28 alusel kuuenda koja ettepanekul suunati asi laiendatud kohtukoosseisule.
8.
Menetlust korraldavad meetmed ja menetlustoimingud
Üldkohus (kuues koda laiendatud koosseisus) esitas kodukorra artiklis 89 ette nähtud menetlust korraldavate meetmete raames ettekandja-kohtuniku ettepanekul 8. oktoobril 2020 hagejale ja komisjonile küsimusi kirjalikuks vastamiseks ja palus komisjonil esitada dokumente.
Komisjon palus 12. oktoobril 2020 Üldkohtu 8. oktoobri 2020. aasta küsimustele ja taotlusele vastamise tähtaega pikendada. Komisjoni tähtaega pikendati ja sama tähtaeg määrati hagejale.
Komisjon ja hageja vastasid menetlust korraldavatele meetmetele 19. ja 20. novembril 2020.
Üldkohus (kuues koda laiendatud koosseisus) kohustas ettekandja-kohtuniku ettepanekul 12. oktoobri 2020. aasta kohtumäärusega ja kodukorra artikli 91 punktis b ette nähtud menetlustoimingute raames komisjoni esitama teatava teabe ja teatavad dokumendid.
Komisjon täitis selle kohtumääruse Üldkohtu kantseleisse 19. novembril 2020 esitatud dokumendiga (edaspidi „19. novembri 2020. aasta dokument“).
Üldkohus palus kodukorra artikli 103 lõike 3 alusel 10. detsembri 2020. aasta menetlust korraldava meetmega hageja esindajatel võtta sobiv kohustus, mis puudutab 19. novembri 2020. aasta dokumendi konfidentsiaalsena käsitlemist menetluse selles etapis.
Hageja esindajad vastasid Üldkohtu kantseleisse 15. detsembril 2020 esitatud dokumendiga 10. detsembri 2020. aasta menetlust korraldavale meetmele, edastades allkirjastatud konfidentsiaalsuskohustuse.
Üldkohus (kuues koda laiendatud koosseisus) otsustas 8. jaanuari 2021. aasta otsusega, et 19. novembri 2020. aasta dokument on vastavalt kodukorra artikli 103 lõikele 2 vaidluses otsuse tegemisel asjakohane.
Konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud hageja esindajad esitasid Üldkohtu kantseleisse 26. jaanuaril 2021 esitatud dokumendiga oma seisukohad 19. novembri 2020. aasta dokumendi kohta.
Konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud hageja esindajad palusid Üldkohtu kantseleisse 21. jaanuaril 2021 esitatud dokumendiga, mis lisati Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus presidendi 3. veebruari 2021. aasta otsusega käesoleva kohtuasja toimikusse, selle konfidentsiaalsuskohustuse tühistada ja edastada 19. novembri 2020. aasta dokument hagejale. Komisjonil paluti esitada oma seisukohad selles küsimuses.
Komisjon esitas Üldkohtu kantseleisse 22. veebruaril 2021 esitatud dokumendiga oma seisukohad dokumendi kohta, mille olid 21. jaanuaril 2021 esitanud konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud hageja esindajad.
Võttes arvesse komisjoni ja konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud hageja esindajate seisukohti, kohustas Üldkohus (kuues koda laiendatud koosseisus) 20. aprilli 2021. aasta kohtumäärusega komisjoni esitama kodukorra artikli 91 punktis b ette nähtud menetlustoimingute raames 19. novembri 2020. aasta dokumendi mittekonfidentsiaalse versiooni.
Komisjon täitis selle kohtumääruse Üldkohtu kantseleisse 26. aprillil 2021 esitatud dokumendiga.
19. novembri 2020. aasta dokumendi mittekonfidentsiaalne versioon toimetati hagejale kätte, juhtides tema tähelepanu sellele, et ta võib esitada oma seisukohad selle kohta kohtuistungil ja vajaduse korral kirjalikult peale kohtuistungit.
Üldkohus küsis 6. mai 2021. aasta kohtuistungil selle kinnise osa raames, mis puudutas kodukorra artikli 103 alusel esitatud 19. novembri 2020. aasta dokumenti ja mille suhtes kehtis hageja esindajate allkirjastatud konfidentsiaalsuskohustus, kohtuistungil selles küsimuses toimunud mõttevahetust arvesse võttes komisjonilt, kas ta peab mõeldavaks konfidentsiaalsuse tühistamist hageja suhtes, mis puudutab teatavat teavet selles dokumendis, mis on jäänud tema suhtes konfidentsiaalseks. Kuna komisjon märkis, et ei saa sellele teabenõudele vastata kohtuistungil, määrati talle kahenädalane kirjaliku vastuse andmise tähtaeg.
Komisjon märkis Üldkohtu kantseleisse 7. mail 2021 esitatud dokumendiga sisuliselt, et ei saa hetkel sellele teabenõudele vastata, ning palus, et ta saaks vastata sellele päringule kodukorra artikli 92 lõike 3 alusel tehtava menetlustoimingu raames. Komisjon palus ka kodukorra artikli 115 alusel, et ta saaks kuulata sellel teemal kohtuistungil aset leidnud mõttevahetuse helisalvestist.
Üldkohtu president lubas komisjonil kuulata ühte osa kohtuistungi helisalvestisest.
Kuna hageja esitas seisukohad komisjoni menetlustoimingu taotluse kohta, kohustas Üldkohus komisjoni esiteks Euroopa Liidu Kohtu põhikirja artikli 24 esimese lõigu ning teiseks Üldkohtu kodukorra artikli 91 punkti b ja artikli 92 lõike 3 alusel 4. juuni 2021. aasta kohtumäärusega teatama kohtukantselei määratud tähtaja jooksul, kas ta tühistab konfidentsiaalsuse hageja suhtes, mis puudutab teatavat teavet 19. novembri 2020. aasta dokumendis.
Komisjon täitis selle kohtumääruse Üldkohtu kantseleisse 11. juunil 2021 esitatud dokumendiga, asudes seisukohale, et puuduvad põhjendused, mis võimaldaksid tühistada konfidentsiaalsuse hageja suhtes, mis puudutab kõnesolevat teavet 19. novembri 2020. aasta dokumendis.
Konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud hageja esindajad esitasid pärast seda, kui nad olid palunud tähtajapikendust ja selle ka saanud, Üldkohtu kantseleisse 20. juulil 2021 esitatud dokumendiga oma seisukohad komisjoni 11. juuni 2021. aasta vastuse kohta.
9.
Menetluse suuline osa
Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus presidendi otsusega kutsuti menetlusosalised 18. novembril 2020 kohtuistungile, mis määrati 2., 3. ja 4. veebruarile 2021.
Vastavalt kodukorra artiklile 109 otsustas Üldkohus – võttes arvesse hageja taotlust kuulutada kinniseks iga kohtuistung, milles võidakse viidata 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõenditena esitatud teatavatele dokumentidele – kuulata menetlusosalised ära kohtuistungi ühe osa kinniseks kuulutamise küsimuses.
Hageja palus Üldkohtu kantseleisse 10. detsembril 2020 esitatud kirjaga, mida täiendati 18. detsembril 2020, lükata kohtuistung edasi, võttes arvesse esiteks tervishoiuolukorda ja teiseks Ameerika Ühendriikides esitatud taotlust tühistada konfidentsiaalsus, mis puudutab teatavaid 26. juuli 2019. aasta täiendavaid tõendeid.
Komisjon märkis Üldkohtu kantseleisse 15. detsembril 2020 esitatud kirjaga esiteks, et kohtuistungi ühe osa pidamine kinnisena on teatavate 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite osas õigustatud, ning esitas teiseks kohtuistungi korraldamise kohta seisukohti.
Hageja palus Üldkohtu kantseleisse 18. detsembril 2020 esitatud kirjaga esiteks korraldada kohtuistung kinnisena teatavate 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite osas ning märkis teiseks, et niisugune taotlus võib muutuda tarbetuks selle tõttu, missugune otsus tehakse Ameerika Ühendriikides esitatud konfidentsiaalsuse tühistamise taotluse kohta.
Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus president otsustas 22. detsembril 2020 kohtuistungi edasilükkamise taotluse rahuldada.
Menetlusosalised kutsuti 29. jaanuaril 2021 Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus presidendi otsusel kohtuistungile, mis määrati 4., 5. ja 6. maile 2021.
Komisjon esitas 22. märtsil 2021 ettepanekud kohtuistungi korraldamiseks.
Hageja esitas 26. märtsil 2021 teise taotluse kohtuistungi edasilükkamiseks.
Hageja esitas 29. märtsil 2021 seisukohad kohtuistungi korraldamist puudutavate komisjoni ettepanekute kohta.
Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus president otsustas 31. märtsil 2021 keelduda kohtuistungi edasilükkamist käsitleva teise taotluse rahuldamisest.
Üldkohus (kuues koda laiendatud koosseisus) otsustas 9. aprillil 2021 kutsuda menetlusosalised mitteametlikule koosolekule, millel arutatakse kohtuistungi korraldamist.
Hageja esitas 14. aprillil 2021 taotluse, et tema töötajad võiksid osaleda kohtuistungil videokonverentsi teel.
Mitteametlik koosolek toimus 15. aprillil 2021.
Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus president otsustas 16. aprillil 2021 esiteks keelduda andmast luba hageja töötajate osalemiseks kohtuistungil videokonverentsi teel ning teiseks otsustas Üldkohus (kuues koda laiendatud koosseisus) korraldada ühe osa kohtuistungist kinnisena.
Hageja esitas 16. aprillil 2021 kolmanda taotluse kohtuistungi edasilükkamiseks.
Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus president otsustas 19. aprillil 2021 keelduda kohtuistungi edasilükkamist käsitleva kolmanda taotluse rahuldamisest.
Hageja esitas 21. aprillil 2021 taotluse, et kohtuistungil kasutataks tehnilisi vahendeid.
Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus president otsustas 22. aprillil 2021 lubada kasutada kohtuistungil tehnilisi vahendeid.
Komisjon esitas Üldkohtu kantseleisse 28. aprilli 2021. aasta kirja, mis lisati 29. aprillil 2021 Üldkohtu kuuenda koja laiendatud koosseisus presidendi otsusega käesoleva kohtuasja toimikusse, ning mis käsitles kinniseks kuulutamise ulatust ja peegeldab menetlusosaliste ühist seisukohta.
Hageja kinnitas 3. mai 2021. aasta kirjaga menetlusosaliste ühist seisukohta kinniseks kuulutamise ulatuse küsimuses ning edastas Üldkohtule nende 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite loetelu, mille konfidentsiaalsus oli täielikult või osaliselt tühistatud.
Kohtuistung toimus 4., 5. ja 6. mail 2021.
Menetluse suuline osa lõpetati 17. septembril 2021.
B.
Poolte nõuded
Hageja palub Üldkohtul:
–
tühistada vaidlustatud otsus;
–
teise võimalusena tühistada määratud trahv või vähendada selle summat tunduvalt;
–
mõista kohtukulud välja komisjonilt.
Komisjon palub Üldkohtul:
–
jätta hagi rahuldamata;
–
mõista kohtukulud välja hagejalt.
III.
Õiguslik käsitlus
Hageja põhjendab hagi seitsme väitega:
–
esimese kohaselt on ilmselgelt rikutud menetlusnorme;
–
teise kohaselt on tehtud ilmseid hindamisvigu, otsus on põhjendamata ja on moonutatud tõendeid tõhususe kasvu puudutavas osas;
–
kolmanda kohaselt on ilmselgelt rikutud õigusnorme ja tehtud ilmseid hindamisvigu konkurentsivastast mõju puudutavas osas;
–
neljanda kohaselt on tehtud ilmseid hindamisvigu asjaomase turu määratlust ja turgu valitseva seisundi olemasolu puudutavas osas;
–
viienda kohaselt on ilmselgelt rikutud õigusnorme ja tehtud ilmseid hindamisvigu ning otsus on põhjendamata väidetava rikkumise kestust puudutavas osas;
–
kuuenda kohaselt on tehtud ilmseid hindamisvigu osas, mis puudutab suuniste määruse (EÜ) nr 1/2003 artikli 23 lõike 2 punkti a kohaselt määratavate trahvide arvutamise meetodi kohta (
ELT 2006, C 210, lk 2
; edaspidi „2006. aasta suunised”) kohaldamist, ning on rikutud proportsionaalsuse põhimõtet;
–
seitsmenda kohaselt on tehtud ilmseid hindamisvigu osas, mis puudutab komisjoni pädevust ja mõju liikmesriikidevahelisele kaubandusele.
Korrakohase õigusemõistmise huvides on hagi esimest ja kolmandat väidet vaja käsitleda koos.
Kõigepealt tuleb analüüsida 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite vastuvõetavust, millele komisjon vastu vaidleb.
A.
26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite vastuvõetavus
Kõigepealt on tarvis märkida, et 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid on ühelt poolt valdavas osas teatav hulk dokumente, mille Apple edastas hagejale 2019. aasta veebruarist juunini menetluse tulemusena, mille hageja algatas Apple’i vastu 20. augustil 2018 District Courtis Ameerika Ühendriikide seadustiku 28. jaotises paikneva artikli 1782 „Abi välisriikide ja rahvusvahelistele kohtutele ning menetlusosalistele nendes“ (edaspidi „menetlus 1782“) alusel, ning teiselt poolt väikeses osas teatav hulk dokumente, mis pärinevad menetlusest, mille algatas Federal Trade Commission (föderaalne konkurentsiamet, Ameerika Ühendriigid) hageja suhtes District Courtis ning mille tulemusena tehti 4. jaanuaril 2019 alanud avaliku kohtuistungi raames eespool, punktis 54 viidatud 21. mai 2019. aasta kohtuotsus (edaspidi „FTC menetlus“). Lisaks on nende täiendavate tõendite hulgas ka üksikud ajakirjanduses ilmunud artiklid.
Kõigepealt tuleb veel ka meenutada, et enne kohtuistungit edastas hageja Üldkohtule loetelu 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõenditena esitatud dokumentidest, mis pärinesid menetlusest 1782 ja mille konfidentsiaalsus tühistati kas täielikult või osaliselt (vt punkt 113 eespool), ning et kohtuistungi avalikus osas viitas hageja mõnele nende dokumentide hulgast ja menetluse 1782 olemasolule.
Hageja märgib, et ei temal ega tema Euroopa advokaatidel ei olnud neid dokumente hagiavalduse või repliigi esitamise hetkel ning et ta esitas sseisukoha koos 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõenditega niipea kui võimalik. Esiteks märgib hageja menetlusest 1782 pärinevate dokumentide kohta, et 2019. aasta veebruarikuus tehtud kohtumääruse tulemusena edastas Apple talle ajavahemikul 23. veebruarist 2019 kuni 24. juunini 2019 2300 dokumenti üheksa erineva saadetisega ja näitas ära need, mis tuleb edastada Üldkohtule. Teiseks selgitab hageja FTC menetlusest pärinevate dokumentide kohta, et esialgse õiguskaitse kohtumäärusega keelati tema Ameerika advokaatidel neid dokumente tema Euroopa advokaatidele edastada.
Komisjon väidab vastu, et 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid on vastuvõetamatud. Esiteks kinnitab ta, et teatavad dokumendid on hagiavaldusest varasemad, näiteks mõned ajakirjanduses ilmunud artiklid, hageja ja Apple’i vahel vahetatud e‑kirjad ning hageja ettekanded. Teiseks märgib komisjon, et hageja ei ole selgitanud, miks ta ühelt poolt ei taotlenud neid dokumente District Courtilt enne 20. augustit 2018, konkreetselt enne vaidlustatud otsuse tegemist või kohe pärast seda, ning miks ta teiselt poolt ei teatanud Üldkohtule sellest taotlusest või selle rahuldamise võimalusest repliigis. Kolmandaks väidab komisjon, et hageja ei ole selgitanud, miks ta küsinud Apple’ilt luba kasutada FTC menetlusest pärinevaid tõendeid varem, eelkõige enne 2019. aasta jaanuaris korraldatud kohtuistungit. Neljandaks märgib komisjon, et kodukorra artikli 92 lõige 7 puudutab tõendeid, mis esitati vastuseks menetlustoimingutele, ega võimalda põhimenetlusosalisel esitada omal algatusel ja sobiva põhjenduseta täiendavaid tõendeid. Viiendaks kinnitab komisjon, et hageja piirdub viitamisega teatavatele täiendavatele tõenditele, esitamata selgitusi käsitletavates küsimustes ega näitamata, kuidas need tõendid neid argumente kinnitavad.
Esimesena tuleb meenutada, et hageja tugineb 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite esitamise põhjendamiseks esiteks kodukorra artikli 85 lõikele 3 ning teiseks märgib, et need on esitatud kodukorra artikli 92 lõikest 7 lähtudes.
Komisjon väidab vastu, et esimeses sättes nõutavad tingimused ei ole täidetud ning et teine õigusnorm on sisuliselt asjakohatu.
Ühelt poolt tuleb meenutada, et kodukorra artikli 85 lõike 3 kohaselt „[võivad kohtuasja pooled e]randkorras […] esitada tõendeid või taotluse nende kogumiseks enne menetluse suulise osa lõppemist või enne Üldkohtu otsust lahendada kohtuasi ilma menetluse suulise osata, tingimusel et nende hiline esitamine on õigustatud“. See võimalus kujutab endast konkreetselt erandit sama artikli lõikes 1 sätestatud üldreeglist, mille kohaselt esitatakse tõendid ja tõendite kogumist taotletakse menetlusdokumentide esimese vahetamise käigus.
Selle sätte sõnastusest tuleneb, et nimetatud võimaluse kasutamiseks peavad tõendite hilist esitamist õigustama erakorralised asjaolud (vt selle kohta 11. septembri 2019. aasta kohtuotsus HX vs. nõukogu,
C‑540/18 P
, ei avaldata,
EU:C:2019:707
, punkt
).
Seega lubab Üldkohus taotleda tõendite kogumist pärast vasturepliiki üksnes erandlikel asjaoludel, st siis, kui taotlejal ei saa asjaomaseid tõendeid olla enne menetluse kirjaliku osa lõppu (vt 12. septembri 2019. aasta kohtuotsus Achemos Grupė ja Achema vs. komisjon,
T‑417/16
, ei avaldata,
EU:T:2019:597
, punkt
). Esitamise erandlikkus eeldab, et varem esitamine oli võimatu või seda ei saanud mõistlikult nõuda (vt selle kohta 15. detsembri 2016. aasta kohtuotsus TestBioTech jt vs. komisjon,
T‑177/13
, ei avaldata,
EU:T:2016:736
, punkt
).
Lisaks tuleb sellega seoses meenutada, et kodukorra artikli 85 lõikes 3 ette nähtud erand erineb sama artikli lõikes 2 ette nähtud erandist, mis võimaldab põhimenetlusosalistel esitada repliigis või vasturepliigis oma argumentide toetamiseks tõendeid, tingimusel et nende hiline esitamine on õigustatud, sest see viimane erand ei nõua, et esineksid erandlikud asjaolud.
Teiselt poolt tuleb märkida, et mis puudutab menetlustoiminguid, siis kodukorra artikli 92 lõike 7 kohaselt „[on v]astutõendi esitamine ja varem esitatud tõendite täiendamine […] lubatud“.
Käsitletaval juhul ei tugine hageja sellele viimasele sättele kui niisugusele, vaid niivõrd, kuivõrd on kohtupraktikas leitud, et kodukorra artiklit 85 tuleb tõlgendada, lähtudes kodukorra artikli 92 lõikest 7, milles on nähtud ette, et vastutõendi esitamine ja varem esitatud tõendite täiendamine on lubatud (22. juuni 2017. aasta kohtuotsus Biogena Naturprodukte vs. EUIPO (ZUM wohl),
T‑236/16
,
EU:T:2017:416
, punkt
, ning 9. septembri 2020. aasta kohtuotsus Kreeka vs. komisjon,
T‑46/19
, ei avaldata,
EU:T:2020:396
, punkt
).
Käsitletaval juhul ilmneb dokumendist, millega 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid esitati, et need tõendid esitati hagi esimese, teise, kolmanda ja neljanda väite põhjendamiseks. Kuigi hageja märgib üldiselt, et need tõendid on esitatud, et täiendada tõendeid, millega põhjendati hagiavalduses ja repliigis esitatud argumente, ning et lükata ümber argumendid, mille komisjon on esitanud vaidlustatud otsuses, kostja vastuses ja vasturepliigis, tuleb tõdeda, et need tõendid ei ole konkreetselt ei vastupidised tõendid, mille eesmärk on lükata ümber komisjoni esitatud tõendid, ega tõendid, mille eesmärk on täiendada tõendite taotlusi, vaid uued tõendid, mille eesmärk on põhjendada teatavaid väiteid hagis.
Tuleb seega analüüsida, kas käsitletaval juhul õigustasid 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite esitamist erandlikud asjaolud vastavalt kodukorra artikli 85 lõikele 3.
Sellega seoses tuleb teisena analüüsida komisjoni vastuväiteid, mille eesmärk on tõendada, et kodukorra artikli 85 lõikes 3 sätestatud nõuded ei ole täidetud.
Ühest küljest on menetlusest 1782 pärinevate dokumentide kohta vaja kõigepealt märkida, et need dokumendid on osa dokumentide kogumist, mille Apple edastas hagejale ajavahemikul 23. veebruarist 2019 kuni 24. juunini 2019 menetluse 1762 tulemusena. Teisisõnu ei ole vaidlust, et hageja sai need dokumendid mitme saadetisega pärast repliigi esitamist 4. jaanuaril 2019. Tuleb seega järeldada, et hagejal ei olnud neid dokumente oma põhimenetlusdokumentide edastamise ajal ning et ta ei saanud seega neid esitada koos nende viimastega, vaid ta sai need saada alles menetluse 1782 järel.
Teiseks väidab komisjon siiski vastu, et hageja ei ole selgitanud, miks ta ei algatanud menetlust 1782 Apple’i vastu District Courtis varem.
Komisjoni vastuväide ei puutu aga kodukorra artikli 85 lõike 3 tähenduses erandlike asjaolude hindamisel asjasse. Küsimus, mis siin tekib, on see, kas kõnesolevad tõendid olid või ei olnud olemas hagiavalduse või repliigi esitamise ajal (vt selle kohta 13. detsembri 2018. aasta kohtuotsus Haeberlen vs. ENISA,
T‑632/16
, ei avaldata,
EU:T:2018:957
, punktid
ja
), mitte aga oletuslik küsimus, kas hageja oleks saanud teha midagi, mis oleks oletatavasti võimaldanud tal need saada varem.
Igal juhul tuleb tuvastada, et see vastuväide rajaneb ekslikel eeldustel.
Nimelt oli menetlus 1782, mille hageja Apple’i vastu District Courtis algatas, mõeldud selleks, et saada tõendeid, mis võimaldaksid lükata ümber mõned asjaolud, mida komisjon oli vaidlustatud otsuses tuvastanud, ning seda käesolevat kohtumenetlust silmas pidades. Hageja ei saanud seega algatada menetlust 1782 enne vaidlustatud otsuse tegemist ning tal ei olnud muide – isegi eeldusel, et see oli võimalik, – mingit kohustust teha seda ennetavalt ja spekulatiivselt võimalikku kohtuvaidlust silmas pidades veel enne, kui see otsus on tehtud.
Seega ei saa hagejale ette heita, et ta ei algatanud seda menetlust enne vaidlustatud otsuse tegemist.
Lisaks tuleb selle kohta, et komisjon tugineb asjaolule, et hageja oleks võinud selle menetluse algatada „päevadel ja nädalatel, mis järgnesid 24. jaanuari 2018. aasta otsuse tegemisele“, juhtida tähelepanu, et ka niisugune argument on spekulatiivne ja veelgi enam, sellega pannakse hagejale ebamõistlik või lausa võimatu kohustus. Vastupidi, on põhjendatud, et pärast vaidlustatud otsuse tegemist valmistas hageja ette ja esitas kõigepealt siinse hagi 6. aprillil 2018 ning seejärel algatas vaidlustatud otsuse ja selle hagi sisu arvestades menetluse 1782, et saada muid võimalikke tõendeid, millega oma hagi põhjendada. Komisjoni lähenemise puhul on jäetud tähelepanuta ka hageja, tema Euroopa esindajate ja Ameerika esindajate vahelise kooskõlastamise vältimatult vajalik aeg, et seoses käesoleva menetlusega Ameerika Ühendriikides algatada menetlus 1782. Lisaks kuna menetluse 1782 tulemusena sai hageja Apple’ilt dokumendid kuue kuni kümne kuu jooksul pärast selle menetluse algust, ei oleks hageja isegi eeldusel, et niisuguse menetluse sai – nagu väidab komisjon – algatada siis, kui ta oma hagiavaldust ette valmistas (2018. aasta veebruaris ja märtsis), tõenäoliselt saanud kõiki dokumente õigel ajal, et analüüsida neid ja esitada need hagiavalduses 6. aprillil 2018 või repliigis 4. jaanuaril 2019.
Teisest küljest vaidleb komisjon vastu sellele, et hageja ei teatanud Üldkohtule District Courtile esitatud hagi esitamisest ja selle menetluse seisust konkreetselt repliigis. See komisjoni vastuväide puudutab aga ka teavet, mis ei ole asjakohane, sest kodukorra artikli 85 lõikes 3 ei ole sugugi nõutud Üldkohtu eelnevat informeerimist.
Teiseks tuleb FTC menetlusest pärineva dokumentide kogumi kohta kõigepealt märkida, et need dokumendid on osa FTC menetluse toimikust District Courtis ning et enne avaliku kohtuistungi algust 2019. aasta jaanuaris District Courtis piiras nendest dokumentidest teadmist ja nende kasutamist 24. oktoobri 2017. aasta esialgse õiguskaitse kohtumäärus.
Nende asjaolude osas ei ole menetlusosaliste vahel vaidlust, täpselt samuti nagu on selge, et kui hageja esitas 4. jaanuaril 2019 repliigi, ei olnud need dokumendid hagejale vabalt kättesaadavad, sest esiteks olid need teada ainult piiratud arvule Ameerika advokaatidele ja hageja ettevõtjasisestele juristidele, kes neid kasutada said, ilma et need isikud oleksid võinud edastada neid hageja Euroopa advokaatidele või kasutada neid haldusmenetluses, mis viis vaidlustatud otsuse tegemise või käesoleva kohtumenetluseni, ning teiseks toimusid avalikud kohtuistungid District Courtis, mille käigus need dokumendid avalikustati, 4. jaanuarist kuni 29. jaanuarini 2019.
Komisjon väidab siiski, et hageja oleks võinud 24. oktoobri 2017. aasta esialgse õiguskaitse kohtumääruse teatud sätete alusel ilma 2019. aasta jaanuaris toimunud avaliku kohtuistungi algust ootamata paluda Apple’ilt luba kasutada neid dokumente varem, käesoleva menetluse raames.
Selle komisjoni vastuväitega ei saa aga samuti nõustuda, sest see rajaneb üksnes oletustel, mis ei saa olla aluseks Üldkohtu kohtulikule kontrollile. Nagu komisjon isegi rõhutab, isegi eeldusel, et hageja Ameerika advokaadid ja ettevõtjasisesed juristid, kes said nende dokumentidega tutvuda, said hinnata, kas nendest on käesolevas menetluses kasu, oli nende ükskõik missuguseks kasutamiseks sellel eesmärgil vaja saada Apple’i eelnev nõusolek. Miski ei tõenda, et käesoleva kohtuasja asjaoludel oleksid need kaks võimalust realiseerunud.
Igal juhul tuleb juhtida tähelepanu, et nagu on märgitud eespool punktis 138, on siin küsimus selles, kas kõnesolevad tõendid olid kättesaadavad hagiavalduse või repliigi esitamise ajal või mitte. Eespool, punktis 145 esitatud teavet arvestades ei ole see käsitletaval juhul nii, sest hageja esitas repliigi 4. jaanuaril 2019, s.o samal päeval, kui möödus selle dokumendi esitamise pikendatud tähtaeg ning kui algas avalik kohtuistung FTC menetluses, tänu millele said need dokumendid avalikuks. Järelikult tuleb tuvastada, et hageja ei saanud esitada neid dokumente repliigi esitamise hetkel.
Lisaks ei saa asuda seisukohale, et käesoleva kohtuasja asjaoludel lükkas hageja FTC menetlusest pärinevate dokumentide esitamist Üldkohtule põhjendamatult edasi. Kuna 2019. aasta jaanuaris oli menetlus 1782 veel pooleli ning hageja sai sellest menetlusest pärinevad dokumendid 2019. aasta veebruari ja juunikuu vahel, oli õigustatud, et ta vaatab need tervikuna läbi ja esitab seejärel koos 2019. aasta juulis mõlemast menetlusest pärinevad asjakohased dokumendid.
Mis puudutab kolmandaks dokumente, mida mainib komisjon ja mis pärinesid küll menetlusest 1782 või FTC menetlusest, kuid olid hageja käsutuses enne hagiavalduse esitamist käesolevas menetluses, milleks on tema ja Apple’i vahel vahetatud e‑kirjad ja hageja ettekanded, tuleb märkida, et mõistagi olid hagejal need dokumendid üksikult võetuna. Need dokumendid kuuluvad siiski dokumentide kogumisse, mille Apple edastas hagejale menetluse 1782 tulemusena, või dokumentide kogumisse, mis kujutas endast FTC menetluse toimikut 2019. aasta avaliku kohtuistungi raames, ning niisiis ei saa neid arvesse võtta eraldi teistest dokumentidest, mis kuuluvad nendesse kogumitesse. Seega ei saanud hageja ja tema advokaadid tingimata hinnata nende asjakohasust käesoleva kohtuasja raames sõltumatult teistest dokumentidest, mis nendesse kogumitesse kuuluvad. Teisisõnu ei saa 26. juuli 2019. aasta täiendavaid tõendeid nende päritolu arvestades kunstlikult osadeks jaotada, vaid osas, milles need pärinevad menetlusest 1782 või FTC menetlusest, tuleb neid nende vastuvõetamatuse küsimuses hinnata kogumis.
Neljandaks on samamoodi kolme ajakirjanduses ilmunud artikliga, mis on 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite hulka arvatud ja avaldati enne hagiavalduse esitamist, sest nende hilja esitamist õigustab teiste täiendavate tõendite hilja esitamine – tõendid, mida püüti nendega kinnitada joonealustes märkustes dokumendis, millega need tõendid esitati.
Mis puudutab viiendaks komisjoni üldist väidet, et dokumendis, millega hageja esitas 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid, piirdus ta lihtsalt viitamisega nendele tõenditele, ilma midagi selgitamata, siis niisugune asjaolu ei puutu asjasse kodukorra artikli 85 lõikes 3 nõutava hindamise raames, vaid puudutab olenevalt olukorrast nende tõendite mõistetavust hagi väidete põhjendatuse hindamise raames.
Kõige eelneva põhjal tuleb järeldada, et 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite esitamist tervikuna pärast menetluse kirjaliku osa lõppu õigustavad erandlikud asjaolud ning et need tõendid tuleb tunnistada kodukorra artikli 85 lõike 3 alusel vastuvõetavaks.
B.
Esimene väide, et on tehtud ilmseid hindamisvigu
Esimene väide koosneb neljast osast. Esimese osa kohaselt on rikutud kaitseõigusi, sest hagejalt võeti võimalus esitada seisukohti vaidlustatud otsuse oluliste aspektide kohta. Teise kohaselt on rikutud hea halduse põhimõtet, sest komisjon jättis läbi viimata põhjaliku, objektiivse ja hoolika uurimise. Kolmanda kohaselt on rikutud kaitseõigusi sellega, et komisjon ei avaldanud hagejale teavet, mis oli tema kaitseks vajalik. Neljanda kohaselt on rikutud põhjendamiskohustust ja hea halduse põhimõtet sellega, et komisjon hindas faktilisi asjaolusid valesti, osaliselt ja ebatäielikult.
Tuleb analüüsida esimest ja kolmandat väiteosa, mille kohaselt on rikutud kaitseõigusi.
1.
Sissejuhatavad märkused
Kaitseõigused on põhiõigused, mis moodustavad lahutamatu osa õiguse üldpõhimõtetest, mille järgimise Üldkohus ja Euroopa Kohus tagavad (vt selle kohta 25. oktoobri 2011. aasta kohtuotsus Solvay vs. komisjon,
C‑109/10 P
,
EU:C:2011:686
, punkt
).
Kaitseõiguste tagamine on Euroopa Liidu õiguse üldpõhimõte, mida tuleb kohaldada, kui ametivõim kavatseb teha isiku suhtes talle ebasoodsa otsuse (16. jaanuari 2019. aasta kohtuotsus komisjon vs. United Parcel Service,
C‑265/17 P
,
EU:C:2019:23
, punkt
).
See liidu õiguse üldpõhimõte on sätestatud Euroopa Liidu põhiõiguste harta artikli 41 lõike 2 punktides a ja b (25. märtsi 2021. aasta kohtuotsus Deutsche Telekom vs. komisjon,
C‑152/19 P
,
EU:C:2021:238
, punkt
).
Konkurentsiõiguse kontekstis tähendab kaitseõiguste järgimine, et niisuguse otsuse adressaadile, millega tuvastatakse, et ta on pannud toime konkurentsieeskirjade rikkumise, tuleb haldusmenetluse jooksul anda võimalus teha tulemuslikult teatavaks oma seisukoht nende faktiliste asjaolude ja olukordade tõelevastavuse ja asjakohasuse kohta, mida talle ette heidetakse, ning samuti dokumentide kohta, millele tuginedes komisjon väidab, et selline rikkumine on aset leidnud (25. oktoobri 2011. aasta kohtuotsus Solvay vs. komisjon,
C‑109/10 P
,
EU:C:2011:686
, punkt
, ning 25. märtsi 2021. aasta kohtuotsus Deutsche Telekom vs. komisjon,
C‑152/19 P
,
EU:C:2021:238
, punkt
).
Vastavalt väljakujunenud kohtupraktikale rikutakse kaitseõigusi siis, kui esineb võimalus, et komisjoni menetlusnormi rikkumise puudumise korral oleks tema poolt läbi viidud haldusmenetlus andnud teise tulemuse. Hagejast ettevõtja tõendab, et rikkumine on toime pandud, kui ta ei tõenda piisavalt mitte seda, et komisjoni otsuse sisu oleks olnud teistsugune, vaid seda, et ta oleks saanud end paremini kaitsta, kui menetluses ei oleks esinenud puudusi (2. oktoobri 2003. aasta kohtuotsus Thyssen Stahl vs. komisjon,
C‑194/99 P
,
EU:C:2003:527
, punkt
, ning 13. detsembri 2018. aasta kohtuotsus Deutsche Telekom vs. komisjon,
T‑827/14
,
EU:T:2018:930
, punkt
).
Seda tuleb hinnata iga juhtumi konkreetsete faktiliste ja õiguslike asjaolude põhjal (18. juuni 2020. aasta kohtuotsus komisjon vs. RQ,
C‑831/18 P
,
EU:C:2020:481
, punkt
).
2.
Esimese väite kolmas osa, mille kohaselt on rikutud kaitseõigusi, sest see puudutab märkmete ja teabe puudumist kolmandate isikutega toimunud koosolekute ja konverentskõnede kohta
Kolmas väiteosa rajaneb kahel etteheitel. Esimese kohaselt ei olnud komisjon suuteline andma hagejale piisavat juurdepääsu juhtumi toimikule. Teise kohaselt ei olnud juhtumi toimikus märkmeid ja teavet nende koosolekute ja konverentskõnede sisu kohta, mida komisjon pidas kolmandate isikutega.
Tuleb analüüsida seda teist etteheidet.
Hageja väidab, et komisjon on kohustatud koostama märkmed oma ametlike ja mitteametlike koosolekute kohta kolmandate isikutega ning ta peab edastama need märkmed menetlusosalistele, kelle suhtes uurimine käib. Käsitletaval juhul ei edastanud komisjon hagejale mingeid märkmeid oma koosolekute kohta kolmandate isikutega. Pärast vaidlustatud otsuse tegemist märkis komisjon hageja küsimuse peale, et olid toimunud koosolekud ja konverentskõned kolmandate isikutega, ning edastas talle täiesti mõttetud märkmed. Täielikumad märkmed oleksid aga aidanud hagejal ennast mitmes küsimuses kaitsta. Lisaks keeldus komisjon ütlemast, kas ta oli kohtunud uurimise jooksul teatava kolmanda isikuga, ehkki hagejal oli enda kaitse seisukohast vaja teada, kas niisugused koosolekud olid toimunud ja missuguseid teemasid oli käsitletud.
Hageja lisab, et määruses nr 1/2003 ei ole eristatud küsitlusi ja muud liiki koosolekuid või konverentskõnesid. Komisjon ei saa otsustada koosolekul või konverentskõne käigus, mis võib tulla rikkumises süüdistatavale ettevõtjale kasuks ja mis mitte, vaid viimane ise otsustab, kas teatavad asjaolud toimikus võivad aidata tal ennast kaitsta. Käsitletaval juhul ei ole märkmed, mille komisjon hagejale esitas, asjakohased, sest need ei sisalda mingit vajalikku teavet küsitluste sisu või käsitletud teemasid puudutava teabe laadi kohta, vaid identseid ja ebamääraseid väljendeid. Hageja vaidleb vastu sellele, et võis koosolekul või konverentskõnedel vahetatud teabe kindlaks teha kolmandate isikute vastuste põhjal teabenõuetele, sest märkmetes ei ole viiteid nendele vastustele ja vastupidi. Hageja rõhutab, et komisjon ei otsusta, kas kolmas isik on või ei ole esitanud teavet, mis võiks talle kasuks tulla, sest komisjonil on kohustus koostada märkmed ja need talle edastada.
Komisjon väidab esiteks – pärast märkust, et ta koostas kolmandate isikutega toimunud koosolekute ja konverentskõnede kohta asjakohased märkmed – vastu, et tal ei ole mingit üldist kohustust teha märkmeid kolmandate isikutega toimunud koosolekute ja konverentskõnede kohta, vaid tema kohustused on piiratumad. Ühest küljest on komisjonil kohustus koostada nende koosolekute ja konverentskõnede „täielikud märkmed“, mis kujutavad endast küsitlusi määruse nr 1/2003 artikli 19 lõike 1 tähenduses ja mille eesmärk on koguda uuritava küsimusega seotud teavet, kusjuures hageja ei ole siiski käsitletaval juhul väitnud, et need koosolekud või konverentskõned kolmandate isikutega olid „küsitlused“. Teisest küljest on komisjonil kohustus koostada nende koosolekute või konverentskõnede „lühimärkmed“, mille eesmärk ei ole koguda uuritava küsimusega seotud teavet, üksnes siis, kui kolmandad isikud esitavad teavet, mida ta kavatseb kasutada, või teavet, mis võiks ettevõtjale kasu tuua ja millele viimane kavatseb tugineda. Teiseks väidab komisjon, et ta koostas nõuetekohaselt nende koosolekute ja konverentskõnede „lühimärkmed“. Ta märgib, et käsitletaval juhul tuvastas ta pärast hageja taotlust, et ta oli jätnud kogemata talle edastamata kolmandate isikutega toimunud ühe koosoleku ja kolme konverentskõne märkmed, kuid et ta oli seejärel need märkmed edastanud, näidates ära ettevõtjad, aja ja käsitletud teemad. Ta täpsustab ka, et vaidlustatud otsus ei põhine võimalikel süüstavatel asjaoludel, mille need kolmandad isikud nendel koosolekutel ja konverentskõnedel edastasid. Kolmandaks väidab komisjon, et hageja ei ole tõendanud, miks on seoses tema kaitsega kasulik teada, kas komisjon kohtus teatava kolmanda isikuga, sest otsus põhineb teabel, mille edastas Apple, ning on raske kujutleda hagejat väitmas, et kõnesolev kolmas isik võis anda teavet, mis võiks hagejale kasu tuua.
Komisjon lisab, et hageja ei võta arvesse asjaolu, et kolmas isik, kellel oli komisjoniga koosolek, ei avaldanud süüst vabastavaid asjaolusid, ning et kolmandad isikud, kellel olid konverentskõned komisjoniga, teatasid talle, et ei arutanud küsimusi, mis ei ole teabenõuetele antud vastustes esitatud teabe hulgas. Komisjoni sõnul on usutav, et teatav nende konverentskõnede käigus edastatud teave esines juba vastustes teabenõuetele, nagu on usutav ka see, et hiljem vastustes teabenõuetele antud teave peegeldab konverentskõnede sisu, mis on loogiline. Komisjon väidab, et hageja argument, et see koosolek ja need konverentskõned on küsitlused määruse nr 1/2003 artikli 19 tähenduses, on hilja esitatud ja vastuvõetamatu. Lisaks märgib komisjon, et hageja ei selgita, miks on ühe kolmanda isikuga toimunud koosolekuid puudutav teave oluline.
Kõigepealt tuleb tõdeda, et käsitletaval juhul on selge, et haldusmenetluse jooksul, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, ei edastanud komisjon hagejale mingit teavet ei kolmandate isikutega toimunud koosolekute ja konverentskõnede toimumise ega sisu kohta.
Komisjon edastas hagejale siiski teatava teabe seitsme koosoleku või konverentskõne kohta, mis toimusid kolmandate isikutega pärast vaidlustatud otsuse tegemist. Täpsemalt edastati teavet nelja kohta nendest hageja taotlusel enne selle hagi esitamist, samas kui teavet kolme teise kohta anti käesoleva menetluse jooksul, kas vastuseks hageja argumentidele, mis rajanevad 26. juuli 2019. aasta täiendavatel tõenditel, või vastuseks menetlustoimingutele, mille Üldkohus määras 12. oktoobril 2020.
Tuleb seega analüüsida, kas nendel asjaoludel on komisjon rikkunud hageja kaitseõigusi.
a.
Koosolek ja konverentskõned kolmandate isikutega, mille puhul edastati hagejale teavet enne selle hagi esitamist
1)
Konteksti meenutus
Vaidluse käigus esitatud asjaoludest ilmneb, et pärast vaidlustatud otsuse kättesaamist palus hageja komisjonil 25. jaanuaril 2018 ennast informeerida koosolekutest või küsitlustest, mis komisjonil olid kolmandate isikutega ja mida ei ole talle edastatud. Komisjon teatas 2. märtsil 2018 hagejale e‑kirja teel, et ta kontrollis, kas ta on jätnud hagejale teatamata „ükskõik missugusest koosolekust või küsitlusest“, mis toimus „juhtumi AT.40220“ raames. Komisjon täpsustas hagejale, et oli jätnud kogemata talle teatamata ühest koosolekust ja kolmest konverentskõnest kolmandate isikutega. Sama e‑kirjaga edastas komisjon hagejale dokumendid, mis sisaldavad selle koosoleku ja nende konverentskõnede märkmeid ning ühte ettekannet, mis sellel koosolekul tehti.
Täpsemalt mainis komisjon koosolekut [
konfidentsiaalne
] (
) [
konfidentsiaalne
], ühte konverentskõnet [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] ning kahte konverentskõnet [
konfidentsiaalne
], millest üks toimus [
konfidentsiaalne
] ja teine [
konfidentsiaalne
].
Selles küsimuses tuleb esiteks märkida, et see koosolek ja need konverentskõned toimusid enne vastuväiteteatist ja pärast esimeste, st eespool, punktides 6 ja 15 nimetatud teabenõuete saatmist. On muide selge, et see koosolek ja need konverentskõned toimusid – nagu märkis komisjon – „juhtumi AT.40220 raames“. Teiseks nagu ilmneb vaidlustatud otsusest, on need kolmandad isikud hageja kaks konkurenti ja kaks klienti, kes vastasid ka mõnele nendest teabenõuetest.
[
Konfidentsiaalne
] on hageja konkurent. Nagu ilmneb vaidlustatud otsusest, see konkurent [
konfidentsiaalne
]. Lisaks vaidlustatud otsuse järgi [
konfidentsiaalne
].
[
Konfidentsiaalne
] on hageja konkurent. Nagu ilmneb vaidlustatud otsusest, on ta koos [
konfidentsiaalne
] üks [
konfidentsiaalne
] konkurente, keda [
konfidentsiaalne
].
Lisaks on [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
].
[
Konfidentsiaalne
] on tootja, kes hangib LTE‑kiibistikke ja [
konfidentsiaalne
].
[
Konfidentsiaalne
] on tootja, kes hangib LTE‑kiibistikke ja [
konfidentsiaalne
].
2)
Menetlusnormi rikkumise esinemine
Hageja väidab sisuliselt, et komisjon on rikkunud oma kohustusi koostada märkmed selle koosoleku ja nende konverentskõnede kohta ning need märkmed talle edastada. Konkreetselt rõhutab hageja, et märkmed, mille komisjon talle pärast vaidlustatud otsuse tegemist edastas, ei ole asjakohased ja on täiesti mõttetud.
Komisjon kinnitab kõigepealt, et hageja ei ole hagiavalduses väitnudki, et see koosolek ja need konverentskõned kujutavad endast „küsitlusi“ määruse nr 1/2003 artikli 19 lõike 1 tähenduses ning et seega on repliigis esitatud argument, et on rikutud seda sätet, vastuvõetamatu. Ta väidab igal juhul sisuliselt, et see koosolek ja need konverentskõned ei kujuta endast küsitlusi määruse nr 1/2003 artikli 19 tähenduses, sest nende eesmärk ei ole koguda uuritava küsimusega seotud teavet. Ta ei olnud seega kohustatud koostama selle koosoleku ja nende konverentskõnede täielikke märkmeid, vaid ainult lühimärkmeid osas, milles kolmandad isikud edastasid süüstavaid asjaolusid, mida komisjon kavatses kasutada, või edastasid süüst vabastavaid asjaolusid, millele see ettevõtja oleks saanud tugineda.
Mis puudutab hageja argumendi vastuvõetavust, siis on mõistagi õige, et ta ei tuginenud hagiavalduses sõnaselgelt määruse nr 1/2003 artiklile 19. Ta väitis selles siiski sõnaselgelt, et komisjon on rikkunud kohustust selle koosoleku või nende konverentskõnede märkmeid säilitada või asjakohaseid märkmeid koostada, ning tugines seejuures 6. septembri 2017. aasta kohtuotsuse Intel vs. komisjon (
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
) punktile 91, mis puudutab määruse nr 1/2003 artiklist 19 tulenevaid kohustusi. Seega oli hageja hagiavalduses esitatud argumendi eesmärk selgelt väita, et komisjon on rikkunud muu hulgas sellest sättest ja vastavast kohtupraktikast tulenevaid kohustusi. Asja läbivaatamist takistav asjaolu, mille komisjon on esitanud, tuleb seega tagasi lükata.
Hageja argumendi põhjendatuse kohta tuleb meenutada, et määruse nr 1/2003 artikli 19 lõige 1 on õiguslik alus, mis annab komisjonile õiguse uurimise raames füüsilist või juriidilist isikut küsitleda (6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
Määruse nr 1/2003 artikli 19 lõike 1 sõnastusest endast ilmneb, et seda sätet kohaldatakse kõikidele küsitlustele, mille eesmärk on koguda uuritava küsimusega seotud teavet. Ükski selle sätte sõnastuse element või sellega taotletav eesmärk ei võimalda järeldada, et seadusandja kavatses jätta selle sätte kohaldamisalast mõned küsitlused välja (6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punktid
ja
).
Nagu ilmneb määruse nr 1/2003 ettevalmistavatest materjalidest, puudutab see õiguslik alus lihtsalt füüsilise või juriidilise isiku ärakuulamist teabe saamise eesmärgil (vt ettepanek võtta vastu nõukogu määrus [EÜ] artiklites 81 ja 82 sätestatud konkurentsieeskirjade rakendamise kohta, millega muudetakse määrusi (EMÜ) nr 1017/68, (EMÜ) nr 2988/74, (EMÜ) nr 4056/86 ja (EMÜ) nr 3975/87 (KOM(2000) 582 (lõplik),
EÜT 2000, C 365 E, lk 284
)).
Järelikult ei saa asjaolu, et küsitlused, mis komisjonil võisid olla kolmandate isikutega, võisid esineda koosolekute või konverentskõnede vormis, jätta neid määruse nr 1/2003 artikli 19 kohaldamisalast välja, sest nende eesmärk on koguda uuritava küsimusega seotud teavet.
Käsitletaval juhul näitab teatav hulk kokkulangevaid asjaolusid – vastupidi komisjoni väitele –, et kõnesoleva koosoleku ja nende konverentskõnede eesmärk oli koguda uuritava küsimusega seotud teavet, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni.
Esiteks toimusid viidatud koosolek ja konverentskõned formaalselt pärast seda, kui komisjon alustas uurimist 2014. aasta augustis (vaidlustatud otsuse põhjendus 8) ning eelkõige pärast esimeste, eespool, punktides 6 ja 15 nimetatud teabenõuete saatmist. Lisaks kannavad komisjoni koostatud märkmed kõik selle haldusmenetluse viitenumbrit (nimelt AT.40220), mille tagajärjel tehti vaidlustatud otsus. Pealegi kannab komisjoni suhtlus hagejaga siis, kui ta need märkmed edastas (punkt 171 eespool), sedasama viitenumbrit ning selles on viidatud sõnaselgelt „koosolekutele või küsitlustele, mis toimusid juhtumi AT.40220 raames“.
Teiseks on kõigis nendes märkmetes sisuliselt märgitud, et viidatud koosolek ja konverentskõned puudutasid kiibistike turgu, hageja seisundit sellel turul või hageja teatavaid kaubanduspraktikaid sellel turul. Täpsemalt näitavad [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] toimunud koosoleku märkmed, et see puudutas kiibistike turgu ja hageja seisundit sellel turul; [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne märkmed näitavad, et see puudutas hageja teatavaid kaubanduspraktikaid kiibistike sektoris ja et konverentskõne jooksul ei esitatud mingit konkreetset tõendit; [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne märkmed näitavad, et see puudutas kiibistike turgu ja hageja teatavaid kaubanduspraktikaid, ning [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne märkmed näitavad, et see puudutas kiibistike turgu.
Kuna koosolek [
konfidentsiaalne
] ning konverentskõned [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] olid mõeldud selleks, et koguda uuritava küsimusega seotud teavet asjaomase turu kohta, hageja seisundi või tema kaubandustavade kohta sellel turul, kuulusid need määruse nr 1/2003 artikli 19 kohaldamisalasse.
Kui komisjon viib läbi küsitlust määruse nr 1/2003 artikli 19 alusel, et koguda oma uuritava küsimusega seotud teavet, lasub tal kohustus see küsitlus enda valitud kujul salvestada. Seejuures ei piisa, kui komisjon teeb küsitluse käigus käsitletud teemade lühiülevaate. Ta peab olema suuteline andma teavet küsitluse käigus toimunud arutelude sisu kohta, eelkõige küsitluse käigus käsitletud teemadel antud teabe laadi kohta (vt selle 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punktid
ja
).
Käsitletaval juhul on märkmetes, mille komisjon pärast vaidlustatud otsuse vastuvõtmist hagejale edastas, peale kuupäeva ja osalejate nimede mainitud ainult väga üldiselt – sisuliselt kahel-kolmel real – käsitletud teemasid, st kiibistike turgu, hageja seisundit või tema kaubanduspraktikaid sellel turul. Seevastu ei ole nendes märkmetes mingit teavet arutelude kohta, mis nende küsitluste käigus toimusid, eelkõige käsitletud teemadel antud teabe laadi kohta, nagu on nõutud eespool punktis 190 meenutatud kohtupraktikas.
Lisaks näitavad nende märkmete lünklikkust selgelt kaks asjaolu, mille hageja on välja toonud.
Esiteks näitavad [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne märkmed, et see kolmas isik esitas oma „seisukoha“„hageja teatavate kaubanduspraktikate kohta kiibistike sektoris“ ning et ei esitatud ühtegi „konkreetset tõendit“. Nagu aga hageja õigesti rõhutab, tekitavad sellised märkmed küsimusi komisjoni ja kolmanda isiku vaheliste arutelude sisu, viimase esitatud teabe ja „tõendi“ – pealegi veel „konkreetse tõendi“ – puudumise kohta seoses selle teabega. Niisugused märkmed ei võimalda seega mõista teavet, mida [
konfidentsiaalne
] komisjonile andis, esitamata konkreetset tõendit, ning jätab niisiis hageja teadmatusse küsimuses, mida sellel konverentskõnel öeldi, ja eelkõige võimaluse osas, kas see kolmas isik, st [
konfidentsiaalne
] mainis süüstavaid või hoopis süüst vabastavaid asjaolusid, esitamata ühtegi konkreetset tõendit.
Esiteks näitavad [
konfidentsiaalne
] toimunud koosoleku märkmed, et see koosolek puudutas kiibistike turgu ja hageja seisundit sellel turul. Peale asjaolu, et selline kirjeldus ei võimalda mõista teavet, mille [
konfidentsiaalne
] komisjonile selles küsimuses edastas, tuleb tuvastada, et nendes märkmetes ei ole mainitud, et nimetatud koosolekul tegi see kolmas isik suulise ettekande, ega ammugi esitatud selle sisu. Komisjon edastas selle ettekande ühe koopia siiski hagejale pärast vaidlustatud otsuse tegemist, 2. märtsil 2018, vastuseks hageja 25. jaanuari 2018. aasta taotlusele. Sellest 10‑leheküljelisest ettekandest ilmneb, et see puudutab konkreetselt uurimist, mille tulemusena tehti vaidlustatud otsus (nagu ilmneb selle ettekande tiitellehelt, millel on näidatud menetluse nimetus ja number), et üks lehekülg oli pühendatud hageja valitsevale seisundile kiibistike turul ja viis lehekülge käsitlesid [
konfidentsiaalne
]. Asjaolu, et komisjoni koostatud märkmetes ei ole niisugust ettekannet ja selle sisu mainitud, annab tunnistust sellest, et need märkmed on ebatäpsed.
Lisaks sellele lünklikkusele tuleb märkida, et kuigi vaidluse käigus esitatud asjaolud näitavad, et komisjon koostas neid märkmeid sisaldavad dokumendid vastavalt konverentskõnede kuupäevadel või veidi aega pärast koosoleku kuupäeva, näitavad need ka, et hiljem, pärast vaidlustatud otsuse tegemist neid märkmeid ei täiendatud ega viimistletud. Komisjon, kellele hageja esitas palve 25. jaanuaril 2018 ja seega umbes kolm aastat pärast neid küsitlusi, võttis esiteks ühendust [
konfidentsiaalne
], et saada koopia ettekandest, mille see kolmas isik oli koosolekul teinud, ning teiseks [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
], et kinnitada nende märkmete sisu, mille ta oli konverentskõnede kohta koostanud, kusjuures [
konfidentsiaalne
] tegi isegi ettepanekuid märkmete muutmiseks, millega komisjon nõustus. Vaidluse käigus esitatud asjaoludest ilmneb muide, et täpsustust, mille kohaselt „ei esitatud konverentskõne jooksul mingit konkreetset tõendit“, märkmete esimeses redaktsioonis ei olnud ning et see lisati pärast seda mõttevahetust komisjoni ja [
konfidentsiaalne
] vahel.
Sellest järeldub, et komisjon ei salvestanud määruse nr 1/2003 artiklit 19 rikkudes nõuetekohaselt küsitlusi, mis tal toimusid [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
].
Pealegi, kuna hageja väidab ka, et komisjon jättis kõnesolevate küsitluste märkmed talle edastamata, tuleb esiteks märkida, et nagu komisjon Üldkohtus selgitas, lisati [
konfidentsiaalne
] toimunud koosoleku märkmed juhtumi toimikusse [
konfidentsiaalne
] dokumendina, millega ei saa tutvuda, st komisjoni sisedokumendina ning ilma [
konfidentsiaalne
] sellel koosolekul tehtud ettekande koopiata. Teiseks ei lisatud [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõnede märkmeid juhtumi toimikusse.
Olenemata põhjustest on seega selge, et hageja ei saanud mingit teavet vaidlustatud otsuse tegemiseni viinud haldusmenetluse jooksul toimunud küsitluste olemasolu ja ulatuse kohta. Neid ei ole mainitud ka vaidlustatud otsuses esitatud haldusmenetluse kirjelduses.
Selles küsimuses piisab, kui märkida, et kuigi haldusmenetlusest on küll lubatud välja jätta materjalid, millel ei ole mingit seost vastuväiteteatises sisalduvate fakti- ja õigusväidetega ning mis on uurimise seisukohast järelikult täiesti asjakohatud, ei saa ainult komisjonil olla õigus kindlaks määrata, millised dokumendid on asjaomase ettevõtja kaitse jaoks tarvilikud (7. jaanuari 2004. aasta kohtuotsus Aalborg Portland jt vs. komisjon,
C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P ja C‑219/00 P
,
EU:C:2004:6
, punkt
, ning 16. juuni 2011. aasta kohtuotsus FMC Foret vs. komisjon,
T‑191/06
,
EU:T:2011:277
, punkt
). Sellest vaatevinklist tuleb märkida, et niisuguste küsitluste salvestisi, mis on mõeldud uuritava küsimusega seotud teabe kogumiseks ja mis kuuluvad seega määruse nr 1/2003 artikli 19 kohaldamisalasse, nagu kõnesolevad küsitlused, ei tohi jätta juhtumi toimikusse lisamata.
Kuigi komisjon väidab, et see teave või need märkmed jäid hagejale edastamata lihtsalt „kogemata“ ning et ta edastas need niipea, kui ta seda märkas, pärast hageja 25. jaanuari 2018. aasta taotlust, ei saa niisugused vaidlustatud otsusest hilisemad asjaolud komisjonipoolset menetlusnormide rikkumist parandada. Esiteks ei paranda protokollid, mille komisjon hagejale edastas, nende lünklikkuse tõttu seda, et salvestamist ei toimunud määruse nr 1/2003 artikli 19 tähenduses, sest nendes ei ole mainitud kõnesolevate küsitluste käigus kogutud teavet. Teiseks tuleb meenutada, et hiline, st pärast otsuse tegemist teadasaamine teatud dokumentidest, mis oleksid pidanud toimikusse kuuluma, ei aseta ettevõtjat olukorda, milles ta oleks olnud, kui ta oleks saanud samadele dokumentidele tugineda komisjonis toimunud menetluses kirjalike ja suuliste märkuste esitamisel (vt selle kohta 25. oktoobri 2011. aasta kohtuotsus Solvay vs. komisjon,
C‑109/10 P
,
EU:C:2011:686
, punkt
).
Kõigest eelnevast tuleneb, et koosolekut [
konfidentsiaalne
] ning konverentskõnesid [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] puudutavas osas on komisjon rikkunud määruse nr 1/2003 artiklist 19 tulenevaid salvestamiskohustusi ja seega kohustust lisada nende küsitluste salvestised juhtumi toimikusse.
3)
Kaitseõiguste rikkumine
Mis puudutab järeldusi, mis tuleb eespool punktis 201 tuvastatust teha vastavalt eespool punktides 160 ja 161 meenutatud kohtupraktikale, siis on vaja selgitada välja, kas käesoleva kohtuasja konkreetseid faktilisi ja õiguslikke asjaolusid arvestades on hageja õiguslikult piisavalt tõendanud, et ta oleks saanud end paremini kaitsta, kui seda menetlusnormide rikkumist ei oleks olnud.
Kõigepealt tuleb märkida, et kõnesolevate kolmandate isikute isikut ning komisjoni esitatud märkmete ja vaidlustatud otsuse sisu arvestades on hageja näidanud, et need kolmandad isikud oleksid võinud anda teavet, mis oleks võinud aidata kaasa tema kaitsele, eelkõige mis puudutab asjaomase turu määratlust, jõusuhteid sellel turul ja turgu valitsevat seisundit, väljatõrjuvat mõju ja tõhususe kasvu. Sellega seoses esitas hageja Üldkohtule hagiavalduse lisa (lisa A.9.7), mille eesmärk oli täpsustada aspekte, mida võidi nende küsitluste käigus arutada, ja seda, kuidas see teave oleks võinud aidata kaasa tema kaitsele. Komisjon, kes vaidles küll eelnevalt vastu selle lisa vastuvõetavusele, vaidles vastu selle sisule ühes kostja vastuse lisas (lisa B.5). Seejärel jätkasid menetlusosalised oma mõttevahetust sellel teemal repliigi lisas (lisa C.12) ja vasturepliigi lisas (lisa D.9).
Esimesena tuleb meenutada, et vaidlustatud otsusega on heidetud hagejale ette, et ta vähendas oma tegevusega, mis seisnes ainuõiguse maksetes, Apple’i soovi pöörduda tema konkurentide poole LTE‑kiibistike turul (vaidlustatud otsused alajaod 11.4.1 ja 11.4.2). Selles viimases küsimuses viitab komisjon vaidlustatud otsuses sõnaselgelt [
konfidentsiaalne
] ja mainib ka [
konfidentsiaalne
].
Kolmandad isikud, kelle komisjon kõnesolevate küsitluste raames ära kuulas, olid kaks hageja konkurenti, kelle tema tegevus väidetavalt välja tõrjus ([
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaaln
e]), ning kaks tootjat, kes hankisid LTE‑kiibistikke, st hageja kõnesolevad maksed saanud kliendi konkurendid ([
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
]).
Teisena on ühelt poolt selge, et hagejal – nagu ka Üldkohtul – ei ole täpset teavet info kohta, mille komisjon kõnesolevate küsitluste raames kogus, kuigi need küsitlused puudutasid vaidlustatud otsuseni viinud uurimise eset, ning et nagu märgitud, kuulusid kõnesolevate kolmandate isikute hulka hageja konkurendid, kelle tema tegevus väidetavalt välja tõrjus, sh [
konfidentsiaalne
], st [
konfidentsiaalne
].
Mitte ükski dokument juhtumi toimikus, mis neid küsitlusi puudutab, ei võimalda täie kindlusega rekonstrueerida täpset teavet uuritavate küsimuste kohta, mida kolmandad isikud nende küsitluste käigus andsid, ega seda, mil määral oleks nende sisu võinud kujutada endast süüst vabastavat, süüstavat või neutraalset asjaolu.
Konverentskõnede kohta [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] on spekulatiivne väita – nagu väidab komisjon –, et on „usutav“, et teave, mida need kolmandad isikud andsid, on samalaadne teabega, mille nad esitasid oma vastustes teatavatele teabenõuetele, ning et need ei sisaldanud seega ühtegi süüst vabastavat asjaolu. Kõigepealt ei sisalda kõnesolevate küsitluste märkmed mingit viidet ühelegi dokumendile, sh vastused teabenõuetele. Nende sisu ei saa seega rekonstrueerida muude allikate põhjal, mis on juhtumi toimikus. Seejärel tuleb märkida, et asjaolu, et need kolmandad isikud kinnitasid umbes kolm aastat pärast nende küsitluste toimumist ja vaidlustatud otsuse tegemist e‑kirjaga komisjonile tema päringu peale – ja seda vastuseks hageja 25. jaanuari 2018. aasta palvele –, et nende küsitluste sisu „peegeldub“ nende vastustes teatavatele teabenõuetele, ei võimalda teha ühtegi kindlat järeldust nende küsitluste sisu kohta, eelkõige selle teabe täpse laadi kohta, mida küsitletud teemade kohta anti.
Mis puudutab koosolekut [
konfidentsiaalne
], siis vastupidi komisjoni väitele ei välista ettekanne, mille kolmas isik nimetatud koosolekul tegi, sugugi seda, et arutati muid aspekte peale nende, mida on mainitud selles ettekandes, sest ettekannet ei ole mainitud koosoleku märkmetes ning selle sisu vastab ainult ühe lehekülje ulatuses nendes märkmetes nimetatud teemadele. Igal juhul isegi eeldusel, et [
konfidentsiaalne
] ettekannet võib pidada millekski, mis peegeldab ammendavalt selle koosoleku sisu ja võimaldab välistada, et see kolmas isik võis anda teavet, mis on hageja kaitseks vajalik, ei muuda see midagi selles, mida on tuvastatud [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] küsitlemiste kohta.
Teiselt poolt, võttes arvesse eespool punktides 204 ja 205 meenutatud asjaolusid, on mitu hageja vaidluse käigus esitatud asjaolu siiski esialgsed tõendid, mis kinnitavad tema väidet, et teave, mida komisjon ning [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] võisid nende küsitluste käigus vahetada, võimaldanuks tal end paremini kaitsta.
Kõigepealt, nagu ilmneb hageja esitatud märkmetest ja ettekandest, on selge, et kõik need vaidlustatud otsuse tegemiseni viidud uurimise raames tehtud küsitlused puudutasid kiibistike turgu, hageja seisundit sellel turul või hageja kaubanduspraktikaid sellel turul. Konkreetselt ilmneb sõnaselgelt nende küsitluste märkmetest, st [
konfidentsiaalne
] küsitlemise ja [
konfidentsiaalne
] küsitlemise märkmetest, et komisjon ja need kolmandad isikud arutasid hageja kaubanduspraktikaid. Kuigi kahe teise küsitluse märkmetes ei ole viidatud hageja kaubanduspraktikatele, on vähe usutav, et [
konfidentsiaalne
] küsitlemisel, mis toimus samal päeval [
konfidentsiaalne
] küsitlemisega, ei püüdnud komisjon saada ka ühelt väidetavalt väljatõrjutud konkurendilt teavet hageja kaubanduspraktikate kohta, mida tema uurimine puudutas. Lisaks, nagu ilmneb ettekandest, mille komisjon hagejale edastas, puudutas ka koosolek [
konfidentsiaalne
] hageja kaubanduspraktikaid kiibistike turul. Isegi eeldusel, et see kolmas isik andis teavet [
konfidentsiaalne
] kohta, on samuti vähe usutav, et komisjon ei püüdnud saada teavet hageja kaubanduspraktikate kohta, mida tema uurimine puudutas.
Järelikult tuleb niisugustel asjaoludel – nagu hageja väidab – asuda seisukohale, et teave, mida komisjon nendelt kolmandatelt isikutelt ja eelkõige väidetavalt väljatõrjutud konkurentidelt nende küsitluste raames kogus, võis olla tema kaitse seisukohast asjakohane.
Seejärel tuleb ammendavuse huvides märkida, et lisas A.9.7 esitatud tabelites on hageja vaidlustatud otsuse sisu ja käesoleva juhtumi konkreetseid asjaolusid arvestades rõhutanud, et komisjon võis arutada kõnesolevate kolmandate isikutega teatavaid konkreetseid aspekte.
Kõigepealt tuleb märkida, et vastupidi komisjoni väitele ei saa hageja esitatud hagiavalduse lisa A.9.7 pidada vastuvõetamatuks. Selle eesmärk on kinnitada skemaatiliselt, tabelite vormis argumente, mis on hagiavalduses seoses iga kõnesoleva küsitlusega esitatud, ja võttes arvesse kõikide märkmete sisu. Pealegi näitab selles küsimuses menetlusosaliste vahel aset leidnud arutelude ulatus, mis on esitatud kostja vastuse lisas B.5, repliigi lisas C.12 ja vasturepliigi lisas D.9 toodud tabelites ning on mitmeid lehekülgi pikk, et oli vaja, et need tabelid oleks toodud ära lisades, mitte menetlusdokumentide põhitekstis.
Käsitletaval juhul puudutavad hageja täpsustused teatavaid aspekte, mida ta oma kaitse seisukohast vajalikuks peab.
Esiteks on hageja rõhutanud, et konverentskõne [
konfidentsiaalne
] võis konkreetselt puudutada [
konfidentsiaalne
] võimet tarnida Apple’ile LTE‑kiibistikke iPhone’ide ja iPadide jaoks kõnesoleval ajavahemikul; küsimust, miks ei olnud konkureerivaid [
konfidentsiaalne
] integreeritud LTE‑kiibistikke ja kas see oli asjakohane; küsimust, mis laadi ja ulatusega olid Apple’i nõudmiste rahuldamiseks vajalikud investeeringud, ning vastavat lepingulist kaitset ja [
konfidentsiaalne
], samuti [
konfidentsiaalne
] vastuväidete võimalikku puudumist kõnesolevatele lepingutele või kaebusele [
konfidentsiaalne
], mis oleks olnud asjaolu, mis tuleb hageja kasuks. Hageja leiab nii, et kuna vaidlustatud otsuse kohaselt [
konfidentsiaalne
] oli [
konfidentsiaalne
], oleks igasugune teave, mida annab [
konfidentsiaalne
], olnud hageja kaitse seisukohast teataval määral asjakohane.
Teiseks rõhutas hageja, et konverentskõne [
konfidentsiaalne
] võis puudutada konkreetselt tema LTE‑kiibistike ning [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] LTE‑kiibistike võrreldavaid omadusi, Apple’i nõudeid oma potentsiaalsetele tarnijatele, Apple’i jaoks vajalike konkreetsete investeeringute ulatust ja laadi ning vastavalt lepingulist kaitset, turudünaamikat ja [
konfidentsiaalne
] põhjuseid. Hageja leiab, et kuna vaidlustatud otsuse kohaselt pidas Apple [
konfidentsiaalne
] LTE‑kiibistikke potentsiaalseteks konkurentsivõimelisteks alterantiivideks hageja kiibistitele teatavate iPadi mudelite osas, on igasugune teave, mida andis [
konfidentsiaalne
], hageja kaitse seisukohast teataval määral asjakohane.
Kolmandaks rõhutas hageja, et koosolek [
konfidentsiaalne
] ja konverentskõne [
konfidentsiaalne
] võis konkreetselt puudutada Apple’i nõudeid tema tarnijatele võrreldes teiste tootjate nõuetega ning tema kiibistike ja tema konkurentide kiibistike võrreldavaid omadusi.
Komisjon märkis hageja argumentide ümber lükkamiseks kostja vastuse lisas B.5, et [
konfidentsiaalne
] vastused [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] teabenõuetele kinnitavad, et [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne märkmed ei toonud ilmsiks midagi, mis tuleks hagejale kasuks tema nimetatud aspektides, ning seda sel põhjusel, et nendes vastustes ei andnud [
konfidentsiaalne
] mingit teavet selles küsimuses. Komisjon on esitanud samasugused argumendid aspektide kohta, mida hageja on maininud seoses [
konfidentsiaalne
], tuginedes vastustele, mille see kolmas isik on andnud [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] teabenõuetele; aspektide kohta, mida hageja on maininud seoses [
konfidentsiaalne
], tuginedes ettekandele, mille see kolmas isik tegi kõnesoleval koosolekul, ning aspektide kohta, mida hageja on maininud seoses [
konfidentsiaalne
], tuginedes vastustele, mille see kolmas isik on andnud [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] ning [
konfidentsiaalne
] teabenõuetele.
Mis puudutab seda, et komisjon viitab vastustele, mille [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] andsid teabenõuetele, ning [
konfidentsiaalne
] ettekandele, ning väidab, et need kolmandad isikud ei maininud süüst vabastavaid asjaolusid, siis piisab kohe, kui märkida, et niisugused argumendid tuleb tagasi lükata eespool, punktides 208 ja 209 nimetatud põhjustel.
Seevastu vastupidi sellele, mida väitis komisjon, kalduvad täpsustused, mille hageja on esitanud hagiavalduse lisana, käesoleva kohtuasja konkreetsetel asjaoludel näitama konkreetselt seda, et küsitlused, mille käigus küsitles komisjon kõnesolevaid kolmandaid isikuid, võisid puudutada niisuguseid asjaolusid, nagu on mainitud eespool, punktides 216–218, mis oleksid võinud aidata hagejal end paremini kaitsta, mis puudutab muu hulgas tema tegevuse mõju LTE‑kiibistike turule ja selle tegevuse õigustatust.
Lõpuks tuleb veel ammendavuse huvides tõdeda – nagu märgib komisjon –, et vaidlustatud otsuse alajagudes 11.4.1 ja 11.4.2 viitas komisjon lisaks hageja enda antud teabele ainult Apple’ilt pärit infole ja dokumentidele. Seevastu ei viidanud komisjon vaidlustatud otsuse nendes alajagudes ühelegi asjaolule, mille oleksid esitanud [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
] ning eriti väidetavalt hageja väljatõrjutud konkurendid. Teavet, mida andsid mõned nendest kolmandatest isikutest ([
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
]), on mainitud ainult vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.4 (põhjendused 475, 476 ja 478), et tõendada väidet, et Apple on „huvipakkuv klient“.
Selle tuvastamine – mis käesoleva kohtuasja konkreetsetel asjaoludel ei vii kaugeltki hageja kaitseõiguste rikkumise välistamiseni – kaldub siiski näitama, et nagu hageja sisuliselt väidab, oleks kõnesolevate küsitluste sisu teadmine võinud osutuda tema kaitse seisukohast kasulikuks. Selle teadmine, et need kolmandad isikud ja eelkõige hageja konkurendid, kelle väitel hageja tegevus neid välja tõrjus, ([
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
]), ei maininud ühtegi süüstavat asjaolu, mis kinnitaks väljatõrjuvat mõju, mida komisjon ette heitis, kui nad kuulati ära haldusmenetluse raames, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, võimaldanuks hagejal näidata talle ette heidetavat tegevust teistsuguses valguses ja oma kaitset teistmoodi tõendada.
Kõigest eelnevast tuleneb, et käesoleva kohtuasja konkreetseid faktilisi ja õiguslikke asjaolusid arvestades on komisjon seetõttu, et ta ei salvestanud kõnesolevaid küsitlusi nõuetekohaselt ja hageja või tema esindajad ei saanud mingit teavet isegi nende küsitluste toimumise kohta enne, kui alles pärast vaidlustatud otsuse tegemist ja enne käesoleva hagi esitamist, rikkunud hageja kaitseõigusi. Hageja poolt vaidluse käigus esitatud asjaolud kalduvad näitama, et küsitlustel [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
], st nö kahe väidetavalt väljatõrjutud hageja konkurendiga, ning küsitlustel [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
], st kahe LTE‑kiibistikke hankiva tootjaga, võis ilmneda teavet, mis oli menetluse jätku seisukohast väga oluline ja oleks võinud olla asjakohane hagejale, võimaldades tal end paremini kaitsta.
Seda hageja kaitseõiguste rikkumist arvestades tuleb hagi esimese väite kolmanda osaga nõustuda osas, milles see puudutab koosolekut [
konfidentsiaalne
] ja konverentskõnesid [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
], mille puhul edastati hagejale teavet enne selle hagi esitamist.
Käesoleva kohtuasja asjaoludel tuleb käesoleva väiteosa analüüsi jätkata osas, milles see käsitleb koosolekut ja konverentskõne ühe kolmanda isikuga, mille kohta anti hagejale teavet käesoleva menetluse käigus vastuseks argumentidele, mis põhinevad 26. juuli 2019. aasta täiendavatel tõenditel.
b.
Ühe kolmanda isikuga peetud konverentskõne ja koosolek, mille kohta anti hagejale teavet käesoleva menetluse käigus vastuseks argumentidele, mis põhinevad 26. juuli 2019. aasta täiendavatel tõenditel
1)
Konteksti meenutus
Vaidluse käigus esitatud asjaoludest ilmneb, et pärast komisjoni 2. märtsi 2018. aasta vastust, millega hagejale edastati teave koosoleku kohta [
konfidentsiaalne
] ning konverentskõnede kohta [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
], palus hageja 5. märtsi 2018. aasta e‑kirjaga komisjonil talle kinnitada, et ta ei kohtunud [
konfidentsiaalne
] ametlikult ega mitteametlikult. Komisjon kordas 13. märtsi 2018. aasta e‑kirjaga, et hageja 25. jaanuari 2018. aasta palve peale kontrollis ta, kas ta oli jätnud kogemata hageja informeerimata „ükskõik missugusest koosolekust või küsitlusest“, mis tal oli olnud „juhtumi AT.40220 raames“, ning et ta oli hea halduse huvides andnud hagejale selle kohta teavet oma 2. märtsi 2018. aasta e‑kirjaga. Komisjon lisas, et kuna vaidlustatud otsus on tehtud, ei kavatse ta enam seda liiki küsimusele vastata.
Vastused, mille komisjon andis hagejale 2. ja 13. märtsil 2018, võisid jätta mulje, et seoses kolmandate isikutega toimunud koosolekute või konverentskõnedega esitatud teave on ammendav ning et järelikult ei olnud komisjonil koosolekuid või konverentskõnesid [
konfidentsiaalne
], vaid ainult [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
], [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
].
Hagiavalduses väitis hageja siiski, et tal ei ole mingit sõnaselget teavet, mis kinnitaks koosolekute või konverentskõnede toimumist komisjoni ja [
konfidentsiaalne
] vahel ja nende ulatust, või lükkaks selle ümber.
Ei kostja vastuses ega vasturepliigis ei lükanud komisjon niisuguste koosolekute või konverentskõnede toimumist ümber ega kinnitanud seda.
Alles pärast seda, kui hageja esitas 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid, mainis komisjon oma nende tõendite kohta edastatud 30. oktoobri 2019. aasta seisukohtade raames konverentskõnet [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] ning koosolekut [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
], märkides sõnaselgelt, et tal ei ole ei selle konverentskõne ega selle koosoleku märkmeid ega kokkuvõtteid.
Kuna komisjon märkis siiski, et ta oli valmis andma rohkem teavet [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne konteksti kohta menetlustoimingute raames, tegi Üldkohus need toimingud, mille eesmärk oli see teave saada. Nende menetlustoimingute raames antud komisjoni vastuse käsitlemise tulemuseks oli eespool, punktides 78–92 kirjeldatud menetluslik areng.
Selles küsimuses tuleb esiteks märkida, et konverentskõne ja koosolek [
konfidentsiaalne
] leidsid aset enne vastuväiteteatist ja esimeste, eespool, punktis 15 nimetatud teabenõuete saatmist. Teiseks, nagu ilmneb vaidlustatud otsusest, see kolmas isik [
konfidentsiaalne
] ja vastas mõnele nendest teabenõuetest.
[
Konfidentsiaalne
] on vaidlustatud otsuse raames siiski eriline koht. Mitu asjaolu annavad tunnistust selle kolmanda isiku tähtsusest vaidlustatud otsuse ülesehituses: [
konfidentsiaalne
]. Lisaks menetluslikus plaanis see kolmas isik [
konfidentsiaaln
e].
2)
Menetlusnormi rikkumise olemasolu
Hageja argumentidega püütakse väita, et komisjon on rikkunud oma kohustusi informeerida teda sellest konverentskõnest ja sellest koosolekust ning teha nende kohta märkmeid.
Kui nende toimumist ei olnud veel kinnitatud (kostja vastuse ja vasturepliigi etapis), väitis komisjon, et hageja ei ole tõendanud, et niisugune teave oleks olnud asjakohane. Seejärel, kui ta oli nõustunud, et need toimusid (etapis, milles esitati seisukohad 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite kohta), väitis ta esiteks, et hageja ei ole tõendanud, et kahetsusväärne märkmete puudumine [
konfidentsiaalne
] konverentskõne kohta kahjustas teda, ning teiseks, et [
konfidentsiaalne
] koosolek puudutas pigem üldisi aspekte kui juhtumit AT.40220.
Kohe alguses tuleb selle konverentskõne ja koosoleku märkmete kohta märkida, et on teada – nagu komisjon oma seisukohtades 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite kohta nõustus –, et ta ei teinud mingeid märkmeid ei [
konfidentsiaalne
] konverentskõne ega [
konfidentsiaalne
] koosoleku kohta. Komisjon nõustub muide ka, et [
konfidentsiaalne
] konverentskõne märkmete puudumine kujutab endast kahetsusväärset rikkumist tema poolt.
Igal juhul kui komisjoni argumente tuleks mõista nii, et nendega tahetakse öelda, et selle konverentskõne ja koosoleku suhtes ei kehtinud määruse nr 1/2003 artikli 19 lõikest 1 tulenevad salvestamiskohustused, millele hageja hagiavalduses tugineb, piisab kui märkida, et vaidluse käigus esitatud asjaoludest ilmneb, et nii [
konfidentsiaalne
] konverentskõne kui ka [
konfidentsiaalne
] koosolek olid – lisaks sellele, et need toimusid pärast seda, kui komisjon alustas 2014. aasta augustis uurimist (vaidlustatud otsuse põhjendus 8), ning eelkõige pärast eespool, punktis 15 nimetatud esimeste teabenõuete saatmist, – mõeldud selleks, et saada uurimises, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, uuritavate küsimustega seotud teavet.
Mis puudutab esiteks [
konfidentsiaalne
] konverentskõnet [
konfidentsiaalne
], siis selle dokumendi mittekonfidentsiaalsel versioonil, mis sisaldab nimetatud konverentskõne kannet elektroonilises kalendris ja mille komisjon esitas 26. aprillil 2021 vastuseks 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingule, on selle „teemat“ puudutaval väljal viide vaidlustatud otsuse tegemiseni viinud haldusmenetluse nimetusele, nimelt nimetusele „Sapphire“. Lisaks selgitas komisjon oma seisukohtades 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite kohta ja 19. novembri 2020. aasta dokumendi mittekonfidentsiaalses versioonis ka ise, et selle konverentskõne eesmärk oli koguda teavet turu määratluse ja turudünaamikate kohta, mida see menetlus puudutas, ning seda eesmärgiga saada algne ülevaade sellest turust ja valmistada ette küsimused, mis teabenõuetesse lisatakse. Sellest järeldub, et selle konverentskõne eesmärk oli koguda uurimises, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, uuritava küsimusega seotud teavet.
Teiseks märkis komisjon [
konfidentsiaalne
] koosoleku kohta [
konfidentsiaalne
], et selle eesmärk oli arutada konkurentsiõiguse üldisi aspekte ja hageja praktikaid patentide alal. Selle koosoleku korraldamise teemal vahetatud e‑kirjad, mille komisjon esitas vastuseks 8. oktoobri 2020. aasta menetlust korraldavatele meetmetele, kinnitavad samuti, et [
konfidentsiaalne
] oli palunud see pidada, et arutada „[p]raeguseid konkurentsi‑ ja intellektuaalomandi küsimusi“. See teave ei välista siiski kuidagi, et vaidlustatud otsuse vastuvõtmiseni viinud uurimises käsitletud küsimusi ei arutatud. Komisjon ise selgitas, et sellel koosolekul väitis [
konfidentsiaalne
], et hageja teatavad praktikad intellektuaalomandi valdkonnas oleks tulnud arvata selles uurimises käsitletud küsimuste hulka. Seega kuna kolmas isik käsitles sõnaselgelt vaidlustatud otsuse tegemiseni viinud uurimise ulatust, et seda laiendada, tuleb tõdeda, et see koosolek puudutas samuti täielikult või osaliselt uuritava küsimusega seotud teavet.
Lisaks kinnitavad viimati tuvastatut 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid.
[
Konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] esimene ettekanne, mis puudutab hagejat ja eelnes [
konfidentsiaalne
] koosolekule ning mille hageja esitas 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite raames, näitab sõnaselgelt, et [
konfidentsiaalne
] kavandas koosolekut komisjoniga [
konfidentsiaalne
] nädalal hagejat puudutavate komisjoni uurimiste teemal – koosolekut, millel käsitletakse esiteks „püsikliendi allahindlusi“, st klientidele pakutavaid stiimuleid, mis pidid õhutama neid ostma ainult hageja kiibistikke, ning teiseks [
konfidentsiaalne
]. Samas ettekandes oli nende „püsikliendi allahindluste“ kohta märgitud, et [
konfidentsiaaln
e] ning tõstatatud [
konfidentsiaalne
] küsimus. Lisaks sisaldas see ettekanne lehekülge, mis käsitles [
konfidentsiaalne
] ja millel oli märgitud, et [
konfidentsiaalne
].
[
Konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] teises ettekandes, mis käsitles hagejat ja järgnes [
konfidentsiaalne
] ettekandele ning mille hageja esitas 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite raames, oli esiteks tehtud kokkuvõte komisjoni uurimisest, märkides, et vastuväiteteatis on väga tõenäoline ning et komisjon kohtus hagejaga [
konfidentsiaalne
], et see uurimine puudutas püsikliendi allahindlusi ja ainuõiguse tingimusi, et see oli [
konfidentsiaalne
] ning et oli [
konfidentsiaalne
]. Teiseks oli selles ettekandes pärast [
konfidentsiaalne
] kirjeldamist märgitud, et oli mitu [
konfidentsiaalne
], nimelt [
konfidentsiaalne
], kelle sõnul [
konfidentsiaalne
], ning et tõenäoliselt määratakse suur trahv, mille summa jääb miljardi USA dollari kanti.
[
Konfidentsiaalne
] need ettekanded, mis eelnesid ja järgnesid koosolekule, mis nimetatud kolmandal isikul oli komisjoniga [
konfidentsiaalne
], ainult kinnitavad tuvastatut, et sellel koosolekul arutasid komisjon ja see kolmas isik teavet selle uurimise eseme kohta, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni.
Kuna [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne ja koosoleku eesmärk oli koguda teavet selle uurimise eseme kohta, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, ning seda eelkõige turudünaamika, uurimise ulatuse ja isegi teatavate hageja kaitseargumentide kohta, kuuluvad need määruse nr 1/2003 artikli 19 kohaldamisalasse.
Käsitletaval juhul on aga selge – nagu on märgitud eespool, punktis 237 –, et komisjon ei salvestanud kõnesolevad küsitlusi kuidagi.
Lisaks sobib niisugune rikkumine halvasti kokku dokumentidega, mille hageja on esitanud 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite raames ning mis näitavad, et ka kolmas isik, kellega komisjon kohtus, oli kõigepealt [
konfidentsiaalne
] koosoleku ette valmistanud ja seejärel taganud selle ettevõttesisesed järelmeetmed (vt punktid 242 ja 243 eespool), mis kinnitab nende tähtsust uurimise raames, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni.
Sellest järeldub, et komisjon on määruse nr 1/2003 artiklit 19 rikkunud, jättes nõuetekohaselt salvestamata [
konfidentsiaalne
] küsitlusi.
Pealegi, kuna hageja väidab ka, et komisjon jättis teda kõnesolevatest küsitlustest informeerimata, tuleb meenutada, et haldusmenetluse jooksul, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, ei maininud komisjon tegelikult [
konfidentsiaalne
] küsitlusi. Nagu ilmneb punktist 199 eespool, ei tohi komisjon jätta toimikusse lisamata niisuguste küsitluste nagu [
konfidentsiaalne
] küsitlus salvestisi.
Lisaks ei kaota seda rikkumist ainuüksi asjaolu, et komisjon andis teatavat teavet [
konfidentsiaalne
] küsitluste kohta käesoleva menetluse käigus. Esitatud väidete Üldkohtu poolse kohtuliku kontrolli eesmärk ega tagajärg ei ole asendada juhtumi täielikku uurimist haldusmenetluses (vt selle kohta 25. oktoobri 2011. aasta kohtuotsus Solvay vs. komisjon,
C‑109/10 P
,
EU:C:2011:686
, punkt
). Lisaks ei ole komisjon käesolevas menetluses esiteks esitanud ühtegi salvestist, millest nähtuks kõnesolevate küsitluste käigus kogutud teave. Teiseks, nagu ilmneb eespool, punktis 200 meenutatud kohtupraktikast, ei aseta hiline teadasaamine teatud asjaoludest, mis oleksid pidanud toimikusse kuuluma, komisjoni otsuse peale hagi esitanud ettevõtjat olukorda, milles ta oleks olnud, kui ta oleks saanud neile asjaoludele tugineda selle institutsiooni menetluses kirjalike ja suuliste märkuste esitamisel.
Kõigest eelnevast tuleneb, et konverentskõne ja koosolekut [
konfidentsiaalne
] puudutavas osas on komisjon rikkunud määruse nr 1/2003 artiklist 19 tulenevaid salvestamiskohustusi ja seega kohustust lisada nende küsitluste salvestised juhtumi toimikusse.
3)
Kaitseõiguste rikkumine
Mis puudutab järeldusi, mis tuleb teha eespool punktis 251 tuvastatust vastavalt eespool punktides 160 ja 161 meenutatud kohtupraktikale, siis tuleb selgitada välja, kas käesoleva kohtuasja konkreetseid faktilisi ja õiguslikke asjaolusid arvestades on hageja õiguslikult piisavalt tõendanud, et ta oleks saanud end paremini kaitsta, kui neid menetlusnormide rikkumisi ei oleks esinenud.
Selles küsimuses tuleb kõigepealt mainida, et selle kolmanda isiku isikut ja vaidlustatud otsuse sisu arvestades on hageja märkinud, et tema kaitse seisukohast on täiesti kindlalt asjakohane teada, mida komisjon ja see kolmas isik arutasid. Konkreetselt on hageja rõhutanud, et nende küsitluste sobivad märkmed oleksid tema kaitsele mitmes aspektis kaasa aidanud, ning on esitanud hagiavalduse lisas A.9.7 vastavad täpsustused. Asjaolu, et see kolmas isik oli väidetavalt tema suhtes vaenulik, ei välista hageja sõnul seda, et ta võis anda tema kaitseks tarvilikku teavet, kas seepärast, et see teave võis olla süüst vabastav,või seetõttu, et võis olla süüstav info, mis on ebatäielik või väär.
Esiteks tuleb meenutada, et vaidlustatud otsuses on hagejale ette heidetud, et ta vähendas Apple’i ajendit pöörduda tema konkurentide poole LTE‑kiibistike turul (punkt 204 eespool).
Kolmas isik, kelle komisjon kahe küsitluse käigus ära kuulas, [
konfidentsiaalne
]. Lisaks menetluslikus plaanis see kolmas isik [
konfidentsiaalne
].
Teiseks on ühest küljest selge, et hagejal ei ole – täpselt samamoodi nagu Üldkohtul – midagi täpselt teada teabe kohta, mille komisjon kõnesolevate küsitluste käigus kogus, ehkki need küsitlused puudutasid selle uurimise eset, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, ning – nagu äsja märgitud – kõnesolev kolmas isik [
konfidentsiaalne
].
Juhtumi toimikus olev ükski dokument, mis käsitleb neid küsitlusi, ei võimalda nimelt täie kindlusega rekonstrueerida teavet uuritavate küsimuste kohta, mida kõnesolev kolmas isik andis nende küsitluste käigus, ega teha kindlaks, mil määral oleks nende sisu kujutada endast süüst vabastavaid, süüstavaid või neutraalseid asjaolusid.
Komisjoni argumendid, et [
konfidentsiaalne
] konverentskõne puhul ei ole ühelt poolt „usutav“, et [
konfidentsiaalne
] võis anda süüst vabastavaid asjaolusid, ning teiselt poolt on „usutav“, et selle konverentskõne käigus käsitletud teemad olid [
konfidentsiaalne
] vastuste hulgas teabenõuetele, on puhtalt spekulatiivsed, sest komisjon lähtub lihtsalt oletustest ega ole suuteline täpselt edasi andma selle teabe sisu, mille [
konfidentsiaalne
] selle küsitluse käigus andis.
Nõustuda ei saa ka komisjoni argumendiga, et hageja ei palunud Üldkohtul ära kuulata [
konfidentsiaalne
] töötajaid, kes sellel konverentskõnel osalesid, ega võtnud nende töötajatega otse ühendust, et saada kinnitust, kas nad olid esitanud süüst vabastavaid tõendeid. Lisaks asjaolule, et hageja sai selle konverentskõne toimumisest teada alles käesoleva menetluse väga hilises staadiumis ning pealegi ei ole komisjon täpsustanud selles osalenud [
konfidentsiaalne
] töötajate või esindajate isikuid, tuleb märkida, et mingil juhul ei ole hageja ega muide ka Üldkohtu ülesanne viia läbi selle kolmanda isiku (või tema töötajate või esindajate) küsitlusi, kelle komisjon uurimise käigus ära kuulas, et püüda teha tagantjärele kindlaks teavet, mille too komisjonile andis, eesmärgiga korvata asjaolu, et komisjon seda teavet ei salvestanud, sest määruse nr 1/2003 artiklist 19 tulenevaid kohustusi peab täitma komisjon. Lisaks ei ole hagejal ega ka Üldkohtul käsitletaval juhul ühtegi dokumenti, mis võimaldaks rekonstrueerida teabe, mida see kolmas isik andis, erinevalt olukorrast, mida on kirjeldatud 6. septembri 2017. aasta kohtuotsuse Intel vs. komisjon (
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
) punktides 99–101 ning millele komisjon tugineb, sest seda olukorda iseloomustas asjaolu, et viidatud kohtuasjas oli hagejast ettevõtja saanud haldusmenetluses komisjoni koostatud sisemärkmete mittekonfidentsiaalse versiooni, mis puudutas vaidlusalust küsitlust, ja järeldokumendi, mis sisaldas kirjalikke vastuseid selle küsitluse käigus esitatud suulistele küsimustele.
Teisest küljest, võttes arvesse eespool, punktides 254 ja 255 meenutatud asjaolusid, on mitu hageja poolt vaidluse käigus esitatud asjaolu siiski esialgsed tõendid, mis kinnitavad tema väidet, et teave, mida komisjon ning [
konfidentsiaalne
] võisid nende küsitluste käigus vahetada, võimaldanuks tal end paremini kaitsta.
Kõigepealt, nagu hageja märkis dokumendis, millega ta esitas 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid, oleks hageja kaitse seisukohast võinud olla kasulik selle teabe teadmine, mille [
konfidentsiaalne
] andis turu määratluse kohta [
konfidentsiaalne
] konverentskõne käigus. Nagu on märgitud eespool punktis 239, selgitas komisjon ka ise, et selle konverentskõne eesmärk oli selgitada turu määratluse ja turudünaamikate põhimõisteid, mis võimaldasid ette valmistada vajalikke küsimusi, mis tuli lisada teabenõuete teises voorus. Sellest tuleneb, et [
konfidentsiaalne
] aitas menetluse varajases staadiumis selgitada põhimõisteid seoses küsimustega, mille komisjon esitas seejärel hagejale, tema konkurentidele ja tema klientidele saadetud teabenõuetes, ilma et oleks võimalik teha kindlaks teavet, mis seejuures konkreetselt anti, ja ilma et hageja oleks saanud esitada seisukohti põhimõistete kohta, mida [
konfidentsiaalne
] aitas selgitada.
Seejärel väitis hageja sisuliselt dokumendis, millega ta esitas 26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid, et komisjon ja [
konfidentsiaalne
] arutasid uurimise teatavaid konfidentsiaalseid aspekte, mis puudutab [
konfidentsiaalne
]. Oma seisukohtades 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite kohta märkis komisjon, et ta ei edastanud [
konfidentsiaalne
] konfidentsiaalset teavet, mis puudutab konkreetselt [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] teises ettekandes mainitud [
konfidentsiaalne
] (vt punkt 234 eespool). Olenemata niisuguse teabe konfidentsiaalsusest tuleb siiski märkida, et kuna [
konfidentsiaalne
] küsitlusel, mis sellele ettekandele eelnes, arutasid komisjon ja [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
], oleks selle teabe teadmine, mille komisjon nende arutelude käigus kogus, võimaldanud hagejal end paremini kaitsta.
Lõpuks rõhutas hageja hagiavalduse lisas A.9.7, et võimalike [
konfidentsiaalne
] komisjonipoolsete küsitluste märkmed oleksid võinud tema kaitsele kaasa aidata, et esiteks tõendada, et kõnesolevate lepingute mõjul ei tõrjutud välja sama tõhusaid konkurente ja need lepingud tekitasid konkurentsi toetava tõhususe kasvu, ning teiseks saada enam teavet komisjoni järelduse kohta, et kõnesolevate lepingute puudumise korral [
konfidentsiaalne
].
Selles küsimuses tuleb kõigepealt tuvastada, et osas, milles komisjoni argumentide eesmärk on vaielda vastu selle lisa vastuvõetavusele, mis puudutab [
konfidentsiaalne
] küsitlusi, ei saa niisuguste argumentidega nõustuda. Peale asjaolu, et kõnesoleva lisa eesmärk on tõendada hagiavalduses esitatud argumente (punktid 214 ja 253 eespool), tuleb meenutada, et mis puudutab [
konfidentsiaalne
] küsitlusi, siis hagiavalduse etapis ei olnud hagejal mingit teavet nende olemasolu kohta. Seega ei saa käesoleva kohtuasja konkreetsetel asjaoludel talle ette heita, et ta on esitanud hagiavalduse lisas niisugused täpsustused, mis tõendavad tema argumente kolmandate isikutega peetud koosolekute ja konverentskõnede kohta.
Nagu hageja seega selles lisas väidab, võis komisjon kõnesoleva kolmanda isiku isikut ja vaidlustatud otsuse sisu arvestades nende küsitluste käigus tõesti koguda tema kaitseks vajalikku teavet tema kiibistike ja tema konkurentide kiibistike võrreldavate omaduste kohta, Apple’i nõudmiste kohta võrreldes teiste tootjate nõudmiste või ka Apple’i võimaluse kohta hankida kiibistikke tema konkurentidelt kõikide tema mudelite või nendest mõne puhul. Lisaks tuvastas komisjon vaidlustatud otsuse põhjenduses 322 – esitamata mingit täpsustust või viidet –, et Apple’il ei olnud tehnilist alternatiivi hagejale tema iPhone’idele mõeldud LTE‑kiibistike vajaduste osas ajavahemikul 2011–2015.
Kõigest eelnevast tuleneb, et käesoleva kohtuasja konkreetseid faktilisi ja õiguslikke asjaolusid arvestades, siis kuna komisjon ei koostanud kõnesolevate küsitluste märkmeid ning hageja või tema esindajaid ei saanud mingit teavet isegi nende küsitluste toimumise kohta enne kui alles käesolevas menetluses, vastuseks 26. juuli 2019. aasta täiendavatel tõenditel põhinevatele argumentidele, on komisjon rikkunud hageja kaitseõigusi. Hageja poolt vaidluse käigus esitatud asjaolud kalduvad nimelt näitama, et [
konfidentsiaalne
] küsitlustel, st [
konfidentsiaalne
] võidi mainida teavet, mis oli menetluse edasise käigu seisukohast oluline ja võis olla hagejale asjakohane, võimaldades tal end paremini kaitsta.
Seda hageja kaitseõiguste rikkumist arvestades tuleb nõustuda hagi esimese väite kolmanda osaga osas, milles see puudutab konverentskõnet ja koosolekut [
konfidentsiaalne
], mille kohta edastati hagejale teavet käesoleva menetluse käigus, vastuseks 26. juuli 2019. aasta täiendavatel tõenditel põhinevatele argumentidele.
Käesoleva kohtuasja asjaoludel tuleb selle väiteosa analüüsi jätkata osas, mis puudutab ka koosolekut kolmanda isikuga, mille kohta edastati hagejale teavet käesoleva menetluse käigus, vastuseks 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingutele.
c.
Kolmanda isikuga peetud koosolek, mille kohta edastati hagejale teavet käesoleva menetluse käigus, vastuseks 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingutele
1)
Konteksti meenutus
Vaidluse käigus esitatud asjaoludest ilmneb, et vastuseks 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingutele, mille eesmärk oli saada enam teavet [
konfidentsiaalne
] [
konfidentsiaalne
] toimunud konverentskõne konteksti kohta, mainis komisjon 19. novembri 2020. aasta dokumendi konfidentsiaalses versioonis koosolekut kolmandast isikust teavitajaga, kes soovis jääda anonüümseks, kusjuures see koosolek korraldati selle kolmanda isiku palvel ja toimus enne, kui komisjon alustas eespool, punktis 5 nimetatud uurimist, ja muu hulgas enne eespool punktides 6 ja 15 nimetatud teabenõuete saatmist.
Komisjon esitas Üldkohtule ka selle koosoleku kuupäeva kande elektroonilisse kalendrisse ja kaks komisjonisisest e‑kirja, mille sisu oli selle koosoleku küsimuses sisuliselt identne (edaspidi „komisjonisisesed e‑kirjad“).
Tuleb meenutada, et 19. novembri 2020. aasta dokumendi konfidentsiaalne versioon avaldati hageja esindajatele, tingimusel et nad allkirjastavad eelnevalt konfidentsiaalsuskohustuse, sh hageja suhtes, samas kui hagejale avaldati 19. novembri 2020. aasta dokumendi mittekonfidentsiaalne versioon, mille komisjon esitas 26. aprillil 2021.
Nende dokumentide edastamise järel väitis hageja oma konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajate kaudu sisuliselt, et komisjon oli kohustatud tegema märkmeid kõnesoleva koosoleku kohta ja need talle edastama, nagu ilmneb 6. septembri 2017. aasta kohtuotsusest Intel vs. komisjon (
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
), et mitte kahjustada selle ettevõtja kaitseõigusi, keda uurimine puudutab. Käsitletaval juhul ei hoidnud komisjon aga kõnesoleva koosoleku salvestist alles, ehkki tema kohustus teha märkmeid ja edastada need ettevõtjale, kellele rikkumist ette heidetakse, on hästi tõendatud. Hageja rõhutas oma konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajate kaudu, et õigus tutvuda toimikuga on üks menetluslikke põhiõigusi ja tagatisi, mis on tema kaitseõiguste nõuetekohaseks kasutamiseks vajalikud, ning et käsitletaval juhul tekkis tal kahju asjaolu tõttu, et komisjon ei teinud märkmeid kõnesoleva koosoleku kohta ning andis selle koosoleku toimumisest teada alles Üldkohtus.
Komisjon väitis vastu, et määruse nr 1/2003 artiklis 19 ette nähtud salvestamiskohustust ei kohaldata selle koosoleku suhtes.
2)
Menetlusnormi rikkumise esinemine
Kõigepealt ilmneb vaidluse käigus esitatud asjaoludest ja menetlusosaliste vahel ei ole selles vaidlust, et haldusmenetluse käigus, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, ei informeerinud komisjon hagejat või tema esindajaid selle koosoleku toimumisest ega ammugi veel selle sisust. Vaidlust ei ole ka selles, et juhtumi toimikus ei olnud ei elektroonilisse kalendrisse tehtud koosoleku kuupäeva kannet ega komisjonisiseseid e‑kirju, mille komisjon Üldkohtule esitas.
Komisjon väitis siiski kohtuistungil, et koosolek kolmandast isikust teavitajaga toimus enne, kui tema võttis vastu oma esimese uurimisakti, ning et seega ei olnud tal määruse nr 1/2003 artiklis 19 ette nähtud salvestamiskohustusi, nagu kinnitavad 5. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus Casino, Guichard-Perrachon ja AMC vs. komisjon (
T‑249/17
, mille peale on esitatud apellatsioonkaebus,
EU:T:2020:458
) ning 5. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus Les Mousquetaires ja ITM Entreprises vs. komisjon (
T‑255/17
, mille peale on esitatud apellatsioonkaebus,
EU:T:2020:460
).
Ühest küljest ilmneb mõistagi eespool punktis 275 nimetatud Üldkohtu praktikast – nagu komisjon kohtuistungil rõhutas –, et määruse nr 1/2003 artiklis 19 ette nähtud salvestamiskohustus ei kehti küsitluste puhul, mis viiakse läbi enne esimest uurimisakti (vt selle kohta 5. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus Casino, Guichard-Perrachon ja AMC vs. komisjon,
T‑249/17
, mille peale on esitatud apellatsioonkaebus,
EU:T:2020:458
, punktid
ja
).
Teisest küljest tuleb olenemata määruse nr 1/2003 artiklist 19 siiski meenutada – nagu hageja rõhutab, tuginedes komisjoni kohustusele edastada talle märkmed, mida ta pidi selle koosoleku kohta tegema, ja sellele, kui oluline on toimikuga tutvumise õigus tema kaitseõiguste seisukohast (vt punkt 272 eespool) –, et komisjon oli kohustatud järgima kohustusi, mis tal on seoses asja toimikuga tutvumise õigusega (vt analoogia alusel 25. oktoobri 2005. aasta kohtuotsus Groupe Danone vs. komisjon,
T‑38/02
,
EU:T:2005:367
, punkt
, ning 5. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus HeidelbergCement ja Schwenk Zement vs. komisjon,
T‑380/17
,
EU:T:2020:471
, punkt
(ei avaldata)), mis käib kaasas kaitseõiguste järgimise põhimõttega (7. jaanuari 2004. aasta kohtuotsus Aalborg Portland jt vs. komisjon,
C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P ja C‑219/00 P
,
EU:C:2004:6
, punkt
).
Selles küsimuses tuleb meenutada, et toimikuga tutvumise õiguse eesmärk konkurentsiasjades on anda vastuväiteteatise adressaatidele võimalus tutvuda komisjoni toimikus sisalduvate tõenditega, et nad saaksid esitada tõhusalt oma seisukohti järelduste kohta, mida komisjon on asjasse puutuvate tõendite põhjal vastuväiteteatises teinud (30. septembri 2003. aasta kohtuotsus Atlantic Container Line jt vs. komisjon,
T‑191/98 ja T‑212/98–T‑214/98
,
EU:T:2003:245
, punkt
).
Konkreetselt tuleneb nendest kohustustest, et kui komisjon kavatseb oma otsuses kasutada süüstavaid andmeid, mille talle edastas suuliselt kolmandast isikust teavitaja või kaebaja, on ta kohustatud võimaldama vastuväiteteatise adressaatidest ettevõtjatel nendega tutvuda, koostades vajaduse korral selleks toimikusse lisamiseks kirjaliku dokumendi. Ei tohi lubada, et kolmandate isikutega suulise suhtlemise praktika kasutamine kahjustaks kaitseõigust (vt selle kohta 30. septembri 2003. aasta kohtuotsus Atlantic Container Line jt vs. komisjon,
T‑191/98 ja T‑212/98–T‑214/98
,
EU:T:2003:245
, punkt
; 25. oktoobri 2005. aasta kohtuotsus Groupe Danone vs. komisjon,
T‑38/02
,
EU:T:2005:367
, punkt
, ning 5. oktoobri 2020. aasta kohtuotsus HeidelbergCement ja Schwenk Zement vs. komisjon,
T‑380/17
,
EU:T:2020:471
, punkt
(ei avaldata)).
Lisaks on komisjon isegi käesolevas menetluses pooldanud seisukohta, et olenemata määruse nr 1/2003 artiklist 19 oli tal vastavalt eespool, punktis 279 meenutatud kohtupraktikale kohustus koostada kolmandate isikutega toimunud koosolekute „lühimärkmed“, kui need isikud esitavad asjaolusid, mis tulevad hagejale kahjuks ja mida komisjon kavatseb kasutada (vt punkt 166 eespool).
Nii oli see käsitletaval juhul kolmandast isikust teavitajaga toimunud koosoleku puhul. Komisjonisisestest e‑kirjadest, mille komisjon on Üldkohtule esitanud, ilmneb, et kolmandast isikust teavitaja esitas hagejat süüstavaid väiteid, mis ühtisid sisuliselt seisukohaga, mille komisjon võttis vaidlustatud otsuse tegemiseni viinud haldusmenetluse tulemusena ja niisugusena, nagu seda seisukohta on selgitatud selle otsuse alajao 11.4.1 pealkirjas ja põhjenduse 412 sõnastuses, märkides, et „[hageja] ainuõiguse makse vähendas Apple’i soovi pöörduda konkureerivate LTE‑kiibistike tarnijate poole“.
Käsitletaval juhul ei ole komisjon siiski märkinud üheski dokumendis ega ka ühelgi teisel andmekandjal kas või lühidalt teavet, mille kolmandast isikust teavitaja andis seoses tema väidetega, ega isegi vastuseid võimalikele küsimustele, mille ta sellele teavitajale nende kohta esitas. Lisaks ei ole seda teavet ka komisjonisisestes e‑kirjades.
Sellest järeldub, et komisjon on rikkunud oma kohustusi, jättes teada andmata koosoleku kohta, mis tal kolmandast isikust teavitajaga oli, ning jättes juhtumi toimikusse lisamata kirjaliku dokumendi, millega tagatakse võimalus tutvuda süüstava teabega, mille kolmandast isikust teavitaja andis suuliselt.
Lisaks, nagu ilmneb punktist 250 eespool, ei saa seda rikkumist parandada lihtsalt nii, et komisjon mainis seda koosolekut käesoleva kohtumenetluse käigus.
Pealegi ei saa asjaolu, et käsitletaval juhul ei soovinud kolmandast isikust teavitaja esitada ametlikku kaebust ega uurimises kaebajana osaleda ning palus, et tema toimingut käsitletaks anonüümse ja konfidentsiaalsena, vabastada komisjoni tema kohustuste täitmisest ega tohi kahjustada selle ettevõtja kaitseõigusi, kellele rikkumist ette heidetakse.
Võimalik kaitse, mille komisjon võib teatavatel asjaoludel õiguspäraselt anda füüsilisele või juriidilisele isikule, kes esitab süüstavaid väiteid ettevõtja väidetavalt konkurentsivastase tegevuse kohta, tuleb kokku sobitada nende kaitseõiguste järgimisega ning vajaduse korral tagada viisil, mis ei muuda nende õiguste kasutamist mõttetuks, ning seda eelkõige käesoleva kohtuasja konkreetetel asjaoludel, koostades kirjaliku dokumendi mittekonfidentsiaalse ja anonüümse versiooni, või käesoleva kohtuasja väga eriliste ja isegi ainulaadsete faktiliste asjaolude tõttu, lubades tutvuda selle kirjaliku dokumendi konfidentsiaalse versiooniga ainult süüdistatud ettevõtja esindajatel, kes on konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud.
Kõigest eelnevast tuleneb, et koosolekut kolmandast isikust teavitajaga puudutavas osas on komisjon käesoleva kohtuasja asjaoludel rikkunud kohustusi, mille eesmärk on võimaldada tutvuda süüstava teabega, mille kolmandast isikust teavitaja andis suuliselt.
3)
Kaitseõiguste rikkumine
Järelduste osas, mis tuleb teha eespool, punktis 287 tuvastatust vastavalt eespool punktides 160 ja 161 meenutatud kohtupraktikale, on vaja selgitada välja, kas käesoleva kohtuasja konkreetseid faktilisi ja õiguslikke asjaolusid arvestades on hageja piisavalt tõendanud, et kui seda menetlusnormi rikkumist ei oleks esinenud, oleks ta saanud end paremini kaitsta.
Kõigepealt tuleb märkida, et hageja väitis oma konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajate kaudu, et komisjon on rikkunud tema kaitseõigusi, kuna selle koosoleku nõuetekohane salvestis oleks võinud sisaldada süüst vabastavaid asjaolusid, sh kolmandast isikust teavitaja motiivide kohta; kuna komisjon nõustus kolmandast isikust teavitaja avaldustega ilma nende kriitilise analüüsita ning rajas tema juhtumi nendele avaldustele; ja kuna selle kolmandast isikust teavitaja anonüümsuse kaitset ei põhjendatud. Hageja lisas oma konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajate kaudu, et kui ta oleks saanud sellest koosolekust teada haldusmenetluse käigus, oleks ta saanud end kaitsta teistmoodi, esitada täiendavaid argumente, esitada selgitusi kolmandast isikust teavitaja anonüümsustaotluse kehtivuse ja usutavuse kohta, tõstatada küsimuse ärakuulamise eest vastutava ametniku, komisjoni konkurentsivoliniku või Euroopa ombudsmaniga ning taotleda võimalust tutvuda komisjoni sisedokumentidega.
Kõigepealt tuleb selle kohta, et komisjonisisesed e‑kirjad sisaldavad – nagu on märgitud eespool, punktis 281 – väiteid, mis tulevad hagejale kahjuks ja mille kolmandast isikust teavitaja esitas sellel koosolekul, ühelt poolt meenutada, et vaidluse käigus esitatud asjaoludest ilmneb, et komisjoni vaidlustatud otsuses võetud seisukoht – niisugusena, nagu seda on selgitatud selle otsuse alajaos 11.4.1 pealkirjas ja põhjenduse 412 sõnastuses – ühtib väidetega, mis tulevad hagejale kahjuks ja mille esitas kolmandast isikust teavitaja sellel koosolekul. Teiselt poolt on selge, et hagejal – nagu ka Üldkohtul – ei ole mingit täpset teavet süüstavate asjaolude kohta, mille kolmandast isikust teavitaja esitas suuliselt nende väidete põhjendamiseks. Selles olukorras ei saa Üldkohus seega teha kindlaks, mil määral tugines komisjon vaidlustatud otsuses niisugusele teabele ning oli isegi – nagu hageja oma konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajate kaudu väidab – kolmandast isikust teavitaja avaldustest põhjendamatult mõjutatud.
Käesoleva kohtuasja konkreetsetel asjaoludel ei saa siiski vaielda vastu sellele, et see koosolek avaldas – nagu hageja oma konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajate kaudu sisuliselt väidab – mõju haldusmenetluse käigus, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni, ilma et hageja oleks saanud esitada oma seisukohta kolmandast isikust teavitaja esitatud süüstavate väidete päritolu, põhjendatuse ja usutavuse kohta, mis ühtivad selle arutluskäigu ühe keskse aspektiga, millest komisjon vaidlustatud otsuses hageja puhul lähtus. Lisaks ei saa nõustuda komisjoni argumendiga, et teavet, mille kolmandast isikust teavitaja kõnesoleval koosolekul andis, ei kasutatud vaidlustatud otsuses, milles esitatud etteheiteid tõendavad muud asjaolud. See argument tähendab, et kolmandast isikust teavitaja andis muud teavet, mis võis olla süüstav ja mida komisjon ei ole veel avaldanud. Igal juhul ole teada, millist teavet see kolmas isik kõnesoleval koosolekul täpselt andis.
Seejärel tuleb märkida, et ka komisjonisisesed e‑kirjad annavad teatavat teavet põhjuste kohta, miks komisjon tagas kolmandast isikust teavitajale anonüümsuse ja konfidentsiaalsuse. Nagu hageja oma konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajate kaudu asjasse puutuvalt rõhutab, oleks ta saanud end paremini kaitsta, kui ta oleks saanud käesoleva kohtuasja väga erilistel asjaoludel oma esindajate kaudu, kes on võtnud konfidentsiaalsuskohustuse, vajaduse korral esitada haldusmenetluse etapis seisukohti teabe kohta, mille esitas kolmandast isikust teavitaja oma anonüümsus- ja konfidentsiaalsustaotluse põhjendamiseks. Selle taotluse võimalik rahuldamata jätmine oleks võinud mõjutada hageja kaitset tema vastuväiteteatisele antava vastuse raames ja isegi haldusmenetluse kulgu, tuues eelkõige kaasa kolmandast isikust teavitaja väidete võistleva kontrollimise.
Lõpuks on olenemata sellest, mis ilmneb komisjonisisestest e‑kirjadest, mis käsitlevad esiteks kolmandast isikust teavitaja esitatud süüstavaid väiteid ning teiseks põhjuseid, miks komisjon tagas talle anonüümsuse ja konfidentsiaalsuse, (punktid 290 ja 292 eespool), väljaspool kahtlust, et hagejal – nagu ka Üldkohtul – ei ole mingit teavet selle kohta, kas kolmandast isikust teavitaja ja komisjon arutasid sellel koosolekul muid aspekte, mis olid asjakohased uurimises, mis viis vaidlustatud otsuse tegemiseni.
Seepärast ei saa Üldkohus täie kindlusega välja selgitada kõike, mida võidi sellel koosolekul arutada, ega teha kindlaks, mil määral edastas kolmandast isikust teavitaja komisjonile suuliselt süüst vabastavat teavet, neutraalset teavet või ka faktilisi asjaolusid (vt analoogia alusel punktid 207 ja 257 eespool).
Tuleb seega tõdeda, et käesoleva kohtuasja konkreetsetel asjaoludel ja võttes arvesse ka täpsustusi, mille komisjon tegi 19. novembri 2020. aasta dokumendi konfidentsiaalses versioonis, millega hageja konfidentsiaalsuskohustuse allkirjastanud esindajad said tutvuda, oleks hagejal olnud oma kaitse huvides tarvis olla kursis selle koosoleku toimumise ja teabega, mille kolmandast isikust teavitaja komisjonile edastas.
Kõigest eelnevast tuleneb, et käesoleva kohtuasja faktilisi ja õiguslikke asjaolusid arvestades on komisjon rikkunud hageja kaitseõigusi seetõttu, et ta ei salvestanud koosolekut kolmandast isikust teavitajaga kuidagi ja hageja või tema esindajad ei saanud mingit teavet isegi selle koosoleku toimumise kohta enne, kui alles käesoleva menetluse käigus vastuseks 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingutele. Nimelt kalduvad 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingu järel vaidluse käigus esitatud asjaolud näitama, et sellel koosolekul võidi anda teavet, mis oli menetluse edasise käigu seisukohast oluline ja oleks võinud olla asjakohane hagejale, võimaldades tal end paremini kaitsta.
Hageja kaitseõiguste niisugust rikkumist arvestades tuleb nõustuda hagi esimese väite kolmanda osaga osas, milles see puudutab koosolekut kolmandast isikust teavitajaga, mille kohta edastati teavet hagejale käesoleva menetluse käigus, vastuseks 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingutele.
Käesoleva kohtuasja asjaoludel tuleb esimese väite analüüsi jätkata selle esimese osa analüüsimisega.
3.
Esimese väite esimene osa, mille kohaselt on rikutud kaitseõigusi osas, milles see väiteosa puudutab erinevusi vastuväiteteatise ja vaidlustatud otsuse vahel
Esimese väite esimese osa kohaselt on rikutud kaitseõigusi, sest vastuväiteteatis ja vaidlustatud otsus erinevad analüüsi olulistes punktides ja hagejale esitatud vastuväidetes.
See osa jaguneb sisuliselt viieks etteheiteks. Esimene seisneb asjaolus, et vastuväiteteatises nimetati kuritarvitamist UMTS‑kiibistike ja LTE‑kiibistike turgudel, samas kui vaidlustatud otsuses nimetatakse kuritarvitamist ainult LTE‑kiibistike turul. Neljas etteheide puudutab asjaolu, et kuritarvitamise ulatuse piiramise tulemusel oli „Apple’i nõudluse „vaieldav“ osa, mida vastuväiteteatises arvesse võeti, täiesti erinev sellest, mis võeti arvesse vaidlustatud otsuses“.
Lisaks on hageja hagi kolmanda väite kolmanda osa raames ja konkreetsemalt selle kuuendas etteheites tuginenud – esimese väite esimesele osale viidates – tema kaitseõiguste ja õiguse olla ära kuulatud rikkumisele sellega, et vaidlustatud otsuses kaugeneti vastuväiteteatises esitatud kahju teooriast.
Seega tuleb esimese väite esimese osa raames esitatud esimest ja neljandat etteheidet analüüsida koos, lähtudes ka kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud kuuendast etteheitest.
Selles küsimuses väidab hageja, et kõnesolevad lepingud ja kõnesolevad maksed puudutavad kaht liiki kiibistikke, mida Apple’i seadmetes kasutatakse (UMTS ja LTE), kuid vaidlustatud otsuses on erinevalt vastuväiteteatisest nimetatud kuritarvitamist ainult LTE‑kiibistike turul. Hageja märgib, et temalt võeti võimalus esitada oma seisukoht kriitilise marginaali analüüsi kohta, mis on esitatud vaidlustatud otsuses, võttes arvesse Apple’i nõudluse teistsugust vaieldavat osa, samas kui vaidlustatud otsuse kitsam ulatus ei ole talle siin kasulik ning need asjaolud on väljatõrjumisvõime hindamisel vastavalt 6. septembri 2017. aasta kohtuotsuse Intel vs. komisjon (
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
) punktile 140 väga olulised. Hageja rõhutab, et hoolimata sellest, et vaidlustatud otsuses on vastuväiteteatisest tunduvalt kaugenetud, ei olnud tal võimalust vastata vastuväidetele kriitilise marginaali analüüsi kohta või komisjoni muudetud analüüsi parandada.
Hageja lisab, et see, kuidas muudeti järeldusi kõnesolevate kiibistike ja Apple’i nõudluse vaieldava osa küsimuses, ei ole talle soodne. Komisjon jättis vaidlustatud otsusest välja vastuväited, mis puudutavad vähemalt [
konfidentsiaalne
] UMTS‑kiibistike tarnimist, ning neid kiibistikke puudutavad maksed on seega õiguspärased. Vaidlustatud otsuses jätab komisjon need ühikud siiski kõrvale, moonutades analüüsi hageja kahjuks, sest vastavad UMTS‑kiibistikke puudutavad maksed oleks tulnud kriitilise marginaali analüüsist välja jätta.
Komisjon väidab vastu, et hageja täheldatud erinevused puudutavad sama tegevust ega tekitanud uut õigust olla ära kuulatud ning et ta ei olnud kohustatud saatma talle täiendavat vastuväiteteatist. Konkreetselt on vastuväidete piiramine nii, et alles jäid ainult LTE‑kiibistikke puudutavad vastuväited, hagejale soodne, ning näitab, et komisjon austas tema õigust olla ära kuulatud. Lisaks ei olnud komisjon kohustatud arutama hagejaga oma kahtlusi oletuste osas, millel põhines hageja esitatud kriitilise marginaali analüüs. Komisjon ei tuginenud ühelegi majandusmudelile, järeldamaks, et ainuõiguse makse võis avaldada konkurentsivastast mõju, ning järeldas ainult, et hageja kriitilise marginaali analüüs tema järeldusi kahtluse alla ei sea. Ei ole võimalik tuvastada, et oleks rikutud õigust olla ära kuulatud, sest kriitilise marginaali analüüsi esitas hageja ja komisjon ei tuginenud selle analüüsi teistsugusele versioonile. Komisjon ei ole ka kohustatud andma ettevõtjale enne oma otsuse tegemist võimalust esitada oma seisukohad tema lõpliku hinnangu kohta ettevõtja kaitseväidetele.
Komisjon lisab, et argument, mis käsitleb [
konfidentsiaalne
] UMTS‑kiibistikke, mille peale konkureeriv tarnija oleks võinud samuti ära jaotada ainuõiguse maksete korvamisega seotud kulud, on vastuvõetamatu, sest seda ei ole esitatud hagiavalduses, ega puutu asjasse, sest Apple’i UMTS‑seadmed olid olemasolevad seadmed ega olnud vaieldavad seoses kriitilise marginaali analüüsiga, sest viimane viidi turule 2011. aastal, samas kui kriitilise marginaali analüüsis võeti esimese aastana aluseks 2012. aasta. Ka argument, et UMTS‑kiibistikke puudutavate vastuväidete väljajätmine oli hagejale ebasoodne, on esiteks samadel põhjustel vastuvõetamatu ja teiseks ka põhjendamatu, sest hageja ei ole tõendanud, kuidas tõi see kaasa ebasoodsaid tagajärgi, seda enam, et tema oli see, kes väitis vastuses vastuväiteteatisele, et komisjon peab UMTS‑kiibistikke puudutavad vastuväited välja jätma.
Kõigepealt tuleb meenutada, et määruse nr 1/2003 artikli 27 lõikes 1 on nähtud ette vastuväiteteatise saatmine pooltele. Selles teatises peavad olema selgelt näidatud kõik olulised tõendid, millele komisjon selles menetlusstaadiumis tugineb (7. juuli 2016. aasta kohtumäärus Panasonic vs. komisjon,
C‑608/15 P
, ei avaldata,
EU:C:2016:538
, punkt
).
Need võib siiski ära näidata ülevaatlikult, ja komisjoni otsus, millega ta tuvastab rikkumise esinemise, ei pea tingimata olema vastuväiteteatises esitatud vastuväidete koopia, sest see teatis kujutab endast ettevalmistavat dokumenti, milles antud faktilised ja õiguslikud hinnangud on puhtalt esialgsed. Komisjon peab vastuväiteteatise adressaadid ära kuulama ning vajaduse korral arvesse võtma nende seisukohti, millega nad esitatud vastuväidetele vastavad, ning muutma oma analüüsi, just selleks, et austada nende kaitseõigusi (7. juuli 2016. aasta kohtumäärus Panasonic vs. komisjon,
C‑608/15 P
, ei avaldata,
EU:C:2016:538
, punkt
).
Lisaks on vastuväiteteatis ettevalmistav menetlusdokument võrreldes otsusega, mis tähistab haldusmenetluse lõppu. Seetõttu võib komisjon hetkeni, mil lõplik otsus on vastu võetud, arvestades muu hulgas isikute suulisi või kirjalikke seisukohti, kas loobuda teatud või lausa kõigist algul nende vastu esitatud vastuväidetest ja muuta nii oma hoiakut nende isikute suhtes soodsamaks, või vastupidi otsustada lisada uusi vastuväiteid, kui ta annab asjasse puutuvatele ettevõtjatele võimaluse nende kohta oma seisukoht esitada (27. juuni 2012. aasta kohtuotsus Microsoft vs. komisjon,
T‑167/08
,
EU:T:2012:323
, punkt
).
Huvitatud isikutele täiendavate vastuväidete esitamine on vajalik vaid juhul, kui kontrolli tulemusel paneb komisjon ettevõtjatele süüks uusi tegusid või muudab märgatavalt tõendeid vaidlustatud rikkumiste kohta, mitte aga juhul, kui komisjon täidab oma kohustust loobuda vastuväidetest, mis, arvestades vastuseid vastuväiteteatisele, on osutunud puudulikult põhjendatuks (27. juuni 2012. aasta kohtuotsus Microsoft vs. komisjon,
T‑167/08
,
EU:T:2012:323
, punkt
).
Hageja argumente tulebki analüüsida nendest põhimõtetest lähtudes.
Need argumendid puudutavad sisuliselt kolme eraldi aspekti.
Esimesena, kuna hageja argumendid puudutavad üldiselt seda, et komisjon tuvastas vaidlustatud otsuse põhjenduses 388 kuritarvitamise ainult LTE‑kiibistike turul, samas kui vastuväiteteatise põhjendustes 254 ja 256 pidas ta silmas kuritarvitamist LTE‑kiibistike ja UMTS‑kiibistike turul, siis niisugune asjaolu, mis on küll õige, ei tähenda iseenesest menetlusnormi rikkumist ega ammugi hageja kaitseõiguste rikkumist.
Vaidlustatud otsuses piiras komisjon rikkumisi, mida ta hagejale ette heitis, võrreldes rikkumistega, mida ta pidas silmas vastuväiteteatises, loobudes rikkumisest UMTS‑kiibistike turul. Teisisõnu ei lisanud komisjon uusi vastuväiteid ega hagejat süüstavaid tõendeid, vaid loobus vastuväidetest, mis – võttes arvesse vastuseid vastuväiteteatisele – osutusid alusetuks. Vastavalt eespool, punktides 309 ja 310 meenutatud kohtupraktikale ei too niisugune muudatus aga komisjonile kaasa kohustust edastada hagejale täiendavad vastuväited.
Teisena puudutavad hageja argumendid seda, et komisjon ei andnud talle võimalust esitada oma seisukoht põhjuste kohta, miks jättis komisjon vaidlustatud otsuses kõrvale tema kriitilise marginaali analüüsi, mille ta oli esitanud oma vastuses vastuväiteteatisele. Tuleb aga märkida, et komisjon ei olnud kohustatud andma enne vaidlustatud otsuse tegemist hagejale võimalust esitada seisukohti põhjuste kohta, miks ta kavatses selle analüüsi vaidlustatud otsuses kõrvale jätta. Õigus olla ära kuulatud laieneb kõikidele faktilistele ja õiguslikele asjaoludele, mis on otsuse aluseks, kuid mitte haldusorgani võetavale lõplikule seisukohale (vt 15. märtsi 2006. aasta kohtuotsus BASF vs. komisjon,
T‑15/02
,
EU:T:2006:74
, punkt
; 19. mai 2010. aasta kohtuotsus IMI jt vs. komisjon,
T‑18/05
,
EU:T:2010:202
, punkt
, ning 9. märtsi 2015. aasta kohtuotsus Deutsche Börse vs. komisjon,
T‑175/12
, ei avaldata,
EU:T:2015:148
, punkt
).
Kolmandana kritiseerib hageja asjaolu, et komisjon loobus küll UMTS‑kiibistikke puudutavatest vastuväidetest, kuid ei võtnud nendest loobumist arvesse oma kriitilise marginaali analüüsi hindamises ega andnud talle võimalust esitada seisukohti järelduste kohta, mis tuleb niisugusest asjaolust teha kriitilise marginaali analüüsi osas, – mis oli tema suhtes ebasoodne. Nagu ilmneb hageja menetlusdokumentidest ja tema selgitustest kohtuistungil, kritiseerib ta asjaolu, et komisjon ei võimaldanud tal olla ära kuulatud kriitilise marginaali analüüsis kasutatud andmete küsimuses, võttes arvesse loobumist UMTS‑kiibistikke puudutavatest vastuväidetest, ja nii neid andmeid kohandada.
Kõigepealt tuleb meenutada – nagu tuleneb eespool, punktis 159 viidatud kohtupraktikast –, et kaitseõiguste austamine eeldab, et igal isikul, kellele on adresseeritud otsus, milles on tuvastatud, et ta on pannud toime konkurentsieeskirjade rikkumise, tuleb võimaldada esitada haldusmenetluses tõhusalt oma seisukoht vastuväidete kohta, mis käsitlevad talle tehtavaid etteheiteid.
Asjaomane ettevõtja võib väita haldusmenetluses tõenditele tuginedes, et tema tegevus ei saanud konkurentsi piirata ja täpsemalt etteheidetud väljatõrjumist põhjustada (vt selle kohta 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
Käsitletaval juhul on selge, et vastuväiteteatises, mille komisjon hagejale edastas, peeti silmas turgu valitseva seisundi kuritarvitamist nii LTE‑kiibistike kui ka UMTS‑kiibistike turul. Teisisõnu peeti vastuväiteteatises silmas seisundi kuritarvitamist, mis hõlmab kahte turgu.
On ka selge, et oma vastuses vastuväiteteatisele esitas hageja „kriitilise marginaali analüüsi“, mille eesmärk oli tõendada, et talle ette heidetav tegevus ei saanud avaldada väljatõrjuvat mõju nendel kahel turul.
Nagu hageja sõnaselgelt kinnitas vastuseks Üldkohtu menetlust korraldavale meetmele – ilma et komisjon oleks talle vastu vaielnud –, puudutas vastuseks vastuväiteteatisele esitatud kriitilise marginaali analüüs UMTS‑kiibistikke ja LTE‑kiibistikke, mida kõnesolevad lepingud hõlmasid, ning selles oli lähtutud neid kaht liiki kiibistike andmetest.
Hageja esitatud kriitilise marginaali analüüsi on kirjeldatud vaidlustatud otsuse põhjenduses 487 ja see on kokkuvõtlikult esitatud selles põhjenduses toodud tabelis 16.
Sisuliselt on tegemist majandusanalüüsiga, mille eesmärk on tõendada, et sama tõhus hüpoteetiline konkurent nagu hageja oleks võinud Apple’ile LTE‑kiibistike ja UMTS‑kiibistike tarnimises temaga konkureerida, sest see konkurent oleks suutnud pakkuda hinda, mis katab tema kulud, suutes samas korvata Apple’ile kõnesolevate maksete kaotamise.
On ka selge, et enne seda, kui komisjon järeldas vaidlustatud otsuses, et hageja oli kuritarvitanud oma valitsevat seisundit ainult LTE‑kiibistike turul, oli ta jätnud kõrvale sellesama kriitilise marginaali analüüsi, mille hageja oli vastuseks vastuväiteteatisele esitanud. Nagu komisjon oma menetlusdokumentides sõnaselgelt märkis, ei võtnud ta seisukohta selle analüüsi teise versiooni kohta.
Konkreetselt esitas komisjon vaidlustatud otsuses selle analüüsi, näitas ära põhjused, miks sellega ei saa nõustuda, ning esitas „läbivaadatud“ analüüsi, mis sisaldas tema enda parandusi.
Vaidlustatud otsusest ilmneb muide, et komisjon jättis hageja esitatud kriitilise marginaali analüüsi kõrvale väidetavalt kolme eksliku oletuse tõttu, mida ta oma „läbivaadatud“ analüüsis parandas, ning et ta ei seadnud sugugi kahtluse alla asjaolu, et see analüüs on iseenesest vahend, mis võimaldab vaielda vastu sellele, et kõnesolevad maksed võisid avaldada väljatõrjuvat mõju.
Teisisõnu jättis komisjon vaidlustatud otsuses ühelt poolt kõrvale vastuseks vastuväiteteatisele esitatud kriitilise marginaali analüüsi, mille andmed puudutasid nii LTE‑kiibistikke kui ka UMTS‑kiibistikke, ning teiselt poolt koostas kriitilise marginaali „läbivaadatud“ analüüsi, tuginedes ikka nii LTE‑kiibistikke kui ka UMTS‑kiibistikke puudutavatele andmetele, ning seda hoolimata asjaolust, et vaidlustatud otsuse põhjendustes 487, 491, 492, 498, 499 ja 503 nimetas ta sellest analüüsist kõneldes ekslikult ainult LTE‑kiibistikke.
Seega esitas, käsitles ja vaatas komisjon vaidlustatud otsuses läbi kriitilise marginaali analüüsi (mis puudutas nii UMTS‑kiibistike kui ka LTE‑kiibistike turgu), mis ei olnud asjakohane või ei olnud enam asjakohane seoses kuritarvitamisega, mille olemasolu järeldati selles otsuses (ja mis puudutab ainult LTE‑kiibistike turgu).
Nii toimides on komisjon aga – olenemata sellest, kas on põhjendatud need kolm vastuväidet, mis esitati hageja kriitilise marginaali analüüsis valitud oletustele, ja parandused, mis tehti nende osas kriitilise marginaali „läbivaadatud“ analüüsis – rikkunud hageja kaitseõigusi.
Nagu ilmneb eespool, punktis 318 meenutatud kohtupraktikast, võis hageja tugineda sellisele asjaolule nagu vastuseks vastuväiteteatisele esitatud kriitilise marginaali analüüs, väitmaks, et tema tegevus ei saanud konkurentsi piirata ja konkreetselt avaldada väljatõrjuvat mõju.
Hageja on tuginenud niisugusele võimalusele, pühendades oma vastuväiteteatisele esitatud vastuse jaos, mille eesmärk on tõendada, et väljatõrjuvat mõju ei ole (VII jagu), ühe alajao oma kriitilise marginaali analüüsi tutvustamisele (VII.F alajagu). Sellel kriitilise marginaali analüüsil oli seega täita oluline roll hageja kaitses komisjoni esitatud vastuväidete vastu. Pealegi on komisjon vaidlustatud otsuse jaos, mis käsitleb turgu valitseva seisundi kuritarvitamise esinemist (11. jagu), pühendanud ühe jao selle kriitilise marginaali analüüsi käsitlemisele ja ümberlükkamisele (jagu 11.5).
Ettevõtja võimalusel väita, et tegevus ei saa konkurentsi piirata ja konkreetselt avaldada väljatõrjuvat mõju, tuginedes niisugusele majandusanalüüsile nagu kriitilise marginaali analüüs, mille on käsitletaval juhul esitanud hageja, ei ole aga kasulikku mõju, kui komisjon muudab etteheidetava tegevuse ulatust pärast vastuväiteteatise esitamist osas, mis puudutab konkreetselt kõnesolevaid turge.
Etteheidetava tegevuse ulatuse määratlus avaldab mõju majandusandmetele, mida niisuguse analüüsi raames kasutatakse, eelkõige mis puudutab asjaomaste toodete ühikukulusid ja ‑hindu, vaidlusalust turuosa või ka kulusid, mida sama tõhus konkurent peaks kandma.
Kriitilise marginaali analüüs, mis puudutab kahte väidetavalt erinevat tooteturgu, mis teineteist ei asenda (näiteks vaidlustatud otsuse kohaselt UTMS‑kiibistike turg ja LTE‑kiibistike turg), erineb paratamatult analüüsist, mis käsitleb nendest tooteturgudest ainult ühte (nagu LTE‑kiibistike turg).
Konkreetselt käsitletaval juhul avaldab etteheidetava kuritarvitamise piiramine ainult LTE‑kiibistike turuga mõju niisuguse analüüsi põhilistele parameetritele nagu kriitilise marginaali analüüs. Kõigepealt on tegemist kõnesolevate maksete summaga, sest – nagu hageja rõhutab –UMTS‑kiibistikele vastavad maksed oleks tulnud kriitilise marginaali analüüsist välja jätta. Seejärel on tegemist vaieldava osaga, mida kriitilise marginaali analüüsis arvesse võetakse, st Apple’i nõudluse osaga, mille ulatuses saaks sama tõhus konkurent nagu hageja temaga konkureerida ja mille ulatuses saaks ta ära jaotada kulud, mis on vajalikud, et korvata Apple’ile kõnesolevate maksete kaotus. Lõpuks on tegemist kriitilise marginaali analüüsis arvesse võetud kiibistike kulude ja hindadega, sest komisjon leidis vaidlustatud otsuses muu hulgas, et UMTS‑kiibistike ja LTE‑kiibistike keskmised hinnad ei ole sarnased (vaidlustatud otsuse põhjendus 217).
Seega, kuna komisjon muutis vastuväiteid, mis avaldas mõju nende andmete asjakohasusele, millel rajaneb kriitilise marginaali analüüs, mille hageja esitas vastuseks vastuväiteteatisele, väitmaks, et tema tegevus ei saanud avaldada väljatõrjuvat mõju, tuli sel ettevõtjal selleks, et ta saaks oma kaitseõigusi kasutada tõhusalt, võimaldada olla ära kuulatud ja vajaduse korral seda majandusanalüüsi kohandada, ning seda isegi juhul, kui niisuguses olukorras ei olnud nõutav, et komisjon edastaks talle „täiendavad vastuväited“ vastavalt eespool, punktis 310 meenutatud kohtupraktikale ning eespool, punktides 313 ja 314 tuvastatule.
Nimelt on vastuväiteteatis oma laadilt esialgne ja seda võib muuta hinnangu käigus, mille komisjon annab hiljem poolte vastustes sisalduvate seisukohtade ning teiste faktiliste kaalutluste põhjal. Esialgse laadi tõttu ei takista vastuväiteteatis kuidagi komisjonil muuta oma seisukohta asjaomaste ettevõtjate kasuks, ilma et komisjon siiski peaks selgitama võimalikke erinevusi võrreldes oma esialgsete hinnangutega vastuväiteteatises (16. jaanuari 2019. aasta kohtuotsus komisjon vs. United Parcel Service,
C‑265/17 P
,
EU:C:2019:23
, punkt
).
Need kaalutlused ei võimalda siiski asuda seisukohale, et komisjon võiks muuta pärast vastuväiteteatist nende vastuväidete ulatust, mille põhjal esitas asjaomane ettevõtja niisuguse majandusanalüüsi nagu kriitilise marginaali analüüs, mille on käsitletaval juhul esitanud hageja, ning seda teatamata niisugusest muudatusest sellele ettevõtjale ja võimaldamata esitada tal oma seisukohti selle kohta ja vajaduse korral kohandada varem esitatud majandusanalüüsi. Niisugune tõlgendus oleks vastuolus kaitseõiguste tagamise põhimõtte ja määruse nr 1/2003 artikli 27 lõikega 1, mis nõuavad, et asjaomane ettevõtja saaks võimaluse esitada tõhusalt oma seisukoht komisjoni vastuväidete kohta (vt analoogia alusel 16. jaanuari 2019. aasta kohtuotsus komisjon vs. United Parcel Service,
C‑265/17 P
,
EU:C:2019:23
, punktid
ja
).
Kuigi komisjon võis vaidlustatud otsuses kõrvale jätta hageja esitatud kriitilise marginaali analüüsi, mis puudutas LTE‑kiibistike ja UMTS‑kiibistike turge, asudes seisukohale, et see ei sea kahtluse alla tema järeldusi ainult LTE‑kiibistike turu kohta, ei saa sellest järeldada, et ta võis samamoodi kõrvale heita kriitilise marginaali analüüsi, mis puudutas ainult LTE‑kiibistike turgu.
Tuleb niisiis tõdeda, et käsitletaval juhul oleks selleks, et hageja saaks tõhusalt esitada oma seisukoha etteheidetava väljatõrjuva mõju kohta ja end seega paremini kaitsta, tulnud teha võimalikuks see, et hageja kuulatakse ära ja ta saab vajaduse korral kohandada oma kriitilise marginaali analüüsi, et võtta arvesse nende vastuväidete väljajätmist, mis puudutasid UMTS‑kiibistikke, mille tarnimist komisjon enam ette ei heitnud.
Seda seisukohta ei sea kahtluse alla komisjoni väited, millega vaieldakse vastu hageja selle argumendi vastuvõetavusele ja asjakohasusele, mis puudutab UMTS‑kiibistike arvu, mida tema kahjuks väidetavalt arvesse ei võetud (punkt 306 eespool). Esiteks esitas hageja selle argumendi repliigis, et tõendada hagiavalduses esitatud kriitikat, et kuritarvitamise ulatuse muutmine nii, et UMT‑kiibistikud jäeti välja, oli talle ebasoodus, mis puudutab tema kriitilise marginaali analüüsi. See argument on niisiis vastuvõetav. Teiseks lisas hageja UMTS‑kiibistikud oma kriitilise marginaali analüüsi, mille ta esitas vastuseks vastuväiteteatisele, sest selles on silmas peetud kuritarvitamist ka UMTS‑kiibistike turul ning sõnaselgelt märgitud Apple’ilt saadud andmete põhjal, et Apple oli hankinud hagejalt ka UMTS‑kiibistikke ajavahemikul 2011–2014, ostes neid niisuguse koguarvu, mis vastab sisuliselt hageja näidatud kogusele (vt vastuväiteteatise tabel 14). Hageja argument ei ole seega asjakohatu.
Sellest järeldub, et komisjon on rikkunud hageja kaitseõigusi, sest ta ei kuulanud hagejat ära küsimuses, missugused olid UMTS‑kiibistike turgu puudutavate vastuväidete väljajätmise tagajärjed hageja esitatud kriitilise marginaali analüüsile, mille eesmärk oli tõendada, et talle ette heidetav tegevus ei saanud piirata konkurentsi ja täpsemalt avaldada väljatõrjuvat mõju.
Hageja kaitseõiguste niisugust rikkumist arvestades tuleb nõustuda ka hagi esimese väite esimese osaga.
4.
Järeldus
Hagi esimese väite ja eelkõige selle esimese ja kolmanda osa analüüsist tuleneb, et haldusmenetluses, milles tehti vaidlustatud otsus, rikuti mitut menetlusnormi, ning need rikkumised mõjutasid hageja kaitseõiguste kasutamist.
Nendel põhjustel ning võttes arvesse esimese väite esimese ja kolmanda osa raames tuvastatud hageja kaitseõiguste rikkumisi üksikult või koos ja ilma et oleks tarvis võtta seisukohta hageja teiste väiteosade kohta, tuleb hagi esimese väitega nõustuda ja selle põhjal vaidlustatud otsus tühistada.
Käesoleva kohtuasja asjaoludel tuleb korrakohase õigusemõistmise huvides analüüsida ka hagi kolmandat väidet.
C.
Kolmas väide, et on ilmselgelt rikutud õigusnorme ja tehtud ilmseid hindamisvigu osas, mis puudutab järeldust, et kõnesolevad lepingud võisid avaldada potentsiaalset konkurentsivastast mõju
Kolmas väide koosneb kolmest osast. Esimese kohaselt on rikutud ilmselgelt õigusnormi ning õiguskindluse ja õiguspärase ootuse kaitse põhimõtteid, sest komisjon ei kohaldanud õiget õigusnormi. Teise kohaselt on rikutud ilmselgelt õigusnorme ja tehtud ilmseid hindamisvigu, sest komisjon jättis kohaldamata hinnapraktikaid käsitleva kohtupraktika. Kolmanda kohaselt on tehtud ilmne hindamisviga, sest komisjon järeldas, et kõnesolevad lepingud võivad avaldada potentsiaalset konkurentsivastast mõju.
Tuleb analüüsida kolmandat väiteosa.
1.
Sissejuhatavad märkused
a.
Kohtupraktikas kindlaks määratud põhimõtete meenutus
Tuleb meenutada, et ELTL artikli 102 eesmärk ei ole mingilgi moel takistada ettevõtjal jõuda turul tänu oma võimetele turgu valitseva seisundini. Selle sätte eesmärk ei ole ka tagada, et turule jääksid konkurendid, kes on vähem tõhusad kui turgu valitsevas seisundis ettevõtja (27. märtsi 2012. aasta kohtuotsus Post Danmark,
C‑209/10
,
EU:C:2012:172
, punkt
, ja 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
ELTL artikkel 102 keelab turgu valitseval ettevõtjal viljeleda praktikaid, millel võib olla sama tõhusate konkurentide jaoks väljatõrjuv mõju ja mis võivad tugevdada tema turgu valitsevat seisundit muude vahenditega kui need, mis põhinevad võimetepõhisel konkurentsil (vt 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
Seega ei pruugi mis tahes väljatõrjuv mõju konkurentsi kahjustada. Juba oma määratluselt võib võimetepõhine konkurents viia vähem tõhusate ja seega tarbijale eelkõige hinna, valiku, kvaliteedi ja innovatsiooni seisukohast vähem huvi pakkuvate konkurentide turult väljumiseni või marginaliseerumiseni (27. märtsi 2012. aasta kohtuotsus Post Danmark,
C‑209/10
,
EU:C:2012:172
, punkt
, ja 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
Turgu valitsevas seisundis ettevõtjal lasub seejuures siiski eriline kohustus mitte kahjustada oma tegevusega tõhusat ja moonutamata konkurentsi siseturul (6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
Selles küsimuses on kohus juba leidnud, et kui turgu valitsevas seisundis ettevõtja seob ostjaid – isegi kui ta teeb seda viimaste nõudel – kohustuse või lubadusega katta kogu nende vajadus või märkimisväärne osa sellest ainult turgu valitsevas seisundis ettevõtjalt soetatava kaubaga, kujutab see endast turgu valitseva seisundi kuritarvitamist ELTL artikli 102 tähenduses, sõltumata sellest, kas kõnealune kohustus kehtib ilma täiendavate tingimusteta või tehakse selle eest vastutasuks allahindlus. Sama kehtib ka siis, kui nimetatud ettevõtja küll ei seo ostjaid vormilise kohustusega, ent rakendab nende ostjatega sõlmitud kokkulepete kaudu või ühepoolselt püsikliendi allahindluste süsteemi, s.o teeb allahindlusi tingimusel, et klient – olgu tema ostutehingute maht suur või väike – varustab end kogu oma vajaduse või sellest olulise osa ulatuses asjaomaselt turgu valitsevalt ettevõtjalt soetatava kaubaga (vt 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
Kui asjaomane ettevõtja väidab haldusmenetluses tõenditele tuginedes, et tema tegevus ei saanud konkurentsi piirata ja täpsemalt etteheidetud väljatõrjumist põhjustada, peab komisjon siiski läbi viima analüüsi võime kohta tõrjuda välja vähemalt sama tõhusaid konkurente (vt 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punktid
–
).
Selleks, et tegevus oleks käsitatav kuritarvitamisena, peab sellel olema võime konkurentsi piirata ja täpsemalt tekitada etteheidetud väljatõrjuvat mõju, kusjuures selle hindamisel tuleb arvesse võtta kõiki selle tegevuse asjakohaseid faktilisi asjaolusid (vt 30. jaanuari 2020. aasta kohtuotsus Generics (UK) jt,
C‑307/18
,
EU:C:2020:52
, punkt
).
Kui komisjon teeb otsuses sellise analüüsi, peab Üldkohus hindama kõiki hageja argumente, mille eesmärk on vaidlustada nende järelduste põhjendatus, mille komisjon tegi võime kohta tõrjuda välja vähemalt sama tõhusad konkurendid, mis on asjaomasele praktikale omane (vt selle kohta 6. septembri 2017. aasta kohtuotsus Intel vs. komisjon,
C‑413/14 P
,
EU:C:2017:632
, punkt
).
Lisaks tuleb siinkohal meenutada, et ELTL artiklis 263 ette nähtud seaduslikkuse kontrolli ulatus hõlmab ELTL artikli 102 kohaldamise menetlusi käsitlevate komisjoni otsuste kõiki elemente, mille põhjaliku kontrollimise Üldkohus tagab nii õiguslikust kui ka faktilisest aspektist, lähtuvalt hagejate esitatud väidetest ja võttes arvesse kõiki viimaste esitatud tõendeid, olgu need tehtud otsusest varasemad või hilisemad, olgu need esitatud eelnevalt haldusmenetluses või esimest korda Üldkohtu menetluses, niivõrd, kuivõrd need tõendid on komisjoni otsuse seaduslikkuse kontrollimisel asjakohased (21. jaanuari 2016. aasta kohtuotsus Galp Energía España jt vs. komisjon,
C‑603/13 P
,
EU:C:2016:38
, punkt
).
Valdkondades, kus tuleb anda keerukaid hinnanguid, peavad liidu kohtud muu hulgas kontrollima esitatud tõendite tegelikkusele vastavust, usaldatavust ja omavahelist seotust, samuti kontrollima, kas kogutud tõendid sisaldavad kogu asjakohast teavet, mida olukorra hindamisel tuleb arvesse võtta, ja kas kõnealused tõendid toetavad järeldusi, mis nende pinnalt on tehtud (vt selle kohta 10. juuli 2014. aasta kohtuotsus Telefónica ja Telefónica de España vs. komisjon,
C‑295/12 P
,
EU:C:2014:2062
, punkt
).
Lõpuks tuleb märkida, et konkurentsiõiguse valdkonnas on juhul, kui vaidlus käib rikkumise olemasolu üle, komisjon kohustatud tõendama tuvastatud rikkumisi ja esitama tõendeid, mis õiguslikult piisavalt tõendavad, et esinesid asjaolud, mis on rikkumise tunnusteks. Kohtu kahtluse korral eelistatakse ettevõtjat, kes on rikkumist tuvastava otsuse adressaat (22. novembri 2012. aasta kohtuotsus E.ON Energie vs. komisjon,
C‑89/11 P
,
EU:C:2012:738
, punktid
ja
).
b.
Vaidlustatud otsuse ülesehitus
Vaidlustatud otsuse 11. jaos, mis jaguneb omakorda kaheksaks jaoks, järeldas komisjon, et hageja on oma turgu valitsevat seisundit kuritarvitanud (vt punkt 33 eespool).
Konkreetselt vaidlustatud otsuse jaos 11.3 järeldas komisjon, et kõnesolevad maksed on ainuõiguse maksed (vaidlustatud otsuse põhjendus 395).
Vaidlustatud otsuse jaos 11.4 märkis komisjon, et eeldust, et hagejapoolne ainuõiguse maksete tegemine kujutab endast turgu valitseva seisundi kuritarvitamist, kinnitab käsitletava juhtumi asjaoludel analüüs, kas need maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju (vaidlustatud otsuse põhjendus 406). See jagu jaguneb neljaks alajaoks.
Esiteks leidis komisjon, et kõnesolevad maksed vähendasid Apple’i soovi pöörduda konkureerivate LTE‑kiibistike tarnijate poole (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.1).
Teiseks märkis komisjon, et Apple’i sisedokumendid ja selgitused kinnitavad, et kõnesolevad maksed vähendasid Apple’i soovi pöörduda konkureerivate LTE‑kiibistike tarnijate poole (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2).
Kolmandaks leidis komisjon, et kõnesolevad maksed hõlmasid kõnesoleval ajavahemikul märkimisväärset osa LTE‑kiibistike turust (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.3).
Neljandaks asus komisjon seisukohale, et Apple on atraktiivne klient, arvestades tema tähtsust asjaomasele turule sisenemise ja seal laienemise seisukohast (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.4).
Vaidlustatud otsuse jaos 11.5 järeldas komisjon, et hageja kriitilise marginaali analüüs ei tõenda, et tema ainuõiguse maksetel ei saanud olla konkurentsivastast mõju (vaidlustatud otsuse põhjendus 488).
c.
Hageja etteheidete kordamine
Nagu ilmneb punktidest 361 ja 362 eespool, ei piirdunud komisjon sellega, et kvalifitseeris kõnesolevad maksed ainuõiguse makseteks, vaid analüüsis, kas need maksed võivad avaldada konkurentsivastast mõju. Seega vastavalt eespool, punktis 356 meenutatud kohtupraktikale peab Üldkohus analüüsima hageja argumente, millega püütakse selle analüüsi põhjendatus kahtluse alla seada.
Sellega seoses esitab hageja kolmanda väite kolmanda osa raames kaheksa etteheidet ja mõned sissejuhatavad argumendid, millega ta heidab komisjonile sisuliselt ette, et viimane tegi ilmseid hindamisvigu, kui ta analüüsis seda, kas kõnesolevad maksed võivad avaldada konkurentsivastast mõju, ning hindas hageja esitatud kriitilise marginaali analüüsi.
Mis puudutab analüüsi, kas kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, siis tuleb analüüsida kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud kolme esimest etteheidet ja vastavaid sissejuhatavaid argumente.
2.
Kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud esimene etteheide, mille kohaselt ei võetud arvesse kõiki asjasse puutuvaid asjaolusid
Hageja väidab, et vaidlustatud otsuses ei ole tõendatud, et kõnesolevad lepingud võisid viia konkurentide konkurentsivastase väljatõrjumiseni. Komisjon ei ole tõendanud, et Intel või mõni teine konkureeriv ettevõtja suudab järgida Apple’i rangeid tehnilisi nõudmisi ja ajakava. Vastupidi, vaidlustatud otsuses on nõustutud, et ükski konkurent ei suutnud tarnida iPhone’idele mõeldud LTE‑kiibistikke kogu kõnesoleva ajavahemiku jooksul, ega ole väidetud, et kõnesolevad maksed avaldasid mõju Apple'i hankeotsustele iPadide puhul ajavahemikul 2011–2013 ja 2016. aastal. Vaidlustatud otsuses on püütud tõendada ainult ühe konkurendi (Intel) väljatõrjumist nende iPadide varustamisel, mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal – mis moodustas vähem kui 1% asjaomasest turust –, ning tähendas, et kõnesolevad maksed ei saanud välja tõrjuda ühtegi konkurenti.
Hageja väidab, et komisjon ei ole tuvastanud, analüüsinud või tõlgendanud teatavaid faktilisi asjaolusid, mis on määrava tähtsusega, ning et vaidlustatud otsuses on ebatäpsusi asjaomaste seadmete ja konkurentide osas. Ta märgib, et nagu komisjon vaidlustatud otsuses tunnistab, ei saanud kõnesolevad lepingud takistada ühelgi konkurendil tarnida LTE‑kiibistikke iPhone’i mudelitele, mis viidi turule siis, kui need lepingud kehtisid. Konkreetselt ei olnud Apple’il – nagu vaidlustatud otsusest tuleneb – ajavahemikul 2011–2015 alternatiivset tehnilist lahendust, et rahuldada oma iPhone’ide vajadusi LTE‑kiibistike järele. Lisaks ei väidagi komisjon, et kõnesolevad lepingud võisid takistada ühelgi konkurendil tarnida LTE‑kiibistikke iPadide mudelitele, mis viidi turule 2011., 2012., 2013. ja 2016. aastal. Seega tugineb komisjon peamiselt ainult Inteli võimalikule väljatõrjumisele LTE‑kiibistike puhul, mis olid mõeldud 2014. ja 2015. aastal turule viidud iPadidele.
Hageja lisab, et komisjon nõustub kostja vastuses, et Apple ei pidanud Intelit mobiiltelefonides kasutatavate LTE‑kiibistike usaldusväärseks tarnijaks. Hageja tõendas enda sõnul, et nii oli see ka ükskõik missuguse teise konkurendiga. Lõpuks ei vasta komisjon argumentidele, et väljatõrjumisvõime oleks tulnud kindlaks teha, võttes arvesse kõiki kiibistike kliente laiemal asjaomasel turul. Vaidlustatud otsuses ei ole aga isegi tuginetud võimalikule konkurentsivastasele turult väljatõrjumisele, vastandina teatava kliendi varustamise võimatusele.
Komisjon väidab vastu, et hageja argumendid rajanevad täiesti ekslikul arusaamisel vaidlustatud otsusest. Komisjon järeldas, et hageja oli teinud kogu kõnesoleva ajavahemiku jooksul Apple’ile seoses nii iPhone’ide kui ka iPadidega ainuõiguse makseid, mis võisid avaldada konkurentsivastast mõju, kusjuures Intel on ainult üks konkreetne näide sellest, et see võis nii olla. Komisjoni järeldused hõlmavad seega eelkõige, kuid mitte ainult asjaolu, et kõnesolevad maksed mõjutasid tõesti Apple’i ostuotsuseid iPadide puhul, mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal. Kuna hageja on vaidlustatud otsusest valesti aru saanud, ei ole vaja, et Üldkohus analüüsiks kolmanda väite kolmandat osa, kuid komisjon on igal juhul esitanud argumendid hageja argumentide ümberlükkamiseks.
Seega, esiteks väidab komisjon kõigepealt, et hageja ei esita süstemaatiliselt asjasse puutuvaid asjaolusid ega põhjuseid, miks komisjon tegi vea, kui omistas kaalu teguritele, millele ta tugines. Seejärel meenutab komisjon asjaolusid, mida on loetletud vaidlustatud otsuse põhjenduses 411. Ta märgib konkreetselt, et see, kui märkimisväärne oli hageja turgu valitsev seisund, milline oli turu hõlmamise määr ja missugused olid maksete tegemise tingimused, on tegurid, mida tuleb arvesse võtta; ta rõhutab, et kolmanda väite kolmandas osas ei ole käsitletud kõnesolevate lepingute kestuse küsimust; täpsustab, et kõnesolevate maksete summa oli kõrge, ning selgitab, et vaidlustatud otsus ei põhine väljatõrjumisstrateegia olemasolul. Lõpuks seletab komisjon, et vaidlustatud otsuse kohaselt võisid kõnesolevad maksed avaldada konkurentsivastast mõju kogu kõnesoleva ajavahemiku vältel ning et need avaldasid tegelikult konkurentsivastast mõju otsustele osta LTE‑kiibistikle iPadidele, mille Apple kavatses turule viia 2014. ja 2015. aastal.
Teiseks märgib komisjon, et ta ei võtnud teadmiseks, et Intel on vähem tõhus konkurent. Hageja ei võta arvesse vaidlustatud otsuse põhjenduses 464 esitatud järeldust, et Apple pidas Intelit tema iPadidele mõeldud LTE‑kiibistike huvipakkuvaks allikaks. Igal juhul ei rajane põhjenduses 486 esitatud järeldus ainult sellel, et Intelit peeti sama tõhusaks konkurendiks, sest komisjon võttis arvesse kõnesolevate maksete võimet avaldada väljatõrjuvat mõju ükskõik missugusele sama tõhusale konkurendile, kuna vaidlustatud otsuse põhjenduses 426 on märgitud, et Apple oli oma iPadide puhul, mille ta kavatses turule viia 2014. aastal, võimalikuks pidanud kolme teist tarnijat.
Komisjon lisab, et hagejal ei ole mingit mõtet nii visalt väita, et Intelit ei saanud pidada sama tõhusaks konkurendiks, sest järeldus, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, käib sama tõhusa konkurendi kohta.
Kõigepealt ja isegi eeldusel, et komisjoni argumente, et kolmanda väite kolmandat osa ei ole vaja analüüsida, tuleb mõista nii, et nendega tahetakse öelda, et see väiteosa ei saa anda tulemusi, tuleb need põhjendamatuse tõttu tagasi lükata. Selle väiteosa raames on menetlusosalised sisuliselt eri arvamustel küsimuses, kas komisjon on põhjendatult tõendanud vaidlustatud otsuses, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju. Seega kui kolmanda väite kolmas osa osutub põhjendatuks, viib see vaidlustatud otsuse tühistamiseni.
Sellega seoses tuleb hageja argumentide analüüsimiseks esmalt meenutada mõningaid asjaolusid, mis puudutavad vaidlustatud otsuse ülesehitust ja sisu.
Kõigepealt tuleb meenutada, et kuigi komisjon pidas vaidlustatud otsuses asjaomaseks turuks LTE‑kiibistike ülemaailmset turgu (vt punkt 31 eespool), asetub hagejale etteheidetav tegevus ainult nende lepinguliste suhete raamistikku, mis tal Apple’iga on. Täpsemalt leidis komisjon, et rikkumine seisnes selles, et hageja tegi Apple’ile kõnesolevaid makseid (vaidlustatud otsuse resolutsiooni artikkel 1).
Seejärel tuleb meenutada, et vaidlustatud otsuse jaos 11.4 järeldas komisjon, et kõnesolevad maksed kujutavad endast turgu valitseva seisundi kuritarvitamist sel põhjusel, et need on ainuõiguse maksed, mis võivad avaldada konkurentsivastast mõju (vaidlustatud otsuse põhjendus 406), kuna need olid vähendanud Apple soovi pöörduda hageja konkurentide poole (vaidlustatud otsuse põhjendus 407).
Konkreetselt tõendas komisjon seda, et Apple’i soov pöörduda hageja konkurentide poole oli vähenenud, vaidlustatud otsuse alajagudes 11.4.1 ja 11.4.2 (vaidlustatud otsuse põhjendused 407 ja 408).
Lõpuks tuleb märkida, et järelduse, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, tegi komisjon vaidlustatud otsuses, olles märkinud, et ta võttis arvesse ka kõnesolevate maksetega hõlmatud asjaomase turu märkimisväärset osa, mida on nimetatud vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.3 (vaidlustatud otsuse põhjendused 409 ja 411), Apple’i kui kliendi olulisust vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.4 silmas peetud asjaomasele turule sisenemise või seal laienemise seisukohast (vaidlustatud otsuse põhjendused 410 ja 411), vaidlustatud otsuse 10. jaos nimetatud hageja turgu valitseva seisundi ulatust, vaidlustatud otsuse jaos 11.3 nimetatud kõnesolevate maksete tegemise tingimusi ning vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.1 ja jaos 11.8 nimetatud kõnesolevate maksete kestust ja summat (vaidlustatud otsuse põhjendus 411). Seevastu ei tuginenud ta – nagu ilmneb vaidlustatud otsusest ja nagu komisjon oma menetlusdokumentides kinnitas – väljatõrjumisstrateegia olemasolule, st hageja konkurentsivastasele kavatsusele.
Kuna komisjoni järeldus, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, põhineb aga – nagu ilmneb punktist 381 eespool – ennekõike hinnangul, et kõnesolevad maksed olid vähendanud Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole, tuleb kõigepealt analüüsida, kas komisjon andis – nagu hageja väidab – niisuguse hinnangu, võtmata arvesse kõiki asjasse puutuvaid asjaolusid.
Esimesena tuleb meenutada, et – nagu on märgitud eespool, punktis 382 – andis komisjon hinnangu, et kõnesolevad maksed vähendasid Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole, vaidlustatud otsuse alajagudes 11.4.1 ja 11.4.2 esitatud analüüsi tulemusena.
Esiteks jõudis komisjon vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.1 niisuguse hinnanguni (vaidlustatud otsuse põhjendus 412), olles võrdlevalt analüüsinud kõnesoleval ajavahemikul saadud kõnesolevate maksete summat (vaidlustatud otsuse põhjendus 413), nende kõnesolevate maksete summat, mille Apple oleks kaotanud, kui oleks viidud turule seade, milles oleks kasutatud hageja konkurendi LTE‑kiibistikke kogu kõnesoleval ajavahemikul (vaidlustatud otsuse põhjendus 414), ning nende kõnesolevate maksete summat, mille Apple oleks pidanud tagastama, kui 2013., 2014. ja 2015. aastal oleks turule viidud seade, milles oleks kasutatud hageja konkurendi LTE‑kiibistikke (vaidlustatud otsuse põhjendus 416) ning selle kaotuse ja kõnesolevate maksete tagastamise võimalikku kumulatiivset mõju (vaidlustatud otsuse põhjendus 417).
Teiseks leidis komisjon vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2, et Apple’i sisedokumendid ja selgitused kinnitavad seda hinnangut (vaidlustatud otsuse põhjendus 423). See alajagu jaguneb omakorda neljaks alajaoks: esimene sisaldab komisjonipoolset Apple’i sisedokumentide ja selgituste analüüsi (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2.1); teise eesmärk on vastata hageja argumendile, et need sisedokumendid ja selgitused ei ole usaldusväärsed (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2.2); kolmandaga püütakse vastata hageja argumendile, et ainuõigust palus Apple (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2.3), ning neljanda eesmärk on vastata hageja argumendile, et Apple valis ta igal juhul tema LTE‑kiibistike kõrgema kvaliteedi tõttu, ja see sisaldab komisjoni hinnangut, mille kohaselt avaldasid kõnesolevad maksed – vastupidi hageja argumentidele – mõju Apple’i hankestrateegiale (vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2.4).
Teisena tuleb märkida, et nagu ilmneb nende sisust ja komisjoni selgitustest Üldkohtus, on vaidlustatud otsuse alajagudes 11.4.1 ja 11.4.2 esitatud tõenduse ulatus teistsugune.
Ühest küljest on vaidlustatud otsuse alajao 11.4.1 eesmärk tõendada, et kõnesolevad maksed olid vähendanud Apple’i soovi pöörduda kõnesoleval ajavahemikul hageja konkurentide poole, et hankida LTE‑kiibistikke kõikidele oma seadmetele, st iPhone’idele ja iPadidele. Seejuures tugines komisjon – nagu ilmneb vaidlustatud otsusest ja nagu komisjon Üldkohtus selgitas – analüüsile, mille kohaselt võisid kõnesolevad maksed avaldada konkurentsivastast mõju.
Lisaks on Apple’i LTE‑kiibistike nõudluse kohta, mida komisjoni analüüs puudutab, vaja märkida, et vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.3 lähtus komisjon selle kindlaksmääramisel, kui suurel määral katsid kõnesolevad maksed turu, ka kõikidest LTE‑kiibistikest, mille Apple hagejalt sai, tegemata vahet iPhone’ide ja iPadide vahel. Ka vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.4 leidis komisjon, et Apple on LTE‑kiibistike tarnijatele atraktiivne klient, tegemata vahet iPhone’ide ja iPadide vahel.
Seega puudutab vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.1 – täpselt samuti nagu vaidlustatud otsuse alajaod 11.4.3 ja 11.4.4 – kogu Apple’i iPhone’idele ja iPadidele mõeldud LTE‑kiibistike nõudlust. Komisjon kinnitas muide oma menetlusdokumentides, et ta järeldas seda, et kogu kõnesoleva ajavahemiku vältel võisid kõnesolevad maksed avaldada konkurentsivastast mõju, seoses Apple’i iPhone’idele ja iPadidele mõeldud LTE‑kiibistikega.
Teisest küljest on vaidlustatud otsuse alajao 11.4.2 eesmärk kinnitada – peamiselt Apple’i sisedokumentide ja selgituste põhjal – vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.1 esitatud hinnangut ning täpsemalt tõendada, nagu ilmneb vaidlustatud otsusest ja nagu komisjon Üldkohtus selgitas, et kõnesolevad maksed olid tõesti vähendanud Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole, et hankida LTE‑kiibistikke teatavat liiki seadmetele.
Selles küsimuses kinnitas komisjon kostja vastuses sõnaselgelt, et vaidlustatud otsuse selle alajao eesmärk on tõendada, et kõnesolevad maksed „olid tõesti mõjutanud“ või et „nende tegelik mõju oli mõjutada“ Apple’i otsuseid osta LTE‑kiibistikke „iPadidele, mille ta kavatses turule viia 2014. ja 2015. aastal“. Nii selgitas komisjon, et järeldus, millele ta oli selles küsimuses jõudnud, puudutas kõnesolevate maksete „tegelikku mõju“.
Lisaks kinnitas komisjon Apple’i nõudluse kohta LTE‑kiibistike järele, mida puudutab tema analüüs vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2, kui temalt küsiti menetlust korraldava meetme raames, missugune ulatus on selles alajaos sõnadel ja väljenditel „seadmed“, „turule viidud“ (2014. ja 2015. aastal) ning „turule viia“ (2014. ja 2015. aastal), sõnaselgelt, et see alajagu ei puuduta iPhone’e, vaid ainult iPade, teatas kahetsusväärsest „hooletusveast“, sest selles alajaos on silmas peetud iPade, mis „viidi“ tõesti „turule“ 2014. ja 2015. aastal, ning kinnitas seejärel sõnaselgelt, et see alajagu puudutab ainult iPadide teatavaid „mitte‑CDMA“ mudeleid, mis Apple’il oli kavas „turule viia“ 2014. ja 2015. aastal.
Sellest tuleneb, et esiteks puudutab kogu vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.1 esitatud komisjoni analüüs – nagu ilmneb vaidlustatud otsuse sisust ja nagu komisjon kinnitas nii oma menetlusdokumentides kui ka kohtuistungil – kõnesolevate maksete võimet avaldada konkurentsivastast mõju seoses nii iPhone’ide kui ka iPadidega, nagu näitab muide vaidlustatud otsuse jao 11.4 pealkiri, sest selles on viidatud tervikuna nende maksete „potentsiaalsele“ konkurentsivastasele mõjule. Seda analüüsi puudutab kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud käesolev esimene etteheide. Teiseks käsitleb komisjoni analüüs vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 mõju, mis kõnesolevatel maksetel tõesti oli seoses teatavate iPadi mudelitega, mille Apple kavatses turule viia 2014. ja 2015. aastal. Seda analüüsi puudutavad kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud teine ja kolmas etteheide (vt punkt 429 jj tagapool).
Kolmandana tuleb analüüs, kas kõnesolevad maksed võisid piirata konkurentsi ja konkreetselt vähemalt sama tõhusad konkurendid välja tõrjuda, vastavalt eespool, punktis 355 meenutatud kohtupraktikale läbi viia selle tegevuse kõikidest asjasse puutuvatest faktilistest asjaoludest lähtudes.
Sellest järeldub, et kuna konkreetse tegevuse konkurentsivastase mõju analüüsis tuleb arvesse võtta etteheidetava tegevuse kõiki asjakohaseid asjaolusid, ei või see olla puhthüpoteetilist laadi (vt selle kohta 6. oktoobri 2015. aasta kohtuotsus Post Danmark,
C‑23/14
,
EU:C:2015:651
, punktid
ja
).
Neljandana on eelneva põhjal vaja analüüsida, kas vastavalt sellele, mida väidab hageja, andis komisjon hinnangu, et kõnesolevad maksed olid vähendanud Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole, et hankida LTE‑kiibistikke iPhone’ide ja iPadide jaoks, mis oli plaanis turule viia kõnesoleval ajavahemikul, ilma et ta oleks võtnud nõuetekohaselt arvesse kõiki asjasse puutuvaid faktilisi asjaolusid.
Esiteks ilmneb vaidlustatud otsusest, et enne 2011. aastat turule viidud iPhone’i ja iPadi mudelite jaoks hankis Apple UMTS‑kiibistikke Infineonilt, kelle kiibistike tarnimise tegevused omandas 2011. aastal Intel (vaidlustatud otsuse põhjendused 89 ja 90). Ajavahemikul 2011–2015 ja kuni 16. septembrini 2016, s.o kõnesoleva ajavahemikuni hankis Apple LTE‑kiibistikke iPhone’idele ja iPadidele eranditult hagejalt (vaidlustatud otsuse põhjendus 168). Alates iPhone 7‑st, mis viidi turule 16. septembril 2016, lisas Apple selle mudeli mõnesse versiooni Inteli LTE‑kiibistikud (vaidlustatud otsuse põhjendused 91 ja 169).
Teiseks tuleb märkida – nagu hageja rõhutab –, et vaidlustatud otsuse põhjenduses 322 tuvastas komisjon selle otsuse 10. jaos, mis käsitleb hageja turgu valitsevat seisundit, et ajavahemikul 2011–2015 „ei olnud Apple’il oma iPhone’idele mõeldud LTE‑kiibistike puhul alternatiivi“.
Selles küsimuses tuleb ühelt poolt märkida, et komisjon ei ole täpsustanud vaidlustatud otsuses, mille põhjal on selle otsuse põhjenduses 322 tehtud järeldus. Nimelt on vaidlustatud otsuse hagejale edastatud versiooni seda puudutavas 392. joonealuses märkuses viidatud vaidlustatud otsuse jaole, mida ei ole olemas (jagu 0), ja vaidlustatud otsuse avalikus versioonis on ilma muude selgitusteta viidatud vaidlustatud otsuse alajaole 11.4.2. Tuleb siiski meenutada, et vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2 ei puuduta – nagu komisjon vastuseks menetlust korraldavatele meetmetele kinnitas – iPhone’i, vaid puudutab ainult teatavaid iPadi mudeleid, mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal (punkt 394 eespool). Kui komisjonile esitati aga vastav küsimus kohtuistungil, selgitas ta, et viide jaole 0 vaidlustatud otsuse hagejale edastatud versioonis on tehnilise vea tulemus ning et viidet vaidlustatud otsuse alajaole 11.4.2 vaidlustatud otsuse avalikus versioonis tuleb mõista vastandamisena, et kuigi Apple’il ei olnud vastavalt vaidlustatud otsuse põhjendusele 322 alternatiivi hageja LTE‑kiibistikele iPhone’ide puhul, mis oli kavas turule viia ajavahemikul 2011–2015, oli tal vastavalt vaidlustatud otsuse alajaole 11.4.2 niisugune alternatiiv teatavate iPadide puhul, mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal.
Teiselt poolt ilmneb vaidlustatud otsusest, et selle otsuse põhjenduses 322 tuvastatuga on peetud silmas tehnilise alternatiivi puudumist, arvestades Apple’i vajadusi iPhone’idele mõeldud LTE‑kiibistike järele. Vaidlustatud otsuse põhjenduses 447 märkis komisjon – tuginedes Apple’i seisukohtadele hageja vastuse kohta vastuväiteteatisele –, et seadmete puhul, mis oli kavas viia turule 2016. aastal, oleks Inteli arenemine „võtmetehnoloogiates“ võimaldanud võtta tema kui pakkuja kaalumisele iPhone’ide, mitte üksnes iPadide puhul. Ka vaidlustatud otsuse põhjendustes 491, 492 ja 495 märkis komisjon, et Apple’i vajadused iPhone’idele mõeldud LTE‑kiibistike järele olid ajavahemikul 2012–2015 vaieldamatud, viidates eelkõige asjaolule, et Inteli LTE‑kiibistikel ei olnud teatavaid tehnilisi omadusi.
Vastuseks küsimustele, mille Üldkohus esitas kohtuistungil ja milles ta soovis teada, mille põhjal tehti selle otsuse põhjenduses 322 esitatud järeldus, kinnitasid nii komisjon kui ka hageja esiteks, et seda järeldust tuleb tõesti mõista nii, et peetakse silmas tehnilise alternatiivi puudumist, arvestades Apple’i vajadusi selliste LTE-kiibistike järele, mis olid mõeldud iPhone’idele, mis oli kavas turule viia ajavahemikul 2011–2015, ning teiseks, et seal tuvastatu oli faktiliselt õige.
Ühtlasi ei ole käesoleva vaidluse raames vaja teha kindlaks tehnilisi omadusi, mida puudutab asjaolu, et ei olnud tehnilist alternatiivi mitmesuguste iPhone’i mudelite puhul, mille Apple kavatses turule viia ajavahemikul 2011–2015, ega konkreetselt, kas tegemist oli standardiga
Code Division Multiple Access
(CDMA), mida on silmas peetud muu hulgas vaidlustatud otsuse põhjenduse 187 punktis 2 ning põhjendustes 454 ja 461 toodud avaldustes, tehnoloogiaga
Voice over LTE
(VoLTE), mida on silmas peetud muu hulgas vaidlustatud otsuse põhjenduses 447 asuvas 586. joonealuses märkuses toodud avalduses (viitega 587. joonealusele märkusele), „hääle ühendatavuse“ või „häälefunktsiooniga“, mida on silmas peetud vaidlustatud otsuse põhjenduses 492 toodud avaldustes, või ka muude omadustega.
Milline ka ei oleks tehniline selgitus, mis tuleb anda faktilisele asjaolule, mille komisjon tuvastas vaidlustatud otsuse põhjenduses 322, ei ole menetlusosaliste vahel vaidlust selles, et Apple’il ei olnud mingit tehnilist alternatiivi hageja LTE‑kiibistikele osas, mis puudutab tema vajadusi iPhone’idele, mis oli kavas turule viia ajavahemikul 2011–2015.
Lisaks ei võimalda miski vaidlustatud otsuses asuda ühest küljest seisukohale, et Apple kavatses iPhone’ide jaoks, mis oli kavas turule viia ajavahemikul 2011–2015, hankida LTE‑kiibistikke, mis ei vastanud tema tehnilistele nõudmistele, ning teisest küljest, et see vaidlustatud otsuse põhjenduses 322 tuvastatud alternatiivi puudumine iPhone’ide puhul oli tingitud muudest põhjustest kui tehnilised põhjused.
Kolmandaks tuvastas komisjon vaidlustatud otsuse põhjendustes 491, 493 ja 495 ka, et Apple LTE‑kiibistike vajadused iPhone’idele, mis oli kavas turule viia 2016. aastal, olid vaieldavad ainult umbes pooles ulatuses. Vaidlustatud otsuse põhjenduses 493 tugines komisjon Apple’i avaldusele, mis oli esitatud Apple’i seisukohtades hageja vastuse kohta vastuväiteteatisele ja mille kohaselt ta sai Intelilt hankida ainult vähem kui poole ulatuses oma vajadustest iPhone’idele, mis tal oli kavas turule viia 2016. aastal. Teave, mida vaidlustatud otsus selles küsimuses sisaldab, puudutab aga ka tehnilisi kaalutlusi. Vaidlustatud otsuse 586. joonealuses märkuses, milles on ära toodud Apple’i seisukohad hageja vastuse kohta vastuväiteteatisele, on märgitud, et Apple oleks võinud kiibistikke Intelilt hankida ainult „mitte-CDMA osas“ oma vajadustest LTE‑kiibistike järele iPhone’ide jaoks, mis oli kavas turule viia 2016. aastal, – mis tähendab, et Apple ei oleks saanud kiibistikke Intelilt hankida nende vajaduste CDMA‑osas.
Neljandaks moodustasid iPhone’id vaidlustatud otsuses esitatud hinnangute kohaselt umbes 90% Apple’i LTE‑seadmete müügist kõnesoleval ajavahemikul ja seega tema LTE‑kiibistike vajadusest, samas kui iPadid moodustasid umbes 10% Apple’i LTE‑seadmete müügist kõnesoleval ajavahemikul ja seega tema vajadustest (vt vaidlustatud otsuse põhjendus 421).
Sellest järeldub, et väga suures osas Apple’i kõnesoleval ajavahemikul turule viidavatest seadmetest, st kõikidele ajavahemikul 2011–2015 turule viidavatele iPhone’idele ja enam kui pooltele 2016. aastal turule viidavatest iPhone’idest mõeldud LTE‑kiibistikest ei olnud Apple’il tehnilist alternatiivi hageja LTE‑kiibistikele ning ta ei saanud seega pöörduda konkureerivate tarnijate poole.
Asjaolu – millele ei ole vastu vaieldud –, et asjaomasel turul ei olnud tehnilist alternatiivi hageja LTE‑kiibistikele väga suures osas Apple’i vajadustest kõnesoleval ajavahemikul, on aga asjasse puutuv faktiline asjaolu, mida tuleb arvesse võtta, kui analüüsitakse, kas kõnesolevad maksed võisid avaldada väljatõrjuvat mõju, sest komisjon lähtus sellest võimest kõikide Apple’i LTE‑kiibistike vajaduste osas ja eelkõige seoses asjaoluga, et need vähendasid Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole kõikide nende vajaduste osas.
Viiendaks tuleb eelneva põhjal tuvastada, et komisjon tegi järelduse, et kõnesolevad maksed võisid piirata konkurentsi, sest need vähendasid Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole, et hankida LTE‑kiibistikke kogu oma iPhode’ide ja iPadidega seotud nõudluse ulatuses, niisuguse analüüsi tulemusena, milles ta jättis arvesse võtmata etteheidetava tegevuse kõik asjasse puutuvad faktilised asjaolud.
Ehkki komisjon tuvastas, et Apple’il ei olnud tehnilist alternatiivi hageja LTE‑kiibistikele kõikide iPhone’ide osas, mis oli kavas turule viia ajavahemikul 2011–2015, ja enam kui poolte iPhone’ide puhul, mis oli kavas turule viia 2016. aastal, ei sidunud ta seda asjasse puutuvat faktilist asjaolu – st et puudusid konkurendid, kes oleksid võinud tarnida Apple’ile LTE‑kiibistikke nendele iPhone’idele – Apple’i väidetava vähenenud sooviga pöörduda hageja konkurentide poole, et hankida LTE‑kiibistikke kõikide oma vajaduste puhul, sh seega iPhone’id, ja olenemata sellest, et need seadmed moodustasid väga suure osa tema vajadustest.
Lisaks tugines komisjon vastuoluliselt vaidlustatud otsuse jaos 11.5 muu hulgas sellele asjaolule, et jätta kõrvale hageja kriitilise marginaali analüüs põhjendusel, et Apple’i nõudluse vaieldavas osas, millele hageja tugineb, ei võetud arvesse asjaolu, et Apple ei saanud muuta tarnijat LTE‑kiibistike osas iPhone’idele, mis oli kavas turule viia 2012., 2013., 2014. ja 2015. aastal, ning enam kui poolte iPhone’ide puhul, mis oli kavas turule viia 2016. aastal (vaidlustatud otsuse põhjendus 491 ja põhjenduse 495 punkt 2).
Selles olukorras, kuna komisjon ei võtnud arvesse asjaolu, et Apple ei saanud pöörduda oma tehniliste nõudmiste rahuldamiseks ühegi teise tarnija poole väga suures osas oma nõudlusest LTE‑kiibistike järele (mis vastas iPhone’idele, v.a vähem kui poolte puhul iPhone’idest, mis oli kavas turule viia 2016. aastal), ei oleks ta tohtinud järeldada, et kõnesolevad maksed olid vähendanud Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole kõikide oma vajaduste osas, mis hõlmasid iPhone’e ja iPade, mis oli kavas kõnesoleval ajavahemikul turule viia, ning et need maksed võisid seega piirata konkurentsi kogu asjaomasel, st LTE‑kiibistike turul. Asjaolu – mida vaidlustatud otsuses nõuetekohaselt arvesse ei võetud –, et Apple hankis LTE‑kiibistikke hagejalt, mitte hageja konkurentidelt seetõttu, et puudusid tema enda tehnilistele nõudmistele vastavad alternatiivid, võib kujutada endast toote omadustel põhinevat konkurentsi, mitte kõnesolevate maksete konkurentsivastast väljatõrjuvat mõju.
ELTL artikkel 102 keelab mõistagi turgu valitsevas seisundis ettevõtja tegevuse, kui selle eesmärk on just seda seisundit tugevdada ja kuritarvitada, eelkõige juhul, kui sellega püütakse kindlatelt potentsiaalsetelt konkurentidelt võtta tegelik võimalus siseneda sellisele turule (vt selle kohta 30. jaanuari 2020. aasta kohtuotsus Generics (UK) jt,
C‑307/18
,
EU:C:2020:52
, punkt
). Arvestades vaidlustatud otsuses esitatud kahju teooriat, mis rajaneb sellel, et Apple’i soov pöörduda hageja konkurentide poole vähenes kõnesoleval ajavahemikul kõikide tema LTE‑kiibistike vajaduste osas, ei oleks komisjon käesoleval juhul tohtinud jätta arvesse võtmata asjaolu, et Apple ei saanud omaenese tehniliste nõudmiste tõttu pöörduda hageja konkurentide poole väga suures osas oma nõudlusest LTE‑kiibistike järele kõnesoleval ajavahemikul.
Lisaks tuleb märkida, et komisjon ei väitnud vaidlustatud otsuses sugugi, et hageja tegevus oleks takistanud vähem tõhusatel konkurentidel kui tema arendada välja tooteid, mis vastavad Apple’i nõudmistele, vaid ainult seda, et Apple’i soov pöörduda hageja konkurentide poole kõikide vajaduste osas LTE‑kiibistike järele oli vähenenud. Igal juhul tuleb meenutada, et toodete omadustel põhinev konkurents võib – nagu ilmneb eespool, punktis 351 meenutatud kohtupraktikast – viia turu kadumiseni või vähem tõhusate ja seega tarbijatele eelkõige hinna, valiku, kvaliteedi või innovatsiooni seisukohast vähem huvipakkuvate konkurentide marginaliseerumiseni.
Kõigest eelnevast tuleneb, et komisjoni järeldus küsimuses, kas kõnesolevad maksed võisid avaldada väljatõrjuvat mõju sel põhjusel, et need olid vähendanud Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide poole, et hankida LTE‑kiibistikke kogu oma nõudluse ulatuses, rajaneb analüüsil, mida ei viidud läbi kõiki asjasse puutuvaid faktilisi asjaolusid arvesse võttes ning mis on seepärast õigusvastane.
Seda järeldust ei sea kahtluse alla komisjoni teised argumendid.
Esiteks tugines komisjon kohtuistungil – vastuseks Üldkohtu küsimustele – vaidlustatud otsuse põhjendusele 421, väitmaks, et see tõendab „võimendusefekti“, millel põhineb tõendus, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju. Sisuliselt leiab komisjon, et kuigi hageja konkurentidel oli tehniliselt võimatu varustada iPhone’e, võimaldavad kõnesolevad lepingud hagejal saavutada „võimendusefekti“ Apple’i nõudluse selles, vaieldamatus osas, mis puudutab iPhone’e, et tõrjuda konkurendid välja selle nõudluse vaieldavas osas, mis puudutab iPade, ning takistada konkurentidel nii turul laieneda ja kasvada.
Selles küsimuses tuleb kõigepealt märkida, et argument ei sobi kokku vaidlustatud otsuses esitatud kahju teooriaga, mille kohaselt võivad kõnesolevad maksed konkurentsivastast mõju avaldada kogu asjaomasel LTE‑kiibistike turul sel põhjusel, et Apple’it veendi mitte hankima kiibistikke hageja konkurentidelt kõikide tema vajaduste osas iPhone’idele ja iPadidele mõeldud LTE‑kiibistike järele. Teiste sõnadega on vaidlustatud otsuses silmas peetud väljatõrjuvat mõju, mis puudutab üldiselt ja vahet tegemata LTE‑kiibistikke nii iPhone’idele kui ka iPadidele, mitte väljatõrjuvat mõju, mis on piiratud ainult iPadidele mõeldud LTE‑kiibistike tarnimisega Apple’ile. Pealegi on esiteks vaidlustatud otsuses hagejale ette heidetav rikkumine määratlemisel lähtutud Apple’i kogunõudlusest iPhone’ide ja iPadide puhul, ning teiseks ei esine selle „võimendusefekti“ mõistet, mida hageja avaldab Apple’i mitmesugustele seadmetele, selles arutluskäigus, mille komisjon on esitanud vaidlustatud otsuse jaos 11.4.
Seejärel tuleb märkida, et ehkki põhjendus 421 kuulub vaidlustatud otsuse alajakku 11.4.1, on selle eesmärk vastata koos selle otsuse põhjendustega 419 ja 420 argumendile, mille hageja esitas haldusmenetluse käigus ja mille kohaselt oli tema konkurentidel võimalik pakkuda Apple’ile samasuguseid stiimuleid. Ei saa seega asuda seisukohale, et selles põhjenduses on esitatud kahju teooria, mis rajaneb kõnesolevate maksete võimel avaldada konkurentsivastast mõju. Lisaks ei sisalda vaidlustatud otsuse põhjendus 421 – vastupidi komisjoni väitele – ühtegi täpset viidet selle kohta, et hageja saavutas Apple’i LTE‑kiibistike nõudluse mittevaieldava osa kaudu „võimendusefekti“ selle nõudluse vaieldavas osas.
Lõpuks tuleb ammendavuse huvides märkida, et komisjoni vaidlustatud otsuse põhjendusest 421 tuletatud argument põhineb eeldusel, et vaidlustatud otsuses on tõendatud kõnesolevate maksete konkurentsivastase mõju avaldamise võimet seoses iPadidega. Esiteks, nagu on märgitud eespool, punktis 391, analüüsis komisjon vaidlustatud otsuse alajagudes 11.4.1, 11.4.3 ja 11.4.4 üldiselt, kas kõnesolevad maksed võivad avaldada konkurentsivastast mõju, viimata läbi mingit konkreetset analüüsi seoses iPadidega. Teiseks, nagu on märgitud eespool, punktides 392–394 seoses iPadidega, piirdus komisjon vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 sellega, et analüüsis kõnesolevate maksete väidetavat tegelikku mõju seoses iPadi mitte‑CDMA mudelitega, mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal, seda analüüsi puudutavad tagapool käsitletavad teine ja kolmas etteheide.
Teiseks, nagu on märgitud eespool, punktis 375, tugineb komisjon vaidlustatud otsuse põhjenduses 411 nimetatud ja eespool, punktis 383 meenutatud asjaoludele, tõendamaks, et ta võttis arvesse käsitletava juhtumi asjasse puutuvaid asjaolusid.
Ühest küljest tuleb osas, milles komisjon tugineb vaidlustatud otsuse jaos 11.3 nimetatud kõnesolevate maksete tegemise tingimustele, meenutada, et selles jaos piirdus ta üksnes järeldusega, et kõnesolevad maksed on ainuõiguse maksed, ning et nende maksete väidetava konkurentsivastase mõju avaldamise võime analüüs oli esitatud selle otsuse jaos 11.4. Lisaks on vaja märkida, et käesoleva juhtumi asjaoludel ei piisa kõnesolevate maksete kvalifitseerimisest ainuõiguse makseteks, et järeldada, et need maksed kujutavad endast turgu valitseva seisundi kuritarvitamist. Vastavalt eespool, punktis 354 meenutatud kohtupraktikale oli komisjon hageja haldusmenetluse käigus esitatud vastuväiteid arvestades kohustatud analüüsima, kas kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju ja täpsemalt vähemalt sama tõhusad konkurendid välja tõrjuda.
Teisest küljest, kuigi komisjon rõhutab sisuliselt õigesti, et eespool, punktis 383 nimetatud asjaolusid ei tohi jätta tähelepanuta, siis need asjaolud, mis võivad küll olla asjakohased selle hindamisel, kas tegevus võib avaldada konkurentsivastast mõju, ei tõenda sellegipoolest käsitletaval juhul iseenesest konkurentsivastast mõju ja konkreetselt väljatõrjuvat mõju. Nii on see hageja turgu valitseva seisundi ulatusega (mida käsitleb vaidlustatud otsuse 10. jagu), kõnesolevate maksete kestuse ja summaga (mida käsitlevad vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.1 ja jagu 11.8), turuosaga, mida maksed hõlmasid, (mida käsitleb vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.3) ning Apple’i kui kliendi olulisusega (mida käsitleb vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.4). Nendele asjaoludele viitamine ei saa seada kahtluse alla asjaolu, et käsitletaval juhul ei tõendanud komisjon seda, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, eelkõige mis puudutab kõnesoleva praktika võimet tõrjuda välja vähemalt sama tõhusad konkurendid, lähtudes etteheidetava tegevuse kõikidest asjasse puutuvatest faktilistest asjaoludest, võttes arvesse asjaolu, et väidetavalt vähenes Apple’i soov pöörduda kõikide oma iPhone’idele ja iPadidele mõeldud LTE‑kiibistike vajaduste puhul hageja konkurentide poole.
Lisaks tuleb märkida, et nagu ilmneb vaidlustatud otsusest ja nagu komisjon Üldkohtus sõnaselgelt väitis, ei tuginenud ta selles otsuses niisugusele majandusmudelile nagu sama tõhusa konkurendi testile, kui järeldas, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, ning vaidlustatud otsuse jaos 11.5 piirdus ta ainult märkusega, et hageja esitatud kriitilise marginaali analüüs ei sea tema järeldusi kahtluse alla.
Kolmandaks ei saa nõustuda komisoni argumentidega, mis on tuletatud vaidlustatud otsuse põhjendustest 426, 464 ja 486. Vaidlustatud otsuse põhjendused 426 ja 464, mis on seotud selle alajaoga 11.4.2, puudutavad ainult nende iPadide mõnda mudelit, mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal, ega saa seega seada kahtluse alla eespool, punktis 409 seoses iPhone’idega tuvastatut. Lõpuks tuleb märkida, et vastupidi komisjoni väitele ei saa ka vaidlustatud otsuse põhjenduses 486 esitatud järeldus seda kahtluse alla seada.
Kõige eelneva põhjal tuleb hagi kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud esimese etteheitega nõustuda.
3.
Kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud teine ja kolmas etteheide, et ei ole tõendatud, et kõnesolevad lepingud mõjutasid Apple’i hankeotsuseid „2014. aasta“ ja „2015. aasta“ iPadide puhul
Kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud teise ja kolmanda etteheitega püütakse vaielda vastu vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 tõendatule.
Hageja vaidleb vastu komisjoni järeldusele vaidlustatud otsuse põhjendustes 424 ja 451, väites, et vaidlustatud otsuses ei ole esimese põhjendusega seoses tõendatud, et kõnesolevad lepingud olid vähendanud Apple’i soovi pöörduda konkureerivate tarnijate poole „2014. ja 2015. aastal turule viidud seadmete“ puhul, ning osas, mis puudutab teist põhjendust, et need avaldasid mõju Apple’i hankeotsustele „seadmete“ puhul, „mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal“.
Esiteks väidab hageja „2014. aasta“ iPadide kohta kõigepealt, et vaidlustatud otsus ei sisalda mingit tõendit selle kohta, et Apple oleks kavatsenud kasutada Inteli kiibistikke iPadides, „mis viidi tõesti turule 2014. aasta oktoobris“. Seejärel viitab komisjon mitu korda iPadi mudelile, mille Apple „[
konfidentsiaalne
]“ ja mida nimetati „[
konfidentsiaalne
]“, kuid ei tõenda, et kõnesolevad lepingud mõjutasid Apple’i hankeotsust selle mudeli puhul. Apple ei plaaninud kunagi tõsimeeli kasutada selle mudeli puhul Inteli kiibistikke, vaid mõistis, et Inteli kiibistikke ei saa kasutada – mida kinnitab aruanne, mille hageja esitas oma vastuväiteteatisele antud vastuse lisana. Lõpuks selgitabki seda, et Inteli kiibistikke „2014. aasta“ iPadidesse ei valitud, just asjaolu, et Inteli kiibistikud ei vastanud Apple’i tehnilistele nõudmistele ega ajakavale.
Hageja lisab, et komisjoni väide, et ta oli teadlik seadmetest, millele Apple kavatseb hankida kiibistikke Intelilt, on väär. Lisaks ei sisalda vaidlustatud otsus mingit analüüsi, mis käsitleks tarnija valikut „[
konfidentsiaalne
]“ mudeli puhul, ning selles ei ole loodud põhjuslikku seost üleminekulepingu esimese muudatuse ja otsuse vahel kasutada „[
konfidentsiaalne
]“ mudelis hageja kiibistikku.
Komisjon märgib kõigepealt, et vaidlustatud otsus puudutab seadmeid, mis „oli kavas turule viia 2014. aastal“, mitte „tegelikult turule viidud“ seadmeid. Hageja oli tema sõnul täiesti teadlik seadmetest, mille puhul kavatseb Apple kiibistikke hankida Intelilt. Apple kinnitas tema sõnul ka, et ta kavatseb oma hankeid mitmekesistada. Seejärel rõhutab komisjon „[
konfidentsiaalne
]“ mudeli kohta, et vaidlustatud otsuse põhjendused 428–435 tõendavad kõnesolevate lepingute mõju. Lisaks mõjutasid läbirääkimised hageja ja Apple’i vahel üleminekulepingu esimese muudatuse teemal Apple’i ostuotsust, mis tehti 2013. aasta algul. Üleminekulepingust piisas igal juhul, et mõjutada Apple’it, kes kavatses kasutada Intelit ühe osa iPadide puhul, mis oli kavas turule viia 2014. aastal. Lisaks ei ole tõendatud hageja väidet, et Apple ei kavatsenud kunagi tõsimeeli kasutada „[
konfidentsiaalne
]“ mudelis Inteli kiibistikke. Ja lõpuks seoses aruandega, mille hageja esitas oma vastuväiteteatisele antud vastuse lisana, viitab komisjon vastusele, mille Apple andis selles küsimuses oma seisukohtades hageja vastuväiteteatisele antud vastuse kohta.
Komisjon lisab, et Apple oli otsustanud [
konfidentsiaalne
] ning et seda otsust mõjutasid läbirääkimised üleminekulepingu esimese muudatuse üle ja üleminekulepingust tulenevate kõnesolevate maksete kaotus. Apple’i dokumendid tõendavad, et kõnesolevaid makseid mõjutas tegelikult otsus osta LTE‑kiibistikke „iPadidele, mille ta kavatses viia turule 2014. aastal“.
Teiseks märgib hageja „2015. aasta“ iPadide kohta, et komisjon ei viita iPadi mudelitele, „mis viidi turule“ 2015. aasta kevadel või septembris ja novembris, ega mudelitele, mille „turuleviimine oli kavandatud 2015. aasta kevadele“, vaid mainib ühte teatavat mudelit, „mis oli kavas turule viia 2015. aasta sügisel“. Vaidlustatud otsuses on seda, et Inteli kiibistikke võeti tõsiselt kaalumisele, väidetud ainult ühe Apple’i inseneri e‑kirja põhjal, mille sõnumit komisjon moonutab. Toimikus ei ole mingit tõendit – eelkõige Apple’i töötajatelt, kes kiibistike ostmise otsuseid tegelikult tegid –, mis näitaks, et Inteli kiibistik oli tõeline valikuvõimalus. Lisaks näitavad toimiku materjalid, et Inteli kiibistikud ei vastanud Apple’i tehnilistele nõudmistele ega ajakavale.
Hageja lisab, et komisjon tõlgendas Apple’i sisedokumente esmaskordselt kostja vastuses.
Komisjon märgib kõnesolevate maksete tegeliku mõju kohta kiibistike ostudele, et Apple’i ettevõtjasisesed e‑kirjad kinnitavad Apple’i huvi pöörduda mõne teise tarnija poole. Seejärel juhib ta tähelepanu, et vaidlustatud otsuse põhjenduses 436 nimetatud Apple’i inseneri e‑kirjas ei ole ebakindlust Inteli kiibistiku kohta, nagu kinnitab ka Apple’i ühe teise töötaja e‑kiri. Lõpuks viitab komisjon vaidlustatud otsuse põhjendusele 437, mis sisaldab ühe Apple’i töötaja avaldust, milles on Inteli kiibistikule üleminekut nimetatud ärilisest vaatevinklist vastuvõetamatuks, võttes arvesse kõnesolevaid makseid, ning avaldusele Apple’i seisukohtades hageja vastuse kohta vastuväiteteatisele. Hageja argumendid, mis puudutavad Inteli kiibistike ajakava, ei puutu seega asjasse ning on igal juhul täiesti ekslikud.
Komisjon lisab, et aruanne, mille hageja esitas oma vastuväiteteatisele antud vastuse lisana, rajaneb katsetel, mis tehti teiste tootjate seadmetes kasutatavate kiibistikega, ning et selles järeldatu ei ole seega üllatav. Lisaks ei selgita hageja, mille poolest on see, kuidas komisjon vaidlustatud otsuse põhjenduses 437 nimetatud Apple’i töötaja e‑kirja tõlgendab, ekslik, ega sea kahtluse alla Apple’i avaldust, millele on kostja vastuses tuginetud. Pealegi kõnelevad hageja argumentidele vastu tema enda FTC menetluse raames esitatud tõendid.
a.
Sissejuhatavad märkused
Tuleb meenutada, et nagu ilmneb punktidest 392–394 eespool, on vaidlustatud otsuse alajao 11.4.2 eesmärk tõendada, et komisjoni sõnul kinnitavad Apple’i sisedokumendid ja selgitused, et kõnesolevad maksed vähendasid tõesti Apple’i soovi pöörduda LTE‑kiibistike hankimiseks hageja konkurentide poole, mis puudutab konkreetselt tema vajadusi tema teatavate seadmete puhul. Nagu komisjon sõnaselgelt Üldkohtus kinnitas, puudutab see tõendus kõnesolevate maksete „tegelikku mõju“ seoses nende seadmetega.
Teisisõnu on selle alajao eesmärk kinnitada, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, ning seda seeläbi, et tõendatakse nende tegelikku mõju seoses teatavate seadmetega.
Konkreetselt Apple’i nõudluse kohta, mida on silmas peetud vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 esitatud komisjoni analüüsis, tuleb meenutada, et see alajagu puudutab üksnes väidetavat tegelikku mõju, mida avaldasid kõnesolevad maksed seoses mõne iPadi mudeli mõne mitte-CDMA versiooniga, mis „viidi turule“ või „mis oli kavas turule viia“ 2014. ja 2015. aastal. Küll aga ei puuduta see alajagu muid iPadi mudeleid, mis „viidi turule“ või „mis oli kavas turule viia“ kõnesoleval ajavahemikul.
Esmalt tuleb märkida, et niisugune kõnesolevate maksete väidetava tegeliku mõju konkreetne tõendus, mis on piiratud ainult iPadi 2014. aasta ja 2015. aasta mudelite mõne versiooniga, ei saa parandada asjaolu, et kõiki asjasse puutuvaid faktilisi asjaolusid ei võetud arvesse selle komisjoni üldise tõenduse raames, mida on analüüsitud kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud esimese etteheite juures, ning mis puudutas kõnesolevate maksete suutlikkust avaldada kõnesoleval ajavahemikul konkurentsivastast mõju seoses Apple’i kõikide vajadustega nii iPhone’idele kui ka iPadidele mõeldud LTE‑kiibistike järele.
Teisisõnu, isegi eeldusel, et hagi kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud teine ja kolmas etteheide ei ole põhjendatud ning et vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 esitatud analüüsi ei ole kahtluse alla seatud, ei saa see alajagu – võttes arvesse, et see on piiratud mõne 2014. ja 2015. aasta iPadiga – nõuetekohaselt kinnitada vaidlustatud otsuses tehtud järeldust, et kõnesolevad maksed olid konkurentsivastased kogu kõnesoleval ajavahemikul seoses Apple’i kõikide vajadustega nii iPhone’idele kui ka iPadidele mõeldud LTE‑kiibistike järele.
Seega tuleb ammendavuse huvides käsitletava juhtumi asjaoludel analüüsida selle alajao põhjendatust ning järelikult analüüsida küsimust, kas komisjon ei ole – nagu hageja väidab – nõuetekohaselt tõendanud tegelikku mõju, mida kõnesolevad maksed avaldasid Apple’i soovile pöörduda selles alajaos silmas peetud iPadi mudelite puhul hageja konkurentide poole.
Käsitletaval juhul jagunevad kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud teine ja kolmas etteheide kumbki sisuliselt kolmeks alaetteheiteks, millest esimene puudutab vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 käsitletavate seadmete kindlaksmääramist, teine tõendeid, mida komisjon selles alajaos arvesse võttis, ning kolmas muude asjasse puutuvate asjaolude arvesse võtmata jätmist.
Käesoleva asja asjaoludel tuleb kõigepealt analüüsida esimest alaetteheidet, siis kolmandat alaetteheidet ja lõpuks teist alaetteheidet, lähtudes eespool, punktides 357–359 meenutatud kohtupraktikast.
b.
Esimene alaetteheide, mis käsitleb vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 silmas peetud seadmeid
Hageja on eelnevalt sisuliselt väitnud, et komisjon ei täpsustanud, missuguseid seadmeid tema analüüs puudutab. See etteheide ühtib kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud esimese etteheitega, milles hageja märkis, et komisjoni arutluskäik on ebatäpne, sest selles on üldiselt viidatud „seadmetele“ ja on ekslikult mainitud „iPadi [
konfidentsiaalne
]“ kui „[
konfidentsiaalne
]“.
Kõigepealt tuleb meenutada, et vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2 jaguneb omakorda neljaks alajaoks: esimese (11.4.2.1) analüüsis komisjon Apple’i sisedokumente ja selgitusi, mille tulemusena järeldas komisjon, et kõnesolevad maksed vähendasid tõesti Apple’i soovi pöörduda konkureerivate tarnijate poole, samas kui kolmes ülejäänus (11.4.2.2, 11.4.2.3 ja 11.4.2.4) on piirdutud sisuliselt vastamisega hageja argumentidele, mis seda järeldust ei mõjuta (vt vaidlustatud otsuse põhjendus 423 ja punkt 387 eespool).
Mis puudutab esmalt vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2.1, siis see hõlmab nimetatud otsuse põhjendusi 424–439 ning nagu ilmneb põhjendusest 424, on selle eesmärk tõendada, et kõnesolevad maksed vähendasid Apple’i soovi pöörduda hageja konkurentide, eelkõige Inteli poole, kelle kiibistike puhul kaalus Apple tõsiselt, et kas neid saaks kasutada „2014. ja 2015. aastal turule viidavates seadmetes“.
Kuid selle alajao tekstis ei ole komisjon enam viidanud niisugustele seadmetele, vaid tõenditele, milles on nimetatud „iPadi mitte‑CDMA mudeleid“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 425), „iPadide mitte‑CDMA versioonide turuleviimist 2014. aastal“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 426), „2014. aasta mobiilseadmeid“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 427), „[
konfidentsiaalne
]“ ja „[
konfidentsiaalne
]“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 428), „mõnda tema iPadi 2014. aastal“ ja „kogu tema mobiilsidevõimekusega iPadide portfelli 2015. aastal“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 430), „2014. aasta ja 2015. aasta iPadi mudeleid“ ning „2015. aasta iPhone’i mudelit“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 431), „[
konfidentsiaalne
], mis oli esialgu kavas turule viia 2014. aasta kevadel“ ja „mis viidi lõpuks turule 2013. aasta sügisel“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 433 ja 558. joonealune märkus), „2014. aasta ja 2015. aasta mobiilseadmeid“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 435), „2015. aasta sügisest iPadi“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 436), „ühe iPadi turuleviimist […] 2015. aastal“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 437), „Apple’i vajadusi mitte‑CDMA kiibistike järele“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 438) ning „2015. aasta seadmemudeleid“ ja „2015. aasta sügiseste mobiilseadmete programmeerimist“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 439). Tuleb seega tuvastada, et komisjon ei olnud järjekindel, kui ta kvalifitseeris seadmeid ja ajavahemikke, mida esitatud tõendid puudutavad.
Mis puudutab seejärel vaidlustatud otsuse alajagusid 11.4.2.2 ja 11.4.2.3, siis nende eesmärk on vastata hageja argumentidele, millega püütakse esiteks vaielda vastu sellele, et Apple’i sisedokumendid ja selgitused on usaldusväärsed, ning teiseks väita, et ainuõigust oli palunud Apple.
Nendest kahest alajaost esimeses on komisjon aga nimetanud nii „2014. ja 2015. aastal turule viidud seadmeid“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 442) kui ka „seadmeid, mis oli kavas turule viia 2014. aastal“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 445), ühes lauses isegi „seadmeid, mis oli kavas turule viia 2015. aastal“, ja „2015. aastal turule viidud seadmeid“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 446).
Lõpuks tuleb vaidlustatud otsuse alajao 11.4.2.4 kohta märkida, et vastates hageja argumentidele, et Apple oleks igal juhul otsustanud hankida kiibistikke hagejalt, sest tema kiibistikud olid paremad (vaidlustatud otsuse põhjendus 423), järeldas komisjon, et kõnesolevad maksed olid avaldanud mõju Apple’i hankestrateegiale „seadmete puhul, mis kavatseti turule viia 2014. ja 2015. aastal“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 451).
Kuigi selle alajao tekstis nimetas komisjon kahel korral „seadmeid, mis kavatseti turule viia 2014. ja 2015. aastal“, (vaidlustatud otsuse põhjendus 455) ja „iPade, mis kavatseti turule viia 2014. ja 2015. aastal“, (vaidlustatud otsuse põhjendus 464), mainis ta mitu korda „2014. ja 2015. aastal turule viidud seadmeid“ (vaidlustatud otsuse põhjendused 456–458, 462 ja 463) ning „iPhone 4 CDMA‑versiooni, mis viidi turule 2011. aasta veebruaris“, (vaidlustatud otsuse põhjendus 460) ning „[
konfidentsiaalne
]“ (vaidlustatud otsuse põhjendus 465).
Eelnevast tuleneb, et vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 esitas komisjon üldise arutluskäigu, mis puudutas ja milles ta käsitles koos kord „seadmeid“, kord iPade, mida varieeruvalt kirjeldati kui „2014. ja 2015. aasta“ oma, „2014. ja 2015. aastal turule viidud“ seadmeid või seadmeid, „mis oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal“, täpsustamata nende väljendite ulatust ja näitamata nende suhteid.
Konkreetselt vaidlustatud otsuse põhjenduses 424, milles komisjon esitas selle otsuse alajaost 11.4.2.1 tehtud järelduse, nimetas ta 2014. ja 2015. aastal „turule viidud“ seadmeid, samas kui selle otsuse põhjenduses 451, milles ta esitas selle otsuse alajao 11.4.2.4 pinnalt tehtud järelduse, nimetas ta seadmeid, mis „oli kavas turule viia“ 2014. ja 2015. aastal. Nende alajagude tekstis mainis komisjon siiski ka muid seadmeid sõnastuses, mis ei vasta seadmetele, mida puudutab tema tõendus.
Kostja vastuses ja vastuseks menetlust korraldavatele meetmetele täpsustas komisjon küll, et vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 toodud selle mõju tõendus, mida kõnesolevad maksed tegelikult avaldasid, ei puudutanud iPhone’e, vaid puudutas üksnes iPadi teatavaid „mitte-CDMA“ mudeleid, mis „tuli viia turule“ 2014. ja 2015. aastal, mitte iPade, mis 2014. ja 2015. aastal tõesti „turule viidi“, kusjuures komisjon kahetseb muide ükskõik missugust vääritimõistmist, mille see „hooletusviga“ võis põhjustada.
Vastupidi komisjoni väitele ei saa seda, et kõnesolevate maksete tegeliku mõju tõenduses on seadmeid valesti nimetatud, pidada siiski lihtsalt „hooletusveaks“. Konkreetselt vastab vaidlustatud otsuse põhjendustes 433 ja 465 mainitud [
konfidentsiaalne
] mudel, mis on tähistatud lühendiga „[
konfidentsiaalne
]“, kaubanduslikust vaatevinklist mudelile, mida nimetatakse „[
konfidentsiaalne
]“, ning see mudel „viidi turule“ – nagu komisjon ise vaidlustatud otsuses rõhutab – 2013. aasta sügisel. Kuna aga see mudel „viidi turule“ 2013. aastal, ei puutu see asjasse vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2.1 esitatud tõenduses, mille eesmärk on analüüsida kõnesolevate maksete tegelikku mõju 2014. ja 2015. aastal „turule viidud“ mudelitele.
Lisaks tuleb meenutada, et ELTL artiklis 263 ette nähtud õiguspärasuse kontroll puudutab vaidlustatud akti, mitte nende menetlusdokumentide sisu, mille kostja on liidu kohtule esitanud (vt selle kohta 25. juuli 2018. aasta kohtuotsus Orange Polska vs. komisjon,
C‑123/16 P
,
EU:C:2018:590
, punkt
).
Lisaks tuleb selles viimases küsimuses märkida, et komisjoni argument, et hageja oli teadlik seadmetest, mille puhul kavatses Apple kiibistikke varuda Intelit, ei puutu asjasse, sest nagu ilmneb punktist 459 eespool, kontrollib Üldkohus vaidlustatud otsuse sisu. Pealegi pidi hageja vaidlustatud otsuses kasutatud väljendeid arvestades vaidlema komisjoni arutluskäigule vastu nii „turuleviidud“ seadmete osas kui ka seadmete osas, „mis oli kavas turule viia“ (punkt 430 eespool).
Lõpuks tuleb märkida, et kuna vaidlustatud otsus ei ole selles küsimuses täpne, ei ole Üldkohtu ülesanne teha
a posteriori
kindlaks seadmeid, mida komisjon iga kasutatud väljendiga vaidlustatud otsuse alajao 11.4.2 igas põhjenduses silmas pidas.
Tuleb seega tõdeda, et tõendid, mille põhjal on komisjon teinud vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 oma järeldused, ei ole järjepidevad ei omavahel ega võrreldes järeldustega, mida püütakse nendega tõendada selle otsuse alajagude 11.4.2.1, 11.4.2.2 ja 11.4.2.4 raames, mis kandub muide edasi selle otsuse alajao 11.4.2 järjepidevusele.
Sellest järeldub, et hinnang, mille komisjon andis vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 konkurentsivastasele mõjule, mida kõnesolevad maksed tegelikult avaldasid, st et need vähendasid tegelikult Apple’i soovi pöörduda konkureerivate LTE‑kiibistike tarnijate poole, on antud ebajärjepidevate tõendite põhjal, millega komisjon oma järeldusi põhjendas.
c.
Kolmas alaetteheide, mille kohaselt ei võetud arvesse teatavaid tõendeid, mis olid vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 toodud tõenduse raames asjakohased
Hageja väidab sisuliselt, et Apple ei valinud Inteli kiibistikke sellepärast, et need ei vastanud Apple’i tehnilistele vajadustele ega ajakavale nende seadmete puhul, mitte kõnesolevate maksete tõttu – asjaolu, mida komisjon arvesse ei võtnud.
Selles küsimuses tuleb märkida, et kuigi esimeses alaetteheites tuvastati juba, et vaidlustatud otsus ei ole järjepidev (vt punkt 463 eespool), tuleb kontrollida, kas lisaks võttis komisjon oma analüüsis arvesse kõiki asjasse puutuvaid asjaolusid, mida arvesse tuleb võtta. Selles küsimuses tuleb analüüsi jätkamisel eeldada, et nagu komisjon oma kostja vastuses ja kohtuistungil märkis, on selles analüüsis silmas peetud seadmed 2014. aasta osas „[
konfidentsiaalne
]“ (või „[
konfidentsiaalne
]“) mudeli „mitte-CDMA“ versioonid ning 2015. aasta osas „[
konfidentsiaalne
]“ ja „[
konfidentsiaalne
]“ mudelid (edaspidi „väidetavad kõnesolevad mudelid“), ning seda ilma, et oleks vaja käsitleda põhjalikumalt küsimust, kas need seadmed on vaidlusaluses otsuses selgelt ja üheselt mõistetavalt kindlaks määratud.
Esmalt tuleb märkida, et küsimus, kas hageja konkurentide LTE‑kiibistikud võisid tegelikult vastata Apple’i tehnilistele nõudmistele ja ajakavale väidetavate kõnesolevate mudelite puhul, on käsitletava juhtumi asjaoludel asjasse puutuv asjaolu, mida tuleb võtta arvesse, analüüsides mõju, mida kõnesolevad maksed Apple’i hankeotsustele tegelikult avaldasid, mis puudutab tema vajadusi väidetavatele kõnesolevatele mudelitele mõeldud LTE‑kiibistike järele. Kui Apple’il ei olnud – nagu hageja väidab – tehnilist alternatiivi või alternatiivset ajakava hageja LTE‑kiibistikele väidetavate kõnesolevate mudelite puhul, avaldas niisugune asjaolu tingimata mõju tema hankeotsustele nende mudelite puhul ja nõnda ka tegelikule mõjule, mida kõnesolevad maksed võisid nendele otsustele avaldada.
Tõendid, millele hageja tugineb, tekitavad aga selles küsimuses kahtlusi.
Esiteks, mis puudutab väidetavat kõnesolevat mudelit, mis „oli kavas turule viia“ 2014. aastal ja on tähistatud lühendiga „[
konfidentsiaalne
]“, siis nagu hageja rõhutab, ilmneb vaidluse käigus esitatud asjaoludest, et selle Inteli kiibistiku ([
konfidentsiaalne
]) väljaarendamine, mida Apple kaalus potentsiaalselt „[
konfidentsiaalne
]“ mudelis kasutada, oli [
konfidentsiaalne
].
Konkreetselt on Apple’i [
konfidentsiaalne
] siseettekandes, mida komisjon on nimetanud vaidlustatud otsuse põhjenduses 464 esitatud 612. joonealuses märkuses, mainitud [
konfidentsiaalne
].
26. juuli 2019. aasta täiendavad tõendid kinnitavad seda. Apple’i [
konfidentsiaalne
] ettevõtjasiseses e‑kirjas on kiibistiku [
konfidentsiaalne
] kasutamise kohta iPadis, mis oli kavandatud [
konfidentsiaalne
], st „[konfidentsiaalne]“ mudeli puhul märgitud, et [
konfidentsiaalne
] ja [
konfidentsiaalne
]. Üks teine Apple’i [
konfidentsiaalne
] e‑kiri näitab, et see kiibistik oli [
konfidentsiaalne
] ja et kui [
konfidentsiaalne
].
Ühtlasi, kuna Apple kavatses viia 2014. aastal turule muid iPadi mudeleid peale „[
konfidentsiaalne
]“ mudel, tuleb märkida, et igal juhul näitavad toimiku materjalid, et hageja konkurentide kiibistikud ei vastanud Apple’i tehnilistele nõudmistele ega ajakavale. Näiteks 2014. aastat käsitlev tabel pealkirjaga [
konfidentsiaalne
], mis oli lisatud Apple’i [
konfidentsiaalne
] ettevõtjasisesele e‑kirjale, näitab, et hageja konkurentide ja konkreetselt Inteli kiibistikud ei vastanud täielikult Apple’i tehnilistele vajadustele ega ajakavale, nagu ilmneb [
konfidentsiaalne
].
Konkreetselt nagu komisjon kinnitas vastuseks menetlust korraldavatele meetmetele, vastas Inteli kiibistik, mis oli kavandatud „[
konfidentsiaalne
]“ mudelile [
konfidentsiaalne
], „Apple’i vajadustele“„osaliselt“, kusjuures puuduv omadus oli seotud [
konfidentsiaalne
] tehnoloogia puudumisega. Selles küsimuses piisab sellest, kui märkida, et Apple’i [
konfidentsiaalne
] ettevõtjasiseses e‑kirjas, mille teema oli [
konfidentsiaalne
], on sisuliselt märgitud, et [
konfidentsiaalne
], et siiski [
konfidentsiaalne
] ning et selles uues kontekstis [
konfidentsiaalne
]. Sellest vaatevinklist on Apple’i [
konfidentsiaalne
] ettevõtjasiseses e‑kirjas mainitud [
konfidentsiaalne
]. Pealegi ei väära selle tehnoloogia tähtsust teistele iPadidele, mille Apple kavatses turule viia 2014. aastal, komisjoni argumendid, mis on tuletatud Apple’i töötajate ütlustest „[
konfidentsiaalne
]“ mudeli või olukorra kohta, mis valitses, kui see tehnoloogia ei olnud tähtsust omandanud, kuna niisugused argumendid ei puutu asjasse.
Teiseks ilmneb väidetavate kõnesolevate mudelite kohta, mis „oli kavas turule viia“ 2015. aastal, toimiku materjalidest – nagu hageja rõhutab –, et hageja konkurentide kiibistikud ja eelkõige Inteli omad, mida Apple kaalus potentsiaalselt kasutada iPadides, mille ta kavatseb turule viia 2015. aastal, ei rahuldanud Apple’i tehnilisi nõudmisi ega ajakava.
Ühest küljest tugines hageja 2015. aastat puudutavale tabelile pealkirjaga [
konfidentsiaalne
], mis oli lisatud Apple’i [
konfidentsiaalne
] ettevõtjasisesele e‑kirjale. See tabel näitab, et Inteli kiibistikud ei vastanud täielikult Apple’i tehnilistele vajadustele ega ajakavale, nagu ilmneb [
konfidentsiaalne
].
Teisest küljest tuleb märkida, et Apple’i ettevõtjasiseste e‑kirjade vahetuses, mis kannab 18. veebruari 2014. aasta kuupäeva, mis järgnes vaidlustatud otsuse põhjenduses 436 mainitud Apple’i ettevõtjasisesele e‑kirjale ja mille sisu avaldati 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite raames, märkisid kaks Apple’i inseneri, et Inteli kiibistik, mida kavatseti kasutada 2015. aasta sügisel turule viidavas iPadis, „ei ole tegelikult“ sama funktsionaalne nagu hageja kiibistik. Tuleb aga märkida, et need kaks inseneri täpsustasid, et see erinevus tuleneb asjaolust, et Inteli kiibistikul ei ole [
konfidentsiaalne
] tehnoloogiat, mida peetakse [
konfidentsiaalne
].
Eelnevast tuleneb, et mitu faktilist asjaolu, mis olid komisjoni käsutuses ja mida lisaks kinnitasid vaidluse käigus esitatud asjaolud, tekitavad kahtlusi, kas Inteli või ka teiste hageja konkurentide kiibistikud suutsid vastata Apple’i tehnilistele vajadustele ja ajakavale väidetavate kõnesolevate mudelite ning vajaduse korral teiste iPadi mudelite puhul, mille Apple kavatses samal ajavahemikul turule viia.
Komisjon ei oleks tohtinud järeldada, et kõnesolevad maksed vähendasid tõesti Apple’i soovi pöörduda konkureerivate LTE‑kiibistike tarnijate poole, võtmata arvesse asjaolu, et Apple’i vajaduste osas väidetavate kõnesolevate mudelite puhul ei olnud tehnilist alternatiivi ja alternatiivset ajakava hageja kiibistikele.
Vaidlustatud otsuse põhjenduses 464 kinnitas komisjon, et Apple kavatses kasutada Inteli kiibistikke „iPadide“ puhul, „mis oli kavas turule viia 2014 ja 2015. aastal, võttes arvesse kõiki parameetreid, mitte ainult tehnilist paremust, ja sh konkreetseid nõudeid nende mudelite puhul“, ning leidis seega, et Intel ei olnud hagejast vähem atraktiivne, vähemalt nende mudelite puhul. Selle komisjoni väite ulatus ei ilmne siiski selgelt selle sõnastusest, eelkõige mis puudutab seda „tehnilist paremust“.
Ühtlasi tuleb isegi eeldusel, et seda väidet tuleb mõista nii, et komisjoni arvates olid Inteli LTE‑kiibistikud arvestatav alternatiiv väidetavate kõnesolevate mudelite puhul, sh tehnilises plaanis ja ajakava poolest, märkida, et seda hinnangut põhjendas komisjon vaidlustatud otsuse 612. joonealuses märkuses, mis on seotud selle otsuse põhjendusega 464, ainult nii, et viitas näitena kolmele Apple’i sisedokumendile, mis ei võimalda siiski järeldada, et Inteli kiibistikud vastasid väidetavate kõnesolevate mudelite puhul Apple’i tehnilistele nõudmistele ja ajakavale. Esimene dokument, millele komisjon viitab – kõneldes ainult selle tiitellehest –, on Apple’i ettekanne [
konfidentsiaalne
], milles on mainitud pigem [
konfidentsiaalne
] Inteli kiibistikke (vt selle kohta ka punkt 469 eespool); teine dokument on Apple’i 2012. aasta oktoobri ettevõtjasisene e‑kiri, mida on nimetatud ka vaidlustatud otsuse põhjenduses 433 ja milles on küll märgitud, et Intel oli „hea plaan“„[
konfidentsiaalne
]“ mudeli puhul, kuid milles ei ole öeldud midagi selle „plaani“ ajalise elluviimise võimaluse kohta; ning kolmas dokument on Apple’i 2012. aasta juuni ettevõtjasisene e‑kiri, mida on nimetatud ka vaidlustatud otsuse põhjenduses 428, ja milles on mainitud Inteli ettepanekut, mis ei olnud hinna poolest vastuvõetav. Seega, lisaks sellele, et need kolm dokumenti ei kinnita komisjoni väidet, et Intel oli väidetavate kõnesolevate mudelite puhul vähem atraktiivne kui hageja, ei võimalda see väide ka järeldada, et Apple oleks tema tehnilisi nõudmisi ja ajakava arvestades saanud tegelikult ka väidetavate kõnesolevate mudelite puhul kiibistikke hankida hageja konkurentidelt.
Tuleb tuvastada, et vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 ei viinud komisjon läbi mingit tegelikku analüüsi sellest, kas olid olemas konkureerivad LTE‑kiibistike tarnijad, kellelt Apple oleks väidetavate kõnesolevate mudelite puhul saanud kiibistikke varuda, arvestades tema tehnilisi nõudmisi, sh ajakava.
Sellest tuleneb, et hinnangut, mille komisjon andis vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 konkurentsivastasele mõjule, mida kõnesolevad maksed tegelikult avaldasid, st küsimuses, kas need vähendasid Apple’i soovi pöörduda konkureerivate LTE‑kiibistike tarnijate poole, ei antud nii, et arvesse oleks võetud kõiki asjasse puutuvaid asjaolusid, mida tuli arvesse võtta.
d.
Teine alaetteheide, mis käsitleb tõendeid, mida võeti arvesse vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 esitatud tõenduse raames
Hageja väidab sisuliselt, et komisjon ei ole tõendanud, et tema analüüsis silmas peetud seadmete puhul olid kõnesolevad maksed vähendanud Apple’i soovi hankida kiibistikke hageja konkurentidelt.
Selles küsimuses tuleb märkida, et kuigi vaidlustatud otsuses esineb juba ebaloogilisus, mida on täheldatud esimese alaetteheite raames, (vt punkt 463 eespool) ja arvesse ei ole võetud kõiki asjasse puutuvaid asjaolusid, nagu on märgitud kolmanda alaetteheite raames, (vt punkt 481 eespool), on vaja analüüsida, kas lisaks saavad tõendid, millele komisjon tugines, tõendada järeldusi, mis on nende põhjal tehtud seoses väidetavate kõnesolevate mudelitega.
Kõigepealt tuleb ühest küljest märkida, et peale „[
konfidentsiaalne
]“ mudeli ei ole ühtegi nendest väidetavatest kõnesolevatest mudelitest vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 sõnaselgelt nimetatud. Sellest alajaost ilmneb, et komisjon ei ole iga kõnesoleva mudeli puhul esitanud konkreetset tõendust, vaid on esitanud üldise tõenduse, mis peaks hõlmama kõiki iPade, mis „viidi turule“ või „oli kavas turule viia“ 2014. ja 2015. aastal, mõnikord isegi neid kahte aastat koos vaadeldes.
Teisest küljest tuleb tähele panna, et vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 tugines komisjon peamiselt Apple’ilt pärit tõenditele, kusjuures selle otsuse alajagu 11.4.2.1 rajaneb eranditult vastusel, mille Apple andis [
konfidentsiaalne
] küsimusele [
konfidentsiaalne
] teabenõudes, ning Apple’i sisedokumentidel, mis edastati selle vastuse lisana.
Esimesena on kõnesoleva mudeli puhul, mis „oli kavas turule viia“ 2014. aastal, st komisjoni sõnul mudeli puhul, mis on tähistatud lühendiga „[
konfidentsiaalne
]“ (või „[
konfidentsiaalne
]“), tõendus, et kõnesolevad maksed avaldasid väidetavalt mõju Apple’i LTE‑kiibistike ostmise otsustele, – nagu ilmneb vaidlustatud otsusest ja nagu komisjon selgitas oma kostja vastuses – toodud vaidlustatud otsuse põhjendustes 428–435.
Esiteks tuleb selles küsimuses märkida, et vaidlustatud otsuse põhjendustes 425–433 rõhutas komisjon sisuliselt asjaolusid, mis tõendavad tema sõnul, et enne üleminekulepingu esimese muudatuse sõlmimist oli Apple kavatsenud pöörduda väidetavate kõnesolevate mudelite puhul hageja konkurentide poole ning et see võis olla Apple’ile majanduslikust vaatevinklist huvipakkuv, sest „võimalus säästa pikaajalises perspektiivis ületa[s] üleminekulepingust tulenevad maksed“.
Seega, kuigi vaidlustatud otsuse põhjendustes 425–433 antud hinnangutes on küll nenditud, et Apple võttis arvesse üleminekulepingust tulenevate maksete olemasolu, ei ole nendes märgitud, et üleminekulepingust tulenevad kõnesolevad maksed olid tõesti vähendanud Apple’i soovi pöörduda väidetavate kõnesolevate mudelite ja eelkõige „[
konfidentsiaalne
]“ mudeli puhul hageja konkurentide poole.
Nagu ilmneb vaidlustatud otsuse põhjendustest 434 ja 435, leidis komisjon, et üleminekulepingu esimeses muudatuses on selgitatud, et Apple ei võtnud enam arvesse konkureerivaid tarnijaid väidetavate kõnesolevate mudelite puhul, mis tal oli kavas turule viia 2014. ja 2015. aastal.
Seega vastupidi komisjoni väitele ei ilmne vaidlustatud otsusest, et ainuüksi üleminekuleping oli tõesti vähendanud Apple’i soovi pöörduda väidetavate kõnesolevate mudelite puhul hageja konkurentide poole.
Teiseks tuleb märkida, et vaidlustatud otsuse põhjenduses 435 esitatud hinnang, et „üleminekulepingu esimese muudatuse tulemusena Apple „ei mõelnud 2014. ja 2015. aasta mobiilseadmete puhul enam üldse hagejale alternatiivsete kiibistike tarnijate peale““, rajaneb eranditult avaldusel, mida sisaldab Apple’i vastus [
konfidentsiaalne
] teabenõudes esitatud [
konfidentsiaalne
] küsimusele.
Tuleb aga tõdeda, et see vastus ei puuduta „[
konfidentsiaalne
]“ mudelit (või „[
konfidentsiaalne
]“), mis on komisjoni sõnul ainus 2014. aasta väidetav kõnesolev mudel, mida on vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 silmas peetud. Mis puudutab 2014. aasta mitte‑CDMA mudeleid, siis see vastus puudutab ainult [
konfidentsiaalne
] mudeleid. Lisaks paikneb Apple’i avaldus, mis on ära toodud vaidlustatud otsuse põhjenduses 435, tema vastuse kaht viimast mudelit puudutavas osas. Näib seega, et see avaldus ei puutu asjasse seoses vaidlustatud otsuses esitatud tõendusega, mis puudutab [
konfidentsiaalne
] mudelit.
Kolmandaks tuleb märkida, et vaidlustatud otsuse põhjenduses 465 märkis komisjon selle otsuse alajao 11.4.2.4 raames [
konfidentsiaalne
] ning tugines seejuures Apple’i kahele avaldusele, mis pärinevad tema hageja vastuse kohta vastuväiteteatisele esitatud seisukohtade punkti 52 kolmandast taandest.
Nagu aga hageja õigesti rõhutab, ei näita tema avaldused siiski [
konfidentsiaalne
] kõnesolevate maksete tõttu. Konkreetselt ei ütle need avaldused midagi põhjuste kohta, miks [
konfidentsiaalne
]. Kuna komisjon ei ole aga esitanud vaidlustatud otsuses kaalukaid tõendeid, ei ole Üldkohtu ülesanne teha kindlaks põhjuseid, mis viisid [
konfidentsiaalne
].
Teisena, mis puudutab väidetavaid kõnesolevaid mudeleid, mille Apple kavatses 2015. aastal turule viia, st komisjoni sõnul „[
konfidentsiaalne
]“ ja „[
konfidentsiaalne
]“ mudelid, siis nagu ilmneb vaidlustatud otsusest ja nagu komisjon oma kostja vastuses selgitas, põhineb kõnesolevate maksete väidetava mõju tõendus vaidlustatud otsuse põhjendustes 436 ja 437 nimetatud tõenditel.
Kõigepealt selle kohta, et vaidlustatud otsuse põhjenduses 435 ära toodud Apple’i avalduses on viidatud koos üldiselt „2014. ja 2015. aasta mobiilseadmetele“, piisab sellest, kui meenutada, et seda on tehtud võrdluses teatavate muude 2014. aasta iPadi mudelitega peale „[
konfidentsiaalne
]“ (punkt 492 eespool). Selle avalduse asjakohasust seoses 2015. aasta väidetavate kõnesolevate mudelitega ei ole seega samuti tõendatud.
Esiteks tugines komisjon vaidlustatud otsuse põhjenduses 436 ühele Apple’i sisedokumendile, mis sisaldab 18. veebruari 2014. aasta ettevõtjasiseste e‑kirjade vahetust, mis näitab, et üks Apple’i insener oli soovitanud kasutada „2015. aasta sügiseses“ iPadi mudelis Inteli kiibistikku, sest see on „sama funktsionaalne“ nagu hageja kiibistik.
Kuid ühest küljest ei ole ei vaidlustatud otsuse põhjenduses 436 ega selles ettevõtjasiseste e‑kirjade vahetuses täpsustatud iPadi mudelit, mille Apple kavatses 2015. aastal turule viia ja mida selle Apple’i inseneri väide puudutab. Teisest küljest esitas hageja 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite raames ühe teise Apple’i ettevõtjasiseste e‑kirjade vahetuse samast päevast, mis näitab, et Apple’i inseneride rühma juht seadis vaidlustatud otsuse põhjenduses 436 ära toodud Apple’i töötaja väite tegelikult kahtluse alla. See inseneride rühma juht märkis vastuseks, et Inteli kiibistik „ei olnud päriselt sama funktsionaalne“ nagu hageja kiibistik, kusjuures ingliskeelne eitav sõna „not“ on selles ettevõtjasiseses e‑kirjas kirjutatud suurte tähtedega. Lisaks kinnitas seda viimast hinnangut üks teine Apple’i töötaja samas e‑kirjade vahetuses.
Need asjaolud viivad niisiis selleni, et vaidlustatud otsuse põhjenduses 436 esitatud hinnangu põhjendatus satub kahtluse alla, sest see hinnang rajaneb ainult ühel Apple’i ettevõtjasisesel e‑kirjal, millele kaks teist vastu kõnelevad.
Teiseks viitab komisjon vaidlustatud otsuse põhjenduses 437 Apple’i 20. veebruari 2014. aasta ettevõtjasiseste e‑kirjade vahetusele, millega on vastatud selle otsuse põhjenduses 436 nimetatud ettevõtjasisesele e‑kirjale, milles märgib üks Apple’i töötaja esiteks, et üks teine töötaja tunneb „veidi muret kaubanduslike leppetrahvide pärast, mis seonduvad ajakavaga“, kui turule viiakse teise tarnija kiibistikuga iPad, ning teiseks kinnitab see viimane töötaja, et selline turuleviimine on „äriliselt vastuvõetamatu“.
Tuleb siiski tuvastada, et nendes e‑kirjades ja vaidlustatud otsuse põhjenduses 437 ei ole täpselt viidatud ühelegi iPadi mudelile ega kõnesolevatele maksetele ja lepingutele. Miski ei võimalda seega täie kindlusega järeldada, et nendes ettevõtjasisestes e‑kirjades on viidatud kõnesolevate maksete kaotusele või tagastamisele.
Samuti tuleb tuvastada selle kohta, et komisjon tugines oma kostja vastuses Apple’i avaldusele, mis olid esitatud tema seisukohtades hageja vastuse kohta vastuväiteteatisele, et luua seos nende ettevõtjasiseste e‑kirjade ja kõnesolevate maksete vahel, et seda avaldust vaidlustatud otsuse põhjenduses 437 ei ole, ning pealegi ei puuduta see ettevõtjasiseseid e‑kirju, mida on nimetatud põhjenduses silmas peetud.
Kolmandaks viitas komisjon vaidlustatud otsuse põhjenduses 438 veel Apple’i ostumeeskonna 29. jaanuari 2014. aasta majandusanalüüsile, mis käsitleb tarnija vahetamise majanduslikku mõju 2015. aastal mitte‑CDMA kiibistike vajadustele ning mille Apple esitas oma vastuses [
konfidentsiaalne
] teabenõudes esitatud [
konfidentsiaalne
] küsimusele.
Selles küsimuses piisab, kui märkida – nagu selgitab Apple oma vastuses [
konfidentsiaalne
] teabenõudes esitatud [
konfidentsiaalne
] küsimusele –, et see majandusanalüüs „ei olnud aluseks ühelegi Apple’i juhtkonna ostuotsusele“ ning seega olenemata isegi põhjustest, miks Apple’i juhtkond niisugusele analüüsile ei tuginenud – mida ei tee kindlaks Üldkohus –, ei võimalda see teha mingit järeldust mõju kohta, mida kõnesolevad maksed tegelikult Apple’i LTE‑kiibistike hankimise otsustele avaldasid.
Sellest tuleneb, et vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 tugines komisjon üldise analüüsi raames, milles oli mudelid ja aastad segamini, asjakohatutele tõenditele, millele kõnelevad vastu teised asjaolud või mis ei suuda kinnitada tema järeldusi seoses väidetavate kõnesolevate mudelitega, ning mis ei võimalda järelikult tõendada, et kõnesolevad maksed olid tõesti vähendanud Apple’i soovi pöörduda nendele mudelitele LTE‑kiibistike hankimiseks hageja konkurentide poole.
Kõigest eelnevast tuleneb ühelt poolt, et vaidlustatud otsuse alajagu 11.4.2 ei saa parandada õigusvastasust, mis on tuvastatud kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud esimese etteheite analüüsi tulemusena (punktid 442 ja 443 eespool), ning teiselt poolt, et igal juhul ei ole komisjon vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 esitanud analüüsi, mis toetaks järeldust, et kõnesolevad maksed olid tegelikult vähendanud Apple’i soovi pöörduda väidetavatele kõnesolevatele iPadi mudelitele, mille Apple kavatses turule viia 2014. ja 2015. aastal, LTE‑kiibistike hankimiseks hageja konkurentide poole.
Komisjon jõudis niisugusele järeldusele arutluskäigu tulemusena, mille järelduste kinnitamiseks esitatud tõendid ei ole esiteks järjepidevad (punkt 463 eespool); teiseks tehti see ka ilma, et arvesse oleks võetud kõiki seejuures asjasse puutuvaid asjaolusid (punkt 481 eespool), ning kolmandaks tehti see veel nii, et tugineti asjaoludele, mis ei võimalda neid järeldusi tõendada (punkt 505 eespool).
Seega on õigusvastane komisjoni järeldus, et kõnesolevad maksed avaldasid tegelikult konkurentsvastast mõju, mis kinnitab nende võimet niisugust mõju avaldada.
Pealegi ei saa samadel põhjustel – ja vastupidi komisjoni väitele – ka vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 esitatud arutluskäik samuti tõendada, et kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju seoses väidetavate kõnesolevate mudelitega. Igal juhul, isegi kui see on nii, tuleb meenutada, et vaidlustatud otsuses esitatud kahju teooria ei puuduta kõnesolevate maksete konkurentsivastase mõju avaldamise võimet, mis oleks piiratud Apple’i vajadustega ainult väidetavate kõnesolevate mudelite puhul, vaid puudutab Apple’i kõiki vajadusi kõnesoleval ajavahemikul nii iPhone’ide kui ka iPadide puhul (vt punktid 420, 442 ja 443 eespool).
Kõikide eelnevate asjaolude põhjal tuleb hagi kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud teise ja kolmanda etteheitega nõustuda.
4.
Järeldus
Hagi kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud esimese, teise ja kolmanda etteheite analüüsist – ja ilma et oleks tarvis analüüsida selle väiteosa raames esitatud teisi etteheiteid – tuleneb, et kõnesolevate maksete lugemine makseteks, mis võisid kujutada endast turgu valitseva seisundi kuritarvitamist, on õigusvastane, sest esiteks rajaneb selle küsimuse käsitlus, kas kõnesolevad maksed võisid avaldada konkurentsivastast mõju, sellisel analüüsil, mille puhul ei võetud arvesse kõiki asjasse puutuvaid faktilisi asjaolusid, ning teiseks põhineb selle mõju käsitlus, mida kõnesolevad maksed tegelikult avaldasid, niisugusel analüüsil, mis komisjoni järeldust ei põhjenda.
Nendel põhjustel tuleb kolmanda väite kolmanda osa analüüsi raames tuvastatud õigusvastasust arvestades ja ilma, et tuleks võtta seisukoht hageja teiste väiteosade kohta, hagi kolmanda väitega nõustuda ja ka selle tõttu vaidlustatud otsus tühistada.
D.
Üldine järeldus
Kuna nii hagi esimese väite (selle esimese ja kolmanda osa) kui ka kolmanda väitega (selle kolmanda osa) on nõustutud, tuleb vaidlustatud otsus tühistada, ilma et oleks vaja võtta seisukoht hagi teiste väidete või hageja esitatud menetlust korraldavate meetmete või menetlustoimingute taotluste kohta osas, milles need taotlused lähevad kaugemale meetmetest, mille Üldkohus on otsustanud võtta või määranud, või muude täiendavate tõendite kohta peale 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite.
IV.
Kohtukulud
Üldkohtu kodukorra artikli 134 lõike 1 alusel on kohtuvaidluse kaotanud pool kohustatud hüvitama kohtukulud, kui vastaspool on seda nõudnud.
Kuna komisjon on kohtuvaidluse kaotanud, tuleb jätta tema kohtukulud tema enda kanda ja mõista vastavalt hageja nõudele temalt välja hageja kohtukulud.
Esitatud põhjendustest lähtudes,
ÜLDKOHUS (kuues koda laiendatud koosseisus)
otsustab:
1.
Tühistada komisjoni 24. jaanuari 2018. aasta otsus C(2018) 240 final [ELTL] artiklis 102 ja [EMP] lepingu artiklis 54 sätestatud menetluse kohta (juhtum AT.40220 – Qualcomm (ainuõiguse makse)).
2.
Mõista kohtukulud välja Euroopa Komisjonilt.
Marcoulli
Frimodt Nielsen
Schwarcz
Iliopoulos
Norkus
Kuulutatud avalikul kohtuistungil 15. juunil 2022 Luxembourgis.
Allkirjad
Sisukord
I. Vaidluse taust
A. Hageja
B. Haldusmenetlus
1. Menetlus hagejaga
2. Teised ettevõtjad ja asjast huvitatud isikud
3. Tutvumine toimikuga
C. Vaidlustatud otsus
1. Lepingud hageja ja Apple’i vahel
2. Turu määratlus
3. Turgu valitsev seisund
4. Turgu valitseva seisundi kuritarvitamine
5. Trahv
6. Resolutsioon
II. Menetlus ja menetlusosaliste nõuded
A. Peamised menetluslikud asjaolud
1. Menetluse kirjalik osa
2. Apple’i menetlusse astumise avaldus
3. Menetlust korraldavate meetmete või menetlustoimingute taotlus
4. Pärast menetluse kirjaliku osa lõpetamist esitatud täiendavad tõendid
5. Taotlused jätta teatavad andmed üldsusele edastamisel välja
6. Ettekandja-kohtuniku määramine kuuendasse kotta
7. Asja suunamine laiendatud koosseisule
8. Menetlust korraldavad meetmed ja menetlustoimingud
9. Menetluse suuline osa
B. Poolte nõuded
III. Õiguslik käsitlus
A. 26. juuli 2019. aasta täiendavate tõendite vastuvõetavus
B. Esimene väide, et on tehtud ilmseid hindamisvigu
1. Sissejuhatavad märkused
2. Esimese väite kolmas osa, mille kohaselt on rikutud kaitseõigusi, sest see puudutab märkmete ja teabe puudumist kolmandate isikutega toimunud koosolekute ja konverentskõnede kohta
a. Koosolek ja konverentskõned kolmandate isikutega, mille puhul edastati hagejale teavet enne selle hagi esitamist
1) Konteksti meenutus
2) Menetlusnormi rikkumise esinemine
3) Kaitseõiguste rikkumine
b. Ühe kolmanda isikuga peetud konverentskõne ja koosolek, mille kohta anti hagejale teavet käesoleva menetluse käigus vastuseks argumentidele, mis põhinevad 26. juuli 2019. aasta täiendavatel tõenditel
1) Konteksti meenutus
2) Menetlusnormi rikkumise olemasolu
3) Kaitseõiguste rikkumine
c. Kolmanda isikuga peetud koosolek, mille kohta edastati hagejale teavet käesoleva menetluse käigus, vastuseks 12. oktoobri 2020. aasta menetlustoimingutele
1) Konteksti meenutus
2) Menetlusnormi rikkumise esinemine
3) Kaitseõiguste rikkumine
3. Esimese väite esimene osa, mille kohaselt on rikutud kaitseõigusi osas, milles see väiteosa puudutab erinevusi vastuväiteteatise ja vaidlustatud otsuse vahel
4. Järeldus
C. Kolmas väide, et on ilmselgelt rikutud õigusnorme ja tehtud ilmseid hindamisvigu osas, mis puudutab järeldust, et kõnesolevad lepingud võisid avaldada potentsiaalset konkurentsivastast mõju
1. Sissejuhatavad märkused
a. Kohtupraktikas kindlaks määratud põhimõtete meenutus
b. Vaidlustatud otsuse ülesehitus
c. Hageja etteheidete kordamine
2. Kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud esimene etteheide, mille kohaselt ei võetud arvesse kõiki asjasse puutuvaid asjaolusid
3. Kolmanda väite kolmanda osa raames esitatud teine ja kolmas etteheide, et ei ole tõendatud, et kõnesolevad lepingud mõjutasid Apple’i hankeotsuseid „2014. aasta“ ja „2015. aasta“ iPadide puhul
a. Sissejuhatavad märkused
b. Esimene alaetteheide, mis käsitleb vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 silmas peetud seadmeid
c. Kolmas alaetteheide, mille kohaselt ei võetud arvesse teatavaid tõendeid, mis olid vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 toodud tõenduse raames asjakohased
d. Teine alaetteheide, mis käsitleb tõendeid, mida võeti arvesse vaidlustatud otsuse alajaos 11.4.2 esitatud tõenduse raames
4. Järeldus
D. Üldine järeldus
IV. Kohtukulud
(
*1
) Kohtumenetluse keel: inglise.
(
) Konfidentsiaalsed andmed on varjatud. | [
"Konkurents",
"Turgu valitseva seisundi kuritarvitamine",
"LTE põhiribakiibistike turg",
"Otsus, millega tuvastatakse ELTL artikli 102 ja EMP artikli 54 rikkumine",
"Ainuõiguse maksed",
"Kaitseõigused",
"Määruse (EÜ) nr 1/2003 artikkel 19 ja artikli 27 lõige 1",
"Väljatõrjuv mõju"
] |
62010TJ0333 | ro | Istoricul cauzei
A –
Prezentarea reclamanților
Reclamanții, Animal Trading Company (ATC) BV, Avicentra NV, Borgstein birds and Zoofood Trading vof, Bird Trading Company Van der Stappen BV, New Little Bird’s Srl, Vogelhuis Kloeg și Giovanni Pistone, desfășoară activități de import în Uniunea Europeană de păsări sălbatice capturate în mediul lor natural și destinate unei utilizări ornamentale în voliere, incluzând printre altele păsări din familia
Psittacidae
, cum sunt papagalii, perușii și cacadu, precum și păsări din familia paseriformelor. Reclamanții au sediul sau locuiesc în Țările de Jos, în Belgia și în Italia. Aceștia sunt membri ai European Association of Im- and Exporters of Birds and Live Animals (Asociația Europeană a Importatorilor și a Exportatorilor de Animale Vii, denumită în continuare „Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări”).
B –
Cu privire la Directivele 91/496 și 92/65
La 15 iulie 1991, Consiliul Comunităților Europene a adoptat, în temeiul articolului 37 CE referitor la politica agricolă comună, Directiva 91/496/CEE de stabilire a principiilor privind organizarea controalelor sanitar‑veterinare ale animalelor provenite din țări terțe introduse în Comunitate și de modificare a Directivelor 89/662/CEE, 90/425/CEE și 90/675/CEE (
JO L 268, p. 56
, Ediție specială, 03/vol. 10, p. 151).
În temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, este permisă adoptarea unor măsuri de salvgardare în următoarele condiții:
„În cazul în care, pe teritoriul unei țări terțe, apare sau se răspândește o boală prevăzută de Directiva 82/894/CEE a Consiliului din 21 decembrie 1982 privind notificarea bolilor animalelor în cadrul Comunității, o zoonoză sau o boală sau cauză care ar putea constitui un pericol grav pentru sănătatea animalelor sau a oamenilor sau în cazul în care orice alt motiv grav de sănătate animală o justifică, în special din cauza constatărilor făcute de experții săi veterinari, Comisia, din proprie inițiativă sau la cererea unui stat membru, ia fără întârziere, în funcție de gravitatea situației, una dintre următoarele măsuri:
—
suspendarea importurilor provenite din toată țara sau dintr‑o parte a țării terțe în cauză și, după caz, din țara terță de tranzit,
—
stabilirea unor condiții speciale pentru animalele provenite din toată țara sau dintr‑o parte a țării terțe în cauză.”
În plus, articolul 18 alineatul (7) din Directiva 91/496 prevede că deciziile de prelungire, modificare sau abrogare a măsurilor adoptate în temeiul alineatelor (1)-(3) și (6) din directiva menționată se iau în conformitate cu procedura de comitologie prevăzută la articolul 17 din Directiva 89/662/CEE a Consiliului din 11 decembrie 1989 privind controlul veterinar în cadrul schimburilor intracomunitare în vederea realizării pieței interne (
JO L 395, p. 13
, Ediție specială, 03/vol. 7, p. 202).
La 13 iulie 1992, Consiliul a adoptat Directiva 92/65/CEE de definire a cerințelor de sănătate animală care reglementează schimburile și importurile în Comunitate de animale, material seminal, ovule și embrioni care nu se supun, în ceea ce privește cerințele de sănătate animală, reglementărilor comunitare speciale prevăzute la punctul I din anexa A la Directiva 90/425/CEE (
JO L 268, p. 54
, Ediție specială, 03/vol. 11, p. 143, rectificare în
JO 2009, L 49, p. 48
). Această directivă stabilește condiții speciale care trebuie să fie îndeplinite de țara și de exploatația de origine, prevede reguli referitoare la certificatele de sănătate care trebuie să însoțească animalele și stabilește care sunt examinările cărora trebuie să fie supuse animalele.
Articolul 17 alineatele (2) și (3) din Directiva 92/65 prevede în special, în esență, că pot fi importate în Uniune numai animalele care provin dintr‑o țară terță care figurează pe o listă a țărilor terțe sau a zonelor din țările terțe care furnizează garanții echivalente cerințelor aplicabile în ceea ce privește schimburile în interiorul Uniunii.
C –
Cu privire la Decizia 2000/666
Decizia 2000/666/CE a Comisiei din 16 octombrie 2000 de stabilire a cerințelor de sănătate animală și de certificare sanitar‑veterinară pentru importul de păsări, altele decât păsările de curte, și a condițiilor de carantină (
JO L 278, p. 26
, Ediție specială, 03/vol. 35, p. 82) permitea, cu condiția respectării anumitor reguli, printre care menținerea în carantină timp de cel puțin 30 de zile, importul de păsări provenite din țări terțe membre ale Oficiului Internațional de Epizootii (OIE, devenit Organizația Mondială pentru Sănătatea Animalelor).
D –
Cu privire la primul aviz al EFSA
La 14 și la 15 septembrie 2005, în urma unei cereri din partea Comisiei Comunităților Europene din anul 2004, Autoritatea Europeană pentru Siguranța Alimentară (EFSA) a emis un aviz științific privind aspectele referitoare la sănătatea și la bunăstarea animalelor care privesc gripa aviară [
The EFSA Journal
(2005) 266, 1-21, denumit în continuare „primul aviz al EFSA”].
Ținând seama de mandatul care îi fusese conferit, EFSA s‑a pronunțat în cadrul acestui aviz numai cu privire la riscul de infecție cu gripă aviară a păsărilor de curte.
În cadrul introducerii care figurează în avizul său, EFSA a amintit că gripa aviară se manifesta la păsările de curte în două forme clinice distincte, gripa aviară puternic patogenă (denumită în continuare „GAPP”) și gripa aviară slab patogenă. GAPP este cauzată de virusuri din subtipurile H5 și H7, care prezintă anumite caracteristici moleculare ce pot determina o infecție sistemică și care nu se regăsesc în cazul gripei aviare slab patogene. Virusul H5N1 este unul dintre aceste subtipuri de virusuri care produc GAPP.
În plus, EFSA a indicat că răspândirea importantă a virusului aflat la originea gripei aviare în Asia la momentul adoptării avizului său putea reprezenta originea unui virus pandemic pentru oameni și că fuseseră discutate o serie întreagă de probleme în vederea găsirii unui mijloc de combatere a crizei de gripă aviară aflate în curs. EFSA a considerat, pe baza datelor științifice disponibile, că, în cadrul avizului său, putea formula câteva concluzii cu privire la anumite aspecte incluse în sfera mandatului său, însă că aceste concluzii nu priveau aspectele referitoare la sănătatea umană a infecțiilor cu gripă aviară.
EFSA a precizat de asemenea că, cu puțin timp înaintea adoptării avizului său, în urma unei situații de endemie neobișnuită a virusului H5N1 printre păsările de curte din anumite țări din Asia, virusul H5N1 infectase populația de păsări sălbatice. Această situație epidemiologică, nemaiîntâlnită până atunci, potrivit EFSA, putea produce consecințe imprevizibile. Cu toate acestea, ținând seama de lipsa de cunoștințe în legătură cu infecțiile de tip GAPP la păsările sălbatice, EFSA a considerat că nu existau date științifice suficiente pentru a realiza o evaluare a situației și pentru a efectua previziuni referitoare la evoluțiile care urmau să aibă loc. Astfel, potrivit EFSA, consecința epidemiei de GAPP legate de virusul H5N1 în Asia de Sud‑Est este că această infecție s‑a propagat la populația de păsări sălbatice sedentare și migratoare, ceea ce ar putea reprezenta un mijloc prin care virusul respectiv să afecteze Uniunea. EFSA a considerat însă că era necesar un efort multidisciplinar pentru a clarifica probabilitatea și implicațiile unei astfel de ipoteze.
În ceea ce privește riscul pe care îl reprezintă pentru păsările de curte din Uniune păsările ținute în colivie, care includ în special păsările ornamentale și cele de companie, EFSA a considerat că aceste păsări puteau fi infectate cu virusurile gripei aviare, inclusiv cu cele de tipurile H5 și H7, și că, prin urmare, puteau reprezenta, în cazul în care erau importate, un risc de introducere a acestor virusuri în Uniune. Cu toate acestea, EFSA a considerat că, în cazul păsărilor comercializate în mod legal, acest risc era mult redus datorită legislației în vigoare referitoare la importul de păsări, altele decât păsările de curte.
E –
Cu privire la Decizia 2005/760
La 27 octombrie 2005, Comisia a adoptat Decizia 2005/760/CE privind unele măsuri de protecție referitoare la prezența [GAPP] în anumite țări terțe, aplicabile importului de păsări ținute în captivitate (
JO L 285, p. 60
, Ediție specială, 03/vol. 66, p. 198), care suspenda importul în Uniune de păsări vii, cu excepția păsărilor de curte.
Această decizie a fost adoptată după identificarea, la 21 octombrie 2005, a prezenței virusului H5N1 al GAPP la două păsări importate care se aflau, din luna septembrie 2005, într‑un centru de carantină situat în Essex, în Regatul Unit. Aceste păsări erau considerate ca provenind din Taiwan și, respectiv, din Suriname.
În considerentele (1) și (2) ale Deciziei 2005/760, Comisia a motivat această suspendare arătând, mai întâi, că gripa aviară este o boală virală infecțioasă a păsărilor de curte și a altor păsări, care provoacă mortalitate și perturbări susceptibile să atingă rapid proporțiile unei epizootii care poate să compromită grav sănătatea animală și publică și să reducă semnificativ rentabilitatea aviculturii. Comisia a indicat de asemenea că exista riscul de introducere a agentului patogen în urma comerțului internațional cu păsări vii, altele decât păsările de curte. Pe de altă parte, în urma detectării prezenței GAPP la păsări importate aflate în carantină în Regatul Unit, Comisia a considerat că era oportun să se suspende importurile de păsări provenind din anumite zone de risc și să se apeleze, pentru delimitarea acestor zone, la comisiile regionale de specialitate ale OIE.
Articolul 1 alineatul (1) din Decizia 2005/760 prevede:
„Statele membre suspendă importul din țări terțe sau din anumite zone ale țărilor terțe aparținând comisiilor regionale ale OIE enumerate în anexă:
(a)
de «păsări vii, cu excepția păsărilor de curte», astfel cum sunt definite la articolul 1 a treia liniuță din Decizia 2000/666/CE,
[…]”
În anexa la Decizia 2005/760 se precizează:
„Țări terțe, menționate la articolul 1, aparținând comisiilor regionale ale OIE pentru:
—
Africa;
—
continentul american;
—
Asia, Extremul Orient și Oceania;
—
Europa și
—
Orientul Mijlociu.”
Articolul 6 din Decizia 2005/760 prevede că aceasta se aplică până la 30 noiembrie 2005.
F –
Cu privire la raportul Grupului Național de Epidemiologie de Urgență din Regatul Unit
La 11 noiembrie 2005, National Emergency Epidemiology Group (Grupul Național de Epidemiologie de Urgență din Regatul Unit) a publicat un document intitulat „Epidemiological Report on Avian Influenza in Birds in a Quarantine Premises in Essex” (Raport epidemiologic cu privire la gripa aviară care afectează păsările aflate într‑un centru de carantină din Essex). Potrivit acestui raport, prezența virusului H5N1 fusese detectată în centrul de carantină din Essex numai în cazul unor păsări provenind din Taiwan, în Asia, iar nu din Suriname, în America de Sud. Eroarea referitoare la Suriname era rezultatul unei inversări a eșantioanelor prelevate în centrul de carantină.
G –
Cu privire la primele decizii de prelungire
Prin Decizia 2005/862/CE din 30 noiembrie 2005 de modificare a Deciziilor 2005/759/CE și 2005/760/CE în ceea ce privește măsurile de luptă împotriva gripei aviare la alte păsări decât păsările de curte (
JO L 317, p. 19
, Ediție specială, 03/vol. 67, p. 176), Comisia a prelungit aplicarea măsurilor adoptate prin Decizia 2005/760 până la 31 ianuarie 2006.
În cadrul considerentului (4) al Deciziei 2005/862, Comisia a motivat această prelungire arătând că, întrucât fuseseră semnalate noi cazuri de gripă aviară în anumite țări membre ale OIE, trebuia prelungită suspendarea circulației păsărilor de companie și a importurilor altor păsări provenind din anumite zone de risc.
Prin scrisorile din 7 decembrie 2005 și 3 și 18 ianuarie 2006, Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări a atras atenția Comisiei asupra consecințelor interdicției, în special în ceea ce privește riscul dezvoltării pieței importurilor ilegale, care ar implica un risc sporit de răspândire a gripei aviare în Uniune. În plus, asociația menționată a solicitat Comisiei să se întâlnească cu reprezentanții săi și să nu adopte noi măsuri de prelungire a interdicției. Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări a anexat la scrisoarea sa din 3 ianuarie 2006 documentul intitulat „Report on the Independent Review of Avian Quarantine” (Raport privind controlul independent al carantinei impuse în sectorul păsărilor), adoptat la 7 decembrie 2005 de departamentul însărcinat cu mediul, alimentația și problemele rurale din cadrul guvernului Regatului Unit (denumit în continuare „raportul DEFRA”).
Prin Decizia 2006/79/CE din 31 ianuarie 2006 de modificare a Deciziilor 2005/759/CE și 2005/760/CE, în ceea ce privește o prelungire a perioadei de aplicare a acestora (
JO L 36, p. 48
), Comisia a prelungit aplicarea măsurilor adoptate prin Decizia 2005/760 până la 31 mai 2006.
În cadrul considerentului (3) al Deciziei 2006/79, Comisia a motivat prelungirea aplicării celor două decizii în cauză arătând că, dat fiind că fuseseră semnalate noi cazuri de gripă aviară în anumite țări membre ale OIE, trebuiau menținute restricțiile privind circulația păsărilor de companie și importurile altor păsări provenind din anumite zone de risc.
Prin scrisoarea din 16 februarie 2006, Comisia a răspuns scrisorilor menționate la punctul 23 de mai sus. În această scrisoare, Comisia a arătat că existau dovezi recente din ce în ce mai importante care indicau faptul că păsările sălbatice puteau juca un rol major în ceea ce privește răspândirea GAPP și că primul caz de GAPP având o tulpină asiatică detectat în Europa într‑un centru de carantină în octombrie 2005 determinase Comisia să suspende toate importurile de păsări, altele decât păsările de curte. În plus, Comisia a arătat că această suspendare fusese extinsă până la 31 mai 2006 prin Decizia 2006/79 având în vedere apariția bolii în Turcia, unde aceasta se răspândise rapid, și ținând seama de numărul redus de informații disponibile cu privire la supravegherea gripei aviare de către țările limitrofe Turciei. În sfârșit, Comisia a adăugat că, chiar dacă amploarea problemei privind păsările sălbatice era în continuare neclară, existau din ce în ce mai multe dovezi că amenințarea nu se limita la o singură țară terță, motiv pentru care fusese suspendat importul din toate țările terțe.
Prin scrisoarea din 7 martie 2006, Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări a trimis Comisiei informații suplimentare privind importul de păsări sălbatice din țări terțe.
Prin Decizia 2006/405/CE din 7 iunie 2006 de modificare a Deciziilor 2005/710/CE, 2005/734/CE, 2005/758/CE, 2005/759/CE, 2005/760/CE, 2006/247/CE și 2006/265/CE în ceea ce privește anumite măsuri de protecție împotriva [GAPP] (
JO L 158, p. 14
, Ediție specială, 03/vol. 72, p. 166), Comisia a prelungit aplicarea măsurilor adoptate prin Decizia 2005/760 până la 31 iulie 2006.
În cadrul considerentului (8) al Deciziei 2006/405, Comisia a motivat această prelungire arătând că amenințarea pe care o reprezenta, pentru Uniune, sușa asiatică a virusului gripei aviare nu scăzuse și că boala persista încă la păsările sălbatice din Uniune și la păsările sălbatice și la păsările de curte din diferite țări terțe, inclusiv din țări membre ale OIE. În plus, Comisia a considerat că virusul respectiv părea să aibă un caracter din ce în ce mai endemic în anumite părți ale lumii. Pe de altă parte, în cadrul considerentului (11) al aceleiași decizii, Comisia a precizat că, în interesul sănătății animale și având în vedere situația epidemiologică, era necesar să se asigure aplicarea fără întrerupere a măsurilor de protecție prevăzute printre altele în Decizia 2005/760, astfel încât dispozițiile Deciziei 2006/405 trebuiau să aibă un efect retroactiv.
Prin Decizia 2006/522/CE din 25 iulie 2006 de modificare a Deciziilor 2005/759/CE și 2005/760/CE privind unele măsuri de protecție referitoare la [GAPP] și la introducerea anumitor păsări vii în Comunitate (
JO L 205, p. 28
), Comisia a prelungit aplicarea măsurilor adoptate prin Decizia 2005/760 până la 31 decembrie 2006.
În cadrul considerentului (1) al Deciziei 2006/522, Comisia a arătat că, în urma apariției gripei aviare, cauzată de o tulpină puternic patogenă a virusului, în Asia de Sud‑Est în 2004, adoptase diverse măsuri de protecție împotriva acestei maladii, inclusiv Decizia 2005/760. În cadrul considerentului (7) al Deciziei 2006/522, Comisia a arătat că, la momentul respectiv, o modificare substanțială a normelor definite în Decizia 2005/760 ar induce în eroare operatorii economici și celelalte părți interesate cu privire la evoluția posibilă a politicii europene în acest domeniu. Comisia a considerat că, dată fiind situația sănătății animalelor în ceea ce privește gripa aviară și în așteptarea avizului EFSA care urma să fie adoptat în octombrie 2006, trebuiau menținute restricțiile referitoare la importul de păsări, altele decât păsările de curte, și, prin urmare, trebuia prelungită aplicarea Deciziei 2005/760 până la 31 decembrie 2006.
Prin cererea introductivă depusă la grefa Tribunalului la 10 august 2006, Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări, precum și alți trei reclamanți au sesizat Tribunalul cu o cerere de măsuri provizorii prin care solicitau suspendarea executării Deciziei 2006/522 și adoptarea unor măsuri provizorii în această privință, formulând în același timp, prin act separat, o acțiune în anulare împotriva deciziei menționate. Această cerere și această acțiune au fost respinse prin Ordonanța președintelui Tribunalului din 26 octombrie 2006, European Association of Im‑and Exporters of Birds and live Animals și alții/Comisia (T‑209/06 R, nepublicată în Repertoriu), și, respectiv, prin Ordonanța Tribunalului din 11 iunie 2008, European Association of Im‑and Exporters of Birds and live Animals și alții/Comisia (T‑209/06, nepublicată în Repertoriu).
Prin scrisoarea din 26 septembrie 2006, Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări s‑a adresat Comisiei subliniind, în esență, caracterul disproporționat al interdicției de import instituite la nivel mondial prin Decizia 2005/760 și prin deciziile de prelungire, alertând‑o în același timp cu privire la consecințele grave și ireversibile ale acestor decizii pentru membrii asociației.
H –
Cu privire la al doilea aviz al EFSA
La 27 octombrie 2006, ca răspuns la o cerere a Comisiei din 25 aprilie 2005, EFSA a emis Avizul științific referitor la riscurile pentru sănătatea și bunăstarea animalelor care decurg din importul în Uniune de păsări sălbatice, altele decât păsările de curte [
The EFSA Journal
(2006) 410, 1-55, denumit în continuare „al doilea aviz al EFSA”]. Acest aviz formulează diverse recomandări pentru sănătatea și bunăstarea păsărilor capturate în mediul lor natural. În cadrul avizului, EFSA a luat în considerare diverși agenți infecțioși pentru păsări, printre care și gripa aviară.
În ceea ce privește aspectele referitoare la sănătate, EFSA a considerat că probabilitatea ca anumiți agenți infecțioși să fi fost introduși în Uniune în urma ieșirii din carantină a unor păsări sălbatice capturate era cuprinsă între o probabilitate neglijabilă și una foarte ridicată. Potrivit EFSA, probabilitatea ca o pasăre sălbatică capturată să fie infectată la momentul ieșirii sale din carantină variază de la o specie la alta și depinde de probabilitatea de infecție în stadii preclinice. Aceste constatări au determinat EFSA să recomande o examinare atentă a necesității de a continua importul de păsări sălbatice capturate.
Pe de altă parte, EFSA a constatat că 95 % dintre păsările importate în Uniune aparțineau uneia dintre cele trei familii compuse din paseriforme (64 %), din psittaciforme (17 %) și, respectiv, din galiforme (14 %). În plus, potrivit avizului menționat, în anul 2005, 88 % din importurile de păsări sălbatice proveneau din Africa și 78 % proveneau din cinci state africane.
EFSA a arătat de asemenea că păsările sălbatice puteau fi infectate printr‑o contaminare laterală provenind de la alte păsări sălbatice infectate, de un mediu contaminat sau prin intermediul unor păsări de curte infectate.
În ceea ce privește în mod specific gripa aviară, EFSA a considerat că speciile de păsări care erau importate cel mai mult, și anume, paseriformele și psittaciformele, nu jucau un rol major în epidemiologia gripei aviare. EFSA a indicat de asemenea că toate virusurile de tip GAPP prezente la păsări aveau un potențial zoonotic redus. Cu toate acestea, potrivit EFSA, dat fiind că genomul virusului gripei aviare sau o parte a acestuia fusese implicat în pandemii importante în trecut și, la momentul redactării avizului, în cea a virusului H5N1, un program corespunzător de supraveghere putea să împiedice pătrunderea în Uniune a virusurilor gripei aviare prin intermediul unor păsări importate în mod legal. În plus, EFSA a subliniat că, în special în cazul păsărilor din familia paseriformelor și al galinaceelor, virusurile GAPP aveau perioade de incubație și de evoluție clinică foarte scurte, determinând o mortalitate ridicată în câteva zile, în timp ce, în cazul anzeriformelor, perioada de incubație putea fi mult mai lungă. Pe de altă parte, EFSA a considerat că, având în vedere perioada de incubație scurtă, o pasăre care ajungea în carantină fiind infectată cu un virus al gripei aviare sau care era infectată cu acest virus în perioada carantinei ar prezenta semne clinice în cursul perioadei de carantină. Prin urmare, EFSA a considerat că probabilitatea ca o astfel de pasăre să fie scoasă din carantină fără să fi fost detectată era redusă sau chiar neglijabilă. EFSA a indicat însă că exista riscul ca păsările care erau predispuse la infecții infraclinice să fie scoase din carantină deși sunt infectate.
În sfârșit, EFSA a recomandat să se evalueze atent necesitatea continuării importului de păsări sălbatice și să se prefere importul de ouă, ținând seama de riscul introducerii unor agenți infecțioși importanți în Uniune. În plus, EFSA a recomandat să fie efectuată o apreciere regulată a riscului de a fi importate maladii infecțioase pentru a se identifica zonele și țările care prezintă un risc ridicat, precum și speciile cu un risc ridicat, întrucât acestea variază în timp.
I –
Cu privire la ultimele două decizii de prelungire
Prin scrisorile din 13 noiembrie, 23 noiembrie și 9 decembrie 2006, precum și prin scrisoarea din 8 ianuarie 2007, Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări s‑a adresat din nou Comisiei subliniind, în esență, caracterul disproporționat al interdicției de import instituite la nivel mondial prin Decizia 2005/760 și prin deciziile de prelungire, alertând‑o în același timp cu privire la consecințele grave și ireversibile ale acestor decizii pentru membrii asociației.
Prin Decizia 2007/21/CE din 22 decembrie 2006 de modificare a Deciziei 2005/760/CE în ceea ce privește anumite măsuri de protecție referitoare la prezența [GAPP] și la importurile de păsări, altele decât păsările de curte, în Comunitate (
JO L 7, p. 44
, Ediție specială, 03/vol. 81, p. 268), Comisia a prelungit aplicarea măsurilor adoptate prin Decizia 2005/760 până la 31 martie 2007.
În cadrul considerentului (1) al Deciziei 2007/21, Comisia a repetat că, în urma apariției gripei aviare în Sud‑Estul Asiei în 2004, cauzată de o sușă înalt patogenă a virusului, adoptase Decizia 2005/760. În plus, în cadrul considerentului (4) al Deciziei 2007/21, Comisia a arătat că începuse evaluarea celui de al doilea aviz al EFSA imediat după emiterea acestuia. Comisia a considerat însă că, având în vedere situația mondială a sănătății animale în ceea ce privește gripa aviară, pentru a permite statelor membre, precum și Comisiei, în strânsă colaborare cu statele membre, să finalizeze această evaluare și să pregătească măsurile care trebuiau stabilite, era necesar ca restricțiile prevăzute de Decizia 2005/760 să fie prelungite pentru o scurtă perioadă de tranziție.
Prin scrisoarea din 31 ianuarie 2007, Comisia a răspuns scrisorilor menționate la punctele 33 și 41 de mai sus, semnalând că păsările sălbatice jucaseră un rol major în propagarea gripei aviare în 2006, în condițiile în care anterior se considerase că rolul păsărilor sălbatice era minor, ca urmare a ratei ridicate de mortalitate a păsărilor infectate cu un virus puternic patogen. Comisia decisese, prin urmare, să prelungească interdicția mondială a importului de păsări sălbatice până la 1 iulie 2007. Comisia a indicat de asemenea că, după această dată, urmau să se aplice alte reguli, care nu vizau interzicerea importului de păsări capturate, ci care impuneau condiții de import mai severe, destinate să reducă riscurile pentru sănătate. În sfârșit, Comisia a considerat că, din motive legate de sănătatea animalelor, era preferabil ca programele de creștere a animalelor să fie desfășurate în cadrul statelor membre ale Uniunii, în loc să fie importate în Uniune animale vii care au fost crescute în țări terțe. În consecință, Comisia a invitat Asociația Europeană a Crescătorilor și a Comercianților de Păsări să ia în considerare într‑o mai mare măsură această opțiune.
În sfârșit, prin Decizia 2007/183/CE din 23 martie 2007 de modificare a Deciziei 2005/760 (
JO L 84, p. 44
), Comisia a prelungit aplicarea măsurilor adoptate prin Decizia 2005/760 până la 30 iunie 2007. În cadrul considerentelor (4)-(6) ale Deciziei 2007/183, Comisia a motivat această prelungire arătând, mai întâi, că, întrucât noile condiții de sănătate animală prevăzute în Regulamentul (CE) nr. 318/2007 al Comisiei din 23 martie 2007 de stabilire a condițiilor de sănătate animală pentru importurile anumitor păsări în Comunitate și a condițiilor de carantină (
JO L 84, p. 7
) erau mai stricte decât cele aflate la acel moment în vigoare, regulamentul respectiv nu urma să intre în vigoare până la 1 iulie 2007, pentru a lăsa timp statelor membre și țărilor terțe care exportau astfel de păsări în Uniune să se adapteze noilor măsuri. În continuare, Comisia a arătat că, având în vedere al doilea aviz al EFSA și situația sănătății animale la nivel mondial în ceea ce privește gripa aviară, importurile de astfel de păsări trebuiau supuse unor cerințe stricte de import. În consecință, Comisia a considerat că măsurile de protecție prevăzute în Decizia 2005/760 trebuiau să se aplice în continuare până la 30 iunie 2007.
J –
Cu privire la Regulamentul nr. 318/2007
La 23 martie 2007, Comisia a adoptat, în temeiul articolului 10 alineatul (3) al doilea paragraf și al articolului 10 alineatul (4) primul paragraf din Directiva 91/496, precum și al articolului 17 alineatul (2) litera (b), al articolului 17 alineatul (3) și al articolului 18 alineatul (1) prima și a patra liniuță din Directiva 92/65, Regulamentul nr. 318/2007, care, în temeiul articolului 20 din acesta, a intrat în vigoare la 1 iulie 2007 și, în temeiul articolului 19 din acesta, a abrogat și a înlocuit atât Decizia 2000/666/CE a Comisiei din 16 octombrie 2000 de stabilire a cerințelor de sănătate animală și de certificare sanitar‑veterinară pentru importul de păsări, altele decât păsările de curte, și a condițiilor de carantină (
JO L 278, p. 26
, Ediție specială, 03/vol. 35, p. 82), cât și Decizia 2005/760.
În cadrul considerentului (9) al Regulamentului nr. 318/2007 se precizează că, luând în considerare rolul jucat de păsările sălbatice migratoare în răspândirea gripei aviare din Asia în Europa în 2005 și în 2006, este necesară limitarea importurilor de păsări, altele decât păsările de curte, la păsările crescute în captivitate.
Potrivit considerentului (10) al Regulamentului nr. 318/2007:
„Rareori este posibilă diferențierea sigură a acestor păsări capturate în sălbăticie de păsările crescute în captivitate. Se pot aplica metode de marcare a ambelor tipuri de păsări, fără a fi posibilă deosebirea între ele. Prin urmare, trebuie limitate importurile de păsări, altele decât păsările de curte, la unitățile de creștere acreditate de o autoritate competentă a țării terțe de export și stabilirea unor condiții minime pentru această aprobare.”
Articolul 1 din Regulamentul nr. 318/2007, intitulat „Obiectul”, prevede:
„Regulamentul stabilește condițiile de sănătate a animalelor pentru importul anumitor păsări în [Uniune] din țările terțe și părți ale acestora numite în continuare în anexa I, precum și condițiile de carantină pentru astfel de importuri.”
Articolul 2 din Regulamentul nr. 318/2007, intitulat „Sfera de aplicare”, are următorul cuprins:
„Regulamentul se aplică animalelor din speciile aviare.
Totuși, regulamentul nu se aplică următoarelor:
(a)
bibilici, curcani, rațe, gâște, prepelițe, porumbei, fazani, potârnichi și ratite (
Ratitae
) crescute sau ținute în captivitate pentru înmulțire, producție de carne sau ouă pentru consum sau pentru refurajarea rezervelor de vânat («păsări»);
(b)
păsări importate pentru programele de conservare acreditate de autoritatea competentă din statul membru de destinație;
(c)
animale de companie menționate la articolul 1 al treilea paragraf din Directiva 92/65/CEE, care își însoțesc stăpânul;
(d)
păsări destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor;
(e)
păsări destinate organelor, institutelor sau centrelor acreditate în conformitate cu articolul 13 din Directiva 92/65/CEE;
(f)
porumbei de concurs introduși pe teritoriul [Uniunii] dintr‑o țară vecină, unde aceștia trăiesc în mod obișnuit, și ulterior eliberați imediat în speranța că vor zbura înapoi spre acea țară terță;
(g)
păsări importate din Andorra, Elveția, Liechtenstein, Monaco, Norvegia, San Marino și Statul Vatican.”
Articolul 5 din Regulamentul nr. 318/2007, intitulat „Condițiile de import”, prevede:
„Importurile de păsări de la unitățile de creștere conforme cu articolul 4 îndeplinesc următoarele condiții:
(a)
păsările sunt păsări ținute [a se citi «crescute»] în captivitate [definite la articolul 3 litera (c) din același regulament ca fiind «păsări care nu au fost capturate în sălbăticie, ci crescute în captivitate din părinți împerecheați sau din însămânțare artificială efectuată în captivitate»];
(b)
păsările trebuie să provină din țări terțe sau părți ale acestora menționate în anexa I;
(c)
păsările au fost supuse testului de laborator pentru detectarea virusului între 7 și 14 zile înainte de livrare, iar rezultatele au fost negative pentru gripa aviară și pentru virusul bolii Newcastle;
(d)
păsările nu au fost vaccinate împotriva gripei aviare;
(e)
păsările sunt însoțite de un certificat de sănătate veterinar în conformitate cu modelul definit în anexa III («certificatul de sănătate veterinar»);
(f)
păsările sunt identificate cu un număr de identificare individual cu ajutorul unui inel montat pe picior cu semn distinctiv sau cu un microcip […]
(i)
păsările sunt transportate în containere [noi] identificate individual cu un număr de identificare la exterior ce trebuie să corespundă cu numărul de identificare din certificatul de sănătate al animalului.”
Potrivit articolului 11 alineatul (1) din Regulamentul nr. 318/2007, intitulat „Prevederile privind carantina”:
„Păsările vor fi ținute în carantină timp de cel puțin 30 de zile într‑o unitate sau un centru de carantină acreditat («carantină»).”
Anexa I la Regulamentul nr. 318/2007, intitulată „Lista țărilor terțe care pot folosi certificatul sanitar‑veterinar din anexa III”, prevede:
„Țările terțe sau părți ale acestora enumerate în coloanele 1 și 3 din tabelul din partea I a anexei I la Decizia 2006/696/CE a Comisiei, unde coloana 4 a tabelului respectiv dă un model de certificat veterinar pentru păsările pentru reproducție sau de producție, altele decât ratitele (BPP).”
Decizia 2006/696/CE a Comisiei din 28 august 2006 de stabilire a unei liste a țărilor terțe din care pot fi importate și din care pot tranzita în cadrul [Uniunii] păsările de curte, ouăle destinate incubației, puii de o zi, carnea de pasăre, de ratită și de vânat sălbatic cu pene, ouăle și produsele din ouă și ouăle fără microorganisme patogene specificate, cât și a condițiilor aplicabile în materie de certificare sanitar‑veterinară și de modificare a Deciziilor 93/342/CEE, 2000/585/CE și 2003/812/CE (
JO L 295, p. 1
, Ediție specială, 03/vol. 76, p. 128), menționată în anexa I la Regulamentul nr. 318/2007, a fost abrogată și înlocuită de Regulamentul nr. 798/2008 al Comisiei din 8 august 2008 de stabilire a unei liste a țărilor terțe, teritoriilor, zonelor sau compartimentelor din care pot fi importate în [Uniune] și pot tranzita [Uniunea] păsările de curte și produsele de pasăre, precum și a cerințelor de certificare sanitar‑veterinară (
JO L 226, p. 1
).
Procedura și concluziile părților
Prin cererea introductivă depusă la grefa Tribunalului la 17 august 2010, reclamanții au introdus prezenta acțiune în despăgubire.
Reclamanții solicită Tribunalului:
—
obligarea Uniunii sau a Comisiei la plata unei despăgubiri pentru prejudiciul pe care l‑au suferit ca urmare a adoptării de către Comisie a Deciziei 2005/760 sau a prelungirii aplicării acesteia prin Deciziile 2005/862, 2006/79, 2006/405, 2006/522, 2007/21 și 2007/183, precum și a Regulamentului nr. 318/2007;
—
obligarea Uniunii sau a Comisiei la plata cheltuielilor de judecată.
Comisia solicită Tribunalului:
—
respingerea acțiunii în despăgubire ca nefondată;
—
obligarea reclamanților la plata cheltuielilor de judecată.
Întrucât compunerea camerelor Tribunalului a fost modificată, judecătorul raportor a fost repartizat la 29 mai 2012 Camerei întâi, căreia, prin urmare, i‑a fost atribuită prezenta cauză.
Pe baza raportului judecătorului raportor, Tribunalul (Camera întâi) a decis deschiderea procedurii orale.
Pledoariile părților și răspunsurile acestora la întrebările orale adresate de Tribunal au fost ascultate în ședința din 20 noiembrie 2012.
În drept
A –
Cu privire la condițiile angajării răspunderii extracontractuale a Uniunii
Potrivit articolului 340 al doilea paragraf TFUE, în materie de răspundere extracontractuală, Uniunea este obligată să repare, în conformitate cu principiile generale comune ordinilor juridice ale statelor membre, prejudiciile cauzate de instituțiile sale sau de agenții săi în exercițiul funcțiunilor lor.
Potrivit unei jurisprudențe constante, angajarea răspunderii extracontractuale a Uniunii, în sensul articolului 340 al doilea paragraf TFUE, pentru conduita ilicită a instituțiilor sau a organelor sale este supusă întrunirii mai multor condiții având caracter cumulativ, și anume, nelegalitatea comportamentului imputat instituției sau organului Uniunii, caracterul real al prejudiciului și existența unei legături de cauzalitate între conduita invocată și prejudiciul pretins (a se vedea Hotărârea Curții din 9 noiembrie 2006, Agraz și alții/Comisia,
C-243/05 P, Rec., p. I-10833
, punctul 26, și Hotărârea Tribunalului din 2 martie 2010, Arcelor/Parlamentul European și Consiliul,
T-16/04, Rep., p. II-211
, punctul 139 și jurisprudența citată).
În ceea ce privește, mai precis, prima condiție, referitoare la conduita nelegală imputată instituției sau organului în cauză, jurisprudența cere să fie demonstrată existența unei încălcări suficient de grave a unei norme de drept care are ca obiect conferirea de drepturi particularilor. Criteriul decisiv care permite să se considere că o încălcare este suficient de gravă constă în nerespectarea manifestă și gravă, de către instituția sau organul Uniunii în cauză, a limitelor impuse puterii sale de apreciere. Numai atunci când această instituție sau acest organ nu dispune decât de o marjă de apreciere considerabil redusă sau chiar inexistentă simpla încălcare a dreptului comunitar poate să fie suficientă pentru a se stabili existența unei încălcări suficient de grave (Hotărârea Curții din 4 iulie 2000, Bergaderm și Goupil/Comisia,
C-352/98 P, Rec., p. I-5291
, punctele 42-44, și Hotărârea Curții din 10 decembrie 2002, Comisia/Camar și Tico,
C-312/00 P, Rec., p. I-1355
, punctul 54, precum și Hotărârea Tribunalului din 12 iulie 2001, Comafrica și Dole Fresh Fruit Europe/Comisia,
T-198/95, T-171/96, T-230/97, T-174/98 și T-225/99, Rec., p. II-1975
, punctul 134, și Hotărârea Tribunalului Arcelor/Parlamentul European și Consiliul, punctul 61 de mai sus, punctul 141).
Cu toate acestea, jurisprudența amintită nu stabilește nicio legătură automată între, pe de o parte, lipsa puterii de apreciere a instituției în cauză și, pe de altă parte, calificarea încălcării ca fiind o încălcare suficient de gravă a dreptului Uniunii. Astfel, chiar dacă are un caracter determinant, întinderea puterii de apreciere a instituției în cauză nu constituie un criteriu exclusiv. În această privință, Curtea a amintit în mod constant că regimul pe care l‑a stabilit pe baza articolului 340 al doilea paragraf TFUE ia în considerare în special complexitatea situațiilor pe care trebuie să le soluționeze și dificultățile de aplicare sau de interpretare a textelor. În special, în prezența unei marje de apreciere a Comisiei reduse, considerabil reduse sau chiar inexistente, Curtea a confirmat temeinicia examinării de către Tribunal a complexității situațiilor care trebuie soluționate pentru a aprecia dacă pretinsa încălcare a dreptului Uniunii era suficient de gravă. Rezultă că numai stabilirea existenței unei nereguli care nu ar fi fost comisă în împrejurări similare de o administrație care acționează cu prudența și cu diligența obișnuite poate să angajeze răspunderea Uniunii. Prin urmare, este de competența instanței Uniunii, după ce a determinat, mai întâi, dacă instituția în cauză dispunea de o marjă de apreciere, să ia în considerare în continuare complexitatea situațiilor pe care trebuie să le soluționeze, dificultățile de aplicare sau de interpretare a textelor, gradul de claritate și de precizie al normei încălcate și caracterul intenționat sau impardonabil al erorii comise (a se vedea în acest sens Hotărârea Tribunalului din 3 martie 2010, Artegodan/Comisia,
T-429/05, Rep., p. II-491
, punctele 59-62 și jurisprudența citată).
În ceea ce privește aplicarea criteriului încălcării suficient de grave în contextul prezentei spețe, trebuie precizat că o eventuală încălcare suficient de gravă a normelor de drept în cauză trebuie să se bazeze pe nerespectarea vădită și gravă a limitelor puterii largi de apreciere de care dispune legiuitorul Uniunii în exercitarea competențelor în domeniul politicii agricole comune în temeiul articolului 37 CE [a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Curții din 12 iulie 2001, Jippes și alții,
C-189/01, Rec., p. I-5689
, punctul 80, Hotărârea Curții din 9 septembrie 2003, Monsanto Agricoltura Italia și alții,
C-236/01, Rec., p. I-8105
, punctul 135, și Hotărârea Curții din 15 octombrie 2009, Enviro Tech (Europe),
C-425/08, Rep., p. I-10035
, punctul 47, precum și Hotărârea Tribunalului din 11 septembrie 2002, Pfizer Animal Health/Consiliul,
T-13/99, Rec., p. II-3305
, punctul 166, Hotărârea Tribunalului din 26 noiembrie 2002, Artegodan și alții/Comisia,
T-74/00, T-76/00, T-83/00-T-85/00, T-132/00, T-137/00 și T-141/00, Rec., p. II-4945
, punctul 201, și Hotărârea Tribunalului din 10 februarie 2004, Afrikanische Frucht‑Compagnie și Internationale Fruchtimport Gesellschaft Weichert/Consiliul și Comisia,
T-64/01 și T-65/01, Rec., p. II-521
, punctul 101 și jurisprudența citată]. Astfel, exercitarea acestei puteri discreționare implică necesitatea ca legiuitorul Uniunii să anticipeze și să evalueze o serie de evoluții ecologice, științifice, tehnice și economice cu caracter complex și nesigur (a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Curții din 16 decembrie 2008, Arcelor Atlantique et Lorraine și alții,
C-127/07, Rep., p. I-9895
, punctele 57-59, și Hotărârea Arcelor/Parlamentul European și Consiliul, punctul 61 de mai sus, punctul 143).
În această privință, trebuie amintit că cerința unei încălcări suficient de grave a dreptului Uniunii urmărește, indiferent de natura actului ilicit în discuție, să evite ca riscul de a suporta prejudiciile pretinse de întreprinderile în cauză să limiteze capacitatea instituției în cauză de a‑și exercita pe deplin competențele în interesul general, atât în cadrul activității sale din domeniul normativ sau care implică alegeri de politică economică, cât și în domeniul competenței sale administrative, asigurându‑se în același timp că particularii nu suportă consecințele neîndeplinirii flagrante și impardonabile a unor obligații (a se vedea Hotărârea Artegodan/Comisia, punctul 63 de mai sus, punctul 55 și jurisprudența citată).
În speță, reclamanții susțin, în esență, că, prin faptul că a instituit, inițial cu caracter provizoriu, prin adoptarea Deciziei 2005/760, o interdicție de a importa păsări sălbatice capturate în mediul lor natural, prin faptul că a prelungit apoi respectiva interdicție prin intermediul unor decizii de prelungire și prin faptul că a făcut, în final, ca această interdicție să devină „
de facto
” permanentă prin adoptarea Regulamentului nr. 318/2007, Comisia ar fi săvârșit o încălcare suficient de gravă a unor norme de drept care au ca obiect să le confere drepturi, ceea ce le‑ar fi produs un prejudiciu real și cert.
Tribunalul consideră că este oportun să examineze, mai întâi, existența unei conduite nelegale a Comisiei, în raport cu principiile prezentate la punctele 62-65 de mai sus.
B –
Cu privire la existența unei conduite nelegale
În cadrul înscrisurilor depuse, reclamanții afirmă că Comisia a avut în trei rânduri o conduită nelegală, constând, în primul rând, în interzicerea importului de păsări capturate în mediul lor natural instituită prin Decizia 2005/760, în al doilea rând, în prelungirea acestei interdicții de import prin intermediul deciziilor de prelungire și, în al treilea rând, în interzicerea definitivă „
de facto
” a importului prevăzută de Regulamentul nr. 318/2007.
Cu privire la fiecare dintre aceste aspecte ale conduitei nelegale a Comisiei, reclamanții invocă, în esență, trei motive. Acestea privesc, în primul rând, necompetența Comisiei sau nerespectarea manifestă și gravă de către aceasta a limitelor impuse puterii sale de apreciere de către actele care constituie temeiul juridic pe care s‑a bazat adoptarea Deciziei 2005/760, a deciziilor de prelungire și, respectiv, a Regulamentului nr. 318/2007 (denumite în continuare, împreună, „actele contestate”), în al doilea rând, încălcarea suficient de gravă, de către Comisie, a normelor de drept care conferă drepturi particularilor și, în al treilea rând, răspunderea pentru un act care, deși este licit, le‑ar fi produs totuși un prejudiciu.
Tribunalul consideră că este oportun să examineze aceste trei motive separat în raport cu fiecare dintre aspectele pretinsei conduite nelegale a Comisiei, și anume, actele contestate.
1.
Cu privire la necompetența Comisiei sau la nerespectarea manifestă și gravă de către aceasta a limitelor impuse puterii sale de apreciere de către actele care constituie temeiul juridic pe care s‑a bazat adoptarea actelor contestate
a) Cu privire la legalitatea Deciziei 2005/760
Cu privire la primul motiv, întemeiat pe nerespectarea manifestă și gravă a limitelor impuse puterii de apreciere a Comisiei în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și pe nerespectarea obligației de diligență a acesteia
– Cu privire la conținutul primului motiv
Prin intermediul primului motiv, pe de o parte, reclamanții susțin că Comisia nu avea competența să adopte actele contestate și că, în acest caz, simpla încălcare a dreptului Uniunii era suficientă pentru a se putea stabili existența unei nelegalități în sensul jurisprudenței citate la punctul 62 de mai sus. Pe de altă parte, reclamanții reproșează Comisiei că, prin adoptarea Deciziei 2005/760, a încălcat în mod manifest și grav limitele impuse puterii de apreciere pe care i‑o conferea articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496.
În susținerea diferitelor critici formulate, reclamanții afirmă, în esență, că, în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, Comisia nu are posibilitatea să adopte măsuri de salvgardare decât într‑un cadru strict delimitat și, așadar, în cadrul unei competențe nediscreționare. În primul rând, potrivit reclamanților, Comisia nu ar putea adopta o măsură decât în cazul unui pericol grav pentru sănătatea animalelor sau a oamenilor sau pentru alte motive grave privind sănătatea animală. În al doilea rând, Comisia nu ar putea alege decât una dintre cele două măsuri prevăzute de această dispoziție, și anume, fie suspendarea importurilor, fie stabilirea unor condiții speciale. În al treilea rând, aceste măsuri ar fi limitate la întregul teritoriu sau la o parte din teritoriul țării terțe în cauză și, eventual, la țara terță de tranzit. Or, Comisia ar fi depășit limitele competenței sale pentru că a suspendat importurile din toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE, inclusiv din continente întregi care nu erau afectate de gripa aviară, în loc să se limiteze la zonele specifice în care exista un risc. În această privință, reclamanții precizează că Comisia ar fi trebuit să facă, în cadrul acestei decizii, o distincție între, pe de o parte, țările în care gripa aviară apăruse în acest stadiu și în care, prin urmare, exista un risc real sau un tranzit din sau către aceste țări și, pe de altă parte, țările în care nu exista niciun caz de contaminare sau niciun risc care să justifice aplicarea în cazul acestora a unei interdicții a importurilor. Astfel, importurile provenind printre altele din America Centrală și de Sud și din Oceania nu ar fi trebuit să fie suspendate. Or, prin faptul că omis să examineze în mod specific situația și riscurile din fiecare țară terță sau din fiecare țară terță de tranzit, Comisia nu numai că ar fi încălcat în mod manifest și grav limitele competenței sale și ar fi acționat într‑un mod deosebit de arbitrar, ci și‑ar fi încălcat de asemenea obligația de prudență și de diligență.
Comisia contestă argumentele reclamanților și susține, în esență, că are o largă marjă de apreciere în ceea ce privește punerea în aplicare printre altele a articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496.
Tribunalul consideră oportun să examineze, într‑o primă etapă, dacă Comisia avea o largă putere de apreciere în ceea ce privește adoptarea actelor contestate și, într‑o a doua etapă, dacă și‑a îndeplinit obligația de diligență cu privire la respectarea limitelor și la exercitarea completă a unei astfel de marje de apreciere.
– Cu privire la existența unei largi puteri de apreciere în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496
Cu titlu introductiv, Tribunalul reține că Decizia 2005/760 este întemeiată, în principal, pe articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496.
În continuare, reiese atât din modul de redactare a considerentului (2) al Deciziei 2005/760, în care se menționează că „este oportun să se suspende importurile de păsări provenind din anumite zone de risc”, cât și din contextul identificării în octombrie 2005, în centrul de carantină din Essex, a unor păsări importate infectate cu GAPP (a se vedea punctul 15 de mai sus) că, în speță, Comisia a folosit drept temei juridic precis prima ipoteză menționată la articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, și anume apariția sau răspândirea pe teritoriul unei țări terțe a unei zoonoze sau a unei boli sau cauze care ar putea constitui un pericol grav pentru sănătatea animalelor sau a oamenilor, iar nu a doua ipoteză, care se referă la orice alt motiv grav de sănătate animală.
Tribunalul consideră, în plus, că trebuie să fie interpretat articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și în special expresia „pericol grav pentru sănătatea animalelor sau a oamenilor”, în lumina principiilor care guvernează politica Uniunii în domeniul protecției sănătății umane și a sănătății animale și în special a principiului precauției, dispoziția menționată reprezentând o aplicare specifică a acestuia din urmă.
În această privință, trebuie amintit că, astfel cum reiese din cuprinsul articolului 174 alineatele (1) și (2) CE, protecția sănătății persoanelor face parte dintre obiectivele politicii Uniunii în domeniul mediului, care urmărește un nivel ridicat de protecție și se întemeiază printre altele pe principiul precauției și pe principiul acțiunii preventive. Cerințele acestei politici trebuie integrate în definirea și în punerea în aplicare a celorlalte politici ale Uniunii. În plus, astfel cum se prevede la articolul 152 CE, cerințele în materia protecției sănătății umane și a sănătății animale sunt o componentă a tuturor politicilor și acțiunilor Uniunii și trebuie să fie, prin urmare, luate în considerare în punerea în aplicare a politicii agricole comune de către instituțiile Uniunii. Principiul precauției se aplică atunci când instituțiile Uniunii iau, în cadrul politicii agricole comune, măsuri de protecție a sănătății umane și a sănătății animale (a se vedea Hotărârea Curții din 22 decembrie 2010, Gowan Comércio Internacional e Serviços,
C-77/09, Rep., p. I-13533
, punctele 71 și 72 și jurisprudența citată).
Principiul precauției constituie un principiu general al dreptului Uniunii care decurge din articolul 3 litera (p) CE, din articolul 6 CE, din articolul 152 alineatul (1) CE, din articolul 153 alineatele (1) și (2) CE și din articolul 174 alineatele (1) și (2) CE, principiu care impune autorităților în cauză să ia, în cadrul precis al exercitării competențelor care le sunt atribuite prin reglementarea relevantă, măsuri adecvate pentru a preveni anumite riscuri potențiale pentru sănătatea publică, siguranță și mediu, dând prioritate cerințelor referitoare la protecția acestor interese față de interesele economice (a se vedea Hotărârea Tribunalului din 9 septembrie 2011, Dow AgroSciences și alții/Comisia,
T-475/07, Rep., p. II-5937
, punctul 144 și jurisprudența citată).
Astfel, principiul precauției permite instituțiilor, în cazul în care persistă unele incertitudini științifice cu privire la existența sau la întinderea riscurilor privind sănătatea umană, să ia măsuri de protecție fără a trebui să aștepte demonstrarea deplină a caracterului real și grav al acestor riscuri (a se vedea Hotărârea Gowan Comércio Internacional e Serviços, punctul 78 de mai sus, punctul 73 și jurisprudența citată) sau materializarea efectelor dăunătoare asupra sănătății (a se vedea în acest sens Hotărârea Tribunalului Pfizer Animal Health/Consiliul, punctul 64 de mai sus, punctele 139 și 141, și Hotărârea Tribunalului din 11 septembrie 2002, Alpharma/Consiliul,
T-70/99, Rec., p. II-3495
, punctele 152 și 154).
În plus, atunci când se dovedește imposibilă determinarea cu certitudine a existenței sau a întinderii riscului invocat din cauza naturii insuficiente, neconcludente sau imprecise a rezultatelor studiilor efectuate, dar persistă probabilitatea unui prejudiciu real pentru sănătatea publică în ipoteza realizării riscului, principiul precauției justifică adoptarea unor măsuri restrictive, cu condiția ca acestea să fie nediscriminatorii și obiective (a se vedea Hotărârea Gowan Comércio Internacional e Serviços, punctul 78 de mai sus, punctul 76 și jurisprudența citată).
Reiese din principiile prezentate mai sus că, atunci când intenționează să adopte o măsură de salvgardare pe baza primei ipoteze prevăzute la articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, și anume, apariția sau răspândirea unei „[zoonoze, a unei boli sau a unei cauze] care ar putea constitui un pericol grav pentru sănătatea animalelor sau a oamenilor”, Comisia are o largă putere de apreciere în temeiul principiului precauției. Astfel, în conformitate cu respectivul principiu, Comisia poate lua măsuri de salvgardare pentru a preveni răspândirea potențială a unor astfel de boli, atunci când există motive grave privind sănătatea animală care justifică acest lucru. În plus, reiese din jurisprudență că instituțiile Uniunii au de asemenea o largă putere de apreciere în ceea ce privește stabilirea nivelului de risc considerat inacceptabil pentru societate în contextul aplicării principiului precauției și, în special, al adoptării unor măsuri de salvgardare (a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Pfizer Animal Health/Consiliul, punctul 64 de mai sus, punctul 167, și Hotărârea Alpharma/Consiliul, punctul 80 de mai sus, punctul 178 și jurisprudența citată).
Având în vedere cele de mai sus, trebuie să fie respinsă critica reclamanților potrivit căreia Comisia nu avea o largă putere de apreciere în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și era supusă unei competențe nediscreționare.
– Cu privire la respectarea obligației de diligență
În cazul în care o instituție a Uniunii dispune de o largă putere de apreciere, controlul respectării garanțiilor conferite de ordinea juridică a Uniunii în cadrul procedurilor administrative prezintă totuși o importanță fundamentală. Printre aceste garanții figurează în special obligația instituției competente de a examina atent și imparțial toate elementele relevante ale cazului și aceea de a‑și motiva decizia în mod suficient (a se vedea în acest sens Hotărârea Curții din 6 noiembrie 2008, Țările de Jos/Comisia,
C-405/07 P, Rep., p. I-8301
, punctul 56, în care se facere referire printre altele la Hotărârea Curții din 21 noiembrie 1991, Technische Universität München,
C-269/90, Rec., p. I-5469
, punctul 14, precum și Hotărârea Tribunalului Dow AgroSciences și alții/Comisia, punctul 79 de mai sus, punctul 154). Astfel, respectarea obligației Comisiei de a reuni, acționând în mod diligent, elementele de fapt indispensabile pentru exercitarea puterii sale largi de apreciere, precum și controlul acesteia de către instanța Uniunii sunt cu atât mai importante cu cât exercitarea respectivei puteri de apreciere nu este supusă decât unui control jurisdicțional restrâns în ceea ce privește fondul, limitat la verificarea săvârșirii unei erori vădite. Astfel, obligația instituției competente de a examina atent și imparțial toate elementele relevante ale cazului constituie o condiție prealabilă indispensabilă pentru ca instanța Uniunii să poată verifica dacă erau întrunite elementele de fapt și de drept de care depinde exercitarea acestei largi puteri de apreciere [a se vedea în acest sens Hotărârea Enviro Tech (Europe), punctul 64 de mai sus, punctele 47 și 62, Hotărârea Tribunalului Pfizer Animal Health/Consiliul, punctul 64 de mai sus, punctele 166 și 171, și Hotărârea Tribunalului din 17 martie 2005, Agraz și alții/Comisia,
T-285/03, Rec., p. II-1063
, punctul 49].
În această privință, s‑a precizat de asemenea în jurisprudență că efectuarea unei evaluări științifice a riscurilor pe cât de exhaustive posibil pe baza unor avize științifice întemeiate pe principiile excelenței, transparenței și independenței constituie o garanție procedurală importantă în vederea asigurării obiectivității științifice a măsurilor și a evitării adoptării unor măsuri arbitrare (Hotărârea Pfizer Animal Health/Consiliul, punctul 64 de mai sus, punctul 172). Astfel, s‑a stabilit că se putea considera că este aplicabilă prima ipoteză din articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 atunci când informații noi modificau în mod semnificativ percepția pericolului reprezentat de o boală (a se vedea en ce sens și prin analogie Hotărârea Curții din 22 iunie 2011, Denkavit Nederland și alții,
C-346/09, Rep., p. I-5517
, punctul 51 și jurisprudența citată).
În speță, trebuie să se constate că, întrucât s‑a bazat, ca temei juridic, pe prima ipoteză din articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, care se referea în mod expres la apariția sau la răspândirea „pe teritoriul unei țări terțe” a unei „[zoonoze, a unei boli sau a unei cauze] care ar putea constitui un pericol grav pentru sănătatea animalelor sau a oamenilor”, Comisia trebuia să demonstreze că măsurile de salvgardare luate aveau o legătură suficient de directă cu „toată țara sau [cu o] parte a țării terțe în cauză”, adică cu țările terțe pe teritoriul cărora apăruseră cazurile de gripă aviară și, „după caz, [cu țara/țările] terț[ă/e] de tranzit”. Comisiei îi revenea această sarcină a probei și obligația de motivare cu atât mai mult cu cât, în cadrul celui de al doilea considerent al Deciziei 2005/760, s‑a referit explicit la necesitatea de a „suspend[a] importurile de păsări provenind din anumite zone de risc”.
Or, din considerentul (2) al Deciziei 2005/760 coroborat cu articolul 1 din aceasta, precum și cu anexa la respectiva decizie reiese că, având în vedere cele două cazuri de GAPP identificate în septembrie 2005, care ar fi provenit din Suriname și din Taiwan (a se vedea punctul 76 de mai sus), Comisia a decis să extindă măsura suspendării la toate importurile de păsări din toate țările terțe aparținând celor cinci comisii regionale ale OIE, și anume, Africa, continentul american, Asia, inclusiv Extremul Orient și Oceania, Europa și Orientul Mijlociu, așadar, la importurile provenind din lumea întreagă.
Cu toate acestea, în pofida faptului că, în acest stadiu, se considera că păsările infectate care fuseseră identificate în centrul de carantină din Essex proveneau din Suriname și din Taiwan, așadar, din țări terțe situate în America de Sud și, respectiv, în Asia, fapt care putea justifica suspendarea importurilor provenind din aceste continente, nu reiese nici din motivarea Deciziei 2005/760, nici din înscrisurile Comisiei prezentate în cursul procedurii că aceasta depusese diligența necesară pentru a investiga aspectul dacă riscul sau pericolul grav pentru sănătate imputabil păsărilor provenite din aceste țări terțe putea exista, în mod analog, în țări terțe situate, de exemplu, în Africa sau în Oceania. Astfel, dosarul în litigiu nu cuprinde niciun indiciu de natură să demonstreze că, la momentul adoptării Deciziei 2005/760, Comisia dispunea de informații pertinente care îi permiteau să extrapoleze concluziile referitoare la existența unui astfel de risc sau pericol în ceea ce privește importurile de păsări din zone foarte îndepărtate de țările terțe în cauză, fie și numai în calitatea acestora de țări de tranzit, nici că încercase să obțină astfel de informații, nici că își exercitase efectiv larga marjă de apreciere de care dispunea în această privință.
Astfel, primul aviz al EFSA, așadar, singurul aviz științific pertinent de care Comisia dispunea la acel moment, nu constatase o situație endemică neobișnuită a virusului H5N1 care infectase păsări sălbatice decât în „anumite țări din Asia”, recunoscând în același timp că, ținând seama de caracterul inedit al acestei situații și de lipsa de cunoștințe cu privire la acest fenomen, consecințele sale ar fi putut fi imprevizibile și nu ar fi putut fi evaluate pe baza unor date științifice suficiente (a se vedea punctul 12 de mai sus). Pe de altă parte, reiese dintr‑un raport al OIE din 19 august 2009, care conține o listă de țări terțe în care apăruseră cazuri de GAPP începând cu anul 2004 și până în octombrie 2005, listă în care figurează numai țări din Asia și anumite țări europene, că astfel de informații erau totuși efectiv disponibile și de natură să demonstreze că alte continente și țări nu fuseseră încă expuse la acel moment propagării GAPP. În condițiile în care Comisia susține, într‑un mod foarte vag și numai în cadrul memoriului în apărare, că nu dispunea, la acel moment, decât de primul aviz al EFSA și că era imposibil să stabilească în prealabil care erau țările și zonele care prezentau un risc din cauza „migrațiilor păsărilor sălbatice de la un continent la altul și [a faptului] că rutele de migrație nu [erau] cunoscute în mod amănunțit”, este suficient să se constate că Comisia nu a prezentat, în cadrul motivării Deciziei 2005/760 sau în cursul procedurii, niciun element susținut de rapoarte de evaluare științifică de natură să demonstreze că exista un risc de migrație a păsărilor sălbatice provenind din Suriname sau din Taiwan care putea să afecteze printre altele Africa și Oceania, sau că era efectiv imposibilă o astfel de demonstrare a rutelor de migrație. Astfel, în această privință, Comisia s‑a limitat să invoce, exclusiv în cadrul memoriului în apărare, migrațiile păsărilor sălbatice de la un continent la altul, afirmând, fără a se baza pe vreo dovadă, că rutele de migrație nu erau cunoscute în mod amănunțit și că era, în consecință, imposibil să se realizeze în prealabil o împărțire realistă a țărilor în cadrul mai multor zone de risc. De altfel, trebuie precizat că Comisia indicase chiar ea, în cuprinsul unei scrisori adresate Asociației Europene a Crescătorilor și Comercianților de Păsări la 31 ianuarie 2007, că, înainte de anul 2006, se considerase întotdeauna că rolul păsărilor sălbatice era minor ca urmare a ratei ridicate de mortalitate a păsărilor infectate cu virusuri puternic patogene.
Trebuie însă constatat că, în speță, având în vedere jurisprudența citată la punctul 84 de mai sus, Comisia nu putea, în cadrul aplicării primei ipoteze cuprinse în articolul 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și al exercitării complete a puterii largi de apreciere de care dispunea în această privință, să nu investigheze și să examineze, pe de o parte, problema determinată de întrebarea dacă și în ce măsură țările terțe vizate în acest stadiu, și anume, Surinamul și un anumit număr de țări din Asia, se încadrau în anumite zone teritoriale mai largi care puteau fi expuse riscului unei răspândiri a GAPP, incluzând în special țările limitrofe respectivelor țări, inclusiv țările de tranzit, și, pe de altă parte și în special, problema determinată de întrebarea dacă și în ce măsură alte țări terțe sau chiar alte continente în afară de America de Sud și de Asia de Sud‑Est puteau fi afectate de o astfel de propagare sau puteau fi implicate în cadrul acesteia. În această privință, Comisia nu poate invoca nici faptul că solicitase deja, în aprilie 2005, un al doilea aviz din partea EFSA pentru a‑și îndeplini obligația de investigare a acestei probleme. Astfel, mandatul EFSA care făcea obiectul acestei cereri nu privea decât o evaluare calitativă a riscului pentru sănătatea și bunăstarea animalelor legat de importul de păsări sălbatice, iar nu o analiză cantitativă sau referitoare la zonele care prezentau riscuri, în special ca urmare a rutelor păsărilor sălbatice migratoare, și nici riscurile pentru sănătatea umană și nu avea legătură cu incidentele survenite în centrele de carantină din Essex în luna octombrie 2005.
Or, în lipsa unei motivări și a unor elemente de fapt concrete și suficient de bine demonstrate din punct de vedere științific (a se vedea jurisprudența citată la punctul 85 de mai sus), care ar fi fost de natură să justifice abordarea globală adoptată în Decizia 2005/760, și în lipsa unei investigări suficient de diligente de către Comisie a acestui aspect, trebuie să se constate că, în speță, aceasta din urmă nu și‑a îndeplinit nici obligația de diligență, nici obligația de motivare. În această privință, Comisia nu ar putea invoca nici faptul că trebuia să adopte o măsură de salvgardare urgentă. Pe de o parte, Comisia nu evocă un astfel de motiv de urgență nici în Decizia 2005/760, nici în înscrisurile sale prezentate Tribunalului și, pe de altă parte, eventualul caracter urgent al situației în cauză nu poate justifica faptul că Comisia a omis total, în primul rând, să efectueze o examinare riguroasă și completă a elementelor pertinente de care dispunea la acel moment în vederea obținerii unei evaluări științifice a riscurilor pe cât de exhaustive posibil, a asigurării obiectivității științifice a măsurii preconizate și a evitării adoptării unor măsuri arbitrare și, în al doilea rând, să prezinte o motivare suficientă în cadrul deciziei în cauză.
În această privință, Comisia nu poate invoca, exclusiv în cadrul memoriului în apărare, necesitatea de a proteja personalul centrelor de carantină împotriva GAPP. Pe de o parte, niciun element din dosar nu indică faptul că, prin adoptarea Deciziei 2005/760, Comisia a reținut efectiv un astfel de risc. Pe de altă parte și în orice caz, Comisia nu putea preveni efectiv un astfel de risc, presupunând că acesta ar fi dovedit, decât prin abandonarea totală a plasării în carantină a păsărilor importate. Or, la data adoptării Deciziei 2005/760, Comisia a adoptat și Decizia 2005/759/CE privind unele măsuri de protecție în legătură cu GAPP în anumite țări terțe și circulația păsărilor provenind din țări terțe, care își însoțesc proprietarii (
JO L 285, p. 52
), în care a menținut în mod specific sistemul de plasare în carantină a respectivelor păsări.
Având în vedere elementele din dosar, trebuie să se considere că reclamanții au demonstrat că, în speță, Comisia a încălcat obligația de diligență care îi revenea și, prin urmare, o normă de drept care conferea drepturi particularilor (a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Tribunalului din 18 septembrie 1995, Nölle/Consiliul și Comisia,
T-167/94, Rec., p. II-2589
, punctul 76), prin faptul că a adoptat o conduită pe care nu ar fi avut‑o o instituție diligentă, aflată în circumstanțe identice cu cele în care Comisia a adoptat Decizia 2005/760, fapt care nu a putut fi contrazis de Comisie. Prin urmare, trebuie să se constate, având în vedere nerespectarea de către Comisie a obligației sale de diligență, care este o condiție prealabilă pentru exercitarea completă de către aceasta a puterii largi de apreciere de care dispunea în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și pentru respectarea principiului precauției, că această încălcare a principiului diligenței este suficient de gravă pentru a angaja răspunderea extracontractuală a Uniunii în ceea ce privește adoptarea nelegală a Deciziei 2005/760.
În consecință, urmează să fie admis primul motiv invocat, în măsura în care reclamanții critică Comisia pentru nerespectarea obligației sale de diligență, fără să fie necesară pronunțarea cu privire la celelalte critici și argumente invocate de reclamanți în acest context.
Întrucât Tribunalul consideră că Comisia se bucura de o largă putere de apreciere în ceea ce privește punerea în aplicare a articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, este necesar să se examineze și cel de al doilea motiv invocat, întemeiat în special pe depășirea limitelor respectivei puteri de apreciere ca urmare a unei încălcări grave a principiului proporționalității.
Cu privire la al doilea motiv, întemeiat pe depășirea limitelor puterii de apreciere a Comisiei ca urmare a unei încălcări grave a principiului proporționalității
În cadrul celui de al doilea motiv invocat, reclamanții susțin, în esență, că, în pofida eventualei existențe a unei largi puteri de apreciere a Comisiei, în cadrul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, în ceea ce privește adoptarea Deciziei 2005/760, Comisia și‑a exercitat în mod nelegal respectiva putere, depășind limitele acesteia, în special ca urmare a nerespectării principiului proporționalității. Astfel, închiderea riguroasă a frontierelor pentru importul tuturor speciilor de păsări sălbatice ar fi o măsură vădit disproporționată, ținând seama printre altele de buna funcționare a controalelor în cadrul sistemului de carantină, de necesitatea de a elimina elementele care ar putea încuraja comerțul ilegal cu păsări sălbatice și de caracterul inadecvat al unei interziceri a importurilor pentru a combate riscul mult mai important de contaminare provenind de la păsările sălbatice migratoare care trăiesc în libertate. În această privință, reclamanții precizează, în esență, că, în loc să suspende importul de păsări sălbatice provenind din 167 de țări, deși acestea din urmă nu prezentau niciun risc de propagare a gripei aviare, Comisia ar fi putut să adopte în octombrie 2005 măsuri mult mai puțin constrângătoare, din mai multe puncte de vedere, pentru a limita acest risc. Astfel, Comisia ar fi putut să interzică importurile provenind din anumite zone specifice care prezentau un risc, autorizând însă importurile care proveneau din toate celelalte țări în care nu exista, la acel moment, nicio infecție sau risc de propagare a gripei aviare și care nu erau nici țări de tranzit.
Comisia contestă argumentele reclamanților referindu‑se în special la puterea largă de apreciere de care dispunea printre altele în temeiul principiului precauției și susținând că suspendarea importurilor, astfel cum a fost instituită prin Decizia 2005/760, nu era vădit disproporționată.
În această privință, Tribunalul amintește că principiul proporționalității, care se numără printre principiile generale ale dreptului Uniunii și care este reluat la articolul 5 alineatul (4) TUE, impune ca actele instituțiilor Uniunii să nu depășească limitele a ceea ce este adecvat și necesar pentru realizarea obiectivelor legitime urmărite de reglementarea în cauză, fiind stabilit că, atunci când este posibilă alegerea între mai multe măsuri adecvate, trebuie să se recurgă la cea mai puțin constrângătoare și că inconvenientele cauzate nu trebuie să fie disproporționate în raport cu scopurile vizate (a se vedea în acest sens Hotărârea Curții din 8 iulie 2010, Afton Chemical,
C-343/09, Rep., p. I-7027
, punctul 45 și jurisprudența citată).
În ceea ce privește controlul jurisdicțional al condițiilor de punere în aplicare a unui asemenea principiu, având în vedere larga putere de apreciere de care dispune legiuitorul Uniunii în domeniul politicii agricole comune, numai caracterul vădit inadecvat al unei măsuri adoptate în acest domeniu în raport cu obiectivul pe care instituția competentă urmărește să îl atingă poate afecta legalitatea unei astfel de măsuri (Hotărârea Curții din 12 iulie 2001, Jippes și alții,
C-189/01, Rec., p. I-5689
, punctul 82; a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Gowan Comércio Internacional e Serviços, punctul 78 de mai sus, punctul 82 și jurisprudența citată). Astfel, nu trebuie să se stabilească dacă măsurile adoptate de legiuitorul Uniunii sunt singurele sau cele mai bune posibile, ci dacă acestea sunt sau nu sunt vădit inadecvate în raport cu obiectivul urmărit (a se vedea în acest sens Hotărârea Jippes și alții, citată anterior, punctul 83).
În plus, având în vedere jurisprudența citată la punctul 62 de mai sus, trebuie să se examineze, în vederea constatării unei încălcări suficient de grave a principiului proporționalității, dacă legiuitorul Uniunii a încălcat în mod manifest și grav limitele impuse puterii sale de apreciere.
Este necesar să se precizeze că și în cadrul recurgerii la principiul precauției, și în special al evaluării riscurilor, care presupune ca instituțiile Uniunii să dispună de o evaluare științifică a riscurilor și să stabilească nivelul de risc considerat inacceptabil pentru societate, ceea ce implică o alegere politică din partea lor (a se vedea în acest sens Hotărârea Dow AgroSciences și alții/Comisia, punctul 79 de mai sus, punctele 145 și 148 și jurisprudența citată), respectiva alegere trebuie să fie conformă cu principiul preeminenței protecției sănătății publice, a securității și a mediului în raport cu interesele economice, precum și cu principiile proporționalității și nediscriminării (a se vedea în acest sens Hotărârea Artegodan și alții/Comisia, punctul 64 de mai sus, punctul 186, și Hotărârea din 21 octombrie 2003, Solvay Pharmaceuticals/Consiliul,
T-392/02, Rec., p. II-4555
, punctul 125).
În prezenta cauză, Tribunalul constată că obiectivul urmărit de suspendarea importurilor de păsări sălbatice, în temeiul Deciziei 2005/760, era protejarea sănătății animale și a sănătății umane, astfel cum reiese din considerentul (1) al respectivei decizii.
Or, având în vedere considerațiile prezentate la punctele 84-94 de mai sus, prin care s‑a constatat o încălcare suficient de gravă de către Comisie a obligației sale de diligență, precum și faptul că aceasta nu și‑a exercitat în mod adecvat larga marjă de apreciere de care dispunea în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și al punerii în aplicare a principiului precauției, trebuie să se ajungă la concluzia că, ținând seama de lipsa de dovezi științifice care să poată justifica o suspendare temporară cu aplicabilitate generală a importurilor de păsări sălbatice, o astfel de măsură era de asemenea vădit disproporționată, cel puțin din punct de vedere geografic. Cu alte cuvinte, ținând seama de faptul că Comisia nu și‑a îndeplinit obligația de a examina în mod diligent și imparțial elementele de fapt pertinente care să îi permită să extrapoleze măsura de suspendare la importurile provenind din toate zonele avute în vedere de anexa la Decizia 2005/760 sau chiar a omis total să își exercite puterea de apreciere în această privință, Comisia nu a demonstrat nici că nu existau măsuri mai puțin constrângătoare, și anume, o suspendare a importurilor mai limitată din punct de vedere geografic. Prin urmare, este imposibil să se considere că, în speță, suspendarea importurilor de păsări sălbatice provenind din toate țările terțe aparținând comisiilor regionale ale OIE a fost necesară și adecvată pentru atingerea obiectivului urmărit de respectiva decizie, și anume, protejarea sănătății animale și a sănătății umane.
Trebuie, așadar, să se ajungă la concluzia că, prin adoptarea Deciziei 2005/760, Comisia a încălcat de asemenea în mod manifest și grav cerințele care rezultă din principiul proporționalității și, prin urmare, limitele puterii de apreciere de care dispunea în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și în cadrul punerii în aplicare a principiului precauției.
În consecință, trebuie constatat că Comisia a săvârșit o încălcare suficient de gravă a principiului proporționalității care poate angaja răspunderea Uniunii, astfel încât al doilea motiv invocat urmează să fie admis.
În aceste condiții, nu mai este necesar ca Tribunalul să se pronunțe asupra celorlalte critici și argumente invocate de reclamanți în cadrul celui de al doilea motiv pentru a contesta legalitatea Deciziei 2005/760 și nici cu privire la al treilea motiv, invocat cu titlu subsidiar.
În continuare, este necesar să se aprecieze dacă și în ce măsură legalitatea deciziilor de prelungire este afectată de aceleași motive de nelegalitate care afectează Decizia 2005/760.
b) Cu privire la legalitatea deciziilor de prelungire
Rezumatul argumentelor părților
Reclamanții afirmă că Comisia a săvârșit o încălcare suficient de gravă a unor norme de drept care au ca obiect conferirea de drepturi particularilor prin adoptarea deciziilor de prelungire a aplicabilității Deciziei 2005/760, și anume, Deciziile 2005/862, 2006/79, 2006/405, 2006/522, 2007/21 și 2007/183. În această privință, reclamanții reiterează argumentele prezentate deja referitor la Decizia 2005/760, adăugând, în esență, observațiile suplimentare prezentate în cele ce urmează.
În primul rând, motivul invocat pentru a justifica adoptarea Deciziei 2005/760 era eronat, întrucât pasărea de tip
Leiothrix
contaminată cu GAPP care fusese identificată în centrul de carantină din Essex provenea în realitate din Taiwan, iar nu din Suriname. Această eroare, care ar fi fost cunoscută de Comisie încă de la momentul publicării raportului DEFRA la 11 noiembrie 2005 (a se vedea punctul 23 de mai sus), nu mai putea, așadar, justifica deciziile de prelungire. În al doilea rând, atunci când a invocat, în special în cadrul considerentului (4) al Deciziei 2005/862, identificarea unor noi cazuri de GAPP în Uniune, Comisia ar fi neglijat faptul că originea acestei contaminări nu putea fi atribuită păsărilor sălbatice capturate în mediul lor natural, al căror import era suspendat de la momentul adoptării Deciziei 205/760, ci păsărilor sălbatice migratoare. În al treilea rând, atunci când a invocat primul și al doilea aviz al EFSA pentru a pretinde că toate păsările sălbatice reprezentau un risc de răspândire a GAPP, Comisia ar fi omis să țină seama de distincția fundamentală între specii, în ceea ce privește sensibilitatea lor față de GAPP, care a fost făcută în cadrul celui de al doilea aviz al EFSA. În al patrulea rând, prin faptul că nu a menționat apariția unui focar de GAPP în Asia de Sud‑Est decât începând cu decizia de prelungire 2006/79, Comisia ar fi încercat să justifice
a posteriori
adoptarea Deciziei 2005/760.
Comisia contestă argumentele reclamanților. În ceea ce privește deciziile de prelungire, aceasta afirmă, în esență, numai că respectivele decizii erau justificate de persistența pericolului pentru animale pe care îl reprezenta gripa aviară. La momentul respectiv, întreaga lume ar fi fost confruntată cu o situație extrem de instabilă și fără precedent. Astfel, înaintea adoptării deciziilor de prelungire, ar fi fost semnalate cazuri de gripă aviară în Djibouti, în Burkina Faso, în Niger, în India și în România. Ulterior deciziilor de prelungire, virusul și‑ar fi făcut reapariția în Tailanda și în Asia de Sud‑Est. Pe de altă parte, potrivit Comisiei, existau incertitudini importante cu privire la desfășurarea și la cauzele răspândirii rapide a virusului, precum și cu privire la riscul de mutație a virusului și la pericolele potențiale pentru sănătatea umană care puteau rezulta din aceasta. Ar fi fost necesar un timp suplimentar pentru a studia și a analiza desfășurarea răspândirii, cauzele, riscurile și experiența dobândită de diferitele țări înainte de a lua în considerare eliminarea interdicției de import.
În speță, trebuie să se examineze separat legalitatea Deciziilor 2005/862, 2006/79, 2006/405, 2006/522, 2007/21 și 2007/183, în raport atât cu motivarea fiecăreia dintre acestea, cât și cu faptele pertinente de care dispunea sau putea dispune Comisia la data adoptării lor, excluzând, așadar, elementele ulterioare respectivelor date (a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Curții din 15 aprilie 2008, Nuova Agricast,
C-390/06, Rep., p. I-2577
, punctul 54).
Cu privire la legalitatea Deciziei 2005/862
În considerentul (4) al Deciziei 2005/862 se afirmă printre altele și ca element suplimentar față de motivarea Deciziei 2005/760, că „[f]useseră semnalate noi cazuri de gripă aviară în anumite țări membre ale OIE”, ceea ce ar justifica „prelungi[rea] suspend[ării] circulației păsărilor de companie și a importurilor altor păsări provenind din anumite zone de risc”, adică din toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE enumerate în partea B din anexa I la decizia menționată.
Trebuie să se constate însă, pe de o parte, că Comisia nu precizează nici în cadrul motivării Deciziei 2005/862, nici în înscrisurile sale prezentate Tribunalului care sunt țările care, în opinia sa și la acel moment, ar fi situate în aceste „zone de risc”. Comisia afirmă numai, în memoriul în apărare, într‑un mod extrem de vag, fără a se baza pe mijloace de probă scrise și fără a face referire la momentul la care aceste elemente au apărut și au ajuns la cunoștința sa, că, înaintea adoptării deciziilor de prelungire, ar fi fost semnalate cazuri de gripă aviară în Djibouti, în Burkina Faso, în Niger, în India și în România. Or, reiese dintr‑un raport al profesorului D. bazat pe date ale Organizației Mondiale a Sănătății (OMS), care a fost prezentat de reclamanți și pe care Comisia nu l‑a contestat, că, între octombrie 2005 și sfârșitul anului 2005, Kuweitul și Ucraina erau singurele țări terțe în care fuseseră identificate noi cazuri de contaminare cu virusul H5N1. Chiar presupunând că Comisia dispunea de aceste ultime informații la momentul respectiv, trebuie să se constate că aceasta a omis în mod evident să cerceteze și să explice motivele empirice și științifice pertinente care justificau faptul că, la momentul adoptării Deciziei 2005/862, prelungirea suspendării importurilor continua să privească toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE.
Trebuie să se constate, pe de altă parte, astfel cum arată reclamanții, că din Decizia 2005/862 nu reiese nici că Comisia ar fi ținut seama de rezultatele raportului publicat de National Emergency Epidemiology Group (a se vedea punctul 20 de mai sus), în care se indica faptul că, în urma unei inversări a eșantioanelor, o pasăre infectată cu virusul H5N1 identificată în centrul de carantină din Essex fusese în mod greșit catalogată ca provenind din Suriname, în America de Sud, în condițiile în care provenea în realitate din Taiwan, în Asia. Or, în pofida acestei informații extrem de pertinente pentru a stabili în mod corect zonele de risc în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496, Comisia a omis să explice, atât în Decizia 2005/862, cât și în cursul procedurii, care erau motivele pentru care considera totuși necesar să mențină suspendarea importurilor de păsări sălbatice provenind din America de Sud sau chiar din întregul continent american.
Rezultă că, la fel ca în cazul adoptării Deciziei 2005/760, cea a Deciziei 2005/862 este afectată în mod grav de o lipsă de diligență din partea Comisiei și de un viciu de motivare. Rezultă de asemenea că, în raport cu informațiile de care dispunea sau putea să dispună Comisia la acel moment în cazul în care și‑ar fi îndeplinit în mod corect obligația de investigare și și‑ar fi exercitat în mod corespunzător marja de apreciere de care dispunea în această privință, menținerea suspendării importului de păsări sălbatice provenind din toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE era vădit disproporționată. Astfel, având în vedere lipsa de dovezi privind infectarea unor păsări importate din America de Sud și faptul că epidemia cu virusul H5N1 se extinsese numai în Kuweit și în Ucraina, Comisia nu putea, în lipsa altor informații empirice și a unor dovezi științifice pertinente, să prelungească suspendarea importului de păsări sălbatice provenite din toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE, astfel cum a fost instituită prin Decizia 2005/760.
În consecință, trebuie să se concluzioneze că și Decizia 2005/862 este afectată de o încălcare suficient de gravă a principiilor diligenței și proporționalității, ceea ce poate angaja răspunderea Uniunii.
Cu privire la legalitatea Deciziei 2006/79
În considerentul (2) al Deciziei 2006/79 se precizează printre altele că, „[î]n urma apariției în Asia de Sud‑Est a unui focar de gripă aviară cauzat de o tulpină a virusului H5N1 puternic patogenă, care a început să se manifeste în decembrie 2003, Comisia a adoptat mai multe măsuri de protecție împotriva gripei aviare” [traducere neoficială]. În plus, în considerentul (3) al deciziei menționate se afirmă următoarele:
„Dat fiind că au fost semnalate noi cazuri de gripă aviară în anumite țări membre ale O[IE], trebuie menținute restricțiile privind circulația păsărilor de companie și importurile altor păsări provenind din anumite zone de risc. Prin urmare, este necesară prelungirea aplicării Deciziilor 2005/759 […] și 2005/760 […]” [traducere neoficială]
În această privință, trebuie să se constate că, în afara referirii la apariția unui focar de gripă aviară cauzat de o tulpină a virusului H5N1 puternic patogenă în Asia de Sud‑Est începând cu luna decembrie 2003, Comisia nu precizează originea geografică a acestor „noi cazuri de gripă aviară” nici în cadrul motivării Deciziei 2006/79, nici în cadrul înscrisurilor sale. Reiese numai din scrisoarea Comisiei din 16 februarie 2006, prezentată de reclamanți și care este, în plus, ulterioară adoptării Deciziei 2006/79, că decizia de prelungire este motivată în principal de apariția și de răspândirea rapidă a virusului H5N1 în Turcia, precum și de faptul că erau disponibile puține informații sau chiar nicio informație cu privire la supravegherea gripei aviare în țările limitrofe Turciei. În plus, rezumatul rapoartelor OIE din perioada 2004-2007, care a fost prezentat de reclamanți și al cărui conținut nu a fost contestat de Comisie, indică faptul că, între 30 noiembrie 2005 și 31 ianuarie 2006, au fost constatate noi cazuri legate de virusul H5N1 într‑o serie de țări terțe, și anume, în China, în Croația, în Indonezia, în România, în Rusia, în Tailanda, în Turcia, în Ucraina și în Hong Kong.
Cu toate acestea, chiar presupunând că, atunci când a adoptat Decizia 2006/79, Comisia s‑a bazat pe informațiile enumerate la punctul precedent, deși nu a demonstrat că dispunea de acestea și nici că le utilizase anterior adoptării deciziei de prelungire în cauză, chiar dacă astfel de informații ar putea explica afirmația sa vagă menționată la punctul 113 de mai sus, Comisia, pe de o parte, nu a clarificat concluzia la care ajunsese potrivit căreia aceste „noi cazuri” justificau prelungirea interdicției privind importul de păsări sălbatice provenind din toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE și, pe de altă parte, nu a prezentat elemente concludente în susținerea acestei concluzii. În special, simplul fapt că epidemia se răspândise în Turcia nu putea, în lipsa altor explicații și dovezi pertinente, să justifice suspendarea importurilor de păsări sălbatice provenind din America de Sud și din Oceania.
În consecință, trebuie să se concluzioneze că, la momentul adoptării Deciziei 2006/79, Comisia nu și‑a îndeplinit nici obligația de diligență și a încălcat principiul proporționalității într‑un mod care poate angaja răspunderea Uniunii.
Cu privire la legalitatea Deciziei 2006/405
În considerentul (8) al Deciziei 2006/405 se precizează următoarele:
„Amenințarea pe care o reprezintă, pentru [Uniune], sușa asiatică a virusului influenței aviare nu a scăzut. Sunt descoperite, în continuare, cazuri de boală la păsările sălbatice din [Uniune] și la păsările sălbatice și păsările de curte din diferite țări terțe, inclusiv din țări membre ale Oficiului Internațional de Epizootii (OIE). De asemenea, virusul pare să aibă un caracter din ce în ce mai endemic în anumite părți ale lumii. Prin urmare, este necesară prelungirea măsurilor de protecție stabilite prin Deciziile […] 2005/759/CE [și] 2005/760[…].”
În această privință, trebuie să se constate că, din nou, Comisia nu precizează nici în cadrul Deciziei 2006/405, nici în înscrisurile sale care sunt țările vizate atunci când face referire, în mod deosebit de vag, la „diferite țări terțe, inclusiv […] țări membre ale O[IE]”. Reiese însă din rezumatul rapoartelor OIE din perioada 2004-2007 (a se vedea punctul 118 de mai sus) că noile cazuri apărute între 31 ianuarie și 31 mai 2006 în țări terțe nu priveau nici continentul american, nici Oceania. Prin urmare, chiar presupunând că Comisia dispunea de aceste informații la momentul respectiv, ceea ce ar putea explica afirmația sa vagă prezentată la punctul 113 de mai sus, ea nu a dovedit că își îndeplinise obligația de diligență, că respectase principiul proporționalității și, așadar, că putea în mod întemeiat să mențină suspendarea importului de păsări sălbatice provenind din toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE.
În aceste condiții, trebuie să se concluzioneze că nelegalitățile săvârșite de Comisie începând cu momentul adoptării Deciziei 2005/760 nu au încetat cu ocazia adoptării Deciziei 2006/405.
Cu privire la legalitatea Deciziei 2006/522
Pentru a justifica o nouă prelungire a suspendării importurilor de păsări sălbatice, considerentul (7) al Deciziei 2006/522 menționează „situația actuală a sănătății animalelor în ceea ce privește gripa aviară și […] așteptarea avizului EFSA care urm[ează] să fie adoptat în octombrie”. [traducere neoficială]
Astfel cum reiese din rezumatul rapoartelor OIE din perioada 2004-2007 (a se vedea punctul 118 de mai sus), la momentul adoptării Deciziei 2006/522 nu fusese identificat niciun nou caz de gripă aviară în anumite părți ale lumii, printre care America de Sud și Oceania. În plus, simplul fapt că EFSA era pe cale să elaboreze și să adopte un al doilea aviz, al cărui obiect nu urmărea stabilirea ariei geografice a riscului de propagare a gripei aviare legate în special de rutele păsărilor sălbatice migratoare (a se vedea punctul 90 de mai sus), nu era de natură să exonereze Comisia de obligația sa de diligență și de obligația sa de motivare în ceea ce privește eventualele justificări ale menținerii suspendării importului de păsări sălbatice provenind din toate țările aparținând comisiilor regionale ale OIE și nici de obligația sa de a respecta principiul proporționalității.
În consecință, prin adoptarea Deciziei 2006/522, Comisia a perpetuat nelegalitățile săvârșite începând cu momentul adoptării Deciziei 2005/760.
Cu privire la legalitatea Deciziei 2007/21
Considerentul (2) al Deciziei 2007/21 face referire la adoptarea, la 27 octombrie 2006, a celui de al doilea aviz al EFSA, care a fost publicat la 14 noiembrie 2006. În considerentul (4) al deciziei menționate se arată următoarele:
„În ceea ce privește măsurile stabilite în Decizia 2005/760[…], Comisia a început evaluarea avizului imediat după emiterea acestuia, iar o primă analiză a avizului și a posibilelor modificări aduse acestor măsuri a avut loc în cursul unei ședințe a grupului de lucru al experților în cadrul Comitetului permanent pentru lanțul alimentar și sănătatea animală, la 14 noiembrie 2006, și al ședinței Comitetului permanent pentru lanțul alimentar și sănătatea animală, la 27 noiembrie 2006. Cu toate acestea, având în vedere situația mondială a sănătății animale în ceea ce privește gripa aviară, pentru a permite statelor membre, astfel cum au indicat la ședința din 27 noiembrie 2006, precum și Comisiei, în strânsă colaborare cu statele membre, să finalizeze această evaluare și să pregătească măsurile care trebuie stabilite, este necesar ca restricțiile prevăzute de Decizia 2005/760[…] să fie prelungite pentru o scurtă perioadă de tranziție.”
Trebuie să se constate că, ținând seama de obiectul limitat al evaluării științifice solicitate în cadrul elaborării celui de al doilea aviz al EFSA (a se vedea punctul 90 de mai sus), aprecierea provizorie a conținutului respectivului aviz de către Comisie nu putea justifica nelegalitățile săvârșite de aceasta până în acel moment, care au dus la menținerea unei suspendări excesive a importurilor de păsări sălbatice provenind din întreaga lume. Astfel, Comisia nu poate invoca faptul că analiza acestui aviz era de natură să reprezinte un mod de a‑și îndeplini obligația de diligență și obligația de a dovedi că erau îndeplinite condițiile care să permită o astfel de suspendare totală a importurilor care includea printre altele continentul american și Oceania. Pe de altă parte, Comisia nu a prezentat, nici în cadrul Deciziei 2007/21, nici în cadrul procedurii judiciare, informații care să permită Tribunalului să aprecieze obiectul și pertinența „situației mondiale a sănătății animale” pe care o invoca, într‑un mod foarte vag, în cadrul ultimei teze a considerentului (4) al deciziei menționate.
În sfârșit, chiar ținând seama de faptul că Comisia a indicat în scrisoarea sa din 31 ianuarie 2007, deci ulterior adoptării Deciziei 2007/21, că, începând cu anul 2006, păsările sălbatice au avut un rol major în răspândirea gripei aviare, fapt care ar fi motivat prelungirea suspendării importului de păsări sălbatice până la 1 iulie 2007, trebuie totuși să se rețină că Comisia nu a prezentat motivele pentru care această constatare justifica menținerea respectivei suspendări la nivel mondial, incluzând astfel regiuni în care nu fusese constatat niciun caz de gripă aviară.
Prin urmare, trebuie să se concluzioneze că, prin adoptarea Deciziei 2007/21, Comisia a perpetuat încălcările suficient de grave ale principiilor diligenței și proporționalității.
Cu privire la legalitatea Deciziei 2007/183
Decizia 2007/183 face referire, mai întâi, în cadrul considerentului (3), la cel de al doilea aviz al EFSA și în continuare, în cadrul considerentului (4), la Regulamentul nr. 318/2007, care ar cuprinde noi condiții de sănătate animală „mai stricte decât cele actualmente în vigoare” și a căror intrare în vigoare ar fi prevăzută începând cu 1 iulie 2007. În cadrul considerentelor (5) și (6) ale aceleiași decizii, se precizează că, [a]vând în vedere [al doilea aviz al EFSA] și situația actuală a sănătății animale la nivel mondial în ceea ce privește gripa aviară, importurile de astfel de păsări ar trebui supuse unor cerințe stricte de import”, astfel încât, „[p]rin urmare, măsurile de protecție prevăzute în Decizia 2005/760[…] [trebuiau] să se aplice în continuare până la 30 iunie 2007”.
Reiese din motivarea evocată la punctul precedent că, la momentul adoptării Deciziei 2007/183, Comisia a omis în mod vădit să pună capăt nelegalităților săvârșite începând cu adoptarea Deciziei 2005/760, în condițiile în care prelungirea suspendării importurilor de păsări sălbatice provenind din întreaga lume era motivată în continuare, în mod deosebit de vag, de existența celui de al doilea aviz al EFSA, de „situația sănătății animale la nivel mondial”, precum și de intrarea în vigoare preconizată a Regulamentului nr. 318/2007, despre care se afirma că ar institui condiții de sănătate animală mai stricte. Or, Comisia nu a demonstrat dacă și în ce măsură cel de al doilea aviz al EFSA în special îi permitea să mențină o astfel de suspendare totală, cel puțin din punct de vedere geografic.
În consecință, independent de aspectul legalității Regulamentului nr. 318/2007, trebuie să se concluzioneze că, prin adoptarea Deciziei 2007/21, Comisia a perpetuat încălcările suficient de grave ale principiilor diligenței și proporționalității constatate anterior.
c) Cu privire la legalitatea Regulamentului nr. 318/2007
Cu privire la măsura în care este contestat Regulamentul nr. 318/2007
Reclamanții susțin, în esență, în primul rând, în cadrul primului și al celui de al doilea aspect ale primului motiv, că Regulamentul nr. 318/2007 este lipsit de temei juridic și nu se poate baza pe cel de al doilea aviz al EFSA, în al doilea rând, în cadrul primului și al celui de al doilea aspect ale celui de al doilea motiv, invocat în subsidiar, că respectivul regulament a fost adoptat cu încălcarea, pe de o parte, a principiilor proporționalității și egalității de tratament, întrucât interzicerea importurilor de păsări sălbatice nu ar fi un mijloc adecvat pentru a împiedica propagarea gripei aviare și întrucât măsurile luate ar dezavantaja păsările sălbatice în raport cu alte specii de păsări și, pe de altă parte, a dreptului de proprietate și a dreptului la libera exercitare a unei activități economice, astfel cum sunt recunoscute de Carta drepturilor fundamentale a Uniunii Europene, proclamată la 7 decembrie 2000 la Nisa (
JO C 364, p. 1
), și, în al treilea rând, în cadrul celui de al treilea motiv, prezentat cu titlu foarte subsidiar, că adoptarea acestui regulament angajează răspunderea Uniunii pentru un act licit.
Trebuie examinat, mai întâi, primul aspect al primului motiv.
Cu privire la existența unui temei juridic suficient al Regulamentului nr. 318/2007
Reclamanții susțin, în esență, că Regulamentul nr. 318/2007 este lipsit de temei juridic.
Comisia contestă această argumentație și o respinge, în esență, ca fiind inoperantă. Astfel, conform articolului 33 CE, politica agricolă comună ar avea ca obiective printre altele creșterea productivității agriculturii, stabilizarea piețelor și garantarea siguranței aprovizionărilor, aceste obiective neputând fi atinse decât dacă animalele vizate de aceste activități sunt protejate împotriva bolilor contagioase, fapt care ar reieși în mod clar din considerentele Directivelor 91/496 și 92/65. Pe de altă parte, Comisia face trimitere la dispozițiile articolului 17 alineatul (2) litera (a) și ale articolului 17 alineatul (3) literele (a) și (c) din Directiva 92/65 și afirmă că această directivă, precum și Directiva 91/496 îi permiteau să adopte Regulamentul nr. 318/2007.
În speță, trebuie să se constate că Regulamentul nr. 318/2007, prin faptul că limitează, la articolul 5 litera (a), posibilitatea importului la păsările crescute în captivitate (a se vedea punctul 50 de mai sus), determină o interdicție implicită totală a importului de păsări sălbatice capturate în mediul lor natural, fapt confirmat atât de considerentul (9) al respectivului regulament, cât și de abrogarea, în temeiul articolului 19 din respectivul regulament, a Deciziei 2000/666, care autorizase inițial importurile în Uniune de păsări provenind din țările membre ale OIE (a se vedea punctele 45 și 46 de mai sus). În această privință, Tribunalul subliniază că Comisia, în înscrisurile sale, confirmă faptul că a fost eliminată orice posibilitate de a se recurge la un mecanism de carantină în ceea ce privește păsările sălbatice capturate în mediul lor natural, indiferent dacă sunt sau nu sunt migratoare.
În consecință, trebuie să se examineze dacă Regulamentul nr. 318/2007 se bazează pe un temei juridic suficient, în măsura în care instituie o interdicție totală și nediferențiată de import în ceea ce privește păsările sălbatice capturate în mediul lor natural.
În primul rând, trebuie amintit că regimul care definește cerințele de sănătate animală care reglementează schimburile și importurile în Uniune de animale, astfel cum este stabilit printre altele de Directiva 92/65 și în special de articolul 17 alineatul (2) litera (b), de articolul 17 alineatul (3) și de articolul 18 alineatul (1) prima și a patra liniuță din aceasta, pe care se întemeiază Regulamentul nr. 318/2007 (a se vedea punctul 45 de mai sus), se bazează pe principiul potrivit căruia, pentru motive legate de sănătatea animală și de prevenție, importurile de animale din țări terțe sunt, în principiu, interzise și nu sunt permise decât cu condiția obținerii unei autorizații exprese care necesită îndeplinirea unor formalități și a unor controale prealabile obligatorii.
Astfel, instituirea în dreptul Uniunii a unor de norme de sănătate animală uniforme care reglementează introducerea pe piață a animalelor, astfel cum rezultă din al doilea, din al treilea și din al patrulea considerent ale Directivei 92/65, are ca obiect nu numai liberalizarea schimburilor de animale și de produse de origine animală în cadrul pieței interne, astfel cum rezultă din al nouălea considerent al respectivei directive și din capitolul II al acesteia, intitulat „Dispoziții aplicabile schimburilor”, ci și instituirea unor condiții aplicabile importurilor în Uniune de animale provenind din țări terțe, astfel cum rezultă din dispozițiile cuprinse în capitolul III al directivei menționate, intitulat „Dispoziții aplicabile importurilor în [Uniune]”. Astfel, în conformitate cu principiul autorizării prealabile, Decizia 2000/666 (a se vedea punctul 7 de mai sus), care era întemeiată pe aceleași dispoziții ale Directivei 92/65 precum Regulamentul nr. 318/2007, autorizase importul în Uniune de păsări provenind numai din țările enumerate ca membre ale OIE, conform anexei D la aceasta, și care, potrivit considerentului (4) al acesteia, garantau respectarea „cerințel[or] generale ale secțiunii privind etica veterinară și certificarea pentru comerțul internațional”.
În al doilea rând, principiul autorizării prealabile a oricărui import provenind din țări terțe este exprimat, în mod expres, în cadrul dispozițiilor aplicabile importurilor în Uniune, care sunt cuprinse în capitolul III al Directivei 92/65, în special la articolul 17 alineatul (2) din aceasta, care prevede printre altele următoarele:
„Nu pot face obiectul importurilor în [Uniune] decât animalele […] care satisfac următoarele cerințe:
a)
provin dintr‑o țară terță care figurează pe lista ce urmează să fie elaborată în conformitate cu alineatul (3) litera (a);
b)
sunt însoțite de un certificat de sănătate […]”.
Rezultă că nu poate avea loc un import în Uniune decât cu condiția respectării cerințelor menționate la punctele 141 și 142 de mai sus, printre care se numără cea referitoare la proveniența dintr‑o țară terță care figurează pe o listă pe care Comisia trebuie să o întocmească urmând procedura, numită „de comitologie”, prevăzută la articolul 26 din Directiva 92/65 coroborat cu articolul 17 din Directiva 89/662 care, în versiunea aplicabilă prezentului litigiu, prevedea aplicarea articolului 5, referitor la procedura de reglementare, din Decizia 1999/468/CE a Consiliului din 28 iunie 1999 de stabilire a normelor privind exercitarea competențelor de executare conferite Comisiei (
JO L 184, p. 23
, Ediție specială, 01/vol. 2, p. 159). În temeiul articolului 17 alineatul (2) din Directiva 92/65, Comisia este, așadar, abilitată să excludă sau să elimine din această listă anumite țări terțe, ceea ce are drept consecință faptul că orice import de animale provenind din aceste țări este în mod automat interzis.
În al treilea rând, reiese din articolul 17 alineatul (3) litera (c) din Directiva 92/65 că Comisia are de asemenea posibilitatea să elaboreze „condițiile specifice de sănătate animală – în special cele menite să protejeze [Uniunea] împotriva bolilor exotice”, printre care se numără și gripa aviară. Pe de altă parte, în temeiul articolului 17 alineatul (4) litera (a) prima liniuță din directiva menționată, „[n]u pot fi înscrise pe lista menționată la alineatul (3) decât țările terțe sau zonele din țări terțe din care nu sunt interzise importurile […] din cauza prezenței vreuneia dintre bolile menționate în anexa A sau a oricărei alte boli considerate exotică în [Uniune]”.
Tot astfel, în temeiul articolului 18 alineatul (1) prima și a patra liniuță din Directiva 92/65, „[s]tatele membre se asigură că animalele […] menționa[te] de prezenta directivă nu pot fi importa[te] în [Uniune]” decât dacă se dovedește că a fost eliberat de către medicul veterinar oficial un certificat întocmit în funcție de specie și dacă, în ceea ce privește animalele menționate la articolele 5-10 din respectiva directivă, printre care și păsările, acestea au fost ținute, înainte de a fi importate, în carantină în conformitate cu procedurile care urmează să fie stabilite potrivit procedurii prevăzute la articolul 26 din directiva menționată. În această privință, trebuie precizat că articolul 7 punctul A din Directiva 92/65 prevede că „[s]tatele membre se asigură că păsările din alte specii decât cele menționate în Directiva 90/539/CEE[, adică păsările de curte și ouăle destinate incubației,] nu pot face obiectul comerțului decât în cazul în care îndeplinesc” anumite cerințe alternative, printre care în special aceea de a proveni dintr‑o exploatație în care nu s‑a diagnosticat niciun caz de gripă aviară pe parcursul ultimelor 30 de zile anterioare expedierii sau dintr‑o exploatație sau dintr‑o zonă care nu a fost supusă unor restricții în baza măsurilor de combatere a bolii Newcastle sau, în sfârșit, cerința de a fi fost supuse unei perioade de carantină în exploatația în care au fost introduse după admiterea pe teritoriul Uniunii.
Din toate dispozițiile și considerațiile de mai sus rezultă că Comisia are o largă putere de apreciere pentru a stabili „norme de sănătate animală care să reglementeze introducerea pe piață a animalelor”, în sensul celui de al cincilea considerent al Directivei 92/65, care include în mod necesar posibilitatea de a nu autoriza importul în Uniune al anumitor specii de animale provenind din anumite țări care nu îndeplinesc condițiile de import sus‑menționate.
În al patrulea rând, chiar dacă Directiva 92/65 se întemeiază numai pe articolul 37 CE, referitor la politica agricolă comună, trebuie să se constate că aceasta se înscrie de asemenea în cadrul punerii în aplicare a politicilor Uniunii în domeniul protecției sănătății și a mediului, în conformitate cu articolele 152 CE și 174 CE, astfel încât urmează să fie interpretată și în lumina principiului precauției (a se vedea punctele 78-80 de mai sus). Astfel, în temeiul articolului 17 alineatul (3) litera (c) din Directiva 92/65, care menționează posibilitatea Comisiei de a elabora „condiții[…] specifice de sănătate animală – în special cele menite să protejeze [Uniunea] împotriva bolilor exotice” – se urmărește îndeplinirea obiectivului de protecție și de prevenire care este inerent principiului precauției. Or, ținând seama de puterea largă de apreciere de care dispune Comisia în cadrul punerii în aplicare a principiului precauției în acest context (a se vedea punctul 82 de mai sus), dispozițiile articolului 17 alineatul (3) litera (c) din Directiva 92/65 nu pot face obiectul unei interpretări restrictive. Prin urmare, trebuie să se considere că aceste dispoziții permit Comisiei să nu autorizeze, prin intermediul adoptării unor măsuri de sănătate animală, importul anumitor animale provenind din anumite țări terțe, atunci când respectivele animale prezintă un risc pentru sănătatea umană și pentru sănătatea animală în sensul jurisprudenței amintite la punctele 78 și 80 de mai sus.
În aceste condiții, trebuie să se respingă critica întemeiată pe inexistența unui temei juridic suficient pentru adoptarea Regulamentului nr. 318/2007 și pentru instituirea unei interdicții totale a importului de păsări sălbatice provenind din țări terțe.
Cu privire la pretinsa încălcare gravă a principiului proporționalității
Reclamanții afirmă că Regulamentul nr. 318/2007 încalcă principiul proporționalității, întrucât interzice importul tuturor păsărilor sălbatice, în condițiile în care numai păsările sălbatice migratoare s‑ar afla la originea răspândirii gripei aviare. Reclamanții invocă de asemenea o încălcare a respectivului principiu pentru motivul că, prin faptul că a autorizat importul de păsări crescute în captivitate, iar nu al păsărilor sălbatice, Comisia a autorizat importul celei mai periculoase categorii de păsări. Trebuie precizat însă că, în cadrul celui de al treilea motiv, spre deosebire de contestațiile pe care le‑au formulat cu privire la Decizia 2005/760 și la deciziile de prelungire, reclamanții nu susțin că, prin adoptarea Regulamentului nr. 318/2007, Comisia ar fi încălcat principiul proporționalității anume ca urmare a sferei geografice a interdicției importului de păsări sălbatice.
În primul rând, în ceea ce privește faptul că reclamanții consideră că Regulamentul nr. 318/2007 încalcă principiul proporționalității pentru motivul că Comisia a interzis importul tuturor păsărilor sălbatice, în condițiile în care numai păsările sălbatice migratoare s‑ar afla la originea răspândirii gripei aviare, trebuie amintit că, în cadrul considerentului (9) al regulamentului menționat, Comisia a motivat punerea în aplicare a măsurilor în cauză în raport cu toate păsările sălbatice după cum urmează:
„O altă recomandare EFSA este legată de importurile de păsări capturate în sălbăticie. Avizul științific precizează riscul datorat acestor păsări care ar putea fi infectate datorită răspândirii laterale prin intermediul altor păsări sălbatice infectate din mediul contaminat, precum și răspândirea prin păsările de curte infectate. Luând în considerare rolul jucat de păsările sălbatice migratoare în răspândirea gripei aviare din Asia în Europa în 2005 și 2006, este necesară limitarea importurilor de păsări, altele decât păsările de curte, la păsările crescute în captivitate.”
În plus, în cadrul celui de al doilea aviz al EFSA, pe care se bazează Comisia în acest context, se arată că majoritatea păsărilor sălbatice importate, altele decât păsările de curte, nu vor fi infectate sau nu vor fi purtătoare ale agenților infecțioși menționați în lista OIE. EFSA a precizat însă printre altele că gripa aviară era un agent infecțios important ca urmare a potențialului său veterinar sau zoonotic. Pe de altă parte, EFSA a indicat în acest aviz că păsările sălbatice puteau fi infectate ca urmare a răspândirii laterale a unei boli prin intermediul altor păsări sălbatice infectate și a mediului contaminat sau a răspândirii unei boli prin intermediul păsărilor de curte infectate.
În prezenta cauză, părțile nu contestă că păsările sălbatice migratoare sunt o sursă de propagare a gripei aviare. Această apreciere este confirmată de avizul din 27 iunie 2000 al Comitetului științific pentru sănătatea și bunăstarea animalelor din cadrul Direcției Generale „Sănătate și Consumatori” a Comisiei (denumit în continuare avizul comitetului științific”) și de al doilea aviz al EFSA, în care se arată astfel că păsările infectate cronic și în special anzeriformele puteau excreta virusul gripei aviare un timp mai îndelungat decât perioada de carantină de 30 de zile.
Cu toate acestea, trebuie să se constate că nu toate păsările sălbatice importate din țări terțe sunt păsări migratoare. Astfel, după cum arată EFSA în cadrul celui de al doilea aviz, 95 % din toate importurile de păsări privesc păsări din familiile paseriformelor, psittaciformelor și galiformelor, dintre care puține sunt păsări migratoare. Prin urmare, numai acest motiv nu ar putea justifica o interdicție de import care să privească toate păsările sălbatice.
Or, în această privință, în Regulamentul nr. 318/2007, Comisia invocă de asemenea riscul răspândirii laterale a unei boli prin intermediul altor păsări sălbatice infectate și al mediului contaminat sau riscul răspândirii unei boli prin intermediul păsărilor de curte infectate.
În această privință, trebuie să se observe că păsările migratoare pot infecta păsările sălbatice sau nu, atât în țări terțe, cât și în Uniune.
În plus, trebuie subliniat că, în cadrul celui de al doilea aviz al său, EFSA a precizat că infectarea unor păsări de curte domestice ca urmare a importului de păsări capturate era rară și că dovezile privind existența unor astfel de cazuri de infecție erau indirecte. EFSA a indicat de asemenea că păsările care erau importate cel mai mult, precum paseriformele și psittaciformele, nu jucau un rol major în epidemiologia gripei aviare. În sfârșit, EFSA a indicat totuși că, ținând seama de riscul introducerii unor agenți infecțioși importanți în Uniune, necesitatea continuării importului de păsări sălbatice capturate trebuia să fie evaluată atent.
Având în vedere aceste riscuri, trebuie să se aprecieze dacă Comisia putea în mod întemeiat să considere în speță că, ținând seama de obiectivul protejării sănătății, interdicția importului referitoare la toate păsările sălbatice era necesară și adecvată sau dacă trebuia să recurgă la o măsură mai puțin constrângătoare (a se vedea punctul 98 de mai sus).
În ceea ce privește alternativa pe care o constituie plasarea în carantină a păsărilor sălbatice, trebuie subliniat că este adevărat că, în cadrul celui de al doilea aviz al său, EFSA a arătat că probabilitatea ca păsări infectate în mod subclinic în timpul carantinei să fie eliberate era mică. EFSA a recunoscut însă existența riscului ca anumite păsări să fie scoase din carantină în condițiile în care erau infectate. În plus, reiese din raportul DEFRA că, întrucât antecedentele sanitare ale păsărilor sălbatice nu sunt cunoscute, atunci când acestea sunt capturate cu puțin timp înainte să fie exportate, starea lor sanitară este de asemenea necunoscută.
Prin urmare, ținând seama de acest risc și de incertitudinile privind starea sanitară a păsărilor sălbatice capturate, trebuie să se concluzioneze că, prin adoptarea Regulamentului nr. 318/2007, Comisia nu a adoptat, în privința respectivelor păsări, măsuri vădit disproporționate și nici nu a depășit în mod vădit puterea largă de apreciere de care dispunea în temeiul principiului precauției ca urmare a faptului că a exclus plasarea în carantină a păsărilor sălbatice ca măsură alternativă mai puțin constrângătoare în raport cu interzicerea importurilor.
În al doilea rând, reclamanții consideră că, prin faptul că a autorizat importul de păsări crescute în captivitate, care reprezintă categoria cea mai periculoasă de păsări, iar nu importul de păsări sălbatice, Comisia a încălcat de asemenea principiul proporționalității. În susținerea acestei critici, reclamanții invocă raportul profesorului D. (punctul 113 de mai sus), precum și faptul că păsările crescute în captivitate sunt în mod natural mai apropiate unele de altele și intră mult mai des în contact cu oamenii.
În această privință, trebuie amintit că, potrivit avizului comitetului științific, dovezile care demonstrează că infecțiile păsărilor de curte domestice au loc prin intermediul unor animale care trăiesc în libertate sunt indirecte, însă deosebit de convingătoare. Prin urmare, nu este corectă susținerea reclamanților potrivit căreia păsările crescute în captivitate reprezintă categoria de păsări cea mai periculoasă din punctul de vedere al propagării virusului.
Pe de altă parte, trebuie subliniat că, din punctul de vedere al necesității adoptării unor măsuri de prevenire a riscurilor, păsările sălbatice se deosebesc de păsările crescute în captivitate. Astfel, în cazul păsărilor crescute în captivitate, este posibil să se impună un control sanitar strict încă din momentul nașterii lor. Acest control poate merge până la creșterea în mediu închis a respectivelor păsări. De altfel, în avizul comitetului științific se arată că anumite exploatații de creștere a păsărilor de curte au fost supuse unor măsuri de izolare pentru a rezista invaziei de păsări sălbatice, ceea ce, în opinia unuia dintre oamenii de știință citați în acest aviz, a permis reducerea numărului de cazuri de gripă aviară în aceste exploatații. În schimb, în cazul păsărilor sălbatice, o astfel de măsură de protecție sanitar‑veterinară nu este posibilă prin definiție.
În consecință, reclamanții nu pot reproșa Comisiei că ar fi adoptat o măsură vădit disproporționată prin faptul că a făcut o distincție între păsările sălbatice și păsările crescute în captivitate.
Având în vedere ansamblul considerațiilor care precedă, critica potrivit căreia adoptarea Regulamentului nr. 318/2007 ar da naștere unei încălcări suficient de grave a principiului proporționalității trebuie să fie respinsă.
În această privință, trebuie precizat că, în cadrul celui de al treilea motiv, care privește legalitatea Regulamentului nr. 318/2007, Tribunalul nu este sesizat cu problema dacă Comisia a încălcat principiul proporționalității ca urmare a sferei geografice a interdicției importului de păsări sălbatice (a se vedea însă punctele 72, 108 și 109 de mai sus, referitoare la primul și la al doilea motiv, care privesc legalitatea Deciziei 2005/760 și a deciziilor de prelungire), întrucât o astfel de critică nu reiese în mod coerent și comprehensibil din înscrisurile reclamanților (a se vedea în acest sens Ordonanța Tribunalului din 29 noiembrie 1993, Koelman/Comisia,
T-56/92, Rec., p. II-1267
, punctul 21). Astfel, pentru a nu se pronunța
ultra petita
, Tribunalul nu trebuie să examineze această problemă (a se vedea în acest sens Hotărârea Tribunalului din 18 decembrie 2008, Belgia și Comisia/Genette,
T-90/07 P și T-99/07 P, Rep., p. II-3859
, punctul 72 și jurisprudența citată).
Cu privire la pretinsa încălcare suficient de gravă a principiului egalității de tratament
Reclamanții consideră că dispozițiile Regulamentului nr. 318/2007 sunt contrare principiului egalității de tratament pentru motivul că regimul măsurilor de sănătate animală aplicabil păsărilor de curte, porumbeilor călători, animalelor de companie și păsărilor destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor este în mod considerabil mai puțin sever decât cel aplicabil păsărilor sălbatice. În plus, reclamanții consideră, în esență, că principiul menționat este încălcat și ca urmare a faptului că Regulamentul nr. 318/2007 permite importul de păsări crescute în captivitate care ar prezenta un pericol mai mare decât păsările sălbatice în ceea ce privește propagarea virusului gripei aviare.
În această privință, trebuie amintit că principiul egalității de tratament, astfel cum este consacrat de Carta drepturilor fundamentale, nu permite ca situații comparabile să fie tratate în mod diferit și ca situații diferite să fie tratate în același mod, cu excepția cazului în care un astfel de tratament este justificat în mod obiectiv (a se vedea în acest sens Hotărârea Arcelor Atlantique et Lorraine și alții, punctul 64 de mai sus, punctul 26 și jurisprudența citată, și Hotărârea Tribunalului din 19 noiembrie 2009, Denka International/Comisia,
T-334/07, Rep., p. II-4205
, punctul 169 și jurisprudența citată).
În consecință, trebuie să se verifice dacă situațiile în care se aflau diferitele categorii de păsări invocate de reclamanți erau sau nu erau comparabile.
Aspectul dacă o situație este sau nu este comparabilă în raport cu alta trebuie examinat având în vedere contextul în care a fost invocată încălcarea principiului egalității de tratament. Astfel, s‑a stabilit că elementele care defineau diferite situații și, astfel, caracterul comparabil al acestora trebuiau să fie determinate și evaluate în special în funcție de obiectul și de finalitatea actului comunitar care instituia distincția în cauză. În plus, trebuie luate în considerare principiile și obiectivele domeniului din care face parte actul respectiv (a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Arcelor Atlantique et Lorraine și alții, punctul 64 de mai sus, punctul 26 și jurisprudența citată).
Astfel cum s‑a arătat la punctul 150 de mai sus, reiese din considerentul (9) al Regulamentului nr. 318/2007 că excluderea păsărilor sălbatice din cadrul importurilor în Uniune era motivată de riscul ca aceste păsări să fie infectate.
Prin urmare, este important să se aprecieze dacă, din punctul de vedere al prevenirii riscurilor, păsările sălbatice se deosebesc de păsările de curte, de porumbeii călători, de animalele de companie și de păsările destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor.
În această privință, trebuie subliniat cu titlu introductiv că, în raport cu elementele de care dispunea la momentul adoptării Regulamentului nr. 318/2007 (a se vedea punctele 150-157, 161 și 162 de mai sus), Comisia putea, în principiu, să nu autorizeze importurile de păsări sălbatice privite ca o categorie. Simplul fapt că un risc de nivel echivalent celui prezentat de păsările sălbatice putea, eventual, să justifice excluderea și a altor categorii de păsări din domeniul de aplicare al respectivului regulament nu era, în sine, de natură să constituie o inegalitate de tratament în defavoarea păsărilor sălbatice, întrucât, în temeiul principiului egalității de tratament, a cărui respectare trebuie conciliată cu respectarea principiului legalității, nimeni nu poate invoca în beneficiul său o nelegalitate săvârșită în favoarea altuia (a se vedea în acest sens Hotărârea Tribunalului din 16 noiembrie 2006, Peróxidos Orgánicos/Comisia,
T-120/04, Rec., p. II-4441
, punctul 77 și jurisprudența citată).
În primul rând, în ceea ce privește distincția dintre păsările sălbatice și păsările de curte, este necesar să se sublinieze că, în cadrul celui de al doilea aviz al EFSA, s‑a arătat că, în comparație cu păsările de curte, prevalența bolilor infecțioase și transmisibile la păsările sălbatice în mediul lor natural înaintea capturării lor nu era bine cunoscută. Această diferență în ceea ce privește nivelul cunoștințelor disponibile referitor la riscul legat de prevalența bolilor infecțioase și transmisibile implică faptul că păsările de curte nu s‑ar afla într‑o situație comparabilă cu cea a păsărilor sălbatice din punctul de vedere al aprecierii riscului.
În al doilea rând, în ceea ce privește distincția dintre păsările sălbatice și porumbeii călători, trebuie să se sublinieze că articolul 2 litera (f) din Regulamentul nr. 318/2007 exclude din domeniul de aplicare al respectivului regulament „porumbeii de concurs introduși pe teritoriul [Uniunii] dintr‑o țară vecină, unde aceștia trăiesc în mod obișnuit, și ulterior eliberați imediat în speranța că vor zbura înapoi spre acea țară terță”.
În această privință, trebuie amintit că, în cadrul primului aviz al EFSA, s‑a arătat că dovezile experimentale demonstraseră faptul că era foarte dificil ca un porumbel să fie infectat cu virusul gripei aviare, dar că existau suficiente dovezi pentru a nu exclude posibilitatea ca porumbeii să constituie un risc în ceea ce privește introducerea virusului gripei aviare. EFSA a afirmat în cadrul aceluiași aviz că porumbeii nu păreau să aibă un rol important în epidemiologia gripei aviare.
Or, în speță, trebuie să se constate că reclamanții nu invocă nicio dovadă experimentală potrivit căreia păsările sălbatice, la fel ca porumbeii, ar putea fi infectate foarte greu. Prin urmare, faptul că este foarte dificil ca virusul gripei aviare să infecteze porumbeii îi deosebește pe aceștia din urmă de păsările sălbatice din punctul de vedere al obiectivului privind prevenirea riscurilor invocate. În consecință, critica întemeiată pe o încălcare a principiului egalității de tratament nu poate fi admisă în această privință.
În plus, chiar dacă s‑ar admite că păsările sălbatice nu prezintă un risc mai important decât porumbeii, dat fiind că, potrivit EFSA, păsările cele mai importate nu au un rol major în epidemiologia gripei aviare, trebuie să se constate că eventuala inegalitate de tratament care ar rezulta ar fi determinată exclusiv de faptul că articolul 2 litera (f) din Regulamentul nr. 318/2007 exclude porumbeii călători din domeniul de aplicare al respectivului regulament. Or, presupunând că această excludere ar fi nelegală pentru motivele menționate în dispozițiile în cauză, o astfel de nelegalitate nu ar putea să determine o încălcare a principiului egalității de tratament în privința păsărilor sălbatice sau chiar o încălcare suficient de gravă a respectivului principiu care să justifice despăgubirea reclamanților (a se vedea punctul 172 de mai sus).
În al treilea rând, în ceea ce privește distincția dintre păsările sălbatice și păsările de companie, este întemeiată afirmația Comisiei că acestea din urmă trăiesc în apropierea proprietarului lor. Or, această apropiere nu exclude posibilitatea ca respectivele păsări să fie infectate cu virusul gripei aviare. Astfel, afirmația Comisiei potrivit căreia acestea trăiesc în general în clădiri închise nu este dovedită și este plauzibil, astfel cum susțin reclamanții, să se considere că, într‑un anumit număr de țări, păsările de companie trăiesc în exterior. Riscul ca păsările de companie să fie de asemenea infectate cu virusul gripei aviare a fost de altfel recunoscut de Comisie, dat fiind că aceasta a adoptat măsuri de salvgardare specifice în privința acestor păsări în urma identificării unui caz de GAPP la păsări importate și plasate în carantină în centrul de carantină din Essex (a se vedea punctul 92 de mai sus).
Or, păsările de companie se deosebesc de păsările sălbatice prin faptul că sunt animale de companie și, prin urmare, se bucură astfel, în general, de o atenție deosebită din partea proprietarului lor, ceea ce are drept consecință o supraveghere sanitară sporită.
Această supraveghere sporită de către proprietarii de păsări de companie nu îi putea însă permite Comisiei să considere că riscul pe care îl prezentau aceste păsări era mai puțin important decât cel pe care îl prezentau păsările sălbatice. Astfel, reiese din cel de al doilea aviz al EFSA că semnele clinice nu constituie un indicator fiabil al infecției cu virusul gripei aviare la multe păsări importate. În plus, Comisia nu a prezentat niciun argument care să permită excluderea posibilității ca aceste păsări să fie de asemenea infectate la nivel subclinic (a se vedea punctul 158 de mai sus).
Cu toate acestea, inegalitatea de tratament rezultată este imputabilă exclusiv regimului specific aplicabil păsărilor de companie menționat la articolul 1 al treilea paragraf din Directiva 92/65 și nu poate afecta legalitatea Regulamentului nr. 318/2007 care nu permite importurile de păsări sălbatice. În consecință, aceasta nu ar putea să determine o încălcare suficient de gravă a principiului egalității de tratament pentru a justifica despăgubirea reclamanților (a se vedea punctul 172 de mai sus).
În al patrulea rând, în ceea ce privește distincția dintre păsările sălbatice, pe de o parte, și păsările destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor, pe de altă parte, Comisia invocă faptul că schimburile comerciale referitoare la acestea din urmă sunt într‑o mai mare măsură individualizate. În plus, Comisia invocă articolul 13 din Directiva 92/65 coroborat cu anexa C la aceasta, care definește condițiile care trebuie îndeplinite pentru ca un organism, un institut sau un centru să fie aprobat în mod oficial.
În această privință, trebuie să se considere că motivele invocate de Comisie nu permit să se înțeleagă de ce, având în vedere riscul reprezentat în special de gripa aviară, trebuie interzise toate importurile de păsări sălbatice, în timp ce, în cazul păsărilor destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor, este permis importul cu condiția respectării anumitor reguli de sănătate animală. În special, afirmația vagă a Comisiei potrivit căreia schimburile comerciale care implică aceste păsări sunt într‑o mai mare măsură individualizate nu permite să se înțeleagă în ce mod această individualizare ar limita riscul în cauză. Pe de altă parte, Comisia nu indică nici pe ce bază consideră că păsările destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor provin în mod necesar de la un organism, institut sau centru aprobat în mod oficial la care se referă articolul 13 din Directiva 92/65 și nici care este motivul pentru care nu ar fi posibil să se condiționeze importul de păsări sălbatice de respectarea anumitor măsuri sanitar‑veterinare. În sfârșit, nu există niciun element care să permită să se excludă posibilitatea ca păsările destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor să fie infectate la nivel subclinic.
Cu toate acestea, eventuala inegalitate de tratament care ar rezulta ar fi determinată exclusiv de faptul că articolul 2 litera (d) din Regulamentul nr. 318/2007 exclude din domeniul său de aplicare păsările destinate grădinilor zoologice, circurilor, parcurilor de distracție sau experimentelor. Or, presupunând că excluderea în sine a respectivelor păsări din domeniul de aplicare al regulamentului menționat ar fi nelegală pentru motivele indicate mai sus, o astfel de nelegalitate nu ar putea să determine o încălcare a principiului egalității de tratament în privința păsărilor sălbatice și nici,
a fortiori
, o încălcare suficient de gravă a respectivului principiu care să justifice despăgubirea reclamanților (a se vedea punctul 172 de mai sus).
În al cincilea rând, în ceea ce privește distincția dintre păsările sălbatice și păsările crescute în captivitate, trebuie amintit că, pentru motivele prezentate la punctele 160-163 de mai sus, există o diferență obiectivă din punctul de vedere al riscului și al măsurilor de prevenire a riscului potențial între păsările crescute în captivitate și păsările sălbatice. Prin urmare, critica întemeiată pe încălcarea principiului egalității de tratament urmează să fie respinsă în măsura în care se bazează pe această distincție.
Cu privire la pretinsa încălcare suficient de gravă a dreptului de proprietate și a libertății de a exercita o activitate economică
Reclamanții susțin că interzicerea importului de păsări sălbatice prevăzută de Regulamentul nr. 318/2007 ar fi avut ca efect să golească de conținut și de substanță libertatea de a exercita o activitate economică și dreptul de proprietate al reclamanților, consacrate la articolele 16 și, respectiv, 17 din Carta drepturilor fundamentale.
Comisia contestă argumentele reclamanților.
În această privință, trebuie amintit că libertatea de a desfășura o activitate comercială și dreptul de proprietate sunt drepturi fundamentale consacrate la articolul 16 și, respectiv, la articolul 17 din Carta drepturilor fundamentale. Cu toate acestea, drepturile respective nu reprezintă prerogative absolute, ci trebuie să fie luate în considerare în raport cu funcția pe care o îndeplinesc în societate. În consecință, pot fi impuse restricții privind utilizarea dreptului de proprietate și a libertății de a desfășura o activitate profesională, cu condiția ca aceste restricții să răspundă concret unor obiective de interes general urmărite de Uniune și să nu constituie, din perspectiva scopului urmărit, o intervenție excesivă și intolerabilă care ar aduce atingere substanței înseși a drepturilor garantate pe această cale (a se vedea în acest sens Hotărârea Arcelor/Parlamentul European și Consiliul, punctul 61 de mai sus, punctul 153 și jurisprudența citată).
În prezenta cauză, trebuie să se constate că reclamanții nu arată cu precizie care sunt motivele pentru care interzicerea importului de păsări sălbatice prevăzută de Regulamentul nr. 318/2007 le‑ar încălca dreptul de proprietate și libertatea de a exercita o activitate economică.
Independent de cele de mai sus, reiese din aprecierea prezentată la punctele 150-164 de mai sus în ceea ce privește proporționalitatea măsurilor adoptate în temeiul Regulamentului nr. 318/2007 că respectivele măsuri urmăresc un obiectiv legitim de interes general, și anume, protecția sănătății umane și a sănătății animale împotriva riscului de propagare a virusului gripei aviare, și că nu sunt vădit disproporționate în raport cu acest obiectiv. Prin urmare, ele nu pot fi considerate o intervenție excesivă și intolerabilă care ar fi adus atingere chiar substanței dreptului de proprietate și libertății de a exercita o activitate economică ale reclamanților. În această privință, trebuie precizat că, prin faptul că respectivul regulament continuă să permită importul de păsări crescute în captivitate, activitatea economică de import a unor astfel de păsări rămâne posibilă.
În consecință, trebuie să fie respinsă critica reclamanților potrivit căreia adoptarea Regulamentului nr. 318/2007 ar determina o încălcare suficient de gravă a dreptului lor de proprietate sau a libertății lor de a exercita o activitate economică.
Concluzie intermediară
Având în vedere cele de mai sus, trebuie să se concluzioneze că, în raport cu criticile invocate de reclamanți, Comisia nu a săvârșit, prin adoptarea Regulamentului nr. 318/2007, o încălcare suficient de gravă a unor norme de drept care protejează particularii, care ar putea angaja răspunderea Uniunii.
2.
Concluzii cu privire la conduita nelegală
În raport cu toate considerațiile care precedă, urmează să se concluzioneze că, prin adoptarea atât a Deciziei 2005/760, cât și a deciziilor ulterioare de prelungire a aplicabilității acestei prime decizii, Comisia a săvârșit mai multe nelegalități de natură să angajeze răspunderea Uniunii în ceea ce privește repararea prejudiciilor pe care le‑au suferit reclamanții ca urmare a suspendării importurilor de păsări sălbatice provenind din țări terțe aparținând comisiilor regionale ale OIE, și aceasta începând cu momentul intrării în vigoare a Deciziei 2005/760.
C –
Cu privire la răspunderea pentru un act licit
Cu titlu încă mai subsidiar, reclamanții solicită o despăgubire în temeiul răspunderii Uniunii pentru un act licit, ținând seama de faptul că nu își mai pot exercita drepturile fundamentale începând cu data intrării în vigoare a Regulamentului nr. 318/2007. Lipsirea definitivă a reclamanților de posibilitatea de a exercita respectivele drepturi, în lipsa unei despăgubiri adecvate, ar determina răspunderea obiectivă a Uniunii.
În această privință, Curtea a considerat că, în stadiul actual al dreptului Uniunii, nu există un regim al răspunderii extracontractuale a Uniunii determinate de exercitarea licită de către aceasta a activităților care intră în sfera normativă (Hotărârea Curții din 9 septembrie 2008, FIAMM și alții/Consiliul și Comisia,
C-120/06 P și C-121/06 P, Rep., p. I-6513
, punctele 176 și 179). Curtea a precizat de asemenea că, în cazul în care ar putea fi recunoscută o răspundere obiectivă a Uniunii, aceasta ar necesita îndeplinirea a trei condiții cumulative, și anume, existența prejudiciului, existența unei legături de cauzalitate între prejudiciu și actul vizat și caracterul anormal și special al prejudiciului (Hotărârea FIAMM și alții/Consiliul și Comisia, citată anterior, punctul 169).
Or, în speță, este suficient să se constate, pe lângă inexistența în prezent a unui regim al răspunderii extracontractuale a Uniunii pentru un act licit, că reclamanții nu precizează în înscrisurile lor care este motivul pentru care prejudiciul pe care susțin că l‑au suferit ar fi, independent de cuantumul său exact, anormal și special, invocarea unui prejudiciu real și cert nefiind suficientă în această privință.
În consecință, trebuie să fie respinsă critica pe care reclamanții o invocă cu titlu încă mai subsidiar și care este întemeiată pe răspunderea pentru un act licit.
D –
Cu privire la existența și la întinderea prejudiciului produs de actele contestate
În ceea ce privește existența și întinderea prejudiciului suferit, reclamanții și‑au rezervat dreptul de a indica într‑un mod mai precis la un moment ulterior cuantumul respectivului prejudiciu și de a prezenta probe suplimentare în susținerea sa. Tot astfel, Comisia și‑a rezervat dreptul de a se pronunța ulterior într‑un mod mai aprofundat cu privire la prejudiciul invocat de reclamanți și la legătura de cauzalitate dintre acest prejudiciu și conduita sa pretins nelegală.
Pe de altă parte, deși reclamanții au prezentat, în anexă la cererea introductivă, un anumit număr de înscrisuri, printre care diverse certificate de import din anul 2005 de păsări sălbatice provenind din țări terțe membre ale OIE, care, cu siguranță, demonstrează caracterul real și cert al respectivului prejudiciu, Tribunalul nu este în măsură, în acest stadiu al procedurii, să se pronunțe cu privire la pertinența și la exactitatea datelor furnizate și, prin urmare, cu privire la cuantumul despăgubirii pe care Uniunea trebuie să o acorde fiecăruia dintre reclamanți. Întrucât problema evaluării prejudiciului nu poate încă să fie soluționată, este adecvat, pentru considerații care țin de economia procedurii, ca Tribunalul să se pronunțe într‑o primă fază, prin hotărâre interlocutorie, cu privire la răspunderea Uniunii. Cuantumul despăgubirii determinate de nelegalitățile săvârșite de Comisie va fi stabilit într‑o etapă ulterioară, fie de comun acord de către părți, fie de către Tribunal, în lipsa unui astfel de acord (a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Curții din 4 octombrie 1979, Dumortier și alții/Consiliul,
64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 și 45/79, Rec., p. 3091
, punctul 23, și Hotărârea Tribunalului din 26 februarie 2003, CEVA și Pharmacia Entreprises/Comisia,
T-344/00 și T-345/00, Rec., p. II-229
, punctul 108 și jurisprudența citată).
În ceea ce privește criteriul legăturii de cauzalitate dintre conduita nelegală constatată și prejudiciul invocat, trebuie să se precizeze că va putea face obiectul unei despăgubiri numai prejudiciul cauzat direct de Decizia 2005/760 și de deciziile ulterioare de prelungire a aplicabilității acestei prime decizii, în măsura în care aceste decizii au împiedicat importul de păsări sălbatice provenind din țări terțe sau din anumite zone ale unor țări terțe, în privința cărora Comisia nu verificase și nu demonstrase în mod suficient, în stadiul respectiv, că prezentau un risc de propagare a gripei aviare (a se vedea punctele 84-133 de mai sus).
În consecință, urmează ca părțile să fie invitate, sub rezerva unei decizii ulterioare a Tribunalului, să ajungă la un acord cu privire la aceste sume în lumina considerațiilor de mai sus și să îi transmită, în termen de trei luni, cuantumul care trebuie plătit, stabilit de comun acord, sau, în lipsa unui acord, să îi transmită în același termen concluziile lor privind cuantumul despăgubirilor (a se vedea în acest sens și prin analogie Hotărârea Curții din 19 mai 1992, Mulder și alții/Consiliul și Comisia,
C-104/89 și C-37/90, Rec., p. I-3061
, punctele 37 și 38).
Cu privire la cheltuielile de judecată
Pronunțarea cu privire la cheltuielile de judecată urmează să fie amânată.
Pentru aceste motive,
TRIBUNALUL (Camera întâi)
pronunțându‑se cu titlu interlocutoriu, declară și hotărăște:
1)
Uniunea Europeană este obligată să repare prejudiciul suferit de Animal Trading Company (ATC) BV, de Avicentra NV, de Borgstein birds and Zoofood Trading vof, de Bird Trading Company Van der Stappen BV, de New Little Bird’s Srl, de Vogelhuis Kloeg și de domnul Giovanni Pistone ca urmare a adoptării și a punerii în aplicare de către Comisia Europeană, în primul rând, a Deciziei 2005/760/CE din 27 octombrie 2005 privind unele măsuri de protecție referitoare la prezența gripei aviare puternic patogene în anumite țări terțe, aplicabile importului de păsări ținute în captivitate, în al doilea rând, a Deciziei 2005/862/CE din 30 noiembrie 2005 de modificare a Deciziilor 2005/759/CE și 2005/760/CE în ceea ce privește măsurile de luptă împotriva gripei aviare la alte păsări decât păsările de curte, în al treilea rând, a Deciziei 2006/79/CE din 31 ianuarie 2006 de modificare a Deciziilor 2005/759/CE și 2005/760/CE, în ceea ce privește o prelungire a perioadei de aplicare a acestora, în al patrulea rând, a Deciziei 2006/405/CE din 7 iunie 2006 de modificare a Deciziilor 2005/710/CE, 2005/734/CE, 2005/758/CE, 2005/759/CE, 2005/760/CE, 2006/247/CE și 2006/265/CE în ceea ce privește anumite măsuri de protecție împotriva influenței aviare înalt patogene, în al cincilea rând, a Deciziei 2006/522/CE din 25 iulie 2006 de modificare a Deciziilor 2005/759/CE și 2005/760/CE privind unele măsuri de protecție referitoare la gripa aviară puternic patogenă și la introducerea anumitor păsări vii în Comunitate, în al șaselea rând, a Deciziei 2007/21/CE din 22 decembrie 2006 de modificare a Deciziei 2005/760/CE în ceea ce privește anumite măsuri de protecție referitoare la prezența gripei aviare puternic patogene și la importurile de păsări, altele decât păsările de curte, în Comunitate, precum și, în al șaptelea rând, a Deciziei 2007/183/CE din 23 martie 2007 de modificare a Deciziei 2005/760.
2)
Respinge în rest acțiunea.
3)
Părțile vor transmite Tribunalului, în termen de trei luni de la data pronunțării hotărârii, cuantumul despăgubirilor, stabilit de comun acord.
4)
În lipsa unui acord, părțile vor transmite Tribunalului, în același termen, concluziile lor privind cuantumul despăgubirilor.
5)
Amână pronunțarea cu privire la cheltuielile de judecată.
Azizi
Frimodt Nielsen
Kancheva
Pronunțată astfel în ședință publică la Luxemburg, la 16 septembrie 2013.
Semnături
Cuprins
Istoricul cauzei
A – Prezentarea reclamanților
B – Cu privire la Directivele 91/496 și 92/65
C – Cu privire la Decizia 2000/666
D – Cu privire la primul aviz al EFSA
E – Cu privire la Decizia 2005/760
F – Cu privire la raportul Grupului Național de Epidemiologie de Urgență din Regatul Unit
G – Cu privire la primele decizii de prelungire
H – Cu privire la al doilea aviz al EFSA
I – Cu privire la ultimele două decizii de prelungire
J – Cu privire la Regulamentul nr. 318/2007
Procedura și concluziile părților
În drept
A – Cu privire la condițiile angajării răspunderii extracontractuale a Uniunii
B – Cu privire la existența unei conduite nelegale
1. Cu privire la necompetența Comisiei sau la nerespectarea manifestă și gravă de către aceasta a limitelor impuse puterii sale de apreciere de către actele care constituie temeiul juridic pe care s‑a bazat adoptarea actelor contestate
a) Cu privire la legalitatea Deciziei 2005/760
Cu privire la primul motiv, întemeiat pe nerespectarea manifestă și gravă a limitelor impuse puterii de apreciere a Comisiei în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496 și pe nerespectarea obligației de diligență a acesteia
– Cu privire la conținutul primului motiv
– Cu privire la existența unei largi puteri de apreciere în temeiul articolului 18 alineatul (1) din Directiva 91/496
– Cu privire la respectarea obligației de diligență
Cu privire la al doilea motiv, întemeiat pe depășirea limitelor puterii de apreciere a Comisiei ca urmare a unei încălcări grave a principiului proporționalității
b) Cu privire la legalitatea deciziilor de prelungire
Rezumatul argumentelor părților
Cu privire la legalitatea Deciziei 2005/862
Cu privire la legalitatea Deciziei 2006/79
Cu privire la legalitatea Deciziei 2006/405
Cu privire la legalitatea Deciziei 2006/522
Cu privire la legalitatea Deciziei 2007/21
Cu privire la legalitatea Deciziei 2007/183
c) Cu privire la legalitatea Regulamentului nr. 318/2007
Cu privire la măsura în care este contestat Regulamentul nr. 318/2007
Cu privire la existența unui temei juridic suficient al Regulamentului nr. 318/2007
Cu privire la pretinsa încălcare gravă a principiului proporționalității
Cu privire la pretinsa încălcare suficient de gravă a principiului egalității de tratament
Cu privire la pretinsa încălcare suficient de gravă a dreptului de proprietate și a libertății de a exercita o activitate economică
Concluzie intermediară
2. Concluzii cu privire la conduita nelegală
C – Cu privire la răspunderea pentru un act licit
D – Cu privire la existența și la întinderea prejudiciului produs de actele contestate
Cu privire la cheltuielile de judecată
(
*1
) Limba de procedură: neerlandeza. | [
"Răspundere extracontractuală",
"Sănătate animală",
"Măsuri de salvgardare în situație de criză",
"Măsuri de protecție referitoare la prezența gripei aviare puternic patogene în anumite țări terțe",
"Interzicerea importului de păsări sălbatice capturate în mediul lor natural",
"Încălcare suficient de gravă a unor norme de drept care conferă drepturi particularilor",
"Nerespectare manifestă și gravă a limitelor puterii de apreciere",
"Directivele 91/496/CE și 92/65/CE",
"Principiul precauției",
"Obligația de diligență",
"Proporționalitate"
] |
62008FJ0033 | et | 1.
Ametnikud – Hagi – Väited – Väide, et töölevõtmisel läbiviidud tervisekontroll ei olnud väidetavalt nõuetekohane – Vastuvõetavus
(Personalieeskirjad, artikkel 33)
2.
Ametnikud – Haldusorgani hoolitsemiskohustus – Kohustus sõnastada ametnikule suunatud individuaalne otsus keeles, mida ta
mõistab väga hästi
(EÜ artikli 21 kolmas lõik)
3.
Ühenduse õigus – Põhimõtted – Mõistliku tähtaja järgimine
(Euroopa Liidu põhiõiguste harta, artikli 41 lõige 1)
4.
Ametnikud – Töölevõtmine – Tööle võtmata jätmine füüsilise võimetuse tõttu
(Personalieeskirjad, artikli 25 teine lõik ja artikkel 33; muude teenistujate teenistustingimused, artikkel 83)
5.
Ametnikud – Hagi – Täielik pädevus – Võimalus omal algatusel mõista kostjalt institutsioonilt välja hüvitis mittevaralise
kahju eest
(Personalieeskirjad, artikli 91 lõige 1)
1.
Osas, milles vaidlusalune otsus, millega jäetakse isik tööle võtmata füüsilise võimetuse tõttu täita oma ametiülesandeid,
ei põhine ainult arstliku komisjoni meditsiinilisele arvamusele, vaid kõikidele meditsiinilistele aktidele ja dokumentidele,
millele on nimetatud arvamuses sõnaselgelt viidatud, sh teenistuja läbi vaadanud arsti antud arvamusele töölevõtmisel läbiviidud
tervisekontrolli põhjal, ei ole välistatud, et nende arvamustega seotud võimalikud rikkumised võisid mõjutada arstliku komisjoni
järeldusi ning seega vaidlusaluse otsuse õiguspärasust. Töölevõtmisel läbiviidud tervisekontrolli, teiste võimalike arstlike
ekspertarvamuste, arstliku komisjoni poole pöördumise, arstliku komisjoni arvamuse ja nimetatud otsuse vahel on tegelikult
otsene seos. Arvestades sellise menetluse erinevate aktide ühtekuuluvust, õigustab selline seos seda, et ühenduste kohus analüüsib
ettevalmistavaid akte, mille tulemusel see otsus tehti.
(vt punktid 132 ja 133)
Viited:
Euroopa Kohus: 11. juuli 1968, kohtuasi 35/67: Van Eick
vs.
komisjon (EKL 1968, lk 481, 500).
Esimese Astme Kohus: 31. jaanuar 2006, kohtuasi T‑293/03: Giulietti
vs.
komisjon (EKL AT 2006, lk I‑A‑2‑5 ja II‑A‑2‑19, punkt 39 ja seal viidatud kohtupraktika).
2.
Isikutel, kes asuvad Euroopa Ühenduste teenistusse, ei ole absoluutset õigust sellele, et nende valitud keelt, olgu selleks
siis nende emakeel või mõni teine nende soovitud keel, kasutataks kõikides menetlustes, mis mõjutavad nende ametikohta või
karjääri. Sellise õiguse tunnustamine oleks ilmselgelt vastuolus ühenduse institutsioonide nõuetekohase toimimisega. Isegi
kui eeldada, et sellise õiguse tunnustamine oleks soovitav, peaks selle ulatus vastavalt võrdse kohtlemise põhimõttele olema
sama kõikide ühenduse ametnike ja teenistujate suhtes, ükskõik milliste asjaomaste keeltega tegemist oleks ja ükskõik milline
nende teenistuskoht oleks. Sellise tagatise rakendamise teevad aga väga raskeks välismaal elamine, millega on ühenduste ametnike
või teenistujate puhul tihti tegemist, ning talituste töö korraldamise piirangud.
Seevastu on institutsioonidel tulenevalt hoolitsemiskohustusest kohustus siis, kui tegemist on ametniku või teenistuja isikliku
olukorraga, kasutada keelt, mida ametnik või teenistuja mõistab väga hästi. Selle kohustuse ulatus on täiesti eriline, kui
tegemist ei ole administratsiooni poolt tulemuslikult ametniku teavitamisega viimast puudutavast otsusest, vaid selle tagamisega,
et asjaomane isik saab läbiviidavatest analüüsidest ja psühholoogilistest testidest täiesti aru ning et nii teostatud ekspertiisi
tulemus toob erapooletult ja objektiivselt välja ametniku isiksuse. Seega peab selliste testide ja analüüside puhul asjaomase
isiku poolt kasutatud keele oskamise tase olema eriti kõrge.
(vt punktid 170, 171 ja 173)
Viited:
Esimese Astme Kohus: 23. märts 2000, kohtuasi T‑197/98: Rudolph
vs.
komisjon (EKL AT 2000, lk I‑A‑55 ja II‑241, punkt 46).
Avaliku Teenistuse Kohus: 13. detsember 2007, liidetud kohtuasjad F‑51/05 ja F‑18/06: Duyster
vs.
komisjon (EKL AT 2007, lk I‑A‑1‑0000 ja II‑A‑1‑0000, punktid 57 ja 58); 7. oktoober 2009, kohtuasi F‑122/07: Marcuccio
vs.
komisjon (EKL AT 2009, lk I‑A‑1‑0000 ja II‑A‑1‑0000, punkt 60).
3.
Mõistliku aja järgimise kohustus haldusmenetluste läbiviimisel kujutab endast ühenduse õiguse üldpõhimõtet, mille tagamine
on ühenduste kohtu ülesanne ja mida on muuseas õiguse heale haldusele komponendina korratud Euroopa Liidu põhiõiguste harta
artikli 41 lõikes 1. Mõistliku aja põhimõtte rikkumine ei õigusta siiski üldiselt haldusmenetluse tulemusel võetud otsuse
tühistamist. Ainult siis, kui ülemäära pikk aeg võib mõjutada haldusmenetluse tulemusel võetud otsuse sisu ennast, mõjutab
mõistliku aja põhimõte haldusmenetluse kehtivust. Töölevõtmisel ning töölevõtmisel läbiviidud tervisekontrolli raames ei saa
‑ välja arvatud erandjuhtudel ‑ ülemäära pikk aeg muuta nende tõendite olemust, mis kinnitavad ühenduse institutsiooni jaoks
ametiülesannete täitmise võimatust. Neid järeldusi arvestades on otsuse tühistamise põhiline praktiline vastupidine tagajärg
ühenduse kohtu jaoks see, et menetlust on pikendatud põhjusel, et see on kestnud juba liiga kaua.
(vt punktid 209–211)
Viited:
Euroopa Kohus: 13. detsember 2000, kohtuasi C‑39/00 P: SGA
vs.
komisjon (EKL 2000, lk I‑11201, punkt 44).
Esimese Astme Kohus: 13. jaanuar 2004, kohtuasi T‑67/01: JCB Service
vs.
komisjon (EKL 2004, lk II‑49, punktid 36 ja 40 ning seal viidatud kohtupraktika); 11. aprill 2006, kohtuasi T‑394/03: Angeletti
vs.
komisjon (EKL AT 2006, lk I‑A‑2‑95 ja II‑A‑2‑441, punktid 162 ja 163).
4.
Töölevõtmisel läbiviidud tervisekontrolli raames arstliku komisjoni poolt antud võimetust puudutava otsuse põhjendamise viis,
mis seisneb selles, et nende järelduste meditsiiniline põhjendus edastatakse arstisaladust järgides asjaomase ühenduse institutsiooni
meditsiinitalituse juhile, ei ole asjaomasele isikule rahuldav viis, kuna tal ei ole otsest juurdepääsu nendele kaalutlustele,
millega põhjendati arstliku komisjoni järeldusi. Siiski ei muuda selline viis arvamust mittenõuetekohaseks, kuna põhjendamiskohustuse
peab ühendama arstisaladuse nõuetega. See ühendamine toimub asjaomasel isikul oleva õiguse kaudu taotleda ja saavutada see,
et võimetuse põhjendused edastataks tema valitud arstile.
Kui arstliku komisjoni arvamuse põhjendust võib kritiseerida siis, kui see põhjendus takistab ühenduste kohtu poolt õiguspärasuse
kontrolli juhul, kui tegemist on asjaomase isiku poolt vaidlustamisega, siis see ei ole nii, kui asjaomane ühenduse institutsioon
teatab mitmel korral ühenduste kohtule, et ta saab esitada kõik dokumendid, mille alusel arstlik komisjon otsuse tegi, tingimusel
et asjaomane isik annab nõusoleku, et arstliku komisjoni liikmetel ei ole tema suhtes enam arstisaladuse hoidmise kohustust,
kuid asjaomane isik kategooriliselt keeldub sellele taotlusele vastamisest. Taolisel juhul ei ole need administratsiooni või
arstliku komisjoni liikmed, kes arstisaladusele tuginemisega tõkestavad õiguse normaalset toimimist.
(vt punktid 221–226)
Viited:
Euroopa Kohus: 27. oktoober 1977, kohtuasi 121/76: Moli
vs.
komisjon (EKL 1977, lk 1971, punktid 15–17); 13. aprill 1978, kohtuasi 75/77: Mollet
vs.
komisjon (EKL 1978, lk 897, punktid 15–17); 10. juuni 1980, kohtuasi 155/78: M
vs.
komisjon (EKL 1980, lk 1797, punktid 15–19).
5.
Juhul, kui on esitatud hagi täieliku pädevuse raames ning isegi kui sellega seoses ei ole esitatud nõuetekohaseid nõudeid,
on ühenduste kohtul pädevus omal algatusel mõista administratsioonilt välja hüvitis ametialase eksimusega administratsiooni
poolt tekitatud mittevaralise kahju eest. Seda pädevust võib siiski rakendada ainult siis, kui kohus loobub otsuse tühistamisest,
mida ta tavaliselt peaks tegema, kuna tühistamisel oleksid ülemäärased tagajärjed või kui sanktsioon tuvastatud rikkumise
kujul oleks ebasobiv, või kui kohus tuvastab, et tühistamine iseenesest ei saa sobivalt hüvitada tekitatud kahju, ning selleks
et tagada tühistava kohtuotsuse kasulik mõju.
(vt punkt 266)
Viited:
Euroopa Kohus: 5. juuni 1980, kohtuasi 24/79: Oberthür
vs.
komisjon (EKL 1980, lk 1743, punktid 13–15).
Esimese Astme Kohus: 31. märts 2004, kohtuasi T‑10/02: Girardot
vs
. komisjon (EKL AT 2004, lk I‑A‑109 ja II‑483, punktid 84–91).
Avaliku Teenistuse Kohus: 22. oktoober 2008, kohtuasi F‑46/07: Tzirani
vs.
komisjon (EKL AT 2008, lk I‑A‑1‑0000 ja II‑A‑1‑0000, punktid 214 ja 215); 5. mai 2009, kohtuasi F‑27/08: Simões Dos Santos
vs.
Siseturu Ühtlustamise Amet (EKL AT 2009, lk I‑A‑1‑0000 ja II‑A‑1‑0000, punktid 142–144). | [
"Avalik teenistus",
"Töölevõtmine"
] |
62009CJ0351 | it | Inadempimento di uno Stato – Violazione degli artt. 8 e 15 della direttiva del Parlamento europeo e del Consiglio 23 ottobre
2000, 2000/60/CE, che istituisce un quadro per l’azione comunitaria in materia di acque (GU L 327, pag. 1) – Obbligo di elaborare
e rendere operativi programmi di monitoraggio dello stato delle acque superficiali – Obbligo di presentare relazioni sintetiche
sui programmi di monitoraggio delle acque superficiali.
Dispositivo
1)
Avendo omesso, in primo luogo, di elaborare e di rendere operativi programmi di monitoraggio dello stato delle acque superficiali
interne conformemente all’art. 8, nn. 1 e 2, della direttiva del Parlamento europeo e del Consiglio 23 ottobre 2000, 2000/60/CE,
che istituisce un quadro per l’azione comunitaria in materia di acque e, in secondo luogo, di presentare relazioni sintetiche
sui programmi di monitoraggio dello stato delle acque superficiali interne, conformemente all’art. 15, n. 2, di tale direttiva,
la Repubblica di Malta è venuta meno agli obblighi che le incombono ai sensi degli artt. 8 e 15 della suddetta direttiva.
2)
La Repubblica di Malta è condannata alle spese. | [
"Inadempimento di uno Stato",
"Ambiente",
"Direttiva 2006/60/CE",
"Articoli 8 e 15",
"Stato delle acque superficiali interne",
"Istituzione e messa in opera di programmi di monitoraggio",
"Omissione",
"Presentazione di relazioni sintetiche su tali programmi di monitoraggio",
"Omissione"
] |
62001CJ0331 | nl | Bij op 6 september 2001 ter griffie van het Hof neergelegd verzoekschrift heeft het Koninkrijk Spanje krachtens artikel 230,
eerste en tweede alinea, EG verzocht om nietigverklaring, voorzover zij hem betreft, van beschikking nr. 2001/557/EG van de
Commissie van 11 juli 2001 houdende onttrekking aan communautaire financiering van bepaalde uitgaven die de lidstaten voor
het Europees Oriëntatie- en Garantiefonds voor de Landbouw (EOGFL), afdeling Garantie, hebben verricht (PB L 200, blz. 28).
Het Koninkrijk Spanje komt op tegen de uitsluiting van communautaire financiering voor het jaar 1997 van premies voor dieren
ten bedrage van 185 046 088 ESP. Beschikking nr. 2001/557 preciseert dat het gaat om begrotingspost 2133 en geeft als reden
voor de uitsluiting van financiering:
systeem niet conform regels.
Toepasselijke bepalingen
Bepalingen van gemeenschapsrecht
Procedure voor de goedkeuring van de rekeningen
Overeenkomstig artikelen 2, lid 1, en 3, lid 1, van verordening (EEG) nr. 729/70 van de Raad van 21 april 1970 betreffende
de financiering van het gemeenschappelijk landbouwbeleid (PB L 94, blz. 13), zoals gewijzigd bij verordening (EG) nr. 1287/95
van de Raad van 22 mei 1995 (PB L 125, blz. 1; hierna:
verordening nr. 729/70), financiert de afdeling Garantie van het EOGFL de restituties bij uitvoer naar derde landen en de interventies tot regeling
van de landbouwmarkten die voldoen aan de communautaire voorschriften in het kader van de gemeenschappelijke ordening der
landbouwmarkten.
In artikel 5 van verordening nr. 729/70 is de goedkeuring geregeld van de jaarrekeningen die zijn voorgelegd door de nationale
organen die bevoegd zijn om in dit kader betalingen te verrichten. Deze bepaling werd grondig gewijzigd bij verordening nr. 1287/95.
Dit gewijzigde artikel 5, leden 1 en 2, van verordening nr. 729/70 luidt:
1.
De lidstaten verstrekken de Commissie op gezette tijden de volgende gegevens die, voor de in artikel 4 bedoelde erkende betaalorganen
en coördinerende instanties, betrekking hebben op de door de afdeling Garantie van het Fonds gefinancierde maatregelen:
a)
aangifte van uitgaven en ramingen van de financiële behoeften;
b)
jaarrekeningen, vergezeld van de gegevens die nodig zijn voor de goedkeuring daarvan, alsmede van een verklaring inzake de
volledigheid, de juistheid en de waarheidsgetrouwheid van de ingediende rekeningen.
2.
Na raadpleging van het Comité van het Fonds:
[...]
b)
keurt de Commissie vóór 30 april van het jaar na het betrokken begrotingsjaar op basis van de in lid 1, onder b, bedoelde
gegevens de rekeningen van de betaalorganen goed. Het besluit tot goedkeuring van de rekeningen heeft betrekking op de volledigheid, de juistheid en de waarheidsgetrouwheid
van de ingediende rekeningen. Dit besluit staat het nemen van nadere besluiten overeenkomstig het bepaalde onder c niet in de weg;
c)
neemt de Commissie een besluit over de bedragen die moeten worden onttrokken aan de in de artikelen 2 en 3 bedoelde communautaire
financiering, wanneer zij constateert dat de desbetreffende uitgaven niet overeenkomstig de communautaire voorschriften zijn
verricht. Voordat een besluit tot weigering van financiering wordt genomen, doet de Commissie schriftelijk mededeling van de resultaten
van de verificaties, en de betrokken lidstaat van zijn antwoorden, waarna beide partijen pogen overeenstemming te bereiken
over het daaraan te geven gevolg. Indien overeenstemming uitblijft, kan de lidstaat vragen om inleiding van een procedure die de standpunten binnen vier maanden
tot elkaar moet brengen; de resultaten daarvan worden neergelegd in een verslag dat aan de Commissie wordt overgemaakt en
door deze Instelling wordt bestudeerd voordat een besluit tot weigering van financiering wordt genomen. De Commissie bepaalt de te onttrekken bedragen met name aan de hand van de draagwijdte van de niet met de voorschriften strokende
uitvoering. De Commissie houdt daarbij rekening met de aard en de ernst van de overtreding, alsmede met de voor de Gemeenschap
ontstane financiële schade. Financiering kan niet worden geweigerd voor uitgaven die meer dan 24 maanden vóór de schriftelijke mededeling door de Commissie
van de resultaten van die verificaties aan de betrokken lidstaat zijn gedaan. [...]
Artikel 8, lid 2, eerste alinea, van verordening nr. 729/70 betreft de onregelmatigheden of nalatigheden die aan de overheidsdiensten
of organen van de lidstaten zijn toe te rekenen.
De vierde, vijfde en zesde overweging van verordening nr. 1287/95 zijn belangrijk voor de uitlegging van artikel 5 van verordening
nr. 729/70. Deze overwegingen luiden als volgt: overwegende dat de tijd die met de besluitvorming inzake de goedkeuring van de rekeningen is gemoeid, moet worden bekort en
dat derhalve voor de samenstelling van de aan de Commissie te verstrekken gegevens maximaal gebruik moet worden gemaakt van
computers; dat de Commissie bij haar verificaties volledige en onmiddellijke inzage moet kunnen nemen van zowel de in computerbestanden
als de in documenten opgenomen gegevens betreffende de uitgaven;overwegende dat de vaststelling van één enkel jaarlijks besluit tot goedkeuring van de rekeningen tal van moeilijkheden doet
rijzen doordat voor het betrokken begrotingsjaar, voor alle onder de afdeling Garantie van het Fonds vallende maatregelen
in alle lidstaten, een boekhoudkundig doel wordt nagestreefd en tegelijk wordt beoogd vast te stellen dat bij de uitgaven
de communautaire bepalingen zijn nageleefd; dat onvermijdelijk vertraging ontstaat bij het nemen van dit ene besluit, waarin
desondanks op sommige punten een voorbehoud moet worden gemaakt of voor een gescheiden behandeling moet worden gekozen; dat
dit besluit derhalve dient te worden gesplitst in twee typen van besluiten, enerzijds voor de opstelling en vaststelling van
de EOGFL-rekeningen over het referentiejaar en anderzijds voor de vaststelling van de gevolgen, met inbegrip van de financiële
correcties, die moeten worden verbonden aan de uitkomsten van de audits inzake de overeenstemming met de voorschriften;overwegende dat de audits inzake de overeenstemming met de voorschriften, de daaruit voortvloeiende financiële correcties
en de desbetreffende kwijtingsbesluiten derhalve niet langer de uitvoering van de begroting van een bepaald begrotingsjaar
zullen betreffen en dat de maximumperiode dient te worden vastgesteld waarop de aan de uitkomsten van nalevingscontroles te
verbinden gevolgen betrekking kunnen hebben.
Op 7 juli 1995 heeft de Commissie verordening (EG) nr. 1663/95 houdende uitvoeringsbepalingen van verordening nr. 729/70 aangaande
de procedure inzake de goedkeuring van de rekeningen van het EOGFL, afdeling Garantie vastgesteld (PB L 158, blz. 6).
Artikel 4 van verordening nr. 1663/95, zoals gewijzigd bij verordening (EG) nr. 2245/1999 van de Commissie van 22 oktober
1999 (PB L 273, blz. 5; hierna:
verordening nr. 1663/95), bepaalt dat de lidstaat uiterlijk op 10 februari van het jaar dat volgt op het betrokken begrotingsjaar, bij de Commissie
de jaarlijkse rekeningen indient van de aan het Fonds, afdeling Garantie, in rekening gebrachte uitgaven, de overeenkomstig
artikel 5, lid 1, van die verordening door de betrokken organen en instanties opgestelde rapporten, alsook de door de verklarende
instantie of instanties opgestelde verklaringen en rapporten. Artikel 8, lid 1, eerste alinea, van verordening nr. 1663/95 bepaalt: Indien de Commissie op grond van een onderzoek van mening is, dat bepaalde uitgaven niet overeenkomstig de communautaire voorschriften
zijn gedaan, stelt zij de betrokken lidstaat in kennis van haar bevindingen en van de correctiemaatregelen die moeten worden
genomen om naleving in de toekomst te garanderen.
Regeling inzake extra betalingen
In het kader van de BSE-crisis (boviene spongiforme encefalopathie) heeft de Raad verordening (EG) nr. 1357/96 van 8 juli
1996 tot vaststelling van extra betalingen in 1996 bovenop de premiebedragen die zijn vastgesteld in verordening (EEG) nr. 805/68
houdende een gemeenschappelijke ordening der markten in de sector rundvlees en tot wijziging van die verordening (PB L 175,
blz. 9) vastgesteld.
Verordening nr. 1357/96 voorziet in de betaling van extra premies aan rundveehouders (hierna:
extra betalingen). Om de daadwerkelijke betaling van de geplande bedragen zoveel mogelijk te versnellen, bepalen de artikelen 1 tot met 3
van deze verordening dat de extra betalingen gebeuren op basis van de gegevens inzake de voor het kalenderjaar 1995 betaalde
premies, en dat zij naderhand zullen worden geregulariseerd teneinde rekening te houden met het aantal dieren waarvoor het
recht op een premie voor het kalenderjaar 1996 vaststaat. Artikel 1, lid 3, van genoemde verordening bepaalt in dit verband:
De mate waarin een producent recht heeft op elk van de in de leden 1 en 2 bedoelde extra betalingen die hij voor het kalenderjaar
1995 heeft ontvangen, hangt af van het aantal dieren waarvoor hij aantoont voor het kalenderjaar 1996 recht te hebben op een
premie.
Volgens artikel 4 van verordening nr. 1357/96 kunnen lidstaten in uitzonderlijke omstandigheden extra betalingen verrichten.
Artikel 4, sub a, betreft de communautaire steun en artikel 4, sub b, de nationale steun.
Artikel 5 van verordening nr. 1357/96 bepaalt: In afwijking van het bepaalde in de artikelen 1 tot en met 4 kunnen de lidstaten het totale bedrag van de steun dat voortvloeit
uit de toepassing van artikel 1, leden 1 en 2, en artikel 4, onder a, volgens objectieve criteria aan de rundveehouders toekennen,
mits geen hogere compensatie dan het inkomensverlies van deze veehouders plaatsvindt en concurrentieverstoringen worden voorkomen.
De vijfde overweging van dezelfde verordening, die relevant is voor de uitlegging van artikel 5 ervan, luidt: overwegende dat lidstaten wier productiestructuur een ander betalingssysteem dan door middel van genoemde premieverhoging
geschikter maakt en/of wanneer de noodzaak om alle betalingen vóór 15 oktober uit te voeren dit noodzakelijk maakt, in afwijking
van het bovenstaande het totale bedrag van de steun die anders zou zijn betaald door middel van premieverhoging en het in
de bijlage bedoelde bedrag, aan de hand van objectieve criteria over alle rundveehouders mogen verdelen.
Artikel 7, tweede alinea, van verordening nr. 1357/96 bepaalt: De Gemeenschap financiert de door de lidstaten gedane uitgaven in verband met de in artikel 1, artikel 4, onder a, en artikel 5
bedoelde betalingen alleen wanneer die betalingen uiterlijk op 15 oktober 1996 worden verricht.
Op 29 juli 1996 heeft de Commissie verordening (EG) nr. 1504/96 houdende bepalingen ter uitvoering van verordening (EG) nr. 1357/96
vastgesteld (PB L 189, blz. 77).
De eerste overweging van verordening nr. 1504/96 preciseert dat
met het oog op de transparantie tussen de lidstaten, en op het toezicht op en het goede beheer van de extra betalingen die
zijn vastgesteld bij verordening (EG) nr. 1357/96, de lidstaten de Commissie op de hoogte moeten brengen van de gekozen wijze
van toekenning, van de nationale uitvoeringsbepalingen voor de toepassing van de in de genoemde verordening vastgestelde maatregelen
en van de eindbalans.
Artikel 1 van verordening nr. 1504/96 bepaalt: Met betrekking tot de bij verordening (EG) nr. 1357/96 vastgestelde extra steun delen de lidstaten de Commissie de volgende
gegevens mee:
a)
bij toepassing van de artikelen 1 tot en met 4 van de genoemde verordening,
─
uiterlijk op 15 november 1996 en 31 juli 1997, het aantal op grond van artikel 1 toegekende extra steunbedragen, uitgesplitst
over de [...] regelingen;
─
zo spoedig mogelijk, de wijze van toekenning van de in artikel 4, punt a, en, in voorkomend geval, punt b, bedoelde betalingen
en steunbedragen, en met name de betrokken soort of categorie dieren, de vastgestelde bedragen per eenheid, de berekeningsmethode
en de uiterste data van betaling;
─
uiterlijk op 15 november 1996, respectievelijk 31 juli 1997, de totale op grond van artikel 4, punt a, en, in voorkomend geval,
artikel 4, punt b, uitgekeerde bedragen, alsmede het aantal begunstigden en het betrokken aantal dieren;
b)
bij toepassing van artikel 5 en, in voorkomend geval, artikel 4, punt b, van de genoemde verordening,
─
zo spoedig mogelijk, de wijze van toekenning van de in artikel 5 en, in voorkomend geval, artikel 4, punt b, bedoelde steun
en met name de betrokken soort of categorie dieren, de vastgestelde bedragen per eenheid, de berekeningsmethode en de uiterste
data van betaling;
─
uiterlijk op 15 november 1996, respectievelijk 31 juli 1997, de totale op grond van artikel 5 en, in voorkomend geval, artikel 4,
punt b, uitgekeerde bedragen, alsmede het aantal begunstigden en het betrokken aantal dieren.
Bepalingen van nationaal recht
Het besluit van de Spaanse minister van Landbouw, Visserij en Levensmiddelenvoorziening van 19 september 1996 (BOE nr. 228
van 20 september 1996; hierna:
ministerieel besluit), regelt de procedure inzake de extra betalingen van premies ten gunste van houders van mannelijke runderen en zoogkoeien.
Het ministerieel besluit is gegrond op artikel 5 van verordening nr. 1357/96, maar het gebruikt als toekenningscriterium voor
de extra betalingen het aantal dieren van elke veehouder waarvoor deze tijdens het kalenderjaar 1995 recht op een premie had.
De memorie van toelichting van het ministerieel besluit luidt als volgt: In die zin laat artikel 5 van verordening (EG) nr. 1357/97 de lidstaten toe om, in afwijking van het bepaalde in de artikelen 1
tot en met 4, het totale bedrag van de steun dat voortvloeit uit de toepassing van artikel 1, leden 1 en 2, en artikel 4,
sub a, volgens objectieve criteria aan de veehouders toe te kennen, mits geen hogere compensatie dan het inkomensverlies van
deze veehouders plaatsvindt en concurrentieverstoringen worden voorkomen.Bijgevolg werd het nodig geacht om als meest objectieve toekenningscriterium het aantal dieren van elke veehouder waarvoor
hij tijdens het kalenderjaar 1995 recht op een premie had, te gebruiken. Aldus kan de wijze waarop de houders steun verkrijgen,
worden versoepeld en kunnen de administratieve formaliteiten en procedures voor betaling zoveel mogelijk worden vereenvoudigd,
aangezien het recht op deze steun reeds tijdens het kalenderjaar 1995 sluitend werd aangetoond in elk concreet geval.
Zoals de Spaanse regering voor het Hof heeft uiteengezet, beroept het ministerieel besluit zich op spoedeisendheid om te rechtvaardigen
dat een ministerieel en niet een koninklijk besluit is genomen.
De in geding zijnde correctieprocedure
Op 8 juni 1998 richtte het Spaanse ministerie van Landbouw, Visserij en Levensmiddelenvoorziening per fax een mededeling aan
de Commissie om haar
overeenkomstig artikel 1 van verordening nr. 1504/96 in te lichten over de op grond van verordening nr. 1357/96 verrichte extra betalingen (hierna:
mededeling van 8 juni 1998). Het document bevatte een tabel met vier kolommen met in de eerste kolom het soort dier, in de tweede kolom het aantal dieren
waarvoor een premie is toegekend, in de derde kolom het eenheidsbedrag van de premies, en in de vierde kolom de bepaling van
de verordening op grond waarvan zij zijn toegekend. De vermelde bepalingen zijn naar gelang van het geval artikel 1 en/of
artikel 4, sub a, en/of artikel 4, sub b, van verordening nr. 1357/96.
Het ministerieel besluit is aan de Commissie overgelegd tijdens een inspectiebezoek in Spanje van 21 tot en met 25 september
1998 (hierna:
inspectiebezoek), dat tot doel had de rekeningen over de begrotingsjaren 1997 en 1998 vast te stellen.
Op 12 april 1999 richtte de Commissie overeenkomstig artikel 8, lid 1, eerste alinea, van verordening nr. 1663/95 een mededeling
aan het Koninkrijk Spanje, waarin zij vaststelde dat het feit dat deze lidstaat de op grond van verordening nr. 1357/96 verrichte
extra betalingen niet had geregulariseerd teneinde rekening te houden met de voor het jaar 1996 ingediende premieaanvragen,
en bijgevolg ook de onverschuldigd betaalde bedragen niet had teruggevorderd, een schending leek te zijn van artikel 2, leden 1
en 2, van genoemde verordening. De Commissie nodigde de Spaanse regering uit om toelichting te verstrekken bij de betrokken
bedragen.
Het Koninkrijk Spanje en de Commissie zetten hun schriftelijke contacten voort, en uiteindelijk werd de bemiddelingsprocedure
ingeleid.
Blijkens het syntheseverslag van de Commissie van 19 juni 2001 gaat zij er van uit dat het Koninkrijk Spanje artikel 1 van
verordening nr. 1357/96 heeft toegepast en niet artikel 5 ervan. Bijgevolg had genoemde lidstaat de door deze verordening
vereiste regularisatie moeten doorvoeren teneinde rekening te houden met het aantal dieren waarvoor in 1996 een recht op premie
bestond. De financiële correctie bedraagt 2 % van de uitgaven van het Koninkrijk Spanje in 1996 voor extra betalingen.
Het beroep
Tot staving van zijn beroep voert het Koninkrijk Spanje twee middelen aan. Het eerste is ontleend aan onjuiste beoordeling
door de Commissie van de naleving van de in casu toepasselijke gemeenschapsregeling. Het tweede middel is ontleend aan schending
door de Commissie van de mededelingstermijnen krachtens deze regeling.
Het eerste middel
Met zijn eerste middel betoogt het Koninkrijk Spanje dat de Commissie ten onrechte ervan is uitgegaan dat het verordening
nr. 1357/96 niet heeft nageleefd.
Tot staving van dit middel stelt het dat het zich bij de toekenning van de extra betalingen heeft gebaseerd op de uitzondering
van artikel 5 van verordening nr. 1357/96. Volgens hem zijn de toepassingsvoorwaarden van dit artikel vervuld. Allereerst
was het toekenningscriterium objectief, aangezien het ging om aanvullingen van premies. Niets stond dus het gebruik in de
weg van het betalingscriterium van verordening nr. 1357/96. Vervolgens bedroeg de vergoeding ─ gelet op het geringe bedrag
van de premie, dat overeenkwam met 2,9 % van de prijs van de betrokken dieren, terwijl de prijzen tussen februari 1995 en
juni 1996 met meer dan 30 % waren gedaald ─ niet meer dan het inkomensverlies van de veehouders. Ten slotte was er geen concurrentieverstoring
aangezien alle begunstigden dezelfde extra betalingen ontvingen.
De Spaanse regering beklemtoont bovendien dat het bedrag dat op basis van de gegevens van het jaar 1996 zou zijn betaald,
hoger zou zijn geweest dan wat op basis van de gegevens van het jaar 1995 daadwerkelijk is betaald.
Deze regering stelt dat de toepassing van artikel 5 van verordening nr. 1357/96 gerechtvaardigd was door de spoedeisendheid
en de verplichting krachtens artikel 7 van dezelfde verordening om de betalingen vóór 15 oktober 1996 te verrichten. Zij beklemtoont
dat tussen de twee voorwaarden in de vijfde overweging van deze verordening vervatte voorwaarden
en/of staat, zodat de tweede voorwaarde inzake de betalingsdatum volstond ter rechtvaardiging van de toepassing van bedoeld artikel 5.
Volgens de Spaanse regering blijkt de spoedeisendheid ook uit de keuze van de norm, namelijk een ministerieel besluit, en
uit de memorie van toelichting.
De Spaanse regering betwist dat in de mededeling van 8 juni 1998 de toepassing van de artikelen 1 en 4 van verordening nr. 1357/96
is erkend. Deze mededeling vermeldt weliswaar deze bepalingen, maar enkel in het kader van artikel 5 van dezelfde verordening,
volgens welk de lidstaten op basis van objectieve criteria steun mogen toekennen aan rundveehouders in de zin van de artikelen 1
en 4, sub a. Met deze mededeling wou de Spaanse regering er enkel op wijzen dat de overeenkomstig artikel 5 aan de veehouders
betaalde bedragen rekening hielden met de in artikelen 1 en 4, sub a, vermelde bedragen.
Dat de uitgave werd gedeclareerd onder de begrotingsposten 2133.001 en 2133.002, met als titel respectievelijk
Toeslag bij de premie per zoogkoe en
Toeslag bij de speciale premie, welke dienen voor de toepassing van artikel 1 van verordening nr. 1357/96, betekent niet dat deze bepaling ook is toegepast.
De Spaanse regering stelt in dit verband dat zij de uitgave slechts had moeten declareren onder begrotingspost 2133.004, die
dient voor de toepassing van artikel 5 van verordening nr. 1357/96, als zij zich had beroepen op de eerste van de twee voorwaarden
van de vijfde overweging ervan en dus een andere betalingswijze had gebruikt dan een premieverhoging.
De Spaanse regering concludeert dat zij artikel 5 van verordening nr. 1357/96 heeft toegepast, zodat zij niet de in deze verordening
bedoelde regularisaties hoefde door te voeren teneinde rekening te houden met het recht op een premie voor het jaar 1996.
De Commissie wijst erop dat het Koninkrijk Spanje de bij verordening nr. 1357/96 ingestelde toekenningscriteria voor extra
betalingen heeft gebruikt. Zij beklemtoont daarbij dat deze lidstaat meermaals melding maakte van de toepassing van de artikelen 1
en 4, sub a en b, van deze verordening, maar niet van artikel 5 ervan. Zo heeft de mededeling van 8 juni 1998 het enkel over
de artikelen 1 en 4, sub a en b, van de verordening. Op 2 oktober 1998 werd dit document opnieuw naar de Commissie gezonden,
naar aanleiding van haar verzoek tijdens haar inspectiebezoek om bijkomende informatie. Bovendien werden de gedane uitgaven
onder begrotingsposten 2133.001 en 2133.002 gedeclareerd, die dienen voor de toepassing van artikel 1 van bedoelde verordening,
anders dan begrotingspost 2133.004, die dient voor de toepassing van artikel 5.
Zij is bijgevolg van mening dat het Koninkrijk Spanje anders dan het stelt, niet artikel 5 van verordening nr. 1357/96 heeft
toegepast, maar wél de artikelen 1 en 4, sub a, ervan. Hieruit volgt dat de Spaanse regering artikel 1, lid 3, van genoemde
verordening moest naleven en de nodige regularisaties moest doorvoeren op grond van de premies van het begrotingsjaar 1996.
Subsidiair betoogt de Commissie dat het Koninkrijk Spanje, gesteld dat het artikel 5 van verordening nr. 1357/96 had toegepast,
niet de bij deze bepaling voorgeschreven voorwaarden is nagekomen.
In de eerste plaats had de betrokken steun blijkens de vijfde overweging van verordening nr. 1357/96 door een ander middel
dan door premieverhoging moeten zijn toegekend. In de tweede plaats had het Koninkrijk Spanje, om te voldoen aan artikel 5
van verordening nr. 1357/96, de criteria moeten vastleggen inzake het inkomensverlies van de veehouders in 1996, het jaar
van de in deze verordening bedoelde BSE-crisis, en had het geen steun moeten toekennen aan de veehouders die hun activiteiten
hadden stopgezet of aanzienlijk hadden beperkt in de loop van de jaren 1995 en 1996. In de derde plaats heeft deze lidstaat
niet aangetoond waarom de toepassing van artikel 5 door spoedeisendheid was gerechtvaardigd. De betalingstermijn van de gemeenschapsregeling
gold voor alle lidstaten. De gegevens over de premies van 1995 waren overigens beschikbaar zodat de extra betalingen in overeenstemming
met de genoemde verordening konden worden verricht.
Beoordeling door het Hof
Eerst zij er op gewezen dat verordening nr. 1357/96 is vastgesteld teneinde met snelle extra betalingen de rundvleesproducenten
te steunen na de in maart 1996 uitgebroken BSE-crisis.
Bovendien moet worden beklemtoond, dat verordening nr. 1504/96 omwille van de transparantie tussen de lidstaten, het toezicht
op en het goede beheer van de extra betalingen, voorzag in de mededeling aan de Commissie van nauwkeurige gegevens binnen
bepaalde termijnen, namelijk respectievelijk uiterlijk op 15 november 1996 en op 31 juli 1997.
In het onderhavige geval zond de Spaanse regering pas bij mededeling van 8 juni 1998, dus met 17 maanden vertraging, enkele
gegevens aan de Commissie met betrekking tot de artikelen 1 en 4 van verordening nr. 1357/96. Op basis van deze mededeling
kon de Commissie op goede gronden aannemen dat de Spaanse regering artikel 1 van deze verordening had toegepast, vooral omdat
onbetwist is dat de begrotingsuitgaven onder begrotingsposten 2133.001 en 2133.002 zijn gedeclareerd, die dienen voor de toepassing
van artikel 1 van genoemde verordening, en niet onder post 2133.004, die dient voor de toepassing van artikel 5 van dezelfde
verordening.
De Spaanse regering beroept zich erop dat het ministerieel besluit van 19 september 1996, dat slechts eind september 1998
aan de Commissie is meegedeeld, vermeldt dat artikel 5 van verordening nr. 1357/96 is toegepast. Hierbij dient erop te worden
gewezen dat dit besluit inderdaad melding maakt van deze bepaling, maar voor de extra betalingen de toekenningscriteria gebruikt
van artikel 1 van deze verordening voor de voorlopige betalingen, te weten de rechten op premies voor de in het kalenderjaar
1995 gehouden dieren.
Vervolgens moet worden vastgesteld dat in het ministerieel besluit de toepassing van artikel 5 van verordening nr. 1357/96
niet is gemotiveerd, zoals de verordening vereist. De spoedeisendheid die voortvloeit uit de opgelegde uiterste betalingsdata,
is er slechts in vermeld wegens redenen van nationaal recht, ter rechtvaardiging van de bevoegdheid van de minister van Landbouw,
Visserij en Levensmiddelenvoorziening om dit besluit vast te stellen. Zoals de advocaat-generaal in de punten 46 tot en met
48 van haar conclusie opmerkt, heeft de Spaanse regering in elk geval niet aangetoond dat er een bijzondere en uitzonderlijke
spoedeisendheid bestond die de toepassing van artikel 5 rechtvaardigde, aangezien de betalingstermijnen voor alle lidstaten
dezelfde waren en, zoals in het ministerieel besluit is opgemerkt, de gegevens inzake de premies voor het jaar 1995 beschikbaar
waren.
Ten slotte moet worden vastgesteld, dat de enige motivering voor de toepassing van het genoemde artikel 5 die in het ministerieel
besluit voorkomt, de noodzaak is om
de wijze waarop de houders steun verkrijgen, te versoepelen en de administratieve formaliteiten en procedures zoveel mogelijk
te vereenvoudigen, aangezien het recht op deze steun reeds tijdens het kalenderjaar 1995 sluitend werd aangetoond in elk concreet
geval. Deze motivering doet het vermoeden rijzen dat de toepassing van artikel 5 misschien alleen is ingegeven door de bekommernis
de administratieve procedures te vermijden die gepaard gaan met de regularisaties om rekening te houden met het recht op premies
voor het jaar 1996.
Het subsidiaire verweermiddel van de Commissie, dat ontleend is aan onjuiste toepassing van artikel 5 van verordening nr. 1357/96,
zou gegrond kunnen worden verklaard. Zonder dat behoeft te worden uitgemaakt of de voorwaarden van de vijfde overweging van
verordening nr. 1357/96 cumulatief of alternatief zijn, volstaat het immers vast te stellen dat spoedeisendheid ─ de enige
rechtvaardigingsgrond waarop de Spaanse regering zich heeft beroepen ─ niet is aangetoond, zoals in punt 45 van het onderhavige
arrest is uiteengezet.
Gelet op de omstandigheden van de zaak, moet evenwel het primaire verweermiddel van de Commissie worden aanvaard, dat is ontleend
aan schending van de artikelen 1 tot en met 3 van verordening nr. 1357/96. De Commissie is er immers op goede gronden van
uitgegaan dat de Spaanse regering in werkelijkheid artikel 1 van verordening nr. 1357/96 heeft toegepast. De Commissie heeft
hierbij rekening kunnen houden met de toekenningsmodaliteiten van de extra betalingen, welke overeenstemmen met deze bepaling,
met het feit dat de toepassingsvoorwaarden van artikel 5 van genoemde verordening niet waren vervuld, met het ontbreken van
motivering voor de toepassing van artikel 5, alsook met de door het Koninkrijk Spanje aan de Commissie verstrekte gegevens,
met name in de mededeling van 8 juni 1998 en bij de begrotingsafrekening inzake de uitgaven van het betrokken jaar.
Bijgevolg moet het eerste middel van het Koninkrijk Spanje worden verworpen.
Het tweede middel
Met zijn tweede middel stelt het Koninkrijk Spanje dat de Commissie de termijn van 24 maanden in artikel 5, lid 2, sub c,
van verordening nr. 729/70 niet heeft nageleefd. De uitgaven die met de extra betalingen overeenstemden, werden immers in
1996 gedaan, terwijl de Commissie eerst bij brief van 12 april 1999 opmerkingen hierover heeft gemaakt.
Ter weerlegging van het argument van de Commissie dat is uit te gaan van het jaar waarin de regularisaties moesten worden
doorgevoerd, met andere woorden het jaar 1997, beroept de Spaanse regering zich op het verslag van het bemiddelingsorgaan,
dat op de volgende elementen wijst:
─
De uitdrukkelijke verplichting om het te veel betaalde terug te vorderen geldt wanneer de artikelen 1 en 2 van toepassing
zijn, maar komt niet voor in de context van artikel 5;
─
In het kader van hun interpretatie van artikel 5, hadden de Spaanse autoriteiten geen reden om ervan uit te gaan dat hun betalingen
gedeeltelijk tot terugvordering aanleiding zouden geven, en zij zijn hiervan slechts na 24 maanden officieel verwittigd; tot
dan waren de betrokken uitgaven uit juridisch en boekhoudkundig oogpunt definitieve uitgaven;
─
Ook al menen de diensten van de Commissie dat de betalingen moeten worden geherkwalificeerd alsof zij op grond van artikel 1
waren verricht, moet worden vastgesteld dat deze herkwalificatie pas na het verstrijken van de termijn van 24 maanden heeft
plaatsgevonden [...]
De Spaanse regering meent overigens dat de Commissie, indien zij werkelijk een financiële correctie voor het jaar 1997 wou
doorvoeren, rekening had moeten houden met de uitgaven tijdens dat jaar waarbij meer dan verschuldigd werd betaald, en daarop
de correctie van 2 % had moeten toepassen. Wat dat jaar betreft, beklemtoont zij eveneens dat begrotingspost 2133 niet voorkwam
in de nomenclatuur van uitgaven. Het ware absurd geweest een financiële correctie toe te passen voor een jaar waarvoor de
passende begrotingspost niet bestond.
Ten slotte herinnert zij eraan dat het verschaffen van rechtszekerheid het doel is van artikel 5, lid 2, sub c, van verordening
nr. 729/70.
De Commissie betoogt dat de argumenten van de Spaanse regering inzake de verschillende begrotingsposten niet afdoen aan de
verplichting krachtens de artikelen 1, lid 3, en 2 van verordening nr. 1357/96 om het recht op de in 1995 uitgekeerde extra
betalingen opnieuw te beoordelen op grond van het aantal dieren waarvoor de veehouder in 1996 een premie heeft ontvangen.
Dergelijke beoordeling kon logischerwijze enkel in 1997 plaatsvinden.
Wat het referentiejaar voor de berekening van de financiële correctie betreft, meent de Commissie dat de Spaanse regering
er geen rekening mee houdt dat de uitgaven die tijdens het begrotingsjaar 1997 moesten worden teruggevorderd, overeenkomen
met extra betalingen die in de loop van 1996 zijn toegekend aan veehouders die er geen recht op hadden en die door de Spaanse
autoriteiten onder begrotingspost 2133 zijn gedeclareerd. Bijgevolg heeft de wijziging van deze begrotingspost voor het begrotingsjaar
1997 volgens haar geen enkel belang. Dat de nomenclatuur van het ene jaar is gewijzigd ten opzichte van die van het voorgaande
jaar, neemt niet weg dat de financiële correctie het begrotingsjaar 1997 betreft, zoals in casu.
De Commissie beklemtoont ten slotte dat de verwijzing naar de rechtszekerheid in de context van deze zaak volledig onterecht
is, aangezien de Spaanse autoriteiten zelf de Commissie erop hebben gewezen dat de betalingen op basis van de artikelen 1
en 4 van verordening nr. 1357/96 waren verricht.
Beoordeling door het Hof
Zoals vermeld in punt 48 van het onderhavige arrest, is de Commissie er op goede gronden van uitgegaan dat het Koninkrijk
Spanje in werkelijkheid artikel 1 van verordening nr. 1357/96 heeft toegepast.
Hieruit volgt dat het Koninkrijk Spanje overeenkomstig de artikelen 1 tot en met 3 van genoemde verordening regularisaties
moest doorvoeren teneinde rekening te houden met het recht op premies voor het jaar 1996.
Aangezien deze regularisaties slechts in de loop van het begrotingsjaar 1997 konden plaatsvinden, moet worden vastgesteld
dat de termijn van 24 maanden van artikel 5, lid 2, sub c, van verordening nr. 729/70 is nageleefd.
Om na te gaan of deze termijn van 24 maanden is nageleefd, kan het Koninkrijk Spanje in ieder geval niet enkel rekening houden
met de datum van de gedane uitgaven, met voorbijgaan van de datum waarop het de Commissie relevante en toereikende informatie
over deze uitgaven heeft bezorgd, aan de hand waarvan deze laatste de rekeningen kan goedkeuren.
Naar luid van de vierde overweging van verordening nr. 1287/95, hangt de verkorting van de tijd die met de besluitvorming
inzake de goedkeuring van de rekeningen is gemoeid, af van de informatisering van de aan de Commissie over te leggen gegevens
en van de volledige en onmiddellijke inzage van deze laatste bij haar verificaties van zowel de in documenten als in computerbestanden
opgenomen gegevens betreffende uitgaven.
Overigens moet eraan worden herinnerd dat alle documenten die nodig zijn voor de goedkeuring van de rekeningen van een financieel
begrotingsjaar, overeenkomstig artikel 4, lid 2, van verordening nr. 1663/95 aan de Commissie moeten worden gezonden vóór
10 februari van het jaar volgend op het einde van dat begrotingsjaar. Uit deze bepaling volgt impliciet dat de lidstaten de
vereiste documenten met de nodige spoed moeten overleggen zodat de Commissie over voldoende tijd kan beschikken voor de verificatie
ervan.
In casu heeft het Koninkrijk Spanje pas eind september 1998, bij een inspectiebezoek van de Commissie en op haar verzoek,
het ministerieel besluit overgelegd waarin stond dat deze lidstaat artikel 5 van verordening nr. 1357/96 had toegepast, hoewel
overeenkomstig artikel 1, sub b, van verordening nr. 1504/96 enerzijds de totale bedragen van de uitgekeerde steun alsmede
het aantal begunstigden en het betrokken aantal dieren moesten zijn meegedeeld uiterlijk op respectievelijk 15 november 1996
en 31 juli 1997, en anderzijds de wijze van toekenning van de in voornoemd artikel 5 bedoelde steun
zo spoedig mogelijk moest zijn meegedeeld, dus, opdat de bepaling nuttige werking zou hebben, vóór 15 november 1996.
Zou de redenering van de Spaanse regering worden gevolgd en gesteld dat de extra betalingen op de toegestane uiterste datum
zouden zijn verricht, in casu 15 oktober 1996, dan zou de Commissie slechts drie weken hebben gehad om de regelmatigheid van
de uitgaven van het Koninkrijk Spanje te betwisten, namelijk van 25 september 1998, de datum waarop het inspectiebezoek is
beëindigd, tot en met 15 oktober daaropvolgend. In andere gevallen waar de lidstaat niet de nodige informatie zou hebben overgelegd
voor de controle en goedkeuring van de rekeningen, zou het zelfs niet uitgesloten zijn dat de Commissie het recht verliest
om de regelmatigheid te betwisten van de door de betrokken lidstaat gedane uitgaven, nog voordat zij kennis krijgt van het
bestaan van deze uitgaven.
Zoals het Hof reeds heeft geoordeeld, is de beperking van de termijn voor de regularisatie van de rekeningen bedoeld om de
lidstaten te beschermen tegen het gebrek aan rechtszekerheid dat zou bestaan indien de Commissie uitgaven die vele jaren vóór
de vaststelling van een beschikking over de conformiteit zijn verricht, weer ter discussie kon stellen (arrest van 21 maart
2002, Spanje/Commissie, C-130/99, Jurispr. blz. I-3005, punt 133). Een lidstaat heeft echter slechts aanspraak op de bescherming
van deze termijn indien hij zelf zijn verplichtingen krachtens de gemeenschapsregeling nakomt, met name wat de spontane mededeling
van de voor de controle noodzakelijke gegevens betreft.
Gelet op een en ander, is het tweede middel van het Koninkrijk Spanje ongegrond, zodat diens beroep moet worden verworpen.
Kosten
Volgens artikel 69, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering wordt de in het ongelijk gestelde partij in de kosten verwezen,
wanneer dit is gevorderd. Aangezien het Koninkrijk Spanje in het ongelijk is gesteld, moet het overeenkomstig de vordering
van de Commissie in de kosten worden verwezen.
HET HOF VAN JUSTITIE (Eerste kamer),
rechtdoende:
1)
Verwerpt het beroep.
2)
Verwijst het Koninkrijk Spanje in de kosten.
Wathelet
Jann
Rosas
Uitgesproken ter openbare terechtzitting te Luxemburg op 11 september 2003.
De griffier
De president van de Eerste kamer
R. Grass
M. Wathelet
–
Procestaal: Spaans. | [
"EOGFL",
"Goedkeuring van rekeningen",
"Extra betalingen aan rundveehouders in 1996",
"Mededelingstermijnen voor resultaten van verificaties"
] |
61990CJ0033 | pt | Por petição apresentada na Secretaria do Tribunal de Justiça em 31 de Janeiro de 1990, a Comissão das Comunidades Europeias propôs, nos termos do artigo 169.° do Tratado CEE, uma acção destinada a fazer declarar que a República Italiana não cumpriu algumas dás suas obrigações decorrentes da Directiva 75/442/CEE do Conselho, de 15 dé Julho de 1975 j relativa aos resíduos
QO L 194, p. 39
; EE 15 Fl p. 129, a seguir «directiva relativa aos resíduos»), da Directiva 78/319/CEE do Conselho, de 20 de Março de 1978, relativa aos resíduos tóxicos e perigosos (
JO L 84, p. 43
; EE 15 F2 p. 98; a seguir «directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos»), bem como do artigo 5.° do Tratado CEE.
Pelas directivas supracitadas, o Conselho prescreve a harmonização das legislações nacionais no que respeita à eliminação de certos resíduos. Tal como resulta dos seus considerandos, essas directivas prosseguem dois objectivos. São, em primeiro lugar, destinadas a eliminar os obstáculos às trocas intracomunitárias e a desigualdade de condições de concorrência que resultam das disparidades das disposições nacionais em matéria de resíduos. Visam, em segundo lugar, assegurar a protecção da saúde humana e do ambiente contra os efeitos prejudiciais da descarga de certos resíduos.
Com vista a assegurar a realização desses objectivos, essas directivas impõem aos Estados-membros a adopção de certas medidas.
Antes de mais, devem estabelecer ou designar «as autoridades competentes encarregadas, numa determinada zona, de planificar, organizar, autorizar e fiscalizar as operações de eliminação dos resíduos». Esta obrigação é enunciada no artigo 5.° da directiva relativa aos resíduos e no artigo 6.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos.
Em seguida, essas autoridades competentes devem elaborar planos ou programas relativos à eliminação dos resíduos, incidindo, particularmente, nos tipos e nas quantidades de resíduos a eliminar, nos métodos de eliminação e nos locais de depósito apropriados. Essas obrigações decorrem do artigo 6.° da directiva relativa aos resíduos e do n.° 1 do artigo 12.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos.
Além disso, a fim de permitir à Comissão verificar se os Estados-membros cumpriram correctamente as suas obrigações, estes devem comunicar-lhe esses programas, bem como relatórios trienais sobre a eliminação dos resíduos tóxicos e perigosos. Essas obrigações de informação figuram, nomeadamente, nos artigos 12.°, n.° 2, e 16.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos.
Tendo tido conhecimento de certos problemas colocados pela eliminação dos resíduos na região de Campania (Itália), a Comissão, por carta de 29 de Junho de 1987, que toma em consideração expressamente as directivas já referidas, convidou ó Governo italiano a explicar-se quanto a esta situação. Em especial, solicitou-lhe informações sobre a produção de resíduos na Campania, sobre as medidas adoptadas por essa região com vista à sua eliminação e sobre a existência de um acordo com os Estados Unidos sobre a importação de resíduos.
Não tendo o Governo italiano respondido a esse pedido, a Comissão endereçou-lhe uma carta de notificação de incumprimento, em 20 de Junho de 1988.
Nessa carta, a Comissão considerou que, ao não responder ao seu pedido de informações, a Itália não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do disposto no primeiro parágrafo do artigo 5.° do Tratado. Acrescentava que, ao não velar pela execução das directivas já referidas na Campania, esse Estado-membro tinha igualmente deixado de cumprir as obrigações decorrentes dos artigos 5.° e 6.° da directiva relativa aos resíduos e dos artigos 6.° e 12.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos.
Tendo essa carta de notificação de incumprimento ficado sem resposta, a Comissão emitiu um parecer fundamentado, em 23 de Maio de 1989. O Governo italiano também não respondeu a esse parecer fundamentado.
Considerando que aquele Governo não tinha dado satisfação às suas obrigações, a Comissão decidiu propor a presente acção.
No quadro da fase escrita do processo, em resposta a uma questão do Tribunal, a Comissão assinalou, todavia, que desistia dos pedidos respeitantes à violação do artigo 5.° da directiva relativa aos resíduos e do artigo 6.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos. A Comissão considerou, com efeito, que, pelo artigo 6.° do Decreto n.° 915 do Presidente da República, de 10 de Setembro de 1982 (
GURI n.° 343, de 15.12.1982, p. 9071
, a seguir «decreto»), a República Italiana tinha designado as regiões autoridades competentes encarregadas da elaboração dos planos e dos programas previstos nesses artigos. Acrescentou, aliás, que o incumprimento do disposto no n.° 2 do artigo 12.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos, isto é, da obrigação de comunicar programas, tinha já sido declarado no acórdão de 14 de Junho de 1990, Comissão/Itália (
C-48/89, Colect., p. I-2425
), e que não havia lugar a que o Tribunal de Justiça se pronunciasse, de novo, quanto a
esse
ponto.
Para mais ampla exposição dos factos do processo, da sua tramitação e dos fundamentos e argumentos das partes, remete-se para o relatório para audiência. Esses elementos apenas serão adiante retomados na medida do necessário para a fundamentação da decisão do Tribunal.
Quanto à tramitação do processo
O Governo italiano objecta, em primeiro lugar, a que não há identidade entre as acusações suscitadas pela Comissão na carta de notificação de incumprimento, que visaria apenas a falta de resposta à carta de 29 de Junho de 1987, e os incumprimentos alegados no quadro da presente acção.
Essa objecção não pode ser acolhida. Basta salientar, com efeito, que tanto a carta de notificação de incumprimento como o parecer referem, tal como a petição, não somente a violação do artigo 5.° do Tratado CEE, mas ainda a dos artigos 5.° e 6.° da directiva relativa aos resíduos e dos artigos 6.° e 12.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos. A República Italiana teve, portanto, oportunidade de saber desde o início da fase administrativa que as críticas da Comissão não incidiam apenas sobre a falta de resposta à sua carta, mas igualmente sobre a execução das próprias directivas. Esse Estado-membro teve assim a possibilidade de justificar o seu ponto de vista em tempo útil ou, eventualmente, de, dar cumprimento às suas obrigações.
Quanto à violação do primeiro parágrafo do artigo 5.° do Tratado
A Comissão entende que a falta de resposta do Governo italiano à sua carta de 29 de Junho de 1987 constitui uma violação do primeiro parágrafo do artigo 5.° do Tratado.
A República Italiana replica que não era obrigada a fornecer à Comissão os esclarecimentos que esta solicitava. Segundo a demandada, no quadro das directivas já referidas, os Estados-membros não têm outras obrigações de informação além das previstas no artigo 12.° da directiva relativa aos resíduos e nos artigos 12.°, n.° 2, e 16.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos. Ora as informações solicitadas pela Comissão eram estranhas ao âmbito de aplicação dessas disposições.
Deve salientar-se, a este propósito, que, tal como o Tribunal entendeu no acórdão de 22 de Setembro de 1988, Comissão/Grécia, n.° 30 (
272/86, Colect., p. 4875
), os Estados-membros devem, por força do artigo 5.° do Tratado CEE, facilitar à Comissão o cumprimento da sua missão, que consiste, designadamente, segundo o artigo 155.° do Tratado CEE, em velar pela aplicação das disposições adoptadas pelas instituições por força do Tratado. Para que tal missão possa ser cumprida, é indispensável que a Comissão seja completamente informada das medidas adoptadas pelos Estados-membros para dar cumprimento a essas disposições.
Ora, aquando do inquérito levado a cabo pela Comissão previamente ao processo que acabou pela propositura da presente acção, o.Governo italiano omitiu fornecer-lhe vários esclarecimentos sobre a produção, o tratamento e a importação de resíduos na região de Campania e sobre as medidas adoptadas a nível regional ou local nessa região, quando, por força da legislação italiana, esta foi designada a autoridade competente encarregada de dar cumprimento às directivas já referidas. Esse pedido de informações, no que dizia respeito à eliminação dos resíduos referidos pela directiva relativa aos resíduos e pela relativa aos resíduos tóxicos e perigosos, bem como à autoridade competente encarregada das operações de eliminação, entrava no domínio de fiscalização da Comissão.
A omissão do Governo italiano, que assim impediu a Comissão de tomar conhecimento da situação exacta na Campânia, deve ser considerada como uma recusa em colaborar com esta instituição. Deve acrescentar-se que, não tendo fornecido essas informações, a República Italiana está, de qualquer forma, obrigada, por força do dever de cooperação leal que decorre do disposto no primeiro parágrafo do artigo 5.° do Tratado, a dar esclarecimentos sobre a sua atitude.
Há, por conseguinte, que declarar que, ao não responder às questões colocadas pela Comissão, na sua carta de 29 de Junho de 1987, a República Italiana não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do primeiro parágrafo do artigo 5.° do Tratado CEE.
Quanto à violação do artigo 6.° da directiva relativa aos resíduos e do n.° 1 do artigo 12.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos
A Comissão alega que, visto que a região de Campânia não estabeleceu os planos previstos pelo artigo 6.° da directiva relativa aos resíduos, nem elaborou e actualizou os programas previstos no n.° 1 do artigo 12.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos, a República Italiana não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força dessas disposições.
O Governo italiano contesta que haja incumprimento da sua parte. Alega, a este propósito, que transpôs essas duas directivas por meio do decreto já referido. Por conseguinte, em caso de violação pelas autoridades regionais das disposições nacionais de execução dessas directivas, apenas no quadro do direito nacional poderiam continuar a ser procuradas sanções adequadas.
Este argumento não pode ser acolhido. A circunstância de um Estado-membro ter confiado às suas regiões a função de dar cumprimento às directivas não poderá ter qualquer incidência sobre a aplicação do disposto no artigo 169.° Com efeito, resulta de jurisprudência constante que um Estado-membro não poderá alegar em sua defesa situações da sua ordem interna para justificar o não respeito das obrigações e dos prazos resultantes das directivas comunitárias. Se bem que cada Estado-membro seja livre de repartir, como entender, as competências normativas a nível interno, não é menos verdade que, por força do artigo 169.°, continua a ser o único responsável, perante a Comunidade, pelo respeito das obrigações que resultam do direito comunitário.
No caso em apreço, as directivas prevêem, por um lado, a obrigação de os Esta-dos-membros designarem autoridades encarregadas de lhes dar cumprimento e, por outro, obrigações precisas a cargo dessas autoridades, tais como, o estabelecimento e a actualização de planos ou de programas. Por conseguinte, o facto de um Estado-membro, após ter designado tais autoridades, se abster de adoptar as medidas necessárias para que essas autoridades respeitem as suas obrigações constitui um incumprimento para efeitos do artigo 169.° do Tratado.
Há que salientar, a este propósito, que, apesar do convite expresso do Tribunal de Justiça, a República Italiana não fez a prova de que a região de Campania tinha elaborado, antes da expiração do prazo imposto no parecer fundamentado, planos na acepção do artigo 6.° da directiva relativa aos resíduos e programas, na acepção do n.° 1 do artigo 12.° da directiva relativa aos resíduos tóxicos e perigosos. Também não explicou que medidas concretas tinha adoptado nesse prazo para que tais planos ou programas fossem efectivamente estabelecidos na Campania.
Há, por conseguinte, que declarar que, não tendo a região de Campania elaborado planos que incidam, nomeadamente, sobre os tipos e as quantidades de resíduos a eliminar, as prescrições técnicas gerais, os locais apropriados para a eliminação e todas as disposições especiais respeitantes aos resíduos de tipo especial, nem elaborado ou actualizado programas para a eliminação dos resíduos tóxicos e perigosos, a República Italiana não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do artigo 6.° da Directiva 75/442 do Conselho, de 15 de Julho de 1975, relativa aos resíduos, e do n.° 1 do artigo 12.° da Directiva 78/319 do Conselho, de 20 de Março de 1978, relativa aos resíduos tóxicos e perigosos.
Quanto às despesas
Por força do disposto no n.° 2 do artigo 69.° do Regulamento de Processo, a parte vencida deve ser condenada nas despesas. Tendo a República Italiana sido vencida, há que condená-la nas despesas.
Pelos fundamentos expostos,
O TRIBUNAL DE JUSTIÇA
decide:
1)
Ao não responder às questões colocadas pela Comissão na carta de 29 de Junho de 1987, a República Italiana não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do primeiro parágrafo do artigo 5.° do Tratado CEE.
2)
Não tendo a região de Campania estabelecido planos que incidam, nomeadamente, sobre os tipos e as quantidades de resíduos a eliminar, as prescrições técnicas gerais, os locais apropriados para a eliminação e todas as disposições especiais respeitantes aos resíduos de tipo especial, nem elaborado ou actualizado programas para a eliminação dos resíduos tóxicos e perigosos, a República Italiana não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do artigo 6.° da Directiva 75/442/CEE do Conselho, de 15 de Julho de 1975, relativa aos resíduos, e do n.° 1 do artigo 12.° da Directiva 78/319/CEE do Conselho, de 20 de Março de 1978, relativa aos resíduos tóxicos e perigosos.
3)
A República Italiana é condenada nas despesas do processo.
Due
Joliét
Schockweiler
Grévisse
Mancini
Moitinho de Almeida
Rodríguez Iglesias
Zuleeg
Murray
Proferido em audiência pública no Luxemburgo, em 13 de Dezembro de 1991.
O secretário
J.-G. Giraud
O presidente
O. Due
(
*1
) Língua do processo: italiano. | [
"Incumprimento de Estado",
"Directivas",
"Resíduos tóxicos e perigosos",
"Obrigação de transmitir informações à Comissão",
"Incumprimento"
] |
61985CJ0236 | pt | Fundamentação jurídica do acórdão
1 Por petição entregue na Secretaria do Tribunal em 31 de Julho de 1985, a Comissão das Comunidades Europeias intentou, ao abrigo do artigo 169.° do Tratado CEE, uma acção que tem por objecto a declaração de que o Reino dos Países Baixos, ao não adoptar, nos prazos estabelecidos, todas as disposições legislativas, regulamentares e administrativas necessárias para dar cumprimento à Directiva 79/409/CEE do Conselho, de 2 de Abril de 1979, relativa à conservação das aves selvagens (JO L 103, p. 1; EE 15 F2 p. 125) - adiante denominada "directiva" - não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do Tratado CEE.
2 Nos termos do artigo 18.° da directiva, os Estados-membros porão em vigor as disposições legislativas, regulamentares e administrativas necessárias para darem cumprimento à referida directiva no prazo de dois anos a contar da sua notificação. Tendo a directiva sido notificada em 6 de Abril de 1979, o referido prazo expirou em 6 de Abril de 1981.
3 A Comissão, tendo examinado as disposições da legislação neerlandesa sobre a matéria e entendido que não dava integral cumprimento à directiva, deu início ao procedimento previsto no artigo 169.° do Tratado. Após ter dado ao Reino dos Países Baixos oportunidade de apresentar as suas observações, a Comissão, em 16 de Outubro de 1984, formulou um parecer fundamentado. Na sua resposta, o Governo neerlandês anunciou a promulgação de um regulamento da administração pública relativo à proibição do uso dos meios de caça referidos no artigo 8.° da directiva, enquanto se esperava a aprovação de nova lei sobre as aves. O regulamento de modificação, publicado em 6 de Maio de 1985, apenas foi comunicado à Comissão em Setembro de 1985. O exame pelo parlamento do projecto de lei não está terminado. A Comissão, na presente acção por incumprimento, deduz cinco acusações contra a legislação neerlandesa relativa à protecção das aves.
4 Relativamente aos antecedentes do processo, às disposições em questão da legislação neerlandesa, à tramitação processual e aos fundamentos e argumentos das partes, remete-se para o relatório para audiência. Estes elementos dos autos apenas serão adiante retomados na medida em que forem necessários para a fundamentação do Tribunal.
5 Antes de examinar as acusações deduzidas pela Comissão a propósito da conformidade da legislação neerlandesa com a directiva, convém observar que a transposição para direito interno das normas comunitárias não exige necessariamente uma transcrição formal e textual das suas disposições numa disposição legal expressa e específica podendo ser suficiente um contexto jurídico geral, desde que assegure, efectivamente, a sua plena aplicação, de forma suficientemente clara e precisa (ver acórdão de 23 de Maio de 1985, Comissão/Alemanha, 29/84, Recueil, p. 1667). Todavia, a exactidão da transposição reveste particular importância num caso como o em apreço, em que a gestão do património comum está confiada, no seu território, aos Estados-membros respectivos.
Primeira acusação: não adaptação da noção de "danos importantes"
6 A Comissão observa que, por força do artigo 2.° do Vogelwet, conjugado com os artigos 2.° e 3.° do Vogelbesluit, determinadas espécies de aves, tendo em vista a prevenção de danos à agricultura, horticultura, silvicultura, caça ou pesca, são consideradas como espécies não protegidas na acepção da lei, enquanto que o n.° 1 do artigo 9.° da directiva exigiria que esses danos fossem importantes. A legislação neerlandesa não estaria, portanto, de acordo com o texto comunitário.
7 O Governo dos Países Baixos alega que as derrogações à protecção das aves, autorizadas por força do artigo 2.° do Vogelwet, apenas se refeririam a determinadas espécies de aves que, na verdade, causam danos importantes, estando, deste modo, satisfeitas as exigências estabelecidas pelo artigo 9.° da directiva.
8 A este respeito, deve recordar-se a interpretação do conceito de "danos importantes" dada pelo Tribunal no seu acórdão de 8 de Julho de 1987 (Comissão/Bélgica, 247/85, n.° 56, Colect. p. 3029, 3071), segundo a qual o n.° 1 do artigo 9.° da directiva não tem por objectivo a prevenção da ameaça de danos de importância menor e o facto de essa derrogação ao regime geral de protecção exigir a existência de danos de uma certa importância corresponde ao efeito protector querido pela directiva.
9 Ora, é conveniente observar que a Comissão não apresentou elementos susceptíveis de provar que a legislação neerlandesa atribui às derrogações admitidas um alcance maior do que lhes confere a directiva assim interpretada.
10 Do que vem dito resulta que a primeira acusação deve ser julgada improcedente.
Segunda acusação: autorização prevista no artigo 10.° do Vogelwet
11 A Comissão entende que o artigo 10.° do Vogelwet, segundo o qual, a pedido dos proprietários ou utentes de terrenos ou águas, serão concedidas autorizações para matar ou capturar as aves e para perturbar os seus ninhos desde que as aves protegidas causem ou possam causar determinados danos ou prejuízos, não está de acordo com o n.° 1 do artigo 9.° da directiva.
12 O Governo neerlandês alega que as autorizações ao abrigo do artigo 10.° do Vogelwet apenas são concedidas com vista à prevenção de danos importantes e desde que os critérios de derrogação estabelecidos pelo n.° 1 do artigo 9.° da directiva a isso se não oponham. As autoridades competentes seguiriam, relativamente a esta matéria, uma prática administrativa restritiva que estaria de acordo com as exigências desta disposição.
13 A este respeito, convém observar que, se é verdade que a condição da existência ou do risco de existência de danos ou prejuízos está de acordo com o padrão normativo da directiva, tal como foi sublinhado a propósito da primeira acusação no presente processo, torna-se todavia necessário observar que o texto do artigo 10.° do Vogelwet não condiciona a concessão das autorizações à condição de não existir outra solução satisfatória, como previsto no n.° 1 do artigo 9.° da directiva.
14 A segunda acusação deve, pois, ser julgada procedente.
Terceira acusação: as aves de cativeiro e as aves protegidas mortas e embalsamadas
15 A Comissão verifica que a lista das aves que, por força dos artigos 9.° e 10.° do Vogelbesluit - de execução dos artigos 11.° e 12.° do Vogelwet - não são objecto da protecção em matéria de captura para cativeiro e caça, não é idêntica à lista referida no anexo III por força dos números 2 e 3 do artigo 6.° da directiva. Por outro lado, a Comissão entende que os artigos 15.°, 15.° A e 16.° do Vogelwet, que permitem conceder autorizações para o comércio das aves protegidas mortas e embalsamadas, não estão de acordo com os critérios enunciados no n.° 1 do artigo 9.° da directiva.
16 O Governo neerlandês alega, antes de mais, que desde há mais de 45 anos que nenhuma autorização teria sido concedida para a captura de aves selvagens de cativeiro nem para a sua comercialização. A aplicação dos artigos 11.° e 12.° do Vogelwet seria, assim, compatível com os números 2.° e 3.° do artigo 6.° da directiva. Quanto ao segundo ponto, o Governo neerlandês alega que apenas podem ser embalsamadas as aves que tenham, comprovadamente, morrido de morte natural ou de modo desconhecido do requerente da autorização e sem que ele disso seja responsável.
17 Importa sublinhar, relativamente ao primeiro ponto, que a falta de identidade entre a lista das aves enumeradas nos artigos 9.° e 10.° do Vogelbesluit, por um lado, e o anexo III da directiva, por outro, constitui umatransposição insuficiente para o direito neerlandês dos números 2.° e 3.° do artigo 6.° da directiva. Quanto ao segundo ponto, deve observar-se que as derrogações à protecção das aves permitidas pelos artigos 15.°, 15.° A e 16.° do Vogelwet apenas se podem justificar com base nos critérios estabelecidos pelo n.° 1 do artigo 9.° da directiva. Ora, no caso em apreço, estes critérios não foram preenchidos.
18 Ainda que a prática administrativa dos Países Baixos, relativamente a estas duas matérias, pareça estar de acordo com as disposições da directiva, o que aliás é admitido pela Comissão, convém recordar que o Tribunal decidiu que "simples práticas administrativas, por natureza modificáveis ao sabor da administração e desprovidas de publicidade adequada, não poderiam ser consideradas como constituindo uma execução válida das obrigações decorrentes dos tratados" (acórdão de 13 de Outubro de 1986, Comissão/Itália, 168/85, Colect. p. 2945).
19 A terceira acusação deve assim ser julgada procedente.
Quarta acusação: recolha de ovos e perturbação dos ninhos
20 A Comissão entende que os artigos 17.°, 18.° e 19.° do Vogelwet, relativos à recolha de ovos de determinadas aves, não transpõem os critérios de derrogação previstos no artigo 9.° da directiva. A Comissão faz o mesmo reparorelativamente ao artigo 20.° do Vogelwet, que permite a perturbação de ninhos construídos dentro ou encostados aos edifícios ou em pátios.
21 Relativamente ao artigo 17.° do Vogelwet, o Governo neerlandês explica que só é autorizada a recolha de ovos de abibe comum e isso durante um período de tempo limitado. Esta excepção praticamente só abrangeria a região de Frisa onde a recolha de ovos de abibe comum constituiria uma tradição histórico-cultural. Quanto ao artigo 18.° do Vogelwet, de acordo com o qual as autorizações para a procura e recolha dos ovos de determinadas aves podem ser concedidas, o Governo neerlandês alega que essas autorizações apenas são concedidas para remediar os danos causados pelas gaivotas pequenas nas reservas naturais. Por conseguinte, o artigo 19.° do Vogelwet, que autoriza o comércio de ovos de abibe comum e de gaivota pequena, estaria, igualmente, de acordo com o artigo 9.° da directiva. Relativamente ao artigo 20.° do Vogelwet, o Governo dos Países Baixos afirma que apenas é permitido colher ninhos se causarem prejuízos ou danos.
22 Convém observar que os Estados-membros apenas podem derrogar as proibições relativas à recolha dos ovos e à perturbação dos ninhos (artigos 5.° e 6.° da directiva) nas condições estabelecidas pelo artigo 9.° da directiva. Ora,deve observar-se que as autorizações previstas pela legislação neerlandesa relativa a estes actos não se justificam face aos critérios de derrogação enunciados neste artigo.
23 Relativamente ao artigo 17.° do Vogelwet, deve observar-se que o texto dessa disposição não faz nenhuma referência aos fundamentos de derrogação enumerados no n.° 1 do artigo 9.° da directiva. Como foi sublinhado pelo Tribunal na sua decisão relativa à terceira acusação, o facto de a prática administrativa dos Países Baixos parecer de acordo com as exigências da norma comunitária não poderia ser considerado como uma transposição suficiente do critério estabelecido na alínea c) do n.° 1 do artigo 9.° da directiva, que apenas permite, em condições estritamente controladas e de maneira selectiva, a captura, a detenção ou qualquer outra exploração judiciosa de certas aves, em pequenas quantidades.
24 Quanto aos artigos 18.° e 19.° do Vogelwet, também se conclui não figurar aí nenhum dos fundamentos de derrogação previstos no n.° 1 do artigo 9.° da directiva.
25 Relativamente ao artigo 20.° do Vogelwet, deve observar-se que esta excepção à protecção das aves também se não fundamenta em nenhum dos critérios estabelecidos pelo artigo 9.° da directiva. Além disso, o artigo 20.° do Vogelwet não tem em consideração o facto de qualquer derrogação estar subordinada à condição de não existir outra solução satisfatória. O facto de a prática administrativa dos Países Baixos parecer de acordo com os critérios do artigo 9.° da directiva, o que aliás é admitido pela Comissão, não é suficiente para assegurar uma transposição adequada da directiva para o direito nacional.
26 A quarta acusação deve, deste modo, ser julgada procedente.
Quinta acusação: meios de captura
27 A Comissão acusa o Reino dos Países Baixos de não citar, no artigo 23.° do Vogelwet bem como no 14.° do Vogelbesluit, a totalidade dos métodos de captura proibidos por força do artigo 8.° e do anexo IV, alínea a), da directiva, e prever, nos artigos 15.°, 16.° e 17.° do Vogelbesluit, excepções à proibição, estabelecida pelo artigo 8.° da directiva, de utilizar determinados meios de captura incompatíveis com o n.° 1 do artigo 9.° da directiva.
28 Se é verdade que a modificação introduzida no artigo 14.° do Vogelbesluit colocou a legislação neerlandesa de acordo com a lista dos meios de captura proibidos, que figuram na alínea a) do anexo IV da directiva, deve todavia observar-se que o objecto de uma acção intentada ao abrigo do artigo 169.° está limitado pelo parecer fundamentado da Comissão (acórdão de 27 de Maio de 1981, Amministrazione delle finanze dello Stato/Essevi, 142 e 143/80, Recueil, p. 1413). Dado não ter a Comissão retirado a sua acusação,é forçoso concluir pelo seu bom fundamento.
29 A quinta acusação deve, assim, ser julgada procedente.
30 Deve-se, por conseguinte, declarar que o Reino dos Países Baixos, ao não adoptar, nos prazos estabelecidos, todas as disposições legislativas, regulamentares e administrativas necessárias para dar cumprimento à Directiva 79/409 do Conselho, de 2 de Abril de 1979, relativa à conservação das aves selvagens, não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do Tratado CEE.
Decisão sobre as despesas
Quanto às despesas
31 Por força do disposto no n.° 2 do artigo 69.° do Regulamento Processual, se assim for requerido, a parte vencida deve ser condenada nas despesas. Tendo a demandada decaído no essencial dos seus fundamentos, há que condená-la nas despesas.
Parte decisória
Pelos fundamentos expostos,
O TRIBUNAL
decide:
1) O Reino dos Países Baixos, ao não adoptar, nos prazos estabelecidos, todas as disposições legislativas, regulamentares e administrativas necessárias para dar cumprimento à Directiva 79/409 do Conselho, de 2 de Abril de 1979, relativa à conservação das aves selvagens, não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do Tratado CEE.
2) O Reino dos Países Baixos é condenado nas despesas. | [
"Não respeito de uma directiva",
"Conservação das aves selvagens"
] |
62000CJ0256 | en | Grounds
1 By judgment of 19 June 2000, received at the Court on 28 June 2000, the Cour d'appel de Bruxelles (Court of Appeal, Brussels) referred to the Court for a preliminary ruling under the Protocol of 3 June 1971 on the interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial Matters a question on the interpretation of Article 5(1) of that Convention (OJ 1978 L 304, p. 36), as amended by the Convention of 9 October 1978 on the Accession of the Kingdom of Denmark, Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland (OJ 1978 L 304, p. 1 - amended version - p. 77, hereinafter the Brussels Convention).
2 That question has been raised in proceedings between the Belgian company Besix SA (hereinafter Besix), established at Brussels (Belgium) and the German companies Wasserreinigungsbau Alfred Kretzschmar GmbH & Co. KG (hereinafter WABAG) and Planungs- und Forschungsgellschaft Dipl. Ing. W. Kretzschmar GmbH & Co. KG (hereinafter Plafog), both established at Kulmbach (Germany), concerning a claim for damages lodged by Besix against WABAG and Plafog for loss which it alleges it suffered owing to breach by those two companies of an exclusivity clause in the context of a contract concerning a public invitation to tender.
The Brussels Convention
3 The jurisdiction rules laid down by the Brussels Convention are contained in Title II, which consists of Articles 2 to 24.
4 In this regard, the first paragraph of Article 2 of the Brussels Convention, which forms part of Section 1, entitled General provisions, of Title II, states:
Subject to the provisions of this Convention, persons domiciled in a Contracting State shall, whatever their nationality, be sued in the courts of that State.
5 The first paragraph of Article 3 of the Brussels Convention, which is in the same section, provides:
Persons domiciled in a Contracting State may be sued in the courts of another Contracting State only by virtue of the rules set out in Sections 2 to 6 of this title.
6 Thus, under Article 5, which is part of Section 2, entitled Special jurisdiction, of Title II of the Brussels Convention:
A person domiciled in a Contracting State may, in another Contracting State, be sued:
(1) in matters relating to a contract, in the courts for the place of performance of the obligation in question;
...
The main proceedings and the question referred for a preliminary ruling
7 According to the national court's case-file, on 24 January 1984, WABAG, which belongs to the Deutsche Babcock group, and Besix signed in Brussels an agreement drawn up in French whereby they undertook to submit a joint tender in response to a public invitation to tender for a project of the Ministry of Mines and Energy of Cameroon called water supply in 11 urban centres in Cameroon and, if their tender were accepted, to perform the contract jointly.
8 Under the terms of the agreement, the two companies undertook to act exclusively and not to commit themselves to other partners.
9 However, when the tenders were opened, it was found that Plafog, which, like WABAG, is part of the Deutsche Babcock group, had, in association with a Finnish undertaking, also taken part in the tender for the public contract in question.
10 After all the tenders had been assessed, it was decided to split the contract and to entrust different lots to different undertakings. One lot was awarded to the group which included Plafog whilst the WABAG-Besix group, which was lower placed, did not win any part of the contract.
11 Besix, taking the view that the exclusivity and non-competition clause had been breached, brought an action in damages against WABAG and Plafog on 19 August 1987 before the Tribunal de commerce de Bruxelles claiming damages of BEF 80 000 000.
12 That court found that it had jurisdiction to hear Besix's claim pursuant to Article 5(1) of the Brussels Convention on the ground that, under the conflict rule of the court before which the matter had been brought, the applicable law was that of the State with which the contract had the closest connection and that the obligation in question, namely the exclusivity undertaking, should have been performed in Belgium as a corollary to the preparation of the joint tender.
13 When, however, its action was dismissed as unfounded, Besix took its case to the Cour d'appel de Bruxelles.
14 By way of cross appeal, WABAG and Plafog contended that only the German courts had jurisdiction to hear and determine the case.
15 Besix, on the other hand, submitted that the obligation of exclusivity had been partially performed in Belgium, since the non-competition undertaking enabled the joint tender to be prepared and that fact alone was sufficient to confer jurisdiction on the Belgian courts, under Article 5(1) of the Brussels Convention.
16 According to the Cour d'appel, the contractual obligation in question, as referred to in Article 5(1) of the Brussels Convention, consists in the present case of the undertaking - which, according to Besix, was breached by WABAG and Plafog - to act exclusively and without commitment to other partners in relation to the public contract in question.
17 Having regard to the line of case-law beginning with the judgment of 6 October 1976 in Case 12/76 Tessili [1976] ECR 1473, according to which the place of performance of the obligation in question must be determined in accordance with the law governing that obligation as designated by the rules on the conflict of laws of the court before which the matter is brought, and having regard to the fact that the Convention on the Law applicable to Contractual Obligations, opened for signature in Rome in 19 June 1980 (OJ 1980 L 266, p. 1), is not applicable in the present case - since the Belgian ratification law limited its application to contracts concluded after 1 January 1988 -, Belgian private international law designates, according to the Cour d'appel, as the law applicable to the contract (unless the parties have chosen the applicable law, which was not the case here), the law of the country with which the contract has the closest connection.
18 The agreement of 24 January 1984 was concluded in Brussels. Furthermore, Besix, which was responsible for the greater part of the contract, was regarded as the leader of the WABAG-Besix group and was centralising operations in Brussels with a view to preparing the joint tender. Consequently, Belgian law, according to the Cour d'appel, is the law of the country with which the contract, including the exclusivity undertaking which it contained, had the closest connection.
19 Belgium was also the place where the parties had in fact the greatest interest in honouring their undertaking to act exclusively, since it was in that Contracting State that they were to prepare the joint tender and, more generally, there is in this case a particularly close connecting factor between the present dispute and the Belgian courts such as to render Article 5(1) of the Brussels Convention applicable.
20 However, the Cour d'appel raises the question whether the fact that the undertaking to act exclusively was to be honoured, inter alia, in Belgium - and was indeed honoured in Belgium, since it was in Germany that Plafog negotiated with the Finnish undertaking - is sufficient to confer jurisdiction on the Belgian courts. Since the parties' undoubted intention was that the other contracting party should not commit itself to another partner for the purpose of submitting a joint tender for the public contract concerned, the place where any such commitment was entered into or fulfilled does not matter and the exclusivity obligation in question was applicable in any place whatever in the world, the places for performance of that obligation therefore being particularly numerous.
21 Taking the view that, in those circumstances, determination of the case required an interpretation of the Brussels Convention, the Cour d'appel de Bruxelles decided to stay proceedings and to refer the following question to the Court for a preliminary ruling:
Must Article 5(1) of the [Brussels] Convention ... be interpreted as meaning that a defendant domiciled in a Contracting State may, in another Contracting State, be sued, in matters relating to a contract, in the courts for any of the places of performance of the obligation in question, in particular where, consisting in an obligation not to do something - such as, in the present case, an undertaking to act exclusively with another party to a contract with a view to submitting a joint bid for a public contract and not to enter into a commitment with another partner - that obligation is to be performed in any place whatever in the world?
If not, may that defendant be sued specifically in the courts for one of the places of performance of the obligation and, if so, by reference to what criterion must that place be determined?
22 It is clear from the order for reference that the Cour d'appel de Bruxelles found, first, that the relevant obligation for the purposes of the application of Article 5(1) of the Brussels Convention was an obligation not to do something, consisting here in the parties' undertaking not to commit themselves to other partners in connection with a procedure for the award of a public contract, and, second, that the parties did not designate either the place of performance of that contractual obligation or the courts having jurisdiction to hear any action relating to such an obligation, or, for that matter, the law governing the contract. The referring court also states that, given all the circumstances of the case, the parties' clear intention was to have the obligation in question honoured throughout the world, with the result that the places for its performance are particularly numerous.
23 The question referred for a preliminary ruling must be answered in the light of those factors.
24 As the referring court itself points out, the Court has repeatedly held that the principle of legal certainty is one of the objectives of the Brussels Convention (Case 38/81 Effer [1982] ECR 825, paragraph 6; Case C-26/91 Handte [1992] ECR I-3967, paragraphs 11, 12, 18 and 19; Case C-129/92 Owens Bank [1994] ECR I-117, paragraph 32; Case C-288/92 Custom Made Commercial [1994] ECR I-2913, paragraph 18; and Case C-440/97 GIE Groupe Concorde and Others [1999] ECR I-6307, paragraph 23).
25 According to its preamble, the Brussels Convention is intended to strengthen in the Community the legal protection of persons established therein, by laying down common rules on jurisdiction to guarantee certainty as to the allocation of jurisdiction among the various national courts before which proceedings in a particular case may be brought (see, to that effect, Custom Made Commercial, cited above, paragraph 15).
26 That principle of legal certainty requires, in particular, that the jurisdictional rules which derogate from the basic principle of the Brussels Convention laid down in Article 2, such as the rule in Article 5(1), should be interpreted in such a way as to enable a normally well-informed defendant reasonably to foresee before which courts, other than those of the State in which he is domiciled, he may be sued (Handte, cited above, paragraph 18, and GIE Groupe Concorde and Others, paragraph 24).
27 Second, the Court has consistently held that it is essential to avoid, so far as possible, creating a situation in which a number of courts have jurisdiction in respect of one and the same contract, in order to preclude the risk of irreconcilable decisions and to facilitate the recognition and enforcement of judgments in States other than those in which they were delivered (Case 14/76 De Bloos [1976] ECR 1497, paragraph 9; Case 266/85 Shenavai [1987] ECR 239, paragraph 8; Case C-125/92 Mulox IBC [1993] ECR I-4075, paragraph 21; Case C-383/95 Rutten [1997] ECR I-57, paragraph 18; and Case C-420/97 Leathertex [1999] ECR I-6747, paragraph 31).
28 It follows from the foregoing that Article 5(1) of the Brussels Convention is to be interpreted as meaning that, in the event that the relevant contractual obligation has been, or is to be, performed in a number of places, jurisdiction to hear and determine the case cannot be conferred on the court within whose jurisdiction any one of those places of performance happens to be located.
29 Rather, as is clear from the very wording of that provision, which, in matters relating to a contract, confers jurisdiction on the courts for the place of performance of the obligation in question, a single place of performance for the obligation in question must be identified.
30 According to the Jenard Report on the Brussels Convention (OJ 1979 C 59, p. 1, at p. 22), the special rules of jurisdiction laid down in Section 2 of Title II of that Convention are justified in particular by the consideration that there is a close connecting factor between the dispute and the court called upon to resolve it (see Case 56/79 Zelger [1980] ECR 89, paragraph 3).
31 The reason for the adoption of the jurisdictional rule in Article 5(1) of the Brussels Convention was concern for sound administration of justice and efficacious conduct of proceedings (see, to this effect, in particular Tessili, paragraph 13; Shenavai, paragraph 6, and Mulox IBC, paragraph 17, and, by way of analogy, as regards Article 5(3) of the Brussels Convention, Case C-220/88 Dumez France and Tracoba [1990] ECR I-49, paragraph 17; Case C-68/93 Shevill and Others [1995] ECR I-415, paragraph 19; and Case C-364/93 Marinari [1995] ECR I-2719, paragraph 10). The court of the place where the contractual obligation giving rise to the action is to be performed will normally be the most appropriate for deciding the case, in particular on the grounds of proximity and ease of taking evidence.
32 It follows that, in a case such as that now referred, characterised by a multiplicity of places of performance of the contractual obligation in question, a single place of performance has to be identified. In principle, this will be the place presenting the closest connection between the dispute and the court having jurisdiction.
33 However, as the Commission rightly points out, application of the Court's traditional case-law, according to which the place of the performance of the obligation in question, within the meaning of Article 5(1) of the Brussels Convention, is to be determined in accordance with the law governing the obligation in question, according to the conflict rules of the court seised (Tessili, paragraphs 13 and 15; Custom Made Commercial, paragraph 26; GIE Groupe Concorde and Others, paragraph 32; and Leathertex, paragraph 33), does not enable that result to be achieved.
34 Where parties have agreed a contractual obligation not to do something, applicable without any geographical limit, that approach does not avoid a multiplicity of competent courts, since it leads to the result that the places of performance of the obligation in question are in all the Contracting States. It also involves the risk that the claimant will be able to choose the place of performance which he judges to be most favourable to his interests.
35 Consequently, that interpretation does not make it possible to identify the court most qualified territorially to determine the case. Furthermore, it is likely to reduce the predictability of the competent court, so that it is incompatible with the principle of legal certainty.
36 A further point is that it is not possible, in a situation such as that at issue in the present case, to give an autonomous interpretation of the place of performance, referred to in Article 5(1) of the Brussels Convention, without calling in question the case-law established since Tessili, recalled in paragraph 33 above and upheld most recently by the Court in its judgments in GIE Groupe Concorde and Others and Leathertex.
37 Accordingly, contrary to the approach envisaged by the court which has referred this case, the place of performance of the obligation in question in the present case cannot be identified on the basis of factual considerations, that is, on the basis of the specific circumstances of the case evidencing a particularly close connection between the case and a Contracting State.
38 Further, it is true that there is settled case-law, as regards contracts of employment, to the effect, first, that the place of performance of the relevant obligation should be determined by reference, not to the applicable national law in accordance with the conflict rules of the court seised, but to uniform criteria which it is for the Court to lay down on the basis of the scheme and objectives of the Brussels Convention (Mulox IBC, paragraph 16); next, that those criteria lead to the choice of the place where the employee actually performs the work covered by the contract with his employer (Mulox IBC, paragraph 20); finally, that, where the employee performs his work in more than one Contracting State, the place where the obligation characterising the contract is to be performed, within the meaning of Article 5(1) of the Brussels Convention, is the place where or from which the employee principally discharges his obligations towards his employer (Mulox IBC, paragraph 26) or where the employee has established the effective centre of his activities (Rutten, paragraph 26).
39 However, contrary to the alternative argument put forward by Besix, that case-law of the Court, rehearsed in the preceding paragraph, cannot be applied by analogy in the present case.
40 As the Court has repeatedly held (see, in particular, Shenavai, paragraph 17, GIE Groupe Concorde and Others, paragraph 19, and Leathertex, paragraph 36), where these specific features of a contract of employment are lacking, it is neither necessary nor appropriate to identify the obligation which characterises the contract and to centralise at its place of performance all jurisdiction, based on place of performance, over disputes concerning all the obligations under the contract.
41 As for the solution consisting in choosing as the place of performance the place where the breach of the obligation in question was committed, that cannot be applied either, since it would also imply a reversal of the Tessili case-law, by giving an autonomous interpretation to the concept of place of performance, without looking at the law applicable to the relevant obligation in accordance with the conflict rules of the court seised. Besides, it would not avoid the situation of many courts having jurisdiction in the event that that obligation had not been honoured in many different Contracting States.
42 Finally, the Commission proposes to apply by analogy the solution adopted by the Court in paragraph 19 of the judgment in Shenavai, so that, for the purposes of Article 5(1) of the Brussels Convention, the determining factor, in a case such as this, would not be the place of performance of the non-competition undertaking but the place of performance of the positive obligation to which that undertaking is accessory, in that it guarantees its proper performance.
43 Besix has suggested a variant of that solution, whereby the negative obligation in question in the instant case should be regarded as the corollary of the obligation, arising from the agreement concluded on 24 January 1984 between Besix and WABAG, to participate in submitting a tender for the public contract in question and to perform the works put out to tender, so that it would be the place of performance of that latter obligation which should be determined.
44 The Court finds, however, that such an interpretation would be hardly compatible with the wording of Article 5(1) of the Brussels Convention, which, since its amendment, in some language versions, by the Convention of 9 October 1978 on the Accession of the Kingdom of Denmark, Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, specifies that the obligation whose place of performance determines which court has jurisdiction is the obligation which forms the basis of the claim [in the English version the obligation in question]. Nor would that interpretation be compatible with the case-law of the Court on the version prior to that amendment of that provision, according to which the obligation whose place of performance determines judicial jurisdiction for the purposes of Article 5(1) is that which arises under the contract and the non-performance of which is relied upon in support of the action (De Bloos, paragraphs 14 and 15).
45 In the present case, as may be seen from paragraph 16 of this judgment, the national court found that only the obligation of exclusivity and non-competition was in question, the sole purpose of the legal action brought by Besix being to obtain compensation for the damage which it claims to have suffered through breach of that obligation by WABAG and Plafog. Accordingly, the question referred by the Cour d'appel de Bruxelles relates solely to determination of the place for performance of that negative obligation. However, the approach advocated by Besix and the Commission would entail the prior determination of the relevant positive obligation.
46 It is, moreover, settled case-law that, in view of the allocation of jurisdiction under the preliminary ruling procedure provided for by the Protocol of 3 June 1971 on the interpretation of the Brussels Convention by the Court of Justice, it is for the national court to rule on those questions of fact, the Court confining itself to interpreting that Convention in the light of the findings made by the national court (see, to that effect, Leathertex, paragraph 21).
47 Further, unlike the situation in the case now before the court making this reference, the dispute which led to the ruling in Shenavai concerned two distinct obligations.
48 In view of the considerations set forth above, it appears that Article 5(1) of the Brussels Convention is not apt to apply in a case such as that in the main proceedings, where it is not possible to determine the court having the closest connection with the case by making jurisdiction coincide with the actual place for performance of the obligation considered relevant by the national court.
49 By its very nature, an obligation not to do something, which, like that in question in the main proceedings, consists in an undertaking to act exclusively with a contracting partner and a prohibition restraining those parties from committing themselves to another partner for the purpose of submitting a joint tender for a public contract and which, according to the parties' intention, is applicable without any geographical limit and must therefore be honoured throughout the world - and, in particular, in each of the Contracting States -, is not capable of being identified with a specific place or linked to a court which would be particularly suited to hear and determine the dispute relating to that obligation. By definition, such an undertaking to refrain from doing something in any place whatsoever is not linked to any particular court rather than to any other.
50 In those circumstances jurisdiction can, in such a case, be determined solely in accordance with Article 2 of the Brussels Convention, which provides a certain and reliable criterion (Case 32/88 Six Constructions [1989] ECR 341, paragraph 20).
51 That solution is, moreover, in conformity with the scheme of the Brussels Convention and the rationale of Article 5(1) thereof.
52 The system of common rules on conferment of jurisdiction laid down in Title II of the Brussels Convention is based on the general rule, set out in the first paragraph of Article 2, that persons domiciled in a Contracting State are to be sued in the courts of that State, irrespective of the nationality of the parties. That jurisdictional rule is a general principle, which expresses the maxim actor sequitur forum rei, because it makes it easier, in principle, for a defendant to defend himself (see, in particular, Case C-412/98 Group Josi [2000] ECR I-5925, paragraphs 34 and 35).
53 It is only by way of derogation from that fundamental principle that the Brussels Convention makes provision, in accordance with the first paragraph of Article 3, for, in particular, special jurisdictional rules, such as that laid down in Article 5(1), where the choice depends on an option to be exercised by the claimant.
54 However, it is well settled that that option must not give rise to an interpretation going beyond the cases expressly envisaged by the Brussels Convention, for otherwise the general principle laid down in the first paragraph of Article 2 would be undermined and a claimant might be able to affect the choice of a court unforeseeable for a defendant domiciled in the territory of a Contracting State (see, in particular, Group Josi, paragraphs 49 and 50, and the references there).
55 In the light of all the foregoing considerations, the answer to be given to the question referred for a preliminary ruling must be that the special jurisdictional rule in matters relating to a contract laid down in Article 5(1) of the Brussels Convention is not applicable where, as in the present case, the place of performance of the obligation in question cannot be determined because it consists in an undertaking not to do something which is not subject to any geographical limit and is therefore characterised by a multiplicity of places for its performance. In such a case, jurisdiction can be determined only by application of the general criterion laid down in the first paragraph of Article 2 of the Convention.
Decision on costs
Costs
56 The costs incurred by the Commission, which has submitted observations to the Court, are not recoverable. Since these proceedings are, for the parties to the main proceedings, a step in the proceedings pending before the national court, the decision on costs is a matter for that court.
Operative part
On those grounds,
THE COURT,
in answer to the question referred to it by the Cour d'appel de Bruxelles by judgment of 19 June 2000, hereby rules:
The special jurisdictional rule in matters relating to a contract, laid down in Article 5(1) of the Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial Matters, as amended by the Convention of 9 October 1978 on the Accession of the Kingdom of Denmark, Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, is not applicable where, as in the present case, the place of performance of the obligation in question cannot be determined because it consists in an undertaking not to do something which is not subject to any geographical limit and is therefore characterised by a multiplicity of places for its performance. In such a case, jurisdiction can be determined only by application of the general criterion laid down in the first paragraph of Article 2 of that Convention. | [
"Brussels Convention",
"Article 5(1)",
"Jurisdiction in matters relating to a contract",
"Place of performance of the obligation in question",
"Obligation not to do something, applicable without geographical limit",
"Undertakings given by two companies not to bind themselves to other partners when tendering for a public contract",
"Application of Article 2"
] |
62013CJ0573 | hr | Zahtjev za prethodnu odluku odnosi se na tumačenje članka 23. stavka 1. druge rečenice Uredbe (EZ) br. 1008/2008 Europskog parlamenta i Vijeća od 24. rujna 2008. o zajedničkim pravilima za obavljanje zračnog prijevoza u Zajednici (
SL L 293, str. 3
.) (SL, posebno izdanje na hrvatskom jeziku, poglavlje 7., svezak 8., str. 164.).
Zahtjev je upućen u okviru spora između Air Berlin plc & Co. Luftverkehrs KG (u daljnjem tekstu: Air Berlin), zračnog prijevoznika, i Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände – Verbraucherzentrale Bundesverband e. V. (savezna unija organizacija i udruga potrošača, u daljnjem tekstu: Bundesverband), o načinu na koji je prikazana tarifa zračnog prijevoza u okviru elektroničkog sustava rezervacije Air Berlina.
Pravni okvir
Uvodna izjava 16. Uredbe br. 1008/2008 glasi kako slijedi:
„Korisnici usluga trebaju imati mogućnost učinkovitog uspoređivanja cijena zračnog prijevoza različitih zračnih prijevoznika. Stoga konačna cijena koju plaća kupac za usluge zračnog prijevoza s polaskom iz Zajednice uvijek mora biti naznačena i uključivati sva davanja, pristojbe i naknade. Zračne prijevoznike Zajednice također se potiče na prikazivanje konačne cijene za svoje usluge zračnog prijevoza iz trećih zemalja u Zajednicu.“
Prema članku 1. stavku 1., Uredba br. 1008/2008 uređuje licenciranje zračnih prijevoznika Europske unije, pravo zračnih prijevoznika Unije na obavljanje usluga zračnog prijevoza unutar Unije te utvrđivanje cijena usluga zračnog prijevoza unutar Unije.
Članak 2. te uredbe, naslovljen „Definicije“, propisuje:
„Za potrebe ove Uredbe:
[...]
4.
‚usluga zračnog prijevoza’ znači let ili niz letova tijekom kojih se prevoze putnici, pošta i/ili teret za nadoknadu i/ili najamninu;
[...]
18.
‚tarife zračnog prijevoza’ znači cijene, izražene u eurima ili lokalnoj valuti, a koje se plaćaju zračnim prijevoznicima ili njihovim zastupnicima ili drugim prodavateljima karata za zračni prijevoz putnika te uvjete pod kojima te cijene važe, uključujući naknadu i uvjete koji se nude agenciji te ostalim pomoćnim službama;
[...]“
Članak 23. Uredbe br. 1008/2008, pod naslovom „Obavješćivanje i nediskriminacija“, u stavku 1. propisuje:
„U tarife i vozarine prijevoza zračnim putem koje su dostupne javnosti uključeni su važeći uvjeti koji važe kod ponude ili objavljivanja u bilo kojem obliku, uključujući i na internetu, za usluge zračnog prijevoza iz zračne luke smještene na državnom području države članice na koju se primjenjuje Ugovor. Konačna cijena koja se plaća mora biti u svakom trenutku navedena i mora uključivati važeću tarifu ili vozarinu zračnog prijevoza, kao i sve važeće poreze i pristojbe, prireze i provizije koje su neizbježne i predvidive u trenutku objavljivanja. Pored navođenja konačne cijene, potrebno je navesti i sljedeće:
(a)
tarifu ili vozarinu prijevoza zračnim putem;
(b)
poreze;
(c)
pristojbe na zračnim lukama; i
(d)
ostale pristojbe, prireze ili provizije, poput onih koje se odnose na sigurnost ili gorivo,
tamo gdje su tarifi ili vozarini prijevoza zračnim putem dodane stavke iz točaka (b), (c) i (d) doplate na cijenu moraju se iskazati na jasan, transparentan i nedvosmislen način na samom početku postupka rezervacije, a kupac sam odabire tu mogućnost.“
Glavni postupak i prethodna pitanja
Do kraja 2008. godine sustav rezervacije Air Berlina bio je osmišljen tako da bi korisnik, nakon što bi se izabralo putovanje i datum, u drugom koraku dobio tablični popis s mogućim zračnim vezama na odabrani dan, uključujući vrijeme polaska i dolaska te dvije tarife za svaki let. U posebnoj kućici te tablice bili su naznačeni porezi i pristojbe koje se primjenjuju na odabranu uslugu zračnog prijevoza kao i prirez na kerozin, dok je „cijena po osobi“ koja uključuje sve te elemente bila uokvirena. Ispred tog okvira nalazila se dvostruka zvjezdica kojom se upozoravalo, s obzirom na važeće uvjete poslovanja, da se mogu naplatiti troškovi obrade usluge, odnosno
service charge
, koji još nisu uključeni u konačnu cijenu. Nakon unošenja osobnih podataka u trećem koraku, korisnik je tijekom četvrtog koraka mogao utvrditi konačnu cijenu putovanja, s uključenim troškovima obrade usluge.
Zbog stupanja na snagu Uredbe br. 1008/2008 1. studenoga 2008., Air Berlin izmijenio je drugi korak svojeg sustava rezervacije tako da su toj tablici dodani, osim vremena polaska i dolaska, i tarifa zračnog prijevoza koja se primjenjuje na odabranu uslugu zračnog prijevoza kao i, odvojeno, porezi i pristojbe, prirez na kerozin te odvojeno ukupan iznos svih navedenih elemenata. Okvir koji se nalazi ispod te tablice označuje cijenu izračunatu na temelju tih podataka, troškove obrade usluge kao i, na dnu, konačnu cijenu po osobi za odabrani let.
Smatrajući da taj način prikazivanja cijene ne zadovoljava zahtjeve predviđene člankom 23. stavkom 1. drugom rečenicom Uredbe br. 1008/2008, Bundesverband je podnio tužbu protiv Air Berlina kojom je zatražio prestanak takvog postupanja i naknadu troškova opomena povezanih s tom tužbom. Prvostupanjski sud usvojio je tužbeni zahtjev Bundersverbanda, a ta je presuda potvrđena u žalbenom postupku. Air Berlin zatražio je „reviziju“ pred sudom koji je uputio zahtjev.
Prema sudu koji je uputio zahtjev, ishod „revizije“ ovisi o tumačenju članka 23. stavka 1. druge rečenice Uredbe br. 1008/2008.
Sud koji je uputio zahtjev smatra, kao i žalbeni sud, da troškovi obrade usluge poput onih koje naplaćuje Air Berlin predstavljaju naknadu koja je neizbježna i predvidljiva u trenutku objavljivanja u smislu članka 23. stavka 1. druge rečenice Uredbe br. 1008/2008 i stoga moraju biti uključeni u konačno navedenu cijenu.
Međutim, kada se radi o elektroničkom sustavu rezervacije poput onoga u glavnom postupku, sud koji je uputio zahtjev prepoznaje dva različita problema u tumačenju članka 23. stavka 1. druge rečenice, tj. problem točnog trenutka u kojemu konačna cijena usluga zračnog prijevoza tijekom postupka rezervacije mora biti navedena i problem načina prikazivanja konačne cijene.
Što se tiče, kao prvo, točnog trenutka u kojem konačna cijena usluga zračnog prijevoza tijekom postupka rezervacije mora biti navedena, sud koji je uputio zahtjev ističe da je žalbeni sud odlučio da je, uzimajući u obzir način kako prikazuje tarifu u sustavu rezervacije, Air Berlin povrijedio članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008. Naime, žalbeni sud ocijenio je da tu rečenicu, kojom se propisuje da se konačna cijena mora navesti „u svakom trenutku“, treba shvaćati u smislu da se konačna cijena mora prikazati u svakom trenutku kada je cijena navedena. Žalbeni sud također je smatrao da taj uvjet nije ispunjen kada tablica sadrži samo cijenu različitih letova koji odgovaraju kriterijima izbora koje je unio kupac, a ne uključuje troškove obrade usluge ili te troškove navodi posebno.
Prema sudu koji je uputio zahtjev, treba uzeti u obzir cilj zaštite potrošača kojemu teži članak 23. stavak 1. Uredbe br. 1008/2008, a koji proizlazi iz uvodne izjave 16. te uredbe kao i iz teksta te odredbe i naziva članka, kojima se jamči obavješćivanje i transparentnost cijena usluga zračnog prometa (presuda ebookers.com Deutschland, C‑112/11,
EU:C:2012:487
, t. 13.). Prema navedenoj uvodnoj izjavi 16., transparentnost tarifa mora omogućiti kupcima da učinkovito uspoređuju cijene usluga zračnog prijevoza različitih zračnih prijevoznika. Članak 23. uveden je radi borbe protiv nekadašnje prakse pružatelja usluga zračnog prijevoza koja se sastojala od objave tarifa bez poreza, pristojbi ili prireza na gorivo (vidjeti stranicu 10. Prijedloga Uredbe Europskog parlamenta i Vijeća kojom se određuju zajednička pravila za obavljanje zračnog prijevoza u Zajednici (preinaka), COM(2006) 396
final
, koji je predstavila Europska komisija, i točke 8.1. i 8.4. Mišljenja Europskog gospodarskog i socijalnog odbora od 31. svibnja 2007. o tom prijedlogu (
SL C 175, str. 85
.)).
Sud koji je uputio zahtjev također ističe da ni članak 23. stavak 1. Uredbe br. 1008/2008 ni bilo koja druga odredba te uredbe ne uređuju detaljno pitanje u kojem trenutku mora biti navedena konačna cijena. Međutim, članak 23. stavak 1. četvrta rečenica te uredbe propisuje da se doplate na cijenu moraju iskazati „na samom početku postupka rezervacije“. Međutim, sud koji je uputio zahtjev smatra da volja zakonodavca Unije da jamči učinkovitu usporedbu cijena potiče na tumačenje izraza „u svakom trenutku“ navedenog u članku 23. stavku 1. drugoj rečenici Uredbe br. 1008/2008 zajedno s pojmom „uvijek“ upotrijebljenim u uvodnoj izjavi 16. te uredbe. U tom pogledu, konačna cijena na koju se odnosi ta odredba mora se prikazati u trenutku prije doplata na cijenu navedenih u članku 23. stavku 1. četvrtoj rečenici te uredbe. Prema tom tumačenju, obveza prikazivanja konačne cijene usluga zračnog prijevoza u ranoj fazi postupka rezervacije može značiti da cijena mora biti naznačena već u prikazu usluga zračnog prijevoza koji odgovara odredištima i datumima koje je unio kupac.
Što se tiče, kao drugo, načina prikazivanja konačne cijene usluga zračnog prijevoza, sud koji je uputio zahtjev ističe da ni članak 23. stavak 1. druga rečenica Uredbe br. 1008/2008 ne uređuje detaljno to pitanje. Članak 23. stavak 1. četvrta rečenica te uredbe propisuje samo da se doplate na cijenu moraju iskazati na jasan, transparentan i nedvosmislen način.
Kao i prvostupanjski sud, žalbeni je sud iz članka 23. stavka 1. druge i četvrte rečenice Uredbe br. 1008/2008 izveo zaključak da se konačna cijena usluga zračnog prijevoza mora navoditi sustavno ili tijekom svakog iskazivanja cijene, tako da u sustavu rezervacije s više faza ta cijena mora biti navedena u prvom iskazivanju tarife zračnog prijevoza kao i na svakoj stranici na kojoj je prikazana cijena. U ovom slučaju konačna cijena trebala je biti prikazana ne samo za prethodno odabrane usluge zračnog prijevoza već i za svaku uslugu zračnog prijevoza koja je navedena u tablici.
Sud koji je uputio zahtjev smatra, međutim, da je moguće manje strogo tumačenje članka 23. stavka 1. druge rečenice Uredbe br. 1008/2008 prema kojem prikazivanje konačne cijene u ranoj fazi postupka, a ne na njegovu kraju, kao što to predlaže Air Berlin za sve konkretno odabrane usluge zračnog prijevoza, također omogućuje osiguravanje učinkovite usporedbe s cijenama drugih zračnih prijevoznika i tako odgovara potrebama zaštite potrošača, iako takva usporedba može biti manje jednostavna za potrošača.
S obzirom na prethodno navedeno, Bundesgerichtshof je odlučio prekinuti postupak i postaviti Sudu sljedeća prethodna pitanja:
„1.
Treba li članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008 tumačiti u smislu da, u okviru elektroničkog sustava rezervacije, konačna cijena mora biti navedena prilikom prvog navođenja cijene usluga zračnog prijevoza?
2.
Treba li članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008 tumačiti u smislu da, u okviru elektroničkog sustava rezervacije, konačna cijena mora biti navedena samo za uslugu zračnog prijevoza koju je kupac odabrao ili također i za sve ostale prikazane usluge zračnog prijevoza?“
O prethodnim pitanjima
Prvo pitanje
Svojim prvim pitanjem sud koji je uputio zahtjev pita Sud treba li članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008 tumačiti u smislu da konačna cijena mora biti navedena prilikom svakog navođenja cijene usluga zračnog prijevoza, što uključuje i njezino prvo navođenje.
Prema Air Berlinu, odgovor na prvo pitanje ovisi o tumačenju pojma „u svakom trenutku“ koji je sadržan u članku 23. stavku 1. drugoj rečenici Uredbe br. 1008/2008. Air Berlin ističe da taj pojam ne zahtijeva da konačna cijena mora biti navedena prilikom prve naznake cijene usluga zračnog prijevoza, već samo da mora biti navedena nakon što kupac odabere određeni let i prije konačnog sklapanja ugovora o rezervaciji.
Air Berlin u tom pogledu navodi da se u sklopu tabličnog prikaza tijekom drugog koraka elektroničkog postupka rezervacije koji su uveli automatski predodabire najjeftinije povezivanje te sustav prikazuje konačnu cijenu u smislu članka 23. stavka 1. Uredbe br. 1008/2008, uključujući cijenu za odabrani let, poreze, pristojbe, prirez na kerozin kao i trošak obrade usluge. Ako kupac odabere alternativnu vezu, hipotetski skuplju, sustav prikazuje i tu cijenu.
Kao što to ističu Bundesverband te njemačka, belgijska, talijanska, nizozemska i austrijska vlada, to tumačenje nije u skladu s izričajem članka 23. stavka 1. druge rečenice Uredbe br. 1008/2008.
Naime, članak 23. stavak 1. druga rečenica Uredbe br. 1008/2008 propisuje da konačna cijena koja se plaća mora biti u svakom trenutku navedena i mora uključivati važeću tarifu ili vozarinu zračnog prijevoza kao i sve važeće poreze i pristojbe, prireze i provizije koje su neizbježne i predvidljive u trenutku objavljivanja.
Međutim, iz izričaja te iste odredbe proizlazi da konačna cijena koja se plaća mora biti navedena „u svakom trenutku“, bez razlike između trenutka kada je navedena cijena prikazana prvi put, trenutka kada je kupac odabrao određeni let ili trenutka konačnog sklapanja ugovora.
U skladu s tim, obveza navođenja konačne cijene koja se plaća u svakom trenutku, koju uvodi ova odredba, podrazumijeva da se, u okviru elektroničkog sustava rezervacije poput onoga u glavnom postupku, konačna cijena koja se plaća navodi prilikom svakog prikazivanja cijene usluga zračnog prijevoza, uključujući i prvo prikazivanje.
To je tumačenje potkrijepljeno sustavnim čitanjem članka 23. stavka 1. Uredbe br. 1008/2008 kao i
ratiom legis
druge rečenice te odredbe.
Naime, kao što to ističu Bundesverband te njemačka i austrijska vlada kao i Komisija, iz izraza „na samom početku postupka rezervacije“, koji se upotrebljava u članku 23. stavku 1. četvrtoj rečenici Uredbe br. 1008/2008, ne treba zaključiti da izraz „u svakom trenutku“ sadržan u članku 23. stavku 1. drugoj rečenici te uredbe treba tumačiti u smislu da konačnu cijenu treba prikazati jedino na početku postupka rezervacije.
Izraz „na samom početku postupka rezervacije“, koji se upotrebljava u navedenoj odredbi, podrazumijeva da se doplate na cijenu moraju iskazati na početku postupka rezervacije u užem smislu, što kupcu omogućuje da odluči želi li se stvarno koristiti dodatnim uslugama (vidjeti u tom smislu presudu ebookers.com Deutschland,
EU:C:2012:487
, t. 15.).
Obrnuto, obveza koju ustanovljuje članak 23. stavak 1. druga rečenica Uredbe br. 1008/2008 da se konačna cijena iskaže „u svakom trenutku“, što uključuje neizbježne i predvidljive troškove, postoji u trenutku kada su tarife objavljene u bilo kojem obliku, čak i prije početka postupka rezervacije.
Bundesverband, njemačka, belgijska, talijanska i austrijska vlada kao i Komisija pravilno ističu da je to tumačenje u skladu s
ratiom legis
članka 23. stavka 1. druge rečenice Uredbe br. 1008/2008, kao što to proizlazi iz uvodne izjave 16. te uredbe.
Prema uvodnoj izjavi 16. Uredbe br. 1008/2008, korisnici usluga trebaju imati mogućnost učinkovitog uspoređivanja cijena zračnog prijevoza različitih zračnih prijevoznika, što rezultira time da konačna cijena koju kupac plaća za usluge zračnog prijevoza s polaskom iz zračne luke na državnom području Unije uvijek mora biti navedena i mora uključivati sva davanja, pristojbe i naknade.
U tom pogledu, Sud je već imao priliku navesti da iz naslova članka 23. Uredbe br. 1008/2008 kao i iz teksta stavka 1. tog članka jasno proizlazi da je cilj te odredbe jamčiti obavješćivanje i transparentnost cijena usluga zračnog prijevoza i da ona tako doprinosi zaštiti korisnika tih usluga (presude ebookers.com Deutschland,
EU:C:2012:487
, t. 13. i Vueling Airlines, C‑487/12,
EU:C:2014:2232
, t. 32.).
Iz uvodne izjave 16. Uredbe br. 1008/2008 proizlazi da je obveza zračnog prijevoznika da „uvijek“ navede konačnu cijenu koja se plaća nužna kako bi se omogućilo korisnicima da učinkovito usporede cijene usluga zračnog prijevoza različitih zračnih prijevoznika, u skladu s ciljem učinkovite usporedbe cijena zračnih usluga kojem teži članak 23. stavak 1. Uredbe br. 1008/2008 (vidjeti u tom smislu presudu Vueling Airlines,
EU:C:2014:2232
, t. 33.).
S obzirom na sve navedeno, na prvo pitanje valja odgovoriti da članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008 treba tumačiti u smislu da se, u okviru elektroničkog sustava rezervacije poput onoga u glavnom postupku, konačna cijena koja se plaća navodi prilikom svakog prikazivanja cijene usluga zračnog prijevoza, uključujući i prvo prikazivanje.
Drugo pitanje
Svojim drugim pitanjem sud koji je uputio zahtjev pita Sud treba li članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008 tumačiti u smislu da konačna cijena koja se plaća mora biti navedena samo za uslugu zračnog prijevoza koju je kupac odabrao ili i za sve ostale prikazane usluge zračnog prijevoza.
Air Berlin tvrdi da članak 23. stavak 1. druga rečenica Uredbe br. 1008/2008 ne zahtijeva da konačna cijena bude iskazana za svaki prikazani let, nego samo da bude iskazana za let koji je kupac odabrao. Prema Air Berlinu, učinkovita usporedba u smislu uvodne izjave 16. te uredbe moguća je samo kada je kupac odabrao određeni let, povezujući zračnu luku polaska sa zračnom lukom dolaska u točno određenoj satnici. Stoga se obveza iskazivanja konačne cijene, ustanovljena člankom 23. stavkom 1. drugom rečenicom Uredbe br. 1008/2008, primjenjuje samo kada je kupac odabrao određeni let i jedino za taj let.
Takvo tumačenje ne može se prihvatiti.
Kao što to pravilno ističu Bundesverband, njemačka, belgijska, nizozemska i austrijska vlada, obveza ustanovljena člankom 23. stavkom 1. drugom rečenicom Uredbe br. 1008/2008 da se iskaže konačna cijena „u svakom trenutku“ primjenjuje se u svim oblicima objave tarife zračnog prijevoza, uključujući i tarife predviđene za slijed usluga zračnog prijevoza prikazan u obliku tablice. Stoga iskazivanje konačne cijene samo za odabrani let nije dostatno za ispunjenje obveze ustanovljene tom odredbom.
To je tumačenje potkrijepljeno
ratiom legis
članka 23. stavka 1. druge rečenice Uredbe br. 1008/2008, na koji se upućuje u točkama 31. do 34. ove presude.
Naime, obveza iskazivanja konačne cijene koja se plaća za svaki let čija je tarifa prikazana, a ne samo za odabrani let, omogućuje korisnicima da učinkovito uspoređuju cijene usluga zračnog prijevoza različitih zračnih prijevoznika, u skladu s općim ciljem transparentnosti cijena usluga zračnog prijevoza kojem teži članak 23. stavak 1. Uredbe br. 1008/2008.
Prema Air Berlinu, takvo tumačenje druge rečenice članka 23. stavka 1. Uredbe br. 1008/2008, u smislu da se konačna cijena koja se plaća mora iskazati za svaki prikazani let, dovodi to toga da se može navesti samo konačna cijena i stoga do opće zabrane iskazivanja cijena samih letova. Međutim, treća rečenica te odredbe zahtijeva da se cijena samog leta navedi odvojeno uz konačnu cijenu.
Taj argument treba, međutim, odbiti kao potpuno neutemeljen, s obzirom na to da obveza iskazivanja konačne cijene koja se plaća za svaki prikazani let, ustanovljena drugom rečenicom istog članka 23. stavka 1., nikako ne dovodi do zabrane iskazivanja tarife zračnog prijevoza ili vozarine prijevoza zračnim putem za svaki navedeni let pod uvjetima utvrđenima trećom rečenicom te odredbe.
Naprotiv, iz samog teksta članka 23. stavka 1. treće rečenice Uredbe br. 1008/2008 proizlazi da obveza navođenja barem tarife zračnog prijevoza ili vozarine prijevoza kao i poreza, pristojbi na zračnim lukama, ostalih pristojbi, prireza ili provizija, kada su ti elementi dodani tarifi zračnog prijevoza ili vozarini prijevoza, postoji uz obvezu iskazivanja konačne cijene koja proizlazi iz druge rečenice toga stavka 1.
S obzirom na sve što prethodi, na drugo pitanje valja odgovoriti da članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008 treba tumačiti u smislu da, u okviru elektroničkog sustava rezervacije poput onoga u glavnom postupku, konačna cijena koja se plaća mora biti navedena ne samo za uslugu zračnog prijevoza koju je kupac odabrao već i za svaku uslugu zračnog prijevoza tarifa koje je prikazana.
Troškovi
Budući da ovaj postupak ima značaj prethodnog pitanja za stranke glavnog postupka pred sudom koji je uputio zahtjev, na tom je sudu da odluči o troškovima postupka. Troškovi podnošenja očitovanja Sudu, koji nisu troškovi spomenutih stranaka, ne nadoknađuju se.
Slijedom navedenoga, Sud (peto vijeće) odlučuje:
1.
Članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe (EZ) br. 1008/2008 Europskog parlamenta i Vijeća od 24. rujna 2008. o zajedničkim pravilima za obavljanje zračnog prijevoza u Zajednici treba tumačiti u smislu da se, u okviru elektroničkog sustava rezervacije poput onoga u glavnom postupku, konačna cijena koja se plaća navodi prilikom svakog prikazivanja cijene usluga zračnog prijevoza, uključujući i prvo prikazivanje.
2.
Članak 23. stavak 1. drugu rečenicu Uredbe br. 1008/2008 treba tumačiti u smislu da, u okviru elektroničkog sustava rezervacije poput onoga u glavnom postupku, konačna cijena koja se plaća mora biti navedena ne samo za uslugu zračnog prijevoza koju je kupac odabrao već i za svaku uslugu zračnog prijevoza tarifa koje je prikazana.
Potpisi
(
*1
) Jezik postupka: njemački | [
"Zahtjev za prethodnu odluku",
"Uredba (EZ) br. 1008/2008",
"Usluge zračnog prijevoza",
"Članak 23. stavak 1. druga rečenica",
"Transparentnost cijena",
"Elektronički sustav rezervacije",
"Tarifa zračnog prijevoza",
"Navođenje konačne cijene u svakom trenutku"
] |
62014CJ0532 | pl | Wnioski o wydanie orzeczenia w trybie prejudycjalnym dotyczą interpretacji Nomenklatury scalonej (zwanej dalej „CN”) zawartej w załączniku I do rozporządzenia Rady (EWG) nr 2658/87 z dnia 23 lipca 1987 r. w sprawie nomenklatury taryfowej i statystycznej oraz w sprawie Wspólnej taryfy celnej (
Dz.U. 1987, L 256, s. 1
– wyd. spec. w jęz. polskim, rozdz. 2, t. 2, s. 382), zmienionego rozporządzeniem Komisji (WE) nr 1719/2005 z dnia 27 października 2005 r. (
Dz.U. 2005, L 286, s. 1
) oraz rozporządzeniem Komisji (WE) nr 1214/2007 z dnia 20 września 2007 r. (
Dz.U. 2007, L 286, s. 1
).
Wnioski te zostały przedstawione w ramach sporów pomiędzy Toorank Productions BV a Staatssecretaris van Financiën (sekretarzem stanu do spraw finansów) w przedmiocie klasyfikacji taryfowej napojów alkoholowych.
Ramy prawne
HS
Rada Współpracy Celnej, obecnie Światowa Organizacja Celna (WCO), została utworzona na mocy konwencji o utworzeniu owej Rady, sporządzonej w Brukseli w dniu 15 grudnia 1950 r. Zharmonizowany System Oznaczania i Kodowania Towarów (zwany dalej „HS”) został opracowany przez WCO i wprowadzony w życie na mocy Międzynarodowej konwencji w sprawie zharmonizowanego systemu oznaczania i kodowania towarów zawartej w Brukseli w dniu 14 czerwca 1983 r. oraz zatwierdzonej w imieniu Europejskiej Wspólnoty Gospodarczej, wraz z protokołem zmieniającym z dnia 24 czerwca 1986 r., w drodze decyzji Rady 87/369/EWG z dnia 7 kwietnia 1987 r. (
Dz.U. 1987, L 198, s. 1
– wyd. spec. w jęz. polskim, rozdz. 2, t. 2, s. 288).
Zgodnie z art. 3 ust. 1 owej konwencji międzynarodowej każda z umawiających się stron zobowiązuje się do tego, że jej nomenklatury celne i statystyczne będą zgodne z HS, że będzie stosowała wszystkie pozycje i podpozycje HS, bez dodatków ani modyfikacji, wraz z ich odpowiednimi kodami cyfrowymi oraz że będzie przestrzegała kolejności cyfrowych tego systemu. Każda z umawiających się stron zobowiązuje się również, że będzie stosowała ogólne reguły interpretacji HS, a także wszystkie uwagi dotyczące sekcji, działów i podpozycji oraz że nie będzie modyfikowała ich zakresu.
WCO zatwierdza, na warunkach określonych w art. 8 konwencji w sprawie HS, noty wyjaśniające i opinie klasyfikacyjne do HS przygotowane przez komitet HS.
Pozycja HS 22.06 ma następujące brzmienie: „Pozostałe napoje fermentowane [na przykład cydr (cidr), perry i miód pitny]; mieszanki napojów fermentowanych oraz mieszanki napojów fermentowanych i napojów bezalkoholowych, gdzie indziej niewymienione ani niewłączone”. Akapit drugi noty wyjaśniającej do HS odnoszącej się do tej pozycji brzmi następująco:
„Wszystkie te napoje mogą być zarówno naturalnie musujące, jak też sztucznie nasycane dwutlenkiem węgla. Klasyfikowane są do tej pozycji, nawet jeśli zostały wzmocnione przez dodanie alkoholu lub jeżeli zawartość alkoholu zwiększyła się w wyniku dalszej fermentacji, pod warunkiem, że zachowują charakter produktów objętych tą pozycją”.
Pozycja HS 22.08 ma następujące brzmienie: „Alkohol etylowy nieskażony o objętościowej mocy alkoholu mniejszej niż 80% obj.; wódki, likiery i pozostałe napoje spirytusowe”. Nota wyjaśniająca HS dotycząca tej pozycji ma następujące brzmienie:
„Niniejsza pozycja obejmuje, bez względu na stężenie alkoholu:
[…]
B)
Likiery i kordiały będące napojami spirytusowymi, do których dodano cukier, miód lub inne naturalne substancje słodzące oraz ekstrakty lub esencje (np. napoje spirytusowe otrzymane w procesie destylacji lub mieszania alkoholu etylowego lub destylowanego z jednym lub więcej następujących składników, takich jak: owoce, kwiatowe lub inne części roślin, ekstrakty, esencje, olejki eteryczne lub soki, nawet zagęszczone). Przedmiotowa grupa obejmuje również likiery i kordiały zawierające kryształy cukru, likiery owocowe, likiery jajeczne, likiery ziołowe, likiery jagodowe, likiery korzenne, likiery herbaciane, likiery czekoladowe, likiery mleczne i likiery miodowe.
[…]”.
Nomenklatura scalona
CN jest oparta na HS. CN przejmuje pozycje i podpozycje HS o sześciu cyfrach, jedynie cyfry siódma i ósma stanowią właściwe tylko jej podpodziały.
Na mocy art. 12 ust. 1 rozporządzenia nr 2658/87, zmienionego rozporządzeniem Rady (WE) nr 254/2000 z dnia 31 stycznia 2000 r. (
Dz.U. 2000, L 28, s. 16
– wyd. spec. w jęz. polskim, rozdz. 2, t. 9, s. 357), Komisja Europejska przyjmuje każdego roku rozporządzenie przedstawiające pełną wersję CN wraz ze stawkami celnymi jako wynik środków przyjętych przez Radę Unii Europejskiej lub przez Komisję. Rozporządzenie to ma zastosowanie od dnia 1 stycznia następnego roku.
Brzmienie pozycji CN 2206 i CN 2208 oraz ogólne reguły interpretacji CN zawarte w jej części pierwszej, sekcji I, części A w wersjach CN wynikających z rozporządzenia nr 1719/2005 i rozporządzenia nr 1214/2007 jest identyczne.
Owa część A ma następujące brzmienie:
„Klasyfikacja towarów w Nomenklaturze scalonej podlega następującym regułom:
1.
Tytuły sekcji, działów i poddziałów mają znaczenie wyłącznie orientacyjne; do celów prawnych klasyfikację towarów należy ustalać zgodnie z brzmieniem pozycji i uwag do sekcji lub działów oraz, o ile nie są one sprzeczne z treścią powyższych pozycji i uwag, zgodnie z następującymi regułami:
[…]
3.
Jeżeli, stosując regułę 2 b) lub z innego powodu, towary na pierwszy rzut oka są klasyfikowalne do dwóch lub więcej pozycji, klasyfikacji należy dokonać w następujący sposób:
[…]
b)
mieszaniny, wyroby złożone składające się z różnych materiałów lub wytworzone z różnych składników oraz wyroby pakowane w zestawy do sprzedaży detalicznej, które nie mogą być klasyfikowane przez powołanie się na regułę 3 a), należy klasyfikować tak, jak gdyby składały się one z materiału lub składnika, który nadaje im ich zasadniczy charakter, o ile takie kryterium jest możliwe do zastosowania;
[…]”.
Pozycje CN 2206 i CN 2208 przejęły brzmienie pozycji HS 22.06 i 22.08.
Postępowania główne i pytania prejudycjalne
Sprawa C‑532/14
Toorank Productions złożył w organach fiskalnych wniosek o udzielenie wiążącej informacji taryfowej dotyczący napoju zwanego „Petrikov Creamy Green”, w którym sugeruje sklasyfikowanie w ramach podpozycji CN 2206 00 59. Na mocy decyzji utrzymanej w mocy w ramach procedury odwołania administracyjnego owe organy dokonały klasyfikacji owego napoju w ramach podpozycji taryfowej CN 2208 70 10.
Omawiany napój jest wytwarzany poprzez zmieszanie sfermentowanego napoju określanego jako „Ferm Fruit” z alkoholem destylowanym, syropem z cukru, mlekiem odtłuszczonym, tłuszczem roślinnym i aromatami. Napój ów odznacza się zawartością alkoholu wynoszącą 13,4% obj. i co najmniej 51% alkoholu, który pochodzi z fermentacji. Ferm Fruit, odznaczający się zawartością alkoholu 16% obj., jest wytwarzany na bazie alkoholu pochodzącego z fermentacji owoców, który jest następnie oczyszczany poprzez filtrowanie. Jego aromat, kolor i smak są neutralne. Ferm Fruit, używany do wytwarzania produktów końcowych, nadaje się również do spożycia przez ludzi.
Rechtbank Amsterdam (sąd rejonowy w Amsterdamie, Niderlandy) rozpatrujący skargę wniesioną przez Toorank Productions na decyzję organów fiskalnych, uchylił tę decyzję, stwierdziwszy, że Petrikov Creamy Green powinien zostać sklasyfikowany w ramach podpozycji CN 2206 00 59.
Gerechtshof te Amsterdam (sąd apelacyjny w Amsterdamie, Niderlandy), rozpatrujący odwołanie wniesione przez sekretarza stanu do spraw finansów, stwierdził, że Petrikov Creamy Green należało zaklasyfikować jako likier objęty podpozycją CN 2208 70 10 ze względu na jego wysoką zawartość cukru, dodatek alkoholu destylowanego, aromatów i bazy śmietankowej oraz jego zielony kolor.
Toorank Productions wniósł skargę kasacyjną od tego wyroku do Hoge Raad der Nederlanden (sądu najwyższego Niderlandów).
Sąd ów wskazał z jednej strony, że pozycja CN 2206 obejmuje również mieszanki napojów fermentowanych z napojami niealkoholowymi oraz że zgodnie z notą wyjaśniającą do HS odnoszącą się do pozycji HS 22.06 , tego rodzaju napoje pozostają objęte w ramach tej pozycji, nawet jeśli dodano do nich alkohol lub jego zawartość uległa zwiększeniu w wyniku drugiej fermentacji, pod warunkiem że zachowują charakter produktów sklasyfikowanych w tej pozycji. Z drugiej strony pozycja CN 2208 obejmuje likiery, w przypadku których zawartość alkoholu wynosi ogólnie więcej niż 13,4% obj. Jednakże dodanie alkoholu destylowanego do napoju objętego pozycją CN 2206 nie skutkuje automatycznie jego wyłączeniem z tej pozycji. Niemniej jednak, jeżeli ilości alkoholu sfermentowanego i alkoholu destylowanego w produkcie tego rodzaju jak Petrikov Creamy Green nie są decydujące dla klasyfikacji tego produktu i napój, do którego dodano alkohol destylowany, ma właściwości i cechy produktów objętych pozycją CN 2208, ów produkt należy zdaniem tego sądu zaklasyfikować do tej pozycji.
Sąd odsyłający ma wątpliwości w przedmiocie interpretacji wyroku z dnia 7 maja 2009 r., Siebrand (
C‑150/08
,
EU:C:2009:294
). Zmierza on w szczególności do ustalenia, czy wyrok ów, a zwłaszcza jego pkt 35 należy interpretować w ten sposób, że ilość dodanego alkoholu destylowanego, oceniana zarówno pod względem objętości, jak również pod względem zawartości alkoholu, stanowi czynnik decydujący o klasyfikacji w ramach pozycji CN 2208, niezależnie od innych ewentualnych cech i właściwości danego produktu, czy też w każdym wypadku należy zweryfikować, czy cechy organoleptyczne oraz przeznaczenie produktu odpowiadają cechom napojów klasyfikowanym w ramach pozycji CN 2208.
W tych okolicznościach Hoge Raad der Nederlanden (sąd najwyższy Niderlandów) postanowił zawiesić postępowanie i zwrócić się do Trybunału z następującymi pytaniami prejudycjalnymi:
„1)
Czy pozycję 2206 Nomenklatury scalonej należy interpretować w ten sposób, że w tej pozycji należy zaklasyfikować napój o zawartości objętościowej alkoholu 13,4%, który wytwarza się w taki sposób z określonego jako »Ferm Fruit« (stanowiącego podstawę) oczyszczonego napoju zawierającego alkohol, powstałego wskutek fermentacji koncentratu jabłkowego z domieszką cukru, aromatu, substancji smakowych i koloryzujących, zagęszczaczy, środków konserwujących oraz destylowanego alkoholu, że destylowany alkohol zarówno pod względem objętości, jak i zawartości stanowi nie więcej niż 49% alkoholu zawartego w napoju, podczas gdy 51% alkoholu powstało z fermentacji?
2)
W przypadku udzielenia odpowiedzi przeczącej, czy podpozycję 2208 70 Nomenklatury scalonej należy interpretować w ten sposób, że napój tego rodzaju należy zaklasyfikować jako likier do tej podpozycji?”.
Sprawa C‑533/14
Toorank Productions otrzymał decyzję określającą obowiązek zapłaty w zakresie podatku akcyzowego żądanego w związku z usunięciem z jego składu podatkowego różnych napojów alkoholowych w okresie od 1 do 31 października 2008 r. Decyzja ta została utrzymana w mocy decyzją organów fiskalnych wydaną w toku administracyjnego postępowania odwoławczego.
Produktami, dla których udzielono akcyzy, są, z jednej strony, Ferm Fruit oraz, z drugiej strony, napoje wytworzone na bazie Ferm Fruit, do którego dodano różne składniki (zwane dalej „napojami na bazie Ferm Fruit”).
Ferm Fruit jest napojem o zawartości alkoholu wynoszącej 16% obj. Litr tego produktu jest wytwarzany z 275 ml syropu cukrowego, 711 ml wody zdemineralizowanej, 10 ml koncentratu jabłkowego oraz 4 ml minerałów i witamin. Składniki te zostają zmieszane, po czym następuje pasteryzacja i dodawane są drożdże winne, co prowadzi do fermentacji całości. Uzyskany w ten sposób płyn jest oczyszczany przy pomocy różnych technik filtrowania, a mianowicie ultrafiltracji, filtracji za pomocą ziemi okrzemkowej, mikrofiltracji i filtracji węglowej. Nie zawiera on alkoholu destylowanego i nie był poddany żadnemu procesowi przeznaczonemu do zwiększenia koncentracji zawartego w nim alkoholu. Ma on neutralny aromat, kolor i smak. Nadaje się do spożycia przez ludzi i nie służy wyłącznie do wytwarzania innych produktów.
Napoje na bazie Ferm Fruit są napojami o zawartości alkoholu wynoszącej 14% obj., które są wytwarzane poprzez dodanie do Ferm Fruit cukru, aromatów, barwników, substancji smakowych, zagęszczaczy i konserwantów oraz – w jednym wypadku – także śmietany. Alkohol w tych napojach pochodzi wyłącznie z procesu fermentacji bez dodania alkoholu destylowanego. Owe napoje składają się w 80–90% z Ferm Fruit.
W decyzji spornej w postępowaniu głównym organy fiskalne stwierdziły, że Ferm Fruit oraz napoje na bazie Ferm Fruit są objęte pozycją CN 2208.
Toorank Productions wniósł skargę na tę decyzję do Rechtbank te Breda (sądu rejonowego w Bredzie, Niderlandy), który uchylił ją i zmniejszył kwotę podatku.
Toorank Productions oraz sekretarz stanu do spraw finansów wnieśli sprawę do Gerechtshof te ’s-Hertogenbosch (sądu apelacyjnego w ’s-Hertogenbosch, Niderlandy), który utrzymał w mocy decyzję Rechtbank te Breda (sądu rejonowego w Bredzie), stwierdziwszy, że Ferm Fruit jest objęty pozycją CN 2206 i że napoje na bazie Ferm Fruit są objęte pozycją CN 2208.
Toorank Productions wniósł skargę kasacyjną od tego wyroku, a sekretarz stanu do spraw finansów wniósł skargę wzajemną do Hoge Raad der Nederlanden (sądu najwyższego Niderlandów).
Sąd odsyłający uważa, że Ferm Fruit może zostać sklasyfikowany jednocześnie w ramach pozycji CN 2206 w związku z tym, że zawarty w nim alkohol jest uzyskiwany w drodze fermentacji oraz w ramach pozycji CN 2208 w związku z tym, że jako wyrób bezbarwny, bezwonny i bezsmakowy jest on w zakresie właściwości organoleptycznych podobny do wyrobu alkoholowego uzyskanego poprzez destylację. Wydaje się jednakże, że noty wyjaśniające do HS wykluczają z ostatniej ze wskazanych pozycji napoje uzyskane w drodze fermentacji.
Sąd ów wskazał jednak, że z wyroku z dnia 14 lipca 2011 r., Paderborner Brauerei Haus Cramer (
C‑196/10
,
EU:C:2011:487
) wynika, że produkty pochodzące z procesu fermentacji, a następnie ultrafiltracji mogą być sklasyfikowane do pozycji CN 2208, jeżeli uzyskały właściwości produktów ujętych w tej pozycji.
Co się tyczy napojów na bazie Ferm Fruit, sąd odsyłający uważa, że przy założeniu, że Ferm Fruit należy sklasyfikować do pozycji CN 2206, napoje te nie mogłyby zostać sklasyfikowane do pozycji CN 2208. Sąd wywodzi z brzmienia pozycji CN 2208 i z not wyjaśniających dotyczących tej pozycji, że obejmuje ona jedynie napoje zawierające alkohol destylowany, w tym likiery. Wskazał on również, że napoje na bazie Ferm Fruit odznaczają się stosunkowo niską zawartością alkoholu wynoszącą 14% obj. w porównaniu do ogólnie wysokiej zawartości alkoholu w likierach i innych napojach spirytusowych. Jednakże, w związku z tym, że napoje na bazie Ferm Fruit utraciły właściwości produktów objętych pozycją CN 2206, sąd odsyłający przyznał, że klasyfikacja tych napojów w ramach tej pozycji jest dyskusyjna.
W tych okolicznościach Hoge Raad der Nederlanden (sąd najwyższy Niderlandów) postanowił zawiesić postępowanie i zwrócić się do Trybunału z następującymi pytaniami prejudycjalnymi:
„1)
Czy pozycję CN 2206 należy interpretować w ten sposób, że uzyskany w wyniku fermentacji koncentratu jabłkowego napój o nazwie »Ferm Fruit«, używany również jako napój bazowy do wytwarzania różnych innych napojów, posiadający zawartość alkoholu 16% obj., posiadający w wyniku oczyszczania (w tym ultrafiltracji) neutralny kolor, zapach i smak, i do którego nie dodano alkoholu destylowanego, klasyfikuje się do tej pozycji? W przypadku odpowiedzi przeczącej: czy pozycję CN 2208 należy interpretować w ten sposób, że taki napój klasyfikuje się do tej pozycji?
2)
Czy pozycję CN 2206 należy interpretować w ten sposób, że napój o zawartości alkoholu wynoszącej 14% obj., uzyskany poprzez zmieszanie opisanego w pytaniu pierwszym napoju (bazowego) z cukrem, aromatami, barwnikami, substancjami smakowymi oraz zagęszczaczami i konserwantami, który nie zawiera alkoholu destylowanego, klasyfikuje się do tej pozycji? W przypadku odpowiedzi przeczącej: czy pozycję CN 2208 należy interpretować w ten sposób, że taki napój klasyfikuje się do tej pozycji?”.
Postanowieniem prezesa Trybunału z dnia 7 stycznia 2015 r. sprawy C‑532/14 i C‑533/14 zostały połączone do celów pisemnego i ustnego etapu postępowania i wydania wyroku.
W przedmiocie pytań prejudycjalnych
Uwagi wstępne
Na wstępie należy wskazać, że zgodnie z utrwalonym orzecznictwem Trybunału w interesie pewności prawa i ułatwienia kontroli decydującego kryterium dla klasyfikacji taryfowej towarów należy poszukiwać zasadniczo w ich obiektywnych cechach i właściwościach, takich jak określone w pozycjach CN oraz uwagach do sekcji lub działów (zob. wyrok z dnia 11 czerwca 2015 r., Amazon EU,
C‑58/14
,
EU:C:2015:385
, pkt
i przytoczone tam orzecznictwo).
Jest bezsporne, że przeznaczenie towarów może stanowić obiektywne kryterium klasyfikacji, jeżeli jest ono właściwe tym towarom w świetle ich obiektywnych cech i właściwości (zob. wyrok z dnia 30 kwietnia 2014 r., Nutricia,
C‑267/13
,
EU:C:2014:277
, pkt
i przytoczone tam orzecznictwo). Niemniej jednak przeznaczenie towaru jest kryterium znaczącym jedynie wtedy, gdy klasyfikacji nie można dokonać na samej tylko podstawie obiektywnych cech i właściwości towaru (zob. wyrok z dnia 16 grudnia 2010 r., Skoma-Lux,
C‑339/09
,
EU:C:2010:781
, pkt
i przytoczone tam orzecznictwo).
Wreszcie noty wyjaśniające opracowane przez Komisję w zakresie dotyczącym CN oraz przez WCO w zakresie dotyczącym HS przyczyniają się w istotny sposób do interpretacji zakresu poszczególnych pozycji taryfowych, nie są jednakże prawnie wiążące (zob. wyrok z dnia 4 marca 2015 r., Oliver Medical,
C‑547/13
,
EU:C:2015:139
, pkt
i przytoczone tam orzecznictwo).
W przedmiocie pytania pierwszego w sprawie C‑533/14
Poprzez pytanie pierwsze w sprawie C‑533/14 sąd odsyłający zmierza zasadniczo do ustalenia, czy CN należy interpretować w ten sposób, że do pozycji CN 2206 tej nomenklatury należy zaklasyfikować napój tego rodzaju, jak Ferm Fruit, uzyskany w wyniku fermentacji koncentratu jabłkowego, przeznaczony do konsumpcji bez rozcieńczania lub jako składnik bazowy innych napojów, o neutralnym kolorze, zapachu i smaku poprzez oczyszczenie, w szczególności ultrafiltrację, o zawartości alkoholu wynoszącej 16% obj. bez dodania alkoholu destylowanego, czy też należy ją interpretować w ten sposób, że ów napój jest objęty pozycją CN 2208 owej nomenklatury.
Należy przypomnieć, że z noty wyjaśniającej do HS dotyczącej pozycji HS 22.06, identycznej z pozycją CN 2206 wynika, że produkty uzyskane poprzez fermentację pozostają objęte w ramach tej pozycji, pod warunkiem że zachowują charakter produktów sklasyfikowanych w tej pozycji, a mianowicie charakter napojów fermentowanych (zob. podobnie wyroki: z dnia 7 maja 2009 r., Siebrand,
C‑150/08
,
EU:C:2009:294
, pkt
; z dnia 16 grudnia 2010 r., Skoma-Lux,
C‑339/09
,
EU:C:2010:781
, pkt
i przytoczone tam orzecznictwo).
Należy ponadto wskazać, że produkty uzyskane nie tylko poprzez fermentację, ale również w procesie oczyszczania, który prowadzi do tego, że owe produkty tracą swe właściwości i cechy napojów fermentowanych i uzyskują cechy alkoholu etylowego, który jest sklasyfikowany w ramach pozycji CN 2208, należą do tej właśnie pozycji (zob. podobnie wyrok z dnia 14 lipca 2011 r., Paderborner Brauerei Haus Cramer,
C‑196/10
,
EU:C:2011:487
, pkt
).
Z postanowienia odsyłającego wynika, że Ferm Fruit, którego zawartość alkoholu wynosi 16%, jest uzyskiwany w wyniku fermentacji koncentratu jabłkowego i następujących po nim różnych procesach filtracji. Co się tyczy cech i właściwości Ferm Fruit, z postanowienia odsyłającego wynika również, że odznacza się on neutralnym kolorem, zapachem i smakiem i jest zatem podobny do wyrobu alkoholowego uzyskanego poprzez destylację.
Należy na wstępie przypomnieć, że zgodnie z orzecznictwem wskazanym w pkt 34 niniejszego wyroku klasyfikacja wyrobu zależy zasadniczo od jego obiektywnych cech i właściwości.
Ponadto z brzmienia pozycji CN 2208 wynika po pierwsze, że zawiera ona zarówno napoje, jak również półprodukty używane do celów produkcji innych produktów, po drugie, że w zakresie dotyczącym zawartości alkoholu jedynym przewidzianym kryterium jest zawartość alkoholu wynosząca maksymalnie 80% obj. oraz, po trzecie, że nie ustanowiono kryterium dotyczącego metody wytwarzania produktów objętych tą pozycją.
Wreszcie z orzecznictwa cytowanego w pkt 38 i 39 niniejszego wyroku wynika, że produkt uzyskany w wyniku fermentacji oraz następczego procesu oczyszczania jest objęty pozycją CN 2208, jeżeli utracił on właściwości napojów fermentowanych klasyfikowanych w ramach pozycji CN 2206 i nabył właściwości alkoholu etylowego objętego pozycją CN 2208.
W konsekwencji, jako że Ferm Fruit nabył wskutek różnych procesów oczyszczania obiektywne właściwości alkoholu etylowego objętego pozycją CN 2208, a mianowicie neutralny kolor, zapach i smak, podlega on klasyfikacji w ramach pozycji CN 2208.
Mając na uwadze powyższe rozważania, na pytanie pierwsze w sprawie C‑533/14 należy udzielić odpowiedzi, że CN należy interpretować w ten sposób, że do pozycji CN 2208 tej nomenklatury należy zaklasyfikować napój tego rodzaju, jak Ferm Fruit, uzyskany w wyniku fermentacji koncentratu jabłkowego, przeznaczony do konsumpcji bez rozcieńczania lub jako składnik bazowy innych napojów, o neutralnym kolorze, zapachu i smaku poprzez oczyszczenie, w szczególności ultrafiltrację, o zawartości alkoholu wynoszącej 16% obj. bez dodania alkoholu destylowanego.
W przedmiocie pytania drugiego w sprawie C‑533/14
Poprzez pytanie drugie w sprawie C‑533/14 sąd odsyłający zmierza zasadniczo do ustalenia, czy CN należy interpretować w ten sposób, że napoje o zawartości alkoholu wynoszącej 14% obj., wytwarzane poprzez dodanie do Ferm Fruit cukru, aromatów, barwników, substancji smakowych, zagęszczaczy i konserwantów oraz – w jednym wypadku – także śmietany, niezawierające alkoholu destylowanego są objęte pozycją CN 2206, czy też CN należy interpretować w ten sposób, że owe napoje są objęte pozycją CN 2208.
Na wstępie należy stwierdzić, że z postanowienia odsyłającego w sprawie C‑533/14 wynika, że do Ferm Fruit, objętego pozycją CN 2208 dodano pewną ilość dodatków tego rodzaju jak cukier, aromaty, barwniki, substancje smakowe, zagęszczacze i konserwanty oraz – w jednym wypadku – także śmietanę.
Jak wskazał rzecznik generalny w pkt 76 opinii, z brzmienia noty wyjaśniającej do HS dotyczącej pozycji HS 22.08, identycznej z pozycją CN 2208 wynika, że obejmuje ona wyroby zawierające różne dodatki, takie jak na przykład cukier i aromaty.
W konsekwencji napoje na bazie Ferm Fruit, do których dodano w szczególności cukier i aromaty, posiadają obiektywne cechy likieru i są objęte pozycją CN 2208.
Na pytanie drugie w sprawie C‑533/14 należy zatem udzielić odpowiedzi, że CN należy interpretować w ten sposób, że napoje o zawartości alkoholu wynoszącej 14% obj., wytwarzane poprzez dodanie do Ferm Fruit cukru, aromatów, barwników, substancji smakowych, zagęszczaczy i konserwantów oraz – w jednym wypadku – także śmietany, niezawierające alkoholu destylowanego są objęte pozycją CN 2208 tej nomenklatury.
W przedmiocie pytania prejudycjalnego w sprawie C‑532/14
Poprzez swe pytanie sąd odsyłający zmierza zasadniczo do ustalenia, czy NC należy interpretować w ten sposób, że napój o zawartości alkoholu wynoszącej 13,4% obj., wytwarzany poprzez dodanie do Ferm Fruit cukru, aromatów, barwników, substancji smakowych, zagęszczaczy i konserwantów oraz alkoholu destylowanego, przy czym jeżeli chodzi zarówno o objętość, jak i o udział procentowy, jego udział nie przekracza 49% alkoholu zawartego w napoju, podczas gdy pozostałe 51% stanowi alkohol uzyskany w procesie fermentacji, jest objęty pozycją 2206 tej nomenklatury, czy też należy ją interpretować w ten sposób, że ów napój jest objęty pozycją CN 2208.
Należy na wstępie wskazać, iż z postanowienia odsyłającego wynika, że zdaniem sądu odsyłającego napój rozpatrywany w postępowaniu głównym w sprawie C‑532/14 posiada cechy i właściwości produktu objętego pozycją CN 2208.
Jednakże sąd ów ma wątpliwości co do interpretacji kryteriów opracowanych w wyroku z dnia 7 maja 2009 r., Siebrand (
C‑150/08
,
EU:C:2009:294
) w zakresie dotyczącym klasyfikacji taryfowej napojów wytworzonych poprzez dodanie do przefermentowanego napoju podstawowego alkoholu destylowanego i innych substancji.
Bardziej szczegółowo, dla owego sądu powstało pytanie, czy dla celów klasyfikacji napoju w ramach pozycji CN 2208 istnieje zespół kryteriów, które muszą być spełnione łącznie, czy też należy przyznać większą wagę ilości – odpowiednio – alkoholu sfermentowanego i alkoholu destylowanego niż innym cechom i właściwościom obiektywnym produktu.
W tym względzie należy przypomnieć, że Trybunał jasno wskazał w pkt 35 wyroku z dnia 7 maja 2009 r., Siebrand (
C‑150/08
,
EU:C:2009:294
), że w celu określenia zasadniczego charakteru w rozumieniu reguły 3 lit. b) CN można wziąć pod uwagę większą liczbę cech i obiektywnych właściwości. Ocenił on również udział alkoholu destylowanego zawartego w spornych produktach w odniesieniu do objętości i zawartości alkoholu w tych produktach. Następnie w pkt 36 i 37 owego wyroku Trybunał zbadał cechy organoleptyczne owych produktów oraz, w pkt 38, ich przeznaczenie i doszedł w pkt 39 do wniosku wynikającego z ogólnej oceny tych trzech kryteriów.
Jak wskazał rzecznik generalny w pkt 84 opinii, znaczenie nadane przez Trybunał w pkt 35 wyroku z dnia 7 maja 2009 r., Siebrand (
C‑150/08
,
EU:C:2009:294
) okoliczności, że udział alkoholu destylowanego był wyższy od udziału alkoholu sfermentowanego tłumaczy okoliczność, że w sprawie, w której zapadł ów wyrok, objętościowa zawartość alkoholu spornych produktów pochodziła w większej mierze z alkoholu destylowanego niż z alkoholu sfermentowanego zawartego w tych produktach.
Z powyższego wynika, że wyższy udział jednego rodzaju alkoholu od innego rodzaju alkoholu stanowi jedynie jedno z kryteriów, które należy wziąć pod uwagę w celu ustalenia zgodnie z regułą 3 lit. b) CN substancji nadającej danemu produktowi jego zasadniczy charakter.
Należy wskazać, że w odróżnieniu od produktów rozpatrywanych w sprawie, w której zapadł wyrok z dnia 7 maja 2009 r., Siebrand (
C‑150/08
,
EU:C:2009:294
), reguła 3 lit. b) CN nie reguluje klasyfikacji napoju spornego w postępowaniu głównym. Jak wskazał rzecznik generalny w pkt 88 opinii, klasyfikacja napoju Petrikov Creamy Green opiera się na kryterium właściwości i cech organoleptycznych tego napoju.
W konsekwencji, w zakresie, w jakim tego rodzaju napój posiada właściwości i cechy organoleptyczne napojów objętych pozycją CN 2208, a nie napojów objętych pozycją CN 2206, należy go klasyfikować w ramach pozycji CN 2208.
Z powyższego wynika, że na pytanie w sprawie C‑532/14 należy udzielić odpowiedzi, że CN należy interpretować w ten sposób, że napój o zawartości alkoholu wynoszącej 13,4% obj., wytwarzany poprzez dodanie do Ferm Fruit cukru, aromatów, barwników, substancji smakowych, zagęszczaczy i konserwantów oraz alkoholu destylowanego, przy czym jeżeli chodzi zarówno o objętość, jak i o udział procentowy, jego udział nie przekracza 49% alkoholu zawartego w napoju, podczas gdy pozostałe 51% stanowi alkohol uzyskany w procesie fermentacji, jest objęty pozycją 2208 tej nomenklatury.
W przedmiocie kosztów
Dla stron w postępowaniach głównych niniejsze postępowanie ma charakter incydentalny, dotyczy bowiem kwestii podniesionej przed sądem odsyłającym, do niego zatem należy rozstrzygnięcie o kosztach. Koszty poniesione w związku z przedstawieniem uwag Trybunałowi, inne niż koszty stron w postępowaniach głównych, nie podlegają zwrotowi.
Z powyższych względów Trybunał (pierwsza izba) orzeka, co następuje:
1)
Nomenklaturę scaloną zawartą w załączniku I do rozporządzenia Rady (EWG) nr 2658/87 z dnia 23 lipca 1987 r. w sprawie nomenklatury taryfowej i statystycznej oraz w sprawie Wspólnej taryfy celnej, zmienionego rozporządzeniem Komisji (WE) nr 1719/2005 z dnia 27 października 2005 r. oraz rozporządzeniem Komisji (WE) nr 1214/2007 z dnia 20 września 2007 r. należy interpretować w ten sposób, że do pozycji CN 2208 należy zaklasyfikować napój tego rodzaju jak Ferm Fruit, uzyskany w wyniku fermentacji koncentratu jabłkowego, przeznaczony do konsumpcji bez rozcieńczania lub jako składnik bazowy innych napojów, o neutralnym kolorze, zapachu i smaku poprzez oczyszczenie, w szczególności ultrafiltrację, o zawartości alkoholu wynoszącej 16% obj. bez dodania alkoholu destylowanego.
2)
Nomenklaturę scaloną zawartą w załączniku I do rozporządzenia nr 2658/87, zmienionego rozporządzeniem nr 1719/2005 oraz rozporządzeniem nr 1214/2007 należy interpretować w ten sposób, że napoje o zawartości alkoholu wynoszącej 14% obj., wytwarzane poprzez dodanie do Ferm Fruit cukru, aromatów, barwników, substancji smakowych, zagęszczaczy i konserwantów oraz – w jednym wypadku – także śmietany, niezawierające alkoholu destylowanego są objęte pozycją CN 2208 tej nomenklatury.
3)
Nomenklaturę scaloną zawartą w załączniku I, do rozporządzenia nr 2658/87, zmienionego rozporządzeniem nr 1719/2005 oraz rozporządzeniem nr 1214/2007 należy interpretować w ten sposób, że napój o zawartości alkoholu wynoszącej 13,4% obj., wytwarzany poprzez dodanie do Ferm Fruit cukru, aromatów, barwników, substancji smakowych, zagęszczaczy i konserwantów oraz alkoholu destylowanego, przy czym jeżeli chodzi zarówno o objętość, jak i o udział procentowy, jego udział nie przekracza 49% alkoholu zawartego w napoju, podczas gdy pozostałe 51% stanowi alkohol uzyskany w procesie fermentacji, jest objęty pozycją 2208 tej nomenklatury.
Podpisy
(
*1
) Język postępowania: niderlandzki. | [
"Odesłanie prejudycjalne",
"Wspólna taryfa celna",
"Klasyfikacja taryfowa",
"Nomenklatura scalona",
"Pozycja taryfowa 2206",
"Pozycja taryfowa 2208",
"Napoje alkoholowe uzyskane w wyniku fermentacji i następczego oczyszczania",
"Dołączenie dodatków do napojów alkoholowych uzyskanych w wyniku fermentacji i następczego oczyszczania",
"Napoje, które utraciły właściwości napojów objętych pozycją taryfową 2206"
] |
61990TJ0008 | fr | Motifs de l'arrêt
Les faits à l' origine du recours
1 Le requérant, M . Colmant, fonctionnaire de grade A 4 à la Commission des Communautés européennes, a été victime d' un accident de la circulation, le 29 mars 1975 .
2 Par note du 22 février 1979, le directeur général du personnel et de l' administration a informé le requérant que la commission médicale qui avait été chargée d' établir un rapport sur les séquelles de son accident avait retenu un taux d' invalidité permanente partielle ( ci-après "IPP ") de 5 %, dont 4 % pour séquelles objectives et 1 % pour préjudice aux relations sociales . Par note du 23 mars 1979, le même directeur général a informé le requérant qu' en application de l' article 73, paragraphe 2, sous c ), du statut des fonctionnaires des Communautés européennes ( ci-après "statut ") et des articles 12 et 14 de la réglementation relative à la couverture des risques d' accident et de maladie professionnelle des fonctionnaires des Communautés européennes ( ci-après "réglementation "), un capital de 446 182 BFR lui était alloué .
3 Le 18 décembre 1985, le requérant a introduit une demande de révision des indemnités accordées à la suite dudit accident, en raison de l' aggravation des séquelles cliniques laissées par celui-ci, et a demandé une réévaluation du taux d' IPP qui lui avait été reconnu, conformément à l' article 12 de la réglementation, et de l' indemnité qui lui avait été accordée au titre du préjudice aux relations sociales, en application de l' article 14 .
4 Dans un projet de décision du 14 juillet 1987, qui lui a été notifié conformément à l' article 21 de la réglementation, la Commission a informé le requérant qu' elle donnait une suite favorable à sa demande de réouverture du dossier et que, au vu des conclusions du médecin qu' elle avait désigné, elle estimait que l' aggravation des séquelles pouvait être indemnisée sur la base d' un taux d' IPP de 4 %, venant s' ajouter au taux de 5 % fixé auparavant . Il lui a donc été versé un capital supplémentaire de 372 946 BFR, calculé sur la base des traitements mensuels qui lui avaient été alloués pour les douze mois précédant l' accident de 1975 .
5 Par note du 11 septembre 1987, le requérant a marqué son accord sur le versement d' un capital supplémentaire sur la base d' un taux d' IPP de 4 %, fixé en application de l' article 12 de la réglementation, mais, conformément à l' article 21, a demandé la consultation de la commission médicale prévue à l' article 23, afin qu' elle donne son avis sur la question de l' aggravation du préjudice aux relations sociales visé à l' article 14 .
6 Par note du 11 décembre 1987, la Commission a informé le requérant que le taux d' IPP de 4 % qui lui avait été reconnu le 14 juillet 1987 se décomposait en 2 %, imputables à l' article 12, et en 2 %, imputables à l' article 14 .
7 Par note du 15 avril 1988, le requérant a fait savoir à la Commission qu' il avait subi une aggravation supplémentaire des séquelles physiques consécutives à son accident, consistant dans une hydarthrose du genou droit, constatée pour la première fois le 4 janvier 1988 et qui n' avait donc pas été prise en compte lors de l' examen effectué par le médecin de l' institution; il exprimait son désaccord sur la répartition du taux de 4 % contenue dans la note du 11 décembre 1987 et demandait que la commission médicale donne son avis aussi bien sur la question de l' aggravation des séquelles physiques au titre de l' article 12 que sur celle de l' aggravation du préjudice aux relations sociales visé à l' article 14 .
8 Par note du 26 janvier 1989, M . Reynier, chef de division, a informé le requérant que la commission médicale avait déposé ses conclusions, prises à la majorité, le 8 décembre 1988 et que, sur la base de celles-ci, il prenait la décision de fixer à 10 % le taux d' IPP, soit 6 % au titre de l' article 12 et 4 % au titre de l' article 14 de la réglementation . La date de consolidation de l' aggravation des lésions était fixée au 23 novembre 1988 . Il lui a été versé un capital supplémentaire de 93 236 BFR .
9 Le 26 avril 1989, le requérant a introduit, contre la décision du 26 janvier 1989, une réclamation au sens de l' article 90, paragraphe 2, du statut, dans laquelle il contestait :
- la composition de la commission médicale, non conforme à l' article 23 de la réglementation, et ses méthodes de travail;
- les conclusions de la commission médicale et les taux d' IPP fixés par elle et, à sa suite, par la décision attaquée du 26 janvier 1989;
- le montant du capital qui lui était offert, en raison de la base de calcul qui avait été retenue .
Il demandait que le capital fût calculé sur les traitements qui lui avaient été alloués pour les douze mois précédant la date retenue pour la consolidation des lésions et séquelles nouvelles, et non sur la base des traitements alloués pour les douze mois ayant précédé l' accident de 1975 .
10 Par note du 15 novembre 1989, la Commission a accueilli partiellement cette réclamation en ce qu' elle a constaté "la non-conformité de la commission médicale avec l' article 23 de la réglementation", a décidé de "recourir à l' avis d' une nouvelle commission médicale appelée à se prononcer sur le cas de M . Colmant" et a considéré, compte tenu de cette constatation, qu' il n' y avait pas lieu de "se prononcer sur les autres moyens avancés dans la réclamation au sujet du travail et des conclusions de la commission médicale ". La réclamation a été partiellement rejetée en ce que la Commission a maintenu que, en cas d' aggravation de l' invalidité, le capital prévu à l' article 73, paragraphe 2, sous c ), du statut doit nécessairement être calculé en fonction des traitements mensuels alloués pour les douze mois précédant l' accident et non pour les douze mois précédant la date retenue pour la consolidation de l' aggravation des lésions .
La procédure
11 C' est dans ces conditions que, par requête déposée au greffe du Tribunal, le 14 février 1990, M . Colmant a introduit le présent recours .
12 Par ordonnance du 13 juin 1990, le Tribunal a admis la SA Royale Belge, en sa qualité d' apériteur lié par une convention d' assurance collective contre les accidents et les maladies professionnelles conclue avec les Communautés européennes, à intervenir au soutien des conclusions de la partie défenderesse . La partie intervenante a déposé ses observations écrites au greffe du Tribunal le 30 juillet 1990 .
13 Le Tribunal a décidé de prendre des mesures d' organisation de la procédure, consistant à poser à la Commission des questions concernant les systèmes en vigueur pour les personnes soumises à la sécurité sociale et au régime des fonctionnaires de l' administration publique dans le droit des États membres et de certaines organisations internationales, tels que l' Organisation mondiale de la santé et le Bureau international du travail, en ce qui concerne les prestations en cas d' accident provoquant une invalidité permanente partielle et, plus particulièrement, les prestations en cas d' aggravation ultérieure d' une telle invalidité permanente partielle, au regard, par exemple, de l' adaptation de la valeur des prestations au coût de la vie, à la progression des rémunérations ou à la productivité du travail . La Commission a répondu à cette demande par lettre du 13 juin 1991, déposée le 20 juin 1991 .
14 Sur rapport du juge rapporteur, le Tribunal ( quatrième chambre ) a décidé d' ouvrir la procédure orale . Celle-ci s' est déroulée le 11 juillet 1991 . Les représentants des parties ont été entendus en leurs plaidoiries et en leurs réponses aux questions posées par le Tribunal .
15 Le requérant a conclu à ce qu' il plaise au Tribunal :
- déclarer le recours recevable et fondé;
- en conséquence :
- annuler la décision de la défenderesse du 26 janvier 1989, en ce qu' elle fixe à 372 946 BFR et à 93 236 BFR les capitaux supplémentaires dus au requérant pour l' octroi, respectivement, de 4 et de 1 % supplémentaires d' invalidité permanente partielle;
- annuler la décision de la défenderesse du 15 novembre 1989, en ce qu' elle rejette la réclamation du requérant relative à la base de calcul de l' indemnisation due en cas d' aggravation;
- dire pour droit qu' en cas d' aggravation la base de calcul de la prestation prévue par l' article 73 du statut doit être constituée par les traitements mensuels alloués pour les douze mois précédant la date retenue pour la consolidation des lésions aggravées ou, subsidiairement, dire pour droit que la prestation octroyée en cas d' aggravation doit avoir égard à la dépréciation subie par la monnaie de paiement entre la date de l' accident et celle de la consolidation des lésions aggravées;
- condamner la défenderesse à payer au requérant, à titre de complément provisionnel des indemnités complémentaires qui lui ont été allouées pour aggravation des lésions consécutives à l' accident du 29 mars 1975, la somme de 1 000 000 BFR, augmentée d' intérêts moratoires au taux annuel de 8 %, à partir de la date à fixer par le Tribunal jusqu' au jour du paiement effectif;
- condamner la défenderesse aux dépens .
16 La Commission a conclu à ce qu' il plaise au Tribunal :
- déclarer le recours non fondé;
- statuer sur les dépens comme de droit .
17 La partie intervenante a conclu au soutien des conclusions de la Commission .
Sur le fond
Sur la demande du requérant tendant à ce que l' indemnité qui lui est due au titre de l' article 73, paragraphe 2, sous c ), du statut soit calculée sur la base des traitements mensuels qui lui ont été alloués pour les douze mois précédant la date retenue pour la consolidation de l' aggravation de ses lésions
Sur le moyen unique tiré de la violation des articles 5 et 73 du statut et de la méconnaissance des principes généraux de droit, tels que ceux d' égalité, de justice distributive et d' équité
18 Le requérant estime que le capital qui doit être versé, en cas d' IPP, à l' intéressé doit être calculé, en cas d' aggravation, non sur la base des traitements mensuels qui lui ont été alloués pendant les douze mois précédant l' accident, mais sur la base des traitements mensuels qui lui ont été alloués pendant les douze mois précédant la date retenue pour la consolidation de l' aggravation des lésions . Il admet que, si l' on appliquait "stricto sensu" l' article 73, paragraphe 2, sous b ) et c ), la base de calcul du capital serait celle proposée par la Commission . Or, cette solution serait manifestement contraire au principe d' égalité, injuste et inéquitable . Le requérant fait observer que l' article 73 du statut n' envisage pas l' hypothèse de l' aggravation des lésions, cette "lacune" étant couverte par l' article 22 de la réglementation . Dans un tel cas, ajoute-t-il, un texte réglementaire doit être interprété dans un sens compatible avec les règles supérieures de droit et doit même tout simplement être écarté s' il n' est pas compatible avec ces règles . C' est pour cette raison - selon lui - qu' il convient d' assimiler, par voie d' analogie, l' aggravation des lésions à un nouvel accident, cette aggravation constituant un fait nouveau générateur d' indemnisation comme l' était l' accident . Il estime aussi que la solution découlant de l' interprétation donnée par la défenderesse à l' article 73 du statut est discriminatoire et inéquitable, parce qu' en affirmant que le capital en cas d' invalidité doit être calculé sur la base des traitements mensuels alloués pour les douze mois précédant l' accident, la défenderesse ne tient pas compte du fait que le traitement de base du requérant a augmenté depuis la date de l' accident, tout comme les cotisations "accident" obligatoires . Le requérant considère qu' il y a eu, en l' espèce, violation de l' article 5 du statut, en tant que celui-ci consacre le principe d' égalité .
19 La Commission estime qu' il ne saurait être question d' une violation de l' article 5 du statut, dans la mesure où cette disposition ne se rapporte qu' au classement des emplois en catégories et en grades et au principe de la correspondance entre grade et emploi .
20 Elle soutient que l' interprétation de l' article 73 du statut proposée par le requérant est une interprétation ultra legem . De l' avis de la Commission, les termes de l' article 73 sont suffisamment clairs et il n' est pas justifié que cet article puisse faire l' objet d' une interprétation extensive . Elle estime qu' il n' y a eu qu' un seul fait générateur d' indemnité, à savoir l' accident de mars 1975, et que l' aggravation des séquelles ne se conçoit qu' en relation avec les conséquences de l' accident .
21 Elle procède ensuite à un examen dudit article 73 au regard des principes visés par le requérant dans son moyen, à savoir notamment les principes d' égalité et de justice distributive . Quant au principe d' égalité, la Commission fait observer que l' article 73 s' applique de manière identique à tous les fonctionnaires ayant été victimes d' un accident au sens de la réglementation . Quant au principe de justice distributive ou d' équité, elle rappelle que le droit communautaire ne connaît pas de principe général de droit selon lequel une norme en vigueur ne peut être appliquée lorsque cette norme entraîne, pour l' intéressé, une rigueur que le législateur communautaire aurait manifestement cherché à éviter s' il l' avait envisagée au moment d' édicter la norme . Elle précise que, selon la jurisprudence de la Cour, il n' existe pas en droit communautaire un principe général d' "inéquité objective ".
22 La partie intervenante estime que l' article 5 concerne uniquement le classement des emplois relevant du statut et affirme qu' elle ne peut voir comment cet article pourrait justifier la thèse du requérant .
23 Quant à la violation de l' article 73 du statut, la partie intervenante soutient que l' article 73 ne présente pas de lacune, car il énonce, de manière générale, des règles fondamentales du régime de sécurité sociale des fonctionnaires des Communautés, à savoir la définition des risques couverts et celle des prestations garanties, lesquelles sont calculées, en cas d' IPP, sur la base des traitements mensuels alloués à l' intéressé durant les douze mois précédant l' accident . Pour elle, cet article vise toutes les prestations garanties possibles et ne laisse à la réglementation que le soin de fixer les conditions dans lesquelles ces prestations garanties seront accordées . L' article 22 de la réglementation ne modifierait donc en rien l' article 73 du statut en ce qui concerne les bases de calcul de celles-ci .
24 Quant à l' "assimilation" entre l' accident et la consolidation de l' aggravation des lésions à laquelle procède le requérant, la partie intervenante adopte la même position que la défenderesse, à savoir que l' accident constitue le fait qui ouvre le droit aux prestations garanties et que la consolidation n' a pour effet que de déterminer le montant des prestations, en arrêtant le quantum de l' invalidité permanente . Il n' y aurait donc pas lieu de raisonner par analogie .
25 Quant à la méconnaissance des principes généraux de droit tels que ceux d' égalité et de justice distributive ainsi que d' équité, la partie intervenante estime que c' est l' interprétation du requérant qui les méconnaît, puisqu' elle aboutirait à établir un régime de prestations de sécurité sociale différent selon que les lésions dont le fonctionnaire est atteint entraîneraient ou non une aggravation ultérieure de son invalidité alors que, cependant, ces prestations trouvent toujours leur cause dans le même accident . Aussi n' appartiendrait-il ni à la Commission ni au Tribunal de substituer au régime de l' article 73 un autre régime qu' ils jugeraient meilleur, cette tâche ne revenant qu' au législateur communautaire .
26 Le Tribunal constate, d' une part, qu' en l' espèce la référence à l' article 5 du statut n' est pas pertinente du fait que l' objet de cette disposition ne présente aucun lien avec celui du présent recours .
27 Le Tribunal estime, d' autre part, que dans la mesure où l' article 73 du statut établit, de façon générale, des règles fondamentales régissant la couverture sociale dont bénéficient les fonctionnaires des Communautés en définissant les risques couverts ainsi que les prestations garanties, l' on ne saurait qualifier cette disposition comme étant lacunaire du simple fait qu' elle ne prévoit pas, en cas d' accident ayant entraîné une IPP, le cas de l' aggravation des lésions . En abandonnant à une réglementation établie d' un commun accord des institutions la compétence pour fixer les conditions d' application des normes qu' il établit, l' article 73 autorise les institutions à envisager légitimement le cas de l' aggravation des lésions dans le cadre de cette réglementation .
28 En outre, le Tribunal relève qu' en aucun cas l' aggravation des lésions consécutives à un accident ne saurait être assimilée à un nouvel accident ni, par conséquent, constituer un fait nouveau générateur d' indemnisation, l' accident constituant toujours le fait générateur d' indemnisation . Une autre interprétation conduirait à instaurer un régime d' indemnisation différent, selon que les lésions causées par l' accident se manifestent immédiatement après celui-ci ou seulement à une date ultérieure . Enfin, le Tribunal souligne que l' article 2 de la réglementation considère comme accident "tout événement ou facteur extérieur et soudain ou violent ou anormal ayant porté atteinte à l' intégrité physique ou psychique du fonctionnaire" et qu' une aggravation des lésions ne répond pas à ces conditions . Il s' ensuit que le système de calcul de prestations établi par l' article 73 sur la base des traitements mensuels alloués pour les douze mois précédant l' accident doit également trouver application en cas d' aggravation des lésions à une date ultérieure à l' accident .
29 Quant à la prétendue méconnaissance des principes d' égalité, de justice distributive et d' équité, le Tribunal relève que l' article 73 s' applique, d' une manière identique, à tous les fonctionnaires ayant été victimes d' un accident au sens de la réglementation et que, de ce fait, aucune discrimination ne peut découler d' une telle application; en revanche, une discrimination pourrait apparaître si l' on appliquait des bases de calculs différentes en fonction de la date de consolidation de l' aggravation des lésions . Ces mêmes raisons conduisent à écarter, dans le cas d' espèce, une violation des principes de justice distributive et d' équité .
30 Il s' ensuit qu' il convient d' écarter ce moyen .
Sur la demande subsidiaire du requérant, tendant à ce que les indemnités qui lui sont dues au titre de l' article 73, paragraphe 2, sous c ), du statut prennent en compte la dépréciation monétaire intervenue entre la date de l' accident et celle de la consolidation de l' aggravation de ses lésions
Sur le moyen unique tiré de la violation de l' article 5 du statut et de la méconnaissance des principes généraux de droit, tels que ceux d' égalité, de justice distributive et d' équité
31 Le requérant estime que, si sa demande principale n' est pas accueillie, il serait juste et équitable que les indemnités lui revenant en raison de l' aggravation des lésions résultant de son accident soient calculées en tenant compte de la dépréciation qu' a connue la monnaie de paiement, le franc belge, entre la date de l' accident - 29 mars 1975 - et celle retenue pour la consolidation de l' aggravation des lésions - 23 novembre 1988 - période pendant laquelle le franc belge serait passé d' un indice 100 en 1975 à un indice 198,9 en 1988 .
32 La Commission estime, pour sa part, que ni le statut ni la réglementation ne prévoient, dans leur version actuelle, de méthode permettant de revaloriser les traitements alloués pour les douze mois précédant l' accident afin de tenir compte de la dépréciation monétaire et qu' une décision en ce sens n' appartient qu' au législateur communautaire . En outre, les principes généraux invoqués par le requérant ne seraient pas de nature à servir de base légale valable à une décision par laquelle l' administration, lors de l' application de l' article 73, paragraphe 2, sous c ), du statut, adapterait le niveau des rémunérations allouées, en cas de variation sensible du coût de la vie ou de dépréciation monétaire entre la date de la survenance de l' accident et celle de la consolidation de l' aggravation des lésions subies . Elle ajoute qu' une revendication semblable à celle du requérant repose sur une confusion entre la réparation du dommage dans le cadre d' une action en responsabilité civile et les principes applicables dans le cadre de l' assurance des risques d' accident . En outre, elle relève que le requérant ne cherche pas à démontrer que la défenderesse aurait commis une faute consistant à retarder indûment la procédure d' examen de la demande au titre de l' article 73 .
33 En réplique, le requérant estime que la solution donnée par les textes, dans leur état actuel, est injuste et inéquitable mais que les principes généraux de droit visés doivent primer sur les textes de droit positif . Par ailleurs, il soutient qu' il ne commet pas de confusion entre la réparation du dommage dans le cadre d' une action en responsabilité civile et les principes applicables dans le cadre de l' assurance des risques d' accident, car il ne demande la prise en compte de la dépréciation monétaire nullement sur la base des règles et principes relatifs à la réparation du dommage dans le cadre d' une action en responsabilité civile, mais sur la base des principes supérieurs de droit, tels que ceux d' égalité, de justice distributive et d' équité .
34 La partie intervenante fait valoir que le capital auquel peut prétendre un fonctionnaire sur la base de l' article 73 n' a pas pour objet d' assurer la pleine réparation du préjudice subi . Cet article se bornerait à mettre en place un régime de sécurité sociale qui garantirait au fonctionnaire accidenté une prestation en capital à caractère forfaitaire . On ne se trouverait donc pas en présence d' une "dette d' indemnité", destinée à réparer un préjudice à la date du paiement, mais d' une "dette de somme d' argent", dont le montant forfaitaire serait fixé par les paramètres inscrits à l' article 73 . Elle fait également remarquer que le texte légal est clair et qu' aucune disposition du droit positif communautaire ne prévoit que ladite somme d' argent doive être actualisée compte tenu de la dépréciation monétaire, qu' un "principe général de droit" en ce sens n' existe, à son avis, ni dans le droit communautaire ni dans celui des États membres .
35 Le Tribunal estime, tout d' abord, opportun de rappeler que les prestations visées à l' article 73 ont le caractère de prestations de sécurité sociale et non de prestations destinées à réparer un dommage dans le cadre d' une action en responsabilité civile; par conséquent, le capital prévu à l' article 73, paragraphe 2, sous b ) et c ), n' est pas une dette d' indemnité destinée à réparer un préjudice, mais une dette de somme d' argent, à caractère forfaitaire, mesurée d' après les conséquences durables de l' accident ( arrêt de la Cour du 21 mai 1981, Morbelli/Commission, point 34, 156/80, Rec . p . 1357 ).
36 Le Tribunal considère que ni l' article 73, paragraphe 2, du statut ni l' article 22 de la réglementation n' ouvrent la possibilité de revaloriser, en cas d' aggravation ultérieure des lésions, le montant du capital versé afin de tenir compte de la dépréciation monétaire .
37 Le Tribunal relève, en outre, que selon l' article 20, premier alinéa, de la réglementation en cause, "la décision portant fixation du degré d' invalidité intervient après la consolidation des lésions du fonctionnaire" et que, selon le deuxième alinéa du même article, "lorsque, après cessation du traitement médical, le degré d' invalidité ne peut pas encore être fixé définitivement, l' avis du ou des médecins visés à l' article 19 ou, le cas échéant, le rapport de la commission médicale prévue à l' article 23, doit préciser la date à laquelle le dossier du fonctionnaire doit être réexaminé au plus tard ". Il ressort de cette disposition que le droit au versement de l' indemnité pour invalidité permanente ne naît pas au fur et à mesure de la consolidation de chacune des lésions, mais seulement lors de la consolidation de l' ensemble des lésions et qu' il est prévu qu' un intervalle de temps d' une durée indéterminée puisse s' écouler entre la date de l' accident et la date de la consolidation des lésions .
38 Néanmoins, la réglementation ne prévoit le versement d' une indemnité provisionnelle que dans le cas où le degré d' invalidité est réputé s' élever au moins à 20 %. Dans ce cas, le troisième alinéa de l' article 20 de la réglementation prévoit que l' autorité investie du pouvoir de nomination alloue une indemnité provisionnelle correspondant à la fraction non litigieuse du taux d' invalidité permanente, cette indemnité étant imputée sur les prestations définitives .
39 Dans ces circonstances, le Tribunal estime qu' il n' existe aucune base juridique permettant de soutenir que le capital versé à titre d' indemnité pour invalidité permanente doit, le cas échéant, être revalorisé au moment de la consolidation des lésions afin de prendre en compte la dépréciation monétaire éventuellement intervenue entre-temps .
40 Par ailleurs, le Tribunal estime que cette solution, dans la mesure où elle s' applique à tous les fonctionnaires, ne saurait être contraire aux principes généraux de droit visés dans le moyen .
41 Dès lors, il y a lieu de rejeter ce moyen .
42 Il s' ensuit qu' il y a lieu de rejeter les conclusions en annulation du requérant .
Sur la demande du requérant tendant à ce que la Commission soit condamnée à lui verser un "complément provisionnel"
43 Le requérant demande que la défenderesse soit condamnée à lui verser, à titre de complément provisionnel des indemnités complémentaires allouées pour l' aggravation des lésions consécutives à l' accident du 29 mars 1975, la somme de 1 000 000 BFR, augmentée d' intérêts moratoires au taux annuel de 8 % à partir de la date à fixer par le Tribunal jusqu' au jour du paiement effectif .
44 La Commission fait observer que ni le statut ni la réglementation ne prévoient la faculté pour l' intéressé de demander à l' administration un versement d' indemnités à titre provisionnel . Elle rappelle, en outre, que les obligations qui s' imposent à l' administration ne peuvent découler que de l' annulation de l' un de ses actes, conformément à l' article 176 du traité CEE, et que le Tribunal n' a pas compétence pour adresser à l' administration des injonctions dans le cadre du contrôle de légalité fondé sur l' article 91 du statut . Il en découle, selon elle, que ces conclusions doivent être rejetées comme irrecevables ou, à tout le moins, comme non fondées .
45 En réplique, le requérant répond qu' il ne demande pas l' allocation d' indemnités complémentaires en l' absence de conclusions du médecin-conseil ou de la commission médicale, mais le versement d' une indemnité complémentaire à celles déjà allouées et dues, s' il est fait droit à ses autres conclusions, soit parce que les indemnités complémentaires allouées ont été calculées sur la base des traitements mensuels des douze mois précédant l' accident ( 29 mars 1975 ) au lieu de l' avoir été sur la base des traitements mensuels des douze mois précédant la date de la consolidation de l' aggravation des lésions ( 23 novembre 1988 ), soit, subsidiairement, parce que les indemnités complémentaires allouées n' ont pas pris en compte la dépréciation monétaire . Quant à la compétence du Tribunal pour connaître de cette demande, il rappelle que, dans le contentieux de la fonction publique, le Tribunal a une compétence de pleine juridiction dans les litiges de caractère pécuniaire et que ce qu' il demande n' est qu' une condamnation au paiement du "trop peu perçu ".
46 Le Tribunal ayant rejeté les demandes du requérant relatives aux modalités de calcul du capital prévu à l' article 73, paragraphe 2, sous c ), du statut, il y a lieu de rejeter la présente demande, dont le sort est lié à celui des conclusions précédentes .
47 Il s' ensuit que le recours doit être rejeté .
Décisions sur les dépenses
Sur les dépens
48 Aux termes de l' article 87, paragraphe 2, du règlement de procédure du Tribunal, toute partie qui succombe est condamnée aux dépens, s' il est conclu en ce sens . Toutefois, selon l' article 88 du même règlement, les frais exposés par les institutions dans les recours des agents des Communautés restent à la charge de celles-ci .
Dispositif
Par ces motifs,
LE TRIBUNAL ( quatrième chambre )
déclare et arrête :
1 ) Le recours est rejeté .
2 ) Chacune des parties supportera ses propres dépens . | [
"Fonctionnaires",
"Invalidité permanente partielle",
"Aggravation des lesions",
"Modalités de calcul de l'indemnité en cas d'aggravation des lesions"
] |
62011FJ0054 | ro | Prin cererea introductivă primită la grefa Tribunalului la 4 mai 2011, BG a introdus prezenta acțiune având ca obiect, pe
de o parte, anularea deciziei Ombudsmanului European de a‑i aplica sancțiunea eliberării din funcție fără pierderea drepturilor
de pensie și, pe de altă parte, repararea prejudiciului pe care consideră că l‑a suferit ca urmare a acestei decizii.
Cadrul juridic
Articolul 47 din Carta drepturilor fundamentale a Uniunii Europene este redactat astfel:
„[...]
Orice persoană are dreptul la un proces echitabil, public și într‑un termen rezonabil, în fața unei instanțe judecătorești
independente și imparțiale, constituită în prealabil prin lege. Orice persoană are posibilitatea de a fi consiliată, apărată
și reprezentată.
[...]”
Articolul 23 din cartă, intitulat „Egalitatea între femei și bărbați”, prevede următoarele:
„Egalitatea între femei și bărbați trebuie asigurată în toate domeniile, inclusiv în ceea ce privește încadrarea în muncă,
munca și remunerarea.
[...]”
Articolul 1e alineatul (2) din Statutul funcționarilor Uniunii Europene (denumit în continuare „statutul”) prevede următoarele:
„Funcționarii în activitate beneficiază de condiții de muncă ce respectă normele de sănătate și de siguranță corespunzătoare,
cel puțin echivalente cu cerințele minime aplicabile în temeiul măsurilor adoptate în aceste domenii în temeiul tratatelor.”
Articolul 12 din statut prevede:
„Funcționarul se abține de la orice act și de la orice comportament care poate aduce atingere demnității funcției sale.”
Potrivit articolului 86 alineatul (3) din statut:
„Regulile, procedurile și sancțiunile disciplinare, precum și normele și procedurile care reglementează anchetele administrative
sunt stabilite în anexa IX.”
Anexa IX la statut privește procedura disciplinară. Articolul 5 din aceasta este redactat astfel:
„(1) În cadrul fiecărei instituții se instituie o comisie de disciplină, denumită în continuare «comisia». Cel puțin un membru
al comisiei, care poate fi și președintele acesteia, este ales din afara instituției.
(2) Comisia este formată dintr‑un președinte și patru membri permanenți, care pot fi înlocuiți de membri supleanți; în cazurile
în care este implicat un funcționar cu un grad de până la AD 13, din comisie fac parte doi membri suplimentari aparținând
aceleiași grupe de funcții și având același grad ca și funcționarul care face obiectul procedurii disciplinare.
(3) Pentru toate cazurile care nu privesc funcționari cu gradul AD 16 sau AD 15, membrii permanenți ai comisiei și membrii supleanți
sunt numiți dintre funcționarii în activitate care au cel puțin gradul AD 14.
[...]”
Potrivit articolului 6 din anexa IX la statut:
„(1) Autoritatea împuternicită să facă numiri și comitetul pentru personal desemnează fiecare, în același timp, doi membri permanenți
și doi membri supleanți.
(2) Președintele și supleantul său sunt desemnați de autoritatea împuternicită să facă numiri.
[...]
(5) Funcționarul în cauză are dreptul de a recuza un membru al comisiei în termen de cinci zile de la constituirea comisiei. Instituția
are, de asemenea, dreptul de a recuza un membru al comisiei.
[...]”
Articolul 10 din anexa IX la statut prevede:
„Sancțiunea disciplinară aplicată este proporțională cu gravitatea abaterii comise. Pentru a stabili gravitatea abaterii și
pentru a decide ce sancțiune disciplinară să fie aplicată, se iau în considerare, în special:
(a) natura abaterii și circumstanțele în care a fost comisă;
(b) importanța prejudiciului adus integrității, reputației sau intereselor instituțiilor ca urmare a comiterii abaterii;
(c) măsura în care abaterea a fost comisă cu intenție sau din neglijență;
(d) motivele care l‑au determinat pe funcționar să comită abaterea;
(e) gradul și vechimea în muncă a funcționarului;
(f) gradul de răspundere personală a funcționarului;
(g) nivelul funcțiilor și responsabilităților funcționarului;
(h) dacă funcționarul se află la prima abatere sau a mai comis abateri în trecut;
(i) conduita funcționarului pe parcursul întregii sale cariere.”
Articolul 18 din anexa IX la statut este redactat astfel:
„Pe baza documentelor furnizate comisiei [de disciplină] și ținând seama de eventualele declarații scrise și orale, precum
și pe baza rezultatelor anchetei efectuate, comisia de disciplină adoptă, cu majoritate de voturi, un aviz motivat asupra
veridicității faptelor imputate și, după caz, asupra sancțiunii care ar trebui aplicată pentru comiterea faptelor respective.
Acest aviz este semnat de toți membrii comisiei de disciplină. Fiecare membru al comisiei poate anexa la aviz o opinie divergentă.
Comisia de disciplină transmite avizul autorității împuternicite să facă numiri și funcționarului în cauză în termen de două
luni de la data primirii raportului autorității împuternicite să facă numiri, cu condiția ca acest termen să fie adaptat gradului
de complexitate al cazului.
În cazul în care ancheta a fost efectuată la inițiativa comisiei de disciplină, termenul este de patru luni, cu condiția ca
acest termen să fie adaptat gradului de complexitate al cazului.”
Articolul 23 din anexa IX la statut prevede că:
„(1) În cazul în care autoritatea împuternicită să facă numiri impută unui funcționar comiterea unei abateri grave, fie că este
vorba de neîndeplinirea obligațiilor profesionale, fie de încălcarea dispozițiilor legale, aceasta poate suspenda oricând
funcționarul în cauză pe o perioadă determinată sau nedeterminată.
(2) În afara unor circumstanțe excepționale, autoritatea împuternicită să facă numiri ia această decizie după audierea funcționarului
în cauză.”
Potrivit articolului 25 din anexa IX la statut:
„Atunci când funcționarul se află sub urmărire penală pentru aceleași fapte, situația sa este reglementată definitiv numai
după ce hotărârea pronunțată de instanța competentă a devenit definitivă.”
Articolul 2 alineatul (3) din Directiva 76/207/CEE a Consiliului din 9 februarie 1976 privind punerea în aplicare a principiului
egalității de tratament între bărbați și femei în ceea ce privește accesul la încadrarea în muncă, la formarea și la promovarea
profesională, precum și condițiile de muncă (JO L 39, p. 40, Ediție specială, 05/vol. 1, p. 164) este redactat astfel:
„Prezenta directivă nu aduce atingere dispozițiilor referitoare la protecția femeilor, în special în ceea ce privește graviditatea
și maternitatea.”
Directiva 76/207 a fost abrogată, începând cu 15 august 2009, prin Directiva 2006/54/CE a Parlamentului European și a Consiliului
din 5 iulie 2006 privind punerea în aplicare a principiului egalității de șanse și al egalității de tratament între bărbați
și femei în materie de încadrare în muncă și de muncă (reformare) (JO L 204, p. 23, Ediție specială, 05/vol. 8, p. 262), al
cărei articol 1, intitulat „Obiect”, prevede:
„Prezenta directivă își propune să garanteze punerea în aplicare a principiului șanselor egale și al egalității de tratament
între femei și bărbați în materie de încadrare în muncă și de muncă.
În acest scop, aceasta conține dispoziții destinate punerii în aplicare a principiului egalității de tratament în ceea ce
privește:
(a) accesul la muncă, inclusiv promovare, și la formarea profesională;
(b) condițiile de muncă, inclusiv remunerația;
(c) sistemele profesionale de securitate socială.
Aceasta conține, de asemenea, dispoziții ce vizează modalități de aplicare efectivă a acestui principiu prin stabilirea unor
proceduri corespunzătoare.”
Articolul 2 alineatul (2) din Directiva 2006/54 prevede:
„În sensul prezentei directive, discriminarea include:
[...]
(c) orice tratament mai puțin favorabil aplicat unei femei și determinat de sarcină sau de concediul de maternitate, în sensul
Directivei 92/85/CEE.”
Articolul 10, intitulat „Interzicerea concedierii”, din Directiva 92/85/CEE a Consiliului din 19 octombrie 1992 privind introducerea
de măsuri pentru promovarea îmbunătățirii securității și a sănătății la locul de muncă în cazul lucrătoarelor gravide, care
au născut de curând sau care alăptează [A zecea directivă specială în sensul articolului 16 alineatul (1) din Directiva 89/391/CEE]
(JO L 348, p. 1, Ediție specială, 05/vol. 3, p. 3) este formulat astfel:
„Pentru a garanta lucrătoarelor, în sensul articolului 2, exercitarea drepturilor de protecție a sănătății și securității
recunoscute prin prezentul articol se prevăd următoarele:
(1) statele membre iau măsurile necesare pentru a interzice concedierea lucrătoarelor, în sensul articolului 2, în perioada de
la începutul sarcinii până la terminarea concediului de maternitate menționat la articolul 8 alineatul (1), cu excepția cazurilor
speciale care nu au legătură cu starea lor, admise de legislațiile și/sau practicile naționale și, dacă este cazul, pentru
care autoritatea competentă și‑a dat acordul;
(2) în cazul în care o lucrătoare, în sensul articolului 2, este concediată în timpul perioadei menționate la punctul 1, angajatorul
trebuie să prezinte în scris motive bine întemeiate pentru concediere;
[...]”
Situația de fapt
După ce a lucrat, din anul 2002, la Ombudsmanul European în calitate de agent temporar și ulterior în calitate de funcționar
în grupa de funcții de asistenți (AST), reclamanta a exercitat în grupa de funcții de administratori (AD), între 1 octombrie
2008 și 31 iulie 2010, atribuțiile de responsabil cu comunicarea în cadrul unității „Comunicare” a serviciilor Ombudsmanului,
cu gradul AD 5.
În ședință, reclamanta a precizat că, la data faptelor, era proprietara unei case în Kehl (Germania), pe care ea și soțul
ei nu o utilizaseră niciodată ca reședință principală, și că în anul 2006 cumpărase un apartament în Strasbourg (Franța),
apartament care între timp fusese pus în vânzare.
La sfârșitul lunii februarie 2008, reclamanta a deschis un dosar pe lângă o societate cooperativă de promovare imobiliară
(denumită în continuare „societatea cooperativă”) în vederea achiziționării în Strasbourg a unei locuințe pentru care urma
să beneficieze de ajutoare publice oferite în Franța familiilor cu venituri modeste și care erau considerate ca dobândind
pentru prima dată statutul de proprietar al locuinței lor. Pentru a‑și completa dosarul, aceasta a transmis societății cooperative
două adeverințe de venit datate 27 februarie 2008, referitoare la anii 2006 și 2007.
Prin scrisoarea din 24 martie 2009, societatea cooperativă i‑a solicitat reclamantei să precizeze dacă își confirma interesul
pentru achiziționarea locuinței și să îi transmită anumite informații.
În cursul lunii iulie 2009, pentru a putea valida dosarul reclamantei, societatea cooperativă i‑a solicitat să transmită fișele
sale de remunerație și pe cele ale soțului său.
Astfel, reclamanta a transmis fișele de remunerație aferente lunilor aprilie, mai, iunie și iulie 2009 (denumite în continuare
„fișele de remunerație”), precum și informațiile privind veniturile soțului său.
La 3 august 2009, societatea cooperativă l‑a contactat pe șeful unității „Administrație și personal” din cadrul serviciilor
Ombudsmanului European pentru a obține clarificări cu privire, pe de o parte, la luarea în considerare a salariilor primite
de funcționarii Uniunii Europene pentru acordarea de împrumuturi imobiliare prin intermediul unor ajutoare publice și, pe
de altă parte, la fișele de remunerație transmise de reclamantă. În urma unei solicitări a serviciilor Ombudsmanului European,
societatea cooperativă a transmis acestuia, la 7 august 2009, o copie după fișele de remunerație.
Luând cunoștință de fișele de remunerație, unitatea „Administrație și personal” a observat că acestea fuseseră modificate
pentru a micșora venitul real al persoanei interesate. Astfel, pe fișele de remunerație aferente lunilor aprilie, mai și iunie
2009 apărea un salariu net de 2 410,36 euro în loc de 5 822,43 euro, iar pe fișa de remunerație aferentă lunii iulie 2009,
un salariu net de 5 711,32 euro în loc de 9 123,39 euro.
La 10 august 2009, șeful unității „Administrație și personal” a trimis un e‑mail societății cooperative pentru a o informa,
pe de o parte, că nu era în măsură să precizeze cuantumurile care trebuiau luate în considerare potrivit legislației franceze
și, pe de altă parte, că identificase inexactități importante în fișele de remunerație transmise de reclamantă.
La 11 august 2009, șeful unității „Administrație și personal” a propus deschiderea unei anchete administrative având ca obiect
„posibila falsificare a unor documente oficiale ale Ombudsmanului European [...] și utilizarea [acestora] în raporturile cu
un terț în vederea obținerii unui avantaj personal”.
La 17 august 2009, societatea cooperativă l‑a informat pe șeful unității „Administrație și personal” despre intenția sa de
a solicita reclamantei să îi transmită o adeverință privind venitul fiscal de referință pentru anul 2008.
La 25 august 2009, reclamanta a solicitat serviciilor Ombudsmanului European să îi elibereze adeverința solicitată de societatea
cooperativă, precum și o altă adeverință, în limba germană. În aceeași zi, șeful unității „Administrație și personal” a informat
reclamanta că nu era posibil să îi elibereze imediat adeverința pentru anul 2008, dar i‑a transmis adeverința în limba germană.
La 26 august 2009, reclamanta a prezentat societății cooperative un document intitulat „Adeverință”, privind venitul impozabil
pentru anul 2008, pe o hârtie cu antetul Ombudsmanului European de la unitatea „Administrație [și personal]”.
Societatea cooperativă a transmis această adeverință unității „Administrație și personal”, care a constatat că documentul
în cauză nu fusese întocmit în cadrul unității. Pe adeverința respectivă era menționat, printre altele, numărul de referință
al adeverinței în limba germană eliberate reclamantei la 25 august 2009.
La 2 septembrie 2009, Ombudsmanul European a decis să deschidă o anchetă administrativă, să informeze procurorul Republicii
Franceze cu privire la faptele în cauză și să suspende reclamanta din funcție pe o perioadă nedeterminată, fără reducerea
salariului. Reclamanta a fost informată cu privire la acest lucru în aceeași zi.
La 3 septembrie 2009, reclamanta a fost invitată la o primă audiere în cadrul anchetei administrative. În cursul acestei audieri,
ea a recunoscut că falsificase ea însăși cele patru fișe de remunerație și adeverința de venit pentru anul 2008. În plus,
aceasta a informat anchetatorii că era însărcinată, a răspuns la întrebările care i‑au fost adresate și a prezentat anchetatorilor
o scrisoare de mână în care declara că nu nega sub nicio formă faptele care îi erau imputate, dar că dorea să dea explicații.
În special, reclamanta afirma că a comis acte „nesăbuite” și că a acționat astfel pentru „a pune capăt unei situații familiale
absolut insuportabile”, și anume dificultatea de a contracta un împrumut imobiliar din cauza bolii grave de care suferea soțul
său.
La 18 septembrie 2009, anchetatorii au prezentat concluziile lor cu privire la faptele imputate reclamantei. La 22 septembrie
2009, aceasta din urmă a prezentat observații suplimentare, precizând în special că la începutul lunii iulie 2009 realizase
că era însărcinată și acționase sub imperiul panicii, de teamă că dosarul său depus la societatea cooperativă nu va fi reținut.
Prin scrisoarea din 24 septembrie 2009, anchetatorii au transmis Ombudsmanului European raportul anchetei administrative în
care concluzionau că reclamanta falsificase documente și că le transmisese societății cooperative ca documente justificative
ale unei cereri care, dacă ar fi fost acceptată, i‑ar fi permis să beneficieze de un împrumut imobiliar în condiții care,
potrivit legislației franceze, erau rezervate familiilor cu venituri modeste. În consecință, anchetatorii recomandau deschiderea
unei proceduri disciplinare.
La 23 octombrie 2009, reclamanta a fost audiată de Ombudsmanul European în cadrul audierii prealabile prevăzute la articolul
3 din anexa IX la statut.
La 20 noiembrie 2009, Ombudsmanul European a decis să deschidă o procedură disciplinară. Cu toate acestea, având în vedere
sarcina reclamantei și în urma avizului dat de medicul consultant al instituției, Ombudsmanul European a decis, la 18 ianuarie
2010, să amâne actele legate de procedura disciplinară până la o dată ulterioară nașterii.
La 19 mai 2010, Ombudsmanul European a sesizat comisia de disciplină, care a audiat‑o pe reclamantă la 8 iulie 2010.
La 9 iulie 2010, comisia de disciplină a dat un aviz motivat în care concluziona că faptele incriminate erau dovedite și recunoscute
de reclamantă.
În ceea ce privește sancțiunea propusă, comisia de disciplină și‑a explicat poziția după cum urmează:
„– faptele imputate aduc atingere demnității funcției exercitate de [reclamantă], în special în contextul valorii de integritate
asociate instituției la care este angajată, și constituie încălcări grave ale articolului 12 din statut [...];
– caracterul intenționat al faptelor imputate și responsabilitatea funcționar[ei] sunt incontestabile;
– funcționar[a] exercită atribuții care implică un nivel ridicat de responsabilitate;
– [funcționara] nu a mai comis abateri în trecut în ceea ce privește faptele imputate;
– funcționar[a] a beneficiat de rapoarte de evaluare bune pe toată durata carierei sale.”
Având în vedere aceste elemente, comisia de disciplină, cu majoritate de voturi, a propus drept sancțiune „încadrarea persoanei
interesate într‑o grupă de funcții inferioară cu retrogradare (AST 1 treapta 1)”. O parte minoritară a comisiei de disciplină
a fost însă de părere că eliberarea din funcție era sancțiunea cea mai potrivită.
În decizia sa din 20 iulie 2010, notificată reclamantei la 22 iulie 2010, Ombudsmanul European a decis să aplice sancțiunea
eliberării din funcție fără pierderea drepturilor de pensie începând de la 31 iulie 2010 (denumită în continuare „decizia
în litigiu”).
La 21 octombrie 2010, reclamanta a depus o reclamație în temeiul articolului 90 alineatul (2) din statut împotriva deciziei
din 20 iulie 2010.
Prin decizia datată 18 ianuarie 2011, notificată persoanei interesate la 24 ianuarie 2011, Ombudsmanul European a respins
reclamația.
Concluziile părților și procedura
Reclamanta solicită Tribunalului:
– anularea deciziei din 20 iulie 2010;
– în măsura în care este necesar, anularea deciziei adoptate la 18 ianuarie 2011 și notificate la 24 ianuarie 2011, prin care
a fost respinsă în mod expres reclamația sa;
în consecință:
– în principal, constatarea faptului că anularea deciziei în litigiu are ca efect reintegrarea sa, cu titlu retroactiv, începând
de la data la care și‑a produs efectele decizia menționată, în postul său de administrator cu gradul AD 5 treapta 2, precum
și plata drepturilor bănești care i se cuvin pentru ansamblul acestei perioade, la care se adaugă dobânzi de întârziere calculate
la rata stabilită de Banca Centrală Europeană, majorată cu 2 puncte;
– în subsidiar, obligarea Ombudsmanului European la plata unei sume corespunzătoare remunerației pe care ar fi primit‑o reclamanta
între data la care a devenit efectivă eliberarea sa din funcție și data la care aceasta va atinge vârsta pensionării, în iulie
2040, și regularizarea corespunzătoare a drepturilor la pensie ale reclamantei;
– în orice caz, obligarea Ombudsmanului European la plata sumei de 65 000 de euro pentru prejudiciul moral suferit de reclamantă;
– obligarea Ombudsmanului European la plata tuturor cheltuielilor de judecată.
Ombudsmanul solicită Tribunalului:
– respingerea cererii în întregime, ca nefondată;
– obligarea reclamantei la plata cheltuielilor de judecată.
Prin raportul său pregătitor de ședință, transmis prin scrisoarea din 15 decembrie 2011, Tribunalul a invitat părțile să răspundă
unor măsuri de organizare a procedurii, la care acestea au răspuns în termenele stabilite. Reclamanta a informat însă Tribunalul
că nu era în măsură să prezinte o copie după fișa de informații anexată la cererea societății cooperative din 24 martie 2009.
În drept
1.
Cu privire la obiectul acțiunii
Pe lângă anularea deciziei din 20 iulie 2010, reclamanta solicită anularea, în măsura în care este necesar, a deciziei din
18 ianuarie 2011 prin care autoritatea împuternicită să facă numiri (denumită în continuare „AIPN”) a respins reclamația sa.
Potrivit unei jurisprudențe constante, concluziile în anulare îndreptate formal împotriva deciziei de respingere a unei reclamații
au, în cazul în care această decizie este lipsită de conținut autonom, efectul de a sesiza Tribunalul cu privire la actul
împotriva căruia a fost prezentată reclamația (a se vedea în acest sens Hotărârea Curții din 17 ianuarie 1989, Vainker/Parlamentul
European, 293/87, punctul 8). Întrucât decizia de respingere a reclamației introduse împotriva deciziei în litigiu este, în
speță, lipsită de conținut autonom, acțiunea trebuie considerată ca fiind îndreptată numai împotriva deciziei în litigiu.
În plus, Tribunalul amintește că nu este competent, în cadrul unei acțiuni formulate în temeiul articolului 91 din statut,
să adreseze somații instituțiilor Uniunii (a se vedea, de exemplu, Hotărârea Tribunalului din 24 februarie 2010, P/Parlamentul
European, F‑89/08, punctul 120, și Hotărârea Tribunalului din 14 septembrie 2010, Da Silva Pinto Branco/Curtea de Justiție,
F‑52/09, punctul 31). În consecință, concluziile prin care se urmărește ca Tribunalul să constate că anularea deciziei în
litigiu are ca efect reintegrarea reclamantei, cu titlu retroactiv, începând de la data la care și‑a produs efectele decizia
menționată, în postul său de administrator cu gradul AD 5 treapta 2 trebuie respinse ca inadmisibile.
2.
Cu privire la concluziile în anulare
În susținerea concluziilor sale în vederea anulării deciziei în litigiu, reclamanta invocă cinci motive, întemeiate pe nerespectarea
procedurii disciplinare prevăzute în statut, pe încălcarea obligației de motivare, pe o eroare vădită de apreciere, pe încălcarea
principiului egalității de tratament între bărbați și femei și pe dreptul la concediul de maternitate, precum și, respectiv,
pe încălcarea obligației de solicitudine și a principiului bunei administrări.
În plus, în înscrisurile sale, reclamanta invocă o problemă întemeiată pe rolul Ombudsmanului European în contextul procedurii
disciplinare având în vedere principiul egalității de arme între părți și al procesului echitabil. Or, chiar presupunând că
reclamanta intenționează astfel să invoce un motiv în susținerea concluziilor sale în anulare, trebuie să se constate că un
astfel de motiv, întrucât nu a fost susținut de nicio argumentație, contrar normei prevăzute la articolul 35 alineatul (1)
litera (e) din Regulamentul de procedură, ar trebui să fie respins ca inadmisibil.
Cu privire la primul motiv, întemeiat pe încălcarea procedurii disciplinare prevăzute în statut
Motivul întemeiat pe încălcarea procedurii disciplinare prevăzute în statut se întemeiază pe trei aspecte, care au legătură
cu încălcarea articolului 25 din anexa IX la statut, cu încălcarea articolului 23 din anexa IX la statut și, respectiv, cu
încălcarea articolelor 5 și 6 din anexa IX la statut.
Cu privire la primul aspect al primului motiv, privind desfășurarea unei urmăriri penale pentru aceleași fapte
– Argumentele părților
Reclamanta susține că Ombudsmanul European ar fi adoptat o decizie definitivă fără a aștepta finalizarea urmăririi penale
începute împotriva sa, cu încălcarea articolului 25 din anexa IX la statut.
Potrivit Ombudsmanului European, noțiunea „urmărire penală” prevăzută la articolul 25 din anexa IX la statut trebuie apreciată
în lumina dreptului național aplicabil în cauză și, prin urmare, în lumina dreptului francez. În această privință, Ombudsmanul
European susține că, la momentul adoptării deciziei în litigiu, nu exista „urmărire penală” în sensul dreptului francez și
solicită Tribunalului să respingă acest aspect al primului motiv.
În ședință, reclamanta a susținut că era necesar să se dea articolului 25 din anexa IX la statut o interpretare autonomă și
că trimiterea la dreptul francez făcută de Ombudsmanul European în memoriul său în apărare nu era relevantă.
– Aprecierea Tribunalului
Cu titlu introductiv, este necesar să se constate că critica întemeiată pe încălcarea articolului 25 din anexa IX la statut
nu a fost expusă în cadrul procedurii precontencioase.
Desigur, Ombudsmanul European nu a opus o cauză de inadmisibilitate reclamantei. Cu toate acestea, concordanța dintre reclamație
și acțiune, de care depinde admisibilitatea acesteia din urmă, constituie o problemă de ordine publică pe care instanța are
sarcina de a o analiza din oficiu (a se vedea Hotărârea Tribunalului din 11 iulie 2007, B/Comisia, F‑7/06, punctul 26 și jurisprudența
citată).
Această normă nu poate interveni decât în cazurile în care acțiunea în justiție modifică obiectul sau cauza reclamației, această
ultimă noțiune, „cauză”, urmând a fi interpretată în sens larg. În special, fiind vorba despre concluzii în anulare, prin
„cauză a litigiului” trebuie să se înțeleagă contestarea de către reclamant a legalității interne a actului atacat sau, alternativ,
contestarea legalității externe a acestuia, distincție recunoscută de jurisprudență (a se vedea Hotărârea Tribunalului din
1 iulie 2010, Časta/Comisia, F‑40/09, punctul 83 și jurisprudența citată).
În speță, trebuie să se constate că reclamanta a invocat în reclamație mai multe argumente care au legătură atât cu legalitatea
externă, cât și cu legalitatea internă a deciziei în litigiu, și anume caracterul nelegal al procedurii de adoptare a deciziei
menționate, inexactitatea materială a faptelor imputate, încălcarea obligației de motivare și încălcarea principiului proporționalității.
Rezultă că, prin invocarea în cererea introductivă a motivului întemeiat pe încălcarea articolului 25 din anexa IX la statut,
reclamanta nu a încălcat regula concordanței și că, în consecință, prezentul motiv este admisibil.
În ceea ce privește fondul, suspendarea procedurii disciplinare în așteptarea încheierii procedurii penale, prevăzută la articolul
25 din anexa IX la statut, are o dublă justificare.
Pe de o parte, aceasta vine în întâmpinarea preocupării de a nu afecta poziția funcționarului în cauză în cadrul urmăririi
penale care ar fi începută împotriva sa cu privire la faptele care fac totodată obiectul unei proceduri disciplinare în cadrul
instituției sale (Hotărârea Tribunalului de Primă Instanță din 19 martie 1998, Tzoanos/Comisia, T‑74/96, punctul 34).
Pe de altă parte, o astfel de suspendare permite luarea în considerare, în cadrul procedurii disciplinare, a constatărilor
de fapt efectuate de instanța penală atunci când decizia acesteia a rămas definitivă. Astfel, articolul 25 din anexa IX la
statut consacră principiul potrivit căruia „penalul ține în loc procedura disciplinară”, ceea ce se justifică în special prin
faptul că instanțele penale naționale dispun de atribuții de investigație mai importante decât AIPN. Prin urmare, în cazul
în care aceleași fapte ar putea constitui o faptă penală și o încălcare a obligațiilor statutare ale funcționarilor, administrația
este ținută de constatările de fapt efectuate de instanța penală în cadrul procedurii penale. După ce aceasta din urmă constată
existența faptelor din speță, administrația poate proceda la calificarea juridică a acestora în raport cu noțiunea de abatere
disciplinară, verificând în special dacă acestea constituie neîndepliniri ale obligațiilor statutare (Hotărârea Tribunalului
de Primă Instanță din 10 iunie 2004, François/Comisia, T‑307/01, punctul 75, şi Hotărârea Tribunalului din 13 ianuarie 2010,
A și G/Comisia, F‑124/05 și F‑96/06, punctul 323).
În plus, din jurisprudența relevantă reiese că revine funcționarului în cauză obligația de a prezenta AIPN elementele care
permit să se aprecieze dacă faptele care îi sunt imputate în cadrul procedurii disciplinare fac în paralel obiectul unei urmăriri
penale începute împotriva sa. Pentru a îndeplini această obligație, funcționarul în cauză trebuie în principiu să demonstreze
că urmărirea penală împotriva sa a început în perioada în care făcea obiectul unei proceduri disciplinare. Astfel, numai după
începerea unei urmăriri penale pot fi identificate faptele care fac obiectul acesteia și comparate cu faptele pentru care
a fost deschisă procedura disciplinară, cu scopul de a stabili eventuala identitate a acestora (a se vedea Hotărârea Tribunalului
de Primă Instanță din 30 mai 2002, Onidi/Comisia, T‑197/00, punctul 81).
Prin urmare, revine Tribunalului sarcina de a decide, mai întâi, dacă, în împrejurările speței, reclamanta a demonstrat că
o „urmărire penală pentru aceleași fapte” era începută la momentul adoptării deciziei în litigiu.
Tribunalul amintește de la bun început că, potrivit unei jurisprudențe constante, termenii unei dispoziții de drept al Uniunii
care nu face nicio trimitere expresă la dreptul statelor membre pentru a stabili sensul și domeniul său de aplicare trebuie,
în general, să primească o interpretare autonomă, care trebuie căutată ținând seama de contextul dispoziției și de obiectivul
urmărit prin reglementarea respectivă (Hotărârea Tribunalului de Primă Instanță din 5 octombrie 2009, Comisia/Roodhuijzen,
T‑58/08, punctul 70, și Hotărârea Tribunalului Uniunii Europene din 13 septembrie 2011, Zangerl‑Posselt/Comisia, T‑62/10 P,
punctul 41 și jurisprudența citată). Numai atunci când nu poate identifica în dreptul Uniunii sau în principiile generale
ale dreptului Uniunii elementele care i‑ar permite să precizeze conținutul și domeniul de aplicare al unei dispoziții printr‑o
interpretare autonomă, instanța Uniunii poate fi determinată, chiar în absența unei trimiteri exprese, să se refere la dreptul
statelor membre pentru aplicarea dreptului Uniunii.
Din această jurisprudență rezultă că trebuie, în primul rând, să se analizeze dispozițiile relevante din statut (Hotărârea
Comisia/Roodhuijzen, citată anterior, punctul 71). Or, singurele referiri din statut la noțiunea „urmărire penală” se regăsesc
în contextul procedurii disciplinare, la articolele 24 și 25 din anexa IX, care nu furnizează nicio informație utilă cu privire
la conținutul acestei noțiuni. Prin urmare, este necesar să se constate că statutul nu precizează conținutul noțiunii „urmărire
penală”, spre deosebire, de exemplu, de noțiunea „partener stabil al unui funcționar în cadrul unei uniuni consensuale” pentru
acordarea alocației pentru locuință în cauza Comisia/Roodhuijzen, noțiune definită la articolul 1 alineatul (2) litera (c)
din anexa VII la statut.
În ceea ce privește dreptul Uniunii, trebuie să se observe că legiuitorul a adoptat mai multe acte care trimit fie explicit,
fie implicit la dreptul național pentru definiția noțiunii „procedură penală” sau a celei mai specifice „urmărire penală”.
Astfel, de exemplu, la articolul 1 litera (c) din Decizia‑cadru 2001/220/JAI a Consiliului din 15 martie 2001 privind statutul
victimelor în cadrul procedurilor penale, termenul „procedură penală” înseamnă „procedura penală, în conformitate cu dreptul
intern aplicabil” (JO L 82, p. 1, Ediție specială, 19/vol. 3, p. 104). De asemenea, articolul 2 din Directiva 2012/13/UE a
Parlamentului European și a Consiliului din 22 mai 2012 privind dreptul la informare în cadrul procedurilor penale acordă
drepturi „persoanelor suspectate și [persoanelor] acuzate”, fără a stabili definiții autonome ale acestor noțiuni (JO L 142,
p. 1).
Din aceasta Tribunalul concluzionează că nu este posibil să identifice în dreptul Uniunii elementele care i‑ar permite să
precizeze printr‑o interpretare autonomă conținutul și domeniul de aplicare al sintagmei „urmărire penală” utilizate la articolul
25 din anexa IX la statut. În aceste împrejurări, pentru aplicarea dispoziției menționate, Tribunalul nu poate decât să facă
trimitere la dreptul statelor membre, în speță cel al Republicii Franceze, ale cărei autorități penale se consideră competente
pentru faptele care îi sunt imputate reclamantei.
În această privință, din dosar reiese că, la data la care a intervenit decizia în litigiu, era în desfășurare o anchetă preliminară
cu privire la fapte calificate drept „falsificare a unor documente oficiale ale Ombudsmanului European [...] și utilizare
în raporturi cu terți în vederea obținerii unui avantaj personal”, dar nicio urmărire penală nu fusese începută și încredințată
unui judecător de instrucție.
În al doilea rând, Tribunalul observă că, în dreptul francez, noțiunea „urmărire penală”, întrucât implică punerea în mișcare
a acțiunii publice pentru aplicarea pedepselor, nu poate include existența unei simple anchete preliminare. În consecință,
în raport cu dreptul francez, urmărirea penală nu era începută în speță la momentul adoptării deciziei în litigiu.
Cu toate acestea, chiar în lipsa unei urmăriri penale în sensul dreptului național, atunci când funcționarul face obiectul
unei anchete susceptibile să atragă urmărirea penală, astfel cum este cazul în speță, trebuie să i se permită să demonstreze
în mod specific și având în vedere dubla
ratio
a articolului 25 din anexa IX la statut, pe de o parte, că decizia disciplinară îi poate afecta poziția în eventualitatea
unei urmăriri penale ulterioare la care ar putea conduce ancheta în discuție (a se vedea Hotărârea Tzoanos/Comisia, citată
anterior, punctul 38) și, pe de altă parte, că, în cadrul procedurii disciplinare, administrația a luat în considerare fapte
contestate de reclamant înainte ca instanța penală să le fi constatat în mod definitiv.
Această situație nu se regăsește în prezenta cauză.
Astfel, pe de o parte, trebuie să se constate că, în cadrul acțiunii sale, reclamanta s‑a limitat să arate că nu fusese respectată
condiția prevăzută la articolul 25 din anexa IX la statut, fără măcar să încerce să demonstreze că o decizie care reglementa
definitiv situația sa îi putea afecta poziția în eventualitatea unei urmăriri penale ulterioare, privind fapte identice, la
care putea conduce ancheta aflată în desfășurare la momentul procedurii disciplinare.
Pe de altă parte, în ceea ce privește principiul potrivit căruia „penalul ține în loc procedura disciplinară”, Tribunalul
arată că, atunci când acest principiu trebuie aplicat în cadrul unor simple anchete înainte de începerea urmăririi penale,
trebuie interpretat în mod restrictiv, în caz contrar procedurile disciplinare fiind lipsite de orice efect util. Mai precis,
un astfel de principiu nu poate împiedica administrația să adopte o sancțiune disciplinară atunci când aceasta se întemeiază
pe fapte care, la momentul adoptării deciziei sale, nu erau contestate de funcționarul în cauză.
În prezenta cauză, din dosar rezultă că toate faptele care stau la baza deciziei în litigiu – modificarea a patru fișe de
remunerație și a unei adeverințe de venit, prezentarea acestor documente modificate unor terți în cadrul unei cereri de obținere
a unui împrumut bancar la o dobândă avantajoasă – au fost recunoscute de reclamantă și confirmate în mai multe rânduri pe
parcursul procedurii care a condus la adoptarea deciziei în litigiu. În plus, reclamanta nu urmărește să demonstreze că o
instanță penală franceză care ar putea fi sesizată la sfârșitul anchetei preliminare care o privește ar putea face constatări
de fapt susceptibile să pună în discuție în vreun fel exactitatea materială a acestor fapte.
Întrebată cu privire la această problemă în ședință, reclamanta s‑a limitat să declare că o eventuală anchetă penală ar putea
aduce clarificări în privința anumitor „zone de umbră”, precum condițiile în care a fost efectuată modificarea adeverinței
de venit pentru anul 2008, existența unui interes din partea sa de a modifica fișele de remunerație și adeverința menționată,
precum și existența unui avantaj personal pe care reclamanta l‑ar obține în urma faptelor care îi sunt imputate.
Cu toate acestea, din dosar rezultă că întrebările privind, pe de o parte, eventualul interes al reclamantei de a modifica
fișele de remunerație și adeverința de venit și, pe de altă parte, avantajul personal pe care aceasta l‑ar fi putut obține
dintr‑o astfel de modificare nu au fost elemente decisive în decizia Ombudsmanului European, care s‑a limitat să ia în considerare,
cu titlu de circumstanță agravantă, scopul reclamantei de a utiliza aceste documente „în cadrul unei cereri de obținere a
unui împrumut bancar la o dobândă avantajoasă destinat familiilor cu venituri modeste”, fapt care nu este contestat de reclamantă,
și să respingă explicațiile alternative prezentate de aceasta.
Din ansamblul considerațiilor care precedă rezultă că, deși urmărirea penală împotriva reclamantei nu era încă începută la
momentul adoptării deciziei în litigiu, reclamanta nu a adus proba specifică a faptului că, în cazul în care ancheta în desfășurare
la momentul adoptării deciziei în litigiu ar conduce la urmărirea penală pentru aceleași fapte, decizia disciplinară ar risca
să afecteze poziția sa într‑o eventuală procedură penală și nici a faptului că administrația a luat în considerare alte fapte
decât cele care fuseseră recunoscute de reclamantă.
În consecință, primul aspect al primul motiv trebuie respins ca nefondat.
Cu privire la al doilea aspect al primului motiv, privind un viciu de procedură în adoptarea deciziei de suspendare
– Argumentele părților
Reclamanta susține că suspendarea sa ar fi fost decisă cu încălcarea articolului 23 din anexa IX la statut, întrucât nu fusese
audiată înainte de adoptarea acestei decizii.
Ombudsmanul European răspunde, în primul rând, că decizia de suspendare a reclamantei fusese adoptată fără ca aceasta să fie
audiată, dar cu respectarea dispozițiilor articolului 23 din anexa IX la statut, care prevede o astfel de posibilitate în
cazul unor împrejurări excepționale. În al doilea rând, Ombudsmanul European consideră că, chiar dacă ar fi existat unui viciu
de procedură în adoptarea deciziei de suspendare, acesta nu ar avea nicio influență asupra deciziei în litigiu.
– Aprecierea Tribunalului
Dintr‑o jurisprudență constantă rezultă că o decizie prin care se dispune suspendarea unui funcționar constituie un act care
lezează, susceptibil să facă obiectul unei acțiuni în anulare în condițiile prevăzute la articolele 90 și 91 din statut (Hotărârea
Tribunalului de Primă Instanță din 19 mai 1999, Connolly/Comisia, T‑203/95, punctul 33).
Cu toate acestea, o astfel de decizie nu constituie un act de procedură indispensabil, de pregătire a deciziei finale prin
care se pronunță sancțiunea care urmează a fi aplicată, ci o decizie autonomă, pe care AIPN o poate adopta și a cărei aplicare
este condiționată de acuzația de abatere gravă (a se vedea Hotărârea Connolly/Comisia, citată anterior, punctul 36, și Hotărârea
Tribunalului de Primă Instanță din 16 decembrie 2004, De Nicola/BEI, T‑120/01 și T‑300/01, punctul 113). Rezultă că o eventuală
nelegalitate a deciziei de suspendare nu ar avea nicio influență asupra validității deciziei în litigiu.
În consecință, al doilea aspect al primului motiv este inoperant și, prin urmare, trebuie respins.
Cu privire la al treilea aspect al primului motiv, referitor la componența nelegală a comisiei de disciplină
– Argumentele părților
Reclamanta susține că o comisie de disciplină compusă exclusiv din membri din afara instituției, precum comisia de disciplină
convocată de Ombudsmanul European, este constituită cu încălcarea articolelor 5 și 6 din anexa IX la statut.
Ombudsmanul European solicită Tribunalului să respingă al treilea aspect al primului motiv.
– Aprecierea Tribunalului
Este necesar să se constate că articolul 5 alineatul (1) din anexa IX la statut, prin faptul că se limitează la a stabili
că cel puțin un membru al comisiei de disciplină trebuie să fie ales din afara instituției în cauză, nu interzice în niciun
fel ca majoritatea, chiar toți membrii comisiei de disciplină, să poată fi aleși din afara instituției.
O interpretare a acestei dispoziții care ar conduce la interdicția constituirii unor comisii de disciplină compuse exclusiv
din membri din afara instituției în cauză nu numai că nu s‑ar întemeia pe niciun element textual, dar, astfel cum a susținut
în mod întemeiat Ombudsmanul European în memoriul său în apărare, în cazul unor instituții sau al unor oficii şi agenţii care
nu dispun de un număr suficient de funcționari cu gradul prevăzut la articolele 5 și 6 din anexa IX la statut pentru a face
parte dintr‑o comisie de disciplină, ar avea drept consecință imposibilitatea constituirii unei astfel de comisii în mod valabil.
În consecință, al treilea aspect al primului motiv trebuie respins ca nefondat.
Din cele de mai sus rezultă că primul motiv trebuie respins în întregime.
Cu privire la al doilea motiv, întemeiat pe încălcarea obligației de motivare
Argumentele părților
Reclamanta consideră că nici avizul comisiei de disciplină, nici decizia de eliberare din funcție nu răspund cerinței de motivare.
În primul rând, reclamanta invocă faptul că avizul comisiei de disciplină are un caracter laconic, întrucât acesta nu ar explica
în ce mod și pentru care motiv faptele care îi sunt imputate aduc atingere demnității funcției exercitate. În plus, reclamanta
contestă afirmația comisiei de disciplină potrivit căreia ea exercita atribuții care implică un nivel ridicat de responsabilitate,
amintind că era un funcționar cu gradul cel mai mic din grupa de funcții AD.
În al doilea rând, reclamanta consideră că decizia de eliberare din funcție nu este conformă cu cerințele de motivare, deși
se îndepărtează de avizul comisiei de disciplină.
Potrivit reclamantei, în decizia în litigiu, Ombudsmanul European „[nu] verifi[că] materialitatea faptelor imputate”, s‑ar
limita să întocmească o listă a elementelor agravante sau atenuante care s‑ar asemăna cu „o figură de stil” și nu ar explica
sub nicio formă în ce mod sancțiunea eliberării din funcție ar fi mai adaptată decât retrogradarea preconizată de comisia
de disciplină.
Ombudsmanul European consideră că AIPN și comisia de disciplină au răspuns obligației de motivare prin prezentarea elementelor
relevante și solicită respingerea acestui motiv.
Aprecierea Tribunalului
Potrivit unei jurisprudențe constante, motivarea unei decizii care lezează trebuie să permită instanței să exercite controlul
legalității deciziei și trebuie să ofere persoanei interesate informațiile necesare pentru a aprecia dacă decizia este întemeiată
(a se vedea Hotărârea Tribunalului de Primă Instanță din 19 mai 1999, Connolly/Comisia, T‑34/96 și T‑163/96, punctul 93 și
jurisprudența citată).
Problema dacă motivarea deciziei AIPN prin care se impune o sancțiune îndeplinește cerințele menționate trebuie să fie apreciată
nu doar în raport cu modul de redactare a acesteia, ci și în raport cu contextul în care a fost adoptată, precum și cu ansamblul
normelor juridice care reglementează materia în cauză. În această privință, deși comisia de disciplină și AIPN sunt obligate
să menționeze elementele de fapt și de drept de care depinde justificarea legală a deciziilor lor și considerațiile care le‑au
determinat să le adopte, nu este totuși obligatoriu ca acestea să discute toate punctele de fapt și de drept care au fost
ridicate în cursul procedurii de partea interesată (Hotărârea Tribunalului de Primă Instanță din 5 decembrie 2002, Stevens/Comisia,
T‑277/01, punctul 71 și jurisprudența citată).
În plus, dacă, astfel cum este cazul în speță, sancțiunea aplicată de AIPN este mai severă decât cea sugerată de comisia de
disciplină, decizia trebuie să precizeze în mod detaliat motivele care au determinat AIPN să se îndepărteze de avizul emis
de comisia de disciplină (a se vedea în acest sens Hotărârea Curții din 29 ianuarie 1985, F./Comisia, 228/83, punctul 35).
Trebuie să se analizeze în lumina acestor principii dacă avizul comisiei de disciplină și decizia în litigiu sunt motivate
corespunzător.
În primul rând, în ceea ce privește critica referitoare la caracterul laconic al avizului comisiei de disciplină, Tribunalul
observă că acest aviz este în mod cert foarte sintetic. Cu toate acestea, pe de o parte, comisia de disciplină constată că
realitatea faptelor incriminate este recunoscută de reclamantă și, pe de altă parte, avizul nu omite să circumscrie diferitele
elemente agravante și atenuante care susțin propunerea de retrogradare a reclamantei, astfel încât permite controlul instanței
și oferă persoanei interesate informațiile necesare pentru a aprecia dacă decizia este întemeiată. În consecință, această
critică trebuie respinsă.
În ceea ce privește contestarea de către reclamantă a aprecierii comisiei de disciplină privind nivelul ridicat de responsabilitate
al atribuțiilor pe care le exercita, este vorba despre o problemă care are legătură cu examinarea pe fond, iar nu cu examinarea
caracterului suficient sau insuficient al motivării. În consecință, această problemă va fi analizată în continuare, în cadrul
celui de al treilea motiv, referitor la o eroare vădită de apreciere.
În ceea ce privește motivarea deciziei în litigiu, în primul rând, aceasta menționează statutul profesional al reclamantei,
„falsificarea a patru fișe [de remunerație]” și a unei adeverințe, precum și „utilizarea acestor documente falsificate în
raporturi cu terți” în cadrul unei cereri de obținere a unui împrumut bancar la o dobândă avantajoasă. În al doilea rând,
decizia ia în considerare împrejurarea că reclamanta a recunoscut realitatea acestor fapte de la prima audiere în fața comisiei
de disciplină și nu le‑a contestat niciodată pe parcursul procedurii. În al treilea rând, Ombudsmanul European explică faptul
că actele imputate reclamantei și comportamentul ulterior al acesteia „fac imposibilă menținerea sau chiar restabilirea raportului
de încredere instituțională, profesională și personală între Ombudsmanul European și [reclamantă]” și că, având în vedere
gravitatea comportamentului și a actelor reclamantei, menținerea sa în funcția publică ar afecta grav imaginea acesteia din
urmă și ar avea implicații profund negative asupra autorității morale a Ombudsmanului European.
O astfel de motivare, departe de a fi redusă la o figură de stil, precizează faptele concrete reținute în sarcina reclamantei,
precum și considerațiile care au determinat AIPN să adopte sancțiunea de eliberare din funcție mai degrabă decât pe cea de
retrogradare. Motivarea în cauză poate oferi persoanei interesate informațiile necesare pentru a aprecia dacă decizia în litigiu
este întemeiată și poate permite Tribunalului să exercite controlul legalității.
Având în vedere aceste elemente, motivarea avizului comisiei de disciplină și cea a deciziei în litigiu nu pot fi considerate
insuficiente.
În consecință, al doilea motiv trebuie respins ca nefondat.
Cu privire la al treilea motiv, întemeiat pe o eroare vădită de apreciere
Al treilea motiv se compune din două aspecte, referitoare la inexactitatea materială a faptelor reținute și, respectiv, la
încălcarea vădită a principiului proporționalității.
Cu privire la primul aspect al celui de al treilea motiv, referitor la inexactitatea materială a faptelor reținute
– Argumentele părților
Reclamanta consideră că Ombudsmanul European ar fi comis o eroare vădită de apreciere atunci când a considerat că aceasta
avea intenția de a obține prin actele sale un „avantaj personal cu caracter social”, potrivit termenilor din decizia în litigiu.
În plus, reclamanta arată că, potrivit jurisprudenței franceze, nu există fals sancționabil potrivit articolului 441-1 din
Codul penal francez decât în măsura în care documentul contrafăcut sau alterat poate cauza altuia un prejudiciu actual sau
eventual și susține că, în speță, gestul său nu a cauzat niciun prejudiciu.
Ombudsmanul European solicită respingerea primului aspect al prezentului motiv.
– Aprecierea Tribunalului
Tribunalul arată că decizia de a aplica sancțiunea de eliberare din funcție rezultă din faptul, necontestat de reclamantă,
că aceasta a modificat mai multe documente oficiale și că le‑a utilizat în raporturi cu terți. Prin urmare, exactitatea materială
a acestor fapte nu este repusă în discuție de reclamantă.
Deși este adevărat că în decizia în litigiu reclamanta este acuzată că a utilizat „documentele falsificate în raporturi cu
un terț în vederea obținerii unui avantaj personal cu caracter social”, această decizie este întemeiată pe faptul că documente
oficiale fuseseră modificate și utilizate în raporturi cu terți. Astfel, cu titlu de circumstanță agravantă, decizia în litigiu
reține intenția reclamantei de a utiliza aceste documente „în cadrul unei cereri de obținere a unui împrumut bancar la o dobândă
avantajoasă destinat familiilor cu venituri modeste”. Această împrejurare nu este contestată de reclamantă, care se limitează
să susțină că nu ar fi obținut niciun beneficiu cu caracter social în urma acțiunilor sale, fără a prezenta însă niciun argument
care să poată demonstra că decizia în litigiu se întemeia pe această ultimă finalitate. Pe de altă parte, trebuie să se constate,
cu titlu suplimentar, că decizia în litigiu analizează în mod detaliat diferitele explicații avansate de reclamantă, respingându‑le,
și că reclamanta nu a oferit nicio altă explicație satisfăcătoare a actelor sale.
În al doilea rând, calificarea juridică a actelor reclamantei în lumina dreptului penal francez nu este relevantă, întrucât
faptele contestate au fost analizate de Ombudsmanul European sub aspectul unei abateri disciplinare, iar nu sub cel al unei
infracțiuni.
În aceste condiții, Tribunalul constată că reclamanta nu a prezentat niciun argument susceptibil să demonstreze că decizia
în litigiu era afectată de o eroare de apreciere în ceea ce privește materialitatea faptelor care îi sunt imputate. În consecință,
primul aspect al celui de al treilea motiv trebuie respins.
Cu privire la al doilea aspect al celui de al treilea motiv, referitor la încălcarea vădită a principiului proporționalității
– Argumentele părților
Reclamanta consideră că, în raport cu abaterea comisă și cu împrejurările speței, caracterul definitiv și ireversibil al sancțiunii
pronunțate ar fi disproporționat și că Ombudsmanul European ar fi apreciat în mod eronat circumstanțele agravante și atenuante.
Ombudsmanul European solicită Tribunalului să respingă acest aspect al celui de al treilea motiv.
– Aprecierea Tribunalului
Potrivit articolului 10 din anexa IX la statut, sancțiunea disciplinară aplicată trebuie să fie proporțională cu gravitatea
abaterii comise. Același articol menționează și criteriile de care AIPN trebuie să țină cont în mod special în alegerea sancțiunii.
Stabilirea sancțiunii se întemeiază pe o evaluare globală de către AIPN a tuturor faptelor concrete și a împrejurărilor specifice
fiecărui caz în parte, având în vedere că statutul nu prevede niciun raport fix între sancțiunile pe care le cuprinde și diferitele
tipuri de neîndepliniri ale obligațiilor săvârşite de funcționari și nu precizează în ce măsură existența unor circumstanțe
agravante sau atenuante trebuie să intervină în alegerea sancțiunii.
În plus, trebuie să se arate că respectarea principiului protecției jurisdicționale efective, care este exprimat la articolul
47 din cartă, nu exclude ca într‑o procedură de natură administrativă să fie impusă o sancțiune mai întâi de către o autoritate
administrativă. Acest principiu presupune însă ca decizia unei autorități administrative care nu îndeplinește ea însăși condițiile
articolului menționat, cum este cazul AIPN în speță, să facă obiectul controlului ulterior al unui „organ judiciar care are
competență de fond” (a se vedea în acest sens și prin analogie Curtea Europeană a Drepturilor Omului, Hotărârea Albert și
Le Compte împotriva Belgiei din 10 februarie 1983, seria A, nr. 58, § 29, Hotărârile Schmautzer, Umlauft, Gradinger, Pramstaller,
Palaoro și Pfarrmeier împotriva Austriei din 23 octombrie 1995, seria A, nr. 328 A‑C și nr. 329 A‑C, § 34, § 37, § 42, § 39,
§ 41 și, respectiv, § 38, și Hotărârea Mérigaud împotriva Franței din 24 septembrie 2009, nr. 32976/04, § 68). Pentru ca un
organ judiciar să poată fi calificat drept „organ judiciar care are competență de fond”, acesta trebuie să aibă în special
competența de a analiza toate problemele de fapt și de drept relevante pentru litigiul cu care este sesizat (Curtea Europeană
a Drepturilor Omului, Hotărârea Chevrol împotriva Franței din 3 februarie 2003, nr. 49636/99, § 77 și jurisprudența citată,
și Hotărârea Silvester’s Horeca Service împotriva Belgiei din 4 martie 2004, nr. 47650/99, § 27), fapt care implică, în cazul
unei sancțiuni disciplinare, ca acesta să aibă în special competența de a aprecia proporționalitatea dintre abatere și sancțiune,
fără a se limita la căutarea unor erori vădite de apreciere sau a unui abuz de putere (Hotărârea Tribunalului din 15 mai 2012,
Nijs/Curtea de Conturi, T‑184/11 P, punctele 85 și 86).
Tribunalul trebuie să aprecieze în cadrul juridic descris la punctele 115-117 din prezenta hotărâre argumentele invocate de
reclamantă cu privire la o pretinsă încălcare a principiului proporționalității, analizând dacă ponderarea de către AIPN a
circumstanțelor agravante și atenuante a fost efectuată în mod proporțional.
În speță nu rezultă că sancțiunea în litigiu ar fi disproporționată, din moment ce, prin modificarea unor documente oficiale,
reclamanta a adus o atingere gravă demnității funcției sale și a rupt definitiv raportul de încredere cu Ombudsmanul European.
În plus, niciun element invocat de reclamantă nu permite să se concluzioneze că sancțiunea aplicată este disproporționată
în raport cu comportamentul care îi este imputat.
În special, reclamanta reproșează Ombudsmanului European, în primul rând, că a reținut în mod eronat, cu titlu de circumstanțe
agravante, atribuțiile importante pe care le exercita aceasta în calitate de administrator responsabil cu comunicarea, caracterul
de abatere gravă al faptelor imputate, incapacitatea și refuzul reclamantei de a recunoaște faptele, prejudiciul important
adus reputației Ombudsmanului European și premeditarea.
În ceea ce privește responsabilitățile exercitate de reclamantă, astfel cum amintește în mod întemeiat Ombudsmanul European
în înscrisurile sale, reclamanta era singurul administrator din cadrul unității „Comunicare”. În plus, din rapoartele de evaluare
anexate la dosar rezultă că reclamanta avea efectiv atribuții importante în domeniul achizițiilor publice și al gestionării
de fonduri publice. Experiența reclamantei în serviciul Ombudsmanului European și sarcinile importante care i‑au fost atribuite
demonstrează încrederea Ombudsmanului European în reclamantă și justifică faptul că acesta a luat în considerare elementele
menționate ca circumstanțe agravante (a se vedea în acest sens Hotărârea Onidi/Comisia, citată anterior, punctul 146).
În ceea ce privește caracterizarea faptelor și gravitatea abaterii, reclamanta se limitează să afirme că aceasta nu are o
natură care ar fi condus‑o la a nega rolul său de funcționar, însă nu prezintă niciun argument susceptibil să repună în discuție
aprecierea Ombudsmanului European potrivit căreia faptul că a modificat documente oficiale și le‑a utilizat în raporturi cu
terți este o abatere foarte gravă.
Referitor la critica privind „incapacitatea și refuzul [reclamantei] de a recunoaște faptele” și la împrejurarea că aceasta
nu a prezentat niciodată scuze pentru comportamentul său, Tribunalul observă că Ombudsmanul European nu a contestat niciodată
faptul că reclamanta a recunoscut faptele și că, în realitate, în decizia în litigiu, acesta consideră drept circumstanță
agravantă „incapacitatea și refuzul [reclamantei] de a recunoaște gravitatea faptelor comise”. În plus, deși este adevărat
că, în cursul întâlnirii cu anchetatorii, reclamanta afirmase imediat că era „conștientă de gravitatea faptelor”, din dosar
reiese că ea a încercat în mai multe rânduri să o minimizeze. Astfel, în cursul audierii de către Ombudsmanul European, aceasta
sublinia că societatea cooperativă și parchetul acordau o importanță redusă dosarului; de asemenea, în observațiile suplimentare
din 3 noiembrie 2009, reclamanta denunța „voința de a exagera faptele” a Ombudsmanului European „pentru a depăși în cele din
urmă principiul proporționalității”. În sfârșit, reclamanta s‑a limitat să prezinte anchetatorilor scuze „pentru acest moment
detestabil și penibil care [le] e[ra] impus de această situație și de actele [sale]”, însă niciodată nu a prezentat scuze
pentru acțiunile sale. În consecință, nu se poate reproșa Ombudsmanului European că a constatat, cu titlu de circumstanțe
agravante, că reclamanta nu înțelesese gravitatea faptelor care îi erau imputate.
Reclamanta susține că Ombudsmanul European a reținut în mod eronat cu titlu de circumstanță agravantă prejudiciul pe care
actele sale l‑au adus reputației Ombudsmanului European, întrucât dosarul a rămas confidențial. Or, Tribunalul observă că
reclamanta însăși se plânge de publicitatea făcută cauzei și că, astfel cum amintește Ombudsmanul European, dosarul este cu
siguranță cunoscut de societatea cooperativă și de autoritățile publice franceze, cărora, în temeiul articolului 4 alineatul
(2) din Decizia 94/262/CECO, CE, Euratom a Parlamentului European din 9 martie 1994 privind statutul și condițiile generale
pentru exercitarea funcțiilor Ombudsmanului (JO L 113, p. 15, Ediție specială, 01/vol. 1, p. 132), Ombudsmanul European le‑a
raportat faptele imputate reclamantei, astfel încât această critică nu poate fi reținută.
În sfârșit, reclamanta contestă critica privind premeditarea reținută de Ombudsmanul European. Cu toate acestea, este suficient
să se amintească faptul că nu se contestă că acțiunile reclamantei se întindeau pe o perioadă de aproximativ două luni, de
la începutul lunii iulie 2009 până la 26 august 2009, dată la care reclamanta a transmis societății cooperative adeverința
de venit pe care ea însăși o întocmise. În plus, actele pe care aceasta recunoaște că le‑a comis implică în mod evident un
nivel de pregătire care exclude un „act nesăbuit”, astfel cum pretinde reclamanta. Prin urmare, această critică trebuie respinsă.
În al doilea rând, în ceea ce privește aprecierea circumstanțelor atenuante, reclamanta reproșează Ombudsmanului European
că nu a luat în calcul problemele sale personale și familiale. Cu toate acestea, faptul că Ombudsmanul European a respins
argumentele menționate nu demonstrează că nu le‑a luat în considerare.
În plus, reclamanta reproșează Ombudsmanului European că nu a ținut cont de faptul că ea nu mai comisese abateri în trecut.
În această privință, articolul 10 litera (h) din anexa IX la statut arată că, pentru stabilirea gravității abaterii, AIPN
ține seama dacă funcționarul se află la prima abatere sau a mai comis abateri în trecut, astfel încât eventuala existență
a unor abateri repetate ar putea justifica o înăsprire a sancțiunii. În schimb, inexistența unor încălcări repetate nu poate
constitui o circumstanță atenuantă din moment ce, din principiu, un funcționar este obligat să se abțină de la orice act și
de la orice comportament care poate aduce atingere demnității funcției sale (a se vedea în acest sens Hotărârea Tribunalului
din 30 noiembrie 2011, Quinn Barlo și alții/Comisia, T‑208/06, punctele 255 și 264, potrivit cărora, în materia concurenței,
inexistența unor încălcări repetate nu poate constitui o circumstanță atenuantă; hotărârea face obiectul unui recurs aflat
pe rolul Curții, cauza C‑70/12 P).
Reclamanta reproșează Ombudsmanului European că a amestecat acțiunile sale private cu activitățile sale profesionale, abaterea
comisă fiind strict independentă de atribuțiile sale profesionale. Cu toate acestea, o astfel de critică trebuie respinsă,
întrucât respectul datorat de funcționar demnității funcției sale nu se limitează la momentul specific în care acesta exercită
o anumită sarcină, ci este obligatoriu pentru funcționar în orice împrejurare (Hotărârea Curții din 6 martie 2001, Connolly/Comisia,
C‑274/99 P, punctele 79-93 și 130, și Hotărârea Tribunalului de Primă Instanță din 7 martie 1996, Williams/Curtea de Conturi,
T‑146/94, punctul 68).
În sfârșit, reclamanta reproșează Ombudsmanului European că nu a considerat drept circumstanțe atenuante rapoartele sale de
evaluare în care Ombudsmanul European aprecia că aceasta avea un randament excelent. Or, indiferent de aprecierea prezentă
în rapoartele de evaluare a reclamantei și chiar dacă Ombudsmanul European a considerat, în decizia în litigiu, că eficacitatea
și competența reclamantei erau incontestabile, AIPN putea totuși să considere în mod legitim că, având în vedere gravitatea
faptelor reținute, gradul și responsabilitățile reclamantei, o astfel de împrejurare nu putea să atenueze sancțiunea care
urma să fie aplicată (a se vedea Hotărârea Connolly/Comisia, T‑34/96 și T‑163/96, citată anterior, punctul 167).
Prin urmare, din considerațiile de mai sus rezultă că prezentul motiv trebuie respins în totalitate ca nefondat.
Cu privire la al patrulea motiv, întemeiat pe egalitatea de tratament între bărbați și femei și pe dreptul la concediul de
maternitate
Argumentele părților
Reclamanta consideră că, întrucât decizia în litigiu a intrat în vigoare în perioada în care ea se afla în concediu de maternitate,
aceasta încalcă articolul 2 alineatul (3) din Directiva 76/207 și articolul 10 din Directiva 92/85.
Deși acceptă că Directiva 92/85 se poate aplica în principiu, Ombudsmanul European răspunde că articolul 10 din aceasta nu
interzice concedierea unei lucrătoare gravide decât în măsura în care concedierea este legată de starea acesteia din urmă
și solicită respingerea acestui motiv.
Aprecierea Tribunalului
În ceea ce privește pretinsa încălcare a egalității de tratament între bărbați și femei, este necesar să se constate de la
bun început că articolul 23 din cartă impune respectarea principiului egalității între bărbați și femei în toate domeniile,
inclusiv în ceea ce privește încadrarea în muncă, și că principiul nediscriminării lucrătoarelor gravide este prevăzut la
articolul 2 alineatul (2) litera (c) din Directiva 2006/54 și la articolul 10 din Directiva 92/85. Prin urmare, înscrisurile
reclamantei trebuie înțelese ca făcând referire la aceste dispoziții.
Tribunalul amintește că jurisprudența a recunoscut necesitatea asigurării egalității între lucrătorii de sex feminin și lucrătorii
de sex masculin angajați de instituțiile Uniunii (Hotărârea Tribunalului de Primă Instanță din 28 ianuarie 1992, Speybrouck/Parlamentul
European, T‑45/90, punctul 48).
În speță, reclamanta nu a stabilit niciun fapt care să permită să se stabilească existența unei discriminări directe sau indirecte,
o astfel de discriminare neputând fi prezumată prin simplul fapt că Ombudsmanul European avea cunoștință de starea de graviditate
a reclamantei.
În lipsa oricărui fapt care să permită să se prezume existența unei discriminări directe sau indirecte dovedite de reclamantă,
nu revine Ombudsmanului European sarcina de a dovedi că nu a existat o încălcare a principiului egalității de tratament între
bărbați și femei.
În ceea ce privește pretinsa încălcare a articolului 10 din Directiva 92/85, articolul 1e alineatul (2) din statut prevede
că funcționarii în activitate beneficiază de condiții de muncă ce respectă normele de sănătate și de siguranță corespunzătoare,
cel puțin echivalente cu cerințele minime aplicabile în temeiul măsurilor adoptate în aceste domenii în temeiul tratatelor.
Or, Directiva 92/85 are ca obiect îmbunătățirea mediului de lucru prin întărirea protecției sănătății și a securității lucrătoarelor
gravide. În consecință, această directivă dă naștere unor obligații în sarcina instituțiilor în măsura în care, în cadrul
autonomiei lor organizatorice și în limitele statutului, acestea trebuie să asigure lucrătoarelor gravide o protecție echivalentă
cu protecția minimă oferită de directivă (a se vedea Hotărârea Tribunalului din 30 aprilie 2009, Aayhan și alții/Parlamentul
European, F‑65/07, punctul 116).
Cu toate acestea, articolul 10 din Directiva 92/85 nu poate fi interpretat în sensul că interzice orice concediere a unei
lucrătoare gravide. Astfel, o decizie de eliberare din funcţie luată în perioada de la începutul sarcinii până la finalul
concediului de maternitate pentru motive care nu au legătură cu starea de graviditate nu este contrară articolului 10 amintit,
cu condiția ca angajatorul să prezinte în scris motive bine întemeiate pentru concediere și ca respectiva concediere să fie
permisă de legislație și/sau de practică, în conformitate cu articolul 10 punctele (1) și (2) din această directivă (a se
vedea Hotărârea Curții din 11 noiembrie 2010, Danosa, C‑232/09, punctul 63).
Or, în primul rând, reiese cu claritate din dosar că eliberarea din funcție a reclamantei nu este nicidecum legată de sarcina
sa. De altfel, reclamanta nu a pretins niciodată, nici în înscrisurile sale, nici în pledoaria susținută în ședință, că decizia
de eliberare din funcție era urmarea faptului că era însărcinată.
În al doilea rând, Ombudsmanul European a precizat în scris, în decizia în litigiu, motivele justificate ale concedierii.
În al treilea rând, deși statutul nu prevede o dispoziție specifică prin care să se stabilească în mod explicit o excepție
de la interdicția prevăzută la articolul 10 din directivă, acesta trebuie interpretat în sensul că admite o astfel de excepție
la articolul 47 litera (e), care prevede posibilitatea, absolut excepțională, de încetare definitivă a atribuțiilor unui funcționar
în cazul în care o decizie de eliberare din funcție este adoptată în urma unei proceduri disciplinare.
Din cele de mai sus rezultă că prezentul motiv trebuie respins ca nefondat.
Cu privire la al cincilea motiv, întemeiat pe încălcarea obligației de solicitudine și a principiului bunei administrări
Argumentele părților
Reclamanta reproșează Ombudsmanului European că a decis să aștepte data de 19 mai 2010 pentru a deschide o procedură disciplinară,
deși ea solicitase, dimpotrivă, în scris și prezentând un certificat medical eliberat de medicul său curant, ca procedura
să fie încheiată cât mai repede posibil, având în vedere efectele stresului provocate astfel asupra sarcinii sale. În plus,
reclamanta observă că procedura s‑a desfășurat în perioada în care ea era însărcinată, apoi tânără mamă, fapt care ar dovedi
o lipsă de solicitudine din partea Ombudsmanului European.
Ombudsmanul European solicită respingerea acestui motiv.
Aprecierea Tribunalului
Din dosar reiese că, la 25 noiembrie 2009, reclamanta a contactat Ombudsmanul European pentru a‑l informa cu privire la starea
sa de stres în legătură cu procedura aflată în desfășurare și la faptul că această stare putea avea efecte negative asupra
evoluției sarcinii sale. Prin scrisoarea din 27 noiembrie 2009, Ombudsmanul European a informat reclamanta despre intenția
sa de a solicita medicului consultant al instituției să ia cunoștință de situația medicală a reclamantei pentru a‑i sugera
eventuale măsuri menite să minimizeze impactul procedurii disciplinare asupra sănătății sale și asupra celei a copilului său
nenăscut. Ca urmare a avizului medicului consultant al instituției, potrivit căruia starea de sănătate a reclamantei era fragilă
și o procedură disciplinară putea avea efecte nefaste asupra acesteia, Ombudsmanul European a adoptat, la 18 ianuarie 2010,
decizia de a amâna actele legate de procedura disciplinară pentru o dată ulterioară nașterii.
Or, trebuie să se constate că tocmai din solicitudine Ombudsmanul European a amânat deschiderea procedurii disciplinare.
În consecință, al cincilea motiv trebuie respins ca nefondat.
3.
Cu privire la concluziile referitoare la despăgubiri
Argumentele părților
Reclamanta solicită Tribunalului cu titlu principal să constate că anularea deciziei în litigiu are ca efect plata drepturilor
bănești care i se cuvin pentru perioada cuprinsă între data la care a devenit efectivă eliberarea din funcție și data hotărârii
Tribunalului de pronunțare a acestei anulări, majorate cu dobânzile de întârziere calculate de la data deciziei menționate.
În subsidiar, reclamanta solicită Tribunalului să oblige Ombudsmanul European la repararea prejudiciului material și a prejudiciului
moral pe care aceasta le‑ar fi suferit ca urmare a deciziei în litigiu.
În orice situație, reclamanta solicită ca Ombudsmanul European să fie obligat la plata sumei de 65 000 de euro pentru prejudiciul
moral suferit.
Ombudsmanul European solicită respingerea acestor concluzii.
Aprecierea Tribunalului
Potrivit unei jurisprudențe constante în ceea ce privește funcția publică, cererea de reparare a unui prejudiciu trebuie respinsă
în măsura în care prezintă o legătură strânsă cu cererea de anulare care a fost ea însăși respinsă ca neîntemeiată (Hotărârea
Tribunalului din 8 noiembrie 2007, Andreasen/Comisia, F‑40/05, punctul 277).
În speță, există o legătură strânsă între ansamblul concluziilor referitoare la despăgubiri și concluziile în anulare care
au fost respinse ca nefondate. În măsura în care analiza concluziilor în anulare nu a identificat nicio nelegalitate de natură
să angajeze răspunderea Ombudsmanului European, concluziile referitoare la despăgubiri trebuie respinse.
Din toate cele de mai sus rezultă că acțiunea trebuie respinsă în întregime.
Cu privire la cheltuielile de judecată
Potrivit articolului 87 alineatul (1) din Regulamentul de procedură, sub rezerva altor prevederi din capitolul VIII din titlul
II din respectivul regulament, partea care cade în pretenții este obligată, la cerere, la plata cheltuielilor de judecată.
În temeiul alineatului (2) al aceluiași articol, Tribunalul poate, în măsura impusă de echitate, să decidă ca o parte care
cade în pretenții să fie obligată numai la plata parțială a cheltuielilor de judecată sau chiar să nu fie obligată la plata
acestora.
Din motivele prezentate anterior rezultă că reclamanta este partea care a căzut în pretenții. În plus, Ombudsmanul European
a solicitat în mod expres în concluziile sale ca reclamanta să fie obligată la plata cheltuielilor de judecată. Întrucât împrejurările
speței nu justifică aplicarea dispozițiilor articolului 87 alineatul (2) din Regulamentul de procedură, reclamanta trebuie
să suporte propriile cheltuieli de judecată și este obligată să suporte cheltuielile de judecată efectuate de Ombudsmanul
European.
Pentru aceste motive,
TRIBUNALUL FUNCȚIEI PUBLICE (Camera a doua)
declară și hotărăște:
1)
Respinge acțiunea formulată de BG.
2)
BG suportă propriile cheltuieli de judecată și este obligată să suporte cheltuielile de judecată efectuate de Ombudsmanul
European.
Rofes i Pujol
Boruta
Bradley
Pronunțată astfel în ședință publică la Luxemburg, la 17 iulie 2012.
Grefier
Președinte
W. Hakenberg
H. Kreppel
*
Limba de procedură: franceza. | [
"Funcție publică",
"Procedură disciplinară",
"Sancțiune disciplinară",
"Eliberare din funcție",
"Efectuarea unei anchete preliminare de către instanțele penale naționale la momentul adoptării deciziei de eliberare din funcție",
"Egalitate de tratament între bărbați și femei",
"Interdicția concedierii unei lucrătoare gravide în perioada cuprinsă între începutul sarcinii și terminarea concediului de maternitate"
] |
62013TJ0547 | da | Sagens baggrund
Den 11. september 2012 indgav sagsøgeren, Rosian Express SRL, en ansøgning om registrering af et EF-varemærke til Kontoret for Harmonisering i det Indre Marked (Varemærker og Design) (KHIM) (herefter »Harmoniseringskontoret«) i henhold til Rådets forordning (EF) nr. 207/2009 af 26. februar 2009 om EF-varemærker (
EUT L 78, s. 1
).
Varemærket, der blev ansøgt registreret, var følgende tredimensionale figurtegn:
De varer, som registreringsansøgningen vedrørte, henhører under klasse 28 og 35 i Nicearrangementet af 15. juni 1957 vedrørende international klassificering af varer og tjenesteydelser til brug ved registrering af varemærker, som revideret og ændret, og svarer for hver af disse klasser til følgende beskrivelse:
—
klasse 28: »spil og legetøj; gymnastik- og sportsartikler (ikke indeholdt i andre klasser); juletræspynt«
—
klasse 35: »reklamevirksomhed; bistand ved forretningsledelse; forretningsadministration; bistand ved varetagelse af kontoropgaver«.
Den 1. februar 2013 afslog undersøgeren registreringsansøgningen for »spil og legetøj« i klasse 28 på grundlag af artikel 7, stk. 1, litra b), og stk. 2, i forordning (EF) nr. 207/2009.
Den 28. marts 2013 indgav sagsøgeren i medfør af artikel 58-64 i forordning nr. 207/2009 en klage over undersøgerens afgørelse til Harmoniseringskontoret.
Ved afgørelse af 11. juli 2013 (herefter »den anfægtede afgørelse«) afslog Femte Appelkammer ved Harmoniseringskontoret klagen med den begrundelse, at det tredimensionale tegn, der var blevet ansøgt registreret som EF-varemærke, manglede fornødent særpræg som omhandlet i artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009, i forhold til de omhandlede varer.
Parternes påstande
Sagsøgeren har nedlagt følgende påstande:
—
Den anfægtede afgørelse annulleres, og Harmoniseringskontoret pålægges at registrere det ansøgte varemærke for alle de ansøgte varer og tjenesteydelser.
—
Harmoniseringskontoret tilpligtes at betale sagens omkostninger.
Harmoniseringskontoret har nedlagt følgende påstande:
—
Frifindelse.
—
Sagsøgeren tilpligtes at betale sagens omkostninger.
Retlige bemærkninger
Sagsøgeren har fremført to anbringender, det første vedrørende tilsidesættelse af artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009, og det andet, som er blevet anført i replikken, vedrørende tilsidesættelse af begrundelsespligten og retten til at blive hørt som omhandlet i den nævnte forordnings artikel 75.
Retten finder det hensigtsmæssigt først at behandle det andet anbringende vedrørende tilsidesættelse af artikel 75 i forordning nr. 207/2009.
Det andet anbringende vedrørende tilsidesættelse af artikel 75 i forordning nr. 207/2009
Sagsøgeren har først gjort gældende, at appelkammeret har tilsidesat sin begrundelsespligt. Sagsøgeren støtter sig i denne henseende på to argumenter. For det første forklares det ikke i den anfægtede afgørelse, i forhold til hvilke former det ansøgte varemærke er blevet sammenlignet for at fastslå, at sidstnævnte ikke har det fornødne særpræg. For det andet er det heller ikke blevet præciseret, i forhold til hvilken relevant kundekreds det ansøgte varemærkes fornødne særpræg er blevet bedømt.
Sagsøgeren har herefter i det væsentlige gjort gældende, at appelkammeret har tilsidesat sagsøgerens ret til at blive hørt. Sagsøgeren har nemlig gjort gældende, at appelkammeret har støttet sin afgørelse på oplysninger, der findes på internetsider, selv om dette indhold har ændret sig eller kan have ændret sig siden undersøgerens eller appelkammerets undersøgelse.
Indledningsvis bemærkes, at anbringendet vedrørende tilsidesættelse af artikel 75 i forordning nr. 207/2009 først er blevet gjort gældende af sagsøgeren i replikken. Det skal imidlertid bemærkes, at det følger af retspraksis, at manglende begrundelse eller utilstrækkelig begrundelse udgør et anbringende vedrørende grundlæggende retsprincipper, som Unionens retsinstanser skal tage under påkendelse ex officio (dom af 2.4.1998, Kommissionen mod Sytralaval og Brink’s France, C-367/95 P, Sml.,
EU:C:1998:154
, præmis 67, og af 12.3.2014, Tubes Radiatori mod KHIM – Antrax It (Radiator), T-315/12,
EU:T:2014:115
, præmis 96). En prøvelse af et sådant anbringende kan således finde sted på et hvilket som helst stadium af sagen (dom af 20.2.1997, C-166/95 P, Kommissionen mod Daffix, Sml.
EU:C:1997:73
, præmis 25).
I henhold til artikel 75 i forordning nr. 207/2009 skal Harmoniseringskontorets afgørelser begrundes, og de må kun støttes på grunde, som parterne har haft lejlighed til at udtale sig om.
Hvad angår begrundelsespligten har denne samme rækkevidde som den begrundelsespligt, der kan udledes af artikel 296 TEUF, hvorefter ophavsmandens begrundelse af en retsakt skal fremgå klart og utvetydigt. Dens formål er dels, at de berørte personer kan få kendskab til grundlaget for den trufne foranstaltning med henblik på at forsvare deres rettigheder, dels, at Unionens retsinstanser kan efterprøve beslutningens lovlighed (dom af 19.5.2010, Zeta Europe mod KHIM (Superleggera), T-464/08,
EU:T:2010:212
, præmis 47, og af 21.5.2014, Eni mod KHIM – Emi (IP) (ENI), T-599/11,
EU:T:2014:269
, præmis 29).
Det følger af den anfægtede afgørelses punkt 12, at appelkammeret bl.a. støttede sig på normen eller sædvanerne i den pågældende branche, i det foreliggende tilfælde branchen for selskabsspil og legetøj, for at fastlægge, om det ansøgte varemærke havde det fornødne særpræg som omhandlet i artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009. Det fremgår endvidere af dette punkt, at præsentationen af spillet og træemballagen er almindelige former og materialer i denne branche.
I den anfægtede afgørelses punkt 13 anførte appelkammeret, at det kan støtte sig på velkendte kendsgerninger med henblik på at fastslå, om et ansøgt varemærke har særpræg.
I den anfægtede afgørelses punkt 14 henviste appelkammeret – idet det anvendte udtrykket »under alle omstændigheder« – indirekte til de sider på internettet, hvor der sælges identiske varer, idet det præciserede, at »ansøgeren selv har medgivet, at den søgning, der er blevet foretaget på internettet, påviste to varer med en form, der er identisk med den, for hvilken ansøgningen er blevet indgivet«.
Det skal således lægges til grund, at det følger af den anfægtede afgørelse, at appelkammeret – idet det støttede sig på velkendte kendsgerninger – fandt, at træemballagen og formen på det ansøgte varemærke var almindelige i den pågældende branche, og at det ansøgte varemærke således ikke havde det fornødne særpræg. Det følger heraf, at afgørelsen er begrundet på en sådan måde, at sagsøgeren har kendskab til grundene, og at Retten kan udøve sin kontrol i denne henseende.
Hvad angår den hævdede mangel på definition af den relevante kundekreds og dennes opmærksomhedsniveau skal det bemærkes, at det følger af fast retspraksis, at begrundelsespligten udgør en væsentlig formforskrift, som bør adskilles fra begrundelsens materielle indhold. Den omstændighed, at en begrundelse eventuelt er fejlagtig, gør den nemlig ikke ikke-eksisterende (dom af 17.5.2011, Diagnostiko kai Therapeftiko Kentro Athinon »Ygeia« mod KHIM (υγεία), T-7/10,
EU:T:2011:221
, præmis 59, og af 12.9.2012, Duscholux Ibérica mod KHIM – Duschprodukter i Skandinavien (duschy), T-295/11,
EU:T:2012:420
, præmis 41).
Det skal fastslås, at den relevante kundekreds og dennes opmærksomhedsniveau er blevet defineret i den anfægtede afgørelses punkt 11 (jf. præmis 42 nedenfor), og at sagsøgeren selv under retsmødet har medgivet, at denne anfægter det materielle indhold af denne definition.
Med forbehold for undersøgelsen af spørgsmålet, om den anfægtede afgørelse er begrundet, hvilken undersøgelse vil blive foretaget i forbindelse med anbringendet vedrørende tilsidesættelse af artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009, følger det heraf, at den anfægtede afgørelse er tilstrækkeligt begrundet med hensyn til den relevante kundekreds og dennes opmærksomhedsniveau.
Henset til det ovenstående skal det – i modsætning til, hvad sagsøgeren har gjort gældende – fastslås, at artikel 75 i forordning nr. 207/2009, hvorefter Harmoniseringskontorets afgørelser skal begrundes, ikke er blevet tilsidesat.
I EF-varemærkeretten forankrer artikel 75, andet punktum, i forordning nr. 207/2009 det almindelige princip om beskyttelse af retten til kontradiktion, som omfatter retten til at blive hørt. I henhold til dette almindelige EU-retlige princip skal adressaterne for offentlige myndigheders beslutninger, der føleligt berører disse adressaters interesser, i rette tid have lejlighed til at fremføre deres synspunkter (dom af 7.2.2007, Kustom Musical Amplification mod KHIM (En guitars form), T-317/05, Sml.,
EU:T:2007:39
, præmis 26).
Et appelkammer ved Harmoniseringskontoret kan efter denne bestemmelse kun støtte afgørelsen på faktiske eller retlige forhold, om hvilke parterne har haft mulighed for at fremkomme med deres bemærkninger. Såfremt appelkammeret ex officio indhenter faktiske oplysninger, der skal danne grundlag for dets afgørelse, er det følgelig forpligtet til at give parterne meddelelse herom, for at de kan fremsætte deres bemærkninger (dom af 21.10.2004, KWS Saat mod KHIM, C-447/02 P, Sml.,
EU:C:2004:649
, præmis 42 og 43).
I denne henseende skal det fastslås, således som det følger af præmis 16-19 ovenfor, at den anfægtede afgørelse ikke er støttet på indholdet af de omhandlede sider fra internettet, men på velkendte kendsgerninger. Det anførte om tilsidesættelse af retten til at blive hørt skal derfor forkastes.
Det bemærkes endvidere, at det fremgår af undersøgerens afgørelse, at undersøgeren i denne afgørelse havde ladet indgå billeder af varer, som undersøgeren fandt var identiske med det ansøgte varemærke, hidrørende fra de omhandlede sider fra internettet. Det skal således lægges til grund, at selv hvis den anfægtede afgørelse var blevet støttet på en sammenligning mellem det ansøgte varemærke og de varer, der befinder sig på de omhandlede internetsider, og indholdet af disse sider var blevet ændret i mellemtiden, har sagsøgeren haft lejlighed til at fremkomme med sine bemærkninger til de pågældende billeder, for så vidt som disse blev gengivet i undersøgerens afgørelse. Det var i øvrigt med rette, at appelkammeret i den anfægtede afgørelses punkt 13 anførte, at sagsøgeren selv medgav, at der fandtes identiske varer på markedet. Det fremgår nemlig af sagen og af sagsøgerens argumentation for Retten, at sagsøgeren var fremkommet med bemærkninger med hensyn til det indhold, der befandt sig på de omhandlede internetsider, idet sagsøgeren gjorde gældende, at de nævnte sider var kendte for at forestå handel med forfalskede varer. Sagsøgeren var således udmærket i stand til at fremkomme med bemærkninger til indholdet af disse sider, hvilket sagsøgeren i øvrigt også gjorde.
Henset til det ovenstående skal det – i modsætning til, hvad sagsøgeren har gjort gældende – fastslås, at artikel 75 i forordning nr. 207/2009 ikke er blevet tilsidesat.
Tilsidesættelse af artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009
Sagsøgeren har kritiseret appelkammeret for, at det ikke har taget hensyn til, at selskabsspil som rommy ikke er almindelige forbrugsvarer, men holdbare varer til langvarig brug, og at den relevante kundekreds på tidspunktet for købet af disse varer skal anses for at have et højt opmærksomhedsniveau.
Hvad angår det ansøgte varemærkes særpræg har sagsøgeren bestridt appelkammerets ræsonnement, hvorefter gennemsnitsforbrugerne ikke er vant til at udlede varers handelsmæssige oprindelse af deres form eller emballage uden nogen grafisk eller tekstmæssig bestanddel. Sagsøgeren har gjort gældende, at det på ingen måde følger af forordning nr. 207/2009, at tredimensionale varemærker skal behandles anderledes end andre varemærketyper, og at der, hvis dette synspunkt blev lagt til grund, skulle gives afslag på enhver registrering på tredimensionale varemærker.
For at underbygge argumentet om, at det ansøgte varemærke har særpræg, har appellanten støttet sig på Harmoniseringskontorets afgørelsespraksis, som ifølge sagsøgeren beviser, at tredimensionale varemærker, der ligner det ansøgte varemærke, er blevet registreret for varer i klasse 28, og at appelkammeret burde have taget hensyn hertil. Sagsøgeren har endvidere gjort gældende, at det ansøgte varemærke – i modsætning til, hvad appelkammeret konkluderede i den anfægtede afgørelses punkt 12, dvs. at det ansøgte varemærke var en simpel variation af en præsentations- og emballageform, der var helt almindelig for de omhandlede varer – adskiller sig betydeligt fra normen og brugen i branchen for spil. Sagsøgeren har i denne henseende hævdet, at appelkammeret har undladt at forklare, hvad det forstår ved »basisformer«, og at der under alle omstændigheder ikke findes »basisformer« for rommy-spil, men mange måder, hvorpå denne type spil præsenteres og samles. Sagsøgeren er følgelig af den opfattelse, at appelkammeret burde have tillagt den måde, hvorpå de forskellige bestanddele i rommy-spillet i det foreliggende tilfælde er fremstillet og samlet, særlig opmærksomhed.
Sagsøgeren har ligeledes foreholdt appelkammeret, at det ikke ved beviser har underbygget den konklusion, der fremgår af punkt 12 i den anfægtede afgørelse, hvorefter »[d]et er almindeligt, at selskabsspil og legetøj (f.eks. legetøjsversionerne af spillet rommy til børn) emballeres og sælges i emballage fremstillet af forskellige typer materiale, herunder trækasser«, og hvorefter »[e]mballagen og præsentationen af denne type er almindelig for de spil, der er ansøgt registreret, og ikke af den relevante kundekreds sammenblandes med noget andet end et spil og dets emballage«. Appelkammeret tog således ikke alle de relevante faktorer i betragtning i det foreliggende tilfælde og navnlig ikke situationen på markedet, der beviser, at det ansøgte varemærkes form adskiller sig betydeligt fra andre former, der præsenteres dér.
Ifølge sagsøgeren kræver de omhandlede varer, bl.a. rommy-spillet, ikke en bestemt form for emballage. Det var således med urette, at appelkammeret konkluderede, at den ansøgte form fulgte af den omhandlede vares karakter.
Endelig har sagsøgeren foreholdt appelkammeret, at dette har sammenlignet det ansøgte varemærke med identiske varer, der er blevet markedsført på internettet, for at konkludere, at der var lignende former på markedet, selv om der var tale om forfalskninger. For at underbygge disse påstande har sagsøgeren for første gang for Retten som bilag til replikken fremlagt artikler fra renommerede fagtidsskrifter, der henleder opmærksomheden på de forfalskninger, der foretages via internetsider, som undersøgeren og appelkammeret har henvist til.
Det skal indledningsvis bemærkes, at i henhold til artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009 udelukkes »varemærker, som mangler fornødent særpræg«, fra registrering.
I henhold til artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009 betyder et varemærkes fornødne særpræg, at varemærket er egnet til at identificere den vare, for hvilken det er søgt registreret, som hidrørende fra en bestemt virksomhed og dermed til at adskille denne vare fra andre virksomheders varer (jf. dom af 9.12.2010, Wilo mod KHIM (Facetteret hus til en elektrisk motor og gengivelse af grønne facetter), T-253/09 og T-254/09,
EU:T:2010:507
, præmis 17 og den deri nævnte retspraksis).
Dette fornødne særpræg skal bedømmes dels i forhold til de varer eller tjenesteydelser, for hvilke varemærket er søgt registreret, dels i forhold til opfattelsen af varemærket hos den relevante kundekreds, der består af en almindeligt oplyst, rimeligt opmærksom og velunderrettet gennemsnitsforbruger af de pågældende varer eller tjenesteydelser (jf. dom Wilo mod KHIM (Facetteret hus til en elektrisk motor og gengivelse af grønne facetter), nævnt i præmis 36 ovenfor,
EU:T:2010:507
, præmis 18 og den deri nævnte retspraksis).
Ifølge retspraksis er kriterierne for bedømmelsen af, om varemærker, der består af selve varens udseende, har fornødent særpræg, ikke forskellige fra dem, der finder anvendelse på andre typer varemærker (jf. dom Wilo mod KHIM (Facetteret hus til en elektrisk motor og gengivelse af grønne facetter), nævnt i præmis 36 ovenfor,
EU:T:2010:507
, præmis 19 og den deri nævnte retspraksis).
I forbindelse med anvendelsen af disse kriterier er opfattelsen hos den relevante kundekreds dog ikke nødvendigvis den samme, når der er tale om et tredimensionalt varemærke, der består af selve varens fremtræden, som når der er tale om et ord- eller figurmærke, der består af et tegn, som er uafhængigt af fremtrædelsesformen for de varer, det betegner. Gennemsnitsforbrugerne er nemlig ikke vant til at udlede varers oprindelse af deres form eller emballage uden noget grafisk eller tekstmæssigt element, og det kan vise sig vanskeligere at bevise, at varemærket har særpræg, når der er tale om et tredimensionalt varemærke, end når der er tale om et ord- eller figurmærke (jf. dom Wilo mod KHIM (Facetteret hus til en elektrisk motor og gengivelse af grønne facetter), nævnt i præmis 36 ovenfor,
EU:T:2010:507
, præmis 20 og den deri nævnte retspraksis).
Endvidere fastslås det i retspraksis, at jo mere den form, der søges registreret, ligner den form, som der er størst sandsynlighed for, at den omhandlede vare vil antage, desto mere sandsynligt er det, at den pågældende form mangler fornødent særpræg i den forstand, hvori udtrykket er anvendt i artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009. På denne baggrund er det kun et varemærke, der afviger betydeligt fra normen eller branchesædvanen og derfor opfylder sin grundlæggende oprindelsesfunktion, som ikke mangler fornødent særpræg i henhold til artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009 (jf. dom Wilo mod KHIM (Facetteret hus til en elektrisk motor og gengivelse af grønne facetter), nævnt i præmis 36 ovenfor,
EU:T:2010:507
, præmis 21 og den deri nævnte retspraksis).
Det er i lyset af disse betragtninger, at den anfægtede afgørelse skal undersøges.
Hvad angår den relevante kundekreds har appelkammeret med rette lagt til grund, at der er tale om en kundekreds, der hovedsagligt består af almindeligt oplyste, rimeligt opmærksomme og velunderrettede gennemsnitsforbrugere, og at den relevante kundekreds’ grad af kendskab for så vidt angår karakteren af og prisen for de omhandlede varer kan variere fra at være gennemsnitlig til at være høj (den anfægtede afgørelses punkt 11). De omhandlede varer henhører, henset til beskrivelsen af dem, under området for spil og legetøj. De er bestemt til almindeligt forbrug og ikke kun til professionelle brugere eller amatørbrugere, eftersom enhver person ved et eller andet tilfælde kan komme til at erhverve sig sådanne varer tilbagevendende eller en enkelt gang (jf. i denne retning dom af 24.3.2011, Cybergun mod KHIM – Umarex Sportwaffen (AK 47), T-419/09,
EU:T:2011:121
, præmis 37 og den deri nævnte retspraksis). Det er således med urette, at sagsøgeren har gjort gældende, at appelkammeret burde have fundet, at den relevante kundekreds kun havde et højt opmærksomhedsniveau.
I øvrigt må det argument, hvormed det er blevet gjort gældende, at appelkammeret har begået en fejl, for så vidt som det ikke har fremlagt beviser, der godtgør, hvem der var den relevante kundekreds og dennes opmærksomhedsniveau, ligeledes forkastes. Det kan nemlig ikke kræves af Harmoniseringskontoret, at det foretager en økonomisk undersøgelse af markedet, eller endog forbrugerundersøgelser, med henblik på at fastslå, i hvilket omfang forbrugerne hæfter sig ved den ydre fremtræden af varer, der hører til en vis kategori (dom af 5.3.2003, Unilever mod KHIM (Ægformet tablet), T-194/01, Sml.,
EU:T:2003:53
, præmis 48).
Hvad angår det ansøgte varemærkes særpræg skal sagsøgerens beskrivelse – hvorefter det ansøgte varemærke er en rektangulær trækasse med et glidesystem for rækker til at opbevare brikkerne og en lukkeanordning for disse rækker i begge ender af kassen – først gentages. Det ansøgte varemærke har således et glidesystem, der gør det muligt at inkorporere spillets fire rækker i selve spillets ramme, og også spillebrikkerne og rækkestøtterne indgår blandt de fire rækker, som udgør kanterne, der holder hele spillet sammen, hvilket spil har to små plader, der er skruet sammen, og som udgør lukkeanordningen, uden at der er behov for yderligere emballering. Hver sidekant har indeni to indskårede riller, som gør det muligt for de to par rækker at glide. De små plader til at lukke kassen er rektangulære med afrundede ender og skråt skårne kanter, og de er fikseret til rammen ved hjælp af en skrue.
Henset til denne beskrivelse var det med rette, at appelkammeret i den anfægtede afgørelses punkt 12 konkluderede, at det ansøgte varemærke »ikke afviger betydeligt fra normen eller sædvanen i den pågældende branche«, og at »[d]et er almindeligt, at selskabsspil og legetøj (f.eks. legetøjsversionerne af spillet rommy til børn) emballeres og sælges i emballage fremstillet af forskellige typer materiale, herunder trækasser«.
Det er nemlig velkendt, at de omhandlede varer ofte præsenteres i en rektangulær trækasse. På samme måde afviger måden for at åbne og samle den æske, hvis form udgør det omhandlede varemærke, nemlig ved et glidesystem med rækker, der gør det muligt at stille spillet op eller at samle det, ikke betydeligt fra normen og branchesædvanen. Det er nemlig velkendt, at der findes lignende glidesystemer til at sætte de omhandlede varer på plads eller at samle dem. Set som helhed gør de forskellige kendetegn ved det ansøgte varemærke, såsom dem, der er beskrevet ovenfor i præmis 44, det heller ikke muligt at lægge til grund, at det ansøgte varemærke afviger betydeligt fra normen eller sædvanen i den omhandlede branche. Det følger heraf, af det skal fastslås, at det ansøgte varemærke ikke har det fornødne særpræg, der gør det muligt for den relevante kundekreds at identificere de omhandlede varer som hidrørende fra en bestemt virksomhed og således at adskille disse varer fra varer, der hidrører fra andre virksomheder.
Hvad angår det hævdede om, at appelkammeret ved bedømmelsen af det ansøgte varemærkes særpræg har undladt at definere udtrykket »basisformer« og at underbygge sine konklusioner i denne henseende ved beviser, skal det bemærkes, at Harmoniseringskontoret i henhold til artikel 76, stk. 1, i forordning nr. 207/2009 er forpligtet til ex officio at efterprøve de relevante faktiske omstændigheder, der kunne føre det til at anvende en absolut registreringshindring som fastsat i samme forordnings artikel 7, stk. 1. Det følger heraf, at Harmoniseringskontoret kan være foranlediget til at støtte sine afgørelser på faktiske omstændigheder, som ikke er blevet påberåbt af ansøgeren (jf. i denne retning dom af 19.4.2007, KHIM mod Celltech, C-273/05 P, Sml.,
EU:C:2007:224
, præmis 38 og den deri nævnte retspraksis, og af 14.7.2014, BSH mod KHIM (Wash & Coffee), T-5/12,
EU:T:2014:647
, præmis 46).
Selv om det i princippet tilkommer Harmoniseringskontoret at godtgøre rigtigheden af sådanne faktiske omstændigheder i sine afgørelser, er dette ikke tilfældet, når det lægger velkendte kendsgerninger til grund (jf. dom KHIM mod Celltech, nævnt i præmis 47 ovenfor,
EU:C:2007:224
, præmis 39 og den deri nævnte retspraksis, og dom Wash & Coffee, nævnt i præmis 47 ovenfor,
EU:T:2014:647
, præmis 47). Der er således intet, der forbyder Harmoniseringskontoret at tage hensyn til velkendte kendsgerninger, når det foretager sin bedømmelse (jf. dom af 25.3.2014, Deutsche Bank mod KHIM (Passion to Perform), T-291/12,
EU:T:2014:155
, præmis 51 og den deri nævnte retspraksis). Det følger heraf, at appelkammeret i det foreliggende tilfælde lovligt kunne fastslå, at det ansøgte varemærke manglede det fornødne særpræg, idet det støttede sig på velkendte kendsgerninger, der fremgår af almindelig praktisk erfaring fra handelen med almindelige forbrugsvarer, uden at det var nødvendigt at fremkomme med specifikke eksempler (jf. i denne retning dom af 10.11.2004, Storck mod KHIM (Papillotform), T-402/02, Sml.,
EU:T:2004:330
, præmis 58). Det skal endvidere fastslås, at det følger af den anfægtede afgørelses punkt 12, at appelkammeret ikke støttede bedømmelsen af det ansøgte varemærke på en sammenligning mellem sidstnævnte og »basisformer«, men foretog denne bedømmelse i forhold til normen eller sædvanen i den omhandlede branche, idet det støttede sig på den retspraksis, som det anførte i den anfægtede afgørelses punkt 9. Appelkammeret henviste ganske vist til »de omhandlede varers basisformer« i den anfægtede afgørelses punkt 10. Denne henvisning indgår imidlertid blot i en gentagelse af de principper, der er blevet udviklet i retspraksis, som der skal tages hensyn til ved bedømmelsen af tredimensionale varemærkers særpræg. Appelkammeret henviste nemlig ikke dertil, da det bedømte det ansøgte varemærkes særpræg.
Hvad angår de beviser, som sagsøgeren har fremlagt med henblik på at godtgøre, at der ikke findes former, der ligner det ansøgte varemærke, skal det bemærkes, at et varemærkes mangel på fornødent særpræg hverken modsiges af det større eller mindre antal tilsvarende former, der findes på markedet (dom af 29.4.2004, Henkel mod KHIM, C-456/01 P og C-457/01 P, Sml.,
EU:C:2004:258
, præmis 62, og af 23.5.2007, Procter & Gamble mod KHIM (Firkantede hvide tabletter med et blomstermønster i farve), T-241/05, T-262/05 – T-264/05, T-346/05, T-347/05 og T-29/06 – T-31/06, Sml.,
EU:T:2007:151
, præmis 81), eller af den omstændighed, at der ikke findes former, som er identiske med den, der er søgt registreret, på markedet (jf. i denne retning dom af 31.5.2006, De Waele mod KHIM (En pølses form), T-15/05, Sml.,
EU:T:2006:142
, præmis 40).
I denne forbindelse skal det understreges, at gennemsnitsforbrugeren, der ikke foretager en markedsundersøgelse, ikke på forhånd kan vide, at alene en enkelt virksomhed markedsfører en given vare i en bestemt type emballage, mens dennes konkurrenter anvender andre indpakningsformer til samme vare (dom af 12.1.2006, Deutsche SiSi-Werke mod KHIM, C-173/04 P, Sml.,
EU:C:2006:20
, præmis 34).
Uden at det er nødvendigt at udtale sig om spørgsmålet om, hvorvidt de beviser, der er blevet fremlagt i denne henseende, kan antages til realitetsbehandling, følger det ligeledes heraf, at det af sagsøgeren hævdede, hvorefter appelkammeret havde begået en fejl ved at henvise til andre varer, der eksisterer på markedet, selv om disse sidstnævnte var forfalskede, er irrelevant.
Hvad angår argumentet, hvorefter Harmoniseringskontoret har tilladt registrering af tredimensionale varemærker, der ligner det ansøgte varemærke, for varer i klasse 28, skal det bemærkes, at Harmoniseringskontoret har pligt til at udøve sine beføjelser i overensstemmelse med EU-rettens generelle principper. Harmoniseringskontoret skal på baggrund af ligebehandlingsprincippet og princippet om god forvaltningsskik tage hensyn til trufne afgørelser, der vedrører lignende ansøgninger, og særligt overveje, hvorvidt der i den foreliggende situation skal træffes samme afgørelse. Anvendelsen af disse principper skal imidlertid være forenelig med legalitetsprincippet. En person, der ansøger om registrering af et tegn som varemærke, kan følgelig ikke til egen fordel påberåbe sig en ulovlighed, der er begået til fordel for andre, med henblik på at opnå en identisk afgørelse. I øvrigt skal undersøgelsen af enhver ansøgning om registrering af hensyn til retssikkerheden og netop kravet om god forvaltningsskik være streng og fuldstændig for at undgå, at der sker uretmæssige registreringer af varemærker. Denne undersøgelse skal således foretages i hvert enkelt konkret tilfælde. Registreringen af et tegn som varemærke afhænger nemlig af specifikke kriterier, der i den foreliggende sag finder anvendelse under faktiske omstændigheder, hvorved det kontrolleres, at varemærket ikke er omfattet af en registreringshindring (jf. dom af 14.1.2015, Melt Water mod KHIM (Gengivelse af en gennemsigtig, cylinderformet flaske), T-70/14,
EU:T:2015:9
, præmis 39 og den deri nævnte retspraksis).
I det foreliggende tilfælde fastslog appelkammeret på grundlag af en fuldstændig undersøgelse og under hensyntagen til opfattelsen hos den relevante kundekreds, at det ansøgte varemærke manglede det fornødne særpræg. Som det fremgår af præmis 42-51 ovenfor, er denne konstatering i sig selv tilstrækkelig til, at det kan lægges til grund, at registreringen af det omhandlede tredimensionale varemærke som EF-varemærke for så vidt angår de omhandlede varer kolliderer med den absolutte registreringshindring i artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009.
Følgelig, eftersom lovligheden af den anfægtede afgørelse vedrørende det forhold, at det ansøgte varemærke ikke kan registreres som EF-varemærke for de omhandlede varer, følger direkte af artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009, fremgår det af den retspraksis, der er nævnt i præmis 52 ovenfor, at der ikke kan rejses tvivl om denne lovlighed alene som følge af den omstændighed, at appelkammeret ikke i det foreliggende tilfælde fulgte Harmoniseringskontorets afgørelsespraksis.
Det følger heraf, at det var med rette, at appelkammeret konstaterede, at det ansøgte tredimensionale varemærke manglede fornødent særpræg for alle de omhandlede varer som omhandlet i artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning nr. 207/2009.
Følgelig skal det første anbringende forkastes, og Harmoniseringskontoret skal frifindes i det hele, uden at det er nødvendigt at behandle den påstand, hvormed sagsøgeren har anmodet Retten om at pålægge Harmoniseringskontoret at registrere varemærket for alle de ansøgte varer og tjenesteydelser.
Sagens omkostninger
I henhold til artikel 134, stk. 1, i Rettens procesreglement pålægges det den tabende part at betale sagens omkostninger, hvis der er nedlagt påstand herom.
Sagsøgeren har tabt sagen og pålægges derfor at betale sagens omkostninger i overensstemmelse med Harmoniseringskontorets påstand herom.
På grundlag af disse præmisser
udtaler og bestemmer
RETTEN (Ottende Afdeling):
1)
Kontoret for Harmonisering i det Indre Marked (Varemærker og Design) frifindes.
2)
Rosian Express SRL betaler sagens omkostninger.
Gratsias
Kancheva
Wetter
Afsagt i offentligt retsmøde i Luxembourg den 8. oktober 2015.
Underskrifter
(
*1
) – Processprog: rumænsk. | [
"EF-varemærker",
"ansøgning om et tredimensionalt EF-varemærke",
"en spilleæskes form",
"absolut registreringshindring",
"mangel på fornødent særpræg",
"artikel 7, stk. 1, litra b), i forordning (EF) nr. 207/2009",
"begrundelsespligt",
"ret til at blive hørt",
"artikel 75 i forordning nr. 207/2009"
] |
62007CJ0444 | fr | La demande de décision préjudicielle porte sur l’interprétation de certaines dispositions du règlement (CE) n
o
1346/2000 du Conseil, du 29 mai 2000, relatif aux procédures d’insolvabilité (
JO L 160, p. 1
), tel que modifié par le règlement (CE) n
o
603/2005 du Conseil, du (
JO L 100, p. 1
, ci-après le «règlement»).
Cette demande a été présentée dans le cadre d’une procédure engagée par le syndic polonais chargé de la liquidation de MG Probud Gdynia sp. z o.o. (ci-après «MG Probud») et tendant à la récupération, au profit de la masse de l’insolvabilité, de biens de cette société ayant fait l’objet d’une saisie en Allemagne.
Le cadre juridique
La réglementation communautaire
L’article 3 du règlement, intitulé «Compétence internationale», est libellé comme suit:
«1. Les juridictions de l’État membre sur le territoire duquel est situé le centre des intérêts principaux du débiteur sont compétentes pour ouvrir la procédure d’insolvabilité. Pour les sociétés et les personnes morales, le centre des intérêts principaux est présumé, jusqu’à preuve contraire, être le lieu du siège statutaire.
2. Lorsque le centre des intérêts principaux du débiteur est situé sur le territoire d’un État membre, les juridictions d’un autre État membre ne sont compétentes pour ouvrir une procédure d’insolvabilité à l’égard de ce débiteur que si celui-ci possède un établissement sur le territoire de cet autre État membre. Les effets de cette procédure sont limités aux biens du débiteur se trouvant sur ce dernier territoire.
[…]»
L’article 4 du règlement, intitulé «Loi applicable», dispose:
«1. Sauf disposition contraire du présent règlement, la loi applicable à la procédure d’insolvabilité et à ses effets est celle de l’État membre sur le territoire duquel la procédure est ouverte, ci-après dénommé ‘État d’ouverture’.
2. La loi de l’État d’ouverture détermine les conditions d’ouverture, le déroulement et la clôture de la procédure d’insolvabilité. Elle détermine notamment:
a)
les débiteurs susceptibles de faire l’objet d’une procédure d’insolvabilité du fait de leur qualité;
b)
les biens qui font l’objet du dessaisissement et le sort des biens acquis par le débiteur après l’ouverture de la procédure d’insolvabilité;
c)
les pouvoirs respectifs du débiteur et du syndic;
[…]
f)
les effets de la procédure d’insolvabilité sur les poursuites individuelles, à l’exception des instances en cours;
[…]»
Aux termes de l’article 5, paragraphe 1, du règlement, «[l]’ouverture de la procédure d’insolvabilité n’affecte pas le droit réel d’un créancier ou d’un tiers sur des biens corporels ou incorporels, meubles ou immeubles […] appartenant au débiteur, et qui se trouvent, au moment de l’ouverture, de la procédure, sur le territoire d’un autre État membre».
L’article 10 du règlement prévoit:
«Les effets de la procédure d’insolvabilité sur un contrat de travail et sur le rapport de travail sont régis exclusivement par la loi de l’État membre applicable au contrat de travail.»
Sous le chapitre II du règlement, intitulé «Reconnaissance de la procédure d’insolvabilité», l’article 16, paragraphe 1, de ce dernier dispose:
«Toute décision ouvrant une procédure d’insolvabilité prise par une juridiction d’un État membre compétente en vertu de l’article 3 est reconnue dans tous les autres États membres, dès qu’elle produit ses effets dans l’État d’ouverture.
[…]»
L’article 17 du règlement, intitulé «Effets de la reconnaissance», énonce:
«1. La décision d’ouverture d’une procédure visée à l’article 3, paragraphe 1, produit, sans aucune autre formalité, dans tout autre État membre les effets que lui attribue la loi de l’État d’ouverture, sauf disposition contraire du présent règlement et aussi longtemps qu’aucune procédure visée à l’article 3, paragraphe 2, n’est ouverte dans cet autre État membre.
[…]»
L’article 18 du règlement, intitulé «Pouvoirs du syndic», dispose:
«1. Le syndic désigné par une juridiction compétente en vertu de l’article 3, paragraphe 1, peut exercer sur le territoire d’un autre État membre tous les pouvoirs qui lui sont conférés par la loi de l’État d’ouverture, aussi longtemps qu’aucune autre procédure d’insolvabilité n’y a été ouverte ou qu’aucune mesure conservatoire contraire n’y a été prise à la suite d’une demande d’ouverture d’une procédure d’insolvabilité dans cet État. Il peut notamment déplacer les biens du débiteur hors du territoire de l’État membre sur lequel ils se trouvent, sous réserve des articles 5 et 7.
[…]»
L’article 25 du règlement est libellé comme suit:
«1. Les décisions relatives au déroulement et à la clôture d’une procédure d’insolvabilité rendues par une juridiction dont la décision d’ouverture est reconnue conformément à l’article 16 ainsi qu’un concordat approuvé par une telle juridiction sont reconnus également sans aucune autre formalité. Ces décisions sont exécutées conformément aux articles 31 à 51 (à l’exception de l’article 34, paragraphe 2) de la convention [du 27 septembre 1968 concernant la compétence judiciaire et l’exécution des décisions en matière civile et commerciale (
JO 1972, L 299, p. 32
)], modifiée par les conventions relatives à l’adhésion à cette convention [(ci-après la ‘convention de Bruxelles’)].
Le premier alinéa s’applique également aux décisions qui dérivent directement de la procédure d’insolvabilité et qui s’y insèrent étroitement, même si elles sont rendues par une autre juridiction.
Le premier alinéa s’applique également aux décisions relatives aux mesures conservatoires prises après la demande d’ouverture d’une procédure d’insolvabilité.
2. La reconnaissance et l’exécution des décisions autres que celles visées au paragraphe 1 sont régies par la convention visée au paragraphe 1, pour autant que cette convention soit applicable.
3. Les États membres ne sont pas tenus de reconnaître ou d’exécuter une décision visée au paragraphe 1, qui aurait pour effet de limiter la liberté individuelle ou le secret postal.»
Aux termes de l’article 26 du règlement, «[t]out État membre peut refuser de reconnaître une procédure d’insolvabilité ouverte dans un autre État membre ou d’exécuter une décision prise dans le cadre d’une telle procédure, lorsque cette reconnaissance ou cette exécution produirait des effets manifestement contraires à son ordre public, en particulier à ses principes fondamentaux ou aux droits et aux libertés individuelles garantis par sa constitution.»
La réglementation nationale
En Pologne, les procédures d’insolvabilité sont régies par la loi relative à l’insolvabilité et à l’assainissement (Prawo upadłościowe i naprawcze), du 28 février 2003 (Dz. U. de 2003, n
o
60, position 535), telle que modifiée.
En vertu de l’article 146, paragraphes 1 et 2, de ladite loi, une procédure d’exécution, judiciaire ou administrative, ouverte contre le débiteur avant la déclaration d’insolvabilité, doit être suspendue de plein droit à la date de la déclaration d’insolvabilité et les sommes issues d’une procédure d’exécution suspendue qui n’ont pas été distribuées doivent être transmises à la masse.
Conformément audit article 146, paragraphe 3, les mêmes dispositions s’appliquent lorsqu’une garantie a été constituée sur les biens du débiteur dans le cadre d’une procédure conservatoire.
Selon le même article 146, paragraphe 4, une fois la procédure d’insolvabilité ouverte, il n’est plus possible d’introduire contre le débiteur des procédures d’exécution portant sur les biens de la masse.
Les faits au principal et les questions préjudicielles
Il ressort de la décision de renvoi que le Sąd Rejonowy Gdańsk-Północ w Gdańsku a prononcé, par une décision du 9 juin 2005, l’ouverture d’une procédure d’insolvabilité à l’égard de MG Probud, entreprise du secteur du bâtiment ayant son siège social en Pologne, mais exerçant, dans le cadre des activités d’une succursale, des travaux de construction en Allemagne.
À la demande du Hauptzollamt Saarbrücken (administration des douanes de Sarrebruck) (Allemagne), l’Amtsgericht Saarbrücken a, par une décision du 11 juin 2005, ordonné la saisie-arrêt des avoirs en banque de ladite entreprise pour un montant de 50683,08 euros ainsi que la saisie conservatoire de diverses créances que cette dernière détenait sur des cocontractants allemands. Ces mesures ont été prises par suite de la procédure engagée par le Hauptzollamt Saarbrücken à l’encontre du directeur de la succursale allemande de MG Probud, ce dernier étant soupçonné d’avoir enfreint la législation sur le détachement des travailleurs en raison du non-paiement de la rémunération et des cotisations sociales de plusieurs ouvriers polonais.
L’appel interjeté contre cette décision a été rejeté par ordonnance du Landgericht Saarbrücken du 4 août 2005. Dans la motivation de sa décision, cette juridiction indiquait notamment que, en raison de l’ouverture d’une procédure d’insolvabilité en Pologne, il y avait lieu de craindre que les responsables de MG Probud encaissent rapidement les créances exigibles et transfèrent les sommes correspondantes en Pologne afin d’empêcher les autorités allemandes d’avoir accès à celles-ci. Le Landgericht Saarbrücken a considéré que l’ouverture de cette procédure d’insolvabilité visant les biens de MG Probud ne faisait pas obstacle à une saisie effectuée en Allemagne. En effet, selon cette juridiction, les procédures nationales d’insolvabilité ouvertes dans d’autres États membres doivent être reconnues en Allemagne lorsqu’elles remplissent les conditions posées à l’article 1
er
, paragraphe 1, du règlement et qu’elles sont mentionnées sur la liste figurant à l’annexe A de ce règlement. Or, la copie de la décision jointe au recours n’aurait pas permis d’apprécier s’il s’agissait effectivement d’une procédure d’insolvabilité ouverte en Pologne qui devait être reconnue en Allemagne en application de cette annexe A.
Dans le cadre de la procédure d’insolvabilité, le Sąd Rejonowy Gdańsk-Północ w Gdańsku s’interroge sur la légalité des saisies effectuées par les autorités allemandes, dès lors que le droit polonais, qui constitue la loi applicable à la procédure d’insolvabilité en raison du fait que la République de Pologne est l’État d’ouverture de cette procédure, n’admettrait pas de telles saisies après que l’insolvabilité de l’entreprise a été déclarée.
Dans ces conditions, le Sąd Rejonowy Gdańsk-Północ w Gdańsku a décidé de surseoir à statuer et de poser à la Cour les questions préjudicielles suivantes:
«1)
Compte tenu des articles 3, 4, 16, 17 et 25 du règlement […], c’est-à-dire à la lumière des règles concernant la compétence du tribunal de l’État d’ouverture de la procédure d’insolvabilité, de la loi applicable à cette procédure ainsi que des conditions et des effets de la reconnaissance de la procédure d’insolvabilité, les autorités administratives d’un État membre sont-elles en droit de saisir des fonds se trouvant sur le compte en banque d’un opérateur économique après que ce dernier a été déclaré insolvable dans un autre État membre (mise en œuvre d’une saisie conservatoire), malgré les dispositions du droit national de l’État d’ouverture de la procédure (article 4 du règlement […]), et alors que les conditions d’application des dispositions des articles 5 et 10 dudit règlement ne sont pas remplies?
2)
À la lumière de l’article 25, paragraphes 1 et suivants, du règlement […], les autorités administratives d’un État membre, sur le territoire duquel aucune procédure secondaire d’insolvabilité n’a été ouverte mais qui est soumis à une obligation de reconnaissance en vertu de l’article 16 dudit règlement, peuvent-elles, en s’appuyant sur des dispositions nationales, refuser de reconnaître, conformément aux articles 31 à 51 de la convention de Bruxelles […], les décisions de l’État membre d’ouverture qui sont relatives au déroulement et à la clôture d’une procédure d’insolvabilité?»
Sur les questions préjudicielles
Par ses questions, qu’il convient d’examiner conjointement, la juridiction de renvoi demande en substance si, dans une situation telle que celle au principal, après l’ouverture d’une procédure principale d’insolvabilité dans un État membre, les autorités compétentes d’un autre État membre sont autorisées, conformément à leur législation, d’une part, à ordonner la saisie de biens du débiteur déclaré insolvable situés sur le territoire de ce dernier État membre, et, d’autre part, à refuser de reconnaître et, le cas échéant, d’exécuter les décisions relatives au déroulement et à la clôture d’une procédure d’insolvabilité ouverte dans le premier État membre.
En vue de répondre aux questions ainsi reformulées, il y a lieu de rappeler, à titre liminaire, que l’article 3 du règlement prévoit deux types de procédures d’insolvabilité. La procédure d’insolvabilité ouverte, conformément au paragraphe 1 de cet article, par la juridiction compétente de l’État membre sur le territoire duquel est situé le centre des intérêts principaux du débiteur, qualifiée de «procédure principale», produit des effets universels en ce qu’elle s’applique aux biens du débiteur situés dans tous les États membres dans lesquels le règlement est applicable. Si, ultérieurement, une procédure peut, conformément au paragraphe 2 dudit article, être ouverte par la juridiction compétente de l’État membre où le débiteur possède un établissement, cette procédure, qualifiée de «procédure secondaire», produit des effets qui sont limités aux biens du débiteur se trouvant sur le territoire de ce dernier État (voir arrêt du 2 mai 2006, Eurofood IFSC,
C-341/04, Rec. p. I-3813
, point 28).
La portée universelle de la procédure principale d’insolvabilité influe également sur les pouvoirs du syndic, puisque, conformément à l’article 18, paragraphe 1, du règlement, le syndic désigné par une juridiction compétente en vertu de l’article 3, paragraphe 1, du règlement peut exercer sur le territoire d’un autre État membre tous les pouvoirs qui lui sont conférés, notamment aussi longtemps qu’aucune autre procédure d’insolvabilité n’y a été ouverte.
Il en découle que seule l’ouverture d’une procédure secondaire d’insolvabilité est susceptible de restreindre la portée universelle de la procédure principale d’insolvabilité.
Au surplus, en vertu de l’article 4, paragraphe 1, du règlement, la détermination de la juridiction compétente entraîne celle de la loi applicable. En effet, tant en ce qui concerne la procédure principale d’insolvabilité que la procédure secondaire d’insolvabilité, la loi de l’État membre sur le territoire duquel la procédure est ouverte, dénommé «État d’ouverture», est applicable à la procédure d’insolvabilité et à ses effets. À ce titre, l’article 4, paragraphe 2, du règlement comporte une énumération non exhaustive des différents points de la procédure qui sont régis par la loi de l’État d’ouverture, parmi lesquels figurent, notamment, sous b), les biens qui font l’objet du dessaisissement, sous c), les pouvoirs respectifs du débiteur et du syndic ainsi que, sous f), les effets de la procédure d’insolvabilité sur les poursuites individuelles.
En outre, il résulte de la lecture combinée des articles 16, paragraphe 1, et 17, paragraphe 1, du règlement que la décision d’ouverture d’une procédure d’insolvabilité dans un État membre est reconnue dans tous les autres États membres dès qu’elle produit ses effets dans l’État d’ouverture, et elle produit, sans aucune autre formalité, dans tout autre État membre, les effets que lui attribue la loi de l’État d’ouverture. Conformément à l’article 25 du règlement, la reconnaissance de toutes les décisions autres que celle relative à l’ouverture de la procédure d’insolvabilité a lieu également de façon automatique.
Ainsi qu’il ressort du vingt-deuxième considérant du règlement, la règle de priorité définie à l’article 16, paragraphe 1, de celui-ci, qui prévoit que la procédure d’insolvabilité ouverte dans un État membre est reconnue dans tous les États membres dès qu’elle produit ses effets dans l’État d’ouverture, repose sur le principe de la confiance mutuelle (arrêt Eurofood IFSC, précité, point 39).
C’est, en effet, cette confiance mutuelle qui a permis non seulement la mise en place d’un système obligatoire de compétences que toutes les juridictions entrant dans le champ d’application du règlement sont tenues de respecter, mais encore la renonciation corrélative par les États membres à leurs règles internes de reconnaissance et d’exequatur au profit d’un mécanisme simplifié de reconnaissance et d’exécution des décisions rendues dans le cadre de procédures d’insolvabilité (arrêt Eurofood IFSC, précité, point 40, ainsi que, par analogie, en ce qui concerne la convention de Bruxelles, arrêts du 9 décembre 2003, Gasser,
C-116/02, Rec. p. I-14693
, point 72, et du , Turner,
C-159/02, Rec. p. I-3565
, point 24).
La Cour a précisé, à cet égard, qu’il est inhérent audit principe de confiance mutuelle que la juridiction d’un État membre saisie d’une demande d’ouverture d’une procédure principale d’insolvabilité vérifie sa compétence au regard de l’article 3, paragraphe 1, du règlement, c’est-à-dire examine si le centre des intérêts principaux du débiteur se situe dans cet État membre. En contrepartie, les juridictions des autres États membres reconnaissent la décision ouvrant une procédure principale d’insolvabilité, sans pouvoir contrôler l’appréciation portée par la première juridiction sur sa compétence (arrêt Eurofood IFSC, précité, points 41 et 42).
S’agissant de l’exécution des décisions relatives à une procédure d’insolvabilité, il y a lieu de relever que le règlement ne contient pas de règles spécifiques, mais renvoie, à son article 25, paragraphe 1, au système de l’exequatur mis en place par les articles 31 à 51 de la convention de Bruxelles, en excluant toutefois les motifs de rejet prévus par cette convention pour y substituer ses propres motifs de refus.
Ainsi, conformément au vingt-deuxième considérant du règlement, selon lequel les motifs de refus doivent être réduits au minimum nécessaire, il n’en existe que deux.
D’une part, en vertu de l’article 25, paragraphe 3, du règlement, les États membres ne sont pas tenus de reconnaître ou d’exécuter une décision relative au déroulement et à la clôture d’une procédure d’insolvabilité qui aurait pour effet de limiter la liberté individuelle ou le secret postal.
D’autre part, en vertu de l’article 26 du règlement, tout État membre peut refuser de reconnaître une procédure d’insolvabilité ouverte dans un autre État membre ou d’exécuter une décision prise dans le cadre d’une telle procédure, lorsque cette reconnaissance ou cette exécution produirait des effets manifestement contraires à son ordre public, en particulier à ses principes fondamentaux ou aux droits et aux libertés individuelles garantis par sa Constitution.
S’agissant de ce second motif de refus, la Cour avait déjà précisé, dans le contexte de la convention de Bruxelles, que le recours à la clause de l’ordre public, figurant à l’article 27, point 1, de cette convention, en ce qu’il constitue un obstacle à la réalisation de l’un des objectifs fondamentaux de celle-ci, à savoir faciliter la libre circulation des jugements, ne doit jouer que dans des cas exceptionnels (arrêts du 28 mars 2000, Krombach,
C-7/98, Rec. p. I-1935
, points 19 et 21, ainsi que Eurofood IFSC, précité, point 62). Or, la jurisprudence relative à l’article 27, point 1, de cette convention est transposable à l’interprétation de l’article 26 du règlement (arrêt Eurofood IFSC, précité, point 64).
C’est à la lumière des considérations qui précèdent qu’il y a lieu de statuer sur les questions posées par la juridiction de renvoi.
En l’espèce, il est constant que le siège social de MG Probud se trouve en Pologne et que, par une décision du 9 juin 2005, celle-ci a été déclarée insolvable par une juridiction polonaise.
Il résulte de l’article 3, paragraphe 1, du règlement que, pour les sociétés, le centre des intérêts principaux est présumé, jusqu’à preuve du contraire, être le lieu du siège statutaire. À cet égard, la Cour a précisé que la présomption simple prévue par le législateur communautaire au bénéfice du siège statutaire d’une société ne peut être écartée que si des éléments objectifs et vérifiables par les tiers permettent d’établir l’existence d’une situation réelle différente de celle que la localisation audit siège statutaire est censée refléter (arrêt Eurofood IFSC, précité, point 34). Tel pourrait être notamment le cas d’une société qui n’exercerait aucune activité sur le territoire de l’État membre où est situé son siège social. En revanche, lorsqu’une société exerce son activité sur le territoire de l’État membre où est situé son siège social, le fait que ses choix économiques soient ou puissent être contrôlés par une société mère établie dans un autre État membre ne suffit pas pour écarter la présomption prévue par le règlement (arrêt Eurofood IFSC, précité, point 37).
Or, le dossier à la disposition de la Cour ne comportant aucun élément de nature à remettre en cause la présomption énoncée à l’article 3, paragraphe 1, du règlement, il apparaît que le centre des intérêts principaux de MG Probud se situe en Pologne.
Conformément au libellé de l’article 1
er
, paragraphe 1, du règlement, les procédures d’insolvabilité auxquelles celui-ci s’applique doivent répondre à quatre caractéristiques. Il doit s’agir d’une procédure collective, fondée sur l’insolvabilité du débiteur, qui entraîne un dessaisissement à tout le moins partiel de ce dernier et provoque la désignation d’un syndic. Lesdites procédures sont énumérées à l’annexe A du règlement et la liste des syndics figure à l’annexe C de celui-ci (arrêt Eurofood IFSC, précité, points 46 et 47).
Dans la mesure où la procédure d’insolvabilité ouverte à l’égard de MG Probud se trouve énumérée à l’annexe A du règlement, il résulte de l’application de l’article 3 de ce règlement que les juridictions polonaises sont compétentes pour ouvrir une procédure principale d’insolvabilité et pour prendre toutes les décisions relatives au déroulement ainsi qu’à la clôture de cette dernière. En outre, il découle de l’application de l’article 4 dudit règlement que la loi polonaise est applicable à ladite procédure d’insolvabilité et à ses effets.
Par ailleurs, le syndic désigné par la juridiction polonaise, à condition qu’il figure à l’annexe C du règlement, peut, conformément à l’article 18 de ce dernier, exercer sur le territoire des autres États membres tous les pouvoirs qui lui sont conférés par la loi polonaise, et, notamment, déplacer les biens du débiteur hors du territoire de l’État membre sur lequel ils se trouvent.
Ainsi qu’il a été relevé par plusieurs intéressés ayant soumis des observations écrites à la Cour, aucune procédure secondaire n’a été, en l’occurrence, ouverte et aucune des exceptions prévues aux articles 5 à 15 du règlement, et plus particulièrement aucune de celles figurant aux articles 5 et 10 de ce dernier, expressément visées par la juridiction de renvoi, n’est applicable dans le cadre de l’affaire au principal.
Au vu de ces éléments, et en raison de la portée universelle qui doit être attribuée à toute procédure principale d’insolvabilité, la procédure d’insolvabilité ouverte en Pologne inclut tous les actifs de MG Probud, y compris ceux situés en Allemagne, et la loi polonaise détermine non seulement l’ouverture de la procédure d’insolvabilité, mais également le déroulement ainsi que la clôture de celle-ci. À ce titre, cette loi est appelée à régir le sort des biens situés dans les autres États membres ainsi que les effets de la procédure d’insolvabilité sur les mesures dont ces biens sont susceptibles de faire l’objet.
Étant donné que la loi polonaise du 28 février 2003 relative à l’insolvabilité et à l’assainissement, telle que modifiée, ne permet pas, postérieurement à l’ouverture d’une procédure d’insolvabilité, d’engager à l’encontre du débiteur des procédures d’exécution portant sur les biens composant la masse de l’insolvabilité, les autorités allemandes compétentes ne pouvaient valablement ordonner, en application de la législation allemande, des mesures d’exécution portant sur les biens de MG Probud situés en Allemagne.
En effet, ainsi qu’il résulte des articles 16 et 17 du règlement, la décision d’ouverture de la procédure d’insolvabilité adoptée en Pologne doit être automatiquement reconnue dans tous les autres États membres, sans aucune autre formalité, avec tous les effets que lui attribue la loi polonaise.
De surcroît, dans la mesure où aucun élément du dossier soumis à la Cour ne permet de conclure à l’existence de l’un des motifs de refus énoncés aux points 32 et 33 du présent arrêt, la juridiction allemande saisie était tenue de reconnaître non seulement la décision d’ouverture de la procédure d’insolvabilité adoptée par la juridiction polonaise compétente, mais également toutes les autres décisions relatives à cette procédure, et elle ne saurait, partant, s’opposer à l’exécution de ces dernières en application des articles 31 à 51 de la convention de Bruxelles.
Au vu de l’ensemble des considérations qui précèdent, il convient de répondre aux questions posées que le règlement, notamment ses articles 3, 4, 16, 17 et 25, doit être interprété en ce sens que, dans une affaire telle que celle au principal, postérieurement à l’ouverture d’une procédure principale d’insolvabilité dans un État membre, les autorités compétentes d’un autre État membre, dans lequel aucune procédure secondaire d’insolvabilité n’a été ouverte, sont tenues, sous réserve des motifs de refus tirés des articles 25, paragraphe 3, et 26 du règlement, de reconnaître et d’exécuter toutes les décisions relatives à cette procédure principale d’insolvabilité et, partant, ne sont pas en droit d’ordonner, en application de la législation de cet autre État membre, des mesures d’exécution portant sur les biens du débiteur déclaré insolvable situés sur le territoire dudit autre État membre, lorsque la législation de l’État d’ouverture ne le permet pas et que les conditions auxquelles est soumise l’application des articles 5 et 10 du règlement ne sont pas remplies.
Sur les dépens
La procédure revêtant, à l’égard des parties au principal, le caractère d’un incident soulevé devant la juridiction de renvoi, il appartient à celle-ci de statuer sur les dépens. Les frais exposés pour soumettre des observations à la Cour, autres que ceux desdites parties, ne peuvent faire l’objet d’un remboursement.
Par ces motifs, la Cour (première chambre) dit pour droit:
Le règlement (CE) n
o
1346/2000 du Conseil, du 29 mai 2000, relatif aux procédures d’insolvabilité, notamment ses articles 3, 4, 16, 17 et 25, doit être interprété en ce sens que, dans une affaire telle que celle au principal, postérieurement à l’ouverture d’une procédure principale d’insolvabilité dans un État membre, les autorités compétentes d’un autre État membre, dans lequel aucune procédure secondaire d’insolvabilité n’a été ouverte, sont tenues, sous réserve des motifs de refus tirés des articles 25, paragraphe 3, et 26 de ce règlement, de reconnaître et d’exécuter toutes les décisions relatives à cette procédure principale d’insolvabilité et, partant, ne sont pas en droit d’ordonner, en application de la législation de cet autre État membre, des mesures d’exécution portant sur les biens du débiteur déclaré insolvable situés sur le territoire dudit autre État membre, lorsque la législation de l’État d’ouverture ne le permet pas et que les conditions auxquelles est soumise l’application des articles 5 et 10 dudit règlement ne sont pas remplies.
Signatures
(
*1
) Langue de procédure: le polonais. | [
"Coopération judiciaire en matière civile",
"Règlement (CE) nº 1346/2000",
"Procédures d’insolvabilité",
"Refus de reconnaissance par un État membre de la décision d’ouverture d’une procédure d’insolvabilité prise par la juridiction compétente d’un autre État membre ainsi que des décisions relatives au déroulement et à la clôture de cette procédure d’insolvabilité"
] |
62021CJ0366 | sv | Genom sitt överklagande har Maxime Picard (nedan kallad klaganden) yrkat att domstolen ska upphäva den dom som meddelades av Europeiska unionens tribunal den 24 mars 2021, Picard/kommissionen (
T‑769/16
,
EU:T:2021:153
), i dess lydelse enligt beslut av den 16 april 2021, Picard/kommissionen (
T‑769/16
,
EU:T:2021:200
) (nedan kallad den överklagade domen), genom vilken tribunalen ogillade klagandens talan om ogiltigförklaring dels av det svar som chefen för tjänstepensionsavdelningen vid kommissionens byrå för löneadministration och individuella ersättningar (PMO) lämnat den 4 januari 2016 (nedan kallat svaret av den 4 januari 2016), dels av det beslut som direktören för direktorat E vid kommissionens generaldirektorat för personal fattade den 25 juli 2016 om avvisning av klagandens klagomål av den 4 april 2016 mot svaret av den 4 januari 2016 (nedan kallat avvisningsbeslutet av den 25 juli 2016).
Tillämpliga bestämmelser
Tjänsteföreskrifterna
Tjänsteföreskrifterna för tjänstemän i Europeiska unionen, i deras ändrade lydelse enligt Europaparlamentets och rådets förordning (EU, Euratom) nr 1023/2013 av den 22 oktober 2013 (
EUT L 287, 2013, s. 15
) (nedan kallade tjänsteföreskrifterna), innehåller en avdelning V, med rubriken ”Tjänstemännens löneförmåner och sociala förmåner”. Kapitel 3 i denna avdelning, som har rubriken ”Pensioner och invaliditetsersättning”, innehåller artiklarna 77–84.
I artikel 77 första, andra och femte styckena i tjänsteföreskrifterna föreskrivs följande:
”Tjänstemän som tjänstgjort i minst 10 år ska ha rätt till avgångspension. …
Den maximala avgångspensionen ska vara 70 % av den sista grundlönen i den sista lönegrad tjänstemannen varit placerad i under minst ett år. Pensionens storlek ska vara 1,80 % av denna senaste grundlön, multiplicerat med antalet tjänsteår enligt artikel 3 i bilaga VIII.
…
Rätten till avgångspension erhålls vid 66 års ålder.”
I artikel 83.1 och 83.2 i tjänsteföreskrifterna förskrivs följande:
”1. De förmåner som betalas ut inom ramen för detta pensionssystem skall belasta unionens budget. Medlemsstaterna skall gemensamt garantera utbetalningen av dessa förmåner enligt den fördelningsnyckel som fastställs för finansieringen av sådana utgifter.
2. Tjänstemännen skall bidra med en tredjedel till finansieringen av detta pensionssystem. … Denna avgift skall varje månad dras av från tjänstemännens löner …”
Avdelning VII i tjänsteföreskrifterna har rubriken ”Överklaganden”. Avdelningen omfattar artiklarna 90–91a i tjänsteföreskrifterna.
I artikel 90.2 i tjänsteföreskrifterna föreskrivs följande:
”Varje person som omfattas av dessa tjänsteföreskrifter har rätt att ansöka om att tillsättningsmyndigheten fattar beslut i en fråga som angår honom. …”
I artikel 91.1 i tjänsteföreskrifterna föreskrivs följande:
”Europeiska unionens domstol ska ha behörighet i alla tvister mellan unionen och varje person som omfattas av dessa tjänsteföreskrifter vad gäller rättsenligheten av en åtgärd som går emot en sådan person enligt vad som avses i artikel 90.2. …”
I artikel 21 andra stycket i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, med rubriken ”Övergångsåtgärder för unionens tjänstemän”, föreskrivs följande:
”Tjänstemän som anställts mellan den 1 maj 2004 och den 31 december 2013 ska ha rätt till 1,9 % av den lön som avses [i artikel 77 andra stycket, andra meningen i tjänsteföreskrifterna] per pensionsgrundande tjänsteår beräknat i enlighet med artikel 3 i bilaga VIII.”
I artikel 22.1 andra stycket i denna bilaga föreskrivs följande:
”Tjänstemän som är äldre än 35 år den 1 maj 2014 och som trädde i tjänst före den 1 januari 2014 ska få rätt till avgångspension vid den ålder som framgår av följande tabell[.]”
För tjänstemän som var 35 år den 1 maj 2014 fastställdes pensionsåldern i den tabell som avses i föregående punkt till 64 år och 8 månader.
Anställningsvillkoren för övriga anställda i Europeiska unionen
I artikel 8 i anställningsvillkoren för övriga anställda i Europeiska unionen, i deras lydelse enligt förordning nr 1023/2013 (nedan kallade anställningsvillkoren), föreskrivs följande:
”Tillfälligt anställda … får anställas för en tidsbegränsad period eller till dess att vidare. Anställningsavtalen för tillfälligt anställda som anställs för en tidsbegränsad period får förnyas högst en gång för en tidsbegränsad period. Om avtalen därefter förnyas skall de gälla till dess att vidare.”
I artikel 39.1 i anställningsvillkoren föreskrivs följande:
”Kontraktsanställda som lämnar tjänsten skall ha rätt till avgångspension, överföring av det försäkringstekniska värdet eller avgångsvederlag enligt villkoren i avdelning V kapitel 3 i tjänsteföreskrifterna och bilaga VIII till tjänsteföreskrifterna. …”
I artikel 86.2 i anställningsvillkoren föreskrivs följande:
”Om en kontraktsanställd … flyttas till en ny tjänst inom en tjänstegrupp får han inte placeras i en lägre lönegrad eller löneklass än i sin tidigare tjänst.
Om en sådan kontraktsanställd flyttas till en högre tjänstegrupp skall han placeras i en lönegrad eller löneklass som ger honom en lön som minst motsvarar den som han hade rätt till enligt sitt tidigare kontrakt.
…”
I artikel 109.1 i anställningsvillkoren föreskrivs följande:
”Kontraktsanställda som lämnar tjänsten skall ha rätt till avgångspension, överföring av det försäkringstekniska värdet eller avgångsvederlag enligt villkoren i avdelning V kapitel 3 i tjänsteföreskrifterna och bilaga VIII till tjänsteföreskrifterna. …”
I artikel 117 i anställningsvillkoren föreskrivs följande:
”Avdelning VII i tjänsteföreskrifterna, där överklaganden behandlas, ska tillämpas på motsvarande sätt.”
I artikel 1.1 andra meningen i bilagan till anställningsvillkoren, med rubriken ”Övergångsbestämmelser för anställda som omfattas av anställningsvillkoren för övriga anställda”, föreskrivs att bland annat artiklarna 21 och 22, med undantag för punkt 4 i sistnämnda artikel, ”på motsvarande sätt [ska] tillämpas på övriga anställda som varit anställda den 31 december 2013”.
Förordning nr 1023/2013
I skäl 29 i förordning nr 1023/2013 anges följande:
”Det bör införas övergångsbestämmelser så att de nya bestämmelserna och åtgärderna kan börja tillämpas gradvis, med hänsyn till de anställdas förvärvade rättigheter och berättigade förväntningar, innan dessa ändringar av tjänsteföreskrifterna träder i kraft.”
I artikel 3 i förordning nr 1023/2013 föreskrivs följande:
”1. Denna förordning träder i kraft den tredje dagen efter det att den har offentliggjorts i
Europeiska unionens officiella tidning
.
2. Den ska tillämpas från och med den 1 januari 2014, förutom artiklarna 1.44 och 1.73 d, som ska tillämpas från det datum då denna förordning träder i kraft.”
Bakgrund till målet
Målets bakgrund återges i punkterna 1–25 i den överklagade domen och kan sammanfattas enligt följande.
Klaganden är kontraktsanställd vid kommissionen.
Den 10 juni 2008 anställdes klaganden av kommissionen, från och med den 1 juli 2008, som kontraktsanställd vid PMO:s enhet 5 (nedan kallat 2008 års avtal). Genom denna rekrytering placerades klaganden i tjänstegrupp I. 2008 års anställningsavtal förnyades vid tre tillfällen på bestämd tid och, genom beslut av den 3 maj 2011, tillsvidare.
Den 16 maj 2014 erbjöd generaldirektoratet för personal klaganden ett nytt avtal som kontraktsanställd, vilket denne undertecknade samma dag (nedan kallat avtalet av den du 16 maj 2014). Genom detta anställningsavtal, som gällde tills vidare och trädde i kraft den 1 juni 2014, placerades klaganden i tjänstegrupp II.
Under tiden ändrades tjänsteföreskrifterna och anställningsvillkoren genom förordning nr 1023/2013, med avseende på de bestämmelser som är relevanta i förevarande mål, med verkan från och med den 1 januari 2014 (nedan kallad 2014 års reform).
Till följd av 2014 års reform fastställdes i artikel 77 andra stycket i tjänsteföreskrifterna, vilka även är tillämpliga på kontraktsanställda enligt artikel 109.1 i anställningsvillkoren, en ny årlig intjäningsgrad för pensionsrättigheter på 1,8 procent, vilket var mindre förmånligt än den tidigare nivån på 1,9 procent. I artikel 77 femte stycket i tjänsteföreskrifterna fastställs dessutom pensionsåldern till 66 år, jämfört med 63 år som gällde tidigare.
Övergångsbestämmelser föreskrevs emellertid i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna. För tjänstemän som anställts mellan den 1 maj 2004 och den 31 december 2013 skulle den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheter således fortfarande vara 1,9 procent. Dessutom skulle tjänstemän som är äldre än 35 år den 1 maj 2014 och som trädde i tjänst före den 1 januari 2014 få rätt till avgångspension vid 64 år och 8 månader. Slutligen föreskrivs i artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren att dessa övergångsbestämmelser ska tillämpas på motsvarande sätt på övriga anställda som var anställda den 31 december 2013.
Klaganden, som hyste tvivel om vilka följder 2014 års reform kunde få för hans situation på grund av anställningsavtalet av den 16 maj 2014, efterfrågade den 4 januari 2016 genom e-postmeddelande vissa klargöranden från chefen för pensionsavdelningen vid PMO.
Chefen för pensionsavdelningen svarade den 4 januari 2016 att klagandens pensionsrättigheter hade ändrats på grund av det nya anställningsavtalet. Den normala pensionsåldern för honom och den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheter hade ändrats till 66 år respektive 1,8 procent, från och med den 1 juni 2014.
Den 4 april 2016 ingav klaganden ett klagomål mot svaret av den 4 januari 2016 med stöd av artikel 90.2 i tjänsteföreskrifterna.
Genom beslut av den 25 juli 2016, vilket delgavs klaganden den 26 juli 2016, avvisade direktören för direktorat E vid generaldirektoratet för personal, i egenskap av myndighet med behörighet att sluta anställningsavtal (nedan kallad tillsättningsmyndigheten), klagomålet med motiveringen, i första hand, att det inte hade antagits någon rättsakt som gick klaganden emot och, i andra hand, att det saknade grund.
Förfarandet vid tribunalen och den överklagade domen
Genom ansökan som inkom till tribunalens kansli den 7 november 2016, väckte klaganden talan om ogiltigförklaring av svaret av den 4 januari 2016 samt, i den mån det var nödvändigt, av avvisningsbeslutet av den 25 juli 2016.
Genom särskild handling som inkom till tribunalens kansli den 6 februari 2017 framställde kommissionen en invändning om rättegångshinder med motiveringen att det inte fanns någon rättsakt som gick klaganden emot i den mening som avses i artikel 91 i tjänsteföreskrifterna.
Genom beslut av den 12 oktober 2017 beslutade ordföranden på tribunalens tredje avdelning, efter att ha hört parterna, att vilandeförklara mål T‑769/16 till dess att det slutliga avgörandet i mål T‑128/17, Torné/kommissionen, hade vunnit laga kraft.
Efter det att domen av den 14 december 2018, Torné/kommissionen (
T‑128/17
,
EU:T:2018:969
), hade meddelats och något överklagande mot denna dom inte hade ingetts, återupptogs förfarandet i målet T‑769/16, Picard/kommissionen. Parterna yttrade sig inom den föreskrivna fristen över följderna av nämnda dom för förevarande mål.
Genom beslut av den 13 maj 2019 förordnade tribunalen att kommissionens invändning om rättegångshinder skulle prövas i samband med att målet prövades i sak och förordnade att frågan om rättegångskostnader skulle anstå.
Tribunalen beslutade i den överklagade domen att först pröva den grund som åberopats av klaganden utan att dessförinnan pröva kommissionens invändning om rättegångshinder, eftersom talan under alla omständigheter ansågs vara ogrundad.
I detta avseende bedömde tribunalen att kommissionen med rätta hade konstaterat att avtalet av den 16 maj 2014 innebar att klaganden inte kunde omfattas av de övergångsbestämmelser som anges i artiklarna 21 och 22 i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, i fråga om den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheter och pensionsålder.
I punkterna 65–83 i den överklagade domen tolkade tribunalen artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren, i den del det däri föreskrivs att dessa övergångsbestämmelser ”på motsvarande sätt [ska] tillämpas på övriga anställda som varit anställda den 30 april 2004”.
Tribunalen fann bland annat att det av ordalydelsen i denna artikel 1.1 framgår att artiklarna 21 och 22 är tillämpliga på anställda som omfattas av anställningsvillkoren i den mån det är möjligt att göra en analogi mellan dessa och tjänstemännen, med beaktande av särdragen hos var och en av dessa personalkategorier. Efter att ha prövat dessa särdrag konstaterade tribunalen att medan tjänstemannen tillträder och kvarstår i tjänsten vid unionsadministrationen enligt ett tillsättningsbeslut som förblir oförändrat under hela karriären, tillträder och kvarstår en kontraktsanställd i tjänst genom ett avtal, så länge detta har rättsverkningar.
Det var med utgångspunkt i dessa överväganden som tribunalen tolkade kravet på att vara ”anställd den 31 december 2013” i den mening som avses i artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren.
I punkt 81 i den överklagade domen slog tribunalen fast att begreppet ”motsvarande” i denna bestämmelse förutsätter att anställda befinner sig i en situation som motsvarar den som gäller för tjänstemän. Enligt tribunalen kan en sådan situation endast fastställas om den anställde inte har undertecknat ett nytt anställningsavtal som innebär att ett nytt anställningsförhållande inleds med unionsadministrationen. Med hänvisning till punkt 40 i sin dom av den 16 september 2015, EMA/Drakeford (
T‑231/14 P
,
EU:T:2015:639
), erinrade tribunalen om att den redan hade slagit fast att anställningsförhållandet mellan en anställd och unionsadministrationen kan förbli oförändrat även efter det att ett nytt avtal som formellt sett är skilt från det ursprungliga avtalet undertecknats, under förutsättning att det senare avtalet inte medför någon betydande förändring av den anställdes arbetsuppgifter, särskilt av tjänstegruppen, på ett sätt som kan påverka den funktionella kontinuiteten i anställningsförhållandet med administrationen.
Tribunalen bedömde härav att artiklarna 21 och 22 i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna endast ska tillämpas på övriga anställda som var i tjänst den 31 december 2013 och som kvarstod i tjänst, efter detta datum enligt ett avtal, fram till dess att deras ställning prövas vid beräkningen av pensionsrättigheter.
I punkterna 85–93 i den överklagade domen prövade tribunalen klagandens situation i ljuset av denna tolkning av artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren. Tribunalen granskade först de avtal som ingåtts mellan klaganden och kommissionen samt särdragen hos de tjänster för vilka han anställts och konstaterade att ändringen av tjänstegruppen hade påverkat den funktionella kontinuiteten i klagandens anställningsförhållande med administrationen. Tribunalen konstaterade därefter att avtalet av den 16 maj 2014 hade medfört att samtliga verkningar av 2008 års avtal, enligt vilket han ”trädde i tjänst den 31 december 2013” i den mening som avses i denna bestämmelse, upphörde att gälla, och följaktligen ett avbrott i detta anställningsförhållande. Tribunalen bedömde således att avtalet av den 16 maj 2014 innebar att klaganden tillträdde en ny tjänst vid tillämpningen av nämnda bestämmelse, vilket medförde att klaganden inte kunde omfattas av övergångsbestämmelserna i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna vad gäller den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheter och pensionsålder.
Slutligen förklarade tribunalen att detta konstaterande inte kan ifrågasättas av till exempel klagandens argument att ett nytt avtal inte utgör hinder för att tillämpa nämnda övergångsbestämmelser, eftersom detta inte medför ett avbrott i anslutningen och inbetalningarna till unionens pensionssystem. Enligt tribunalen kan tillämpningen av dessa bestämmelser på anställda inte vara beroende av den påstått oavbrutna anslutningen till unionens pensionssystem, utan av den funktionella kontinuiteten i anställningsförhållandet.
Tribunalen ogillade följaktligen talan.
Parternas yrkanden vid domstolen
Klaganden har yrkat att domstolen ska
–
upphäva den överklagade domen,
–
ogiltigförklara svaret av den 4 januari 2016 och, i den mån det är nödvändigt, avvisningsbeslutet av den 25 juli 2016, och
–
förplikta kommissionen att ersätta rättegångskostnaderna i båda instanserna.
Kommissionen har yrkat att domstolen ska
–
ogilla överklagandet och
–
förplikta klaganden att ersätta rättegångskostnaderna.
Prövning av överklagandet
Upptagande till prövning
Parternas argument
Kommissionen har ifrågasatt att överklagandet kan tas upp till sakprövning med motiveringen att klaganden inte i detalj har angett på vilka punkter som han anser att tribunalens avgörande är felaktigt, i strid med artikel 169.2 i domstolens rättegångsregler.
Enligt kommissionen har klaganden inte bestritt de avgörande punkterna i den överklagade domen, i vilka tribunalen gjorde sin tolkning av artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren.
Kommissionen hänvisar vidare till domstolens rättspraxis enligt vilken det är uppenbart att ett överklagande som saknar sammanhängande struktur, som begränsar sig till allmänna påståenden och saknar angivelser i detalj av på vilka punkter det överklagande avgörandet anses vara felaktigt, inte kan tas upp till sakprövning (dom av den 4 oktober 2018, Staelen/ombudsmannen,
C‑45/18 P
, ej publicerad,
EU:C:2018:814
, punkt
).
Den enda hänvisningen i överklagandet till en detalj i den överklagande domen är enligt kommissionen den till punkt 90 i denna dom, vilket inte är tillräckligt för att uppfylla det krav på tydlighet som uppställs i artikel 169.2 i rättegångsreglerna.
Klaganden har bestritt detta resonemang.
Domstolens bedömning
Det framgår av artikel 256.1 andra stycket FEUF, artikel 58 första stycket i stadgan för Europeiska unionens domstol, och artiklarna 168.1 d och 169.2 i domstolens rättegångsregler att det i ett överklagande klart ska anges på vilka punkter den överklagade domen ifrågasätts, samt de rättsliga grunder som särskilt åberopas till stöd för detta yrkande, vid äventyr av att överklagandet eller den aktuella grunden avvisas (se, för ett liknande resonemang, dom av den 23 november 2021, Hamas/rådet,
C‑833/19 P
, ej publicerad,
EU:C:2021:950
, punkt
och där angiven rättspraxis).
En grund som bygger på en argumentation som inte är så klar och precis att domstolen kan företa sin rättsenlighetsprövning uppfyller således inte dessa krav och ska avvisas, bland annat eftersom de väsentliga omständigheter som grunden bygger på inte framgår på ett tillräckligt konsekvent och begripligt sätt av ordalydelsen i överklagandet, som i detta hänseende har formulerats på ett oklart och tvetydigt sätt. Domstolen har också funnit att ett överklagande som inte är konsekvent uppbyggt utan bara består av allmänna påståenden och saknar tydliga uppgifter om vilka punkter i det överklagade avgörandet som eventuellt innebär felaktig rättstillämpning ska avvisas med hänvisning till att det är uppenbart att det inte kan tas upp till sakprövning (dom av den 10 juli 2014, Telefónica och Telefónica de España/kommissionen,
C‑295/12 P
,
EU:C:2014:2062
, punkt
samt där angiven rättspraxis).
I förevarande fall framgår det av punkt 24 och följande punkter i överklagandet att klaganden har anfört att tribunalen har gjort sig skyldig till felaktig rättstillämpning vid tolkningen av artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren, genom att i punkt 81 i den överklagade domen bedöma att övergångsbestämmelserna i artiklarna 21 och 22 i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna endast kan fortsätta att tillämpas på övriga anställda om de sistnämnda inte har undertecknat ett nytt avtal eller om de, för det fall att ett nytt anställningsavtal formellt har ingåtts, i allt väsentligt fortsätter att utföra samma arbetsuppgifter. Klaganden har även redogjort för skälen till att han anser att denna tolkning innebär en felaktig rättstillämpning.
I motsats till vad kommissionen har hävdat anges således i överklagandet på ett precist sätt vilken punkt som bestrids i den överklagade domen. Skälen till att denna punkt är behäftad med en felaktig rättstillämpning har även i tillräcklig mån redogjorts för i överklagandet. Domstolen kan således genomföra sin rättsenlighetsprövning av överklagandet.
Mot denna bakgrund finner domstolen att överklagandet kan tas upp till sakprövning.
Den enda grunden
Parternas argument
Klaganden har till stöd för sitt överklagande åberopat en enda grund, nämligen att tribunalen har gjort sig skyldig till felaktig rättstillämpning genom att i punkt 81 i den överklagade domen bedöma att övergångsbestämmelserna i artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren endast kan fortsätta att tillämpas på övriga anställda om de sistnämnda inte har undertecknat ett nytt avtal eller om de, för det fall att ett nytt anställningsavtal formellt har ingåtts, i allt väsentligt fortsätter att utföra samma arbetsuppgifter.
Vad beträffar pensionssystemet och det syfte som eftersträvas av unionslagstiftaren, är det inte den funktionella kontinuiteten, utan upprätthållandet av anslutningen och inbetalningarna till detta system som gör det möjligt att definiera tillämpningsområdet för övergångsbestämmelserna i artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren. När den kontraktsanställdes avtal följer på varandra utan avbrott fortsätter den anställde att vara ansluten till pensionssystemet och fortsätter att förvärva pensionsrättigheter.
Kommissionen har bestritt denna enda grund. Kommissionen har först, vad gäller punkterna 81 och 82 i den överklagade domen, anfört att klaganden endast har bestritt tribunalens hänvisning till sin praxis avseende funktionell kontinuitet av ett anställningsförhållande trots att ett nytt avtal har undertecknats. Enligt kommissionen avser denna hänvisning enbart det undantag som anges i den sista meningen i punkt 81 till regeln att en analogi med situationen för tjänstemän, i den mening som avses i artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren, endast föreligger om den anställde fortsätter att vara i tjänst och inte undertecknar ett nytt anställningsavtal. Detta undantag skulle ha gjort det möjligt för klaganden att omfattas av tillämpningsområdet för artiklarna 21 och 22 i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna om en funktionell kontinuitet hade kunnat fastställas mellan hans olika avtal, men det tillämpades emellertid inte på honom.
Tribunalen tolkade vidare artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren i enlighet med denna bestämmelse, i vilken det hänvisas till en tillämpning ”på motsvarande sätt” mellan tjänstemän och övriga anställda. Med hänsyn till skillnaden mellan klagandens anställningsförhållande jämfört med en tjänstemans anställningsförhållande skulle det i detta sammanhang vara nödvändigt, för att avgöra huruvida en övrig anställd fortfarande är i tjänst, att beakta hans anställningsavtal, och inte huruvida hans anslutning till pensionssystemet kvarstår.
Domen av den 14 december 2018, Torné/kommissionen (
T‑128/17
,
EU:T:2018:969
), är för övrigt inte relevant i förevarande mål, eftersom artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren inte var aktuell i nämnda dom. Den domen avsåg nämligen villkoren för att tillämpa artiklarna 21 och 22 i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna på en tjänsteman. Även de överväganden enligt vilka tribunalen i nämnda dom hade slagit fast att endast ett avbrott i anslutningen till unionens pensionssystem skulle kunna motivera att övergångsbestämmelserna i artiklarna 21 och 22 inte kan tillämpas saknar enligt kommissionen grund. Tribunalen hade nämligen konstaterat att klaganden i det mål som gav upphov till nämnda dom endast var i tjänst på grundval av sitt förordnande som tjänsteman. Hennes anslutning till unionens pensionssystem utgjorde endast en konsekvens av detta konstaterande.
Enligt kommissionen har tribunalen i den överklagade domen inte heller likställt undertecknandet av ett nytt avtal med att en tjänsteman definitivt lämnar sin tjänst. Tribunalen erinrade endast om att den omständigheten att en kontraktsanställd är i tjänst vid ett visst datum, till skillnad från vad som gäller tjänstemän, inte kan fastställas enbart genom att det konstateras att det föreligger ett tillsättningsbeslut.
I förevarande fall uteslöt tribunalen all kontinuitet mellan 2008 års anställningsavtal och avtalet av den 16 maj 2014 efter en mycket ingående prövning, i punkterna 86–90 i den överklagade domen, av samtliga faktiska omständigheter i samband med övergången mellan dessa på varandra följande avtal. Eftersom klaganden inte har bestritt dessa punkter, skulle det inte vara möjligt att göra gällande att någon kontinuitet förelåg mellan dessa båda anställningsavtal.
Kommissionen har slutligen anfört att artikel 86 i anställningsvillkoren saknar relevans för tolkningen av artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren.
Domstolens bedömning
Det ska inledningsvis påpekas att de övergångsbestämmelser som är tillämpliga på tjänstemän bland annat vad gäller unionens pensionssystem föreskrivs i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna.
I artikel 1.1 andra meningen i bilagan till anställningsvillkoren föreskrivs vidare att artiklarna 21 och 22, med undantag av punkt 4, i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, vilka innehåller bestämmelserna om årlig intjäningsgrad för pensionsrättigheter och tjänstemäns pensionsålder, ska ”tillämpas på motsvarande sätt på övriga anställda som var anställda den 31 december 2013”.
I punkt 81 i den överklagade domen slog tribunalen fast att begreppet ”på motsvarande sätt” i denna bestämmelse förutsätter att kontraktsanställda befinner sig i en situation som motsvarar den som gäller för tjänstemän. Enligt tribunalen är detta uteslutet när en anställd har undertecknat ett nytt anställningsavtal som innebär att ett nytt anställningsförhållande inleds med unionsadministrationen, såvida det senare avtalet inte medför någon betydande förändring av den anställdes arbetsuppgifter, särskilt av tjänstegruppen, på ett sätt som kan påverka den funktionella kontinuiteten i anställningsförhållandet med administrationen. Det var utifrån detta antagande som tribunalen prövade klagandens situation och ogillade hans talan.
För att bedöma huruvida tribunalen har gjort sig skyldig till felaktig rättstillämpning vid sin tolkning av artikel 1.1 andra meningen i bilagan till anställningsvillkoren ska domstolen således pröva begreppet ”på motsvarande sätt” som förekommer i denna bestämmelse.
Det framgår av själva ordalydelsen i artikel 1.1 andra meningen i bilagan till anställningsvillkoren, i synnerhet av begreppet ”på motsvarande sätt” som där återges, att denna bestämmelse syftar till att garantera att övriga anställda som var i tjänst den 31 december 2013 ska kunna dra förmån av vissa av de övergångsbestämmelser som föreskrivs i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, och detta trots de skillnader som finns mellan tjänstemän och dessa övriga anställda. Begreppet ”på motsvarande sätt” gör det emellertid inte i sig möjligt att, bland de övriga anställda som var i tjänst den 31 december 2013, med precision identifiera vilka som ska kunna omfattas av de aktuella övergångsbestämmelserna, särskilt när deras anställningsförhållanden med unionsadministrationen senare ändras.
Enligt fast rättspraxis ska vid tolkningen av en unionsbestämmelse inte bara dess lydelse beaktas, utan också sammanhanget och de mål som eftersträvas med de föreskrifter som bestämmelsen ingår i (dom av den 1 augusti 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija,
C‑184/20
,
EU:C:2022:601
, punkt
och där angiven rättspraxis).
Vad beträffar de mål som eftersträvades av unionslagstiftaren genom 2014 års reform framgår det av skäl 29 i förordning nr 1023/2013, varigenom tjänsteföreskrifterna och anställningsvillkoren ändrades för att genomföra denna reform, att det ”bör införas övergångsbestämmelser så att de nya bestämmelserna och åtgärderna kan börja tillämpas gradvis, med hänsyn till de anställdas förvärvade rättigheter och berättigade förväntningar, innan dessa ändringar av tjänsteföreskrifterna träder i kraft”.
Såsom tribunalen med rätta påpekade i punkt 67 i den överklagade domen återfinns bland dessa övergångsbestämmelser inte bara artiklarna 21 och 22 i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, utan även artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren.
Med beaktande av skäl 29 i förordning nr 1023/2013 kan det konstateras att nämnda övergångsbestämmelser har antagits utan att det ska påverka ”berättigade förväntningar” hos ”de anställda” den 31 december 2013. Det rör sig om en vid formulering som går utöver förvärvade rättigheter i strikt mening och som ska tillämpas på alla anställda i unionen, inte enbart på unionens tjänstemän.
Såsom generaladvokaten har påpekat i punkt 54 i sitt förslag till avgörande ska artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren således tolkas utifrån de syften som gäller respekten för de förvärvade rättigheterna och berättigade förväntningar hos övriga anställda vid unionen som var i tjänst den 31 december 2013.
Vad vidare beträffar det sammanhang i vilket denna bestämmelse ingår, ska det, för det första, påpekas att det följer av artikel 83.2 i tjänsteföreskrifterna att tjänstemännen ska bidra med en tredjedel till finansieringen av pensionssystemet. Avgiften ska utgöra en viss procentsats av tjänstemannens grundlön (dom av den 10 maj 2017, de Lobkowicz,
C‑690/15
,
EU:C:2017:355
, punkt
). Alla tjänstemän som uppbär lön eller ersättning från unionen och som ännu inte har gått i pension ska genom avgifter bidra till det pensionssystem som inrättats genom tjänsteföreskrifterna (se, för ett liknande resonemang, dom av den 9 juni 1992,Lestelle/kommissionen,
C‑30/91 P
,
EU:C:1992:252
, punkt
). Dessa avgifter ger tjänstemannen rätt till avgångspension oberoende av de arbetsuppgifter som han eller hon utför inom unionsadministrationen.
En tjänsteman som trätt i tjänst före den 1 januari 2014 kan vidare, under vissa villkor, omfattas av övergångsbestämmelserna i artiklarna 21 andra stycket och 22.1 andra stycket i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna. Enligt dessa bestämmelser får tjänstemannen bibehålla den årliga intjäningsgrad för pensionsrättigheter och den pensionsålder som fastställdes i tjänsteföreskrifterna före ändringen genom förordning nr 1023/2013. En tjänsteman som trätt i tjänst före detta datum och vars arbetsuppgifter väsentligt ändras efter detta datum förlorar emellertid inte, enbart av denna anledning, möjligheten att dra förmån av dessa övergångsbestämmelser, bland annat på grund av de avgifter som tjänstemannen fortsätter att betala in till detta pensionssystem under sin tjänstgöringstid.
För det andra ska det understrykas att det genom tjänsteföreskrifterna och anställningsvillkoren har införts ett pensionssystem som är gemensamt för tjänstemän och övriga anställda.
Med beaktande av den hänvisning, i artikel 39.1 och artikel 109.1 i anställningsvillkoren, till villkoren i kapitel 3 i avdelning V i tjänsteföreskrifterna, bidrar nämligen även tillfälligt anställda och kontraktsanställda, i enlighet med villkoren i artikel 83.2 i tjänsteföreskrifterna, till finansieringen av detta pensionssystem.
Vid tillämpningen av övergångsbestämmelserna för detta pensionssystem, i artiklarna 21 och 22 i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, befinner sig en kontraktsanställd, såsom klaganden, i en situation som motsvarar en tjänstemans situation, såsom den beskrivits i punkt 76 i förevarande dom, när en förändring av hans anställningsförhållande med unionsadministrationen, som inte medför något avbrott i inbetalningarna till unionens pensionssystem, inträffar efter den 31 december 2013.
Härav följer att ‐ i enlighet med en tolkning av sammanhanget för artikel 1.1 andra meningen i bilagan till anställningsvillkoren och målen med de övergångsbestämmelser som där föreskrivs, vilka det erinrats om i punkt 74 i förevarande dom och som avser iakttagande av de förvärvade rättigheterna och de berättigade förväntningarna för övriga anställda i unionen som enligt ett anställningsavtal var i tjänst den 31 december 2013 ‐ en annan anställd än en tjänsteman, som anställts senast vid denna tidpunkt och vars arbetsuppgifter väsentligen har ändrats genom ett nytt avtal som ingåtts efter detta datum, bör, på ett motsvarande sätt som det som tillämpas på tjänstemän som befinner sig i en sådan situation som den som beskrivs i punkt 76 i förevarande dom, omfattas av dessa övergångsbestämmelser, när den anställde inte har upphört att bidra till finansieringen av detta pensionssystem.
Av samtliga ovan anförda överväganden följer att tribunalen gjorde sig skyldig till felaktig rättstillämpning när den, i punkt 81 i den överklagade domen, vad gäller en annan anställd än en tjänsteman, vilken hade anställts den 31 december 2013 och hade undertecknat ett nytt avtal med unionsadministrationen efter detta datum, bedömde att begreppet ”på motsvarande sätt” i artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren innebär att det nya avtalet inte får medföra någon betydande förändring av den anställdes arbetsuppgifter på ett sätt som kan påverka den funktionella kontinuiteten i anställningsförhållandet med administrationen.
Under dessa omständigheter ska överklagandet bifallas och den överklagade domen upphävas.
Talan vid tribunalen
Enligt artikel 61 första stycket andra meningen i stadgan för Europeiska unionens domstol kan denna, om den upphäver tribunalens avgörande, slutligt själv avgöra målet, om detta är färdigt för avgörande.
Det ska i detta avseende erinras om att kommissionen inför tribunalen framställde en invändning om rättegångshinder, nämligen att det inte förelåg någon rättsakt som gick någon emot i den mening som avses i artikel 91 i tjänsteföreskrifterna. Såsom angetts i punkterna 34 och 35 i förevarande dom förenade tribunalen prövningen i sak av denna invändning med prövningen i sak av den enda grund som klaganden hade åberopat, utan att dessförinnan ha prövat invändningen, med motiveringen att talan under alla omständigheter inte skulle ogillas.
Under dessa omständigheter ska domstolen för att avgöra målet slutligt, innan den prövar huruvida talan är välgrundad, pröva kommissionens invändning om rättegångshinder.
Med hänsyn bland annat till den omständigheten att såväl kommissionens invändning om rättegångshinder som den enda grund som klaganden har åberopat till stöd för sin talan har varit föremål för ett kontradiktoriskt förfarande vid tribunalen och att det inte är nödvändigt att vidta några ytterligare åtgärder för processledning eller bevisupptagning för att pröva dem, anser domstolen att talan är färdig för avgörande. Målet kan således avgöras slutligt.
Upptagande till prövning
Parternas argument
Kommissionen har till stöd för sin invändning om rättegångshinder angett att den angripna rättsakten, nämligen svaret av den 4 januari 2016, är ett e-postmeddelande som skickats av en av klagandens kollegor vid PMO. Detta meddelande innehöll följande varning: ”Detta meddelande skickas i informativt syfte och utgör inte ett sådant beslut av tillsättningsmyndigheten/anställningsmyndigheten som kan överklagas enligt artikel 90 i tjänsteföreskrifterna.” Kommissionen anser att detta e-postmeddelande inte uppfyller de villkor som uppställs i rättspraxis vad avser rättsakter som går någon emot.
För det första har kommissionen anfört att den i förevarande fall inte har fattat något beslut, utan endast lämnat en upplysning. Av varningen framgår särskilt kommissionens tydliga vilja att tillhandahålla en enkel upplysning och att låta förstå att den inte hade vidtagit de försiktighetsåtgärder som var nödvändiga för att anta en rättsakt som går någon emot.
För det andra skulle svaret på denna begäran inte ha utgjort en rättsakt som gick klaganden emot även om han hade ingett en begäran till PMO om att få kännedom om sina framtida pensionsrättigheter. Vad gäller pensionsrättigheter kan en åtgärd som har rättsverkningar endast vidtas när den anställde går i pension, vilket bekräftas av tribunalens dom av den 3 april 1990, Pfloeschner/kommissionen (
T‑135/89
,
EU:T:1990:26
).
För det tredje fastställs pensionsåldern och den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheter i tjänsteföreskrifterna och inte genom ett administrativt beslut. Svaret av den 4 januari 2016 kan därför inte ha någon annan innebörd än en enkel upplysning.
För det fjärde och sista kan unionslagstiftaren ändra tjänsteföreskrifternas bestämmelser om intjäningsgrad för pensionsrättigheter och pensionsålder fram till dess att pensionsrättigheterna faktiskt betalas ut. En invändning om åsidosättande av dessa regler har följaktligen per definition framställts för tidigt och kan därför inte tas upp till sakprövning.
Enligt klaganden har hans talan väckts mot en rättsakt som går honom emot, varför den kan tas upp till sakprövning.
Domstolens bedömning
Klaganden har yrkat ogiltigförklaring dels av svaret av den 4 januari 2016, dels, i den mån det är nödvändigt, av avvisningsbeslutet av den 25 juli 2016. Domstolen ska således först pröva huruvida detta svar av den 4 januari 2016 utgör en rättsakt som går någon emot i den mening som avses i artikel 90.2 i tjänsteföreskrifterna.
Enligt denna bestämmelse kan varje person på vilken tjänsteföreskrifterna ska tillämpas vända sig till tillsättningsmyndigheten med klagomål över en åtgärd som går honom emot. I artikel 91.1 i tjänsteföreskrifterna föreskrivs att Europeiska unionens domstol ska ha behörighet i alla tvister mellan unionen och varje person som omfattas av dessa tjänsteföreskrifter vad gäller rättsenligheten av en åtgärd som går emot en sådan person enligt vad som avses i artikel 90.2. Dessa bestämmelser är analogt tillämpliga på talan som väckts av övriga anställda enligt artikel 117 i anställningsvillkoren.
Enligt domstolens praxis omfattar begreppet rättsakter som går någon emot, i den mening som avses i artikel 90.2 i tjänsteföreskrifterna, endast sådana rättsakter eller åtgärder som har bindande rättsverkningar som direkt och omedelbart kan påverka klagandens intressen, genom att klart förändra dennes rättsliga ställning (dom av den 18 juni 2020, kommissionen/RQ,
C‑831/18 P
,
EU:C:2020:481
, punkt
och där angiven rättspraxis).
För att avgöra huruvida den angripna rättsakten har sådana rättsverkningar är det nödvändigt att se till rättsaktens innebörd och att bedöma dessa verkningar mot bakgrund av objektiva kriterier, såsom rättsaktens innehåll, i förekommande fall med beaktande av det sammanhang i vilket den antogs och den antagande institutionens befogenheter (se, analogt, dom av den 6 oktober 2021, Poggiolini/parlamentet,
C‑408/20 P
,
EU:C:2021:806
, punkt
och där angiven rättspraxis, samt dom av den 12 juli 2022, Nord Stream 2/parlamentet och rådet,
C‑348/20 P
,
EU:C:2022:548
, punkt
samt där angiven rättspraxis).
Frågan huruvida en rättsakt direkt kan påverka en fysisk eller juridisk persons rättsliga ställning kan således inte bedömas enbart utifrån det faktum att rättsakten har formen av ett e-postmeddelande. Ett sådant synsätt skulle nämligen innebära att formen för den rättsakt som är föremål för talan sätts före rättsaktens innebörd (se, för ett liknande resonemang, dom av den 12 juli 2022, Nord Stream 2/parlamentet och rådet,
C‑348/20 P
,
EU:C:2022:548
, punkterna
och
samt där angiven rättspraxis).
I enlighet med den rättspraxis som det erinrats om i punkt 96 i förevarande dom ska således innehållet i svaret av den 4 januari 2016 prövas med beaktande av sammanhanget för detta svar och befogenheterna hos den institution som utfärdat svaret.
Såsom framgår av de handlingar som ingetts till domstolen begärde klaganden genom ett e-postmeddelande av den 4 januari 2016 att chefen för pensionsavdelningen vid PMO skulle klargöra vilka följder 2014 års reform skulle få för hans situation till följd av att avtalet av den 16 maj 2014 hade undertecknats. Chefen för pensionsavdelningen svarade den 4 januari 2016 att klagandens pensionsrättigheter hade ändrats på grund av det nya anställningsavtalet. Den normala pensionsåldern för honom och den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheter uppgavs ha ändrats till 66 år respektive 1,8 procent, från och med den 1 juni 2014.
Det framgår även av handlingarna i målet att denna chef hade avslutat e‑postmeddelandet med följande formulering: ”Jag hoppas att dessa upplysningar kan vara er till nytta.” Chefens signatur åtföljdes dessutom av följande varning: ”Detta meddelande skickas i informativt syfte och utgör inte ett sådant beslut av tillsättningsmyndigheten/anställningsmyndigheten som kan överklagas enligt artikel 90 i tjänsteföreskrifterna.”
Svaret av den 4 januari 2016 innehöll visserligen tecken på att PMO ville ge det ett rent informativt syfte. Det innehöll emellertid även tydliga påståenden i den mån chefen för pensionsavdelningen vid PMO bekräftade för klaganden att hans ”pensionsrättigheter faktiskt [hade] ändrats till följd av ändringen av anställningsavtalet”.
Även om pensionsåldern och den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheterna, såsom kommissionen har påpekat, fastställs i tjänsteföreskrifterna och inte av administrationen, kan det emellertid konstateras att chefen i sitt svar av den 4 januari 2016 inte endast informerade klaganden om innehållet i tjänsteföreskrifternas bestämmelser såsom dessa följer av 2014 års reform. Istället uppgav chefen att dessa bestämmelser hädanefter var tillämpliga på klaganden och, underförstått men nödvändigtvis, att han inte kunde omfattas av övergångsbestämmelserna i artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren. Detta svar kan således inte anses ge klaganden endast en upplysning om innehållet i tjänsteföreskrifterna och anställningsvillkoren, utan ska även anses utgöra en upplysning om vilka bestämmelser i dessa texter som administrationen ansåg var tillämpliga på hans situation.
Dessa uppgifter innebär, såsom generaladvokaten har påpekat i punkt 85 i sitt förslag till avgörande, att det kan uteslutas att svaret av den 4 januari 2016, med hänsyn till dess innehåll, kan anses ha ett rent informativt syfte.
Detta svar, som tillhandahölls av en chef för pensionsavdelningen vid PMO, det vill säga den avdelning som ansvarade för förvaltning och utbetalning av pensioner för kommissionens personal, kunde nämligen direkt och omedelbart påverka klagandens intressen genom att väsentligt förändra hans rättsliga ställning, särskilt vad gäller fastställandet av den ålder vid vilken han, enligt gällande rätt, det vill säga de bestämmelser som är i kraft vid den relevanta tidpunkten, kan gå i pension.
Denna bedömning vinner stöd av de befogenheter som innehas av upphovsmannen till svaret. Det är nämligen ostridigt att svaret har lämnats av den avdelning som ansvarar för förvaltning och utbetalning av pensioner till kommissionens personal, utan att det har bestritts att kommissionen var behörig att anta beslut på området med bindande rättsverkningar vad gäller klaganden i den mening som avses i den rättspraxis som det erinrats om i punkt 95 i förevarande dom.
Kommissionen vidhåller emellertid att när det gäller pensionsrättigheter kan en åtgärd som har rättsverkningar endast vidtas när den anställde går i pension, vilket bekräftas av tribunalens dom av den 3 april 1990, Pfloeschner/kommissionen (
T‑135/89
,
EU:T:1990:26
).
Även om det visserligen är riktigt att pensionsrättigheter före pensioneringen, vilken är en osäker framtida händelse, utgör virtuella rättigheter vars skapande pågår dag för dag, är det icke desto mindre så att ett förvaltningsbeslut varigenom följer att en anställd inte ska omfattas av förmånligare bestämmelser vad gäller årlig intjäningsgrad för dessa rättigheter och normal pensionsålder omedelbart och direkt påverkar den berördes rättsliga ställning, trots att denna rättsakt först kommer att verkställas senare. Annars skulle klaganden inte kunna få kännedom om sina rättigheter förrän vid pensioneringen och skulle fram till denna tidpunkt befinna sig i en situation präglad av osäkerhet, inte bara vad gäller hans ekonomiska situation utan även vad gäller den ålder vid vilken han kan ansöka om att gå i pension, vilket skulle göra det omöjligt för honom att genast anta en optimal personlig handlingsplan för att planera sin framtid i enlighet med sina önskningar. Av detta följer att det för klaganden har uppstått ett aktuellt berättigat intresse av att redan nu i domstol få fastställd en osäker omständighet, såsom hans pensionsålder och den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheterna (se, för ett liknande resonemang, dom av den 1 februari 1979, Deshormes/kommissionen,
17/78
,
EU:C:1979:24
, punkterna
–
).
Det ska vidare erinras om att mellankommande åtgärder som syftar till att förbereda det slutliga beslutet i princip inte utgör rättsakter som kan bli föremål för en talan om ogiltigförklaring (se, analogt, dom av den 3 juni 2021, Ungern/parlamentet,
C‑650/18
,
EU:C:2021:426
, punkt
och där angiven rättspraxis).
Konstaterandet att en rättsakt från en institution utgör en mellankommande åtgärd som inte uttrycker en institutions slutliga ståndpunkt räcker emellertid inte för att på ett systematiskt sätt visa att denna rättsakt inte utgör en rättsakt mot vilken talan kan väckas (se, för ett liknande resonemang, dom av den 6 oktober 2021, Poggiolini/parlamentet,
C‑408/20 P
,
EU:C:2021:806
, punkt
).
Det framgår nämligen av domstolens praxis att en mellankommande rättsakt som har självständiga rättsverkningar kan bli föremål för en talan om ogiltigförklaring, om det kan fastställas att den rättsstridighet som denna rättsakt är behäftad med inte kan avhjälpas i samband med en talan mot det slutliga beslut i vars beredande den ingår (se, analogt, dom av den 3 juni 2021, Ungern/parlamentet,
C‑650/18
,
EU:C:2021:426
, punkt
och där angiven rättspraxis).
När ett bestridande av en mellankommande rättsakt i ett sådant förfarande inte kan säkerställa klaganden ett effektivt domstolsskydd mot rättsaktens verkningar kan klaganden således väcka talan om ogiltigförklaring av rättsakten (se, analogt, dom av den 6 oktober 2021, Poggiolini/parlamentet,
C‑408/20 P
,
EU:C:2021:806
, punkt
och där angiven rättspraxis).
Såsom generaladvokaten har konstaterat i punkt 89 i sitt förslag till avgörande skulle klaganden, om han var tvungen att invänta det datum då han uppnådde den pensionsålder som den behöriga myndigheten hade fastställt för att kunna angripa det slutliga beslut som då fattas, genom vilket hans pensionsrättigheter slutgiltigt fastställdes, gå miste om allt effektivt domstolsskydd med vars hjälp han skulle kunna göra sina rättigheter gällande.
En sådan omständighet som en anställds pensionsålder kan visserligen, såsom kommissionen har gjort gällande, när som helst ändras av unionslagstiftaren fram till den tidpunkt då den anställdes pensionsrättigheter faktiskt fastställs. För att klaganden inte ska berövas det effektiva domstolsskydd som avses i föregående punkt, bör han emellertid ändå inte hindras från att få exakta upplysningar om sin normala pensionsålder enligt gällande rätt, oavsett en eventuell senare ändring av regelverket.
Eftersom en talan om ogiltigförklaring av det slutliga beslut som kommissionen antar när klaganden går i pension inte kan garantera honom ett effektivt domstolsskydd, ska svaret av den 4 januari 2016, vilket utgör en rättsakt som går någon emot i den mening som avses i artikel 90.2 i tjänsteföreskrifterna, under dessa omständigheter kunna bli föremål för en talan om ogiltigförklaring.
Av samtliga ovan anförda överväganden följer att den talan om ogiltigförklaring som klaganden väckte vid tribunalen kan tas upp till sakprövning.
Prövning i sak
Till stöd för sin talan vid tribunalen har klaganden åberopat en enda grund, nämligen felaktig rättstillämpning och åsidosättande av artikel 77 andra och femte styckena i tjänsteföreskrifterna, som är tillämplig på kontraktsanställda enligt artikel 109 i anställningsvillkoren, samt av artiklarna 21 andra stycket och 22.1 andra stycket i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, i den mån det framgår av svaret av den 4 januari 2016 att det datum då klaganden tillträdde sin tjänst som beaktades vid tillämpningen av dessa bestämmelser var den 1 juni 2014, det vill säga den dag då anställningen av den 16 maj 2014 inleddes, när det datum som borde ha beaktats var den 1 juli 2008 då han ursprungligen tillträdde sin tjänst vid kommissionen, som kontraktsanställd.
Det framgår av de handlingar som ingetts till domstolen att klaganden, sedan den 1 juli 2008, då han ursprungligen anställdes som kontraktsanställd vid PMO, oavbrutet har arbetat i unionens tjänst och bidragit till finansieringen av unionens pensionssystem.
Såsom framgår av punkt 80 i förevarande dom ska övergångsbestämmelserna avseende bibehållande av den årliga intjäningsgraden för pensionsrättigheter på 1,9 % samt rätten till avgångspension vid 64 års ålder och 8 månader, i enlighet med artikel 21 andra stycket respektive artikel 22.1 andra stycket i bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna, tillämpas på motsvarande sätt på klaganden enligt artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren.
Svaret av den 4 januari 2016 och avvisningsbeslutet av den 25 juli 2016 ska följaktligen ogiltigförklaras på grund av att de strider mot artikel 1.1 i bilagan till anställningsvillkoren.
Rättegångskostnader
Enligt artikel 184.2 i domstolens rättegångsregler ska domstolen besluta om rättegångskostnaderna när överklagandet bifalls och domstolen själv slutligt avgör saken.
Enligt artikel 138.1 i rättegångsreglerna, som enligt artikel 184.1 i rättegångsreglerna ska tillämpas i mål om överklagande, ska tappande part förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna, om detta har yrkats.
Klaganden har yrkat att kommissionen ska förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna. Kommissionen har tappat målet och ska därför bära sina rättegångskostnader och ersätta de kostnader som uppkommit för klaganden i målet om överklagande och i första instans.
Mot denna bakgrund beslutar domstolen (andra avdelningen) följande:
1)
Den dom som meddelades av Europeiska unionens tribunal den 24 mars 2021, Picard/kommissionen (
T‑769/16
,
EU:T:2021:153
), i ändrad lydelse enligt beslut av den 16 april 2021, Picard/kommissionen (
T‑769/16
,
EU:T:2021:200
), upphävs.
2)
Det svar som chefen för tjänstepensionsavdelningen vid kommissionens byrå för löneadministration och individuella ersättningar (PMO) lämnade den 4 januari 2016 och det beslut som direktören för direktorat E vid kommissionens generaldirektorat för personal fattade den 25 juli 2016 om avslag på Maxime Picards klagomål av den 4 april 2016 mot detta svar ogiltigförklaras.
3)
Europeiska kommissionen ska bära sina rättegångskostnader och ersätta de kostnader som uppkommit för Maxime Picard i målet om överklagande och i första instans.
Underskrifter
(
*1
) Rättegångsspråk: franska. | [
"Överklagande",
"Personalmål",
"Kontraktsanställda",
"Pension",
"Tjänsteföreskrifterna för tjänstemän i Europeiska unionen",
"2014 års reform",
"Förordning (EU, Euratom) nr 1023/2013",
"Bilaga XIII till tjänsteföreskrifterna",
"Artiklarna 21 andra stycket och 22.1 andra stycket",
"Övergångsbestämmelser om årlig intjäningsgrad av pensionsrättigheter och pensionsålder",
"Anställningsvillkoren för övriga anställda i Europeiska unionen",
"Bilaga",
"Artikel 1.1",
"Analog tillämpning av dessa övergångsbestämmelser på övriga anställda som var i tjänst den 31 december 2013",
"Den kontraktsanställdes undertecknande av ett nytt anställningsavtal",
"Rättsakt som går någon emot",
"Effektivt domstolsskydd"
] |
61994CJ0013 | sv | Domskäl
1 Industrial Tribunal, Truro, har i beslut av den 11 januari 1994, som inkommit till domstolen den 13 januari samma år, enligt artikel 177 i EG-fördraget ställt två frågor i begäran om förhandsavgörande angående tolkningen av rådets direktiv 76/207/EEG av den 9 februari 1976 om genomförandet av principen om likabehandling av kvinnor och män i fråga om tillgång till anställning, yrkesutbildning och befordran samt arbetsvillkor (EGT nr L 39, s. 40, nedan kallat direktivet).
2 Frågorna har uppkommit i en tvist mellan P. å ena sidan och S. och Cornwall County Council å den andra.
3 P., sökande i målet inför den nationella domstolen, arbetade som förvaltare vid en skola som vid tidpunkten för händelserna löd under Cornwall City Council, den lokalt ansvariga myndigheten. Ett år efter att P. anställts underrättade denne skolans rektor och administrative chef S. om sin avsikt att undergå behandling i syfte att byta kön. Denna behandling inleddes med en period kallad "life test" under vilken P. klädde sig och uppförde sig som en kvinna, varpå följde kirurgiska ingrepp som syftade till att ge P. en kvinnlig fysik.
4 Efter att ha genomgått en kirurgisk behandling bestående av mindre operationer, varslades P. i början av september 1992 om uppsägning till den 31 december 1992. Det slutgiltiga kirurgiska ingreppet ägde rum innan uppsägningen verkställts men efter det att besked därom lämnats.
5 P. väckte talan mot S. och Cornwall County Council vid Industrial Tribunal och anförde att hon var offer för diskriminering på grund av kön. S. och Cornwall County Council hävdade att hon hade sagts upp på grund av arbetsbrist.
6 Det framgår av beslutet om hänskjutande att den verkliga anledningen till uppsägningen var P:s avsikt att byta kön, trots att arbetsbrist faktiskt förelegat inom skolan.
7 Industrial Tribunal konstaterade därefter att en sådan situation inte omfattades av Sex Discrimination Act av år 1975 (lag om könsdiskriminering), så till vida att det endast är de fall då en kvinna eller en man har särbehandlats med anledning av sitt kön som är reglerade i engelsk rätt. Enligt engelsk rätt anses P. fortfarande vara av manligt kön. Om P. före sin könsbytesoperation hade varit av kvinnligt kön, skulle arbetsgivaren likaledes ha sagt upp henne med anledning av operationen i fråga. Den nationella domstolen vill likväl få klarhet i om denna situation kan anses falla in under direktivets tillämpningsområde.
8 Av artikel 1.1 i direktivet framgår att syftet med detta är att i medlemsstaterna realisera principen om likabehandling av kvinnor och män, särskilt i fråga om tillgång till anställning, däribland befordran, yrkesutbildning liksom arbetsvillkor. Likabehandlingsprincipen innebär vidare, enligt artikel 2.1 i direktivet, att "... det inte får förekomma någon som helst diskriminering på grund av kön, vare sig direkt eller indirekt".
9 Enligt det tredje övervägandet i ingressen utgör dessutom likabehandling av kvinnliga och manliga arbetstagare ett av gemenskapens mål, när bl.a. harmonisering av levnads- och arbetsvillkor skall främjas.
10 Industrial Tribunal, som var osäker på huruvida direktivets tillämpningsområde är vidare än den engelska lagstiftningens, har beslutat att förklara målet vilande samt att begära att domstolen skall meddela förhandsavgörande av följande frågor:
"1) Strider, med hänsyn till syftet med direktiv 76/207/EEG som i dess artikel 1 anges vara att realisera principen om likabehandling av kvinnor och män i fråga om tillgång till anställning ... , uppsägningen av en transsexuell som beror på dennes könsbyte ['gender reassignment'] mot direktivet?
2) Är det enligt artikel 3 i ovan nämnda direktiv om diskriminering på grund av kön förbjudet att diskriminera en anställd med anledning av att denne är transsexuell"?
11 Inledningsvis bör konstateras att artikel 3 i direktivet, som den nationella domstolen hänvisar till, gäller tillämpningen av likabehandlingsprincipen mellan män och kvinnor i fråga om tillgång till anställning.
12 En uppsägning, som den i målet inför den nationella domstolen, skall bedömas utifrån artikel 5.1 i direktivet som har följande lydelse:
"Tillämpningen av likabehandlingsprincipen i fråga om arbetsvillkor, inklusive villkor för att ett anställningsförhållande skall upphöra, innebär att kvinnor och män skall vara garanterade samma villkor utan diskriminering på grund av kön".
13 De båda frågorna i begäran om förhandsavgörande, som bör bedömas samtidigt, skall således förstås som syftande till att utröna huruvida uppsägningen av en transsexuell som beror på dennes könsbyte strider mot artikel 5.1 i direktivet med hänsyn till syftet med detta.
14 Den brittiska regeringen har liksom kommissionen hävdat att om en person sägs upp på grund av att denne är transsexuell eller på grund av en könsbytesoperation, utgör detta inte könsdiskriminering i direktivets mening.
15 Till stöd för denna slutsats har den brittiska regeringen särskilt anfört att det framgår av beslutet om hänskjutande att arbetsgivaren likaledes skulle ha sagt upp P. om denne hade varit kvinna och undergått en operation för att bli man.
16 Till att börja med bör påpekas att, som Europeiska domstolen för de mänskliga rättigheterna har konstaterat, "[m]ed 'transsexuella' avses vanligen personer som samtidigt som de i fysisk bemärkelse tillhör det ena könet känner att de tillhör det motsatta. De försöker ofta uppnå en mer sammanhängande och mindre tvetydig identitet genom att genomgå medicinsk behandling och kirurgiska ingrepp för att anpassa sina fysiska egenskaper till sitt psyke. Transsexuella som har genomgått en sådan operation utgör en tämligen väl avgränsad och identifierbar grupp" (domen i målet Rees av den 17 oktober 1986, serie A, volym 106, punkt 38).
17 Det bör därefter påpekas att principen om likabehandling "av män och kvinnor" som direktivet hänvisar till i sin rubrik och ingress liksom i sina bestämmelser, innebär att det inte får "förekomma någon som helst diskriminering på grund av kön", vilket framgår särskilt av artiklarna 2.1 och 3.1.
18 Direktivet utgör således inom området i fråga inte annat än ett uttryck för jämlikhetsprincipen, en av gemenskapsrättens grundläggande principer.
19 Som domstolen har konstaterat upprepade gånger, utgör rätten att inte bli diskriminerad på grund av sitt kön dessutom en av de grundläggande mänskliga rättigheterna som domstolen har att säkerställa respekten för (se i detta avseende dom av den 15 juni 1978, Defrenne, 149/77, Rec. s. 1365, punkterna 26 och 27, samt dom av den 20 mars 1984, Razzouk och Beydoun mot kommissionen, 75/82 och 117/82, Rec. s. 1509, punkt 16).
20 Mot denna bakgrund kan inte direktivets tillämpningsområde inskränkas endast till diskriminering som beror på tillhörigheten till endera könet. Med beaktande av direktivets syfte och arten av de rättigheter som det syftar till att skydda, kan direktivet även tillämpas på fall av diskriminering som har sitt ursprung, som i föreliggande fall, i den berördes könsbyte.
21 Sådan diskriminering grundas i själva verket huvudsakligen, om inte uteslutande, på den berördes kön. Då en person sägs upp på grund av att hon ämnar genomgå eller har genomgått könsbyte, utsätts denna person således för en ogynnsam behandling i jämförelse med andra av det kön som personen ansågs tillhöra före operationen.
22 Att ha överseende med en sådan diskriminering skulle innebära en kränkning av den värdighet och frihet som en sådan person har rätt till och som domstolen har att skydda.
23 Uppsägningen av en sådan person skall, mot denna bakgrund, anses strida mot artikel 5.1 i direktivet. Det skulle inte kunna förhålla sig annorlunda annat än om uppsägningen kunde anses vara berättigad enligt artikel 2.2 i direktivet. Ingenting i akten tyder emellertid på att detta varit fallet i målet inför den nationella domstolen.
24 Av det ovanstående följer att de frågor som har ställts av Industrial Tribunal skall besvaras så, att uppsägningen av en transsexuell som beror på dennes könsbyte strider med hänsyn till syftet med direktivet mot artikel 5.1 i detsamma.
Beslut om rättegångskostnader
Rättegångskostnader
25 De kostnader som har förorsakats Förenade kungariket och Europeiska gemenskapernas kommission, som har inkommit med yttranden till domstolen, är inte ersättningsgilla. Eftersom förfarandet i förhållande till parterna i målet vid den nationella domstolen utgör ett led i beredningen av samma mål, ankommer det på den nationella domstolen att besluta om rättegångskostnaderna.
Domslut
På dessa grunder beslutar
DOMSTOLEN
- angående de frågor som genom beslut av den 11 januari 1994 förts vidare av Industrial Tribunal, Truro, följande dom:
Med hänsyn till syftet med rådets direktiv 76/207/EEG av den 9 februari 1976 om genomförandet av principen om likabehandling av kvinnor och män i fråga om tillgång till anställning, yrkesutbildning och befordran samt arbetsvillkor, strider uppsägningen av en transsexuell som beror på dennes könsbyte mot artikel 5.1 i direktivet. | [
"Likabehandling av män och kvinnor",
"Uppsägning av en transsexuell"
] |
62009TJ0477 | el | του τμήματος προσφυγών:
Ακύρωση της προσβαλλομένης αποφάσεως και απόρριψη της ανακοπής στο σύνολό της
Διατακτικό
Το Γενικό Δικαστήριο αποφασίζει:
1)
Ακυρώνει την απόφαση του τετάρτου τμήματος προσφυγών του Γραφείου Εναρμονίσεως στο πλαίσιο της Εσωτερικής Αγοράς (εμπορικά
σήματα, σχέδια και υποδείγματα) (ΓΕΕΑ) της 24ης Σεπτεμβρίου 2009 (υπόθεση R 1008/2008-4) καθόσον έκανε δεκτή την προσφυγή
που άσκησε η Bricocenter Italia Srl ενώπιον του τμήματος προσφυγών σχετικά με τις υπηρεσίες «διαφήμισης», «διαχείρισης επιχειρήσεων»
και «εμπορικής διοίκησης», τις οποίες αφορούσε η αίτηση καταχώρισης κοινοτικού σήματος.
2)
Απορρίπτει την προσφυγή κατά τα λοιπά.
3)
Οι ATB Norte, SL, Bricocenter Italia και το ΓΕΕΑ θα φέρουν τα δικαστικά έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν κατά την ενώπιον του Γενικού
Δικαστηρίου διαδικασία. | [
"Κοινοτικό σήμα",
"Διαδικασία ανακοπής",
"Αίτηση καταχωρίσεως εικονιστικού κοινοτικού σήματος BRICO CENTER",
"Προγενέστερα εικονιστικά κοινοτικά σήματα ATB CENTROS DE BRICOLAGE Brico Centro και CENTROS DE BRICOLAGE BricoCentro",
"Σχετικός λόγος απαραδέκτου",
"Κίνδυνος συγχύσεως",
"Άρθρο 8, παράγραφος 1, στοιχείο β΄, του κανονισμού (ΕΚ) 207/2009"
] |
62012CJ0425 | sk | Návrh na začatie prejudiciálneho konania sa týka výkladu smernice Rady 93/38/EHS zo 14. júna 1993 o koordinácii postupov verejného obstarávania subjektov pôsobiacich vo vodnom, energetickom, dopravnom a telekomunikačnom sektore (
Ú. v. ES L 199, s. 84
; Mim. vyd. 06/002, s. 194), zmenenej a doplnenej smernicou Európskeho parlamentu a Rady 98/4/ES zo 16. februára 1998 (
Ú. v. ES L 101, s. 1
; Mim. vyd. 06/003, s. 91, ďalej len „smernica 93/38“).
Tento návrh bol podaný v rámci sporu medzi spoločnosťou Portgás – Sociedade de Produção e Distribuição de Gás SA (ďalej len „Portgás“) a Ministério da Agricultura, do Mar, do Ambiente e do Ordenamento do Território (ministerstvo poľnohospodárstva, mora, životného prostredia a územného usporiadania, ďalej len „Ministério“), ktorého predmetom je rozhodnutie nariaďujúce vymáhanie finančnej pomoci, ktorá bola poskytnutá tejto spoločnosti v rámci Európskeho fondu pre regionálny rozvoj z dôvodu, že Portgás pri kúpe plynomerov od inej spoločnosti nedodržala pravidlá práva Únie, ktoré sa uplatňujú v oblasti verejného obstarávania.
Právny rámec
Právo Únie
Článok 2 ods. 1 smernice 93/38 stanovuje:
„Táto smernica platí pre obstarávateľov, ktorí:
a)
sú verejnoprávnymi orgánmi alebo verejnými podnikmi a vykonávajú jednu z činností uvedených v odseku 2;
b)
keď nie sú verejnoprávnymi orgánmi alebo verejnými podnikmi, vykonávajú ako jednu zo svojich činností ktorúkoľvek z činností uvedených v odseku 2, alebo akúkoľvek ich kombináciu a pôsobia na základe špeciálnych alebo výhradných práv udelených príslušným orgánom členského štátu.“
Jednou z činností uvedených v článku 2 ods. 2 smernice 93/38 je zabezpečenie alebo prevádzka pevných sietí určených na to, aby poskytovali verejnosti služby spojené s výrobou, dopravou alebo distribúciou plynu.
Podľa článku 4 ods. 1a 2 tejto smernice:
„1. Pri verejnom obstarávaní tovarov, prác alebo služieb, alebo organizovaní súťaží návrhov, obstarávatelia použijú postupy, ktoré sú prispôsobené ustanoveniam tejto smernice.
2. Obstarávatelia zabezpečia, aby neexistovala žiadna diskriminácia medzi rôznymi dodávateľmi, zhotoviteľmi alebo poskytovateľmi služby.“
Článok 14 ods. 1 písm. c) bod i) uvedenej smernice stanovuje, že táto smernica sa uplatní na zmluvy uzatvorené obstarávateľmi vykonávajúcimi činnosti v oblasti dopravy alebo distribúcie plynu, pokiaľ predpokladaná hodnota týchto zmlúv bez dane z pridanej hodnoty je minimálne 400000 eur.
Podľa článku 15 smernice 93/38 zmluvy na dodanie tovaru a zhotovenie práce a zmluvy, ktorých predmetom sú služby uvedené v prílohe XVI A tejto smernice, sa uzatvárajú podľa ustanovení hláv III, IV a V tejto smernice.
Podľa článku 45 ods. 2 smernice 93/38 bola Portugalská republika povinná prijať a uplatňovať opatrenia potrebné na dosiahnutie súladu s touto smernicou najneskôr do 1. januára 1998. Zmeny uvedenej smernice vykonané smernicou 98/4 mali byť prebraté do portugalského vnútroštátneho právneho poriadku najneskôr do 16. februára 2000.
Portugalské právo
Smernica 93/38 bola prebratá do portugalského právneho poriadku zákonným dekrétom č. 223/2001 z 9. augusta 2001 (
Diário da República
I, séria A, č. 184, z 9. augusta 2001, s. 5002). Podľa jeho článku 53 ods. 1 nadobudol zákonný dekrét č. 223/2001 účinnosť 120 dní po dni jeho uverejnenia.
Spor vo veci samej a prejudiciálna otázka
Portgás je akciová spoločnosť založená podľa portugalského práva, ktorá vykonáva činnosť v sektore výroby a distribúcie zemného plynu.
Dňa 7. júla 2001 Portgás uzavrela so spoločnosťou Soporgás – Sociedade Portuguesa de Gás Lda zmluvu na dodávku plynomerov. Hodnota tejto zmluvy bola 532736,92 eura.
Dňa 21. decembra 2001 podala Portgás žiadosť o spolufinancovanie zo strany Spoločenstva v rámci Európskeho fondu pre regionálny rozvoj, ktorá bola schválená. Zmluva o pridelení finančnej pomoci určenej na úhradu oprávnených výdavkov projektu POR/3.2/007/DREN, ktorého súčasťou bola kúpa plynomerov, bola podpísaná 11. októbra 2002.
V nadväznosti na audit projektu, ktorý vykonala Inspecção‑Geral das Finanças (Všeobecná finančná inšpekcia) 29. októbra 2009, gestor Programa Operacional Norte (operačný program Sever) nariadil vymáhanie finančnej pomoci, ktorá bola poskytnutá spoločnosti Portgás v rámci tohto projektu z dôvodu, že Portgás v súvislosti s kúpou uvedených plynomerov porušila pravidlá práva Únie v oblasti verejného obstarávania, a preto všetky výdavky, ktoré boli predmetom verejného spolufinancovania, boli neoprávnenými výdavkami.
Portgás podala na Tribunal Administrativo e Fiscal do Porto špeciálnu správnu žalobu, aby dosiahla zrušenie tohto rozhodnutia, ktorým sa nariadilo toto vymáhanie. Táto spoločnosť na tomto súde uviedla, že Portugalská republika od nej ako od súkromného podniku nemohla vyžadovať dodržiavanie ustanovení smernice 93/38. Podľa uvedenej smernice totiž v čase uzatvorenia zmluvy so spoločnosťou Soporgás – Sociedade Portuguesa de Gás Lda ustanovenia tejto smernice ešte neboli prebraté do portugalského právneho poriadku a z tohto dôvodu nemohli mať voči nej priamy účinok.
Ministério na vnútroštátnom súde uviedlo, že smernica 93/38 je adresovaná nielen členským štátom, ale aj všetkým obstarávateľom, ktorí sú definovaní v tejto smernici. Podľa Ministério sa na spoločnosť Portgás v postavení koncesionára poskytujúceho výhradnú verejnú službu v oblasti, na ktorú sa vzťahuje koncesia, vzťahovali povinnosti vyplývajúce z tejto smernice.
Keďže Tribunal Administrativo e Fiscal do Porto mal pochybnosti o výklade ustanovení práva Únie uplatňovaných v spore vo veci samej, rozhodol prerušiť konanie a položiť Súdnemu dvoru túto prejudiciálnu otázku:
„Môžu sa článok 4 ods. 1 a článok 14 ods. 1 písm. c) bod i) [smernice 93/38], ako aj ostatné ustanovenia [tejto smernice] alebo všeobecné uplatniteľné zásady práva Spoločenstva vykladať v tom zmysle, že ukladajú povinnosti jednotlivým koncesionárom – najmä subjektu uvedenému v článku 2 ods. 1 písm. b) [smernice 93/38] – poskytujúcim verejné služby, pokiaľ Portugalská republika ešte neprebrala túto smernicu do svojho vnútroštátneho práva, a že Portugalská republika sa voči uvedenému koncesionárovi môže odvolávať na nesplnenie týchto povinností prostredníctvom právneho aktu vydaného niektorým ministerstvom?“
O prejudiciálnej otázke
Svojou otázkou sa vnútroštátny súd v podstate pýta, či sa možno dovolávať článku 4 ods. 1, článku 14 ods. 1 písm. c) bodu i) a článku 15 smernice 93/38 voči súkromnému podniku výlučne z dôvodu, že tento podnik je výhradným koncesionárom poskytujúcim službu vo verejnom záujme, ktorý spadá do osobnej pôsobnosti tejto smernice, a ak áno, či orgány dotknutého členského štátu sa môžu dovolávať týchto ustanovení, pokiaľ uvedená smernica ešte nebola prebratá do vnútroštátneho poriadku tohto členského štátu.
Na úvod treba pripomenúť, že podľa ustálenej judikatúry Súdneho dvora vo všetkých prípadoch, keď sa ustanovenia smernice javia z hľadiska ich obsahu ako bezpodmienečné a dostatočne presné, majú jednotlivci právo sa ich dovolávať pred vnútroštátnymi súdmi voči štátu, pokiaľ štát neprebral smernicu do vnútroštátneho právneho poriadku v stanovenej lehote alebo ju neprebral správne (pozri najmä rozsudky z 19. januára 1982, Becker,
8/81, Zb. s. 53
, bod 25, ako aj z 24. januára 2012, Dominguez, C‑282/10, bod 33 a citovanú judikatúru).
Pokiaľ ide o článok 4 ods. 1, článok 14 ods. 1 písm. c) bod i) a článok 15 smernice 93/38, treba uviesť, že tieto ustanovenia od obstarávateľov vykonávajúcich činnosti najmä v sektoroch dopravy alebo distribúcie plynu bezpodmienečne a presne vyžadujú, aby uzatvorili zmluvy na dodanie tovaru, ktorého predpokladaná hodnota bez DPH je minimálne 400000 eur, podľa ustanovení hláv III, IV a V tejto smernice a zabezpečili, že nedôjde k diskriminácii dodávateľov, zhotoviteľov alebo poskytovateľov služieb.
Z uvedeného vyplýva, že tieto ustanovenia smernice 93/38 sú bezpodmienečné a dostatočne presné, aby bolo možné dovolávať sa ich pred vnútroštátnymi súdmi.
Za týchto okolností treba určiť, či uvedené ustanovenia možno na vnútroštátnych súdoch uplatniť voči súkromnému podniku, akým je spoločnosť Portgás, ktorá je výhradným koncesionárom poskytujúcim verejnú službu.
V tejto súvislosti treba pripomenúť, že podľa článku 288 tretieho odseku ZFEÚ záväzná povaha smernice, na ktorej je založená možnosť odvolávať sa na ňu, existuje z tohto pohľadu iba vo vzťahu ku „každému členskému štátu, ktorému je smernica určená“. Podľa ustálenej judikatúry z toho vyplýva, že smernica sama osebe nemôže ukladať povinnosti jednotlivcovi, a teda sa voči nemu nemožno odvolávať na ustanovenie smernice ako také na vnútroštátnom súde (rozsudky z 8. októbra 1987, Kolpinghuis Nijmegen,
80/86, Zb. s. 3969
, bod 9; zo 14. júla 1994, Faccini Dori,
C-91/92, Zb. s. I-3325
, bod 20, ako aj Dominguez, už citovaný, bod 37 a citovaná judikatúra).
Pokiaľ ide o subjekty, voči ktorým sa možno dovolávať ustanovení smernice, z judikatúry Súdneho dvora vyplýva, že týchto ustanovení sa možno dovolávať voči štátu bez ohľadu na to, či tento štát koná ako zamestnávateľ alebo ako verejný orgán. V obidvoch prípadoch treba totiž zabrániť tomu, aby štát mohol využiť výhodu vyplývajúcu z vlastného nerešpektovania práva Únie (pozri v tomto zmysle rozsudky z 26. februára 1986, Marshall,
152/84, Zb. s. 723
, bod 49; z 12. júla 1990, Foster a i.,
C-188/89, Zb. s. I-3313
, bod 17, ako aj Dominguez, už citovaný, bod 38).
Podľa ustálenej judikatúry medzi subjekty, voči ktorým sa možno dovolávať ustanovení smernice, ktoré môžu mať priame účinky, patrí organizácia, ktorá bola bez ohľadu na svoju právnu formu v zmysle aktu verejného orgánu poverená poskytovať pod kontrolou tohto orgánu službu vo verejnom záujme a na tento účel disponuje mimoriadnymi právomocami v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami (rozsudky Foster a i., už citovaný, bod 20; zo 14. septembra 2000, Collino a Chiappero,
C-343/98, Zb. s. I-6659
, bod 23; z 5. februára 2004, Rieser Internationale Transporte,
C-157/02, Zb. s. I-1477
, bod 24; z 19. apríla 2007, Farrell,
C-356/05, Zb. s. I-3067
, bod 40, ako aj Dominguez, už citovaný, bod 39).
Z tejto judikatúry vyplýva, že aj keď jednotlivec spadá do osobnej pôsobnosti smernice, nemôže sa na vnútroštátnych súdoch dovolávať ustanovení smernice ako takých. Generálny advokát v bode 41 svojich návrhov uviedol, že samotná skutočnosť, že súkromný podnik, ktorý je výhradným koncesionárom poskytujúcim verejnú službu, je jedným zo subjektov výslovne patriacich do pôsobnosti smernice 93/38, nemá za následok, že sa voči tomuto podniku možno dovolávať ustanovení tejto smernice.
Je totiž potrebné, aby uvedená služba vo verejnom záujme bola poskytovaná pod kontrolou verejného orgánu a aby uvedený podnik disponoval mimoriadnymi právomocami v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami (pozri v tomto zmysle rozsudok Rieser Internationale Transporte, už citovaný, body 25 až 27).
Pokiaľ ide o situáciu spoločnosti Portgás, z rozhodnutia vnútroštátneho súdu vyplýva, že tento podnik bol ako výhradný koncesionár poverený Portugalskou republikou výkonom služby vo verejnom záujme, a to prevádzkovaním distribučnej siete plynu v oblasti severného Portugalska.
Informácie poskytnuté vnútroštátnym súdom však neumožňujú Súdnemu dvoru určiť, či v čase skutkových okolností veci samej táto služba vo verejnom záujme bola poskytovaná pod kontrolou štátnych orgánov a či Portgás mala mimoriadne právomoci v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami.
V súvislosti s otázkou, či uvedená služba vo verejnom záujme bola poskytovaná pod kontrolou portugalských orgánov, treba uviesť, že Portgás uviedla, a to bez toho, aby tomu portugalská vláda odporovala, že Portugalská republika nie je ani väčšinovým, ani výlučným vlastníkom jej základného kapitálu a že táto republika nemôže ani menovať členov jej riadiacich a kontrolných orgánov, ani dávať pokyny v súvislosti s riadením jej činnosti súvisiacej s verejnými službami. Zo spisu predloženého Súdnemu dvoru však jasne nevyplýva, či tieto okolnosti boli splnené aj v čase, kedy došlo ku skutkovým okolnostiam vo veci samej.
Pokiaľ ide o otázku, či Portgás mala mimoriadne právomoci v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami, treba uviesť, že hoci tento podnik podľa koncesionárskej zmluvy mal špeciálne a výhradné práva, neznamená to, ako uviedol generálny advokát v bode 39 svojich návrhov, že mal takéto mimoriadne právomoci. Okolnosť, že Portgás mohla požadovať, aby sa uskutočnilo vyvlastnenie, ktoré je potrebné na vybudovanie a prevádzku infraštruktúr, ale sama ho nemohla realizovať, však nepostačuje sama osebe na to, aby sa pripustilo, že Portgás mala mimoriadne právomoci v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami.
Za týchto okolností prináleží vnútroštátnemu súdu, aby preveril, či v čase skutkových okolností veci samej bola Portgás organizáciou, ktorá pod kontrolou verejného orgánu poskytuje službu vo verejnom záujme, a či tento podnik mal na tento účel takéto mimoriadne právomoci.
Za predpokladu, že by Portgás bola jedným zo subjektov, voči ktorým sa jednotlivec podľa judikatúry citovanej v bode 24 môže dovolávať ustanovení smernice 93/38, treba preskúmať otázku, či sa týchto ustanovení môžu voči spoločnosti Portgás dovolávať aj portugalské orgány.
V tejto súvislosti treba uviesť, že Súdny dvor síce rozhodol, že jednotlivci sa môžu dovolávať bezpodmienečných a dostatočne presných ustanovení voči organizácii, ktorá pod kontrolou verejného orgánu poskytuje službu vo verejnom záujme a disponuje na tento účel mimoriadnymi právomocami (pozri v tomto zmysle rozsudky Foster a i., už citovaný, body 18 a 20, ako aj Dominguez, už citovaný, body 38 a 39, ako aj citovanú judikatúru), avšak predmetná vec spadá do iného kontextu než táto judikatúra.
V kontexte predmetnej veci treba uviesť, že podľa judikatúry Súdneho dvora, povinnosť členských štátov prijať všetky opatrenia potrebné na dosiahnutie výsledku stanoveného smernicou je záväznou povinnosťou, ktorú stanovuje článok 288 tretí odsek ZFEÚ a samotná smernica. Túto povinnosť prijať všetky všeobecné alebo osobitné opatrenia majú všetky orgány členských štátov (pozri rozsudok z 18. decembra 1997, Inter‑Environnement Wallonie,
C-129/96, Zb. s. I-7411
, bod 40 a citovanú judikatúru), ako aj organizácie, ktoré pod kontrolou verejného orgánu poskytujú službu vo verejnom záujme a disponujú na tento účel mimoriadnymi právomocami. Z toho vyplýva, že orgány členských štátov musia zabezpečiť, aby tieto organizácie dodržiavali ustanovenia smernice 93/38.
Bolo by totiž nekoherentné rozhodnúť, že štátne orgány a organizácie, ktoré spĺňajú podmienky uvedené v bode 24 tohto rozsudku, musia uplatňovať smernicu 93/38 a súčasne týmto orgánom odoprieť možnosť – v prípade potreby pred vnútroštátnymi súdmi – zabezpečiť dodržiavanie ustanovení tejto smernice zo strany organizácie, ktorá spĺňa tieto podmienky, hoci táto organizácia takisto musí dodržiavať uvedenú smernicu.
Okrem toho by členské štáty, ktoré neprebrali riadne smernicu do vnútroštátneho práva, mohli čerpať výhody z vlastného nerešpektovania práva Únie, ak by štátny orgán z vlastného podnetu nemohol zabezpečiť dodržiavanie ustanovení smernice 93/38 zo strany takýchto organizácií.
Napokon by sa v dôsledku takéhoto riešenia súkromný konkurent mohol dovolávať ustanovení smernice 93/38 voči obstarávateľovi spĺňajúcemu kritériá uvedené v bode 24 tohto rozsudku, zatiaľ čo štátne orgány by sa voči tomuto obstarávateľovi nemohli dovolávať povinností vyplývajúcich z tejto smernice. V závislosti od povahy osôb alebo organizácií, ktoré sa voči nemu dovolávajú smernice 93/38, by takýto obstarávateľ buď bol, alebo nebol povinný dodržiavať ustanovenia tejto smernice. Za týchto okolností by sa však uvedená smernica už neuplatňovala vo vnútroštátnom poriadku dotknutého členského štátu jednotne.
Z uvedeného vyplýva, že súkromný podnik poverený na základe aktu verejného orgánu a pod jeho kontrolou poskytovaním služby vo verejnom záujme, ktorý má na tento účel mimoriadne právomoci v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami, je povinný dodržiavať ustanovenia smernice 93/38 a z tohto dôvodu sa orgány členského štátu môžu voči nemu dovolávať týchto ustanovení.
S ohľadom na všetky vyššie uvedené úvahy treba na položenú otázku odpovedať tak, že:
—
Článok 4 ods. 1, článok 14 ods. 1 písm. c) bod i) a článok 15 smernice 93/38 sa majú vykladať v tom zmysle, že sa ich nemožno dovolávať voči súkromnému podniku výlučne z dôvodu, že tento podnik je výhradným koncesionárom poskytujúcim službu vo verejnom záujme, ktorý spadá do osobnej pôsobnosti tejto smernice, pokiaľ uvedená smernica ešte nebola prebratá do vnútroštátneho poriadku dotknutého členského štátu.
—
Takýto podnik, ktorý bol poverený na základe aktu verejného orgánu a pod jeho kontrolou poskytovaním služby vo verejnom záujme a ktorý má na tento účel mimoriadne právomoci v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami, je povinný dodržiavať ustanovenia smernice 93/38 a z tohto dôvodu sa orgány členského štátu môžu voči nemu dovolávať týchto ustanovení.
O trovách
Vzhľadom na to, že konanie pred Súdnym dvorom má vo vzťahu k účastníkom konania vo veci samej incidenčný charakter a bolo začaté v súvislosti s prekážkou postupu v konaní pred vnútroštátnym súdom, o trovách konania rozhodne tento vnútroštátny súd. Iné trovy konania, ktoré vznikli v súvislosti s predložením pripomienok Súdnemu dvoru a nie sú trovami uvedených účastníkov konania, nemôžu byť nahradené.
Z týchto dôvodov Súdny dvor (piata komora) rozhodol takto:
Článok 4 ods. 1, článok 14 ods. 1 písm. c) bod i) a článok 15 smernice Rady 93/38/EHS zo 14. júna 1993 o koordinácii postupov verejného obstarávania subjektov pôsobiacich vo vodnom, energetickom, dopravnom a telekomunikačnom sektore, zmenenej a doplnenej smernicou Európskeho parlamentu a Rady 98/4/ES zo 16. februára 1998, sa majú vykladať v tom zmysle, že sa ich nemožno dovolávať voči súkromnému podniku výlučne z dôvodu, že tento podnik je výhradným koncesionárom poskytujúcim službu vo verejnom záujme, ktorý spadá do osobnej pôsobnosti tejto smernice, pokiaľ uvedená smernica ešte nebola prebratá do vnútroštátneho poriadku dotknutého členského štátu.
Takýto podnik, ktorý bol poverený na základe aktu verejného orgánu a pod jeho kontrolou poskytovaním služby vo verejnom záujme a ktorý má na tento účel mimoriadne právomoci v porovnaní s pravidlami uplatniteľnými vo vzťahoch medzi jednotlivcami, je povinný dodržiavať ustanovenia smernice 93/38, zmenenej a doplnenej smernicou 98/4, a z tohto dôvodu sa orgány členského štátu môžu voči nemu dovolávať týchto ustanovení.
Podpisy
(
*1
) Jazyk konania: portugalčina. | [
"Postupy verejného obstarávania vo vodnom, energetickom, dopravnom a telekomunikačnom sektore",
"Smernica 93/38/EHS",
"Neprebratie do vnútroštátneho práva",
"Možnosť štátu dovolávať sa tejto smernice voči koncesionárskej organizácii poskytujúcej verejnú službu v prípade neprebratia tohto aktu do vnútroštátneho práva"
] |
62021CJ0524 | ro | Cererile de decizie preliminară privesc interpretarea articolului 1 alineatul (1), a articolului 2 alineatul (1), a articolului 3 al doilea paragraf, a articolului 4 alineatul (2) și a articolului 12 litera (a) din Directiva 2008/94/CE a Parlamentului European și a Consiliului din 22 octombrie 2008 privind protecția lucrătorilor salariați în cazul insolvenței angajatorului (
JO 2008, L 283, p. 36
).
Aceste cereri au fost formulate în cadrul unor litigii, primul, între IG și Agenția Județeană de Ocupare a Forței de Muncă Ilfov (România) (denumită în continuare „Agenția Ilfov”) (cauza C‑524/21), și al doilea, între Agenția Municipală pentru Ocuparea Forței de Muncă București (România) (denumită în continuare „Agenția București”) și IM (cauza C‑525/21), în legătură cu recuperarea de către aceste agenții a unor sume plătite din Fondul de garantare pentru plata creanțelor salariale (România) (denumit în continuare „Fondul de garantare”) cu titlu de creanțe salariale neachitate ale lui IG și ale lui IM, care sunt lucrători salariați.
Cadrul juridic
Dreptul Uniunii
Capitolul I din Directiva 2008/94, intitulat „Domeniul de aplicare și definiții”, cuprinde articolele 1 și 2.
Potrivit articolului 1 alineatul (1) din această directivă:
„Prezenta directivă se aplică creanțelor salariaților care izvorăsc din contracte de muncă sau raporturi de muncă încheiate cu angajatori care sunt în stare de insolvență în sensul articolului 2 alineatul (1).”
Articolul 2 din directiva menționată prevede la alineatul (1):
„În sensul prezentei directive, un angajator este considerat a fi în stare de insolvență în cazul în care a fost formulată o cerere privind deschiderea unei proceduri colective întemeiate pe insolvența angajatorului, prevăzută de actele cu putere de lege și de actele administrative ale unui stat membru, implicând lipsirea, în tot sau în parte, a angajatorului de activele sale și numirea unui judecător sindic sau a unei persoane care exercită o funcție similară, iar autoritatea care este competentă în temeiul dispozițiilor menționate:
(a)
fie a hotărât instituirea procedurii;
(b)
fie a constatat că întreprinderea sau unitatea angajatorului a fost definitiv închisă și că activele disponibile sunt insuficiente pentru a justifica instituirea procedurii.”
Capitolul II din Directiva 2008/94, intitulat „Dispoziții privind instituțiile de garantare”, cuprinde articolele 3-5 din aceasta.
Articolul 3 din această directivă prevede:
„Statele membre iau măsurile necesare pentru a asigura că instituțiile de garantare asigură, sub rezerva articolului 4, plata creanțelor neachitate ale lucrătorilor salariați care rezultă din contracte de muncă sau raporturi de muncă, inclusiv, în cazurile prevăzute de dreptul intern, compensația pentru încetarea raporturilor de muncă.
Creanțele preluate [a se citi «suportate»] de instituția de garantare sunt drepturile salariale neplătite referitoare la o perioadă care precedă și/sau, după cum este cazul, succedă o dată stabilită de statele membre.”
Articolul 4 din directiva menționată are următorul cuprins:
„(1) Statele membre au posibilitatea de a limita obligația de plată prevăzută la articolul 3 pentru instituțiile de garantare.
(2) În cazul în care statele membre își exercită dreptul prevăzut la alineatul (1), acestea specifică durata perioadei pentru care creanțele neachitate urmează să fie plătite de către instituția de garantare. Aceasta însă nu poate fi mai scurtă decât perioada care acoperă drepturile salariale pentru ultimele trei luni ale raportului de muncă care precedă sau succedă data menționată la articolul 3 al doilea paragraf.
Statele membre pot include această perioadă minimă de trei luni într‑o perioadă de referință a cărei durată nu poate fi mai mică de șase luni.
Statele membre care prevăd o perioadă de referință de cel puțin 18 luni pot limita durata perioadei pentru care creanțele neachitate urmează să fie plătite de către instituția de garantare la opt săptămâni. În acest caz, pentru calculul perioadei minime se folosesc perioadele care sunt cele mai favorabile salariatului.
(3) Statele membre pot stabili plafoane ale plăților efectuate de instituțiile de garantare. Aceste plafoane nu se pot situa mai jos de un nivel compatibil din punct de vedere social cu obiectivul social al prezentei directive.
În cazul în care statele membre recurg la această posibilitate, acestea informează Comisia [Europeană] asupra metodelor folosite pentru stabilirea plafonului.”
Capitolul V din Directiva 2008/94, intitulat „Dispoziții generale și finale”, cuprinde articolele 11-18 din aceasta.
Articolul 12 din această directivă prevede:
„Prezenta directivă nu aduce atingere posibilității statelor membre:
(a)
de a lua măsurile necesare în vederea evitării abuzurilor;
[…]”
Dreptul român
Articolul 2 din Legea nr. 200/2006 privind constituirea și utilizarea Fondului de garantare pentru plata creanțelor salariale (
Monitorul
Oficial
al
României
, Partea I, nr. 453 din 25 mai 2006) prevede:
„Din Fondul de garantare se asigură plata creanțelor salariale ce rezultă din contractele individuale de muncă și din contractele colective de muncă încheiate de salariați cu angajatorii împotriva cărora au fost pronunțate hotărâri judecătorești definitive de deschidere a procedurii insolvenței și față de care a fost dispusă măsura ridicării totale sau parțiale a dreptului de administrare, denumiți în continuare [«angajatori în stare de insolvență»].”
Articolul 13 alineatul (1) litera a) din această lege prevede:
„Din resursele Fondului de garantare se suportă, în limitele și în condițiile prevăzute în prezentul capitol, următoarele categorii de creanțe salariale: salariile restante […]”
Potrivit articolului 14 alineatul (1) din legea menționată:
„Suma totală a creanțelor salariale suportate din Fondul de garantare nu poate depăși cuantumul a [trei] salarii medii brute pe economie pentru fiecare salariat.”
Articolul 15 din aceeași lege prevede:
„(1) Creanțele salariale prevăzute la articolul 13 alineatul (1) literele a), c), d) și e) se suportă pentru o perioadă de [trei] luni calendaristice.
(2) Perioada prevăzută la alineatul (1) este perioada anterioară datei la care se solicită acordarea drepturilor și precedă sau succedă datei deschiderii procedurii insolvenței.”
Articolul 5 din Normele metodologice din 21 decembrie 2006 de aplicare a Legii nr. 200/2006 privind constituirea și utilizarea Fondului de garantare pentru plata creanțelor salariale (
Monitorul Oficial al României
, Partea I, nr. 1038 din 28 decembrie 2006, denumite în continuare „normele metodologice”) prevede la alineatul (1):
„Creanțele salariale prevăzute la articolul 13 alineatul (1) literele a), c), d) și e) din [Legea nr. 200/2006] sunt aferente perioadei de [trei] luni calendaristice prevăzute la articolul 15 alineatul (1) din [această] lege, perioadă care este anterioară lunii în care se solicită acordarea drepturilor.”
Articolul 7 din normele metodologice prevede la alineatele (1) și (2):
„(1) În situația în care creanțele salariaților angajatorului în stare de insolvență sunt anterioare lunii în care s‑a deschis procedura insolvenței, perioada de [trei] luni calendaristice prevăzută la articolul 15 alineatul (1) din [Legea nr. 200/2006] precedă datei deschiderii procedurii.
(2) În situația în care creanțele salariaților angajatorului în stare de insolvență sunt ulterioare lunii în care s‑a deschis procedura insolvenței, perioada prevăzută la articolul 15 alineatul (1) din [această] lege succedă datei deschiderii procedurii.”
Potrivit articolului 47 alineatul (1) din Legea nr. 76/2002 privind sistemul asigurărilor pentru șomaj și stimularea ocupării forței de muncă (
Monitorul Oficial al României
, Partea I, nr. 103 din 6 februarie 2002):
„Sumele acordate în mod necuvenit din bugetul asigurărilor pentru șomaj, precum și orice alte debite constituite la bugetul asigurărilor pentru șomaj, altele decât cele provenind din contribuția asiguratorie pentru muncă, se recuperează pe baza deciziilor emise de agențiile pentru ocuparea forței de muncă […], [decizii] care constituie titluri executorii.”
Articolul 73
din Legea nr. 500/2002 privind finanțele publice (
Monitorul Oficial al României
, Partea I, nr. 597 din 13 august 2002), astfel cum a fost modificată prin Legea nr. 270/2013, prevede:
„Recuperarea sumelor reprezentând prejudicii/plăți nelegale din fonduri publice, stabilite de organele de control competente, se face cu perceperea de dobânzi și penalități de întârziere sau majorări de întârziere, după caz, aplicabile pentru veniturile bugetare, calculate pentru perioada de când s‑a produs prejudiciul/s‑a efectuat plata și până s‑au recuperat sumele.”
Litigiile principale, întrebările preliminare și procedura în fața Curții
La 13 martie 2017, Agenția Ilfov a admis cererea unui lichidator judiciar având ca obiect stabilirea și plata din Fondul de garantare a cuantumului creanțelor salariale neachitate pentru lunile mai, iunie și iulie 2013 ale unor lucrători salariați al căror angajator fusese declarat în faliment. În acest temei, creanța salarială a lui IG a fost stabilită la 1308 lei românești (RON) (aproximativ 264 de euro) și a fost plătită persoanei interesate (cauza C‑524/21).
La 14 martie 2018, Agenția București a admis cererea unui lichidator judiciar având ca obiect stabilirea și plata din Fondul de garantare a cuantumului creanțelor salariale datorate de un angajator aflat în stare de insolvență. În consecință, creanța salarială a lui IM a fost stabilită la 3143 RON (aproximativ 634 de euro) și a fost plătită persoanei interesate (cauza C‑525/21).
În urma unei decizii din 6 august 2019 a Curții de Conturi a României, s‑a dispus ca Agenția Națională pentru Ocuparea Forței de Muncă (România) să aplice măsuri pentru recuperarea plăților efectuate în mod necuvenit din Fondul de garantare pentru plata salariilor restante datorate de unii angajatori aflați în stare de insolvență, aferente unor perioade care nu intrau în perioada de trei luni imediat anterioară sau imediat ulterioară deschiderii procedurii de insolvență față de acești angajatori, prevăzută de dispozițiile articolului 15 alineatele (1) și (2) din Legea nr. 200/2006, astfel cum fuseseră între timp interpretate de Înalta Curte de Casație și Justiție (România) prin Decizia din 5 martie 2018, sau care au fost solicitate în afara termenului general de prescripție. Prin ordinul din 2 septembrie 2019 al președintelui Agenției Naționale pentru Ocuparea Forței de Muncă, s‑a dispus în sarcina agențiilor județene și municipale pentru ocuparea forței de muncă din România stabilirea întinderii prejudiciului suferit de Fondul de garantare și recuperarea acestuia.
Prin decizia din 6 decembrie 2019, adoptată pentru executarea ordinului menționat din 2 septembrie 2019, directorul executiv al Agenției București a dispus recuperarea creanței salariale încasate în mod necuvenit de IM (cauza C‑525/21) pentru lunile octombrie și noiembrie 2017, luni care într‑adevăr se situau în afara perioadei de referință de trei luni imediat anterioare sau imediat ulterioare datei deschiderii procedurii de insolvență a angajatorului acestuia, și anume 22 ianuarie 2015.
Prin decizia din 31 decembrie 2019, directorul executiv al Agenției Ilfov a dispus recuperarea creanței salariale încasate în mod necuvenit de IG (cauza C‑524/21) pentru lunile mai, iunie și iulie 2013, majorată cu dobânzi și penalități de întârziere, pentru motivul că cererea de suportare a creanțelor salariale ale acestuia fusese depusă de lichidatorul judiciar la 8 februarie 2017, în condițiile în care procedura insolvenței fusese deschisă la 19 martie 2010, astfel încât creanța salarială în cauză se situa în afara perioadei de referință de trei luni imediat anterioare sau imediat ulterioare respectivei date de deschidere a procedurii de insolvență a angajatorului acestuia.
IM și IG au formulat fiecare o acțiune la Tribunalul București (România), primul, împotriva deciziei din 6 decembrie 2019 a directorului executiv al Agenției București și al doilea, împotriva deciziei din 31 decembrie 2019 a directorului executiv al Agenției Ilfov.
Prin sentința civilă din 25 mai 2020, Tribunalul București a respins acțiunea formulată de IG ca neîntemeiată. Prin sentința civilă din 14 iulie 2020, acesta a admis acțiunea formulată de IM.
IG și Agenția din București au declarat fiecare recurs împotriva acestor hotărâri la Curtea de Apel București (România), care este instanța de trimitere.
Această instanță consideră că în cauzele principale se ridică problema conformității cu finalitatea socială a Directivei 2008/94 a unei practici administrative constând în interpretarea reglementării naționale într‑un mod care repune în discuție creanțe salariale achitate anterior salariaților unor angajatori aflați în stare de insolvență. Această practică administrativă și‑ar avea originea în decizia Curții de Conturi a României (România) adoptată în urma interpretării respectivei reglementări reținute de Înalta Curte de Casație și Justiție, decizie și interpretare menționate la punctul 21 din prezenta hotărâre.
Instanța de trimitere consideră că practica administrativă amintită a creat o situație juridică dezavantajoasă pentru salariații menționați întrucât a adus atingere certitudinii și securității raporturilor juridice prin reevaluarea unor creanțe salariale deja plătite acestora din urmă, precum și prin prevederea, fără un temei juridic național adecvat, a unei obligații de restituire a sumelor primite în această privință, însoțite, eventual, de dobânzi și de penalități de întârziere.
În plus, această instanță ridică problema dacă reglementarea națională în discuție în litigiile aflate pe rolul său, care prevede recuperarea de la lucrătorul salariat a sumelor achitate în afara termenului de prescripție din Fondul de garantare, cu titlu de creanțe neplătite ale salariaților unui angajator aflat în stare de insolvență, poate fi recunoscută ca fiind adoptată „în vederea evitării abuzurilor”, în sensul articolului 12 litera (a) din Directiva 2008/94, în măsura în care plata unor creanțe salariale către salariat a avut loc în urma unei cereri depuse de lichidatorul judiciar al angajatorului la Fondul de garantare, și aceasta în absența oricărei acțiuni sau omisiuni imputabile salariatului în discuție.
În aceste condiții, Curtea de Apel București a hotărât să suspende judecarea cauzelor și să adreseze Curții următoarele întrebări preliminare, redactate în termeni identici în cauzele C‑524/21 și C‑525/21:
„1)
Prevederile articolului 1 alineatul (1), respectiv ale articolului 2 alineatul (1) din Directiva 2008/94, sub aspectul noțiunii autonome de «stare de insolvență», se opun unei reglementări naționale de transpunere a [acestei directive] – [și anume] articolul 15 alineatele (1) și (2) din Legea nr. 200/2006 privind constituirea și utilizarea Fondului de garantare pentru plata creanțelor salariale, coroborat cu articolul 7 din [normele metodologice] – în interpretarea dată de Înalta Curte de Casație și Justiție […], potrivit cu care perioada de trei luni pentru care Fondul de garantare poate prelua și plăti creanțele salariale ale angajatorului în insolvență se raportează exclusiv la data deschiderii procedurii insolvenței?
2)
Prevederile articolului 3 [al doilea paragraf], respectiv ale articolului 4 alineatul (2) din Directiva 2008/94 se opun articolului 15 alineatele (1) și (2) din Legea nr. 200/2006 privind constituirea și utilizarea Fondului de garantare pentru plata creanțelor salariale – în interpretarea dată de Înalta Curte de Casație și Justiție […], potrivit cu care perioada de maximum trei luni pentru care Fondul de garantare poate prelua și plăti creanțele salariale ale angajatorului în insolvență se situează în intervalul de referință de trei luni imediat anterioare deschiderii procedurii de insolvență [și de] trei luni imediat ulterioare deschiderii procedurii de insolvență?
3)
Este conformă cu finalitatea socială a Directivei 2008/94 și cu dispozițiile articolului 12 litera (a) din [această] directivă o practică administrativă națională prin care, în temeiul unei decizii a Curții de Conturi a României și în absența unei reglementări naționale specifice de obligare a lucrătorului la restituire, se procedează la recuperarea de la lucrător a sumelor pretins a fi fost achitate pentru perioade care excedează cadrului legal sau care au fost solicitate în afara termenului legal de prescripție?
4)
În interpretarea noțiunii de «abuz» de la articolul 12 litera (a) din Directiva 2008/94, reprezintă o justificare obiectivă suficientă acțiunea de a proceda la recuperarea de la lucrător, cu scopul declarat al respectării termenului general de prescripție, a drepturilor salariale achitate din Fond prin intermediul lichidatorului judiciar?
5)
Sunt compatibile cu prevederile și scopul Directivei [2008/94] o interpretare și o practică națională administrativă prin care creanțele salariale ce se solicită a fi restituite de către lucrători sunt asimilate unei creanțe fiscale purtătoare de dobânzi și de penalități de întârziere?”
Prin Decizia președintelui Curții din 22 octombrie 2021, cauzele C‑524/21 și C‑525/21 au fost conexate pentru buna desfășurare a fazei scrise și a fazei orale ale procedurii, precum și în vederea pronunțării hotărârii.
Cu privire la întrebările preliminare
Cu privire la prima și la a doua întrebare
Prin intermediul primei și al celei de a doua întrebări, care trebuie analizate împreună, instanța de trimitere urmărește să afle în esență dacă dispozițiile coroborate ale articolului 1 alineatul (1), ale articolului 2 alineatul (1), ale articolului 3 al doilea paragraf și ale articolului 4 alineatul (2) din Directiva 2008/94 trebuie interpretate în sensul că se opun unei reglementări naționale care prevede că data de referință pentru determinarea perioadei pentru care sunt plătite de către o instituție de garantare creanțele salariale neachitate ale lucrătorilor salariați este data deschiderii procedurii de insolvență a angajatorului acestor lucrători și care limitează această plată la o perioadă de trei luni ce se înscrie într‑o perioadă de referință care cuprinde cele trei luni imediat anterioare și cele trei luni imediat următoare acestei date de deschidere.
Trebuie amintit că, potrivit articolului 1 alineatul (1) din Directiva 2008/94, aceasta se aplică creanțelor salariaților care izvorăsc din contracte de muncă sau raporturi de muncă încheiate cu angajatori care sunt în stare de insolvență în sensul articolului 2 alineatul (1) din directiva amintită.
Această din urmă dispoziție prevede că un angajator este considerat a fi în stare de insolvență în cazul în care a fost formulată o cerere privind deschiderea unei proceduri colective întemeiate pe insolvența angajatorului, prevăzută de actele cu putere de lege și de actele administrative ale unui stat membru, implicând lipsirea, în tot sau în parte, a angajatorului de activele sale și numirea unui judecător sindic sau a unei persoane care exercită o funcție similară, iar autoritatea care este competentă în temeiul dispozițiilor menționate fie a hotărât instituirea procedurii, fie a constatat că întreprinderea sau unitatea angajatorului a fost definitiv închisă și că activele disponibile sunt insuficiente pentru a justifica instituirea procedurii.
Conform articolului 3 primul paragraf din Directiva 2008/94, statele membre iau măsurile necesare pentru a asigura că instituțiile de garantare asigură, sub rezerva articolului 4 din această directivă, plata creanțelor neachitate ale lucrătorilor salariați care rezultă din contracte de muncă sau raporturi de muncă, inclusiv, în cazurile prevăzute de dreptul intern, compensația pentru încetarea raporturilor de muncă.
În această privință, potrivit articolului 3 al doilea paragraf din Directiva 2008/94, creanțele suportate de instituția de garantare sunt drepturile salariale neplătite referitoare la o perioadă care precedă și/sau, după caz, succedă unei date stabilite de statele membre.
Or, Curtea a statuat deja că articolul 3 al doilea paragraf din Directiva 2008/94 dă statelor membre posibilitatea de a stabili data anterior căreia și/sau, după caz, ulterior căreia se situează perioada în care creanțele care corespund unor drepturi salariale neplătite sunt suportate de instituția de garantare și lasă statelor membre libertatea de a determina o dată adecvată (a se vedea în acest sens Hotărârea din 18 aprilie 2013, Mustafa,
C‑247/12
,
EU:C:2013:256
, punctele
și
).
Așadar, nimic nu se opune ca data deschiderii procedurii de insolvență desfășurate împotriva unui angajator să poată fi reținută de un stat membru ca dată de referință pentru determinarea de către o instituție de garantare a perioadei pentru care urmează să fie plătite creanțele salariale neachitate ale lucrătorilor salariați ai acestui angajator.
Pe de altă parte, întrucât existența raporturilor de muncă și a creanțelor neachitate ale lucrătorilor este dovedită în cauzele principale, instanța de trimitere urmărește să afle care este întinderea temporală a obligației unei instituții de garantare de a plăti creanțele menționate.
Astfel cum a statuat Curtea, Directiva 2008/94 conferă statelor membre posibilitatea de a limita obligația de plată prin fixarea unei perioade de referință sau a unei perioade de garanție și/sau stabilirea unor plafoane ale plăților (Hotărârea din 25 iulie 2018, Guigo,
C‑338/17
,
EU:C:2018:605
, punctul
și jurisprudența citată).
În această privință, articolul 4 alineatul (1) din această directivă prevede în fapt că statele membre au posibilitatea de a limita obligația de plată a instituțiilor de garantare prevăzută la articolul 3. Potrivit articolului 4 alineatul (2) primul paragraf din directiva menționată, în cazul în care statele membre își exercită dreptul prevăzut la alineatul (1), acestea specifică durata perioadei pentru care creanțele neachitate urmează să fie plătite de instituția de garantare. Această durată nu poate fi însă mai scurtă decât perioada care acoperă drepturile salariale pentru ultimele trei luni ale raportului de muncă ce precedă și/sau succedă datei vizate la articolul 3 al doilea paragraf. Articolul 4 alineatul (2) al doilea paragraf din aceeași directivă oferă de asemenea statelor membre posibilitatea de a include această perioadă minimă de trei luni într‑o perioadă de referință a cărei durată nu poate fi mai mică de șase luni.
În speță, din explicațiile furnizate de instanța de trimitere, precum și din observațiile scrise prezentate de guvernul român rezultă că articolul 15 alineatele (1) și (2) din Legea nr. 200/2006 trebuie interpretat în sensul că prevede o perioadă maximă de trei luni pentru care pot fi luate în considerare creanțele salariale neachitate, această perioadă situându‑se într‑o perioadă de referință de trei luni imediat anterioare deschiderii procedurii de insolvență și de trei luni imediat ulterioare acestei deschideri.
Or, o asemenea reglementare națională, care limitează astfel plata de către o instituție de garantare a creanțelor salariale neachitate ale lucrătorilor salariați la o perioadă maximă de trei luni imediat anterioară sau imediat ulterioară deschiderii procedurii colective de insolvență a angajatorului îndeplinește cerințele prevăzute, printre altele, la articolul 4 alineatul (2) din Directiva 2008/94. Într‑adevăr, o asemenea reglementare respectă durata minimă de trei luni prevăzută, în temeiul acestei dispoziții, pentru perioada pentru care pot fi plătite de către instituția de garantare creanțele neachitate, situând totodată această perioadă într‑o perioadă de referință ce respectă durata minimă de șase luni impusă de aceeași dispoziție.
Având în vedere ansamblul considerațiilor care precedă, este necesar să se răspundă la prima și la a doua întrebare că:
–
articolul 1 alineatul (1) și articolul 2 alineatul (1) din Directiva 2008/94 trebuie interpretate în sensul că nu se opun unei reglementări naționale care prevede că data de referință pentru stabilirea perioadei pentru care urmează să fie plătite de către o instituție de garantare creanțele salariale neachitate ale lucrătorilor salariați este data deschiderii procedurii colective de insolvență a angajatorului acestor lucrători și
–
articolul 3 al doilea paragraf și articolul 4 alineatul (2) din Directiva 2008/94 trebuie interpretate în sensul că nu se opun unei reglementări naționale care limitează plata de către o instituție de garantare a creanțelor salariale neachitate ale lucrătorilor salariați la o perioadă de trei luni ce se înscrie într‑o perioadă de referință care cuprinde cele trei luni imediat anterioare și cele trei luni imediat ulterioare datei deschiderii procedurii colective de insolvență a angajatorului acestor lucrători.
Cu privire la a patra întrebare
Prin intermediul celei de a patra întrebări, instanța de trimitere solicită în esență să se stabilească dacă articolul 12 litera (a) din Directiva 2008/94 trebuie interpretat în sensul că pot constitui măsuri necesare în vederea evitării abuzurilor, în sensul acestei dispoziții, normele adoptate de un stat membru care prevăd recuperarea de către o instituție de garantare de la un lucrător salariat a sumelor plătite unui astfel de lucrător, în afara termenului general de prescripție, cu titlu de creanțe salariale neachitate ale lucrătorilor salariați.
În această privință trebuie amintit că, potrivit articolului 12 litera (a) din Directiva 2008/94, aceasta nu aduce atingere posibilității statelor membre de a lua măsurile necesare în vederea evitării abuzurilor.
Cu titlu introductiv, trebuie să se constate că, deși instanța de trimitere nu a precizat nici durata, nici temeiul juridic în dreptul național al termenului general de prescripție la care se referă această întrebare și nici nu a explicat modul în care acest termen ar fi putut fi încălcat în împrejurările care caracterizează litigiile principale, se poate totuși presupune că această instanță are în vedere posibilitatea ca, în temeiul unui astfel de termen, dreptul la plata creanțelor salariale ale persoanei interesate în discuție în cauza C‑524/21 să fie prescris, indiferent dacă acest termen este cel de cinci ani sugerat de Comisie în observațiile sale scrise și care figurează în Codul român de procedură fiscală sau cel de trei ani menționat de guvernul român în observațiile sale scrise și prevăzut în Codul civil. Astfel, în cauza C‑524/21, procedura de insolvență a angajatorului în discuție a fost deschisă la 19 martie 2010, iar cererea de plată a creanțelor salariale a fost depusă la 8 februarie 2017, respectiv după aproape șapte ani de la data deschiderii acestei proceduri de insolvență.
Cu toate acestea, în speță, după cum reiese din deciziile de trimitere, în conformitate cu reglementarea națională, lichidatorul judiciar al angajatorului aflat în stare de insolvență, iar nu beneficiarul, adică lucrătorul salariat în cauză, este cel care prezintă la o agenție pentru ocuparea forței de muncă o cerere de plată a creanțelor salariale neachitate ale acestui lucrător, care trebuie efectuată din Fondul de garantare. În aceste condiții, în care pare exclus ca lucrătorul respectiv să fi acționat cu rea‑credință sau să poată fi considerat responsabil pentru demersurile efectuate în afara cadrului legal de către lichidatorul judiciar în vederea recuperării creanțelor salariale, recuperarea, prevăzută de această reglementare, a sumelor care, în baza reglementării menționate, ar fi fost plătite în mod necuvenit în acest temei nu poate avea ca efect evitarea unui abuz din partea lucrătorului.
De altfel, instanța de trimitere nu a furnizat în deciziile de trimitere alte elemente, în special referitoare la acțiunile sau la omisiunile lucrătorilor în cauză, care să poată clarifica modul în care împrejurarea că acești lucrători ar fi primit plăți din partea Fondului de garantare, cu titlu de creanțe salariale neachitate la care, în definitiv, ei nu ar avea dreptul întrucât dreptul lor la aceste plăți era prescris, ar fi în speță de natură să evidențieze o situație de abuz din partea acelorași lucrători.
Având în vedere cele ce precedă, este necesar să se răspundă la a patra întrebare că articolul 12 litera (a) din Directiva 2008/94 trebuie interpretat în sensul că nu pot constitui măsuri necesare în vederea evitării abuzurilor, în sensul acestei dispoziții, normele adoptate de un stat membru care prevăd recuperarea de către o instituție de garantare de la un lucrător salariat a sumelor plătite unui astfel de lucrător, în afara termenului general de prescripție, cu titlu de creanțe salariale neachitate, în lipsa oricărei acțiuni sau omisiuni imputabile lucrătorului în cauză.
Cu privire la a treia și la a cincea întrebare
Prin intermediul celei de a treia și al celei de a cincea întrebări, care trebuie analizate împreună, instanța de trimitere solicită în esență să se stabilească dacă Directiva 2008/94 trebuie interpretată în sensul că se opune aplicării unei reglementări fiscale a unui stat membru în scopul recuperării, însoțită de dobânzi și de penalități de întârziere, de la lucrătorii salariați a unor sume plătite în mod necuvenit de către o instituție de garantare cu titlu de creanțe salariale neachitate ale lucrătorilor salariați pentru perioade care nu intră în perioada prevăzută de reglementarea națională a acestui stat și la care se referă prima și a doua întrebare sau solicitate în afara termenului general de prescripție.
În ceea ce privește modalitățile de recuperare a unor sume care, potrivit reglementării naționale aplicabile care transpune Directiva 2008/94, ar fi fost plătite în mod necuvenit de o instituție de garantare, trebuie să se constate de la bun început că această directivă nu conține nicio dispoziție care să reglementeze aspectul dacă statele membre pot prevedea o asemenea recuperare de la lucrători și în ce condiții, printre altele procedurale, poate fi efectuată această recuperare.
Astfel, articolele 4, 5 și 12 din Directiva 2008/94, care permit statelor membre nu numai să stabilească modalitățile de organizare, de finanțare și de funcționare a instituției de garantare, dar și să limiteze în anumite împrejurări protecția pe care aceasta urmărește să o asigure lucrătorilor salariați, nu prevăd o limitare a posibilității statelor membre de a proceda la recuperarea unor sume care, potrivit reglementării naționale aplicabile care transpune Directiva 2008/94, au fost plătite în mod necuvenit (a se vedea prin analogie Hotărârea din 16 iulie 2009, Visciano,
C‑69/08
,
EU:C:2009:468
, punctul
).
În aceste condiții, statele membre sunt în principiu libere să prevadă în dreptul lor național dispoziții care să stabilească modalitățile, printre altele procedurale, în această privință, cu condiția însă ca aceste dispoziții să nu fie mai puțin favorabile decât cele aplicabile unor cereri similare de natură internă (principiul echivalenței) și să nu fie concepute astfel încât să facă practic imposibilă sau excesiv de dificilă exercitarea drepturilor recunoscute de Directiva 2008/94 (principiul efectivității) (a se vedea în acest sens Hotărârea din 18 septembrie 2003, Pflücke,
C‑125/01
,
EU:C:2003:477
, punctul
, și Hotărârea din 16 iulie 2009, Visciano,
C‑69/08
,
EU:C:2009:468
, punctul
).
Deși a treia și a cincea întrebare privesc condițiile de recuperare de la lucrătorii salariați a sumelor plătite de către o instituție de garantare cu titlu de creanțe salariale neachitate ale lucrătorilor salariați, iar nu exercitarea ca atare de către lucrători a dreptului lor la prestațiile prevăzute de Directiva 2008/94, nu este mai puțin adevărat că respectivele condiții de recuperare pot să interfereze cu o asemenea exercitare efectivă și să aibă impact asupra întinderii dreptului respectiv. În consecință, cerințele care decurg din principiile echivalenței și efectivității, menționate la punctul anterior, trebuie într‑adevăr să își găsească aplicarea în cauzele principale.
În această privință, referitor, în primul rând, la principiul echivalenței, astfel cum rezultă din jurisprudența amintită la punctul 54 din prezenta hotărâre, acest principiu se opune ca un stat membru să prevadă modalități, printre altele procedurale, mai puțin favorabile pentru măsurile de recuperare a prestațiilor a căror acordare este reglementată sau încadrată de dreptul Uniunii decât pentru cele aplicabile măsurilor de recuperare a prestațiilor de natură similară a căror acordare este reglementată sau încadrată doar de dreptul intern.
În speță, trebuie să se constate că, după cum reiese din deciziile de trimitere, recuperarea în discuție în cauzele principale se efectuează în temeiul dispozițiilor naționale privind recuperarea datoriilor fiscale, aceste dispoziții fiind aplicate în speță prin analogie.
Or, în măsura în care drepturile garantate de Directiva 2008/94, a căror finalitate socială constă în asigurarea pentru toți lucrătorii salariați a unei protecții minime la nivelul Uniunii Europene în caz de insolvență a angajatorului (a se vedea în acest sens Hotărârea din 25 iulie 2018, Guigo,
C‑338/17
,
EU:C:2018:605
, punctul
), intră în domeniul dreptului la protecție socială al lucrătorilor, revine instanței de trimitere sarcina de a examina dacă condițiile de recuperare aplicate în cauzele principale nu sunt mai puțin favorabile pentru lucrătorii salariați decât condițiile de recuperare a altor prestații similare datorate în temeiul dispozițiilor naționale din domeniul menționat.
În vederea acestei comparații, instanța de trimitere trebuie să țină seama de aspectul dacă lucrătorii care încearcă să se opună recuperării sumelor care le‑au fost plătite în temeiul Directivei 2008/94 nu sunt dezavantajați în raport cu cei care ar fi implicați într‑o procedură de recuperare a unor sume de natură similară a căror acordare este reglementată de dreptul intern. Astfel cum a arătat în esență domnul avocat general la punctul 59 din concluzii, pot fi luate în considerare în acest scop, printre altele, posibilitatea de restituire a plății nedatorate, buna‑credință a persoanei despre care se pretinde că a primit în mod necuvenit o sumă și data de la care încep să curgă dobânzile de întârziere.
În ceea ce privește, în al doilea rând, principiul efectivității, trebuie amintit că stabilirea unor termene rezonabile sub sancțiunea decăderii este, în principiu, conformă cu acest principiu, în măsura în care ea constituie o aplicare a principiului securității juridice (a se vedea în acest sens Hotărârea din 18 septembrie 2003, Pflücke,
C‑125/01
,
EU:C:2003:477
, punctul
, și Hotărârea din 16 iulie 2009, Visciano,
C‑69/08
,
EU:C:2009:468
, punctul
).
În speță trebuie să se constate că, astfel cum a arătat în esență domnul avocat general la punctul 63 din concluzii, aplicarea reglementării naționale privind recuperarea de la lucrătorii salariați a sumelor plătite în mod necuvenit de o instituție de garantare cu titlu de creanțe salariale neachitate ale acestor lucrători salariați nu poate face imposibilă sau excesiv de dificilă pentru aceștia exercitarea dreptului lor de a solicita instituției de garantare plata unor sume datorate cu titlu de salarii neplătite.
Mai precis, modalitățile procedurii de recuperare în discuție nu pot, în consecință, să se afle la originea unei situații în care eventualele drepturi ale lucrătorilor salariați la plata creanțelor salariale care le‑ar fi efectiv datorate ar fi la rândul lor prescrise.
În această privință trebuie subliniat că litigiile principale par caracterizate prin împrejurarea că temeinicia cererilor de plată a creanțelor salariale neachitate ale lucrătorilor în cauză este contestată în principal pentru motivul că aceste creanțe nu se înscriu în perioada de referință stabilită de reglementarea națională în temeiul articolului 4 alineatul (2) din Directiva 2008/94.
Prin urmare, nu este exclus ca acești lucrători să fi avut dreptul la plata de către instituția de garantare a creanțelor lor salariale, în limita aceleiași sume, corespunzătoare unei perioade situate în interiorul acestei perioade de referință, în ipoteza în care aceste creanțe ar fi rămas efectiv neachitate și ca această plată să le fi fost acordată dacă lichidatorul ar fi identificat în mod corect în cererea pe care a formulat‑o în acest scop respectivele perioade, în timp ce s‑ar putea ca introducerea unei asemenea cereri să nu mai fie posibilă, din punct de vedere juridic sau în practică, la data la care lucrătorii iau cunoștință despre decizia de recuperare, printre altele din cauza eventualei împliniri a termenului general de prescripție.
Într‑o asemenea situație, deși Curtea a recunoscut în această materie compatibilitatea cu dreptul Uniunii a stabilirii unor termene de prescripție rezonabile, iar termenul general de prescripție prevăzut în dreptul român, astfel cum este arătat la punctul 47 din prezenta hotărâre, pare în principiu rezonabil, lucrătorii s‑ar afla totuși, în definitiv, în imposibilitatea de a‑și exercita drepturile care le‑au fost recunoscute de Directiva 2008/94, situație contrară principiului efectivității, aspect a cărui verificare este însă de competența instanței de trimitere.
În ceea ce privește obligația lucrătorilor salariați de a suporta dobânzi și penalități de întârziere, prevăzută de reglementarea națională în cauză, trebuie să se constate că, după cum a arătat în esență domnul avocat general la punctul 64 din concluzii, principiul efectivității impune ca eventuala plată a acestor dobânzi și penalități de întârziere să nu afecteze în niciun mod protecția acordată lucrătorilor salariați de Directiva 2008/94 și în special să nu aducă atingere, în ipoteza menționată la punctul 64 din prezenta hotărâre, nivelului minim al protecției prevăzute conform articolului 4 alineatul (2) din această directivă.
Astfel, în ipoteza în care se stabilește că lucrătorii ar fi avut, în cazul depunerii unei cereri corecte, dreptul la plata, în esență, a aceleiași sume precum cea care le‑a fost efectiv plătită ca urmare a cererii eronate formulate de lichidator, în condițiile în care eventuala imposibilitate de a mai introduce o cerere corectă este contrară principiului efectivității, acești lucrători trebuie efectiv să poată beneficia integral de dreptul la plata creanțelor lor salariale neachitate în limitele prevăzute la articolul 3 și la articolul 4 alineatul (2) din Directiva 2008/94 și, dacă este cazul, de dreptul intern.
Așadar, în cauzele principale, recuperarea sumei deja plătite, majorată cu dobânzi și penalități de întârziere, ar avea în mod necesar drept consecință o atingere adusă drepturilor de care lucrători în cauză pot beneficia în temeiul articolelor 3 și 4 din Directiva 2008/94, prin reducerea, în cele din urmă, a sumei globale care le este datorată în virtutea creanțelor lor salariale neachitate sub limitele minime prevăzute de aceste articole.
Ținând seama de ansamblul considerațiilor care precedă, este necesar să se răspundă la a treia și la a cincea întrebare că Directiva 2008/94, citită în lumina principiilor echivalenței și efectivității, trebuie interpretată în sensul că se opune aplicării unei reglementări fiscale a unui stat membru în scopul de a proceda la recuperarea, însoțită de dobânzi și de penalități de întârziere, de la lucrătorii salariați a unor sume plătite în mod necuvenit de către o instituție de garantare cu titlu de creanțe salariale neachitate ale lucrătorilor salariați pentru perioade care nu intră în perioada de referință prevăzută de reglementarea acestui stat și la care se referă prima și a doua întrebare sau solicitate în afara termenului general de prescripție în cazul în care:
–
condițiile de recuperare prevăzute de această reglementare națională sunt mai puțin favorabile pentru lucrătorii salariați decât condițiile de recuperare a prestațiilor datorate în temeiul dispozițiilor naționale din domeniul dreptului protecției sociale sau
–
aplicarea reglementării naționale în cauză face imposibilă sau excesiv de dificilă pentru lucrătorii în discuție solicitarea de la instituția de garantare a plății unor sume datorate cu titlu de creanțe salariale neachitate sau plata dobânzilor și a penalităților de întârziere prevăzute de reglementarea națională menționată afectează protecția acordată lucrătorilor salariați atât de Directiva 2008/94, cât și de dispozițiile naționale de punere în aplicare a acesteia, printre altele prin atingerea adusă nivelului minim al protecției prevăzute în conformitate cu articolul 4 alineatul (2) din directiva menționată.
Cu privire la cheltuielile de judecată
Întrucât, în privința părților din litigiile principale, procedura are caracterul unui incident survenit la instanța de trimitere, este de competența acesteia să se pronunțe cu privire la cheltuielile de judecată. Cheltuielile efectuate pentru a prezenta observații Curții, altele decât cele ale părților menționate, nu pot face obiectul unei rambursări.
Pentru aceste motive, Curtea (Camera a doua) declară:
1)
Articolul 1 alineatul (1) și articolul 2 alineatul (1) din Directiva 2008/94/CE a Parlamentului European și a Consiliului din 22 octombrie 2008 privind protecția lucrătorilor salariați în cazul insolvenței angajatorului
trebuie interpretate în sensul că
nu se opun unei reglementări naționale care prevede că data de referință pentru stabilirea perioadei pentru care urmează să fie plătite de către o instituție de garantare creanțele salariale neachitate ale lucrătorilor salariați este data deschiderii procedurii colective de insolvență a angajatorului acestor lucrători.
2)
Articolul 3 al doilea paragraf și articolul 4 alineatul (2) din Directiva 2008/94
trebuie interpretate în sensul că
nu se opun unei reglementări naționale care limitează plata de către o instituție de garantare a creanțelor salariale neachitate ale lucrătorilor salariați la o perioadă de trei luni ce se înscrie într‑o perioadă de referință care cuprinde cele trei luni imediat anterioare și cele trei luni imediat ulterioare datei deschiderii procedurii colective de insolvență a angajatorului acestor lucrători.
3)
Articolul 12 litera (a) din Directiva 2008/94
trebuie interpretat în sensul că
nu pot constitui măsuri necesare în vederea evitării abuzurilor, în sensul acestei dispoziții, normele adoptate de un stat membru care prevăd recuperarea de către o instituție de garantare de la un lucrător salariat a sumelor plătite unui astfel de lucrător, în afara termenului general de prescripție, cu titlu de creanțe salariale neachitate, în lipsa oricărei acțiuni sau omisiuni imputabile lucrătorului în cauză.
4)
Directiva 2008/94, citită în lumina principiilor echivalenței și efectivității,
trebuie interpretată în sensul că
se opune aplicării unei reglementări fiscale a unui stat membru în scopul de a proceda la recuperarea, însoțită de dobânzi și de penalități de întârziere, de la lucrătorii salariați a unor sume plătite în mod necuvenit de către o instituție de garantare cu titlu de creanțe salariale neachitate ale lucrătorilor salariați pentru perioade care nu intră în perioada de referință prevăzută de reglementarea acestui stat și la care se referă prima și a doua întrebare sau solicitate în afara termenului general de prescripție în cazul în care:
–
condițiile de recuperare prevăzute de această reglementare națională sunt mai puțin favorabile pentru lucrătorii salariați decât condițiile de recuperare a prestațiilor datorate în temeiul dispozițiilor naționale din domeniul dreptului protecției sociale sau
–
aplicarea reglementării naționale în cauză face imposibilă sau excesiv de dificilă pentru lucrătorii în discuție solicitarea de la instituția de garantare a plății unor sume datorate cu titlu de creanțe salariale neachitate sau plata dobânzilor și a penalităților de întârziere prevăzute de reglementarea națională menționată afectează protecția acordată lucrătorilor salariați atât de Directiva 2008/94, cât și de dispozițiile naționale de punere în aplicare a acesteia, printre altele prin atingerea adusă nivelului minim al protecției prevăzute în conformitate cu articolul 4 alineatul (2) din directiva menționată.
Prechal
Arastey Sahún
Biltgen
Wahl
Passer
Pronunțată astfel în ședință publică la Luxemburg, la 16 februarie 2023.
Grefier
A. Calot Escobar
Președintă de cameră
A. Prechal
(
*1
) Limba de procedură: româna. | [
"Trimitere preliminară",
"Politica socială",
"Protecția lucrătorilor salariați în cazul insolvenței angajatorului",
"Directiva 2008/94/CE",
"Suportare de către instituțiile de garantare a creanțelor salariale ale lucrătorilor salariați",
"Limitarea obligației de plată a instituțiilor de garantare la creanțele salariale aferente perioadei de trei luni anterioare sau ulterioare datei de deschidere a procedurii de insolvență",
"Aplicarea unui termen de prescripție",
"Recuperarea plăților achitate în mod necuvenit de instituția de garantare",
"Condiții"
] |
62001CJ0272 | sv | Europeiska gemenskapernas kommission har, genom ansökan som inkom till domstolens kansli den 10 juli 2001, med stöd av artikel
226 EG väckt talan om fastställelse av att Republiken Portugal
–
genom att inte vidta samtliga nödvändiga åtgärder för att badvattnets kvalitet skall vara förenlig med de gränsvärden som
fastställs med stöd av artikel 3 i rådets direktiv 76/160/EEG av den 8 december 1975 om kvaliteten på badvatten (EGT L 31,
1976, s. 1, svensk specialutgåva, område 15, volym 2, s. 3) (nedan kallat direktivet),
–
genom att inte utföra provtagningar med minst den frekvens som fastställs i bilagan till direktivet, och
–
genom att inte ange samtliga befintliga inlandsbadplatser i Portugal,
har underlåtit att uppfylla sina skyldigheter enligt artikel 4.1 jämförd med artiklarna 1.2 och 3 och bilagan till direktivet
samt artikel 6.1 och 6.2 i nämnda direktiv. Kommissionen har vidare yrkat att denna medlemsstat skall förpliktas att ersätta
rättegångskostnaderna.
Republiken Portugal har yrkat att domstolen skall
–
ogilla talan,
–
förplikta kommissionen att ersätta rättegångskostnaderna.
Tillämpliga bestämmelser
De gemenskapsrättsliga bestämmelserna
Enligt första skälet syftar direktivet till att skydda miljön och människors hälsa genom att minska föroreningen av badvatten
och att skydda sådant vatten mot ytterligare försämring. I bilagan till direktivet återfinns därför en rad fysikaliska, kemiska
och mikrobiologiska parametrar som gäller för badvatten. I bilagan föreskrivs vidare vägledande och bindande värden som medlemsstaterna
skall utgå ifrån då de fastställer gränsvärden för badvatten.
Enligt artikel 1.1 gäller direktivet ”kvaliteten på badvatten, med undantag för vatten avsett för terapeutiska ändamål och
vatten som används i simbassänger”.
I artikel 1.2 i direktivet föreskrivs följande:
”I detta direktiv avses med
a) ’badvatten’: allt rinnande eller stillastående sötvatten och havsvatten, i vilket
–
badning är uttryckligen tillåten av de behöriga myndigheterna i varje medlemsstat,
eller
–
badning inte är förbjuden och traditionellt utövas av ett stort antal badare,
b) ’badplats’: varje plats där badvatten finns,
c) ’badsäsong’: den period under vilken ett stort antal badare kan förutses med hänsyn till lokalt bruk, inbegripet eventuella
lokala regler för badning och väderleksförhållanden.”
Medlemsstaterna skall, enligt artikel 3.1 i direktivet, för alla badplatser eller för varje enskild badplats fastställa de
värden som skall gälla för badvatten i fråga om de parametrar som anges i bilagan till direktivet. I artikel 3.2 föreskrivs
att de värden som fastställs i enlighet med punkt 1 inte får vara mindre stränga än dem som anges i kolumn I i bilagan.
I artikel 4.1 i direktivet föreskrivs att medlemsstaterna skall vidta de åtgärder som är nödvändiga för att säkerställa att
kvaliteten på badvatten inom tio år efter anmälan av detta direktiv överensstämmer med de gränsvärden som fastställts i enlighet
med artikel 3.
Republiken Portugal ansåg att tillämpningen av direktivet skulle ge upphov till en rad problem vid anslutningen till Europeiska
gemenskaperna och begärde därför undantag från skyldigheten att införliva och tillämpa direktivet. Ett sådant undantag beviljades
till och med den 1 januari 1993 med stöd av artikel 395 tredje delen punkt 3 i bilaga XXXVI i akten om anslutningsvillkoren
för Konungariket Spanien och Portugisiska republiken samt om anpassningarna av fördragen (EGT L 302, 1985, s. 23).
Enligt artikel 5.1 i direktivet skall badvatten vid tillämpningen av artikel 4 anses uppfylla kraven i fråga om de relevanta
parametrarna, om prover av detta vatten som har tagits på samma plats och med den frekvens som anges i bilagan till direktivet
visar att kraven i fråga om parametervärdena för ifrågavarande vattenkvalitet är uppfyllda för en viss procent av proverna
som fastställs i denna punkt.
I artikel 6.1 i direktivet föreskrivs att de behöriga myndigheterna i medlemsstaterna skall utföra provtagningar med minst
den frekvens som fastställs i bilagan till direktivet. Enligt artikel 6.2 första och tredje meningarna bör proven tas där
det dagliga genomsnittliga antalet badare är som störst och provtagningen inledas två veckor före badsäsongens början.
I artikel 8 första stycket föreskrivs en rad undantag dels med avseende på vissa parametrar som anges i bilagan och som avser
exceptionella meteorologiska eller geografiska förhållanden, dels när badvatten berikas på naturlig väg med vissa ämnen och
detta orsakar avvikelse från de värden som föreskrivs i bilagan. Om en medlemsstat åsidosätter bestämmelserna i detta direktiv
skall den omedelbart enligt artikel 8 fjärde stycket meddela kommissionen detta med uppgift om skälen och den förväntade tidsperioden.
Enligt artikel 13 i direktivet skall medlemsstaterna fyra år efter anmälan av detta direktiv och därefter regelbundet till
kommissionen överlämna en utförlig rapport om sitt badvatten och dess mest betydelsefulla egenskaper (nedan kallad årsrapporten).
Denna rapport har ingetts årligen sedan den 1 januari 1993 då nämnda artikel 13 genom rådets direktiv 91/692/EEG av den 23
december 1991 om att standardisera och rationalisera rapporteringen om genomförandet av vissa direktiv om miljön (EGT L 377,
s. 48; svensk specialutgåva, område 10, volym 15, s. 208) trädde i kraft.
De nationella bestämmelserna
Direktivet införlivades med portugisisk rätt genom lagdekret nr 74/90 av den 7 mars 1990 (
Diário da República
I, serie nr 55 av den 7 mars 1990). Lagdekretet upphävdes och ersattes av lagdekret nr 236/98 av den 1 augusti 1998 (
Diário da República
I, serie A, nr 176 av den 1 augusti 1998), vari bland annat föreskrivs tillämpliga värden för badvatten i fråga om de parametrar
som anges i bilagan till direktivet.
Enligt artikel 3 punkt 24 i lagdekret nr 236/98 omfattar den portugisiska badsäsongen på kontinenten perioden mellan den 1
juni och den 30 september varje år medan badsäsongen i den självständiga regionen Azorerna löper från den 15 juni till den
15 september.
Begreppet ”ett stort antal badare” i artikel 1.2 a andra strecksatsen i direktivet definieras i artikel 3 punkt 12 i lagdekret
nr 236/98 som motsvarande ”ungefär 100 badare per dag under badsäsongen”.
Det administrativa förfarandet
Kommissionen ansåg att vissa portugisiska badplatser inte uppfyllde direktivets bindande värden och inte var föremål för tillräckliga
provtagningar, samt att Republiken Portugal inte angett samtliga inlandsbadplatser, och inledde därför förevarande fördragsbrottsförfarande.
Efter att ha sänt en formell underrättelse till Republiken Portugal och därvid uppmanat den att yttra sig, riktade kommissionen
ett motiverat yttrande till denna medlemsstat den 11 december 1998 med uppmaning att vidta nödvändiga åtgärder för att följa
yttrandet inom två månader från dess delgivning. Kommissionen ansåg inte att de portugisiska myndigheternas svar var tillfredsställande
och väckte därför förevarande talan.
Talan
Kommissionen har riktat tre anmärkningar mot Republiken Portugal. Kommissionen anser att Republiken Portugal har åsidosatt
sina skyldigheter enligt direktivet genom att
–
inte efterleva de kvalitetsnormer som fastställs i direktivet,
–
inte ange samtliga badplatser, och
–
inte iaktta den minimifrekvens som föreskrivs för provtagning.
Den första anmärkningen: De bindande gränsvärden som fastställs i direktivet har inte iakttagits
Parternas argument
Kommissionen har lagt Republiken Portugal till last att det föreligger ett betydande antal badplatser vars vattenkvalitet
inte uppfyller de bindande värden som föreskrivs i direktivet, vilket strider mot artikel 4.1 i direktivet jämförd med artikel
3 i samma direktiv.
Kommissionen har gjort gällande att det framgår av tabellen i punkt 2 i kommissionens rapport för 1998 års badsäsong att det
under denna säsong föreligger en avvikelse på 10,5 procent för kustvatten och 79,1 procent för inlandsvatten.
Efterlevnaden av värdena har under 1998 års säsong sjunkit betydligt jämfört med år 1997 då avvikelsen uppgick till 9,8 procent
för kustvatten respektive 66,7 procent för inlandsvatten.
Kommissionen har påpekat att det framgår av den rapport om kvaliteten på badvatten under 1999 års badsäsong som portugisiska
myndigheter upprättat att situationen, även om en förbättring skett, inte var tillfredsställande, eftersom 6,1 procent av
havsvattnen och 21,6 procent av sötvattnen inte uppfyllde de bindande värdena.
Kommissionen har vidare betonat att den första anmärkningen inte grundas på de uppgifter som meddelats för badsäsongen för
år 2000.
Den portugisiska regeringen har gjort gällande att det skett en betydande och varaktig förbättring i Portugal fram till år
1999. Förbättringen gäller såväl provtagningarnas tillräcklighet som gränsvärdena.
För att avhjälpa de svårigheter som förekommer i problemområdena, och som trots denna betydande förbättring fortfarande kvarstår,
har portugisiska myndigheter uppmuntrat diverse korrigerande och preventiva åtgärder som kommissionen underrättats om som
en följd av det motiverade yttrandet. I fråga om vidtagna åtgärder har den portugisiska regeringen som exempel nämnt det program
för sanitär kontroll av badplatser som återfinns i skrivelsen av den 30 april 1999, olika program i syfte att förbättra de
badplatser som varje badsäsong inte uppfyller värdena och som bilagts varje årsrapport beträffande direktivets tillämpning
och som inbegriper pågående eller planerade saneringsarbeten, samt det åtgärdsprogram som syftar till att skydda och förbättra
kvaliteten på badvatten.
Den portugisiska regeringen har påpekat att andelen kustbadplatser som uppfyller värdena nått upp till en nivå som närmar
sig det europeiska genomsnittet på 90 procent. År 1999 närmade sig denna efterlevnadsnivå 94 procent.
Vad gäller inlandsbadplatser har den portugisiska regeringen anfört att den inte instämmer i de uppgifter som anges i kommissionens
rapport om 1998 års badsäsong. Avvikelsen för detta år skall enligt den portugisiska regeringen ha uppgått till 54 procent
och inte till 79 procent.
Den portugisiska regeringen anser att lösningen på inlandsbadplatsernas problem är mera komplicerad.
Domstolens bedömning
Enligt fast rättspraxis skall förekomsten av ett fördragsbrott bedömas mot bakgrund av den situation som rådde i medlemsstaten
vid utgången av den frist som har angivits i det motiverade yttrandet (se bland annat dom av den 15 mars 2001 i mål C-147/00,
kommissionen mot Frankrike, REG 2001, s. I-2387, punkt 26).
I förevarande fall gavs Republiken Portugal en frist om två månader från delgivningen av det motiverade yttrandet för att
följa detta. Det motiverade yttrandet delgavs den 11 december 1998 varför tidsfristen således löpte ut den 11 februari 1999.
Frågan huruvida fördragsbrott föreligger eller ej skall därför göras med utgångspunkt från sistnämnda datum.
Även om de aktuella badvattnens exakta parametrar den 11 februari 1999 är okända föreligger inga tvivel om att vattenkvaliteten,
vid utgången av den frist som anges i det motiverade yttrandet, inte uppfyllde de bindande värdena i bilagan till direktivet.
Med hänsyn till rapporterna om kvaliteten på portugisiska badvatten under föregående och påföljande badsäsong, kan domstolen
inte komma fram till någon annan slutsats än att denna avvikelse förelåg.
Det följer av den rapport om kvaliteten på badvatten under 1998 års badsäsong som portugisiska myndigheter själv upprättat
att badvattnen, för 1998 års badsäsong, inte fullt ut uppfyllde de bindande värden som fastställs i bilagan till direktivet.
Det är otvistigt att portugisiska badvatten, trots att kommissionen medgett en tydlig förbättring, under 1999 års badsäsong
inte heller fullt ut uppfyllde de bindande värden som fastställs i bilagan till direktivet.
I fråga om de åtgärder och svårigheter som den portugisiska regeringen har åberopat, erinrar domstolen om att artikel 4.1
i direktivet ålägger medlemsstaterna att uppnå vissa resultat för att kvaliteten på badvattnen skall uppfylla de bindande
värden som föreskrivs i direktivet. Utöver de undantag som föreskrivs i detta direktiv kan medlemsstaterna inte åberopa några
särskilda omständigheter för att motivera att de inte uppfyller denna skyldighet (se bland annat dom av den 12 februari 1998
i mål C-92/96, kommissionen mot Spanien, REG 1998, s. I-505, punkt 28, och av den 25 maj 2000 i mål C-307/98, kommissionen
mot Belgien, REG 2000, s. I-3933, punkt 49).
Den portugisiska regeringen har inte åberopat några undantag i direktivet.
Följaktligen är kommissionens första anmärkning välgrundad.
Den andra anmärkningen: Ofullständig angivelse av inlandsbadplatser
Parternas argument
Kommissionen har kritiserat de portugisiska myndigheterna för att inte ha angett samtliga inlandsbadplatser i enlighet med
artikel 1.2 i direktivet. Enligt kommissionen föreligger det en avvikelse mellan antalet angivna inlandsbadplatser, 26 stycken
år 1998, och de 91 flodstränder som förekommer i ett åtgärdsprogram för vilket Republiken Portugal ansökt om gemenskapsstöd.
Den portugisiska regeringen har anfört att programmet för att upprusta flodstränderna syftade till att utrusta inlandszoner
med nya lek- och rekreationsområden och tog därvid säkerligen sikte på platser avsedda för badning. Målsättningen med nämnda
program var dock enligt den portugisiska regeringen samtidigt att upprusta flodstränderna på ett miljö- och landskapsmässigt
plan. Många av dessa områden vore olämpliga för badning på grund av naturförhållandena.
Den portugisiska regeringen har påpekat att badning inte utövas av något stort antal badare i de sötvattensområden som ingår
i programmet och där badning inte är förbjuden.
Den portugisiska regeringen har betonat att det antal badare per dag som fastställts i lagdekret nr 236/98 inte skall ses
som ett strikt tillämpningskriterium. Det rör sig snarare om ett ungefärligt antal som portugisiska myndigheter skall beakta
för att genomföra en strängare sanitär övervakning på de villkor som definieras i lagdekretet och i enlighet med direktivets
bestämmelser.
Den portugisiska regeringen har preciserat att tillämpningen av nationella bestämmelser varigenom direktivet införlivas sammanfattningsvis
ger följande resultat:
–
När vatten klassificeras som badvatten, ger de portugisiska myndigheterna ett uttryckligt tillstånd för badning då kvaliteten
på vattnet inte innebär någon risk för människors hälsa. Dessa platser upptas då i en årsrapport om kvaliteten på badvatten
som överlämnas till kommissionen.
–
När vatten inte klassificeras som badvatten, men vanligtvis besöks av ett stort antal badare, kontrolleras vattnets kvalitet
med beaktande av de parametrar och den provtagningsfrekvens som föreskrivs i direktivet. Dessa vatten kvalificeras som badvatten
så snart de uppfyller kraven i fråga om parametrarna och detta bekräftats av resultaten från åtminstone en provtagningskampanj
under föregående badsäsong. Om de fastställda värdena inte uppfyller direktivets krav i fråga om parametrar är badning uttryckligen
förbjuden. Dessa vatten förekommer i årsrapporten om kvaliteten på badvatten endast om de kvalificeras som sådana.
Med utgångspunkt från en analys av de platser som ingår i programmet för att upprusta flodstränderna har kommissionen påpekat
att inlandsbadplatserna i regel besöks av ett dagligt antal badare som är lägre än den gräns som fastställts av portugisiska
myndigheter. Nämnda myndigheter fortsätter följaktligen att inte ta med samtliga inlandsbadplatser i sin beräkning.
Domstolens bedömning
Medlemsstaternas skyldigheter enligt artiklarna 3 och 4 i direktivet avser samtliga badplatser.
Enligt artikel 1.2 b i direktivet är en badplats varje plats där badvatten finns. Det följer av artikel 1.2 a att för att
betraktas som en badplats krävs att badning i de uppräknade vattnen antingen är uttryckligen tillåten av de behöriga myndigheterna
i varje medlemsstat, eller inte är förbjuden och traditionellt utövas av ett stort antal badare.
Parterna är oeniga framför allt vad gäller kvalificeringen av flodstränderna vars antal överstiger antalet angivna badplatser.
Med sin argumentation ifrågasätter kommissionen underförstått att lagdekret nr 236/98 är förenligt med direktivet i den mån
lagdekretet tolkar begreppet ett stort antal badare som ungefär 100 badare per dag under badsäsongen.
Under det administrativa förfarandet har kommissionen emellertid inte lagt Republiken Portugal till last att ha underlåtit
att på ett korrekt sätt införliva artikel 1.2 b i direktivet i den mån denna bestämmelse hänvisar till ett stort antal badare.
Kommissionens motiverade yttrande och talan skall emellertid grundas på samma yrkanden och grunder (se dom av den 24 november
1992 i mål C-237/90, kommissionen mot Tyskland, REG 1992, s. I-5973, punkt 20)
I detta förfarande kan kommissionen följaktligen inte göra gällande att flodstränder som besöks av ett antal badare som understiger
den gräns som fastställs i lagdekret nr 236/98, och där badning varken är uttryckligen tillåten eller förbjuden, inte angetts
som badplatser i den mening som avses i direktivet.
Det följer förvisso av den portugisiska regeringens skrivelser att flodstränder endast klassificeras som badvatten när de
anses uppfylla kraven i fråga om parametrar och detta bekräftats av resultaten av åtminstone en provtagningskampanj under
den föregående badsäsongen, ett villkor som inte föreskrivs i direktivet.
Kommissionen har emellertid inte anfört att denna praxis påverkar de flodstränder som besöks av ett stort antal badare, såsom
preciserats i de portugisiska bestämmelserna.
Kommissionens andra anmärkning kan därmed inte godtas.
Den tredje anmärkningen: Den minimifrekvens för provtagning som föreskrivs i direktivet har inte iakttagits
Parternas argument
Kommissionen har på grundval av artikel 6.1 och 6.2 i direktivet kritiserat Republiken Portugal för att provtagningsandelen,
trots att den uppgår till 100 procent för såväl havsbadplatserna som sötvattensbadplatserna, endast avser angivna badplatser.
Republiken Portugal har inte iakttagit minimifrekvensen i fråga om provtagning på grund av att inlandsbadplatserna inte angetts
i tillräcklig utsträckning och har därigenom åsidosatt sina skyldigheter enligt artikel 6.
Republiken Portugal har kritiserat kommissionen för att inte vid något tillfälle under det administrativa förfarandet med
stöd av ovannämnda argumentation, det vill säga beträffande icke angivna badvatten, ha gjort gällande att provtagningen inte
skulle ha skett med rätt frekvens. De grunder som åberopas i det motiverade yttrandet skall vara identiska med dem som anförs
i talan, vid risk att annars inte kunna tas upp till prövning. Den portugisiska regeringen har kritiserat kommissionen för
att ha ändrat tvisteföremålet genom att i ansökan åberopa argument som inte förekommit under det administrativa förfarandet.
Kommissionen har enligt samma regering allvarligt åsidosatt Portugals rätt till försvar, vilken utgör en grundläggande princip
i gemenskapens rättsordning.
Kommissionen har påpekat att den i punkt 11 d i sitt motiverade yttrande angett att ”vattnet vid flodstränderna omfattas av
tillämpningsområdet för direktivets bestämmelser, eftersom den omständigheten att badning inte uppmuntras inte innebär att
den är förbjuden, vilket medför att dessa stränder enligt artikel 1.2 a och b i direktivet borde anses som badplatser. Härav
följer även att de aktuella vattnen inte uppfyller kraven i fråga om de parametrar som föreskrivs i direktivet.”
Domstolens bedömning
Den tredje anmärkningen avser att provtagning inte skett med iakttagande av en viss minimifrekvens på grund av att inlandsbadvatten
inte angetts i tillräcklig utsträckning. I denna dom har domstolen inte godtagit den andra anmärkningen om sådan ofullständig
angivelse av badplatser, varför inte heller den tredje anmärkningen kan godtas.
Med hänsyn till vad som ovan anförts fastställer domstolen att Republiken Portugal har underlåtit att uppfylla sina skyldigheter
enligt artikel 4.1 i direktivet jämförd med bestämmelserna i artikel 3 och i bilagan till detta direktiv genom att inte anta
samtliga nödvändiga bestämmelser för att badvattnets kvalitet skall vara förenlig med de bindande gränsvärden som fastställs
med stöd av artikel 3 i direktivet.
Talan skall ogillas i övrigt.
Rättegångskostnader
Enligt artikel 69.3 i rättegångsreglerna kan domstolen besluta att kostnaderna skall delas eller att vardera parten skall
bära sin kostnad om parterna ömsom tappar målet på en eller flera punkter. Eftersom kommissionen och Republiken Portugal ömsom
tappat målet skall vardera parten bära sin rättegångskostnad.
På dessa grunder beslutar
DOMSTOLEN (andra avdelningen)
följande dom:
1)
Republiken Portugal har underlåtit att uppfylla sina skyldigheter enligt artikel 4.1 i rådets direktiv 76/160/EEG av den 8
december 1975 om kvaliteten på badvatten jämförd med bestämmelserna i artikel 3 och i bilagan till detta direktiv, genom att
inte anta samtliga nödvändiga bestämmelser för att badvattnets kvalitet skall vara förenlig med de bindande gränsvärden som
fastställs med stöd av artikel 3 i direktivet.
2)
Talan ogillas i övrigt.
3)
Vardera parten skall bära sin rättegångskostnad.
Timmermans
Gulmann
Puissochet
Cunha Rodrigues
Colneric
Avkunnad vid offentligt sammanträde i Luxemburg den 15 juli 2004.
R. Grass
C.W.A. Timmermans
Justitiesekreterare
Ordförande på andra avdelningen
–
Rättegångsspråk: portugisiska. | [
"Fördragsbrott",
"Direktiv 76/160/EEG",
"Kvaliteten på badvatten",
"Underlåtenhet att iaktta gränsvärden",
"Samtliga befintliga inlandsbadplatser i Portugal har inte angivits",
"Underlåtenhet att utföra tillräckligt antal provtagningar"
] |
62016TJ0165 | fi | )
I Asian tausta
A Kyseessä olevat toimenpiteet
Ensimmäinen kantaja Ryanair DAC, aiemmin Ryanair Ltd (jäljempänä Ryanair), on Irlantiin sijoittautunut lentoyhtiö, joka lentää päivittäin 1800 lentoa 31 Euroopan ja Pohjois-Afrikan valtiossa sijaitsevien 200 kohteen välillä. Toinen kantaja Airport Marketing Services Ltd (jäljempänä AMS) on Ryanairin tytäryhtiö, joka tarjoaa markkinointistrategiaa koskevia ratkaisuja ja jonka toiminnasta suurin osa liittyy mainostilan myyntiin Ryanairin internetsivustolla.
Altenburg-Nobitzin lentoasema sijaitsee Saksassa Thüringenin osavaltion eteläosassa. Kyseisen lentoaseman omistaa ja sen toimintaa harjoittaa Flugplatz Altenburg-Nobitz GmbH -niminen yhtiö (jäljempänä AOC), jonka osakkeenomistajat ovat viranomaisia tai julkisen vallan kokonaan omistamia yksiköitä.
Ryanair liikennöi kyseiseltä lentoasemalta päivittäin Lontoo-Stanstedin (Yhdistynyt kuningaskunta) lentoasemalle vuosina 2003–2011. Se aloitti myös reitin Barcelona-Gironan (Espanja) lentoasemalle vuonna 2007. Samoin se avasi reitin Edinburghin (Yhdistynyt kuningaskunta) lentoasemalle vuonna 2009 ja Alicanten (Espanja) lentoasemalle vuonna 2010.
AOC teki 3.3.2003 Ryanairin kanssa kymmenen vuotta voimassaolevan lentoasemapalveluja koskevan sopimuksen, jonka mukaan Ryanair sitoutui liikennöimään päivittäin Lontoo-Stanstedin lentoasemalle. Ryanairin oli määrä maksaa lentoasemapalveluista Altenburg-Nobitzin lentoaseman lentoasemamaksuista annetun, maksujen suorittamisaikana voimassa olevan asetuksen mukainen maksu sekä määrä, joka käsitti matkustajakohtaiset turvallisuusmaksut ja valtion maksut. Kantajien mukaan lentoasemapalveluja koskeva sopimus oli perustana osapuolten yhteistyön laajentamiselle käsittämään yhteensä neljä reittiä (Lontooseen, Gironaan, Edinburghiin ja Alicanteen).
Lisäksi AOC teki kolme markkinointisopimusta, ensimmäisen Ryanairin kanssa ja kaksi seuraavaa AMS:n kanssa.
Ensimmäisen, 7.4.2003 kymmeneksi vuodeksi tehdyn sopimuksen mukaan Ryanairin piti harjoittaa markkinointitoimintaa Altenburg-Nobitzin alueen markkinoimiseksi. AOC:n oli määrä maksaa vastikkeena kaksi maksua. Se maksoi yhtäältä kustakin lähtevästä matkustajasta ”tulosmaksun”, joka vastasi Ryanairin lentoasemapalveluista maksamaa matkustajakohtaista nettomaksua, joka liittyi laskeutumiseen, paikalliseen lennonjohtoon, valaistukseen, pysäköintiin (lukuun ottamatta yön yli kestänyttä pysäköintiä), asematasoon ja matkustajapalveluun sekä matkustajalentopalveluja koskevaan infrastruktuuri- ja matkustajapalvelumaksuun. AOC laski kustakin matkustajasta maksettavan nettomaksun matkustajia koskevien lastausluetteloiden mukaisesti ja esitti laskelman Ryanairille kunkin viikon lopussa. Ryanair laski tulosmaksun ja esitti laskelman AOC:lle 30 päivän kuluessa kunkin kuukauden päättymisestä. Laskelma perustui kullakin kerralla edellisen kalenterikuukauden aikana suoritettuihin palveluihin. Ryanair saattoi vähentää tulosmaksun laskeutumismaksuja koskevista AOC:n kuukausilaskuista. Toisaalta AOC maksoi lentoasemamaksujen mahdolliseen korotukseen tiettyyn prosenttiosuuteen perustuvan ”tulosmaksun”, joka oli 100 prosenttia valtion perimän turvallisuusveron korotuksesta ja voi ylittää voimassa olevan ilmoitetun hinnan enintään 10 prosentilla viiden vuoden aikana, sekä 100 prosenttia voimassa olevien ilmoitettujen maksujen korotuksesta tai ilmoitettuihin lentoasemamaksuihin lisätyistä maksuista tai veroista siten, että maksu voi ylittää voimassa olevan ilmoitetun Ryanairin maksaman kokonaismaksun enintään 10 prosentilla viiden vuoden aikana.
Toisen, 28.8.2008 allekirjoitetun ja alun perin kaksivuotiseksi tehdyn markkinointisopimuksen mukaan AMS:n piti tarjota markkinointipalveluja Ryanairin internetsivustolla toteutettavana mainontana, josta AOC maksoi vuonna 2008 [
luottamuksellinen
] (
) ja vuonna 2009 [
luottamuksellinen
]. Sopimus liittyi Ryanairin sitoumukseen liikennöidä Altenburg-Nobitzin ja Lontoo-Stanstedin välistä reittiä kesällä päivittäin ja talvella neljä kertaa viikossa sekä sen ja Gironan välistä reittiä ainoastaan kesällä kolme kertaa viikossa.
Kolmannen, 25.1.2010 allekirjoitetun ja alun perin vuodeksi tehdyn markkinointisopimuksen mukaan AMS sitoutui uudelleen tarjoamaan markkinointipalveluja Ryanairin internetsivustolla toteutettavana mainontana, josta AOC maksoi Ryanairille [
luottamuksellinen
]. Sopimus liittyi Ryanairin sitoumukseen tarjota kesästä 2010 alkaen ja ainoastaan IATA:n kesäkaudella, joka alkoi 28.3.2010 ja päättyi 30.10.2010, lentoyhteyksiä Altenburg-Nobitzin lentoasemalta Lontoo-Stanstediin (seitsemän kertaa viikossa), Gironaan (kolme kertaa viikossa) ja Alicanteen (kaksi kertaa viikossa).
Reiteistä Barcelona-Gironan, Edinburghin ja Alicanten lentoasemille luovuttiin myöhemmin, ja sama koski 31.3.2011 reittiä Lontoo-Stanstedin lentoasemalle, joten Ryanair lopetti kyseisenä ajankohtana kaiken toimintansa Altenburg-Nobitzin lentoasemalta.
– –
II Oikeudenkäyntimenettely ja asianosaisten vaatimukset
Kantajat nostivat nyt käsiteltävänä olevan kanteen unionin yleisen tuomioistuimen kirjaamoon 18.4.2016 toimittamallaan kannekirjelmällä.
Kantajat esittivät prosessinjohtotoimien määräämistä koskevan hakemuksen 30.5.2016 unionin yleisen tuomioistuimen kirjaamoon jättämällään erillisellä asiakirjalla.
Komissio esitti 20.6.2016 jättämällään asiakirjalla huomautuksensa kyseisestä hakemuksesta sille annetussa määräajassa.
Euroopan unionin neuvosto pyysi unionin yleisen tuomioistuimen kirjaamoon 22.6.2016 toimittamallaan asiakirjalla saada osallistua oikeudenkäyntiin tukeakseen komission vaatimuksia. Unionin yleisen tuomioistuimen kuudennen jaoston puheenjohtaja hyväksyi kyseisen pyynnön 6.9.2016 antamallaan määräyksellä.
Unionin yleinen tuomioistuin päätti 15.3.2018 tekemällään päätöksellä siirtää asian laajennetun kuudennen jaoston käsiteltäväksi.
Unionin yleinen tuomioistuin päätti esittelevän tuomarin kertomuksen perusteella aloittaa suullisen käsittelyn ja pyysi työjärjestyksensä 88 artiklan mukaisina prosessinjohtotoimina asianosaisia vastaamaan eräisiin kysymyksiin.
Asianosaiset esittivät suulliset lausumansa 4.7.2018 pidetyssä istunnossa.
Kantajat vaativat, että unionin yleinen tuomioistuin
–
kumoaa riidanalaisen päätöksen 1 artiklan 4 kohdan sekä 2 ja 4 artiklan
–
velvoittaa komission korvaamaan oikeudenkäyntikulut.
Komissio vaatii neuvoston tukemana, että unionin yleinen tuomioistuin
–
hylkää kanteen
–
velvoittaa kantajat korvaamaan oikeudenkäyntikulut.
III Oikeudellinen arviointi
– –
Kolmas kanneperuste, joka koskee SEUT 107 artiklan 1 kohdan rikkomista sen seurauksena, ettei komissio osoittanut edun olemassaoloa
– –
Neljäs osa, joka koskee komission ilmeisiä arviointivirheitä ja perustelujen puutteellisuutta sen tekemässä kannattavuusarvioinnissa
– –
–
Väite siitä, että kannattavuuslaskelmassa käytettiin perusteettomia hypoteeseja
– –
Ensimmäiseksi sen väitteen osalta, jonka mukaan komissio tutki kyseessä olevien sopimusten kannattavuuden virheellisesti, koska se käytti seitsemään kuukauteen rajattua aikahorisonttia, on muistuttava aluksi, että kyseinen väite on tutkittava suoraan markkinataloustoimijaperiaatteen, sellaisena kuin se käy ilmi SEUT 107 artiklan 1 kohdasta, kannalta eikä vuoden 2014 suuntaviivojen kannalta.
Tämän jälkeen on mainittava oikeuskäytännöstä (ks. 106 kohta) ilmenevän, että on tutkittava, saattoiko komissio kannattavuuden lisääntymistä koskevan analyysinsä yhteydessä perustellusti katsoa, että Altenburg-Nobitzin lentoaseman kaltainen markkinataloustoimija olisi arvioinut 25.1.2010 päivätyn sopimuksen – kun sitä tarkastellaan yhdessä lentoasemapalveluista 3.3.2003 tehdyn sopimuksen ja 7.4.2003 tehdyn markkinointisopimuksen kanssa – tekemisen mielekkyyden seitsemään kuukauteen rajatun aikahorisontin perusteella.
Valveutuneen markkinataloustoimijan toimintaa ohjaavat pidemmän aikavälin kannattavuusnäkymät (tuomio 21.3.1991, Italia v. komissio,
C-305/89
,
EU:C:1991:142
,
kohta). Koska tällainen toimija pyrkii maksimoimaan voittonsa, se on valmis ottamaan harkittuja riskejä, kun se määrittää investointinsa diskonttaamiseksi asianmukaisen tuoton.
Nyt käsiteltävässä asiassa on riidatonta, että kyseessä olevat kolme sopimusta, erityisesti 25.1.2010 tehty markkinointisopimus, on tehty määräajaksi. Niinpä komissio totesi riidanalaisen päätöksen 259 perustelukappaleessa, että viimeksi mainitun sopimuksen sopimusjakso alkoi 25.1.2010 ja päättyi vuoden kuluttua ensimmäisestä lentoyhteydestä, joka oli määrä avata vuoden 2010 kesäkaudella. Koska Ryanairin liikennöinti jatkui vain seitsemän kuukautta eli IATA:n kesäkauden vuonna 2010, komissio teki kannattavuusanalyysinsä vain kyseisen ajanjakson perusteella.
On myös riidatonta – kuten komissio esittää kantajien vastustamatta –, että Altenburg-Nobitzin lentoaseman toiminnanharjoittaja ei ollut ennen kyseessä olevien sopimusten tekemistä valmistellut liiketoimintasuunnitelmaa Lontoon, Gironan ja Alicanten lentoasemille suuntautuvia reittejä varten.
Komissio saattoi tällaisessa tilanteessa katsoa virhettä tekemättä, että markkinataloustoimija arvioisi kyseessä olevien kolmen sopimuksen yhteisvaikutuksen merkitsemän kannattavuuden lisääntymisen menojen ja tulojen kannalta siltä ajalta, jolloin kyseinen lentoyhteys oli käytössä, eli seitsemältä kuukaudelta.
Kantajien väite, jonka mukaan komissio katsoi riidanalaisen päätöksen 259 perustelukappaleessa virheellisesti, että 25.1.2010 tehty markkinointisopimus päättyi vuoden kuluttua Ryanairin ensimmäisen lentoyhteyden avaamisesta eikä siitä, kun AMS suoritti markkinointipalvelut, on tehoton. Kantajat eivät nimittäin ole osoittaneet, että tällaisella virheellä olisi harmillisuudestaan huolimatta ollut arvioitavissa oleva vaikutus 25.1.2010 tehdyn markkinointisopimuksen merkitsemän diskontatun kannattavuuden lisäyksen laskentaan. Kuten komissio selitti istunnossa vastauksena unionin yleisen tuomioistuimen kysymykseen, on katsottava, että vaikka sopimus olisi tehty alun perin vuodeksi laskettuna AMS:n suorittamasta ensimmäisestä markkinointipalvelusta, lentotoimintoihin ja muihin kuin lentotoimintoihin perustuvat lisätulot sekä Ryanairin Altenburg-Nobitzin lentoasemalta liikennöimiin reitteihin liittyvät diskontatut ylimääräiset toimintamenot eivät olisi muuttuneet. Samoin on katsottava, ettei ole osoitettu, että ajallinen viive siinä, kun AMS laskuttaa markkinointipalvelujen hinnan AOC:ltä, olisi mitenkään vaikuttanut määrään, joka AOC:n oli maksettava markkinointisopimuksen perusteella ja joka kuului kustannuksiin, jotka oli otettava huomioon kannattavuuden lisääntymistä 25.1.2010 tehdyn markkinointisopimuksen seurauksena koskeneessa analyysissä.
Se, että komissio otti huomioon todellisen ajan, jolloin Ryanair liikennöi lentoreittiä, eikä 25.1.2010 tehdyn sopimuksen kestoa, joka oli yksi vuosi, ei vaikuta riidanalaisessa päätöksessä esitetyn kannattavuuden lisääntymistä koskevan analyysin pätevyyteen. Komissio saattoi nimittäin olettaa ilmeistä arviointivirhettä tekemättä, että markkinataloustoimija diskonttaa yksinomaan lisätulot ajalta, jolloin Ryanair oli sitoutunut liikennöimään kyseistä reittiä. Tässä yhteydessä on muistutettava, etteivät kantajat ole osoittaneet, että komissio olisi tehnyt ilmeisen arviointivirheen, kun se oletti, että AMS:n suorittamilla markkinointipalveluilla ei voinut olla pitkäkestoisia vaikutuksia Ryanairin internetsivustolla vierailevien henkilöiden käyttäytymiseen (ks. 184–188 kohta).
Väite, jonka mukaan komission olisi pitänyt analysoida 25.1.2010 tehdyn markkinointisopimuksen merkitsemä kannattavuus ajanjaksolla, joka alkoi kyseisen sopimuksen alkamisajankohdasta ja päättyi lentoasemapalveluista 3.3.2003 tehdyn sopimuksen päättymiseen, ei voi menestyä.
On nimittäin todettava, että vaikka lentoasemapalveluista 3.3.2003 tehtyä sopimusta ja 7.4.2003 tehtyä markkinointisopimusta sovellettiin edelleen markkinointipalveluista 25.1.2010 tehdyn sopimuksen päättymisen jälkeenkin, kyseisten vuonna 2003 tehtyjen sopimusten, joissa sovittiin muun muassa päivittäisistä reittilennoista Lontoo-Stanstedin lentoasemalle koko vuoden ajan (riidanalaisen päätöksen 47 perustelukappale), voimaantulon jälkeen sopimusosapuolet täsmensivät tai täydensivät myöhemmän yhteistyönsä ehtoja sekä lentojen suorittamista koskevien sitoumusten että markkinointipalveluista maksettavan korvauksen osalta. Niinpä Ryanair sitoutui 28.8.2008 tehdyllä markkinointisopimuksella liikennöimään kyseiselle lentoasemalle päivittäin kesällä ja neljästi viikossa talvella sekä Gironan lentoasemalle pelkästään kesällä kolmesti viikossa (riidanalaisen päätöksen 57 perustelukappale), kun taas 25.1.2010 tehdyssä markkinointisopimuksessa Ryanair sitoutui liikennöimään Lontoo-Stanstedin lentoasemalle (seitsemän kertaa viikossa), Gironan lentoasemalle (kolme kertaa viikossa) ja Alicanten lentoasemalle (kaksi kertaa viikossa) IATA:n kesäkaudella. AOC sitoutui 28.8.2008 tehdyllä markkinointisopimuksella maksamaan AMS:n suorittamista markkinointipalveluista [luottamuksellinen] määrän (ks. edellä 7 kohta) ja 25.1.2010 tehdyllä markkinointisopimuksella [luottamuksellinen] määrän (ks. edellä 8 kohta). Kyseiset maksut lisättiin 7.4.2003 tehdyn markkinointisopimuksen mukaiseen ”tulosmaksuun” korvauksena Ryanairin suorittamista markkinointipalveluista.
Niinpä on perusteltua olettaa, että AOC:n asemassa oleva markkinataloustoimija odottaisi 25.1.2010 päivätyn sopimuksen tekemisajankohtana, että kun kyseisen sopimuksen voimassaolo päättyy, kantajat eivät hyväksy lentoasemapalveluista 3.3.2003 tehdyn sopimuksen ja 7.4.2003 tehdyn markkinointisopimuksen mukaisiin ehtoihin palaamista vaan vaativat myös Altenburg-Nobitzin lentoasemalta liikennöitäviä reittejä koskevien sitoumusten neuvottelemista uudelleen ja uusia maksuja markkinointipalveluista.
Lisäksi on mainittava, että sen, ettei Ryanair ollut valmis palaamaan vuoden 2003 sopimusten mukaisiin alkuperäisiin ehtoihin vaatimatta uusia maksuja, vahvistaa jälkikäteen se, että yhtäältä Ryanair liikennöi 30.10.2010 alkaneella ja 28.3.2011 päättyneellä IATA:n talvikaudella 2010/2011 vain yhtä, Lontoo-Stanstedin lentoasemalta lähtenyttä ja sille palannutta reittiä, joskin alueellisten yksityisten yritysten taloudellisella tuella (riidanalaisen päätöksen 32 perustelukappaleessa oleva d alakohta ja 64 perustelukappale), ja toisaalta se, että koska AOC:n osakkeenomistajat ja johto kieltäytyivät maksamasta Ryanairin kesäaikatauluihin 2011 liittyvien markkinointimaksujen perusteella vaatimaa 420000 euron määrää, Ryanair lopetti toimintansa Altenburg-Nobitzin lentoasemalla maaliskuussa 2011.
Tässä tilanteessa on katsottava, ettei ole osoitettu, että komission olisi ollut perustellumpaa tutkia 25.1.2010 tehdyn markkinointisopimuksen diskontattu kannattavuus ajanjaksolla, joka alkaa kyseisen sopimuksen alkamisajankohdasta ja päättyy lentoasemapalveluista 3.3.2003 tehdyn sopimuksen, johon mainittu sopimus liittyi, voimassaolon päättymiseen eli huhtikuuhun 2013 saakka ja käsittää siten vuodet 2010–2013 komission valitseman seitsemän kuukauden sijasta. Tässä yhteydessä on todettava olevan totta, että kantajien esittämässä 14.4.2016 päivätyssä asiakirjassa mainitaan, että 25.1.2010 tehdyn markkinointisopimuksen tekeminen – yhdessä kahden muun sopimuksen kanssa – olisi ollut kannattavaa, jos kannattavuusanalyysi olisi koskenut ajanjaksoa tammikuu 2010–huhtikuu 2013. Kuten komissio mainitsee perustellusti, 14.4.2016 päivätyssä asiakirjassa esitetty analyysi ei kuitenkaan sisällä uusia diskontattuja maksuja markkinointipalveluista.
Edellä esitetyn perusteella on hylättävä kantajien väite, joka koskee kannattavuusanalyysissä käytettyä aikahorisonttia.
Toiseksi on todettava niiden kantajien väitteiden, jotka koskevat ilma-aluksen kapasiteetin käyttöä mittaavaa käyttöastetta, osalta, että komissio katsoi riidanalaisen päätöksen 264 perustelukappaleessa, että 25.1.2010 tehdyssä markkinointisopimuksessa odotetun matkustajamäärän laskemiseksi oli otettava huomioon 80 prosentin täyttöaste kapasiteetiltaan 189-paikkaisessa lentokoneessa.
Komissio selitti unionin yleisessä tuomioistuimessa, että 80 prosentin täyttöaste oli perusteltu oletus. Se viittaa tältä osin Ryanairin vuosikertomukseen vuodelta 2009, jossa mainitaan yhtäältä, että Ryanairin verkostossaan liikennöimien lentojen keskimääräinen täyttöaste on 81 prosenttia, ja toisaalta, että uusilla reiteillä, kuten 25.1.2010 tehdyn markkinointisopimuksen mukainen uusi reitti Alicanten lentoasemalle, täyttöasteet ovat yleensä alempia.
Lisäksi komissio selitti vastauksena unionin yleisen tuomioistuimen kysymykseen, että sen valitsema 80 prosentin täyttöaste on optimistisempi arvio kuin Altenburg-Nobitzin lentoaseman arvio Ryanairin toimintaan liittyvistä odotetuista tuloista. Komissio esitti tässä yhteydessä Saksan viranomaisten hallinnollisen menettelyn aikana toimittaman taulukon, joka sisältää useita arvioita 70–90 prosentin täyttöasteilla. Kyseinen taulukko osoittaa sen mukaan, että jopa 70 prosentin täyttöasteella Ryanairin toiminta saattoi johtaa positiivisen tuloksen saavuttamiseen (ks. riidanalaisen päätöksen 99 perustelukappale).
Tästä seuraa, että komissio tukeutui riidanalaisessa päätöksessä valitun täyttöasteen osalta objektiivisiin seikkoihin, joilla voidaan lisäksi riittävästi perustella poikkeaminen 85 prosentin täyttöasteesta, jota on sovellettu muissa, kantajien toisten lentoasemien kanssa tekemiä sopimuksia koskevissa valtiontukiasioissa. Koska näissä muissa valtiontukiasioissa ja riidanalaisessa päätöksessä sovelletaan täyttöasteen osalta eri laskentamenetelmiä, on todettava, ettei komission lähestymistapaa voida pitää ristiriitaisena.
Niinpä kantajien väitteet 80 prosentin täyttöasteen soveltamisen osalta on hylättävä.
Kolmanneksi on muistutettava kantajien väitteistä, jotka koskevat verkostoulkoisvaikutusten sivuuttamista vuoden 2010 lentoliikenteeseen liittymättömien tulojen laskemisessa, että koska etukäteen ei ollut käytettävissä merkityksellisiä tietoja, komissio otti lähtökohdaksi oletuksen, että Altenburg-Nobitzin lentoasema otti tammikuussa 2010, kun markkinointisopimus allekirjoitettiin, lentoliikenteeseen liittymättömien tulojen laskemisessa huomioon edellisvuosien todelliset tulonsa, jotka olivat kasvaneet voimakkaasti verrattuna vuosiin 2006 ja 2007. Niinpä komissio oletti, että Altenburg-Nobitzin lentoasema tukeutui vuonna 2010 kahtena edellisvuonna saatuihin lentoliikenteeseen liittymättömiin tuloihin, jotka olivat vuosina 2008 ja 2009 keskimäärin 1,80 euroa ja 2,30 euroa matkustajaa kohti (riidanalaisen päätöksen 263 perustelukappaleessa oleva b alakohta).
On todettava, ettei komissio tehnyt ilmeistä arviointivirhettä lentotoimintaan liittymättömien tulojen laskennassa vuoden 2010 osalta.
Kuten komissio selitti, asiakirja-aineistosta nimittäin ilmenee, että kantajat olivat edellisvuosina suorittaneet hyvin samankaltaisia palveluja 28.8.2008 tehdyn sopimuksen – tarkasteltuna yhdessä lentoasemapalveluista 3.3.2003 tehdyn sopimuksen ja 7.3.2003 tehdyn markkinointisopimuksen kanssa – perusteella, joten markkinataloustoimijalla ei ole syytä olettaa lentoliikenteeseen liittymättömien matkustajakohtaisten tulojen lisääntyvän yhtäkkisesti verkostoulkoisvaikutusten vuoksi.
Perusteettomien hypoteesien käyttämistä kannattavuuslaskelmassa koskeva väite on näin ollen hylättävä.
– –
Näillä perusteilla
UNIONIN YLEINEN TUOMIOISTUIN (laajennettu kuudes jaosto)
on ratkaissut asian seuraavasti:
1)
Kanne hylätään.
2)
Ryanair DAC ja Airport Marketing Services Ltd vastaavat omista oikeudenkäyntikuluistaan, ja ne velvoitetaan korvaamaan Euroopan komission oikeudenkäyntikulut.
3)
Euroopan unionin neuvosto vastaa omista oikeuskäyntikuluistaan.
Berardis
Papasavvas
Spielmann
Csehi
Spineanu-Matei
Julistettiin Luxemburgissa 13 päivänä joulukuuta 2018.
Allekirjoitukset
(
*1
) Oikeudenkäyntikieli: englanti.
(
) Tästä tuomiosta on otettu tähän vain kohdat, joiden julkaisemista unionin yleinen tuomioistuin pitää aiheellisena.
(
) Luottamukselliset tiedot on poistettu tekstistä. | [
"Valtiontuet",
"Lentoyhtiö Ryanairin ja sen tytäryhtiö Airport Marketing Servicesin kanssa tehdyt sopimukset",
"Lentoasemapalvelut",
"Markkinointipalvelut",
"Päätös, jossa tuki todetaan sisämarkkinoille soveltumattomaksi ja määrätään sen takaisin perimisestä",
"Valtiontuen käsite",
"Etu",
"Yksityinen sijoittaja -arviointiperuste",
"Takaisin periminen",
"Euroopan unionin perusoikeuskirjan 41 artikla",
"Oikeus tutustua asiakirjoihin",
"Oikeus tulla kuulluksi"
] |
62000TJ0232 | nl | Overwegingen van het arrest
Toepasselijke bepalingen
1 Artikel 42, leden 1 en 3, van verordening (EG) nr. 40/94 van de Raad van 20 december 1993 inzake het gemeenschapsmerk (PB 1994, L 11, blz. 1), zoals gewijzigd, bepaalt:
1. Binnen een termijn van drie maanden na de dag waarop de aanvrage om een gemeenschapsmerk is gepubliceerd, kan tegen de inschrijving van dit merk oppositie worden ingesteld op grond van het feit dat de inschrijving van het merk krachtens artikel 8 moet worden geweigerd [...]
3. De oppositie moet schriftelijk worden ingesteld en met redenen omkleed zijn. De oppositie wordt pas geacht ingesteld te zijn nadat de oppositietaks betaald is. Binnen een door het Bureau te stellen termijn kan de opposant tot staving van de oppositie feiten, bewijzen en argumenten aanvoeren."
2 De artikelen 73 en 74 van verordening nr. 40/94 luiden als volgt:
Artikel 73
Gronden van de beslissing
De beslissingen van het Bureau worden met redenen omkleed. Zij kunnen slechts worden genomen op gronden waartegen de partijen verweer hebben kunnen voeren.
Artikel 74
Ambtshalve onderzoek van de feiten
1. Tijdens de procedure onderzoekt het Bureau ambtshalve de feiten; in procedures inzake relatieve afwijzingsgronden blijft dit onderzoek echter beperkt tot de door de partijen aangevoerde feiten, bewijsmiddelen en argumenten en tot de door hen ingestelde vordering.
2. Het Bureau hoeft geen rekening te houden met feiten en bewijsmiddelen die de partijen niet tijdig hebben aangevoerd."
3 De regels 15 tot en met 18, 20, 71 en 96 van verordening (EG) nr. 2868/95 van de Commissie van 13 december 1995 tot uitvoering van verordening nr. 40/94 (PB L 303, blz. 1; hierna uitvoeringsverordening") bepalen:
Regel 15
Inhoud van het bezwaarschrift van oppositie
1. [...]
2. Het bezwaarschrift van oppositie behelst:
a) met betrekking tot de aanvrage waartegen de oppositie is gericht [...];
b) met betrekking tot het oudere merk of het oudere recht waarop de oppositie berust [...];
c) met betrekking tot de opposant [...];
d) een opgave van de gronden waarop de oppositie berust.
[...]
Regel 16
Ter staving van de oppositie aangevoerde feiten, bewijzen en argumenten
1. Elk oppositiebezwaarschrift mag bijzonderheden bevatten van de ter staving van de oppositie aangevoerde feiten, bewijzen en argumenten, vergezeld van de desbetreffende, ter staving dienende stukken.
2. Indien de oppositie op een ouder merk dat geen gemeenschapsmerk is, berust, dient het bezwaarschrift bij voorkeur vergezeld te gaan van bewijsmateriaal betreffende de inschrijving of de indiening van het oudere merk, zoals een inschrijvingsbewijs. [...]
3. De bijzonderheden van de feiten, bewijzen, argumenten en andere ter staving dienende stukken als bedoeld in lid 1, alsmede het in lid 2 bedoelde bewijsmateriaal, mogen, indien zij niet samen met het bezwaarschrift of nadien worden overgelegd, binnen een door het Bureau overeenkomstig regel 20, lid 2, te stellen termijn na de aanvang van de oppositieprocedure worden overgelegd.
Regel 17
Taalgebruik in de oppositieprocedure
1. Wanneer het oppositiebezwaarschrift niet wordt ingediend in de taal van de aanvrage om het gemeenschapsmerk, indien die taal een van de talen van het Bureau is, noch in de tweede taal die werd opgegeven toen de aanvrage werd ingediend, dient de opposant binnen een termijn van een maand na het verstrijken van de oppositietermijn in een van deze talen een vertaling van zijn oppositiebezwaarschrift in.
2. Indien het bewijsmateriaal ter staving van de oppositie, als bedoeld in regel 16, leden 1 en 2, niet in de taal van de oppositieprocedure wordt overgelegd, dient de opposant binnen een termijn van een maand na het verstrijken van de oppositietermijn of, indien van toepassing, binnen de door het Bureau overeenkomstig regel 16, lid 3, gestelde termijn, in die taal een vertaling van het bewijsmateriaal in.
[...]
Regel 18
Niet-ontvankelijkverklaring van de oppositie
1. Indien het Bureau vaststelt dat het oppositiebezwaarschrift niet aan artikel 42 van de verordening (nr. 40/94) voldoet of indien uit dat bezwaarschrift niet duidelijk blijkt tegen welke aanvrage de oppositie is gericht of op grond van welk ouder merk of ouder recht oppositie wordt ingesteld, verklaart het Bureau de oppositie niet-ontvankelijk tenzij die gebreken vóór het verstrijken van de oppositietermijn zijn verholpen. Indien de oppositietaks niet binnen de oppositietermijn is voldaan, wordt het oppositiebezwaarschrift geacht niet te zijn ingediend. Indien de oppositietaks na het verstrijken van de oppositietermijn is betaald, wordt deze de opposant terugbetaald.
2. Indien het Bureau vaststelt dat het oppositiebezwaarschrift niet aan andere bepalingen van de verordening (nr. 40/94) of van deze regels voldoet, doet het hiervan mededeling aan de opposant en verzoekt hem de vastgestelde gebreken binnen een termijn van twee maanden te verhelpen. Indien de gebreken niet tijdig worden verholpen, verklaart het Bureau het oppositiebezwaarschrift niet-ontvankelijk.
[...]
Regel 20
Onderzoek van de oppositie
1. [...]
2. Indien het oppositiebezwaarschrift geen bijzonderheden van de feiten, bewijzen en argumenten als bedoeld in regel 16, leden 1 en 2, behelst, verzoekt het Bureau de opposant die gegevens alsnog binnen een door het Bureau gestelde termijn over te leggen. Hetgeen de opposant overlegt, wordt de aanvrager ter kennis gebracht, aan wie de gelegenheid wordt geboden binnen een door het Bureau gestelde termijn te antwoorden.
3. Indien de aanvrager geen opmerkingen indient, kan het Bureau aangaande de oppositie een beslissing nemen op grond van de het Bureau ter beschikking staande stukken.
[...]
Regel 71
Looptijd van de termijnen
1. Wanneer bij de verordening (nr. 40/94) of bij deze regels in een termijn wordt voorzien die door het Bureau moet worden vastgesteld, bedraagt deze termijn, [...], ten minste één maand [...]. Het Bureau kan, indien zulks in de omstandigheden geëigend is, verlenging van een termijn toestaan, indien daarom door de betrokken partij wordt verzocht en dat verzoek vóór het verstrijken van de oorspronkelijke termijn wordt ingediend.
[...]
Regel 96
Schriftelijke procedure
1. [...]
2. Tenzij in deze regels anders is bepaald, kunnen stukken die in procedures voor het Bureau worden gebruikt, in elke officiële taal van de Gemeenschap worden ingediend. Indien de taal van die stukken niet de proceduretaal is, kan het Bureau eisen dat binnen een door het Bureau gestelde termijn een vertaling in die taal of, naar keuze van de partij bij de procedure, in een van de talen van het Bureau wordt ingediend."
Voorgeschiedenis van het geschil
4 Op 1 april 1996 heeft verzoekster bij het Bureau voor harmonisatie binnen de interne markt (merken, tekeningen en modellen) (BHIM) een aanvraag voor de inschrijving van een gemeenschapsmerk ingediend.
5 De inschrijvingsaanvraag betreft een beeldmerk bestaande uit het woord Chef en verscheidene beeldelementen.
6 De waren waarvoor de aanvraag is ingediend, behoren tot de klassen 8, 21 en 25 in de zin van de Overeenkomst van Nice van 15 juni 1957 betreffende de internationale classificatie van de waren en diensten ten behoeve van de inschrijving van merken, zoals herzien en gewijzigd. Zij zijn omschreven als volgt:
- klasse 8: Messenmakerswaren; keukenmessen";
- klasse 21: Klein huishoudelijk gerei en vaatwerk";
- klasse 25: Kledingstukken; laarzen, schoenen en pantoffels; kledingstukken voor personen die betrokken zijn bij het bereiden, distribueren en serveren van voedsel en dranken; mantels, jasjes, tunieken, pantalons, korte broeken, broekrokken, hemden, t-shirts, vesten, jasschorten, schorten, dassen, vlinderdasjes, halsdoekjes, hoeden, hoofddeksels, maagbanden, ceintuurs, klompen en schoenen, allemaal voor personen die betrokken zijn bij het bereiden, distribueren en serveren van voedsel en dranken."
7 De aanvraag werd in het Engels ingediend. Het Frans werd overeenkomstig artikel 115, lid 3, van verordening nr. 40/94 als tweede taal opgegeven.
8 De aanvraag werd op 1 september 1997 in het blad van gemeenschapsmerken gepubliceerd.
9 Op 27 oktober 1997 heeft J. Massagué Marín (hierna: opposant") krachtens artikel 42 van verordening nr. 40/94 een oppositiebezwaarschrift in het Spaans ingediend.
10 De oppositie berustte op een eerder ingeschreven Spaans merk. Het betreft een beeldmerk bestaande uit het woord Cheff in blokschrift en andere beeldelementen. De door dit merk aangeduide waren behoren tot klasse 25 in de zin van de Overeenkomst van Nice en zijn omschreven als volgt: in serie vervaardigde kledingstukken voorzover niet in andere klassen begrepen".
11 Op 11 november 1997 heeft de opposant een Engelse vertaling van het oppositiebezwaarschrift ingediend. Aldus is het Engels overeenkomstig artikel 115, lid 6, van verordening nr. 40/94 de proceduretaal van de oppositie geworden.
12 Op 5 juni 1998 heeft de oppositieafdeling van het BHIM (hierna: oppositieafdeling") krachtens regels 16, lid 3, 17, lid 2, en 20, lid 2, van de uitvoeringsverordening de volgende brief aan de opposant gericht:
U wordt verzocht om overlegging van alle feiten, bewijzen en argumenten die tot op heden niet werden overgelegd en die u nodig acht ter staving van uw oppositie.
In het bijzonder wordt u verzocht om overlegging van een duplicaat van het inschrijvingsbewijs van het merk met nr. 1081534, waarop de oppositie berust.
[...]
Al deze vereiste gegevens moeten binnen twee maanden na ontvangst van deze kennisgeving, te weten vóór 5 augustus 1998, in de proceduretaal van de oppositie worden overgelegd.
Indien dergelijke gegevens of, in voorkomend geval, de vereiste vertalingen niet worden overgelegd, zal het Bureau aangaande de oppositie een beslissing nemen op grond van de het Bureau ter beschikking staande stukken."
13 Op 18 juni 1998 heeft de opposant het BHIM een in het Spaans opgesteld duplicaat bezorgd van het inschrijvingsbewijs van het oudere merk waarop de oppositie berustte.
14 Op 8 september 1998, dat wil zeggen na het verstrijken van de door de oppositieafdeling gestelde termijn, heeft de opposant het BHIM een brief gestuurd waarvan de voorlaatste zin als volgt luidde:
[...] de in de oppositieprocedure betrokken merken duiden dezelfde waren aan en betreffen dezelfde klasse van de internationale nomenclatuur van de merken, namelijk klasse 25."
15 Bij beslissing van 24 februari 1999 heeft de oppositieafdeling de oppositie krachtens artikel 43 van verordening nr. 40/94 afgewezen op grond dat de opposant niet heeft aangetoond dat het oudere nationale merk waarop de oppositie berust, bestaat.
16 Op 14 april 1999 heeft de opposant krachtens artikel 59 van verordening nr. 40/94 bij het BHIM beroep ingesteld tegen de beslissing van de oppositieafdeling.
17 Bij beslissing van 26 juni 2000 (hierna: bestreden beslissing"), die verzoekster op 4 juli 2000 is betekend, heeft de kamer van beroep de beslissing van de oppositieafdeling vernietigd. Bij corrigendum van 6 juli 2000 heeft de kamer van beroep ambtshalve krachtens regel 53 van de uitvoeringsverordening een in de bestreden beslissing opgenomen kennelijke vergissing met betrekking tot de omschrijving van de merken van verzoekster en opposant rechtgezet.
18 De kamer van beroep heeft, kort gezegd, geoordeeld dat de oppositieafdeling regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening heeft geschonden door de oppositie af te wijzen zonder de opposant een aanvullende termijn van twee maanden te verlenen voor de overlegging van een vertaling van het inschrijvingsbewijs van het oudere Spaanse merk in de proceduretaal van de oppositie. Nog volgens de kamer van beroep heeft de oppositie-afdeling aldus het in regel 18 neergelegde recht van de opposant om te worden gehoord, geschonden.
Conclusies van partijen
19 Verzoekster concludeert dat het het Gerecht behage:
- de bestreden beslissing te vernietigen;
- het BHIM te gelasten, de door de opposant ingestelde oppositie af te wijzen;
- het BHIM te verwijzen in de kosten.
20 Het Bureau concludeert dat het het Gerecht behage:
- elke maatregel te gelasten die geschikt is in de situatie na afloop van de mondelinge behandeling;
- de kosten te verdelen naar gelang van wat wordt beslist.
21 Ter terechtzitting heeft verzoekster haar tweede vordering, die ertoe strekt dat het Gerecht het BHIM gelast de oppositie af te wijzen, ingetrokken. Het Gerecht heeft daarvan akte genomen in de notulen van de terechtzitting.
In rechte
22 Verzoekster voert één middel aan, te weten schending van regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening.
Argumenten van partijen
23 Verzoekster betoogt dat regel 18 van de uitvoeringsverordening enkel van toepassing is op de gevallen waarin het oppositiebezwaarschrift niet voldoet aan de voorwaarden van artikel 42 van verordening nr. 40/94 en van regel 15 van de uitvoeringsverordening. In regel 18 wordt daarbij een onderscheid gemaakt tussen de voorwaarden waarvan de niet-eerbiediging automatisch ertoe leidt dat de oppositie niet-ontvankelijk wordt verklaard tenzij die gebreken vóór het verstrijken van de oppositietermijn zijn verholpen (lid 1), en de voorwaarden waaraan nog kan worden voldaan binnen een termijn van twee maanden na een verzoek hiertoe door het BHIM (lid 2). Regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening is daarentegen niet van toepassing op de gevallen waarin de ter staving van de oppositie aangevoerde feiten, bewijzen, argumenten en stukken niet binnen de daartoe door het BHIM gestelde termijn werden overgelegd overeenkomstig de regels 16, lid 3, 17, lid 2, en 20, lid 2, van de uitvoeringsverordening.
24 Op basis van deze analyse stelt verzoekster dat de kamer van beroep blijk heeft gegeven van een onjuiste rechtsopvatting door de beslissing van de oppositieafdeling te vernietigen op grond dat deze laatste regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening heeft geschonden door de oppositie af te wijzen zonder de opposant krachtens die regel een nieuwe termijn van twee maanden te verlenen voor de overlegging van een vertaling van het inschrijvingsbewijs in de proceduretaal van de oppositie.
25 Volgens het BHIM heeft de oppositieafdeling de oppositie terecht afgewezen op grond dat de opposant geen bewijsstukken van het bestaan van het oudere recht in de proceduretaal van de oppositie heeft overgelegd binnen de termijn die het BHIM overeenkomstig regel 17, lid 2, van de uitvoeringsverordening heeft verleend. Daarentegen heeft de kamer van beroep blijk gegeven van een onjuiste rechtsopvatting door te oordelen dat het BHIM krachtens regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening verplicht is een opposant die het vereiste bewijsmateriaal niet binnen de overeenkomstig regel 17, lid 2, verleende termijn heeft overgelegd, te verzoeken om het vereiste bewijsmateriaal te vervolledigen of over te leggen binnen een aanvullende termijn van twee maanden.
26 In dit verband benadrukt het BHIM dat de strikte eerbiediging van de door het BHIM gestelde termijn in het kader van een oppositieprocedure belangrijk is. Niet-eerbiediging van een dergelijke termijn heeft als logisch gevolg dat de laattijdig overgelegde bewijzen en argumenten niet in aanmerking worden genomen voor de beslissing in de oppositieprocedure. Dit vloeit rechtstreeks voort uit de niet-eerbiediging van die termijn. In het kader van een oppositieprocedure is artikel 74, lid 2, van verordening nr. 40/94, volgens hetwelk het BHIM geen rekening hoeft te houden met feiten en bewijsmiddelen die niet tijdig werden aangevoerd, enkel van toepassing wanneer het BHIM geen termijn heeft gesteld en beschikt het BHIM niet over de mogelijkheid om ermee rekening te houden in het tegenovergestelde geval.
27 Bovendien kan het BHIM evenmin op basis van een toepassing mutatis mutandis van regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening worden verplicht om een opposant te verzoeken het vereiste bewijsmateriaal binnen een aanvullende termijn te vervolledigen of aan te vullen. Deze regel, die het onderzoek van de ontvankelijkheid van de oppositie betreft, op een dergelijke wijze toepassen zou zoveel verdergaan dan de betekenis en het doel ervan dat dit duidelijk onmogelijk is.
28 Evenzo is regel 20 van de uitvoeringsverordening rechtstreeks noch indirect een bepaling op grond waarvan de oppositieafdeling de opposant die het vereiste bewijsmateriaal niet overeenkomstig de regels 16, lid 3, en 20, lid 2, van de uitvoeringsverordening heeft overgelegd, moet of mag verzoeken om dit over te leggen binnen een daarvoor verleende aanvullende termijn.
29 Voorts heeft de oppositieafdeling artikel 73 van verordening nr. 40/94, volgens hetwelk de beslissingen van het BHIM slechts kunnen worden genomen op gronden waartegen de partijen verweer hebben kunnen voeren, niet geschonden. Integendeel, door de opposant te verzoeken om binnen een bepaalde termijn het vereiste bewijsmateriaal in de proceduretaal van de oppositie over te leggen, heeft de oppositieafdeling alles in het werk gesteld om hem de mogelijkheid te bieden zijn bewijsstukken over te leggen.
30 Ten slotte betoogt het BHIM dat de oppositieafdeling bij haar communicatie met de partijen in de loop van de procedure en meer in het bijzonder door de kennisgeving van hun respectieve argumenten, evenmin bij de opposant de verwachting heeft gewekt dat het ontbreken van de vertaling van het inschrijvingsbewijs geen gevolgen zou hebben.
Beoordeling door het Gerecht
31 Om te beginnen zij opgemerkt dat de wetgever blijkens artikel 42 van verordening nr. 40/94 en de regels 16, 17, 18 en 20 van de uitvoeringsverordening, gelezen in hun onderlinge samenhang, een onderscheid maakt tussen enerzijds de voorwaarden waaraan het oppositiebezwaarschrift moet voldoen, opgesteld als voorwaarden voor de ontvankelijkheid van de oppositie, en anderzijds het aandragen van feiten, bewijzen, argumenten en stukken ter staving van de oppositie, die het onderzoek van de oppositie betreft.
32 Onder de in artikel 42 van verordening nr. 40/94 en in regel 18 van de uitvoeringsverordening vermelde voorwaarden voor de ontvankelijkheid van de oppositie komen inzonderheid voor: de termijn van drie maanden voor het instellen van oppositie, het procesbelang van de opposant, de vormvoorschriften, de motivering en de minimuminhoud van het oppositiebezwaarschrift.
33 Met betrekking tot de voorwaarden waarvan de niet-eerbiediging in het oppositiebezwaarschrift leidt tot de niet-ontvankelijkverklaring van de oppositie, zij vervolgens vastgesteld dat in regel 18 van de uitvoeringsverordening een onderscheid wordt gemaakt tussen twee categorieën ontvankelijkheidsvoorwaarden.
34 Indien het oppositiebezwaarschrift niet aan de ontvankelijkheidsvoorwaarden van regel 18, lid 1, van de uitvoeringsverordening voldoet, wordt de oppositie niet-ontvankelijk verklaard, tenzij de vastgestelde gebreken vóór het verstrijken van de oppositietermijn zijn verholpen. Deze termijn kan niet worden verlengd.
35 Indien daarentegen het oppositiebezwaarschrift niet aan de ontvankelijkheidsvoorwaarden van regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening voldoet, wordt de oppositie slechts niet-ontvankelijk verklaard wanneer de opposant, na een verzoek van het BHIM om de vastgestelde gebreken binnen een termijn van twee maanden te verhelpen, die gebreken niet tijdig heeft verholpen. Het betreft hier een vervaltermijn die niet kan worden verlengd.
36 Het is dus enkel in de gevallen waarin het oppositiebezwaarschrift niet voldoet aan een of meer, in regel 18, lid 1, van de uitvoeringsverordening niet uitdrukkelijk vermelde voorwaarden voor de ontvankelijkheid van de oppositie, dat het BHIM krachtens lid 2 van deze regel verplicht is daarvan mededeling te doen aan de opposant en hem te verzoeken dat gebrek binnen een termijn van twee maanden te verhelpen, alvorens de oppositie niet-ontvankelijk te verklaren.
37 Zoals reeds is opgemerkt (punt 31 supra), zijn de wettelijke eisen inzake de overlegging van feiten, bewijzen, argumenten en stukken ter staving van de oppositie evenwel geen voorwaarden voor de ontvankelijkheid van de oppositie, maar voorwaarden die het onderzoek ten gronde betreffen.
38 Ingevolge artikel 42, lid 3, van verordening nr. 40/94 is de opposant immers niet verplicht om de feiten, bewijzen en argumenten ter staving van de oppositie samen met het oppositiebezwaarschrift over te leggen, maar mag hij deze binnen een door het BHIM gestelde termijn overleggen. Evenzo bepaalt regel 16, lid 1, van de uitvoeringsverordening dat het oppositiebezwaarschrift bijzonderheden mag" bevatten van de ter staving van de oppositie aangevoerde feiten, bewijzen en argumenten, vergezeld van de desbetreffende, ter staving dienende stukken.
39 Vervolgens wordt in regel 16, lid 3, van de uitvoeringsverordening, houdende uitvoering van artikel 42, lid 3, van verordening nr. 40/94, bepaald dat de bijzonderheden van de feiten, bewijzen, argumenten en andere ter staving dienende stukken als bedoeld in lid 1, alsmede het in lid 2 bedoelde bewijsmateriaal, indien zij niet samen met het bezwaarschrift of nadien worden overgelegd, binnen een door het BHIM overeenkomstig regel 20, lid 2, te stellen termijn na de aanvang van de oppositieprocedure mogen worden overgelegd.
40 Deze uitlegging wordt niet ontkracht door regel 16, lid 2, van de uitvoeringsverordening, luidende: Indien de oppositie op een ouder merk dat geen gemeenschapsmerk is, berust, dient het bezwaarschrift bij voorkeur vergezeld te gaan van bewijsmateriaal betreffende de inschrijving of de indiening van het oudere merk, zoals een inschrijvingsbewijs [...]" Deze bepaling verandert immers niets aan het feit dat de opposant ingevolge de leden 1 en 3 van dezelfde regel en artikel 42, lid 3, van verordening nr. 40/94 het betrokken bewijsmateriaal samen met het oppositiebezwaarschrift of nadien binnen een door het BHIM gestelde termijn mag overleggen. Regel 16, lid 2, van de uitvoeringsverordening mag dus niet in die zin worden uitgelegd, dat dit bewijsmateriaal samen met het oppositiebezwaarschrift moet worden overlegd of dat de gelijktijdige overlegging van dit bewijsmateriaal een voorwaarde voor de ontvankelijkheid van de oppositie is.
41 Indien het bewijsmateriaal ter staving van de oppositie niet in de proceduretaal van de oppositie wordt overgelegd, moet de opposant krachtens regel 17, lid 2, van de uitvoeringsverordening binnen een termijn van een maand na het verstrijken van de oppositietermijn of, indien van toepassing, binnen de door het BHIM overeenkomstig regel 16, lid 3, gestelde termijn, in die taal een vertaling van het bewijsmateriaal indienen.
42 Aldus wijkt regel 17, lid 2, van de uitvoeringsverordening af van de normale taalregeling voor overlegging en gebruik van stukken in de procedures voor het BHIM, die in regel 96, lid 2, van deze verordening wordt omschreven als volgt: indien de taal van die stukken niet de proceduretaal is, kan het BHIM eisen dat binnen een door het BHIM gestelde termijn een vertaling in die taal of, naar keuze van de partij bij de procedure, in een van de talen van het BHIM wordt ingediend. Ingevolge regel 17, lid 2, rust op een partij die een procedure inter partes heeft ingeleid, dus een zwaardere verplichting dan op de partijen in de procedures voor het BHIM in het algemeen. Dit onderscheid wordt gerechtvaardigd door de noodzaak, het beginsel van hoor en wederhoor en van equality of arms tussen partijen in procedures inter partes volledig in acht te nemen.
43 Anders dan de in regel 18 van de uitvoeringsverordening gestelde termijnen, en in het bijzonder de termijn van twee maanden die het BHIM krachtens lid 2 van die regel verleent, kunnen de termijnen die het BHIM overeenkomstig de regels 16, lid 3, 17, lid 2, en 20, lid 2, van de uitvoeringsverordening vaststelt, door het BHIM worden verlengd onder de voorwaarden en volgens de modaliteiten van regel 71, lid 1, in fine, van deze verordening.
44 Indien de opposant het bewijsmateriaal ter staving van de oppositie en de vertaling ervan in de proceduretaal van de oppositie niet overlegt vóór het verstrijken van de aanvankelijk daartoe door het BHIM gestelde termijn of, in voorkomend geval, vóór het verstrijken van de krachtens regel 71, lid 1, van de uitvoeringsverordening verlengde termijn, mag het BHIM de oppositie ongegrond verklaren tenzij het overeenkomstig regel 20, lid 3, van de uitvoeringsverordening een andere beslissing aangaande de oppositie kan nemen op grond van stukken waarover het eventueel reeds beschikt. In dit geval houdt de afwijzing van de oppositie niet alleen verband met het feit dat de opposant de door het BHIM gestelde termijn niet heeft geëerbiedigd, maar is zij ook het gevolg van het feit dat niet is voldaan aan een voorwaarde voor de gegrondheid van de oppositie, aangezien de opposant nalaat om binnen de termijn het relevante bewijsmateriaal ter staving over te leggen - een overlegging die bovendien noodzakelijk is gelet op de in punt 42 supra uiteengezette redenen - en hij er daardoor niet in slaagt het bestaan van de feiten of rechten waarop zijn oppositie berust, aan te tonen.
45 Hetzelfde volgt overigens uit artikel 74, lid 1, in fine, van verordening nr. 40/94, volgens hetwelk in procedures inzake relatieve afwijzingsgronden het onderzoek beperkt blijft tot de door de partijen aangevoerde feiten, bewijsmiddelen en argumenten en tot de door hen ingestelde vordering. Ook al is in de Franse taalversie van deze bepaling niet uitdrukkelijk sprake van de overlegging van de bewijsmiddelen door de partijen, toch vloeit uit die bepaling voort dat de partijen ook de bewijsmiddelen ter staving van hun vorderingen moeten overleggen. Deze uitlegging strookt met de analyse van de andere taalversies van deze bepaling, inzonderheid de Engelse, die spreekt over the facts, evidence and arguments provided by the parties", de Duitse, die het heeft over das Vorbringen [...] der Beteiligten" en de Italiaanse, die verwijst naar (ai) fatti, prove ed argomenti addotti [...] dalle parti".
46 Tegen de achtergrond van de voorgaande overwegingen dient in casu te worden nagegaan of verzoeksters middel gegrond is en of de bestreden beslissing rechtmatig is.
47 Blijkens het dossier heeft de oppositieafdeling bij brief van 5 juni 1998 de opposant overeenkomstig de regels 16, lid 3, 17, lid 2, en 20, lid 2, van de uitvoeringsverordening verzocht om binnen een termijn van twee maanden de nog niet overgelegde feiten, bewijzen en argumenten ter staving van zijn oppositie over te leggen in de proceduretaal van de oppositie, te weten het Engels. De gezamenlijke toepassing van de regels 20, lid 2, en 17, lid 2, in deze brief is niet in strijd met enige bepaling van de uitvoeringsverordening en lijkt in overeenstemming te zijn met de beginselen van proceseconomie en goede rechtsbedeling. Als ter staving dienend bewijsmateriaal werd in het bijzonder gevraagd om overlegging van het inschrijvingsbewijs van het oudere Spaanse merk van de opposant, op het bestaan waarvan de oppositie berustte. Volgens de bewoordingen van regel 16, lid 2, van de uitvoeringsverordening wordt aan dit inschrijvingsbewijs immers de voorkeur gegeven als bewijs van de inschrijving van het oudere merk.
48 Vaststaat dat de opposant in antwoord op deze brief enkel de Spaanse taalversie van dit inschrijvingsbewijs heeft overgelegd op 18 juni 1998. De vertaling van dit inschrijvingsbewijs in de proceduretaal van de oppositie werd daarentegen niet overgelegd binnen de gestelde termijn. Verder heeft de opposant evenmin verzocht om verlenging van deze termijn krachtens regel 71, lid 1, van de uitvoeringsverordening.
49 In deze omstandigheden heeft de oppositieafdeling bij beslissing van 24 februari 1999 de oppositie ongegrond verklaard omdat de opposant niet aan de hand van relevant bewijsmateriaal had aangetoond dat het oudere nationale merk waarop zijn oppositie berustte, bestond.
50 Niettemin heeft de derde kamer van beroep de beslissing van de oppositieafdeling vernietigd. In de punten 20 tot en met 22 van de bestreden beslissing heeft zij immers geoordeeld dat de oppositieafdeling krachtens regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening verplicht was om de opposant een aanvullende termijn van twee maanden te verlenen voor de overlegging van het reeds vermelde inschrijvingsbewijs in de proceduretaal van de oppositie, en dat de oppositieafdeling het recht van de opposant om te worden gehoord, heeft geschonden door na te laten de opposant dit gebrek mee te delen en hem te verzoeken dit gebrek binnen die termijn te verhelpen, alvorens de oppositie af te wijzen.
51 Deze beoordeling van de kamer van beroep geeft blijk van een verkeerde rechtsopvatting en kan niet worden aanvaard.
52 In de eerste plaats, zoals reeds is gezegd, zijn de wettelijke eisen inzake met name de bewijzen, de stukken ter staving van de oppositie en de vertaling ervan in de proceduretaal van de oppositie geen voorwaarden voor de ontvankelijkheid van de oppositie als bedoeld in regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening, maar voorwaarden voor de gegrondheid ervan.
53 Anders dan de kamer van beroep heeft geoordeeld, was de oppositieafdeling in casu dus geenszins krachtens regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening verplicht om de opposant in te lichten over het gebrek - bestaande uit het nalaten om binnen de daartoe gestelde termijn de vertaling van het inschrijvingsbewijs van het oudere Spaanse merk in de proceduretaal van de oppositie over te leggen - en evenmin om hem een aanvullende termijn van twee maanden voor de overlegging van deze vertaling te verlenen.
54 Regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening kan evenmin mutatis mutandis op het onderhavige geval worden toegepast, zoals het BHIM in zijn memorie van antwoord terecht opmerkt. Een dergelijke aanpak zou immers in strijd zijn met het fundamentele onderscheid dat de wetgever maakt tussen enerzijds de voorwaarden waaraan het oppositiebezwaarschrift moet voldoen vanuit het oogpunt van de ontvankelijkheid van de oppositie, en anderzijds de voorwaarden met betrekking tot de overlegging van feiten, bewijzen, argumenten en stukken ter staving van de oppositie, die het onderzoek van de oppositie betreffen.
55 In de tweede plaats, anders dan de derde kamer van beroep in de bestreden beslissing heeft geoordeeld, heeft de oppositieafdeling het recht van de opposant om te worden gehoord - dat zou voortvloeien uit regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening - niet geschonden door na te laten de opposant het vastgestelde gebrek mee te delen en door hem niet te verzoeken dit gebrek te verhelpen binnen de in deze regel voorziene aanvullende termijn van twee maanden. De oppositieafdeling heeft evenmin artikel 73, tweede zin, van verordening nr. 40/94 geschonden, volgens hetwelk de beslissingen van het BHIM slechts kunnen worden genomen op gronden waartegen de partijen verweer hebben kunnen voeren.
56 In de reeds aangehaalde brief van 5 juni 1998, waarbij de oppositieafdeling de opposant heeft verzocht om de vereiste bewijzen en ter staving dienende stukken over te leggen, werd er duidelijk en ondubbelzinnig op gewezen dat deze bewijzen en ter staving dienende stukken binnen de gestelde termijn van twee maanden in de proceduretaal van de oppositie moesten worden overgelegd. De opposant heeft dus de mogelijkheid gehad om aan dit verzoek te voldoen en om verweer te voeren tegen de grond waarop de beslissing van de oppositieafdeling is genomen. Zoals het BHIM in zijn memorie van antwoord terecht heeft benadrukt, kon deze beslissing de opposant niet verrassen.
57 Het nalaten van de opposant om de vertaling van het inschrijvingsbewijs van het oudere nationale merk overeenkomstig de regels 16, lid 3, 17, lid 2, en 20, lid 2, van de uitvoeringsverordening binnen de door de oppositieafdeling gestelde termijn over te leggen in de proceduretaal van de oppositie, behoort tot het onderzoek van de oppositie ten gronde en is geen gebrek van het oppositiebezwaarschrift in de zin van regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening.
58 Gelet op het voorgaande heeft de kamer van beroep blijk gegeven van een onjuiste rechtsopvatting door te oordelen dat de oppositieafdeling regel 18, lid 2, van de uitvoeringsverordening moest toepassen alvorens de oppositie af te wijzen. Derhalve moet het enige middel van verzoekster, te weten schending van deze regel, worden aanvaard en moet de bestreden beslissing worden vernietigd.
59 Voor het overige blijkt uit het dossier niet dat de beslissing van de oppositieafdeling andere gebreken vertoonde die de vernietiging ervan door de kamer van beroep rechtvaardigden.
60 In de eerste plaats kan niet overeenkomstig het betoog van de opposant voor de kamer van beroep (zie punt 13 van de bestreden beslissing) worden aanvaard dat de opposant in casu niet gehouden was tot overlegging van een vertaling, in de proceduretaal van de oppositie, van het inschrijvingsbewijs van het oudere Spaanse merk waarop de oppositie berustte. Volgens de opposant waren het nummer van dit laatste merk, de houder, de indieningsdatum en het voorwerp ervan immers ook begrijpelijk zonder vertaling van dit inschrijvingsbewijs. In het inschrijvingsbewijs zou bovendien melding zijn gemaakt van de klasse van de nomenclatuur, die eveneens zonder vertaling begrijpelijk was.
61 Dienaangaande zij eraan herinnerd dat de verplichting tot vertaling van het bewijsmateriaal ter staving van de oppositie in de proceduretaal van de oppositie de opposant is opgelegd door regel 17, lid 2, van de uitvoeringsverordening, die daarbij afwijkt van de normale taalregeling voor overlegging en gebruik van stukken in de procedures voor het BHIM.
62 In de tweede plaats wordt dit oordeel over de noodzaak om binnen de door de oppositieafdeling gestelde termijn de vertaling van het inschrijvingsbewijs in de proceduretaal van de oppositie over te leggen, niet ontkracht door het feit dat de oppositieafdeling in de laatste zin van haar brief van 5 juni 1998 heeft verklaard dat zij aangaande de oppositie een beslissing zou nemen op grond van de haar ter beschikking staande stukken indien de gevraagde gegevens en de vereiste vertalingen niet werden medegedeeld. Er kan immers niet worden volgehouden dat de oppositieafdeling met deze zin bij de opposant de verwachting heeft gewekt dat zij bij gebreke van vertaling van het inschrijvingsbewijs van het oudere Spaanse merk in de proceduretaal van de oppositie een beslissing zou nemen op grond van de Spaanse taalversie ervan alleen. Deze zin moet daarentegen aldus worden uitgelegd dat de oppositieafdeling in dat geval aangaande de oppositie een beslissing zou nemen zonder de Spaanse taalversie van dat stuk als bewijs in aanmerking te nemen.
63 Ten slotte heeft de opposant de vertaling van het inschrijvingsbewijs in de proceduretaal van de oppositie evenmin overgelegd na het verstrijken van de termijn die hem bij brief van 5 juni 1998 door de oppositieafdeling was verleend.
64 Blijkens punt 13, vierde streepje, van de bestreden beslissing heeft de opposant voor de kamer van beroep aangevoerd dat hij in zijn brief van 8 september 1998 (punt 14 supra) zowel de klasse van de nomenclatuur als de Engelstalige lijst van de door het oudere nationale merk aangeduide waren heeft opgegeven. Vaststaat evenwel dat hij in deze brief enkel heeft vermeld dat de door de twee betrokken merken aangeduide waren dezelfde zijn en behoren tot klasse 25. Een dergelijke vermelding is echter geen vertaling van het inschrijvingsbewijs van het oudere Spaanse merk in de zin van de hogervermelde relevante bepalingen van de uitvoeringsverordening, en kan evenmin daarmee worden gelijkgesteld.
65 In deze omstandigheden behoeft in het kader van het onderhavige geding geen uitspraak te worden gedaan over de door het BHIM opgeworpen kwestie (punt 26 supra) inzake de materiële werkingssfeer van artikel 74, lid 2, van verordening nr. 40/94, en in het bijzonder over de vraag of, en in welke mate, het BHIM krachtens deze bepaling rekening mag houden met feiten of bewijsmiddelen die na het verstrijken van de door het BHIM gestelde termijn zijn aangevoerd.
Beslissing inzake de kosten
Kosten
66 Volgens artikel 87, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering wordt de in het ongelijk gestelde partij in de kosten verwezen, voorzover dit is gevorderd. Aangezien het BHIM in het ongelijk is gesteld, dient het overeenkomstig de vordering van verzoekster in de kosten van verzoekster te worden verwezen.
Dictum
HET GERECHT VAN EERSTE AANLEG (Vierde kamer)
rechtdoende:
1) Vernietigt de beslissing van de derde kamer van beroep van het Bureau voor harmonisatie binnen de interne markt (merken, tekeningen en modellen) van 26 juni 2000 (zaak R 181/1999-3), zoals rechtgezet bij corrigendum van 6 juli 2000.
2) Verwijst het BHIM in de kosten. | [
"Gemeenschapsmerk",
"Oppositieprocedure",
"Geen overlegging van bewijsmateriaal in proceduretaal van oppositie",
"Regel 18, lid 2, van verordening (EG) nr. 2868/95"
] |
62002CJ0034 | de | Entscheidungsgründe
1 Das Tribunale ordinario di Roma ersucht den Gerichtshof der Europäischen Gemeinschaften durch Beschluss vom 24. Januar 2002, bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen am 8. Februar 2002, um Vorabentscheidung über die Auslegung der Verordnung (EWG) Nr. 1408/71 des Rates vom 14. Juni 1971 zur Anwendung der Systeme der sozialen Sicherheit auf Arbeitnehmer und Selbständige sowie deren Familienangehörige, die innerhalb der Gemeinschaft zu- und abwandern, in der durch die Verordnung (EG) Nr. 118/97 des Rates vom 2. Dezember 1996 (ABl. 1997, L 28, S. 1) geänderten und aktualisierten Fassung (im Folgenden: Verordnung Nr. 1408/71) und der Verordnung (EWG) Nr. 574/72 des Rates vom 21. März 1972 über die Durchführung der Verordnung Nr. 1408/71 in der durch die Verordnung Nr. 118/97 geänderten und aktualisierten Fassung (im Folgenden: Verordnung Nr. 574/72).
2 Diese Fragen stellen sich in einem Rechtsstreit des Herrn Pasquini (im Folgenden: Kläger) gegen das Istituto nazionale della previdenza sociale (Staatliche Anstalt für soziale Vorsorge, im Folgenden: INPS), bei dem es um einen Bescheid des INPS geht, mit dem der Kläger aufgefordert wurde, rechtsgrundlos als Altersrente bezogene Beträge zurückzuzahlen.
Rechtlicher Rahmen
Das Gemeinschaftsrecht
3 Artikel 49 der Verordnung Nr. 1408/71, der zu Kapitel 3, "Alter und Tod (Renten)", des Titels III dieser Verordnung gehört, regelt die Berechnung der Leistungen insbesondere für den Fall, dass der Betreffende nicht gleichzeitig die Voraussetzungen nach sämtlichen Rechtsvorschriften erfuellt, nach denen Versicherungs- oder Wohnzeiten zurückgelegt wurden. Er bestimmt:
"(1) Erfuellt der Betreffende zu einem bestimmten Zeitpunkt, gegebenenfalls auch unter Berücksichtigung des Artikels 45 und/oder des Artikels 40 Absatz 3, nicht die Voraussetzungen für die Leistungsgewährung nach den Rechtsvorschriften aller Mitgliedstaaten, die für ihn galten, sondern nur die Voraussetzungen nach den Rechtsvorschriften eines oder mehrerer dieser Staaten, so gilt Folgendes:
a) Jeder zuständige Träger, nach dessen Rechtsvorschriften die Voraussetzungen erfuellt sind, berechnet nach Artikel 46 den Betrag der geschuldeten Leistung.
...
(2) Gemäß Absatz 1 nach den Rechtsvorschriften eines oder mehrerer beteiligter Mitgliedstaaten gewährte Leistungen werden, sobald die Voraussetzungen der Rechtsvorschriften eines oder mehrerer anderer beteiligter Mitgliedstaaten, die für den Versicherten galten, erfuellt sind, nach Artikel 46 von Amts wegen gegebenenfalls unter Berücksichtigung des Artikels 45 und gegebenenfalls unter erneuter Berücksichtigung von Absatz 1 neu berechnet. ...
(3) Eine Neuberechnung nach Absatz 1 erfolgt unbeschadet des Artikels 40 Absatz 2 von Amts wegen, wenn die Voraussetzungen einer oder mehrerer dieser Rechtsvorschriften nicht mehr erfuellt sind."
4 Die Artikel 94, 95, 95a und 95b der Verordnung Nr. 1408/71, bei denen es sich um Übergangsvorschriften handelt, die seit dem Inkrafttreten dieser Verordnung oder zu ihren Änderungen anwendbar sind, enthalten jeweils vergleichbare Bestimmungen für Anträge auf Neuberechnung von Renten unter Berücksichtigung der neuen anwendbaren Bestimmungen. Diese Bestimmungen sehen im Kern Folgendes vor:
- Wird der Antrag innerhalb von zwei Jahren nach dem Beginn der Anwendung der neuen Regelung gestellt, so werden die Ansprüche aufgrund dieser Regelung mit Wirkung von diesem Zeitpunkt an erworben, ohne dass der betreffenden Person Ausschlussfristen oder Verjährungsvorschriften eines Mitgliedstaats entgegengehalten werden können (Artikel 94 Absatz 6, Artikel 95 Absatz 6, Artikel 95a Absatz 5 und Artikel 95b Absatz 6).
- Wird der Antrag erst nach Ablauf von zwei Jahren nach dem Beginn der Anwendung der neuen Regelung gestellt, so werden nicht ausgeschlossene oder verjährte Ansprüche - vorbehaltlich etwaiger günstigerer Rechtsvorschriften eines Mitgliedstaats - vom Tag der Antragstellung an erworben (Artikel 94 Absatz 7, Artikel 95 Absatz 7, Artikel 95a Absatz 6 und Artikel 95b Absatz 7).
5 Artikel 49 der Verordnung Nr. 574/72 sieht für den Fall der Neuberechnung, des Entzugs oder des Ruhens der Leistung vor, dass der Träger, der die entsprechende Entscheidung getroffen hat, hiervon unverzüglich, gegebenenfalls über den bearbeitenden Träger, d. h. nach den Artikeln 36 und 41 der Verordnung Nr. 574/72 grundsätzlich den Träger des Wohnorts des Betroffenen, die betreffende Person und jeden der Träger, dem gegenüber sie einen Anspruch hat, unterrichtet.
6 Artikel 111 der Verordnung Nr. 574/72 regelt die Zusammenarbeit zwischen Trägern der sozialen Sicherheit der verschiedenen Mitgliedstaaten bei der Rückforderung nicht geschuldeter Zahlungen. Er sieht so insbesondere vor, dass ein Träger eines Mitgliedstaats, der einem Leistungsempfänger zu viel gezahlt hat, vom Träger jedes anderen Mitgliedstaats, der gegenüber diesem Leistungsempfänger zu Leistungen verpflichtet ist, verlangen kann, den zu viel gezahlten Betrag von den Beträgen einzubehalten, die er dem Leistungsempfänger zahlt. Dieser letztgenannte Träger behält den entsprechenden Betrag unter den Bedingungen und den Grenzen ein, die nach den von ihm anzuwendenden Rechtsvorschriften für einen solchen Ausgleich vorgesehen sind, als ob es sich um von ihm selbst zu viel gezahlte Beträge handeln würde; er überweist den einbehaltenen Betrag dem forderungsberechtigten Träger.
7 Artikel 112 der Verordnung Nr. 574/72 regelt den Fall, dass die Beträge nicht wiedererlangt werden können. Er lautet wie folgt:
"Hat ein Träger unmittelbar oder über einen anderen Träger nicht geschuldete Zahlungen geleistet und können diese nicht wiedererlangt werden, so gehen die entsprechenden Beträge endgültig zu Lasten des erstgenannten Trägers, es sei denn, dass die nicht geschuldete Zahlung durch eine betrügerische Handlung zustande kam."
Das italienische Recht
Das auf Renten von Wanderarbeitnehmern anwendbare Recht
8 Artikel 8 des Gesetzes Nr. 153 vom 30. April 1969 (GURI Nr. 111 vom 30. April 1969, Supplemento ordinario) bestimmt:
"Italienische Staatsangehörige, deren Versicherungsverhältnisse gemäß Artikel 12 des italienisch-libyschen Abkommens vom 2. Oktober 1956, ratifiziert durch das Gesetz Nr. 843 vom 17. August 1957, vom Istituto nazionale della previdenza sociale auf den nationalen libyschen Rentenversicherungsträger übertragen worden sind und die vor dem 31. Dezember 1965 einen Rentenanspruch gegen die libysche Sozialversicherung erworben haben, erhalten vom Istituto nazionale della previdenza sociale ab dem 1. Januar 1969, und zwar vollständig aus dem Fondo per l'adeguamento delle pensioni (Fonds für die Rentenanpassung) eine Aufstockung im Sinne von Artikel 15 des Gesetzes Nr. 1338 vom 12. August 1962, bis der monatliche Betrag der in der vorgeschriebenen Invaliditäts-, Alters- und Hinterbliebenenversicherung für Arbeitnehmer vorgesehenen Mindestrenten erreicht ist.
Die im vorigen Absatz genannten Mindestrenten werden vom gleichen Zeitpunkt an auch den Rentenberechtigten geschuldet, die einen Anspruch durch eine Zusammenrechnung von Versicherungs- und Beitragszeiten, die in internationalen Abkommen oder Übereinkünften auf dem Gebiet der Sozialversicherung vorgesehen ist, erworben haben.
Bei der Gewährung der erwähnten Mindestrenten wird die gegebenenfalls wegen der Zusammenrechnung von einem ausländischen Träger geleistete anteilige Rentenzahlung berücksichtigt.
Die abgewanderten Arbeitnehmer, die die Voraussetzungen für einen Anspruch durch die Zusammenrechnung von Versicherungs- und Beitragszeiten gemäß Absatz 2 erfuellen, haben insbesondere auf der Grundlage einer von einem ausländischen Träger ausgestellten vorläufigen Bescheinigung Anspruch auf die Auszahlung eines Vorschusses auf die Rente, die bis zum Erreichen der Mindestrente aufgestockt wird. Die Anspruchsberechtigten auf eine andere Rente haben keinen Anspruch auf die Aufstockung, und diese wird im Verhältnis zu den gegebenenfalls von ausländischen Trägern anteilig gezahlten Beträgen zurückverlangt."
Regelung für die Verjährung und die Erstattung rechtsgrundlos gezahlter Beträge
9 Artikel 2946 des Codice civile sieht eine allgemeine Verjährungsfrist für Forderungen von zehn Jahren vor.
10 Artikel 52 Absatz 1 des Gesetzes Nr. 88/1989 vom 9. März 1989 über die Umstrukturierung des INPS und des Istituto nazionale per l'assicurazione contro gli infortuni sul lavoro (Staatliche Unfallversicherungsanstalt) (GURI Nr. 60 vom 13. März 1989, Supplemento ordinario) sieht u. a. vor, dass die Höhe der Altersrenten bei Fehlern, die bei der Bewilligung oder der Auszahlung unterlaufen sind, berichtigt werden kann. Nach Absatz 2 dieses Artikels erfolgt eine Rückforderung der rechtsgrundlos gezahlten Beträge nur bei vorsätzlichem Handeln.
11 Artikel 13 Absatz 1 des Gesetzes Nr. 412/1991 vom 30. Dezember 1991 mit Bestimmungen über das öffentliche Finanzwesen (GURI Nr. 305 vom 31. Dezember 1991), der als authentische Auslegung des Artikels 52 des Gesetzes Nr. 88/89 erlassen wurde, bestimmt, dass rechtsgrundlos gezahlte Beträge zurückgefordert werden können, wenn der Rentner Tatsachen, die einen Einfluss auf den Rentenanspruch oder die Höhe seines Betrages haben und die dem zuständigen Träger nicht bereits bekannt sind, nicht oder nur unvollständig mitteilt.
12 Artikel 13 Absatz 2 dieses Gesetzes lautet wie folgt:
"Das INPS überprüft jährlich die Einkommensverhältnisse der Rentner, die sich auf die Höhe der oder den Anspruch auf Rentenleistungen auswirken; im Laufe des darauf folgenden Jahres fordert das INPS die gegebenenfalls zu viel gezahlten Beträge zurück."
13 Artikel 1 Absätze 260 bis 265 des Gesetzes Nr. 662 vom 23. Dezember 1996 mit Maßnahmen zur Rationalisierung des öffentlichen Finanzwesens (GURI Nr. 303 vom 28. Dezember 1996, Supplemento ordinario Nr. 233) führte eine Ausnahme vom Grundsatz der Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge für im Bereich der sozialen Sicherheit rechtsgrundlos gezahlte Beträge ein. Er sieht vor, dass von öffentlichen Pflichtversicherungsträgern rechtsgrundlos gezahlte Rentenleistungen für Zeiten vor dem 1. Januar 1996 nicht zurückgefordert werden, wenn die Betroffenen im Jahr 1995 ein steuerbares persönliches Einkommen von bis zu 16 000 000 ITL bezogen haben. Übersteigt dieses steuerbare persönliche Einkommen diesen Betrag, so ist ein Viertel des erhaltenen Betrages nicht zurückzufordern. Die Rückforderung erfolgt in monatlichen Raten und ohne Verzinsung in Form einer unmittelbaren Einbehaltung von der Rente, die ein Fünftel der Rente nicht übersteigen darf.
14 Eine entsprechende Regelung wurde 2001 für rechtsgrundlose Zahlungen in Zeiträumen vor dem 1. Januar 2001 erlassen.
Das Ausgangsverfahren
15 Der Kläger arbeitete nacheinander in Italien (140 Wochen), in Frankreich (336 Wochen) und in Luxemburg (1 256 Wochen).
16 Auf einen am 5. Februar 1987 gestellten Antrag bewilligte ihm das INPS mit Bescheid vom 20. Oktober 1987 eine anteilige Rente mit Wirkung vom 1. März 1987.
17 Der Betrag dieser Rente wurde bis zur Höhe der Mindestrente gemäß Artikel 8 des Gesetzes Nr. 153/69 von monatlich 397 400 ITL aufgestockt, da der Betroffene seinerzeit weder eine französische noch eine luxemburgische Rente bezog.
18 Im Bewilligungsbescheid wurde ausgeführt, dass in Anwendung der erwähnten Bestimmung die zur Erreichung der Mindestrente aufgestockte Rente neu berechnet und somit gekürzt werde, falls eine weitere Rente durch ausländische Träger gewährt werde.
19 Am 26. Juli 1988 übermittelte das INPS dem Träger einen zweiten Bescheid, mit dem eine Neuberechnung seiner italienischen Rente mit Wirkung vom 1. März 1987 vorgenommen wurde, da ihm mit Wirkung von diesem Zeitpunkt eine anteilige französische Rente bewilligt wurde. Mit diesem Bescheid wurde die italienische Rente auf 259 150 ITL pro Monat gekürzt.
20 Die Bescheide des INPS vom 20. Oktober 1987 und vom 26. Juli 1988 geben die Anzahl der Wochen an, die der Kläger in Italien (140 Wochen), in Frankreich (336 Wochen) und in Luxemburg (1 256 Wochen) gearbeitet hatte.
21 Mit einem dritten Bescheid vom 30. März 2000 berechnete das INPS die italienische Rente des Klägers mit Wirkung vom 1. März 1987 neu und kürzte ihren Betrag mit Wirkung vom 1. Juli 1988, dem Zeitpunkt des Beginns der Gewährung der luxemburgischen Rente, von 287 750 ITL auf 7 500 ITL pro Monat. Dieser dritte Bescheid sah die Rückzahlung der rechtsgrundlos gezahlten Beträge in Höhe von 56 160 950 ITL (29 005 Euro) für die Zeit vom 1. März 1987 bis zum 30. April 2000 vor.
22 Der Widerspruch, den der Kläger beim INPS am 30. Oktober 2000 einlegte, wurde am 13. Dezember 2000 mit folgender Begründung zurückgewiesen: "Artikel 13 des Gesetzes Nr. 412/91 gilt nicht für die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge im Zusammenhang mit dem Widerruf der Aufstockung bis zur Mindestrente wegen der Bewilligung einer ausländischen Rente, wenn dem Empfänger zum Zeitpunkt des Zahlungsbescheids mitgeteilt worden ist, dass die Rente gemäß Artikel 8 des Gesetzes Nr. 153/69 vorläufig war." Im Bescheid vom 13. Dezember 2000 war dagegen die Anwendung des Gesetzes Nr. 662/96 vorgesehen, und vom Kläger wurde verlangt, einen Beleg für sein Einkommen im Jahr 1995 vorzulegen.
23 Am 26. April 2001 erhob der Kläger Klage beim Tribunale ordinario di Roma und wandte sich dagegen, dass die italienische Regelung für die Rückzahlung rechtsgrundlos gezahlter Beträge auf seinen Fall nicht anwendbar sein solle. Er machte geltend, dass die italienische Regelung gegen die Verordnungen Nrn. 1408/71 und 574/72 verstoße.
24 Daher hat das Tribunale ordinario di Roma das Verfahren ausgesetzt und dem Gerichtshof folgende Fragen zur Vorabentscheidung vorgelegt:
1. Ist eine nationale Rechtsvorschrift, die bei Vorliegen einer Nichtschuld, die sich aus rechtsgrundlosen Zahlungen in Anwendung des Gemeinschaftsrechts ergibt, die unbefristete Möglichkeit der Rückforderung des rechtsgrundlos gezahlten Betrages vorsieht und damit gegen den Grundsatz der Rechtssicherheit verstößt, mit den Zielen der Verordnungen Nr. 1408/71 des Rates vom 14. Juni 1971 zur Anwendung der Systeme der sozialen Sicherheit auf Arbeitnehmer und Selbständige sowie deren Familienangehörige, die innerhalb der Gemeinschaft zu- und abwandern, und Nr. 574/72 des Rates vom 21. März 1972 zur Durchführung der Verordnung Nr. 1408/71 vereinbar?
2. Sind die angeführten Gemeinschaftsregelungen nicht dahin auszulegen, dass sie der Anwendung einer nationalen Rechtsvorschrift entgegenstehen, die für die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge, die aus einer zeitlich unzutreffenden oder einer falschen Anwendung der einschlägigen Gemeinschaftsbestimmungen resultieren, keine Befristung vorsieht?
3. Ist es nicht, wie bei den Übergangsvorschriften für die Anwendung der Vorschriften über die soziale Sicherheit, die für die rückwirkende Geltendmachung von aufgrund dieser Verordnungen begründeten Ansprüchen eine Frist von zwei Jahren vorsehen, möglich, umgekehrt die gleiche Zweijahresfrist vom Zeitpunkt der Mitteilung der Rückforderung des rechtsgrundlos gezahlten Betrages an auf die Fälle der Herabsetzung zuvor zuerkannter Ansprüche anzuwenden, sofern nicht günstigere Vorschriften nach der nationalen Rechtsordnung bestehen und sich der Betreffende keines vorsätzlichen Handelns schuldig gemacht hat?
Zu den Vorlagefragen
25 Die drei vom nationalen Gericht vorgelegten Fragen sind gemeinsam zu behandeln.
Beim Gerichtshof eingereichte Erklärungen
26 Der Kläger bezieht sich auf die geltende nationale Regelung für die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge und vertritt die Ansicht, ihm könne in Bezug auf den Betrag, den er rechtsgrundlos erhalten habe, kein Vorwurf gemacht werden. Er verweist auf ein Schreiben des "Patronato ACLI", einer Einrichtung des sozialen Beistands für Wanderarbeitnehmer in Luxemburg, vom 18. Oktober 1988 an das INPS, mit dem dieses von der Bewilligung der luxemburgischen Rente unterrichtet und gebeten wurde, den Betrag der italienischen Rente des Klägers rasch zu überprüfen, um rechtsgrundlose Zahlungen zu vermeiden. Das INPS habe jedoch unter Verstoß gegen Artikel 49 der Verordnung Nr. 574/72 mit der Neuberechnung seiner italienischen Rente - mit einer Rückwirkung von 13 Jahren - bis zum 30. März 2000 gewartet, obwohl es von seiner Versorgungssituation, die insbesondere daraus hervorgegangen sei, dass er auf den Rentenformblättern Luxemburg als Ort der Bewilligung einer Rente angegeben habe, in vollem Umfang Kenntnis gehabt habe.
27 Im Ausgangsverfahren stehe es nicht im Einklang mit den allgemeinen in den Verordnungen Nrn. 1408/71 und 574/72 verankerten Grundsätzen, dass die italienische Regelung für die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge auf seinen Fall unanwendbar sei.
28 Im Gegensatz zur Rückforderung eines allein nach nationalem Recht rechtsgrundlos gezahlten Betrages, die allein dem nationalen Recht unterliege, unterliege die Rückforderung eines rechtsgrundlos gezahlten Betrages, die auf der Anwendung von Gemeinschaftsvorschriften beruhe, dem Gemeinschaftsrecht, denn der Rat dürfe bei der Ausübung seiner Befugnisse aus Artikel 42 EG die Geltendmachung der den Versicherten nach dem EG-Vertrag zustehenden Ansprüche auf Sozialleistungen im Einzelnen regeln (Urteil vom 21. Oktober 1975 in der Rechtssache 24/75, Petroni, Slg. 1975, 1149, Randnr. 20).
29 Der Kläger wirft die Frage auf, ob die vom Rat erlassenen Gemeinschaftsverordnungen auf dem Gebiet der sozialen Sicherheit nicht mit den Zielen des Artikels 42 EG unvereinbar seien, soweit sie keine besonderen Bestimmungen in Bezug auf die Einzelheiten der Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge und vor allem die Verjährungsfristen enthielten.
30 Zur Gewährleistung der Rechtssicherheit seien die Probleme im Rahmen von Artikel 49 der Verordnung Nr. 574/72 zu lösen, und die in den Artikeln 94, 95, 95a und 95b der Verordnung Nr. 1408/71 vorgesehene Frist von zwei Jahren sei entsprechend anzuwenden.
31 Artikel 49 der Verordnung Nr. 574/72 verpflichte die zuständigen Träger, den Betroffenen unverzüglich von Entscheidungen über Neuberechnung, Entzug oder Ruhen der von ihm bezogenen Leistung zu unterrichten. Beachte der zuständige Träger diese Vorschrift nicht und lasse die Versicherten für unbestimmte Zeit in einer rechtlichen Unsicherheit, so müsse er alle Folgen in dem Sinne auf sich nehmen, dass er nicht die Rückzahlung wegen seines Fehlers oder seiner Nachlässigkeit rechtsgrundlos gezahlter Beträge verlangen könne.
32 Die Artikel 94, 95, 95a und 95b der Verordnung Nr. 1408/71 räumten den Betroffenen eine Frist von zwei Jahren für die Geltendmachung ihrer Ansprüche ein, wenn diese Verordnung zu ihren Gunsten geändert werde. Diese Frist von zwei Jahren könne zweckdienlicherweise entsprechend angewandt werden, wenn die Ansprüche im ungünstigen Sinne abgeändert würden, so dass die Möglichkeit einer Klage auf Rückzahlung rechtsgrundlos, jedoch guten Glaubens bezogener Beträge befristet werde.
33 Das INPS vertritt die Ansicht, dass die Vorlagefragen schlecht begründet und unzulässig seien, und die italienische Regierung macht geltend, dass die italienische Regelung nicht gegen die Zielsetzungen der Verordnungen Nrn. 1408/71 und 574/72 verstoße.
34 Die gemäß Artikel 8 des Gesetzes Nr. 153/69 erlassenen Bescheide über die Festsetzung der Rente und die Gewährung einer Aufstockung bis zur Mindestrente seien vorläufig ergangen, und in ihnen sei darauf hingewiesen worden, dass in Anwendung dieses Artikels die vom italienischen Träger gezahlte Rente gekürzt werden könne und dass ab der Zahlung der ausländischen Rente möglicherweise zu viel gezahlte Beträge zurückgefordert werden könnten.
35 Die italienische Regierung führt aus, dass die Vereinigten Zivilkammern der Corte suprema di cassazione (Italien) mit ihrem Urteil Nr. 1967 vom 22. Februar 1995 entschieden hätten, dass Artikel 8 des Gesetzes Nr. 153/69 einen besonderen Mechanismus der Rentenfestsetzung regele, der durch eine vorläufige Festsetzung gekennzeichnet sei, die einen Vorschuss auf die Rente und die Rückforderung der Aufstockung auf den Mindestbetrag unter Berücksichtigung gegebenenfalls von ausländischen Trägern gewährter anteiliger Beträge zum Gegenstand habe. Nach den Ausführungen der Corte suprema di cassazione sei "bei Renten, die aufgrund internationaler Übereinkünfte wegen der Kumulierung der in Italien gewährten Rentenanteile mit denjenigen, die von einem anderen Land gewährt werden, die Rückforderung von Beträgen, die aufgrund der Zahlung der ausländischen Rente nicht mehr geschuldet werden, als eine der einschlägigen Regelung des Artikels 8 des Gesetzes Nr. 153 vom 30. April 1969 innewohnende Möglichkeit vorgesehen und stellt daher einen besonderen und selbständigen Fall der Rückforderung dar".
36 Das INPS und die italienische Regierung bestreiten die in den Vorlagefragen enthaltene Aussage, dass im italienischen Recht keine Verjährungsregelung bestehe, und erinnern an die Frist von zehn Jahren gemäß Artikel 2946 des Codice civile.
37 Das INPS führt ferner aus, dass nach der im Ausgangsverfahren anwendbaren Regelung des Artikels 1 Absätze 260 bis 265 des Gesetzes Nr. 662/96 die vom Kläger rechtsgrundlos bezogenen Beträge vollständig vor einer Rückforderung geschützt seien, wenn dieser 1995 ein Einkommen von weniger als 16 000 000 ITL bezogen habe, oder nur zu drei Vierteln ihres Betrages zurückgefordert werden könnten, wenn sein Einkommen diese Grenze überstiegen habe. Rentner mit niedrigem Einkommen genössen somit einen Schutz durch das italienische Recht.
38 Nach Ansicht des INPS und der italienischen Regierung werden ehemalige Wanderarbeitnehmer, die Altersrente beziehen, in Bezug auf rechtsgrundlos gezahlte Beträge gleichbehandelt wie italienische Rentner, die nicht Wanderarbeitnehmer waren.
39 In der mündlichen Verhandlung hat der Prozessbevollmächtigte des INPS auf Ersuchen des Gerichtshofes klargestellt, dass das INPS bei Rentnern, die eine Rente aufgrund ihrer Zugehörigkeit zu mehreren italienischen Systemen der sozialen Sicherheit bezögen, eine jährliche Kontrolle der Höhe des Einkommens und der Richtigkeit des als Rente gezahlten Betrages vorzunehmen habe. Bei den ehemaligen Wanderarbeitnehmern sei diese jährliche Kontrolle erst durch eine Regelung von 1996 ermöglicht worden.
40 Das INPS hat in der mündlichen Verhandlung weiter erklärt, es habe das Schreiben des Patronato ACLI vom 18. Oktober 1988 mit der Mitteilung über die Bewilligung der luxemburgischen Rente nicht erhalten. Erst durch ein dienstliches Schreiben des luxemburgischen Trägers Établissement d'assurance contre la vieillesse et l'invalidité (Alters- und Invaliditätsversicherungsanstalt, im Folgenden: EAVI) vom 17. November 1999 sei es davon unterrichtet worden, dass der Kläger seit dem 1. Juli 1988 eine vorgezogene luxemburgische Altersrente beziehe. Das EAVI habe im Übrigen mit Schreiben vom 15. Mai 2002 eingeräumt, dass es dem INPS den Bescheid über die Festsetzung der luxemburgischen Rente nicht früher übermittelt habe, da der Kläger in Luxemburg gewohnt habe. Da keine nationale Regelung das INPS verpflichte, die Gewährung ausländischer Renten zu prüfen, sondern da vielmehr die Gemeinschaftsverordnungen auf dem Gebiet der sozialen Sicherheit den luxemburgischen Träger verpflichteten, es von der Gewährung der luxemburgischen Rente zu unterrichten, ist es der Ansicht, dass ihm kein Verzug zur Last gelegt werden könne. Es habe die Rente des Klägers vier Monate nach dem Eingang der entsprechenden Mitteilung neu berechnet.
41 Die österreichische und die portugiesische Regierung erinnern daran, dass in Ermangelung einschlägiger Gemeinschaftsvorschriften das nationale Recht die Einzelheiten und die Voraussetzungen einer Rückforderung rechtsgrundloser Zahlungen bestimme, solange die Grundsätze der Effektivität und der Äquivalenz eingehalten würden.
42 Die portugiesische Regierung ist der Ansicht, dass sie ohne Kenntnis der Regelung, die auf die Rückforderung eines rechtsgrundlos allein aufgrund des italienischen Rechts der sozialen Sicherheit gezahlten Betrages anwendbar sei, nicht über ausreichende Anhaltspunkte verfüge, um prüfen zu können, ob der Grundsatz der Äquivalenz im Ausgangsverfahren eingehalten worden sei. Der Grundsatz der Effektivität sei dagegen nicht beachtet worden, wenn es keine Frist für die Verjährung des Anspruchs des zuständigen nationalen Trägers gebe, die Rückzahlung eines rechtsgrundlos gezahlten Betrages zu verlangen, insbesondere dann, wenn diese Rückforderung zu einer Kürzung der zuvor zugebilligten Ansprüche führe und auf einer verspäteten oder unrichtigen Anwendung des einschlägigen Gemeinschaftsrechts beruhe. Die Verpflichtung aus Artikel 49 Absatz 2 der Verordnung Nr. 574/72 wie auch aus dem Grundprinzip der Rechtssicherheit, das ein der Gemeinschaftsrechtsordnung innewohnendes Grundprinzip sei und das nicht nur die Verwaltung, sondern auch Einzelpersonen schütze, sei verletzt worden.
43 Die portugiesische Regierung verweist ferner darauf, dass sich nach der fünften Begründungserwägung der Verordnung Nr. 1408/71 die Vorschriften über die Koordinierung der innerstaatlichen Rechtsvorschriften für die soziale Sicherheit in den Rahmen der Freizügigkeit der Personen einfügten und dementsprechend zur Verbesserung der Lebenshaltung und der Beschäftigungsbedingungen dieser Personen beitragen sollten. Die Möglichkeit, zu jedem beliebigen Zeitpunkt die Rückzahlung rechtsgrundlos gezahlter Beträge zu verlangen, stelle dieses Ziel in Frage.
44 Aufgrund der Feststellung, dass Artikel 94 Absatz 6 der Verordnung Nr. 1408/71 eine Ausprägung des fundamentalen Grundsatzes der Rechtssicherheit sei und dem Schutz der Träger der sozialen Sicherheit diene, schlägt die portugiesische Regierung vor, diese Bestimmung dahin auszulegen, dass sie die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge nach nationalem Recht für einen längeren Zeitraum als die letzten beiden Jahre ab der Mitteilung dieser Rückforderung untersage, wenn die rechtsgrundlos gezahlten Beträge aufgrund einer verspäteten oder unrichtigen Anwendung der einschlägigen Gemeinschaftsregelung gewährt worden seien.
45 Der österreichischen Regierung, die darauf hinweist, dass in Österreich häufig Probleme im Zusammenhang mit der Neuberechnung italienischer Renten und der Rückforderung erheblicher rechtsgrundlos gezahlter Beträge aufträten, erscheint es erwägenswert, die Frage zu prüfen, ob aus den Übergangsvorschriften der Verordnung Nr. 1408/71 generell eine auf zwei Jahre befristete Rückwirkung sämtlicher Rechtsfolgen dieser Neuberechnungen für Wanderarbeitnehmer abgeleitet werden könne.
46 Gerade dann, wenn die Betroffenen Versicherungszeiten in mehreren Mitgliedstaaten zurückgelegt hätten, würden sie durch das Nebeneinander verschiedener Rechtsordnungen mehr belastet als Arbeitnehmer, die nur in einem Mitgliedstaat versichert gewesen seien. Unter diesem Blickwinkel sei ein besonderer Vertrauensschutz der Wanderarbeitnehmer gerechtfertigt, zu dem eine Begrenzung national an sich möglicher Rückwirkungen auf zwei Jahre zählen könnte.
47 Es sei kaum hinnehmbar, dass Wanderarbeitnehmer, auch wenn sie kein Verschulden treffe, dadurch als Wanderarbeitnehmer beschwert sein sollten, dass ohne zeitliche Grenzen Überbezüge von ihnen zurückverlangt werden könnten, deren Hauptgrund im Zusammentreffen der unterschiedlichen und sehr komplexen Sozialrechtsordnungen der verschiedenen Mitgliedstaaten und nicht in ihrem persönlichen Verhalten liege.
48 Die Kommission weist darauf hin, dass die Verordnungen Nrn. 1408/71 und 574/72 kein gemeinsames System der sozialen Sicherheit, sondern nur ein System der Koordinierung der nationalen Rechtsvorschriften auf dem Gebiet der sozialen Sicherheit eingeführt hätten.
49 Sie verneint die Anwendbarkeit der Artikel 111 und 112 der Verordnung Nr. 574/72 und vertritt die Auffassung, dass auf den ersten Blick sämtliche Bereinigungen im Bereich der sozialen Sicherheit ausschließlich der Zuständigkeit der Mitgliedstaaten unterlägen, die darüber frei verfügen könnten, ohne in den Verordnungen Nrn. 1408/71 und 574/72 auf die geringste Beschränkung zu stoßen.
50 Das durch diese Verordnungen eingeführte System werde jedoch von dem zwingenden Erfordernis geleitet, die praktische Verwirklichung der Gleichbehandlung von Wanderarbeitnehmern und nationalen Arbeitnehmern im Bereich der sozialen Sicherheit u. a. dadurch zu gewährleisten, dass Erstere nicht ungünstiger behandelt würden als Letztere.
51 Daher sei auf die vorgelegten Fragen zu antworten, dass die Verordnungen Nrn. 1408/71 und 574/72 dahin auszulegen seien, dass nationale Regelungen, die die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge von Leistungsempfängern ausschlössen, die bestimmten nationalen Systemen der sozialen Sicherheit angehörten, auch auf Leistungsempfänger angewandt würden, die entsprechende Leistungen der sozialen Sicherheit, die von den erwähnten Verordnungen erfasst würden, erhielten.
Antwort des Gerichtshofes
52 Die durch die Verordnung Nr. 1408/71 eingeführte Regelung beruht auf einer bloßen Koordinierung der nationalen Rechtsvorschriften auf dem Gebiet der sozialen Sicherheit und bezweckt nicht ihre Harmonisierung (vgl. in diesem Sinne insbesondere Urteil vom 27. September 1988 in der Rechtssache 313/86, Lenoir, Slg. 1988, 5391, Randnr. 13).
53 Daher sind die Regelungen für die Verjährung oder die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge dem nationalen Recht des betroffenen Mitgliedstaats zu entnehmen (in Bezug auf die Verjährung Urteil vom 12. November 1974 in der Rechtssache 35/74, Rzepa, Slg. 1974, 1241, Randnrn. 12 und 13, im Zusammenhang mit den Verordnungen Nr. 3 des Rates vom 25. September 1958 über die soziale Sicherheit der Wanderarbeitnehmer [ABl. 1958, Nr. 30, S. 561] und Nr. 4 des Rates vom 3. Dezember 1958 zur Durchführung und Ergänzung der Verordnung Nr. 3 [ABl. 1958, Nr. 30, S. 597], dessen Lösung jedoch entsprechend auf die Verordnungen Nrn. 1408/71 und 574/72 anwendbar ist).
54 Die Artikel 94, 95, 95a und 95b der Verordnung Nr. 1408/71 können auf das Ausgangsverfahren nicht angewandt werden. Es handelt sich nämlich um Übergangsregelungen, die nur beim Inkrafttreten der Verordnung Nr. 1408/71 oder ihrer Änderungen anwendbar sind. Die dort vorgesehene Frist von zwei Jahren, während deren ein Betroffener die Anwendung dieser Bestimmung zu seinen Gunsten verlangen kann, ohne dass ihm eine kürzere Ausschluss- oder Verjährungsfristen vorsehende nationale Regelung entgegengehalten werden könnte, beginnt mit dem Zeitpunkt der Anwendung einer neuen Verordnungsbestimmung zu laufen. Diese Frist von zwei Jahren kann daher nicht auf eine Entscheidung des zuständigen Trägers angewandt werden, rechtsgrundlos gezahlte Beträge zurückzuverlangen.
55 Das Gleiche gilt für die Artikel 111 und 112 der Verordnung Nr. 574/72, die ausschließlich die Beziehungen zwischen den Trägern der sozialen Sicherheit der verschiedenen Mitgliedstaaten im Hinblick auf die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge oder die Bestimmung regeln, zu Lasten welches Trägers es geht, wenn die Rückforderung einer rechtsgrundlos geleisteten Zahlung unmöglich geworden ist.
56 Zwar findet das nationale Recht auf einen Sachverhalt Anwendung, der sich daraus ergibt, dass eine Rentenaufstockung wegen Überschreitung der zulässigen Einkommenshöchstgrenze rechtsgrundlos erfolgt ist, doch verlangt das Gemeinschaftsrecht, wenn ein Arbeitnehmer von dem im Vertrag vorgesehenen Recht auf Freizügigkeit Gebrauch gemacht hat, dass die Ausgestaltung des Verfahrens zur Behandlung dieses Sachverhalts die Grundsätze der Äquivalenz und der Effektivität einhält (vgl. in diesem Sinne Urteile vom 10. Juli 1997 in der Rechtssache C-261/95, Palmisani, Slg. 1997, I-4025, Randnr. 27, und vom 15. September 1998 in der Rechtssache C-231/96, Edis, Slg. 1998, I-4951, Randnr. 34).
57 Der Äquivalenzgrundsatz gebietet, dass Verfahren zur Behandlung von Sachverhalten, die ihren Ursprung in der Ausübung einer Gemeinschaftsfreiheit haben, nicht weniger günstig gestaltet werden dürfen als die Verfahren zur Behandlung rein innerstaatlicher Sachverhalte (vgl. in diesem Sinne Urteile Palmisani, Randnr. 32, und Edis, Randnr. 34). Andernfalls würde der Grundsatz verletzt, dass Arbeitnehmer, die das Recht auf Freizügigkeit ausgeübt haben, und diejenigen, deren gesamte berufliche Laufbahn sich in ein und demselben Mitgliedstaat abgespielt hat, gleichzubehandeln sind.
58 Der Effektivitätsgrundsatz gebietet, dass diese Verfahrensgestaltung die Ausübung der durch die Gemeinschaftsrechtsordnung verliehenen Rechte nicht praktisch unmöglich machen oder übermäßig erschweren darf (vgl. in diesem Sinne Urteile Palmisani, Randnrn. 28 f., und Edis, Randnr. 34).
59 Es würde gegen den Äquivalenzgrundsatz verstoßen, wenn ein Sachverhalt, der seinen Ursprung in der Ausübung einer Gemeinschaftsfreiheit hat, und ein rein innerstaatlicher Sachverhalt unterschiedlich eingestuft oder behandelt würden, obwohl sie ähnlich und vergleichbar sind, und wenn der Sachverhalt mit Gemeinschaftsursprung einer eigenen Regelung unterworfen würde, die für den Arbeitnehmer ungünstiger als die Regelung für den rein innerstaatlichen Sachverhalt und ausschließlich durch diese unterschiedliche Qualifizierung oder Behandlung gerechtfertigt wäre.
60 Das INPS und die italienische Regierung haben in ihren schriftlichen Erklärungen ausgeführt, dass einige Bestimmungen des italienischen Rechts über die Verjährung und die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge auf die Situation des Klägers anwendbar seien, insbesondere die durch Artikel 2946 des Codice civile eingeführte zehnjährige Verjährung und die Bestimmungen, die eine Ausnahme vom Grundsatz der Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge für im Bereich der sozialen Sicherheit rechtsgrundlos gezahlte Beträge vorsähen und die wiedereinziehbaren Beträge nach Maßgabe des Einkommens der betroffenen Personen begrenzten.
61 Die Anwendung derartiger Bestimmungen sowohl auf Sachverhalte, die ihren Ursprung in der Ausübung der Freizügigkeit haben, als auch auf rein innerstaatliche Sachverhalte entspricht den Anforderungen des Äquivalenzgrundsatzes.
62 Allerdings ist dieser Grundsatz unabhängig davon, ob es sich um Verwaltungs- oder Gerichtsverfahren handelt, nicht nur in Bezug auf die nationalen Regelungen über die Verjährung und die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge anzuwenden, sondern auch auf sämtliche Verfahrensbestimmungen für die Behandlung vergleichbarer Sachverhalte.
63 So sind die Bestimmungen, die die Berücksichtigung des guten Glaubens des Betroffenen erlauben, gleichwertig anzuwenden, ob der Betroffene nun ein ehemaliger Wanderarbeitnehmer ist, der Beiträge zu den Systemen der sozialen Sicherheit mehrerer Mitgliedstaaten geleistet hat, oder aber ein ehemaliger Arbeitnehmer, der Beiträge zu mehreren Systemen des nationalen Rechts geleistet hat.
64 Hierbei dürfte der Umstand, dass dem Kläger bei der Bewilligung der Aufstockung der italienischen Rente mitgeteilt worden war, dass deren Höhe bei der Bewilligung einer ausländischen Rente geändert werden könne, keine andere Behandlung als bei einem italienischen Rentner rechtfertigen, der eine oder mehrere ausschließlich italienische Renten bezieht. Denn diese Ankündigung dürfte seine Lage wohl nicht gegenüber derjenigen eines italienischen Rentners ändern, der Beiträge zu mehreren italienischen Systemen der sozialen Sicherheit geleistet hat und der eine derartige Rentenaufstockung erhält und erwarten muss, dass die Rentenhöhe bei der späteren Bewilligung einer Rente aus einem anderen System oder der Überschreitung der zulässigen Einkommenshöchstgrenze geändert wird.
65 Es ist jedoch Sache des vorlegenden Gerichts, zu prüfen, ob der Sachverhalt des Klägers in diesem Punkt mit demjenigen eines anderen italienischen Rentners vergleichbar ist.
66 Auf alle Fälle verpflichtet das italienische Recht in Bezug auf italienische Renten, die aufgrund der Zugehörigkeit zu verschiedenen Systemen des nationalen Rechts bezogen werden, das INPS, die Festsetzung der Renten zu überprüfen und deren Höhe gegebenenfalls zu berichtigen. So verpflichtet Artikel 13 Absatz 2 des Gesetzes Nr. 412/91 das INPS, die Einkünfte der Rentner und die Auswirkung dieser Einkünfte auf den Anspruch auf Rentenleistungen oder auf deren Betrag einmal jährlich zu prüfen.
67 Dagegen geht aus den Akten hervor, dass bei italienischen Renten, die ehemaligen Wanderarbeitnehmern gezahlt werden, die wegen ihrer Zugehörigkeit zu Systemen der sozialen Sicherheit verschiedener Mitgliedstaaten mehrere Renten beziehen, eine derartige Überprüfung lange Zeit nicht durchgeführt wurde und bestimmte nicht geschuldete Zahlungen wie im Fall des Klägers mehrere Jahre lang fortgesetzt werden konnten.
68 Wäre die Überprüfung der Festsetzung der Renten bei Renten, die ehemaligen Wanderarbeitnehmern gewährt werden, in gleicher Weise wie bei Renten durchgeführt worden, die ehemaligen Arbeitnehmern, die Beiträge zu mehreren Systemen ausschließlich des nationalen Rechts entrichtet hatten, gewährt wurden, so hätten die von einem ehemaligen Wanderarbeitnehmer geschuldeten rückforderbaren Beträge höchstens den Beträgen entsprochen, die dieser ein Jahr lang rechtsgrundlos bezogen hat.
69 Unterstellt, dass der Kläger nicht als gutgläubig im Sinne des italienischen Rechts betrachtet werden könnte, würde es gemäß den Ausführungen in den Randnummern 62 und 63 dieses Urteils der Äquivalenzgrundsatz auf alle Fälle verbieten, mehr als den Gegenwert eines Jahres der rechtsgrundlos bezogenen Rentenaufstockungen zu verlangen.
70 Unerheblich ist in diesem Zusammenhang, dass im Ausgangsverfahren einer der Träger eines Mitgliedstaats, der eine Entscheidung über die Bewilligung einer Rente erlassen hat, das EAVI, seine Verpflichtung aus Artikel 49 der Verordnung Nr. 574/72, von dieser Entscheidung das INPS unverzüglich zu unterrichten, nicht erfuellt hat. Denn der Äquivalenzgrundsatz, der verlangt, dass das Verfahren für zwei vergleichbare Sachverhalte, einen mit Gemeinschaftsursprung und einen rein innerstaatlichen, in gleicher Weise gestaltet wird, ist nur eine Ausprägung des Gleichheitssatzes, der eines der Grundprinzipien des Gemeinschaftsrechts darstellt. Artikel 49 der Verordnung Nr. 574/72, der nur die Beziehungen zwischen den Trägern der sozialen Sicherheit der verschiedenen Mitgliedstaaten regeln und nicht die Ansprüche der Betroffenen gegen diese Träger festlegen soll, kann nicht dahin ausgelegt werden, dass er eine Ausnahme von diesem Gleichheitssatz erlaubt.
71 Die Betroffenen können vielmehr aus diesem Artikel das rechtlich geschützte Vertrauen darauf ableiten, dass ihr Fall auf der Ebene der Träger der sozialen Sicherheit der verschiedenen Mitgliedstaaten, in denen sie gearbeitet haben, sorgfältig behandelt wird, ohne dass sie sich selbst von der Übermittlung der sie betreffenden Verwaltungsinformationen zwischen diesen Trägern vergewissern müssten.
72 Wie aus den Angaben in den vom INPS am 20. Oktober 1987 und am 26. Juli 1988 erlassenen Entscheidungen hervorgeht, war dieser Einrichtung der Umstand bekannt, dass der Kläger 1 256 Wochen, also den überwiegenden Teil seiner beruflichen Laufbahn, in Luxemburg gearbeitet hatte.
73 Nach allem sind die vom vorlegenden Gericht gestellten Fragen wie folgt zu beantworten:
Da die Verordnung Nr. 1408/71 nur die Koordinierung der nationalen Rechtsvorschriften auf dem Gebiet der sozialen Sicherheit gewährleistet, ist auf einen Sachverhalt, der sich daraus ergibt, dass einem Betroffenen, der wegen seiner Zugehörigkeit zu den Systemen der sozialen Sicherheit verschiedener Mitgliedstaaten mehrere Renten bezieht, eine Aufstockung seiner Rente wegen Überschreitung der zulässigen Einkommenshöchstgrenze rechtsgrundlos gezahlt worden ist, das nationale Recht anwendbar. Die Frist von zwei Jahren in den Artikeln 94, 95, 95a und 95b der Verordnung Nr. 1408/71 kann auf einen solchen Sachverhalt nicht entsprechend angewandt werden.
Das nationale Recht muss jedoch den gemeinschaftlichen Äquivalenzgrundsatz, wonach das Verfahren für die Behandlung von Sachverhalten, die ihren Ursprung in der Ausübung einer Gemeinschaftsfreiheit haben, nicht weniger günstig sein darf als das Verfahren für die Behandlung rein innerstaatlicher Sachverhalte, und den gemeinschaftlichen Grundsatz der Effektivität wahren, wonach dieses Verfahren die Ausübung der aus dem Sachverhalt mit gemeinschaftlichem Ursprung entstandenen Rechte nicht praktisch unmöglich machen oder übermäßig erschweren darf.
Diese Grundsätze sind auf sämtliche Verfahrensbestimmungen für die Behandlung von Sachverhalten, die ihren Ursprung in der Ausübung einer Gemeinschaftsfreiheit haben, unabhängig davon anzuwenden, ob es sich um ein Verwaltungs- oder Gerichtsverfahren handelt, wie die für die Verjährung und die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge geltenden nationalen Bestimmungen oder diejenigen, die die zuständigen Träger verpflichten, den guten Glauben der Betroffenen zu berücksichtigen oder deren Situation in Bezug auf Renten regelmäßig zu überprüfen.
Kostenentscheidung
Kosten
74 Die Auslagen der italienischen, der österreichischen und der portugiesischen Regierung und der Kommission, die Erklärungen vor dem Gerichtshof abgegeben haben, sind nicht erstattungsfähig. Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts.
Tenor
Aus diesen Gründen
hat
DER GERICHTSHOF
(Fünfte Kammer)
auf die ihm vom Tribunale ordinario di Roma mit Beschluss vom 24. Januar 2002 vorgelegten Fragen für Recht erkannt:
Da die Verordnung (EWG) Nr. 1408/71 des Rates vom 14. Juni 1971 zur Anwendung der Systeme der sozialen Sicherheit auf Arbeitnehmer und Selbständige sowie deren Familienangehörige, die innerhalb der Gemeinschaft zu- und abwandern, in der durch die Verordnung (EG) Nr. 118/97 des Rates vom 2. Dezember 1996 geänderten und aktualisierten Fassung nur die Koordinierung der nationalen Rechtsvorschriften auf dem Gebiet der sozialen Sicherheit gewährleistet, ist auf einen Sachverhalt, der sich daraus ergibt, dass einem Betroffenen, der wegen seiner Zugehörigkeit zu den Systemen der sozialen Sicherheit verschiedener Mitgliedstaaten mehrere Renten bezieht, eine Aufstockung seiner Rente wegen Überschreitung der zulässigen Einkommenshöchstgrenze rechtsgrundlos gezahlt worden ist, das nationale Recht anwendbar. Die Frist von zwei Jahren in den Artikeln 94, 95, 95a und 95b der Verordnung Nr. 1408/71 kann auf einen solchen Sachverhalt nicht entsprechend angewandt werden.
Das nationale Recht muss jedoch den gemeinschaftlichen Äquivalenzgrundsatz, wonach das Verfahren für die Behandlung von Sachverhalten, die ihren Ursprung in der Ausübung einer Gemeinschaftsfreiheit haben, nicht weniger günstig sein darf als das Verfahren für die Behandlung rein innerstaatlicher Sachverhalte, und den gemeinschaftlichen Grundsatz der Effektivität wahren, wonach dieses Verfahren die Ausübung der aus dem Sachverhalt mit gemeinschaftlichem Ursprung entstandenen Rechte nicht praktisch unmöglich machen oder übermäßig erschweren darf.
Diese Grundsätze sind auf sämtliche Verfahrensbestimmungen für die Behandlung von Sachverhalten, die ihren Ursprung in der Ausübung einer Gemeinschaftsfreiheit haben, unabhängig davon anzuwenden, ob es sich um ein Verwaltungs- oder Gerichtsverfahren handelt, wie die für die Verjährung und die Rückforderung rechtsgrundlos gezahlter Beträge geltenden nationalen Bestimmungen oder diejenigen, die die zuständigen Träger verpflichten, den guten Glauben der Betroffenen zu berücksichtigen oder deren Situation in Bezug auf Renten regelmäßig zu überprüfen. | [
"Soziale Sicherheit",
"Leistungen bei Alter",
"Neuberechnung",
"Forderung aus ungerechtfertigter Bereicherung",
"Verjährung",
"Anwendbares Recht",
"Verfahrensvorschriften",
"Begriff"
] |
62021CJ0827 | fr | La demande de décision préjudicielle porte sur l’obligation d’interpréter le droit national conformément au droit de l’Union et sur l’interprétation de l’article 7 de la directive 2009/133/CE du Conseil, du 19 octobre 2009, concernant le régime fiscal commun applicable aux fusions, scissions, scissions partielles, apports d’actifs et échanges d’actions intéressant des sociétés d’États membres différents, ainsi qu’au transfert du siège statutaire d’une SE ou d’une SCE d’un État membre à un autre (JO 2009, L 310, p. 34).
Cette demande a été présentée dans le cadre d’un litige opposant Banca A à l’Agenția Națională de Administrare Fiscală (ANAF) (agence nationale de l’administration fiscale, Roumanie) au sujet de l’assujettissement à l’impôt sur les sociétés du profit inscrit par Banca A dans son compte de résultat de l’exercice 2015, résultant de l’acquisition par celle-ci, à des conditions avantageuses, de la totalité des actions d’une banque B qu’elle a ensuite absorbée.
Le cadre juridique
Le droit de l’Union
L’article 2 de la directive 2009/133 dispose :
« Aux fins de l’application de la présente directive, on entend par :
a) “fusion”, l’opération par laquelle :
i) une ou plusieurs sociétés transfèrent, par suite et au moment de leur dissolution sans liquidation, l’ensemble de leur patrimoine, activement et passivement, à une autre société préexistante, moyennant l’attribution à leurs associés de titres représentatifs du capital social de l’autre société et, éventuellement, d’une soulte en espèces ne dépassant pas 10 % de la valeur nominale ou, à défaut de valeur nominale, du pair comptable de ces titres ;
ii) deux ou plusieurs sociétés transfèrent, par suite et au moment de leur dissolution sans liquidation, l’ensemble de leur patrimoine, activement et passivement, à une société qu’elles constituent, moyennant l’attribution à leurs associés de titres représentatifs du capital social de la société nouvelle et, éventuellement, d’une soulte en espèces ne dépassant pas 10 % de la valeur nominale ou, à défaut de valeur nominale, du pair comptable de ces titres ;
iii) une société transfère, par suite et au moment de sa dissolution sans liquidation, l’ensemble de son patrimoine, activement et passivement, à la société qui détient la totalité des titres représentatifs de son capital social ;
[...] »
L’article 4, paragraphe 1, de la même directive prévoit :
« La fusion, la scission ou la scission partielle n’entraîne aucune imposition des plus-values qui sont déterminées par la différence entre la valeur réelle des éléments d’actif et de passif transférés et leur valeur fiscale. »
L’article 7 de la directive 2009/133 est ainsi libellé :
« 1. Lorsque la société bénéficiaire détient une participation dans le capital de la société apporteuse, la plus-value obtenue par la société bénéficiaire à l’occasion de l’annulation de sa participation ne donne lieu à aucune imposition.
2. Les États membres ont la faculté de déroger au paragraphe 1 lorsque la participation détenue par la société bénéficiaire dans le capital de la société apporteuse est inférieure à 15 %.
À partir du 1
er
janvier 2009, le pourcentage minimal de participation est de 10 %. »
Le droit
roumain
Aux termes de l’article 21, paragraphe 1, de la Legea contenciosului administrativ nr. 554/2004 (loi sur le contentieux administratif n
o
554/2004), du 2 décembre 2004 (
Monitorul Oficial al României,
n
o
1154 du 7 décembre 2004) :
« Constitue un motif de révision, qui s’ajoute à ceux prévus par le code de procédure civile, le prononcé d’une décision de justice définitive et irrévocable, en violation du principe de primauté du droit de l’Union prévu à l’article 148, paragraphe 2, lu en combinaison avec l’article 20, paragraphe 2, de la Constitution roumaine, telle que republiée. »
L’article 27 de la Legea nr. 571/2003 privind Codul fiscal (loi n
o
571/2003, portant code des impôts), du 22 décembre 2003 (
Monitorul Oficial al României
, partie I, n
o
927 du 23 décembre 2003), dans sa version applicable au litige au principal (ci-après le « code des impôts »), énonçait, à ses paragraphes 3 à 5 :
« 3. Les dispositions du présent article s’appliquent aux opérations de réorganisation énumérées ci-après, si elles n’ont pas pour principal objectif la fraude et l’évasion fiscales :
a) la fusion entre deux ou plusieurs personnes morales roumaines, lorsque les titulaires de parts dans toute personne morale qui fusionne reçoivent des titres de participation dans la personne morale qui succède ;
b) la division d’une personne morale roumaine en deux ou plusieurs personnes morales roumaines, lorsque les titulaires de parts dans la personne morale initiale bénéficient d’une distribution proportionnelle des titres de participation dans les personnes morales qui succèdent ;
c) l’acquisition par une personne morale roumaine de tous les actifs et passifs appartenant à une ou plusieurs activités économiques d’une autre personne morale roumaine, uniquement en échange de titres de participation ;
d) l’acquisition par une personne morale roumaine d’au moins 50 % des titres de participation dans une autre personne morale roumaine, en échange de titres de participation dans la personne morale acquérante et, le cas échéant, d’une soulte en espèces ne dépassant pas 10 % de la valeur nominale des titres de participation émis en échange.
4. Dans le cas des opérations de réorganisation visées au paragraphe 3, les règles suivantes s’appliquent :
a) le transfert d’actifs et de passifs n’est pas considéré comme un transfert imposable au sens du présent titre ; [...]
5. Si une personne morale roumaine détient au moins 15 %, ou 10 % à partir de 2009, des titres de participation dans une autre personne morale roumaine qui transfère des actifs et passifs à la première personne morale dans le cadre d’une opération visée au paragraphe 3, l’annulation de ces titres de participation n’est pas considérée comme un transfert imposable. »
Les dispositions de l’article 7 de la directive 2009/133 ont été transposées par l’article 27
du code des impôts.
Les normes méthodologiques d’application du code des impôts adoptées par la Hotărârea Guvernului nr. 44/2004 (décision du gouvernement roumain n
o
44/2004), du 22 janvier 2004 (
Monitorul Oficial al României
, n
o
112 du 6 février 2004), dans sa version applicable au litige au principal, disposaient, à leur point 85 :
« Au sens de l’article 27, paragraphe 3, sous a) et b), du code des impôts, les opérations de fusion et scission sont régies par la [Legea nr. 31/1990 privind societăţile comerciale (loi n
o
31/1990, relative aux sociétés commerciales), du 16 novemvre 1990 (
Monitorul Oficial al României
, n
o
33 du 29 janvier 1998)], republiée, telle que modifiée et complétée ultérieurement. »
L’article 238, paragraphe 1, de la loi n
o
31/1990 prévoit :
« La fusion est l’opération par laquelle :
a) une ou plusieurs sociétés transfèrent à une autre, par suite de leur dissolution sans liquidation, l’ensemble de leur patrimoine moyennant l’attribution aux actionnaires de la ou des sociétés absorbées d’actions de la société absorbante et, éventuellement, d’une soulte en espèces ne dépassant pas 10 % de la valeur nominale des actions attribuées ; ou
b) plusieurs sociétés transfèrent à une société qu’elles constituent, par suite de leur dissolution sans liquidation, l’ensemble de leur patrimoine moyennant l’attribution à leurs actionnaires d’actions de la nouvelle société et, éventuellement, d’une soulte en espèces ne dépassant pas 10 % de la valeur nominale des actions attribuées. »
L’article 243
de la loi n
o
31/1990 est ainsi libellé :
« Dans le cas d’une fusion par absorption, par laquelle une ou plusieurs sociétés se dissolvent sans liquidation et transfèrent l’ensemble de leur actif et passif à une autre société qui est titulaire de toutes leurs actions et des autres titres conférant un droit de vote aux assemblées générales, les articles suivants ne seront pas applicables : article 241, sous c) à e), article 243
, article 243
, article 244, paragraphe 1, sous b) et f), article 245 et article 250, paragraphe 1, sous b). L’article 242, paragraphe 3, reste applicable. »
Aux termes de l’article 250, paragraphe 1, de la loi n
o
31/1990 :
« La fusion ou la scission entraîne les effets suivants :
[...]
b) les actionnaires ou associés de la société absorbée ou scindée deviennent actionnaires ou associés de la société absorbante ou, le cas échéant, des sociétés bénéficiaires, conformément aux règles de répartition prévues dans le projet de fusion/scission [...] »
Le litige au principal et les questions préjudicielles
Par une ordonnance du 25 novembre 2015, le Tribunalul Specializat Cluj (tribunal spécialisé de Cluj, Roumanie) a autorisé la transcription au registre du commerce des mentions relatives à la fusion par absorption intervenue entre Banca A, société absorbante, et la banque B, société absorbée, alors que Banca A avait déjà acquis 100 % des actions de la banque absorbée. Les parties avaient négocié un prix des actions inférieur à leur valeur sur le marché et le profit résultant de l’acquisition de ces actions dans des conditions avantageuses avait été comptabilisé par Banca A dans ses états financiers à la date d’effet de la fusion, le 31 décembre 2015.
Banca A a adressé à l’ANAF une demande de rescrit fiscal concernant le traitement fiscal de ce profit, soutenant que celui-ci ne devrait pas être intégré au calcul de l’impôt sur les sociétés pour l’exercice fiscal au cours duquel la fusion est devenue effective, car la fusion est une opération fiscalement neutre, le transfert des actifs et des passifs n’étant pas, selon elle, imposable.
Le 1
er
novembre 2016, le président de l’ANAF a opposé un refus à cette demande aux motifs que ce profit n’entre pas dans les catégories de revenus exonérés d’impôt expressément mentionnées à l’article 20 du code des impôts et doit être, par suite, intégré au revenu imposable de la société absorbante. Banca A a introduit une réclamation qui a été rejetée par l’ANAF, le 12 novembre 2017.
Banca A a saisi la Curtea de Apel Cluj – Secția de contencios administrativ și fiscal (cour d’appel de Cluj, chambre du contentieux administratif et fiscal, Roumanie) d’un recours tendant à obtenir que le profit résultant de l’acquisition à des conditions avantageuses, comptabilisé à la date de la fusion, soit traité fiscalement comme un revenu exonéré d’impôt.
Par un arrêt du 9 novembre 2017, cette juridiction a fait droit au recours de Banca A, retenant que le profit litigieux entrait dans le champ d’application de l’article 27, paragraphe 5, du code des impôts, qui prévoit l’exonération de l’opération d’annulation des titres de participation détenus par la société absorbante dans la société absorbée. Cet arrêt a fait l’objet d’un pourvoi de l’ANAF.
Par un arrêt du 23 juin 2020, l’Înalta Curte de Casație și Justiție – Secția de contencios administrativ și fiscal (Haute Cour de cassation et de justice – chambre du contentieux administratif et fiscal, Roumanie) a annulé l’arrêt de la Curtea de Apel Cluj – Secția de contencios administrativ și fiscal (cour d’appel de Cluj, chambre du contentieux administratif et fiscal) et, statuant sur le fond, a rejeté le recours de Banca A comme étant non fondé.
L’Înalta Curte de Casație și Justiție – Secția de contencios administrativ și fiscal (Haute Cour de cassation et de justice – chambre du contentieux administratif et fiscal) a jugé que le profit résultant de l’acquisition à des conditions avantageuses par Banca A des actions de la banque absorbée ne relevait d’aucune disposition du code des impôts prévoyant l’exonération d’impôt.
Selon cette juridiction, l’opération de fusion par absorption, dans laquelle la société absorbante détient tous les titres de participation de la société absorbée, ne fait pas partie des opérations mentionnées à l’article 27, paragraphe 3, du code des impôts. En conséquence, l’article 27, paragraphe 5, du code des impôts, dont le champ d’application est expressément limité aux opérations visées à l’article 27, paragraphe 3, de ce code, n’est pas applicable dans l’affaire dont elle est saisie.
Par ailleurs, elle estime que l’article 27
du code des impôts, qui transpose la directive 90/434/CEE du Conseil, du 23 juillet 1990, concernant le régime fiscal commun applicable aux fusions, scissions, apports d’actifs et échanges d’actions intéressant des sociétés d’États membres différents (JO 1990, L 225, p. 1), n’est pas applicable dès lors qu’il vise les réorganisations transfrontalières, tandis que la fusion en cause en l’occurrence concerne deux sociétés ayant leur siège social en Roumanie.
Le 28 octobre 2010, Banca A a formé un recours en révision contre l’arrêt rendu par l’Înalta Curte de Casație și Justiție – Secția de contencios administrativ și fiscal (Haute Cour de cassation et de justice – chambre du contentieux administratif et fiscal).
Ce recours en révision est fondé sur l’article 21 de la loi sur le contentieux administratif n
o
554/2004, selon lequel un tel recours extraordinaire peut être formé contre une décision définitive si celle-ci a été rendue « en violation de la primauté du droit communautaire ».
La juridiction de renvoi, l’Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Haute Cour de cassation et de justice, Roumanie), considère, dès lors, que l’arrêt rendu sur pourvoi ne peut être révisé que si le droit de l’Union s’applique au litige au principal et si, par suite, elle était tenue par l’obligation pour les juridictions nationales d’interpréter leur droit national conformément au droit de l’Union.
Toutefois, le champ d’application de la directive 2009/133 étant limité aux opérations transfrontalières, ainsi qu’il a été rappelé au point 21 du présent arrêt, la fusion de deux sociétés ayant leur siège dans le même État membre, comme c’est le cas en l’occurrence, n’est pas réglementée par le droit de l’Union.
La juridiction de renvoi rappelle, néanmoins, que, selon la jurisprudence de la Cour, lorsqu’une législation nationale se conforme pour les solutions qu’elle apporte à des situations purement internes à celles retenues dans le droit de l’Union, afin, notamment, d’éviter l’apparition de discriminations à l’égard des ressortissants nationaux ou d’éventuelles distorsions de concurrence, il existe un intérêt certain à ce que, pour éviter des divergences d’interprétation futures, les dispositions ou les notions reprises du droit de l’Union reçoivent une interprétation uniforme, quelles que soient les conditions dans lesquelles elles sont appelées à s’appliquer.
La juridiction de renvoi exprime cependant ses doutes sur la question de savoir si le droit national a rendu applicable la directive 2009/133 à l’opération de fusion en cause qui a eu lieu dans un contexte purement national.
Certes, il ressort de l’exposé des motifs du code des impôts que le législateur roumain a entendu harmoniser le cadre juridique fiscal national avec la directive 90/434, qui a, par la suite, été codifiée par la directive 2009/133.
Toutefois, en introduisant, par la Legea nr. 343/2006 (loi n
o
343/2006), du 17 juillet 2006 (
Monitorul Oficial al României
, n
o
662 du 1
er
août 2006), l’article 27
du code des impôts, destiné à régir les opérations transfrontalières et qui est une transposition fidèle des dispositions de la directive 90/434, le législateur national n’a pas, en revanche, modifié l’article 27 du code des impôts qui régit les opérations purement nationales pour le rendre identique audit article 27
.
De même, la définition de la « fusion » en droit national ne correspond pas entièrement à celle de la directive 90/434, dès lors que la définition de la fusion donnée à l’article 238 de la loi n
o
31/1990, à laquelle renvoient les normes méthodologiques du code des impôts, ne prévoit pas l’opération par laquelle une société transfère, par suite et au moment de sa dissolution sans liquidation l’ensemble de son patrimoine, activement et passivement, à la société qui détient la totalité des titres représentatifs de son capital social, opération que vise en revanche explicitement la définition qui figure à l’article 2, sous a), iii), de la directive 90/434.
En conséquence, la juridiction de renvoi estime nécessaire, afin d’être en mesure d’apprécier si le recours en révision est recevable, de savoir, d’une part, si elle est tenue d’interpréter, conformément à la directive 2009/133, le régime fiscal national applicable à l’opération purement nationale de fusion par absorption en cause au principal et, d’autre part, comment il convient d’interpréter l’article 7 de cette directive.
Dans ces conditions, l’Înalta Curte de Casație și Justiție (Haute Cour de cassation et de justice) a décidé de surseoir à statuer et de poser à la Cour les questions préjudicielles suivantes :
« 1) La juridiction nationale est-elle tenue d’interpréter conformément à la directive 2009/133 [...], la disposition fiscale nationale applicable aux situations internes qui régit l’exonération des revenus provenant de l’annulation de la participation détenue par la société bénéficiaire dans le capital de la société apporteuse, dans des circonstances telles que celles en cause au principal, où :
– le législateur national a régi par des dispositions distinctes et non identiques les opérations nationales et les opérations transfrontalières similaires,
– la disposition nationale applicable aux opérations nationales utilise toutefois des notions figurant dans la directive [2009/133], à savoir la fusion, le transfert d’actifs et de passifs, l’annulation de la participation ;
– l’exposé des motifs de la loi fiscale nationale peut être interprété en ce sens que le législateur a entendu établir la même solution fiscale pour les opérations nationales que pour les opérations transfrontalières, réglementées par la transposition de la directive, afin de respecter le principe de neutralité fiscale de la fusion d’une manière non discriminatoire et susceptible d’empêcher les distorsions de concurrence ?
2) L’article 7 de la directive 2009/133 doit-il être interprété en ce sens que le bénéfice de l’exonération des revenus provenant d’une opération d’annulation de la participation qu’une société détient dans une autre société, par suite du transfert des actifs et passifs de cette dernière à la première, ne peut pas être refusé au motif que l’opération en question ne remplit pas toutes les conditions prévues par la disposition nationale pour être qualifiée de fusion ?
3) L’article 7 de la directive 2009/133 doit-il être interprété en ce sens que le bénéfice de l’exonération s’applique au profit résultant d’une acquisition à des conditions avantageuses, comptabilisé dans le compte de résultat de la société absorbante ? »
Sur les questions préjudicielles
Sur la première question
Par sa première question, la juridiction de renvoi demande, en substance, si le droit de l’Union oblige une juridiction nationale à interpréter conformément à la directive 2009/133 une disposition de droit national applicable à une opération purement interne de deux sociétés ayant chacune leur siège social dans un même État membre, dès lors que cette opération ne relève pas du champ d’application de cette directive.
Il convient de rappeler que, afin de garantir l’effectivité de l’ensemble des dispositions du droit de l’Union, le principe de primauté impose, notamment, aux juridictions nationales d’interpréter, dans toute la mesure du possible, leur droit interne de manière conforme au droit de l’Union [arrêts du 13 novembre 1990, Marleasing, C‑106/89, EU:C:1990:395, point 13 ; du 24 juin 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, point 57, et du 8 mars 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Effet direct), C‑205/20, point 35].
A contrario, le droit de l’Union n’impose pas une telle obligation en dehors de son champ d’application, dès lors que le principe de primauté ne trouve pas, dans cette hypothèse, à s’appliquer.
Certes, l’obligation d’interpréter le droit national conformément au droit de l’Union en dehors de son champ d’application peut également résulter d’une disposition de droit national (voir, en ce sens, arrêts du 18 octobre 1990, Dzodzi, C‑297/88 et C‑197/89, EU:C:1990:360, point 41, ainsi que du 14 mars 2013, Allianz Hungária Biztosító e.a., C‑32/11, EU:C:2013:160, points 21 et 22).
Toutefois, dans un tel cas, l’existence et la portée de cette obligation sont des questions d’interprétation du droit national qui échappent à la compétence de la Cour dans le cadre du renvoi préjudiciel au titre de l’article 267 TFUE (voir, en ce sens, arrêts du 18 octobre 1990, Dzodzi, C‑297/88 et C‑197/89, EU:C:1990:360, point 42, ainsi que du 20 mai 2010, Modehuis A. Zwijnenburg, C‑352/08, EU:C:2010:282, point 34 et jurisprudence citée).
En l’occurrence, il est constant que la disposition de droit national mentionnée par la juridiction de renvoi régit une opération purement interne de fusion de deux entreprises ayant leur siège social en Roumanie qui ne relève pas du champ d’application de la directive 2009/133, laquelle définit un régime fiscal commun qui ne vise que les opérations transfrontalières.
Dans ces conditions, le droit de l’Union n’impose pas au juge national d’interpréter cette disposition de droit national conformément à la directive 2009/133.
Eu égard à l’ensemble des considérations qui précèdent, il convient de répondre à la première question que le droit de l’Union n’oblige pas une juridiction nationale à interpréter, conformément à la directive 2009/133, une disposition de droit national applicable à une opération purement interne de fusion de deux entreprises ayant chacune leur siège social dans le même État membre, dès lors que cette opération ne relève pas du champ d’application de cette directive.
Sur
les
deuxième
et troisième
question
s
Par ses deuxième et troisième questions, qu’il convient d’examiner ensemble, la juridiction de renvoi interroge la Cour sur l’interprétation de l’article 7 de la directive 2009/133.
Conformément à l’article 267 TFUE, la Cour est compétente pour statuer, à titre préjudiciel, sur l’interprétation des traités ainsi que des actes pris par les institutions de l’Union européenne. Dans le cadre de la coopération entre la Cour et les juridictions nationales, instituée par cet article, il appartient au seul juge national d’apprécier, au regard des particularités de chaque affaire, tant la nécessité d’une décision préjudicielle pour être en mesure de rendre son jugement que la pertinence des questions qu’il pose à la Cour. En conséquence, dès lors que les questions posées par les juridictions nationales portent sur l’interprétation d’une disposition du droit de l’Union, la Cour est, en principe, tenue de statuer (arrêt du 30 janvier 2020, I.G.I., C‑394/18, EU:C:2020:56, point 44 et jurisprudence citée).
En application de cette jurisprudence, la Cour s’est à maintes reprises déclarée compétente pour statuer sur des demandes préjudicielles portant sur des dispositions du droit de l’Union dans des situations dans lesquelles les faits au principal se situaient en dehors du champ d’application du droit de l’Union, mais dans lesquelles lesdites dispositions avaient été rendues applicables par le droit national en raison d’un renvoi opéré par ce dernier au contenu de celles-ci. Dans ces cas, même si les faits au principal ne relevaient pas directement du champ d’application du droit de l’Union, les dispositions avaient été rendues applicables par la législation nationale, laquelle s’est conformée, pour les solutions apportées à des situations purement internes, à celles retenues par le droit de l’Union (arrêt du 30 janvier 2020, I.G.I., C‑394/18, EU:C:2020:56, point 45 et jurisprudence citée).
En effet, lorsqu’une législation nationale se conforme pour les solutions qu’elle apporte à des situations purement internes à celles retenues par le droit de l’Union, afin, par exemple, d’éviter l’apparition de discriminations à l’encontre des ressortissants nationaux ou d’éventuelles distorsions de concurrence, ou encore d’assurer une procédure unique dans des situations comparables, il existe un intérêt de l’Union certain à ce que, pour éviter des divergences d’interprétation futures, les dispositions ou les notions reprises du droit de l’Union reçoivent une interprétation uniforme, quelles que soient les conditions dans lesquelles elles sont appelées à s’appliquer. Ainsi, une interprétation, par la Cour, des dispositions du droit de l’Union dans des situations purement internes se justifie au motif que celles-ci ont été rendues applicables par le droit national de manière directe et inconditionnelle, afin d’assurer un traitement identique aux situations internes et aux situations régies par le droit de l’Union (arrêt du 30 janvier 2020, I.G.I., C‑394/18, EU:C:2020:56, point 46 et jurisprudence citée).
Lorsque la Cour est saisie par une juridiction nationale dans le contexte d’une situation ne relevant pas du champ d’application du droit de l’Union, elle ne saurait, sans indication de la juridiction de renvoi autre que le fait que la réglementation nationale en cause est indistinctement applicable aux situations régies par les dispositions du droit de l’Union en cause et aux situations purement internes, considérer que la demande d’interprétation préjudicielle portant sur les dispositions de ce droit lui est nécessaire à la solution du litige pendant devant elle (arrêt du 30 janvier 2020, I.G.I., C‑394/18, EU:C:2020:56, point 47 et jurisprudence citée).
Les éléments concrets permettant d’établir que les dispositions du droit de l’Union ont été rendues applicables par le droit national de manière directe et inconditionnelle, afin d’assurer un traitement identique aux situations internes et aux situations régies par le droit de l’Union, doivent ressortir de la décision de renvoi (arrêt du 30 janvier 2020, I.G.I., C‑394/18, EU:C:2020:56, point 48 et jurisprudence citée).
À cette fin, il incombe à la juridiction de renvoi d’indiquer, conformément à l’article 94 du règlement de procédure de la Cour, en quoi, en dépit de son caractère purement interne, le litige pendant devant elle présente avec les dispositions du droit de l’Union un élément de rattachement qui rend l’interprétation préjudicielle sollicitée nécessaire à la solution de ce litige (arrêt du 30 janvier 2020, I.G.I., C‑394/18, EU:C:2020:56, point 49).
En l’occurrence, ainsi qu’il a été rappelé au point 39 du présent arrêt, l’opération de fusion des deux sociétés roumaines en cause au principal n’entre pas dans le champ d’application de la directive 2009/133 qui définit le régime fiscal commun applicable notamment aux fusions de sociétés ayant leur siège dans des États membres différents.
Dans cette situation purement interne, une interprétation par la Cour des dispositions de la directive 2009/133 ne se justifie, ainsi qu’il a été rappelé au point 44 du présent arrêt, que si celles-ci ont été rendues applicables par le droit national de manière directe et inconditionnelle.
Or, non seulement la juridiction de renvoi n’a pas exposé, ainsi que les points 46 et 47 du présent arrêt en ont rappelé l’exigence, en quoi, en dépit de son caractère purement interne, le litige pendant devant elle présente avec les dispositions du droit de l’Union un élément de rattachement qui rend l’interprétation préjudicielle sollicitée nécessaire à la solution de ce litige, mais elle a, au contraire, expressément indiqué, dans sa demande préjudicielle que l’applicabilité de la directive 2009/133 en vertu du droit national à la situation du litige au principal lui paraissait incertaine et partielle.
Elle a certes mentionné qu’il ressortait de l’exposé des motifs du code des impôts que le législateur roumain avait entendu harmoniser le cadre juridique fiscal national avec la directive 90/434, qui a été remplacée par la directive 2009/133.
Néanmoins, elle a relevé que, lorsqu’il a introduit, par la loi n
o
343/2006, l’article 27
du code des impôts, destiné à régir les opérations transfrontalières en transposant les dispositions de la directive 90/434, le législateur roumain n’a pas modifié l’article 27 du code des impôts qui régit les opérations purement nationales pour le rendre identique audit article 27
.
La juridiction de renvoi a, en outre, souligné que la définition de la fusion en droit national ne correspond pas entièrement à celle de la directive 90/434. En effet, selon la juridiction de renvoi, la définition de la fusion donnée à l’article 238 de la loi n
o
31/1990, à laquelle renvoient les normes méthodologiques du code des impôts, ne prévoit pas la fusion par laquelle une société transfère, par suite et à la date de sa dissolution sans liquidation l’ensemble de son patrimoine, activement et passivement, à la société qui détient la totalité des titres représentatifs de son capital social, opération que vise en revanche explicitement la définition qui figure à l’article 2, sous a), iii), de la directive 90/434.
Dans ces conditions, il ne saurait être considéré, conformément à la jurisprudence de la Cour rappelée au point 47 du présent arrêt, qu’il ressort de la décision de renvoi que les dispositions de la directive 2009/133 ont été rendues applicables à la situation purement interne du litige au principal par le droit national de manière directe et inconditionnelle.
Dès lors que, d’une part, les faits du litige au principal ne relèvent pas du champ d’application de la directive 2009/133 et que, d’autre part, le droit national n’a pas rendu cette directive applicable à ces faits de manière directe et inconditionnelle, la Cour est incompétente pour répondre aux questions préjudicielles portant sur l’interprétation de ladite directive.
Eu égard à l’ensemble des considérations qui précèdent, il convient de répondre aux deuxième et troisième questions que la Cour est incompétente pour répondre aux questions préjudicielles portant sur l’interprétation de la directive 2009/133, dès lors que, d’une part, les faits du litige au principal ne relèvent pas du champ d’application de celle-ci et que, d’autre part, le droit national ne l’a pas rendue applicable à ces faits de manière directe et inconditionnelle.
Sur les dépens
La procédure revêtant, à l’égard des parties au principal, le caractère d’un incident soulevé devant la juridiction de renvoi, il appartient à celle-ci de statuer sur les dépens. Les frais exposés pour soumettre des observations à la Cour, autres que ceux desdites parties, ne peuvent faire l’objet d’un remboursement.
Par ces motifs, la Cour (neuvième chambre) dit pour droit :
1)
Le droit de l’Union n’oblige pas une juridiction nationale à interpréter, conformément à la directive 2009/133/CE du Conseil, du 19 octobre 2009, concernant le régime fiscal commun applicable aux fusions, scissions, scissions partielles, apports d’actifs et échanges d’actions intéressant des sociétés d’États membres différents, ainsi qu’au transfert du siège statutaire d’une SE ou d’une SCE d’un État membre à un autre, une disposition de droit national applicable à une opération purement interne de fusion de deux entreprises ayant chacune leur siège social dans le même État membre, dès lors que cette opération ne relève pas du champ d’application de cette directive.
2)
La Cour est incompétente pour répondre aux questions préjudicielles portant sur l’interprétation de la directive 2009/133, dès lors que, d’une part, les faits du litige au principal ne relèvent pas du champ d’application de celle-ci et que, d’autre part, le droit national ne l’a pas rendue applicable à ces faits de manière directe et inconditionnelle.
Signatures
*
Langue de procédure : le roumain. | [
"Renvoi préjudiciel",
"Directive 2009/133/CE",
"Article 7",
"Fusion par absorption",
"Opération purement interne",
"Primauté du droit de l’Union hors du champ d’application du droit de l’Union",
"Absence",
"Interprétation du droit de l’Union hors de son champ d’application",
"Compétence de la Cour à titre préjudiciel",
"Condition",
"Droit de l’Union rendu applicable par le droit national de manière directe et inconditionnelle"
] |
62008TJ0427 | pt | Factos na origem do litígio
A recorrente, Confédération européenne des associations d’horlogers‑réparateurs (CEAHR), é uma associação sem fins lucrativos
constituída por sete associações nacionais de seis Estados‑Membros que representa os interesses dos reparadores de relógios
independentes.
Em 20 de Julho de 2004, a recorrente apresentou uma denúncia à Comissão das Comunidades Europeias contra diversas empresas,
entre as quais a interveniente, activas no sector do fabrico de relógios (a seguir «fabricantes de relógios suíços»), revelando
a existência de um acordo ou de uma prática concertada entre elas e fazendo prova da existência de um abuso de posição dominante
decorrente da recusa destes fabricantes de continuarem a abastecer os reparadores de relógios independentes de peças sobressalentes.
Por ofício de 28 de Abril de 2005, a Comissão deu a conhecer à recorrente a sua posição provisória relativamente à denúncia
(a seguir «posição provisória»). Referiu que, no termo da sua investigação, não tinha encontrado nenhum elemento que provasse
a existência de uma prática concertada ou de um acordo entre os fabricantes de relógios de luxo. Além disso, considerou que
não existia um mercado distinto dos serviços de reparação e manutenção, mas que o fornecimento desses serviços constituía
uma característica do mercado dos relógios de luxo, o qual era muito concorrencial. Consequentemente, concluiu que os factos
expostos na denúncia não violavam os artigos 81.° CE e 82.° CE.
Por carta de 20 de Julho de 2005, a recorrente apresentou à Comissão as suas observações em resposta à posição provisória,
nas quais reiterava que a recusa dos fabricantes de relógios suíços de continuarem a fornecer peças sobressalentes constituía
uma infracção às regras comunitárias da concorrência.
Por ofício de 13 de Dezembro de 2007, a Comissão informou a recorrente de que, nos termos do artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento
(CE) n.° 773/2004 da Comissão, de 7 de Abril de 2004, relativo à instrução de processos pela Comissão para efeitos dos artigos
81.° [CE] e 82.° [CE] (JO L 123, p. 18), após a análise dos elementos de facto e de direito apresentados pela recorrente na
sua denúncia e nas suas outras observações, mantinha a sua conclusão preliminar de que não existia interesse comunitário suficiente
para prosseguir a investigação sobre as alegadas infracções. Por carta de 30 de Janeiro de 2008, a recorrente respondeu a
este ofício mantendo a sua posição inicial.
Em 10 de Julho de 2008, a Comissão adoptou a decisão C (2008) 3600, pela qual rejeitou a denúncia invocando a inexistência
de interesse comunitário suficiente para prosseguir a investigação sobre as alegadas infracções (a seguir «decisão recorrida»).
A Comissão baseou esta conclusão quanto à inexistência de interesse comunitário suficiente em quatro considerações principais.
Em primeiro lugar, a Comissão afirmou que a denúncia dizia respeito, quando muito, a um mercado ou a um segmento de mercado
de dimensão limitada e, por conseguinte, a sua importância económica era também limitada (decisão recorrida n.° 8).
Em segundo lugar, a Comissão acrescentou que, com base nas informações de que dispunha, não podia concluir pela existência
de um acordo ou de uma prática concertada anticoncorrenciais entre os fabricantes de relógios suíços e que, em especial, era
improvável que os sistemas de distribuição selectiva postos em prática por estes não estivessem abrangidos pela isenção por
categoria concedida pelo Regulamento (CE) n.° 2790/1999 da Comissão, de 22 de Dezembro de 1999, relativo à aplicação do n.° 3
do artigo 81.° [CE] a determinadas categorias de acordos verticais e práticas concertadas (JO L 336, p. 21) (decisão recorrida,
n.° 43).
Em terceiro lugar, a Comissão afirmou que tinha analisado o mercado primário dos relógios de luxo e de prestígio, bem como
dois mercados de pós‑venda, a saber, o das peças sobressalentes e o dos serviços de reparação e manutenção de relógios de
luxo e de prestígio, e que chegou à conclusão
prima facie
de que esses dois mercados de pós‑venda não constituíam mercados distintos e que, por conseguinte, não parecia existir qualquer
posição dominante, de forma que a questão da existência de um abuso não era pertinente (decisão recorrida, n.° 44).
Em quarto lugar, a Comissão afirmou que, tendo em conta a sua apreciação das alegadas infracções, se afigurava que, mesmo
no caso de uma afectação de recursos suplementares à instrução da denúncia, a probabilidade de demonstrar uma infracção às
regras da concorrência continuaria a ser reduzida, de forma que essa afectação seria desproporcionada (decisão recorrida,
n.
os
8 e 45). Acrescentou que, em qualquer caso, na hipótese de as infracções às regras comunitárias da concorrência poderem ser
demonstradas, as autoridades de concorrência ou os órgãos jurisdicionais nacionais, com competência para aplicarem os artigos
81.° CE e 82.° CE, pareciam estar bem posicionados para apreciar essas infracções (decisão recorrida, n.° 8).
Tramitação processual e pedidos das partes
Por petição apresentada na Secretaria do Tribunal Geral em 24 de Setembro de 2008, a recorrente interpôs o presente recurso.
Por requerimento apresentado na Secretaria do Tribunal Geral em 27 de Janeiro de 2009, a Richemont International pediu que
fosse admitida a sua intervenção no presente processo em apoio dos pedidos da Comissão. Por despacho de 30 de Março de 2009,
o presidente da Quarta Secção do Tribunal Geral admitiu essa intervenção.
A interveniente apresentou as suas alegações e as outras partes apresentaram observações sobre as mesmas nos prazos estabelecidos.
Com base no relatório do juiz‑relator, o Tribunal Geral (Quarta Secção) decidiu dar início à fase oral do processo. No âmbito
das medidas de organização do processo, convidou as partes a responder por escrito a determinadas questões e a apresentar
determinados documentos. As partes atenderam a esse pedido no prazo estabelecido.
Foram ouvidas as alegações das partes e as suas respostas às questões do Tribunal Geral na audiência de 3 de Fevereiro de
2010. Na audiência, a recorrente pediu que fosse desentranhada dos autos uma passagem da resposta da Comissão a uma questão
escrita do Tribunal, alegando que continha uma argumentação independente da questão colocada e que, além disso, era nova em
relação aos argumentos apresentados pela Comissão na decisão recorrida, na contestação e na tréplica.
A recorrente conclui pedindo que o Tribunal Geral se digne:
– anular a decisão recorrida;
– condenar a Comissão nas despesas;
– condenar a interveniente nas despesas por ela efectuadas por causa da intervenção.
A Comissão conclui pedindo que o Tribunal Geral se digne:
– negar provimento ao recurso;
– condenar a recorrente nas despesas.
A interveniente conclui pedindo que o Tribunal Geral se digne:
– negar provimento ao recurso;
– condenar a recorrente nas despesas por ela efectuadas.
Questão de direito
Em apoio do seu recurso a recorrente invoca cinco fundamentos. O primeiro fundamento, dividido em duas partes, baseia‑se,
por um lado, na apreciação errada da existência de um interesse comunitário e, por outro, nas ilegalidades relativas à conclusão
de que a dimensão do mercado em causa na denúncia e, consequentemente, a sua importância económica são limitadas. O segundo
fundamento baseia‑se na definição errada do mercado relevante. O terceiro e quarto fundamentos baseiam‑se, respectivamente,
na violação do artigo 81.° CE e do artigo 82.° CE. O quinto fundamento baseia‑se no desvio de poder resultante da invocação
tardia da falta de interesse comunitário, na desvirtuação do conteúdo da petição e na falta de objectividade da investigação
da Comissão.
Deve‑se observar que os fundamentos que sustentam a conclusão da Comissão de que não existe interesse comunitário suficiente
para prosseguir a investigação da denúncia, são contestados pela recorrente não só no primeiro fundamento, como também no
segundo, terceiro e quarto fundamentos. Assim, o Tribunal Geral considera útil examinar, em primeiro lugar, a segunda parte
do primeiro fundamento, relativa à dimensão do mercado em causa na denúncia e à sua importância económica e só apreciar a
primeira parte do primeiro fundamento, relativa à existência de um interesse comunitário suficiente, depois ter decidido quanto
à procedência do segundo, terceiro e quarto fundamentos.
1.
Quanto à dimensão do mercado em causa na denúncia e a sua importância económica
Argumentos das partes
A recorrente alega que a Comissão invocou, no n.° 8 da decisão recorrida, em apoio da sua conclusão de que não existe um interesse
comunitário suficiente para prosseguir a investigação, que a denúncia dizia respeito apenas a um (segmento de) mercado «de
dimensão limitada e, por conseguinte, [que] a sua importância económica [era] também limitada». Todavia, a Comissão não identificou
esse mercado, não quantificou a sua dimensão e não descreveu a sua importância económica, violando assim o seu dever de fundamentação.
Do mesmo modo, não teve em conta o facto referido pela recorrente no âmbito do procedimento administrativo de que a prática
dos fabricantes de relógios suíços afecta os relojoeiros independentes nos 27 Estados‑Membros e que essa prática ameaça de
extinção toda uma profissão artesanal.
A Comissão, apoiada pela interveniente, afirma que a análise completa e a fundamentação da sua posição relativamente à inexistência
de um interesse comunitário suficiente figuram não só na parte introdutiva da decisão recorrida criticada pela recorrente,
como também em toda a decisão recorrida e, em especial, nos n.
os
12 a 26. Nestes últimos números são claramente identificados o mercado primário relevante (o dos relógios de luxo ou de prestígio)
e os mercados de pós‑venda (o dos serviços de reparação e manutenção dos referidos relógios e o das peças sobressalentes para
esses relógios).
A Comissão acrescenta que a declaração que consta do n.° 8 da decisão recorrida de que o mercado é de dimensão limitada e,
por conseguinte, a sua importância económica é também limitada, é corroborada pela afirmação que figura no mesmo número segundo
a qual resulta das informações recebidas que «os serviços pós‑venda relativos aos relógios de luxo ou de prestígio representam
apenas, quantitativamente, uma parte insignificante do volume de negócios global correspondente às vendas de relógios de luxo
ou de prestígio, ao passo que se deve ter em atenção que [os referidos relógios] só representam um determinado segmento do
mercado global dos relógios».
A Comissão acrescenta que a falta de fundamentação alegada resulta do desacordo da recorrente com a sua definição do mercado
relevante. Na opinião da Comissão, os dois mercados de pós‑venda devem ser analisados conjuntamente com o mercado primário,
a saber, o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio (decisão recorrida, n.° 16), com o qual estão intimamente relacionados.
É referido na decisão recorrida que, sendo o mercado primário concorrencial, os mercados de pós‑venda também o são (decisão
recorrida, n.° 18), de forma que não era necessário determinar a dimensão e a importância económica dos mercados de pós‑venda,
dado que estes não são os únicos mercados que são objecto da avaliação da concorrência. O facto de a recorrente não concordar
com esta definição do mercado não significa que a decisão recorrida esteja insuficientemente fundamentada a esse respeito.
Apreciação do Tribunal Geral
Segundo a jurisprudência, a Comissão, investida pelo artigo 85.°, n.° 1, CE da missão de velar pela aplicação dos artigos
81.° CE e 82.° CE, é chamada a definir e a pôr em prática a política da concorrência da União, dispondo para esse efeito de
um poder discricionário para o tratamento das denúncias (acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 26 de Janeiro de 2005,
Piau/Comissão, T‑193/02, Colect., p. II‑209, n.° 80, e de 12 de Julho de 2007, AEPI/Comissão, T‑229/05, não publicado na Colectânea,
n.° 38).
Quando, ao exercer esse poder discricionário, a Comissão decide atribuir graus de prioridade diferentes às denúncias que lhe
são apresentadas, pode não apenas adoptar a ordem pela qual as denúncias serão examinadas mas ainda rejeitar uma denúncia
por falta de interesse comunitário suficiente para a prossecução da análise do processo (acórdão do Tribunal de Primeira Instância
de 14 de Fevereiro de 2001, Sodima/Comissão, T‑62/99, Colect., p. II‑655, n.° 6; v., neste sentido, acórdão do Tribunal de
Primeira Instância de 24 de Janeiro de 1995, Tremblay e o./Comissão, T‑5/93, Colect., p. II‑185, n.
os
59 e 60).
O poder discricionário da Comissão, não é, no entanto, ilimitado. A Comissão deve, no exercício do seu poder discricionário,
ter em consideração todos os elementos de direito e de facto pertinentes a fim de decidir do seguimento a dar à denúncia.
Mais especialmente, a Comissão é obrigada a examinar atentamente todos os elementos de facto e de direito levados ao seu conhecimento
pelo denunciante (v. acórdão do Tribunal de Justiça de 17 de Maio de 2001, IECC/Comissão, C‑450/98 P, Colect., p. I‑3947,
n.° 57 e jurisprudência citada). Do mesmo modo, a Comissão está sujeita a uma obrigação de fundamentação quando recusa prosseguir
o exame de uma denúncia, devendo essa fundamentação ser suficientemente precisa e detalhada para colocar o Tribunal em condições
de exercer um controlo efectivo sobre o exercício pela Comissão do seu poder discricionário de definição das prioridades (acórdão
do Tribunal de Justiça de 4 de Março de 1999 Ufex e o./Comissão, C‑119/97 P, Colect., p. I‑1341, n.
os
89 a 91, e acórdão Sodima/Comissão, já referido no n.° 27
supra
, n.
os
41 e 42).
No caso em apreço, nos n.
os
8 e 9 da decisão recorrida, a Comissão declarou o seguinte:
«8 Em especial, a Comissão observa que a denúncia diz respeito, quando muito, a um (segmento de) mercado de dimensão limitada
e, por conseguinte, a sua importância económica também é limitada. É verdade que apesar de ter enviado diversos questionários
aos fabricantes de relógios, foi difícil obter estatísticas e números precisos relativamente à dimensão dos mercados – primários
ou secundários – objecto da denúncia. No entanto, tendo em conta as informações recebidas pela Comissão, verifica‑se imediatamente
que a dimensão dos serviços pós‑venda relativos aos relógios de luxo ou de prestígio representam apenas uma parte insignificante
do volume de negócios global correspondente à venda de relógios de luxo ou de prestígio, quando se deve ter em atenção que
os referidos relógios só representam um determinado segmento do mercado global dos relógios. Além disso, a apreciação
prima facie
dos argumentos da denunciante não forneceu informações credíveis com base nas quais se possa concluir nesta fase pela existência
de eventuais infracções ao direito da concorrência no caso vertente. Também se afigura improvável que sejam detectadas infracções
depois de se terem afectado mais recursos à investigação. Por último, ainda que fosse possível demonstrar as infracções no
presente processo, as autoridades ou os órgãos jurisdicionais nacionais parecem estar bem posicionados para conduzir a investigação
ou para apreciar essas infracções. Ambos têm o poder e o dever de aplicar os artigos 81.°[CE] e 82.° [CE].
9 Consequentemente, à luz das considerações que precedem, afigura‑se desproporcionado afectar os recursos limitados da Comissão
na prossecução da investigação sobre o processo. Assim, a Comissão chegou à conclusão de que a denúncia deve ser rejeitada
por falta de interesse comunitário com base num impacto limitado dos eventuais efeitos das alegadas infracções no funcionamento
do mercado comum, na complexidade da investigação necessária e na reduzida probabilidade de se obterem provas das infracções.»
Em primeiro lugar, deve‑se analisar a acusação da recorrente segundo a qual a Comissão não teve em conta a circunstância referida
na denúncia de que as práticas objecto dessa denúncia abrangem todo o território da União Europeia.
Antes de mais, deve‑se observar que a afirmação da recorrente na sua denúncia quanto à extensão geográfica das práticas em
causa não foi posta em causa pela Comissão na posição provisória nem na decisão recorrida. Além disso, na audiência, a Comissão
reconheceu que dispunha de informações segundo as quais as referidas práticas existiam em «cinco ou seis Estados‑Membros»
e que não podia confirmar nem negar que também existiam nos outros Estados.
Por outro lado, o Tribunal Geral considera que a extensão do território em causa é necessariamente pertinente para a dimensão
do mercado ou dos mercados em causa na denúncia e para a importância económica desse ou desses mercados. Além disso, a importância
deste elemento apresentado pela recorrente na sua denúncia é reforçada, no caso em apreço, pelo facto de indicar claramente
que a denúncia não diz respeito a um mercado local, mas sim a um mercado ou mercados que abrangem o território de pelo menos
de cinco Estados‑Membros, ou mesmo eventualmente, todo o território da União.
Assim, ao não ter em conta o referido elemento no âmbito da sua apreciação da dimensão do mercado em causa e da sua importância
económica, a Comissão violou a sua obrigação de ter em consideração todos os elementos de direito e de facto pertinentes e
de examinar atentamente esses elementos levados ao seu conhecimento pela recorrente (v. jurisprudência citada no n.° 28 acima).
Em segundo lugar, deve‑se examinar a alegação da recorrente relativa à insuficiente fundamentação da conclusão que figura
na decisão recorrida, respeitante à dimensão limitada do mercado em causa na denúncia.
Em primeiro lugar, relativamente à identificação do mercado a que essa conclusão se refere, deve‑se referir, como observa
a Comissão, que a decisão recorrida inclui constatações mais precisas quanto aos mercados examinados, nomeadamente no n.° 15.
A Comissão afirma aí que conduziu a sua investigação na suposição de que «o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio [era]
um mercado primário relevante distinto» e que, portanto, tinha «examinado o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio como
mercado primário, bem como dois mercados de pós‑venda – um de [serviços de] reparação e manutenção dos relógios de luxo ou
de prestígio e o outro de peças sobressalentes para os [referidos] relógios». Decorre também da decisão recorrida que a Comissão
partiu da hipótese de que os dois mercados de pós‑venda não constituíam mercados relevantes independentes, mas deviam ser
considerados conjuntamente com o mercado primário, isto é, o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio.
A este respeito, a Comissão afirmou na audiência, em resposta a uma questão do Tribunal Geral, que a sua declaração relativa
à dimensão limitada do (segmento de) mercado objecto da denúncia dizia respeito ao mercado dos relógios de luxo ou de prestígio,
uma vez que os fabricantes de relógios suíços visados na denúncia produzem apenas esse tipo de relógios.
No entanto, antes de mais, deve‑se observar que, no n.° 3 da decisão recorrida, a própria Comissão precisou que, segundo as
alegações da recorrente, a sua denúncia dizia respeito a uma restrição da concorrência «no mercado da reparação e manutenção
dos relógios».
Seguidamente, há que declarar que o segundo período do n.° 8 da decisão recorrida se refere a vários mercados em causa na
denúncia, uma vez que a Comissão afirma aí que «foi difícil obter, estatísticas e números precisos relativamente à dimensão
dos mercados – primários e secundários – objecto da denúncia». Esta afirmação contrasta com o uso do singular no primeiro
período do mesmo número, segundo o qual «a denúncia diz respeito, quando muito, a um (segmento de) mercado de dimensão limitada».
Daqui decorre que é impossível para o Tribunal Geral verificar com toda a certeza se a afirmação da Comissão sobre o carácter
limitado da dimensão do ou dos mercados relevantes diz respeito ao mercado dos relógios de luxo ou de prestígio, ao dos serviços
de reparação e manutenção desses relógios ou aos dois mercados.
Em segundo lugar, há que reconhecer que a decisão recorrida não contém dados quantificados ou estimativas quanto à dimensão
desses mercados nem, de resto, quanto à dimensão do mercado dos relógios em geral ou das peças sobressalentes. Com efeito,
a Comissão baseia a sua conclusão de que o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio e/ou o mercado dos serviços de reparação
e manutenção desses relógios têm uma dimensão limitada unicamente no argumento segundo o qual o mercado dos relógios de luxo
ou de prestígio é mais limitado do que o dos relógios em geral e a dimensão do mercado dos serviços pós‑venda desses relógios
ainda é mais limitada do que a do mercado dos relógios de luxo ou de prestígio.
Ora, na falta de um ponto de referência absoluto, que poderia traduzir‑se, nomeadamente, em dados quantificados ou estimativas
relativos à dimensão de pelo menos um desses mercados, as únicas indicações referentes às dimensões relativas desses mercados
um em relação ao outro não permitem ao Tribunal Geral verificar a exactidão da afirmação de que a denúncia diz respeito, quando
muito, a um mercado de dimensão limitada e, por conseguinte, a sua importância económica é também limitada.
Além disso, a Comissão reconheceu na audiência que a referida afirmação não se baseava em números exactos.
Assim, a Comissão fundamentou insuficientemente a sua afirmação de que a denúncia diz respeito, quando muito, a um (segmento
de) mercado de dimensão limitada e, por conseguinte, a sua importância económica é também limitada.
As demais considerações expostas pela Comissão na decisão recorrida e invocadas no Tribunal Geral não põem em causa esta conclusão.
Em primeiro lugar, a observação da Comissão, no n.° 8 da decisão recorrida, relativa às dificuldades em obter dados relativos
à dimensão dos mercados objecto da denúncia não pode apoiar a sua posição. Com efeito, nenhuma regra de direito obriga a Comissão
a pronunciar‑se sobre a dimensão do mercado ou dos mercados objecto da denúncia. Em contrapartida, uma vez que decidiu utilizar
a afirmação de que «a denúncia diz[ia] respeito, quando muito, a um [segmento de] mercado de dimensão limitada e, por conseguinte,
a sua importância económica [era] também limitada», para justificar a sua posição relativa à inexistência de interesse comunitário
suficiente para prosseguir o exame da denúncia, a Comissão tinha o dever de fundamentar suficientemente essa afirmação.
Em segundo lugar, o argumento da Comissão de que considerou na decisão recorrida que os mercados de pós‑venda deviam ser analisados
conjuntamente com o mercado primário dos relógios de luxo ou de prestígio não é susceptível de influenciar a conclusão do
Tribunal Geral, no n.° 43 acima, relativa à insuficiência de fundamentação. Com efeito, a Comissão também não forneceu dados
quantitativos ou estimativas quanto à dimensão conjugada de todos esses mercados.
Em terceiro lugar, a afirmação da Comissão, na decisão recorrida, de que, no essencial, os mercados de pós‑venda são concorrenciais,
pelo facto de o mercado primário o ser, não tem qualquer incidência na fundamentação da sua conclusão relativa à dimensão
limitada do (segmento de) mercado objecto da denúncia, dado que a afirmação de que a dimensão do mercado é limitada não se
pode inferir do facto de este ser concorrencial.
Além disso, embora seja verdade que a Comissão baseou, em larga medida, a sua conclusão relativa à reduzida probabilidade
de demonstrar infracções às normas comunitárias da concorrência na sua afirmação relativa à natureza concorrencial do mercado
dos relógios de luxo ou de prestígio, não é menos verdade que, como decorre do n.° 8 da decisão recorrida, a afirmação relativa
à dimensão limitada do (segmento de) mercado em causa na denúncia constitui um fundamento autónomo em relação a esta conclusão,
na economia do raciocínio que faz para demonstrar a falta de interesse comunitário suficiente.
Daqui resulta que as alegações da recorrente relativas à dimensão e à importância económica limitadas do (segmento de) mercado
objecto da denúncia devem ser acolhidas. Por conseguinte, há que concluir que a Comissão violou a sua obrigação de ter em
consideração todos os elementos de direito e de facto pertinentes e de examinar atentamente todos esses elementos levados
ao seu conhecimento pela recorrente, bem como o seu dever de fundamentação.
2.
Quanto à definição do mercado relevante
Argumentos das partes
A recorrente sustenta que a Comissão rejeitou erradamente a definição do mercado relevante que ela propôs na sua denúncia
e que sempre defendeu ao longo do procedimento administrativo, a saber, a do «mercado dos serviços de reparação e manutenção
dos relógios que vale a pena reparar».
Em primeiro lugar, ao substituir o conceito de «relógios que vale a pena reparar» pelo de «relógios de luxo ou de prestígio»,
a Comissão alterou artificialmente o âmbito da denúncia, nomeadamente no n.° 12 da decisão recorrida. Tentou, assim, reduzir
o mercado examinado a uma pequena parte do mercado em causa, o que facilitou a sua conclusão relativa à dimensão insignificante
do mercado ou do segmento de mercado em causa. A definição do mercado como sendo o dos «relógios de luxo ou de prestígio»
não foi sustentada por nenhum documento transmitido à Comissão e é uma pura invenção da sua parte.
Em segundo lugar, a recorrente chama a atenção para o facto de a Comissão se referir ao mercado dos «produtos» e ao «mercado
dos relógios de luxo ou de prestígio», apesar das repetidas indicações da recorrente durante o procedimento administrativo
de que esse mercado de produtos não tem qualquer interesse directo para os reparadores de relógios independentes.
Seguidamente, a Comissão considerou erradamente nos n.
os
17 e 18 da decisão recorrida que o mercado dos serviços de manutenção e reparação não constituía um «mercado distinto relevante»,
mas que, pelo contrário, devia ser «examinado conjuntamente com o mercado primário». Ao confundir esses mercados e ao afirmar
que o mercado dos produtos era concorrencial, a Comissão concluiu erradamente que a concorrência operava também no mercado
dos serviços.
A recorrente contesta também a afirmação da Comissão de que «o mercado das peças sobressalentes» para os relógios de luxo
ou de prestígio não constitui um mercado relevante separado. No que se refere aos n.
os
24 e 25 da decisão recorrida, afirma que a Comissão baseou as suas declarações de que «o mercado das peças sobressalentes»
não é o mercado relevante, antes de mais, no facto de os consumidores poderem recorrer a produtos secundários de outro fabricante.
Ora, a substituibilidade só existe no caso de as peças sobressalentes para os mecanismos fabricados pela sociedade ETA, existentes
na maioria dos relógios suíços, precisamente porque esses mecanismos e as peças sobressalentes compatíveis são fabricados
por uma empresa diferente dos fabricantes de relógios suíços contra os quais foi dirigida a denúncia. Em contrapartida, as
outras peças sobressalentes são específicas de qualquer fabricante de relógios suíços e não existe nenhuma substituibilidade
entre as peças concebidas para os relógios de um fabricante e as peças concebidas para os relógios de outro. Assim, a prestação
de serviços de manutenção e reparação depende integralmente do fornecimento de peças sobressalentes do fabricante em causa,
que detém, assim, uma posição monopolista.
Por último, contesta a afirmação da Comissão constante do n.° 26 da decisão recorrida de que «o mercado das peças sobressalentes»
não é um mercado relevante se o consumidor puder recorrer a outro produto primário. Na opinião da recorrente, mesmo que o
consumidor possa recorrer a outra marca no mercado dos relógios, a Comissão não demonstrou que o proprietário de um relógio
suíço recorre efectivamente a outra marca, de forma que a invocação deste elemento pela Comissão é destituída de pertinência.
Em primeiro lugar, a Comissão alega que a sua investigação demonstrou que os serviços de manutenção e reparação e de fornecimento
de peças sobressalentes constituem um mercado de pós‑venda distinto do mercado primário do fabrico de relógios.
Seguidamente, a Comissão afirma que referiu no n.° 14 da decisão recorrida que com base nas informações que detinha não lhe
era possível definir com precisão o mercado. Presumiu, assim (decisão recorrida, n.° 15), embora tivesse dúvidas a esse respeito
(decisão recorrida, n.° 14), que o mercado primário dos relógios de luxo ou de prestígio constituía, com os mercados de pós‑venda
conexos com a reparação e manutenção, por um lado, e das peças sobressalentes, por outro, o mercado relevante.
Apesar das dificuldades na definição do mercado, a Comissão não encontrou qualquer prova da existência de um acordo ou de
uma prática concertada entre as empresas visadas na denúncia. Verificou, também, que as empresas contra as quais a denúncia
foi dirigida não detinham, colectivamente, uma posição dominante, devido à forte concorrência existente entre elas (decisão
recorrida n.° 40). Consequentemente, pôde legitimamente concluir que não tinha encontrado qualquer elemento comprovativo da
existência de uma infracção às regras da concorrência em nenhum dos mercados, qualquer que seja a sua definição.
Em segundo lugar, a Comissão contesta o argumento da recorrente de que concluiu erradamente na decisão recorrida que o mercado
dos «serviços de reparação e manutenção de relógios» não constitui um mercado distinto, mas que deve ser examinado conjuntamente
com o mercado primário.
A Comissão considera que pôde legitimamente estabelecer um nexo entre o mercado primário do fabrico e da venda de relógios
de luxo e os dois mercados de pós‑venda (v., nomeadamente, decisão recorrida, n.° 18). A recorrente limitou‑se a manifestar
o seu desacordo com a apreciação da Comissão sem apresentar qualquer elemento probatório ou argumento que demonstrasse que
essa apreciação está errada.
Na opinião da Comissão, a sua conclusão na decisão recorrida relativa ao mercado relevante baseia‑se simultaneamente nas informações
fornecidas pela recorrente na sua denúncia e nos resultados da sua própria investigação. Além disso, a Comissão mencionou
na decisão recorrida dados específicos relativos ao mercado de produtos relevante, em especial, relativamente aos mercados
de pós‑venda da manutenção e reparação, por um lado, e dos componentes e das peças sobressalentes, por outro (decisão recorrida
n.
os
19 a 26 e notas n.
os
15 e 18 a 20).
A interveniente alega que a Comissão concluiu correctamente no n.° 22 da decisão recorrida que o custo para os clientes dos
serviços pós‑venda no tempo de vida útil dos relógios era um custo menor, comparado com o custo inicial do próprio relógio,
e que o consumidor o considerava um elemento relativamente insignificante do preço total. A experiência da interveniente revela
que os custos dos serviços e de reparação não são uma preocupação imediata e primordial para o comprador de um relógio. Do
mesmo modo, os serviços pós‑venda dos relógios de marca de alta qualidade, muito técnicos, têm características específicas
que devem ser tidas em consideração. Cada relógio é composto por um número muito elevado de componentes e esses componentes
são diferentes para cada modelo de relógios. A competência, a perícia e os instrumentos exigidos para a reparação desse tipo
de relógios são, assim, muito importantes.
Além disso, a interveniente sustenta que, para todas as marcas, é da maior importância que a qualidade do serviço pós‑venda
e dos trabalhos de reparação seja elevada, porque os consumidores encaram esses serviços como fazendo parte integrante da
qualidade do próprio relógio. Segundo a sua experiência, isso só pode ser assegurado através de uma ampla formação, de equipamento,
de instruções e de um controlo que exigem um investimento significativo da sua parte.
Consequentemente, a interveniente adere à tese da Comissão segundo a qual os mercados de pós‑venda da reparação e das peças
sobressalentes não são mercados a jusante distintos. Pelo contrário, trata‑se de partes acessórias do mercado primário, sujeitas
a uma grande concorrência, da qual são totalmente dependentes.
Apreciação do Tribunal Geral
Segundo jurisprudência assente, a fiscalização do órgão jurisdicional da União sobre o exercício do poder discricionário da
Comissão que lhe é reconhecido no processamento das denúncias não deve levá‑lo a substituir a apreciação do interesse comunitário
da Comissão pela sua própria apreciação, antes se destinando a verificar se a decisão em litígio não se baseia em factos materialmente
inexactos e não está ferida de qualquer erro de direito nem de qualquer erro manifesto de apreciação ou de desvio de poder
(acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 14 de Fevereiro de 2001, SEP/Comissão, T‑115/99, Colect., p. II‑691, n.° 34,
e Piau/Comissão, n.° 26
supra
, n.° 81).
Do mesmo modo, a definição do mercado em causa, mercado afectado ou do mercado relevante, na medida em que envolve apreciações
económicas complexas por parte da Comissão, só pode ser objecto de uma fiscalização limitada por parte do juiz da União (v.,
neste sentido, acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 17 de Setembro de 2007, Microsoft/Comissão, T‑201/04, Colect.,
p. II‑3601, n.° 482, e de 7 de Maio de 2009, NVV e o./Comissão, T‑151/05, Colect., p. II‑1219, n.° 53).
O conceito de mercado relevante implica, com efeito, que possa haver uma concorrência efectiva entre os produtos que dele
fazem parte, o que pressupõe um grau suficiente de permutabilidade para efeitos da mesma utilização entre todos os produtos
que façam parte de um mesmo mercado (v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de 13 de Fevereiro de 1979, Hoffmann‑La
Roche/Comissão, 85/76, Colect., p. 217, n.° 28, e acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 30 de Janeiro de 2007, France
Télécom/Comissão, T‑340/03, Colect., p. II‑107, n.° 80). A permutabilidade ou substituibilidade não se aprecia apenas tendo
em vista as características objectivas dos serviços em questão, devendo as condições da concorrência e a estrutura da procura
e da oferta no mercado ser igualmente tomadas em consideração (acórdão do Tribunal de Justiça de 9 de Novembro de 1983, Michelin/Comissão,
322/81, Recueil, p. 3461, n.° 37, e acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 17 de Dezembro de 2003, British Airways/Comissão,
T‑219/99, Colect., p. II‑5917, n.° 91).
Decorre também da Comunicação da Comissão relativa à definição de mercado relevante para efeitos do direito comunitário da
concorrência (JO 1997 C 372, p. 5, n.° 7) que «[u]m mercado de produto relevante compreende todos os produtos e/ou serviços
considerados permutáveis ou substituíveis pelo consumidor devido às suas características, preços e utilização pretendida».
Nos termos da referida comunicação, a apreciação da substituibilidade da procura implica a determinação da gama de produtos
considerados substituíveis pelo consumidor. Esta determinação pode ser feita, nomeadamente, através de um exercício mental
em que se formula uma hipótese de uma pequena variação duradoura dos preços relativos e em que se avaliam as reacções prováveis
dos clientes a esse aumento. No n.° 17 desta comunicação, a Comissão precisa:
«[A] questão que se coloca é a de saber se os clientes das partes transfeririam rapidamente a sua procura para os produtos
de substituição disponíveis […] em resposta a um pequeno aumento hipotético (em torno dos 5 a 10%) dos preços relativos, dos
produtos e áreas em análise. Se o fenómeno da substituição for suficiente para tornar o aumento de preços não lucrativo devido
à perda de vendas daí resultante, os produtos de substituição […] serão incluídos no mercado relevante.»
Além disso, nos termos do n.° 56 da referida comunicação:
«Existem algumas áreas em que a aplicação dos princípios acima delineados deve ser feita com prudência. Tal é frequentemente
o caso na análise dos mercados primários e secundários, nomeadamente, quando se impõe, a dada altura, a análise do comportamento
das empresas ao abrigo do artigo [82.° CE]. O método utilizado para definir os mercados nestes casos é basicamente o mesmo,
ou seja, avaliar as respostas dos clientes (com base nas decisões tomadas em matéria de compras) a variações relativas dos
preços, tomando igualmente em consideração os condicionalismos em matéria de substituição impostos pelas condições nos mercados
conexos. Quando a compatibilidade com o produto primário for importante, tal pode resultar numa definição restrita do mercado
de produtos secundários, por exemplo, de peças sobressalentes. Os problemas associados à obtenção de produtos secundários
compatíveis, juntamente com a existência de preços elevados e um longo ciclo de vida dos produtos primários, pode contribuir
para tornar rentável os aumentos de preços relativos de produtos secundários. Pode ser obtida uma definição de mercado diferente
se for possível uma substituição considerável entre os produtos secundários ou se as características dos produtos primários
permitirem uma resposta rápida e directa por parte do consumidor aos aumentos dos preços relativos dos produtos secundários.»
No caso em apreço, a Comissão indicou, antes de fazer o seu exame
prima facie
da existência das práticas anticoncorrenciais objecto da denúncia (decisão recorrida, n.
os
27 a 42), que supunha que existia um mercado primário de produtos, o dos relógios de luxo ou de prestígio, e dois mercados
de pós‑venda, o dos serviços de reparação e manutenção dos relógios de luxo ou de prestígio e o das peças sobressalentes para
os referidos relógios (decisão recorrida, n.° 15). Com base no seu exame
prima facie
, considerou que os dois mercados de pós‑venda não constituíam mercados relevantes separados, mas deviam ser considerados
conjuntamente com o mercado primário (decisão recorrida, n.° 17).
No essencial, a recorrente suscita, a este respeito, duas acusações. Por um lado, considera que a Comissão substituiu erradamente
o conceito de «relógios que vale a pena reparar» que a recorrente utilizou no procedimento administrativo, pelo de «relógios
de luxo ou de prestígio». Por outro lado, alega que a Comissão considerou erradamente que o mercado dos serviços de reparação
e manutenção dos relógios e «o mercado das peças sobressalentes» não constituíam mercados separados, mas deviam ser examinados
conjuntamente com o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio. Afirma também que as peças sobressalentes específicas das
marcas não são substituíveis, de forma que cada fabricante detém uma posição monopolista sobre as peças sobressalentes específicas
que produz.
Quanto à primeira acusação relativa à substituição errada do conceito de «relógios que vale a pena reparar» pelo de «relógios
de luxo ou de prestígio»
Relativamente à primeira acusação da recorrente, deve‑se, em primeiro lugar, observar que a própria recorrente afirmou na
página 5 da sua denúncia que a procura de peças sobressalentes só existe «para os relógios caros», uma vez que, em caso de
avaria, os relógios mais baratos são simplesmente substituídos por outro. Em segundo lugar, na sua carta de 30 de Janeiro
de 2008, a recorrente afirma que os relógios em causa na sua denúncia têm um «preço de novo» indo dos 1 500 aos 4 000 euros,
ao passo que, na opinião de um perito citado pela Comissão na posição provisória, a função essencial de um relógio, isto é,
a contagem do tempo, é preenchida plenamente e com precisão por aparelhos cujo preço ronda os 25 euros.
Ora, sendo os preços dos relógios da gama indicada pela recorrente 60 a 160 vezes superiores ao preço dos relógios mais baratos
que, no entanto, cumprem a sua função principal de forma fiável, o Tribunal Geral entende que a Comissão não cometeu um erro
ao considerar que os relógios em causa na denúncia são «relógios de luxo ou de prestígio».
Consequentemente, há que julgar improcedente a primeira acusação da recorrente.
Quanto à segunda acusação, relativa à falta de um exame separado do mercado dos serviços de reparação e manutenção dos relógios
e do mercado das peças sobressalentes
Com a sua segunda acusação, a recorrente critica o facto de a Comissão não ter tratado o mercado dos serviços de reparação
e manutenção dos relógios e o ou os das peças sobressalentes como mercados relevantes separados, tendo‑os examinado conjuntamente
com o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio como um todo. Além disso, a recorrente critica a Comissão por não ter tido
em consideração na decisão recorrida o facto de as peças sobressalentes específicas das marcas não serem substituíveis.
Relativamente aos mercados de pós‑venda, a Comissão expôs na decisão recorrida as seguintes constatações gerais:
«d) Mercados de pós‑venda
(17) Como explicado no n.° 15 acima, Comissão examinou dois mercados de pós‑venda: o dos serviços pós‑venda (reparação e manutenção)
e o das peças sobressalentes, na medida em que estes dois mercados são considerados exemplos tipo de mercados de pós‑venda.
A apreciação
prima facie
da situação no mercado primário da produção e das vendas de relógios de luxo ou de prestígio e nos mercados de pós‑venda
permite concluir que os mercados de pós‑venda não devem ser considerados mercados de produtos pertinentes distintos, mas que
devem ser examinados conjuntamente com o mercado primário […]
(18) Por outro lado, mesmo admitindo que esses mercados devam ser considerados mercados relevantes distintos, o facto de o mercado
primário se afigurar concorrencial torna muito improvável a existência de eventuais efeitos anticoncorrenciais. Em especial,
os aumentos de preço nos mercados de pós‑venda têm tendência para não serem rentáveis, devido ao seu impacto nas vendas no
mercado primário, a menos que se verifique uma diminuição dos preços no mercado primário para compensar os preços mais elevados
nos mercados de pós‑venda. Existem, assim, fortes probabilidades de a concorrência no mercado primário garantir um preço global
competitivo para o conjunto dos produtos e de serviços tanto no mercado primário como no de pós‑venda (mesmo que os clientes
não tenham baseado a sua escolha em cálculos precisos do seu tempo de vida útil).»
– Quanto ao exame do mercado das peças sobressalentes
Deve‑se, antes de mais, examinar a declaração da Comissão de que o mercado das peças sobressalentes para relógios de luxo
ou de prestígio não constitui um mercado relevante separado. A este respeito, a Comissão considerou o seguinte:
«(ii) Componentes e peças sobressalentes para relógios de luxo ou de prestígio
(23) Como referido anteriormente, o mercado de pós‑venda dos componentes dos relógios de luxo ou de prestígio parece depender do
mercado primário desses relógios e estar intimamente relacionado com o mesmo. Esta constatação contraria as conclusões da
[recorrente] que considera que o mercado das peças sobressalentes, no caso em apreço, é um mercado distinto […]
(24) Além disso, a Comissão, teve em conta o facto de que é possível que um mercado de pós‑venda que consiste em produtos secundários
(peças sobressalentes) de uma marca de produtos primários não seja um mercado relevante em duas situações: em primeiro lugar,
quando um consumidor tem a possibilidade de recorrer a produtos secundários de outro fabricante e, em segundo lugar, quando
tem a possibilidade de trocar de produto primário e, assim, evitar preços mais elevados no mercado de pós‑venda. No caso em
apreço, é evidente que os consumidores não estão bloqueados sem terem a possibilidade de recorrer a outro produto primário
ou secundário.
(25) Relativamente à possibilidade de recorrer a produtos secundários de outro fabricante, há que concluir que a [recorrente] não
deu uma explicação completa, precisa e coerente quanto ao âmbito e aos limites da substituibilidade das peças sobressalentes
para relógios de luxo ou de prestígio.
(26) Contudo, no que se refere à possibilidade de recorrer a outro produto primário, os potenciais compradores de relógios de luxo
ou de prestígio são completamente livres de escolher entre as numerosas marcas existentes de relógios de luxo ou de prestígio
concorrentes. Quanto aos clientes que já possuem esses relógios, podem, em princípio, trocar de produto primário, principalmente
devido ao facto de muitos relógios de luxo ou de prestígio poderem ter valores residuais elevados em numerosos mercados de
usados e de os custos ligados à troca não implicarem nenhum investimento, como formação, modificação de hábitos, instalações,
software, etc., o que torna a troca muito mais fácil. Tendo em conta o que precede, afigura‑se que os consumidores têm à sua
disposição uma vasta gama de possibilidades de passar, sem incorrer em custos excepcionais, de um produto primário para outro.»
Assim, nos termos da constatação geral que figura no n.° 24 da decisão recorrida, é possível que o mercado das peças sobressalentes
para os produtos primários de uma determinada marca não constituía um mercado relevante separado em duas situações: em primeiro
lugar, no caso de o consumidor poder recorrer a outras peças sobressalentes produzidas por outro fabricante; em segundo lugar,
no caso de o consumidor poder recorrer a outro produto primário para evitar um aumento de preço no mercado das peças sobressalentes.
Deve‑se observar que a recorrente não contesta propriamente esta constatação geral. Por outro lado, o Tribunal Geral considera
que a mesma é compatível com a jurisprudência referida no n.° 67 acima e com a comunicação relativa à definição do mercado
relevante, desde que seja demonstrado que, no caso de um aumento moderado e permanente do preço dos produtos secundários,
um número suficiente de consumidores recorreria a outros produtos primários ou secundários, tornando esse aumento não rentável.
Consequentemente há que examinar as considerações enunciadas pela Comissão na decisão recorrida relativas à aplicação da avaliação
que pretendeu estabelecer no n.° 24 da referida decisão.
A título liminar, deve‑se observar que, embora no resto da decisão recorrida, a Comissão tenha considerado o «mercado das
peças sobressalentes» como um único mercado de pós‑venda (v., em especial, decisão recorrida, n.
os
17 e 23), no n.° 24 da decisão recorrida examinou as situações em que era possível que um «mercado de [peças sobressalentes]
de uma marca de produtos primários» não constituísse um mercado relevante separado.
Há assim que concluir que os n.
os
24 a 26 da decisão recorrida se referem a duas vertentes parcialmente diferentes da definição do mercado relevante. Em primeiro
lugar, trata‑se de saber se todas as peças sobressalentes para relógios de luxo ou de prestígio constituem um único mercado,
ou se constituem uma pluralidade de mercados, constituindo as peças sobressalentes específicas das marcas mercados separados.
Os elementos relativos a esta questão – a possibilidade de o consumidor recorrer a peças sobressalentes produzidas por outros
fabricantes para evitar um aumento do preço praticado por um determinado fabricante – são tratados pela Comissão no n.° 25
da decisão recorrida. Em segundo lugar, trata‑se de saber se o mercado das peças sobressalentes ou a pluralidade de mercados
dessas peças devem ser tratados como mercados relevantes separados ou se devem ser examinados conjuntamente com o mercado
primário dos relógios de luxo ou de prestígio como um único mercado relevante unificado. Os elementos relativos a esta questão
– referentes à possibilidade de o consumidor recorrer a outro produto primário para evitar um aumento do preço das peças sobressalentes
de um determinado fabricante – são examinados pela Comissão no n.° 26 da decisão recorrida.
Em primeiro lugar, relativamente à possibilidade de o consumidor recorrer a peças sobressalentes produzidas por outros fabricantes,
deve‑se, desde já, declarar que, na acepção da jurisprudência e da comunicação sobre a definição do mercado relevante, citadas
nos n.
os
67 a 70 acima, a questão da existência dessa possibilidade e, consequentemente a de saber se se trata de um único mercado
de peças sobressalentes ou de uma pluralidade de mercados de peças sobressalentes específicas das marcas, depende principalmente
da existência de um grau suficiente de substituibilidade das peças sobressalentes produzidas pelos diferentes fabricantes.
A este respeito, decorre da redacção da decisão recorrida que a Comissão optou por não tomar posição expressa sobre a substituibilidade
das peças sobressalentes produzidas pelos diferentes fabricantes, tendo‑se limitado a constatar no n.° 25 da referida decisão
que «a [recorrente] não deu uma explicação completa, precisa e coerente quanto ao âmbito e aos limites da substituibilidade
das peças sobressalentes para os relógios de luxo ou de prestígio».
Esta abordagem contrasta com a posição provisória em que a Comissão afirmou explicitamente que, em geral, não existe substituibilidade
entre as peças sobressalentes pertencentes às diferentes marcas, devido a diferenças quanto à dimensão, ao design e a outros
factores. Assim, nos termos da posição provisória, os fabricantes de relógios de luxo ou de prestígio são os únicos fornecedores
de gamas específicas de peças sobressalentes para as suas próprias marcas.
Do mesmo modo, a interveniente declarou que os componentes de cada relógio eram diferentes e uma grande parte das peças sobressalentes
para esses relógios não eram permutáveis com as peças produzidas por outros fabricantes devido à incompatibilidade com os
produtos primários.
Além disso, decorre dos autos que a recorrente apresentou durante o procedimento administrativo cópias da decisão das autoridades
suíças da concorrência no processo ETA SA Manufacture horlogère suisse (Colectânea das decisões e comunicações das autoridades
suíças da concorrência, 2005/1, p. 128) e de uma posição provisória, datada de 12 de Julho de 2002, da autoridade neerlandesa
da concorrência relativa a uma denúncia semelhante à que foi apresentada à Comissão. A autoridade neerlandesa da concorrência
considerou que «as peças sobressalentes dos relógios em causa [estavam] ligadas à marca e não [eram] substituíveis», de forma
que existia uma pluralidade de mercados, a saber, um mercado para as peças sobressalentes específicas de cada uma das marcas.
As autoridades suíças da concorrência consideraram que os componentes dos relógios compatíveis com um determinado tipo de
relógios não podiam ser substituídos pelos componentes compatíveis com outros tipos, de forma que os componentes e as peças
sobressalentes produzidos pela ETA pertenciam a uma pluralidade de mercados relevantes.
Independentemente de saber se esses elementos deviam ser tidos em consideração pela Comissão na decisão recorrida, ou se são
susceptíveis de infirmar a apreciação da Comissão, deve‑se observar que a possibilidade de o consumidor recorrer a peças sobressalentes
produzidas por outro fabricante para evitar o aumento do preço das peças sobressalentes não foi de forma alguma demonstrada
na decisão recorrida. Consequentemente, a Comissão não se podia basear nessa hipótese no âmbito da definição do mercado relevante
no caso vertente.
Além disso, não se pode excluir que se a Comissão tivesse decidido tomar posição quanto à substituibilidade das peças sobressalentes,
teria chegado à conclusão, nomeadamente com base na sua apreciação na posição provisória e nos elementos factuais que a decisão
das autoridades suíças da concorrência e a posição provisória da autoridade neerlandesa da concorrência continham que, geralmente,
não existe substituibilidade entre as peças sobressalentes das diferentes marcas, de forma que não pode existir uma concorrência
efectiva entre as referidas peças, pelo menos no que se refere às peças específicas das marcas.
Em segundo lugar, deve‑se examinar a afirmação da Comissão de que os consumidores podem evitar o aumento do preço das peças
sobressalentes recorrendo a outro produto primário.
Em primeiro lugar, nos termos da decisão recorrida, esta possibilidade existe mesmo quando o consumidor já possui um relógio
de luxo ou de prestígio, na medida em que esse relógio pode ter um elevado valor residual no mercado dos usados. Além disso,
esta possibilidade é facilitada pelo facto de não implicar, nomeadamente, nenhuma formação, nenhuma alteração dos hábitos,
nenhuma instalação e nenhum software.
Antes de mais, deve‑se observar que, devido à complexidade da reparação e manutenção dos relógios, a procura de peças sobressalentes,
em princípio, não provém dos utilizadores dos relógios, mas dos especialistas que prestam esses serviços. Assim, do ponto
de vista do consumidor, um aumento do preço das peças sobressalentes é normalmente integrado no preço destes serviços.
Seguidamente, importa assinalar que, no âmbito da sua análise que conduziu à sua conclusão relativa à possibilidade de o consumidor
recorrer a outro produto primário, a Comissão não tem de forma alguma em conta a sua afirmação no n.° 22 da decisão recorrida
de que o custo dos serviços pós‑venda no tempo de vida útil dos relógios é um custo menor, comparado com o custo inicial do
próprio relógio de luxo ou de prestígio, e de que o consumidor o considera um elemento relativamente insignificante do preço
total.
A este respeito, decorre dos documentos apresentados a pedido do Tribunal Geral e das declarações da interveniente que o custo
total dos serviços de reparação e manutenção desses relógios, num período de dez anos, fica, para a maior parte dos modelos,
abaixo de 5% do preço de compra do relógio novo. Além disso, importa salientar que o preço das peças sobressalentes está normalmente
integrado nesse custo, de forma que representa uma percentagem ainda mais reduzida do preço de compra do relógio novo. Assim,
afigura‑se que um aumento moderado do preço das peças sobressalentes representa um montante irrisório em relação ao preço
de um relógio de luxo ou de prestígio novo.
Ora, este elemento, por si só, é susceptível de comprometer a validade da declaração da Comissão relativa à possibilidade
de o consumidor recorrer a outro produto primário. Com efeito, a Comissão não demonstra que o consumidor pode razoavelmente
tomar a decisão de recorrer a outro produto primário com o objectivo de evitar um aumento do preço dos serviços de reparação
e manutenção resultante de um aumento moderado do preço das peças sobressalentes, dado que a compra de outro produto primário
implica um custo substancialmente superior.
A indicação, pela Comissão, da existência de um mercado de usados para os relógios não sana esta omissão na sua apreciação.
Limita‑se a indicar no n.° 26 da decisão recorrida que «em princípio, é possível recorrer a outro produto primário, principalmente
devido ao facto de muitos relógios de luxo ou de prestígio poderem ter valores residuais elevados em numerosos mercados de
usados».
A este respeito, a Comissão não afirma que todos, ou mesmo a maioria, dos relógios de luxo ou de prestígio têm um valor residual
elevado no mercado de usados. Assim, decorre da decisão recorrida que a venda de um relógio de luxo ou de prestígio a um preço
razoável no mercado de usados é apenas uma eventualidade. Acresce que a Comissão nunca examinou a questão de saber se, mesmo
no caso de uma venda no mercado de usados, a diferença entre o preço recebido e o pago por outro relógio – e, portanto, a
perda sofrida pelo consumidor resultante da troca de relógio – ainda é inferior ao montante que poderia ser poupado, ao evitar,
deste modo, um aumento moderado do preço das peças sobressalentes de uma determinada marca.
Importa acrescentar que, para vender um relógio no mercado de usados, é, em princípio, necessário garantir que ele está em
bom estado. Assim, em princípio, o consumidor deve reparar o relógio antes de o vender, de contrário é o comprador que deve
assumir o custo dessa reparação, o que se repercute, de qualquer forma, no preço de venda recebido pelo consumidor. Consequentemente,
a tese da Comissão de que o consumidor pode evitar um aumento do preço das peças sobressalentes ao vender o seu relógio no
mercado de usados e ao comprar outro relógio não é plausível porque o eventual aumento do preço das peças sobressalentes deve
ser, em qualquer caso, assumido pelo consumidor.
Por último, a Comissão considera, no n.° 26 da decisão recorrida, que os custos de uma troca por outro produto primário não
implicam nenhum investimento como a formação, a alteração de hábitos, instalações ou software, o que torna essa troca ainda
mais fácil.
A este respeito, deve‑se observar que a Comissão optou por encarar o mercado das peças sobressalentes do ponto de vista do
consumidor final (o utilizador do relógio). Ora, a utilização desse bem de consumo não implica normalmente nenhum investimento
em formação, alteração de hábitos, instalações ou software. Assim, a Comissão não pode validamente considerar que a falta
de necessidade desses investimentos facilita a troca por outro produto primário.
Face ao exposto, há que concluir que a Comissão não demonstrou no n.° 26 da decisão recorrida que os consumidores que já possuem
relógios de luxo ou de prestígio podem razoavelmente recorrer a outro produto primário para evitar um aumento do preço das
peças sobressalentes. Os elementos apresentados pela Comissão apenas revelam uma possibilidade puramente teórica de recorrer
a outro produto primário, o que não é suficiente como prova para efeitos da definição do mercado relevante. Com efeito, esta
definição assenta no conceito da existência de uma concorrência efectiva, o que pressupõe que um número suficiente de consumidores
recorreria realmente a outro produto primário, no caso de um aumento moderado do preço das peças sobressalentes para tornar
esse aumento não rentável (v. n.
os
67, 69 e 70, acima).
Em segundo lugar, há que examinar a incidência da afirmação constante do n.° 26 e da nota n.° 27 da decisão recorrida de que
os potenciais compradores de relógios de luxo ou de prestígio podem escolher livremente entre as numerosas marcas existentes
de relógios de luxo ou de prestígio concorrentes. A este respeito, a Comissão afirmou na audiência que os elementos apresentados
na decisão recorrida relativamente aos consumidores que já possuem os relógios não constituíam o fundamento principal da sua
conclusão relativa à definição do mercado relevante. Alega que a razão pela qual se deve apreciar conjuntamente o mercado
primário e os mercados de pós‑venda como um único mercado unificado («mercado de sistema») é que o aumento dos preços nos
mercados de pós‑venda leva ao desvio da procura para os produtos de outros fabricantes no mercado primário, o que torna esse
aumento não rentável.
Importa observar que este entendimento é compatível com a jurisprudência, uma vez que, no âmbito da definição do mercado relevante,
não importa apenas examinar as características objectivas dos produtos e serviços em causa, devendo as condições da concorrência
e a estrutura da procura e da oferta no mercado ser igualmente tomadas em consideração (v. n.° 67, acima).
Contudo, decorre da jurisprudência citada no n.° 67, acima, e da Comunicação relativa à definição de mercado relevante que,
para que o mercado primário e os mercados de pós‑venda possam ser examinados conjuntamente, eventualmente como um único mercado
unificado ou «mercado de sistema», tem que se demonstrar, na hipótese suscitada pela Comissão (v. n.° 103, acima), que um
número suficiente de consumidores recorre a outros produtos primários no caso de um aumento moderado dos preços dos produtos
ou serviços abrangidos pelos mercados de pós‑venda para tornar esse aumento não rentável (v., também, neste sentido, acórdão
do Tribunal de Primeira Instância de 12 de Dezembro de 1991, Hilti/Comissão, T‑30/89, Colect., p. II‑1439, n.° 75). Noutros
termos, contrariamente ao que a Comissão sugere no n.° 26 e na nota n.° 27 da decisão recorrida, a mera possibilidade de o
consumidor escolher entre as numerosas marcas existentes do produto primário não é suficiente para tratar o mercado primário
e os mercados de pós‑venda como um único mercado, se não se demonstrar que essa escolha é feita, nomeadamente em função das
condições de concorrência no mercado secundário.
Ora, no caso em apreço, a Comissão não demonstrou, na decisão recorrida, que os aumentos de preços de um fabricante em particular
nos mercados de pós‑venda teriam alguma incidência no volume das suas vendas no mercado primário. Pelo contrário, salientou
repetidamente que o custo dos serviços de manutenção e reparação (no qual se inclui o preço das peças sobressalentes) é menor
e insignificante comparado ao preço inicial do próprio relógio de luxo ou de prestígio (v. n.° 94, acima). Nos termos da afirmação
da Comissão constante da nota n.° 27 da decisão recorrida, este custo continua a ser menor em comparação com o preço inicial
mesmo que seja tido em conta todo o tempo de vida útil do produto, de forma que é pouco provável que os potenciais compradores
calculem esse custo para todo esse tempo. Na mesma nota, a Comissão concluiu que «o consumidor não considera o custo dos serviços
pós‑venda um critério quando escolhe um relógio».
Consequentemente, decorre do que precede que a Comissão não demonstrou que os consumidores que já possuem relógios de luxo
ou de prestígio podem razoavelmente recorrer a outro produto primário para evitar um aumento do preço das peças sobressalentes,
nem que, em geral, o preço das peças sobressalentes influencia a concorrência entre o produtos primários. Por conseguinte,
não demonstrou que um aumento moderado do preço das peças sobressalentes de um determinado fabricante provocaria um desvio
da procura para os relógios dos outros fabricantes, tornando esse aumento não rentável. Cometeu, assim, um erro manifesto
de apreciação ao examinar esses mercados conjuntamente, como fazendo parte de um único mercado.
Esta conclusão é corroborada pelo facto de, como decorre da decisão das autoridades suíças da concorrência no processo ETA
SA Manufacture horlogère suisse, a ETA ser o maior fabricante de componentes e de peças sobressalentes de relógios suíços
– incluindo de luxo ou de prestígio. Todavia, esta sociedade não fabrica relógios na sua totalidade. Ora, segundo a jurisprudência,
se determinados operadores económicos são especializados e só são activos no mercado de pós‑venda de um mercado primário,
isto constitui, por si só, um indício sério da existência de um mercado específico (v., neste sentido e por analogia, acórdão
Hilti/Comissão, n.° 105,
supra
, n.° 67).
Consequentemente, há que considerar que não se pode excluir que, na ausência desse erro, e no caso de a Comissão ter tido
em conta a sua afirmação constante da posição provisória relativa à ausência geral de substituibilidade das peças sobressalentes
pertencentes às diferentes marcas e os elementos apresentados a este respeito pela recorrente (v. n.
os
86, 88 e 89, acima), tivesse concluído pela existência de mercados relevantes separados constituídos pelas peças sobressalentes
específicas das marcas, em função da sua substituibilidade.
– Quanto ao exame relativo ao mercado dos serviços de reparação e manutenção
Relativamente ao mercado dos serviços de reparação e manutenção dos relógios, importa examinar se a conclusão da Comissão,
no n.° 17 da decisão recorrida, de que o referido mercado não deve ser tratado como um mercado relevante separado é justificada
pelas considerações constantes dos n.
os
19 a 22 dessa decisão.
Nestes últimos números, a Comissão afirmou o seguinte:
«(i) Manutenção e reparação pós‑venda
(19) Afigura‑se que a evolução natural do mercado caracterizado pelo ressurgimento da procura de mecanismos mecânicos complexos
no sector dos relógios de luxo ou de prestígio levou uma maioria de grupos fabricantes desses relógios a alterar a sua política
e a só autorizar a manutenção e a reparação desses relógios no seio do seu sistema de distribuição selectiva. Nestes últimos
20 anos, os fabricantes de relógios de luxo ou de prestígio adoptaram esta estratégia específica para o fornecimento desses
serviços pós‑venda, uns após os outros, e em função da prioridade atribuída por cada fabricante individual ao segmento dos
produtos de luxo.
(20) A Comissão salienta que os fabricantes de relógios consideram a manutenção e a reparação pós‑venda como um serviço acessório
à distribuição dos relógios, o que é demonstrado, nomeadamente pelo montante dos rendimentos dos fabricantes de relógios no
referido mercado. Esse montante não é importante e representa, em média, uma parte menor dos rendimentos totais obtidos. Além
disso, os fabricantes de relógios de luxo ou de prestígio encaram o estabelecimento de uma rede de serviços pós‑venda de alta
qualidade homogénea e uniforme como um elemento essencial guiado pela procura da clientela e como um componente fundamental
que faz parte integrante da sua estratégia de concorrência no mercado primário. Na opinião dos fabricantes, o produto primário
perderia o seu valor junto dos clientes se a sua imagem estivesse associada a qualquer outra coisa que não a uma manutenção
pós‑venda de ponta, própria da marca, efectuada quer pelos próprios fabricantes dos relógios quer em centros de serviços autorizados.
(21) Relativamente aos reparadores de relógios independentes, afigura‑se que nem sempre estão em condições de satisfazer os critérios
de selecção em matéria de qualidade imposta pelos fabricantes de relógios às suas oficinas de reparação autorizadas [...]
Além disso, na opinião de determinados fabricantes de relógios, até 30% das reparações efectuadas nos seus centros de serviços
pós‑venda são motivadas por danos ocasionados por reparações inadequadas e defeituosas efectuadas por reparadores de relógios
que não têm o conhecimento e as competências adequados.
(22) Importa também salientar que outra característica do produto em causa consiste no facto de o custo para o cliente dos serviços
pós‑venda durante todo o tempo de vida útil de um relógio de luxo ou de prestígio ser mínimo em relação ao preço inicial do
próprio relógio, e que o cliente o considera, assim, um elemento relativamente menor do preço do ‘pacote’ global.»
Em primeiro lugar, deve recordar‑se que (v. n.° 108, acima), embora determinados operadores económicos sejam especializados
e apenas estejam activos no mercado ligado ao mercado primário ou no mercado de pós‑venda, isto constitui, por si só, um indício
sério da existência de um mercado específico.
Ora, a recorrente alegou, durante o procedimento administrativo, que o facto de os reparadores de relógios independentes,
que constituem uma profissão, não estarem activos no mercado dos relógios, mas apenas no mercado dos serviços de reparação
e manutenção de relógios é, só por si, um indício da existência de um mercado separado dos referidos serviços. A Comissão
não teve em consideração este indício sério apresentado pela recorrente.
Em segundo lugar, deve‑se observar que, ainda que as circunstâncias do caso em apreço sejam muito específicas, devido ao facto
de se tratar, por um lado, de um mercado de produtos e, por outro, de um mercado de serviços pós‑venda, a Comissão não podia
deixar de ter em conta a jurisprudência relativa à definição do mercado relevante quando decidiu considerar o mercado de pós‑venda
conjuntamente com o mercado primário e, eventualmente, como um único mercado relevante.
Ora, com excepção da afirmação de que o custo dos serviços pós‑venda é mínimo comparado com o custo inicial de um relógio
de luxo ou de prestígio, nenhuma das considerações produzidas pela Comissão nos n.
os
19 a 22 da decisão recorrida é relativa aos elementos mencionados pela jurisprudência referida no n.° 67, acima, nem, além
disso, aos que constam da Comunicação relativa à definição de mercado relevante (v. n.
os
68 a 70, acima).
Por outro lado, há que observar que a Comissão não efectuou a análise que considerou a mais pertinente relativamente ao mercado
ou mercados das peças sobressalentes, a saber,
mutatis mutandis
, a que visa determinar se os consumidores podem evitar um aumento do preço dos serviços de reparação e manutenção recorrendo
aos produtos primários de outros fabricantes.
Em terceiro lugar, importa recordar que, nos termos do n.° 22 da decisão recorrida, o custo dos serviços pós‑venda era mínimo
em comparação com o custo inicial do próprio relógio e que, nos termos da nota n.° 27 da decisão recorrida, «o consumidor
não considera[va] o custo dos serviços pós‑venda como um critério a ter em conta quando escolhe um relógio».
Consequentemente, à luz destes elementos e na falta de outra demonstração na decisão recorrida que tenha em conta os critérios
estabelecidos pela jurisprudência e pela Comunicação relativa à definição de mercado relevante (citadas nos n.
os
67 a 70, acima), o Tribunal Geral considera que a Comissão não demonstrou que um aumento moderado dos preços no mercados
dos serviços causaria um desvio da procura no mercado dos relógios de luxo ou de prestígio susceptível de tornar esse aumento
não rentável, nem que, em geral, o preço dos serviços tem influência na concorrência entre os produtos primários.
Daqui resulta que a Comissão não podia concluir, com base nas considerações que expôs nos n.
os
19 a 22 da decisão recorrida, que o mercado dos serviços de reparação e manutenção dos relógios não constituía um mercado
relevante diferente, mas que, pelo contrário, devia ser examinado conjuntamente com o dos relógios de luxo ou de prestígio.
Por conseguinte, a Comissão cometeu um erro manifesto de apreciação a este respeito.
Na medida em que as afirmações da Comissão de que o mercado dos serviços de reparação e manutenção dos relógios e o ou os
mercados das peças sobressalentes não constituem mercados relevantes a examinar em separado, enfermam de erros manifestos
de apreciação, há que verificar se, apesar desses vícios, a Comissão podia legitimamente concluir que não existia interesse
comunitário suficiente para prosseguir a sua investigação.
Decorre claramente da decisão recorrida que a reduzida probabilidade da existência de infracções aos artigos 81.° CE e 82.° CE
se inclui entre os principais fundamentos que sustentam a conclusão da Comissão relativa à falta desse interesse. Há, assim,
que examinar se a definição errada do mercado relevante podia ter incidência nas declarações da Comissão relativas à probabilidade
da existência de infracções às regras comunitárias da concorrência.
3.
Quanto à violação do artigo 81.° CE
Argumentos das partes
A recorrente alega que os fabricantes de relógios suíços chegaram efectivamente a acordo para eliminar os reparadores de relógios
independentes do mercado comunitário dos serviços de manutenção e reparação de relógios, violando assim o artigo 81.° CE.
Além disso, considera que a Comissão cometeu um erro ao considerar que a prática de recusar fornecer peças sobressalentes
aos reparadores independentes constitui um sistema de distribuição selectiva que beneficia da isenção por categoria prevista
no Regulamento n.° 2790/1999.
Relativamente aos n.
os
27 e 28 da decisão recorrida, nos quais a Comissão alega não ter encontrado nenhuma prova da existência de uma prática concertada,
a recorrente defende que a existência dessa prática não é normalmente demonstrada através de provas directas, mas de elementos
circunstanciais. Ora, no caso em apreço, durante o procedimento administrativo, a recorrente forneceu diversos indícios a
esse respeito. Em primeiro lugar, referiu que a maioria dos fabricantes de relógios suíços tinha interrompido o fornecimento
de peças sobressalentes durante um determinado período, em segundo lugar, que quase todos os fabricantes contra os quais a
denúncia era dirigida pertenciam a «grupos» de fabricantes bem organizados e, em terceiro lugar, que esses fabricantes se
encontravam regularmente para abordar questões de estratégia na qualidade de membros da Fédération horlogère suisse (FHS).
Ora, a Comissão não teve em conta esses elementos, tendo‑se limitado a contestar a duração do período durante o qual ocorreu
a recusa efectiva dos fabricantes de relógios suíços de continuarem a fornecer peças sobressalentes (decisão recorrida, n.° 16).
Mesmo esta contestação da Comissão é improcedente, uma vez que a recorrente lhe apresentou um documento que demonstrava a
concentração no tempo das recusas contestadas num determinado Estado‑Membro.
Em qualquer caso, na opinião da recorrente, a Comissão concluiu erradamente que a prática em questão podia beneficiar de uma
isenção da aplicação do artigo 81.°, n.° 1, CE, uma vez que os requisitos previstos no artigo 81.°, n.° 3, CE, tal como precisados
no Regulamento n.° 2790/1999, não estão reunidos.
A Comissão alega que, como explicou nos n.
os
27 e 28 da decisão recorrida, durante a sua investigação não encontrou nenhum elemento de prova que certificasse a existência
de uma prática concertada ou de um acordo entre os fabricantes de relógios de luxo ou de prestígio. A recorrente não lhe forneceu
nenhuma informação fiável em que ela se pudesse basear para demonstrar uma violação do artigo 81.° CE. Muito pelo contrário,
o mercado primário dos relógios revela‑se concorrencial, o que a recorrente não contesta.
No que se refere ao documento apresentado pela recorrente relativo à concentração das recusas no tempo, a Comissão salienta
que foi redigido pela própria recorrente, sem precisar a sua fonte, e que se refere apenas a um Estado‑Membro. Consequentemente,
o referido documento tem apenas um reduzido valor probatório. Em qualquer caso, revela a recusa sucessiva de fornecer peças
sobressalentes de relógios de 1985 a 2008, o que reflecte uma evolução natural do mercado.
A Comissão sustenta que o sistema de distribuição selectiva posto em prática pelos fabricantes de relógios suíços é conforme
às disposições do Regulamento n.° 2790/1999 e que não existe nenhum elemento de prova que demonstre a existência de práticas
contrárias ao artigo 4.°, alínea a), do referido regulamento. O facto de os fabricantes de relógios suíços terem mudado de
prática ao optarem por um sistema de distribuição selectiva baseado em critérios qualitativos resulta inteiramente da dinâmica
do mercado e responde às necessidades dos consumidores e ao objectivo dos fabricantes de garantir serviços de melhor qualidade.
A interveniente afirma que a alegação da recorrente de que as recusas se concentram no tempo – estendem‑se por um período
de «aproximadamente dois anos» antes da apresentação da denúncia – é materialmente incorrecta.
Além disso, a interveniente adere à afirmação da Comissão de que a qualidade dos serviços pós‑venda prestados pelos reparadores
de relógios independentes é objecto de mais denúncias do que a das reparações efectuadas pelos distribuidores autorizados
ou pelo próprio fabricante.
Apreciação do Tribunal Geral
Em primeiro lugar, no que se refere à alegação da recorrente relativa à existência de um acordo entre os fabricantes de relógios
suíços, deve‑se observar que a recorrente não demonstrou que a afirmação da Comissão exposta no n.° 28 da decisão recorrida,
de que a recorrente não apresentou nenhum elemento probatório que permitisse suspeitar da existência de um acordo ou de uma
prática concertada com vista a eliminar os relojoeiros independentes do mercado dos serviços de reparação e manutenção dos
relógios de luxo ou de prestígio, enferma de uma ilegalidade.
Em especial, importa referir que o documento intitulado «progressão da recusa» mostra que em 1985 apenas 3 marcas recusaram
fornecer peças sobressalentes, que em 1990, esse número passou a 5, em 1995 a 15, em 2000 a 35, em 2005 a 38 e, por último,
que em 2008, esse número ascendia a 50.
Consequentemente, há que concluir que mesmo este documento, redigido pela recorrente, tende a confirmar a posição da Comissão
de que a progressão da recusa não era o resultado de um acordo, mas de uma série de decisões comerciais independentes adoptadas
pelos fabricantes de relógios suíços.
Em segundo lugar, a recorrente afirma que a prática de distribuição selectiva das peças sobressalentes – que implica a recusa
de fornecer as referidas peças aos relojoeiros independentes e a proibição feita às empresas da rede de fornecerem essas peças
a operadores fora da rede – é uma prática contrária ao artigo 81.° CE e não pode beneficiar da isenção por categoria concedida
pelo Regulamento n.° 2790/1999.
Deve recordar‑se que o artigo 2.°, n.° 1, do referido regulamento dispõe o seguinte:
«Nos termos do n.° 3 do artigo 81.° [CE] [sem prejuízo das disposições do] presente regulamento, o n.° 1 do artigo 81.° [CE]
não se aplica aos acordos ou práticas concertadas em que participam duas ou mais empresas cada uma delas operando, para efeitos
do acordo, a um nível diferente da produção ou da cadeia de distribuição e que digam respeito às condições em que as partes
podem adquirir, vender ou revender certos bens ou serviços (denominados ‘acordos verticais’).
Esta isenção é aplicável na medida em que estes acordos contenham restrições da concorrência abrangidas pelo n.° 1 do artigo
81.° [CE] (denominadas ‘restrições verticais’).»
Nos termos do artigo 3.° do mesmo regulamento, «a isenção prevista no artigo 2.° é aplicável desde que a quota de mercado
do fornecedor não exceda 30% do mercado relevante no qual venda os bens ou serviços contratuais.»
Além disso, nos termos do n.° 94 das Orientações relativas às restrições verticais (JO 2000 C 291, p. 1):
«Quando um fornecedor fabrica equipamento original e peças de reparação e substituição para esse equipamento, o fornecedor
será frequentemente o único ou o principal fornecedor nos mercados pós‑venda, no que diz respeito a essas peças de reparação
e substituição. […] O mercado relevante para efeitos de aplicação do Regulamento [n.° 2790/1999] pode ser o mercado de equipamento
inicial, incluindo as peças sobressalentes, ou o mercado distinto do equipamento inicial e serviços pós‑venda, consoante as
circunstâncias do caso, tais como os efeitos das restrições envolvidas, a duração do equipamento e a importância dos custos
de reparação ou substituição»
No caso em apreço, no n.° 33 da decisão recorrida, a Comissão concluiu a este respeito o seguinte:
«[...] Como explicado anteriormente, a análise efectuada pela Comissão para efeitos do presente processo levou a concluir
que o mercado de pós‑venda das peças sobressalentes não deve ser encarado como um mercado distinto do mercado primário. Consequentemente,
deve‑se apreciar o poder de um determinado fabricante de relógios no mercado em geral e, em especial, ter em consideração
a sua posição e a sua força no mercado primário. É a razão pela qual, ao ter em conta o facto de nenhum dos fabricantes de
relógios visados na denúncia ocupar uma posição dominante no mercado primário nem deter uma quota de mercado superior a 30%,
se afigura que podem beneficiar do regulamento de isenção por categoria.»
Deve‑se recordar que não se pode excluir que, na ausência do erro manifesto de apreciação referido no n.° 107, acima, a Comissão
tivesse concluído pela existência de mercados relevantes separados constituídos pelas peças sobressalentes específicas das
marcas, em função da sua substituibilidade.
Contudo, a decisão recorrida não contém nenhuma demonstração de que a quota de mercado dos fabricantes de relógios suíços
também é inferior a 30% nos mercados das peças sobressalentes específicas às marcas.
Nestas circunstâncias, não se pode excluir que, na ausência do erro manifesto de apreciação referido no n.° 107, acima, e
se a Comissão tivesse retomado na decisão recorrida a sua afirmação que consta da posição provisória de que os fabricantes
de relógios de luxo ou de prestígio eram os únicos fornecedores de gamas específicas de peças sobressalentes para as suas
próprias marcas, ela tivesse concluído pela inaplicabilidade da isenção conferida pelo Regulamento n.° 2790/1999, à luz da
disposição constante do artigo 3.° deste regulamento.
Além disso, deve‑se salientar que no n.° 43 da decisão recorrida, intitulado «Conclusão», relativamente à reduzida probabilidade
de os sistemas de distribuição selectiva violarem o artigo 81.° CE, a Comissão não faz referência a qualquer outro elemento
para além da aplicabilidade da isenção por categoria nos termos do Regulamento n.° 2790/1999. Assim, o Tribunal Geral considera
que este elemento tinha uma importância decisiva a este respeito.
Consequentemente, importa considerar que o erro manifesto de apreciação referido no n.° 107, acima, vicia também a conclusão
da Comissão relativa à reduzida probabilidade da existência de uma infracção ao artigo 81.° CE.
4.
Quanto à violação do artigo 82.° CE
Argumentos das partes
Relativamente às afirmações da Comissão nos n.
os
39 a 42 da decisão recorrida, a recorrente alega que a Comissão reconheceu, na posição provisória, a existência de uma posição
dominante ou de um monopólio de cada fabricante de relógios suíços em relação às peças sobressalentes específicas da sua marca.
Ao recusarem continuar a fornecer as suas peças sobressalentes, esses fabricantes cometeram um abuso.
Na opinião da recorrente, o facto de o mercado dos relógios suíços ser, no entendimento da Comissão, um mercado concorrencial
não tem incidência nas condições da concorrência no mercado dos serviços de manutenção e reparação, que devia ter sido encarado,
no caso em apreço, como um mercado relevante separado. Alega que este último mercado já não é concorrencial, a não ser para
um determinado nível de concorrência residual entre os reparadores de relógios independentes e os fabricantes de relógios
suíços. A prática destes fabricantes de relógios que consiste em recusarem continuar a fornecer peças sobressalentes visa
mesmo eliminar esta concorrência residual.
A Comissão salienta que, de acordo com a sua análise, o mercado primário é o dos relógios do qual depende totalmente o mercado
de pós‑venda das peças sobressalentes para relógios. O mercado dos relógios afigura‑se suficientemente concorrencial e nenhum
elemento atesta a existência de uma posição dominante colectiva dos fabricantes de relógios suíços nem,
a fortiori
, de um abuso de posição dominante.
A interveniente afirma que não ocupa uma posição dominante no mercado primário. Do mesmo modo, também não estão reunidas as
condições necessárias para o estabelecimento de uma posição dominante colectiva.
Apreciação do Tribunal Geral
No n.° 41 da decisão recorrida, a Comissão considera o seguinte:
«[N]o que se refere aos mercados de pós‑venda, já foi demonstrado [que] se afigura improvável que constituam um mercado que
deva ser apreciado em separado e, consequentemente, a questão do domínio exercido nesses mercados não deve ser apreciada de
uma forma separada do mercado primário.»
No n.° 44 da decisão recorrida, intitulado «Conclusão», a Comissão afirma o seguinte:
«[A] análise levou a concluir, à primeira vista, que os mercados de pós‑venda não constituem, no caso em apreço, mercados
distintos e que não se afigura assim existir posição dominante, nem colectiva nem individual, nos mercados de pós‑venda examinados.
Na falta de posição dominante, a questão do abuso perdeu toda a pertinência.»
Como foi observado no n.° 109, acima, não se pode excluir que, na ausência do erro manifesto de apreciação referido no n.° 107,
acima, a Comissão tivesse considerado que as peças sobressalentes específicas das marcas constituíam mercados relevantes distintos
em função da sua substituibilidade.
Deve‑se observar que a decisão recorrida não contém nenhuma análise relativa à posição que os fabricantes de relógios suíços
detêm no mercado das peças sobressalentes específicas das suas próprias marcas. Assim, na decisão recorrida, a Comissão não
se afastou da sua afirmação constante da posição provisória de que os fabricantes de relógios de luxo ou de prestígio eram
os únicos fornecedores das gamas específicas de peças sobressalentes para as suas próprias marcas, nem tomou posição sobre
a alegação da recorrente de que os fabricantes de relógios suíços detinham uma posição dominante nos mercados das peças sobressalentes
específicas das suas próprias marcas.
Consequentemente, não se pode excluir que, se a Comissão tivesse concluído pela existência de mercados relevantes separados
constituídos pelas peças sobressalentes específicas das marcas, e tivesse, por isso, examinado a posição dos fabricantes de
relógios suíços nesses mercados, teria retomado a sua afirmação, constante da posição provisória, de que os fabricantes de
relógios de luxo ou de prestígio eram os únicos fornecedores de gamas específicas de peças sobressalentes para as suas próprias
marcas. Consequentemente, não se pode excluir que tivesse demonstrado, nesta base, que os referidos fabricantes detinham uma
posição dominante, ou mesmo um monopólio, pelo menos no que diz respeito a determinadas gamas das suas peças sobressalentes,
que constituem mercados relevantes.
Uma vez que a Comissão se baseou, para concluir pela reduzida probabilidade da existência de infracções ao artigo 82.° CE,
na inexistência de uma posição dominante dos fabricantes de relógios suíços, o erro manifesto de apreciação cometido no contexto
da definição do mercado relevante vicia também a referida conclusão.
5.
Quanto à apreciação de um interesse comunitário suficiente para prosseguir a investigação
Argumentos das partes
A recorrente considera que as afirmações da Comissão no n.° 9 da decisão recorrida relativas à incidência limitada da infracção
alegada sobre o funcionamento do mercado comum, à complexidade da investigação exigida e à probabilidade limitada de demonstrar
as infracções, estão erradas ou, pelo menos, não assentam em nenhuma prova ou argumento. Em especial, considera que a afirmação
relativa à incidência limitada das alegadas infracções está errada atenta a perspectiva do desaparecimento de uma profissão
de artesãos na União.
Além disso, a recorrente alega que, no n.° 14 da decisão recorrida, a Comissão, reconhecendo que «não está convencida de que
o mercado dos relógios de luxo ou de prestígio seja o mercado (primário) relevante no caso presente», utiliza no entanto esta
definição como fundamento da sua apreciação. Do mesmo modo, ao não definir o mercado relevante, a Comissão não podia, sem
cometer um erro de lógica, concluir que «não [existiam] indícios de que o funcionamento do mercado seria perturbado.»
A Comissão também não teve em conta o facto de o comportamento anticoncorrencial alegado dizer respeito a todos os Estados‑Membros,
de forma que era a melhor colocada para adoptar medidas para restabelecer uma concorrência sã no mercado comum. A recorrente
refere‑se à jurisprudência relativa à questão de saber se, ao remeter a denunciante para os órgãos jurisdicionais nacionais,
a Comissão tinha tido em conta o alcance da protecção que pode ser concedida por estes órgãos. Ora, no caso em apreço, a decisão
de uma única autoridade ou de um único órgão jurisdicional nacional não pode resolver as disfunções concorrenciais, nomeadamente
porque as marcas dos relógios suíços não estão todas representadas em todos os Estados‑Membros.
A Comissão remete para o acórdão Ufex e o./Comissão, n.° 28,
supra
(n.° 79). Alega que o interesse comunitário suficiente para prosseguir uma investigação deve ser apreciado em função de um
critério de ponderação. Ao aplicar esse critério está habilitada a concluir que uma denúncia não apresenta um interesse comunitário
suficiente para prosseguir uma investigação a seu respeito e isso com base num único factor ou numa combinação de diferentes
factores. Dado que a apreciação do interesse comunitário de uma denúncia é função das circunstâncias de cada caso, não há
nem que limitar o número de critérios de apreciação a que a Comissão se pode referir nem, em contrapartida, que lhe impor
a utilização exclusiva de determinados critérios.
Apreciação do Tribunal Geral
É jurisprudência assente que, quando a Comissão decide atribuir graus de prioridade diferentes às denúncias que lhe são apresentadas
pode decidir em que ordem as denúncias serão examinados e referir‑se ao interesse comunitário de um processo como critério
de prioridade (acórdão Tremblay e o./Comissão, n.° 27,
supra
, n.° 60; v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 18 de Setembro de 1992, Automec/Comissão, T‑24/90,
Colect., p. II‑2223, n.
os
83 a 85).
Para apreciar o interesse comunitário que existe em prosseguir o exame de um processo, a Comissão deve ter em conta as circunstâncias
do caso concreto e, nomeadamente, os elementos de facto e de direito que lhe são apresentados na denúncia que lhe foi submetida.
Cabe‑lhe, designadamente, ponderar a importância da infracção alegada para o funcionamento do mercado comum, a probabilidade
de poder provar a sua existência e a extensão das diligências de investigação necessárias para desempenhar, nas melhores condições,
a sua missão de vigilância do respeito dos artigos 81.° CE e 82.° CE. (v., neste sentido, acórdãos Automec/Comissão, n.° 157,
supra
, n.° 86; Tremblay e o./Comissão, n.° 27,
supra
, n.° 62, e Sodima/Comissão, n.° 27,
supra
, n.° 46).
A este respeito, compete ao Tribunal verificar, nomeadamente, se resulta da decisão que a Comissão ponderou a importância
do prejuízo que a infracção alegada é susceptível de causar ao funcionamento do mercado comum, a probabilidade de poder provar
a sua existência e a extensão das medidas de instrução necessárias para cumprir, nas melhores condições, a sua missão de zelar
pelo respeito dos artigos 81.° CE e 82.° CE (v. acórdão Sodima/Comissão, n.° 27,
supra
, n.° 46 e jurisprudência citada).
Além disso, importa recordar a jurisprudência citada no n.° 65, acima, segundo a qual a fiscalização do órgão jurisdicional
da União sobre o exercício do poder discricionário da Comissão no processamento das denúncias não deve levá‑lo a substituir
a apreciação do interesse comunitário da Comissão pela sua própria apreciação, antes se destinando a verificar se a decisão
em litígio não se baseia em factos materialmente inexactos e não está ferida de qualquer erro de direito nem de qualquer erro
manifesto de apreciação ou de desvio de poder.
Por último, há também que recordar que um erro manifesto de apreciação não basta para justificar a anulação da decisão controvertida
se, nas circunstâncias particulares do caso em apreço, não tiver podido ter uma influência determinante quanto ao resultado
(acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 12 de Setembro de 2007, UFEX e o./Comissão, T‑60/05, Colect., p. II‑3397, n.° 77;
v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 14 de Maio de 2002, Graphischer Maschinenbau/Comissão, T‑126/99,
Colect., p. II‑2427, n.
os
48 e 49). Do mesmo modo, a fim de cumprir o seu dever de fundamentação, basta à Comissão apresentar os factos e as considerações
jurídicas que revestem uma importância essencial na economia da decisão (v. acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 4
de Setembro de 2009, Itália/Comissão, T‑211/05, ainda não publicado na Colectânea, n.° 68 e jurisprudência citada).
Assim, deve‑se examinar a importância, na economia da decisão recorrida, das considerações feridas por insuficiência de fundamentação
(v. n.° 49, acima), pelo facto de a Comissão não ter tido em conta elementos pertinentes, apesar da sua obrigação de examinar
atentamente os elementos de facto e de direito levados ao seu conhecimento pela denunciante (v. n.° 33, acima), e por erros
manifestos de apreciação (v. n.
os
107 e 119, acima), a fim de determinar se essas ilegalidades podiam afectar a ponderação efectuada pela Comissão da importância
da infracção alegada sobre o funcionamento do mercado comum, da probabilidade de poder provar a sua existência e da extensão
das diligências de investigação necessárias.
A este respeito, importa recordar que a afirmação da Comissão relativa à inexistência de interesse comunitário suficiente
para prosseguir o exame assenta em quatro considerações essenciais. Em primeiro lugar, a denúncia só diz respeito a um mercado
ou a um segmento de mercado de dimensão limitada, de forma que a sua importância económica é também limitada. Em segundo lugar,
a Comissão não pode concluir, com base nos elementos de que dispõe, pela existência de um acordo ou de uma prática concertada
e é improvável que os sistemas de distribuição selectiva postos em prática pelos fabricantes de relógios suíços não estejam
abrangidos pela isenção por categoria concedida pelo Regulamento n.° 2790/1999. Em terceiro lugar, uma vez que os dois mercados
de pós‑venda não constituem mercados distintos, não parece existir nenhuma posição dominante, de forma que a questão da existência
de um abuso não é pertinente. Em quarto lugar, tendo em conta a apreciação pela Comissão das infracções alegadas, mesmo no
caso de uma afectação de recursos suplementares à instrução da denúncia, a probabilidade de provar uma infracção às regras
da concorrência continua a ser reduzida. Em qualquer caso, mesmo que as infracções pudessem ser demonstradas, as autoridades
da concorrência e os órgãos jurisdicionais nacionais parecem estar bem posicionados para as apreciar (v. n.
os
8 e 11, acima).
Em primeiro lugar, o Tribunal Geral entende que a consideração segundo a qual a denúncia só diz respeito a um mercado ou a
um segmento de mercado de dimensão limitada, de forma que a sua importância económica é também limitada, desempenhou um papel
importante na ponderação, efectuada pela Comissão, dos factores a apreciar a fim de determinar a existência de um interesse
comunitário suficiente para prosseguir a investigação. Ora, esta consideração enferma de insuficiência de fundamentação e
de violação da obrigação de ter em consideração todos os elementos de direito e de facto pertinentes e de examinar atentamente
todos esses elementos levados ao seu conhecimento pela recorrente (v. n.° 49, acima).
Em segundo lugar, deve recordar‑se que os erros manifestos de apreciação cometidos pela Comissão no âmbito da definição do
mercado relevante viciam também as suas conclusões relativas à fraca probabilidade da existência de infracções aos artigos
81.° CE e 82.° CE.
A consideração da Comissão no n.° 14 da decisão recorrida de que «não está convencida de que o mercado dos relógios de luxo
ou de prestígio seja o mercado (primário) relevante no caso em apreço» e de que, em qualquer caso, não era necessário fornecer
uma delimitação exacta do mercado relevante uma vez que «não exist[ia] nenhuma indicação de que o funcionamento desse mercado
seria perturbado», não sana essas ilegalidades.
A este respeito há que recordar que a Comissão considerou, no n.° 33 da decisão recorrida (v. n.° 137, acima), o seguinte:
«[A] análise efectuada […] levou a concluir que o mercado de pós‑venda das peças sobressalentes não deve ser encarado como
um mercado distinto do mercado primário. Consequentemente, deve‑se apreciar o poder de um determinado fabricante de relógios
no mercado em geral e, em especial, ter em consideração a sua posição e a sua força no mercado primário. É a razão pela qual,
ao ter em conta o facto de nenhum dos fabricantes de relógios visados na denúncia ocupar uma posição dominante no mercado
primário nem deter uma quota de mercado superior a 30%, se afigura que [possam] beneficiar do regulamento de isenção por categoria.»
Do mesmo modo, há que recordar que, no n.° 44 da decisão recorrida (v. n.° 148 acima), a Comissão considerou o seguinte:
«[A] análise levou a concluir, à primeira vista, que os mercados de pós‑venda não constituem, no caso em apreço, mercados
distintos e que não parece assim existir posição dominante […], nos mercados de pós‑venda examinados. Na falta de posição
dominante, a questão do abuso perdeu toda a pertinência.»
Consequentemente, decorre claramente da decisão recorrida que a Comissão se apoiou na definição preliminar do mercado para
concluir pela reduzida probabilidade da existência das infracções aos artigos 81.° CE e 82.° CE e, nesta última conclusão,
para basear a sua constatação de que não existiam indícios de perturbações no mercado em causa. Assim, a Comissão não pode
validamente argumentar que não precisava de definir o mercado relevante devido à falta de indícios de perturbações no mercado,
dado que a sua afirmação relativa à inexistência das referidas perturbações se baseava precisamente na definição do mercado
relevante que apesar de tudo não deixou de efectuar.
Do mesmo modo, as ilegalidades cometidas pela Comissão na definição do mercado relevante não podem ser sanadas pela sua afirmação
constante do n.° 18 da decisão recorrida, segundo a qual «mesmo admitindo que se deva considerar esses mercados como mercados
relevantes distintos, o facto de o mercado primário se afigurar concorrencial torna pouco provável a existência de eventuais
efeitos anticoncorrenciais [; e]m especial, os aumentos dos preços nos mercados de pós‑venda tendem a não ser rentáveis devido
ao seu impacto nas vendas no mercado primário, a menos que se verifique uma diminuição dos preços no mercado primário para
compensar os preços mais elevados nos mercados de pós‑venda».
Com efeito, a Comissão não baseia a sua afirmação de que «os aumentos dos preços nos mercados de pós‑venda tendem a não ser
rentáveis devido ao seu impacto nas vendas no mercado primário» em nenhuma análise nem em nenhum elemento probatório. Pelo
contrário, invoca, na decisão recorrida, um elemento que a põe em causa, ao salientar que «o consumidor não considera os custos
dos serviços pós‑venda como um critério a ter em conta quando escolhe um relógio». De facto, este elemento tem efeito plausível
que o aumento dos preços dos referidos serviços – ou do preço das peças sobressalentes incluídos no preço desses serviços
– não tenha incidência na procura dos relógios da marca que aumenta os preços nos mercados de pós‑venda (v. n.° 106, acima).
Em terceiro lugar, na medida em que o essencial das considerações que sustentam a conclusão da Comissão relativa à inexistência
de um interesse comunitário suficiente para prosseguir a investigação estão feridas de insuficiência de fundamentação, por
não terem tido em conta um elemento pertinente, invocado na denúncia, e por erros manifestos de apreciação, deve‑se examinar
se o único fundamento que permanece válido, segundo o qual as autoridades nacionais da concorrência e os órgãos jurisdicionais
nacionais estão bem posicionados para investigar as eventuais infracções aos artigos 81.° CE e 82.° CE e para as apreciar,
pode, por si só, justificar a conclusão da Comissão relativa à inexistência de interesse comunitário suficiente.
Importa recordar que, segundo a jurisprudência, quando os efeitos das infracções alegadas numa denúncia só se sentem, no essencial,
no território de um único Estado‑Membro e que os litígios relativos a essas infracções foram submetidos pela denunciante aos
órgãos jurisdicionais e às autoridades administrativas competentes desse Estado‑Membro, a Comissão pode rejeitar a denúncia
por falta de interesse comunitário, desde que os direitos do denunciante possam ser salvaguardados de modo satisfatório pelas
instâncias nacionais, o que pressupõe que estejam em condições de reunir os elementos factuais para determinar se as práticas
em causa constituem uma infracção às referidas disposições do Tratado (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 3 de Julho
de 2007, Au lys de France/Comissão, T‑458/04, não publicado na Colectânea, n.° 83; v., neste sentido, acórdão Automec/Comissão,
n.° 157,
supra
, n.
os
89 a 96).
Do mesmo modo, deve‑se observar que os processos anteriores em que o Tribunal já teve oportunidade de se pronunciar sobre
um fundamento da Comissão quanto à possibilidade de os denunciantes fazerem valer os seus direitos perante as autoridades
e os órgão jurisdicionais nacionais diziam respeito a situações em que o alcance das práticas alegadas pelos referidos denunciantes
estava essencialmente limitado ao território de um único Estado‑Membro e a questão já tinha sido submetida às referidas autoridades
ou aos órgãos jurisdicionais (acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 24 de Janeiro de 1995, BEMIM/Comissão, T‑114/92,
Colect., p. II‑147, n.
os
76 e 77; Tremblay e o./Comissão, n.° 27,
supra
, n.
os
73 e 74; AEPI/Comissão, n.° 26,
supra
, n.° 46, e UFEX e o./Comissão, n.° 161,
supra
, n.° 157).
Em contrapartida, no caso em apreço, embora a Comissão afirme que existem ligeiras variações entre os diferentes Estados‑Membros
relativamente ao alcance da prática criticada pela recorrente, reconheceu que a referida prática diz respeito, pelo menos,
a cinco Estados‑Membros e não contesta nem confirma que se verifica em todo o território da União.
Assim, no caso em apreço, mesmo admitindo que as autoridades e os órgãos jurisdicionais nacionais estejam bem posicionados
para apreciar as eventuais infracções objecto da denúncia, como a Comissão concluiu no n.° 8 da decisão recorrida, esta única
consideração não basta para sustentar a conclusão final da Comissão relativa à inexistência de interesse comunitário suficiente.
Com efeito, a prática criticada verifica‑se pelo menos em cinco Estados‑Membros, ou mesmo eventualmente em todos os Estados‑Membros,
e é imputável a empresas cujas sedes e locais de produção se situam fora da União, o que constitui um indício de que uma acção
ao nível da União poderia ser mais eficaz que múltiplas acções a nível nacional.
Face às considerações que precedem, há que concluir que as ilegalidades cometidas pela Comissão são susceptíveis de afectar
a sua apreciação relativa à existência de um interesse comunitário suficiente para prosseguir o exame da denúncia.
Consequentemente, a decisão recorrida deve ser anulada, sem que seja necessário examinar os outros fundamentos e argumentos
da recorrente, nem o seu pedido no sentido de ser desentranhada dos autos uma passagem da resposta da Comissão às questões
escritas do Tribunal Geral.
Quanto às despesas
Nos termos do artigo 87.°, n.° 2, do Regulamento de Processo, a parte vencida é condenada nas despesas se a parte vencedora
o tiver requerido. Se forem várias as partes vencidas, o Tribunal decide sobre a repartição das despesas.
No caso em apreço, tendo a Comissão e a interveniente sido vencidas, há que decidir que a interveniente suporta, além das
suas próprias despesas as efectuadas pela recorrente devido à intervenção e que a Comissão suporta, além das suas próprias
despesas, as demais despesas efectuadas pela recorrente, em conformidade com o seu pedido.
Pelos fundamentos expostos,
O TRIBUNAL GERAL (Quarta Secção)
decide:
1)
A Decisão C (2008) 3600 da Comissão, de 10 de Julho de 2008, no processo COMP/E‑1/39097, é anulada.
2)
A Richemont International SA suportará, além das suas próprias despesas, as efectuadas pela Confédération européenne des associations
d’horlogers‑réparateurs (CEAHR), devido à intervenção.
3)
A Comissão Europeia suportará, além das suas próprias despesas, as demais despesas efectuadas pela CEAHR.
Czúcz
Labucka
O’Higgins
Proferido em audiência pública no Luxemburgo, em 15 de Dezembro de 2010.
Assinaturas
Índice
Factos na origem do litígio
Tramitação processual e pedidos das partes
Questão de direito
1. Quanto à dimensão do mercado em causa na denúncia e a sua importância económica
Argumentos das partes
Apreciação do Tribunal Geral
2. Quanto à definição do mercado relevante
Argumentos das partes
Apreciação do Tribunal Geral
Quanto à primeira acusação relativa à substituição errada do conceito de «relógios que vale a pena reparar» pelo de «relógios
de luxo ou de prestígio»
Quanto à segunda acusação, relativa à falta de um exame separado do mercado dos serviços de reparação e manutenção dos relógios
e do mercado das peças sobressalentes
– Quanto ao exame do mercado das peças sobressalentes
– Quanto ao exame relativo ao mercado dos serviços de reparação e manutenção
3. Quanto à violação do artigo 81.° CE
Argumentos das partes
Apreciação do Tribunal Geral
4. Quanto à violação do artigo 82.° CE
Argumentos das partes
Apreciação do Tribunal Geral
5. Quanto à apreciação de um interesse comunitário suficiente para prosseguir a investigação
Argumentos das partes
Apreciação do Tribunal Geral
Quanto às despesas
*
Língua do processo: inglês. | [
"Acordos, decisões e práticas concertadas",
"Abuso de posição dominante",
"Decisão de rejeição de uma denúncia",
"Recusa dos fabricantes de relógios suíços em fornecerem peças sobressalentes aos reparadores de relógios independentes",
"Interesse comunitário",
"Mercado pertinente",
"Mercado primário e mercado de assistência",
"Dever de fundamentação",
"Erro manifesto de apreciação"
] |
62013CJ0543 | it | La domanda di pronuncia pregiudiziale verte sull’interpretazione dell’articolo 27 del regolamento (CEE) n. 1408/71 del Consiglio, del 14 giugno 1971, relativo all’applicazione dei regimi di sicurezza sociale ai lavoratori subordinati, ai lavoratori autonomi e ai loro familiari che si spostano all’interno della Comunità, nella sua versione modificata ed aggiornata dal regolamento (CE) n. 118/97 del Consiglio, del 2 dicembre 1996 (
GU 1997, L 28, pag. 1
), come modificato dal regolamento (CE) n. 1992/2006 del Parlamento europeo e del Consiglio, del 18 dicembre 2006 (
GU L 392, pag. 1
; in prosieguo: il «regolamento n. 1408/71»), nonché dell’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b), del regolamento medesimo.
Tale domanda è stata presentata nell’ambito di un procedimento in cui sono opposti il Raad van Bestuur van de Sociale verzekeringsbank (consiglio di amministrazione della cassa della previdenza sociale; in prosieguo: lo «SVB») e la sig.ra Fischer‑Lintjens, in merito alla revoca – da parte del College voor zorgverzekeringen (Consiglio per le assicurazioni malattia; in prosieguo: il «CVZ»), ente le cui competenze sono ormai esercitate dallo SVB, di una dichiarazione intesa a provare che la sig.ra Fischer‑Lintjens non era tenuta a sottoscrivere un’assicurazione malattia neerlandese e che, pertanto, non era dovuta da parte sua alcuna contribuzione (in prosieguo: la «dichiarazione di non assicurazione»).
Contesto normativo
Diritto dell’Unione
L’articolo 27 del regolamento n. 1408/71 è ubicato nel suo Titolo III, intitolato «Disposizioni specifiche alle varie categorie di prestazioni», nel capitolo 1, a sua volta intitolato «Malattia e maternità». Detto articolo 27, intitolato «Pensioni o rendite dovute secondo la legislazione di più Stati membri, quando esiste un diritto alle prestazioni nello Stato di residenza», così dispone:
«Il titolare di pensioni o di rendite dovute secondo le legislazioni di due o più Stati membri, tra cui quella dello Stato membro nel cui territorio egli risiede, che abbia diritto alle prestazioni secondo la legislazione di quest’ultimo Stato membro, tenuto conto eventualmente delle disposizioni dell’articolo 18 e dell’allegato VI, nonché i suoi familiari, ottengono tali prestazioni dall’istituzione del luogo di residenza e a carico di questa stessa istituzione, come se l’interessato fosse titolare di una pensione o di una rendita dovuta in virtù della sola legislazione di quest’ultimo Stato membro».
L’articolo 28 di detto regolamento, che si trova nel medesimo capitolo 1, ed è intitolato «Pensioni o rendite dovute secondo la legislazione di un solo Stato o di più Stati, quando non esiste un diritto alle prestazioni nello Stato di residenza», prevede le norme relative al servizio e agli oneri delle prestazioni, applicabili al titolare di una pensione o rendita dovuta in virtù della legislazione di uno Stato membro oppure di pensioni o di rendite dovute in virtù delle legislazioni di due o più Stati membri, che non ha diritto alle prestazioni in base alla legislazione dello Stato membro nel cui territorio risiede, ma beneficia di tali prestazioni per sé e per i suoi familiari, purché, in virtù della legislazione dello Stato membro o di almeno uno degli Stati membri competenti in materia di pensioni, egli avesse diritto a dette prestazioni qualora risiedesse nel territorio dello Stato in questione.
L’articolo 84 bis del regolamento medesimo, intitolato «Rapporti tra le istituzioni e le persone cui si applica il presente regolamento», così recita:
«1. Le istituzioni e le persone cui si applica il presente regolamento hanno un obbligo reciproco di informazione e di cooperazione per garantire la corretta applicazione del presente regolamento.
Le istituzioni, secondo il principio di buona amministrazione, rispondono a tutte le domande entro un termine ragionevole e comunicano in proposito alle persone interessate qualsiasi informazione necessaria per far valere i diritti loro conferiti dal presente regolamento.
Le persone interessate hanno l’obbligo di informare quanto prima le istituzioni dello Stato competente e dello Stato di residenza in merito ad ogni cambiamento nella loro situazione personale o familiare che incida sui loro diritti alle prestazioni previste dal presente regolamento.
2. La mancata osservanza dell’obbligo di informazione di cui al paragrafo 1, terzo comma, può formare oggetto di misure proporzionate conformemente al diritto nazionale. Tuttavia, tali misure devono essere equivalenti a quelle applicabili a situazioni analoghe che dipendono dall’ordinamento giuridico interno e non devono nella pratica rendere impossibile o eccessivamente difficile l’esercizio dei diritti conferiti agli interessati dal presente regolamento.
(...)».
L’allegato VI del medesimo regolamento, intitolato «Modalità particolari d’applicazione delle legislazioni di taluni Stati membri», comprende una rubrica R, nella quale il punto 1, a sua volta intitolato «Assicurazione malattia», alle lettere a) e b), prevede quanto segue:
«a)
Per quanto concerne il diritto alle prestazioni in natura ai sensi della legislazione olandese, come beneficiario delle prestazioni in natura ai fini dell’applicazione dei capitoli 1 e 4 del titolo III del presente regolamento, si intende:
i)
la persona che, ai sensi dell’articolo 2 della legge sull’assicurazione malattia [(Zorgverzekeringswet; in prosieguo: la “Zvw”)], è obbligata ad assicurarsi presso un ente di assicurazione malattia,
(...)
b)
La persona di cui alla lettera a), punto i), deve, conformemente alle disposizioni della [Zvw], assicurarsi presso un ente di assicurazione malattia (…)».
Normativa neerlandese
La legge recante sistema generale delle pensioni di vecchiaia
L’articolo 14, paragrafo 1, della legge generale sulla vecchiaia (Algemene ouderdomswet; in prosieguo: l’«AOW»), prevede quanto segue:
«La pensione di vecchiaia e un aumento della pensione di vecchiata sono concessi su domanda dalla Sociale verzekeringsbank».
A termini dell’articolo 16 dell’AOW:
«1. La pensione di vecchiaia decorre dal primo giorno del mese nel corso del quale l’interessato soddisfa le condizioni previste per il diritto alla pensione di vecchiaia.
2. In deroga al disposto del paragrafo 1, una pensione di vecchiaia non può decorrere prima di un anno dal primo giorno del mese in cui è stata presentata la domanda o in cui la concessione ha avuto luogo d’ufficio. Per casi speciali la Sociale verzekeringsbank può derogare a quanto sopra disposto».
La legge per l’assicurazione relativa alle spese mediche straordinarie
L’articolo 5, paragrafi 1 e 4, della legge generale per l’assicurazione relativa alle spese mediche straordinarie (Algemene wet bijzondere ziektekosten; in prosieguo: l’«AWBZ») prevede quanto segue:
«1. Sono assicurati ai sensi delle presenti disposizioni coloro che:
a.
siano residenti, o
b.
non siano residenti, ma siano soggetti all’imposta sui redditi di lavoro per le prestazioni di lavoro dipendente svolte nei Paesi Bassi.
(...)
4. In deroga al paragrafo 1, la categoria degli assicurati può essere estesa o limitata con o in forza di una disposizione amministrativa generale».
L’articolo 5 quater dell’AWBZ così recita:
«La Sociale verzekeringsbank determina d’ufficio e, se del caso, su domanda, se una persona fisica soddisfa i requisiti fissati dagli articoli 5 o 5 b o in forza di tali articoli per essere assicurata ai sensi di detta legge».
Decreto del 1999 che estende e limita la categoria delle persone assicurate a titolo previdenziale
L’articolo 21, paragrafi 1 e 6, del decreto del 1999 che estende e limita la categoria delle persone assicurate a titolo previdenziale (Besluit uitbreiding en beperking kring verzekerden volksverzekeringen 1999; in prosieguo: il «KB 746») cosà recita:
«1. Non è assicurata in forza dell’[AWBZ] una persona che sia residente nei Paesi Bassi ma che, in applicazione di un regolamento del Consiglio delle Comunità europee o di una convenzione sulla previdenza sociale stipulata dai Paesi Bassi con uno o più altri Stati, può far valere nei Paesi Bassi il diritto a prestazioni ad essa in linea di principio concesse a carico di un altro Stato membro dell’Unione europea o di uno Stato parte alla convenzione sullo Spazio economico europeo o di uno Stato con cui i Paesi Bassi hanno stipulato una convenzione sulla previdenza sociale.
(...)
6. Su domanda della persona di cui al primo, secondo, terzo o quarto paragrafo, la Sociale verzekeringsbank rilascia una dichiarazione che detta persona non è assicurata».
La legge sull’assicurazione malattia
L’articolo 2, paragrafo 1, della Zvw così dispone:
«La persona assicurata per legge in forza dell’AWBZ e della normativa su essa fondata, è tenuta ad stipulare o a far stipulare un’assicurazione malattia contro i rischi di cui all’articolo 10».
L’articolo 3, paragrafo 1, della Zvw, recita quanto segue:
«Un ente di assicurazione malattie è obbligato a stipulare un’assicurazione malattie con o a favore di ogni soggetto rientrante nel regime di assicurazione obbligatoria che risieda nel suo territorio o che risieda all’estero che ne faccia richiesta».
L’articolo 5, paragrafi 1 e 5, della Zvw, stabilisce:
«1. L’assicurazione malattia decorre dal giorno in cui l’ente di assicurazione ha ricevuto la domanda di cui all’articolo 3, paragrafo 1 (…)
(...)
5. L’assicurazione malattia ha efficacia retroattiva, eventualmente in deroga all’articolo 925, paragrafo 1, del libro 7 del codice civile:
a.
se ha inizio entro quattro mesi dal sorgere dell’obbligo di assicurazione, sino al giorno in cui detto obbligo è sorto.
(...)».
Procedimento principale e questioni pregiudiziali
La sig.ra Fischer‑Lintjens ha risieduto nei Paesi Bassi dal 1
o
dicembre 1934, data della sua nascita, fino al 1
o
settembre 1970. Successivamente, ha risieduto in Germania fino al 1
o
maggio 2006, data del suo ritorno ai Paesi Bassi, ove risiede nuovamente a partire da allora.
Con decorrenza dall’ottobre 2004, la sig.ra Fischer‑Lintjens ha percepito una pensione di reversibilità della competente istituzione tedesca. In seguito al trasferimento, nel 2006, dalla Germania ai Paesi Bassi, la signora si è iscritta presso l’ente di assicurazione malattia neerlandese CZ (in prosieguo: il «CZ»), con il modulo E 121, e dal 1
o
giugno 2006, in forza dell’articolo 28 del regolamento n. 1408/71, ha potuto conseguire, nei Paesi Bassi, prestazioni il cui onere è stato posto a carico della competente istituzione tedesca. La sig.ra Fischer‑Lintjens ha versato premi in Germania per la propria assicurazione malattia.
Il 20 ottobre 2006, la sig.ra Fischer‑Lintjens ha ottenuto dal CVZ la dichiarazione di non assicurazione quanto all’AWBZ, intesa a provare all’autorità neerlandese di riscossione dei premi che nei Paesi Bassi non era dovuto alcun premio. La sig.ra Fischer‑Lintjens ha indicato, nel formulario che ha dovuto compilare per ricevere tale dichiarazione, di non percepire pensioni né prestazioni in forza della normativa neerlandese, bensì una pensione ai sensi della normativa tedesca.
Detta dichiarazione indicava la validità di tale affermazione, salvo modifiche delle circostanze, dal 1
o
giugno 2006 al 31 dicembre 2010.
Benché la sig.ra Fischer‑Lintjens abbia raggiunto i 65 anni di età, cui consegue il diritto, nei Paesi Bassi, a ricevere una pensione a partire dal 1
o
dicembre 1999 ai sensi dell’AOW, ella ha chiesto tale pensione solo nel maggio 2007. Secondo il giudice del rinvio, la sig.ra Fischer‑Lintjens avrebbe erroneamente ritenuto, precedentemente alla presentazione della sua domanda, di non avervi diritto.
Con decisione dell’8 novembre 2007, modificata il 24 aprile 2008, l’SVB ha accordato e versato alla sig.ra Fischer‑Lintjens, conformemente all’articolo 16, paragrafo 2, dell’AOW, una pensione con efficacia retroattiva di un anno a partire dalla data del primo giorno del mese nel corso del quale è stata presentata la domanda, vale a dire dal 1
o
maggio 2006.
La sig.ra Fischer‑Lintjens non ha comunicato né al CZ, né al CVZ, né all’ente assicurativo tedesco tale modifica della sua situazione fino all’ottobre 2010.
Il 21 ottobre 2010, la sig.ra Fischer‑Lintjens ha compilato un formulario, inviato al CVZ nel contesto della sua domanda di proroga della dichiarazione di non assicurazione, ed ha ivi dichiarato di ricevere una pensione di vecchiaia ai sensi dell’AOW dal 1
o
maggio 2006.
Con decisione del 2 novembre 2010, il CVZ ha fatto sapere alla sig.ra Fischer‑Lintjens che era vincolata da un obbligo di assicurazione ai sensi dell’AWBZ e della Zvw e che doveva, di conseguenza, provvedere al versamento di premi nei Paesi Bassi, dato che non si trovava più in una delle situazioni previste dall’articolo 21, paragrafo 1, del KB 746 ed era, quindi, vincolata da un obbligo di assicurazione a far data dal giugno 2006. Il CVZ ha, pertanto, revocato la dichiarazione di non assicurazione della sig.ra Fischer‑Lintjens (in prosieguo: la «decisione di revoca») e il CZ ha risolto il suo contratto di assicurazione. Tale revoca e tale risoluzione avevano efficacia retroattiva a far data al 1
o
giugno 2006.
L’ente assicurativo tedesco ha quindi restituito un importo dei premi superiore a EUR 5000, importo che la sig.ra Fischer‑Lintjens aveva corrisposto in Germania dal 1
o
giugno 2006.
Il CZ ha quindi chiesto alla sig.ra Fischer‑Lintjens il pagamento delle spese sanitarie rimborsate a tale ente tedesco, per un totale di oltre EUR 11000. Secondo il CVZ, in forza dell’articolo 5, paragrafo 5, della Zvw, l’assicurazione malattia può decorrere retroattivamente solo se è sottoscritta nei quattro mesi successivi all’insorgenza dell’obbligo di assicurazione. La sig.ra Fischer‑Lintjens stessa doveva, pertanto, adempiere le spese sanitarie rimborsate a tale ente tedesco per il periodo durante il quale non era assicurata, vale a dire tra il mese di giugno 2006 e il 1
o
luglio 2010, ove quest’ultima data è quella in cui la sig.ra Fischer‑Lintjens è divenuta titolare di un’assicurazione malattia neerlandese.
Il 7 dicembre 2010, quest’ultima ha inviato al CVZ un reclamo contro la decisione di revoca.
A partire dal 15 marzo 2011, la SVB è divenuto il soggetto competente a concedere l’esenzione dall’obbligo di assicurazione AWBZ e a rilasciare la dichiarazione di non assicurazione. Le dichiarazioni rilasciate precedentemente a tale data dal CVZ sono considerate come rilasciate dall’SVB.
Con decisione del 21 aprile 2011, l’SVB ha dichiarato infondato il reclamo della sig.ra Fischer‑Lintjens avverso la decisione di revoca. Con decisione del Rechtbank Roermond (Tribunale di Roermond) del 17 gennaio 2012, il ricorso della sig.ra Fischer‑Lintjens avverso tale decisione è stato accolto. Secondo tale giudice, la dichiarazione di non assicurazione rilasciata alla sig.ra Fischer‑Lintjens era destinata a produrre effetti giuridici non eliminabili con la revoca della stessa.
L’SVB ha interposto appello avverso tale decisione dinanzi al Centrale Raad van Beroep (Tribunale centrale del contenzioso amministrativo), facendo valere che la dichiarazione di non assicurazione era un atto di natura meramente dichiarativa, al pari del formulario E 121. Secondo l’SVB, non può trarsi alcuna conseguenza giuridica, derogatoria rispetto a quelle risultanti dall’applicazione del regolamento n. 1408/71, dalla normativa nazionale.
Secondo il giudice del rinvio, l’SVB era competente a revocare con efficacia retroattiva la dichiarazione di non assicurazione, ma, provvedendo a tale revoca, l’SVB non aveva tenuto nel debito conto gli interessi della sig.ra Fischer‑Lintjens. Detto giudice ritiene che discenda, segnatamente, dal principio di certezza del diritto, che l’effettiva facoltà di accordare le pensioni e di assumere l’onere delle prestazioni in natura sorga soltanto dalla data della decisione di concessione della pensione domandata, in forza della quale si stabilisce che l’interessato ha effettivamente diritto alla pensione medesima. Per questo motivo, detto giudice si chiede in quale momento la pensione di cui al procedimento principale sia effettivamente «dovuta», ai sensi dell’articolo 27 del menzionato regolamento, alla sig.ra Fischer‑Lintjens, in quanto, a suo avviso, se il suddetto articolo trova applicazione con efficacia retroattiva, ciò condurrà, in linea di principio, al sorgere di diverse conseguenze giuridiche con efficacia retroattiva, fra cui, nel caso di specie, quella dell’obbligo di disporre di un’assicurazione malattia neerlandese.
In tali circostanze, il Centrale Raad van Beroep ha deciso di sospendere il procedimento e di sottoporre alla Corte le questioni pregiudiziali seguenti:
«1)
Se la nozione di [pensioni o di rendite] “dovute”, ai sensi degli articoli 27 e seguenti del regolamento (…) n. 1408/71, debba essere interpretata nel senso che, ai fini della determinazione del momento dal quale è dovuta una pensione o una rendita, sia determinante la data in cui è stata adottata una decisione di concessione, dopo la quale la pensione è stata pagata, oppure la data dalla quale ha effetto la pensione concessa con efficacia retroattiva.
2)
Qualora con la nozione di [pensioni o di rendite] “dovute” si intenda la data dalla quale ha effetto la pensione concessa con efficacia retroattiva:
se sia con ciò compatibile che il titolare della pensione, che rientra nell’ambito di applicazione dell’articolo 27 del regolamento (...) n. 1408/71, in forza del diritto olandese non può assicurarsi con la medesima efficacia retroattiva per l’assicurazione malattie».
Sulle questioni pregiudiziali
Occorre, anzitutto, rilevare che le questioni sono poste nelle circostanze particolari del procedimento principale in cui, da una parte, alla sig.ra Fischer‑Lintjens è stata concessa una pensione neerlandese nel mese di novembre 2007, con efficacia retroattiva a far data dal 1
o
maggio 2006, e, dall’altra, la sig.ra Fischer‑Lintjens, con la dichiarazione di non assicurazione del 20 ottobre 2006, ha potuto provare all’ente di assicurazione malattia neerlandese preposto alla riscossione dei premi di non essere tenuta all’obbligo derivante dall’articolo 2, paragrafo 1, della Zvw, letto in combinato disposto con l’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettera a), del regolamento n. 1408/71, di sottoscrivere un’assicurazione obbligatoria neerlandese, ove essa ricadeva nell’ambito di applicazione dell’articolo 28 di detto regolamento e aveva pertanto diritto alle prestazioni sanitarie nei Paesi Bassi a carico dell’ente tedesco competente. Tale dichiarazione di non assicurazione le è stata tuttavia revocata il 2 novembre 2010 con efficacia retroattiva a far data dal 1
o
giugno 2006.
In tale contesto, occorre ricordare che i titolari di pensioni ai sensi delle normative di due o più Stati membri, tra cui quella dei Paesi bassi, in cui risiedono, devono, ai sensi dell’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b), di detto regolamento, per aver diritto alle prestazioni sanitarie a carico dell’ente competente neerlandese ai sensi della normativa di quest’ultimo Stato membro ai sensi dell’articolo 27 dello stesso regolamento, essere assicurati presso un ente previdenziale ai sensi dell’articolo 2 della Zvw. È pacifico che, ai sensi dell’articolo 5, paragrafi 1 e 5, della Zvw, tale assicurazione possa avere efficacia retroattiva solo se è sottoscritta nei quattro mesi successivi all’insorgenza dell’obbligo di assicurazione.
Secondo il giudice del rinvio, occorre pertanto determinare la data in cui la sig.ra Fischer‑Lintjens ha avuto diritto, nei Paesi Bassi, a tali prestazioni a carico del competente ente neerlandese, che corrisponde alla data in cui la situazione della sig.ra Fischer‑Lintjens ha cessato di essere disciplinata dall’articolo 28 del regolamento n. 1408/71, per ricadere nell’articolo 27 dello stesso regolamento. Tuttavia, detto giudice precisa che, indipendentemente da quale sia tale data, l’applicazione degli articoli 2 e 5, paragrafo 5, della Zvw potrebbe privare la sig.ra Fischer‑Lintjens di un’assicurazione malattia per un periodo determinato, in quanto tali disposizioni ostino alla sottoscrizione di tale assicurazione con efficacia retroattiva in circostanze come quelle che caratterizzano la situazione della sig.ra Fischer‑Lintjens. Detto giudice indica, ciononostante, che può ritenersi che l’interruzione dell’assicurazione malattia della sig.ra Fischer‑Lintjens durante il periodo compreso tra l’8 novembre 2007, data del primo versamento nei suoi confronti della pensione neerlandese, e il 1
o
luglio 2010, data di affiliazione della sig.ra Fischer‑Lintjens a un’assicurazione malattia neerlandese, sia unicamente imputabile alla tardiva affiliazione di quest’ultima a un ente assicuratore neerlandese. Unicamente la sig.ra Fischer‑Lintjens dovrebbe, pertanto, sopportare il danno che ne consegue.
Pertanto, con le sue questioni, che occorre esaminare congiuntamente, il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se l’articolo 27 del regolamento n. 1408/71, in combinato disposto con l’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b) del regolamento medesimo, debba essere interpretato nel senso che osta, in circostanze come quelle oggetto del procedimento principale, alla normativa di uno Stato membro che non consente al beneficiario di una pensione, concessa da tale Stato membro con efficacia retroattiva di un anno, di affiliarsi a un’assicurazione malattia obbligatoria con la medesima efficacia retroattiva.
Occorre quindi determinare a partire da quale data, in circostanze come quelle oggetto del procedimento principale, i Paesi Bassi siano divenuti competenti, in forza di detto articolo 27 del regolamento n. 1408/71, nei confronti di un soggetto titolare di pensioni quale la sig.ra Fischer‑Lintjens.
Al riguardo, le disposizioni contenute in detto regolamento che determinano la legislazione applicabile costituiscono un sistema di norme di conflitto la cui completezza ha l’effetto di privare i legislatori nazionali del potere di determinare la portata e le condizioni di applicazione della propria normativa nazionale in materia, quanto alle persone che ne risultano assoggettate e quanto al territorio nel quale le disposizioni nazionali producono i propri effetti (v., segnatamente, sentenza van Delft e a., C‑345/09,
EU:C:2010:610
, punto 51 e la giurisprudenza ivi richiamata).
Siccome le norme di conflitto previste dal regolamento n. 1408/71 s’impongono dunque imperativamente agli Stati membri, la Corte ha già avuto modo di affermare che a maggior ragione non può ammettersi che gli assicurati compresi nell’ambito di applicazione di dette norme possano osteggiarne gli effetti disponendo della scelta di sottrarsi ad esse. Infatti, l’applicazione del sistema di norme di conflitto introdotto da detto regolamento dipende solo dalla situazione obiettiva in cui si trova il lavoratore interessato (v., in tal senso, sentenza van Delft e a., C‑345/09,
EU:C:2010:610
, punto 52 e la giurisprudenza ivi richiamata).
Occorre parimenti ricordare che, secondo costante giurisprudenza della Corte, le disposizioni di detto regolamento che stabiliscono la normativa applicabile sono intese non solo ad evitare la simultanea applicazione di più normative nazionali e le complicazioni che possono derivarne, ma anche a far sì che i soggetti rientranti nella sfera di applicazione del regolamento medesimo non restino senza tutela in materia di previdenza sociale per mancanza di una normativa ad essi applicabile (v., in tal senso, sentenza Mulders, C‑548/11,
EU:C:2013:249
, punto 39 e la giurisprudenza ivi richiamata).
Ne deriva che, come rilevato dall’avvocato generale al paragrafo 41 delle sue conclusioni, uno degli obiettivi delle norme di conflitto previste dal regolamento n. 1408/71 è quello di garantire che ciascun iscritto al regime previdenziale rientrante nel suo ambito di applicazione goda di una copertura continua, senza che su tale continuità possano incidere le scelte discrezionali degli individui o delle istituzioni competenti degli Stati membri.
Al riguardo, l’articolo 27 di detto regolamento riguarda la posizione del titolare di pensioni o rendite dovute in virtù delle legislazioni di più Stati membri, tra cui quella dello Stato membro nel cui territorio egli risiede, e che ha diritto alle prestazioni di malattia e maternità in quest’ultimo Stato. Tale articolo, in combinato disposto con l’articolo 28 dello stesso regolamento, è inteso a determinare, da un lato, l’istituzione cui spetta corrispondere, ai titolari di pensioni o rendite, tali prestazioni di malattia e di maternità e, dall’altro, l’istituzione che ne sopporta l’onere (v., in tal senso, sentenza Rundgren, C‑389/99,
EU:C:2001:264
, punti 43 e 44).
Il sistema istituito da tali disposizioni stabilisce quindi un nesso tra la competenza a corrispondere le pensioni o le rendite e l’obbligo di assumere l’onere delle prestazioni in natura, ove tale obbligo risulta pertanto accessorio ad un’effettiva competenza in materia di pensioni. Conseguentemente, l’onere delle prestazioni in natura non può essere attribuito all’istituzione di uno Stato membro che possieda solo una competenza eventuale in materia di pensioni. Ne consegue che l’articolo 27 del regolamento n. 1408/71, al pari del suo articolo 28, ove si riferisca a una pensione o ad una rendita dovute, riguarda una pensione o una rendita effettivamente versate all’interessato (v., in tal senso, sentenza Rundgren, C‑389/99,
EU:C:2001:264
, punto 47).
In tal senso, la pensione neerlandese di un interessato che si trovi in una situazione identica a quella della sig.ra Fischer‑Lintjens deve essere considerata come dovuta, ai sensi dell’articolo 27 del regolamento n. 1408/71, a far data dall’inizio del periodo per il quale tale pensione è stata effettivamente versata a detto interessato, indipendentemente dal momento in cui il diritto a tale pensione sia stato formalmente accertato. Tale pensione, pertanto, è dovuta per tutto questo periodo, anche, eventualmente, nell’ipotesi in cui esso inizi precedentemente alla data della decisione con cui tale pensione è stata concessa.
Nella specie, è pacifico che la pensione oggetto del procedimento principale sia stata effettivamente versata alla sig.ra Fischer‑Lintjens, in forza della normativa neerlandese, per il periodo iniziato il 1
o
maggio 2006. Pertanto, da tale data, essa doveva essere considerata «dovuta», ai sensi dell’articolo 27 del regolamento n. 1408/71, per la concessione delle prestazioni alla sig.ra Fischer‑Lintjens.
Inoltre, come ha rilevato il governo tedesco nelle sue osservazioni scritte, qualsiasi altra interpretazione del termine «dovuta», ai sensi di tale articolo 27, farebbe dipendere l’applicabilità nel tempo della competenza di uno Stato membro in materia di prestazioni dovute in forza di tale regolamento dalla rapidità con la quale le amministrazioni nazionali provvedono a trattare le domande di pensione o di rendita, il che si porrebbe in contrasto di uno degli obiettivi perseguiti da tale regolamento, che, come la Corte ha già avuto modo di statuire al precedente punto 40, è quello di garantire che ciascun iscritto al regime previdenziale rientrante nell’ambito di applicazione del regolamento medesimo goda di una copertura continua.
Risulta peraltro dagli atti versati alla Corte, che non sono contestati, che, a seguito della revoca retroattiva della dichiarazione di non assicurazione, la sig.ra Fischer‑Lintjens non disponeva più di un’assicurazione malattia per il periodo compreso tra il mese di giugno 2006 e il 1
o
luglio 2010, mentre aveva previamente versato premi per l’assicurazione salute in Germania per tale periodo che, in ragione della decisione di revoca, le sono stati successivamente restituiti.
A tal riguardo, il governo neerlandese chiarisce nelle sue osservazioni scritte che qualsivoglia efficacia retroattiva dell’assicurazione malattia neerlandese è, in linea di principio, esclusa dalla normativa neerlandese oggetto del procedimento principale in considerazione dell’oggetto, proprio delle assicurazioni, di garantire danni futuri che non sono realizzati alla data della sottoscrizione e della finalità di incitare gli interessati, tenuti a sottoscrivere un contratto di assicurazione di diritto neerlandese, a provvedere il più rapidamente possibile. Una tale assenza di efficacia retroattiva garantirebbe la solidarietà, che è alla base del regime dell’assicurazione malattia, e preverrebbe gli abusi. Tuttavia, nonostante tale principio generale di esclusione, il legislatore neerlandese avrebbe previsto un’eccezione limitata, in forza della quale, ove l’assicurazione malattia inizi a decorrere entro un termine di quattro mesi dall’insorgere dell’obbligo assicurativo, tale assicurazione possiede un’efficacia retroattiva sino al giorno in cui tale obbligo è sorto. Tale efficacia, ove si applicasse – il che non potrebbe verificarsi nel procedimento principale, dato che l’obbligo assicurativo della sig.ra Fischer‑Lintjens è sorto il 1
o
maggio 2006 – sarebbe pertanto limitata a quattro mesi.
Certo, può risultare legittimo per uno Stato membro limitare la possibilità di sottoscrivere, con efficacia retroattiva, un’assicurazione malattia al fine di incoraggiare le persone tenute a sottoscrivere tale assicurazione a farlo al più presto. In tal senso, la Corte ha già avuto modo di statuire che un siffatto obbligo di pagamento dei contributi sulla base dell’esistenza di un diritto alle prestazioni, anche senza beneficiare effettivamente di tali prestazioni, è inerente al principio di solidarietà realizzato dai regimi previdenziali nazionali, considerato che, qualora un obbligo del genere non sussistesse, gli interessati potrebbero essere inclini ad attendere la concretizzazione del rischio prima di contribuire al finanziamento di detto regime (v., in tal senso, sentenza van Delft e a., C‑345/09,
EU:C:2010:610
, punto 75).
Tuttavia, i requisiti di affiliazione ai sistemi previdenziali degli Stati membri, la cui disciplina ricade nella competenza di questi ultimi, devono rispettare il diritto dell’Unione e ad essi non può conseguire l’esclusione dalla sfera di applicazione di una normativa nazionale, come quella oggetto del procedimento principale, delle persone alle quali, in forza del regolamento n. 1408/71, detta normativa può essere applicata (v., in tal senso, sentenze Kits van Heijningen, C‑2/89,
EU:C:1990:183
, punto 20, nonché Salemink, C‑347/10,
EU:C:2012:17
, punti da 38 a 40).
Orbene, occorre osservare, come rilevato, in sostanza, dall’avvocato generale ai paragrafi 53 e 54 delle sue conclusioni, che una normativa nazionale come quella oggetto del procedimento principale comporta che una persona alla quale sia concesso dalle autorità dello Stato membro di residenza, in forza dell’articolo 27 di detto regolamento, il versamento di una pensione con efficacia retroattiva di più di quattro mesi dalla data della decisione relativa alla sua concessione, si trovi poi nell’impossibilità di adempiere i suoi obblighi di legge e di sottoscrivere, in tale Stato membro, un’assicurazione malattia entro un termine che gli consenta di beneficiare di un’efficacia retroattiva superiore a quattro mesi, mentre beneficiava sino a quel momento dell’accollo delle sue prestazioni sanitarie da parte dell’ente competente di un altro Stato membro.
In tal senso, nella specie, è pacifico che, anche se la sig.ra Fischer‑Lintjens avesse informato gli enti olandesi competenti del fatto che riceveva una pensione tedesca, l’8 novembre 2007, data di adozione della decisione dell’SVB che accertava il suo diritto a una pensione nei Paesi Bassi con efficacia retroattiva a far data dal 1
o
maggio 2006, non avrebbe potuto, in ragione della limitazione contenuta nell’articolo 5, paragrafo 5, della Zvw, affiliarsi a un’assicurazione malattia obbligatoria a far data dal 1
o
maggio 2006. Nel contesto di cui al procedimento principale, risulta che alla sig.ra Fischer‑Lintjens sarebbe stato pertanto comunque impossibile evitare un periodo di interruzione di tale assicurazione.
Orbene, conformemente alla giurisprudenza rammentata supra, al punto 39, un assicurato, quale la sig.ra Fischer‑Lintjens, che rientra nella sfera di applicazione del regolamento n. 1408/71, non può essere privato della tutela in materia di previdenza sociale per mancanza di una normativa ad esso applicabile (v., per analogia, sentenza Kuusijärvi, C‑275/96,
EU:C:1998:279
, punto 28).
Ne deriva – come rilevato dall’avvocato generale ai paragrafi 55 e 56 delle sue conclusioni – che la limitazione posta dalle disposizioni di una normativa nazionale come quella oggetto del procedimento principale, da cui consegue che una persona che si trovi in una situazione identica a quella della sig.ra Fischer‑Lintjens non è in grado di adempiere gli obblighi ad essa incombenti in forza dell’articolo 27 del regolamento n. 1408/71 e dell’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b), di detto regolamento, pregiudica l’effetto utile del sistema di norme di conflitto introdotto dallo stesso regolamento e degli obblighi incombenti agli assicurati sociali in virtù del regolamento medesimo. In particolare, l’effetto utile di tale sistema, che si impone in termini cogenti sia agli Stati membri sia agli interessati, non può essere garantito se detti Stati, mediante le loro normative nazionali, possono privare un interessato, quale la sig.ra Fischer‑Lintjens, della possibilità di adempiere appieno gli obblighi che ad esso incombono in forza del regolamento medesimo.
Al riguardo, non può accogliersi l’argomento del governo neerlandese, secondo il quale l’interruzione dell’assicurazione malattia della sig.ra Fischer‑Lintjens, in particolare per il periodo compreso tra il mese di novembre 2007 e quello di luglio 2010, deriverebbe unicamente dal fatto che essa non ha informato l’ente neerlandese competente del cambiamento quanto ai suoi diritti a pensione.
Certo, l’articolo 84 bis, paragrafo 1, del regolamento n. 1408/71, prevede un obbligo reciproco di informazione e di cooperazione tra gli enti competenti e i soggetti la cui situazione è disciplinata dal tale regolamento. Infatti, se tali soggetti sono tenuti a informare detti enti entro un breve termine di ogni cambiamento nella loro situazione personale o familiare che incida sul loro diritto a prestazioni ai sensi di tale regolamento, gli enti sono obbligati a fornire, rispondendo alle domande di detti soggetti relative al medesimo regolamento, ogni informazione richiesta ai fini dell’esercizio dei diritti ad essi conferiti in forza del regolamento n. 1408/71.
Tale informazione potrebbe includere, eventualmente, dati sufficienti per consentire a una persona, in circostanze come quelle oggetto del procedimento principale, di comprendere che era assoggettata all’obbligo di sottoscrivere un’assicurazione malattia nei Paesi Bassi.
Tuttavia, occorre rilevare che, ai sensi dell’articolo 84 bis, paragrafo 2, dello stesso regolamento, la mancata osservanza dell’obbligo di informazione di cui al paragrafo 1, terzo comma, di detto articolo 84 bis può unicamente comportare l’applicazione di misure proporzionate conformemente al diritto nazionale che devono, da una parte, essere equivalenti a quelle applicabili a situazioni analoghe che dipendono dall’ordinamento giuridico interno e, dall’altra, non rendere in pratica impossibile o eccessivamente difficile l’esercizio dei diritti conferiti agli interessati dal regolamento stesso.
Orbene, ciò non si verificherebbe se l’applicazione di una normativa nazionale dovesse risolversi nel privare un interessato, in una situazione identica a quella della sig.ra Fischer‑Lintjens, di qualsivoglia tutela previdenziale per un periodo determinato, senza che si tenga conto di tutte le circostanze rilevanti, segnatamente quelle relative alla sua situazione personale, quali la sua età, il suo stato di salute e la sua assenza dai Paesi Bassi per un periodo prolungato. Inoltre, assume una particolare importanza il fatto che la sig.ra Fischer‑Lintjens abbia versato contributi, in Germania, nel periodo tra il mese di novembre 2007 e quello di ottobre 2010, a un’assicurazione malattia.
Alla luce di tutte le suesposte considerazioni, occorre rispondere alle questioni poste affermando che l’articolo 27 del regolamento n. 1408/71, in combinato disposto con l’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b) del regolamento medesimo, deve essere interpretato nel senso che la pensione di un beneficiario, in un contesto come quello oggetto del procedimento principale, deve essere considerata come dovuta a far data dall’inizio del periodo per il quale tale pensione è stata effettivamente versata a detto interessato, indipendentemente dalla data in cui il diritto a tale pensione sia stato formalmente accertato e anche, eventualmente, nell’ipotesi in cui esso inizi a decorrere precedentemente alla data della decisione con cui la stessa pensione è stata concessa. Gli articoli 27 e 84 bis del regolamento n. 1408/71, in combinato disposto con l’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b) del regolamento medesimo, vanno interpretati nel senso che ostano, in circostanze come quelle oggetto del procedimento principale, alla normativa di uno Stato membro che non consente al beneficiario di una pensione, concessa da tale Stato membro con efficacia retroattiva di un anno, di affiliarsi a un’assicurazione malattia obbligatoria con la medesima efficacia retroattiva e che si risolve nel privare tale beneficiario di qualsivoglia tutela previdenziale, senza che si tenga conto di tutte le circostanze rilevanti, segnatamente quelle relative alla sua situazione personale.
Sulle spese
Nei confronti delle parti nel procedimento principale la presente causa costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese. Le spese sostenute da altri soggetti per presentare osservazioni alla Corte non possono dar luogo a rifusione.
Per questi motivi, la Corte (Terza Sezione) dichiara:
L’articolo 27 del regolamento (CEE) n. 1408/71 del Consiglio, del 14 giugno 1971, relativo all’applicazione dei regimi di sicurezza sociale ai lavoratori subordinati, ai lavoratori autonomi e ai loro familiari che si spostano all’interno della Comunità, nella sua versione modificata ed aggiornata dal regolamento (CE) n. 118/97 del Consiglio, del 2 dicembre 1996, come modificato dal regolamento (CE) n. 1992/2006 del Parlamento europeo e del Consiglio, del 18 dicembre 2006, in combinato disposto con l’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b) di detto regolamento n. 1408/71, deve essere interpretato nel senso che la pensione di un beneficiario, in un contesto come quello oggetto del procedimento principale, deve essere considerata come dovuta a far data dall’inizio del periodo per il quale tale pensione è stata effettivamente versata a detto interessato, indipendentemente dalla data in cui il diritto a tale pensione sia stato formalmente accertato e anche, eventualmente, nell’ipotesi in cui esso inizi a decorrere precedentemente alla data della decisione con cui la stessa pensione è stata concessa.
Gli articoli 27 e 84 bis del regolamento n. 1408/71, nella sua versione modificata ed aggiornata dal regolamento n. 118/97, come modificato dal regolamento n. 1992/2006, in combinato disposto con l’allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b) di detto regolamento, devono essere interpretati nel senso che ostano, in circostanze come quelle oggetto del procedimento principale, alla normativa di uno Stato membro che non consente al beneficiario di una pensione, concessa da tale Stato membro con efficacia retroattiva di un anno, di affiliarsi a un’assicurazione malattia obbligatoria con la medesima efficacia retroattiva e che si risolve nel privare tale beneficiario di qualsivoglia tutela previdenziale, senza che si tenga conto di tutte le circostanze rilevanti, segnatamente quelle relative alla sua situazione personale.
Firme
(
*1
) Lingua processuale: il neerlandese. | [
"Rinvio pregiudiziale",
"Previdenza sociale dei lavoratori migranti",
"Regolamento (CEE) n. 1408/71",
"Articolo 27",
"Allegato VI, rubrica R, punto 1, lettere a) e b)",
"Nozione di “pensioni o di rendite dovute secondo le legislazioni di due o più Stati membri”",
"Prestazioni in natura",
"Attribuzione retroattiva di una pensione ai sensi della normativa dello Stato membro di residenza",
"Beneficio di prestazioni sanitarie assoggettato al requisito della sottoscrizione di un’assicurazione malattia obbligatoria",
"Dichiarazione di non assicurazione ai sensi della normativa relativa all’assicurazione malattia obbligatoria dello Stato membro di residenza",
"Conseguente assenza di obbligo contributivo in tale Stato membro",
"Revoca retroattiva di tale dichiarazione",
"Impossibilità di affiliarsi retroattivamente a un’assicurazione malattia obbligatoria",
"Interruzione della copertura del rischio di malattia da parte di detta assicurazione",
"Effetto utile del regolamento n. 1408/71"
] |
62002TJ0190 | pl | Skarga mająca za przedmiot wniosek o uchylenie decyzji Komisji o odliczeniu nieobecności skarżącej w pracy pomiędzy 8 a 31
lipca 2000 r. od wymiaru jej corocznego urlopu wypoczynkowego.
Orzeczenie:
Skarga zostaje odrzucona jako niedopuszczalna. Każda ze stron poniesie własne koszty.
Streszczenie
1.
Urzędnicy – Skarga – Akt niekorzystny – Pojęcie
(regulamin pracowniczy, art. 90 i 91)
2.
Urzędnicy – Skarga – Uprzednie zażalenie w drodze administracyjnej – Termin – Prekluzja – Otwarcie postępowania na nowo w
drodze wniosku złożonego w trybie art. 90 ust. 1 regulaminu pracowniczego – Niedopuszczalność
(regulamin pracowniczy, art. 90 i 91) | [
"Urzędnicy",
"Niedopuszczalność"
] |
62001CJ0030 | nl | Bij verzoekschrift neergelegd ter griffie van het Hof op 24 februari 2001, heeft de Commissie van de Europese Gemeenschappen
krachtens artikel 226 EG beroep ingesteld strekkende tot vaststelling dat het Verenigd Koninkrijk van Groot-Brittannië en
Noord-Ierland, door met betrekking tot Gibraltar niet de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen vast te stellen die
nodig zijn om te voldoen aan:
─
richtlijn 67/548/EEG van de Raad van 27 juni 1967 betreffende de aanpassing van de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen
inzake de indeling, de verpakking en het kenmerken van gevaarlijke stoffen (PB L 196, blz. 1), zoals gewijzigd bij richtlijn
97/69/EG van de Commissie van 5 december 1997 (PB L 343, blz. 19);
─
richtlijn 87/18/EEG van de Raad van 18 december 1986 betreffende de onderlinge aanpassing van de wettelijke en bestuursrechtelijke
bepalingen inzake de toepassing van de beginselen van goede laboratoriumpraktijken en het toezicht op de toepassing ervan
voor tests op chemische stoffen (PB 1987, L 15, blz. 29);
─
richtlijn 93/12/EEG van de Raad van 23 maart 1993 betreffende het zwavelgehalte van bepaalde vloeibare brandstoffen (PB L 74,
blz. 81), zoals gewijzigd bij richtlijn 98/70/EG van het Europees Parlement en de Raad van 13 oktober 1998 (PB L 350, blz. 58);
─
richtlijn 79/113/EEG van de Raad van 19 december 1978 betreffende de onderlinge aanpassing van de wetgevingen van de lidstaten
inzake het bepalen van het geluid dat door bouwterreinmachines en bouwterreinmaterieel wordt uitgestraald (PB L 33, blz. 15),
zoals gewijzigd bij richtlijn 85/405/EEG van de Commissie van 11 juli 1985 (PB L 233, blz. 9);
─
richtlijn 84/533/EEG van de Raad van 17 september 1984 betreffende de onderlinge aanpassing van de wetgevingen der lidstaten
inzake het toelaatbare geluidsvermogensniveau van motorcompressoren (PB L 300, blz. 123), zoals gewijzigd bij richtlijn 85/406/EEG
van de Commissie van 11 juli 1985 (PB L 233, blz. 11);
─
richtlijn 84/534/EEG van de Raad van 17 september 1984 betreffende de onderlinge aanpassing van de wetgevingen der lidstaten
inzake het toelaatbare geluidsvermogensniveau van torenkranen (PB L 300, blz. 130), zoals gewijzigd bij richtlijn 87/405/EEG
van de Raad van 25 juni 1987 (PB L 220, blz. 60);
─
richtlijn 84/535/EEG van de Raad van 17 september 1984 betreffende de onderlinge aanpassing van de wetgevingen der lidstaten
inzake het toelaatbare geluidsvermogensniveau van aggregaten voor laswerk (PB L 300, blz. 142), zoals gewijzigd bij richtlijn
85/407/EEG van de Commissie van 11 juli 1985 (PB L 233, blz. 16);
─
richtlijn 84/536/EEG van de Raad van 17 september 1984 betreffende de onderlinge aanpassing van de wetgevingen der lidstaten
inzake het toelaatbare geluidsvermogensniveau van energieaggregaten (PB L 300, blz. 149), zoals gewijzigd bij richtlijn 85/408/EEG
van de Commissie van 11 juli 1985 (PB L 233, blz. 18);
─
richtlijn 84/537/EEG van de Raad van 17 september 1984 betreffende de onderlinge aanpassing van de wetgevingen der lidstaten
inzake het toelaatbare geluidsvermogensniveau van met de hand bediende betonbrekers en trilhamers voor sloopwerk (PB L 300,
blz.156), zoals gewijzigd bij richtlijn 85/409/EEG van de Commissie van 11 juli 1985 (PB L 233, blz. 20);
─
richtlijn 84/538/EEG van de Raad van 17 september 1984 betreffende de onderlinge aanpassing van de wetgevingen der lidstaten
inzake het toelaatbare geluidsvermogensniveau van gazonmaaimachines (PB L 300, blz.171), zoals gewijzigd bij richtlijn 88/181/EEG
van de Raad van 22 maart 1988 (PB L 81, blz. 71);
─
richtlijn 86/594/EEG van de Raad van 1 december 1986 betreffende het door huishoudelijke apparaten voortgebrachte luchtgeluid
(PB L 344, blz. 24);
─
richtlijn 86/662/EEG van de Raad van 22 december 1986 betreffende de beperking van geluidsemissies van hydraulische graafmachines,
kabelgraafmachines, dozers, laders en graaflaadmachines (PB L 384, blz. 1), zoals gewijzigd bij richtlijn 95/27/EG van het
Europees Parlement en de Raad van 29 juni 1995 (PB L 168, blz. 14);
─
richtlijn 94/62/EG van het Europees Parlement en de Raad van 20 december 1994 betreffende verpakking en verpakkingsafval (PB
L 365, blz. 10), en
─
richtlijn 97/35/EG van de Commissie van 18 juni 1997 houdende tweede aanpassing aan de vooruitgang van de techniek van richtlijn
90/220/EEG van de Raad inzake de doelbewuste introductie van genetisch gemodificeerde organismen in het milieu (PB L 169,
blz. 72),
althans de Commissie niet in kennis te stellen van de vaststelling van deze bepalingen, de krachtens deze richtlijnen op hem
rustende verplichtingen niet is nagekomen.
Bij beschikking van de president van het Hof van 22 juni 2001 is het Koninkrijk Spanje toegelaten tot interventie ter ondersteuning
van de conclusies van de Commissie.
Rechtskader
Algemene bepalingen van gemeenschapsrecht
De artikelen 2 EG en 3, lid 1, EG bepalen het volgende:
Artikel 2
De Gemeenschap heeft tot taak, door het instellen van een gemeenschappelijke markt en een economische en monetaire unie en
door de uitvoering van het gemeenschappelijk beleid of de gemeenschappelijke activiteiten, bedoeld in de artikelen 3 en 4,
het bevorderen van een harmonische, evenwichtige en duurzame ontwikkeling van de economische activiteit binnen de gehele Gemeenschap,
een hoog niveau van werkgelegenheid en van sociale bescherming, de gelijkheid van mannen en vrouwen, een duurzame en niet-inflatoire
groei, een hoge graad van concurrentievermogen en convergentie van economische prestaties, een hoog niveau van bescherming
en verbetering van de kwaliteit van het milieu, een verbetering van de levensstandaard en van de kwaliteit van het bestaan,
de economische en sociale samenhang en de solidariteit tussen de lidstaten.
Artikel 3
1.
Teneinde de in artikel 2 genoemde doelstellingen te bereiken, omvat het optreden van de Gemeenschap onder de voorwaarden en
volgens het tijdschema waarin dit Verdrag voorziet:
a)
het verbod tussen de lidstaten op douanerechten en kwantitatieve beperkingen bij in- en uitvoer van goederen alsmede van alle
overige maatregelen van gelijke werking,
b)
een gemeenschappelijke handelspolitiek,
c)
een interne markt, gekenmerkt door de afschaffing tussen de lidstaten van hinderpalen voor het vrije verkeer van goederen,
personen, diensten en kapitaal,
[...]
Artikel 14, lid 2, EG luidt: De interne markt omvat een ruimte zonder binnengrenzen waarin het vrije verkeer van goederen, personen, diensten en kapitaal
is gewaarborgd volgens de bepalingen van dit Verdrag.
Titel I van het derde deel van het EG-Verdrag draagt het opschrift
Het vrije verkeer van goederen. Deze titel opent met de algemene bepalingen van de artikelen 23 EG en 24 EG en bevat twee hoofdstukken over respectievelijk
De douane-unie (artikelen 25 EG-27 EG) en het
Verbod op kwantitatieve beperkingen tussen de lidstaten (artikelen 28 EG-31 EG).
Artikel 23 EG bepaalt het volgende:
1.
De Gemeenschap is gegrondvest op een douane-unie welke zich uitstrekt over het gehele goederenverkeer en welke zowel het verbod
medebrengt van in- en uitvoerrechten en van alle heffingen van gelijke werking in het verkeer tussen de lidstaten onderling
als de invoering van een gemeenschappelijk douanetarief voor hun betrekkingen met derde landen.
2.
De bepalingen van artikel 25 en van hoofdstuk 2 van deze titel zijn van toepassing op de producten welke van oorsprong zijn
uit de lidstaten alsook op de producten uit derde landen welke zich in de lidstaten in het vrije verkeer bevinden.
Artikel 24 EG luidt: Als zich bevindend in het vrije verkeer in een lidstaat worden beschouwd: de producten uit derde landen waarvoor in genoemde
staat de invoerformaliteiten zijn verricht en de verschuldigde douanerechten en heffingen van gelijke werking zijn voldaan
en waarvoor geen gehele of gedeeltelijke teruggave van die rechten en heffingen is verleend.
Artikel 25 EG, waarnaar artikel 23, lid 2, EG verwijst, verbiedt in- en uitvoerrechten of heffingen van gelijke werking tussen
de lidstaten.
De artikelen 94 EG en 95, lid 1, EG bepalen het volgende:
Artikel 94
De Raad stelt op voorstel van de Commissie en na raadpleging van het Europees Parlement en het Economisch en Sociaal Comité
met eenparigheid van stemmen richtlijnen vast voor de onderlinge aanpassing van de wettelijke en bestuursrechtelijke bepalingen
der lidstaten welke rechtstreeks van invloed zijn op de instelling of de werking van de gemeenschappelijke markt.
Artikel 95
In afwijking van artikel 94 en tenzij in dit Verdrag anders is bepaald, zijn de volgende bepalingen van toepassing voor de
verwezenlijking van de doeleinden van artikel 14. De Raad stelt volgens de procedure van artikel 251 en na raadpleging van
het Economisch en Sociaal Comité de maatregelen vast inzake de onderlinge aanpassing van de wettelijke en bestuursrechtelijke
bepalingen van de lidstaten die de instelling en de werking van de interne markt betreffen.
Artikel 299, lid 4, EG luidt als volgt: De bepalingen van dit Verdrag zijn van toepassing op de Europese grondgebieden welker buitenlandse betrekkingen door een lidstaat
worden behartigd.
De bepalingen van de Akte betreffende de toetreding van het Koninkrijk Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk van
Groot-Brittannië en Noord-Ierland betreffende Gibraltar
De artikelen 28, 29 en 30 van de Akte betreffende de toetredingsvoorwaarden voor het Koninkrijk Denemarken, Ierland en het
Verenigd Koninkrijk van Groot-Brittannië en Noord-Ierland en de aanpassing der Verdragen (PB 1972, L 73, blz. 14; hierna:
Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk), bepalen het volgende:
Artikel 28
De besluiten van de instellingen van de Gemeenschap die betrekking hebben op de producten van bijlage II van het EEG-Verdrag
en op de producten die bij invoer in de Gemeenschap aan een bijzondere regeling zijn onderworpen als gevolg van de tenuitvoerlegging
van het gemeenschappelijk landbouwbeleid, alsmede de besluiten inzake de harmonisatie van de wetgevingen van de lidstaten
betreffende de omzetbelasting zijn niet van toepassing op Gibraltar, tenzij de Raad op voorstel van de Commissie met eenparigheid
van stemmen anders besluit.
Artikel 29
Ten aanzien van de besluiten genoemd in de lijst die voorkomt in bijlage I van deze akte vinden de aanpassingen plaats die
in die bijlage worden omschreven.
Artikel 30
De ingevolge de toetreding noodzakelijke aanpassingen van de in de lijst die voorkomt in bijlage II van deze akte genoemde
besluiten, worden verricht overeenkomstig de in die bijlage vervatte richtsnoeren en volgens de procedure en op de wijze bepaald
in artikel 153.
Punt 4 van bijlage I, deel I,
Douanewetgeving, bij de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk bepaalt:
Verordening (EEG) nr. 1496/68
van de Raad van 27 september 1968 [betreffende de vaststelling van het douanegebied van de Gemeenschap] PB nr. L 238/1 van
28 september 1968Artikel 1 wordt als volgt gelezen:Het douanegebied van de Gemeenschap omvat de volgende gebieden:
─
[...]
─
het grondgebied van het Verenigd Koninkrijk van Groot-Brittannië en Noord-Ierland, alsmede de Kanaal-eilanden en het eiland
Man.
Verordening nr. 1496/68 is ingetrokken bij verordening (EEG) nr. 2151/84 van de Raad van 23 juli 1984 betreffende het douanegebied
van de Gemeenschap (PB L 197, blz. 1), die op haar beurt is ingetrokken bij verordening (EEG) nr. 2913/92 van de Raad van
12 oktober 1992 tot vaststelling van het communautair douanewetboek (PB L 302, blz. 1). Artikel 3 van deze laatste verordening
geeft een definitie van het douanegebied van de Gemeenschap en bevat een bepaling die identiek is aan die welke in het vorige
punt van dit arrest is aangehaald.
Deel VIII van bijlage I bij de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk, met het opschrift
Handelspolitiek, heeft de lijst van landen in bijlage II bij verordening (EEG) nr. 1025/70 van de Raad van 25 mei 1970 houdende de totstandbrenging
van een gemeenschappelijke regeling voor de invoer uit derde landen (PB L 124, blz. 6), zoals gewijzigd bij de verordeningen
(EEG) nrs. 1984/70 van de Raad van 29 september 1970 (PB L 218, blz. 1), 724/71 van de Raad van 30 maart 1971 (PB L 80, blz. 3),
1080/71 van de Raad van 25 mei 1971 (PB L 116, blz. 8), 1429/71 van de Raad van 2 juli 1971 (PB L 151, blz. 8), en 2384/71
van de Raad van 8 november 1971 (PB L 249, blz. 1) (hierna:
verordening nr. 1025/70), vervangen door een nieuwe lijst en Gibraltar daarvan uitgesloten.
Deel VI van bijlage II bij de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk, eveneens met het opschrift
Handelspolitiek, bepaalt met betrekking tot verordening nr. 1025/70 het volgende: Het probleem in verband met de schrapping van Gibraltar uit bijlage II dient zodanig te worden opgelost dat wordt verzekerd
dat Gibraltar met betrekking tot de regeling voor de vrijmaking van de invoer in de Gemeenschap in dezelfde situatie wordt
geplaatst als die waarin het vóór de toetreding verkeerde.
De bepalingen van de Akte van toetreding van het Koninkrijk Spanje en de Portugese Republiek
Artikel 25 van de Akte betreffende de toetredingsvoorwaarden voor het Koninkrijk Spanje en de Portugese Republiek en de aanpassing
van de Verdragen (PB 1985, L 302, blz. 23; hierna:
Akte van toetreding van Spanje en Portugal) bepaalt:
1.
De Verdragen en de besluiten van de Instellingen van de Europese Gemeenschappen zijn van toepassing op de Canarische Eilanden
en op Ceuta en Melilla, onder voorbehoud van de in de leden 2 en 3 en in de andere bepalingen van de onderhavige akte bedoelde
afwijkingen.
2.
De voorwaarden waaronder de bepalingen van het EEG-Verdrag en het EGKS-Verdrag betreffende het vrije verkeer van goederen,
alsmede de besluiten van de Instellingen van de Gemeenschap betreffende de douanewetgeving en de handelspolitiek van toepassing
zijn op de Canarische Eilanden en Ceuta en Melilla, zijn neergelegd in Protocol nr 2.
3.
Onverminderd de specifieke bepalingen van artikel 155, zijn de besluiten van de Instellingen van de Europese Gemeenschappen
betreffende het gemeenschappelijk landbouwbeleid en het gemeenschappelijk visserijbeleid niet van toepassing op de Canarische
Eilanden en Ceuta en Melilla.
[...]
Protocol nr. 2 betreffende de Canarische Eilanden en Ceuta en Melilla, dat als bijlage bij de Akte van Toetreding van Spanje
en Portugal is gevoegd (hierna:
protocol nr. 2), bepaalt het volgende:
Artikel 1
1.
De producten van oorsprong uit de Canarische Eilanden of Ceuta en Melilla, alsmede de producten van herkomst uit derde landen
die op de Canarische Eilanden of in Ceuta en Melilla worden ingevoerd in het kader van de regelingen die aldaar op die producten
van toepassing zijn, worden bij het in het vrije verkeer brengen op het douanegebied van de Gemeenschap niet beschouwd als
goederen die voldoen aan de voorwaarden van de artikelen 9 en 10 van het EEG-Verdrag, noch als goederen in het vrije verkeer
in de zin van het EGKS-Verdrag.
2.
Het douanegebied van de Gemeenschap omvat niet de Canarische Eilanden en Ceuta en Melilla.
3.
Behoudens andersluidende bepalingen in dit Protocol, zijn de besluiten van de Instellingen van de Gemeenschap op het gebied
van de douanewetgeving voor het handelsverkeer met derde landen onder dezelfde voorwaarden van toepassing op het handelsverkeer
tussen het douanegebied van de Gemeenschap enerzijds en de Canarische Eilanden en Ceuta en Melilla anderzijds.
4.
Behoudens andersluidende bepalingen in dit Protocol zijn de autonome of conventionele besluiten van de Instellingen van de
Gemeenschap betreffende de gemeenschappelijke handelspolitiek welke rechtstreeks verband houden met de invoer of de uitvoer
van goederen, niet van toepassing op de Canarische Eilanden en op Ceuta en Melilla.
5.
Behoudens andersluidende bepalingen in de Toetredingsakte, met inbegrip van dit Protocol, past de Gemeenschap in haar handelsverkeer
met de Canarische Eilanden en met Ceuta en Melilla voor de producten die onder bijlage II van het EEG-Verdrag vallen, de algemene
regeling toe welke zij toepast ten aanzien van derde landen.
Artikel 2
1.
Onder voorbehoud van de artikelen 3 en 4 van dit Protocol, geldt voor de producten van oorsprong uit de Canarische Eilanden
en uit Ceuta en Melilla, wanneer zij op het douanegebied van de Gemeenschap in het vrije verkeer worden gebracht, een vrijstelling
van douanerechten onder de voorwaarden neergelegd in de leden 2 en 3.
[...]
Artikel 6
1.
Voor producten van oorsprong uit het douanegebied van de Gemeenschap geldt bij invoer op de Canarische Eilanden of in Ceuta
en Melilla vrijstelling van douanerechten en van heffingen van gelijke werking, onder de voorwaarden neergelegd in de leden
2 en 3.
[...]
De betrokken richtlijnen
De onderhavige zaak heeft betrekking op richtlijnen van de Raad die zijn vastgesteld krachtens artikel 100 EG-Verdrag (thans
artikel 94 EG) dan wel artikel 100 A EG-Verdrag (thans, na wijziging, artikel 95 EG) en op richtlijnen van de Commissie die
zijn vastgesteld uit hoofde van de uitvoerende bevoegdheid die haar door een op genoemde artikelen gebaseerde basisrichtlijn
is toegekend (hierna:
betrokken richtlijnen). Deze richtlijnen omvatten diverse terreinen: chemische producten, normen voor brandstoffen, geluid, verpakkingsafval en
genetisch gemodificeerde organismen. Geen van betrokken richtlijnen bevat een uitdrukkelijke bepaling waarbij Gibraltar van
de toepassing ervan wordt uitgesloten.
De precontentieuze procedure
Van oordeel dat het Verenigd Koninkrijk de betrokken richtlijnen met betrekking tot Gibraltar niet had omgezet, heeft de Commissie
de niet-nakomingsprocedure van artikel 226 EG ingeleid. Na het Verenigd Koninkrijk te hebben aangemaand zijn opmerkingen te
maken, heeft de Commissie op 28 juli 2000 een met redenen omkleed advies uitgebracht waarin zij deze lidstaat verzocht, binnen
een termijn van twee maanden na de kennisgeving ervan de nodige maatregelen te nemen om aan dit advies te voldoen.
Het Verenigd Koninkrijk heeft opgemerkt dat de betrokken richtlijnen in Gibraltar niet hoefden te worden omgezet, omdat zij
de opheffing beogen van de belemmeringen van het goederenverkeer binnen de gemeenschappelijke markt.
In deze omstandigheden heeft de Commissie het onderhavige beroep ingesteld.
Het beroep
Argumenten van partijen
De Commissie, ondersteund door het Koninkrijk Spanje, leidt uit het feit dat Gibraltar een kroonkolonie is waarvan het Verenigd
Koninkrijk de buitenlandse zaken behartigt, af dat de bepalingen van het Verdrag krachtens artikel 299, lid 4, EG op dit grondgebied
van toepassing zijn. Zij is, evenals de Spaanse regering, van mening dat wil er een uitzondering kunnen worden gemaakt op
de regel dat het gemeenschapsrecht op Gibraltar van toepassing is, er sprake moet zijn van een uitdrukkelijke uitsluiting
of afwijking van deze regel.
De Commissie herinnert eraan dat krachtens de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk, een
aantal bepalingen van het Verdrag niet op Gibraltar van toepassing zijn. Deze in de artikelen 28, 29 en 30 van deze akte voorziene
afwijkingen zien niet op de wetgeving die door de Gemeenschappen is vastgesteld krachtens de artikelen 94 EG of 95 EG, betreffende
de aanpassing van de wetgevingen.
Volgens de Commissie, ondersteund door het Koninkrijk Spanje, zijn in de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het
Verenigd Koninkrijk enkel de volgende afwijkingen opgenomen:
─
de besluiten met betrekking tot landbouwproducten en ter zake van de harmonisatie van de wetgevingen betreffende de omzetbelasting
zijn op Gibraltar niet van toepassing krachtens artikel 28 van deze Toetredingsakte, voorzover deze een aanpassing van de
Verdragen vormt;
─
Gibraltar is krachtens artikel 29 van genoemde Toetredingsakte en punt 4 van bijlage I, deel I, daarbij, uitgesloten van de
bepaling met betrekking tot het douanegebied van de Gemeenschap, zoals gedefinieerd in verordening nr. 1496/68;
─
de in verordening nr. 1025/70 voorziene bepalingen met betrekking tot de handelspolitiek zijn krachtens artikel 30 van deze
Toetredingsakte en bijlage II, deel VI, daarbij niet van toepassing op Gibraltar, welke maatregel is uitgevaardigd als een
aanpassing van de handelingen van de instellingen.
De Commissie herinnert er bovendien aan dat de betrokken richtlijnen geen afwijkingen bevatten met betrekking tot hun toepasselijkheid
op Gibraltar.
Volgens een algemeen beginsel dienen uitzonderingen op het gemeenschapsrecht strikt te worden uitgelegd. In het algemeen vindt
het onttrekken van een grondgebied aan de toepasselijkheid van het gemeenschapsrecht plaats door een uitdrukkelijke uitsluiting
in hetzij het Verdrag, hetzij een bepaling van afgeleid recht.
Indien het Verenigd Koninkrijk de toepasselijkheid van de krachtens artikel 94 EG of 95 EG vastgestelde instrumenten met betrekking
tot Gibraltar had willen uitsluiten, had dit in de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk
uitdrukkelijk moeten worden bepaald.
De Commissie, ondersteund door het Koninkrijk Spanje, merkt bovendien op dat het hanteren van de rechtsgrondslag als enig
criterium om vast te stellen of een richtlijn op Gibraltar moet worden toegepast, niet steeds logisch is als het om milieubescherming
gaat.
Zij herinnert er onder andere aan dat zo het Hof het door het Verenigd Koninkrijk gemaakte onderscheid zou bevestigen, het
grootste deel van de afvalwetgeving op Gibraltar van toepassing zou zijn, terwijl de specifieke regelgeving met betrekking
tot verpakkingsafval, neergelegd in richtlijn 94/62, en met betrekking tot gebruikte batterijen, opgenomen in richtlijn 91/157/EEG
van de Raad van 18 maart 1991 inzake batterijen en accu's die gevaarlijke stoffen bevatten (PB L 78, blz. 38), niet van toepassing
zouden zijn, aangezien deze twee richtlijnen zijn gebaseerd op artikel 100 A van het Verdrag.
Volgens de Spaanse regering kan het feit dat de regelgeving met betrekking tot het douanegebied van de Gemeenschap op Gibraltar
niet van toepassing is, er niet toe leiden dat het beginsel van het vrije verkeer van goederen daar niet van toepassing is.
Het deel uitmaken van dit gebied is immers slechts een zeer klein onderdeel van het vrije verkeer van goederen, dat naast
een gemeenschappelijk douanetarief (artikel 26 EG) tevens het verbod van in- en uitvoerrechten of heffingen van gelijke werking
tussen de lidstaten (artikelen 23, lid 1, EG en 25 EG) omvat en het verbod van kwantitatieve in- en uitvoerbeperkingen en
alle maatregelen van gelijke werking (artikelen 28 EG en 29 EG).
Het zou daarom heel goed mogelijk zijn dat een deel van het grondgebied van de Gemeenschap is uitgesloten van het douanegebied
van de Gemeenschap, maar dat niettemin de invoering van douanerechten en heffingen van gelijke werking alsmede van kwantitatieve
in- en uitvoerbeperkingen of maatregelen van gelijke werking in het handelsverkeer tussen dit deel van het grondgebied van
de Gemeenschap en de rest daarvan verboden is.
De Spaanse regering noemt bij wijze van voorbeeld de Spaanse gebieden Ceuta en Melilla. Zij herinnert eraan dat de Verdragen
krachtens artikel 25 van de Akte van toetreding van Spanje en Portugal op deze gebieden van toepassing zijn, behoudens de
afwijkingen waarin deze akte voorziet. Artikel 1 van protocol nr. 2 bepaalt dat het douanegebied van de Gemeenschap Ceuta
en Melilla niet omvat. Hoewel de algemene regeling met betrekking tot de buitenlandse handel van toepassing is op producten
van oorsprong uit derde landen die deze gebieden en, daarna, het douanegebied van de Gemeenschap binnenkomen (artikel 1, lid 5,
van protocol nr. 2), geldt ten aanzien van producten van oorsprong uit deze gebieden die dit douanegebied binnenkomen of producten
van oorsprong uit de Gemeenschap die deze gebieden binnenkomen, niettemin een algehele vrijstelling van douanerechten en van
heffingen van gelijke werking (artikelen 2, lid 1, en 6, lid 1, van protocol nr. 2).
De Spaanse regering merkt bovendien op dat het door de artikelen 14 EG, 94 EG, en 95 EG ingevoerde systeem de onderlinge aanpassing
van de wetgevingen van de lidstaten tot doel heeft met het oog op de totstandbrenging en de werking van de interne markt,
en dat het doel en de werkingssfeer ervan veel ruimer zijn dan enkel het vrije verkeer van goederen, aangezien zij ook het
vrije verkeer van personen, diensten en kapitaal omvatten. Wanneer de uitlegging van het Verenigd Koninkrijk, welke de interne
markt met het vrije verkeer van goederen identificeert, zou worden aanvaard, zou dit tot de onjuiste conclusie leiden dat
Gibraltar van de interne markt is uitgesloten en dat bijgevolg niet alleen de bepalingen met betrekking tot het vrije verkeer
van goederen, maar ook de regels inzake het vrije verkeer van personen, diensten en kapitaal daarop niet van toepassing zijn.
De regering van het Verenigd Koninkrijk is van mening dat de bepalingen van het Verdrag met betrekking tot het vrije verkeer
van goederen op Gibraltar niet van toepassing zijn en dat dit bijgevolg ook geldt voor de op artikel 94 EG of 95 EG gebaseerde
richtlijnen die de opheffing van de belemmeringen in het goederenverkeer tussen de lidstaten beogen.
Volgens deze regering brengt de uitsluiting van Gibraltar van het douanegebied van de Gemeenschap met zich mee dat de bepalingen
van het Verdrag met betrekking tot het vrije verkeer van goederen (artikelen 28 EG-30 EG) niet van toepassing zijn. Dit betekent
noodzakelijkerwijze dat de harmonisatiemaatregelen, die rechtens van deze bepalingen afhangen, evenmin op Gibraltar van toepassing
zijn. Het is daarom niet nodig in de betrokken richtlijnen een specifieke uitsluiting van Gibraltar op te nemen.
De regering van het Verenigd Koninkrijk verklaart daarentegen dat de andere richtlijnen met betrekking tot de interne markt,
die niet door speciale bepalingen met betrekking tot Gibraltar zijn uitgesloten, met name die welke tot doel hebben de belemmeringen
van het vrij verrichten van diensten op te heffen, op Gibraltar van toepassing zijn.
Meer in het bijzonder ontvouwt de regering van het Verenigd Koninkrijk verschillende argumenten die volgens haar tegen de
toepassing van de betrokken richtlijnen op Gibraltar pleiten.
Tijdens de onderhandelingen over de bepalingen van de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk
met betrekking tot Gibraltar zijn de handhaving van de status van vrijhaven van deze bezitting en, bijgevolg, de uitsluiting
ervan van de gemeenschappelijke markt van goederen, zowel ter zake van de verdragsbepalingen over het vrije verkeer van goederen
als ter zake van de bepalingen die de gemeenschappelijke handelspolitiek regelen, niet als een controversieel punt beschouwd.
De handhaving van de status van Gibraltar is in dat verband veeleer als een technische dan als een politieke kwestie beschouwd,
hetgeen een bron van onenigheid tijdens deze onderhandelingen vormde. De vastgestelde technische oplossing bestond in een
reeks afwijkingen van het acquis communautaire met betrekking tot de toepasselijkheid van verdragsbepalingen en bepalingen
van afgeleid recht ten aanzien van de werking van de gemeenschappelijke markt van goederen.
Zelfs indien Gibraltar niet meer de status van derde land zou hebben vanwege de toetreding van het Verenigd Koninkrijk tot
het EEG-Verdrag, dat derhalve, behoudens de bijzondere bepalingen van de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het
Verenigd Koninkrijk, op Gibraltar van toepassing is, zou zijn situatie wat betreft het goederenverkeer zowel met de lidstaten
als met derde landen analoog blijven aan die van een derde land.
Ten tijde van de genoemde onderhandelingen bevatte bijlage II bij verordening nr. 1025/70 een lijst van derde landen en gebieden
waarop deze verordening van toepassing was. Gibraltar kwam op deze lijst voor. De Akte van toetreding van Denemarken, Ierland
en het Verenigd Koninkrijk heeft Gibraltar van deze lijst geschrapt en aldus bevestigd dat zijn status niet meer die van een
derde land of een grondgebied is [bijlage I, deel VIII (Handelspolitiek), van genoemde akte].
Omdat Gibraltar niet langer de status van derde land genoot, voldeed volgens de regering van het Verenigd Koninkrijk de uitvoer
vanuit Gibraltar naar de lidstaten niet langer aan de voorwaarden voor toepassing van de liberaliseringsregeling voor de invoer
in de Gemeenschap. De opstellers van de toetredingsbepalingen waren zich ervan bewust dat dit Gibraltar met betrekking tot
de uitvoer van goederen naar deze staten na de toetreding van het Verenigd Koninkrijk tot de Gemeenschappen in een moeilijker
positie kon brengen dan daarvoor. Dit is de reden waarom bijlage II, deel VI (Handelspolitiek), bij de Akte van toetreding
van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk de bepaling bevat die eist dat
Gibraltar met betrekking tot de regeling voor de vrijmaking van de invoer in de Gemeenschap in dezelfde situatie wordt geplaatst
als die waarin het vóór de toetreding verkeerde.
Uit deze bepalingen volgt dat hoewel Gibraltar niet meer als derde land op de lijst van bijlage II bij verordening nr. 1025/70
voorkomt, zijn positie met betrekking tot de toegang tot de markten van de lidstaten dezelfde blijft als vóór de toetreding.
De regering van het Verenigd Koninkrijk herinnert eraan dat artikel 24 EG bepaalt dat producten uit derde landen als zich
bevindend in het vrije verkeer in een lidstaat worden beschouwd wanneer in genoemde staat de invoerformaliteiten zijn verricht
en de verschuldigde douanerechten en heffingen van gelijke werking zijn voldaan. Aangezien de artikelen 28 EG en 30 EG met
betrekking tot de opheffing van kwantitatieve beperkingen en maatregelen van gelijke werking van toepassing zijn op goederen
uit derde landen waarover rechten zijn betaald, en dergelijke rechten krachtens het gemeenschappelijk buitentarief verschuldigd
zijn wanneer deze goederen het douanegebied van de Gemeenschap binnenkomen, wordt het toepassingsgebied van deze artikelen,
net als dat van de verdragsbepalingen met betrekking tot de opheffing van douanerechten en heffingen van gelijke werking,
door dit grondgebied gevormd.
Dezelfde regering merkt op dat bijvoorbeeld de toepassing op Gibraltar van een krachtens artikel 94 EG of 95 EG vastgestelde
richtlijn inzake de verpakking en etikettering van goederen, een belemmering zou kunnen vormen voor de invoer in dit gebiedsdeel
van goederen uit derde landen en inbreuk zou kunnen maken op de vrijheid die het als vrijhaven geniet om goederen uit derde
landen in te voeren volgens de bepalingen en voorwaarden die door de bevoegde autoriteiten moeten worden vastgesteld.
De regering van het Verenigd Koninkrijk erkent dat de krachtens artikel 94 EG of 95 EG vastgestelde besluiten van de instellingen
tot opheffing van de belemmeringen van het goederenverkeer ook andere doelen kunnen nastreven, zoals de bescherming van consument,
de volksgezondheid of het milieu. Niettemin zijn in het geval van besluiten die krachtens een van deze bepalingen op de juiste
wijze zijn vastgesteld, de andere doelstellingen onderling aangepast voorzover dit noodzakelijk is voor de opheffing van de
belemmeringen van het vrije verkeer van goederen en is het deze laatste doelstelling die de rechtvaardiging vormt voor het
beroep op genoemde artikelen als rechtsgrondslag voor de betrokken besluiten.
Met betrekking tot de aan de rechtspositie van Ceuta en Melilla ontleende argumenten merkt de regering van het Verenigd Koninkrijk
op dat de uitsluiting van deze steden van het douanegebied van de Gemeenschap zeker tot gevolg heeft dat de toepasselijkheid
van de bepalingen van het Verdrag met betrekking tot het vrije verkeer van goederen wordt uitgesloten en dat protocol nr. 2
voorziet in de toepassing ─ in plaats van deze bepalingen ─ van een specifieke regeling met betrekking tot de goederenhandel
tussen Ceuta en Melilla en de lidstaten, die haar kracht en gevolgen aan dit protocol zelf ontleent.
Beoordeling door het Hof
Krachtens artikel 299, lid 4, EG, is het Verdrag van toepassing op Gibraltar, omdat dit een kroonkolonie is waarvan het Verenigd
Koninkrijk de buitenlandse zaken behartigt. Krachtens de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk
zijn een aantal bepalingen van het Verdrag echter niet van toepassing op Gibraltar. Dit grondgebied is met name uitgesloten
van het douanegebied van de Gemeenschap, zoals vastgelegd in artikel 1 van verordening nr. 1496/68 en artikel 29 van genoemde
akte, evenals in punt 4 van bijlage I, deel I, daarbij.
Teneinde de gegrondheid van het beroep van de Commissie te beoordelen, moet worden onderzocht of de betrokken richtlijnen,
die de opheffing beogen van de belemmeringen van het goederenverkeer tussen de lidstaten en die op artikel 94 EG of 95 EG
zijn gegrond, op Gibraltar van toepassing zijn.
Volgens artikel 23, lid 1, EG is de Gemeenschap gegrondvest op een douane-unie welke zich uitstrekt over het gehele goederenverkeer.
Deze unie brengt zowel het verbod mede van in- en uitvoerrechten en van alle heffingen van gelijke werking in het verkeer
tussen de lidstaten onderling als de invoering van een gemeenschappelijk douanetarief voor hun betrekkingen met derde landen.
Krachtens artikel 23, lid 2, EG, zijn de maatregelen ten behoeve van de liberalisatie van het handelsverkeer binnen de Gemeenschap
op gelijke wijze van toepassing op producten van oorsprong uit de lidstaten en producten uit derde landen welke zich in de
lidstaten in het vrije verkeer bevinden (zie arrest van 15 december 1976, Donckerwolcke en Schou, 41/76, Jurispr. blz. 1921,
punt 15).
De douane-unie kent een gemeenschappelijk douanetarief dat de douanerechten die aan de buitengrenzen van de Gemeenschap op
uit derde landen ingevoerde producten drukken, beoogt gelijk te maken, teneinde verleggingen van het handelsverkeer met deze
landen en distorsies van het vrije verkeer van producten tussen de lidstaten of van de mededingingsvoorwaarden tussen de marktdeelnemers
te voorkomen (arrest van 5 oktober 1995, Aprile, C-125/94, Jurispr. blz. I-2919, punt 32).
Het Verdrag heeft aan de regel van opheffing van douanerechten en heffingen van gelijke werking een algemene strekking en
werking willen toekennen ter verzekering van het vrije verkeer van goederen (arrest van 1 juli 1969, Brachfeld en Chougol,
2/69 en 3/69, Jurispr. blz. 211, punt 12).
De douane-unie impliceert noodzakelijkerwijs dat het vrije verkeer van goederen moet worden verzekerd tussen de lidstaten
(arrest van 16 maart 1983, SIOT, 266/81, Jurispr. blz. 731, punt 16) en, meer algemeen, binnen de douane-unie (zie arrest
van 9 augustus 1994, Lancry e.a., C-363/93 en C-407/93─C-411/93, Jurispr. blz. I-3957, punt 29).
Uit artikel 23 EG volgt dat wat het vrije verkeer van goederen binnen de Gemeenschap betreft, producten in het vrije verkeer
definitief en volledig worden gelijkgesteld met producten van oorsprong uit de lidstaten. Deze gelijkstelling impliceert dat
de bepalingen van artikel 28 EG, inzake de afschaffing van kwantitatieve beperkingen en alle maatregelen van gelijke werking,
zonder onderscheid gelden voor producten van oorsprong uit de Gemeenschap en voor producten welke, ongeacht hun oorsprong,
in een der lidstaten in het vrije verkeer zijn gebracht (zie arrest Donckerwolcke en Schou, reeds aangehaald, punten 17 en
18).
Producten van oorsprong uit Gibraltar zijn echter geen producten van oorsprong uit de Gemeenschap.
Volgens bijlage II, deel VI, bij de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd Koninkrijk was immers overeengekomen,
dat zou worden verzekerd dat
Gibraltar met betrekking tot de regeling voor de vrijmaking van de invoer in de Gemeenschap in dezelfde situatie wordt geplaatst
als die waarin het vóór de toetreding verkeerde. Deze bepaling zou overbodig zijn geweest wanneer goederen van oorsprong uit Gibraltar als afkomstig uit de Gemeenschap moesten
worden beschouwd en bijgevolg de communautaire regeling voor het vrije verkeer daarop van toepassing was.
Evenzo worden in Gibraltar ingevoerde goederen niet geacht zich in een lidstaat in het vrije verkeer te bevinden in de zin
van artikel 24 EG, omdat zij niet zijn onderworpen aan de douanerechten van het gemeenschappelijk douanetarief.
In titel I van het derde deel van het Verdrag, betreffende het vrije verkeer van goederen bepaalt artikel 23, lid 2, EG dat
artikel 25 EG, dat douanerechten en heffingen van gelijke werking verbiedt, alsook het gehele hoofdstuk 2 van deze titel,
te weten het hoofdstuk dat is gewijd aan het verbod van kwantitatieve beperkingen tussen de lidstaten, van toepassing zijn
op producten welke van oorsprong zijn uit de lidstaten of producten uit derde landen die zich in de lidstaten in het vrije
verkeer bevinden. Omdat producten van oorsprong uit Gibraltar of die daar zijn ingevoerd geen van beide eigenschappen hebben,
vallen zij dus niet onder de verdragsregels inzake het vrije verkeer van goederen, inzonderheid niet onder die welke kwantitatieve
beperkingen tussen lidstaten verbieden.
Uit het voorgaande volgt dat de uitsluiting van Gibraltar van het douanegebied van de Gemeenschap met zich brengt dat daarop
noch de regels van het Verdrag met betrekking tot het vrije verkeer van goederen van toepassing zijn noch die van afgeleid
gemeenschapsrecht welke, met het oog op het vrije verkeer van goederen, de aanpassing van de wettelijke en bestuursrechtelijke
bepalingen van de lidstaten beogen te verzekeren overeenkomstig de artikelen 94 EG en 95 EG.
Aan deze uitlegging wordt geen afbreuk gedaan door de regeling voor Ceuta en Melilla, die een bepaling bevat welke er uitdrukkelijk
in voorziet dat producten van oorsprong uit deze gebieden zijn vrijgesteld van douanerechten wanneer zij binnen het douanegebied
van de Gemeenschap in het vrije verkeer worden gebracht. Deze regeling bevestigt juist de gegrondheid van genoemde uitlegging,
volgens welke de uitsluiting van het douanegebied van de Gemeenschap met zich brengt dat de bepalingen van het Verdrag en
van afgeleid recht betreffende het goederenverkeer niet van toepassing zijn, behoudens uitdrukkelijke andersluidende bepalingen.
Ten slotte wordt aan deze uitlegging evenmin afbreuk gedaan door het argument van de Commissie dat het paradoxaal zou zijn,
wanneer in het algemeen de regels van gemeenschapsrecht op milieugebied op Gibraltar van toepassing zijn, doch niet wanneer
dergelijke bepalingen op milieugebied zijn vervat in op de artikelen 94 EG en 95 EG gebaseerde richtlijnen.
Het is onomstreden dat het hoofddoel van de betrokken richtlijnen de opheffing van belemmeringen van het goederenverkeer tussen
de lidstaten is. Zij zijn dus onlosmakelijk verbonden met het vrije verkeer van goederen, waarvan Gibraltar op de in punt 58
van dit arrest aangegeven gronden is uitgesloten.
Weliswaar kan de niet-toepasselijkheid van de betrokken richtlijnen op Gibraltar de samenhang van het gemeenschapsbeleid op
andere gebieden, zoals de milieubescherming, in gevaar brengen wanneer de doelstellingen van dit beleid door deze richtlijnen
zijdelings worden nagestreefd, maar deze omstandigheid kan er niet toe leiden dat het territoriale toepassingsgebied van deze
richtlijnen wordt verlegd buiten de grenzen die het Verdrag en de Akte van toetreding van Denemarken, Ierland en het Verenigd
Koninkrijk opleggen.
In deze omstandigheden moet het beroep van de Commissie ongegrond worden verklaard.
Kosten
Volgens artikel 69, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering wordt de in het ongelijk gestelde partij in de kosten verwezen,
indien zulks is gevorderd. Aangezien de Commissie in het ongelijk is gesteld, moet zij overeenkomstig de vordering van het
Verenigd Koninkrijk in de kosten worden verwezen. Volgens artikel 69, lid 4, eerste alinea, van dit Reglement draagt het Koninkrijk
Spanje, dat in het geding is tussengekomen, zijn eigen kosten.
HET HOF VAN JUSTITIE,
rechtdoende:
1)
Verwerpt het beroep.
2)
Verwijst de Commissie van de Europese Gemeenschappen in de kosten.
3)
Verstaat dat het Koninkrijk Spanje zijn eigen kosten zal dragen.
Rodrigues Iglesias
Puissochet
Wathelet
Schintgen
Gulmann
Edward
La Pergola
Jann
Skouris
Macken
Colneric
von Bahr
Cunha Rodrigues
Uitgesproken ter openbare terechtzitting te Luxemburg op 23 september 2003.
De griffier
De president
R. Grass
G. C. Rodríguez Iglesias
–
Procestaal: Engels. | [
"Niet-nakoming",
"Niet-omzetting met betrekking tot Gibraltar van de richtlijnen 67/548/EEG en 87/18/EEG (gevaarlijke chemische stoffen); 93/12/EEG (vloeibare brandstoffen); 79/113/EEG, 84/533/EEG, 84/534/EEG, 84/535/EEG, 84/536/EEG, 84/537/EEG, 84/538/EEG, 86/594/EEG en 86/662/EEG (geluidsemissies); 94/62/EG (verpakkingsafval) en 97/35/EG (doelbewuste introductie van genetisch gemodificeerde organismen in het milieu)"
] |
62011TJ0497 | sv | Talan mot det beslut som meddelades av harmoniseringsbyråns andra överklagandenämnd den 7 juli 2011 (ärende R 370/2011-2)
angående en ansökan om registrering av ordmärket EURO AUTOMATIC PAIEMENT som gemenskapsvarumärke.
Domslut
1)
Talan ogillas.
2)
Euro-Information – Européenne de traitement de l’information ska ersätta rättegångskostnaderna. | [
"Gemenskapsvarumärke",
"Ansökan om registrering som gemenskapsvarumärke av ordmärket EURO AUTOMATIC PAIEMENT",
"Absolut registreringshinder",
"Beskrivande karaktär",
"Artikel 7.1 c i förordning (EG) nr 207/2009"
] |
62012CJ0419 | de | Die Vorabentscheidungsersuchen betreffen die Auslegung der Art. 3 EUV, 3 AEUV bis 6 AEUV, 49 AEUV, 101 AEUV und 102 AEUV.
Diese Ersuchen ergehen im Rahmen zweier Rechtsstreitigkeiten zwischen der Crono Service scarl und 111 weiteren Klägern einerseits und Roma Capitale andererseits bzw. zwischen der Anitrav – Associazione Nazionale Imprese Trasporto Viaggiatori einerseits und Roma Capitale und der Regione Lazio andererseits über die Regelung der Ausübung der Tätigkeit der Vermietung von Kraftfahrzeugen mit Fahrer („noleggio con conducente“, im Folgenden: Fahrzeugvermietung mit Fahrer).
Italienisches Recht
Nationales Recht
Art. 1 der Legge quadro per il trasporto di persone mediante autoservizi pubblici non di linea, del 15 gennaio 1992, n. 21 (Rahmengesetz Nr. 21 vom 15. Januar 1992 über die Personenbeförderung durch öffentliche Kraftverkehrsdienste außerhalb des Linienverkehrs, GURI Nr. 18 vom 23. Januar 1992) in der Fassung des Decreto-legge Nr. 207 vom 30. Dezember 2008 (GURI Nr. 304 vom 31. Dezember 2008), das durch das Gesetz Nr. 14 vom 27. Februar 2009 (GURI Nr. 49 vom 28. Februar 2009, Supplemento ordinario) mit Änderungen in ein Gesetz umgewandelt wurde (im Folgenden: Gesetz Nr. 21/1992), definiert „öffentliche Kraftverkehrsdienste außerhalb des Linienverkehrs“ als „Dienste, die kollektive oder individuelle Personenbeförderung zu dem Zweck besorgen, die öffentlichen Beförderungen im Linienverkehr … zu ergänzen und zu stärken“.
Art. 3 des Gesetzes Nr. 21/1992 sieht vor:
„1. Die Fahrzeugvermietung mit Fahrer richtet sich an einzelne Kunden, die am Einstellplatz eine nach Dauer und/oder Fahrtstrecke bestimmte Leistung bestellen.
2. Die Fahrzeuge müssen an ihrem Einstellplatz … abgestellt werden.
3. Der Sitz des Verkehrsunternehmers und der Einstellplatz müssen ohne Ausnahme in dem Gebiet der Gemeinde liegen, die die Genehmigung erteilt hat.“
Art. 4 dieses Gesetzes bestimmt, dass „die Regionen, nachdem sie die Kriterien festgelegt haben, die die Gemeinden bei der Abfassung ihrer Regelungen über die Durchführung der öffentlichen Kraftverkehrsdienste außerhalb des Linienverkehrs beachten müssen, … die Befugnis zur Ausübung der vollziehenden Verwaltungstätigkeiten den lokalen Gebietskörperschaften [übertragen], auch um sich im Rahmen der Wirtschaft- und Territorialplanung einen Gesamtüberblick über die öffentlichen Beförderungstätigkeiten außerhalb des Linienverkehrs im Zusammenspiel mit den übrigen Verkehrsmitteln zu verschaffen“. Weiter heißt es in diesem Artikel: „Die lokalen Gebietskörperschaften, denen die Ausübung der Verwaltungstätigkeiten … übertragen worden ist, regeln unter Beachtung der regionalen Rechtsvorschriften die Durchführung der öffentlichen Kraftverkehrsdienste außerhalb des Linienverkehrs durch besondere Verordnungen, die auch auf überörtlicher Ebene vereinheitlicht werden sollten, um eine bessere Wirtschaftlichkeit und Wirksamkeit zu erzielen.“
Art. 5 Abs. 1 des Gesetzes Nr. 21/1992 bestimmt:
„Bei der Abfassung der Verordnungen über die Durchführung der öffentlichen Kraftverkehrsdienste außerhalb des Linienverkehrs regeln die Gemeinden
a)
die Zahl und die Art der Fahrzeuge …, die bei jedem einzelnen Dienst einzusetzen sind;
…
d)
die Anforderungen an die und die Voraussetzungen für die Erteilung der Lizenzen für die Ausübung des Taxidienstes und der Genehmigungen für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer.“
Art. 5-bis („Zugang zum Gebiet anderer Gemeinden“) des Gesetzes Nr. 21/1992 erlaubt es den Gemeinden, die Einfahrt in ihr jeweiliges Gemeindegebiet oder speziell in ihre Verkehrsbeschränkungszonen („zone a traffico limitato“) für Inhaber von durch andere Gemeinden erteilten Genehmigungen zu regeln, „für die es einer vorherigen Mitteilung bedarf, in der die Antragsteller verbindlich erklären, dass sie die operativen Anforderungen dieses Gesetzes erfüllen und einhalten, und die Daten übermitteln, die den speziellen Dienst betreffen, für den sie die Mitteilung abgeben und/oder die Zahlung einer Zugangsgebühr leisten“.
Art. 8 des Gesetzes Nr. 21/1992 bestimmt:
„1. Lizenzen für Taxidienste und Genehmigungen für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer werden von den Gemeindeverwaltungen im Wege einer Ausschreibung an Personen vergeben, die Eigentümer des Fahrzeugs … sind oder im Rahmen eines Leasingvertrags über das Fahrzeug … verfügen; diese Personen können das Fahrzeug allein oder gemeinschaftlich betreiben.
2. Die Lizenz bzw. Genehmigung bezieht sich auf ein einziges Fahrzeug … Ein und dieselbe Person kann … mehrere Genehmigungen für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer besitzen …
3. Die Genehmigung für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer kann nur erhalten und behalten, wer aufgrund eines gültigen Rechtstitels über einen Sitz [oder] einen Einstellplatz … in der Gemeinde verfügt, die die Genehmigung erteilt hat.“
Art. 11 Abs. 4 des Gesetzes Nr. 21/1992 sieht vor:
„Reservierungen für Beförderungen im Wege der Fahrzeugvermietung mit Fahrer werden am jeweiligen Einstellplatz vorgenommen. Die Fahrzeugvermietung mit Fahrer beginnt und endet jeweils am Einstellplatz in der Gemeinde, die die Genehmigung erteilt hat. Das Fahrzeug muss an diesen Einstellplatz zurückkehren, während die Abholung des Kunden und die Ankunft am Fahrtziel auch im Gebiet anderer Gemeinden erfolgen können …“
Regionale Regelung der Region Latium
Art. 5 des Regionalgesetzes von Latium Nr. 58 vom 26. Oktober 1993 mit Bestimmungen über die öffentliche Personenbeförderung außerhalb des Linienverkehrs und das Verzeichnis der Fahrzeugführer der öffentlichen Beförderungsdienste außerhalb des Linienverkehrs im Sinne von Art. 6 des Gesetzes Nr. 21/1992 (
Bollettino ufficiale della Regione Lazio
Nr. 31 vom 10. November 1993) in der Fassung des Art. 58 des Regionalgesetzes von Latium Nr. 27 vom 28. Dezember 2006 (
Bollettino ufficiale della Regione Lazio
Nr. 36 vom 30. Dezember 2006, Supplemento ordinario Nr. 5, im Folgenden: Regionalgesetz Nr. 58/1993) bestimmt:
„Die Fahrzeugvermietung mit Fahrer richtet sich an einzelne Kunden, die am Sitz des Verkehrsunternehmers eine nach Dauer und/oder Fahrtstrecke bestimmte Leistung bestellen. Die Abholung des Kunden und der Beginn der Leistung erfolgen innerhalb des Gebiets der Gemeinde, die die Genehmigung erteilt hat. Die Fahrt wird zu jeglichem Fahrtziel durchgeführt. Die Fahrzeuge sind an ihrem Einstellplatz abzustellen.“
Art. 10 („Pflichten der Inhaber einer Lizenz für Taxidienste oder einer Genehmigung für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer“) Abs. 2 des Regionalgesetzes Nr. 58/1993 sieht vor:
„Unbeschadet der Bestimmungen der … erfolgen die Abholung des Kunden und der Beginn der Leistung ausschließlich im Gebiet der Gemeinde, die die Lizenz oder die Genehmigung erteilt hat; die Fahrt wird zu jeglichem Fahrtziel durchgeführt, wobei für Fahrtziele außerhalb des Gemeindegebiets die vorherige Zustimmung des Fahrers erforderlich ist.“
In Art. 13-bis dieses Regionalgesetzes sind die Kriterien festgelegt, nach denen die Zahl der Taxilizenzen und der Genehmigungen für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer in einem bestimmten Gebiet berechnet werden. Danach gilt:
„1. Die Provinz legt die Kriterien fest, nach denen sich die Gemeinden zu richten haben, um den örtlichen Bedarf an Taxidiensten und Fahrzeugvermietungen mit Fahrer zu berechnen und die Anzahl der zur Durchführung dieser Dienste erforderlichen Fahrzeuge … in den Verordnungen nach Art. 14 zu bestimmen.
2. Bei den in Abs. 1 genannten Kriterien sind insbesondere zu berücksichtigen: a) die Einwohnerzahl, b) die Gebietsgröße, c) der Umfang der Touristenströme, d) das Vorhandensein von Pflegeeinrichtungen, Wohnanlagen und Mobilitätsschwerpunkten, e) das Angebot an anderen öffentlichen Beförderungsdienstleistungen, f) die Anzahl bereits erteilter Lizenzen und Genehmigungen.
3. Die Provinz erledigt die Aufgaben aus Abs. 1 nach Anhörung der Gemeinden und der Vertreter der beteiligten Berufsgruppen im Rahmen einer besonderen Voruntersuchung.
…“
Art. 17 des Regionalgesetzes Nr. 58/1993 legt die Voraussetzungen für die Eintragung in das Fahrzeugführerverzeichnis der Provinz fest. Nach Abs. 1 Buchst. a dieses Artikels wird die Eintragung nur vorgenommen, wenn der Antragsteller „italienischer Staatsangehöriger oder Angehöriger eines Mitgliedstaats der Europäischen Wirtschaftsgemeinschaft“ ist.
Gemeindliche Regelung von Rom
Mit Beschluss Nr. 68 des Consiglio del Comune di Roma (Rat der Stadt Rom) vom 8. und 9. November 2011 über die Änderung der Verordnung zur Regelung der öffentlichen Kraftverkehrsdienste außerhalb des Linienverkehrs nahm die Stadt Rom die Verordnung zur Regelung der öffentlichen Kraftverkehrsdienste außerhalb des Linienverkehrs (im Folgenden: Regolamento capitolino) an.
Art. 8 Abs. 3 dieser Verordnung bestimmt insbesondere, dass bei der Fahrzeugvermietung mit Fahrer „die Abholung des Kunden oder der Beginn der Dienstleistung … unabhängig vom Fahrtziel vom Gebiet der Gemeinde, die die Genehmigung erteilt hat, aus zu bewirken ist, wobei die Verpflichtungen aus Art. 11 Abs. 3 und 4 des Gesetzes Nr. [21/1992] zu beachten sind“.
Nach Art. 9 Abs. 2 dieser Verordnung muss für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer ein zum Abstellen der hierfür eingesetzten Fahrzeuge geeigneter Einstellplatz im Gemeindegebiet zur Verfügung stehen.
Art. 29 Abs. 1 des Regolamento capitolino schreibt vor, dass „die Kraftfahrzeuge für die [Fahrzeugvermietung mit Fahrer], für die die Genehmigung von Roma Capitale [der Hauptstadt Rom] erteilt wurde …, ausschließlich an den in dieser Genehmigung angegebenen Einstellplätzen abzustellen sind, an denen die Fahrzeuge für die Kunden bereitgehalten werden müssen“. In Art. 29 Abs. 2 dieser Verordnung heißt es, dass zugunsten von Inhabern von durch andere Gemeinden erteilten Genehmigungen für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer „die Einfahrt in das Gebiet von Roma Capitale und in die Verkehrsbeschränkungszonen [nur] gestattet wird“, wenn sie erklärt haben, dass sie die „operativen Anforderungen“ nach dem Gesetz Nr. 21/1992 „erfüllen und einhalten“.
Dazu regelt der Beschluss Nr. 403 der Giunta del Comune di Roma (Stadtratsausschuss der Stadt Rom) vom 14. Dezember 2011 die Modalitäten und Verfahren für die Erteilung der Genehmigung für die Einfahrt von Fahrzeugen, die von anderen Gemeinden zur Vermietung mit Fahrer zugelassen worden sind, in das Gebiet von Roma Capitale und in die im Stadtzentrum eingerichteten Verkehrsbeschränkungszonen.
Nach zwei am 12. und 22. März 2012 auf den Internetseiten der Comune di Roma und der Agenzia Roma Servizi per la Mobilità srl veröffentlichten, am 2. April 2012 in Kraft getretenen Entscheidungen haben die Wirtschaftsteilnehmer, die die Fahrzeugvermietung mit Fahrer aufgrund einer von einer anderen Gemeinde als Roma Capitale erteilten Genehmigung betreiben, jährlich einen Betrag von rund 90 Euro zu entrichten, um die Genehmigung zur Einfahrt in die Verkehrsbeschränkungszonen Roms zu erhalten.
Ausgangsverfahren und Vorlagefrage
Die Ausgangsverfahren betreffen zwei Verfahren, in denen die Aufhebung des Regolamento capitolino, des Beschlusses Nr. 403 der Giunta del Comune di Roma vom 14. Dezember 2011 und der in der vorstehenden Rn. 19 genannten Entscheidungen vom 12. und 22. März 2012 begehrt wird.
Die Kläger der Ausgangsverfahren haben zahlreiche Rechtswidrigkeitsgründe sowohl nach italienischem Recht als auch nach dem Unionsrecht geltend gemacht, die sie aus dem Gesetz Nr. 21/1992 herleiten, wie es in Roma Capitale mit Art. 8 Abs. 3, Art. 9 Abs. 2 und Art. 29 des Regolamento capitolino durchgeführt worden ist.
Zwar scheinen sich in den Ausgangsverfahren die Klagen gegen die gesamte in Rn. 20 des vorliegenden Urteils genannte Regelung zu richten, doch geht aus den dem Gerichtshof vorliegenden Akten hervor, dass vor dem Tribunale amministrativo regionale per il Lazio im Rahmen der Vorabentscheidungsersuchen insbesondere Art. 8 Abs. 3, Art. 9 Abs. 2 und Art. 29 Abs. 1 und 2 der Regolamento capitolino gerügt werden, „soweit sie auf die Anwendung des Art. 11 Abs. 4 des Gesetzes [Nr. 21/1992] verweisen“.
Dem vorlegenden Gericht erscheint die im Ausgangsverfahren fragliche nationale Regelung als unvereinbar mit Art. 49 AEUV und den „gemeinschaftlichen wettbewerbsrechtlichen Grundsätzen“, soweit sie vorsieht, dass der Sitz des Verkehrsunternehmers und der Einstellplatz ausschließlich im Gebiet der Gemeinde, die die Genehmigung erteilt hat, liegen müssen, dass Reservierungen für Beförderungen im Wege der Fahrzeugvermietung mit Fahrer bei den jeweiligen Einstellplätzen vorgenommen werden und dass jede Dienstleistung am Einstellplatz in der Gemeinde, die die Genehmigung erteilt hat, beginnt und endet, wobei das Fahrzeug an diesen Einstellplatz zurückkehren muss, während die Abholung des Kunden und die Ankunft am Fahrtziel im Gebiet anderer Gemeinden erfolgen können.
Das Tribunale amministrativo regionale per il Lazio hat demgemäß die Verfahren ausgesetzt und dem Gerichtshof folgende, in den beiden Rechtssachen C‑419/12 und C‑420/12 gleich formulierte Frage zur Vorabentscheidung vorgelegt:
Stehen die Art. 49 AEUV, 3 EUV, 3 AEUV bis 6 AEUV, 101 AEUV und 102 AEUV der Anwendung von Art. 3 Abs. 3, Art. 8 Abs. 3 und Art. 11 des Gesetzes Nr. 21/1992 entgegen, soweit diese Folgendes vorsehen: „Der Sitz des Verkehrsunternehmers und der Einstellplatz müssen ohne Ausnahme in dem Gebiet der Gemeinde liegen, die die Genehmigung erteilt hat“, „[d]ie Genehmigung für die Fahrzeugvermietung mit Fahrer bekommt und behält nur, wer aufgrund eines gültigen Rechtstitels über einen Sitz, einen Einstellplatz oder eine Anlegestelle im Gebiet der Gemeinde verfügt, die die Genehmigung erteilt hat“, und „Reservierungen für Beförderungen im Wege der Fahrzeugvermietung mit Fahrer werden am jeweiligen Einstellplatz vorgenommen. Die Fahrzeugvermietung mit Fahrer beginnt und endet jeweils am Einstellplatz in der Gemeinde, die die Genehmigung erteilt hat. Das Fahrzeug muss an diesen Einstellplatz zurückkehren, während die Abholung des Kunden und die Ankunft am Fahrtziel auch im Gebiet anderer Gemeinden erfolgen können.“?
Mit Beschluss des Präsidenten des Gerichtshofs vom 5. November 2012 sind die Rechtssachen C‑419/12 und C‑420/12 zu gemeinsamem schriftlichen und mündlichen Verfahren und zu gemeinsamer Entscheidung verbunden worden.
Zu den Vorabentscheidungsersuchen
Mit seiner Frage möchte das vorlegende Gericht wissen, ob verschiedene Vorschriften des Unionsrechts bestimmten in der nationalen, der regionalen und der gemeindlichen Regelung aufgestellten Voraussetzungen für die Genehmigung und die Ausübung der Tätigkeit der Fahrzeugvermietung mit Fahrer in der Stadt Rom entgegenstehen.
In Anbetracht des Wortlauts der Vorlagefrage ist vorab darauf hinzuweisen, dass der Gerichtshof im Rahmen von Art. 267 AEUV weder zur Auslegung innerstaatlicher Rechts- oder Verwaltungsvorschriften noch zu Äußerungen über deren Vereinbarkeit mit dem Unionsrecht befugt ist (vgl. u. a. Urteile vom 18. November 1999, Teckal,
C-107/98, Slg. 1999, I-8121
, Rn. 33, und vom 23. März 2006, Enirisorse,
C-237/04, Slg. 2006, I-2843
, Rn. 24 und die dort angeführte Rechtsprechung).
Nach ständiger Rechtsprechung obliegt es deshalb dem Gerichtshof, im Fall ungenau formulierter oder den Rahmen seiner Befugnisse nach Art. 267 AEUV überschreitender Fragen aus dem gesamten vom nationalen Gericht vorgelegten Material, insbesondere der Begründung der Vorlageentscheidung, diejenigen Elemente des Unionsrechts herauszuarbeiten, die angesichts des Gegenstands des Rechtsstreits einer Auslegung bedürfen (vgl. u. a. Urteil vom 11. März 2010, Attanasio Group,
C-384/08, Slg. 2010, I-2055
, Rn. 18 und die dort angeführte Rechtsprechung). Hierzu hat der Gerichtshof die ihm vorgelegten Fragen gegebenenfalls umzuformulieren (vgl. u. a. Urteile Attanasio Group, Rn. 19, vom 14. Oktober 2010, Fuß,
C-243/09, Slg. 2010, I-9849
, Rn. 39 und die dort angeführte Rechtsprechung, sowie vom 4. Oktober 2012, Byankov, C‑249/11, Rn. 57 und die dort angeführte Rechtsprechung).
Nach dieser Rechtsprechung ist die Annahme zulässig, dass es dem vorlegenden Gericht, auch wenn es mit der Vorlagefrage ihrem Wortlaut nach eine unmittelbare Anwendung von Unionsrecht auf die Ausgangsverfahren anzustreben scheint, in Wirklichkeit um eine Auslegung des Unionsrechts im Hinblick auf die Entscheidung dieser Rechtsstreitigkeiten geht.
Unter diesen Umständen ist die Vorlagefrage dahin zu verstehen, dass mit ihr im Wesentlichen geklärt werden soll, ob Art. 49 AEUV oder die Wettbewerbsregeln der Union dahin auszulegen sind, dass sie Regelungen wie den in den Ausgangsverfahren fraglichen entgegenstehen, soweit diese Regelungen für die Tätigkeit der Fahrzeugvermietung mit Fahrer detaillierte Verpflichtungen aufstellen, wie sie in der Vorlagefrage dargestellt werden.
Was insoweit erstens die Wettbewerbsregeln der Union angeht, macht nach ständiger Rechtsprechung des Gerichtshofs die Notwendigkeit, zu einer dem nationalen Gericht dienlichen Auslegung des Unionsrechts zu gelangen, es erforderlich, dass dieses Gericht den tatsächlichen und rechtlichen Rahmen, in dem sich seine Fragen stellen, darlegt oder zumindest die tatsächlichen Annahmen erläutert, auf denen diese Fragen beruhen. Dieses Erfordernis gilt ganz besonders im Bereich des Wettbewerbs, der durch komplexe tatsächliche und rechtliche Sachverhalte gekennzeichnet ist (vgl. u. a. Urteile Attanasio Group, Rn. 32 und die dort angeführte Rechtsprechung, sowie vom 10. Mai 2012, Duomo Gpa u. a., C‑357/10 bis C‑359/10, Rn. 22).
Im vorliegenden Fall liefern die Vorlageentscheidungen dem Gerichtshof jedoch nicht den tatsächlichen und rechtlichen Hintergrund, der ihm die Feststellung ermöglichen würde, unter welchen Bedingungen Regelungen wie die im Ausgangsverfahren fraglichen unter die wettbewerbsrechtlichen Bestimmungen der Union fallen könnten. Insbesondere wird in den Vorlageentscheidungen nicht erläutert, welcher Zusammenhang zwischen diesen Bestimmungen und den Ausgangsverfahren oder deren Gegenstand gesehen wird.
Soweit die Vorlagefrage auf eine Auslegung der Wettbewerbsregeln der Union abzielt, ist sie daher für unzulässig zu erklären (vgl. entsprechend u. a. Urteil Duomo Gpa u. a., Rn. 24, sowie Urteil vom heutigen Tag Airport Shuttle Express u. a., C‑162/12 und C‑163/12, Rn. 37 bis 42).
Was zweitens Art. 49 AEUV betrifft, steht fest, dass die Ausgangsrechtsstreitigkeiten mit keinem Element über die Grenzen eines einzigen Mitgliedstaats hinausweisen. Daher ist zu prüfen, ob der Gerichtshof in den vorliegenden Rechtssachen dafür zuständig ist, sich zu dieser Vorschrift zu äußern (vgl. entsprechend insbesondere Urteile vom 31. Januar 2008, Centro Europa 7,
C-380/05, Slg. 2008, I-349
, Rn. 64, vom 22. Dezember 2010, Omalet,
C-245/09, Slg. 2010, I-13771
, Rn. 9 und 10, sowie Duomo Gpa u. a., Rn. 25).
Regelungen wie die in den Ausgangsverfahren in Rede stehenden, die nach ihrem Wortlaut unterschiedslos auf in der Italienischen Republik und auf in anderen Mitgliedstaaten niedergelassene Wirtschaftsteilnehmer anwendbar sind, können nämlich im Allgemeinen nur dann Bestimmungen über die vom AEU-Vertrag garantierten Grundfreiheiten betreffen, wenn sie auf Sachverhalte anwendbar sind, die eine Verbindung zum Handel zwischen den Mitgliedstaaten aufweisen (vgl. in diesem Sinne u. a. Urteile vom 7. Mai 1997, Pistre u. a.,
C-321/94 bis C-324/94, Slg. 1997, I-2343
, Rn. 45, vom 5. Dezember 2000, Guimont,
C-448/98, Slg. 2000, I-10663
, Rn. 21, sowie Duomo Gpa u. a., Rn. 26 und die dort angeführte Rechtsprechung).
Speziell im Hinblick auf Art. 49 AEUV ergibt sich aus der Rechtsprechung des Gerichtshofs, dass diese Vorschrift nicht auf Tätigkeiten anwendbar ist, die keine Berührung mit irgendeinem der Sachverhalte aufweisen, auf die das Unionsrecht abstellt, und die mit keinem relevanten Element über die Grenzen eines Mitgliedstaats hinausweisen (vgl. in diesem Sinne u. a. Urteile vom 8. Dezember 1987, Gauchard,
20/87, Slg. 1987, 4879
, Rn. 12, vom 20. April 1988, Bekaert,
204/87, Slg. 1988, 2029
, Rn. 12, vom 1. April 2008, Gouvernement de la Communauté française und Gouvernement wallon,
C-212/06, Slg. 2008, I-1683
, Rn. 33, und vom 21. Juni 2012, Susisalo u. a., C‑84/11, Rn. 18 und die dort angeführte Rechtsprechung).
Da im vorliegenden Fall die Ausgangsverfahren lokalen Charakter haben und die ihnen zugrunde liegenden Sachverhalte mit keinem Element über die Grenzen eines Mitgliedstaats hinausweisen, sind grenzüberschreitende Wirkungen der in den Ausgangsverfahren fraglichen Regelungen nicht zu vermuten. Nichts in den Vorlageentscheidungen weist darauf hin, dass die Ausgangsverfahren eine irgendwie geartete grenzüberschreitende Bedeutung hätten oder einen Anknüpfungspunkt zu einem der Sachverhalte aufwiesen, auf die das Unionsrecht abstellt. Insbesondere hat das vorlegende Gericht nicht dargelegt, wie die im Ausgangsverfahren fraglichen Regelungen die Ausübung der in Art. 49 AEUV vorgesehenen Niederlassungsfreiheit durch Wirtschaftsteilnehmer behindern könnten, die Angehörige anderer Staaten als der Italienischen Republik sind.
Zwar ergibt sich aus der mit dem Urteil Guimont begründeten Rechtsprechung, dass dem vorlegenden Gericht eine Antwort auf Fragen zu den Grundfreiheiten des Unionsrechts selbst bei einem rein innerstaatlichen Sachverhalt von Nutzen sein kann, insbesondere wenn sein nationales Recht vorschreiben sollte, dass einem inländischen Staatsangehörigen die gleichen Rechte zustehen wie die, die einem Staatsangehörigen eines anderen Mitgliedstaats in der gleichen Lage kraft Unionsrecht zustünden (vgl. u. a. Urteile vom 1. Juli 2010, Sbarigia,
C-393/08, Slg. 2010, I-6337
, Rn. 23, sowie Susisalo u. a., Rn. 20 und die dort angeführte Rechtsprechung).
Der Fall, auf den die in der vorstehenden Randnummer erwähnte Rechtsprechung abstellt, betrifft, soweit es die Ausgangsverfahren angeht, die Rechte, die einem Staatsangehörigen eines anderen Mitgliedstaats als der Italienischen Republik kraft Unionsrecht zustünden, wenn er sich in der gleichen Lage wie die Kläger der Ausgangsverfahren befände.
Die Kläger der Ausgangsverfahren begehren aber offenbar mit ihren Klagen vor dem vorlegenden Gericht, unter anderen Bedingungen als denen, die gegenwärtig auf sie angewandt werden, oder sogar ohne jede Bedingung Zugang zum Gebiet von Roma Capitale und insbesondere zu den im Stadtgebiet gelegenen Verkehrsbeschränkungszonen zu erhalten, um dort die Fahrzeugvermietung mit Fahrer weiter zu betreiben. Den Vorlageentscheidungen ist allerdings zu entnehmen, dass ein solcher Zugang nicht begehrt wird, um diese Tätigkeit dauerhaft und kontinuierlich von diesem Gebiet aus aufgrund einer entsprechenden Genehmigung auszuüben, sondern um sie mehr punktuell und von anderen Gebieten aus auf der Grundlage von Genehmigungen anderer Gemeinden auszuüben, ohne jedoch alle in diesen Genehmigungen gestellten Bedingungen einhalten zu müssen.
Im Gegensatz zu den Sachverhalten, die etwa dem Urteil Attanasio Group, dem Urteil vom 1. Juni 2010, Blanco Pérez und Chao Gómez (
C-570/07 und C-571/07, Slg. 2010, I-4629
), oder dem Urteil vom 26. September 2013, Ottica New Line Di Vincenzo (C‑539/11), zugrunde liegen, geht es bei dem Sachverhalt, der zu den Ausgangsverfahren geführt hat, nicht um die Niederlassungsfreiheit, sondern auf den ersten Blick um den freien Dienstleistungsverkehr.
Nach Art. 58 AEUV gelten jedoch für den freien Dienstleistungsverkehr auf dem Gebiet des Verkehrs nicht die Bestimmungen des Art. 56 AEUV, sondern diejenigen des Titels VI des dritten Teils des AEU- Vertrags, der die gemeinsame Verkehrspolitik betrifft (vgl. Urteil vom 22. Dezember 2010, Yellow Cab Verkehrsbetrieb,
C-338/09, Slg. 2010, I-13927
, Rn. 29 und 30). Außerdem fällt, wie das vorlegende Gericht zu bedenken gibt, die Fahrzeugvermietung mit Fahrer, wie sie in den Ausgangsverfahren in Rede steht, im Kern nicht in den Anwendungsbereich der Bestimmungen, die auf der Grundlage des Art. 91 Abs. 1 AEUV zur Liberalisierung der Verkehrsdienstleistungen erlassen wurden.
Daraus folgt, dass im Hinblick auf die besonderen Umstände der Ausgangsverfahren kein Zusammenhang zwischen einer Auslegung von Art. 49 AEUV einerseits und der Realität oder dem Gegenstand dieser Verfahren andererseits bestünde (vgl. entsprechend Urteil Sbarigia, Rn. 23, 24, 27 und 28). Nach ständiger Rechtsprechung des Gerichtshofs ist der Gerichtshof jedoch für die Beantwortung einer Vorlagefrage unter solchen Umständen nicht zuständig (vgl. in diesem Sinne u. a. Urteile vom 15. Dezember 1995, Bosman,
C-415/93, Slg. 1995, I-4921
, Rn. 61, vom 1. Oktober 2009, Woningstichting Sint Servatius,
C-567/07, Slg. 2009, I-9021
, Rn. 43, Omalet, Rn. 11, und vom 7. Juni 2012, Vinkov, C‑27/11, Rn. 44).
Nach alledem ist der Gerichtshof für die Beantwortung der vorliegenden Vorabentscheidungsersuchen des Tribunale amministrativo regionale per il Lazio nicht zuständig, soweit sie sich auf die Auslegung von Art. 49 AEUV beziehen. Soweit sie die Auslegung anderer Bestimmungen des Unionsrechts betreffen, sind sie für unzulässig zu erklären.
Kosten
Für die Parteien der Ausgangsverfahren ist das Verfahren ein Zwischenstreit in den bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreitigkeiten; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Die Auslagen anderer Beteiligter für die Abgabe von Erklärungen vor dem Gerichtshof sind nicht erstattungsfähig.
Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Dritte Kammer) für Recht erkannt:
Der Gerichtshof der Europäischen Union ist für die Beantwortung der vom Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (Italien) mit Entscheidungen vom 20. Juni 2012 in den verbundenen Rechtssachen C‑419/12 und C‑420/12 eingereichten Vorabentscheidungsersuchen nicht zuständig, soweit sie sich auf die Auslegung von Art. 49 AEUV beziehen. Soweit sie die Auslegung anderer Bestimmungen des Unionsrechts betreffen, sind sie unzulässig.
Unterschriften
(
*1
) Verfahrenssprache: Italienisch. | [
"Vorabentscheidungsersuchen",
"Art. 49 AEUV, 101 AEUV und 102 AEUV",
"Dienstleistungen der Vermietung von Kraftfahrzeugen mit Fahrer",
"Rein innerstaatlicher Sachverhalt",
"Zuständigkeit des Gerichtshofs",
"Zulässigkeitsvoraussetzungen"
] |
62010CJ0454 | nl | Het verzoek om een prejudiciële beslissing betreft de uitlegging van artikel 202, lid 3, tweede streepje, van verordening
(EEG) nr. 2913/92 van de Raad van 12 oktober 1992 tot vaststelling van het communautair douanewetboek (PB L 302, blz. 1; hierna:
„douanewetboek”).
Dit verzoek is ingediend in het kader van een geding tussen O. Jestel en het Hauptzollambt Aachen (hierna: „Hauptzollamt”)
over de betaling van een douaneschuld ontstaan door de onregelmatige binnenbrenging van goederen in het douanegebied van de
Europese Unie.
Toepasselijke bepalingen
Artikel 202 van het douanewetboek bepaalt:
„1. Een douaneschuld bij invoer ontstaat:
a) indien aan rechten bij invoer onderworpen goederen op onregelmatige wijze in het douanegebied van de Gemeenschap worden binnengebracht,
[...]
[...]
Onder op ‚onregelmatige wijze binnenbrengen’ van goederen in de zin van dit artikel wordt verstaan: elk binnenbrengen van
goederen in strijd met de bepalingen van de artikelen 38 tot en met 41 en met die van artikel 177, tweede streepje.
2. De douaneschuld ontstaat op het tijdstip waarop de goederen op onregelmatige wijze worden binnengebracht.
3. Schuldenaren zijn:
– de persoon die de goederen op onregelmatige wijze heeft binnengebracht;
– de personen die aan dit binnenbrengen van goederen hebben deelgenomen terwijl zij wisten of redelijkerwijze hadden moeten
weten dat zulks op onregelmatige wijze geschiedde;
– de personen die de betrokken goederen hebben verworven of deze onder zich hebben gehad en die, op het ogenblik waarop zij
de goederen verwierven of ontvingen, wisten of redelijkerwijze hadden moeten weten dat deze op onregelmatige wijze waren binnengebracht.”
Hoofdgeding en prejudiciële vragen
Blijkens de verwijzingsbeslissing en het aan het Hof overgemaakte dossier heeft Jestel tussen april 2004 en mei 2006 via het
internetplatform eBay, waar hij twee internetwinkels exploiteerde, goederen uit China geveild. Hij handelde daarbij als bemiddelaar
voor de afsluiting van de verkoopovereenkomsten voor die goederen en ontving de prijs van de verkoop. Voor de vaststelling
van de prijs van de desbetreffende goederen en de levering ervan werd gezorgd door de Chinese leverancier. Deze leverancier
verzond de goederen via de post rechtstreeks naar de kopers in Duitsland.
Blijkbaar wegens door die Chinese leverancier verstrekte onjuiste gegevens over de inhoud en de waarde van de zending werden
de goederen uit het hoofdgeding aan de kopers geleverd zonder bij de douane te zijn aangebracht en zonder dat er invoerrechten
werden geïnd.
Het Hauptzollamt heeft ten aanzien van Jestel een belastingaanslag voor een bedrag van ongeveer 10 000 EUR aan douanerechten
en ongeveer 21 000 EUR aan belasting over de toegevoegde waarde bij de invoer opgelegd. Het merkte daarbij met name op dat
Jestel had deelgenomen aan de onregelmatige binnenbrenging van goederen in het douanegebied van de Unie in de zin van artikel 202,
lid 3, tweede streepje, van het douanewetboek. Het administratief bezwaar tegen die belastingsaanslag werd afgewezen.
Het Finanzgericht Düsseldorf heeft het beroep van Jestel tegen de beslissing van het Hauptzollamt verworpen. Zoals blijkt
uit het dossier heeft die rechterlijke instantie ten eerste geoordeeld dat de binnenbrenging van de goederen onregelmatig
was in de zin van artikel 202 van het douanewetboek, enerzijds omdat die binnenbrenging in strijd was met sommige bepalingen
van de artikelen 38 tot en met 41 van dat wetboek, en anderzijds omdat de vrijstelling van de verplichting van aanbrenging
bij de douane voor zendingen per post niet geldt voor goederen waarvan de werkelijke waarde de voorgeschreven drempel van
22 EUR overstijgt. Ten tweede was Jestel, met name krachtens artikel 202, lid 3, tweede streepje, van hetzelfde wetboek, schuldenaar
van de douaneschuld.
De verwijzende rechter, bij wie beroep tot „Revision” van deze uitspraak was ingesteld, merkt op dat volgens Jestel de afsluiting
van de koopovereenkomsten op eBay en het doorgeven van de naam en het adres van de kopers aan de Chinese leverancier, handelingen
waren die plaatsvonden lang vóór de verzending van de desbetreffende goederen en die louter betrekking hadden op de onderliggende
rechtshandeling, en dus geen deelname inhielden aan die binnenbrenging van goederen in de zin van het artikel 202, lid 3,
tweede streepje, van het douanewetboek.
De verwijzende rechter merkt op dat tot op heden niet vaststaat of Jestel vermoedde dat de invoer uit het hoofdgeding onregelmatig
zou zijn, dan wel of hij, zoals hij stelt, ervan uitging dat die invoer op regelmatige wijze was verlopen, al had hij twijfels
op dit punt. Toch staat voor deze rechterlijke instantie niet vast of, onder omstandigheden zoals die van het hoofdgeding,
iemand krachtens voornoemde bepaling schuldenaar van een douaneschuld kan zijn, zelfs indien hij ermee rekening houdt, of
zelfs verwacht, dat de verkoper overgaat tot de onregelmatige binnenbrenging van de desbetreffende goederen in het douanegebied
van de Unie.
Daarop heeft het Bundesfinanzhof de behandeling van de zaak geschorst en het Hof de volgende prejudiciële vragen gesteld:
„1) Wordt een persoon douaneschuldenaar door ‚deelneming’ aan het op onregelmatige wijze binnenbrengen van goederen in het douanegebied
van de Europese Unie in de zin van artikel 202, lid 3, tweede streepje, van het [douanewetboek], wanneer hij, zonder rechtstreeks
mee te werken aan het binnenbrengen, bemiddelt bij het sluiten van de koopovereenkomsten voor de relevante goederen en er
daarbij rekening mee houdt dat de verkoper de goederen of een deel ervan mogelijk met ontduiking van de invoerrechten zal
leveren?
2) Volstaat het in voorkomend geval dat hij dat voor mogelijk houdt, of wordt hij slechts schuldenaar wanneer hij de vaste verwachting
heeft dat dit zal gebeuren?”
Beantwoording van de prejudiciële vragen
Met zijn vragen, die samen moeten worden onderzocht, wenst de verwijzende rechter in wezen te vernemen of artikel 202, lid 3,
tweede streepje, van het douanewetboek aldus moet worden uitgelegd dat iemand moet worden beschouwd als deelnemer aan een
onregelmatige binnenbrenging van goederen in het douanegebied van de Unie indien deze persoon, zonder rechtstreeks zijn medewerking
aan die binnenbrenging te verlenen, als bemiddelaar voor de afsluiting van verkoopovereenkomsten voor die goederen heeft gehandeld.
Indien die vraag bevestigend wordt beantwoord, wenst de verwijzende rechter te vernemen of een dergelijke persoon krachtens
die bepaling slechts schuldenaar van een douaneschuld wordt indien hij van meet af aan verwachtte dat de binnenbrenging van
de desbetreffende goederen onregelmatig zou zijn, dan wel of het volstaat dat hij een dergelijke onregelmatige binnenbrenging
enkel als denkbaar beschouwde.
Vooraf moet in herinnering worden gebracht dat de wetgever van de Unie, sedert de inwerkingtreding van het douanewetboek,
de voorwaarden ter bepaling van de schuldenaren van de douaneschuld volledig heeft willen vastleggen (zie arresten van 23 september
2004, Spedition Ulustrans, C‑414/02, Jurispr. blz. I‑8633, punt 39, en 3 maart 2005, Papismedov e.a., C‑195/03, Jurispr. blz. I‑1667,
punt 38; zie ook arrest van 15 september 2005, United Antwerp Maritime Agencies en Seaport Terminals, C‑140/04, Jurispr. blz. I‑8245,
punt 30). In het geval van een douaneschuld ontstaan door de in artikel 202 van dat wetboek bedoelde onregelmatige binnenbrenging
van goederen op het grondgebied van de Unie, wordt in lid 3 van dat artikel bepaald wie als schuldenaar kan worden aangemerkt.
Volgens de rechtspraak van het Hof volgt uit de tekst van bedoeld lid 3 dat de wetgever van de Unie een ruime omschrijving
heeft willen geven van de personen die, indien aan invoerrechten onderworpen goederen onregelmatig worden binnengebracht,
als schuldenaar van de douaneschuld kunnen worden aangemerkt (zie reeds aangehaalde arresten Spedition Ulustrans, punt 25,
en Papismedov e.a., punt 38).
Vervolgens moet worden vastgesteld dat iemand als Jestel, wiens activiteit beperkt is tot de bemiddeling bij de totstandkoming
van koopovereenkomsten voor goederen, het ontvangen van de prijs voor de verkoop en het doorgeven van de naam en het adres
van de kopers aan de leverancier van de goederen, niet krachtens het eerste en het derde streepje van lid 3 als schuldenaar
van de douaneschuld kan worden aangemerkt. Deze streepjes betreffen immers respectievelijk de persoon die de goederen feitelijk
heeft binnengebracht zonder deze bij de douane aan te brengen (zie arrest van 4 maart 2004, Viluckas en Jonusas, C‑238/02
en C‑246/02, Jurispr. blz. I‑2141, punt 29, en reeds aangehaald arrest Papismedov e.a., punt 39) en de personen die deze goederen
na hun binnenbrenging hebben verworven of onder zich hebben gehad.
Volgens artikel 202, lid 3, tweede streepje, van het douanewetboek zijn schuldenaren van de douaneschuld de personen die aan
de onregelmatige binnenbrenging van goederen op het grondgebied van de Unie hebben deelgenomen terwijl zij wisten, of redelijkerwijze
hadden moeten weten, dat zulks op onregelmatige wijze gebeurde. Daaruit volgt dat de kwalificatie als schuldenaar volgens
die bepaling aan twee voorwaarden is onderworpen, waarvan de eerste een objectieve voorwaarde is, namelijk de deelneming aan
de binnenbrenging, en de tweede een subjectieve, namelijk dat de personen bewust aan de onregelmatige binnenbrenging hebben
deelgenomen (zie in die zin reeds aangehaald arrest Papismedov e.a., punt 40).
Wat in de eerste plaats de objectieve voorwaarde in die bepaling betreft, heeft het Hof geoordeeld dat aan de onregelmatige
binnenbrenging hebben deelgenomen de personen die op een of andere manier een aandeel aan het binnenbrengen van de goederen
hebben gehad (reeds aangehaald arrest Spedition Ulustrans, punt 27).
Zoals de advocaat-generaal in punt 39 van zijn conclusie heeft opgemerkt, heeft de wetgever niet gepreciseerd dat de in die
bepaling bedoelde personen enkel die zijn die direct aan de onregelmatige binnenbrenging hebben bijgedragen. Het kan dus evengoed
gaan om personen die bij de met de binnenbrenging verbonden handelingen waren betrokken.
Wat betreft de omstandigheden van het hoofdgeding moet worden opgemerkt dat zowel de afsluiting van de desbetreffende verkoopovereenkomsten
als de levering van de goederen die het voorwerp van die overeenkomsten vormden, onderdelen uitmaken van één enkele verrichting,
namelijk de verkoop van die goederen. Bijgevolg moet iemand, zoals Jestel in het hoofdgeding, die niet rechtstreeks aan de
onregelmatige binnenbrenging van goederen in het douanegebied van de Unie heeft meegewerkt maar wel als bemiddelaar is opgetreden
voor het afsluiten van de verkoopovereenkomsten voor die goederen, worden geacht aan die binnenbrenging te hebben deelgenomen
in de zin van artikel 202, lid 3, tweede streepje, van het douanewetboek.
Wat in de tweede plaats de subjectieve voorwaarde van die bepaling betreft, vraagt de verwijzende rechter of voor de vervulling
van die voorwaarde vereist is dat de in die bepaling bedoelde deelnemers van meet af aan verwachtten dat de binnenbrenging
onregelmatig is, dan wel of het volstaat dat zij die onregelmatigheid enkel voor mogelijk hielden. Die vraag heeft te maken
met de specifieke omstandigheden van het hoofdgeding, waar de onregelmatige binnenbrenging pas plaatsvond na de deelneming
eraan.
De subjectieve voorwaarde van artikel 202, lid 3, tweede streepje, van het douanewetboek berust op het feit dat de personen
die hebben deelgenomen aan deze binnenbrenging wisten of redelijkerwijze hadden moeten weten dat zulks op onregelmatige wijze
geschiedde, wat impliceert dat zij kennis hadden, of redelijkerwijze moesten hebben, van het bestaan van een of meerdere onregelmatigheden.
Omdat die voorwaarde betrekking heeft op overwegingen van feitelijke aard, staat het, uit het oogpunt van de bevoegdheidsverdeling
tussen de rechterlijke instanties van de Europese Unie en de nationale rechterlijke instanties, aan de verwijzende rechter
te beoordelen of die voorwaarde in het hoofdgeding is vervuld (zie in die zin reeds aangehaald arrest Papismedov e.a., punt 41).
Het Hof kan echter in zijn uitspraak op een verzoek om een prejudiciële beslissing in voorkomend geval preciseringen geven
om die rechterlijke instantie bij haar uitlegging te leiden (zie in die zin arresten van 10 september 2009, Severi, C‑446/07,
Jurispr. blz. I‑8041, punt 60, en 11 november 2010, Danosa, C‑232/09, nog niet gepubliceerd in de Jurisprudentie, punt 34).
Wat dat betreft moet enerzijds worden aangenomen dat de bewoordingen „redelijkerwijze hadden moeten weten”, in artikel 202,
lid 3, tweede streepje, van het douanewetboek, verwijzen naar het gedrag van een bedachtzame en zorgvuldige marktdeelnemer.
Anderzijds staat het aan de verwijzende rechter een algemene beoordeling te maken van de omstandigheden van het hoofdgeding.
Zo moet met name worden opgemerkt dat een persoon die als bemiddelaar optreedt voor de afsluiting van verkoopovereenkomsten,
moet weten dat de levering van goederen uit een derde land en met de Unie als bestemming, de verplichting tot het betalen
van invoerrechten doet ontstaan. De relevante vraag is dus of de bemiddelaar alle stappen heeft ondernomen die redelijkerwijze
van hem konden worden verwacht om zich ervan te vergewissen dat de desbetreffende goederen niet op een onregelmatige wijze
worden binnengebracht, en met name of hij de leverancier heeft gewezen op zijn verplichting die goederen bij de douane aan
te geven.
Ook dient rekening te worden gehouden met de informatie waarover de bemiddelaar, met name wegens zijn contractuele verplichtingen,
beschikte of redelijkerwijze diende te beschikken. In die context is het evenzeer belangrijk te weten of de te betalen invoerrechten
in de verkoopovereenkomsten, of in andere documenten waarover de bemiddelaar beschikte, werden vermeld, wat erop had kunnen
wijzen dat de goederen op regelmatige wijze op het grondgebied van de Unie waren binnengebracht.
Bovendien kan rekening worden gehouden met de periode gedurende welke de bemiddelaar zijn diensten ten behoeve van de verkoper
van de desbetreffende goederen heeft verricht. Indien de bemiddelaar zijn diensten gedurende een lange periode heeft verricht,
lijkt het weinig waarschijnlijk dat hij niet de kans heeft gehad kennis te nemen van de praktijken van die verkoper betreffende
de levering van die goederen.
Gelet op een en ander, dient op de gestelde vragen te worden geantwoord dat artikel 202, lid 3, tweede streepje, van het douanewetboek
aldus moet worden uitgelegd dat als schuldenaar van een douaneschuld, ontstaan door de onregelmatige binnenbrenging van goederen
in het douanegebied van de Unie, is te beschouwen de persoon die, zonder rechtstreeks aan die binnenbrenging te hebben meegewerkt,
daaraan heeft deelgenomen als bemiddelaar voor de afsluiting van verkoopovereenkomsten voor die goederen, aangezien die persoon
wist, of redelijkerwijze had moeten weten, dat die binnenbrenging onregelmatig zou zijn; het staat aan de verwijzende rechter
dit te beoordelen.
Kosten
Ten aanzien van de partijen in het hoofdgeding is de procedure als een aldaar gerezen incident te beschouwen, zodat de nationale
rechterlijke instantie over de kosten heeft te beslissen. De door anderen wegens indiening van hun opmerkingen bij het Hof
gemaakte kosten komen niet voor vergoeding in aanmerking.
Het Hof (Tweede kamer) verklaart voor recht:
Artikel 202, lid 3, tweede streepje, van verordening (EEG) nr. 2913/92 van de Raad van 12 oktober 1992 tot vaststelling van
het communautair douanewetboek, moet aldus worden uitgelegd dat als schuldenaar van een douaneschuld, ontstaan door de onregelmatige
binnenbrenging van goederen in het douanegebied van de Europese Unie, is te beschouwen de persoon die, zonder rechtstreeks
aan die binnenbrenging te hebben meegewerkt, daaraan heeft deelgenomen als bemiddelaar voor de afsluiting van verkoopovereenkomsten
voor die goederen, aangezien die persoon wist, of redelijkerwijze had moeten weten, dat die binnenbrenging onregelmatig zou
zijn; het staat aan de verwijzende rechter dit te beoordelen.
ondertekeningen
*
Procestaal: Duits. | [
"Communautair douanewetboek",
"Artikel 202, lid 3, tweede streepje",
"Ontstaan van douaneschuld door onregelmatig binnenbrengen van goederen",
"Begrip ‚schuldenaar’",
"Deelneming aan onregelmatig binnenbrengen",
"Persoon die heeft gehandeld als bemiddelaar bij afsluiten van koopovereenkomsten betreffende onregelmatig binnengebrachte goederen"
] |
62011CJ0098 | lt | Apeliaciniu skundu
Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG
(toliau –
Lindt
) prašo panaikinti 2010 m. gruodžio 17 d. Europos Sąjungos Bendrojo Teismo sprendimą
Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli prieš VRDT
(šokoladinio triušio su raudonu kaspinu forma) (T-336/08, toliau – skundžiamas sprendimas), kuriuo šis teismas atmetė jos ieškinį dėl 2008 m. birželio 11 d. Vidaus rinkos derinimo tarnybos (prekių ženklams ir pramoniniam dizainui) (VRDT) ketvirtosios apeliacinės tarybos sprendimo (byla R 1332/2005-4), susijusio su jos paraiška įregistruoti erdvinį žymenį, kurį sudaro šokoladinio triušio su raudonu kaspinu forma, kaip Bendrijos prekių ženklą, panaikinimo.
Teisinis pagrindas
Šiam ginčui taikytinos 1993 m. gruodžio 20 d. Tarybos reglamento (EB) Nr. 40/94 dėl Bendrijos prekių ženklo (
OL L 11, 1994, p. 1
; 2004 m. specialusis leidimas lietuvių k., 17 sk., 1 t., p. 146) nuostatos.
Pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punktą neregistruojami neturintys jokio skiriamojo požymio prekių ženklai.
Pagal minėto reglamento 7 straipsnio 3 dalį šio straipsnio 1 dalies b punktas netaikomas, jeigu prekių ženklas įgijo skiriamųjų požymių prekių ar paslaugų, kurioms prašoma registracijos, atžvilgiu po to, kai jis buvo naudojamas.
Ginčo aplinkybės
2004 m. gegužės 18 d.
Lindt
, remdamasi Reglamentu Nr. 40/94, pateikė VRDT paraišką įregistruoti Bendrijos prekių ženklą. Prekių ženklas, kurį buvo prašoma įregistruoti, yra toliau pateiktas erdvinis žymuo, kurį sudaro šokoladinio triušio su raudonu kaspinu forma ir kuris, remiantis paraiškoje esančiu aprašymu, yra raudonos, aukso ir rudos spalvų:
Prekės, kurioms prašoma įregistruoti prekių ženklą, priklauso peržiūrėtos ir iš dalies pakeistos 1957 m. birželio 15 d. Nicos sutarties dėl tarptautinės prekių ir paslaugų klasifikacijos ženklams registruoti 30 klasei ir atitinka tokį aprašymą: „Šokoladas, šokolado gaminiai“.
2005 m. spalio 14 d. sprendimu VRDT ekspertas, remdamasis Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punktu, atmetė paraišką įregistruoti Bendrijos prekių ženklą nurodydamas, kad nagrinėjamas žymuo neturi skiriamojo požymio. Be to, prašomas įregistruoti prekių ženklas nėra įgijęs skiriamojo požymio dėl naudojimo pagal šio reglamento 7 straipsnio 3 dalį, nes įrodymai susiję tik su Vokietija.
2005 m. lapkričio 10 d. apeliantė padavė apeliaciją VRDT dėl eksperto sprendimo.
2008 m. birželio 11 d. sprendimu VRDT ketvirtoji apeliacinė taryba šią apeliaciją atmetė. Iš esmės ji nurodė, kad nė vienas prašomo įregistruoti prekių ženklo elementas, t. y. forma, aukso spalvos folija ir raudonas kaspinas su varpeliu, vertinami kartu arba atskirai, negali suteikti šiam prekių ženklui skiriamojo požymio atitinkamų prekių atžvilgiu. Iš tikrųjų triušių forma yra viena iš tų, kurios yra tipinės šokolado gaminiams, ypač Velykų laikotarpiu. Be to, minėta Apeliacinė taryba nurodė, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas neturi skiriamojo požymio, kaip tai suprantama pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punktą, visoje Europos Sąjungos teritorijoje, nes nėra priežasčių manyti, kad Vokietijoje ir Austrijoje gyvenantys vartotojai nagrinėjamą formą suvokia kitaip nei kitose valstybėse narėse gyvenantys vartotojai.
Be to, VRDT ketvirtoji apeliacinė taryba nusprendė, kad apeliantės pateikti dokumentai, susiję tik su Vokietija, neleidžia daryti išvados, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį atitinkamų prekių atžvilgiu visoje Sąjungos teritorijoje pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 3 dalį.
Procesas Bendrajame Teisme ir skundžiamas sprendimas
2008 m. rugpjūčio 18 d. Bendrojo Teismo kanceliarijoje
Lindt
pateikė ieškinį dėl 2008 m. birželio 11 d. VRDT sprendimo, nurodydama du pagrindus, atitinkamai susijusius su Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punkto pažeidimu ir minėto reglamento 7 straipsnio 3 dalies pažeidimu.
Kalbėdamas apie pirmąjį pagrindą, Bendrasis Teismas konstatavo, kad prašomą įregistruoti prekių ženklą sudaro trys elementai, t. y. tupinčio triušio forma, aukso spalvos folija, į kurią šokoladinis triušis įvyniotas, ir raudonas smulkiai klostuotas kaspinas, prie kurio pritvirtintas varpelis; prieš atlikdamas visapusį minėto prekių ženklo vertinimą, jis išanalizavo kiekvieno iš šių elementų galimą skiriamąjį požymį.
Kalbėdamas apie tupinčio arba susigūžusio triušio formą, Bendrasis Teismas pritarė šiuo klausimu pateiktoms VRDT ketvirtosios apeliacinės tarybos išvadoms ir skundžiamo sprendimo 34 punkte nusprendė, kad minėta forma gali būti laikoma tipine šokoladinių triušių forma ir kad dėl to ji neturi skiriamojo požymio.
Dėl aukso spalvos įvyniojamosios folijos skundžiamo sprendimo 38 punkte Bendrasis Teismas priėjo prie išvados, kad šokoladinis triušis, kuriuo prekiauja apeliantė, nėra vienintelis į aukso spalvos foliją įvyniotas šokoladinis triušis, ir minėto sprendimo 39 punkte priminė, kad tariamo originalumo nepakanka skiriamajam požymiui įrodyti.
Dėl raudono smulkiai klostuoto kilpelėmis surišto kaspino su varpeliu skundžiamo sprendimo 44 punkte Bendrasis Teismas nurodė, kad nė vienu bylos dokumentu negali būti paneigti VRDT ketvirtosios apeliacinės tarybos ir šios tarnybos eksperto vertinimai, pagal kuriuos įprasta šokoladinius gyvūnus arba jų pakuotes puošti kaspinėliais, kaspinais ir varpeliais, ir kad todėl, kalbant apie šokoladinius gyvūnus, varpeliai ir kaspinėliai yra dažnai pasitaikantys elementai.
Kalbėdamas apie prašomo įregistruoti prekių ženklo visapusį vertinimą, skundžiamo sprendimo 48 punkte Bendrasis Teismas nurodė, kad formos, spalvų ir smulkiai klostuoto kaspino su varpeliu derinio požymiai nepakankamai skiriasi nuo šokolado ir šokolado gaminių, konkrečiai kalbant, šokoladinių triušių, bazinių pakuočių formų požymių. Todėl atitinkama visuomenė jų neįsimintų kaip komercinės kilmės nuorodų. Iš tikrųjų tupinčio triušio formos aukso spalvos pakuotė su smulkiai klostuotu raudonu kaspinu, prie kurio pritvirtintas varpelis, labai nesiskiria nuo nagrinėjamų prekių pakuočių, paprastai naudojamų prekyboje ir savaime suvokiamų kaip tipinė minėtų prekių pakuotės forma.
Skundžiamo sprendimo 49 punkte Bendrasis Teismas nurodė, kad, kaip teisingai konstatavo VRDT ketvirtoji apeliacinė taryba, dėl grafinių elementų, ypač akių, ūsų ir letenėlių, nagrinėjamas žymuo netampa labiau saugotinas. Iš tikrųjų tai yra įprasti elementai, būdingi paprastai visoms šokoladinių triušių formoms, ir jie nėra tokio meninio lygio, kad vartotojai juos suvoktų kaip nagrinėjamų prekių kilmės nuorodą.
Skundžiamo sprendimo 51 punkte Bendrasis Teismas nurodė, kad apeliantei nepavyko paneigti plačiai žinomų arba VRDT nustatytų faktų teisingumo ir įrodyti, kad prašomam įregistruoti prekių ženklui būdingas skiriamasis požymis.
Taigi skundžiamo sprendimo 59 punkte Bendrasis Teismas nusprendė, kad VRDT ketvirtoji apeliacinė taryba buvo teisi, kai manė, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas neturi skiriamojo požymio, kaip tai suprantama pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punktą. Todėl Bendrasis Teismas pirmąjį pagrindą atmetė.
Kalbant apie antrąjį pagrindą, reikia nurodyti, jog skundžiamo sprendimo 67 punkte Bendrasis Teismas atmetė apeliantės argumentą, kad už Vokietijos teritorijos ribų šokoladinis Velykų triušis yra nežinomas, todėl kitose valstybėse narėse jis turėtų būdingą skiriamąjį požymį. Bendrasis Teismas nurodė, kad visiems žinoma, jog šokoladiniai triušiai, kuriais dažniausiai prekiaujama Velykų laikotarpiu, yra žinomi ir už Vokietijos teritorijos ribų.
Taigi skundžiamo sprendimo 68 punkte Bendrasis Teismas nusprendė, kad, nesant konkrečių nuorodų, nurodančių priešingai, reikia manyti, jog visoje Sąjungoje prašomas įregistruoti prekių ženklas, sudarytas iš erdvinio žymens, vartotojams sudaro vienodą įspūdį ir kad todėl šis prekių ženklas neturi skiriamojo požymio visoje Sąjungos teritorijoje.
Todėl skundžiamo sprendimo 69 punkte Bendrasis Teismas nusprendė, jog tam, kad galėtų būti registruojamas pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 3 dalį, minėtas prekių ženklas dėl naudojimo turi būti įgijęs skiriamąjį požymį visoje Sąjungoje.
Skundžiamo sprendimo 70 punkte Bendrasis Teismas nurodė, kad net jei apeliantė įrodytų, jog nagrinėjamas žymuo dėl naudojimo yra įgijęs skiriamąjį požymį trijose jos minėtose valstybėse narėse, t. y. Vokietijoje, Austrijoje ir Jungtinėje Karalystėje, jos pateiktų patvirtinančių dokumentų nepakaktų įrodyti, kad šis žymuo buvo įgijęs skiriamąjį požymį visose valstybėse narėse paraiškos įregistruoti nagrinėjamą prekių ženklą pateikimo dieną.
Tokiomis aplinkybėmis skundžiamo sprendimo 71 punkte Bendrasis Teismas nusprendė, kad nebūtina nagrinėti, ar dokumentais iš tiesų įrodoma, kad nagrinėjamas žymuo dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį trijose apeliantės nurodytose valstybėse narėse, nes to nepakaktų įrodyti, kad šis žymuo dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį visoje Sąjungoje.
Todėl Bendrasis Teismas atmetė ir antrąjį pagrindą.
Šalių reikalavimai
Apeliaciniu skundu
Lindt
Teisingumo Teismo prašo panaikinti skundžiamą sprendimą ir priteisti iš VRDT bylinėjimosi išlaidas.
VRDT Teisingumo Teismo prašo atmesti apeliacinį skundą ir priteisti iš
Lindt
bylinėjimosi išlaidas.
Dėl apeliacinio skundo
Lindt
apeliacinį skundą grindžia dviem pagrindais, susijusiais, pirma, su Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punkto pažeidimu ir, antra, su šio reglamento 7 straipsnio 3 dalies pažeidimu.
Dėl pirmojo (apeliacinio skundo) pagrindo, susijusio su Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punkto pažeidimu
Šalių argumentai
Apeliantė kaltina Bendrąjį Teismą, kad jis nusprendė, jog nagrinėjamas erdvinis žymuo neturi skiriamojo požymio, ir savo analizę grindė VRDT vertinimais, kurie iš tikrųjų yra tik neaiškios prielaidos.
Apeliantė kritikuoja Bendrąjį Teismą, jog skundžiamo sprendimo 29 punkte nusprendė, kad:
„Pirma, dėl tupinčio arba susigūžusio triušio formos Apeliacinė taryba manė, jog iš administracinės bylos VRDT matyti, kad triušių forma yra viena iš tų, kurios yra tipinės šokoladui ir šokolado gaminiams, ypač Velykų laikotarpiu, ir šalys to neginčija. Apeliacinės tarybos išvada susijusi ne tik su Vokietija ir Austrija, bet ir su kitomis Sąjungos valstybėmis narėmis.“
Šis VRDT tvirtinimas yra tik prielaida, kurią apeliantė aiškiai ginčijo 2007 m. birželio 6 d. VRDT pateiktame paaiškinime. Apeliantės nuomone, VRDT ir Bendrasis Teismas privalėjo atlikti šią analizę, kad tinkamai vykdytų priežiūrą pagal Reglamentą Nr. 40/94.
Be to, ji ginčijo skundžiamo sprendimo 38 punkte Bendrojo Teismo pateiktą išvadą, kad rinkoje įprasta šokoladinius Velykų triušius įvynioti į aukso spalvos foliją. Apeliantė pažymi, kad buvo konstatuota, jog tik trys kiti gaminiai yra įvynioti į aukso spalvos foliją. Du iš šių gaminių rinkoje yra tik dėl to, kad apeliantė yra davusi leidimą. Toks mažas gaminių skaičius neleidžia daryti išvados, kad aptariamas požymis rinkoje yra dažnai pasitaikantis. Todėl šiuo atžvilgiu teisinis vertinimas yra klaidingas.
Apeliantė primena, kad pagal Teisingumo Teismo praktiką būtiną skiriamąjį požymį turi prekių ženklas, kuris labai skiriasi nuo įpročių sektoriuje (2004 m. balandžio 29 d. Sprendimas
Henkel prieš VRDT
,
C-456/01 P ir C-457/01 P, Rink. p. I-5089
). Jos nuomone, Bendrasis Teismas klaidingai rėmėsi principu, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas atitinka sektoriaus normas arba įpročius. Tokią išvadą Bendrasis Teismas padarė, kai rėmėsi klaidinga prielaida, jog nesvarbu, kad minėti triušiai rinkoje yra tik dėl su apeliante sudarytų sutarčių. Bendrojo Teismo atliktas teisinis vertinimas, pagal kurį tai yra įprasta forma, grindžiamas tuo, kad egzistuoja kiti trys panašius požymius turintys gaminiai. Teisiniu požiūriu šis vertinimas yra neteisingas.
Be to, apeliantė nurodo, kad faktą, jog prašomas įregistruoti prekių ženklas turi skiriamąjį požymį, patvirtina aplinkybė, kad jis įregistruotas penkiolikoje valstybių narių.
VRDT nepritaria apeliantės argumentams ir pirmiausia primena, kad apeliacinis skundas skirtas tik teisės klausimams. Šis skundas iš principo susijęs su faktiniu apeliantės tvirtinimu, jau atidžiai išanalizuotu ir ilgai svarstytu ankstesnėse instancijose. Kalbama apie triušio formas ir aukso spalvos folijas, kurios šokolado gaminių srityje yra įprastos.
VRDT nurodo, kad iš tikrųjų apeliantė siekia naujo faktinių aplinkybių vertinimo, kai Bendrąjį Teismą kaltina pritarus ankstesnių instancijų sprendimams, ir kad atitinkamą argumentą reikia atmesti kaip nepriimtiną. Klausimas, ar rinkoje esančios triušio formos yra panašios arba ar atitinkamo vartotojo požiūriu nagrinėjama triušio forma ir kitos triušio formos labai skiriasi ir dėl to nagrinėjama triušio forma turi skiriamąjį požymį, yra vartotojo suvokimo vertinimo klausimas, taigi faktų vertinimo klausimas.
Klausimas, kaip vartotojas suvokia nagrinėjamų šokolado gaminių įvyniojimą į aukso spalvos foliją, taip pat yra faktų vertinimo klausimas, kuris apeliaciniame procese gali būti nagrinėjamas tik jei faktinės aplinkybės galėjo būti iškraipytos. Todėl atitinkamą argumentą taip pat reikia atmesti kaip nepriimtiną.
Bet kuriuo atveju VRDT mano, kad Bendrasis Teismas neiškraipė faktinių aplinkybių.
Konkrečiai dėl pirmojo pagrindo VRDT primena, kad tik prekių ženklas, kuris labai skiriasi nuo sektoriaus normų ar įpročių ir dėl to gali atlikti savo esminę kilmės nuorodos funkciją, turi skiriamąjį požymį pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punktą (2006 m. sausio 12 d. Sprendimo
Deutsche SiSi-Werke prieš VRDT
,
C-173/04 P, Rink. p. I-551
, 31 punktas ir 2006 m. birželio 22 d. Sprendimo
Storck prieš VRDT
,
C-24/05 P, Rink. p. I-5677
, 26 punktas).
VRDT mano, kad taikydamas šią teismo praktiką Bendrasis Teismas teisingai konstatavo, jog prašomas įregistruoti prekių ženklas neturi skiriamojo požymio. Bendrasis Teismas nepasitikėjo anksčiau bylą nagrinėjusių instancijų sprendimais ir pats atidžiai išnagrinėjo apeliantės argumentus ir įvairius VRDT ketvirtosios apeliacinės tarybos bylos dokumentus.
Teisingumo Teismo vertinimas
Būtina priminti, kad pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punktą neregistruojami jokio skiriamojo požymio neturintys prekių ženklai. Pagal nusistovėjusią teismo praktiką prekių ženklo skiriamasis požymis turi būti vertinamas, pirma, atsižvelgiant į atitinkamas prekes ar paslaugas, dėl kurių prašoma registracijos, ir, antra, į tai, kaip prekių ženklą supranta atitinkama visuomenė (žr., be kita ko, minėto Sprendimo
Henkel prieš VRDT
35 punktą; 2006 m. birželio 22 d. Sprendimo
Storck prieš VRDT
,
C-25/05 P, Rink. p. I-5719
, 25 punktą ir 2007 m. spalio 25 d. Sprendimo
Develey prieš VRDT
,
C-238/06 P, Rink. p. I-9375
, 79 punktą).
Tik prekių ženklas, kuris labai skiriasi nuo sektoriaus normų ar įpročių ir dėl to gali atlikti savo esminę kilmės nuorodos funkciją, turi skiriamąjį požymį pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 1 dalies b punktą (minėto Sprendimo
Deutsche SiSi-Werke prieš VRDT
31 punktas).
Šiuo atveju iš skundžiamo sprendimo 12–14 punktų matyti, kad vertindamas prašomo įregistruoti prekių ženklo skiriamąjį požymį Bendrasis Teismas teisingai nustatė ir taikė šiuo klausimu svarbioje teismų praktikoje nurodytus kriterijus.
Iš tikrųjų, priminęs esminius požymius, kurie svarbūs nustatant erdvinio prekių ženklo, sudaryto iš prekės formos, skiriamąjį požymį, Bendrasis Teismas išsamiai išanalizavo kiekvieną iš trijų prašomo įregistruoti prekių ženklo elementų, t. y. tupinčio triušio formą, aukso spalvos foliją, į kurią įvyniotas šokoladinis triušis, ir smulkiai klostuotą kaspiną, prie kurio pritvirtintas varpelis, ir skundžiamo sprendimo 34, 38 ir 44 punktuose priėjo prie išvados, kad nė vienas iš jų neturi skiriamojo požymio.
Prie tokios pačios išvados Bendrasis Teismas priėjo dėl bendro įspūdžio, kurį sukuria prašomas įregistruoti prekių ženklas, kai skundžiamo sprendimo 47 punkte patvirtino šiuo klausimu priimtą VRDT ketvirtosios apeliacinės tarybos sprendimą.
Atlikęs analizę, skundžiamo sprendimo 51 punkte Bendrasis Teismas nusprendė, kad apeliantei nepavyko paneigti plačiai žinomų arba VRDT nustatytų faktų teisingumo ir įrodyti, kad prašomam įregistruoti prekių ženklui būdingas skiriamasis požymis.
Tokią išvadą Bendrasis Teismas padarė išanalizavęs apeliantės ir VRDT argumentus, todėl jo negalima kaltinti, priešingai, nei tvirtina apeliantė, paprasčiausiai rėmusis VRDT prielaidomis ir tvirtinimais. Atvirkščiai, būtina konstatuoti, kad prieš nuspręsdamas, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas neturi skiriamojo požymio, Bendrasis Teismas įvertino įprastą sektoriaus praktiką ir vidutinio vartotojo suvokimą remdamasis iš nusistovėjusios teismų praktikos išplaukiančiais kriterijais.
Be kita ko, apeliantė kaltina Bendrąjį Teismą, jog nusprendė, kad šokoladinio Velykų triušio forma ir aukso spalvos pakuotė yra įprasti rinkoje ir atitinka atitinkamo sektoriaus įpročius.
Reikia konstatuoti, jog iš tiesų šiuo argumentu siekiama, kad Teisingumo Teismas pakeistų Bendrojo Teismo atliktą faktų vertinimą savuoju. Siekdama, kad būtų naujai įvertintas prašomo įregistruoti prekių ženklo skiriamasis požymis, apeliantė, nenurodydama, kad šiuo atžvilgiu faktinės aplinkybės buvo iškraipytos, ginčija su faktinio pobūdžio vertinimais susijusių Bendrojo Teismo konstatavimų, kurių Teisingumo Teismas netikrina nagrinėdamas apeliacinį skundą, teisingumą.
Dėl apeliantės teiginio, kad prekių ženklo registracija penkiolikoje valstybių narių patvirtina prašomo įregistruoti prekių ženklo skiriamąjį požymį, kaip tai suprantama pagal Reglamentą Nr. 40/94, reikia nurodyti, kad Bendrasis Teismas nepadarė teisės klaidos, kai remdamasis nusistovėjusia Teisingumo Teismo praktika skundžiamo sprendimo 55 punkte nusprendė, kad registracijos valstybėse narėse yra tik aplinkybė, į kurią galima atsižvelgti registruojant Bendrijos prekių ženklą, o prašomas įregistruoti prekių ženklas turi būti vertinamas remiantis susijusiais Sąjungos teisės aktais, ir kad iš to išplaukia, jog VRDT neprivalo nei vadovautis kompetentingų nacionalinės valdžios institucijos reikalavimais ir vertinimu, nei registruoti nagrinėjamą prekių ženklą kaip Bendrijos prekių ženklą remdamasi tokiais argumentais (šiuo klausimu žr. minėto Sprendimo
Develey prieš VRDT
72 ir 73 punktus).
Iš to, kas pasakyta, matyti, kad pirmasis pagrindas turi būti atmestas kaip iš dalies nepriimtinas ir iš dalies nepagrįstas.
Dėl antrojo (apeliacinio skundo) pagrindo, susijusio su Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 3 dalimi
Šalių argumentai
Apeliantė kaltina Bendrąjį Teismą, kad skundžiamo sprendimo 70 punkte nusprendė, jog tam, kad būtų leista įregistruoti nagrinėjamą prekių ženklą dėl galimo jo naudojimo, šis prekių ženklas dėl naudojimo turi būti įgijęs skiriamąjį požymį visose valstybėse narėse. Jos nuomone, toks teiginys klaidingas dėl dviejų priežasčių.
Pirma, Bendrasis Teismas neatsižvelgė į tai, kad prašomo įregistruoti prekių ženklo skiriamasis požymis dėl naudojimo turi būti įgytas tik tose valstybėse narėse, kuriose šiam prekių ženklui skiriamasis požymis nebuvo būdingas. Prašomam įregistruoti prekių ženklui skiriamasis požymis būdingas penkiolikoje valstybių narių. Taigi neturėtų būti reikalaujama, kad šiose valstybėse narėse nagrinėjamas prekių ženklas skiriamąjį požymį būtų įgijęs dėl naudojimo. Todėl Bendrasis Teismas turėjo prieiti prie išvados, kad šiam prekių ženklui didžiojoje Sąjungos dalyje būdingas skiriamasis požymis arba kad jis yra jį įgijęs dėl naudojimo. Paraiškos įregistruoti nagrinėjamą prekių ženklą pateikimo dieną Sąjungą sudarė 25 valstybės narės, bendrai apimančios 465,7 milijono gyventojų. Nagrinėjamam prekių ženklui buvo būdingas skiriamasis požymis arba jis buvo jį įgijęs dėl naudojimo 351,3 milijono gyventojų, t. y. 75,4 % visų Sąjungos, tokios sudėties, kokios ji buvo minėtą dieną, gyventojų atžvilgiu.
Antra, apeliantė nurodo, kad pagal Reglamento Nr. 40/94 1 straipsnio 2 dalį Bendrijos prekių ženklas turi vientisą statusą, taigi ir vienodą galią visoje Sąjungoje. Tad vertinant, ar prekių ženklas registruotinas, būtent vertinant jo skiriamąjį požymį, Sąjunga turi būti laikoma bendra vieninga rinka. Būtų klaidinga remtis atskiromis nacionalinėmis rinkomis. Nagrinėjant, ar prekių ženklas įgijo skiriamąjį požymį, turi būti remiamasi visais gyventojais, neišskiriant nacionalinių rinkų. Be to, jeigu prekių ženklas turi skiriamąjį požymį visos Sąjungos didžiosios gyventojų dalies atžvilgiu, to turėtų pakakti, kad šiam prekių ženklui būtų taikoma apsauga visoje Europos rinkoje.
VRDT kritikuoja apeliantės argumentus, nurodytus skaičius, kurių šaltinis nebuvo patikslintas, nes jie neleidžia daryti išvados, kad Bendrasis Teismas padarė teisės klaidą.
VRDT mano, kad skundžiamo sprendimo 64 ir paskesniuose punktuose Bendrasis Teismas teisingai taikė teismo praktiką, pagal kurią, pirma, prekių ženklas dėl naudojimo gali įgyti skiriamąjį požymį, kaip tai suprantama pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 3 dalį, tik tada, jei bent kažkiek reikšminga atitinkamos visuomenės dalis pagal nagrinėjamą prekių ženklą atitinkamas prekes ar paslaugas atskirtų kaip pagamintas ar suteiktas konkrečios įmonės, ir, antra, kalbant apie teritoriją, kurioje buvo įgytas skiriamasis požymis, prekių ženklas gali būti įregistruotas pagal šią nuostatą tik tada, jei pateiktas įrodymas, kad jis dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį Sąjungos dalyje, kurioje
ab initio
tokio požymio neturėjo.
Tokiomis aplinkybėmis Bendrasis Teismas dar kartą padarė išvadą, kad nereikia tikrinti, ar apeliantės pateikti dokumentai iš tikrųjų įrodo, jog prašomas įregistruoti prekių ženklas dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį trijose jos nurodytose valstybėse narėse, nes bet kuriuo atveju to nepakaktų įrodyti, kad šis prekių ženklas dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį visoje Sąjungoje.
Todėl VRDT siūlo atmesti antrąjį pagrindą kaip akivaizdžiai nepagrįstą.
Teisingumo Teismo vertinimas
Reikia priminti, kad pagal Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 3 dalį absoliutus atsisakymo registruoti pagrindas, numatytas šio reglamento 7 straipsnio 1 dalies b punkte, nekliudo registruoti prekių ženklo, jei dėl naudojimo jis įgijo skiriamąjį požymį prekių ar paslaugų, kurioms prašoma registracijos, atžvilgiu.
Teisingumo Teismas jau yra nusprendęs, kad prekių ženklas gali būti įregistruotas pagal Reglamento Nr. 40/94 7 straipsnio 3 dalį tik tada, jei pateiktas įrodymas, jog prekių ženklas dėl jo naudojimo įgijo skiriamąjį požymį Sąjungos dalyje, kurioje
ab initio
jis neturėjo tokio požymio (žr. minėto 2006 m. birželio 22 d. Sprendimo
Storck prieš VRDT
, C-25/05, 83 punktą).
Remdamasis šia teismo praktika Bendrasis Teismas skundžiamo sprendimo 69 punkte padarė išvadą, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas dėl naudojimo turi būti įgijęs skiriamąjį požymį visoje Sąjungoje. Ši išvada teisiniu požiūriu nėra klaidinga, nes, kaip matyti iš susijusių skundžiamo sprendimo 51 ir 68 punktų, apeliantei nepavyko įrodyti, kad minėtam prekių ženklui buvo būdingas skiriamasis požymis, ir taip galima pasakyti dėl visos Sąjungos teritorijos. Dėl šios priežasties negalima pritarti apeliantės argumentui ir remtis statistikos duomenimis, kuriuos ji pateikė siekdama pagrįsti minėtą argumentą, kad prašomam įregistruoti prekių ženklui būdingas skiriamasis požymis penkiolikoje valstybių narių, todėl neturi būti reikalaujama, kad šiose valstybėse šis prekių ženklas būtų įgijęs skiriamąjį požymį dėl naudojimo.
Kalbant apie apeliantės argumentą, kad dėl vientiso Bendrijos prekių ženklo statuso dėl naudojimo įgyto prekių ženklo skiriamojo požymio vertinimas neturėtų būti grindžiamas atskiromis nacionalinėmis rinkomis, reikia nurodyti, kad net jei tiesa, kad, remiantis šio sprendimo 60 punkte minėta teismo praktika, turi būti įrodyta, kad prekių ženklas dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį toje Sąjungos dalyje, kurioje
ab initio
jis neturėjo tokio požymio, būtų nepagrįsta reikalauti pateikti tokio įgijimo įrodymų atskirai dėl kiekvienos valstybės narės.
Tačiau šiuo atveju Bendrasis Teismas nepadarė teisės klaidos, nes bet kuriuo atveju apeliantė kiekybiniu požiūriu nepakankamai įrodė, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas dėl naudojimo įgijo skiriamąjį požymį visoje Sąjungos teritorijoje.
Todėl antrasis pagrindas atmestinas kaip nepagrįstas.
Tokiomis sąlygomis šis apeliacinis skundas turi būti atmestas.
Dėl bylinėjimosi išlaidų
Pagal Procedūros reglamento 69 straipsnio 2 dalį, taikomą apeliacinėse bylose pagal šio reglamento 118 straipsnį, pralaimėjusiai šaliai nurodoma padengti bylinėjimosi išlaidas, jei laimėjusi šalis to reikalavo. Kadangi VRDT reikalavo priteisti iš
Lindt
bylinėjimosi išlaidas ir ši bylą pralaimėjo, ji turi šias išlaidas padengti.
Remdamasis šiais motyvais, Teisingumo Teismas (ketvirtoji kolegija) nusprendžia:
1.
Atmesti apeliacinį skundą.
2.
Priteisti iš
Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG
bylinėjimosi išlaidas.
Parašai.
(
*1
) Proceso kalba: vokiečių. | [
"Apeliacinis skundas",
"Bendrijos prekių ženklas",
"Absoliutus atmetimo pagrindas",
"Skiriamojo požymio nebuvimas",
"Erdvinis žymuo, kurį sudaro šokoladinio triušio su raudonu kaspinu forma"
] |
62013CJ0265 | nl | Het verzoek om een prejudiciële beslissing betreft de uitlegging van artikel 47 van het Handvest van de grondrechten van de Europese Unie (hierna: „Handvest”).
Dit verzoek is ingediend in het kader van een geding tussen E. Torralbo Marcos enerzijds en Korota SA (hierna: „Korota”) en het Fondo de Garantía Salarial (loongarantiefonds; hierna: „Fogasa”) anderzijds, over de betaling van een vergoeding aan Torralbo Marcos ten gevolge van zijn ontslag door Korota, die in een insolventieprocedure verwikkeld is.
Toepasselijke bepalingen
Recht van de Unie
Artikel 1, lid 1, van richtlijn 2008/94/EG van het Europees Parlement en de Raad van 22 oktober 2008 betreffende de bescherming van de werknemers bij insolventie van de werkgever (
PB L 283, blz. 36
) bepaalt:
„Deze richtlijn is van toepassing op uit arbeidsovereenkomsten of arbeidsverhoudingen voortvloeiende aanspraken van werknemers tegenover werkgevers die in staat van insolventie in de zin van artikel 2, lid 1, verkeren.”
Artikel 2, lid 1, van deze richtlijn luidt als volgt:
„Voor de toepassing van deze richtlijn wordt een werkgever geacht in staat van insolventie te verkeren wanneer is verzocht om opening van een in de wettelijke of bestuursrechtelijke bepalingen van een lidstaat neergelegde, op de insolventie van de werkgever berustende collectieve procedure die ertoe leidt dat deze het beheer en de beschikking over zijn vermogen geheel of ten dele verliest en dat een curator of een persoon met een vergelijkbare functie wordt aangewezen, en wanneer de uit hoofde van de genoemde wettelijke of bestuursrechtelijke bepalingen bevoegde autoriteit:
a)
hetzij heeft besloten tot opening van de procedure;
b)
hetzij heeft geconstateerd dat de onderneming of de vestiging van de werkgever definitief is gesloten, en dat het beschikbare vermogen ontoereikend is om opening van de procedure te rechtvaardigen.”
Artikel 3, eerste alinea, van deze richtlijn luidt als volgt:
„De lidstaten treffen de nodige maatregelen opdat waarborgfondsen onder voorbehoud van artikel 4 de onvervulde aanspraken van de werknemers honoreren die voortvloeien uit arbeidsovereenkomsten of arbeidsverhoudingen, met inbegrip van de vergoeding wegens beëindiging van de arbeidsverhouding, indien de nationale wetgeving hierin voorziet.”
Spaans recht
Artikel 2 van Ley 1/1996 de asistencia jurídica gratuita (wet 1/1996 inzake kosteloze rechtsbijstand) van 10 januari 1996 (BOE nr. 11, van 12 januari 1996, blz. 793; hierna: „ley 1/1996”), met als opschrift „Personele werkingssfeer”, bepaalt:
„Onder de voorwaarden en binnen de grenzen van de onderhavige wet, de verdragen en internationale overeenkomsten ter zake waarbij Spanje partij is, hebben recht op kosteloze rechtsbijstand:
[...]
d)
voor de gerechten voor arbeids- en socialezekerheidszaken, daarnaast, werknemers en begunstigden van het socialezekerheidsstelsel, zowel voor de verdediging in rechte als voor het instellen van vorderingen ter verzekering van de doeltreffendheid van door het arbeidsrecht bepaalde rechten in het kader van insolventieprocedures.”
Artikel 6 van ley 1/1996, met als opschrift „Materiële inhoud van het recht”, is als volgt geformuleerd:
„Het recht op kosteloze rechtsbijstand omvat de volgende prestaties:
[...]
5.
Vrijstelling van betaling van griffierechten en van de verplichting om een waarborg te stellen teneinde beroep te kunnen instellen.”
Artikel 1 van Ley 10/2012 por la que se regulan determinadas tasas en el ámbito de la Administración de Justicia y del Instituto Nacional de Toxicología y Ciencias Forenses (wet 10/2012 houdende regeling van bepaalde heffingen met betrekking tot de rechtsbedeling en het nationaal instituut voor toxicologie en forensische wetenschap), van 20 november 2012 (BOE nr. 280, van 21 november 2012, blz. 80820; hierna: „ley 10/2012”), met als opschrift „Toepassingsgebied van de heffing voor de uitoefening van de rechterlijke bevoegdheid in civielrechtelijke, bestuursrechtelijke en arbeids- en socialezekerheidszaken”, bepaalt:
„De heffing voor de uitoefening van de rechterlijke bevoegdheid in civielrechtelijke, bestuursrechtelijke en arbeids- en socialezekerheidszaken wordt door de staat geïnd en kan in de door de onderhavige wet voorziene gevallen op gelijke wijze van eenieder op het nationale grondgebied worden gevorderd [...].”
Artikel 2 van deze wet, met als opschrift „Belastbaar feit”, is als volgt geformuleerd:
„Het belastbaar feit is de uitoefening van de rechterlijke bevoegdheid naar aanleiding van een van de volgende procedurele handelingen:
[...]
f)
Het instellen van ‚recursos de suplicación’ (hoger beroep) of beroep in cassatie bij een gerecht voor arbeids- en socialezekerheidszaken.”
Artikel 3, lid 1, van deze wet, met als opschrift „Heffingsplichtige”, bepaalt:
„De heffing is verschuldigd door personen die aanleiding geven tot de uitoefening van de rechterlijke bevoegdheid en die het belastbare feit teweegbrengen.”
Artikel 4, leden 2 en 3, van deze wet, dat betrekking heeft op de vrijstelling van de heffing, luidt als volgt:
„2. De hierna vermelde personen zijn in ieder geval vrijgesteld van de heffing:
a)
Personen die recht op kosteloze rechtsbijstand hebben, indien zij aantonen dat zij voldoen aan de voorwaarden daarvoor overeenkomstig de geldende regeling.
[...]
3. Voor de gerechten voor arbeids- en socialezekerheidszaken zijn werknemers en zelfstandigen vrijgesteld van 60 % van de heffing die zij voor het instellen van een beroep in ‚suplicación’ of een beroep in cassatie moeten betalen.”
Artikel 5, lid 3, van ley 10/2012, dat betrekking heeft op de inning van de heffing, bepaalt:
„Voor de gerechten voor arbeids- en socialezekerheidszaken is de heffing verschuldigd op het moment waarop beroep in ‚suplicación’ of beroep in cassatie wordt ingesteld.”
De heffingsgrondslag wordt gedefinieerd in artikel 6 van deze wet. Artikel 7, dat de hoogte van de heffing betreft, stelt het bedrag in beginsel vast op 500 EUR voor het instellen van een beroep in ‚suplicación’ bij een gerecht voor arbeids- en socialezekerheidszaken. Wanneer de heffingsplichtige een natuurlijke persoon is, dient hij daarenboven een bedrag gelijk aan 0,1 % van de heffingsgrondslag te betalen. Dit bedrag mag ten hoogste 2000 EUR bedragen. Artikel 8 van deze wet betreft het mechanisme van het „zelf berekenen” en de betaling van de heffing.
Feiten van het hoofdgeding en prejudiciële vragen
Korota is sinds 16 juni 2008 in een insolventieprocedure verwikkeld.
Op 16 juni 2010 heeft de Juzgado de lo Mercantil n
o
4 de Barcelona (handelsrechtbank nr. 4 te Barcelona) een vonnis gewezen waarvan het dictum als volgt luidt:
„Het door Korota op 9 april 2010 voorgestelde akkoord, dat is aanvaard door de schuldeisers, wordt goedgekeurd. Over de nakoming van dit akkoord moet Korota elke zes maanden verslag uitbrengen bij de onderhavige rechter. Het beheer door de bewindvoerder wordt op de datum van de uitspraak beëindigd.”
Een schikkingsovereenkomst tussen Torralbo Marcos en Korota (hierna: „schikkingsovereenkomst”), die op 25 juni 2012 is goedgekeurd door de griffie van het verwijzende gerecht, preciseert:
„1.
[Korota] bevestigt de gronden voor het ontslag en erkent, alleen met het oog op de schikking, dat het ontslag onrechtmatig was. Zij biedt 14090 EUR als schadevergoeding aan, plus 992,66 EUR wegens het feit dat er geen opzegging was gedaan en 6 563 EUR als nettobedrag dat in de onderhavige zaak is gevorderd.
2.
[Torralbo Marcos] aanvaardt deze bedragen en partijen komen overeen dat de tussen hen gesloten arbeidsovereenkomst op 27 februari 2012 is opgezegd.
[...]”
Op 3 oktober 2012 heeft Torralbo Marcos voor de verwijzende rechter de tenuitvoerlegging van de schikkingsovereenkomst gevorderd op grond dat Korota haar verplichtingen niet was nagekomen.
Bij beschikking van 13 november 2012 heeft de verwijzende rechter de gedwongen tenuitvoerlegging van de schikkingsovereenkomst gelast ten aanzien van Korota. Diezelfde dag werd de tenuitvoerlegging evenwel geschorst omdat Korota in de insolventieprocedure was verwikkeld en er geen goederen in beslag waren genomen vóór die procedure.
Bij beslissing van diezelfde dag van de griffie van het verwijzende gerecht werd Torralbo Marcos ervan in kennis gesteld dat hij voor de bevoegde Juzgado de lo Mercantil (handelsrechtbank) kon verschijnen om zijn rechten te doen gelden ten aanzien van Korota.
Torralbo Marcos heeft een „recurso de reposición” (hoger beroep) ingesteld tegen deze beschikking met het betoog dat de Juzgado de lo Mercantil n
o
4 de Barcelona het akkoord had goedgekeurd en het beheer door de bewindvoerder had beëindigd, zodat de tenuitvoerlegging moest worden voortgezet overeenkomstig artikel 239 van de Ley Reguladora de la Jurisdicción Social (wet betreffende de gerechten voor arbeids- en socialezekerheidszaken).
Bij beschikking van 3 januari 2013 heeft de verwijzende rechter het beroep verworpen omdat de reeds aangehaalde beschikking van 13 november 2012 van kracht bleef zo lang de insolventieprocedure niet was afgesloten.
Torralbo Marcos heeft meegedeeld dat hij een „recurso de suplicación” (hoger beroep) bij de Tribunal Superior de Justicia de Cataluña (hooggerechtshof van Catalonië) wilde instellen tegen deze beschikking van 3 januari 2013.
Aangezien Torralbo Marcos geen bewijs van de belastingadministratie had overgelegd dat hij de in Ley 10/2012 bedoelde heffing had betaald, is hem bij beslissing van 13 maart 2013 verzocht om dit bewijs binnen een termijn van vijf dagen over te leggen.
Op 22 maart 2013 heeft Torralbo Marcos een „recurso de reposición” (hoger beroep) ingesteld tegen deze beslissing waarbij hij in wezen betoogde dat hij deze heffing niet diende te betalen aangezien hij overeenkomstig artikel 2, sub d, van ley 1/1996 recht had op kosteloze rechtsbijstand in zijn hoedanigheid van werknemer en begunstigde van het socialezekerheidsstelsel en aangezien ley 10/2012 bovendien onverenigbaar is met artikel 47 van het Handvest, daar die wet een onevenredige belemmering in het leven roept die het door dit artikel gewaarborgde grondrecht op een doeltreffende voorziening in rechte schendt.
De verwijzende rechter wenst te vernemen of een nationale regeling als die aan de orde in het hoofdgeding, die een werknemer in loondienst verplicht om een heffing te betalen teneinde hoger beroep te kunnen instellen in het kader van een procedure van gedwongen tenuitvoerlegging met het oog op de gerechtelijke insolventverklaring van zijn werkgever, zodat deze werknemer overeenkomstig richtlijn 2008/94 toegang krijgt tot het bevoegde waarborgfonds, verenigbaar is met artikel 47 van het Handvest.
In die omstandigheden heeft de Juzgado de lo Social n
o
2 de Terrassa (rechtbank voor arbeids- en socialezekerheidszaken nr. 2 te Terrassa) de behandeling van de zaak geschorst en het Hof verzocht om een prejudiciële beslissing over de volgende vragen:
„1)
Verzet artikel 47 van het [Handvest] zich tegen de artikelen 1, 2, sub f, 3, lid 1, 4, leden 2, sub a, en 3, 5, lid 3, 6, 7 en 8, leden 1 en 2, van [Ley 10/2012], voor zover deze artikelen de nationale rechter niet de mogelijkheid bieden om, ten eerste, de griffierechten aan te passen of de evenredigheid ervan te beoordelen (wat betreft de rechtvaardiging die de staat aanvoert om deze rechten te vragen en de hoogte ervan als belemmering van de toegang tot een doeltreffende voorziening in rechte) met het oog op het verlenen van een vrijstelling, ten tweede, rekening te houden met het beginsel van doeltreffendheid van het Unierecht en, ten derde, het belang van het geding voor de partijen te beoordelen gelet op de omstandigheden, daar het ingestelde beroep in ‚suplicación’ niet wordt behandeld wanneer deze rechten niet zijn betaald?
2)
Verzet artikel 47 van het [Handvest] zich tegen de artikelen 1, 2, sub f, 3, lid 1, 4, leden 2, sub a, en 3, 5, lid 3, 6, 7, 8, leden 1 en 2, van [Ley 10/2012], voor zover zij gelden voor een bijzondere procedure zoals de procedure in arbeids- en socialezekerheidszaken, waarin het gebruikelijk is dat het Unierecht wordt toegepast als fundamenteel aspect van een evenwichtige economische en sociale ontwikkeling in de [Europese Unie]?
3)
Kan, in het verlengde van de vorige vragen, een rechter als de verwijzende rechter een regeling als de aan de orde zijnde regeling buiten toepassing laten die de nationale rechter niet de mogelijkheid biedt om, ten eerste, de griffierechten aan te passen of de evenredigheid ervan te beoordelen (wat betreft de rechtvaardiging die de staat aanvoert om deze rechten te vragen en de hoogte ervan als belemmering van de toegang tot een doeltreffende voorziening in rechte) met het oog op het verlenen van een vrijstelling, ten tweede, rekening te houden met het beginsel van doeltreffendheid van het Unierecht en, ten derde, het belang van het geding voor de partijen te beoordelen gelet op de omstandigheden, daar het ingestelde beroep in ‚suplicación’ niet wordt behandeld wanneer deze rechten niet zijn betaald?”
Bevoegdheid van het Hof
In het kader van een prejudiciële verwijzing krachtens artikel 267 VWEU kan het Hof volgens vaste rechtspraak het recht van de Unie enkel uitleggen binnen de grenzen van de bevoegdheden die hem zijn toegekend (zie in die zin arrest McB., C‑400/10 PPU,
EU:C:2010:582
, punt 51, en beschikkingen Cholakova, C‑14/13,
EU:C:2013:374
, punt 21, en Schuster & Co Ecologic, C‑371/13,
EU:C:2013:748
, punt 14).
In dit verband zij eraan herinnerd dat het toepassingsgebied van het Handvest, wat het optreden van de lidstaten betreft, is omschreven in artikel 51, lid 1, van het Handvest, op grond waarvan de bepalingen van het Handvest tot de lidstaten zijn gericht uitsluitend wanneer deze het recht van de Unie ten uitvoer brengen (arrest Åkerberg Fransson, C‑617/10,
EU:C:2013:105
, punt 17).
Artikel 51, lid 1, van het Handvest bevestigt de vaste rechtspraak van het Hof dat de in de rechtsorde van de Unie gewaarborgde grondrechten toepassing kunnen vinden in alle situaties die door het recht van de Unie worden beheerst, maar niet daarbuiten (zie arrest Åkerberg Fransson,
EU:C:2013:105
, punt 19, en beschikking Sociedade Agrícola e Imobiliária da Quinta de S. Paio, C‑258/13,
EU:C:2013:810
, punt 19).
Wanneer een juridische situatie niet binnen de werkingssfeer van het recht van de Unie valt, is het Hof niet bevoegd om daarover uitspraak te doen en kunnen de eventueel aangevoerde bepalingen van het Handvest op zich niet de grondslag vormen voor die bevoegdheid (zie in die zin arrest Åkerberg Fransson,
EU:C:2013:105
, punt 22; beschikkingen Sociedade Agrícola e Imobiliária da Quinta de S. Paio,
EU:C:2013:810
, punt 20; Dutka en Sajtos, C‑614/12 en C‑10/13,
EU:C:2014:30
, punt 15, en Weigl, C‑332/13,
EU:C:2014:31
, punt 14).
Derhalve moet worden onderzocht of de rechtssituatie die ten grondslag ligt aan het hoofdgeding, binnen de werkingssfeer van het Unierecht valt.
In het kader van het onderhavige verzoek om een prejudiciële beslissing heeft de nationale regeling aan de orde in het hoofdgeding algemeen betrekking op bepaalde heffingen op het gebied van de rechtsbedeling. Zij heeft niet tot doel om bepalingen van Unierecht ten uitvoer te brengen. Bovendien bevat het Unierecht geen enkele bijzondere regeling ter zake of een regeling die van invloed kan zijn op deze nationale regeling.
Verder heeft het voorwerp van het hoofdgeding geen betrekking op de uitlegging of de toepassing van een andere rechtsregel van het Unierecht dan die in het Handvest (zie naar analogie beschikking Sociedade Agrícola e Imobiliária da Quinta de S. Paio,
EU:C:2013:810
, punt 21).
Anders dan de zaak die heeft geleid tot het arrest DEB (C‑279/09,
EU:C:2010:811
), waarnaar de verwijzende rechter verwijst en die betrekking had op een verzoek om rechtsbijstand in het kader van een krachtens het recht van de Unie ingestelde aansprakelijkheidsvordering tegen de overheid, blijkt duidelijk uit de verwijzingsbeslissing dat de griffierechten aan de orde in het hoofdgeding betrekking hebben op het instellen van een beroep in ‚suplicación’ tegen de reeds aangehaalde beschikking van 3 januari 2013, waarin de verwijzende rechter de vordering van Torralbo Marcos tot gedwongen tenuitvoerlegging van de schikkingsovereenkomst heeft verworpen op basis van het nationale recht, namelijk artikel 239 van de Ley Reguladora de la Jurisdicción Social.
De verwijzende rechter wijst er inderdaad op dat de gerechtelijke stappen die Torralbo Marcos heeft ondernomen, uiteindelijk tot doel hebben om, overeenkomstig artikel 3 van richtlijn 2008/94, toegang te krijgen tot de bijstand van het Fogasa in geval van insolvabiliteit van Korota.
Evenwel moet worden vastgesteld dat in de huidige stand van het hoofdgeding de betrokken situatie niet binnen de werkingssfeer van deze richtlijn en evenmin, meer in het algemeen, binnen die van het Unierecht valt.
Zoals de Europese Commissie onder de aandacht heeft gebracht, blijkt uit de bewoordingen van artikel 2, lid 1, van richtlijn 2008/94 dat de vraag of een werkgever wordt geacht in staat van insolventie te verkeren, met het oog op de toepassing van deze richtlijn, afhankelijk is van het nationale recht alsook van een beslissing of een vaststelling van een bevoegde nationale autoriteit.
Hoewel Korota volgens de aanwijzingen van de verwijzingsbeslissing ten minste sinds juni 2008 in surseance van betaling verkeert, bevat deze beslissing geen enkel concreet gegeven op basis waarvan deze onderneming, in de huidige stand van het hoofdgeding, kan worden geacht in staat van insolventie te verkeren overeenkomstig de relevante bepalingen van Spaans recht.
Integendeel, uit de opmerking van de verwijzende rechter dat het beroep van Torralbo Marcos, met als voorwerp de gedwongen tenuitvoerlegging van de schikkingsovereenkomst, erop gericht is een gerechtelijke insolventverklaring jegens Korota te verkrijgen, vloeit voort dat deze onderneming op basis van Spaans recht thans niet wordt geacht in staat van insolventie te verkeren.
Het feit dat Torralbo Marcos met de stappen die hij heeft ondernomen, volgens de verwijzende rechter een dergelijke insolventverklaring tracht te verkrijgen teneinde recht op bijstand van het Fogasa te krijgen overeenkomstig artikel 3 van richtlijn 2008/94, volstaat niet om te oordelen dat de situatie aan de orde in het hoofdgeding reeds vanaf dit stadium van de procedure binnen de werkingssfeer van deze richtlijn, en dus van het Unierecht, valt.
Voorts zij opgemerkt dat de verwijzende rechter, volgens zijn eigen stellingen, in zijn reeds aangehaalde beschikking van 3 januari 2013, waartegen Torralbo Marcos beroep in „suplicación” heeft ingesteld, heeft geweigerd om de vordering van laatstgenoemde tot gedwongen tenuitvoerlegging van de schikkingsovereenkomst toe te kennen op grond, in wezen, dat de voortzetting van deze gedwongen tenuitvoerlegging afhankelijk is van een beslissing van de bevoegde handelsrechtbank, die Torralbo Marcos heeft verzocht zijn rechten te doen gelden.
Deze beschikking loopt niet vooruit op de eventuele insolventie van Korota en evenmin op het eventuele recht van de betrokkene op het honoreren van zijn onvervulde loonaanspraken door het bevoegde waarborgfonds overeenkomstig richtlijn 2008/94, ingeval Korota insolvent wordt verklaard overeenkomstig de relevante nationale bepalingen.
Uit een en ander volgt dat de rechtssituatie die heeft geleid tot het hoofdgeding, niet binnen de werkingssfeer van het Unierecht valt. Mitsdien is het Hof niet bevoegd om de prejudiciële vragen van de Juzgado de lo Social n
o
2 de Terrassa te beantwoorden.
Kosten
Ten aanzien van de partijen in het hoofdgeding is de procedure als een aldaar gerezen incident te beschouwen, zodat de verwijzende rechterlijke instantie over de kosten heeft te beslissen. De door anderen wegens indiening van hun opmerkingen bij het Hof gemaakte kosten komen niet voor vergoeding in aanmerking.
Het Hof (Tweede kamer) verklaart voor recht:
Het Hof van Justitie van de Europese Unie is niet bevoegd om de prejudiciële vragen van de Juzgado de lo Social n
o
2 de Terrassa (Spanje) te beantwoorden.
ondertekeningen
(
*1
) Procestaal: Spaans. | [
"Prejudiciële verwijzing",
"Handvest van de grondrechten van de Europese Unie",
"Artikel 47",
"Recht op een doeltreffende voorziening in rechte",
"Griffie- en rolrechten in geval van beroep in sociale zaken",
"Uitvoering van het Unierecht",
"Geen",
"Werkingssfeer van het Unierecht",
"Onbevoegdheid van het Hof"
] |
62014CJ0103 | ro | Cererea de decizie preliminară privește interpretarea articolului 39 TFUE, a punctului 27 litera (b) din capitolul 6.A din anexa II la Actul privind condițiile de aderare la Uniunea Europeană a Republicii Cehe, a Republicii Estonia, a Republicii Cipru, a Republicii Letonia, a Republicii Lituania, a Republicii Ungare, a Republicii Malta, a Republicii Polone, a Republicii Slovenia și a Republicii Slovace și adaptările tratatelor care stau la baza Uniunii Europene (
JO 2003, L 236, p. 33
, denumit în continuare „Actul de aderare din 2003”) și a articolului 7 alineatul (1), a articolului 10 alineatul (1), a articolului 121 și a articolului 132 alineatul (2) din Regulamentul (CE) nr. 73/2009 al Consiliului din 19 ianuarie 2009 de stabilire a unor norme comune pentru sistemele de ajutor direct pentru agricultori în cadrul politicii agricole comune și de instituire a anumitor sisteme de ajutor pentru agricultori, de modificare a Regulamentelor (CE) nr. 1290/2005, (CE) nr. 247/2006, (CE) nr. 378/2007 și de abrogare a Regulamentului (CE) nr. 1782/2003 (
JO L 30, p. 16
, rectificare în
JO 2010, L 43, p. 7
), precum și validitatea articolului 10 alineatul (1) și a articolului 132 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009, a rectificării acestui regulament, publicată în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
din 18 februarie 2010, a Deciziei de punere în aplicare C(2012) 4391 final a Comisiei din 2 iulie 2012 de autorizare a efectuării de plăți naționale directe complementare în Lituania pentru anul 2012 și a Documentului de lucru DS2011/14/REV2 al Comisiei din 20 octombrie 2011.
Această cerere a fost formulată în cadrul unui litigiu între domnul Jakutis și Kretingalės kooperatinė ŽŪB (Societatea Cooperativă Agricolă din Kretingalė), pe de o parte, și Nacionalinė mokėjimo agentūra prie Žemės ūkio ministerijos (Agenția Națională de Plăți din cadrul Ministerului Agriculturii, denumită în continuare „Agenția”), precum și Lietuvos valstybė (statul lituanian), pe de altă parte, în legătură cu modularea plăților directe ale Uniunii Europene și cu reducerea plăților naționale directe complementare (denumite în continuare „PNDC”) pentru anul 2012 pentru reclamanții din litigiul principal, care solicită să fie despăgubiți pentru beneficiul nerealizat.
Cadrul juridic
Actul de aderare din 2003
Articolul 9 din Actul de aderare din 2003 prevede:
„Dispozițiile prezentului act care au ca obiect sau efect abrogarea sau modificarea, altfel decât cu titlu tranzitoriu, a actelor adoptate de instituții dobândesc aceeași natură juridică ca și dispozițiile pe care le abrogă sau pe care le modifică și se supun acelorași norme ca și acestea din urmă.”
Potrivit articolului 23 din acest act:
„Consiliul, hotărând în unanimitate la propunerea Comisiei și după consultarea Parlamentului European, poate efectua adaptările dispozițiilor prezentului act privind politica agricolă comună [(PAC)] care se pot dovedi necesare ca urmare a modificării regulilor comunitare. Aceste adaptări se pot efectua înainte de data aderării.”
Articolul 57 din actul menționat are următorul cuprins:
„(1) Atunci când actele adoptate de instituții înainte de aderare necesită adaptări ca urmare a aderării și când adaptările necesare nu au fost prevăzute în prezentul act sau în anexele la acesta, aceste adaptări se efectuează în conformitate cu procedura prevăzută în alineatul (2). Aceste adaptări intră în vigoare începând cu data aderării.
(2) Consiliul, hotărând cu majoritate calificată la propunerea Comisiei, sau Comisia, în funcție de care dintre aceste două instituții a adoptat actele inițiale, redactează în acest sens textele necesare.”
Regulamentul (CE) nr. 1259/1999
Regulamentul (CE) nr. 1259/1999 al Consiliului din 17 mai 1999 de stabilire a normelor comune pentru schemele de sprijin direct în cadrul politicii agricole comune (
JO L 160, p. 113
) se aplica, în conformitate cu articolul 1 din acesta, plăților acordate direct agricultorilor în cadrul schemelor de sprijin din cadrul PAC și finanțate în parte sau în totalitate din secțiunea „Garantare” a Fondului european de orientare și de garantare agricolă (FEOGA), cu excepția celor care sunt prevăzute în Regulamentul (CE) nr. 1257/1999 al Consiliului din 17 mai 1999 privind sprijinul pentru dezvoltare rurală acordat din Fondul european de orientare și garantare agricolă (FEOGA) și de modificare și abrogare a unor regulamente (
JO L 160, p. 80
, Ediție specială, 03/vol. 28, p. 134).
Punctul 27 litera (b) din capitolul 6.A din anexa II la Actul de aderare din 2003 a introdus, printre altele, în Regulamentul nr. 1259/1999, articolele 1a-1c, privind schemele de sprijin în noile state membre.
Articolul 1a din Regulamentul nr. 1259/1999 a stabilit o schemă de plăți directe care fac obiectul unei introduceri progresive în noile state membre. Acest articol prevedea:
„Introducerea programelor de ajutor în noile state membre
În Republica Cehă, Estonia, Cipru, Letonia, Lituania, Ungaria, Malta, Polonia, Slovenia și Slovacia [denumite în continuare «noile state membre»], plățile directe acordate în cadrul programelor de ajutor prevăzute în articolul 1 sunt introduse în tranșe după programul următor și exprimate ca procentaj din nivelul aplicabil plăților în cauză în Comunitate în forma sa din 30 aprilie 2004:
—
25 % în 2004;
—
30 % în 2005;
—
35 % în 2006;
—
40 % în 2007;
—
50 % în 2008;
—
60 % în 2009;
—
70 % în 2010;
—
80 % în 2011;
—
90 % în 2012;
—
100 % începând cu 2013.”
Articolul 1b din Regulamentul nr. 1259/1999 a stabilit o schemă de plată unică pe suprafață (denumită în continuare „SPUS”) pe care noile state membre pot să o pună în aplicare în locul plăților directe acordate în cadrul programelor de ajutor prevăzute la articolul 1 din acest regulament.
Articolul 1c din Regulamentul nr. 1259/1999 a permis noilor state membre să acorde PNDC. Alineatul (1) al acestuia prevedea:
„În sensul prezentului articol, «schemă națională de tip PAC» înseamnă orice schemă națională de plăți directe aplicabilă anterior datei aderării noilor state membre, în temeiul căreia agricultorilor le‑a fost acordat ajutor pentru producție în cadrul unei plăți directe [a Uniunii] enumerate în anexa I.”
În conformitate cu alineatul (2) ultimul paragraf al acestui articol:
Articolul 1d alineatele (4), (5) și (8) din Regulamentul nr. 1259/1999 avea următorul cuprins:
„(4) În cazul în care un nou stat membru decide să aplice [SPUS], noul stat membru respectiv poate acorda ajutor național direct complementar în condițiile prevăzute la alineatele (5) și (8).
(5) Cuantumurile totale pe sector ale ajutorului național complementar acordat într‑un anumit an cu ocazia punerii în aplicare a [SPUS] sunt limitate la un pachet financiar specific. Acest pachet trebuie să fie egal cu diferența dintre:
—
cuantumul total al ajutorului care rezultă în urma punerii în aplicare fie a primei, fie a celei de a doua liniuțe a alineatului (2), după cum va fi cazul; și
—
cuantumul total al ajutorului direct care ar fi propus în noul stat membru în cauză pentru același sector în anul în cauză, în cadrul [SPUS].
[…]
(8) Nicio plată sau ajutor național suplimentar nu se acordă pentru activitățile agricole reglementate de o organizare comună a piețelor care nu primește un ajutor direct în cadrul unui program de ajutor prevăzut în articolul 1.”
Regulamentul (CE) nr. 1782/2003
Regulamentul (CE) nr. 1782/2003 al Consiliului din 29 septembrie 2003 de stabilire a normelor comune pentru schemele de sprijin direct în cadrul politicii agricole comune și de stabilire a anumitor scheme de sprijin pentru agricultori și de modificare a Regulamentelor (CEE) nr. 2019/93, (CE) nr. 1452/2001, (CE) nr. 1453/2001, (CE) nr. 1454/2001, (CE) nr. 1868/94, (CE) nr. 1251/1999, (CE) nr. 1254/1999, (CE) nr. 1673/2000, (CEE) nr. 2358/71 și (CE) nr. 2529/2001 (
JO L 270, p. 1
, Ediție specială, 03/vol. 49, p. 177) prevedea la articolul 10, intitulat „Modularea”:
„(1) Toate cuantumurile plăților directe care urmează să fie acordate, pentru un an calendaristic dat, unui agricultor dintr‑un anumit stat membru se reduc în fiecare an, până în 2012, cu următoarele procente:
—
3 % în 2005;
—
4 % în 2006;
—
5 % în 2007;
—
5 % în 2008;
—
5 % în 2009;
—
5 % în 2010;
—
5 % în 2011;
—
5 % în 2012.
[…]”
Decizia 2004/281/CE a Consiliului din 22 martie 2004 privind adaptarea Actului privind condițiile de aderare la Uniunea Europeană a Republicii Cehe, a Republicii Estonia, a Republicii Cipru, a Republicii Letonia, a Republicii Lituania, a Republicii Ungare, a Republicii Malta, a Republicii Polone, a Republicii Slovenia și a Republicii Slovace și adaptările tratatelor care stau la baza Uniunii Europene ca urmare a reformei politicii agricole comune (
JO L 93, p. 1
) a adăugat, printre altele, articolele 143a-143c la Regulamentul nr. 1782/2003.
Articolul 143a din Regulamentul nr. 1782/2003 a preluat calendarul de introducere progresivă a plăților directe stabilit la articolul 1a din Regulamentul nr. 1259/1999, în timp ce articolul 143b din Regulamentul nr. 1782/2003 conținea normele referitoare la SPUS.
La fel ca articolul 1c din Regulamentul nr. 1259/1999, articolul 143c din Regulamentul nr. 1782/2003 permitea noilor state membre să acorde PNDC și prevedea de asemenea, la alineatul (2) al patrulea paragraf, că sprijinul direct total care poate fi acordat unui agricultor în noile state membre după aderare sub forma plății directe relevante, care include și toate PNDC‑urile, nu poate depăși nivelul ajutorului direct pe care agricultorul ar avea dreptul să îl primească în cadrul plății directe corespunzătoare, aplicabilă la acea dată statelor membre din Comunitate, în compunerea acesteia la data de 30 aprilie 2004.
Regulamentul (CE) nr. 583/2004 al Consiliului din 22 martie 2004 de modificare a Regulamentelor (CE) nr. 1782/2003, (CE) nr. 1786/2003 privind organizarea comună a pieței furajelor uscate și nr. 1257/1999, ca urmare a aderării Republicii Cehe, Estoniei, Ciprului, Letoniei, Lituaniei, Ungariei, Maltei, Poloniei, Sloveniei și Slovaciei la Uniunea Europeană (
JO L 91 p. 1
, Ediție specială, 03/vol. 54, p. 252) a introdus în Regulamentul nr. 1782/2003, printre altele, articolul 12a.
Articolul 12a din Regulamentul nr. 1782/2003 prevedea la primul alineat:
„Articolul 10 și articolul 12 se aplică noilor state membre numai de la începutul anului calendaristic în cursul căruia nivelul plăților directe aplicabil în noile state membre este cel puțin egal cu nivelul plăților directe aplicabil la această dată în Comunitate în componența sa de la 30 aprilie 2004.”
Regulamentul nr. 73/2009
Potrivit considerentului (17) al Regulamentului nr. 73/2009:
În conformitate cu articolul 2 litera (d) din regulamentul menționat, „plată directă” înseamnă „o plată acordată direct agricultorilor în cadrul uneia dintre schemele de sprijin pentru venit enumerate în anexa I”.
Articolul 7 din același regulament, intitulat „Modularea”, prevede:
„(1) Toate cuantumurile plăților directe care urmează să fie acordate, pentru un an calendaristic dat, unui agricultor și care depășesc 5000 [de euro] se reduc în fiecare an, până în 2012, cu următoarele procente:
(a)
în 2009 cu 7 %;
(b)
în 2010 cu 8 %;
(c)
în 2011 cu 9 %;
(d)
în 2012 cu 10 %.
(2) Reducerile prevăzute la alineatul (1) cresc cu 4 puncte procentuale în cazul sumelor care depășesc 300000 [de euro].
[…]”
Articolul 10 din Regulamentul nr. 73/2009, intitulat „Norme speciale privind modularea în noile state membre”, prevede:
„(1) Articolul 7 se aplică în cazul agricultorilor dintr‑un nou stat membru în orice an calendaristic dat numai în cazul în care nivelul plăților directe aplicabile în statul membru în cauză pentru anul calendaristic în cauză în temeiul articolului 121 este cel puțin egal cu nivelul aplicabil la acel moment în alte state membre decât noile state membre, luând în considerare toate reducerile puse în aplicare în temeiul articolului 7 alineatul (1).
(2) În cazul în care articolul 7 se aplică agricultorilor dintr‑un nou stat membru, procentajul aplicabil în temeiul articolului 7 alineatul (1) este limitat la diferența dintre nivelul plăților directe aplicabile statului respectiv în temeiul articolului 121 și nivelul din statele membre, altele decât noile state membre, luând în considerare toate reducerile puse în aplicare în temeiul articolului 7 alineatul (1).
[…]”
Articolul 121 din regulamentul menționat prevede:
„În noile state membre […], plățile directe sunt introduse în conformitate cu următorul calendar pentru creștere a acestora exprimată în procente din nivelul aplicabil la momentul respectiv plăților în cauză în statele membre, altele decât noile state membre:
—
60 % în 2009;
—
70 % în 2010;
—
80 % în 2011;
—
90 % în 2012;
—
100 % începând din 2013.
[…]”
Potrivit articolului 132 alineatul (2) din același regulament:
„Noile state membre […] au posibilitatea, sub rezerva autorizării de către Comisie, să completeze orice plăți directe:
(a)
în ceea ce privește toate plățile directe, până la 30 de procente peste nivelul aplicabil, menționat la articolul 121 pentru anul în cauză. […] Pentru plățile directe menționate în capitolul 7 din titlul IV din Regulamentul (CE) nr. 1782/2003, noile state membre pot completa plățile directe până la 100 %. […]
sau
(b)
(i) în ceea ce privește plățile directe, altele decât cele din schema de plată unică, până la nivelul total, majorat cu 10 puncte procentuale, al ajutorului direct pe care agricultorul ar fi avut dreptul să îl primească, pentru fiecare produs în parte, în noul stat membru în anul calendaristic 2003 în cadrul unei scheme naționale de tip PAC. Cu toate acestea, pentru Lituania, anul de referință este anul calendaristic 2002. […];
(ii)
în ceea ce privește schema de plată unică, până la nivelul total al ajutorului național direct complementar care poate fi acordat de un nou stat membru pentru un an dat este limitată la un pachet financiar specific. Acest pachet trebuie să fie egal cu diferența dintre:
—
cuantumul total al ajutorului național direct de tip PAC care ar fi disponibil în noul stat membru în cauză pentru anul calendaristic 2003 sau, în cazul Lituaniei, pentru anul calendaristic 2002, majorat, în fiecare caz, cu 10 procente […]; și
—
plafonul național al noului stat membru respectiv prevăzut în anexa VIII, modificat, dacă este cazul, în conformitate cu articolul 51 alineatul (2).
În vederea calculării valorii totale la care se face referire la prima liniuță a prezentului punct, se includ plățile naționale directe sau componentele acestora corespunzătoare plăților directe comunitare sau componentele acestora care au fost luate în considerare la calcularea plafonului real al noului stat membru în cauză în conformitate cu articolul 40 și cu articolul 51 alineatul (2).
Pentru fiecare plată directă în cauză un nou stat membru poate alege să aplice fie litera (a), fie litera (b) din primul paragraf.
[…]”
Ultimul paragraf al articolului 132 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009 avea inițial următorul conținut:
„Ajutorul direct total care poate fi acordat unui agricultor în noile state membre după aderare sub forma plății directe relevante, care include și toate [PNDC‑urile], nu trebuie să depășească nivelul ajutorului direct pe care agricultorul ar avea dreptul să îl primească în cadrul plății directe corespunzătoare aplicabile statelor membre, altele decât noile state membre, începând din 2012, ținând seama de aplicarea articolului 7 coroborat cu articolul 10.”
Această dispoziție a fost corectată în toate limbile oficiale prin rectificarea publicată în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
din 18 februarie 2010 și are următorul cuprins:
Articolul 132 alineatele (4)-(8) din Regulamentul nr. 73/2009 prevede:
„(4) În cazul în care un nou stat membru decide să aplice [SPUS], noul stat membru respectiv poate acorda ajutor național direct complementar în condițiile prevăzute la alineatele (5) și (8).
(5) Cuantumurile totale ale ajutorului național complementar acordat în anul în care se aplică [SPUS] pot fi limitate de un pachet financiar specific pe sector (subsector) cu condiția ca un astfel de pachet financiar specific pe sector (subsector) să vizeze numai:
(a)
plățile directe combinate către schema de plată unică pe suprafață și/sau
(b)
pentru 2009, una sau mai multe plăți directe care sunt sau ar putea fi excluse din schema de plăți directe în conformitate cu articolul 70 alineatul (2) din Regulamentul (CE) nr. 1782/2003, sau care ar putea fi aplicate parțial, în conformitate cu articolul 65 alineatul (2) din regulamentul respectiv;
(c)
începând cu 2010, una sau mai multe plăți directe care ar putea fi aplicate parțial sau ar putea face obiectul sprijinului specific, conform articolului 51 alineatul (2) și articolului 68 din prezentul regulament.
Acest pachet trebuie să fie egal cu diferența dintre:
(a)
cuantumul total al ajutorului pe sector (subsector) rezultat din aplicarea literei (a) sau a literei (b) din primul paragraf al alineatului (2), după caz, și
(b)
cuantumul total al ajutorului direct care ar fi disponibil în noul stat membru în cauză pentru același sector (subsector) în anul în cauză, în cadrul [SPUS].”
(6) Noile state membre pot decide, pe baza unor criterii obiective și după autorizarea din partea Comisiei, cuantumurile de ajutor național complementar care urmează să fie acordate.
(7) Autorizarea din partea Comisiei:
(a)
specifică, în cazul în care se aplică litera (b) din primul paragraf al alineatului (2), schemele naționale de plăți unice de tip PAC în cauză;
(b)
stabilește nivelul până la care se poate plăti ajutorul național complementar, nivelul ajutorului național complementar și, dacă este cazul, condițiile pentru acordarea acestuia;
(c)
este supusă oricăror modificări considerate necesare în contextul evoluției PAC.
(8) Nu se acordă ajutor sau plăți naționale complementare pentru activități agricole pentru care nu sunt prevăzute plăți directe pentru statele membre, altele decât noile state membre.”
Regulamentul (UE) nr. 671/2012 al Parlamentului European și al Consiliului din 11 iulie 2012 de modificare a Regulamentului nr. 73/2009 (
JO L 204, p. 11
), a inserat, printre altele, în acest din urmă regulament un articol 133a, intitulat „Ajutorul național tranzitoriu”, conform căruia:
„(1) […] statele membre noi care pun în aplicare [SPUS] au posibilitatea să acorde ajutoare naționale tranzitorii în 2013.
Cu excepția Ciprului, acordarea acestor ajutoare face obiectul autorizării de către Comisie, care urmează să fie acordată în conformitate cu alineatul (5).
(2) Ajutoarele naționale tranzitorii pot fi acordate agricultorilor din sectoarele pentru care, în 2012, au fost autorizate [PNDC], iar în cazul Ciprului, ajutoare de stat, în temeiul articolelor 132 și 133.
(3) Condițiile acordării ajutoarelor sunt identice cu cele autorizate pentru acordarea de plăți în temeiul articolelor 132 și 133 pentru 2012.
[…]”
Regulamentul (UE) nr. 1307/2013
Articolul 37 alineatul (3) din Regulamentul (UE) nr. 1307/2013 al Parlamentului European și al Consiliului din 17 decembrie 2013 de stabilire a unor norme privind plățile directe acordate fermierilor prin scheme de sprijin în cadrul politicii agricole comune și de abrogare a Regulamentului (CE) nr. 637/2008 al Consiliului și a Regulamentului nr. 73/2009 (
JO L 347, p. 608
) prevede:
„Condițiile de acordare a ajutoarelor naționale tranzitorii sunt identice cu cele autorizate pentru acordarea plăților aferente anului 2013 în conformitate cu articolul 132 alineatul (7) sau cu articolul 133a din Regulamentul (CE) nr. 73/2009, cu excepția reducerii plăților care rezultă din aplicarea articolului 132 alineatul (2) coroborat cu articolele 7 și 10 din respectivul regulament.”
Regulamentul (UE) nr. 1310/2013
Regulamentul (UE) nr.°1310/2013 al Parlamentul European și al Consiliului din 17 decembrie 2013 de stabilire a anumitor dispoziții tranzitorii privind sprijinul pentru dezvoltare rurală acordat din Fondul european agricol pentru dezvoltare rurală (FEADR), de modificare a Regulamentului (UE) nr. 1305/2013 al Parlamentului European și al Consiliului în ceea ce privește resursele și repartizarea acestora pentru anul 2014 și de modificare a Regulamentului nr. 73/2009 și a Regulamentelor (UE) nr. 1307/2013, (UE) nr. 1306/2013 și (UE) nr. 1308/2013 ale Parlamentului European și ale Consiliului în ceea ce privește aplicarea acestora în anul 2014 (
JO L 347, p. 865
) a inserat în Regulamentul nr. 73/2009 un articol 133b, intitulat „Ajutoarele naționale tranzitorii în 2014”, care prevede la alineatul (3):
„Ajutoarele în temeiul prezentului articol pot fi acordate fermierilor din sectoarele pentru care au fost acordate în 2013 ajutoare naționale tranzitorii în temeiul articolului 133a.”
Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final
Al șaselea considerent al Deciziei de punere în aplicare C(2012) 4391 final are următorul cuprins:
„Comisia a publicat un document de lucru pentru comitetul de gestiune a plăților directe din 20 octombrie 2011, care conținea explicații detaliate referitoare la modalitatea de efectuare a reducerilor plăților naționale directe complementare și de aplicare de către anumite noi state membre, pentru anul 2012, în temeiul articolului 132 alineatul (2) din Regulamentul (CE) nr. 73/2009.”
Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final cuprinde două articole, care au următorul conținut:
„Articolul 1
(1) Pentru anul 2012, Lituania este autorizată să acorde [PNDC] în conformitate cu condițiile stipulate în cererea sa din 22 martie 2012.
(2) Nivelul până la care poate fi efectuată [PNDC] și cota maximă corespunzătoare sunt stabilite în anexa la prezenta decizie.
(3) Cursul de schimb care trebuie utilizat pentru plăți este cel care se aplică plăților acordate în temeiul [SPUS] prevăzut la articolul 122 din Regulamentul (CE) nr. 73/2009.
(4) Atunci când cuantumul total al plăților directe care poate fi acordat unui agricultor în temeiul Regulamentului (CE) nr. 73/2009, inclusiv toate [PNDC‑urile], depășește 5000 [de euro], un cuantum echivalent cu 10 % din cuantumul total care depășește 5000 [de euro] se deduce din cuantumul [PNDC‑urilor] care se acordă acestui agricultor în conformitate cu anexa la prezenta decizie. Acest procent se majorează cu patru puncte procentuale atunci când cuantumul total al ansamblului plăților directe, inclusiv toate [PNDC‑urile], depășește 300000 [de euro], dar reducerea nu se aplică decât părții din cuantumul total care depășește 300000 [de euro] și care este constituită din [PNDC].
Articolul 2
Prezenta decizie se adresează Republicii Lituania.”
Litigiul principal și întrebările preliminare
De la aderarea Republicii Lituania la Uniune, venitul agricultorilor lituanieni este susținut prin intermediul unor plăți directe, care cuprind plățile finanțate din bugetul Uniunii și plățile naționale directe finanțate din bugetul statului în cauză. Republica Lituania a optat pentru SPUS. Potrivit acestui sistem, calculul plății se face prin împărțirea pachetului financiar anual al statului în cauză la suprafața agricolă relevantă pentru a beneficia de ajutor.
În temeiul Actului de aderare din 2003, plățile directe efectuate de Uniune către agricultorii din Lituania și din celelalte noi state membre au crescut progresiv. Acestea nu trebuiau să atingă 100 % din nivelul plăților directe efectuate în statele membre, altele decât noile state membre, decât începând din anul 2013. Până la această dată, noile state membre erau autorizate să acorde PNDC după aprobarea Comisiei.
Potrivit instanței de trimitere, obiectivul stabilit în Actul de aderare din 2003 de a atinge, pentru anul 2012, un nivel al plăților directe de 90 % din nivelul plăților directe efectuate în statele membre, altele decât noile state membre, nu a fost atins în Lituania. Aceasta ar ține de faptul că plățile directe erau efectuate pe baza randamentului de referință al culturilor agricole constatat între anul 2000 și anul 2002. Pe această bază ar fi fost calculat și pachetul financiar al plăților directe de 100 % al Republicii Lituania, care urma să fie împărțit la suprafața de bază pentru a obține plata directă pe hectar. Până în anul 2012, randamentul de referință ar fi crescut însă puternic, iar suprafața de bază ar fi crescut în mod constant. Cuantumul plăților directe pe hectar s‑ar fi redus în consecință.
La 20 octombrie 2011, Comisia a adoptat Documentul de lucru DS/2011/14/REV2, precizând modalitățile potrivit cărora, pentru anul 2012, unele dintre noile state membre trebuiau să aplice, potrivit Regulamentului nr. 73/2009, o modulare a plăților directe și o reducere a PNDC‑urilor. Astfel, pe de o parte, plățile directe care depășeau 5000 de euro erau în principiu supuse modulării. Pe de altă parte, în temeiul Deciziei de punere în aplicare C(2012) 4391 final, PNDC‑urilor plătite agricultorilor din Lituania li s‑a aplicat o reducere de 10 %.
Pentru anul 2012, domnul Jakutis și Societatea Cooperativă Agricolă din Kretingalė au solicitat Agenției ajutoare pentru suprafețe agricole și altfel de suprafețe.
În privința domnului Jakutis, Agenția a adoptat, la 5 iunie 2013, o decizie în temeiul căreia, întrucât cuantumul total al plăților directe, inclusiv toate PNDC‑urile, de care persoana în cauză beneficia pentru anul 2012 depășea 5000 de euro [respectiv 17264 de litas lituanieni (LTL)], reducerea PNDC‑urilor era aplicabilă.
În privința Societății Cooperative Agricole din Kretingalė, Agenția a aplicat, printr‑o decizie din 22 mai 2013, modularea plăților directe finanțate cu ajutorul FEOGA, precum și reducerea PNDC‑urilor. Cuantumul total al plăților directe și al PNDC‑urilor efectuate către această societate depășește 300000 de euro.
Domnul Jakutis și Societatea Cooperativă Agricolă din Kretingalė au sesizat instanța de trimitere cu o acțiune în anularea deciziilor menționate.
Potrivit reclamanților din litigiul principal, nu exista niciun temei juridic pentru a aplica, în Lituania, modularea plăților directe sau reducerea PNDC‑urilor pentru anul 2012. Aceștia susțin că, în temeiul dispozițiilor Actului de aderare din 2003, atât timp cât nu s‑a stabilit efectiv că cuantumurile și nivelurile plăților directe ale exploatațiilor lituaniene le echivalează pe cele ale statelor membre, altele decât noile state membre, plățile directe care trebuie efectuate către exploatațiile lituaniene nu pot fi modulate în temeiul articolului 7 și al articolului 10 alineatul (1) din Regulamentul nr. 73/2009.
Reclamanții din litigiul principal subliniază că, pentru anul 2012, nivelul plăților directe din statele membre, altele decât noile state membre, depășea 90 % din nivelul totalității plăților directe, în timp ce era imposibil din punct de vedere matematic să depășească 90 % din acest nivel în Lituania. În plus, plățile directe finanțate din bugetul Uniunii, efectuate către agricultorii lituanieni pentru anul 2012, ar fi de cel puțin două ori mai mici decât cele primite în statele membre, altele decât noile state membre, chiar modulate cu 10 %. Atât timp cât nu ar fi stabilit efectiv că cuantumurile și nivelurile plăților directe ale exploatațiilor agricole lituaniene le echivalează pe cele ale statelor membre, altele decât noile state membre, plățile directe care trebuie efectuate către exploatațiile lituaniene nu ar trebui și nu ar putea să fie modulate, iar PNDC‑urile nu ar putea fi reduse.
Agenția a subliniat că nu era competentă să efectueze o apreciere a legalității decretelor guvernului lituanian și cu atât mai puțin a celei a deciziilor Comisiei.
Guvernul lituanian confirmă elementele invocate de reclamanții din litigiul principal, declarând că Comisia nu a efectuat nici cea mai mică anchetă și nici nu a furnizat nici măcar un minim de informații care să confirme că, pentru anul 2012, nivelul plăților directe era același în statele membre, altele decât noile state membre, și în noile state membre. Argumentele prezentate în Documentul de lucru DS/2011/14/REV2, potrivit cărora nivelul plăților din noile state membre l‑a atins pe cel al plăților din statele membre, altele decât noile state membre, s‑ar întemeia pe o interpretare a procentelor indicate în Regulamentul nr. 73/2009.
Potrivit guvernului lituanian, un mare număr de exploatații din statele membre, altele decât noile state membre, primeau pentru anul 2012 plăți directe într‑un cuantum mai mic de 5000 de euro și, conform articolului 7 din Regulamentul nr. 73/2009, modularea nu le era aplicabilă, plățile directe fiindu‑le acordate la nivelul de 100 %. Consecința ar fi că, dacă modularea ar fi aplicată doar în privința exploatațiilor care primesc plăți directe într‑un cuantum mai mare de 5000 de euro, nivelul global al plăților directe din statele membre, altele decât noile state membre, ar depăși 90 % din nivelul totalității plăților directe. În schimb, în noile state membre, toate exploatațiile ar primi plăți directe la nivelul de 90 %, independent de aspectul dacă plățile directe acordate exploatației depășesc sau nu depășesc 5000 de euro.
Instanța de trimitere manifestă îndoieli în ceea ce privește conformitatea acestei situații cu principiul nediscriminării. Întrucât cuantumul plătit pe hectar ar fi diferit din punct de vedere obiectiv în noile state membre și în statele membre, altele decât noile state membre, aceste grupuri de state s‑ar afla în situații diferite și, prin urmare, nu ar trebui tratate în mod egal, adică prin aplicarea modulării în mod identic. De aceea, Comisia ar fi ținută, de principiile solicitudinii și bunei administrări, să strângă toate elementele de fapt necesare pentru a exercita puterea discreționară de care dispune.
În aceste împrejurări, Vilniaus apygardos administracinis teismas (Tribunalul Administrativ Regional din Vilnius) a hotărât să suspende judecarea cauzei și să adreseze Curții următoarele întrebări preliminare:
„1)
În ceea ce privește evaluarea, potrivit articolului 10 alineatul (1) din Regulamentul nr. 73/2009 coroborat cu articolele 7 și 121 din regulamentul menționat, a nivelului plăților directe din noile state membre și din statele membre, altele decât noile statele membre:
a)
articolul 7 alineatul (1) din Regulamentul nr. 73/2009 coroborat cu articolul 10 alineatul (1) și cu articolul 121 din regulamentul menționat trebuie interpretat în sensul că, pentru anul 2012, nivelul plăților directe din statele membre, altele decât noile state membre, care depășesc 5000 de euro este de 90 %?
b)
în cazul unui răspuns afirmativ la prima întrebare litera a), aceasta înseamnă că pentru anul 2012 nivelul plăților directe din noile și din statele membre, altele decât noile state membre, nu a fost echivalent, având în vedere conținutul și obiectivele articolului 10 alineatul (1) și ale articolului 121 din Regulamentul nr. 73/2009?
c)
articolul 10 alineatul (1)
in fine
din Regulamentul nr. 73/2009 [«luând în considerare toate reducerile puse în aplicare în temeiul articolului 7 alineatul (1)»] și Documentul de lucru DS/2011/14/REV2, în care pentru comparație este prevăzută o bază diferită pentru plățile directe – în noile state membre nivelul plăților directe este evaluat fără aplicarea modulării (90 % în conformitate cu articolul 121 din acest regulament), în timp ce în statele membre, altele decât noile state membre, modularea a fost aplicată [100 % minus 10 % în conformitate cu articolul 7 alineatul (1) litera (d) din regulamentul menționat] – contravin Actului de aderare din 2003 și principiilor dreptului Uniunii,
inter alia
principiul protecției încrederii legitime, principiul bunei administrări, principiul concurenței loiale și principiul nediscriminării, precum și obiectivelor PAC, care sunt prevăzute la articolul 39 TFUE?
2)
În ceea ce privește incompatibilitatea articolului 10 alineatul (1) și a articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf
in fine
din Regulamentul (CE) nr. 73/2009, precum și a măsurilor de drept al Uniunii Europene adoptate pe baza acestora cu Actul de aderare din 2003 și cu principiile dreptului Uniunii Europene:
a)
articolul 10 alineatul (1)
in fine
din Regulamentul nr. 73/2009 [«luând în considerare toate reducerile puse în aplicare în temeiul articolului 7 alineatul (1)»], articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf
in fine
(«ținând seama, începând din 2012, de aplicarea articolului 7 coroborat cu articolul 10»), precum și Documentul de lucru DS/2011/14/REV2 și Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final, care au fost adoptate pe baza acestora, contravin Actului de aderare din 2003, care nu prevede modularea plăților directe și reducerea [PNDC‑urilor] din noile state membre ale Uniunii și/sau anul începând din care se prezumă că are loc egalizarea plăților directe din noile state membre și din statele membre, altele decât noile state membre?
b)
articolul 10 alineatul (1) și articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009, precum și Documentul de lucru DS/2011/14/REV2 și Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final, în măsura în care, în conformitate cu conținutul și cu obiectivele acestora, modularea plăților directe și reducerea [PNDC‑urilor] sunt aplicate în anul 2012 în noile state membre, care primesc considerabil mai puțin sprijin decât statele membre, altele decât noile state membre, contravin principiilor dreptului Uniunii,
inter alia
principiul protecției încrederii legitime, principiul concurenței loiale și principiul nediscriminării, precum și obiectivelor PAC, care sunt prevăzute la articolul 39 TFUE, în special obiectivului creșterii productivității agriculturii?
c)
modificarea articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009 («ținând seama, începând din 2012, de aplicarea articolului 7 coroborat cu articolul 10»), care a fost efectuată prin procedura de rectificare (rectificare prin care s‑a realizat o modificare ce nu este de natură tehnică, iar conținutul dispoziției a fost fundamental modificat, întrucât s‑a prevăzut că egalizarea plăților directe din noile state membre și din statele membre, altele decât noile state membre, era prezumată pentru anul 2012), încalcă principiile dreptului Uniunii Europene,
inter alia
principiul protecției încrederii legitime, principiul securității juridice, principiul bunei administrări și principiul nediscriminării?
d)
termenul «dydis» utilizat la articolul 1c din Regulamentul nr. 1259/1999 [«cuantum» sau «nivel»] are același sens ca termenul «lygis» [«nivel»] utilizat la articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009?
3)
Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final și Documentul de lucru DS/2011/14/REV2, care nu au fost publicate în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
și nu cuprind o motivare adecvată (au fost adoptate pe baza simplei prezumții că în anul 2012 nivelul plăților directe din noile state membre și din statele membre, altele decât noile state membre, erau egale), contravin Actului de aderare din 2003 și încalcă principiile dreptului Uniunii,
inter alia
principiul securității juridice, principiul protecției încrederii legitime și principiul bunei administrări? În cazul unui răspuns afirmativ, articolul 1 alineatul (4) din Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final trebuie să fie anulat întrucât contravine Regulamentului nr. 73/2009 și Actului de aderare din 2003?”
Cu privire la întrebările preliminare
Cu privire la prima întrebare literele a) și b)
Prin intermediul primei întrebări literele a) și b), instanța de trimitere solicită, în esență, să se stabilească dacă articolul 7 alineatul (1), articolul 10 alineatul (1) și articolul 121 din Regulamentul nr. 73/2009 trebuie interpretate în sensul că noțiunea „nivelul plăților directe aplicabil în statele membre, altele decât noile state membre” trebuie înțeleasă în sensul că nivelul menționat era, pentru anul 2012, egal cu 90 % din nivelul totalității plăților directe și că noțiunea „nivelul plăților directe din noile state membre” trebuie înțeleasă în sensul că acest din urmă nivel era, pentru anul 2012, egal cu cel din statele membre, altele decât noile state membre.
Un răspuns afirmativ la această întrebare ar conduce la aplicabilitatea, în temeiul articolelor 7, 10 și 121 din același regulament, a modulării la plățile directe efectuate către agricultorii din noile state membre și, conform articolului 132 din acest regulament, la PNDC.
Este cert că nu numai cuantumurile plăților efectuate către agricultorii menționați erau, pentru anul 2012, mai mici decât cele efectuate către agricultorii din statele membre, altele decât noile state membre, ci și că aceste cuantumuri erau diferite în interiorul celor două grupuri de state membre.
Cu toate acestea, articolul 10 alineatul (1) din Regulamentul nr. 73/2009, stabilind o legătură între nivelurile respective ale plăților directe în aceste două grupuri de state membre, indică faptul că, în pofida diferențelor considerabile care există între cuantumurile plăților directe în fiecare dintre aceste două grupuri de state membre, care se opun obținerii unui nivel comun prin calcularea mediei cuantumurilor respective, a fost determinat un nivel comun.
În lipsa unei definiții în dreptul Uniunii a „nivelul[ui] plăților directe aplicabil în […] statele membre, altele decât noile state membre”, prevăzut la articolele 10 și 121 din Regulamentul nr. 73/2009, este necesar ca această expresie să fie interpretată prin prisma contextului și a obiectivelor urmărite de legiuitorul Uniunii (a se vedea în acest sens Hotărârea Szatmári Malom,
C‑135/13
,
EU:C:2014:327
, punctul
și jurisprudența citată).
În această privință, trebuie amintit că referirea la nivelul menționat a fost introdusă în dreptul Uniunii prin Actul de aderare din 2003 în vederea soluționării introducerii progresive a plăților directe în noile state membre.
Această aplicare mai degrabă progresivă decât imediată a plăților respective în noile state membre avea obiectivul de a nu încetini restructurarea sectorului agricol și de a nu crea disparități considerabile între venituri și dezechilibre sociale prin acordarea de ajutoare disproporționate în raport cu nivelul veniturilor agricultorilor și ale populației în general (a se vedea în acest sens Hotărârea Bábolna,
C‑115/10
,
EU:C:2011:376
, punctul
, și Hotărârea Polonia/Consiliul,
C‑273/04
,
EU:C:2007:622
, punctul
).
Deși din calendarul de introducere care figurează în capitolul 6 din anexa II la Actul de aderare din 2003 rezultă că plățile directe efectuate către agricultorii din noile state membre reprezintă tot un procent determinat din „nivelul aplicabil” în statele membre, altele decât noile state membre, calcularea lor s‑a făcut în mod cu totul autonom.
Astfel, suprafața de bază a fost determinată în capitolul 6 menționat, în timp ce atât plafoanele anuale, cât și normele care determină plățile efectuate în cadrul SPUS figurau în Regulamentul nr. 1782/2003 după ce au fost inserate prin Decizia 2004/281 și, respectiv, prin Regulamentul nr. 583/2004.
Este necesar să se considere că nivelul pe care trebuiau să îl atingă plățile directe efectuate în noile state membre pentru anul 2013, și anume 100 % din cuantumurile preconizate, prin intermediul datelor de referință menționate anterior pentru anul 2003, nu este în funcție de nivelul real al plăților directe. Astfel, pentru legiuitorul Uniunii s‑a pus problema nu să se egalizeze nivelurile nominale, ci să se ajungă la un nivel abstract de 100 %, acceptându‑se totodată ca acesta să determine cuantumuri diferite în fiecare stat membru.
Desigur, astfel cum a arătat instanța de trimitere, din anul 2003, suprafața de bază în Lituania a crescut de mai mult de două ori, reducând astfel cuantumul plăților directe pe hectar. Cu toate acestea, această împrejurare, care nu privește decât cuantumurile plăților directe acordate individual fiecărui agricultor, rămâne fără incidență asupra funcționării mecanismului instituit, care ridică progresiv plafonul plăților directe la nivelul de 100 %.
Or, dat fiind că legătura astfel preconizată între nivelurile respective ale plăților directe rezultă din Actul de aderare din 2003 și, prin urmare, din dispoziții ale dreptului primar (a se vedea în acest sens Hotărârea Parlamentul European/Consiliul,
C‑413/04
,
EU:C:2006:741
, punctul
), ea trebuie considerată implicită în interpretarea Regulamentului nr. 73/2009, în măsura în care acesta reflectă dispozițiile care figurează în anexa II la actul de aderare menționat.
În aceste împrejurări, nu poate fi admis argumentul, formulat de instanța de trimitere și susținut de reclamanții din litigiul principal și de guvernul lituanian, care urmărește să conteste echivalența, în sensul articolului 10 din Regulamentul nr. 73/2009, a nivelurilor plăților directe aplicabile în statele membre, altele decât noile state membre, și, respectiv, în noile state membre, ca urmare a faptului că inaplicabilitatea modulării plăților directe mai mici de 5000 de euro are drept consecință faptul că cuantumul plăților directe efectuate, pentru anul 2012, în statele membre, altele decât noile state membre, depășește efectiv, în pofida modulării de 10 %, nivelul de 90 % din totalitatea plăților directe, nivel atins din punct de vedere formal în noile state membre.
Astfel, întrucât nivelul plăților directe aplicabil anterior modulării era de 100 %, independent de cuantumurile plătite efectiv în diferite state membre, modularea globală de 10 %, prevăzută la articolul 7 alineatul (1) din Regulamentul nr. 73/2009, trebuie considerată ca fiind o reducere în sensul articolului 10 alineatul (1) din acest regulament, de care trebuie să se țină seama în vederea constatării echivalenței nivelurilor plăților directe aplicabile.
În schimb, luarea în calcul a efectelor nominale ale acestor calcule ar ridica, pe lângă problema numărului de agricultori care primesc mai puțin de 5000 de euro, în statele membre, altele decât noile state membre, și, respectiv, în noile state membre, pe cea a diferenței considerabile dintre cuantumurile plăților directe pe hectar efectuate în mod corespunzător, care fac astfel imposibilă o comparație absolută între nivelul plăților efectuate în aceste două grupuri de state membre. Or, alegerea criteriului abstract al nivelului plăților directe aplicabil este de natură să evite asemenea considerații.
Având în vedere toate cele care precedă, este necesar să se răspundă la prima întrebare literele a) și b) că articolul 7 alineatul (1), articolul 10 alineatul (1) și articolul 121 din Regulamentul nr. 73/2009 trebuie interpretate în sensul că noțiunea „nivelul plăților directe aplicabil în statele membre, altele decât noile state membre” trebuie înțeleasă în sensul că nivelul menționat era, pentru anul 2012, egal cu 90 % din nivelul totalității plăților directe și că noțiunea „nivelul plăților directe în noile state membre” trebuie înțeleasă în sensul că acest din urmă nivel era, pentru anul 2012, egal cu cel al statelor membre, altele decât noile state membre.
Cu privire la prima întrebare litera c) și la a doua întrebare literele a) și b)
Prin intermediul primei întrebări litera c) și al celei de a doua întrebări literele a) și b), instanța de trimitere solicită să se stabilească dacă articolul 10 alineatul (1)
in fine
și articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf
in fine
din Regulamentul nr. 73/2009, Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final, precum și Documentul de lucru DS/2011/14/REV2 sunt nevalide.
În ceea ce privește Documentul de lucru DS/2011/14/REV2, trebuie arătat de la bun început că din al șaselea considerent al Deciziei de punere în aplicare C(2012) 4391 final rezultă că aceasta a fost adoptată în special în considerarea conținutului acestui document de lucru. În aceste condiții, este suficient să se procedeze, în speță, la o examinare a validității deciziei menționate, o examinare distinctă a validității documentului menționat negăsindu‑și rațiunea.
Compatibilitatea cu Actul de aderare din 2003
În ceea ce privește, în primul rând, pretinsa încălcare a Actului de aderare din 2003, aceasta rezultă, potrivit instanței de trimitere, din faptul că actul menționat nu prevede o modulare a plăților directe ale Uniunii și nici o reducere a PNDC‑urilor în noile state membre, astfel încât aplicarea, prin intermediul dispozițiilor în cauză, a modulării în noile state membre, pentru anul 2012, adică înainte ca nivelul de 100 % al plăților directe să fi fost atins, ar contraveni acordului stabilit în cursul anului 2003, potrivit căruia plățile directe ar trebui să atingă nivelul menționat pentru anul 2013.
– Plățile directe ale Uniunii
Trebuie amintit de la bun început că introducerea progresivă a plăților directe ale Uniunii în noile state membre nu trebuia să ajungă la o echivalență a cuantumurilor plătite în statele membre, altele decât noile state membre, și, respectiv, în noile state membre. Obiectivul a fost, astfel cum reiese din cuprinsul punctelor 53 și 54 din prezenta hotărâre, acela de a evita periclitarea dezvoltării sectorului agricol în noile state membre prin introducerea fără tranziție a unui nivel de ajutoare predeterminat pentru fiecare dintre aceste state membre.
Având în vedere acest obiectiv specific, sistemul stabilit prin Actul de aderare din 2003 nu se opune, în principiu, aplicării în noile state membre a unei reforme cu aplicabilitate generală, precum modularea, care se presupune că ameliorează funcționarea PAC în toate statele membre, conducând la un echilibru mai bun între instrumentele concepute pentru promovarea agriculturii durabile și cele care urmăresc să încurajeze dezvoltarea rurală.
Dacă Actul de aderare din 2003 nu a rezolvat problema aplicării modulării în noile state membre, aceasta ține de faptul că reforma PAC care a introdus modularea s‑a realizat în paralel cu negocierile în vederea aderării noilor state membre. Astfel, după cum a arătat avocatul general la punctul 91 din concluzii, modularea a fost introdusă prin Regulamentul nr. 1782/2003 după încheierea Actului de aderare din 2003, iar articolul 12a din Regulamentul nr. 1782/2003, care reglementează modularea în noile state membre, a fost adăugat în regulamentul menționat prin Regulamentul nr. 583/2004. Posibilitatea introducerii unor asemenea modificări ale acquis‑ului comunitar aplicabil statelor membre menționate era prevăzută explicit la articolele 23 și 57 din Actul de aderare din 2003.
Deși aplicarea eventuală a modulării la plățile directe efectuate în noile state membre nu este ea însăși contestată în cauza principală, instanța de trimitere solicită să se clarifice condițiile acestei aplicări.
În această privință, este cert că conținutul articolul 12a din Regulamentul nr. 782/2003 a fost preluat și precizat, sub două aspecte, la articolul 10 din Regulamentul nr. 73/2009. Acesta impune, pe de o parte, să se țină seama de efectele modulării în statele membre, altele decât noile state membre, pentru a se constata dacă nivelul plăților directe din noile state membre este deja cel puțin echivalent cu cel aplicabil în primele. Pe de altă parte, rezultă că procentul care trebuie luat în considerare în vederea modulării în noile state membre este limitat la diferența dintre nivelurile respective ale plăților directe.
Această din urmă normă urmărește să asigure, astfel cum precizează considerentul (17) al Regulamentului nr. 73/2009, că modularea nu conduce la reducerea sumei nete plătite unui agricultor dintr‑un nou stat membru sub valoarea sumei de plătit unui agricultor similar din statele membre, altele decât noile state membre.
Astfel cum au arătat în mod întemeiat guvernul polonez și Comisia în observațiile lor scrise, în temeiul acestei norme, aplicabilitatea modulării, pentru anul 2012, nu a condus la o reducere a plăților directe sub 300000 de euro efectuate în noile state membre ca urmare a faptului că diferența dintre nivelurile respective era egală cu zero.
În schimb, aplicarea, pentru anul 2012, a modulării la plățile directe efectuate în noile state membre a determinat într‑adevăr o reducere cu 4 % a cuantumurilor mai mari de 300000 de euro. Această reducere poate majora, desigur, diferența considerabilă care există între cuantumurile plăților directe pe hectar efectuate în statele membre, altele decât noile state membre, și, respectiv, în noile state membre. Cu toate acestea, nivelul cuantumurilor menționate atins, după reducerea menționată, în noile state membre va rămâne într‑adevăr mai mare decât nivelul aplicabil în statele membre, altele decât noile state membre, în care modularea este de ordinul a 14 %.
Prin urmare, este necesar să se considere că articolul 10 alineatul (1) din Regulamentul nr. 73/2009 coroborat cu articolul 10 alineatul (2) și cu considerentul (17) al regulamentului menționat are efectul de a contribui la obiectivul de a se ajunge, în toate statele membre, la un echilibru mai bun între promovarea agriculturii durabile și încurajarea dezvoltării rurale, obiectiv care se înscrie în cadrul normativ trasat prin Actul de aderare din 2003.
În aceste împrejurări, trebuie constatat că articolul 10 alineatul (1)
in fine
din Regulamentul nr. 73/2009, în măsura în care permite aplicarea, prin intermediul luării în considerare a efectelor modulării în statele membre, altele decât noile state membre, a sistemului modulării plăților directe ale Uniunii în toate statele membre pentru anul 2012, este compatibil cu Actul de aderare din 2003.
– PNDC‑urile
Articolul 132 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009 prevede că ajutorul direct total care poate fi acordat unui agricultor în noile state membre, care include și toate PNDC‑urile, nu trebuie să depășească nivelul ajutorului direct pe care agricultorul ar avea dreptul să îl primească în cadrul plății directe corespunzătoare aplicabile statelor membre, altele decât noile state membre, ținând seama de aplicarea articolului 7 coroborat cu articolul 10 din regulamentul menționat.
Deși această interdicție de depășire a fost inserată deja prin punctul 27 litera (b) din capitolul 6A din anexa II la Actul de aderare din 2003, la articolul 1c din Regulamentul nr. 1259/1999, cerința de a se ține seama în această privință de efectele modulării în statele membre, altele decât noile state membre, nu a fost stabilită decât prin articolul 132 alineatul (2) menționat.
Această cerință a determinat Comisia să considere că modularea trebuia să se aplice PNDC‑urilor efectuate în Lituania pentru anul 2012.
Deși este necesar să se considere, pentru aceleași motive care au justificat deja modularea exclusiv a plăților directe ale Uniunii în temeiul articolului 10 alineatul (1)
in fine
din Regulamentul nr. 73/2009, că extinderea aplicării modulării la totalitatea plăților directe efectuate către agricultorii din noile state membre este în principiu compatibilă cu Actul de aderare din 2003, aprecierea legalității modalităților concrete ale acestei aplicări, care figurează în Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final, impune o interpretare a articolului 132 din Regulamentul nr. 73/2009 în conformitate cu Actul de aderare din 2003.
În această privință, trebuie arătat că autorizarea de către Comisie, căreia îi este supusă acordarea PNDC‑urilor, în temeiul alineatului (6) al articolului menționat, depinde de o examinare concretă și circumstanțiată a plăților în discuție, examinare ale cărei etape figurau deja la articolul 1c pe care punctul 27 litera (b) din capitolul 6A din anexa II la Actul de aderare din 2003 l‑a inserat în Regulamentul nr. 1259/1999. Din această dispoziție rezulta că condițiile de aplicare a modulării variază în funcție de sistemul de plată ales de un nou stat membru, și anume sistemul de plată unic sau SPUS.
Astfel, deși atât articolul 1c menționat, cât și articolul 132 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009 vizează, în principiu, totalitatea noilor state membre, din cuprinsul alineatului (4) al fiecăruia dintre aceste articole rezultă că un nou stat membru care pune în aplicare SPUS poate acorda ajutor național direct complementar în condițiile prevăzute la alineatele (5)-(8) ale fiecăruia dintre articolele menționate.
În conformitate cu motivul legitim al aplicării, începând din 2012, a sistemului modulării în noile state membre, inclusiv, astfel cum sugerează considerentul (17) al Regulamentului nr. 73/2009, în privința PNDC‑urilor, este necesar să se alinieze mecanismul reducerii cuantumului cumulat al plăților directe ale Uniunii și al PNDC‑urilor la cel al modulării exclusiv a plăților directe ale Uniunii.
Astfel, în ceea ce privește cuantumul cumulat menționat, reducerile trebuie luate în considerare doar atunci când este aplicabilă modularea pentru plățile directe ale Uniunii. Având în vedere că, în temeiul articolului 10 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009, modularea nu este aplicabilă plăților mai mici de 300000 de euro, reducerile nu trebuie să afecteze nici PNDC‑urile.
Întrucât, astfel cum s‑a arătat la punctul 73 din prezenta hotărâre, articolul 7 alineatul (1) din Regulamentul nr. 73/2009 nu se aplică în noile state membre, își găsește aplicarea doar articolul 7 alineatul (2) din acest regulament și, prin urmare, este aplicabilă doar o reducere cu 4 puncte procentuale pentru cuantumurile care depășesc 300000 de euro.
Or, impunând aplicarea modulării pentru anul 2012 în privința agricultorilor pentru care cuantumul total al plăților naționale directe și ale Uniunii este cuprins între 5000 și 300000 de euro, Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final nu a respectat paralelismul dintre modularea plăților directe și cea a PNDC‑urilor.
Rezultă că Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final trebuie declarată nevalidă.
Compatibilitatea cu principiile generale evocate
Fiind stabilită contradicția dintre Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final și Actul de aderare din 2003, nu mai este nevoie să se examineze compatibilitatea acestei decizii cu principiile generale evocate de instanța de trimitere.
În ceea ce privește articolele 10 și 132 din Regulamentul nr. 73/2009, din decizia de trimitere nu reiese în ce măsură aceste dispoziții ar fi de natură să aducă atingere principiilor dreptului Uniunii vizate, cu excepția celui al nediscriminării.
În ceea ce privește acest din urmă principiu, este însă necesar să se arate că, având în vedere faptul că situația agriculturii din noile state membre era radical diferită de cea din statele membre, altele decât noile state membre, împiedicând astfel realizarea unei comparații valabile (Hotărârea Polonia/Consiliul,
C‑273/04
,
EU:C:2007:622
, punctele
și
), dispozițiile specifice ale articolelor 10 și 132 din Regulamentul nr. 73/2009, care răspund motivului legitim al aplicării, începând din 2012, a sistemului modulării în noile state membre, nu aduc atingere principiului nediscriminării.
Din cele ce precedă rezultă că este necesar să se răspundă la prima întrebare litera c) și la a doua întrebare literele a) și b) că Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final este nevalidă, în timp ce examinarea întrebărilor menționate nu a revelat niciun element de natură să afecteze validitatea articolului 10 alineatul (1)
in fine
și a articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf
in fine
din Regulamentul nr. 73/2009.
Cu privire la a doua întrebare litera c)
Prin intermediul celei de a doua întrebări litera c), instanța de trimitere solicită, în esență, să se stabilească dacă articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009, în redactarea care rezultă din rectificarea publicată în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
din 18 februarie 2010, este nevalid în măsura în care această modificare pe cale de rectificare a efectuat nu o corectare de natură tehnică, ci o modificare de fond.
Trebuie amintit de la bun început că, în cadrul interpretării unei dispoziții de drept al Uniunii, trebuie să se țină seama nu numai de formularea acesteia, ci și de contextul ei și de obiectivele urmărite de reglementarea din care face parte această dispoziție (Hotărârea Rosselle,
C‑65/14
,
EU:C:2015:339
, punctul
și jurisprudența citată).
Este necesar să se observe că rectificarea articolului 132 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009 a fost efectuată în toate limbile oficiale ale Uniunii. Deși versiunea inițială a acestui articol 132 alineatul (2) ultimul paragraf cuprindea, în toate limbile oficiale ale Uniunii, mențiunea anului 2012, mențiunea respectivă figura, în anumite versiuni lingvistice, la începutul acestui paragraf, în timp ce, în altele, se regăsea la sfârșitul paragrafului menționat.
Versiunea în limba lituaniană aparține primei categorii a acestor versiuni lingvistice, în care anul era menționat la începutul ultimului paragraf al articolului 132 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009, anterior rectificării. Rectificarea adusă este următoarea, și anume că termenii „începând din 2012” au fost înlăturați de la începutul acestui paragraf și au fost inserați între termenii „ținând seama” și termenii „de aplicarea articolului 7 coroborat cu articolul 10”, la sfârșitul paragrafului menționat.
Astfel cum a arătat în mod întemeiat Comisia, mențiunea anului 2012 la începutul ultimului paragraf al articolului 132 alineatul (2) din Regulamentul nr. 73/2009 putea sugera că această dispoziție trebuia interpretată în sensul că interdicția depășirii privea doar anul 2012, interpretare inconciliabilă cu obiectivul dispoziției menționate.
Prin urmare, este necesar să se considere că rectificarea efectuată prin rectificarea publicată în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
din 18 februarie 2010 constituie o simplă corectare clarificatoare, fără incidență asupra domeniului de aplicare al dispoziției în cauză.
În consecință, este necesar să se răspundă la a doua întrebare litera c) că examinarea acestei întrebări nu a revelat niciun element de natură să afecteze validitatea articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009, în redactarea care rezultă din rectificarea publicată în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
din 18 februarie 2010.
Cu privire la a doua întrebare litera d)
Prin intermediul celei de a doua întrebări litera d), instanța de trimitere solicită să se stabilească dacă termenul „dydis” din versiunea în limba lituaniană („cuantum” sau „nivel”), utilizat la articolul 1c alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 1259/1999, care a fost inserat în regulament prin Actul de aderare din 2003, are același sens ca termenul „lygis” („nivel”), utilizat la articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009.
Trebuie amintit de la bun început că articolul 132 menționat stabilește, în esență, aceleași reguli ca articolul 143c din Regulamentul nr. 1782/2003, care, la rândul său, a preluat măsurile prevăzute la articolul 1c din Regulamentul nr. 1259/1999.
Termenul relevant din limba lituaniană, utilizat atât la articolul 143c alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 1782/2003, cât și la articolul 1c alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 1259/1999, este „dydis”. Acest termen nu a fost modificat decât la adoptarea Regulamentului nr. 73/2009, care utilizează, la articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf, termenul „lygis”.
În schimb, în mai multe alte versiuni lingvistice ale articolului 1c alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 1259/1999 și ale articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009, termenii utilizați au rămas în esență identici. Acest lucru este valabil între altele pentru versiunile în limbile spaniolă, germană, engleză, franceză, italiană și portugheză.
Or, potrivit unei jurisprudențe constante, formularea utilizată în una dintre versiunile lingvistice ale unei dispoziții din dreptul Uniunii nu poate constitui singurul temei pentru interpretarea acestei dispoziții și nici nu se poate atribui respectivei formulări, în această privință, un caracter prioritar în raport cu celelalte versiuni lingvistice. Astfel, dispozițiile dreptului Uniunii trebuie interpretate și aplicate în mod uniform, în lumina versiunilor existente în toate limbile Uniunii Europene. În caz de neconcordanță între diferitele versiuni lingvistice ale unui text al Uniunii, dispoziția în cauză trebuie să fie interpretată în funcție de economia generală și de finalitatea reglementării din care face parte (Hotărârea Ivansson și alții,
C‑307/13
,
EU:C:2014:2058
, punctul
).
În această privință, este necesar să se observe că nici economia și nici finalitatea Regulamentului nr. 73/2009 nu pledează pentru o interpretare diferită în raport cu textele precedente, care ar fi reflectată prin înlocuirea termenului „dydis” cu termenul „lygis”. Dimpotrivă, considerentul (48) al acestui regulament enunță că „[a]r trebui menținute condițiile de acordare” a PNDC‑urilor.
În consecință, este necesar să se considere că modificarea terminologiei utilizate în versiunea în limba lituaniană a articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009 în raport cu cea utilizată în cuprinsul articolelor corespunzătoare din regulamentele anterioare nu modifică sensul acestui paragraf. Astfel cum a arătat avocatul general la punctul 142 din concluzii, această constatare este susținută de faptul că articolul 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009 preia măsurile menționate la punctul 27 litera (b) din capitolul 6.A din anexa II la Actul de aderare din 2003.
În consecință, este necesar să se răspundă la a doua întrebare litera d) că termenul „dydis”, utilizat în versiunea în limba lituaniană a articolului 1c alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 1259/1999, care a fost inserat în regulament prin Actul de aderare din 2003, are aceeași semnificație ca termenul „lygis”, utilizat în versiunea în limba lituaniană a articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009.
Cu privire la a treia întrebare
Prin intermediul celei de a treia întrebări, instanța de trimitere solicită să se stabilească, în esență, dacă Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final este nevalidă din motive care țin de motivarea sa sau de lipsa publicării în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
.
Având în vedere constatarea, la punctul 87 din prezenta hotărâre, a nevalidității deciziei de punere în aplicare menționate, nu este necesar să se răspundă la această întrebare.
Cu privire la cheltuielile de judecată
Întrucât, în privința părților din litigiul principal, procedura are caracterul unui incident survenit la instanța de trimitere, este de competența acesteia să se pronunțe cu privire la cheltuielile de judecată. Cheltuielile efectuate pentru a prezenta observații Curții, altele decât cele ale părților menționate, nu pot face obiectul unei rambursări.
Pentru aceste motive, Curtea (Camera a patra) declară:
1)
Articolul 7 alineatul (1), articolul 10 alineatul (1) și articolul 121 din Regulamentul (CE) nr. 73/2009 al Consiliului din 19 ianuarie 2009 de stabilire a unor norme comune pentru sistemele de ajutor direct pentru agricultori în cadrul politicii agricole comune și de instituire a anumitor sisteme de ajutor pentru agricultori, de modificare a Regulamentelor (CE) nr. 1290/2005, (CE) nr. 247/2006, (CE) nr. 378/2007 și de abrogare a Regulamentului (CE) nr. 1782/2003 trebuie interpretate în sensul că noțiunea „nivelul plăților directe aplicabil în statele membre, altele decât noile state membre” trebuie înțeleasă în sensul că nivelul menționat era, pentru anul 2012, egal cu 90 % din nivelul totalității plăților directe și că noțiunea „nivelul plăților directe din noile state membre” trebuie înțeleasă în sensul că acest din urmă nivel era, pentru anul 2012, egal cu cel din statele membre ale Comunității Europene în compunerea sa la 30 aprilie 2004.
2)
Decizia de punere în aplicare C(2012) 4391 final a Comisiei din 2 iulie 2012 de autorizare a efectuării de plăți naționale directe complementare în Lituania pentru anul 2012 este nevalidă, în timp ce examinarea întrebărilor preliminare nu a revelat niciun element de natură să afecteze validitatea articolului 10 alineatul (1)
in fine
și a articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf
in fine
din Regulamentul nr. 73/2009.
3)
Examinarea întrebărilor menționate nu a revelat niciun element de natură să afecteze validitatea articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009, în redactarea care rezultă din rectificarea publicată în
Jurnalul Oficial al Uniunii Europene
din 18 februarie 2010.
4)
Termenul „dydis”, utilizat în versiunea în limba lituaniană a articolului 1c alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul (CE) nr. 1259/1999 al Consiliului din 17 mai 1999 de stabilire a normelor comune pentru schemele de sprijin direct în cadrul politicii agricole comune, care a fost inserat în regulament prin Actul privind condițiile de aderare la Uniunea Europeană a Republicii Cehe, a Republicii Estonia, a Republicii Cipru, a Republicii Letonia, a Republicii Lituania, a Republicii Ungare, a Republicii Malta, a Republicii Polone, a Republicii Slovenia și a Republicii Slovace și adaptările tratatelor care stau la baza Uniunii Europene, are aceeași semnificație ca termenul „lygis”, utilizat în versiunea în limba lituaniană a articolului 132 alineatul (2) ultimul paragraf din Regulamentul nr. 73/2009.
Semnături
(
*
) Limba de procedură: lituaniana. | [
"Trimitere preliminară",
"Agricultură",
"Regulamentul (CE) nr. 73/2009",
"Articolul 7 alineatul (1), articolul 10 alineatul (1), articolul 121 și articolul 132 alineatul (2)",
"Acte de executare a acestui regulament",
"Validitate, în temeiul Tratatului FUE, a Actului de aderare din 2003, precum și a principiilor nediscriminării, securității juridice, protecției încrederii legitime și bunei administrări",
"Modularea plăților directe acordate agricultorilor",
"Reducerea cuantumurilor",
"Nivelul plăților directe aplicabil în statele membre ale Comunității Europene în componența sa la 30 aprilie 2004 și în statele membre care au aderat la aceasta la 1 mai 2004",
"Lipsa publicării și a motivării"
] |
62012TJ0331 | lt | Ginčo aplinkybės
2011 m. vasario 7 d.
Sartorius Weighing Technology GmbH
, kurią pakeitė
Sartorius Lab Instruments GmbH & Co. KG
, pagal 2009 m. vasario 26 d. Tarybos reglamentą (EB) Nr. 207/2009 dėl Bendrijos prekių ženklo (
OL L 78, p. 1
) pateikė Vidaus rinkos derinimo tarnybai (prekių ženklams ir pramoniniam dizainui) (VRDT) paraišką įregistruoti Bendrijos prekių ženklą.
Prekių ženklas, kurį buvo prašoma įregistruoti ir kurį
Sartorius Weighing Technology
apibūdino kaip „prekių ženklą, kuris nėra Bendrijos prekių ženklas“ ir kuriame pavaizduotas geltonas apskritimo lankas ekrano apačioje, yra toks:
Registracijos paraiškoje prašomas įregistruoti žymuo apibūdintas taip:
„Pozicinį prekių ženklą sudaro geltonas apskritimo lankas, atsiveriantis į viršų, esantis ant elektroninio ekrano apatinės briaunos ir besidriekiantis per visą jo plotį. Punktyriniai kontūrai, kurie nubrėžti tik tam, kad matytųsi, jog lankas yra ant elektroninio ekrano, nėra prekių ženklo objektas.“
Prekės, kurioms buvo prašoma įregistruoti prekių ženklą, priklauso persvarstytos ir iš dalies pakeistos 1957 m. birželio 15 d. Nicos sutarties dėl tarptautinės prekių ir paslaugų klasifikacijos ženklams registruoti 7, 9, 10 ir 11 klasėms ir pagal kiekvieną iš jų atitinka tokį aprašymą:
—
7 klasė: „Mašinos chemijos pramonės reikmėms; mašinos maisto pramonės ir gėrimų gamybos reikmėms; maišymo mašinos; maišytuvai; vibratoriai pramonės reikmėms; elektrinio suvirinimo aparatai; centrifugos; centrifugavimo kameros; visos minėtos prekės su elektroniniu ekranu“;
—
9 klasė: „Moksliniai instrumentai ir aparatai, įskaitant laboratorinius aparatus; svėrimo aparatai ir prietaisai ir jų dalys; oro ir skysčių filtrų elektroniniai testavimo aparatai; matavimo ir reguliavimo aparatai ir jų dalys, optiniai matavimo, signaliniai ir reguliavimo (kontroliniai) aparatai ir prietaisai, ypač mikroskopai, dujų analizės įrenginiai, spektrometrai, tarp jų fluorescencijos spektrometrai ir nefelometrijos aparatai; zondai mokslo reikmėms, ypač jutikliai, aparatai ore esantiems mikrobams surinkti ir filtruoti ir jų dalys; fizikinės ar cheminės analizės aparatai, aparatų kompleksai ir dalys; termostatai; duomenų dorojimo įrenginiai, ypač duomenų įvesties, išsaugojimo, atgaminimo ir (arba) komandiniai įrenginiai, įskaitant medžiagos konversijos procesą; fermenteriai ir bioreaktoriai; šilumos matuokliai, skirti temperatūrai biofarmacinių medžiagų viduje vienkartiniuose induose reguliuoti; plastikų suvirinimo ir separavimo įrenginiai, įranga, skirta plastikiniams indams, pvz., plastikiniams vamzdeliams, vamzdeliams, maišeliams ir talpykloms steriliai sujungti; elektrinio, ypač plastikinių kamerų, suvirinimo aparatai; ląstelių dauginimo aparatai (ne medicinos reikmėms); biologinių medžiagų, pavyzdžiui, mikroorganizmų, ląstelių ir audinių, auginimo, inkubacijos, dažymo ir analizės laboratoriniai aparatai; laboratoriniai kratytuvai, jų platformos, ypač su fizinių duomenų matavimo taškais ir (arba) duomenų sąveikos įranga, leidžiančia keistis duomenimis su išorės aparatais; laboratorinės centrifugos; laboratorinių centrifugų kameros; biofarmacinių medžiagų maišytuvai, ypač vibracijos, rotacijos ar bangavimo būdu; elektriniai metalo detektoriai; visos minėtos prekės su elektroniniu ekranu“;
—
10 klasė: „Medicinos aparatai ir instrumentai; visos minėtos prekės su elektroniniu ekranu“;
—
11 klasė: „Vandens ir tirpalų apdorojimo aparatai ir įranga farmacijos, medicinos ir laboratorijų sektoriuje, vandens dejonizacijos ir vandens gryninimo aparatai, šių aparatų dalys; tirpalų depirogenizacijos ir skysčių kenksmingų medžiagų atskyrimo aparatai; filtravimo įrenginiai aplinkosaugos technologijų, maisto pramonės ir gėrimų gamybos reikmėms; visos minėtos prekės su elektroniniu ekranu“.
2011 m. liepos 28 d. sprendimu ekspertas atmetė paraišką dėl visų 4 punkte nurodytų prekių, remdamasis Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punktu, nes prašomas įregistruoti prekių ženklas šių prekių atžvilgiu neturėjo skiriamojo požymio.
2011 m. rugpjūčio 26 d.
Sartorius Weighing Technology
padavė apeliaciją dėl eksperto sprendimo pagal Reglamento Nr. 207/2009 58–64 straipsnius.
2012 m. gegužės 3 d. sprendimu (toliau – ginčijamas sprendimas) VRDT Pirmoji apeliacinė taryba atmetė apeliaciją, motyvuodama tuo, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas neturi skiriamojo požymio, kaip tai suprantama pagal 7 straipsnio 1 dalies b punktą. Iš esmės ji nusprendė, kad registracijos paraiškos objektą sudarė ant elektroninio ekrano apatinės briaunos esantis į viršų atsiveriantis geltonas apskritimo lankas. Ji pažymėjo, kad visos prekių ženklo paraiškoje nurodytos prekės turi elektroninį ekraną ir kad atitinkama visuomenė, būtent – specialių pramonės ir technikos sričių specialistai, žymenį suprastų kaip paprastą ekrano papuošimą. Jos vertinimu, pavaizduota forma neperteikė jokios informacijos apie prekės gamintoją. Todėl ji padarė išvadą, jog šis žymuo neturi reikiamo minimalaus skiriamojo požymio, kad būtų galima jį naudoti kaip Bendrijos prekių ženklą.
Šalių reikalavimai
Ieškovė Bendrojo Teismo prašo:
—
panaikinti ginčijamą sprendimą,
—
priteisti iš VRDT bylinėjimosi išlaidas, patirtas per šį procesą ir apeliacinę procedūrą VRDT.
VRDT Bendrojo Teismo prašo:
—
atmesti ieškinį,
—
priteisti iš ieškovės bylinėjimosi išlaidas.
Dėl teisės
Grįsdama ieškinį ieškovė nurodo vienintelį pagrindą, susijusį su Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punkto pažeidimu.
Kitaip nei Apeliacinė taryba, ieškovė mano, kad prašomą įregistruoti žymenį atitinkama visuomenė supras ne kaip išimtinai dekoratyvinį, bet kaip originalų žymenį, turintį minimalų skiriamąjį požymį, kurio pakanka prekių ženklo funkcijai atlikti.
VRDT ginčija ieškovės argumentus.
Prašomą įregistruoti žymenį ieškovė kvalifikuoja kaip „pozicinį prekių ženklą“. Dėl tokio kvalifikavimo reikia pažymėti, kad nei Reglamente Nr. 207/2009, nei 1995 m. gruodžio 13 d. Komisijos reglamente (EB) Nr. 2868/95, skirtame įgyvendinti Tarybos reglamentą Nr. 40/94 dėl Bendrijos prekių ženklo (
OL L 303, p. 1
; 2004 m. specialusis leidimas lietuvių k., 17 sk., 1 t., p. 189), neminimi „poziciniai prekių ženklai“ kaip atskira prekių ženklų kategorija. Tačiau kadangi Reglamento Nr. 207/2009 4 straipsnyje nepateikiamas išsamus žymenų, galinčių sudaryti Bendrijos prekių ženklus, sąrašas, ši aplinkybė neturi reikšmės, kiek tai susiję su galimybe registruoti „pozicinius prekių ženklus“.
Be to, aišku, kad „poziciniai prekių ženklai“ artimi vaizdinių ir erdvinių prekių ženklų kategorijai, nes jie skirti prekės paviršiui žymėti vaizdiniais arba erdviniais elementais. Beje, ieškovė primygtinai nereikalauja minėto žymens kvalifikuoti kaip vaizdinio, erdvinio ar kitokio žymens.
Tačiau „pozicinio prekių ženklo“ kvalifikavimas kaip vaizdinio ar erdvinio prekių ženklo arba kaip atskiros prekių ženklų kategorijos neturi reikšmės vertinant jo skiriamąjį požymį (2010 m. birželio 15 d. Bendrojo Teismo sprendimo
X Technology Swiss prieš VRDT (Oranžinė kojinės pirštų galų spalva)
,
T-547/08, Rink. p. II-2409
, 19–21 punktai).
Remiantis Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punktu, jokio skiriamojo požymio neturintys prekių ženklai neregistruojami.
Iš nusistovėjusios teismų praktikos matyti, kad prekių ženklo skiriamasis požymis pagal šį straipsnį reiškia, kad šis prekių ženklas prekę, kurią prašoma registruoti, leidžia identifikuoti kaip pagamintą konkrečios įmonės, taigi ir ją atskirti nuo kitų įmonių prekių (2004 m. balandžio 29 d. Teisingumo Teismo sprendimo
Procter & Gamble prieš VRDT
,
C-473/01 P ir C-474/01 P, Rink. p. I-5173
, 32 punktas ir 2004 m. spalio 21 d. Sprendimo
VRDT prieš Erpo Möbelwerk
,
C-64/02 P, Rink. p. I-10031
, 42 punktas).
Skiriamasis požymis turi būti vertinamas, pirma, atsižvelgiant į prekes arba paslaugas, kurioms prašoma įregistruoti prekių ženklą, ir, antra, į tai, kaip nagrinėjamas prekes ar paslaugas suvokia atitinkama visuomenė (17 punkte minėto Teisingumo Teismo sprendimo
Procter & Gamble prieš VRDT
33 punktas ir 2006 m. birželio 22 d. Sprendimo
Storck prieš VRDT
,
C-25/05 P, Rink. p. I-5719
, 25 punktas).
Vis dėlto, kad Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punkte numatytas absoliutus atmetimo pagrindas nebūtų taikomas, pakanka minimalaus skiriamojo požymio (2001 m. rugsėjo 19 d. Pirmosios instancijos teismo sprendimo
Henkel prieš VRDT (Raudonos ir baltos spalvos apvali tabletė)
,
T-337/99, Rink. p. II-2597
, 44 punktas ir 2009 m. rugsėjo 29 d. Sprendimo
The Smiley Company prieš VRDT (Pusės „smiley“ šypsenėlės vaizdas)
,
T-139/08, Rink. P. II-3535
, 16 punktas).
Pažymėtina, kad atitinkamos visuomenės suvokimui įtakos gali turėti žymens, kurį prašoma įregistruoti, pobūdis. Jeigu vidutiniai vartotojai nėra įpratę apie prekių komercinę kilmę spręsti iš žymenų, sutampančių su šių prekių išvaizda, tokie žymenys yra skiriamieji, kaip tai suprantama pagal Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punktą, tik jeigu jie labai nukrypsta nuo sektoriaus normų ar įpročių (šiuo klausimu žr. 2004 m. spalio 7 d. Teisingumo Teismo sprendimo
Mag Instrument prieš VRDT
,
C-136/02 P, Rink. p. I-9165, 30
ir 31 punktus; 2006 m. sausio 12 d. Sprendimo
Deutsche SiSi Werke prieš VRDT
,
C-173/04 P, Rink. p. I-551, 28
ir 31 punktus ir 2007 m. spalio 4 d. Sprendimo
Henkel prieš VRDT
,
C-144/06 P, Rink. p. I-8109, 36
ir 37 punktus).
Šio sprendimo 20 punkte minėtos teismų praktikos taikymą lemiantis veiksnys yra ne atitinkamo žymens kvalifikavimas kaip vaizdinio, erdvinio ir kitokio, o aplinkybė, kad jis sutampa su žymimos prekės išvaizda. Pavyzdžiui, šis kriterijus taikytas ne tik erdviniams prekių ženklams (17 punkte minėtas Sprendimas
Procter & Gamble prieš VRDT
, 20 punkte minėti sprendimai
Mag Instrument prieš VRDT
ir
Deutsche SiSi Werke prieš VRDT
), bet ir vaizdiniams prekių ženklams, sudarytiems iš žymimos prekės dvimačio vaizdo (18 punkte minėtas Sprendimas
Storck prieš VRDT
ir 20 punkte minėtas Sprendimas
Henkel prieš VRDT
), taip pat žymeniui, kurį sudarė motyvas ant prekės paviršiaus (2004 m. birželio 28 d. Teisingumo Teismo nutartis
Glaverbel prieš VRDT
,
C-445/02 P, Rink. p. I-6267
). Be to, teismų praktikoje manoma, kad spalvos ir abstraktūs jų deriniai gali būti pripažinti kaip turintys jiems būdingą skiriamąjį požymį tik išskirtinėmis aplinkybėmis, nes jie sutampa su žymimų prekių išvaizda ir iš principo nenaudojami kaip komercinės kilmės nurodymo priemonė (pagal analogiją žr. 2003 m. gegužės 6 d. Teisingumo Teismo sprendimo
Libertel
,
C-104/01, Rink. p. I-3793, 65
ir 66 punktus ir 2004 m. birželio 24 d. Sprendimo
Heidelberger Bauchemie
,
C-49/02, Rink. p. I-6129
, 39 punktą).
Tokiomis aplinkybėmis reikia patikrinti, ar prašomas įregistruoti prekių ženklas sutampa su žymimos prekės išvaizda, ar, atvirkščiai, smarkiai nukrypsta nuo atitinkamo sektoriaus normų ir įpročių.
Remiantis tuo, ką ieškovė nurodė ieškinio 3.2.1 ir 3.2.2 punktuose, prašomas įregistruoti prekių ženklas skirtas konkrečiam žymeniui, dedamam tam tikroje nurodytų matavimo priemonių apatinės briaunos dalyje po jų elektroniniais ekranais, saugoti. Taigi, net jeigu aišku, kad šio sprendimo 2 punkte pateiktame žymenyje pavaizduoti ekrano kontūrai nėra dalis prašomo įregistruoti prekių ženklo, kurį sudaro geltono apskritimo lankas, šis negali būti atsietas nuo prekių ženklo paraiškoje nurodytų prekių dalies formos. Kaip teisingai pažymi VRDT, prekių ženklo paraiškoje nurodytas geltono apskritimo lankas prisitaiko prie kiekvienos žymimos prekės formos pabrėždamas jos kontūrą. Vadinasi, reikia manyti, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas sutampa su žymimos prekės išvaizda, todėl taikytina šio sprendimo 20 punkte minėta teismų praktika (šiuo klausimu žr. 2009 m. rugsėjo 14 d. Pirmosios instancijos teismo sprendimo
Lange Uhren prieš VRDT (Geometriniai laukai ant laikrodžio ciferblato)
, T‑152/07, neskelbiamo Rinkinyje, 79–83 punktus). Taigi, ieškovė negali Apeliacinės tarybos kaltinti tuo, kad ginčijamame sprendime ji rėmėsi šia praktika.
Šioje byloje ieškovė neginčija Apeliacinės tarybos vertinimo, jog nagrinėjamos prekės yra techninės, specialios ir skirtos specialistams.
Ji ginčija Apeliacinės tarybos vertinimą, jog šios atitinkamos visuomenės skiriamas dėmesys prekių ženklo paraiškoje nurodytoms prekėms svyruoja „nuo vidutinio iki didelio“. Pirmojoje ieškinio pagrindo dalyje ieškovė tirtina, kad atitinkamos visuomenės pastabumas yra labai didelis. Ji kaltina Apeliacinę tarybą nesivadovavus eksperto išvada šiuo klausimu, kurios šalys neginčijo.
Šiuo klausimu primintina, kad pagal Reglamento Nr. 207/2009 64 straipsnio 1 dalį, išnagrinėjusi apeliaciją iš esmės, Apeliacinė taryba priima sprendimą dėl apeliacijos ir tai darydama gali įgyvendinti skyriaus, atsakingo už ginčijamą sprendimą, kompetencijai priklausančius įgaliojimus. Iš šios nuostatos matyti, kad tuo atveju, kai Apeliacinei tarybai pateikiama apeliacija dėl eksperto sprendimo atsisakyti įregistruoti, ji gali iš naujo iš esmės išnagrinėti visą registracijos paraišką tiek teisiniu, tiek faktiniu požiūriais, t. y. šiuo atveju nuspręsti dėl registracijos paraiškos – ją atmesti arba pripažinti pagrįsta ir taip patvirtinti joje ginčijamą sprendimą arba jo nepatvirtinti (šiuo klausimu žr. 2007 m. kovo 13 d. Teisingumo Teismo sprendimo
VRDT prieš Kaul
,
C-29/05 P, Rink. p. I-2213, 56
ir 57 punktus).
Taigi Apeliacinė taryba galėjo įgyvendinti eksperto kompetenciją ir, priimdama sprendimą dėl apeliacijos, spręsti, kaip ji taip padarė ginčijamo sprendimo 12–14 punktuose, dėl atitinkamos visuomenės nustatymo ir jos pastabumo nagrinėjamų prekių atžvilgiu lygio. Tas pats pasakytina ir apie jos pateiktą prašomo įregistruoti prekių ženklo skiriamojo požymio vertinimą.
Ginčijamo sprendimo 14 punkte Apeliacinė taryba nusprendė, kad prekių ženklo paraiška daugiausia buvo susijusi su 7 klasės pramoninės paskirties mechanizmais, 9 klasės specialios paskirties aparatais, 10 klasės medicinos aparatais ir instrumentais, taip pat su 11 klasės vandens ir tirpalų apdorojimo aparatais ir įranga farmacijos, medicinos ir aplinkosaugos technologijoms skirtų filtravimo laboratorijų ir įrenginių sektoriuje, maisto ir gėrimų pramonėje. Be to, ji nusprendė, kad šios prekės yra specialiosios techninės, skirtos specialistams; pastarųjų dėmesys joms svyravo nuo vidutinio iki didelio.
Taigi, Apeliacinė taryba nepadarė klaidos ginčijamo sprendimo 15 punkte konstatuodama, kiek tai susiję su prekių ženklais, kurie, kaip ginčijamas žymuo, nėra nepriklausomi nuo jais žymimų prekių išvaizdos, kad tik prekių ženklas, kuris labai skiriasi nuo sektoriaus normų ar įpročių ir dėl to gali atlikti savo esminę kilmės nuorodos funkciją, turi skiriamąjį požymį pagal Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punktą. Vadinasi, šio sprendimo 20 ir 21 punktuose nurodytą teismų praktiką Apeliacinė taryba taikė specifinio sektoriaus vartotojams, kuriems skirtas prašomas įregistruoti prekių ženklas, o ne bendrai vidutiniams vartotojams, kaip tvirtina ieškovė.
Beje, ieškovė neginčija ginčijamo sprendimo 17 punkte Apeliacinės tarybos pateikto vertinimo, kuriuo remiantis visos prekių ženklo paraiškoje nurodytos prekės turi elektroninį ekraną. Taigi, Apeliacinė taryba pagrįstai ginčijamo sprendimo 18 punkte rėmėsi faktais, paremtais „bendra praktine patirtimi, susijusia su techninių aparatų ekranais, apie kuriuos gali žinoti bet kuris asmuo ir apie kuriuos žino visų pirma šių prekių vartotojai“. Taigi reikia atmesti ieškovės argumentą, jog Apeliacinė taryba neatsižvelgė nei į atitinkamos visuomenės „lūkesčius arba išankstines žinias“, nei į jos „įpročius“.
Priešingai, nei tvirtina ieškovė, Apeliacinė taryba turėjo teisę atsižvelgti į faktus, kuriuos bet kuris asmuo gali žinoti arba sužinoti iš viešai prieinamų šaltinių (2004 m. birželio 22 d. Pirmosios instancijos teismo sprendimo
Ruiz‑Picasso ir kt. prieš VRDT – DaimlerChrysler (PICARO)
,
T-185/02, Rink. p. II-1739, 28
ir 29 punktai ir 2012 m. birželio 13 d. Sprendimo
XXXLutz Marken prieš VRDT – Meyer Manufacturing (CIRCON)
, T‑542/10, 38 punktas).
Ieškovė taip ir nepateikė jokio įrodymo, galinčio paneigti vertinimą, jog atitinkamą visuomenę sudarančių specialistų skiriamas dėmesys nagrinėjamoms prekėms svyruoja „nuo vidutinio iki didelio“. Ji paprasčiausiai nurodo, pirma, savo pačios rašytiniuose pareiškimuose VRDT instancijose esančius argumentus ir, antra, ieškinio A.6–A.14 priedus. Šiuose prieduose pateiktos prekių, tariamai panašių į nagrinėjamas, brošiūros, tačiau ieškovė nenurodo, kaip šios brošiūros gali įrodyti, jog „atitinkamą visuomenę sudaro suinteresuoti ir gerokai daugiau nei vidutiniškai informuoti specialistai, kurių dėmesį patrauks net mažiausi atitinkamų prekių pateikimo ypatumai.“ Todėl reikia atmesti pirmąją vienintelio pagrindo dalį.
Maža to, pažymėtina, kad šiose brošiūrose, įskaitant pačios ieškovės brošiūrą A.14 priede, nagrinėjamų prekių techninės specifikacijos paprastai pateikiamos lentelėse, o tai reiškia, kad pirkdami vartotojai (darant prielaidą, kad jų pastabumo lygis, kaip tvirtina ieškovė, yra labai aukštas) remiasi veikiau šiomis techninėmis detalėmis, o ne šių prekių fizine išvaizda.
Antrojoje ieškinio pagrindo dalyje ieškovė ginčija Apeliacinės tarybos vertinimą, susijusį su skiriamuoju prašomo įregistruoti prekių ženklo požymiu.
Reikia priminti, kad jeigu ieškovė remiasi prašomo įregistruoti prekių ženklo skiriamuoju požymiu, nepaisydama Apeliacinės tarybos analizės, ji ir turi pateikti konkrečią ir pagrįstą informaciją, kuri leistų nustatyti, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas turi jam būdingą skiriamąjį požymį (2007 m. spalio 25 d. Teisingumo Teismo sprendimo
Develey prieš VRDT
,
C-238/06 P, Rink. p. I-9375
, 50 punktas).
Iš nagrinėjamo žymens aprašymo, pateikto šio sprendimo 3 punkte, matyti, kad jį sudaro geltonas apskritimo lankas, atsiveriantis į viršų ir esantis konkrečioje elektroninio ekrano vietoje. Taigi, Apeliacinė taryba teisingai įvertino, o ieškovė to neginčijo, kad šis žymuo nėra nepriklausomas nuo juo žymimų prekių išvaizdos.
Apeliacinė taryba nusprendė, jog, nagrinėjamų prekių vartotojo požiūriu, apskritimo lanko uždėjimas ant išorinės elektroninio ekrano rėmo briaunos yra paprastas ekrano papuošimas. Šio itin paprasto papuošimo vartotojas nesuvoks kaip prekių kilmės nuorodos. Apeliacinė taryba nurodė, kad nepaisant to, jog vartotojas paprastai neskiria jokio dėmesio arba skiria jo nedaug estetinei ekrano išvaizdai, nėra jokių duomenų, leidžiančių manyti, kad pramonės reikmėms skirtos prekės paprastai neturi jokio estetinio elemento.
Šiai Apeliacinės tarybos išvadai reikia pritarti. Pažymėtina, kad net jeigu prekių ženklo paraiškoje nurodytų prekių išvaizda paprastai yra kukli, jos nėra visai neestetiškos. Iš ieškinio A.6–A.14 priedų matyti, kad nėra visiškai neįprasta pateikti spalvotą elementą aplink šių prekių ekraną – arba ant mygtukų šalia ekrano, arba ryškiomis spalvomis ant paties ekrano rėmo. Pavyzdžiui, vienas gamintojas, kurio brošiūra pateikta A.12 priede, skersai ekrano brėžia keturias ryškiai geltonas kreives. Kitaip nei ieškovė, kiti gamintojai, kurių brošiūros pridėtos prie ieškinio, ant savo prekių ties ekranu nurodo savo pavadinimą. Taigi vartotojas yra įpratęs matyti spalvotus motyvus ant prekių ženklo paraiškoje nurodytų prekių. Todėl jis juos supras kaip puošybos elementą, o ne kaip šių prekių komercinės kilmės nuorodą, juo labiau kad paprastai jų gamintojai ten pateikia savo pavadinimą, norėdami nurodyti jų kilmę.
Prašomą įregistruoti žymenį sudaro paprastas motyvas. Nepaisant ryškios jo spalvos, jame nėra jokio išsiskiriančio elemento, kuris galėtų patraukti atitinkamos visuomenės dėmesį, net jeigu ją laikytume labai pastabia. Kaip matyti iš šio sprendimo 38 punkto ir priešingai, nei tvirtina ieškovė, tokios spalvotos „vaizdinės nuorodos“ pateikimas aplink aparato ekraną nėra šiame sektoriuje neįprastas reiškinys. Be to, ieškovė netvirtina, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas apima konkretų geltonos spalvos atspalvį. Todėl manytina, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas neturi jokio unikalaus, originalaus ar neįprasto požymio.
Šio vertinimo nepaneigia ieškovės nurodoma aplinkybė, jog prašomo įregistruoti žymens padėtis neturi techninio ar funkcinio poveikio. Tam, kad prašomas įregistruoti žymuo turėtų minimalų skiriamąjį požymį, kurio reikalaujama Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punkte, jis tik turi atrodyti
a priori
galintis sudaryti sąlygas atitinkamai visuomenei nustatyti Bendrijos prekių ženklo paraiškoje nurodytų prekių ar paslaugų kilmę ir neabejotinai jas atskirti nuo tų, kurios priklauso kitoms įmonėms (2007 m. birželio 13 d. Pirmosios instancijos teismo sprendimo
IVG Immobilien prieš VRDT (I)
,
T-441/05, Rink. p. II-1937
, 55 punktas). Šiuo atveju taip nėra. Prašomas įregistruoti žymuo neturi jokio būdingo elemento, jokio įsimintino ar dėmesį patraukiančio požymio, dėl kurio jis įgytų minimalų skiriamąjį požymį, o vartotojas galėtų jį suprasti kitaip, nei įprastą 7 ir 9–11 klasių prekių ekrano papuošimą.
Taigi vien aplinkybė, jog kiti prekių ženklai, nors irgi paprasti, buvo įvertinti kaip turintys šią savybę nurodyti žymimų prekių kilmę, taigi ir kaip turintys skiriamąjį požymį, neturi lemiamos reikšmės nustatant, ar prašomas įregistruoti prekių ženklas taip pat turi minimalų skiriamąjį požymį, kuris būtinas, kad jis galėtų būti įregistruotas (šiuo klausimu žr. 19 punkte minėto Sprendimo
Pusės „smiley“ šypsenėlės vaizdas
34 punktą). Paminėtina, kad prekių ženklas gali įgyti skiriamąjį požymį dėl naudojimo tam tikrą laiką, tačiau ieškovė šiuo atveju nepateikia jokio argumento, pagrįsto Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 3 dalimi.
Todėl darytina išvada, jog Apeliacinė taryba nepadarė klaidos nuspręsdama, jog, atsižvelgiant į tai, kad prašomas įregistruoti prekių ženklas smarkiai nenukrypsta nuo aptariamo sektoriaus normų ar įpročių, jį atitinkama visuomenė suvoks kaip dekoratyvinį elementą ir todėl jis neturi jokio skiriamojo požymio, kaip tai suprantama pagal Reglamento Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punktą. Dėl šios priežasties reikia atmesti šio ieškinio vienintelio pagrindo antrąją dalį.
Kadangi atmestos abi vienintelio pagrindo dalys, reikia atmesti visą pagrindą ir atitinkamai visą ieškinį.
Dėl bylinėjimosi išlaidų
Pagal Bendrojo Teismo procedūros reglamento 87 straipsnio 2 dalį pralaimėjusiai šaliai nurodoma padengti bylinėjimosi išlaidas, jeigu laimėjusi šalis to prašė. Kadangi ieškovė pralaimėjo bylą, ji turi padengti VRDT bylinėjimosi išlaidas pagal šios tarnybos pateiktus reikalavimus.
Remdamasis šiais motyvais,
BENDRASIS TEISMAS (šeštoji kolegija)
nusprendžia:
1.
Atmesti ieškinį.
2.
Priteisti iš
Sartorius Lab Instruments GmbH & Co. KG
bylinėjimosi išlaidas.
Frimodt Nielsen
Dehousse
Collins
Paskelbta 2014 m. vasario 26 d. viešame posėdyje Liuksemburge.
Parašai.
(
*1
) Proceso kalba: vokiečių. | [
"Bendrijos prekių ženklas",
"Bendrijos prekių ženklo, kurį sudaro geltonas apskritimo lankas ekrano apačioje, paraiška",
"Absoliutus atmetimo pagrindas",
"Skiriamojo požymio nebuvimas",
"Reglamento (EB) Nr. 207/2009 7 straipsnio 1 dalies b punktas"
] |
62016CJ0273 | ro | Cererea de decizie preliminară privește interpretarea articolului 86 alineatul (1) litera (b) și a articolului 144 din Directiva 2006/112/CE a Consiliului din 28 noiembrie 2006 privind sistemul comun al taxei pe valoarea adăugată (
JO 2006, L 347, p. 1
, Ediție specială, 09/vol. 3, p. 7, denumită în continuare „Directiva TVA”).
Această cerere a fost formulată în cadrul unui litigiu între Agenzia delle Entrate (administrația fiscală, Italia), pe de o parte, și Federal Express Europe Inc. (denumită în continuare „FedEx”), filiala italiană a grupului FedEx Corporation, pe de altă parte, în legătură cu aplicarea taxei pe valoarea adăugată (TVA) cheltuielilor de transport legate de importul de bunuri scutite de TVA.
Cadrul juridic
Dreptul Uniunii
Regulamentul (CEE) nr. 918/83
Articolul 27 din Regulamentul (CEE) nr. 918/83 al Consiliului din 28 martie 1983 privind instituirea unui regim comunitar de scutiri de drepturi vamale (
JO 1983, L 105, p. 1
, Ediție specială, 02/vol. 2, p. 126), astfel cum a fost modificat prin Regulamentul (CEE) nr. 3357/91 al Consiliului din 7 noiembrie 1991 (
JO 1991, L 318, p. 3
, Ediție specială, 02/vol. 4, p. 262) (denumit în continuare „Regulamentul nr. 918/83”), este redactat după cum urmează:
„Se admit cu scutire de drepturi de import, sub rezerva articolului 28, transporturile compuse din mărfuri cu o valoare neglijabilă care se expediază direct dintr‑o țară terță unui destinatar care se află în Comunitate.
Prin «mărfuri cu o valoare neglijabilă» se înțelege mărfurile a căror valoare intrinsecă nu depășește 22 [de euro] în total pe transport.”
Directiva 83/181/CEE
Articolul 22 din Directiva 83/181/CEE a Consiliului din 28 martie 1983 de stabilire a domeniului de aplicare a articolului 14 alineatul (1) litera (d) din Directiva 77/388/CEE privind scutirea de la taxa pe valoarea adăugată a anumitor importuri finale de bunuri (
JO 1983, L 105, p. 38
, Ediție specială, 09/vol. 1, p. 45), astfel cum a fost modificată prin Directiva 88/331/CEE a Consiliului din 13 iunie 1988 (
JO 1988, L 151, p. 79
, Ediție specială, 09/vol. 1, p. 83) (denumită în continuare „Directiva 83/181”), prevedea:
„Bunurile a căror valoare totală nu depășește 10 [euro] sunt scutite la admitere. Statele membre pot acorda scutiri pentru bunurile importate cu o valoare totală mai mare de 10 [euro], dar care nu depășește 22 [de euro].
Totuși, statele membre pot exclude bunurile importate prin comandă poștală de la scutirile prevăzute în prima teză din primul paragraf.”
Directiva 83/181 a fost abrogată prin Directiva 2009/132/CE a Consiliului din 19 octombrie 2009 de stabilire a domeniului de aplicare a articolului 143 literele (b) și (c) din Directiva 2006/112/CE în ceea ce privește scutirea de la taxa pe valoarea adăugată a anumitor importuri finale de bunuri (
JO 2009, L 292, p. 5
). Articolul 23 din Directiva 2009/132 a preluat în esență conținutul articolului 22 din Directiva 83/181.
Directiva 2006/79/CE
Considerentele (2) și (3) ale Directivei 2006/79/CE a Consiliului din 5 octombrie 2006 privind scutirea de impozit la import pentru loturile mici de bunuri cu caracter necomercial din țări terțe (
JO 2006, L 286, p. 15
, Ediție specială, 09/vol. 3, p. 3) au următorul cuprins:
„(2)
Trebuie prevăzută o scutire de impozit pe cifra de afaceri și accize la importul de loturi mici de bunuri cu caracter necomercial din țări terțe.
(3)
În acest scop, din motive practice, limitele în care trebuie aplicată o astfel de scutire trebuie să fie, pe cât posibil, aceleași cu cele prevăzute pentru regimurile comunitare de scutire de drepturi vamale în [Regulamentul nr. 918/83].”
Articolul 1 din această directivă este formulat după cum urmează:
„(1) Loturile mici de bunuri cu caracter necomercial trimise dintr‑o țară terță de persoane private unor alte persoane private dintr‑un stat membru trebuie scutite, la import, de impozit pe cifra de afaceri și accize.
(2) În sensul alineatului (1), «loturi mici de bunuri cu caracter necomercial» înseamnă loturile:
(a)
cu caracter ocazional;
(b)
care conțin numai bunuri destinate uzului personal sau familial al destinatarilor și care, prin caracterul și cantitatea lor, nu indică faptul că ar fi importate cu scop comercial;
(c)
care conțin bunuri cu o valoare totală de cel mult 45 [de euro];
(d)
care sunt trimise destinatarului de către expeditor fără niciun fel de plată.”
Directiva TVA
Articolul 85 din Directiva TVA, care figurează în capitolul 4 – referitor la importul de bunuri – din titlul VII din aceasta, intitulat la rândul său „Bază de impozitare”, prevede:
„Pentru importurile de bunuri, baza de impozitare este valoarea în vamă, stabilită în conformitate cu dispozițiile comunitare în vigoare.”
Articolul 86 din această directivă, care figurează de asemenea în acest capitol 4, prevede la alineatul (1):
„Baza de impozitare include următoarele elemente, în măsura în care acestea nu sunt deja incluse:
(a)
impozite, drepturi, prelevări și alte taxe datorate în afara statului membru de import și cele datorate ca urmare a importului, exceptând TVA care este percepută;
(b)
cheltuieli accesorii, precum comisioane, cheltuieli de ambalare, transport și asigurare, care intervin până la primul loc de destinație pe teritoriul statului membru de import, precum și cele care decurg din transportul către alt loc de destinație din Comunitate, în cazul în care locul respectiv este cunoscut la momentul apariției faptului generator.”
Articolul 143 din directiva menționată, care figurează în capitolul 5 – intitulat „Scutiri la import” – din titlul IX din aceasta, intitulat la rândul său „Scutiri”, prevede:
„Statele membre scutesc următoarele operațiuni:
(a)
importul definitiv de bunuri a căror livrare de către o persoană impozabilă este scutită în toate circumstanțele pe teritoriul lor respectiv;
(b)
importul final de bunuri reglementat de Directivele 69/169/CEE [a Consiliului din 28 mai 1969 privind armonizarea dispozițiilor stabilite prin acțiuni legislative, de reglementare sau administrative referitoare la scutirea de impozitul pe cifra de afaceri și de accize percepute la import în contextul traficului internațional de călători (
JO 1969, L 133, p. 6
, Ediție specială, 09/vol. 1, p. 6)], [83/181] și [2006/79];
[…]”
Potrivit articolului 144 din Directiva TVA, care face parte din același capitol:
„Statele membre scutesc prestarea de servicii legate de importul de bunuri atunci când valoarea serviciilor în cauză este inclusă în baza de impozitare în conformitate cu articolul 86 alineatul (1) litera (b).”
Articolul 413 din Directiva TVA stabilește:
„Prezenta directivă intră în vigoare la 1 ianuarie 2007.”
Dreptul italian
Articolul 9 din decreto del Presidente della Repubblica n. 633 – istituzione e disciplina dell’imposta sul valore aggiunto (Decretul Președintelui Republicii nr. 633 privind instituirea și reglementarea taxei pe valoarea adăugată) din 26 octombrie 1972 (GURI nr. 292 din 11 noiembrie 1972), în versiunea aplicabilă la data faptelor din litigiul principal (denumit în continuare „Decretul nr. 633/72”), prevede:
„1. Constituie servicii internaționale sau conexe schimburilor internaționale:
[…]
2)
transporturile de bunuri exportate, aflate în tranzit sau importate temporar, precum și transporturile de bunuri importate ale căror contraprestații sunt supuse taxei în temeiul alineatului 1 al articolului 69 […]”
[…]”
Articolul 69 alineatul (1) din acest decret prevede:
„Taxa se calculează prin aplicarea cotelor prevăzute la articolul 16 la valoarea bunurilor importate determinată potrivit dispozițiilor în materie vamală, majorată cu cuantumul taxelor vamale datorate, cu excepția [TVA‑ului], precum și cu cuantumul cheltuielilor de expediere până la locul de destinație pe teritoriul Uniunii care figurează pe documentul de transport pe baza căruia bunurile sunt introduse pe teritoriul respectiv. […]”
Potrivit articolului 12 alineatul 1 din legge n. 115 – Disposizioni per l’adempimento degli obblighi derivanti dall’appartenenza dell’Italia all’Unione europea – Legge europea 2014 (Legea nr. 115 – dispoziții privind respectarea obligațiilor care decurg din apartenența Italiei la Uniunea Europeană – Legea europeană 2014) din 29 iulie 2015 (GURI nr. 178, din 3 august 2015):
„1. La articolul 9 alineatul 1 din [Decretul nr. 633/72], cu modificările ulterioare, după punctul 4 se introduce următorul punct:
„4 bis)
serviciile accesorii privind loturile mici de bunuri cu caracter necomercial și loturile cu o valoare neglijabilă prevăzute de Directivele [2006/79] și [2009/132], în măsura în care contraprestațiile pentru serviciile accesorii au participat la formarea bazei de impozitare în sensul articolului 69 din prezentul decret și chiar dacă aceasta nu a fost supusă taxei.”
Situația de fapt din litigiul principal și întrebarea preliminară
În urma unui control fiscal efectuat de Guardia di Finanza (Garda Financiară, Italia) și a întocmirii unui proces‑verbal de constatare notificat la 18 septembrie 2008, au fost emise patru decizii de impunere împotriva FedEx cu privire la serviciile de transport de intrare („inbound”) prestate de aceasta, constând în preluarea loturilor provenite din circuitul internațional și în asigurarea livrării ulterioare a acestor loturi către destinatari pe teritoriul italian.
Mai precis, prin înștiințarea de plată referitoare la exercițiul financiar 2007, în discuție în litigiul principal, administrația fiscală a constatat că TVA‑ul trebuia să fie majorat cu suma de 1913970 de euro și, în plus, a aplicat sancțiuni în valoare de 5167719,01 euro pentru „lipsa facturării unor operațiuni impozabile” și pentru „declararea unei taxe mai mici decât cea datorată”.
Astfel, administrația fiscală s‑a bazat pe o interpretare a articolului 9 alineatul 1 punctul 2 din Decretul nr. 633/72 coroborat cu articolul 69 alineatul 1 din acest decret, în temeiul căreia inaplicabilitatea TVA‑ului în vamă în cazul importurilor de mărfuri care fac obiectul unor loturi mici de bunuri nu se opune să fie supusă TVA‑ului contraprestația corespunzătoare cheltuielilor cu transportul acestor mărfuri, iar scutirea de TVA a acestor cheltuieli accesorii nu este acordată decât dacă cheltuielile respective au fost deja supuse TVA‑ului în vamă.
FedEx a sesizat Commissione tributaria provinciale di Milano (Comisia Fiscală Provincială din Milano, Italia) cu o acțiune îndreptată împotriva acestei decizii de impunere, susținând în special că interpretarea dată de administrația fiscală articolului 9 alineatul 1 punctul 2 din Decretul nr. 633/72 era lipsită de orice temei.
Prin hotărârea din 27 martie 2013, Commissione tributaria provinciale di Milano (Comisia Fiscală Provincială din Milano) a admis acțiunea introdusă de FedEx.
Între timp, FedEx sesizase Comisia Europeană cu o plângere în vederea deschiderii, în temeiul articolului 258 TFUE, a unei proceduri de constatare a neîndeplinirii obligațiilor de către Republica Italiană, în ceea ce privește aplicarea TVA‑ului cheltuielilor cu transportul bunurilor importate cu valoare neglijabilă, pe care o considera neconformă articolului 86 alineatul (1) litera (b) și articolului 144 din Directiva TVA.
După deschiderea, la 27 septembrie 2012, a unei proceduri de constatare a neîndeplinirii obligațiilor, Comisia a emis, la 1 octombrie 2012, o scrisoare de punere în întârziere, iar ulterior, la 21 noiembrie 2013, un aviz motivat. Întrucât, în urma acestui aviz, Republica Italiană a modificat articolul 9 alineatul 1 din Decretul nr. 633/72 în condițiile arătate la punctul 15 din prezenta hotărâre, această procedură de constatare a neîndeplinirii obligațiilor a fost închisă.
Hotărârea Commissione tributaria provinciale di Milano (Comisia Fiscală Provincială din Milano) din 27 martie 2013 a fost confirmată de Commissione tributaria regionale della Lombardia (Comisia Fiscală Regională din Lombardia, Italia), care a apreciat că poziția administrației fiscale era „vădit contrară” articolului 144 din Directiva TVA. Aceasta a formulat recurs la Corte suprema di cassazione (Curtea de Casație, Italia).
În recursul formulat, administrația fiscală susține că interpretarea articolului 9 alineatul 1 punctul 2 din Decretul nr. 633/72 coroborat cu articolul 69 alineatul 1 din acest decret nu este contrară Directivei TVA, întrucât, pe de o parte, aceasta a intrat în vigoare abia la 1 ianuarie 2008 și, prin urmare, nu este aplicabilă litigiului principal și, pe de altă parte, litigiul respectiv nu intră nici în domeniul de aplicare al articolului 86, nici în cel al articolului 144 din directiva menționată, deoarece cheltuielile în discuție în litigiul principal nu prezintă un caracter accesoriu și nu au fost efectuate cu ocazia unui transport internațional.
Instanța de trimitere are îndoieli cu privire la conformitatea articolului 9 alineatul 1 punctul 2 și a articolului 69 din Decretul nr. 633/72 cu articolul 86 alineatul (1) litera (b) și cu articolul 144 din Directiva TVA.
În aceste împrejurări, Corte suprema di cassazione (Curtea de Casație) a hotărât să suspende judecarea cauzei și să adreseze Curții următoarea întrebare preliminară:
„Dispozițiile coroborate ale articolului 144 și ale articolului 86 alineatul (1) din Directiva TVA [corespunzătoare articolului 14 alineatele (1) și (2) și articolului 11 secțiunea B alineatul (3) din A șasea directivă 77/388/CEE a Consiliului din 17 mai 1977 privind armonizarea legislațiilor statelor membre referitoare la impozitele pe cifra de afaceri – sistemul comun al taxei pe valoarea adăugată: baza unitară de evaluare (
JO 1977, L 145, p. 1
)] pot fi interpretate în sensul că singura condiție pentru ca prestațiile conexe constând în serviciul de transport intern denumit «de intrare» («inbound») – de la spațiile aeroportuare până la destinație, pe teritoriul statului membru, și în condiția «franco destinație» – să nu fie supuse TVA‑ului este ca valoarea lor să fie inclusă în baza de impozitare, indiferent dacă la momentul importului bunurile în cauză au fost supuse sau nu au fost supuse efectiv taxelor vamale și, prin urmare, în sensul că nu este compatibilă cu dispozițiile [Uniunii] menționate mai sus o interpretare a dispozițiilor coroborate ale normelor interne prevăzute la articolul 9 alineatul 1 punctul 2 și la articolul 69 alineatul 1 din Decretul nr. 633/72, în versiunea în vigoare,
ratione temporis
, la data faptelor, potrivit căreia, în orice caz și, prin urmare, inclusiv în cazurile de importuri neimpozabile în scopuri de TVA – precum în speță, fiind vorba despre documente și bunuri cu o valoare neglijabilă –, trebuie să fie îndeplinită condiția suplimentară ca ele să fie supuse efectiv TVA‑ului (și a plății efective a taxei în vamă) la momentul importului bunurilor respective, iar aceasta eventual și în considerarea caracterului accesoriu al serviciilor de transport în raport cu prestațiile principale (importuri) și a obiectivului de simplificare care stă la baza ambelor operațiuni?”
Cu privire la întrebarea preliminară
Prin intermediul întrebării formulate, instanța de trimitere solicită în esență să se stabilească dacă articolul 144 coroborat cu articolul 86 alineatul (1) litera (b) din Directiva TVA trebuie să fie interpretat în sensul că se opune unei reglementări naționale precum cea în discuție în litigiul principal, care impune, pentru aplicarea scutirii de TVA în cazul prestațiilor accesorii, inclusiv în cazul serviciilor de transport, nu numai ca valoarea lor să fie inclusă în baza de impozitare, ci și ca aceste prestații să fi fost efectiv supuse TVA‑ului în vamă la momentul importului.
Ținând seama de faptul că guvernul italian susține că Directiva TVA nu era în vigoare la data faptelor din litigiul principal, trebuie stabilit în prealabil cadrul juridic aplicabil în speță.
În această privință, din articolul 413 din Directiva TVA rezultă că aceasta a intrat în vigoare la 1 ianuarie 2007. În ceea ce privește termenul de transpunere, considerentul (66) al acestei directive arată că „[o]bligația de a [o] transpune […] în legislația națională este necesar să se limiteze la dispozițiile care reprezintă o modificare de fond în raport cu directivele anterioare” și că „[o]bligația de transpunere în legislația națională a dispozițiilor nemodificate decurge din directivele anterioare”.
Or, articolele 86 și 144 din Directiva TVA corespund articolului 11 secțiunea B alineatul (3) și, respectiv, articolului 14 alineatul (1) litera (i) din A șasea directivă 77/388, astfel încât obligația de transpunere rezultă din directivele precedente. Astfel, aceste din urmă dispoziții au fost introduse în A șasea directivă 77/388 prin Directiva 91/680/CEE a Consiliului din 16 decembrie 1991 de completare a sistemului comun privind taxa pe valoarea adăugată și de modificare a Directivei 77/388/CEE în vederea eliminării frontierelor fiscale (
JO 1991, L 376, p. 1
, Ediție specială, 09/vol. 1, p. 110), al cărei articol 3 alineatul (1) a stabilit data de 1 ianuarie 1993 ca termen de transpunere a dispozițiilor menționate.
Prin urmare, în măsura în care, în speță, prezenta întrebare preliminară se referă la o înștiințare de plată emisă de administrația fiscală cu privire la anul 2007, Directiva TVA este aplicabilă
ratione temporis
litigiului principal.
Instanța de trimitere ridică problema dacă legislația italiană – prin condiționarea aplicării scutirii de TVA în cazul cheltuielilor de transport nu numai de includerea valorii lor în baza de impozitare, ci și de supunerea lor efectivă TVA‑ului în vamă la momentul importului – este compatibilă cu dreptul Uniunii.
În special, întrebarea adresată privește loturile de mărfuri cu o valoare neglijabilă sau fără valoare comercială care, pe de o parte, în conformitate cu articolul 27 din Regulamentul nr. 918/83, beneficiază de o scutire de taxe la import și, pe de altă parte, în conformitate cu articolul 143 litera (b) din Directiva TVA, sunt scutite de TVA la momentul importului.
În această privință, trebuie amintit că, potrivit articolului 143 litera (b) din Directiva TVA, statele membre au obligația de a scuti de TVA importurile finale de bunuri provenite din țări terțe, care intră sub incidența Directivelor 83/181 și 2006/79. Pe de altă parte, potrivit articolului 144 din Directiva TVA, statele membre sunt obligate să scutească prestările de servicii legate de importul de bunuri atunci când valoarea serviciilor în cauză este inclusă în baza de impozitare în conformitate cu articolul 86 alineatul (1) litera (b) din această directivă.
În ceea ce privește baza de impozitare referitoare la importurile de bunuri, din articolul 85 din Directiva TVA rezultă că aceasta constă în valoarea definită ca valoare în vamă. Această valoare trebuie să cuprindă, în orice caz, elementele prevăzute la articolul 86 alineatul (1) litera (b) din această directivă, printre care figurează, ca cheltuieli accesorii, cheltuielile de transport.
Or, legislația italiană în vigoare la data faptelor din litigiul principal, în special articolul 9 din Decretul nr. 633/72, impunea, pentru aplicarea scutirii de TVA în cazul prestațiilor accesorii, nu numai includerea valorii lor în baza de impozitare, ci și supunerea lor efectivă TVA‑ului în vamă la momentul importului. Potrivit cererii de decizie preliminară, această din urmă cerință urmărea evitarea situațiilor de dublă impunere a TVA‑ului.
În această privință, trebuie amintit că, în scopuri de TVA, fiecare operațiune trebuie să fie considerată în mod normal ca fiind distinctă și independentă, astfel cum reiese din cuprinsul articolului 1 alineatul (2) al doilea paragraf din Directiva TVA (a se vedea în acest sens Hotărârea din 17 ianuarie 2013, BGŻ Leasing,
C‑224/11
,
EU:C:2013:15
, punctul
).
Cu toate acestea, din jurisprudența Curții reiese de asemenea că, în anumite împrejurări, mai multe prestații distincte în mod formal, care ar putea fi furnizate separat și care ar da naștere astfel în mod individual la impozitare sau la scutire, trebuie să fie considerate o operațiune unică dacă nu sunt independente. Este vorba despre o operațiune unică în special atunci când două sau mai multe elemente sau acte furnizate clientului de persoana impozabilă sunt atât de strâns legate între ele încât formează, în mod obiectiv, o singură prestație economică indivizibilă, a cărei descompunere ar avea un caracter artificial (Hotărârea din 16 iulie 2015, Mapfre asistencia și Mapfre warranty,
C‑584/13
,
EU:C:2015:488
, punctul
).
În această privință, trebuie arătat că articolul 86 alineatul (1) litera (b) din Directiva TVA asigură că impozitarea prestației accesorii urmează impozitarea prestației principale. Astfel, potrivit articolului 144 din această directivă, pe de o parte, operațiunea principală scutită este cea de import de bunuri și, pe de altă parte, prestațiile accesorii sunt serviciile enumerate la articolul 86 alineatul (1) litera (b) din directiva menționată, iar acestea trebuie să beneficieze, ca atare, de același tratament fiscal ca prestația principală, cu condiția ca valoarea lor să fie inclusă în baza de impozitare.
Prin urmare, din coroborarea articolului 86 alineatul (1) litera (b) și a articolului 144 din Directiva TVA rezultă că, întrucât cheltuielile de transport sunt incluse în baza de impozitare a operațiunii de import scutite, prestarea de servicii accesorie trebuie să fie de asemenea scutită de TVA.
Cerința ca această prestare de servicii să fi fost efectiv supusă TVA‑ului în vamă, astfel cum este prevăzută de legislația în discuție în litigiul principal, ar lipsi de eficacitate scutirea prevăzută la articolul 144 din Directiva TVA, din moment ce efectul unei asemenea cerințe ar fi că scutirea menționată nu ar fi niciodată aplicabilă în cazul importurilor unor loturi compuse din mărfuri cu o valoare neglijabilă sau cu caracter necomercial, deși acestea din urmă trebuie să fie scutite de TVA în temeiul articolului 143 litera (b) din directiva amintită.
Or, potrivit unei jurisprudențe constante a Curții, interpretarea termenilor utilizați pentru a desemna scutirile trebuie să fie conformă cu obiectivele urmărite de scutirile respective, să garanteze efectele acestora și să respecte cerințele neutralității fiscale (a se vedea în acest sens Hotărârea din 21 martie 2013, PFC Clinic,
C‑91/12
,
EU:C:2013:198
, punctul
).
În sfârșit, în ceea ce privește finalitatea urmărită prin scutirea în discuție în litigiul principal, guvernul italian susține că aceasta constă în evitarea situațiilor de dublă impunere, explicând că, în cazul în care cheltuielile de transport au fost scutite de TVA în vamă, ele ar trebui să fie supuse TVA‑ului, chiar dacă contraprestația este inclusă în baza de impozitare. În schimb, FedEx și Comisia apreciază că obiectivul scutirii este simplificarea tehnică și, prin urmare, aplicarea unei asemenea scutiri este independentă de supunerea cheltuielilor de transport TVA‑ului în vamă. În consecință, din punctul lor de vedere, cheltuielile de transport aferente importurilor sunt scutite de TVA în temeiul articolului 144 din Directiva TVA, în măsura în care valoarea lor este inclusă în baza de impozitare.
Curtea a recunoscut deja, în ceea ce privește scutirile de taxe la import ale mărfurilor cu o valoare neglijabilă, că acestea vizează o simplificare administrativă a procedurilor vamale (a se vedea în acest sens Hotărârea din 2 iulie 2009, Har Vaessen Douane Service,
C‑7/08
,
EU:C:2009:417
, punctul
).
Din moment ce scutirea prevăzută la articolul 144 din Directiva TVA se referă la aceleași bunuri ca cele care beneficiază de o asemenea scutire, este necesar să se aplice jurisprudența menționată și în cazul acestui articol. Prin urmare, se poate concluziona că obiectivul acestei scutiri nu este evitarea situațiilor de dublă impunere, ci este de natură pur tehnică, și anume de a simplifica aplicarea impozitului.
Rezultă că cheltuielile de transport aferente importului definitiv al bunurilor trebuie să fie scutite de TVA, în măsura în care valoarea lor este inclusă în baza de impozitare, chiar dacă nu au fost supuse TVA‑ului în vamă la momentul importului.
Având în vedere aceste considerații, este necesar să se răspundă la întrebarea preliminară că articolul 144 coroborat cu articolul 86 alineatul (1) litera (b) din Directiva TVA trebuie să fie interpretat în sensul că se opune unei reglementări naționale precum cea în discuție în litigiul principal, care prevede, pentru aplicarea scutirii de TVA în cazul prestațiilor accesorii, inclusiv în cazul serviciilor de transport, nu numai ca valoarea lor să fie inclusă în baza de impozitare, ci și ca aceste prestații să fi fost efectiv supuse TVA‑ului în vamă la momentul importului.
Cu privire la cheltuielile de judecată
Întrucât, în privința părților din litigiul principal, procedura are caracterul unui incident survenit la instanța de trimitere, este de competența acesteia să se pronunțe cu privire la cheltuielile de judecată. Cheltuielile efectuate pentru a prezenta observații Curții, altele decât cele ale părților menționate, nu pot face obiectul unei rambursări.
Pentru aceste motive, Curtea (Camera întâi) declară:
Articolul 144 coroborat cu articolul 86 alineatul (1) litera (b) din Directiva 2006/112/CE a Consiliului din 28 noiembrie 2006 privind sistemul comun al taxei pe valoarea adăugată trebuie să fie interpretat în sensul că se opune unei reglementări naționale precum cea în discuție în litigiul principal, care prevede, pentru aplicarea scutirii de taxa pe valoarea adăugată în cazul prestațiilor accesorii, inclusiv în cazul serviciilor de transport, nu numai ca valoarea lor să fie inclusă în baza de impozitare, ci și ca aceste prestații să fi fost efectiv supuse taxei pe valoarea adăugată în vamă la momentul importului.
Semnături
(
*1
) Limba de procedură: italiana. | [
"Trimitere preliminară",
"Taxa pe valoarea adăugată (TVA)",
"A șasea directivă 77/388/CEE",
"Directiva 2006/112/CE",
"Scutire de TVA",
"Articolul 86 alineatul (1) litera (b) și articolul 144",
"Scutire de taxe la import a mărfurilor cu valoare neglijabilă sau cu caracter necomercial",
"Scutire a prestărilor de servicii legate de importul de bunuri",
"Reglementare națională care supune TVA‑ului cheltuielile de transport de documente și de bunuri cu valoare neglijabilă în pofida caracterului lor accesoriu față de bunuri neimpozabile"
] |
62008TJ0331 | lt | Ieškinys, pareikštas dėl 2008 m. gegužės 21 d. VRDT antrosios apeliacinės tarybos sprendimo (byla R 1679/2007‑2), susijusio
su protesto procedūra tarp
Grupo Corporativo Teype, SL
ir
REWE-Zentral AG.
Bylos duomenys
Bendrijos prekių ženklo paraišką pateikęs asmuo:
REWE-Zentral AG
Prašomas įregistruoti Bendrijos prekių ženklas:
žodinis prekių ženklas „Solfrutta“ 29, 30 ir 32 klasių prekėms
Prekių ženklo ar žymens, kuriuo grindžiamas protestas, savininkas:
Grupo Corporativo Teype, SL
Prekių ženklas ar žymuo, kuriuo grindžiamas protestas:
Bendrijos žodinis prekių ženklas FRUTISOL 32 klasės prekėms (registracijos Nr. 1 687 722); Ispanijos žodinis prekių ženklas
FRUTISOL 32 klasės prekėms (registracijos Nr. 2 018 327)
Protestų skyriaus sprendimas:
iš dalies patenkinti protestą
Apeliacinės tarybos sprendimas:
atmesti apeliaciją
Rezoliucinė dalis
1.
Panaikinti 2008 m. gegužės 21 d. VRDT antrosios apeliacinės tarybos sprendimą (byla R 1679/2007 2).
2.
Priteisti iš VRDT bylinėjimosi išlaidas. | [
"Bendrijos prekių ženklas",
"Protesto procedūra",
"Žodinio Bendrijos prekių ženklo \"Solfrutta\" paraiška",
"Ankstesnis žodinis Bendrijos prekių ženklas FRUTISOL",
"Santykiniai atmetimo pagrindai",
"Galimybė supainioti",
"Dalinis atsisakymas įregistruoti",
"Reglamento (EB) Nr. 40/94 8 straipsnio 1 dalies b punktas (dabar",
"Reglamento (EB) Nr. 207/2009 8 straipsnio 1 dalies b punktas)"
] |
61982CJ0186 | da | 1 Ved to kendelser af 18 . juni 1982 , indgaaet til Domstolen den 23 . juli 1982 , har Corte d ' appello di Catania i medfoer af EOEF-traktatens artikel 177 forelagt et praejudicielt spoergsmaal vedroerende force majeure-begrebet i Faellesskabets toldret .
2 Dette spoergsmaal er blevet rejst under to sager mellem Ministero delle finanze paa den ene side og virksomhederne Esercizio Magazzini Generali SpA og Mellina Agosta Srl paa den anden side . Det fremgaar af sagen , at et parti udenlandsk fremstillet tobak og et parti whisky tilhoerende selskabet Mellina Agosta i 1978 blev stjaalet fra et toldlager paa havnen i Catania , der forvaltes af selskabet Esercizio Magazzini Generali . Tyveriet blev begaaet ved , at gerningsmaendene opbroed et metalgitter forsynet med to laase , hvis noegler dels blev opbevaret af Esercizio Magazzini Generali , dels af toldkontoret paa havnen . Toldmyndighederne i Catania afkraevede Esercizio Magazzini Generali og Mellina Agosta betaling af ca . 78 millioner lire i told og mervaerdiafgift af de stjaalne varer , hvortil kom et krav om renter og omkostninger .
3 I juni 1979 tilstillede toldmyndighederne selskaberne et formelt afgiftspaalaeg med henblik paa betaling af den angivne sum . Selskaberne anlagde herefter sag ved Tribunale di Catania , der gav dem medhold . Myndighederne har appelleret afgoerelsen .
4 Ifoelge italiensk toldlovgivning stiftes toldskylden for toldpligtige varer ved disses overgang til forbrug paa toldomraadet . Der formodes at foreligge endeligt forbrug , naar varerne retsstridigt er unddraget de gaeldende toldmaessige forpligtelser . Der opstaar imidlertid ikke toldskyld , naar skyldneren godtgoer , at undladelsen af at opfylde de toldmaessige forpligtelser skyldes , at varen er gaaet tabt eller er tilintetgjort ved en haendelig begivenhed eller ved force majeure eller som foelge af tredjemands eller toldskyldnerens simple uagtsomhed .
5 Paa baggrund af en raekke afgoerelser i italiensk retspraksis vedroerende udtrykket »er gaaet tabt« , der anvendes i lovgivningen , vedtog det italienske parlament lov nr . 891 af 22 . december 1980 , der giver en autentisk fortolkning af udtrykket , som skal forstaas som betydende forsvinden og ikke som en simpel fratagelsen af raadigheden over varen . Corte d ' appello fandt foelgelig , at fratagelse af raadigheden over varen ( dvs . tyveri ) ikke var omfattet af bestemmelserne i national ret , og antog derfor , at betingelsen for fritagelse for toldskyld ikke var opfyldt .
6 Det er imidlertid de appelindstaevnte selskabers opfattelse , at retstilstanden er en anden ifoelge EF ' s retssystem . De har herved anfoert , at EF-bestemmelserne hjemler told- og afgiftsfritagelse i tilfaelde , hvor varerne er tilintetgjort som foelge af force majeure eller en haendelig begivenhed . Naar henses til sagens omstaendigheder , maa det ifoelge de appelindstaevnte antages , at tyveriet skete under saadanne forhold , at der foreligger et tilfaelde af force majeure i faellesskabsretlig forstand .
7 Paa denne baggrund har Corte d ' appello udsat de to sager og ved de ovennaevnte kendelser forelagt Domstolen foelgende praejudicielle spoergsmaal :
»Kan den fjernelse af toldpligtige varer , der har fundet sted under de angivne omstaendigheder eller , mere generelt og abstrakt , under omstaendigheder , der , jfr . betragtningerne ovenfor , bevirker , at fjernelsen maa sidestilles med force majeure paa grundlag af den borgerlige rets grundsaetninger , forstaas saaledes , at en saadan fjernelse ogsaa er omfattet af det force majeure-begreb , der gaelder i EF ' s toldbestemmelser?«
8 Raadets direktiv 69/74 af 4 . marts 1969 om harmonisering af lovgivning om toldoplag ( EFT 1969 I , s . 75 ) fastsaetter de regler , der skal indgaa i medlemsstaternes love og administrative bestemmelser om toldoplag . Ifoelge direktivets artikel 2 medfoerer toldoplagsprocedure , at told , afgifter med tilsvarende virkning og landbrugsimportafgifter ikke opkraeves under varernes oplaeggelse .
9 Ifoelge direktivets artikel 11 , stk . 1 , skal oplaeggeren og oplagshaveren kunne fritages for told , afgifter med tilsvarende virkning og landbrugsimportafgifter af de maengder , der under oplaeggelsen er gaaet til grunde som foelge af force majeure eller haendelige begivenheder eller af aarsager , der skyldes varernes art .
10 Artikel 11 , stk . 3 , bestemmer , at ved ubefoejet fjernelse af varer opkraeves told , afgifter med tilsvarende virkning og landbrugsimportafgifter for disse varer efter de satser eller beloeb , der er gaeldende paa tidspunktet for fjernelsen .
11 Raadets direktiv 79/623 af 25 . juni 1979 om harmonisering af de ved lov eller administrativt fastsatte bestemmelser om toldskyld ( EFT L 179 , s . 31 ) fastsaetter de regler , der boer indgaa i medlemsstaternes ved lov eller administrativt fastsatte bestemmelser om bl.a . toldskyldens opstaaen .
12 Direktivets artikel 2 bestemmer , at toldskyld ved indfoersel opstaar :
. . .
c ) naar en importafgiftspligtig vare unddrages den toldkontrol , der udoeves ved midlertidig opbevaring af varen , eller naar den undergives en toldprocedure , der medfoerer en saadan kontrol .
13 Direktivets artikel 4 bestemmer , at uanset artikel 2 anses toldskyld ved indfoersel ikke at opstaa i forbindelse med en bestemt vare
a ) naar den paagaeldende paa en for de kompetente myndigheder tilfredsstillende maade fremlaegger bevis for , at misligholdelsen af de forpligtelser , der foelger af enten
_ gennemfoerelsesbestemmelserne til artikel 2 i direktiv 68/312/EOEF , eller
_ den paagaeldende vares midlertidige opbevaring , eller
_ anvendelse af den toldprocedure , som denne vare er undergivet ,
skyldes , at den omhandlede vare er helt tilintetgjort eller er gaaet uigenkaldeligt tabt af grunde , som kan henfoeres til varens egen beskaffenhed eller som foelge af et haendeligt uheld eller force majeure .
14 Det fremgaar af den ovennaevnte artikel og af direktivets niende betragtning , at aarsagerne til toldskyldens ophoer boer baseres paa en konstatering af , at varen faktisk ikke er anvendt til det oekonomiske formaal , som berettiger paalaeggelse af importafgifter . I tilfaelde af tyveri er der formodning for , at varen er indgaaet i handelsomsaetningen i Faellesskabet . Det maa heraf foelge , at den i direktivet omhandlede betingelse , at varen er gaaet tabt , ikke omfatter tyveribegrebet , uanset de omstaendigheder , hvorunder tyveriet har fundet sted .
15 Det af Corte d ' appello di Catania forelagte spoergsmaal maa derfor besvares med , at det foelger af de gaeldende bestemmelser i Faellesskabets toldret , at den omstaendighed , at tredjemand fratager toldskyldneren _ uden at denne har handlet uagtsomt _ raadigheden over toldpligtige varer , ikke bevirker , at pligten til at betale tolden bortfalder .
Afgørelse om sagsomkostninger
Sagens omkostninger
16 De udgifter , der er afholdt af Den italienske Republiks regering og af Kommissionen for De europaeiske Faellesskaber , der har afgivet indlaeg for Domstolen , kan ikke godtgoeres . Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgoer et led i den sag , der verserer for den nationale ret , tilkommer det denne at traeffe afgoerelse om sagens omkostninger .
Afgørelse
Paa grundlag af disse praemisser
kender
DOMSTOLEN ( fjerde afdeling )
vedroerende det spoergsmaal , der er forelagt den af Corte d ' appello di Catania ved kendelser af 18 . juni 1982 , for ret :
Det foelger af de gaeldende bestemmelser i Faellesskabets toldret , at den omstaendighed , at tredjemand fratager toldskyldneren _ uden at denne har handlet uagtsomt _ raadigheden over toldpligtige varer , ikke bevirker , at pligten til at betale tolden bortfalder . | [
"Betaling af told",
"fritagelse"
] |
62003CJ0148 | pl | Wniosek o wydanie orzeczenia w trybie prejudycjalnym dotyczy wykładni art. 20 i 57 ust. 2 lit. a) Konwencji z dnia 27 września
1968 r. o jurysdykcji i wykonywaniu orzeczeń sądowych w sprawach cywilnych i handlowych (Dz.U. 1972 L 299, str. 32, zwanej
dalej „konwencją brukselską”), zmienionej przez Konwencję z dnia 9 października 1978 r. w sprawie przystąpienia Królestwa
Danii, Irlandii i Zjednoczonego Królestwa Wielkiej Brytanii i Irlandii Północnej (Dz.U. L 304, str. 1 i – tekst zmieniony
– str. 77), Konwencję z dnia 25 października 1982 r. w sprawie przystąpienia Republiki Greckiej (Dz.U. L 388, str. 1), Konwencję
z dnia 26 maja 1989 r. w sprawie przystąpienia Królestwa Hiszpanii i Republiki Portugalii (Dz.U. L 285, str. 1) oraz Konwencję
z dnia 29 listopada 1996 r. w sprawie przystąpienia Republiki Austrii, Republiki Finlandii i Królestwa Szwecji (Dz.U. 1997,
C 15, str. 1).
Wniosek ten został przedstawiony w ramach sporu między spółką Nürnberger Allgemeine Versicherungs AG (zwaną dalej „Nürnberger”)
a spółką Portbridge Transport International BV (zwaną dalej „Portbridge”), którego przedmiotem było roszczenie o naprawienie
szkody poniesionej przez Nürnberger na skutek utraty towarów, które powinny były zostać przewiezione przez Portbridge do Zjednoczonego
Królestwa.
Ramy prawne
Zgodnie z postanowieniami art. 57 ust. 1 i 2 lit. a) konwencji brukselskiej:
„1. Niniejsza konwencja nie narusza konwencji, których Umawiające się Państwa są lub będą stronami i które w sprawach szczególnych
regulują jurysdykcję, uznawanie lub wykonywanie orzeczeń.
2. Celem zapewnienia jednolitej wykładni ustępu 1 ustęp ten będzie stosowany w sposób następujący:
a) niniejsza konwencja nie wyłącza tego, aby sąd Umawiającego się Państwa, które jest stroną konwencji dotyczącej spraw szczególnych,
mógł oprzeć swoją jurysdykcję na takiej konwencji, także wówczas, gdy pozwany ma miejsce zamieszkania na terytorium Umawiającego
się Państwa, które nie jest stroną takiej konwencji. W każdym wypadku sąd ten stosuje artykuł 20 niniejszej konwencji”.
Artykuł 20 ust. 1 konwencji brukselskiej stanowi:
„Jeżeli pozwany, który ma miejsce zamieszkania w jednym z Umawiających się Państw, jest pozwany przez sąd innego Umawiającego
się Państwa i nie wdaje się w spór, sąd z urzędu stwierdza brak swej jurysdykcji, jeżeli jego jurysdykcja nie wynika z postanowień
niniejszej konwencji”.
Konwencja o umowie międzynarodowego przewozu drogowego towarów (CMR), sporządzona w Genewie w dniu 19 maja 1956 r. (zwana
dalej „CMR”), zgodnie z jej art. 1 znajduje zastosowanie „do wszelkiej umowy o zarobkowy przewóz drogowy towarów pojazdami,
niezależnie od miejsca zamieszkania i przynależności państwowej stron, jeżeli miejsce przyjęcia przesyłki do przewozu i miejsca
przewidziane dla jej dostawy, stosownie do ich oznaczenia w umowie, znajdują się w dwóch różnych krajach, z których przynajmniej
jeden jest krajem umawiającym się”.
Zgodnie z postanowieniami art. 31 ust. 1 CMR:
„We wszystkich sporach, które wynikają z przewozów podlegających niniejszej konwencji, powód może wnosić sprawę do sądów umawiających
się krajów, określonych przez strony w drodze wspólnego porozumienia, a ponadto do sądów kraju, na którego obszarze:
a) pozwany ma stałe miejsce zamieszkania, główną siedzibę lub filię albo agencję, za której pośrednictwem zawarto umowę o przewóz;
albo
b) znajduje się miejsce przejęcia towaru do przewozu lub miejsce jego dostawy,
i nie może wnosić sprawy do innych sądów”.
Zarówno Republika Federalna Niemiec, jak i Królestwo Niderlandów są stronami CMR.
Postępowanie przed sądem krajowym i pytanie prejudycjalne
Nürnberger jest spółką ubezpieczeń transportu prawa niemieckiego. Spółka ta żąda od Portbridge, spółki transportowej prawa
niderlandzkiego, odszkodowania z tytułu utraty w czerwcu 2000 r. towarów przyjętych do przewozu przez tę ostatnią w Vöhringen
(Niemcy), celem ich przewiezienia do Zjednoczonego Królestwa.
Stosunek przewozu będący przedmiotem postępowania przed sądem krajowym podlega postanowieniom CMR. Zgodnie z art. 31 ust. 1
lit. b) rzeczonej konwencji, jurysdykcja należeć będzie do sądu, do którego wniesiono sprawę, a mianowicie do Landgericht
Memmingen (Niemcy), ze względu na to, iż miejsce przejęcia towaru do przewozu znajduje się na obszarze jego właściwości. Niemniej
jednak Portbridge zakwestionował międzynarodową jurysdykcję tego sądu i nie zajął stanowiska co do istoty sprawy.
Landgericht Memmingen stwierdził wyrokiem rozstrzygającym kwestię incydentalną brak swej jurysdykcji międzynarodowej i odrzucił
jako niedopuszczalne powództwo wniesione przez Nürnberger. Przyjął on, iż niezależnie od przepisów jurysdykcyjnych zawartych
w art. 31 CMR, powinien on, zgodnie z art. 57 ust. 2 lit. a) zdanie drugie konwencji brukselskiej, w przypadku niestawiennictwa
pozwanego lub odmowy wypowiedzenia się co do istoty sprawy zastosować art. 20 tejże konwencji. Przepis ten nakazuje, aby w takich
okolicznościach sąd, do którego wniesiono sprawę, z urzędu stwierdził brak swej jurysdykcji, jeżeli jego jurysdykcja nie wynika
z postanowień konwencji brukselskiej.
Nürnberger wniósł odwołanie od tego wyroku do Oberlandesgericht München, podnosząc, iż postanowienia dotyczące jurysdykcji
przewidziane w art. 31 ust. 1 CMR mają pierwszeństwo przed ogólnymi przepisami konwencji brukselskiej dotyczącymi jurysdykcji,
nawet wówczas gdy pozwany nie wypowiada się co do istoty sprawy, lecz ogranicza się do zakwestionowania międzynarodowej jurysdykcji
sądu, do którego wniesiono sprawę.
W tych okolicznościach sąd krajowy postanowił zawiesić postępowanie i zwrócić się do Trybunału z następującymi pytaniami prejudycjalnymi:
„Czy postanowienia dotyczące jurysdykcji zawarte w innych konwencjach mają pierwszeństwo przed ogólnymi przepisami konwencji
brukselskiej dotyczącymi jurysdykcji także wówczas, gdy pozwany mający miejsce zamieszkania na terytorium jednego z Umawiających
się Państw zostaje pozwany przed sąd innego Umawiającego się Państwa i nie wypowiada się w postępowaniu przed tym sądem co
do istoty sprawy?”.
W przedmiocie pytania prejudycjalnego
Zadając to pytanie prejudycjalne sąd krajowy zmierza zasadniczo do ustalenia, czy wykładni art. 57 ust. 2 lit. a) konwencji
brukselskiej należy dokonywać w ten sposób, że sąd Umawiającego się Państwa, przed który została pozwana osoba mająca miejsce
zamieszkania w innym Umawiającym się Państwie, może oprzeć swoją jurysdykcję na szczególnej konwencji, której stroną jest
również to pierwsze państwo, a która zawiera przepisy szczególne dotyczące jurysdykcji, wyłączając zastosowanie konwencji
brukselskiej, nawet wówczas gdy w ramach przedmiotowego postępowania pozwany nie wypowiada się co do istoty sprawy.
W tej kwestii należy zaznaczyć, że art. 57 wprowadza wyjątek od reguły, zgodnie z którą konwencja brukselska ma pierwszeństwo
przed innymi konwencjami w sprawach jurysdykcji, uznawania i wykonywania orzeczeń, których Umawiające się Państwa są stronami.
Celem ustanowienia tego wyjątku jest zapewnienie przestrzegania przepisów jurysdykcyjnych przewidzianych przez szczególne
konwencje, które to przepisy zostały wydane przy uwzględnieniu specyficznego charakteru dziedzin, których dotyczą (patrz wyrok
z dnia 6 grudnia 1994 r. w sprawie C-406/92 Tatry, Rec. str. I‑5439, pkt 24).
Niemniej jednak Portbridge utrzymuje, że przepisy jurysdykcyjne zawarte w art. 31 ust. 1 CMR powinny zostać odrzucone i powinny
ustąpić miejsca zastosowaniu konwencji brukselskiej na mocy art. 57 ust. 2 lit. a) zdanie drugie tejże konwencji, zgodnie
z którym „[w] każdym wypadku sąd ten stosuje artykuł 20 niniejszej konwencji”.
Należy przypomnieć, iż ów artykuł 20 przewiduje, że w przypadku gdy osoba zostaje pozwana przed sąd innego Umawiająca się
Państwa i nie wdaje się w spór, sąd z urzędu stwierdza brak swej jurysdykcji, jeżeli jego jurysdykcja nie wynika z postanowień
konwencji brukselskiej.
W niniejszym przypadku zatem jurysdykcja sądu powinna zostać uznana za opartą na konwencji brukselskiej, jako że art. 57 tej
konwencji wyraźnie stanowi, iż nie narusza ona przepisów jurysdykcyjnych zawartych w konwencjach szczególnych.
W związku z powyższym, badając z urzędu swoją jurysdykcję, zgodnie z postanowieniami tej konwencji, sąd Umawiającego się Państwa,
przed który została pozwana osoba mająca miejsce zamieszkania w innym Umawiającym się Państwie, a która nie wdaje się w spór,
powinien wziąć pod uwagę przepisy jurysdykcyjne zawarte w konwencjach szczególnych, których także pierwsze Umawiające się
Państwo jest stroną.
Powinien tak postąpić również wówczas, gdy tak jak w niniejszej sprawie, pozwany nie wypowiadając się co do istoty sprawy,
formalnie kwestionuje jurysdykcję międzynarodową sądu krajowego, do którego wniesiono sprawę.
Biorąc pod uwagę powyższe, na postawione pytanie należy odpowiedzieć, iż wykładni art. 57 ust. 2 lit. a) konwencji brukselskiej
należy dokonywać w ten sposób, że sąd Umawiającego się Państwa, przed który została pozwana osoba mająca miejsce zamieszkania
na terytorium innego Umawiającego się Państwa, może oprzeć swą jurysdykcję na konwencji szczególnej, której stroną jest także
to pierwsze państwo, a która zawiera szczególne postanowienia dotyczące jurysdykcji, nawet wówczas, gdy pozwany w danym postępowaniu
nie wypowiada się co do istoty sprawy.
W przedmiocie kosztów
Dla stron postępowania przed sądem krajowym niniejsze postępowanie ma charakter incydentalny, dotyczy bowiem kwestii podniesionej
przed tym sądem; do niego zatem należy rozstrzygnięcie o kosztach. Koszty poniesione w związku z przedstawieniem uwag Trybunałowi,
inne niż poniesione przez strony postępowania przed sądem krajowym, nie podlegają zwrotowi.
Z powyższych względów (trzecia izba) orzeka, co następuje:
Wykładni art. 57 ust. 2 lit. a) Konwencji z dnia 27 września 1968 r. o jurysdykcji i wykonywaniu orzeczeń sądowych w sprawach
cywilnych i handlowych, zmienionej przez Konwencję z dnia 9 października 1978 r. w sprawie przystąpienia Królestwa Danii,
Irlandii i Zjednoczonego Królestwa Wielkiej Brytanii i Irlandii Północnej, Konwencję z dnia 25 października 1982 r. w sprawie
przystąpienia Republiki Greckiej, Konwencję z dnia 26 maja 1989 r. w sprawie przystąpienia Królestwa Hiszpanii i Republiki
Portugalii oraz Konwencję z dnia 29 listopada 1996 r. w sprawie przystąpienia Republiki Austrii, Republiki Finlandii i Królestwa
Szwecji, należy dokonywać w ten sposób, że sąd Umawiającego się Państwa, przed który została pozwana osoba mająca miejsce
zamieszkania na terytorium innego Umawiającego się Państwa, może oprzeć swą jurysdykcję na konwencji szczególnej, której stroną
jest także to pierwsze państwo, a która zawiera szczególne postanowienia dotyczące jurysdykcji, nawet wówczas, gdy pozwany
w danym postępowaniu nie wypowiada się co do istoty sprawy.
Podpisy
*
Język postępowania: niemiecki. | [
"Konwencja brukselska",
"Artykuły 20 i 57 ust. 2",
"Niestawiennictwo pozwanego",
"Pozwany mający miejsce zamieszkania na terytorium innego Umawiającego się Państwa",
"Konwencja genewska o umowie międzynarodowego przewozu drogowego towarów",
"Kolizja konwencji"
] |
61996CJ0337 | de | 1 Die Kommission der Europäischen Gemeinschaften hat mit Klageschrift, die am 14. Oktober 1996 bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen ist, Klage erhoben auf Verurteilung der Industrial Refuse & Coal Energy Ltd (im folgenden: Beklagte) zur Zahlung von 242 234 ECU zuzueglich Verzugszinsen zum Satz von 8,15 % pro Jahr seit dem 20. Oktober 1993.
2 Die Beklagte beantragt in ihrer Klagebeantwortung im Wege der Widerklage, die Kommission zur Zahlung von 445 174 ECU zuzueglich Verzugszinsen zum Satz von 8,15 % seit dem 23. August 1989 sowie zur Zahlung von einer Million ECU als Schadensersatz zu verurteilen.
Der streitige Vertrag
3 Am 9. Juli 1987 schloß die Gemeinschaft, vertreten durch die Kommission, mit der Beklagten einen Vertrag über die Durchführung eines Demonstrationsvorhabens für die Umstellung eines Müllzwischenlagers auf die Erzeugung von elektrischem Strom durch Behandlung von Siedlungsrohmüll. Im Rahmen dieses Vertrages verpflichtete sich die Beklagte, die notwendigen Arbeiten zur Fertigstellung des Vorhabens bis August 1989 durchzuführen.
4 Gemäß Artikel 3 des Vertrages gewährte die Kommission der Beklagten einen finanziellen Zuschuß von 26,2 % der tatsächlichen Kosten des Vorhabens ohne Mehrwertsteuer, jedoch nur bis zu einem Hoechstbetrag von 636 612 ECU. Gemäß Anhang II Absatz 1 Buchstabe a des Vertrages war ein Vorschuß von 190 984 ECU binnen 60 Tagen nach Abschluß des Vertrages auf ein Bankkonto zu überweisen, das zu diesem Zweck im Namen des Vertragspartners eröffnet wurde und zinsbringend war. Der Vorschuß und die Zinsen durften nur für die Zwecke des Vorhabens verwendet werden; die auf den Vorschuß anfallenden Zinsen sollten vom Saldo des finanziellen Zuschusses abgezogen werden. Nach Anhang II Absatz 1 Buchstabe c des Vertrages sollten die als finanzieller Zuschuß überwiesenen Beträge dem Vertragspartner erst dann endgültig zustehen, wenn der Abschlußbericht und die Aufstellung der Ausgaben gebilligt worden waren.
5 Nach Artikel 6 Absatz 1 des Vertrages übernahm die Beklagte die volle Haftung für Verluste, Schäden oder Nachteile, die ihr bei der Erfuellung des Vertrages oder im Zusammenhang damit entstehen sollten.
6 Nach Artikel 7 war jede Änderung oder Ergänzung der Bestimmungen des Vertrages zwischen den Vertragsparteien schriftlich zu vereinbaren.
7 Nach Artikel 9 konnte der Vertrag von jeder Vertragspartei mit einer Frist von zwei Monaten gekündigt werden, falls die Weiterführung des festgelegten Arbeitsprogramms gegenstandslos werden sollte. Ergab die Prüfung der von der Kommission überwiesenen Beträge eine Überzahlung zugunsten des Vertragspartners, hatte dieser den zuviel gezahlten Betrag unverzueglich der Kommission zuzueglich Zinsen vom Zeitpunkt des Abschlusses oder der Einstellung der Arbeiten an zu erstatten. Der anwendbare Zinssatz war der zum Zeitpunkt der Entscheidung der Kommission, einen finanziellen Zuschuß zum Vorhaben zu gewähren, geltende Zinssatz der Europäischen Investitionsbank.
8 Nach Artikel 11 des Vertrages waren bestimmte Informationen über das Vorhaben, die der Vertragspartner der Kommission zu übermitteln hatte, vertraulich.
9 Nach Artikel 13 vereinbarten die Parteien, dem Gerichtshof jeden Rechtsstreit über die Gültigkeit, Auslegung oder Ausführung des Vertrages vorzulegen.
10 Nach Artikel 14 galt für den Vertrag englisches Recht.
Sachverhalt
11 Wie sich aus den Akten ergibt, leistete die Kommission zwei Zahlungen an die Beklagte, am 18. August 1987 in Höhe von 190 984 ECU und am 1. Januar 1988 in Höhe von 11 005 ECU.
12 Mit Schreiben vom 20. November 1987 teilte die Beklagte der Kommission mit, der ursprünglich für das Vorhaben vorgesehene Standort sei aufgegeben worden, was eine Verzögerung der Verwirklichung des Vorhabens um einige Monate bewirken könne.
13 Mit Schreiben vom 29. November 1988 akzeptierte die Kommission die Verschiebung des Zeitpunkts der Fertigstellung des Vorhabens von August 1989 auf September 1990. Sie gab der Beklagten jedoch auf, einen angemessenen Standort zu finden, der von den zuständigen örtlichen Behörden innerhalb von sechs Monaten ab Zugang des Schreibens genehmigt werden müsse.
14 Die Kommission stellte mit Schreiben vom 23. August 1989 fest, daß ein angemessener Standort noch nicht gefunden sei, und sprach der Beklagten die Kündigung des Vertrages gemäß dessen Artikel 9 aus. Die Beklagte wurde aufgefordert, eine Abrechnung zu erstellen, die eine detaillierte Aufstellung sämtlicher im Rahmen des Vorhabens bis zum 15. Dezember 1988 getätigten Ausgaben zu enthalten und die Höhe der Zinsen anzugeben hatte, die sich auf dem Konto, auf das der Vorschuß überwiesen worden war, angesammelt hatten. Die Abrechnung war der Kommission vor dem 30. September 1989 zu übersenden.
15 Mit Schreiben vom 18. Oktober 1989 stellte die Kommission klar, daß diese Kündigung nicht auf den Erlaß der Richtlinie 89/369/EWG des Rates vom 8. Juni 1989 über die Verhütung der Luftverunreinigung durch neue Verbrennungsanlagen für Siedlungsmüll (ABl. L 163, S. 32; im folgenden: Richtlinie) zurückzuführen sei, die in den Mitgliedstaaten noch nicht umgesetzt sei.
16 Nach einem Schriftwechsel übersandte die Beklagte der Kommission am 23. November 1990 ein Schreiben zusammen mit Abrechnungen, die ihre Ausgaben und die gemäß den Bedingungen für die Vergabe des finanziellen Zuschusses verwendeten Beträge belegen sollten.
17 Die Kommission war der Ansicht, sie könne die von der Beklagten vorgelegten Zahlen nicht anerkennen, und beschloß, eine Rechnungsprüfung an Ort und Stelle vorzunehmen. Nach dieser Rechnungsprüfung, deren Ergebnis der Beklagten mit Schreiben der Kommission vom 4. August 1993 übermittelt wurde, hatte die Beklagte der Kommission binnen zwei Monaten nach Zugang dieses Schreibens 242 234 ECU zurückzuzahlen.
18 Die Beklagte verlangte mit Schreiben vom 18. August 1993 von der Kommission die Zahlung von 636 612 ECU für zusätzliche Arbeiten, für entgangenen Gewinn und als Schadensersatz.
19 Die Beklagte bestätigte am 20. Oktober 1993 den Empfang eines Leistungsbescheids des Rechnungsführers der Kommission.
20 Da die Beklagte den von der Kommission verlangten Betrag nicht zahlte, hat diese die vorliegende Klage erhoben.
Verfahren vor dem Gerichtshof
21 Die Klageschrift der Kommission ist am 14. Oktober 1996 bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen.
22 Die Beklagte hat mit Antragsschrift, die am 12. Dezember 1996 bei Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen ist, gemäß Artikel 76 der Verfahrensordnung beantragt, ihr Prozeßkostenhilfe zu bewilligen.
23 Dieser Antrag ist mit Beschluß des Gerichtshofes vom 3. Februar 1997 abgelehnt worden.
24 Am 10. März 1997 hat die Beklagte bei der Kanzlei des Gerichtshofes einen als "Klagebeantwortung und Widerklage" bezeichneten Schriftsatz eingereicht.
25 Die Kommission hat mit Antragsschrift, die am 15. Mai 1997 bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen ist, gemäß den Artikeln 91 § 1 und 94 § 1 der Verfahrensordnung beantragt, diesen Schriftsatz für unzulässig zu erklären und ihrer Klage durch Versäumnisurteil in vollem Umfang stattzugeben.
26 Der Gerichtshof hat diese Anträge mit Beschluß vom 23. September 1997 zurückgewiesen.
Zur Begründetheit
27 Die Kommission macht geltend, sie habe den Vertrag gemäß dessen Artikel 9 gekündigt, die Beklagte habe anerkannt, daß der Vertrag nach dieser Bestimmung gekündigt worden sei, eine von unabhängigen Sachverständigen durchgeführte Rechnungsprüfung habe ergeben, daß die Beklagte ihr 242 234 ECU schulde, und sie habe die Rückzahlung dieses Betrages förmlich verlangt. Folglich habe sie nach dem Vertrag Anspruch auf den verlangten Betrag.
28 Dieser Betrag setze sich zusammen aus 191 438 ECU nebst Zinsen zum Satz von 8,15 % gemäß Artikel 9 des Vertrages in Höhe von 50 796 ECU. Die Kommission verlangt auch die Zahlung von Verzugszinsen seit dem 20. Oktober 1993, dem Zeitpunkt, zu dem der Leistungsbescheid der Beklagten als zugegangen gelte.
29 Die Beklagte macht zur Verteidigung gegen die Klage und zur Begründung der Widerklage geltend, daß die Kommission die Ungültigkeit des Vertrages zu vertreten habe, weil sie mit den zuständigen britischen Behörden Verhandlungen im Hinblick auf den Erlaß einer strengeren Richtlinie auf dem Gebiet des Umweltschutzes aufgenommen habe, die die Verbrennung festen Siedlungsmülls und die Verwendung von aus Müll hergestellten Brennstoffen beeinträchtige.
30 Die aus diesen Verhandlungen hervorgegangene Richtlinie habe Spezifikationen für den Schutz der Umwelt aufgestellt, denen das Vorhaben, so wie es im Vertrag vorgesehen gewesen sei, nicht genügt habe. Die Kommission habe auf diese Weise den Vertrag "technisch rechtswidrig" gemacht und ihre Verpflichtung verletzt, ihren Vertragspartner über die Erörterungen auf dem laufenden zu halten, die zwischen der Kommission und den britischen Behörden stattgefunden und die Vollendung des Vorhabens beeinträchtigt hätten.
31 Wegen der Änderungen, die bei den anwendbaren Rechtsvorschriften eingetreten seien, habe die Beklagte, um das Vorhaben mit den neuen Voraussetzungen in Einklang zu bringen, Anstrengungen unternehmen müssen, die Zeit und erhebliche Investitionen erfordert hätten.
32 Im übrigen habe die Kommission ihre vertraglichen Verpflichtungen verletzt, indem sie zum einen der KTI Energy Inc., einer am Vertrag nicht beteiligten Dritten, mitgeteilt habe, welche Maßnahmen sie ergreifen werde, und damit ihre Vertraulichkeitspflicht verletzt habe, und zum anderen, indem sie eine für die Beklagte schädliche Beziehung zu Costain Ventures und dem Midland Electricity Board im Zusammenhang mit einer möglichen Subvention aufgenommen habe, die nicht Gegenstand des Vertrages gewesen sei. In einer Besprechung mit diesen Unternehmen habe ein Beamter der Kommission den Präsidenten der Beklagten verunglimpft.
33 Die Beklagte beantragt daher im Wege der Widerklage, die Kommission zu verurteilen, gemäß Artikel 7 des Vertrages einen finanziellen Ausgleich und Schadensersatz zu zahlen. Der angemessene Betrag für die Beseitigung der Folgen der Vertragsverletzungen, die die Kommission begangen habe, sei der Saldo des Zuschußbetrags, 445 174 ECU. Ferner verlangt die Beklagte eine Million ECU als Ersatz des Schadens, den die Kommission ihr und der KTI Energy Ltd zugefügt habe, deren Kapital zu einem Drittel von der Beklagten und zu zwei Dritteln von KTI Energy Inc. gehalten werde.
34 Die Kommission erwidert zunächst, daß die Richtlinie, auf die sich die Beklagte berufe, auf den Vertrag nicht anwendbar sei.
35 Was sodann die Kontakte betreffe, die sie zu KTI Energy Inc. aufgenommen habe, so werde in dem Schreiben, mit dem sie einen Antrag der KTI Energy Inc. beantwortet habe, nur ausgeführt, daß diese an dem Vorhaben nicht beteiligt werden könne, da kein geeigneter Standort gefunden und infolgedessen der Vertrag gekündigt worden sei. Der Vorwurf einer Verletzung der Pflicht zur Vertraulichkeit gehe fehl, da diese nach Artikel 11 des Vertrages nur für bestimmte Angaben gelte, die die Beklagte der Kommission gemacht habe. Daher liege kein Verstoß gegen Artikel 11 vor.
36 Zu ihren Kontakten zu Costain Ventures und dem Midland Electricity Board führt die Kommission aus, daß der entstandene Schaden, wie die Beklagte selbst eingeräumt habe, im Zusammenhang mit einem Vorhaben stehe, das keinen Bezug zu dem streitigen Vertrag aufweise. Daher könnten die entsprechenden Fragen nicht gemäß Artikel 13 des Vertrages Gegenstand des vorliegenden Rechtsstreits sein.
37 Da sich die Beklagte sowohl zur Verteidigung gegen die Klage als auch zur Begründung der Widerklage auf dasselbe Vorbringen stützt, sind die Klage der Kommission und die Widerklage der Beklagten gemeinsam zu prüfen.
38 Nachdem die Weiterführung des Vorhabens gegenstandslos geworden ist, war die Kommission nach Artikel 9 des Vertrages berechtigt, diesen mit einer Frist von zwei Monaten zu kündigen.
39 Wie sich nämlich aus den Akten ergibt, hatte die Beklagte zwei Jahre nach Vertragsschluß und zu einem Zeitpunkt, zu dem das Vorhaben beinahe fertiggestellt sein sollte, immer noch keinen geeigneten Standort gefunden. Zwar hat die Kommission die Verschiebung des Zeitpunkts der Fertigstellung des Vorhabens akzeptiert, doch unter der ausdrücklichen Voraussetzung, daß die Beklagte binnen sechs Monaten einen geeigneten Standort zu finden hatte; diese Voraussetzung hat die Beklagte nicht erfuellt.
40 Die Beklagte stellt nicht in Abrede, daß die Kommission berechtigt war, den Vertrag gemäß Artikel 9 zu kündigen.
41 Diese Kündigung, die in einem Schreiben der Kommission vom 23. August 1989 enthalten war und am 23. Oktober 1989 wirksam wurde, schafft für den Vertragspartner die Verpflichtung, der Kommission etwaige zuviel empfangene Beträge nebst Zinsen vom Zeitpunkt des Abschlusses oder der Einstellung der Arbeiten an unverzueglich zurückzuzahlen.
42 Gegen diese Rückzahlungspflicht kann die Beklagte nicht einwenden, daß die Kommission ihre vertraglichen Verpflichtungen verletzt hätte.
43 Denn was die die Richtlinie betreffende Rüge angeht, so hatte die Beklagte keinen Grund für die Annahme, daß diese die Ausführung des Vorhabens beeinträchtigen würde.
44 Hierzu ist zunächst festzustellen, daß die Beklagte vor dem Erlaß der erwähnten Richtlinie verpflichtet war, einen geeigneten Standort zu finden.
45 Ferner gilt die Richtlinie gemäß ihrem Artikel 2 nur für "neue Verbrennungsanlagen". Diese werden gemäß Artikel 1 Nummer 5 in Verbindung mit Artikel 12 der Richtlinie als Anlagen definiert, deren Betrieb vom 1. Dezember 1990 an genehmigt wird. Da das Vorhaben, das Gegenstand des streitigen Vertrages war, bis spätestens September 1990 verwirklicht sein sollte, hätte es in keinem Fall der nach der Richtlinie vorgesehenen Regelung unterlegen.
46 Soweit die Beklagte schließlich die Ansicht vertritt, daß die Richtlinie eine Änderung des Vertrages darstelle, und sich in diesem Zusammenhang auf Artikel 7 des Vertrages beruft, genügt die Feststellung, daß die Richtlinie als Rechtsakt des Rates mit allgemeiner Geltung keine Änderung des Vertrages darstellen kann, die Gegenstand einer Vereinbarung zwischen den Parteien sein kann. Aus den Akten geht auch nicht hervor, daß die Parteien eine solche Änderung in Anbetracht der Richtlinie vereinbart hätten.
47 Zur Rüge einer Verletzung der Vertraulichkeitspflicht durch den Informationsaustausch zwischen der Kommission und KTI Energy Inc. ist festzustellen, daß die Kommission diesem Unternehmen lediglich mitgeteilt hat, daß es nicht an dem Vorhaben beteiligt werden könne, da dieses in Ermangelung eines geeigneten Standorts nicht verwirklicht werde. Diese Aussage, die im übrigen gegenüber einem Unternehmen getroffen wurde, das sich an dem betreffenden Vorhaben beteiligten wollte und von dem die Kommission annehmen durfte, daß es über dessen Stand informiert war, kann nicht als eine Verletzung der Vertraulichkeitspflicht betrachtet werden, selbst wenn unterstellt wird, daß die Information darüber, welche Schwierigkeiten genau die Beklagte daran hinderten, einen geeigneten Standort zu finden, von einer solchen Verpflichtung gedeckt war.
48 Die von der Beklagten erhobene Rüge eines angeblich verleumderischen Verhaltens eines Beamten der Kommission ihr gegenüber ist, wie der Generalanwalt in Nummer 24 seiner Schlussanträge festgestellt hat, unzulässig.
49 Die Zuständigkeit des Gerichtshofes aufgrund einer Schiedsklausel stellt nämlich eine Abweichung vom allgemeinen Recht dar und ist daher eng auszulegen. Der Gerichtshof kann nur über Forderungen entscheiden, die auf den von der Gemeinschaft geschlossenen Vertrag, der die Schiedsklausel enthält, gestützt werden oder die in unmittelbarem Zusammenhang mit den sich aus diesem Vertrag ergebenden Verpflichtungen stehen (Urteil vom 18. Dezember 1986 in der Rechtssache 426/85, Kommission/Zoubek, Slg. 1986, 4057, Randnr. 11).
50 Nach dem Vorbringen der Beklagten selbst wiesen die Kontakte zwischen der Kommission und den erwähnten Dritten keinen Bezug zum Vertrag auf, sondern betrafen einen Beihilfeantrag für ein anderes Vorhaben.
51 Somit ist die Klage der Kommission begründet, während die Widerklage der Beklagten teilweise unbegründet und teilweise unzulässig ist.
52 Zu dem Betrag, den die Beklagte der Kommission schuldet, ist festzustellen, daß die Beklagte die Richtigkeit des Ergebnisses der von der Kommission vorgenommenen Rechnungsprüfung nicht bestreitet. Der von der Kommission mit ihrer Hauptforderung verlangte Betrag von 191 438 ECU kann ihr daher zugesprochen werden.
53 Das Zinsbegehren in Höhe von 50 796 ECU, dessen Berechnung im Anhang zum Schreiben der Kommission vom 4. August 1993 detailliert aufgeführt ist, erstreckt sich auf die Zeit vom 18. August 1987, dem Tag der Zahlung des Vorschusses, bis zum 23. November 1990, dem Tag des Versandes des Rechnungsberichts durch die Beklagte. Der Zinssatz von 8,15 % pro Jahr wurde gemäß Artikel 9 des Vertrages festgesetzt und entspricht dem Satz der Europäischen Investitionsbank, der zum Zeitpunkt der Entscheidung der Kommission über die Gewährung des finanziellen Zuschusses galt.
54 Dieser Artikel sieht jedoch die Zahlung von Zinsen erst vom Zeitpunkt des Abschlusses oder der Einstellung der Arbeiten an vor; diesen Zeitpunkt hat die Kommission nicht genau angegeben.
55 Nach Anhang II des Vertrages dürfen aber die Zinsen, die der Vorschuß erbringt, nur für die Zwecke des Vorhabens verwendet werden und werden vom Saldo des finanziellen Zuschusses abgezogen. Somit haben die Parteien vereinbart, daß die Zinsen, die der nicht verwendete Betrag erbringt, nicht dem Vertragspartner zustehen, sondern der Kommission zu erstatten sind.
56 Daher ist das Zinsbegehren für die Zeit vom 18. August 1987 bis zum 23. November 1990 begründet. Da die Beklagte den von der Kommission verlangten Zinssatz nicht bestreitet, erscheint es angemessen, den in Artikel 9 des Vertrages vorgesehenen Satz von 8,15 % pro Jahr auch auf die Zinsen anzuwenden, die ihren Grund in Anhang II des Vertrages finden. Somit sind der Kommission Zinsen in Höhe von 50 796 ECU zuzusprechen.
57 Im übrigen ist dem Antrag der Kommission stattzugeben, die Beklagte zur Zahlung von Verzugszinsen zu einem Satz von 8,15 % pro Jahr vom 20. Oktober 1993, dem Tag, an dem der Beklagten der Leistungsbescheid zuging, an zu zahlen.
58 Da weder der Vertrag noch das englische Recht, das gemäß Artikel 14 des Vertrages auf diesen Anwendung findet, eine Kapitalisierung der Zinsen unter Umständen wie denen des vorliegenden Falles vorsehen, werden diese Zinsen vom Betrag der Hauptschuld, 191 438 ECU, geschuldet.
Kostenentscheidung
Kosten
59 Nach Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da die Beklagte mit ihrem Vorbringen unterlegen ist, sind ihr die Kosten des Verfahrens aufzuerlegen.
Tenor
Aus diesen Gründen
hat
DER GERICHTSHOF
(Erste Kammer)
für Recht erkannt und entschieden:
1. Die Industrial Refuse & Coal Energy Ltd wird verurteilt, an die Kommission der Europäischen Gemeinschaften 191 438 ECU und 50 796 ECU Zinsen für die Zeit vom 18. August 1987 bis zum 23. November 1990 nebst 8,15 % Zinsen pro Jahr von 191 438 ECU vom 20. Oktober 1993 an zu zahlen.
2. Die Widerklage der Industrial Refuse & Coal Energy Ltd wird abgewiesen.
3. Die Industrial Refuse & Coal Energy Ltd trägt die Kosten des Verfahrens. | [
"Schiedsklausel",
"Nichterfüllung eines Vertrages"
] |